kompletní sborník v pdf - Společnost pro plánování rodiny a sexuální

Komentáře

Transkript

kompletní sborník v pdf - Společnost pro plánování rodiny a sexuální
5. moravský regionální kongres
k sexuální výchově
SAFE II
Olomouc 2012
10.–11. února 2012
Recenzentka: Doc. PhDr. Marie Zouharová, Ph.D. – PdF UP v Olomouci
Recenzent: Doc. PaedDr. Ladislav Podroužek, Ph.D. – PdF ZČU v Plzni
Editorka: Mgr. Zuzana Prouzová
Tento pracovní materiál neprošel autorskou korekturou
SBORNÍK REFERÁTŮ
2012
5. moravský regionální kongres k sexuální výchově
SAFE II
Olomouc 2012
pořádaný
Společností pro plánování rodiny a sexuální výchovu
a
Katedrou primární pedagogiky
Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
ve dnech 10. a 11. února 2012
pod záštitou
děkanky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Prof. PaedDr. Libuše Ludíkové, CSc.
a náměstka hejtmana Olomouckého kraje pro oblast školství
Ing. Pavla Sekaniny
Kongres podpořily:
SAFE II
MAMMA CENTRUM OLOMOUC
AKACIA
NATURPODUKT CZ
Tento sborník příspěvků vznikl v rámci projektu Sexual Awareness for Europe (SAFE II), který obdržel finanční prostředky
z Evropské unie v rámci Programu veřejného zdraví. Tento sborník odráží pouze názory autora (autorů) a komise nenese
zodpovědnost za informace v něm obsažené
Akreditace MŠMT č. j.: 3371/2009-25-78
ISBN 978-80-904290-7-9
Projekt SAFE II v České republice
Mladí lidé a informace o sexualitě
Kvalitativní výzkum – základní výsledky
Lenka Šilerová, Dana Fridrichovská, Zuzana Prouzová
Vznik výzkumu v širších souvislostech
SPRSV je plnoprávnou členskou organizací IPPF = International Planned Parenthood Federation = Mezinárodní federace plánovaného rodičovství. IPPF je mezinárodní organizace,
jež má zastoupení v mnoha zemích po celém světě a která je největší organizací na světě řešící problematiku sexuálního a reprodukčního zdraví a souvisejících práv (SRHR).
IPPF je rozdělena do šesti regionů, které však přesně nekopírují zeměpisné celky, světadíly, tak, jak je známe z mapy. Jedná se o Africký region, Arabský svět, Východ + Jihovýchodní Asii a Oceánii, Západní polokouli, Jižní Asii a Evropskou síť. IPPF velmi dbá na to, aby se
na řízení její činnosti a všech aktivitách podíleli mladí lidé, síť mladých lidí evropského regionu zabývající se otázkami sexuálního a reprodukčního zdraví a souvisejících práv (SRHR) se
nazývá Y-SAFE. Projekt Y-SAFE je zaměřený na posílení postavení mládeže při účasti na
rozhodování i realizaci veškeré činnosti na úrovni MA i na regionální úrovni. I další regiony
mají své vlastní sítě mladých lidí, což vytváří skvělou příležitost pro jejich mezinárodní spolupráci. Mladí lidé jsou důležitými partnery v činnosti IPPF, působí jak ve svých mateřských
organizacích, tak i v rámci regionálních sítí a na některých projektech spolupracují mladí dobrovolníci z celého světa.
IPPF poskytuje pro činnost mladých lidí mnoho příležitostí – různá školení, finanční pomoc při realizaci projektů, možnost účasti a tím i praxe na mezinárodních konferencích
i dlouhodobých stážích. Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu intenzivně zapojuje mladé lidi do své činnosti od r. 2004, nejprve jako vrstevnické vzdělavatele v oblasti
HIV/AIDS, časem i v jiných oblastech činnosti. V roce 2010 vzniká Neformální klub Netopeer (jako zkratka slov NET – Of – PEER), síť mladých lidí, kteří se nejen věnují šíření informací mezi svými vrstevníky, ale stávají se skupinou mladých dobrovolníků SPRSV, kteří
také pomáhají s dalšími projekty Společnost, např. s informační a osvětovou kampaní Labestra, kongresy, konferencemi, ale i vytvářejí projekty vlastní.
Do projektu SAFE II jsme se mohli zapojit právě díky skupině mladých, protože zapojení
mladých bylo podmínkou účasti. SAFE je zkratkou slov Sexual Awareness for Europe a má
sloužit k podpoře sexuálního a reprodukčního zdraví a souvisejících práv mladých lidí a k zajištění zdravé budoucí generace schopné vzájemné lásky a péče. Projektu se zúčastnilo 14 členských organizací IPPF včetně SPRSV a 10 organizací spolupracujících.
V době zapojení SPRSV do projektu SAFE II (viz dále) v ČR probíhaly diskuse o podobě
sexuální výchovy ve školách, které byly významným podnětem pro provedení výzkumu.
V souvislosti s touto situací se ukázalo jako nezbytné analyzovat postoje samotných mladých
lidí k sexuální výchově, získávání informací o sexualitě a celkově o sexuálním a reprodukčním zdraví a souvisejících právech. Forma kvalitativního výzkumu byla pro zodpovězení otázek optimální, umožnila pokrýt širokou variabilitu názorů a motivací mladých lidí.
3
Začlenění do projektu SAFE II
Projekt SAFE II je mezinárodní projekt vedený IPPF EN (the International Planned Parenthood Federation European Network) a je rozdělen do několika pracovních oblastí. SPRSV
se s ohledem na výše zmíněná východiska a na ně navazující potřeby zapojila do oblasti zabývající se kvalitativním výzkumem. Tuto pracovní oblast vedla organizace Rutgers WPF
a bylo do ní zapojeno 5 členských států IPPF EN. Účelem výzkumu bylo zlepšit pochopení
faktorů, které ovlivňují sexuální a reprodukční zdraví a práva u mladých lidí. Česká část projektu významně přispívá k naplnění cílů celého projektu SAFE II, zároveň efektivně čerpá
z informačních zdrojů a podpůrných aktivit SAFE II (přehled dostupných informačních zdrojů, plánovací workshop v roce 2010, průběžná konference v dubnu 2011, workshop zaměřený
na analýzu dat z výzkumů v roce 2011).
Cíle výzkumu
Hlavní cíle výzkumu byly zaměřeny na informace o sexualitě:
- Jaké informace z oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví a souvisejících práv (dále
SRHR) mladí lidé mají
- Jak se je dozvěděli
- Jak se jimi cítí ovlivněni
- Jaké informace jim chybějí
- Jaké informace by chtěli a od koho by je chtěli získat
- Do jaké míry mladí lidé komunikují o sexualitě
Výsledky budou základem pro celou politiku mladých v oblasti SRHR v ČR. Zpráva bude
sloužit jako podpůrný dokument pro mnoho projektů.
K provedení rozhovorů byla využita rozsáhlá síť mladých lidí Netopeer. Mladí lidé se
v průběhu několika workhopů podíleli i na vytvoření výzkumného plánu a jeho otestování, na
základě jejich podnětů vznikly další podpůrné materiály a zároveň budou jejich podněty využity pro přípravu dalších aktivit využívajících výsledků výzkumu. Mladí lidé také poskytovali
zpětnou vazbu ke všem fázím projektu. Finální formulace otázek a následné vyhodnocení
výzkumu provedla Dr. Lenka Šilerová, která má jak vysokoškolské vzdělání v oboru psychologie a sexuální výchovy, tak bohaté zkušenosti z výzkumné činnosti. Výzkumné otázky reflektují výzkumné cíle, nebylo zapotřebí je významně modifikovat. Pro potřeby výzkumu
byly definovány 4 základní výzkumné otázky:
- Jaké jsou hlavní informační potřeby?
- Jaké jsou hlavní informační zdroje?
- Jaké je vnímání rodiny v sexuální výchově a komunikaci o sexualitě?
- Jaká je vnímání školy v sexuální výchově a komunikaci o sexualitě?
Dále byla definována jedna dodatečná, sekundární otázka zaměřená na vztah mezi informacemi a chováním:
Jaký je vztah mezi informacemi o sexualitě a chováním?
Vzhledem k možnosti různých způsobů operacionalizace proměnných v této otázce a definici výzkumu jako kvalitativního je tato otázka považována za sekundární. Její plné zodpovězení vyžaduje odlišný design studie, zde je pozornost věnována deklarovanému ovlivnění
informacemi a vztahu mezi informacemi o sexualitě a komunikaci o sexualitě se sexuálním
partnerem.
Pro získání odpovědí na každou z výzkumných otázek bylo vždy využito několika otázek
ve scénáři rozhovoru, umístěných na různých místech, aby bylo možné získat co nejširší spektrum odpovědí a podkladů pro analýzu. Nebylo žádoucí mladé lidi dotazovat přímo na role
různých informačních zdrojů, ani se ptát obecně na informační potřeby, proto bylo využito
této metody kombinace několika konkrétních otázek pro jednotlivé výzkumné otázky a jejich
4
zpracování při závěrečné analýze. Pro rodinu i školu byly ve druhé části rozhovoru ještě zařazeny samostatné otázky zaměřené přímo na tyto oblasti, neboť tyto oblasti jsou z hlediska
celkové koncepce sexuální výchovy a současné situace v ČR klíčové.
Sběr dat byl realizován prostřednictvím sítě dobrovolníků spolupracujících se SPRSV, nikoliv expertů na kvalitativní výzkum. Tento přístup s sebou nese výhody a nevýhody.
Výhody
Otevřenost. Jednalo se o vrstevníky respondentů, komunikace byla tak otevřenější než by
mohla být při dotazování staršími experty, mladí lidé se nestyděli nebo jen v menší míře.
Přirozenost komunikace o sexuálních otázkách. Většina tazatelů byli lidé zkušení v peer
programech, komunikace na sexuální témata pro ně tak byla přirozená, rozhovor nebyl poznamenán jejich nejistotou apod.
Počet rozhovorů. S ohledem na cíle výzkumu a původní definici cílové skupiny bylo důležité získat větší množství rozhovorů, což by se skupinou expertů bylo velmi nákladné a náročné.
Nižší náklady spojené se sběrem dat.
Nevýhody
Menší hloubka získaných dat. Zkušený expert by dokázal více explorovat a odhalovat souvislosti do větší hloubky S ohledem na cíle výzkumu nepovažujeme toto omezení za zásadní,
bylo vyváženo tím, že všichni moderátoři byli důkladně proškoleni, seznámeni s cíli výzkumu, s metodami a technikami dotazování a měli možnost si dotazování prakticky vyzkoušet.
Omezená možnost práce s koncepty s přesnou definicí v průběhu dotazování (např. rozdíly
mezi informacemi, postoji, osvětou, výchovou…).
Možnost ovlivnění dat faktem, že šlo převážně o dobrovolníky spolupracujícími se SPRSV,
kteří jsou v komunikaci o sexualitě otevřenější a mohli by mít tendenci buď ovlivňovat respondenty, nebo si vybírat pro realizaci své kamarády a známé, u nichž lze předpokládat
ovlivnění touto potenciálně intenzivnější komunikací.
Omezení byla eliminována jednak detailním školením moderátorů a praktickým nácvikem
dotazování, jednak požadavkem na výběr osob, které moderátoři neznají či znají jen velmi
málo. Tento požadavek byl z velké části dodržen, více než ⅔ dotázaných představovaly osoby, které se s moderátorem neznaly či jen málo Velká část rozhovoru se týkala pohledu do
minulosti (rodina, škola, informační zdroje), kde by i potenciální zkreslení bylo velmi malé.
Výzkum byl zaměřen primárně na informaci, nikoliv na postoje a chování, tyto proměnné jsou
odvozovány sekundárně v analýze.
S ohledem na cíle výzkumu zaměřeného primárně na informace a s ohledem na výše
zmíněné výhody a nevýhody považujeme metodu sběru dat za vyhovující a dostatečnou.
Jako cílová skupina výzkumu byli s ohledem na zaměření organizace definováni mladí lidé. Pro design výzkumu byla s ohledem na zkušenosti spolupracujících expertů i výsledky
výzkumů zohledněna následující kritéria:
Pohlaví. Věk. Vzdělání Velikost místa bydliště Výzkum byl designován tak, aby pokryl
všechny výše uvedené kategorie a aby byly dostatečně naplněny jednotlivé podskupiny v dostatečném rozsahu. Hlavní důraz byl kladen na dodržení rovnoměrného zastoupení pohlaví
a věkových skupin, což se podařilo.
Celkem bylo dotázáno 87 mladých lidí ve věku 15–24 let, v následující struktuře.
5
Pohlaví, věk, vzdělání
Dívky
Chlapci
Subtotal
Total –
věk
15–18 let
bez maturity
4
6
10
45
s maturitou
22
13
35
19–24 let
bez maturity
2
3
5
42
Total –
pohlaví
s maturitou
19
18
37
47
40
87
87
Velikost místa bydliště
do 20 000 obyvatel
nad 20 000 obyvatel
Praha
Total
58
13
16
87
Vlastní realizace sběru dat proběhla prostřednictvím mladých lidí, zájemců z řad neformální skupiny Netopeer, která má kolem stovky členů. Členové skupiny byli osloveni a byli zjištěni zájemci o provádění výzkumu. Ti si sami zajistili respondenty z různých skupin podle
předem definovaného zadání. Na setkání mladých v březnu 2011 v Praze proběhl vzdělávací
workshop o kvalitativním výzkumu. Byly ujasněny hlavní oblasti výzkumu:
- Pohled na sexualitu a lásku
- Současné informace o sexualitě a všech souvisejících věcech, potřebné, užitečné a chybějící informace
- Rodina a škola a informace o sexualitě
- Dopad informací na chování
- Komunikace o sexualitě s partnerem
Byl proveden výcvik ve vedení rozhovoru, jehož obsahem mimo jiné byla neverbální komunikace, pravidla vedení rozhovoru, pravidla kladení podpůrných otázek, nutnost zachování
diskrétnosti a mlčenlivosti a vyrovnávání se s těžkými situacemi. Na základě získaných informací byly v rámci předvýzkumu uskutečněny cvičné rozhovory s neznámými mladými
lidmi a předvedeny ukázky přepisu výsledků výzkumu experty.
Stručné výsledky výzkumu
Hlavní informační potřeby Mladí lidé se o informace týkající se sexuality a pohlavního
dospívání zajímají, jejich zájem se vyvíjí se v průběhu času, s ohledem na aktuální vývojové
stádium a aktuální životní situaci. Klíčová témata jsou početí, anatomické rozdíly mezi pohlavími, pohlavní dospívání, koitus, dále pak antikoncepce a ochrana před STD, v pozdějším
věku se objevují již potřeby spojené s plánovanou reprodukcí. Významné jsou ovšem i otázky
týkající se sexuálních deviací, sexuálního násilí, ale i partnerských vztahů. Potřeby dívek se
jeví být více diferencované a komplexní než potřeby chlapců.
Klíčové informační zdroje pro děti a mladé lidi představuje škola a rodina, dále pak
internet, odborníci (lékaři) ať již napřímo či ve škole a také vrstevníci. Od vrstevníků je
ovšem očekávána spíše zkušenost než exaktní informace. Dívky se orientují i na časopisy,
mladí muži akcentují také význam své osobní zkušenosti, zejména v oblasti sexuality. Vliv
6
jednotlivých zdrojů se mění v průběhu věku (od rodiny a školy směrem k internetu a expertům), v zásadě ovšem platí, že většina mladých lidí by uvítala více relevantních a přiměřeně
podaných informací o sexualitě získaných ve škole a v rodině.
Mladí lidé považují sexuální výchovu v rodině za primární zdroj informací o sexualitě, jsou o její roli hluboce přesvědčeni, ovšem ne všichni jsou si v této oblasti zcela jistí
a nemají často dostatek zkušeností a příkladů ze své původní rodiny. Zároveň si mladí
lidé uvědomují, že ani v ideálním případě rodina nemůže přinášet všechny komplexní a konkrétní informace a považují za důležité, aby se na sexuální výchově podílela poměrně významně i škola.
Škola je považována za důležitou v procesu sexuálního vzdělávání, ovšem stávající
zkušenosti mladých lidí nejsou příliš pozitivní, ať již s ohledem na nedostatečný prostor
věnovaný této problematice nebo na nevhodnost jejich podání informací. Škola by měla doplňovat a podporovat, případně suplovat roli rodiny, ovšem toto očekávání v současnosti v ČR
nenaplňuje příliš úspěšně.
Na základě výzkumných dat lze vyslovit domněnku, že informace o sexualitě a komunikace o těchto otázkách mají jistý vliv na sexuální chování mladých lidí, a to zejména ve
smyslu důrazu na prevenci nechtěného těhotenství, částečně i STD. Vědomí dostatečné informační vybavenosti podporuje sebevědomí alespoň u části mladých lidí a usnadňuje jim
komunikace o otázkách antikoncepce s partnerem/partnerkou. Lze také předpokládat, že komunikace o sexualitě v rámci rodiny souvisí se schopností mladých lidí komunikovat následně se svým partnerem, není ovšem její zásadní podmínkou
Zájem dětí, dospívajících a mladých lidí o otázky sexuality je poměrně aktivní, potřeba informací v této oblasti se vyvíjí v průběhu času, s ohledem na aktuální vývojové stádium a aktuální životní situaci. Nejprve se objevuje zájem o početí („jak jsem přišel na
svět“) a anatomické rozdíly mezi pohlavími, následně o pohlavní dospívání (menstruace, poluce a další znaky), koitus, dále pak o antikoncepci a ochranu přes STD, v pozdějším věku se
objevují již potřeby spojené s plánovanou reprodukcí. Stranou ovšem nezůstávají ani otázky
týkající se sexuálních deviací, sexuálního násilí a také partnerských vztahů (jak si udržet partnera, jak zvládnout rozchod apod.). Výše zmíněné oblasti by měly tvořit základ obsahu sexuální výchovy. Primární zájem dospívajících o antikoncepci a STD je logicky ovlivněn jejich
aktuální životní situací, ale i nedostatečností poskytovaných informací v rodině a ve škole.
Studie dále ukazuje, že mladí lidé si sice připadají relativně dobře vybaveni informačně, neboť si potřebné informace našli sami na internetu či získali od odborníků (zejména
lékařů), ale část deklaruje nejistotu a obavy v oblasti partnerských vztahů. Mladí lidé se
také aktivně zajímají nejen o informace, ale i o zkušenosti, pocity a emoce spojené se sexualitou. Pro část z nich je obtížné komunikovat se svým sexuálním partnerem o antikoncepci
a prevenci STD. I zde je prostor nejen pro sexuální a partnerskou výchovu, ale i pro trénink
sociálních dovedností v této oblasti a využití vrstevníků.
Studie ukázala na stále nepříliš vysokou a neuspokojivou úroveň sexuální výchovy
a osvěty v rodině i ve škole, přitom ovšem mladí lidé informace z těchto zdrojů požadují
a preferují. Nedostatek informací z těchto klíčových zdrojů vede mladé lidi k získávání ne
vždy spolehlivých informací od vrstevníků či z internetu. V řadě rodin zůstává pominut nejen
informační, ale i „výchovný“ aspekt sexuální výchovy (formování postojů a podpora žádoucího chování) či se omezuje jen na varování před negativními následky sexuality. Toto zjištění
považujeme za klíčové v kontextu současné situace okolo sexuální výchově v ČR. Mladí lidé
sexuální výchovu ve školách i v rodinách požadují a očekávají, nejsou v tomto ohledu pasivní, nelze jim vnucovat názor omezené skupiny veřejnosti, jak se tomu v ČR v posledních měsících děje. Rodina svou úlohu ne vždy plní a škola není schopna ji zatím plnohodnotně zastoupit. V řadě škol není sexuální výchova realizována příliš vhodným způsobem, což může
7
následně vyvolat negativní pocity mladých lidí, ale i kritiku ze strany rodičů a veřejnosti
a celkově negativní postoj k sexuální výchově.
Studie ukázala, že dobře vedená komunikace o sexualitě a sexuální výchova v rodině
i ve škole může pomoci usnadnit mladým lidem vstup do sexuálního života, dostatek informací je mladými lidmi považován za faktor podporující sebevědomí v oblasti SRHR
a usnadňující komunikaci s partnerem o použití antikoncepce a ochraně před STD. Sexuální
výchova může tak napomoci ovlivnit sexuální chování mladých lidí žádoucím směrem, přestože se nejedná o jediný rozhodující faktor. Z tohoto důvodu považujeme za důležité podporovat sexuální výchovu a její efektivní realizaci.
Co z výsledků vyplývá pro sexuální výchovu?
Realizace sexuální výchovy
Je třeba důsledně realizovat sexuální výchovu ve školách, nastavit programy, které zajistí alespoň základní informovanost dětí a mladých lidí o sexuálních otázkách. Zapojení rodiny je ideální, ale nelze ho bohužel garantovat.
Je zapotřebí podporovat rodiče, aby se svými dětmi o sexuálních otázkách komunikovali, poskytovat jim informační podporu i komunikační tréninky, pracovat s rodiči již od útlého věku dětí (prostřednictvím mateřských center, mateřských škol apod.). Je zapotřebí pomoci
rodičům eliminovat pocity studu a trapnosti při komunikaci o sexuálních otázkách, tak aby
komunikace v rodině byla nejen přítomná, ale i přirozená. To může vést k jejímu pozitivnímu
efektu a k chápání sexuality jako přirozené součásti života.
Zapojovat i nadále odborníky, zejména lékaře, do aktivní realizace sexuální výchovy
a osvěty, jak individuálně, tak v rámci škol. V obou případech je jejich role velmi ceněna.
Podporovat dostupnost správných, nekomerčních informací o sexualitě a sexuálním
zdraví na internetu, který je velmi důležitým zdrojem informací, jak pro studenty, tak pro
mladé lidi, kteří již školu opustili.
Zapojovat do programů sexuální výchovy a osvěty mladé lidi, vrstevníky, kteří mají
poměrně vysokou důvěru. Jejich role by měla být aktivní, měla by vést k podpoře komunikace
mezi vrstevníky, vrstevníci by měli být nosiči příběhů, nejen informací, ovlivňovat tak nejen
racionální, ale i emoční rovinu.
Doporučení pro další výzkum
S ohledem na výsledky šetření a aktuální potřeby SPRSV považujeme za užitečné se dále
věnovat výzkumu v následujících oblastech:
Vliv komunikace v rodině na formování postojů k sexualitě a zodpovědnému sexuálnímu chování. Zde získaná sekundární zjištění jsou orientační, ale ukazují na souvislost mezi
oběma faktory.
Potřeby a požadavky týkající se školní sexuální výchovy, jak u pubescentů a adolescentů, tak u rodičů.
Motivátory a bariéry rodičů ke komunikaci s dětmi a dospívajícími o sexualitě. Ani
v současnosti, více než 20 let po sametové revoluci a uvolnění klimatu, v době snadné dostupnosti informací, není část rodičů schopná se svými dětmi komunikovat o sexualitě a otázkách s ní spojených.
Vnímání STD a pocit ohrožení STD. Mladí lidí komunikují se svými partnery o antikoncepci, ale ne tolik o STD, spoléhají se „dobrou pověst partnera/partnerky“, nevěnují pozornost
reálnému riziku.
Znalosti a potřeby pubescentů a časných adolescentů v oblasti sexuality, omezení vlivu
retrospekce.
8
Hodnocení průběhu výzkumu
Průběh projektu lze charakterizovat jako dobrý. Spolupráce s moderátory rozhovorů
byla velmi dobrá, stejně tak jako kvalita přepisů. Mladí lidé byli z výzkumu nadšeni, velmi
pozitivně hodnotili tuto zkušenost. SPRSV získala výborné zkušenosti s dalším typem spolupráce s mladými lidmi. I vlastní realizace výzkumu mezi mladými lidmi napomohla dalšímu
zájmu o oblast SRHR. Dobrovolníci – moderátoři si rozšířili své dovednosti a to jak v oblasti
komunikace o sexualitě, tak v oblasti výzkumu. Zkušenost se zapojením dalších dobrovolníků
a konzultantů při navrhování, realizaci i zpracování výzkumu byla velmi dobrá.
Projekt se potýkal pouze s několika realizačními obtížemi vyplývajícími z velikosti výzkumného vzorku.
Na začátku byla definována poměrně rozsáhlá velikost výzkumného vzorku s cílem
pokrýt dostatečně všechny relevantní proměnné (věk, pohlaví, vzdělání, velikost místa
bydliště) a jejich kombinace. Počet dotázaných osob učinil analýzu zdlouhavější, ale umožnil více sledovat souvislosti v rámci výzkumného vzorku, zejména v oblasti vlivu informací
na chování. Při plánování projektu byly přeceněny rozdíly vyplývající z úrovně vzdělání
a velikosti místa bydliště. Tyto proměnné se ukázaly jako relativně málo významné (až na
výjimky).
Terénní část byla delší než předpokládal původní plán, neboť bylo zapotřebí vyškolit další
spolupracovníky. Plánovaný počet rozhovorů nebyl v první fázi dosažen, zejména s ohledem
na dobu prázdnin, bylo tak zapotřebí posílit skupinu moderátorů.
Celkově lze realizovaný projekt považovat za úspěšný a pro velmi SPRSV přínosný,
a to i přes delší realizaci a veškerá zmíněná omezení. Výsledky výzkumu budou využity pro
další činnost SPRSV.
9
Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu
Katedra primární pedagogiky
Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
SAFE II
PROGRAM
5. moravského regionálního kongresu k sexuální výchově
Olomouc 10. a 11. února 2012
Aula Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Žižkovo náměstí 5, Olomouc
10. února 2012
9.00 – prezence účastníků v předsálí
(pokud máte k referátu připravenu el. prezentaci, prosíme o nahrání do PC v sále)
10.00 Slavnostní zahájení kongresu, projevy hostů
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
MUDr. Miroslav Havlín
Aktuality v antikoncepci
Bc. Lucie Jasanská
Nehormonální antikoncepce – Pharmatex
Prof. MUDr. Jiří Šantavý, CSc.
Neinvazivní vyšetřovací techniky v prenatální diagnostice a fetální medicíně
PhDr. Yvetta Vrublová, Ph.D.
Sexuální a reprodukční zdraví v porodní asistenci
MUDr. Radim Uzel, CSc.
Rizika estetických úprav genitálu
13.00–14.15 Přestávka na oběd
14.15 Zahájení druhého bloku přednášek
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
MUDr. Drahomíra Polcarová
Jak a co vyučovat o chlamydiové infekci.
MUDr. Ivo Procházka, CSc.
Prevence HIV/AIDS
Bc. Karel Žák, PhDr. Jitka Reissmannová, Ph.D.
Pedofilie
PhDr. Michal Chovanec
Transsexualizmus
PhDr. Dana Štěrbová, Ph.D.
Rizika v sexuálním vzdělávání osob se zdravotním postižením
PaedDr. Stanislava Mandzáková, Ph.D., PhDr. Dagmar Marková, Ph.D.
Postoje k sexualite osôb s mentálnym postihnutím – zrkadlový odraz vlastných představ a očakávaní?
23. PhDr. Katarína Jandová
24. Niektoré postoje žien k vlastným genitáliám
10
19.30 – Neformální posezení s rautem v restauraci Zbrojnice
11. února 2012
9.00 – zahájení druhého dne kongresu a třetího bloku přednášek
25. Doc. PaedDr. Miluše Rašková, Ph.D.
26. Příspěvek k rozvoji učitelské připravenosti pro výkon profese – aplikace vybraných
metod sexuální výchovy v pedagogické praxi primární školy
27. MUDr. Pavel Turčan, Danuše Zatloukalová
28. HPV infekce a (nejen) reprodukční zdraví.
29. PaedDr. Lenka Kubrichtová
30. Projekt SPIRÁLA (vzdělávání v oblasti očkování proti HPV)
31. Mgr. Kateřina Kadlčíková
32. Postoje učitelů k výuce sexuální výchovy
33. Mgr. Michaela Hřivnová, Ph.D.
34. Realizace výuky Výchovy ke zdraví na ZŠ ve vybraných krajích ČR s důrazem na oblast sexuální výchovy
35. PhDr. Vlasta Hrdličková, Ph.D.
36. Sexuální výchova a enviromentální výchova jako součást výchovy ke zdravému životnímu stylu
37. PhDr. Lenka Šilerová, Ph.D., Mgr Dana Fridrichovská, Mgr. Zuzana Prouzová
38. Závěry výzkumu SAFE II (Informační potřeby ve vztahu k sexualitě a sexuálnímu
zdraví mladých lidí, jak se tyto potřeby vyvíjejí a jak a kým jsou naplňovány)
13.00 zakončení, vydání osvědčení o účasti dle akreditace MŠMT č. j.: 3371/2009-25-78,
a certifikátů dle dalších akreditací.
Organizační výbor kongresu si vyhrazuje právo k případným operativním úpravám a změnám
programu, jeho odborná úroveň tím nebude narušena
11
Aktuality v antikoncepci
Miroslav Havlín
Témata
I.
II.
III.
IV.
V.
Novinky ve vztahu hormonální antikoncepce (HA) a tromboembolické nemoci (TEN)
Netabletové formy HA
- vaginální kroužek
- náplast
Nový estrogen
Nižší dávka gestagenní depotní antikoncepce
Legislativní novinky
I. HORMONÁLNÍ ANTIKONCEPCE A TROMBOEMBOLICKÁ NEMOC
Tromboembolická nemoc – definice
- Vznik patologických sraženin v žilním systému bez vazby na porušení cévní stěny
(trombóza) a případné vmetení sraženiny do dalších částí krevního řečiště (embolie)
- Žilní trombóza 1–1,5/1 000 ročně
- Plicní embolie 0,6/1 000 ročně
- Ictus, trombóza mozkových splavů, infarkt myokardu – spoluúčast trombotických dějů
Metodický problém
- Žena s hormonální léčbou nebo bez ní – pohled internistů atd.
- Ženy: s hormonální léčbou × bez ní × gravidní – pohled gynekologů
Tromboembolická nemoc
- TEN je komplexní, multifaktoriální onemocnění
- Vztah k hormonálně změněným situacím (gravidita, HA, HRT, stimulace při IVF + ET…)
- Hormonálně změněná situace nezpůsobuje TEN, pouze mírně zvyšuje riziko – ale méně
než gravidita
- Role hormonálních léčeb byla nepřiměřeně zvětšena a medializována
Trombofilní mutace
-
Vrozené odchylky v kaskádě dějů krevní srážlivosti
Poslední dvě dekády – rozvoj molekulárně genetických vyšetřovacích metod
Několik desítek mutací různé míry závažnosti
Výskyt 3–20 % bílé populace
Typický rodový výskyt
Homo a heterozygotní formy
V souběhu s hormonálně změněným stavem stoupá riziko TEN
Trombofilní mutace a prodělaná trombóza byly prohlášeny za absolutní kontraindikaci HA
12
Rizika TEN a čas
- Výskyt TEN stoupá s věkem bez ohledu na hormonální léčby (RR = relativní riziko)
- ženy do 20 let RR 1
- ženy 20 až 40 let RR 3
- ženy nad 40 let RR 5
- Riziko TEN
- nejvýraznější v prvním roce užívání hormonální léčby (cca 4. až 10. cyklus)
- neroste s délkou užívání
Rizikové faktory TEN
Rizikový faktor
Nitrožilní aplikace drog
Závažné trombofilie
Marihuana, hašiš, amfetaminy
Porod a šestinedělí
Gravidita
Tabakismus
Hormonální antikoncepce
Dlouhé sezení (cestování, počítače)
Varixy dolních končetin
Obesita
Deficitní pitný režim
Úrazy DK, polytrauma, imobilizace, maligní nádory, kardiopate…
Relativní riziko
50–100
6–50
10–30
10–15
7–9
3–7
2,5–4
2–5
2–4
2–4
1,5–3
2–6
Co dělat?
- Klinická praxe i medicína založená na důkazech ukazuje na podstatně širší problematiku
- Revize postojů odborných společností
- Doporučení odborných společností genetické, hematologické a gynekologie dětí a dospívajících z roku 2010
Doporučení k diagnostice trombofilních stavů
1.
2.
3.
4.
5.
TEN je komplexní onemocnění, nelze vycházet jen z molekulárně genetických znaků
Z molekulárních vyšetření mají význam pro běžnou klinickou praxi pouze dvě
- mutace F V (Leidenská mutace)
- mutace genu pro protrombin
Indikace k vyšetření
3.1. Před nasazením hormonální léčby u žen s rizikovou osobní nebo rodinnou anamnézou
3.2. Po prodělané TEN
3.3. Opakované potryty v I. Trimestru či potrat ve vyšším stádiu gravidity
3.4. Gravidní ženy. jako v bodech 3.1. a 3.2. nebo při některých těhotenských patologiích
Ostatní vyšetření – specializovaná centra
Genetická vyšetření trombofilních mutací pouze v certifikovaných laboratořích
Poznámky:
- při pozitivitě vyšetřit i přímé příbuzné
- testování před 12. Rokem jen výjimečně
13
Změna postoje hematologů
- Trombofilní mutace či prodělaná TEN již nejsou vždy považovány za absolutní kontraindikaci hormonálních léčeb!
- Vždy individuální přístup
Hematologické kontraindikace
- Absolutní kontraindikace
- TEN v graviditě či při hormonální léčbě
- homozygotní mutace FV Leiden a protrombinu
- Diskutované – relativní či absolutní??
- heterozygotní mutace FV Leiden a protrombinu
- jiné trombofilní mutace
- Relativní
- TEN bez vazby na hormonální zátěž či mutaci
Orientační rozhodovací algoritmus
- Trombóza v anamnéze
- ano: vazba na hormonálně změněnou situaci: ano – ne
- ne
- Trombofilní mutace
- jaká
- homozygotní forma
- heterozygotní forma
- Celkový zdravotní stav
Souhrn
-
Trombofilie vede k rodinnému (rodovému) výskytu TEN
Vždy porovnat benefity HA a rizika TEN
Gravidita je rizikovější než HA
Rizika nežádoucího těhotenství a nechtěného dítěte
U všech pacientek vždy vysoce individuální přístup
PRVNÍ INTERMEZZO – DOKÁŽI BRÁT TABLETY PRAVIDELNĚ?
Pečlivost užívání tablet
-
Největší problém HA
Velmi nízká hormonální dávka – odchylka 1 max. 2 hodiny
Ostatní – 2, max. 3 hodiny
Menší chyby (do 12 hodin) snižují komfort (hlavně atypická krvácení)
Nad 12 hodin – klesá spolehlivost
Problém užívání tablet
-
90 % selhání HA připadá na uživatelské chyby
Alespoň jednu chybu za měsíc udělá 5–70 % uživatelek (většina studií udává 30–40 %)
Rozdílné výsledky = různé metodiky
Minulá dekáda – nástup netabletových forem
14
Problém užívání tablet
- Vlastní práce – chyby přiznané (1997–2001)
- Schopnost pečlivého užívání je dána osobností, nikoliv věkem
Cyklů
41 753
18 531
Adolescentky
Dospělé ženy
Přiznané chyby
7,3
9,2
II. A. VAGINÁLNÍ KROUŽEK NUVARING
NuvaRing – charakteristika
- Uveden na trh v roce 2002, ČR 2006
- Umělohmotný, elastický, průměr 54, síla 4 mm
- Obsahuje:
- ethinylestradiol (EE)
- etonogestrel (ENG)
- Denně 15 μg EE a 120 μg ENG
- Nejmenší hormonální obsah
NuvaRing – vzhled
NuvaRing – uživatelské principy
-
Antikoncepční mechanismus stejný jako u tablet, rozdíl v aplikační formě
Uživatelsky maximálně pohodlný – žena se stará o HA jen 2× za cyklus
Po zavedení se ponechá 21 dnů (ev. 6 rezervních) a po vyjmutí 7 dnů pauza
Spolehlivost stejná jako u precizně užívaných tablet
NuvaRing – benefity
- Neovlivňuje onkologickou cytologii
15
-
Nemění poševní prostředí
Kompatibilní s většinou vaginálních léků
Obchází zažívací systém
Vysoce diskrétní
Zavedení NuvaRingu
Neplést!
- Pesar – bariérová nehormonální antikoncepce (již se nepoužívá)
- NuvaRing – HA
Benefity
- Odpadá každodenní užívání
„ Výrazný komfort – na HA se myslí 2× za cyklus
„ Vysoká spolehlivost – odpadá faktor uživatelských chyb
16
- Nejmenší hormonální dávka – přesto kvalitní kontrola cyklu
- Velmi diskrétní metoda
- Moderní žena schopná „dialogu s vagínou“
II. B. ANTIKONCEPČNÍ NÁPLAST EVRA
Antikoncepční náplast Evra
- Druhá netabletová forma
- Kožní náplast 4,5×4,5 cm
- Složení
- ethinylestradiol (EE)
- norelgestromin (NG)
- 20 μg EE a 150 μg NG
Vzhled Evry
Aplikace Evry
-
Aplikace 3× po 7 dnech (2 dny záloha), 7 dnů pauza = žena se stará o HA 4× za cyklus
Lepí se na místa:
neochlupená
bez větších kožních změn
nezatěžovaná oblečením
nezatěžovaná pracovní činností
17
Aplikace Evry
-
Přiložit, cca minutu důkladně přitlačit
Ne dvakrát po sobě na totéž místo
Nikdy ne na prsa
Voda ano
Slunce ne
Místa nalepení
Evra
- Obchází zažívací systém
- Spolehlivost jako precizně užívané tablety
- Starší náplasťová matrix
- horší přilnavost (odpadává u cca 15 %)
- kožní změny (hlavně pigmentové)
- Ne zcela diskrétní
DRUHÉ INTERMEZZO
Estrogenní dilema
- Počátky HA – řada nefyziologických estrogenů ve vysokých dávkách
„ vedlejší efekty
- Od 70. let je ethinylestradiol (EE) téměř monopolní estrogen
- Klesající dávky – vedlejších efektů ubývá
- Jeho kritika se zmírňuje, ale nemizí
18
Estrogenní dilema
- Bývá kritizován pro:
- vztah k TEN
- vliv na žilní systém DK?
- vliv na prsa u žen nad 40 let??
- zažívací obtíže
- Snaha o jeho náhradu
III. NOVÉ KONTRACEPTIVUM QLAIRA
Estradiol valerát (EV)
-
Minulá dekáda – studovány minimálně čtyři estrogeny nahrazujícící EE
EV první dosáhl registrace a vstupu na trh
Stejně jako EE se metabolizuje na estradiol, ale jednodušší a rychlejší cestou
Proto by měl mít méně vedlejších efektů
Přirozený estrogen
Qlaira
- 2009 vstupuje na trh
- Obsahuje:
- estradiol valerát (EV)
- dienogest (DNG)
- Režim 28 tablet
- Pentafázická HA
Pentafázický režim Qlairy
Tablety
1.–2.
3.–7.
8.–24.
25.–26.
27.–28.
EV (mg)
DNG (mg)
3
0
2
2
2
3
1
0
placebo
19
Qlaira obrázek
Qlaira
-
Vhodná pro ženy intolerující EE nebo se obávajících efektů EE
Diskutuje se kontrola cyklu – protichůdné zkušenosti
Složitější na užívání – hlavně posuny menses
Perspektiva – ukáže delší klinická zkušenost
IV. DEPOTNÍ GESTAGENNÍ ANTIKONCEPCE SAYANA
Sayana
-
Zástupce čistě gestagenní depotní injekční HA
Navazuje na známou DepoProveru
Obsahují depotní medroxyprogesteronacetát (DMPA)
Antikoncepční spolehlivost je stejná
Rozdíly
Dávka (mg DMPA)
Aplikace
Antikoncepční efekt
Léčba endometriózy
Depo-Provera
150
nitrosvalová
3 měsíce
ano
20
Sayana
104
podkožní
3 měsíce
ne
Výhody Sayane
- Nižší hormonální dávka = méně vedlejších efektů
- Podkožní aplikační forma je lépe tolerována a má méně lokálních reakcí
- Rychlejší nástup menstruačního cyklu a obnovení plodnosti
V. LEGISLATIVNÍ NOVINKY
Postkoitální antikoncepce
-
Od XI/2011 je postkoitální HA volně prodejná
Žena starší 16 let
Nutno předložit občanský průkaz
Postkoitální HA se aplikuje:
- do 3 dnů po styku (Postinor 2, Escapelle)
- do 5 dnů (ElleOne)
Sterilizace
-
Zákon o specifických zdravotnických službách
Platný od 1. 1. 2012
Nahrazuje historickou legislativu z roku 1957
Bohužel chybí prováděcí vyhlášky …
Stěžejní citace
- Sterilizace ze zdravotních důvodů se provede pacientovi, který dovršil věk 18 let, pokud
k provedení sterilizace udělí písemný souhlas
- Sterilizaci z jiných než zdravotních důvodů lze provést pacientovi, který dovršil věk 21 let,
nebrání-li jejímu provedení zdravotní důvody, a to na základě jeho písemné žádosti.
ZÁVĚRY
- O žádné lékové skupině nekoluje tolik mýtů, pověr, nesmyslů až blbostí jako o HA
- Velmi dynamicky se rozvíjející segment lékového trhu
- Za posledních 30 let výzkum HA spotřeboval ⅓ peněz jdoucích do farmaceutického výzkumu
- Klady HA výrazně převažují nad negativy
- Důsledně individuální přístup při její preskripci
- Kontinuální vzdělávání zdravotníků
- Respektování medicíny založené na důkazech
- Téměř pro každou ženu se najde vhodná metoda
Kontakt na autora:
MUDr. Miroslav Havlín
ADC Sanatorium, Hvězdova 1601, Praha 4
21
Realizace výuky Výchovy ke zdraví na ZŠ ve vybraných
krajích ČR s důrazem na oblast sexuální výchovy
Michaela Hřivnová
Souhrn
Cílem sdělení je informovat o dílčích výsledcích projektu Realizace výuky Výchovy ke
zdraví na ZŠ v České republice, který řeší Centrum výzkumu zdravého životního stylu ve
spolupráci s Asociací pro podporu zdraví a výchovu ke zdraví. V rámci studie bylo osloveno
prozatím 395 základních škol, do výzkumu se jich zapojilo 87.
Z výsledků šetření vyplývá, že 83 % oslovených škol realizuje samostatný vyučovací
předmět Výchova ke zdraví. Časová dotace je nejčastěji uváděna 2 či 3 vyučovacích hodiny
za týden pro 4 ročníky II. stupně ZŠ. Aprobovaní učitelé Výchovy ke zdraví či Rodinné výchovy vyučují na ZŠ v 31 %. Přes 50 % škol uvádí, že jednotlivá témata výchovy ke zdraví
jsou ve výuce vyvážena (výživa a stravování, prevence závislostí, první pomoc, sexuální výchova a reprodukční zdraví aj). Téměř 100 % oslovených škol je přesvědčeno, že tematika
výchovy k sexuálně reprodukčnímu zdraví do výchovně vzdělávacího procesu dětí patří
a vesměs se na daných školách vyučuje v předmětu Výchova ke zdraví a dalších disciplínách.
Většina základních škol také neguje zkušenost s rodiči, kteří by požadovali eliminaci těchto
témat ze Školního vzdělávacího programu. Pokud školy tuto zkušenost uvádějí, tak pouze
v ojedinělých případech. O významu vzdělávání v oblasti výchovy ke zdraví a zdravému životnímu stylu je přesvědčeno 93 % zástupců základních škol.
Summary
The aim of this notice is to inform about partial results of the project Realization of teaching of Health Education at elementary schools in the Czech Republic, which is solving by The
Centre for research of healthy lifestyle collaboratively with the Association for Health Promotion and Health Education. In the frame of the study was addressed 395 elementary schools
for the time being, 87 of them are joined to the research.
The results of the research show that 83 % schools realized the separate subject of Health
Education. Time allocation is the most frequently reported 2 or 3 lessons per week for 4 years
(6.–9. class) of elementary school. Certificated teachers of Health Education or Family Education teach at elementary schools in 31 %.
Over 50 % of schools presents that particular health education topics in teaching are balanced (nutrition and eating, prevention of addiction, first aid, sex education and reproductive
health and others).
Almost 100 % of participate schools are persuaded that the theme of education to sexual
reproductive health is the integral part of the educational process of children and generally is
taught in these schools in the frame of subject of Health Education and other disciplines.
The most of elementary schools also negated the experience with parents who would like
to eliminate these issues from the School Educational Programme.
If schools present this experience, it is only in rare cases.
93 % of representatives of elementary schools are persuaded about the importance of education in the sphere of health education and healthy lifestyle.
22
Úvod
Se zavedenou změnou vzdělávání v systému školství ČR se stala součástí výuky na základních školách také Výchova ke zdraví (VkZ), která je na II. stupni ZŠ zařazena (společně
s Tělesnou výchovou) pod vzdělávací oblastí Člověk a zdraví. Výuka dle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP) (www.msmt.cz, www.rvp.cz), resp. dle
Školních vzdělávacích programů (ŠVP) měla být zahájena nejpozději od školního roku
2007/2008. Na tuto skutečnost zareagovali také pedagogické fakulty přípravou budoucích
učitelů pro aprobaci Výchovy ke zdraví (Hřivnová, Kopecký, Majerová, 2009), kteří se postupně začleňují do školské praxe.
Posláním Výchovy ke zdraví je vést žáky ke zdravému způsobu života a k aktivní péči
o své zdraví i zdraví ostatních. Obsahová náplň výchovy ke zdraví je tedy velmi rozmanitá,
zaměřuje se na otázky zdraví a jeho rizikových a protektivných faktorů, na problematiku výživy a stravovacích návyků, prevenci sociálně patologických jevů včetně prevence závislostního chování, na zásady první pomoci a ochrany člověka za mimořádných událostí, na podporu psychického zdraví a prevenci stresu, na osobnostní a sociální rozvoj a na další bio-psychosociální otázky. Velmi významnou součástí výchovy ke zdraví je problematika sexuální výchovy a ochrany reprodukčního zdraví. Tyto otázky se samozřejmě objevují i v dalších vzdělávacích oblastech a vyučovacích předmětech, Výchova ke zdraví je však pro ně stěžejní vyučovací disciplínou.
Vzhledem k diskusím, které se v poslední době ohledně setrvání témat sexuální výchovy
a reprodukčního zdraví ve výchovně vzdělávacím procesu českého školství odehrávají (např.
jedna z posledních v Senátu ČR 24. 1. 2012) zajímalo nás, mimo jiné, jaké jsou postoje českých škol k těmto tématickým oblastem i jaká je bezprostřední zkušenost s rodiči.
Cíl
Hlavním cílem projektu je zmapovat realizaci Výchovy ke zdraví na základních školách
v ČR a její postavení ve Školních vzdělávacích programech.
Z tohoto hlavního cíle vycházejí dílčí cíle a úkoly práce, které mají za úkol zjistit:
- Od kdy ZŠ realizují výuku dle Školního vzdělávacího programu.
- Jak jsou zakomponovaná témata výchovy ke zdraví do Školního vzdělávacího programu
(samostatný výukový předmět či integrovaně do jiných výukových předmětů).
- Jaká je časová dotace pro výuku Výchovy ke zdraví na ZŠ.
- Kdo výuku Výchovy ke zdraví na ZŠ zajišťuje.
- Jaké je postavení jednotlivých tematických oblastí VkZ s důrazem na oblast výchovy
k sexuálně reprodukčnímu zdraví.
- Jak je vnímána nutnost setrvání témat výchovy k sexuálně reprodukčnímu zdraví
v Rámcovém programu pro základní vzdělávání.
- Zda mají ZŠ zkušenost s rodiči, kteří požadují eliminaci témat výchovy k sexuálně reprodukčnímu zdraví ze Školního vzdělávacího programu.
- Zdali má význam žáky v oblasti výchovy ke zdraví vzdělávat, zda se tato oblast vzdělávání může projevit celospolečensky (např. snížením morbiditi a mortality na vybraná
neinfekční a infekční onemocnění), či je žádoucí pokračovat s edukací v oblasti výchovy ke zdraví i na středních školách a tudíž připravit budoucí učitele v této aprobaci i pro
SŠ.
Metodika
K realizovanému výzkumnému šetření byla využita dotazníková metoda. Dotazník určený
ředitelům základních škol v ČR měl za cíl zmapovat výuku Výchovy ke zdraví na základních
23
školách v ČR a její postavení ve Školních vzdělávacích programech jednotlivých škol. Kompletní dotazník čítá 22 zejména uzavřených otázek. Pro tuto dílčí studii bylo zpracováno účelově 13 otázek.
Výzkumné šetření bylo zahájeno v říjnu 2011 a stále probíhá. Na výzkumném šetření se
podílí i studenti PdF UP v Olomouci. Do dnešního dne bylo osloveno 395 škol z šesti krajů,
výzkumu se zúčastnilo však jen 87 škol (viz tabulka 1). Z těchto 87 škol je pouze 5 škol zařazeno v programu Škola podporující zdraví a 1 škola momentálně připravuje projekt.
Tabulka 1 Charakteristika výzkumného souboru
Počet škol
n
%
40
45,98
28
32,18
12
13,79
3
3,45
2
2,30
2
2,30
87
100
Kraj
Zlínský kraj
Olomoucký kraj
Jihomoravský kraj
Kraj Vysočina
Moravskoslezský kraj
Královehradecký kraj
Celkem
Výsledky a diskuse
Základním předpokladem pro dané výzkumné šetření bylo nutné zjištění, zda se výuka témat výchovy ke zdraví vyučuje na daných školách jako samostatný předmět pod názvem Výchova ke zdraví, či jako samostatný předmět, ale pod jiným názvem (např. Rodinná výchova),
či zda jsou jednotlivá témata integrována do jiných vyučovacích předmětů a tudíž žádná obdoba samostatného předmětu Výchova ke zdraví se na dané škole neobjevuje. Výsledky, které
prezentuje tabulka 2 ukazují, že téměř 90 % škol má ve svém ŠVP pro tuto tematiku samostatný vyučovací předmět (pod názvem Výchova ke zdraví 83 % škol). V obdobné studii, realizované v roce 2006, která mapovala zamýšlený styl výuky témat výchovy ke zdraví, uvádělo
pouze 29 % oslovených ZŠ, že bude realizovat samostatný výukový předmět Výchova ke
zdraví (Hřivnová, 2006).
Dle ŠVP začala většina škol vyučovat v souladu s pokyny RVP, tedy od školního roku
2007/2008 (57 škol), před rokem 2007 to bylo 14 oslovených škol a po roce 2007/2008 také
14 škol, 2 školy na tuto otázku neodpověděly.
Tabulka 2 Výuka tématických oblastí Výchovy ke zdraví na ZŠ.
Výuka VkZ
Samostatný předmět – VkZ
Samostatný předmět – RV
Integrovaně
Neodpovězeno
Celkem
Počet škol
n
%
72
82,76
6
6,89
8
9,20
1
1,15
87
100
Jak již bylo výše uvedeno Výchova ke zdraví na II. stupni ZŠ spadá pod vzdělávací oblast
Člověk a zdraví společně s Tělesnou výchovou (TV). Celková hodinová dotace na vzdělávací
oblast činí 10 vyučovacích hodin na jeden výukový týden u čtyř ročníků (6., 7., 8. a 9. třída),
z toho však dle RVP musí 8 hodin pokrýt TV. Na VkZ tedy připadá hodinová dotace 2 vyu-
24
čovací hodiny na jeden výukový týden a 4 ročníky. Jak se tato hodinová dotace jeví jednotlivým školám přibližuje tabulka 3.
Tabulka 3 Hodnocení časové dotace na výuku VkZ dle požadavků RVP (2 h / týden / 4 ročníky).
Výuka VkZ
Nadměrná
Dostačující
Nedostačující (raději 4 h / týden / 4 ročníky)
Nedostačující (raději 3 h / týden /4 ročníky)
Jiná varianta
Nezodpovězeno
Celkem
Počet škol
n
%
11 12,64
52 59,77
10 11,50
9 10,34
4
4,60
1
1,15
87
100
Jako dostačující hodnotí tuto dotaci 60 % oslovených škol, vyšší hodinovou dotaci by uvítalo 22 %, resp. 27 % škol, neboť pod možností jiná varianta se většinou objevovalo, že dotace je nedostatečná a tudíž ve svém ŠVP navyšují počet hodin výuky VkZ z disponibilních
hodin.
Tuto skutečnost také potvrzují výsledky další otázky (viz tabulka 4), která zjišťovala konkrétní rozložení výuky VkZ do jednotlivých ročníků a tedy i celkovou hodinovou dotaci na
výukový týden a 4 ročníky. Jak je z výsledků patrné, cca 13 % oslovených škol má nižší hodinovou dotaci než je uváděno v RVP, jedná se o ty školy, které stanovenou dotaci (2 h / týden / 4 ročníky) hodnotí jako nadměrnou. Současně se však jedná zejména o ty školy, které
uvádí, že výuku VkZ realizují integrací do jiných vyučovacích předmětů. Přibližně 36 % škol
vyučuje VkZ dle doporučené časové dotace. Avšak více jak 50 % oslovených škol věnuje
výuce VkZ větší časoprostor (3–4 h / týden / 4 ročníky), což by mohlo vést k zamyšlení, zda
není vhodné zvýšit hodinovou dotaci přímo v doporučení RVP. Průměrná hodinová dotace
u oslovených škol pak činí 2,55 h / týden / 4 ročníky.
Tabulka 4 Počet hodin reálné výuky VkZ dle ŠVP na jednotlivých ZŠ.
Počet škol
n
%
4
4,60
7
8,05
31
35,64
30
34,48
14
16,09
1
1,15
87
100
Časová dotace
0 h / týden / 4 ročníky
1 h / týden / 4 ročníky
2 h / týden / 4 ročníky
3 h / týden / 4 ročníky
4 h / týden / 4 ročníky
7 h / týden / 4 ročníky
Celkem
Tak jak je relativně „nová“ Výchova ke zdraví na ZŠ, je i „nová“ aprobace Učitelství výchovy ke zdraví pro základní školy. Z toho důvodu nás zajímalo, kdo výuku VkZ na ZŠ zajišťuje. Jak ukazuje tabulka 5, lze vnímat jako aprobované učitele pro tuto výukovou oblast učitele s aprobací VkZ či RV (kdy z RV se VkZ v podstatě transformovala), kteří ve školském
terénu tvoří cca ⅓. Tzn. že ⅔ učitelů nemají patřičnou aprobaci. U všech tří možností (třídní
učitel, neaprobovaný učitel či jiná varianta) se většinou objevovaly dodatky, že VkZ vyučuje
učitel s aprobací Př, Tv či Ov.
25
Tabulka 5 Aprobace učitele VkZ na ZŠ.
Počet škol
n
%
8
9,20
20
22,29
9
10,34
32
36,78
17
19,54
1
1,15
87
100
Aprobace učitele
Aprobace VkZ
Aprobace RV
Třídní učitel
Neaprobovaný učitel
Jiná varianta
Neodpovězeno
Celkem
Vzhledem ke skutečnosti, že VkZ je tematicky velmi široká a pracuje nejen se složkou kognitivní, ale zejména afektivní i psychomotorickou v mnoha oblastech životního stylu a dalších tématech, zajímali jsme se o to, které oblasti VkZ jsou v popředí zájmu vyučujících
a které naopak jsou opomíjené (viz tabulka 6). U této otázky měly školy možnost vícečetných
odpovědí. V případě, kdy však byla označena možnost „všechny oblasti jsou vyvážené“, další
případné odpovědi nebyly akceptovány. Vyváženost v tématech tak potvrdila více jak polovina dotazovaných. Ze zbývající poloviny oslovených škol vyplývá, že dominantní oblastí VkZ
je prevence závislostí a problematika výživy, nejméně probíranou oblastí pak je psychické
zdraví a pohyb. Otázky sexuální výchovy a reprodukčního zdraví zaujímají středovou pozici.
Tabulka 6 Dominantní oblasti VkZ na ZŠ.
Tématická oblast
Tématická vyváženost
Prevence závislostí
Výživa a stravovací zvyklosti
První pomoc a mimořádné události
Prevence šikany, agresivity apod.
Reprodukční zdraví a sexuální výchova
Zdraví a jeho rizikové a protektivní faktory
Pohyb a pohybové aktivity
Psychické zdraví a prevence stresu
Jiná varianta
Počet škol
n
%
47 54,02
34 39,08
32 36,78
29 33,33
25 28,74
22 25,29
19 21,84
13 14,94
11 12,64
2
2,30
Protože právě otázky sexuální výchovy a reprodukčního zdraví jsou nedílnou součástí RVP
a tedy i ŠVP a výzkumy ukazují, jak významná je edukace v této oblasti (Weiss, Zvěřina,
2001; Machová, Hamanová 2002 aj.) a bohužel se objevují tendence některých subjektů
k eliminaci této problematiky ze systému vzdělávání v ČR, položili jsme zástupcům škol
otázku, zda je podle nich žádoucí, problematiku reprodukčního zdraví a sexuální výchovy
v RVP ponechat. Výsledky dokumentuje tabulka 7. Z ní je patrné, že téměř 100 % oslovených
škol si uvědomuje nutnost své žáky v těchto významných otázkách vzdělávat a podávat tak
přiměřeně věku a bio-psycho-sociální zralosti aktuální a vědecky ověřené informace. Participovat na zdravém vývoji a vnímání sexuality, vztahů, vyhodnocení rizik souvisejících s pohlavním životem a dalších významných oblastech výchovy k sexuálně reprodukčnímu zdraví
by tedy měli rodiče i škola.
26
Tabulka 7 Ponechání témat sexuální výchovy a reprodukčního zdraví v RVP.
Odpověď
Ano a ještě rozšířit
Ano, ve stávající podobě
Ano, ale minimalizovat někt. témata
Ne, jen v rámci volitelných předmětů
Ne, nepatří to do vzdělávání
Jiná varianta
Celkem
Počet škol
n
%
4
4,60
75 86,20
7
8,05
1
1,15
0
0
0
0
87
100
Jak je z výčtu tématiky sexuální výchovy a reprodukčního zdraví patrné, je žádoucí aby
vzdělávání v těchto oblastech prostupovalo celým školním vzdělávacím programem. Dominantní vyučovací disciplínou (dle RVP) je však Výchova ke zdraví. To ostatně dokumentují
i výsledky uvedené v tabulce 8, které dokazují, že 93 % oslovených škol realizuje výchovu
k sexuálně reprodukčnímu zdraví ve Výchově ke zdraví (68 % škol ve VkZ a dalších vyučovacích předmětech).
Tabulka 8 Výuka témat sexuální výchovy a reprodukčního zdraví v ŠVP základních škol.
Odpověď
Plně zakomponované do VkZ
V rámci VkZ a dalších předmětů
V jiných vyučovacích předmětech
Těmto otázkám se věnujeme okrajově
Tuto problematiku náš ŠVP neobsahuje
Jiná varianta
Celkem
Počet škol
n
%
22 25,29
59 67,81
4
4,60
1
1,15
0
0,00
1
1,15
87
100
Výuka témat z oblasti sexuální výchovy a ochrany reprodukčního zdraví na školách občas
vyvolává diskuse, zda tato tematika do systému vzdělávání patří. Ze stran pedagogů (viz výsledky v tabulce 7), odborníků lékařů i dalších specialistů o tom většinou nebývá pochyb,
opak většinou hlásí zastánci různých hnutí a argumentují, že na jejich straně stojí rodiče dětí,
kteří chtějí své děti „poučit sami“. Proto nás zajímalo, jak významným fenoménem tento argument je a jaká je tedy zkušenost škol s rodiči, kteří by požadovali tuto problematiku s ŠVP
dané školy vyřadit.
Jak dokumentuje tabulka 9, téměř ¾ škol potvrdily, že žádnou zkušenost s rodiči, kteří by
měli námitky proti výuce výchovy k sexuálně reprodukčnímu zdraví nemají. Cca ¼ oslovených škol tuto zkušenost zaznamenala, avšak uvádí, že šlo o ojedinělé případy. Nejedná se
tedy o žádné masové požadavky, které by měly mít zásadní vliv na změnu obsahu RVP, potažmo ŠVP, ve zmiňovaných oblastech.
27
Tabulka 9 Zkušenost s rodiči, kteří požadují výuku sexuální výchovy
a reprodukčního zdraví vyeliminovat ze ŠVP
Počet škol
n
%
0
0,00
23
26,44
64
73,56
0
0,00
87
100
Odpověď
Ano, opakovaně
Ano, ojediněle
Ne
Jiná varianta
Celkem
V tabulce 10 jsou pak uvedeny jednotlivé školy, které potvrdily ojedinělou zkušenost s rodiči požadujícími vyřadit, dle jednotlivých krajů. Vzhledem k nízkému početnímu zastoupení
škol v některých krajích v této dílčí studii realizovaného výzkumu, nelze data zobecňovat či
z nich vyvozovat konkrétnější závěry.
Tabulka 10 Zkušenost s rodiči, kteří požadují výuku sexuální výchovy
a reprodukčního zdraví vyeliminovat ze ŠVP dle krajů
Počet škol celkem
Kraj
Zlínský kraj
Olomoucký kraj
Jihomoravský kraj
Kraj Vysočina
Moravskoslezský kraj
Královehradecký kraj
Celkem
n
40
28
12
3
2
2
87
Počet škol s ojedinělým požadavkem na eliminaci SV
n
%
12
30,00
4
14,29
5
41,66
2
66,66
0
0,00
0
0,00
23
26,44
V souvislosti s naplňováním cílů programu Zdraví 21 (srovnej www.mzcr.cz) nás také zajímalo, zda má dle ředitelů škol význam žáky v oblastech podpory a ochrany zdraví vzdělávat
a zda může mít takto aplikovaná primární prvence v budoucnu celospolečenský dopad (např.
snížení výskytu neinfekčních epidemií, snížení syndromu rizikového chování aj.). Výsledky
na tyto otázky ukazují tabulky 11 a 12.
Tabulka 11 Význam vzdělávání žáků v oblasti VkZ.
Počet škol
n
%
81
93,10
0
0,00
4
4,60
2
2,30
87
100
Odpověď
Ano
Ne
Nedokáži posoudit
Nezodpovězeno
Celkem
28
Tabulka 12 Celospolečenský dopad vzdělávání žáků v oblasti VkZ (snížení civilizačních chorob atp.).
Počet škol
n
%
55
63,22
6
6,90
24
27,59
2
2,30
87
100
Odpověď
Ano
Ne
Nedokáži posoudit
Nezodpovězeno
Celkem
Z výsledků je patrné, že téměř všechny oslovené školy se domnívají, že je žádoucí žáky
v otázkách výchovy vzdělávat, což lze interpretovat jako nutnost ponechání vyučovacího
předmětu Výchova ke zdraví v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání.
To zda toto vzdělávání se může projevit v celospolečenském měřítku „zlepšením zdravotního
stavu populace“ kvituje přes 60 % oslovených škol, pouze 7 % se domnívá, že edukace v této
oblasti takový efekt mít nemůže.
Protože Rámcový vzdělávací program pro gymnaziální vzdělávání a Rámcový vzdělávací
program pro střední odborné vzdělávání neobsahuje požadavky na samostatný výukový
předmět VkZ a v podstatě „zdraví“ jako takového se dotýká jen sporadicky, byla ředitelům
škol položena otázka, zda se domnívají, že by bylo vhodné pokračovat s VkZ i u studentů SŠ
a vzdělávat tak i středoškolské pedagogy. Jak ukazuje tabulka 13, více jak 50 % oslovených
škol by doporučilo kontinuálně s edukací v oblasti VkZ pokračovat na střední škole, více jak
⅓ si však netroufá tento návrh posoudit.
Tabulka 13 Pokračování ve vzdělávání v oblasti VkZ i na SŠ.
Počet škol
n
%
47
54,02
6
6,90
32
36,78
2
2,30
87
100
Odpověď
Ano
Ne
Nedokáži posoudit
Nezodpovězeno
Celkem
Závěr
Od školního roku 2007/2008 se na základních školách v České republice vyučuje dle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, resp. dle Školních vzdělávacích programů jednotlivých škol. Součástí programu je vzdělávací oblast Člověk a zdraví, kam spadá
na II. stupni ZŠ také vyučovací předmět Výchova ke zdraví. Pro zjištění, jak je výuka VkZ na
ZŠ realizována bylo provedeno výzkumné šetření, kterého se zúčastnilo prozatím 87 ZŠ
z šesti krajů ČR. Dílčí výsledky naznačují, že VkZ ve ŠVP má své významné místo, její výuce je na více jak polovině oslovených ZŠ věnován větší časoprostor než uvádí RVP. Výchova
k sexuálně reprodukčnímu zdraví je nedílnou součástí ŠVP a o nutnosti setrvání této problematiky ve výchovně vzdělávacím procesu je přesvědčeno téměř 100 % ZŠ. Stejně tak většina
škol uvádí, že má význam vzdělávat žáky v oblastech výchovy a podpory zdraví a zdravého
životního stylu.
29
Literatura
HŘIVNOVÁ, M. Aktuální požadavky základních škol na oborovou připravenost učitelů ve
výchově ke zdraví. In Aktuální požadavky základních škol na oborovou skladbu učitelské
přípravy. Sborník příspěvků z pracovního semináře. Olomouc: Votobia, 2006, s. 53–56,
ISBN 80-7220-285-5.
HŘIVNOVÁ, M., KOPECKÝ, M., MAJEROVÁ, J. Výchova ke zdraví v přípravě učitelů sekundárního vzdělávání na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. In Antropologicko-psychologické aspekty zdravého životního stylu v olomouckém regionu. Recenzovaný sborník
z mezinárodní vědecké konference II. olomoucké dny antropologie a biologie Olomouc:
Univerzita Palackého, 2009, s. 13–19. ISBN 978-80-244-2454-5.
MACHOVÁ, J., HAMANOVÁ, J. Reprodukční zdraví v dospívání. Praha: H&H, 2002. ISBN
80-86022
WEISS, P., ZVĚŘINA, J. Sexuální chování v ČR – situace a trendy. Praha: Portál, 2001.
ISBN 80-7178-558-X.
www.msmt.cz
www.rvp.cz
www.mzcr.cz
Odborníci diskutovali v Senátu na téma Sexuální výchova na školách (24. 1. 2012) – tisková
zpráva. Cit. http://www.senat.cz/zpravodajstvi/zprava.php?id=1035
Kontakt na autorku:
Mgr. Michaela Hřivnová, Ph.D.
Centrum výzkumu zdravého životního stylu, Pedagogická fakulta UP v Olomouci,
Žižkovo nám. 5, 771 40 Olomouc.
Email: [email protected], tel. 585 635 512
30
Sexuální výchova a environmentální výchova jako součást
výchovy ke zdravému životnímu stylu se zaměřením
na primární a preprimární vzdělávání
Vlasta Hrdličková
V rámci kurikulárních reforem po roce 1989 byla nastolena v České republice diskuse
o celkové podobě českého školství, tak i o jednotlivých aspektech výchovy a vzdělávání. Určitým procesem také prošla výchova ke zdraví. „Součástí podpory zdraví je výchova ke zdraví“ (Mužíková, L., 2010, s. 10). Tento pojem je chápán z širšího hlediska jako součást systému výchovy a vzdělávání a z užšího hlediska jako konkrétně vymezený dokument. Výchova
ke zdraví jako vzdělávací obor je vymezen v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní
vzdělávání (RVP ZV) a svým vzdělávacím obsahem navazuje na vzdělávací oblast Člověk
a jeho svět. Velmi úzce je propojen s průřezovým tématem Osobnostní a sociální výchova
(RVP ZV, 2005). „Výchova ke zdraví by měla vést k růstu zdravotního vědomí a chování
občanů. V této souvislosti se používá termín zdravotní gramotnost, což označuje kognitivní
a sociální dovednost determinující motivaci a schopnost jednotlivců získat přístup ke zdravotním informacím, rozumět jim a využít je k rozvoji a udržení dobrého zdraví“ (Holčík, J.,
2004, s. 120). Zdravotní gramotnost by měla být určitým předpokladem pro zdravý životní
styl. Podle J. Liby (2005, s. 5) „jde o vyváženost psychické a fyzické zátěže, o cílevědomou
pohybovou aktivitu, racionální výživu, harmonické vztahy mezi lidmi, zodpovědný pohlavní
život, odmítání návykových látek, zodpovědnost v oblasti práce a života, osobní a pracovní
hygiena, atd.“. Zdravý životní styl tak vyjadřuje celkovou spokojenost se životem, pocit
osobní pohody, duševní harmonii a životní spokojenost. Pojem výchova ke zdraví je chápán
především v souvislosti s RVP ZV a v souladu se školským vzdělávacím programem. Výchovu ke zdraví do systému základního školství zakotvil Standart základního vzdělávání. Vzdělávací obor výchova ke zdraví je zařazen na 1. stupni základních škol s oborem tělesná výchova a sport do vzdělávací oblasti zdravý životní styl. Kmenové učivo oboru výchovy ke
zdraví je začleněno do níže uvedených okruhů, které jsou pak dále ve standardu rozpracovány
pro 1. a 2. stupeň základních škol. Jedná se o okruhy:
- rodina, domov a rozvoj osobnosti,
- základy duševní a tělesné hygieny, režim dne,
- zdravá výživa,
- prevence zneužívání návykových látek,
- základy sexuální výchovy,
- osobní bezpečí,
- pohybová aktivita a zdraví.
Tématiku vycházející z výchovy ke zdraví najdeme na 1. stupni základních škol v oblasti
společenskovědní, ale především přírodovědné. Jedná se o celou řadu okruhů, např. mezilidské vztahy, láska, přátelství, rodina, vzájemná úcta a pomoc, respektování názoru druhých,
potravní řetězec, rovnováha v přírodě, životní podmínky a jejich ochrana, lidské tělo, péče
o zdraví, atd. Také na 2. stupni základních škol souvisí s výchovou ke zdraví některé cíle
a učivo v přírodovědné oblasti, v oblasti pracovních činností a technologií, a dalších. Na základě kurikulární reformy se do vzdělávací soustavy zavedl nový systém dokumentů pro
vzdělávání dětí od 3 do 19 let. Jedná se o Národní program rozvoje vzdělávání – Bílá kniha,
Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání, Rámcový vzdělávací program pro
základní vzdělávání, Rámcový vzdělávací program pro střední školy a následně Školní vzdě-
31
lávací programy. „Problematika výchovy ke zdraví je v Rámcovém vzdělávacím programu
pro předškolní vzdělávání součástí vzdělávací oblasti dítě a jeho tělo. Záměrem vzdělávacího
úsilí pedagoga v této oblasti je stimulovat a podporovat růst a nervosvalový vývoj dítěte, podporovat jeho fyzickou pohodu zlepšovat jeho tělesnou zdatnost i pohybovou a zdravotní kulturu, podporovat rozvoj jeho pohybových i manipulačních dovedností, učit je sebeobslužným
dovednostem a vést je k zdravým životním návykům a postojům“ (Mužíková, L., 2010, s. 22).
Jednou ze vzdělávacích nabídek je „ činnost zaměřená k poznávání lidského těla a jeho částí,
příležitosti a činnosti směřující k ochraně zdraví, osobního bezpečí a vytváření zdravých životních návyků, činnosti relaxační a odpočinkové, zajišťující zdravou atmosféru a pohodu
prostředí, atd.“ (Mužíková, L., 2010, s. 22–23). Rámcový vzdělávací program pro Základní
vzdělávání obsahuje 9 vzdělávacích oblastí a výchova ke zdraví je v Rámcovém vzdělávacím
programu pro základní vzdělávání v oblasti Člověk a jeho svět a Člověk a zdraví. Vzdělávací
oblast Člověk a jeho svět je určen především pro 1. stupeň ZŠ, kde je vymezen obsah, který se
týká člověka, rodiny, společnosti, vlasti, přírody a dalších témat. Pro úspěšné vzdělávání
v této oblasti je podmínkou vlastní prožitek žáků. Vzdělávací oblast Člověk a jeho svět je
složen z pěti tématických okruhů, z nichž okruh člověk a zdraví se zabývá i výchovou ke
zdraví. Vzdělávací oblast Člověk a zdraví je určena pro 1. a 2. stupeň ZŠ a vzdělávací obor
výchova ke zdraví navazuje obsahem na vzdělávací oblast Člověk a jeho svět z 1. stupně ZŠ
a dále jej rozvíjí. V rámci vzdělávací oblasti Člověk a zdraví se rozvíjí celá řada kompetencí,
které mohou být naplňovány i v rámci Environmentální výchovy, která je součástí preprimárního vzdělávání a na základních školách jedním z průřezových témat. Učivo vzdělávacího
oboru výchova ke zdraví je obsaženo v celé řadě tématických celků, které lze propojit s Environmentální výchovou. Jedná se například o tématické celky:
- změny v životě člověka a jejich reflexe, dětství, puberta, dospívání, sexuální dospívánía
reprodukční zdraví, nebo
- zdravý způsob života a péče o zdraví, výživa a zdraví, tělesná a a duševní hygiena, atd.
Životní prostředí a zdraví
Životní prostředí je celkem, který zahrnuje složky přírodní, umělé i sociální. Mezi složky
přírodní patří abiotické složky (atmosféra, pedosféra, hydrosféra, biosféra) a biotické složky
(živé organismy a vztahy mezi nimi). Do složky umělé patří technosféra, specifické výrobní
a nevýrobní činnosti a do složky sociální patří lidská společnost, sociální struktura a sociální
vztahy. Ze zdravotního hlediska lze životní prostředí chápat jako souhrn biologických, fyzikálních, chemických a sociálních faktorů v okolí člověka, které mohou nějakým způsobem
ovlivnit jeho zdraví“ (Machová, J., Kubátová, D., 2006, s. 198). Lze tedy konstatovat, že lidské zdraví úzce souvisí s kvalitou životního prostředí a výskyt nebezpečných látek v prostředí
je zdrojem zdravotních rizik (znečištěná voda, znečištěné ovzduší, potraviny, půda, atd.).
Současné složité a neustále se měnící vzájemné vztahy člověka s jeho životním prostředím
jsou výsledkem vývoje společnosti. Současný stav životního prostředí ohrožuje v podstatě
celou planetu.
Trvale udržitelný rozvoj jako způsob života
Současné složité a neustále se měnící vzájemné vztahy mezi člověkem a jeho životním
prostředím jsou výsledkem vývoje společnosti. Stav životního prostředí však zaznamenává
zhoršující se tendence, což může vést k ohrožení celé planety, k ohrožení života řady biologických druhů a především k ohrožení života člověka. Koncepce trvale udržitelného rozvoje
ukazuje na možnosti, jež by mohly zabránit katastrofálnímu vývoji lidstva. „Vést zdravý život
v současném světě neznamená pouze eliminovat zdravotní rizika ohledně lidského zdraví, ale
znamená přispívat i ke zdraví přírodního prostředí“ (Machová, J., Kubátová, D., 2006, s. 200).
32
Právě škola (jako vzdělávací instituce) by mohla pomoci změnit lidské chování a myšlení
a současně podpořit tvorbu takových lidských hodnot, které by byly slučitelné s trvale udržitelným způsobem života.
Jedná se především o hodnoty, „které mohou takový způsob života podnítit, prosadit a rozvinout:
- vědomí sounáležitosti s přírodou, motivaci k ochraně přírody,
- úctu k přírodě a sobě samému jako k části přírody,
- důraz na kvalitu života, odolnost vůči konzumní společnosti,
- uvědomělou skromnost ve vztahu potřeby člověka a životního prostředí,
- mezilidské vztahy, odpovědnost vůči jiným lidem i přírodě jako celku, schopnost předvídat důsledky zásahů člověka do přírody,
- aktivní vztah k věcem společným, spoluodpovědnost za běh věcí,
- vzájemnou toleranci k odlišným názorům, řešení problémů jednáním, odpovědnost při
uplatňování lidských práv a svobod,
- zájem o vlastní zdraví.
Určitý zájem a s ním spojená aktivita v reálném životě člověka však neexistují jako izolované a samostatné fenomény, nýbrž jsou do něho zakomponovány jako celý komplex chování
a životní strategie. Jedinec volí určité aktivity a potlačuje jiné na základě zvoleného modelu,
hodnotové orientace, životních preferencí. Program výběru potlačování určitých aktivit vyplývá tedy z tvorby životního stylu“ (Machová, J., Kubátová, D., 2006, s. 2 001). Tvorbu
správného životního stylu může značně napomoci Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj,
jež se stává součástí nové etapy vzdělávání v České republice a to v kontextu s ostatními státy
naší planety.
Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj jako nová etapa vzdělávání
Vzdělávání pro udržitelný rozvoj znamená osvojení si takových způsobů myšlení, rozhodování a chování jedince, které vede k udržitelnému jednání v osobním, pracovním i občanském životě. Vzdělávání pro udržitelný rozvoj je zaměřeno na:
- „pochopení propojenosti a vzájemné souvislosti ekonomických, sociálních a environmentálních hledisek rozvoje, a to na lokální, národní i globální úrovni,
- vnímání udržitelného rozvoje jako celostního a systémového přístupu, který směřuje
k ekonomicky prosperující společnosti a respektuje sociální a environmentální souvislosti a limity,
- rozvoj kompetencí (znalostí, dovedností a postojů) pro demokratické a svobodné rozhodování ve vlastním i veřejném zájmu v souladu s právem a s principy udržitelného rozvoje“. (Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj České republiky 2008 – 2015, 2008,
s. 1).
Na základě věkových a individuálních zvláštností vývoje lidské osobnosti vzdělávání pro
udržitelný rozvoj stanovuje cíle, obsah, metody, formy a prostředky. Vše je především zaměřeno na aktivní metody a formy vzdělávání a na kritické a tvořivé myšlení. Klíčová témata,
která jsou zahrnuta ve Strategii vzdělávání pro udržitelný rozvoj Evropské hospodářské komise OSN (tzv. Vilniuská strategie)1 jsou na národní úrovni konkretizována a to na základě specifik České republiky.
Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta je jedním z klíčových nástrojů ochrany životního prostředí v České republice. Rozvoj Environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty
je jednak zakotven v zákoně č. 123/1998 sb., o právu na informace o životním prostředí a je
také určen Státním programem Environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty České republiky.2 Také tříleté akční plány umožňují jeho plnění v jednotlivých resortech. Vývoj Environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v posledních letech prokazuje trend rozřiřování
33
obsahu Environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty o témata udržitelného rozvoje. Dá se
tedy konstatovat, že právě Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta se může stát východiskem pro vzdělávání pro udržitelný rozvoj v České republice. Současně vzdělávání pro udržitelný rozvoj může v plné míře navázat na celou řadu aktivit a opatření realizovaných v rámci Environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. (Strategie vzdělávání pro udržitelný
rozvoj České republiky 2008–2015, 2008).
„Základní rozdíl mezi EVVO a VUR je ten, že v oblasti EVVO je prioritní důraz kladen na
nejrůznější aspekty životního prostředí, na poznávání životního prostředí, na uvědomování si
nezbytnosti zachovávání podmínek života, na poznávání vztahu člověka a životního prostředí
apod. Naproti tomu je VUR prioritně zaměřeno na vzájemnou interakci a souvislosti mezi
ekonomickými, sociálními, environmentálními a právními aspekty rozvoje (globálního i lokálního), je významně interdisciplinární povahy a široce se opírá o společenskovědní disciplíny“. (Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj České republiky, 2008, s. 2).
Ukazuje se, že Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj ČR se stává pro oblast vzdělávání velmi důležitým dokumentem, který „začleňuje do stávajících oblastí vzdělávání nové přístupy, metody a témata“ (Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj České republiky, 2008,
s. 2).
Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj ČR navazuje nebo má úzké vazby na celou řadu
dokumentů, jako např. Strategie udržitelného rozvoje ČR, Strategie celoživotního učení ČR3,
Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací politiky České republiky 20074 a Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj Evropské hospodářské komise OSN.
Vzdělávání pro udržitelný rozvoj v předškolním vzdělávání
V předškolním vzdělávání je z pohledu vzdělávání pro udržitelný rozvoj velmi důležité
„učení v přírodě“ a především zaměření se na „prevenci odcizování dětí přírodě“. Pro kladný
výsledek vzdělávání pro udržitelný rozvoj je však v tomto věkovém období velmi důležité si
uvědomit nutnost působení na celou rodinu dítěte. Tato problematika se úzce dotýká především městských dětí, kde děti tráví stále méně času přímo v přírodě.
Dá se však konstatovat, že Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání tuto
problematiku určitým způsobem začleňuje a je na ni kladen velký důraz. Děti mají být vedeny
ke vnímání okolního prostředí, mají se naučit vnímat vlastní místo a úlohu v tomto prostředí
a také se mají naučit zodpovědnosti vůči tomuto prostředí. (Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj České republiky, 2008).
Vzdělávání pro udržitelný rozvoj v základním vzdělávání
Na základních školách proběhla v několika posledních letech kurikulární reforma, která
přinesla Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Na základě tohoto dokumentu
již mají školy zpracovány své Školní vzdělávací programy. Udržitelný rozvoj je v Rámcovém
vzdělávacím programu pro základní vzdělávání obsažen v cílech vzdělávání, v kompetencích,
kterých má žák dosáhnout, dále v učivu a to v rámci průřezových témat. Aby mohly být
všechny požadavky naplněny, je však třeba stávajícím pedagogům a hlavně budoucím učitelům poskytnout metodickou podporu, ale i materiální podporu a umožnit jim další vzdělávání
v této oblasti.
Současně je třeba si uvědomit, že pro vzdělávání pro udržitelný rozvoj je nutné vytvořit
podmínky i mimo školu a školská zařízení. (Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj České
republiky, 2008).
34
Vzdělávání pro udržitelný rozvoj a vysokoškolské vzdělávání
Cestou k realizaci vzdělávání pro udržitelný rozvoj je především akreditace specializovaných studijních programů, které budou zaměřené na vzdělávání pro udržitelný rozvoj a měly
by mít mezioborový nebo mezifakultní charakter. Důležitá je prostupnost studia a mobilita
studentů mezi obory a také dostatek různých pracovišť, jež budou zaměřeny na různé aspekty
vzdělávání pro udržitelní rozvoj.
Velmi důležité místo při realizaci vzdělávání pro udržitelný rozvoj zaujímají učitelské fakulty, které připravují budoucí učitele, především budoucí učitele preprimárního a primárního
vzdělávání.
Na základě požadavků, jež vyplývají ze státních i školských dokumentů k environmentálnímu vzdělávání, výchově a osvětě, je začleněna environmentální výchova na Pedagogické
fakultě Univerzity Palackého v Olomouci i ve stávajících studijních programech oboru Učitelství pro mateřské školy (prezenční i kombinované studium) a oboru Učitelství pro 1. stupeň
základních škol (prezenční i kombinované studium).
Velká pozornost je věnována metodické přípravě studentů oboru Učitelství pro mateřské
školy a oboru Učitelství pro 1. stupeň základních škol pro budoucí uplatnění environmentální
výchovy i vzdělávání pro udržitelný rozvoj v praxi. V rámci prakticky zaměřených seminářů
jsou posluchači seznamováni s různými formami praktické činnosti přímo na fakultách, ale
i mimo ně.
Velmi se osvědčila úzká spolupráce s některými středisky ekologické výchovy, jež jsou
součástí sdružení Pavučina. Studenti jsou zde seznamováni s řadou metod, pomůcek, nápadů
a námětů, jež mohou využít při budoucí práci s dětmi předškolního i mladšího školního věku.
Studenti si mohou prakticky vyzkoušet některé hry, výtvarné činnosti a zejména práci s přírodními materiály a mohou si ověřit schopnost vlastní tvořivosti při realizaci vlastních nápadů
např. při zpracování příběhu.
K nejužitečnějším aktivitám však patří přímá práce s dětmi při různých příležitostech
(např. Den Země, zapojení studentů do výukových programů pro školy, atd.). Zapojování studentů do praktické práce s dětmi, seznámení s alternativními formami výuky, učení vedoucí
k tvořivosti a lásce k přírodě, je považováno za jednu z nejdůležitějších aktivit partnerství se
středisky ekologické výchovy.
I když ve studijních programech pro pregraduální vzdělávání budoucích učitelů preprimárního a primárního vzdělávání je v současné době zahrnuta environmentální výchova, je třeba
do této přípravy začlenit i vzdělávání pro udržitelný rozvoj.
Poznámky
1. Regionální strategie EHK OSN ke vzdělávání pro udržitelný rozvoj, která byla přijata na
zasedání na nejvyšší úrovni ve Vilniusu ve dnech 17.–18. března 2005.
2. Usnesení vlády ze dne 23. října 2000 č. 1048 o Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice.
3. Strategie celoživotního učení ČR byla přijata usnesením vlády č. 761 ze dne 11. července
2007.
4. Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky 2007 byl
přijat usnesením vlády č. 535 ze dne 23. května 2007 a na základě § 9 a § 185 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném
vzdělávání (školský zákon).
35
Použitá literatura
HOLČÍK, J. Zdraví 21. Výklad základních pojmů. Úvod do evropské zdravotní strategie.
Zdraví pro všechny v 21. století. 2004. Praha: Ministerstvo zdravotnictví ČR, 2004, 160 s.
ISBN 80-85047-33-0
JEŘÁBEK, J. – TUPÝ, J. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. 2004. Praha:
VÚP, 2005, 112 s. ISBN 80-87000-0201.
LIBA, J. Výchova k zdraviu a śkola. 2005. Prešov: Pedagogická fakulta PU, 2005, 184 s.
ISBN 80-8068-336-0
MACHOVÁ, J. – KUBÁTOVÁ, D. Výchova ke zdraví pro učitele. 2006. Ústí nad Labem:
PdF UJEP, 2006, 250 s. ISBN 80-7044-768-0.
MÁCHAL, A. Průvodce praktickou ekologickou výchovou. 2000. Brno: Rezekvítek, 2000.
205 s. ISBN 80-902954-0-1.
MUŽÍKOVÁ, L. Škola a zdraví 21 – Podněty pro implementaci výchovy ke zdraví do školních
vzdělávacích programů. 2010. Brno: MU v Brně, 2010, 139 s. ISBN 978-80-3392-143-9
Metodický pokyn k environmentálnímu vzdělávání, výchově a osvětě ve školách a školských
zařízeních. 2001. Praha: MŠMT ČR 14. 12. 2001 pod č. j.: 32338/2000-22, 10 s.
Národní program rozvoje vzdělávání v České republice – Bílá kniha. 2001. Praha: Ústav pro
informace ve vzdělávání – Nakladatelství Taurus, 2001, 98 s. ISBN 80-211-0372-8.
Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání. 2006, Praha: Taurus, 2006. 48 s.
ISBN 80-87000-00-5.
Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj České republiky (2008–2015). Praha: MŠMT,
2008, 20 s. http://www.msmt.cz/dokumenty/ostatní-doumenty
Kontaktní adresa:
Vlasta Hrdličková, PhDr. Ph.D.
Katedra primární pedagogiky,
Pedagogická fakulta UP, Žižkovo nám. 5, 771 40
Olomouc, ČR, tel. 00420 585 635 106
e-mail: [email protected]
36
Transsexualizmus
Michal Chovanec, Petr Weiss
Abstrakt
Autor v príspevku prezentuje životné príbehy najmladšieho transsexuála na svete, ktorý sa
vôbec ako prvý podrobil chirurgickej zmene pohlavia. Zmieňuje sa o možnosti hormonálnej
terapie a chirurgickej zmene pohlavia. Zároveň prináša zaujímavé štúdie zaoberajúce sa negatívnym vplyvom rodičov s poruchou pohlavnej identity na svoje deti a štúdie, ktoré rodinnú
psychopatológiu považujú za spúšťač poruchy pohlavnej identity u detí. Na záver autor zdôrazňuje potrebu zvýšenia informovanosti o problematike porúch pohlavnej identity a nepodliehaniu mýtom o nich.
Summary
The author is in the article presenting real life stories of the world‘s youngest transgender
and the youngest transgender to undergo a sex reassignment surgery. He is informing the
reader about possibilities of hormonal therapy and sex change operations. In
addition, the author portrays interesting studies that tackle issues such as the negative influence of parents with the gender identity disorder on their children, or family psychopathology being the cause of the GID. In the end, the author stresses the need to increase the awareness about gender identity disorders and the necessity of overcoming the myths about them.
Kľúčové slová: transsexualizmus, reakcie detí na transsexuálnych rodičov
Key words: transsexualism, reactions of children to transgender parents
Sexuálna identifikácia
Pocit príslušnosti k jednému z dvoch pohlaví je sexuálna identifikácia. Sexuálna identifikácia predstavuje individuálnu akceptáciu vlastnej a zároveň aj vrodenej pohlavnosti, teda
uvedomenie si, že som muž alebo žena. Na tejto skutočnosti je založená aj individuálna sexuálna motivácia. S ňou súvisí aj prijatie mužskej alebo ženskej role. S týmto sa deti stretávajú
už od narodenia (rodičia vyberajú podľa pohlavia hračky, farby, oblečenie a iné) (Mandzáková, Horňák, 2009).
Vymedzenie transsexualizmu
Ak však nedôjde k identifikácii so svojím chromozomálnym pohlavím, dochádza k progresívne narastajúcemu dyskonfortu, ktorý vedie až ku konverzii pohlavia a hormonálnej liečbe.
Jedinec si v tomto stave praje žiť a byť akceptovaný ako príslušník opačného pohlavia. Bojuje
nielen s pocitom nespokojnosti s vlastným anatomickým pohlavím ale i s pocitom jeho nevhodnosti. Porucha pohlavnej identity by mala trvať aspoň 2 roky a nemôže byť prejavom
inej psychickej poruchy (schizofrénie). Musia byť pri nej vylúčené: intersexualita, genetická
alebo chromozomálna abnormalita (Fifková a kol. 2008; Weiss a kol., 2010).
37
Životné príbehy transsexuálov
Za najmladšieho transgender (MtF) môžeme považovať 8 ročnú Josie Romera z Vail
v Arizone. Narodil sa ako chlapec a keď mal 4 roky, začal ľuďom okolo seba hovoriť, že je
dievča. Začal si obliekať šaty oranžovej farby, keďže sa najviac podobala ružovej. V piatich
rokoch už sa odmietal nechať strihať ako chlapec, čo spôsobilo, že si mýlili jeho výzor s dievčaťom. Celá rodina žila až do Joeyho 6 rokov v Japonsku. Už vtedy im pediatri odporučili,
aby sa začali zaoberať problematikou transgender. V tej dobe za z Joeyho stala Josie aj s následnými matričnými zmenami. Tieto zmeny sa týkali aj obliekania. S blížiacim sa nástupom
do školy sa začala dvíhať aj vlna kritiky zo strany rodičov detí, ktoré mali chodiť s Josie do
školy. To bol dôvod, prečo sa Romerovi presťahovali do Argentíny a matka začala učiť svoje
dve deti doma. Dnes Josie užíva lieky, ktoré zabraňujú tvorbe mužských hormónov a po dovŕšení 12. roku začne s užívaním ženských hormónov.
Kim Petras sa narodila ako Tim Petras v roku 1992 a je podľa dostupných informácií najmladšou transgender, ktorá podstúpila chirurgickú zmenu pohlavia. Jej rodičia hovoria, že od
2 rokov trvá na tom, že je dievča. S pribúdajúcim časom sa ukázalo, že to nie je len prechodná
fáza, a tak ju začali jej rodičia podporovať. Na ulici však nosila neutrálne šaty. Nakoniec rodičia vyhľadali profesionálnu pomoc. Našli doktora Bernda Meyenburga z Frankfurtskej univerzity, ktorý je primárom kliniky pre deti a transsexualitou za zaoberá už viac ako 4 desaťročia. Kim na otázku, či sa vždy cítila byť ženou, odpovedá: „ Pravdou je, že vždy som sa cítila
byť ženou, len som skončila v nesprávnom tele.“
Ako „prvý“ mal možnosť vyskúšať konverziu pohlavia americký fotograf George Jorgensen. Jeho vytrvalosť po zmene pohlavia so štipkou náhody mu priniesla v jeho rodnej vlasti
a v rodine – ktorá sa na celý prípad pozerala objektívne, vedecky a s odvahou – vytúžený záver: konverziu pohlavia. Tak sa z Georgeho Jorgensena stala celosvetovo známa Christine
Jorgensen. Christine nebola prvá, ktorá podstúpila konverziu pohlavia, bola však prvá, ktorá
bola veľmi medializovaná, a tak sa terapeutické možnosti mohli šíriť do celého sveta. Táto
skutočnosť uvoľnila emócie a napätie medzi ľuďmi trpiacimi podobným postihnutím. Pomohlo im to nájsť samých seba a otvorili sa im dvere, ktoré pre nich znamenali únik z doposiaľ
neuniknuteľnej situácie. Na jednej strany bola Christine chválená za svoju odvahu a presvedčenie, no na druhej sa objavila nedôvera a kritika voči lekárom, ktorí sa týmto priekopníctvom
postavili vtedajším morálnym normám. Markantným dôkazom prekročenia hraníc vtedajšej
doby bolo Christinine vylúčenie ako hosťa z reštaurácie a nočného klubu v New Yorku. Tento
kontroverzný zákrok rozdelil odborníkov na danú problematiku na dva tábory. Tu pomohol
kontroverzný žurnál The Journal of the American Medical Association, ktorý vydal článok
napísaný dánskymi lekármi starajúcich sa o Christine. Na článku sa veľkou mierou podieľal
známy vedec a endokrinológ – Christian Hamburger. Článok popisoval celý vývoj i povahu
liečby, vrátane chirurgie. Vlna kritiky bola vznesená aj z dôvodu, že gro lekárov neuznávalo
žiadnu inú terapiu, okrem psychoterapie, pretože podľa nich išlo jednoznačne o psychopatologickú povahu problému. A tak sa problém dostal do rúk psychoanalytikom. Zaujímavé bolo
aj zistenie, že niektorí neskúsení lekári v sexuálnej problematike si zamieňali transsexualitu
s homosexualitou.
Priemerní ľudia si nevedia predstaviť, že by si dali zmeniť pohlavie na opačné a ešte takým
radikálnym spôsobom. Aj to je jedným z dôvodov, prečo sa transsexuáli len ťažko stretávajú
s pochopením, sympatiou, či empatiou. U niektorých je túžba tak silná, že často dochádza až
k automutiláciám. Môžeme si len predstaviť, koľko nevyšetrených dokonaných samovrážd
bolo dôsledkom tohto psychologicko-sociálneho utrpenia (Benjamin, 1999).
38
Výskyt
Staršia štúdia uskutočnená Sugar (1995) odhadovala u nepacientov medzi 4. až 11. rokom
na 3 % až 6 % u chlapcov, ktorí sa prejavujú feminínne a 1 % až 6 % sa skutočne túži stať
dievčaťom. U dievčat 9 % až 11 % maskulínneho správania a 6 % až 8 % chce skutočne byť
chlapcom.
V súčasnosti nie sú k dispozícii žiadne epidemiologické štúdie, ktoré by spoľahlivo popisovali výskyt poruchy pohlavnej identity u detí. Coolidge a kol. (2002 podľa Fifková a kol.,
2008) urobili genetickú štúdiu na dvojčatách. Štúdia bola zameraná na správanie sa 314 detí
a dospievajúcich. Autori výskumu na základe štúdie odhadujú výskyt na 2,3 %.
Štúdia uskutočnená vo Veľkej Británii Reed a kol. (2009) bola zameraná na výskyt a prevalenciu. Štúdia potvrdila zvyšujúcu sa tendenciu poruchy pohlavnej identity. Ako tiež konštatuje, transgender populácia je medzi mladými ľuďmi ešte stále „neviditeľná“. Len veľmi
málo z nich sa dostaví k lekárovi, a to aj napriek skutočnosti, že najviac dospelých nachádzajúcich sa v pohlavnej rozladenosti, prechádza pohlavnou rozladenosťou už vo veľmi mladom
veku. V súčasnosti reprezentuje počet mladých ľudí dvojnásobný nárast každých 5 rokov
a toto číslo by rástlo omnoho viac, keby staršia populácia vyhľadala lekársku pomoc.
G. I. D. a stanovenie diagnózy
Pri zmene pohlavia sa v medicíne stretáva s istým stupňom skepticizmu a dvojzmyselnosťou. Táto skepsa vyplýva predovšetkým z toho, že diagnostika G. I. D. sa aj napriek neustálemu medicínskemu úsiliu opiera predovšetkým o psychologické metódy. Výskum mozgu na
zosnulých G. I. D. (MtF a jedného FtM) demonštroval, že jeden zo sexuálne dimorfných
mozgových jadier ústrednej časti stria terminalis vykazuje charakteristiky sexuálnej diferencie
opačného pohlavia (Cohen-Kettenis a kol., 2008).
McHugh (1995 podľa Cohen-Kettenis a kol., 2008) dáva do kontrastu anorexiu nervosa
a G. I. D. Tak, ako sa nerobí liposukcia u týchto pacientiek aj napriek tomu, že sa vidia ako
obézne, tak nerozumie tomu, prečo by sa mali amputovať genitálie. Vysvetlenie nachádza
v uvoľnení psychickej bolesti pri zmene pohlavia, ktorá je považovaná za manipuláciu s integráciou zdravého tela.
Pred 20 rokmi sa konverzia pohlavia robila ešte pred začatím dospelosti. Dokonca ani
v súčinnosti s dlhodobou psychoterapiou nepomohla k zníženiu pohlavnej rozladenosti. Problémy, s ktorými sa stretávali, boli však viac dôsledkom ako príčinou G. I. D.
G. I. D. nemali žiadnu psychopatológiu, boli schopní zvládať proces prechodu na druhé
pohlavie a tiež mali silnú rodičovskú podporu. Toto viedlo k presvedčeniu, že G. I. D. sa bude
liečiť pred 18. rokom len hormonálne (muž – najprv antiandrogény a neskôr estrogény; ženy –
najskôr proestrogén na zastavenie menštruácie a neskôr s androgénmi). Avšak aj tu sa stanovil
minimálny vek na 16 rokov (Cohen-Kettenis a kol., 2008).
Posúdenie a liečba detí a adolescentov s G. I. D. sa uskutočňuje prostredníctvom psychológov a psychiatrov. Tí sa riadia diagnostickými kritériami MKCH-10, avšak pri G. I. D. v detstve sú kritériá zvlášť pre chlapcov a zvlášť pre dievčatá. Detským a adolescentným žiadateľov o oddialenie puberty je možné vyhovieť až od 12. roku života. Od 16. roku života je
možná hormonálna liečba, ktorá predstavuje štart pre zmenu pohlavia. Konverzia pohlavia je
možná až po dovŕšení 18. roku života (DeVries a kol., 2009).
Správanie sa G. I. D. detí
G. I. D. deti majú problém v predškolskom veku, pretože sú zmätení svojou sexuálnou
identitou a rolou. Dieťa sa odlišuje od skupiny svojho pohlavia najmä preferovaním hračiek,
kamarátov a oblečenia patriaceho opačnému pohlaviu. Latentná G. I. D forma sa prejavuje
39
u detí neistotou o ich vlastnom pohlaví. Môžu aj naďalej pokračovať v prezliekaní sa do šiat
opačného pohlavia, ale až do chvíle, pokiaľ ich tlak sociálneho okolia neprinúti pokúsiť sa to
zakryť. Vyhýbajú sa skupinám, sú menej aktívni v porovnaní s ostatnými v rovnakom veku.
(Sugar, 1995)
Štúdia Tubera a Coatese realizovaná prostredníctvom Rorschachovho testu na G. I. D.
chlapcoch vo veku od 5 do 12 rokov (medián 8,4) poukázala na fakt, že títo chlapci majú
problémy so vzťahmi s rovesníkmi a vykazujú depresívne symptómy. U dievčat je situácia
diametrálne odlišná a to aj napriek tomu, že výskyt správania sa totožného s opačným pohlavím je u dievčat častejší. No aj napriek tomu je v odbornej literatúre viac informácií o chlapcoch. Podobne je tomu aj pri terapii. Retrospektívna empíria od starších adolescentných G. I. D.
dievčat ukazuje, ako v skoršom veku trávili svoj čas. Zvyčajne to bolo pri aktivitách vonku
alebo pri atletike. Radšej sa hrali s chlapcami. Ak sa hrali na rodinu, hrali rolu otca. Uprednostňovali chlapčenské hračky a veľmi si priali byť chlapcami (Sugar, 1995).
Lothstein realizoval výskum, v ktorom sa snažil nájsť rozdiel v mentálnej úrovni MtF
a FtM. Autor výskumu zverejnil výsledky, v ktorých psychologicky testoval transsexuálov.
Hlavným zistením založeným na skupinových testoch bolo, že FtM nie sú výrazne psychicky
postihnutí, dokonca sa takmer neodlišujú od kontrolnej skupiny G. I. D. Pritom boli zdravší
v porovnaní s MtF. Individuálne analýzy predpokladajú, že títo ľudia sú mentálne slabí a viac
mentálne zaostalí ako FtM (DeCuypere a kol., 1995).
Rozdiely v správaní male a female transgender popísal Pauly (1974 podľa DeCuypere
a kol., 1995). Zistil, že FtM majú výhradne homosexuálne správanie, lepšie sa prispôsobujú, sú menej podozrievaví a sú viac realistickejší v odhadoch toho, čo je pre ne uskutočniteľné.
Reakcie detí na svojich transgender rodičov
Na výskume, ktorý uskutočnil Green (1998), sa zúčastnilo 18 detí (10 chlapcov, 8 dievčat;
5–16 rokov) z 9 transsexuálnych rodín (6 transsexuálnych rodičov bolo MtF a 3 boli FtM).
Hlavnými oblasťami interview pre deti a rodičov boli dve problematické otázky pre deti:
1. ich vlastná pohlavná identita
2. stigma v rovesníckych skupinách.
1. žiadne z detí sa nestretlo s kritériami na diagnostiku transgender podľa MKCH 10 či
DSM IV. Jeden chlapec a jedno dievča rozmýšľali krátko nad zmenou pohlavia, keď
boli informovaní o transsexualizme od rodičov, ale zvedavosť sa nerozvinula do túžby
(želania) na zmenu pohlavia a ani ďalej nepokračovala. Rovnako sa nezaznamenalo
žiadne klinicky signifikantné správanie opačného pohlavia u chlapcov a dievčat.
2. 3 deti selektívne informovali rovesníkov o transsexualite svojich rodičov. Informovali
len tých, o ktorých si mysleli, že by im mohli veriť a nepodpichovali by ich. 3 deti sa
stretli s podpichovaním. Bolo to prechodné a vyriešilo sa to. 3 deti si nepamätali na pohlavie ich rodičov pri narodení (pred konverziou). Ostatné si boli vedomé transsexuálneho statusu 1 až 3 roky pred začatím interview. Zvyšné mali rozumné pochopenie pre
rodičovskú poruchu sexuálnej identity a liečebným procesom (príklady sú uvádzané
nižšie).
9-ročný chlapec s FtM rodičom
- Chce sa zmeniť na muža za pomoci plastickej chirurgie.
- Prečo?
- Môj otec (biologická matka) hovorí, že Boh urobil chybu, keď sa on narodil.
7-ročné dievča s MtF rodičom
- Prečo sa tvoj otec prezlieka za ženu?
40
- Je to lepší život.
16-ročný chlapec s FtM rodičom
- Jim je chlapík. Jediná vec, ktorá mu chýba, je penis.
10-ročný chlapec s MtF rodičom
- Ako sa preto cítiš?
- Je to v poriadku.
- Prečo to tvoj otec robí?
- Nemá rád, keď je mužom.
Dostupné dôkazy nepodporujú tvrdenie, že transsexuálni rodičia nepriaznivo vplývajú na
svoje deti. Napriek tomu je tam rozsiahla klinická skúsenosť ukazujúca ujmu na deťoch
v dôsledku ukončenia kontaktu s rodičom po rozvode. Pre dieťa je omnoho lepšie, keď je
v kontakte s oboma rodičmi, než aby bolo súdom (ale ich vzájomnou dohodou) zverené iba
jednému rodičovi bez možnosti kontaktu s tým druhým. Rozvod môže byť nevyhnutný medzi
rodičmi, ale nie je nevyhnutný medzi rodičom a dieťaťom.
Nielen táto štúdia, ale aj štúdie spred 20 rokov demonštrujú, že transsexuálny rodič môže
zostať efektívnym rodičom a dieťa môže pochopiť, rozumieť si a empatizovať s transsexuálnym rodičom. Táto štúdia demonštruje, že porucha pohlavnej identity nevedie k zmätku u detí
transgender rodičov.
Transgender rodičia sa musia okrem konverzie pohlavia vyrovnať aj s tým, ako na to budú
reagovať ich deti. Existuje niekoľko dôvodov, prečo sa rodičia po konverzii pohlavia rozhodli
prerušiť kontakt so svojimi potomkami. Väčšina z nich nevidela svoje deti už niekoľko rokov.
Niekoľko z nich abdikovalo na svoju rodičovskú rolu, pretože sa báli, aby ich transsexualizmus nebol škodlivý pre ich deti. Ďalším dôvodom bolo, že ich bývalý/á manžel/ka bol/a proti
kontaktu s nimi a transsexuáli boli presvedčení o tom, že legálny boj je beznádejný. Na druhej
strane však boli aj rodiny, kde transsexuálni rodičia žili aj naďalej so svojimi deťmi a manželom/kou počas zmeny pohlavia – real life test, alebo udržiavali častý rodičovský kontakt, aj
keď žili oddelene (Green, 1998).
White a Ettner (2007) zrealizovali výskum, v ktorom sa zaujímali, ako a či vôbec rodičia
s poruchou pohlavnej identity vplývajú na svoje deti. Vzorka rodičov (N = 27) bola vo vekovom rozpätí 41–63 rokov; vzdelanie (57 % vysokoškolské, 25 % stredoškolské a 18 % odborné vzdelanie); v čase premeny zostalo 7 rodín spolu, 12 sa rozvádzalo alebo sa rozviedli
v čase premeny a 8 bolo už rozvedených. Počas štúdie zostalo 6 rodín spolu a 21 sa rozviedlo;
z 27 už 23 podstúpilo konverziu pohlavia a zvyšní 4 sa ju chystajú podstúpiť. 27 rodičov malo
55 potomkov, od ktorých sa získalo 55 výpovedí. Vzorka detí bola vo vekovom rozpätí 8–35 rokov, z toho 24 mužov a 31 žien; 40 (73 %) z nich chodilo ešte do školy; vek detí v čase premeny bol od 1 do 25.
Výsledky: Škola: U 40 detí (73 %) sa nezaznamenal žiaden pokles v študijných výsledkoch počas premeny rodiča, u 13 (23 %) sa zaznamenal mierny pokles a u 2 (4 %) bol zaznamenaný výrazný pokles. V prípade výrazného poklesu jeden rodič uviedol, že pre dieťa bolo
ťažké od seba odrážať účinky rozvodu a premeny, pretože dieťa zažilo konflikt medzi rodičom v premene a druhým rodičom. Nebola zaznamenaná žiadna signifikantná korelácia medzi
poklesom v študijných výsledkoch a vzťahom medzi rodičom a rodičom a rodičom a dieťaťom.
Mená rodičov: Približne ⅓ detí aj naďalej počas premeny na verejnosti používala predošlé
pomenovanie (v prípade MtF otec a opačne). ⅓ používala na verejnosti aj naďalej krstné meno rodiča a zvyšok používal buď prezývku, alebo teta a ujo, alebo meno, ktoré si rodič vybral
po premene. Asi 10 % rodičov nebolo v kontakte so svojimi deťmi.
Faktory spájané so vzťahom medzi dieťaťom a transgender rodičom: V čase liečby zažilo
približne 20 % rodín veľké alebo až extrémne problémy medzi rodičmi, alebo žiaden kontakt
41
medzi dieťaťom a transgender rodičom. Je zaujímavé, že konflikt medzi rodičom v čase liečby nebol predpokladom neskorších rozdielov vo vzťahu medzi dieťaťom a rodičom v premene. Čím bolo dieťa počas liečby transgender rodiča mladšie, tým bol medzi nimi menší konflikt (graf č. 1).
Graf č. 1 – vek detí v čase premeny vs. úroveň konfliktu s transsexuálnym rodičom.
Meranie zahŕňa vzťah v čase premeny a tiež v čase štúdie (White a Ettner, 2007).
Faktory spájané so vzťahom medzi dieťaťom a netransgender rodičom: V 10 % sa v rodinách vyskytujú ťažké alebo až extrémne ťažké vzťahy medzi dieťaťom a netransgender rodičom. Z výskumu vyplýva, že deti, ktoré boli mladšie v čase premeny transgender rodiča majú
väčší predpoklad na lepší vzťah s netransgender rodičom.
Psychopatológia u detí: 19 detí (35 %) malo psychiatrickú diagnózu. Z toho sa u 12 detí
porucha rozvinula pri začiatku premeny rodiča, počas premeny u 1 dieťaťa a u 6 detí po premene. U 7 detí s aprejavila (13 %) depresia, u 3 detí sa zaznamenali (5 %) poruchy príjmu
potravy, 4 trpreli (7 %) ADHD, 2 deti (4 %) zneužívali návykové látky a 1 dieťa malo problémy s učením, ďalšie bolo mentálne postihnuté a u žiadneho z detí nebola zaznamenaná porucha pohlavnej identity.
Faktory súvisiace s pohlavím dieťaťa: existuje signifikantný rozdiel medzi pohlavím detí
a vekom premeny transgender rodiča. Priemerný vek dievčat je 15,4 roka a chlapcov 9,6.
Chlapci sú o premene informovaný skôr ako dievčatá. Chlapci majú mladšieho transgender
rodiča v porovnaní s dievčatami v čase premeny.
Na záver možno povedať, že existujú 2 dôležité faktory, ktoré určujú zdravšie a menej
konfliktné vzťahy medzi dieťaťom a premenou a netransgender rodičom. Jedným z nich je
mladý vek dieťaťa počas premeny a druhým je pozitívny vzťah medzi oboma rodičmi. Deti
pochádzajúce z rodín, ktoré sa rozvádzajú a kde sú konflikty medzi rodičmi, majú väčšie
problémy. 10 ročné sledovanie preukázalo, že mladšie deti zvládajú rozvod lepšie v porovnaní
so staršími deťmi.
V štúdii Drummonde a kol. (podľa Zucker, 2008) boli prezentované dáta 25 G. I. D. dievčat s priemerným vekom 9 rokov vo vekovej kategórii 3–12 rokov. Z týchto 25 dievčat len
3 (12 %) boli hodnotené ako trvalá porucha pohlavnej identity. Zvyšok bol posúdený ako typicky ženské správanie. V závislosti na spôsobe merania bolo 24–32 % dievčat diferencovaných
buď ako bisexuálne alebo homosexuálne orientované. Vo fantázii bol zvyšok buď heterosexuálny (60 %) alebo asexuálny (8 %) a v správaní 44 % heterosexuálnych a 32 % asexuálnych.
V súčasnosti máme 3 terapeutické prístupy k transsexualizmu (Zucker, 2008):
1. aktívne sa snaží o prácu s dieťaťom a jeho rodičmi a tak sa snaží znížiť poruchu pohlavnej identity u detí za predpokladu, že sa tým možno zvýši miera upustenia od nej,
42
2. nie je tam aktívne úsilie o zníženie poruchy pohlavnej identity – tzv. prístup bdelého
čakania,
3. predpoklad skorého správania sa ako poruchy pohlavnej identity ako znak, že dieťa je
skutočne G. I. D.
V súčasnosti je veľký predpoklad, že pedagogickí pracovníci sa môžu takmer v každej
triede stretnúť so žiakom či žiačkou, ktorých bežné spôsoby správania a ich záujmy nezodpovedajú normatívnemu správaniu, ktoré je v spoločnosti očakávané tak ako u dievčat, tak aj
u chlapcov. Ide o jedincov gendrovo neštandardných. Avšak, podľa odborníkov nie sú takéto
gendrovo neštandardné spôsoby správania ničím neštandardné až do doby, pokiaľ nie sú sprevádzané ďalšími problémami, pre ktoré by bol nutný terapeutický zásah. (Janošová a Fifková,
2009)
U predškolákov môžeme podľa výskumov nájsť približne 12 % dievčat a 6 % chlapcov, ktorí nápadným spôsobom prekračujú spoločensky vymedzené gendrové normality. Túžbu stať sa príslušníkom opačného pohlavia vyjadruje 1 % chlapcov a 5 % dievčat (Bardley
a Zucker, 1997). K tomu tvrdeniu sa pridáva ďalšie, ktoré hovorí, že niektoré deti sa môžu
prejavovať v preferencii opačného pohlavia, ale sa s ním neidentifikujú. U dievčaťa môžu byť
popisované typicky maskulínne aktivity, ktoré nie sú vôbec totožné s feminitou. Dievča môže
byť opísané ako stereotypne maskulínne. Avšak počas celej doby si uvedomuje, že je ženou
a netúži si zmeniť pohlavie (Hill a kol., 2005). Zucker (1992 podľa Hill a kol., 2005) v tomto
prípade odporúča, aby lekári použili diagnózu G. I. D., ak nie je uvedené inak.
Rôzne pohľady na G. I. D.
G. I. D. nie je mentálnym problémom – záujem o tento problém bol v nedávnej dobe zameraný na to, ako rodičia ovplyvňujú svoje potomstvo pri pohlavných variantoch. Wernová
(2002, podľa Hill a kol., 2007) zdokumentovala, do akej miery môžu rodičia ovplyvniť svoje
transgender deti. Preskúmala 11 rodín s deťmi a adolescentmi s G. I. D. Vo výsledkoch našla
veľa rodičov, ktorí si mysleli, že ich G. I. D. dieťa či adolescent je gay, pretože jednoducho
nemohli pochopiť myšlienku o G. I. D. v detstve. Rodičia hlavne odmietali želanie ich detí
o zmenu pohlavia. Vysvetľovali to tým, že dieťa je nezrelé na to, aby mohlo robiť tak dôležité
rozhodnutia v živote. Vo všeobecnosti Wernová našla neakceptujúcich rodičov udržiavajúcich
tajomstvo o probléme, dúfajúc, že problém sám vymizne a stane sa tak negatívnym vzhľadom
pre poruchu pohlavnej identity.
Výskumníci sú stále viac presvedčení o tom, že G. I. D. v detstve a adolescencii môže byť
jednoduchým ukazovateľom rodinnej patológie prejavujúcej sa v pohlaví dieťaťa či adolescenta (Hill a kol., 2007). Zucker a Bradley (1995, podľa Hil a kol., 2007) si všimli, že niekoľko rodinných faktorov (napr. manželské nezhody) a špeciálne materské faktory (napr. sociálna
adaptácia matky a efekt regulácie) sú spájané s G. I. D. v detstve. Podľa autorov je G. I. D.
vyjadrením rodinnej psychopatológie u chlapcov, ktorí majú problémy s pohlavím. Tí často
prichádzajú z rodín, ktoré majú väčšie problémy s rodičmi a v rodine v porovnaní s kontrolnými skupinami. Rovnako našli najsilnejší faktor psychopatológie (zistili ho prostredníctvom
Child Behavior Check List – CBLC), ktorým je materská psychopatológia.
Van Goozen (2002 podľa Hill a kol., 2007) našiel medzi adolescentmi s G. I. D. nesúhlas
s ich rodičmi, rovnako ako vážne vzťahové problémy medzi rodičmi, zlými rodičovskými
skúsenosťami a kombináciou týchto faktorov.
Liečba rodičov za pomoci psychoedukácie sa zdá byť efektívna. Rosenbergová (2004) popisuje prístup zameraný na rodiča, ktorý podporuje prijatie a podporu dieťaťa na ceste, na
ktorej sa práve nachádza. Pomáha rodičom chápať zmysel zo sklamania, že nemajú muskulínneho chlapca a femininné dievča. Podobnú liečbu rodičom poskytuje Turek (2002). Pomáha deťom pochopiť, že môžu byť jednoducho nestereotypnými chlapcami a dievčatami. Rodi-
43
čov pripravuje na zvládanie a vyrovnanie sa s tým, že majú pohlavne nekonformné dieťa
(spracovanie trápnych situácií, používanie humoru, získavanie podpory od iných dospelých
a obhajovať svoje deti). Cieľom nie je zmeniť dieťa späť na stereotypné pohlavie, ale skôr
pomôcť rodičom vyrovnať sa so svojím pohlavne nestereotypným dieťaťom.
Záver
Skvalitnenie života ľudí s poruchou pohlavnej identity je možné nielen vďaka hormonálnej
a chirurgickej terapie, ale aj vďaka empatickému porozumeniu a pochopeniu samotného problému. Rovnako sú dôležité vzájomné vzťahy medzi rodičmi a vzťahy medzi rodičmi a deťmi.
Rodič s poruchou pohlavnej identity môže aj naďalej zostať rovnocenným rodičom.
Použitá literatúra
BENJAMIN, H. The transsexual phenomenon – transvestism, transsexualism, and homosexuality [online]. Düsseldorf, 1999.
Dostupné na: http://tgmeds.org.uk/downs/phenomenon.pdf
BRADLY, S. J., ZUCKER, K. J. Gender identity disorder: A review of the past 10 years.
Journal of the American Academy of Child & Adolescent Psychiatry. 1997, 36, 872–880.
COHEN-KETTENIS, T., P., DELEMARRE-van de WAAL, H., A., GOOREN, L., J., G. The
treatment of adolescent transsexuals: changing insights. International Society for Sexual
Medicine. 2008; 5: 1892–1897
DeCUYPERE, G., JANNES, C,. RUBENS, R. Psychosocial functioning of transsexuals in
Belgium. Acta psychiatrica Scandinavica. 1995. 91 (3), pp. 180–184
DeVRIES, A. L. C., at al. Comparing adult and adolescent transsexuals: An MMPI-2 and
MMPI-A study. Psychiatry Research. 2010, doi:10.1016/j.psychres. 2010.07.033. pp. 5
DREGER, A. Gender identity disorder in chidhood: inconclusive advice to parents. The
Hastings center report. Hastings-on-Hudson: Jan/Feb 2009. Vol. 39, Iss. 1; pg. 26, 5 pgs
FIFKOVÁ, H. a kol. Transsexualita a jiné poruchy pohlavní identity. Grada Publishing, Praha, 2. vyd., 2008, 216 s. ISBN 978-80-247-1696-1
Gender Identity Research and Education Society [online]. 2008.
Dostupné na: http://www.gires.org.uk/assets/GIRES-Prevalence-Abstract-2.pdf
GREEN, R. Transsexuals’ children. The international journal of transgenderism. 1998. Vol. 2,
Iss. 4. ISSN 1434-4599
HILL, B. D., ROZANSKI, Ch., CARFAGINI, J. WILLOUGHBY, B. Gender identity disorders in childhood and adolescence: A critical inquiry. 2005. Journal of Psychology & Human Sexuality, Vol 17 (3–4), 2005. pp. 7–33. ISSN 1540-8698
HILL, B. D., ROZANSKI, Ch., CARFAGINI, J. WILLOUGHBY, B. Gender identity disorders in childhood and adolescence: A critical inquiry. 2007. International Journal of Sexual Health, Vol 19 (1), 2007. pp. 57–75. ISSN 1931-762X
JANOŠOVÁ, P., FIFKOVÁ, H. Nestandardní genderová identita u žáků základní školy. Obsahuje bibliografické odkazy In: Speciální pedagogika: Časopis pro teorii a praxi speciální
pedagogiky. Praha: Univerzita Karlova. roč. 19, č. 3 (2009), s. 238–252. ISSN 1211-2720.
MANDZÁKOVÁ, S., HORŇÁK, L. Sexuálna výchova a príprava na partnerstvo osôb
s mentálnym postihnutím. PF PU v Prešove, Prešov, 1. vyd., 2009, pp. 306. ISBN 978-80-8068-935-3
MANDZÁKOVÁ, S. 2011. Zvyšovanie kvality sexuálneho a partnerského života osôb s ťažším mentálnym postihnutím. Prešov: PF PU v Prešove, 2011. ISBN 978-80-555-0455-1.
REED, B., RODHES, S., SCHOFIELD, P., WYLIE, K. Gender variance in the UK: Prevalence, incidence, growth and geographic distribution. [online]. 2009. Dostupné na:
http://gires.org.uk/assets/Medpro-Assets/GenderVarianceUK-report.pdf
44
ROSENBERG, M. Children with gender identity issues and their parents in individual and
roup treatment. Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry,
2004, 41, 619–621.
SUGAR, M. A clinical approach to childhood gender identity disorder. American Journal of
Psychotherapy. 1995. Vol. 49, Iss. 2, pp. 260–281
ZUCKER, K., J. On the „natural history“ of gender identity disorder in children. Journal of the
American Academy of Child & Adolescent Psychiatry. Vol. 47 (12), 2008, pp. 1361–1363
WEISS, P a kol. Sexuologie. Grada Publishing, Praha, 1. vyd., 2010, pp. 744. ISBN 978-80-247-2492-8
WHITE, T., ETTNER, R. Adaptation and adjustment in children of trenssexual parents. European Child & Adolescent Psychiatry, Vol 16 (4), Jun, 2007. pp. 215–221. ISSN 1435-165X
Autoři:
PhDr. Michal Chovanec, FF UK v Prahe
prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., Sexuologický ústav 1. LF UK v Prahe
45
Niektoré postoje žien k vlastným genitáliám
Jandová, K., Ščasná, A.
Témou práce je jeden z aspektov ženskej sexuálity, a to najmä postoje žien k vlastnému
genitálu. Cieľ: Cieľom práce bolo získanie aktuálnych informácií o postojoch, vedomostiach
a percepcii vlastnej vagíny. Metóda: Upravený sebaposudzujúci dotazník „Vagína – dialógy“
(International Vagina Dialogues Survey), ktorým sme zisťovali postoje žien k svojej vagíne,
percepciu vlastnej vagíny a mieru komfortu pri rozhovoroch na túto tému. Súbor: 207 žien
(15–58 r., Ø 27,35 r.). Výsledky: Percepcia vagíny a postoje k vlastnej vagíne – 48,3 % žien
pociťuje zahanbenie pri diskusiách o vagíne, 35 % sa cíti nepríjemne, keď hovorí o svojej
vagíne, 16,4 % sa cíti nepríjemne pri pohľade na svoju vagínu – až 79 % žien si myslí, že
partner rozumie ich vagíne, a že ju vníma pozitívne, ale iba 11 % žien necíti žiaden ostych
v súvislosti s vagínou a len 36 % žien má úplnú predstavu o svojej vagíne a percipuje ju pozitívne. Až 35 % žien si myslí, že akékoľvek diskusie o vagíne by mali ostať v súkromí. 18 %
žien uviedlo, že v detstve boli vedené k tomu, že dotýkanie sa svojho genitálu je nemravné
a špinavé. 37,7 % má nepríjemný pocit, keď si majú niečo vsunúť do vagíny (napr. prsty,
tampón, tabletku ap.). Len 32 % žien vníma svoju vagínu úplne pozitívne (pre ostatné je príliš
malá alebo príliš veľká). Najčastejšie pojmy na označenie vagíny – „vagína“ (19,8 %), „tam
dole“ (12,1 %), „šuška“ (11,8 %), „pošva“ (8,7 %), „ona“ (5,3 %). Informácie a vedomosti
o vagíne – 41,1 % žien si myslí, že v spoločnosti je príliš veľa nesprávnych názorov o vagíne,
47,3 % súhlasí s tvrdením, že spoločenské tabu obklopujúce vagínu prispieva k ženskej nevedomosti o vlastnej vagíne. 88,4 % žien uviedlo, že poznanie vagíny pomôže zvýšiť sexuálnu
spokojnosť a komfort ženy, pretože nedostatok sebúcty, sociálna stigma a nedostatok informácií môžu ženám brániť v diskusiách a v zaujatí aktívnej roly na ceste ku svojej sexuálnej
a reprodukčnej pohode. Záujem a starostlivosť o vagínu – 16,4 % súhlasí s výrokom, že osobná hygiena je jedíným dôvodom dotýkania sa vlastného genitálu, avšak až takmer 80 % žien
uvádza aktívny záujem o podobu svojej vagíny. 12,6 % žien ešte nebolo u gynekológa, 34,3 %
žien sa aj pri diskusiách o vagíne s lekárom cíti rozpačito až nepríjemne. 50,3 % žien má najväčší problém hovoriť s lekárom o zápachu vagíny. Záver: Keď chceme hovoriť o sexuálnom
zdraví, žena sa musí najprv cítiť príjemne a v jednote so svojím telom. Vagína a ženský genitál všeobecne, je jednou zo základných súčastí zdravia ženy, a preto by súčasťou sexuálnej
výchovy mala byť ‚vaginálna výchova‘ – žena by sa totiž pri diskusiách o vagíne mala cítiť
príjemne, resp. aspoň neutrálne a bez pocitu hanby.
Autorky
PhDr. Katarína Jandová, Ph.D.
46
Postoje učitelů k výuce sexuální výchovy
Kateřina Kadlčíková
Tento výzkum slouží ke zjištění postojů učitelů základní školy k výuce sexuální výchovy,
byl zpracovaný v rámci Studentské grantové soutěže na Univerzitě Palackého v Olomouci a je
součástí projektu s názvem „Analýza implementace sexuální výchovy do výuky na ZŠ“. Názory
učitelů byly získány prostřednictvím dotazníkového šetření realizovaného v měsících října
a listopadu 2011 na vybraných základních školách v Olomouckém a Zlínském kraji. Celkem
odpovědělo 81 respondentů, z toho 6 učitelů a 75 učitelek. Dotazník byl zcela anonymní
a skládal se z otevřených i uzavřených otázek, celkový počet otázek pro učitele byl 18. Cílem
výzkumu bylo zjistit, jakým způsobem učitelé zařazují sexuální výchovu do výuky, jaké metody či pomůcky používají nebo odkud čerpají materiál pro výuku sexuální výchovy. Procentové údaje jsou zaokrouhleny na jedno desetinné místo
Výsledky dotazníkového šetření
Charakteristika respondentů
Tabulka 1 Pohlaví respondentů
Pohlaví
Žena
Muž
Celkem
Počet
75
6
81
%
92,6
7,4
100
Z tabulky 1 je patrné, že největší zastoupení učitelského sboru mají ženy, muži zastupují
pouze 7,4 % z celkového počtu respondentů.
Tabulka 2 Krajské zastoupení
Kraj
Počet
43
2
45
Ženy
Muži
Celkem
Zlínský
%
53,1
2,5
55,6
Počet
32
4
36
Olomoucký
%
39,5
4,9
44,4
Z celkového počtu 81 respondentů pochází vyšší zastoupení ze Zlínského kraje, a to 45 respondentů (55, 6 %), z Olomouckého kraje je 32 respondentů (39,5 %).
Tabulka 3 Věk respondentů Zlínský kraj
Věk
Ženy
Muži
Celkem
Počet
21
0
21
20–30
%
25,9
0,0
25,9
31–40
%
14,8
2,5
17,3
Počet
12
2
14
47
Počet
6
0
6
41–50
%
7,4
0,0
7,4
Počet
4
0
4
51 a více
%
4,9
0,0
4,9
Tabulka 4 Věk respondentů Olomoucký kraj
Věk
Počet
9
2
11
Ženy
Muži
Celkem
20–30
%
11,1
2,5
13,6
31–40
%
21,0
1,2
22,2
Počet
17
1
18
Počet
3
1
4
41–50
%
3,7
1,2
4,9
Počet
3
0
3
51 a více
%
3,7
0,0
3,7
Z celkového počtu respondentů jich nejvíce patří do věkové skupiny 20–30 let ve Zlínském
kraji, a to 25,9 % a 31–40 let v Olomouckém kraji, a to 22,2 %.
Výsledky výzkumu
Tabulka 5
Jaký ročník na prvním stupni základní školy vyučujete?
Ročník
Ženy
Muži
Celkem
Počet
2
0
2
1. tř.
%
2,5
0,0
2,5
Počet
5
0
5
2. tř.
%
6,2
0,0
6,2
3. tř.
%
11,1
0,0
11,1
Počet
9
0
9
Počet
25
4
29
4. tř.
%
30,9
4,9
35,8
5. tř.
%
42,0
2,5
44,4
Počet
34
2
36
Obrázek 1 Ročníky ZŠ
40
35
30
25
20
15
10
5
0
Ženy
Muži
1. třída
2. třída
3. třída
4. třída
5. třída
Na otázku, který ročník dotazovaní respondenti vyučují, uvedlo 2,5 % 1. třídu, 2. třídu vyučuje 6,2 % dotazovaných respondentů, 3. třídu vyučuje 11,1 % dotazovaných respondentů,
4. třídu učí 35,8 % dotazovaných učitelů a 5. třídu vyučuje 44,4 % z celkového počtu respondentů.
Tabulka 6 Začátek vyučování sexuální výchovy
2. V jakém ročníku by se podle Vás měla začít vyučovat sexuální výchova?
Ročník
Ženy
Muži
Celkem
Počet
6
1
7
1.–3. roč.
%
7,4
1,2
8,6
Počet
63
5
68
4.–5. roč.
%
77,8
6,2
84,0
48
Počet
6
0
6
2. st. ZŠ
%
7,4
0,0
7,4
Počet
0
0
0
jiné
%
0,0
0,0
0,0
Obrázek 2 Začátek vyučování sexuální výchovy
80
60
1. - 3. roč.
40
4. - 5. roč.
20
2. st. ZŠ
0
jiný
Ženy
Muži
Celkem
V další otázce nás zajímal názor učitelů, od kterého ročníku je vhodné zařadit výuku sexuální výchovy. Z celkového počtu dotazovaných respondentů se 84 % shodlo na výuce od
4. ročníku základní školy. 8,6 % dotazovaných si myslí, že výuka sexuální výchovy měla
začít již od 1. ročníku ZŠ a pouze 7,4 % respondentů by zavedlo výuku sexuální výchovy až
na druhém stupni ZŠ.
Tabulka 7 Oblasti sexuální výchovy
3. Které oblasti, podle Vašeho názoru, je důležité vyučovat žáky v oblasti sexuální výchovy?
Lidské tělo
Ženy
Muži
Celk.
Poč.
75
6
81
%
92,6
7,4
100
Početí
Poč.
25
3
28
%
30,9
3,7
34,6
Poč.
45
3
48
Vývoj
dítěte
%
55,6
3,7
59,3
Přátelství,
láska
Poč.
%
62 76,5
6
7,4
68 84,0
Sexualita
Poč.
17
2
19
%
21,0
2,5
23,5
Péče o zdr.
Poč.
72
5
77
%
88,9
6,2
95,1
Náv. látky
Poč.
36
2
38
%
44,4
2,5
46,9
Obrázek 3 Oblasti sexuální výchovy
90
80
70
60
50
40
30
20
10
0
L.tělo
Početí
Vývoj dítěte
Přátelství, láska
Sexualita
Péče o zdraví
Ženy
Muži
Celkem
Návyk.látky
Dle dotazovaných respondentů je důležité vyučovat žáky hlavně učivo o lidském těle,
funkce jednotlivých orgánů a rozdíly v pohlaví, jež uvedlo 100 % respondentů, důležitým
tématem je podle našich výsledků také péče o zdraví a intimní hygiena žáků (95 %), naopak
nejméně důležitým tématem, o kterém by se žáci měli dozvědět, je sexualita v průběhu života
žáků, kterou uvedlo pouze 23,5 % dotazovaných respondentů. Dotazovaní mohli vybírat více
odpovědí.
49
Tabulka 8 Průběh sexuální výchovy
4. Probíhá, podle vás, na vaší škole sexuální výchova soustavně
v průběhu celého vzdělávání žáků (tj. v každém ročníku)?
Ano
Počet
Ženy
0
Muži
0
Celkem
0
%
0,0
0,0
0,0
Spíše ano
Počet
44
5
49
%
54,3
6,2
60,5
Spíše ne
Počet
14
1
15
%
17,3
1,2
18,5
Ne
Počet
2
0
2
%
2,5
0,0
2,5
Nevím
Počet
9
0
9
%
11,1
0,0
11,1
Obrázek 4 Průběh sexuální výchovy
60
50
Ano
40
Spíše ano
30
20
Spíše ne
10
Ne
0
Nevím
Ženy
Muži
Celkem
V další otázce jsme zjišťovali, zda výuka sexuální výchovy probíhá na škole, kde dotazovaní respondenti vyučují, soustavně v průběhu celého vzdělávání žáků. Pozitivním zjištěním
bylo, že 60,5 % dotazovaných uvedlo, že tato výuka se spíše ano na jejich škole soustavně
vyučuje, pouze 2,5 % dotazovaných uvedlo, že tato výuka se na jejich škole soustavně nevyučuje a 11,1 % respondentů neví, zda je tato výuka soustavná.
Tabulka 9 Zařazení sexuální výchovy do předmětů
5. Zařazují se prvky sexuální výchovy do některého předmětu ve výuce na 1. stupni ZŠ?
Ženy
Muži
Celkem
Hodně
Poč.
24
2
26
Přírodověda
Částečně
Hodně
% Poč.
%
Poč.
29,6
48 59,3
22
2,5
4
4,9
0
32,1
52 64,2
22
Prvouka
Tělesná výchova
Částečně
Hodně
Částečně
% Poč.
% Poč.
% Poč.
%
27,2
53 65,4
0
0,0
5 6,2
0,0
5
6,2
0
0,0
1 1,2
27,2
58 71,6
0
0,0
6 7,4
50
Obrázek 5 Zařazení sexuální výchovy do předmětů
70
60
50
40
30
Hodně
20
Částečně
10
0
Přírodověda
Prvouka
Tělesná výchova
V další otázce jsme se ptali, do kterého předmětu dotazovaní respondenti zařazují prvky
sexuální výchovy. Dotazovaní respondenti měli možnost více odpovědí. Nejčastější odpovědí
byl předmět prvouka, kde 71,6 % dotazovaných uvedlo, že zde zařazují částečně prvky sexuální výchovy, naopak překvapivou odpovědí byl předmět tělesná výchova, kde 7,4 % z celkového počtu respondentů zde prvky sexuální výchovy také vyučuje.
Tabulka 10 Výuka sexuální výchovy
6. Jak často vyučujete žáky prvky sexuální výchovy?
Ženy
Muži
Celkem
1× týdně / hod. 2× týdně / 1 hod. 1× měsíčně
Několikrát ročně
Nevyučuji
Poč.
% Poč.
% Poč.
%
Poč.
%
Poč.
%
48
59,3
5
6,2
3
3,7
9
11,1
12
14,8
0
0,0
0
0,0
0
0,0
0
0,0
6
7,4
48
59,3
5
6,2
3
3,7
9
11,1
18
22,2
Obrázek 6 Výuka sexuální výchovy
60
50
1týdně/1hod.
40
2týdně/1hod.
30
20
1x měsíčně
10
Několikrát ročně
0
Ženy
Muži
Celkem
Nevyučuji
59,3 % učitelů vyučuje sexuální výchovu alespoň 1× týdně 1 hodinu, 6,2 % dotazovaných
respondentů vyjádřilo, že sexuální výchovu vyučují alespoň 2× týdně 1 hodinu, 3,7 % dotazovaných učitelů vyučuje prvky sexuální výchovy alespoň 1× měsíčně, 11,1 % respondentů tuto
výchovu vyučuje pouze několikrát ročně a 22,2 % prvky sexuální výchovy nevyučuje vůbec.
51
Tabulka 11 Pomůcky v sexuální výchově
7. Využíváte didaktické pomůcky během své výuky s prvky sexuální výchovy?
Tabule
Celkem
Poč.
19
Učebnice,
Encykl.
Obrazy, obrázky
Model pohl.
prac. papíry
% Poč.
% Poč.
% Poč.
%
Poč.
%
23,5
57 70,4
41 50,6
73
90,1
12
14,8
Obrázek 7 Pomůcky v sexuální výchově
80
70
60
50
40
30
20
10
0
Tabule
Učebnice, Prac. Papíry
Encyklopedie
Obrazy, obrázky
Modely pohlaví
Celkem
Pomůcky, které se využívají při hodině sexuální výchovy, jsou nejčastěji uvedeny obrazy
a obrázky (90,1 %), nejméně využívány jsou modely pohlaví (14,8 %). Dotazovaní respondenti ve své výuce také využívají doporučené učebnice a pracovní listy (70,4 %), nástěnnou
tabuli (23,5 %) a encyklopedie (50,6 %).
Tabulka 12 Zdroje sexuální výchovy
8. Uveďte zdroje, ze kterých čerpáte materiál pro sexuální výchovu
Internet
Učebnice
Poč.
%
Poč.
Celkem
38 46,9
22
%
27,2
Kolegové
Poč.
37
%
45,7
TV, radio
Poč.
4
%
4,9
Vl. nápady
Poč.
49
%
60,5
Obrázek 8 Zdroje sexuální výchovy
60
50
Internet
40
Učebnice
30
20
Kolegové
10
TV, radio
0
Vlastní nápady
Celkem
Na další otázku dotazovaní učitelé odpověděli, že nejvíce čerpají z vlastních nápadů, a to
60,5 %, dále 46,9 % dotazovaných využívá internet, 45,7 % dotazovaných konzultuje se svými kolegy, učebnice jsou méně využitelné materiály, které uvedlo pouze 27,2 % dotazovaných. Nejméně využívané materiály pro výuku sexuální výchovy je televize či rádio.
52
Tabulka 13 Metody sexuální výchovy
9. Jaké metody využíváte během výuky sexuální výchovy?
Celkem
Dialogické
Poč.
45
%
55,6
Inscenační
Poč.
35
Hry
%
43,2
Poč.
22
Řešení probl. situací
Poč.
%
8
9,9
%
27,2
Obrázek 9 Metody sexuální výchovy
50
40
30
Dialogické
20
Inscenační
10
Hry
Řešení problémových situací
0
Celkem
Na otázku, jaké metody využívají dotazovaní učitelé ve výuce sexuální výchovy, označilo
55,6 % dotazovaných učitelů metodu dialogickou, následuje metoda inscenační (43,2 %), dále
se využívá metoda hry (27,2 %), 9,9 % dotazovaných učitelů využívají metodu řešení problémových situací.
Tabulka 14 Informování rodičů
10. Kdy informujete rodiče žáků s obsahem sexuální výchovy?
Celkem
Na začátku šk. roku
V průběhu šk. roku Neinformuji
Počet
%
Počet
%
Počet
%
9
11,1
32
39,5
11
13,6
Obrázek 10 Informování rodičů
40
30
Na začátku školního roku
20
V průběhu školního roku
10
0
Neinformuji rodiče
Celkem
Tabulka 15 Způsob informování rodičů
11. Jakým způsobem informujete rodiče žáků s obsahem sexuální výchovy?
Celkem
Dopisem
Počet
4
%
4,9
53
Třídní schůzky
Počet
37
%
45,7
Obrázek 11 Způsob informování rodičů
40
30
20
Dopis
10
Třídní schůzky
0
Celkem
V dalších dvou otázkách jsme se chtěli dozvědět, zda dotazovaní učitelé informují rodiče
svých žáků o výuce a obsahu sexuální výchovy. 39,5 % dotazovaných respondentů odpovědělo, že rodiče informují v průběhu školního roku, 11,1 % dotazovaných rodiče informuje na
začátku školního roku a 13,6 % respondentů rodiče žáků vůbec neinformuje. Na tuto otázku
navazuje i další otázka, a to jakým způsobem tedy učitelé rodiče informují. Z vybraných
možností 45,7 % dotazovaných respondentů uvedlo třídní schůzky, druhou možností je dopis,
který uvedlo 11,1 % dotazovaných.
Poslední otázka byla zaměřena, zda dotazovaná navštívili školení/přednášku/kurz z oblasti
sexuální výchovy, pokud ano, na co bylo konkrétně zaměřeno? Z odpovědí jsme zjistili, že
pouze 6 respondentů (7,4 %) navštívilo seminář k sexuální výchově, který byl zaměřený na
sexuální výchovu na ZŠ a jak podávat žákům informace z oblasti sexuální výchovy, ostatní
respondenti žádný kurz, přednášku ani seminář neabsolvovalo.
Závěr
Sexuální výchova je v dnešní době velmi rozšířené a diskutované téma, nejen ve školách,
ale i v médiích. Je nejen na učitelích, ale i na rodičích, aby své žáky a potomky do této oblasti
zasvětili. Pravdou ovšem zůstává, že většina rodičů se tomuto tématu vyhýbá a raději přenechají, aby žáky o této skutečnosti informovali učitelé. Na učitele tak padá břemeno, kdy musí
žáky naučit nejzákladnějším věcem z oblasti sexuální výchovy.
Z dotazníkového šetření bylo zjištěno, že výuka se sexuální tematikou se na základních
školách vyučuje téměř soustavně. Rovněž se zjistilo, že učitelé dávají přednost ve výběru pomůcek osvědčeným věcem, jako jsou nástěnné obrázky či modely pohlaví, před ostatními
inovativními pomůckami. Metoda, které je nejvíce využívána, je metoda dialogická. Dále
jsme také zjistili, jak často dotazovaní učitelé vyučují sexuální výchovu nebo do kterého
předmětu prvky sexuální výchovy zařazují. Pozitivně hodnotíme, že učitelé rodiče žáků ve
větší míře informují rodiče svých žáků o obsahu sexuální výchovy.
Existuje mnoho možností, jakým způsobem zařadit sexuální výchovu do výuky žáků a záleží na učitelích, jaké zvolí metody, formy a prostředky a jakou hodnotu jim přisoudí. Podle
mého názoru je velmi důležité zařazovat sexuální výchovu do výuky žáků, existuje ovšem
mnoho odpůrců, kteří tuto tématiku zavrhují. Nejlepším řešením by bylo, aby se tito lidé seznámili se skutečnými tématy sexuální výchovy do RVP a potom by se možná předešlo zbytečným předsudkům a nedorozuměním.
Autorka:
Mgr. Kateřina Kadlčíková
54
Projekt SPIRÁLA
(vzdělávání v oblasti očkování proti HPV)
Lenka Kubrichtová
SPIRÁLA - Ochrana reprodukčního zdraví a prevence HIV/AIDS, prevence rakoviny děložního čípku
Celorepublikový projekt, Akreditace MŠMT Č. j.: 15853/2006-25-293, 9004/2009-25-163
Pod záštitou Kanceláře WHO v ČR 5. rok projektu
Projekt S P I R Á L A vychází svým obsahem a cíli nejenom ze strategie Světové zdravotnické organizace Zdraví pro všechny v 21. století „ ZDRAVÍ 21 „ a z vládního dokumentu ZDRAVÍ 21 – Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR, ale
i ze zdravotního stavu populace ČR na začátku 21. století a Onkologického programu ČR,
kde je jedním z úkolů i odborná podpora výuky prevence nádorů na školách. Naplňuje i Národní program řešení problematiky HIV/AIDS v ČR v období let 2008–2012.
Vlastní obsah projektu respektuje cíle a obsah výchovy ke zdraví na školách, jejíž nedílnou součástí je i sexuální výchova. Vychází ze schválených kurikulárních dokumentů MŠMT
ČR: Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání Č. j. 15523/2007-22 a Rámcové
vzdělávací programy pro gymnázia a obory středního vzdělávání Č. j. 12698/2007-23, Č. j.
6907/2008-23, Č. j. 9325/2009-23 a Č. j. 1606/2010-23.
Cílová skupina
- pedagogové základních a středních škol
- žáci základních škol a studenti všech středních škol v ČR
Záměr projektu
-
regionální vzdělávací semináře pro pedagogy
odborné materiály pro pedagogy – metodická příručka a CD s danou problematikou
edukační materiál pro žáky a studenty
informační materiál pro rodiče a veřejnost (výhledově)
kulaté stoly nad danou problematikou, besedy (rodiče, žáci, studenti, pedagogové, vše
výhledově)
Cíle projektu
- zvýšit kompetence pedagogických pracovníků v oblasti ochrany reprodukčního zdraví,
prevence rakoviny děložního čípku a prevence HIV/AIDS
- motivovat žáky a studenty k přijetí takového životního stylu, který by byl základem jejich plnohodnotného života v dospělosti (s ohledem na věkové zvláštnosti)
- vést studenty k asertivnímu, ale zároveň etickému chování v oblasti ochrany zdraví,
včetně zdraví reprodukčního a prevence HIV/AIDS
- učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví a být za ně odpovědný
55
Projekt SPIRÁLA byl zahájen 28. 5. 2007 seminářem na MŠMT. Semináře jsou nabízeny
základním i středním školám v celé ČR zdarma a účastníci si odnáší metodickou příručku
a CD s danou problematikou. Odbornou tématiku přenáší lékař. K 31. prosinci 2011 proběhlo 66 seminářů a je proškoleno 1 502 pedagogů.
Projekt SPIRÁLA pokračuje po čtyřech úspěšných letech ve stávající podobě, ale připravili jsme i další semináře – SPIRÁLA II (Akreditace MŠMT Č. j. 28218/2009-25-609) s tématikou prevence HIV/AIDS, rakoviny prsní žlázy a dalších onkologických onemocnění se
zaměřením na didaktiku a metodiku dané problematiky. Projekt byl odstartován v říjnu 2010
a k 31. prosinci 2011 proběhlo 9 seminářů a proškoleno je 176 pedagogů.
Kontakt:
PaedDr. Lenka Kubrichtová, + 420 603 257 491
Ing. Eva Šebestová, + 420 222 001 124
Mgr. Pavlína Strolená, DiS.,+ 420 777 938 395
Více informací o projektu SPIRÁLA najdete na webových stránkách:
www.projekt-spirala.cz
V případě dotazů se prosím obracejte na sl. Zdenku Matouškovou:
+ 420 222 001 447, [email protected]
56
Postoje k sexualite osôb s mentálnym postihnutím –
zrkadlový odraz vlastných predstáv a očakávaní?1
Stanislava Mandzáková, Dagmar Marková
Slovenská republika
Abstrakt
Autorky v príspevku analyzujú postoje spoločnosti k sexualite osôb s mentálnym postihnutím. Poukazujú na skreslené informácie a stále pretrvávajúce mýty a predsudky spoločnosti
k tejto dimenzii života osôb s postihnutím, ktoré sú jedným z dôsledkov skutočnosti, že pohlavné správanie týchto osôb je odmietané alebo minimalizované. Na druhej strane reflektujú
výsledky výskumných zistení, ktorými vyvracajú mylné predpoklady a naznačujú, že neprimerané postoje spoločnosti sú často odrazom našich vlastných postojov k sexualite vôbec. Na
záver autorky zdôrazňujú, že iba človek s pozitívnym postojom k sexualite pomôže ľuďom
s mentálnym postihnutím žiť svoj sexuálny život slobodne s minimom rizík.
Kľúčové slová: sexualita, mentálne postihnutie, postoje, mýty, predsudky, realita
Úvod
Každý človek túži po láske, nehe a cite, praje si lásku nielen rozdávať, ale aj dostávať. Pre
osoby s mentálnym postihnutím však láska, partnerstvo a sexuálny život bežnou záležitosťou
nie sú, aj keď majú rovnaké túžby a potrebu milovať a byť milovaní ako ostatní ľudia. Vo
svojom živote musia prekonávať množstvo prekážok, a to nielen kvôli svojmu postihnutiu, ale
predovšetkým kvôli postojom spoločnosti. Tieto sú vo vzťahu k dieťaťu s mentálnym postihnutím charakterizované viac zložkou emocionálnou ako zložkou racionálnou. Tento problém
bol v minulých rokoch tabuizovaný, a tak bol skôr len záležitosťou profesionálov/profesionálok. Neinformovanosť viedla k prevahe emocionálnej zložky v postojoch, pretože postihnutie
vzbudzuje ľahko citové reakcie. Typickým príkladom je výrok pri laickom pohľade na jedinca
s mentálnym postihnutím: „On je chudák, ale ja sa naňho nemôžem pozerať“ (Franiok, 2007).
V oblasti sexuality osôb s mentálnym postihnutím sa môžeme stretnúť so skreslenými informáciami v dôsledku pôsobenia predsudkov a malého množstva empiricky overených dát,
či so zlou dostupnosťou k objektívnym a hodnotným informáciám.
V nasledujúcich riadkoch preto priblížime postoje spoločnosti k sexualite osôb s mentálnym postihnutím prostredníctvom v spoločnosti stále pretrvávajúcich mýtov a predsudkov, ale
aj empiricky overených dát.
Postoje k sexualite osôb s mentálnym postihnutím
V mnohých laických a čiastočne aj niektorých (pseudo)odborných prístupoch ako náhle sa
spojí sexualita a postihnutie, narazíme na mnohé vnútorné či vonkajšie hranice.
1
Príspevok vznikol čiastočne vďaka podpore grantov: VEGA 2/0015/12: Životné štýly, normy a ich prekračovanie: cesty k osobnej spokojnosti a spoločenskej prospešnosti; VEGA 1/0942/11: Zvyšovanie kvality života
klientov s ťažším mentálnym postihnutím v domovoch sociálnych služieb v oblasti sexuality a partnerských vzťahov; APVV-0604-10: Udržateľná reprodukcia na Slovensku: psycho-sociálne skúmanie.
57
Pri hodnotení sexuálnych prejavov osôb s mentálnym postihnutím odbornou či laickou verejnosťou sa môžeme aj dnes stretnúť s názormi, podľa ktorých sú tieto osoby chybne považované za detinské a asexuálne. Sexualita osôb s postihnutím prebúdza v mnohých ľuďoch –
s postihnutím alebo aj bez neho – pocity hanby, neistoty a strachu.
Murphy (2006) konštatuje, že tieto osoby môžu byť taktiež vnímané ako sexuálne nevhodné alebo ako osoby s nekontrolovateľným naliehaním. Často pozitívne prijímaným variantom popierania sexuality ľudí s mentálnym postihnutím je aj infantilizácia v podobe „veľkého dieťaťa“, ktoré je bezpohlavné a neskazené.
Pri celkovom posúdení možno konštatovať, že niektorí ľudia sú presvedčení, že osoby
s mentálnym postihnutím sú bez sexuálnych inštinktov, že sú sexuálne nevnímavé, a že sú
buď ako nevinné deti bez pudových „hriechov“, alebo pre nízke schopnosti vôbec nemajú
sexuálne starosti. Rovnako častý je opačný názor, podľa ktorého sa tieto osoby vyznačujú
hypersexualitou. Ani jeden z prezentovaných názorov však nezodpovedá skutočnosti. Sexualita týchto ľudí sa často považuje za určitý problém a to najmä kvôli naznačeným nepravdivým
či zveličeným tvrdeniam (pozri tabuľka 1).
Tabuľka 1 Predsudky verzus realita o sexualite osôb s mentálnym postihnutím
Predsudky
Realita
„večné dieťa“
sexuálna bytosť s potrebami
asexualita, hypersexualita
sexualita nedokonale vyjadrená
alebo oneskorená
tlmenie sexuality fyzicky náročnou prácou,
medikamentóznou liečbou
neuspokojenie sexuálnej motivácie
a neuvoľnenie sexuálnej energie
sexuálna výchova pomáha predchádzať
nežiadúcim dôsledkom neinformovanosti
sexuálna výchova vedie k predčasnému
sexuálnemu záujmu
Mitelman (2000) v tejto súvislosti hovorí o zažitých stereotypoch ľudí s mentálnym postihnutím a zaraďuje k nim tieto:
- Navždy ostanú deťmi.
- Oni sú a vždy budú asexuálni/e.
- Nie sú schopní/é porozumieť svojej sexuálnej túžbe.
- Sú to potenciálni/e sexuálni/e devianti/tky, ktorým by mala byť odoprená sexuálna výchova.
Všetky vyššie uvedené mýty a mylné predpoklady o sexualite osôb s mentálnym postihnutím mali a aj v súčasnosti majú obrovský vplyv na kvalitu ich života a možnosti ich plnej integrácie do spoločnosti (Gonzalez-Acquaro, 2006). Je preto nesmierne dôležité, aby odborníčky a odborníci pracujúci/e s ľuďmi s mentálnym postihnutím na úrovni pretrvávajúcich
mýtov a predsudkov zavrhovali takéto myšlienky o ľuďoch s mentálnym postihnutím. Prihlásenie k nim je problematické, nakoľko v prípade, že sú ľudia s mentálnym postihnutím považovaní za sexuálne impulzívnych, akékoľvek správanie mimo rámca je potom vnímané ako
nekontrolovateľné. Na druhej strane, ak sú vnímaní ako „večné deti“ alebo nepohlavné bytosti, pohlavné správanie je pravdepodobne odmietané alebo minimalizované. Oba prístupy vedú
k negatívnemu záveru – a síce, že osobe s mentálnym postihnutím nie je poskytnutá primeraná pomoc v zmysle odborne a včasne poskytovaných informácií v rámci sexuálnej výchovy,
ako aj ľudsky akceptujúceho prístupu, ktorý nespochybňuje sexuálne práva u tejto skupiny
osôb.
58
V tejto súvislosti Herrath (2006) uvádza aj niekoľko populárnych predsudkov, ktoré sa týkajú súvislostí postihnutia a sexuálneho správania a ktoré sexuálny život osôb s postihnutím
obmedzujú:
1. Biologický vývoj, týkajúci sa sexuality prebieha rovnako u postihnutých a nepostihnutých osôb, vrátane kvality a kvantity normálnych odchýlok.
2. Sexualita je naučenou kategóriou. Ak existujú rozdiely medzi osobami s postihnutím a bez neho, tak predovšetkým na základe sociálneho prístupu k ich sexualizácii,
napríklad prostredníctvom znemožnenia intimity, mýtov o normalite a pod.
3. Telesné poškodenie nezapríčiňuje chýbanie sexuálneho prežívania.
4. Sexualita je nezávislá od inteligencie – u osôb s mentálnym postihnutím, neexistuje
žiadna skorá alebo neskorá sexuálna zrelosť.
5. Nevyvinutá genitálna sexualita sa vyskytuje len u veľmi málo foriem postihnutia.
6. Sexuálny infantilizmus je u ľudí s Downovým syndrómom veľmi vzácny.
7. Pri formách mentálneho postihnutia nie sú žiadne „biologicky dané“ telesné deformácie, ktoré sexualitu obmedzujú.
8. Vo vzťahu k „pudovému správaniu“ osôb s postihnutím neexistujú žiadne rozdiely
medzi ľuďmi s postihnutím a bez postihnutia. Nakoľko nemáme ani jednoznačne
akceptovanú definíciu pudovosti, ako ani následne normy pre jej zvýšenú alebo zníženú schopnosť, tak konštatovanie, že u viac či menej osôb s postihnutím bolo pozorované, že sú ich sexuálne aktivity znížené môže byť zdôvodnené skôr štrukturálne
podmienenými možnosťami učenia sa u týchto osôb.
9. S predsudkom zvýšenej pudovosti existuje kombinovaný predsudok o sexualite osôb
s mentálnym postihnutím, podľa ktorého sa u týchto osôb vyskytujú častejšie
perverzie alebo delikventné správanie. Podľa empirických údajov je to však naopak, napríklad bezohľadné, agresívne sexuálne správanie je u osôb s mentálnym postihnutím zriedkavejšie ako pri priemerne nadaných dospievajúcich.
10. Predpokladá, že exhibicionizmus je častým dôvodom sexuálnej delikvencie ľudí
s mentálnym postihnutím. Exhibicionizmus však býva často zamieňaný s inými formami správania a zároveň môže byť exhibicionistické správanie pokusom o imponovanie alebo aktom rebélie proti sexuálnym reštrikciám alebo obmedzeniam v správaní –
teda motivované nesexuálne.
11. Taktiež existuje tvrdenie, že ľudia s mentálnym postihnutím sú náchylní/é k excesívnej masturbácii na verejnosti. Masturbácia sa stáva však stáva problémom najmä
vtedy, ak sa hodnotí v porovnaní s ostatnými spôsobmi sexuálnej aktivity principiálne ako menej hodnotná, často ako infantilná sexuálna aktivita. To pôsobí nepriateľsky a efektívne utlačujúco na osoby, ktoré žijú z rozličných dôvodov trvalo alebo na určité obdobie bez sexuálneho/ej partner/ky.
Z hľadiska výskumných zistení postojov spoločnosti k sexualite osôb s mentálnym postihnutím podáva Divišová (2009) nasledujúci stručný prehľad štúdií zameraných na analýzu
postojov k sexualite osôb s mentálnym postihnutím uskutočnených za posledných dvadsať
rokov:
- V roku 1992 Trudem, Desjardins revidovali štúdie zamerané na postoje vychovávateľov/liek. Zistili, že postoje sa líšia na základe podmienok, v ktorých daný/á zamestnanec
a zamestnankyňa pracuje, ako je napríklad typ inštitúcie alebo pracovný status.
- Ďalšia štúdia Szollos, McCabe z roku 1992 odhalila, že vychovávatelia/ky veľmi preceňujú vedomosti svojich klientov/tok v oblastiach masturbácie, manželstva, rodičovstva
či homosexuality.
- Podľa štúdie Chiversa, Mathiesona mali pracovníci/čky najviac problémov pri zvládaní
sexuálneho správania u mužov. Najmä, keď muži s mentálnym postihnutím masturbujú
na verejnosti, obchytkávajú vychovávateľky alebo ukazujú svoje genitálie.
59
- Štúdia Cuskelly sa zameriavala na postoje zamestnancov a zamestnankýň, bežnej populácie a rodičov osôb s mentálnym postihnutím. Zistila, že staršie generácie a menej edukovaní/é účastníci a účastníčky disponovali menej pozitívnymi postojmi než ostatní/é.
Účastníci/čky boli taktiež najmenej pozitívni/e k oblasti rodičovstva než k ostatným aspektom sexuálneho života. Autorka však nezistila žiadne rozdiely v postojoch medzi
rodičmi, vychovávateľmi/kami či intaktnou komunitou.
McCabe (1993) skúmala postoje oboch – rodičov i opatrovateľov/opatrovateliek. Zistenie
o postojoch opatrovateľov/opatrovateliek sú rozporuplné – tí/tie, ktorí/é pracujú v inštitúciách,
si často uvedomujú, že sexuálna aktivita existuje, ale nie vždy si to snažia pripustiť a riešiť.
Rozdiely v odpovediach opatrovateľov/liek autorka vysvetľuje takými faktormi, ako sú prostredie, v ktorom opatrovateľ/ka pracuje, výber a formulácia otázok, éra a krajina, v ktorej sa
údaje zhromažďujú.
Na Slovensku napríklad Števková (2008) realizovala prieskum zameraný na postoje
k sexualite osôb s mentálnym postihnutím, a to v rámci tréningových programov uskutočnených prostredníctvom ZPMP v SR pre rodičov z jednotlivých združení a odborníkov a odborníčok, špeciálnych pedagógov/pedagogičiek a vychovávateľov/vychovávateliek zo špeciálnopedagogických zariadení, ktorí/é boli v kurzoch vyškolení/é ako tréneri/ky
pre prácu s ľuďmi s mentálnym postihnutím, ale aj ako poradcovia/poradkyne vo svojich združeniach. Títo/tieto tréneri a trénerky a poradcovia a poradkyne môžu organizovať výcviky vo svojom regióne. V rámci vedenia kurzov sa autorka snažila získať poznatky o postojoch frekventantov a frekventantiek kurzu k sexualite osôb s mentálnym
postihnutím. Výsledky tohto, i keď nereprezentatívneho prieskumu naznačujú, že v laickej, ale aj odbornej verejnosti nie sú citové prejavy osôb s mentálnym postihnutím
akceptované a taktiež je pociťovaná aj absencia informovanosti.
Podľa Fafejtu (2008) ľudia s mentálnym postihnutím sú „desexualizovaní“ a „asexualizovaní“. Ako takí majú byť (podobne ako deti) pred sexualitou chránení/é. V mene tejto ochrany je im sexuálny život zakázaný (príp. obmedzený na autosexualitu). Tým je veľmi silno
obmedzené aj ich právo na intimitu. Ako sa pýtajú Evans a Rodgers (In: Fafejta, 2008): Nejde
skôr o ochranu spoločnosti pred predstavou, že aj človek s mentálnym postihnutím je sexuálnou bytosťou, než o ochranu osôb s postihnutím? A nejde skôr o menej skrytú formu eugeniky? Má byť spoločnosť chránená pred reprodukciou osôb s mentálnym postihnutím? Pokiaľ
by sme povedali áno, spoločnosť má byť chránená, potom by sexuálnemu životu osôb s mentálnym postihnutím mohla predchádzať sterilizácia a to už sa dostávame na veľmi tenký ľad.
Takto ponímané eugenické princípy boli v histórii už toľkokrát zneužité, že je otázkou, či sa
k nim vôbec v akejkoľvek podobe a miere vracať.
Je zrejmé, že v súčasnosti už nie je otázkou, či osoby s mentálnym postihnutím majú sexuálne potreby alebo či majú právo sexuálne žiť. Otázkou je: „Ako môžu odborníci a odborníčky
či rodičia pomáhať osobám s mentálnym postihnutím prežívať ich vlastnú sexualitu? Táto
problematika je naozaj zložitá a nemôže byť odborne riešená zjednodušujúcimi úvahami alebo radikálnymi zákazmi.
Ak sa na sexualitu pozrieme vo všeobecnosti, tak by bola len neživý pojem, nič viac ako
suma mnohých jednotlivých fenoménov, zostala by štatistickým výsledkom, stala by sa vzorcom, priemerom a pod. Avšak prostredníctvom postihnutia dostáva len ďalšiu fazetu individuálnej jedinečnosti. Podľa Herratha (2006) sexualita osôb s mentálnym postihnutím nie je
iná ako osôb bez postihnutia – teda neexistuje „postihnutá špecifická sexualita“.
Avšak Agtheová – Diserensová (1994) si kladie túto otázku: Aj keď vychádzame z toho, že
osoby s mentálnym postihnutím svoje sexuálne potreby vyjadrujú a tieto ich vyjadrenia sú pre
nás ako také vnímateľné, neznamená to napríklad, že to, čo my vnímame nie je jednoducho
zrkadlový obraz našich vlastných predstáv a očakávaní?
60
To, aké máme postoje k sexualite osôb s mentálnym postihnutím nepochybne súvisí s tým,
ako sa celkovo staviame k ľudskej sexualite. Hampl (2010) v tomto smere píše, že postoje
k sexualite sú často deformované vlastnou osobnosťou odborníkov a odborníčok.
Uvedené tvrdenie sa nám potvrdilo aj vo výskume (Mandzáková, 2011), kde sme zistili, že
čím pozitívnejšie postoje majú odborní/é zamestnanci a zamestnankyne k sexualite osôb bez
postihnutia, tým pozitívnejšie sú ich postoje k sexualite osôb s mentálnym postihnutím. Môžeme konštatovať, že verejnosť k sexualite osôb s mentálnym postihnutím často reflektuje
postoj k vlastnej sexualite. Na vnímanie sexuality osôb s mentálnym postihnutím teda vplýva
do veľkej miery osobná skúsenosť. Aj v našom výskume sa tak ukázalo, že pohľad odborných
zamestnancov/zamestnankýň domovov sociálnych služieb na sexualitu týchto osôb je ovplyvnený ich postojom k ľudskej sexualite vôbec. Predpokladom vedenia sexuálnej výchovy týchto osôb je preto možnosť získavania osobných pozitívnych názorov, postojov i skúseností
k ľudskej sexualite, ktoré budú základom pre nediskriminujúci prístup a nazeranie na sexualitu v jej mnohorakosti.
Záver
Na záver môžeme konštatovať, že iba kvalitná a odborná podpora pomôže ľuďom s mentálnym postihnutím žiť svoj sexuálny život slobodne s minimom rizík. Túto podporu im môže
poskytnúť len človek s pozitívnym postojom k sexualite. Samotné informácie o danej problematike a vzdelávanie sa v tejto oblasti predstavujú prvý krok k zlepšeniu kvality života týchto
osôb v dimenzii sexuality a partnerských vzťahov.
Literatúra
AGTHE – DISERENS, C. 1994. Eigene wege. In: Insieme Tagung in Biel, 1994. Bern:
Schweizerische Vereinigung der Elternvereine für Menschen mit einer geistigen behinderung, 1994.
DIVIŠOVÁ, J. 2009. Postoje personálu pracujícího s osobami s mentálním postižením vůči
sexualitě – srovnání s Austrálským modelem. In: Sexualita mentálně postižených – II.: sborník materiálů z druhé celostátní konference organizované o. s. ORFEUS. Praha: Centrum
denních služeb o. s. ORFEUS, 2009, p. 92–97. ISBN 978-80-903519-7-4.
FAFEJTA, M. 2008. Ke konceptu sexuálních práv. In: MARKOVÁ, D. (Ed.). 2008. Sexuality:
zborník príspevkov z prvej medzinárodnej konferencie realizovanej v dňoch 20.–21. 9. 2007.
Hradec Králové: UHK, 2008. ISBN 978-80-7041-035-6.
FRANIOK, P. 2007. Vzdělávaní osob s mentálním postižením. Ostrava: Ostravská univerzita
v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2007. ISBN 80-7368-274-5.
GONZALES-ACQUARO, K. 2006. Sexuality education and mental retardation: Workshop
effects on teachers' knowledge, attitudes, and self-efficacy beliefs. Columbia: Columbia
University. 2006.
HAMPL, I. 2010. Sexualita jako faktor ovlyvňujíci kvalitu života osob s postižením. In: Kvalita života osôb s mentálnym postihnutím v domovoch sociálnych služieb: zborník z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou. Prešov: PF PU v Prešove, 2010, p. 45–52. ISBN
978-80-555-0260-1.
HERRATH, F. 2006. Was behindert Sexualität? In: „Sex im Heim – muss das sein?“. INSOS
Kongres, 2006.
HROZENSKÁ, M. 2011. Kvalita života starších ľudí v priestore spoločenských vied. Nitra:
Effeta, 2011. ISBN 978-80-89245-24-6.
CHOVANEC, M. 2011. Sexuálne správanie študentov stredných škôl. Košice: FF UPJŠ
v Košice: Rigorózna práca. 111 s.
61
MANDZÁKOVÁ, S. 2011. Zvyšovanie kvality sexuálneho a partnerského života osôb s ťažším mentálnym postihnutím. Prešov: PF PU v Prešove, 2011. ISBN 978-80-555-0455-1.
McCABE, M. P. 1993. Sex Education Programs for People With Mental Retardation. In:
Mental Retardation Journal, 1993, Vol. 131, No. 6, p. 377–387.
MITELMAN, S. 2000. Teaching Sex Ed: Sex education for youth with disabilities. [online]
[cit. 2009-13-09].
Dostupné na internete: http://www.sexualityandu.ca/teachers/tools-10-1.aspx
MURPHY, N. A. 2006. Sexuality of Children and Adolescents With Developmental Disabilities. In: Pediatrics, 2006, Vol. 118, No. 1, pp. 398–403.
ROVŇANOVÁ, L. – LUKŠÍK, I. – LUKŠÍKOVÁ, Ľ. 2007. Metodická príručka pre sexuálnu výchovu na druhom stupni základných škôl v rámci osnov výchovy k manželstvu a rodičovstvu. Bratislava: OKAT PLUS, 2007. ISBN 978-80-88720-10-2.
ŠMEHILOVÁ, A. 2010. Možnosti zamestnanosti občanov so sluchovým postihnutím po vstupe
Slovenskej republiky do Európskej únie. Nitra: EFFETA, 2010. ISBN 978-80-89245-20-8.
ŠTĚRBOVÁ, D. 2009. Sexuální výchova a osvěta u osob s mentálním postižením. Praha:
SPRSV, 2009. ISBN 978-80-7415-005-0.
ŠTEVKOVÁ, E. 2008. Výchova k partnerstvu a sexuálna výchova osôb s mentálnym postihnutím. In: Marková, D. (Ed.). 2008. Sexuality: zborník príspevkov z prvej medzinárodnej
konferencie realizovanej v dňoch 20.–21. 9. 2007. Hradec Králové: UHK, 2008. ISBN
978-80-7041-035-6.
Kontakt na autorky:
PaedDr. Stanislava Mandzáková, PhD.
Katedra špeciálnej pedagogiky
Pedagogická fakulta PU v Prešove
081 16 Prešov, Ul. 17. novembra 15
e-mail: [email protected]
PhDr. Dagmar Marková, PhD.
Katedra všeobecnej a aplikovanej etiky
Filozofická fakulta UKF v Nitre
949 74 Nitra, Ul. Hodžova 1
e-mail: [email protected]
62
Jak a co vyučovat o chlamydiové infekci
Drahomíra Polcarová
Vážení přátelé,
dovolte mi nabídnout Vám k výuce materiály ohledně sexuálně přenosné nemocipřenášené
bakteriemi – chlamydiemi – možnou strukturu přednášky, výklad nemoci a jejích možných
komplikací v humánní medicíně a pár motivačních úvah mladým lidem ohledně zdraví, jejich
dalšího života, zodpovědnosti k sobě a druhým atd.
1. Co je zdraví, jeho hodnota
2. Sexuálně přenosné nemoci
3. Chlamydie
4. Diagnostika – pacient, lékař
5. Léčba
6. Komplikace, potíže pacientů
7. Statistika, náročnost léčby, finance
8. Doporučení
1. Co je zdraví, jeho hodnota
Zdraví dle Světové zdravotnické organizace (WHO) je v těžké zkratce komplex zdravotní,
psychické a sociální pohody…Všeobecně si přejeme navzájem hodně zdraví – nicméně tento
pojem se stane realitou až onemocníme akutní či chronickou nemocí, stane se nám úraz…
Zvláště pak nyní a v nastávajících časech bude zdraví hrát důležitou roli rovněž s ohledem
finančního zabezpečení sebe, rodiny. Zdraví bude hodnotou, o kterou se budeme muset starat
od mládí až po stáří. Státem bude zřejmě kladen stále více důraz na individuální zodpovědnost: a to se týká také zdraví sexuálního a s ním spojených zdravotních komplikací akutních
a chronických, bude klást důraz na celkový zdravý životní styl, bude zřejmě počítat s uhradou
nákladů na připojištění, nesení nákladů léčby atd.
(– zřejmě vhodné rozvést dále všeobecně hodnotu zdraví ve všech oblastech plnohodnotného života jedince a poukázat na důsledky jakékoliv nemocí pro pacienta, rodinu – nemožnost
studovat, chodit do práce, užívat si volného času, cestovat, plnit svá hobby atd. – motivace)
2. Sexuálně přenosné nemoce (STD)
Sexuálně přenosné nemoce – např. kapavka, syfilis, herpes, AIDS, chlamydie aj. – tato
onemocnění mohou vést vedou nejprve k místnímu zánětů tkání zevních močových a pohlavních cest, trávícího systému (dle druhu sex. aktivity). Při nedostatečné léčbě se rozvíjí
infekce, která se šíří dále do organismu prostupem tkáněmi, krevním oběhem atd., takže se
objeví v chronických fázích infekcí i příznaky vzdálenými např. od močopohlavních cest:
postižení kostí, nervového systému, kůže, dalšími infekcemi s komplikacemi, které jsou také
pak také smrtelné (rakovina – např. u AIDS).
Záleží tedy u každého pacienta na včasnosti stanovení infekce, její důrazné léčbě –
včetně partnera, na imunitním systému aktuálně a genetické výbavě jedince, výživě atd.
Pozdní nástup léčby může být složitý a dražší jak pro jedince, tak i pro společnost pro další
pokračující zdravotní komplikace…
63
(– klást důraz na včasnost navštívení lékaře, neléčení se sama „hokus-pokus“ – ztrácí se
čas a současně infikuje další partnery, pokud je partner nemocný – nechat se ihned vyšetřit,
informovat svého partnera o své nemoci, výuka k celkově zdravém životním stylu…)
3. Chlamydie
(vyjmenovat, příčina komplikací, atypie infekce, – včasnost, imunita, genetika a projevy
onemocnění chlamydiemi, poukázat na obrázek cyklu množení)
Chlamydie – je příčinou bakteriální infekce, mnohdy v chronické fázi nemoci s tak atypickým průběhem, že se nedává do souvislostí a priori s chlamydiovou infekcí.
V humánní medicíně vyšetřujeme Chlamydie pneumonie – chl. plícní (dospělou populaci
promořuje 60–80 %), dále „pohlavní“ Chl. trachomatis – (USA 3 miliony nakažených ročně,
všeobecně se celosvětově uznává, že je nejčastěji přenášenou pohlavní infekcí s trvalým nárůstem v populaci). Třetí vyšetřovanou je Chl. psittaci – získaná např. od holubů, papoušků.
Chlamydiemi onemocní kočky, krávy, prasata atd. u nichž vedou také k závažným komplikacím zdravotním, obdobně jako u člověka. Nicméně je s podivem, že u zvířat četné zdravotní
komplikace jsou uznávány a léčeny, kdežto v lidské medicíně je téma tabu a o komplikacích
se dále nehovoří a pacienti končí s těžkými zdravotními potížemi, které jej neuvěřitelně omezuji v životě, omylem na psychiatrické ambulanci!
Jak probíhá chlamydiová infekce všeobecně – u všech chlamydií? Po infekci např. dýchacích cest, očí, pohlavních orgánů, kůže, konečníku… dochází k okamžitému vniknutí
chlamydie (bakterie) – kterou nazýváme Elementární tělísko do buněk tkání. V každé postižené buňce se pak dále vyvíjí – přes Retikulární tělísko – množí se – a přechází opět
v Elementární tělíska, která jsou opětovně vyplavena do okolních tkání, krevního oběhu
a okamžitě napadají další Vaše buňky kdekoliv v těle. Tento cyklus: napadnutí – množení –
výsevu trvá jen 72 hodin za vhodných podmínek pro chlamydie a jste tak opakovaně stále
více promořováni v tomto cyklu 3 dnů. Chlamydie ale mají další schopnost – v případě nasazení např. ATB, v prostředí pro ně „nezdravém“ – mohou přežívat ve Vašich buňkách ve
stavu Kryptické formy – „spící“ a za vhodných podmínek se může reaktivovat a celý cyklus množení se opakuje. Navíc je možné se během života infikovat opakovaně od svých
partnerů. Problémem je:
1. že Chlamydie jako nitrobuněčně parazitující bakterie „vyžírá“ Vaše buňky – okrádá
Vás o zdroje energie ve tkáních, o minerály atd., pro své přežití ve tkáni, množení
se (jste pro ni chovné medium, pokud dotáhneme myšlenku ad absurdum) – a tak
oslabuje Vaše zdraví.
2. snaží se přežít ve Vašich buňkách – nezabíjí Vaše infikované buňky jako jiné infekce. Po odeznění akutního zánětu močopohlavních cest, očí – nedává o sobě vědět
v chronickém průběhu např. otokem, teplotami, zarudnutím, hnisem atd (jako
například hnisavý palec, jehož tkáň se rozpadne s hnisem a těžkou celkovou infekcí
s horečkami).
3. z jedné buňky hostitele se může vyset do organismu až 10 000 nových chlamydií –
tzv. Elementárních tělísek – které okamžitě k svému přežití potřebují infikovat Vaše
tkáně (co 3 dny!)
4. v těle můžeme mít chlamydie různých vývojových fází (Element. tělísko, Retikulární
tělísko, Kryptická forma), pokud imunitní systém není schopen reagovat a infekce se
zbavit – mohou přežívat i roky.
5. chlamydie kromě postižení tkáně v místě prvotního zánětu (pohl. orgány, močové cesty, dýchací cesty, oči, trávicí trakt, konečník), pak prostupují do dalších buněk, jsou
roznášeny krví a infikuji další orgány.
64
6.
chlamydie nemusí pak již být zachytitelné např. ve stěru z močopohlavních cest, očí
atd. – kde byla prvotní infekce – ale mohou prostoupit výše např. do prostaty, dutiny
břišní, mohou infikovat další orgány (klouby, např. chlamydie plícní byla mj. prokázana v mozku, srdci aj.) – odsud se již odběry nedělají, takže diagnostika je obtížná
a pacient je prohlášen za zdravého.
7. umí oklamat Váš imunitní systém – chlamydie jsou nalezeny např. v buňkách imunitního systému – makrofázích – které jsou jednou z předních linií imunitního systému
– a jsou tak dále i jimi například roznášeny pak po těle při zraněních, nemocech.
8. chlamydie ovlivňují pak i dlouhodobě mj. imunitní systém člověka (jinak by byly
přeci eliminovány) – nicméně odezva organizmu na infekci je atypická – v chronické
fási navíc také bez teplot, bez výraznějších změn v laboratorních nálezech. (viz bod 2)
Mnohdy dojde k rozvoji autoimunitních chorob – štítné žlázy, reaktivní artritidy
(kloubní zánět + oční zánět + zánět spojivek), astmatu, chronickému únavovému
sydromu, vznikají srůsty ve vejcovodech, záněty v dutině břišní, prostaty, střev,
záněty srdce, očních spojivek aj., neplodnost obou pohlaví…
9. chlamydie procházejí napříč téměř všemi lékařskými obory – lékaři to nevědí anebo
nechtějí tuto myšlenku přijat, takže pacienti mají obrovské potíže s diagnostikou,
léčbou
10. léčba je tedy komplikovaná pro např. pozdně nasazenou a nedokonalou léčbu, různou prostupnost antibiotik do tkání, závisí od imunitního systému jedince atd.
Takže souhrnem díky životního cyklu, parazitismu nitrobuněčně (intracelulárně) a rozsevu
téměř ve všech tkáních, aktivací zánětu s ovlivněním imunity atd. působí těžké chronické potíže: jedná se až o mnohočetné vícesystémové onemocnění jedince a potíže u každého z pacientů je nutno hodnotit individuálně a komplexně.
Svou roli v průběhu nemoci, léčbě zde hraje mj. navíc i genetika, výživa, způsob léčby.
Figure 2. Developmental cycle of Chlamydia (modified after: Beatty et al. 1994b
www.chlamydiae.com
vývojový cyklus: ELEMENTÁRNÍ tělísko EB – infikuje do Vaší buňky – v ní diferencuje na RETIKULÁRNÍ tělísko RB – to se mění opět na ELEMENTÁRNÍ tělísko EB a vysévá do 3 dnů
(až 10 000 nových bakterií z jedné buňky) anebo zůstává jako KRYPTICKÁ forma
(Aberantní f.) Vaší buňce a za vhodných podmínek se pak opětovně může vysévat
jako ELEMENTÁRNÍ tělísko… a celý vývoj se může opakovat.
65
4. Diagnostika – pacient, lékař
Diagnostika: Latentní chronickou infekcí (skrytou infekcí) postižení lidé dlouhodobě,
opakovaně absolvují řadu různých odborných vyšetření, aniž by byl zjištěn skutečný původce nemoci. Jak se dobrat diagnózy, jak přijít včas k lékaři, léčbě?
1) Sám pacient – výtok z močopohlavních cest mužů i žen, svědění tamtéž, krvácení
u žen, bolest při styku, divná únava, mnohdy zvýšený spánek, zimnice a třesavky bez teplot
v chronickém stavu, kloubní, svalové potíže, záněty spojivek, bolesti břicha, nemožnost otěhotnět a u muže patologické spermie – nekvalitní, anebo jich je málo (skoro 20 % mužů okolo
20 let ve studii v Brně), poruchy paměti, pálení kůže, další divné nespecifické příznaky bez
teplot, které si neumí vysvětlit a lékařům nezapadají do klasických diagnos…
Pozor: tzv. Rychlý test ze stěru – nemusí prokázat infekci – špatný odběr, anebo při prostupu infekce do dutiny břišní, prostaty, rozsevu krví atd. může být falešně negativní! Vhodné i vyšetření protilátek (dnes se nicméně k nim nebude mnohdy přihlížet – jádro sporu, co
znamenají protilátky, bude vysvětleno níže)
2) Lékaři, např.:
a) stěry z močové trubice mužů a žen, z čípku děložního, ze spojivky oční, krku… chceme
prokázat genetický materiál chlamydií či chlamydie přímo
b) protilátky z krve
IgM protilátky – znamenají aktivní infekci, léčit se ihned a co nejdéle, informovat partnera, chráněný sex!!!
IgG protilátky – svědčí o prodělané infekci
Ig A protilátky – svědčí o běžící infekci, chronickém průběhu – často s IgG protilátkami.
Dále se vyšetřuje protein tepelného šoku pro Chlamydie signifikantní – HSP 60
Bohužel – v praxi se popírají nálezy protilátek, tvrdí se, že znamenají jen prodělanou infekci, což mnohé práce vyvracejí… a pacienti mají dále své problémy a může se jejich zdraví
dále zhoršovat.
Myslíme si, že negativní stěry ještě neznamenají, že nemáte chronickou infekci anebo
pak dále autoimunitně vzniklé komplikace! Nutno dále potvrdit odběry krevními atd.
Kontrolní odběry na chlamydie po ukončení antibiotické léčby nemá zřejmě smysl dělat dříve než za 2 měsíce!
5. Léčba
Léčba je dnes proto antibiotiky nedostatečná:
- za prvé krátkou délkou léčby
- pozdním začátkem – pacient váhá s návštěvou lékaře, rozesetí infekce do různých orgánů…
- současně horším působením antibiotik na chlamydie v napadených buňkách aj…
Všeobecně – při chronickém průběhu je pak i obtížná, protože pak se na infekci nemyslí
a stále léčíme mylně jen projevy nemocí – bolesti kloubů, svalů, neplodnost, atd.
- Vakcinace je zřejmě v nedohlednu
a) Užívají se oficiálně dle doporučení:
Např. Azithromycin, Klacid, Ofloxacin, Doxycyklin, Erytromycin, Amoxicilin…
Krátkodobá oficiální je léčba thp ATB: 1–2 týdenní, maximálně ještě jedno opakování léčby.
Bohužel – predisponovaným, chronikům nezastaví infekci, autoimunitu, komplikace.
I při této léčbě je nutno saturovat střevní floru (jogurty, střevní bakterie atd.), vitaminy.
66
b) Jak léčit chronickou formu dospělých?
1) Občas se zmiňuje dlouhodobější léčba ATB i lékaři – ale není definována, takže se nepoužívá.
2) Kromě toho existují neoficiální, neschválené lékařskými komorami:
Dlouhodobé kombinované antibiotické protokoly (CAP – dle Vanderbilt university, dr. Strattona, dr. Wheldona, dr. Powella), pacienti si doplňují také současně také střevní floru, vitamíny, minerály!!!
Léčba je postupně zkušenostmi lékařů doplněna o krátkodobou protizánětlivou – např.
Brufen, Prednison apod. Součástí je dle potřeby i léčba protikvasinková a protiplísňová, imunomodulační dle vývoje nemoci, rehabilitační. Při ATB protokolu odeznívají potíže postupně
– mnohdy teprve až po roce jsou pozitivní efekty ba i později. Mnohdy předčasné ukončení
dlouhodobého antibiotického protokolu u těžce nemocných s komplikacemi vede k návratu
potíží. Je nutno sledovat pacienta laboratorně např. jaterní testy, krevní obraz atd. – pacienti
léčbu snášejí, navíc ji lze kdykoliv přerušit.
Pacienti si kupují enzymoterapii (Wobenzym – zlepší průnik ATB do tkání), koenzym Q,
imunomodulanty (hlíva ústřičná, kolostrum, aloe), byliny s desinfekčním účinkem, melatonin,
homeopatika, tradiční čínskou medicínu, MMS, zkoušejí se odkyselit…, zlepšují metabolismus tkání…
c) Jak léčit dětí?
Je obtížné si představit dlouhodobý antibiotický protokol u dětí, vzhledem k možným
komplikacím takovéto léčby u vyvíjejícího se organismu – je nutné sledování zdravotních
potíží dětí, imunity, atd.
A co je nehorší – pokud se dítě nakazí během porodu od matky přes porodní kanál a prodělá zánět spojivek, dýchacích cest, zápal plic – pak nevíme, zda bylo skutečně vyléčeno. Nevíme, zda chlamydie nepřetrvávají v dítěti i po odeznění potíží se zaléčením akutní infekce –
je pak docela možné, že mohou v dalších letech v dětech provokovat zdravotní komplikace
(byly například nalezeny Chlamydie „pohlavní“ u dětí i po několika letech od porodu?, či se
děti infikovaly přenosem z rodičů během života?!, často se pak hovoří o sexuálním zneužití
dítěte při nálezu pohlavně přenášené chlamydie trachomatis – což nemusí být tedy pravda!!)
(– poukázat na obtížnost léčby chlamydií i při antibiotické léčbě – špatně se zvláště léčí přetrvávající
nitrobuněčné parazitující formy, – je obtížné se dovolat event. dlouhodobější léčby než např. 2 × 14 dnů,
která je doporučována, – pacienti absolvují spoustu vyšetření ve snaze být léčen, objíždějí republiku ve
snaze najít pomoc – časově i finančně náročné a pro nemocné fysicky vyčerpávající, – jsou léčeni pak
na jiné diagnosy – komplikaec zdravotního stavu a ne pro základní infekci – což je chyba, investují pak
mj. i velké peníze do podpůrné léčby, cest za lékaři, ztrácejí zaměstnání atd.Æ svou neopatrností, spoléháním na náhodu způsobíme obrovské potíže sobě, svým nejbližším. Viz další bod – komplikace pacientů…)
6. Komplikace, potíže pacientů
Již výše jsme vyjmenovali potíže, nicméně jistě každého muže či ženu může nepříjemně
zaskočit skutečnost neplodnosti či potratů!! – stát bude jistě do budoucna omezovat počet
umělých oplodnění, zřejmě více pokusů si bude muset pak hradit sám nemocný, pacienti se
bojí o své blízké, nezvládají svůj denní život. Viz. níže dopisy pacientů:
- „Od června 2010 mám specifické zdravotní potíže, které se nápadně podobají Vámi řešené problematice. Absolvoval jsem velké množství nejrůznějších vyšetření včetně
magnetické rezonance mozku. Na vyšetřeních jsem byl v X, Y a dnes jsem absolvoval
odběry doslova na vše na infekčním oddělení v… Tyto výsledky budu mít 12/2011.
Dlouhotrvající zdravotní potíže mají poslední týdny již devastující vliv na můj psy-
67
-
-
-
-
chický stav. Tímto Vás chci požádat o doporučení na lékaře, který by se mohl zabývat mým zdravotním stavem.“
„…a mám pozitivní nález chlamydií, můžete mi doporučit lékaře v… který se mnou
moje výsledky probere a trochu mi poradí (můj urolog jakoby se mu s tím nechtělo nic
mít). Příznaky: rychle se unavím, před třemi měsíci začalo pálení při močení a bezbarvý výtok. Aplikován nitrofurantoin který nezabral, potom entizol vesměs přestalo
pálení, a nyní deset dní trippim, beze změny tzn. stále přetrvává slabý, bezbarvý výtok.
Dnes mi urolog předepsal sumamed 500 mg 3 dávky, ráno, večer a ráno“.
„zhruba 2 roky zpátky mi byly diagnostikovány chlamydie – nejprve plicní, poté i trachomatis. nevím, jak je mám dlouho – mám dost problémy s bolestí v podbřišku
a celkovými výtoky,… bolesti svalů,… jenže můj OL při vyslovení slova chlamydie
na tuto problematiku moc nereaguje – až teď jsem se přes známého dostala k doktorovi, který mě sice teď přeléčil Klacidem, ale hodnoty jsou pořád vysoké. Úleva byla tak
4 týdny, pak se problémy vrátily. Mám pořád i zvýšenou sedimentaci, zvýšené IGM,
což by prý mohlo patřit k chlamydiím… Trápím se takhle už dlouho – mám sníženou
imunitu, pořád něco chytám – navíc bych se chtěla dát dokupy, mám malého syna
a chtěla bych i další dítě, ale takhle! Moc děkuji za jakoukoli pomoc. Jsem ochotna pro
to být zdravá obětovat vše…“.
„Mám asi roční problémy se stěhujícími se záněty šlach, přidali se entezopatie, bolesti svalů, měkkých tkání v okolí kloubů, neurologické potížení – brnění, pálení
kůže. Opakované suché dávivé kašle, na pneumologii bez jasnějšího nálezu. Vše to
rozjela parvovirosa, postižení kostní dřeně. Mám kolečko revmatologie – bez další jasné terapie, Infekční Chlamydie pneumonie IgA poz, IgG poz. opakovaně po roce (tehdy
jsem nic nevěděla, neléčila), ted nověji Mycoplazma pneumonie, ale i další virová nálož v IgG (EBV, CMV), pokašlávání, pobolívání v krku, únavnost. Neurologie:
dráždění nervů záněty měkkých tkání??, Lumbální punkce P boreliosa spíše ne, nemám však zatím kompletní výsledky, v krvi byla vždy neg. Jsem nyní již 3 měsíc
v pracovní neschopnosti. Terapie zatím víceméně žádná, jsem spíše stále vyšetřována
než léčena. Mykoplazma léčena Klacidem 2 × 500 na 14 dní, při současné aplikaci Diprofosu im s rozhozením zdravotního stavu a imunity (mykosy, povlaky jazyka
s bolesti v krku a bolesti jako při tracheitidě, doléčované měsíc Erdomedem (atb jsem
odmítla) urogynekologický zánět. Macmiror. na bolesti Nimesil 2× denně, již dlouhodobě… – kultivace E. Coli masivně, nasazen Doxybene 2 × 100.
Horní končetiny zatěžuji, po zátěži se bolesti zhoršují – jako by se znovu rozjížděly
záněty a úponové bolesti, mám i problémy se zády. Jsem již na antidepresivech, na brnění nasazen Gabapentin. Ráda bych se ale dozvěděla, koho mám konkrétně kontaktovat ohledně léčby. Ke komu patřím? Má mě léčit praktik? Existuje konkrétní lékař či
středisko zabývajícími se těmito pacienty? Předpokládám, že by bylo vhodně vyšetřit
na tuto infekci i rodinné příslušníky (manžel, děti), muž prodělal těžký zápal plic,
děti zatím snad relativně bez výraznějších příznaků, jak přistupovat v případě pozitivity Chlamydie pn. k přeléčení zvláště u dětí.“
„kontaktuji Vás, kvůli onemocnění plicními chlamydiemi. Už 13 měsíců bojuji s všemožnými zdravotními problémy, konečně před Vánoci mi byla stanovena diagnóza
subakutní infekce chlam. pneu. Přeléčení ATB Klacid 500 a 2× Azitromycin 500, celková délka léčby 4 týdny, do 1. týdne v lednu. Po asi 3 týdenním zmírnění všech příznaků jsem kontrolní krevní odběr. Tam se hodnoty IgA a IgG ukázaly ještě vyšší než
původně. Zatím mi bylo doporučeno měsíc vyčkat, pak nové odběry, event. bude pokračovat další léčba. Zdravotní obtíže znovu nastoupily v plném rozsahu. Úporný zánět
obou očí (s krátkou přestávkou trvá už 6. měsíc, nikdo mi nebyl schopen pomoci),
68
svědivé kožní problémy, skvrny v obličeji, gynekologické záněty, bolesti v krku
a paranas. dutin, nepřekonatelná únava, atd. „
- „zoufalá, nezvládám rodinu (děti 2 a 3,5 roku) a mám strach, že nebudu schopná
ustát situaci v zaměstnání… se obávám, že nakazím ostatní ve svém okolí. Aktivní
infekce už se potvrdila u mého tchána (plícní chlamydie)… doporučit někoho, kdo se na
toto onemocnění specializuje ve východních Čechách (pokud někdo)“
- „píši už jen tak pro informovanost. Bohužel náš stav s manželkou se zhoršuje. Přidávají se nepochopitelné závratě, někdy pocity jako by se těžko nadechnout (trvají třeba jen
pár hodin). Jako by se mi křížily oči, tento stav trvá taky jen sem tam, ale třeba po dobu 4 dnů. O tom, že si člověk těžko vybavuje co chtěl před chvíli říct… nejhorší, je
to, že se nám jako by snižuje citlivost konečků prstů na rukou. Horší je to u manželky,
té brní ruce až po paže a obě… imunolog tvrdí, že nic takového není možné a že infekci
vylučuje. Jediné co mi zjistil, tak nějaké protilátky proti příčným svalům. Ale prý je
to jen slabě pozitivní a pak taky nějaký Ku antigen. Už k doktorům chodit nechceme
a spíše se modlíme, že to snad dobře dopadne, bohužel, ale asi ne… jsme rádi, tak je to,
že malá ač je hodně unavená a trápí ji hlavně ty oči, tak celkem si myslíme, že žádné
brnění končetin nemá, snad, těžko to může popsat, má necelé roky. Bohužel je dost neklidná, nevrlá, ale to opravdu nevíme, zda to je způsobeno nějakou nemocí. My vlastně
žádnou nemocí netrpíme, tedy alespoň podle lékařů ne. Navíc, už mně nebaví nějakému doktorovi vykládat ten příběh od začátku a už vůbec ne, že to má i manželka a naše malá dcera.“
7. Statistika, náročnost léčby, finance
- 1 dítě – celá procedura pro umělé oplodnění stojí asi okolo 150 000 Kč
- jednotliví pacienti během let vydali sami na léčbu chlamydií i 30 000 Kč a více ročně!!
– v ceně je shánění doplňků, antibiotik, cesta za lékaři, atd.
- někteří i více než 200 000 Kč během 5 let – nemocná celá 3členná rodina!!
- pacienti mají opakované pracovní neschopnosti, někteří na komplikace i důchod – ve
spojení s medicínou uznávanou nemocí (revmatické nemoce, roztroušená sklerosa…)
- ve všech státech narůstají infekce chlamydiemi a ceny vyšetření, léčby budou stále narůstat – a budou náročnější i pro pacienty. Již nyní mají pacienti existenční potíže!!!
(Závěry naší dotazníkové akce sdružení na webu v roce 2010/2011: závěrečná emoční motivace, zapojení studentů, jejich přemýšlení o životě – jak by jej chtěli prožít a také proti tomu
o důsledcích nemoci během života:
- potíže pacientů – mnohočetné
- komplikace do vývoje dalších diagnóz v čase
- potvrzená nedostatečná léčba v délce, event. kombinacemi ATb
- pacienti se léčí mnohdy sami ATB, včetně podpůrné, doplňkové léčby
- léčba je pro pacienty náročná psychicky (nemají se na koho obrátit), finančně (během
několika let až statisíce korun)
- mají pracovní neschopnosti – těžce zvládají práci pro zdravotní komplikace – jsou
vyřazení ze společnosti, mají potíže v rodině
- pacienti i lékaři nemají dostatek informací, lékaři se tématu nevěnují dostatečně
- téma je citlivé, lidé se bojí mj. o svou rodinu, onemocnění dalších členů, požadují řešení
situace, prevence, osvětu, léčbu…
- opakovaná vyšetření stojí společnost značné finance – protože pacienti jsou vyšetřováni
– a to dostatečně (mnohdy logicky opakovaně), nicméně léčba blížící se kauzální není
nasazena a pacient na konci pouti po zdravotnictví končí na psychiatrii a zůstane
odkázán sám na sebe v další léčbě)
69
8. Doporučení jsou jasná
CDC doporučení vyšetření C. Trachomatis pro ženy – mezinárodní doporučení:
- ženy dvacetileté nebo mladší,
- ženy 21 až 35 let, které buď měly nového sexuálního partnera v posledních 2 měsících,
- měly 2 nebo více sexuálních partnerů v posledních dvou měsících,
- měly partnera, o kterém věděly, že má jiné sexuální partnery,
- ženy, které se nedávno nakazily nějakou STD,
- ženy, které mají příznaky odpovídající chlamydiové infekci.
Při potížích by se měl za obdobným podmínek vyšetřit a léčit i muž!
Pro mladé lidi ale i další populaci – vyvarovat se rizikového sexuálního chování, chráněný sex, rychlá návštěva lékaře, nenechat se odradit a léčit se!!
Co se týká rodičů – instruovat své děti od dětství, aby se vyvarovaly kontaktů s cizími
lidmi (sexuální zneužití s psych. a zdravotními komplikacemi).
Pokud jsou schopni o tématu hovořit, měli by děti v průběhu vývoje přiměřeně informovat.
Vzhledem k tomu, že právě v rodinách se skrytým zneužíváním, násilím tato informovanost neproběhne, někteří rodiče o tomto tématu neumí hovořit (spoléhají na okolí – které může situaci jen zhoršit – rady spolužáků s jejich neinformovaností následků atd.), další mohou
mít např. náboženské důvody… Rodiče by si měli uvědomit, že život dětí se neodvíjí jen
v rodině, ale i v komunitách a děti mohou podléhat skupinovým tlakům atd.
Proto považujeme za prioritní, aby tuto úlohu informovat převzala také společnost,
škola a citlivě děti informovala, pracovala s nimi na tématu hodnot života, mezilidských
vztahů včetně lidské sexuality.
Společnost by měla být informována ohledně této infekci pak také prostřednictvím MZd,
lékařů – aktuálně posledních 7 let se o tomto tématu nevede diskuse s pacienty, téma je bagatelizováno, byť pacienti nesmírně trpí. Je smutnou realitou, že v ČR se najde jen pár světlých
výjimek mezi lékaři, které téma zajímá a mají snahu pomoci pacientům.
Děkujeme Vám závěrem za pomoc při osvětě mezi mladými lidmi. Jeví se nám aktuálně
cesta sexuální výchovy na školách jedinou možnou, díky které můžeme přes Vás podniknout alespoň nějaké kroky ve snaze ochránit zdraví nastupující generace…
Nabízíme Vám možnost si stáhnout přednášku a články k chlamydiovým infekcím během
přednášek v Olomouci.
Kontakt na autorku:
MUDr. Polcarová Drahomíra, předseda sdružení Chlamydie o. s.
www.chlamydieos.cz
70
Příspěvek k rozvoji učitelské připravenosti pro výkon
profese – Aplikace vybraných metod sexuální výchovy
a pedagogické praxi primární školy
Miluše Rašková
Na učitele jsou kladeny vysoké profesionální požadavky. Učitel by měl respektovat alternativní světonázorové postoje rodičů, které nejsou v rozporu s principy a normami společnosti
a zohlednit fakt, že sexuální výchova musí mít na žáka pozitivní vliv a že její průběh není
jednostrannou záležitostí. Učitel musí být schopen předávat žákům informace plánovaně
i bezprostředně, naučit je dovednostem v přiměřené míře a adekvátně jejich věku. Učitel by
měl být schopen při realizaci sexuální výchovy vytvořit přátelskou atmosféru a takové prostředí, ve kterém panuje příznivé ovzduší a ve kterém se žáci nebudou bát zeptat na věci, jež
je zajímají. Ve výčtu požadavků bychom mohli pokračovat dále, ale v tomto příspěvku se
zaměříme především na vybrané metody zprostředkování učiva, neboť znalost metodiky sexuální výchovy souvisí s požadovanou kvalifikovaností učitele (viz RAŠKOVÁ, 2008).
Pro posílení jistoty učitelů ve výběru vhodných metod a současně pro připomenutí existence rozmanitosti metod jsme věnovali publikační pozornost cestám či způsobům, jak úspěšně
realizovat školní sexuální výchovu, již nesčetněkrát. V tomto příspěvku si dovolíme kontinuálně navázat na nejnovější již publikované příspěvky o metodách sexuální výchovy (např.
RAŠKOVÁ, 2010, RAŠKOVÁ, 2011). Současně se zaměříme na konkretizaci některých
z metod uvedených na naší přednášce (RAŠKOVÁ, 2011), která byla přednesena na 19. kongresu k sexuální výchově v Pardubicích v roce 2011.
Svou pozornost zaměříme na metodu práce s obrazem a metodu práce s textem. Obě metody se vztahují jednak k obsahu sexuální výchovy v rámci výuky a k cílům, ke kterým směřuje
(vyučovací metody), jednak vyjadřují způsob či postup, pomocí kterých učitel uplatňuje svůj
vliv na žáka a pomocí kterých mu pomáhá co nejefektivněji dosahovat výchovné cíle (výchovné metody). V níže uvedené tabulce máme znázorněny vybrané metody v systému vyučovacích neboli výukových metod:
Tabulka 1. Vyučovací metody klasické
1.
SLOVNÍ – MONOLOGICKÉ
vyprávění, výklad, instruktáž, referát, přednáška
SLOVNÍ – DIALOGICKÉ
rozhovor, beseda, diskuse, dramatizace
2.
METODY PÍSEMNÝCH PRACÍ práce s textem
A METODY PRÁCE S TEXTEM
NÁZORNÉ DEMONSTRACE
pozorování a předvádění, práce s obrazem
3.
PRAKTICKÉ
nácvik dovedností, pokusy a laboratorní cvičení, práce
výtvarné a grafické
Tyto klasické vyučovací metody jsou podle didaktického aspektu výchovných metod ekvivalentní, tj. odpovídají klasifikaci podle kritéria pramene poznání a typu poznatků (RAŠKOVÁ, 2011).
Metoda práce s obrazem (MAŇÁK, ŠVEC, 2003, SKALKOVÁ, 2007 aj.) se jako klasická vyučovací metoda řadí mezi metody názorně demonstrační, které žákům zprostředková-
71
vají poznávanou skutečnost, vytvářejí nebo obohacují jejich představy, konkretizují systém
pojmů a přispívají k podpoře spojování poznávané skutečnosti s reálným životem. Tato metoda se uplatňuje v rámci smyslového zprostředkování učiva, ale současně je neodmyslitelně
spjata s metodami slovními i s metodami praktických činností žáků. Metoda je úzce spojena
s principem názornosti ve vyučování, jehož kořeny zanechal již J. A. Komenský ve svém pedagogickém odkazu. Při uplatňování principu názornosti ve vyučování se vychází z předvádění (tzv. demonstrace) poznávané skutečnosti nebo z jejího zobrazení. Při vyučování by měl
učitel využívat všechny stupně názornosti, a to jak předvádějí reálných předmětů a jevů, tak
realistické zobrazování skutečných předmětů a jevů, jejich záměrně pozměněné zobrazování
a měl by také postihovat realitu s využitím schematického, grafického či jiného znázornění.
Metoda práce s obrazem patří mezi poměrně staré a osvědčené postupy. Zejména tzv. didaktický obraz je chápán jako znázornění určité podoby učiva prostřednictvím tradičních nástěnných obrazů, ilustrací, kreseb a jiných vyjádření, s rozvojem techniky také prostřednictvím jiných prostředků například dynamickou projekcí či počítačovou grafikou. Základy
metody práce s obrazem spatřujeme již v díle Komenského (Svět v obrazech) a nelze opomenout ani význam díla Karla Slavoje Amerlinga (1807–1884), který se v této souvislosti zasloužil o vznik obrazů k názornému vyučování (RAŠKOVÁ, 2006).
Existuje celá řada variant demonstračních metod v závislosti na obsahu vyučování jako například přímé pozorování poznávané skutečnosti (tj. předmětů a jevů), dále předvádění nejen
předmětů, ale také modelů, pokusů a činností, demonstrace statických obrazů a různé projekce. Při demonstraci se používají různé dvojrozměrné názorné pomůcky statického (např. obrazy, fotografie, grafy, schémata aj.) či dynamického charakteru (včetně předvádění skutečných
předmětů a trojrozměrných pomůcek.
Metoda práce s obrazem náleží variantě demonstrace statického obrazu, v našem případě
jsme využili nejjednodušší formu, kterou představuje ilustrace (viz příloha 2).
V této souvislosti připomínáme, že při využití metody práce s obrazem by měl učitel stanovit tzv. psychologické parametry obrazu (MAŇÁK, ŠVEC, 2003), které jsou vymezeny:
mírou sémantizace obrazu (tj. obsah, efektivnost pro žáky), stimulační sílou obrazu (tj. evokace psychických funkcí a učebních operací u žáků, navození vnímání a pozornosti, podněcování myšlenkových operací), mírou reliability obrazu (tj. míra zobrazení toho, co má být vysvětleno), mírou antientropického působení obrazu (tj. označení pro zmenšení žákovy
neznalosti), mírou komprimovanosti obrazu (tj. výraz pro sdělení četnosti informací, co vše
lze z obrazu vyčíst).
Aby bylo využití metody práce s obrazem (v našem případě s ilustrací) účinné, je třeba dodržet určité metodické požadavky. I když vycházíme z předpokladu, že základem všech demonstračních metod je cílevědomé a plánovité pozorování, nestačí, abychom žákům pouze
ukázali poznávanou skutečnost čili dotyčné předměty či jevy, nebo jen předvedli určité činnosti. Pozorování totiž poskytuje žákům vytvoření konkrétních představ pro další poznávací
činnost, která je založena na abstraktním myšlení. Proto je nutné vždy zformulovat cíl pozorování, k němuž demonstrace směřuje. Naplánovat cíl pozorování znamená zformulovat cíl
prostřednictvím otázky nebo problému. Otázka nebo problém je vysloven před vlastní demonstrací, neboť má odlišit podstatu od nepodstatného a současně naznačit cestu k zobecňujícím
závěrům. V procesu demonstrace učitel usnadňuje žákům cílevědomé pozorování, neboť
usměrňuje proces vnímání. V procesu vnímání obrazů (ilustrací) je nutné, abychom dodržovali určité úrovně, na základě kterých žáci postupně „čtou obraz“. Mezi tyto úrovně patří: stádium vyjmenovávání prvních postřehů a dojmů (tj. prosté poznávání předmětu nebo situace),
popisné stádium (tj. věrný popis a vysvětlování, určování klíčových prvků a základních znaků), stádium výkladu a vysvětlení zobrazované skutečnosti (tj. včleňování získaných informací
do systému poznatků pro další zpracování prostřednictvím myšlenkových operací).
72
S přihlédnutím k uplatnění výše zmíněných metodických požadavků předkládáme učitelům
konkrétní posloupnost „metodických kroků“, které lze v sexuální výchově realizovat při využití metody práce s obrazem respektive s vybranou ilustrací (viz příloha 2):
1. zformulovat cíl prostřednictvím otázky nebo problému a vyslovit ho před vlastní demonstrací,
2. vyzvat žáky k prostému poznání zobrazované skutečnosti tak, aby vyjmenovávali první
postřehy a dojmy, dále vést žáky k tomu, aby dokázali vymezit situaci respektive stanovit, jakou situaci ilustrace zobrazuje a proč si to myslí,
3. směřovat žáky k popisu a vysvětlení klíčových prvků na ilustraci, provést celkovou analýzu ilustrace,
4. vyložit a vysvětlit žákům zobrazovanou skutečnost a převést situaci z ilustrace do reálného života žáků,
5. provést shrnutí získaných informací a zopakovat možnosti včleňování získaných informací do systému poznatků,
6. provést zápis do poznámkového aparátu žáka.
Metoda práce s obrazem (v našem případě s ilustrací) plní funkci poznávací i motivační,
neboť podporuje zájem žáků nejen o obsah učiva, ale také vyvolává jejich citový zájem. Tento fakt podtrhují slova Jarmily Skalkové (2007, s. 196): „Má-li být působení demonstračních
metod skutečně účinné a má-li dobře plnit svou funkci z hlediska poznávacího i emocionálně
motivačního, uvažuje učitel vždy o jejich vhodném začlenění do výchovně vzdělávacího procesu a o jejich kombinaci s ostatními metodami, především s těmi, které umožňují přímou
aktivní činnost žáků.“
Na závěr bychom k vybrané metodě práce s obrazem (ilustrací) rádi deklamovali, že se neomezujeme pouze na demonstraci statických obrazů, ale patří k nim také demonstrace akustického nebo audiovizuálního charakteru (RAŠKOVÁ, 2011).
Metoda práce s textem (MAŇÁK, ŠVEC, 2003, SKALKOVÁ, 2007 aj.) se jako klasická
vyučovací metoda řadí mezi metody slovní, které jsou založeny zejména na řečovém vyjádření, prostřednictvím kterého si žáci vnímáním a chápáním řeči osvojují nové poznání skutečnosti. Zdrojem poznání prostřednictvím této metody je v obecné rovině slovo, které může být
prezentováno také v písemné podobě. Na definování metody nahlížíme stejným pohledem
jako pedagogové Josef Maňák a Vlastimil Švec, kteří definují práci s textem jako (2003,
s. 64): „…výukovou metodu založenou na zpracování textových informací, jejichž využití
směřuje k osvojení nových poznatků, k jejich rozšíření a prohloubení, popř. k jejich upevnění,
fixaci.“
Metoda práce s textem obdobně jako metoda práce s obrazem patří k nejstarším uplatňovaným metodám. Historicky je využití této metody spojeno s učebnicí nebo jinými učebními
texty v podobě encyklopedií, příruček apod. V současnosti se pro využití metody práce s textem nevyužívají pouze tzv. didaktické texty, které reprezentují text vytvořený za didaktickým
účelem a které bývají součástí zejména zmíněných učebnic, ale využívají se často texty zprostředkované literaturou a médii. Řada didaktických textů obsahuje také ilustrace nebo mapky,
tabulky, schémata aj., které jsou součástí textu, i když v některých případech neplní pouze
funkci poznávací, ale především funkci motivační, emocionální či estetickou.
Při metodě práce s textem je prioritní žák a způsob jeho samostatného nabývání poznatků,
které je podporováno didaktickými situacemi ze strany učitele. Žák si však nemá pouze zapamatovat informace, ale musí se postupně učit, jak má dále získané informace využívat.
Podle pedagogické literatury je obecně známo, že žák musí textu porozumět, to znamená, že
v něm umí najít nejen klíčové pojmy, ale také vztahy mezi nimi. Podle naplnění následujících
kritérií lze určit, do jaké míry si žák osvojil získávání poznatků prostřednictvím metody práce
s textem (upraveno podle MAŇÁK, ŠVEC, 2003): žák umí získat klíčové informace a vyznačit je v textu stejně jako vymezit vztah mezi nimi, umí tyto informace uspořádat podle stano-
73
veného kritéria, dále je umí vyjádřit graficky a sdělit obsah textu vlastními slovy, umí zaujmout k textu vlastní stanovisko, zformulovat otázky a doplnit text vlastním případně hodnotícím komentářem.
Opět si dovolíme předložit učitelům konkrétní posloupnost „metodických kroků“, které lze
realizovat při využití metody práce s vybraným textem (viz příloha 3), a to zejména při postupném vytváření a nacvičování dovedností žáků využívat informací z textu:
1. seznámit žáky s cílem prostřednictvím nadpisu textu,
2. zprostředkovat žákům seznámení s celkovým obsahem textu včetně ilustrací,
3. s žáky postupně a po částech analyzovat celý text včetně ilustrací, vysvětlit neznámé
nebo nejasné pojmy, vztahy a souvislosti,
4. implementovat téma z textu do vztahů a souvislostí s reálným životem žáků,
5. provést shrnutí získaných informací a zopakovat možnosti včleňování získaných informací do systému poznatků,
6. provést zápis do poznámkového aparátu žáka.
V této souvislosti připomínáme, že z pedagogického hlediska musíme žáka při sexuální
výchově „vybavit“ zejména nezkreslenými představami, přesnými pojmy a patřičnými znalostmi, dovednostmi i návyky, které jsou adekvátní specifice věku žáků primární školy
(RAŠKOVÁ, 2008, 2010 aj.). Při využití metody práce s obrázkem nebo textem nesmíme
ovšem zapomenout, že při sexuální výchově nepředáváme pouze vybrané penzum znalostí
a neutváříme pouze potřebné dovednosti, ale současně formujeme žákovy subjektivně i společensky žádoucí postoje a chování z nejširší oblasti sexuálního chování.
K aplikaci vybraných metod sexuální výchovy v pedagogické praxi primární školy bychom
uvedli poznámku, že metoda práce s obrázkem potažmo ilustrací je také jednou z vhodných
a účinných metod pro uplatnění sexuální výchovy v mateřské škole. O společných průsečících
nejen metodiky sexuální výchovy vzhledem k věkovým kategoriím dětí předškolního a mladšího školního věku nelze pochybovat (RAŠKOVÁ, 2011). Připomeňme, že vykazují řadu
společných rysů např.: interdisciplinarita a implementace do celého edukačního procesu,
složka komplexní výchovy, evropský kontext, průběh na třech úrovních, prevence před možnými riziky, právo na informace, spolupráce s rodinou aj. (RAŠKOVÁ, 2011).
Cestu, jak úspěšně realizovat sexuální výchovu, hledá řada zodpovědných pedagogů i rodičů. Školní sexuální výchova na rozdíl od výchovy dítěte v rodině musí být odborně garantována vzhledem ke specifickým zvláštnostem žáků a nutnosti respektování humanizačních
kritérií a etických zásad. I přesto, že sexuální výchova má mít těžiště v rodině, nelze zaručit,
že v ní dítě bude získávat (pokud nebude tabuizována) subjektivně i společensky žádoucí vědomosti, postoje a chování z nejširší oblasti sexuálního chování. Na druhé straně nelze opomenout, že sexuální výchova zůstává pro učitele i nadále pomyslným „nerozlousknutým oříškem“.
Podle ohlasů studentů i učitelů z pedagogické praxe, s nimiž se setkáváme na akademické
půdě v roli studentů kombinované formy studia nebo kolegů z fakultních i jiných základních
škol, stále vyplývá, že uplatňování sexuální výchovy není zcela bez problémů. Současná generace učitelů sama neprošla soustavnou sexuální výchovou v systému školního vzdělávání
včetně vysokoškolské přípravy na své budoucí povolání, mnozí z nich ani v rodině. Pokud
učitelé přiznávají nějaké nedostatky, pak se doposud nedokážou oprostit od různých předsudků, vlastních negativních zkušeností nebo studu. Připouštějí, že jim chybějí osobní zkušenosti
z dětství, že někdy neumějí bezprostředně odpovídat na přímé otázky žáků. Přiznávají, že si
nejsou zcela jisti ve výběru vhodných metod k daným tématům, nedokážou si často poradit
s vymezením vhodných klíčových poznatků pro rozvoj vědomostí, dovedností, názorů a postojů.
Dovolujeme si upozornit na to, že osobnostní přístup učitelů, který úzce souvisí s jejich
osobnostní připraveností pro realizaci sexuální výchovy, lze velmi těžko ovlivnit na rozdíl od
74
odborné připravenosti. Výběr vhodných metod k daným tématům sexuální výchovy či vymezení vhodných klíčových poznatků pro rozvoj vědomostí, dovedností, názorů a postojů v oblasti sexuální výchovy patří do kategorie odborné připravenosti učitele, tudíž je lze výchovou
a vzděláváním učitelů ovlivnit. Zkvalitnit odbornou připravenost učitele tak, aby disponoval
profesními znalostmi a dovednostmi v pedagogické, didaktické i psychologické oblasti, aby
měl v rámci klíčových odpovědností potřebné znalosti o sexuální výchově, rozuměl její problematice, znal vyučovací strategie a metody zprostředkování učiva a dále se profesně rozvíjel, zůstává nadále naší prioritou nejen v přípravě na vysoké škole, ale také v systému dalšího
vzdělávání prostřednictvím aktivit Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu (ve
zkratce SPRSV).
Literatura
MAŇÁK, J., ŠVEC, V. Výukové metody. Brno: Paido, 2003. 222 s. ISBN 80-7315-039-5.
RAŠKOVÁ, M. Elementární učení o přírodě a společnosti od minulosti k současnosti. 1. vyd.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 70 s. ISBN 80-244-1381.
RAŠKOVÁ, M. Prenatální vývoj jako součást edukace v primární škole. Sborník referátů
4. Moravský regionální kongres k sexuální výchově. Ostrava: CAT – Publishing, 2010,
s. 49–53. ISBN 978-80-904290-1-7.
RAŠKOVÁ, M. Prostupnost sexuální výchovy u dětí předškolního a mladšího školního věku
versus prostupnost sexuální výchovy ve vzdělávání učitelů. Odborná publikace Oborová
prostupnost a moduralizace studijních programů ve vzdělávání učitelů. Olomouc: UP Olomouc, 2011, s. 91–104. ISBN 978-80-244-2794-2.
RAŠKOVÁ, M. Připravenost učitele k sexuální výchově v kontextu pedagogické teorie a praxe v české primární škole. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008. 190 s. ISBN 978-80-244-2077-6.
RAŠKOVÁ, M. Rekapitulace metod sexuální výchovy a prognóza jejich uplatňování v pedagogické praxi. Sborník referátů 19. celostátní kongres k sexuální výchově v české republice. Brno: CAT publishing, 2011, s. 102–107. ISBN 978-80-904290-4-8.
RAŠKOVÁ, M. Sexuální výchova – inovace v pregraduální přípravě učitelů primární a mateřské školy. Pregraduální příprava učitelů primární a preprimární školy v kontextu kurikulární reformy. Odborná publikace 1. vyd. Olomouc: UP Olomouc, 2011, s. 249–253.
ISBN 978-80-244-2775-1.
RAŠKOVÁ, M. Užití metod sexuální výchovy z pohledu historie a současnosti českého školství. ARNICA – Acta Rerum Naturalium didactICA časopis pro rozvoj přírodovědného
vzdělávání. Plzeň, Západočeská univerzita, 2/2011, s. 49–55. ISSN 1804-8366.
SKALKOVÁ, J. Obecná didaktika. 2. rozšířené a aktualizované vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 328 s. ISBN 978-80-247-1821-7.
Přílohy
Obrázek 1: Fotografie Karla Slavoje Amerlinga (1807–1884)
Obrázek 2: Výběr ilustrace pro ukázku metody práce s obrazem (převzato FAGERSTROMOVÁ, G. – HANSSONOVÁ, G. Petr, Ida a miminko. Praha: Albatros, 1992, s. 20. ISBN
80-00-00253-1.
Obrázek 3: Výběr textu s doprovodnou ilustrací pro ukázku metody práce s textem
(BRYANOVÁ, J. Zázrak života. Vzrušující pohled na vývoj dítěte. Bratislava: JUNIOR,
1994, s. 11. ISBN 80-7146-333-7.
75
Obrázek 1
Obrázek 2
76
Obrázek 3
Kontakt na autorku:
Doc. PaedDr. Miluše Rašková, Ph.D
Univerzita Palackého – Pedagogická fakulta
Katedra primární pedagogiky
Žižkovo nám. 5, 771 40 Olomouc
e-mail: [email protected]
Předsedkyně SPRSV, členka Vědecké rady SPRSV
U Topíren 2, 170 00 Praha 7
77
Rizika v sexuálním vzdělávání osob
se zdravotním postižením
Dana Štěrbová
Sexuální vzdělávání osob se zdravotním postižením nemá v České republice jednotnou
koncepci ani v systému školství, ani v systému sociálních služeb. Ač se předpokládá a proklamuje, že je vzdělávání v této oblasti hlavní úlohou rodin (v populaci bez postižení), sexuálnímu vzdělávání dětí s postižením se v rodinách těchto dětí věnují rodiče jen minimálně,
pokud vůbec. Nelze ani předpokládat, že by to byl jejich hlavní cíl. Vedou své děti většinou
cestou požadavků plynoucích ze školského systému, následují pokynů speciálních pedagogů.
A ty se ne vždy týkají obsahu sexuální výchovy.
MŠMT vydalo „Doporučení MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách“,
obsahující kapitolu věnovanou specifikům sexuální výchovy u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Je jen na pedagozích, zda a jak se tímto doporučením budou řídit.
Pokud přijmeme fakt, že se rodinám s postiženými dětmi nedostává podkladů pro vzdělávání svých dětí a rodiče často ani neví, jak, kdy a co dětem sdělit, pak je dítě s postižením
(později dospělý s postižením) často vystaveno rizikům zejména v oblasti sexuálního zneužití,
sexuálního obtěžování. Je zdokumentováno vysoké procento sexuálního zneužívání a obtěžování osob s mentální retardací (Sobsey, 1988) a bude záležet jen na okolí, zda se podaří
ochránit osobu s mentálním postižením před sexuálním zneužitím.
Někteří rodiče však „volají“ po informacích.
Pro příklad uvádím písemný dotaz rodiče s žádostí o radu:
„Chlapec 14 let, nízkofunkční dětský autismus, aktuálně těžká mentální retardace, ADHD.
Objevuje se u něj sebeuspokování v situacích, při kterých je spokojený – sledování tv, pc, usínání, koupání. Sebeuspokojování provádí „jak umí“, tedy nejde o běžnou masturbaci v pravém… smyslu slova… neumí to. Otázka zní, jak naučit takovéto dítě sebeuspokojování POUZE v místech k tomu vhodných, tj. tam, kde tím nebude nikoho pohoršovat, tedy např. v jeho
pokoji, příp. v nejkrajnějším případě doma pouze zakrytý dekou atd. (jelikož vzhledem k jeho
mentální retardaci máme obavu, že by se toto mohlo toto kdykoli projevit i na veřejnosti, před
návštěvou apod).“
Další dotaz:
„Dělá-li toto při usínání u tv v obývacím pokoji, kde jsme celá rodina, je vhodné jej napomínat a bránit mu v tom, nebo jej nechat a pouze jej zakrývat s tím, že se v jeho věku jedná
o přirozenou potřebu? Jak vysvětlit chování staršího postiženého syna mladšímu dítěti (syn
9 let)?“
Pracovníci v zařízeních poskytujících sociální služby se leckdy sexuální výchově věnují až
tehdy, je-li řešen problém či situace, kdy je chování uživatelů s mentálním postižením hodnoceno jako nevhodné či ohrožující jeho nebo ostatní uživatele. Ani v těchto případech však
často není poskytovatelům služeb zřejmé, jak postupovat. V takových typech zařízení je
vhodné mít dokument upravující postoje zařízení k sexualitě – tzv. protokol sexuality.
Mohli bychom předpokládat, že se rodiče, pedagogové, či poskytovatelé služeb budou mít
možnost obrátit na odborníky, kteří jim poradí, jak postupovat – kdy a co dítěti s postižením
říct, jakou formou a jak jej připravit na běžný sexuální život. Ze zkušeností lze vyvodit, že
v České republice je jen málo odborníků (lékařů-gynekologů, sexuologů, urologů, nelékařských pracovníků – klinických psychologů, fyzioterapeutů apod., rodinných poradců), kteří
by se cíleně věnovali problematice sexuality osob s postižením, specificky osob s mentálním
postižením. Neznalost problematiky je prohlubována i eliminujícím postojem k sexualitě osob
78
se zdravotním postižením. Názor, že je to zbytečné a nemající význam, demonstruje negativní
postoj k sexualitě osob s postižením, upírá jim právo na úplné vzdělání (míněno s informacemi o sexualitě) a celkově tak na prožití bezpečného sexuálního života (ať už v partnerství nebo samostatně).
Postoje se promítají do přístupů k řešení situací či problémů ve škále od odmítání až po
vstřícnost. Jsou u toho prožívány různé pocity. Jsou-li však převážně negativní, pak se situace
řeší velmi obtížně a je volena strategie úniku (problém raději nevidím). Tím však posiluji rizika pro dotčené zúčastněné osoby, všichni jsou vystaveni stresu a více či méně zneschopněni.
Rizika lze shledat i v přístupech, jež operují s domnělou ochranou, kterou bychom mohli vyjádřit: „Když nebude vědět nic, neexistuje pro něj/ni v této oblasti nebezpečí.“
Existují školy a pedagogové, kteří děti s postižením v oblasti sexuality vzdělávají. Někteří
z nich se potýkají jen s nedostatkem vhodných didaktických materiálů, jiní s „nevědomostí“,
jak konkrétně vzdělávat jedince: ve skupině nebo individuálně. A jak do toho mají či nemají
zasahovat rodiče (zákonní zástupci), když škola nemá jednoznačně stanovený systém, který
by byl transparentní pro všechny zainteresované – rodiče, žáky a pedagogy. Lze se jen domnívat, že pokud se nezmění stávající podmínky, pak mohou vzrůstat nejistoty v systému
integrovaného a inkluzivního školství. Školy mají rámcové vzdělávací programy, z nich vycházející školní vzdělávací programy a ve vztahu k sexuální výchově by měla být také zakotvena povinnost informovat zákonné zástupce, přičemž významně vzrůstá úloha Rady školy.
Měla by být přesně stanovena pravidla pro vzdělávání v oblasti sexuality. Výuka vyžaduje
opakované poučení v přiměřeném věku a s potřebou respektování úrovně porozumění dítěte.
Jedinec se zdravotním postižením může stejně jako ostatní prožívat pocity libosti a nelibosti, ale na rozdíl od těch nepostižených je ve vysokém riziku. Jeho nízká informovanost (spíše
neinformovanost) v oblasti sexuality mu neumožňuje rozhodovat sám o sobě. Má zkušenosti
se svým tělem (kdo, jak a kdy se ho dotýká), ale často ani neví, že existuje možnost volby, že
existuje dání souhlasu či odepření souhlasu, že existují rizika přenosu pohlavních chorob.
Neví, že s nimi někdo „bude něco dělat“ …, že a zda je kdo zneužije. Nevědomost je spjata
také s projevy sexuálního chování, které je nevhodné, může být dokonce trestné ze strany
osoby s postižením vůči okolí. Neznají hranice, jak se chovat k ostatním lidem kolem. Ale
osoba s mentálním postižením mnohdy nerozliší, zda chování, které je vztaženo k ní ze strany
okolí, je vhodné, nevhodné či trestné. A velmi obtížně se jí takové chování bude rozlišovat
u osob v její bezprostřední blízkosti (i od nejbližších osob) – od kohokoli: od placeného asistenta, od učitele, od rodiče, od spoluklienta. Jsou bezbranní, vystaveni násilí. Neumějí se bránit, odříct, říci „NE!!!“. Takže nebezpečí hrozí jim samotným od nich samotných. Bez systematické přípravy nejsou schopni se bezproblémově účastnit lékařských prohlídek vyjma
vyšetření pod anestézií. Jsou tak ve větším riziku zdravotního ohrožení. Klienti neumí rozhodovat sami o sobě, chybí posílení jejich vlastního požadavku.
Rizika vyplývající z různých podob neznalosti zasahují nejen klienty, ale také zákonné
zástupce (rodiče, opatrovníky), a jak bylo již výše uvedeno, také odborníky. Ani rodiče, ani
jejich děti různého věku nemají informace ani TEORETICKÉ, ani PRAKTICKÉ. Ale budou
mít ZKUŠENOSTI, které budou považovat za NORMU. Významná rizika nespočívají jen
v situacích, kdy není zabezpečeno systematické vzdělávání osob (dětí, dospívajících, dospělých) s mentálním postižením, ale i v tom, že v České republice neexistuje žádná legislativní
úprava či jiné ochranné omezení pro osoby s mentálním postižením týkající se poskytnutí
souhlasu k sexuální aktivitě. V zahraničí se setkáváme např. s těmito opatřeními – člověk by
měl být považován za osobu, která není schopna dát souhlas, pokud se z důvodu mentálního
postižení ve vztahu k sobě nemůže rozhodnout o dané záležitosti nebo není schopna sdělit své
rozhodnutí, protože je v bezvědomí, nebo pro jiné důvody. Další platná kritéria tkví v tom, že
by jedinec měl být považován za neschopného učinit rozhodnuté vztažené k souhlasu, jestliže
79
není schopen pochopit povahu tohoto jednání, předvídat důsledky takovéhoto chování, pochopit důsledky takovéhoto chování a přesto učinit rozhodnutí apod.
Další riziko je v nevyřešené otázce kompetencí: zda a kdo by se měl u nás systematicky
vzdělávání žáků (osob) s postižením zabývat?
Pokud bychom vzali „pravidla“, (více však práva) vztahující se k zabezpečení bezpečí
v oblasti sexuality v Dánsku, určitě by to mohla být jedna ze sociálních podpor pro rodinu,
která žádala o radu pro jejich syna s autismem:
- Lidé s autismem by měli mít právo a možnost na sexuální život v souladu s jejich touhami a potřebami a v souladu s tím, čeho jsou schopni dosáhnout.
- Lidé s autismem mají právo na poradenství a podporu při řešení sexuálních problémů.
- Učení vhodného sociálního chování ve vztahu k sexualitě by mělo dojít po dohodě se
sociálními pravidly a normami domova.
- Tato pravidla by měla být stanovena co nejdříve v závislosti na tom, jak se jeví náročnost možných sexuálních problémů jedince v daném prostředí.
- Sexualitu je potřeba vnímat v kontextu, sexuální výuka a školení by neměly být zaměřeny jen na dovednost masturbace až k orgasmu, ale podpořit jej v pochopení fyzických
a emocionálních změn ve vztahu k sexuálním touhám a potřebám.
- Pokud osoba s autismem směřuje svůj sexuální zájem na další osoby, je potřeba rozhodnout, jak dalece podporovat tuto formu kontaktu. (Součást sex. kontaktů je něha, péče, empatie – u osob s dg. autismu potíže ve vztahu k druhým lidem).
- Systematická individuální výuka u lidí s autismem schválená týmem před jejím zahájením, osobou s autismem… s cílem chránit před sexuálním zneužíváním, naučit zdravé
sexuální zvyky, posílit sebevědomí…
S našimi postoji k sexualitě souvisí i přístup ke vzdělávání obecně a k obsahu vzdělávání.
Jsme-li vyrovnáni s vlastní sexualitou, máme-li podporující postoje k sexualitě osob s postižením, přistupujeme k edukaci v této oblasti svobodněji a bez předsudků. Ze zahraničních
výzkumů postojů ke vzdělávacím programům z oblasti sexuality uvádějí např. Aunos α Feldman (2002), že speciální pedagogové a studenti vysokých škol mají obecně více pozitivní
postoje ke vzdělávacím programům o sexualitě a k plánování rodičovství pro osoby s lehkým
mentálním postižením než pracovníci v sociálních službách a rodiče dětí s mentálním postižením. Ale stejně tak jsme zmiňovali situaci v našich podmínkách, kdy mnozí učitelé byli pro
zavedení programů sexuální výchovy, ale jen málo z nich skutečně učilo kurz sexuality pro
nedostatek osobních znalosti, strachu z reakce okolí a nedostatečně vnímané podpory. Učitelé
muži se více než ženy zajímali o specifika sexuální výchovy. Titíž autoři zmiňují, že mnoho
rodičů dětí s mentálním postižením má ambivalentní nebo negativní postoje k sexualitě dětí
s mentálním postižením a vyhýbá se povídáním s dětmi s mentálním postižením o sexu. Nepovažují za nezbytné, aby děti a mladiství s mentálním postižením měli informace o sexualitě.
Nevidí riziko zneužívání.
Ač se v současné době uvádí v zahraničí dostatek programů sociálně sexuální výchovy,
přesto se objevují názory, že není potřeba podporovat lidi s postižením (míněno asi s těžším
kombinovaným) v aktivním sexuálním životě (Brown, 1994 in Dukes, Ch. 2004).
Belote (1997) uvádí překážky, které jsou spojeny se sexuální výchovou. Platí pro rodiče
i pro pedagogy:
1. Býváme často vyvedeni z míry, pokud se mluví o sexualitě.
2. Necítíme se dobře, diskutují-li se sexuální otázky, zejména s našimi dětmi-klienty.
3. Mnoho dospělých bylo vychováváno tak, že se o těchto otázkách mluví jen soukromě.
4. Býváme často nesví ve vztahu k vlastní sexualitě. Je přirozené, že přinášíme něco sami
ze sebe do toho, co učíme.
5. Otázky vztažené k sexualitě jsou velmi osobní, a proto pokud pociťujeme jakékoli nepohodlí v probíraném tématu, je jasné, že to klient pozná.
80
6. Úroveň našeho pohodlí v otázkách sexuality je ovlivněná mj. tím, v čem byl každý z nás
vychováván, včetně kulturních faktorů, náboženství, rodinné dynamice a vztazích a do
postoje k sexualitě se promítají naše vlastní pozitivní nebo negativní zkušenosti z bývalých vztahů.
7. Necítíme se být kompetentní učit tento předmět.
8. Většina z nás nejsou odborníci na „předmět“ sexuality a nesnažíme se doplnit naše znalosti a vědomosti.
9. Pokud máme znalosti jen z vyučování, kterého se dostalo nám, pak bychom se měli
v našich krocích zdržet a doplnit si vzdělání pro tuto oblast.
Nejdůležitějším momentem při sexuálním vzdělávání se jeví vztah důvěry: mezi rodičem
a dítětem, mezi učitelem a žákem, mezi rodičem a pedagogem.
Učení je nejefektivnější, pokud žák vnímá učitele jako důvěryhodnou osobu, která poskytuje přesnou informaci v pozitivním a bezpečném prostředí. Při výběru sexuálních edukátorů
je potřebné mít na vědomí, že vztah důvěry je stěžejní. Otázky k sexualitě bývají velmi osobní, žáci se musí cítit ve vztahu s pedagogem uvolnění a spokojení. Platí to i obráceně: vyučující se musí dobře cítit s žáky. Při tom všem je nutné brát v úvahu negativní pocity, obavy
a nejistoty rodičů.
Dobře vyškolený profesionál musí respektovat názor rodiče (zákonného zástupce, opatrovníka) ve vztahu k rozvoji a kultivování sexuality konkrétního klienta. Vhodné se jeví, aby byl
profesionál schopen školit rodiče, rodič tak získává kompetentnost a jistotu a může být tou
osobou, která dává svému postiženému dítěti prvotní informace o všem, co se sexuality týká.
Rodič by měl nejlépe znát pocity a problémy vztažené k sexualitě svého dítěte, má je však
často potlačené.
Programy sexuální výchovy a výuka
Obsahy programů sexuální výchovy se shodují v následujících tématech. Všeobecný rozvoj: názvy a funkce částí těla; změna těla během puberty; rozdíly mezi malými dětmi (kojenci
a batolata), dětmi staršími, adolescenty a dospělými; Osobní bezpečí a společenské bezpečí:
rozlišení mezi důvěrně známými lidmi a lidmi cizími; nevhodné doteky od ostatních a nevhodné dotýkání se ostatních; chování na veřejných místech; trénink asertivity; prevence zneužívání. Veřejná a soukromá místa: poznání osobních soukromých míst; rozlišení mezi soukromými místy ve škole a soukromými místy doma; chování odpovídající veřejným a soukromým místům. Péče o tělo, zdraví a hygiena: koupání a sprchování; menstruační péče;
toaletní dovednosti a mytí rukou; prevence chorob; STD’s (sexuálně přenosné choroby) příprava pro lékařské prohlídky. Laskavý (něžný) výraz: vhodné pozdravení se známými lidmi,
s přáteli, učiteli atd.; vyjádření přátelství; výběr a rozlišení mezi přáteli a známými osobami.
Sexuální vyjádření: masturbace; pohlavní styk a regulace porodnosti; bezpečné alternativy
pohlavního styku; bezpečné a rizikové chování ve vztahu k sexuálně přenosným nemocem;
identifikace – dovednost rozpoznání partnera, který souhlasí s požadovaným sexuálním chováním, vytváření pozitivní hodnoty sebe; sebeúcta; odpovědnost za své schopnosti, schopnost
řešení problémů; schopnosti scházet se s druhým; rozvíjení dlouhodobých vztahů; těhotenství
a plánované rodičovství; slangová vyjádření; alternativy k těhotenství; narození dítěte.
Výuka v otázkách sexuality znamená opakované poučení přiměřené věku a s ohledem na
úroveňe porozumění pro každé dítě s mentálním postižením. Z těchto důvodů mohou být některé informace podávány skupinovou formou, je však potřeba počítat s nezbytností individuální výuky (Evans, McKinlay, 1988).
Je potřeba zaměřit pozornost na rozdíly mezi teoretickými a praktickými znalostmi. Často
se stává, že jsou u osob s postižením tzv. „akademické“ znalosti vyšší než praktické, což může mást toho, kdo vzdělává. Jde nejčastěji o případy, kdy má jedinec znalost o vlastní osobě
81
a socio-sexuální dovednosti se velmi odlišují od skutečné praxe: např. v intimní hygieně, dotýká se pohlavních orgánů na veřejnosti, masturbuje v přítomnosti ostatních.
Proto by měl vzdělávat odborník, člověk s výcvikem, zkušeností s prací s osobami s postižením, který je citlivý vůči klientovi, umí „získat“ přesnou zakázku a ví, zda je schopen ji
naplnit.
Individuální výuka musí být konkrétní, stručná a jasná, vizuální, s využitím napodobování
a hraní her, s použitím videa (nahrávání v reálném prostředí), s přehráváním a diskusemi,
s vysvětlováním sociálních situací s využitím kontaktů s vrstevníky. Pedagog by měl posoudit
klientovu schopnost používat abstraktní myšlení k volbě vhodných didaktických materiálů.
Z toho plyne jednoznačný závěr, že je potřeba vzdělávat: osoby s postižením od dětství,
rodiče, pracovníky v zařízeních lékařských, poskytujících sociální služby i školských, soudce,
sociální pracovníky. Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu nabízí certifikované
(akreditované) kurzy zaměřené na sexuální osvětu a vzdělávání osob s mentálním postižením
pro pedagogy, pro pracovníky v sociálních službách. Lektoři vyjíždějí vzdělávat do občanských sdružení rodičů mající postižené děti k přednáškám o přístupu k sexualitě dětí s postižením. Při těchto kurzech se využívá zkušeností i ze zahraničí zejména s cílem zvýšit schopnost klienta pro rozpoznání znaků sexuálního obtěžování nebo chování, mající znaky
trestného činu; zvýšení znalostí o sexualitě; zvýšení užívání vhodných sexuálních výrazů;
rozpoznání sexuálního obtěžování a získání vědomostí a dovedností, jak se chránit; zlepšení
přiměřeného sociálního kontaktu s druhými lidmi, aby osoba s mentálním postižením nebyla
obviněna ze sexuálního obtěžování či zneužívání.
U zaměstnanců, kteří se věnují sexuálnímu vzdělávání, rozvoji a kultivování sexuality
u uživatelů služeb s mentálním postižením významně stoupá potřeba sdílení s ostatními. Potřebují vzájemné konzultace v týmu, konzultace s nezávislými odborníky. Potřebují mít supervizora poučeného v oblasti sexuality osob s mentálním postižením. Vzhledem k nejasnosti
podmínek v problematice sexuality jsou pracovníci vystaveni neúměrnému tlaku a zátěži, jsou
nuceni přejímat odpovědnost za klienta, za zákonného zástupce, za opatrovníka. Více informací k těmto otázkám lze nalézt například u těchto autorů: Kozáková, 2004, Mandzáková & Horňák, 2009, Štěrbová & Prouzová, 2006, Štěrbová, 2007,2008, 2009, Kovář a kol., 2008.
Osoby s mentálním postižením – oběti trestných činů,
vzdělávací programy pro pachatele
Osoby s mentálním postižením jsou často vystaveny rizikům souvisejícím s jejich zranitelností a možným sexuálním zneužitím. Green (2001) popisuje případ 24leté ženy, jež byla vystavena sexuálnímu zneužívání, a kdy soud prostřednictvím odborného posouzení klinickým
psychologem – soudním znalcem stanovoval míru schopnosti u klientky: mít partnerský
vztah, mít vážný partnerský vztah, dát informovaný souhlas k sexuálnímu styku, porozumět
přísaze dané u soudu, porozumět soudnímu procesu. Autorka upozorňuje na potřebu ochrany
svědků s mentálním postižením, na rizika posttraumatické stresové poruchy a na význam následné péče o osoby s mentálním postižením, kterou by měli poskytovat zkušení kliničtí psychologové a psychoterapeuti.
Je velmi důležité, aby při vyšetřování trestných činů byla osoba s mentálním postižením kvalitně psychologicky vyšetřena nejen ke zjištění úrovně rozumových schopností, komunikačních
schopností a sociálních dovedností, ale i z hlediska toho, zda bude potřebovat i jakožto účastník/účastnice soudního řízení oporu dalšího člověka. Jak zmiňuje Green (2001), je nutné zkoumat, zda si osoba s mentálním postižením uvědomuje rozdíly mezi pravdou a lží, a co by lživá
výpověď znamenala u soudu, tedy její kompetenci poskytnout spolehlivé svědectví.
Australané Keeling & Rose (2006) popisují význam speciálních programů sexuální výchovy pro odsouzené delikventy se speciálními potřebami včetně osob s intelektem v tzv. hranič-
82
ním pásmu, s lehkým mentálním postižením. Program je určen i pro osoby se závažnými komunikačními problémy, negramotností. Program je 12měsíční, realizován čtyřikrát v týdnu,
trvá 2 a půl hodiny včetně půlhodinové přestávky. Tyto programy jsou založeny na kognitivně
behaviorálním přístupu a jsou vedeny v širší podobě se zaměřením např. na rozvoj komunikačních dovedností, diskusi o trestném chování, na schopnost řešit problém, rozhodování,
povědomí o oběti, emoce, sexuální samoregulace, postoje a názory, vztahy, stanovení cílů,
prevence relapsu, životní vzory, sexuální výchova a pohlavní zneužívání, vzdělávání. Vzdělávání v oblasti sexuality spočívá v předávání základních informací o anatomii, antikoncepci,
sexualitě a sexuálně přenosných chorobách, důraz je kladen na pochopení informovaného
souhlasu. Zvláštní pozornost je věnována metodám praxe ve výuce, tzn. opakování a posilování. Obsah programu musí být jednodušší s restrukturalizací složitých pojmů, eventuálně
jejich změny tak, aby osoby s mentálním postižením látku pochopily Ve výuce se používá
rolových her a pracuje se ve skupinách, kde se podporuje projevování citů, empatie, dosažení
společného cíle. Používají se zjednodušená slova, symboly… Pracuje se s delikventy, s jejich
„starým já“ a směřuje se k jejich „novému já“. Tedy přesněji kým byli, kdo jsou a kam směřují. Pracuje se na vhodných strategiích ke změně pomocí modelování a technik dramaterapie.
Výzkumy v oblasti sexuality osob s mentálním postižením – rizika
Abychom mohli nabízet kvalitní sexuální vzdělávání osobám s mentálním postižením, potřebujeme znát vědomosti, znalosti a postoje cílové skupiny. Zahraniční odborníci vedou diskuse, zda je vhodnější používat dotazníkové šetření (jak dalece klient porozumí dotazníku)
nebo dát přednost kvalitativním výzkumům (převážně metodou rozhovoru). Zde však narážejí
na odpůrce, kteří tvrdí, že rozhovor na citlivá témata může vyvolat rozpaky a nepříjemné pocity. Je potřebné dodržovat terminologii užívanou klientem, měl by mít možnost neodpovídat
na otázky, nechce-li. Osoby vedoucí rozhovory na téma sexuality s jedinci s mentálním postižením by měli být citliví pozorovatelé, aby zachytili v projevech osoby s postižením jakoukoli
změnu „nevole“, nespokojenosti.
Výzkum sexuálních zkušeností lidí (obecně) obsahuje mnoho složitých etických a metodických problémů, zejména však, pokud se týká lidí s mentálním postižením. Zjišťování takových informací z oblasti sexuality u osob s mentálním postižením musí být proto velmi citlivé
a metodicky dobře připravené, aby nedošlo k zneužití člověka k výzkumným účelům. Od počátku je nutné myslet na informovaný souhlas spolu s výběrem nejvhodnější metodiky Thomas & Kroese (2005). Vždy je nutný souhlas etické komise.
Závěr
NEVZDĚLÁVÁ SE: Za největší riziko považujeme fakt, že se některým jedincům
s mentálním postižením nedostane vzdělání za celou dobu jejich života.
VZDĚLÁVÁ SE NESYSTEMATICKY.
NENÍ KONCEPCE. Je tak možné poskytovat INFORMACE i DEZINFORMACE.
NEJSOU VHODNÉ DIDAKTICKÉ MATERIÁLY. Nejsou vždy respektovány podmínky
pro sexuální vzdělávání člověka se zdravotním postižením.
Je nedostatek odborníků, kteří by vzdělávali, nedostatek odborníků, kteří by hlouběji rozuměli problematice sexuality osob s postižením.
NEDOSATEK INFORMACÍ. Není respektován jedinec s postižením jakožto bytost se sexuálními potřebami. Osoba bez přístupu k informacím, bez zdokonalování dovedností se dostává často nechtěně do situací, které jsou vyhodnoceny okolím jako takové, že je nutná represe, zvýšené užívání léků („zklidňujících“). Celková FRUSTRACE.
V sexuálním vzdělávání nejsou hranice: je zdánlivě svobodné a volné. Tento stav však přináší pocity nejistoty.
83
Literatura
Aunos, M., Feldman, M. A. (2002) Attitudes towards Sexuality, Sterilization and Parenting
Rights of Persons with Intellectual Disabilities. Journal of Applied Research in Intellectual
Disabilities, 15, 285–296
Belote, M. (1997). Taking the Fear Out of Sex Education: What is sex education? Resources
Newsletter: Summer 1997. California Deafblind Service
Brown, H. (1994). ‘An ordinary sexual life?’: A review of the normalization principle as it
applies to the sexual options of people with learning difficulties. Disability and Society,
9 (2), 123–144. In Dukes, Ch. (2004). Making Social Relationships an Integral Part of Sex
Education, TASH Connections Volume 30, Issue 7/8 – July/August 2004
Burdová, I. (1988). Kurz k sexualitě osob s mentálním postižením. Praha: Pragoversa
Ewans, A. L., McKinlay, I. A. (1988). Sexual maturation in girls with severe mental handicap.
Child: Care, Health and Development. Jan–Feb; 14 (1): 59–69.
Green, G. (2001) Vulnerability of witnesses with learning disabilities: preparing to give evidence
against a perpetrator of sexual abuse. British Journal of Learning Disabilities, 29, 103–109,
Keeling, J. A, Rose, J. L. (2006). The adaptation of a cognitive behavioural treatment programme for special needs sexual offenders. British Journal of Learning Disabilities, 34,
110–116
Kozáková, Z. (2004). Sexualita a sexuální výchova osob s mentálním postižením v podmínkách
zařízení sociální péče. In Orfeus o. s. (Ed.), Sexualita mentálně postižených (pp. 28–36).
Praha: Centrum denních služeb.
Kovář, P. a kol. (2008). Sexuální agrese. MAXDORF. Praha
Mandzáková, S., Horňák, L. (2009). Sexuálna výchova a príprava na partnerstvo osob s mentálnym postihnutím. Prešovská Univerzita v Prešove. Prešov.
Sobsey, D. (2002). Family Violence and People with Intellectual Disabilities. National Clearinghouse on Family Violence. Ottawa, Ontario K1A 1B4 Canada
Štěrbová, D., & Prouzová, Z. (2006). Education of Workers in the Area of Mentally Handicapped Persons: Sexuality in the Czech Republic. Evropský sexuologický kongres. Praha.
Štěrbová, D. (2006). Sexuální výchova a osvěta u osob s hluchoslepotou (příručka pro rodiče
a odborníky). Univerzita Palackého v Olomouci
Štěrbová, D. (2007). Sexualita osob s mentálním postižením, Olomouc: Univerzita Palackého
v Olomouci, 2007.
Štěrbová, D. (2008). Sexualita osob s mentálním postižením – vzdělávání pracovníků poskytujících sociální služby. Pp. 13–23. In Vanický, J., Truhlářová, Z. (Eds.) (2009). Sexualita
mentálně postižených. Praha: Centrum denních služeb o. s. Orfeus
Štěrbová, D. (2009). Sexuální výchova a osvěta u osob s mentálním postižením. Strategie odborných služeb a modelový protokol sexuality a vztahů. Praha: SPRSV
Thomas, G., Kroese, B. S. (2005). An investigation of students’ with mild learning disabilities
reactions to participating in sexuality research. British Journal of Learning Disabilities, 33,
113–119
Kontakt na autorku:
Dana Štěrbová
Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci,
Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu Praha
84
HPV a (nejen) reprodukční zdraví
Pavel Turčan, Danuše Zatloukalová
Infekce HPV (lidskými papilomaviry) je v současnosti pojem, stojící v popředí zájmu
mnoha odborníků.
Papilomaviry byly původně zařazované do čeledi Papovaviridae, spolu s Polyomaviry. Na
základě odlišnosti jejich genomů byly přeřazeny do samostatné čeledi Papillomaviridae.
Papillomaviry mají jednak specificitu druhovou (např. lidské, králičí, kočičí, hovězí,…),
ale i tkáňovou (kožní, slizniční, či současně postihující obě tkáně. Mezidruhový přenos nebyl
dosud zaznamenaný. Existuje více než 200 typů papillomavirů, z toho více než 100 jsou lidské a asi 40 z nich je schopno infikovat anogenitální oblast. Z těchto je navíc 15 onkogenních,
čili mohou způsobit rakovinu.
HPV je malý neobalený virus s apsidou o průměru přibližně 55 nm. Podle aktuálních znalostí je uváděn do souvislosti s rostoucím počtem onemocnění.
Vysokorizikové typy mohou způsobit:
- Předrakovinné změny vyššího stupně a rakovinu děložního čípku, pochvy, vulvy, konečníku a penisu
- Orofaryngeální karcinomy: jazyka a mandle patrové
Nízkorizikové typy způsobují:
- genitální bradavice
- předrakovinné změny nízkého stupně děložního čípku a vulvy
- polypy dýchacích cest
Rakovina děložního čípku je jistě nejzávažnější onemocnění, ale existují další závažná
onemocnění, která jí předcházejí nebo která napadají jiná místa než děložní čípek.
Člověk s HPV infekcí může v jejím důsledku být zatížen břemenem v oblasti finanční, tělesné i citové.
Infekce HPV je v současnosti považovaná za nejčastější sexuálně přenosnou nemoc. Není
to jenom tím, že by se v poslední době až tak extrémně rozšířila, ale spíše tím, že naše poznání a technika nám umožnili zajistit její diagnostiku a odhalit souvislosti, které nám byly dosud
skryté. Nakazit se může prakticky kdokoliv, celoživotní prevalence je asi 80 %. U většiny
infikovaných osob nastane tzv. spontánní clearance, založená zejména na celulárních imunitních mechanizmech, nejčastější je mezi 18.–25. rokem věku. U osob nad 30 let je její možnost
podstatně nižší.
Přenos HPV infekce je v 99 % pohlavním stykem. Přenos bez pohlavního styku je sice
možný, ale v praxi velice vzácný (např. autoinokulace kontaminovanými prsty, prádlem,
apod.). Vstupní bránou jsou frikční mikrotraumata (při pohlavním styku, ale i během pouhého
kontaktu „skin to skin“). Mikrotraumaty virus proniká do bazálních vrstev epitelu, infikuje
„long-living“ bazální buňky a v těchto buňkách se replikuje. Ke kompletizaci virionů dochází
až v diferencovaných buňkách superficiální vrstvy epitelu.
Podle onkogenního potenciálu rozlišujeme:
1. HR-HPV (high risk), s vysoký rizikem vzniku rakoviny
Typ 16, 18, 31, 33, 35, 39, 45, 51, 52, 56, 58
2. LR-HPV (low risk), s nízkým rizikem vzniku rakoviny.
Typ 6, 11, 34, 40, 42, 43, 44, 54, 70, 74
Typ 6 a 11 – LR je odpovědný především za vznik venerických bradaviček – kondylomat,
typ 16 a 18 – HR za příčinu vzniku rakoviny děložního hrdla ve více než 70 % případů. Od-
85
haduje se, že až 80 % žen se setká v průběhu života s HPV infekcí, až 50 % z nich je způsobeno onkogenními typy HPV, obvykle s asymptomatickým, čili bezpříznakovým, průběhem.
Vztah HPV a rakoviny děložního hrdla
Vývoj invazivního karcinomu je většinou dlouhodobý proces, trvající obvykle přes 10 let.
Vychází z přímých předstupňů maligního procesu, tzv. prekanceróz. Hlavní příčinou jeho
vzniku je perzistující HPV infekce HR typy (více než 6 měsíců) a spolupůsobení kofaktorů.
Z nichž nejvýznamnější jsou kouření, časné koitarché, získaná či vrozená imunodeficience,
promiskuita, onemocnění jinou STD, zvláště chlamydiovou infekcí, a nízká úroveň hygienických návyků. Incidence karcinomu děložního hrdla ve světě se udává 16,2 na 100 000 obyvatel, v Evropě 14,5 a v ČR 20,3. I když výskyt je u nás vyšší než v jiných evropských zemích,
úmrtnost na toto onemocnění je díky kvalitní lékařské péči srovnatelná. Úmrtnost v ČR na
toto onemocnění je 7,6 na 100 000 obyvatel, v Evropě je 7,1. Vysoká incidence rakoviny děložního hrdla je zapříčiněná hlavně tím, že na preventivní prohlídky, které jsou u nás na vysoké odborné úrovni, dochází pravidelně pouze kolem 50 % žen. Zde vidím jako důležité vést
již v sexuální výchově dětí a mládeže k účasti na nich, tj. i když žena nemá žádné potíže, aby
se alespoň jednou ročně nechala vyšetřit na gynekologii, případně v účasti na očkování proti
HPV.
Genitální bradavice – nemoc mladých lidí
HPV infekce rovněž stojí i za vznikem genitálních bradavic, přičemž nejvyšší incidenci má
u mladých lidí ve věku 16 až 34 let, s maximem kolem 20 až 24 lety. U více než 70 % sexuálních partnerů, kteří přijdou do styku s HPV 6 a 11, které je způsobují, dojde ke vzniku pohlavních bradavic, z nichž přibližně 40 % vymizí spontánně. Léčba může být bolestivá a pro
léčeného nemusí být po psychické stránce příjemná, může být například zdrojem pocitů trapnosti. Léčba je možná buď aplikací různých lokálních přípravků, nebo chirurgickou cestou.
I přes úspěšnou léčbu je možná recidiva onemocnění, a to až v 60 % případů.
V Melbourne po zavedení plošného očkování žen kvadrivalentní vakcínou došlo k výraznému poklesu výskytu kondylomat a klesající tendence i nadále přetrvává.
Rekurentní respirační papilomatóza
Jedná se o další onemocnění způsobené HPV infekcí, konkrétně HPV 6 a 11, stejně jako
kondylomata. V tomto případě jsou výrůstky zasaženy dýchací cesty, nejčastěji u novorozenců, kteří přišli do styku s HPV 6 a 11 v porodních cestách při vaginálním porodu, vyskytuje se
u 1 z 500 matek se symptomatickým onemocněním HPV. Může se ale vyskytovat i u dospělých osob, zvláště se vztahem k orálnímu sexu. Závažnější prognózu mají onemocnění typem
HPV 11. Většinou jsou nutné opakované chirurgické výkony, úmrtnost je až kolem 3 %.
HPV a další onemocnění
HPV infekce je spojená i s dalšími onemocněními, například předrakovinnými stavy (prekancerózami) vulvy až v 90 %, či s rakovinou stejného orgánu ve 30 % případů, prekancerózami pochvy rovněž v 90 % či s rakovinou v 50 %, dále s rakovinou konečníku, hrtanu a penisu. Konkrétně se například u rakoviny konečníku vyskytuje HPV 16 v 75–80 % a HPV 18
v 5–8 % a u rakoviny penisu HPV 16 v 68,2 % a HPV 18 v 34,1 % případů. V případě rakoviny hrtanu se HPV 16 vyskytuje v 69,2 %, HPV 18 v 17 % případů.
Obecně lze tedy říci, že HPV 16 a 18 nejčastěji způsobují rakovinu a předrakovinné změny
těžšího stupně děložního hrdla, vulvy, vagíny, konečníku, penisu a hrtanu, jazyka a mandle
86
patrové, a HPV typy 6 a 11 zase stojí za vznikem genitálních bradavic, rekurentní respirační
papilomatózy, cervikálních a vulvárních lézí nižšího stupně.
Karcinom cervixu v lesbické subpopulaci
Mnoho laiků i odborníků si myslí, že lesbické ženy, protože nemají pohlavní styk s muži,
nejsou vystaveny riziku HPV infekce a tedy i riziku rakoviny děložního hrdla. Je to ale mýtus.
Stude Diamant et al z roku 1999 na skupině 6 935, které samy sebe označily za lesbičky, prokázala, že až 70 % z nich mělo někdy peno-vaginální pohlavní styk, a až 64 % z nich bez
kondomu, 17,2 % mělo anální styk, 5,7 % mělo pohlavní styk s mužem v posledním roce a 17 %
mělo abnormální cytologický nález ze stěrů z čípku děložního a 10 % z nich tvořily ženy,
které udávaly, že nikdy neměly sex s mužem. Z toho jasně vyplývá, že i ženy, které nikdy
neměly sex s mužem jsou vystaveny riziku vzniku rakoviny děložního hrdla. V další studii
Berger et al z roku 1995 bylo zahrnuto 149 žen, které měly za poslední rok pohlavní styk
pouze s ženou, kde 30 % mělo HPV infekci genitálního traktu, 21 žen nemělo nikdy sex
s mužem a 19 % z nich bylo infikováno HPV.
HPV a gay subpopulace
V gay populaci je zaznamenaný vyšší výskyt HPV infekce než u heterosexuálních mužů.
Rozdíly ve výskytu se navíc uvnitř gay populace liší podle toho, zda jsou HIV negativní
(HPV u 60 %) či zda jsou HIV pozitivní (HPV u 90–95 %). Podle studie Goldstone z roku
1999 byla incidence rakoviny konečníku v populaci amerických mužů u HIV pozitivních
gayů 70 na 100 000, u HIV negativních gayů 35 na 100 000 a u heterosexuálních mužů 0,8 na
100 000. Gay populace je proto infekcí HPV mnohem více ohrožena a dokonce se doporučuje, aby byly u ní v rámci preventivních prohlídek, stejně jako u žen z čípku děložního, zavedeny pravidelné stery na onkologickou cytologii z konečníku. Podobné opatření by se rovněž
mělo týkat i žen, provozujících anální pohlavní styk.
Prevence infekce HPV
Prevenci rozlišujeme primární a sekundární. Primární prevence v tomto případě zahrnuje
režimová opatření, jako např. zákaz pohlavního styku, která ale asi nebudou tou pravou cestou, a očkování proti HPV infekci. Sekundární prevence se zaměřuje na vyhledávání časných
stadií onemocnění, proto jsou v tomto případě významné preventivní prohlídky obecně
a zvláště onkologický screening.
Očkování proti HPV infekci
Očkování proti HPV je nejnovější a nejspolehlivější metodou prevence proti HPV infekci,
po které vzniká rozvoj typově specifické humorální imunity zaměřené proti genotypům virů
obsažených ve vakcíně. Aktuální vakcíny nemají léčebný efekt, ale pouze profylaktický. Nelze je tedy například použít k léčbě již vzniklého předrakovinného stavu či rakoviny.
Vakcíny jsou neinfekční, neobsahují virovou DNA, která je nutná pro rozvoj infekce. Obsahují pouze viru podobné částice, tedy prázdné obaly virů s hlavním apsidovým proteinem
L1, který je zodpovědný za spuštění tvorby protilátek (tzv. sérokonverzi). Po přirozené HPV
infekci k dochází k sérokonverzi pouze v necelých 50 % případů a hladiny protilátek, i když
jsou přítomné, jsou tak nízké, že nezabrání možnosti reinfekce. Naproti tomu po očkování
nastává 100% serokonverze vůči virům, obsaženým ve vakcíně a protekce proti nim je prakticky absolutní. Navíc částečná ochrana působí i před onemocněními některými podobnými
87
typy virů, tzv. cross-protekce, a celkově tak je možné například riziko rakoviny děložního
hrdla snížit až o 83 %.
Očkování proti HPV tedy snižuje riziko i dalších onemocnění vyvolaných vysoce rizikovými typy HPV, konkrétně rakoviny pochvy, vulvy, konečníku, hrtanu, penisu a před dysplastickými změnami dolního genitálního traktu všech stupňů.
Muži a HPV očkování
Očkování je možné rovněž u mužů. Jeho použití v mužské populaci bylo zkoumáno pouze
u kvadrivalentní vakcíny a podle souhrnu údajů o přípravku je možné očkovat kluky ve věku
od 9 do 15 let. Nyní byly dokončeny další studie a indikace byla doplněna až do věku 26 let.
Imunogenicita vakcíny je mužů srovnatelná se ženami, ve skupině 9–15 let byla dokonce
u kluků o něco lepší než u dívek.
Očkování po kontaktu s HPV infekcí
Původně se předpokládalo, že očkování bude mít smysl pouze u osob, které se ještě s HPV
infekcí nesetkaly. Nicméně se prokázalo, že toto tvrzení je mýtus. Již v počáteční účinnostní
studii bylo zařazeno 33 % osob, které se s některým typem HPV obsažených ve vakcíně setkaly, z toho na 1 kmen bylo pozitivních 23,9 %, na 2 typy virů 7,0 %, na 3 typy 2,1 % a na
všechny 4 typy 0,4 %. Při srovnání skupiny sledovaných osob s pozitivitou HPV, které se
očkovat nechali se skupinou bez očkování, nebyl například ve skupině s očkováním ani po
5 letech zaznamenán žádný případ CIN 2, CIN 3 nebo AIS, ve skupině bez očkování jich bylo
13. U CIN 1 byly ve skupině s očkováním 4 případy, ve skupině bez očkování 27 případů, což
jasně dokládá účinnost kvadrivalentní vakcíny i u lidí, kteří se již s virem setkali, i když je
o něco nižší.
Co tedy říct závěrem? Možnost HPV vakcinace není aktuální jenom pro mladé ženy a nechrání pouze před rakovinou děložního hrdla, ale postupem času se ukazuje i její pozitivní
dopad i na další onemocnění, včetně prevence rakovinných nemocí u mužů. V sexuální výchově bychom proto měli informovat i o této skutečnosti, abychom tak mohli dostat do povědomí lidí její široký ochranný dopad i před olšími nemocemi. Dosavadní výsledky studií navíc ukazují na významný přínos i pro skupinu lidí, kteří již byli některým z kmenů HPV virů
obsažených ve vakcíně infikováni.
Literatura u autora.
Kontakt na autory:
MUDr. Pavel Turčan
Danuše Zatloukalová
Centrum MEDIOL s. r. o., Masarykova 11, Olomouc
Tel. 607 633 611
www.sexuolog.net
88
Rizika estetických úprav genitálu
Radim Uzel
Nedávno byla uveřejněna statistika finančních nákladů, které jsou v rozvinutých zemích
utraceny za různé krášlící přípravky, kosmetické výrobky, silikonová ňadra, vlasová barviva,
tukové odsávače, lýtkové odchlupovače a další vymoženosti sloužící k vylepšení vzhledu. Ta
finanční částka už nemá daleko k prostředkům vynaloženým na drogy. Pravidelná depilace
lýtek spojená s odebráním materiálu na hýždích a přidáním téhož na prsou nevede však naštěstí k celkové degradaci osobnosti, některé kosmetické výkobny však jsou spojeny s nemalým zdravotním rizikem.
Příslušníci našeho živočišného druhu, jako jediného na světě, pečují o svůj zevnějšek cílevědomě a záměrně. Rozdíl mezi ženou kmene afrických Hotentotů, která si od mládí vytahuje
stydké pysky až do poloviny stehen, jejího druha, který si propichuje dolní ret ozdobnou špejlí
a obarví si tváře nazeleno, a jejich americkými protějšky, ženou s pečlivě vyholenými chlupy
na celém těle s partnerem okroužkovaným v uchu, v nose, v obočí a v pupku, ten je pouze asi
v různé ceně, která se za toto krášlení těla zaplatí.
Globalizace, zasahující i nejzapadlejší kouty naší planety, dokázala v poslední době sjednotit i různé to zdobení těla do jedné módní vlny. Vyzývavé barvy indiánských válečníků
dnes běžně vídáme v tvářích mladistvých cestujících na linkách pražské hromadné dopravy,
dokonce i dívka, která pózuje nahá v televizním pořadu Počasíčko, má přirození ozdobeno
provokativně zaholenými proužky, kterým se v anglické literatuře říká „landing strip“ – přistávací proužek. Dříve byla tělesná tetováž v učebnicích kožního lékařství považována za
znak nižšího intelektu nebo kriminální anamnézy. Obávám se, že dnes slova našich učitelů
dermatovenerologie už dávno neplatí.
Vážné nebezpečí infekce představuje také různý piercing, který se zdaleka už neomezuje
na ušní lalůčky. Je možno vidět různé ozdoby ve stydkých pyscích, v poštěváčku, muži si
ozdobnými kroužky zdobí předkožku. Ozdoba v jazyku musí být poněkud nepohodlná při
jídle a genitální ozdoby mohou představovat komplikaci při pohlavním styku.
Hlavní nebezpečí však představuje infekce. Nedávná zpráva kožních lékařů referovala
o flegmóně vulvy u mladé ženy vysokoškolačky v důsledku pečlivého každodenního holení
celého zevního genitálu.
Kontakt na autora:
MUDr. Radim Uzel, CSc.
Ústav sociální práce, Univerzita Hradec Králové
89
Sexuální a reprodukční zdraví v porodní asistenci
Yvetta Vrublová
Úvod
Sexuální a reprodukční zdraví patří mezi nosná témata výuky a následné kompetence porodních asistentek, které se v současné době vzdělávají na vysokých školách v bakalářských
a také magisterských oborech. Studijní obor porodní asistentka patří mezi regulovaná profese
stejně jako všeobecná sestra a výuka je uskutečňována podle Metodického pokynu – pro porodní asistentky MZČR.
Úlohou porodní asistentky je poskytovat specifickou péči o reprodukční zdraví ženy během všech období jejího života. Porodní asistentka vykonává činnosti při poskytování primární péče, integrované péče a preventivně zaměřené ošetřovatelské péče o ženy, novorozence a jejich rodiny a o skupiny osob ve vlastním sociálním prostředí. Hodnotí zdravotní rizika
skupiny osob z hlediska reprodukčního zdraví žen a novorozenců a podílí se na sestavování
priorit jejich řešení na základě epidemiologických a statistických dat a výsledků výzkumu,
připravuje a realizuje projekty podpory zdraví žen.
Provádí poradenskou činnost v oblasti reprodukčního zdraví a plánovaného rodičovství,
sexuálně přenosných chorob, epidemiologické ochrany a sexuálního zneužívání. Obsah výchovy k sexuálnímu a reprodukčnímu zdraví obsahuje řadu základních témat, která jsou rozdělena podle věkových období.
Definice Světové zdravotnické organizace z roku 1975: „ Sexuální zdraví představuje takový souhrn tělesných, citových, rozumových a společenských stránek člověka jako sexuální
bytosti, které obohacuje osobnost, zlepšuje její vztahy k lidem a rozvíjí schopnost lásky.“ Tato obecná definice napovídá, že přesné určení sexuálního „ zdraví“ a „ nezdraví“ není nikde
zakotveno.
Doba se postupně mění a mění se i lidská sexualita.
„Každá společnost si formuluje svůj vlastní mravní kodex, který zahrnuje skrytě nebo otevřeně vztah k různorodým projevům lidské sexuality (např. prostituce, potraty, homosexualita, incest apod.). Nelze jednoznačně definovat sexuální normalitu a zdraví.“ (Janiš, 2008,
s. 10)
Cíle výchovy k sexuálnímu a reprodukčnímu zdraví mohou být děleny na kognitivní, emocionální, postojové a cíle spojené s činnostmi a dovednostmi. (Šulová, 2010, s. 695)
Obsah
Porodní asistentka v současné době zaujímá významné místo v edukaci dospívajících dívek, mladých žen, žen ve středním věku a následně žen v období klimakteria a menopauzy.
Bývá to právě ona, která bývá oslovována vedením základních a středních škol pro provedení
edukačních besed týkající se
- sexuálního zdraví,
- anatomie pohlavních orgánů,
- hygienických návyků,
- vyšetřování prsů, varlat,
- monitorování menstruačního cyklu,
- přípravy na pohlavní styk,
- antikoncepce,
90
- přenosu pohlavně přenosných chorob
- prevenci sexuálního obtěžování, domácího násilí.
Současná porodní asistentka je v těchto oblastech dostatečně vzdělána, výhoda využití porodních asistentek v sexuální výchově na školách je jednak profesionální pohled zkušené profesionálky, minimální finanční náklady a její osobní anonymita.
Jak již bylo uvedeno, další sexuální výchova je zaměřena na ženy v reprodukčním období,
kde porodní asistentka v terénu, odborné ambulanci edukuje ženy v těchto oblastech:
- v prevenci zánětlivých gynekologických onemocnění
- v prevenci pohlavně přenosných chorob zejména u žen provozující komerční sex
- v prevenci komplikací při užívání hormonální antikoncepce
- v prevenci nádoru prsu, onko-gynekologických onemocnění
- v prevenci domácího násilí
- ve zdravém životním stylu
V období těhotenství a v šestinedělí se edukace žen porodní asistentkou zaměřuje na péči
o prsa, kůži, životní styl, sexuální život, antikoncepci. Role porodní asistentky v těchto obdobích je důležitá. Mezi ženu a porodní asistentkou často vzniká osobní pouto založené na stejném cíli – fyziologické těhotenství, zdravé dítě, šťastné rodinné zázemí. I v tomto období je
důležitá prevence pohlavně přenosných chorob zejména v edukaci partnerů v prenatálních
poradnách.
Sexuální výchova u žen v období klimakteria a menopauzy je v současné době ještě tabuizována, jakoby toto období se sexualitou nemělo žádnou spojitost. Opak bývá pravdou, ženy
mnohdy potřebují řešit jak změnit své sexuální chování, jak najít s partnerem cestu ke spokojené sexualitě. Žena si musí začít uvědomovat sama sebe, své tělo, něco pro něj udělat, obohatit soukromý život, začít se věnovat různým aktivitám. Pokud žena nebude sama aktivní, rezignuje na sexuální život, dělá za ním tlustou čáru. Pokud tato cesta je dobrovolná, pak role
porodní asistentky zde není důležitá, ale pokud žena stále touží se svoji sexualitou ještě něco
udělat, obnovit ji může pomoci právě porodní asistentka. Povzbuzení ženy, podání informací
o alternativních pomůckách a technikách může pomoci prodloužit období sexuální aktivity.
Specifická situace, kde edukace porodní asistentkou je nanejvýš žádoucí – je péče o ženy
provozující komerční sex. Jedná se zde o oblast preventivní – prevence přenosu pohlavně
přenosných chorob a následně edukace žen v době těhotenství a v šestinedělí. Zde porodní
asistentky mohou provádět terénní činnost, jedná se o komunitní péči, která může významně
ovlivnit epidemiologickou situaci ve výskytu pohlavně přenosných chorob.
Poslední oblastí, kdy porodní asistentka může sehrát významnou roli v sexuální výchově je
edukace žen s chronickým onemocněním, které ovlivňují sexualitu ženy negativním způsobem a dále je to edukace žen s onkologickým onemocněním. Tyto ženy často projevují zájem
o informace a mnohdy potřebují právě povzbuzení porodní asistentky, která je jim pravdu
mnohdy nejblíže.
Závěr
Jak ji bylo uvedeno, text je zaměřen na významnou roli porodní asistentky v sexuální výchově, a to ve všech ontogenetických obdobích zejména žen, s kterými je porodní asistentka
v interakci po dlouhou dobu jejích života. Výchova k reprodukčnímu zdraví patří mezi základní kompetence porodní asistentky. Z vlastní dlouhodobé praxe autorky je nutné brát tuto
skutečnost jako relevantní a akceptovat jejich kompetence, zapojit také porodní asistentky do
spolupráce v sexuální výchově.
91
Literatura
CITTERBART, K., et al. Gynekologie. 1. vyd. Praha: Galén, 2001. 278 s. ISBN 80-7262-094-0
METODICKY POKYN K VYHLAŠCE – porodní asistentka č. 39/2005. Sb. Věstník MZČR,
částka 6, http//mzcr.cz/odborník/dokumenty
PROCHÁZKA, I. Prevence sexuálně přenosných onemocnění a HIV/AIDS. In Společnost pro
plánování rodiny a sexuální výchovu. Moravský regionální kongres 2004 [online]. Praha:
Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu, 2004 [cit. 2011-03-12]. Dostupné
z WWW: <http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006010909>
Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu. Charta sexuálních a reprodukčních práv
IPPF [online]. Praha: Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu, 1997 [cit.
2011-03-08].
ŠULOVÁ, L. Sexuální výchova. In WEISS, P. et al. Sexuologie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., 2010. s. 691–704. ISBN 978-80-247-2492-8
JANIŠ, K. Vymezení cíle, obsahu a metod. In MITLÖHNER, M. 16. celostátní kongres
k sexuální výchově v České republice: Sborník referátů [online]. Praha: SPRSV, 2008 [cit.
2011-03-05]. Dostupné z WWW: <http://www.planovanirodiny.cz/storage/sbornik08.pdf>.
ISBN 978-80-86559-99-5.
Kontakt na autorku:
doc. PhDr. Yvetta Vrublová, Ph.D.
Ostravská univerzita v Ostravě
Lékařská fakulta
Ústav ošetřovatelství a porodní asistence
Syllabova 11
705 00 Ostrava-Zábřeh
[email protected]
92
Pedofile
Karel Žák, Jitka Reissmannová
Pedofil. Jistě každý z nás tento pojem „dobře“ zná. V obecném povědomí lidí je pod pojmem pedofil zakořeněna představa člověka, který je dětem nebezpečný – který děti sexuálně
zneužívá. Je však tato představa správná?
K tématu pedofilie mě přivedla osobní zkušenost s pedofilem – se svou pedofilní orientací se
mi svěřil můj dlouholetý kamarád. Není kriminálník a dítě nikdy nezneužil. Zájem o něj a o téma
mě nakonec přivedli k sepsání bakalářské práce [1], ve které jsem chtěl pojednat o nekriminálních pedofilech. Když jsem k ní hledal odborné texty, moc informací jsem nenašel. Často
lze totiž nalézt jen krátké útržkovité odstavečky, které záhy přejdou k tématu pohlavního zneužívání dětí. Zároveň jsem zjistil, že vlastně žádný z českých sexuologů se nekriminálními
pedofily významněji nezabývá. Pan profesor Weiss sice občas zmíní, že pedofilové nejsou
vždy kriminálníci a že většina z nich se pohlavního zneužívání dětí nedopouští [2], [3], přesto
zde nelze nevnímat významný deficit odborného zájmu.
Pedofilie je z odborného hlediska erotická preference dětí, nikoliv jejich pohlavní
zneužívání. Pedofil je tedy člověk, jehož sexuálně motivační systém vykazuje erotické reakce
na nedospělé jedince [4]. To se projevuje velmi podobně, jak to známe z běžných partnerských vztahů – pedofilům se docela běžně stává (kromě toho, že se jim děti líbí, a to jak fyzickým zjevem, tak i jejich typicky dětskými projevy), že se do dítěte zamilují [5], [6]. Domnívám se proto, obdobně jako pan profesor Weiss [7], [8], že většina pedofilů děti
nezneužívá, podobně jako většina heterosexuálních mužů neznásilňuje nebo neobtěžuje ženy.
Naopak díky dobrému porozumění dětskému světu mohou být pedofilové úspěšnými učiteli,
trenéry, vedoucími volnočasových aktivit anebo také prostými staršími kamarády dětí od sousedů nebo známých
Výskyt pedofilů v populaci není znám, odhady mluví o 1–2 % populace. Překvapivé jsou
však některé výzkumy: v dotazníkovém šetření, které nezávisle na sobě provedli Briere
a Runztová [9], Smiljanichová a Briere [10] a Hall [11] 20 % zkoumaných dobrovolníků přiznalo nějakou sexuální přitažlivost vůči dětem, ve výzkumu Halla [11], který dobrovolníky
zkoumal též falometricky, pak vykazovala téměř třetina mužů stejnou nebo vyšší míru sexuálního vzrušení vůči nedospělým dívkám než vůči dospělým ženám. Na základě těchto zjištění se můžeme domnívat, že pedofilní dispozice budou pravděpodobně vlastní poměrně velké
části populace.
Etiologie pedofilie rovněž není známa, existují jen určité domněnky či modely, sami sexuologové přiznávají, že zatím nemají k dispozici komplexní a obecně uznávanou koncepci
vzniku a vývoje sexuálních deviací. Nicméně Weiss [7] se spolu s dalšími domnívá, že vrozené dispozice budou pravděpodobně hlavní příčinou všech variací sexuality.
Pedofilii nelze žádnými léčebnými postupy změnit nebo eliminovat. Léčba se proto týká
především těch pedofilně orientovaných osob, u kterých jejich odlišná sexuální orientace působí potíže jim či lidem v jejich okolí.
Pedofilie se často uvádí jako hlavní příčina pohlavního zneužívání dětí, běžné je také ztotožnění pojmu pedofilie přímo s pohlavním zneužíváním. Skutečnost je však úplně jiná: 90 %
vyšetřovaných případů pohlavního zneužití dítěte nemají na svědomí pedofilové, nýbrž lidé
po sexuální stránce normální, kteří jsou však defektní jinak – osobnostně, sociálně apod. [3].
Někteří sexuologové, např. Brzek [12] nebo Weiss [2], [13] tvrdí, že většina pedofilně orientovaných lidí se trestného činu sexuálního zneužití dítěte nikdy nedopustí. Stručně by se tedy
dalo říci, že pedofilie má se sexuálním zneužíváním a znásilňováním dětí společného přibliž-
93
ně tolik, co heterosexuální gynekofilie (tj. „normální“ mužská heterosexualita) se znásilňováním či obtěžováním žen. Přesto se objevují názory požadující kvůli ochraně dětí preventivní
izolaci či případně zákaz práce s dětmi pro všechny pedofilně zaměřené osoby, aby se tím
předešlo potenciálnímu riziku, že jednou své pudy nezvládnou a zneužijí dítě. Za dostatečný
důvod pro takový přístup považují možný fakt, že obecně od pedofilů hrozí třeba i jen o trochu vyšší riziko zneužití dítěte než obecně od ostatních lidí. Avšak i kdybychom všechny skutečné preferenční pedofily zcela eliminovali z populace bez ohledu na to, jaké (a to i třeba jen
zanedbatelné) procento se jich opravdu zneužívání dětí dopouští, zamezíme tím přibližně
pouze desetině případů sexuálního zneužití dětí; celých 90 % se bude dít dál. Je tedy zřejmé,
že problém pohlavního zneužívání dětí v pedofilii nespočívá.
Hodně je též v souvislosti s pedofilií diskutována dětská pornografie. Zde se setkáváme
s problémem hned na začátku u samotné definice pornografie. Co je a co není pornografie
totiž není nikde přesně definováno. Za dítě pak česká právní úprava považuje osobu mladší
18 let – lze však rozlišit, zda má osoba na fotografii 17 nebo 18 let? Dalším sporným hlediskem je přechovávání dětské pornografie, které začalo být v ČR trestné od prosince 2007. Proti
kriminalizaci přechovávání dětské pornografie tehdy vystoupili někteří sexuologové, např.
Brzek [12] nebo Trojan [14], kteří poukazovali na to, že pornografie (obecně) snižuje počet
sexuálních trestných činů, např. když byla v 60. letech v Dánsku dětská pornografie jednu
dobu tolerována, rapidně klesl počet sexuálních deliktů vůči dětem [15]. Kriminalizace přechovávání dětské pornografie tedy může ve skutečnosti počet případů zneužitých dětí zvýšit.
Podobný pohled zastává i liberálnější část veřejnosti, která připouští, že je lepší, když má pedofil možnost vybít sexuální pud doma u počítače, než kdyby měl místo toho zneužívat skutečné děti. Na druhou stranu však není vyloučeno, že sledování dětské pornografie může
u někoho zvyšovat touhu vyzkoušet si viděné ve skutečnosti, avšak v tomto případě se dle
mého názoru spíš bude jednat o sníženou schopnost daného jedince rozlišit mezi realitou
a fantazií. Dalším problémem je, že zákony nijak nerozlišují mezi dětskou pornografií, ve
které vystupují reálné děti, a pornografií virtuální, kreslenou, počítačově animovanou nebo
dokonce i psanou. Vezměme si příklad pedofila, kterému se bude zdát erotický sen. Pokud si
tento sen po probuzení zapíše na papír, dopustí se trestného činu výroby dětské pornografie,
za což mu hrozí až 3 roky odnětí svobody. Pokud tento papír založí do šuplíku, dopouští se
trestného činu přechovávání dětské pornografie, sazba až 2 roky. Pokud se se svým snem
pochlubí a přepošle text kamarádovi, dopustí se šíření dětské pornografie, sazba až 3 roky.
Komu ublížil, že mu hrozí takové tresty? Myslím si, že by bylo přínosné toto téma dále diskutovat a najít ve spolupráci s odborníky-psychology nějaký rozumný kompromis.
Jak a kdy pedofil zjišťuje, že je pedofil? Již na počátku puberty, kolem 13–15 let, může cítit, že se mu líbí děti „tak nějak jinak“. Někteří pedofilové objeví svoji odlišnou orientaci až
v době, kdy jsou třeba už šťastně ženatí, a jsou i tací, kteří si své zaujetí dětmi nikdy sami
před sebou vnitřně nepřiznají.
Abych nemluvil o pedofilii jen teoreticky, rád bych nyní připojil autentickou výpověď pedofila, pana Jiřího [16]: „Jako mladý kluk na počátku puberty jsem o pedofilech nic nevěděl,
jen jsem občas viděl v televizi, že někoho chytli při zneužívání dětí a mluvili o něm jako o pedofilovi. Můj vlastní obraz, jak takový člověk vypadá a jak se chová, byl stejný, jak jej dnes
vnímá většina lidí. Byl to pro mě člověk, který dětem ubližuje. Když jsem si sám u sebe začínal
všímat, že se mi líbí dívky výrazně mladší než já, několikrát mě napadlo, že bych mohl být
pedofil, ale pokaždé jsem to zavrhl a všelijak se přesvědčoval, že pedofil nejsem. Jenže v patnácti letech jsem se zamiloval do sedmileté dívenky od sousedů. Dál už jsem si lhát nemohl
a naplno jsem si uvědomil, že jsem pedofil. Toto zjištění mě velmi zasáhlo a myslel jsem si, že
jednoho dne dítě zneužiju, protože to přeci „správný“ pedofil dělá. Věděl jsem sice, že sexuální kontakt s tak mladou dívkou by byl porušením zákona, ale i tak postupně vedlo mé kamarádství s ní tam, kam nemělo. Tehdy jsem vůbec neměl tušení, že i dobrovolné sexuální aktivi-
94
ty mohou dětem ublížit. Kdyby se tenkrát ta rodina neodstěhovala do zahraničí, nejspíš by to
skončilo špatně.
Když jsem v té době hledal nějakou literaturu, nenašel jsem na toto téma téměř nic. Nikde
jsem se nedočetl, jak s tím žít, co dělat, jak se uspokojit jinak než porušením zákona. Nikde
jsem neviděl žádný pozitivní vzor, který by mi ukázal, že se dá s pedofilií žít spokojený život,
aniž bych někomu ubližoval. Ač nerad, přiznávám, že v této době jsem byl velmi nebezpečný
člověk. Když jsem pak po devíti letech na internetu našel webové stránky nekriminálních pedofilů, začal jsem chápat, že vůbec nemusím skončit jako ti muži v televizi a že mohu žít celkem spokojený život, aniž bych něco špatného udělal. Netrvalo dlouho a celkem snadno jsem
se s pedofilií vyrovnal. Uvědomil jsem si, že svůj zájem o děti mohu využít k jejich dobru, mohu je něco naučit, připravit jim zábavný program a zpříjemnit jim dětství.
Pak jsem se postupně svěřil několika kamarádům. Jeden z nich mě přivedl k lékaři. Tou
dobou už jsem byl s odlišnou sexualitou zcela vyrovnán a se sebeovládáním jsem neměl problém. Neměl jsem tedy ani důvod tam chodit, ale i tak jsem byl zvědav, jak to bude probíhat.
I přes to, že jsem nechtěl, byl mi předepsán Androcur – přípravek na snížení sexuálního puzení. Když už mi pan doktor lék vnutil, začal jsem jej užívat. Následoval jakýsi proces „přeučování na dospělé“, popsaný v knize Sexuální deviace od pana doktora Weisse s názvem Metoda
přesycení. Ač jsem podle instrukcí nemohl zmíněný postup provádět (s představou dospělé
ženy jsem neudržel erekci a nedosáhl vyvrcholení, ani s použitím pornografie), neporadil mi
pan doktor nic jiného a návštěvy se omezily jen na pětiminutový rozhovor o počasí a předepsání léku. Proto jsem se rozhodl sexuologa změnit. Přešel jsem k jedné známé pražské sexuoložce. Tu zajímaly především léky a zda se vyhýbám dětem. Návštěvy opět pouze pětiminutové.
Když paní doktorka během asi 6. návštěvy zjistila, že se dětem nevyhýbám, odmítla mě léčit.
Před nástupem léčby jsem četl od paní doktorky několik článků, kde popisuje, jak pedofil pod
jejím vedením jezdí na dětské tábory a vše je v pořádku [17]. Mně pak v ordinaci řekla, že
nerada vidí pedofila pracovat s dětmi. To na mě působilo poněkud rozporuplně. U obou sexuologů pak na mě léčba působila dojmem, že když jsem „nic neudělal“ (tj. žádné dítě jsem nezneužil), neměli o mě žádný zájem – vůbec je nezajímalo, jaký je můj vztah k dětem, co cítím,
když jsem s dětmi apod. Mám také z celé léčby pocit, že odborníci nijak nerozlišují, zda dotyčný dítě zneužil či nikoliv, a že léčba je u všech stejná.
Při čtení některých rad pro děti a mladistvé, jak se mají chovat na internetu apod., jsem si
všiml, že všude jsou děti varovány před nebezpečnými pedofily, kteří je chtějí sexuálně zneužívat. Vždy se ve mně probudí otázka, jak podobná varování bude vnímat mladý člověk, který
zrovna zjišťuje, že má pedofilní zaměření. Nedotlačí ho společnost náhodou tímto přístupem
k sebevraždě nebo ke zneužití dítěte? Nebylo by lepší se u pedofilů zaměřit především na prevenci a pomoci jim vyrovnat se s touto deviací, než pak napravovat škody, které spáchají
z nedostatku informací a vštěpením obrazu, jaké jsou zrůdy?
Představte si, že na počátku puberty stojíte před životem, ve kterém Vás společnost – ať už
se vydáte cestou kriminální, nebo se budete snažit žít v souladu s jejími pravidly – na každý
pád odsoudí. Jakou pak budete mít motivaci řídit se společenskými a morálními pravidly?
Kdyby mi někdo na začátku řekl, že mohu být nositelem parafilie, v mém případě pedofilie, ale
že to neznamená, že musím dětem ubližovat, a kdyby mi někdo dal nějaký pozitivní vzor, jistě
by mé nebezpečné období netrvalo 9 let. Myslím si, že zařazením těchto informací do sexuální
výchovy by se mohlo preventivně zabránit některým zneužitím dětí.“
Vidíme zde osobní zkušenost člověka, který se celých 9 let vyrovnával s faktem, že jej eroticky přitahují děti. Zkusme se teď vžít do následující situace: Váš syn zrovna přichází do
puberty, začíná se u něj projevovat sexuální pud. Jenže postupem času zjišťuje, že se mu líbí
„jaksi víc“ např. malé holčičky. Myslíte si, že se s tím někomu svěří? Zřejmě těžko, když ze
všech stran slyší, že ten, komu se líbí děti, je automaticky a bez diskuze zrůda. Jaké má vyhlídky? Sexuologové neumí erotickou preferenci dětí nijak změnit. Jsou akorát schopní u je-
95
dince, který má problém se sebeovládáním, utlumit sexuální puzení na úroveň, kterou dokáže
vůlí ovládat. A tak jediné, co může pedofil, který se sebeovládáním problém nemá, se svou
odlišnou sexuální orientací udělat, je pokusit se s ní vyrovnat a naučit se s ní žít. Jenže kdo
Vašemu hypotetickému pedofilnímu synovi poskytne informace, aby se s tím, že je pedofil,
vyrovnal? Vzhledem k celospolečenskému negativnímu náhledu na pedofilii se ani nelze domnívat, že by sám dobrovolně navštívil sexuologa. Navíc, jak jsem zjistil, sexuologové nemají mezi pedofily příliš dobré jméno – často nasadí bez důvodu léčbu antiandrogeny, aniž by se
zajímali o to, co klient opravdu k dětem cítí, jak zvládá přítomnost dětí apod. Za opravdu závažný nedostatek však považuji, že pro pedofily neexistuje žádná „příručka“, která by jim
sdělila, co mají dělat a jak mají žít. Váš pedofilní syn by si musel informace dost složitě hledat sám. Jenže při tom hledání může narazit na informace či se dostat ke skupině lidí, kteří jej
mohou svést na dráhu úchyla, jenž opravdu dětem ubližuje…
I přesto se lidé, kteří nakonec zjistí, že na ně děti eroticky působí, s tímto faktem většinou
vyrovnají nějak sami a většinou dokonce bez konfrontace se zákonem – buď v sobě pedofilní
zaměření potlačí anebo mají standardní morální zábrany, které jim nedovolí dítě sexuálně
kontaktovat. Jenže ne úplně všichni pedofilové to takto sami bez pomoci jiných lidí dokáží. Ti
pak mohou být potenciálními pachateli pohlavního zneužití. Není totiž vyloučeno, že konfrontace s vžitým stereotypem pedofila případně interiorizace (zvnitřnění) tohoto stereotypu může
člověka, který v sobě objevuje pedofilní dispozice, svést na dráhu „úchyla“, která je od něj
očekávána. Jeden příklad za všechny poskytl článek o odsouzených deviantech z havlíčkobrodské léčebny, který vyšel v časopisu Reflex [18]. Heterosexuální pedofil Radek v něm vyjádřil: „Celý život jsem cítil, že se mi líbí malé holky, ale nepřisuzoval jsem to deviaci.“ Že je
pedofil, se dozvěděl až v léčebně: „Já se té diagnóze strašně bránil, protože jsem měl představu že to znamená zneužívání a znásilňování dětí.“ Možná kdyby mu někdo už na začátku
řekl, že jej mohou sexuálně přitahovat děti, a vysvětlil mu, co to může obnášet a že to může
mít i svá pozitivní východiska, mohl by se na určité projevy své sexuality předem lépe připravit.
Zřejmě bychom na tomto místě očekávali, že se tedy s těmito lidmi nějak preventivně pracuje, že existuje nějaká odborná pomoc. Opak je však pravdou. Prevence pohlavního zneužívání dětí dnes spočívá v podstatě pouze v informování dětí o nebezpečích, která by jim měla
hrozit od dospělých deviantů. Nikdo však preventivně nepracuje s potenciálními nositeli parafilií, tj. nepřipravuje mladé lidi na to, že i oni sami nebo jejich přátelé se možná budou muset
vyrovnávat se specifičnostmi své sexuality. Nositelem parafilie se někdo začne zabývat až
v momentě, kdy je pozdě – kdy spáchá sexuální delikt. Pedofilně orientovaný člověk se téměř
nikde nedočte, co má dělat, když se mu líbí nedospělé dívky nebo chlapci, s nikým nemůže
mluvit o svých představách, přáních, či o tom, co cítí. Sexuologové nejsou řešením, strach
z odsouzení nedovolí pedofilovi svěřit se ani na relativně anonymním a z tohoto pohledu bezpečném místě – na internetu. Nikdo jej pak nemá možnost korigovat, usměrňovat, případně
mu nabídnout jiný pohled na jeho sexuální preference. Myslím si, že v této oblasti má společnost nejen vůči pedofilům, ale i vůči lidem s jinými odlišnostmi sexuality, velké rezervy. Pokud totiž nikdo mladému člověku neřekne, že může být pedofilně orientován, a pokud opravdu je jeho sexuální pud zaměřen směrem k dětem, může se stát, že se jednou vyskytne
v přítomnosti dítěte, které ho sexuálně vzruší, a on, protože to pro něj bude nový pocit, na
který ho nikdo předtím neupozornil, to dítě pod návalem pudů zneužije. Proč nikdo mladým
lidem neříká „může se stát, že tě budou sexuálně přitahovat děti“? Nejen že se to může stát,
ono se to opravdu stává! Prevenci pohlavního zneužívání dětí spočívající v informování „budoucích“ pedofilů a jiných parafiliků přitom nepovažuji primárně za důležitou jen z toho důvodu, aby rozpoznali svou nebezpečnost, ale také (a hlavně) proto, aby dokázali svou sexuální
odlišnost integrovat do své osobnosti a uměli s ní zacházet nejen tak, aby nikomu neubližovali, ale aby ji též případně dokázali využít k dobru a prospěchu svému i ostatních lidí.
96
Pan profesor Weiss často říká, že pedofilie nechodí po horách ale po lidech. Zkusme se
zamyslet nad tím, jestli by nebylo méně zneužitých dětí, kdybychom např. v rámci sexuální
výchovy mladým dospívajícím lidem podali informaci o tom, že i oni sami mohou být nositeli
některé ze sexuálních deviací, či snad jen o tom, že je může vzrušit i dítě. Vždyť např. podle
výzkumů Kurta Freunda reagují nepatrným sexuálním vzrušením na nedospělé dívky i „normální“ muži [19], [20], či – připomeňme – dle výzkumů Halla [11] vykazovala téměř třetina
zkoumaných dobrovolníků mužů stejnou nebo vyšší míru sexuálního vzrušení vůči nedospělým dívkám než vůči dospělým ženám.
Podrobnější informace o nejrůznějších dalších aspektech pedofilie a jevů s ní souvisejících
se můžete dočíst v mé bakalářské práci, která je veřejně dostupná v online Archivu závěrečných prací studentů Masarykovy univerzity na adrese http://is.muni.cz [1]. Věřím, že lepší
informovanost společnosti povede k tomu, že se pedofilové nebudou muset tolik bát, že někdo
odhalí jejich sexuální orientaci, což by v konečném důsledku mohlo implikovat nejen spokojenější život lidí, kteří za svou deviaci nemůžou, ale především možný přínos ve smyslu zvýšení prevence a ochrany dětí před pohlavním zneužíváním.
V tomto ohledu velmi vítám aktivitu pana Jiřího [16] a přikládám jeho komentář: „Nedávno
jsem se dočetl v jednom článku v médiích [21], který pojednával o vzácném onemocnění zvaném tuberózní skleróza, jak se jedna z maminek dítěte postiženého touto nemocí svěřila, že jí
velmi pomohla zahraniční asociace této nemoci a její web. Získala zde nejen cenné informace
a kontakt na odborníky, ale nejvíce ocenila fakt, že zjistila, že „v tom není sama“. Pedofilie
žádnou podobnou asociaci pro pomoc lidem, kteří jsou jejími nositeli, nemá a dosud neexistovalo místo, kde by pedofilové mohli nalézt anonymní odbornou pomoc, objektivní informace
o pedofilii (ne jen o jejích patologických projevech) nebo třeba jen to, že nejsou jediní s tímto
problémem. Na internetu jsem proto založil webovou stránku www.pedofilie-info.cz, na které
mají pedofilové nejen možnost nalézt informace, životní příběhy jiných pedofilů nebo možnost
diskutovat s jinými pedofily pomocí fóra či chatu, ale naleznou zde i možnost položit anonymní dotaz některým sexuologům pomocí internetové poradny. Jsem rád, že s odpovídáním
v poradně souhlasili sexuologové MUDr. Antonín Brzek, MUDr. Želmíra Herrová a psycholog Mgr. Milan Duzbaba.“
Prozatím bylo prostřednictvím poradny položeno 9 dotazů, přičemž na stránky od jejich
založení přišlo již mnoho „nových“ pedofilů, kteří zjišťují, že v tom nejsou sami. Stránka
rovněž pomáhá i lidem, kterým se pedofil svěří, nebo lidem, kteří mají podezření, že někdo
z jejich okolí by mohl být pedofil. Považuji tuto aktivitu pana Jiřího a jeho dalších několika
spolupracovníků jako velmi prospěšnou.
Ještě bych chtěl zmínit jednu inspiraci z hlediska naznačené preventivní práce s potenciálními parafiliky. V červnu roku 2005 proběhla kampaň institutu sexuálních věd a sexuální medicíny univerzity v Berlíně pod vedením Klause M. Beiera [22], [23]. Kampaň proběhla formou plakátů, billboardů a televizních spotů [24]. Z grafu [23] je patrné, že po začátku
kampaně proběhl znatelný nárůst kontaktů ze strany pedofilně zaměřených osob. Možná by
nebylo špatné, kdyby jednou mohla nějaká podobná kampaň proběhnout i u nás v ČR – jistě
by více pedofilů získalo odvahu kontaktovat odbornou pomoc, což se mi zdá jako jedna
z velmi žádoucích možností prevence pohlavního zneužívání dětí z jejich strany.
97
Použitá literatura
[1] ŽÁK, Karel. Pedofilie: bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta,
Katedra rodinné výchovy a výchovy ke zdraví. Brno, 2009, 78 stran. Vedoucí bakalářské
práce: PhDr. Mgr. Jitka Reissmannová.
Dostupné na Internetu: <http://is.muni.cz/th/174448/pedf_b/>.
[2] TANĚV, P. Pedofil umí, co my ne. In: Reflex 38/2008, 18. 9. 2008. Dostupné na Internetu:
<http://www.reflex.cz/Clanek33669.html>.
[3] NOVINKY.cz Až 90 procent případů zneužívání dětí nezpůsobují pedofilové [online].
10. 10. 2007. Dostupné na internetu: <http://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/124292-az-90-procent-pripadu-zneuzivani-deti-nezpusobuji-pedofilove.html>.
[4] WIKIPEDIE, otevřená encyklopedie. Pedofilie [online]. Poslední aktualizace 13. 12. 2011
14:11 [cit. 10. 2. 2012]. Dostupné na Internetu: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Pedofilie>.
[5] FIFKOVÁ, Hana. O sexu s Hankou: kapitola Líbí se mi děvčátka (pedofilie). Grada. Praha, 1998. ISBN 80-7169-673-0. Dostupné na Internetu: <http://kasz.sweb.cz/fifk.rar>.
[6] NEJEZCHLEBOVÁ, L. Mou dceru miluje pedofil. In: Týden 6/2010. Dostupné na Internetu: <http://kasz.sweb.cz/Tyden_06-2010.pdf>. Online rozhovor Pedofil budu až do smrti, odpověděl Petr čtenářům je dostupný na Internetu: <http://www.tyden.cz/rubriky/lide/o-kom-se-mluvi/pedofil-budu-az-do-smrti-odpovedel-petr-ctenarum_158227.html>.
[7] WEISS, Petr. Sexuální deviace. Portál. Praha, 2002. ISBN 80-7178-634-9.
[8] KOLÁŘ, Petr. Weiss: Pedofilové jsou nejlepší učitelé [online]. Rozhovor pro Lidové noviny, 12. 6. 2008. Dostupné na internetu: http://www.lidovky.cz/weiss-pedofilove-jsou-nejlepsi-ucitele-fcn-/ln_domov.asp?c=A080612_090736_ln_domov_fho>.
[9] BRIERE, J., RUNTZ, M. University males' sexual interest in children: predicting potential indices of „pedophilia“ in a nonforensic sample. In: Child Abuse & Neglect, Vol. 13.
1989, str. 67–75.
Dostupné na Internetu: <http://web.uvic.ca/psyc/runtz/CANpaper1989.pdf>.
[10] SMILJANICH, K., BRIERE, J. Self-Reported Sexual Interest in Children: Sex Differences and Psychosocial Correlates in a University Sample. California State University. Dominguez Hills, 1996.
Dostupné na internetu: <http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/8870214>.
[11] HALL, G. C N., HIRSCHMAN, R., OLIVER, L. L. Sexual Arousal and Arousability to
Pedophilic Stimuli in a Community Sample of Normal Men. Behavior Therapy 26, 1995,
str. 681–694.
Dostupné na Internetu: <http://www.ipce.info/ipceweb/Library/97-048_article.html>.
98
[12] NEJEZCHLEBOVÁ, L. Zpověď MF DNES: Jsem pedofil a učím. In: Mladá fronta
DNES, 10. 11. 2007. Dostupné na internetu: <http://zpravy.idnes.cz/zpoved-mf-dnes-jsem-pedofil-a-ucim-dl0-/domaci.asp?c=A071109_152603_domaci_ton>.
[13] MÁTE SLOVO. Jak děti ochránit před sexuálním zneužíváním na táborech a v kroužcích? Česká televize, vysílání ČT1, 29. 5. 2008 21:40, moderuje Michaela Jílková. 22. minuta. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/208572230800017-mate-slovo/>.
[14] TROJAN, O. Pár slov k dětské pornografii [online]. 2007 [cit. 28. října 2008]. Dostupné
na internetu: <http://www.sexualne.cz/novinky/?id=80>.
[15] KUTCHINSKY, B. Pornography and its Effects in Denmark and the United States:
A Rejoinder and Beyond. In: Comparative Social Research. Volume 8. 1985, str. 301–330.
[16] Fx100d, Jiří. Kontakt: Email: [email protected], ICQ: 403-064-903, Web: Jirkova
stránka [online]. 2012. Dostupné na Internetu: <http://www.fx100d.cz>.
[17] HUČÍN, J. Slovo deviace nemám ráda. Rozhovor s H. Fifkovou. In: Psychologie dnes.
Ročník 8, číslo 11, 2002.
[18] TOMANOVÁ, Lucie. Diagnóza: Sexuální deviant. In: Reflex, 45/2009. Dostupné na
internetu: <http://www.regresniterapie.com/blog/clanky/diagnoza-sexualni-deviant/>.
[19] FREUND, K. Diagnosing heterosexual pedophilia by means of a test for sexual interest.
In: Behaviour Research And Therapy, Volume 3. 1965, str. 229–234.
[20] FREUND, K., MCKNIGHT, C., K., LANGEVIN, R., CIBIRI, S. The female child as
a surrogate object. In: Archives of Sexual Behavior, Volume 2, Number 2. 1972, str. 119–133.
Dostupné na Internetu: <http://www.springerlink.com/content/v66171483501517j>.
[21] Čtenářka Anna. Syn měl už před narozením nádory na srdci, má tuberózní sklerózu [on-line]. 8. 2. 2012. Dostupné na internetu: <http://ona.idnes.cz/syn-mel-uz-pred-narozenim-nadory-na-srdci-ma-tuberozni-sklerozu-pwv-/zdravi.aspx?c=A120206_111707_zdravi_pet>.
[22] Klaus M. Beier, Gerard A. Schaefer, David Goecker, Janina Neutze, Christoph J. Ahlers.
Das Präventionsprojekt Dunkelfeld (PPD) [online]. In: Berliner Ärtze, 7/2007, str. 32–35.
Dostupné na internetu: <http://www.berliner-aerzte.net/pdf/bae0707_032.pdf>.
[23] David Goecker. Präventive Therapie für Pädophile Männer [online]. 20. 11. 2007.
Dostupné na internetu:
<http://www.maennerzentrum.de/Vortrag_Dr._med_Goecker_Charit%E8_20.11.07.pdf>.
[24] Youtube.com. Lieben sie kinder mehr, als ihnen lieb ist? [online]. TV spot. Dostupné na
internetu: <http://www.youtube.com/watch?v=vSvrDjOh2dc>.
Kontakt na autory:
Bc. Karel Žák, [email protected]
PhDr. Mgr. Jitka Reissmannová, Ph.D.
99
Obsah
Projekt SAFE II v České republice – Mladí lidé a informace o sexualitě .................................3
Lenka Šilerová, Dana Fridrichovská, Zuzana Prouzová
Aktuality v antikoncepci .......................................................................................................12
Miroslav Havlín
Realizace výuky Výchovy ke zdraví na ZŠ
ve vybraných krajích ČR s důrazem na oblast sexuální výchovy ........................................... 22
Michaela Hřivnová
Sexuální výchova a environmentální výchova jako součást výchovy
ke zdravému životnímu stylu se zaměřením na primární a preprimární vzdělávání ............... 31
Vlasta Hrdličková
Transsexualizmus ................................................................................................................. 37
Michal Chovanec, Petr Weiss
Niektoré postoje žien k vlastným genitáliám ......................................................................... 46
Jandová, K., Ščasná, A.
Postoje učitelů k výuce sexuální výchovy ............................................................................. 47
Kateřina Kadlčíková
Projekt SPIRÁLA (vzdělávání v oblasti očkování proti HPV)............................................... 55
Lenka Kubrichtová
Postoje k sexualite osôb s mentálnym postihnutím –
zrkadlový odraz vlastných predstáv a očakávaní? ................................................................. 57
Stanislava Mandzáková, Dagmar Marková
Jak a co vyučovat o chlamydiové infekci .............................................................................. 63
Drahomíra Polcarová
Příspěvek k rozvoji učitelské připravenosti pro výkon profese –
Aplikace vybraných metod sexuální výchovy a pedagogické praxi primární školy ................ 71
Miluše Rašková
Rizika v sexuálním vzdělávání osob se zdravotním postižením ............................................. 78
Dana Štěrbová
HPV a (nejen) reprodukční zdraví......................................................................................... 85
Pavel Turčan, Danuše Zatloukalová
Rizika estetických úprav genitálu ......................................................................................... 89
Radim Uzel
Sexuální a reprodukční zdraví v porodní asistenci ................................................................. 90
Yvetta Vrublová
Pedofile ................................................................................................................................ 93
Karel Žák, Jitka Reissmannová
SBORNÍK REFERÁTŮ
Editorka: Mgr. Zuzana Prouzová
Autor obálky: Jana Bernkopfová
Vydavatel: Kovář Petr – CAT Publishing
Jurečkova 3, Ostrava 1, 702 00
ve spolupráci se Společností pro plánování rodiny a sexuální výchovu
Tisk: Tribun EU s. r. o.
Cejl 32, 602 00 Brno
2012
ISBN 978-80-904290-7-9
Tento sborník příspěvků vznikl v rámci projektu Sexual Awareness for Europe (SAFE II), který obdržel finanční prostředky z Evropské unie v rámci Programu veřejného zdraví. Tento sborník odráží pouze názory autora (autorů) a komise
nenese zodpovědnost za informace v něm obsažené

Podobné dokumenty