stáhnout PDF

Píše Manfred Weinberg
Na podzim předloňského roku se to konečně stalo: Reiner Stach uzavřel svoji
monumentální biografii Franze Kafky ‚dodatečným‘ prvním svazkem Kafka. Die
frühen Jahre (Kafka. Raná léta, Frankfurt a. M.: Fischer, 2014). V roce 2002 mu
předcházel chronologicky druhý svazek Die Jahre der Entscheidungen (Léta
rozhodování) a v roce 2008 třetí svazek Die Jahre der Erkenntnis (Léta poznání).
Neobvyklý sled psaní, tedy proč začal psát „na konci Kafkovy adolescence“,
ospravedlňoval Stach v předmluvě ke svazku z roku 2002 „poskrovnu dochovaným
autobiografickým materiálem“ z raných let: „Neuspokojivá situace by se bezpochyby
výrazně zlepšila, kdyby se konečně výzkumu zpřístupnil pro literární vědu prvořadý
pramen, významný nejen v souvislosti s Kafkou, který tvoří pozůstalost dlouholetého
přítele Maxe Broda.“ (Stach 2002, s. XXVI). Četná místa v poznámkovém aparátu
nového svazku dokládají, že se Stachovi mezitím podařilo získat alespoň selektivní
náhled do této pozůstalosti.
Reakce německých kulturních rubrik byla euforická. Steffen Martus například napsal
v Süddeutsche Zeitung: „Reiner Stach tímto svazkem uzavřel velkou, chytře
koncipovanou a pečlivě vyvedenou biografii se skvostnými pasážemi, která má
historický význam a rozhodně stojí za přečtení“ (7. 10. 2014). A chválou nešetřil ani
Andreas Platthaus ve Frankfurter Allgemeine Zeitung z 29. 9.: podle něj máme co do
činění s „biografií století“, „milníkem německých dějin literatury“, „vydařeným nejen
intelektuálně, nýbrž i kompozičně.“
Obecně vzato je možné se k chvále kulturních rubrik připojit. Obzvláště je potřeba
vyzdvihnout, že Stach na rozdíl od prozatím úspěšnější biografie Petera‑André Alta
Franz Kafka. Der ewige Sohn (Franz Kafka. Věčný syn, München: C. H. Beck 2005)
nenásleduje monokauzální interpretační schéma: podle Alta se vše v Kafkově životě
(a tvorbě) odvíjí od vztahu s otcem, což nakonec není zcela přesvědčivé.
Další kvalita vyplývá právě z nedostatku pramenů, který Stach kompenzuje důkladným
rozborem sociokulturních poměrů v tehdejší Praze, které v jiných Kafkových
biografiích zpravidla přišly zkrátka. Stach správně píše: „Žádný intelektuální životopis,
který se odvíjí před kulisami české metropole, není srozumitelný bez historie tohoto
města a jeho regionu“ (s. 32). A dále: „Kafka zůstával jako tisíce jiných ke svému
rodnému městu nejen ‚připoutaný‘, on od něho dostával impulz, ba jakoby pověření jít
této vazbě na kloub“ (s. 33). Při snaze přiblížit se ke Kafkovým textům ale Stach
bohužel toto téma opět opouští. Jeho obraz Prahy je navíc místy ve výsledku příliš
zjednodušený, protože zcela přejímá výkladový model protikladného střetávání Čechů
a Němců. Podle něj byla Praha obydlena „dvěma kolektivy“, „které žily nejen v
odlišných jazycích, nýbrž i v odlišných symbolických pořádcích“ (s. 24). Tato příliš
jednoduchá konfrontace byla překonána knihou Kateřiny Čapkové Češi, Němci, Židé?
Národní identita Židů v Čechách 1918–1938 (Praha: Paseka, 2005, anglicky 2012)
a studií Ines Koeltzschové Praha rozdělená i sdílená. Česko-židovsko-německé vztahy
1918–1938 (Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch‑jüdisch‑deutschen
Beziehungen in Prag 1918–1938, München: Oldenbourg, 2012; česky 2015). Obě knihy
ale v seznamu literatury Stachova svazku chybí.
Zjednodušený pohled se projevuje i v líčení Kafkova pokusu o studium germanistiky,
kdy Stach prezentuje Augusta Sauera jako „mocného ordinária, který pražské
germanistice naprosto dominoval“ a byl zapojen do „boje za utvrzení ‚němectví‘ v
obraně proti slovanským výbojům“. „Literární historii provozoval, jako by šlo
specifický obor národopisu a v literárních textech se odrážela mentalita a charakter
německých ‚kmenů‘ a krajů jimi obývaných“ (s. 229). Stačilo by se nezaujatě podívat
na známou Sauerovu rektorskou řeč (Literaturgeschichte und Volkskunde, Prag:
J. C. Calve'sche K. u. K. Hof- und Universitäts‑Buchhandlung, 1907), aby bylo zřejmé,
že Sauerova historiografie regionální literatury obsahuje i leccos z toho, co se dnes
oslavuje jako otevření se germanistiky vůči kulturním studiím. Místo aby se ponořil do
komplexity tehdejších diskusí, zesměšňuje Stach Sauera vzápětí znovu s odkazem na
jednoho z jeho žáků: „Josef Nadler popularizoval Sauerův program svým
několikasvazkovým dílem Dějiny literatury německého národa. Básnictví a písemnictví
německých kmenů a krajů (Literaturgeschichte des deutschen Volkes. Dichtung und
Schrifttum der deutschen Stämme und Landschaften, 1912nn.) a ve 4. vydání z roku
1938 jej obohatil o antisemitské rysy“ (s. 531). Ani slovo o tom, že Nadlerova
aktualizace se Sauerovi nelíbila; namísto toho až příliš přímočaré spojení německého
nacionalismu a antisemitismu, totiž nacismu. Stach alespoň zdůrazňuje, že Kafka byl
nadšeným čtenářem časopisu Der Kunstwart, tehdejší hlásné trouby hnutí německého
„umění domoviny“ (Heimatkunstbewegung, srov. s. 214nn.), evidentně mu to ale nejde
na rozum. Totéž platí pro Kafkovu slabost pro kabaret. Se zřetelnou podrážděností
Stach píše: „Právě v takových – často dosti pochybných – oblastech na pomezí mezi
uměním a podívanou se však Kafka zjevně cítil mimořádně dobře“ (s. 368). A toto téma
opouští, jak nejrychleji je to možné. Stach tak zůstává přece jen citelně zavázán
‚klasickému‘ (abychom nemuseli říct: kafkovskému) obrazu Kafky.
Nedostatek pramenů vede Stacha také k částečně nezdařené psychologizaci. V prvním
vydaném svazku ještě psal: „Pro životopisce je kouzelným slůvkem empatie. Empatie
pomáhá dál tam, kde psychologie a zkušenost selhávají“ (Stach 2002: s. XXIII). Pak ale
například Kafkovu zálibu v plavání ospravedlňuje jako „archaickou zkušenost, která se
dotýká mimořádně hlubokých a převážně nevědomých zážitkových struktur“, tedy stav
„srovnatelný pouze se sexualitou“ (s. 121). Stach alespoň ví, co činí: „I když to
překračuje hranici směrem k hlubinně psychologické spekulaci: nabízí se myšlenka, že
smyslná stránka kapalného média musela mít celoživotní význam i pro uspořádání
Kafkovy psychiky“ (s. 122). Tyto pochyby mu ale nebrání, aby tuto hranici znovu
a znovu překračoval.
Stach je v zásadě neutrálním pozorovatelem; jen u jedné osoby se mu to nedaří:
u Maxe Broda předkládá jednu invektivu za druhou a vykresluje nakonec přehnaný
„obraz snaživého novinářského psavce, všeuměla bez vyhraněného profilu“ (s. 410).
Brod se podle něj nikdy nevyrovnal s Kafkovým přednostním postavením, i když ho on
sám učinil světově proslulým autorem: „ona sekundární proslulost, jíž se těšil několik
desítek let, je těžko představitelná bez bazálního pocitu hluboké frustovanosti“
(s. 249).
Ze stylistického hlediska budí v knize pozornost anglicismy, jejichž intence není zcela
zřejmá: Mluví se o Brodově „multi‑taskingu“ a „networkingu“, používají se výrazy jako
„horsepower“, „symbolický hot spot moderny“, „shopping“, „locations“, „input“,
„fans“, „level“ nebo „seznam na sightseeing“ (upouštíme od citace stran). O Victorovi
Hadwigerovi Stach píše, že byl „od vydání svých Básní (Gedichte, 1900) frontman
literární opozice“ (s. 321n.), čímž je ‚přistižen‘ při dalším chybném hodnocení, neboť
charakteristika tohoto typu se ke spisovateli, který opustil Prahu už v roce 1903 kvůli
nedostatečnému přijetí na literární scéně, skutečně nehodí.
Těmto výtkám navzdory lze konstatovat, že nyní dokončená třísvazková Kafkova
biografie od Reinera Stacha je velkým úspěchem! Je tu a bude tu nadále, což ovšem
v určitém ohledu představuje problém, protože zcela dobře neobjasňuje vztah mezi
Kafkovým dílem a Prahou a předkládá nakonec příliš jednoduchý obraz
(inter)kulturních vztahů v Praze, což obraz o Kafkovi bude určovat i v budoucnu.
Goethe‑Institut mimořádně chvályhodným způsobem podporuje překlad Stachovy
biografie do češtiny. To povede bohužel i k tomu, že ‚ti‘ Češi, kteří často o pražském
životě tohoto světoznámého spisovatele mnoho nevědí, ho znovu poznají jen
s handicapem ne zcela vydařeného sociokulturního zařazení.
Jak jsme se mohli dočíst, došlo již k prodeji práv na zfilmování Stachovy biografie
a připravuje se osmidílný německý televizní film. Scénář založený na Stachově
biografii spolu s hereckým obsazením už prý koluje i po Hollywoodu. Už teď je jisté, že
po zhlédnutí těchto filmů opět rádi sáhneme po třech solidních svazcích od Reinera
Stacha.
Překlad Miloslav Man. Nakladatelství Argo chystá vydání kompletní třísvazkové
monografie v letošním (Raná léta) a příštím roce (Léta rozhodování, Léta poznání).
Překlad úryvků citovaných z recenzovaného svazku poskytl pro přítomné echo
Vratislav Slezák, úryvky ze svazku Die Jahre der Entscheidungen citujeme podle
překladu Michaela Půčka.
Reiner Stach: Kafka. Die frühen Jahre. Frankfurt am Main: Fischer, 2014, 607 s.
(18. 04. 2016)
www.ipsl.cz