PF 2011 - Hnutí fokoláre ČR
Transkript
PF 2011 - Hnutí fokoláre ČR
12/2010 ROČNÍK 19 (13) PF 2011 Práce i společenství | 12 www.focolare.cz Rodiče a výchova |8 svoji zemi, být součástí nějaké komunity. V tomto smyslu hranice pomáhá definovat vlastní identitu. Na druhé straně ploty, zdi a hranice mají toho druhého, jiného a cizího zadržet mimo náš prostor. Poukazují na rozdíly a tím jitří konflikty a vyvolávají nepřátelství. Čím jich víc vybudujeme, tím bychom se měli cítit jistější, ale často je to naopak a náš pocit nejistoty a strachu roste. Je-li obtížné si představit, že by zrušení hranic samo o sobě vedlo k míru ve světě, můžeme si představovat prostupné hranice, které na- místo rozdělení umožní vzájemné vztahy. A dál doufat ve svět, kde je možné se setkávat. Náš malý domácí svár jsme pro tentokrát vyřešili formou hry. Koupili jsme v obchodě pro řemeslníky papírovou lepicí pásku a rozdělili jsme s ní čtvercový pokoj na tři díly, kde si každé dítě může rozmístit hračky a knihy, jak chce. Tato téměř neviditelná hranice vyznačená na podlaze všem vrátila klid a pořádek. Objevili jsme prostupné, přátelské hranice! Elena Granata Foto: M. a K. Broschovi O sobnostní rozdíly vyžadují vymezení prostorů a hranic, přátelství a sdílení si zase žádá společné prostory, otevřené dveře a zbourané zdi. Jak tyto dvě tendence skloubit? „Maminko, potřebujeme víc místa, chceme každý svůj pokoj!“ Moji tři andílci mi bez okolků sdělují, že už nejsou ochotni dělit se o jeden pokoj. Jejich požadavek mne zastihl nepřipravenou. Jako rodiče nemáme moc možností jak tento typ konfliktu rozumně vyřešit. Vymýšlet „domácí řád“ a pravidla chování, která by měla zabránit konfliktům, se mi zdálo dost formální. Určitě by šlo se snažit je přesvědčit, že naučit se vycházet se svými sourozenci bude jednou pro ně velké plus, až je život hodí do společnosti druhých, kde rozdíly mezi lidmi budou ještě patrnější. Ano, ale o to v podstatě jde stále, i když se o tom nemluví. Také bychom se s manželem mohli pustit do razantní přestavby, aby každé dítě mělo svůj pokojíček, svůj druhými nerušený, ohraničený prostor. Možná by šlo znovu promyslet celé vnitřní uspořádání domu, vzdát se pracovny a udělat z ní pokoj pro nejstaršího. Nápad, který už nějaký rok odkládám. Ale ani stavba nových zdí se mi nezdála být nejvhodnějším řešením. Tak jak to vyřešit? Jako obyčejná matka jsem se ocitla před jedním z nejpalčivějších problémů naší doby, který je ostatně obecným problémem lidí všech dob. Osobnostní rozdíly vyžadují vymezení prostorů a hranic, prožívat kvalitní mezilidské vztahy zase vyžaduje otevřené dveře a zbourané zdi, společné prostory pro přátelství a sdílení. Jak tyto dvě tendence skloubit? Člověk potřebuje určité hranice, životní prostor, kde by se cítil doma, mít Foto: archiv Soukromý prostor s prostupnou hranicí 12/2010 | Nové město | 3 ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ „Každý máme bez rozdílu svůj nezastupitelný úkol od Stvořitele,“ říkají manželé Josef a Emílie Mikuláškovi o dlouholeté péči o postiženou dceru Andrejku. Přijali ji do svého života jako Boží dar, který se později stal poutem celé rodiny. Máme ji v srdci P ro ro d i č e n e n í snadné doprovodit vlastní dítě na věčnost. Na pohřbu Andrejky jsem byla překvapena množstvím lidí, kteří se s ní přišli rozloučit, byla to jistě celá vesnice a mnozí další. Zřejmě jste měli s těmito lidmi pěkné vztahy. Můžete nám o tom říci něco více? „Jak každý ví, na vesnici nebo na malém městě si lidé vidí do talíře. Tím a nejen tím vznikají vztahy. Záleží na mně, koho v tom druhém vidím a také kým pro něj jsem. Je pravda, že maminka Míly měla na městském úřadě své postavení. Míla se tu narodila, a proto ji lidé, na rozdíl ode mne, také dobře znali. Musel jsem si tedy dobré vztahy vytvořit. Moji rodiče, přestože ve společenském žebříčku nic neznamenali, měli dobré jméno všude. Nosím jejich jméno a navíc o mně lidé vědí, že jsem křesťan a chodím do kostela. Ať chci nebo ne, jsem svým životem příkladem svým dětem a každému, s kým se potkám. Je otázka, jakým příkladem. Je to velmi těžký úkol, ale na světě nejsme jen kvůli tomu, že si to rodiče přáli. Každý máme bez rozdílu svůj nezastupitelný úkol od Stvořitele – Otce všech. Jak se říká, být ohněm, u kterého se každý rád ohřeje, nebo také lampou, která sice shoří, ale posvítí druhým. Je také pravda, že nás An- 4 | Nové město | 12/2010 Andrejka mezi svými, obklopená láskou. drejka ve Šlapanicích ´proslavila´ svým specifickým vztahem k druhým lidem. Například tím, že kdekoliv zazvonila s přáním, že s námi už žít nechce, aby to zařídili… Tímto způsobem nás poznali i v nemocnicích v Brně, protože si telefonem vytvářela vztahy i tam. Bylo by toho na knížku, to jen na vysvětlenou, ne k naší slávě. Lidé viděli naši snahu, a snad můžeme říct, že ji ocenili velkou účastí a porozuměním. Měli jsme a máme z toho radost, nejen kvůli Andrejce, ale i proto, že většina lidí má dobré srdce!“ Při pohřbu zazněla krásná slova vašeho bratra, Mons. Jiřího Mikuláška, generálního vikáře brněnské diecéze, která nám zprostředkovala pohled milujícího Boha na nemocné dítě a na jeho rodiče. Můžeme se dozvědět něco o vaší rodině, o tom, jak jste spolu s Andrejkou prožili těch 35 let? „Já bych začal odpovědí na jinou otázku, a sice co je to život. Dá se možná říct, že co člověk, to názor. Moje odpověď zní: Život je začátkem šťastného života v nebi! Přípravou na něj byl můj život s rodiči a sourozenci. Pokračováním bylo osobní setkání s těmi, které mi Bůh posílal do cesty, dobrými i nedobrými, lidmi pro mé povzbuzení, příklad, nebo pro poučení z chyb… Samozřejmě má můj život svá vlastní vítězství, prohry, pády, povstání – zkrátka je normální osobní křížovou cestou. Důležitými mezníky na této cestě bylo narození dcery Andrejky a syna Pepíka. Člověk se postupně musel zříkat všech plánů, přání, tužeb. Toho, co chtěl v životě dosáhnout a vykonat: postavení, vyššího vzdělání, kariéry, politické činnosti, skau- Andrejka Mikulášková tingu a podobně, ba i přátel, blahobytu – Míla třeba zaměstnání. Z domu jsem znal, co je to žít skromně; nejtěžší pro mě bylo přijmout a uvést do praxe ne mou, ale Boží vůli. Říct mu ano! Znamenalo to nejen pracovat za dva, ale i unést nepochopení, přehlížení, vypořádat se s tím, že na nás mohou druzí pohlížet jako na ty, kdo neumí vychovávat děti… Ani pro Mílu nebylo lehké zůstat doma. Také našemu Pepovi jsme mohli věnovat méně času než Andrejce. Byly to těžké chvíle. Dost mi v tom pomáhala slova maminky: ´Víš, Joži, ona vám otevře dveře.´ Nesmím zapomenout ani na hodné nadřízené v zaměstnání i ostatní ´pomocné anděly´. Poctivě musím říct, že to byly těžké roky, ba desetiletí, kdy jsme museli vyslechnout mnoho nespravedlivého, ale díky Boží milosti jsme úkol splnili. Díky tomu se náš vztah k Bohu stal velmi osobním.“ Jaké bylo Andrejčino postižení a jak je snášela? „Andrejka se narodila v sedmém měsíci těhotenství s částečnou obrnou mozku, která se věkem postupně zhoršovala. Od narození měla také skoliózu páteře. Nakonec zemřela na rakovinu jater. Největším problémem bylo, že si Ája uvědomovala svůj handicap, ale neuměla si s ním poradit. Jak jí třeba vysvětlit, že nemůže být maminkou – měla totiž velmi ráda malé děti. Jsme přesvědčeni, že to měla ještě těžší než my. S odstupem času člověk vidí, že nám vlastně dala dobrý příklad. Srdíčko měla hodné, laskavé! Myslela na ostatní, měla je ráda, snažila se omlouvat ty, kteří na ni neměli čas nebo jí pohrdali, či chtěli nutit ke ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ Fota: archiv rodiny Mikuláškovy svému, mnohdy falešnému obrazu života. Prostě nám chybí. My ji ale nemáme na fotografii na stěně. Ne! My ji máme v srdci. Byla pro nás Božím darem, poutem rodiny a je jím stále! Skoro každý člověk má strach z neznámého, ze smrti, ale my se máme na koho těšit. Pak to bude radostný život v lásce na věčnosti!“ A Pepa? „Dělá nám radost. Je ženatý a má devítiletou dceru Barborku. Pracuje v Moravské zemské knihovně v Brně a absolvoval i Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.“ Andrejka byla a je poutem rodiny. Jak jste poznali Ideál jednoty? Pomáhá vám spiritualita Hnutí fokoláre v každodenním životě? „To je snadná odpověď. Jednoho dne odpoledne u nás nečekaně zazvonil můj bratr Jiří (Mons. Mikulášek). Přestože byl a stále je plně vytíženým knězem, strávil u nás několik hodin vyprávěním o Díle Mariině, Chiaře… Ochotně a trpělivě odpověděl na různé otázky a s téměř stoprocentní jistotou, že souhlasíme, odjel. Během krátké doby jsme se díky němu seznámili s dalšími lidmi, s nimiž jsme se začali společně scházet. Bylo to na podzim roku 1978. Nejprve naše společenství vytvářelo osm až deset lidí, později nás bylo víc. Na druhou část otázky, zda nám spiritualita Hnutí pomáhá, odpovídám prostě ano! Uvedu dva příklady a opět se vrátím k Andrejce. Nejprve, když se její i naše křížová cesta blížila ke konci. Náhle zhubla na pouhých 34 kg. Z nemocnice se vrátila domů a péče o ni se stala už neunesitelnou a mnohaletý stres (35 let) dostoupil vrcholu. Vracel jsem se z práce a tu ´jako náhodou´ jsem se setkal s Markétou Povolnou, též z Hnutí fokoláre. Vzájemně jsme si ´vylili srdíčko´. Já byl skutečně už na dně. Bylo mi jasné, že je konec. Byl jsem předtím svědkem posledních chvil Míliny i mé maminky, kdy mě na jejich smrti skličoval nejen předobraz sama sebe… Byl jsem moc vděčný za to, že mě Markéta dokázala opravdově potěšit a povzbudit. Díky tomu jsem se dokázal ještě jednou zvednout, nezhroutit se pod tíhou kříže a v lednu stát pod křížem, totiž v nemocnici u umírající Andrejky. Opravdu nejtěžší je pochovávat vlastní dítě, je to jako ztratit kus sebe. Také při společném odchodu ke hrobu nás provázeli přátelé z fokoláre. Jednoduše řečeno – jako by nás v lásce k opuštěnému Ježíši provázela i sv. Veronika! Nyní něco jiného. Ve spo- lečenství si nejprve řekneme svoje radosti, úspěchy, starosti, žal. A téměř vždycky po přečtení Slova života najdeme odpověď, útěchu i na nevyslovené problémy.“ Před několika týdny jsme se viděli na setkání adherentů Hnutí na sv. Hostýně. Jak jste prožili toto setkání? „Předně musím říct, že to pro mne bylo (i pro moji maminku, která nosila s ostatními poutníky od úpatí Hostýna cihly na stavbu poutního domu) návratem na místo mých důležitých rozhodnutí. Například před vojnou jsem zde řešil, zda budu knězem či ženichem. Toto naše setkání Hnutí bych připodobnil k setkání velké Boží rodiny ve vzájemném přátelství, ano lásce! A to nejen žijících na světě, ale i těch v nebi. My jsme je ´viděli´ srdcem. Byla to ovšem i škola, řekněme, správného života, a to nejen slovně, ale i v praxi. Tolerance k sobě, k maličkým, slabým na těle, silným na duchu (paní na vozíčku), služba druhým při jídle, úklidu nádobí, prodeji, promítání a další neviditelné služby. Upřímně říkám, člověka to svádělo požádat: ´Pane, je nám tu s tebou dobře, udělejme tu tři stany.´ Nezbývá než říct – díky všem za všechno!“ Za rozhovor děkuje Marie Stehlíková KAŽDÝ LIDSKÝ ŽIVOT MÁ NESMÍRNOU CENU K dyž rodiče stojí nad novorozeným děťátkem, jsou plni očekávání. Těší se, jak ho postupně uvedou do života, počínaje prvními slůvky a krůčky, až po samostatnost dospělé lidské bytosti, schopné vzít vzácný dar života do vlastních rukou. Postupně se ukázalo, že Andrejka bude po celý život odkázána na pomoc druhých. Že bude stále po- třebovat někoho, kdo by nad ní bděl a doprovázel ji. Vyžadovalo to přizpůsobit tomu rytmus života rodiny, mnohé si odříct, zříct se svých představ a plánů. … Každý lidský život má nesmírnou cenu, protože je pozváním k nekonečnému štěstí v domově Božím. … Až jednou na věčnosti uvidíme všechny souvislosti, budeme nebeského Otce vděčně chválit nejen za to, co nám daroval, ale i za to, co na nás dopustil. Při pohledu na kříž a na to, v čem vlastně byl úspěch Ježíšova života, to nejsou zmarněná léta, ale naopak je to dobře investovaný čas, který se tím neztratil, ale získal trvalou hodnotu v bance Boží. (Z promluvy Mons. Jiřího Mikuláška při pohřbu Andrejky) 12/2010 | Nové město | 5 Foto: Giuseppe Distefano LIDÉ A UDÁLOSTI Nová papežská rada Tiskové středisko Apoštolského stolce zveřejnilo 12. října 2010 rozhodnutí Benedikta XVI. motu proprio (z vlastní iniciativy) Ubicumque et semper (Všude a vždy), kterým zřizuje Papežskou radu pro novou evangelizaci. 6 | Nové město | 12/2010 úsilí o novou evangelizaci je nutné „pro mnoho lidí, kteří sice byli pokřtěni, ale vůbec nežijí křesťansky, dále pro prosté lidi, kteří sice mají určitou víru, ale neznají dobře její základní pravdy, nebo pro vzdělance, kteří cítí potřebu poznat Krista jinak, než jak je tomu učili v dětství, a nepochybně pro řadu dalších lidí“.1 Velkou pozornost věnoval této problematice podle papežova listu i Jan Pavel II., který velmi často hovořil o „nové evangelizaci“ a učinil z ní jedno z důležitých témat svého rozsáhlého učení. I když se zaměříme pouze na Evropu, uvidíme, že situace v každé zemi je poněkud odlišná. „Hovořit o ´nové evangelizaci´“, napsal papež, „neznamená, že je třeba vypracovat jediné pravidlo, které by bylo vhodné za všech okolností.“ Be- nedikt XVI. se v listu odvolává také na svoji první encykliku Deus caritas est: „Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření.“2 Podobně v kořenech každé evangelizace není lidská strategie šíření evangelia, ale touha sdílet nesmírný dar, který nám Bůh chtěl dát tím, že nám dává účast na svém vlastním životě.“ Takovou zkušenost ale může druhým zprostředkovat podle papeže ten, kdo sám s Bohem takovou hlubokou zkušenost prožívá. V tomto kontextu mohou svoji roli v církvi sehrát právě nová hnutí tak, jak to Benedikt XVI. zdůraznil ve své řeči k biskupům v Birminghamu: „Mnohá Foto: Pietro Toscani B enedikt XVI. hovořil o jejím zamýšleném ustanovení již ve své homilii v bazilice sv. Pavla za hradbami dne 28. června 2010, v předvečer slavnosti sv. Petra a Pavla, i při setkání s biskupy Anglie, Skotska a Walesu v září tohoto roku. 30. června Svatý stolec oficiálně zveřejnil jméno předsedy této rady. Stal se jím arcibiskup Salvatore Rino Fisichella, do té doby předseda Papežské akademie pro život. Důvod vzniku nové papežské rady vysvětlil Benedikt XVI. právě ve své homilii v předvečer svátku sv. Petra a Pavla: „Na světě existují oblasti, které stále čekají na první evangelizaci, jiné už jí prošly, potřebují ale její prohloubení. Někde evangelium sice už dávno zapustilo kořeny a umožnilo vznik křesťanské tradice, ale sekularizace způsobila díky složitému vývoji během posledních staletí vážnou krizi smyslu křesťanské víry a příslušnosti k církvi. Proto jsem se rozhodl vytvořit novou papežskou radu, jejímž základním úkolem bude prosazovat novou evangelizaci v zemích, kde už jednou byla zvěst víry hlásána a církve tam byly dávno založeny. Tyto země ale nyní prožívají postupnou sekularizaci a určitý druh ´zatemnění smyslu pro Boha´ a představují výzvu, jak odpovídajícími prostředky znovu předkládat nepomíjivé pravdy Kristova evangelia.“ Podle papežova listu není potřeba nové evangelizace novinkou a byla už velkým tématem i jeho předchůdců. Jak uvádí, Pavel VI. hovořil o tom, že Zakladatel Neokatechumenátní cesty s Janem Pavlem II. Speyer 1999: Představitelé církevních hnutí se sešli ke vzájemné spolupráci. Druhý zleva kard. S. Rylko, předseda Papežské rady pro laiky. Foto: G. Distefano, D. Salmaso LIDÉ A UDÁLOSTI Církevní hnutí mají pro novou evangelizaci zvláštní charisma. střetům s modernou dnes opět ve Španělsku dochází. Pro budoucnost víry a jejího setkání – nikoliv střetu – s laicismem má ústřední postavení právě španělská kultura. V tomto smyslu jsem tedy při ustanovení zmíněné papežské rady měl na mysli velké západní země, ale zejména Španělsko.“ Jak si papež a předseda rady uvědomují, je nutné si opětovně klást otázku, proč lidé odcházejí z církve, zda se jedná jen o nezájem moderního člověka, který se zabývá především sám sebou a svým pozemským úspěchem či neúspěchem a rychlá, uspěchaná doba s mnoha smyslovými podněty mu už nedává prostor a chuť zastavit se a tázat se po smyslu života a smrti. Na tuto otázku, která je velkou bolestí naší doby i nebezpečím pro náš kontinent, bude rada muset najít odpověď, ale je to otázka také pro každého věřícího člověka. Věřme, že činnost rady přinese zajímavé impulzy do misijní činnosti, do každodenní praxe, hledání nových způsobů péče o nováčky v církvi, prohloubení ekumenického dialogu v lásce a vzájemném pochopení a odvahu k novým pohledům na životní zkušenost lidí mimo církev a její přijímání jako výchozího bodu při hlásání radostné zvěsti evangelia. Zdeňka Růžičková 1. Pavel VI. Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi. 2. Benedikt XVI. Encyklika o křesťanské lásce Deus caritas est. Foto: Petr Křivánek nová církevní hnutí mají pro evangelizaci zvláštní charisma a jsem přesvědčen, že budete nadále hledat vhodný a účinný způsob, jak je zapojit do misijního poslání církve.“ Při své listopadové cestě do Španělska odpověděl Benedikt XVI. na tiskové konferenci v letadle mimo jiné i na otázku týkající se Papežské rady pro novou evangelizaci. Zmínil v ní i Českou republiku. „Při založení této rady jsem myslel na celý svět, i když nově přemýšlet v kontextu Písma, teologie, je všeobecně obtížné. Ale samozřejmě existoval nějaký podnět, a tím byl západní svět se svým sekularismem, svým laicismem a s vírou, která, má-li pokračovat, potřebuje obnovit, aby mohla reagovat na dnešní výzvy laicismu. V jednotlivých velkých zemích Západu se však tento problém projevuje rozdílně. Podnikli jsme například cesty do Francie, do České republiky, do Spojeného království, a tam všude se tento problém vyskytuje, ale způsobem, který je pro každou zemi podle jejích dějin rozdílný. A totéž velmi silně platí i pro Španělsko. Španělsko vždy bylo ´původní´ zemí víry. Musíme si uvědomit, že k obnově katolictví došlo v době moderny především díky Španělsku. Postavy jako sv. Ignác z Loyoly, svatá Terezie z Avily a svatý Jan od Kříže reálně obnovily katolictví, formovaly rysy moderního katolictví. Zároveň je ale pravda, že ve Španělsku také vznikl laicismus, antiklerikalismus, silný a agresivní sekularismus, které se projevily ve třicátých letech minulého století. A k těmto velmi živým střetům s vírou a navíc ještě ke 12/2010 | Nové město | 7 Foto: PRNewsFoto RODINA Rodiče a výchova Jsem otec a připadá mi, že nejsem schopný vychovávat své děti i přesto, že jsem absolvoval mnoho různých kurzů. Co byste mi poradili? L. C. 8 | Nové město | 12/2010 sah, ideály, kvůli kterým stojí za to žít: nesobeckou lásku, obětavost, odvahu, věrnost, upřímnost. Výchova neznamená pouhý dril pravidel chování, o jehož hlubším smyslu dítě nic neví. Sdělujme dětem, v co věříme, a dosvědčujme to svým životem. Problém výchovy není problém dětí, ale problém dospělých. Sdílejme s dětmi jejich obtíže a sdělujme jim svoje myšlenky, zkušenosti a hlavně vztah k Pravdě. Pak je oprávněná naděje, že tato Pravda do nich vstoupí a bude je vždy provázet, i když my už tu nebudeme. Ezio Aceti Sourozenecké hádky „Moje děti (5, 7, 10 let) se spolu často hádají i kvůli každé maličkosti. Můžeme tomu nějak zabránit? Co děFoto: Riccardo Bosi M noho rodičů v dnešní pluralitní a složité společenské situaci zažívá při výchově dětí pocit bezradnosti a neschopnosti. Ve vztahu k dětem se často chybuje, zvláště tehdy, když se rodiče neovládnou a reagují agresivně. Díky tomu je pak pronásledují pocity viny, smutku a nedostatečnosti, které dál zpochybňují jejich roli otců a matek. Z toho důvodu zažívají i chvíle zvláštní nejistoty a cítí se, jako by byli na vše sami. Okolní společnost jim v tom nepomáhá, naopak tyto pocity nedostatečnosti mnohdy ještě zesiluje, jestliže se zveřejňují případy rodičovského selhání a rodiče se představují jako kruté a bezcitné osoby. Oddělíme-li od tohoto tématu skutečné kriminální případy týrání svěřených dětí a povrchní mediální nazírání na výchovu, můžeme se na tuto problematiku podívat z jiného úhlu pohledu. Selhání a výchovným chybám se v našem výchovném snažení vyhnout nedokážeme. Půjde o to, jak se s nimi dokážeme vypořádat. Pokud nás, i když jen na čas, ochromí a my nedokážeme najít východisko a pokračujeme ve starých kolejích, může to časem znamenat slepou uličku a ještě hlubší pocity nedostatečnosti. I ve výchově, tak jako obecně v jakýchkoli vztazích, nám pomáhá k pozitivnímu posunu a postupnému růstu metoda nových začátků. Začínat stále znovu. Jestliže se nám nevede, obracet se s novou důvěrou na svůj protějšek, bez opakování chyb vedoucích k destrukci vztahů a zatvrzelosti. Budeme-li to dělat s odvahou, trpělivostí a opakovaně, můžeme doufat, že se pokaždé o něco více s dětmi sblížíme a posuneme směrem k dobru. Výchova by neměla postrádat pře- RODINA Foto: archiv lat pro to, aby mezi nimi byly nejen dobré vztahy v dětství, ale i jednou, až dospějí?“ L. R. D ůležité je, aby se na vytváření klidného domácího ovzduší, otevřenosti jednoho vůči druhým, sdílení a naslouchání podíleli v prvé řadě rodiče. Mělo by tomu tak být mezi otcem a matkou, aby především oni byli vzory svým dětem. Jestliže například někdo přijde nečekaně na návštěvu ve chvíli, kdy se to rodičům vůbec nehodí, měly by děti vidět, jak se snaží návštěvu i v nejméně vhodnou chvíli, kdy jsou třeba navíc unaveni, vlídně a srdečně přijmout. Teprve pak mohou rodiče pravdivě dávat svým dětem rady typu: „Víš, dnes má Lukáš hodně úkolů, tak trochu ztlum televizi, aby se mohl učit.“ Výchova dětí často rodiče donutí k vlastnímu růstu. I přes veškeré úsilí rodičů však rivalita mezi sourozenci přetrvává a je v určitém smyslu i normální. Má na to vliv pořadí narození či věkový rozdíl mezi dětmi. Děti se teprve musí naučit respektovat jinakost, že rodiče třeba kladou podle věku nebo ještě z dalších, pro děti zatím nesrozumitelných důvodů na sourozence rozdílné požadavky. Že nemusí platit „stejná“ spravedlnost, že slabší vyžaduje ohleduplnost a určité povahové rysy jiné výchovné zásahy. I v tom jsou rodiče svým chováním v širším okolí svým dětem příkladem. Rodiče by měli upustit od srovnávání typu: „Vidíš, jak se bráška učí?“ Vytvářejí jen další napětí, právě proto, že děti nejsou stejné. Každé má jiné obdarování, které musí rodiče rozpoznat a respektovat. Také se ale někdy může stát, že je hádka mezi dětmi způsobem, jak přilákat naši pozornost. Zde je třeba umět tento skrytý význam rozpoznat. Rodiče by si měli zvyknout vést děti odmalička k tomu, aby byly všímavé, obětavé, viděly potřeby druhých a dokázaly se dělit. Tomu může napomáhat i zapojení celé rodiny do takto zaměřené společenské iniciativy. Rodiče někdy ze spěchu nedají dětem prostor, aby se společně s nimi podílely na nějaké práci. Budou-li trpěliví, rozdělí-li úkoly a nechají-li děti pracovat, ty je možná překvapí tím, že pro ně není až tak obtížné smysluplně spolupracovat. Giovanna Pieroni Jako babička bych se snažila dceři poradit, aby televizi vypnula. Jde o klidné, hlukem nerušené rodinné prostředí, které nikoho v jeho činnosti neomezuje a umožňuje mu plně se soustředit na tu vlastní. Maria Rosa Pagliari Umět žít a spolupracovat s druhými Televize jako zvuková kulisa „Moje dcera je matka dvou dětí ve věku rok a půl a čtyři roky. Často když k nim přijdu na návštěvu, mají děti zapnutou televizi. Může mít televize nějaký vliv na takhle malé děti?“ F. I. Průzkumy v domácnostech s malými dětmi dokázaly, že televize jsou někdy zapnuté během dne až osm hodin. Mnoho rodičů si myslí, že když jsou děti malé, nemají z programů pro dospělé rozum a že zvuky a obrazy v televizi příliš nevnímají. Studie na padesáti dětech od 12 do 36 měsíců ukázala, že pokud je v pokoji, kde si děti hrají, zapnutá televize, děti se na ni při hře často dívají (27x za půl hodiny ve 12 měsících věku, 26x ve 24 měsících, 17x v 36 měsících). Časté pohledy na televizi (asi 3,27 sekund dlouhé) ruší jejich hru. Čím jsou děti menší, tím je to ruší více. Dítě, které se podívá na obrazovku byť jen na malou chvilku, zapomene, na co si hrálo a nedokáže na hru bez obtíží navázat anebo musí začít novou hru. Nepodporuje se tím jeho schopnost soustředění, ale naopak vede ke zvyku nedávat pozor. Chtějí-li tedy rodiče dítě naučit (nejen pro výuku ve škole) soustředěné pozornosti, neměli by ho u zapnuté televize nechávat. „Na dovolené jsem byla svědkem marných snah jednoho malého dítěte, aby si s ním hrály dvě cizí starší děti. Ty ho opakovaně odmítaly a jejich rodiče nijak nezasáhli. Nevede netečnost rodičů ke špatnému postoji dětí? Jací lidé z nich jednou vyrostou, nenaučí-li se v dětství vstřícnosti vůči druhým, kteří pro ně nejsou až tak atraktivní?“ D. C. Ano, je to tak, protože u dětí i u rodičů to jsou postoje, které neberou ohled na city a potřeby druhého. To, co vás mrzelo nejvíce, jak jste mi vysvětlila v dopise, bylo to, že rodiče nezasáhli a neusnadnili cizímu dítěti navázat s jejich dětmi vztah. Zůstali nevšímaví a nevyužili příležitost ukázat svým dětem, jak se navazuje přátelství a že navázaný vztah pro ně může být zajímavý i tehdy, když si to dopředu nemyslí. Dospělí mají možnost zasahovat do konfliktů dětí a nabízet jim jednoduché a hravé návody, kterými se mohou smířit a více sblížit. Tito rodiče nejen ignorovali chování svých dětí, které nebyly ochotné se zabývat mladším dítětem, ale dokonce je v tom podporovali (když dítěti řekli, aby odešlo ze záběru, když se jejich děti fotografovaly), takže ho ještě víc utvrdili, jak je nežádoucí. Připadá mi to jako promarněná výchovná příležitost, jak v dětech podpořit jejich sociální dovednosti. Nejde o to z nich vychovat neuvažující dobráky, kteří nikoho neumí odmítnout, ale o to zachycovat okamžiky, v nichž je možné naučit děti, že být na chvíli v kůži druhých, zvláště těch slabších, jim pomůže vyrůst ve flexibilnější a inteligentnější lidi, méně zatížené impulsivním chováním a sobectvím. Maddalena Triggiano Petrillo 12/2010 | Nové město | 9 SPIRITUALITA JEDNOTY To, co hledáš, existuje Je to on, sestřičko, můj i tvůj Bůh, který mezi námi vytvořil společné pouto, silnější než smrt, které se nikdy nezničí – tak jako jeho duch, nesmírný, nekonečný, nejsladší, pevný a nesmrtelný jako láska Boží! Je to Láska, která z nás dělá sestry! Je to Láska, která nás povolala k lásce! Je to Láska, která hluboce promluvila v našich srdcích a řekla nám: „Podívej se kolem sebe, všechno na světě pomíjí. Každý den má svůj večer, který záhy přichází. Každý život má svůj konec a brzy přijde také konec tvého života. Ale nezoufej si – Červen 1944 ano, všechno pomíjí, protože nic z toho, co rahá sestřičko v nesmírné Lás- vidíš a co miluješ, ti není určeno věčně! ce Boží! Všechno pomíjí, avšak nezanechává za Poslechni si, prosím, hlas sebou pouze lítost, ale i novou naději!“ tohoto malého srdce! I ty jsi Proto si nezoufej. Tvá ustavičná naděbyla, tak jako já, oslněna září je, která překračuje hranice života, ti říká: Chiara Ideálu, v němž je všechno za- Lubichová „Ano, to co hledáš, existuje. V tvém srdci v Douale sjeněkterými hrnuto a který všechno převynekonečná a nesmrtelná touha. Naděprůkopníky šuje: nekonečnou láskou Boží. je,Hnutí která neumírá, víra, která přemáhá Poté, co zůstala Chiara sama v Tridentu, sílil v jejím srdci stále více jediný plamen – Bůh. Proto onen měsíc nazvala měsícem „Ohně“. V tomto dopise v mnoha obměnách skloňuje jediné slovo – láska. Znění dopisu připomíná, co Chiara napsala o tomto období: „Napsat z poslušnosti asi čtyřiceti neznámým lidem dopis s pozváním bylo počátkem oné výměny dopisů, které se staly prvním poutem mezi členy rodícího se Hnutí.“1 fokoláre v Africe, červen 1965. Foto: archiv C. S. Chiara audiovisivi D temnoty smrti a která je světlem těm, kdo věří. Ty nedoufáš, nevěříš nadarmo! Ne nadarmo!“ Ty doufáš, věříš, abys milovala. To je tvá budoucnost, tvá přítomnost, tvá minulost. Vše je shrnuto v jediném slově: láska! Vždy jsi milovala. Život je neustálým objevováním tužeb lásky, které se rodí v hloubi srdce. Vždy jsi milovala! Ale milovala jsi příliš špatně! Milovala jsi to, co umírá a je prázdné, a v srdci ti zbyla jen prázdnota. Miluj to, co neumírá! Miluj toho, který je Láska! Miluj toho, který se bude na sklonku tvého života dívat jen na tvé malé srdce. A ty budeš v tomto okamžiku s ním sama. Kdo bude mít srdce plné marnosti, bude strašlivě nešťastný. A nesmírně šťastný bude ten, jehož srdce bude vrchovatě naplněné nekonečnou Boží láskou! Sestřičko, naslouchej, prosím, tak jako Chaiara Lubichová v Recife (Brazílie), 30. dubna 1965. 10 | Nové město | 12/2010 CITADELA Práce i společenství Fota: Marie Šeborová Jedna z prvních sobot v měsíci tohoto roku se chýlí ke konci. Karolína, Dominik a Filip se vrací spokojeně domů. Prožili v citadele s rodiči pěkný den. T ak jako každý měsíc i dnes se zde sešla pestrá, i když nepříliš početná skupinka lidí, aby přiložili ruku k dílu a pomohli s prací kolem citadely. Vždyť má-li citadela být tím, čím být má, měla by oslovovat i svým pěkně upraveným, harmonickým prostředím. Kateřina Hájková, maminka tří statečných sourozenců, k tomu říká: „Je to docela fajn i pro celou rodinu. Děti jsou spokojené. Je sice pravda, že moc práce se s nimi udělat nedá, chvíli jsme sbírali jablka, děti si pak hrály a já pomáhala v kuchyni. Ale prožili jsme jako rodina den společně a tatínek odvedl kus mužské práce.“ Marie a František Musterovi, kteří jsou až z Chotěboře z Vysočiny, rádi – je-li to jen trochu možné – na pracovní soboty v citadele přijedou. „Umožňuje nám to prožít chvíle ve společenství, které nám v našem městě chybí,“ hodnotí prožitý den Marie. „Kolikrát se mi nechtělo jet, vždyť doma je práce dost, ale nikdy jsem nelitovala. Často se setkáme s lidmi, kteří nás opravdu něčím obohatí.“ Marie Šeborová, která se rozvoji citadely věnuje od samého počátku, ke společné práci dodává: „Práce je hodně a různého druhu, ale sejde se nás většinou málo, a tak stíháme dělat jen to nejnutnější a ostatní jsme nuceni odložit. O to větší vděčnost bych chtěla vyjádřit těm, kteří během 12 | Nové město | 12/2010 V prvních letech citadely. let jakkoli přispěli svýma ochotnýma rukama, či nám pro naše dílo vyprošují Boží požehnání. Hodně práce je spojené s údržbou rozsáhlé zahrady, v létě se stříhají keře, část se jich podařilo omladit, část na omlazení ještě čeká. Zároveň ale není jediným výsledkem dobře vykonaná práce a upravené prostředí. Společné dílo nás odměňuje ještě něčím navíc: růstem našeho společenství a prohloubenými vztahy mezi námi. Do programu míváme zahrnutou i možnost společné účasti na mši svaté. Snažíme se dobře využít každou společnou chvíli, a tak si třeba během přestávky na oběd přečteme Slovo života. Často dojde i na hlubokou výměnu zkušeností.“ Ludmila Šturmová SPOLEČNĚ V CITADELE Budovat citadelu i společenství jsou srdečně zváni všichni – vždy první sobotu v měsíci (kromě ledna a února). Kontakt: Marie Šeborová: 606 727 485, Jiří Nastuneak: 777 754 380. Při společné práci roste i společenství. I. 1. G. Roschini, Il mistero di Maria considerato alla luce del mistero di Cristo e della Chiesa, Roma 1973, s. 112. 2. C. Lubich, Maria fiore dell’umanità, in Nuova Umanità, XVIII (1996/1), 103, s. 16–17. 3. Srov. např. P. Foresi, Fare filosofia, in Nuova Umanità, XXIII (2001/1), 133, s. 23–30; týž, L’oggetto della filosofia, in Nuova Umanità, XXIV (2002/6), 144, s. 721–726. I V. R Svoboda, stvoření a Maria Podněty k filozofické reflexi Škola Abba ád bych věnoval tyto úvahy pojmu svoboda. Pochopímeli svobodu, máme podle mého názoru dobrý základ, abychom pochopili, kým člověk opravdu je, jaký smysl má jeho život a jaký smysl má veškeré stvoření. Na úvod ocitujme úryvek z knihy Genesis, který je ve své lapidární stručnosti neobyčejně významově hutný: „I řekl Bůh: ´Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.´“ (Gn 1,26) Když Bůh takto stvořil člověka, umístil ho do ráje plného rozkoší, aby člověk mohl zakusit, jaké to je moci být jako Bůh. Aby to však bylo možné, musel mít člověk jako tvor také možnost vzepřít se Bohu, musel tedy mít možnost zakusit to i negativně. A ke vzpouře člověka fakticky došlo. „I řekl Hospodin Bůh: ´Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé.´“ (Gn 3,22) Člověk se tedy stal „jedním z nás“, protože zakusil svobodu, čili možnost vztahu s Bohem, která se v člověku jako tvoru projevila rovněž vzpourou a nikoli láskou, oddálením a nikoli návratem k Bohu. A jelikož je Bůh nekonečným cílem veškerého lidského konání, jakýkoli lidský čin, ať už směrem k Bohu či proti němu, má díky tomuto faktu nekonečnou hodnotu. Pokusme se však hlouběji pochopit, co to znamená být jako Bůh. Všeobecně se má za to, že to spočívá ve faktu, že je člověk nadán duchem, který ho činí nesmrtelným, a protože je člověk obdařen rozumem, je schopen chtít a milovat. Podobné odpovědi nepovažuji za vyčerpávající; hledíme-li na Trojjediného Boha, otevírají se nám další, širší a hlubší dimenze chápání této skutečnosti. Bůh je Otec, který se zcela dává Synu, a ten se zase zcela dává Otci. Jejich vzájemná láska – vztah, který je spojuje – je Duch Svatý. Být podobný Bohu znamená tedy prožívat spolu s ním tuto trojiční dynamiku. My, stejně jako všechna ostatní stvoření, jsme Bohem povoláni k bytí, podobně jako je k bytí povolán Syn Otcem. A právě proto, že jsme jeho tvorové, máme sklon se k Bohu vracet v láskyplném vztahu. je dosaženo plného sjednocení lásky a rozumu, a tím je dosaženo i vrcholu filozofie. Díky rozumu tedy mohu vnímat bytí, a mohu ho vnímat velmi hluboce, přestože půjde vždy o nedokonalé vnímání. Úkolem myšlení je projasnit a vyslovit toto vnímání pomocí diskurzivního myšlení, díky němuž lze vnímané bytí představit v tomto světě. Ve skutečnosti se ovšem stává, že tento racionální proces nakonec omezuje samotnou vnímanou skutečnost, případně rozbíjí jednotu rozumové intuice. Tím se jen potvrzuje naše přesvědčení, že rozumová činnost je pouze užitečným prostředkem poznání, jehož cílem je dospět k Moudrosti a k Pravdě, a že tedy rozumová činnost není nejvyšší ani poslední formou poznání. Žena má častěji sklon k intuitivnímu používání rozumu, díky němuž vnímá bytí v jeho pravdě, a tento způsob poznání je jakoby její přirozeností, poněvadž žena je povolána k tomu, aby přinášela život skrze rození. Muž má zase spíše sklon k racionalitě. To vše má svůj význam pro filozofii, jejíž pravdivost je ovlivněna tím, zda je zachyceno bytí věcí, anebo zda se o něm pouze hovoří, a též tím, zda se o něm hovoří způsobem, který odpovídá tomu, co bylo nahlédnuto, anebo zda se řeč od bytí odpoutává a stává se planým rozumováním. Když se podíváme do dějin filozofie, opravdu zjistíme, že na konci středověku sice filozofie začíná důkladně racionálně prohlubovat základní filozofické otázky, ale že zároveň postupně opouští ono nejhlubší chápání bytí, které je jejím životodárným zdrojem. Z jakého důvodu se to děje? Podle mého názoru je to dáno tím, že se na Západě opomíjela přítomnost Marie. Nemám přitom na mysli pouze její duchovní přítomnost, a už vůbec ne – v přeneseném smyslu – ženskou přítomnost, byť mnoho žen v dějinách filozofie nepotkáváme. Mám spíše na mysli metafyzickou mariánskou přítomnost, která je – podle mého názoru – jediná schopná umožnit spojení slova se skutečností. Jsem proto přesvědčen, že tato přítomnost takové myšlení, které nemá bytí v sobě a které stojí mimo bytí, opět vrátí k životu, k bytí a ke skutečnosti. A tento proces bude mít podobu návratu ke spojení myšlení s existencí, čili návratu ke skutečnému filozofování. Toto je podle mého mínění specifický mariánský přínos, který je svěřen zejména ženě. Pasquale Foresi TEOLOGIE JEDNOTY 12/2010 | Nové město | 13 ČLOVĚK TEOLOGIE V DNEŠNÍ JEDNOTY DOBĚ Z Marie, z ženy par excellence, se tedy zrodil Ježíš, Bohočlověk. Odtud musíme vyjít a chápat z hlediska Trojice biblickou pravdu o ontologickém vztahu mezi mužem a ženou, která je základem pravé a hluboké rovnosti i rozdílnosti obou. Radikálně se nám zde obrací běžný způsob chápání údajné nadřazenosti muže, kterou by mohlo naznačovat starozákonní vyprávění o stvoření ženy (srov. Gn 2,21–23). Eva se rodí z Adama, žena z muže, a v jistém smyslu je méně než on; avšak přestože je žena méně než muž, je schopna – a uskutečňuje tak ve stvoření metafyzický princip, že základem plnosti je prázdnota – rodit muže, a tím je mu nadřazena. Proč je tedy žena podřazena muži? Protože je mu nadřazena. A proč je muž nadřazen ženě? Protože je jí podřazen. Boží Slovo, vtělené v Ježíši, přijímá do sebe veškeré stvoření a celé lidstvo – byť od něj zůstává zároveň i odlišeno – takže i Maria je v Ježíši zahrnuta. Jelikož se však Ježíš narodil z Marie, Maria je mu jistým způsobem nadřazena, jakkoli je to Ježíš, kdo ji takovou učinil, když si ji vyvolil jako svou matku, jako Bohorodičku. III. Mariolog Roschini píše: „Zatímco ve všech ostatních případech mateřství existuje matka před synem a dává život synu, v případě mateřství Marie ve vztahu ke Kristu je to Syn, který jako Bůh existuje před matkou (…). Božská Osoba Syna, která existuje od věčnosti, si pro sebe vybírá matku – což je zcela jedinečné! (…) – a dává se jí jako Syn, aby mu ona dala lidskou přirozenost; Maria svobodně přijímá toto vyvolení a dává se Synovi – což je opět jedinečné – jako matka!“1 Ježíš a Maria jsou tedy dvě od sebe neoddělitelné skutečnosti. Pokud na nich máme účast, uskutečňujeme přítomnost Boha v nás, která je přítomností nás v Bohu. Být v Bohu totiž znamená být schopni ho plodit – tak jako Maria zplodila Ježíše – odpovídat láskou na jeho lásku trojičním způsobem, díky čemuž získáváme plnou účast na Božím životě. Jak jsme již řekli, tuto svobodu daroval Bůh člověku a tuto svobodu Maria vyzdvihuje do maximální výše, navzdory lidskému hříchu. Dokonce právě poté, co do světa vstoupil hřích, je zvěstována Maria, kterou podle tradičního chápání církve znázorňuje žena, jejíž plémě rozdrtí hlavu hadovi (srov. Gn 3,15). Díky této úžasné dynamice se z hříšného – „poskvrněného“ – lidstva rodí Neposkvrněná, která plodí Ježíše. Nádherně o tom píše Chiara Lubichová: „Maria je květem lidstva. Ona, Neposkvrněná, je květem poskvrněného. Hříšné lidstvo vykvetlo v Marii, která je celá krásná! (…) Jak je krásná Maria! Je to stvoření, které rozkvétá, stvoření, které se stává krásným. Celé rozkvetlé lidstvo, podobné rozkvetlému stromu – to je Maria. Bůh se z nebe zamiloval do tohoto květu květů, opylil ho Duchem Svatým a Maria dává nebi i zemi plod plodů: Ježíše.“2 Co je v tomto světle filozofie? Je to Maria, čili lidská přirozenost, která se pozvedá na božskou rovinu, avšak která zůstává lidskou přirozeností. A co je teologie? Je to Ježíš, který je dokonalým spojením lidského a božského. Jako však nelze oddělit Marii od Ježíše, tak nelze oddělit ani filozofii od teologie – obě zůstávají dialekticky odlišené a zároveň jsou trinitárně spojené. I toto nové teoretické porozumění je umožněno díky vtělení Slova v Marii. *** Filozofie tedy v jistém smyslu nalezne svoji nejhlubší identitu a vrátí se ke svým nejvlastnějším cílům, k nimž je povolána, pokud bude hledět na Marii, ideální ženu. Při různých příležitostech jsem již hovořil o významu a hodnotě filozoficky chápaného vnímání, které je možné díky rozumu – schopnosti duše, v níž spočívá moudrost.3 Když se na tuto lidskou moudrost naroubuje božská Moudrost, která je darem Ducha Svatého, pak Přesto toto sebedarování tvora Bohu, i je-li úplné, ještě nevyjadřuje v plnosti jeho schopnost být podobný Bohu. Dáváme-li Bohu sami sebe, nepodobáme se ještě Trojici, v níž se Bůh dává Bohu. V Trojici je Otec Otcem, protože plodí Syna. Jinými slovy, bytí Otce je dáno vztahem synovství, tedy faktem, že Syn umožňuje Otci být Otcem. I nám tedy, jelikož jsme byli stvořeni podle Boží „podoby“, musela být dána možnost dát Boha Bohu, to znamená vrátit se k němu jako tvorové, kteří jsou schopní být mu opravdu podobní. Na zemi se stala tato možnost plně skutečností v určitém okamžiku dějin v Marii. Ona je tvorem, který byl uschopněn k tomu, aby v těle zplodil Slovo, druhou Osobu Trojice. Tuto Mariinu výsadu musíme chápat v celé její mimořádné hloubce, díky níž se Maria stává zcela jedinečnou bytostí. Maria tím, že je matkou Ježíše, je matkou jediné lidsko-božské Osoby Slova, jemuž dává lidskou přirozenost, která se v něm spojuje s božskou přirozeností v nejhlubší a dokonalé jednotě – „bez rozdělení“ a „bez splynutí“, jak konstatuje Chalcedonský koncil (srov. DS 302). Maria je tudíž opravdu a bez nadsázky Bohorodička (srov. DS 251–252). Toto v ní Bůh mohl učinit díky jejímu svobodnému souhlasu s plánem, který s ní měl od věčnosti: „ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Zároveň Maria – jelikož si ji Bůh vybral, aby byla vrcholem celého stvoření – umožňuje tomuto stvoření plodit Boha. Proto se s Marií a v Marii uskutečňuje lidská svoboda v pravdě a v plnosti. II. 14 | Nové město | 12/2010 12/2010 SLOVO ŽIVOTA M aria na otázku při andělském zvěstování „ Ja k s e t o stane?“ 2 dostává odpověď: „Vždyť u Boha není nic nemožného“ a jako důkaz jí anděl uvádí příklad Alžběty, která ve svém stáří počala syna. Maria uvěřila a stala se Boží matkou. Bůh je všemohoucí – s tímto jeho přívlastkem se v Písmu setkáváme často. Používá se v případech, kdy je třeba vyjádřit Boží moc posvěcovat, soudit, řídit běh událostí a uskutečňovat Boží záměry. Bůh dal své všemohoucnosti jen jedno omezení, a tím je lidská svoboda, která může odporovat Boží vůli a činit člověka bezmocným, i když je povolaný podílet se na Boží síle. Slovo života na prosinec 2010 Kresba: Petr Ettler „VŽDYŤ U BOHA NENÍ NIC NEMOŽNÉHO.“ (LK 1,37)1 „VŽDYŤ U BOHA NENÍ NIC NEMOŽNÉHO.“ (…) Toto slovo nás otevírá bezmezné důvěře v lásku Boha–Otce. Jestliže Bůh existuje a jeho bytí je Láska, bezmezná důvěra v něj je toho logickým důsledkem. Všechny milosti jsou v jeho moci: pozemské i duchovní, představitelné i nepředstavitelné. Bůh je dává tomu, kdo o ně žádá, i tomu, kdo o ně nežádá, protože – jak říká evangelium – on, Otec, „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré“3 a od nás všech žádá, abychom jednali jako on, s toutéž univerzální láskou, posilněnou vírou. „VŽDYŤ U BOHA NENÍ NIC NEMOŽNÉHO.“ Jak tedy žít toto Slovo v každodenním životě? Všichni musíme občas čelit těžkým a bolestným situacím, ať už ve svém osobním životě nebo ve vztazích s druhými. Někdy zakoušíme svou neschopnost, protože si uvědomujeme, že jsme vnitřně příliš přilnuli k věcem nebo lidem, což nás svazuje pouty, z nichž bychom se rádi vymanili. Často stojíme před bariérami lhostejnosti, egoismu a ztrácíme naději v situacích, které zdánlivě přesahují naše možnosti. Slovo života nám může v těchto situacích pomoci. Ježíš nás nechává, abychom zakusili svoji neschopnost, ale nechce podlomit naši odvahu. Chce nám pomoci, abychom si lépe uvědomovali, že „u Boha není nic nemožného“. Chce nás při- pravit na mimořádnou sílu milosti, která se projevuje právě tehdy, když vidíme, že vlastními silami nic nedokážeme. „VŽDYŤ U BOHA NENÍ NIC NEMOŽNÉHO.“ Budeme-li si opakovat tuto větu v kritických okamžicích, získáme energii, která je obsažena v Božím slově a dává nám jakousi účast na Boží všemohoucnosti. To však pouze za jedné podmínky – že žijeme podle jeho vůle a usilujeme o to, abychom kolem sebe vyzařovali lásku, která je vložena do našich srdcí. Tak budeme v souladu s všemohoucí Láskou, kterou Bůh chová k člověku a která může učinit cokoliv, co napomáhá k uskutečnění jeho plánů s jednotlivci i celým lidstvem. Je tu však zvláštní chvíle, v níž můžeme toto Slovo žít a zakoušet je s celou jeho účinností: je to modlitba. Ježíš řekl, že Otec nám dá cokoliv, o co budeme prosit v jeho jménu. Zkusme ho tedy prosit o to, co nám nejvíce leží na srdci, a to s živou vírou, že pro něj není nic nemožné. Žádejme řešení pro beznadějné případy, mír pro svět, uzdravení těžce nemocných, usmíření neshod v rodinách a společnosti. Je-li nás více, kdo žádáme o tutéž věc, a jsme-li sjednoceni vzájemnou láskou, pak je to sám Ježíš přítomný mezi námi, kdo o ni žádá svého Otce. A podle jeho příslibu to dostaneme. S takovou vírou v Boží všemohoucnost a jeho lásku jsme jednoho dne i my prosili za paní N., aby „zmizel“ nádor, který se u ní objevil. Přáli jsme si, aby nemoc, kterou lékaři diagnostikovali z rentgenového snímku, byla omylem. A tak se také stalo. Tato bezmezná důvěra nás vede k tomu, abychom se cítili jako v náruči Otce, pro kterého je všechno možné. Měla by nás provázet ve všech okolnostech našeho života. Neznamená to, že dostaneme pokaždé vše, o co žádáme. Je to Otcova všemohoucnost a on ji používá vždy jen pro dobro svých dětí, ať už si to uvědomují nebo ne. Důležité je žít tak, abychom v sobě prohlubovali jistotu, že u Boha není nic nemožné. To nám umožní zakusit pokoj, jaký jsme nikdy předtím nepoznali. Chiara Lubichová 1. Slovo života na prosinec 1999, otištěné v časopise Città Nuova č. 22/1999, s. 7 a v časopise Nové město č. 12/1999, s. 11. 2. Lk 1,34. 3. Mt 5,45. 12/2010 | Nové město | 15 ŽIVOT ZE SLOVA Foto: Veronika Demlová Dny všední i vánoční Martina a Fintan O´Byrne jsou manželé 9 let. Zasnoubili se v Benátkách, svatbu měli v Praze, usadili se v Dublinu, kde se jim narodil dnes čtyřletý syn Kryštof. Již tři roky žijí v Praze – Vršovicích a do Irska jezdí pravidelně kvůli práci a studiu. Slovo života jim pomáhá plně prožívat všední i nevšední okamžiky každého dne. M artina: „Pocházím z nevěřící rodiny, ale když se dívám zpět, vidím, že právě během Vánoc s rodiči a sestrou jsem poprvé zažívala určitou ´Boží přítomnost´. Jak to? Maminka je žena, která miluje lidi ve svém okolí a neustále směřuje ve své nezištné a od sebe oproštěné lásce k druhým. Táta je báječný člověk, i když velmi odlišný od maminky. O Vánocích jako by pro něj bylo snazší prokazovanou lásku konkrétně opětovat. Tento vzájemný postoj vedl k tomu, že jsme společně připravovali sváteční jídlo i dům, byli vždy ochotni odložit svoji práci a pomoci druhému nebo se bez otálení omluvit, došlo-li k neshodě. A Vánoce skutečně přišly… Když jsem pak poznala Hnutí fokoláre a Boha – Lásku, byla pokřtěná a žila životem společenství, uvědomila jsem si, že zkušenost Boží přítomnosti 16 | Nové město | 12/2010 pro mne není nová, neboť jsem ji zažila v dětství, o Vánocích uprostřed mé nevěřící rodiny.“ Fintan: „Od svatby jsme trávili část vánočních svátků sami a část postupně s oběma rodinami. S radostí jsem přijal kombinaci vánočních tradic: Ježíšek je milou alternativou Santa Klause a kapr je stejně zajímavý jako nadívaný krocan. Členové rodiny, v níž jsem vyrůstal, mají k vánočním zvykům každý svůj vlastní postoj. Tyto odlišné názory byly tradičně neutuchajícím podnětem živých názorových výměn. Tak vznikala určitá dynamičnost našeho ,bytí spolu‘, kterou máme my tři bratři i naši rodiče rádi, a která na mne dýchá atmosférou Vánoc, atmosférou mé rodiny. Martinina rodina má na druhé straně ke slavení Vánoc mnohem jednotnější, jednodušší a do jisté míry předem daný postoj. To je také velmi příjemné, neboť tady jsou Vánoce se vším všudy, takové, jaké mají být.“ Martina: „První společné Vánoce jsme slavili čtyři měsíce po svatbě v Dublinu. Fintan byl bez zaměstnání a já jsem studovala. Vrátila jsem se den před Vánocemi ze setkání Hnutí fokoláre v Římě. Doma se pro mne zatím Fintan snažil připravit ,české Vánoce‘ s kaprem a vánočním stromkem. Ještě než jsem se vrátila, onemocněl a neměl na zdobení perníčků a krájení okurek do salátu ani pomyšlení. To pro mne bylo na mé první ,manželské‘ Vánoce v cizině tragédií… Nepamatuji se, kdo z nás udělal první krok k druhému a k vyřešení situace. Nejspíš oba. Stromeček jsme ozdobili 26. prosince, dali jsme si dárky, Fintanovi bylo lépe a po kaprovi došlo i na irský vánoční puding. Především to však byla příležitost se jeden druhému přiblížit a milovat ho více než vlastní tradice a přání.“ Fintan: „Stane se, že rychlé životní tempo a okolnosti způsobí, že jsme oba unavení a nejsme schopni vidět realitu takovou, jaká ve skutečnosti je. Ale jinak se Vánoce od mého každodenního života s Martinou a s Kryštůfkem příliš neliší. Jistě by bylo škoda nedodržet některé vánoční zvyky. Zároveň ale myslím, že v naší rodině o Vánocích nemusíme nic uměle vytvářet, neboť vše už bylo tak říkajíc vytvořeno, jsme spolu a máme jen více času na sebe navzájem a i na naše původní rodiny. Stejnou zkušenost jsem prožil v náš svatební den či v den, kdy se narodil Kryštůfek. Byl jsem nesmírně šťastný, byly to jedinečné okamžiky plné nových možností a milostí, malé Boží zázraky. V určitém slova smyslu však byly jako všechny ostatní dny prožité s Martinou – určitým krásným způsobem to byly ,normální dny‘. Myslím, že to je tím, že máme mezi sebou silnou jednotu, přítomnost Ježíše mezi námi. A to dělá Vánoce také takovým ,normálním dnem‘. Ačkoli život podle Slova není vždy snadný, myslím si, že většinou máme doma vánoční realitu i mimo Vánoce, protože se snažíme žít náš společný život v tomto duchu. Je čím dál tím přirozenější otevírat naši rodinu také sousedům a lidem okolo nás, kdekoli jsme, ať je to o Vánocích nebo během roku.“ Martina a Fintan O´Byrne Z HNUTÍ FOKOLÁRE Domov a škola společenství Foto: Costanzo Donegana V papežské bazilice svatého Františka v Assisi se v sobotu 23. října 2010 setkaly stovky představitelů řeholních rodin a nových komunit. P řesně před deseti lety se na tomto místě poprvé setkala široká františkánská rodina a Hnutí fokoláre, aby odpověděly na výzvu papeže Jana Pavla II.: „Chceme-li být věrní Božímu plánu a zároveň odpovědět na hluboké touhy světa, musíme učinit církev domovem a školou společenství.“ (Novo millennio ineunte, čl. 43) Podnětem pro setkání v roce 2000 i 2010 se staly Letnice roku 1998, kdy se na popud papeže Jana Pavla II. shromáždily na Svatopetrském náměstí v Římě jednotlivá hnutí a nové církevní komunity z celého světa, aby se vydaly na cestu ke společenství. Setkání po deseti letech nemělo charakter vzpomínkové události; přineslo hlub- S blížícím se velkým jubileem roku 2000 vyzval Jan Pavel II. celou církev k tříleté přípravě, věnované Nejsvětější Trojici. Rok 1998 byl věnován Duchu Svatému a jeho roli v církvi. Papež se rozhodl uspořádat, řekli bychom „výstavu“ působení Ducha Svatého, abychom si uvědomili, kolik plodů jeho působení přineslo. V předvečer Letnic roku 1998 pozval všechna církevní hnutí, která považoval za tyto plody působení Ducha Svatého, a během onoho ve- Bazilika sv. Františka v Assisi. ší poznání, dialog, vzájemné obohacení, novou šanci ukázat krásu charismatického profilu církve, který je „soupodstatný s profilem institucionálním“, jak řekl Jan Pavel II. Letos zaplnilo město Assisi množství řádů – například františkáni, klaretiáni, salesiáni, benediktini, ale i nová hnutí. Byli zde charismatici, fokolaríni, členové Komunity Sant´Egidio, Neokate- čera řekl, že se mu Svatopetrské náměstí zdálo jako jediné obrovské večeřadlo. Chiara Lubichová papeži při té příležitosti slíbila, že dá do služby charisma jednoty, aby se upevnilo společenství a spolupráce mezi hnutími. V tomto úsilí, které papež přijal s velkou radostí a opětovně nás k němu povzbuzoval, jsme došli až ke dnešnímu dni, k této chvíli. Během onoho historického setkání jsme doopravdy viděli realizaci Ježíšových slov: „Já budu prosit Otce a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha Pravdy. Ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.“ Duch Svatý nikdy církev neopustil. V historii církve Pán opakovaně sesílal Ducha, nikdy nás nenechal jako sirotky. Charismata nám byla dána na svědectví toho, že v každé době a na každém místě Bůh zasahuje, aby obnovil svou církev. Svatý Jan totiž definuje jméno Boha tak, že „Bůh je chumenátní cesty a desítky dalších. Zvláštní oživení přineslo asi dva tisíce mladých lidí, kteří do Assisi přijeli ze všech koutů Itálie. Program byl zahájen dopolední mší svatou, které předsedal kardinál Miloslav Vlk. Ve své promluvě poukázal na neustále nové působení Ducha Svatého v církvi, který sesílá své dary – charismata. Mons. Domenico Sorrentino, biskup z Assisi, na úvod řekl: „Církev jako instituce potřebuje charismata, aby nebyla těžkopádná, a charismata potřebují instituci, aby se netříštila.“ Vyzval všechny přítomné, aby znovu objevili „charisma všech charismat – lásku“ a byli si vědomi, že „bohatství jedněch je bohatstvím druhých“. Maria Emmaus Vo ce, prezidentka Hnutí fokoláre, definovala setkání jako výstav Ducha Svatého. Ve svém proslovu (viz str. 22 – 23) poukázala na etapy této cesty společenství, počínaje zásadním okamžikem pro nová církevní hnutí o Let- láska“. To znamená, že Ježíš chce být přítomen, chce působit tam, kde je společenství lásky. Nestačí ale láska pouze lidská, citová, smyslová, je třeba lásky Boží. Smyslem našeho společenství, které vytváří Duch Svatý, je, aby i dnes mohla církev účinně a viditelně odpovídat na Boží lásku. Ježíš žádá, abychom mu otevřeli dveře. Jen tak bude moci vstoupit do našeho světa. (Několik výňatků z promluvy kardinála Miloslava Vlka) 12/2010 | Nové město | 17 Z HNUTÍ FOKOLÁRE 18 | Nové město | 12/2010 Silné pouto J Představitelé tradičních a nových charismat při podpisu úmluvy společenství. V různých zkušenostech dialogu a společenství, které jsme doposud prožili, jsme se učili „milovat společenství a řeholní rodinu druhého jako svou vlastní“. (Ripartire da Cristo, čl. 30, 2002) Vznikla mezi námi všemi nová pouta, bratrské a plodné vztahy. Obdivovali jsme velkou různorodost charismat, nádheru rozdílností, charakteristiky vlastních duchovních cest. To nás kromě utvrzení v naší identitě povzbudilo a obohatilo. Proto se sjednoceni vzájemnou láskou, kterou Ježíš vyžadoval od svých učedníků, zavazujeme, že na všech úrovních budeme podporovat „kulturu společenství“ a bratrství ve prospěch míru a jednoty lidské rodiny v každé oblasti společnosti. (Z úmluvy podepsané zástupci řádů a náboženských institucí, církevních hnutí a společenství) ný životu mladé dívky Chiary Luce Badano, která byla blahořečena v září letošního roku a stala se vzorem svatosti v dnešním světě. Zpracoval Jan Ouška Fota: Maddalena Maltese nicích 1998. Připomněla, že Chiara Lubichová při té příležitosti slíbila papeži: „Chceme vás ujistit, Svatosti, jestliže je naším specifickým charismatem jednota, nasadíme se celou svou silou k jejímu plnému uskutečnění.“ Dva roky po tomto slibu „Chiara udělala další krok ke společenství s řeholními rodinami, které vznikly z tradičních charismat. 26. října 2000 položila základní kámen tohoto dialogu – společenství mezi řeholními rodinami – jako výraz charismatické církve právě tady, na hrobě sv. Františka.“ Během letošního setkání nechyběl ani kulatý stůl, jehož se mimo jiných zúčastnili P. Raimund Schreier O. Praem., opat z rakouského Innsbrucku, Mario Landi, národní koordinátor Obnovy v Duchu Svatém, Valeria Martano z Komunity Sant´Egidio, P. Rodriguez José Carballo, generální ministr františkánů, mezinárodní generální ministryně Sekulárního františkánského řádu Encarnación Del Pozo, sestra Viviana Ballarin OP, předsedkyně italské konference vyšších představených ženských řeholí, a P. Alberto Lorenzelli SDB za italskou konferenci vyšších představených mužských řeholí. Během odpoledního i večerního programu hovořil též Mons. Renato Boccardo, zodpovědný za pastorací mládeže při umbrijské biskupské konferenci a P. Egidio Canil, OFM Conv. Vyvrcholením dne bylo podepsání úmluvy, ve které se jednotliví zástupci kromě jiného zavazují „podporovat ´kulturu společenství´ a bratrství ve prospěch míru a jednoty lidské rodiny v každé oblasti společnosti“. Večer patřil mládeži. Na prostranství před bazilikou se rozezněl muzikál věnova- Kulatý stůl. eště před vstupem do kláštera jsem mohla poznat spiritualitu Díla Mariina (Hnutí fokoláre) – spiritualitu jednoty. Individualistický způsob života byl ve mně silně zakořeněn. K překonání mého ohraničeného obzoru mi pomohla v roce 1996 účast na setkání řeholnic, kterým spiritualita jednoty pomáhá prohloubit život daný vlastní řeholí. Tehdy se v Castelgandolfu sešlo v různobarevných hábitech na tisíc sester z nejrůznějších koutů světa. Vykvetla tam ohromná zahrada barev a jazyků. Silně jsem pocítila, že i přes určité rozdíly tvoříme jednu velkou rodinu. Krátce po tomto setkání mi Chiara Lubichová na mou prosbu poslala Slovo života: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ (Jan 15,12) To ještě více rozšířilo mé srdce a posilnilo v něm ukrytou touhu naplňovat toto nové přikázání konkrétně a v řeholním společenství. Vstoupila jsem do opatství sester benediktinek v polském Přemyšlu, jelikož u nás nebyl a dosud není kontemplativní klášter mnišek sv. Benedikta. Náš zakladatel sv. Benedikt z Nursie směřoval své následovníky k životu ve společenství. Psal svoji Řeholi pro mnichy – cenobity (pojmenování odvozené z latinské obdoby řeckého slova koinonia – společenství). Tyto mnichy nazývá „coenobiterum fortissimum genus“ (RB 1,13) – „nejstatečnějším (nejzdatnějším) druhem mnichů“. V benediktinském klášteře tedy mnich není ten, kdo je „mónos – sám“ (samotář). Ale naopak snaží se žít ve společenství lásky na Z HNUTÍ FOKOLÁRE ním Expu 2010 (včetně jedné z Malty), 230 jich působí v samotné Itálii a 800 na jiných místech světa. Pro ty, kteří se mezi 16. a 19. zářím sjeli z celé Itálie do Loppiana, byla prohlídka zdejšího podnikatelského centra jen jedním bodem programu. Naším hlavním cílem bylo čtyřdenní setkání LoppianoLab, v jehož rámci nechyběly kulaté stoly, firemní debaty a výstavy. Smyslem setkání bylo vybudovat v ekonomicky globalizovaném světě společný tým v duchu bratrství, zaměřený právě na ekonomiku společenství. Začali jsme tím, co se už uskutečnilo, ale následovalo ještě mnoho dalšího ke zhlédnutí, prodiskutování a poučení. Tuto velkou akci pořádaly Polo Lionello Bonfanti, Univerzitní institut Sophia, vydavatelství Città Nuova (Nové město – pozn. red.) a mezinárodní citadela Loppiano, která je první a největší citadelou Hnutí fokoláre. „Tíhu krize pocítily velmi rozdílné subjekty,“ zdůraznil během setkání Paolo Lòriga, „a reagují na ni tím, že nechávají vzniknout něčemu novému, co se rodí ze života a je také díky přínosu externích odborníků prospěšné všem, včetně Hnutí fokoláre, a navíc znamená novou zkušenost žité víry.“ Podnikatelské centrum Polo Lionello Bonfanti v blízkosti Loppiana. Novinka z Loppiana Velmi rozdílné subjekty, které pocítily tíhu krize, nechaly v reakci na ni vzniknout něčemu novému, co se zrodilo ze života: čtyřdenní setkání LoppianoLab, zaměřené na ekonomiku společenství. D o Incisy Valdarno nás bez problémů dovedla GPS navigace. Když jsme přijeli do Burchia, ležícího v půvabné krajině toskánských kopců, byli jsme velmi překvapeni. Při pohledu na značky firem, které jsou součástí podnikatelského centra Polo Lionello Bonfanti, jsme se přesvědčili, že ekonomika společenství, která propaguje jinou kulturu podnikání, včetně pravidelného dělení zisku, z něhož jedna část putuje na projekty ve prospěch druhých, má mnoho příznivců. Bylo co obdivovat, čísla hovoří. Asi 70 těchto firem vystavovalo na místFota: Giuseppe Distefano způsob Nejsvětější Trojice. Z této lásky pramení jednota. I o tom nám sv. Benedikt říká ve své Řeholi. K životu v jednotě – in unum – vyzývá v její 42. kapitole až třikrát. Našla jsem i jiné úryvky v tomto textu, které korespondují se spiritualitou jednoty. Zakusila jsem a zakouším, že charisma Díla Mariina – charisma jednoty – není v životě podle řehole sv. Benedikta překážkou, ale naopak, pomáhá naplňovat to, co měl na mysli a v srdci náš zakladatel. Domnívám se, že dalším plodem kontaktu s charismatem Díla Mariina, které má nejhlubší základy v lásce, je také to, že svůj pohled neomezuji pouze na dimenzi našeho řádu, ale že mohu vnímat i krásu jiných institutů a společenství – tradičních i nových. Se souhlasem představené je mi umožněno udržovat kontakt s řeholnicemi některých jiných řádů. I když kontakt je většinou písemný a osobní setkání je možné jen zřídka, pouto, které nás spojuje, je silné. Jsem například za mnohé vděčná sestrám Kongregace Neposkvrněného početí Panny Marie a sestrám voršilkám – zvláště pražské komunitě. Každé naše setkání je pro mne „nastartováním“ k účasti na jejich životě ve vzájemné komunii, ke které vyzývá i zakladatelka tohoto řádu sv. Anděla Merici: „Mé poslední slovo, které vám říkám a kterým vás prosím, dokonce i svou krví vás prosím, je to, abyste byly svorné, navzájem sjednocené, jako jedno srdce a jedna jediná vůle. Buďte spojeny jedna s druhou poutem lásky tím, že se ctíte, pomáháte si a snášíte se v Ježíši Kristu. Protože budete-li se snažit takto žít, jistě bude Pán Bůh uprostřed vás.“ Sr. Vojtěcha Hanelová, OSB Jedna z částí bohatého programu. PROSTOR PRO MLADÉ Vzájemně si naslouchat a sdílet si poznatky bylo úmyslem přítomných zkušených odborníků a mladých lidí, kteří se společně účastnili setkání LoppianoLab. „I toto znamená LoppianoLab a pro Univerzitní institut Sophia představuje naději i překvapující zkušenost. Vzájemná interakce mezi námi a ostatními spolupořadateli svědčila o tom, jak velký zájem měli četní pozorní a aktivní účastníci 12/2010 | Nové město | 19 Z HNUTÍ FOKOLÁRE na zrodu společnosti vedené duchem společenství, jak byli otevření pro vše nové a odlišné, pro velké a inovativní ideály,“ řekl ředitel institutu Piero Coda. Institut se „nadechl čerstvého vzduchu“ a nasbíral „drahocenné podněty“. Byla to zkušenost, jak dodal, „která nás nadchla sblížením těch, kdo kráčejí po jiných cestách, a jejich přispěním ke společnému dílu,“ ať už šlo o místní samosprávu, podnikatele, intelektuály. „Můžeme a musíme,“ uzavřel Coda, „spolu sdílet zkušenosti a cesty (i ty namáhavé nebo přerušené), dávat slovo mladým a odvážně hlásat myšlenky, které jsou odborně na výši, vycházejí z etických a duchovních hodnot a jsou vtěleny do konkrétních návrhů.“ vysvětlila Eva Gullo, předsedkyně společnosti, která spravuje Polo Bonfanti, „se vynořila silná potřeba vytvořit síť, setkávat se, aby se lidé navzájem poznali a rozvíjeli svoji podnikavost.“ Možnosti různorodé spolupráce mají vliv na posun kupředu, růst, zvedly vitalitu, upevnily existující vztahy a vytvořily nové. Pozornost je nyní zaměřena na to, jak vylepšit, co se už udělalo, a na budoucí setkání. Nejdůležitější bude další setkání v květnu 2011, které se bude konat v Sao Paolo v Brazílii v rámci dvacátého výročí vzniku ekonomiky společenství. JEDEN TÝM, JEDNA RODINA Jde o to vytvořit síť, pracovat společně a přitom využívat i zvláštnosti a jedinečnosti každého. „Správná součinnost,“ jak zdůraznil Donato Falmi, z vydavatelství Città Nuova, „se projevuje jako příležitost k lepšímu pochopení smyslu vlastní práce a vlastního života. Objevila se před námi cesta, po které chceme jít dál.“ „Všechno se dá zlepšovat, a proto se už objevily zajímavé body, které je možné rozvinout,“ vysvětlil Paolo Lòriga. Všichni žádali, aby „tato zkušenost pokračovala,“ uzavřel, „a považují ji za cennou a inovativní. Jsme na začátku cesty, na níž může charisma jednoty prostřednictvím LoppianoLab sloužit naší zemi a stát se průvodcem těch, kteří si kladou otázky a hledají pravdu.“ Fota: Giuseppe Distefano SÍŤ SOLIDÁRNÍHO PODNIKÁNÍ Zaměřit se v době krize na kvalitní produkci a přitom nezanedbávat etický rozměr podnikání, jeho podíl na formaci lidí a vzájemnou spolupráci není jednoduché. Když ale lidé, místo toho, aby to vzdali, nebo se naopak pokoušeli dravě získat nové trhy, pracují na tom, aby podnikání získalo solidárnější rozměr, a ptají se, co by se dalo udělat pro vlastní zemi, nejde už jen o nový ekonomický model, ale o něco, co už existuje. „Na LoppianoLabu,“ jak Expozice v podnikatelském centru Polo Lionello Bonfanti. SLAVNOST I ZÁVAZEK Toto p os elst v í př ij ali všichni přítomní – více než 2000 účastníků setkání, k nimž lze připočíst i ty, kteří sledovali jeho průběh na internetu. „Všichni,“ ujistila Paola Farenzena z Verony, „si přejeme, aby se LoppianoLab opakoval.“ Všeobecným přáním je postupovat energicky kupředu, a to společně. Loppiano bylo šťastným prostředím pro celou akci nejen díky sálům Pola, auditoriu a Univerzitnímu institutu, které umožnily program bohatý na souběžné akce. Citadela totiž díky zapojení svých obyvatel, národnostně pestrých a pocházejících z různých kultur, umožnila, aby se tato událost stala skutečnou laboratoří života a myšlení. „Vklad do hry je vysoký,“ říká Lidia z Catanzara. „Musíme mít stále na zřeteli cíl a dělit se nejen o aktivity, ale i o potíže.“ I podnikatelé z Pola postřehli důležité signály, a to nejen ekonomického rázu. „LoppianoLab,“ komentuje Giorgio Del Signore, „nebyl nic nového a zároveň byl úplnou novinkou. Líbí se mi pomyšlení, že když Chiara Lubichová tušila, jak bude citadela vypadat, pravděpodobně předem vytušila i LoppianoLab: Boží dialog s člověkem ve městě, ve všech městech.“Sara Fornaro Výměna zkušeností o přestávkách... 20 | Nové město | 12/2010 ...i během programu. Michal Rataj (*1975) patří mezi skladatele, jehož skladby se hrají a získávají uznání u nás i v zahraničí. Kromě akustické hudby se věnuje i skladbě elektroakustické. V nedávné době jsme mohli slyšet jeho novou kompozici Ether – Sound – Escape, která měla premiéru 26. října letošního roku na pražské HAMU, a 19. listopadu premiéru skladby Glass Light, která zazněla v rámci letošního mezinárodního festivalu současné hudby Contempuls v Praze. C o je elektroakustická hudba? „Elektroakustická hudba vzniká v prostoru mezi člověkem a technologií, a to ve velmi obecném slova smyslu. Může to být vyloženě počítačově nebo jinak technologicky vyrobená skladba, mix běžných akustických prostředků a technologie, nebo dokonce zcela akustická kompozice, v níž technologie hrála svou významnou roli například při přípravě tónového, rytmického nebo barevného materiálu. Například při práci na mé orchestrální skladbě Raining (inside) vznikal part klavíru za pomoci rytmické a spektrální analýzy dešťových kapek. V úzkém slova smyslu zpravidla mluvíme o elektroakustické hudbě tam, kde významnou složkou nějaké hudební události je technologicky podmíněný zvuk – tedy vše od poslechu zvuku z reproduktorů až po využívání nejrůznějších elektronických hudebních nástrojů nebo sofistikovaných interaktivních systémů.“ Posluchači, který se s elektroakustickou hudbou se- Foto: archiv M. Rataje KULTURA Michal Rataj Nová tvář hudby tkává poprvé, se může tato hudba zdát nesrozumitelná. Jak tedy poslouchat elektroakustickou hudbu a proč ji poslouchat? „Myslím, že pozice ´já tomu nerozumím´ v zásadě v dnešní době znamená ´já tomu nechci rozumět, nemám na to čas, nechci do toho investovat´. Myslím, že kdybychom v Bachově době slyšeli poprvé v kostele některou z jeho trojitých fug, určitě by se i tehdy našli takoví, kteří by řekli ´já tomu nerozumím´. Tvůrčí člověk dnes svým dílem vytváří nabídku určitého způsobu komunikace. A ta nabídka je buď na druhé straně přijata a určitá mentální komunikace se uskuteční, anebo nikoli… Elektroakustická hudba nepromlouvá diametrálně odlišným jazykem než hudba jiná – používá shodné kódy jako rytmus, melodii, barvu zvuku, možná ve větší míře různé principy vyprá- vění. Jenom prostě vystupuje z ustálených a všeobecně zažitých schémat toho, jakou hudbu chceme jako posluchači mít… A mně se zdá, že umělec vždycky zkouší posouvat věci někam dál – není tu primárně od toho, aby plnil všeobecně přijatelné představy.“ Kompozice Ether – Sound – Escape vznikla na zakázku MoEns Ensemble, jaká je historie vzniku skladby Glass Light? „Sk ladba Glass Light (Skleněné světlo) vznikla díky inspiraci skleněnými objekty výtvarníka Marka Trizuljaka. Sklo je pro mě magický materiál, který nějakým způsobem odráží paprsky éteru. Marek mi umožnil ve svém ateliéru nahrát zvuky velkého množství svého skleněného materiálu a tato skladba je výsledkem mého vypořádání se s ním – bylo to velké skleněné dobrodružství, které snad bude pokračovat. Rádi bychom příští rok v rámci kroměřížského festivalu Forfest zrealizovali nějakou společnou výtvarnou instalaci a koncert.“ Jak žije vaše rodina s hudbou – vaší i jinou? „Dvouletý Jáchym kontinuálně vypojuje desítky kabelů a přepojuje je jinam – pokud zrovna nedrží v ruce paličky a netluče do skleněných zvonů od Marka Trizuljaka. Pětiletá Anežka už za mého kytarového doprovodu sama zpívá a ještě k tomu dokáže tancovat. Moje žena Denisa je první, kdo všechny moje ´pazvuky´ poslouchá a asi docela dobře odhaduje, jestli to nějak zní nebo ne.“ Jakou hudbu vy sám rád posloucháte a jaký koncert vás v poslední době „dostal“? „Nedávno to byla úžasná zkušenost s poslechem hudby v akustickém poli 2800 reproduktorů na Technické univerzitě v Berlíně, kde trojrozměrný zvuk díky technickému zařízení ´vystupuje ze zdi´ a posouvá se úplně fyzicky do prostoru. Autorem skladby byl německý zvukový umělec Werner Cee – bylo to úplně úchvatné… A strašně rád vzpomínám na dvě jazzové události – berlínský koncert Mike Sterna a koncert Wayna Shortera v Praze – tak nějak si představuju jazzové nebe.“ Za rozhovor děkuje Hana Šišková 1. Více o Michalu Ratajovi včetně poslechu jeho skladeb na www.michalrataj.com. 12/2010 | Nové město | 21 INSPIRACE A SOUVISLOSTI Z proslovu Marie Voce, prezidentky Hnutí fokoláre, 23. října 2010 v Assisi. U plynulo deset let od chvíle, kdy Chiara Lubichová, zakladatelka Hnutí fokoláre či Díla Mariina, vyslovila františkánům, kteří se shromáždili v této bazilice, následující prorocké přání: „Ať Pán požehná tomuto společenství i s vámi, kteří jste slávou a chloubou církve, aby její charismatický aspekt získal novou sílu, nově zářil a přinášel v plné a srdečné jednotě s institucionálním aspektem církve dosud nevídané plody.“1 Jedině Duch Svatý mohl způsobit, že toto společenství rozkvetlo novým způsobem, který je v očích světa zcela nevídaný. Jako by se na jednom stromě objevily různé květy a plody, které vytvářejí jedinou božskou harmonii, uchvacující všechny, kteří ji mohou kontemplovat, tak jako my dnes. NĚKOLIK SLOV O HISTORII […] 30. května 1998 se Jan Pavel II. sešel poprvé s církevními hnutími a novými komunitami a dal celé církvi prožít nové Letnice. Vyjádřil přání, aby hnutí vytvářela mezi sebou stále hlubší společenství. Při této příležitosti mu Chiara Lubichová slíbila: „Naším specifickým charismatem je jednota, a proto vás, Svatosti, chceme ujistit, že vynaložíme všechny síly, abychom přispěli k jejímu plnému uskutečnění.“2 Od této chvíle se postupně rozvíjelo společenství modliteb, darů a konkrétní pomoci mezi asi dvaceti katolickými hnutími. […] Jakmile se o této zkušenosti dozvěděli zodpovědní za hnutí v jiných církvích, chtěli se k tomuto společenství připojit, takže jeho záběr se ještě více rozšířil. Důsledkem byla společná realizace velkých akcí v rámci projektu „Společně pro Evropu“, ale i všeobecné rozšíření ducha společenství a bratrství. ROZVÍJÍ SE SPOLEČENSTVÍ MEZI TRADIČNÍMI A NOVÝMI CHARISMATY Chiara, aby splnila již zmíněný slib daný Janu Pavlu II. během Letnic ’98, 22 | Nové město | 12/2010 Foto: Centro S. Chiara Audiovisiví Charismata církve v nové síle Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre. učinila další krok, tentokrát ke společenství s řeholními rodinami, které se zrodily z dřívějších charismat. Základní kámen tohoto dialogu a společenství mezi řeholními rodinami, které je výrazem charismatické církve, položila 26. října 2000 právě zde, na hrobě sv. Františka. Chiara zde vyjádřila svoji touhu po jednotě: „Mám v srdci ona poslední slova, jimiž Jan Pavel II. definoval hnutí jako ´významné projevy charismatického aspektu církve, i když nejsou jedinými´.“3 „Kristova nevěsta,“ pokračovala Chiara, „má nesčíslně skvostů, v jejím lůně se rodí světci a hrdinové, nádherné nauky i nespočetné zázraky dobra. To všechno jsou plody charismat, která během staletí rozdával Duch Svatý. Díky nim, díky tomu, že tato charismata jsou výrazem určitého Ježíšova slova, některého jeho postoje či něčeho dalšího a díky řeholním rodinám, které tato charismata vtělují, se církev jeví a též je ´Kristem rozprostřeným ve staletích´.“4 Svůj projev Chiara zakončila těmito slovy: „Z toho, co se mezi námi odehrálo v těchto dvou letech, už můžeme usuzovat, jaká může být církev (…), pokud toto společenství bude pokračovat: bude více sjednocená, přitažlivější, přívětivější, více rodinná, dynamičtější, více mariánská a více charismatická.“5 A není to právě to, co dnes společně zakoušíme? Dialog, který byl zahájen v Assisi, poté pokračoval, byť v různých formách, s benediktinskou rodinou v Monserrat, s dominikány, s dílem Matky Terezy z Kalkaty, s malými Foucauldovými sestrami… Výslovně bych nyní chtěla zmínit dva významné plody, které dosvědčují Chiařina slova. Prvním je, že na shromáždění Unie generálních představených v listopadu 2002 bylo kromě představitelů řádů INSPIRACE A SOUVISLOSTI napsáno: „Všechny životní stavy, ať jsou brány ve vztahu k ostatním jako celek či jednotlivě, jsou ve službě růstu církve a dynamicky se zaměřují na své jediné poslání.“ SPIRITUALITA SPOLEČENSTVÍ PRO CÍRKEV, KTERÁ JE SPOLEČENSTVÍM Od chvíle, kdy druhý vatikánský koncil definoval slavnou citací z Cypriána církev jako Boží lid – „tak se celá církev ukazuje jako lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého” (LG 4) – začala dlouhá a plodná cesta, jejíž význam jsme dosud možná ještě zcela nedocenili. Duch Svatý nás všechny zaměřuje ke společenství, v němž objevujeme církev jako rodinu bratří a sester, které sjednocuje jeden Otec, a tedy jako místo, kde je přítomna Trojice. Sdílení a vzájemnost jsou postaveny do popředí a nové přikázání je přijímáno jako skutečnost, kterou je třeba žít v církvi ve všech prostředích, mezi lidmi všech povolání a všech životních stavů. Toto společenství se časem rozrůstalo a bylo obohacováno stále novými formami a stále aktivnější vitalitou. Proto dnes slyšíme hovořit o církvi jako o společenství, o ekleziologii společenství, spiritualitě společenství, o církvi, která je „domovem a školou společenství“. Postsynodální apoštolská exhortace Foto: Osservatore Romano přítomno 50 představitelů 14 laických hnutí a asociací, a to nikoli proto, aby se hovořilo o vztahu mezi řeholníky a hnutími, ale aby všichni společně začali čelit velkým výzvám, které přináší 3. tisíciletí. Závěrečná slova bratra Alvara Rodrigueze Echeverrii, představeného bratří z křesťanských škol a předsedy Unie generálních představených byla příznačná: „Nejde o to, abychom se dívali jeden na druhého, ale abychom společně hleděli stejným směrem, kterým nemůže být nic jiného než Boží spasitelný plán. Musíme spojit svá charismata, abychom mohli tvůrčím způsobem odpovídat na nové formy nelidskosti a chudoby i na volání, které k nám doléhá z úst lidí na okraji.“6 […] Druhým plodem, který je velice důležitý pro všechny, kteří žijí zasvěceným životem ovlivněným zkušeností společenství mezi řeholními řády a hnutími, je první výslovný odkaz na tuto skutečnost v instrukci Ripartire da Cristo, publikované téhož roku v květnu 2002. V článku 30 pod titulkem „Společenství mezi tradičními a novými charismaty“ čteme: „Společenství, která jsou zasvěcení muži a ženy povoláni vytvářet, dalece přesahuje vlastní řeholní rodinu. (…) Tím, že se otevřou společenství s jinými řády (…) mohou jasněji zachytit krásu vlastní identity v charismatické různosti, na způsob různých odnoží jediného vinného kmene. Měli by se předhánět ve vzájemné úctě (srov. Řím 12,10), aby dosáhli toho nejlepšího charismatu, kterým je láska (srov. 1 Kor 12,31) (…): jde o potřebu být církví, společně prožívat dobrodružství Ducha, (…) učit se milovat komunitu a řeholní rodinu druhého jako svoji vlastní. (…) Ze setkání a ze společenství s charismaty církevních hnutí může plynout vzájemné obohacování. Hnutí často mohou nabízet příklad evangelijní a charismatické svěžesti stejně jako tvůrčí a velkodušný impuls k evangelizaci. Hnutí se pak (…) mohou mnohé učit ze svědectví (…) zasvěceného života, v němž se uchovávají (…) nepřeberné poklady moudrosti a zkušenosti.“ Půdou, na níž se postupně rozvinulo jak společenství mezi hnutími, tak i společenství mezi starými a novými charismaty, je evidentně eklesiologie společenství druhého vatikánského koncilu. V postsynodální apoštolské exhortaci Christifideles laici je totiž v článku 55 Chiara Lubichová s Janem Pavlem II., květen 1998. Ecclesia in Europa zdůrazňuje, že vytvářet společenství v církvi vyžaduje rovněž společenství mezi charismaty. „Aby společenství v církvi mohlo být prožíváno v plnosti, je třeba docenit různost charismat a povolání, která stále více přispívají k jednotě a která ji mohou obohacovat (srov. 1 Kor 12).“ (č. 29) Aby církev uskutečňovala to, co jí Duch Svatý vnukl na koncilu – být obrazem Trojice a plnit své poslání svědčit světu o jednotě, Jan Pavel II. předkládá „spiritualitu společenství“. Připomněl to účastníkům setkání biskupů přátel Hnutí fokoláre ve svém poselství: „V čase dějinných změn, které nyní prožíváme, stojí před námi náročné poslání: učinit z církve místo, kde se žije tajemství božské lásky a školu, kde se tomuto tajemství vyučuje. Jak by to bylo možné, kdybychom znovu neobjevili autentickou spiritualitu společenství?“7 Z toho všeho je patrné, čím konkrétně může Hnutí fokoláre přispět k vytváření společenství v církvi. Odkaz papeže Wojtyly na „spiritualitu jednoty“ je velmi explicitní, když se zmiňuje o dvou pilířích, na nichž stojí „spiritualita společenství“ – o Ježíšově závěti a tajemství Ježíše ukřižovaného a opuštěného jako o cestách, jak tuto spiritualitu uskutečňovat. Tak se ukazuje, že mezi „spiritualitou společenství“, kterou papež představil v jedné ze svých encyklik, a „spiritualitou jednoty“ je tak mimořádná podobnost, že můžeme tvrdit, že jsou totožné. Maria Voce (redakčně kráceno) (Pokračování) 1. Chiara Lubichová, Představení Hnutí fokoláre pro františkánskou rodinu, kongres Charismata v dialogu a společenství v katolické církvi, Assisi, 26. 10. 2000. 2. Chiara Lubichová, Projev na svatopetrském náměstí, setkání Jana Pavla II. s novými hnutími a církevními komunitami, 30. 5. 1998. 3. Jan Pavel II., Promluva k církevním hnutím a novým společenstvím, in L’Osservatore Romano, 1.–2. 6. 1998, s. 6. 4. Chiara Lubichová, Představení Hnutí fokoláre pro františkánskou rodinu, kongres Charismata v dialogu a společenství v katolické církvi, Assisi, 26. 10. 2000. 5. Tamtéž. 6. Srov. F. Ciardi, Společenství mezi tradičními a novými charismaty, projev k biskupům přátelům Hnutí fokoláre, Castelgandolfo, 12. 2. 2003, ineditum. 7. Jan Pavel II., poselství účastníkům setkání biskupů přátel Hnutí fokoláre, 14. 2. 2001. 12/2010 | Nové město | 23 J ak se připravuje karlovarský festival? „Vybírání filmů na festival je v podstatě nudná záležitost. Nevybírám je všechny já. Máme externí spolupracovníky, kteří jsou ve filmovém oboru vzdělaní, zabývají se jím na odborné úrovni a jsou schopni napsat posudek na film, který jim zadáme. Nová DVD s nabídkou filmů bývají doručována začátkem roku. Přijímáme je sice do dubna, ale i tak nám některá přijdou později. Stává se, že si někdy prohlížíme filmy ještě i v květnu.“ Je v lidských silách posoudit tolik filmů? „Obvykle se na ně nejprve podívají naši externí spolupracovníci a napíší, jestli má smysl se tím kterým filmem zabývat. Někdy přijdou filmy, kde už po půlhodině víte, že to nemá žádnou profesionální kvalitu, ani to neříká nic podstatného. Když se sejdou posudky od externistů, pak se na vytipované filmy podívá náš interní kroužek čtyř – až pěti lidí a řekneme si, jestli se nám ten film tak líbí, že ho zařadíme, nebo se bez něj na festivalu obejdeme.“ Kolik filmů z toho množství vyberete? „Filmů zařazených do soutěže je tak dvanáct až šestnáct. Děláme to s ohledem na porotu, která pak musí shlédnout tři filmy denně, a to je dost velká zátěž.“ Prý existují i jakési ekumenické poroty… „U festivalů fungují nestatutární poroty, které nejsou organizované vedením festivalů, ale navrhují je různé instituce. Mezi ně patří například ekumenická nebo novinářská porota. Ekumenická porota je na všech festivalech hodnocena jako 24 | Nové město | 12/2010 Eva Zaoralová Film by měl něco sdělit Eva Zaoralová, umělecká ředitelka Karlovarského filmového festivalu, je filmová publicistka, specializuje se především na francouzský a italský film. Od roku 1994 působí ve vedení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Zároveň se věnuje překládání z francouzštiny a italštiny. Dne 28. října 2010 jí prezident republiky udělil medaili Za zásluhy v oblasti kultury. významná, protože se snaží ocenit filmy z hlediska křesťanských hodnot, humanismu a tolerantnosti. V Karlových Varech zasedá tuším už od roku 1996.“ Podle čeho filmy hodnotíte? „To je právě dost obtížná otázka k zodpovězení. Je pravda, že se mínění ohledně jednoho filmu může dost rozcházet. Ne všechno, co nám externisté pošlou, já shledám jako hodnotné. Mně film musí něco říkat. Ať už něco, co je obecněji platné, nebo nese zajímavý názor autora na život a na svět. Kromě toho, co bych charakterizovala jako obsahovou stránku, by ten film měl být zpracován tak, aby působil pozoruhodně i z estetického hlediska.“ Co všechno by měla zohlednit filmová kritika? „Kritika je vždycky obtížná. Dneska většina lidí, kteří píší kritiku, se s tím moc nepáře. Napíší: ´Dávám tomu 40%, nestojí to za nic.´ Správně by ten člověk měl mít určitou sumu teoretických znalostí a měl by umět argumentovat, aby dokázal vysvětlit, proč se mu ten film nelíbí. Jeden dramaturg mi kdysi řekl: ´Vy to šmahem odsou- Foto: archiv E. Zaoralové U ŠÁLKU ČAJE S EVOU ZAORALOVOU.... díte a ani si neuvědomíte, kolik ten film dal práce.´ Ono ale nezáleží na tom, zda byl ten film drahý, jestli má skvělé kostýmy nebo se odehrává v nějakém úžasném prostředí. Důležité je, aby byl schopný udělat na někoho dojem. Většinou film, který je dobrý, dá také dost práce. Především v intelektuální přípravě. Tvůrce musí vědět, co chce říct a jestli to umí říct. Říkám si, že člověk by měl psát kritiku se zřetelem na to, zda se autorovi jenom nepodařilo ztvárnit to, co zamýšlel, anebo zda ani nedokázal přemýšlet o tom, jak to udělat. Je spousta režisérů, kteří točí film, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Většina z nich to ale nedělá úmyslně. Obvykle si každý myslí, že má světu co sdělit.“ Dá se napsat dobrá kritika na film, který se kritikovi nelíbí? „Z osobní zkušenosti můžu říct, že pokud bych nebyla schopná o filmu přemýšlet, asi bych nic nepsala. Pak jsou dva pohledy: můžu nesouhlasit s tím, co ten film říká, ale mohu ohodnotit, jak to říká. Což je pro mě případ Larse von Triera. Já s těmi filmy hrubě nesouhlasím a vůbec nejsem schopná jeho myšlenkové pochody chápat, ale musím uznat, že on je dokáže prezentovat takovým způsobem, že na jeho film nemůžete jen tak zapomenut.“ V čem je krása filmu? „Krásu nelze definovat. To záleží na individuálním pohledu. Nedokázala bych říct, co je všeobecně krásné, ale příklad s filmem lze ukázat na lidské kráse. Někteří lidé jsou dokonale krásní, protože mají skvěle stavěný obličej a jiní nejsou tak hezcí, ale něco vyzařují.“ Za rozhovor děkuje Helena Filcíková 12/2010 | Nové město | 25 Foto: Marek Trizuljak Poselství Vánoc BŮH NÁS MILUJE V ánoce… Už jsme je slavili tolikrát! Naše srdce jsou však otupělá chladem světa a ještě se do nich nevrylo Ježíšovo neuvěřitelně krásné poselství: Bůh nás miluje! Miluje každého zvlášť, i všechny společně. Bůh ve své lásce nemohl jinak: Poslal nám svého Syna, který se stal člověkem, aby už nyní naši krátkou pouť ozařoval světlem, které nikdy nezapadá; aby nesmyslnost smrti proměnil v naději na plnější, věčný život! Kéž nás alespoň letos Vánoce osloví. Buďme připraveni naslouchat tomu, co nám Bůh chce říci. SMYSL VÁNOC Vánoce odpovídají rok co rok na základní potřebu mé duše: vnímat Boží lásku. Jsou pro mne pobídkou k neustálé snaze, aby tam, kde žiji, byl přítomen Kristus. „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Každý den, doma, v práci, či ve škole tak můžeme prožívat duchovní Vánoce… Oslava Ježíšova narození mi otevírá srdce pro celý svět. Teplo jesliček se přelévá za hranice křesťanského světa a proniká všude – jako znamení, že toto dítě se zrodilo pro všechny. O Vánocích si pokaždé 26 | Nové město | 12/2010 kladu otázku: Kolikrát ještě tyto svátky prožiji zde na zemi? Odpověď neznám. To mi pomáhá žít každý rok tak, jako by byl poslední. Stále mohu očekávat svůj „den narození“, dies natalis – den, který bude začátkem věčného života. PŘEDSEVZETÍ LÁSKY Jsme církvi vděčni, že nám každý rok znovu připomíná Ježíšův pozemský život. Každý rok se znovu můžeme ponořit do tajemství Boha, který se stal dítětem. Ježíš, mladý a silný, přináší světu nejvznešenější Boží poselství, jaké předtím ani potom nikdo neslyšel. Zaplatil za nás svou smrtí a chce, abychom na něj v těchto dnech mysleli a uctívali ho jako malé dítě, slabé a chudé, spočívající v náručí své mladičké matky pod Josefovou ochranou. Poezie jesliček nás dojímá, je tak pravdivá, plná hlubokého smyslu, je vyjádřením blahoslavenství. Rozechvívá v našem srdci tiché struny, jindy přehlušené každodenními problémy. Alespoň na Vánoce dejme zaznít jejich jemné harmonii… Jako ozvěnu pak uslyšíme velké, nekonečné ticho chudých tohoto světa, těch, kdo jsou postiženi válkami a ničivými pohromami, ticho opuštěných dětí, ticho nemocných, těch, kdo umírají na ulicích, bezdomovců, nezaměstnaných, všech těch, které Ježíš miluje, protože se mu podobají. Také my bychom je měli milovat. Naše srdce by je mělo zvláště ve vánoční době přijmout jako bohem vyvolené. Předsevzetí lásky k nejchudším, vyslovené před děťátkem, bude tím nejcennějším vánočním dárkem. JEŽÍŠ CHCE BÝT MEZI LIDMI „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Ježíš je s námi stejně, jako byl s Marií a Josefem před dvěma tisíci lety. Jeho přítomnost je však duchovní. Nehledejme ho pouze ve svatostáncích. Je mezi námi, chce s námi sdílet naše myšlenky, plány, starosti a radosti… Přišel na zem také proto, abychom ho neustále mohli mít mezi sebou, aby nám dával světlo, naději, dar porozumění – to, co s sebou přinášejí každé Vánoce. Chiara Lubichová (Z knihy Vánoce v úvahách Chiary Lubichové, Nové město, Praha 1998) DOPLŇOVAČKA Časopis Hnutí fokoláre Prosinec 2010, ročník 19 (13) V dnešní doplňovačce je ukryt konec myšlenky amerického pastora a spisovatele Roberta Fulghuma. Vánoce nejsou nějaké datum v kalendáři, (TAJENKA). Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Naše doplňovačka 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 V V V V V V V V V V V V V V V V V 11/ dopravní prostředky jezdící po kolejích 12/ tekutina získaná vařením masa 13/ úkon, kterým odstraníme záznam 14/ ozdobné pásy na budově 15/ sáním odstranit 16/ rozhodovat se mezi několika možnostmi 17/ údaje vepsané do textu A Darovat mu nos klauna? Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá Ing. Milena Honetschlägerová Mgr. Veronika Matiášková Mgr. Zdeňka Růžičková PhDr. Jarmila Synková Mgr. Tomáš Tatranský TIPO Z čeho bude mít největší radost? Svoji čepici? Aha, už vím. Watter Kostner 1/ počáteční stádium vývoje ptáků 2/ otvor pro vniknutí jízdou 3/ rekreační cestovatel na loďce 4/ opak uvnitř 5/ označí žhavým železem 6/ nástroj vodáka 7/ lezením vejde dovnitř 8/ růstem vlezl dovnitř (hovorově) 9/ část získaná sekáčem 10/ nástroj pro vytvoření díry PIPO Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz) Ale dárek je třeba dobře zabalit. O PR A TIP P T RO IPA Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Vánoce Foto: Marek Trizuljak 27 Santo Domingo – chudá okrajová čtvrť. V Nápad, který pomáhá Mnoho dětí z hnutí Chlapci a děvčata pro jednotu1, kteří žijí v různých zemích světa, si navzájem pomáhá. Jsou nápadití, a tak se jim například podařilo díky nejrůznějším iniciativám shromáždit finanční prostředky a umožnit tak řadě dětí studium. Do těchto aktivit se v takzvaném projektu Schoolmates často zapojují celé třídy. mi boty již nejsou. Tak jsem je vyčistila a přinesla do školy. Byla jsem ráda, když jsem viděla, jak je jiné děvče šťastné, že je dostalo. Měla jsem však také starost, protože jsem neměla jiné, a ty, které mi půjčoval můj bratranec, jsem si nemohla nechat naStavba školy „Café con Leche“. pořád. Ale láska Boží mě znovu překvapila: dostala jsem jiný nový pár!“ STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA Stipendium u nás dostává třináct chlapců a děvčat. Daří se nám tak zaplatit školní Fota: archiv SANTO DOMINGO jedné velmi chudé čtvrti v Santo Domingo vznikla škola „Café y Leche“. Funguje v tomto místě díky velkému úsilí a mezinárodní pomoci. Navštěvuje ji 600 žáků. Pocházejí z rodin, které mají vážné těžkosti a často trpí podvýživou. Pomoc, která přichází díky Schoolmates slouží také k tomu, aby zaručila alespoň jedno jídlo denně minimálně pro 80 dětí. Mnoho žáků této školy patří do hnutí Chlapci a děvčata pro jednotu, kteří se podle svých možností snaží druhým dávat nezištně to, co potřebují. Například učí v nižších třídách, nebo se starají o úklid v učebnách. Melani napsala: „Prosím stále Boha, aby mi pomáhal, a je tomu opravdu tak! V loňském roce paní ředitelka přinesla různé boty. Jedny jsem dostala a byla jsem velmi ráda, protože mi opravdu chyběly. Přála jsem si poděkovat za tento nečekaný dar, a tak jsem se rozhodla mít všechny ve škole víc ráda. Přes léto jsem vyrostla a k velké lítosti poplatky, zdravotní ošetření a pravidelně dostáváme též potraviny a oblečení, zvláště o svátcích. S otevřením školní družiny a zahájením doučování, které navštěvuje mnoho dalších dětí, je počet dětí, kterým se díky projektu pomáhá, ve skutečnosti mnohem vyšší. Letos se mezi námi zrodil nápad pracovat na poli, které patří do jednoho zemědělského projektu a kde pracují také někteří naši rodiče. Chodíme tam každou sobotu. Cítíme za svou budoucnost zodpovědnost. Po prvním dnu společné práce jsme byli nadšení a pak ještě více, když jsme viděli svůj první výdělek. Je pěkné, když si můžeme díky vlastní práci koupit to, co každý potřebuje, aniž bychom museli prosit rodiče, nebo se nechali zlákat – jako mnoho našich vrstevníků – ke špatným věcem, jen abychom si něco vydělali. (podle italského časopisu Gen 3, redakčně kráceno) 1. Rozvinulo se v rámci Hnutí fokoláre.