připravovaný článek

Jednoválcové motocykly měly to štěstí, že byly pod stříškou
10. výročí založení Českého Ariel klubu
a paní Milada Hanáková
Majitelé motocyklů Ariel mají to obrovské štěstí, že se jim podařilo
založit velkou komunitu, která báječně spolupracuje. Jednou za rok
pořádá rally a dvakrát do roka mimo sezónu schůzi – díky tomu
viditelně roste počet funkčních motocyklů Ariel. K letošnímu výročí
deseti let existence připravil klub jedinečnou výstavu 35 motocyklů
mapující průřez historií značky. Umístěna je v domě na Schnirchové
29 v Praze-Holešovicích, kde za první republiky a těsně po válce
sídlil dovozce – firma Štěpař a Hanák.
B
áječný nápad využít bývalé prostory
dostal Tomáš Zikmund, když se setkal
s dcerou jednoho z majitelů firmy, co měla
zastoupení značky Ariel. Dům po revoluci
dostala zpět rodina Hanáků a dobře se
o něj stará, i díky tomu tedy bylo možno
výstavu uskutečnit.
Pozvání k prohlídce expozice přijala také
paní Milada Hanáková, dcera zakladatele
firmy. Milá a vitální osmdesátidevítiletá
paní byla z výstavy nadšená, s každým majitelem motocyklu si popovídala, a i když jí
Nejstarší řemenáče dostaly přístřešek...
24
už nohy neslouží jako za mlada, strávila na
výstavě mnoho času. Položili jsme jí pro
čtenáře Motor Journalu několik otázek:
Pamatujete počátky firmy Štěpař
a Hanák?
Zastoupení značky se domluvilo na motosalonu v Londýně v roce 1926. Pan Štěpař
měl zastoupení Scott a Levis. Továrna Ariel
sháněla zastoupení v Československu, a tak
si tatínek jel motocykly na výstavu prohlédnout. Přijel tam již s návrhem, jak by zde
Příchod paní Milady Hanákové všechny
moc potěšil
prodej rozvinul. Na motocyklu se sajdkárou pak projížděl republiku a navštěvoval
zástupce. Tatínek měl na starosti obchod
a pan Štěpař servis. Otec nosil práci domů,
psal dopisy a já mu pomáhala, hlavně
s dopisy do Anglie.
... no a na čtyřválce drobátko pršelo
Společná fotografie
Paní Milada Hanáková poutavě vyprávěla...
Jak to bylo během války?
Během války firma fungovala. Nemohla
prodávat motocykly Ariel, ale prodávala
kola a německé motocykly Triumph.
Po válce jste byla vyslána do Anglie. Jaké
tam byly vaše úkoly?
Po roce 1946 firma doufala, že bude pokračovat jako před válkou. Nebylo ale jednoduché cestovat, tak jsem byla vyslána já
a dostala jsem za úkol navázat další styky
s firmami. Důležité bylo obnovit spolupráci ve firmě Ariel a s panem Charlesem
Sangsterem, ředitelem a vlastně i majitelem
Tisícátý Ariel
... a naslouchali nejen prezidenti klubu – zprava Tomáš Zikmund,
Petr Bábník a Jiří Brádka
továrny. A to se mi podařilo. On měl tatínka
hrozně rád a vlastně toto přátelství přešlo
na mě. Já s ním pak udržovala přátelský
kontakt až do jeho smrti.
Dalším mým úkolem bylo obnovit
kontakty v Smith‘s Electric v Cricklewood
(výroba svíček KLG). Export-manager pan
Taylor, který také znal dobře mého otce, mi
zde poskytl na nějaký čas místo. Všichni
těsně po válce věřili, že bude pokračovat
spolupráce jako před válkou. Jenže v Anglii
to nebylo jednoduché, vše bylo vybombardováno, každý třetí dům byl v Londýně rozbitý.
Bylo třeba přeměnit válečnou výrobu na
soukromou, nebylo jiné zboží než to, vyráběné pro armádu. Všeho bylo nedostatek
a něco získat pro obchod nebylo jednoduché. Nešlo ani tak o dovoz motocyklů, ale
o náhradní díly. Například svíčky se vyvažovaly zlatem.
Jak pamatujete na zabavení firmy
komunisty?
Já zde v té době nebyla. Studovala jsem
v Anglii na univerzitě a v lednu 1948 byly
prázdniny. Dostala jsem zprávu, že mám
počkat a že se nemám vracet. V Anglii jsem
se narodila, protože otec tam sloužil v první
U firmy Štěpař a Hanák na dvoře – 1. Hanák, 2. Pánek, 3. Šůra,
4. Houška, 5. Kraus, 6. jednatel Stock
25
Pan Štěpař kromě toho, že byl generálním zástupcem mnoha značek
byl též spoluzakladatel Svazu závodníků. Ten byl založen v roce
1924 v kavárně Opera u Češky na Malé Straně
světové válce jako britský legionář, a protože
byl Čech a tím vlastně válečná protistrana,
tak byl i s panem Štěpařem internovaný na
ostrově Man.
Takže jsem v Anglii zůstala, protože jsem
měla britskou národnost. Můj bratr zůstal
v Československu a dostudoval medicínu.
Já se ve světě musela probíjet, jak to šlo,
neměla jsem styk s rodinou. Tatínka to
Dům v Schnirchově 29
Paní Hanákova si udělala s každým, kdo vystavil motocykl společnou fotografii. Zde s Josefem Váchou a jeho RH 500 (po této dvojici
je na trati Brno–Soběšice pojmenována zatáčka)
hrozně vzalo, on byl srdcem i duší ve firmě.
Nesměla jsem za ním, když byl těžce nemocen, a pak ani na jeho pohřeb v roce 1952.
Po roce 1948 jsem v Anglii dál studovala,
ale nebylo to jednoduché, byla jsem bez
prostředků a musela pracovat, nejdříve
u firmy Smith‘s Cricklewood jako sekretářka. V Anglii jsem při studiích poznala
svého budoucího muže, se kterým jsem se
pak odstěhovala k němu do Švýcarska, kde
žiji dodnes.
Jak to bylo zde v domě na Schnirchově 29.
Původní číslo popisné bylo 15. To se
firma stěhovala?
Ne, došlo k přečíslování. Dům číslo 29 stojí
na místě domu 15. Tento dům byl postavený ve třicátých letech, původní dům asi
neodpovídal požadavkům, ale otec byl
v srdci také architekt. Byl pro modernu
– funkcionalismus – a dával hodně příležitosti mladým lidem. Tento dům navrhl
slovenský architekt Eugen Rosenberg, který
postavil zde v Praze více domů. Tatínek si
ho díky jeho nápadům tak oblíbil, že patřil
skoro do rodiny. Otec obdivoval radikálního architekta Le Corbusiera a Rosenberg
byl nastavený stejným směrem (pozn.
redakce – v roce 1929 Rosenberg krátce
u Le Corbusiera pracoval).
Pak se paní Hanáková nechala vyfotit
s každým majitelem a jeho vystaveným
motocyklem. Byl to jedinečný a nezapomenutelný zážitek, který mohou majitelé
jiných značek motocyklů arielistům pouze
závidět. Poděkování za celou akci patří
prezidentovi „na furt“ Tomáši Zikmundovi,
viceprezidentům Jirkovi Brádkovi a Petrovi
Brábníkovi a také celé bandě arielské, která
drží skvělou komunitu. Tak třeba za dalších
deset let na dobré adrese Štěpař a Hanák,
Schnirchova 29, Praha.
Text: Karel Kupka
Foto: Karel Kupka a Dan Chrobok
Fotografie z archivu Jaroslava Lohnického
Tomáš Pávek připravil zátiší s motocyklem
v renovaci
26