rozhovor: reportáž

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
317
v prodeji od 11. listopadu 2008
Ať se stáří
vydovádí
jihlava
peter greenway
reportáž:
rozhovor:
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři
Známky zániku jsou v přírodě okolo nás nepřehlédnutlné a i ve společnosti jako by jedna
éra odcházela do věčných lovišť. Proto jsme
za téma tohoto Nového Prostoru zvolili stáří.
Dušičkové období je jediný okamžik roku, kdy
se veřejně připouští, že tu nebudeme věčně
a i ta nejpokleslejší média občas přinesou
materiál o jiných stránkách života, než je
nekonečné konzumování nových zážitků. Se
stářím si totiž nevíme rady. Seniory už většinou nezajímají módní výstřelky a technologické novinky, navíc významně klesá jejich
kupní síla, co tedy s nimi? My se vám v tomto
čísle snažíme naznačit trochu smysluplnější
pojetí podzimu života a najít zlatou střední
cestu mezi rozjuchanými seniory odmítajícími přiznat věk a nemohoucími lidskými stíny,
jež společnost zajímají jen jako klienti sociálních a zdravotních služeb.
Nevím jestli se na stáří těšíte. Mám kamaráda, který už asi od jednadvaceti let sní o tom,
jak bude sedět v houpacím křesle u krbu,
bafat z oblíbené dýmky a u nohou přikrytých
kostkovanou dekou mu bude klimbat věrný
baset. Musím říct, že to není špatná představa, zvlášť když se doplní veselým hemžením
vnoučat a pravnoučat. Doufám, že vám i tento Nový Prostor pomůže vnímat stáří jako
přirozenou součást života, která v sobě nese
i kladné stránky a ještě více nám všem přeji,
aby takto vstřícný postoj ke stáří dokázaly
zaujmout i naše společenské instituce.
Doufáme ale, že vás ještě zajímá i něco víc než
jen oblíbené křeslo a výše budoucího důchodu. Tu by mohla významě ovlivnit dnešní
finanční krize, proto vám přinášíme historii
krachů na Wall Street. Rádi bychom se pochlubili i exkluzívním rozhovorem s režisérem
Peterem Greenawayem, který v Praze uvedl
svůj nový film o Rembrandtovi. Rád bych také
vaší pozornosti doporučil zpověd pražského
zastupitele, protože komunální politika naše
životy ovlivňuje mnohdy výrazněji, než ta
celostátní. Kdo se nestihl podívat do Jihlavy,
jistě ocení reportáž z festivalu dokumentárních filmů a na závěr neopomeňte naši novou
anglickou stránku. Přeji vám mnoho příjemných procházek šustícím listím a nezapomeňte, že už se blíží advent, radostné očekávání
nové naděje a začátku.
OBSAH
fejeton:
zakázat
/Stern/
Pošli to dál
AŤ SE STÁŘÍ
VYDOVÁDÍ
pohádka
o pěkném stáří
AŤ SE STÁŘÍ
VYDOVÁDÍ
vzpomínka na
pojdlovy
AŤ SE STÁŘÍ
VYDOVÁDÍ
odložené ruské
stáří
/Křížková, Havlín,
Brodilová/
/Budka/
/Kolenovská/
společnost, která
neumí stárnout
4 – 5
6 – 7
dějiny
přítomnosti:
Běsi na Wall
Street, poprvé
reportáž:
Orgie
dokumentů na
Vysočině
/Fiala/
/Havlín/
12 – 13
~:
máma
profesorkou?
/Kaiserová/
14 – 15
komiks:
Samorost
/Bažant, Novák/
/Pospíšil/
8 – 9
referát:
z deníku
zastupitele
rozhovor:
peter greenway
/Procházka/
/Pospíšil/
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
10 – 11
hudba
/Veselý/
21
22
kultura:
film
uličníci:
stalo se že...
/Procházka/
/Kusý/
23
SMS a E-maily:
24 – 25
světozor:
Coca-Cola
crunches
Olympic Games
/Megaphone,
Canada/
27
28
29
Alexandr Budka
Ilustrace na obálce: Jan Kříbek
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Vyšehradská 27/423,
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 220 199 301 (302)
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
V příštím čísle se budeme věnovat
problémům ochrany autorský práv
a copyrightu. Podíváme se na to, jak nám
ochrana duševního vlastnictví škodí
i prospívá a že zdaleka nejde jen o falešné
levisky z tržnice.
30
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
Bratři,
doneslo se k mým uším, že existují v Česku
zákonodárci, kteří by chtěli zakázat jistá slova a jisté symboly. A já na to říkám: konečně!
Tolik pokroku jsem v té naší zatuchlé kotlině
ani nečekal.
Chápu to jako první krok správným směrem.
Těch slov, která bude potřeba zakázat,
je totiž mnohem více, než se zdá. Jako
dlouholetý člen Svazu šovinistických hovad
schraňuji ve svazovém sejfu již drahnou dobu
posvátný dokument – paragrafové znění
zákona o zákazu jistých slov a formulací
připravené pro chvíli až vláda věcí našich
zpět se k moudrým mužům navrátí.
Ke slovům jednoho dne zakázaným budou
bezpochyby patřit zejména tato: pejsáček,
šťěňátko, miláček, lidičky, srdíčko, dušička,
mocinky a impotent.
Dále bude nevyhnutelné
soudně postihovat užití
následujících
slov-
ních
spojení: „príma lidičky“ a zejména
„večeře při svíčkách“.
Zdaleka nejdůležitější je však zákaz
následujících vět:
• Musíme si promluvit.
• V jakém jsi znamení?
• Na světě není jen sex!
• Osud chtěl, abychom se potkali.
• Nejsem tvoje služka!
• Ty mě neposloucháš!
• Chovej se prosím tě normálně.
• Drobíš.
• Proč mi to děláš?
• To sis nemohl vzít jinou košili?
• To se mě před nima nemůžeš zastat?
• Ti tvoji dementní kamarádi!
• Taky by sis po sobě mohl ten talíř
jednou umýt.
• Máma měla pravdu.
• Až se o ty boty v předsíni jednou zabiju...
• Bolí mě hlava.
• Tak si jdi za tou courou.
• Myslíš, že nevím o těch tvejch časopisech?
• Dělej si, co chceš, ale do pusy ti
ho nevemu.
• Co na tom hajzlu tak dlouho děláš?!
• Podívej se na to břicho.
• Každej chce mít hezkej byt.
• Uděláme si hezkej večer.
• Nespi.
Mobilní operátoři budou muset zabránit
doručení sms zprávy s následujícím řetězcem
slov: „Proc mi nepises? Sem ti neco udelala?“
Jistě chápete, že jistá opatření jsou zkrátka
nezbytná. Bohužel, výzvědná služba našeho
svazu má k dispozici zaručené informace,
že ani nepřítel nezahálí. Svaz zamindrákovaných hysterek již dnes pokoutně
připravuje novelizaci našeho revolučního
zákona, jíž chce po převzetí moci nastolit
obludnou diktaturu. Podle našich informací
mají být poté zakázána tato neškodná
slůvka: hm, vingl, kabáti, pentle, gamesa,
kuřba, fortuna, matróna, érbegy a dokonce
i „rybina“! Nedosti tomu, sankcionováno má
býti i vyslovení tradičních slovních spojení
„plochá jak baterka“ ba i roztomilé slangové
označení „prdel jak koňskej valach“.
Nejhorší ze všeho je pohled na seznam
zakázaných vět. Z něho člověku doslova běhá
mráz po zádech:
• Potkal jsem Jardu, tak sme zašli na jedno.
• Dyť máš oblečení plnou skříň.
• Dyť ty kalhoty jsou ještě dobrý.
• Tohle si nevemu, nejsem teplej.
• Měla by ses taky někdy kouknout na porno.
• Jak se máš, kotě?
• Copak je, maličká?
• Tomuhle se říká zpětný zrcátko, lásko.
• Snad si můžu prdnout aspoň doma.
Ba co hůř, ženská totalita chce po vzoru
čínského režimu začít cenzurovat i informační síť zvanou internet! Máme důvěryhodné
informace, že v internetových komunikacích
mají být konverzace lační muži brutálně
šikanováni po vyslovení následujících
větiček:
• Nechtěla by nějaká holka pokecat
o sexíku?
• Co máš ráda?
• Co máš na sobě?
• Jaký máš kalhotky?
• Zavzdycháš mi do telefonu?
• Nechtěla bys vidět mýho ptáka na webce?
Ba dokonce i prostá neutrální esemeska
„ahoj, sorry, ale rozchazime se“ už nebude
moci být doručena!
Ano, je to hrůza. Nepodceňujme naše
nepřátele a jejich šílené seznamy. Buďme
bdělí a ostražití!
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Rada Čro: Nepatříte do naší budoucnosti
Richarda Medka zarazí. Wave je podle něj „rádio
zaměřené na menšinovou, alternativní skupinu
posluchačů, kteří nejsou budoucností (nebo
jen velmi ojediněle) tohoto národa“ a je třeba
zvážit, zda má „s tímto zaměřením a obsahem
rádio právo na život“. Jako kdyby tu radní měli
právo rozdělovat společnost na ty, kdo jsou
a nejsou „budoucností tohoto národa“ a na
základě tohoto posouzení upírat jejich hudbě
„právo na život“ ve veřejnoprávním éteru.
Úderná rétorika radních evokuje právě Primal
Scream i s inkriminovanou písní. Možná by tato
skupina mohla svůj text Radě na nějakém příštím koncertu věnovat…
Zuzana Brodilová
ilustrace: vojta šeda
Koncem října prosvištěla českým éterem další
mediální aféra. Rada Českého rozhlasu zasedla
nad hodnocením rádia Wave. Diskuse, která při
této příležitosti v „Radě“ proběhla, v mnoha
ohledech předčila i ty nejpovedenější kousky
z dílny její známější televizní příbuzné. Krom
jiného se jako problematické ukázalo odvysílání písně „Swastica Eyes“ od britských Primal
Scream v pátečním anglickém vysílání. Radní
totiž usoudili (pravděpodobně i na základě
diletantského překladu písně), že kapela známá svým kritickým pohledem na americkou
zahraniční politiku i celkově levicovými postoji
propaguje v písni fašismus. I méně pozorný
posluchač schopný jednoduché abstrakce
přitom pochopí, že zmínka o svastice v textu
naopak z fašismu obviňuje (vládu, lhostejnou
společnost…). Koneckonců Swastica Eyes je
běžně k slyšení na BBC a dalších zahraničních
rádiích a Primal Scream ji hráli i na známém festivalu v Glastonbury. Došlápne si snad v rámci
mezinárodní pomoci v boji proti fašismu Rada
Českého rozhlasu i tam?
Překvapivý interpretační smyk bohužel vedl
radní k už méně překvapivým úvahám o budoucnosti rádia. Je sice známo, že rádio Wave radním zrovna k srdci nepřirostlo, nepřipraveného
pozorovatele však přesto zdůvodnění radního
Přežijte za dvě tisícovky měsíčně
Až v lednu 2009 vejde v platnost novela zákona
o existenčním minimu, v neradostném životě
dlouhodobě nezaměstnaných dojde k nepříjemné, poměrně razantní změně. V některých
případech si totiž měsíčně pohorší o více než
tisíc korun a budou odkázáni pouze na existenční minimum, které v současné době činí
2020 Kč. Pomyslným polibkem smrti už přitom
nebude pasivita při hledání zaměstnání spojená
s neochotou spolupracovat s úřady, ale pouze
fakt, že zůstávají v evidenci nezaměstnaných
déle než jeden rok.
Na vysvětlenou, český sociální systém stanovuje životní minimum jako minimální společensky
akceptovatelnou částku sloužící k zajištění
základních životních potřeb. Jinými slovy jde
o záchrannou brzdu, která zaručuje, že pokud
někdo ztratí práci či ji z nejrůznějších důvodů
není schopen najít, nejenže nezemře hlady,
ale bude o něj přiměřeně postaráno. Slovo
přiměřeně je přitom velmi ošidné, protože
částka životního minima není, navzdory silně rozšířenému mýtu o bohatých parazitech
sociálního systému, nijak vysoká.
Pro představu, člověk žijící o samotě si v tíživé situaci ztráty zaměstnání musí vystačit
s částkou 3600 Kč měsíčně. Životní minimum
čtyřčlenné rodina s nezaměstnanými rodiči
a dvěma dětmi ve věku 12 a 14 let je 9400 Kč.
Tyto sumy slouží nejenom na zajištění stravy,
ošacení a hygienických potřeb pro celou rodinu, ale také ke kontaktování potenciálních
zaměstnavatelů a k dojíždění za nimi. Vystačit
s těmito příjmy při stále rostoucích cenách je
objektivně na hranici lidských možností.
Ministerstvo práce a sociální věcí je ale jiného názoru a pro dlouhodobě nezaměstnané
(s výjimkou lidí starších 55 let a rodičů dětí
mladších 12 let) prosadilo vyplácení tzv.
existenčního minima pohybující se těsně nad
hranicí 2000 Kč. To je z definice určeno nikoli
k žití, ale pouze ke krátkodobému přežívání.
Rodina z předchozího příkladu bude od ledna
příštího roku nucena hospodařit s částkou
okolo 7000 Kč.
Ministerstvo si od této změny slibuje změnu
postojů k hledání práce více než 200 tisíc
dlouhodobě nezaměstnaných Čechů. Ignoruje přitom často objektivní příčiny nezaměstnanosti jako je nedostatek pracovních
příležitostí v některých regionech, zdravotní
omezení uchazeče o práci nebo diskrimina-
ci ze strany zaměstnavatelů. Házení všech
nezaměstnaných do jednoho pytle s nálepkou
příživníka je přitom nejen arogantní a demoralizující, ale také krátkozraké a nebezpečné.
Jak ukazuje příklad USA, spíše než k vymizení
nezaměstnanosti povede pouze k masivnějšímu zapojení nezaměstnaných do šedé a černé
ekonomiky.
Zarážející přitom je, že uvedená negativa
spojená s touto zásadní změnou ve vyplácení
sociálních dávek nejsou pouhými nezamýšlenými důsledky chvályhodné snahy o motivaci
nezaměstnaných k práci zasazené do širší
systémové změny v boji s nezaměstnaností, ale
zřejmě cílem sama o sobě. Jak jinak totiž chápat slova ministra Nečase o důvodech změny?
Ten bez obalu říká: „...lidem se nelíbí, že jsou
sociální dávky zneužívány. Zásah proti zneužívání
bude populární. Mezi lidmi má pozitivní ohlas.
Samozřejmě s výjimkou těch, kterých se přímo
dotkne“. Nezbývá než doufat, že ministerstvo
nezaměstnané kromě hubeného balíčku bankovek vybaví také obdobou příručky pro přežití
v extrémních situacích.
Tomáš Malík
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová
Pohádka o pěkném stáří
Obraz českých seniorů obvykle trochu mate. Na jednu stranu jsou čím dál více líčeni jako
aktivní muži a ženy, pro které zdolat Sněžku na kole, řídit firmu o tisících zaměstnancích
či studovat sanskrt s hebrejštinou dohromady, není ani po šedesátce žádný problém. Na
druhou stranu se ale stejně samozřejmě mluví o jejich vytěsnění na okraj zájmu společnosti a jejich nemohoucnosti, jež končí nejprve sociální a později i fyzickou smrtí
kdesi v ústavu.
Žít jako v ráji
Jednotlivé dny pana Václava jsou si podobné
možná méně, než když před osmnácti lety odešel do důchodu. Bývalý chemik se dopoledne
snaží pomáhat ženě s obědem nebo pere a žehlí
a odpoledne s ní chodí na zahrádku. Sám si
nakoupí, emailuje si s vnučkou, a protože nemá
auto, dojede si na kole ve svých osmdesáti
letech všude, kam potřebuje.
Kromě toho také vyřezává loutky a režíruje
ochotnické divadlo – s dalšími ochotníky
nacvičí minimálně jedno představení do roka.
S reprízami objíždí celou republiku. Ještě
nedávno stíhal i zasedání zastupitelstva, kam
byl opakovaně volen za ODS, dodnes pracuje na
sociální komisi šestnáctitisícového města.
Chodí pravidelně na koncerty a vernisáže,
dvakrát do měsíce se navíc sebere a s dalšími
seniory zajede do některého z divadel v nedaleké Praze. Je v důchodu rád a „žije si jako
v ráji,“ jak říká.
Přestože asi ne všichni ze zhruba jednoho a půl
miliónu českých seniorů by s panem Václavem
souhlasili, těch, kteří tráví čas aktivně jako on,
je poměrně dost. Češi nad šedesát už přeci jen
neodpovídají stereotypnímu zobrazení laskavých prarodičů, co dýchají jen pro vnoučata.
Nejsou ani, jak upozorňuje gerontoložka Iva
Holmerová, jen zakyslými a nesoběstačnými
důchodci, kteří pouze přijímají a nic nedávají,
jak je často vykresluje veřejný diskurz.“
Dokladem nejen zvyšujícího se počtu českých
seniorů, ale i jejich sebevědomí, je i stále
narůstající paleta komerčních i nekomerčních
služeb, která je určena speciálně jim. Od zahraničních zájezdů, univerzity třetího věku až po
vylepšené vířivé protiskluzové vany.
Do Česka už navíc dorazily i podobné vymyšlenosti jako je například designový „obří“ mobil,
který od listopadu prodává jeden z tuzemských
telefonních operátorů. Má velká tlačítka
i display a speciální červené tlačítko na zadní
straně pro vytočení rychlé pomoci. Obsahuje
také předvolenou bezplatnou seniorskou linku,
kde se lze rychle a snadno dostat k informacím z medicíny, práva, psychologie a systému
sociální podpory.
Ve své kategorii to potvrzuje nový sociální
statut českého seniora stejně, jako se kdysi
stvrzovaly nové finanční možnosti Čechů stoupajícím počtem luxusních butiků v Pařížské
ulici v Praze.
Aktivismus a nabídka pro stárnoucí populaci
má ale stále své limity dané i tím, že každé
město může přistupovat k tématu stárnutí
dost nahodile. Někdy stačí jen, aby radní
přestali podporovat místní seniorský klub
a výpravy do divadel, kterých se účastní i pan
Václav, se stanou nedostupným snem. Přesto
podle Holmerové opravdu není důvod, proč by
dnešní stáří nemohlo být obdobím relativního
bezpečí a užívání si. Je ale pravdou, že na něj
často nejsme připraveni a neumíme se s ním
vypořádat. Ať už se svým vlastním nebo našich
bližních. Dokud jsou však lidé činní a dokáží
se sami o sebe postarat, pak problém zůstává
poněkud skryt.
Maso na kostičky
Charlotta Janů sportovala až do pozdního věku,
chodila do hor a plavala. Od operace krčku
před šesti lety to s ní jde ale podle vlastních
slov z kopce. Dnes se s potížemi pohybuje po
dvoupokojovém bytě na sídlišti v Jihlavě. Před
pár lety by si něco takového vůbec nedokázala
představit. Je jí čtyřiaosmdesát, a když musí
k lékaři nebo si jednou za čas vyjde popovídat
s přáteli, bere si sanitku nebo taxíka. Nikdy se
neprovdala a žije sama.
Třikrát týdně jí chodí pečovatelka nakoupit a jednou týdně jí uklízí byt. Nedávno měla úraz.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Spálila si ruku o plyn a má popáleniny druhého
stupně, proto k ní pečovatelka dochází každý
den. „Pomáhá mi s oblékáním. Dneska mi krájela třeba maso na kostičky a cibuli, abych si
mohla uvařit. Nebo oloupe jablka, protože to
jednou rukou nezvládnu,“ vypráví jinak stále
vitální bývalá účetní.
Má vlastně docela štěstí. Jsou místa, kde podobné služby nejsou vůbec. Například na Rakovnicku. Obce totiž nemají povinnost zajišťovat
servis pro seniory a často spoléhají na nevládní
organizace, které ale nepůsobí všude nebo mají
jen omezené možnosti. Asistentka paní Janů
je zaměstnankyní nevládní organizace Život
90 – Jihlava.
Ve městě jsou sice i další pečovatelské služby,
přesto mohou pokrýt potřeby více než 15 000
službě přes hlasovou službu spojení s operátorem. „Můžeme hned zjistit, co se děje a zavolat
pomoc, když klient třeba upadne,“ vysvětluje
Netolická a pokračuje: „často si ale lidé chtějí
jen popovídat, což považujeme za legitimní péči
a poskytujeme ji jako takovou službu navíc,“
usmívá se.
Své tlačítko má i Charlotta Janů. Vyhovuje jí
i to, že systém je zkonstruován tak, aby skrze
něj bylo možné monitorovat i pohyb. V případě, že by zařízení dlouho nesignalizovalo
něčí pohyblivou přítomnost, operátoři opět
okamžitě volají pomoc: „Měla jsem přítele,
který žil sám v Praze. Našli ho mrtvého až po
17 dnech. Až umřu já, chci, aby mě našli hned
druhý den,“ říká paní Charlotta s velkou dávkou
černého humoru.
narozenin vypne mozek a jeho jedinou touhou
je stát se hlídačem v muzeu), až třeba po nedůstojnou péči v zařízeních léčeben dlouhodobě
nemocných.
Ale i kdyby vše fungovalo, jak má, základ by
měl být stále v rodině, které okolí (obec či stát)
pouze umožní, se o své staré příbuzné starat.
„Každý by si měl uvědomit, že potřebuje vedle
sebe své přátele a blízké, na to ústavy nestačí,“
připomíná pan Václav. Jeho vlastní vnučka
studuje uměleckou školu v Českém Krumlově.
„Zpočátku jsem měl pocit, že jí mohu něco předat, protože přece jen o kumštu ledacos vím, ale
teď už je ona mnohem dál než já,“ říká.
„Ale zase mě to motivuje a posouvá dál, snažím
se, abych s ní udržel krok,“ dodává šťastný
důchodce.
Rady MUDr. Ivy Holmerové, PhD.
ředitelky Gerontologického centra, p.o. MČ
Praha 8
místních důchodců jen stěží. Jen pro představu:
Život 90 má k dispozici třináct asistentů, kteří
dnes pomáhají kromě jiného i čtyřem lidem
v seniorském věku. Charitní pečovatelská služba v Jihlavě má stálých klientů kolem dvaceti
a podobné je to i s dalšími organizacemi, jež
v městě působí.
Fakt, že za této situace ještě nedošlo k hromadnému kolapsu jihlavských seniorů, naznačuje, že starým lidem dost dlouho stačí i malá
výpomoc, a hlavně že rodinné vztahy přeci jen
v Česku fungují.
Přesto ani to někdy není dost. „Jihlava je
sice krajské město, ale stejně tu není příliš
práce, takže hodně mladých odchází za
výdělkem jinam a nemohou se proto postarat
o své př íbuzné,“ př ibližuje místní situaci
vedoucí osobní asistence Života 90 v Jihlavě
Blanka Netolická. V tu chvíli by právě měl
nastoupit stát a umožnit lidem co nejdelší
pobyt doma či alespoň v místě bydliště tak,
aby za nimi jejich příbuzní a přátelé mohli
docházet.
Život 90 spustilo službu tísňového volání.
Stovka klientů z Jihlavy a okolí má díky této
Ústavy nestačí
„Postupnou ztrátu soběstačnosti zvládají
vesměs všichni špatně,“ podotýká Iva Holmerová. Podle ní je to dané především tím, že se
fenomén stárnutí všeobecně popírá. „Nepřiznáváme si, že jsem to i já, kdo může být jednou
nemocný a umírat,“ vysvětluje. Dokud má společnost tento „popírací“ postoj, tak vytěsňuje
i potřebu a nerozvíjí služby pro seniory. Stáří
je naproti tomu zcela normální, ale je potřeba
se na něj přichystat (viz rámeček).
Zlepšit úděl stárnoucích občanů by měl alespoň
po právní stránce právě připravovaný nový
občanský zákoník. Měl by zajistit například
právo na bydlení seniorům tak, aby je jen kvůli
nemovitostem nevystěhovávali do domovů
důchodců vlastní potomci. Tisíce dalších drobností, na které člověk po odchodu do důchodu
začne narážet, ale české zákony neřeší. Od
faktické nemožnosti získat praktického lékaře po případném stěhování (častěji nemocný
senior se v současném zdravotnickém systému
lékaři prostě finančně nevyplatí), přes téměř
nulovou možnost získat odpovídající zaměstnání (ne každému úderem šedesátých pátých
- Oceňte rodinu - i rodinné vztahy jsou
vzájemné. Oceňte pomoc od blízkých.
I projevená radost je odměna.
- Komunikujte s obcí - obec je partner
k jednání. Nejen fotbalová družstva, ale
i senioři mají své potřeby a měli byste
o tom dát obci vědět.
- Připravte se na stáří - zajistěte se ekonomicky a najděte si včas vhodné bydlení,
o které se budete schopni postarat. Berte
seniorský věk jako součást kariéry a doplňte si vzdělání.
- Pěstujte vztahy - moje maminka říká:
„Pěstuj vztahy, ve stáří už ti budou jenom
ubývat.“
- Odkazujte, ale nedávejte - pro seniory je
podstatné udržet si majetek. Je základem
vaší moci a dalších životních možností.
- Naučte se myslet na sebe - pečujte o sebe,
dopřávejte si služby. Nelitujte se.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Alexandr Budka
Vzpomínka na Pojdlovy
V tradičních společnostech požívali staří lidé úcty coby nositelé paměti a cenných
životních zkušeností. O tom, že je jich třeba i ve věku internetu, mě přesvědčili staří
Pojdlovi.
„Biozemědělství“ za socialismu
Těsně po listopadovém převratu se má sestra
s rodinou rozhodla znovu osídlit pustnoucí
venkov a vyměnila pohodlný pražský byt za
statek v CHKO Blanský les. Naše rodina nedisponovala žádnou babičkou na venkově, a tak
nebyl nikdo, kdo by uvedl na pravou míru naše
romantizující představy o životě uprostřed
přírody. O to tvrdší byl střet s realitou a jistě by dopadl mnohem hůře, nebýt starých,
životem zmoudřelých sousedů. Mnoho jejich
rad, postřehů a dovedností pro nás bylo zcela
převratných, ačkoli oni sami je považovali za
zcela samozřejmé. Nejdůležitější byl ale osobní
příklad, který dokazoval, že se i v drsném kraji
bez civilizačních vymožeností dá prožít dlouhý
a spokojený život.
Nejvíce ctěni v celém kraji byli staří hospodáři
Pojdlovi. Z jejich osamělého statku na kopci
pod lesem byl daleký výhled a ze široka daleka
se k nim také sjížděli lidé. Hospodařili na půdě
svých předků a nikdy se nenechali zlomit ke
vstupu do družstva. O jejich kamenitá políčka
v kopcích družstvo možná ani nestálo, proto
mohli jako soukromí zemědělci prožít celý socialismus. Šikana úřadů jim paradoxně leckdy
prospěla. Jako soukromníci totiž podléhali
mnoha omezením, nesměli například ve velkém
nakupovat hnojivo a postřiky, takže provozovali
biofarmu dávno před tím, než se začalo mluvit
o ekologickém zemědělství.
Kraj byl podobně jako jiné těžce poznamenán poválečným odsunem. To ještě zvýšilo
důležitost několika málo přeživších starousedlíků jako byli Pojdlovi. V nich se totiž zachoval
vztah k půdě, kraji, místní paměť i specifické
krajové zvyky a dovednosti. Pro nás, přivandrovalce z města, měli klíčovou důležitost. Byli
pro nás důkazem, že vysněný ideál venkovské
idyly skutečně existuje. Po několik let byli
pravidelnou součástí našeho života. Třikrát
týdně jsme k nim na samotu jezdili pro mléko
od jejich čtyř kravek, k němu paní Pojdlová
přidávala i domácí máslo a tvaroh. Evropské
normy jejich hospodářství nesplňovalo, bio
certifikáty také neměli. Mléko bylo nepasterované, s tlustou vrstvou smetany, nabírané
přímo z konve, kam se nadojilo. Nedůvěřivé
předsudky návštěv z Prahy braly za své hned
po ochutnání a reklamní floskule o tradiční
receptuře a léty prověřené kvalitě konečně
získaly díky stařence Pojdlové reálný obsah.
Nikoho ani nenapadlo spojovat Pojdlovic produkty s podivnými náhražkami, prodávanými
v kartónových krabicích s názvy jako „Selské
mléko“ nebo „Tradiční tvaroh“.
Šaman z české vsi
Návštěva na Pojdlovic samotě byla zaběhlým
rituálem, který je těžké popsat bez sentimentálních klišé - dva stařečci hodně přes
sedmdesát let, zdrsnělí povětřím a těžkou
prací uprostřed hospodářství, kde jedinou
vymožeností byl starý traktor. Mnoho toho
nenamluvili, leckterou otázku zodpovědělo
jen mávnutí mozolnatou rukou nebo mrknutí
živých očí. Hovor se odbýval podle stálého
scénáře, probralo se počasí, úroda, pár slov
o tom, jak jde život a co zase natropila koza.
Nejlepší bylo, když jsme je zastihli venku při
práci a hned mohli okouknout jak prořezávat
stromy nebo naklepat kosu. Stařečci měli rádi,
když jsme s sebou brali děti, ty vždy dostaly
krajáč mléka od cesty a šly si pohladit kravičky. Některé výjevy připomínaly f ilm Na
samotě u lesa, pan Pojdl občas vyhrožoval, že
prodá krávy a na jaře už nezaseje, ale rok šel
za rokem a nic se neměnilo. Mladí už dávno
žili ve městě a jezdili pomáhat jen při žních.
Na otázky, zda převezmou hospodářství, paní
Pojdlová jen mávala rukou, stejně jako na
naše nabídky pomoci. Nemotornost synků
z města na nás byla příliš očividná, ostatně
kdykoli jsme si brali pšenici či brambory, byl
jsem zahanbován siláckými kousky o padesát let staršího pana Pojdla. Pytel, který já
sotva vlekl k autu, si on ležérně nahodil na
rameno.
Největší chloubou ale byly včely. U svých úlů
se stařeček Pojdl proměňoval v opravdového
šamana a jeho vztah ke včelám byl dokonalým
příkladem mezidruhové komunikace. I zde
pohrdal veškerou chemií a moderními přípravky.
V letech, kdy bylo medu málo a včelstva hynula,
bylo na med ze samoty pod lesem spolehnutí
a sjížděli se sem včelaři z celého kraje, aby ze
stařečka vytáhli nějaké rozumy.
S přibývajícími léty jsme si stále bolestněji uvědomovali, že idyla nebude trvat věčně a výpravy
na samotu byly stále nervóznější. Zastihneme
Pojdlovy v pořádku? Jak dlouho ještě vydrží?
Všem bylo jasné, jak jsou nenahraditelní a že
s nimi odejde navždy kus historie kraje.
Bohužel, už několik let jsme odkázáni na mléko z krabice a samota pustne, ale příklad jak
prožít aktivní plnohodnotné stáří nám všem
zůstal.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Petr Pospíšil
Společnost, která neumí stárnout
Žijeme ve společnosti, jejímž ideálem je věčné mládí. Naše společnost je charakteristická neustálými inovacemi, aktualizacemi a updaty. Vše musí být nejen lepší než dříve,
ale také rychlejší. Dnešní společnost zcela proměnila vztahy mezi mládím a stářím.
Devalvování zkušenosti
Jestliže dříve byla hlavní hodnotou stáří zkušenost, zdá se, že nyní je tato zkušenost na obtíž.
Svět, který tato zkušenost zachycuje, se totiž
neustále mění. Zatímco dříve, ve světě, který
se neproměňoval tak rychle, měla zkušenost
starších lidí praktický význam - popisovala
totiž svět, který stále ještě existoval - dnes
většinou připomíná ozvěnu dávno zašlých časů.
Svět se nejen pobláznil do fikce věčného mládí,
ale také se výrazně materializoval.
Lidé kvůli lásce k hmotě ztrácí schopnost přijímat i jiné než praktické dovednosti. Zatímco
babička počítač opravit neumí, její pohled na
mezilidské vztahy může být velmi přínosný,
neboť si nese svou odžitou zkušenost. Lidé
ztratili schopnost podobné věci přijímat. Zkušenost stáří nemá praktický, ale spíš rušivý
význam – znesamozřejmuje, připomíná, že
existoval radikálně odlišný svět a že určité věci
se nikdy nezmění. Například fakt, že musíme
zestárnout.
Spolu s devalvováním zkušenosti přichází její
zmnožení – v relativně pohodlných společnostech Západu se důchodu dožívá většina lidí.
V zemích, kde jim to jejich důchody dovolují,
zastupují důchodci významnou kupní sílu. Představují ale také významnou sílu politickou, což
může být vnímáno jako hrozba pro onen „věčně
mladý svět“, v němž žijeme. Frank Schirrmacher
hovoří ve své stejnojmenné knize o „Spiknutí
Metuzalémů“ a varuje před mezigeneračními
střety. Můžeme koneckonců vzpomenout na
zděšení, které roku 1998 vyvolaly takřka pětiprocentní předvolební preference Důchodců
za životní jistoty. Zdánlivě byla tato „hrozba“
hodnotově konzervativní důchodcovské strany v poslaneckých lavicích zahnána volebním
neúspěchem a rituálem veřejného ponížení
v podobě pojídání brouka potemníka předsedou
strany na televizních obrazovkách. Odpůrci
důchodcovského podílu v politice se ovšem
radovali předčasně – hlasům seniorů museli
kvůli této konkurenci nadbíhat ostatní strany
a zejména komunisté díky tomu slaví nepopiratelný úspěch.
Strach ze stáří hraje svou roli i na politické
scéně. Před volbami 2006 koloval po internetu vtip – návod jak přispět k „vítězství
demokracie“. Byl jednoduchý: Jak zachránit
demokracii před komunisty? Zabraňte volit
svému důchodci...
Překonat kulturní
darwinismus
Je jasné, že podobné přístupy mezigenerační
nedorozumění jen posilují. Přitom by stačilo
relativně málo: vzájemný respekt. Stačilo
by, kdyby mladí nepokládali zkušenost těch
starších za nadbytečnou a nezajímavou, ale
naopak za něco, co otevírá nové prostory pro
přemýšlení i jim samotným. Stačilo by, aby
byli přesvědčeni, že jim živou paměť doposud
žijících lidí nenahradí jedna společná „paměť
národa“ vytvářená médii a jedním rádoby
historickým ústavem, který má v popisu práce dělit minulost na dobro a zlo, na zločiny
a hrdinství. Skutečné, živé lidské příběhy nám
ukazují mnoho barev i mnoho odstínů šedé mezi
neexistujícími představami o absolutním dobru
a absolutním zlu.
Stačilo by málo – jenže to málo poněkud odporuje jednomu ze základů naší současné civilizační formy: kultu úspěchu, síly a mládí. Naše
společnost překonala darwinismus v realitě,
pečuje o staré a nemocné. Nepřekonala jej ale
ve vlastní kultuře. Stále žijeme v představě, že
je třeba vnímat svět jako střet a konkurenci,
v níž slabší bude po právu poražen. Stáří je
z takového souboje kontumačně vyloučeno.
Nechceme-li ale žít ve světě, v němž bude
v duchu návrhu kulturního historika Wolfganga Schivelbusche mít každý člověk povinnost
zemřít do určitého věku, musíme tento přístup
změnit. Měli bychom přestat vnímat svět jako
arénu ke střetávání jednotlivých lidských zájmů,
které se snaží obohatit se na úkor druhého, ale
spíše jako prostor pro setkávání jedinečných
lidských příběhů, které se mohou obohatit
vzájemně. Namísto „boje o místo na slunci“
je třeba, slovy postmoderního básníka Lubora
Kasala, vnímat společenský život s nadějí, že
„slovo k slovu přileze – hra, při níž poražený
vyřízne srdce z vítěze“, jinými slovy, že se vzájemnosti mezilidské komunikace podaří zeslabit
pocity vzájemné nadřazenosti.
Východiskem pro překonání kulturního darwinismu ve vztahu ke stáří se mohou stát některé
prvky křesťanství – ne toho zdogmatizovaného
a zúředničtělého nejrůznějšími církvemi, ale
onoho původního, filozofického, které upozorňují na jedinečnost každé „duše“ a tím každého
člověka a které kladou důraz na hodnotu těch
slabších, poražených a přehlížených. Nemusíme
věřit v Boha, měli bychom ale vidět hodnotu
každého člověka, a to bez ohledu na jeho věk,
stav či postavení.
Autor je politolog.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Daniela Kolenovská
Odložené ruské stáří
Říká se, že celkovou kulturní úroveň země odráží vztah společnosti k seniorům a bezmocným lépe, než slavná díla jejích nejlepších umělců a vědců. Pokud se takto budeme
dívat na kulturu ruskou, dozvíme se o Rusku samotném zřejmě mnohem víc, než prozradily
nedávné, českými oficiálními místy podpořené, Dny Moskvy v Praze. Země plná krajností
se ke svým seniorům chová více než rozporuplně. Pohodlný život „nových Rusů“ kontrastuje s osamělým životem venkovských stařenek podobně ostře, jako zašlá a politiky
dnes účelově oprašovaná sláva sovětských válečných veteránů s někdejšími privilegii
členů moskevského ústředí socialistického světa.
doby, než zaznamenáte, že jejich osamělé
obyvatelky nepěstují na záhonech květiny,
ale nezbytné potraviny. Vnoučata? Ta žijí
většinou nedostupně daleko a o prázdninách
dají přednost zájezdu do zahraničí. I jen pouhá
cesta moskevským metrem, kde musí rozhlas
co chvíli žádat, aby starým spoluobčanům
uvolnili cestující místa, naznačuje, že svých
seniorů-neveteránů si Rusko váží o poznání
méně. Vyjádřeno poměrem výše důchodů,
přesně o polovinu.
Stáří jako politický kapitál
Dvě kategorie seniorů
Vladimir Putin rozdává seniorům automobily.
Slavnou Ladu VAZ 2107 získá letos na jeho
příkaz každý ruský invalida zraněný v bojích
druhé světové války. Rusko své veterány
ctí. Každoročně defilují na Rudém náměstí,
aby zemi připomněli svůj den Vítězství, 9.
květen 1945, do jehož stínu se současná
10
moskevská administrativa snaží skrýt předválečný teror a strádání. Vztah společnosti
k válečným veteránům vyvolává dojem obecné
úcty a respektu ke starším, život v ruských
městech a na venkově zvlášť je však mnohem
složitější, než by se na přehlídkách v Moskvě
zdálo. Barevné, řezbami zdobené, dřevěné
domky na vesnici působí idylicky jen do té
Do penze mohou ženy odejít v pětapadesáti
letech, muži v šedesáti. Jestliže se tohoto
věku ovšem dožijí. Nízká životní úroveň,
chudoba, sebevraždy a alkoholismus způsobují, že se důchodu dožije zhruba každý
druhý muž. Díky ženám však senioři přesto
představují vlivnou čtvrtinu ruských voličů
a vláda v Moskvě byla proto ve vztahu k nim
dosud obezřetná. Příznivci Vladimira Putina
rádi připomínají, že se po nástupu do funkce
prezidenta v roce 2000 rychle postaral, aby
byly za Jelcina zadržované důchody pravidelně
vypláceny. Dva roky na to byla zahájena opatrná penzijní reforma. Ačkoliv výše běžného
důchodu nedosahuje ani hranice životního
minima, ruský federální rozpočet je péčí
o stárnoucí obyvatelstvo příliš zatížen. Je
třeba počítat s poklesem světových cen ropy,
které dosud plnily státní pokladnu a zatím
tak dovolovaly důchody postupně zvyšovat.
Odborníci však navíc do budoucna varují před
dopady dlouhodobě nízké porodnosti a také
před tlakem, kterému bude sociální i zdravotní
systém muset brzy čelit vinou prudkého nárůstu počtu mladých lidí nakažených HIV. Každý
rubl dobrovolně uložený na osobní penzijní
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
který později vyústil v rozpad Sovětského svazu. Splácet ho musí ještě současná společnost,
starší pokolení především. Plánovaná penzijní
reforma totiž slibuje vylepšit stáří teprve
dnešním čtyřicátníkům. Pokud ovšem bude
opravdu schopna zajistit zhodnocení a včasné vyplacení uložených prostředků. Vladimir
Putin nedávno schválil jejich dočasné využití
k financování obnovy ruských silnic a letišť.
Nová kultura
účet proto dnes odpovědná ministryně Taťjana
Goliková slibuje doplnit ze státní pokladny
druhým. Chce povzbudit spoluobčany, aby
sami spořili na svůj důchod a dál už nespoléhali, že jim důstojné stáří zajistí stát. Svaz
ruských důchodců za to Golikovou chválí. Věří,
že tentokrát jde o nadějný plán.
na nové trendy a potřeby země i obyvatel
odpovídali s elánem, tvořivě a účinně. Stát,
který přestali být schopni řídit, stagnoval
politicky, ekonomicky i kulturně. Byl to dluh,
A kam se současnými ruskými seniory? Jaký
prostor jim zůstal? Menší části z nich se daří
nuznému životu uniknout investicemi do cenných papírů nebo do moskevských nemovitostí
a stáří pak tráví v levnějších krajích, například
na mořském pobřeží Turecka. Nutno dodat, že
podobný způsob života by sovětská morálka
postavila mimo zákon. Většina ruských seniorů
si však, dokud to zdraví dovolí, přivydělává
v neatraktivních oborech hladových po levné
pracovní síle. Ostatní jsou odkázáni na pomoc
svých dětí, v krajních případech na almužnu
z ulice. Senioři už v Rusku rozhodující slovo
měli, nyní k moci nastoupila jiná generace
a místo, které svým předchůdcům vymezila,
není příliš důstojné. Čas na prosté vyprávění v rodinách nezbývá. Mladé nové Rusko
žije dneškem. Životní zkušenosti a potřeba
vyrovnat se s vlastní problematickou minulostí pro něj nejsou určující. Jaké dluhy pro
budoucnost vytváří takový způsob vlády
teprve uvidíme.
Život na dluh
Ještě v posledních desetiletích existence
Sovětského svazu měli přitom ruští senioři poněkud jiné postavení. Solidní stáří
garantoval loajálním občanům totalitní stát
nejen finančně, ale například také organizací
povinných studentských brigád, které v době
sklizní přijížděly stárnoucímu a vylidňujícímu
se venkovu na pomoc. V čele Sovětského svazu
tehdy stál v roce 1906 narozený Leonid Brežněv. Průměrný věk jemu podřízených členů
ústředního moskevského vedení dosahoval 68
let. Po Brežněvovi nastoupil osmašedesátiletý
Jurij Andropov a po jeho smrti o necelé dva
roky později byl do nejvyšší funkce zvolen
třiasedmdesátiletý Konstantin Černěnko.
Svá postavení členové tehdejší mocenské
špičky dlouho budovali a vzdát se jich byli
ochotni jen ze závažných zdravotních důvodů. Vrcholná jednání mohla právě s ohledem
na zdravotní stav diskutujících často trvat
jen něco málo přes čtvrt hodiny. Mluvilo se
o gerontokracii, vládě starců. Jejich zájmy se
se zájmy společnosti rozcházely. Ani luxusní
péče, kterou požívali, nemohla zajistit, aby
11
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jaroslav Fiala
Běsi na Wall Street, poprvé
Na konci roku 1928 prohlásil americký prezident Calvin Coolidge: „Ještě žádný Kongres
Spojených států se nesetkal s tak příznivými vyhlídkami do budoucna. Na domácí scéně převládá spokojenost, žijeme v období největší prosperity.“ To ještě netušil, že za necelých
deset měsíců budou USA, stejně jako velká část světa, čelit nejhorší hospodářské krizi
novodobé historie.
Do chudobince v autě
Americký prezident tehdy poukázal na to,
že Spojené státy procházely obdobím dosud
největší prosperity. Amerika se po první světové válce stala centrem světového obchodu,
dosahovala takřka poloviny globální průmyslové produkce, byla největším vývozcem
i dovozcem zboží a zabírala trhy evropským
výrobcům. Obyčejným Američanům se zvedla
životní úroveň a velkou konjunkturou si prošel
zejména automobilový průmysl. Levné vozy
Ford si mohli dovolit i poměrně chudí dělníci,
kteří pak během krize ironicky říkali: „Můžeme
jezdit do útulků pro chudé v autech...“
Finančníci nabádali, aby lidé investovali do
cenných papírů a zvyšující se bohatství přineslo
užitek všem. Jedním z investorů byl i budoucí
britský premiér Winston Churchill, jenž se ještě
12
několik týdnů před vypuknutím krize v dopise
manželce svěřoval, jakou má radost z toho, že
se mu podařilo zbohatnout snadným nákupem
cenných papírů.
Jenže brzy přišlo vystřízlivění. V létě 1929
se růst cen akcií zastavil a následoval jejich
strmý pokles. Začala se šířit panika a investoři
hromadně prodávali cenné papíry v naději, že
tím zachrání alespoň část ušlých zisků. Rovněž
americké banky v té chvíli začaly po věřitelích
požadovat splácení půjček – ti ale neměli peníze a museli prodávat akcie bez ohledu na to,
kolik za ně dostanou. Následovala pohroma.
Dne 29. října 1929 ceny akcií prodělaly svůj
nejdramatičtější pokles a následoval krach
newyorské burzy na Wall Street. Toto datum
vešlo celosvětově ve známost jako „černé
úterý“.
Pád t ím ale zdaleka neskonč il; naopak.
Pokračoval zhruba do konce listopadu, kdy
se akcie dotkly pomyslného dna. Navíc málokdo v té chvíli tušil jak dramatické budou
následky – že ve Spojených státech zkrachuje spousta f irem i f inančních institucí
a nezaměstnanost tu dosáhne rekordních
25 % nebo že se kr ize rozšíř í dál do světa
a bude ji provázet hlad a obrovský pokles
průmyslové výroby, jenž přetrvá až do začátku druhé světové války.
Byznys ve vzduchoprázdnu
Nad příčinami „Velké deprese“ si odborníci
dodnes lámou hlavu a málokdy se shodnou.
Někteří vidí problémy v prudkém snížení peněz
v oběhu nebo v příliš velkých zásazích státu do
ekonomiky, jiní zase naopak v poklesu kupní
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
síly a v tom, že stát v rozhodující chvíli krachujícím bankám nepomohl.
Americký ekonom John K. Galbraith tvrdil, že
hospodářský růst ve Spojených státech vyvolal v lidech „touhu příliš rychle zbohatnout za
minimální náklady“. Důkazem tohoto trendu
byl obchod s pozemky na Floridě (zejména
v Miami a Palm Beach). Lidé věřili, že z těchto
oblastí udělají turistický ráj a přes nerovnoměrnou kvalitu zdejší půdy se ceny místních
parcel vyšplhaly neúměrně vysoko. Stalo se, že
pozemky, které byly označeny jako „pobřeží“,
byly od moře vzdálené víc jak šedesát mil, ale
prodávaly se za cenu přímořského letoviska.
Někdy se dokonce obchodovalo s parcelami,
jež vůbec neexistovaly.
Rozmach takového byznysu s sebou přinesl vlny
spekulativního kapitálu. Lidé si kupovali nadhodnocené akcie a prodávali je ještě dráž, čímž
jejich ceny na burze dál stoupaly. Cenné papíry
však ve skutečnosti velkou hodnotu neměly.
Kromě toho vzniklo mnoho bank, jež neměly
pravidla pro to, kolik mají vlastnit a kolik
peněz mohou půjčovat. Americká centrální
banka (Fed) a Bílý dům místo toho prosazovaly,
aby bankovní domy snižovaly úrokové sazby.
Výsledkem bylo, že klesala hodnota peněz a lidé
si čím dál víc půjčovali.
Zadlužil se tehdy kdekdo – právě kvůli nákupu
akcií, o nichž si lidé mysleli, že porostou donekonečna a pomohou jim zbohatnout. Podniky
rozšiřovaly výrobu, produkovaly velké množství
zboží a zdálo se, že prosperují. Jenže se žilo
z neexistujících peněz a vyráběl se artikl, který
nebylo za co koupit. Když pak vyšlo najevo,
že akcie jsou bezcenné, bylo příliš pozdě
– dluhy nebylo z čeho splácet. Následovaly
bankroty, konfiskace majetku a prudký nárůst
nezaměstnanosti.
Krize se šířila dál
neuzdravil a krizi dočasně ukončila až zvýšená
výroba způsobená další světovou válkou.
„Velká deprese“ asi nejtíživěji zasáhla
Německo. Třicetiprocentní nezaměstnanost
a obrovský pokles životní úrovně tu vyvolaly
sociální neklid, přispěly k masivní popularitě Hitlera a k vítězství nacistů ve volbách.
V tehdejším Československu krize vedla ke
čtyřicetiprocentnímu poklesu průmyslové
výroby, ale k hlubší destabilizaci politického
systému nedošlo.
Stále chceme bohatnout
Uvedené skutečnosti vybízejí ke srovnání
s dneškem. Přestože k finančním panikám
dochází od doby, co na světě existují organizované ekonomiky, najdeme v dnešní krizi řadu
společných témat s „černým úterkem“. Podle
týdeníku The Economist bylo jednou z hlavních
příčin obou recesí nakupování nemovitostí za
přemrštěné ceny v naději, že si je pak koupí
někdo další ještě dráž. Jako by se opakovala
Galbraithova slova: „Chceme stále víc a chceme
to co nejrychleji. A protože jsme nespořili, hodně
jsme se zadlužili.“
Kvůli „Velké depresi“ došlo k zavedení řady
nástrojů a finančních regulátorů, jež měly
krizím zamezit. Ve Spojených státech, stejně
jako v řadě dalších zemí vznikly komise pro
cenné papíry a burzy, došlo k zavedení pojištění a podpor v nezaměstnanosti. Na druhé
straně dnes mnoho ekonomů hovoří o tom, že
se fondům a bankám stejně dařilo a daří žít
mimo jakékoli kontrolní mechanismy. A dále,
podobně jako před osmdesáti lety, obrovské
množství střadatelů chtělo vydobýt zisk z ničeho – vložilo peníze do akcií zdánlivě výnosných
fondů, které „kryly“ leda hypoteční dluhy.
Dnešní krize se prý ale s největší pravděpodobností projeví jinak. Stratég velké americké
banky Merill Lynch Michael Hartnett přirovnal
současný stav na finančních trzích k ucpanému potrubí: „Globální bankovní trh je zavřený,“
tvrdí. Banky, především ty hypoteční, byly totiž
vystaveny útoku vkladatelů, soukromý sektor
jim přestal půjčovat a záchranným kruhem se
staly centrální banky nebo vlády. Jenže po
těchto zásazích „z venku“ klesla důvěryhodnost
trhů, a tím pádem i celkový objem investic.
Americké firmy ztrácejí nárok na krátkodobé
půjčky, navzdory tomu, že mnohé z nich mají
dluhy a zoufale potřebují hotovost.
Je nasnadě, že řada firem ve víru krize zkrachuje, ale koordinovaný postup vlád, jež
budou do ekonomik nalévat finance, naopak
mnohé zachrání. Problém podle The Economist
spočívá v tom, že „v takové situaci je těžké plánovat investice nebo rozšiřovat výrobu“, a firmy
tedy budou zřejmě hromadit peníze a méně
investovat. Dá se očekávat omezený růst zisků
a hospodářský pokles na celosvětové úrovni,
byť zdaleka ne tak dramatický jako ve třicátých
letech.
Otázkou ale je, jak dlouho finanční trhy v takovém spánkovém režimu vydrží. Ukazuje se, že
„neviditelná ruka trhu“ nedokáže zabránit
spekulativním snahám, které mají blízko ke
katastrofě. Na druhé straně i to, že se banky
a firmy dokáží regulacím a státním zásahům
vyhýbat a dělají si, co je napadne bez ohledu
na budoucí vývoj a vlastní zadluženost (což
ale platí i o vládách včetně americké). Buď
tedy dojde k lepšímu vyvážení volného trhu
a státních regulací, a nebo k celkové proměně
ekonomiky na globální úrovni. Jedno je však
zřejmé: přijdou změny, aniž tušíme, jaké budou
následky.
Autor je historik, působí na Ústavu světových
dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Hospodářská krize příliš nezasáhla Asii, ale
o to více se projevila v Evropě. Jelikož ekonomická obnova západoevropských zemí po první
světové válce závisela především na přílivu
amerického kapitálu, byly tu cítit důsledky
krize obzvlášť bolestně. Když v roce 1931
v Rakousku zkrachovala jedna z nejvýznamnějších evropských bank, Creditanstalt, mělo
to za následek vlnu paniky, vybírání peněz
a dominový efekt v podobě pádu dalších bank
a podniků.
Vlády se snažily na krizi reagovat různě. Americký prezident Roosevelt vyhlásil „Nový úděl
pro americký lid“, jenž vedl ke kontrole akcií,
stanovení minimální mzdy, zavedení čtyřicetihodinového pracovního týdne či k vyplácení
starobních důchodů. Roosevelt též vyzval
k ukládání peněz do bank a na chvíli dokonce
fungující bankovní pobočky uzavřel, aby zamezil výběrům vkladů. V Británii zase vsadili na
deflační politiku a ve Francii na znárodňování
bank či železnic. Žádný z těchto receptů ale trhy
13
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Tomáš Havlín
Orgie dokumentů na Vysočině
Šest dnů, pět sálů a dvě stě čtyřicet filmů. V Jihlavě proběhl dvanáctý ročník festivalu
Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji hlava
Ji hlava International Documentary Film Festival
East European Forum / East Silver / Doc-air
24.— 29.10.2008 / www.dokument-festival.cz
14
Šestidenní dilema
Festival dokumentárních f ilmů si s City
Parkem zjevně nekonkuroval. Jak potvrdila
sondáž, obě akce o sobě téměř nevěděly.
Devět z deseti zákazníků nového nákupního
centra nemělo o festivalu tušení nebo se
na něj nechystalo. To samé jde říct i o f ilmových fanoušcích vybavených roztomile
antishoppingovými názory.
Do Jihlavy začali proudit už v den pátečního
zahájení. Špička přišla o víkendu, což potvrdila hustota spacáků v sokolovně přeměněné
v noclehárnu. V sobotu a v neděli tu byla
hlava na hlavě, lidé spali v nejzvláštnějších
polohách, ve dveřích, na schodech i na
chodbách. Až na pár neutišitelných chrápačů
podivuhodná ohleduplnost. S omezenými
kapacitami se nejspíš potýkali i organizátoři. Jak jinak si vysvětlit, že dokumentarista
Lukáš Kokeš, později oceněný zvláštním
uznáním poroty za snímek Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky
v devíti obrazech, nocoval v nevěstinci. „Ale
vůbec mi to nevadilo. Pokoje vypadaly úplně normálně. Na to, k čemu běžně slouží,
poukazovaly jen do červena laděné chodby
s fotkami nahých žen a taková zářivka nad
vchodem, signalizující, je-li pokoj obsazen,“
vzpomíná.
*7"-$;+*)-"7"¨
Cesty stopařů jsou nevyzpytatelné, a tak byly
první obrázky z Jihlavy poněkud šokující. Podzemní garáže jihlavského nákupního centra
City Park. Stavba za 1,25 miliardy a první den
otevřeno. „Konečně nebudeme muset jezdit až
do brněnské Vaňkovky,“ pochvalovaly si ženy
odposlechnuté v trolejbusu ještě o dva dny
později první jihlavský mall. Událost významem přesahující hranice kraje stáhla populaci
z města i širého okolí jako magnet železné
piliny. Davy proudily, fotobuňky zažívaly perné chvíle, nekonečné travelátory (odlišuj od
eskalátorů!) nekonečně rotovaly. Jen ty košíky
se příliš neplnily. „Přijeli jsme z Humpolce.
Dnes se nám tu moc nelíbí. Je tady hodně lidí,
ale to časem opadne. Ani nic nekupujeme,
spíš se jen tak rozhlížíme,“ vykládá mladší
pár s kočárkem, bezprizorně postávající na
ochozu galerie. Dole pod ním, hned vedle show
místního hair studia, už ladí kytaru Tomáš Klus.
Folkový zpěvák mě sotva před hodinou naložil
na havlíčkobrodském nádraží. „Odskočil jsem
si z turné s Chinaski,“ říká. Dvojku vína a teď
už se chystá na pódiu, kde se před ním činili
pražští rapeři Orion a James Cole.
Je čas jít a vyměnit 113 obchodů za 240
dokumentů. Otázka je kudy. Pravdu měl muž,
jenž si den předtím stěžoval Jihlavskému
deníku: „Chybí tu tabule. Člověk neví kudy
kam a nemůže se dostat ven.“ Štěstěna stála
poblíž a hned druhý pokus otevírá cestu ke
svobodě. Stačí projít vylidněným, podzimním
městem a vydat se přes náměstí, na němž se
kašna vodního boha Neptuna snoubí s budovou
Prioru, považovanou za největší architektonickou hrůzu Vysočiny. Pak minout morový
sloup obklíčený osmi opadanými lipami. Na
jeho místě stával pranýř. Jihlavský kulturák,
srdce festivalu, je na dosah. U vchodu obligátní
prodej opékaných kaštanů.
foto: MFDF JIHLAVA
dokumentů.
Festivalová rána se nesou ve znamení bolestivé selekce. Než začnou návštěvníci křižovat
bílou linkou na chodníku vyznačené stezky
mezi projekčními sály, s těžkým srdcem váhají
u snídaňové housky s čajem, co oželet. Jít
raději na f ilm o japonských prostitutkách
nebo o nacionalistických bolševicích v Rusku?
Nikdo nestihne všechno. „Nejdřív se chci jít
podívat na Krátké filmy z Iráku, pak na Reného
a večer na Českou RAPubliku,“ plánuje pražská
studentka Magda. Ačkoli si pečlivě zaškrtává
do festivalové broužury, do hry vstupuje faktor náhody. Už po prvním filmu se jí staví do
cesty vinárna a přátelé, které doma nevidí, jak
je rok dlouhý. Modelový příběh. Nejen filmem
živ je člověk. A stále se lze navíc ještě utěšovat možností zhlédnout uniklé dokumenty
ve festivalové mediatéce. Je sice přednostně
určená pro f ilmové profesionály, ale kdo si
přivstane nebo si udělá čas večer, volnou židli
u jednoho z třiceti počítačů najde.
Divák´s digest
Největší „hvězdou“ letošního festivalu se stal
Frederick Wiseman. „Je to něco, jako kdyby
přijel do Karlových Varů Fellini,“ přibližuje
laikovi význam filmařovy návštěvy produkční
Pavlína. Třiaosmdesátiletý dokumentarista, který v 50. letech vystudoval práva, aby
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
„Utajený“ festival
Vedle Fredericka Wisemana sklidily velkou
pozornost české dokument y zařazené do
soutěžního bloku Česká radost. Největší
šance na festivalové vavříny držela Helena
Třešt íková se časosběrným dokumentem
René. Ten navíc předtím obdržel „evropského
Oscara“, ocenění Evropské filmového akademie za nejlepší letošní dokument starého
kontinentu. Osudy recidivisty René Plášila,
který strávil většinu života ve vězení, sledoval našlapaný sál. Diváci měli možnost vidět
i neobv yklé záběr y z valdických cel nebo
vycházkových kójí. „Točit ve Valdicích bylo
velmi složité, protože vězení nemá žádný
zájem na tom, aby se o něm př íliš vědělo.
Příhodná doba k natáčení byla po převratu
v roce 1989, kdy vládla uvolněná atmosféra,
a pak když jsem byla ministryní kultury. To
na ředitele věznice působilo,“ v ysvětluje
Třeštíková.
S podobným zájem jako René se setkala
Česká RAPublika režiséra Pavla Abraháma.
V inscenovaném a komediálním dokumentu se
hiphop střetává s „vysokou“ kulturou. Pražští
rapeří Orion (PSH), Hugo Toxxx a James Cole
(oba Supercrooo), na kterých f ilm stojí,
navštěvují „výuku“ univerzitní lingvistky,
besedují se spolkem Slovo a hlas, jenž ústy
svého předsedy Vladimíra Justla „podporuje
kulturu mluvního projevu a pracuje k jejímu
zlepšení“ a v koncertní síni stanou proti
komornímu triu. Konfrontačně modelované
scény nakonec odráží překvapivou národní
jednotu. Lingvistka, která bez uzardění
žongluje slovem „zmrd“, klukům ukáže, že
ve skutečnosti nejsou tak sprostí, jak by
chtěli být, opatrovatelé mluvy zařadí rapery
do jedné linie s Šrámkem a Gellnerem a když
houslistka rozpozná ve scratchingu jednoho
s DJs řadové staccato, probleskne sympatie
i mezi klasickými hudebníky a hiphopery.
Spojení starého a mladého, tradice a inovace,
korunuje společný track s Hanou Hegerovou
Kde domov můj.
Poprojekční diskuse by mohla tvořit jednu
z f ilmových scén. Festivalové publikum se
přeci jen lišilo od toho, které rapeři znají
z klubů. „Ale bylo to v pohodě. Jsou to lidi,“
glosoval Hugo Toxxx. Spolu s Jamesem Colem
stojí v snadno rozpoznatelném hloučku před
kinem. Kruh akusticky odděluje z mobilu puštěný rap, čichově ho uzavírá kolující joint.
„Pochválil nás Magor Jirous. To je nejlepší
reference,“ dodává Cole.
Cenu za nejlepší český dokument si nakonec
odvezl Vít Janeček za f ilm Ivetka a hora.
Snímek o slovenské dívce, které se pět let
zjevovala Panna Marie, získal cenu poroty za
„nepředstavitelnou religiozitu, cosi bytostně
potřebného v naší ateistické zemi.“ Reného
a RAPubliku přesto stojí zato zmínit ještě
v jedné souvislosti. Oba totiž zabodovaly
v odborné sekci, která, ačkoli ji běžný divák
vůbec nemusí zaregistrovat, představuje
rovnocennou část festivalu.
V rámci „f ilmového trhu“ East Silver mohli
filmoví profesionálové shlédnout dokumenty ze středo- a východoevropské produkce
a zajistit si je na vlastní festival. „Nejvíc
se klikalo na Reného,“ říká Miriam Šimková
z produkčního týmu. Česká RAPublika byla
hned v závěsu, ale zajímavá je ještě jednou
věcí. Jedná se o dítě programu East European
Forum, ve kterém se filmoví tvůrci učí prezentovat připravované projekty a nabízí je
k finanční účasti producentům. Abrahámův
film je jeden ze čtyřiceti úspěšných, které se
letos podařilo pomocí fóra natočit. Jihlava
tak filmy nejen promítá, ale také jim pomáhá
na svět a distribuuje je. Právě tyto aktivity,
které pomáhají zviditelnit český dokument
způsobem, který mohou další obory tiše
obdivovat, naznačují, na co se můžeme těšit
za rok. Na East European Forum letos nejvíc
zabodoval „radarový“ dokument dvojice Vít
Klusák/Filip Remunda. Po Českém snu přijde
Český mír. Zájem o něj už mimo jiné projevil
fond Sundance nebo televizní síť Arte.
foto: MFDF JIHLAVA
nemusel válčit v Koreji, působil jako prototyp
nezdolného seniora. Pro toto číslo Nového
prostoru ideální vzor. Účastnil se vlastních
projekcí, živě a vtipně diskutoval s diváky,
neúnavně traverzoval mezi jednotlivými sály.
Dostat ho na festival byl podle všeho těžký
úkol. „Je to práce na několik let,“ prozrazuje
ve frontě na čínské nudle ředitel festivalu
Marek Hovorka a dodává, že Wiseman festivaly
obvykle vypouští.
Přestože produkuje stále nové filmy - naposledy před dvěma lety Státní legislativu o fungování zákonodárného aparátu v americkém
státu Idaho - do Jihlavy přivezl zejména práce
ze 70. let. Leitmotivem Wisemanových filmů
jsou instituce, život člověka v nich a způsob,
jakým ovlivňují jeho chování. V jednotlivých
snímcích mapuje modelingový byznys v New
Yorku, klášterní život benediktinských mnichů, život policejního okrsku v Kansas City,
základní výcvik v americké armádě nebo
frustrující fungování systému sociální péče.
Církev, policie, armáda - téměř foucaultovská
témata. V tříhodinových černobílých opusech,
které k závisti českých tvůrců odkázaných na
nedobrovolnou šetrnost představují sotva
jednoprocentní koncentrát celého natočeného
materiálu, vládnou dlouhé, statické záběry
nahlížející do střev instituce. Žádné pokládané otázky, žádná inscenace. Wiseman se
téměř nepřipravuje - na několik týdnů odjede
na místo a točí. „Můj názor je, že dokumenty
jsou ideologické, předsudečné, kondenzované, komprimované, ale přitom spravedlivé.
Snažím se dělat filmy, které nejsou v nějakém
objektivním smyslu přesné, avšak jsou přesné
v tom, že vypovídají o zkušenosti, kterou jsem
během jejich natáčení udělal,“ říká. A jihlavské publikum mu evidentně přišlo na chuť.
I přes hraniční délku dokumentů - tři hodiny
jsou ještě milosrdné, nejdelší Wisemanův film
trvá jednou tolik - byly sály plné a diváci se
dobře bavili. „Všechny mé filmy jsou koneckonců komedie,“ přiznal jejich autor v diskusí
po promítání.
V České RAPublice natočí hiphopeři s Hanou Hegerovou společný
track Kde domov můj.
Helena Třeštíková přivezla do Jihlavy dokument o recidivistovi
Reném Plášilovi.
15
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Filip Pospíšil
Z deníku zastupitele
Jaké je to být v opozici na radnici prvního pražského obvodu? Je nemocniční karta
zdarma úplatkem? Co se děje, když místostarosta nehlasuje podle svých stranických
kolegů? Angažovaný zastupitel přibližuje jeden den ze zákulisí „malé“ politiky.
Filip Pospíšil
Nemocnice Na Františku
Když není čas číst
Zastupitelstvo se schází zhruba jednou za
měsíc, většinou v honosných prostorách
malého sálu na Žofíně. Jednání začíná ráno
a zabere někdy i celý den. Od svého zaměstnavatele dostávám obvykle volno. Ušlou mzdu mi
městská část uhradí.
Pro mě ale začíná příprava na zastupitelstvo
již několik dní předem, kdy si ze své schránky
na úřadě městské části vyberu stoh materiálů,
které se budou projednávat. Po práci se snažím
po večerech najít chvilku, abych si několika set
stránkový fascikl alespoň v rychlosti prošel.
Pak se nad dokumenty sejdu s mými dvěma
kolegy, se kterými v zastupitelstvu reprezentujeme malou opoziční stranu. Tentokrát je
setkání mimořádné tím, že dva roky od voleb,
přesně v polovině našeho funkčního období,
má kolegyně odstupuje a odjíždí za studiem do
zahraničí. Setkávám se proto s jejím náhradníkem a při té příležitosti přemýšlím, co jsem se
vlastně sám naučil a jaké zkušenosti mu mohu
předat.
Nezačínám zrovna nejlépe. Vrazím mu do ruky
dvanáctistránkový jednací řád s tím, že by si
ho měl co nejrychleji prostudovat, protože
procedurálními triky se dá průběh i výsledek
16
jednání zastupitelstva výrazně ovlivnit.
Společně v rychlosti procházíme materiály
a říkáme si, na co je třeba si dát pozor, kde
budeme hlasovat proti či podávat pozměňovací
návrhy a podobně. Po chvíli si uvědomím, že
mám hlavně potřebu předat kritický, či přímo
podezíravý přístup ke všemu, co se nám objeví na stole. Druhý den ho na Žofíně čeká slib
zastupitele.
Při zápisu prezence mi paní u stolu dává
podepsat dokument, kterým stvrzuji převzetí
kartičky Nemocnice Na Františku. Na mém místě
leží vedle hlasovacího zařízení další materiály,
které nám místostarosta dodal na poslední
chvíli. A už se schvaluje minulý zápis a hlasuje
o pořadí více než dvaceti bodů, které se mají
dnes projednat, takže nemáme čas si nové
dokumenty prostudovat.
Špinavé prádlo na doma
Následují interpelace. Během minulého jednání zastupitelé vládnoucí koalice zamítli
návrh, aby starosta odstranil do konce roku
všechna závažná pochybení a porušení
zákona při hospodaření, které byly zjištěny
při auditech v posledních letech. Starosta
ale přesto sám slíbil, že pro nás zastupitele
Copa Centrum mediálního a realitního magnáta
připraví zprávu o tom, jak náprava postupuje.
Nic takového však nemáme k dispozici, a tak
se ho ptám, kdy svůj slib splní. Prý do příštího
zastupitelstva.
I kolegové z druhé opoziční strany mají dotazy. Jen z vládní koalice se nikdo na nic neptá.
Pokud mají nějaké výhrady či nejasnosti, řeší
je v rámci zastupitelských klubů jednotlivých
stran. Před veřejností, která má na zastupitelstvo volný vstup, nebo si může přečíst zápis na
webových stránkách, pochopitelně špinavé
prádlo raději nevytahují.
Během jednotlivých bodů jednání zastupitelé
odlehčují připravenému občerstvení a přitom
více či méně pozorně sledují, co se probírá a jak
kdo hlasuje.
Po prvních hlasováních dojde k nepříjemnému incidentu. Zvláště opoziční zastupitelé,
kteří nemají výhled na obrazovky monitorů
u předsednického stolu, upozorňují, že na
projekčním plátně, které zobrazuje průběh
hlasování pro zbytek sálu, nejsou v pořádku
barvy, a tak se pohledem na ně nedá zjistit, jak
kdo hlasuje. Koaliční zastupitelé problém nejprve bagatelizují, v zápětí ovšem zpochybňují
vlastní hlasování. Špatně vybarvená políčka
s hlasy jednotlivých zastupitelů totiž popletla
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
i je, mysleli si, že hlasují jako obvykle stejně
se svými kolegy, kteří ovšem ve skutečnosti
hlasovali jinak. Po krátké pauze je technická
závada napravena.
Na řadu přicházejí problematické body.
Zástupce starosty předkládá Koncepci nakládání s bytovým fondem městské části, opozice
ale materiál kritizuje jako příliš popisný a nic
neřešící. Jsou v něm ale některé zajímavé údaje
– například o úbytku počtu obyvatel
na Praze 1 – ještě v roce 1999 tu podle dat statistiků žilo 35568 obyvatel, loni již jen 30714.
zamítány. Hned proto nastupují i pochybnosti – odhalili jsme dobře podstatu materiálu?
Nepřispěl jsem svým hlasem k prosazení záměrů, s nimiž nechci mít nic společného?
Dalším bodem, okolo kterého je dnes více
rozruchu, je pronájem Malostranské besedy.
Na minulém zastupitelstvu neprošlo schválení
smlouvy se společností 2media. Kolegům z opoziční strany i některým koaličním se nelíbilo
příliš nízké nájemné, jiným zase program, který
vypadá alternativně. Vedení radnice chce znovu
vypsat nové výběrové řízení a sehnat nového
a Pawlowského. Patří mu i Škodův palác v Jungmannově ulici.
Dokument také hovoří o tom, že městská část
momentálně hospodaří s 2253 byty, ale neuvádí, kolik z nich je momentálně volných.
Po zastupitelstvu slavit
V dokumentu je také, že „v předchozím období“
bylo přiděleno 40 sociálních bytů, 65 bytů pronajato pro vybrané profese (zvláště policisty
a strážníky a zaměstnance Nemocnice Na
Františku či úřadu MČ) a „83 bytů bylo pronajato z jiných důvodů, než jsou důvody u bytů
sociálních“. Jaké to byly důvody a komu byly
byty pronajaty mi místostarosta není schopen
vysvětlit. Protože se materiál vůbec nezabývá
problémem deregulace nájemného, které se
týká i sociálních bytů, navrhuji, aby nájemné
bylo v sociálních bytech přiměřené možnostem
nájemníků. A také, aby byla radě uložena povinnost zpracovat projekty nákupu či výstavby
nových sociálních bytů. Seznam žadatelů o ně
(často vyhnaných vysokým nájemným z domů se
soukromými vlastníky) totiž několikanásobně
převyšuje nabídku. Podpoří mě nejen kolegové
z opozice, ale dokonce i místostarosta, takže
je vše schváleno.
Je to mimořádný úspěch, protože většinou
bývají návrhy opozice bez většího rozvažování
zda podobnou výhodu získají všichni občané
Prahy 1, když nepřisvědčí a naopak se zmíní
o tom, že ji chtějí jiným prodávat za 30 tisíc,
kartu odmítám. Podobně činí i ostatní opoziční
zastupitelé, kteří upozorňují na nepřípustné
výhody. Koaliční zastupitelé ujišťují, že se
o žádný úplatek nejedná. Kolik jich ale kartu
vrátilo, nevím.
Sousedé u stolu opozice předkládají k projednání petici občanů proti uzavření metra
na Národní třídě, kterou již podepsalo 5588
obyvatel. Nechvalně známý podnikatel Sebas-
Malostranská Beseda
nájemce, který by již od příštího roku mohl
Malostranskou besedu provozovat. Straší je
ovšem případ Werichovy vily, kde se výběrové
řízení protáhlo na dost dlouho.
Ovšem ani v koalici neexistuje jednotný názor,
jak by měl provoz v Malostranské besedě vypadat a kdo by jej měl zajišťovat. Starosta tedy
o přestávce vyjednává s opozicí. Prý se snaží
proces maximálně urychlit, zastupitelstvo má
proto schválit předložený návrh, podle kterého vybere konečného zájemce rada. Tím by
ovšem zastupitelé zcela ztratili kontrolu nad
tím, zda se Malostranská beseda stane místem
pro kulturní vyžití místních nebo atrakcí pro
turisty. Navrhuji tedy alespoň, aby rada byla
povinna předložit projekt vítěze ke schválení
zastupitelstvu. I tentokrát návrh projde a zdálo
by se, že můžeme po zastupitelstvu opravdu
slavit.
Kartičky a investoři
Jenže se začne projednávat návrh na změnu zřizovací listiny Nemocnice Na Františku. Otvírám
obálku, kterou jsem dostal na začátku jednání
spolu s kartou a zjišťuji, že mi nemocnice jako
jejímu držiteli nabízí nadstandartní služby.
Ptám se proto přítomného ředitele nemocnice,
tian Pawlowski tu chce vybudovat své Copa
Centrum, při jehož výstavbě má být stanice
uzavřena, či její provoz omezen nejméně na
16 měsíců. Ve výsledku zde má vyrůst obří,
převážně administrativní komplex, který neúnosně zatíží oblast v sousedství obchodního
domu Tesco. Jak se ale ukazuje v diskusi, se
stavbou už městská část nic udělat nemůže,
nepřihlásila se totiž z nechopitelných důvodů
do stavebního řízení.
Zastupitelstvo se nakonec usnáší, že Praha 1
bude prosazovat vybudování bezbariérového
přístupu ze stanice metra na Národní třídě
směrem do Lazarské. Starosta o tom má jednat
s dopravním podnikem a magistrátem. Jenže na
stavbu nemá peníze ani městská část, a zřejmě
ani Dopravní podnik či magistrát. Způsob,
jak donutit investora komplexu, aby stavbu
zaplatil sám, s největší pravděpodobností
neexistuje.
Poslední body programu už projednáváme bez
problémů. Zastupitelstvo končí tentokrát už
okolo páté hodiny. Mám tedy ještě chvilku na
to, abych se vrátil k rozdělané práci do své
kanceláře.
Autor je zastupitel na Praze 1.
17
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Petr Procházka
Rembrandt byl filmař – a taky outsider
Do Prahy přijel uvést svůj poslední film Rembrandtova Noční hlídka. Klasik filmového
novátorství a jeden z nejexcentričtějších britských režisérů Peter Greenaway. Vést
s ním rozhovor je boj. Nahozenou otázku střídá dlouhý monolog. Greenaway je znám
perfekcionalismem v přípravách na každé své dílo. Je posedlý filmem jakožto formou.
Obrazová dokonalost, strhující výtvarné provedení a inspirace slavnými malířskými
mistry jsou automatickou složkou jeho filmů. Stejně tak často kruté a sexuální příběhy.
Filmařem se rozhodl stát, když v šestnácti letech zhlédl Bergmanovu Sedmou pečeť.
Před patnácti lety jste na Filmové škole
v Uherském Hradišti řekl: „Jestliže
chcete vyprávět příběhy, staňte se
spisovatelem, ne filmařem.“ Znamená
to, že příběh je až druhotným sdělením
filmového díla?
Ano. A vždy dodávám: Diváci si pamatují
prostředí, herecké výkony, atmosféru, nikoli
příběh. Jsem přesvědčen, že filmová tvorba
je mnohem zajímavější v oblastech, které
nejsou v první řadě narativní. Příběh však,
tedy stavba, filmem musí procházet. Divák
musí mít možnost držet se nějaké linie, aby
z kina neodcházel ve zmatku. Nicméně esence
výrazného pocitu z obrazů, emoce, potažmo
nahozené silné filozofické sdělení pro divákovo zamyšlení, je na prvním místě filmařova
úsilí.
Jste také autorem několika knih.
Bohužel jsem neměl možnost žádnou si
přečíst. Tam stavíte na první místo příběh? Zajímalo by mě také, jak „vyprávíte příběh“ ve svých scénářích. Jak herci
chápou váš způsob vyjadřování?
Jistěže. Jsou to skvělé příběhy (úsměv). Scénář
je poněkud jiná káva. Bohužel pro mne jsou
mé scénáře poměrně dost literární a film
hodně závisí na hercích. Proto trávím s herci
nad scénářem dlouhý čas příprav. Vysvětluji
a předehrávám jim emoce a charaktery postav
tak dlouho, dokud se postavou nestanou.
Renesanční rocková
hvězda v pohodě
Jak vybíráte herce? Do Noční hlídky jste
díky koprodukci obsadil i herce z Kanady
a Polska. Nakolik byla tato spolupráce
obtížnější oproti vašim předchozím
filmům?
Hlavní rozdíl vůči ostatním filmovým zpracováním je, že Rembrandta zobrazují jakožto
zralého nebo starého muže, zatímco v mém
18
filmu je mu pouhých třicet čtyři let. To jsem
musel zohlednit. Okolnosti výběru jsou ale
vždy na mém osobním vkusu. Herci jsou to
všichni výborní. Jen jsme je museli všechny
předabovat. I ty kanadské – pro jejich silný
přízvuk. Ale jinak Martin Freeman se zhostil
role Rembrandta van Rijna výtečně. Musíme si
uvědomit, že Rembrandt byl ve své době velmi
slavný a úspěšný, takový Bill Gates nebo Mick
Jagger. Každý se s ním chtěl znát. A Martin ve
filmu vystupuje jako taková rocková hvězda
renesance.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Rozhovor s Peterem Greenawayem
Noční hlídku jste natočil v široké
mezinárodní koprodukci a k některým
dokončovacím pracím jste využil
i pražské postprodukční studio Avion.
Kolorista Geoffrey Case popisoval, že
jste po nich chtěl téměř neproveditelné
(okem neviditelné) technologické
postupy.
Potřeboval jsem zachytit šero. Plátno
Rembrandtova obrazu je šerosvitné, stíny nikdy
nejsou zcela černé. Je to niterný kontrast, které lidské oko možná nepostřehne, ale je v tom
právě ta emoce, podprahový pocit mystéria,
něčeho možná neviditelného, ale pocitově
vnímaného. S kameramanem Reinerem van
Brumelenem jsme perfekcionisté. Potřebovali
jsme, aby výsledek nevypadal jako film, ale jako
malba, jako obraz.
Proslýchá se, že byste rád v Česku natočil svůj další film. Co je na tom pravdy?
Byl jsem v Praze před dvanácti lety a myslím,
že odpovídá mým záměrům na film o malíři
Oskaru Kokoschkovi. Věřím, že mi Praha má co
nabídnout. Nosím to téma v hlavě už několik
let. Kokoschka, můj oblíbenec, žil v Praze tři
roky. Miloval vdovu po Gustavu Mahlerovi,
ale nemohl s ní být, a tak si vyrobil loutku
s autentickými tělesnými otvory, která mu
suplovala jeho lásku. Tenhle životní příběh
mě zajímá. Ano, uvažuji o tom, že se sem
někdy přesunu a natočím o něm svůj f ilm.
Rád bych do něj obsadil do hlavní role Johna
Malkoviche.
Využijete české herce?
Samozřejmě. Vím už, že někteří vaši herci umí
perfektně anglicky, takže by odpadly komplikace s dabováním.
Vystudoval jste malířství. Kam spadají
vaše první úvahy na téma Noční hlídky
a jak dlouho jste potom pracoval na
scénáři?
To je dlouhá historie. Měl bych asi začít v 60.
letech, kdy jsem studoval na umělecké škole
ve východním Londýně. Všichni moji profesoři
zbožňovali Rembrandta, což mi dávalo dobrý
důvod, abych ho nenáviděl. Dostal jsem se
k němu, jak to tak bývá, když mi přestal být
předhazován. Zjistil jsem, že ať je to jak chce,
jeho vliv na další generace malířů je nesporný.
Právě to mne přimělo se jím podrobně zabývat.
Řeknete si, že Rembrandt byl jedním z mnoha,
že třeba mnozí méně známí renesanční malíři
ho předčili, nemluvě o dalších generacích.
Podstata jeho génia totiž spočívá v tom, jaký
vůbec byl.
Podrobně je znám jeho životopis, jeho
trable s obživou, se ženami či establishmentem. Jaký tedy podle vás byl?
Rembrandt byl demokrat, republikán, humanista a dá se říci, že i postfeminista a určitě
také postfreudista. Maloval děti s pokakanými
prdelkami, staré lidi, anonymní děvečky, zkrátka neskrýval nikoho a nic. Zajímal se i o italské
hrdinské eposy a římskou mytologii. Zkrátka
byl v pohodě. Nemusíte mít doktorát z klasické
literatury, abyste mu porozuměli. Jeho obrazy vzbuzují reakci u kohokoliv stejně silně už
celých 400 let (pozn.: v r. 2006 uběhlo 400 let
od Rembrandtova narození).
Satirický obraz zmateného
Amsterodamu
Vaše filmy jsou zjevné inspirací renesančních malířů, dokonalostí detailů,
skladby či šalby světla a tmy, šerosvitu.
V čem je pro vás Rembrandt odlišný
a jedinečný?
Musel jsem si vyřešit svůj osobní problém
s nizozemskými mistry. Mým oblíbencem je
totiž Vermeer, kterému jsem složil poctu ve
svých filmech a udělali jsme o něm operu, takže
z čistě pracovních důvodů jsem se od něho
musel odpojit. Problém byl v tom, že Vermeer mi
připadá jako moderní malíř, omylem zasazený
do 17. století, kdežto Rembrandt je čistým produktem své doby. Jeho barvy jsou jiné, a proto
i film o něm musí být v jiných barvách. Jeho
svět je černé plátno, které postupně osvětluje
stále víc různých světelných zdrojů. Tady mi
došlo, že Rembrandt byl vlastně filmař. Jelikož
kinematografie je vlastně o tom samém, o černém okénku, které postupně zaplňuje světlo,
a také filmové okénko je jako obraz v rámu.
Tedy shrnuto: Rembrandtova Noční hlídka je
jediný filmový rámeček, který jsem já přenesl
na filmové plátno.
Nakolik se film shoduje s historickou
skutečností? Nakolik byl přizpůsoben
scénáři a příběhu?
Historie neexistuje. Existují jen historici. Podívejte se na spisovatele a autory her, jak si hrají
a bravurně manipulují s historií! Vůbec nejlepší
je v tom Shakespeare, který počínaje Richardem
III. představil světu značně pokřivenou vizi
anglické historie a profilu jejích králů. Na jeho
omluvu lze říci, že nebyl historik, ale dramatik,
který chtěl zaujmout a pobavit diváky. Zároveň
ale byl ve službách politické propagandy. Takže,
shrneme-li to, nejlepší historici jsou vlastně
ti nejlepší „píárkáři“. Zpochybněte jakýkoli
historický detail ve filmu a já vám dokážu, že
mi to nemůžete dokázat.
Zkuste nastínit zápletku Noční hlídky?
Nastínit... Noční hlídka byla namalována
v roce 1642. Je na ní vyobrazeno celkem 34
lidí v jakémsi organizovaném zmatku. Na první
pohled se jedná o cvičnou střelbu mušketýrů.
To je ovšem velmi průhledný první plán. Pak
si všimnete malého adolescenta ve vojenské
uniformě šité na míru. Je k nám otočen zády
a střílí z muškety v opačném směru. Tedy
zjevná hloupost! Něco jako kdybyste stříleli
na Piccadilly z opačné strany. To byla první
důležitá věc, která mě zaujala – malá, ale
značná disproporce. Začalo mne zajímat, co
a proč se stalo. Vzpomněl jsem si, že historikové
nazvali Noční hlídku „souborem 51 mystérií“. To
mi dodalo. Řekl jsem si, že se pokusím všechna
tajemství odhalit naráz.
Z obrazu „vytahujete“ několik rovin.
Dlouho jste jej studoval. Můžete seřadit
ony roviny, vrstvy či mystéria podle
důležitosti?
První, a možná hlavní tajemství je, že obraz
je satira. Když jsem se na něj pořádně podíval
v muzeu (pozn.: Rijksmuseum v Amsterodamu),
zjistil jsem, že je to řízený zmatek, výsměch
tradici a pořádku. Říkal jsem si, že policejní
dohled je tam právě proto, aby si toho lidé
nevšimli. Rembrandt se vysmívá a žaluje.
Ukazuje na vrstvu dvanácti vládnoucích rodin,
které v jeho době „znamenaly Amsterodam“.
Střílející mušketýři tedy možná představují
členy nizozemské společnosti bojující o své
místo na slunci. Proto muškety střílí každá
jiným směrem. Další, chcete-li historický,
rozměr je ten, že Amsterodam byl ve 40.
letech 17. století bylo čerstvě konstituovaným městem na vzestupu, které se krátce po
vyčerpávající nizozemsko-španělské válce
teprve začalo utvářet. Pro současné srovnání
– tehdejší Amsterodam byl jako dnešní celkově
zmatené Rusko. Právě proto je Rembrandtův
obraz momentka, protože za dalších třicet
let to bylo už zcela jiné město. Uklidněné
a vyrovnané.
Noční hlídka, obraz hlavní hrdina.
19
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Ztotožňujete se ve filmu více
s Rembrandtem nebo s jeho dobou?
Zřejmě s obojím. Zajímám se o outsidery. Stejně jako kreslíř v mém prvním filmu Umělcova
smlouva byl i Rembrandt outsider. Syn mlynáře
z Leidenu, který se chce prosadit ve velkém
a bujícím Amsterodamu. Na rozdíl od postavy
v Umělcově smlouvě, která ve snaze zařadit
se mezi smetánku činí vždy opačné kroky,
Rembrandt měl štěstí. Svůj nesporný talent
prodal s pomocí správných lidí. Než namaloval
Noční hlídku, scházel se s intelektuály a sobě
rovnými, ale pak, navzdory tomu, co obraz
zřejmě představuje, doslova padl do náruče
bohaté vrstvy, která ho začala zahrnovat
žádostmi o portréty atp. Rembrandt satirik
se stal zároveň Rembrandtem pragmatikem,
který věrně maluje portréty boháčů, aniž by se
jim přímo vysmíval. Proto zůstal nad věcí.
Můžete popsat vztah mezi Saskií
a Rembrandtem? A jaký prostor dostal ve
filmu? Po Saskiině smrti představujete
v příběhu Rembrandta coby sexem
posedlého...
Ve filmu jsou zobrazeny tři hlavní vztahy, které
Rembrandt udržoval. Každý z nich představuje
konkrétní typ řekněme spíše pragmatické vaz-
Peter Greenaway – * 5.4.1942 v Newpor-
tu, Wales. Vystudoval malířství a v letech 196576 pracoval jako střihač dokumentů britské
Ústřední informační služby. Natáčel krátké
filmy, maloval a psal knihy. Prvním hraným
filmem byla tříhodinová surrealisticko-patafyzická mozaika o ptačím viru přenášeným na
lidi a dávajíc jim výjimečné schopnosti Fallové
(1980).
Coby režisér „příběhových“ filmů však debutoval v roce 1982 historickým snímkem Umělcova smlouva – divácky zřejmě nejvstřícnější
vražednickou šarádou, odehrávající se koncem
17. století na venkovském sídle, kde pozvaný
kreslíř má vyhotovit dvanáct obrazů domu,
ale postupně se sám stává předmětem sázek
a intrik, ze kterých není úniku. Manýristicky
pečlivou monotónnost vyprávění, založenou
na principu opakování týchž úkonů, zvýrazňuje
hudba Michaela Nymana, který se následně
bude podílet na všech důležitých Greenawayových filmech. „Je to příběh o smyšlenkách
a pletichách, o kresbách a o tom, co se stane,
když je spojíme v číselné soustavě od jedné do
dvanácti,“ komentuje film režisér.
Prakticky každé jeho další dílo je nejen složitým
rébusem, ale také šokující výpovědí sbírající
různé sexuální, vražedné i jiné zvrácenosti
včetně kanibalismu. Svými stylizovanými
filmy s dominující vizuální složkou se zařadil
k nejzajímavějším současným tvůrcům. Jeho
práce s barvami a osvětlením záměrně prozrazuje jevištní konvence – často se od jasného
20
by. Vztah se Saskií je nejdůležitější. Saskia je
schopná obchodnice s obrazy a Rembrandt je
nadaný malíř, který jí přináší zisk. Nikdo však
neříká, že by mezi nimi nebyla vášeň. Druhý
vztah je čistě sexuální. Rembrandt, který se
Saskií nikdy sexuálně neexperimentoval, dostal
po Saskiině smrti až „úchylný“ prostor. A do
třetice – sentimentální vztah mezi zralým
mužem a o dvacet let mladší dívkou. Vztah jistě
o sexu, ale více o protektorství a ideálu „čisté“
lásky. Tento vztah však tragicky uzavíral jeho
život bez žen, jež mu zemřely a Rembrandt se
vrací zpět na okraj společnosti.
Vášeň, rozum, peníze
Jak se vám podařilo vizuálně vytvořit
svět Noční hlídky?
Znáte to. Historické filmy bez hollywoodského
rozpočtu nejsou historické filmy. Nechtěl jsem
být terčem posměchu jenom proto, abych kvůli
nedostatku peněz nemohl uhlídat „věrnost
tašek na střechách“. Co mi tedy zbývalo? Vsadit obraz na divadelní prkna? Udělat z toho
divadlo? Divadelní jeviště je přece také zprvu
tmavé, má potom postupně také temné a světlem přepálené kouty. Zkrátka, divadelní jeviště,
a to nejen z finančních důvodů, bylo ideální pro
plastické zpodobnění Rembrandtova plátna.
osvitu určitých rekvizit či částí prostoru přechází k naprostému zatemnění, kdy zůstávají
patrny kromě komíhajících se lidských postav
jen rozžaté svíce. Pak následovaly filmy Zet
a dvě nuly (1986), Architektovo břicho (1987),
adaptace vlastního románu Topení po číslech
(1988) a především vynikající spektákl, opět
podle vlastní knihy, Kuchař, zloděj, jeho manželka
a její milenec (1989). Děj makabrózního příběhu se odehrává v rozmezí osmi dnů v prostředí
luxusní restaurace, kam pravidelně dochází
Statisté z obrazu v křečovitých pózách, afektovaní, to je přesně to, co divadlo dovoluje.
Takže o čem film vlastně je?
O sexu a smrti! O čem jiném!? A o penězích,
které když jsou, tak to nevadí, a pokud nejsou,
tak to vadí fakt obrovsky. Peníze naruší sex
a v důsledku celý vztah. Pro život jsou nebezpečnější peníze, nikoliv smrt!
Jak jste pracoval s hudbou a se zvukem
vůbec?
Vyhnul jsem se obrovským těžkostem při hledání
dobové hudby. Doboví autoři pro mne zkrátka
nebyli nic moc. Nakonec jsem vybral hudbu italského skladatele Giovanniho Solamara, kterou jsem
spolu s Wlodzimierzem Pawlikem částečně upravil.
Podle mě dodává filmu tu správnou atmosféru.
Co by mohlo odradit potenciálního
diváka, aby film nenavštívil?
Myslím, že nic. Film má několik rovin, které bezpochyby osloví každého diváka. Není to jen suchý
rozbor malířské techniky 17. století. Je to film
o sympatiích a empatii, o muži, který se navzdory
společenským překážkám prosadil. A jako tradičně
také o rozumu, svědomí a smrti. Co víc byste si
chtěli od mého filmu přát?
gangster Spica s manželkou Georginou a svou
suitou. Žena si tu pod nenápadnou patronací
majitele podniku najde milence, s nímž se zde
miluje na nejrůznějších místech. Její nevěra je
ale odhalena a gangster muže zabije. Konečné
slovo má však mstící se manželka – ještě než
svého manžela před stolujícími popraví, donutí
jej sníst sousto z upečeného milence.
Než Greenawayova posedlost statickými obrazy
a kaligrafií přerostla hranice únosnosti filmového vyprávění, natočil ještě Prosperovy knihy
(1991) a především, opět podle své knižní předlohy, vrcholné dílo Dítě z Maconu (1993). Film je
předveden jako velkolepé divadlo s prologem,
třemi dějstvími a velkolepým finále. Základem
je schéma „her o zázraku“, jež byly v barokní
době uváděny katolickou církví s cílem oslabit
reformační proudy. Je to podobenství o zneužívání dětí, o moci církve, která má „patent na
zázraky“, i o snadném ovládání zfanatizovaného
davu. Ve formě výpravných obrazů statických
seskupení postav, s bohatým hudebním doprovodem, liturgickými, rituálními a krutými obřady
a s využitím iluzionismu a archetypálních kulturních prvků, vznikla sugestivní a dokonalá
podívaná. Z množství filmů je dlužno uvést ještě
u nás uvedený film – perverzní feérii 8 1/2 ženy
(1999) a neobvyklý pohled na projekt Evropské
unie Člověk ve sprše (2001). Zatím posledním
a u nás právě uváděným režisérovým dílem
je v polsko-kanadsko-nizozemsko-německé
koprodukci natočený výpravný film o příběhu
z Rembrandtova obrazu Noční hlídka (2007).
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Ida Kaiserová
Máma profesorkou?
Univerzita jako místo předávání vědění by měla být teoreticky otevřena všem v závislosti
na intelektuálních schopnostech a dovednostech. Že tomu tak v našich podmínkách není,
dokládá osobní příběh plzeňské vysokoškolské učitelky, která se dostala do střetu se
svým zaměstnavatelem. A poučení, které z jejího sporu plyne? Pokud jako žena působíte
v akademické sféře, na děti a mateřskou zapomeňte. A opovažte si stěžovat…
Pedagožka na vysoké škole?
Na jistotu zapomeňte!
Jak celý spor začal? Dovolila jsem si upozornit svého zaměstnavatele, Západočeskou
univerzitu, že systém opakovaných smluv na
dobu určitou, ve kterém musí většina vysokoškolských pedagogů fungovat, má nesmírně negativní dopad na pracovní podmínky
zaměstnávaných matek. Rektorovi, kterému
jsem stížnost poslala, jsem popsala vlastní
zkušenost. Ze zákona má každá zaměstnaná
žena záruky, že její pracovní poměr bude
zaměstnavatel respektovat i po dobu mateřské
a rodičovské dovolené. Jenže žena, která v ČR
učí na vysoké škole, mívá obvykle uzavřenou
smlouvu na dobu určitou, dejme tomu na rok
či dva. Povije-li potomka a pak s ním zůstane tři roky doma, nárok na ochranu svého
pracovního poměru nemá. Pokud vyprší její
pracovní smlouva na dobu určitou, může se
zaměstnavatel jí i jejich „nadstandardních“
nároků elegantně zbavit. Prostě jí neprodlouží
smlouvu.
Pracovní právo sice nedovoluje uzavírání smluv
na dobu určitou více jak po dobu dvou let, ale
české vysoké školy mají ze zákona výjimku.
A tak smlouvy na dobu určitou mohou dávat
donekonečna. Pro vedoucí pracovníky je to
nesmírně pohodlné, pro jejich podřízené je to
často nesmírně ponižující. Pro ženy s malými
dětmi je to na hranici únosnosti.
Za lepší práci lepší trest
Abych o práci nepřišla, vracela jsem se alespoň na částečný úvazek velmi brzy (po roce)
po narození svých dětí a snažila se dát svému
nadřízenému najevo, jak moc o práci stojím.
S dětmi ve věku čtyři a dva roky jsem psala
a dokončila doktorskou práci, a byla za ni
oceněna stipendiem jedné významné nadace.
Bezdětní mužští kolegové v mém věku tehdy
své doktorské práce ještě zdaleka dokončené
neměli. Zřejmě byli zaneprázdněni. A reakce
zaměstnavatele? Po každém návratu z mateřské mi byla přidělována jiná a v podstatě
horší práce, musela jsem učit nové a nové
předměty a po nocích si vytvářet nové a nové
přípravy. A to ani nemluvím o platových rozdílech. Ty vznikaly působením systému, který
nepředpokládá, že by žena s malými dětmi
chtěla či směla učit na vysoké škole.
Nekonečný příběh
Po osmi letech opakovaných smluv na dobu
určitou, podprůměrného oceňování a nejistoty
jsem se rozhodla bránit. Nejprve jsem oslovila odborovou organizaci s tím, že kolektivní
smlouva, kterou tehdy tato organizace uzavřela s vedením univerzity, zakazuje donekonečna uzavírat pracovní kontrakty na dobu
určitou. Představa, že by odboráři měli opustit
své nepsané zvyklosti ve prospěch psaných
předpisů a smluv, v nich vyvolala upřímné
zděšení. Pracovní podmínky vyučujících matek
je v podstatě nezajímaly.
O několik měsíců později jsem přešla do
ofenzívy. Odmítla jsem podepsat novou
pracovní smlouvu, na které bylo v den, kdy
mi ji tajemnice katedry předala, měsíc staré
datum. To, že jsem několik týdnů pracovala
bez smlouvy, se stalo mj. předmětem soudního
sporu, který jsem s univerzitou v následujících
měsících vedla. Soudní při, která se týkala
nároku na smlouvu na dobu neurčitou jsem
po pěti stáních vyhrála.
V lednu roku 2007 jsem tedy opět nastoupila
do práce. Na rozdíl od ostatních kolegů jsem
nesměla učit, vykonávala jsem nepotřebnou
práci, která neodpovídala mé kvalif ikaci
a také jsem musela své příchody a odchody
jako jediná z naší katedry hlásit sekretářce. Od
diskriminace tak můj zaměstnavatel plynule
přešel k pracovní šikaně.
V únoru jsem dostala výpověď z důvodů
reorganizace, kterou jsem napadla druhou
žalobou. Po návrhu soudkyně jsem svolila
k jednání o ukončení pracovního poměru
mimosoudní dohodou. S vedením univerzity jsem jednala celé léto, nakonec jsme se
dohodli. Neprozradím na čem, jsem vázaná
mlčením, ale mohu jen říct, že univerzita
byla v podstatě rozhodnutá, zbavit se mě za
každou cenu.
Na šikanu jsem během jejího průběhu také
upozornila inspektorát práce. Ten mi po dlouhých třech měsících napsal, že zaměstnavatel
postupoval správně, protože o pracovní dobu
i náplň práce jsem ho dle šetření, které si na
pracovišti inspektorát provedl, sama požádala. Není tedy možné považovat jeho zacházení
se mnou za nerovné či diskriminační.
Vzhledem k tomu že zjištění inspektorátu se
nezakládalo na pravdě, stěžovala jsem si na
jeho postup ombudsmanovi, jehož kancelář
mi po osmi měsících sdělila, že inspektorát
bohužel nemá povinnost si skutečnosti uvedené v konkrétní stížnosti ověřovat, a proto
nemusel dojít k příliš realistickým závěrům.
Kancelář ombudsmana ve své zprávě dále
uvedla, že může navrhnout zákonodárcům, aby
inspektoráty práce napříště měly povinnost
tato šetření provádět. Pikantní je, že kanceláři ombudsmana k prošetření mé stížnosti
stačil jeden krátký telefonát před Vánoci.
To, že jsem měla šuplíky plné dokumentů,
dvě žaloby, rozsudek okresního soudu atd.,
na kancelář ombudsmana zřejmě neudělalo
žádný dojem.
A stačilo by tak málo…
Složitý spor lze zobecnit: ani univerzita, ani
soud, ani inspektorát práce, ani ombudsman
nechtěli řešit ten na počátku vyřčený konflikt
mezi nárokem na ochranu v mateřství, který
u nás zakládá nejen české ale i evropské právo a pracovními smlouvami na dobu určitou.
Pokud budou univerzity moci donekonečna
uzavírat smlouvy na dobu určitou a zároveň
neošetří psaným a vymahatelným předpisem
ochranu svých zaměstnankyň v mateřství,
zůstanou české vysoké školy, povolané
k předávání demokratických hodnot svobody
a rovnosti, prostředím hluboce diskriminačním
a diskriminujícím.
21
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Dokončení citátu z knihy přísloví šalamounových „Dům i majetek lze ...“ naleznete v tajence.
Vyluštění tajenky z čísla 316: ... jako na nesmírný poklad, který tu čeká, aby byl dobyt
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Božena Dlouhá (Pardubice), Jan Horák (Praha), Daniel Rathouský (Brno)
Soutěží se o: 3x CD U mikrofonu Miloš Kopecký – 105 minut dobré nálady s M. Kopeckým a M. Horníčkem
Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod:
www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní
prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
Nikoho nezajímá, že si ještě
dokážu života pěkně užít...
...ale i já miluji rychlá auta, divoké večírky,
ženský, technoparty, spaní pod širákem,
cestování, skoky padákem, chlazené
Chablis i suši z ryby fugu.
A nemůžu za to, že mi
v důchodu zbývá
akorát na dva rohlíky s
vlašákem...
22
...a navíc jsem se
právě trochu počůral
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | INZERCE | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
Umět neškrábnout lak
Gerold Miller ukazuje, jak současnost ovlivňuje klasickou disciplínu geometrického
a minimalistické umění.
foto: jan mahr
Českobudějovickému Domu umění jsme v Novém
prostoru dosud věnovali jen krátké anotace
k zahraničním výstavám. Ať už se týkaly Holanďana Jana van der Ploega nebo Japonce Atsua
Hukudy, nešlo v nich dostatečně zdůraznit,
nakolik jsou součástí důsledné dramaturgie této
výstavní síně. Krajinek se v ní totiž nikdy nedočkáme. Vyhrazena je umění bez obsahů a nejčastěji představuje autory akcentující geometrii,
prostorové rysy galerie či působivost materiálů,
tvarů a barev. Protože se dramaturgie tříbí od
roku 1998, kdy ji převzal umělec Michal Škoda,
tvoří ji dnes takoví umělci více než z devadesáti
procent.
Stále o tomtéž
Berlíňan Gerold Miller patří k těmto devadesáti
procentům. Za tři roky mu bude půl století a ve
své práci se pevně drží geometrického tvarosloví.
Obtížné by však bylo rozhodnout, jestli jeho díla
považovat za obrazy, objekty nebo instalace.
Například sérii Instant vision v Českých Budějovicích by laik označil za obrazy. Dokonale nalakované hliníkové destičky s trojicemi barevných
kruhů asymetricky obklopujících kruhový otvor
fascinují špičkovým provedením a neobvyklými
barevnými odstíny. Kvalitou povrchové úpravy se
klidně mohou měřit s laky luxusních aut.
Povrchová dekorace by nás ale neměla svést
k unáhleným rozhodnutím. Destičky mají také
svou prostorovou dimenzi: několikacentimetrovým bokem odstupují od stěn a středovými otvory ukazují své dutiny. Millerovu tendenci dobrat
se nejen rozhraní mezi obrazem a objektem,
ale také prostorové instalace, završuje černá
výmalba některých stěn, na nichž destičky visí,
nebo fotografie, na kterých tytéž výlisky dostaly
roli rachtajících kačerů uvázaných na šňůře za
autem. Návštěvník má být vystaven celku, v němž
jedno vstupuje do druhého a třetího, aniž by
mohl vyslovit konečný ortel.
Nedá se říct, že by v tom Miller byl inovátorský.
Podobně uvažuje hodně umělců, dokonce by se
dalo mluvit o jakési základní gramatice umělců
navazujících na minimalismus. Gerold Miller
se s ničím netají. Otevřeně se hlásí jak k minimalismu, tak k hard-edge malířství, pro nějž je
příznačná ekonomie forem a čistota povrchů
a barev. Protože se však pionýři hard-edge prosazovali v době, kdy Miller tahal opravdického
kačera, nesnaží se přiblížit jejich odkazu, ale
rozvíjet ho. Výstavě přitom vůbec neubližuje,
že ani v tom není revoluční.
O něčem úplně jiném
Umění se dá sledovat z různých perspektiv. Zajímavým může být například pohled na proměny
umění ve vztahu k vývoji technologií. Každý
třeba považuje za samozřejmé, že webové umění by nebylo bez rozvoje virtuálních sítí. Přímé
i nepřímé otisky technologií však lze sledovat
také u klasických disciplín, včetně non-objektivního geometrického umění, k němuž se řadí
Millerova díla. V Instant vision je to používání
industriálního hliníkového prefabrikátu a vyspělé
metody barevného nástřiku. Také v tom „co je
namalováno“ se ale Miller odpichuje od věcí, skrze
něž technologie vnášejí geometrii do každodenního života. Design, móda či počítačová grafika
vytvářejí nové kombinace geometrických prvků
jako na běžícím pásu a Miller si mezi nimi vybírá ty
nejbližší vlastní slabosti pro minimalismus. A jeho
starostí je, aby své vzory vzdálil původu a učinil
je součástí světa čistých forem, kde je hlavní vnímání tvarů, barev, lesků, materiálů a konstelací
na ploše i v prostoru. Nikoliv bez příčiny Miller
byl před čtyřmi lety zařazen na putovní přehlídku
Minimalpop, kde byla celá skupina umělců „usvědčena“ z podobných inspirací. Takto dnes vypadá
umění, které působí jako nekonečná řada variant
téhož, ale nikdy není tímtéž.
Gerold Miller. Dům umění, Nám. Přemysla
Otakara II 38, České Budějovice. Výstava potrvá
do 23. listopadu.
JIŘÍ DAVID
PAVILON
Po Jiřím Kovandovi a Krištofovi Kinterovi se v krakovském Dominik Art Projects představuje
třetí český autor: Jiří David. Vsadil na malované obrazy, které se autora známého překvapivými skoky z polohy do polohy drží překvapivě dlouho. Typická je pro ně výrazová mnohotvárnost, kombinace zobrazování a abstraktních úseků, fragmentárnost, zasmušilost a převaha
šedé, hnědé, popelavé… však ani název výstavy nemá vlévat do žil radost a optimismus.
Už dlouho se nestalo, aby v historické zóně Prahy vznikla malá,
nezávislá galerie vedená mladými umělci a určená pro jiné mladé
umělce. Ondřeji Pfeifferovi a Pavlovi Stercovi se to podařilo.
Záštitu nad malostranským výstavním prostorem Pavilon převzala
Akademie výtvarných umění. Vzhledem k tomu, ze AVU už má jednu
galerii v hlavní budově, zaslouží si její exportní politika pochvalu.
Jiří David: When Hell Freezes Over. Dominik Art Projects, Mikolajska 5/2, Krakov, Polsko.
Výstava potrvá do 25. listopadu.
Pavilon. Mostecká 3, Praha 1.
23
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | INZERCE | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Tereza Marečková
Historie puklin a výčnělků
O dnešním světě se říká, že je uspěchaný. Pokud se z jeho tempa chcete na moment vymanit, poplujte do bezvětří mýtu. Do časů, kdy Měsíc kladl vejce do moře a Velká ryba
z nich pak vyhlídala jeho děti. Uhoupá vás na chvíli harmonicky neměnný svět prvních
bytostí – prvních Puklin.
Dcery měsíce
Když byla vejce nakladena, mohli se z nich
postupně zrodit noví obyvatelé pobřeží. Bytosti prosáklé vodou, zvenčí i uvnitř na pomezí
lachtana a člověka. Cosi jako mořské panny
zbavené klišé krásy oplodňované mořem a větrem. Ženy. Měsíc živí jejich schopnost obrody
života, jednou za kruh času spouští strůček
krve z Puklin do skalní průrvy, která se s nimi
dělí o jméno. Vše je nekonečné a spokojeně
klidné. Jednoho dne se bez zřejmé příčiny zrodí
místo malé Pukliny Zrůda. Na místě, kde má být
pahorek, je nesmyslný a nehezký výčnělek. Když
se tato událost opakuje, nedá se už pokračovat
v jednoduchém shazování malých Zrůd ze skály.
Je na čase přistoupit na změnu, která přichází,
ať chceme nebo ne. Začíná se utvářet svět, jak
ho známe dnes.
Tuto šokující a nebezpečnou historii lidstva se po
dlouhá léta snažili badatelé zakrývat a zamlžovat. Každému ale z jeho osobního života musí
být zřejmé, že o ní už někde v koutku duše věděl
… Stařičký římský senátor se po dlouhém váhání
rozhodl uchopit tu křehkou matérii, porovnat
zachycené výpovědi prvních žen a prvních
mužů a pokusit se o objektivní mozaikovité
zrekonstruování první skutečnosti. Vztah dvojího obyvatelstva světa je tabu. Je totiž určený
a uzákoněný. Ženy jsou na jedné straně uctívány
jako bohyně, sochy jejich krásy provází každý
krok smrtelníka, na druhou stranu nejsou víc
než otrokyně. Aby byl udržen alespoň vnější
smír, musela se původní pravda ututlat.
Nobelův nadhled
Doris Lessingová dostala minulý rok Nobelovu cenu mimo jiné proto, že se nebojí jít ke
kořenům problému. Je jí devětaosmdesát let
a nebere si servítky. Chladně a s diagnostickým
nadhledem popisuje hemžení Puklin a Zrůd.
Důležité je, že v žádném případě nestraní ani
jednomu druhu. Dárkyně života jsou nekonečně
líné a stereotypní. Vůbec by je nenapadlo překročit hranici pobřeží. Proč? Malíci – postupně
dojde na tento méně drastický název pro divné
druhé pohlaví – jsou naproti tomu sice agresivní, ale umí si hrát, zvídavě zkoumají celý
ostrov, nespokojí se s prvním řešením. Že by
jedni bez druhých zemřeli je po krátkém čase
nad slunce jasnější. Že by ztratili smysl. Proč
si i přesto působí celý život tolik bolesti, je
autorčino věčné téma.
Puklina je esej o vztahu přestrojená do románu.
Vyprávění neprožíváme skrze postavy a jejich
emocionalitu, jak to tak bývá zvykem. Udržuje
se (badatelský) odstup, jen místy prolomený do
vřelejšího obrazu. Jedním z nejsilnějších je první rozpoznání vlastních rysů ve tváři potomka.
Tento moment odhalí a navždy ztvrdí význam
pokolení Malíků na světě. Až na tyto chvíle
poznání souvislostí mužů a žen se vše odvíjí
jako propírání prastarých pravd při draní peří.
A při něm člověku občas padá hlava únavou.
Historie Puklin je v obecných rysech vyřčena
hned na počátku knihy a postupně nabírá
konkrétnější rysy. Je protínána osobním
vyprávěním Římana, jehož realita obrací
naruby všechny náznaky původního řádu. Na
stará kolena se podruhé oženil, vychovává dvě
malé děti z nového manželství, zatímco jeho
žena tráví večery na tribunách gladiátorských
arén nebo na proslulých orgiích. Různé modely
soužití do sebe zapadají a vzájemně se předjímají. Nekonečná hra pokračuje.
Doris Lessingová
Puklina
Jota
Překlad – Petr Pálenský
Novinky na knihkupeckých pultech:
Petr Nikl
Jeleňovití, Meander, 2008
Nová kniha lesní lyriky Jeleňovití, je atlas
pozoruhodných bytostí obklopených snovou
noční atmosférou tajůplného lesa. Kniha je
doplněna i hudebním CD s nezaměnitelným
přednesem autora, který ví, jak píší jeleni.
24
Jonathan Litell
Laskavé bohyně
Překlad Michala Marková, Odeon, 2008
Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS nás provede několika
různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí
i do zázemí. Tento monumentální exkurz do duše malé rybky mezi
válečnými zločinci získal Velkou cenu Francouzské akademie.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | INZERCE | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
Zhudebněné babí léto
Američtí The Sea and Cake na své osmé desce Car Alarm nic neřeší, neexperimentují,
nedělají revoluci a přitom zní podstatně originálněji nežli většina jejich kolegů
z indie-rockového světa.
Kvarteto The Sea and Cake vzniklo v polovině
90. let v americkém Chicagu a společně s Gastr
del Sol či Tortoise se zařadilo mezi nejvýraznější představitele místní post-rockové scény.
Od svých experimentálnějších kolegů se ale
The Sea and Cake vždy lišili inklinací k nenuceným pop-rockovým písničkám. Za čtrnáct let
existence vydali osm alb, to poslední Car Alarm
spatřilo světlo světa minulý měsíc. Stejně jako
loňské Everybody potvrzuje, že každá z nahrávek
The Sea And Cake je jiná, a přesto jsou vlastně
všechny stejné.
Útulná hudba
Zvuk značky The Sea And Cake poznáte vždy, ať
už schopní instrumentalisté kvarteta čerpají
z brazilských rytmů, africké hry na kytaru nebo
své skladby obohacují elektronickými šumy
či jazzovou improvizací. Skladby postrádají
agresivitu a vlezlost, co jim naopak nechybí
jsou výrazné melodie, ty jako by čekaly na to, až
si je posluchač najde a zamiluje sám. Výrazným
poznávacím znakem The Sea And Cake je zvláštně zabarvený vokál Sama Prekopa. Zní ležérně
a zároveň odtažitě, Prekop si zpívá pro sebe,
zdá se, že ho posluchači příliš nezajímají.
Trio výše popsaných chicagských kapel spojuje
postava bubeníka Johna McEntire, který byl
v první inkarnaci v Gastr del Sol, odtud odešel do slavných pionýrů post-rocku Tortoise
a následně se účastnil aktivit The Sea and Cake.
Jeho jazzově decentní, přesto ale účinné rytmy
jsou dobrým protipólem Prekopova líného hlasu
a kapelu vysvobozují z ospalosti pomalých kytarových riffů. I na nové desce zůstává kvarteto
z Chicaga věrné svému stylu a žádné vylepšování
se nekoná. V jejich hudbě se vždy dalo pohodlně uhnízdit, až jste se v ní cítili útulně jako
v babiččině domě, kam jste jezdívali v dětství
na prázdniny. Není v ní nic znepokojivého, na
druhou stranu je každá euforie jemně tlumená
a někdy chybí jen málo, aby vám skladba unikla
pozornosti. To by ale byla velká škoda.
Vzpomínky na prázdniny
Sea And Cake nahráli své osmé album sotva
dokončili krátké australské turné. Písně načrtnuté na zvukových zkouškách rychle dodělali
a nahráli. Stačilo jim k tomu minimum času,
vždyť po těch dlouhých letech spolu hrají skoro
intuitivně. Sam Prekop spěchal za svým čerstvě
narozeným prvorozeným synem, baskytarista
Eric Claridge možná myslel na svoje výtvarnické
aktivity (obal desky je znovu jeho dílem) a John
McEntire si do studia odskočil z ležení Tortoise,
kteří už pracují na nové desce. Třicet pět minut
alba Car Alarm přesto nepůsobí odfláknutě či
uspěchaně. Naopak, časová tíseň v níž deska
vznikala kapele prospěla, místo zbytečného komplikování vznikly přímočaré písničky, ze kterých
dýchá radost ze společného hraní. Stará parta je
zpátky, šlape jí to jako dřív a ze vzájemné chemie
navíc vznikly bezprostředně zvláštní nápady, na
nichž by jiné kapely musely pracovat dlouho. Car
Alarm je možná i nejlepší počin kvarteta od jejich
bezejmenného debutu v roce 1994.
O desce hodně řekne videoklip k skladbě
Weekend, kterou pro ně natočil režisér Tim
Suton. Obrazová koláž sestavená z typicky roztřesených filmových záběrů home videa sleduje
partu kluků na letních prázdninách. Koupou se
v řece, jezdí na kole, nakupují v supermarketu
a v noci si v lese zapálí prskavky. Není to nic
hlubokého, přesto vás to vrátí zpět do časů,
kdy vám bylo -náct a v prosluněném prázdninovém dni se svět zdál být nádherně jednoduchý.
Podobně neobyčejně obyčejné je album Car
Alarm, které je jako stvořené pro babí léto,
kdy vzpomínky z krásné letní idylky jsou ještě
čerstvé.
The Sea and Cake, Car Alarm,
Thrill Jockey, 2008.
MOGWAI – NAHLAS I POTICHU
Poslední část festivalu Stimul nabídne na pódiu divadla Archa hned dva výjimečné koncertní zážitky v jednom večeru. Nejprve se domácímu publiku představí
britský elektronický všeuměl Kieran Hebden (alias Four Tet) a legendární free jazzový bubeník Steve Reid, kteří spolu vytvořili duo překračující hranice žánrů.
Jejich koncerty jsou z velké části improvizované a stojí na dialogu dvou odlišných hudebních ér, které k sobě nachází v jejich podání cestu. Hlavní hvězdou
večera budou skotští post-rockoví revolucionáři Mogwai se svým čerstvým albem The Hawk Is Howling. Jejich vesměs instrumentální skladby jsou postavené
na dynamice střídání rychlých a pomalých pasáží a překvapivých zvratů. Jedna z nejzásadnějších (a nejkopírovanějších) rockových kapel posledních deseti let
přijede do České republiky vůbec poprvé.
Mogwai (UK), Kieran Hebden & Steve Reid (UK/USA), 15.11., Divadlo Archa, Praha.
25
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | INZERCE | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Navštivte internetové knihkupectví Kosmas.cz a vyberte si z pestré nabídky, která čítá přes 20.000 knih skladem.
Kromě kvalitních knih u nás najdete také zajímavé služby: e-mailové zpravodajství o nových knihách, přehled
připravovaných knih s možností záznamu, recenze z tisku, dárkový a vánoční servis, osobní odběr v Praze ad.
Těšíme se na Vaši návštěvu na adrese www.kosmas.cz
Tipy na vánoční dárky
Dýchat s ptáky
Obyčejné texty o světle
paměti, pravdě oblaků
a útěše míst
Václav Cílek
Václav Cílek v této knize
navazuje na předešlá
díla, především na Krajiny vnitřní a vnější
(2002, rozšířené vydání 2005) a Makom
- Kniha míst (2004, rozšířené vydání 2007).
Zabývá se znovu krajinou a místy, životním
prostředím a klimatem. Dokonce se opatrně
věnuje „popisu světa při velkém skoku
dopředu, při kterém jsme se víc soustředili
na výkon než na to, kam skáčeme...“. Knihu
doplňují kromě fotografií také ilustrace
z pozůstalosti malířky Olgy Karlíkové,
která třicet let poslouchala zpěv ptáků
a soustředěně jej zaznamenávala.
Dokořán, 250 str., naše cena: 253 Kč
(DPC 298 Kč)
Jělěňovití
Petr Nikl
Představovat Petra
Nikla, hravého umělce,
nositele četných
výtvarných, hudebních,
divadelních i literárních ocenění, by nebylo ničím jiným než
nošením dříví do lesa... kdyby právě po
lese nepobíhali fantaskní parohatí i rohatí
tvorové z jeho známých mezzotint.
Nová kniha lesní lyriky Jělěňovití, atlas
pozoruhodných bytostí obklopených
snovou noční atmosférou tajůplného
lesa, je souborem básní (písňových textů)
a drobných próz. Doprovázejí jej starší
ilustrace jělěňovitých, vytvořené hlubotiskovou technikou mezzotinty s měkkými
světelnými přechody, i drobné lineární
kresbičky, groteskně ilustrující, jak píší
jeleni. Vůbec poprvé je kniha doplněna
i hudebním CD.
Meander, 60 str., naše cena: 338 Kč (DPC 398 Kč)
List od Nimrala a jiné
příběhy
J. R. R. Tolkien
Toliken zasvětil svůj život
vytvářením Středozemě;
krom Hobita, Pána prstenů
a Silmarillionu se k ní váže
26
i řada jiných příběhů. Mezi ně patří i Příhody Toma Bombadila, cyklus básní a písní
o této tajemné bytosti. Součástí svazku je
ale i několik povídek, které vznikaly vedle
středozemského cyklu - Sedlák Jiljí z Oujezda, Kovář z Velké Lesné, List od Nimrala
a Tulák Rover.
Argo, 184 str., naše cena: 228 Kč (DPC 268 Kč)
Co se ztratilo
Catherine O’Flynnová
Osmatřicetiletá Catherine
O’Flynnová se v jednom
ohledu podobá literárním
velikánům jako H. G. Wells,
William Golding, Graham
Greene a J. K. Rowlingová:
tak jako u nich nebyla cesta k vydání jejího
prvního románu nijak jednoduchá. Její
rukopis Co se ztratilo, v němž mimo jiné
zúročila zkušenosti z práce v hudebním
megastoru, postupně odmítlo patnáct
agentů a pět nakladatelů. Ne že by byl
špatný, jen nezapadal do žádné žánrové
škatulky. Vydali ho nakonec v Tindal Street
Press a výsledek předčil i ta nejodvážnější
očekávání: kniha byla nominována na
všechny významné britské ceny a nakonec
vyhrála cenu Costa (dříve Whitbreadovu
cenu).
KNIHA ZLÍN, 240 str., naše cena: 204 Kč
(DPC 240 Kč)
Zlodějka
Sarah Watersová
Sarah Watersová je
pokračovatelkou nejlepší
tradice anglického románu
rozvinuté do výsostně
moderní podoby. V románu Zlodějka, odehrávajícím se roku 1862, nás
zavádí do Londýna a okolí, do nejrůznějších
prostředí a vrstev tehdejší společnosti.
Spolu s hlavní hrdinkou, Sue Trinderovou, se
ocitáme mezi spodinou živořící v nejubožejších částech Londýna a živící se pochybnými
způsoby. Sue se snaží vymanit z prostředí
podvodníků, ve kterém vyrostla, a její
nelehká cesta je plná nečekaných zákrutů
a zvratů. Autorka prokazuje svrchované
mistrovství v budování rafinované zápletky
i v barvitém líčení postav a prostředí.
Argo, 531 str., naše cena: 321 Kč (DPC 378 Kč)
Donžon - Dračí
hřbitov
Joann Sfar
Donžon je především
experimentální projekt,
který založili Joann Sfar
a Lewis Trondheim už
před deseti lety. Do Donžonu se už pustilo
osmnáct kreslířů, vydalo se 32 sešitů a tvůrčí
proces stále pokračuje.Postavy Donžonu
jsou antihrdinové. Jsou zbabělí, nešikovní,
lakomí nebo omezení, až úplně pitomí, ale
jsou strašně poutaví.Donžon se v novém
pokračování vrací ke svým českým čtenářům!
Argo, 49 str., naše cena: 253 Kč (DPC 298 Kč)
Rok krysy
Nová básnická sbírka
jednoho z nejčtenějších
českých básníků přináší
vedle citlivých evokací
přírody, stárnutí a básní
milostných též pozoruhodné epické „svědecké“ básně, obohacující
Jirousovu poetiku o nový rozměr.
Torst, 64 str., naše cena: 109 Kč (DPC 128 Kč)
Městské války
- Zlatý kříž
Pavel Renčín
Václav Vran pracuje
jako analytik v bance.
Vede všední život, který
udržuje pod kontrolou
pomocí mobilního telefonu, množství
peněz a povrchních přátel. Když si jednoho
dne krátí cestu z práce přes park, zaútočí
na něj démon. Přestože srážku díky oběti
neznámého muže v kroužkové zbroji přežije,
jeho život se navždy změní. Dále už příběh
pádí zběsilým tempem, strhává závoje
všední reality a odkrývá skutečnou duši
Prahy. Srdce města bije o překot. Kdo jsou
Pražané, co nosí pod kabáty meče? Kde se
vzali městští druidové? Jde o městskou
fantasy z České Republiky, která vypráví
o zrození hrdiny. Pokud je ovšem hrdina to
správné slovo.
Argo, 261 str., naše cena: 236 Kč (DPC 278 Kč)
www.kosmas.cz
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | INZERCE | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Petr Procházka
Juno – výtečný mix komedie a dramatu
Cool není asi první slovo, které vás napadne po přečtení zápletky o těhotné šestnáctce
hledající pro své nenarozené robě adoptivní rodiče. Juno je však vtipná, chytrá, svižná
a nesentimentální komedie. Juno je prostě cool.
Jason Reitman, syn rodáka ze slovenského
Komárna a režiséra hollywoodské první ligy
(např. Krotitelé duchů), Ivana Reitmana, se
divákům představil svou dráždivou prvotinou
Děkujeme, že kouříte zcela jinou cestou než
jeho otec. Prokázal, že má smysl pro černý
humor a v Juno k tomu přidal i velkou dávku
porozumění a nakažlivého optimismu. Vybral si
scénář bývalé striptérky Diablo Cody a pojal jej
coby průběh čtyřmi ročními obdobími - od dívčí
nezralosti, prvního a fatálního sexu, rostoucí
bříško, až ke kotrmelcům rozhodnutí – projdeme si cestu, která ukáže, že šestnáctiletý
adolescent je dospělejší než mnozí dospělí,
včetně budoucích adoptivních rodičů, ze kterých se vyloupne ne zrovna ideální pár.
Juno (Ellen Page) je mrňavá hubená školačka
v klukovských džínách, červené mikině, s umaštěným culíkem a ohnutými zády. Přešlapuje na
fotbalovém hřišti, kam si odstěhovala křeslo,
na kterém se odehraje ona osudová první soulož. Jejím komplicem je uťápnutý maratónec
Paulie, klučina se závislostí na oranžových Tic
Tacích. Pozitivní těhotenský test bohužel nejde sklepat jako teploměr. Takto do kreslených
úvodních titulků vkráčí snad nejsympatičtější
filmová postava posledních let. Dny a týdny
také dělají tiktak a šestnáctileté krásce se
brzy začne každý koukat nikoliv do očí nebo
do výstřihu, ale na kulatící se břicho. Potrat
nepřichází v úvahu. Jak z téhle zapeklitosti
ven? Adopce se zdá nejsnazším řešením, jež
dítěti zajistí patřičné finanční i citové zázemí.
Ale když si začnete myslet, že nový rodičovský
pár by mohl být tím pravým, připlouvají první
černé mráčky...
Během těch devíti měsíců se stanou věci, které
se dotknou i necitlivé duše filmového cynika.
Sympatické je, že se Reitman ty opravdu temné
okamžiky nepokouší prohlubovat uhrančivým
klavírem nebo dramaticky vážnými tvářemi
aktérů příběhu. A ani si z nich nedělá legraci.
Prostě a přímo jen prostříhává klaustrofobickou atmosféru maloměsta, přituplé charaktery vedlejších postav, ironické hlášky Juno
i nezvykle civilně paradoxní reakce Juniných
rodičů – „Doufali jsme, že bereš tvrdé drogy,
nebo že jsi někoho přejela jako normální děti.
A ty zatím přijdeš s těhotenstvím!“ Děj filmu
se soustředí na klíčové momenty hrdinčina
přerodu dívky v ženu. Sledujeme její pozvolné
lavírování mezi naivitou dětství a zodpovědností spojenou s přijetím nové úlohy matky.
Juno prochází během svých životních čtyř
ročních období zásadním vývojem a všechny
vedlejší figurky jsou součástí jejího pohledu na svět, součástí reality, která má tolik
barev a tváří, že se budete smát, budete dojatí
a budete tomu věřit.
Už po pěti minutách si Juno zamilujete, protože
kašle na slečinkovské stereotypy a manýry, je
milá, zábavná, roztomile sprostá, upřímná,
přirozená a ... těhotná. V každé scéně dokonale
rozpoznáte její frustraci, strach nebo nadšení,
přičemž ji nikdy neopouští brilantní schopnost
střílet bonmoty od boku. Reitman je natolik
chytrý režisér, že jeho Juno se nechová jako
běžná filmová hmota, je to pravý nezávislý film
s nemainstreamovým tématem, který se však
přesto tváří příjemně kamarádsky a divákovi
dává všechno, co potřebuje. A navíc ani citově
nevydírá. Kdyby takhle nenucené hořké komedie uměli točit čeští autoři, bylo by se opět na
co dívat, vrátila by se i divácká slast, a co víc
– divácká hrdost.
zrcadla
Umírající zvíře
Ambiciózní rodina vmanipuluje mladičkou Marii
Boleynovou do vztahu s prchlivým a přelétavým
Jindřichem VIII.. Ten se však naivní, oddané
milenky brzy nabaží a obrátí pozornost k její
starší sestře.
Kuba a jeho prostořeká Koza jsou svéráznými hrdiny
i průvodci prvního českého 3D animovaného filmu.
Připletou se ke stavbě Karlova mostu, vzniku Orloje,
příběhu Faustova domu, zapletou se s katem Mydlářem a spát jim nedá ani pověstný chlupatý duch.
Králova přízeň (VB, 2008, režie: Justin
Chadwick, 115 min., historické drama)
Kozí příběh – pověsti staré Prahy (ČR, 2008, režie:
Jiří Tománek, 80 min., animovaný)
27
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Alexandr Budka
stalo se že...
Jsem nedávno nedokázal dodržet pracovní
dobu prodejce NP. Každý prodejce má čtyři
hodiny pevné a čtyři variabilní, které si může
sám zvolit podle svých možností. Já na Vltavské
mám pevnou dobu od sedmi do dvanácti. Jednou jsem ale podcenil počasí. Bylo sychravo,
vlhko a k tomu velký průvan, který je příjemný
jen v letních vedrech. Celý zkřehlý a prochladlý
jsem prostě ze svého prodejního místa utekl.
Tím jsem se dopustil porušení pracovní morálky, neb jsem se ráno nedostatečně oblékl. Šel
jsem rozmrznou do blízké restaurace a po teplé
polévce začal uvažovat, co že to vlastně je,
ta morálka. Myslím, že morálka je především
v genech a výchově každého jednotlivce.
„Morálek“ je proto několik druhů a podle mého
jejich nejvyšší formou je svědomí. Bez něho
storu dodržov at zás aSnažíme se v Novém Pro
a str anám, pro to vám
du na slo uchán í ob ěm
de jce Jana na stí žnost
pro
přinášíme odpověď
la
ovu obranu se nám seš
v minulém čísle. Na Jan
an tů
tiz
pa
sym
o
jeh
od
ms
záp lav a e-mail ů a s
e
výb ěr z n ich otisku jem
a s tál ých zák azn íků,
je cel á
tím
že
,
me
ufá
Do
ě.
na následujíc í str an
vřena a k aždý si může
nešťastná záležitos t uza
.
vda
pra
udělat názor, kde je
Vážený pane Sedláčku!
Se zájmem jsem si přečetl vaši stížnost na mne
v NP č. 316. Zjevně jste se snažil, aby vyznívala
seriózně, nezaujatě a tak, že ji píšete jen velmi
nerad. Skutečnost je však jiná a to dosti.
Takže fakta: Toho dne jste jel na kole vestibulem
metra velkou rychlostí, takže jste před eska-
žádná morálka není. Morálka zažívá úpadek,
protože mnoho hlavně mladých lidí vůbec
netuší co to je, natož aby aspoň tušili, co je
to svědomí.
Oni za to ale nemohou. Jen se přizpůsobují
společnosti a místu, kde žijí. Není se pak
možno divit, když si devítiletá děvčata říkají
„ty vole!“. To samo odporuje českému jazyku
a vyjadřuje stav dnešní doby a společnosti,
ve které žijí.
Je zvláštní, že mě moje svědomí nutí zamýšlet
se nad morálkou a svědomí lidí na nejvyšších
postech nikoli. Z toho pro mě vyplývá, že čím
je člověk níž a chudší, tím více má mravní
zodpovědnosti, zatímco ti nahoře myslí jen
na to, jak si do konce svého funkčního období
co nejvíce nahrabat na náš úkor.
látory zastavoval téměř smykem. Ohrožoval
jste tak bezpečnost a zdraví kolemjdoucích,
kterých zde v té chvíli nebylo málo, musel jste
mezi nimi kličkovat. Přimělo mě to ke zvolání
„slez z toho a fofrem!“. Po chvilce jste se objevil
znovu z druhé strany, ,uchopil moji průkazku
a začal ji studovat. Nebránil jsem vám, neboť
jsem měl čisté svědomí. Potom jste mi z několika centimetrů křikl do tváře: „Nashledanou,
zm..e!“ Teprve tehdy jsem vám řekl: „Co si
to dovoluješ hajzle?“ Nevidím žádný důvod
se vám za to omlouvat, protože s vulgárními
výrazy jste začal vy. Kodex prodejce, který se
snažím pečlivě dodržovat, mi neukládá, abych
byl lhostejný k hrubému porušování zákonů
a slušného chování, naopak mi v článku 14
ukládá, že nesmím poškozovat dobré jméno
časopisu. Podle toho jsem také v tomto případě
postupoval.
Pravda někdy vítězí. Když se za ní ale převleče
lež, je to jen její chudá, zklamaná a okradená
příbuzná. Co s tím dělat přátelé?
Milan Kusý
Jsem připraven kdykoli ke konfrontaci s vámi,
na půdě naší redakce, u soudu či kdekoli jinde.
Dodatečně se mi přihlásily dvě nezávislé svědkyně celé události. Také je možno si vyžádat
od Dopravního podniku záznam z kamerového
systému monitorujícího vestibul. Myslím, že
jediným účelem vaší stížnosti bylo mě co nejvíce poškodit, což se vám v mnoha ohledech
také podařilo.
Závěrem vám přeji, aby vám vydržela proklamovaná obliba našeho časopisu a jeho slušných prodejců, mezi něž se rovněž dovolím
počítat.
Prodejce Jan, metro I.P. Pavlova
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
sms a e-maily
Dobrý den,
chci se zeptat, z jakého důvodu přišel o práci
v Novém prostoru prodejce ze stanice metra
Flora? Předem děkuji za Vaše vyjádření.
S pozdravem
Anna Ouřadová
Odpověď redakce: Prodejce Jan o práci nepřišel, sám se svobodně rozhodl NP neprodávat
kvůli svému psychickému stavu. Jakmile změní
názor, rádi ho opět v řadách prodejců uvítáme.
Prodejce Jan je mezi vsemi prazskými
prodavackami jak ruze mezi trnim a ze jsem
par obchodu probehala. Magorie práce od
T. Havlina spolknuto jak malina, koncert
zonglov ani se slovy, vyber z bobuli. I přes
nedostatek volneho casu přečteno 2x. Az
najde reseni, at napise knihu, koupim!
B. Novakova
Dobry den, timto bych chtel reagovat na
stiznost na pana Jana z cisla 316. Pravidelne
u nej kupuji NP a je vždy privetivy a zdvorily.
Povazuji navrh na vymenu pana Jana za
neopodstatneny a mylny. Velmi se mi nelibila
veta „nevycital bych si pana nakopnout do
zadku“ především když bereme v potaz, ze pan
Jan chodi o berlich. Tato poznamka o pisateli
vypovídá mnohe.
S pozdravem Hans van Capelleveen
NP sa neustale iba zlepsuje, mate fakt
moj obdiv. Manzel minule tiez prehlasil,
ze „je to dobry casopis, protoze se
(narozdil od Respektu) na nic nehraje.“
P.S. Dufam, ze fejeton o odposlechoch
nemal sudnu dohru ;-)
S pozdravom a s prianim nech sa dari,
Petra
Vážená redakce,
NP uveřejňuje (mimo jiné) i hodnotné články
na závažná témata. Škoda, že se o jejich
autorech nedozvídáme nic víc než jméno.
a příjmení. V některých časopisech bývá
zvykem otisknout dole miniaturní fotku a
redakční poznámku, například „Autor je
historik, učí na FF UK“ nebo podobně. Možná
by to zvýšilo i prestiž Nového Prostoru, kdyby
se mohl pochlubit kontaktem s odborníky
různých profesí.
Zdraví Eva Horová
pana
Mil a redakce, chc i se zas tat
mi
vel
je
y
Vzd
va.
Jana z I.P.Pavlo
nými
vtip
mi
svy
a
uje
nuc
nev
y,
mil
ornost .
hesly upouta nenucenou poz
ace
Situ
uji.
kup
NP
nej
od
si
a
Rad
ody.
duv
sve
e
jist
la
s cyklis tou me
bych
tak
a
cili
roz
dy
nek
se
dy
Kaz
Pavlov a
rada pana Jana vidala na I.P.
eza
Ter
em
rav
ozd
S p
.
ale
nad
i
uvádí
Odpověď redakce: Pan Jan
u na
mír
vou
pra
na
st
celou záležito
stor za
Pro
ý
Nov
ně,
stra
ozí
dch
pře
usí te bát
ním stojí a rozhodně se nem
a
lov
Pav
P.
z I.
u
hod
odc
o
jeh
Dobré ráno,
nevím přesně, jestli píšu správně zrovna vám, ale včerejší zážitek mě tak namíchnul,
že jsem se rozhodla se o něj s Vámi podělit. Poprvé v životě jsem se rozhodla si
váš časopis koupit. Nabízel jej na Palmovce mladý kluk a tak jsem si řekla, proč to
nezkusit. 40 Kč které chtěl mi nepřišlo moc. Pořád něco dokola opakoval, že má dítě,
že nemá na ubytovnu atd... časopis prý měl poslední a tak jsem chtěla udělat dobrý
skutek. Jaké bylo mé překvapení, když jsem mu dala padesátku, on ji sbalil a časopis
že mi nedá, že je poslední a že nemá ani na jídlo, začal loudit navíc stravenky a že ty
peníze mu mám nechat a že ten poslední časopis prodá jinde a začal se vzdalovat.
Nechtělo se mi dělat na zastávce pozdvižení a tak jsem ho prostě nechala jít, protože
mi bylo jasné, že ani peníze, ani časopis prostě neuvidím a mladík dosáhl svého.
Musím říct, že mě toto velmi zklamalo a jsem si naprosto jistá, že už nikdy nic podobného neudělám... Dobrý skutek byl v tomto případě po zásluze potrestán. Nejde o ty
peníze, spíše o princip... Nikdy bych peníze jen tak někomu za nic nedala... Nečekám
žádné řešení, jen jsem měla tu potřebu se s vámi o tuto negativní zkušenost podělit.
Váš časopis jsem tedy nikdy neviděla a už asi ani „z ulice“ neuvidím. S pozdravem
a přáním hezkého dne
Petra Šinovská
Odpověď redakce: Dobrý den, moc nás mrzí váš negativní zážitek. S takřka stoprocentní jistotou vás však mohu ujistit, že jste nenarazila na skutečného prodejce NP,
ale takzvaného pytláka, tedy černého prodejce, který na našem projektu a slušných
prodejcích parazituje a zneužívá ho k žebrotě a sprostému okrádání, jaké jste
popsala. Snažíme se takové situace eliminovat a k tomu potřebujeme spolupráci vás
– veřejnosti. Zkuste to prosím s NP znovu a vyberte si tentokrát řádného prodejce,
který je označen jasně viditelnou legitimací. Pokud máte pochybnosti, vždy se
nejprve prodejce zeptejte a nechte si jeho označení ukázat. Chcete-li se s naším
časopisem a jeho fungováním nejdříve seznámit, na stránkách www.novyprostor.cz
najdete nejen informace o projektu, ale i kompletní archiv časopisu ve formátu pdf.
POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO:
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:
1061013598/5500
Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat
na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis
v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak
bylo s vašimi penězi naloženo.
29
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
(Megaphone, Canada) October 13, 2008 www.street-papers.com
Coca-Cola crunches: Sponsorship and
Olympic brand marketing hurts Games
If you grew up in Canada you probably watched the quirky public service announcements on television called “Body Break,” intended to encourage people to become more
physically active.
It was a slice of Canadiana sponsored by a federal government program called ParticipACTION
that became iconic because of the two enthusiastic but slightly dorky hosts, Joanne McCleod
and Hal Johnson.
However, what was once about being active
and having fun, has now been tarnished by
a $5 million sponsorship from beverage giant
Coca-Cola. The soft drink company is launching
a national active living program for youth, in
partnership with ParticipACTION. The goal is
to get 1,000 teens to join the 2010 Olympic
Torch Relay.
What would Joanne and Hal think about being
associated with a company whose product
is linked to childhood obesity? In fact, the
same question could be asked to the Olympic
organizers. Coke sponsoring the Olympic Torch
Relay is the equivalent of having Phillip Morris
organize a walk for lung cancer. It’s a cruel joke
and an affront to active living that the 2010
Games is supposed to celebrate.
It’s all part in parcel to the Olympics defining
itself as a corporate monopoly rather than an
30
organization promoting multiculturalism and
free-expression.
Right to Play, a humanitarian group that runs
programs in developing countries to encourage
sport as a tool for peace and skill building, was
recently shut out of the Olympics. This is the
first time the organization will not be allowed
into the Olympic Athlete’s Village.
Right to Play’s corporate donors include
Scotiabank, Canon Canada and Mitsubishi.
Vanoc officials say these sponsors conflict
with the exclusivity paid for by Olympic
corporate sponsors, such as RBC, Kodak and
General Motors. A statement like this from
Olympic officials would never have been
made publicly in the past. Now, there is no
speculation about corporate interests – this
is the reality of a business deal. Athletes like
Wayne Gretzky, Silken Laumann and Adam van
Koeverden are all Canadian ambassadors of the
human rights organization. To put it lightly,
it is disappointing that Vanoc could not find
a compromise for a Canadian-based charity
promoting sports, which is what the Olympics
is supposed to be about. Instead, the Olympics
has become about keeping in the good graces
of corporations.
It’s not just Vanoc that is ensuring corporate
interests are protected during the Olympics
– even the Canadian government is on board.
Last year, the federal government passed the
Olympic and Paralympic Marks Act, which bars
companies from marketing themselves with
the Olympics without official approval from
Vanoc.
The legislation is to protect the Olympic brand
and its many official partners from predatory
business practices like ambush marketing when
an unofficial company attempts to capitalize
on the value of a major event.
One bizarre example of ambush marketing
at a major event was during the FIFA 2006
World Cup when Bavaria Brewery gave away
lederhosen with the word “Bavaria” stitched
on the bottoms. But with legislation in hand,
FIFA officials forced 1,000 fans to shed their
sponsor offending lederhosen, leaving them to
sit in the stands in their underwear.
Now cutting off an ingenuity marketer is one
thing, but what about a protest group or artist
who makes use of the Olympic trademarks? Do
they contravene the law? While there are some
exemptions to the rules for art, there is no way of
knowing how strict the rules will be enforced.
However, with Vanoc already exerting its own
sphere of influence on who can or can’t join
the 2010 Games, do not be surprised when
artists and protestors are shown the door.
By John Nevim
Slovníček
Quirky – podivný
Tarnished – poskvrněný
Ensuring – zajišťující
Ambush – léčka
Ingenuity – novotvar, něco důvtipného, na co
přijdete zcela intuitivně
Contravene – jednat proti zákonu
sˆ™‘>ꏈ—ˆ‘Žœ
‡’ꆈ>‹’ê–™?—„
“•’ꎄW‡>‹’ê™êŽ„W‡>ê™?Ž˜
ŽˆêŽ„W‡>ꏈ—ˆ‘†ˆê‡5•ˆŽ
™B’™Uꖈ•™Œ–±ê“’ŒO—?‘B±ê˜…œ—’™5‘B±ê“•’‘5ˆê„˜—
•ˆˆ•™˜—ˆê’‘Œ‘ˆê‘„êššš­–—˜‡ˆ‘—„Šˆ‘†œ­†
zˆêz{|klu{êhnluj€ê™W‡œê˜Oˆ—dB—ˆ·
[BSJ@MFUFOLZ@/1YTQBE
JOEE
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město,
128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina
Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová, korektury: Silvie Kratochvílová,
grafik: Štěpán Bartošek, regiony a obchod: Kristýna Srpová, tel. 773 153 381,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.:
776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky
Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava
– Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5.Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9.Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500