Klíček ke knihám

Transkript

Klíček ke knihám
online
číslo 21
Květen 2010
TÉma
Veletržní ohlédnutí
slepota 03
emil hakl 04
svět knihy 2010 05
Cena jiřího ortena 2010 07
stín černého hvozdu 09
cesty, které voní jídlem 10
akce
recenze
váš klíček
Slepota
autor: JOSÉ
Vážení čtenáři,
květen máme v plném proudu,
měli byste mít odškrtnuty
minimálně
dvě
položky:
1. políbení pod rozkvetlou jabloní,
třešní nebo jakýmkoliv jiným
vhodným stromem a 2. návštěvu
Světa knihy. Že jste nestihli?
Nevadí, naši „agenti“ pracují pro
Vás. Alespoň tedy ve věci bodu
dvě, s prvním máte prostě smůlu
a příští rok se vystavujete riziku
uschnutí. Na knižní veletrh ale
chodíme pilně, přečíst si můžete
hned dvě reportáže o tamějších
událostech a také jsme tam
na rozhovor „ulovili“ jednoho
z účastníků. Nachystáno máme
i několik recenzí.
Příjemné počtení,
Vaše redakce
3
SARAMAGO
José Saramago (*1922), nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1998,
je asi nejslavnější současný portugalský autor. Přestože má na svém
kontě desítky knihy, do češtiny byly přeloženy zatím pouze dvě. Jedním
z důvodů je možná i fakt, že slávu a popularitu získala až jeho pozdější
díla. V roce 2002 u nás vyšel titul „Baltasar a Blimunda“ a v roce 2010
pak román „Slepota“ (orig. Ensaio sobre a Cegueira, 1995). Jak se už
píše na přebalu, jedním z hlavních podnětů pro udělení Nobelovy ceny
byl právě tento román.
Saramago (čti saramangu) vyrůstal ve
státě ovládaném především vojenskou
mocí a řízeném v přísném katolickém, pravicovém systému. Proto není
divu, že je autor především levicového smýšlení a značně proticírkevních
názorů. Také v posledních letech jsou
známy jeho výpady proti bibli a náboženství vůbec. Vždyť v portugalském
parlamentu bylo dokonce navrženo,
aby byl zbaven občanství.
Můžeme říci, že díla nositelů Nobelovy
ceny za literatury se mezi čtenáři
všeobecně považují za příliš intelektuální a složitá, u kterých nelze čekat
příliš napětí či „vzrušení“. Což někdy
je pravda, někdy není. V tomto ohledu
je ale „Slepota“ jedna z těch „výjimek“.
Hlavní dějová myšlenka je založena
řekněme na obdobném základu jako
slavný sci-fi román „Den Trifidů“ od
J. Wyndhama. Lidstvo najednou
oslepne a celý společenský systém se
sesype jako domeček z karet.
Vše začíná na křižovatce, kdy řidič čekající na červenou náhle oslepne. Před
sekundou viděl, a najednou je … bílo.
Lidé přestávají vidět, ale nemají před
očima tmu, naopak vše je zářivě bílé.
Najednou je tu spousta lidí, kteří chtějí
nešťastníkovi pomoci, někdo více
sobě, někdo opravdu onomu slepci.
Postupně všichni, kdo s ním přijdou
do kontaktu, oslepnou stejnou bělostí.
Počet takto nakažených roste geometrickou řadou, vláda musí zasáhnout,
a všechny slepé izolují v prázdné
a zchátralé budově bývalého blázince. Budovu obklíčí vojenská jednotka,
která se má starat o postižené. Jejich
pomoc ale spočívá vlastně jen v tom,
že jim třikrát denně dají před budovu
krabice s jídlem. Hlavní úkol je izolovat je, zcela a hermeticky. Kdo se jen
přiblíží k bráně, ten bude zastřelen.
Kdokoliv bude v izolaci něco potřebovat, nebo se dostane do problémů,
ten má smůlu, z „vlastenecké“ loajality
si musí pomoci sám. Vše takto spěje
mílovými kroky k celkové degeneraci
lidskosti. Je to pád do nejspodnějšího
pekla.
Na celý příběh nahlížíme vlastně „nevidomýma očima“ několika postav,
u kterých epidemie slepoty začala.
Vlastně se ani u jednoho nedozvíme jeho jméno, jakoby bez vizuálního kontaktu byla pojmenování zcela
zbytečná. Jsou popisováni jako slepý
doktor, slepý taxikář, žena prvního
slepce atd. Každý je teď charakterizován pouze jako hlas.
Autor nevybral jednu hlavní postavu,
je jich několik, každá jakoby pocházela z jiného prostředí, z jiných vrstev,
a především s rozdílným charakterem.
Asi nejvýraznější postavou je doktorova žena, o které jako jediné víme,
že slepotou netrpí, pouze ji předstírá,
aby mohla zůstat s manželem.
Systém
nastavený
vládou se samozřejmě během několika
dní zcela zhroutí. Svět
slepých začíná být
uzavřený, s minimální snahou o pomoc.
Každý najednou musí
bojovat pouze sám
za sebe. Prostředí
jejich karantény se
stává neobyvatelným,
plným výkalů, mrtvol
a násilí. Obzvláště
v závěru autor popisuje sexuální brutalitu tak autenticky, tak
naturalisticky, že jsem měl skutečně
problém věty číst. Nejlépe to charakterizuje věta „vidoucí“ ženy: „Kdys viděl,
na co se musím dívat já, taky bys chtěl
být slepý.“
Co upoutá asi každého čtenáře od
prvních stran, je autorův styl psaní.
Samarago zcela ignoruje interpunkci,
přímou řeč, rozdělení kapitol či dialogů. Co se ale z počátku může jevit jako
zmatečné, se rychle změní v cílený
systém, který u čtenáře dokáže vyvolat větší pocit napětí a beznaděje.
„Slepota“ je kniha, která může pomoci
přesvědčit čtenáře, že nálepka „Nositel
Nobelovy ceny za literaturu“ nemusí
znamenat nudné, existenciální či psychologické drama. Příběh „Slepota“
má velmi napínavý děj, který přesto
svými postavami, či neustálou konfrontací etických otázek lidskosti, vytváří něco více než jen napínavé čtení.
Z portugalského originálu přeložila a doslovem doplnila Lada
Weissová.
Vydalo
nakl. Plus společnosti
Albatros v roce 2010.
BoboKing
[email protected]
klíček ke knihám
www.knihovnice.cz/klicek
číslo 20, duben 2010
toto vydání Vám přináší Svět knihy Praha 2010
Rozhovor s osobností
EMIL HAKL
Květnovou osobností Klíčku je jeden z úspěšných českých autorů
současnosti, jehož nejznámější knihou je vedle několika románů
a povídkových knih novela O rodičích a dětech. Zveme vás na slovíčko
s Emilem Haklem.
Mnoho umělců působí pod
pseudonymem, proč jste se ale
Vy rozhodl nechat své občanské
jméno stranou své spisovatelské
dráhy?
Víceméně z blbosti. Je to už celkem
dávno. Pak mi pár lidí Hakla pochválilo, že se dobře pamatuje, tak jsem si
ho nechal.
Musím říct, že všechny Vaše
knihy jsou zajímavé i po grafické stránce, podílíte se nějak
významně na jejich vizuální
podobě nebo jen dáváte schvalovací „palec“?
Podílí se na nich především Pavel
Růt, nedoceněný knižní grafik. Jako
tichý nakladatelův zaměstnanec chrlí
jednu svérázně zpracovanou knihu
za druhou. Autorův úkol je pouze se
s ním čas od času hádat. Maximum, co
je po urputném boji ochoten změnit,
je rozpal řádek, ale jinak má už knihu
v hlavě a ani kdyby pršely oknem do
studia žáby, on se svého konceptu
nevzdá. Je neskutečně tvrdohlavý.
Poté je s ním možno jít na kafe a poslouchat, co vykládá. Pavel je vzdělaný člověk a dokáže hodiny mluvit o
zapomenutých autorech, projektech,
zapadlých malířích, manifestech, o
zmizelém světě. Vedle toho ještě tu a
tam někomu stihne manuálně vyrobit
poličky do kavárny.
Nesnesitelný
workholik
zkrátka.
Jeden z nejlepších grafiků u nás. Bez
jeho podílu práce by zbyla z každé
knihy sotva třetina.
4
foto © Miro Švolík
Psal jste, že Vás již Rodiče a děti
unavují, přesto si ale nemohu
odpustit otázku o Vaší prozatím
nejúspěšnější knize – těší Vás
více ocenění v podobě Magnesia
Litery, to, že podle ní vznikl
úspěšný film, nebo množství překladů, ve kterých kniha již vyšla,
popř. se jejich vydání připravuje?
Unavují zní příliš blazeovaně - prostě
je to dlouho, co už jsou napsány.
Nemůžu s tím dělat nic lepšího než
psát a psát, dokud se mi nepodaří napsat něco jednoznačně lepšího.
Jsem rád, že se připravují další překlady, ale rád takovým tím způsobem,
kdy je člověk rád, že se něco hýbe, protože je to lepší, než kdyby se nehýbalo
nic.
Prý máte kladný vztah
k moderním komunikačním
technologiím, nezaobíral jste
se také moderním způsobem
publikování, např. e-knihy nebo
blogoromány? Nebo Vás něco od
takových možností odrazuje?
Neodrazuje mě nic, jen pro mě ty
pojmy mají odér jakési upachtěnosti.
Blogromán zní podbízivě, snaživě, lifestylově. E-kniha, to je jiná – klasický text v elektronické podobě. Tam
nemám důvod se vzpouzet ani vteřinu,
kdyby s tím za mnou někdo přišel.
Jinak mám ale tradiční papírovou
knihu rád; doufám, že bude ještě deset
– dvacet let fungovat.
V uplynulých dnech jste se
v rámci propagace své nové
knihy Pravidla směšného chování účastnil pravidelného veletrhu Svět knihy Praha. Vím, že si
autorská čtení užíváte, ale jak se
Vám líbil veletrh a jaký byl ohlas
na Vaši autogramiádu? Myslíte
si, že mají veletrhy stále ještě své
místo v dnešní informační společnosti, kde si každý zjistí vše,
co potřebuje, na webu a i knihy
se dají pořídit on-line?
To nevím, dali jsme si kvůli zklidnění nervů v zákulisí s moderátorkou
Marcelou Turečkovou 3-4 kouřové
irské whisky v plastikovém kalíšku,
zbytek mám v mlze. Veletrhy jsou
tradiční forma přehlídky vydaných
titulů, doufám tedy, že si své místo
podrží. Jednou za čas se vnořit do úlu
a motat se tam jako trubec má své starosvětské kouzlo.
Pravidla směšného chování máte
teď už „z krku“, honí se Vám
v hlavě nějaký další námět
k sepsání nebo snad máte již
nějaký další projekt, na kterém
aktuálně pracujete?
Prozradíte, oč jde?
Aktuálně přepisuji svůj první román
Intimní schránka Sabriny Black,
původně jsem ho chtěl jen zkrátit, ale
líhne se z něj v podstatě nový text.
Takže ten. Taky jsem chtěl nabídnout
někomu z tuzemských či zahraničních
kolegů napsat knihu, kde by 2-4 pisatelé pojednali společné téma, každý po
svém. Čili taková anketka. Myslel jsem
si hlavně na ostravského autora Honzu
Balabána. Ten mezitím bohužel odešel
ze světa, tak teď nevím, kým ho nahradit, a jestli se vůbec dá nahradit. Třeba
by mě s tím projektem poslal do háje,
ale kéž bychom se toho dožili.
Na Vašich stránkách
www.emilhakl.cz jsem zjistila,
že Vaše literární zastoupení sídlí
v Amsterodamu, to asi u českého
autora není příliš běžné, co Vás
k tomu vedlo?
Myslím, že to není neběžné, pan Edgar
deBruin zastupuje spoustu zdejších
autorů, a koho nezastupuje on, zastupují jiní, Evropa je čím dál menší,
Holandsko prakticky za rohem.
A na závěr obligátní otázka –
doporučil byste našim čtenářům
nějaké Vámi oblíbené čtivo?
Nebo snad krmíte svou duši
jiným druhem kulturní potravy?
Před týdnem mi poslal pan Jiří Hrabal
své dva překlady chorvatských spisovatelů, Tatjanu Gromaču – Černocha
a Miljenka Jergoviče – Sarajevské
Marlboro. Obě knihy (zejména ta
Gromača) přesahují svou kvalitou
cokoliv, co u nás bylo za posledních
dvacet let napsáno. Takže bych doporučil – čtěte, zajímejte se, berte i
neověřené cizí autory. Maďarské,
německé, polské, ruské. Všude kolem
nás se píše a často mnohem zajímavěji, než u nás.
alza
[email protected]
klíček ke knihám
www.knihovnice.cz/klicek
číslo 21, květen 2010
reportáž
Svět knihy 2010
reportáž připravil JAROMÍR
Dokázal jsem to! Po dlouhé době jsem se zase jednou dokázal dokopat
na Svět knihy a nelitoval jsem. Kdesi jsem se sice dočetl, že knižní
veletrh ztratil směr a letošní ročník nemá prakticky, co nabídnout,
ale program přesto praskal ve švech.
Jen málokterou hodinu jsem nechtěl
být na dvou až třech akcích najednou. Pravda, do pátečního programu
jsem nevstoupil zrovna nejšťastněji,
když jsem zmeškal diskusi o Lužici
s lužickosrbským autorem Jurijem
Kochem. Možná však, že se nekonala,
měl jsem přece jen půlhodinové zpoždění... Autorovu knihu jsem si prolistoval na stánku lužického nakladatelství Domowina a měl jsem dokonce
i roupy, že se odhodlám k louskání, ale
nakonec jsem nákup podložil na zítra
(t.j. na neučito).
Olga Tokarczuková podepisuje Běguny v polském stánku.
5
Letošní ročník byl zasvěcen Polsku jakožto čestnému hostu. Do grandiózní
prezentace se vrhlo několik států, ale
Polsko díky své jazykové blízkosti své
účasti využilo na maximum. Zbytek
učinila momentální obliba Čechů,
české kultury a Prahy v Polsku. Mám
pocit, že přijeli snad všichni žijící
polští autoři. Beseda střídala autogramiádu jako hrom blesk o bouřce,
co zabila Viktorku a polské autory
prezentovala snad všechna česká nakladatelství. Byly dny, kdy polský program otevíral i zavíral veletržní dění.
Obrovský stánek stojící proti vchodu
do hlavního sálu se nedal přehlédnout. Prezentovány byly polské knihy
jako takové, včetně možnosti kupovat
si je v Česku, polští autoři a jejich překlady do češtiny. Za zmínku stály také
nevšední promoční materiály.
Na polském stánku jsem si vydobyl
prvý podpis. Olgu Tokarczukovou
(prozatím recenze na knihu Běguni)
jsem následoval i na rozhovor. Sál
byl nabitý k prasknutí, takže i kulturní zpravodaj České televize postával
opřen o stěnu. Martha Issová četla
ukázku z autorčina nového románu.
Byli tací, kteří po něm přestali jíst
maso, pravila autorka o díle, které
má zobrazovat ženu jako individualitu, nikoli jako postavu ve vztahových
rámcích. Ilustracemi knihu opatřil
Jaromír „99“ Švejdík (kreslil komiksy
s Aloisem Nebelem). Zajímavé bylo
sledovat, jak se autorka ptá překladatelky, co je to Vratislav... Podotýkám,
že Tokarczuková žije ve Vratislavi –
polsky Wrocław – v níž jsou regály
s regionální literaturou označeny
„Vratislaviana“ (české jméno bylo
podkladem latinské verze) a napsala
román z kladské kotliny. Patří tedy
KOPEČEK
k poučenějším o českých přesazích
na území současného Polska. Myslím,
že to leccos napovídá o polské schopnosti filtrovat si své dějiny i o vztahu
k Čechům. Nyní autorka připravuje
román s ukrajinskou tématikou (podobně jako Kaczyńští i ona má dílem
ukrajinské kořeny). Ostatně Vratislav
je spjata s Ukrajinou nejen poválečnou
historií – byly do ní přesunuty polské
kulturní instituce ze Lvova – ale i současnými studenty univerzity.
Zpět však na Svět knihy, kde se chystal vrchol polské účasti: pásmo veršů
nositelky Nobelovy ceny za literaturu
pokračování na další stránce
Češi polské autory prostě žerou.
klíček ke knihám
www.knihovnice.cz/klicek
číslo 21, květen 2010
reportáž
pokračování z předchozí stránky
z roku 1996, Wisławy Szymborské. Nejsem si jist,
jak daný útvar nazvat. Byl ohlášen jako diskuse,
ale básnířka nikdy neodpovídá na otázky přímo.
Připadala by si prý jako ovád, který spěchá nabodnout se na špendlík v muzejní vitríně. Jednalo se o
komentované vystoupení moderátorky, také básnířky, Violy Fisherové, Szymborské, překladatelky
Dvořáčkové a recitátorky, jejíž jméno nedohledám.
Poslední tři sbírky Szymborské vyšly v nakladatelství Pistorius a Vlasta Dvořáčková získala cenu za
jejich překlad. Bezpochyby kulturní vrchol Světa
knihy. Básnířka se uvolila chvíli podepisovat, ovšem
na stánku, což organizátoři mírně nezvládli, protože se zjistilo, že mnozí soudruzi v čele fronty mají
přátel až nad hlavu a někteří tak podepisovali i deset
knih, čímž se šance na neprivilegované na konci
fronty značně snižovala.
Posledním polským dobrodružstvím dne byla
diskuse o středoevropských dějinách v duchu
pořadu s nímž byla spojena moderátorem
Vladimírem Kučerou.
Stánek nakladatelství Knihovnice.
Sobotu jsem měl zaškatulkováno jako den zasvěcený sci-fi. Andrzej Sapkowski nejprve bavil přítomné fanoušky bonmoty, pak o něco hůře naladěn
podepisoval. Odpoledne se rozhořelo předávání cen
Akademie sci-fi, fantasy a hororu. Moderátorské
duo Richard Klíčník a Eva Decastello bylo
tentokrát ustrojeno jako renesanční měšťanstvo či
snad služebnictvo. Výsledky naleznete v čtvrtém
čísle Interkomu.
Nejen fantastikou živ jest člověk. Již před
Sapkowským měl autogramiádu „znalec Čechů“
Szczygieł. Nakladatelství Knihovnice uspořádalo autogramiádu Petra Eisnera a jeho posledního
románu Milující sestra. Asi bych měl připodotknout, že v pátek podepisoval i další z kmenových
autorů Knihovnice, Richard Pachman. Sběratelé
podpisů však mohli ulovit i mnoho televizních
tváří, v sobotu podepisoval Zdeněk Polreich, Tomio
Okamura a zahlédl jsem i Karla Schwarzenberga.
Ačkoliv tedy čteme v posledním roce nemálo o krizi
a loňský rok byl prvý od sametové revoluce, kdy meziročně poklesl počet vydaných knih, Svět knihy je
stále velkolepou akcí, která zaplní hlavní sál i obě
křídla Výstaviště. Stánky některých nakladatelství
byly vyloženě opulentní. Ať už se jednalo o dům
světel Academie, nekonečný hangár Albatrosu nebo
stánky Paseky, Hosta či Joty. Svět knihy je stále
akce, která se vyplatí – veletržními cenami, autogramiádami i výhledy do světa literatury a čeští čtenáři to dobře ví.
Jaromír Kopeček
[email protected]
nové
nakladatelství
na českém
knižním trhu
www.novelabohemica.cz
František Novotný přebírá cenu
ASFFH za nejlepší teoretický text.
6
Autogramiáda Petra Eisnera
Wisława Szymborská předčítá své
verše. Nalevo její překladatelka do
češtiny Vlasta Dvořáčková.
Wisława Szymborská podepisuje.
klíček ke knihám
www.knihovnice.cz/klicek
číslo 21, květen 2010
reportáž
Cena Jiřího Ortena 2010
Letos podruhé byla v rámci každoročního knižního veletrhu Svět
knihy Praha udílena Cena Jiřího Ortena, kterou se oceňují čeští autoři
do 30let, jejichž prozaické či básnické dílo bylo vydáno v uplynulém
roce. Asi nejznámějším laureátem ceny je Michal Viewegh.
Letos, stejně jako v loňském roce, byl jedním ze sponzorů i literární
server Knihovnice.cz.
Už víte, o čem si ptáci
na jaře švitoří?
Že Knihovnice.cz má
také svůj twitter feed.
twitter.com/knihovnicecz
Letos podruhé byla v rámci každoročního knižního veletrhu Svět knihy
Praha udílena Cena Jiřího Ortena,
kterou se oceňují čeští autoři do 30let,
jejichž prozaické či básnické dílo bylo
vydáno v uplynulém roce. Asi nejznámějším laureátem ceny je Michal
Viewegh. Letos, stejně jako v loňském
roce, byl jedním ze sponzorů i literární
server Knihovnice.cz.
Již loni jsem se přesvědčila o tom, že
ověnčené knihy nejsou čtivé pouze
literárním kritikům, ale že si i průměrně náročný čtenář přijde na své. Hned
z vyhlášení ročníku 2009 jsem nasměrovala své další kroky veletrhem ke
stánku nakladatelství Labyrint, které
Janě Šrámkové její vítěznou novelku
Hruškadóttir vydalo, a dílko si pořídila. Jak jsem byla spokojená si můžete
přečíst v recenzi na Knihovnici.
Během slavnostního předávání byly
opět představovány tři tituly, které
z přihlášených knih vybrala odborná
porota. Součástí tohoto představení
je laudátio jednoho z členů poroty a
skvěle přednesená ukázka z každého
7
díla. Bohužel mi tento rok část předávání ceny unikla, a tak jsem přišla jak
o první laudátio, tak o ukázku z povídkové knihy Jana Němce Hra pro čtyři
ruce. Mrzí mě to, minule jsem se právě
na základě skvěle vybrané ukázky
rozhodla knihu si pořídit. Druhou
nominovanou v pořadí byla básnická
sbírka Jana Těsnohlídka ml., která
mě sice příliš neoslovila, rozhodně to
ale není její kvalitou. Já prostě poeziio
cenit zřejmě neumím. Kdybych prozradila, že poslední z básníků, který
mě opravdu zaujal, byl Erben a jeho
Kytice, asi mě leckdo označí za kulturního barbara. Poslední z představených kandidátů byl historický román
Kateřiny Tučkové nazvaný Vyhnání
Gerty Schnirch.
Již z názvu posledního titulu je možná
patrné, že jde o osud Němky, odsunuté po 2. světové válce, ale až ukázka
a obhajoba prozradila, že jde o silný
příběh Gerty, mladé česko-německé
matky, ženy s čistým svědomím, která
i přesto musí snášet kruté zacházení
při překotném poválečném vyrovnávání česko-německých účtů. Téma mě
zaujalo, stejně jako nálada krátkého
textu, který byl vybrán k přednesu.
Ačkoliv byl potom vítězem Ceny Jiřího
Ortena pro rok 2010 vyhlášen Jan
Těsnohlídek ml., věděla jsem, který
titul vyhrál u mě, a zamířila jsem
do levého křídla Průmyslového paláce,
kde mezi ostatními prezentovalo své
knihy i nakladatelství Host.
Kateřinu Tučkovou jsem později na veletrhu ještě potkala, dokonce jsem ji i
oslovila s tím, že její knihu si odvážím
domů, bohužel mě ale nenapadlo říci
si o podpis. Došlo mi to vzápětí, ale už
bylo pozdě. Pocity tedy rozporuplné,
radost z knihy mi ale vydržela až do
dneška. Vyhnání Gerty Schnirch ještě
dočtené nemám, dostala jsem se zatím
jen asi do tří čtvrtin, ale pochybuji, že
by mě závěr zkazil nadšení. Poznám,
když ke mě kniha promlouvá. Na její
recenzi se můžete těšit příště.
Letní milostný román Mácha:
Deníky se odehrává v současném
Máchově kraji a je prosycen citacemi
i „překrady“ z Máchových děl i
z knížek o Máchovi, od jehož narození
v roce 2010 uplyne 200 let. Hlavním
hrdinou je dnešní mladý poutník
a tři jeho milé – Márinka, Lori a Ela.
Málokdy se umějí rozesmát od srdce,
to jen když se trochu víc napijí.
Ale to také není dobré! Pověst tedy
čili děj knihy této nesmí se co věc
hlavní považovati, nýbrž jen tolik
z děje toho, jak daleko k dosažení
oučelu hlavního nevyhnutelně třeba.
www.jaroslavbalvin.cz
Níže připojené texty z tiskových zpráv
vydaných Svazem českých knihkupců
a nakladatelů představují jak nominace, tak vítěze Jana Těsnohlídka ml.
Já si vybrala, zkuste to také.
alza
[email protected]
klíček ke knihám
www.knihovnice.cz/klicek
číslo 21, květen 2010
reportáž
Jan Němec:
Hra pro čtyři ruce
za bravurní schopnost dosadit do
tradičního půdorysu
povídky široký vějíř
nápadů a stylizačních škál.
224 stran, vázaná
Vydává nakladatelství Druhé město
Prozaická prvotina Jana Němce obsahuje devět povídek. Na první pohled by
se mohlo zdát, že pocházejí od různých
autorů. Žádná se nepodobá jiné. Ten fakt
ovšem nesvědčí o rozpadavém stylu, ale
o Němcově nápaditosti. Prostředím je vězeňská cela, čichací místnost, nákupní centrum či interiér autobusu. Mění se vypravěči. Množí se úhly pohledu. Překvapuje
originalita postav. A středobodem je láska
„málem milostná“. Nad povídkami lze zažívat opojnou radost z vyprávění, náznaků
i nečekaných point. Jejich síla neodvane
s poslední přečtenou řádkou. Jan Těsnohlídek ml.:
Násilí bez předsudků
za generační básnickou výpověď o
revoltě v době, kdy
se k ní těžko hledá
důvod.
72 stran, brožovaná
Vydává nakladatelství Klub přátel Psího
vína
Prvotina Jana Těsnohlídka ml. je básnicky ambiciózní projekt. Expanzivní
styl psaní v nejlepších chvílích střídá
fotograficky zachycený okamžik příkré
meditace. Kritika spatřuje ve sbírce
možnou generační zpověď (K. Piorecký,
Tvar 14/09), ale také poezii, která se
knižně vydávat neměla, manipuluje
a její autor „kecá“ (O. Hanus, tamtéž). Jan
Těsnohlídek ovšem v žádném případě
nepředkládá lyrizující žvást. Texty jsou
určeny pro inteligentní publikum spíše než
pro úzce orientovaný poetariát. Jan Těsnohlídek ml. (*1987)
Narodil se 11. dubna 1987 v Havlíčkově
Brodě.
Většinu
života
prožil
v Krucemburku, městysu poblíž Žďáru
nad Sázavou. Psát začal během studií gymnázia K. V. Raise v Hlinsku. Byl oceněn
v řadě literárních soutěží (Ortenova Kutná
Hora 2005–2008, Hořovice Václava
Hraběte 2006, 2008). Po ukončení střední školy pracoval v knihkupectví Vysočina
8
v Havlíčkově Brodě. Poté se přesunul
do Prahy. Jeho básně byly otištěny
v HOSTu, Tvaru a Psím víně. V edici Stůl
mu vyšla v roce 2009 sbírka Násilí bez
předsudků. Druhé vydání vyšlo ten samý
rok v nakladatelství Petr Štengl jako první
kniha edice Pop.
Laudátio pro Násilí bez předsudků
přednesla spisovatelka Petra Hůlová
Básnickou sbírku Jana Těsnohlídka Násilí
bez předsudků jsem četla několikrát.
Poprvé spolu s ostatní zhruba dvacítkou
knih aspirujících na Ortenovu cenu, podruhé a potřetí při promýšlení laudatia.
Poprvé mě kniha nadchla, nadchla mě i
podruhé a potřetí. Že jde o text, který na
mě zapůsobil nejsilněji ze všech, další čtení
a časový odstup pouze potvrdily. Ale teprve
když jsem začala promýšlet laudatio, došlo
mi, jak těžké je popsat proč vlastně. Slova
jako autenticita, odvaha, nutkavost sdělení, schopnost nadhledu a empatie tu jsou
k ničemu. Těsnohlídkovu poesii sice
charakterizují, ale platí stejně tak
i pro množství jiných skvělých textů.
Co je tedy výhradně Těsnohlídkovo? Budu
osobní a řeknu, že mě jeho text jako jediný
z těch, nominovaných na Ortenovu cenu,
dojal k slzám. Konkrétně báseň Mamky.
Který třiadvacetiletý básník zvolí jako
téma rozsáhlé básně smutné padesátnice
s odrostlými dětmi, místo aby opěval
nebo zatracoval svou první, druhou, třetí
lásku? Který básník Těsnohlídkova věku
brojí nikoli proti nepoetickým maloměšťákům, ale proti rozpadajícím se rodinám?
Zřídkakdy používá přirovnání. Místo toho
volí konkrétní slova. Úsporná až obyčejná.
Ošlapaná prkna mostu, mezi kterými
probleskuje hloubka rokle pod našima
nohama. Náš život. Naše existence.
„Nemotat se jen tak, motat se nějakým
směrem“ píše Těsnohlídek v básni Mladá
čínská básnířka v Oslo. Těsnohlídek je
básník toho, co mohlo být a není, co by
mohlo být, ale nebude. Navíc jakoby tušil,
že rebélie je jen jednou z životních etap.
Když jsme o poesii Jana Těsnohlídka diskutovali v rámci poroty Ortenovy ceny,
kdosi řekl, že mu přijdou naivní. Naopak.
Kašlu teď na genderovou korektnost
a řeknu, že jsou velmi mužné. Na mysli
mám onen ušlechtilý boj s větrnými mlýny.
Vztek z marnosti, z něhož se rodí touha po
blízkosti – básně Jana Těsnohlídka.
pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho
vyhnanců podlehne epidemii tyfu a úplavice. Gerta se zachrání při nucených pracích
na jižní Moravě, kde setrvají i po ukončení
transportů. Po znovuzískání československého občanství se Gerta vrací do Brna,
v němž prožívá další bouřlivé události
druhé poloviny dvacátého století. Kromě
bolestných otázek viny, odplaty a odpuštění mezi Čechy a Němci, jež tento neobyčejně plastický a působivý román klade,
se stáváme svědky netradičního vztahu
matky a dcery, který je deformován nejen
omezeným prostředím, v němž se jako
české Němky vystrnaděné na okraj společnosti směly pohybovat, ale také vzájemným nepochopením dvou generací,
obtížnou komunikací a nemožností zprostředkovat osobní zkušenost. Kateřina Tučková:
Vyhnání Gerty
Schnirch za odvahu, s níž v
rozsáhlém
románovém prostoru zpracovala
na konkrétních
osudech velké
dějinné téma.
300 stran, vázaná
Vydává nakladatelství Host
Románový příběh Kateřiny Tučkové má
rozsáhlý půdorys. Matka několikaměsíční dcerky je jen s osobními věcmi „odsunuta“společně s ostatními brněnskými
Němci směrem na Vídeň.Vyčerpávající
klíček ke knihám
www.knihovnice.cz/klicek
číslo 21, květen 2010
recenze
Stín Černého hvozdu
autor: Míla
Doby, kdy se téměř nevydávala nová česká fantastika, protože každý
dychtil jen po západních autorech, už jsou dávno pryč. Dá se téměř říci,
že častokrát jsou na nové tituly oblíbených českých autorů naši fandové
více „nažhavení“ než na knihy od slavných cizinců.
V poslední době se mi dostaly do
rukou dva tituly českých autorů,
vesměs začínajících, které jen potvrdily, že naše literární fantastika je stejně
kvalitní a hodnotná jako u „favoritů“
za Atlantikem. Prvním byla sbírka
„Beton, kosti a sny“ od Pavla Renčína,
která mne nadchla svojí originalitou
a moderností. Tím druhým
je
románový
debut
„Stín Černého hvozdu“ od
Míla Lince (*1982). V anotaci se o něm píše, že je to:
„Klasický fantasy příběh
plný odvahy i zbabělosti…“. A přesně to kniha je.
Klasický fantasy příběh
podle tolkienovské šablony. Prostředí založené na
středověkých reáliích, do
kterých je vloženo něco
jinak, něco magického, fantastického.
Přestože je založen na tolkienovském
schématu, Linc pro svůj příběh nepoužívá často až nevyslovitelné germánské názvy a pojmenování, ale jako už i
jiní využívá terminologii typickou pro
slovanské prostředí. Světem protéká
řeka Bělava, začátek děje se odehrává
na Kozím hrádku, hlavním hrdinou
je Richard, pán z Nemanic, panna
Doubravka či rytíř Sovička. Před lety
9
mi tyto počeštěné názvy a jména připadala ve fantasy zcela nepřijatelná,
až směšná. Dneska už to tak není,
naopak jako mnohým dalším i mně
to spíše osvěžuje děj, kniha vyznívá jinak bez těch často krkolomných
názvů a jmen založených na západní
terminologii.
Samotná dějová osnova
není nijak revoluční. Ale
tak je to myšleno od počátku. Temný mág Zikmund
se snaží uchvátit moc nad
celou říší, a ke splnění
své tužby používá všech
krvavých
prostředků.
Jako jediný se mu postaví
Richard, pán z Nemanic,
který má za sebou nevyjasněnou minulost, spojenou s Vysočinou, temným hvozdem
ovládaným zlem. On a jeho skupina
přátel a rytířů se vydají po mágových
stopách, aby se pomstili za masakr
způsobený na Kozím hrádku. Je to
osvědčený příběh boje mezi dobrem
a zlem, tedy základní myšlenka
většiny fantasy. Autor ale vytváří
funkční svět, kde je politika, válka,
bitvy, intriky a samozřejmě láska.
Možná bychom mohli říci, že je to
Linc
moderní autor, který se nebojí i erotiky.
Milostné scény kejklíře Žibřida toho
v popisu moc neskrývají.
Čeho si osobně ale na díle nejvíce
cením, je jazyk. Autor dokáže skvěle
čarovat se slovy. Je v tom cítit potřebná poetika pro klasickou epickou
fantasy. Přitom se ale dokáže vyvarovat zbytečným emočním výlevům,
které jen zaplňují stránky a často nudí.
K tomu se skvěle trefil i do slohu, pro
děj vyváženým střídáním odstavců
a kapitol.
Je to sice jeho románová prvotina, ale
autor je činný už více než deset let.
Myslím, že je to na románu vidět, ta
jeho dlouholetá zkušenost. Jeho povídky vycházejí snad v každé sbírce
„Drakobijci“ či mnohokrát i v časopise Pevnost. Jeho zájem o středověk
vůbec zužitkoval také ve dvou krátkých monografiích „Středověký svět“.
Dílo tohoto pražského knihovníka
patří určitě k tomu lepšímu, co náš trh
momentálně nabízí. A když k tomu
připočteme i skvělou obálku od Jany
Šouflové, kniha si najde určitě i mnoho
dalších příznivců.
Vydalo nakl. Straky na vrbě, 2009.
BoboKing
[email protected]
klíček ke knihám
www.knihovnice.cz/klicek
číslo 21, květen 2010
recenze
váš klíček
Cesty, Lenka
které
voní jídlem
Tomsová, Pavel Vítek, Janis Sidovský
autoři:
Dobrodružství, zážitky a recepty ze čtyř kontinentů.
Začátkem listopadu 2009 se v Praze uskutečnil křest knihy Cesty, které voní jídlem.
Tento netradiční kulinářský cestopis,
ve kterém se podíváte nejen do různých
koutů světa prostřednictvím zážitků Pavla
Vítka a Janise Sidovského, ale nahlédnete
i do kuchyní několika kontinentů, vydalo
nakladatelství XYZ. Součástí knihy jsou
recepty na jídla, která si Pavel s Janisem
v zahraničí oblíbili. Nyní je vařívají doma
v Karlštejně a jejich vůně jim připomínají
prožitky z cest.
Knihu uspořádala novinářka
Lenka Tomsová. Cesty, které
voní jídlem vznikly vlastně
rozhovorem novinářky s partnerskou dvojicí – zpěvákem a
muzikálovým hercem Pavlem
Vítkem a manažerem a producentem Janisem Sidovským.
Lenka Tomsová začala knihu
tím, co nás na dvojici průvodců světem na první pohled nejvíce zaujme.
Pod názvem úvodu knihy Na stejné vlně
rekapituluje seznámení a vztah dvou
mužů, kteří v červenci roku 2006 uzavřeli
na Karlštejně po téměř devatenáctiletém
vztahu registrované partnerství. Jejich
vztah, který trval od roku 1987, si prošel
mnoha úskalími. Až do roku 2000 ho i
před nejbližšími tajili. Když učinil bulvár
v roce 2000 „velké odhalení“, rozhodli se
Janis s Pavlem přiznat se rodičům a vydat
10
veřejné prohlášení. Kromě kulinářských
receptů a poutavého vyprávění o daleké
cizině proto kniha přináší také intimní
pohled do soukromí známého a oblíbeného páru i historky, které na cestách zažili
s kolegy z prostředí populární hudby i
politiky. Kniha je hlavně o tom, co Janise
s Pavlem nejvíce spojuje – cestování a
záliba v dobrém jídle. První cesta, kterou
spolu na konci osmdesátých let podnikli,
byla do podhůří slovenských Tater. Odsud
také pochází recept na šoulet
s husou. Prvním zahraničním
dobrodružstvím byla Korčula.
Právě dovolená na Korčule posloužila Pavlovi a Janisovi jako
test jejich vztahu. Předtím
totiž ve společné domácnosti
vařili jen zřídkakdy. V Řecku,
kam se vydali v devadesátých
letech, se podle svých slov
Janis s Pavlem cítí jako doma.
Nejen proto, že Janis Sidovský
je po tatínkovi poloviční Řek. Právě
z Řecka mají oba nejkrásnější a nejúsměvnější vzpomínky. V řeckých receptech nechybí návod na tzaziky a rožněné maso
na jehle souvláki. Z Finska přináší dvojice
recept na originální rybí salát s kondenzovaným mlékem. Podobně jako Řecko zaujala oba Itálie, Turecko a Thajsko. Zdá se,
že v povaze místních jižanů a v jejich jídelníčku našli Sidovský s Vítkem větší zalíbení než na nehostinném severu. Koncem
devadesátých let se dvojice zatoužila
podívat dál. Navštívili Kanárské ostrovy,
Maroko, Maledivy, Dominikánskou republiku, Keňu, ale i Spojené státy americké.
Díky všímavosti a vnímavosti obou známých mužů i jejich vtipnosti a schopnosti
dělat si ze sebe navzájem legraci vznikla
poutavá kniha na pomezí několika literárních žánrů – cestopisu, biografie a kuchařky. Možná i to bude důvod, proč knihu
budete vyhledávat nejen jako pomoc při
vaření. Příběhy Janise Sidovského a Pavla
Vítka nepostrádají humor. Velkým kladem
je, že recepty opravdu charakterizují
danou zemi a lze je připravit i ve vaší kuchyni. Autorka knihy i Sidovský s Vítkem
při výběru receptů brali ohled i na dostupnost surovin v našich obchodech. Recepty
jsou uvedeny s podrobným návodem na
přípravu chutného jídla, ale obohaceny
také o tipy čím pokrm doplnit nebo jak ho
servírovat, aby zaujal i vaše návštěvy.
Máte nějaký nápad na to, o čem byste si
v našem časopise rádi přečetli? Chcete
nám sdělit, že jsme úplně vedle nebo
snad máte v úmyslu utrousit několik
pochvalných slov? Napište nám a podělte se s námi o své názory, budou-li
zajímavé, otiskneme je v příštím čísle.
Na sdílné čtenáře stále čekají zajímavé
knižní odměny.
Adresa pro Vaše e-maily je :
[email protected]
Redakce
Knihovnice.cz
eZin Klíček ke knihám
Vydavatel:
Radek Červený – Knihovnice.cz
Letňanská 330/15, 190 00 Praha 9
IČ: 69509361
www.knihovnice.cz
[email protected]
Sazba a grafické zpracování:
www.omicrone.net
Šéfredaktor:
Alžběta Červená
Všechny cesty Pavla Vítka a Janise
Sidovského vedly zase zpátky domů. Jak
říkají „vařit je naučil hlad, později se přidala i chuť“. I když vaření není vaším koníčkem, koupí knihy rozhodně neprohloupíte.
Čas od času si uvařit něco originálního,
co voní cizinou, potěší nejen váš žaludek,
ale i vaše nejbližší.
Jana Spálenková
[email protected]
Internetové stránky:
www.knihovnice.cz/klicek/
ISSN 1803-4446
Na adrese www.knihovnice.cz/klicek/ najdete
všechna předcházející čísla a přihlášení k odběru.
Pokud máte zájem o inzerci v tomto časopise, dozvíte se všechny informace na následující stránce:
www.knihovnice.cz/reklama/#reklama-klicek
klíček ke knihám
www.knihovnice.cz/klicek
číslo 21, květen 2010

Podobné dokumenty

číslo 49 podzim 2009

číslo 49 podzim 2009 projít klidně životem, mět děcka, zaměstnání (nezaměňovat s prací), byt, auto… Ale nechte potom na pokoji ty, kteří někdy jedí i hřebíky, aby si, aspoň jednou za život, hryzli do pořádného kusu mas...

Více

zima 2010 - Knihovnice.cz

zima 2010 - Knihovnice.cz Upřímně doufám, že Albatros neskončí jen u této knihy, ale vydá i další z asi

Více

ANDRAGOGIKA JAKO VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH A FILOZOFIE

ANDRAGOGIKA JAKO VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH A FILOZOFIE Spolu s osobností učitele souvisí i význam pedagogiky i andragogiky jako takové, její smysl. Tento smysl, podstatu nemůže pedagogika vyjádřit bez filozofie. K tomu se z hlediska filozofie výchovy n...

Více