Skripta Práce s počítačem v3

Transkript

Práce s počítačem
Lukáš Heller, Pavel Simr
Ústí nad Labem
2010
Tato akce je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky jako
součást projektu Vyrovnávací kurz IT kompetencí pro studenty 1. ročníku PřF UJEP, registrační číslo
CZ.1.07/2.2.00/07.0432.
Tento projekt je součástí IPRM Ústí n. L. – Centrum
Úvod
Skripta nemají za cíl podrobné popsání všech detailů práce s počítačem. Spíše se snaží soustředit na
vybrané partie, které mohou studenti a studentky Přírodovědecké fakulty UJEP využít ve své další
práci na vysoké škole, především k tvorbě vlastních prací. Skladba kapitol je určena sylabem
předmětu. Je kladen důraz na základní pojmy a postupy, které jsou součástí zápočtových testů.
Studující tak mají možnost se skripty pracovat na praktických hodinách.
Obsah
ÚVOD ............................................................................................................................................................... 2
OBSAH.............................................................................................................................................................. 3
ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE ICT ......................................................................................................................... 5
ZÁKLADNÍ POJMY ..................................................................................................................................................... 5
HARDWARE ............................................................................................................................................................ 6
SOFTWARE ........................................................................................................................................................... 11
BEZPEČNOST ......................................................................................................................................................... 12
PRÁVO................................................................................................................................................................. 15
OCHRANA OSOBNÍCH ÚDAJŮ .................................................................................................................................... 16
ZDRAVÍ ................................................................................................................................................................ 17
PRÁCE S OPERAČNÍM SYSTÉMEM MS WINDOWS XP ...................................................................................... 20
OPERAČNÍ SYSTÉM MS WINDOWS XP ....................................................................................................................... 20
ZÁKLADNÍ POJMY OS .............................................................................................................................................. 21
POPIS ZÁKLADNÍCH SOUČÁSTÍ A PROGRAMŮ OPERAČNÍHO SYSTÉMU WINDOWS XP ............................................................ 26
SOUBOROVÝ SYSTÉM .............................................................................................................................................. 30
PROGRAM PRŮZKUMNÍK WINDOWS.......................................................................................................................... 31
VYHLEDÁVÁNÍ OBJEKTŮ ........................................................................................................................................... 35
DALŠÍ PROGRAMY PRO PRÁCI SE SOUBOROVÝM SYSTÉMEM............................................................................................. 36
ÚVOD DO OPERAČNÍHO SYSTÉMU LINUX ....................................................................................................... 37
ZÁKLADNÍ POJMY ................................................................................................................................................... 37
DISTRIBUCE UBUNTU.............................................................................................................................................. 41
PRÁCE SE SOUBORY, ADRESÁŘOVÁ STRUKTURA ............................................................................................................ 44
SPRÁVA SYSTÉMU .................................................................................................................................................. 45
PŘÍKAZOVÝ ŘÁDEK.................................................................................................................................................. 47
TEXTOVÝ EDITOR MS WORD 2007 .................................................................................................................. 49
VZHLED A OVLÁDÁNÍ APLIKACE WORD 2007 ............................................................................................................... 49
VYTVOŘENÍ A ULOŽENÍ DOKUMENTU.......................................................................................................................... 51
TISK SOUBORU A NÁHLED TISKU ................................................................................................................................ 52
PRÁCE S TEXTEM.................................................................................................................................................... 52
FORMÁTOVÁNÍ VE WORDU...................................................................................................................................... 53
PRÁCE SE STYLY ..................................................................................................................................................... 56
PRÁCE S OBJEKTY V TEXTOVÉM EDITORU MS WORD 2007 ............................................................................................ 58
OBLAST STRÁNKY................................................................................................................................................... 58
PRÁCE S TABULKAMI ............................................................................................................................................... 59
VKLÁDÁNÍ OBRÁZKU A KLIPARTU ............................................................................................................................... 61
VLOŽENÍ KRESBY .................................................................................................................................................... 63
VLOŽENÍ HYPERTEXTOVÉHO ODKAZU ......................................................................................................................... 63
VLOŽENÍ ZÁHLAVÍ, ZÁPATÍ A ČÍSLOVÁNÍ STRÁNEK .......................................................................................................... 64
VKLÁDÁNÍ DALŠÍCH OBJEKTŮ .................................................................................................................................... 64
KONTROLA PRAVOPISU............................................................................................................................................ 65
OBSAH, REJSTŘÍK A POZNÁMKY POD ČAROU ................................................................................................................ 66
TABULKOVÝ EDITOR MS EXCEL....................................................................................................................... 69
PROSTŘEDÍ TABULKOVÉHO EDITORU .......................................................................................................................... 69
SOUBOR – OTEVŘENÍ, ULOŽENÍ ................................................................................................................................. 70
TYPY SOUBORŮ ..................................................................................................................................................... 70
BUŇKY................................................................................................................................................................. 70
ŘÁDKY A SLOUPCE .................................................................................................................................................. 72
LISTY TABULEK....................................................................................................................................................... 73
FORMÁTOVÁNÍ ...................................................................................................................................................... 73
VZORCE A FUNKCE.................................................................................................................................................. 76
FUNKCE ............................................................................................................................................................... 77
ŘAZENÍ A FILTROVÁNÍ DAT ....................................................................................................................................... 80
GRAFY ................................................................................................................................................................. 81
TISK .................................................................................................................................................................... 85
PREZENTACE MS POWERPOINT ...................................................................................................................... 88
ZÁSADY TVORBY PREZENTACE ................................................................................................................................... 88
PROSTŘEDÍ APLIKACE POWERPOINT........................................................................................................................... 88
VYTVOŘENÍ PREZENTACE ......................................................................................................................................... 89
ULOŽENÍ PREZENTACE ............................................................................................................................................. 89
REŽIMY ZOBRAZENÍ ................................................................................................................................................ 89
SNÍMKY ............................................................................................................................................................... 90
FORMÁTOVÁNÍ ...................................................................................................................................................... 91
TABULKY .............................................................................................................................................................. 93
GRAFICKÉ OBJEKTY ................................................................................................................................................. 94
GRAFY ................................................................................................................................................................. 97
SMARTART ........................................................................................................................................................... 99
OBRÁZKY ........................................................................................................................................................... 100
EFEKTY .............................................................................................................................................................. 101
ZÁKLADY KANCELÁŘSKÉHO BALÍKU OPENOFFICE.ORG ................................................................................. 103
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA A HISTORIE PROJEKTU ..................................................................................................... 103
SROVNÁNÍ S MICROSOFT OFFICE ............................................................................................................................ 104
INSTALACE KANCELÁŘSKÉHO BALÍKU......................................................................................................................... 105
TEXTOVÝ EDITOR WRITER ...................................................................................................................................... 105
TABULKOVÝ KALKULÁTOR CALC............................................................................................................................... 107
TVORBA PREZENTACÍ – IMPRESS ............................................................................................................................. 108
VEKTOROVÝ EDITOR DRAW .................................................................................................................................... 109
MATH ............................................................................................................................................................... 111
BASE ................................................................................................................................................................. 111
POČÍTAČOVÁ SÍŤ A INTERNET ....................................................................................................................... 113
POČÍTAČOVÉ SÍTĚ ................................................................................................................................................. 113
INTERNET – TERMINOLOGIE ................................................................................................................................... 114
SLUŽBY INTERNETU .............................................................................................................................................. 117
PROHLÍŽEČE ........................................................................................................................................................ 121
VYHLEDÁVÁNÍ NA INTERNETU ................................................................................................................................. 123
INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................................................................................................................ 123
BEZPEČNOST ....................................................................................................................................................... 124
LITERATURA: ................................................................................................................................................ 127
Základní terminologie ICT
Informační a komunikační technologie (ICT) jsou v současnosti naprosto nepostradatelné, využívají se
ve všech oborech lidské činnosti. Bez jejich pomoci by už jen těžko mohly fungovat úřady, banky,
zdravotnictví, průmysl,… Zkrátka telekomunikační technologie potkáme na každém kroku. Jednou
z hlavních součástí ICT jsou počítače. Další součást se skrývá pod písmenem C, znamená komunikaci
(Communication). Zahrnuje Internet a mobilní sítě, po nichž neustále proudí neuvěřitelné množství
dat.
Základní pojmy
Základní uživatelské dovednosti
Kdo chce počítač používat samostatně v různých situacích při studiu nebo zaměstnání, musí si osvojit
alespoň základní uživatelské dovednosti. Patří mezi ně dovednost spouštět potřebné programy,
pracovat s paměťovými médii, vyhledávat data na Internetu, používat elektronickou poštu či chránit
počítač před počítačovými viry apod. Není to vůbec těžké, stačí umět jednoduché úkony s myší nebo
klávesnicí. Obsluhovat počítač dnes zvládá většina studujících.
ICT
ICT (Information and Communication Technologies) je označení pro informační a komunikační
technologie. Tato široce používaná zkratka zahrnuje veškeré technologie používané pro komunikaci a
práci s informacemi. ICT nejsou jen hardwarové prvky (počítače, servery…), ale také softwarové
vybavení (operační systémy, aplikace, internetové vyhledávače…).
ICT kompetence
ICT kompetence znáte pravděpodobně ve spojení se školstvím. Tato kompetence se netýká pouze
učitelek a učitelů, ale v dnešní době jakéhokoliv studenta nebo studentky, případně zaměstnankyně
nebo zaměstnance. Kompetencí obecně chápeme soubor profesních dovedností a dispozic, jimiž má
být vybaven člověk, aby mohl vykonávat své povolání. Dnešní pracující již často nevystačí
s odbornými znalostmi ze své disciplíny. Musí zvládat kromě tradičních dovedností zcela nové
technologie. Jejich úloha se často posouvá do rolí poskytovatelů faktů, informací, pro efektivní
týmovou spolupráci na pracovišti. V moderním světě představují informační a komunikační
technologie důležitou a nepostradatelnou součást státní, podnikatelské i soukromé sféry. Z tohoto
důvodu patří jejich ovládání mezi klíčové kompetence. V době, kdy množství nových poznatků
z různých oborů rychle roste, není možné očekávat, že budeme vždy schopni na vše znát odpověď,
proto bychom měli být schopni pomocí ICT najít způsob řešení a aplikovat takové metody, abychom
odpovědi na problém či otázku byli schopni nalézt.
E-learning
E-learning je vzdělávací proces, využívající informační a komunikační technologie k tvorbě kurzů,
k distribuci studijního obsahu, komunikaci mezi studujícími a vyučujícími a k řízení studia. Existuje
řada definic e-learningu, které vznikaly v různých dobách. Vzhledem k nepřetržitému dynamickému
vývoji e-learningu samotného, i souvisejících informačních a komunikačních technologií, se tyto
definice často výrazně liší.
1. E-learning je výuka s využitím výpočetní techniky a Internetu.
2. E-learning je jakékoli využívání elektronických materiálů a didaktických prostředků
k efektivnímu dosažení vzdělávacího cíle s tím, že je realizován zejména prostřednictvím
počítačových sítí.
3. E-learning je vzdělávací proces, využívající informační a komunikační technologie k tvorbě
kurzů, k distribuci studijního obsahu, komunikaci mezi studujícími a vyučujícími a k řízení
studia.
5
E-learning v sobě zahrnuje řadu dílčích aktivit, které mohou být propojené do uceleného systému, ale
také nemusejí. Může se jednat o rozsáhlé kurzy plně distančního charakteru a propracované nástroje
kolaborativního učení, nebo může jít také jen o doplnění prezenční výuky. Vhodných ICT nástrojů je
celá řada: vystavení studijních materiálů na Internetu nebo intranetu, nabídka k nim vztažených
autotestů, komunikace prostřednictvím diskusních fór, e-mailů a dalších synchronních nebo
asynchronních komunikačních nástrojů. Všechny uvedené nástroje je vhodné integrovat. Pro tyto
účely slouží specializované aplikace pro řízení procesu vzdělávání LMS (Learning Management
System).
Teleworking
Teleworking neboli práce na dálku organizuje zaměstnání pomocí využití výpočetních, komunikačních
a mobilních technologií. Pojem může být také volně přeložen jako práce z domova s využitím
informačních technologií. Základní podmínkou tedy je, aby zájemci a zájemkyně o tento systém práce
měli k dispozici dostatečné technické zázemí – počítač s internetovým připojením, který jim umožní
přístup k veřejným webovým stránkám a do e-mailové schránky, dále telefon nebo mobil, aby měl
zaměstnavatel/ka záruku komunikace se svým zaměstnancem nebo zaměstnankyní. Do pracovní
náplně teleworkingu můžeme zařadit činnosti jako je práce s texty, daty či grafikou.
Vedle dostatečného technického vybavení nemůže práce na dálku fungovat bez dalších důležitých
faktorů. Těmi jsou, mimo jiné, schopnost pracovat externě a potřebné jsou i charakterové vlastnosti,
jako je spolehlivost, zkušenost či pevná vůle. Jakkoliv se podmínky mohou zdát banální, řada lidí si
podobný systém práce nedokáže představit. V odborných kruzích jsou zápory definovány především
jako pocity odcizení se pracovnímu týmu. Často nastává i problém správného rozložení pracovní
doby.
Hardware
Počítač
Počítačový systém se skládá z hardwaru a softwaru. Pojem hardware znamená technické vybavení
počítače. Je to vše, na co si můžeme sáhnout: monitor, klávesnice, tiskárna, myš, úložná zařízení. Jsou
to také komponenty ukryté uvnitř počítače: harddisk, procesor, grafická karta, atd.
Obrázek 1 – Osobní počítač
Při vyslovení slova počítač (Computer) si většina z nás vybaví klasickou sestavu osobního počítače
stojící na stole. Nicméně toto je jen jeden z mnoha druhů počítačů:
- superpočítač – velmi výkonný počítač, který se používá pro náročné výpočty ve výzkumu,
- osobní počítač (Personal Computer) – nejrozšířenější typ počítačů,
6
-
notebook, netbook a laptop – přenosné osobní počítače,
kapesní počítač (Pocket PC, PDA, Palmtop) a „chytré telefony“ (Smartphone) – malé osobní
přenosné zařízení.
Jak funguje počítač
Dnešní koncepce počítače vychází z návrhu Johna von Neumanna, vzniklého krátce po druhé světové
válce. Toto schéma počítače je s malými úpravami platné dodnes. Základní funkce počítače vychází
z jednoduché myšlenky: počítač zpracovává data pomocí programu, který je sám o sobě také
reprezentován daty. To znamená, že programy je možné libovolně měnit a upravovat – počítač je
programovatelný, nemá předem pevně danou funkci, a tudíž je neuvěřitelně flexibilní, pouhou
změnou programu (tedy dat) se může funkce počítače radikálně změnit.
Vstupní jednotky slouží pro vstup dat a programů. Bývá to klávesnice, myš nebo harddisk. Ze vstupní
jednotky jsou data a programy ukládány do paměti. Vlastní výpočty pak provádí aritmeticko-logická
jednotka (ALU). Jak název napovídá, provádí aritmetické a logické operace. Pro svoji činnost čte data
z paměti a zpět do ní ukládá výsledky a mezivýsledky. Výstupní jednotky slouží ke konečnému
předávání výsledků. Může to být monitor nebo tiskárna. Správnou součinnost všech jednotek
zajišťuje řadič. Řídí přenos dat mezi vstupní jednotkou a pamětí, mezi pamětí a výstupní jednotkou a
mezi pamětí a ALU. Také určuje operace, které má ALU provádět. Činnost řadiče je řízena
programem, který je uložen v paměti. Odtud řadič čte jednotlivé instrukce programu a provádí je.
ALU a řadič společně vytváří procesor, nebo též centrální procesorovou jednotku (CPU). CPU
společně s pamětí jsou označovány jako základní jednotka. Komunikace mezi jednotlivými bloky
základní jednotky probíhá po skupinách vodičů, sběrnicích.
Obrázek 2 – Von Neumannovo schéma počítače
Hlavní části osobního počítače
Nejrozšířenějším typem počítačů jsou osobní počítače. Základní sestava osobního počítače se skládá
z komponent umístěných v počítačové skříni a periferních zařízení.
Periferní zařízení je zařízení připojené k počítači externě, které není nezbytně nutné k provozu
počítače, ale rozšiřuje jeho schopnosti (monitor, tiskárna …). Komponenty jsou naopak součástí
počítače umístěné uvnitř skříně a jsou pro provoz počítače nutné (procesor, paměti …).
Skříň počítače (Case) – v počítačové skříni jsou umístěny veškeré komponenty počítače, kterým
poskytuje ochranu a napájení. Tvoří základní jednotku, ve které se odehrávají veškeré výpočty a
operace. Její hlavní funkcí je chránit komponenty před fyzickým poškozením a odvádět vznikající
teplo. Skříň má na přední straně ovládací prvky – spouštěcí tlačítko, tlačítko reset a diody indikující,
zda je počítač zapnutý a zda pracuje harddisk. Na zadní straně skříně jsou konektory pro připojení
periferních zařízení. Součástí skříně je napájecí zdroj, který je vybaven ventilátorem, který zajišťuje
cirkulaci vzduchu uvnitř skříně a odvod tepla ven.
7
Podle tvaru a velikosti rozeznáváme několik druhů skříní:
- Desktop – skříň je ve vodorovné poloze a umístěna na pracovním stole.
- Tower – skříň je postavena na výšku a většinou umístěna pod stolem nebo vedle stolu. Jsou
rozšířenější než desktop.
Velikost skříně je odvozena od počtu pozic pro interní zařízení a od velikosti a typu základní desky.
Obrázek 3 – Složení osobního počítače
Napájecí zdroj – Součástí počítačové skříně je napájecí zdroj. Napájecí zdroj převádí síťové napětí
230V ze zásuvky na ±12, ±5 a +3,3 V pro komponenty počítače. Výkon zdroje se udává ve wattech
(W). Ze zdroje je vyveden svazek kabelů s konektory určenými pro různá zařízení. Konektory jsou
tvarově odlišně zformovány, aby nemohlo dojít k jejich záměně. Zdroj se při své činnosti zahřívá,
proto je v něm umístěn ventilátor, který teplý vzduch odvádí ven. Ventilátor odsává vzduch
z počítačové skříně, a tím ochlazuje také její vnitřek.
Základní deska (Motherboard) – Hlavním účelem základní desky je propojit jednotlivé komponenty
počítače do fungujícího celku. Její vlastnosti určují vlastnosti celého počítače. Typická základní deska
umožňuje zapojení procesoru, operační paměti a dalších komponent (např. grafická karta, pevný
disk), které se připojují pomocí rozšiřujících slotů nebo kabelů. Na základní desce je dále umístěna
energeticky nezávislá paměť ROM, ve které je uložen systém BIOS. Ten slouží k oživení počítače při
jeho zapnutí.
Procesor – Je to integrovaný obvod, který zajišťuje funkce CPU (Central Processor Unit). Tvoří druhou
nejdůležitější součást počítače, která plní řídící funkci počítače. Provádí výpočty, zpracovává data,
ovládá další komponenty počítače a komunikuje s nimi pomocí sběrnice na základní desce. Když
chceme říci procesoru, co má dělat, musíme mluvit v takzvaném instrukčním kódu. Procesor si
instrukce tohoto kódu načítá z operační paměti a potom je velmi rychle zpracovává.
Důležitým parametrem procesoru je taktovací frekvence. Čím je vyšší, tím je procesor rychlejší.
U současných procesorů je taktovací frekvence udávána v GHz (1GHz = 1000 MHz). Pokud má
procesor taktovací frekvenci 2,5 GHz, znamená to, že zvládne zpracovat 2 500 000 000 instrukcí za
sekundu (ve skutečnosti jich zvládne o něco více v závislosti na architektuře a konkrétním typu
procesoru). S narůstající frekvencí se procesor zahřívá, proto se dnes výrobci procesorů zaměřují na
způsoby, jak zvýšit výpočetní výkon bez nutnosti zvyšovat taktovací frekvenci. Jedná se v podstatě
8
o úpravy instrukční sady, rychlost a velikost vyrovnávací paměti cache a paralelní zpracování instrukcí
(více jádrové procesory).
Obrázek 4 – Základní deska
Paměť – Paměť je komponentou počítače sloužící k uchování informací. Velikost paměti se měří
v bitech, je to základní jednotka informace. Osm bitů (bit – b) tvoří jeden bajt (byte – B). Při práci
s pamětí se používají také větší jednotky – kilobajty (kB), megabajty (MB), gigabajty (GB) a terabajty
(TB). Každá vyšší jednotka je vždy 1024 (210) násobkem předchozí. V počítači jsou následující druhy
pamětí:
- RAM (Random Access Memory) – operační paměť počítače, používá se pro čtení i zápis,
informace jsou v ní uchovány pouze tehdy, pokud je zapnut přívod elektrického proudu.
- ROM (Read Only Memory) – paměť sloužící pouze pro čtení, nelze do ní zapisovat. Informace
v ní uložené nejsou závislé na napájení.
- Cache – vyrovnávací paměť, používá se pro odkládání dat při složitých výpočtech, jejím
účelem je urychlit přístup k často používaným datům na pomalých médiích.
- CMOS (Complementary Metal–Oxide–Semiconductor) – paměť na základní desce, v níž jsou
uloženy informace o konfiguraci počítače. Je to paměť typu RAM napájená z baterie.
Informace jsou v ní uchovány i po vypnutí počítače.
Harddisk – Hlavní úložné zařízení počítače. Data jsou uchována v podobě magnetického záznamu.
Harddisk tvoří jeden nebo více točících se kotoučů, na nichž je vrstva magnetického materiálu. Nad
jejich povrchem se pohybují čtecí a záznamové hlavy. Hlavní parametry harddisku jsou:
- kapacita neboli velikost, tj. kolik bytů se do něj vejde. Udává se v GB (gigabyte) nebo TB
(terabyte),
- rozhraní – ATA, SATA, SCSI, stejné rozhraní musí podporovat základní deska,
- přístupová rychlost – závisí na počtu otáček a na velikosti vyrovnávací paměti.
Přestože jsou harddisky velmi spolehlivé, jedná se o mechanické zařízení, a už jen ze samotného
principu patří k nejnáchylnějším a nejporuchovějším částem počítače. Celé zařízení je umístěno
v hermeticky uzavřené krabičce, aby nedošlo k jeho poškození. Mechanika pevného disku je natolik
jemná, že ji můžou poškodit i nepatrné kouřové částečky nebo jemný prach.
Každý disk má k uložení dat použitelnou kapacitu o něco menší, než jaká je na něm označena. Je to
dáno tím, že je na něm umístěna také tabulka s popisem datové struktury souborového systému
9
disku. Souborový systém (filesystem) určuje způsob, jakým se mají ukládat data na disk.
Nejpoužívanější jsou FAT32, NTFS a EXT3.
Rychlost pevného disku snižuje fragmentace souborů. Fragmentace vzniká tak, že soubory nejsou na
disk uloženy vcelku. Když nějaký soubor smažete, jeho místo zaplní po čase jiný soubor. Pokud se
nevejde do volného místa, systém ho rozdělí na více částí a uloží ho na různá volná místa na disku.
Když potom čteme soubor, který je takto rozložen po celém disku, trvá to déle.
SSD (Solid-State Drive) – SSD je úložné zařízení, které má
nahradit harddisk. SSD ukládá data na Flash paměť. Na rozdíl
od klasických pevných disků neobsahuje pohyblivé
mechanické části, a díky tomu je mechanicky odolnější,
bezhlučný a má mnohem nižší spotřebu elektrické energie.
SSD disky mají stejné rozhranní jako pevné disky (SATA, ATA).
Technologie Flash pamětí umožňuje vyšší přenosové
rychlosti.
Monitor – Monitor je výstupní zařízení, na němž se zobrazují
textové a grafické informace generované grafickým
adaptérem umístěným uvnitř počítače. Obraz na obrazovce
se skládá z barevných pixelů. Počet pixelů určuje rozlišení
obrazovky. Každý pixel se skládá ze tří barevných bodů
Obrázek 5 – Harddisk
(červený, zelený, modrý). Odstíny barev vznikají složením
z barevných bodů různých intenzit. V současné době se používají dva základní druhy monitorů:
- CRT monitor (Cathode Ray Tube) – starší technologie, dnes již na ústupu. Je to analogový
monitor. Oproti novějším LCD monitorům je mohutnější a těžší. Základ monitoru tvoří velká
elektronka, která je zakončena rovnou nebo téměř rovnou obrazovkou. Obrazovka je tvořena
mřížkou malých luminiscenčních bodů. Tyto body jsou seskupovány do pixelů. Když na
luminiscenční bod dopadne paprsek z elektronového děla, rozzáří se.
- LCD (Liquid Crystal Display) – používá technologii tekutých krystalů. Monitor se skládá z pěti
vrstev: podsvícení, vrstva polarizovaného skla, maska barevných pixelů, vrstva tekutých
krystalů a druhá vrstva polarizovaného skla. Tekuté krystaly pomocí elektrického napětí stáčí
rovinu polarizace světla, a tím i jeho intenzitu. LCD monitory jsou tenké a díky použité
technologii mají nižší spotřebu energie.
Tiskárna – Tiskárna je jedno z prvních periferních zařízení, které se u počítačů objevilo. V dnešní době
je tiskárna součástí již téměř každé kanceláře či domácnosti. Druhy a využití tiskáren se liší v každé
domácnosti, i každé firmě, a je závislé jen na požadavcích a finančních možnostech subjektu, který si
ji pořizuje. Kvalitu tisku tiskárny určuje největší měrou rozlišení, ve kterém zařízení dokáže tisknout.
Toto rozlišení je udáváno v DPI (Dots Per Inch = počet bodů na palec).
Jehličková tiskárna – tisk probíhá za pomocí barvící pásky, přes kterou jehly úderem na papír
umístěný na tiskovém válci otisknou na papíře bod. Pohybem tiskové hlavy podél řádku a údery
příslušných jehel se vytváří výsledný obraz. Tisková hlava obsahuje v závislosti na druhu 8, 9, 24 nebo
48 jehliček. Jejich počet určuje kvalitu a rychlost tisku. Výhodami jehličkové tiskárny byla nižší
pořizovací cena, velmi nízké provozní náklady a také poměrně snadná obsluha. K nevýhodám patřila
bezesporu velká hlučnost a horší kvalita tisku.
Inkoustová tiskárna – vytváří obraz pomocí mikroskopických kapiček inkoustu, které jsou nanášeny
na papír. Tiskové hlavy obsahují desítky trysek, k nimž je připojena cartridge (kazeta/zásobník)
s inkoustem. Čím menších kapiček dokáže výrobce dosáhnout, tím lepší je konečný tisk. Dle způsobu,
pomocí něhož se kapička dostane na papír, dělíme tiskárny na piezoelektrické a bublinkové.
K výhodám inkoustových tiskáren patří relativně tichý chod a kvalitní tisk. Mezi nevýhody se řadí
potřeba tisku na kvalitní papír (aby se nerozpíjel inkoust), občasné zprohýbání papíru vlhkem a vyšší
cena tisku.
10
Laserová tiskárna – používá k tisku speciální prášek tvořený jemnými zrnky barviva, zvaný toner. Ten
se nanáší na papír, kde se zažehlí. Tisk samotný probíhá následovně: tiskárna do své vnitřní paměti
načte informace o celé stránce a připraví ji pro tisk. Poté laserový paprsek překreslí stránku na fotocitlivý válec nabitý statickým nábojem. Při dopadu laseru na válec dojde v daném místě k vybití
náboje. Na ty části válce, na kterých zůstal statický náboj, se přichytí částečky toneru. Poté
dojde k přenesení toneru na papír. Nakonec je toner do papíru zafixován zažehlovacím válcem.
Výhodami těchto tiskáren jsou velmi kvalitní tisk a vysoká rychlost. Nevýhodou je vyšší pořizovací
cena.
Média pro ukládání dat
Flash disk (USB disk) – komerčně se vyrábí od roku 2000. Tehdy měly kapacitu 8MB. V dnešní době
dosahují kapacity 256 GB, která se s jejich vývojem neustále zvyšuje. Přenosová rychlost většinou
nedosahuje úrovně možnosti rozhraní USB 2.0 (60 MB/s), ale je nižší. Typické přenosové rychlosti se
pohybují od 1,5 do 50 MB/s. Rychlost čtení dat z flash disku může být několikanásobně větší než
rychlost zápisu. Flash disky se vyrábějí v mnoha podobách a používají k mnoha různým účelům. Jejich
výhodou je poměrně velká kapacita, odolnost proti fyzickému poškození a malá spotřeba energie.
Optické disky – Optické mechaniky používají k záznamu a ke čtení z média laserový paprsek. Je to
jeden ze způsobů pro trvalé uskladnění dat. Optických disků existuje celá řada typů. Data jsou na
optickém disku uchovávána na jediné dlouhé stopě ve tvaru spirály ve formě pitů (mikroskopické
jamky) a landů (výplň mezi dvěma pity). Pity a landy nemají přímo význam nul a jedniček, ale
používají se ke kódování řetězců nul. Každý přechod z pitu na land nebo naopak značí jedničku.
Nejrozšířenější druhy optických disků jsou:
- CD (Compact Disc) – Kompaktní disk byl první masově rozšířený typ optického disku. Je to
12cm velký kotouček s kapacitou 700MB. Pro čtení a zápis se používá laser o vlnové délce
785 nm. Vyvinuly ho firmy Sony a Philips.
- DVD (Digital Versatile Disc nebo Digital Video Disk) – kapacita 4,7 GB. Může být oboustranný
nebo vícevrstvý. Tím se jeho kapacita zvyšuje až na 17,1 GB. Rozměry má stejné jako CD.
Zápis a čtení provádí laser o vlnové délce 660 nm. Oproti CD poskytuje lepší korekci chyb.
- Blu-Ray – kapacita 25 GB. Může být oboustranné nebo vícevrstvé. Tím se jeho kapacita
zvyšuje až na 80 GB. Pro zápis používá laser o vlnové délce 405 nm. Rozměry má stejné jako
CD. Název byl odvozen od barvy použitého laseru.
Kromě základních rozměrů médií existují méně časté zmenšené verze. Nejběžněji se můžeme setkat
s mini CD s průměrem 80 mm a kapacitou 200 MB, nebo s CD vizitkou s rozměry 57 x 87 mm a
kapacitou 50 MB.
Software
Počítač se kromě hardwaru (technického vybavení) skládá také ze softwaru (programové vybavení).
Je to nehmotná součást počítače, bez ní by nemohl fungovat. Software zahrnuje aplikace (pracují
s nimi uživatelé a uživatelky), operační systém (zajišťuje běh programů) a další (knihovny,
middleware, BIOS, firmware apod.).
Program je předpis, určující, co má počítač s vloženými daty dělat, jaké aritmetické a logické operace
a v jakém pořadí má s nimi provádět, aby byla vyřešena daná úloha a získány potřebné informace.
Program je vlastně algoritmus převedený do řeči, které počítač rozumí. Program je také možno
chápat jako úplnou, logicky skloubenou posloupnost instrukcí (jednoduchých na sebe navazujících
úkolů) pro řešení dané úlohy. Instrukce je přesný pokyn zapsaný tak, aby mu počítač rozuměl, který
počítači přikazuje provést určitou operaci s určitými daty.
Programy jsou produkty tvůrčí práce programátora, nebo celé skupiny programátorů. Program může
být buď v podobě zdrojového textu, nebo v podobě strojového kódu (v řeči počítače). Zdrojový text
nebo též zdrojový kód je textový soubor obsahující popis příslušné posloupnosti instrukcí. Je napsaný
programátorem v určitém programovacím jazyku umožňujícím zapsat počítačové instrukce pro
člověka srozumitelným způsobem. Programování ale nespočívá pouze v zápisu posloupnosti příkazů
11
v nějakém programovacím jazyku. Zápisu zdrojového textu předchází řada důležitějších činností
spočívajících především v analýze zadané úlohy a tvorbě vhodného postupu neboli algoritmu řešení.
Podle funkce můžeme software rozdělit na systémový software – umožňuje efektivní používání
počítače (firmware, operační systém) a na aplikační software – umožňuje vykonávat nějakou
užitečnou činnost.
Operační systémy a jejich druhy
Operační systém je v informatice základní programové vybavení počítače, které je zavedeno do
paměti počítače při jeho startu a zůstává v činnosti až do jeho vypnutí. Skládá se z jádra (kernel) a
pomocných systémových nástrojů. Jádro je základním kamenem operačního systému.
Operační systém plní tři základní funkce: ovládání počítače (umožňuje spouštět programy, předávat
jim vstupy a získávat jejich výstupy s výsledky), abstrakce hardwaru (vytváří rozhraní pro programy,
které abstrahují ovládání hardwaru a dalších funkcí do snadno použitelných funkcí API) a správa
prostředků (přiděluje a odebírá procesům systémové prostředky počítače).
Mezi operační systémy patří:
- pro osobní počítače: Unix, Linux, DOS, Microsoft Windows, OS/2,
- pro servery a mainframe: VMS, CPM, Unix, Windows Server,
- PDA, Smartphone: Android, Windows Mobile, Palm OS, Linux, Symbian OS.
Základní aplikace
Aplikace jsou v informatice veškeré programové vybavení počítače, které je určeno pro přímou
interakci uživatelů nebo uživatelek s výpočetní technikou. Účelem aplikačního softwaru je zpracování
a řešení konkrétního problému. Pro tuto interakci počítač obsahuje grafické nebo textové rozhraní.
Aplikace se může skládat z několika programů, případně je několik aplikací spojeno do skupiny,
kterou označujeme jako aplikační balíky (Application Suite), mezi které patří například kancelářské
balíky OpenOffice a Microsoft Office. Do skupiny aplikačního softwaru nepatří programy, které
s uživateli či uživatelkami přímo nekomunikují (např. operační systém, program řídící telefonní
ústřednu, služby Windows, démoni). Mezi základní aplikace patří textové editory, tabulkové editory,
databázové systémy, prezentační programy, grafické editory, internetové prohlížeče, správci
souborů, výukové programy, hry, atd.
Bezpečnost
Bezpečnost dat
Když mluvíme o bezpečnosti dat, mluvíme o dvou různých problémech. První je zabezpečení dat proti
ztrátě nebo zničení. K tomu může dojít mnoha způsoby: poškození počítače, havárie systému,
neúmyslné smazání. Druhý problém bezpečnosti dat je zamezit jejich krádeži a následnému zneužití.
Sem můžeme zahrnout ochranu osobních údajů, zabezpečení elektronického bankovnictví nebo účtů
elektronické pošty.
Zálohování dat
Smyslem zálohování dat je zvýšení bezpečnosti uchovávaných informací a snížení rizika jejich
poškození nebo ztráty. Každé paměťové médium se může někdy poškodit, ztratit nebo zavirovat.
Nejběžnějším způsobem zálohování dat je dvojité ukládání důležitých souborů. Pro zvýšení
spolehlivosti uchování záložních kopií by měla být data ukládána na více než jedno záložní paměťové
médium. Je-li počítač připojen do počítačové sítě, je velmi rozumné využívat pro ukládání dat
přednostně přidělený diskový prostor na serveru v síti.
Zálohování není jen výsadou firemní sféry, ale stejně by si měl počínat každý uživatel i uživatelka
počítače. Naprostá většina z nás zálohuje, jen tomu neříká zálohování, ale vypalování (ukládání dat na
CD nebo DVD). Kvůli kterým situacím je třeba data pravidelně zálohovat? Často dochází
k následujícím situacím: poškození vlivem lidského faktoru (neúmyslné smazání, nesprávné používání
nebo manipulace, nedbalost), poškození způsobené selháním systému (výpadky elektrického proudu,
12
přepětí, podpětí, výpadek operačního systému, selhání pevných disků, zničení vlivem
programové chyby), poškození s úmyslem data zničit (virová nákaza, sabotáž, krádež), poškození
fyzikálními a přírodními vlivy (kouř, požár, voda, zásah blesku).
Možností, jak přijít o data, je mnoho a nikdy není možné veškeré jevy eliminovat. Je nutné připravit
se a následky všech krizových situací minimalizovat. Nejdůležitější je zálohovat pravidelně a
dlouhodobě. Pokud je to jen trochu možné, tak kombinovat dvě různá řešení. Například zálohovat na
externí harddisk + to hlavní na DVD a postupně zálohu na DVD obnovovat. Možností je nespočet.
Prevence je vždy lepší než později řešit následky nedbalosti a pohodlnosti.
Uživatelské jméno a heslo
V ICT světě často pracujeme se systémy, kde se uživatel či uživatelka musí před vstupem nejprve
identifikovat a autentizovat. Nejjednodušší a nejrozšířenější způsob identifikace je uživatelské jméno
(ID) a heslo (password). Tento způsob prokázání osobní identity se používá z bezpečnostních důvodů.
Slouží pro ochranu přístupu k nejrůznějším citlivým systémům a informacím, do kterých by se neměl
dostat nikdo nepovolaný. Zároveň slouží k identifikaci uživatele nebo uživatelky z důvodů zpětné
kontroly zadání správných údajů.
Pravidla pro vytváření a používání hesla
Používejte bezpečná hesla. Bezpečné heslo je takové, které není snadno zjistitelné, uhodnutelné
nebo jinak snadno zneužitelné. Základní pravidla pro používání a vytváření hesla jsou:
- délka hesla – Příliš krátká hesla, byť třeba náhodně generovaná, se při dnešním výkonu
výpočetní techniky dají snadno odhalit. Heslo by určitě nemělo být kratší než osm znaků,
doporučuje se dvanáct a více.
- množina použitých znaků – Pokud možno by heslo mělo obsahovat malá i velká písmena,
číslice, případně speciální znaky. Doporučuje se použít alespoň tři skupiny znaků.
- nepoužívejte slovníkové výrazy (slova).
- udržujte hesla v tajnosti. Chraňte zaznamenaná hesla, neprozrazujte je dalším osobám,
neposílejte hesla e-mailem, nezadávejte hesla v počítači, nad kterým nemáte kontrolu.
- hesla pravidelně měňte.
- pokud máte jakékoliv podezření, že se někdo jiný přihlásil na váš zabezpečený účet, raději si
své heslo ihned změňte.
Ideální bezpečné heslo by mělo být velmi dlouhé a obsahovat znaky z množiny všech přípustných
znaků. Lidská paměť ale není stavěná na to, aby si pamatovala dlouhé seznamy položek, které nejsou
provázány souvislostmi, a proto uživatelé a uživatelky mají pochopitelně tendenci používat hesla co
možná nejkratší a snadno zapamatovatelná. Taková hesla jsou ovšem současně snadno odhalitelná.
Naštěstí existuje řada osvědčených postupů, jak vytvářet hesla tak, aby byla co možná nejvíce
bezpečná. Jako příklad si zde uveďme následující tři často praktikované způsoby výběru hesla:
1. vymyslet takové heslo, které obsahuje malá i velká písmena, čísla nebo i zvláštní symboly a
neobsahuje slovníkové výrazy (slova).
2. heslo vygenerovat náhodně pomocí generátoru náhodných hesel.
3. vymyslet heslo s použitím mnemotechnických pomůcek. Vymysleme si větu, která se nám
bude dobře pamatovat, např.: "Mám velkého bílého psa, který se jmenuje Adam". První
písmena slov věty nám poslouží jako heslo. Obdržíme "mvbpksja". Heslo bychom ještě mohli
vylepšit tak, že malé písmeno "v" nahradíme velkým (protože pes je velký) a stejně tak malé
"a" nahradíme velkým, protože jména píšeme s počátečním velkým písmenem. Nakonec tedy
obdržíme řetězec "mVbpksjA".
Naopak za triviální se považuje takové heslo, které je snadno rozluštitelné. Co by nikdy nemělo sloužit
jako heslo:
- vaše jméno či příjmení ani jména vašich blízkých,
- přezdívky,
- názvy jakýchkoliv vašich oblíbených jídel,
13
-
názvy filmů a herců či zpěváků,
vůbec jakékoliv jednoslovné pojmy,
čísla, která mají něco společného s vaší osobou (rodné číslo, telefonní číslo, registrační číslo,
OP,…),
jednoduché posloupnosti znaků nebo číslic.
Škodlivé kódy
Malware je souhrnné označení pro všechny druhy škodlivého kódu. Tento pojem zahrnuje počítačové
viry, červy, trojské koně, adware, spyware a další. Jsou to programy pro vniknutí nebo poškození
počítačového systému či jeho uživatele nebo uživatelky.
Počítačový virus je malý program, který připojí sám sebe k jinému programu nebo souboru, narušuje
fungování počítače a pokouší se šířit na další počítače. Viry mohou svojí činností poškodit váš
software, data i hardware. Následky činnosti počítačových virů jsou v rozmezí od lehce nepříjemných
až po naprosto destruktivní. Viry pro své šíření využívají činností konaných na počítačích. Nejsnadněji
se šíří v přílohách e-mailových zpráv, proto je důležité nikdy neotevírat přílohy e-mailů, pokud
neznáte odesílatele a neočekáváte je. Šíří se také stahováním dat a programů z Internetu. Mohou být
skryty v nelegálním softwaru a dalších souborech či programech, které můžete stáhnout z Internetu.
Červ je stejně jako virus formován tak, aby kopíroval sám sebe z jednoho počítače do jiného. Červ je
podtřída viru. Obvykle se šíří bez účasti uživatele nebo uživatelky, přičemž distribuuje své úplné,
případně pozměněné, kopie v rámci počítačových sítí. Nejprve převezme kontrolu nad funkcemi
v počítači, které mohou přenášet soubory nebo informace. Jakmile se červ ocitne v systému, může se
přenášet samostatně. Velkým nebezpečím červů je jejich schopnost replikace ve velkých objemech.
Červ může například rozesílat kopie sebe sama všem členům vašeho e-mailového adresáře, jejichž
počítače poté provedou to stejné, což způsobí dominový efekt nebo rozsáhlý síťový přenos, který
může zahltit počítačovou síť. Počítačové červy mohou po proniknutí do vašeho systému umožnit
převzetí vzdálené kontroly nad vaším počítačem jiné osobě.
Stejně jako byl mytologický trojský kůň zdánlivým darem, z něhož později vyskočili řečtí vojáci, kteří
se zmocnili Tróji, jsou dnešní trojští koně počítačové programy, které se jeví jako užitečný software,
ale místo toho naruší vaše zabezpečení a napáchají spousty škod. Trojští koně se šíří tím, že lákají k
otevření programu, protože předstírají, že pochází z legitimního zdroje. Trojský kůň může být rovněž
součástí softwaru, který stáhnete zdarma. Nikdy nestahujte software ze zdroje, jemuž nedůvěřujete.
Spyware je počítačový program, který slouží k zjišťování informací o uživatelích a uživatelkách
počítače a o jejich činnosti. Program v počítači nijak nepoškozuje soubory, pouze shromažďuje
specifická data, která později odesílá tvůrcům tohoto kódu. Poslaná data mohou obsahovat údaje o
vašich zvycích na Internetu, o tom, jaké stránky často navštěvujete nebo zda využíváte nějaký
software. Tyto informace se dají využít pro obchodní účely. Spyware také umí měnit nastavení
počítače, přesměrovávat webovské prohlížeče nebo způsobovat problém s připojením k Internetu.
Adware je počítačový program, který slouží k zobrazování reklam v počítači. Program v počítači nijak
nepoškozuje soubory ani se sám nešíří, pouze stahuje z Internetu reklamy, které pak zobrazuje. Bývá
velmi dotěrný a ruší při práci. Často spolupracuje se spyware, aby mohl zobrazovat reklamu cíleně.
Adware může být součástí licence programů freeware, kdy v rámci činnosti programu zobrazuje
reklamy na nové verze nebo aktualizace. Tvůrci programu jsou placeni z těchto reklam a použití
programu je tímto podmíněno.
Způsoby ochrany před počítačovým virem
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Používejte bránu firewall pro připojení počítače k Internetu.
Používejte antivirový software a pravidelně ho aktualizujte.
Používejte software proti spyware.
Provádějte pravidelně aktualizace systému.
Nikdy neotvírejte přílohy emailů od osob, které neznáte (spam).
Nikdy neklikejte na nic podezřelého na webu.
14
Právo
Autorské právo
Autorské právo (copyright) je odvětví práva, které popisuje nároky tvůrců tzv. „autorských děl“, tzn.
autory a autorky textů, hudby, filmů, programů apod. na ochranu před využíváním jejich tvorby.
Prostřednictvím autorského práva poskytuje stát po jistou omezenou dobu tvůrcům výlučnou
možnost rozhodnout o některých aspektech využívání jejich děl. Autorské právo je součástí tzv.
duševního vlastnictví. Nechrání samotné myšlenky či ideje, pouze konkrétní díla, konkrétní vyjádření
takových myšlenek, dílo v objektivně vnímatelné podobě. Autorským dílem je pouze jedinečný
výsledek tvůrčí činnosti. Dílem není námět, zpráva, informace, metoda, teorie, vzorec, graf, tabulka
fyzikálních konstant či výstup počítačového programu sám o sobě.
Autorské právo je v České republice upraveno autorským zákonem (zákon č. 121/2000 Sb. a ve znění
pozdějších předpisů). V mezinárodním právu je základem několik mezinárodních úmluv, hlavně tzv.
Bernská úmluva z roku 1886 a Všeobecná úmluva o autorském právu, uzavřená v Ženevě v roce 1952.
Pro podporu úcty k duševnímu vlastnictví vznikla v roce 1967 Světová organizace duševního
vlastnictví (World Intellectual Property Organization, WIPO).
Autorské právo k dílu získává automaticky fyzická osoba, která dílo vytvořila (v případě spoluautorství
více osob společně a nerozdílně). Částečnou výjimkou jsou tzv. zaměstnanecká díla, tzn. díla, která
byla vytvořena v rámci plnění povinností k zaměstnavateli.
Osobnostní autorská práva trvají po dobu života autora nebo autorky. Sem patří právo rozhodnout o
zveřejnění díla, právo osvojovat si autorství či právo na nedotknutelnost. Majetková práva trvají po
dobu života osoby a 70 let po její smrti. Majetková práva poskytují autorovi nebo autorce výlučné
právo na rozhodování o užívání svého díla. Patří sem právo na rozmnožování díla, právo na
rozšiřování díla, právo na pronájem díla, právo na půjčování díla, právo na vystavování díla a právo na
sdělování díla veřejnosti.
Licenční smlouva
Licenční smlouva koncového uživatele nebo uživatelky EULA (End-User-License-Agreement) určuje
práva a omezení používání softwaru. Jedná se o licenční smlouvu ve smyslu ustanovení § 46 a násl.
autorského zákona. Licenční smlouva podle zákona sice může povolit něco, co zákon výslovně
nepovoluje, ale současně nesmí zakázat něco, co zákon dovoluje, stejně jako např. nemůže některou
ze stran smlouvy zprostit odpovědnosti za škodu.
Občanský zákoník formulací § 37 odst. 1 vyžaduje srozumitelnost právního úkonu pod sankcí jeho
neplatnosti: „Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je
neplatný.“ Pokud tedy vaše znalost cizího jazyka, v němž je EULA napsaná, nestačí pro to, abyste jí
porozuměli, je tato neplatná. Vše se pak řídí českými zákony, v tomto případě zejména autorským
zákonem.
Podle druhu licencí, resp. podle způsobu a rozsahu užití počítačového programu, lze počítačové
programy (software) rozdělovat na Open Source, Shareware, Freeware, proprietární software a jiné.
Hranice mezi jednotlivými typy licencí (software) nejsou ostré, vždy se vyplatí se s licenční smlouvou
dobře seznámit a ne ji jenom „odkliknout“, jak se pravidelně stává.
Open source nebo také open-source software (OSS) je počítačový software s otevřeným zdrojovým
kódem. Otevřenost zde znamená jak technickou dostupnost kódu, tak legální dostupnost, která
umožňuje při dodržení jistých podmínek zdrojový kód využívat, například prohlížet a upravovat. Jako
zdrojový kód či zdrojový text se označuje text počítačového programu zapsaný v některém
programovacím jazyce. Tento text může být poté předlohou pro jiný počítačový program, který ho
buď přímo provádí (tzv. interpretuje), nebo z něj vytvoří samostatně spustitelný soubor.
Freeware je software, který je šířen zdarma, například na Internetu nebo na různých CD. Program je
možno provozovat zdarma po neomezenou dobu a je možno jej i zdarma šířit dále. Není však
dovoleno šířit jej za úplatu.
15
Shareware je software s povolením šířit kopie, ale každý, kdo se rozhodne jej trvale používat, má
povinnost zaplatit licenční poplatek. Potencionálním zákazníkům přináší shareware tu výhodu, že si
počítačový program mohou vyzkoušet ještě předtím, než za jeho užívání zaplatí.
Proprietární (komerční) software jsou všechny počítačové programy, jejichž použití je zpoplatněno. K
jejich zdrojovému kódu není přístup (zdrojový kód nelze tedy studovat) a počítačové programy není
možno měnit. Z toho vyplývá, že u proprietárního softwaru nemůžeme ovlivnit jeho funkčnost.
Licence OEM (Original Equipment Manufacture) znamená software, který je předinstalovaný na
počítači a je získán s koupí počítače. Např. společnost Microsoft tímto způsobem často distribuuje své
operační systémy. Licence pořízená touto formou je vázaná na dané zařízení, se kterým byl software
dodán. Jinými slovy software nelze nainstalovat na žádný jiný počítač a v případě ztráty nebo zničení
zařízení, se kterým byl pořízen, zaniká i tato licence a program již není dovoleno dále používat. Pokud
dojte k prodeji zařízení, potom nový majitel či majitelka získává automaticky i tuto licenci a oprávnění
software používat. Všechny produkty pod licencí OEM jsou vázány na hardware a není možné je
koupit samostatně.
Adware je druh licence, která umožňuje užívat software zdarma. V programu se ale objevuje placená
reklama, za kterou získávají autoři peníze. Program nesmí být měněn a zejména nesmí být
odstraněna reklama, která se během používání programu objevuje (obvykle je stahována z
Internetu).
Ochrana osobních údajů
Smysl a zásady právní ochrany osobních údajů
Smyslem zákona o ochraně osobních údajů je ochrana Listinou základních práv a svobod zaručeného
práva na ochranu osoby před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života
neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů.
V současné společnosti je vlivem rozvoje informačních technologií toto právo stále více narušováno.
Základní pojmy (převzato ze zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů):
- Osobní údaj je jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů.
- Citlivý údaj je osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu,
politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém
přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě. Citlivým údajem
je také biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu.
- Anonymní údaj je takový údaj, který buď v původním tvaru, nebo po provedeném zpracování
nelze vztáhnout k určenému nebo určitelnému subjektu údajů.
- Subjektem údajů je fyzická osoba, k níž se osobní údaje vztahují.
- Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování informací, uchovávání,
zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření,
zveřejňování, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace.
- Shromažďování osobních údajů je systematický postup nebo soubor postupů, jehož cílem je
získání osobních údajů za účelem jejich dalšího uložení na nosič informací pro jejich okamžité
nebo pozdější zpracování.
- Uchovávání osobních údajů je udržování údajů v takové podobě, která je umožňuje dále
zpracovávat.
Zákonné normy na ochranu osobních údajů
Základním pramenem právní úpravy ochrany osobních údajů je zákon č. 2/1993 Sb. „Listina
základních práv a svobod“, který je součástí ústavního pořádku České republiky. Je v ní zakotveno
právo na ochranu osobních údajů, právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, právo každého
na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o
své osobě a ustanovení, že nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a
záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, zasílaných poštou či jiným způsobem, stejně se zaručuje
tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.
16
Druhým důležitým zákonem je zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Tento zákon se
vztahuje na veškeré zpracovávání osobních údajů státními orgány, orgány územní samosprávy, jinými
orgány veřejné moci, jakož i fyzickými a právnickými osobami. Nevztahuje se na zpracování osobních
údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu.
Hlavní povinnosti správce osobních údajů v ČR jsou ošetřeny v zákonu č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů, §5. Mezi hlavní povinnosti správce patří (převzato ze zákona č. 101/2000 Sb.):
- stanovit účel, k němuž mají být osobní údaje zpracovány.
- stanovit prostředky a způsob zpracování osobních údajů.
- zpracovat pouze přesné osobní údaje, které získal v souladu se zákonem.
- shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném
pro naplnění stanového účelu.
- uchovávat osobní údaje pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování.
Správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je
může zpracovávat pouze v případech přesně vymezených zákonem. Subjekt údajů musí být při
udělení souhlasu informován o tom, pro jaký účel zpracování a k jakým osobním údajům je souhlas
dáván, jakému správci a na jaké období. Souhlas subjektu údajů se zpracováním osobních údajů musí
být správce schopen prokázat po celou dobu zpracování. Nesouhlas se zpracováním musí subjekt
údajů učinit písemně.
Zdraví
Často slýcháme, že práce u počítače škodí zdraví. Zdravotní potíže při práci s PC se dělí do tří
základních skupin:
Zrakové obtíže
Na potíže se zrakem si při práci u počítače stěžuje 75% osob. Tyto obtíže mají charakter zrakové
únavy, které po odpočinku odezní. Projevují se pocitem zrakové i celkové únavy spojené s bolestmi
hlavy, zvýšenou suchostí či slzením a pálením očí, tlakem v očích popř. rozostřením. Hlavní příčinou
těchto obtíží je zraková náročnost práce, která je způsobená trvalým přizpůsobením očí na vidění do
blízka. U lidí s chybnou korekcí zraku nebo se skrytou oční vadou jsou obtíže častější a projevují se po
kratší době práce. Čím je delší doba práce, tím je větší výskyt obtíží. Zraková únava se u počítače
většinou začíná projevovat asi po dvou hodinách a je zřetelná již po čtyřech hodinách práce.
Obtíže pohybového aparátu
Práce s počítačem je práce trvale vsedě. Při trvalém sezení trpí bolestmi zad 60 – 80% lidí. Jde
zejména o bolesti páteře, a to hlavně v její bederní a krční části, a dále pak o bolesti ruky a paže,
které jsou způsobené rychlými opakovanými pohyby prstů nebo nadměrně častým používáním myši.
Bolesti zad v bederní a křížové oblasti páteře jsou vyvolávány důsledkem tlaku na páteřní ploténky při
nevhodném způsobu sezení. Bolesti v krční a šíjové oblasti páteře jsou způsobeny zejména polohou
hlavy a rukou při práci. Příčinou muže být nevhodně umístěný monitor.
Bolesti svalových skupin horních končetin mohou být způsobeny rychlými opakovanými pohyby prstů
a nadměrně častým používáním myši. Byl definován soubor potíží způsobených nepřiměřeně vysokou
pracovní zátěží u počítače opakovanými pohyby malého rozsahu. Tento fenomén doby se nazval
Repetitive Strain Injury (RSI) nebo je také označován jako Repetitive Stress Indry. České pojmenování
zní Syndrom z opakovaného přetížení (SOP). Dnes je to jedna z nejčastějších příčin nemoci z povolání
u kancelářských zaměstnání. Zanedbáním může dojít až k onemocnění svalů, svalových úponů, šlach
a šlachových pouzder, nervů a kloubů. Příčiny obtíží jsou v nadměrném jednostranném dlouhodobém
přetěžování pohybového ústrojí. Tyto obtíže mohou být ještě zdůrazněny nepříznivými klimatickými
podmínkami (chlad, vlhko, průvan), proto je důležité předcházet trvalému statickému napětí svalů
častou změnou polohy těla, aktivním posezem při práci s počítačem a častými přestávkami v práci.
17
Psychosomatické obtíže
Při dlouhé práci na počítači se mohou objevit bolesti hlavy, únava a neurotické a depresivní stavy.
S nimi mohou vzniknout také poruchy spánku. Poté se brzo objeví frustrace z nedostatečného
uspokojení v práci, a tím se uzavře bludný kruh. Pak již je obtížné zjistit, co bylo prvotní příčinou a co
je důsledkem. Lidské psychice také neprospívá časový tlak, stres a dlouhodobé duševní napětí, které
je často s touto prací spojeno. Práce u počítače je často velmi psychicky náročná. Klade značné
požadavky na myšlení, tvořivost, rozhodování, koncentraci pozornosti a představivost. Pokud si
člověk nedopřeje trochu každodenního klidu od starostí, pohody a relaxace, čekají ho
psychosomatické obtíže téměř určitě. Velmi výrazným faktorem je též sociální klima na pracovišti.
Ergonomie
Ergonomie se zabývá vztahem mezi člověkem a pracovními podmínkami. Využívá poznatků z biologie,
medicíny, technických a společenských věd. Jejím cílem je optimalizace pracovních podmínek člověka
při pracovním procesu, a to ve smyslu dosažení zdraví, pohody, bezpečnosti a optimální výkonnosti.
Pracovní místo s počítačem
Ergonomie pracovního místa s počítačem tkví ve správně zvoleném zařízení a jeho uspořádání.
Faktorem, na který je v ergonomických studiích kladen stěžejní důraz, je stabilita a především
nastavitelnost nábytku (zejména židle), které umožňují svobodné přizpůsobení specifickým tělesným
proporcím a potřebám jednotlivce.
Výška pracovní desky a prostor pro dolní končetiny musí umožňovat pohodlnou pracovní polohu.
Rozměry desky stolu musí být zvoleny tak, aby bylo možné proměnlivé uspořádání obrazovky,
klávesnice a dalších zařízení. Desky pracovního stolu a dalších zařízení musejí být matné, aby na nich
nevznikaly odrazy světla. Konstrukce pracovní židle musí být stabilní, s výškově nastavitelným
sedákem. Zádová opěrka musí být nastavitelná jak výškově, tak úhlem sklonu. Opěrka pro dolní
končetiny by měla být poskytnuta každému, kdo ji vyžaduje.
Zásady uspořádání pracovního místa s počítačem
Důležité je vytvoření takového pracovního prostředí, ve kterém se budeme cítit co nejlépe a co
nejméně budeme vystaveni nepříznivým vlivům. Nejdříve si upravíme židli, pokud možno za sedu.
Lýtko by mělo se stehnem svírat v koleni úhel 90°. Chodidlo by se mělo celé dotýkat podlahy. Pokud
jsme nižší postavy, můžeme použít pro větší pohodlí opěrku pod nohy. Když máme upravenou židli,
upravme si výšku pracovní plochy tak, aby zápěstí zůstalo rovné a přímé při práci s myší a klávesnicí.
Úhel v lokti mezi předloktím a paží by měl být v rozmezí 70° až 90°. Klávesnice se používají co nejnižší,
aby se redukoval úhel svírající dlaň a předloktí. Pokud je to nezbytné, použijme oporu zápěstí pod
klávesnici.
Různé názory existují na opěrky předloktí na sedačkách. Při léčbě již existujících potíží mohou výrazně
pomoci držet paže ve správné poloze bez zbytečného dodatečného úsilí. Na druhé straně však
mohou svým tlakem na loket a předloktí vyvolávat potíže vyvolané sevřením ulnárního nervu, zvláště
jsou-li z tvrdého materiálu. Některé prvky používané pro zlepšení ergonomie práce tak mohou
působit i negativně.
Pro minimalizaci odlesků umístíme obrazovku monitoru kolmo ke zdrojům světla a oknům.
Neumisťujeme monitor před okno nebo rovnoběžně se zdroji světla. Naklonění obrazovky mírně
vpřed pomůže snížit odlesky. Pro subjektivní snížení efektu odlesku také pomůže snížení jasu a
zvýšení kontrastu. Upravíme si výšku monitoru tak, aby linie pohledu při správném posezu byla blízká
úrovni vršku obrazovky. Musíme být schopni přehlédnout obsah celé obrazovky bez naklánění hlavy
dopředu a dozadu 60° zorným úhlem normální linie pohledu. U menších monitorů to může znamenat
použití podstavce. U větších monitorů bude možná nutné zvětšit vzdálenost obrazovky.
18
Menší postava
(cm)
Střední postava
(cm)
Vyšší postava
(cm)
Výška sedačky
40
46
52
Výška pracovní plochy (myš, klávesnice)
58
64
71
Výška roviny pohledu
103
118
133
Vzdálenost obrazovky
>30
>30
>30
0 – 60°
0 – 60°
0 – 60°
Zorný úhel
Tabulka 1 – Doporučené hodnoty pro úpravu pracoviště (ANSI/HFS 100-1988)
19
Práce s operačním systémem MS Windows XP
Práce s operačním systémem MS
Windows XP
Operační systém MS Windows XP
Historie
Z předchozí kapitoly již známe pojem operační systém. Také víme, k čemu slouží a jaké jsou jeho
základní součásti. Operační systém Windows (česky Okna) od firmy Microsoft je dnes
nejrozšířenějším (i když ne nejstarším) operačním systémem, který se využívá na pracovních
stanicích.
Operační systém Windows nejdříve začal vcházet do povědomí jako grafická nadstavba textového OS
s názvem MS-DOS. Přes verze Windows 3.0, Windows 95, Windows 98 a Windows ME se vývoj
tohoto operačního systému dostal na konec svých možností a bylo nutné jej kompletně přepracovat.
Nová verze vycházela ze serverové verze Windows NT. Byl vytvořen systém, který již nebyl závislý na
zastaralém MS-DOSu. Vznikla verze Windows 2000. Ta přinesla nejen mnoho změn a vylepšení, ale
také přinesla spoustu problémů, které byly velmi podobné nedávnému přechodu na Windows Vista,
popřípadě nově Windows 7.
Obrázek 6 – Pracovní plocha OS Windows 3.0
My se budeme věnovat ovládání a součástem verze systému s označení Windows XP. Tato verze
operačního systému je dnes nejvíce rozšířena a také je využívána (kromě jiných OS) v učebnách
katedry informatiky.
20
Základní pojmy OS
Přihlášení do systému
První verze operačního systému Windows byly jednouživatelské. S postupným rozšiřováním počítačů
a počítačových sítí bylo nutné zabezpečit operační systém nejen z pohledu síťového provozu, ale
především zabezpečit ochranu soukromých dat jednotlivých uživatelů a uživatelek, a to na počítačích,
kde pracovalo více osob. I proto se vycházelo ze serverového víceuživatelského řešení.
Každý uživatel, uživatelka nebo skupina má v rámci operačního systému vytvořeno konto. K tomuto
kontu se při startu systému přihlašuje. Konto má mnoho parametrů. Nás především bude zajímat, jak
se k danému kontu přihlásit. Uvedené obrázky ukazují, jak se do systému přihlásit.
Obrázek 7 – Grafické přihlášení do systému
Obrázek 8 – Klasické přihlášení do systému
Do systému se lze přihlásit také přes programy (klienty) třetí strany. Většinou je toto přihlášení
využito při přihlašování do sítě jiného typu než od firmy Microsoft. V našich učebnách je například
využit klient sítě Novell Netware.
21
Obrázek 9 – Přihlášení do systému přes Novell
K přihlášení do systému je zapotřebí uživatelské jméno (username, login) a většinou heslo
(password).
Mezi další parametry, které dané konto určuje, patří například:
- umístění soukromé složky,
- možnosti měnit nastavení operačního systému nebo konta samotného,
- využívání systémových prostředků jak v oblasti hardwaru (zápis na DVD mechanice), tak i
softwaru (spouštění různých programů například pro přístup k Internetu).
Práce s myší
Dříve než se podíváme na základní prvky, které se nachází na obrazovce, měli bychom se nejdříve
podívat na to, jakým způsobem se pracuje s myší. Myš je zařízení, které usnadňuje práci v grafickém
prostředí a umožňuje rychle vykonávat různé úkony na různých místech obrazovky. Aktuální polohu
myši na obrazovce určuje tzv. kurzor. Ten může mít různý vzhled podle toho, kde se kurzor právě
nachází. Pokud jsme například v textovém editoru, máme kurzory dva. Jeden od myši a druhý, který
udává polohu v textu se nazývá textový kurzor. Jeho poloha je zpravidla určena blikající svislou čárou.
Standardní myši dnes mají dvě tlačítka s kolečkem uprostřed. Pohyb myši probírat nebudeme, je
triviální. Podíváme se spíše na tlačítka myši.
Jednomu krátkému stisknutí tlačítka myši (levého nebo pravého) se říká klik nebo kliknutí. Kliknutí
provádí v každém programu (i jeho části) jinou akci.
Dvěma stisknutím tlačítka rychle po sobě se říká dvojklik, nebo také poklepání. Poklepání se používá
pro levé tlačítko.
Krátké stisknutí pravého tlačítka myši vyvolá kontextové menu, někdy také označované jako místní
nabídka. Toto menu se dá využít v téměř každém programu a nabízí příkazy, které se vztahují buď
k programu, nebo jeho části.
Stisknutí a držení levého tlačítka myši s následným pohybem se říká přetažení.
Otáčení prostředního kolečka se říká rolování (rollování). Slouží pro posouvání dlouhého dokumentu
v programu Microsoft Word nebo internetové stránky v internetovém prohlížeči.
Prostřední kolečko se dá využít také jako tlačítko. Využívají ho jen některé programy (především ty
složitější). Například u výše uvedených programů slouží pro posun v dokumentu bez rolování pouze
pohybem myši nahoru a dolů.
V dalším textu se dozvíte využití jednotlivých případů.
22
Pracovní plocha
Po přihlášení do systému se již spustí samotné grafické rozhraní operačního systému, kterému se říká
pracovní plocha.
Pracovní plocha je tedy první věc, kterou uvidíme po přihlášení do systému Windows. Na ní lze nalézt
ikony popřípadě samotná okna spuštěných programů. Ikona je malý obrázek, v našem případě
umístěný na pracovní ploše, který zastupuje určitý program, funkci systému nebo obecný soubor.
Dvojitým kliknutím (poklepáním) na ikonu se spustí odpovídající akce – spustí se program, otevře
soubor atd.
Poznámka: Na plochu umisťujeme, pokud je to možné, pouze zástupce (tj. odkazy na programy a jiné
soubory). Důvodů je hned několik a některé se dále ve skriptech dozvíte.
Pracovní plocha má několik
nastavení. K nastavení pracovní
plochy se dostaneme, pokud
stiskneme pravé tlačítko myši na
ploše kdekoliv mimo ikony a
hlavní
panel.
Z nabídky
vybereme položku Vlastnosti.
Otevře se nám okno, kde je
možné nastavovat vlastnosti
plochy
a
celkový
vzhled
operačního systému. Na některá
nastavení se podíváme blíže.
V záložce Plocha můžeme měnit
obrázek pozadí. Buď vybíráme
z dostupných obrázků, které jsou
součástí systému, nebo můžeme
vložit vlastní obrázek přes
tlačítko Procházet. Důležitá je
také pozice, kde můžeme volit
z několika položek. Jak bude
pozadí vypadat, vidíme hned na
zmenšeném monitoru.
Pod
záložkou
Spořič
obrazovky
se skrývá nastavení spořiče
Obrázek 10 – Dialogové okno Zobrazení – vlastnosti
obrazovky. Dnes už se toto
nastavení příliš nevyužívá. Dříve
toto nastavení přinášelo úsporu energie u CRT monitorů. U dnešní LCD technologie už toto není
potřeba. Dále se však na této záložce nachází tlačítko Napájení. Po stisknutí tlačítka se otevře nové
okno, kde lze zvolit, kdy se má jaká součást počítače vypnout. Zde se například nastaví, kdy se vypne
monitor. Také se voleb v tomto okně používá k úsporám při práci s notebookem. V záložce Vzhled lze
upravovat barevná schémata, vzhled a chování oken a dalších prvků v rámci systému. V záložce
Nastavení se mění především nastavení rozlišení monitoru, nastavení více monitorů. Pod tlačítkem
Upřesnit se dostaneme k dalším podrobnějším nastavením monitoru a grafické karty.
Hlavní panel
Hlavní panel se dá rozdělit na tyto základní části: tlačítko Start, seznam otevřených oken, panel jazyků
a Oznamovací oblast (tzv. System tray).
Pod tlačítkem Start nalezneme seznam naposledy spuštěných programů. Nainstalované programy
nalezneme pod položkou Všechny programy. Na pravé straně máme rychlé odkazy k dokumentům,
23
tiskárnám, ovládacím panelům atd. Na nastavení se podíváme blíže. K nastavení se dostaneme, když
na tlačítku Start stiskneme pravé tlačítko myši a vybereme možnost Vlastnosti.
Můžeme
přepnout
na
klasický vzhled nabídek,
který byl v předchozích
verzích operačního systému
Windows. My pokračujeme
přes
tlačítko
Vlastní
k dalšímu nastavení. Pod
záložkou Obecné můžeme
měnit velikost ikon a počet
naposledy
spuštěných
programů, které se objeví na
levé straně nabídky start.
Dále pak můžeme zvolit, zda
se má v nabídce zobrazit
odkaz
na
internetový
prohlížeč
a poštovního
klienta.
Pod
záložkou
upřesnit
nalezneme
podrobnou nabídku toho, co
se má zobrazit v pravé části
nabídky start. Najdeme zde
také tlačítko pro vymazání
seznamu
naposledy
otevřených dokumentů a
také
přepínače
pro
automatické
otvíraní
nabídek a pro zvýraznění
Obrázek 11 – Dialogové okno vlastnosti hlavního panelu
nově
nainstalovaných
programů.
K nastavení možností hlavního panelu se dostaneme stiskem pravého tlačítka myši (na hlavním
panelu) a zvolením položky Vlastnosti. Stejně se k nastavení dostaneme, pokud provedeme stejný
krok jako u nastavování vlastností tlačítka start (jen vybereme druhou záložku s názvem Hlavní
panel).
Většina přepínačů je intuitivní. Zároveň vidíme náhled, co se na panelu změní. Důležitý je přepínač
Uzamknout hlavní panel. Pokud není přepínač zaškrtnut, můžeme měnit rozměry a pozici samotného
panelu a jeho jednotlivé součásti. Dále si všimněme přepínače Zobrazit panel Snadné spuštění. Ten
může sloužit pro rychlý přístup k často používaným programům přímo na jedno kliknutí. V základním
nastavení se panel zobrazí hned vedle tlačítka Start.
Na hlavním panelu se dále nachází Panel jazyků. Stiskem levého tlačítka myši můžeme přepínat mezi
nainstalovanými klávesnicemi. V základním nastavení se zde nachází česká a anglická klávesnice.
Pravým tlačítkem se dostaneme k vlastnostem nastavení jednotlivých druhů klávesnic. Zde můžeme
přidat klávesnice pro jiné jazyky, nebo volit způsob jejich přepínání. Zde je potřeba upozornit na
jednu velmi důležitou zkratkovou klávesu, a to je Alt+Shift. Tou totiž můžeme jednotlivé klávesnice
přepínat (pokud to není nastaveno jinak).
Poslední částí je Oznamovací oblast (System tray). Zde je uveden především aktuální čas (a datum
pokud najedeme myší do dané oblasti). Dále jsou zde ikony spuštěných programů, které běží na
pozadí operačního systému. Jsou zde jak systémové programy, tak programy spuštěné uživatelem či
uživatelkou. Ze systémových můžeme uvést například antivirový program, ovládání hlasitosti, ovladač
pro grafickou kartu a další. Z klasických programů můžeme uvést třeba ICQ nebo Skype.
24
Ovládací prvky okna
Obecně lze okna rozdělit na dva typy. Prvním typem jsou informační popř. varovná okna. Ta většinou
obsahují jen omezené množství ovládacích prvků. Můžete srovnat podle přiložených obrázků. My se
podrobněji podíváme na ovládací prvky standardního okna. Zároveň si vysvětlíme, jakým způsobem
se s okny pracuje.
Obrázek 12 – Příklady dialogových oken – výstražné a potvrzovací
Okno se skládá z několika základních částí. Na horním okraji se nachází titulková lišta. Zde je uveden
název okna popř. nějaká informace, která s oknem souvisí. V případě programů, kde se otevírá nějaký
soubor (např. Poznámkový blok, nebo Microsoft Word), je v liště uveden také název otevřeného
souboru. Pokud se podíváme do levého horního rohu okna, vidíme ikonu daného programu. Pokud
na ni klepneme myší, otevře se nabídka s jednotlivými možnostmi pro práci s oknem. Ty jsou téměř
totožné s ovládacími prvky v pravém rohu okna. Obvykle jsou zde tři tlačítka. Ty slouží k zavření okna,
obnovení/maximalizaci okna a minimalizaci okna do Hlavního panelu. Obnovení/maximalizace okna
je přepínač, který použijeme, pokud máme okno maximalizované a chceme, aby okno mělo přesné
rozměry. Rozměry a posun okna nelze měnit, pokud je okno maximalizované. U některých oken je
tato funkce zakázaná. Pro samotnou změnu rozměrů stačí najet na okraj okna, kurzor myši se změní
na
. Pokud podržíme levé tlačítko myši a pohybujeme kurzorem, mění se rozměr okna. Pokud
chceme měnit oba rozměry najednou, stačí dojet kurzorem myši na roh okna, kurzor se změní
na
. Pro pouhý posun okna po ploše najedeme na titulkovou lištu, stiskneme levé tlačítko myši
a držíme jej.Pohybem kurzoru myši (přetažením) se mění i poloha okna.
Pod titulkovou lištou se zpravidla nachází Menu. To obsahuje seznam dostupných příkazů v daném
programu. Ty jsou rozděleny do jednotlivých kategorií (např. Soubor, Nápověda aj.). Pokud tedy
někdo řekne: „Příkaz Tisk se nachází v menu Soubor“, otevřeme kliknutím položku (menu) Soubor a
hledáme příkaz Tisk.
Pod menu se nachází panel nástrojů popř. více panelů. Panel nástrojů už známe z Hlavního panelu
(panel jazyků). Panel nástrojů obsahuje nejpoužívanější příkazy ve formě ikon v daném programu,
které jsou snadno dostupné. Ve složitějších programech např. Microsoft Word, jsou panely rozděleny
na kategorie pro lepší přehlednost a možnosti úprav. U panelu nástrojů lze většinou změnit pozice
25
podle toho, jak to nejvíce vyhovuje uživatelce nebo uživateli. My budeme používat balík
kancelářských aplikací Microsoft Office 2007. Zde je situace trochu jiná. Menu a panely nástrojů
částečně splývají a dohromady se nazývají Pás karet.
Obrázek 13 – Ovládací prvky okna
Dalším důležitým prvkem okna je stavový řádek. Ten už podle názvu informuje o důležitých
skutečnostech (například na jaké stránce jsme v dokumentu). V některých programech se ve
stavovém řádku ukazuje nápověda k jednotlivým příkazům při procházení příkazů v menu.
Pokud program není schopen předat veškeré informace, jsou v okně tzv. posuvníky (např. dlouhý
dokument nelze zobrazit na obrazovce celý). Slouží k rychlému posouvání v rámci jednoho okna.
Posuvníky mohou být jak svislé tak vodorovné.
Popis základních
Windows XP
součástí
a
programů
operačního
systému
Ovládací panely
Centrum pro nastavování vlastností systému, komponent a periferií se nazývá Ovládací panely.
Najdeme je jako jednu z položek na pravé straně pod tlačítkem Start. Na některá nastavení se
podíváme blíže. Některá už známe. Podrobnější vysvětlení k jednotlivým položkám dostaneme,
pokud na ikonu najedeme myší a chvilku počkáme. Objeví se doprovodný text.
Obrázek 14 – Okno ovládacích panelů v klasickém zobrazení
První položkou, kterou známe, je Zobrazení. Pokud na ikonu poklepeme, objeví se stejné okno, jaké
jsme měli, když jsme vybrali příkaz Vlastnosti v kontextovém menu na ploše. Další známou položkou
je Hlavní panel a nabídka Start.
V položce Datum a čas můžeme měnit nejen tyto hodnoty, ale na poslední záložce je možnost pro
automatickou aktualizaci času z Internetu. Pokud se nám čas v počítači rychle rozchází s realitou,
26
můžeme toto tlačítko použít pro okamžitou aktualizaci. Do stejného okna se dostaneme, pokud
poklepáme přímo na čas v oznamovací oblasti.
V položkách Klávesnice a Myš můžeme nastavovat vlastnosti těchto zařízení, jako je rychlost psaní,
rychlost pohybu kurzoru. U myši pak můžeme nastavovat vzhled kurzoru, rychlost poklepání a další.
Obrázek 15 – Okno ovládacího panelu pro myš – záložka Možnosti ukazatele
Položka Místní a jazykové nastavení obsahuje nastavení základního formátu např. pro datum, měnu
nebo styl desetinné čárky v číslech. Pokud stiskneme tlačítko Podrobnosti v záložce Jazyky, otevře se
okno pro přidávání dalších klávesnic a další možnosti. Okno je stejné, které jsme vyvolali příkazem
Vlastnosti z kontextového menu panelu jazyků na hlavním panelu.
Další důležitou položkou je Přidat nebo odebrat programy. Objeví se okno, ve kterém je seznam
aktuálně nainstalovaných programů. Zde se programy dají ze systému odinstalovat. Stačí kliknout na
program, který chceme odinstalovat, a zvolit možnost Odebrat. Spustí se průvodce pro odebrání
programu. Nestačí jen smazat položku v nabídce Všechny programy pod tlačítkem Start.
V položce Systém nalezneme na první záložce základní informace o systému. Na dalších záložkách se
nastavují základní parametry systému, jako je název počítače, jeho zařazení v rámci sítě, možnosti pro
obnovu systému a jeho spouštění, nastavení aktualizací atd.
V položce Tiskárny a faxy můžeme přidávat novou tiskárnu do systému, nebo nastavovat tiskárny již
nainstalované. Možná jste se již setkali s problémem, že když nastavíme tiskárnu v nějakém
programu, po zavření a spuštění daného programu měla tiskárna původní nastavení. Pokud změníme
nastavení tiskárny přes tuto volbu, vlastnosti tiskárny budou pro všechny programy stejné a zůstanou
zachovány i přes vypnutí systému.
Pod položkou Uživatelské účty se skrývá jednoduché nastavení pro tvorbu a úpravu uživatelských účtů v rámci operačního systému.
27
Obrázek 16 – Dialogové okno Nastavení systému
Poslední položkou jsou Zvuky a zvuková zařízení. Zde můžeme nastavovat hlasitost nejen
reproduktorů, ale třeba i mikrofonu nebo jiných vstupních zařízení. Dále můžeme nastavovat, jaké
reproduktory máme připojené k počítači a jejich hlasitost. Také můžeme měnit zvukové schéma
operačního systému a jednotlivým událostem přiřazovat zvuky (např. při startu systému). Nastavení
hlasitostí je poměrně jednoduché a velmi často se v ovládacích panelech nalézá i samostatná položka
pro vaši zvukovou kartu. Tam pak je možností nastavení daleko více.
Další součásti operačního systému
Programy, které jsou součástí operačního systému a pomáhají v různých oblastech, nalezneme
v nabídce Všechny programy pod tlačítkem Start ve složce Příslušenství. Opět se na některé z nich
podíváme. Dále nalezneme v systému nainstalované i jednoduché hry pro zpestření při práci.
Program Malování slouží k jednoduchým úpravám obrázku. Dokáže pracovat i s formátem jpeg,
který je velmi rozšířený v digitálních fotoaparátech. Program je velmi jednoduchý a nehodí se ke
složitějším úpravám.
Kalkulačka pomáhá s výpočty. V základním nastavení se jedná o jednoduchou kalkulačku. Lze ji však
přepnout například na vědeckou, je tak k dispozici velmi slušný nástroj i pro složitější výpočty.
Program Poznámkový blok umožní psát jednoduché texty bez pokročilejšího formátování
(vzhledu). Program se dá také využít při kopírování internetových stránek do textového editoru a
odstraní nechtěné objekty (jako jsou tabulky nebo obrázky). Někdy to velmi usnadní následnou práci
s textem.
28
Podobný program je Wordpad, který se nainstaluje v základní instalaci. Dá se velmi dobře využít
k psaní jednoduchých textů. Wordpad již základní formátování má, a proto zde již vytvoříme
dokument s potřebným vzhledem. Můžeme jej využít, pokud nemáme v počítači k dispozici jiný
textový editor (např. Microsoft Word) a potřebujeme napsat a vytisknout text
Velmi důležitý program Mapa znaků umožňuje vkládat do textů znaky, které nenalezneme na
klávesnici.
Pokud máme problémy se systémem po nainstalování nějakého nového programu, a ty přetrvávají
i po následném odebrání programu ze systému, můžeme použít nástroj Obnovení systému. Ten
vrací nastavení systému zpět k určitému datu. Program se také často využívá při odstraňování virů
z napadeného počítače.
Poslední dvojicí programů, na které se podíváme, je Defragmentace a Vyčištění disku. Program
Defragmentace disku srovná data, která jsou uložena fyzicky na pevném disku tak, aby se urychlilo
jejich načítání. Vyčištění disku slouží k odstraňování přebytečných nebo dočasných dat, která systém
při své práci shromažďuje. Použití těchto programů může také částečně urychlit běh systému.
F1
Zobrazí nápovědu
F10
Aktivuje panel nabídek v aktivní aplikaci
ALT+TAB
Přepíná mezi otevřenými okny
ALT+ESC
Prochází okny v pořadí, ve kterém byla otevřena
ALT+F4
Zavře aktivní okno nebo ukončí aktivní program
CTRL+F4
Zavře aktivní dokument v aplikacích, které umožňují současně otevřít více
dokumentů
ALT+ENTER
Zobrazí vlastnosti vybraného objektu
ALT+MEZERNÍK
Otevře místní nabídku aktivního okna
SHIFT+F10
Zobrazí místní (kontextovou) nabídku pro vybranou položku
ALT+MEZERNÍK
Zobrazí systémovou nabídku aktivního okna
CTRL+ESC
Zobrazí nabídku Start
Windows
Zobrazí nebo skryje nabídku Start
Windows+BREAK
Zobrazí dialogové okno Vlastnosti systému
Windows+D
Zobrazí plochu nebo vrátí okna
Windows+M
Minimalizuje všechna okna
Windows+SHIFT+M
Obnoví minimalizovaná okna
Windows+E
Otevře okno Tento počítač
Windows+F
Vyhledá soubor nebo složku
CTRL+Windows+F
Vyhledá počítače
Windows+F1
Zobrazí nápovědu systému Windows
Windows+L
Uzamkne klávesnici
Windows+R
Otevře dialogové okno Spustit
Tabulka 2 – Klávesové zkratky systému MS Windows XP
29
Souborový systém
Dříve, než se podíváme na základní pojmy, jako je soubor, složka nebo třeba zástupce, řekneme si
něco o samotné struktuře toho, jak jsou data v počítači, resp. na pevném disku, uložena. Jako
přirovnání a nastínění jednotlivých pojmů použijeme situaci, kterou všichni víceméně dobře známe.
Jedná se o kartotéku v ordinaci lékaře nebo lékařky. Při otevření nové ordinace si začne řadit karty
jednotlivých pacientů a pacientek podle abecedy. Dále potřebuje udržovat další informace např. o
firmách dodávajících léky. K tomu si zakoupí skříně se zásuvkami. S tím, jak mu pacientky a pacienti
přibývají, začne být toto řazení nepřehledné, proto si popíše jednotlivé zásuvky u skříněk počátečními
písmeny. Uvnitř zásuvky si může oddělit jednotlivá písmena prázdnými listy, na které si napíše další
doplňující informace (třeba druhé písmeno u příjmení).
Teď se vrátíme zpět k počítačům. Tam je to totiž velmi podobné. Fyzicky může být pevný disk
rozdělen na takzvané oddíly (v přirovnání jsou to jednotlivé skříně). Každý oddíl obsahuje různá data.
Kromě označení oddíl se používá i pojem disk, protože operační systém nerozlišuje, zda se využívá jen
část fyzického (pevného) disku. Oddíly (disky) jsou označovány velkými písmeny. Disk C je většinou
systémový disk, kde jsou data nutná pro běh operačního systému. Zde jsou také programy, které lze
na počítači spouštět. Ke každému dalšímu připojenému zařízení např. DVD mechanice nebo flash
disku, se přiřazuje také písmeno.
Na jednotlivých discích je pak vytvořena stromová struktura jednotlivých složek. Složku si můžeme
představit jako jeden šuplík v ordinaci nebo jako prázdnou kartu s doplňujícími informacemi. Stejně
jako v ordinaci samotný prázdný list neobsahuje žádná „data“, složka jen určuje umístění dat v rámci
systému/disku/oddílu. Pro složku existuje ještě výraz Adresář, se kterým se můžeme také setkat.
Stromovou (adresářovou) strukturou rozumíme skutečnost, že složky mohou obsahovat další složky.
Ty pak jsou vnořené do sebe. Zápis dvou do sebe vnořených složek pak vypadá například takto:
C:\složka1\složka2\
U operačního systému Windows XP nalezneme tři základní systémové složky. Složka Windows
obsahuje nainstalovaný operační systém. Zde jsou umístěna veškerá data potřebná pro fungování
systému. Další složkou je Program Files. Tady jsou umístěny programy, které jsou v systému
nainstalované. Poslední složkou je Documents and Settings. Zde jsou umístěná data jednotlivých
uživatelů a uživatelek včetně známé složky Dokumenty.
Dalším pojmem je soubor. To jsou již skutečná data (stejně jako karty v ordinaci). Soubory jsou podle
svého účelu řazeny do různých složek. Soubor má několik parametrů, nejdůležitějšími je název,
velikost, datum vytvoření/úprav souboru. Proto, aby se rozlišily jednotlivé druhy souborů, se
k souborům přiřazuje přípona. Ta určuje, zda je soubor spustitelný, zda je to dokument otevíraný,
např. v Microsoft Word, nebo nějaký jiný typ souboru. Přípona tedy slouží k tomu, aby byl rozeznán
druh souboru a systém byl schopen soubor otevřít. Od názvu souboru je oddělena tečkou.
V operačním systému Windows XP je standardně nastaveno, že se přípony známých souborů skrývají.
To trochu komplikuje situaci, ale každý soubor je opatřen ikonou, a tak je lze snadno odlišit. Stejně
tak druh souboru zjistíme, pokud na něj najedeme myší a počkáme na informační okno, které nám
ukáže, o jaký soubor se jedná. Spustitelný soubor (většinou program) má pak specifickou ikonu. Pro
zpřesnění uvedeme několik známých přípon.
EXE – spustitelný program
TXT – textový soubor bez formátování (napsaný např. v Poznámkovém bloku)
DOC (DOCX) – textový soubor (dokument) aplikace Microsoft Word (a nejnovější verze Word 2007)
XLS (XLSX) – tabulka aplikace Microsoft Excel (a nejnovější verze Excel 2007)
JPG – obrázek ve stejnojmenném formátu
Seznam přípon lze nalézt na Internetu. Základní přípony je vhodné znát.
30
V operačních systémech Windows se setkáme velmi často také s pojmem Zástupce. Zástupce je ve
své podstatě odkaz na soubor nebo složku, který se umísťuje na viditelné místo (např. na plochu).
Příkladem může být samotná složka Dokumenty. Ta je umístěna poměrně „hluboko“ v adresářové
struktuře, proto je vytvořen zástupce v nabídce pod tlačítkem Start po otevření položky Tento
počítač. Na ploše se vyskytují zástupci různých programů, ty se vytvoří po instalaci programu do
počítače. Ikona zástupce pak obsahuje v levém dolním rohu šipku, která zástupce označuje. Toto
označení není povinné, a třeba zástupce složky Dokumenty tuto identifikaci neobsahují.
Nakonec si vysvětlíme pojmy, které nesouvisí přímo se souborovým systémem, ale budou použity při
výkladu programu Průzkumník. Prvním je pojem položka, v Průzkumníkovi označovaná také jako
objekt. Pojem se používá při práci se souborovým systémem, kde se v určité složce vyskytují jak
složky, tak i soubory. Položka je pak souhrnný výraz pro oba tyto typy. Dalším pojmem je Koš. Koš je
složka, kterou operační systém využívá při mazání v rámci souborového systému. Je určen k tomu,
aby si nikdo nesmazal důležitá data z počítače. K práci s košem se dostaneme později. Posledním
pojmem je Schránka. To je oblast, kterou využívá operační systém při přesouvání nebo kopírování
objektů. Schránka je také určena pro dočasné uložení určitých dat a je společná pro všechny běžící
programy, proto je možné použít schránku pro přenos dat mezi programy.
Samotný pojem souborový systém je označení pro to, jakým způsobem jsou soubory fyzicky
poskládány na pevném disku. Ne vždy je soubor umístěn na disku „v jednom“ kuse. Může se nalézat
na různých místech. Základem souborového systému je tabulka, kde jsou zapsány pozice jednotlivých
souborů. Souborový systém si pak vytváří tabulku souborů a jejich umístění. Jen pro zajímavost,
Windows XP používají souborový systém NTFS. Dříve se používal FAT16 a FAT32. Druhý jmenovaný se
dnes využívá např. u flash pamětí.
Program Průzkumník Windows
K práci se složkami a soubory se používá program Průzkumník. Najdeme ho pod tlačítkem Start,
Všechny programy. V dřívějších verzích operačního systému to byla samostatná aplikace. Dnes je
stejná jako tzv. Explorer, pouze je zapnuta postranní lišta se složkami. Explorer slouží k procházení
nejen disků a jejich složek, ale také k procházení ovládacích panelů a dalších zařízení připojených
k počítači. Průzkumníka tak nemusíme hledat ve struktuře všech programů, ale stačí poklepat na
ikonu Tento počítač a otevře se okno Průzkumníka (Exploreru). Můžeme také využít klávesovou
zkratku Windows+E. Dříve než se budeme věnovat samotné práci se soubory a složkami, podíváme
se blíže na menu a panely nástrojů.
Po otevření okna vidíme v horní části menu a panel nástrojů. V programu Průzkumník funguje
stavový řádek jako nápověda. Když tedy klepneme na menu Soubor, uvidíme ve spodní části okna
nápovědu k jednotlivým příkazům. Jednotlivě nebudeme samotné příkazy probírat. Většinu věcí lze
ovládat přes kontextové menu.
Na panelu nástrojů (s názvem Standardní tlačítka) je několik tlačítek. Zleva to jsou tři tlačítka Zpět,
Vpřed a Nahoru. První dvě tlačítka slouží pro pohyb ve složkách, které jsme nedávno otevřeli. A to
buď nazpátek nebo dopředu. Tlačítka jsou rozdělena na dvě části. Pokud najedeme na černý
trojúhelník a klikneme, objeví se seznam naposledy navštívených složek a nemusíme se vracet po
jednotlivých krocích. Tlačítko Nahoru nás posune o složku výš ve stromové struktuře. Dalším
tlačítkem je Hledat. Po jeho stisknutí se nám na levé straně okna objeví postranní panel, kde
můžeme vyhledávat soubory nebo složky. Další položkou je tlačítko Složky. Po jeho stisknutí se na
levé straně okna rozevře panel se složkami, disky a dalšími prvky, které se v počítači nacházejí. Úplně
stejně vypadá program Průzkumník, pokud jej pustíme samostatně. Práci s tímto zobrazením si
ukážeme později. Tlačítka Hledat a Složky jsou přepínače. To znamená, že pokud nechceme postranní
panel, stačí znovu stisknout příslušné tlačítko. Posledním tlačítkem nastavujeme vzhled seznamu
souborů. Máme na výběr 5 možných zobrazení. Je v podstatě jedno, jaké použijeme. Upozorním
pouze na dva druhy zobrazení. Podrobnosti nám usnadní práci, pokud chceme ve složce najít
například soubor, u kterého neznáme název. Víme, jakou má velikost, nebo kdy byl změněn či
vytvořen. Po přepnutí do tohoto zobrazení se hlavní okno rozdělí na sloupce a můžeme seznam
31
seřadit podle sloupce, na jehož hlavičku klepneme. Šedivý trojúhelník značí, jak jsou položky aktuálně
seřazeny. Toto zobrazení se používá nejčastěji a doporučuji ho využívat. Pokud máme složku
s obrázky a nějaký hledáme, využijeme zobrazení miniatury. To nám umožní najít přesně obrázky,
které potřebujeme. Miniatury lze využít také k náhledu na filmy.
Obrázek 17 – Okno po otevření položky Tento počítač
Důležitou součástí okna je panel Adresa, který zjednodušuje orientaci . Zde vidíme cestu ke složce, ve
které se právě nacházíme (viz. souborový systém).
Obrázek 18 – Program Průzkumník s adresářovou strukturou
Stavový řádek neslouží pouze jako nápověda. Pokud klikneme do plochy okna, kde jsou jednotlivé
položky, stavový řádek ukazuje, kolik je objektů v aktuální složce. Pokud klikneme na nějaký soubor,
objeví se informace o typu souboru, datum poslední změny a velikost daného souboru. Stavový řádek
32
je v tomto velmi rozmanitý a nelze popsat všechny jeho možnosti. Rozhodně však zaslouží pozornost
při vaší práci.
Poznámka: Operační systém Windows umožňuje ukládání vzhledu každé složky samostatně. Může se
tedy stát, že v každé složce bude jiný způsob zobrazení.
Základní pravidla pro práci v Průzkumníkovi
- Kliknutí – označí složku nebo soubor.
- Dvojklik (klávesa ENTER) – otevře složku nebo spustíme soubor.
- Dvojí kliknutí s prodlevou (klávesa F2) – mění název souboru nebo složky (editace názvu).
- Kliknutím pravého tlačítka myši – zobrazí se kontextové menu.
Pro pohyb ve složkách používáme buď tlačítka Zpět, Vpřed a Nahoru. Tlačítko Nahoru má zkratkovou
klávesu Backspace. Dalším a rychlejším způsobem je otevření postranního panelu Složky. Jednotlivé
složky pak lze otevírat buď kliknutím na ikonu „plus“ nebo kliknutím na složku.
Pro pohyb v seznamu položek využíváme buď myš, nebo se pohybujeme šipkami.
Obrázek 19 – Příklad kontextového menu u
souboru
Obrázek 20 – Kontextové menu Nový
Vytvoření nové složky a souboru
-
otevřeme složku, ve které chceme soubor nebo složku vytvořit.
klikneme pravým tlačítkem myši do prostoru, kde se nevyskytuje žádná položka.
z kontextového menu vybereme položku Nový a objeví se seznam typů souborů, složka a
zástupce.
- kliknutím vybereme daný typ.
- zadáme název a stiskneme Enter nebo klikneme myší mimo název.
Nový soubor lze vytvářet i v programech, které se souborem daného typu pracují. V seznamu nejsou
uvedeny všechny druhy souborů, a protože operační systém nezobrazuje v Průzkumníkovi přípony,
musíme nejdřív spustit správný program a soubor v něm vytvořit.
33
Zástupce není příliš vhodné tímto způsobem vytvářet, i když možné to samozřejmě je.
Pro vytvoření zástupce je samostatný příkaz v kontextovém menu. Stačí pravým tlačítkem myši
klepnout na daný objekt (soubor nebo složku) a vybrat příkaz Vytvořit zástupce. V aktuální složce se
zástupce vytvoří a pak ho lze přesunout tam, kam potřebujete.
Pokud chceme vytvořit zástupce přímo na ploše, stačí v kontextovém menu vybrat položku Odeslat a
zde již máme příkaz Plocha (vytvořit zástupce). Další možností je přetáhnout soubor na plochu
pravým tlačítkem myši a vybrat položku Vytvořit zde zástupce.
Označování, kopírování a přesun souborů a složek
Nejdříve si popíšeme rozdíl mezi kopírováním a přesunem. Při kopírování zůstane na disku v dané
složce i původní objekt. Při přesunu se původní objekt smaže. Zde je potřeba mít na paměti, že
přesun se provádí pouze přepisem v tabulce souborového systému. Zdrojové soubory pak nelze
žádným způsobem obnovit. Podobně to platí, pokud přepisujeme soubor novým souborem se
stejným názvem. K původnímu souboru se už nedostaneme. V koši není a nelze ho obnovit ani jinými
pokročilými způsoby.
Obrázek 21 – Označování objektů v Průzkumníkovi pomocí myši
Označování objektů lze provádět třemi způsoby. První způsob je označování myší. Provede se tak, že
najedeme kurzorem mimo jakýkoliv objekt. Klasickým přetažením myši nám vznikne obdélník, ve
kterém se všechny objekty označí. Druhým způsobem je použití klávesnice. Pro pohyb slouží
kurzorové šipky. Pokud stiskneme k pohybu klávesu Shift, začnou se soubory označovat. Ani jeden ze
způsobů není sám o sobě příliš vhodný. Může nastat případ, že potřebujeme označit jen některé části
nebo objekty. Někdy pomůže zvolení vhodného zobrazení, nebo seřazení souborů. Nejlepší je využít
kombinace myši a klávesnice. Myš používáme pro pohyb v seznamu a k označování použijeme
klávesnici. Pokud chceme označit jen jednotlivé položky, které jsou v seznamu na různých místech
(např. vybrané fotky), použijeme k výběru klávesu CTRL. Klávesu CTRL držíme a klikáme na jednotlivé
položky, které chceme vybrat. Ty se začnou označovat. Pokud chceme vybrat souvislou řadu, označí
první položku kliknutím kurzor myši. Stiskneme a držíme klávesu Shift. Nastavíme kurzor myši na
poslední položku seznamu a klikneme na ni. Pustíme klávesu Shift. Označí se všechny položky mezi
označenou položkou a tou, na kterou klikneme. Aby toho nebylo málo, dají se zkombinovat klávesy
CTRL a SHIFT tak, abychom označili několik řad a položek. Postup je tento. Označíme jednu řadu
(podle popisu výše). Kurzorem najedeme na začátek druhé řady. Stiskneme a držíme klávesu CTRL.
Klikneme levým tlačítkem myši. Tím se nám označí další položka. Kurzor myši přesuneme na konec
druhé řady. Stiskneme Shift (CTRL musí být také stisknuté) a klikneme na položku. Máme označené
34
dvě řady. Přidávání samostatných položek je v tom obsaženo také. To, jestli držíme klávesy CTRL a
Shift stále stisknuté, není důležité. Jen je musíme mít stisknuté, když provedeme kliknutí myší.
Je několik způsobů, jak provádět kopírování a přesun objektů v rámci souborového systému. Jen na
vás záleží, jaký si vyberete vy. Způsoby se také používají podle toho, co přesně provádíme.
První a nejčastější způsob je ten, že si otevřeme dvě samostatná okna. V jednom okně bude jako
aktuální zdrojová složka. Ve druhém okně bude složka cílová. Objekty se pak zkopírují, nebo
přesunou přetažením myši, popřípadě zvolíme v okně se zdrojovými objekty příkaz z kontextového
menu Kopírovat/Vyjmout, přepneme do okna s cílovou složkou a v kontextovém menu zvolíme příkaz
Vložit.
Dalším způsobem je použití pouze jednoho okna. Pro přesun a kopírování např. na dva různé disky
není tento postup vhodný. Využít ho lze, pokud jen třeba třídíme dokumenty do jednotlivých složek,
které máme vytvořené v aktuální složce. Stačí vybrat objekty, se kterými chceme pracovat, a
přetáhnout je do složky, kterou máme také viditelně v okně. Pokud je cílová složka jinde, použijeme
z kontextového menu příkaz Kopírovat nebo Vyjmout. Pak najdeme danou cílovou složku a
z kontextového menu zvolíme příkaz Vložit.
Třetí způsob je nejrychlejší ve většině případů. Otevřeme zdrojovou složku. Zapneme zobrazování
složek na pravé straně okna. V struktuře složek si přes ikonu „plus“ pootvíráme stromovou strukturu
tak, abychom viděli cílovou složku. Při tomto postupu nesmíme klikat přímo na složky. Ty se nám totiž
budou otevírat a postup tak ztrácí na účinnosti. Pak už jen stačí přetáhnout objekty z aktuální
zdrojové složky (zde využijeme pro kontrolu panel s adresou) do složky cílové, která je na levé straně
okna. Ještě rychlejší je, když vynecháme hledání cílové složky. Objekty rovnou přetáhneme. Stromová
struktura složek se totiž otevírá i sama. Cíl pak snadno najdeme.
Vyhledávání objektů
Už jsme si řekli, kde je tlačítko pro vyhledávání. Příkaz Hledat nalezneme pod tlačítkem Start. Na
samotné vyhledávání se podíváme blíže. Pejsek (popř. jiný pomocník) nabídne na výběr několik
možností, jaké druhy souborů (a jiných objektů) chceme vyhledávat. Po špatných zkušenostech
doporučuji volit položku Všechny soubory a složky. V jiném případě nemusíme najít to, co hledáme.
Objeví se samotný vyhledávací panel. Zde už zadáváme jméno souboru, nebo jeho část, kterou
chceme hledat. Důležitá položka je umístění. Ta je totiž shodná s aktuální otevřenou složkou. Pokud
chceme prohledávat celý počítač, změníme na Tento počítač. Dále můžeme vyhledávat podle různých
dalších parametrů jako je čas poslední změny, nebo velikost souboru. Pokud chceme hledat určité
slovo v nějakém dokumentu, rozhodně není vhodné prohledávat celý počítač. Hledání by trvalo
i hodiny. Zde volíme jen složku, kde předpokládáme výskyt.
Poznámka: Pro přesnější vyhledávání je možné použít i tzv. zástupné znaky * a ?. Jejich použití a
přesný zápis je nad rámec. Uvedu jen pár příkladů:
wo*
- najde všechny soubory začínající na „wo“.
w??d
- najde všechny soubory, kde první písmeno je „w“ a čtvrté písmeno je „d“.
w??d*.exe
- najde jako předchozí, ale pouze s příponou „exe“.
35
Obrázek 22 – Podokno úloh pro hledání souborů a složek
Další programy pro práci se souborovým systémem
Další programy se dají rozdělit do dvou velkých skupin. Jedna víceméně odpovídá programu
průzkumník. Používá jen jedno okno. Oproti Průzkumníkovi nabízí více funkcí, komfortnější ovládání,
více klávesových zkratek. Mezi takové patří třeba program XYplorer.
Druhou a větší skupinou jsou programy, které rozdělí okno na dvě části, a vy můžete pracovat
s každou polovinou samostatně. To velmi zkrátí délku práce při různých přesunech, kopírování a
vytváření složek a souborů. Nabízejí také klávesové zkratky a příjemnější ovládání. Mezi takové
programy např. Total Commander, Altap Salamander nebo zdarma Free Commander.
Obrázek 23 – Souborový manager Altap Salamander
36
Úvod do operačního systému Linux
Základní pojmy
Pod pojmem Linux běžně rozumíme operační systém, který se skládá z jádra systému a
programového vybavení. Správné označení je GNU/Linux, kde Linux bylo dříve označení jen pro jádro
tohoto systému a GNU (Gnu's Not Unix) poskytuje uživatelské programy.
Projekt GNU vznikl v roce 1983. Jeho cílem bylo vytvořit nový operační systém unixového typu, který
by byl složen jen ze svobodného softwaru. Otcem a zakladatelem projektu je Richard Matthew
Stallman. Za tímto účelem sepsal Stallman novou licenci GNU GPL, pod kterou je šířen veškerý
software projektu. K dokončení ale chybělo jádro, které poskytnul Linus Torvalds, který začal jádro
vyvíjet již během svých univerzitních studií. Po několika letech se Linux stal systémem kompatibilním
s komerčními Unixy.
Linux není jeden konkrétní operační systém, nazýváme tak libovolný operační systém založený na
projektech GNU a Linux. Díky licenci GPL (General Public Licence) mohou být tyto systémy a jejich
úpravy volně šířeny. Licence zaručuje tato práva:
- Spustit program za jakýmkoliv účelem.
- Modifikovat program podle jeho potřeb. Aby tato svoboda byla realizovatelná v praxi, je
nutno mít přístup ke zdrojovému kódu, neboť vytváření změn v programu je nesmírně
obtížné, není-li k dispozici zdrojový kód.
- Redistribuovat kopie, a to jak zadarmo, tak za poplatek.
- Distribuovat modifikované verze programu, aby komunita mohla mít prospěch z jeho
vylepšení.
Pojem Linux
Na rozdíl od systému Windows za vývojem Linuxu nestojí jediná organizace. Celý systém je kombinací
jednotlivých částí. Na vývoji se podílejí lidé a společnosti z celého světa. Některé z nich jsou vyvíjeny
spontánně, jiné zastřešují různé neziskové organizace. Velmi často se na vývoji podílejí i komerční
firmy, které ale svá díla uvolňují pod licencemi, které umožňují jejich začlenění do Linuxu. Mezi
nejvýznamnější přispěvovatele patří například Red Hat, Intel, IBM, Novell, Oracle a další.
Linux se tedy sestává z několika vrstev. Tou první je samotné jádro operačního systému. Nad jádrem
pracuje tzv. shell. To je programový kód, který poskytuje rozhraní pro uživatele a uživatelky.
Prostřednictvím shellu můžeme volat a používat aplikace systému. Aplikace pokrývají téměř celé
spektrum činností, které na počítači obvykle provádíme. Speciální kategorií je pak grafická nástavba
systému.
Linux je konstruován jako víceuživatelský systém, proto je v systému někdy práce a orientace trochu
složitější. Hlavní uživatelský účet se nazývá root (někdy také „superuživatel“ nebo „administrátor“).
Běžní uživatelé a uživatelky mají vytvořené své vlastní uživatelské účty a adresáře, do většiny
systémových adresářů nemají přístup. Pokud někdo potřebuje měnit nastavení systému, musí se
přihlásit k uživatelskému účtu root. V distribuci Ubuntu je toto zjednodušeno tím, že se uživatel nebo
uživatelka nepřihlašuje k uživatelskému účtu root, ale je pouze dotazován na vstupní heslo (za použití
příkazu sudo).
Linuxová distribuce
Jak bylo řečeno výše, nad stejným systémovým jádrem se dají vybudovat rozličné variace systému.
Není potřeba vybírat a spojovat všechny části osobně. Existují různé skupiny (od jedinců a malých
zájmových sdružení až po komerční společnosti), které sestavují a nabízejí ucelené sestavy
linuxového jádra, GNU programů a případně dalších komerčních programů ve formě vhodné pro
snadnou uživatelskou instalaci. Těmto typovým řešením se obecně říká linuxová distribuce.
37
Distribucí existuje poměrně mnoho a každá má silnou stránku v jiné oblasti. Existují distribuce, které
mají minimální velikost (v řádu několika MB), nebo takové, které se dají např. spouštět z CD, DVD
nebo Flash disku. Typická distribuce obsahuje vše výše zmíněné (s výjimkami; některé distribuce
např. neobsahují grafické rozhraní) a většinou také nějaký software, který nám pomůže s instalací.
Většinou jsou k dispozici i zdrojové soubory programů. Distribucí existuje celá řada, mezi
nejvýznamnější patří např. Debian, Fedora, openSUSE, Mandriva, Ubuntu a mnoho dalších.
Obrázek 24 – Loga nejznámějších linuxových distribucí
Základní rozdíly distribucí:
- skladba programů,
- frekvence a způsob vydávání aktualizací,
- instalační program a konfigurační nástroje,
- detaily v organizaci adresářů na disku,
- dodatečné úpravy některých programů a zejména jádra,
- cena a poskytované služby přidané hodnoty (dokumentace, technická podpora atd.).
Grafické prostředí – správce oken
Linux disponuje grafickým prostředím X Window System. Systém je ovládán klávesnicí a myší. Aby
mohlo toto prostředí fungovat, musí být spuštěn ještě jeden řídící program, který se nazývá správce
oken. Mezi nejznámější programy tohoto typu patří KDE, GNOME, XFCE, ale existuje i celá řada
dalších.
Program správce oken zajišťuje obvykle vzhled oken, nabídky a ikony. Také se povětšinou stará o
klávesové zkratky, ať už systémové (např. zavření a minimalizace oken, přepínání aplikací), nebo
uživatelské (např. spuštění určité aplikace). Nabídka je pestrá. Rozhodovat může vzhled, funkčnost
nebo rychlost. Na rozdíl od jiných operačních systémů není vybírána pouze vnější tvář, ale i způsob
ovládání, konfigurovatelnost, subjektivní komfort či hardwarová náročnost. Volba správce oken nemá
vliv na funkčnost jednotlivých programů. Budou fungovat všechny.
My se v dalším textu budeme věnovat správci oken GNOME. Vzhled KDE a XFCE vidíme na obrázku.
V rámci jedné instalace Linuxu můžeme mít nainstalováno i několik správců oken a používat toho,
který se nám pro naše účely právě hodí.
38
Obrázek 25 – Náhled na další správce oken KDE a XFCE
39
Obrázek 26 – Náhled na další správce oken KDE a XFCE
40
Distribuce Ubuntu
Ubuntu je komunitně vyvíjený operační systém vhodný pro laptopy, osobní počítače i servery. Tato
distribuce je dnes asi nejrozšířenější. Mezi největší klady patří snadná instalace programů, pěkný
vzhled a svižné ovládání, nebo vysoká míra přizpůsobení. Dalším důvodem je široká podpora
nejnovějšího hardwaru, proto většina uživatelů a uživatelek nebude mít problém s podporou
jednotlivých komponent v PC nebo notebooku. Ubuntu je zcela zdarma a stáhnout ho můžeme třeba
z internetových stránek www.ubuntu.cz. Zde také nalezneme spoustu návodů, rozsáhlou
dokumentaci k systému a fórum.
Ubuntu je africké slovo (ze zulštiny), které se obvykle překládá jako lidskost, nebo také: "Jsem tím,
čím jsem, díky lidem okolo mne".
Instalace Ubuntu
V jednoduchosti si projdeme instalaci Linuxu. Jako distribuci si zvolíme Ubuntu.
Je několik způsobů, jak Ubuntu vyzkoušet a nainstalovat.
Prvním krokem je stažení instalačního CD. Na výběr máme mezi 32bit verzí a 64bit verzí. Verzi volíme
podle procesoru. Pokud si nejsme jisti, jakou verzi zvolit, použijeme 32bit verzi. ISO s obrazem disku
poté vhodným vypalovacím programem nahrajeme na CD. Samotné instalační CD nabízí 3 možnosti,
jak Ubuntu zprovoznit:
- Instalace Ubuntu přímo z Windows pomocí Wubi – Ubuntu se nainstaluje do virtuálního disku
a nepotřebuje vlastní partition. Výhodou je snadná instalace a případně i snadné
odinstalování. Zásah do OS Windows je minimální. Pro instalaci Wubi spustíme CD ve
Windows a pokračujeme podle pokynů na obrazovce.
- Spuštění Linux z LiveCD – instalační CD je zároveň i bootovací. Linux tak můžeme vyzkoušet
zcela bez zásahů do stávajícího operačního systému. Toto je ideální možnost, jak systém
vyzkoušet a až poté popřípadě instalovat přímo z běžícího systému. K tomu slouží ikona
Nainstalovat na ploše.
- Instalace Ubuntu na samostatný diskový oddíl – průvodce nás postupně provede instalací
systému. Instalace je v češtině a je velmi podobná průběhu instalování OS Windows.
Průvodce pomůže např. rozdělit disk, nastavit jazyky, klávesnici, časové pásmo apod. Po
restartu se objeví obrazovka s výběrem nainstalovaných operačních systémů, kde zvolíme
Ubuntu. Systém naběhne a můžeme se do něj přihlásit. Pokud jsme zvolili jazyk češtinu,
systém několikrát stáhne a instaluje různé lokalizační balíčky. Většinou je vyžadován restart
systému. Systém zároveň upozorňuje na aktualizace samotného systému a všech
nainstalovaných aplikací.
Pracovní plocha a ovládací prvky Gnome
Uspořádání všech ovládacích prvků může zpočátku trochu zaskočit. Zvláště pokud je někdo zvyklý na
prostředí Windows. S ním má totiž Gnome společného jen velmi málo. Prostředí Ubuntu je totiž
navzdory své nevšednosti velmi přívětivé a uživatelsky nenáročné.
41
Obrázek 27 – Pracovní plocha prostředí Gnome
V horní části se nachází lišta, kde jsou na levé straně tři důležitá tlačítka – Aplikace, Místa a Systém.
Každé z nich má svůj význam. Pokud na některé klikneme, rozbalí se příslušné menu. V menu Aplikace
nalezneme roztříděný seznam aktuálně nainstalovaných aplikací podobně jako v systému Windows
pod tlačítkem Start. Pokud rozbalíme menu Místa, zobrazí se seznam složek včetně domovského
adresáře. Dále je možné prohlížet síť, spravovat systémové soubory nebo přistupovat k externím
médiím. Pod tlačítkem Systém se skrývají nastavení, která jsou důležitá při celkové správě systému.
Dále zde nalezneme také ikony nejčastěji používaných aplikací. Po prvním spuštění systému tam
implicitně nalezneme prohlížeč webových stránek Mozilla Firefox a e-mailový klient Evolution. Ikonka
otazníku pak zobrazí nápovědu. Na pravé straně horní lišty se nachází systémová lišta/oblast (system
tray) podobně jako ve Windows. Zde nalezneme jméno aktuálně přihlášeného uživatele či uživatelky,
tlačítka obsluhy relace (vypínaní PC, odhlašování atd.), aktuální datum a čas. Také jsou zde ikony
procesů spuštěných na pozadí (síť, hlasitost zvuku, stav baterie apod.).
Obrázek 28 – Prostředí GNOME – horní lišta
Na dolní liště se nachází na levé straně tlačítko pro zobrazení pracovní plochy a minimalizaci všech
spuštěných programů. Po opětovném kliknutí na tlačítko se vše zase vrátí do původního stavu. Hned
vedle něj se zobrazují otevřená okna a spuštěné aplikace podobně jako ve Windows. Na pravé straně
dolní lišty se nachází ikona koše. Dále zde nalezneme také dva obdélníčky. Každý z nich představuje
jednu pracovní plochu (aktivní je oranžový). Mezi těmito plochami můžeme přepínat buď
jednoduchým kliknutím na jednu z nich, nebo rolovacím tlačítkem myši (v případě, kdy je kurzor myši
přímo na ploše).
Obrázek 29 – Prostředí GNOME – dolní lišta
Veškeré prvky jsou konfigurovatelné. Stačí na dané oblasti kliknout pravým tlačítkem myši a zvolit
příkaz Vlastnosti. Je možné také nové panely přidávat a různě upravovat jejich chování.
Nainstalované aplikace
Základní instalace Ubuntu obsahuje celkem šest hlavních kategorií. Nabídka aplikací disponuje
opravdu širokou škálou tematicky rozdělených programů. Každá další nainstalovaná aplikace se pak
sama zařadí do správné kategorie.
42
Základní programové vybavení Ubuntu:
Grafika
Editor obrázků GIMP – grafický nástroj pro práci s bitmapovou grafikou,
OpenOffice.org Kreslení – vektorový kreslící program z kancelářského balíku OpenOffice.org,
Správce fotografií F-Spot – aplikace na prohlížení fotografií včetně správy a publikování,
X-Sane – software pro skenování dokumentů,
Hry
Základní instalace Ubuntu obsahuje celkem 17 her.
Internet
BitTorrent klient Transmission – jednoduchý klient pro stahování torrent souborů,
Mozilla Firefox – webový prohlížeč,
Klient vzdálené pracovní plochy – zprostředkuje spojení mezi dvěma vzdálenými počítači,
Komunikátor Empathy – podporuje 15 různých protokolů (včetně ICQ, MSN, AOL, Jabber aj.),
Pošta Evolution – e-mailový klient,
Prohlížeč vzdálené plochy,
Telefon Ekiga – software pro komunikaci skrze VoIP.
Kancelář
Kancelářský balík OpenOffice.org,
Pošta a kalendář Evolution – e-mailový klient a plánovač,
Slovník (není český).
Příslušenství
Analyzátor využití disku – velice užitečný nástroj pro sledování využití disku podle jednotlivých složek,
Hesla a šifrovací klíče – pokud máme v hlavě mnoho hesel, zde je možné je uschovat a zašifrovat,
Kalkulačka,
Mapa znaků,
Poznámky TomBoy – "papírky" se stručnými poznámkami na plochu (podobně jako OneNote),
Sejmout snímek obrazovky – provede sejmutí obrazovky,
Spravovat tiskové úlohy – zobrazení úloh čekajících na tisk,
Terminál – psaní příkazů v příkazové řádce,
Textový editor gedit – jednoduchý textový editor,
Tvůrce CD a DVD – vypalovací nástroj.
Zvuk a Video
Přehrávač filmů,
Přehrávač hudby Rhytmbox,
Vypalovací software Brasero – sofistikovaný vypalovací software,
Záznamník zvuků.
43
Aplikace
Windows
Ubuntu
webový prohlížeč
Internet Explorer
Mozilla Firefox, Seamonkey
poštovní klient
Microsoft Outlook
Pošta Evolution, Mozilla Thunderbird
komunikátor
ICQ klient
Empathy, Pidgin
hudební přehrávač
Windows Media Player
Rhytmbox
video přehrávač
Windows Media Player
Totem, MPlayer
prohlížeč obrázků
prohlížeč Windows
F-Spot, Eye of GNOME
grafický editor
Malování, Photoshop
Gimp
kancelářský
software
Microsoft Office
OpenOffice.org
stahování (torrent)
BitComet a další...
Azureus, Transmission
editace webu
Microsoft Frontpage
Quanta+, Seamonker Composer
vypalování
Průzkumník (Vista), Nero
Brasero, Nautilus
VoIP
Skype, X-Lite
Ekiga, Skype, X-Lite,... (balíček)
Tabulka 3 – Srovnání aplikací s MS Windows
Práce se soubory, adresářová struktura
Adresářová struktura
Celá adresářová struktura v Linuxu začíná tzv. kořenovým adresářem, který se označuje symbolem /.
Někdy se používá anglický výraz root. Nacházejí se zde hlavní systémové adresáře. Na některé
adresáře se můžeme podívat blíže.
/bin – Jsou zde umístěny základní binární spustitelné soubory, které se uplatní i při zavádění běžně
užívaného systému a utility.
/boot – Obsahuje soubory pro zavedení systému jako je obraz jádra, pomocné soubory zavaděče
systému apod.
/dev – Adresář, kde jsou uloženy veškeré hardwarové komponenty počítače v podobě speciálních
souborů.
/etc – Tento adresář obsahuje konfigurační soubory. Jsou zde např. soubory /etc/fstab (informace
o tom, jaké svazky se mají připojit a kam), /etc/passwd a /etc/shadow (definují seznam uživatelských
účtů systému a jejich přístupová hesla) a řada dalších.
/home – Adresář obsahující domovské adresáře všech uživatelských účtů systému.
/lib – Obsahuje základní sdílené knihovny potřebné pro běh programů.
/lost+found – Zde se ukládají případné (částečně) obnovené soubory po nekorektním vypnutí nebo
havárii systému.
/media, /mnt – Zde nalezneme připojená multimediální zařízení (usb disky, cdrom atd.) a další
připojená zařízení zaznamenaná v /etc/fstab.
/proc – Tento adresář obsahuje informace o konfiguraci a stavu systému, tvoří de facto obraz celého
systému, s nímž pracujeme. Nejedná se o běžné soubory, ale o dynamicky generované systémové
soubory, které přesně zachycují aktuální stav systému, jeho vytížení a další.
/root – Domovský adresář specifického uživatelského účtu root (správce/správkyně systému).
/sbin – Vypadá obdobně jako adresář /bin, ale zde umístěné programy nejsou určeny pro běžného
uživatele nebo uživatelku, ale pro administrátora nebo administrátorku (specifický uživatelský účet
root).
44
/tmp – Tento adresář slouží k vytváření dočasných pracovních souborů. Obvykle je pravidelně
automaticky promazáván.
/usr – Objemný adresář, kde jsou instalovány další aplikace a nástroje, které jsou součástí distribuce,
ale nejsou nezbytné pro start systému. Vnitřní struktura je částečně podobná té z kořenového
adresáře. Najdeme zde adresáře bin, sbin, etc, lib. Zvláštní význam má adresář /usr/share, kam jsou
aplikacemi umisťovány sdílené soubory.
/var – Tento adresář obsahuje data, která se při běhu systému mění. Obsahuje např. záznamy
o činnosti systému (systémové logy), tiskové fronty, fronty zpráv elektronické pošty a další.
Disky, jak je známe z OS Windows, v Linuxu nenajdeme. Výměnná média se připojují do adresáře
/mnt nebo /media. V dalším textu budeme pracovat pouze s /mnt, ale zařízení se může objevit i v
druhém adresáři (podle zvolené distribuce a nastavení systému). Pokud máme v počítači CD/DVD
mechaniku, bude připojena jako adresář cdrom0. Druhá mechanika by byla v adresáři cdrom1. Toto
označení lze snadno změnit pomocí symbolických odkazů, nebo editací souboru /etc/fstab. O
připojování dat z výměnných médií se v Linuxu starají různé nástroje, např. v GNOME je to gnomevolume-manager. V současnosti se o připojení stará samotné grafické prostředí. Pokud máme v
systému disketovou jednotku, najdeme ji v adresáři /mnt připojenou nejspíše do adresáře /floppy.
Další výměnná média (flash disky, paměťové karty apod.) najdeme také připojená v adresáři /mnt.
Moderní distribuce se o připojení starají samy (pokud není připojování vypnuto). Po zasunutí a
zapnutí zařízení se v adresáři /mnt objeví další adresáře, které mají odpovídající názvy (např.
removable, camera, Corsair).
Správce souborů Nautilus
Pro práci se soubory a složkami je v Ubuntu nainstalován program s názvem Nautilus. Po
nainstalování systému bude na ploše ikona domovského adresáře a poklepáním na ni se spustí právě
Nautilus. Ke svým adresářům se můžeme dostat také přes menu Místa na horní liště. Práce s tímto
programem je velmi podobná práci s Průzkumníkem ve Windows, proto si řekneme jen několik
zajímavostí a nejdůležitějších úkonů.
Pokud chceme nějaký soubor nebo adresář zkopírovat, stačí jej jednoduše přetáhnout myší na
požadované místo. Nautilus sám odhaduje, jakou operaci chceme udělat. Pokud budeme chtít udělat
operaci jinou, stačí přetáhnout soubory prostředním tlačítkem myši (nebo pravým a levým tlačítkem
myši současně), po puštění tlačítka se na místě kurzoru rozevře menu s dostupnými operacemi.
Pracovat se soubory můžeme také přetažením pomocí levého tlačítka myši v kombinaci s klávesami
SHIFT (přesunutí) a CTRL (kopírování). Stejně tak můžeme použít zkratkové klávesy CTRL+C, CTRL+X a
CTRL+V. Otevírání souborů a adresářů se provádí poklepáním levého tlačítka myši na daný objekt.
Mazání objektů se v Ubuntu provádí buď stisknutím klávesy Delete, nebo kliknutím pravého tlačítka
myši na označený soubor.Pak z kontextového menu vybereme příkaz Přesunout do koše.
V levé části Nautilu se nachází lišta (pro zobrazení lze použít klávesu F9), kde jsou zobrazeny odkazy
na nejdůležitější adresáře. Je zde náš domovský adresář, plocha, celý systém souborů, případně
i připojené disky a výměnná zařízení. Odkazy můžeme i přidávat. Stačí jednoduše daný adresář
přetáhnout do této lišty. Cesta k aktuálnímu adresáři se zobrazuje v podobě klikacích tlačítek, díky
nimž lze snadno přepínat na vyšší úrovně adresářů. Pro zobrazení cesty v klasické podobě stiskneme
tlačítko na přepnutí v levé části cesty, nebo použijeme klávesovou zkratku Ctrl+L.
Správa systému
Správa systému se nachází pod tlačítkem Systém v horní liště pracovní plochy. Po otevření zde máme
dvě hlavní menu – Volby a Správa. Obě jsou pro údržbu a správu systému stejně důležité. Můžeme
zde konfigurovat chování komponent v počítači, měnit vzhled systému, nainstalovat nové programy a
aktualizace. Při většině činností je vyžadováno administrátorské oprávnění (root).
Na obrázku je úplný seznam příkazů. Na část se podíváme.
45
Obrázek 30 – Přehled systémových nastavení Ubuntu
V menu Volby můžeme většinou upravovat vzhled a chování systému a grafického rozhraní. Položka
Aplikace spuštěné při přihlášení umožňuje nastavit, jaké programy a služby se při startu systému
spustí. Položky Displej, Hlavní nabídka, Šetřič obrazovky a Vzhled slouží k úpravě vzhledu a chování
správce oken GNOME. Položky Klávesnice a Myš umožňují nastavit parametry a chování těchto
zařízení. Pro notebooky je důležitá položka Správa napájení, která obsahuje nastavení chování
systému při běhu na baterie. Dalšími položkami jsou Bluetooth a Zařízení PalmOS, které umožňují
nastavení a správu komunikace systému s dalšími zařízeními. Ostatnípoložky ponecháme stranou.
V menu Správa máme k dispozici Datum a čas pro nastavení aktuálního času a data. Pod položkou
Diskový nástroj se nachází program, kde vidíme přehled disků fyzicky připojených k počítači. Jazyková
podpora dovoluje měnit nastavení jazyka grafického rozhraní. Díky Ovladačům hardwaru můžeme
instalovat nesvobodné ovladače (např. grafické karty). Položka Přihlašovací obrazovka nám umožní
změnit základní nastavení obrazovky při spuštění systému. Síťové nástroje obsahují několik
základních utilit pro testování sítě a rozhraní síťové karty. Sledování systému zobrazí informace o
vytížení procesoru, obsazení paměti a pevného disku, nebo jaké procesy na počítači běží. Správce
46
aktualizací umožní stáhnout a nainstalovat dostupné aktualizace systému a aplikací. Položka
Uživatelé a skupiny umožňuje vytvářet nové uživatelské účty, přidělovat jim práva a zařazovat je do
skupin.
Instalace programů
V předchozí části byl vynechán popis položek, které souvisí s instalací nových programů do systému.
Toto téma je poměrně rozsáhlé a podíváme se alespoň na základy . Programy v Ubuntu lze instalovat
několika způsoby. Prvním způsobem je možnost instalace přes příkaz Centrum softwaru pro Ubuntu,
který se nachází pod tlačítkem Aplikace v horní liště. Otevře se nám okno, kde můžeme buď prohlížet
již nainstalované aplikace a odstraňovat je, nebo procházet aplikace, které jsou pro distribuci Ubuntu
k dispozici. Tato služba je poměrně nová a mnoho dostupných aplikací zde nenajdeme. Druhou
možností instalace aplikace je použití programu Správce balíků Synaptics. Ten najdeme pod tlačítkem
Systém a menu Správa. Pojem balíček je označení pro aplikaci (nebo její funkční část), která je
upravena pro snadnou instalaci v dané distribuci Linuxu. K dispozici je několik tisíc různých položek.
Pro lepší orientaci jsou rozděleny na sekce. Můžeme volit i jiné způsoby třídění (podle zdroje, podle
stavu). Pokud víme, jakou aplikaci chceme instalovat, můžeme využít vyhledávací pole v horní části
okna. Při použití volby Sekce vidíme, že některé sekce mají v závorce napsáno Universe a Multiverse.
Tyto položky mají většinou nějaké omezení, které se týká volného šíření a používání. V pravé horní
části okna jsou pak zobrazeny jednotlivé položky, které máme k dispozici pro instalování. Položky,
kde je čtvereček obarven zeleně, jsou již nainstalované. Položky s logem Ubuntu jsou otestované
vývojáři v distribuci Ubuntu. Pokud klikneme na nějakou položku, objeví se v dolní části její popis.
Také se objeví nové okno, které zobrazuje tzv. závislosti. To jsou položky, které daný program
potřebuje ke svému fungování, a proto bude potřeba je nainstalovat také. Samotné zaškrtnutí
položky provedeme kliknutím na stejnou položku podruhé a vybráním příkazu Nainstalovat. Pak
můžeme buď zaškrtávat další programy, nebo kliknout tlačítko Použít. Položky se stáhnou a
automaticky nainstalují. Dalším důležitým pojmem jsou Zdroje softwaru. Tento příkaz najdeme buď
pod tlačítkem Systém (v horní liště) a menu Správa, nebo přímo v okně Správce balíků v menu
Nastavení a příkazem Zdroje. Zde můžeme přidávat další internetové zdroje balíčků. Některé aplikace
to vyžadují. Také se v tomto okně dozvíme informace o zmíněných pojmech Universe a Multiverse.
Příkazový řádek
Linux lze ovládat i z příkazového řádku. V některých případech je to snadnější způsob a v některých
případech jediný. Do příkazového řádku se dostaneme, pokud vybereme příkaz Terminál pod
tlačítkem Aplikace (horní lišta) a menu Příslušenství. Otevře se nám nové okno, kde můžeme psaním
zadávat jednotlivé příkazy (viz obrázek). Adresář, ve kterém se nacházíme, je náš domovský (označení
značkou ~). Velmi důležité pro ulehčení práce v terminálu je možnost vkládat text označený v jiném
okně. Text stačí zkopírovat do schránky a v terminálu kliknout pravým tlačítkem myši. Dalším
důležitým ulehčením je používání klávesy TAB. Umí totiž inteligentně doplňovat téměř vše, co
chceme napsat. Pokud začneme psát příkaz, stačí napsat jen prvních pár písmen a stisknout TAB.
Pokud je příkaz již jednoznačný, TAB příkaz dopíše. Pokud jednoznačný není, je vypsáno co nejvíce
písmen a čeká na další doplnění. Na dvojité stisknutí TAB vypíše všechny možnosti, které máme. Toto
platí nejen pro příkazy, ale i pro názvy složek a souborů!
Základní příkazy:
man – ukáže manuál (návod) zvoleného příkazu. Např. "man ls" ukáže návod pro používání příkazu ls.
Manuálové stránky jsou v angličtině. Téměř všechny příkazy také rozumějí parametru -h (nebo -help). Ten vypíše krátký popis použití daného příkazu a jeho dostupné parametry. Existuje možnost
stáhnout si balíček, kterým získáte nápovědu v češtině.
pwd – oznamuje, ve kterém adresáři se právě nacházíte.
cd – umožňuje změnit aktuální pracovní adresář. "cd /" slouží k přesunu do kořenového adresáře. "cd
~" nás přesune do našeho domovského adresáře. "cd .. " nás přesune do nadřazeného adresáře (o 1
úroveň výše). "cd Desktop" nás přesune do adresáře s plochou.
47
cp – vytvoří kopii zadaného souboru. "cp dokument kopie" vytvoří přesnou kopii souboru "dokument"
a pojmenuje ho "kopie".
mv – přesune soubor jinam nebo soubor přejmenuje. "mv pondělí úterý" přejmenuje soubor
"pondělí" na "úterý".
rm – odstraní zadaný soubor. Nefunguje na neprázdných adresářích. "rm -r adresar" smaže
rekurzivně všechny soubory i adresáře v daném adresáři a nakonec samotný adresář.
ls – ukáže seznam souborů ve vašem aktuálním adresáři. Při použití určitých parametrů můžeme
vidět i velikosti souborů, časy vytvoření souborů a práva souborů.
mkdir – vytvoří nový adresář zadaného jména. "mkdir vyuka" vytvoří adresář vyuka v aktuálním
adresáři.
df – zobrazí využití místa v systému souborů pro všechny oddíly. "df -h" je užitečnější a zobrazuje
megabajty (M) a gigabajty (G) místo počtu bloků. (-h znamená "human-readable" – lidsky čitelný).
top – zobrazuje informace o systému, běžící procesy a systémové prostředky, včetně procesoru,
operační paměti a počet právě běžících úkolů. Pro skončení příkazu top stiskněme q.
ps – vypisuje aktivní procesy systému. Jednotlivé sloupce jsou PID číslo procesu, identifikace
terminálu, na kterém běží, využití procesorového času, jméno procesu. "ps -A" zobrazí všechny
procesy.
Obrázek 31 – Okno terminálu v Ubuntu
Příkazů existuje velké množství a s každou nainstalovanou aplikací v systému počet roste. Většina
z nich je poměrně komplikovaná. Stačí se třeba podívat na nápovědu k příkazu ps. V systému Ubuntu
je velmi často potřeba použít příkaz sudo, který se píše před systémový příkaz. Systém vyzve k zadání
hesla, jinak příkaz nevykoná.
Přes příkazovou řádku lze vykonávat spoustu operací mnohem rychleji než v grafickém rozhraní.
Příkladem může být příkaz "sudo apt-get -y upgrade", který provede bez dalších otázek aktualizaci
systému (všimněte si použití příkazu sudo). K příkazům a práci v terminálu existuje spousta (i českých)
stránek, kde se jistě dozvíte více.
48
Textový editor MS Word 2007
Vzhled a ovládání aplikace Word 2007
Celý kancelářský balík Microsoft Office 2007 oproti předchozím verzím, které navenek vypadaly velmi
podobně, doznal velkých změn především v ovládání všech programů. Pokud jste si zvykli na
předchozí verze, tak přechod na verzi 2007 není snadný. Proto se na vzhled a nové uspořádání prvků
podíváme trochu podrobněji. Vzhled samotný koresponduje s trendem firmy Microsoft a přibližuje se
novějším operačním systémům této firmy, a to Windows Vista a Windows 7. Jak zjistíte, některé věci
jsou přehlednější a lépe dostupné. Některé věci jsou komplikovanější. Pokuď jste s touto verzí ještě
nepracovali, tak oceníte, že ikony u většiny příkazů zůstaly stejné, takže je potřeba jen chvíli hledat.
První věcí, která v předchozích verzích nebyla vůbec, je tlačítko Office. Zde jsou ukryty všechny
operace, které se týkají práce se souborem. Jsou zde standardní příkazy pro vytvoření dokumentu,
jeho uložení, nastavení, tisk nebo odeslání e-mailem. K většině věcí se dostaneme v dalším textu
tohoto modulu.
Vedle Tlačítka Office je tzv. Panel nástrojů rychlý přístup.
Zde jsou jednotlivé základní příkazy pro práci s textovým
editorem. Nabídka příkazů se dá měnit. Stačí kliknout na
ovládací prvek napravo od posledního příkazu. Na výběr
Obrázek 32 – Tlačítko Office a panel nástrojů
máme seznam základních příkazů. Další lze přidat pokud
Rychlý přístup
vybereme položku Další příkazy. Další možností je
umístění panelu. Posledním příkazem můžeme
minimalizovat pás karet.
Pás karet
Pás karet nahrazuje původní menu a panely nástrojů. Byl vytvořen pro větší přehlednost a možnost
zobrazit mnohem více položek, než tomu bylo v předchozí verzi. Pokud klikneme na nějakou ikonu
pravým tlačítkem myši, máme možnost přidat příkaz do panelu Rychlý přístup. Každá karta je
rozdělena na jednotlivé skupiny. Skupiny jsou ve spodní části popsány a v pravém dolním rohu
skupiny bývá ovládací prvek, který nabízí pokročilé možnosti vztažené právě k této skupině
.
Byla také velmi vylepšena nápověda k jednotlivým příkazům na pásu karet. Pokud najedeme na ikonu
nějakého příkazu, zobrazí se nám dostatečná nápověda k samotnému příkazu včetně klávesové
zkratky, pokud existuje.
Podíváme se na všechny karty. Podrobněji bude většina prvků a příkazů vysvětlena později.
Na kartě Domů nalezneme nástroje potřebné pro práci se schránkou, nastavení formátu písma a
odstavců, nastavení a přepínání stylů a konečně pro nahrazování a hledání textu.
Obrázek 33 – Karta Domů
Na kartě Vložení nalezneme vše potřebné k vkládání objektů do dokumentu. Vkládat lze například
odkazy, tabulky, obrázky, záložky, symboly a další objekty.
Obrázek 34 – Karta Vložení
Na kartě Rozložení stránky nalezneme nástroje pro nastavení vzhledu stránky. Můžeme odsud
upravovat například okraje stránky, odsazení a řádkování odstavců nebo práci s objekty.
49
Obrázek 35 – Karta Rozložení stránky
Karta Odkazy obsahuje nástroje pro vkládání vysvětlivek, různých titulků či poznámek pod čarou,
rejstříku.
Obrázek 36 – Karta Odkazy
Pomocí karty Korespondence můžeme například připravovat či odesílat hromadnou korespondenci
nebo vytvářet hromadně štítky.
Obrázek 37 – Karta Korespondence
Na kartě Revize nalezneme nástroje určené pro korekturu či úpravu textu, jejich překlad či sledování
změn v dokumentu.
Obrázek 38 – Karta Revize
Na kartě Zobrazení nastavíme rozložení zobrazení více oken, jejich uspořádání a přepínání.
Obrázek 39 – Karta Zobrazení
Toto byl stručný popis jednotlivých karet, které jsou dostupné stále.
Další karty se zobrazí, pokud v dokumentu vytvoříme nebo vybereme nějaký objekt. Na pravém okraji
se objeví další nabídky.
Ve spodní části okna nalezneme stavový řádek, který přináší informace o dokumentu, aktuální pozici
kurzoru a další. Řádek je konfigurovatelný. Stačí na něj kliknout pravým tlačítkem myši a nastavit vše,
co potřebujeme. Napravo od příkazového řádku jsou tlačítka pro změnu zobrazení dokumentu a
úplně napravo je lupa, tj. v jakém měřítku bude zobrazen dokument.
K nastavení samotného programu se dostaneme, když stiskneme tlačítko Office a vybereme ve
spodní části okna příkaz Možnosti aplikace Word. Možností nastavení je velké množství. My se na
některá důležitá podíváme. Pod záložkou Kontrola pravopisu a mluvnice je tlačítko pro nastavení
automatických oprav. Zde také můžeme nastavit, jakým způsobem bude Word kontrolovat pravopis a
gramatiku v dokumentech. Pod záložkou Uložit můžeme nastavit, jak často a v jakém formátu se
všechny dokumenty budou ukládat. To je důležité, Pokud totiž dokumenty přenášíme mezi více
počítači, tak starší verze kancelářského balíku Office tento formát nezná a neotevře ho (pokud není
nainstalován tzv. Compatibility Pack). Dále můžeme v této záložce nastavit, kam se mají nové
dokumenty ukládat. Pod záložkou Upřesnit jsou pak desítky dalších nastavení.
Na konec této části bych rád uvedl jednu novou vlastnost, která může ušetřit trochu času. Ne vždy se
vyplatí při psaní vzít do ruky myš a přepínat jednotlivé karty, nebo otvírat příkazy pod tlačítkem
Office. Po stisknutí klávesy ALT se u jednotlivých položek programu Word objeví klávesy, kterými
můžeme jednotlivé položky spouštět stejně, jako to děláme s myší.
50
Obrázek 40 – Menu tlačítka Office
Obrázek 41 – Náhled na kartu Domů po použití klávesy ALT
Vytvoření a uložení dokumentu
Nový dokument vytvoříme buď kliknutím na ikonu v panelu nástrojů Rychlý přístup, nebo použijeme
položku Nový, která se nachází pod tlačítkem Office. Pokud to uděláme druhým způsobem, otevře se
okno s dalším výběrem. V horní části je možné vybírat z nainstalovaných šablon. Pod Microsoft Office
online lze procházet šablony, které jsou uložené na Internetu. Z nainstalovaných šablon lze využít
například různé dopisy, faxy a další tiskopisy. Po vybrání šablony se otevře předpřipravený dokument.
Otevírání již existujícího dokumentu se nachází pod tlačítkem Office pod příkazem Otevřít. Otevře se
nové okno, kde můžeme otevřít potřebný dokument. Dalším způsobem, jak otevřít soubor, je použití
zkratkové klávesy CTRL+O. K dokumentu se dostaneme i dvojklikem na daný soubor v programu
Průzkumník. Dokument se pak otevře přímo v programu.
Ukládání dokumentu se provádí na stejném místě jako otevírání. Na výběr máme 2 možnosti uložení.
Příkaz Uložit uloží dokument na stejné místo se stejným názvem a ve stejném formátu. Pokud
chceme uložit dokument jiným způsobem, máme možnost využít příkaz Uložit jako. Tady máme
možnost uložit dokument v jiných formátech, například do PDF nebo do formátu předchozích verzí
Microsoft Word. Pokud ukládáme nový dokument a zvolíme příkaz Uložit, objeví se dialogové okno
51
stejné, jako když zvolíme Uložit jako. Příkaz Uložit máme i v panelu příkazů Rychlý přístup. K uložení
dokumentu můžeme použít i zkratkovou klávesu CTRL+S.
Tisk souboru a náhled tisku
Příkazy pro tisknutí dokumentu najdeme pod tlačítkem Office a položkou Tisknout. Zde se nachází tři
možnosti. První dvě jsou přímo pro tisk a třetí položka je pro nastavování vlastností dokumentu
(okrajů velikosti papíru, orientace). Rozdíl mezi příkazem Tisk a Rychlý tisk je tento:
Rychlý tisk vytiskne celý dokument s aktuálním nastavením tiskárny tak, jak je nastavena v operačním
systému (pod položkou Tiskárny a faxy pod tlačítkem Start).
Obrázek 42 – Karta náhled tisku
Příkaz Tisk nám nabídne další okno, kde si můžeme vybrat tiskárnu a její parametry (pod tlačítkem
Vlastnosti). Dále můžeme zvolit jakou část nebo počet kopií dokumentu budeme tisknout. Tlačítko
Možnosti nás přesune do nastavení programu. Zde můžeme zvolit, jaké objekty dokumentu se budou
tisknout.
Pokud zvolíme příkaz Náhled, otevře se nové okno se zmenšeným dokumentem. Ze všech příkazů
jsou pro nás důležité jen některé. Ve skupině Vzhled stránky můžeme volit orientaci stránek, okraje a
velikost stránky. Z náhledu můžeme také nastavit tiskárnu a po patřičných úpravách přímo tisknout.
Okraje a orientaci volíme podle vlastního uvážení. Pokud například potřebujeme zkrátit dokument,
který zasahuje do poslední stránky několika řádky, je dobré částečně zmenšit okraje. Dalším
příkladem může být potřeba vytvořit dokument na co nejméně stránek a již nám nestačí změna
velikosti písma. Podobné řešení platí i pro opačný případ, kdy potřebujeme prodloužit dokument
(většinou pracovní). Orientace se často mění, pokud máme v dokumentu dlouhou tabulku, nebo
třeba obrázek, který se na stránku nevejde. Stránku opustíme kliknutím na tlačítko Zavřít.
Práce s textem
Na začátek jen malou, ale důležitou poznámku. V textovém editoru je nutné pečlivě rozlišovat dva
druhy kurzoru, kurzor myši a textový kurzor. Pokud si nejste jisti těmito pojmy, přečtěte si znovu
kapitolu o práci s myší.
Pohyb v textu můžeme provádět buď myší, a to tak, že klikneme na místo v textu, kam chceme
přesunout textový kurzor, nebo v dlouhém dokumentu použijeme prostřední kolečko myši
k scrollování (posun dokumentu) dopředu nebo dozadu, podobně jako u internetové stránky.
K pohybu můžeme také použít klávesnici. Používají se nejen kurzorové šipky, ale i další tlačítka.
Kompletní přehled klávesových zkratek je uveden v tabulce.
Označování textu jde opět provádět jak myší, tak klávesnicí, a má spoustu podobných prvků, jaké
jsme si ukazovali při označování objektů v programu Průzkumník. Nejdříve se podíváme na myš.
Kurzorem myši dojedeme na začátek textu, který chceme označit. Stiskneme levé tlačítko myši a
začneme posouvat kurzor do místa, kde bude konec označeného textu. Označovat můžeme i od
konce na začátek. Zde záleží na poloze kurzoru myši (kam je to blíže). Program Word má v základním
nastavení označování celých slov. Pokud chceme označit jen část slova na začátku nebo na konci,
musíme na prvním nebo posledním označeném slovu pohnout kurzorem proti směru označování.
Pokud se nám nepodaří text označit přesně a chceme označit text jiný, je potřeba nejdříve zrušit
původní označení, a to tak, že klikneme myší kamkoliv do textu a označujeme blok znovu. Když totiž
klikneme myší do již označeného textu a začneme myší přetahovat, blok textu se bude přesouvat
v dokumentu místo toho, abychom text znovu označovali.
52
CTRL +
ALT +
šipka doprava
Přesun směrem doprava Přesun směrem vpravo o není
o jeden znak
jedno slovo
šipka doleva
Přesun směrem doleva o Přesun směrem vlevo o není
jeden znak
jedno slovo
šipka dolů
Přesun směrem dolů o Přesun
na
začátek V tabulce – přesun na
jeden řádek
dalšího odstavce
další buňku
šipka nahoru
Přesun směrem nahoru Přesun
na
o jeden řádek
předchozího odstavce
předchozí buňku
klávesa Home
Přesun na začátek řádku
Přesun
na
dokumentu
klávesa End
Přesun na konec řádku
Přesun
na
dokumentu
klávesa PageDown
Přesun dolů o viditelnou Přesun na začátek další V tabulce – přesun na
část stránky
stránky dokumentu
první buňku ve sloupci
klávesa PageUp
Přesun
nahoru
o Přesun
na
viditelnou část stránky
předchozí
dokumentu
první buňku v řádku
konec V tabulce – přesun na
poslední buňku v řádku
stránky poslední
buňku
ve
sloupci
Tabulka 4 – Přehled klávesových zkratek
Označování textu pouze klávesnicí se provádí stiskem klávesy Shift a poté pohybem textového
kurzoru ve směru označování textu. K tomu můžeme využít kláves uvedených v tabulce.
Poslední možností, jak označit text, je použít myši i klávesnice. Najedeme na začátek textu, který
chceme označit. Stiskneme levé tlačítko myši. Pak stiskneme klávesu Shift, kterou držíme. Najedeme
na konec textu a stiskneme znovu levé tlačítko myši. Označování více bloků textu se provádí tak, že
blok označíme pouze myší. Pak stiskneme klávesu CTRL a označíme další blok. Toho se využívá třeba
při změně formátování u více nadpisů najednou v dokumentu.
Při označení nějakého textu se vpravo nahoře u kurzoru myši objeví průhledné kontextové menu. Zde
můžeme přímo upravovat vzhled textu (velikost, druh, barvu písma a jiné základní parametry).
Pokud máme text označený, můžeme měnit formátování, nebo text mazat, přesouvat a kopírovat.
Pro kopírování a přesun textu slouží první čtyři příkazy nalevo na kartě Domů ve skupině Schránka.
Tyto příkazy jsou shodné nejen s Průzkumníkem, ale i s většinou dalších programů. Jsou to příkazy
Vyjmout (CTRL+X), Kopírovat (CTRL+C) a Vložit (CTRL+V). Pokud chceme text přesunout myší,
označíme konkrétní text, najedeme kurzorem kamkoliv do označeného textu, klikneme do něj a
přetáhneme jej do cílového místa. Novou polohu textu určuje šedivý kurzor. Pokud k přetažení
stiskneme klávesu CTRL, text se nebude přesouvat, ale zkopíruje se. Ve skupině Schránka je ještě
příkaz Kopírovat formát, který slouží ke kopírování formátování. Stačí přesunout textový kurzor na
text, ze kterého chceme použít formátování, zvolit příkaz a označit text, který chceme mít se stejným
vzhledem. Na označeném textu se přímo objeví nakopírované formátování.
Formátování ve Wordu
Formátování písma
Některé základní příkazy nalezneme na kartě Domů v části Písmo. Zde jsou standardní příkazy pro typ
písma, velikost, zda bude písmo tučné, podtržené nebo kurzívou. Dále zde máme možnost
přeškrtnutého písma, horního a dolního indexu a převodu písmen na velká a malá. Můžeme zde
měnit barvu písma a jeho zvýraznění. Důležité a usnadňující práci jsou příkazy vpravo nahoře této
části. Jsou jimi možnost zvětšování a zmenšování písma o jeden bod. Tento příkaz se uplatní
především u nadpisů a při finálním formátování textu. Posledním příkazem je Vymazání formátování.
Toto použijeme např. při kopírování textu z Internetu nebo jiného zdroje, kde chceme kompletně
53
upravit vzhled textu. Je totiž výhodnější začít text upravovat kompletně od začátku, než postupně
měnit stávající formátování. Ve většině případů toto funguje. Pokud ne, použijeme jako prostředníka
Poznámkový blok.
Obrázek 43 – Dialogové okno pro nastavení vlastností písma
K dalšímu nastavení písma se dostaneme přes kontextové menu, ze kterého vybereme vhodný příkaz,
nebo přes tlačítko
v pravém dolním rohu skupiny na pásu karet. Otevře se nám nové okno se
dvěma záložkami. V první záložce Písmo můžeme již kromě výše zmíněných příkazů a voleb měnit
vzhled (styl) písma. Jsou to např. volby pro různé stínování a obrysy. Toto se využívá především
u nadpisů. Zajímavější je druhá záložka Proložení znaků, kde můžeme písmo protahovat a zkracovat
tím, že měníme velikost mezery mezi jednotlivými znaky. Dále můžeme volbou Umístění měnit
polohu písma vzhledem k řádku (zvýšené a snížené). Další volbou je Měřítko písma. Volba slouží ke
zvětšování a zmenšování písma ne po bodech, ale v procentech. Poslední volba ukáže, od jaké
velikosti písma se bude předchozí nastavení aplikovat.
Formátování odstavce
Příkazy pro nastavení odstavce najdeme na dvou kartách, kartě Domů a kartě Rozložení stránky. Přes
kontextové menu se k nastavení formátování dostaneme přes příkaz Odstavec. Otevře se nám
dialogové okno se dvěma záložkami. Důležitá je především první záložka. Část okna je vyhrazena
náhledu na výsledný vzhled odstavce. V části Obecné nastavujeme zarovnání odstavce. Možnosti
jsou vlevo, vpravo, na střed a do bloku. Do bloku znamená, že odstavec je zarovnán jak zleva tak
zprava. Jednotlivá slova jsou pak v řádku patřičně roztažena. Můžeme si nastavit, na jakou úroveň
osnovy se zarovnání vztahuje. V části označené odsazení můžeme zvolit odsazení odstavce zleva
i zprava. Pod položkou Speciální máme volby Předsazení (využijeme u odrážek a číslování) a První
54
řádek. Odsazení 1. řádku se používá velmi často. Stačí se podívat do jakékoliv knihy se souvislým
textem. U všech voleb v této oblasti se nastavuje, o kolik centimetrů bude text odsazen. Další částí
jsou mezery před a za odstavcem a způsob řádkování. Mezery před a za odstavcem se obvykle
nastavují v bodech. Řádkování v násobcích. Mezery se používají proto, aby při změně velikosti písma
zůstala mezera mezi odstavci stejná (na rozdíl od prázdných řádků). Řádkování lze použít i Přesné,
kde se volí počet bodů mezi jednotlivými řádky. Zde ale zase může nastat problém při změně velikosti
písma. Ostatní volby jsou v podstatě stejné jako volba Násobky. Na druhém listu jsou volby, které se
příliš často nemění. Týkají se toho, jakým způsobem se bude chovat odstavec na konci stránky.
Obrázek 44 – Dialogové okno pro nastavení vlastností odstavce
Další dvě nastavení formátu odstavce nenajdeme v dialogovém okně, ale pouze na kartě Domů jako
příkazy ve skupině Odstavec (vpravo dole). Tyto příkazy jsou pro nastavení barvy pozadí za textem
nebo ohraničení odstavce. Nastavování ohraničení je stejné jako u tabulek a budeme se jím zabývat
až v následující kapitole.
Odrážky a číslování
Tato část je odlišná od starší verze programu Word. Nastavení se provádí ve dvou různých oknech.
Příkazy pro Odrážky a číslování se nacházejí na kartě Domů ve skupině Odstavec nebo v kontextovém
menu. Máme na výběr několik přednastavených druhů odrážek a číslování. Jiné znaky nebo vzhled
číslování lze změnit pod příkazem Definovat. U odrážky můžeme měnit znak, vložit nový, vložit místo
znaku obrázek, zvolit jiný druh písma a způsob zarovnání odrážky. U číslování můžeme zvolit jiný styl
číslování, formát číslování, písmo a zarovnání čísel. U formátu lze měnit, jaké znaky se mají za
55
číslováním objevit. Změnu provedeme tak, že samotné číslování má šedivé stínování a znaky se pak
upravují za tímto polem. Pokud nám nevyhovuje odsazení, musíme jej upravit v nastavení odstavce.
Zde se nastavují položky Odsazení zleva a Speciální odsazení – Předsazení. Předsazení nám určuje,
o kolik budou posunuté další řádky v případě, že jsou jednotlivé odrážky nebo číslování na více
řádcích než na jednom. Na stejné úrovni osnovy nelze použít odsazení prvního řádku a zároveň
předsazení.
Vzhled stránky
Vzhled stránky se nastavuje na kartě Rozložení
stránky. Ve skupině Motivy můžeme měnit chování a
vzhled celého dokumentu nebo jen jeho části, jako je
vzhled písma, barvy nebo efekty. Motiv je jednou ze
součásti tzv. šablony. Šablona je název pro veškeré
nastavení dokumentu a její podrobný popis je nad
rámec těchto skript. Kancelářský balík MS Office
obsahuje mnoho motivů a další lze získat z Internetu.
Další skupinou už je samotné nastavení vzhledu
stránky. U dokumentu lze měnit Okraje stránky,
Orientaci, volit různé Velikosti stránky. Můžeme
vybírat buď z přednastavených hodnot, nebo
můžeme volit vlastní. Například pokud tiskneme na
poštovní obálky apod. Většina hodnot se dá nastavit
jak pro celý dokument, tak i pro jednotlivé (aktuální
stránky). Dále můžeme nastavovat počet sloupců
v dokumentu nebo na stránce. Pod položkou Konce
využijeme především zalomení pro konec stránky. To
použijeme, pokud chceme pevně nastavit text
v dokumentu tak, aby byl vždy na nové stránce i po
úpravách formátování. Dalšími volbami je číslování
řádků v dokumentu a dělení slov na konci řádku. Na
Obrázek 45 – Dialogové okno pro nastavení číslování
stejné kartě lze také nastavit Pozadí stránky
dokumentu. Lze měnit barvu pozadí, Vkládat vodoznak, nebo měnit Ohraničení celé stránky.
Záhlaví a zápatí
Pokud chceme provádět změny v záhlaví nebo zápatí stránek, je nutné poklepat myší na oblast
stránky nad nebo pod textem (poznáme podle pravítka). Text nám zešediví a otevře se nám nová
karta. Zde můžeme vkládat text, obrázky (např. logo firmy). Do záhlaví se často vkládají čísla stránek.
Dále je možné měnit rozměry a nastavit různé záhlaví a zápatí na lichých a sudých stránkách, popř. na
stránce první. Pro návrat zpět do dokumentu použijeme buď tlačítko Zavřít, nebo poklepeme myší
kdekoliv v samotném dokumentu. Na podrobnější nastavení se podíváme v další kapitole.
Práce se Styly
Word umožňuje přiřadit souhrnu formátování vlastní jméno a pak s tímto souhrnem pracovat jako
s celkem. Tato funkce se nazývá Styl. Stylům lze přiřazovat klávesové zkratky a není tak nutné
používat při psaní myš. Pokud styl uložíme do šablony, můžeme jej používat i v jiných dokumentech,
než v tom, pro který jsme je právě vytvořili. Word nabízí množství již vlastních stylů a celých sad.
Jejich seznam se nachází na kartě Domů. Styly můžeme listovat a pod tlačítkem Změnit styly můžeme
vybrat i jinou sadu, druh písma nebo barvu. Abychom mohli vytvořit nový styl, klikneme na .
Otevře se nám podokno úloh Styly. Standardně je na pravé straně okna. Tlačítko Zobrazit náhled
slouží k zobrazení vzhledu jednotlivých stylů. Pod volbou Možnosti můžeme měnit, jaké styly se
v seznamu budou zobrazovat. Pokud chceme styl změnit, buď vybereme z kontextového menu příkaz
56
změnit, nebo otevřeme nabídku napravo od stylu. Nový styl vytvoříme klepnutím na levé tlačítko
dole v podokně úloh Nový styl. Otevře se nám dialogové okno, na které se podíváme podrobněji.
Do vstupního pole Název napíšeme jméno
nového stylu a v seznamu Typ stylu vybereme,
zda se bude jednat o styl odstavce nebo písma.
Nelze zadat název, který je už přiřazen. Do pole
Styl založený na vložíme styl, ze kterého se při
tvorbě vychází. Nejčastěji se používá styl
Normální popř. Bez mezer nebo (žádný styl).
V poli Styl následujícího odstavce volíme styl,
který bude následovat po tomto v případě, že
stiskneme klávesu Enter. Například můžeme
u stylu vytvořeného pro nadpis nastavit, že
následující odstavec bude mít styl normální.
Pokud tímto stylem nadpis napíšeme a
stiskneme Enter pro odřádkování, automaticky
se styl přepne na styl normální. V další části,
nazvané Formátování, můžeme nastavit
základní formátování stylu. Pod tímto se
nachází náhled na styl podobně jako u
formátování odstavce. Pod tímto blokem se
nachází důležité přepínače. Prvním přepínačem
je Přidat do rychlých stylů. Pokud je tato volba
zaškrtnutá, objeví se tento styl na kartě Domů.
Druhý přepínač Automaticky aktualizovat
umožňuje měnit styl přímo v dokumentu při
Obrázek 46 – Podokno úloh Styly
změnách formátování. Třetí přepínač se týká
volby, zda chceme, aby se styl uložil do šablony. Pokud zvolíme, že chceme uložit do šablony,
můžeme námi vytvořený styl používat v každém nově vytvořeném dokumentu na počítači, kde byl
styl vytvořen. Pokud zvolíme NE, tak jsou styly pouze v našem dokumentu. Tato volba se vyplatí,
pokud dokument upravujeme na více počítačích, protože se styly uchovávají přímo v daném
dokumentu. V levé dolní části dialogového okna se nachází nejdůležitější tlačítko Formát. Po stisknutí
se nám otevře seznam druhů formátování. Položky jsou podobné jako u klasického formátování
textu. Pouze poslední volba Klávesová zkratka se netýká formátování, ale umožňuje přiřadit stylu
klávesovou zkratku. Pod tlačítkem formát pak vybíráme jednotlivé položky a nastavujeme vzhled a
chování stylu podle našich potřeb.
57
Obrázek 47 – Dialogové okno pro vytvoření nového stylu
Styly jsou jednou z nejdůležitějších funkcí textového editoru. Pokud tuto problematiku zvládnete,
nebude už pro vás problém zformátovat jakkoliv dlouhý text. Styly je možné také zachovávat a
ukládat (v podobě šablony).
Práce s objekty v textovém editoru MS Word 2007
Pro vkládání různých objektů do dokumentu je určena karta Vložení. Programy kancelářského balíku
Office 2007 umožňují vložit mnoho různých objektů. Některé z nich vytvářejí propojení s jinými
částmi balíku. Některé jsou samostatné. Na některé objekty se podíváme podrobněji.
Oblast Stránky
Ve skupině s názvem Stránky máme k dispozici volbu Titulní stránka. Zde můžeme vybrat vzhled
úvodní stránky z několika připravených. Příkazem Prázdná stránka vložíme prázdnou stránku na
místo, kde se aktuálně nachází textový kurzor. Posledním a nejdůležitějším příkazem v této skupině je
Konec stránky. Zkratková klávesa je CTRL + Enter. Tento příkaz umístí na místo textového kurzoru
značku o konci stránky. Ta zajistí, že i při úpravách textu nebo formátování bude text za touto
značkou na nové stránce. Značka se umisťuje buď za odstavec, nebo těsně před text odstavce, kde
má nová stránka začít. Běžně se pro toto používají prázdné řádky. Taková úprava má však velkou
nevýhodu v tom, že pokud se v dokumentu cokoliv změní, text již nezačíná na nové stránce, ale je
posunut jedním nebo druhým směrem, proto vždy používáme značku Konec stránky.
58
Práce s tabulkami
Vložení tabulky
V předchozí verzi Word byla tvorba tabulky možná na několika místech a vkládání bylo poměrně
nepřehledné. Ve Wordu 2007 je vytvoření tabulky sjednoceno pod jedno tlačítko, zde se nacházejí
všechny možnosti tvorby. Nejrychlejší volbou pro malou tabulku je zvolit v zobrazené síti buněk daný
počet řádků a sloupců. Pokud chceme vložit větší, zvolíme příkaz Vložit tabulku. Otevře se nám
dialogové okno. Zde můžeme vložit potřebný počet sloupců a řádků. Dále můžeme zvolit, jak se bude
nastavovat šířka sloupců. Volba Auto vytvoří tabulku, která
má od levého k pravému okraji stejně široké sloupce. Další
volby umožňují volit jiné parametry. Spodní přepínač slouží
k uložení hodnot jako výchozích pro další tabulky. Další
možností, jak vytvořit tabulku, je použít příkaz Navrhnout
tabulku. Tato volba je poněkud zdlouhavá, proto ji
použijeme jen v případě, že máme nějakou atypickou
tabulku. Tímto způsobem totiž jednotlivé buňky tabulky
postupně dokreslujeme. Další možností pro tvorbu tabulky je
použít propojení s programem Excel a vytvořit tabulku,
kterou můžeme pomocí tohoto programu upravovat. Pokud
takovou tabulku vytvoříme, změní se pás karet a okno
programu se změní na Excel. Takovou tabulku tvoříme
v případě, že potřebujeme použít v tabulce pokročilé vzorce
a tabulka musí být součástí textu. Pokud se můžeme tomuto
řešení vyhnout, je vždy lepší dělat tabulku samostatně
v Excelu. Poslední možností vkládání tabulky je použití
nabízené předdefinované tabulky. Máme zde několik
Obrázek 48 – Nabídka pro vytvoření tabulky
možností např. kalendář.
Pokud už máme vytvořenou tabulku, objeví se další dvě karty pro úpravu tabulky Návrh a Rozložení.
Karty jsou aktivní jen tehdy, pokud je textový kurzor uvnitř tabulky. To samé platí i o dalších
objektech. Pokud chceme upravovat nějaký objekt, je nutné ho mít označený nebo do něj umístit
textový kurzor!
Úpravy tabulky
Nejdříve se podíváme na kartu Rozložení. Pokud totiž u tabulky upravíme nejdříve vzhled, pak se
v některých případech při samotné práci s tabulkou kopíruje např. ohraničení. Lepší je tedy vždy
tabulku vyplnit, upravit rozměry apod. Pak teprve pracovat na jejím konečném vzhledu.
Obrázek 49 – Karta Rozložení tabulky
Pod příkazem Vybrat najdeme možnosti označování v rámci tabulky, jako je buňka, tabulka, řádek
nebo sloupec (dle aktuální pozice textového kurzoru). Přepínač Zobrazit mřížku bychom měli mít
zaškrtnutý vždy. Tento příkaz slouží k zobrazení přerušované modré čáry v celé tabulce tam, kde není
žádné ohraničení. Příkaz Vlastnosti tabulky nám umožní nastavit šířky a výšky sloupců a řádků.
Důležitou volbou může být nastavení obtékání textu kolem tabulky. Dále je možné měnit ohraničení.
Tento způsob je však oproti ostatním složitější.
V další skupině máme příkaz Odebrat pro odebrání prvků tabulky a pro odebrání tabulky celé. Dále
můžeme využít příkazy pro vložení řádků nebo sloupců. Vkládání se vždy váže na pozici textového
kurzoru a prvky je možné vkládat na obě strany.
59
Ve skupině Sloučit můžeme sloučit buňky v tabulce, pokud jich máme označených více. Dále zde
máme příkaz pro rozdělení buňky. Nelze rozdělovat více buněk najednou, ale pouze jedna. Následné
dialogové okno nám umožní zvolit potřebný počet sloupců a řádků, na které se buňka má rozdělit.
Posledním příkazem je rozdělení celé tabulky na dvě části s tím, že aktuální řádek je ve druhé tabulce.
Ve skupině Velikost buňky můžeme zvolit přesné nastavení rozměrů aktuálního sloupce a řádku.
Dalšími příkazy z této skupiny jsou Řádky stejně vysoké, Sloupce stejně široké. Stačí označit dané
sloupce nebo řádky a stisknout tlačítko.
Další skupinou je Zarovnání. V buňce tabulky se nenastavuje jen vodorovné zarovnání (vlevo, vpravo
a na střed), ale také zarovnání svislé (nahoru, dolů a na střed). K tomu slouží devět tlačítek. Každé
tlačítko je kombinací svislého a vodorovného zarovnání. Dalším příkazem je změna směru textu. Zde
jsou tři možnosti. Kromě klasického (zleva doprava) máme k dispozici ještě směr shora dolů a
obráceně. Tyto směry textu se používají v případě, že v tabulce je první řádek s popiskem mnohem
delší než data v samotné tabulce (např. názvy měsíců v popisku a malá čísla jako data). Poslední
příkaz v této části slouží k změně okrajů samotné buňky podobně jako u vzhledu stránky.
V poslední části můžeme data v tabulce srovnat podobně jako v MS Excel, převést tabulku na souvislý
text nebo vložit jednoduchý vzorec do tabulky.
Vzhled tabulky
Úpravy vzhledu tabulky se provádí na kartě Návrh. Ve skupině Styly tabulky najdeme předem
připravené barevné vzory, podle kterých můžeme tabulku automaticky naformátovat. Jedná se
zejména o podbarvení jednotlivých řádků a sloupců. Nejprve ale musíme ve skupině Možnosti stylů
tabulek určit některé důležité parametry tabulky. Jednotlivé parametry fungují jako přepínače, je
možné je buď zapnout, nebo vypnout. Políčko Se záhlavím určuje, zda má tabulka obsahovat záhlaví.
Políčko Řádek souhrnů umožňuje nastavit zvláštní formátování pro poslední řádek tabulky se
souhrnem. Políčko Pruhované řádky nastavuje pravidelné střídání podbarvených a nepodbarvených
řádků a napomáhá lepší čitelnosti a orientaci v tabulce. Pole První sloupec umožňuje zobrazit zvláštní
formátování pro první sloupec tabulky. Pole Poslední sloupec umožňuje zobrazit zvláštní formátování
pro poslední sloupec tabulky. Poslední pole Pruhované sloupce obdobně jako u řádků upravuje
formátování sloupců do pravidelného střídání podbarvení. Tato jednotlivá nastavení mění možnosti
automatického formátu tabulky ve skupině Styly tabulky. Nacházíme-li se v tabulce, můžeme
přesunem kurzoru myši na požadovaný náhled stylu tabulky okamžitě vidět vzhled na dané tabulce.
Obrázek 50 – Karta Návrh tabulky
Kromě stylů zde nalezneme také některé volby ohraničení buněk v tabulce. Změnu ohraničení
můžeme provést několika způsoby.
Nejjednodušší postup je tento. Vybereme buňku nebo oblast buněk, kterou chceme ohraničit.
Klikneme na malou šipku tlačítka Ohraničení. Rozbalí se nabídka s možnostmi ohraničení. Vybereme
ohraničení z nabízených možností. Pokud budeme chtít stejný typ ohraničení přidat i pro další buňky,
nemusíme již rozbalovat tuto nabídku. Při stisku tlačítka Ohraničení se uplatní poslední vybraná
možnost. To poznáme i ze vzhledu ikony u tlačítka. Pokud chceme změnit styl čáry (tloušťku a barvu),
nachází se tyto volby napravo od tlačítka Ohraničení pod sebou. Tyto volby je nutné nastavit před
aplikováním ohraničení.
Další možností je použití tlačítka Navrhnout tabulku. Tuto funkci použijeme tak, že nejdříve zvolíme
druh čáry, tloušťku a barvu pera, potom zvolíme tlačítko Navrhnout tabulku. Všimněte si, že tlačítko
je přepínač. Kurzor myši se změní na tužku a můžeme začít kreslit. Možnosti jsou dvě. Buď vytváříme
strany jednotlivých buněk prostým kliknutím myši, nebo použijeme přetažení myší, a čára se vytvoří
po celé nebo části linky v tabulce. Při kreslení se čára automaticky přichytává a zarovnává k buňkám
tabulky. Pokud chceme naopak některé ohraničení vymazat, klepneme ve skupině Nakreslit
60
ohraničení na tlačítko Guma a postupujeme obdobně jako při kreslení čáry. Pozor na použití tohoto
příkazu, protože guma po smazání ohraničení začne mazat i buňky z tabulky!
Třetí možností je otevřít dialogové okno pomocí tlačítka
ve skupině Nakreslit ohraničení.
Otevřené okno se používá pro komplexní nastavení ohraničení. Tento způsob vyžaduje velkou praxi a
začátečníkům tuto variantu příliš nedoporučuji.
Vkládání obrázku a klipartu
Asi nejčastějším prvkem, který budeme chtít do dokumentu vložit,
je obrázek nebo fotografie. Vložení obrázku do dokumentu je
velmi snadné. Na kartě Vložení ve skupině Ilustrace klepneme na
tlačítko Obrázek nebo Klipart. Pro klipart se na pravé straně
Wordu otevře podokno úloh a můžeme vyhledat vhodný nákres.
Pro vložení obrázku se otevře standardní okno průzkumníka
Windows, ve kterém najdeme na pevném disku počítače
požadovaný obrázek nebo fotografii. Obrázek nebo klipart se vloží
do dokumentu na aktuální pozici textového kurzoru. Druhou
možností je přetažení souboru do Wordu přímo ze samostatného
okna průzkumníka. Pokud je obrázek větší než rozměry stránky, je
automaticky zmenšen.
Pokud je obrázek právě označený (označit obrázek můžeme
i klepnutím myši), vidíme kolem obrázku rámeček s několika body.
Obrázek 51 – Ovládací prvky obrázku
V rozích jsou body vyznačeny malými kolečky a uprostřed hran
obrázku čtverečky, nad obrázkem je zelené kolečko. Tyto body představují ovládací prvky, kterými
můžeme měnit základní parametry obrázku, jsou to velikost a natočení.
Obrázek 52 – Karta Formát obrázku
Po klepnutí na obrázek máme také k dispozici novou kartu. V pásu je možné provádět základní úpravy
obrázku jako je jas, kontrast a jiné obarvení obrázku. Nastavení se nachází na levé straně pásu ve
skupině Upravit. Ve skupině Styly obrázků můžeme nastavit různé ohraničení obrázků. Buď
z připravených stylů, nebo je možné nastavit ohraničení vlastní. Nejdůležitější skupinou na kartě je
Uspořádat. Zde nastavujeme pozici obrázku, způsob obtékání textu, zarovnání obrázku a také příkazy
pro seskupování více obrázků a jejich překrývání v rámci vrstev. Pod příkazem Pozice najdeme
přednastavené pozice pro umístění obrázku. Pokud nám tyto pozice nevyhovují, zvolíme položku
Další možnosti rozložení... Stejný postup platí i u Obtékání textu. Na obrázcích vidíme, že možností,
jak voleb v obtékání textu tak i v nastavení pozice obrázku, je velké množství.
61
Obrázek 53 – Dialogové okno pro nastavení vlastností obrázku
Pokud chcete vědět, jak přesně se Word a obrázek chová při různých nastaveních, je potřeba
možnosti prakticky vyzkoušet. Obecně nejjednodušší volbou je zarovnání obrázku vodorovně
v položce Zarovnání, a to buď vlevo, vpravo nebo na střed vzhledem ke sloupci. Sloupcem je zde
myšlena oblast pro psaní textu (šířka stránky zmenšená o okraje). Svisle volíme Absolutní pozice
vzhledem k odstavci. Číslo volíme podle umístění buď od začátku odstavce na 0 cm, nebo na číslo
podle našich představ. Údaj o tom, k jakému odstavci je obrázek ukotven, zjistíme pouze tehdy,
pokud si v nastavení programu (Možnosti aplikace Word) zapneme v části Zobrazení položku kotvy
62
objektů. Pak můžeme každý obrázek svázat s určitým odstavcem a nastavovat správnou svislou
pozici. V nastavení pozice obrázku také můžeme uzamknout ukotvení obrázku, ten zůstane vždy u
daného odstavce. Také můžeme zvolit, že obrázek se bude pohybovat s textem. Ve skupině Velikost
můžeme měnit rozměry obrázku nebo obrázek oříznout (vybrat jen určitou část). Práce s obrázky je
poměrně komplikovaná a zdlouhavá, proto doporučuji vkládat a pracovat s obrázky až na úplném
konci zpracování textu. Ušetříte si spoustu nepříjemností a také času. Podrobnější nastavení velikosti
nalezneme buď v kontextovém menu, nebo pod ovládacím tlačítkem skupiny . Najdeme zde např.
možnost pro zmenšení obrázku v procentech.
Nastavení pozice a způsob obtékání textu neplatí pouze pro obrázky ale pro všechny objekty (včetně
např. tabulek).
Vložení kresby
Word umožňuje vkládat také různé tvary, jako jsou čáry, šipky, křivky a jiné obrazce. Jaké jsou
možnosti, nalezneme pod tlačítkem Tvary. Pokud chceme jen nakreslit jeden nebo dva objekty,
nepotřebujeme použít tzv. Kreslící plátno. Pokud však chceme kreslit třeba diagram nebo
okomentovat šipkami a popisky obrázek, je vhodné použít kreslící plátno. Příkaz pro nové kreslící
plátno nalezneme až dole ve výběru tvarů. Výhodou je možnost seskupování tvarů a obrázků, které
mimo plátno není možné, a práce s celým seskupením jako s jedním objektem.
Pokud nakreslíme nějaký tvar, máme k dispozici novou kartu. V levé části se nachází skupina Vložit
tvary. Zde můžeme vybírat nové tvary pro kreslení. K vkládání textu do objektů slouží tlačítko Přidat
text. U některých tvarů je možné upravovat tvar objektu např. u objektu Volný tvar. U jednotlivých
objektů lze měnit vzhled. K tomu slouží skupina Styly tvarů. Podobně jako u obrázku. Dále je možné
tvořit i trojrozměrné objekty a pracovat s nimi. K tomu nám slouží skupina Prostorové efekty. Ve
skupině Uspořádat máme tlačítka pro nastavení pozice a obtékání textu kolem objektu, jeho polohy
v rámci vrstev a možnosti otáčení. V poslední skupině můžeme nastavovat velikost objektu (viz
obrázek).
Obrázek 54 – Karta Formát pro kreslení
Na závěr jen něco málo k pojmu vrstvy. Pokud nakreslíme několik objektů, které se překrývají (např.
obrázek a šipky), potřebujeme u nich nastavit i jejich vzájemné překrývání. K tomu slouží právě
vrstvy, kde můžeme přenášet každý objekt buď směrem k popředí, nebo do pozadí. Čím více objektů
se překrývá, tím více máme možností nastavení, kde se bude který objekt nacházet. K přenesení v
rámci jednotlivých vrstev slouží příkazy Přenést blíž a Přenést dál. K přeskočení do "první" vrstvy a do
"poslední" vrstvy slouží příkazy Přenést do popředí a Přenést do pozadí. Někdy je vhodné několik
objektů sloučit (např. šipku s popiskem). Stačí stisknout klávesu CTRL. Pokud najedeme na objekt,
objeví se u kurzoru symbol plus
. Můžeme přidávat do výběru jednotlivé objekty stisknutím levého
tlačítka myši. Pokud máme vybráno, klepneme na tlačítko Skupina. Objekty se seskupí do jednoho.
Všimněte si, že objekty ve skupině lze znovu rozdělit.
Vložení Hypertextového odkazu
Hypertextový odkaz neslouží jen pro zadání odkazu na určitou internetovou stránku. Po stisknutí
tlačítka Hypertextový odkaz je vidět, že odkazovat můžeme i na jiný soubor na počítači, na určité
místo ve stejném dokumentu, nově vytvořený dokument nebo emailovou adresu. Ve všech případech
platí, že vyplňujeme pole Zobrazený text. Ten může být jakýkoliv, tak aby se nám hodil do textu.
V poli Adresa zapisujeme buď internetovou adresu, nebo umístění souboru. V ostatních případech
odkazů se řídíme zobrazeným oknem. K odkazu v rámci jednoho dokumentu je potřeba vytvořit
potřebnou strukturu záložek, křížových odkazů nebo nadpisů.
63
Obrázek 55 – Dialogové okno pro vložení hypertextového odkazu
Vložení záhlaví, zápatí a číslování stránek
K úpravám oblastí záhlaví a zápatí slouží stejnojmenná skupina na kartě Vložit. Po kliknutí na dané
tlačítko nám program nabídne již připravená řešení pro oblasti. Pokud chceme oblast upravit sami,
zvolíme příkaz Upravit Záhlaví/Zápatí. Podobným způsobem funguje i příkaz Číslo stránek. Po výběru
některého stylu nebo ručních úprav se kurzor přepne do dané oblasti a otevře se nám nová karta.
Obrázek 56 – Karta Návrh pro záhlaví a zápatí
Zde můžeme vkládat kromě již zmíněných čísel stránek i další prvky jako je třeba čas, obrázek nebo
další pole (příkaz Rychlé části). Můžeme také nastavit, jak se bude oblast záhlaví a zápatí chovat na
první stránce nebo nastavit různě liché a sudé stránky. Pokud máme nastavené oddíly, můžeme
nastavovat i v rámci vytvořených oddílů. Pro opuštění oblasti buď stiskneme tlačítko Zavřít záhlaví a
zápatí, nebo dvakrát klikneme do dokumentu. Dvojité kliknutí do záhlaví nebo zápatí nám umožní
danou oblast dále upravovat.
Vkládání dalších objektů
SmartArt
Je to objekt, který umožňuje vytvářet různé diagramy a schémata. Vybereme vhodnou strukturu
diagramu. Samotný diagram je pak podobný kresbě, ale můžeme vytvářet a měnit spoje jednotlivých
částí. Pokud potřebujete vytvořit takový objekt, rozhodně využijte možností tohoto nového prvku v
Office 2007. Práce je s ním mnohem rychlejší než ho ručně vytvářet pomocí kreslení.
Graf
Vkládá do dokumentu Word graf vytvořený z programu Excel. Po stisknutí tlačítka Graf se nám otevře
nové okno, kde zvolíme typ grafu, který chceme vytvořit. Poté se otevře nové okno s Excelem, kde
můžeme vytvořit nebo upravit tabulku. Z ní se automaticky vytváří graf vybraného typu. Postup je
stejný jako při práci s Excelem.
64
Textové pole
Používá se, pokud potřebujeme zapsat nějaký text mimo zbytek dokumentu. S polem se pak pracuje
jako se samostatným objektem. Příkladem může být vytvoření obálky, kdy adresu příjemce
potřebujeme umístit do pravého dolního rohu stránky. Textová pole se využívají ale i při kreslení.
Rychlé části
Vkládáme do textu pole podobně jako u záhlaví a zápatí. Tímto polem může být třeba aktuální datum
nebo autor dokumentu. Polí je velké množství a jsou rozděleny do jednotlivých kategorií.
WordArt
Graficky zpracovaný text (většinou nadpis). Se vzhledem textu se pak pracuje podobně jako s jiným
objektem, je možné ho různě upravovat (barvu, stínování, prostorové efekty).
Rovnice
Word 2007 nabízí nové prostředí pro vytváření rovnic a matematických výrazů. Pokud zvolíme příkaz
Rovnice, je nám k dispozici nová karta. Zde můžeme použít již některé připravené rovnice, nebo
vytvářet vlastní, a ty pak ukládat jako předdefinované. Práce s rovnicemi je podobná jako v předchozí
verzi Office.
Obrázek 57 – Karta Návrh pro psaní rovnic
Symbol
Toto tlačítko umožňuje vložit do textu znak, který není na klávesnici. Příkladem mohou být písmena
řecké abecedy.
Kontrola pravopisu
V programu Word 2007 jsou dvě možnosti kontroly pravopisu. Jednou z nich je automatická kontrola,
která se provádí přímo při psaní textu. K nastavení kontroly pravopisu se dostaneme v nastavení
programu. Klikneme na Tlačítko Office a vybereme Možnosti aplikace Word. V dialogovém okně
přepneme na záložku Kontrola pravopisu a mluvnice. Možnosti nastavení kontroly pravopisu jsou
poměrně rozsáhlé a na první pohled poněkud nepřehledné. Rozlišujeme zejména rozdíl mezi
kontrolou pravopisu a automatickými opravami. Kontrolu pravopisu je nutné spustit ručně zadáním
příkazu. Automatické opravy se uplatňuji ihned při vytváření dokumentu, tedy při psaní. Pokud
napíšeme špatně slovo, je programem podtrženo červenou klikatou čarou. Slovo je možné rovnou
opravit, nebo můžeme použít pravé tlačítko myši na daném slově, program nám nabídne varianty
oprav. Pokud máme zapnutou kontrolu gramatiky, Word označuje problematická místa zelenou
klikatou čarou. V kontextovém menu nalezneme bližší vysvětlení nebo návrhy pro opravu.
Kromě automatické kontroly můžeme spustit kontrolu pravopisu celého dokumentu ručně. Před
samotnou kontrolou pravopisu musíme zkontrolovat nastavení jazyka. To, jaký jazyk je v aktuálním
dokumentu nastaven, je zobrazeno ve stavovém řádku. Pokud není jazyk v pořádku, označíme celý
dokument (nebo část) a zvolíme tlačítko Nastavit jazyk. Tlačítko se nachází na kartě Revize a skupině
Kontrola pravopisu.
Kontrolu celého dokumentu spustíme tak, že klikneme na tlačítko Pravopis a gramatika (lze použít
i klávesu F7). Pokud najde Word při kontrole dokumentu slovo, které nemá ve slovníku, zobrazí
dialogové okno, v němž můžeme buď dané slovo přeskočit a pokračovat v kontrole, nebo zaměnit za
nabízenou variantu. Pokud dané slovo není ve slovníku, nemusí to vždy znamenat, že je špatně.
Neobvyklá nebo cizí slova, která budeme v dokumentech často používat, můžeme do slovníku přidat
pomocí tlačítka Přidat do slovníku, které je rovněž nabízeno v dialogovém okně Pravopis a gramatika.
65
Obrázek 58 – Dialogové okno pro opravy pravopisu
Obsah, rejstřík a poznámky pod čarou
Některé prvky dokumentu je možné vytvořit buď ručně, nebo můžeme použít automatické funkce.
Mezi takové funkce patří vytvoření obsahu, vkládání poznámek pod čarou, citace a bibliografie,
seznam obrázků a rejstřík. Pokud chceme tyto funkce využívat, je potřeba dodržovat následující
pravidla. Všechny odstavce (především nadpisy) formátujeme podle předdefinovaných stylů.
Poznámky pod čarou a citace vkládáme pouze pomocí automatických funkcí. Pokud použijeme ruční
vložení (jednouchým napsáním do záhlaví), nebude fungovat správně číslování automaticky
vkládaných poznámek. Vkládání automatických prvků je možné provádět pomocí karty Odkazy. Při
vytváření složitějších a obsáhlejších textů je použití těchto možností téměř nutností.
Obsah
Pro vložení automatického obsahu na zvoleném místě se přesuneme v dokumentu na místo, kam
hodláme obsah vložit. Přepneme na kartu Odkazy. Ve skupině Obsah klikneme na tlačítko Obsah a
buď vybereme jeden z předem vytvořených stylů, nebo klepneme na Vložit obsah. V dialogovém
okně vybereme možnosti formátování obsahu. Možnosti formátování rozhodují o pravidlech, podle
kterých má být obsah automaticky vygenerován. Můžeme také využít předem nastavené
formátování. Najdeme jej u položky Formáty. Zde můžeme z rozbalovacího seznamu vybrat
požadované nastavení. Náhled nastavení se okamžitě zobrazí v horní části dialogového okna.
Rejstřík
Podobně jako obsah je možné automaticky vytvořit i rejstřík. Abychom mohli nechat rejstřík
automaticky vygenerovat, musíme nejdřív označit výrazy (slova), které chceme do rejstříku zahrnout.
Přepneme se do karty Odkazy. Označíme slovo, které chceme zahrnout do rejstříku. Klikneme na
tlačítko Označit položku. Pokud chceme uvést odkaz v rejstříku jen na tuto stránku, klikneme na
tlačítko Označit. Pokud chceme přidat do rejstříku odkazy na všechny výskyty, které obsahují toto
slovo, klikneme na tlačítko Označit vše. Na konci, po označení všech slov, která chceme zahrnout do
rejstříku, vygenerujeme rejstřík. Přesuneme kurzor na místo, kde budeme vkládat rejstřík. Na kartě
Odkazy stiskneme tlačítko Vložit rejstřík. Pokud je potřeba, je možné měnit formátování rejstříku
podobně jako u obsahu. V dialogovém okně můžeme pomocí tlačítka Označit přidat do rejstříku další
slova.
66
Obrázek 59 – Dialogové okno pro úpravy obsahu
Obrázek 60 – Dialogové okno pro úpravy rejstříku
67
Poznámky pod čarou
Automaticky vložené poznámky pod čarou jsou jednotně formátované a automaticky číslované.
K libovolnému slovu můžeme přidat odkaz na poznámku pod čarou. Ta se automaticky vloží na konec
stránky a očísluje. U odkazovaného slova se číslo poznámky označí indexem. Vložení poznámky pod
čarou vložíme tlačítkem Vložit poznámku pod čarou na kartě Odkazy ve skupině Poznámka pod čarou.
Textový kurzor musí být na slovu, ke kterému se poznámka vztahuje. Do připravené oblasti oddělené
čárou napíšeme poznámku. Poznámku je možné kdykoliv editovat jako běžný text. Kromě poznámky
pod čarou můžeme vložit k libovolnému slovu i vysvětlivku. Ta je označena římskou číslicí a je
umístěna ihned za textem, tedy před poznámkami pod čarou. Stačí klepnout na tlačítko Vložit
vysvětlivku ve skupině Poznámky pod čarou. K pokročilému nastavení poznámek pod čarou se
dostaneme, když klikneme na tlačítko
ve skupině Poznámky pod čarou. V dialogovém okně
můžeme zaškrtnout, zda nastavení platí pro vysvětlivky nebo poznámky pod čarou.
Obrázek 61 – Dialogové okno pro nastavení vlastností poznámek pod čarou
68
Tabulkový editor MS Excel
Tabulkový editor (nebo také tabulkový kalkulátor) patří spolu s textovým editorem
k nejpoužívanějším programům v kanceláři, na vědeckých pracovištích a ve školách. Tabulkový editor
umí vytvářet nejrůznější tabulky, provádět matematické výpočty, statisticky a graficky zpracovávat
data, pracovat s databázemi, sestavovat a vyhodnocovat rozsáhlé projekty nebo vytvářet jednoduché
prezentace. Možností pro využití tabulkového editoru je skutečně mnoho. Je to velmi silný
všestranný nástroj pro zpracování nejen ekonomických a vědeckých dat.
Prostředí tabulkového editoru
Obrázek 62 – Okno aplikace Excel
Excel organizuje čísla do řádků a sloupců. Celá tabulka řádků a sloupců se nazývá pracovní list.
Sestava jednoho nebo více listů se nazývá sešit. Řádky v tabulce jsou označeny číslem, např. 1 nebo
268, a sloupce písmeny, např. A, H nebo BK. Průnik souřadnic sloupce a řádky se nazývá buňka. Každý
pracovní list v Excelu 2007 obsahuje 16 384 sloupců a 1 048 576 řádků.
Buňka může obsahovat jednu ze tří hodnot: číslo, text nebo vzorec. Čísla vytvářejí data, vzorce a
popisky vytvářejí z dat užitečné informace. Zobrazení čísel v tabulce může být nepřehledné, pokud
nevíte, co ta čísla znamenají. Textem snadno označíte jejich význam.
69
Soubor – otevření, uložení
Dokumenty vytvořené v Excelu budeme chtít zachovat pro pozdější použití. Veškeré operace se
soubory je možné provádět pomocí tlačítek na panelu Rychlé spuštění nebo v hlavní nabídce Excelu
po stisku tlačítka Office.
Existující soubor můžeme otevřít pomocí příkazů v hlavní nabídce po stisku tlačítka Office. Pokud
jsme tento soubor poslední dobou otvírali, bude jeho název na seznamu posledních otevřených
dokumentů v hlavní nabídce. Otevřeme ho poklepáním myši. V opačném případě musíme z nabídky
použít příkaz Otevřít. Excel zobrazí navigační okno, vybereme soubor, který si přejeme otevřít, a
klepneme na tlačítko Otevřít.
Existující soubor lze uložit na plochu nebo do složky na pevném disku, přenosném flash disku nebo ho
můžeme umístit v počítačové síti. Při ukládání je nutné určit cílové umístění v seznamu Uložit do.
Proces ukládání je vždy stejný bez ohledu na zvolené umístění.
Klikneme na tlačítko sady Microsoft Office a pak na příkaz Uložit. Chceme-li soubor uložit pod jiným
jménem nebo v jiném formátu, klepneme na tlačítko sady Microsoft Office a pak na příkaz Uložit jako.
Soubor lze uložit také stisknutím kombinace kláves CTRL+S.
Typy souborů
Aplikace Excel používá několik vlastních typů souborů.
- Sešit aplikace Excel (*.xlsx) – základní typ pro ukládání dat. Nepodporuje uložení maker.
- Sešit aplikace Excel s povolenými makry (*.xlsm) – sešit může obsahovat makra v jazyku VBA.
- Binární sešit aplikace Excel (*.xlsb) – používá se pro velké soubory. Rychleji se otvírá.
- Sešit aplikace Excel 97-2003 (*.xls) – používá se pro sdílení souboru s někým, kdo pracuje se
starší verzí aplikace Excel.
- Portable Document Format (*.pdf) – používá se pro publikování hotové práce. Tento soubor
zachovává při zobrazení v jakémkoliv počítači své formátování a již nejde upravovat. Úpravy
se musí provést v původním souboru sešitu aplikace Excel.
Kromě těchto základních typů souborů umožňuje Excel exportovat data do mnoha dalších formátů
používaných jinými aplikacemi. Umí například ukládat data do jednoduchých textových souborů nebo
ve formátu pro prezentaci na Internetu.
Buňky
Vkládání a výběr
Každá buňka může nést informaci nezávisle na jiné buňce. Přitom typ informace v buňce může být
následující:
- řetězec (text) – textová buňka může obsahovat prakticky cokoliv (čísla, text, znaky),
- číslo – jakákoliv číselná hodnota. Číselná buňka nesmí obsahovat text,
- vzorec – vzorec vždy začíná znakem „=“. Vše, co je za rovnítkem, bere Excel jako definici
vzorce,
- datum – buňka obsahující datum v předem stanovené formě zápisu,
Pozor, pokud například buňka obsahuje text „152 Kč“, pak se nejedná o číselnou buňku, ale o buňku
textovou, protože číselná buňka musí obsahovat pouze čísla. Jednotky je možné definovat
v nastavení formátu buňky.
Excel je aplikace zpracovávající data, proto by každá buňka měla obsahovat pouze jednu hodnotu,
jeden údaj. Například jméno v jedné buňce a příjmení ve vedlejší buňce.
Buňku, se kterou budeme pracovat, je nutné vybrat, resp. postavit se na ni. Kromě toho, že obsah je
vidět v buňce samotné, její skutečný obsah je také zobrazen v řádku vzorců. V buňce nemusí být
zobrazen její skutečný obsah, ale výsledek výpočtu. Jejím skutečným obsahem je vzorec, podle
kterého se výpočet provede a zobrazí se výsledek. Zobrazení obsahu buňky může být také
70
pozměněno formátem. Text, číselnou hodnotu, datum nebo vzorec zadáte do buňky pouhým
napsáním. Obsah buňky potvrdíme klávesou Enter, případně Tab, Ctrl+Enter nebo některou z
kurzorových kláves.
Obsahuje-li buňka data a chceme-li je přepsat jiným novým obsahem, pak přejdeme na tuto buňku a
rovnou začneme psát nový text. Po potvrzení klávesou Enter bude automaticky starý obsah nahrazen
novým. Chceme-li se vrátit k původnímu obsahu ještě před potvrzením změny, stiskneme klávesu Esc.
Pokud potřebujeme opravit obsah buňky, pak pro editaci slouží klávesa F2. Vybereme buňku, kterou
budeme opravovat, stiskneme klávesu F2 a provedeme opravu obsahu buňky. Změny potvrdíme
klávesou Enter.
Klávesy pro pohyb v tabulce
Po buňkách se v Excelu můžeme pohybovat kurzorovými šipkami nebo myší vždy na tu buňku, kterou
si přejeme vybrat. Aktuální buňka je vždy zvýrazněna tučným černým ohraničením.
- Kurzorové klávesy posouvají výběr o jednu buňku daným směrem.
- CTRL + kurzorové klávesy zajistí posun na konce nebo začátky buněk v listu.
- HOME – přesun na první buňku v řádku.
- CTRL + HOME – přesun na první buňku listu.
- PgUp – skok o obrazovku nahoru.
- PgDown – skok o obrazovku dolů.
- F5 - vyvolá okno, ve kterém je možné přesně zadat, na kterou buňku budeme přesunuti.
Blok buněk
V Excelu budeme velmi často pracovat s více buňkami současně. Abychom nemuseli každou buňku
upravovat zvlášť, označíme několik buněk do bloku a operaci pak provedeme s celým blokem.
Používá se hlavně při formátování nebo kopírování buněk.
Nastavíme myš na buňku, která bude tvořit levý horní roh budoucího bloku. Stiskneme a držíme levé
tlačítko myši, pohybujeme s ní požadovaným směrem. Při pohybu se označuje oblast buněk –
budoucí blok. V okamžiku, kdy je označen blok podle požadavků, uvolníme levé tlačítko myši. Blok je
označen. Výběr můžeme provést i na klávesnici v kombinaci klávesy Shift a kurzorových tlačítek. Pro
vybrání celého řádku nebo sloupce klikneme myší na jeho záhlaví (písmeno v případě sloupce, číslo
v případě řádku).
Zrušení označeného bloku provedeme klepnutím levého tlačítka myši na jakoukoliv buňku nebo
stisknutím jedné z kurzorových kláves.
Kopírování, přesouvání a mazání
Kterákoliv buňka nebo označená oblast buněk může být zkopírována na tentýž nebo jiný list či sešit.
Ke kopírování buněk je nejvhodnější použít schránku, která podobně jako ve Wordu disponuje na
panelu nástrojů třemi tlačítky. Do schránky lze umístit libovolnou část tabulky a tu vložit na jakoukoliv
pozici. Pozor, Excel má při práci se schránkou poněkud odlišné vlastnosti, než jaké známe z jiných
aplikací. Informace se ze schránky mažou okamžitě po jejich odznačení v tabulce klávesou Esc (dojde
ke zrušení blikajícího označení).
Označíme do bloku buňky, které budou kopírovány (vloženy do schránky). Klepneme na tlačítko
Kopírovat (můžeme rovněž použít klávesovou kombinaci Ctrl+C, nebo pravé tlačítko myši na
vyznačenou oblast a volit Kopírovat). Okolo označené oblasti začne blikat tenká přerušovaná čára. Ta
znázorňuje, které buňky jsou umístěny ve schránce. Přejdeme na buňku, jež bude tvořit levý horní
roh kopírované oblasti. Můžeme přejít i na jiný list nebo do jiného sešitu. Na požadované pozici
klepneme na tlačítko Vložení ze schránky (můžeme rovněž použít klávesovou kombinaci Ctrl+V nebo
místní nabídku – pravým tlačítkem). Buňky budou zkopírovány.
Podobným způsobem buňky přesunete. Rozdíl u přesunutí spočívá v použití tlačítka Vyjmout CTRL+X.
Přesouváme-li však data v rámci jednoho listu, bude vhodnější použít následující postup: Označíme
71
do bloku buňky, které budou přesunuty. Uchopíme vybranou oblast za její hranici (kurzor se změní na
šipku s křížkem). Myší přesuneme oblast na novou pozici.
Při kopírování nebo přesunutí buněk na jinou pozici v tabulce budou vazby a adresování vzorců
přizpůsobeny novým pozicím buněk (vzorce zůstanou nepoškozeny).
Slučování buněk
Často je potřeba umístit text nad více sloupců tabulky a zarovnat na jejich střed. Tohoto efektu
docílíme sloučením buněk. Označíme v příslušném řádku všechny buňky, které chceme sloučit
v jednu buňku, a klepneme na ikonu Sloučit a zarovnat na střed na kartě Domů. Tím dojde ke sloučení
buněk a text se zarovná na střed. Rozdělení sloučených buněk provedeme obdobně.
Řádky a sloupce
Pokud máme vytvořenou tabulku, do které je třeba přidat nový řádek nebo sloupec, je postup
následující: pravým tlačítkem myši klepneme na záhlaví, tj. písmeno (v případě sloupců), resp. číslo
(v případě řádků) sloupce/řádku, před který potřebujeme vložit prázdný sloupec/řádek. Označí se do
bloku. Na kartě Domů ve skupině Buňky stiskneme tlačítko Vložit. Rychlejší volbou je klepnutí pravým
tlačítkem myši na záhlaví řádku/sloupce a vybrat volbu Vložit buňky.
Jakýkoliv sloupec nebo řádek můžeme odstranit. Pozor, odstraněním se rozumí skutečné odstranění
řádku nebo sloupce a nikoliv pouze hodnot, které obsahoval (v tomto případě by se jednalo pouze
o vymazání). Po odstranění řádku nebo sloupce se do odstraněného řádku nebo sloupce umístí buňky
následující v pořadí – celá tabulka bude o odstraněnou část posunuta. K odstranění použijeme na
kartě Domů ve skupině Buňky tlačítko Odstranit. Rychleji opět přes pravé tlačítko myši na písmeno
nebo číslo řádku + zvolit Odstranit.
Nastavení šířky sloupců a výšky řádků
Jestliže je číslo v buňce příliš dlouhé, zobrazí se místo čísla několik křížků. V takovém případě je nutné
zvětšit šířku sloupce tak, aby se do buňky vešlo. Nastavíme myš v záhlaví řádků na pravou hranici
buňky, jejíž šířku si přejeme změnit. Kurzor myši by měl získat tvar oboustranné šipky. Stiskneme a
držíme levé tlačítko myši a pohybujeme myší vlevo nebo vpravo na požadovanou pozici. Uvolníme
levé tlačítko myši a šířka sloupce je změněna.
Šířku sloupce lze nastavit podle nejširšího obsahu buňky ve sloupci. Podobně jako v předchozím
případě nastavíme myš v záhlaví sloupců na pravou hranici buňky, jejíž šířku si přejeme změnit. Až se
tvar myši změní na oboustrannou šipku, dvakrát poklepeme levým tlačítkem myši. Šířka celého
sloupce bude změněna podle nejširší buňky, která se ve sloupci nachází.
Chcete-li upravit šířku více sloupců na stejnou velikost, označíme v záhlaví všechny sloupce a
změníme výše popsaným způsobem šířku některého z označených sloupců. Změní se tak šířka všech
označených sloupců. Vše, co zde bylo uvedeno pro sloupce, platí také pro změnu výšky řádků.
Ukotvení řádků a sloupců (příčky)
Zejména u dlouhých tabulek se může snadno stát, že horní řádek (hlavička tabulky) není vidět,
protože zrovna stojíme hluboko v tabulce (např. na řádku 250). Jestliže v takovém případě chceme
zjistit, jakou má konkrétní sloupec hlavičku na prvním řádku, musíme se k němu vrátit. Tento způsob
je nepohodlný. Excel proto umožňuje vytvořit tzv. příčky. Příčkami se rozumí čáry blokující určitou
část tabulky na obrazovce. Pokud příčkami ukotvíte např. hlavičky sloupců, pak se lze v tabulce
libovolně pohybovat. Ukotvený řádek zůstane stále na obrazovce.
Nastavme kurzor tak, aby byl umístěn těsně pod řádkem nebo vpravo od sloupce, který bude
ukotven. Na kartě Zobrazení ve skupině Okno rozbalme nabídku Ukotvit příčky. Zde vybereme způsob
ukotvení příček. Nyní jsou příčky ukotveny. Při pohybu po tabulce zůstává ukotvená oblast na
obrazovce, takže máme neustále přehled o hlavičce tabulky. Zrušení ukotvení se provede stejným
způsobem.
72
Listy tabulek
List je samostatná tabulka. Uvnitř jednoho souboru (sešitu aplikace Excel) může existovat až 255 listů.
Listy v rámci jednoho souboru nemusí mít mezi sebou vytvořenou žádnou vazbu nebo naopak mohou
být prakticky libovolně propojeny a jeden list může tvořit podklad pro list jiný.
Přepínaní mezi listy tabulky
Mezi listy se pohybujeme kliknutím myši na záložky se jmény listů ve spodní části okna aplikace nebo
klávesovou zkratkou CTRL+PageUp/PageDown.
Vložení nového listu do tabulky a odstranění listu tabulky
S novým souborem se automaticky vytvoří tři nové listy. Listů může být až 255. Další list vytvoříme
kliknutím myši na záložku listu s ikonkou Vložit list. Každý existující list můžeme ze souboru odstranit
klepnutím pravého tlačítka myši na záložku listu a z kontextové nabídky vybereme Odstranit.
Kopírování, přesouvání a přejmenování listů
Po otevření nového souboru jsou listy pojmenované List1, List2 a List3. Pro lepší přehlednost
můžeme listy přejmenovat a záložku obarvit. List přejmenujeme tak, že na záložku listu v dolní části
tabulky dvakrát poklepeme levým tlačítkem myši. Text názvu se označí do bloku, napíšeme nový
název a stiskneme klávesu Enter.
Další možnost přejmenování listu je přes kontextové menu. Klepneme pravým tlačítkem myši na
záložku listu. Z nabídky vybereme Přejmenovat.
Každý list je možné zkopírovat pod jiným jménem. Kopie listu je užitečná v případě, kdy potřebujeme
dvě téměř totožné tabulky s rozdílem pouze v některých buňkách. Stiskneme a držíme levé tlačítko
myši na záložce listu, který si přejeme zkopírovat. Stiskneme a držíme klávesu Ctrl. Za současného
držení klávesy Ctrl táhneme listem ve vodorovném směru. Malá šipka nad listy ukazuje, kde bude
nový list umístěn. Uvolníme nejprve levé tlačítko myši a následně klávesu Ctrl. List bude překopírován
s původním názvem s číslovkou (2) v závorce. Stejného výsledku dosáhneme také pomocí
kontextového menu přes pravé tlačítko myši s volbou Přesunout, nebo zkopírovat.
Při změně pořadí listů se postupuje stejně jako při kopírování listů s tím rozdílem, že při tažení listu
nedržíte klávesu Ctrl.
Formátování
Formátováním tabulky se upravuje čitelnost a vzhled dat. Excel nabízí dva způsoby formátování. První
způsob ovlivňuje, jaké hodnoty se zobrazí. Máme například zadané číslo s šesti desetinnými čísly, ale
formát buňky nastaven na zobrazení dvou desetinných míst. Je to čitelnější a přitom zbývající
desetinná čísla jsou v buňce stále obsažena. Druhý způsob určuje grafickou úpravu zobrazených
hodnot. Můžeme nastavit typ, řez, velikost a barvu písma, ohraničení a výplň buňky, zarovnání textu
apod. Lze naformátovat celý list, vybranou oblast buněk nebo každou buňku samostatně, nezávisle
na ostatních. Většinu funkcí pro formátování tabulky najdeme na kartě Domů.
Formátování buňky
Formátování ovlivňuje formu, v jaké se hodnota v buňce zobrazí. Formát může mít několik typů:
obecný, číslo, měna, účetnický, datum, čas, procenta, zlomek, matematický, text, speciální nebo
vlastní. Rychlé nastavení typu formátování provedeme na kartě Domů ve skupině Číslo. Každý
z těchto typů je možno dál upravit. Z nabídky ve skupině Číslo vyberte Další číselné formáty. Zobrazí
se okno Formát buněk.
73
Obrázek 63 – Formát buněk
Záložka Číslo umožňuje podrobněji nadefinovat, jak se bude hodnota v buňce zobrazovat. Skutečná
hodnota buňky však zůstává nezměněna – formátem se definuje pouze „maska“ buňky.
Formátování písma
Excel nabízí stejné možnosti formátování písma jako aplikace MS Word. Můžeme nastavit velikost,
typ, řez nebo barvu písma. V Excelu budeme při úpravách tabulek používat na rozdíl od Wordu častěji
změnu barvy. Při změně barvy písma můžeme použít jakoukoliv barvu, kterou dokáže počítač
zobrazit. Nicméně se doporučuje používat pouze barvy použitého motivu tabulky.
Obrázek 64 – Formátování pomocí karty Domů
Zarovnávání
Excel zarovnává obsah buňky sám již po zadání jejich obsahu. Zarovnání provádí na základě obsahu
buňky nebo nastaveného formátování. Zarovnání obsahu buňky můžeme kdykoliv upravit. Text Excel
zarovnává automaticky na levou stranu a číslo na pravou stranu buňky. Kromě horizontálního
zarovnání je možno buňky zarovnat také vertikálně. Pro ruční zarovnání použijeme tlačítka na kartě
74
Domů ve skupině Zarovnání. Zarovnání se vždy vztahuje na aktivní buňku nebo na oblast označených
buněk.
Obrázek 65 – Formát buněk, karta Zarovnání
Zajímavou možností je nastavení orientace textu. Na kartě Domů ve skupině Zarovnávání je
rozbalovací seznam Orientace. Zde je několik základních předdefinovaných možností orientace textu.
Pokud nám žádná z nich nevyhovuje, zvolíme Formátovat zarovnání buňky. Otevře se okno Formát
buněk. Zde máme možnost přesnějšího nastavení orientace textu v buňce. Pomocí myši v poli
Orientace můžeme měnit interaktivně natočení textu v buňce. Velikost úhlu lze zadat také číselně
prostřednictvím přepínače v dolní části pole Orientace.
Zalomení textu v buňce
Někdy může být u delšího textu v buňce nežádoucí, aby text pokračoval přes více buněk doprava.
Budeme chtít, aby se text zalomil v rámci jedné buňky. Na kartě Domů ve skupině Zarovnání klikneme
na tlačítko Zalamovat text. Nyní se text zalomí na šířku buňky. Není-li buňka dostatečně vysoká, aby
se do ní veškerý text vešel, Excel její výšku automaticky přizpůsobí.
Formátování tabulky
Rychlou grafickou úpravu tabulky lze vytvořit pomocí předdefinovaných stylů. Označíme oblast
tabulky, která se má naformátovat. Na kartě Domů ve skupině Styly rozbalíme seznam Formátovat
jako tabulku. Vybereme požadovanou možnost a použijeme ji na vybranou oblast. Pokud nám žádná
z nabízených možností nevyhovuje, vybereme nejvhodnější z nich a následně ji upravíme. Máme zde
také možnost vytvořit vlastní styl formátování tabulky.
Ohraničení buňky
Ohraničení kolem buněk vytvoříme pomocí seznamu Ohraničení na kartě Domů ve skupině Písmo.
Rozbalením seznamu se zobrazí dvě skupiny příkazů. První jsou přednastavená ohraničení, která je
možno kombinovat. Druhá skupina Nakreslit ohraničení jsou tlačítka pro pokročilou editaci
ohraničení. Mimo jiné zde můžeme nastavit barvu a typ čáry. Posledním tlačítkem v seznamu je Další
ohraničení. Kliknutím na toto tlačítko se zobrazí dialogové okno Formát buněk s kartou Ohraničení,
kde můžeme nastavit parametry pro jednotlivé čáry samostatně.
75
Obrázek 66 – Formát buněk, karta Ohraničení
Vzorce a funkce
Vzorce jsou základním nástrojem Excelu, provádějí výpočty s daty zadanými v buňkách. Excel má
velké množství různých funkcí, které můžeme využívat samostatně nebo je kombinovat do vzorců.
Rozdíl mezi vzorcem a funkcí je ten, že vzorec si vytváříme sami, kdežto funkci máme k dispozici jako
hotový produkt v Excelu.
Vzorce
Vzorce dělají tabulku tabulkou. Excel zpracovává data pomocí vzorců. Vzorce mohou být jednoduché,
například sečtení dvou čísel, nebo velmi složité. K výpočtům používají data z ostatních buněk a
výsledek zobrazí v buňce, kde je zapsán vzorec.
Při vytváření vzorce se musí dodržovat několik pravidel:
- zápis každého vzorce musí začínat znakem „=“. Jestliže nenapíšeme =, bude Excel považovat
vzorec za obyčejný text,
- parametry funkcí musí být uzavřené v kulatých závorkách a odděleny oddělovačem,
- funkce musí být opatřena kulatými závorkami i v případě, že nepoužívá argumenty. Například
funkci, která vrací číslo π, zapíšeme ve tvaru PI(),
- vzorec musí být zapsán syntakticky správně, jinak Excel nedovolí ukončit editaci buňky (např.
nesmí chybět závorka),
- při psaní vzorců si uvědomte, že platí priorita matematických operací. To, co děláme v praxi
podvědomě, musíme počítači přikázat naprosto přesně,
- nejsme-li si jisti, vnutíme programu své pořadí operací pomocí kulatých závorek. Jiné závorky
než kulaté nepoužíváme, mohou mít jiné funkce.
Vzorec vložený do buňky se může skládat z následujících prvků:
- operátory – jsou to + pro sčítání (součet), – pro odečítání (rozdíl), * pro násobení (součin), /
pro dělení (podíl), ^ pro mocninu,
- odkazy na buňku – jsou to jména buněk nebo rozsahů. Mohou odkazovat na buňky v daném
pracovním listu, v jiném pracovním listu nebo dokonce v jiném pracovním sešitu,
- funkce – jsou to připravené funkce např. SUM, SIN nebo PRŮMĚR a jejich argumenty,
- závorky – ovlivňují pořadí, v jakém se budou jednotlivé části vzorce řešit.
Při výpočtu vzorce je daná priorita matematických operací, která určuje pořadí výpočtu.
76
1. závorky
2. umocňování
3. násobení, dělení
4. sčítání, odčítání
Vytvoření vzorce pro součet dvou buněk:
1. každý vzorec začíná znakem „rovná se“. Napíšeme znak do buňky. Pokud na prvním místě
bude jiný znak, bude Excel považovat vložený řetězec znaků za text (=).
2. vložíme odkaz na první buňku, kterou chceme sečíst (=A1).
3. napíšeme znaménko „plus“ (=A1+).
4. vložíme odkaz na druhou buňku, kterou chceme přičíst. (=A1+A2).
5. potvrdíme klávesou Enter (zobrazí se výsledek).
Po stisku klávesy Enter se vzorec změnil na konkrétní hodnotu. Ve skutečnosti však buňka i nadále
obsahuje vzorec. Jestliže změníte jakékoliv číslo, s nímž vzorec kalkuluje, okamžitě po změně bude
vzorec přepočítán a zobrazena aktuální hodnota. Tato schopnost činí z Excelu mocný nástroj zejména
při výpočtech rozsáhlých a provázaných tabulek, kde jsou na jeden výsledek vázány další výpočty a na
tento zase další výsledek atd.
Samotný vzorec lze prohlédnout pomocí řádku vzorců. Nastavíme kurzor na vzorec a jeho obsah
zobrazí řádek vzorců. Obsah vzorce je možné kdykoliv upravit po stisku klávesy F2.
Relativní a absolutní odkaz
Aby měl vzorec smysl, používá odkazy na proměnné v buňkách, např. =C5*A1. Zapsání adres ve tvaru
A1; B4; C3 je nejobvyklejší způsob zápisu. Nejprve píšeme název sloupce a pak okamžitě a bez mezery
číslo řádku.
Excel používá absolutní a relativní adresování buněk. U relativního adresování se adresy (odkazy) na
buňky mění podle toho, jak se mění poloha buňky. Změna polohy buňky absolutní odkaz neovlivní.
Excel umožňuje vytvářet smíšené odkazy.
Relativní odkaz – pokud vytvoříme vzorec, jsou odkazy na buňky nebo oblasti obvykle založeny na
jejich umístění vzhledem k buňce, která obsahuje daný vzorec. Pokud přesuneme vzorec s relativními
odkazy do jiné buňky, upraví aplikace Excel odkazy ve vzorci tak, aby odkazovaly na jiné buňky
vzhledem k novému umístění vzorce. Pokud přesuneme buňku, na kterou jsou vytvořeny odkazy na
jinou pozici, Excel všechny odkazy automaticky předefinuje.
Absolutní odkaz – u absolutního adresování se adresa definuje bez možnosti jakékoliv pozdější
automatické změny. Absolutní adresování spočívá v přidání znaku $ před prvek, který potřebujeme
absolutně adresovat ($C$3).
Smíšený odkaz – adresuje absolutně jen jednu souřadnici. Má-li být absolutně adresován sloupec,
přidá se $ před sloupec ($C3), pokud řádek, přidá se $ před číslo řádku (C$3).
Při změně relativních odkazů na absolutní a naopak vybereme buňku obsahující vzorec. Na řádku
vzorců vybereme odkaz, který chceme změnit, a potom stiskneme klávesu F4. Opakovaným
stisknutím klávesy F4 budeme přepínat mezi různými kombinacemi absolutních a relativních odkazů.
Funkce
Excel nabízí velké množství připravených funkcí. Jsou k dispozici funkce matematické, statistické,
logické, finanční, databázové, datové a časové, vyhledávací a informační. Funkci v Excelu lze zadávat
dvěma způsoby. Buď známe přesný zápis funkce, a přímo ho do buňky napíšeme, nebo použijeme
Průvodce funkcemi (zejména u složitějších funkcí). Průvodce zobrazíme tlačítkem fx v řádku vzorců
nebo na kartě Vzorce tlačítkem Vložit funkci.
Pomocí průvodce funkcemi lze projít velké množství různých používaných funkcí. V levé části okna
jsou zobrazeny kategorie funkcí. Jednotlivé funkce jsou v okně popsány. Postup použití dalších funkcí
je stejný, k dispozici máme často okno, do kterého uvádíme parametry funkce.
77
Funkce jsou předdefinované vzorce, které provádějí výpočty pomocí určitých hodnot, nazývaných
argumenty, zadávaných v určitém pořadí nebo struktuře. Například funkce SUMA sčítá hodnoty nebo
oblasti buněk a funkce PLATBA vypočítává splátky půjčky podle úrokové sazby, délky půjčky a základu
půjčky.
Parametry funkcí musí být uzavřeny v kulatých závorkách a odděleny oddělovačem. Funkce musí být
opatřena kulatými závorkami i v případě, že nepoužívá argumenty.
Argumenty mohou být čísla, text, logické hodnoty jako například PRAVDA nebo NEPRAVDA, matice,
chybové hodnoty jako #N/A nebo odkazy na buňky. Určený argument musí pro funkci vytvářet
platnou hodnotu. Argumenty mohou být také konstanty, vzorce nebo jiné funkce.
Vybrané funkce a jejich použití
SUMA – Funkce SUMA je jednou z nejčastěji používaných funkcí v Excelu. Slouží k sečtení všech čísel
z vybrané oblasti buněk. Zápis funkce „=SUMA(číslo1;číslo2;...)“. Číslo1;číslo2; ... je 1 až 255
argumentů (oblastí), které chceme sečíst.
PRŮMĚR – Funkce PRŮMĚR slouží k vypočítání aritmetického průměru z vybrané oblasti buněk.
Zápis funkce „=PRŮMĚR(číslo1;číslo2;...)“. Číslo1;číslo2; ... je 1 až 255 argumentů (oblastí), ze kterých
chceme vypočítat průměr.
MIN – Funkce MIN slouží k nalezení minimální hodnoty z vybrané oblasti buněk. Zápis funkce
„=MIN(číslo1;číslo2;...)“. Číslo1;číslo2; ... je 1 až 255 argumentů (oblastí), ze kterých chceme nalézt
minimální hodnotu.
POČET – Funkce POČET slouží ke zjištění počtu čísel ve vybrané oblasti buněk. Zápis funkce:
„=POČET(hodnota1;*hodnota2+;...)“. Hodnota1 je povinný argument, je to odkaz na buňku nebo
oblast, ve které chceme spočítat čísla. Hodnota2; ... je nepovinný argument. Může obsahovat až 255
dalších položek, odkazů na buňky nebo oblastí, ve kterých chceme spočítat čísla.
POČET2 – Funkce POČET2 slouží ke zjištění počtu buněk ve vybrané oblasti, které nejsou prázdné.
Zápis funkce “=POČET2(hodnota1;*hodnota2+;...)“. Hodnota1 je povinný argument, je to odkaz na
buňku nebo oblast, v níž chceme spočítat buňky, které nejsou prázdné. Hodnota2 je nepovinný
argument. Může obsahovat až 255 dalších položek, odkazů na buňky nebo oblastí, v nichž chceme
spočítat buňky, které nejsou prázdné.
COUNTIF – Funkce COUNTIF spočítá počet buněk v oblasti, které splňují jedno zadané kritérium.
Můžeme například spočítat všechny buňky začínající určitým písmenem nebo všechny buňky
obsahující číslo větší či menší než zadané číslo. Zápis funkce: „=COUNTIF(oblast;kritérium)“. Oblast je
povinný argument, je to jedna nebo více buněk pro provedení výpočtu, včetně čísel či názvů, polí
nebo odkazů obsahujících čísla. Prázdné hodnoty a textové hodnoty jsou ignorovány. Kritérium je
povinný argument obsahující číslo, výraz, odkaz na buňku nebo textový řetězec, které definují buňky,
jež mají být započítány. Kritérium může mít například následující podobu: 32, „>32“, B4, „jablka“
nebo „32“.
COUNTIFS – Funkce COUNTIFS spočítá počet buněk v oblasti, které splňují více zadaných kritérií.
Můžeme například spočítat všechny buňky začínající určitým písmenem nebo všechny buňky
obsahující
číslo
větší
či
menší
než
zadané
číslo.
Zápis
funkce:
„=COUNTIFS(oblast_kritérií1;kritérium1;*oblast_kritérií2;kritérium2+…)“. Oblast_kritérií1 je povinný
argument, ve kterém mají být vyhodnocena přidružená kritéria. Kritérium1 je povinný argument.
Kritérium je vyjádřené číslem, výrazem, odkazem na buňku nebo textem, které definuje buňky, jež
mají být započítány. Kritérium může mít například následující podobu: 32, „>32“, B4, „jablka“ nebo
„32“. Oblast_kritérií2, kritérium2, …je nepovinný argument. Je možné zadat až 127 dvojic
oblast/kritérium.
ABS – Funkce ABS vypočítá absolutní hodnotu čísla. Absolutní hodnota čísla je totéž číslo bez
znaménka (například absolutní hodnota čísla -2 je 2). Zápis funkce „=ABS(číslo)“. Číslo je reálné číslo,
jehož absolutní hodnotu chceme zjistit.
78
ODMOCNINA – Funkce ODMOCNINA vypočítá druhou odmocninu daného čísla. Zápis funkce:
„=ODMOCNINA(číslo)“. Číslo je číslo, jehož odmocninu chceme vypočítat.
PI – Funkce PI vloží do buňky nebo vzorce číslo 3,14159265358979, matematickou konstantu pí
(Ludolfovo číslo), s přesností na 15 platných číslic. Zápis funkce: „=PI()“.
SIN – Funkce SIN vypočítá sinus daného úhlu. Zápis funkce: „=SIN(číslo)“. Číslo je úhel v radiánech,
jehož sinus chceme vypočítat.
COS – Funkce COS vypočítá kosinus daného úhlu. Zápis funkce: „=COS(číslo)“. Číslo je úhel
v radiánech, jehož kosinus chceme vypočítat.
ZAOKROUHLIT – Funkce ZAOKROUHLIT zaokrouhlí číslo na zadaný počet číslic. Zápis funkce:
„=ZAOKROUHLIT(číslo;číslice)“. Číslo je povinný argument. Jde o číslo, které chceme zaokrouhlit.
Číslice je povinný argument, určuje počet číslic, na které chceme číslo zaokrouhlit.
ROK – Funkce ROK převede zadané datum na rok (například datum 21.5.2005 převede na 2005). Rok
je celé číslo v rozmezí 1900-9999. Zápis funkce: „=ROK(datum)“. Datum je datový údaj, který chceme
převést na rok.
SUMIF – Funkce SUMIF vypočítá součet hodnot v oblasti buněk, které splňují určité kritérium buď ve
stejné nebo v jiné oblasti buněk. Zápis funkce: „=SUMIF(oblast;kritéria;součet)“. Oblast je povinný
argument. Jde o oblast buněk vyhodnocovanou pomocí daného kritéria. Buňky v jednotlivých
oblastech musí představovat čísla nebo názvy, matice či odkazy, které obsahují čísla. Prázdné a
textové hodnoty jsou ignorovány. Kritéria jsou povinný argument. Kritérium může být vyjádřené
číslem, výrazem, odkazem na buňku, textem nebo funkcí. Definuje buňky, jež mají být sečteny.
Kritérium může mít například následující podoby: 32, „>32“, B5, „32“, „jablka“ nebo DNES(). Součet je
nepovinný argument. Jde o buňky, které budou sečteny v případě, že chceme sečíst jiné buňky, než
jaké jsou zadány v argumentu oblast. Pokud je argument součet vynechán, sečte Excel buňky zadané
v argumentu oblast (tedy buňky, u kterých je použito zadané kritérium).
KDYŽ – Funkce Když se používá v případech, kde je potřeba, aby se vzorec sám rozhodl mezi dvěma
alternativami a podle toho vykonal určitý výpočet. Zápis funkce: „KDYŽ(podmínka;ano;ne)“.
Podmínka je libovolná podmínka nebo výraz, který může být vyhodnocen jako PRAVDA nebo
NEPRAVDA. Ano je hodnota, která je vrácena, jestliže hodnota argumentu podmínka je PRAVDA.
Ne je hodnota, která je vrácena, jestliže hodnota argumentu podmínka je NEPRAVDA.
Příklad: Pokud bude prospěch žáka či žákyně menší nebo roven 3, pak ať Excel do připravené buňky
napíše OK. Bude-li prospěch horší jak 3, ať napíše skutečný prospěch. Označme buňku, ve které bude
vyhodnocení podmínky. Klepneme v řádku vzorců na tlačítko fx. V okně Vložit funkci zvolme kategorii
funkce Logické a následně v pravé části
klepneme na podmiňovací funkci KDYŽ.
Poté stiskneme OK. Excel zobrazí okno,
ve kterém je třeba doplnit tři údaje.
Podmínka – doplníme samotné znění
podmínky. V našem případě obsah
buňky musí být menší nebo roven 3.
Ano – napíšeme, co požadujeme, pokud
výše uvedená podmínka bude splněna.
V našem případě napište text OK
umístěný v uvozovkách. Ne – doplníme,
co se má provést, pokud výše uvedená
podmínka nebude splněna. V našem
případě vypíšeme obsah porovnávané
buňky. Klepneme na tlačítko OK –
podmínka je zadána a vyhodnocena.
Vytvořili
jsme
vzorec
Obrázek 67 – Průvodce vložení funkce
„=KDYŽ(A1<=3;"OK";A1)“.
79
Chybová hlášení
Při výpočtech můžou vzniknout chyby, na které Excel reaguje chybovým hlášením:
- ##### – sloupec není dostatečně široký pro zobrazení hodnoty nebo je použito záporné
datum či čas.
- #DIV/0! – ve vzorci se vyskytuje dělení nulou.
- #N/A – pro vzorec nebo funkci není k dispozici požadovaná hodnota.
- #NÁZEV? – nebyl rozpoznán text ve vzorci.
- #NULL! – vzorec nemá žádný výsledek (např. průnik dvou oblastí, které se nepřekrývají).
- #NUM! – neplatná číselná hodnota ve vzorci.
- #REF! – odkaz na buňku je neplatný.
- #HODNOTA! – chybný typ argumentu nebo operandu ve funkci.
Řazení a filtrování dat
Řazení dat je nedílnou součástí analýzy dat. Uspořádání seznamu jmen podle abecedy nebo čísel
podle velikosti pomůže jejich přehlednosti, lepšímu pochopení a při organizaci a vyhledávání. Řazení
dat se většinou provádí na sloupcích, ale můžeme řadit také řádky.
Seřazení dat
Vybereme sloupec s alfanumerickými daty. Na kartě Domů klepneme ve skupině Úpravy na tlačítko
Seřadit a filtrovat. Chceme-li seřadit vzestupně podle abecedy, klepneme na příkaz od A po Z. Jestliže
chceme řadit sestupně, použijeme příkaz od Z do A. Pro řazení čísel je postup obdobný, pouze příkaz
se automaticky změní na Seřadit od nejmenšího k největšímu pro vzestupné řazení a Seřadit od
největšího k nejmenšímu pro sestupné řazení.
Pokud máme v tabulce ručně nebo podmíněně
naformátovanou oblast buněk s barevným textem
nebo výplní buňky, můžeme řadit dle barvy. V oblasti
buněk vybereme sloupec nebo oblast takto
naformátovanou. Na kartě Domů klepneme ve
skupině úpravy na položku Seřadit a filtrovat a
vybereme příkaz Vlastní řazení. Zobrazí se dialogové
okno Seřadit. V poli Sloupec vybereme sloupec, podle
kterého chceme řadit. V poli řazení vybereme
parametr, podle něhož chceme řadit. Máme na výběr
mezi: Hodnota, Barva buňky, Barva písma a Ikona
buňky. V seznamu pořadí vybere požadovaný způsob
řazení. Okno seřadit umožňuje řadit data podle více
Obrázek 68 – Řazení dat
kritérií. Další kritérium přidáme pomocí tlačítka Přidat
úroveň.
Obrázek 69 – Dialogové okno Seřadit
80
Automatický filtr
Filtrování dat pomocí funkce Automatický filtr představuje snadný a rychlý způsob vyhledávání dat a
práci s podmnožinou dat. Po filtrování jsou zobrazena pouze ta data, která splňují zadaná kritéria.
Pomocí automatického filtru lze vytvářet tři typy filtrů:
podle hodnot seznamu, podle formátu a podle kritérií.
Automatický filtr zapneme následujícím způsobem:
označíme sloupce nebo oblast, na níž ho budeme aplikovat.
První řádek oblasti považuje Excel za hlavičku tabulky a
nefiltruje ji. Na kartě Data ve skupině Seřadit a filtrovat
klikněte na tlačítko Filtr. Ke všem vybraný sloupcům se
přidalo rozbalovací tlačítko se šipkou. Kliknutím na toto
tlačítko se rozbalí nabídka pro nastavení parametrů filtru
pro daný sloupec.
Grafy
Grafické zobrazení dat je v praxi důležité. Setkáme se s ním
nejen v odborných článcích, ale také v běžném
každodenním životě. Síla grafů není v přesnosti vyjádření
dat, ale v jejich přehledném zobrazení a snadné
srozumitelnosti. Velmi často jednoduchý graf má větší
vypovídací hodnotu než sebelépe upravená tabulka plná
čísel nebo slovní popis. Graf slouží k nejjednodušší analýze
dat.
Obrázek 70 – Filtrování dat
Základní pojmy
Sady hodnot, které chceme vynést v grafu, se nazývají datové řady. Při tvorbě grafu si musíme
uvědomit, zda datové řady tvoří ve výchozí tabulce řádky nebo sloupce.
Údaje použité pro popis nehodnotové osy se nazývají kategorie. V tabulce to bývají hlavičky datových
řad.
Graf vychází nejčastěji z pravoúhlé soustavy souřadnic. Na vodorovnou osu (osa x) umisťujeme
kategorie (nezávisle proměnné). Na svislou osu (osa y) zaznamenáváme hodnoty závisle proměnné
veličiny. Osy označujeme popisem veličiny a označením použité jednotky.
Datové řady jsou hodnoty v tabulce, které chceme zobrazit do grafu. Mohou být ve sloupcích nebo
řádcích. Obraz datového bodu je grafické znázornění hodnoty do grafu (bod, sloupec, výseč apod.). Je
to konkrétní hodnota z datové řady.
Stupnici umístíme na obě osy. Její struktura závisí na struktuře dat. Stupnice mají zpravidla počátek
(nulu) v průsečíku os. Někdy je výhodnější, aby stupnice začínala jiným číslem než je nula. Máme-li
například hodnoty 565, 567 a 612, hodí se pro ně lépe stupnice od 550 do 650. Tím zvýrazníme
rozdíly mezi hodnotami.
K datovým bodům v grafu mohou být doplněny popisky dat. Jsou to přesné tabulkové hodnoty
datového bodu.
U grafu může být zobrazena legenda. Ta ukazuje, které sloupce nebo kruhové výseče patří k daným
kategoriím. K odpovídajícím barvám přiřadí pojmenování.
Oblast grafu je celý graf, všechny jeho prvky včetně pozadí pole s grafem.
Zobrazovaná oblast grafu je prostor ohraničený osami grafu.
81
Obrázek 71 – Popis základních prvků grafu
Vytváření grafů
Existuje mnoho typů grafů. Některé se dají použít téměř na cokoliv, jiné jsou vysoce specializované.
Při výběru grafu si musíme uvědomit, co od něho očekáváme. Excel 2007 nabízí několik typů grafů
v mnoha úpravách.
Obrázek 72 – Základní typy grafů
Sloupcový graf – Používá se především pro porovnání položek v rámci jedné nebo více kategorií
prvků. Také se často používá pro studium trendu vývoje hodnot v čase. Může zobrazovat jednu nebo
více podobných datových řad. Ve sloupcovém grafu jsou obvykle kategorie uspořádány podél
vodorovné osy a hodnoty podle svislé osy. Zvláštní případ sloupcového grafu je například graf
pruhový.
82
Spojnicový graf – Zobrazuje souvislou závislost dvou veličin ve formě křivky, která propojuje datové
body. Stejně jako sloupcový graf je vhodný například pro znázornění trendu v čase. Kategorie jsou
rovnoměrně rozloženy podél vodorovné osy a všechny hodnoty dat jsou rovnoměrně rozloženy podél
svislé osy.
Bodový graf – Graf zobrazuje funkční závislost mezi dvěma proměnnými formou souřadnic X a Y. Na
rozdíl od spojnicového grafu jsou zde vynášeny datové body, které mohou být následně proloženy
křivkou v pořadí, v jakém byly vloženy. Hlavní rozdíl od ostatních grafů je, že znázorňuje dvě sady
hodnot. Neexistuje zde osa kategorií. Typické použití je pro zobrazení matematické funkce nebo
funkčních závislostí mezi proměnnými.
Výsečový graf – Znázorňuje poměr jednotlivých částí k celku. Jeho zobrazení pomáhá čtenáři
uvědomit si velikosti rozdílů mezi jednotlivými částmi celku.
Rychlý způsob vytvoření grafu
Připravíme si data, která chceme do grafu zobrazit. Označíme myší oblast v tabulce s daty, která
chceme zobrazit v grafu. Stiskneme kombinaci kláves Alt + F1 (nebo F11). Typ vytvořeného grafu
záleží na tom, co máme nastaveno jako defaultní graf.
Vytvoření grafu s kartou vložení
Tento způsob vytváření grafu nabízí více možností. Excel nabízí řadu typů grafů, z nichž je možné si
vybírat. Opět nejprve musíme mít vytvořenu tabulku hodnot. Z hodnot můžeme vytvořit spojnicový
graf. Označíme myší oblast v tabulce s daty, která chceme zobrazit v grafu. Na kartě Vložení je
nabídka několika druhů grafů. Z ní si vybereme spojnicový graf. Kliknutím myši na tlačítko
spojnicového grafu se rozbalí nabídka s několika jeho variantami. Vybereme základní dvourozměrné
uspořádání.
Obrázek 73 – Vložení grafu
83
Změna typu grafu
Nyní již máme vytvořený graf, ale chceme ho zaměnit za jiný. Označíme myší graf, který chceme
změnit. Na pásu karet se objeví karty Nástroje grafu. Na kartě Návrh poklepáme na nabídku Změnit
typ grafu. Objeví se okno Změnit typ grafu. Zde si vybereme nový typ a potvrdíme tlačítkem OK.
Úprava grafů
Název grafu – Název grafu vložíme tak, že myší klikneme na graf, který chceme upravovat. V pásu
karet se objeví skupina kontextových karet Nástroje grafu. Na kartě Rozložení klikneme na nabídku
Název grafu. Objeví se nabídka s umístěním názvu. Vybereme požadovaný způsob umístění. V grafu
se objeví textové pole s textem Název grafu. Do tohoto pole zadáme požadovaný text názvu grafu.
Popisky dat – Popisky bodů datové řady
mohou obsahovat hodnotu datového
bodu, název datové řady, název kategorie
a případně klíč legendy. U výsečového
grafu mohou být uvedeny v procentech
z celku.
K datové
řadě
přidáme
popisky
následujícím postupem: myší klikneme na
graf, který chceme upravovat. V pásu
karet se objeví Nástroje grafu. Na kartě
Rozložení klikneme na nabídku Popisky
dat. Objeví se nabídka s umístěním
popisků
dat
v grafu.
Vybereme
požadované umístění.
Pro změnu formátu popisků dat zvolíme
v nabídce s umístěním volbu Další
možnosti popisků dat. Objeví se okno
Formát popisků dat. Zde je mnoho
možností, jak popisky upravit. Nabízené
Obrázek 74 – Úpravy grafu
možnosti závisí na druhu grafu. Jiné budou
u spojnicového grafu a jiné u výsečového
grafu.
Grafické úpravy oblastí grafu
Excel 2007 nabízí velké množství způsobů, jak upravovat jednotlivé prvky grafu. Můžeme měnit barvy
a výplně ploch, barvu a tloušťku čar, můžeme měnit písmo, vytvářet prostorové efekty nebo vkládat
další nezávislé grafické prvky. Pro každý typ grafu jsou také připraveny grafické styly. Použitím stylu
upravíme graf jako celek.
Styl grafu používáme tak, že myší klikneme na graf, který chceme upravovat. V pásu karet se objeví
Nástroje grafu. Na kartě Návrh vybereme vhodný styl z nabídky Styly grafů.
Někdy je potřeba upravit jen některou součást grafu (např. nadpis grafu, legendu nebo pozadí grafu).
Obdobně jako pro každý typ grafu jsou předdefinované grafické styly, jsou předdefinované také pro
každou součást grafu. Je zde definovaná barva výplně, barva čáry a barva textu. Pro další grafické
úpravy textu je zde nabídka WordArt.
Když chceme použít styl tvaru, myší klikneme na graf a vybereme součást, kterou chceme upravovat.
Na kartě Formát vyberete vhodný Styl tvaru nebo Styl WordArt pro text.
Může se stát, že nám žádný z předdefinovaných stylů nevyhovuje, nebo chceme upravovat pouze
určitý prvek grafu. Pomocí formátování výběru můžeme upravovat samostatně kterýkoliv prvek
grafu. Myší klikneme na graf a vybereme prvek grafu, který chceme upravovat. V pásu karet se objeví
Nástroje grafu. Na kartě Rozložení kliknete na nabídku Formátovat výběr. Objeví se nabídka Formát …
84
K této nabídce se můžeme dostat také dalším rychlejším postupem. Myší klikneme na graf a
vybereme prvek grafu, který chceme upravovat. Pravým tlačítkem myši klikneme na vybraný prvek a
z místní nabídky příkazů vybereme Formát …
Pro každý prvek grafu existuje specifická nabídka pro úpravu jeho vlastností. Nejedná se jen o jeho
grafické (barvy sloupců, pruhů, čar a výsečí grafů, velikost písma a barvu názvů a legendy), ale také
funkční vlastnosti.
Tisk
Nastavení
Podobně jako v aplikaci MS Word, máme také v aplikaci Excel možnost nastavit parametry tištěné
stránky a připravit ji k tisku. Na rozdíl od Wordu, kdy jsme byli při práci omezeni formátem papíru,
zde pracujeme s rozsáhlou tabulkou. Pokud chceme vidět, jak bude rozložena na jednotlivé stránky
papíru, klikneme na kartě Zobrazení ve skupině Zobrazení sešitů na volbu Rozložení stránky.
Pokud chceme upravit velikosti okrajů stránky, na kartě Rozložení stránky zvolíme ve skupině Vzhled
stránky nabídku Okraje. Rozbalí se nám nabídka s přednastavenými hodnotami. Zvolíme
požadovanou možnost. Pokud nám nevyhovuje žádná z přednastavených možností, klikneme myší na
nabídku Vlastní okraje. Objeví se okno Vzhled stránky. Na záložce Okraje zadáme potřebné hodnoty
(v centimetrech).
Obrázek 75 – Nastavení vzhledu stránky
Pokud chceme změnit orientaci stránky, na kartě Rozložení stránky zvolíme ve skupině Vzhled stránky
nabídku Orientace. Rozbalí se nám nabídka s možností Na šířku a Na výšku. Vybereme požadovanou
hodnotu.
Při změně formátu papíru na kartě Rozložení stránky zvolíme ve skupině Vzhled stránky nabídku
Velikost. Rozbalí se nám nabídka s přednastavenými hodnotami. Zvolíme požadovanou možnost.
Pokud nám nevyhovuje žádná z přednastavených možností, klikneme myší na nabídku Další velikosti
papíru.
85
Když potřebujeme přizpůsobit počet tiskových stran, na kartě Rozložení stránky ve skupině
Přizpůsobit měřítko nastavíme hodnotu Šířka pro počet stránek šířky tabulky nebo hodnotu Výška pro
počet stránek výšky tabulky. Při tisku dokumentu se měřítko přizpůsobí tak, aby se nepřesáhl
nastavený počet stránek.
Obrázek 76 – Nastavení vzhledu stránky pomocí karty Rozložení stránky
Záhlaví a zápatí listu
Text zapsaný do záhlaví a do zápatí stránky se zobrazí na všech vytištěných stránkách. Záhlaví i zápatí
je rozděleno do tří dílů (levý, prostřední a pravý). Do nich se vkládá vlastní text nebo pole
s automatickým textem.
Záhlaví a zápatí vložíme tak, že na kartě Vložení ve skupině Text klikneme na nabídku Záhlaví a zápatí.
Zobrazí se kontextová karta Nástroje záhlaví a zápatí s kartou Návrh. List se zároveň přepne do
zobrazení Rozložení stránky. Do pole záhlaví napíšeme text, vložíme z nabídky pole s automatickým
textem, nebo vložíme např. obrázek. Přepnutí na zápatí provedeme stisknutím volby Přejít na zápatí
ve skupině Navigace.
Obrázek 77 – Záhlaví stránky
Excel nabízí několik přednastavených záhlaví a zápatí z polí automatického textu. Najdete je na kartě
Návrh v kontextové kartě Nástroje záhlaví a zápatí. Také zde je nabídnuto jednotlivé pole
automatického textu: číslo stránky, počet stránek, aktuální datum, aktuální čas, cesta k souboru,
název souboru a název listu.
Příprava stránky na tisk
Před tím, než přejdeme k samotnému tisku, je nutné nastavit vzhled stránky a následně zkontrolovat
v náhledu, jak se stránky, na které se rozdělí tabulka, vytisknou.
Nastavení různých parametrů zobrazení stránky a tabulky najdeme na kartě Rozložení stránky.
Obdobné možnosti nastavení nabízí dialogové okno Vzhled stránky, které můžeme zobrazit při
náhledu stránky (je zde použito jiné pojmenování některých položek než na kartě Rozložení stránky).
Základní nastavení vzhledu stránky jsou:
86
-
-
okraje – nastaví velikost okrajů stránky při tisku. Pokud nastavíme okraje menší, než jaké
zvládne tiskárna, bude velikost tištěné stránky oříznuta podle možností tiskárny,
orientace – nastavení orientace papíru při tisku. Máme jen dvě možnosti, na šířku nebo na
výšku,
velikost – nastavuje rozměr stránky. Měla by odpovídat rozměru papíru, který vkládáme do
tiskárny,
oblast tisku – někdy nepotřebujeme tisknout celý rozsah listu, ale pouze určitou část tabulky.
Nastavením oblasti tisku zajistíme, že se bude tisknout pouze námi vybraná oblast. Tento
výběr je platný, dokud ho nezrušíme volbou Vymazat oblast tisku,
konce stránky – zalomí stránku nad aktivní buňkou. To použijeme, když potřebujeme upravit
rozdělení listu na stránky,
pozadí – umožňuje vložit na pozadí tabulky obrázek,
tisk názvů – při tisku tabulky na více stránek tato volba umožní, aby na každé stránce byly
zobrazeny názvy sloupců nebo řádků z tabulky,
mřížka – zapíná nebo vypíná tisk mřížky tabulky,
nadpisy – zapíná nebo vypíná, zda se mají tisknout souřadnice tabulky,
záhlaví a zápatí – již bylo popsáno v předcházejícím odstavci.
Obrázek 78 – Karta rozložení stránky
Zobrazení náhledu před tiskem
Tabulku nebo některou její část je možné kdykoliv při práci s Excelem vytisknout. Na rozdíl od Wordu
není standardně vidět, kde a jak jsou umístěny hranice stránek. Přehled získáme až po zobrazení
náhledu: klikneme na tlačítko Office, rozbalíme nabídku Tisk, vybereme možnost Náhled.
Další z možností, jak zobrazit vzhled stránek při tisku, je přepnout normální zobrazení tabulky na
zobrazení s rozložením stránky. Tuto možnost najdeme na kartě Zobrazení ve skupině Zobrazení
sešitů.
Tisk vybrané oblasti tabulky
Nyní již máme nastavený vzhled stránek k tisku. Již zbývá jen vybrat oblast, která má být vytištěna, a
zahájit její samotný tisk. Na dialogovém okně Tisk máte možnost vybrat tisk aktivního listu (to je ten
list, který vidíte), celý sešit (to jsou všechny listy v sešitu) nebo výběr. Pro tisk výběru musíme nejprve
označit oblast buněk, kterou chceme vytisknout, a teprve poté zvolit volbu Tisk. Pro tisk
samostatného grafu musíme nejprve označit pouze požadovaný graf a poté přejít k tisku.
Před potvrzením tisku ještě zkontrolujte, zda máte vybranou a správně nastavenou tiskárnu, zvolený
rozsah vytištěných stránek a počet jejich kopií.
87
Prezentace MS PowerPoint
Zásady tvorby prezentace
Vytvoření prezentace je poměrně časově náročná činnost. Odhaduje se, že příprava jedné hodiny
kvalitní prezentace vyžaduje deset až patnáct hodin příprav. Jen zlomek z tohoto času jde na úkor
vlastní práce v prezentačním programu. Příprava znamená především shromažďování a třídění
materiálů a myšlenek. To nejvíce ovlivní výslednou kvalitu prezentace. Program MS PowerPoint 2007
pro tvorbu prezentací můžeme zařadit mezi grafické aplikace. Používá se pro návrh a především pro
grafické ztvárnění jednotlivých snímků prezentace doplněných animacemi, přechody a
multimediálními prvky.
Obrázek 79 – Okno programu PowerPoint 2007
Prostředí aplikace PowerPoint
Program PowerPoint je poměrně jednoduchý na ovládání. Okno aplikace je rozděleno na tři části.
Vlevo je sloupec pro zobrazení osnovy a náhledu snímků. Osnova slouží k přehlednější orientaci
především u delších prezentací. Vpravo je prostor hlavní pracovní plochy. Zde se tvoří a upravují
88
vlastní snímky. Pod hlavní pracovní plochou je úzký pruh určený pro psaní poznámek vztahujících se
k danému snímku. Tyto poznámky jsou určeny pouze pro autora a při vlastní prezentaci se
nezobrazují.
V horní části okna PowerPointu se nacházejí pásy karet, které obsahují všechny funkce pro tvorbu a
úpravu prezentace.
Vytvoření prezentace
Pro vytvoření nové prezentace můžeme použít předpřipravenou prázdnou prezentaci, která se
aktivuje po spuštění PowerPointu. Pro začátek získáme jeden čistý snímek, bez textů, s bílým
pozadím, bez efektů a se základním nastavením. Druhý způsob je použití některého z připravených
motivů. Získáme jeden snímek s připravenou grafickou úpravou. Další snímky tuto úpravu – motiv
přebírají. Motiv znamená barevnou úpravu snímků a jeho rozložení (barva pozadí, textu, typ písma a
rozmístění textových polí). Také můžeme použít některou z již připravených šablon. Získáme nejen
grafické rozvržení snímku, ale také připravenou osnovu prezentace. Jsou zde připraveny šablony
prezentací pro mnoho různých příležitosti. V podstatě stačí upravit jejich obsah a máme hotovo.
Použití motivu nebo šablony: Klikneme na tlačítko Office a vybereme příkaz Nový. Objeví se okno
Nová prezentace. V levém sloupci si vybereme skupinu motivů nebo šablon, z kterých chceme
vybírat.
Uložení prezentace
Po vytvoření nové prezentace bychom měli jako další krok provést její uložení. Při další práci na
prezentaci se doporučuje ukládat ji průběžně. Tím zajistíme, že při nečekaném ukončení programu,
poruše počítače nebo výpadku dodávky elektrické energie, bude zachován aktuální stav naší práce.
Při prvním uložení prezentace nastavujeme tři parametry:
- Název souboru – jak bude pojmenován soubor obsahující prezentaci,
- Uložit do – místo na disku (složka), kam prezentaci uložíme,
- Typ souboru – formát, v jakém bude prezentace uložena.
Formátem souboru prezentace se myslí vnitřní struktura dat v souboru. Výběr závisí na dalším využití
prezentace. Pokud ji budeme používat pouze s programem PowerPoint, uložíme ji ve formátu
výchozího nastavení – Prezentace aplikace PowerPoint (koncovka pptx). Chceme-li, aby se po
otevření souboru prezentace začala hned promítat, použijete formát Předvádění aplikace PowerPoint
(koncovka ppsx). Pro použití prezentace ve starší verzi PowerPointu použijeme formát Prezentace
aplikace PowerPoint 97-2003 (koncovka ppt). Pro použití na
Internetu ji můžeme uložit ve formě webové stránky (koncovka html
nebo mht).
Prezentaci uložíme tak, že klikneme myší na ikonku Uložit
Obrázek 80 – Panel nástrojů
(disketa) na panelu nástrojů Rychlý přístup, nebo použijeme
Rychlý přístup
klávesovou zkratku Ctrl+S
Režimy zobrazení
Aplikace PowerPoint nabízí tři režimy zobrazení:
- normální zobrazení – je to základní pracovní zobrazení. Plocha PowerPointu je rozdělena na
tři části: pracovní plocha, výřez pro osnovu a snímky a výřez pro poznámky,
- řazení snímků – zobrazí náhledy zmenšených snímků, tak jak jdou za sebou. V tomto režimu
se s prezentací dobře pracuje jako s celkem,
- prezentace – spustí prezentaci na celou obrazovku. Dá se aktivovat klávesou F5.
Obrázek 81 – Přepínání režimů zobrazení
89
Pro rychlé přepínání mezi režimy zobrazení slouží tři malé ikonky v pravé dolní části aplikace. Aplikace
PowerPoint nabízí ještě několik dalších možností zobrazení. Všechny najdeme na kartě Zobrazení
v pásu karet.
Obrázek 82 – Karta Zobrazení
Snímky
Prezentace se skládá ze snímků. Každý snímek tvoří jednu obrazovku a je nezávislý na ostatních
snímcích. Se snímkem, jako celkem, pracujeme v podokně snímky, kde jsou jejich náhledy. Se snímky
můžeme provádět několik základních operací.
Přidání nového snímku
Nový snímek můžeme do prezentace přidat na kterékoliv místo. Můžeme to udělat několika způsoby.
Základní způsob je pomocí použití ikon v pásu karet. Na pásu karet vybereme kartu Domů. Ve skupině
příkazů Snímky klikneme na rozbalovací šipku ikony Nový snímek. Z nabízeného seznamu snímků
vybereme požadované rozložení snímku.
Druhý rychlý způsob je pomocí myši. V podokně snímky klikněme pravým tlačítkem na snímek, za
který chceme přidat nový, nebo na mezeru mezi snímky. Ze zobrazené nabídky vybereme položku
Nový snímek. Nově vytvořený snímek přebírá rozložení snímku podle snímku, který mu v pořadí
předchází.
Odebrání snímku
Potřebujeme-li odstranit nepotřebný nebo nepovedený snímek z prezentace, označíme ho a
stiskneme myší ikonku Odstranit na kartě Domů, nebo použijeme na klávesnici klávesu Delete.
Změna pořadí snímků
Změnu pořadí snímků provedeme přetažením myší. Myší uchopíme snímek a přetáhneme ho na nové
umístění mezi dvěma snímky.
Skrytí snímku
V prezentaci se můžou vyskytnout snímky, které nebudeme chtít při prezentaci zobrazit, ale přitom je
budeme chtít zachovat pro pozdější použití. Takový snímek můžeme skrýt. Skrytý snímek zůstává
součástí prezentace, je vidět ve všech pracovních zobrazeních, ale při promítání prezentace bude
vynechán.
Nastavíme si vlastnosti skrytý snímek. Na pásu karet vybereme kartu Prezentace. Ve skupině příkazů
Nastavení klikneme na tlačítko Skrýt snímek.
Skrytý snímek je označen přeškrtnutím čísla v pořadí snímku. Stejným tlačítkem ho opět zařadíme
zpět do prezentace. K tomuto postupu opět existuje alternativní rychlejší postup pomocí pravého
tlačítka myši.
Změna rozložení snímku
Pro každý nový snímek prezentace je potřeba si nejprve promyslet tzv. rozložení snímku. Každý
snímek se skládá z objektů. Objekty mohou být textová pole, tabulky, grafy, obrázky, kliparty, apod.
Rozložením snímku zde rozumíme určení, zda, kde a jak budou objekty na snímku umístěny. Toto
90
rozložení můžeme měnit i v průběhu utváření snímku, ale v takovém případě může dojít ke ztrátě
některých objektů, a tím i dat.
Při úpravě rozložení snímku na pásu karet vybereme kartu Domů. Ve skupině příkazů Snímky
klikneme na rozbalovací tlačítko Rozložení. Vybereme požadované rozložení.
Obrázek 83 – Rozložení snímku
Formátování
Většinu svých myšlenek sdělujeme slovy. Nedílnou součástí prezentací je text. Snímek prezentace je
tvořen objekty. Text je uzavřen do objektu textové pole. Do textového pole se vkládá vlastní text.
Vlastnosti použitého písma (typ, velikost a barva) jsou odvozeny z použité šablony.
Formátování textu
Formátování textu provádíme stejným způsobem jako v programu MS Word 2007. Můžeme měnit
typ písma, velikost a barvu. Také můžeme změnit řez písma (normální, tučné, kurzíva). Dále můžeme
změnit zarovnání, odsazení nebo řádkování textu a mnoho dalších vlastností. Většinu těchto úprav
můžeme provést pomocí příkazů nabízených na kartě Domů. Další možnosti najdeme kliknutím na
rozbalovací tlačítko pro Písmo, Odstavec a Styly.
Vybereme pole, kde budete chtít formátovat text. Změna formátování se projeví v celém poli. Pokud
vybereme část textu, změna formátování se projeví pouze u vybrané části. Textové pole je objekt.
Kromě změny formátu textu můžeme měnit i další vlastnosti. Klikneme-li myší na textové pole, objeví
se v pásu karet Nástroje kreslení s kartou Formát. Tato karta nám umožní měnit tvar textového pole a
styl výplně a obrysu. Máte zde také možnost přidávat prostorové efekty.
91
Vytvoření textového pole
Pokud potřebujeme na snímku více textových oblastí, než je v návrhu rozvrženého snímku, musíme si
vytvořit nové textové pole ručně. V pásu karet vybereme kartu Vložení. Klepneme na ikonu Textové
pole. Vzhled šipky myši se změní na tvar kurzoru (čárku). Klikneme myší do snímku tam, kde si
přejeme vytvořit nové textové pole.
Přesunutí textového pole
V případě, že budeme chtít v rámci jednoho
snímku přesunout textové pole na jiné místo,
postupujeme následovně: Klikněme levým
tlačítkem myši do textového pole. Uchopíme myší
textové pole za čárkované ohraničení (nikoliv za
kolečka nebo čtverečky v rozích). Přesuneme
textové pole myší na nové umístění.
Změna velikosti
Velikost nového textového pole je určena
velikostí
vloženého
textu,
kterému
se
přizpůsobuje. Pokud potřebujeme pole s pevnou
šířkou, uchopíme myší kolečko v rohu pole.
Tažením myši nastavíme potřebnou šířku. Nyní
máme textové pole, které má pevnou šířku a
Obrázek 84 – Okno Formát tvaru – textové pole
výšku přizpůsobuje textu. Můžeme nastavit také
pevnou výšku. Pravým tlačítkem myši klikneme do textového pole. Z nabídky příkazů vybereme
Formát tvaru. V okně Formát tvaru klikneme na záložku Textové pole a zvolíme možnost
Nepřizpůsobovat.
Otočení textového pole
Textovým polem, stejně jako s kterýmkoliv jiným objektem, lze otáčet a překlápět. Směr textu v poli
se přizpůsobí nové pozici.
Otočení textového pole lze docílit tím, že klikneme myší na textové pole. Objeví se orámování
textového pole s jedním zeleným kolečkem. Uchopíme myší zelené kolečko a pohybujeme myší ve
směru požadovaného otáčení.
Obrázek 85 – Otočení textového pole
Textové pole můžeme otočit také o přesný úhel. Pro úhel 90° můžeme použít připravenou volbu na
kartě Formát. V nabídce otočit můžeme vybrat krok otočení o 90°. Nabídka Další možnosti otáčení…
umožňuje nastavit přesný úhel natočení textového pole.
92
Obrázek 86 – Otočení na kartě formát
Tabulky
Práce s tabulkou v PowerPointu je obdobná jako v aplikaci MS Word. Na rozdíl od tabulkových
editorů se jedná o jednoduchou tabulku, která neumí žádné výpočty nebo matematické vzorce. Jedná
se čistě o grafickou tabulku.
Vytvoření tabulky
Pokud chceme vytvořit snímek s tabulkou, je nejjednodušší s tím počítat již při vytváření nového
snímku. Vybereme rozložení snímku s polem pro vytvoření tabulky. Po kliknutí na ikonku s tabulkou
se objeví dialogové okno, které se dotáže na počet sloupců a řádků tabulky. Vyplníme hodnoty a
vytvoří se tabulka, která si svoji šířku přizpůsobí velikosti pole.
Další způsob vložení nové tabulky do
snímku je pomocí karty Vložení. V pásu
karet na kartě Vložení vybereme
rozbalovací ikonu Tabulka. Rozbalí se
nabídka Vložit tabulku. Zde je mřížka,
ve které pomocí myši označíme počet
řádků a sloupců tabulky. Rozbalovací
menu nabízí také další možnosti
Obrázek 87 – Vložení tabulky
vytvoření tabulky:
- Vložit tabulku – objeví se dialogové okno, do něhož zadáme šířku a výšku tabulky.
- Navrhnout tabulku – kurzor myši se změní na pisátko, kterým nakreslíme tabulku.
- Tabulka Excel – vloží se tabulka aplikace Excel. Program PowerPoint se propojí s aplikací Excel
a nabídne plnohodnotné prostředí tabulkového editoru.
Změna šířky a výšky buněk v tabulce
Obrázek 88 – Vložení tabulky
Každý sloupec či řádek lze zúžit nebo rozšířit tahem myší.
Kurzor myši se na hranici dvou buněk změní na oboustrannou
šipku. Nyní můžeme uchopit hranici mezi buňkami a tahem
myší změnit její pozici. Řádky si nenechají nastavit menší
výšku, než jaká je potřebná pro zobrazení textu v buňce.
Je zde také možnost nastavit přesnou výšku řádku a šířku
sloupce. Označíme řádek nebo sloupec. V pásu karet
v Nástrojích tabulky vybereme kartu Rozložení. V nabídce
Velikost buňky zadáme požadovaný rozměr.
Pokud chceme mít u více řádků stejnou výšku nebo u více
sloupců stejnou šířku, označíme nejdříve všechny sloupce
nebo řádky, u nichž chceme rozměr nastavit, a poté
provedeme vlastní nastavení na kartě Rozložení v Nástrojích
93
tabulky.
Slučování a rozdělování buněk
Slučování a rozdělování buněk je užitečné při tvorbě složitějších tabulek. Umožňuje různě
kombinovat buňky v řádcích a sloupcích. Často se používá u hlaviček tabulek.
Tři sloučené buňky
Jedna
rozdělená
buňka
Obrázek 89 – Slučování buněk
Sloučení buněk provádíme tak, že označíme do bloku buňky, které chceme sloučit (dvě a více
sousedících buněk). Na pásu karet v Nástrojích tabulky klikneme myší na kartu Rozložení. Stiskneme
myší tlačítko Sloučit buňky. Obdobně můžeme sloučit buňky pomocí kontextového menu vyvolaného
pravým tlačítkem myši.
Buňky rozdělíme obdobným postupem jako při sloučení. Klikneme myší do buňky a místo volby
Sloučit buňky použijeme volbu Rozdělit buňky. Nyní budeme dotázáni na počet sloupců a řádků, které
mají vzniknout.
Orámování a výplně tabulky
Po vytvoření tabulky je její grafický styl definován použitou šablonou. Tuto celkovou grafickou úpravu
tabulky můžeme změnit použitím některého ze stylů nabízených na kartě Návrh v Nástrojích tabulky.
PowerPoint také umožňuje změnit styl a tloušťky čáry či výplň doslova u každé buňky samostatně.
Každá buňka může být z každé strany orámována jiným typem čáry.
Při nastavení stylu čáry vybereme buňku nebo oblast buněk, u kterých chceme provést změnu typu
čáry. V pásu karet na kartě Návrh nastavíme styl čáry, její tloušťku a barvu. Ve skupině příkazů Styly
tabulky rozbalíme nabídku Ohraničení a zvolíme, jakým způsobem má být nastavený styl čáry.
Barevnou výplň jednotlivých buněk nastavíme pomocí rozbalovací nabídky Stínování na kartě Návrh
v Nástrojích tabulky. V rozbalené nabídce můžeme volit mezi několika typy výplní. Výplň může být
tvořena jednou barvou (barvy motivu, standardní barvy, další barvy výplně), přechodem dvou barev,
texturou nebo obrázkem (ze souboru).
Grafické objekty
Prezentace v PowerPointu by bez grafiky byla strohá a pro
posluchače nezáživná, proto MS Office nabízí množství grafických
objektů pro oživení.
- Obrázky,
- Diagramy SmartArt,
- Grafy.
Všechny grafické objekty v PowerPointu jsou především objekty.
Můžete s nimi provádět několik základních operací: změnu
velikosti, překlopení, otočení, zarovnání, změnu vrstvy a
seskupování.
Změna velikosti objektu
Obrázek 90 – Změna barevné výplně
Pokud potřebujeme u jakéhokoliv objektu změnit velikost, máme
k tomu tři základní postupy:
94
-
-
-
Tažením myší za úchytové body (rychlé, ale nepřesné). Myší označíme objekt. Kolem objektu
se objeví rámeček s úchytovými body. Myší uchopíme některý z úchytových bodů a změnou
jeho umístění se změní velikost objektu.
Tlačítky ve skupině Velikost na kartě Formát (přesné, méně možností). Myší označíme objekt.
Objeví se karta Formát. Ve skupině Velikost zadáváme přesné rozměry objektu
v centimetrech.
Příkazem Velikost a umístění z místní nabídky (přesné, více možností). Pravým tlačítkem
klikneme na objekt, rozbalí se místní nabídka. Z ní vyberete volbu Velikost a umístění. Máme
zde několik možností. Opět můžeme zadávat přesnou velikost objektu v centimetrech, navíc
zde můžeme měnit měřítko objektu v procentech.
Obrázek 91 – Velikost a umístění objektu
Obrázek 92 – Oříznutí objektu na kartě
Formát
Objekty typu obrázek, klipart a tvar umožňují změnu velikosti
pomocí oříznutí objektu. Oříznutí objektu se používá, pokud
v prezentaci chcete zobrazit jen jeho určitou část.
- Označte myší objekt. V pásu karet se objeví karta
Formát. Ve skupině velikost klikneme na ikonu
Oříznout. Kolem objektu se změní tvar úchytových
bodů. Myší uchopíme za některý z nich a změnou jeho
umístění měníme polohu okraje objektu.
- Další možnost, jak objekt oříznout, je pomocí místní
nabídky Velikost a umístění. Pravým tlačítkem
klikneme na objekt, rozbalí se místní nabídka. Z ní
vybereme volbu Velikost a umístění. V dialogovém
okně
zadáváme
přesnou
velikost
oříznutí
v centimetrech.
95
Zarovnání objektu
PowerPoint umožňuje objekty zarovnat vzhledem ke snímku. Nabídku pro zarovnání objektu
nalezneme na kartě Domů ve skupině Uspořádat. Najdeme ji také v Nástrojích kreslení na kartě
Formát. Ve skupině Uspořádat je rozbalovací menu Zarovnat s několika možnostmi.
Překlopení a otočení objektu
Obrázek 93 – Zarovnání objektu
Otočení objektu můžeme provést několika způsoby:
- Tažením myši za zelený úchytový bod (rychlé, ale
nepřesné). Myší označíme objekt. Kolem objektu se
objeví rámeček s úchytovými body. Myší uchopíme
zelený bod a změnou jeho umístění se mění úhel
otočení objektu.
- Pomocí přednastavených hodnot. Myší označíme objekt.
Objeví se karta Formát. Ve skupině Uspořádat rozbalíme
seznam Otočit. Zde je nabídka pro otočení o 90° doleva
nebo doprava.
- Příkazem Velikost a umístění z místní nabídky (přesné).
Pravým tlačítkem klikneme na objekt a rozbalí se místní
nabídka. Z ní vybereme volbu Velikost a umístění. Zde
můžeme zadat přesný úhel ve stupních, o kolik se má
objekt otočit.
Obrázek 94 – Otočení a překlopení objektu
Vrstvy objektů
Při vytváření objektů dochází k jejich ukládání do vrstev. Vrstvy určují jejích pořadí při vykreslování, a
když se objekty překrývají, tak také klesá jejich viditelnost. Naposledy vytvořený objekt se nachází
v nejvrchnější vrstvě, a proto může překrývat všechny ostatní objekty. Nejstarší vytvořený objekt se
nachází v nejspodnější vrstvě, a naopak ho může libovolný objekt zakrýt. Vrstvu jakéhokoliv objektu
můžeme dle potřeby změnit. Nástroje pro změnu pořadí vrstev objektů nalezneme na kartě Domů
96
v rozbalovacím seznamu Uspořádat. Tyto změny lze provést také pomocí karty Formát v Nástrojích
kreslení.
Obrázek 95 – Změna pořadí vrstev objektů
Seskupování objektů
Seskupení více objektů je vhodné pro snadnější práci s více objekty najednou. Výsledný seskupený
objekt se chová jako jeden celek, není proto potřeba při každé manipulaci znovu zdlouhavě
označovat všechny dílčí objekty. Před seskupením objektů je potřeba nejprve potřebné objekty
označit. Na kartě Formát v Nástrojích kreslení je rozbalovací seznam Skupina. Zde máte tlačítka pro
seskupování a oddělení objektů.
Obrázek 96 – Seskupování objektů
Grafy
Aplikace PowerPoint disponuje nástrojem pro tvorbu jednoduchých grafů. Přesněji řečeno, aplikace
PowerPoint využívá aplikaci Excel pro tvorbu grafů.
97
Obrázek 97 – Vložení grafu
Vytvoření grafu
Pokud chceme vytvořit snímek s grafem, je výhodné s tím počítat již při vytváření nového snímku
(stejně jako při tvorbě tabulky). Vybereme rozložení snímku s polem pro vytvoření grafu. Po kliknutí
na ikonku s grafem se objeví dialogové okno Vložit graf. Vybereme jeden z nabízených vzorů grafu.
Po vybrání typu grafu se otevře aplikace Excel, kde můžeme upravovat hodnoty. Změny při editaci
dat v tabulce se přímo vykreslují na snímku prezentace. Pro potvrzení změn dat stačí Excel zavřít.
Výhodou této spolupráce dvou aplikací je možnost využití celé výpočetní síly Excelu pro tvorbu grafu .
Obrázek 98 – Úprava dat v grafu
Úprava dat v grafu
Otevřít tabulku pro další úpravy dat můžeme několika způsoby. Můžeme to provést buď klepnutím
pravého tlačítka myši na plochu grafu, vybrat příkaz Upravit data, nebo označením grafu, který
98
chceme upravovat, a následně vybrat příkaz Upravit data v Nástrojích grafu na kartě Návrh ve
skupině Data.
Změna typu grafu
Aplikace PowerPoint nabízí 11 základních typů grafů a velké množství dalších z nich odvozených.
Změnu typu grafu provedeme označením grafu. Na pásu karet se objeví Nástroje grafu. Zde na kartě
Návrh klikneme na ikonu Změnit typ grafu. Z nabídnutého seznamu vybereme nový typ a potvrdíme
tlačítkem OK.
Změna stylu grafu a úprava oblastí grafu
Dvojím kliknutím na graf se dostaneme do režimu pro úpravu grafu. Nyní zde můžeme měnit téměř
cokoliv od typu grafu až po čáry os grafu.
Někdy se dostaneme do situace, kdy potřebujeme upravit grafický styl celého grafu. PowerPoint
nabízí další rychlé styly grafů v Nástrojích grafu na kartě Návrh. Jsou zde grafy odvozené od
vybraného grafu, které mají propracovanější grafiku. Grafickou úpravu jednotlivých částí grafu
můžeme měnit pomocí nabídek na kartě Formát v Nástrojích grafu.
Můžeme také měnit rozložení grafu. Na kartě Návrh najdeme seznam základních rozložení
k použitému grafu (umístění názvu, legendy, popisků,…). Mnoho dalších možností nabízí karta
Rozložení. Zde je umožněno změnit mnoho detailů v rozložení grafu, případně přidat další objekty do
grafu.
SmartArt
Grafické objekty SmartArt slouží k vytváření organizačních diagramů, seznamů, hierarchických
struktur, popisu procesů nebo cyklů.
Vytvoření obrázku SmartArt
Vytváření obrázku SmartArt je podobné vytváření grafu. Přejdeme na snímek, na který chceme
SmartArt vložit. Na pásu karet na kartě Vložení klikneme na ikonu SmartArt. Z otevřeného
dialogového okna Zvolit obrázek SmartArt vybereme požadovanou strukturu obrázku.
Obrázek 99 – Vložení SmartArt
99
Úprava struktury obrázku SmartArt
Obrázek SmartArt je složen z vektorových objektů a z textových polí. Text můžeme psát buď rovnou
do jeho připravených polí, nebo do levého pomocného okna. Pokud není levé editační okno
zobrazeno, klikneme na obrázek SmartArt. Kolem obrázku se zobrazí rámeček. Na levé části rámečku
je pole s dvěma šipkami. Kliknutím na šipky se otevře levé editační okno. Počet polí v obrázku
SmartArt je možné upravit. Můžeme přidávat nebo ubírat jednotlivé části obrázku.
Pokud chceme přidat pole, klikneme na pole, vedle kterého hodláme přidat pole nové. Na pásu karet
na kartě Návrh klikneme ve skupině Vytvořit obrázek na ikonu přidat tvar. V zobrazené nabídce
vybereme umístění nového tvaru.
Odebrání pole provedeme označením pole a jeho smazání klávesou Delete.
Pro úpravu obrázku SmartArt máme mnoho možností. Všechny úpravy provádíme pomocí nabídek na
kartách Návrh a Formát v Nástrojích pro obrázky SmartArt. Mezi nejčastější úpravy patří:
- Změna tvaru pole,
- Změna velikosti tvaru,
- Změna rozložení obrázku SmartArt,
- Změna stylu tvaru,
- Změna stylu obrázku SmartArt,
- Změna barvy obrázku SmartArt.
Obrázky
Zdroje obrázků
Obrázek je typický grafický objekt. Do prezentace můžeme vkládat obrázky dvou typů:
- Vektorové obrázky jsou složeny z křivek. Obrázek je vytvořen matematickým popisem
jednotlivých objektů. Příkladem je klipart.
- Bitmapové obrázky se skládají z jednotlivých bodů, u nichž je definována barva. Příkladem je
digitální fotografie.
Vložení klipartu:
Klipart je jednoduchý vektorový obrázek, který slouží jako nenucená ilustrace a dotváří vyznění
snímku. Součástí PowerPointu je Galerie médií, která obsahuje množství klipartů rozdělených do
kategorií podle námětu.
Na kartě Vložení klikneme na tlačítko Klipart. Otevře se podokno úloh Klipart. Zde můžeme
vyhledávat kliparty podle témat, nebo procházet celou kolekci pomocí tlačítka Uspořádat klipy…
Vložení obrázku:
- obrázek musí být ve formátu, se kterým umí PowerPoint pracovat: JPEG, PNG, BMP, GIF, TIF,
TGA, WMF, …
- pokud je potřeba obrázek upravit (změnit velikost, oříznout), je vhodné to provést
programem pro úpravu fotografií před vložením do prezentace.
Na kartě Vložení klikneme na tlačítko Obrázek. V dialogovém okně Vložit obrázek zvolíme požadovaný
obrázek a klikneme na tlačítko Vložit.
100
Obrázek 100 – Vytvoření prezentace Fotoalbum
Fotoalba
Kromě běžných prezentací využívajících obrázky můžete vytvořit speciálně formátovanou prezentaci
zaměřenou na promítání fotografií, tzv. fotoalbum. Tento typ prezentace zobrazuje snímky
s pravidelně rozloženými fotografiemi, u nichž jsou jen kratší texty v poli popisků. Pro prezentaci
fotoalb má PowerPoint připraven nástroj pro jejich automatické tvoření.
Na kartě Vložení klikneme na tlačítko Fotoalbum. Z nabídky vybereme Nové fotoalbum. Otevře se
dialogové okno Fotoalbum. Klikneme na tlačítko Soubor či disketa… v okně Vložit nové obrázky
vybereme obrázky, které chcete použít pro tvorbu fotoalba, a klikneme na tlačítko Vložit. Nyní
upravíme vzhled prezentace. V okně Fotoalbum můžeme měnit pořadí obrázků, překlopit obrázky
podle potřeby, změnit rozložení a počet obrázků na snímku nebo vložit textové popisky k obrázkům.
Vlastní prezentaci vytvoříme kliknutím na tlačítko Vytvořit. Vzniklé fotoalbum můžete dále upravovat
jako běžnou prezentaci.
Efekty
Efekty jsou funkce, které vytvářejí dynamickou složku prezentace. Používají se, aby prezentaci
zatraktivnily, a přispívají k udržení pozornosti publika nebo k zaměření pozornosti na konkrétní objekt
snímku. Efekty jsou vizuální a zvukové vlastnosti, které je možné použít na jakýkoliv objekt nebo celý
snímek prezentace.
Přechody snímků
Pro přechod mezi snímky nabízí PowerPoint množství efektů prolnutí, rolování, odstrčení a překrytí
snímků, které lze doplnit zvukem.
Přechod snímků vytvoříme tak, že klikneme myší na snímek, k němuž se má přecházet. Na kartě
Animace vybereme jeden z nabízených přechodů. Na kartě Animace upravíme další vlastnosti
přechodu.
101
Obrázek 101 – Přechod snímků na kartě Animace
Zvuk k efektu přechodu lze přiřadit z rozbalovací nabídky na kartě Animace. Je zde také možnost
použít vlastní zvuk. Ten musí být v počítači uložen ve formátu WAV. Pro použití vlastního zvuku
vybereme z rozbalující nabídky zvuků možnost Jiný zvuk… Otevře se okno Přidat zvuk, pomocí něhož
vyhledáme požadovaný soubor.
Další vlastnost přechodu snímků je rychlost přecházení. Tu nastavíme pomocí nabídky Rychlost
přechodu na kartě Animace. V pravé části skupiny Přejít na snímek můžeme nastavit, zda bude
přechod na daný snímek proveden automaticky po určitém čase (vhodné pro automatické
prezentace), nebo bude čekat na reakci uživatele či uživatelky (vhodné pro prezentace doprovázené
slovem). Ať zvolíme kteroukoliv možnost, můžeme se po prezentaci pohybovat pomocí kláves
(mezerník, šipky, Page Up, Page Down, Home a End).
Animační efekty
Ke každému objektu snímku lze přiřadit vlastní animaci nebo celou posloupnost animací. Efekt
animace vybíráme z podokna úloh Vlastní animace. Ne všechny efekty lze přiřadit na všechny typy
objektů. Například některé efekty pracují pouze s textem.
Při přidání animace postupujeme tak, že klikneme na objekt, na který chceme efekt přidat. Na kartě
Animace klikneme na příkaz Vlastní animace. V pravé části aplikace se objeví podokno úloh Vlastní
animace. Tlačítkem Přidat efekt zobrazíme seznam čtyř základních skupin animací (Počátek,
Zdůraznění, Konec, Cesty pohybu). Každá skupina nabízí několik základních efektů a velké množství
dalších efektů. Vybereme požadovaný efekt, ten se přiřadí objektu.
Možnosti animačních efektů můžeme dále upravovat individuálními vlastnostmi. Nastavení
provedeme v podokně úloh Vlastní animace pomocí rozevírající nabídky Možnosti efektu.
102
Základy kancelářského balíku OpenOffice.org
Základy kancelářského balíku
OpenOffice.org
Základní charakteristika a historie projektu
OpenOffice.org (.org bylo přidáno kvůli sporům o ochrannou známku) je kancelářský balík šířený jako
svobodný software pod licencí LGPL. Je komukoliv dostupný zdarma, schopný provozu pod
operačními systémy Microsoft Windows, Mac OS X, GNU/Linux, Solaris a FreeBSD. Všechny jeho
součásti jsou zcela počeštěny.
OpenOffice.org (zkráceně OOo)od verze 2.0 plně používá a podporuje otevřený souborový formát
OpenDocument, který byl schválen a přijat jako standard ISO. Dokáže však načítat a ukládat i soubory
v mnoha jiných formátech, včetně proprietárních formátů kancelářského balíku Microsoft Office a
nově přijatého problematického ISO standardu navrženého Microsoftem OOXML.
OpenOffice.org hodlá konkurovat Microsoft Office a napodobit způsob práce s ním tam, kde je to
vhodné. Dokáže zapisovat a číst většinu formátů používaných v Microsoft Office a mnoha jiných
aplikacích, což je důležitá funkce. Bylo dokonce zjištěno, že OpenOffice.org dokáže otevřít soubor
vytvořený ve starších verzích Microsoft Office a také poškozené soubory, které nedokážou otevřít ani
novější verze Microsoft Office. Nicméně ale nedokáže otevřít soubory ve formátu používaném
starším Word for Macintosh (MCW). Korektní zobrazení souborů z Microsoft Office však není
stoprocentní.
Hlavní vývojové platformy jsou Microsoft Windows, Linux a Solaris. K dispozici nebo ve vývoji jsou
také verze pro Mac OS X, OS/2 a mnoho unixových operačních systémů.
OpenOffice.org je sbírka různých aplikací, které spolu těsně spolupracují, aby byly schopny nabídnout
funkce očekávané od moderního kancelářského balíku. Mnoho součástí je vytvořeno podle vzorů,
které jsou součástí Microsoft Office.
Stáhnout kancelářský balík můžeme na adrese www.openoffice.cz. Na těchto stránkách nalezneme i
odkazy na stažení české kontroly pravopisu. Stránky také obsahují spoustu různých návodů, novinek,
šablon a vzorových souborů. Nějaký ucelený návod v češtině pro začátečníky nebo pokročilé je však
nutné hledat jinde.
Součásti balíku OpenOffice.org:
Obrázek 102 – Přehled aplikací
OpenOffice.org
Writer – textový editor pro tvorbu a editaci textových dokumentů
(ekvivalent MS Word),
Calc – tabulkový procesor pro tabulky, výpočty a grafy (ekvivalent
MS Excel),
Base – nástroj pro tvorbu základních databází (ekvivalent MS
Access),
Impress – editor pro tvorbu prezentací (ekvivalent MS Power Point),
Math – editor matematických vzorců a formulí (použitelný i interně
v programu Writer, ekvivalent MS Editoru Rovnic),
Draw – editor grafických objektů, kreslení a základní grafické
modelování obrázků a diagramů,
Quickstarter – program pro MS Windows, který nahrává knihovny a
důležité části kódu do paměti předem, aby se díky tomu spustil
program rychleji.
103
Historie
Předchůdce tohoto balíku, kancelářský balík StarOffice, vyvíjela od roku 1994 německá firma
StarDivision. Od verze 4.2 je vyvíjen na platformě nezávislé knihovně jazyka C++ StarView. V roce
1999 jej koupila společnost Sun Microsystems, výrobce počítačů s procesorem SPARC a s operačním
systémem Solaris. Sun poté zveřejnil téměř celý zdrojový kód StarOffice. Ten je nyní vyvíjen jako
OpenOffice.org komunitou nezávislých vývojářů a poskytován zdarma pod licencí z rodiny GPL,
podobně jako například aplikace projektu Mozilla. StarOffice nadále existují a obsahují kromě kódu
OpenOffice.org i některá další rozšíření chráněná autorskými právy. Cílem kroků Sunu bylo vytvořit
srovnatelnou alternativu k Microsoft Office.
OpenOffice.org měl sice zpočátku své nedostatky,
Dokument
Přípona
jako plnohodnotný kancelářský balík, který by byl
k dispozici zdarma, však neměl v takovémto rozsahu
Textový dokument
.odt
a kvalitě konkurenci. Vzhledem ke stoupající
Tabulka
.ods
popularitě a otevřené licenci, pod kterou byl šířen,
Prezentace
.odp
začaly vznikat desítky kancelářských balíků
Grafika
.odg
postavených na OOo. Některé už existující se
rozhodly také přejít na jeho kód a jen dodat nějaká
Graf
.odc
vlastní specifika. Většina těchto derivátů se objevila
Matematický vzorec
.odf
před rokem 2005 a se změnou licence u verze 2.0 a
Databáze
.odb
vyšších opět zanikly.
Obrázek
.odi
Českou
komerční
odrůdu
představuje
OpenOffice.org Software602 Edition neboli
Hlavní textový dokument
.odm
602Office. Společnost Software602, na jejíž
Tabulka 5 – Přípony souborů
produkty si ještě možná pamatujete z dob začátků
rozmachu počítačů u nás, přidala k základnímu balíku svou relační databázi 602SQL, e-mailový klient
Thunderbird s plánovačem, vlastní šablony či galerii obrázků.
OpenOffice.org verze 3.0 zaznamenala jen za první týden 3 miliony stažení. 80 % stažených verzí bylo
pro Windows, zatímco verze pro Linux byla stažena jen 221 000 krát. Konkurenční Microsoft Office
používá asi 550 milionů uživatelů a uživatelek. Verze 3.0 přinesla podporu formátu MS Office 2007 a
ODF 1.2 i možnost úpravy PDF souborů.
Srovnání s Microsoft Office
Zásadním rozdílem je skutečnost, že OpenOffice.org je vydáván pod tzv. svobodnou licencí GNU GPL,
která zajišťuje, že každý, kdo má zájem, může studovat zdrojový kód a libovolně jej upravovat a třeba
vydávat svou vlastní verzi OpenOffice.org. Navíc má každý právo dostat tento zdrojový kód.
Oproti tomu je Microsoft Office vydáván komerční firmou, která si zdrojový kód chrání jako své
intelektuální vlastnictví, není možné jej studovat.
Za používání Microsoft Office je zapotřebí výrobci zaplatit, zatímco OpenOffice.org můžeme vždy a
všude používat zdarma a nehrozí nám za to žádné sankce.
Microsoft Office nepoužívají nativně žádný standardní schválený formát pro elektronickou výměnu
dokumentů, jeho struktura je uzavřená a veřejně neznámá. V poslední verzi Office 2007 se situace
trochu změnila a výrobce přidal nový formát OpenXML, jehož popis je znám.
Skriptovací jazyk VBA Microsoftu a Basic OpenOffice.org jsou vzájemně nekompatibilní, tj. soubory
obsahující tzv. Makra nebudou správně fungovat při použití v druhém balíku. V současnosti
neexistuje dostupný a dobře fungující převodník umožňující fungování VBA v OpenOffice.org.
Filozofie některých stejně pojmenovaných funkcí je v obou produktech jiná. Nejmarkantnější rozdíl je
v tzv. stylech. Pokud jste zvyklí pracovat v Microsoft Office, tak můžete mít při přechodu na
OpenOffice.org drobné problémy způsobené nutností osvojit si jiné postupy.
104
Součástí balíku OpenOffice.org je program OpenOffice.org Draw, který nemá ve světě Microsoft
Office obdobu.
Součástí balíku OpenOffice.org není poštovní klient podobný Microsoft Outlook, je však možno
dodatečně nainstalovat a používat například program Mozilla Thunderbird a jeho doplněk nazývaný
Lightning (kalendář).
Velkou výhodou celého kancelářského balíku je export souborů do formátu PDF. Tuto funkci v Office
2003 nenajdeme.
Z hlediska funkčnosti a umístění jednotlivých oblastí, menu a samotných příkazů nelze programy
balíku OpenOffice.org příliš srovnávat s balíkem Microsoft Office 2007. Důvodem je odlišná strategie
obou produktů. OpenOffice.org se drží klasického zobrazení menu a panely nástrojů. Microsoft Office
2007 používá pásy karet. Proto se při srovnávání umístění jednotlivých položek a příkazů odkazujeme
na starší verzi – Word 2003.
Instalace kancelářského balíku
Instalace OpenOffice.org probíhá standardním způsobem, instalační balík má velikost asi 130 MB.
Jednotlivé části balíku lze samozřejmě volit i individuálně z obvyklého stromu funkcí. Na konci je
nabídnuta asociace se stávajícími dokumenty MS Office. Není však povinná. Celý balík spouštíme
jednou ikonou, která otevře startovací centrum. Obsahuje odkazy na všechny aplikace, šablony
dokumentů nebo správce rozšíření. K balíku lze instalovat další funkce ve formě modulů (přípona
oxt), podobně jako u internetového prohlížeče Firefox.
Obrázek 103 – Startovací centru OpenOffice.org
Textový editor Writer
Textovým editorem OpenOffice.org je Writer. Jeho vzhled a funkce se výrazně neliší od
konkurenčního Wordu ve verzi 2003. Většinu funkcí najdeme na stejném místě. K dispozici máme
rovněž český thesaurus. Ten je však nutné stáhnout zvlášť a přes startovací centrum nainstalovat.
Velkou výhodou Writeru je množství filtrů pro import a export dokumentu. Ty, které nejsou přímo
105
v instalaci, můžete zkusit najít na webu. I v základní instalaci Writer podporuje mnoho různých
formátů včetně doc a docx (tedy MS OpenXML dokumentů). Ukládat formáty Office však dokáže
pouze ve starších verzích (tedy s příponou DOC).
Obrázek 104 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Writer
Z obrázku je vidět, že se Writer inspiroval programem Word ve verzi 2003. Názvy jednotlivých menu
jsou totožné s Word 2003. Rozložení na obrazovce je standardní stejně jako možnost zobrazování
různých panelů nástrojů. Panely nástrojů jsou konfigurovatelné. Pokud vložíme objekt (např.
tabulku), automaticky se panel nástrojů otevře. Pokud chceme zobrazit okno styly, klikneme na
tlačítko pro zobrazení stylů, které se nachází úplně nalevo v panelu nástrojů Formátování, vedle
seznamu stylů.
Kompatibilita mezi programy Writer a Word
Kompatibilita je velmi slušná, pokud se týká starších verzí Wordu. Pokud však otvíráme soubor
s příponou docx, dochází k některým úpravám. Především rozsah barev, který přináší Office 2007,
není možné zobrazit. Barvy jsou tedy většinou změněny. Dalším problémem je zobrazování a práce
s obrázky. Obrázek je sice zobrazen, ale není možné s ním pracovat. Je nutné jej smazat a vložit
znovu. Dalším problémem je, že pokud máme v dokumentu komentáře, nejsou ve Writeru zobrazeny
korektně. Tabulky jsou zobrazeny nekorektně a často mají jiné ohraničení. Při práci jistě najdete i
spoustu dalších problematických funkcí. V okně programu také nejde zobrazit a uspořádat více
dokumentů najednou.
Hlavní rozdíly mezi programy
Při práci s textovými dokumenty v programu Writer urychluje psaní funkce automatického
doplňování již použitých slov. Stačí napsat pár počátečních písmen a stisknout Enter. Tato funkce
není v žádné verzi programu Word přítomna. Velmi zajímavou funkcí je Navigátor. Ten slouží pro
rychlý pohyb a vyhledávání různých objektů v rozsáhlejších textech. Můžeme přepínat mezi nadpisy,
tabulkami, obrázky, poznámkami a dalšími objekty v textovém dokumentu.
Dalšími rozdíly z hlediska funkčnosti jsou jiné názvy pro různé příkazy. Podíváme se jen na
nejdůležitější. V programu Writer nenajdeme vlastnosti písma. Tato položka je označená jako Znak a
najdeme ji v menu Formát a kontextové nabídce. Další oblastí, která je rozdílná, je Vzhled stránky.
Ten v programu Writer nahrazuje položka Stránka. Ta je také v menu Formát a kontextové nabídce.
Samotná kontextová nabídka je trochu širší než v programu Word. Umožňuje například přímo měnit
písmo, velikost, zarovnání a další. Poslední položkou, která má jiný název a často se využívá, je
zalomení textu. Ve Wordu jej nalezneme pod názvem Konec…. V programu Writer se nazývá Ruční
106
zalomení v menu Formát. Další příkazy mají jiné umístění. Příkazy pro zobrazení a úpravy záhlaví a
zápatí jsou v menu Vložit (Word – menu Zobrazit).
Práce se styly je na první pohled podobná, ale jen do té chvíle, kdy chceme vytvořit nový styl. Na
obrázku je zobrazeno okno pro úpravu stylů v programu Writer. Ve Wordu je použito pro nastavení
různých částí rozbalovací tlačítko Formát. V programu Writer je vše řešeno přes jednotlivé záložky.
Hlavní záložkou je Organizátor, kde nastavujeme jméno stylu, z jakého stylu vychází a jaký styl
následuje. Při ukládání stylu nelze zvolit, zda zůstane jen v daném dokumentu, nebo bude uložen do
šablony.
Obrázek 105 – Dialogové okno pro práci se styly
Tabulkový kalkulátor Calc
Calc představuje vyspělý tabulkový kalkulátor, který je alternativou k programu Microsoft Excel. Calc
je možné využít pro tvorbu jednoduchých tabulek až po komplexní soustavy propojených dat se
vzorci a funkcemi. Z podkladových dat lze jednoduše vytvářet grafy, pro které je připravené velké
množství předpřipravených vzorů dělených do několika kategorií. Stejně jako Writer dokáže Calc
otevřít i konkurenční dokumenty s příponami XLS a XLSX. Vlastnosti programu opět nijak nezaostávají
za konkurencí. Drobné rozdíly však nalezneme u vkládání vzorců a při vytváření složitějších systémů
tabulek. Přes nekompatibilitu skriptovacích jazyků zvládne Calc dokonce i některá jednodušší VBA
makra. Od verze 2.0 je k dispozici také funkce Řešitel, která vás provede tvorbou složitějších vzorců
obsahujících více než jednu neznámou (podobně jako v Excelu). Dále zde najdeme schopnost
víceuživatelského sdílení sešitu. Obě funkce jsou součástí roletového menu Nástroje. Za přednost lze
považovat průvodce tvorbou grafů. Ten v programu Excel 2007 již není (i když byl velmi využíván
v případě menších uživatelských zkušeností ).
107
Obrázek 106 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Calc
Hlavní okno tabulkového kalkulátoru Calc se při srovnání s programem Excel 2003 opět příliš neliší.
Jediné, na co je nutné si zvyknout, je jiný kurzor myši.
Kompatibilita mezi programy Calc a Excel
Kompatibilita se starším Excelem je na velmi dobré úrovni. Jedním z problémů je odlišné ohraničení
tabulky. V programu Calc se čáry ohraničení jeví jako mnohem silnější. Další problémy pak přináší
skriptovací jazyk VBA. Při otevírání souborů vytvořených v programu Excel 2007 (přípona xlsx) je
problémů více, stejně jako v programu Writer. Rozšířená barevná schémata jsou převedena do barev
používaných v Calcu. Grafy, které používají nové funkce (stínování, 3D efekty, možnosti umístění
jednotlivých datových řad), se zobrazují buď bez těchto efektů, nebo jsou špatně uspořádané.
Nefunkční je přenos podmíněného formátování z nové verze Excel 2007.
Jak již bylo řečeno výše v programu Calc je možné použít průvodce grafem, který usnadňuje a
zpřehledňuje tvorbu grafů. V programu je možné používat stejně jako v textovém editoru připravené
styly písma a odstavců, což může urychlit tvorbu tabulky. Pro rychlejší vkládání a vyhledávání vzorců
můžeme použít funkci Seznam funkcí z menu Vložit. Na pravé straně okna se otevře podokno úloh
s přehledem funkcí, kterými lze listovat. Poklepáním na danou funkci se objeví vybraná funkce
v aktuální buňce. V programu se nachází opět funkce Navigátor. Ta slouží pro rychlý pohyb a
vyhledávání různých objektů v rozsáhlejších tabulkách. Můžeme přepínat mezi listy, poznámkami,
grafy a dalšími objekty v sešitu.
Některé funkce v Calcu mají oproti programu Excel pozměněné názvy. Funkce Detektiv zobrazuje
předchůdce vzorců a umožňuje snadnější hledání chyb. V Excelu se tato funkce nazývá Závislost
vzorců. Funkce Správce scénářů v Excelu má v Calcu název Scénář. Podmíněné formátování má stejný
název v obou programech, stejně tak funkce Řešitel.
Tvorba prezentací – Impress
Program Impress je program určený pro tvorbu, úpravu a přehrávání prezentací. Impress je
alternativou k programu PowerPoint z kancelářského balíku Microsoft Office. Už na první pohled je
zjevné jiné prostředí oproti PowerPointu. Vše důležité pro tvorbu prezentace je uspořádáno přímo na
pracovní ploše okna. Podobně je tomu například u grafických editorů. Je tak možno velmi jednoduše
a rychle přistupovat k jednotlivým funkcím a nastavením. Základní principy tvorby prezentací jsou
shodné jako u PowerPointu. Průvodce vytvořením prezentace, který se otevře při prvním spuštění
programu, umožňuje jednoduše nastavit základní vlastnosti a barevný vzhled prezentace. Průvodce
obsahuje i náhled vytvářené prezentace. Vlastní vytváření jednotlivých stránek prezentace je možné v
režimu WYSIWYG nebo pomocí módu Osnova. Každou stránku je možné doplnit obrázky z galerie
108
klipartů. Impress umí pracovat i s formáty programu Microsoft PowerPoint, ale jako základní formát
používá XML. Pokud uživatel či uživatelka zná alespoň trochu program PowerPoint, zvládne bez
problémů po určité seznamovací době i Impress.
Obrázek 107 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Impress
Kompatibilita mezi programy Impress a Powerpoint
Kompatibilita s nástrojem PowerPoint od Microsoftu ve verzi 2003 je na velmi dobré úrovni. Můžeme
se setkat s posunutím u obrázků a vykreslením různých tvarů. Text v tabulce je někdy špatně
zarovnán ve svislém směru. Některé české znaky mohou být zobrazeny v jiném fontu. Při otevírání
prezentace vytvořené v PowerPointu verze 2007 nastávají větší problémy. Klasickým problémem je
přenos barev. Některé rámy s textem nejsou vidět celé, což je důsledek automatického zvětšování a
zmenšování písma v PowerPointu. Dále se můžeme setkat se zobrazením pomocného textu
z PowerPointu, který se v prezentaci nemá vyskytnout. Obrázky se nemusí zobrazit se správnou
velikostí nebo pozicí.
Z hlediska výstupních formátů je Impress na lepší úrovni. Výslednou prezentaci je možné exportovat
například do formátu Macromedia Flash. Export do formátu HTML je nedílnou součástí návrhu
prezentace. Jednotlivé styly exportu do HTML je možné uložit a použít pro další podobné prezentace.
Export do PDF je samozřejmostí. Další funkcí je již výše uvedený Průvodce vytvořením prezentace.
Dále je možné vytvářet různé 3D objekty s mnoha parametry a efekty. V programu Impress se znovu
nachází Navigátor pro snadné hledání a přesouvání v rozsáhlejší prezentaci.
Vektorový editor Draw
Program Draw je jednoduchým vektorovým grafickým editorem. Výhoda vektorové grafiky oproti
bitmapové (což jsou třeba fotografie) je v tom, že kvalita objektů a křivek je při zmenšování a
zvětšování zachována. Důvodem je to, že parametry, tvary a umístění objektů, jsou vypočítávány
matematicky – každý objekt nebo křivka je dána nějakým vzorcem. V balíku Microsoft Office
nenalezneme podobný samostatný program pro tvorbu grafiky. Program Draw má primárně sloužit
k vytváření vývojových diagramů a funkcemi je tomu také přizpůsoben. Program je doplněn galerií
hotových obrázků (klipartů). Ty můžeme vkládat přímo do kresby nebo do dalších dokumentů.
Program umožňuje kreslení standardních objektů (2D a 3D objekty, text, spojnice, atd.) a nabízí
109
nástroje pro jejich úpravu. Objekty je možné rotovat, deformovat, měnit průhlednost, nastavit
stínování, přechody a textury. Za podobnou funkci lze v balíku MS Office považovat nástroj SmartArt.
Ten však není možné použít mimo balík, protože neumožňuje ukládání do samostatných souborů.
Pracovní prostředí programu je podobné jako v textovém editoru. Rozdíly jsou v panelech nástrojů.
Nahoře se nachází panel pro výběr druhu čar. Ve spodní části okna pak máme v panelu jednotlivé
druhy objektů, které lze vytvořit. Zpočátku může tento program připomínat nástroj kreslení
z programu Word. Zde jsou však možnosti mnohem větší. Každý objekt lze převést na křivky a
libovolně deformovat. Do křivek můžeme přidávat uzly a tvořit i složitější tvary. Příklad vytvoření
objektu vidíme na obrázku.
Obrázek 108 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Draw
Nejprve je nakreslen základní tvar (v našem případě kruh). Poté je objekt převeden na křivky.
V kontextovém menu je to položka Převést a příkaz Na křivku. Abychom mohli s body pracovat,
vybereme z kontextového menu příkaz Upravit body. Zobrazí se nám nový panel nástrojů. Na něm je
tlačítko pro přidávání nových uzlů (bodů) do objektu. Přidáme potřebný počet uzlů. Pak už jen stačí
uzly posunout na správné pozice. Tvar křivky kolem uzlu lze ovlivnit změnou polohy dvou vodících
bodů, které má každý uzel. Nakonec můžeme přidat stín, přechod barev a další efekty. Pro tyto
úpravy použijeme příkaz Oblast z kontextového menu.
Obrázek 109 – Postup při kreslení složitějšího objektu
110
Math
Program Math je intuitivní nástroj pro vytváření matematických vzorců. Program podporuje nejen
numerické, logické a maticové operátory, ale i množinové funkce, je možné zapisovat písmena řecké
abecedy. Vzorce je možné vložit do textu nebo tabulky a pracovat s ním jako s objektem. K tomu
slouží v každém programu balíku OpenOffice.org příkaz Vzorec, který nalezneme v menu Vložit pod
položkou Objekt. Každý vzorec je možné vytvořit buď výběrem vhodných znaků z menu, nebo je
možné napsat jako text do okna Příkazy. Program Math používá podobnou syntaxi (způsob zápisu),
jaká je v sázecím systému TeX. Nástroj Math umí vytvořené vzorce exportovat do MathML.
Obrázek 110 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Math
Obdobným nástrojem v Microsoft Office je funkce Vzorec. Tu nalezneme na kartě Vložit. Oproti
zápisu matematických vzorců v MS Office je Math rychlejší právě díky možnosti přímého zápisu
pomocí klávesnice.
Base
Program slouží k tvorbě databází. Protože databázový program není součástí výuky v předmětu,
popíšeme si program jen velmi stručně. Program je alternativou k Microsoft Access. Principy tvorby
databáze jsou velmi podobné. K tvorbě databáze můžeme použít průvodce, který nám usnadní první
kroky při přípravě databáze. Program nabízí několik průvodců pro snadnou tvorbu celoobrazovkových
rozhraní k databázím. Samotný program potřebuje k fungování další nástroj Java RE, který je nutné
stáhnout a nainstalovat samostatně. Díky využití databázového jazyka SQL je možné použít databázi
i v jiných programech.
111
Obrázek 111 – Hlavní okno programu OpenOffice.org Base
112
Počítačová síť a Internet
Počítačové sítě
Počítačová síť je souhrnné označení pro technické prostředky, které realizují spojení a výměnu
informací mezi počítači. Umožňují tedy uživatelům a uživatelkám komunikaci podle určitých pravidel
za účelem sdílení a využívání společných zdrojů nebo výměny informací. Současné počítačové sítě
nabízejí mnoho služeb jako je web, elektronická pošta, FTP, …
Sítě LAN, WLAN, WAN
LAN (Local Area Network) – je to menší síť, se kterou se setkáte v různých podnicích, úřadech a
školách nebo ji můžete mít doma. Jak již z názvu vyplývá, je to malá, místní síť s menší geografickou
rozlohou. Může to být i několik malých sítí propojených do jedné větší, ale musí být pod jedním
administrativním řízením. Například firma má několik budov, v každé z nich jednu síť, které jsou však
navzájem propojeny a centrálně spravovány.
WLAN (Wireless LAN) – je bezdrátová lokální síť, která zajišťuje propojení dvou nebo více počítačů
bez použití kabelů. Pro nahrazení kabelů používá radiovou komunikaci.
WAN (Wide Area Network) – je datová komunikační síť, která slouží v rozlehlé geografické oblasti.
Standardně se používá k propojování sítí typu LAN. Od sítí LAN se odlišuje použitou přenosovou
technologií.
Architektura klient-server
Klient-server je síťová architektura, která odděluje klienta (často aplikaci s grafickým uživatelským
rozhraním) a server, kteří spolu komunikují přes počítačovou síť. Klient-server aplikace obsahují jak
klienta, tak i server. Opakem architektury klient-server je rovný s rovným (Peer-to-peer).
Server poskytuje služby „běžným“ stanicím – klientům (workstation, pracovní stanice). Serverů je
mnoho typů podle poskytovaných služeb (souborový server, tiskový server, poštovní server, www
server, ftp server atd.). Nemusí platit vztah jeden server = jeden počítač. U malých sítí plní úlohu
několika typů serverů jeden „fyzický“ počítač, u velkých sítí může jeden „fyzický“ počítač plnit pouze
jednu úlohu např. www serveru. Server může současně dokonce sloužit i jako běžná pracovní stanice
sítě.
Architektura Peer-to-Peer
Termín pochází z angličtiny a znamená „rovný k rovnému“, označuje se také zkratkou P2P. Jedná se
o typ počítačové sítě, ve které spolu komunikují přímo jednotliví klienti (uživatelé a uživatelky).
Opakem je architektura klient-server. Čistá P2P architektura vůbec pojem server nezná, všechny uzly
sítě jsou si rovnocenné (a působí současně jako klienti i servery pro jiné klienty).
Každá stanice v síti může vyčlenit některý svůj prostředek (tiskárnu, úložné médium, adresář)
k sdílení. Jiná stanice může tyto prostředky používat, pokud si sdílený prostředek připojí a bude
správně doplněno přístupové heslo. Sdílení a hesla mohou být kdykoliv změněna nebo zrušena
osobou, která u stanice pracuje. Tento typ sítě v podstatě nelze centrálně spravovat. Dnes se
označení P2P vztahuje hlavně na výměnné sítě, prostřednictvím kterých jsou vyměňována data.
Příklady takových sítí jsou např. Bittorent nebo Skype.
Intranet
Intranet je počítačová síť, která používá stejné technologie (TCP/IP, HTTP) jako Internet. Je ale
privátní. To znamená, že je určena pro použití pouze určité skupiny oprávněných uživatelů a
uživatelek (např. pracovníci a pracovnice konkrétního podniku).
113
VPN
VPN (Virtual Private Network) je virtuální soukromá síť. Slouží k propojení dvou počítačů nebo sítí
propojených přes veřejnou (nedůvěryhodnou) síť. Při navazování spojení je totožnost obou stran
ověřována pomocí digitálních certifikátů, dojde k autentizaci. Veškerá komunikace je šifrována, a
proto můžeme takové propojení považovat za bezpečné.
Pojmy Download, Upload
Download znamená stáhnout data ze sítě. Pojem upload je jeho pravým opakem. Znamená
poskytnutí dat někomu v síti nebo nahrávání dat na vzdálený počítač.
Přenosová rychlost
Přenosová rychlost udává, jaký objem dat se přenese za jednotku času. Základní jednotkou
přenosové rychlosti je bit za sekundu (bit/s, b/s, nebo anglicky bps = bits per second). Jednotka
udává, kolik bitů informace je přeneseno za jednu sekundu. Někdy je též přenosová rychlost udávána
v bajtech za sekundu (B/s).
Internet – terminologie
Internet je globální celosvětová informační a komunikační síť. Jedná se o systém navzájem
propojených počítačových sítí. Některé z těchto sítí jsou velké volně přístupné sítě, jiné můžou být
nepřístupné firemní nebo univerzitní sítě. Funguje převážně pomocí protokolu TCP/IP. Internet jako
celek nabízí mnoho komunikačních a datových služeb.
Pojem Internet má dva základní významy:
1. Internet je jméno počítačové sítě (proto první písmeno velké), která se vyvinula z počítačové
sítě ARPAnet. V současnosti je to největší globální počítačová síť, která propojuje velké
množství lokálních sítí po celé zeměkouli.
2. internet je obecný pojem (proto první písmeno malé), který označuje skupinu lokálních sítí
propojených pomocí routerů. Jednou z těchto sítí je také Internet.
Historie
Počátky počítačové sítě Internet se datují do šedesátých let dvacátého století. V USA vznikla v roce
1958 agentura ARPA (Advanced Research Projects Agency). Jejím úkolem bylo vést výzkum vesmíru a
pokročilých technologií a udržet náskok v těchto oblastech před SSSR. Jeden z projektů ARPA byl
zaměřen na vytvoření komunikační a řídící sítě. Svoji pozornost věnovali především počítačům a jejich
vzájemnému propojení. Na projektu komunikační a řídící sítě ARPAnet spolupracovali s americkými
univerzitami.
V té době existovaly pouze velké sálové počítače, ale žádná technologie na jejich vzájemné propojení.
V roce 1969 se podařilo propojit dva sálové počítače na univerzitách v Los Angeles a ve Stanfordu.
Tím byl položen základ předchůdce dnešního Internetu – ARPAnet. Vzniklý návrh topologie sítě a
mnoho dalších technologií se v Internetu používají dodnes.
Počítačové sítě vznikaly také mimo USA. V roce 1973 se k ARPAnetu připojilo několik místních sítí
v Anglii a v Norsku. Při snaze o připojení dalších sítí se objevil problém s používáním odlišných
technologií. V roce 1974 byl navržen způsob propojení těchto sítí pomocí bran (Gateway). Tyto brány,
umožňující komunikaci mezi jednotlivými sítěmi, vytvořily jakousi mezisíť (Inter-network). Zde vznikl
název pro celou síť Internet.
Ze začátku používaly Internet pouze vědecké ústavy, univerzity a státní organizace. V roce 1982
k němu bylo připojeno „pouhých“ 200 počítačů. V osmdesátých letech nastal rozmach osobních
počítačů. Díky své nižší ceně se staly dostupné nejen pro menší podniky, ale i pro domácnosti.
V polovině osmdesátých let se objevují první společnosti nabízející připojení k Internetu (ISP –
Internet Servis Provider). Skutečný rozvoj samotného Internetu a jeho služeb se datuje až na počátek
devadesátých let, kdy v Ženevském CERNu byl dokončen vývoj systému vnitřní výměny
hypertextových dokumentů založeném na protokolu TCP/IP. To dalo pevný základ následnému
114
dynamickému vývoji služby World Wide Web (WWW) a umožnilo další vývoj komunikačních (e-mail,
talk, irc) a informačních (gopher, news) služeb. Tyto služby a technologie nyní souborně nazýváme
ICT (informační a komunikační technologie). V roce 1992 počet uživatelů a uživatelek Internetu
poprvé překročil 1 000 000.
Česká republika se k Internetu oficiálně připojila v roce 1992. V dnešní době je již Internet přístupný
všem oborům lidské činnosti, nejen ve vzdělání a vědě, ale také v komerci a zábavě.
Obrázek 112 – Počítačová síť
Druhy připojení k Internetu
Mezinárodní dálkové spoje dosahují v Internetu velmi vysokých přenosových rychlostí. Tyto
vysokorychlostní spoje nesahají až ke koncovým uživatelům a uživatelkám, ale končí u
zprostředkovatelů připojení k Internetu. Ti zajišťují koncová připojení prostřednictvím tzv. „poslední
míle“ (Last mile). Samotné připojení konkrétních uživatelů a uživatelek je realizováno různými
technologiemi. Uživatelé a uživatelky se někdy spojují do skupin, aby ušetřili náklady nebo naopak
dosáhli na dražší a rychlejší připojení. Společnosti zprostředkovávající připojení k Internetu nazýváme
Internet Service Provider (ISP). V minulosti byla většina ISP zároveň telefonními společnostmi, nebo si
od nich infrastrukturu pronajímala. Dnes to jsou samostatné společnosti s vlastní, velmi specifickou
infrastrukturou zaměřenou zejména na přenos dat. Zpětně dochází k integraci telefonních a dalších
služeb do datových sítí.
V současnosti existuje několik možností pro připojení počítače k Internetu. Rozlišují se čtyři základní
druhy, které se od sebe liší spolehlivostí, přenosovou rychlostí a cenou za připojení.
- telefonní linka (vlastní ji telefonní společnost),
o vytáčené připojení
o ISDN
o různé varianty DSL
- přípojka kabelové televize,
- bezdrátová datová síť ,
o Wi-Fi
o mobilní telefonní síť
o satelitní síť
- pevná linka.
Dial-up – vytáčené (komutované) připojení. Pro připojení k Internetu se používá modem a
telefonní linka. Telefonní linka se připojí k modemu a počítač se přes telefonní síť připojí
115
k poskytovateli připojení. Přenosová rychlost tohoto typu spojení je od 14,4 do 56 kbps. Spojení
nemusí být stabilní a může docházet k výpadkům. Koncový uživatel či uživatelka platí telefonní
poplatky za dobu spojení s poskytovatelem připojení. Již se téměř nepoužívá.
ISDN – digitální síť integrovaných služeb. Digitální telefonní síť umožňuje současně využívat
telefonní spojení a přenos dat. Pro připojení počítače je nutný router. Rychlost přenosu dat je podle
počtu použitých kanálů 64 kbps až 1,544 Mbps. Spojení je stabilnější než u Dial-up. Někdy je linka
vyhrazena pouze pro datové přenosy.
Wireless – bezdrátové připojení. Pro připojení je nutný přístupový bod. Bezdrátové sítě používají
pro spojení elektromagnetických vln, charakteristických zejména svou frekvencí. Díky absenci kabelů
umožňují uživatelskou mobilitu. Používají se technologie Wi-fi, Bluetooth, IrDA, sítě mobilních
operátorů, případně satelitní komunikace. Nevýhoda těchto technologií je menší stabilita spojení.
Přípojka kabelové televize. Technologie, která pro připojení k Internetu využívá stávající rozvody
kabelové televize.
Pevná linka. Jedná se o pronajatou pevnou linku určenou pouze pro přenos dat. Zřízení linky je
nákladné a poplatky za připojení vysoké. Tento druh připojení využívají větší organizace, které
přenáší sítí větší objemy dat. Linka má vysokou přenosovou rychlost a zaručuje velkou spolehlivost
připojení po 24 hodin denně.
Parametry připojení
Hlavním parametrem připojení k síti Internet je v dnešní době přenosová rychlost. Při bližším pohledu
nejde tak o rychlost, jako spíše o kapacitu linky. Kapacita linky (udávaná většinou v megabitech za
sekundu, neboli Mbps) je hlavním parametrem v nabídce poskytovatelů, ale ne jediným při výběru
správného připojení.
Agregace (neboli sdílení linky s ostatními). Poskytovatelé využívají skutečnost, že nikdy nejsou
v jediném časovém okamžiku v síti přítomni všichni její uživatelé a uživatelky a nikdy nevyužívají svou
zakoupenou konektivitu do sítě Internet na 100%. Pokud by se tak stalo, většina sítí na světě by
zkolabovala. Poskytovatelé této skutečnosti hojně využívají (nemusí nakupovat drahá spojení do
páteří sítě Internet) a ve svých nabídkách uvádějí poměr sdílení až 1:50. Co to znamená? Koupíte-li si
připojení k Internetu o kapacitě 1Mbps s agregací 1:1, pak máte celou linku sami pro sebe (ať ji
využíváte nebo ne). Máte-li zakoupenu stejnou linku s agregací 1:10, v okamžiku využití linky všemi
deseti uživatelkami a uživateli dostanete pouze desetinu konektivity.
Latence (neboli zpoždění sítě) je jedním z parametrů, který převážná většina poskytovatelů neuvádí
raději vůbec. Jedná se o parametr sítě, který určuje dobu, která uplyne mezi odesláním dat z počítače
a jejich předáním do sítě Internet. Doba, o kterou se data zpozdí v síti poskytovatele, je "Latence
sítě". Tento parametr určuje kvalitu pro tzv. služby v reálném čase (jako je telefonování, hraní her a
další služby, které vyžadují rychlou odezvu). Připojení k Internetu pomocí pevných linek nebo
optickými trasami tímto neduhem netrpí, data jsou v nich přenášena v podstatě rychlostí světla. U
bezdrátových sítí je ovšem situace jiná. Mnoho faktorů způsobuje problémy při přenosu dat pomocí
bezdrátových sítí a zároveň s jejich zatížením (vyšší kapacitou připojení) se zvyšuje i latence sítě.
Faktory, které nejvíce negativně ovlivňují latenci v bezdrátových sítích, jsou špatně navržené spoje,
absence přímé viditelnosti mezi klientem a přístupovým bodem, špatné počasí jako hustá mlha,
sněžení nebo déšť.
IP adresa
Počítače spolu komunikují pomocí čísel. Každý počítač v síti se identifikuje podle unikátní číselné
adresy. Tato adresa se skládá ze čtyř čísel oddělených tečkou (např.: 194.228.202.7). Jednotlivá čísla
jsou v rozsahu 0-255. Počet adres, které se dají tímto způsobem přidělit různým zařízením, je 232.
Dnešní požadavky jsou již vyšší, než je toto množství. Proto byl vyvinut nový systém adresování, který
má osm šestnácti bitových čísel oddělených dvojtečkou. Nový systém disponuje s 2128 adresami.
Příklad IP adresy v6: 1234:5678:9ACB:DEF0:1234:5678:9ABC:DEF0.
116
Doménová adresa
Pamatovat si množství číselných adres je pro člověka celkem náročné, proto vznikl hierarchický
systém doménových jmen (DNS), který převádí číselné adresy na jmenné. Například adresa
195.113.139.39 odpovídá doméně www.ujep.cz. Doménové jméno je jednoznačné jméno počítače
nebo počítačové sítě, které jsou připojené do Internetu. Před zahájením komunikace je nutno zjistit,
jaká IP adresa odpovídá zadanému doménovému jménu. K tomu slouží síť serverů, které na žádost
obsahující doménové jméno zašlou odpověď obsahující příslušnou číselnou adresu.
Doménová adresa má svůj formát. Celé jméno se skládá z několika částí oddělených tečkami.
Většinou má následující tvar: www.domena2stupne.domena1stupne. Doména prvního stupně může
obsahovat národní doménu nebo oborovou doménu. Oborové domény vznikly v USA v době, kdy
ještě nebylo nutné dělit domény podle států. Nyní jich existuje dvacet.
.com comercial – komerční subjekty a firmy,
.edu education – vzdělávací instituce a univerzity,
.org
non-profit organization – neziskové organizace a nadace,
.net
networking – firmy poskytující síťové služby,
.gov
government – vládní organizace (pouze USA),
.mil
millitary – vojenský aparát (pouze USA),
.cz
Česká republika,
.sk
Slovensko,
.eu
Evropská unie,
.de
Německo,
.fr
Francie,
.it
Itálie,
.uk
Velká Británie,
.at
Rakousko,
.jp
Japonsko.
Doména druhého stupně může obsahovat jakýkoliv text. Musí se registrovat u příslušné instituce pod
národní doménou. Text musí být bez mezer a bez diakritiky. Jednotlivé části oddělené tečkou mohou
mít až 63 znaků a skládat se až do celkové délky doménového jména 255 znaků. Doména může mít až
127 úrovní.
Služby Internetu
V rámci počítačové sítě Internet je poskytováno mnoho služeb. Služby jsou zajišťovány počítačovými
programy, které spolu navzájem komunikují pomocí různých protokolů. Protokoly jsou obvykle
definovány v dokumentech RFC, které nejsou normami, ale spíše doporučeními. Vývojáři programů
se snaží tato doporučení dodržovat, aby dosáhli bezproblémové komunikace. Služby se z pohledu
užívajících dělí na dvě základní skupiny: komunikační a datové.
Příklady služeb Internetu pro komunikaci:
- posílání e-mailů,
- komunikace v reálném čase (Instant Messenger),
- telefonování do mobilních sítí (VoIP).
Příklady datových služeb:
- WWW – systém webových stránek zobrazovaných pomocí webového prohlížeče,
- FTP – přenos souborů,
- datová úložiště,
117
- p2p datové sítě.
Datové služby jsou používány například pro prezentace společností, pro internetové obchodování a
bankovnictví, online encyklopedie a slovníky, vzdělávání, vzájemnou komunikaci, internetová rádia,
televize a mnoho dalšího.
e-mail
Nejrozšířenější komunikační službou Internetu je elektronická pošta, zkráceně e-mail (často také
nesprávně email). Umožňuje odesílání a přijímání zpráv přes počítačové sítě. Termín e-mail se
používá jak pro internetový systém elektronické pošty založený na protokolu SMTP (Simple Mail
Transfer Protocol), tak i pro intranetové systémy, které dovolují posílání vzájemných zpráv mezi
uživateli a uživatelkami uvnitř jedné organizace. Tyto systémy často používají nestandardní protokoly.
K širokému rozšíření e-mailu přispěl zejména Internet.
Elektronická pošta má oproti klasické listovní poště mnoho výhod. Je rychlá, během několika sekund
je doručena kamkoliv na světě. Je levnější, pošta samotná je zadarmo, jediné co musíte platit, je
připojení k Internetu. Snadno se zpracovává, archivuje, vyhledává se v ní, mnoho úkonů se dá
zautomatizovat. Ke zprávám můžete také přikládat obrázky nebo jiné soubory.
Užíváte-li e-mail, musíte mít svoji e-mailovou adresu, která identifikuje vaši elektronickou poštovní
schránku. Ta je fyzicky umístěna na nějakém poštovním serveru. Populární jsou zejména internetové
servery, které nabízejí e-mailovou schránku zdarma, ke které se přistupuje přes webové rozhraní
(např. Seznam.cz nebo GMail.com).
Adresa poštovní schránky má tvar [email protected], přičemž část před znakem @ (zavináč) je
místní část adresy, často uživatelské jméno příjemce nebo příjemkyně zprávy. Část za @ je
internetová doména. Pro adresy elektronické pošty existují stejná pravidla jako pro internetové
adresy. Píší se bez diakritiky a bez mezer.
S elektronickou poštou se pracuje pomocí poštovních klientů, programů běžících na vašem počítači.
Poštovní klient stahuje zprávy z poštovního serveru pomocí protokolů POP nebo IMAP. Kromě
přijímání a odesílání pošty nabízí poštovní klienti množství dalších služeb. Tvoří jakéhosi prostředníka
mezi uživatelem a poštovním serverem. Snaží se o maximální usnadnění práce. Nejrozšířenější
poštovní klienti jsou MS Outlook a Thunderbird.
Je možné nepoužívat e-mailového klienta, ale přistupovat ke zprávám umístěným na poštovním
serveru přes webové rozhraní. Tento postup se často používá zejména u freemailových (bezplatných)
služeb.
Internetové e-mailové zprávy se skládají ze dvou hlavních častí:
- hlavička – předmět zprávy, odesílatel, příjemce a datum a čas odeslání e-mailu,
- tělo – samotná zpráva, obyčejně obsahuje text a na konci blok s podpisem.
K e-mailu je možné přikládat jako přílohy i obrázky a jiné soubory. Bez problémů bývá doručování
menších souborů typu dokumentu. Pokud je ke zprávě přiložen velký soubor, příliš mnoho souborů
nebo soubor typu program, který by mohl být infikován virem nebo červem, nemusí taková zpráva
projít ochrannými filtry na doručovací cestě.
Informace v hlavičce e-mailu jsou podobné záhlaví na klasickém dopisu – skutečná informace o tom,
komu byla zpráva adresována, je odstraněná poštovním serverem potom, co je přiřazena správné emailové schránce. Pole „Od“ nemusí obsahovat adresu skutečného odesílatele. Je velmi jednoduché
jej zfalšovat a zpráva potom vypadá, jakoby přišla z uvedené adresy. Je možné e-mail digitálně
podepsat, aby bylo jisté, od koho zpráva pochází.
Velkým problémem elektronické pošty je nevyžádaná pošta zvaná spam (týká se především různých
služeb, inzerátů, formulářů, atd.), kvůli kterému je vhodné být opatrný při zveřejňování e-mailové
adresy na Internetu.
118
Instant Messaging
Instant Messaging je internetová služba umožňující komunikovat v reálném čase. Hlavní výhodou IM
oproti e-mailu je rychlost. Zatímco doručení elektronické pošty trvá několik sekund nebo minut,
někdy i déle, zpráva prostřednictvím IM je doručena prakticky okamžitě (většinou v rámci stovek
milisekund), což z něj dělá ideální nástroj pro interaktivní komunikaci. Dále lze pomocí spuštěného
klienta prostřednictvím uživatelských statusů lehce zjistit, zdali je druhá strana aktivní, a pokud ano,
má-li čas zrovna komunikovat. Ačkoli Instant Messaging dostal pojmenování podle rychlého posílání
zpráv, jeho možnosti jsou dnes opravdu rozsáhlé a komunikace není omezena pouze na textovou
podobu či vyjádření aktuální nálady pomocí emotikonů („smajlíků"). Některé dnešní IM protokoly
umožňují jednoduchou formu VoIP či rovnou hromadné videokonference, volání do mobilních a
pevných sítí, přenos souborů, hraní her apod. Mnoho protokolů má své klienty pro mobilní telefony,
tudíž lze IM provozovat i na cestách a ušetřit peníze za SMS zprávy.
Prvním z volně dostupných programů pro Instant Messaging pro širokou veřejnost byl ICQ izraelské
firmy Mirabilis, představený v roce 1996. Po něm se objevilo množství dalších např. Skype, Windows
Live Messenger (dříve MSN Messenger) nebo Jabber.
VoIP
Voice over Internet Protocol je technologie umožňující přenos digitalizovaného hlasu prostřednictvím
počítačové sítě nebo jiného média prostupného pro protokol IP. Využívá se pro telefonování
prostřednictvím Internetu, intranetu nebo jakéhokoliv jiného datového spojení.
Velmi zjednodušeně se jedná o přenos hlasu formou datového paketu. Hlas volající osoby je
digitalizován a zabalen do datového paketu, který putuje prostřednictvím IP sítě k volané osobě.
Pokud volaná stanice využívá také službu na bázi VoIP, dojde ke zpětnému převodu z datového
paketu na hlas. V případě, že volaná stanice disponuje telefonní přípojkou v klasické telefonní síti,
jsou datové pakety převedeny na analogový signál v bodě zvaném brána a poté je dál přenášen
prostřednictvím veřejné telefonní sítě. V tomto případě je nutno počítat s vyšší cenou, protože
poskytovatel je nucen zaplatit za pronájem telefonní sítě a rozvodů jejich majiteli. Náklady u
internetové telefonie tedy v podstatě vznikají v případě realizování hovorů mezi účastníky
využívajícími služeb VoIP a účastníky disponujícími klasickou telefonní přípojkou či mobilním
telefonem. Hovory ve vlastních sítích zpravidla operátoři nezpoplatňují, někteří také nabízí volání
zdarma do „spřízněných sítí“, tzv. peering.
Kvalita a celková spolehlivost telefonického spojení přes VoIP je velmi závislá od kvality, spolehlivosti
a rychlosti použitého internetového připojení.
Mezi výhody VOIP patří:
- nezávislost na pevné lince,
- stačí pouze připojení k síti Internet,
- nižší cena (volání v rámci sítě zdarma, zaplatíte jen to, co provoláte),
- přenositelnost čísla,
- široká nabídka dalších služeb.
Jedním z nejznámějším VOIP systémů používaných na Internetu je Skype.
Služba WWW
Služba World Wide Web je ve volném překladu celosvětová pavučina. Umožňuje přenos a prohlížení
webových stránek. V současnosti je to nejpoužívanější služba Internetu a bývá často zaměňována
s Internetem jako takovým. Oblíbenost služby www spočívá především v tom, že je uživatelsky
orientovaná, obsahuje multimediální prvky a ovládá se intuitivně.
Web vznikl v Ženevském CERNu. Autorem je Tim Berners-Lee, který navrhl jazyk HTML a protokol
HTTP, napsal také první webový prohlížeč WorldWideWeb a koncem roku 1990 spustil první webový
server na světě info.cern.ch. V říjnu roku 1994 založil World Wide Web Consortium (W3C), které
dohlíží na další vývoj Webu.
119
Protokol HTTP (Hypertext Transfer Protocol) je internetový protokol určený původně pro výměnu
hypertextových dokumentů ve formátu HTML. V současné době je používán i pro přenos dalších
informací. Protokol HTTPS je bezpečnější varianta síťového protokolu HTTP, která umožňuje
zabezpečit spojení mezi webovým prohlížečem a webovým serverem před odposloucháváním,
podvržením dat a umožňuje též ověřit uživatelskou identitu.
HTTP používá stejně jako některé další protokoly tzv. jednotné adresování prostředků (URL, Uniform
Resource Locator), který specifikuje jednoznačné umístění souborů v Internetu.
Webová stránka se zobrazuje pomocí webového prohlížeče. Stránka je popsána pomocí jazyka HTML
nebo XHTML. Stránky se skládají z textu, multimediálních dat (obrázky, videa, zvuky, …) a odkazů,
které umožňují přechod na další webové stránky. Stránky mohou být statické (obsahují stále stejný
obsah, jsou uloženy v souborech) nebo dynamické (mění svůj obsah v čase).
Webová aplikace je aplikace poskytovaná z webového serveru přes počítačovou síť. Podstatnou
výhodou webových aplikací je jejich schopnost pracovat bez ohledu na operační systém či jeho verzi
instalovanou na daném klientském počítači. Aplikace se nemusí instalovat na počítač a k jejich použití
stačí všudypřítomné webové prohlížeče. Webové aplikace jsou používány pro implementaci mnoha
podnikových i jiných informačních systémů, ale i internetových obchodů, online aukcí, diskusních fór,
weblogů.
Informační kanály RSS
Technologie RSS (Rich Site Summary) umožňuje uživatelům a uživatelkám Internetu přihlásit se k
odběru novinek z webu, který nabízí RSS zdroj (RSS feed, též RSS kanál, RSS channel). Tento zdroj se
většinou vyskytuje na stránkách, kde se obsah mění a doplňuje velmi často (například zpravodajské
servery).
Původně tento formát sloužil pouze k předávání aktuálních novinek mezi jednotlivými servery, které
takto velmi jednoduše mohly odkazovat na aktuální články na jiných serverech.
Pro přístup k RSS kanálu, tedy souboru RSS na webové adrese, je několik možností. Můžeme jej přímo
zobrazit ve webovém prohlížeči. Běžnější možností je využití speciálního nástroje na čtení RSS kanálů,
tzv. RSS čtečky, která nám sdružuje informace z mnoha webů. Výhoda použití tohoto nástroje je, že
na jednom místě zobrazuje nadpisy a krátký popis nových článků ze všech webů, které nás zajímají, a
můžeme si otevřít přímo článek, který chceme číst.
Pojem Web Log (blog)
Slovo „blog“ vzniklo zkrácením anglického „web log“, „weblog“, což v češtině zhruba znamená
„webový zápisník“.
Blogy tvoří nesmírně široké a nesourodé pole, takže pokusy o stručnou vyčerpávající definici nějakými
formálními kritérii je nemožné. Spektrum sahá od osobních „deníčků“ po oficiální zpravodajství firem,
sdělovacích prostředků a politických kampaní. Do blogu může přispívat stejně tak jediný autor nebo
autorka, malá skupina přátel nebo široká komunita. Mnoho blogů umožňuje přidávat komentáře k
jednotlivým příspěvkům, takže kolem nich vzniká čtenářská komunita, jiné nejsou interaktivní.
Různý je také formát blogů, od prostého seznamu odkazů na webové stránky po dlouhé původní
texty. Jednotlivé příspěvky jsou téměř vždy označeny datem a časem. Jelikož odkazy jsou pro blogy
důležité, většina umožňuje archivovat starší příspěvky a určit jim stabilní URL adresu.
FTP
Další významnou službou Internetu je FTP – File Transfer Protocol. Slouží pro přenos souborů mezi
dvěma počítači. Využívá se pro sdílení dat a na správu souborů vzdálených počítačů.
FTP je nejčastěji používán pro přístup k souborovému systému na jiném počítači. To je realizováno
pomocí programů, u kterých si nemusíme pamatovat strukturu příkazů. Pracují velice podobně jako
běžný správce souborů.
120
FTP používá model klient-server. FTP server poskytuje data pro ostatní počítače. Klient se k serveru
připojí a může provádět různé operace (výpis adresáře, změna adresáře, přenos dat atd.). Operace
jsou řízeny sadou příkazů, které jsou definovány v rámci FTP protokolu. Existuje mnoho programů pro
FTP servery i klienty a mnoho je jich volně dostupných.
Virtuální komunity a sociální sítě
Virtuální komunita nebo on-line komunita je skupina lidí, kteří mezi sebou navzájem komunikují
pomocí Internetu. Činí tak ze sociálních, profesních, vzdělávacích či jiných důvodů. Ke kontaktu
používají e-mail, on-line sociální sítě nebo chat. Virtuální a on-line komunity mohou být též
doplňkovou formou komunikace mezi lidmi, kteří se znají především v reálném životě. Mnoho
prostředků se používá v sociálním softwaru samostatně nebo v kombinaci s textovými chatovými
místnostmi, diskusními fóry využívajících hlas, text nebo avatary.
Pomocí sociálních sítí se prostřednictvím Internetu sdružují lidé, kteří by se jinak fyzicky nemohli
setkat. Tvoří se na základě zájmů, rodinných vazeb nebo z jiných důvodů. Tento pojem se dnes také
často používá ve spojení s Internetem a nástupem webů, které se na vytváření sociálních sítí přímo
zaměřují (Facebook, Lidé.cz, …). Sociální sítě se můžou vytvářet také v zájmových komunitách kolem
určitých webů, například na jejich fórech.
Prohlížeče
Webový prohlížeč nebo také klient je program sloužící k zobrazování webových stránek. Prohlížeč
komunikuje s webovým serverem, od něhož získává kód stránek (HTML, XHTML, XML apod.). Kód
stránky může odkazovat na další soubory, které potřebuje k zobrazení stránky, jako jsou obrázky,
Flash animace, Java applety nebo další kód, které tvoří součást stránky.
Existuje celá řada webových prohlížečů. Nejpoužívanější jsou Internet Explorer, FireFox, Opera,
Chrome. Tyto prohlížeče se z pohledu běžného uživatele nebo uživatelky odlišují jen nepatrně. Kdo se
naučí ovládat jeden, nedělá mu problémy přejít na kterýkoliv jiný prohlížeč. Okno internetového
klienta obsahuje pruh nabídek, ovládací panel, pracovní plochu, na které se zobrazuje výsledek
připojení na stránku, záložky dalších pracovních ploch a stavový řádek.
121
Obrázek 113 – Webové prohlížeče
V následujícím textu jsou uvedené postupy podle MS Internet Exploreru 8. U jiných prohlížečů se
některé popisy a postupy mohou lišit.
Ovládací panel slouží k řízení činnosti klienta. Obsahuje pole na zadávání adresy, šipky zpět a dopředu
pro procházení mezi dříve načtenými stránkami, tlačítko stop pro přerušení načítání stránky. Bývá
zde často tlačítko pro přechod na domovskou stránku a pole pro přímé vyhledávání v Internetu.
Pracovní plocha zobrazuje načtenou stránku. Po pracovní ploše se pohybujete myší. Pokud je kurzor
myši umístěn nad objekt s odkazem na jinou stránku, zobrazí se ve stavovém řádku cílová adresa. Na
tuto stránku přejde kliknutím levého tlačítka myši. Kliknutím pravého tlačítka myši zobrazíte menu,
které umožní další možnosti pro manipulaci se stránkou nebo objektem.
Současně můžeme mít puštěno více pracovních ploch. Novou pracovní plochu otevřeme stiskem
kláves Ctrl+T. Pokud chceme vytvořit novou pracovní plochu v samostatném okně, stiskněme klávesy
Ctrl+N.
Stavový řádek je na spodním okraji okna. Zobrazuje stav stahování stránek a adresu, na kterou
ukazuje odkaz objektu, nad kterým je kurzor myši.
Pro otevření webové stránky postupujeme takto: Do pole adresa na ovládacím panelu napište URL
webového serveru nebo konkrétní stránky, např. ki.ujep.cz (webový server) nebo
www.amsoft.cz/obchod/graceperiods.html (konkrétní stránka s upgrady zdarma na serveru firmy
Amos Software). Adresu potvrdíme klávesou Enter.
Postup pro opakovaný přístup na místa na webu nabízí prohlížeče panely Historie a Oblíbené položky.
Při postupu pro přechod na jiná místa využijme odkazy, které jsou umístěny v podobě zvýrazněného
textu, obrázku nebo symbolu na stránce. Umístěte kurzor na odkaz a na stavovém řádku uvidíte
adresu nebo popis odkazu. Kliknutím levého tlačítka myši přejdeme na tuto stránku.
Tisk stránky. Aktuálně zobrazenou stránku vytisknete pomocí příkazu Soubor > Tisk.
Oblíbené položky
Pokud budeme chtít mít některé URL uloženy pro opakované použití bez toho, že bychom se museli
obávat jejich ztráty po uplynutí několika dní, použijeme složku Oblíbené. Panel Oblíbené zobrazíme
buďto pomocí příkazu Zobrazit > Panel aplikace Explorer > Oblíbené nebo tlačítkem Oblíbené položky
z panelu nástrojů. Na levé straně okna přibyl panel Oblíbené. Oblíbené položky, které často
používáme, mohou být pro větší přehlednost strukturované do složek. Přidání oblíbené URL aktuálně
otevřené stránky k oblíbeným položkám je velmi jednoduché. Stačí použít kteréhokoliv zobrazení
oblíbených položek a použít příkaz Přidat k oblíbeným položkám.
Nastavení domovské stránky
Po zapnutí webovského prohlížeče se jako první automaticky zobrazí domovská stránka (homepage).
Na domovskou stránku můžeme snadno přejít také kdykoliv během další práce s prohlížečem. Stačí
myší kliknout na ikonu domečku
. Je výhodné změnit nastavení na stránku, kterou nejčastěji
navštěvujete.
Myší klikněme na nabídku Nástroje a vyberme Možnosti Internetu. Objeví se okno Možnosti
Internetu. Zde máme několik možností nastavení domovské stránky:
122
1. do textového pole napíšeme adresu požadované stránky,
2. klikneme na tlačítko Použít aktuální, vloží se adresa momentálně zobrazené stránky
v prohlížeči,
3. klikneme na tlačítko Použít výchozí, vloží se adresa nastavená výrobcem prohlížeče,
4. klikneme na tlačítko Použít prázdnou, vloží se text, který způsobí, že se nenačítá z Internetu
žádná stránka.
Obrázek 114 – Nastavení Domovské stránky
Vyhledávání na Internetu
Internet obsahuje obrovské množství dat. Najít v nich požadované informace není jednoduché.
Informace na Internetu nemají pevný řád. Jsou k dispozici miliony webových stránek a vznikají nové.
Mnohé stránky se rychle mění a staré zanikají. Neexistuje žádný úplný seznam stránek a jejich
roztřídění podle obsahu. Pokud neznáme adresy stránek, které obsahují potřebné informace, musíme
použít některý z vyhledávačů stránek.
Vyhledávání pomocí katalogů
Katalog obsahuje seznam stránek roztříděných podle obsahu do kategorií. Kategorie můžeme využít,
když hledáme stránky stejného nebo podobného obsahu. Kvalita katalogu je přímo úměrná počtu
odkazů, kvalitě odkazů a také kvalitě třídění a počtu kategorií. Přidat stránku do katalogu je možné
většinou zdarma. Existují však také specializované katalogy (např. oborové), které jsou placené.
Databázi katalogu udržují lidé. Internetové stránky do katalogu navrhují většinou jejich majitelé nebo
majitelky a osoby editující katalogy tyto návrhy kontrolují. To umožňuje přesné zařazení odkazů do
jednotlivých kategorií katalogu podle jejich skutečného významu.
Vyhledávání pomocí klíčových slov
Pokud hledáme stránky věnující se nějakému tématu, je výhodnější použít Internetový vyhledávač.
V těchto databázích jsou jednotlivé stránky tříděny pomocí klíčových slov. Vyhledávač vypisuje
seznam odkazů na stránky, které obsahují hledaný text. Nevýhodou je obrovské množství nalezených
stránek odpovídajících dotazu. V tomto případě je výhodné upřesnit dotaz pomocí kombinace více
klíčových slov. Pro kombinaci klíčových slov se používají operátory AND (a zároveň), OR (nebo), NOT
(ne), uvozovky a závorky. Některé vyhledávače používají velké množství dalších speciálních operátorů
k omezení vyhledávání např. na určitou doménu. Databáze je udržována automaticky. O vyhledávání
a zpracovávání nových stránek se starají roboti.
Informační zdroje
Na Internetu najdete mnoho informací. Je to téměř ideální prostředí pro získávání informací, a to
především takových, které jsou jiným způsobem nedosažitelné. Může zde publikovat kdokoliv a
cokoliv. Bohužel kvalita těchto informací je často pochybná. Mnohé jsou přímo chybné, ať již úmyslně
123
nebo z neznalosti autora či autorky. Pro hodnocení důvěryhodnosti získaných informací lze přihlížet
k následujícím ukazatelům:
- kvalifikace autora či autorky,
- hodnověrnost stránky,
- aktuálnost předkládaných informací,
- úroveň pokrytí dané problematiky,
- srozumitelnost a přehlednost textu,
- objektivita předkládaných informací,
- ověřování si informací u více nezávislých zdrojů (Důvěřuj, ale prověřuj).
Informační zdroje se dají obecně rozdělit na veřejné a neveřejné. Neveřejné zdroje jsou zpřístupněny
po registraci na dané stránce, jejíž součástí je často jistý finanční poplatek. Některé informační zdroje
jsou zpřístupněny na základě členství v dané organizaci (např. univerzity, vědecké ústavy). Patří sem
různé digitální knihovny, odborné databáze, elektronické knihy a časopisy.
Mezi veřejné informační zdroje patří v podstatě vše ostatní. Jsou to různé slovníky, encyklopedie,
elektronické časopisy, volně přístupné databáze vědeckých institucí a referenční zdroje. V současné
době jeden z nejlepších zdrojů obecných znalostí je Wikipedie.
Pro vyhledávání ve veřejných i neveřejných informačních zdrojích na Internetu lze stanovit několik
společných zásad:
- správně formulovat dotaz – ujasnit si, co chci nalézt,
- uvědomit si hierarchii v odborné terminologii – jaký je obecnější a speciálnější pojem
k termínu zvolenému pro vyhledávání (pro případ, že po zadání zvoleného termínu bude
vyhledáno příliš mnoho nebo příliš málo dokumentů),
- používat synonyma a příbuzné výrazy,
- osvojit si práci s vyhledávacími nástroji,
- přečíst si help a příklady zadávání dotazů v jednotlivých zdrojích.
Bezpečnost
Dostanou-li se vaše osobní údaje do nepovolaných rukou, může se za vás vydávat jiná osoba a
poškodit vás. Tento typ kriminální činnosti se nazývá "krádež identity" nebo také "krádež totožnosti".
V technologicky vyspělých zemích je stále častějším jevem.
Pokud někdo ukradl vaši identitu, můžete přijít o peníze na svém účtu nebo nést odpovědnost za
nezaplacené účty, výdaje, daňové pohledávky a nejrůznější škody způsobené sice cizí osobou ale
vaším jménem. Krádež (zcizení) identity (identity theft) je nedovolené shromažďování a používání
osobních údajů, obvykle za účelem kriminální činnosti.
Osobní údaje nejsou pouze čísla dokladů nebo rodné číslo. Zjednodušeně řečeno to jsou všechny
údaje, na základě kterých by mohl někdo jiný přímo či nepřímo určit vaši osobu.
Zcizení identity může mít mnoho podob a různých scénářů. Největší nebezpečí představuje zneužití
ztracených nebo odcizených osobních dokladů. Podvodníci s ukradenými doklady například nakupují
na půjčky bez ručitele, půjčují si auta v půjčovnách a nevrací je, nakupují zbraně, ubytovávají se
v hotelech a neplatí, uzavírají smlouvy s mobilním operátorem atd. Pokud vám někdo ukradne
papírové doklady, určitě na to za nějaký čas přijdete.
Ve světě Internetu je to podobné. Vzrůstá zde počet podvodů, jejichž cílem je zcizování těchto
citlivých osobních informací zejména pro finanční prospěch. Online identita není samozřejmě spojena
s osobními doklady, ale může být prezentována jinými zástupnými údaji. Například k ověření
totožnosti klienta nebo klientky banky se může používat pro přístup k účtu uživatelské jméno
(identifikátor) a heslo nebo při placení kartou číslo kreditní karty a datum exspirace.
Vybrané osobní údaje, které zajímají zloděje identity:
- čísla kreditních karet,
- bezpečnostní kódy kreditních karet,
124
- hesla – PIN,
- adresa domů,
- data narození,
- rodné číslo,
- číslo řidičského průkazu,
- detaily o úvěrech a hypotékách.
Citlivé informace nejsou získávány jen podvodem. Mnozí uživatelé a uživatelky dobrovolně vyplňují
bez váhání všelijaké osobní dotazníky a souhlasí s využitím údajů (obvykle krátká nenápadná věta,
které si nemusíte ani všimnout). Marketingové průzkumy, soutěže, registrační dotazníky – různé
firmy po vás můžou požadovat pod různými záminkami spousty údajů od jména přes adresu až po
rodinné či pracovní poměry. Pokud se sami rozhodnete vaše informace poskytnout, při vyplňování
formulářů je potřeba si vždy uvědomit, proč jsou dané údaje požadovány.
Klíčovým nástrojem na ochranu před zneužitím osobních údajů je zdravý lidský rozum a dodržování
základních pravidel bezpečného chování při práci na Internetu.
Doporučení, jak ochránit své osobní údaje na Internetu:
1. Buďte neustále ostražití. Chovejte se na Internetu jako v běžném životě, se stejnou opatrností
a zdravou skepsí.
2. Položte si otázku, proč po Vás webová stránka požaduje údaje o Vaší osobě? Zamyslete se
nad tím, zda se jedná o někoho, komu chcete dát své osobní údaje.
3. Nikdy nedávejte nikomu bezpečnostní údaje o své osobě, pokud to opravdu není
nevyhnutelně nutné. Buďte opatrní i vůči svým kolegům. Zvažte, zda nezabezpečit přístup ke
svému počítači heslem, aby se k němu nemohl dostat někdo nepovolaný.
4. Pečlivě si hlídejte svoje hesla. Svá hesla pravidelně měňte a vyhněte se standardním heslům
typu jmen členů rodiny či běžných slov. Nepoužívejte všude, kde se přihlašujete, jedno heslo.
5. Nikdy neklikejte na odkazy v e-mailu. Webové adresy bank, finančních institucí či e-shopů
vždy zadávejte přímo do Vašeho internetového prohlížeče nebo si je uložte do složky
„Oblíbených“.
6. Neustále aktualizujte svůj software. Udržujte svůj bezpečnostní software (antivirový program,
antispamový program, program chránící před spywarem a firewall), operační systém a
aplikace typu Microsoft Office neustále aktualizované, tj. v nejnovějších verzích.
7. Pokud se Vám nějaká zpráva či nabídka zdá příliš dobrá na to, aby to byla pravda, pak se
pravděpodobně nemýlíte. Neotvírejte e-maily a nechoďte na stránky, které tvrdí, že jste
získali nějakou výhru, jedině snad pokud jste si jisti, že se nějaké konkrétní soutěže opravdu
účastníte. Pokud e-mail vypadá podezřele a jedná se o nevyžádanou poštu, prostě jej
vymažte.
8. Zjistěte si, kam se můžete obrátit o pomoc, pokud se stanete obětí zcizení osobních údajů na
Internetu. Jedná se především o policii, regulátory trhu a poskytovatele on-line služeb.
Pojem firewall
Výraz "firewall" znamená v překladu „ochranná protipožární zeď“. V zásadě se jedná o software nebo
hardwarové zařízení, které chrání počítač nebo počítačovou síť před vnější sítí. Tou vnější sítí může
být například Internet. Pod pojmem "vnitřní síť" si můžeme představit např. vlastní LAN. Proč je
důležité tyto dvě sítě oddělit? Hlavně proto, abychom někomu z vnější sítě zabránili v tom, aby se
"procházel" bez našeho vědomí a svolení po síti vnitřní a nezneužíval její prostředky a data. A na
druhou stranu můžeme ve vnitřní síti vytvořit nejrůznější omezení pro přechod do sítě vnější.
Zjednodušeně se dá říct, že slouží jako kontrolní bod, který definuje pravidla pro komunikaci mezi
sítěmi, které od sebe odděluje. Tato pravidla zahrnují identifikaci zdroje a cíle dat, zdrojový a cílový
port, informace o stavu spojení, znalost kontrolovaných protokolů a případně prvky IDS. Firewally
také umožňují monitorování sítě.
125
Jak předcházet krádežím dat
Největší měrou se na současných internetových hrozbách podílejí on-line útoky na osobní údaje,
které jsou stále propracovanější, a tedy i mnohem závažnější než v předchozích letech. Cílem
škodlivých kódů už přitom není způsobit nestabilitu systému, ale především získat citlivá uživatelská
data, se kterými se obchoduje. Za tímto účelem se využívají metody phishingu neboli přesměrování
na podvodné stránky napodobující například rozhraní internetového bankovnictví, kde se zobrazí
výzva k zadání osobních přihlašovacích údajů. O tom, že phishing zažívá obrovský rozmach, svědčí i
fakt, že v roce 2008 bylo odhaleno 55 tisíc podvodných stránek. Toto číslo se každým rokem zvětšuje.
Netiquette
Soubor pravidel (doporučení) pro chování při práci v počítačové síti. Hlavními zásadami jsou:
- neomezujte svou činností zbytečně ostatní uživatele a uživatelky sítě,
- neškoďte druhým prostřednictvím sítě,
- jestliže je něco technicky možné udělat, neznamená to, že je to žádoucí,
- hlídejte si svoje heslo a nikomu ho nesdělujte,
- nepoužívejte akademickou síť ke komerčním účelům.
126
Literatura:
1. Brož, M. Microsoft Office Excel 2007, podrobná uživatelská příručka. Computer Press, 2007.
408 s. ISBN 978-80-251-1822-1
2. Klatovský, K., Navrátil, P. Microsoft Word 2007 nejen pro školy. Computer Media, 2007. 128 s.
ISBN 80-86686-85-x
3. Klatovský, K., Navrátil, P. Microsoft PowerPoint 2007 nejen pro školy. Computer Media, 2007.
72 s. ISBN 80-86686-87-6
4. Král, M., Magera, I. Microsoft Office PowerPoint 2007, podrobná uživatelská příručka. Brno:
Computer Press, 2007. 360 s. ISBN 978-80-251-1619-7
5. Sýkorová, K., Vácha, S., Fišer, J. Presentace informací (Access, PowerPoint, WWW). Univerzita
J.E.Purkyně v Ústí nad Labem, 2007. 108 s.
6. Štěpánková, O. S počítačem do Evropy. Computer Press, 2004. 152 s. ISBN 80-251-0227-0
7. Microsoft Windows. (24. červen 2010). Získáno 24. červen 2010, z Wikipedia – The Free
Encyclopedia:
http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Microsoft_Windows&oldid=36992259
8. Linux EXPRES. (2001). Získáno 20. leden 2010, z Linux Expres: http://www.linuxexpres.cz
9. Wiki – Ubuntu Česko. (2007). Získáno 20. leden 2010, Wiki – Ubuntu: http://wiki.ubuntu.cz
10. ECKSTEIN, Filip. Linux Ubuntu 9.04 – návod pro začátečníky. (2.7.2009). Získáno 20. leden
2010, z PC Tuning: http://pctuning.tyden.cz/software/linux/14358-linux-ubuntu-9-04-navodpro-zacatecniky
11. BUDINSKÁ, Jana. Stručná historie OpenOffice.org: jak se Hvězda otevřela. (21. leden 2009).
Získáno 30. leden 2010, z ABC Linuxu: http://www.abclinuxu.cz/clanky/recenze/strucnahistorie-openoffice.org-jak-se-hvezda-otevrela
12. OpenOffice.org. (17. listopad 2004). Získáno 20. leden 2010, z Wikipedia – The Free
Encyclopedia: http://cs.wikipedia.org/wiki/OpenOffice.
Autor:
Název:
Vydavatel:
Edice:
Rok vydání:
Počet stran:
Náklad:
Vydání:
Cena:
Tisk a vazba:
Lukáš Heller, Pavel Simr
Práce s počítačem
Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
Studijní opory ESF projektu Vyrovnávací kurz IT kompetencí pro studenty 1. ročníku
PřF UJEP, registrační číslo CZ.1.07/2.2.00/07.0432
2010
128
120
první
neprodejné
Text prošel jazykovou a genderovou korekturou

Skripta Práce s počítačem v3

Transkript

Podobné dokumenty

Projekt Vzděláváním k větším možnostem uplatnění na

Základy uživatelských programů - začátečníci - pokrok

základy uživatelských programů (pokročilí) - pokrok

Anna Bernáthovámá doma hodně telefonů. A my jsme toho využili!

manuál k sociální inkluzi obchodovaných a

PowerPoint 2010

Zpráva o obsahu seminářů EŠ

(počítač). Podle potřeby se pak připojují Typ provedení počítače