Sborník CSR - Moravská vysoká škola Olomouc

Transkript

Sborník
z konference projektu
Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání
ve vědě a výzkumu
CZ.1.07/2.3.00/09.0134
Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s.
CSR – most mezi
vědou, výzkumem
a praxí
Olomouc 17. února 2011
CSR – most mezi
vědou, výzkumem
a praxí
Sborník z konference
Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV
konané dne 17. února 2011 v Olomouci
Editoři: Jiřina Sojková, Martin Zielina
Tato publikace vznikla jako výstup Klíčové aktivity č 4: Konference projektu
Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV. Konference CSR – most mezi
vědou, výzkumem a praxí se konala dne 17. února 2011 v Olomouci.
Sborník obsahuje příspěvky účastníků konference CSR – most mezi vědou,
výzkumem a praxí, konané dne 17. února 2011 na Moravské vysoké škole
Olomouc, o.p.s.
Za původnost a správnost jednotlivých příspěvků odpovídají jejich autoři.
Příspěvky neprošly jazykovou úpravou. Příspěvky jsou recenzovány.
Recenzovali:
prof. Ing. Pavel Nevřiva, DrSc.
prof. Ing. Dr. Miroslav Pokorný
prof. JUDr. Zdeněk Souček, DrSc.
prof. Ing. Vilém Srovnal, CSc.
prof. Ing. Jan Široký, CSc.
doc. RNDr. Eva Grublová, CSc.
doc. PhDr. Kateřina Ivanová, Ph.D.
doc. PhDr. et Dr. Libuše Podlahová
doc. Ing. Pavol Šaradín, CSc.
Ing. Petr Bačík, Ph.D.
PhDr. František Bělohlávek, Ph.D.
RNDr. Ing. Miroslav Rössler, CSc., MBA
JUDr. Blanka Tomančáková, Ph.D., LL.M.
Mgr. Bc. Irena Kovačičinová
Editors: Jiřina Sojková, Martin Zielina, 2011
ISBN 978-80-87240-89-2
APLIKOVATELNÝ SYSTÉM DALŠÍHO VZDĚLÁVÁNÍ VE VaV
CZ.1.07/2.3.00/09.0134
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
Obsah
Integrujúci model spoločenskej zodpovednosti podnikov .................................. 4
ZUZANA BÚCIOVÁ
Aspekty společenské odpovědnosti firem v bakalářských pracích studentů
MVŠO zaměřených na logistický management ................................................. 17
ANEŢKA MACHÁTOVÁ
Je cesta od represe k prevenci postiţení cestou k větší společenské
odpovědnosti? ................................................................................................. 28
IVANA OLECKÁ, KATEŘINA IVANOVÁ
Manaţer expatriant jako most v globální firmě ................................................ 41
STANISLAV PAVLÍK
Společenská odpovědnost firem jako objekt zájmu vědy
pohledem andragoga ....................................................................................... 53
DANA POKORNÁ, KATEŘINA IVANOVÁ
Umělá inteligence v ekonomických disciplínách ............................................... 68
MIROSLAV POKORNÝ, ZDEŇKA KRIŠOVÁ
Stav veřejných financí v české republice a jejich výhled ve světle
společenské odpovědnosti ............................................................................... 81
RICHARD POSPÍŠIL
Můţe ulehčit Small Business Act podnikání malým a středním firmám? ........... 89
JAN ŠIROKÝ
Vybrané aspekty CSR v podmínkách Evropské unie ....................................... 100
IVANA VALENTOVÁ
Vězňovo dilema ve vědě a praxi ..................................................................... 108
MARTIN ZIELINA, IRENA KOVAČIČINOVÁ
Seznam aktivních účastníků konference ........................................................ 120
3
CSR – most mezi vědou, výzkumem a praxí
INTEGRUJÚCI MODEL SPOLOČENSKEJ
ZODPOVEDNOSTI PODNIKOV
THE INTEGRATIVE MODEL OF CORPORATE
SOCIAL RESPONSIBILITY
Zuzana Búciová
Univerzita Komenského v Bratislave
[email protected]
Abstrakt: Spoločenská zodpovednosť podnikov je v slovenskom a českom
kontexte relatívne novou témou. V rámci teoretickej reflexie sa rozvíja ako
samostatné topikum od druhej polovice 90.-tych rokov 20. storočia. Podniky,
ktoré sa rozhodnú ísť cestou spoločenskej zodpovednosti sú neraz postavené
pred zloţitú úlohu – nájsť záchytné body v mnoţstve rôznorodých informácií,
smerníc, štandardov a postupov.
Predloţený článok predstavuje základné východiská modelu merania spoločenskej
zodpovednosti podnikov v našich podmienkach, pouţitím ktorého sa podniky
môţu lepšie zorientovať v tejto komplexnej problematike, zhodnotiť svoj pokrok,
uvedomiť si moţné nedostatky a cielene na nich pracovať. Model vychádza
z podmienok európskych krajín, zohľadňuje ich kultúrne, historické i právne
osobitosti a poukazuje na celú škálu problémov a otázok, ktoré patria
pod označenie „spoločenská zodpovednosť podnikov“. Model stanovuje štandard
spoločensky
zodpovedného
podnikania
sformulovaním
tzv.
„základu
zodpovednosti podnikov“, ktorého dosiahnutie je nevyhnutným základom
pri posudzovaní celkovej spoločenskej zodpovednosti podnikov.
Kľúčové slová: spoločenská zodpovednosť podnikov, meranie spoločenskej
zodpovednosti podnikov, etická zodpovednosť, ekonomická zodpovednosť, právna
zodpovednosť, minimum zodpovednosti podnikov, podnikateľská etika
Abstract: Corporate social responsibility is relatively a new topic in the Slovak
and Czech context. On the theoretical level it has been developing
as an independent topic since the second half of the 1990s. Corporations that
have decided to do business in a socially responsible way are often confronted
4
Búciová
Integrujúci model spoločenskej zodpovednosti podnikov
with a difficult task – finding clues in a number of various pieces of information,
directives, standards, and methods.
The paper introduces a new model for measuring corporate social responsibility
in European conditions. The model helps to navigate corporations in this complex
area, assess their progress, become aware of potential failings and work on them
effectively. The model respects the business conditions of European countries,
their cultural, historical and legal differences and it refers to a scope of issues
and problems that can fall under the label of “corporate social responsibility”.
The model sets the standard of socially responsible entrepreneurship
by formulating the “minimum of corporate responsibility” that is essential
for measuring corporate social responsibility.
Key words: corporate social responsibility, measuring of corporate social
responsibility, ethical responsibility, economic responsibility, legal responsibility,
minimum of corporate responsibility, business ethics
JEL Classification: A 13, A 14, M 14
Úvod
Podľa štúdie z roku 2008, ktorej sa zúčastnilo viac ako 250 podnikov
z celého sveta, spoločenská zodpovednosť podnikov (SZP) pomáha podnikom
zvyšovať vlastnú konkurencieschopnosť. Aţ 68% percent opýtaných podnikov
odpovedalo, ţe vďaka aktivitám v oblasti SZP sa im podarilo zvýšiť príjmy, 54%
podnikov uviedlo, ţe vďaka SZP získali konkurenčnú výhodu. Napriek tomu sa tri
štvrtiny podnikov zhodli na tom, ţe v skutočnosti presne nerozumejú záujmom
svojich zákazníkov v oblasti SZP, ale rozhodli sa zverejňovať viac informácií
o environmentálnych a spoločenských otázkach, ktoré by mohli zaujímať
zákazníkov a ostatných podnikových stakeholderov (Baker, 2008).
Nezávislá výskumná a poradenská spoločnosť CSR Insight uvádza, ţe počet
správ o spoločenskej zodpovednosti podnikov vzrástol z 300 v roku 1996
na 3100 v roku 2009, pričom zavádzanie reportovania1 malo v USA oveľa pomalší
priebeh ako v Európe. Správa tieţ poukazuje na skutočnosť, ţe významným
problémom v meraní a reportovaní SZP je nedostatok jednotných definícií
a konzistentnej aplikácie, čo má za následok nespoľahlivé výsledky (10 Trends
in Sustainability Reporting, 2010).
1
Výraz reportovanie vznikol z angl. slova reporting a v súvislosti s problematikou SZP označuje
spravodajstvo podniku o stave svojej spoločenskej zodpovednosti voči interným a externým
stakeholderom.
5
Súčasná globálna ekonomická kríza opäť otvára otázku širšieho pohľadu
na úlohu a zodpovednosť podnikov v spoločnosti, podčiarkuje aktuálnosť tejto
problematiky a zdôrazňuje potrebu jej správneho uchopenia. Podľa slov predsedu
Európskej komisie José Manuela Barrossa, ktoré boli súčasťou jeho prejavu
na valnom zhromaţdení organizácie CSR Europe, jednej z vedúcich európskych
organizácií
zaoberajúcich
sa
spoločenskou
zodpovednosťou
podnikov,
by v súčasnej dobe a za súčasných okolností mala hrať spoločenská
zodpovednosť podnikov v riadení podnikov dôleţitejšiu úlohu ako kedykoľvek
predtým. Podľa Barrosa, „kríza je následkom, alebo aspoň čiastočným následkom
toho, ţe niektorí podnikatelia neboli schopní pochopiť svoju širšiu etickú
zodpovednosť. Teraz sa musia všetky podniky postaviť tomuto problému tvárou
v tvár.“ (Barroso, 2009) V súčasnej etape rozvoja hospodárstva nadobúda SZP
kľúčové postavenie v spoločenskej, ekonomickej i politickej rovine.
Na Slovensku a v Českej republike sa v posledných rokoch tieţ mnohé
podniky hlásia k spoločenskej zodpovednosti a časť z nich vypracováva správy
o spoločenskej zodpovednosti na základe určitých existujúcich smerníc alebo bez
ich pouţitia. Problémom, na ktorý v praxi naráţame je, ţe keďţe neexistuje
jednotná definícia SZP, tento výraz sa často pouţíva v odlišných významoch
a rôznorodosť smerníc z celého sveta pôsobí na podniky mätúco. Niekoľko
desaťročí trvajúca diskusia o obsahu SZP ukázala, ţe uchopenie tejto
problematiky nie je univerzálne, ale je podmienené historickými, kultúrnymi
a právnymi determinantami jednotlivých krajín (Búciová, 2009).
Cieľom tohto príspevku je zdôrazniť nutnosť vymedzenia určitého základu
SZP, ktorý by predstavoval elementárne poţiadavky na spoločensky zodpovedné
podnikanie
v európskom
podnikateľskom
priestore,
zadefinovať
základ
spoločenskej zodpovednosti podnikov a predstaviť základné východiská
Integrujúceho modelu spoločenskej zodpovednosti podnikov ako modelu merania
SZP v európskych podmienkach.
1
Špecifiká spoločenskej zodpovednosti podnikov v Európe
V slovenskej a českej vedeckej spisbe sa termín spoločenská zodpovednosť
podnikov začína objavovať v 90-tych rokoch 20. storočia, krátko po tom,
ako sa tejto problematike začali venovať autori z iných európskych krajín.
V tomto období mali teoretici zo Spojených štátov amerických za sebou uţ štyri
desaťročia búrlivých diskusií o podstate a opodstatnení morálnej a spoločenskej
zodpovednosti podnikov. Chápanie SZP prešlo významným vývojom. Kým
v päťdesiatych rokoch minulého storočia sa spoločenská zodpovednosť
obmedzovala len na filantropické aktivity podniku, postupne si autori čoraz viac
6
Búciová
začali uvedomovať ukotvenosť podniku v spoločnosti a jeho previazanie
s okolitými skupinami v externom i internom prostredí podniku. V 80-tych rokoch
došlo k významnému zlomu, kedy sa v súvislosti s etablovaním podnikateľskej
etiky ako samostatnej vednej disciplíny začala objavovať potreba začleniť etiku
do SZP ako jej nevyhnutnú súčasť. Carrollovo chápanie SZP, podľa ktorého
„spoločenská zodpovednosť podniku zahŕňa ekonomické, právne, etické
a filantropické očakávania, ktoré sa v danom čase kladú na podnik zo stany
spoločnosti“ (Carroll, 1979, s. 500) sa stalo východiskom veľkého mnoţstva
autorov, ktorí sa v nasledujúcich rokoch snaţili o bliţšiu konkretizáciu jej obsahu.
Napriek obrovským snahám sa dodnes nepodarilo vytvoriť jednotnú definíciu
SZP, či vymedziť jej obsah tak, aby bol jednotne akceptovaný autormi z celého
sveta. Rozdiely v chápaní SZP sa objavujú najmä pri stanovení počtu
stakeholderov, voči ktorým by mali podniky nevyhnutne prijímať zodpovednosť
a v priradení miery dôleţitosti etickej zodpovednosti v rámci celkovej
spoločenskej zodpovednosti podnikov.
Dôvodom, prečo dodnes nie je moţné vypracovať jednotnú definíciu SZP,
sú odlišné kultúrne, historické, právne a spoločenské podmienky jednotlivých
krajín, ktoré do veľkej miery determinujú chápanie SZP. Jednotlivé teórie
a názory na SZP vznikali vţdy v určitom spoločenskom a historickom kontexte
a tak je potrebné ich aj chápať. V odbornej literatúre sa môţeme neraz stretnúť
s preberaním názorov na SZP bez toho, aby boli zasadené do širšieho
spoločenského kontextu, v ktorom vznikali, čo môţe pôsobiť mätúco (Búciová,
2009, s. 26).
Významné rozdiely sú medzi tzv. európskym a tzv. americkým chápaním
2
SZP. Európske chápanie SZP je komplexnejšie. Vychádza z teórie stakeholderov,
pričom podnik si svoje záväzky voči jednotlivým stakeholderom uvedomuje
na štyroch úrovniach – právnej, ekonomickej, etickej a filantropickej.
Ekonomická zodpovednosť nemá najdôleţitejšie postavenie a je zadefinovaná
širšie (voči viacerým stakeholderom). Neoddeliteľnou súčasťou SZP je etická
zodpovednosť, pod ktorú moţno zahrnúť väčšinu otázok, ktoré sa v Európe
zaraďujú pod SZP. Americké chápanie SZP kladie najväčší dôraz na ekonomickú
zodpovednosť voči vlastníkom, nie na kaţdej úrovni sa rešpektujú záujmy
všetkých stakeholderov a odlišný (širší) význam nadobúda filantropická
zodpovednosť, ktorej súčasťou je napr. aj ochrana zamestnancov a poskytovanie
sociálnych výhod, ktoré sú v európskych krajinách dané legislatívne (Búciová,
2008).
2
K odlišnostiam v chápaní SZP v USA a Európe pozri bliţšie BÚCIOVÁ, Z. O zmenách v chápaní
spoločenskej zodpovednosti podnikov. In OLECKÁ, I. – ZIELINA, M. Kdo je aktérem společenské
odpovědnosti firem? Olomouc: MVSO, 2009, s. 24-27.
7
Ako bolo spomenuté v úvode, z celosvetového prieskumu vyplynulo, ţe aţ tri
štvrtiny podnikov v skutočnosti presne nerozumejú záujmom svojich zákazníkov
v oblasti SZP. (Baker, 2008). Podobne sú na tom podniky aj vo vzťahu
k ostatným stakeholderom. I keď majú podniky záujem splniť očakávania daných
stakeholderov, často nemajú predstavu o tom, aké aktivity by mali tvoriť súčasť
ich spoločensky zodpovedného podnikania. Zatiaľ neexistuje komplexný systém
merania SZP, ktorý by odzrkadľoval poţiadavky na SZP v našich podmienkach,
pokrýval všetky oblasti SZP a jasne určoval základné poţiadavky na spoločensky
zodpovedné podnikanie.
V slovenskom a českom podnikateľskom prostredí v súčasnosti prevaţuje
veľmi povrchné chápanie SZP. Podniky, ktoré sa vzdajú časti svojho zisku
v prospech niektorého stakeholdera
(alebo viacerých stakeholderov),
sa automaticky povaţujú za spoločensky zodpovedné. Pritom sa uţ ale
neposudzuje, akým spôsobom k svojmu zisku prišli, ako sa správajú vo vzťahu
k ostatným stakeholderom, a najmä, či podnikajú dlhodobo udrţateľným
a zodpovedným spôsobom. V praxi sme často svedkami toho, ţe si podniky
budujú imidţ spoločensky zodpovedných podnikov aj napriek obrovským kauzám
a škandálom
spojeným
s porušovaním
legislatívy
a etiky
v podnikaní.
Táto skutočnosť len podčiarkuje nevyhnutnosť zaviesť striktnejšie pravidlá,
ktoré by podniky mali spĺňať, ak sa chcú označiť za spoločensky zodpovedné.
Je nesmierne dôleţité zamedziť povrchnému vnímaniu SZP jasným zadefinovaním
základu SZP v našich podmienkach, aby výrazy spoločenská zodpovednosť
podnikov či spoločensky zodpovedný podnik získali v očiach verejnosti jasný
význam a dôleţitosť.
Z tohto dôvodu povaţujem za dôleţité navrhnúť nový model merania SPZ –
Integrujúci model SZP, ktorý bude definovať elementárne poţiadavky
na spoločensky zodpovedné správanie podnikov v oblasti ekonomickej, právnej
a etickej a zohľadňovať špecifiká SZP v európskych podmienkach.
2
Teoretické a metodologické východiská Integrujúceho modelu
SZP
Teoretickým
a metodologickým
základom
Integrujúceho
modelu
spoločenskej zodpovednosti podnikov sú východiská E. Freemana (1984, 2007),
A. B. Carrolla (1979, 1991) a M. S. Schwartza (2003), K. Davisa (1967),
Ch. Handyho (2003), A. Cranea a D. Mattena (2004)
a A. Remišovej
(1994, 2004). Model vychádza z chápania podniku ako „korporatívneho občana“,
ktorý má povinnosť plniť svoje legislatívne a etické záväzky, a ktorý má zároveň
aj
určitú
špecifickú
zodpovednosť
vyplývajúcu
z jeho
postavenia
8
Búciová
ako ekonomického subjektu. Ďalej vychádza z integratívneho ponímania
podnikateľskej etiky, ktoré vytvoril švajčiarsky profesor P. Ulrich a ku ktorému
sa hlási aj A. Remišová a jej škola podnikateľskej etiky.
Pri tvorbe Integrujúceho modelu spoločenskej zodpovednosti podnikov bola
pouţitá deskripcia, analýza a komparácia jednotlivých prístupov k spoločenskej
zodpovednosti podnikov, modelovanie, textová, klasifikačná a systémovoštruktúrna analýza významných zahraničných smerníc a štandardov v oblasti
spoločenskej zodpovednosti podnikov.
Teoretické východiská Integrujúceho modelu SZP sú nasledovné:
(1) Carrollova všeobecne prijímaná definícia SZP podľa ktorej „spoločenská
zodpovednosť
podniku
zahŕňa
ekonomické,
právne,
etické
a filantropické očakávania, ktoré sa v danom čase kladú na podnik
zo strany spoločnosti.“ (Carroll, 1979, s. 500)
(2) Chápanie
podniku
ako
subjektu
spoločenskej
zodpovednosti
(t.j. prijatie myšlienky, ţe podnik môţe vystupovať a vystupuje
ako subjekt spoločenskej zodpovednosti, čo znamená, ţe SZP
nemoţno chápať len ako súhrn individuálnej zodpovednosti
jednotlivých pracovníkov podniku). Ak chápeme podnik ako subjekt
spoločenskej
zodpovednosti,
je
potrebné
chápať
SZP
ako inštitucionalizáciu určitých princípov a pravidiel do kaţdodenného
ţivota podniku.
(3) Teória stakeholderov, na základe ktorej by mal podnik prijímať
zodpovednosť voči všetkým relevantným stakeholderom vo svojom
internom aj externom prostredí.
(4) Dôraz na etickú zodpovednosť podniku ako nevyhnutnú súčasť
všetkých podnikových aktivít.
K východisku 1: Definícia SZP, ktorú všeobecne prijímajú autori na celom
svete, hovorí o tom, ţe spoločenská zodpovednosť v sebe zahŕňa štyri zloţky ekonomickú, právnu, etickú a filantropickú zodpovednosť, pričom prvé tri zloţky
by mali byť nevyhnutnou súčasťou činnosti podnikov, zatiaľ čo filantropická
zodpovednosť sa chápe ako ţelané správanie podnikov zo strany spoločnosti.
Na základe uvedeného prichádzam k názoru, ţe spoločenská zodpovednosť
podnikov musí nevyhnutne obsahovať etickú, ekonomickú a právnu zodpovednosť
podniku. Bez toho, aby bol podnik ekonomicky, právne, a eticky zodpovedný
vo vzťahu k svojim stakeholderom, sa nemôţe povaţovať za spoločensky
zodpovedný subjekt. Z toho vyplýva nutnosť stanoviť základ spoločenskej
zodpovednosti podnikov, ktorý by definoval elementárne poţiadavky
na spoločensky zodpovedné správanie podnikov v oblasti ekonomickej, právnej
a etickej zodpovednosti. Ak bude podnik navyše prijímať aj filantropickú
zodpovednosť vo vzťahu k jednotlivým stakeholderom, bude tak podľa
9
Integrujúceho modelu SZP zvyšovať úroveň svojej spoločenskej zodpovednosti.
Ak by sa však podnik venoval filantropickým aktivitám bez toho, aby zároveň
spĺňal základné poţiadavky na ekonomické, právne a etické správanie vo vzťahu
k svojim stakeholderom, nemoţno ho povaţovať za spoločensky zodpovedný.
Model nepripúšťa moţnosť „kompenzácie“ nesplnených kritérií základu SZP inými
aktivitami, ktoré sú nad rámec základných princípov ekonomickej, právnej
a etickej zodpovednosti.
K východisku 2: Integrujúci model SZP je zobrazený pomocou Vennovho
diagramu. Vennov diagram vyuţívajú na zobrazenie SZP aj Schwartz
a Carroll (2003) vo svojom Modeli troch sfér SZP3, interpretácia ich modelu
sa však od interpretácie Integrujúceho modelu SZP líši. Významným rozdielom
je skutočnosť, ţe v Integrujúcom modeli SZP slúţi Vennov diagram
len na zobrazenie troch základných zloţiek spoločenskej zodpovednosti podnikov,
nie na posudzovanie zámeru jednotlivých aktivít podniku. Zastávam názor,
ţe spoločenská zodpovednosť podnikov by mala byť posudzovaná
na základe miery inštitucionalizácie princípov ekonomickej, právnej
a etickej zodpovednosti do činnosti podniku a nie na základe zámeru
konania (ako je to v Modeli troch sfér SZP). Je potrebné si uvedomiť, ţe hoci
je zámer pri hodnotení etického konania dôleţitým prvkom, v skutočnosti
je veľmi ťaţké odhaliť skutočný zámer podniku, a preto zámer nevystupuje
v Integrujúcom modeli SZP ako indikátor. Skutočný motív konania podniku
nemusí byť v okamihu posudzovania zrejmý a preto povaţujem hodnotenie
zámeru podnikových aktivít za veľmi obtiaţne a nepresné. Ak sa však bude
hodnotiť miera inštitucionalizácie princípov spoločenskej zodpovednosti
do činnosti podniku, je moţné dospieť k presným záverom o úrovni SZP v danom
podniku.
K východisku 3: Zastávam názor, ţe o SZP moţno hovoriť len vtedy,
ak podnik vedome prijíma zodpovednosť voči všetkým relevantným
stakeholderom. Podnik by mal vedome prijať zodpovednosť voči týmto
skupinám minimálne v rozsahu stanovenom základom SZP. Ak by podnik vyčlenil
zo svojej zodpovednosti čo i len jedinú skupinu stakeholderov, voči ktorej
by základ SZP nespĺňal (napr. podnik predáva zdraviu škodlivé výrobky,
neodvádza dane, vykorisťuje svojich zamestnancov alebo dodávateľov,
nedodrţiava pravidlá hospodárskej súťaţe, významne znečisťuje ţivotné
prostredie a pod.), nemoţno ho povaţovať za spoločensky zodpovedný.
K východisku 4: Etickú zodpovednosť podniku je potrebné chápať v širšom
kontexte, tak ako to uvádzajú mnohí európski autori. Podniky by mali prijať
3
Bliţšej analýze Modelu troch sfér SZP vrátane identifikácie a argumentácie jeho nedostatkov
sa venuje BÚCIOVÁ, Z. O zmenách v chápaní spoločenskej zodpovednosti podnikov. In OLECKÁ,
I. – ZIELINA, M. Kdo je aktérem společenské odpovědnosti firem? Olomouc : MVSO, 2009,
s. 27-30.
10
Búciová
túto zodpovednosť a zaviazať sa, ţe budú pri svojej činnosti dodrţiavať morálne
pravidlá a riadiť sa základnou podmienkou etického podnikania „Neškodiť iným!“.
3
Stanovenie základu spoločenskej zodpovednosti podnikov
Za hlavný prínos Integrujúceho modelu SZP moţno povaţovať stanovenie
základu spoločenskej zodpovednosti podnikov. Základ SZP sa skladá z troch
častí – ekonomického, právneho a etického základu spoločenskej zodpovednosti
podnikov.
Základ právnej zodpovednosti vychádza z rešpektovania platnej
legislatívy upravujúcej vzťahy podniku s konkrétnym stakeholderom. Spĺňať
základ právnej zodpovednosti znamená dodrţiavať platnú legislatívu vo vzťahu
ku všetkým
stakeholderom
podniku.
Podnik
nespĺňa
základ
právnej
zodpovednosti, ak bolo v určitom sledovanom období právoplatne rozhodnuté
príslušným orgánom, ţe prišlo k porušeniu legislatívy v minimálne jednom
prípade vo vzťahu k jednému alebo viacerým stakeholderom.
Základ ekonomickej zodpovednosti sa konkretizuje pre kaţdého
stakeholdera individuálne a odzrkadľuje minimálne poţiadavky jednotlivých
stakeholderov na ekonomickú zodpovednosť podniku (napr. vo vzťahu
k zamestnancom tvorí základ ekonomickej zodpovednosti podniku povinnosť
vyplácať zamestnancom mzdy a odvádzať za zamestnancov všetky povinné
odvody do poisťovní a fondov). Podnik nespĺňa základ ekonomickej
zodpovednosti, ak v sledovanom období minimálne raz porušil ktorúkoľvek
z konkrétnych podmienok.
Základ etickej zodpovednosti predstavuje konkretizáciu etického
princípu „Neškodiť iným!“ vo vzťahu k jednotlivým stakeholderom. Spĺňať základ
etickej zodpovednosti znamená, ţe podnik musí mať inštitucionalizované
konkrétne etické postupy a praktiky. Základ etickej zodpovednosti je splnený
vtedy, ak preukázateľne existuje strategická koncepcia i funkčný systém
realizácie tejto koncepcie v kaţdej z oblastí, ktoré sú konkretizované pre kaţdého
stakeholdera zvlášť. Ak podnik nemá v niektorej z uvedených oblastí formulovanú
strategickú koncepciu a/alebo nevie preukázať funkčnosť systému jej realizácie,
nespĺňa základ etickej zodpovednosti.
Obrázok 1 zobrazuje Integrujúci model SZP. Za spoločensky zodpovedný
podnik moţno označiť len ten podnik, ktorý prijíma ekonomickú, právnu a etickú
zodpovednosť voči všetkým stakeholderom4 vo svojom internom i externom
prostredí, t.j. podnik, ktorý spĺňa základ ekonomickej, právnej a etickej
4
Obrázok 1 znázorňuje sedem najčastejšie uvádzaných stakeholderov. Tento počet stakeholderov
však nie je konečný. Integrujúci model SZP je flexibilný a umoţňuje doplniť ďalších špecifických
stakeholderov.
11
zodpovednosti voči všetkým týmto skupinám. Filantropická zodpovednosť
podniku nie je na obrázku zobrazená, nakoľko nie je nevyhnutnou podmienkou
spoločenskej zodpovednosti podniku.
Obrázok 1: Integrujúci model spoločenskej zodpovednosti podnikov
Keďţe podniky dosahujú rôznu úroveň spoločenskej zodpovednosti,
je potrebné ďalej sledovať aj rozsah a obsah spoločensky zodpovedných aktivít
podnikov nad rámec splneného základu SZP (t.j. zohľadňovať všetky ďalšie
filantropické a iné aktivity podniku, ktoré nie sú pokryté základnými
poţiadavkami na zodpovedné správanie podniku.) Daný model je plne
aplikovateľný v praxi pri meraní SZP5. V nasledujúcej kapitole sa venujem
stručnému opisu spôsobu merania SZP na základe SZP.
Meranie SZP na základe Integrujúceho modelu SZP
V Integrujúcom modeli SZP sa zdôrazňuje nutnosť definovať základ
spoločenskej zodpovednosti podnikov vo vzťahu k jednotlivým stakeholderom,
ktorého splnenie predstavuje základ spoločensky zodpovedného podnikania.
Systém merania SZP podľa tohto modelu rozlišuje aktivity, ktoré sú súčasťou
základu spoločenskej zodpovednosti podnikov, a aktivity, ktoré podnik vyvíja
nad rámec základných poţiadaviek na spoločensky zodpovedné správanie.
SZP sa meria samostatne voči kaţdému stakeholderovi, pričom je potrebné
rozpracovať dve skupiny konkrétnych indikátorov spoločensky zodpovedného
podnikania – indikátory, ktoré predstavujú konkretizáciu základu SZP
5
Model bol v roku 2010 podrobne rozpracovaný pre vybranú skupinu stakeholderov –
zamestnancov podniku a jeho funkčnosť bola overená v empirickom výskume v prostredí dvoch
veľkých podnikov pôsobiacich na Slovensku. Konkretizácia obsahu Integrujúceho modelu SZP ako
aj výsledky empirického výskumu však nie sú predmetom tohto príspevku.
12
Búciová
a indikátory na posúdenie aktivít podniku nad rámec minimálnych ekonomických,
právnych a etických poţiadaviek. Podnik sa na základe merania SZP môţe ocitnúť
v jednej z troch kategórií: nedosiahnutie SZP (podnik je pod úrovňou hranice
SZP), dosiahnutie SZP a zvyšovanie SZP (Obrázok 2).
Obrázok 2: Meranie SZP na základe Integrujúceho modelu SZP
Meranie SZP by malo prebiehať v dvoch samostatných krokoch. Najskôr
je potrebné posúdiť splnenie základu SZP a aţ v druhej časti hodnotiť aktivity
nad rámec základu SZP.
Keďţe základ SZP tvorí minimum spoločenskej
zodpovednosti podniku, za jeho dodrţanie sa podniku nepripisujú ţiadne body.
Ak však nie je ktorákoľvek podmienka základu SZP splnená, podnik získa
mínusový bod (za kaţdú nesplnenú podmienku). Ak sa podnik dostane
do mínusovej hodnoty (táto situácia nastane, ak podnik nesplní čo i len jedno
kritérium základu SZP), nachádza sa pod hranicou SZP a teda ho nie je moţné
povaţovať za spoločensky zodpovedný vo vzťahu k danému stakeholderovi.
V takomto prípade si podnik nemôţe pripočítať body za ďalšie aktivity,
ktoré vyvíja v prospech danej skupiny stakeholderov nad rámec základu SZP.
U podnikov, ktoré splnia základ SZP (a teda sa nachádzajú nad hranicou SZP),
nasleduje druhá časť merania SZP – posúdenie ďalších aktivít, ktoré podnik
vyvíja vo vzťahu k danému stakeholderovi.
Model obsahuje konkrétne indikátory, za ktorých splnenie si podnik
pripisuje kladné body. Výsledný súčet bodov, ktoré podnik získa, určujú rozsah
13
jeho spoločensky zodpovedných aktivít vo vzťahu k danému stakeholderovi.
Obsah a kvalita týchto aktivít sú popísané v záverečnej správe z hodnotenia
spoločenskej zodpovednosti konkrétneho podniku.
Záver
Integrujúci model SZP umoţňuje pristupovať k meraniu a posudzovaniu
SZP
novým
spôsobom,
ktorý
rešpektuje európske
východiská
SZP.
Za spoločensky zodpovedný podnik moţno povaţovať len ten, ktorý neustále
dodrţiava elementárne poţiadavky na ekonomickú, právnu a etickú zodpovednosť
vo vzťahu ku všetkým stakeholderom vo svojom internom i externom prostredí.
Stanovenie základu SZP predstavuje posun v meraní a posudzovaní SZP
v európskom
podnikateľskom
prostredí.
Konkretizáciou
obsahu
SZP
pre jednotlivých stakeholderov majú podniky moţnosť získať predstavu o širokej
škále aktivít, ktoré moţno radiť medzi spoločensky zodpovedné, vytvoriť
si ucelený obraz o spoločensky zodpovedných aktivitách a lepšie porozumieť
ich vzájomným väzbám.
Integrujúci model SZP umoţňuje konkretizovať obsah SZP vo vzťahu
ku kaţdému stakeholderovi, čím prispieva k sprehľadneniu celej problematiky
a pomáha pri cielenom dosahovaní a rozvíjaní SZP.
Literatura a prameny
[1] 10 Trends in Sustainability Reporting [online]. 10.2.2010 [cit. 30.3.2010].
Dostupné na WWW: <http://www.environmentalleader.com/2010/02/10/10trends-in-sustainability-reporting/>.
[2] BAKER, M. CSR Helps Competitiveness According to IBM study. Business
Respect [online]. 24 Feb 2008, Issue Number 122 [cit. 30.2.2008].
Dostupné
na
WWW:
<http://www.mallenbaker.net/csr/CSRfiles/page.php?Story_ID=2024>.
[3] BARROSO, Ch. M. D. Putting Corporate Social Responsibility at the Heart
of Our Vision [online]. 11.6.2009 [cit. 8.11.2010]. Dostupné na WWW:
<http://www.csreurope.org/data/files/2009_ga/barroso_csreurope_speech_
final.pdf>
[4] BÚCIOVÁ, Z. K problematike chápania spoločenskej zodpovednosti podnikov.
In CD s recenzovanými příspěvky z Mezinárodní Baťovy konference
14
Búciová
pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2008. [CD-ROM] Zlín:
Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2008. ISBN 978-80-7318-664-7.
[5] BÚCIOVÁ, Z. O zmenách v chápaní spoločenskej zodpovednosti podnikov.
In OLECKÁ, I., ZIELINA, M. Kdo je aktérem společenské odpovědnosti firem?
Olomouc: MVSO, 2009, s. 21-32. ISBN 978-80-87240-07-6.
[6] CARROLL, A. B. Three-dimensional Conceptual Model of Corporate
Performance. Academy of Management Review, 1979, Vol. 4, No. 4, s. 497505.
[7] CARROLL, A. B. The Pyramid of Corporate Social Responsibility: Toward
the Moral Management of Organizational Stakeholders. Business Horizons.
1991, July – Aug., s. 39-48.
[8] CRANE, A., MATTEN, D. Business Ethics. New York: Oxford University Press,
2004. ISBN 0-19-925515-6.
[9] DAVIS, K. Understanding the Social Responsibility Puzzle: What does
the Businessman Owe to Society? Business Horizons. 1967, 10, s. 45-50.
[10] FREEMAN, E. Strategic Management: A Stakeholder Approach. Marshfield:
Pittman, 1984. ISBN 0-273-01913-9.
[11] FREEMAN, E., HARRISON, J. S., WICKS, A. C. Managing for stakeholders:
Survival, Reputation, and Success. New Haven & London: Yale University
Press, 2007. ISBN 978-0-300-12528-3.
[12] HANDY, Ch. What´s a Business For? In Harvard Business Review
on Corporate Responsibility. Boston: Harvard Business School Press, 2003,
s. 65-82. ISBN 1-59139-274-8.
[13] LAČNÝ. M. Corporate social responsibility – společenská zodpovědnost
podnikov. In MURÁNSKA, J a kol. Hospodárska etika. Prešov: Filozofická
fakulta Prešovskej univerzity, 2008, s. 95-117. ISBN 978-80-8068-807-3
[14] LAŠÁKOVÁ, A. Empirical research on organizational assumptions. Journal
of Human Resource management, 2007, No. 1-2, s. 16-28. ISSN 1335-3888
[15] REMIŠOVÁ, A. Manaţérska etika. Bratislava: Ekonóm, 1994. ISBN 80-2251121-8
[16] REMIŠOVÁ, A. Etika a ekonomika. Bratislava: Ekonóm, 2004. ISBN 80-2251820-4
[17] REMIŠOVÁ, A., LAŠÁKOVÁ, A. On the Problematics
of Intercultural
Communication: Project GLOBE Student. In Striving for Competitive
Advantage & Sustainability: New Challenges of Globalization. Montclair:
Montclair State University, 2009, s. 1562-1571. ISBN 978-0-9797659-5-7
[18] United Nations Global Compact: Business Particiapation. [online] 7.11.2008
[cit.
28.2.2010]
Dostupné
na
WWW:
<http://www.unglobalcompact.org/HowToParticipate/
Business_Participation/index.html>.
15
[19] SCHWARTZ, M. S., CARROLL, A. B. Corporate Social Responsibility: A ThreeDomain Approach. Business Ethics Quarterly. 2003, Vol. 13, No. 4, s. 503530. ISSN 1052-150X.
[20] Sustainability Reporting Guidelines [online]. 2006 [cit. 12.6.2008]. Dostupné
na WWW: <http://www.globalreporting.org/NR/rdonlyres/B52921DA-D802406B-B0674EA11CFED835/ 3882/G3_GuidelinesENU.pdf>.
[21] The
Marketplace
Responsibility
Principles
[online].
1.12.2006
[cit. 12.3.2009].
Dostupné
na
WWW
<http://www.bitc.org.uk/take_action/in_the_marketplace/marketplace_resp
onsibility_ principles>.
[22] VERČIMÁKOVÁ, K. Spoločenská zodpovednosť ako konkurenčná výhoda
organizácie a rola manaţmentu pri jej uvádzaní do praxe. In Trendy
v manaţmente očami mladých vedeckých pracovníkov: Zborník z vedeckej
konferencie doktorandov FM UK v Bratislave. Bratislava: Kartprint, 2009,
s. 212-219. ISBN 978-80-88870-84-5
Daný príspevok vznikol v rámci riešenia výskumného projektu Model merania
spoločenskej zodpovednosti - UK/472/2010.
16
Machátová
Aspekty
společenské
odpovědnosti
v bakalářských
pracích
studentů
zaměřených na logistický management
firem
MVŠO
ASPEKTY SPOLEČENSKÉ ODPOVĚDNOSTI FIREM
V BAKALÁŘSKÝCH PRACÍCH STUDENTŮ MVŠO
ZAMĚŘENÝCH NA LOGISTICKÝ MANAGEMENT
ASPECTS OF CORPORATE SOCIAL RESPONSIBILITY IN BACHELOR THESES
OF THE MCO STUDENTS FOCUSED ON LOGISTICS MANAGEMENT
Anežka Machátová
Moravská vysoká škola Olomouc
[email protected]
Abstrakt: Přehled bakalářských prací, které řeší převáţně odpadové
hospodářství, recyklaci odpadů, změnu organizace práce a sníţení fyzické
námahy. Společenská odpovědnost firem není hlavní myšlenkou bakalářských
prací, ale práce se jí určitým způsobem vţdy dotýkají.
Klíčová slova: odpad, odpadové hospodářství, třídění odpadů, sběrný dvůr,
recyklace, obaly, reverzní logistika, řízení zásob, optimalizace logistických
nákladů
Abstract: An overview of bachelor theses, in which the students describe specific
companies, look for problems, which are then targeted and attempt to propose
solutions. As the assignments of these theses are focused on waste
management, recycling and change in work organisation with the aim to optimize
logistics costs and eliminate the physical inefficiencies, it is also the topics of
corporate social responsibility, the students deal with.
Key words: waste, waste management, waste sorting, collection point,
recycling, packaging, reverse logistics, inventory management, logistical cost
optimisation
JEL Classification: M 14
17
Úvod
V tomto příspěvku chci účastníky konference seznámit s několika
bakalářskými pracemi, které řešili nebo právě řeší studenti MVŠO na témata
zadávaná k předmětu Logistický management.
Kritériem pro výběr bakalářských prací, ve kterých se objevuje společenská
odpovědnost firem, jsou:
1. ekologie:
- ochrana ţivotního prostředí, v tomto případě je to řešení odpadového
hospodářství firmy, vyuţití a recyklace odpadů,
- výchova a vzdělávání v oblasti nakládání s odpady a ochrana ţivotního
prostředí,
- vliv silniční dopravy na ţivotní prostředí,
2. sociální aspekty:
- odstranění nebo sníţení fyzické námahy,
- zvýšení bezpečnosti práce,
3. optimalizace logistických nákladů:
- změna organizace práce s cílem zvýšení produktivity práce.
Cílem příspěvku je vyhledat aspekty společenské odpovědnosti firem,
popř. obce nebo regionu v bakalářských pracích, analyzovat vybrané bakalářské
práce a najít potvrzení toho, ţe firmy jsou společensky odpovědné a ţe studenti
svým návrhem řešení nalezených problémů k této odpovědnosti přispívají.
Příspěvek je sestaven z krátkých anotací bakalářských prací, které jsou
doplněny nalezenou společenskou odpovědností.
1
Ekologie
Ochrana ţivotního prostředí je jedna z nejdůleţitějších odpovědností firem,
které se zabývají výrobou, dopravou a především odpadovým hospodářstvím.
Odpadové hospodářství se zabývá materiály, které prošly výrobním
procesem a pro podnik ztrácejí význam, protoţe se jedná o vedlejší produkty
ve výrobě nebo vedlejší produkty při poskytování sluţeb a podnik je jiţ nemůţe
vyuţít, jsou to pro něho odpady. Kaţdá firma se snaţí sníţit mnoţství
produkovaných odpadů, ty vzniklé třídit a likvidovat způsobem, který co nejméně
zatíţí ţivotní prostředí. Můţe to být energetické vyuţití při ekologickém spalování
ve speciálních spalovnách. Můţe to být recyklace, pokud se jedná o materiály
k tomu vhodné, jako jsou plasty, sklo, papír, kovy. Biologický odpad, který
nepatří mezi nebezpečné, lze s výhodou zpracovat aerobním způsobem
18
Machátová
Aspekty
společenské
odpovědnosti
v bakalářských
pracích
studentů
firem
MVŠO
za přístupu vzduchu, to znamená kompostovat a pak vyuţít pro zkvalitnění
zemědělské půdy, nebo anaerobním způsobem bez přístupu vzduchu, kdy
dochází k tvorbě bioplynu metanu, který se spaluje za současné produkce
elektrické energie, nebo dodává do sítě se zemním plynem. Skládkování je velmi
častý způsob likvidace především komunálních odpadů. S nebezpečnými odpady
se nakládá podle zvláštních předpisů, jsou evidované a jejich likvidace je přísně
sledovaná.
Tématy, které řeší nakládání s odpady v regionu nebo ve firmě, se zabývají
následující bakalářské práce:
1.1 Pavlína Kladivová: Tuhý komunální odpad v okrese Prostějov
(MVŠO 2009)
Autorka popisuje a definuje podmínky nakládání s odpady v EU, v ČR,
v Olomouckém kraji a v okrese Prostějov, vysvětluje základní pojmy, popisuje
organizaci systému nakládání s komunálním odpadem. Uvádí některé způsoby,
které jsou řešeny spoluprací s městy regionu, v tomto případě Olomouc, Přerov
a Prostějov, jedná se o dotříďovací linky, skládky, kompostárny, sběrné dvory,
spalovny. Práci uzavírá názorem, ţe není moţné problematiku odpadů řešit
v jednotlivých regionech odděleně, ale v olomoucké aglomeraci.
V této práci je společenská odpovědnost prostějovského regionu v ochraně
ţivotního prostředí zdůrazněna v popisu rekultivované skládky, která je
zalesněna a skládku rozhodně ničím nepřipomíná a popisem zcela nové, odborně
řízené skládky, která je bezpečná a nemůţe zde docházet k poškození okolní
krajiny. Důleţitou společenskou odpovědností regionu Olomoucko je spolupráce
měst v olomouckém kraji.
1.2 Iveta Skrbková: Odpadové hospodářství v regionu Prostějov
(MVŠO 2010)
Autorka uvádí přehled jednotlivých druhů odpadů, zpracovává SWOT
analýzu nakládání s odpady v Prostějově a praktickou část doplňuje vlastním
projektem sběrného dvora, uvádí potřebné podklady pro výstavbu takového
sběrného dvora s kapacitou pro město 20 000 – 40 000 obyvatel. Sběrný dvůr
má za úkol vytvořit prostor pro ukládání komunálního odpadu a maximálně jej
separovat. Projekt je určen pro potenciální investory.
Společenská odpovědnost obcí vyplývá z výstavby sběrných dvorů, které
jsou dnes zřizovány ve všech větších obcích a které zajišťují, ţe odpady
od obyvatel jsou separovány, tříděny a ukládány v souladu se zákonnými
předpisy o ochraně ţivotního prostředí.
19
1.3 Markéta Staňková: Odpadové hospodářství ve firmě KOVOTINVEST,
s.r.o. Sluţín (MVŠO 2010)
Autorka provedla průzkum výskytu odpadů a nakládání s nimi ve firmě
a zaměřila se na odpady, které vznikají při nanášení práškové barvy na výrobky.
Tento odpad patří mezi nebezpečné odpady, náklady na likvidaci jsou vysoké,
a proto řešení v této oblasti má pro firmu jak ekonomický tak ekologický přínos.
Autorka v práci provádí ekonomický propočet svého návrhu zakoupit novou
výrobní linku. Porovnává dvě nabídky jak cenově tak technologicky a výpočtem
dochází k závěru, ţe jen úsporou dokonalejšího ulpívání barvy na povrchu
výrobků dojde k návratnosti vloţené investice za 1 rok a ekologické vyhodnocení
znamená rovněţ úsporu.
Autorka pro firmu navrhla velmi ekologické řešení a tím sama přispěla
ke společenské odpovědnosti firmy.
1.4 Aleš Koranda: Odpadové hospodářství ve Zdravotnické záchranné
sluţbě Olomouckého kraje (MVŠO 2010)
Autor vysvětluje základní pojmy v oblasti odpadového hospodářství,
nakládání s odpady, popisuje organizaci ZZS OK, logistické činnosti v organizaci,
výskyt různých druhů odpadů a likvidaci odpadů. Ve výjezdových stanovištích
vznikají běţné komunální odpady, ale při výjezdu ZZS se jedná o odpady
nebezpečné. Ţádný odpad nesmí být ponechán na místě vzniku. Ostré předměty
jsou vyhozeny do malých pevnostěnných kontejnerů, které jsou pro tento odpad
určeny, zdravotnický odpad se ukládá do sáčku v odpadkovém koši, který je
po návratu vyhozen do nádoby s infekčním odpadem. Likvidaci provádí smluvní
firma Remit, s.r.o. Odpady se evidují, zaměstnanci jsou pravidelně proškolováni.
Organizace ZZS má zpracovány vnitřní směrnice a předpisy, splňuje poţadavky
ČSN EN ISO 14001:2005.
Zdravotnictví má velmi specifické odpady a popisované zacházení s nimi
vypovídá o vysoké odpovědnosti s jejich nakládáním.
1.5 Alena Javůrková : Elektroodpad a kolektivní systém (MVŠO 2011)
Práce se zabývá problematikou vzniku, třídění, zpětného odběru a likvidace
elektroodpadu. Definuje pojmy, popisuje procesy a legislativní podmínky.
Vysvětluje fungování tzv. kolektivních systémů sběru a recyklace elektroodpadu.
V praktické části popisuje kolektivní systém Elektrowin, a.s. a věnuje se jednomu
článku, firmě Javůrek, která v tomto systému působí jako svozová společnost.
Společenská odpovědnost kolektivních systémů spočívá v zajištění
recyklace elektroodpadu, včetně sběru a svozu a tím je zajištěna nejen ochrana
20
Machátová
Aspekty
společenské
odpovědnosti
v bakalářských
pracích
studentů
firem
MVŠO
ţivotního prostředí před nebezpečnými elektroodpady, ale především získání
hodnotných recyklovatelných materiálů.
1.6 Robert Javůrek: Odpadové hospodářství se zaměřením na recyklaci
odpadových materiálů (MVŠO 2011)
Práce se zabývá projektem zpracovávaným pro společnost Global
Recycling, a.s. na sestavení linky pro zpracování směsných kovových odpadů,
především z elektroodpadů, separaci jednotlivých druhů kovů zcela novou
technologií, jejich recyklaci a samozřejmě ekonomickým a ekologickým
zhodnocením projektu.
Společenská odpovědnost je zaloţena na vyuţití nové technologie, kdy lze
mnohem dokonalejším způsobem oddělit jednotlivé druhy kovů a tím zajistit
dokonalejší vyuţití v recyklaci.
1.7 Robert Klíma: Logistické technologie pouţívané u Vodohospodářské
společnosti Sokolov, s.r.o. (MVŠO 2010)
Zde nechci uvést bakalářskou práci, ale odpověď studenta na otázku
při obhajobě, zda čistírna odpadních vod patří do jeho kompetence řízení.
Pan Klíma měl připravenu prezentaci o jejich čističce ve městě Loket, které je
památkovou rezervací. Tato čistírna je vybudována v tunelech pod hradem
a nijak nenarušuje středověký ráz města.
Čistírny odpadních vod bývají budovány na okrajích měst, protoţe
i s moderními technologiemi se nelze vyhnout určitým problémům, např. se
zápachem. Ani budovy čistíren nejsou nijak architektonicky krásné.
Loket je historické město na vysoké skále, kterou obtéká řeka Ohře. Nápad
vybudovat čistírnu tam, kde nebude vůbec narušovat vzhled města, je velmi
originální a městu patří dík, ţe se takto společensky odpovědně rozhodlo.
1.8 Ondřej Krucký: Odpadové hospodářství ve společnosti Praţské
vodovody a kanalizace (MVŠO 2011)
Hlavní zaměření práce je na odpad, který vzniká na čistírně odpadních vod.
Autor popisuje nakládání s kalovými odpady před rokem 1989 a v současnosti.
Společenská odpovědnost firmy je např. v parfemaci vyváţeného kalu,
aby neobtěţoval obyvatele.
Dříve se kaly mohly pouţívat jako hnojivo
v zemědělství, ale dnes kaly obsahují řadu látek, které kaly jako hnojivo
znehodnocují, přesto je lze prakticky vyuţívat pro rekultivaci skládek.
21
1.9 Martin Kyselý: Transformace biologického odpadu v obnovitelný
zdroj energie na skládkách odpadů (MVŠO 2011)
Práce je zaměřena na vytváření bioplynu ze skládky komunálního odpadu
a jeho efektivního vyuţití jako zdroj elektrické energie firmou EKO-UNIMED,
s.r.o. Součástí práce jsou výpočty výnosů z výroby a prodeje elektrické energie.
Společenská odpovědnost firmy je v předmětu jejího podnikání. Zpracovává
skládkový plyn, který by jinak mohl způsobovat ekologickou zátěţ a v krajním
případě by mohlo docházet i k výbuchům tohoto bioplynu.
Další uváděné práce jsou zaměřeny na výchovu a vzdělávání v oblasti
nakládání s odpady:
1.10 Lada
Látalová:
Odpadové
hospodářství
v obci
Plumlov
a environmentální výchova na ZŠ Plumlov (MVŠO 2010)
Autorka řeší odpadové hospodářství z hlediska EU, ČR a Olomouckého
kraje, popisuje druhy odpadů, jejich třídění a zabývá se environmentální
výchovou. V praktické části pak řeší odpady ve městě Plumlov a věnuje značnou
část práce environmentálnímu vzdělávání na ZŠ Plumlov. Škola vyučuje volitelný
předmět Ekologická praktika a rovněţ funguje ekologický krouţek. Škola se
zapojuje do různých akcí pořádaných na podporu vzdělávání v této oblasti. Má
zpracovaný vlastní vzdělávací program „Otevíráme cestu do ţivota všem“
a environmentální výchova je rozpracována jako průřezové téma v kaţdém
ročníku a v kaţdém předmětu je téma zařazeno. Autorka také provedla
dotazníkový průzkum mezi ţáky všech tříd, kromě 1. ročníku. Vyhodnocením bylo
zjištěno, ţe znalosti ţáků dosahují v průměru 75% správných odpovědí a tudíţ
jejich znalosti o ţivotním prostředí a o odpadech jsou dobré. Zajímavé zjištění
bylo, ţe ţáci prvního stupně měli lepší výsledky 81%, ţáci druhého stupně 67%,
coţ mohlo být zapříčiněno i obtíţnějšími otázkami, kde se prolínalo i učivo
z chemie.
V této práci autorka zajímavým způsobem spojila nakládání s odpady v obci
s ekologickou výchovou ţáků na základní škole, protoţe společenská odpovědnost
není jen otázkou pro firmy a regiony, ale týká se kaţdého jednotlivce a čím dříve
si to uvědomíme, tím ohleduplněji se budeme ke svému okolí chovat.
1.11 Ilona Segečová: Odpadové hospodářství v Olomouckém kraji
(MVŠO 2010)
Po vysvětlení základních pojmů se autorka zabývá zajímavou exkurzí
do historie likvidace odpadů. V další části práce autorka popisuje firmy ASEKOL
a EKO-KOM, které jsou zaměřeny na sběr a třídění odpadu pro recyklaci. Pro širší
22
Machátová
Aspekty
společenské
odpovědnosti
v bakalářských
pracích
studentů
firem
MVŠO
informovanost občanů organizují tyto firmy propagační akce, např. Prostějovský
odpadový den, Dětský den s odpady, Barevné dny a Tonda Obal na cestách.
Firma ASEKOL se zabývá sběrem, dopravou a recyklací elektrozařízení. Zřizuje
sběrná místa, sběrné dvory, mobilní sítě, oslovuje prodejce pro zpětný odběr
zařízení. Pro zpracování sebraných elektrospotřebičů má 25 dílen, z nichţ 11 jsou
tzv. chráněné dílny, kde jsou zaměstnáni handicapovaní spoluobčané.
Pro výchovu nejmladší generace jsou určeny akce pro školy Recyklohraní, kde
spolupracuje s firmou EKO-KOM. Akce Recyklománie měla podpořit zpětný odběr
elektrospotřebičů prostřednictvím prodejců (500 Kč za starý spotřebič při nákupu
nového). Pro podporu sběru firma zřizuje E-boxy pro drobné elektrospotřebiče.
EKO-KOM je společnost, která fyzicky nenakládá s obalovým odpadem, ale podílí
se na financování nákladů spojených se sběrem, svozem, tříděním a vyuţitím
obalového odpadu.
Společenská odpovědnost firem ASEKOL a EKO-KOM je zřejmá uţ z jejich
předmětu podnikání, zabývají se sběrem a tříděním odpadů pro recyklaci, tím
zajišťují
ochranu
ţivotního
prostředí
a
vyuţití
druhotných
surovin.
Nezanedbatelné je jejich zaměření na výchovu obyvatel a hlavně dětí.
Významnou společenskou odpovědností jsou chráněné dílny.
Několik bakalářských prací se zabývá silniční automobilovou dopravou.
Silniční doprava má negativní vliv na ţivotní prostředí, které způsobují svými
exhalacemi spalovací motory:
1.12 Lucie Vlachová: Vnitrostátní silniční doprava ve firmě ESA, s.r.o.
(MVŠO 2011)
Práce popisuje firmu, která provozuje nákladní silniční dopravu.
Společenská odpovědnost je v pouţívání bionafty. V řešení práce se však
bionafta jeví jako problematický zdroj úspor, protoţe se zvyšují náklady na servis
a ani kvalita tohoto paliva není vţdy bezproblémová.
1.13 Aneta Kotrašová: Vnitrostátní a mezinárodní přeprava v konkrétním
logistickém podniku (MVŠO 2011)
Práce popisuje problematiku nákladní dopravy, v praktické části se
zaměřuje na problém nákupu a provozu nových a ojetých automobilů. Srovnáním
dochází k závěru, ţe pro firmu bude výhodnější nákup nových automobilů.
Zde se projevuje společenská odpovědnost v tom, ţe nový automobil má
menší spotřebu pohonných hmot, méně zatěţuje ţivotní prostředí a úspory
pro firmu plynou i z niţších poplatků na mýtném, z niţších nákladů na opravy
a z delší doby ţivotnosti.
23
2
Sociální aspekty
Tématem dalších bakalářských prací je sníţení fyzické námahy, zvýšení
bezpečnosti práce a hygieny:
2.1 Marcel Veisgärber: Optimalizace logistických nákladů ve firmě
Jaroslav Vraštil – kovo obrábění (MVŠO 2010)
Autor ve své práci obecně popisuje logistické činnosti, logistické prvky
a vysvětluje logistické náklady. V praktické části se zaměřuje na konkrétní firmu
a hledá moţnosti úspor. Navrhuje metodu multikriteriálního výběru dodavatelů
materiálů i obráběcích nástrojů. Jako druhý návrh doporučuje sníţení přepravních
nákladů při příjmu a naskladňování hutního materiálu, které se dosud provádělo
ručně jen s pomocí vozíků, originálním způsobem a to vybudováním jeřábové
dráhy. Výpočtem dokládá výhodnost realizace návrhu vlastními silami firmy
(kovovýroba), sníţí se pracnost a časová náročnost, úsporou pracovní síly a času
se zvýší kapacita výroby.
Autor se přímo podílí na společenské odpovědnosti firmy tím, ţe jeho návrh
odstraní fyzicky namáhavou práci, zvýší se bezpečnost práce, zlepší
se organizace práce, uspoří pracovní síly, zvýší produktivita práce, uspoří
náklady.
2.2 Viktor Till: Logistický řetězec, hmotný a informační tok, skladové
hospodářství v konkrétním podniku (MVŠO 2010)
Autor popisuje firmu Adriana – výrobce těstovin, zde bych chtěla zmínit jen
jednu důleţitou informaci. Exspirace (minimální doba trvanlivosti) hotových
těstovin je 3 roky, ale firma má interní předpis o uskladnění hotových výrobků –
pokud doba uskladnění ve firmě přesáhne 1 rok, výrobky se nesmí dostat
do normální distribuce, ale jsou určeny jako krmivo pro zvířata.
Tato informace potvrzuje vysokou společenskou odpovědnost firmy
nedodávat na trh výrobky, u nichţ je sníţená doba trvanlivosti chybou pracovníků
ve skladech hotových výrobků.
24
Machátová
3
Aspekty
společenské
odpovědnosti
v bakalářských
pracích
studentů
firem
MVŠO
Optimalizace logistických nákladů
Následující práce se zabývají změnou organizace práce. Tato změna přináší
zjednodušení různých činností ve skladech i ve výrobě, zvýšení produktivity
práce, sníţení nákladů.
3.1 Blanka Sadílková: Optimalizace kovového odpadu ve firmě Mubea IT
Spring Wire, s.r.o., Prostějov (MVŠO 2010)
Autorka popisuje technologicky poměrně sloţitou výrobu pruţinových per
pro automobilový průmysl, ale jejím hlavním cílem je porovnat původní svařování
pruţinového drátu se svařováním na nově instalovaných linkách a výpočet sníţení
výrobních odpadů změnou technologie. Sniţují se náklady při nákupu drátu
a následně i při likvidaci ţelezného šrotu.
Zde společenská odpovědnost znamená sníţení nákladů pro výrobu, sníţení
fyzické námahy a sníţení spotřeby energií jak při výrobě tak při likvidaci odpadů.
3.2 Jan Krejčí: Toyota Production System – praktické vyuţití ve firmě
Lear Corporation Czech Republic, s.r.o. (MVŠO 2010)
Autor v teoretické části popisuje logistické technologie a především metodu
Kanban. V praktické části analyzuje současný stav skladování ve firmě
a navrhuje zavedení systému Kanban, včetně kanbanových karet, designu
sběrných míst, proškolení pracovníků, implementaci systému a kontroly
fungování. Změna systému skladování byla podnikovým projektem a pan Krejčí
byl jeho řešitelem. Výsledkem řešení bakalářské práce (projektu) je zavedení,
odzkoušení a výpočet úspor, ať uţ jde o skladové plochy, sníţení zásob nebo
zrychlení obratu.
Společenská zodpovědnost firmy je ve zlepšení organizace práce,
zjednodušení a zefektivnění skladových činností.
3.3 Tomáš Janečka: Řízení obalového hospodářství v Mubea – HZP s.r.o
(MVŠO 2010)
Autor řeší téma reverzní logistiky a to obaly a nakládání s nimi, analyzuje
stávající situaci ve firmě a zpracovává návrh postupu ke splnění podmínek podle
nové legislativy o nakládání s obaly. Doporučuje zlepšit evidenci obalů a tím
předcházet ztrátám při zpoţdění dodávek, resp. ztrátám při zajišťování náhradní
dopravy. Ekonomicky vyjadřuje náklady na pronájem určitého druhu vratných
obalů (přepravek), které se kromě dodávek odběrateli pouţívají i v mezioperační
dopravě. Dochází k závěru, ţe v průběhu několika let je podnik schopen pořídit
25
svoje přepravky a tím šetřit peníze za jejich pronájem, popř. vyloučit penále
za zničené přepravky.
Společenská odpovědnost firmy je ve zlepšení organizace práce, dochází
k úsporám při zavedení doporučeného návrhu při nakládání s obaly.
Závěr
Z analýzy bakalářských prací vyplývá, ţe firmy nebo regiony, které studenti
popisují, jsou společensky odpovědné a ţe studenti svými návrhy řešení
problémů k této odpovědnosti značnou měrou přispívají.
V předcházejících letech jsem od studentů výslovně nepoţadovala, aby se
společenskou odpovědností zabývali, přesto se ve vybraných pracích objevuje,
i kdyţ není zformulovaná. V pracích řešených v tomto akademickém roce
2010/2011 se jiţ studenti nad touto problematikou zamýšlejí, do svých prací
zahrnují a při řešení problémů se na ní podílejí. I proto bylo vyhledání aspektů
společenské odpovědnosti v těchto pracích jednodušší.
V předcházejících letech jsem u studentů výslovně nepoţadovala, aby se
společenskou zodpovědností firem zabývali, přesto se v řadě prací objevuje,
i kdyţ není zformulovaná. Ale v souvislosti i se zpracováváním příspěvku pro tuto
konferenci budu chtít u prací, které se zabývají popisem a řešením problémů
ve firmách, aby se studenti nad tímto tématem zamýšleli a přicházeli i s náměty,
jak společenskou zodpovědnost zdůraznit a ve firmě prosadit.
[1] JANEČKA, T.: Řízení obalového hospodářství v Mubea – HZP, s.r.o.:
bakalářská práce. Olomouc: MVŠO, 2010. 56 s.
[2] JAVŮREK, R.: Odpadové hospodářství se zaměřením na recyklaci
odpadových materiálů: bakalářská práce. Olomouc: MVŠO, 2011. 52 s.,
8 příl.
[3] JAVŮRKOVÁ, A.: Elektroodpad a kolektivní systém: bakalářská práce.
Olomouc: MVŠO, 2011. 58 s., 6 příl.
[4] KLADIVOVÁ, P.: Tuhý komunální odpad v okrese Prostějov: bakalářská
práce. Olomouc, MVŠO, 2009. 57 s., 4 příl.
26
Machátová
Aspekty
společenské
odpovědnosti
v bakalářských
pracích
studentů
firem
MVŠO
[5] KLÍMA, R.: Logistické technologie pouţívané u Vodohospodářské
společnosti Sokolov, s.r.o.: bakalářská práce. Olomouc: MVŠO, 2010. 49 s.,
4 příl.
[6] KORANDA, A.: Odpadové hospodářství ve Zdravotnické záchranné sluţbě
Olomouckého kraje: bakalářská práce. Olomouc: MVŠO, 2010. 50 s., 7 příl.
[7] KOTRAŠOVÁ, A.: Vnitrostátní a mezinárodní přeprava v konkrétním
logistickém podniku: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2011. 50 s.
[8] KREJČÍ, J.: Toyota Production Systém – praktické vyuţití ve firmě Lear
Corporation Czech Republic, s.r.o.: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO,
2010. 49 s., 5 příl.
[9] KRUCKÝ, O.: Odpadové hospodářství ve společnosti Praţské vodovody
a kanalizace: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2011. 45 s.
[10] KYSELÝ, M.: Transformace biologického odpadu v obnovitelný zdroj energie
na skládkách odpadu: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2011. 66 s.,
4 příl.
[11] LÁTALOVÁ, L.: Odpadové hospodářství v obci Plumlov a environmentální
výchova na ZŠ Plumlov: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 46 s.,
10 příl.
[12] SADÍLKVÁ, B.: Optimalizace kovového odpadu ve firmě Mubea IT Spring
Wire, s.r.o.: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 50 s., 3 příl.
[13] SEGEČOVÁ, I.: Odpadové hospodářství v Olomouckém kraji: bakalářská
[14] SKRBKOVÁ, I.: Odpadové hospodářství v regionu Prostějov: bakalářská
[15] STAŇKOVÁ, M.: Odpadové hospodářství ve firmě KOVOTINVEST, s.r.o.:
bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 44 s., 1 příl.
[16] TILL, V.: Logistický řetězec, hmotný a informační tok, skladové
hospodářství v konkrétním podniku: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO,
2010. 50 s., 2 příl.
[17] VEISGÄRBER, M.: Optimalizace logistických nákladů ve firmě Jaroslav
Vraštil – kovoobrábění: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 46 s.
[18] VLACHOVÁ, L.: Vnitrostátní silniční doprava ve firmě ESA, s.r.o.:
bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2011. 53 s., 3 příl.
27
JE CESTA OD REPRESE K PREVENCI POSTIŢENÍ
CESTOU K VĚTŠÍ SPOLEČENSKÉ ODPOVĚDNOSTI?
IS THE PATH FROM REPRESSION TO PREVENTION OF DISABILITIES THE WAY
TO GREATER SOCIAL RESPONSIBILITY?
Ivana Olecká, Kateřina Ivanová
Univerzita Palackého v Olomouci
[email protected]; [email protected]
Abstrakt: Příspěvek si klade stěţejní otázku, zda lze současnou společnost
povaţovat za společensky odpovědnější či nikoliv. Činí tak na příkladu vývoje
přístupů společnosti k postiţeným jedincům. Kriticky reviduje současné pokusy
o periodizaci těchto přístupů zaloţených na Condorcetově vizi nepřetrţitého
pokroku. Jako jediný moţný způsob napomáhající odhalit, zda má skutečně
společnost nakročeno k společensky odpovědnému přístupu, je identifikována
poctivá deskripce zaloţená například na historické metodě a vědecky hodnotově
neutrální způsob zkoumání bez pokusů o falešné periodizace.
Klíčová slova: společenská odpovědnost, postiţení, periodizace
Abstract: The paper raises the central question of whether the contemporary
society can be considered socially responsible or not. It demonstrates it on the
example of the development of approaches to disabled individuals. It critically
reviews the current attempts of periodisation of these approaches based
on the Condorcet vision of continuous progress. The only possible way helping
to reveal whether a company actually is poised for a socially responsible
approach is an honest description based on for example a historical method and
a scientific value-neutral way of exploring without trying to fake the
periodisation.
Key words: social responsibility, disability, periodisation
JEL Classification: I 12, M 14
28
Olecká, Ivanová
Je cesta od represe k prevenci postiţení cestou
k větší společenské odpovědnosti?
Úvod
Společenská odpovědnost se v současné době stává velmi moderním
a diskutovaným tématem. Stále více podniků vytváří své vlastní koncepce
společenské odpovědnosti a vznikají stále nové instituce a poradci nabízející
firmám moţnost vytvořit si vlastní marketing zaloţený na prezentaci své firmy
jako společensky odpovědné. Nezávislému pozorovateli se tak můţe zdát,
ţe společnost vykročila novým – společensky odpovědným – směrem. Z čeho
vyvěrá tento nový trend? Je současná společnost etičtější neţ společnosti
předchozí, nebo si jen našla jinou cestu, jak prosazovat staré zájmy? Tento
příspěvek se pokusí na výše poloţenou otázku alespoň náznakem odpovědět
na příkladu proměn postojů společnosti ke svým tradičně marginalizovaným
členům – k postiţeným.
1
Kritika pokusů o periodizaci přístupů k postiţeným jedincům
Jestliţe se pokoušíme postihnout dějiny postiţení, nabízí se nám moţnost
sáhnout po některé jiţ vyvinuté periodizaci a práce by mohla být u konce. Ovšem
to by bylo moţné pouze v případě, ţe bychom předpokládali, ţe je moţné
takovou periodizaci vyvinout. Abychom toho byli schopni, musela by většinová
společnost v jednotlivých historických etapách přistupovat k postiţeným
jedincům homogenně, coţ – jak v této práci dokáţeme – nikdy neplatilo,
neboť jiţ od svého počátku je společnost plná ambivalentních postojů k četným
citlivým fenoménům.
Centrem naší kritiky se tak stává samotný fakt, ţe veškeré snahy
o periodizaci přístupů k postiţeným jedincům v historii lidstva jsou jiţ ze své
podstaty zjednodušující a zkreslující pravou podstatu věci. V odborné literatuře
se můţeme setkat s mnohými pokusy tohoto typu. V českém prostředí je snad
neznámější a nejcitovanější Sovákova periodizace (1983, str. 56):
1. Stádium represivní – postiţení jsou ze společnosti vyloučeni
2. Stádium zotročování – pokračuje zabíjení postiţených dětí, přeţivší
byli otrokářsky vykořisťováni k nejtěţším pracem, děti byly posílány
na ţebrotu a výtěţek odevzdávaly otrokáři
3. Stádium charitativní – s příchodem křesťanských hodnot se začala vyvíjet
charitativní činnost soustředěná do církevních zařízení
4. Stádium renesančního humanismu – s rozvojem lékařských věd se objevují
začátky péče o postiţené s důrazem na lidský poměr k postiţeným
5. Stádium rehabilitační – pokusy zapojit postiţené do pracovního procesu
29
6. Stádium socializační – poskytnutí péče školní výchovy a posléze podpora
pracovního i společenského uplatnění
7. Stádium prevenční – snaha předcházet postiţením
Autoři publikující na téma dějin postiţení (zejména na poli speciální
pedagogiky) toto schéma vesměs bezmyšlenkovitě a nekriticky přebírají,
popřípadě jej drobně modifikují. Například Kysučan a Kuja (1996, str. 66)
nebo Kocurová a kol. (2002, str. 12) či Ludvíková (2002, str. 6-8) toto schéma
doplňují ještě o stádium integrační započaté v 70. letech 20. století, kdy jsou
započaty snahy o společné vzdělávání dětí postiţených a zdravých ve stejných
školách.
Společně s Titzlem (2005) lze konstatovat, ţe toto schéma má dva zásadní
nedostatky. První se týká jeho samotné struktury, kdy Sovákova periodizace není
konzistentní, jelikoţ první aţ čtvrté stádium je mírou egoismu versus altruismu
a zbylá stádia jsou určena způsobem ekonomickém vyuţitelnosti, prosazování
lidských práv. Druhým úskalím této periodizace je jeho osvícenské pojetí,
kdy se v souladu
s Condorcetem
předpokládá,
ţe
společnost
spěje
k nezadrţitelnému pokroku. Sovák tak podléhá klasickému stereotypu
posuzování pokroku z hlediska pozorovatele. Titzl jako vhodnější uvádí
periodizaci Kohen-Raze z roku 1991:
1. Epocha předmonoteistická – pohanská – děti byly likvidovány
2. Epocha monoteismu – postiţené dítě je vnímáno jako obraz boţího stvoření
– milosrdenství
3. Epocha vědeckého uchopení problému – dítě umístěno do zdravotnického
zařízení, kde je léčeno
4. Epocha existenciální autonomie – postiţení dítě je svébytný subjekt
Stejně jako Sovákovi, tak i Kohen-Razu však Titzl (2005) vyčítá,
ţe předpokládá existenci stádia represivního, které je střídáno stále větším
sklonem společnosti k začlenění postiţených do svého středu. Vlastním
zkoumáním pramenů dokládá, ţe jiţ v pravěku postiţení lidé přeţívali a snad
se i stávali středem zájmu společnosti. K jeho kritice těchto periodizací
se bezezbytku připojujeme. Sám Titzl přichází s periodizací vlastní, která zkoumá
faktickou existenci či neexistenci institucí pečujících o postiţené:
1. Stádium předinstitucionální
2. Stádium institucionální
a. Instituce ještě nejsou rozčleněny dle cílových skupin a mají azylový
charakter
b. Instituce jsou jiţ rozčleněny dle cílových skupin a mají výchovný
případně i léčebný charakter
30
Olecká, Ivanová
c. Tendence k odklonu od speciálních
postiţených v neústavním prostředí
institucí
k podpoře
ţivota
Problém Titzlovy periodizace však spočívá v tom, ţe ve snaze o odstranění
neduhů periodizací předešlých, vytvořil tento autor takovou periodizaci,
která nám o postojích marginální společnosti k postiţeným v podstatě neříká
vůbec nic. Vývoj institucí je úzce spjat s rozvojem heterogenizace společnosti,
a tak je tato periodizace spíše odrazem stupně diverzifikace společnosti,
neţ odrazem přístupů k postiţeným. Označení historického typu společnosti
za institucionální či neinstitucionální je tedy označením samo pro sebe,
které pouze jiným jménem pojmenovává známou realitu. O tom, zda některá
skupina obyvatel ţila na okraji nebo ve středu společenského zájmu (a zda vůbec
existovala), zda pro společnost znamenala problém či nikoliv, taková periodizace
důsledně mlčí. Nehledě na to, ţe dle logiky vytváření institucí by tato periodizace
spíše naznačovala, ţe v dobách dřívějších postiţení problém pro společnost
neznamenali a nebylo proto třeba jejich existenci řešit, kdeţto později začali
problém představovat a tak společnost zřídila na odstranění tohoto problému
instituci. To však nalezeným dokladům o postavení postiţených ve společnosti
neodpovídá.
2
Pravěk
Dohledat doklady o postavení postiţeného jedince v pravěku je
problematické. Na rozdíl od nadcházejících období chybí písemné záznamy, o
které by bylo moţné se opřít. Jediným východiskem, které máme k dispozici,
jsou archeologické nálezy a jejich interpretace. Z nalezených kosterních
pozůstatků a uměleckých či uţitných artefaktů lze usuzovat, zda a jací postiţení
v pravěké společnosti přeţívali. Pro potřeby této práce vyuţijeme Titzlovo
(1998, str. 10 – 15) pátrání v archeologické dokumentaci a poté se pokusíme
o interpretaci těchto nálezů:
1. Mladý paleolit (starší doba kamenná – 40 tis. let př. n. l.) – nálezy rituálně
pohřbených zjevně tělesně postiţených lidí
2. Neolit (mladší doba kamenná – 5. tisíciletí aţ první polovina 3. tisíciletí
př. n. l.) – zaznamenán vývoj ţenské figurální plastiky, kdy části těla ţen
připomínají reálně se vyskytující vrozené vývojové vady
3. Eneolit (pozdní doba kamenná – druhá polovina 3. tisíciletí aţ počátek
2. tisíciletí př. n. l.) – nález ţeny rituálně pohřbené se značnými tělesnými
deformitami, nálezy trepanovaných lebek – zřejmě lidí s duševními
odchylkami
31
4. Doba bronzová (2. tisíciletí aţ 1. tisíciletí př. n. l.) – nálezy pohřbů, kterým
předcházelo zohavení těla, náznaky drastického usmrcování lidí, zřejmě
těch, kteří vybočovali ze společnosti
5. Doba ţelezná (1. tisíciletí př. n. l.) – nálezy lidských obětí
Zde zmíněné nálezy lze povaţovat za pouhý vzorek všech nálezů
postiţených těl, která byla archeology objevena. Pro jistou představu
o postiţených lidech v pravěké společnosti však tento vzorek pro naše účely
postačuje. Nálezy těl dospělých lidí s tělesnou vadou svědčí o tom, ţe v pravěké
společnosti šance na přeţití pro postiţené existovala. Nálezy rituálních pohřbů
a figurálních plastik se zobrazeným postiţení by pak mohli naznačovat, ţe tito
jedinci mohli dokonce mít ve své společnosti nějaké výjimečné postavení.
Na druhou stranu nelze zcela vyloučit fakt, ţe společnost se těchto jedinců
zbavovala – ať uţ jako malých dětí nebo později jako dospělých jedinců. Nález
trepanovaných lebek pak můţe svědčit o prvních pokusech léčit postiţení
mentální.
3
Starověk
Z období starověku lze na postavení postiţených usuzovat jiţ z četnějších
dokladů. Na jedné straně lze přístupy k postiţení stopovat v nalezených
fragmentech zákoníků, na straně druhé v četných filozofických spisech.
Ze staré Mezopotámie lze přístup k postiţeným doloţit na dvou na sebe
navazujících zákonících. Prvním je zákoník akkadského vladaře Lipit-Ištara
(1934 – 1924 př. n. l.) a tím druhým zákoník vládce Babylónu Chammurapiho
(1792 – 1750 př. n. l.) Zákoník Lipit-Ištara ve svém článku 33 stanovuje
tato pravidla pro zajištění postiţené ţeny: „Jestliţe něčí první manţelka ztratila
zrak nebo ochrnula, neopustí dům; vezme-li si její manţel druhou ţenu, bude
ţivit (svou) pozdější ţenu i (svou) první ţenu“ (Klíma 1979, 113). Velmi podobně
pak formuluje pravidla chování k postiţené ţeně i zákoník Chammurapiho:
„(§ 148) Jestliţe někdo si vzal manţelku (jestliţe) se jí zmocnila nemoc la´bum,
(jestliţe) si předsevzal vzít si jinou (manţelku), můţe si ji vzít; svou manţelku,
jíţ se zmocnila nemoc la´bum, nevypudí; v domě, který postavil, bude pobývat;
pokud bude ţít, bude jí poskytovat výţivu; (§149) jestliţe by tato ţena
nesouhlasila s bydlením v domě svého manţela, nahradí jí její věno,
které přinesla z domu svého otce, a odejde“ (Klíma 1979, str. 133). Vedle tohoto
pravidla formuluje Chammurapiho zákoník řadu tělesných trestů pro různá
provinění vůči svobodným občanům doslova dle pravidla oko za oko, zub za zub
(Klíma 1979, 138an). Z těchto pravidel lze vyvodit, ţe mezopotamská společnost
32
Olecká, Ivanová
chránila své členy v případě, ţe postiţení přišlo v průběhu ţivota. Je zajímavé,
ţe zákon se týká pouze zajištění ţeny. Lze z toho usuzovat, ţe ţena byla
povaţována za slabšího člena společnosti, jejíţ ochrana musela být výslovně
vynucována zákonem. Oproti tomu postiţenému muţi zřejmě sociální újma
nehrozila. Zákoníky nám však nic nevypovídají o postiţeních vrozených.
Starověké Řecko je všeobecně známo svým přístupem k postiţeným
jedincům zejména díky zprofanovanému přístupu obyvatel Sparty. Doklad
o radikálním řešení otázky, co s postiţeným dítětem přináší Plútarchos ve svém
spise Ţivotopisy slavných Řeků a Římanů V ţivotopisu Lykúrgos (16) se dočteme
o tom, ţe otec neměl právo rozhodnout o ţivotě svého dítěte, ale odnášel
je k nejstarším krajanům, kteří posuzovali jeho zdraví. Slabé a nevzhledné dítě
bylo
nařízeno
odnést
a
vhodit
do
propasti
v pohoří
Táygetos
(Plútarchos 2006, str. 79) Děti ve Spartě nenáleţeli svým otcům a matkám,
ale byly povaţovány za společný majetek státu.1 Stát potřeboval jen silné
a schopné občany a tak kladl důraz na to, aby byly děti zdravé a pocházeli
jen od nejlepších jedinců (Plútarchos 2006, str. 78). Oproti Spartě se v Athénách
kladl důraz na dobročinnost, pomoc v nedostatku a podpoře chudých. Tento
akcent můţeme zaznamenat v Solónově zákoníku (Solón 24), který formuluje
zákon o veřejném stravování. Potřební měli dle tohoto zákona přímo povinnost
zúčastňovat se této akce. Nicméně nikdo neměl právo tento systém zneuţívat
(Plútarchos, 2006, str. 146 – 147).
Zejména ze spisů Platóna a Aristotela však lze soudit, ţe akcent
na zdravého jedince byl ve Starověkém Řecku převládající. Například u Platóna
lze v jeho Ústavě sledovat příklon k eugenetice, kdyţ čteme, ţe plodit mají
jen nejlepší muţi a ţeny, ostatní nikoli (Ústava 459d, 460a), navíc plodit
své potomky mají rodiče jen ve správném věku – ţena od 20. do 40. roku, muţ
od chvíle, kdy vyjde z nejprudšího trysku svého mládí do věku 55 let
(Ústava 460e). V tom samém spise je také doporučeno děti s vadou odkládat
(Ústava 460c). Ve stejném duchu uvaţuje i Aristotelés ve spise Politika. Ani podle
Aristotela by totiţ rodiče neměli plodit děti příliš mladí, jinak se rodí děti slabé,
obyčejně pohlaví ţenského a jsou malé postavy (Politika 1335a10). Navíc
dodává, ţe děti rodičů mladých i zestárlých bývají tělesně i rozumově nedokonale
vyvinuti a slaboučcí (Politika 1335b30). Doporučuje, aby existoval zákon,
dle kterého se nemá – z důvodu nadbytku dětí – ţivit dítě neduţivé. Řád mravu
však podle Aristotela zakazuje odkládat novorozeňata a proto je třeba ustavit
1
Stejně tak hovoří i Aristotelés ve spise Politika (1180a5-10), kde tvrdí, ţe občan patří státu
a péče o jeho zdárný vývoj je věcí veřejnou
33
počet dítek, a pokud rodiče tento počet překročí, má se plod vyhnat dříve,
neţ začne pociťovat (Politika 1335b20).
Ve spisu Theaitéstos Platón odkazuje na praxi, ţe po porodu se zkoumá,
zda je novorozeně hodno, aby bylo udrţováno při ţivotě, ţe to není plod zkaţený
(Theaitéstos 161a). Zbavovat by se však chtěl i postiţených lidí v dospělosti –
buď je nechat zemřít nebo je zabít (Ústava 410a)
Pro srovnání zde lze uvést doklady ze Starověkého Říma, kde Zákon
dvanácti desek umoţňoval rychle usmrtit zvláště obludné dítě (Titzl 1998,
str. 79). Zajímavé jsou v tomto kontextu Justiniánské právní kodifikace
(6. stol. n. l.), které umoţňují dětem šíleného otce vstupovat do manţelství
bez jeho povolení (nepředpokládala se dědičnost šílenství). Tyto kodifikace
upravují také práva při dědictví. Šílený, němý a hluchý nesmí být svědkem psaní
závěti. Lidé šílení a slepí si ani závěť dělat nemohou, mohou ale dědit (Titzl 1998,
str. 83).
Doklady starověké společnosti spíše ukazují k represivním tendencím.
Nicméně zákoníky mezopotamské a zákoník Solónův tyto na první pohled
jednoznačné tendence poněkud nabourávají.
4
Středověk
Značnou ambivalenci v přístupech k postiţeným lidem lze sledovat zejména
ve středověké společnosti, která veškeré své hodnoty a postoje odvozuje
z hodnot křesťanských, zformulovaných v Bibli.
Mons. Dominik Duka
(2007, str. 11) konstatuje, ţe křesťanství vstupuje do dějin jako společenství,
které pečuje o potřebné, nejenom o své vyznavače. Jako doklad svých slov
vyjmenovává nejznámější světce, kteří byli prosluli svou péčí o postiţené, jako
je například Jáhen sv. Vavřinec, papeţ Řehoř Veliký, sv. Hildegarda z Bingenu,
sv. František z Assisi, sv. Aneţku Českou, sv. Alţbětu Durynskou a mnoho
dalších. V Novém zákoně jsou sice formulovány základní hodnoty lásky člověka
k člověku a milosrdenství, nicméně ve Starém zákoně je postiţení člověka
vnímáno jako Boţí trest.
Přímými vybranými citacemi Bible si dvojakost pojetí této problematiky
doloţíme. Začneme nejprve pasáţemi odkazujícími na lásku a milosrdenství:
Matouš (5:7) „Blaze milosrdným, neboť dojdou milosrdenství“
Matouš (25:40) Jeţíš říká: „Cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto
mých bratrů, to jste udělali pro mě“
34
Olecká, Ivanová
Lukáš (10:29-37) Jeţíš říká, ţe bliţní je ten, který prokazuje milosrdenství
a dodává: „Jdi a jednej tak i ty“2
Galatským (5:14) „Celý Zákon je totiţ obsaţen v jediné větě: „Miluj svého
bliţního jako sám sebe.“
Jak je vidět, formuluje Nový zákon základní pravidla etického jednání,
které jsou uznávány i v současné společnosti. Milosrdenství je pak formulováno
jako příkaz. Na druhou stranu nalezneme jak v Zákoně Novém, tak i Starém řadu
dokladů toho, ţe postiţení je vnímáno jako Boţí trest a zároveň jsou formulována
některá omezení pro postiţené:
Genesis (6:1-4) Kdyţ se na zemi začalo mnoţit lidstvo, viděli Boţí synové,
jak jsou krásné jejich lidské dcery a brali si za ţeny všechny, jichţ se jim
zachtělo. To se Bohu nelíbilo. Spolu tak tito Boţí synové a lidské dcery plodili
zrůdné obry.
Zachariáš (11:17) Trest pro pastýře, který se o své stádo nestará a jen jí ty
kusy, které jsou vypasené: „Běda mému ničemnému pastýři, který opouští stádo!
Meč na jeho paţi, na jeho pravé oko! Ať mu ta paţe úplně ochrne, ať mu to pravé
oko oslepne!“
Matouš (9:2) „V tom k němu přinesli ochrnutého člověka na nosítkách.
Kdyţ Jeţíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Vzchop se synu. Tvé hříchy jsou
odpuštěny.““3
Lukáš (1:20) Anděl řekl Zachariáši (otec Jana Křtitele) ţe bude mít syna.
On to však zpochybnil a tak oněměl do narození syna: „Protoţe jsi neuvěřil mým
slovům, která se ve svůj čas naplní, hle, budeš němý a nepromluvíš aţ do dne,
kdy se ty věci stanou.“
Jan (9:1-3) Jeţíš potkal slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali,
zda zhřešil on, nebo jeho rodiče. Jeţíš odpověděl: „Nejde o to, zda zhřešil on,
nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny boţí skutky.“ Ze slepce pak učinil
člověka vidoucího.4
Stejně ambivalentní postoj jako je formulován v Bibli se odráţí
a je dokumentován i v jiných dílech. Například Heers představuje různé pohledy
na blázny ve středověku. Označení blázen se pouţívalo jak pro pomatence,
kteří se nedokázali postarat sami o sebe, tak i pro lidi duchaplné, schopné
Přímý příkaz Jeţíše, aby lidé činili milosrdenství
Jeţíš má moc uzdravovat, nicméně z pasáţe lze odvodit, ţe aby člověk mohl být uzdraven, musí
mu být nejprve odpuštěny hříchy.
4
Jeţíš se vyhýbá odpovědi, kdo je zodpovědný za slepotu, nicméně jeho učedníci slepotu jako
trest za hřích předpokládají
2
3
35
pobavit, stejně tak jako pro lidi s nějakým znetvořením, zejména hrbáče
(Heers 2006, str. 114). Na jedné straně tak existovali tzv. dvorští blázni,
kteří byli u dvora drţeni z několika důvodů: záliba v podivnostech spojená
s oblibou dělat si z takových lidí ţerty a šprýmy, touha zajistit si nějakou
nadpřirozenou či boţskou ochranu (dotyk hrbáčova hrbu pro štěstí), blázni
jako lidé jasnozřivý, kteří varují, upozorňují na nebezpečí (Heers 2006, str. 115).
Na straně druhé Heers zaznamenává zuřivce a nebezpečné blázny, kteří byli
vyhánění za hranice města nebo zavírání: „Není města, které by ve svých
úředních záznamech nezmiňovalo výdaje na výstavbu přístřeší nebo domů
pro pomatence.“ (Heers 2006, str. 109) Od 14. století se pak začaly objevovat
špitály a útulky specializované na ubytování bláznů aţ do jejich vyléčení.
Ať uţ byli postiţení lidé objektem milosrdenství, či vyháněni za hranice
města, patřili dle historiků (srov. např. Geremek 2003, str. 296) k lidem
marginalizovaným, ţijícím na okraji společnosti, a to společně s asociály, pohany
a jinověrci. Ke společenské marginalizaci docházelo na základě porušení právních
a etických norem, zvyků, modelů a základních hodnot. Závazek milosrdenství
vůči nemocným formulovaný křesťanstvím doprovázel strach před nákazou
spojený s odporem a pohrdáním mrzáky. Typický je tento postoj společnosti
ve vztahu k malomocným. Leproserie, kam byli malomocní umisťováni,
byly stavěny mimo centrum, ale byly bohatě zásobeny almuţnami a dary.
Ambivalentní postoj je pak typický také pro různý přístup k postiţeným
na základě jejich sociálního statusu. Zámoţný člověk zůstávala ve středu
své rodiny, kde měl zajištěnou veškerou péči, kdeţto nemajetný byl vyloučen
na okraj společnosti (Geremek 2003, str. 309)
5
Novověk
Apel na lásku člověka k bliţnímu, který se stal převládající hodnotou
křesťanství, se ze středověku přenáší i do novověké společnosti. Stejně tak však
přetrvává strach či odpor k postiţení. Tento fakt lze dokladovat na postoji raně
novověké společnosti k praktice redukce plodnosti zvané infanticidum, neboli
zabíjení dětí. To bylo v raně novověké společnosti velmi tvrdě trestáno smrtí
provinilé matky. V zákoníku Constitutio Criminalis Carolina (1532) bylo trestem
za zabití dítěte zahrabání zaţiva a probodení kůlem. V zákoníku Ferdinandea
(1656) pak byl trest zmírněn – byl nahrazen stětím. Oba novověké zákoníky však
připouštěly několik polehčujících okolností, mezi něţ patřilo zejména to,
ţe usmrcené dítě bylo „proti povaze a tvaru lidskému“ (Tinková 2004, str. 316).
Ambivalentní postoj k postiţeným tedy nadále přetrvává.
36
Olecká, Ivanová
Práva na ochranu ţivota a záruky stejných práv s většinovou společností
(ačkoli ne absolutní, jak si ukáţeme v závěru příspěvku) se postiţení dočkali
teprve ve 20. století, kdy byla dne 10. 12. 1948 vyhlášena Všeobecná deklarace
lidských práv. Dle článku 1 tohoto dokumentu je zajištěna rovnost všem lidem
bez rozdílu: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.
Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství“
(http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskychprav.pdf). Na tuto myšlenku navazuje Evropská sociální charta z roku 1961,
která v části I., článku 15 výslovně zmiňuje právo na zaměstnání osob
se zdravotním postiţením: „Osoby zdravotně postiţené mají právo na odborný
výcvik, rehabilitaci a sociální readaptaci bez ohledu na původ a povahu jejich
postiţení“. Tyto dva obecné dokumenty daly základ pro veškeré dokumenty
následující, které se vztahu společnosti k postiţeným vztahují.
V roce 1971 se konala první mezinárodní konference k legislativě zdravotně
postiţených osob, dle které mají odpovědnost za situaci a práva postiţených
převzít vlády jednotlivých zemí. Konečným cílem veškerých snah by měla
být úplná integrace postiţených do společnosti (Kocurová a kol. 2002, str. 14).
V tom samém roce pak byla na Valném shromáţdění OSN dne 20. prosince
vyhlášena Deklarace práv mentálně postiţených, dle které má mimo jiné
mít mentálně postiţený v nejvyšší moţné míře stejná práva jako ostatní lidské
bytosti. Pokud je to moţné, má mentálně postiţený ţít v kruhu své vlastní rodiny
nebo v rodině opatrovníka a účastnit se různých forem společenského ţivota.
O čtyři roky později, tedy v roce 1975, Valné shromáţdění OSN vyhlásilo
Deklaraci práv zdravotně postiţených osob, ve které opět dochází k potvrzení
práva postiţených osob na respektování lidské důstojnosti. Valné shromáţdění
OSN v této deklaraci zdůraznilo, ţe zdravotně postiţení mají naprosto stejná
lidská práva, ale i povinnosti jako všichni ostatní občané. Rok 1981 byl následně
vyhlášen mezinárodním rokem zdravotně postiţených.
V roce 1989 vyhlásilo OSN Úmluvu o právech dítěte, která v článku 23 říká,
ţe: „Duševně nebo tělesně postiţené dítě má poţívat plného a řádného ţivota
v podmínkách
zabezpečujících
důstojnost,
podporujících
sebedůvěru
a umoţňujících aktivní účast dítěte ve společnosti.“ Tato Úmluva dále zaručuje:
„Právo postiţeného dítěte na zvláštní péči, v závislosti na rozsahu existujících
zdrojů
podporují
a
zabezpečují
oprávněnému
dítěti
a
osobám,
které se o ně starají, poţadovanou pomoc odpovídající stavu dítěte a situaci
rodičů nebo jiných osob, které o dítě pečují“.
Doloţené dokumenty zaručují stejná práva všem lidem bez rozdílu a tedy
i lidem postiţeným – alespoň tedy v rovině právní. Podobných dokumentů
37
existuje celá řada, ţádný z nich však není schopen zaručit rovnost skutečnou.
Oproti předchozím epochám však tyto dokumenty zlepšují situaci člověku
postiţenému minimálně v tom ohledu, ţe kdyţ se postiţení na svých právech cítí
kráceni, mají moţnost se proti tomuto jednání ohradit. Potřeba společnosti znovu
a znovu ratifikovat dokumenty podobného obsahu však svědčí o tom, ţe rovnosti
postiţených s většinovou společností ještě stále dosaţeno nebylo.
Antická
společnost
je
v dnešním
kontextu
obecně
odsuzována
za usmrcování postiţených dětí po jejich narození. Obecně se má za to, ţe
současná společnost dospěla k uznávání vyšších etických principů a ctí právo
na ţivot. Pouze v akademických diskuzích se však odborníci na etiku pozastavují
nad faktem, ţe současná společnost od těchto odsuzovaných praktik zcela
neupustila. Vyspělost lékařské vědy umoţnila v antice nemyslitelný krok –
zbavovat se postiţených jedinců nikoli aţ po jejich narození, ale jiţ mnohem
dříve, v období prenatálním. Jestliţe lékaři diagnostikují genetickou vadu plodu,
smí matka do 24. týdne poţádat o ukončení těhotenství (Vyhláška ministerstva
zdravotnictví ČSR č. 75/1986 Sb, § 2, kterou se provádí zákon
č. 66/1986 Sb., o umělém
přerušení
těhotenství,
ve
znění
vyhl.
č. 467/1992 Sb.). Společnost tak uţ nepáchá vraţdu na novorozencích a přesto
dokáţe omezit počet postiţených jedinců. Otázkou je, nakolik je tento přístup
etičtější neţ zbavení se jedince aţ po jeho narození. Zásadní problém spočívá
v tom, ţe hranice pro povolený potrat je shodná s hranicí, která je stanovena
pro schopnost přeţití plodu mimo tělo matky. Usmrcuje se tak v podstatě
ţivotaschopný jedinec. Postiţené děti tedy jiţ nejsou shazovány ze skály
Táygetos, jejich právo na rovnocenný přístup však stále není absolutní.
Závěr
Dějiny přístupu většinové společnosti k postiţeným jedincům jsou dějinami
ambivalentních postojů. Nemůţeme proto přijmout ţádnou z nabízených
periodizací vývoje přístupů k postiţeným jedincům. Těţko bychom obhájili
i předpoklad, ţe současná společnost přestala postiţené jedince vylučovat
ze svého středu. V historii lidstva existovala pouze jediná skupina jedinců, která
nikdy netrpěla ţádným typem diskriminace, jediná skupina, která byla vţdy
dostatečně silná, aby si mohla diktovat pravidla. Byli to bílí bohatí zdraví muţi
v produktivním věku. Úzké vymezení této skupiny zaručovalo jejich privilegia.
Všichni ostatní, kteří nesplňují některé z těchto kritérií, patří v různých úsecích
dějin na okraj společnosti a je s nimi podle toho zacházeno – na jejich úkor
pak prosperuje privilegovaná skupina.
38
Olecká, Ivanová
Práva členů diskriminovaných skupin se prosazují velmi stěţí a pomalu.
Uvolnění omezení pro menšinové skupiny jsou vţdy doprovázeny obavami
o omezení členů většinové společnosti. V tom tkví jeden z hlavních důvodů, proč
je prosazování práv menšin tak sloţité.
Na prezentovaných periodizacích však lze pozorovat jeden zajímavý fakt.
Stejně jako kaţdá jiná periodizace jakéhokoliv jiného fenoménu, jsou i tyto
zatíţeny tendencí vykreslovat vývoj lidstva v souladu s Condorcetovým
předpokladem vývoje k nezadrţitelnému pokroku – v našem případě tedy
od společnosti méně etické po společnost etičtější. Kdybychom tudíţ uvěřili
předkládaným periodizacím, mohli bychom potvrdit domněnku, ţe současná
společnost je společností odpovědnější. Pravdou však je, ţe periodizace
neodpovídají skutečnému vývoji fenoménů, ale jsou jen pouhým pokusem
o zjednodušený popis velmi komplikovaných jevů. Pouze poctivý a vědecky
hodnotově neutrální způsob zkoumání zaloţený na deskripci a historické metodě
nás můţe dovést k rozuzlení otázky, zda je skutečně současná společnost
na cestě k větší či menší společenské odpovědnosti – toť ovšem výzva k běhu
na dlouhou trať.
[1] ARISTOTELÉS. Etika Nikomachova. Praha: Petr Rezek, 1996. ISBN 80901796-7-3.
[2] ARISTOTELÉS. Politika. Praha: Petr Rezek, 1998. ISBN 80-86027-10-4.
[3] Bible. Překlad 21. století. Praha: Biblion, 2009. ISBN 978-80-87282-00-7.
[4] DUKA, D. Význační světci v oblasti péče o postiţené. In VOJTKO, L.
Postiţený člověk v dějinách II. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. ISBN
798-80-7041-081-3.
[5] FOUCAULT, M. Dějiny šílenství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993.
ISBN 80-7106-085-2.
[6] GEREMEK, B. Člověk na okraji ve středověku. In LE GOFF, J. Středověký
člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-682-4.
[7] GOFFMAN, E. Stigma. Praha: SLON, 2003. ISBN 80-86429-21-0.
[8] HEERS, J. Svátky bláznů a karnevaly. Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203777-3.
[9] KLÍMA, J. Nejstarší zákony lidstva. Chammurapi a jeho předchůdci. Praha:
Academia, 1979.
[10] KOCUROVÁ, M. a KOL. Speciální pedagogika pro pomáhající profese. Plzeň:
Západočeská univerzita v Plzni, 2002. ISBN 80-7082-844-7.
39
[11] KYSUČAN, J., KUJA, J. Kapitoly z teoretických základů speciální pedagogiky.
Olomouc: UPOL, 1996. ISBN 80-7067-677-9.
[12] LUDVÍKOVÁ, L. Úvod do speciální pedagogiky. In KREJČÍŘOVÁ, O. a kol.
Kapitoly ze speciální pedagogiky. Praha: Eteria, s.r.o., 2002. ISBN 80-2388729-7.
[13] PLATÓN. Protágorás. Praha: OIKOYMENH, 2000. ISBN 80-86005-98-4.
[14] PLATÓN. Theaitétos. Praha: OIKOYMENH, 2007. ISBN 978-80-7298-294-3.
[15] PLATÓN. Ústava. Praha: OIKOYMENH, 2005. ISBN 80-7298-142-0.
[16] PLATÓN. Zákony. Praha: OIKOYMENH, 2003. ISBN 80-7298-068-8.
[17] PLÚTARCHOS. Ţivotopisy slavných Řeků a Římanů I. Praha: Arista, 2006.
ISBN 80-86410-46-3.
[18] SOVÁK, M. Nárys speciální pedagogiky. Praha: SPN, 1983.
[19] TINKOVÁ, D. Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa. Praha: Argo,
2004. ISBN 80-7203-565-7.
[20] TITZL, B. Postiţený člověk ve společnosti. Hledání počátků. Praha:
Pedagogická fakulta Unuiverzity Karlovy v Praze, 1998. ISBN 86039-30-7.
[21] TITZL, B. Skutečně platí Sovákova periodizace vztahu společnosti
k postiţeným?. In VOJTKO, T. Postiţený člověk v dějinách I. Hradec Králové:
Gaudeamus, 2005. ISBN 80-7041-007-8.
Příspěvek je dedikován specifickému výzkumu Studentské grantové soutěţe
na Univerzitě Palackého v Olomouci: Limity ţivotního stylu chronicky nemocných
v diagnostických ošetřovatelských doménách (FZV_2010_001).
40
Pavlík
Manaţer expatriant jako most v globální firmě
MANAŢER EXPATRIANT1)JAKO MOST V GLOBÁLNÍ
FIRMĚ
EXPATRIATE MANAGER AS A BRIDGE IN A GLOBAL COMPANY
Stanislav Pavlík
[email protected]
Abstrakt: V rychle se rozvíjejícím superglobálním a superturbulentním světě
současné světové ekonomiky je nezbytně mít v kaţdém fungujícím podniku
připraveny manaţery pro práci kdekoliv ve světě. Tato nutnost se týká firem
jakékoli velikosti. K výjezdu do zahraničí musí být nepřetrţitě připravováni nejen
pracovníci na pozicích strategických, ale i technických, provozních a vývojových.
Včasnou, kvalitní a kvalifikovanou výchovou k mezikulturní komunikaci je moţné
zvýšit výrazně globální konkurenceschopnost firmy. Tímto stylem výběru,
výchovy a práce s vybranou skupinou potenciálních expatriantů je moţno
výrazně sníţit celosvětové procento selhání expatriace (coţ je nyní 16-40%).
Za základ budoucího úspěchu pokládám změnu myšlení v našich českých firmách
směrem k vnímání firmy jako součásti globálního prostředí (global mindset
training). V neposlední řadě je potřeba se věnovat podceňované repatriaci
expatriantů. Budování interkulturního mostu v globálních českých a zahraničních
firmách je velkou výzvou pro současný podnikový management a mělo by být
i základem vysokoškolského vzdělání.
Klíčová slova: manaţer vykonávající práci v zahraničí, nadnárodní firma
(globální firma), mezinárodní manaţer, manaţer národnosti mateřské
společnosti, manaţer z hostitelské země, manaţer z třetí země, virtuální
expatriant, krátkodobý a dlouhodobý výjezd, schopnost mezikulturní komunikace,
kulturní inteligence, vzdělávání expatriantů během celé expartiace, globální
komplexní výchova expatriantů, internetové sebevzdělávání expatriantů,
navrátilec
1
Expatriant ve smyslu manaţera pracujícího v zahraničí. Synonymem je expatriot (Pichanič,
2004)
41
Abstract: In the rapidly evolving super global and super turbulent world
of the contemporary world economy it is vital to have managers prepared to
perform their job anywhere in the world. This concerns companies of any size.
Not only workers on strategic but also technical, operational and development
positions must be constantly prepared for the trip abroad. By means of well
timed, high quality, and qualified education it is possible to increase the global
competitiveness of a company a lot. This way of selection, training and work with
a selected group of potential expatriates can reduce the percentage of global
expatriation failure (currently 16-40%) significantly. Future success depends
on the “change of thinking” of Czech companies towards perception
of the company as part of the global environment (global mindset training).
Finally, it is necessary to pay attention to the underestimated repatriation
of expatriates. The building of the intercultural bridge in the Czech and foreign
companies is the major challenge for the current corporate management,
and should be also a part of higher education.
Key words: expatriate, multinational corporation (MNC), international manager,
parent country national (PCN), host country national (HCN), third country
national (TCN), expatriate trainee, virtual expatriate, short-term and long-term
business trip, intercultural communication competence, cultural intelligence,
in-country real-time training, global mindset training, e-learning of expatriates,
repatriate
Úvod
Mezinárodní spolupráce je dnes podstatou nejen ekonomiky, ale stává
se samou podstatou lidské existence. Kaţdodenní činnost jednotlivce a jeho
ţivotní
úroveň je
bez
mezinárodního
obchodu
nemyslitelná.
Doba,
kdy zemědělská úroda čí neúroda, lokální průmyslová recese či nedostatek
surovin, výrobků či sluţeb, vedla k lokálnímu blahobytu či hladomoru
je v „globálním“ měřítku obchodně propojeného „rozvinutého severu“ pryč.
Téměř jakákoli komodita, zboţí či informace jsou dnes předmětem globálního
obchodu a je jen otázkou managementu, logistiky a tím i trţní ceny v daném
okamţiku a místě.
Tyto globální procesy ekonomické i společenské integrace je nutno vnímat
jako příleţitost, z níţ je moţno se učit a profitovat.
42
Pavlík
I bochník chleba koupený za rohem uţ nelze chápat jako ryze český
produkt, protoţe byl pravděpodobně upečen v pekárně čínské provenience,
v polské provozovně, rukama ukrajinské pekařky z ruského obilí za pomoci
francouzského kypřícího prášku s italskými přísadami. Byl dovezen českou
speditérskou firmou, německou dodávkou vyrobenou v Turecku, egyptským
dělníkem a bez toho, aby byl namarkován rumunskou pokladní na japonské
pokladně pracující pro holandský obchodní řetězec, by se nedostal na náš stůl,
i kdyţ je zabalen v sáčku CZECH MADE dle norem EU.
Jsme na prahu etapy GLOBALIZACE 4.0, kdy vzdálenost ve virtuálním světě
informací a znalostí přestává hrát roli. Začínáme ţít ve světě, kde index
globalizace vypočítaný na základě čtyř dimenzí (ekonomické integrace, osobních
kontaktů, technologické propojenosti a politické angaţovanosti) předběhl
moţnosti chápání jednotlivce jako fyzické osoby i jako národního etnika.
V celosvětovém měřítku sice roste počet „svobodných“ zemí dle principů
hlavní společenské doktríny „demokracie a volného konkurenčního podnikání“,
ale na straně druhé roste i počet národních států. Diskuze nad přínosy a zápory
globalizace, která na jedné straně unifikuje či spojuje a na druhé straně kulturně
či národnostně rozděluje, je dnes hlavním rozporem mezinárodního
managementu, ţivota nadnárodních firem i ţivota jednotlivce.
Ve svém příspěvku bych se chtěl věnovat právě tomuto rozporu, kdy
jednotlivec či skupina z určitého národního kulturního etnika je postavena do role
expatriace (práce a ţivot v cizí zemi) v nadnárodním podniku. Vycházím ze své
a firemní zkušenosti dvouleté expatriace v Rusku. Příkladem ne vţdy fungující
synergie akademického a podnikatelského světa můţe být nesdílení, nebo lépe
pozdní sdílení, nových poznatků expatriantů globálních nadnárodních firem
a zkušeností mezikulturní komunikace v akademickém prostředí.
1
Mezinárodní firma
Mezinárodní (globální) firma (multinational corporation - MNC) se stává
mezinárodní ze dvou hlavních důvodů: defenzivních a ofenzivních. Defenzivními
důvody jsou nejčastěji hrozby konkurenčních tlaků, poptávka zákazníků,
obchodní bariéry, regulace a restrikce. Ofenzivními důvody můţe být snaha
o získání přístupu na mezinárodní trh, zisk z přístupu k přírodním zdrojům,
aktivní vyhledávání nákladových úspor, snaha o dosaţení úspor z rozsahu
nebo vytěţení investičních pobídek.
Český akademický a podnikatelský sektor by měl urychleně jít druhou
cestou a v rámci analýzy svého strategického potenciálu řešit vstup na globální
trh ex ante a ne ex post jak se mnohde a mnohdy stává.
43
Nadnárodní firma můţe svůj vstup na zahraniční trh řešit zaloţením
pobočky (branch) nebo přidruţené společnosti (associated company) jako dceřiné
společnosti (subsidiary) nebo filiálky (affiliate). Spolupráci na mezinárodní úrovni
je moţné z hlediska míry integrity vnímat ve třech úrovních outsourcing,
společný podnik nebo strategická aliance. Toto vše je jen otázka nalezení
fungujícího modelu mezi právní subjektivitou optimální v daném regionu
a rozhodnutí jak, kde a kolik vázat kapitálových zdrojů. Nositelem konkrétního
know-how v nadnárodní firmě je vţdy konkrétní manaţer, který je jako
expatriant do zahraničí vyslán.
Pro tohoto expatrianta je nutné zvolit vhodnou strategii mezinárodní
expanze. Nejvhodnější se jeví metoda strategické dichotomie logiky a kreativity
(metoda protipólů v jejichţ rámci se můţe manaţer rozhodovat a pohybovat).
Vhodnost metody je podtrţena výzvu pohybovat se na území neprobádaných
kreativních řešení nebo se pohybovat v ustálených ustavených rámcích.
Strategické dichotomie lze řešit jako rébus, dilema, kompromis nebo paradox.
Pro mezinárodní expanzi ex ante do méně obvyklých lokalit je vhodné
řešení dichotomií paradoxu (násobné inovativní sladění), protoţe tento přístup
nezná definitivní soubor odpovědí, ale pouze se s problémem vypořádává, jak je
nejlépe moţné. Vznikají pak neotřelá řešení neobvyklými cestami a jsou tak
pro management nadnárodních firem velkou intelektuální výzvou.
Budoucnost mnoha českých podniků je přímoúměrná jejich schopnosti
přizpůsobit se těmto globálním trendům. Mít ve svých řadách připravené
kreativní manaţery, kteří budou schopni ve správný okamţik nastoupit kdekoli
ve světě k expatriaci.
2
Mezinárodní management lidských zdrojů
Nadnárodní (globální) společnost (dále MNC) stojí před důleţitým
rozhodováním,
jak
vyškolit
a
připravit
(vytipované)
pracovníky
s vysokým potenciálem pro řešení problémů nadnárodní povahy. Nutným
předpokladem, je mimo vysokého odborného kreditu, ochota cestovat, pracovat
a ţít v zahraničí, se schopností rychle se adaptovat v různém sociokulturním
prostředí. V neposlední řadě je v kulturně příbuzných regionech s jinou (mnohdy
ne přátelskou atmosférou vůči cizincům) historickou zkušeností bezpečnostní
nutností téměř splynout s místní entitou.
Politiky lidských zdrojů aplikované v jednotlivých MNC se dělí na skupiny
dle vlivu a pozice jednotlivých národnostních entit (Perlmutter, 1969):
44
Pavlík
- PNC (parent country nationals) – příslušníci národnosti země původu
společnosti (obvykle pracují v centrále firmy, neţ jsou expatriováni,
tj.vysláni působit do zahraničí)
- HNC (host country nationals) – příslušníci národnosti hostitelské země
(obvykle pracují v pobočce, neţ začnou zastávat pozice v centrále
nebo ve vedení pobočky)
- TNC (third country nationals) – příslušníci třetích národností,
kteří nepocházejí ani ze země hostitelské, ani ze země původu
2.1 Mezinárodní strategie lidských zdrojů
Podle The Tortuous Evolution of Multinational Corporation (Klikatý vývoj
nadnárodních společností) (Perlmutter, 1969) lze rozlišit 4 myšlenkové přístupy
k národnostní preferenci v širším manaţerském pojetí, se zohledněním způsobu
rozhodování, rozdělení pravomoci a zodpovědnosti, komunikační cesty
a výkonnosti:
- Etnocentrický přístup, kdy manaţerský styl, znalosti, hodnocení pracovníků
i samotní manaţeři z mateřské země jsou povaţováni za nadřazené
- Polycentrický přístup, pobočky s centrálou komunikují pouze omezeně,
protoţe jsou na centrále nezávislé. Je zde podíl expatriantů výrazně niţší
neţ u společností egocentrických.
- Geocentrický přístup, kde je hlavním mottem hledání kvalitních pracovníků
kdekoli po světě, a manaţeři pracují v pobočkách nebo na centrále bez
ohledu na svou národnost.
- Regiocentrický přístup, (Pichanič, 2004) specifický pro firmy ve střední
Evropě. Manaţeři jsou pro operace vybíráni z určitého regionu, který má
společné trţní či kulturní znaky. Regiocentrický přístup se tak vyznačuje
vyšším počtem expatriantů, ale ti jsou schopni díky “podobné” historické
zkušenosti vnímat potřeby lokálních pracovníků a lokálního trhu lépe neţ
dle přístupu geocentrického. Příkladem je bezesporu i zkušenost
s expatriací českých firem v Ruské federaci.
Největší výzva do nejbliţší budoucnosti je pro české firmy v oblasti řízení
mezinárodních lidských zdrojů (International Human Resource Management –
IHRM) proces získávání, výběru, přípravy, tréninku a rozvoje manaţerů
připravených na expanzi do zahraničí. Nacházíme se ve fázi, kdy je
před strategickým managementem kaţdého podniku rozhodnuti, jak rychle
a kolik je nutno investovat v rámci získávání a výběru procesu talent
managementu. Dennodenní praxe ukazuje, ţe je nejvyšší čas a ţe je jednou
z cest spolupráce s vysokými školami, cesta včasného získání talentovaných
45
manaţerů
ochotných
cestovat
a
ţít
v zahraničí
východiskem
ke konkurenceschopnosti v globálním superturbulentním světě.
Ve fázi získávání talentů, s kterých mohou být vychováni v ideálním
případě mezinárodní manaţeři (international cadres) je nejdůleţitější vlastností
adaptabilita, tj. schopnost udrţet si vysokou výkonnost za měnících se podmínek
činnosti. Při odhadování manaţerské adaptibility jsou nejdůleţitější následující
faktory (Pavlík a Šebek, 2008): ţivotní, studijní či pracovní zkušenost z jiných
zemí, znalost cizího jazyka 1 kulturní historie země případné expatriace,
schopnost řešit problémy kreativně a z různých pohledů a celková vnímavost
k okolí.
2.2 Expatrianti
Expatrianti jsou vysíláni z různých důvodů a na různě dlouhou dobu.
Základní typy expatriantů určeni především důvody, proč bývají vysíláni (Štrach,
2009):
Tradičním expatriantem se rozumí starší zkušený člověk, který je vybrán
a vyslán do zahraničí na základě svých manaţerských či odborných dovedností
a znalostí. Doba expatriace je u těchto zkušených pracovníků jeden aţ pět roků,
a jsou to s hlediska časového expatrianti dlouhodobých výjezdů (long-term).
Někteří z nich jeden pracovní pobyt střídají ihned druhým, do domovské pracovní
pozice se nevracejí, stávají se trvalými expatrianty (international cadres).
Dočasným expatriantem je pak pracovník vysílaný do zahraničí na dobu
do jednoho roku (short-term). Jedná se především o pracovníky v pozici
technických specialistů, kteří jsou povoláni na vykonání konkrétního úkolu.
Samozřejmá je výchova ucelené skupiny pracovníků, kteří jsou na krátkodobé
výjezdy povoláváni opakovaně a periodicky.
Expatriant trainee je pracovník, který je vysílán do zahraničí za účelem
tréninku a začlenění do mezinárodních struktur firmy MNC. Jedná se ve většině
případů o vývojového pracovníka s potenciálem stát se strategicky důleţitým
pracovníkem MNC ať jiţ pro práci poradenskou nebo řídící TOP manaţerskou.
Virtuálním expatriantem je pracovník zodpovědný za dění v zahraniční
pobočce, který fakticky zůstává v mateřské zemi (většinou na centrále). Řízení
v tomto případě probíhá prostřednictvím telekonferencí nebo častých
telefonických rozhovoru. Ţádoucí je ovšem, předchozí nejlépe dlouhodobá
expatriace tohoto pracovníka v zemi nebo regionu, který takto řídí. Není-li tomu
tak dochází často k nepochopení a nedostatečné komunikaci mezi centrálou
a pobočkami. Takový virtuální expatriant s předchozí dlouhodobou zkušeností
s ţivotem a prací v zahraniční pobočce, je tím správným „překladatelem“
provozních problémů, které vznikají při komunikaci mezi mateřským TOP
46
Pavlík
managementem a zahraničním provozním managementem. Na obou stranách má
takový manaţer nesporné výhody. Je to velmi vhodná pozice po repatriaci
expatriantů, kteří z rodinných či zdravotních důvodů jiţ v zahraničí pracovat
nemohou či nechtějí. Je to navíc i cesta, kdy se nemalé prostředky na získání,
výchovu, trénink a vlastní expatriaci mohou mateřské firmě zúročit.
V poslední dekádě došlo ke zkrácení doby expatriace a ubylo dlouhodobých
expatriantů. Jde především o tři skupiny důvodů na straně potenciálních
expatriantů (Štrach, 2009). První skupinu tvoří obava z terorismu
po 11. září 2001. Druhým je fenomén duální kariéry partnerů či manţelů,
kdy zahraniční angaţmá jednoho de facto likviduje kariéru druhého. Třetí
je obava z repatriace, obava opodstatněná podepřená zkušenostmi starších
kolegů, o které se mateřská firma po návratu nepostarala.
Samostatnou kapitolu expatriace tvoří problematika kompenzace
expatriantů za vlastní zahraniční pobyt. Vyuţívá se především přístup vyrovnání
ztrát, kdy je snaha udrţet ţivotní standart vyslaného pracovníka na stejné úrovni
a zároveň zahladit újmu, která mu vznikne v souvislosti s nuceným pobytem
a ţivotem v zahraničí. Kompenzace má několik základních sloţek: dvousloţkový
plat v lokální i mateřské měně, optimalizaci zdanění, příplatky a poukázky
na hrazení ţivotních nákladů rodiny a vzdělání, popřípadě na cestování.
Pro úplnost problematiky uvádím následující tabulku jednotlivých typů
expatriantů, i kdyţ se v dalším budu zabývat především strategickým a částečně
vývojovým typem:
Vývojová sloţka zisku
zkušeností
Technický
Provozní
(odborný) typ
(výrobní) typ
Minimální,
Není poţadovaným
pouze přenos
cílem
zkušeností
Interkulturní
kompetence
Nízké
Nutná interakce
s místními
zaměstnanci
Základní povinnost a cíl
Splnit úkol a
navrátit se zpět
domů
Splnit úkol a
navrátit se zpět
domů
Typická pozice v rámci
zahraniční pobočky
IT odborníci,
zaměstnanci
s odborným
zaměřením
Střední úroveň
managementu
(oblast prodeje,
marketingu,
vzdělávání)
Vývojový
(kreativní) typ
Primárním cílem
je získání určený
typ schopností
Nejsou předem
bezpodmínečně
nutné, vyvíjejí se
během výjezdu
Zlepšit své
dovednosti a
získat zkušenosti
Střední
management a
niţší management
pobočky
Strategický
(klíčový) typ
Získání
zkušeností
můţe být
sekundárním
cílem
Velice potřebné
k zajištění
úspěšného
působení
Obsazení
strategické
mezinárodní
pozice
Oblastní
manaţer,
mezinárodní
TOPmanaţer
Tabulka 1: Typologie expatriačních výjezdů zdroj: Pavlík a Vaško (20082)
2
upraveno z autorského archívu a konzultováno v roce s autorem v Moskvě a Tule v dceřinné
společnosti WV (Štrach, Pavlík, Vaško), a následně publikováno (Štrach, 2009, s.82)
47
2.3 Fáze expatriace
Fáze expatriace lze rozdělit na 3 základní etapy. První etapou se zabývá
podrobně především (Pichanič, 2004), který tuto etapu dělí na získávání, výběr,
příprava a trénink potenciálních expatriantů. Za druhou etapu lze povaţovat
vlastní expatriaci a třetí etapa je mnoha firmami podceněná repatriace.
Na počátku první etapy je získávání a výběr potenciálních pracovníků,
kde základními kriterii jsou: Adaptabilita, samostatnost, zdravotní a rodinný stav,
osobní motivace. Zde se nejhodnější jeví známý Porter – Lawlerův model
očekávání3), který postihuje všechny praktické aspekty manaţerského
rozhodování o zahraničním angaţmá. Zdůrazňuje zejména důleţitost obou sloţek
očekávané odměny (vnitřní uspokojení a vnější několikasloţková odměna)
a skutečnost, ţe nejsou v substančním vztahu. Zdůrazňuje soulad mezi
osobnostními vlastnostmi a dovednostmi a poţadovanými vlastnostmi
pro efektivní výkon funkce.
Pak nastává rozhodovací proces TOP managementu mateřské společnosti –
výběr správného člověka, který lze definovat také jako setkání dvou stran,
které mají být v organizaci integrovány. Tento sloţitý proces je nemyslitelný bez
co nejúplnější definice místa nebo pozice, která má být obsazena, bez ujasnění
si jaký typ člověka a s jakými osobnostními charakteristikami hledáme.
V další fázi multikulturního tréninku lze jít cestou standardizovaných
programů, nebo programů šitých na míru. V kaţdém případě je nutné zařadit
kandidáta na expatriaci do správného typu tréninku z osmi moţností
dle Mendenhallova rozhodovacího stromu4: Odpovědí ANO x NE na tři otázky:
Jedná se o novou práci? Novou, odlišnou kulturu? Je nutný vysoký stupeň
interakce? Je-li odpověď třikrát kladná, dostáváme se do kategorie A,
kde je kladen důraz na vysokou náročnost, trvání tréninku by mělo být v řádech
několika týdnů s obsahem (virtuální trénink, přednášky, příprava na reálie
od rodilých loajálních pracovníků i repatriantů a zkušební pobyt v zemi). Nutné
je pak co nejlepší zvládnutí prostředí, překonávání překáţek s náleţitou
výkonností i tzv. cross-kulturní aspekt na cestě k bikulturnosti.
Druhou etapou je fáze vlastní expatriace, kterou nejlépe charakterizuje
následující „U-křivka kulturního šoku“ (obr. 1):
3
Porter-Lawlerův model očekávání se zabývá osobní motivací jednotlivce a postihuje všechny
praktické aspekty manaţerského rozhodování o zahraničním angaţmá. Zdůrazňuje soulad mezi
osobnostními vlastnostmi, dovednostmi a poţadovanými vlastnostmi pro expatriaci.
4
Mendenhallův model rozhodovacího stromu je v plném znění uveden na straně 117, Štrach
(2009)
48
Pavlík
Obrázek 1: U-křivka kulturního šoku Zdroj Štrach (2009), str.101
Kulturní šok probíhá obvykle ve čtyřech základních fázích:
1) Líbánky: převaţují pozitivní záţitky a dojmy z neznámého, člověk
je nadšen, turisticky okouzlen. Očekávání o lidech a hostitelské zemi jsou
nereálná.
2) Roztrpčení a nepřátelství (šok): krizové stádium, kdy kulturní rozdíly mají
na svědomí problémy v práci a v běţném ţivotě. Obvyklým projevem
je separace pracovníků jednoho kulturního etnika v rámci pobočky MNC
do sebe a odmítnutí hostitelské kultury. Dle typu hostitelské kultury toto
stádium nepřekoná 25-75% expatriantů a jejich rodinných příslušníků
a je nejčastější příčinou selhání celé expatriace.
3) Rostoucí pozvolné přizpůsobení: doba nápravy, během nichţ je člověk
schopen porozumět místním vzorcům chování, pouţívat jazyk
a orientovat se v běţných denních problémech. Indikátorem je sledování
49
místních zpráv z hostitelské kultury a orientování se v místních
mezinárodně neznámých celebritách.
4) Bikulturnost (kulturní mistrovství): stav, kdy manaţer a jeho okolí chápou
a oceňují místní lidi a jejich ţivotní styl. Znakem je taktéţ schopnost
efektivně fungovat ve dvou a více kulturních prostředích.
2.4 Příčiny selhání expatriantů
Předčasný (dřívější neţ plánovaný) návrat ze zahraniční mise je označován
jako selhání. Toto selhání mívá dvě základní příčiny. Vedle pracovního
nenaplnění, je to i osobní nenaplnění pobytu – přičemţ oba tyto typy jsou
vzájemně úzce propojeny. Předčasný odjezd expatrianta je častým, ne však
dokonalým měřítkem selhání. Dalším neméně důleţitým selháním je výrazný
pokles pracovní výkonnosti expatrianta v hostitelské zemi nebo i následná
neúspěšná repatriace v mateřské zemi a firmě. Je aţ s podivem, jak firmy,
které hlídají úzkostlivě mnoho malých nákladových poloţek, jsou schopny
do expatriace vloţit nemalé poloţky a následně je nevyhodnocují.
Příčin selhání procesu expatriace je několik, ze základních vyhodnotili
(Pavlík, Šebek, Vaško, 2009) v případové studie dvě základní skupiny: vnější
(tj. mimo moţnost ovlivnění TOP managementu pobočky) a vnitřní (v samotném
procesu expatriace):
1) Vnější nejsou náplní tohoto článku, ale jen pro připomenutí: změna
strategie mateřské firmy a záměrů vlastníků, změna legislativy
hostitelské
nebo
mateřské
země,
výrazná
změna
politických
a hospodářských podmínek.
2) Vnitřní kopírují vlastní tříetapizaci jednotlivých fází (viz kapitola 2.3 fáze
expatriace). Platí zde mnomohásobně pravidlo, ţe největší chyby se nejen
v managementu udělají na počátku: V případové studii (CEWOOD a.s. –
zaloţení dreřinných společností v Ruské federaci)5 nejednotné zadání
majitele o rychlosti expanze na ruský trh, pak bylo chybou překotné
budování vývojového týmu v první etapě. Důsledkem bylo, ţe nebyli
důsledně
vyloučeni
z expatriace
zavčasu
„netýmoví
hráči“,
i kdyţ povědomí o této jejich vylučující vlastnosti v rámci mateřské firmy
byla. Nedůsledný byl téţ výběr „poradců na ruské prostředí“, kde
počáteční „okouzlení“ z jejich kontaktů a jejich bikulturních znalostí
se při prvních krizových situacích ukázalo pro potřeby projektu
nedostatčné. Obdobně nebyl proveden téměř ţádný předodjezdový
5
Holding CEWOOD a.s. byl v letech 1996-2009 největší firmou v ČR podnikající v lesnictví
a dřevozpracujícím průmyslu. V letech 2003-2009 expandoval na Slovensko, do Tunisu,
Rumunska a do Ruské federace.
50
Pavlík
trénink rozhodujících strategických manaţerů a tím byla úspěšnost
expatriace nedostatečná. Jednoznačně je nutno do budoucna doporučit
assessment centra (AC), kde bude uchazeč podroben komplexnímu
výběru i interakci s jinými uchazeči. Samostatnou kapitolu tvoří
repatriace expatriantů, se kterou se na počátku projektu nepočítalo
a tudíţ ţádná neproběhla.
Závěr
V době, kdy světová ekonomika vstoupila do své superglobální
a superturbuletní fáze (Souček, 2008 a 2010), a kdy v rámci EU jiţ není čas
na ţádné prodlevy při zapojení se do celosvětového strategického myšlení,
se expatriant stává důleţitým dvousměrným interkulturním mostem globální
firmy a můţe hrát v jejím strategickém rozvoji rozhodující roli.
Z tohoto důvodu je nutné neprodleně zahájit v českých podnicích
a na českých vysokých školách (i na MVŠO o.p.s.) napříč technickými
i humanitními obory zahájit důsledný výběr vhodných kandidátů managerské
expatriace vývojového a strategického typu.
Nezáleţí, dle zkušeností, v první fázi expatriace na věku expatriantů,
ale na odborných a osobních zkušenostech. I jazykové předpoklady se také jeví
jako druhotné. Za nejdůleţitější pokládám vůli chtít expandovat, pracovat
na sobě v kontextu globální ekonomiky a vůle cestovat, pracovat a ţít v cizině.
Nezbytně nutnou podmínkou je také empatie k mezikulturnosti, zbavená
jakéhokoli náznaku etnické xenofobie, „středoevropské pupkatosti světa“ neboli
„čecháčkovství“. Jen lidé s nadhledem a se schopností vnímat některé
„neeuroatlanské modely“ za rovnocenné ne-li někdy alternativně v daném
regionu a historickém kontextu za lepší, mohou posunout své mateřské podniky
na celosvětovou úroveň. Vyhledat takové manaţery je to pro nás výzva a úkol.
V neposlední řadě je potřeba vyuţít zkušeností repatriantů z různých dob
naší, historickými zkušenostmi dané, několikanásobné emigrace inteligence.
Který národ si můţe ekonomicky dovolit přijít kaţdých 20 let o část inteligence?
Tu expanzivní část inteligence, která je ochotna za ideje svobody a případně
lepšími ekonomickými vyhlídkami emigrovat? Kdo si můţe v současném
globálním světě ekonomiky dovolit tyto zkušenosti těchto navrátilců – repatriantů
nevyuţívat? Opravdu jsme tak bohatí, ţe si kaţdých 20 let, tj. po letech 1948,
1968, 1989 a nyní 2011 můţeme dovolit odchod nejschopnějších převáţně
vysokoškolsky vzdělaných lidí? Navíc lidí vzdělaných v našem systému
vzdělávání, čili za „naše peníze“? Opravdu na to dlouhodobě máme,
ať v jakémkoli společenském řádu?
51
Přidaná hodnota pro českou společnost, globální firmu českého původu
je tedy bezesporu manaţer expatriant jako znalostní mezikulturní most globální
firmy. A je jen na nás jak dokáţeme jeho potenciál, schopnosti a zkušenost
vyuţít.
[22] ARMSTRONG, M., STEPHENS, T. Management a leadership. 1. vyd. Praha:
Grada Publishing, 2008. počet s. 272 ISBN 978-80-247-2177-4.
[23] CIHELKOVÁ, E. a kolektiv Světová ekonomika: regiony a integrace. 1. vyd.
Praha: Grada Publishing, 2002. počet s. 244 ISBN 80-247-0193-6.
[24] KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E. a kolektiv Světová ekonomika: nové jevy
a perspektivy. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. počet s. 319 ISBN 80-7179455-4.
[25] PAVLÍK, S., ŠEBEK, V. Organizační struktura GAMA WOOD s.r.o. Moskva.
Interní zpráva pro představenstvo CEWOOD a.s., Zlín, 2008. počet s. 26
(k případové studii CEWOOD a.s. a zaloţení dceřiných společností v Ruské
federaci).
[26] PAVLÍK, S., VAŠKO, A. Předpokládaná potřeba a kriteria výběru pracovníků
CEWOOD KINĚŠMA s.r.o. Materiál pro ekonomický výhled na léta 2009-2015
INTRASBANK Moskva, Moskva, 2008. počet s. 16 (rusky) (k případové studii
CEWOOD a.s. a zaloţení dceřiných společností v Ruské federaci).
[27] PAVLÍK, S., ŠEBEK, V., VAŠKO, A. Závěrečná zpráva k prodeji investičního
projektu. Interní materiál pro předsedu představenstva společnosti holdingu
CEWOOD a.s. Zlín, Zlín, 2009. počet s. 40 (k případové studii CEWOOD a.s.
a zaloţení dceřiných společností v Ruské federaci).
[28] PICHANIČ, M. Mezinárodní management a globalizace. 1. vyd. Praha:
C.H.Beck, 2004. počet s. 176 ISBN 80-7179-886-X.
[29] SOUČEK, Z. Firma 21.stoletít. 2. vyd. Praha: Professional Publishing, 2010.
počet s. 257 ISBN 978-80-7431-007-2.
[30] SOUČEK, Z. Zvítězíme i v globálním světě. 1. vyd. Praha: Professional
Publishing, 2008. počet s. 356 ISBN 978-80-86946-73-3.
[31] ŠTRACH, P. Mezinárodní management. 1. vyd. Praha: Grada Publishing,
2009. počet s. 168 ISBN 978-80-247-2987-9.
52
Pokorná, Ivanová
Společenská odpovědnost firem jako objekt zájmu
vědy pohledem andragoga
SPOLEČENSKÁ ODPOVĚDNOST FIREM JAKO OBJEKT
ZÁJMU VĚDY POHLEDEM ANDRAGOGA
CORPORATE SOCIAL RESPONSIBILITY AS AN OBJECT OF INTEREST IN SCIENCE
FROM THE VIEW OF ANDRAGOGIST
Dana Pokorná, Kateřina Ivanová
Moravská vysoká škola Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci
Abstrakt: Tento článek ukazuje současné aktuální téma – společenskou
odpovědnost firem (dále jen CSR), z perspektivy jednoho vědního oboru,
andragogiky. Hlavním cílem tohoto příspěvku je ukázat CSR, téma současné
praxe v podnikání a obchodě, perspektivou pohledu vědy. Vědy, která má
k tématu CSR blízko díky svému objektu zkoumání, a to je dospělý jedinec.
Propojení praktického tématu CSR s andragogikou nabízí různé moţnosti
řešených oblastí. Oblast funkcí andragogiky pro společnost, oblast výchovy
a vzdělávání dospělých jedinců ve prospěch CSR, oblast moţností rozvoje CSR
u jednotlivců ve společnosti jako postoje, oblast moţností implementace CSR
do organizací prostřednictvím manaţerů i zaměstnanců, mohli bychom jít i dále,
do oblasti vhodného prostředí pro implementaci CSR v organizacích, tzv. učící
se organizace, oblasti implementace tématu CSR do přípravy mladých manaţerů
na vysokých školách.
Klíčová slova: důsledky vývoje společnosti, společenská odpovědnost firem
(CSR), andragogika, výchova, vzdělávání, postoje, technologiealgoritmus
Abstract: This paper presents the current topic - corporate social responsibility
(CSR) - from the perspective of adult education. The main goal of this paper
is to show CSR - the topic of current practice in business and commerce - from
the perspective of science. Science, that is close to the topic of CSR because
of its subject of research which is an adult. The connection of the practical
subject of CSR with adult education offers a variety of options of solved areas.
For example: the area of adult education function in society, the area of adult
education and training for the benefit of CSR, the area of CSR development
opportunities in individuals of the society as an attitude, the area of CSR
53
implementation in organisations by managers and employees, we could go
further, into the area of the suitable environment for the CSR implementation
in organisations (so-called learning organisations) or the area of implementation
of CSR into the preparation of young managers at universities.
Key words: consequences of social development, corporate social responsibility
(CSR), adult education, education, training, attitudes, technology
Tento příspěvek je dedikován projektem „Aplikovatelný systém dalšího
vzdělávání ve vědě a výzkumu“ realizovaným v rámci Operačního programu
Vzdělávání pro konkurenceschopnost, oblast podpory Lidské zdroje ve výzkumu
a vývoji; registrační číslo projektu CZ 1.07/2.3.00/09.0134.
1
Vymezení základních pojmů
1.1 Současná společnost
Vývoj současné společnosti přináší sebou řadu neţádoucích dopadů.
Otázkou současnosti je proto i nutnost zabývat se následky vývoje industriální
společnosti - intenzivní zaměření na ekonomický růst, schopnost konkurence
na stále obsazenějších trzích, boj o omezené zdroje, a mohla bych jmenovat další
často zveřejňované a diskutované témata současnosti. Hledáme proto cesty, jak
napravovat problémy vznikající obzvláště v environmentální oblasti, oblasti
vztahů lidí ke společnosti, k sobě vzájemně.
Velmi výstiţně popisuje trendy současného vývoje společnosti i s jejími
důsledky např. Jochman (Jochman, 1998). Hovoří o vývojových změnách
civilizačních a kulturních. Civilizaci Jochman charakterizuje jako společenský
útvar doprovázený specifickými sociálními strukturami. Kultura je zase souhrn
všech výtvorů člověka. Naše současná civilizace i kultura je podle Jochmana
provázena několika základními rysy. Zdůrazňuje zvláště racionalismus,
individualismus a dynamismus. Jochman současně hovoří o krizi naší současné
civilizace. Projevy jmenovaných rysů tedy nesou stopy zmíněné krize. Jochmanův
přehled projevů a krizí civilizace je výborným návodem k tomu, kde všude
a které konkrétní problémy k řešení lze vidět v současných organizacích
a v prostředí, ve kterém podnikají.
- Prvním rysem je otevřenost naší civilizace vůči jiným civilizacím, která však
ve svých důsledcích podporuje a je i příčinou rostoucí touhy lidí hledat cestu
54
Pokorná, Ivanová
k bohatství. Touha po bohatství dále plodí mezi lidmi agresivitu a snahu
ovládat.
- Dalším projevem současné civilizace je globalizace, tedy prolínání prvků
různých civilizací a kultur, které však ve svých projevech vedou aţ ke xenofobii.
Celosvětové, regionálně a dokonce i na úrovni organizací řešíme projevy dříve
otevřené, nyní častěji skryté nesnášenlivosti a diskriminace.
- Jako další znak je v současné civilizaci zjevná aţ protichůdná tendence, a to,
ţe na jedné straně se projevují intenzivní snahy o odstraňování sociálních
nerovností mezi lidmi, na straně druhé zase snahy získat výhody pro některé
skupiny lidí. V dnešní době řešíme případy zjevného elitářství, média jdou
po stopách různých případů korupce, velmi diskutována je i problematika
tzv. pozitivní diskriminace, která ve svých důsledcích vede mnohdy k zvyšování
sociálních a společenských bariér.
- Dalším typickým projevem je pro tuto civilizaci chronická ztráta vizí, kterou
přinášejí revoluce, války, změny reţimů. Přitom vize jsou pro člověka nezbytnou
perspektivou pro ţivot a v mnohých zemích jiţ vize udávají jasný směr vývoje.
Přesto v dnešní době celosvětově řešíme, kdyţ ne přímo válečné konflikty,
tak alespoň teroristické akce, občanské války, které plodí chudobu,
negramotnost a citovou otupělost.
- Pokles vlivu náboţenství, jako další rys, přináší oslabení morálky a odbourání
dříve přirozeně respektovaných vnitřních zábran. Zvýšená kriminalita,
kriminalita rostoucí hlavně u mládeţe a posouvající se do stále mladších
věkových skupin, opět projevy korupce, šikana, nezájem o to, co se děje
v mém okolí, neúcta k ţivotu (a ţivým tvorům obecně), absence pokory a závist
se stávají obecnými společenskými fenomény.
- Individualismus se v této civilizaci konkrétně projevuje tím, ţe sebou nese např.
ekonomické sobectví a atomizaci společnosti, sobectví individuální i kolektivní,
lhostejnost. Zde lze vidět projevy neekologického jednání firem, prosazování
zájmů firmy na hranici zákona a morálky.
- Dynamismus současné civilizace nedovolí vývoji vědy ani podnikání zastavit se,
ba naopak, ţene je do stále rychlejšího vývoje a změn, a v ţivotním stylu sebou
přináší neklid a stres. Podnikatelské organizace hledají návody a modely,
jak řídit společnosti v těchto měnících se podmínkách, nároky na zaměstnance
jsou stále vyšší a vyšší a na trhu práce se objevují bez práce ti, kteří narůstající
tempo nezvládli, kteří se nebyli ochotni přizpůsobit zájmům zaměstnavatelských
organizací z důvodu vnitřního přesvědčení nebo vnitřního pocitu morálky.
Tyto naznačené procesy v současné civilizaci, bez ohledu na krize, které
plodí, jsou podporovány proto, ţe vedou k nárůstu bohatství naší civilizace.
Jochman však sám konstatuje, ţe civilizace je nyní aţ hodně bohatá, a to ji
degeneruje. Projevuje se to tím, ţe tato civilizace parazituje na jiných civilizacích,
55
plodí bídu mimo ni samotnou. Bohatí stále bohatnou a to vyvolává mimo
skutečnou chudobu, u skupiny lidí i neoprávněný pocit chudoby (zdánlivou
chudobu při porovnávání se s jinými, bohatšími lidmi). Spotřeba přesahuje
skutečné materiální a sociální potřeby lidí, hovoříme o konzumní společnosti.
Oslabují se sociální vazby, coţ přináší ochabování přirozených sociálně kulturních
regulativů hlavně na úrovni větších sdruţením neţ je rodina, například obcí.
Rozvoj obcí a měst v současné podobě má řadu trhlin, mnohde jsou zpřetrhané
vazby na minulost a tradice jsou nově uměle infikovány do míst, kde původně
vznikly a ţily. Přímo ohroţujícím jevem pro naši civilizaci je ekologická
problematika. Agresivní chování k přírodě přímo ohroţuje existenci civilizace.
Ekologie si ţádá nejenom hodně financí, ale hlavně skutečný zájem ji řešit. Vedle
dnes jiţ nezbytných globálních postupů v řešení celosvětových ekologických
problémů je moţná podstatnější pro současnost ekologické chování
a ohleduplnost kaţdého jednotlivce. Dalšími civilizačními jevy, které Jochman
uvádí je kriminalita, alkoholismus, civilizační choroby apod. Za zcela nový a velmi
výrazný jev současné civilizace označuje Jochman informační explozi a vznik
informační společnosti. S tím souvisejícím jevem je i rozvoj vzdělávání dospělých.
Prvotní příčinou rozvoje je probíhající emancipace ve společnosti. V současné
době můţeme vidět jako nejpodstatnější příčinu rozvoje vzdělávání dospělých
nutnost pracovat, zpracovávat a vytvářet informace. Vzdělávání také významně
mění svoji roli. Mimo stále větší uvědomování si ekonomické role vzdělávání,
tedy vzdělání jako prodejný produkt, jako zboţí nabízené na trhu vzdělávání,
se stává vzdělávání dospělých i specifickým nástrojem péče o člověka.
Vzdělávání se tak zhodnocuje v kvalitě lidských zdrojů, v kvalitě výstupů které
člověk nebo celé skupiny jsou schopny produkovat (Jochman, 1998, s.30 – 40).
Shrnu-li uvedené postřehy k projevům současné společnosti a jejím
neţádoucím
důsledkům,
dospívám
k následujícímu
závěru.
Současná
společnost potřebuje řešit řadu přímých důsledků své existence, které
dříve řešit nemusela nebo alespoň ne v současném rozsahu. Ten, kdo
naznačené problémy současnosti musí řešit, jsou lidé. Lidé jako jednotlivci, lidé
sdruţení v organizacích. Nikdo jiný řešitelem být nemůţe. K tomu, aby tyto
problémy současné civilizace lidé byli schopni, ale i ochotni řešit, aby se lidé
ve svých rolích, které v soukromí i v pracovním prostředí přijímají, chápali jako
jediní řešitelé, je nutno lidi připravit. Potřebujeme současné podnikatele,
manaţery, zaměstnance, občany, učit, ţe součástí jejich ţivota a podnikání
je něco jako společenská odpovědnost. Potřebujeme lidi učit, ţe společenská
odpovědnost je činnost, kterou mají vykonávat.
Druhá
věc
je,
ţe
současná
společnost
v popisovaných
charakteristikách současné civilizace vlastně ve svých důsledcích mění
způsob myšlení a chování lidí. Například některé hodnotové vzorce lidí
56
Pokorná, Ivanová
a celých společenství jsou dnes jiţ nekonzistentní, vazby z historie přetrhané,
původní struktury a tradice nefungují. Jsou to zvláště dopady individualismu
jmenovaného Jochmanem. Např. zájem o své nejbliţší okolí, snaha vycházet
vstříc svému okolí, snaha nejednat na úkor svého okolí nebo svých nástupců,
jiţ nemůţeme
očekávat
v podobě
přirozených
projevů
jednotlivců
nebo organizací. Je potřeba tyto hodnoty a projevy chování znovu záměrně
probouzet nebo je zcela od základů vytvářet. Potřebujeme tedy lidem znovu
vštěpovat společenskou odpovědnost jako postoj, který mají přijmout za svůj.
Potřebujeme tedy udělat ze společenské odpovědnosti předmět vzdělávání
dospělých.
1.2 Společenská odpovědnost firem
CSR se dnes v nejobecnější rovině rozumí pozitivní postoje, praktiky
či programy zakomponované do podnikatelské strategie firmy na úrovni jejího
nejvyššího vedení. V odborné literatuře je CSR vymezováno různorodě, například
jako snaha o maximalizaci zisků vlastníků a hledání k tomu adekvátních
prostředků, jako je realizace a zviditelňování aktivit mimo samotnou oblast jejich
podnikání (Friedmann, 1970), či z hlediska teorie participujících skupin, kdy
manaţeři nemají odpovědnost pouze vůči akcionářům společnosti, ale zároveň
i vůči širšímu společenství tzv. „stakeholders“ – zákazníci, dodavatelé,
zaměstnanci, místní komunita (Evan, Freeman, 1988).
Napříč nejrůznějšími pojetími se teoretici shodují, ţe CSR lze pojímat
jako aktivity podnikání, které mají svou ekonomickou oblast aktivit
a projevů (transparentnost v podnikání, odmítnutí korupce, věrnostní programy
pro klienty, preference místních dodavatelů, výběr obchodních partnerů podle
jejich přístupu k zaměstnancům a okolí), sociální oblast (respektování rovných
příleţitostí, lidských práv, podmínky pro rozvoj zdraví a bezpečnosti, rozvoj
a vzdělávání zaměstnanců, firemní filantropie, dialog se stakeholders, work-life
balance, zapojení zaměstnanců do sociálních aktivit) a environmentální část
odpovědnosti (ekologická firemní politika, zmenšování dopadů na ţivotní
prostředí, ochrana přírodních zdrojů).
Míra CSR je měřena tím, jak zvaţuje organizace veškerá svá rozhodnutí
s ohledem na dopady na své okolí (zaměstnanci, komunita, místní spolky
a organizace). Přistoupení k CSR vţdy vyţaduje posun pohledu na vlastní
společenskou roli z úrovně profit only k širšímu pohledu v kontextu tří
Pé – people, planet, profit.
57
Podle uvedeného vymezení je CSR úzce spjato s problematikou ekonomiky
podnikání, managementu firem, ekologií, řízením lidských zdrojů, právní
problematikou, najdeme i spojení s podnikatelskou etikou (jde vlastně o uznání
etické dimenze v podnikání. Ač je CSR zakotveno v dokumentech, ustanoveních
EU, nemůţe dojít k jejich realizaci bez implementace CSR do vnitřní etiky,
etického kodexu, organizace, jednání manaţera).
Současně je nutno zdůraznit jednu důleţitou charakteristiku CSR.
Společenská odpovědnost jde nad rámec zákona. Není ţádným způsobem
unifikovaná a nelze ji proto zákonem vynutit. Je zaloţena na svobodné volbě
podnikatelských subjektů. Kaţdý se nezávisle rozhoduje, zda půjde cestou
společensky odpovědného podnikání nebo ne. Míra CSR se tak liší na úrovni
jednotlivých organizací, korporací, regionů i států. Dobrovolnost realizace aktivit
CSR vychází z vnitřního přesvědčení jednotlivců v managementu organizací tzv.
„stakeholders“ (jakýchsi aktérů hry) o správnosti takového počínání.
1.3 Oblast vědy andragogiky
Předmětem zájmu vědy andragogiky je učící se dospělý ve všech
souvislostech. (Beneš, 2008). Pojem andragogika můţe mít přitom dva
významy: andragogika jako nauka definující správný přístup k učícímu
se dospělému, andragogika jako specifická součást myšlení o výchově,
vzdělávání a učení se.
Andragogika ve svých poznatcích vychází z více vědních disciplin
(psychologické, sociální, ekonomické, politické, právní) a je reflexí na praxi.
V pojetí Jochmana (Jochman, 1992, s.21) andragogika vychází z funkcionálního
(širokého, nezáměrného) pojetí výchovy, tedy formování člověka vlivem širšího
sociálního prostředí. Andragogika je zastřešení pro vše, co se týká výchovy
dospělého, je specifikací všeho na dospělé jedince a skupiny. Andragogiku tedy
zajímá výchova, dospělý jako objekt výchovy, všechny faktory, které do procesu
výchovy dospělých vstupují. Andragogiku zajímá i prostředí, ve kterém
se výchova dospělých odehrává, zajímají ji metody, kterými lze působit
na dospělé. Andragogika zahrnuje oblast vzdělávání, jako je školské vzdělávání
nebo podnikové vzdělávání, zahrnuje oblast záměrné výchovy, zahrnuje oblast
péče.Je nezbytné si uvědomit, jak uvádí Šimek (Šimek, 2006, s.98), ţe součástí
andragogiky je i identifikace prostředí sociální změny, v níţ se andragogická
intervence odehrává.
Omezíme-li se v andragogice na její tradiční pojetí - vzdělávání
dospělých, omezíme se na komplex vzdělávacích aktivit orientovaných
na dospělé, na systém institucí, které je vykonávají a zabezpečují.
58
Pokorná, Ivanová
I ve vzdělávání dospělých však dochází k předávání poznatků a zkušeností
vztahujících se k rolím, kultivování a rozvíjení osobnost. Podle jiţ zmiňovaných
autorů Jochmana, Šimka, Beneše, je právě rozvoj osobnosti v centru pozornosti
vzdělávání dospělých. Zprostředkovávání vědeckého poznání, umění pracovat
se získanými znalostmi, dále rozvíjet znalosti, aktivně je vytvářet, umění se učit,
umění být odpovědný, umění navazovat sociální kontakty, umění uplatňovat
se jako občan, umění zvyšovat svou cenu na trhu práce, pracovat s informačními
technologiemi, to všechno rozvíjí osobnost a je předmětem vzdělávání dospělých.
Nároky na obsah vzdělávání se mění, mění se nároky na pouţívané formy
vzdělávání, mění se nároky na vzdělávaného i vzdělávajícího se člověka. Také
vzdělání s vývojem společnosti mění svou roli ve společnosti, mění svůj význam
pro člověka.
Velmi zajímavý pohled na měnící se roli vzdělání ve společnosti nabízí
Keller a Tvrdý (Keller, Tvrdý, 2008). Zabývají se vzděláním a celým vzdělávacím
systémem v průběhu celého 20. století. Roli vzdělání přirovnávají nejprve
vstupence do jakéhosi pomyslného „chrámu vědění“ pro úzkou skupinu
vyvolených. Druhá fáze nastupující s nástupem demokratizace ve společnosti
dostává přirovnání vzdělání jako „výtah“. Vzdělání umoţňuje postup v sociální
struktuře do dobře situovaných středních vrstev. Třetí fáze ve vývoji role vzdělání
ve společnosti přichází s vzdělanostní společností a dostává přirovnání
„pojišťovna“. Vzdělání přestává zajišťovat lidem postavení a blahobyt, pouze
zvyšuje jejich připravenost pro příleţitosti na trhu práce, posiluje jejich šance
na trhu práce, snaţí se je chránit před sociálními riziky. Autoři v rozborech třetí
fáze poukazují na velmi zajímavé vlivy vzdělanostní společnosti na charakter,
obsah a pojetí vzdělání globalizované ekonomiky sluţeb.
Andragogika má vzhledem ke svému předmětu zájmu velmi široký záběr
a vyslovuje
se k mnohým otázkám současné
společnosti. Poţadavky
na dospělého člověka se mění, dospělý člověk musí ve svém ţivotě pojímat velké
mnoţství nových podnětů a naučit se s nimi zacházet. Andragogika
je mu v tomto procesu změn nápomocná.
2
Andragogické pojetí CSR
Andragogika zcela jistě má své místo mezi vědními obory, které se k CSR
můţe smysluplně vyjádřit. Z jejího pohledu lze hledat, v čem je podstata míry
společenské odpovědnosti jedinců. Andragogickým tématem je nalézání, jaké
jsou moţnosti a způsoby rozvoje společenské odpovědnosti jednotlivců jako
občanů, jaké jsou moţnosti rozvoje povědomí CSR u manaţerů, podnikatelů
i zaměstnanců, či v širším pojetí jiţ dříve zmiňovaných „stakeholders“
59
zainteresovaní na tom, zda a jak se organizace do procesu CSR zapojí.
Andragogickým tématem je však i formativní prostředí, ve kterém se jednotlivci
i skupiny pohybují a docházejí ke svým rozhodnutím.
2.1
CSR v rolích vzdělávání dospělých
CSR je zjednodušeně řečeno znalostí, postojem dospělých lidí v přístupu
k jejich podnikání. Mám-li hledat vztah mezi CSR (poţadavky a potřebami
současné společnosti) a andragogikou, vědou, která se zabývá všemi dostupnými
moţnostmi a pohledy na rozvoj dospělých jedinců, vědou o výchově dospělých,
která studuje výchovu dospělých jako jednu ze základních sociálních funkcí,
(Jochman, 1992) pomohu si zúţením svého zájmu na oblast rolí a funkcí
vzdělávání
dospělých.
Tady
přináší
potřebné
náhledy
Beneš
(Beneš, 2008, s. 30, s. 42).
V celospolečenském pojetí má vzdělávání dospělých chronicky známou
funkci zvyšování kvalifikace a přidělování sociálního statusu (Beneš,
2008, s. 30). Ve funkci latentní vzdělávání dospělých stále významně určuje
vyšší zájmy společnosti vůči jejím jednotlivcům, adaptuje jednotlivce na daný
systém, je nositelem společenské integrity, rovnosti příleţitostí, respektu
k právům ostatních lidí. V neposlední řadě je agentem sociálních a kulturních
změn. Na tomto místě zcela konkrétně chci zdůraznit funkci vzdělávání
sociálně integrativní znamenající umoţnění rozvoje osobnosti jako součásti
společnosti a určitých společenství (regiony, organizace). Dále funkci
demokratizační znamenající přínos v oblasti občanských kvalit. Funkci
emancipační znamenající rozvoj forem společenského souţití, zvyšování
participace a sebeurčení v ekonomickém procesu.
V Benešových rolích vzdělávání dospělých je jasně obsaţen prostor, přínos
a celospolečenské oprávnění pro to, abychom se vzděláváním dospělých v CSR
zabývali jako andragogickou problematikou. Vytváření vztahu k regionu, širšímu
společenství v ekologii, filantropii, etickém podnikání, cílené ovlivňování
osobnosti dospělých ve směru odpovědného chování v podnikání, vytváření
pocitu oprávněnosti ovlivňovat i své okolí v zájmu společensky odpovědného
chování a podnikání, to je naplnění zmíněných rolí vzdělávání dospělých
konkrétním obsahem – CSR.
60
Pokorná, Ivanová
2.2
Andragogika v kontinuu implementace CSR do praxe
Nahlédneme-li na CSR ještě jiným pohledem, nyní jako proces odehrávající
se v praxi, v prostředí konkrétních organizací, můţeme si představit následující
kontinuum, ve kterém se odehrává implementace CSR a současně i jsou
soustředěny úkoly pro andragogiku. Uvedené kontinuum je výsledkem mé vlastí
práce v poznávání CSR a andragogiky:
1. osobnost jednotlivce
2. prostředí organizace
3. rozhodnutí jednotlivců v organizaci
4. CSR aktivity organizace
5. úspěch organizace
6. širší prostředí, ve kterém organizace podniká
ad 1. kontinuum ukazuje názor, ţe na počátku celého procesu je osobnost
člověka – manaţera, zaměstnance, podnikatele, s jeho hodnotami, osobními
postoji, osobní mírou společenské odpovědnosti, danými dosavadním působením
okolí na osobnost člověka. Existence společensky odpovědného jednání
organizací závisí na těchto jednotlivcích, na jejich postojích vůči CSR, na jejich
znalostech o CSR. Zde má andragogika své místo s výchovným i vzdělávacím
působením.
ad 2. člověk se ocitá v konkrétním prostředí organizace, ve které má svou
pozici. Člověk – manaţer, zaměstnanec, podnikatel vstupuje do vzájemné
interakce s prostředím organizace. Působí na něj jiţ existující nebo vznikají
uţívané způsoby chování, tradice a zvyky, ale i normativy v podobě řídící
dokumentace či v podobě etických kodexů. Na této úrovni hovoříme jiţ
o samotné organizační kultuře, formativním vlivu prostředí na jednotlivce.
Na této úrovni má tedy andragogika své místo ve střetávání se osobního postoje
k CSR s postojem samotné organizace, ve vytváření formativního prostředí.
ad 3. Výsledkem vzájemného působení osobností jednotlivců a prostředí
organizace jsou pak konkrétní rozhodnutí v organizaci. Zde se rozhoduje, zda a v
jaké podobě budou uplatňovány různé aktivity podnikání v intencích CSR. Ať uţ
se jedná o operativní úkony nebo o rozhodnutí přenesená do podoby strategie
organizace a konkrétních plánů aktivit, vţdy se jedná o rozhodnutí jednotlivců
v organizaci, coţ je opět prostor pro andragogiku.
ad 4. teprve v této fázi jsou obsaţeny samotné konkrétní aktivity, které
organizace realizuje (aktivity ekonomického, ekologického nebo sociálního
61
charakteru). Právě tyto aktivity jsou výsledkem souhry předcházejících fází.
Teprve tato fáze je přitom nejzřetelnějším projevem CSR v organizacích.
Prostřednictvím konkrétních aktivit se firmy prezentují a zviditelňují, způsob
jejich provedení je veřejností hodnocen. I zde můţe mít svou významnou roli
vzdělávání dospělých. Neustálé rozšiřování znalostí o rozvíjejících se moţnostech
a cestách CSR, rozvíjení schopností zpracovávat informace o CSR a zveřejňovat
je, hledání cest jak maximalizovat efekty CSR pro společnost jsou předmětem
neustálého vzdělávání.
ad 5. jiţ v části charakterizující podstatu CSR bylo jasně řečeno,
ţe podstatou celého procesu podnikání v intencích CSR je zvýšení zisku, tedy
úspěch organizace v dlouhodobém horizontu. Právě v této fázi se zúročuje
odpovědný přístup organizace v konkrétních výsledcích i dopadech aktivit
organizace do okolí. Zde překračuje CSR hranice vlastní organizace. Výsledky
společensky odpovědného působení organizace dopadají do vnitřního prostředí
organizace i do vnějšího prostředí, tam, kde byly aktivity mířeny. Zde má
vzdělávání dospělých také svoji roli. Můţe rozvíjet schopnost lidí vidět přínosy
CSR, chtít je přijímat a vidět cesty, jak je vlastním úsilím dále maximalizovat.
ad 6. prostředí, ve kterém organizace podniká, tvoří rámec, ve kterém celé
popsané kontinuum funguje. Vliv prostředí do něj vstupuje ve všech popsaných
fázích v podobě ideových, informačních i legislativních pobídek širšího
podnikatelského prostředí, tedy korporace, státu, v našich podmínkách Evropské
Unie. Aktivity organizací zase zpětně toto širší prostředí utváří, dále rozvíjí
a doplňuje. Znalost a orientace v těchto neustále se měnících, rozvíjejících
se širších souvislostech uplatňování CSR je také předmětem dalšího vzdělávání
dospělých, čili andragogiky.
Popsané kontinuum je ve většině svých fází propojeno rolí jednotlivce
a jeho vztahem, postojem k CSR. Má-li dojít k realizaci konkrétních aktivit CSR
organizace, musí dojít ke konkrétním rozhodnutím jednotlivců jít v podnikání
cestou společenské odpovědnosti. Rozhodnutí řídící chování celé organizace vţdy
vychází z rozhodnutí větší nebo menší skupiny jednotlivců. V méně případech
i z rozhodnutí jednoho jednotlivce (např. malé organizace, OSVČ).
Chceme-li ovlivňovat a rozvíjet úroveň CSR, musíme dojít k rozhodnutí
o změně jednání jednotlivců. Měla by nás tedy zajímat role jednotlivce
v uplatňování pravidel CSR v praxi, jeho předpoklady a následně i motivace
společensky odpovědně jednat. Musí nás tedy zajímat způsob, jak ovlivňovat
míru společenské odpovědnosti u jednotlivců. jednodušeji řečeno, musí nás
zajímat způsob, jak vzdělávat ke společenské odpovědnosti, a tím rozvíjet míru
společenské odpovědnosti u jednotlivců.
62
Pokorná, Ivanová
2.3
CSR jako změna postoje jednotlivců
Podle uvedeného vymezení v předcházející kapitole je andragogika věda,
která sdruţuje veškeré dostupné přístupy ke vzdělávání dospělých jedinců, tedy
i k tvorbě jeho osobních postojů. CSR aplikované na člověka v podobě občana,
manaţera či zaměstnance, je při podrobnějším studiu jednoznačně otázkou jeho
postoje. Znalost principů CSR a důvodů pro jejich implementaci je zcela
nedostačující pro to, abychom očekávali, ţe se člověk bude chovat společensky
odpovědně. Odpovědnost v jednání člověka je jednoznačně otázkou jeho
vnitřního přesvědčení, vybudovaného vztahu k okolí i k sobě samotnému.
Společenská odpovědnost je tedy postoj.
Vezmeme-li v úvahu, ţe v rámci šíření CSR ve společnosti a konkrétně
přímo do organizací působíme na postoje dospělých jednotlivců, musíme přijmout
jako součást implementace CSR i náročnost, se kterou lze na vybudované postoje
dospělého člověka působit. Vnitřní struktura postojů je trojsloţková: sloţka
poznávací – kognitivní, sloţka citová – afektivní, sloţka konativní – behaviorální.
V této struktuře je obsaţena i sloţitost, s jakou jsou ovlivnitelné jakékoliv
postoje, včetně společenské odpovědnosti člověka. Kaţdá z jmenovaných sloţek
má své vlastní determinanty a také své vlastní postupy formování: afektivní
sloţka je formována klasickým podmiňováním, sloţka poznání je formována
kognitivním učením a sloţka konativní instrumentálním učením (Výrost, 1988).
K ovlivnění postojů jednotlivce dojde jedině v případě, pokud jsou postiţeny
všechny sloţky postoje. Rozvoj společenské odpovědnosti je tedy moţný jedině
působením řady vlivů, jmenovaných v rámci vzdělávání dospělých v širokém
pojetí.
3
CSR jako objekt zájmu výzkumu
Proč se zabývat problematikou CSR? Odborný aţ vědecký zájem o moţnosti
posilování odpovědnosti firem a úspěšnost pouţívaných postupů není
jen současné téma. Můţeme jej sledovat v novodobé historii ve světě i u nás.
Příkladem je určitě období 30tých let, kdy v rámci neopaternalistických
tendencí tehdejší doby probíhal v Americe rozsáhlý výzkum příčin ztrát
v průmyslové výrobě a o výsledky se intenzivně zabývala i Masarykova
akademie věd (Verunáč, 1923). Výzkum reagoval na poválečné poţadavky
zlepšení hospodářských výsledků a identifikoval problémy ve výkonnosti,
přerušovanou a omezenou výrobu, zahrnující oblasti od plánování, přes kontrolu,
aţ po práci s dělníky, jejich výcvik a zdraví. Návrhy na vyloučení ztrát v průmyslu
63
pak byly rozděleny na oblasti odpovědnosti správy, dělníků, vlastníka závodu,
veřejnosti, spolupráci odborných sdruţení, vlády, inţenýrů.
Neustále rostoucí řada publikací, článků, internetových prezentací
zaměřených na téma CSR je dokladem toho, ţe zejména v Západní Evropě
a Americe se CSR stalo moderním a často prezentovaným tématem jak
v oblasti vědy, tak i praxe. V zahraničí se tímto tématem zabývají v jiţ
rozvinuté podobě od 70-tých let např. Friedmann 1970, 1992, Arsen, Fishbein
1980, William, Enderle 1996. Samotné počátky tématu CSR však většina autorů
publikujících v této problematice datují jiţ do roku 1953, kdy v New Yorku vydal
svůj článek H. R. Bowen na téma „Social Responsibilities of the Businessman“.
Nejčetnější výstupy vědy na poli CSR můţeme zaznamenat ve Velké
Británii či USA. Při bliţším studiu odborných statí na téma CSR lze jednoznačně
pozorovat dvě samostatné větve ve vývoji vědeckého zájmu, a to je větev
přicházející z USA a větev zemí EU (Příkladem můţe být stať L. L. Sotorrío
a J. L. F. Sanchéz „Corporate Social Responsoboloty of the Most Highly Reputed
European and Noirth Anerican Firms“, 2008). Co se týče řešených témat, věda
se zajímá nejvíce o ekonomické přínosy CSR pro organizace, o průzkum vlivu
„stakeholders“ na SCR aktivity organizací, o názory jednotlivých skupin
„stakeholders“ na CSR nebo články vytváří případové studie na základě „best
practice“. (Jen pro ilustraci zájmu o CSR na poli vědy zmíním celosvětový výzkum
prostřednictvím standardizovaného dotazníku M. Hopkinse, firmy MHC
International Ltd. (www.mhinternational.com). Podle tohoto výzkumu si nejlépe
vedou z pohledu CSR firmy z USA a Kanady.)
Česká republika v těchto trendech poněkud zaostává, nicméně i její míra
zájmu o CSR rychle roste (Putnová 2004, Dušková, Dţbánková 2006, Hlaváček
2008, Klímová 2007, Kašparová 2007, Kolibová 2003, Šafránek 2003). Odborné
stati v ČR, které jsou publikovány na téma CSR, jsou nejčastěji překlady
zahraničních publikací a textů. Původní texty českých autorů jsou v menšině.
Nicméně aktivity v oblasti CSR v ČR neustále narůstají, povědomí o tématu CSR
se dostává do učebního obsahu vysokých škol, jsou řešeny výzkumné úkoly
na území ČR. (Jako důkaz zde mohu uvést například výzkum realizovaný v rámci
aktivit
projektu
ESF
„Corporate
Social
Responsibility
jako
nástroj
konkurenceschopnosti malých a středních podnikatelských subjektů v Praze“
(Market Vision 2007)).
4
Závěr - CSR jako technologie andragogiky
Za nejrozšířenější andragogický pohled na CSR můţeme povaţovat
v současné době funkční způsob implementace CSR do organizace. Andragogika
64
Pokorná, Ivanová
(Jochman, 1992) chápaná jako technologie pro tento proces postihuje
zákonitosti optimální realizace předem stanovených cílů, postihuje zákonitosti
samotného procesu realizace, stanovuje nejúčelnější postupy a pravidla
nejefektivnějšího postupu, kterým je účelné se pak v praxi řídit.
Budu-li se dívat na CSR jako na konkrétní cíl, kterého chtějí dosáhnout
organizace ve svém způsobu podnikání a tím i v jednání kaţdého svého
zaměstnance, budu se muset zabývat procesem implementace znalostí,
dovedností a budováním postojů v CSR u dospělých lidí v organizacích.
Z tohoto pohledu se tedy jedná o technologii vzdělávacího procesu
v intencionálním pojetí, tedy záměrný systematický proces vzdělávání (rozvoj
znalostí, dovedností a působení na postoje) respektující specifika vzdělávání
dospělých, a to ve vzdělávacích organizacích vůči zaměstnancům i vůči
studentům vysokých škol, kteří jsou v prezenčním studiu i kombinovaném studiu.
Tímto pohledem bychom mohli vstoupit do dalšího prostoru andragogiky
pro řešení tématu CSR.
Technologie implementace CSR v současné ČR má svou historii, není zcela
cizím procesem. Nejviditelnějším příkladem je způsob podnikáni Tomáše Bati
ve Zlíně (Vavrečka, 1932) a s ním spojené jeho vzdělávací aktivity, spadající
taktéţ do období 30 let. Baťova pracovní filozofie a sociální dílo zvané také
„batismus“, vychází z „duchovního včlenění svých spolupracovníků ve smyslu
„sluţby veřejnosti“, o kterou usiluje nejen mravním působením, ale především
umoţněním přímého zájmu na úspěchu. Zde spočívá skutečné jádro Baťova
systému“
(Vavrečka,
1932).
Jeho
přístup
k podnikání
byl
nazýván
i amerikanismem, sociálně hospodářskou pedagogikou, spoléhal na metody
výchovy pracovníků pozitivistické, sociálně realistické. Příklad Baťova přístupu
k zaměstnancům, výchově mladých pracovníků, péči o věci veřejné, „vrcholí
v thesi, ţe kaţdé podnikání, jeţ vědomě neslouţí veřejnosti, musí nutně
zajíti“(Vavrečka, 1932). Z toho důvodu Baťa zakládal internáty pro mladé muţe,
kde probíhala i odborná výuka, prováděl reformy ve výrobě, aby se pracovní
prostředí stalo pro pracovníky přirozeným prostředím, kde se učí novým věcem,
jinému myšlení. Snaţí se působit na psychologii pracujícího člověka tím,
ţe poznává jeho přirozenost.
V závěrečné části této stati se chci ještě zmínit o firemním prostředí,
které je v současných podmínkách vhodným prostředím pro implementaci
změny takového charakteru, jako je CSR. CSR je zaloţeno pouze na ochotě
(ne na nutnosti) implementovat nová, prozatím ještě nepouţívaná pravidla
a postupy při podnikání, vychází ze změn v myšlení jednotlivců, vychází
z vyuţívání dostupných moţností a zdrojů, existujících informací, přirozenou
cestou hledá nové postupy pro stále ještě fungující mechanismy (Putnová, 2004).
65
Tyto podmínky splňuje koncept učící se organizace (Tichá, 2005). Hledání
optimálního způsobu vyuţití prvků učící se organizace při implementaci změny
do organizace (CSR) je taktéţ otázkou andragogiky, v tomto konkrétním případě
andragogiky jako technologie.
[1] AJZEN, I., FISHBEIN, M. Understanding Attitudes and Predicting Social
Behavior. 1. st ed. London. Toronto, Sydney, New Delhi, Tokyo, Singapore,
Wellington: Prentice-Hall, Inc., 1980.
[2] BENEŠ, M. Andragogtika. Praha: Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-2472580-2.
[3] BOWEN, H. R. Social Responsibilities of the Businessman. New York: Harper
and Row. 1953
[4] DUŠKOVÁ, I., DŢBÁNKOVÁ, Z. Etická dimenze institucionálních změn II.
Praha: Economica, 2006
[5] EVAN, W. M., FREEMAN, R. E. A stakeholder Theory of the Modern
Corporation: Kantian Capitalism. In: BEAUCHAMP, T. – BOWIE, N.: Ethical
Theory and Business. Englewood Cliffs, NJ: Prentince Hall, 1988. ISBN 0-13290503-5. s. 75 – 93.
[6] FRIEDMAN, M. The Social Responsibility of Business is to Increase Its Profits.
In The New York Times Magazine, September 13, 1970. [online] [cit.
20.6.2009]
[7] HLAVÁČEK, M. Corporate Sociai Responsibility (CSR) : proklamace nebo
ekonomická nutnost? In Politická ekonomie 2008, roč. 56, č. 5, s. 579-597
[8] JOCHMAN, V. Výchova dospělých – andragogika. In Sborník Acta
Universitatis Palackiane Olomoucensis. Facultac Philosophica. Sociologica –
Andragogica. no. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1992, s.11 –
22.
[9] JOCHMAN, V. Člověk na přelomu tisíciletí. In The individual and Society
at the turn of the century: view from both sides. Palacký University
Olomouc. Philosophical faculty Olomouc, Czech Republic. Univerzita
Palackého v Olomouci, September 3. – 5, 1998, s. 30-40.
[10] KAŠPAROVÁ, K. Společenská odpovědnost podniků
- vyhodnocení.
In Vývojové tendence podniků III. Brno: Ekonomicko-správní fakulta,
Masarykova univerzita Brno, 2007. s. 375 -407.
[11] KELLER, J., TVRDÝ, L. Vzdělanostní společnost? Chám, výtah a pojišťovna.
Praha: SLON. 2008. ISBN 978-80-86429-786.
66
Pokorná, Ivanová
[12] KLÍMOVÁ, V. Společenská odpovědnost firem a její uplatnění v praxi.
In Determinanty sociálneho rozvoja - Sociálne podnikanie V. Banská Bystrica
: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, 2007. s. 97 -105. 23.5.
[13] KOLIBOVÁ, H. Sociální odpovědnost firem. In Malé a střední podniky před
a po vstupu do Evropské unie. Karviná : Slezská univerzita, 2003.
[14] PUTNOVÁ, A. Sociální odpovědnost a etika podnikání. Brno: Akademické
nakladatelství CERM, 2004
[15] SOTORRIO, L. L., SANCHÉZ, J. L. F. Corporate Social Responsoboloty
of the Most Highly Reputed European and Noirth Anerican Firms. Journal
of Business Ethics. Dordrecht: Oct 2008. Vol. 82, Iss. 2; Pg. 379, 12 pgs.
[16] ŠAFRÁNEK, P. Nastal čas pro větší odpovědnost. In Moderní řízení, roč. 39,
č. 12 (2004), s. 18-19
[17] ŠIMEK, D. Varia sociologie et andragogica. In Acta Universitatis Palackiane
Olomoucensis. Facultas Philosphica. Sociologica – Andragogica, Olomouc:
Univerzita Palackého v Olomouci, s. 79.
[18] TICHÁ, I. Učící se organizace. Praha: Alfa Publishing. 2005. ISBN 80-8685119-2.
[19] VAVREČKA, H. srpen 1932: http://www.zlin.estranky.cz/clanky/batuvsystem-_batismus_/batismus---pracovni-filosofie-i-dilo-socialni. 21.4.2010
[20] VERUNÁČ, V. Ztráty v průmyslové výrobě a jak jim čelit. Praha: Masarykova
akademie práce. 1923.
[21] VÝROST, J. Sociálno-psychologický výskum postojov. Bratislava: VEDA.
1988.
[22] www.mhinternational.com
67
UMĚLÁ INTELIGENCE V EKONOMICKÝCH
DISCIPLÍNÁCH
ARTIFICIAL INTELLIGENCE IN ECONOMIC DISCIPLINES
Miroslav Pokorný, Zdeňka Krišová
Abstrakt: Rozvoj vědních oborů teorie systémů, kybernetiky a matematiky spolu
s rostoucím výpočetním výkonem počítačové techniky umoţnily v oblasti
problematiky rozhodovacích a optimalizačních procesů realizaci takových
systémů, které při řešení sloţitých problémů poskytují stejně kvalitní výsledky
jako člověk – expert v daném oboru, kdyby řešil stejnou úlohu s vyuţitím svých
mozkových intelektuálních schopností. Takové systémy jsou středem pozornosti
nového vědního oboru umělá inteligence. Konvenční systémy, postavené
na přístupech zpracování dat, jsou doplněny systémy, které umoţňují
počítačovou reprezentaci a efektivní zpracování informací, reprezentované
lidskými znalostmi. Příspěvek je zaměřen na prezentaci přístupů nenumerické
jazykového modelování, problematiky samoučicích se umělých neuronových sítí
a optimalizačních genetických algoritmů.
Klíčová slova: umělá inteligence, znalosti, mentální modely, jazykové
modelování, fuzzy mnoţinová matematika, fuzzy logika, umělá neuronová síť,
genetický algoritmus
Abstract: Developing of the disciplines systems theory, cybernetics
and mathematics, along with the increasing processing power of the computer
technology have enabled, in the area of decision-making and optimisation
processes, implementation of such systems that during the solving of complex
problems provide equally good results as a person - an expert in the field,
if he/she would solve the same task using his/her intellectual capability. Such
systems are the focus of a new field of science - artificial intelligence.
Conventional systems based on data processing approaches are complemented
by systems which enable computer representation and efficient processing
of information, represented by human knowledge. The paper is focused
68
Pokorný, Krišová
Umělá inteligence v ekonomických disciplínách
on the presentation of non-numerical language modelling approaches, the issue
of self-learning artificial neural networks and optimisation genetic algorithms.
Key words: artificial intelligence, knowledge, mental models, language
modelling, fuzzy sets theory, fuzzy logic, artificial neuron network, genetic
algorithm
JEL Classification: C 45, C 61, D 89
Úvod
Termín „umělá inteligence“ se poprvé objevuje v rámci konference
The Darmouth Summer Research Project on Artificial Intelligence v Hanoveru
(USA) v roce 1956 v souvislosti s problematikou vývoje počítačových systémů
pro překlad textů z jednoho jazyka do druhého. Od svého počátku je koncipována
jako vědní obor, jehoţ zájmem oblast strojového myšlení a řešení úloh. Od data
svého vzniku prošla UI vývojem, který je na konci minulého století
charakteristický intenzivním rozvojem a úspěšným řešením její problematiky
v základní i aplikační oblasti. Tento rozvoj je bezesporu podmíněn permanentním
rozvojem prostředků a výkonu výpočetní techniky.
Umělou inteligenci můţeme povaţovat za vědní disciplínu, která se věnuje
problému, jak vytvořit počítačové programy řešící úlohy takovými způsoby
a s takovými výsledky, které bychom povaţovali při řešení stejných úloh
člověkem jako projevy jeho přirozené inteligence.
Od konvenčních počítačových programů, řešících intelektuální úlohy,
se programy umělé inteligence liší několika významnými rysy: pracují převáţně
se symbolickými objekty, zahrnují komplexnost, nejistotu a víceznačnost,
vyuţívají lidských znalostí a zkušeností, pouţívají heuristické přístupy, řídicí
struktury jsou odděleny od znalostí, jsou modifikovatelné - umoţňují jednoduché
přidávání nových znalostí a jelikoţ vyuţívají fenoménu nejistoty ve znalostech,
nemusí produkovat vţdy jen absolutně správné výsledky.
Umělá inteligence se zabývá řešením problémů v oblasti základní (jazyky
umělé inteligence, matematická logika, reprezentace znalostí, metody řešení
úloh) i v oblasti aplikační (nástroje řešení úloh, plánování, počítačové vidění,
69
rozpoznávání řeči a zpracování přirozeného jazyka, znalostní systémy a robotika)
[1].
Příspěvek je věnován problematice aplikací metod umělé inteligence
v oblasti společenských věd, zvláště ekonomiky a managementu. Zde jsou
nesporně nejvýznamnější její přístupy, které slouţí k podpoře rozhodování
při řešení sloţitých manaţerských problémů v podmínkách nejistoty a neurčitosti.
V souvislosti s úlohami systémové analýzy i systémové syntézy je zdrojem
efektivních metod pro generování variant řešení ekonomických i manaţerských
problémů a rozhodování o výběru a uplatnění varianty optimální. Opírá se přitom
o metody znalostního modelování, které umoţňuje počítačovou reprezentaci
mentálních modelů (pravděpodobnostní a fuzzy-logické jazykové modelování),
metody vytváření modelů s vlastností samoučení a adaptace (modely vyuţívající
umělých neuronových sítí) a efektivních metod optimalizačních (evoluční
a genetické algoritmy).
1
Vlastnosti programových nástrojů umělé inteligence
Vycházíme-li ze skutečností, které charakterizují konvenční (numerické)
počítačové programy určené k řešení intelektuálních úloh, nalezneme při studiu
vlastností počítačových programů z oblasti umělé inteligence některé podstatné
odlišné rysy. Všimněme si nejdůleţitějších z nich [2].
Programy
umělé
inteligence
pracují
převáţně
se
symbolickými
objekty – na rozdíl od konvenčních, které pracují s čísly. Takovými symbolickými
objekty jsou nejčastěji slova přirozeného jazyka. Pro oblast umělé inteligence
jsou charakteristické právě takové úlohy, které numerickými prostředky lze
popsat jen velmi obtíţně nebo vůbec ne. Hovoříme o přechodu od zpracování
(numerických)
dat
ke
zpracování
(nenumerických,
jazykových)
informací - znalostí.
Programy
umělé
inteligence
zahrnují
komplexnost,
nejistotu
a víceznačnost. Stejně jako pro lidské uvaţování je charakteristické velmi
efektivní vyuţití neurčitosti (základní vlastností slovních pojmů je jejich vágnost,
přitom uvaţujeme zásadně pomocí slovních pojmů) tak i prostředky umělé
inteligence musí být schopny vágnost (i jiné typy neurčitosti) formalizovat a
efektivně je vyuţívat pro kvalitu svých závěrů.
Programy umělé inteligence vyuţívají lidských znalostí a zkušeností. Tento
rys je velmi důleţitý, neboť dovoluje zahrnout do programových struktur expertní
heuristiky, znalosti a metaznalosti. Takové informace (nenumerického
charakteru, vyjádřené slovy a větami přirozeného jazyka) jsou v oblasti umělé
inteligence základem efektivity mnoha jejích nástrojů. Prostředky umělé
70
Pokorný, Krišová
inteligence, stejně jako lidé, často pouţívají k řešení (sloţitých) problémů
heuristické přístupy, které jsou pro kvalitní řešení problémů velmi významné.
Takové heuristické procedury jsou prostředky klasické numerické matematiky
(a logiky) neformalizovatelné a tedy i nevyuţitelné.
Programy umělé inteligence mají výrazně procedurální charakter (na rozdíl
od programů matematických, které mají charakter deklarativní). Řídicí struktury
prostředků umělé inteligence jsou proto odděleny od informací – znalostí.
Programy umělé inteligence jsou z principu dobře modifikovatelné. Striktní
oddělení znalostí o řešené úloze od vlastního řešicího mechanizmu umoţňuje
efektivní odstraňování znalostí jiţ neaktuálních a naopak přidávání znalostí
nových.
Nástroje umělé inteligence jsou určeny k podpoře rozhodování manaţera
při řešení sloţitých problémů formou řízené konzultace. Jen málokdy
jsou koncipovány pro práci v reţimu on-line. Nemusí proto produkovat vţdy
jen správné výsledky, jejich – často variantní – závěry jsou však vţdy
kvantitativně ohodnoceny a programový systém je schopen vysvětlit, jakým
postupem a při pouţití jakých informací (znalostí) závěry získal (vyvodil).
2
Umělá inteligence a její přístupy řešení problémů
Je všeobecně známo, ţe v řadě případů - zvláště při analýze a predikci
chování komplexních soustav - jsou v praxi úspěšné úsudky a závěry, které
získává zkušený odborník (expert) na základě rozhodovacích procesů ve svém
mozku. Tyto závěry jsou – stejně jako v případě klasické matematické analýzy –
postaveny na zpracování informací, k jejich vyvození je však pouţito jiného neţ
matematického (numerického) aparátu.
Matematické modely jsou postaveny na obecných (objektivních)
zákonitostech
v oblastech
techniky,
přírody
a
společnosti.
Podstatná
je skutečnost, ţe expert má k dispozici kromě takových znalostí obecných
zákonitostí i znalosti subjektivní, získané dlouhodobou praxí a osobními
zkušenostmi. Jsou to nejrůznější poznatky, heuristiky, intuice aţ metaznalosti.
Jsou to znalosti, jejichţ platnost nelze často ani obecně dokázat – expert však ví,
ţe mu v řadě případů pomohly ke správnému řešení. Právě tyto znalosti
z něj dělají experta a odlišují jej od běţných profesních pracovníků. Obecně
je zahrnujeme pod pojem know-how. Víme, jaký má know-how význam
pro kvalitu lidské činnosti.
Rozhodovací procesy v mozku jsou sice postaveny i na vyuţití objektivních
znalostí – jejich vyšší kvalita je však především dána vyuţitím znalostí
subjektivních. K vyvozování závěrů jsou pak pouţívány vysoce efektivní (a přitom
71
zřejmě jednoduché) nenumerické přístupy. Zde je třeba si uvědomit zásadní
skutečnost – vyvozovací procesy v mozku nejsou postaveny na matematických,
numerických přístupech, nýbrţ na přístupech jazykových a slovních. Jedná
se totiţ o nenumerické modely mentální. Lidské uvaţování a řešení problémů
není principiálně postaveno na výpočtech.
Velký význam mají mentální modely zvláště dnes, kdy superturbulentní
doba přináší stále častější a nečekané odchylky od obecných zákonitostí. Např.
klasické metody predikce chování soustav (obecné statistické metody, zaloţené
na extrapolaci, trendech, vlastnostech řad) jsou stále méně pouţitelné a stále
větší význam má vyuţití znalostí, zkušeností, heuristik aţ intuice.
Uvaţujeme-li problém vybudování takového programového systému, který
by řešil daný problém stejně kvalitně jako expert, musíme vyřešit dvě základní
úlohy:
a)
b)
jakým způsobem formalizovat v počítači lidské znalosti – hlavně
subjektivní (tj. formalizovat v počítači mentální model)
na jakých principech vybudovat logické algoritmy, které budou nad
těmito znalostmi operovat a vyvozovat pomocí nich závěry.
Velmi rozšířeným přístupem umělé inteligence pro řešení těchto problémů
je pouţití principů fuzzy mnoţinové matematiky a fuzzy logiky [3].
3
Znalostní fuzzy-logické modelování
Uvaţujme proces rozhodování experta. V procesu svého rozhodování
o řešení daného problému musí uplatnit jak informace o konkrétní situaci, tak
i své dosavadní znalosti z předmětné oblasti. Tyto znalosti tvoří jeho mozku
mentální model. Mentální modely pro řešení problémů sloţitých soustav mohou
být značně sloţité.
Výzkumy ukázaly, ţe základem konstrukce mentálních modelů v lidském
mozku jsou nenumerické, a to jazykové výrazy, jejichţ bohatý sortiment
je schopen vyjádřit i velmi sloţité poznatky a jejich vzájemné vazby. Podstatným
rysem slovního výrazu je jeho jazyková neurčitost - vágnost. Je prokázáno,
ţe právě schopnost efektivního vyuţití vágnosti jazykových výrazů je základem
vysoké kvality mentálních modelů. K tomu přispívá i vysoká efektivita mozkových
vyvozovacích logických procedur.
Uvaţujme ilustrační a zjednodušený mentální model odhadu výše zisku
v závislosti na odbytu a výrobních nákladech [4]. Vágní jazykové výrazy, které
odborník pouţívá ve svých mentálních pochodech, (NÍZKÝ ODBYT, VYSOKÝ
ODBYT, MALÝ ZISK, VELKÝ ZISK) jsou v jazykových (slovních) fuzzy modelech
formalizovány pomocí fuzzy mnoţin a vystupují v úloze vstupních a výstupních
72
Pokorný, Krišová
jazykových proměnných (ODBYT, ZISK) a jejich jazykových hodnot (NÍZKÝ,
VYSOKÝ, MALÝ, VELKÝ). Vyvozovací procedury vyuţívají principů vícehodnotové
jazykové fuzzy logiky. Znalosti jsou uloţeny pomocí vět přirozeného jazyka
ve standardní formě podmíněných pravidel (báze znalostí), vyvozovací procedury
jsou reprezentovány algoritmy s fuzzy-logickými operacemi (inferenční nebo řídicí
mechanizmus).
Jazykové modely vyuţívají k reprezentaci znalostí o chování systémů
standardních pravidel typu JESTLIŢĚ – PAK (anglicky IF – THEN). Uvaţujme
fragment expertního mentálního modelu závislosti zisku na výši ceny výrobku,
kvalitě výrobku a velikosti konkurence na trhu. Nechť takový model zahrnuje
mj. takovou znalost:
V situaci, kdy kvalita výrobku je nízká, cena výrobku je
nízká a konkurence je vysoká, lze očekávat zisk velmi
nízký.
Označme tři vstupní jazykové proměnné modelu Kvalita výrobku (KV),
Cena výrobku (CV) a Velikost konkurence (KO), jejich jazykové hodnoty (které
budeme pro formalizaci naší znalosti v počítači uvaţovat) Vysoká (VYS) a Nízká
(NIZ) u ceny výrobku a konkurence, Vysoká (VYS), Nízká (NIZ) a Střední (STR)
u kvality výrobku. Výstupní jazykovou proměnnou označme identifikátorem ZI
a její potřebné jazykové hodnoty Velmi nízký (VN), Nízký (NI), Střední (ST),
Vysoký (VY) a Velmi vysoký (VV). Uvedená znalost bude v jazykovém fuzzy
modelu formalizována pravidlem R, které bude mít tvar:
R:
IF (KV is NI) and (CV is NIZ) THEN (Z is VN)
Úplný popis závislosti zisku na kvalitě výrobku, jeho ceně a velikosti
konkurence obsahuje soubor 12-ti pravidel, uvádějící velikost zisku pro všechny
kombinace jazykových hodnot všech tří vstupních proměnných.
Významná je skutečnost, ţe se nenumerický slovní fuzzy model chová
(uvaţujeme-li jej jako černou skříňku) stejně jako konvenční model matematický
– vstupní proměnné mohou mít tvar čísel a také výstupní hodnota můţe mít
číselný tvar. Procedura, jíţ se vstupní číselné proměnné transformují do formy,
kterou fuzzy model vyţaduje, se nazývá se fuzzifikace. Výstupem fuzzy modelu
je sice fuzzy mnoţina - tu však lze v případě potřeby opět transformovat
do formy obyčejného čísla procedurou defuzzifikace. Proces vyvození výstupní
hodnoty fuzzy modelu na základě konkrétních vstupních hodnot probíhá
s vyuţitím procedur fuzzy logiky. Vysvětlení teoretických principů procesu lze
nalézt v doporučené literatuře [3].
73
4
Samoučicí se neuronové modely
V rámci metod umělé inteligence hrají významnou roli neuronové sítě. Jsou
to struktury, které jsou inspirovány svými biologickými vzory. Stejně jako
biologické jsou i umělé neuronové sítě tvořeny mnoţinou perceptronů (modelů
biologických neuronů) vzájemně propojených vazbami (obdoba neuronových
vazeb synoptických). Jejich hlavním úkolem je simulovat a implementovat
některé funkce lidského mozku, především schopnost adaptace a učení [5].
Obrázek 1: Schéma perceptronu
Schéma perceptronu je nakresleno na Obr.1. Vstupními vazbami jsou
přiváděny vstupní signály xi
a prahový signál Θ, výstupní vazba
je reprezentována výstupním signálem z. Přenos perceptronu má tvar
z
S
přičemţ argument (aktivační funkce neuronu)
n
wi xi
,
i
1 ,..., n
i 1
je roven váţenému součtu vstupních signálů, sníţený o prahovou hodnotu
Θ. Váhami wi jsou vybaveny všechny vazby, přičemţ wi
<0,1>. Přenosová
funkce S je obvykle sigmoidního typu
1
S
1
exp
Odezva perceptronu je pak dána vztahem
n
z
S
wi xi
i 1
74
Pokorný, Krišová
Propojení neuronů můţe být libovolné, v praxi však pouţíváme často
tzv. sítě vícevrstvé, v nichţ jsou neurony uspořádány do několika vrstev nad
sebou. První vrstva je pak vrstvou vstupní, poslední je vrstva výstupní. Mezilehlé
vrstvy se pak nazývají vrstvy skryté. Výstup kaţdého neuronu předchozí vrstvy
je přiveden jako vstup na všechny neurony vrstvy následující (Obr. 2).
Obrázek 2: Vícevrstvá neuronová síť.
Platí, ţe ke kaţdému reálnému spojitému zobrazení
z m- rozměrného
vstupního prostoru do n-rozměrného prostoru výstupního lze najít skryté vrstvy
a hodnoty vah (i prahů) a tím tedy určitou síť tak, ţe zobrazení je realizováno
touto sítí s libovolnou přesností. Lze tedy takovou umělou vícevrstvou
neuronovou sítí realizovat abstraktní model soustavy s m- vstupy a n- výstupy,
přičemţ nastavení vah je provedeno automaticky procedurou učení sítě
s učitelem. Tím je tzv. tréninková mnoţina vstup/výstupních dat, naměřená
na reálné modelované soustavě.
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
x 11 , x 21 , x 31 ,..., x n 1 ; y 1
x 12 , x 22 , x 32 ,..., x n 2 ; y 2
x 13 , x 23 , x 33 ,..., x n 3 ; y 3
.
.
0
0
0
0
0
x 1K , x 2 K , x 3 K ,..., x nK ; y K
Obrázek 3: Tréninková datová mnoţina
75
Tréninková datová mnoţina s K vzory, naměřená na soustavě s n vstupy
a jedním výstupem, je uvedena na Obr.3.
Obrázek 4: Schéma učení neuronové sítě
Nastavení parametrů sítě(vah wi a prahů Θ) je provedeno metodou učení
s pouţitím gradientní optimalizační procedury, obvykle typu Back-Propagation
(BP). Síti jsou postupně předkládány vzory vstupních hodnot a v kaţdém kroku
je vypočítáván rozdíl (chybová funkce En ) mezi výstupem skutečným
a poţadovaným (obsaţeným ve vzoru). Diference je zpětně šířena algoritmem
BP, který upravuje v kaţdém kroku učení váhy a prahy sítě tak, aby v příštím
kroku učení byla výsledná chyba sítě menší. Cílem adaptivní metody BP je tedy
minimalizace chybové funkce En.
En
1
2
K
0
yi
*
yi
2
min
i 1
Schéma adaptivního učení je na Obr.4. V průběhu učení sítě konverguje
hodnota chybové funkce En k nule. Vzory tréninkové datové mnoţiny jsou
opakovaně předkládány tak dlouho, dokud chyba sítě nepodkročí minimální
přijatelnou hodnotu. Jiným “stop-kriteriem” procesu učení můţe být uplynutí
předepsaného maximálního počtu iteračních kroků učení (omezení časem učení).
Poté je takto naučenou síť moţno pouţívat jako model soustavy k simulačním
experimentům (model typu“černá skřínka“). Jestliţe k libovolnému zobrazení jiţ
příslušnou síť (váhy) máme, můţeme k danému x najít (přibliţnou) hodnotu
y
(x) tak, ţe
a)
na vstupy neuronů vstupní vrstvy přivedeme hodnoty prvků vektoru x.
Výstupy neuronů vstupní vrstvy nabudou hodnot yi = xi, i = 1,…, m,
a jsou přeneseny podél spojů s váhami, které označíme wji na vstupy
všech k- neuronů první skryté vrstvy (j = 1,…,k)
76
Pokorný, Krišová
b)
c)
d)
takto vzniklé hodnoty zpracují neurony první (skryté) vrstvy na své
odezvy a postoupí je neuronům vyšší vrstvy jako jejich vstupy
tato aktivita se šíří postupně výše aţ
z výstupů neuronů výstupní vrstvy utvoříme vektor odezvy celé sítě
y na vstupní vektor x.
Problematika pouţití neuronových sítí pro modelování soustav spočívá
v první řadě v návrhu topologie sítě (počet skrytých vrstev neuronů a počet
neuronů ve skrytých vrstvách), neboť neexistuje exaktní metoda pro jejich
stanovení. Problém je řešen odhadem a experimentem. Dalším problémem
je struktura tréninkové mnoţiny, která musí mít vhodný počet vzorů kvalitně
změřených dat. Při jejich příliš vysokém počtu a vysokém počtu iteračních kroků
učení sítě dochází ke stavu, kdy síť dokonale rozeznává stavy soustavy dané
vzory, ztrácí však schopnost generalizace – tj. správného rozpoznání stavů
soustavy nacházející se mimo tyto vzory (schopnost interpolace).
Chyba sítě je v průběhu jejího pouţívání jako modelu soustavy sledována.
Pokud začne trvale překračovat přijatelnou mez, znamená to, ţe soustava
změnila své chování a síť je třeba aktuální nový stav soustavy znovu naučit
(adaptovat). Proto je třeba trvale aktualizovat plovoucím způsobem tréninkovou
mnoţinu – nový vzor je přidán a poslední vypuštěn.
Vícevrstvé neuronové sítě tak lze pouţít v oblasti řešení problémů
ekonomiky a managementu pro vytvoření modelu jakékoliv soustavy, u níţ
musíme být schopni pouze měřit vstup/výstupní data.
5
Optimalizační genetické algoritmy
Objevy v oblasti genetiky vedly k úspěšnému pokusu o umělé napodobení
biologických procesů, které jsou základem utváření charakteru jedince
a mechanizmu dědění jeho vlastností v potomstvu tak, aby přeţívali pouze
nejlepší (v jistém smyslu optimální) jedinci. Výsledkem jsou univerzální
optimalizační genetické algoritmy, zaloţené na principech biologické evoluce
a na mechanizmu přirozeného výběru. Jsou obecně určeny k vyhledávání
nejlepšího (optimálního) řešení problému odpovídajícího extrému (obvykle
minimu) jeho účelové optimalizační funkce [6]. Lze je tak pouţít v procesu
rozhodování k vyhledání optimální varianty řešení (rozhodnutí).
Základem pro operace genetického algoritmu je znakový řetězec, v němţ
je řešený (optimalizovaný) problém zakódován – tzv. chromozom. Algoritmem
je pak vyhledán chromozom, který reprezentuje svojí strukturou takové řešení
problému, které reprezentuje extrém účelové optimalizační funkce a je tedy
z jejího hlediska optimální. Obvykle jsou chromozomy tvořeny binárními slovy
77
ve formě řetězce nul a jedniček. Tak např. dekadická varianta hodnoty řešení
v = 9 má v 5-ti bitovém binárním kódu tvar
[ 0 0 1 0 1]
Kaţdý chromozom má kromě své základní vlastnosti – zakódované varianty
řešení – přiřazenu velikost své fitness funkce, která jej ohodnocuje z hlediska
jeho blízkosti chromozomu optimálnímu. Chromozom s např. vyšší hodnotou své
fitness funkce je optimálnímu řešení bliţší, neţ chromozom s hodnotou niţší.
Genetický algoritmus pracuje s mnoţinou chromozomů, které tvoří
populaci. Nad takovou populací jsou prováděny operace, které simulují biologický
proces genetického výběru. Nazývají se operace kříţení a operace mutace. Jejich
aplikací vznikají v populaci chromozomy nové. Jsou opět ohodnoceny a celá
populace je podrobena operaci reprodukce. Operace reprodukce je proces,
při němţ jsou vybrané chromozomy kopírovány do nové populace - podle
velikosti jejich fitness hodnoty. Čím je její velikost vyšší, tím má chromozom
větší pravděpodobnost přeţití, tj. přestupu do další generace chromozomů. Tím
jsou "dobrá" řešení vybírána pro další reprodukci a "špatná" jsou eliminována.
Proces kříţení umoţňuje rekombinaci částí vybraných párů chromozomů
(rodiče) a vede ke vzniku páru nových chromozomů - potomků.. Tento proces
je tvořen dvěma kroky. V prvním jsou vybrány náhodné páry dvou chromozomů
a dělicí bod, ve druhém je realizován vlastní proces kříţení vzájemnou výměnou
jejich částí. Proces kříţení je nakreslen na Obr. 5.
Obrázek 5: Operace kříţení
Obrázek 6: Operace mutace
Při operaci mutace je s určitou, obvykle velmi malou pravděpodobností,
měněna hodnota genů chromozomu z 1 na 0 a opačně. Význam této operace
je v tom, ţe zabraňuje ztrátě určité genetické informace obsaţené ve "špatných"
chromozomech. Princip operace mutace je uveden na Obr. 6.
Evoluční procedury genetického algoritmu pokračují iteračně generováním
nových populací tak dlouho, dokud se v populaci nevyskytne chromozom
(jedinec) s uspokojivě vysokou hodnotou své fitness funkce, který je označen
jako nositel optimálního řešení úlohy, nebo hodnota fitness funkce nejlepšího
78
Pokorný, Krišová
jedince se po několik populací jiţ nemění. Sekvence kroků genetického algoritmu
je tedy následující.
1.
2.
3.
4.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
Definice optimalizační úlohy a tvaru účelové (fitness) funkce
Rozhodnutí o způsobu kódování chromozomů
Stanovení parametrů kříţení a mutace
Stanovení způsobu výběru chromozomů do nové populace
Vygenerování nulté (výchozí) populace chromozomů
Výpočet hodnot fitness funkcí chromozomů populace
Aplikace operací kříţení a mutace - vygenerování potomků
Výpočet hodnot fitness funkcí chromozomů potomků
Výběr chromozomů do nové populace
Opakování procedury od bodu ad 4)
Rozhodnutí o ukončení procedury GA
Základním problémem pouţití genetického algoritmu pro vyhledávání
extrémů účelových funkcí je nebezpečí, ţe algoritmus nevyhledá globální,
ale pouze lokální extrém funkce (pokud takový rovněţ existuje). Pro sníţení
pravděpodobnosti takového stavu vyuţívají pokročilé (Advanced) genetické
algoritmy rozšířených operací, jako je sexuální kříţení, stínová zóna
nebo omezení doby existence jedince v populaci.
Závěr
Úspěšné řešení rozhodovacích úloh je jedním ze základních procesů které
jsou nerozlučně spjaty s postavením manaţera. Kvalita jeho rozhodování
je závislá hlavně na jeho subjektivních znalostech, získaných zkušeností
a dlouholetou praxí v oboru. Takové expertní znalosti jsou uloţeny v lidském
mozku jako tzv. mentální modely. Nejsou to modely matematické, nýbrţ slovní,
vyuţívajících velmi efektivně vágnosti slov a vět přirozeného jazyka, kterými jsou
znalosti v mozku formalizovány. Snaha o počítačovou formalizaci takových
jazykových modelů vede cestou počítačové reprezentace vágních pojmů
s vyuţitím přístupů fuzzy mnoţinové matematiky a vytvoření takových algoritmů,
které by operacemi nad počítačovými bázemi znalostí vyvozovaly kvalitní závěry
odpovídajících závěrům experta (s vyuţitím přístupů fuzzy logiky). Intelektuální
schopnosti lidského mozku jsou dále v oblasti nástrojů umělé inteligence
reprezentovány umělými neuronovými sítěmi, které jsou schopny automaticky
adaptovat svoje parametry a vytvořit tak model soustavy pomocí
na ní naměřených vstup/výstupních dat. Biologické přírodní procesy přirozeného
79
výběru jsou rovněţ formalizovány genetickými algoritmy, schopnými nalezení
optimálních řešení rozhodovacích problémů.
[1] MAŘÍK,V A KOL. Umělá inteligence,ACADEMIA Praha,2000, ISBN 80-2000502-1.
[2] POKORNÝ, M. Modelování systémů v oblasti společenských věd, APSYS,
MVSO, 2010.
[3] NOVÁK, V. Základy fuzzy modelování, BEN Praha, 2000, ISBN 80-7300-0091.
[4] POKORNÝ, M., LAVRINČÍK, J., DOSTÁL, J. Počítačová formalizace mentálních
modelů metodami jazykového fuzzy modelování, EMI 3/2010, ISSN 18041299.
[5] SINČÁK, P., ANDREJKOVÁ, G. Neurónové siete 1, 2, ALFA Košice, 1996,
ISBN 80-88786-38-X.
[6] GOLDBERG, D. E. Genetic Algorithms in Search, Optimization and Machine
Learning, Addison-Wesley, 1989.
80
Pospíšil
Stav veřejných financí v České republice a jejich
výhled ve světle společenské odpovědnosti
STAV VEŘEJNÝCH FINANCÍ V ČESKÉ REPUBLICE
A JEJICH VÝHLED VE SVĚTLE SPOLEČENSKÉ
ODPOVĚDNOSTI
THE STATE OF PUBLIC FINANCES OF THE CZECH REPUBLIC AND THEIR
PERSPECTIVE IN THE CONCEPTION OF SOCIAL RESPONSIBILITY
Richard Pospíšil
[email protected]
Abstrakt: Hospodářství všech vyspělých ekonomik včetně České republiky prošlo
v
uplynulých
letech
hospodářským
poklesem
spojeným
s
růstem
nezaměstnanosti a růstem veřejného zadluţení. Většina zemí včetně členských
zemí eurozóny tak neplní maastrichtská kritéria pro přijetí jednotné měny.
Reformy v oblasti veřejných financí a sniţování veřejného dluhu jsou tak
nezbytností, jak dosud ukázaly případy Řecka a Irska. Státní rozpočet České
republiky počítá pro rok 2011 s deficitem 135 mld. Kč a s veřejným dluhem
ve výši 5,3 % HDP. Plánované sníţení na 3,0 % HDP a plnění maastrichtských
kriterií je odhadováno na rok 2013. K jejich splnění je z hlediska společenské
odpovědnosti nezbytné provést reformy v oblasti daní, spoření, pojištění
i v oblasti zdravotnictví, školství a ostatních výdajových kapitol státního rozpočtu.
Klíčová slova: veřejné finance, státní rozpočet, maastrichtská kritéria, centrální
banka, daně
Abstract: In the past years economy of all developed countries, including the
Czech Republic, went through an economic decline associated with growing
unemployment and rising public debt. Most countries, including the members
of the Eurozone, default the Maastricht criteria for adopting the Euro. As can
be seen on the examples of Ireland and Greece, the reforms in the area of public
finance and reducing the public debt are a necessity. The state budget of the
Czech Republic expects the deficit of CZK 135 billion and public debt of 5,3 %
of GDP in 2011. The scheduled reduction to 3,0 % of GDP and fulfilment
of the Maastricht criteria is estimated to be implemented in 2013. To achieve
the targets, from the point of view of CSR, it is essential to reform the following
81
areas - taxes, savings, social insurance and public health, education as well
as other expenses of the state budget.
Key words: public finances, state budget, the Maastricht criteria, central bank,
taxes
JEL Classification: H 10, M 14
Úvod
Z důvodů hospodářsko - finanční turbulence v posledních dvou a půl letech
prošly v podstatě všechny vyspělé ekonomiky světa velmi dramatickým vývojem
a téměř všechny spadly na určitou dobu do hluboké recese. Došlo k nárůstu
nedůvěry na finančních trzích a k růstu rizikových přiráţek při financování
státních dluhů. Některé vlády ekonomik eurozóny prošly v podstatě řízeným
bankrotem a byly nuceny poţádat o pomoc ostatní vlády Evropské unie. Navíc
se zdá předpokládat, ţe tato situace a tento jev ještě zdaleka neskončily
a podobným podpůrným zásahům budou muset být některé rozpočty vystaveny
i v letošním roce. Právě pro tento účel byl vytvořen záchranný fond eurozóny,
který je znám pod zkratkou EFSF (European Financial Stability Facility), a ten
poskytne potřebným ekonomikám nutné finanční prostředky, které získá
z prodeje dluhopisů, za něţ ručí eurozóna. EFSF má k dispozici 440 miliard eur
a je součástí širší záchranné sítě v objemu 750 miliard eur (asi 18,5 bilionu Kč).
Mimo podpůrné stabilizační zásahy do fiskální oblasti vybraných členských
zemí eurozóny došlo i k do té doby k zásadním a průlomovým opatřením
v měnové politice centrálních bank. Jak americký Fed, tak i Evropská centrální
banka (ECB), přistoupily k nákupu dluhopisů emitovaných vládami, coţ byl
do té doby nemyslitelný krok a zásadní prolomení tzv. finanční nezávislosti
centrální banky. V evropských podmínkách ji pro ECB upravuje článek
č. 101 odst. 1 SES (Smlouvy o zaloţení Evropských společenství), která byla
v předloňském roce modifikována Lisabonskou smlouvou (Smlouvou o fungování
Evropské unie). Jeho litera výslovně zakazuje orgánům EU, vládám členských
států, regionálním vládám, veřejnoprávním institucím členských států a veřejným
společnostem členských států přečerpávat bankovní účty či získávat úvěry
82
Pospíšil
jakéhokoliv druhu u Evropské centrální banky nebo u centrálních bank členských
států.
Podle článku č. 245a, odst. 3 Lisabonské smlouvy má ECB právní
subjektivitu a pouze ona můţe povolovat vydávání eura. Je nezávislá při výkonu
svých pravomocí a správě svých financí. Orgány, instituce a jiné subjekty EU,
jakoţ i vlády členských států respektují tuto nezávislost a nebudou usilovat
o ovlivňování ECB. Zdá se téměř jisté, ţe institut finanční nezávislosti ECB,
jakkoliv směřoval k fiskální stabilitě vybraných členských zemí eurozóny,
byl tímto porušen.
1
Situace v České republice
Začátek milénia byl v České republice provázen silným hospodářským
růstem, který trval nepřetrţitě osm let, relativně nízkou inflací, stabilně nízkými
úrokovými sazbami a kontinuálně se zhodnocující měnou. Česká měna byla
v tomto období podle některých zdrojů nejvíce se zhodnocující měnou na světě
a i dnes plní roli bezpečné měnové volby v rámci celého regionu. V uvedeném
období česká koruna zhodnotila vůči americkému dolaru o více neţ 70 % a vůči
euru o téměř 33 %. Pozitivní skutečností bylo navíc i to, ţe nízké úrokové sazby
drţené centrální bankou nepřitahovaly spekulativní investory a ţe postupné
pozvolné zhodnocování nominálního kurzu koruny působilo proti nadměrným
očekáváním v podnikové sféře, a tím k niţší poptávce po úvěrech, a tedy k niţším
tlakům na růst cen. To centrální bance umoţňovalo a ulehčovalo provádění
obezřetné měnové politiky s nízkou inflací, tedy s plněním svého hlavního cíle,
a současně s podporou hospodářského růstu.
Jiţ od roku 2007 čelí vyspělé země výrazné finanční nestabilitě, která
se v září 2008 v rozsáhlou systémovou celosvětovou finanční krizi a zasáhla
i Českou republiku. Potíţe na trhu nadhodnocených nekrytých hypoték v USA
se přelily do krize likvidity na mezibankovních trzích a z USA se dostaly
i do Evropy. Z původní krize finanční se postupem času logicky stala šířeji
projevovaná krize hospodářská a nabyla celosvětových rozměrů. Vlády se snaţily
podpořit hospodářskou depresi nejrůznějšími poptávkovými stimuly, jako bylo
v řadě zemí například šrotovné. Z koncepčnějšího hlediska docházelo například
ke sniţování celkové úrovně zdanění a odvodů (např. i v České republice).
To však vyvolalo a stále vyvolává tlak na státní rozpočet a na nekonečný boj
s rozpočtovými deficity a státním dluhem.
V rozpočtové oblasti se Česká republika zařadila mezi země, které nejsou
schopny plnit maastrichtská kritéria v oblasti veřejných financí. Kritérium deficitu
83
státního rozpočtu bylo Českou republikou plněno aţ do roku 2002, avšak v roce
2003 došlo i přes silný hospodářský růst k neodůvodněnému enormnímu růstu
deficitu na 6,0 % HDP. V následujících letech docházelo sice k postupnému
sniţování deficitu, ale to jen díky přetrvávajícímu nominálnímu růstu HDP mezi
5 a 8 %. Také celková výše veřejného zadluţení vykazovala v průběhu let
kontinuální zhoršování, i kdyţ jeho úroveň v poměru k HDP je stále pod hranicí
60 %, jak kogentně stanoví maastrichtská kritéria konvergence. Ještě v roce
1999 dosahovalo veřejné zadluţení České republiky jen 13,4 % HDP, během
pěti let však vzrostlo na 28,0 %. V průběhu minulého přesáhlo 40 % a i další
očekávaná dynamika růstu se jeví jako velmi nepříznivá (Zamrazilová, 2009).
Po parlamentních volbách v České republice v roce 2010 došlo ke zřetelné
změně směru v oblasti veřejných financí a k cílené konzistentní snaze o sníţení
deficitu státního rozpočtu a zpomalení růstu státního dluhu. Státní rozpočet
České republiky na rok 2011 je rozpočtován s plánovanými příjmy ve výši
1.044 mld. Kč a s plánovanými výdaji ve výši 1.179 mld. Kč. Plánovaný
rozpočtový deficit 135 mld. Kč je tedy podstatně niţší neţ výsledný deficit za rok
2010, který nakonec činil 156 mld. Kč (a plánovaný deficit dokonce 162 mld. Kč).
Saldo
veřejných
rozpočtů
se
tak
snad
podaří
sníţit
z aktuálních přibliţně 6,0 % HDP na – 5,3 % HDP. Přesto Česká republika
v tomto bodě stále neplní maastrichtská kritéria konvergence, která je nezbytné
splnit před vstupem do eurozóny, a která činí 3,0 % HDP. Optimistická očekávání
naznačují, ţe uvedené kritérium by Česká republika mohla v ideálním případě
splnit v roce 2013. Ani k tomuto datu a ani za této situace však česká vláda a ani
Česká národní banka nepřijaly ţádný dobrovolný a ani závazný termín přijetí eura
Českou republikou.
Hlavní příčinou neutěšeného stavu veřejných financí u nás jsou
tzv. mandatorní výdaje. Jde o ty výdajové poloţky, které je stát povinen
zajišťovat příjemcům plateb dle zákona a vláda samotná nemůţe jejich výši nijak
ovlivnit. Jsou to především sociální transfery, mezi něţ patří výplaty penzí, tzn.
dávky důchodového pojištění, nemocenské dávky a státní sociální podpora. Mimo
sociálních transferů se dále jedná o platby státu do všeobecného zdravotního
pojištění, výdaje na dluhovou sluţbu, výplatu státních příspěvků ke stavebnímu
spoření, penzijnímu připojištění atd. Další významnou poloţkou jsou tzv. quasi
mandatorní
výdaje,
mezi
něţ
patří
mzdy
pracovníků
rozpočtových
a příspěvkových organizací. Skokový růst mandatorních výdajů v souvislosti
s novými sociálními dávkami (např. porodné a rodičovský příspěvek), které byly
schváleny před parlamentními volbami v roce 2006, katapultoval podíly
mandatorních výdajů na hranici tří pětin výdajů rozpočtu. Pro vývoj posledních
let je tak typické, ţe státu zbývá jen necelá pětina příjmů státního rozpočtu
na financování rozvoje, protoţe dohromady podíl mandatorních a quasi
84
Pospíšil
mandatorních výdajů ve státním rozpočtu České republiky dosahuje kolem 80 %
jeho příjmů.
2
Situace v České republice v roce 2011 a hlavní změny
Reforma veřejných financí se bude muset týkat všech příjmových
i výdajových oblastí důchodové, sociální i daňové politiky a bude muset
zahrnovat všechny aspekty i činnosti státu, nejen státní správu jako takovou,
ale i oblast zdravotnictví, školství aj.
Rok 2010 byl pro veřejné finance České republiky zcela zásadní.
Ekonomická recese podle ekonomické teorie oficiálně skončila, neboť HDP rostl jiţ
páté čtvrtletí po sobě. Zároveň je ale všem jasné, ţe nejlepší roky uţ máme
za sebou. Pro rok 2011 se odhaduje růst 1 aţ 1,5 %, jde tedy o velmi slabou
konjunkturu, jeden z ekonomicky nejslabších roků České republiky. Důvody se
uvádí dva: úsporná opatření vlády na rok 2011 a zpomalení růstu v západní
Evropě, především v Německu, kam směřuje třetina našeho vývozu.
Nezaměstnanost zůstane stále vysoká, téměř jistě přes 9 % a jen tak se ji
nepodaří sníţit. Empirické odhady ukazují, ţe k růstu zaměstnanosti dochází aţ
při hospodářském růstu minimálně 2 % HDP (některé odhady dokonce hovoří
o 3 %). Zároveň se lze téměř s jistotou spolehnout stále na nízkou inflaci, coţ
jednak plyne z tvaru Phillipsovy křivky a jednak z dlouhodobě konzistentní
obezřetné měnové politiky ČNB. Ta pro rok 2011 cíluje inflaci do 2 %.
- Daně – velmi diskutovanou otázkou je sjednocení sazeb DPH na výši
19 %. Je nutné si však uvědomit, ţe DPH je mimo rozpočtovou funkci
rovněţ nástrojem sociální politiky vlády, proto je dosud sníţená deseti
procentní sazba DPH pouţívána pro potraviny, léky, sociální sluţby
aj. Sjednocením
DPH
na
19
%
vzrostou
rozpočtové
příjmy
o 30 aţ 40 mld. Kč, přičemţ toto zvýšení by stát musel postiţeným
sociálním skupinám kompenzovat zvláště určenými sociálními dávkami.
Za rozpočtově neutrální se povaţuje sjednocení sazeb DPH na 16 %. Proti
sjednocování sazeb DPH naopak mluví zkušenosti a praxe v EU, kdy jednu
sazbu DPH má pouze Dánsko, a to 25 %. Navíc by sjednocení sazeb DPH
u nás vyvolalo tlak na inflaci, na coţ by téměř zcela jistě musela reagovat
ČNB úpravou svých sazeb. Inkaso DPH představovalo v roce 2010
rozpočtový příjem 188 mld. Kč. V oblasti sociálního a zdravotního pojištění
platí i pro rok 2011 stropy ve výši šestinásobku průměrné mzdy
a neplánuje se jejich posun. Vzhledem k růstu průměrné mzdy jsou opět
o něco vyšší, neţ byly pro rok 2010 (pro rok 2011 bude činit přesně
1 781 280 Kč).
85
- Spoření - o sníţení státní podpory se diskutovalo dlouhé měsíce
a výsledné úpravy přinesly 50 % daň na státní podporu za rok 2010, která
se vztahuje na všechny smlouvy bez rozdílu v zaloţení. Od ledna 2011
bude státní podpora činit maximálně 10 % z 20.000 Kč, tedy aţ 2000 Kč
za rok. Výnosy z úroků budou zdaněny 15 % daní. Přes sníţení státní
podpory v absolutních číslech, má stavební spoření v Česku v porovnání
s Evropou stále co nabídnout. V sousedním Rakousku je podpora pro rok
2011 více neţ poloviční (36 eur), na Slovensku zhruba tří čtvrtinová
(66 eur). Zhodnocení bude stále vyšší neţ na většině spořících účtů
a termínovaných vkladů (Knebl, 2011).
- Důchody – oblast důchodů prošla a prochází v České republice nejen
ekonomickým, ale i politickým posunem. Neudrţitelnost důchodového
systému je sice fakt známý jiţ řadu let - česká populace stárne a deficit
roste (důchodový systém generoval k polovině roku 2010 20 mld. deficit,
počet lidí v produktivním věku klesá). Současná vláda má však největší
šanci za posledních deset let reformu provést. Jak přesně bude reforma
provedena, není ještě zřejmé. Plánuje se 3 % aţ 5 % odvodů na sociální
pojištění vyvézt do soukromých fondů a zmíněný výpadek financovat
zvýšeným výběrem jednotné sazby DPH. Pro pojištěnce nad 40 let by bylo
takovéto spolufinancování v soukromém penzijním fondu povinné, pro
mladší by bylo dobrovolné. Současně se od určitého data plánuje
sjednocení věku odchodu do starobního důchodu na 67 let (v roce 2035),
výhledově v roce 2075 (kdy by měla reforma skončit) aţ na 72 let.
Konkrétní podoba důchodové reformy je však stále nejasná a mění se.
Současná vláda má však největší šanci za posledních deset let reformu
provést.
- Zdravotnictví a školství – zdravotnictví a školství jsou další oblasti
veřejných výdajů, které nutně a co nejdříve potřebují zásadní strukturální
reformy. Vláda zvolená v uplynulém roce oproti předvolebním slibům
upustila od zavedení školného na vysokých školách i od zavedení určité
formy zápisného při postupu do vyššího ročníku. I oblast školství
je dlouhodobě výrazně podfinancovaná a reformy příjmů i výdajů nutně
potřebuje. Vláda, potaţmo Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy
se tak v této oblasti soustřeďují spíše na rozpočtově neutrální projekt
například státních maturit nebo budoucnosti soukromých vysokých škol.
Oblast zdravotnictví prochází daleko dramatičtějším vývojem. V současnosti
plánovaný odchod lékařů k 1.3. tr. zřejmě akceleruje hlubokou reformu
zdravotnictví – od nové struktury nemocnic a poskytovatelů zdravotní péče,
přes nesnadné stanovení léčebných standardů přes novou úhradovou
vyhlášku a novou lékovou politiku.
86
Pospíšil
Závěr
Problematika veřejných financí, především jejich předluţenosti nebyla
dlouhou dobu dostatečně diskutována. I proto se systém veřejných financí dostal
v současnosti do značných obtíţí a hospodářská a finanční krize tento problém
jen ještě více akcelerovala. Tato problematika by měla být urychleně řešena,
a to nejen kvůli veřejným financím samotným, ale i v souvislosti s kogentně
danými maastrichtskými kritérii, přičemţ právě kritérium dlouhodobé
udrţitelnosti veřejných financí Česká publika neplní.
Pro reformu veřejných financí je však nezbytné najít politickou shodu, coţ
však můţe být vzhledem ke krátkému volebnímu mandátu obtíţné. Zdá se však,
ţe potřebu větší či menší reformy veřejných financí a její časovou naléhavost si
u nás uvědomuje většina relevantních politických stran. Tato reforma však
nemůţe být samojediná a musí být zasazena do širší koncepce reformy
hospodářského ţivota u nás s dosahem do reformy veřejné správy obecně,
do zdravotnictví, školství apod. (Pospíšil, 2010).
Reforma veřejných financí se bude muset týkat nejen státního rozpočtu,
ale všech úrovní veřejných rozpočtů u nás, tedy i rozpočtů územních
samosprávných celků, měst a obcí. A bude se muset týkat jak příjmových,
tak i výdajových sloţek rozpočtů s tím, ţe v nejbliţší době není reálné moţné
sníţení daní očekávat. Naopak zřejmě dojde ke sjednocení a tedy celkovému
růstu DPH. Oproti dřívějším očekáváním ale nedojde pro rok 2011 k růstu
spotřebních daní, k zavedení velmi diskutovaného druhého pásma daně z příjmů
fyzických osob, ke zvýšení daně z příjmů právnických osob, ke zvýšení
majetkových daní (například daně z nemovitosti apod. A to vše na pozadí
plánovaného sníţení sociálních dávek, provozních i mzdových výdajů státu,
zavedení školného, zdravotnických poplatků a vůbec racionalizace výdajové
koncepce rozpočtů.
Literatura a prameny:
[1] KNEBL, T.: Rok 2011 bude pro Českou republiku jedním z ekonomicky
nejslabších v historii, Tisková zpráva, Rentia, 3.1.2011.
[2] POSPÍŠil, R.: Stav veřejných financí a struktura státního rozpočtu České
republiky z pohledu výběru daní, Workshop k daňové problematic, Olomouc:
Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s., 2010, S. 63-71, ISBN 978-8087240-17-5.
87
[3] ZAMRAZILOVÁ, E.: Čas dluhů, Bankovnictví, 22. 1. 2009, s. 1, ISSN 12124273.
[4] Ročenky Hospodářských novin 1999 – 2010.
[5] Zákon č. 433/2010 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2011.
88
Široký
Můţe ulehčit Small Business Act podnikání malým
a středním firmám?
MŮŢE ULEHČIT SMALL BUSINESS ACT PODNIKÁNÍ
MALÝM A STŘEDNÍM FIRMÁM?
CAN THE SMALL BUSINESS ACT RELIEVE THE ENTREPRENEURSHIP OF SMALL
AND MEDIUM COMPANIES?
Jan Široký
[email protected]
Abstrakt: Malé a střední podniky (SME) mají v ekonomice specifické postavení.
V Evropské unii působí (2010) okolo 20 mil. SME, coţ je 99 % všech podniků,
SME rovněţ zaměstnávají okolo 2/3 všech pracovníků. Především z těchto
důvodů jak Evropská komise, tak i členské státy kladou problematice SME
vysokou pozornost. V roce 2008 zveřejnila Evropská komise dokument „Small
Business Act“, který má usnadnit podnikání SME. Příspěvek analyzuje uvedený
dokument i podporu SME ze strany České republiky.
Klíčová slova: malé a střední podniky (SME), Evropská unie, Small Business Act
Abstract: Small and medium enterprises (SME) have a specific position
in economics. In the European Union there operate (2010) about 20 millions
of SMEs, which is 99% of all enterprises. SMEs also employ around two thirds of
all workers. Mainly for these reasons, both the European Commission and the
Member States pay much attention to the SME issue. In 2008, the European
Commission presented the Small Business Act to facilitate SME business.
The paper analyses the above mentioned document and also the SME supported
by the Czech Republic.
Key words: Small and Medium Enterprises (SME), European Union, Small
Business Act
JEL Classification: L 23, K 23, D 32
89
Úvod
V Evropské unii se přiřazuje malým a středním podnikům (SME) významná
jak sociálně-ekonomická, tak i politická role. Tento význam vyplývá jednak
z důvodů velkého mnoţství SME, jednak i jejich nezastupitelné úlohy při tvorbě
pracovních míst (zvyšování zaměstnanosti), sociální stabilitě a integraci
a dynamiky inovací.
V Evropské unii v současnosti působí okolo 20 mil. SME, coţ představuje
99 % všech podniků1. SME jsou z tohoto pohledu hlavním faktorem
hospodářského růstu. Evropská komise se ve své snaze pomoci SME zaměřuje
především na stimulaci podnikatelských aktivit a kultivaci podnikatelského
prostředí SME. Cílem politiky směřované k SME je napomoci těmto podnikům
k plné realizaci svého potenciálu ve znalostní ekonomice.
Příspěvek analyzuje hlavní směry pomoci SME jak ze strany EU,
tak České republiky. Vyuţívá metody analýzy, komparace, studia legislativních
pramenů a syntézy.
1
Specifické postavení SME
Evropská komise ve svých materiálech definuje podnik jako organizační
jednotku, která uskutečňuje ekonomickou činnost, přičemţ nezáleţí na právní
formě podnikání2. Pro klasifikaci SME byla pouţita následující kritéria:
(1) střední podniky tvoří organizační jednotky, jejichţ počty zaměstnanců jsou
v intervalu 50 - 250 osob a jejich roční obrat nepřekračuje 50 mil. EUR
(popř. celková hodnota majetku nepřesahuje 43 mil. EUR);
(2) malé podniky jsou organizační jednotky s méně neţ 50 zaměstnanými
osobami a současně s obratem (či celkovou bilanční hodnotou majetku)
nejvýše 10 mil. EUR;
(3) mikropodniky jsou tvořeny organizačními jednotkami s méně neţ
10 zaměstnanci a ročním obratem (či celkovou bilanční hodnotou majetku)
maximálně 2 mil. EUR.
1
2
Zdroj: http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/index_cs.htm [čerpáno 30. 11. 2010].
Zevrubněji VODÁČEK, VODÁČKOVÁ (2004), s. 14.
90
Široký
Pro čerpání některých zvýhodnění SME se také vyuţívá členění podle
charakteru majetkových vztahů mezi podniky na:
(1) autonomní SME („autonomous enterprises“);
(2) partnerské SME („partner enterprises“);
(3) připojené SME („linked enterprises“).
Toto třídění je důleţité pro rozdílný přístup k moţnosti vyuţívání finančních
prostředků určených k podpoře SME, kdy např. organizační jednotky s více neţ
25% propojením majetku či hlasovacích práv s jinou organizací (která nesplňuje
definici SME) se nepovaţují za SME3.
Při hodnocení úlohy a významu SME nelze opominout také jejich nevýhody.
Trţní ekonomika tak bude vţdy konglomerátem velkých podniků včetně
nadnárodních firem blíţících se svým charakterem monopolů a SME. Klíčovým
předpokladem konkurenceschopnosti jakkoliv velkého podniku tak jsou
především manaţerské schopnosti a zkušenosti.
2
Politika Evropské unie vůči SME
Obrovský počet organizačních jednotek, jejich celkový obrat v ekonomice
a zaměstnávání cca 2/3 všech pracovníků4 předurčují SME vysokou pozornost ze
strany Evropské komise a orgánů Evropské unie jako celku, coţ se projevuje
i v písemných materiálech a legislativě Evropských společenství.
V roce 2000 byla tehdejšími členskými státy (EU-15) přijata „Evropská
charta pro malé podniky5“ (dále jen „Evropská charta“) a členské státy musely
kaţdoročně předkládat zprávu o plnění této Evropské charty.
Text Evropské charty spatřoval důleţitost SME zejména v oblastech:
(1) nezastupitelnosti SME v zajišťování a růstu (příp. udrţení)
zaměstnanosti;
(2) inovačních procesů, zejména inovací niţších řádů;
(3) přispívání ke konkurenceschopnosti Evropských společenství
v celosvětovém měřítku;
(4) sociální
úlohy
společenské
integrace
obyvatel
Evropských
společenství.
3
4
5
Materiál COM(2003)1422 final.
Zdroj: http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/index_cs.htm [čerpáno 30. 11. 2010].
Materiál COM(2000)91 final - The Charter for Small Enterprises.
91
V současnosti (2010) se Evropská komise zaměřuje především na vytváření
všeobecného rámce politik ovlivňujících podnikání SME ve všech státech Evropské
unie jako celku a snaţí se ovlivňovat mechanismy, prostřednictvím nichţ lze SME
poskytnout podporu na zvýšení jejich konkurenceschopnosti.
Všechny aktivity politiky Evropské unie vůči SME spadají pod jednotný
rámec, kterým je iniciativa pro podporu konkurenceschopnosti SME - „Small
Business Act“. Tuto aktivitu se zavázaly všechny členské státy Evropské unie
zavádět do praxe svých zemí za pomocí (a ve vzájemné spolupráci a součinnosti)
s Evropskou komisí.
Evropská komise také zřídila „Evropský portál pro SME6“, který má za cíl
poskytovat snadný přístup k informačním zdrojům o všech politikách
a iniciativách Evropské unie, jeţ jsou zaměřeny na SME.
V současnosti7 má „Evropský portál pro SME“ 11 sekcí (odkazů
na problematiku):
(1) Finanční podpora pro SME; (2) Odvětvové politiky Evropské unie;
(3) Podpůrné sluţby po celé Evropě; (4) Pomoc on-line; (5) Vydejte se
za hranice; (6) Zástupce SME v Evropské unii; (7) Evropská politika SME;
(8) SME a inovace; (9) Podpora podnikání; (10) Evropský vnitřní trh
a (11) Zvýšení konkurenceschopnosti SME.
Ulehčení podnikání nejen v rámci SME je také prohlubováno existencí
Evropského obchodního rejstříku (EBR; „European Business Register“), který
poskytuje snadný přístup k údajům o společnostech obchodního práva
v Evropské unii, evropskými normalizačními orgány (CEN; „Comité Europeén
de Normalisation“,
CENELEC;
„Comité
Europeén
de
Normalisation
Electrotechnique“ a ETSI; „European Telecommunications Standards Institute“),
databázi TRIS (kaţdý členský stát musí oznámit návrh nového technologického
předpisu dřív, neţ ho schválí národní legislativou8), Evropským patentovým
úřadem
(EPO;
„European
Patent
Organization“)
a Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu (OHIM; „Office for Harmonization
in the Internal Market“).
Mantinely pro podnikání v Evropské unii jsou rovněţ dány účetními
a daňovými předpisy Evropských společenství, vytvářením jednotné úpravy
společností obchodního práva (např. Evropská akciová společnost) a v neposlední
řadě sjednocujícími procesními pravidly pro zadávání veřejných zakázek.
6
7
8
http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/index_en.htm.
Ke dni 30. 11. 2010.
Viz Směrnice Rady 98/34/EEC.
92
Široký
3
Politika Evropské unie vůči SME
V roce 2008 zveřejnila Evropská komise dokument „Small Business Act“
(dále jen „SBA“), který je povaţován za vrchol snaţení Evropské komise
při podpoře konkurenceschopnosti SME.
Obsahem SBA je komplex legislativních opatření, politických závazků
a praktických opatření potřebných pro rozvoj SME, ulehčení byrokratické zátěţe,
přístupu k finančním prostředkům a podnícení rozvoje inovací.
SBA má tři organické části a přílohu9:
(1) Preambule (úvod): Čas na průlom v politice Evropské unie pro SME
(2) Politika pro SME: Akt o drobném podnikání pro Evropu
(3) Konkrétní politická opatření, realizace SBA a jeho správa
(4) Příloha: Výměna osvědčených postupů v politice pro SME.
V Úvodu má SBA spíše deklarační charakter, ve kterém se mj. konstatuje
snaha učinit z Evropské unie prostředí světové úrovně pro malé a střední podniky
a přesvědčení o jejich příspěvku k silnější Evropské unii, která bude díky SME
schopna odolávat nejistotě, kterou dnešní globalizovaný svět přináší. Text uvádí,
ţe Evropská unie pevně zakotvila potřeby SME v jádru Lisabonské strategie
pro růst a zaměstnanost, zejména od roku 2005 s vyuţitím přístupu zaloţeného
na partnerství, který dosáhl hmatatelných výsledků.
V další úvodní části dokumentu SBA Evropská komise uvádí významné
zesílení zaměření na SME v hlavních programech podpory Evropské unie
na období 2007-2013, kdy členské státy podstatně zlepšily podnikatelské
prostředí pro SME, přičemţ čerpaly inspiraci z osvědčených postupů
vyměňovaných v rámci „Evropské charty pro malé a střední podniky“
(z roku 2000), a prováděly závěry jarního zasedání Evropské rady v roce 2006,
zejména:
(1) zaváděním centrálních kontaktních míst pro registraci podniků;
(2) omezováním času a nákladů nutných k zahájení podnikání.
Kromě toho má politika Evropské unie pro lepší právní předpisy zásadní
význam pro SME, které budou vyuţívat modernizaci a zjednodušení stávajících
právních předpisů Evropských společenství. Tyto úpravy mají do roku 2012 sníţit
administrativní zátěţ vyplývající z právních předpisů EU o 25 procent.
9
Celý text „Small Business Act“ lze nalézt např. na http://www.
businessinfo.cz/cz/clanek/podnikatelske-prostredi/small-business-act-pro-evropu/ [30. 11. 2010].
93
Východiskem SBA je idea, ţe dosaţení lepších moţných podmínek
pro existenci SME je, mj. společenské uznání podnikatelů, přičemţ obecné
ovzduší ve společnosti má motivovat jednotlivce k tomu, aby moţnost zahájení
vlastního podnikání povaţoval za atraktivní. Je potřeba uznat, ţe SME velmi
významným způsobem přispívají k růstu zaměstnanosti a k hospodářské
prosperitě.
SBA se tedy snaţí zlepšit obecný přístup politiky Evropské unie k podnikání,
vychází z dosaţených a zamýšlených výsledků politiky Evropské komise
a členských států a vytváří nové politické mantinely, které integruje stávající
nástroje politiky podnikání respektující zásady subsidiarity a proporcionality. SBA
zdůrazňuje politickou vůli uznat nezastupitelnou úlohu SME v ekonomice
Evropské unie a poprvé zavést komplexní politický rámec pro členské státy
prostřednictvím zveřejněných zásad.
SBA vytyčuje soubor 10 zásad platných pro přípravu a provádění politik
vůči SME na úrovni jednak Evropské unie, jednak členských států. Tyto zásady
jsou podle SBA nezbytné pro zajištění vytvoření rovných podmínek pro SME,
zlepšení právního a správního prostředí v Evropské unii a stimulace SME:
(1) vytvořit prostředí, ve kterém budou podnikatelé a rodinné podniky
moci prosperovat a podnikání bude odměňováno;
(2) zajistit, aby poctiví podnikatelé, kteří čelili úpadku, dostali rychle
druhou šanci;
(3) navrhnout pravidla v duchu hesla „Zelenou malým a středním
podnikům“;
(4) přimět orgány státní správy, aby reagovaly na potřeby SME;
(5) přizpůsobit nástroje veřejné politiky potřebám SME, usnadnit účast
SME na veřejných zakázkách a lépe vyuţívat moţnosti vládní podpory
pro SME;
(6) usnadnit přístup SME k financování, kultivovat právní a podnikatelské
prostředí podporující včasné úhrady v obchodních transakcích;
(7) pomoci SME více vyuţívat z moţných příleţitostí, které nabízí
jednotný trh;
(8) podporovat zvyšování kvalifikace v SME a všechny formy inovací;
(9) umoţnit SME, aby výzvy ochrany ţivotního prostředí přeměnily
na příleţitosti;
(10) povzbuzovat a podporovat SME při vyuţívání výhod růstu trhů.
94
Široký
Prosazování uvedených deseti zásad SME do praxe mají napomoci nové
legislativní dokumenty, jeţ mají být přijaty. Soubor nových legislativních návrhů
obsahuje:
(1) Nařízení o všeobecné blokové výjimce pro státní podpory (GBER;
„General Block Exemption Regulation on State Aids“), které má
z povinnosti předchozího oznamování kategorie státní podpory
vyjmout
dotace,
jeţ spadají
do
působnosti
stávajících
nařízení v oblasti podpory SME a týkají se odborné přípravy,
zaměstnanosti, výzkumu a vývoje a regionální podpory; text má
rovněţ zjednodušit a harmonizovat stávající pravidla pro SME a také
míru investičních pobídek pro SME);
(2) Nařízení, které stanoví statut soukromé společnosti, kterou by bylo
moţné zaloţit a provozovat podle stejných jednotných zásad ve všech
členských státech Evropské unie a jeţ by mohla vyuţívat všech
stávajících směrnic o zdanění právnických osob;
(3) Směrnici o sníţených sazbách daně z přidané hodnoty, jenţ umoţní
na základě dobrovolnosti členským státům moţnost uplatnit sníţené
sazby daně z přidané hodnoty hlavně na místně dodávané sluţby,
které poskytují zejména SME10;
(4) další zjednodušení a harmonizaci stávajících pravidel pro fakturaci
daně z přidané hodnoty za účelem zmírnění zátěţe SME;
(5) změna Směrnice Rady 2000/35/EC o opoţděných platbách, která má
zajistit, aby SME dostávaly za veškeré obchodní transakce zaplaceno
v dohodnutém termínu;
(6) soubor nových politických opatření, která budou výše uvedených
deset zásad provádět podle potřeb SME na úrovni Evropské unie
i jednotlivých členských států.
V další části se SBA věnuje konkrétním krokům vedoucím k naplnění
stanovených deseti zásad ke zvýšení konkurenceschopnosti SME.
Text SBA rovněţ konstatuje, ţe systém vzdělávání a zvláště školní osnovy
se dostatečně nezaměřují na podnikání a neposkytují základní dovednosti, které
podnikatelé potřebují.
Dalším argumentem pro podporu SME je skutečnost, ţe v příštích deseti
letech odejde podle odhadů do starobního důchodu 6 milionů vlastníků SME, coţ
můţe vést kvůli potíţím s převodem podniků a nedostatečnému ocenění tradiční
úlohy rodinného podniku k jejich zániku. Větší počet převodů podniků by měl
na evropské hospodářství okamţitý kladný dopad: úspěšný převod podniků
10
Tento úkol byl částečně splněn Směrnicí Rady 2009/47/EC ze dne 5. května 2009.
95
zachovává v průměru více pracovních míst, neţ vytvářejí nové začínající podniky.
Převod podniku by tedy měl získat stejnou podporu jako zřizování nového
podniku. Uznání zvláštní úlohy SME, zvláště rodinných podniků, jejich typicky
místního základu, sociálně odpovědných postojů a schopnosti kombinovat tradici
s inovacemi podtrhuje význam zjednodušení převodu podniků a s nimi spojených
dovedností.
SBA by měl být plně začleněn do strategie pro růst a zaměstnanost, aby
bylo zajištěno jeho účinné provádění a byla umoţněna pravidelná aktualizace
jeho výsledků. Evropská komise zhodnotí pokrok v zavádění SBA a bude
od počátku roku 2008 pravidelně poskytovat informace v rámci strategie pro růst
a zaměstnanost, coţ umoţní Evropské radě přezkoumat pokrok, kterého bylo
dosaţeno v oblasti politiky pro SME, jak na úrovni Evropské komise,
tak i členských států, a učinit nezbytné závěry.
4
Podpora SME prostřednictvím daně z přidané hodnoty
V současnosti (2010) základní legislativní předpis Evropských společenství
k dani z přidané hodnoty (DPH), tj. Směrnice Rady 2006/112/EC ze dne
28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen
„Směrnice) ve své preambuli přímo uvádí nutnost nezbytné snahy o ulehčení
administrativních a statistických formalit pro podniky, zejména SME. Podle
Směrnice by členské státy měly mít moţnost nadále uplatňovat své zvláštní
reţimy pro malé podniky v souladu se společnými ustanoveními a s výhledem
uţší harmonizace.
Nejviditelnějším opatřením z této oblasti je moţnost členských států
osvobozovat od registrační povinnosti SME podle kritéria limitního obratu.
Na základě Hlavy XII („Zvláštní reţimy“) Směrnice mohou členské státy, které
k 17. 5. 1977 poskytovaly osvobození od daně osobám povinným k dani, jejichţ
roční obrat byl menší neţ ekvivalent 5000 ECU v národní měně při směnném
kursu platném k uvedenému dni, toto osvobození od daně zvýšit aţ na 5000 EUR.
Podle článku 287 Směrnice členské státy, jeţ přistoupily k Evropským
společenstvím po 1. 1. 1978, mohou poskytnout osvobození od daně osobám,
jejichţ roční obrat je nejvýše roven stanovenému ekvivalentu v národní měně
při kursu platném ke dni jejich přistoupení.
Další podpora
z přidané hodnoty.
dle textu Směrnice
zavedení úlevy ze
SME v rámci DPH je umoţnění pouţívání sníţené sazby daně
Za účelem řešení problému nezaměstnanosti by se měla
dát členským státům, které si to přejí, moţnost vyzkoušet
sazby DPH pro sluţby s vysokým podílem lidské práce
96
Široký
a zkoumat dopad tohoto opatření na vytváření pracovních míst 11. Tato úleva
pravděpodobně také sníţí motivaci dotčených podniků zapojit se do šedé
ekonomiky nebo v ní zůstat.
Tyto sluţby, které byly původně uvedeny v článku 106 Směrnice, musí
splňovat podmínky:
(1) zahrnovat vysoký podíl lidské práce;
(2) být poskytovány z velké části přímo konečným spotřebitelům;
(3) být především místní povahy a nebýt s to narušovat hospodářskou
soutěţ.
Kromě toho musí existovat úzká vazba mezi sníţením cen v důsledku
sníţení sazby a předvídatelným zvýšením poptávky a zaměstnanosti. Uplatňování
sníţené sazby nesmí být na újmu řádnému fungování vnitřního trhu.
5
Podpora SME v České republice
I v České republice vytvářejí SME zdravé podnikatelské prostředí, zvyšují
dynamiku trhu, mají schopnost absorbovat podstatnou část pracovních sil
uvolňovaných z velkých korporací a jsou stabilizujícím prvkem ekonomiky.
Podle Českého statistického úřadu vykazovalo podnikatelskou činnost
k 31. 12. 2008 v České republice celkem 1 037 255 právnických a fyzických
osob, z toho bylo 1 035 521 SME12. Podíl SME na celkovém počtu aktivních
podnikatelských subjektů v České republice v roce 2008 byl 99,83 procent. SME
se v rozhodující míře podílejí na tvorbě pracovních příleţitostí a jsou faktorem
sociální stability a hospodářského rozvoje. V České republice se SME
podílejí 61,52 % na zaměstnanosti a 54,57 % na účetní přidané hodnotě13.
Definice SME je převzata z legislativy Evropských společenství.
V České republice existuje od roku 2002 zákon o podpoře SME
(zákon č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání14, dále jen
„zákon“).
11
Směrnice Rady 2009/47/EC ze dne 5. května 2009 rozšířila moţnost uplatňování sníţené sazby
i na restaurační a cateringové sluţby a za určitých podmínek je moţné uplatňovat sníţenou sazbu
DPH i na dětské ošacení, dětskou obuv a bydlení a dodání knih. Seznam dodání zboţí a poskytnutí
sluţeb, která mohou být předmětem sníţené sazby, obsahuje v současnosti příloha III. Směrnice
(původní příloha IV. byla zrušena a začleněna do přílohy III.)
12
Pramen: Zpráva o vývoji malého a středního podnikání a jeho podpoře v roce 2008. Praha:
Ministerstvo průmyslu a obchodu, 2009, s. 2 (celkem 47 stran).
13
Dtto, s. 3.
14
V současnosti (k datu odevzdání rukopisu publikace) ve znění zákona č. 690/2004 Sb.
97
Zákon stanoví zásady pro poskytování podpory při zahájení podnikání,
jakoţ i při upevňování ekonomického postavení SME. Zákon definuje oblasti
podpory SME na:
(1) projekty zaměřené na investice;
(2) výchovu a vzdělávání ve vzdělávacích programech středních
škol ukončených výučním listem;
(3) zvyšování odbornosti dospělých;
(4) hospodářské a technické poradenství;
(5) projekty sdruţení pro rozvoj SME a k posílení jejich postavení
na trhu;
(6) získávání informací o podnikání;
(7) projekty výzkumu a vývoje, jejichţ výsledky SME vyuţívají;
(8) projekty v regionech se soustředěnou podporou státu a v ostatních
regionech, jejichţ podporování státem je ţádoucí z jiných důvodů;
(9) vytváření nových pracovních míst;
(10) navazování kontaktů a spolupráce se zahraničními partnery a účast
na vnitrostátních i zahraničních výstavách a veletrzích;
(11) zavedení systémů zajišťujících zvýšení kvality produkce a řízení
podniků a vyuţití sluţeb podporujících zvýšení konkurenceschopnosti;
(12) projekty zaměřené na investice spojené s ochranou ţivotního
prostředí, poskytování technických informací a poradenských sluţeb
nebo vybraných provozních nákladů určených na činnosti spojené
s ochranou ţivotního prostředí.
Závěr
SME mají nezastupitelnou roli ve struktuře podniků. Jak Evropská unie, tak
samotná Česká republiky si je vědoma důleţitosti SME a některých jejích specifik.
Jedním z hlavních dokumentů v rámci rozvoje SME v České republice
je „Koncepce rozvoje malého a středního podnikání na období 2007 - 2013“ (dále
jen „Koncepce“), kterou zpracovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu15.
Konkrétní realizace Koncepce je zajišťována:
(1) opatřeními prováděnými v kompetenci příslušných ministerstev;
(2) vyhlašováním programů podpory SME schválených vládou na základě
zákona č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání,
ve znění pozdějších předpisů;
15
Koncepce rozvoje malého a středního podnikání na období 2007 - 2013. Praha: Ministerstvo
průmyslu a obchodu, 2006, 16 s.
98
Široký
(3) v oblasti
přímých
podpor
podnikatelů
vyuţitím
prostředků
strukturálních fondů při respektování pravidel přípustné intenzity
veřejné podpory a alokace prostředků z rozpočtů Evropské unie
a regionálních priorit stanovených kraji;
(4) grantovými schématy a programy vyhlášenými kraji v rámci
regionálních operačních programů.
V období 2007 - 2013 bude na převáţnou část území České republiky
zajištěna dostupnost podpory SME prostřednictvím Operačního programu
„Podnikání a inovace 2007 - 2013 (OPPI)16“ a jinými operačními programy,
pro které jsou vyuţity prostředky strukturálních fondů Evropské unie. V OPPI jsou
podpory zaměřeny na vznik a rozvoj SME, inovace, inovační technologie,
poradenství pro SME a jejich konkurenceschopnost.
[1]
[2]
[3]
[4]
http://ec.europa.eu/enterprice/policies/sme/index_cs.htm.
http://www.businessinfo.cz.
http://www.mpo.cz.
JACKSON, P. M., BROWN, C. V. Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Eurolex
Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-09-2.
[5] MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVE, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi. Praha.
Management Press, 1994. ISBN 80-85603-76-4.
[6] NERUDOVÁ, D., BOHUŠOVÁ, H., SVOBODA, P., ŠIROKÝ, J. Harmonizace
účetních standardů pro malé a střední podniky. Praha: Wolters Kluwer,
2009. ISBN 978-80-7357-500-7.
[7] Směrnice Rady 2006/112/EC ze dne 28. listopadu 2006 o společném
systému daně z přidané hodnoty ve znění Směrnice Rady 2009/47/EC.
[8] ŠIROKÝ, J. a kol. Daňové teorie. S praktickou aplikací. 2. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-005-8.
[9] VODÁČEK, L., VODÁČKOVÁ, O. Malé a střední podniky: konkurence a aliance
v Evropské unii. Praha: Management Press, 2004. ISBN 80-7261-099-6.
[10] Zelená kniha výzkumu, vývoje a inovací v České republice. Praha: Akademie
věd ČR, 2008. ISBN neuvedeno.
16
Dostupný na http://www. mpo.cz/dokument12175.htlm.
99
VYBRANÉ ASPEKTY CSR V PODMÍNKÁCH EVROPSKÉ
UNIE
SELECTED ASPECTS OF CSR IN THE EUROPEAN UNION
Ivana Valentová
[email protected]
Abstrakt: Příspěvek se zabývá vybranými aspekty společenské odpovědnosti
firem v rámci EU, zejména v návaznosti na tvorbu Jednotného vnitřního trhu
se zaměřením na volný pohyb kapitálu a chování přímých investorů. V další části
článku je řešen význam vědy a výzkumu v EU a moţnosti jeho financování, které
se také zprostředkovaně týká firem, potaţmo CSR.
Klíčová slova: společenská odpovědnost firem (CSR), Evropská Unie (Unie, EU),
Jednotný vnitřní trh (JVT), stakeholders, přímé investice, financování vědy
a výzkumu
Abstract: The paper deals with selected aspects of corporate social responsibility
within the European Union, especially in relation to the establishment of EU
Single Market, focused on free movement of capital and behaviour of direct
stakeholders. The paper also discusses the significance of research and
development in the EU and the ways of R&D funding, in which companies,
in terms of their corporate social responsibility, are involved.
Key words: corporate social responsibility (CSR), European Union (EU), Single
market, stakeholders, direct investment, R&D funding
100
Valentová
Vybrané aspekty CSR v podmínkách Evropské Unie
Úvod
Společenská odpovědnost firem je v podstatě koncepce, podle které
se firmy rozhodnou dobrovolně přispět k lepší společnosti a čistšímu ţivotní
prostředí.1 Odpovědné etické chování lze spojovat s jedincem, jako další stupeň
pak můţe být vnímáno odpovědné chování organizací, jejichţ cílem by neměla
být pouhá maximalizace zisku, ale i např. zlepšování kvality ţivota. Dopady CSR
jsou jasně zřetelné v konkurenceschopnosti firem a vazbách na jejich
stakeholders2. Společenskou odpovědnost lze vnímat i v rovině států, které
prostřednictvím nejen legislativních kroků vytváří normy a prostředí pro ţivot lidí
i podnikatelské subjekty, ale i v rovině EU, jejímţ cílem je „podporovat mír, své
hodnoty a blahobyt svých obyvatel“3.
Cílem příspěvku je posoudit vybrané aspekty aplikování CSR na úrovni EU.
Pro účely stati byly pouţity metody komparace, studium legislativních pramenů
a metoda dedukce.
1
Tři pilíře CSR
CSR lze popsat jako změnu v myšlení vrcholového vedení firmy směrem
k odpovědnému vnímání dopadů činnosti firmy na stát, potaţmo společnost jako
celek a zanesení tohoto postoje do firemní strategie. Aktivity CSR (viz Tabulka
č. 1) lze rozčlenit do tří oblastí (pilířů) v návaznosti na triple – botton – line
(tři „Pé“):
- ekonomická oblast neboli zisk (profit) – transparentní činnost firmy, vztahy
se stakeholders,
- sociální oblast neboli lidé (people) – sociální politika, spolupráce s místní
komunitou,
- environmentální oblast neboli planeta (planet) – dopady činnosti firmy
na přírodu.4
1
Zelená kniha EU. Green paper. European communities. 2001. [cit. 15. 1. 2011].
Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2001/com2001_0366en01.pdf.
2
Stakeholders se rozumí zájmové skupiny neboli subjekty, jichţ se podnikání dotýká
(vlastníci, investoři, manaţeři, zaměstnanci a jejich rodiny, zákazníci, dodavatelé, konkurence,
stát, EU).
3
Článek 3 Smlouvy o Evropské unii.
4
PRSKAVCOVÁ, M., MARŠÍKOVÁ, K., ŘEHOŘOVÁ, P., ZBRÁNKOVÁ, M. Normy z oblasti
společenské odpovědnosti firem. s. 12 – 13.
101
Tabulka č. 1 Přehled vybraných CSR aktivit v ekonomickém pilíři5
Ekonomický pilíř
Správa a řízení
firmy
Transparentnost
Firemní chování
a image
Odpovědný
přístup
Zjišťování zpětné
k zákazníkům
vazby
Zákaznický servis
Kvalita výrobků
a služeb
Vztahy
s obchodními
partnery
Marketing a
reklama
Výběr dodavatelů
Obchodní vztahy
Šíření CSR
Informace
o produktech
Sdílený marketing
Reklamní etika
2
Sociální pilíř
Komunikace se
Zjišťování
zaměstnanci
zpětné vazby
Zapojení
do rozhodování
Vzdělávání
a rozvoj
Profesionální
zaměstnanců
rozvoj
Outplacement
Podpora
propuštěných
zaměstnanců
Podpora
Firemní
komunity
dárcovství
Firemní
dobrovolnictví
Komerční
aktivity v místní
komunitě
Vlastní firemní
projekty
Spolupráce se
Podpora výuky
školami
Spolupráce se
studenty
Environmentální pilíř
Environment.
politika
Řízení
Dodavatelé
Komunikace
Energie a voda
Úspora energie
a vody
Odpad
a recyklace
Nakupování
Produkty
a balení
Obnovitelné zdroje
Minimalizace,
třídění a recyklace
Ekologicky šetrný
nákup
Místní dodavatelé
Obalové materiály
Logistika
Ekologické
výrobky
Ukotvení CSR v Unii
CSR lze vnímat ve dvou rovinách, jako procesně inovační s cílem
uspořádání interních vazeb a pravidel podniku. Druhou rovinou je inovace
institucionální s dopady na změny společenských pravidel.6
Evropská Unie je politické a ekonomické společenství samostatných
demokratických států Evropy, jeţ se ke dni 31. 12. 2009 sestává z 27 členských
států s přibliţně 500 miliony obyvatel. Unie je zaloţena na Smlouvě o Evropské
unii (SEU) a Smlouvě o fungování Evropské unie (SFEU). Členskými státy Unie
jsou: Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie,
Irsko, Itálie, Kypr, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo,
Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko,
Slovinsko, Španělsko, Švédsko a Velká Británie.
Prvním krokem v oblasti CSR v Unii bylo zaloţení CSR Europe7, jeţ sdruţuje
podnikatelské subjekty, které do svých strategií vnesly CSR s cílem dosáhnout
ziskovosti, dlouhodobě udrţitelného růstu a rozvoje lidského kapitálu.
Vlastní zpracování na základě:
PETŘÍKOVÁ, R., HOFBRUCKEROVÁ, Z., LEŠINGROVÁ, R., HERCÍK, P. Společenská odpovědnost
organizací. s. 45.
PRSKAVCOVÁ, M., MARŠÍKOVÁ, K., ŘEHOŘOVÁ, P., ZBRÁNKOVÁ, M. Normy z oblasti
společenské odpovědnosti firem. s. 14 – 17.
6
Srov. PAVLÍK, M., BĚLČÍK, M. Společenská odpovědnost organizace. CSR v praxi a jak s ním dál.
s. 22 – 23.
5
102
Valentová
Dalším podnětem k podpoře CSR v EU byla Lisabonská strategie8, která
vytyčuje cíle EU do roku 2010, kdy se má Unie stát „nejkonkurenceschopnější
a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udrţitelného hospodářského
růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudrţností“. CSR se má
stát prostředkem pro dosaţení cílů vytčených Lisabonskou strategií v oblasti
ekonomické, sociální a environmentální.
Zelená kniha z roku 2001 s názvem „Promoting a European Framework
for Corporate Social Responsibility“ definovala CSR na základě triple – botton –
line. „CSR je dobrovolné integrování sociálních a ekologických hledisek
do kaţdodenních firemních operací a interakcí s firemními stakeholders.“9
3
Vybrané faktory CSR v podmínkách EU
V ekonomickém směru se pozornost EU v rámci Lisabonské strategie
soustředila na vybudování informační společnosti pro všechny, vytvoření
Evropského výzkumného prostoru, odstranění překáţek pro podnikání (zejména
pro SME), ekonomickou reformu spojenou s dokončováním vnitřního trhu
a vytvoření integrovaných finančních trhů a lepší koordinaci makroekonomických
politik. CSR je vnímána jako nástroj, jehoţ prostřednictvím lze dosáhnou posunu
ve výše zmíněných oblastech.10
Zakotvení CSR do strategie a dokumentů EU je nevyhnutelné, neboť
aktivity ekonomických subjektů, a tedy i jejich společenská odpovědnost,
překračují národní hranice členských států i hranice EU. Unie prostřednictvím
dokumentů vyzdvihuje význam CSR a nabádá firmy k její implementaci do praxe.
3.1
CSR a přímé investice
Evropská unie vytvořila Jednotný vnitřní trh, který zaručuje členským
státům a jejich občanům fundamentální svobody, neboli volný pohyb zboţí, osob,
sluţeb a kapitálu. V rámci těchto svobod mají ekonomické subjekty (občané,
podnikatelské subjekty) právo vystupovat na straně odběratele i dodavatele
v oblasti zboţí a sluţeb, usazovat se a pracovat, investovat kapitál a zakládat
organizační jednotky v jakékoliv členské zemi EU, stejně jako její občané,
za podmínek daných právním řádem příslušné země.
Vysokou mobilitou se vyznačuje především kapitál. Investice kapitálu,
potaţmo vstup investorů na zahraniční trhy, mohou mít podobu zápůjčního
7
Expertní centrála v oblasti CSR, zaloţena v roce 1995.
Lisabonská strategie byla schválená Evropskou radou v roce 2000 v Lisabonu.
9
Srov. Zelená kniha EU. Green paper. European communities. 2001. [cit. 15. 1. 2011].
Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2001/com2001_0366en01.pdf.
10
Srov. http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/policies/art2377_cs.htm. [cit. 14. 1. 2011].
8
103
kapitálu, přímých či portfoliových investic. Portfoliové investice jsou realizovány
formou nákupu akcií, podílových listů či jiných cenných papírů. Přímé zahraniční
investice jsou charakteristické kapitálovým propojením, rozšířením ekonomických
vztahů mezi investorem a zahraničním podnikem nebo zaloţením nového podniku
se sídlem v další zemi.
Přímé zahraniční investice umoţňují investorovi ovlivňovat chod podniku
a mnohdy mohou být realizovány v rámci strategie a dlouhodobějšího záměru
firmy s vidinou zisků v budoucnu či zisku podniku jako celku.11 CSR lze tedy
spojovat v oblasti investic především s přímými zahraničními investicemi.
V současné
době
zisk
není
vnímán
jako
primární
cíl
podnikání.
Podnikohospodářské disciplíny popisují cíl podnikání v souvislosti s maximalizací
hodnoty podniku pro vlastníky při respektování zájmu stakeholders. Organizace
jsou tedy za své aktivity odpovědny nejen svým majitelům, ale také všem
stakeholderům.
Ty lze rozdělit na:
- Interní stakeholdery, těmi jsou například management, zaměstnanci,
vlastníci (investoři), odbory.
- Externími stakeholdery je zejména stát, orgány samosprávy, instituce
státní správy, dodavatelé, odběratelé, konkurence, media.
Všichni zainteresovaní účastníci sledují své vlastní zájmy, ovlivňují přímo
či nepřímo chod podniku nebo jsou naopak podnikem ovlivňováni. Vzájemná
interakce jejich poţadavků musí najít cestu výhodnou pro zúčastněné strany.12
V případě přímých zahraničních investic ve formě zaloţení podnikatelské jednotky
v zahraničí (v různých státech) je obecné vymezení stakeholders stejné, ovšem
poţadavky zejména externích stakeholders a jejich interakce s podnikem můţe
být rozdílná.
Pohyb kapitálu je primárně závislý na zájmech investorů, usilujících
především o maximální výnosnost investice v lokalitě s příznivými podmínkami
pro investování. Ty jsou v EU vytvářeny národními legislativami jednotlivých
států, jeţ sledují své politické a ekonomické zájmy. Rozdílnosti mezi národními
legislativami
členských
států
vytváří
investorům
variantní
podmínky
pro investování dle zvolené země a vede ke konkurenci států Unie ve snaze
získat zahraniční kapitál do své ekonomiky, neboť je zřejmé, ţe vytvořené
podmínky pro příliv zahraničních investic do dané země ovlivní budoucí zdroje
veřejných financí.
Unie v rámci zavedení a fungování Jednotného vnitřního trhu upravila nebo
vymezila v souvisejících oblastech legislativní rámec členských států,
např. v oblasti nepřímých daní. Mnoho dalších oblastí však zůstává výhradně
11
12
CIHELKOVÁ, E. Světová ekonomika. s. 87 – 94.
Srov. SRPOVÁ, J., ŘEHOŘ, V. Základy podnikání. s. 25 – 29.
104
Valentová
v pravomoci
národních
vlád.
Současně
není
zaváděna
ani
jednota
environmentálních a sociálních řádů. Firma se chová společensky odpovědně,
pokud dodrţuje zákon a její pozitivní aktivity jdou aţ nad rámec poţadavků
zákona v oblasti ekonomické, sociální a environmentální. Poţadavky zákona jsou
však nejednotné i v rámci samotné EU.
Zavádění CSR především nadnárodními korporacemi je procesem, který
nebude jednoduchý. O jejich kapitál se přetahují státy, neboť je potřebným
zdrojem pracovních příleţitostí, často jsou na produktech nadnárodních korporací
závislí nejen odběratelé, ale i dodavatelé. V oblastech tří pilířů CSR se mnohdy
chovají v rozporu se zákonem, o společenské odpovědnosti se tedy nedá
uvaţovat, neboť pro ně prozatím není nezbytnou cestou potřebnou k dlouhodobé
ziskovosti.
Dochází také k prezentaci organizací navenek formou zdůrazňování CSR,
organizace chtějí navodit svůj kladný obraz na veřejnosti, ale ve skutečnosti
tomu tak není.13 Podniky se pak snaţí o „pouhou“ maximalizaci budoucích výnosů
klasickou cestou minimalizace nákladů a tedy i například vhodným umístěním
firmy do ekonomiky (státu) s nízkými mzdovými a výrobními náklady či dalšími
výhodami pro podnikání (výhodný daňový systém, sníţení devizového rizika,
pravidla pro volné soutěţení a další). Investora při rozhodování o vstupu
na zahraniční trh zajímá také politická a hospodářská stabilita. Tedy celková
makroekonomická situace (HDP, inflace, nezaměstnanost, měnové kurzy),
demografické faktory a celkový legislativní rámec podnikání.
3.2
Financování vědy a výzkumu v EU
Věda a výzkum nabývají na významu s Jednotným evropským aktem14,
v němţ byla poprvé zakotvena politika výzkumu a technologického rozvoje
i počátky koordinačních aktivit EU v této oblasti. Velký důraz na výzkumnou
politiku klade také Lisabonská smlouva.
Oblasti společného zájmu členských zemí (politiky EU) jsou zakotveny
v primární legislativě EU, popis konkrétních politik je nedílnou součástí Smluv.
V současné době státy EU spolupracují a vymezily své politiky ve více neţ třiceti
oblastech. Věda a výzkum jsou strategickou oblastí pro evropský hospodářský
růst. Výzkum a inovace pomáhají vytvářet pracovní místa a zvyšovat prosperitu
a kvalitu
ţivota.
Nové
technologie
přispívají
k efektivnějšímu
řešení
13
GREGOR, F. Společenská odpovědnost firem a ochrana ţivotního prostředí: jak hodnotit
odpovědnost korporací? s. 2 – 5.
14
JEA vstupuje v platnost 1. 7. 1987.
105
společenských problémů, jako jsou chudoba, nemoci a devastace ţivotního
prostředí.15
Pravomoci v oblasti vědy a výzkumu jsou tedy rozděleny mezi EU
a jednotlivé členské státy, ty samy rozhodují o oborech, do kterých investují
a které podpoří. Cílem EU je vytyčovat priority ve vědě a výzkumu, koordinovat
je a podporovat výzkum také finančně. Současným základním prostředkem
pro financování vědeckovýzkumných aktivit, vědeckou spolupráci a mobilitu
pracovníků se stal Sedmý rámcový program EU pro vědu a technologický rozvoj
(7. RP), který disponuje finančními prostředky v částce přesahující
54 miliard EUR pro období finančního rámce 2007 – 2013.16
Jedním z hlavních cílů současné politiky vědy a výzkumu je snaha
o vytvoření Evropského výzkumného prostoru s cílem vytvoření Jednotného
vnitřního trhu pro výzkum, jehoţ prostřednictvím má být zajištěna tzv. pátá
svoboda (doplňující svobody volného pohybu zboţí, osob, sluţeb a kapitálu),
která umoţňuje přesun znalostí tam, kde budou nejlépe vyuţity. Důleţitost
je přiřazována také implementaci vědeckých poznatků do patentů či aktivity EU
ve vesmíru. Důraz na Evropský výzkumný prostor klade také Lisabonská
smlouva.17
Vytvoření Evropského výzkumného prostoru bylo stanoveno jedním z cílů
Lisabonské strategie, jako nástroj pro implementaci vytčených cílů byla uvedena
i CSR. Do sociálního pilíře CSR spadá také filantropie (dárcovství), které
je jednou z mnoha aktivit CSR, nelze však dárcovství zcela zaměňovat
se společenskou odpovědností. V oblasti filantropie lze rozlišit sponzorství
a dárcovství.
V případě sponzorství podniky poskytují finanční prostředky
za protisluţby (zajištění reklamy) s cílem naplnění marketingové strategie firmy.
Dárcovství samo o sobě existuje bez protisluţby příjemce.18
Filmy vyznávající CSR tedy mohou být dalším článkem podpory vědy
a výzkumu v EU (vedle národních vlád a EU) prostřednictvím sponzorství
či dárcovství finančních prostředků na konkrétní projekty. Podporu vědy
a výzkumu mohou realizovat také poskytováním informací a spoluprácí
s vědeckými pracovišti a školami. EU pak vytváří záštitu dofinancování nad jejich
aktivitami.
15
Srov. VALENTOVÁ, I. Specifika financování vědy a výzkumu z prostředků EU, s. 34 – 43.
Srov. http://www.euroskop.cz/681/sekce/vyzkum/. [cit. 14. 1. 2011].
17
Článek 179, SEU.
18
Srov. PAVLÍK, M., BĚLČÍK, M. Společenská odpovědnost organizace. CSR v praxi a jak s ním
dál. s. 22 - 23.
16
106
Valentová
Závěr
Společenská odpovědnost firem, jako pozitivní dobrovolná činnost s cílem
zamezit negativním dopadům firmy do společnosti, se v ČR objevila aţ v druhé
polovině devadesátých let 20. století. CSR lze rozdělit do tří pilířů – ekonomický,
sociální a environmentální. Tyto pilíře znázorňují oblasti, ve kterých se firmy
pozitivně angaţují nad rámec jejich povinných legislativních povinností, snaţí
se dělat věci lépe, dosahovat zisku ohleduplně ke svému prostředí.
Koncept CSR prosazuje také EU, která jej uvedla jako nástroj pro dosaţení
vytčených cílů Lisabonské strategie, dále se CSR zabývá také Zelená kniha EU
a v neposlední řadě také Lisabonská smlouva.
Chování podniků, respektive vlastníků, managerů či investorů je vymezeno
rámcem národních legislativ, ale i legislativ EU. Je otázkou, zda vzájemná
konkurence států EU v oblasti získání zahraničních investic, jako prostředek pro
rozhýbání ekonomiky daného státu, vytváří transparentní podmínky podnikání
a je motivujícím faktorem pro odpovědné chování investorů. Mezi sloţky CSR
patří také filantropie, která můţe směřovat do oblasti vědy a výzkumu.
[1] CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika. Obecné trendy rozvoje. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009. 273 s. ISBN 978-80-7400-155-0.
[2] GREGOR, F. Společenská odpovědnost firem a ochrana ţivotního prostředí:
jak hodnotit odpovědnost korporací? 1. vydání. Praha: Zelený kruh, 2007.
31 s. ISBN 978-80-254-0204-7.
[3] PAVLÍK, M., BĚLČÍK, M. Společenská odpovědnost organizace. CSR v praxi
a jak s ním dál. 1. vydání. Praha: Grana Publishing, 2010. 169. s. ISBN 97880-247-3157-5.
[4] PETŘÍKOVÁ, R., HOFBRUCKEROVÁ, Z., LEŠINGROVÁ, R., HERCÍK, P.
Společenská odpovědnost organizací. 1. vydání. Praha: DTO CZ, 2008. 184
s. ISBN 978-80-02-02099-8.
[5] PRSKAVCOVÁ, M., MARŠÍKOVÁ, K., ŘEHOŘOVÁ, P., ZBRÁNKOVÁ, M. Normy
z oblasti společenské odpovědnosti firem. 1. vydání. Liberec: Technická
univerzita v Liberci, 2009. 143 s. ISBN 978-80-7372-558-7.
[6] SRPOVÁ, J., ŘEHOŘ, V. Základy podnikání. 1. Vydání. Praha: Grada
Publishing, 2010. 432 s. ISBN 978-80-247-3339-5.
[7] VALENTOVÁ, I. Specifika financování vědy a výzkumu z prostředků EU.
1. vydání. Olomouc: MVŠO, 2010. 68 s. ISBN 978-80-87240-26-7.
[8] http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/policies/art2377_cs.htm.
[9] http://www.euroskop.cz/681/sekce/vyzkum/.
107
VĚZŇOVO DILEMA VE VĚDĚ A PRAXI
THE PRISONER´S DILEMMA IN SCIENCE AND PRACTICE
Martin Zielina, Irena Kovačičinová
Abstrakt: Příspěvek se zabývá vězňovým dilematem, které byl původně
vytvořeno pro účely teorie her (aplikovaná disciplína matematiky). Záhy se stala
aplikace tohoto modelu teorie her široce pouţívanou metodou v tak odlišných
vědních disciplínách jako informatika, sociologie, ekonomie, psychologie,
politologie, matematika nebo biologie. V současnosti se jedná jiţ o klasický
příklad, na němţ chceme ve svém příspěvku ukázat, jak se ovlivňuje teoretické
vytváření strategie a praktické vyuţívání tohoto postupu s opětovnou reflexí
v teoretickém přístupu. Tento postup můţe připomínat Demingův cyklus
(Plan-Do-Check-Act), ke kterému se v případě vězňova dilematu vyjadřují
nejenom ekonomové, ale i na první pohled překvapivě zmíněné vědní obory.
V příspěvku se zaměříme na praktickou ukázku interdisciplinárního přístupu,
jehoţ téma, byť je i v současnosti oblíbeným tématem mnohých vědeckých
diskuzí, není zdaleka vyčerpáno.
Klíčová slova: vězňovo dilema, teorie her, hry s nenulovým součtem, hry
s nulovým součtem
Abstract: The paper deals with the prisoner’s dilemma which was originally set
up for the purposes of the theory of games (applied discipline of mathematics).
Soon, the application of this model became a widely used method in such
different science branches as informatics, sociology, economics, psychology,
politics, mathematics or biology. At present, the prisoner’s dilemma represents
a typical example which we use in the paper to demonstrate in what way
theoretical development of a strategy affects its usage in practice, followed up
by its reflection back to the theoretical approach. This procedure may evoke
the Deming’s cycle (Plan-Do-Check-Act) which is in case of the prisoner’s
dilemma discussed not only by economists, but also by the above-mentioned,
at first sight surprising, branches of science. The paper focuses on practical
demonstration of an interdisciplinary approach the subject of which, although
being widely discussed, has not by far been exhausted.
108
Zielina, Kovačičinová
Vězňovo dilema ve vědě a praxi
Key words: prisoner´s dilemma, theory of games, zero sum game, non-zerosum game
JEL Classification: C 78, C 71, Z 13
Úvod
V roce 1944 byla ustavena nová vědní disciplína s názvem „teorie her“
(Theory of Games). Za zakladatele jsou povaţováni informatik John
von Neumann a rakouský ekonom Oskar Morgensterne vydáním monografie
Theory of Games and Economic Behavior (1944). Nemusí být na první pohled
zřejmé, ţe se jedná o ryze matematickou aplikovanou disciplínu, která se zabývá
konfliktní situací vycházející z racionálního rozhodování aktérů. Nemějme
na mysli pouze agresivní konflikty jako je válka nebo box, ale při jisté míře
formalizace lze za konfliktní situaci povaţovat kaţdou hru, ve které jsou hráči
snaţící se maximalizovat svou výhru. Teorie her se pak snaţí analyzovat tuto
situaci a na základě toho vytvořit funkční model, který lze povaţovat za nejlepší
strategii v této „hře“.
Důvodem, proč se zabývat tímto tématem, můţe být prostý fakt,
ţe výsledky vězňova dilematu se uplatňují v tak odlišných vědeckých disciplínách
jako je matematika, ekonomie, sociologie, filosofie, politologie nebo také
biologie. Na druhou stranu lze právě na vězňově dilematu sledovat rozdíl mezi
vědou
(tj.
formalizovanými
zápisy
jednotlivých
strategií)
a
praxí
(tj. uplatňováním těchto strategií při hře samotné). Cílem tohoto článku je tedy
představit synergii teoretických a praktických přístupů k vězňovu dilematu
vycházejícího z teorie her. Ve výsledku se jedná o náčrt spirály (Demingův
cyklus), která by měla oscilovat mezi teoretickou formalizací a praktickou
aplikací, jeţ přináší významné proměnné znovu ovlivňující následnou formalizaci
atd. Tato metoda je v tomto článku uplatňována právě u vězňova dilematu, ale
stejně tak můţe být tento postup vyuţívaný i při rozhodování obecně
(tj. v managementu).
109
1
Hry s nulovým a nenulovým součtem
Dříve neţ se dostaneme k vězňovu dilematu, je zapotřebí vysvětlit rozdíl
mezi hrou s nulovým a hrou s nenulovým součtem. Hra s nulovým součtem
(zero-sum game) se pouţívá pro takové konfliktní situace, kdy hráč vítězí na úkor
jiných. Zisk nebo celkový uţitek je pak pro kaţdou kombinaci roven nule.
Pro snazší představu lze uvést hazardní hru poker, ve které vyhraje ten, kdo
obehraje své soupeře o vloţené vklady. Výhra po jednotlivých kolech je pak
nerovnoměrné přerozdělení vloţených částek (většinou jeden vyhrává celý vklad,
tzv. bank, a ostatní naopak, vše, co vloţí, prohrávají; můţe však nastat málo
pravděpodobná situace v podobě remízy, pak je bank rozdělen na tolik částí,
kolik je hráčů ještě ve hře). V takto postavené hře můţe být vítěz pouze jeden,
a to ten, kdo dokáţe ukousnout největší díl koláče. Mezi další takové hry patří
šachy, tenis, fotbal (všimněme si, ţe většina sportů).
Obrázek 1: Hra s nulovým součtem
Hra s nenulovým součtem (non-zero sum game) se odlišuje právě moţností
mít zisk nebo uţitek větší neţ nula (nebo bohuţel i menší neţ nula). To znamená,
ţe mohou nastat kombinace, které nemusí znamenat výhru pouze na úkor
dalších hráčů, ale kaţdý z hráčů můţe obdrţet více, neţ vloţil, a to ve vzájemné
spolupráci prospěšné oběma stranám. Přesto z hlediska jednorázové
maximalizace zisku je nejefektivnější zrada spoluhráče, který chce kooperovat.
Jak však budeme argumentovat níţe, z dlouhodobější perspektivy se ukazuje, ţe
spolupráce je efektivnější, a to i v případě několika zrad, které mohou od našich
spoluhráčů přicházet.
S tímto typem her se můţeme setkat daleko častěji neţ s dříve
popisovanou hrou s nulovým součtem. Všude tam, kde se klade důraz
na racionální jednání, má smysl hovořit právě o situacích jakoţto o hrách
s nenulovým součtem (např. ekonomie, ekonomika, politologie, politika –
jednoduše ve vědě i v praxi, která má výdobytky vědy realizovat).
110
Hra s nulovým součtem
Hra s nenulovým
součtem
Výhra vs. Vklady
Distribuce výhry
Vţdy rovno 0
Můţe být menší, rovno
i větší 0
Vţdy jeden hráč
Můţe být více hráčů
Tabulka 2: Typy her
2
Vězňovo dilema
Autory vězňova dilematu jsou Merrill Flood a Melvin Dresher, kteří kromě
něho popisovali šest dalších experimentů. Nejslavnějším se stalo právě vězňovo
dilema, avšak pod tímto názvem ho poprvé uvádí Albert W. Trucker ve větší
snaze přiblíţit formální popis Flooda a Dreshera co nejširšímu publiku. Návaznost
na tvůrce teorie her je explicitně vyjádřena, kdyţ se autoři odvolávají, ţe právě
experimentální hry, mezi které lze bezesporu řadit i dilema vězně, mají prokázat
aplikovatelnost a uţitečnost Morgensternovo-Neumanovy teorie (srov. Flood,
1958, p. 6). Obecně se tehdy tyto hry označovaly za problémy při vyjednávání
(bargaining problem). Vězňovo dilema se stalo často citovaným problémem
nejenom ve vědeckých publikacích, ale i v kaţdodenním tisku. Donniger (1986,
p. 124) zmiňuje, ţe v šedesátých a sedmdesátých letech bylo napsáno o tomto
tématu více neţ tisíc článků.
Proto není divu, ţe se dilema vězně objevuje v literatuře v mnoha mutacích
(např. Dawkins, 1998, p. 186; Arce, 2010, p. 49; Segal, Hershberger, 1999,
p. 36 atd.). Základním předpokladem je myšlenkový experiment týkající se dvou
recidivistů, kteří jsou podezřelí ze spáchání velkého zločinu. Ačkoliv vyšetřovatelé
mají důkazy pro drobnější delikty, tak aby mohli být podezřelí právoplatně
odsouzeni za tento velký zločin, musí učinit doznání. Kaţdý z podezřelých je
vyslýchán samostatně a kaţdému je učiněna totoţná nabídka. Pakliţe se přizná,
ţe skutečně tento zločin spáchali, tak bude propuštěn na svobodu a druhý
z obviněných bude potrestán deseti lety ţaláře. Kaţdý z nich je tedy
přesvědčován k tomu, aby toho druhého zradil. Pokud se ovšem zradí navzájem,
tak oba dostanou šest let natvrdo. Jako nejlepší varianta se ukazuje jejich
vzájemná spolupráce, kdy sice budou odsouzeni za své drobné prohřešky
na jeden rok, nicméně je to nejrychlejší cesta na svobodu pro oba zúčastněné.
Spolupráce
Zrada
Spolupráce
1:1
0:10
Zrada
10:0
6:6
Tabulka 2: Vězňovo dilema
111
Tento experiment se dá hrát nejenom na roky v ţaláři, ale také s penězi,
voliči nebo geny. Je však důleţité, aby byly výsledky řádně odstupňovány.
Pokušení musí nést větší zisk neţ spolupráce, a ta zase musí být výnosnější
neţ trest za vzájemnou zradu, přičemţ oškubání je z pohledu ostatních variant
tou nejméně rentabilní (srov. např. Dawkins, 1998, p. 185). Pokusme
si představit, co se asi honí hlavou lidem, neţ zvolí svůj tah. V podobném duchu
se ptá i Dawkins ve své knize Sobecký gen, kdyţ za všechny vypočítává. „Vím, ţe
vy můţete zahrát buď spolupráce, nebo zrada. Pokud jste zahráli zrada (takţe se
řídíte pravým sloupcem), má nejlepší odpověď by byla zrada. Zaplatím sice trest
za vzájemnou zradu, ovšem pokud bych zahrál spolupráce, dopadl bych ještě
hůře – jako oškubaný. Nyní zvaţme druhou z moţností, tedy ţe jste zahráli
spolupráce. Z levého sloupce vidíme, ţe ´zrada´ je pro mě opět ten nejlepší tah“
(Dawkins, 1998, s. 185).
Můj tah
Spolupráce (1)
Tah protihráče
Zrada (2)
Spolupráce (A)
ODMĚNA
Zrada (B)
OŠKUBÁNÍ
(celkem dobré)
POKUŠENÍ
(velmi špatné)
ZRADA
(velmi dobré)
(dost špatné)
Tabulka 3: Vězňovo dilema z pohledu hráče
Podle této úvahy se zdá, ţe nejlepším řešení tohoto dilematu je vţdy zradit.
Ke stejnému závěru dochází i další významný pokračovatel tvůrců teorie her,
jakým byl John Nash. Tento nositel Nobelovy ceny za ekonomii (2004) je tvůrce
tzv. Nashova ekvilibria. Za ekvilibrium (rovnováţný bod) lze povaţovat stav
vzájemné rovnováhy všech částí nějakého celku nebo za vyváţení proti sobě
působících sil. Kaţdá konečná hra (finite game) má rovnováţný bod (Nash, 1951,
p. 288). K Nashovu ekvilibriu tedy dochází, kdyţ všichni hráči optimalizují svůj
zisk, přičemţ zároveň jsou známy všechny proměnné ostatních hráčů, podle
kterých se rozhodují. Znamená to, ţe volba protihráčů nijak nemůţe ovlivnit mou
strategii (tzn. narušit rovnováhu). Od toho je potřeba odlišit optimalitu
v Paretově smyslu (např. Marada, 2006, p. 12; Cooper et al., 1996, p. 188),
kterou lze vyjádřit jako nejvyšší dosaţitelný zisk pro všechny zúčastněné.
Pakliţe aplikujeme Nashovo ekvilibrium i optimalitu v Paretově smylu
na vězňovo dilema, tak získáme odlišná řešení. Zatímco optimalita se týká
moţností uvedených v předešlé tabulce jako A1, A2 a B1, tak Nashovo
ekvilibrium splňuje pouze alternativa B2 (srov. Marada, 2006, p. 14). Ačkoliv se
můţe zdát, ţe varianta A1 je oboustranně výhodná, tak je zde veliké riziko
112
pokušení, a proto je nejstabilnější za všech okolností zrazovat (B2). A právě toto
činí z tohoto úkolu dilema. Je zřejmé, ţe nejstabilnější strategií je vţdy zradit,
nicméně nelze si nevšimnout, ţe při spolupráci lze daleko více získat. Jak tedy
ven z tohoto paradoxu?
Dalším zajímavým příspěvkem k problematice vězňova dilematu je práce
Roberta Axelroda, který uspořádal soutěţ různých strategií aplikovaných na toto
dilema. Při této hře na jedno kolo (one-shot game) máme pouze dvě moţnosti,
byť jsme uváděli důvody pro zvolení zejména jedné z nich (zrady). Na druhé
straně se při opakování (tzn. dalších kol) nabízí celá řada různých strategií,
u nichţ nemusí být na první pohled zřejmé, která z nich je nejlepší.
Axelrod proto vyzval odborníky na teorii her, aby mu zaslali své strategie
do turnaje ve vězňově dilematu. Jednalo se o naprogramované sekvence, kterých
nakonec přišlo čtrnáct. Axelrod doplnil ještě strategii „Náhoda“, která
spolupracovala či zrazovala zcela náhodně. Je zřejmé, ţe zaslané strategie by
musely být hodně špatné, pokud by dosahovaly obdobných výsledků jako
program označený za „náhodu“. Turnaj probíhal systémem kaţdý s kaţdým,
přičemţ jedna hra obsahovala 200 kol. „Body byly přiděleny podle následujícího
schématu:
odměna
(za
vzájemnou
spolupráci)
3
body,
pokušení
(za jednostrannou zradu) 5 bodů, trest (za vzájemnou zradu) 1 bod a oškubání
(spolupráce se zrádcem) 0 bodů (jako ekvivalent těţkého trestu z příkladu se
skutečnými vězni)“ (Dawkins, 1998, p. 190). V rámci jednoho kola bylo moţné
získat maximálně 1 000 bodů (200 tahů po 5 bodech). V případě Nashova
ekvilibria by v rámci jednoho utkání bylo moţné získat minimálně 200 bodů.
Optimalita v Paretově smyslu by přinesla 600 bodů. Nicméně není překvapivé, ţe
většina strategií nedosáhne za jeden zápas ani těch 600 bodů, chcete-li,
standardu.
Zvítězila ta nejjednodušší strategie, která se jmenovala „půjčka za oplátku“
(tit for tat). Naprogramoval ji Anatol Rapoport a byla zaloţena na tom, ţe
v prvním tahu tato strategie spolupracuje a pak uţ jenom kopíruje tahy svého
spoluhráče. Kdyţ spoluhráč spolupracuje, tak tato „půjčka za oplátku“
spolupracuje také. Jestliţe zradí, zradí rovněţ. Protihráč tedy rozhoduje
o výsledném zisku, který se zvyšuje s počtem tahů, kdy spolupracuje.
Téměř kaţdá strategie měla zabudovaný mechanismus odvety za zradu.
Axelrod oddělil „milé“ od „podlých“ strategií. Zatímco milé strategie nikdy nezradí
jako první (viz „půjčka za oplátku“), tak podlé strategie to dělávají.
Je pozoruhodné, ţe z 15 strategií, které se zúčastnily Axelrodova turnaje, se
na prvních místech umístily právě milé strategie. „´Půjčka za oplátku´ získala
v průměru 504,5 za jednu hru, tedy velmi dobrý výtěţek – 84 % standardu.
Ostatní milé strategie se umístily jen o něco za ní s výtěţkem 83,4 % do 78,6 %
standardu. Pak následovala veliká mezera mezi nimi a 66,3 %, které získala
113
strategie zaslaná pod jménem ´Graaskamp´, nejúspěšnější z podlých strategií“
(Dawkins, 1998, p. 192). Další členění můţe být na „odpouštějící“
a „neodpouštějící“ strategie. Základním rysem odpouštějící strategie je moţnost
vymanit se z cyklu vzájemných zrad a po případné zradě zvolit opět moţnost
spolupráce.
Kategorie strategie
„milé“/„podlé“
„odpouštějící“/
„neodpouštějící“
Kritérium
nezradí první / můţe zradit první
i po zradě zvolí spolupráci / po zradě uţ vţdy jenom
zrazuje
Tabulka 4: Kategorizace strategií
Podle těchto informací se tedy zdá, ţe nejlepší strategií při řešení vězňova
dilematu je milá a odpouštějící strategie, kterou Rapoport nazval „půjčkou
za oplátku“ (tit for tat). Pokud se však jedná o jednokolovou hru, tak je za všech
okolností výhodnější zradit. Tento závěr lze uplatnit i při hře, u které dopředu
víme, na kolik kol se hraje. Poslední kolo se totiţ stává obdobou jednokolové hry,
kdy racionální aktér by měl podle všeho zradit.
3
Dilema vězně v praxi
V předešlé kapitole jsme formulovali teoretické závěry vězňova dilematu.
Dalo by se tedy očekávat, ţe se podle nich budou řídit i lidé v rámci experimentů
aplikujících toto dilema v praxi. Pouţívám přitom Demingův cyklus (Plan-DoCheck-Act) jako metaforu. Tato spirála postupného zlepšování na základě zpětné
vazby začíná plánováním zlepšení (Plan), které je následně zrealizováno (Do),
aby mohlo být ověřeno (Check) a následně plošně implementováno (Act).
V našem případě se jedná o „zlepšování“ herní strategie vězňova dilematu. Tímto
by se podle předešlých informací měla stát strategie zrady v jednokolové hře
av případě více kolové hry „půjčka za oplátku“ (tit for tat).
Dříve neţ se dostaneme k samotnému popisu některých experimentů,
během nichţ bylo aplikováno vězňovo dilema, tak je potřeba uvést významné
proměnné, které zvyšují ochotu aktérů spolupracovat. Patří mezi ně příbuzenství
(Hamilton, 1964a, 1964b), věk, gender, příslušnost k sociální třídě, rasa
(např. Sampson, Kardush, 1965), postavení ve skupině (Brown, Abrams, 1986),
vliv genetiky, obdobného IQ, sociální blízkosti (Segal, Hersberger, 1999) atd.
Samotné zvýšení ochoty ke spolupráci lze chápat jako odchylku od nejlepší
strategie ve vězňově dilematu alespoň v rámci jednokolové hry. V případě více
114
kolové hry není jednoznačné, zda vede zvýšená ochota ke spolupráci k lepším
výsledkům.
Segal a Hershberger (1999) zkoumali rozdíly při hraní vězňova dilematu
u 59 jednovaječných (monozygotních - MZ) a 37 dvojvaječných (dizygotních DZ) dvojčat. Zatímco jednovaječná dvojčata mají 100 % genetickou shodu, tak
dvojvaječná stejně jako i ostatní sourozenci mají shodu pouze 50 %. Ve výzkumu
Segala a Hershbergera se potvrdila hypotéza, ţe jednovaječná dvojčata mezi
sebou spolupracují četněji neţ dvojvaječná (Segal, Hershberger, 1999, p. 34).
Zdá se tedy, ţe existují genetické předpoklady pro spolupráci.
Zygotnost
Počet
Body – průměr/(rozmezí)
MZ
59
339,48
rozmezí
(200-531)
Muţi
21
328,62
ţeny
38
345,47
37
304,27
DZ
rozmezí
(200-451)
muţi
13
271, 31
ţeny
24
322,13
muţi
34
306,71
ţeny
62
336,44
Pohlaví celkem
Tabulka 5: Vězňovo dilema u monozygotních a dizygotních dvojčat (Segal, Hershberger,
1999, p. 39)
Další autoři poukazují na rozdílné osobnostní typy, z nichţ některé vţdy
spolupracují (např. Andreoni, Miller, 1993; Cooper et al., 1996; McKelvey,
Palfrey, 1992). V tomto případě ponecháme stranou, zda se jedná o ryzí altruisty
nebo o postupné budování důvěry (např. Cooper et al., 1996), byť se jedná
přibliţně o 12 % - 13 % (Cooper et al., 1996, p. 189) nebo pouze o 5 %
(McKelvey, Palfrey, 1992, p. 820) z celkové populace. Nic to nemění na tom, ţe
se experimentálně potvrdilo, ţe někteří lidé stále spolupracují nejenom ve více
kolové hře, ale i v jednokolových hrách (srov. Cooper et al., 1996, p. 188).
Spolupráci dokonce mohou zvyšovat signály, které prozrazují, jaký osobnostní
typ je váš protihráč. Jedná se především o signály doprovázené silnými emocemi,
mezi které patří sympatie, soucit, vina a stud (srov. Brosig, 2002, p. 277). Je
důleţité, aby tyto signály nepodléhaly volní kontrole, čímţ by bylo přinejmenším
velmi obtíţné je napodobit. Zároveň je však musí postřehnout druhá strana a jak
jinak neţ na základě emocionální citlivosti, chcete-li, empatie. Emoce se tak
stávají obtíţně kontrolovatelnými komunikačními kanály, které zvyšují
115
pravděpodobnost spolupráce mezi těmi, kteří tyto emoce vzájemně pozorují,
a tedy i zakoušejí. „Schopnost rozpoznat, zdali jsou druzí ochotni spolupracovat,
by proto měla být připsána emočnímu nastavení jedince, stejně jako sama
dispozice ke spolupráci“ (Brosig, 2002, p. 277).
Míra spolupráce při experimentování v rámci vězňova dilematu závisí také
na pohlaví. Ţeny daleko častěji volí v této hře spolupráci neţ muţi
(srov. Ortmann, Tichy, 1999, p. 329).
Graf 1: Míra spolupráce dle pohlaví po jednotlivých kolech (Ortmann, Tichy, 1999,
p. 335)
Tento závěr potvrzují i výše uvedené výsledky ochoty spolupráce
na základě zygotnosti. Je velmi důleţité, aby disciplína, která byla vynalezena
a dále rozpracovávána muţi, byla také více zpřístupněna ţenám. Toto přehlíţení
druhého pohlaví, jak explicitně upozorňuje titul nejznámější knihy Simon
de Beauvoirové, vede ke zkreslování teoretických znalostí. Toto tvrdošíjné
prosazování ryze muţské optiky kritizovala Gilliganová v rámci teoretických
předpokladů Kohlbergova popisu morálního vývoje. Kohlberg je tvůrce metodiky,
kdy na základě řešení Heinzova dilematu (zda ukrást předraţený lék pro svou
těţce nemocnou ţenu) rozlišuje několik etap morálního vývoje. Podle Gilliganové
škála vytvořená Kohlbergem zvýhodňuje muţe (srov. Hunt, 2000, p. 361 nn.;
Gilliganová, 2001). Podobné námitky lze vznést i na dřívější teoretické formulace
nejlepší strategie vězňova dilematu. Dopadl by stejně Axelrodem pořádaný turnaj
o nejlepší strategii ve vězňově dilematu, jestliţe by se ho zúčastnily ţeny? Nejsou
sice známy identity všech účastníků turnajů, které pořádal Axelrod, přesto se lze
oprávněně domnívat, ţe pokud to nebyli pouze samí muţi, tak alespoň drtivá
většina.
116
Závěr
V tomto článku je představeno vězňovo dilema a jeho aplikace velice
povrchně. Nelze reflektovat celou diskusi o tomto příspěvku teorie her nejenom
z důvodu velkého počtu publikací, ale zároveň i pestrosti vědeckých disciplín,
v nichţ jsou realizovány experimenty vyuţívající vězňova dilematu. Klíčovou
otázkou zůstává, proč rozšiřovat popsané stránky o tomto oblíbeném tématu.
Mezi nesporné výhody teorie her patří detailní popis pravidel, dynamiky procesů,
aktérů a všech dalších okolností, které lze vyjádřit souhrnným termínem hra.
Přesto jsme od sebe rozlišili hry s nulovým součtem a hry s nenulovým součtem.
Pouze u některých her s nenulovým součtem můţe na základě spolupráce
docházet ke vzájemnému obohacování zúčastněných aktérů. Právě vězňovo
dilema je takovouto hrou.
Je zároveň velmi jednoduchou hrou. A ačkoliv kaţdý hráč má pouze dvě
moţnosti (spolupracovat nebo zradit), tak v případě více kolových experimentů
dochází k rozdílným strategiím, které vedou i k rozdílnému výsledku (např. počtu
bodů). Na druhou stranu tato jednoduchost umoţňuje zkoumat celou řadu
faktorů, které mohou zvyšovat míru spolupráce nebo zrady. V teoretické části
jsme uvedli důvody, proč je nejlepší strategií v jednokolovém vězňově dilematu
zradit a ve více kolové verzi uplatňovat strategii „půjčku za oplátku“ (v prvním
kole spolupracovat a v dalších zrcadlit to, co zvolil v předešlém tahu „soupeř“).
V praktické části jsme uváděli celou řadu faktorů (např. genetické predispozice,
osobnostní typ, pohlaví atd.), které zvyšují ochotu ke spolupráci. Přesto by
bez teoretického modelu byly praktické aplikace vězňova dilematu těţko
ukotvitelné. V této chvíli celá řada experimentů přináší fakta o důleţitosti
jednotlivých faktorů. V následující fázi bude potřeba tato fakta utřídit a znovu
formalizovat na vyšší úrovni. Tento proces můţe připomínat známý Demingův
cyklus (P-D-C-A), na kterém se však uplatňují i na první pohled nesourodé
vědecké disciplíny jako informatika, sociologie, ekonomie, psychologie,
politologie, matematika nebo biologie. Ve výsledku získáme velmi komplexní
pohled na mnoho kaţdodenních situací. Všude tam, kde dochází ke střetu zájmu
jednotlivců či celých skupin, lze hovořit o hře, která můţe mít všechny rysy
vězňova dilematu.
Literatura
[1] ANDREONI, J., MILLER, J. H. Rational Cooperation in the Finitely Repeated
Prisoner´s Dilemma: Experimental Evidence. Economic Journal, 1993,
Vol. 103, No. 418, p. 570-585. ISSN 0013-0133.
117
[2] ARCE, D. G. Economics, Ethics and the Dilema in the Prisoner´s Dilemmas.
American Economist, 2010, Vol. 55, No. 1, p. 49-57. ISSN 0569-4345.
[3] BROSIG, J. Identifying Cooperative Behavior: Some Experimental Results
in a Prisoner´s Dilemma Game. Journal of Economic Behavior
& Organization, 2002, Vol. 47, No. 3, p. 275-290. ISSN 0167-2681.
[4] BROWN, R. J., ABRAMS, D. The Effects of Intergroup Similarity and Goal
Interdependence on Intergroup Attitudes and Task Performance. Journal
of Experimental Social Psychology, 1986, Vol. 22, No. 1, p. 78-98. ISSN
0022-1031.
[5] COOPER, R., DEJONG, D. V., FORSYTHE, R., ROSS, T. W. Cooperation
without Reputation: Experimental Evidence from Prisoner´s Dilemma
Games. Games and Economic Behavior, 1996, Vol. 12, No. 2, p. 187-218.
ISSN 0899-8256.
[6] DAWKINS, R. Sobecký gen. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. 319 s. ISBN
80-204-0730-8.
[7] DONNINGER, C. Is It Always Efficient to be Nice? In Dickman and Mitter
(eds) Paradoxical Effects of Social Behavior Heidelberg: Physica Verlag,
1986, p. 123-134. ISBN 3790803502.
[8] FLOOD, M. Some Experimental Games. Management Science, 1958, Vol. 5.,
No. 1, p. 5-26. ISSN 0025-1909.
[9] HAMILTON, W. D. The genetical evolution of social behavior (I). Journal
of Theoretical Biology, 1964a, Vol. 7. p. 1-16. ISSN 0022-5193.
[10] HAMILTON, W. D. The genetical evolution of social behavior (II). Journal
of Theoretical Biology, 1964b, Vol. 7. p. 17-52. ISSN 0022-5193.
[11] HUNT, M. Dějiny psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178386-2.
[12] GILLIGAN, C. Jiným hlasem: o rozdílné psychologii ţen a muţů. 1. vyd.
Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-402-8.
[13] MARADA, T. Nashovo ekvilibrium: bakalářská práce. Praha: Matematickofyzikální fakulta Univerzita Karlova v Praze, katedra pravděpodobnosti
a matematické statistiky, 2006. s. 32.
[14] MCKELVEY, R. D., PALFREY, T. R. An Experimental Study of the Centipede
Game. Econometrica, 1992, Vol. 60, No. 4, p. 803-836. ISSN 0012-9682.
[15] NASH, J. Non-Cooperative Games. Annals of Mathematics, 1951, Vol. 54,
No. 2, p. 286-295. ISSN 0003-486X.
[16] ORTMANN, A., TICHY, L. K. Gender differences in the laboratory: evidence
from prisoner´s dilemma games. Journal of Economic Behavior
& Organization, 1999, Vol. 39, No. 3, p. 327-339. ISSN 0167-2681.
118
[17] SAMPSON, E. E., KARDUSH, M. Age, Sex, Class, and Race Differences
in Response to a Two-Person Non-Zero-Sum Game. Journal of Conflict
Resolution, 1965, Vol. 9, No. 2, p. 212-220. ISSN 0022-0027.
[18] SEGAL, N. L., HERSHBERGER, S. L. Cooperation and Competition Between
Twins: Findings from a Prisoner´s Dilemma Game. Evolution and Human
Behavior, 1999, Vol. 20, No. 1, p. 29-52. ISSN 1090-5138.
119
SEZNAM AKTIVNÍCH ÚČASTNÍKŮ KONFERENCE
BÚCIOVÁ, Zuzana
Univerzita Komenského v Bratislavě
IVANOVÁ, Kateřina
KOVAČIČINOVÁ, Irena
KRIŠOVÁ, Zdeňka
MACHÁTOVÁ, Aneţka
OLECKÁ, Ivana
PAVLÍK, Stanislav
POKORNÁ, Dana
POKORNÝ, Miroslav
POSPÍŠIL, Richard
ŠIROKÝ, Jan
VALENTOVÁ, Ivana
ZIELINA, Martin
120
POZVÁNKA
Vědecká konference projektu APSYS (Aplikovatelný systém dalšího
vzdělávání ve VaV), reg. č. CZ.1.07/2.3.00/09.0134
„CSR – most mezi vědou, výzkumem a praxí“
Téma konference
cílem konference je představit CSR jako společnou platformu pro spolupráci pracovníků
vědecko- výzkumných organizací, veřejného a podnikatelského sektoru. Konference je výzvou
pro odborníky širokého spektra vědních oborů
Konference je určena
Vysokoškolským pedagogům, studentům, účastníkům a partnerům projektu (Tesco SW, Vysoká škola
logistiky o.p.s., Fyzikální ústav AV ČR, v. v. i.)
KDE
Regionální centrum
Olomouc,
Jeremenkova 40b
Své dotazy
prosím
směřujte na
Bc. Jiřinu Sojkovou
Tel. 587 332 391,
[email protected]
TERMÍNY
Termín konference: 17.2.2011
Závazné přihlášky do: 30.11.2010
Zaslání příspěvků do: 6.12.2010
Zaslání prezentací do: 3.2.2011
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
Jeremenkova 1142/42, 772 00 Olomouc
www.mvso.cz
• akademičtí pracovníci,
• administrativní a odborní pracovníci akademických
institucí,
• manažeři a odborní pracovníci podnikatelských
subjektů.
KONTAKT
Projekt má ve svém výsledku přinést
zvýšení produktivity a kvality práce všech
odborných i administrativních pracovníků
zainteresovaných v oblasti vědy a výzkumu.
Získáním nových znalostí a dovedností
v různých oblastech vědy a výzkumu
rozvinou pracovníci svou exibilitu pro práci
v interdisciplinárních týmech i pro spolupráci
s odborníky z praxe. Nejsilnějším inovačním
prvkem v projektu je univerzální spojení
různých přístupů k vědě a výzkumu z pohledu
různých oborů vědy i praxe a transfer tohoto
know-how do znalostně orientovaných
institucí a rem. Systém vzdělávání pro
pracovníky je nastaven tak, aby vystihl
různorodost úrovní odborných znalostí
i pracovního zařazení všech pracovníků
v organizacích.
1. zpracování systému identi kace
vzdělávacích potřeb a programu
vzdělávání pracovníků ve vědě
a výzkumu,
2. zpracování studijních opor pro navržené
vzdělávání pracovníků ve vědě
a výzkumu,
3. pilotní ověření systému vzdělávání
pracovníků v akademických
i podnikatelských organizacích,
4. vědecká konference,
5. odborná jazyková příprava pracovníků
v různých oblastech vědy a výzkumu.
PhDr. DANA POKORNÁ
- VEDOUCÍ PROJEKTU
E-MAIL: [email protected]
TEL: (+420) 587 332 332
FAX: (+420) 587 332 311
MORAVSKÁ VYSOKÁ ŠKOLA OLOMOUC
, O.P.S.
JEREMENKOVA 1142/42
772 00 OL OMOUC
www.mvso.cz/veda-vyzkum-inovace/projekty/projekt-apsys/
1. Management vědecko-výzkumné činnosti
2. Financování vědy a výzkumu
3. Exaktní metody řešení ve vědě a výzkumu
4. Metodologie, etika a komunikace ve
vědě a výzkumu
5. Legislativa a právo duševního vlastnictví
6. Využití logistických systémů ve vědě
a výzkumu
7. Věda a výzkum v praxi
8. Odborná jazyková příprava pracovníků
Tato publikace vznikla jako výstup Klíčové aktivity č 4: Konference
projektu Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV. Konference
CSR – most mezi vědou, výzkumem a praxí se konala dne 17. února 2011
v Olomouci.
APLIKOVATELNÝ SYSTÉM DALŠÍHO VZDĚLÁVÁNÍ
VE VaV
CZ.1.07/2.3.00/09.0134
Partnery projektu jsou
Tesco SW a.s., Fyzikální ústav Akademie věd ČR, v.v.i.,
Univerzita Palackého v Olomouci, Vysoká škola logistiky, o.p.s.
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky
Název:
Autor:
CSR – most mezi vědou výzkumem a praxí
Kolektiv autorů
Vydavatel:
Jeremenkova 1142/42, 772 00 Olomouc-Hodolany
www.mvso.cz
tel./fax: +420 587 332 311
Tiskárna:
Tribun EU s.r.o.
Gorkého 41, 602 00 Brno
1. vydání
120
Vydání:
Počet stran:
Za původnost a spávnost jednotlivých příspěvků odpovídají jejich autoři.
Příspěvky neprošly jazykovou úpravou. Příspěvky jsou recenzovány.
© Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s., Olomouc, 2011
ISBN 978-80-87240-89-2
Adresa redakce:
Jeremenkova 1142/42, 772 00 Olomouc – Hodolany
IČ: 268 67 184
e-mail: [email protected]
web: www.mvso.cz
tel./fax/zázn.: +420 587 332 311

Sborník CSR - Moravská vysoká škola Olomouc

Transkript

Podobné dokumenty

sk up olomouc - VK UP Olomouc

Přístupy k implementaci programů společenské odpovědnosti v

zde - Asociace společenské odpovědnosti