EKONOMIE Pojem ekonomie má svůj původ v řečtině (oikos = dům

EKONOMIE
Pojem ekonomie má svůj původ v řečtině (oikos = dům, nomos = pravidlo, zákon). Název je etymologicky odvozen z díla
antického autora Xenofona „Oikonomikos“ (4. století před Kristem). Xenofon zde popisoval jak správně postupovat při správě
majetku v patricijských domech.
Ekonomie jako vědní disciplína ale vznikla až v 18. století, a to odštěpením od filozofie morálky. Jejím zakladatelem byl
skotský filozof Adam Smith, jehož dílo z roku 1776 s názvem „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ („Bohatství
národů“) je všeobecně považováno za východisko ekonomie jako vědy.
Ekonomie vznikla jako produkt rozporu mezi potřebami lidí a zdroji pro jejich uspokojování. Potřeby každé
společnosti vždy přesahovaly a přesahují produkční potenciál zdrojů, proto začala být vyvíjena snaha nalézt mechanismy,
které tyto zdroje co nejvýhodněji rozdělí mezi vzájemně si konkurující užití. Myšlenka relativní vzácnosti zdrojů vzhledem
k potřebám a snaha řešit ji jako problém tak vlastně zapříčinila vznik ekonomie jako vědní disciplíny. S jistou mírou nadsázky
lze konstatovat, že ekonomie je vědou o věčném nedostatku zdrojů a o hledání cest k jeho řešení. Zkoumá jak různé společnosti
užívají vzácné zdroje k výrobě užitečných statků a jak je následně rozdělují.
Ekonomie je společenská vědní disciplína. Zkoumá na teoretické úrovni jednání a rozhodování lidí a také vztahy mezi nimi v
procesu výroby, rozdělování, směny a spotřeby. Ekonomie je ekonomická teorie. Má abstraktní charakter.
Ekonomika je konkrétní, zkoumá oblast společenské praxe, řeší praktické fungování ekonomického života společnosti.
Pojem ekonomika je používán v několika významových rovinách:
1) ekonomika jako hospodářství, jako souhrn zdrojů (výrobních faktorů) určitého útvaru, celku, může jít o ekonomiku
nějakého konkrétního podniku, např. o ekonomiku Škody Plzeň, patří sem i ekonomika České republiky, ekonomika Polska nebo
také světová ekonomika.
2) ekonomika jako hospodaření – souhrn všech činností souvisejících se zdárným průběhem hospodářské činnosti podniku
(plánování, organizování výroby, operativní řízení, zásobování, financování, prodej, operativní evidence, účetnictví, personální
činnosti atd.)
3) ekonomika jako hospodárnost - snaha podniku co nejlépe využít zdroje, které má k dispozici k výrobě co největšího
množství produkce, o kterou je na trhu
zájem. Účelem každého podnikání je dosažení co největšího
zisku, podniky
se proto snaží realizovat maximální výnosy
z hospodářské činnosti (tvoří je převážně
tržby za prodanou
produkci) při co nejnižších nákladech. Rozdíl mezi výnosy a náklady tvoří zisk. Hospodárnost - účelnost využití zdrojů +
maximum výstupu ze zálohovaných vstupů.
Pojem ekonomika vždy souvisí s praktickou hospodářskou činností podniků v ekonomické praxi, zatímco ekonomie pro
ni vytváří teoretický a metodologický základ.
Které základní metody používá ke svému zkoumání ekonomie
Ekonomie používá metod pozorování, analýzy (rozboru), syntézy, abstrakce (výběru důležitých poznatků z velkého množství
údajů), komparace (srovnávání např. mezi podniky, odvětvími nebo v časových řadách), indukce (vyvozování), dedukce
(odvozování) a celou řadu dalších metod. V omezené míře používá metody experimentu, protože ve společnosti jsou podmínky
proměnlivé (chování a preference lidí se mění, politická situace), proto lze jen v omezené míře zajistit opakovatelnost pokusů se
stejnými výsledky.
Klasická díla ekonomické teorie, základní ideje „Bohatství národů“
Adam Smith – základní dílo „Bohatství národů“ (1776)
Základní myšlenky (ideje) „Bohatství národů“:
1) Laissez - faire („ruce pryč“, „nechte nás být“) – doktrína nezasahování, ekonomické záležitosti jsou nejlépe spravovány
samotnými jednotlivci (domácnostmi, firmami) bez nadměrného zasahování kolektivní autority (státu); potřebu zasahování
vidí Smith pouze ve třech oblastech: - národní bezpečnost (armáda, policie) – spravedlnost (soudy) – veřejné práce (silnice,
mosty, vzdělávání, ochrana životního prostředí, správa – chod úřadů a vláda)
2) Neviditelná ruka trhu – všichni lidé (prodávající i kupující) jsou „ekonomičtí hráči“, ekonomičtí hráči sledují svůj vlastní
prospěch a jsou při tom vedeni neviditelnou rukou trhu tak, že nakonec přispívají k celospolečenskému blahobytu více, než
kdyby se o celospolečenský přínos snažili záměrně (odvádějí daně – budou-li mít firmy velké tržby a zaměstnanci velké
výdělky – bude více odvedených daní a ve státním rozpočtu bude více peněz – „bohaté firmy = bohatý stát“)
3) Volný trh – blahodárný vliv konkurence, volné soutěže mezi firmami na trhu
4) Svobodný obchod – volný pohyb zboží, práce a kapitálu přes hranice států, neblokovaný vysokými cly nebo
administrativními překážkami
Adam Smith je autorem teorie absolutní výhody – stát, který má nižší nákladovost a vyšší produktivitu práce u určitého výrobku
oproti jinému státu – je v situaci absolutní výhody a s výhodou může vyvážet, jiný stát by měl mít podobnou výhodu v jiných
produktech a na tomto základě by spolu tyto státy měly obchodovat.
Další klasici ekonomické teorie:
Thomas Robert Malthus – „Pojednání o principu populace“ (1798) – populace roste rychleji než zdroje k obživě, proto přicházejí
války, živelné pohromy a další negativní faktory, které regulují tento rozpor (velmi zjednodušeně řečeno).
David Ricardo – „Principy politické ekonomie a zdanění“ (1817) – autor teorie komparativní výhody – obchodovat se oboustranně
vyplatí i mezi různě ekonomicky vyspělými subjekty
Podstatou komparativní výhody je fakt, že zahraničně-obchodní výměna se vyplatí i mezi různě ekonomicky vyspělými zeměmi.
Znamená to, že se ekonomicky vyplatí, aby se jednotlivé země specializovaly na výrobu určitých výrobků a s těmi potom vzájemně
obchodovaly. Například, vyrábí-li se v Portugalsku víno a sukno a tytéž dva produkty se vyrábějí v Anglii, bude pro obě země
výhodnější specializovat se tak, že v Portugalsku se bude vyrábět na vývoz jenom víno (omezí se výroba sukna) a v Anglii pouze
sukno (omezí se výroba vína).
Příklad (Ricardo, 1817):
pracnost
počet hodin práce
počet hodin práce
na 1 galon vína
na 1 yard sukna
Portugalsko
80 h (80:120=0,67)
90 h (90:100=0,9)
Anglie
120 h (120:80=1,5)
100 h (100:90=1,11)
země
Portugalsko má absolutní výhodu ve výrobě obou komodit (sukna i vína), nároky na vstupy (pracnost) jsou u obou komodit nižší
než v Anglii. Portugalsko má komparativní výhodu ve výrobě vína, neboť zde u vína je poměr portugalských a anglických
nákladů 80:120 = 0,67 což je méně než u sukna, kde je tento poměr 90:100 = 0,9. Specializuje-li se Portugalsko v souladu se svou
komparativní výhodou na víno, pak za každý yard o který sníží výrobu sukna může získat 90/80 = 1 1/8 galonu vína (na obojí je
zapotřebí 90 hodin práce). Pokud bude směnný kurz v obchodní výměně mezi Portugalskem a Anglií 1:1 (víno : suknu), potom
Portugalsko smění svých 1 1/8 galonů vína za 1 1/8 yardu sukna. To je výhodné, protože s 90 hodinami práce získá doma 1 yard
sukna a při obchodování s Anglií 1 1/8 yardu sukna. Specializuje-li se Anglie na výrobu sukna (poměr 1,11 u sukna je nižší než 1,5
u vína), bude pro ni obchodní výměna také přínosná. Za každý galon vína, který Anglie přestane vyrábět se uvolní 120 hodin práce
pro výrobu 120/100 = 1 1/5 yardu sukna. Ty smění při směnném poměru 1:1 za 1 1/5 galonu vína. To znamená, že za stejné
množství vynaložené práce získá o 1/5 galonu vína více, než kdyby víno vyráběla sama Anglie.
Další významní ekonomové, kteří přispěli k rozvoji ekonomické teorie:
John Stuart Mill (1848), John Maynard Keynes (1936) – směr keynesiánství, Milton Friedman (60.léta XX.stol.) - monetarismus
Členění ekonomické teorie:
Ekonomie (ekonomická teorie) se dělí na mikroekonomii a makroekonomii. Rozdíl mezi nimi je v rozlišovací úrovni
pohledu na předmět zkoumání. Mikroekonomie (z řeckého mikros = malý) představuje detailní pohled na ekonomické jevy ve
společnosti. Zabývá se chováním jednotlivých ekonomických subjektů v proměnlivých podmínkách trhu. Makroekonomie (z
řeckého makros = velký) se zabývá jevy a procesy probíhajícími na úrovni ekonomiky státu jako celku. Zkoumá projevy
inflace, nezaměstnanost, zahraničně obchodní bilanci, ekonomický růst země, příjmy a výdaje státního rozpočtu, vlivy vládních
zásahů do ekonomiky, to vše a mnoho dalších věcí ve vzájemných souvislostech, neboť uvedené makroekonomické indikátory
(ukazatelé) a pojmy spolu v reálné ekonomice mnohdy velmi úzce souvisejí.
Další typ členění podle způsobu zkoumání reality je rozdělení ekonomie na ekonomii pozitivní a na ekonomii normativní.
Pozitivní ekonomie je popisná, analyzuje ekonomické skutečnosti takové jaké jsou, využívá matematického modelování
a statistických šetření, pokouší se je objektivně vyhodnocovat a na jejich základě stanovit doporučení, případně i výhledy dalšího
ekonomického vývoje. Normativní ekonomie je hodnotící, vynáší hodnotové soudy, zabývá se ekonomikou takovou, jaká by
měla být. Je zde zahrnut etický rozměr, snaha o integraci fenoménu sociální spravedlnosti, humanismu a jeho ideálů svobody a
rovnosti všech lidí do ekonomického života. Vychází z toho, že kritérium humanismu je - nebo lépe řečeno - by mělo být nedílnou
součástí ekonomického stylu myšlení a rozhodování.
Ekonomické subjekty lze členit na tři základní kategorie: domácnosti, firmy a stát (vládu).
Domácnosti jsou rodiny a jednotlivci, kteří jsou nuceni samostatně hospodařit se svými prostředky. Na jedné straně mají
příjmy (např. výdělky v zaměstnání, úroky z uložených úspor, dividendy z vlastněných akcií nebo příjmy z pronajímaného majetku)
a na straně druhé mají výdaje (nakupují potraviny, oděvy, platí nájemné, vydávají peníze za kulturu nebo na své hobby atd.). Se
svými penězi musejí hospodařit, vytvářejí si - více či méně vědomě - rozpočet domácnosti, na jehož základě potom mohou
okamžitě či výhledově uspokojovat své potřeby. Na trhu vystupují domácnosti jako prodávající výrobních faktorů (půdy,
práce, kapitálu) a jako nakupující spotřebních statků a služeb (spotřebního zboží a služeb, sloužících k jejich konečné spotřebě).
Firmy (podniky) jsou základní organizační jednotkou podnikání. Jednotlivé firmy se od sebe mohou lišit v řadě věcí,
například formou vlastnictví, velikostní strukturou, právní formou nebo předmětem podnikání. V zásadě sem řadíme všechny
podnikatelské subjekty, které mají oprávnění podnikat, od drobných živnostníků a samostatně hospodařících rolníků až po velké
akciové společnosti a státní podniky. Patří sem jak průmysloví výrobci a zemědělci, tak i poskytovatelé nejrůznějších služeb a
obchodníci. Na trhu vystupují firmy jako nakupující výrobních faktorů a jako prodávající ekonomických statků a služeb
(veškeré statky a služby nabízené na trhu za peníze, ať už se jedná o zboží ke konečné spotřebě nebo o zboží určené jako vstup pro
další výrobu).
Stát (vláda) je velmi důležitým ekonomickým subjektem, protože vytváří systémové podmínky pro fungování
ekonomiky. Jedná se nejen o přímé zasahování do tržního prostředí (např. státní fond tržní regulace v zemědělství nebo regulace
cen nájmů, vodného a stočného, tepla a energií atd.), ale zejména jde o zásahy nepřímé formou předkládání návrhů nových zákonů
nebo jejich novelizací a formulováním nejrůznějších koncepcí a politik, například daňové politiky, dotačních politik, rozpočtových
pravidel atd. V zásadě každé odvětví a každý obor ekonomické aktivity mají nějakou svoji koncepci a ministerstvo, které je
garantuje, formuluje v tomto ohledu i svoji politiku.
Stát (vláda) představuje souhrn orgánů určitého státu, který se podílí na vytváření podmínek ekonomické aktivity,
nejedná se přitom pouze o vládu jako exekutivní orgán, ale i o zákonodárný sbor (parlament a senát), o jednotlivá ministerstva,
státní úřady (úřady práce, živnostenské úřady atd.) a o regionální orgány státní správy. Stát (vláda) vystupuje v ekonomických
vztazích i aktivně, například vlastnictvím a správou státních podniků a neziskových organizací jako jsou státní školy,
nemocnice, kulturní a jiné instituce. Do jeho kompetencí spadá i chod takových orgánů jako je armáda, policie nebo integrovaný
záchranný systém. Pro všechny tyto instituce stát (vláda) na trhu nakupuje velké množství statků a služeb, zadává státní
zakázky jako jsou například výstavba dálnic a železničních koridorů a tím se významně podílí na fungování ekonomiky jako
celku.
Základní ekonomické otázky: Co?, Jak? a Pro koho?
Otázka Co? řeší co vyrábět, jakou produkci, v jakém množství, kvalitě a sortimentu. Na úrovni podniku jde o
problematiku stanovení výrobního programu.
Otázka Jak? se zabývá ekonomickým problémem jak, jakým způsobem vyrábět, jakých zdrojů využít, jaké technologie
výroby, jakou techniku, organizaci práce apod. V rámci podniku jde o otázky spojené s tzv. výrobním profilem.
Otázka Pro koho? vyjadřuje problém rozdělování výsledků ekonomické činnosti, vytváření podílů jednotlivých lidí a
skupin lidí na výsledcích výroby. Jde o poměrně složitou problematiku rozdělovacích procesů a přerozdělování části nově
vytvořené hodnoty přes státní rozpočet. Konkrétně se to týká například odměňování zaměstnanců, vyplácení podílů na zisku
společníkům, zdanění těchto položek, reinvestice z čistého zisku apod.
Ekonomické systémy (způsoby ekonomické koordinace ve společnosti) se od sebe liší přístupem k řešení základních
ekonomických otázek.
Existují tři základní ekonomické systémy: zvykový, příkazový a tržní, někdy se hovoří ještě o čtvrtém, tzv. smíšeném
ekonomickém systému.
Zvykový ekonomický systém je historicky nejstarší, dnes již přežitý. Základní ekonomické otázky jsou nazírány pod
zorným úhlem tradic, zvyků, obyčejů příslušné komunity. Prakticky vše je poplatné rodovým nebo kmenovým zvyklostem, ať
už jde o dělbu práce (muži loví a válčí, ženy se starají o oheň a o děti), o otázky vlastnictví (většinou je společné) nebo o
rozdělování vytvořeného produktu, společné kořisti a podobně. Dnes se s tímto ekonomickým systémem můžeme setkat pouze
ojediněle, například u primitivních kmenů v Amazonii nebo v Africe.
Příkazový ekonomický systém je někdy také nazýván plánovanou ekonomikou nebo centrálně plánovanou ekonomikou. Je
tomu tak proto, že vláda kontroluje a řídí prakticky celou ekonomiku, a to administrativně direktivním způsobem. Odpověď
na všechny tři základní ekonomické otázky je v kompetenci vlády. Vlastnictví výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálu) je
téměř bezezbytku ve státních rukou, ideologická propaganda ho pak může prezentovat jako „všelidové vlastnictví.“ Veškerá
ekonomická aktivita je podchycena plánováním, plány mívají několik stupňů a jsou rozpisovány do nejmenších podrobností až
na nejnižší jednotky organizace práce. To je poněkud nepružné a nespolehlivé, už jenom vzhledem k tomu, že tím dojde k potlačení
tržních signálů. Typickými projevy jsou potom zásoby neprodejného zboží a naopak stálý nedostatek jiných druhů zboží, shánění,
fronty v obchodech, podpultový prodej, korupce a další nešvary, které důvěrně známe i v naší zemi z období před listopadem 1989.
Vzhledem k rovnostářství v odměňování, průniku politiky do téměř veškerého rozhodování, složitým schvalovacím procedurám a
řadě dalších potíží byla podvazována aktivita a motivace jednotlivců. Tento ekonomický model je příznačný pro socialistické
země, historicky například pro země střední a východní Evropy, tak jak fungovaly „po boku“ Sovětského svazu před
demokratizačními změnami na přelomu 80. a 90.let, dnes se s tímto systémem můžeme ještě setkat například na Kubě nebo v
severní Koreji.
Tržní ekonomický systém neboli tržní ekonomika se ukázal jako historicky nejúspěšnější model fungování ekonomiky.
Je založen na myšlence svobody člověka, na soukromém vlastnictví a na iniciativě, motivaci a individuální odpovědnosti
podnikatelů při podnikání s vlastním majetkem na volných trzích bez výraznějších státních zásahů. O základních
ekonomických otázkách při svém podnikání rozhoduje sám podnikatel a za tato rozhodnutí nese také odpovědnost, o jeho
úspěšnosti rozhodují zákony trhu. Pouze u třetí ekonomické otázky (Pro koho?), týkající se rozdělování, lze hovořit o určitém
nepřímém vlivu státu (vlády), a to stanovením daňového zatížení. Pochopitelně lze o něm hovořit i v souvislosti se stanovením
legislativního rámce podnikání a fungování různých vládních politik a programů. Tržní ekonomický systém se vyvíjel do
současné podoby několik set let a dá se říci, že se nejvíce osvědčil. Na jeho principech funguje ekonomický život v nejvyspělejších
státech světa.
Někdy bývá uváděn jako ekonomický systém ještě čtvrtý, tzv. smíšený ekonomický systém, což je kombinace tržního a
příkazového systému nebo lépe řečeno jedná se o tržní systém s poněkud výraznějším vlivem státu (vlády) na ekonomiku a s
markantnějšími státními zásahy do trhu. Pokud bychom uvažovali při členění ekonomických systémů ještě s tímto čtvrtým
systémem, potom by drtivá většina ekonomik tzv. kapitalistických zemí, založených na trhu, patřila právě do tohoto smíšeného
ekonomického systému, protože tržní systém v čisté podobě lze nalézt jenom stěží, blížila se mu snad pouze Anglie někdy v
19.století.
VSTUPY a VÝSTUPY ekonomiky
Vstupy ( = výrobní faktory neboli ZDROJE)
Každý výrobní proces začíná opatřováním vstupů pro výrobu, tak aby bylo z čeho a čím vyrábět a aby po ukončení výroby
mohly být na trhu realizovány výstupy.
Vstupy jsou obecně vzato veškeré statky a služby, které používají firmy ve svých výrobních procesech. Jsou nezbytnou
podmínkou, zdrojem, pro zahájení jakékoli výroby. Proto se pro ně používá také označení zdroje nebo výrobní faktory.
Vstupy (výrobní faktory, zdroje) se člení do tří základních skupin: 1)půda 2)práce 3) kapitál
1) půda - představuje základní výrobní faktor, je to jakási základna výroby, zřejmé je to v zemědělství nebo v lesnictví, kde jsou
na půdě pěstovány kulturní rostliny (plodiny) a stromy, ale základem je i v ostatních oborech, na pozemcích jsou vybudovány
tovární haly nebo skladovací areály. Nejedná se však pouze o půdu samotnou, ale o všechny dary přírody, které člověk
používá ve své výrobě, tzv. přírodní zdroje. Přírodní zdroje se dále dělí na přírodní bohatství ( = suroviny, které se z půdy těží ropa, uhlí, železná ruda atd.) a na přírodní síly (například sílu větru pohánějící větrnou elektrárnu, sluneční energii
využívanou
solárními kolektory, sílu vodního proudu pohánějící turbínu vodní elektrárny apod.)
2) práce = cílevědomá lidská činnost, pomocí které jsou za přispění ostatních výrobních faktorů produkovány užitečné
statky a služby. Zdrojem faktoru práce jsou domácnosti, jejichž členové v práceschopném věku nabízejí na trhu práce svoji
pracovní sílu. Jednoduše řečeno, hledají si vhodné zaměstnání nebo podnikají, aby byli schopni zajistit pro svou domácnost
dostatečné příjmy. Pracovní síla je tedy něco jiného než práce, i když s tímto pojmem souvisí. Pracovní silou rozumíme souhrn
fyzických a duševních schopností člověka konat práci. Její úroveň je dána celou řadou aspektů, zejména kvalifikací, praxí
v příslušném oboru a individuálními schopnostmi konkrétního člověka. Každý člověk má odlišné vlastnosti, zájmy a seberealizuje
se v něčem jiném. To je jedním z předpokladů dělby práce ve společnosti. Práce se člení podle nejrůznějších kritérií. Existuje
například členění práce na práci duševní a fyzickou. Duševní práce je založena převážně na intelektuálním a nervovém
zatížení (např. práce výzkumného pracovníka, konstruktéra, lékaře, učitele), oproti tomu fyzická práce je založena na převaze
fyzického výkonu činností (např. práce stavebního dělníka, uklízečky nebo prodavače). Další typ členění je na práci
jednoduchou, nevyžadující výraznější kvalifikaci (např. práce metaře nebo pomocného dělníka) a na práci složitou, která
předpokládá vysokou úroveň znalostí, dovedností, samostatnost a tvořivost (např. vědecká nebo manažerská práce). Posledním
typem členění je členění na práci mechanickou, stále se opakující, rutinní (např. práce dělníka na výrobní lince) a na práci
tvůrčí, kde pracovník samostatně (tvůrčím způsobem) řeší nastalé originální situace nebo projektuje či jinak vytváří něco
zcela nového (např. manažer, konstruktér nebo výtvarník).
3) Kapitál je v peněžním vyjádření všechno to, co podnikatel vkládá, tzv. zálohuje, do výroby za účelem dosažení zisku.
Jinak řečeno, podnikatel předpokládá, že peníze vložené v různé podobě do podniku (kapitál) se mu celé vrátí zpět a že vydělá
ještě něco navíc, neboli že realizuje co nejvyšší zisk. Proto se někdy o kapitálu hovoří také jako o „penězích přinášejících další
peníze.“ Kapitál jsou tedy veškeré zdroje pro pořízení majetku ve výrobě, vyjádřené v penězích. Nemusí jít pouze o vlastní
majetek podnikatele, kapitál v sobě zahrnuje i cizí zdroje pro pořízení majetku, například bankovní úvěr, který podnikateli poskytne
banka. Kapitál má tedy v sobě zahrnutou složku vlastních a cizích zdrojů financování majetku. Jiným způsobem členění
kapitálu je rozdělení na kapitál finanční (peníze, cenné papíry) a na kapitál reálný, kam patří například peníze na nákup budov,
pozemků, strojů, zásob, nehmotného majetku jako je software, licence, patenty apod.
Výstupy ( = produkty výroby = ekonomické statky a služby)
Výstupy jsou produktem výrobních procesů, mají podobu ekonomických statků a služeb. Tyto statky a služby produkují
firmy za účelem uspokojování lidských potřeb.
Statky obecně jsou všechny prostředky, jejichž pomocí lze uspokojit nějaké lidské potřeby. Buď jsou to produkty přírody,
které jsou z ní vydělovány a většinou procházejí určitým zpracováním, kdy na ně působí lidská práce v souběhu s ostatními
výrobními faktory nebo může jít i o produkty duševní činnosti člověka. Jedná se tedy o pojem značně široký, patří sem vzduch,
sluneční svit, nerostné suroviny, stroje, ale i román, film, opera nebo vědecká studie.
Statky lze také členit podle různých kritérií. Základním typem členění podle dostupnosti statků je rozdělení na statky volné
a na statky ekonomické. Statky volné jsou ty, které získáváme prakticky neomezeně z přírody, aniž bychom za ně museli
platit. Obvykle jsou volně dostupné a nemusejí procházet žádným zpracováním. Patří sem například vzduch, déšť, sluneční
svit, pobyt v krajině, sběr lesních plodů nebo koupání v přírodě. Ekonomické statky jsou oproti tomu typické tím, že jsou vzácné a
že o ně musíme soutěžit na trhu, to znamená že je musíme nakupovat za peníze. Převážná část statků má tento charakter,
většinou procházejí alespoň nějakým zpracováním při těžbě a úpravě nebo při výrobě či tvorbě. Patří sem například nerostné
suroviny, potraviny, oděvy, knihy nebo i libreto k opeře.
Ekonomické statky se dále člení na statky spotřební a na statky kapitálové.
Spotřební statky slouží ke konečné spotřebě, nejsou vstupem pro další výrobu, například může jít o potraviny, oblečení,
boty nebo o magnetofon v rámci nákupu, který si pořizujeme pro svou vlastní potřebu. Kapitálové statky slouží k výrobní
spotřebě, tvoří vstupy pro další navazující výrobu, patří sem například stroje, zásoby materiálu, pohonné hmoty nebo provozní
budovy a tovární haly. Některé z kapitálových statků mají investiční charakter (např. budovy, pozemky, stroje), jiné mají
provozní charakter (zásoby, obaly, drobný inventář apod.) Kritériem pro uvedené posuzování kapitálových statků je pořizovací
cena a doba jejich působení ve výrobním procesu. Statky investičního charakteru se postupně opotřebovávají, působí ve
výrobním procesu řadu let a jejich vstupní cena se přenáší do nákladů postupně formou tzv. odpisů (např. automobily, obráběcí
stroje, budovy a haly). Statky provozního charakteru se spotřebovávají při výrobě jednorázově a jejich pořizovací cena se
okamžitě promítá do nákladů (např. materiál, obaly, pohonné hmoty).
Druhý typ členění statků podle jejich ekonomické povahy je na statky soukromé a na statky veřejné.
Soukromé statky mohou efektivně vyrábět a prodávat podnikatelské subjekty, protože výstup je adresný,
zpoplatnitelný a existuje zde vyhlídka na přiměřený zisk. Jde například o zemědělskou produkci, o produkci průmyslu nebo
stavebnictví, tedy např. o potraviny, nábytek, automobily, počítače, budovy a stavby apod.
Veřejné statky není možné efektivně zajišťovat na bázi soukromého podnikání, zejména proto, že jejich efekty
jsou rozptýlené mezi veškeré obyvatelstvo a zpoplatnění by mohlo narážet na neochotu některých lidí za ně platit
(tzv. problém černých pasažérů). Pokud jsou totiž veřejné statky poskytovány, berou z nich užitky všichni a nikoho nelze
z prospěchu vyloučit. Proto je obvykle organizačně zajišťuje a financuje stát s tím, že zdrojem financování jsou tzv. veřejné
rozpočty, zejména státní rozpočet, který je naplňován hlavně penězi daňových poplatníků. Mezi veřejné statky patří například
ochrana a tvorba životního prostředí, péče o infrastrukturu jako jsou silnice, dálnice nebo veřejné osvětlení, armáda, policie, úřady).
Asi nejjednodušší typ členění statků je podle jejich věcné povahy na statky hmotné, mající hmotnou podstatu (např. psací
potřeby, papír, počítač, stroj, budova) a na statky nehmotné, představující duševní výtvory člověka, jeho znalosti a dovednosti
(např. scénář k filmu, báseň, počítačový program, receptura, patent vynálezce nebo projev politika).
Služby jsou cizí činnosti, které uspokojují lidské potřeby. K uspokojování těchto potřeb dochází výkonem činnosti samé,
služby nemusejí mít produktivní charakter, jejich výsledkem nemusí být hmatatelný hmotný efekt. Může to být stejně tak oprava
věci jako využití taxislužby, pedikúry nebo právní pomoci v advokátní kanceláři.
Služby rozdělujeme na služby věcné (např. opravu televizoru nebo auta, ušití obleku, vyvolání filmu se zhotovením fotografií
apod.) a na služby osobní, týkající se přímo osoby zákazníka (např. návštěva u holiče či u kadeřnice, u lékaře, advokáta, daňového
poradce nebo návštěva divadelního představení).
Potřeby
Potřeby definujeme jako pocity nedostatku, motivující člověka jednat tak, aby je odstranil.
Každý člověk jako individualita má rozdílné potřeby, proto je tento pojem značně relativní. Někdo se zajímá o literaturu a rád
si kupuje knížky, jiného baví spíše sport a neváhá vynaložit i poměrně vysoké částky za nákup sportovního vybavení ... Potřeby
mají ještě jednu zajímavou vlastnost, jsou „jakoby nekonečné“. Uspokojení jedněch potřeb vede ke vzniku potřeb dalších a dalších.
Potřeby se člení podle celé řady kritérií. Uvedeme si jenom nejdůležitější z nich.
Podle charakteru potřeby dělíme na materiální neboli hmotné (potřeba bydlet, jíst, oblékat se apod.) a na duchovní neboli
nehmotné (potřeba lásky, přátelství, kulturního prožitku, sportování apod.)
Další členění potřeb je podle naléhavosti jejich uspokojení, a to na potřeby nezbytné (potřeba jídla, pití, spánku atd.)
a na potřeby zbytné, bez kterých se lze obejít (zahraniční rekreace, návštěva plesu, zakoupení nového automobilu atd.) Toto
členění je do určité míry relativní, protože ve svobodných poměrech je stěží přijatelné určovat někomu jaká potřeba je pro něho
zbytná a jaká nezbytná.
Podle časového hlediska známe potřeby současné, jejichž uspokojení je pro nás aktuální (např. naučit se slovíčka z
angličtiny na zítřejší hodinu) a potřeby výhledové, které uspokojíme v dlouhodobějším časovém horizontu (např. získání
středoškolského vzdělání).
Další dělení potřeb je podle jejich rozsahu na potřeby individuální (např. zřídit si zahrádku nebo koupit si televizor) a na
potřeby společenské (např. vybudovat městský park nebo zřídit nový televizní vysílač).
Potřeby jsou uspokojovány formou spotřeby statků a služeb.
Stupeň uspokojování potřeb lidí spolu se souhrnem podmínek, za nichž jsou tyto potřeby uspokojovány, vytvářejí
ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ. Patří sem nejen úroveň hmotné spotřeby spotřebních statků a služeb (kvantitativní a kvalitativní stránka
spotřeby), zejména úroveň výživy, odívání, kulturního a společenského vyžití, vlastnictví automobilu v rodině, ale také úroveň
zdravotní péče, úroveň bydlení a vybavení bytu (ústřední topení, televizor, počítač, automatická pračka), úroveň přístupu k
informacím (připojení k Internetu nebo možnost přístupu k němu), podmínky životního prostředí dané nejen ekologickou situací
v místě pobytu, ale také celkovou úrovní pracovního a obytného prostředí, urbanistickým řešením v místě bydliště, ergonomií na
pracovišti, kvalitou přírodního prostředí apod., dále sem můžeme zařadit úroveň vzdělávací soustavy, sociální podmínky
(záchranná sociální síť, její propracovanost, patří sem dávky státní sociální pomoci, podpory v nezaměstnanosti a pomoc při ztrátě
zaměstnání, úroveň důchodového zabezpečení, péče o dlouhodobě nemocné a zdravotně postižené občany apod.), pracovní
podmínky a mimopracovní čas obyvatelstva (podmínky na pracovišti, vybavení pracoviště, úroveň pracovně-právních předpisů,
délka dovolené a množství mimopracovního času - možnosti a úroveň jeho trávení). Životní úroveň je tedy velmi široký pojem,
závisí zejména na ekonomické úrovni národní ekonomiky, ve které občan žije, ale také na prioritách příslušného státu, na jeho
ekonomické, sociální, ekologické politice, jakož i na bezpočtu dalších dílčích politik.
Ekonomická úroveň státu se vyjadřuje obvykle pomocí makroekonomického ukazatele hrubý domácí produkt v přepočtu
na jednoho obyvatele, vyjadřujícího množství nově vytvořené hodnoty v peněžním ocenění za jeden rok přepočtené na
jednoho obyvatele dané země. Od ekonomické úrovně se ve značné míře odvíjejí možnosti v oblasti ostatních složek životní
úrovně (životní prostředí, úroveň infrastruktury, zdravotnictví, školství atd.
Výroba, výrobní proces a hospodářský proces
Výroba je proces, ve kterém člověk přetváří přírodu v užitečné věci. Dochází ke zpracování, přizpůsobování věcí
z přírody konkrétním lidským potřebám. Jedná se vlastně o sled výrobních postupů, o organizované uspořádání výrobních
faktorů v čase. Proto hovoříme o výrobním procesu. Výrobní proces je organizovaným procesem přeměny (transformace)
vstupů neboli výrobních faktorů na výstupy, kterými jsou ekonomické statky a služby.
Ve výrobním procesu mohou být spolu organicky propojovány tři procesy: 1) přírodní proces
2) pracovní proces
3) technologický proces
Uvedené vztahy zachycuje schéma na obrázku
VSTUPY
VÝROBNÍ PROCES
půda
přírodní proces
(přírodní zdroje)
VÝSTUPY
ekonomické
statky
práce
pracovní proces
a
služby
kapitál
technologický proces
Přírodní proces můžeme definovat jako samočinné působení přírodních sil, které člověk usměrňuje s ohledem na realizaci
svých konkrétních výrobních potřeb. Jako příklad může sloužit růst a vývoj zemědělských plodin na poli, růst a vývoj chovaných
zvířat, zrání sýrů v sýrárně a jiné procesy v potravinářském průmyslu, například při výrobě kyselého zelí, piva, vína, octa,
nejrůznějších mléčných výrobků apod.
Pracovní proces představuje vykonávání lidské pracovní činnosti, patří sem například svařování konstrukcí, výstavba zdi,
setí obilnin, řízení automobilu nebo prodej zboží.
Technologický proces je promyšlený systém užití kapitálových statků k výrobě. Jde o konkrétní způsob organizace práce při
výrobě, o technologický postup, zahrnující systém nasazení strojů, surovin, časovou a prostorovou organizaci dílčích procesů apod.
Zjednodušeně řečeno, je to způsob jak zorganizovat ve fungující mechanismus pracovníky spolu s technikou a s přírodou. Jako
příklad může sloužit potravinářská výrobní technologie, slévárenská technologie, receptury na přípravu jídel atd.
Uvedené tři dílčí procesy nemusejí vždy nutně spolupůsobit po celou dobu výroby, některé z nich působí jenom v
omezených časových úsecích nebo nemusí být při výrobě vůbec využity. Záleží na tom, o jakou výrobu jde, jaká je použita
technologie, na konkrétních podmínkách výroby a na řadě dalších okolností. Například při výrobě obilovin dochází po nějaké době
od zasetí ke klíčení, růstu a vývoji plodiny, ke zrání klasu až do doby sklizně. Sama sklizeň, stejně jako zasetí a ošetřování porostu
za vegetace (např. přihnojení) jsou prvky pracovního procesu. Ten se omezuje jenom na několik dílčích operací, které mají zajistit
plodině co nejoptimálnější podmínky pro růst a vývoj. Růst a vývoj sám je však biologický pochod, který je na bezprostřední lidské
práci nezávislý. Technologický proces je potom vlastní technologie pěstování dané obilniny, konkrétně představovaná organizační
prací agronoma, který rozhoduje o harmonogramu prací, o čase, způsobu a dávkách hnojení, o aplikaci postřiků pesticidy a o řadě
dalších opatření. Uvedené dílčí procesy spolupůsobí, ale jsou různě rozloženy v čase.
Hospodářský proces je pojem širší než výrobní proces, zahrnuje i další aktivity, které na výrobu navazují a vedou k nutnosti
opakovat ji. Hospodářský proces je tvořen čtyřmi navazujícími fázemi: výroba – rozdělování – směna - spotřeba
Spotřeba vede k nutnosti opakovat výrobu, proto se jedná o cyklus, který se neustále opakuje.
Výroba - organizovaný proces, v jehož rámci člověk přizpůsobuje věci z přírody svým potřebám. Dochází tak k
produkci výstupů, tedy ekonomických statků a služeb.
Rozdělování - vytváření podílů jednotlivých účastníků výroby na jejích výsledcích.
Zaměstnanci dostávají za svou
práci ve firmách mzdu. Vlastníci půdy a jiných přírodních zdrojů (např. lesa nebo lomu) získávají rentu ve formě nájemného od
nájemce, kterému svůj majetek pronajali k podnikání. Vlastníci kapitálu, tedy lidé, kteří vložili své peníze do nějaké formy
podnikání, realizují zisk. Střadatelé, kteří si uložili peníze u banky, dostávají úrok.
Jak mzda, tak zisk ani úrok nezůstávají jejich vlastníkům celé, jsou jim zdaněny. Firma vyplatí zaměstnanci čistou mzdu, od
hrubé mzdy jsou mu odečteny zákonné srážky, kam patří záloha na daň z příjmů, sociální a zdravotní pojistné. Daně odvádí firma
prostřednictvím finančního úřadu do státního rozpočtu. Střadatel také dostane svůj úrok až po odečtení daně, která je odvedena
bankou do státního rozpočtu. Podnikatel musí každoročně předložit finančnímu úřadu daňové přiznání, ve kterém rekapituluje
výsledky svého hospodaření a stanoví svoji daňovou povinnost. Všichni tedy platíme daně. Tento proces je východiskem tzv.
přerozdělování.
Směna - obchodní výměna, tržní realizace vyrobených statků a služeb na trhu. Je to souhrn všech činností od
ukončení výroby zboží až po jeho prodej zákazníkům. Patří sem balení zboží, jeho skladování, evidence, propagace, vlastní
prodej apod. Mezi specializovanými účastníky výroby, tedy tam, kde je přítomna dělba práce, směna zajišťuje získání nějaké
protihodnoty v určitém směnném poměru. Vezměme například truhláře, zaměřujícího se na výrobu skříní, ten přece nutně musí
dokázat své vyrobené skříně vyměnit s někým jiným za potraviny, oděvy, palivo, knihy atd. Prostředí, ve kterém k podobným
vzájemným výměnám dochází, se jmenuje trh a univerzálním prostředkem této směny zboží mezi sebou jsou v dnešní době peníze.
Směna může mít formu naturální nebo peněžní. Naturální směna je historicky původní formou směny, kdy dochází k
vyměňování zboží mezi sebou v určitém směnném poměru. Například mohu s někým vyměnit 100 vajíček za vykrmenou
kachnu. Nebo jiný příklad, česká firma se dohodne s africkým obchodníkem, že mu dodá strojní linku za dodávku 800 tun banánů.
Takovým obchodům se říká barterové obchody. Směna zboží za zboží má tedy svůj odborný název - barter. Peněžní forma
směny je realizována prostřednictvím peněz. Veškeré zboží na trhu je možné prodat nebo koupit za peníze.
Spotřeba – užití statků a služeb k uspokojení potřeb. Zakončuje hospodářský proces a zároveň si vynucuje jeho opakování.
Spotřebované statky a služby uvolňují na trhu prostor pro další nabídku výrobců a tím vyvolávají potřebu opakování výroby.
Spotřeba může být výrobní nebo nevýrobní. Jak už sám název napovídá, výrobní spotřeba je spotřebou kapitálových
statků a služeb pro účely výroby. Firma nakupuje stroje, zařízení, materiál, energii, lidskou práci a další vstupy, s jejichž pomocí
vyrobí produkci, kterou pak nabízí na trhu. V tržbách za tuto produkci se jí prostředky vynaložené na vstupy, představující výrobní
spotřebu, obvykle vrátí spolu se ziskem. To je cílem každého podnikání. Nevýrobní spotřeba je spotřebou konečnou, hodnota
statků a služeb spotřebovaných tímto způsobem se nevrátí v tržbách. Nejde totiž o spotřebu pro účely podnikání, ale například
o svačinu, kterou sami sníme, kabát, který si pořídíme na zimu nebo automobil pro naši osobní potřebu. Pokud by si ovšem takový
automobil někdo zakoupil pro účely provozování taxislužby nebo pro jiný druh podnikání, jednalo by se o spotřebu výrobní.
Z uvedených příkladů vyplývá ještě jeden rozdíl, mající svůj odraz v dalším členění spotřeby. Je přece rozdíl mezi spotřebou
v podobě snězení svačiny a mezi používáním kabátu nebo automobilu. Svačinu spotřebuji ihned - jednorázově, zatímco kabát a
automobil nějaký čas používám, než je opotřebuji. Spotřeba se proto dělí ještě na spotřebu jednorázovou a spotřebu
dlouhodobou. Dělník u soustruhu spotřebovává materiál a energii při své práci jednorázově, proto obojí musí být stále doplňováno.
Oproti tomu soustruh vydrží v provozu řadu let než bude vyřazen pro nefunkčnost nebo zastaralost. Na rozdíl od materiálu nebo
energie se soustruh opotřebovává postupně. Proto se i jeho vstupní cena přenáší do nákladů firmy po několik let formou odpisů.
Zboží je statek nebo služba určený pro trh, to znamená ke směně za peníze. Výrobu pro trh označujeme proto za zbožní
výrobu neboli tržní produkci.
Ne vždy je výroba zaměřena tržně, existuje i netržní produkce, mající řadu forem. Například samozásobitelství, spočívající v
tom, že si sám pro sebe a své blízké na zahrádce a v sadu vypěstuji ovoce a zeleninu nebo že si sám vyrobím v dílně poličku, dále
může jít o svépomoc, kdy si sám sobě nebo svým přátelům bezúplatně opravím automobil, položím novou střechu nebo vymaluji
byt. Tržní produkci se vymyká i celá řada dalších aktivit ve společnosti, například státní školy, soudnictví, úřady, policie apod.
Zboží má dvě specifické vlastnosti, a to užitečnost a cenu. Užitečnost neboli užitná hodnota zboží spočívá v jeho
schopnosti uspokojit lidské potřeby. Projevuje se na trhu koupí zboží bez následné reklamace, zákazníci mají o zboží zájem a jsou
s ním spokojeni, kvalita odpovídá deklarovaným vlastnostem a ceně. Cena je peněžním vyjádřením směnné hodnoty zboží.
Připomeňme, že směnná hodnota je kvantitativní poměr, ve kterém se mezi sebou směňují různá zboží. Cena v sobě zahrnuje
náklady na výrobu (zálohované vstupy), zisk podnikatele a nepřímé daně. Například u cigaret, alkoholických nápojů nebo u
pohonných hmot platí kupující v účtované ceně nemalé spotřební daně (mnohdy tvoří převážnou část ceny) a u téměř veškerého
zboží a služeb je součástí ceny daň z přidané hodnoty. Spotřební daně a daň z přidané hodnoty jsou nepřímými daněmi. Tyto
nepřímé daně inkasují výrobci, respektive prodejci zboží od nakupujících a odvádějí je do státního rozpočtu.
Ceny mají tři klíčové funkce, velmi důležité pro správné fungování trhu, a to:
1) funkci informační - ceny v sobě implicitně obsahují důležité informace o nákladech a tím o hospodárnosti výroby, o úrovni
konkurence apod.
2) funkci stimulační - ceny podněcují odbytově úspěšné a hospodárné výrobce k další výrobě, ke zvyšování hospodárnosti, k
modernizaci výroby, k hledání rezerv apod.
3) funkci distribuční, která souvisí s problémem rozdělování a přerozdělování nově vytvořené hodnoty (mzdy, úroky, renty,
zisky a jejich zdanění).
HRANICE PRODUKČNÍCH MOŽNOSTÍ
Každá společnost disponuje pouze omezenými zdroji (vstupy neboli výrobními faktory = půda /přírodní zdroje/, práce
a kapitál). V rámci libovolného státu existuje hranicemi přesně vymezená rozloha půdy, nachází se zde určitý počet práceschopného
obyvatelstva a v jeho ekonomice je umístěna určitá suma kapitálu jako peněz zálohovaných do podnikání. Veškeré vyjmenované
zdroje mají své limity, svůj omezený potenciál, se kterým musíme počítat a který ve svém důsledku znamená, že také výstupy,
tedy produkované statky a služby, budou pro spotřebu k dispozici jenom v omezeném množství. Potřeby lidí přitom vždy
přesahují produkční schopnost takto omezených zdrojů. Jde o fenomén vzácnosti zdrojů. Vzácnost zdrojů znamená, že každá
společnost bude mít vždy určité limity produkce statků a služeb, které bude schopna na dané úrovni vývoje realizovat. Tyto
limity produkce statků a služeb si můžeme představit jako nejzazší mez ještě vyrobitelných statků a služeb za určité období.
Ve společnosti se vyrábí a na trh dodává obrovské, nepřeberné množství různých druhů statků a služeb. Jejich souhrnný objem
je však vzhledem k vzácnosti zdrojů omezen na určité kombinace produkcí (např. 200 tis. tun oceli, 100 tis. litrů mléka,
25 mil. výtisků knih atd.) Hranice produkčních možností je množinou kombinací produkce ekonomických statků, které je
možné vyrobit za podmínky využití všech dostupných zdrojů. V každé tržní ekonomice se ovšem setkáváme s problematikou
nezaměstnanosti lidí, s nevyužitou zemědělskou půdou (tzv. půda v klidu) apod. To všechno jsou projevy neefektivnosti.
Hranice produkčních možností představuje hypotetickou situaci tzv. efektivní ekonomiky, to znamená ekonomiky, kde
jsou všechny zdroje co nejúčinněji (=plně) využity pro výrobu užitečných statků a služeb. Efektivnost v sobě obsahuje nejen
prvek hospodárnosti výroby, ale také účelnosti vyrobené produkce. Při určitém zjednodušení můžeme říci, že při výrobě se
snažíme co nejvíce šetřit vynakládané zdroje a tím minimalizovat náklady a zároveň vyrábět maximum produkce, které lze se
ziskem prodat, tzv. umístit na trhu.
Efektivnosti je dosaženo tehdy, jestliže společnost nemůže zvýšit produkci jednoho statku (např. potravin) aniž by snížila
produkci druhého statku (např. strojů).
Ve světě vzácnosti je běžné, že volbou jedné věci se musíme vzdát věcí jiných. Nemůžeme zároveň dělat a ihned chtít úplně
všechno, jsme nuceni řadu potřeb odložit nebo se některých i úplně vzdát ve prospěch uspokojení jiných potřeb, které jsou
aktuálnější, výhodnější nebo důležitější. Celkový užitek ze zvolené příležitosti je hodnotou té příležitosti, které dá člověk při
své volbě přednost.
Náklady příležitosti (opportunity cost, angl.) jsou hodnotou ostatních příležitostí, které člověk nevyužije, když se
rozhodne pro tu, která se mu jeví jako nejvýhodnější.
Čistý ekonomický zisk (čistý užitek) je rozdíl mezi celkovým užitkem ze zvolené příležitosti a náklady příležitosti.
ČEZ = CUZP - NP
ČEZ ............ čistý ekonomický zisk
CUZP ......... celkový užitek ze zvolené příležitosti
NP .............. náklady příležitosti
Příklad:
Vlastník zemědělské půdy pronajímal své pozemky luk původnímu pronajímateli za 1.000 Kč nájemného ročně. Nyní dostal
konkurenční nabídku od golfového klubu za 10.000 Kč nájemného ročně. Vlastník tuto nabídku přijal. Jaké jsou jeho náklady
příležitosti a kolik činí jeho čistý ekonomický zisk?
Řešení:
NP = 1.000 Kč, protože poté, co vlastník vypoví nájemní smlouvu původnímu pronajímateli, ztratí tuto výdělečnou příležitost a
danou částku již nebude pobírat
CUZP = 10.000 Kč, právě tolik mu vynese volba nové příležitosti
ČEZ = CUZP - NP = 10.000 - 1.000 = 9.000 Kč
Čistý ekonomický zisk (čistý užitek) představuje rozdíl mezi celkovým užitkem ze zvolené příležitosti a náklady příležitosti.
De facto tak vyjadřuje „o kolik je výhodnější nová volba oproti volbě původní“.
Principy tržní ekonomiky, trh a jeho členění, tržní subjekty, poptávka a nabídka, tržní rovnováha
Tržní ekonomika je ekonomický systém založený na principech trhu, občanských svobod a demokracie. Jako takový
umožňuje v souladu s právním řádem příslušné země rozvíjet soukromé podnikání a svobodně užívat soukromý majetek. Stejně jako
demokracie není ani tržní ekonomika naprosto dokonalý systém, nicméně v dosavadní historii se žádný jiný systém v praktickém
fungování hospodářského mechanismu neosvědčil více než právě ekonomika založená na tržních základech.
Tržní ekonomika vychází z následujících předpokladů:
1. Zásahy vlády (státu) do fungování tržního systému nejsou pro trh žádoucí a proto by měly být co nejmenší
(doktrína nezasahování - „LAISSEZ-FAIRE“)
2. Lidé se snaží vyniknout, důvody pro to jsou prestižní i ekonomické (chtějí mít úspěch ve svém podnikání nebo zaměstnání,
mají zájem si co nejvíce vydělat, chtějí být uznáváni ve svém oboru a rozvíjet své schopnosti). Největší motivací při tom pro ně je
možnost svobodně nakládat se svými schopnostmi a se svým majetkem.
3. Sledováním svých zájmů lidé, aniž by si to vůbec uvědomovali, přispívají k celospolečenskému prospěchu více, než
kdyby se o to snažili záměrně (princip tzv. „neviditelné ruky trhu“). Úspěšní podnikatelé rozvíjejí své aktivity, mají vysoké
zisky. Čím úspěšnější a ziskovější budou jejich firmy, tím více daní se přelije do státního rozpočtu, tím více vznikne nových
pracovních příležitostí. Ekonomická síla země a životní úroveň jejích občanů vycházejí v prvé řadě z prosperity firem, které na
jejím území podnikají („Bohaté firmy = bohatý stát = vysoká životní úroveň obyvatelstva).
4. Hybatelem je individuální prospěch, jehož svobodná realizace je nejsilnější motivací. Svoboda by měla být vyvážena
odpovědností. Podnikání, stejně jako všechny ostatní lidské aktivity, musí být do určité míry usměrňováno, podřízeno určitým
pravidlům, zákonům. Proto musí existovat co nejpropracovanější systém práva (právní rámec podnikání), nezbytný je státní
dohled v řadě oblastí (např. protimonopolní úřady, obchodní inspekce apod.) Fungovat musí i systém státní správy, kam patří
například živnostenské nebo finanční úřady. V neposlední řadě musí být zajištěna také činnost státního zastupitelství a
obchodních soudů (vynutitelnost práva).
Trh byl odnepaměti místem, kde se nakupuje a prodává, tedy místem, kde dochází ke směně zboží za peníze.
Etymologicky se tento pojem odvozuje od trhacích stolic, na kterých bylo ve středověku děleno plátno. To tehdy sloužilo jako
platidlo (tzv. zbožové peníze). Trh je místem setkání a spojení nabídky a poptávky. Setkávají se zde prodávající s kupujícími,
aby prostřednictvím peněz směnili své zboží za cenu.
Na trhu působí tržní subjekty. Jsou to:
- domácnosti, které na trhu vystupují jako prodávající výrobních faktorů a jako kupující spotřebních statků a služeb
- firmy, které vystupují jako prodávající ekonomických statků a služeb na jedné straně a jako kupující výrobních faktorů
na straně druhé
- stát (vláda), který vytváří právní rámec podnikání, vykonává státní správu a dohled, ale také na trhu přímo vystupuje
prostřednictvím státních podniků nebo zadáváním veřejných zakázek a realizací státních nákupů statků a služeb
(např. výstavba a nákupy pro různé úřady, školy, armádu, policii apod.)
Trhy můžeme členit podle různých kritérií. Prvním z nich je členění podle množství druhů směňovaných zboží, a to na:
1. Agregátní trh - trh veškerého zboží v dané ekonomice,
2. Dílčí trhy - trhy jednoho druhu zboží (např. automobilů)
3. Individuální trhy - trhy jednoho konkrétního výrobce (trh Škody,a.a.s.)
Další typ členění trhů je podle územního hlediska na: 1. místní (lokální) trhy - trhy omezené na určité sídlo nebo malý sídelní
útvar (město, obec a jejich blízké okolí) 2. oblastní (regionální) trhy - týkají se pouze vymezené oblasti (regionu), např. jižní
Moravy nebo pelhřimovska 3. národní trhy - trhy v rámci státu jako celku (např. český trh) 4. nadnárodní trhy - přesahují
hranice jednotlivých států, týkají se určitého společenství či
uskupení států (např. společný trh Evropské unie)
5. světový (mezinárodní) trh - obchodování v rámci celého světa.
Podle předmětu obchodování (co se nakupuje a prodává) trh členíme na: 1. trh produktů, kde se obchodují výstupy
ekonomiky (ekonomické statky a služby) 2. trh výrobních faktorů, kam zařazujeme obchodování se vstupy (půdou a dalšími
přírodními zdroji, prací a kapitálem) 3. finanční trh, který se týká peněz a cenných papírů (skládá se z trhu peněžního a trhu
kapitálového).
Nabídka je množství zboží, které jsou výrobci (firmy) ochotni dodat na trh za určitou cenu.
Nabídku členíme na:
1. agregátní (nabídka veškerého zboží na trhu)
2. dílčí (nabídka jednoho druhu zboží od různých výrobců, např. nabídka osobních
automobilů, nábytku apod.)
3. individuální (nabídka zboží jednoho konkrétního výrobce)
Pro nabídku je rozhodující cena. Nabídka je funkcí ceny. Čím vyšší cena se bude na trhu za zboží platit, tím výhodnější bude
pozice prodávajících, protože budou realizovat při stejné produkci vyšší tržby. Navíc, na zboží o které je na trhu zájem a za které se
platí vyšší cena, zaměřují svoji pozornost další firmy, které mohou ve svých výrobních programech přejít na jejich výrobu. I pro
stávající výrobce platí, že u dobře a výhodně prodejného zboží zvyšují produkci, vyrábějí ho více. Výsledek je jasný, čím vyšší cena
se na trhu za zboží platí, tím více ho výrobci dodávají na trh. Jde o tzv. zákon rostoucí nabídky, který říká, že s rostoucí cenou
roste i nabídka zboží.
Kromě závislosti nabídky na ceně (která je určující) existují ještě tzv. ovlivňující faktory, které zapříčiňují pohyb celé
nabídkové křivky doprava nebo doleva. K těmto ovlivňujícím faktorům patří:
1. náklady výroby a obchodu (změny cen vstupů do výroby, dokonalejší technologie a lepší organizace práce, nové materiály,
vliv vědeckotechnického rozvoje apod.)
2. změny cen alternativních výrobků (např. automobilka vyrábí osobní i nákladní
automobily, při poklesu cen nákladních automobilů posílí výrobní program v oblasti osobních automobilů, i když se jejich
cena na trhu nezměnila a výrobu nákladních vozů bude omezovat. Jde vlastně o využití uvolněné výrobní kapacity, umožňující
vyrobit více osobních automobilů na úkor automobilů nákladních
3. změny výrobních podmínek (např. vlivy počasí, vliv kalamitního výskytu škůdců na zemědělskou či lesní produkci, epidemie
v chovech zvířat apod.)
4. změny kapitálové výnosnosti - kapitál má přirozenou tendenci přelévat se do těch odvětví, kde je relativně vyšší rentabilita
výroby. Neděje se tak automaticky, přesouvají ho tam jeho vlastníci, kteří se pochopitelně snaží dosáhnout co nejvyššího
výtěžku (zisku) z investovaných peněz.
Poptávka představuje množství zboží, které jsou kupující ochotni za určitou cenu koupit.
Poptávka se člení podobně jako nabídka:
1. Agregátní poptávka - souhrn všech zamýšlených koupí na celém trhu,
2. Dílčí poptávka - poptávka po jednom druhu zboží (např. po televizorech),
3. Individuální poptávka - poptávka jediného konkrétního kupujícího.
Rozhodující pro úroveň poptávky je cena. Poptávka je funkcí ceny. Tento vztah vyjadřuje poptávková křivka, která má
klesající trend a proto se tato příčinná souvislost vyjadřuje jako zákon klesající poptávky v tom smyslu, že s rostoucí cenou
poptávka klesá. Je to logické, v roli kupujících se denně ocitáme prakticky všichni a je nám proto zřejmě jasné, že drahého zboží si
koupíme jen nejnutnější množství nebo se jeho nákupu úplně vzdáme, zatímco zboží levné nebo cenově výhodné budeme při
nákupech preferovat. Proto se zboží při růstu ceny bude prodávat stále méně, zatímco při poklesu ceny tomu bude právě naopak
(odbyt poroste).
Kromě ceny mají na poptávku vliv ještě další tzv. ovlivňující faktory. Ty způsobují posun celé poptávkové křivky doprava
či doleva. Mezi ovlivňující faktory patří:
1.
2.
3.
4.
změny cen substitutů a komplementů; Substituty jsou alternativním zbožím ke sledovanému zboží, kterým je možné ho
nahradit (např. jsou-li zdraženy banány, koupíme si místo nich pomeranče, které jsou schopny naše potřeby uspokojit
prakticky stejně a jsou přitom pro nás momentálně výhodnější alternativou). Proto se i při nezměněné ceně pomerančů po
nich zvýší poptávka a dojde k posunutí celé poptávkové křivky doprava. Komplementy jsou doplňkem ke zboží hlavnímu,
tím, že si koupíme zboží hlavní, stojíme před nutností nakupovat kvůli němu i komplementární zboží (např. koupíme-li
automobil, musíme počítat s tím, že pro jeho provoz bude nezbytné nakupovat pohonné hmoty, maziva, pneumatiky apod.)
Dojde-li ke zdražení pohonných hmot, odrazí se tato skutečnost přirozeně i v klesající poptávce po automobilech, a to bez
ohledu na to, že se jejich cena nezměnila. Celá poptávková křivka po automobilech se proto posune doleva. Budou-li
ceny
pohonných hmot klesat, nastane u poptávky
po automobilech situace přesně opačná, zájem o nákup vozidel stoupne a spolu
s ním poroste také odbyt automobilek,
demografické změny (změny v počtu a charakteristice kupujících), například vlivem setrvalého trendu poklesu počtu nově
narozených dětí může dojít k úbytku populace a ke zvyšování podílu občanů v poproduktivním (důchodovém) věku, tento
jev bývá nazýván jako tzv. stárnutí populace. Na poptávkovou křivku by to vliv každopádně mělo, při stejné ceně by se
prodalo méně zboží, zvláště toho, které je určené dětem. Poptávková křivka by se celá posunula doleva,
změny ve velikosti příjmů obyvatelstva (například rostoucí mzdy zaměstnanců, stoupající renty, nájemné, úroky, dividendy
a zisky vlastníků kapitálu). Vyšší příjmy znamenají možnost nakupovat více zboží, proto obvykle roste poptávka, i když ceny
zboží zůstávají stejné. Na křivce poptávky se to promítne jejím posunem doprava,
změny v preferencích zákazníků (vliv módy, změny vkusu, zvyků nebo potřeb a zájmů lidí). Vlivem módy může dojít k
výraznému zvýšení poptávky, a to i když se cena nezměnila. V tomto případě se celá poptávková křivka posune
doprava.
Na trhu nefigurují strana nabídky a strana poptávky izolovaně. Právě naopak, trh je založen na setkání a spojení těchto dvou
tržních stran. Trh je v rovnováze, jestliže nabídka se rovná poptávce.
Rovnovážná cena je cena, za kterou se prodává a kupuje v případě rovnocenné nabídky a poptávky.
Rovnovážné množství je takové množství zboží, které je realizováno při úplné rovnosti nabídky a poptávky po tomto zboží.
Nevznikají žádné přebytky a není ani nedostatek zboží. Při jiné ceně než je cena rovnovážná vzniká přebytek nebo nedostatek
zboží, tzv. tržní nerovnováha.
Tržní nerovnováha se projevuje dvěma způsoby:
1. převis nabídky - když při dané ceně nabídka převyšuje poptávku.
Váznoucí odbyt zostřuje hospodářskou soutěž na trhu. Prodávající, aby prodali, musejí snižovat ceny. Nižší ceny přilákají více
kupujících a zboží se začne ve větší míře prodávat, sklady se postupně vyprazdňují. Tímto způsobem cena vyčišťuje trh a vede k
neustálé tendenci tržních sil přibližovat situaci na trhu stavu tržní rovnováhy.
2. převis poptávky - situace, kdy při určité ceně poptávka převyšuje nabídku.
Zboží se bude obtížně shánět, mnozí kupující budou ochotni zaplatit za jeho sehnání i vyšší cenu, na což „budou slyšet“
výrobci a začnou na trh dodávat zboží více. Nabídka se tak vlivem působení tržních sil začne blížit poptávanému množství. Také v
tomto případě tedy cena vyčišťuje trh.
Konkurence a její narušení, ochrana hospodářské soutěže
Poměrně častou a dosti závažnou příčinou selhání trhu je narušení konkurenčního prostředí, spočívající v omezení nebo
dokonce v úplném zániku konkurence. Selhání trhu je situace, kdy trh podle obecně uznávaných představ neplní dost účinně a
spravedlivě své funkce, a to funkci informační (cena informuje o nákladech na výrobu), funkci stimulační (nepřímá pobídka
rozvoje tržně úspěšných firem) a funkci distribuční (způsob rozdělování a přerozdělování efektu hospodaření). Konkurence je
hospodářská soutěž mezi firmami operujícími na stejném dílčím trhu, spočívající ve snaze získat pro sebe co nejvyšší odbyt
produkce (tržní podíl), mnohdy nutně na úkor ostatních soutěžitelů. Konkurence je motorem ekonomiky, její hnací silou.
Má celou řadu forem na různých dílčích trzích podle podmínek, které tam převládají.
Souhrnu pro daný trh typických podmínek říkáme struktura trhu. Strukturu trhu tvoří následující podmínky:
1. počet firem, které operují na dílčím trhu
2. velikost těchto firem
3. povaha výrobků, jsou-li stejnorodé nebo diferencované
Stejnorodé výrobky mají přibližně stejné vlastnosti, neliší se od sebe a tak může být nakupujícímu při nákupu v podstatě jedno kdo
je výrobcem a řídí se zejména cenou. Ke stejnorodým výrobkům patří například obilí, mouka, cukr, písek, benzin.
Diferencované výrobky mají určité odlišnosti, každý z nich má obvykle svůj vlastní osobitý „image“ (typické znaky, jimiž se
odlišuje od ostatních). Zákazníkům nemusí být vždy lhostejné od koho nakupují, naopak, mohou mít „svoji značku“,
kterou
preferují. Příkladem budiž kosmetika, sportovní potřeby, automobily, značkové oblečení nebo většina potravin
4. podmínky vstupu do odvětví, kam patří různá právní a administrativní omezení
podnikání, znesnadňující získat příslušné
podnikatelské oprávnění, možnost získat za přijatelných podmínek vstupy do podnikání stejně jako možnost je při případném
ukončení činnosti zase zpeněžit apod.
Uvedené podmínky tvoří soubor kritérií pro posuzování druhu konkurence.
Existují dva základní druhy konkurence, a to konkurence dokonalá a konkurence nedokonalá.
Dokonalá konkurence je taková struktura trhu, kdy zde působí mnoho malých firem, z nichž žádná nemá významný podíl
na trhu a nemůže tudíž výrazněji ovlivnit cenu. Výrobek je stejnorodý a vstup do odvětví volný, relativně snadný. Dokonalá
konkurence vede k utváření cen blízkých nákladům příležitosti. Takové ceny jsou nejracionálnější, protože vedou
k nejefektivnějšímu využití zálohovaných vstupů. Dokonalá konkurence představuje ideální strukturu trhu, vytvářející nejlepší
podmínky pro dosahování efektivnosti. Nicméně v reálné hospodářské praxi ji nalezneme jen stěží, relativně nejvíce se jí blíží
situace v zemědělství, například v produkci mléka, obilnin, brambor apod.
Nedokonalá konkurence způsobuje selhání trhu tím, že trh je deformován, tržní signály selhávají, ceny zkresleně
informují o nákladech příležitosti, snižuje se efektivnost trhu a celé ekonomiky. Nedokonalá konkurence má následující
podoby:
1. monopol - taková struktura trhu, kdy jedna velká firma dodává na trh celou produkci odvětví. Její výrobky jsou
jedinečné, jiné firmy je nevyrábějí. Vůbec přitom nezáleží na tom, zda jde o výrobky stejnorodé nebo diferencované. Firma je
navíc chráněna před potenciálními konkurenty faktem, že vstup do odvětví je velmi nesnadný nebo dokonce vůbec
nerealizovatelný. Monopolní firma může diktovat cenu, protože nemá konkurenty, zvažuje pouze vliv ceny na poptávkovou křivku a
tím i na svůj odbyt. V ČR mají monopol například České dráhy nebo Česká pošta, dále lze říci, že monopolním výrobcem
osobních automobilů u nás je mladoboleslavská Škoda, a.a.s. atd.
2. monopson - „monopol spotřebitele“ = situace, kdy výrobců může být i více, zato je jenom jediný možný kupující, který
má pro dané nákupy výsadní postavení. Jako příklad si můžeme uvést strategické zbraně, jaderné hlavice, bomby a granáty.
Zde bude jediným odběratelem armáda.
3. Pokud by odběratel nebyl jediný, ale bylo jich jen několik málo, jednalo by se již o tzv. oligopson. Zde mohou jako
příklad sloužit odposlouchávací zařízení, obrněná vozidla a samopaly, které používá nejen armáda, ale také některé složky policie,
případně i zpravodajské služby.
4. oligopol - tržní struktura, charakterizovaná malým počtem firem, z nichž některé mají významný podíl na trhu a mohou
ovlivňovat cenu. Výrobek může být stejnorodý
i diferencovaný. Vstup do odvětví je relativně volný, i když
některé překážky v cestě k podnikání v odvětví úplně vyloučeny nejsou. Tato situace je poměrně blízká monopolu a také není příliš
efektivní. Na našem trhu se jedná například o sítě mobilních telefonů nebo o výrobce nákladních automobilů (Liaz, Tatra, Avia),
o televizní vysílání apod.
5. Monopolistická konkurence - taková struktura trhu, kdy na trhu soutěží mnoho malých i větších firem, produkujících
diferencované výrobky, přičemž vstup do odvětví je relativně snadný. Tento typ nedokonalé konkurence se od konkurence
dokonalé liší pouze v povaze výrobků. Zatímco u dokonalé konkurence šlo výhradně o výrobky stejnorodé, zde se jedná o
diferencované výrobky, tedy výrobky s vlastní image, odlišitelné od konkurenční produkce (tzv. značkové výrobky, které jsou
opatřeny značkou, zajištěnou mnohdy navíc ochrannou známkou před zneužitím nápodobou jiných výrobců - tzv. plagiáty a
parazitováním na pověsti renomovaných firem). Jde o trh značek, týkající se například trhu hodinek, automobilů, spotřební
elektroniky, kosmetiky nebo časopisů.
Společnost není proti selhání trhu vlivem nedokonalé konkurence bezbranná. Vlády mají možnost potlačovat a regulovat ji
nepřímo prostřednictvím protimonopolních zákonů a přímo pak zřízením dohlížecích a kontrolních orgánů na ochranu
hospodářské soutěže. U nás tuto úlohu plní zákon na ochranu hospodářské soutěže a nad jeho dodržováním bdí instituce zřízená
speciálně pro tyto účely, a to Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Původně protimonopolní zákony sloužily k potlačení nekalých
praktik monopolů, které často ničily drobné konkurenty tím, že uměle stlačily ceny pod úroveň nákladů. V současnosti jsou
protimonopolní zákony zaměřeny spíše na ochranu spotřebitelů, protože praktiky monopolů se změnily, jsou velmi rafinované,
obtížně postižitelné a nenápadné. V zásadě platí, že výsadní postavení na trhu postižitelné samo o sobě není, jeho zneužití však
ano.
Výsadního postavení na trhu, ať už má podobu oligopolu nebo podobu jinou, může být zneužito celou řadou způsobů:
1. cenové dohody - soutěžitelé si dohodnou společnou cenovou politiku vůči zákazníkům, nesoutěží spolu, stanoví ve shodě
vyšší ceny a zákazník je musí akceptovat, protože nemá na výběr
2. teritoriální dohody - firmy uzavřou otevřenou nebo tajnou dohodu o rozdělení si teritorií, jakýchsi sfér vlivu, čímž si na
určitém území zajistí lokální monopol a diktují ceny
3. účelové fúze firem - majetkové propojování, spočívající obvykle ve skupování akcií konkurenčních firem s následnou skrytou
kontrolou trhu
4. personální slučování - střet zájmů, např. členové správní rady jedné firmy nebo „jejich lidé“ proniknou do správní rady
konkurenční firmy a jejich působení zde odporuje zásadám poctivé hospodářské soutěže
5. cenová diskriminace - ekonomicky silná společnost účelově sníží ceny, a to i pod úroveň nákladů, ale jenom dočasně, než
tímto způsobem zničí ekonomicky slabší konkurenty, poté ceny zvýší a ztráty dorovná, což může učinit, protože konkurence je již
zlikvidována a trh má zcela pod kontrolou
6. výhradní zastoupení - distributor smí prodávat pouze zboží jedné značky a za to jsou mu poskytovány výhody, např. vyšší
rabaty (větší provize za distribuci zboží)
7. další případy jednání ve shodě - slaďování obchodních podmínek soutěžitelů,
koordinace jejich výrobních programů tak,
aby si přestali konkurovat (např. jeden výrobce se zaměří na výrobu osobních automobilů a druhý na užitková vozidla), nebo se
zaměří na odlišné cílové skupiny zákazníků (jedna firma na mladé lidi a druhá na dospělé a na seniory), dále může jít o rozdělení si
zdrojů, o spolupráci soutěžitelů v oblasti plánování investic, výzkumu, vývoje apod.
Za situace, kdy více soutěžitelů jedná ve shodě, se trh de facto jeví být trhem jediného nabízejícího, pro tuto situaci na trhu
existuje název koluzivní (kooperativní) monopol.
Kromě většiny forem nedokonalé konkurence (mimo monopolistické konkurence) způsobuje selhání trhu ještě existence tzv.
externalit a veřejných statků, vedou k němu i další spíše makroekonomické vlivy (např. nestabilita a hospodářské problémy
státu jako celku, nadměrné zasahování vlády do ekonomiky formou cenových regulací, neúměrných dotací, ale i schválením
nedokonalých zákonů nebo nerovnostmi v rozdělování důchodů a bohatství, kam patří nadměrné nebo nevyvážené přerozdělování
nově vytvořené hodnoty přes státní rozpočet).
Externality a veřejné statky
Externality jsou spolu s nedokonalou konkurencí a makroekonomickými poruchami (nadměrné státní zásahy do trhu, inflace,
nezaměstnanost apod.) jedním z projevů selhání trhu. Externality působí selhání trhu tím, že ceny dostatečně neinformují
o nákladech příležitosti, nutných na výrobu výrobku. V ceně se neodrazí efekty, které buď zatěžují někoho dalšího nebo mu
prospívají. Ceny výrobků zkresleně informují o nákladech na výrobu. Trh tudíž neplní svoji informační funkci. Externalita je stav,
kdy jednání jednoho ekonomického subjektu se pozitivně odráží ve zvýšeném blahobytu jiného ekonomického subjektu nebo
naopak stav, kdy se toto jednání odráží negativně ve zvýšeném strádání jiného ekonomického subjektu. Externality jsou proto
jakési efekty přelévání. Lidé jako jednotlivci nebo firmy přenášejí na další osoby buď:
1. náklady, aniž je těmto osobám přiměřeně hradí, tehdy hovoříme o tzv. záporných (negativních) externalitách, například jde
o poškozování životního prostředí exhalacemi a odpadními vodami, kdy náklady s odstraňováním ekologických škod továrny
přenášejí na stát, který financuje péči o životní prostředí ze státního rozpočtu. Ale škody jsou také na úrodě zemědělců, sadařů,
poškozeni jsou vlastníci lesů apod., ti všichni jsou postiženi zápornými externalitami, pokud jim továrny způsobenou újmu
nevykompenzují
2. přínosy, aniž by za ně osoby, které jsou příjemcem užitku cokoliv platily, zde půjde o tzv. kladné (pozitivní) externality. Zde
si pro jednoduchost uvedeme příklad včelaře, který má s chovem včel spojené náklady, které hradí sám, i když včely opylují řepkové
pole sousednímu zemědělci, který z toho má užitek v podobě vyšších výnosů řepky, ale za toto opylení nic včelaři nezaplatí, nepodílí
se na nákladech spojených se včelařením.
Veřejné statky jsou takové statky, které nemohou být poskytnuty jedné osobě, aniž by byly poskytnuty bezplatně
i jiným osobám. Jde o tzv. nevylučitelnost z prospěchu, která je důvodem, proč veřejné statky není efektivní přenechat
soukromému podnikání a zajišťuje je „na své náklady“ vláda ze státního rozpočtu. Přínosy veřejných statků jsou totiž natolik
rozptýleny mezi obyvatelstvo, že žádný soukromý podnikatel by nebyl dostatečně zainteresován na jejich poskytování. Je zde
přítomen problém „černých pasažérů“, kteří by odmítali zaplatit s odkazem, že tyto statky nepotřebují, nicméně přesto by z nich
brali užitky. Vezměme například veřejné osvětlení, výstavbu a údržbu silnic, údržbu veřejných prostranství, vybudování parku,
armádu, policii apod. Je-li toto vše zabezpečeno, děje se tak prakticky pro všechny obyvatele, nikdo nemůže být vyloučen z
prospěchu, navíc braním užitků si lidé vzájemně mezi sebou nekonkurují, nemusejí o tyto statky soutěžit na trhu, veřejné statky mají
proto tzv. nerivalitní charakter.
Makroekonomie - součást ekonomické teorie, zabývá se fungováním ekonomiky státu jako celku.
Makroekonomie zkoumá podstatu, vývoj a vzájemné vztahy základních ekonomických veličin na agregované úrovni, to
znamená zpravidla na úrovni národní ekonomiky. Je teoretickým základem pro tvorbu a dolaďování hospodářské politiky
vlády a zároveň nástrojem pro hodnocení její účinnosti.
Makroekonomie užívá k popisu chování ekonomiky státu jako celku makroekonomické charakteristiky, identifikující a
popisující jevy a procesy, ke kterým v národní ekonomice dochází. Národní ekonomika (národní hospodářství) jako souhrn
výrobních faktorů a vztahů v rámci ekonomického systému určité země bývá označován též jako makroekonomika. Pozor na
tento rozdíl! Makroekonomie je vědní disciplína - součást ekonomické teorie - která se zabývá zkoumáním
makroekonomiky.
Makroekonomické charakteristiky, které používá makroekonomie mají povahu:
♦ makroekonomických agregátů (agregátní nabídka a poptávka na agregátních trzích)
♦ makroekonomických indikátorů (ukazatelé ekonomického vývoje státu)
Mezi nejdůležitější makroekonomické indikátory, pomocí kterých je běžně popisována a hodnocena úroveň a vývoj
národních ekonomik, patří:
♦
ukazatelé makroekonomických výstupů (např. hrubý domácí produkt)
♦
nezaměstnanost
♦
inflace
saldo platební bilance
MAKROEKONOMICKÉ AGREGÁTY - Agregátní nabídka a poptávka na agregátních trzích
Agregátní trhy jsou trhy veškerého zboží v dané národní ekonomice dohromady (celkové = agregátní). Na těchto trzích se
setkává a spojuje agregátní nabídka s agregátní poptávkou, pokud jsou tyto agregáty v rovnováze hovoříme o
makroekonomické (tržní) rovnováze, pokud ne, dochází k převisům nabídky nebo k převisům poptávky. Uvedené vztahy
vyjadřuje následující obrázek: Vztahy agregátní nabídky (Sa) a poptávky (Da) na agregátním trhu
P
(ceny)
Da
Sa
převisy nabídky
P0
makroekonomická rovnováha
převisy poptávky
Q0
Q
(úroveň výstupu nabízeného, resp. nakupovaného)
P0 - rovnovážná cena, Q0 - rovnovážné množství (úroveň výstupu nabízeného, resp. nakupovaného)
Agregátní nabídka je celkový objem produkce, kterou vyprodukovaly nebo importovaly firmy k uspokojení potřeb
nakupujících (agregátní poptávky). V podstatě se jedná o celkový výstup ekonomiky státu jako celku (hrubý domácí produkt)
zvýšený o úhrnné dovozy (celkový export). Křivka agregátní nabídky má rostoucí průběh, znázorňuje množství výstupu,
které jsou firmy ochotny dodat na trh při dané úrovni cen.
Agregátní poptávka představuje úhrn zamýšlených nákupů, tj. celkové výdaje, které jsou ochotny za daných cenových
relací zaplatit ekonomické subjekty (domácnosti, firmy a vláda včetně zahraničních subjektů) za nakoupené zboží a služby.
Agregátní poptávka se skládá z nákupů domácností, investic, vládních nákupů a vnější poptávky. Pokud bychom nepočítali
s vnější poptávkou (ze strany zahraničních subjektů), jednalo by se o agregátní domácí poptávku. Křivka agregátní poptávky má
klesající průběh, protože s rostoucími cenovými relacemi klesají nákupy.
Konjunkturní cyklus tržní ekonomiky
Tržní ekonomika podléhá pravidelným výkyvům ekonomické aktivity v cyklech zvaných konjunkturní (hospodářský,
obchodní) cyklus. Konjunkturní cyklus tvoří jednotlivé fáze ekonomického vývoje, které jsou různě intenzivní, ale navazují na
sebe a vzájemně se střídají, jsou to:
♦ expanze (konjunktura)
♦ vrchol cyklu (horní bod obratu)
♦ kontrakce (recese) – fáze poklesu ekonomické aktivity
♦ sedlo („dno“, dolní bod obratu)
Během konjunkturního cyklu se střídají fáze expanze a kontrakce a oscilují přitom okolo tzv. sekulárního trendu. Sekulární
trend vyjadřuje celkový směr dlouhodobého vývoje příslušné ekonomiky, je stanoven na základě dat reprezentujících velmi
dlouhé období (proto přívlastek „sekulární“).
Expanze (konjunktura) jako růstová fáze konjunkturního cyklu se projevuje vysokou výkonností ekonomiky, zvyšuje se
využití výrobních faktorů, klesá nezaměstnanost, inflace bývá nízká (nabídka je dostatečná) a také příjmová stránka rozpočtů se
vyvíjí příznivě. Pokud je ekonomický rozvoj překotný, je dosahováno strmého růstu výkonnosti ekonomiky, hovoříme o
hospodářském rozmachu, pro který se vžilo označení „ekonomický boom“.
Na vrcholu (sedle) cyklu dynamika vyhasíná a příznivé makroekonomické charakteristiky se začínají měnit k horšímu, nastává
fáze kontrakce (recese), znamenající hospodářský pokles, zvyšuje se inflace, firmy utlumují výrobu a začíná propouštění, které
zvyšuje míru nezaměstnanosti, poptávka se snižuje a příjmy veřejných rozpočtů klesají. Pokud má tento pokles charakter strmého
úpadku, lze pro něj použít označení hospodářský propad (slump). Kontrakce pokračuje až do sedla cyklu, kde se tendence
poklesu pozvolna mění v růst a rozjíždí se další fáze expanze.
Charakteristiky zde uvedené znázorňuje následující graf :
Konjunkturní cyklus tržní ekonomiky
úroveň
výstupu
(HDP)
vrchol cyklu
sekulární trend
kontrakce
expanze
sedlo cyklu
čas
Příčiny cyklického vývoje tržní ekonomiky jsou vnitřní a vnější, vnitřní příčiny úzce souvisejí s vlastní podstatou tržní
ekonomiky jako ekonomického systému a patří sem komplikace plynoucí z rostoucí akumulace zásob a z procesů ovlivňujících
dynamiku investic, vnější příčiny jsou kladeny na vrub demografickým a klimatickým změnám, politickým otřesům (války,
revoluce, převraty), inovačním skokům (nástup informační společnosti, prudký rozvoj informačních a komunikačních technologií),
dostupnost surovin (ropné krize).
Makroekonomické výstupy
Základním měřítkem ekonomické úspěšnosti každé země je její schopnost zajistit pro své obyvatelstvo vysokou úroveň výroby
ekonomických statků a služeb. Tato úroveň by měla po kvantitativní i kvalitativní stránce neustále růst, mělo by docházet
k setrvalému ekonomickému růstu, který je jedním ze základních předpokladů růstu materiální životní úrovně občanů.
Ekonomický růst vychází z rozsahu výrobních faktorů (výše zálohovaného kapitálu) a z úrovně jejich využívání, dané zejména
kapitálovou výnosností, produktivitou práce, technologickým pokrokem, technickými a výrobkovými inovacemi a kvalifikací
pracovníků. Základním ukazatelem makroekonomických výstupů je hrubý domácí produkt (HDP). Běžně se používá také zkratka
GDP, která vychází z anglického ekvivalentu „Gross Domestic Product“. Pomocí ukazatele HDP se měří hodnota celkového
výstupu národní ekonomiky za běžné období, zpravidla za kalendářní rok. Jedná se o nově vytvořenou hodnotu, danou
započtením přidaných hodnot na jednotlivých stupních zpracování. Je tomu tak kvůli dělbě práce. Firmy si předávají své
produkty ve výrobkových vertikálách, výstup jedné firmy je zároveň vstupem jiné navazující firmy (např. u masových konzerv
postupuje surovina výrobkovou vertikálou zemědělský podnik - masokombinát - konzervárna - velkoobchod - maloobchod)
a k hodnotě vstupů každý článek „přidává další hodnotu“. Na tom, aby výrobek (masová konzerva) vznikl a dostal se až
k zákazníkovi, se podíleli zemědělský podnik, masokombinát, konzervárna i distributoři. Kdybychom sečetli jejich hrubé produkce
(tržby za realizovaný výstup), došlo by k duplicitám, dvojímu započtení hodnot, které byly vytvořeny dodavateli vstupů (v cenách,
za které je zboží prodáno jsou obsaženy náklady). Proto se u jednotlivých firem ve výrobkové vertikále musí načítat pouze finální
produkce, což je hrubá produkce po odečtení meziprodukce (hodnoty dodaných vstupů). Pro názornost je na následujícím
obrázku uvedena výše zmíněná výrobková vertikála s příslušným propočtem.
Výrobková vertikála s propočtem přínosu k HDP (zjednodušeno)
zemědělský podnik
Kč 10
masokombinát
vstupy + přidaná hodnota = hrubá produkce
0
+
10
=
10
10
+
8
=
18
18
+
9
=
27
27
+
9
=
36
Kč 18
konzervárna
Kč 27
velkoobchod
Kč 36
maloobchod
Kč 44
zákazník
36 +
8
=
44
------------------------------------------91 +
44
= 125
Uvedený příklad je samozřejmě velmi zjednodušující, jeho jediným smyslem je co nejnázorněji ukázat podstatu načítání
přidané hodnoty pro účely zjišťování HDP (proto nejsou u zemědělského podniku uvažovány vstupy a není počítáno s DPH, která je
jinak součástí HDP). Zjednodušení se dále váže na jediný výrobek (masovou konzervu), který prochází příslušnou výrobkovou
vertikálou. Tuto konzervu si zákazník kupuje za Kč 44,- v maloobchodě, na tomto výrobku se podílela celá řada firem, které
postupně k původní hodnotě suroviny přidávaly svoji „přidanou hodnotu“. Nákupem konzervy tak zákazník „zaplatil“ všem firmám
ve výrobkové vertikále, nejenom maloobchodu. Cena, za kterou byla konzerva prodána, je součástí nově vytvořené hodnoty v dané
ekonomice v příslušném roce. Kdybychom započítávali hrubé produkce firem, které se na výrobě konzervy podílely, načítali
bychom opakovaně hodnoty, které si započetl k přínosu do HDP předcházející článek ve vertikále a nakonec bychom dospěli
k nesmyslnému závěru, že produkce konzervy přispěla k HDP částkou Kč 125,-. Proto se musí meziprodukce odečítat a bere se
v úvahu pouze finální produkce každé firmy.
Platí následující definice: Hrubý domácí produkt (HDP) je souhrn veškeré finální produkce ekonomických statků
a služeb vytvořených v rámci domácí ekonomiky (na území určitého státu) za rok. Ke stejnému výsledku jako při načítání
přidaných hodnot na jednotlivých stupních zpracování lze dospět také sečtením hodnot veškerých vyrobených finálních statků
a služeb v daném roce. Jak vyjadřuje výše uvedený obrázek, hodnotu vyrobené konzervy lze dopočítat také podle finálních
produkcí firem ve výrobkové vertikále. Hrubý domácí produkt se měří buď v běžných cenách nebo ve stálých cenách. Hrubý
domácí produkt v běžných cenách se počítá ve skutečných tržních cenách toho roku, za který je HDP zjišťován. Jde o tzv.
nominální HDP. K růstu nominálního HDP z roku na rok může dojít nejen zvyšováním objemu finální produkce v příslušné zemi,
ale také růstem cen (inflací). Lze tedy dospět i k situaci, že je vykázán ekonomický růst, ten jde ale bezezbytku na vrub vysoké
inflaci (ceny produktů jsou oproti předchozímu roku mnohem vyšší) a v ekonomice je vyprodukováno méně statků a služeb než rok
předtím. Hrubý domácí produkt ve stálých cenách používá pro oceňování HDP cenovou hladinu jednoho vybraného roku, to jsou
tzv. „stálé ceny“. Například u nás jsou jako stálé ceny používány ceny z roku 1995. HDP se tímto přepočtem očistí od vlivu inflace
(meziročního růstu cen) a vzniknou tak srovnatelné časové řady. Proto se hovoří o tzv. reálném HDP. Reálný HDP se stanoví
přepočtem nominálního HDP přes různé cenové indexy. Uvedený přepočet, tzv. deflování, spočívá ve vynásobení HDP
příslušným cenovým indexem. Cenový index typu deflátoru HDP zahrnuje veškerou produkci v ekonomice a je tedy objektivnější,
používají se také cenové indexy založené na výběrových šetřeních (například známý index spotřebitelských cen, který zachycuje
změny cen vybraného zboží, tzv. spotřebitelského koše, v maloobchodě v meziročním srovnání).
Kromě HDP bývá používán ještě další ukazatel makroekonomických výstupů hrubý národní produkt (HNP), někdy je
označován anglickou zkratkou GNP (Gross National Product). HNP je tvořen souhrnem ekonomických statků a služeb,
vyrobených v určitém roce výrobními faktory ve vlastnictví občanů dané země. To znamená, že obsahuje i čisté příjmy ze
zahraničí, které se týkají vyvezeného kapitálu, zahraničních investic. Naopak příjmy plynoucí zahraničním investorům z podnikání
na území dané země se odčítají. Také HNP může být nominální nebo reálný, způsob oceňování je analogický jako u HDP.
Většina vyspělých zemí měří makroekonomické výstupy pomocí ukazatele HDP. V USA byl používán do roku 1991 HNP, od
té doby se přešlo na HDP, protože rozdíl v naměřených hodnotách pomocí uvedených indikátorů byl minimální a bylo tím dosaženo
srovnatelnosti se zahraničními ekonomikami.
Používají se ještě dva odvozené ukazatele od HDP a HNP, a to čistý domácí produkt (ČDP, NDP – Net Domestic Product) a
čistý národní produkt (ČNP, NNP - Net National Product). ČDP se liší od HDP pouze tím, že neobsahuje amortizaci –
opotřebení fixního kapitálu (odpisy dlouhodobého majetku). Analogický je rozdíl mezi ČNP a HNP.
K měření HDP se používají tři základní metody:
1. výdajová metoda – měří výdaje tržních subjektů po jednotlivých složkách agregátní poptávky, jde o součet
finální produkce statků a služeb v tržních cenách, za které jsou dodávány na trh a nakupovány
2. důchodová metoda – souhrn důchodů plynoucích ze všech výrobních faktorů zvýšený o amortizaci a
nepřímé daně
3. produktová (výrobní) metoda – sumarizace finální produkce po jednotlivých podnicích a odvětvích, tak jak
se podílely na tvorbě HDP, bývá používána relativně nejméně
Výdajová a důchodová metoda vychází z podnikovou sférou a občany každoročně vykazovaných statistických a účetních údajů,
které tvoří podklad pro ekonomickou statistiku a pro systém národního účetnictví. Struktura položek, které používají ke kvantifikaci
HDP obě metody jsou ve zjednodušené podobě srovnány v následující tabulce:
HRUBÝ DOMÁCÍ PRODUKT
VÝDAJOVÁ METODA
DŮCHODOVÁ METODA
spotřeba statků a služeb
hrubé mzdy
hrubé investice
čisté úroky
státní nákupy statků a služeb
hrubé zisky firem
čistý export
renty
amortizace
∑ HDP v cenách výr.faktorů
nepřímé daně
∑ HDP v tržních cenách
∑ HDP v tržních cenách
Výdajová metoda má následující kalkulační položky:
♦ spotřeba statků a služeb - jde o konečnou spotřebu, která se týká zejména domácností, patří sem jak
předměty běžné denní spotřeby, tak i statky dlouhodobé spotřeby, např. osobní automobily, televizory apod.
(tato položka mívá ve struktuře výdajové metody největší podíl,
cca 60-70%)
♦ hrubé investice - investice k obnově a rozšíření fixního kapitálu, tzv. čisté investice + obnovovací investice,
čisté investice jsou nově pořizovaným kapitálem rozšiřující rozsah původního kapitálu, obnovovací investice
jsou náhradou znehodnocení (opotřebení) původního kapitálu (tzv. amortizace), součástí hrubých investic
jsou i nakupované zásoby, naopak sem nepatří hodnota pořizovaných cenných papírů (akcií, obligací) ani
investice vlády (např. do infrastruktury)
♦ státní nákupy statků a služeb - výdaje spojené s chodem rozpočtových a příspěvkových organizací
(školství, věda, kultura, obrana, bezpečnost, státní správa atd.), nepatří sem tzv. zpětné transfery obyvatelstvu,
například dávky státní sociální podpory, hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti apod. (dosahují podílu cca
20% HDP)
♦ čistý export - rozdíl mezi úhrnem vývozů a dovozů zboží a služeb v běžném roce, toto saldo může být jak
kladné, tak i záporné, pokud je záporné, pochopitelně se tato záporná hodnota při kalkulaci HDP
odečítá, dlouhodobě vysoké kladné hodnoty vykazuje japonská ekonomika, naopak záporné hodnoty jsou
vykazovány v české ekonomice
Struktura položek důchodové metody je následující:
♦ hrubé mzdy – mzdy a platy před zdaněním, tedy včetně daně z příjmů
♦ čisté úroky – přijaté úroky po odečtení placených úroků
♦ renty – hrubé příjmy z pronájmu půdy a ostatních výrobních faktorů
♦ amortizace – odpisy dlouhodobého majetku vyjadřující jeho opotřebení
♦ nepřímé daně – daň z přidané hodnoty a spotřební daně
Hrubý domácí produkt lze použít ve třech variantách:
1. v absolutním vyjádření jako celkový objem nominálního HDP za rok (používají se běžné ceny), tato
varianta HDP vyjadřuje ekonomickou sílu země, porovnáním jednotlivých zemí z hlediska absolutního
objemu HDP můžeme posoudit jejich postavení ve světové ekonomice a jejich geopolitický vliv, méně tato
charakteristika vypovídá o úrovni ekonomiky, protože neuvažuje faktor rozlohy území a lidnatosti
2. v přepočtu na jednoho obyvatele (HDP/obyvatele) vyjadřuje ekonomickou úroveň země, protože tímto
způsobem lze již relativně objektivně srovnávat různě velké a různě lidnaté země, používá se dvojí způsob
ocenění: 1) ocenění v příslušné národní měně nebo přepočtem na americký dolar při běžném směnném
kurzu (tzv. „v kurzu měny“),
2) paritou kupní síly (snahou je srovnatelným způsobem
vyjádřit kupní sílu ekonomických subjektů v různých zemích)
3. jako meziroční změny reálného HDP (ve stálých cenách), což vyjadřuje ekonomický vývoj v dané zemi,
ten může trojí průběh: 1) ekonomický růst, kdy HDP z roku na rok roste, 2) ekonomická stagnace, v tomto
případě se HDP v meziročním srovnání prakticky nemění, nebo jen mizivě, 3) ekonomický pokles, kdy HDP
má z roku na rok klesající trend
Inflace vyjadřuje vzestup cenové hladiny v ekonomice, všeobecný růst cen. Musí to být vzestup cen , který se týká tak
širokého okruhu výrobků, že průměrná cenová hladina roste. Pokud rostou ceny pouze u omezeného počtu výrobků nebo jen
v některých segmentech trhu, může být tento vzestup vykompenzován jinými, opačně orientovanými, cenovými změnami u jiných
výrobků nebo v jiných tržních segmentech.
V ekonomice nemusí být nutně vždy jen inflace, i když právě ona je v tržní ekonomice nejběžnější. Existují ale ještě další dvě
varianty vývoje cenové hladiny. Cenová hladina se v čase vyvíjí třemi možnými způsoby:
1. inflace – růst cenové hladiny v meziročním srovnání (růst cen proti stejnému období předchozího roku)
2. cenová stabilita – cenová hladina stagnuje, nedochází k markantnějšímu pohybu cen nahoru ani dolů
3. deflace – pokles cenové hladiny v meziročním srovnání (opak inflace)
Inflace s sebou nese znehodnocování peněz v ekonomice, zejména úspor, protože růst cenové hladiny je vždy spojen
s poklesem kupní síly peněžní jednotky.
V inflačním prostředí je nezbytné rozlišovat dvě hodnoty jedné a téže měnové jednotky:
♦ nominální (jmenovitou) hodnotu – částka uvedená na penězích, nominální hodnota se v čase nemění,
zůstává stejná bez ohledu na inflační vývoj
♦ reálnou hodnotu peněz – tzv. kupní sílu peněz – vyjadřuje hodnoty, které lze za daný obnos koupit,
pochopitelně se v čase mění, a to právě kvůli inflaci (za stejné peníze si koupíme stále méně zboží)
Uveďme si příklad takového znehodnocování peněz na případu ušetřené tisícikoruny. Pro jednoduchost zvolíme poměrně
vysokou míru inflace na úrovni 10%. Následující tabulka vyjadřuje postupný pokles kupní síly naší tisícikoruny při 10% inflaci.
Datum
KUPNÍ SÍLA BANKOVKY
1.1.2003
1.1.2004
1.1.2005
1.1.2006
1.1.2007
1.1.2008
(Kč)
1000,00
909,00
826,40
751,30
680,30
620,10
Princip poklesu kupní síly tisícikoruny v tabulce je následující: rostou-li ceny o 10% ročně, pak zboží, které stálo na začátku
sledovaného období (k 1.1.2003) Kč 1000,-, bude stát ve stejném období následujícího roku o 10% více (Kč 1100,-); za Kč 1000,- si
lze koupit pouze 1000/1100 (= 0,909) původního výrobku. [90,9% z Kč 1000,- = Kč 909,-] Je tomu tak proto, že poklesla kupní síla
koruny. Analogicky jsou provedeny propočty i v dalších letech sledovaného období, z tabulky je patrné, že ztráta původní hodnoty
(znehodnocení peněz) je poměrně markantní.
K měření inflace se používají cenové indexy, založené na poměřování pohybu cenové hladiny u vybraných výrobků a služeb,
zařazených do tzv. spotřebitelského koše, ve dvou obdobích (např. červen 2004 : červen 2003). Do spotřebitelského koše jsou
zařazovány reprezentativní výrobky a služby s tím, že každý z nich má svoji váhu podle struktury spotřeby, respektive výroby. O
dvou nejvýznamnějších cenových indexech byla již zmínka v předchozí kapitole, jedná se o cenový deflátor a index
spotřebitelských cen.
Cenové indexy vyjadřují změnu cenových hladin v běžném roce oproti roku základnímu. Tyto změny vyjádřené
v procentech se nazývají míra inflace.
Míra inflace vyjádřená indexem spotřebitelských cen (CPI = Consumer Price Index) se počítá podle následujícího vzorce:
CPI2006 – CPI2005
I‘ = ------------------------ . 100 [%]
CPI2005
Legenda:
I‘ – míra inflace měřená indexem spotřebitelských cen
CPI2006 – index spotřebitelských cen v roce 2006
CPI2005 – index spotřebitelských cen v roce 2005
Podle příčiny členíme inflaci na dva typy:
1. poptávkovou inflaci – disproporce mezi agregátní nabídkou a agregátní poptávkou, agregátní poptávka je vysoká
a není následována růstem výroby nebo je tato poptávka strukturálně nevyvážená; v praxi dochází k tomuto jevu
převážně tehdy, když růst nominálních mezd dlouhodobě převyšuje růst produktivity práce („vyrábí se
stejně, ale zvyšují se mzdy“), ale také když příliš roste investiční aktivita firem (např. díky levným úvěrům),
když příliš rostou státní (veřejné) výdaje (výdaje ze státního rozpočtu, deficitní financování nákupu statků a
služeb nebo nejrůznějších akcí), tento typ inflace vyvolává i snížení daní a řada dalších vlivů,
2. nabídkovou inflaci – vyplývá z nedostatečné nebo strukturálně nevyvážené nabídky; pokles agregátní nabídky,
který tento stav způsobuje vyvolávají rostoucí náklady (materiálové i mzdové), pokud jsou příčiny obecně
v oblasti nákladů používá se pojmu nákladová inflace, pokud růst nákladů a potažmo s tím i růst cen způsobí
zvýšené mzdy hovoříme o mzdové inflaci, příčiny mohou být ale i jinde, např. v záměrném snižování nabídky
směřujícím ke zvýšení cen firem v monopolním nebo dominantním postavení, důsledkem nabídkových šoků
(např. ropné krize 70.let minulého století) apod. Specifickým jev, kdy v období vysoké nezaměstnanosti,
vyvolané poklesem agregátní nabídky prudce roste inflace se nazývá stagflace.
Podle intenzity (velikosti) inflaci členíme na:
1. mírnou (plíživou) inflaci – je spojena s poměrně nenápadným „jednociferným“ růstem cenové hladiny z roku na rok
(roční míra inflace v rozmezí 0,1 – 9,9%), obvykle nepůsobí výraznější problémy, příjemci důchodů jsou ochotni držet
část úspor v peněžní podobě, není narušena likvidita, oběh funguje bez problémů, lidé penězům důvěřují,
2. pádivou (cválající) inflaci – dochází k prudkému meziročnímu růstu cen v rozmezí desítek procent až k dolní části
trojciferného spektra (roční míra inflace v rozmezí 10 – 200%), takový cenový vývoj má již vážné makroekonomické
důsledky, snižuje se důvěra v peníze, které rychle ztrácejí svoji hodnotu, lidé se jich rychle zbavují a nakupují
nemovitosti nebo jiné hmotné statky, dochází k výrazným deformacím cenového systému, smluv, dohod a ostatních
finančních vztahů, pokud je použit rozumný způsob indexace pohledávek a závazků, nemusí vést pádivá inflace nutně
k destrukci peněžního systému,
3. hyperinflaci – prakticky již nekontrolovatelný extrémně rychlý růst cenové hladiny z roku na rok v řádu stovek
procent anebo i více (roční míra inflace v rozmezí 200 a více %), hyperinflace znamená kolaps peněžního systému a
návrat k naturální směně, vyskytuje se zřídka, dochází k ní někdy v období těsně následujícím po válkách, převratech
nebo zmatcích, jako příklad bývá uváděna německá hyperinflace z roku 1923, Bolívie 80. let 20. století, Brazílie
(r.1993 – 2.500%) nebo země bývalého Sovětského Svazu (Rusko v r.1993 – 1353%, Ukrajina v r. 1993 – 10155%,
Turkmenistán v r. 1995 – 2500%).
Důsledkem inflace jsou četné deformace peněžního systému a smluvních vztahů, přitom některé skupiny lidí inflace
znevýhodňuje, jiné zvýhodňuje. Jednoznačně znevýhodňuje příjemce stálých (fixních) důchodů, věřitele, majitele peněz v hotovosti
a vývozce (je-li domácí inflace vyšší než zahraniční). Zvýhodňuje příjemce pružně přizpůsobivých důchodů, dlužníky, vlastníky
hmotných statků a dovozce (je-li domácí inflace vyšší než zahraniční). Proto je ve smlouvách obvykle s inflací počítáno a je
zahrnována do smluvních částek na delší období, také důchody jsou s ohledem na vývoj inflace přizpůsobovány aktuálním cenovým
relacím – dochází k tzv. valorizaci důchodů – týká se to veškerých důchodů v ekonomickém smyslu, nejen starobních a invalidních
důchodů a dávek sociálního zabezpečení, ale také platů v rozpočtové a příspěvkové sféře apod.
Nezaměstnanost
Nezaměstnané tvoří občané, kteří jsou v práceschopném věku a stavu (tedy kteří jsou ekonomicky aktivní), momentálně
nemají zaměstnání, jsou hlášeni na úřadu práce a aktivně se snaží pracovní uplatnění nalézt.
Lidé, kteří zaměstnání mají jsou zaměstnaní.
Zaměstnaní a nezaměstnaní dohromady tvoří celkové ekonomicky aktivní obyvatelstvo.
Zbývající skupiny občanů patří mezi obyvatelstvo, které není ekonomicky aktivní (děti a studující, ženy v domácnosti,
dlouhodobě nemocní, starobní a invalidní důchodci, patří sem i lidé, kteří se práci vyhýbají a nespolupracují s úřady práce atd.)
Vztahy mezi výše uvedenými skupinami občanů znázorňuje následující schéma na obrázku:
zaměstnaní
celkové ekonomicky aktivní
obyvatelstvo
nezaměstnaní
důchodci
obyvatelstvo, které
není ekonomicky aktivní
studující
ostatní
Rozměr problému nezaměstnanosti se vyjadřuje nejčastěji pomocí makroekonomického indikátoru míra nezaměstnanosti.
Míra nezaměstnanosti se stanoví jako podíl počtu nezaměstnaných na celkovém ekonomicky aktivním obyvatelstvu. Uvedený
vztah je zřejmý z následujícího vzorce:
U
U´ = --------------- . 100 [%]
P
Legenda:
U´ - míra nezaměstnanosti,
U - nezaměstnaní
P - celkové ekonomicky aktivní obyvatelstvo
Nezaměstnanost je významným makroekonomickým problémem současných vyspělých ekonomik. Ztráty, ke kterým dochází
vlivem nezaměstnanosti jsou velmi citelné a ne všechny lze vůbec vyčíslit, ztráta zaměstnání je traumatizující událostí pro řadu lidí,
kterých se dotýká, zdaleka teda nejde o pouhou neefektivnost ve využívání výrobních faktorů, ale o citlivou sociální problematiku.
Z hlediska kategorizace nezaměstnanosti je zapotřebí vycházet ze dvou situací:
♦ stav dobrovolné nezaměstnanosti (plné zaměstnanosti) – situace, kdy trh práce je stabilizován a míra
nezaměstnanosti se pohybuje na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti; přirozenou míru
nezaměstnanosti definujeme jako situaci, při níž počet nezaměstnaných nepřesahuje počet volných
míst, je dána přirozenou diferenciací trhu práce, kdy u některých odvětví a profesí je v daném okamžiku
nedostatek volných míst a jinde přebývají, může být způsobena i tím, že některé skupiny pracovníků nejsou
ochotni pracovat za stávajících mzdových podmínek (zvláště pokud se dávky hmotné podpory
v nezaměstnanosti a sociální dávky blíží mzdové úrovni dané profese); dobrovolnou nezaměstnanost
dělíme na frikční nezaměstnanost (důsledek přirozené fluktuace pracovníků, kteří chtějí z nějakého důvodu
změnit zaměstnání), strukturální nezaměstnanost (profesní struktura volných míst neodpovídá poptávce po
práci), sezónní nezaměstnanost (některé aktivity nejsou celoroční a lze je vykonávat jenom během časti
roku, např. obsluha lyžařských vleků, některé zemědělské práce apod.) a na dobrovolnou nezaměstnanost
v užším smyslu (lidé, kteří se práci vyhýbají nebo se jim ze shora uvedených důvodů „nevyplatí“),
♦ stav nedobrovolné nezaměstnanosti – jde o takový stav, kdy počet volných pracovních míst je nižší než
počet nezaměstnaných, může jít o projev tzv. cyklické nezaměstnanosti (souvisí s konjunkturními cykly,
v období ekonomického poklesu a radikálního snižování poptávky dochází k hromadnému propouštění
zaměstnanců).
Řešení problematiky nezaměstnanosti je v kompetenci úřadů práce, které realizují státní politiku zaměstnanosti. Státní
politika zaměstnanosti se dále dělí na aktivní a pasivní.
Aktivní politika zaměstnanosti spočívá v aktivním vyhledávání možností pracovního uplatnění pro registrované uchazeče o
práci, v soustavném monitorování trhu práce, v podpoře vytváření nových pracovních míst, v podpoře při začátku podnikání,
v poskytování možností rekvalifikace (změny kvalifikace v souladu s požadavky trhu) atd.
Pasivní politika zaměstnanosti je založena na poskytování hmotné podpory v podpůrčí době (podpory v nezaměstnanosti),
pokud uchazeč o práci aktivně spolupracuje s úřadem práce při vyhledávání nového pracovního uplatnění.
V České republice je nezaměstnanost regionálně diferencovaná, existují oblasti, kde není proble0matická (např. Praha, Mladá
Boleslav), ale naopak zejména v příhraničních oblastech severních Čech a severní Moravy představuje vážný problém.
Kromě toho existují i určité rizikové skupiny obyvatel, nejvíce postižené nezaměstnaností, u kterých se pracovní uplatnění
získává obtížně, jde zejména o uchazeče bez předchozí praxe (absolventi škol) a o uchazeče s nižší odbornou kvalifikací nebo
s nějakými zdravotními handicapy.
Platební bilance státu zachycuje veškeré finanční toky mezi národní ekonomikou a zahraničím včetně domácích
transakcí souvisejících s těmito finančními toky. Platební bilance se skládá ze dvou hlavních účtů: běžného účtu platební
bilance a z kapitálového účtu obchodní bilance, kromě uvedených účtů figurují v její struktuře ještě změny devizových rezerv a
pomocná položka chyby, opomenutí a kursové rozdíly.
Běžný účet platební bilance se skládá z obchodní bilance (tzv. zahraničně obchodní bilance), z bilance služeb, z bilance
výnosů a z jednostranných převodů. Kapitálový účet obchodní bilance tvoří přímé investice, portfoliové investice a ostatní
kapitál. Pokud je některá z položek deficitní, vyrovnávají ji ostatní položky, protože platební bilance jako celek musí být
vyrovnaná. V České republice bylo dlouhodobým problémem záporné saldo obchodní bilance (deficit obchodní bilance), protože
dovozy výrazně přesahovaly vývozy. Obchodní bilance je rozdíl mezi vývozy a dovozy, pokud jsou vývozy a dovozy v rovnováze
je obchodní bilance vyvážená, když dovozy převažují nad vývozy je obchodní bilance přebytková.
Makroekonomickou stabilitou rozumíme dosažení rovnováhy mezi agregátní nabídkou a agregátní poptávkou při
stabilní cenové hladině (inflace je pod kontrolou), vysokém stupni zaměstnanosti, vyvážené obchodní bilanci a přiměřeném
tempu ekonomického růstu.
Přehledným způsobem prezentuje úroveň rozhodujících makroekonomických veličin v národní ekonomice tzv. magický
čtyřúhelník Nicolase Kaldora. V ideálním případě, kdyby sledované makroekonomické charakteristiky byly optimální, bylo by
dosaženo tvaru čtverce, v případě disproporce u některého z ukazatelů je ideální tvar čtverce nějakým způsobem deformován.
Konstrukce ideálního čtverce magického čtyřúhelníku předpokládá následující hodnoty: tempo růstu HDP 10%, nulovou míru
nezaměstnanosti, cenovou stabilitu a vnější rovnováhu (aktivní saldo na běžném účtu platební bilance v relaci 3% HDP).
Magický čtyřúhelník podle Nicolase Kaldora
ekonomický růst
10
6
4
míra
nezaměstnanosti
0
2
4
6
8 10 12
-2 -1
0
1
2
3
vnější rovnováha
(saldo BÚ plat.bilance)
12
8
6
4
2
míra inflace = cenová stabilita
Hospodářská politika vlády je souhrn cílů, nástrojů a opatření vlády, který má ovlivňovat hospodářský život země
směrem ke stanoveným cílům. Základními cíli hospodářské politiky vlády jsou:
♦ makroekonomická stabilita - ekonomický růst, nízká nezaměstnanost, cenová stabilita, rovnováha ve
vnějších vztazích – mírně přebytková obchodní bilance, uvedené charakteristiky synteticky vyjadřuje
magický čtyřúhelník (obr.7) v předcházející subkapitole, která tuto problematiku pojednávala)
♦ vymezení rámce pro podnikání - předkládá ke schválení v parlamentu nové zákony a navrhuje novelizace
původních zákonů, které určují právní rámec podnikání, nastavuje ekonomické nástroje jako jsou daně,
dotace, subvence, které významným způsobem ovlivňují ekonomickou aktivitu, provádí státní správu a
dohled, vynutitelnost práva apod.
♦ alokuje zdroje a snaží se minimalizovat selhání trhu – ovlivňuje rozmístění zdrojů s ohledem na
maximální efektivnost jejich využití, snaží se řešit problém externalit a zajistit na odpovídající úrovni
produkci veřejných statků, dohlíží na ochranu hospodářské soutěže, zasahuje v případě zneužití monopolního
nebo dominantního postavení firem
♦ přerozděluje zdroje formou transferů v duchu přijatých sociálních cílů a programů – na principu solidarity je
odčerpávána část nově vytvořené hodnoty veřejnými rozpočty a je dále využívána k veřejně prospěšným
účelům podle přijatých rozpočtových pravidel
Z pohledu základních makroekonomických indikátorů je cílem hospodářské politiky dosažení co nejvyššího tempa růstu
HDP při udržení nízké inflace nebo cenové stability, zajištění plné zaměstnanosti a vyvážené nebo mírně přebytkové
obchodní bilance. Kromě toho si klade hospodářská politika za cíl také spravedlivé rozdělování důchodů, udržení anebo lépe
zlepšování kvality životního prostředí a zvyšování životní úrovně obyvatelstva.
Subjektem hospodářské politiky je stát, zejména jeden z jeho pilířů – výkonná (exekutivní) moc – vláda. Podpůrnou funkci
mají další dva pilíře státu – moc soudní (systém soudů) a moc zákonodárná (parlament). Soudy jsou na státu (vládě) ovšem
nezávislé. Za stát v právních záležitostech vystupují státní zástupci. Nositeli hospodářské politiky jsou centrální orgány státní moci
(exekutiva), charakter hospodářské politiky proto do značné míry ovlivňuje politická orientace vlády. Teorie hospodářské politiky
se zabývá tvorbou koncepcí rozvoje makroekonomiky. Praktická hospodářská politika z ní vychází a zároveň zohledňuje
rozložení politických sil v parlamentu, mezinárodní situaci a požadavky na mezinárodní integraci a dělbu práce (např. ČR musí
adaptovat svůj systém podle podmínek Evropské unie, do které se chce integrovat) a řadu dalších vnitřních a vnějších vlivů a
megatrendů.
Hospodářskou politiku lze členit podle různých kritérií. Podle časového horizontu její působnosti ji členíme na
krátkodobou, střednědobou a dlouhodobou. Krátkodobá a střednědobá hospodářská politika má charakter konjunkturní politiky
(dosahování makroekonomické stability v krátkém časovém horizontu, působí anticyklicky – snaží se omezit výkyvy
konjunkturních cyklů), důsledky dlouhodobé politiky mají dlouhodobý časový dosah a proto se v praxi ztotožňuje s tzv.
strukturální politikou. Podle rozsahu působnosti členíme hospodářskou politiku na politiky sektorové (resortní), kam patří
zemědělské politika, průmyslová politika atd., dále na politiky regionální (týkají se určité správní oblasti státu), na národní
politiku (hospodářská a sociální politika státu jako celku) a na nadnárodní politiku (např. společná politika v rámci Evropské
unie). Ve vztahu k tržnímu systému se hospodářská politika vlády definuje jako tržně konformní (uplatňování nepřímých
nástrojů, které regulují, ale neomezují působení tržních sil) nebo tržně nekonformní (používá přímých nástrojů administrativní
povahy, např. cenové regulace, zákazů dovozu nebo vývozu apod.)
Čtyřmi základními nástroji hospodářské politiky jsou:
1. fiskální (rozpočtová) politika
2. monetární (peněžní a úvěrová politika)
3. důchodová politika
4. zahraničně obchodní politika
Zvláštní postavení má politika na ochranu hospodářské soutěže, kterou u nás zabezpečuje Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, jak již bylo několikrát uvedeno, jeho cílem je zabránit zneužívání monopolních praktik a výsadního postavení firem, to
znamená minimalizovat tyto příčiny tržních selhání.
Fiskální (rozpočtová) politika je nástrojem konstrukce systému veřejných rozpočtů, rozhodující roli hraje státní
rozpočet, jeho příjmová a výdajová stránka a stanovená rozpočtová pravidla. Vláda v rámci fiskální politiky ovlivňuje chod
národní ekonomiky prostřednictvím příjmů a výdajů státního rozpočtu s cílem podpořit ekonomický růst a zaměstnanost,
jakož i tlumit nepříznivé výkyvy konjunkturních cyklů (snaha působit anticyklicky).
Státní rozpočet je centralizovaný fond finančních prostředků, tvořený přerozdělováním části nově vytvořené hodnoty,
každoročně ho sestavuje vláda a schvaluje parlament, má podobu bilance, která je tvořena příjmovou a výdajovou stránkou.
Zjednodušenou strukturu státního rozpočtu zachycuje následující obrázek:
STÁTNÍ ROZPOČET
PŘÍJMY
VÝDAJE
- přímé daně
- nepřímé daně
- cla
- ostatní příjmy (dary, poplatky, pokuty)
- státní nákupy statků a služeb
- transferové platby
So u hr n př íj mů
So u hr n v lá d n íc h v ý da j ů
Základním zdrojem příjmů jsou přímé a nepřímé daně, kromě daní jsou příjmem státního rozpočtu různé poplatky,
pokuty, dary, ale také zisky státních podniků a zisky z prodeje státního majetku, určitým specifikem naší země je fakt, že
dosud nebylo odděleno od státního rozpočtu důchodové zabezpečení a tak je příjmem státního rozpočtu také inkaso sociálního
pojistného. Výdaje státního rozpočtu tvoří státní nákupy statků a služeb (např. nábytek, kancelářská a výpočetní technika pro
zařízení úřadů, letadla a bojová vozidla pro armádu, výstavba úřadoven a sídel organizací zřizovaných státem, jejich následná
provozní údržba a opravy) a transferové platby (starobní a invalidní důchody, dávky státní sociální podpory, hmotné podpory
v nezaměstnanosti, nevratné dotace apod.) Typickým rysem transferové platby je její nevratnost a fakt, že není poskytována za
protihodnotu (transfery mají totiž pouze přerozdělovací charakter), proto například platy zaměstnanců v neziskové sféře, kteří jsou
placeni také z prostředků státního rozpočtu, nejsou transferovými platbami, protože tito zaměstnanci za plat poskytují protihodnotu
(svoji práci).
Rozpočtové hospodaření vlády může probíhat následujícími způsoby:
♦ přebytkové hospodaření – přebytky státního rozpočtu (výdaje státního rozpočtu jsou nižší než rozpočtové
příjmy)
♦ vyrovnané hospodaření – vyrovnaný státní rozpočet (výdaje státního rozpočtu jsou stejné jako jeho
příjmy)
♦ deficitní hospodaření – deficitní státní rozpočet (výdaje státního rozpočtu jsou vyšší než rozpočtové
příjmy)
Fiskální politika používá k regulaci vývoje ekonomiky následující hlavní nástroje:
♦ daňovou soustavu – výši a strukturu daní
♦ objemy státních nákupů statků a služeb
♦ velikost a strukturu transferových plateb
Fiskální politika může být koncipována dvojím způsobem:
1. expanzívní fiskální politika – deficitní financování vládních výdajů, jejichž cílem je stimulace ekonomického
růstu,
2. restriktivní fiskální politika – omezování (restrikce) výdajů státního rozpočtu, snaha o dosažení rozpočtových
přebytků jako důležitých protiinflačních nástrojů.
Monetární politika je peněžní a úvěrovou politikou, jejímž cílem je dosažení cenové stability, ekonomického růstu,
vysoké úrovně zaměstnanosti a vnější ekonomické rovnováhy (příznivého stavu obchodní bilance). Monetární politika je
založena na systému zásad a opatření v oblasti peněžního oběhu a úvěrování, primárně se zaměřuje na dosažení peněžní
rovnováhy a na výše uvedené faktory makroekonomické stability. Snaží se dostat pod kontrolu množství peněz v oběhu a
výši úvěrů, které lze díky centrální bance regulovat. Předpokládá existenci silné a nezávislé centrální banky, schopné
efektivně ovlivňovat sféru komerčních bank. Prioritou centrální banky z hlediska monetární politiky je ovšem péče o stabilitu
domácí měny, prakticky se to děje těmito způsoby:
♦ ovlivňováním vývoje nabídky peněz prostřednictvím emisní a úvěrové činnosti
♦ bankovním dohledem nad komerčními bankami, regulací jejich úrokové politiky
♦ péčí o stabilitu měny navenek, o její směnitelnost a o stabilitu kurzu
♦ cílevědomou regulací kapitálových trhů
♦ důslednou správou státních aktiv, fondů, státního dluhu a měnových rezerv
V užším smyslu je monetární politika zaměřena na regulaci nabídky peněz tím, že centrální banka přímo ovlivňuje
množství peněz v oběhu a reguluje úrokové míry. Centrální banka využívá k těmto aktivitám následující nástroje:
♦ přímá regulace úvěrů
♦ diskontní sazba
♦ lombardní sazba
♦ repo sazba
♦ povinné minimální rezervy
♦ operace na volném trhu
♦ ražebné
Přímá regulace spotřebitelských a investičních úvěrů patří mezi přímé nástroje regulace (administrativní opatření)
bankovního sektoru ze strany centrální banky, konkrétně se jedná o stanovení závazných limitů doby splatnosti poskytovaných
úvěrů, úvěrových stropů nebo jiných závazných úvěrových podmínek. Ostatní dále uváděné nástroje mají charakter nepřímých
nástrojů, protože pouze nepřímo ovlivňují regulované komerční banky k žádoucímu chování. Diskontní sazba je nejnižší úroková
sazba, za kterou centrální banka půjčuje peníze komerčním bankám, nepřímo tím ovlivňuje úrokové sazby komerčních bank
pro klienty. Lombardní sazba je typem úrokové sazby poskytované centrální bankou komerčním bankám za úvěry jištěné zástavou
cennými papíry. Repo sazba se týká těch úvěrů poskytovaných komerčním bankám, které jsou jištěny prodejem a zpětným
odkupem cenných papírů. Regulace úvěrových možností komerčních bank pomocí výše uvedených sazeb často není příliš účinná,
protože ne vždy jsou komerční banky závislé na mezibankovním trhu a na refinancování od centrální banky. Pokud mají dostatek
likvidních aktiv není pochopitelně vliv uvedených sazeb na jejich praktickou úvěrovou politiku příliš markantní. Povinné
minimální rezervy představují část vkladů (depozit), kterou jsou komerční banky povinny uložit na bezúročném účtu u
centrální banky. Centrální banka je stanovuje v podobě míry rezerv, tj. procentem z vkladů. Jedná se o jeden z nejmocnějších
nástrojů regulace úvěrové kapacity komerčních bank, a tím i úvěrových sazeb na peněžním trhu. Operace na volném trhu jsou
další aktivitou centrální banky, tentokrát dochází k vydávání státních cenných papírů (státních dluhopisů) nebo k jejich stahování
z oběhu, emituje-li centrální banka nové státní dluhopisy a prodává-li je prostřednictvím komerčních bank, stahuje tím peníze
z oběhu a hladina volných peněz klesá, opačný vliv má skupování státních dluhopisů zpět z oběhu. Ražebné představuje profit státu
z operací s měnovou bází, v užším smyslu se jedná o výtěžek z tisku nových peněz. Pro tuto aktivitu se požívá také odborný výraz
seigniorage, pokud se peníze dotiskují proto, aby se pokryla zvýšená poptávka po penězích v důsledku ekonomického růstu, jde o
tzv. čisté seigniorage, pokud dotisk kompenzuje inflaci má charakter tzv. inflační daně. Jiným případem důvodu tištění nových
peněz, tzv. monetizace, je kompenzace rozpočtového deficitu země, který může být financován buď tímto monetizačním
způsobem nebo emisí cenných papírů (státních dluhopisů). Mnohdy centrální banka monetizuje rozpočtový deficit tím
způsobem, že kupuje od ministerstva financí část vládního dluhu a poskytuje tak prostředky pro financování tohoto rozpočtového
deficitu.
Monetární politika může být stejně jako fiskální politika pojímána dvojím způsobem:
1. expanzivní monetární politika – vede k růstu nabídky peněz, klesají úrokové míry (např. snížení diskontní
sazby, snížení povinných minimálních rezerv, stahování státních obligací z oběhu),
2. restriktivní monetární politika – cílem je snížení hladiny volných peněz v ekonomice a zvýšit úrokové míry
(např. zvýšení diskontní sazby a růst povinných minimálních rezerv, emise nových sérií státních obligací)
Důchodová politika je nástrojem působení vlády na ceny vybraných výrobních faktorů a na důchody z nich plynoucí, zejména
na mzdy a zisky formou mzdové a cenové politiky. Mzdy jsou v tržním prostředí deregulovány, lze stanovit pouze minimální mzdy
a minimální mzdové tarify. Ceny by měly být pokud možno zcela uvolněny působení trhu, pouze v jednotlivých odůvodněných
případech lze dočasně uplatnit regulaci cen (u nás je takto usměrňováno nájemné, ceny plynu, vody, elektřiny apod.)
Zahraničně obchodní politika spočívá v regulaci vnějších vztahů, to znamená veškerých materiálových a finančních toků,
které plynou mezi národní ekonomikou a zahraničím. Konkrétně se jedná o regulaci pohybu zboží, služeb a výrobních faktorů
(práce, kapitálu) přes hranice státu a regulace (intervence) ve prospěch stability měnového vývoje. Má tedy charakter
exportně-importní politiky a měnové politiky. Používá různé typy přímých a nepřímých nástrojů regulace.
Exportně-importní politika používá k regulaci dovozu a vývozu tarifní nástroje (cla), které mají charakter nepřímých
(ekonomických) nástrojů a mimotarifní nástroje (dovozní kvóty, vývozní licence, certifikace, úplné zákazy vývozu do určitých
zemí nebo oblastí – tzv. embarga nebo zákazy dovozu). Mimotarifní nástroje mají administrativní charakter a jsou tedy přímými
nástroji regulace ekonomiky. Z hlediska využívání vnějších ekonomických vztahů jsou dva druhy ekonomik:
♦ uzavřené ekonomiky (izolované, autarkní) – vývoj je určován pouze vnitřními potřebami daných
ekonomik, nezapojují se do mezinárodní dělby práce, snaží se o úplnou soběstačnost a nezávislost, právě pro
takovou uzavřenost se používá pojem „autarkie“,
♦ otevřené ekonomiky – ekonomiky široce komunikují, angažují se v mezinárodních organizací a uskupení,
výrazně se zapojují také do mezinárodní dělby práce, nebrání se globalizaci a vzniku nadnárodních
společností
Centrální banky kontrolují také měnový vývoj a v případě nežádoucího vývoje intervenují na devizových trzích ve prospěch
svých národních měn. Pokud intervenují proti posilování domácí měnové jednotky vůči zahraničním měnám, podporují devalvaci
měny. Zlepšují tím exportní pozici domácích výrobců – exportérů, kteří budou při měnovém přepočtu po devalvaci na zahraničních
trzích cenově konkurenceschopnější. Opakem devalvace (snižování hodnoty domácí měny ve vztahu k zahraničním měnám) je
revalvace. Vlády v otevřených ekonomikách se snaží maximálně podporovat zahraničně obchodní výměnu, uplatňují proexportní
politiku, jejich snahou je také kontrolovat vyváženost obchodní bilance.