Lžička v šuplíku

l
0
LŽIČKA
v šUplíku
Občasník pro literárně-kulturní degustátory
Reportáž|Ludmila Heryánová Až po kolena v blátě ~ Poezie|Zoran Mimica|Jakub Bortlík|Pepe Rejšek
Zbigniew Machej|Nela Hanelová|Peter Prokopec ~ Recenze|Žít tak v 19. století, nepůjdu vůbec spát Jedné letní noci
Kostely barokem dunící Ambrosia|Tančeme, jinak jsme ztraceni Pina ~ Próza|Ondřej Legner|Michal Prokeš|Ben Nurdin
Rozhovory|Noriyuki Sawa|Jiří Kratochvil ~ Příloha|obrazy litevského malíře M. K. Čiurlionise
3/2011
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
Obsah
Na světlo světa zveršovaná věta
Zoran Mimica|not to wait impatiently
Pepe Rejšek|z připravované sbírky Krok do prázdna
Zbigniew Machej|płyniemy
Nela Hanelová|krakovy a greifswaldy
Peter Prokopec|takmer nevypočutý
U
3
4
8
11
14
18
21
Divnodění
Eva Johnová|Divnodění v ruinách
23
Na čaji s…
Noriyuki Sawa
„Divadlo je veřejné místo a vy jako divák vidíte na jevišti také odraz sebe.“
24
ničních věcí, které nás cvrnknou přes nos…
…motiv toho mostu se dá brát i hodně symbolicky, jako spojování mezi lidmi, kulturami,
… a taky mezi člověkem a přírodou…
…a holky, víte, že ten chlápek se narodil v 19. století?! Jak jste na něj proboha přišly?…
„Jednota v rozmanitosti“… tak to mě teď napadlo… och, jak mezinárodní…
…doufám, že mě za nápad nebudete kamenovat… Hmm?…
26
…jako kompromis s kompromisem navrhuji…
…pro všechny, které poezie nebolí…
30
Je to prozaické, přátelé
Ondřej Legner|Ostentativní brukev|Vedřiny, konečně
Michal Prokeš|Zločin
Ben Nurdin|Aristotle: „A person, who has friends, doesn't have a friend.“
32
34
38
…mě teda poezie bolí a proto to asi dělám…
…jsou do toho zamíchané mezilidské vztahy, komunikace (facebook) a tak. Takové nenáročné, ale příjemné čtení…
…protože mě se autoři rozhodli ignorovat…
…hej, moc sa s tím nemaž a hlavně moc nedávej nikomu na výběr…
…všichni jsme ve frmolu, ale podzim nás zachrání…
42
Pět otázek pro…
Jiří Kratochvil
„Nejraději čtu mistrovské povídky“
43
Příborník|redakce doporučuje
44
Příloha|obrazy litevského malíře M. K. Čiurlionise
snad nejlépe k vám tentokrát promluví toky našich slov ve virtuálním světě ímejlů, ze
kterých se dozvíte, o čem je, nebo by mělo být, toto podzimní číslo, ale taky jak se sháněly
suroviny, hledaly recepty, jak se vařilo, míchalo a kořenilo. A doufejme, že tento redaktorial
navěky vás i nás přesvědčí o tom, že není nad osobní (nejen) redakční schůzky…
…každé „pásmo“ má svou specifickou atmosféru, řekla bych, že je to dost rozmanité…
Lžička filmofilka
Anna Bobreková|Tančeme, jinak jsme ztraceni
(recenze na film Pina)
LžičKultura
Ji.hlava a dokumentární umění
(pozvánka na Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava)
Milí lžičkočtenáři,
…chtěly jsme tohle číslo udělat jako mezinárodní, ochutnávku ze všech možných zahra-
Zjevení z jeviště
Josef Dubec|Kostely barokem dunící
(recenze na divadelní představení Ambrosia)
Drozdí zpěvy
Vendula Drozdová|Žít tak v 19. století, nepůjdu vůbec spát
(recenze na knihu Jedné letní noci)
Redaktorial
…ještě něco, nebo už můžu v klidu umřít?…
Další číslo Lžičky doufejme vyjde v druhém prosincovém týdnu. Sledujte aktuality na našich stránkách.
Redaktorial
Reportáž z batohu
Ludmila Heryánová|Až po kolena v blátě
o
l
o
l
U
Dobrou chuť přeje redakce.
http://lzicka.wbs.cz
1
„Asociace je most – kam ale vede a co unese?“ Aldous Leonard Huxley
0
v šUplíku
zve na
Kratochvilné
lžičKočtení
úterý 25. října
té & café Kratochvíle
Sokolská 544/36
779 00 Olomouc
19:01 poetický workshop
20:02 autorské čtení a hraní
22:03 křest třetího čísla
Lžičky v šuplíku
Reportáž z batohu
čtou:
2
Magda Stárková|Pepe Rejšek|Jakub Urbanec|a další…
hraje a zpívá:
Vilda Švec a jeho Nepředstavitelná kapela
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
„Čtení je cesta k umění.“ polské přísloví
AŽ PO KOLENA
V BLÁTĚ
Bydlíme v bambusovém domku asi 20 km od Pokhary, v malé vesnici v blízkosti jezera Begnas, na jehož hladinu a krásnou přírodu v okolí máme výhled přímo z domku.
Jezero je v tomto okrese druhým největším a krásou přímo překypuje. Rybáři od brzkého rána brázdí klidnou hladinu a natahují své sítě. My se k jezeru vydáváme navečer,
kdy už i rybáři odcházejí domů, a jdeme si zaplavat, nad námi dech beroucí panorama
majestátné Himálaje, přesněji vrcholky masivu Annapurna.
Jednoho večera dostáváme pozvání od několika starších dam na zítřejší „cupu cupu“,
neboli výsadbu rýže. Taková nabídka se neodmítá, a tak následujícího rána scházíme
dolů a již z dálky vidíme velikou skupinu lidí a buvolů obhospodařující políčka. Ta jsou
rozdělena hrázemi vybudovanými z hlíny a kamení, zároveň sloužícími jako chodníky.
Mezi políčky protékají malé potůčky, ale později zjišťujeme, že jde o složitou síť zavlažovacího systému.
Přicházíme k odpočívající skupině žen a mužů, kteří jsou od nohou až po veliké klobouky zvané topi zastříkáni blátem. Všechny ženy i mladé dívky se na nás usmívají
a ihned nás zapojují do práce. Jen odložit všechny věci včetně obuvi a může se začít.
Sestupujeme bosy z vystouplého chodníčku do pole příjemně prohřátého bláta a občas
se boříme až ke kolenům. Po celém poli jsou rozházeny trsy již předpěstované asi 20 cm
dlouhé rýže, i my dostáváme jeden do rukou a započneme s rozsazováním. Po dvou
rostlinkách vkládáme rýži do vody a kořínky jemně zanořujeme do bláta s rozestupy asi
15 cm. Naše tempo se nedá vůbec srovnat s tempem místních žen. Dílo jim jde vskutku
od ruky, a tak během chvíle je celé pole osázené a můžeme přejít na vedlejší. To právě
obdělali muži s pomocí buvolů, krav a velice zvláštního pluhu, napomáhajícího předem
zorané, vodou zalité pole rozmělnit do podoby bláta. Vláčí každé pole s křikem povzbuzujícím zvířata k pohybu a bláto stříká všude kolem. Hroudy hlíny, které se nepodařily
rozvláčet, je zapotřebí pořádně rozšlapat, což je hned naší další pracovní náplní. A tak
si přešlapujeme blátem, podobně jako bychom v pradávných dobách šlapaly víno či
zelí. Můžeme se rozhlížet po kraji, jen občas si musíme zkontrolovat nohy, jestli jsme se
nestaly obětí některé z pijavic. Dnes mám štěstí, žádná si mě nenašla.
LUDMILA HERYÁNOVÁ|je cérka z Lidečka, studuje na „Caritasce“ v Olomouci a letos absolvovala
půlroční stáž v Nepálu, protože chtěla jet do míst, kde se lidé ještě stále živí řemesly. Za umožnění této
zkušenosti by ráda poděkovala vyšší odborné škole Caritas. Zpívá lidovky a na skříni v demižonech
vyrábí podomácku vína.
„Ať jdeš kamkoli, jdi celým svým srdcem.“ Konfucius
[email protected]
Ludmila Heryánová
Občasník pro literárně-kulturní degustátory
l
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
LŽIČKA
3
ZORAN MIMICA|not to wait impatiently|I was born in Zagreb, Croatia in 1953, but have a ‚homeless mind‘ (as a Buddhist would say), though I consider Mimice (near Split) − my father‘s native
village − to be the center where I live most of my time, besides London, Sussex, Oslo, Zagreb and
Vienna. (Now I am on the way to move to Paris for a few months.) I don‘t know why I really write −
maybe haiku just come to me when I travel as a kind of picture. (My hobby is also to make photos
with camera.) I have three children, a wife and many friends. I am semi-vegetarian, anti-smoker,
a kind of macrobiotic and a fan of green tea. One friend said that I make the best tea she has ever
had. I was recently published in Croatian Haiku Anthology (1996−2007), a bilingual edition in English and Croatian, where my twelve haiku were published, and for most of them I got some rewards,
two in Japan.
XVIII
I wait impatiently
not to wait impatiently
for anything any more
Netrpělivě čekám
kdy už nebudu na nic
netrpělivě čekat
VII
The March sun
along Mariahilfestrasse –
chestnuts in my pocket
Březnové slunce
na Mariahilfestrasse
kaštany v kapse
XII
To accept
one’s own self
as yours
XXIV
It happened
how it happened:
the twentieth century
Jak se stalo
stalo se:
dvacáté století
4
XXVI
I’ll sail to Nowhere
In my stone boat
And listen to the cry of seagulls
XV
Morning birdsong –
a true mantra
and a glass of water
Ranní zpěv ptáků –
skutečná mantra
a sklenice vody
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
Popluji do Nikam
Ve svém člunu z kamene
A budu poslouchat křik racků
http://lzicka.wbs.cz
Zoran Mimica
Na světlo světa zveršovaná věta
Přijmout
své vlastní já
jako tvé
5
XXVII
Late in the evening I notice
All day long I wore my sweater
the other way around
LXXXVII
Christmas Eve
an old man carries raw fish
in a transparent bag
Pozdě večer zjišťuji
Že jsem celý den nosil svetr
naruby
Štědrý večer
starý muž nese syrovou rybu
v průhledné tašce
XXXVI
As we drank
Chun-me tea
I had a feeling Tao sits in it
Když jsme pili
Čaj Čen-mej
Zdálo se mi, že v něm sedí Tao
XLI
I will never
Ever understand
Anything about life
CIX
Drunkards
Sleep
Dressed
Opilci
Spí
V šatech
Haiku z angličtiny přeložil Jakub Bortlík a připojil i jedno vlastní.
6
XLII
Waiting for a postman
Nothing better to do
In the morning hours
Čekám na pošťáka
V ranních hodinách
Nic lepšího na práci
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
Pitch-dark Bethlehem.
There’d be no Christmas Eve without Christmas Adam.
JAKUB BORTLÍK|dokončuje studium germanistiky a anglistiky. Ve volném čase se věnuje volejbalu,
vaření, a když nelze jinak, tak i literatuře – s radostí.
[email protected]
Zoran Mimica | Jakub Bortlík
Na světlo světa zveršovaná věta
Nikdy
Nepochopím
Nic o životě
7
PEPE REJŠEK|z připravované sbírky Krok do prázdna|obyčejný poutník, který nikam nespěchá.
Tulák nitra hor, jeskyní a chladných pramenů. Na jaře křepčí jak bláznivý duch na kobercích zeleného
mechu. V létě naslouchá symfonii barev v polích máku. Na podzim se mění v tajemné světlo úplňkové
noci. V zimě hloubá nad strukturou vloček na jazyku a zpívá ukolébavky medvědům. Je prostým hrubým plátnem, opilý barvami světa. Ve stálé touze „umýt si srdce a nechat bláto na nohách“.
dráhy zpáteční
divize divých divizen
kolem falešného falu semaforu
děje se samo sání identity nebe
z krajnosti větví
rezavé traverzy žhavé sluncem
nedočkavě se přitahují
a v dálce konečně
slastně splynou
v bod
adresně
pan Lotos
Klidná ulice
Nekonečnov
8
normální večeře v rámě (Da Vinci)
ano
stůl
drobky
ruka
ruka
ruka
ruka
ruka
vousy, vousy, vousy
noha
noha
noha
noha
sandál, sandál
Lukáš se láduje
Matouš se láduje
Jidáš se láduje (nechutná mu)
Ježíš se láduje (je v klidu)
atd. se ládují
tvé pinožení
tvé zrození nikdo nepředpověděl
mluvím jen k tobě
tak neodvracej zrak
vidím jak těká jak bezradně osciluje!
tato báseň je psána pro tebe
i když si myslíš, že to není možné
pro tebe s touto tváří s těmato rukama, jež drží papír
neunikneš, protože míří k podstatě skrytých míst
jen tebe se to týká
stvořil jsi tuto báseň ze zvuků a ticha
ze skvrn
sama o sobě není
ty, kdož jsi plaval v moři jevů
a zahnal běžící koně barev a tónů do svého domu a dal jim nakrmit
na tobě mi záleží
jako zlatníku, který pečuje o klenoty
vím o tobě
úplně všechno
vím o tobě vše
…však on to někdo
namaluje…
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
http://lzicka.wbs.cz
Pepe Rejšek
Na světlo světa zveršovaná věta
PSČ: 1
9
ZBIGNIEW MACHEJ|płyniemy|(1958) rodák z polského Těšína, patří k nejpozoruhodnějším polským básníkům střední generace. Je považován za virtuosa formy a vynikajícího humoristu. Ve svých
básních často reaguje na aktuální situaci, využívá také erotiky zobrazované až s barokní výstavností. Do
polštiny překládá české autory (Blatného, Skácela, Holuba, Wernische, Urbana). V současnosti působí
v Mezinárodním visegrádském fondu v Bratislavě.
v malém světě sama pro sebe
Svátek chleba:
Malá černovlasá holčička
S papírovou čepicí
Hladí těsto − zasněně a něžně
Jako plyšového hada
na moučném polštáři
Básně z polštiny přeložila Nela Hanelová.
Prolegomena:
Prolegomena:
vyslanci
Święte oburzenie prawdziwego Polaka
na urlopie w Grecji z powodu Czeszek
opalających się topless
Svaté pobouření opravdového Poláka
na dovolené v Řecku kvůli Češkám
opalujícím se nahoře bez
a to prý Papež
ten kámoš Hospodina
Japonce vyslal –
je to jeho vina
nafotit nebohé anděly − teda
když bůh se fotit nedá
heretyckie i laickie
lubią świecić gołym cyckiem
bez względu na wiek i tuszę
gdzie te Czeszki mają duszę
hereticky a laicky
ukazují nahé cecky
bez ohledu na věk a nadváhu
kde ty Češky mají rozvahu
Zima w małym mieście na granicy:
Zima v malém městě na hranici:
płyniemy
plujeme
życie nie jest gdzie indziej
bo jest tu razem z nami
płyniemy w nim jak w windzie
pędzonej przez tsunami
život není někde v tahu
neboť je tu s námi
plujeme jím jako ve výtahu
hnaném přes tsunami
lžička
Na světlo světa zveršovaná věta
před Alfa a za Omega
nad říší idejí
absolutní lžíce
jíž nezDvořák slízne Smetanu
10
našlehané symfonie
času
vycedí krásu do lesku
Deus est lux
v zrcadle lžičky
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
gratis kosmetika na peruť
páter zatře díru v laku
a gangy holubů bůh suď
bez víry darebáků
a ještě portál, a ještě ikonu!
často se ptají
v japonském ráji:
„kolik se vejde andělů
na čočku Nikonu?“
[email protected]
Pepe Rejšek | Zbigniew Machej
a tak jsou těď – každý ví
andělé církevní V. I. P.
11
jiný vítr
tajny współpracownik zimy
albo donosiciel śniegu
stare teczki podpalimy
kiedy przeszłość wyjdzie z brzegów
tajný napomahač zimě
anebo donašeč sněhu
staré složky podpálíme
až minulé vyjde z břehů
w środku nocy
vprostřed noci
coś walnęło jakby upadł
kawał węgla albo cegła
może sąsiad po pijaku
walnął babę i poległa
něco bouchlo jako by spadl
zával uhlí nebo cihla
možná soused po opici
zbouchl starou a ta slehla
Na světlo světa zveršovaná věta
druhá verze:
něco třísklo jako by spadl
zával uhlí nebo cihla
možná soused po opici
ztřískal starou a ta lehla
12
nic poetów
nic básníka
nic poetów nie wyróżnia
muszą jeść i się wypróżniać
muszą pić i się odlewać
żeby mogli dalej śpiewać
nic básníka neodlišuje
musí jíst a pak se vyprazdňuje
musí pít a pak s pískem chodit
aby mohl další ódy složit
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
przed pięćdziesiątką
před padesátkou
w kuchni stres
w łazience stres
tak to jest
tak to jest
stres w klozecie
stres w sypialni
nie jesteśmy
już normalni
v kuchyni stres
v koupelně stres
tak jest
tak jest
stres na wc
stres v posteli
rozum
jsme ztratili
Legendy praskiego metra:
Legendy pražského metra:
***
***
Łan zielonego zboża,
pożar kolorów, pożar,
wznoszą przed oko Boga
oczy i ręce van Gogha.
Lán zeleného obilí,
oheň barvami opilý,
zvedají k zraku Boha
oči a ruce van Gogha.
Zbigniew Machej
inny wiatr
http://lzicka.wbs.cz
13
NELA HANELOVÁ|krakovy a greifswaldy|(1980) pochází z Třebíče, je vystudovaná bohemistka a polonistka, v současné době studuje judaistiku. V nakladatelství Větrné mlýny jí v roce 2009 vyšla sbírka
Chagallovo štěstí. Její úsporné a na první pohled něžné verše se čtenáři před očima mění v melancholické a existenciálně úderné komentáře plynoucího času. Je závislá na kávě a na poezii.
|||
krakovy
i Krakov má berlínskou zeď, jistěže –
graffiti na ulici Nawojki půlí město na východní a západní zónu:
na pěticípé hvězdy a polské papeže
|
na okraj polské mravnosti takové marginálie –
na zastávce matky s dětmi
a vedle nich si bezdomovec drbe obnažené genitálie
||||
Lize Tokarjevě
||
14
a od náměstí ulice dláždí všudypřítomní
holubi, somráci a bezdomni
viselas ve vlaku mezi Krakovem a Kyjevem
když zemřel na následky z Černobylu
zatímco váš vztah odumřel dávno předtím na bití a chlast
potom měsíce čekalas
na zpáteční vízum do země, v níž zůstaneš –
vždycky cizí
Nela Hanelová
Na světlo světa zveršovaná věta
tohle haličské srdce páchne dvojakostí:
Rynek je cítit solventními turisty, koňskou srstí –
po Vánocích volali z domu, ať se přijedeš usmířit s otcem –
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
[email protected]
15
greifswaldy
|
Sandře Skopljak
||||
Erkimu Tederovi
víru i řeč
ztrácelas po částech
v tom městě, kde se lidé odedávna modlí
na čtyři světové strany
svlékat tě jak cibuli po vrstvách:
pod Greifswaldem Tallin pod Tallinem Iõgeva a pod Iõgevou strach
z takogo detstva kakoje ně zabuděš –
tvá rodina jen na dvě –
v rozstříleném Sarajevě
v jazyce tvé příští ženy pojmenován Klíště:
Erki, visíš na tom jak na možnosti přežití, na způsobu života –
už žádná ruská příště
||
Sandrutě Lukšaitė
i po letech po tobě sytá brázda: ani do smrti nezhladoví
jak čeřen vody
na jezeře –
je k nevíře
že v tom zrůdném mrazu lübecké racky holýma rukama
kvůli mně krmilas
Na světlo světa zveršovaná věta
|||
Sandrutě Lukšaitė
16
|||||
sdíleli jsme celé dny
v Sandřině kuchyni
greifswaldského baráku
pro lidi z východního bloku –
s dětmi ruských okupantů
v jazyce okupantů, jež byli ještě před nimi
Nela Hanelová
skrze mříž
měsíců ukrádané řeči
k tobě blíž
nikdy úplně nevrozumím –
uvnitř tebe strmí
vrch křížů u Šiauliai
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
http://lzicka.wbs.cz
17
PETER PROKOPEC|takmer nevypočutý|(*1988) narodený v Poprade, Slovensko. Žil a občas ešte aj
žije vo Svite, zväčša sa ale zdržiava v Bratislave, kde šiesty rok študuje päťročné štúdium odboru aplikovaná matematika. Ak by mal sám seba čo najlepšie opísať, použil by verš kapely Pearl Jam: Under
everything, just another human being…
Upratovanie
Ľúto mi je leta,
ktoré prišlo po nebi, a hádam preto
sa už viac žiadne neukázalo.
Len miestami som zazrel
ešte čosi rásť,
ale akoby pre sneh, pre iných.
Zlomil sa život vo mne –
takmer nevypočutý.
Nech ho vtáky vyzobú,
aby bolo čisto.
Rudolf Jurolek
Si vnučka vinára –
v hroznovej šupke nosíš srdce
a poza chrbát zomrieš smrti.
Len zo zimy ťa neubúda –
vtedy padá sneh,
ktorý ti mätie plecia.
Zo všetkého najviac
Na světlo světa zveršovaná věta
Mama ti octom natrie
štípance od komárov
a vráti sa k vareniu.
Skoro potichu
len niekoľkými slovami
poprosí,
aby si poukladal príbor
k tanierom.
Ale zo všetkého najviac
bude mlčať o nociach,
keď si ešte nebol na svete
a ona sa aj napriek tomu
o teba bála,
dlho
hľadievala z okna,
či ťa nezazrie.
18
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011
Noci
Dopredu preplakané sú noci,
na ktoré si ešte
nemala právo.
Ale aj tak sa udejú,
pri zhasnutom svetle v izbe
a s pocitom,
že smrť ti už predtým
niekto podstrčil;
len sa opakuje.
Bolesť
Skús zhrnúť bolesť
do jedného slova:
aké dlhé bude
a kto ho vysloví?
Ty, aby si ústa
včas privykli
alebo sa už dávno zrodilo,
keď ťa mama
prvykrát
zavolala k stolu?
[email protected]
Peter Prokopec
Hrozno
Život
je možný
znie názov zbierky
Rudolfa Juroleka.
Ale kde,
ktorý
a koľko?
19
Petr Hašek|Ambrosia
Lienka
VI
Opäť sa dražili srdcia.
Aj so všetkým,
čo v nich bolo – či už dobré
alebo zlé.
Opatrne
sme ich niesli – len
aby sme nevypadli…
Soubor s podivuhodným názvem Geisslers Hofcoemedianten vznikl v roce 2002
a usídlil se v Kuksu. Slovutné centrum tuzemské barokní kultury nezvolil náhodně, protože právě divadlu pocházejícímu z tohoto dějinného období se plně zasvětil. Pokusy
oživit historické umělecké etapy bývají spojeny s představou jakési rekonstrukce: technicky věrné, ale duchem poněkud plytké a určené hlavně pro zvědavé oči odborníků.
V případě Geisslerů je situace naprosto odlišná. Přesto, že soubor je vysoce erudovaný
a na ryze znalecké úrovni by mohl fungovat zcela suverénně, snaží se historický materiál
překládat do řeči současného divadla a uvádět v podobě, která je srozumitelná běžnému
divákovi 21. století.
VII
Každá ďalšia noc
bola rozkazom tej predošlej.
Zvykli sme
ležať vedľa seba
a jeden po druhom
ich plniť.
Umývali
sme sa v tichu, koža
nám po ňom mäkla.
IV
Za svoj
vzali stromy vietor,
ktorý sa hrbil do vtákov.
Chcela
si sa ho dozvedieť,
povedať mu o sebe;
rozuzliť sa v ňom.
VIII
Dodnes sme zostali.
Za oknom
cudzie, ale krásne oči
nás nevidia.
Netreba.
Už niet času
nazvyš.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
NSOR
ED
šuplí
ku
foto|Michal Novák
Zjevení z jeviště | Josef Dubec
III
Počas neho
ulice neprávom viedli
cez tvoje ruky:
dlaňami si musela
vytrpieť dlhé čiary
z rozsvietených okien.
Držala si ma,
ale vo mne sme boli
nespomenutí.
RECE
D
Na světlo světa zveršovaná věta | Peter Prokopec
představení|Ambrosia
s využitím překladu Petra Polehly sepsali|Geisslers Hofcomoedianten
ENS
úprava textu|Petr Hašek
EC
R
dramaturgická spolupráce|Michal Novák a Otakar Faifr
scénografie a grafický design|Michal Novák
asistent režie|Štěpán Macura
hudební spolupráce|Stanislav Bohadlo a Michael Pospíšil
Lžičk
režie|Petr Hašek
av
E
20
V
Skoro tri mesiace
sme sa nevideli.
Za takú dobu
tvárí by napadlo viac
než snehu, a predsa…
Spoznal som ťa.
A ty mňa.
R
II
Hoci sa vtedy dážď
mohol zozbierať ako bodky
z červených kroviek,
ešte bol primladý,
nerozhodný:
k večeru
dospelé mraky sadli si
na kraje postelí,
aby ho vyrozprávali.
Kostely barokem dunící
O
I
Deň bol natoľko
osedlaný jasom, až sa zdalo,
že slnko prisadlo nebo.
Nevyriekla si to nahlas,
ale rovnako ako ja
si cítila ten ťažký sivý prach
v holubom perí –
držali ním
námestie pri zemi.
http://lzicka.wbs.cz
21
JOSEF DUBEC|věnuji se především filosofii a divadlu. V obojím se po vzoru filosofického ranaře Emanuela Rádla snažím vyhýbat reliktům pozitivistické degenerace a hledat pravdu složitější než instrumentální. Jsem také poněkud nemódní neskeptik a necynik. Ač středočeský venkovan, žiji Brnem.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
divnodění
V RUINÁCH
Je to tak dávno, že se to snad ani nestalo. Tenkrát byla střední škola každodenní skutečností a dobrodružství se dělo jaksi samozřejmě, bez přemlouvání. Celá skupina se
nás domluvila, že svátek pálení čarodějnic na konci dubna strávíme společně na jistém
tajemném místě poblíž Adršpachu. Už dlouho jsme byli fascinováni množstvím strašidelných historek, jež se o něm tradovaly, jeho nedostupností a vzdáleností od civilizace.
Ale postupně se skupina úžila, až jsme zůstali jen dva, já a kluk, jehož jsem nikdy před
tím neviděla.
Posledního dubna jsme se setkali u polorozpadlého hotelu na půli cesty a po neúspěšném pokusu stopovat došli zbylých patnáct kilometrů pěšky. Když jsme začali stoupat z vesnice Adršpach do lesů, už se stmívalo. Vypadalo to na jasnou, mrazivou noc
a měsíc byl téměř v úplňku. I tak jsme horko těžko hledali cestu. Po pastvinách se šlo
krásně, ale na Svatý kopec u Zdoňova žádná cesta nevedla, ani pěšinka. Prodírali jsme
se roštím a šplhali po kořenech prudkým srázem, aniž jsme pořádně věděli kam. Černé
zdi kostela, ukryté za hustým smrkovým porostem, jsme nakonec po krátkém bloudění
objevili. Uvnitř ruiny klenby a portálů, střechu tvoří koruny mohutných jasanů, mše
se tu už několik staletí nesloužily. Na místě, kde lidé dříve poklekali k modlitbě, kdosi
z velkých pískovcových kamenů vytvořil tři soustředné kruhy. Nic, o čem bych toužila
vědět víc. Začínám se bát, Honza vypadá klidně a sebejistě, což mi pomáhá vyrovnat se
s podivnou atmosférou místa. Začínáme sbírat dříví na oheň, ochlazuje se. Ohniště už
tu před námi kdysi někdo vytvořil kousek od bývalého hlavního vchodu. Stačí ho pouze
poopravit. Právě když lámeme chrastí na přijatelnější délku, z portálu kněžiště vyjde
člověk. Už je skoro tma a jeho postava tak vypadá dost přízračně. Zarazí se, když nás
uvidí, a asi minutu na nás zírá. Beze slova či pohybu. Pak otvorem ve zdi na druhé straně
kněžiště zmizí do tmy lesa. Jsme dost zmatení, co by tu kdo dělal? Do nejbližší vesnice
je to asi pět kilometrů a teď v noci nejde o žádnou příjemnou procházku. Ještě než se
stačíme přesvědčit, že se nám ten muž jen zdál, vyjde z kněžiště další. Zastaví se na stejném místě jako předchozí a upřeně nás pozoruje, bez hnutí, bez pozdravu. Ztuhneme
také, situace je to dost podivná, tím spíš, že oba muži vypadají stejně. A odejdou stejným
způsobem. Dveřmi na druhé straně kněžiště, které ústí přímo do neprostupného smrkového houští. Divné? Trochu. Když se vynoří třetí, zpola ho očekáváme. Honza si dodá
odvahy a pozdraví. Muž nereaguje. Jen se dívá a pak odejde. Ne, čtvrtého nečekáme,
ohniště necháme jiným troufalcům, utíkáme dolů z kopce srázem, který jsme cestou
nahoru nemohli vylézt. Noc pod hvězdami na opuštěné pastvině nám najednou připadá
jako daleko lepší nápad.
k podstatě
nebeských
dění,dění,
mi připadají
téměřtéměř
stejněstejně
podivuhodné
jako tyto
jevytyto
samy.“
„Cesty, kerými
kterýmilidé
lidépronikají
pronikají
k podstatě
nebeských
mi připadají
podivuhodné
jako
jevy
Johannes
Keller Keller
samy.“
Johannes
[email protected]
Divnodění | Eva Johnová
Zjevení z jeviště | Josef Dubec
22
Je tomu tak i u Ambrózie, vycházející ze hry jezuitského autora Edmunda Kampiána. Úhelným kamenem inscenace je zasazení do prostoru kostela. Netradiční prostor
vyzývá také k osobité formě. Role diváka zde nespočívá v tom, že se posadí, odkouká si
představení zasazené do hezkých sakrálních kulis a odejde domů. Jeho aktivita je klíčová. Z výchozího textu jsou totiž vyřezány scény a motivy, které jsou zpracovány v samostatných krátkých scénkách, rozesetých na jednotlivých stanovištích v prostoru kostela
i mimo něj a opakujících se dle vůle diváků. Návštěvník se tak ocitá na interaktivní divadelní výstavě, kterou prochází zcela dle své chuti. Může si volit tempo prohlídky i pořadí zhlédnutých výjevů (s výjimkou několika závěrečných, které celý projekt pointují),
k oblíbeným se kdykoli vracet. Může i jen tak stát opodál a sledovat fascinující mumraj.
Prostor totiž ve chvíli, kdy se postupně rozhýbou a rozezvučí všechny exponáty, zapůsobí krapet chaoticky. Na některých stanovištích se tančí, na jiných zpívá, z ochozu zní árie
i vášnivé deklamace… Vše se mele přes sebe a atmosféra má rozhodně blíže jarmarku
než mši. Není ovšem nijak složité se zorientovat, proniknout do logiky dění a postupně
i do příběhu svatého Ambrože, který přivedl císaře Theodosia na křesťanské pokání za
to, že tyransky vyhladil město Soluň.
Geisslers jsou mistři divadelní metafory i nadsázky. Využívají důsledně symboliku
spojenou se svatým Ambrožem, mistrným rétorem „medového hlasu“: již úvodní zastavení, podávající základní přehled o kontextu příběhu, je komicky stylizované jako
včelí info-úl. Loutkářka Kristýna Matějová zase svoji scénu odehraje s využitím svíček
a horkého vosku. Fungují i vtipné aktualizace: v momentu, kdy Martin Bohadlo ve svém
artistním výstupu rozhlašuje, že osvícený císař poroučí ničit pohanské modly, začne
rituálně trhat reklamní letáky supermarketu Billa.
Jistý problém může tkvět v tom, že všudypřítomný humor, hravost a popkulturní odkazy přebijí vážnou stránku příběhu. Návštěvník užívající si příval vzrušujících divadelních překvapení může zapomenout promýšlet souvislosti toho, o čem se hraje. Ambrózie se tomu brání dvojím způsobem. Především vynikající hereckou prací, se kterou
si může soubor dovolit i vážné tóny předvádět s plnou silou a zcela opodstatněným
patosem. Z Václava Chalupy, expresivně hrajícího scénu, v níž při masakru přichází obchodník o své syny, jde regulérní hrůza. Pomůže i to, že Geisslers diváka neustále přímo
oslovují. Někde ho jen vybízejí ke komentování scénky, jindy ho ale třeba přimějí naučit
se píseň, aby z ní byl v rámci následujícího exponátu přísně zkoušen. Přes všechnu srandu se tak Ambrožův příběh stává pro návštěvníka tak trochu osobní záležitostí.
Aktivita Geisslers Hofcomoedianten v poslední době roste a soubor směřuje dle svých
slov k plné profesionalizaci. Vzhledem k tomu, že pravidelně kočuje po celé zemi, vyplatí se jeho cesty sledovat.
23
O
R
Žít tak v 19. století,
RECE
NSO
R
ENS
EC
E
D
AMBROSE BIERCE|narodil se r. 1842 v americké farmářské rodině a živil se ledasčím, než
nastoupil do armády severu v občanské válce.
Poté začal pracovat v novinách a publikovat své
hororové povídky. V r. 1913 odjel do mexické občanské války jako korespondent a pak už o něm
nikdy nikdo neslyšel. Není nikterak překvapující,
že ohlas povídek po jeho nenadálém zmizení ještě vzrostl. To je konec, který jakoby nepsal život,
ale sám Bierce.
nepůjdu vůbec spát RED
Lžičk
Drozdí zpěvy
avš
24
uplík
u
Ambrose Bierce není na českém knižním trhu žádnou novinkou. V posledních letech se na pultech knihkupectví
objevilo hned několik výborů z jeho povídkové tvorby, poslední z r. 2007 pod
názvem Zabit u Resaky. Přesto o něm
dosud mnoho lidí neslyšelo, pokud nepočítám studenty anglosaské literatury
(i tady by se ovšem dalo pochybovat)
a skalní fanoušky hororu. Bilingvní vydání několika Biercových povídek nakladatelstvím Argo proto beru jako příležitost k nápravě.
Jedné letní noci, jak se onen svazek
osmi krátkých povídek jmenuje, představuje z hlediska výběru poněkud nesourodou směsku poskládanou z textů
odlišného ražení, vesměs u nás už dříve
publikovaných. Nicméně pojďme se nyní
tvářit, že nám nakladatel tímto výběrem
chtěl schválně představit Bierce v různých podobách. Dříve než se na ně podíváme blíže v jednotlivých povídkách,
řekněme pár slov obecně.
Předně je třeba konstatovat, že příběhy z Jedné letní noci nespojuje prostředí
ani postavy. Nenajdeme zde výraznější
popisy děje, popis prostředí se realizuje
jen v nezřetelných, ledabyle načrtnutých
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
Ambrose Bierce: Jedné letní noci / One Summer Night.
přel. Jan Zábrana, Praha : Argo 2011, bilingvní vydání,
148 stran.
konturách, musíme se obejít bez prokreslení psychologie postav a, až na jednu výjimku, chybí také opravdu propracované
dialogy. Pokud si to takto shrneme, dojdeme nutně k závěru, že Jedné letní noci
se blíží spíše šestákovému románu než
„vysoké“ literatuře. Takovému dojmu
by odpovídala i vizuální podoba knihy –
paperback kapesního formátu, tedy ten
typ knížky, kterou si u stánku přibalíte
k lifestylovému časopisu cestou na nádraží. To je ale věčná škoda, protože tady
máme báječnou klasickou ukázku literatury z doby, kdy se rodila moderní hororová povídka, což by mohlo ocenit alespoň to nakladatelství, byť horor jakožto
žánr má v literatuře roli outsidera.
Negativní význam výše uvedené charakteristiky, kterou můžeme obecně
vnímat jako nedostatek, se totiž u Bierce
jednoduše rozpouští díky jedné neoddiskutovatelné kvalitě: Bierce má styl.
Absence zbytečných popisů a charakteristik autorovi umožňuje stručný úvod do
děje a rychlé nastolení situace, což udržuje správné tempo a potřebný spád. Autor
„Erudice: prach vyklepaný z knihy do prázdné lebky.“
umí rozehrát svou hru na velmi malém
prostoru. Tam, kde by jiný potřeboval
celé věty, si Bierce vystačí s několika slovy. Jeho vyprávění je svižné a rychlé, nikde se zbytečně nezdržuje a soustředí se
na akci.
Je to především styl druhé poloviny
(vezmeme to retrospektivně) vybraných
povídek, který čtenáři připomene texty
E. A. Poea. Asi nejzřetelnější je tato podobnost v povídce Moxonův pán, kde vypravěč vede se svým přítelem Moxonem,
jenž skrývá jakési tajemství, spor o to, zda
stroje dokáží samy myslet. Tento dialog,
v němž jsou jednotlivé teze podpořeny
řetězci logických úvah, termínů a promyšleným výběrem filozofických hypotéz,
tvoří základnu nutnou pro efektní vyvrcholení celého vyprávění, k němuž dojde,
když se vypravěč vlivem jakéhosi hnutí
mysli rozhodne vrátit do domu svého
přítele poté, co rozhovor skončil. V tento
okamžik, po chvíli stupňovaného napětí,
odhalí Moxonovo tajemství, a i když vás
toto odhalení příliš nepřekvapí, příběh
přece jen neskončí úplně tak, jak byste
čekali. To je charakteristický rys Bierceovy prózy, vždyť, jak je správně uvedeno na obálce knihy, právě tato „nečekaná
rozuzlení autora proslavila“.
Nečekanou, náhlou nebo netradiční
pointou jsou zakončeny i zbylé povídky,
namátkou Zabedněné okno nebo Jedné
letní noci (podle níž je pojmenován celý
soubor). Ukázkou toho, jak je autor závěrečným vyvrcholením schopen zvrátit
úplně celý dosavadní děj, je jedna z jeho
nejvíce oceňovaných povídek vůbec –
Případ na mostě přes Soví řeku, což je
příběh z americké občanské války, které
se Bierce sám zúčastnil.
Právě zážitkům z války se často přičítá Bierceova záliba v cynismu a černém
Ambrose Bierce
humoru. Na rovinu říkám, že kdo nemá
rád černý humor, ať se vůbec nenamáhá Bierce číst. Pokud však patříte mezi
příznivce, pak vězte, že si s tímto autorem padnete do noty. Už jen tahle věta
stojí zato: „Nevím, jak dlouho jsem byl
na cestách, ale posléze jsem dorazil do
velkého přímořského města, kde jsem se
etabloval jako lékař. Teď už si nevzpomínám, jak se to místo jmenovalo, neboť
má práce a věhlas mé nové profese byly
takové, že radní pod nátlakem veřejného mínění město přejmenovali na Město
zesnulých.“
To už se dostáváme k prvním třem povídkám (Psí sádlo, Hypnotizér, Město zesnulých), které se od dříve zmíněných liší
svým laděním. Zase si při čtení můžeme
vzpomenout na Poea, ale tentokrát velmi
teatrálního, groteskního a plného morbidity. Příběhy, v nichž se vrší jedna mrtvola na druhou, popisují ty nejhorší zločiny
s bezelstnou samozřejmostí, což působí
bizarně a taky trochu mrazivě, jako byste
nahlédli do mysli naprostého maniaka.
Cynismus byste mohli ze stránek rovnou
ždímat. Občas jsem měla dokonce dojem,
jako by Bierce parodoval sám sebe.
Ať už si ale z Jedné letní noci vyberete
jakoukoli povídku, vyprávění s nepříliš
složitou zápletkou (pán probuzený v rakvi a dva studenti medicíny hledající na
hřbitově učební pomůcku, děsuplná noc
v prázdném srubu s mrtvou manželkou
nebo budování obchodní společnosti na
haldě mrtvol) ale nečekaným vyústěním dnes už asi nikoho příliš nevyděsí,
ale nutno ocenit Biercovu nápaditost.
Kdybychom žili v druhé polovině devatenáctého století, asi bychom po přečtení některého z těch příběhů chodili spát
se svíčkou. Anebo vůbec. Jen tak pro
jistotu.
http://lzicka.wbs.cz
Vendula Drozdová
Ambrose Bierce|Jedné letní noci
25
foto|archiv Noriho Sawi
„Divadlo
je veřejné místo
a vy jako divák
vidíte na jevišti
také odraz
sebe.“
KATEŘINA VALÁŠKOVÁ.
NORIYUKI SAWA|je japonský loutkář a loutkoherec žijící necelých dvacet let v Praze. Do Československa jej v roce 1992 přivedla spolupráce
s Josefem Kroftou. Jedním z jeho nejslavnějších sólových představení u nás je Macbeth,
se kterým vystoupil v rámci Letních shakespearovských slavností v roce 2000. Po celém světě
vede workshopy loutkového divadla a je také
pedagogem na DAMU.
Co vás přivedlo k loutkám?
Když jsem byl malý, v Japonsku zrovna
začínala televizní kultura, v televizi bylo
každý den plno programů s loutkami, ještě nebylo moc kreslených programů. Takže jsem si začal hrát s loutkami už jako
dítě, když mi bylo mezi třemi a čtyřmi
roky. Moje maminka šila kimona, proto
bylo v našem malém domě plno kimon
a materiálů na ně. A tak jsem tento materiál využil k výrobě svých prvních loutek.
Pamatujete si, jak vypadala vaše první
loutka?
Ano, pamatuji, byl to japonský král
s královnou, tradiční japonské loutky.
První loutku jsem vyrobil tak v pěti šesti
letech. A pak jsem v tom pokračoval dál.
Chytlo vás to natolik, že jste se rozhodl
loutkovému divadlu věnovat…
Bohužel v Japonsku nebyla žádná škola, žádná DAMU, kde bych mohl studovat
loutkové divadlo. Takže jsem šel na uměleckou školu, kde jsem získal učitelskou
licenci a učil jsem také divadlo. Chvilku
jsem hrál s divadelní společností. A pak
jsem odjel do Evropy, do Francie, kde
jsem potkal Josefa Kroftu, to bylo v roce
1992. Jeho režijní práce byla velmi silná
a zajímavá, velmi nabitá, líbila se mi.
Říkal jsem si, že když zůstanu v Evropě, když budu moci v Evropě pracovat,
možná uvidím a poznám více druhů režie. Také jsem chtěl vidět více loutkových
představení.
Na čaji s…
S Norim Sawou si povídala
26
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
„Jaké prase, taký kvík,
Začal jste spolupracovat s Josefem Kroftou na projektu Babylónská věž a pak jste
odjel do tehdejšího Československa.
Ano, tohoto projektu se účastnilo
mnoho herců různých národností: Češi,
Japonci, Australané, Němci, Řekové a
Francouzi. Komunikovali jsme v angličtině, ale na jevišti to bylo jinak, Krofta
nám řekl, ať každý mluvíme svým jazykem, takže já mluvil japonsky, Němci německy… Babylónská věž měla premiéru
v Charleville-Mézières ve Francii v roce
1993. Poté se to hrálo měsíc nebo dva
v Celetné ulici v Praze. To bylo mé první
vystoupení v Čechách.
A jaké byly reakce?
Velmi dobré, hlavně v Celetné.
Co vás v Čechách upoutalo?
Máte tu silné osobnosti loutkového divadla, například Matěje Kopeckého, otce
vaší tradice. My v Japonsku máme bunraku, to je také jméno osoby, jako Matěj
Kopecký. Ale Bunraku byl producent, měl
po sobě pojmenované divadlo. Jeho jméno se stalo velmi slavným. Poté na toto
jméno jedna velká japonská filmová společnost odkoupila práva. Takže bunraku
je chráněno autorskými právy, nikdo jiný
tento název nemůže použít. V Evropě se
říká, že bunraku je japonská tradice, ale
není to pravda. V Japonsku, když řekneme bunraku, musíme za to zaplatit.
Divadlo bunraku je také známé tím, že
pokud se mu chcete věnovat, musíte jej
dlouho studovat…
Ano. Jednu loutku animují tři muži.
Začít musíte jako druhý asistent, co animuje nohy. To můžete dělat celé roky,
minimálně deset let, než postoupíte na
místo prvního asistenta, který svou pravou rukou animuje levou ruku loutky. To
může trvat třeba dalších deset let. Teprjaký národ, taký zvyk.“ české přísloví
ve potom, jestli jste ještě naživu, můžete
dělat mistra, který animuje pravou ruku
a hlavu loutky. Proto jsou mistři tak staří.
Musí pro vás být zajímavé pozorovat rozdíly mezi evropskou a asijskou loutkovou
tradicí.
Na festivale na Novém Zélandě jsem viděl indonéské stínové divadlo s wayangy,
které se většinou hraje celou noc, možná
tak dvanáct hodin, takže to nemůžete vidět celé, protože usnete, já viděl tři nebo
čtyři hodiny. Wayangy jsou vyráběny ze
zvířecí kůže, jsou malované a velmi barevné. Ale to, jak jsou ty loutky barevné
a krásné, mohou vidět jen muži, kteří
sedí na jedné straně od plátna, ženy na
druhé straně vidí pouze stíny loutek. To
je asijský styl, stejně jako v divadle bunraku v Japonsku, kde v národním divadle
nejsou žádné ženy. Nesmějí hrát, tak jak
tomu bylo za Shakespeara v Globe Theatre, kde neměli herečky.
Vedl jste workshopy po celém světě,
v USA, Velké Británii a Austrálii, je rozdíl
mezi diváky v různých zemích?
Každá země je jiná. Nejlepší je to v Čechách. Divadlo je veřejné místo a vy jako
divák vidíte na jevišti také odraz sebe.
A diváci v každé zemi mají jiné reakce na
to, co se děje na jevišti. Několikrát jsem
vystupoval v Itálii, kde lidé přicházejí
do divadla proto, aby si to užili, smáli se
a bavili. Velmi rychle začínají reagovat
a smát se, jsou připraveni se bavit. V jiných zemích je to jinak. Někdy diváci
vypadají, jako když se dívají na televizi,
vůbec nereagují, a my pak nevíme, jestli
se nudí nebo spí, protože na ně z jeviště nevidíme, jak jsme osvětlení. V Itálii
se také nesmějí stále, ale na jevišti to cítíte, jestli se baví, nebo ne. Například ve
Finsku jsou diváci během představení
[email protected]
Kateřina Valášková s Norim Sawou
Noriyuki Sawa:
27
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
každoročním vystoupení, musí zaplatit
vysokou částku, kterou si její rodiče nemohou dovolit každý rok. Proto mám
rád váš systém toho, jak vychováváte své
diváky.
Ve vašem repertoáru se kromě pohádek
objevují také dramata Williama Shakespeara, máte pro to nějaký zvláštní důvod?
Když někde zmíním, že vystupuji s dramatem od Shakespeara, vzbudí to zájem.
Když jsem byl mladý, viděl jsem černobílý
film Akira Kurosawy Krvavý trůn (inspirovaný Macbethem, pozn. red.) ve starém
japonském stylu a byl tak krásný, moc se
mi líbil, a tak jsem pochopil, že je možné udělat Shakespeara v jakémkoliv stylu
a kultuře.
Čeká vás vystoupení na Festivalu současných japonských Eigasai. Máte rád české
filmy?
Ano, mám. Autoři Kukyho jsou mí přátelé a ten film se mi moc líbí. Mám rád
české filmy a českou režii. Máte tu film
velmi propojený s divadlem, v Japonsku
tomu tak není, divadlo a film jsou jako
dvě samostatné pyramidy. Režisér Kukyho Jan Svěrák přišel na moje představení
ještě v době, kdy jsem ho osobně neznal.
Studoval v té době loutkové divadlo, protože se chystal točit Kukyho. Když jsem
ho viděl v publiku, byl jsem šokován,
chtěl jsem ho požádat o autogram. Mám
velmi rád jeho filmy, například Kolju
nebo Tmavomodrý svět.
Nedělá vám v porozumění našim filmům
problém čeština?
Moje čeština je velmi chudá, třikrát
jsem změnil svého učitele. Největší chyba se mi stala při návštěvě japonského
císaře a jeho ženy v Praze. Měli setkání
foto|archiv Noriho Sawi
s tehdejším prezidentem Havlem na Hradě a já byl také pozván. Ptali se mě tam,
kdo jsem, a já řekl, že jsem loutkář, loutkoherec a učím na DAMU. Oni mi řekli,
že moje čeština je velmi dobrá a já jim
na to odpověděl: „Moje čeština je ještě
bordel.“ Byli tam i kameramani… Takže
jsem vzdal svůj boj s češtinou, protože ji
neovládám dobře. Moje dcera mluví česky lépe než já a opravuje mě.
Co bylo pro vás nějtěžší, s čím jste se
musel vyrovnat, když jste začal žít v Čechách?
Když jsem přijel, tehdy ještě do Československa, lidé tu nebyli tak přátelští jako
teď. Nikdo se neusmíval, na úřadech, na
poště, nikde. Někdy mi přišlo, že ti lidé asi
ani nemají svaly potřebné k tomu, aby se
mohli usmát. Už od dítěte jsem byl zvyklý být milý na ostatní a usmívat se na ně.
Nemohl jsem si tady na to zvyknout. Ale
teď je to jiné. Lidé se na vás smějí a umějí
poděkovat, takže ten nynější koncept je
přátelštější. Rok od roku se tu cítím lépe.
Děkuji za rozhovor a přeji vám, ať se na
vás v Čechách usmívá víc a víc lidí.
Tento rozhovor byl vytvořen pro webovou
divadelní databázi Divá báze (divabaze.cz),
s jejímž laskavým svolením jej otiskujeme.
„Jednou sám vidět je lepší než stokrát slyšet.“ japonské přísloví
http://lzicka.wbs.cz
Kateřina Valášková s Norim Sawou
Na čaji s…
28
studení, ale pak dlouho tleskají. Byl jsem
překvapen tím potleskem, protože jsem si
celou dobu myslel, že se nudí a spí. Z publika se během představení neozval žádný
zvuk, žádná reakce. A potom ten dlouhý
potlesk. Jeden finský režisér mi řekl, že
Finové jsou jako hluboké jezero, hodíš do
něho kámen a ono mu chvilku trvá, než
dopadne na dno.
Hrajete pro děti z mateřských i základních
škol, ale také pro dospělé. Jak vnímáte
ten rozdíl mezi nimi?
Když hraji pro nejmenší děti, tří až
čtyřleté, musím vyvinout dvojnásobnou
energii než jindy. Hrál jsem týden ve Španělsku na samém jihu v Alicante každý
den dopoledne pro děti z mateřských škol
a po zbytek dne jsem pak nabíral energii,
bylo to hodně náročné.
S dětmi pracujete například na Letních
dílnách v Roškopově, kde s nimi vyrábíte
loutky a připravujete představení.
Ano, ale také je to cesta, jak si vychovat nové diváky. Moje malá dcera chodí
do základní umělecké školy, nevím, jestli
jsou takové školy v zahraničí, ale v Japonsku nejsou. Tady jsou veřejné, může tam
chodit každý a pak také vystupujete. V Japonsku se za to musí platit a je to velmi
drahé. Takže moje dcera chodí do baletu
a už v jejím věku ví, co je to divadlo. Může
hrát na piano, může tančit v Národním
divadle, děti v této zemi mají tolik možností a přitom to není tak drahé. Tato
země vychovává publikum pro divadlo.
Máte základní umělecké školy, můžete
divadlo studovat i na vysoké škole. Ten
nápad s dětským táborem jsem dostal od
své dcery, abych si vychoval publikum,
aby děti měly rády divadlo. Mám v Japonsku malou neteř, která se také věnuje
baletu. Ale za to, aby mohla vystoupit na
29
ENS
EC
E
RECE
R
R
O
Wim Wenders|Pina
D
Tančeme, jinak jsme
NSOR
Lžičk
avš
ED
ztraceni
uplík
u
film|Pina
režie|Wim Wenders
hudba|Thom Hanreich
hrají|Regina Advento
Malou Airaudo
Ruth Amarante
Pina Bausch
Rainer Behr
Andrey Berezin
Damiano Ottavio Bigi
Bénédicte Billet
Aleš Cucek
Clementine Deluy
nami, kdy členové souboru mlčenlivě hledí do kamery. Zatímco na pozadí slyšíme jejich
vyprávění o tom, co jim přinesla spolupráce s Pinou, jejich pohledy dopoví zbytek.
Pina je vůbec první evropský hraný 3D film a výběr tohoto formátu se ukazuje pro
taneční film víc než příhodný. Přináší s sebou způsob, jak navodit prostorovou hloubku
scény a zároveň dostat diváka přímo do středu dění, mezi tanečníky, což je unikátní
a velmi silný zážitek.
Film překypuje výbornými nápady, přesně v duchu Pininy tvorby, která se vyjadřovala
za pomoci repetice, syrovosti, expresivity a silných emocí. Tanečníci se nebojí opustit
pódium a tančit v ulicích města, kabině lanovky či v popředí přírodní scenérie. To vše je
podkreslené sugestivní hudbou Thoma Hanreicha, která nese další část poselství. Pina
předává příští generaci dědictví jedné talentované ženy. Prostřednictvím svých kreací
nám tato umělkyně připomíná, kdo vlastně jsme – lidské bytosti zmítané emocemi, vystavené působení živlů a energií, které nemůžeme, ale často spíš nechceme kontrolovat.
30
Myslíte, že je možné přenést taneční vystoupení na filmové plátno, aniž by ztratilo své
kouzlo? Před zhlédnutím tohoto filmu jsem si tím jistá nebyla. Teď ale nemám nejmenší
pochyby – jde to, a dokonce na výbornou. Jen k tomu potřebujete dvě silné tvůrčí osobnosti a – světe div se – 3D formát.
Význačná německá choreografka Pina Bausch, která svým přístupem a tvorbou významně ovlivnila moderní taneční choreografii, spojila síly s neméně významným režisérem Wimem Wendersem. Výsledkem je film Pina přinášející silný divácký zážitek.
Podtitul filmu „Tančeme, tančeme, jinak jsme ztraceni“ zaznívá v souvislosti s náhlým
odchodem Piny, která sama také tančila, ještě naléhavěji. Wim Wenders po její smrti
film dokončil sám a věnoval ho Pině jako poctu. A i když je snímek stále z převážné části dílem samotné Piny Bausch, nevyhne se ve Wendersově „in memoriam“ zpracování
značné pietnosti. Žena, schopná postavit na jeviště jako dekorace kus skály a vodopád,
by určitě ovlivnila konečnou podobu filmu mnohem výraznějším způsobem.
Ve filmu vystupují, vedle Piny, která se v něm objevuje více méně jako vzpomínka na
sebe samu, hlavně tanečníci jejího souboru. Tyto lidi ovlivnila Pina nejvíc – způsobem
vedení, svou filozofií, choreografiemi. A oni o ní vlastně celý film vyprávějí. O tom, jak
jim pomohla vyrůst po tvůrčí i lidské stránce. Promlouvají tělem, prostřednictvím Pinou vymyšlených choreografií, promlouvají očima. Taneční čísla jsou prokládána scéLŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
„Miluj tanec v sobě,
Uzávěrka zasílání příspěvků do čtvrtého čísla je 15. listopadu 2011.
ANNA BOBREKOVÁ|učím se psát filmy. V mezičase taky trochu žiju, aby bylo o čem psát, ačkoli příběhy ze života vám stejně nikdo neuvěří. Procházím se v noci a píšu v kteroukoli denní dobu. Poslední
dobou mě baví céčka a liči džus. Závislost na čaji – neléčitelná.
a ne sebe v tanci.“ Towen Frank
[email protected]
Anna Bobreková
Lžička filmofilka
Ve vůbec prvním evropském 3D filmu se Wendersovi podařilo nejen přiblížit divákovi
obrovský přínos a svéráz osobnosti německé choreografky Piny Bausch, ale ještě smysluplně a naprosto oprávněně využít 3D formát.
31
32
Fotrhonzovi, význačná rodina s bydlištěm v obci Noželžíce, se chystali na pohřeb.
Evžen Fotrhonza se ošatil do společenského obleku značky OP Prostějov, který přechovával v masivní skříni od jeho pořízení v roce 1991. Evženie Fotrhonzová měla vystoupit
v konfekčních šatech od firmy Makyta Púchov, které byly zavěšeny v témže šatníku. Ervín
Fotrhonza, Evženův otec, ležel ve vedlejším pokoji a spal sladce věčným spánkem. Z kapsy
černého ručně šitého saka mu rostl smuteční bílý karafiát. Pozůstalý pan Fotrhonza v koupelně stále nemohl zcela smýt kolomaz z prstů. Ráno v dílně dohlížel na demontáž hlavy
motoru starostova Chevroletu a nakonec bylo třeba jeho zásahu díky nezkušenosti mechanika Tomáše. Solvina myje pěkně, ale vysouší pokožku, natřel si tedy ruce Indulonou.
Týden po pietním obřadu měli Fotrhonzovi rodinnou poradu v kuchyni. Šlo o to, co dát
na hrob jako trvalou dekoraci na památku otce a dědečka, tchána a bratrance Ervína.
‚Holubičky ne,‘ na tom se shodli všichni, ‚ty mají Koudelkovi. Co zlatý kříž?‘ ‚Ten má
půlka hřbitova, my ho mít nebudeme,‘ mávl rukou pan Fotrhonza. ‚Dědovu fotografii
ve zlatém rámečku na keramické destičce,‘ navrhl syn Jan. Ostatní se zamysleli, tetička
Květuška při tom zamyšlení ohrnula horní ret. ‚To má budoucnost,‘ promluvil potom
pan Fotrhonza, ‚ale co dál?‘ Z toalety se vrátila Miládka. ‚Jé, vy ještě sedíte?‘ ‚Já navrhuju
kalvárii,‘ řekl pevným hlasem vnuk Vojta. ‚A co to je?‘ zeptal se pan Fotrhonza. ‚Náš pán
Ježíš Kristus s trnovou korunou na kříži,‘ hrdelně zavyla v koutku sedící druhá tetička
Pavlínka. ‚No pozdrav pánbů,‘ řekl na půl úst pan Fotrhonza. O měsíc později, před letní senosečí, přijela na ves televize. Do večerních zpráv šla reportáž z místního hřbitova.
O panu Ervínu Fotrhonzovi, který byl známým pěstitelem zeleniny, a o třiceticentimetrové zlacené kedlubně zdobící náhrobní desku místa jeho posledního spočinutí.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
Do Mikrotonic přijeli umělci. Starosta vyvěsil prapory a venkované vykukovali škvírami v rozeschlých plotech. Cestu kočovné společnosti PĚRETA (Pěvci, Recitátoři, Tanečnice) do obce provázely od začátku nepříjemnosti. U rybníka, kde se chtěli opláchnout a svlažit, se vyskytl problém, později pojmenovaný jako Jaromír Patera. Jedna ze
subret se pustila dále od břehu, neboť vpila do hrudi nesmírné vábení chladných hlubin.
Uprostřed rybníka ležel v bahně Patera v neoprenovém obleku a s kyslíkovou bombou
na zádech. Nic by se nestalo, kdyby pěvkyně nebyla zároveň amatérskou potápěčkou
s oblibou kopírující nerovnosti dna. Patera, když ucítil ženské teplo, uzavřel náruč, jak
to dělávají mořští mlžové. Perla se chvíli vzpouzela v sevření paží a nohou, až v bahně
dozářila všem příčetným pohledům. Jaromír ‚Slávek‘ Patera se později k činu přiznal
a Ústav kriminalistiky označil případ jako ‚Cvrčkovická zéva‘. Ale jelo se dál. Před štací,
v takové ostré otevřené zatáčce zapadl karavan do měkkého téru. Vedro v těch místech
převedlo silnici do tekutého stavu, takže plynula jako řeka. Chvíli tedy pluli, až přišel
onen meandr a v něm se karavan zpříčil. Principál nakázal odhodit balast. Zbavili se
všech nepotřebných věcí, básník Maturek bránil, seč mohl, souborné dílo Svatopluka
Čecha. Padlo do asfaltu a Maturek, který byl vzrůstem malý, zaplatil životem jako záložka třetího dílu broučkiády. Ale pak se jelo dál. V Mikrotonicích kluci házeli kameny na
černý vůz. Kameny zůstávaly trčet ve hmotě. Z hostince vyšel pan Hrouda a principál
společnosti se z kozlíku otázal na cestu k náměstí. Hrouda hned nevěděl, co má odpovědět a nakonec ukázal směrem ke kapličce. Odměnou mu byl vhozený stříbrňák. Poděkoval, a když mu karavan ukázal záda, típl na rozloučenou cigaretu do téru. Ten večer
měli dobrovolní hasiči šturm. Hořel nějaký povoz a několik stavení v obci Mikrotonice.
Stará dojička sledovala lihový teploměr za oknem, a jakmile dosáhl stupně čtyřicet, zvolala památnou větu: ‚Vedřiny, konečně!‘
ONDŘEJ LEGNER|si, má-li o sobě napsat pár řádek (neřádek), připadá jako na pracovním pohovoru.
Proto se zdráhá do medailonku uvádět konvenční věty, v nichž to bere od studia přes první literární
úspěchy po úctyhodný spisovatelský důchod. Myslí si, že pro potřeby krátkého představení autora je
nejlepší začít od narození: „Narodil jsem se v porodnici U Apolináře v Praze a měl jsem po tom velkém boji na čele šrámek. Ani nevím, kdy se mi zahojil. Zakrátko mi začaly růst blonďaté vlásky, díky
nimž jsem získal protekci u ostatních maminek. Od narození mám dva charakteristické tělesné rysy,
bradavičku na kůži pod srdcem a vlasy olíznuté teletem (na jednom místě rostoucí v protisměru).“ Víc
nám Ondřej Legner o sobě nesdělí s odůvodněním, že tato fakta jsou pro jeho životní a literární vývoj
stěžejní.
http://lzicka.wbs.cz
Ondřej Legner
Je to prozaické, přátelé
Vedřiny, konečně
33
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
[email protected]
Michal Prokeš
Je to prozaické, přátelé
34
Spáchal zločin, tak ho zavřeli.
Aspoň tak mu to bylo suše sděleno. Bylo to jako probuzení z dlouhého nepříjemného snu. Ale tohle byla realita. Seděl v soudní místnosti a rozsudek byl zrovna vyřčen.
Na rukou měl želízka. Mozkem mu zněl jako ozvěnou soudcův hluboký hlas…pět let
nepodmíněně.
Spáchal zločin. Tak ho zavřeli.
Jeho cela byla malý zatuchlý kutloch. Nesnášel slovo kutloch, ale nemohl to nazvat
jinak. Byl to jednoduše kutloch, bylo to to, co nesnáší, co nesnášel. Nezasloužilo si to
žádné jiné pojmenování. Nezasloužilo si to nic. A ze všeho nejvíc jeho vlastní existenci.
Ta byla nezasloužená. Ať si soud, porota, jeho příbuzní, mrtvá žena, sousedé myslí, co
chtějí.
Protože on byl nevinný. Často si o tom povídal právě se svou ženou. Byla sice zahrabaná pět metrů pod zemí, ale jejich konverzacím to nijak neškodilo a hlavně ani trochu
nebránilo. Bachař ho sice sem tam seřval, když se bavili moc nahlas a rušili ostatní, ale
jinak je nechával na pokoji.
Ona mu nic nevyčítala. Byla k němu milá, i když zněla dost tlumeně a občas musela
vyplivnout z pusy kusy hlíny. Udělala by pro něj první poslední. Věděla, že je nevinný,
že nic neprovedl. Ať si její rodiče, prarodiče, praprarodiče a další členové rodiny, pochovaní spolu s ní na hřbitově, myslí, cokoliv chtějí. Znala své zlatíčko, svého miláčka.
Neublížil by ani mouše. Natož vlastní ženě.
Zvenku uslyšel bít kostelní zvony. Snažil se představit si kostel. Zevnitř. Všechny sochy, obrazy, stoly, celou tu krásu, atmosféru, která se dá zachytit snad jenom v kostele.
Ale nemohl si vzpomenout, jak kostel vůbec vypadá. Nemohl si vzpomenout na jeho
specifickou vůni. Rušila ho myš, která se kolem něj pořád ochomýtala, a bachař mu
prostě nechtěl věřit, že tam nějaká je. Beztak se tím jenom nechtěl zatěžovat. Však myš
nikomu neublíží. Tak proč by se staral. Je jenom vrah, a kdo vraždí, ten přece taky lže,
a kdo lže, ten vymýšlí i neexistující, imaginární myši.
Nemohl si vzpomenout na kostel. Nebyl na pohřbu své ženy. Nedali mu příležitost.
Nenechali ho vysvětlit, že není mrtvá.
Zatkli ho. Ruce a celé tělo měl tenkrát ještě pořád od krve, nestačil se ani umýt a už ho
tahali ven. Jako nějaké zdivočelé zvíře. Sousedi se dívali z oken, odhrnovali své kýčovité
závěsy. Někteří si ho dokonce fotili. Hyeny, nic jiného než hyeny! Chtěl jít na pohřeb,
ukázat všem, že není mrtvá. Otevřít rakev a klidně se s ní přede všemi pomilovat, ať
vidí, kolik je v jeho lásce ještě života. Měl připravený i svůj nejlepší smoking. Ale oni ho
zavřeli do kutlochu a nedali mu šanci. Šanci vysvětlit, jak jsou všichni hloupě slepí. Na
smokingu už si určitě pochutnávali moli. Na jeho nejlepším.
Teď mu zbývala myš a rozhovory s „mrtvou“ ženou, i když jen tlumené a plné odpadající hlíny. A rodiče jí zakazovali se s ním bavit. Prý má na ni špatný vliv.
Měl pocit, že z pobytu ve vězení, ze zatuchlého kutlochu, začíná pomalu bláznit.
Pět let… pět let… pět let.
Znělo mu dál hlavou a nedalo se toho zbavit. Jenom občas, když na něj bachař zařval,
ať se ztiší, tak přeřval i ten hluboký hlas v jeho hlavě. Dokonce i uhuhlané hlásky jeho
ženy, jejích zahrabaných rodičů.
To bývávalo v noci, hlavně v noci. Přes den to bylo lepší. Snídaně, obědy, rozcvičky.
Ale nemohl se bavit s ostatními vězni. Byl na samotce a bylo tak s ním i zacházeno. Jako
s exemplárním případem. Nesnášel tu nespravedlnost. Nespravedlnost, která páchla celým jeho kutlochem. Chtěl si najít kamarády. Aspoň ty kamarády. Aby se nezbláznil.
Pět let… pět let… pět let…
Miluje svou ženu. Ještě před vězením spolu měli krásný život. Chtěli mít dítě. On byl
umělec, malíř. Často potřeboval svůj klid, ale pro ni, pro NI by udělal cokoliv, protože ji
bezmezně miloval. Ona milovala jeho. Pracovala jako recepční v jedné velké firmě a pořád doufala, že se dostane někam výš, že bude vydělávat velké peníze. Chtěla si splnit
své sny, i když mlhavé a nejasné. Neměla žádné pořádné vzdělání. Našla si umělce už
jako mladá holka a nechala se bláhově hýčkat. Až poslední dobou, po několika letech,
ji to začalo nudit, potřebovala mezi lidi, uvědomovala si, že svět začíná být až příliš
stereotypní a nehybný.
A on. On potřeboval čas na svou tvorbu. Ona se začínala ztrácet čím dál častěji a na
delší dobu. Na večírky s kamarádkami.
On si toho nevšímal. Měl nahlas puštěnou vážnou hudbu a maloval, maloval celé noci.
Nepřítomnost jeho lásky, pro kterou by udělal cokoliv, bylo jen šustěním malé myši, nedůležité myši, která mu nemůže nijak ublížit. Šustění neexistující, imaginární myši.
Miluje svou ženu.
Ta má teď sice hlínu mezi zuby, ale je pořád úžasná, pořád si skvěle rozumí.
Chtěl by do ruky štětec a plátno, ale bachaři mu to nedovolí. Cítí, že by mohl vytvořit
svá nejlepší díla pramenící z útlaku, kterého se na něm dopustili. Ale nešlo to, zůstávalo
35
36
Jednou pár dní nepřišla vůbec. Nezavolala, nenapsala. Toho už si všiml. Nemohl ji
nikde sehnat.
Nakonec se vrátila. Po několika dnech, kdy už ani nedoufal, že ji uvidí. Objal ji a chtěl
se s ní divoce pomilovat. Přišlo mu to samozřejmé.
Ale ona ho odmítala. Byla jiná než předtím. Už nebyla stejná, ztratila se v ní jiskra.
Jiskra, hlavně v levém nazelenalém oku.
Přiznala mu to. Přiznala se, když nepřestával dotírat.
Podváděla ho, našla si milence. Po večerech, kdy se chodila bavit, aby on mohl pracovat, potkala jiného muže, který ji dokázal okouzlit. Taky umělce. Ale hudebníka.
Hudebníčka!
On ji tolik miloval, udělal by pro ni první poslední, doslova by pro ni snesl modré
z nebe. Modré z nebe… modré z nebe. K modrému z nebe.
Když hora nemůže k tobě, dojdeš k hoře.
Chytil ji pod krkem a vášnivě políbil. Tolik ji miloval a chtěl pro ni jen to nejlepší. Vzal
si kuchyňský nůž, kterým ona sama často připravovala večeři, a vrazil jí jej přímo do
srdce, aby dlouho netrpěla a dostala se hned k cíli. Dostala se k modrému z nebe. Chtěl
jí splnit všechny sny, které si umanula. Chtěl ji donést k modrému z nebe.
Nedýchala a neusmívala se.
Ale hned si s ním začala povídat. Viděl, jak s ním mluví. Zakrvácená, nedýchající, ale
mluvící. Vyplivovala kousky krve z pusy, aby jí bylo pořádně rozumět. Říkala mu, jak
strašně ho miluje a vysvětlovala, jakou udělala obrovskou chybu. Objímala ho horoucně, krev po něm pomalu stékala, jak jí odkapávala od úst, když ho líbala. Milovali se.
Ale oni přišli. Přišli a odvedli ji. Vytrhli z náručí. Dali ji do rakve, teda ne, prvně ji dali
do černého pytle, jako by byla opravdu mrtvá nebo co. Ale ona s ním promlouvala dál,
na dálku, nikdy ho neopustila. I když ji strčili do rakve a už se nemohli objímat a líbat,
milovat se. Mohli si dál povídat.
Ale nikdo tomu nevěřil. Měl ruce od krve a každý si myslel, že ji zabil.
Vykašlala hlínu z pusy a řekla mu, jak ho miluje k zbláznění.
K zbláznění…
Pět let, pět let a budou zase spolu.
Maloval po zdech hnědá veliká srdíčka.
Pět let… pět let… pět let…
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
MICHAL PROKEŠ|medailonek v pěti řádcích se cosi snaží říct. Významně na mě mrká a upozorňuje
mě, na co nemám, nesmím zapomenout. „Řekni jim, jak se jmenuješ!“ Já ho vyslechnu a z úst mi
plyne jméno Michal. Prokeš Michal. „Řekni jim, jak se máš!“ To nikoho nezajímá, odporuju mu, i když
jen tiše. „A víš co?“ Skoro křičí. A já vím co. Přečtěte si něco ode mě. To je přesně to, co můj Medailonek chce nejvíce.
http://lzicka.wbs.cz
Michal Prokeš
Je to prozaické, přátelé
to násilím vevnitř a chtělo to ven, potřebovalo to ven! Někdy bachaři našli po stěnách
jeho kutlochu hnědé fleky, hnědé podlouhlé fleky.
Měl v kutlochu záchod.
Kutloch nesmrděl už jen nespravedlností, smrděl celý. Zápach, kterého se nedalo
zbavit.
Ale jemu, jemu to bylo jedno. Pobrukoval si své oblíbené skladby.
Pět let… pět let… pět let…
37
Je to prozaické, přátelé
Aristotle: „A person, who has friends, doesn’t have a friend.“
38
I am on a train in England. (Well, I do live here.) Heading through the leafy fields and
tree-lined meadows of Kent towards London. Kent is known as the ‚garden of England‘
but that was probably before parts of it were filled with concrete and carved up for
railways. It is a journey I do every day, to work and back. It’s relatively stress-free, it has
air-conditioning for England’s infamous sweltering summer weather and there are even
arm-rests between the seats so the overweight person who sits next to you, at least keeps
their spare skin away from yours. You would think that this fast, modern train, moving
at 2,000 miles an hour in relative silence (i.e. no bawling children) would be the perfect
place to socially interact, to meet some like-minded intellectual (!) soul, to discuss with
a stranger the merits of coalition governments, the fall of Libya, why Starbucks coffee is
so awful these days, etc. But it is not the case at all. Each day I see familiar faces, but that
is all they are, and all they remain. Faces. Faces that as soon as they have elbowed their
way on the carriage, instantaneously plug in iPod’s as if it was intravenously required
and switch on blackberry’s, eager checking twitter and facebook pages to see how many
people they don’t know want to be their friend. Laptops are immediately removed from
rucksacks and plugged in (the trains have individual plug sockets!), newspapers are
opened, plastic coffee cups neatly placed on tables to affirm personal space and apart
from perhaps a small smile of acknowledgement that you are in fact the same species
of human, all social interaction is lost. So it would seem that in an age of wi-fi, broadband, email and social networking, we are a paranoid, socially inept, boring race who
cannot deal with people face-to-face and perhaps more sadly in extreme cases, do not
want to. I can of course see situations where social interaction is a bad thing. Tesco the
supermarket, for example. Think of the most badly dressed, ill-mannered and inept
members of your town and imagine they are in a big carrier bag. Now imagine that bag
emptied inside your supermarket so they all escape and run amok. That’s Tesco’s. An
unpleasant shopping experience in a store full of screaming children, men with more
tattoos than David Beckham and women who think that shouting like a banshee at
their sobbing child will quieten them down. I don’t want to talk to anyone, or look at
anyone, or even breathe the same air. They have home-delivery now – a concept for the
elderly and disabled so your goods can be delivered to your home in a van. Useful if you
happen to be disabled; equally useful if you’re not but pretend to be. But anyway, I’m
on a lovely cool train, with other intelligent people wearing smart clothes and suits. Is
it just me? Should I be closing my eyes and plugging in my iPod? Should I be the one
breaking into a sweat because someone looked in my direction? Oh god – maybe he’s
a killer! However something strange happened today. The moving watercolour of trees
and tinted glassed offices ceased. An announcement was made that we need to stop due
to an incident on the line. People removed their headphones; eyes furtively glanced over
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
laptop screens, newspapers were closed. An incident? Whatever could it be? Has a lonely depressed sheep wandered onto the line to end his days? Has someone done the same
thing? Did we smash through a double decker bus without realising? While we waited
for information, the train stopped and went silent. The air-conditioning hum stopped
humming. People started smiling at each other and making little ‚tutting‘ noises, sharing the same thoughts and question about what could be happening? Laptop lids were
closed as people looked around the carriages. A man noticed his own father on the seat
opposite! Within minutes people started talking; questioning where someone worked,
how expensive are the tickets from this location; „Did you see that football match last
night?“, „Did you ever see that film where…“ – etc, etc. It was like the dawn of mankind.
Usually silent stony faces broke into smile, lips moved and formed words, email addresses were even exchanged. It was like the seventies when you could drink beer and smoke
on trains, sing songs about your rugby team and throw light bulbs out the window (It’s
an English thing). Then the train announcer came back. „Sorry about the delay, ladies
and gentlemen, you’ll be pleased to know we will shortly be making our way…“ And
as the train gently started to accelerate again, people sighed, plugged in their headphones, turned on their laptops, opened their newspapers, smiled at Facebook messages
from ‚friend‘ number 221, and closed their eyes. I suspect the email addresses will be
thrown away with the coffee cups. I have no question here and no criticism. I too am
tired in the morning, I like my space and I do not want someone irritating me every day
with banal conversation. But has the age of modern communication prevented us from
feeling comfortable in dealing with people? I see signs of this in the workplace where
expression and personality are lacking; social skills are diminishing and increasingly the
virtual world is impinging on the real world. Can this just be blamed on iPods and iPads
though? Are we all just adjusting to a different way of interaction? The sad part is seeing
young children glued to playstations and unable to say their name at the age of three;
parents giving them these because it is easier than having to bother talking to their own
child. Easier than interacting with them and encouraging feedback. You may think I am
exaggerating, or you may have even noticed it yourself, but the robotic and ordered way
in which we seem to be functioning today can only have impact on our society in the
future. Now that is something to talk about.
August 2011
BEN NURDIN|ever since I was very young I have always enjoyed writing; from childhood stories about
dinosaurs and soldiers to various pieces of fiction influenced by travelling and my time spent living in
various European cities. Living and working overseas changed my perception of many things and although very much an ‚English man‘, I am very influenced by cultural differences in society. I uess I like
observing society and the way we are all affected by issues, politics, events, the media. The article or
‚piece‘ I have written in this paper was a result of fascination and frustration; like everyone wanting to
be individual and retain a sense of identity, yet in so many ways we are becoming ‚cloned‘ by each
other; wanting the same things but aspiring to very little. I do not consider myself a great writer and
in fact I am not, but my belief is that if you have the perception and desire to get your thoughts out –
critical or not – you should do so. Author: Ben E. C. Nurdin from Kent, England.
[email protected]
Ben Nurdin
Ben Nurdin
39
40
Sedím v anglickém vlaku. (V Anglii žiju.) Směrem na Londýn, za okny se míhají zelená pole Kentu a louky lemované stromy. Kent je známý jako „zahrada Anglie“, ale
toto přirovnání vzniklo pravděpodobně dávno před tím, než byl z části pokryt betonem
a rozporcován železnicí. Touto trasou jezdím každý den, do práce a zpět. Cesta je to
relativně klidná a vlaky klimatizované, což ocení každý, kdo zažil nepříjemně parné
anglické léto, a s opěrkami mezi sedadly, takže nejste nuceni sdílet s obtloustlým sousedem jeho opocenou kůži. Mohlo by se zdát, že tyto tiché (v případě, že s vámi ve
vagonu nesedí řvoucí děti) moderní vlaky jedoucí rychlostí dvě stě mil za hodinu jsou
perfektním místem k seznámení, k setkání se stejně smýšlejícími intelektuály, k tomu,
abyste s úplně cizím člověkem rozebírali přednosti koalice ve vládě, pád Libye nebo proč
jsou kavárny řetězce Starbucks v poslední době tak odporné. Ale nic takového se tu nestane. Každý den potkávám ty samé povědomé tváře. Ale to je všechno. Tváře. Protlačí
se k volnému místu a okamžitě si zastrčí do uší sluchátka, jako by šlo o nějaké vnitřní
nařízení drah. Zapínají blackberry, kontrolují twitter a facebook, aby se podívali, kolik
neznámých lidí se chce stát jejich přáteli. Vytáhnou z batohů notebooky a zapnou je
(vlaky mají taky elektrické zásuvky), rozloží před sebe noviny, plastové kelímky s kávou
pečlivě naaranžují na stolky, aby si ohraničili svůj osobní prostor, a kromě nepatrného
úsměvu pramenícího z vědomí, že jste všichni stejného živočišného druhu, je veškerá
sociální interakce ztracena.
Mohlo by se zdát, že ve věku wi-fi, broadbandu, emailů a sociálních sítí se stáváme
paranoidní, ve společnosti neohrabanou a nudnou rasou, která se neumí vyrovnat s komunikací tváří v tvář a navíc, naštěstí jen v extrémních případech, se s ní ani vyrovnat
nechce. Samozřejmě si umím představit i situace, kde kontakt s lidmi není nic příjemného. Supermarket Tesco například. Představte si, že strčíte všechny nevkusně oblékané, špatně vychované a přihlouplé obyvatele vašeho města do jednoho pytle. A teď si
představte, že pytel praskne uvnitř supermarketu, lidé se rozutečou a zešílí. To je Tesco.
Strašlivá zkušenost s nákupem v obchodě plném křičících dětí, mužů s větším množstvím tetování, než má David Beckham, a ženských, které si myslí, že své nezvedené
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
srpen 2011
Z angličtiny přeložila Eva Johnová.
http://lzicka.wbs.cz
Ben Nurdin v překladu Evy Johnové
Je to prozaické, přátelé
Aristoteles: „Člověk s mnoha přáteli nemá přítele.“
děti uklidní tím, že na ně budou ječet jako fúrie. Na takovém místě opravdu nechci na
nikoho mluvit, dívat se, či s ním dokonce dýchat stejný vzduch. Dnes naštěstí existuje donáška domů, služba pro staré a nemohoucí, která v dodávce doveze nákup až do
domu. Rozhodně užitečná věc, pokud jste na vozíku, stejně tak užitečná, pokud vám nic
není, ale předstíráte opak.
Ale vraťme se zpět do toho krásného moderního vlaku. Sedím tu s dalšími inteligentními lidmi v oblecích a říkám si: „Není to jen můj problém? Neměl bych taky zavřít oči
a ohlušit se hudbou ze sluchátek? Neměl bych se taky začít potit strachy, když se někdo
podívá mým směrem? Panebože, možná je to vrah!“ Dnes se ale stane něco zvláštního.
Rozmyté obrázky stromů a tónovaných skel kanceláří se přestanou měnit. Je nám oznámeno, že z důvodu nehody na trati zde budeme chvíli stát. Lidé vytahují z uší sluchátka,
skládají noviny, oči se nenápadně zvednou zpoza obrazovek notebooků. Nehoda? Co se
jen mohlo stát? Osamělá ovce v depresi se rozhodla spáchat sebevraždu na trati? Nebo
nějaký člověk? Srazili jsme se snad s autobusem, aniž bychom si toho všimli? Zatímco
čekáme na další informace, vlak zastaví a ztichne. Klimatizace přestává hučet. A lidé se
začínají usmívat jeden na druhého, sdílet domněnky a otázky o tom, co se stalo. Zavírají
notebooky a rozhlížejí se po vagoně. Jeden muž si náhle uvědomuje, že naproti němu
sedí jeho otec. V minutě lidé začínají mluvit, ptají se, ve kterém městě kdo pracuje a kolik projezdí peněz. „Viděl jste včera fotbalový zápas?“, „Viděl jste ten film, kde…“ atd.,
atd. Je to jako úsvit lidstva. Obvykle mlčenlivé kamenné obličeje roztály úsměvem, rty se
pohnuly a stvořily slova, vyměňujeme si emailové adresy. Jako by se vrátila sedmdesátá
léta, kdy jste mohli kouřit a pít alkohol ve vlaku, zpívat písničky o ragbyovém týmu a házet žárovky z oken (jde o anglickou specialitu). A pak promluví vlakový rozhlas. „Dámy
a pánové, omlouváme se za zpoždění vlaku. Za okamžik budeme pokračovat v jízdě…“
A jakmile motor naskočí, lidé vydechnou, zastrčí si do uší sluchátka a zavřou oči, rozloží
noviny, otevřou notebooky a zasmějí se zprávě na facebooku od „přítele“ 221. Tuším,
že emailové adresy skončí v odpadkovém koši spolu s kelímky od kávy. Přesto to nekritizuji. Bývám po ránu také unavený a mám rád svůj klid, nechci, aby mě někdo každé
ráno otravoval banální konverzací. Ale nebrání nám věk moderních technologií v tom,
aby pro nás bylo přirozené jednat s lidmi tváří v tvář? Začínám si v práci všímat kladení
menšího důrazu na osobnost a charakter člověka a snižování úrovně sociálních dovedností. Virtuální svět stále více zasahuje do reálného. Můžeme z toho nicméně obviňovat
pouze iPody a iPady? Nebo jsme nastaveni na jinou formu interakce? Je smutné vidět
tříleté děti přilepené k playstationu a neschopné říct své jméno. Rodiče jim dávají hry,
protože je to jednodušší než s nimi mluvit. Jednodušší než se jim věnovat a povzbuzovat
jejich přirozené reakce. Nejspíš si myslíte, že přeháním, možná jste tento trend sami
zaznamenali. Ale přetechnizovaná a přesně uspořádaná cesta, jíž se v dnešní době ubíráme, může výrazně ovlivnit naši společnost v budoucnosti. Dnes o ní můžeme mluvit.
41
filmem.
Myslet hlavou.
Myslet
Ji.hlavou.
25.–30. října 2011
K
č
Lži
ra
ultu
LžičKultura | Jitka Maixnerová
Patnáctý jubilejní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava
opět na několik dnů promění klidné jihlavské hvozdy v pulzující festivalové město.
Festival autorského dokumentárního filmu ve střední a východní Evropě se během své
patnáctileté historie stal největší událostí tohoto druhu. Vydobyl si pověst neformálního setkání tvůrců pozoruhodných dokumentárních výpovědí poskytující prostor pro
plodnou diskuzi s diváky. Loňský ročník zaznamenal rekordní návštěvnost a blýsknul
se světovou premiérou filmu Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic či českou premiérou kontroverzního díla Jeana-Luca Godarda Socialismus. I letos nebudou v Jihlavě
chybět dokumentární novinky domácí i zahraniční. Z festivalového programu vybíráme několik titulů, na které se Lžička těší obzvláště – Tvář generála Franca, Dny odsunu, Vidět vidění, Proletářské kino, Mona Leo, Pajerský koláč. V Ji.hlavě bude uveden
i nový dokument Morgana Spurlocka Nejlepší film, jaký kdy byl prodán. Autor v něm
s ironickým podtextem sleduje všudypřítomný svět reklamy a marketingu. Jihlavský
festival touží představit všechny podoby a směry současného světového dokumentu.
Soutěžní dokumenty jsou pro přehlednost rozděleny do tematicky zaměřených sekcí,
např. Opus bonum, Mezi moři, Fascinace či Česká radost.
Jihlavský festival je znám i svou publikační činností z oblasti teorie a historie dokumentární kinematografie. MFDF Ji.hlava vydal či se podílel na vydání pěti teoretických a biografických knih a šesti sborníků textů o dokumentárním filmu. Na jeho
patnáctém ročníku proběhne křest knihy Lenky Dolanové Woody Vasulka, dialog s démony nástrojů, věnované tvorbě slavného česko-amerického videoartisty Woodyho
Vasulky.
Vše podstatné pro náš společný výlet na Vysočinu, především přesný program promítání jednotlivých festivalových snímků, naleznete na webových stránkách jihlavského festivalu. (http://www.dokument-festival.cz)
42
JITKA MAIXNEROVÁ|další žena, další bohemistka, jak tohle dopadne? Nesměle vstoupila do již světem objeveného a fungujícího periodika a přináší s sebou lehce ironický, někdy označovaný též jako
typicky mužský, náhled na vlajkové lodě olomouckého „kulturního života“. Kdo je J.? Mnoho tváří,
mnoho zálib, málo času a sklon k lenivému způsobu života. J. je či byla, mimo jiné, nadějí králického
volejbalového týmu, svéhlavá „prozatérka“ hledající si vlastní cestu k veršované větě, malá rozcuchaná
holka z hor nyní přebývající na placaté Moravě a denně zápasící s vrozeným orientačním nesmyslem,
přebornice kraje v běhu na 800 metrů (nutno dodat, že před deseti lety), divadelní ochotnice, taneční
nadšenec i pedagog, náhradní matka všech koček světa, a tak volá jako hrom, ať je koček milion. Lžička ji láká, Lžička ji vábí. Zakotvila v rubrice LžičKultura a stala se lovkyní kulturních perel v Olomouci
a okolí.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
„Všechno se jednou uklidní, vše jednou usedne
„Nejraději čtu mistrovské
povídky.“
JIŘÍ KRATOCHVIL|je spisovatelem, novinářem
a dramatikem. V učebnicích věnovaných literatuře bývá označován za představitele literárního
postmodernismu a na svém kontě už má několik
desítek románů, povídek a her.
A jako bonbónek na závěr tady máme pět minimalistických odpovědí Jiřího Kratochvila
na naše tradiční otázky.
Je nějaké téma, o kterém byste rád napsal knihu, ale zatím k tomu nedošlo?
A proč?
Zatím jsem neměl čas napsat knihu
o Brně na konci války, ale právě teď román o Brně na konci dubna 1945 píšu.
Jaký druh literatury rád čtete, co jste četl
v poslední době? Doporučil byste některou knihu čtenářům?
Nejraději čtu mistrovské povídky, stále
doporučuji nesmrtelného Bunina, Borgese, Babela, Andrejeva, povídky Hemingwayovy, ale i Ivana Vyskočila a W. Allena, teď právě ale dočítám román Philipa
Rotha Druhý život, velice zajímavé, i když
trochu těžkopádné.
a stane se skutečným.“ Jan Balabán
V čem nacházíte svou inspiraci?
V životních slastech i strastech, a to
netoliko vlastních, ale i svých přátel
a nepřátel.
Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl spisovatelem?
Kocourem v domácnosti Kratochvilů.
Jaká kritéria by měl podle Vás splňovat
kvalitní literární časopis?
Výhradně by měl věnovat pozornost
literatuře, a ne, jak to dělají současné
Literárky, kdejaké politice.
Děkujeme za rozhovor.
[email protected]
Pět otázek pro… Jiřího Kratochvila
Myslet
Jiří Kratochvil:
umění
Ji.hlava a dokumentární
43
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
číslo 3|první ročník 2011
HUDBA
Nina Simone|Here Comes The Sun se sametovým hlasem
Květy|hudba, která vám provoní den
Eels|americká skupina tvořená vlastně jen jedním člověkem, Markem Oliverem Everettem, člověkem
s tragickým osudem a velkou duší, která jeho písněmi prosakuje do světa a činí ho tak lepším.
Kraja|dechberoucí finské komorní ženské kvarteto
Beata Boček|world-folková česko-polská písničkářka
Jan Spálený|„Hudební režisér, dramaturg, noční vypravěč rozhlasových pohádek, něžný chlap. Tatínek jedné z živých podob českého blues.“ S hlasem černošského barda a písněmi, jejichž verše nejdou
z hlavy.
FILM
šéfredaktorka/technická redaktorka|Renáta Svobodová
zástupkyně šéfredaktorky|Světlana Kopřivová a Eva Johnová
redaktorky|Vendula Drozdová|Jana Kopečková|Jitka Maixnerová
externí redaktorky|Kateřina Valášková|Anna Bobreková
korektorky|Eva Johnová a Světlana Kopřivová
ilustrátorka|Tereza Maršíková
autor malby na obálce|M. K. Čiurlionis
autorka textu na zadní straně obálky|Renáta Svobodová
reportáž z batohu Eva Johnová|na světlo světa zveršovaná věta Světlana
Kopřivová a Renáta Svobodová|zjevení z jeviště Josef Dubec
divnodění Eva Johnová|drozdí zpěvy Vendula Drozdová
na čaji s… Kateřina Valášková|lžička filmofilka Anna Bobreková
je to prozaické, přátelé Jana Kopečková a Vendula Drozdová
lžičKultura Jitka Maixnerová|pět otázek pro… Vendula Drozdová
Food|americký dokument o tom, odkud se bere jídlo a v čem je vlastně problém
O bozích a lidech|francouzský film o mnišské komunitě v severní Africe, jejíž život poznamenají náboženské nepokoje. Nejde však o akční film, nýbrž o život a o lidi.
Sebevrazi. Love story z onoho světa|o tom, že život má cenu i ve své mizérii, andělé jsou tu vždycky
a malé zázraky se dějí, ovšem pouze jen ve chvíli, kdy na nich nezáleží.
Go Around Twice If You’re Happy (video na youtube.com) – a takových tam najdete víc.
Alois Nebel|Rudišova komiksová trilogie o samotářském nádražákovi z Bílého Potoka, na kterého
občas sedne jesenická mlha. Rotoskopií vytvořený snímek vyslali čeští akademici do boje o Oskara.
Příborník
LITERATURA
44
Hana Bořkovcová|Píšu a sešit mi leží na kolenou. Deníky 1940–1946. Plus, Praha 2011 – Bořkovcová se ve svých denících pokusila popsat nepopsatelné. Od roku 1943 byla součástí terezínského
ghetta, přežila.
Lžička by ráda poděkovala za pomoc Lence Pořízkové a Lukáši Neumannovi.
telefon|736 275 409
e-mail|[email protected]
web|http://lzicka.wbs.cz
časopis je dostupný na těchto místech do doby jeho rozebrání:
katedra bohemistiky FF UP, té & café Kratochvíle, restaurace Betánie,
Knihkupectví Studentcentrum, Galerie U Mloka, Zbrojnice (knihovna), Café 87
vytisklo Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci,
Biskupské náměstí 1, 771 11 Olomouc
vyšlo v říjnu 2011 v nákladu 250 ks
časopis je neprodejný
uzávěrka zasílání příspěvků do třetího čísla je 15. listopadu 2011
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011
o
l
U
„Umělec potřebuje svobodu, ne aby dělal, co chce, ale aby byl, kdo je. Umělec chce, co musí; technik chce, co může. Umělec
žádá svobodu pro to, co je bytostně nutné; technik pro to, co je technicky možné. Kritériem umělcovým je schopnost svět
obývat, činit jej obyvatelným; kritériem technikovým je schopnost svět dobývat, činit jej konzumovatelným. Rytmus prvého je
bytostný; rytmus druhého ekonomický. Umělec se dává vést virtuálním rytmem přírody; technik usiluje vést svým strojovým
rytmem přírodu.“ Josef Šafařík
Tiráž
l
0
LŽIČKA
v šUplíku
Jednou budou růst
stromy okny
a listovat
v našich knihovnách
Dotazy, připomínky a příspěvky zasílejte na e-mailovou adresu
[email protected]