Rekapitulace - Lugúrie

REKAPITULACE ZÁJEZDU: LIGÚRIE a ELBA 2013
Ligúrie – připomínka Janovské republiky
Po nočním přejezdu ze střední Evropy nás svítání zastihlo v kaňonu řeky Scrivia v Ligurských Apeninách.
Přenesli jsme se na rozhraní kontinentální Evropy, Apeninského poloostrova a subtropického Středomoří. A
hned jsme si zdůraznili jméno tajemného indoevropského národa Ligurů, který obýval tento prostor na rozhraní
pravěku a starověku. Odráží se ve jménu moře, jehož modrá hladina již brzy ohraničila náš obzor. Promítá se i
do označení hor, které jsme museli překonat, abychom dosáhli onoho moře. A podobně jako se Sicílie jmenuje
podle národa Sikulů, Benátsko dle Venétů nebo Toskánsko podle Etrusků, nese si 5.400 km2 velký kraj svůj
název podle etnika z úsvitu historie. Ligurové před třemi tisíc lety zřejmě splynuli s Kelty a pojil je s nimi
podobný jazyk. Ligurského původu je jméno Genova, italský ekvivalent českého Janova. Tady však vliv Ligurů
končí. Tajemný národ zanikl v době římské říše, kdy splynul s italským obyvatelstvem. Ale jméno, jež po něm
zůstalo, obohatilo slovní zásobu celého světa. Když v 19.století Levi Strauss začal z janovské celtoviny šít modré
kalhoty, dal jim ligurské jméno „džíny“, podle americké výslovnosti města Janov.
Dnešní italský region je mírně zmenšeným územím někdejší Janovské republiky. Ta existovala sedm
staletí a až do svého zániku byla jedním z nejviditelnějších evropských států. Kromě dnešního regionu Ligúrie se
republika rozpínala až za dnešní francouzské Nice a po tři staletí jí patřil i ostrov Korsika. Janovská republika
byla oficiálně ustavena na konci 11.století, kdy se po skončení arabských nájezdů městská šlechta vymanila
z moci římskoněmeckých králů a mocných cizích rodů. Podle antického demokratického vzoru byli do čela
republiky voleni konzulové. Ti se však nedemokraticky rekrutovali z nejvlivnějších městských rodin. Janov se
zařadil po bok mocných italských námořních republik, k nimž spolu s ním patřily ještě Amalfi, Pisa a Benátky.
Emblémy všech čtyř středověkých obchodních center jsou dnes součástí italské námořní vlajky. Janov, který je
už od svého založení Římany ve 3.století př.n.l. oddělen od pevniny hradbou Ligurských Apenin, byl odsouzen
orientovat se na moře. A protože blízký vnitrozemský prosperující středověký Milán potřeboval přístav, byly
dány podmínky k rychlému rozmach tohoto města. Janovští obchodníci a válečníci se účastnili křížových výprav
a budovali si obchodní osady, faktorie, v oblasti východního Středomoří. Postupně ovládli téměř celé pobřeží
Černého moře a díky své kolonii na Bosporu a expanzi na ostrovy při Malé Asii kontrolovali přísun obilí,
kožešin, vosku, koření a dalších komodit z Východu do Evropy. Zásluhou své silné válečné flotily ve 13.století
pacifikovali konkurenční republiku Pisu a s Benátkami si po sérii konfliktů rozdělili sféry vlivu v celém
Středomoří. Expanze však vyčerpala janovskou státní pokladnu, republika zbankrotovala a vládu nad ní převzali
nejbohatší rodiny, které u státu měly své pohledávky. Ve 14.století podle benátského vzoru začali Janované volit
svého doživotně jmenovaného dóžete. Na rozhraní 15. a 16.století se oslabená republika ocitla střídavě pod
nadvládou milánských vévodů, Francie a Španělska. Janovský admirál Andrea Doria, který úspěšně válčil
s Turky a udržoval nadstandardní vztahy se španělským králem, sice na staletí přivedl Janov do španělské sféry
vlivu, avšak zachoval mu relativní nezávislost. Dóžata se od té doby střídala v čele republiky každé dva roky a
jejich moc byla jen symbolická. Zato nejmocnější janovské rodiny půjčovaly peníze španělským vládcům, jejich
galeony převážely z Ameriky zlato a stříbro a jejich ekonomické zájmy objímaly celý svět. Janov ztratil část
státní suverenity, ale zůstal obchodním centrem Evropy. Zatímco Nejjasnější Benátská republika jako instituce
byla nadřazena jednotlivci, Serenissima Janov byla ve vleku jednotlivých rodin, které bohatly a žily nezávisle na
prosperitě státu. Roku 1797 udělal tečku za existencí Janova Napoleon Bonaparte. Po napoleonských válkách
bylo území někdejší republiky připojeno k Sardinskému království a spolu s ním se v roce 1861 stalo součástí
nově sjednocené Itálie. Vlajka Janova, která představuje červený kříž svatého Jiří na bílém poli, je dodnes
praporem města. A protože kdysi pragmatičtí janovští obchodníci prodali právo užívat tento symbol i anglickým
námořníkům, má dodnes Anglie stejnou vlajku jako Janov.
V časných ranních hodinách jsme vystoupili z autobusu v prostoru Starého přístavu (Porto Antico), kde
se po staletí psaly dějiny Janova a Ligúrie. Ztělesněním starých časů pro nás byla galeona, obchodní loď z éry
dobývání Nového světa, které spolufinancovali janovští obchodníci. Zřetelnější symbol exkurze do časů námořní
publiky jsme těžko mohli najít.
Janov – exkurze do dějin námořní republiky
Janov je dnes metropolí regionu Ligúrie a největším italským přístavem. Počtem obyvatel 610tisíc je šestým
největším italským městem a věkovým průměrem (48 let) nejstarším italským velkoměstem. Některé jeho
památky jsou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. A místní rodáci jako Kryštof Kolumbus,
Niccola Paganini nebo Renzo Piano patří mezi světově proslulé osobnosti. Poslední jmenovaný architekt
nestavěl jen pařížské Centre Pompidou, moderní budovy v New Yorku, Londýně, Sydney, Berlíně nebo
Amsterdamu. Z jeho invence je i přestavba odpudivého janovského přístavu na výstavnou promenádu
v 90.letech 20.století. Futuristické stavby největšího italského akvária, výstavních síní nebo imitace přístavního
jeřábu (rozhledna Bigo) dávají starému přístavu nový šmrnc. Zatímco na nábřeží jsme si připomněli slavného
architekta současné doby, u budovy Banky svatého Jiří (San Giorgio), jsme si vzpomněli na středověkou
celebritu. Časově jsme se vrátili až do začátku 14.století, kdy byl po janovském triumfu nad Benátčany v bitvě u
Korčuly zajat benátský obchodník a cestovatel Marco Polo. Právě tady byl vězněn a pověřenému písaři diktoval
své fantastické vzpomínky z cesty do Číny. Nejslavnější středověký cestopis „Milión“ se zrodil v paláci, kde
sídlily některé správní úřady města a kde se o sto let později usadila Banka svatého Jiří. Ta později financovala
přestavbu budovy, včetně vytvoření renesančních fresek s postavou svatého Jiří, jak zabíjí draka. Banka byla
historickou obdobou dnešní centrální banky nebo Mezinárodního měnového fondu. Půjčovala zadlužené
Janovské republice až do jejího bankrotu. Akcionáři banky si pak jako zástavu nárokovali daně a další příjmy
státu. Ten ztratil suverenitu a byl vydán napospas bohatým janovským rodinám, akcionářům banky. Vítězný
rytíř, alias svatý Jiří, tak může symbolizovat vítězný kapitál a zabíjená saň představovat skomírající stát.
Obchodního ducha Janova odráží i renesanční kostel San Pietro in Banchi, svatého Petra v bankách, který
vyrůstá přímo z obchodů, jejichž příjmy ho měly financovat. Výškové středověké domy jsou důsledkem
nedostatku místa a následné vysoké ceny pozemků v prosperujícím městě. Procházka nás přivedla i k srdci
duchovního života města. Katedrála San Lorenzo, svatého Vavřince, byla vystavěna ve 12. až 14.století
v typicky janovském pruhovaném románsko-gotickém stylu, s kamennými portály a kombinací tmavé břidlice a
bílého mramoru. Chrámu dominují renesanční zvonice a kaple Jana Křtitele, kde je umístěna část ostatků světce,
jenž svého času pokřtil Ježíše Krista. V pokladnici katedrály prý ukrývají relikvie v podobě nádobí biblických
postav. A zázraky se tu děly i za 2.světové války, kdy chrám zasáhla bomba, která nevybuchla. Za katedrálou
jsme narazili na srdce světského života Janovské republiky, stanuli jsme před Dóžecím palácem. Ten se od
13.století opakovaně přestavoval podle dobového vkusu a finančních možností. Dnes má podobu z 18.století. Ta
pamatuje posledního, v pořadí 186., dóžete Giacoma Maria Brignole, jenž opustil úřad na příkaz Napoleona.
Dnes je budova využívána jako kulturní centrum města. Od Dóžecího paláce nás pohltil labyrint středověkých
uliček a jako historické milníky jsme míjeli stylově čistý románský kostel San Donato, románsko-gotický kostel
a klášter San Agostino, renesanční krytou studnu na náměstí Sarzano nebo středověké hradby ze 12.století.
Viděli jsme, že je Janov rozložen na úbočí příkrých svahů, kde některé čtvrtě propojují viadukty nebo tunely, a
přišli k jedné z nejpůsobivějších památek města, bráně Porta Soprana, která si dochovala podobu z poloviny
12.století. Přímo pod ní se krčí torzo románského kláštera Sant Andrea a vedle něj domek, kde se podle mínění
většiny odborné veřejnosti roku 1451 v rodině tkalce narodil Kryštof Kolumbus. Tady vyrůstal a začal snít o
dobrodružných plavbách. Než se mohl stát námořním kapitánem, musel projít školou života ve službách
janovské rodiny Centurionů, která obchodovala v prostoru od Černého moře až po Atlantik. A jako obchodní
zástupce této janovské firmy se dostal do portugalského mořeplaveckého prostředí na Madeiře. Podle vzoru
svého janovského předchůdce Lanzarotta Malocella, jenž roku 1336 v portugalských službách objevil kanárský
ostrov Lanzarote, se nejdřív obrátil na panovnický dvůr v Lisabonu. Tam však s plánem objevné cesty přes
Atlantik neuspěl a tak ho okolnosti donutili zamířit ke španělskému královskému páru. A v jeho službách doplul
12.října roku 1492 do Nového světa. Historikové berou toto datum jako zlom středověku do novověku, jednu
z nejdůležitějších událostí v dějinách lidstva. Při pohledu na skromný příbytek jsme význam osobnosti, která
v něm měla vyrůstat, ani nestačili docenit. Ale podobně jako Kolumbus objevením Ameriky přeplul do nové éry
dějin i my jsme hned za jeho domkem přeskočili ze středověku do nové doby, až na rozhraní 19. a 20.století.
Přišli jsme na hlavní janovské náměstí. To nese jméno a rukopis po regionálním politikovi a mecenáši - De
Ferrari. Prostranství nechybí budova opery Carlo Felice, obchodní burzy ani sídlo ligurské vlády. Ze
současnosti jsme se jednou postranní uličkou doslova propadli zpět do středověké historie, když jsme se ocitli na
náměstíčku San Matteo, svatého Matouše. To se jmenuje podle typicky pruhovaného románského kostelíka.
Přilehlé středověké paláce kdysi patřily nejvýznamnějšímu janovskému rodu Doriů. Z jejich klanu ve 13.století
pocházeli admirálové Oberto, pokořitel Pisy v bitvě Melorie, i Lamba, vítěz nad Benátkami v bitvě u Korčuly,
nebo Andrea Doria, jenž před 500 lety točil kolem nejen janovských dějin. Jako jeden z nejvýznamnějších
admirálů v italských dějinách porážel Turky v námořních válkách. Vymanil Janov ze závislosti na Francii a
z námořní republiky učinil oddaného spojence španělského krále. Tím zajistil Janovu alespoň formální
nezávislost. Sám reformoval ústavu státu. Pohřben je v kryptě kostela svatého Matouše. Praprapotomek Andrey
Dorii je italským komunistou a podobně jako jeho předek spravuje Janov, dnes jako starosta. Labyrintem uliček
jsme se od středověkých paláců janovské šlechty propletli až k jejím renesančním sídlům v Garibaldiho ulici.
Tam se v 16.století vyřádil renesanční architekt Galeazzo Alessi, když projektoval plejádu paláců nové doby a
nových boháčů. Zatímco ve středověku žily konkurující si rody v uzavřených čtvrtích, v renesanční éře se
přiblížily k sobě. Jejich sídla dnes slouží veřejnosti, jsou v nich umělecké galerie a jeden z nich plní funkci
radnice. Za tzv. Červeným palácem jsme odbočili k renesančnímu kostelu San Siro a podél něj se vrátili zpět do
přístavu. Tady na nás již čekala najatá loď a na její palubě jsme zamířili na Levantskou riviéru, jak se označuje
pobřeží jižně od Janova.
Levantská riviéra – na rozhraní Apenin a Ligurského moře
Po necelé hodině plavby jsme přistáli v Camogli, městečku s charakteristickými pastelovými až sedmipatrovými
domy, které mají svůj původ ještě ve středověku. Barevné domy se lepí na příkré zelené svahy a podobně jako
v jiných ligurských městech připomínají divadelní kulisy. Camogli je nejpůsobivějším místem v Golfo
Paradiso, Rajské zátoce. Zbytky středověké pevnosti Dragonara připomínají, že kdysi mělo město strategický
význam. V 18. a 19.století bylo důležitým přístavem pro plachetnice, kterých tu kotvily stovky. Z té doby
pochází i poslední přestavba původně románského kostela Santa Maria Assunta, Nanebevzetí Panny Marie.
Dnes je Camogli především turistickým letoviskem, o čemž jsme se mohli přesvědčit během odpolední pauzy na
oblázkové pláži.
Hned za Camogli vybíhá do moře zalesněný poloostrov Portofino. Ten se zvedá až do výše přes 600
metrů a pro nedotčenost přírody je chráněným přírodním parkem. Ve svém středu ukrývá zátoku, kterou
korunuje středověký klášter San Fruttuoso. Romanticky zasazená památka připomíná dobu, kdy se
Středomořím valila vlna arabských islámských vetřelců. Když se roku 713 Arabové zmocnili velké části
Pyrenejského poloostrova, snažili se mnozí křesťané zachránit vedle svého života i uctívané relikvie. A tak jeden
biskup vyzvedl ostatky svatého Fruttuosa a spolu s nimi plul k Apeninskému poloostrovu do bezpečí. Bouře ho
však donutila přistát v chráněné zátoce poloostrova Portofino. Uprchlík se zde rozhodl usadit a uložil sem i
ostatky svého nebeského spolucestujícího. Postupem doby zde vyrostl benediktýnský klášter. Ale ani ten se
v 10.století nevyhnul saracénskému útoku. Zhruba před tisíci lety se začalo se stavbou současného románského
komplexu. Ten si uchoval podobu z 11.století. Klášter se později dostal pod kontrolu janovské rodiny Doriů a
její nejslavnější představitel Andrea nechal v 16.století vystavět strážní věž, která měla hlídat stavbu a hroby
některých jeho předků před útoky pirátů. Jak jsme se během krátké zastávky mohli přesvědčit, dnes duchovní
atmosféru místa nenarušují nájezdy desperátů, ale invaze turistů, kteří sem více než za architekturou připlouvají
za tyrkysově zbarveným mořem. Málokdo tuší, že již téměř 60 let tu podmořský svět hlídá socha Krista. Pod
jejím dohledem jsme nastoupili na loď a podél břidlicových útesů zamířili k městečku, které se jmenuje stejně
jako celý poloostrov.
Letovisko Portofino má sice jen několik stovek stálých obyvatel, avšak jeho půvab a oblíbenost mezi
celebritami z něj dělají jedno z nejznámějších městeček celého ligurského pobřeží. Jak už napovídá překlad jeho
jména, tedy „Přístav na konci“, rozprostírá se městečko v hloubi zátoky, ve skrytu pohledu potenciálních
mořských vetřelců. Podobně jako v Camogli i tady lemují nábřeží výškové barevné domy, avšak ne tak vysoké.
Zato jachty, které kotví v přístavu, patří majitelům z těch nejvyšších pater sociálních žebříčků. Portofino je
oblíbené u herců, politiků, sportovců, miliardářů a dalších celebrit. Například britská princezna Diana se
zastavila v Portofinu jen krátce před svou tragickou nehodou. Celebrity objevily Portofino až ve druhé polovině
20.století. Ale britský konzul Brown si všiml jeho atraktivity již před 150 lety, kdy koupil středověký janovský
hrad a přestavěl ho na svou vilu, s panoramatickým výhledem na městečko a záliv. My jsme nezamířili na
návštěvu do Brownova hradu, ale spokojili se s výstupem ke kostelu San Giorgio, svatého Jiří, jenž se od
středověku vypíná na skále, která odděluje zátoku Portofina od otevřeného Ligurského moře. Janované do něj
kdysi ukryli relikvie svatého Jiří. Přestože byl chrám při bombardování za 2.světové války téměř zničen, dnes se
opět hrdě vypíná na vyvýšeném místě a poutníkům nabízí nezapomenutelný výhled na Portofino a okolní svahy,
jejichž zelená barva je výsledkem míchání odstínů z pinií, cypřišů, oliv a kaštanů.
A podél zelených svahů v zálivu Tigullio jsme v podvečer dopluli do města Santa Margherita. To se
jmenuje podle světice z východního Středomoří, jejíž ostatky se do Ligúrie dostaly už v raném středověku. My
jsme se s ní potkali již prostřednictvím sochy v přístavu. Její jméno nese i hlavní městský kostel, okázalá barokní
stavba z 18.století. Santa Margherita je živým městem s téměř 10tisíci obyvateli i mondénním letoviskem ve
stylu Francouzské riviéry. Její nábřeží lemují luxusní hotely z přelomu 19. a 20.století, alla Imperiál nebo
Miramare. Podobný ráz má také nedaleké město Rapallo, které jsme projížděli při cestě do hotelu. Pak jsme
najeli na dálnici, pohledem se rozloučili se zátokem Tigullio a zamířili do Toskánska.
Cesta Toskánskem
Poté, co jsme minuli město La Spezia, jsme opustili Ligúrii a projížděli Toskánskem. Za svými zády jsme
nechali Ligurské a přesunuli se k Tyrhénskému moři. Přejeli jsme ze severní do střední Itálie. Toskánsko je
plochou 23.000 km2 čtyřikrát větší než Ligúrie a patří mezi největší italské regiony. Jeho metropole Florencie
leží více než stovku kilometrů východně od naší trasy, stejně tak jako většina slavných historických měst tohoto
kraje. Zato jsme alespoň z dálnice mohli vidět slavné mramorové lomy u Carrary, kde získával materiál pro
své sochy i toskánský rodák Michelangelo Bounarroti. Siluetu našeho levého obzoru vytvářely Apuánské Alpy,
téměř 2.000 metrů vysoké partie Apenin. Pak jsme vjeli do nížiny největší toskánské řeky Arno. Její nánosy
zanesly pobřeží a tak řeka ústí do Tyrhénského moře o několik kilometrů dále než ve středověku, kdy do ní
vplouvaly válečné a obchodní galéry námořní republiky Pisy. Toto toskánské město má dnes více
vnitrozemský charakter než v době své největší slávy od 10. do 13.století, kdy bylo slavnou námořní velmocí, jež
ovládala většinou západoitalského pobřeží. Díky angažovanosti při křížových výpravách mělo své faktorie i na
Blízkém východě a v severní Africe. Připomínkou éry středověké republiky jsou katedrála, baptisterium a šikmá
věž, románské památky, které patří k neslavnějším turistický cílům celé Itálie. Jejich siluety jsme viděli, když
jsme Pisu míjeli. Při cestě do hotelu jsme si řekli, že Toskánsko dalo světu bankovnictví, šuplík, zmrzlinu, operu,
renesanční umění, spisovnou italštinu, plejádu umělců, pohádkového Pinocchia nebo skútr vespa. Všímali jsme
si, že na rozdíl od Ligúrie tady Apeniny nespadají příkře do moře, ale ztrácejí se v pobřežní rovině. Tu lemují
písečné pláže a dekorují piniové lesy. A jinak tomu není v typickém toskánském letovisku, Marina di Bibbona,
kde jsme se ubytovali.
Elba – největší toskánský ostrov
Z Marina di Bibbona je to autobusem co by kamenem dohodil do průmyslového přístavu Piombino. Město,
jehož jméno obsahuje italský výraz pro olovo, je ocelovým a chemickým centrem Toskánska. Desítky komínů
mu svým kouřem vytváří industriální clonu, která s cestovatelskou romantikou nemá nic společného. Proto jsme
co nejrychleji přestoupili na loď a vydali se na plavbu ke třetímu největšímu italskému ostrovu. 224 km2 velký
výřez toskánské krajiny je dnes idylickým místem, které již na svou průmyslovou minulost zapomnělo.
Připomínají ji jen zeměpisná jména. Samotný název ostrova je zkomoleným výrazem pro železo („ilva“). Pohoří,
kde se od starověku až po 20.století dobývala ruda, se dodnes nazývá Železné hory. Jejich až 500 metrů vysoká
hradba byla první partií Elby, kterou jsme spatřili. Asi po hodině plavby jsme přistáli v přístavu a ostrovní
metropoli Portoferraio, v překladu „Železném přístavu“. V tomto městě žije téměř polovina ze 30tisíc obyvatel
Elby. Až do poloviny 20.století bylo podobným průmyslovým centrem jako pevninské Piombino. Rozhodnutí
italské vlády neobnovovat na Elbě po bombardování za 2.světové války těžbu a výrobu železa nasměrovalo
ostrov k prosperitě z cestovního ruchu. Velkou část z jeho téměř 150 kilometrů dlouhého pobřeží zabírají písečné
pláže. Hornatá krajina, vinice a středověká městečka na kopcích dávají Elbě punc atraktivity toskánského
venkova. Pro mnohé cestovatele je však hlavním důvodem návštěvy ostrova putování po stopách Napoleona
Bonaparta, který tady od května roku 1814 strávil deset měsíců ve vyhnanství. Po porážkách v bitvách
s evropskými mocnostmi byl Napoleon donucen abdikovat. Váleční vítězové ho internovali na ostrově Elba. Pro
ambiciózního vládce velké části Evropy byl malý toskánský ostrov frustrací. Tu si zpočátku léčil reformami,
které jako ostrovní panovník zaváděl. Vydal novou ústavu, nařídil povinnou školní docházku a očkování dětí,
budoval cesty, zakládal vinice, zakázal vyhazování odpadků z oken. Pořádal audience i plesy pro smetánku a snil
o svém návratu do Francie. Napoleona si dodnes připomínají po celém ostrově. Vlajku, kterou Elba používá, prý
vymyslel sám francouzský císař. Její symboliku vysvětloval tak, že červený pruh představuje železitou půdu
ostrova a tři zlaté včely značí píli jeho třech hlavních přístavů. Když jsme busem stoupali po serpentinách ze
severního pobřeží na úpatí Monte Capanne a minuli středověké horské městečko Poggio, všimli jsme si
Napoleonova pramene, kde vyvěrá voda, jejíž pomocí si prý francouzský císař léčil močové cesty.
U městečka Marciana Alta, které bylo ve středověku metropolí ostrova, jsme z busu přeskočili do
košíků lanovky a vyjeli na 1.018 metrů vysoký vrcholek ostrova. Hora Monte Capanne nabízí výhled po celé
Elbě. Pod sebou jsme měli ostrovní zátoky, horské hřebeny, včetně slavné Magnetické hory (Monte Calamita) na
jihu nebo skalního výběžku Monte Enfola na severu. Tam podle legendy v mytických dobách přistáli řečtí
Argonauti s princeznou Medeiou. Od řeckých bájí jsme přešli k francouzské klasice, když jsme na jižním obzoru
spatřili kužel ostrova Montecristo (Monte Christo), kam Alexander Dumas poslal svého hrdinu Edmonda
Dantese pro poklad. Monte Christo leží 45 kilometrů jižně od Elby. Třikrát blíž se nachází plochý ostrov
Pianosa. Asi 50 kilometrů na západ jsme viděli siluetu Korsiky. Znovu jsme se vrátili k Napoleonovi, jenž se
tam roku 1769 narodil. Na vrcholu Monte Capanne jsme si uvědomili, že Elba není osamělým ostrovem, nýbrž
centrem Toskánského souostroví, do něhož patří i Capreia na severním obzoru. K ostrovům Giglio nebo
Gorgona jsme nedohlédli a museli si je představit ve své fantazii. Poté, co jsme se Napoleonským vládním
pohledem porozhlédli po Elbě, jsme sjeli do Marciany, sedli do busu a přejeli na pláž Procchio. Tady jsme na
francouzského vojevůdce narazili prostřednictvím jeho sestry Paoliny, která tu ráda provokovala místní prudérní
starousedlíky, když se koupala nahá. Napoleon sídlil ve městě Portoferraio, jehož prohlídku jsme si nechali na
závěr naší ostrovní exkurze. Portoferraio se na mapách světa objevilo až v 16.století, kdy Elbu ovládl toskánský
velkovévoda Cosimo I. Medicejský. Toho zaujala chráněná zátoka na severovýchodě ostrova. Spolu s novým
přístavem založil i pevnosti, které měly město chránit. Do moře dodnes vybíhá nenápadný hrádek Linguella, až
do výšky 90 metrů se vypíná Forte Falcone, Sokolí pevnost. Ta má natolik strategickou polohu, že si ji dodnes
drží armáda. Na druhém konci města se na půdorysu hvězdy zvedá pevnost Stella. Na svahu mezi oběma hrady
se jako hlediště řeckého amfiteátru rozprostírá historická část Portoferraia. Podél zdí renesanční pevnosti
Falcone jsme se vyšplhali nahoru a pak procházeli horní řadou divadla až k pevnosti Stella. Ještě před ní jsme
minuli vyhlídku na pláž Viste a Napoleonovu rezidenci Villa dei Mulini. Pro francouzského vládce byl vybrán
strategicky položený bývalý mlýn, jemuž přistavěli patro navíc s tanečním sálem a reprezentativními místnostmi.
Rezidence se v době naší návštěvy bohužel nacházela v rekonstrukci. A tak jsme museli vzít za vděk alespoň
návštěvě Napoleonova kostela Misericordia, jehož podoba se za posledních 200 let prakticky nezměnila.
Klasicistní kostel připomíná, že Napoleon i přes svůj komplikovaný vztah k papeži a církevnímu majetku zůstal
věřícím katolíkem. Každoročně v den Napoleonovy smrti 5.května se zde slouží smuteční mše. V sousedním
muzeu přechovávají některé Napoleonovy relikvie. Po schodech jsme sestoupili až k městské radnici,
nezajímavé stavbě z 19.století. A tak jsme rychle prošli renesanční branou Porta a Mare a ocitli se
v chráněném jachetním přístavu, který lemují barevné domy alla Ligúrie. Program v Toskánsku jsme tady
ukončili. Vrátili se do hotelu a následující den zamířili zpět do světa pitoreskních přímořských městeček.
Zátoka básníků na rozhraní moří
Za necelé dvě hodiny jsme se z toskánské Marina di Bibbona přesunuli zpět do Ligúrie. Když jsme překonali
koryto řeky Magro a pásmo pobřežních hor, ocitli jsme se u zátoky La Spezia, která je známá také pod jménem
Golfo dei Poeti, Záliv básníků. Téměř 5 kilometrů dlouhý a více než 3 kilometrů široký záliv patří k nejlepším
chráněným přístavům celého Středomoří. Není divu, že si jeho předností všiml i Napoleon a na začátku 19.století
zde nechal zřídit vojenský přístav. Ten byl za Italského království rozšířen o arzenál, velké zbrojní závody.
Zátoka byla opevněna a střežena více než 500 děly. Z malého městečka La Spezia se stalo centrum vojenského
průmyslu a rozrostlo se na druhé největší město Ligúrie. Dnes má téměř 100tisíc obyvatel, avšak chybí mu
historické památky. Jeho největší atrakcí je palmová promenáda, kde jsme vystoupili z busu a přesedli na loď.
Pluli jsme dobře opevněnou Zátokou básníků a vzpomínali na anglické romantiky Percy B. Shelleyho a
Lorda Byrona, kteří tu žili a tvořili na začátku 19.století. Pohybovali jsme se na rozhraní dvou moří. Zátoka ještě
patří Tyrhénskému moři. Avšak jakmile jsme projížděli průlivem mezi ostrovem Palmaria a italskou pevninou,
přiblížil jsme se k moři Ligurskému. To je ohraničeno pomyslnou čarou přes ostrůvky Tinetto, Tino a Palmaria
až ke skalisku San Pietro v Porto Venere. Přistávali jsme v městečku, které se už od antiky rozprostírá na
rozhraní dvou moří. Ve 2.století n.l. tu Římané vybudovali přístav a jako nebeskou ochránkyni mu vybrali
bohyni lásky a námořníků, Venuši. Město nazvali stylově Portus Venerum, Venušin přístav. A jméno přežilo i
přechod ke křesťanství, když pohanský chrám na útesu mezi dvěma moři nahradil kostel svatého Petra, San
Pietro. Ve středověku se města zmocnili Janované a náležitě ho opevnili. K přístavu se obrací výškové barevné
domy, jež mají středověký původ. Staré město dodnes zčásti obepínají hradby. Branou ze 12.století jsme
vstoupili do jeho útrob. Na hlavní uličce jsme ochutnali ligurskou specialitu, jež obohatila gastronomii celé
Itálie. Pesto je omáčka z bazalky, olivového oleje, piniových šišek a parmazánu. S ligurskou chutí na jazyku
jsme následně po schodech vystoupali ke kostelu San Lorenzo, svatého Vavřince, který byl vystavěn
v pruhovaném janovském středověkém stylu. Nese stejné jméno jako janovská katedrála a navíc na reliéfu nad
portálem ukazuje, kterak byl na roštu uškvařen svatý Vavřinec, patron chrámu. Nad městem se zvedá renesanční
janovská pevnost a několik torz větrných mlýnů. Přímo pod námi se otevřel výhled na divoké pobřeží
Ligurského moře, do nějž na skále vybíhá kostel svatého Petra ve stylu janovské gotiky 13.století. Stačilo
přimhouřit oči a představit si místo něj pohanský chrám bohyně lásky. K romantickému snění vybízí i skaliska
pod kostelem, kde se dříve nacházela jeskyně, u níž skočil do vody básník Byron, aby doplaval až ke svému
druhovi Schellyemu na druhé straně Zátoky básníků. Malebné Porto Venere pro nás bylo výchozím místem pro
plavbu podél národního parku Cinque terre.
Cinque terre – pět městeček na útesech Ligurského moře
Více než hodinu jsme se plavili podél národního parku Cinque terre, který je i přírodním a kulturním
dědictvím UNESCO. Jde o příkré pobřeží, kde skály přecházejí v terasovitá políčka a vinice. Na skalách nad
mořem jako hrozny vína visí pět rybářských městeček. Po staletí byla přístupná pouze z moře. Proto šlo o pět
prakticky nezávislých teritorií, zemí. Cinque terre lze přeložit jako „Pět zemí“. Ve starověku i raném středověku
tady bylo neobydlené nebo jen spoře osídlené pobřeží, bičované vlnami, větry a arabskými nájezdy. Teprve když
flotily námořních republik Pisy a Janova dokázaly zajistit pobřeží alespoň relativní bezpečí před piráty, vznikla
zde rybářská městečka, jejichž obyvatelé maximalizovali výnos ze zdánlivě nehostinné polohy. Své domy
vystavěli v ligurských pastelových barvách těsně na sebe, aby se jich co nejvíce vešlo do roklí a na úpatí
mořských útesů. Dokonce i rybářské loďky dodnes musí jejich majitelé vrstvit jednu na druhou, aby se na úzký
břeh všechny vešly. V příkrých svazích začali lidé rovnat terasovitá políčka, zakládat vinice, olivové háje a
visuté zahrady. Nebezpečí ze strany saracénských pirátů pominulo a naopak obyvatelé lidských hnízd na
nepřístupných skalách se začali příležitostně živit námořním loupením. Největší slávě se však těšilo místní víno.
Zmiňovali ho již italští humanisté jako Bocaccio nebo Petrarca. Tradice jeho výroby přežila dodnes. Mohli jsme
si všimnout, že se prodává pod značkou Cinque terre. Později se na místní víno zapomnělo. Evropa objevila
lokalitu až v 70.letech 19.století, když ji s civilizací spojila železnice.
Národní park Cinque terre měří na délku asi 15 kilometrů, z toho dvě třetiny protíná Sentiero Azzurro,
Modrá stezka, turistická cesta, která se šplhá až do výšky téměř 300 metrů a zdatní turisté ji zvládnou za jeden
den. Tedy, pokud je cesta zprovozněna. Kvůli sesuvům půdy jsou některé její úseky uzavřeny, včetně propagační
Via dell Amore, „Cesty lásky“. My pluli podél Cinque terre a postupně jsme si odškrtávali všech pět městeček:
Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso. Poslední jmenované je ze všech obcí plochou
největší. Jak jsme se po vylodění přesvědčili, skála ho dělí na dvě části. Té starší dominuje kostel Jana Křtitele
se středověkou zvonicí, nová čtvrť má nádraží a představuje zázemí pro největší pláž Cinque terre. Z Monterossa
jsme přejeli do největšího městečka podle počtu obyvatel. Zhruba 1.700 lidí se tísní v domech natěsnaných podél
rokliny, jejímž dnem kdysi protékal větší potok, italsky Riomaggiore. I tady je budova nádraží oddělena
tunelem od starého města, jemuž dominuje kostel Jana Křtitele. Na závěr jsme si nechali nejpůvabnější
z městeček Cinque terre. Vernazza má sice jen 900 stálých obyvatel, zato se může pochlubit zástupy turistů
z celého světa. Velmi populární je v USA nebo v Japonsku. Na přitažlivosti jí neubrala ani záplavová vlna vody,
bahna a kamení, která se 25.října roku 2011 prohnala její hlavní ulicí a zabila několik lidí. Podobně jako
Riomaggiore je i Vernazza vystavěna podél kaňonu, na jehož dně kdysi tekl potok. Navíc se však může
pochlubit přírodním přístavem, středověkou janovskou strážní věží a nejatraktivnějším kostelem celé oblasti.
Ten byl vystavěn v románském slohu 12.století, později barokně upraven a zvýrazněn osmibokou zvonicí. Je
zasvěcen svaté Margheritě a vchází se do něj netradičně z oltářní strany. Vernazzu obklopují terasovité vinice a
jejich sytá zelená barva vytváří harmonickou kulisu poslednímu místu, které jsme si na naší trase prohlíželi. Ještě
před soumrakem jsme nastoupili do vlaku, přejeli do La Spezie a pod dozrávajícími pomeranči a po více než
kilometr dlouhé pěší zóně zamířili k autobusu a s ním zpět do České republiky.
Pro CK Inter Zbiroh vypracoval: Michal Hrazdil