Poslušnost Sobota

Časopis pro svobodný život
J.J.
RÁJ
číslo
EX
TR
A
2 2011
ISSN 1801-0059
Z ráje
do ráje
Památné kameny
Cena pokoje
Poslušnost
Sobota
ÚVODNÍK
VAROVÁNÍ PRACOVNÍKŮM
BOŽÍHO DÍLA
Bůh zjevuje moc svého slova dnes právě
tak, jak to činil v době starého Izraele. Jak těžké
však je, aby pravda, která není v souladu s lidskými
představami a plány, vykonala pozitivní a trvalý
dojem na jejich mysl. Pokud pracovníci, kteří
viděli, jak Bůh jednal se svým lidem v době začátků
a postupu díla, budou posilovat víru Božího lidu
tím, že jejich zraky budou obracet k minulým
požehnáním a milostem, pak oni sami z toho získají
požehnání. Jejich dílo se stane požehnáním pro ty,
kteří neměli zkušenost oněch minulých období. A
jak budou vyprávět o obětech učiněných těmi, kteří
stáli v čele tohoto díla, a o moci, jež Bůh projevoval
k udržení díla prostého od bludů a přemrštěností,
budou mít utvářející vliv k dobrému.
Ti, kteří vstupují do díla v této době [r.
1902 – pozn. překl.], znají málo sebezapření a
sebeobětování v porovnání s těmi, na které Bůh
vložil břímě svého díla na začátku. Zkušenost naší
minulosti jim musí být znovu a znovu předkládána,
protože oni mají pokračovat v díle se stejnou
pokorou a sebeobětováním, které charakterizovaly
pravé dělníky v minulosti. Mezi Knížetem života
a knížetem temností pokračuje neúprosný boj;
boj, který vyžaduje neustálou bdělost na straně
Kristových vojáků. Na zdech Sióna nemohou
stát žádní ospalí strážci.
Pracovníci živého Boha Mu musí dovolit,
aby si vybral své vlastní nástroje pro dílo, které
koná. Jestliže lidé z jakýchkoliv důvodů odmítnou
cesty Boží, jestliže vzdorují světlu seslanému
nebesy, budou na konci nalezeni mezi činiteli
nepravosti. A když muži, kteří sloužili na straně
Krista, zaujmou postoj proti Němu, vykonávají
vliv, jenž je nebezpečnější, než vliv těch, kdo
nikdy nevyznávali, že slouží Kristu, protože jejich
světlo bylo větší. Jedinou nadějí pro takové lidi je
hledat Pána s pokorou srdce, aby mohli vidět blud,
ve kterém se octli. A potom nechť v upřímnosti a
čestně vyznají svůj hřích. Mají pevné slovo Boží,
že pokud tohle udělají, najdou odpuštění. Jestliže
2
Z ráje do ráje
2 2011
však odmítnou uznat svou chybu, jestliže odmítnou
hledat odpuštění, jejich hřích bude v den soudu na
svědectví proti nim.
Ti, kteří kladli kameny úrazu před nohy
nezkušených, zatemňujíce jejich mysli pochybami,
ti, kteří neměli osobní znalost Pána a jeho zacházení
se svým lidem v minulosti, mohou odčinit své dílo
pouze vyznáním tak rozsáhlým, jak rozsáhlý byl
jejich vliv ke zlu, aby zasáhli všechny, které přivedli
do nejistot a zmatků svým odporováním Duchu
svatému.
jedInÁ BeZpeČnÁ Cesta
Náš Bůh je žárlivý Bůh. S Ním si nelze
zahrávat. Ti, kdo činí přímé cesty pro své kroky,
musí vyznávat své hříchy. Potom Boží moudrost
odvrátí jejich chyby k jejich dobrému a k dobrému
k Jeho lidu. Dá jim nebeské pomazání a oni uvidí,
že Jeho ruka svůj lid vede správnou cestou. Oni
uvidí, jak nebezpečná byla ta, na kterou vkročili,
když dovolili satanovi, aby je ovládl.
Pro Saula bylo velmi pokořujícím
poznáním to, že po celou dobu, kdy si myslel, že
slouží Bohu, pronásledoval Krista a používal svou
moc proti pravdě. Spasitel se mu zjevil a to naplnilo
tohoto farizea ošklivostí vůči svému dílu i vůči sobě
samému. Byl učiněn fyzicky slepým skrze slávu
Toho, kterému se v minulosti rouhal; a stalo se to
proto, aby mohl získat jiný druh vidění – duchovní.
Během období své slepoty měl celé dny a noci
k uvažování. Přestal se vidět jako spravedlivý a
poznal, že je hříšníkem, a že je skrze své myšlenky,
slova a skutky odsouzen zákonem. Pomyšlení na
svou horlivost v pronásledování Božího lidu ho
naplňovalo hořkostí a výčitkami. Bez naděje a bez
pomoci, vrhl se ke Kristu jako k jedinému, kdo mu
může odpustit a odít ho do oděvu spravedlnosti.
Moji drazí bratři, mnozí z vás pracujete
stejně jako Saul – pohrdáte poselstvím, které
Z
e
j
rá
do
e
j
rá
Impressum
Nezávislý časopis Z ráje do ráje vychází
šestkrát za rok. Cena jednotlivého výtisku
je 30 kč plus poštovné. Redakce a případní
spolupracovníci pracují bez nároku na
odměnu. Rádi bychom zasílali časopis na
sběrné adresy, snížíme tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu práce.
Máte-li zájem, můžete si časopis objednat
a předplatit na celý rok na adrese redakce.
Pokud se vám časopis líbí, nabídněte ho
sousedům, známým a spolupracovníkům.
Mnozi z nich jistě o radostné zvěsti neslyšeli.
Redakce: Jaroslav Juřica
Ivo Kapec
Jana Schlauer
Adresa redakce:
Vydavatelství a nakladatelstvi
Jurica Jaroslav - Ráj
Lubenská 630
739 11 Frýdlant n. Ostr.
IČ: 87221284
Tel: 0049 8031-9412291
Fax: 0049 8031-206 83 98
E-mail: [email protected]
Bankovní spojení:
Komerční banka Frýdek Místek
Číslo účtu: 86-5795310207/0100
IBAN:
CZ6601000000865795310207
BIC: KOMBCZPP
OBSAH
4
Varování procovníkům
E.G. White
5
Bohoslužba nebo ...
J. Drejnar
9
Památné kameny
J. Grosboll
12 Cena pokoje
W.D.Fraze
15 Sobota
N.Restrepo
20 Poslušnost
G Anderson
24 Hlasy, hromobití...
R. Gonzales
27 O opravdové depresi
Pra del Torno
30 Křesťanství v. islám
F. Poslušný
35 Dva teologické sem.
J. Kováčik
38 Nový předseda
C. Standish
40 Jahve - války
K. LaRondell
42 Vedúci cirkvi (Praha)
www/Jurica
44 Symbolika „východu“
A. Krakolinig
46 Marginální glosa
F. Poslušný
47 Střípky z Bangladéše
P. Voltr
Potom jsem uviděl nové nebe
a novou zemi. Neboť první nebe
a první země pominuly
a moře již nebylo.
Zjevení 21,1
3
ÚVODNÍK
Bůh seslal ke spasení Jeho lidu. Používáte své
schopnosti, abyste učinili Boží dílo neúčinným.
Potřebujete činit pokání, potřebujete odpuštění.
Pokud tato zkušenost nenastane, nemůžete být
spaseni.
Pro Pavla to byl tuhý boj (až dosud mohl o
sobě říkat, že je, co se týká spravedlnosti ze zákona,
„bez úhony“) vidět sebe nyní jako přestupníka
a veškerou svou dobrotu smetenou s povrchu
zemského. Byl to pro něho těžký zápas vzdát se své
domnělé spravedlnosti a přijít s prosbou o spasení
k Tomu, kterým vždy pohrdal. On se však poddal
usvědčování Ducha svatého. Dalekosáhlé nároky
zákona Božího se zmocnily jeho života, pronikajíce
skrze myšlení i emoce jeho hříchem poskvrněného
srdce. S očima pomazanýma milostí Boží nyní
uviděl omyly svého života. Z pyšného farizea, jenž
si myslel, že je skrze své dobré skutky spravedlivý,
se změnil v pokorného prosebníka o milost. Jazyk,
který byl kdykoli připraven rouhat se jménu
Kristovu, se stal výmluvný v chválení Toho, který
jej povolal z temnoty ve své předivné světlo.
Když o tom později psal, říká: „Já pak
byl jsem živ někdy bez zákona, ale když přišlo
přikázání, hřích ožil a já umřel.“ Ó kéž by tatáž
moc, která obrátila Pavla, vstoupila k nám dnes
a změkčila a podmanila srdce! Potom by zlo
nebylo zatíráno barvou, ale byla by slyšet vyznání
z otevřených srdcí.
Bůh nám neposkytl žádný způsob, jak
naše chyby brát na lehkou váhu a snadno je
pomíjet. Jediný bezpečný způsob je poslat naše
hříchy předem k soudu tím, že přijdeme ke Kristu
s pokorou a prostotou malého dítěte. Lidé musí
své hříchy vyznat, jinak budou zanecháni svému
zatvrzelému srdci. Odmítnuté světlo se člověku
stává temnotou černější než temnota půlnoci.
Varujte se předsudků a nevíry
V minulosti mnozí zaujali směr, který Bohu
nebyl libý. Viděli věci v překrouceném světle. To,
co by se jim mohlo stát radostí a pokojem v Duchu
svatém, se jim jeví jako rozporné a oni na sebe
oblékli satanovu válečnou zbroj proti Božímu dílu.
Svědectví Ducha Božího pro ně není ničím jiným
než lidské slovo, protože ve své zaslepenosti nejsou
schopni rozeznat mezi pravdou a bludem.
Poslové, které se Bohu zalíbilo vyslat,
nejsou neomylní. Jsou to slabé a chybující lidské
bytosti. Bůh však skrze ně působí, když se
4
Z ráje do ráje
2 2011
odevzdají do Jeho služby. Slovo bylo uzpůsobeno
pro potřeby Božího lidu. Důkaz pravdy byl jasně a
zřetelně podán. Důvod, proč slovo nemělo žádaný
účinek na posluchače, nebyl nedostatek důkazů,
protože byl poskytnut jeden článek za druhým,
až celý řetěz byl úplný. Mysl lidí však byla plná
předsudků. Oni nebyli ochotni přijmout důkazy
a místo toho se snažili najít v Bibli podporu pro
své vlastní názory a představy, namísto, aby je
změnili podle měřítka Bible.
Židé pozorovali Ježíše a doufali, že z Jeho
slov zachytí něco, čím by Ho mohli obvinit.
Neděje se tak i dnes? Lidé prostě odmítají vzdát
se svých vlastních názorů. Nejsou dostatečně
pokorní, aby přiznali božský původ toho, co není
v souladu s jejich představami.
Pán zná ty, kteří jsou ze srdce čestní. On
slyší jejich modlitby a sesílá jim božské světlo.
Duch svatý přináší porozumění pravdy s mocí do
srdcí všech, kteří nejsou zatvrzelí skrze nevíru.
Kristus se radoval, když viděl jak důkazy, které byly
odmítnuty „moudrými,“ byly přijaty těmi, kteří by
mohli být nazváni dětmi pro své nižší poznání.
Ten, kdo se cítí jistý ve své vlastní moudrosti, se
musí stát malým dítětem, jinak nikdy nebude nosit
korunu věčného života. Musí být ochoten učit se
z lekcí, které Kristus má pro něho, musí být ochoten
říci s Janem Křtitelem „On musí růst, já pak menšit
se.“
Jaká slova bych ještě měla najít, abych
probudila mé bratry kazatele ke smyslu pro
odpovědnost, která na nich spočívá? Jak hrozivé
je jejich postavení, jestliže jako strážní na Siónu
kladou kameny úrazu do cesty méně zkušených
bratří a vedou je k tomu, aby pochybovali o
vzácných poselstvích seslaných Bohem! Kristus
svým učedníkům zaslíbil úspěch, pokud se vystaví
jasným paprskům Slunce spravedlnosti. Nedal jim
autoritu kázat ani jedno kázání, pokud nebudou
pod vlivem Ducha svatého. Dostali přísný příkaz,
aby zůstali v Jeruzalémě až do chvíle, než budou
zmocněni mocí shůry. Považují dnešní pracovníci
za nezbytné mít Ducha svatého pro úspěch jejich
díla?
My máme tolik kazatelského řečnění
a teoretizování, až jsou sbory téměř mrtvé. Na
Boží lid musí sestoupit Duch svatý. Teprve tehdy
pravda pronikne s mocí a silou.
Ellen G. White
Review and Herald, 3. června 1902
Překlad: Pra del Torno Publishing
Bohoslužba, nebo
„soběslužba“?
Než otevřeme Bibli, mám přání, aby si každý
z nás pravdivě a upřímně odpověděl na otázky,
které nyní položím: Proč jsem dnes ráno přišel do
této modlitebny? Co očekávám? Co si chci odnést?
Přišel jsem proto, že je sobota a chci splnit Boží
příkaz? Přišel jsem proto, že je to můj zvyk? Nebo
se zde chci setkat s přáteli? Přišel jsem proto, že
mě to naučili rodiče? Nebo jsem deprimován a
potřebuji povzbuzení?
Každý týden sem přicházíme a naše setkávání na
tomto místě nazýváme bohoslužbou. V modlitbách
mluvíme s Bohem, nasloucháme jeho slovu,
chválíme ho písněmi, hudbou a přinášíme mu dary.
To všechno považujeme za bohoslužbu!
Pro dnešek jsem zvolil velmi důležité téma,
vážnější téma, než si myslíme. Chci hovořit o
bohoslužbě, protože si přeji, abychom z našich
shromáždění vždycky odcházeli obdarováni vším,
co je Bůh připraven nám dát, abychom odcházeli
povzbuzeni jeho slovem a naplněni pokojem a
radostí.
Při pozorné četbě Bible objevíme řadu míst, která
nás upozorní na to, že ne všechno, co nazýváme
bohoslužbou, bohoslužbou je.
Vraťme se ještě k otázkám, proč jsme sem přišli.
Pokud někdo z vás uvedl pro svou přítomnost
některý z výše uvedených důvodů, pak ať nehovoří
o bohoslužbě, protože se neúčastní bohoslužby, ale
„soběslužby“.
Jsem-li zde proto, že plním Boží příkaz, pak to
dělám to pro sebe, protože sobota je pro člověka.
Jsem zde proto, že mým zvykem je chodit do
shromáždění? Zvyk je lidská záležitost.
Chci se zde setkat s přáteli? Pak jde pouze o
lidské vztahy.
Přijal jsem účast na shromáždění jako odkaz
rodičů? To je lidské dědictví.
Chci zde řešit tíhu svého života? Pak řeším svůj
lidský problém.
O co v takové „soběslužbě“ – nebo řekněme
„pseudobohoslužbě“ jde? Výstižné vysvětlení
jsem našel v zamyšlení jugoslávského filozofa a
teologa Popoviče: „Bylo dlouhé údobí v dějinách
církve, kdy se stavěly nádherné a vzácné katedrály,
kdy byla vytvořena hluboká teologie, kdy byly
vytyčeny dalekosáhlé programy, v církvi byly
založeny reformní řády a instituce, byly vymyšleny
liturgie – a to všechno bylo zaměřeno k uctívání
Boha a k jeho slávě. Člověk chtěl ukázat, jak velice
Boha ctí a miluje.
Z této úcty k Bohu a lásky k němu církev někdy
vyvíjela i tlak na muže, ženy a děti, aby přicházeli
do katedrál a tam Boha uctívali. Bůh byl při
bohoslužbě absolutním středem.
Dnes církev nechala přejít kyvadlo na druhou
stranu: Všechno je nejpečlivěji zorganizováno a
jsou vytvořeny programy, jen aby se člověk cítil
co nejlépe. Církev vidí člověka a usiluje o to, aby
nestrádal a netrpěl. Realizují se velkolepé sociální
programy, středem zájmu je člověk – a ten kdysi
oslavovaný a vyvyšovaný Bůh byl potlačen do
ústraní, ztratil se. Pro mnohé je dokonce mrtev. To
je ironie všech ironií.
Lidí dnes vědí mnoho o člověku, ale velmi málo
– nebo vůbec nic – o Bohu.“ - Potud slova teologa
Popoviče.
Bohoslužba zaměřená na potřeby člověka – proto
hovoříme
o „soběslužbě“, není nic nového, tu provozovali už
starozákonní Izraelci.
Nebúkadnezar je odvedl do zajetí, zbořil jim
chrám – a oni 70 let plakali. Zavedli dva svátky,
při kterých vždy pátého a sedmého měsíce plakali
a naříkali. Nad čím? Ne nad příčinami svého zajetí
a utrpení, ale oplakávali chrám, naříkali nad svým
utrpením, postili se, modlili…
Po 70 letech se vrátili do Jeruzaléma, vystavěli
chrám, zavedli bohoslužbu a za prorokem
Zachariášem poslali vyjednávače s otázkou:
“Máme se nadále oddávat pláči a odříkání, jak jsme
to po celé roky činili?“ (7,3)
Co říkáte na tuto otázku? O čem svědčí?
Bůh jim prostřednictvím proroka poslal odpověď
(7,5-6): „Řekni všemu lidu země i kněžím: Když
jste se postili a naříkali pátého a sedmého měsíce,
teď už po sedmdesát let, postili jste se opravdu
kvůli mně? A když jíte a pijete, nejíte a nepijete si
pro sebe?“
5
BOHOSLUŽBA nebo ...?
Bůh jim v podstatě vzkazuje: „Vaše posty a
pláč, to není kvůli mně a pro mne! Vy jste ztratili
chrám a tím i moji přítomnost ve vašem středu. A to
všechno – zničení chrámu a ztráta mé přítomnosti
– je důsledek vašich hříchů a vašeho vzdálení se
ode mne. A jestli se 70 let postíte, pak děláte to pro
sebe – ne pro mě!“
Boží otázka a výtka zaměřená na bohoslužby,
na náboženské, církevní a osobní projevy neztrácí
ani dnes na aktuálnosti. Jakou náplň dáváme
bohoslužbám? Kvůli čemu – a proč to všechno
děláme? K čemu to směřuje? Proč se modlíme?
Proč se postíme? (Pokud se vůbec postíme!) Proč
zpíváme a hrajeme? – Komu?
Metodistický misionář J. Rattenbury (zemřel
1962) napsal: „Křesťané se dnes sice ještě pomodlí
Tvé je království, tvoje je moc a tvoje je sláva, ale
na tom to končí. Ve svém srdci a svých životech
budují svoje království, uplatňují svoji moc a hledají
svoji slávu. Pravý smysl bohoslužby je dnes téměř
neznámý a její užitečnost je nulová. Bohoslužba
má dnes tento scénář: Lidé se posadí na svůj trůn a
hovoří o Bohu, který jenom kdesi z koutku přihlíží
jako služebník jejich humanity… Bohoslužbu
dnes mnozí považují za možnost seberealizace.
Kazatel se realizuje v kázání, zpěváci a hudebníci
v přednesu písní, a sami návštěvníci bohoslužeb
přicházejí, aby si (pro sebe!) odnesli poučení,
povzbuzení a potěšení.
Současný postoj věřících směřuje na potřeby a
uspokojení lidí, kteří přicházejí do kostela s otázkou:
Co mi dnes účast bohoslužbě dá, co užitečného si
odnesu?“
Vraťme se však ke starému Izraeli. Když je Bůh
vyvedl z Egypta a vytvořil z nich národ, tak jim
dal pověření: Budete mými svědky! Mezi národy
budete demonstrovat moji moc a slávu! Lidem
oznámíte, že volám všechny, kteří se ode mne
vzdálili! Světu řeknete, že jsem Bůh, který miluje a
odpouští provinění!
Oni se však uzavřeli do své ohrádky, pěstovali
si svoje náboženství, konali si své předepsané
bohoslužby, hledali svůj prospěch a spásu – a na
druhých jim nezáleželo. A co na to Bůh?
Prostřednictvím Amose jim vzkazuje (5,2124): „Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani
vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění. Když
mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné,
nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho
vykrmeného dobytka ani nepohlédnu. Pryč ode
6
Z ráje do ráje
2 2011
mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy
už nechci slyšet. Ať se valí právo jako vody,
spravedlnost jako proudící potok.“
Dejte si někdy schůzku se starozákonními
proroky a oni vám řeknou, jak se Bůh díval na
některé bohoslužby a jaké vzkazy prostřednictvím
proroků Bůh Izraelcům posílal. Je poučné přečíst
si soustředěně jejich slova, která obyčejně
přeskakujeme, protože je už nepovažujeme za
aktuální. (Vybral jsem alespoň dva příklady):
„K čemu je mi množství vašich obětních hodů,
praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí…
Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste
šlapali nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní
dary, kouř kadidla je mi ohavností… dny odpočinku
a svolaná shromáždění; slavnostní shromáždění, to
nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše slavnosti,
jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím
snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si
před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším.“
(Iz 1,11-15)
Proč tak tvrdá slova? Proč odmítavý postoj?
„Nemohu vystát – nenávidím – neslyším – kadilo
je mi ohavností!“
Některé překlady Bible nejsou ve vyjádření tak
shovívavé, jako je náš český překlad. Někde čteme:
„Vaše kadidlo mi smrdí!“
Myslíte, že to bylo proto, že zvolili špatné písně?
Nebo zpívali falešně? Zpívali snad příliš rychle?
Nebo příliš pomalu? Příliš hlučně?
Jejich přístup k Bohu byl povrchní! Bohoslužba
byla formou! Nebyla pro ně příležitostí k setkání
se s Bohem, ale pouze plnili předepsané a vžité
povinnosti. Byla pouhým zvykem – a pro emotivně
založené byla příležitostí k rozechvění.
Jejich pohnutky – a především život –
neodpovídaly tomu, co Bůh očekával. Proto jasně
řekl proroku Izaiášovi (29,13):
„… tento lid se přibližuje ke mně ústy a ctí
mne svými rty, ale srdcem se ode mne vzdaluje
a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným
příkazem…“
Dovolte, abych vztah „věřících“ Izraelitů k Bohu
ilustroval na příkladu Ozeášovy ženy. Ozeáš se
oženil s Gomerou, která mu nebyla věrná. Udělejme
si s ní malý rozhovor. Zeptejme se jí, jak je možné,
že znevažuje manželský slib, který dala Ozeášovi.
Ona nám odpoví: „Já na slib myslím, vždyť se přece
pokaždé k Ozeášovi vrátím!“
Přijmete takový argument? Budete s Gomerou
souhlasit?
Pán Bůh nám dal a dává nejcennější dar: svého
Syna a život! A proto právem očekává, že mu také
přineseme to nejlepší, do máme.
Jasně to vyjádřil ústy proroka Malachiáše 1,6-11
– SNC:
„Každý syn má ctít svého otce a služebník
poslouchat svého pána. Já, všemocný Hospodin,
jsem váš Otec a Pán, tak proč ke mně nemáte úctu a
respekt? Právě vy, kněží, mnou pohrdáte a ještě se
drze ptáte, co proti vám mám. Jak se můžete ptát,
čím mne urážíte, když mi předkládáte podřadné
oběti a rozhlašujete, že je úplně jedno, co mi kdo
přinese na oltář. Cožpak je v pořádku, když mně,
všemocnému Hospodinu, přivádíte a obětujete
slepá, zmrzačená a nemocná zvířata? Jen zkuste
něco takového nabídnout správci své země. Myslíte,
že z vás bude nadšený, že něco takového přijme?
Raději se modlete, abych se nad vámi slitoval,
protože to, co mi vlastníma rukama nosíte, nemohu
jako všemocný Hospodin přijmout. Kéž by jeden
z vás zavřel chrámová vrata, abyste na mém oltáři
zbytečně nezapalovali obětní oheň. Nejsem s vámi
jako všemocný Hospodin spokojen a nepřijmu
žádné vaše oběti.“
Boží požadavek byl, aby oběti byly bez vady. Ale
lidé mu ze stáda nabídli to, co bylo „k odpisu“, co
nemohli prodat. Tak vůči chrámu splnili povinnost
– a přitom neměli ztrátu.
Co – a kolik – přinášíme my našemu Pánu?
Kolik mu dáváme ze svého času, z prostředků, ze
schopností a hřiven?
Nechci být mravokárce a mentor, a proto
rozebírám problémy starozákonních věřících. Kolik
poučení si z toho vezmeme, záleží na každém z nás.
kazatelé, zpěváci, předčitatelé textů a hudebníci –
jsou pro nás účinkující. Ti, co sedí dole a na balkoně
– to je auditorium – posluchači, diváci.
Postřehli jste, že se nám při tomto nazírání někdo
ztratil? Nechybí nám zde Bůh? – Kam ho zařadíme?
Při „soběslužbě“ ho ani tak nepostrádáme; to si
vystačíme sami. Ale při BOHO-službě je Bůh přece
ten nejdůležitější. On je centrem dění! K němu
všechno směřuje! Bohoslužba je setkání s Bohem!
Charles H. Spurgeon, který je nazýván knížetem
kazatelů, napsal: „Mnohé modlitby a kázání jsou
velmi pěkně vyjádřeny, ale nesmíme zapomenout
na to, že do nebeských bran se nikdy nedostanou,
jestliže jsou proneseny jenom proto, aby získaly
obdiv lidí. Bůh řekne: ‘Byly určeny pro lidi,
tak ať si je lidé nechají!‘ Neskloní se, aby přijal
lidské zbytky, a pokud má být modlitba nebo
kázání hostinou pro lidi, Bůh nebude u stolu jako
druhořadý host.“
Proto platí jedno: Pokud sem přicházíme na
bohoslužbu, pak se nemůžeme považovat za
diváky, za publikum, za obecenstvo, ale všichni
jsme účinkující. V našich písních, modlitbách
a pronášených slovech se má zrcadlit vděčnost
za to, že svatý Bůh, Stvořitel vesmíru, nám dává
příležitost, abychom se zde před ním shromáždili.
Z tohoto místa má zaznívat jasné Boží slovo, které
podněcuje účastníky bohoslužby ke chválení Boha.
Zde není místo pro lidské mudrování, dohadování
a filozofování. Z kazatelny nemůže zaznívat:
Domnívám se… Já si myslím… Podle mého
soudu… Zde musí být tlumočeno jasné Boží slovo:
Toto Bůh pro nás učinil, toto nám Bůh říká, toto od
nás Bůh očekává!
Chci však ještě připomenout dvě skutečnosti,
které se týkají pouze nás – novozákonních křesťanů,
kteří máme svůj vžitý způsob bohoslužby – a také
vžité chápání a postoje k ní.
Náš přístup a naše chápání bohoslužby jsou
totiž poznamenány dvěma omyly, které bohoslužbu
degradují a mění na zmíněnou „soběslužbu“.
Při návštěvě různých kulturních podniků
rozlišujeme: při koncertu jsou v sále posluchači
– na podiu účinkující. V divadle jsou v sále
diváci – na jevišti herci. Při přednáškách jsou
v auditoriu posluchači – za katedrou přednášející.
Ve všech případech se ti nahoře – účinkující, herci
a přednášející – snaží podat co nejlepší výkon a
uspokojit, potěšit posluchače.
Chybné je, že se tímto pohledem díváme také
na bohoslužbu: ti, co se objevují tady nahoře –
Je na místě ocitovat ještě jednou Spuergeona:
„Nemáme snad všichni tu zkušenost, že v zurčícím
toku naší upřímné snahy bývá protiproud, který
neplyne k Bohu, ale k nám? Nebuďte překvapeni,
když vyjádřím své obavy, že mnoho lidí žádá o
pokoru jenom proto, aby za to byli obdivováni.
Někteří hledají postavení a významnou ctnost, aby
získali větší cenu na tržišti církve.“
Uvádím tyto myšlenky proto, že na jejich pozadí
můžeme lépe pochopit, co je pravá bohoslužba.
Je pravda, že po celém týdnu potřebujeme i
pro sebe něco načerpat. Potřebujeme povzbuzení
Božím slovem i od přátel. Jestli ovšem přistoupíme
k bohoslužbě ve správném duchu, s plným
soustředěním se na setkání s Bohem a na jeho
oslavení, pak i naše potřeby budou naplněny a
uspokojeny. To všechno získáme jako „bonus“ za
7
BOHOSLUŽBA nebo ...?
upřímný vztah s Bohem.
Za mého kazatelského působení v Plzni, přicházeli
do sboru dva staří manželé. Když jsem je křtil, měli
oba 82 roků. Bydleli v Krašovicích, které jsou od
Plzně vzdáleny asi 20 kilometrů. Před rokem 1948
byli vlastníky mlýnu, pily, rybníků a snad ještě i
jiných nemovitostí. V roce 1948 přišli o všechno a
komunisté je nechali bydlet jen v jedné místnosti.
Když jeli do sboru do Plzně, museli nejdříve jít 20
minut pěšky k autobusu, pak přestoupili na trolejbus
a přicházeli do sboru v 6 hodin. Vstávali po čtvrté
hodině. Našel jsem jim pozdější spoj, se kterým by
byli v Plzni v 9 hodin. Řekli mi, že by byli ve sboře
ale pět minut po deváté hodině. A vy již chválíte
Pána od devíti hodin. Chceme být u toho. Jak sami
víte, starší lidí přemůže snadno únava. Aby bratr
neusnul, psal kázání těsnopisem. Dále říkal, že to
pak doma předčítá manželce a tak celý týden tím
žijí. To je příklad úcty k místu, kde se setkáváme
s naším Bohem.
Shrňme tedy na závěr, co učinit, aby naše
návštěvy bohoslužeb nebyly pro Pána zápachem,
ale příjemnou vůní – a nám aby přinesly požehnání
a prospěch. Ve smyslu řečeného zde mám pět
praktických rad a zásad:
1. Dívejme se na bohoslužbu jako bychom se
měli setkat s nejvýznamnější osobou, jakou
jsme kdy poznali. Duchovně (vnitřně) se na
toto setkání již předem připravme.
2. Před vstupem do modlitebny se ztišme
a uvědomme si, že přicházíme do Boží
přítomnosti.
3. Nasloucháme-li čtenému textu z Písma,
věnujme mu takovou pozornost, jako by
k nám promlouval sám Bůh.
4. Při zpěvu písní nezpívejme bezmyšlenkovitě
jenom slova, ale soustřeďujme se na
jejich obsah. Stejně věnujme pozornost
písním, které zpívá sbor nebo někdo jiný.
Oznámené písně si dle možnosti přečtěme
ještě před zpěvem, seznamme se s jejich
obsahem a smyslem. Vždyť jsou to naše
zpívané modlitby.
5. Při sbírce nedávejme dar jenom jako
příspěvek na úhradu nezbytných sborových
vydání, ale jako projev vděčnosti za jeho
dobrotu a lásku, které v životě denně
přijímáme.
Pamatujme na to, že pravá bohoslužba není
založena na tom, co děláme, ale proč to děláme!
(Praha Smíchov, kázání Jiří Drejnar 16.10.2010)
8
Z ráje do ráje
2 2011
NIKDO NETVRDÍ
ŽE JE BEZ HŘÍCHU
Ale ode mne odstup to, ať abych se v
čem chlubil, jediné v kříži Pána našeho
Jezukrista, skrze něhož jest mi svět
ukřižován, a já světu.
Ga 6,14
Čím blíže přicházíme ke Kristu a čím
jasněji poznáváme čistotu jeho povahy,
tím plněji chápeme závažnost hříchu a tím
méně budeme chtít vyvyšovat sami sebe.
Lidé, které Pán Bůh považuje za svaté, se
nevychloubají vlastní dobrotou. Apoštol
Petr se stal věrným služebníkem Ježíše
Krista. Pán jej poctil velkým poznáním
pravdy a velkou duchovní mocí. Aktivně
se podílel na budování křesťanské církve.
Nikdy však nezapomněl na hrozný zážitek
svého pokoření. Bůh mu odpustil jeho hřích,
Petr však věděl, že povahový nedostatek,
který zapříčinil jeho pád, mohla odstranit
pouze milost Ježíše Krista. Nenacházel v
sobě nic, čím by se mohl chlubit.
Nikdo z apoštolů a proroků netvrdil, že
je bez hříchu. Lidé, kteří žili v nejtěsnějším
přátelství s Bohem, kteří by raději obětovali
život, než aby se vědomě dopouštěli hříchu,
lidé, kterým Bůh svěřil velké poznání
pravdy a velkou duchovní moc, vyznávali,
že jsou hříšní. Nedůvěřovali sobě, netvrdili,
že jsou spravedliví, ale plně spoléhali na
spravedlnost Ježíše Krista. Stejně jedná
každý, kdo přijal Krista.
Každým pokrokem v křesťanském
životě se prohlubuje také naše pokání.
Pak už nikdy nebudeme chválit sami
sebe. Pochopíme, že dostatečné úrovně
můžeme dosáhnout jen v Kristu. (2Kor 3,5)
COL 159-161
PAMÁTNÉ KAMENY
John J.Grosboll
Jméno Jozue pochází z hebrejského
slova JEHOSUA, což znamená Spasitel nebo
Vysvoboditel. Řecký výraz, který je rovnocenný
s hebrejským, je IESOUS - do češtiny překládáme
JEŽÍŠ. To znamená, že JOZUE je totéž co JEŽÍŠ.
Byl to Jozue, kdo uvedl děti Izraele do
Kanánu.
„I stalo se, když již všecken národ
přešel Jordán, nebo řekl Hospodin k Jozue, řka:
Vezměte sobě z lidu dvanácte mužů, po jednom
muži z každého pokolení, a přikažte jim, řkouce:
Vezměte sobě odsud z prostřed Jordánu, s místa,
na němž stály nohy kněžské nepohnutě, dvanácte
kamenů, a vyneste je s sebou, a sklaďte v ležení,
v kterémž přes tuto noc pozůstanete. Že povolav
Jozue dvanácti mužů, kteréž k tomu zřídil z synů
Izraelských, po jednom muži z každého pokolení. I
řekl jim Jozue: Jděte před truhlou Hospodina Boha
svého do prostřed Jordánu a vezměte sobě každý
kámen jeden na rameno své, vedlé počtu pokolení
synů Izraelských, aby to bylo na znamení mezi
vámi. Když by potom tázali se synové otců svých,
řkouce: K čemu jsou vám ti kamenové? Odpovíte
jim, že se rozdělily vody Jordánské před truhlou
smlouvy Hospodinovy, (když, pravím, šla přes
Jordán, rozdělily se vody Jordánské), i zůstávají
kamenové tito na památku synům Izraelským až na
věky.
I učinili synové Izraelští tak, jak přikázal
Jozue, a vzali dvanácte kamenů z prostředku
Jordánu, jakož mluvil Hospodin k Jozue, vedle
počtu pokolení synů Izraelských, a přinesli je
s sebou na první stanoviště, a tu je složili. Jozue
také vyzdvihl dvanácte kamenů u prostřed Jordánu
na místě, kdež stály nohy kněží nesoucích truhlu
smlouvy, a byli tam až do tohoto dne. (Joz 4,1-9).
Událost, kterou se Jozue rozhodl uskutečnit,
nebyla jednoduchá, proto k jejímu provedení udělil
Bůh zvláštní instrukce a pak způsobil zázrak. Jeho
lid nemusel budovat žádné pontonové mosty.
Přesto, že to bylo v době záplav, Bůh zázračně
zasáhl: Jordánské vody, přitékající shora, se na
další své cestě zastavily.
Abychom nezapomněli!
Hospodin řekl Jozue: „Učiníš něco na
památku toho, co já zde způsobím. Až se vás
v budoucnu budou ptát vaše děti: Proč jsou zde ty
kameny? – abyste jim mohli říci, co Pán vykonal.
Učiníte památník, aby si celý národ připomínal, jak
se Bůh na tomto místě projevil.“
Pro nás je v současnosti nutné, abychom pamatovali
a připomínali si, jak nás Pán vedl v naší minulosti.
Ve skutečnosti je to velice důležité, neboť EGW
napsala, že „v budoucnu se nemusíme ničeho bát,
pokud nezapomeneme, jak nás Pán vedl v našich
minulých dějinách a jak nás vyučoval.“ RH
Oct.12,1905
Co tyto kameny znamenají? Jsou
připomínkou toho, co Bůh vykonal pro své děti,
které vede do zaslíbené země. Bůh nás vedl
v druhém adventním hnutí. Vedl nás v oživení
i reformaci a činí tak až doposud. Potřebujeme
pochopit a uvědomit si, jak nás vedl.
Jsou ovšem lidé, kteří tvrdí, že nás Pán
nevedl. Dostáváme hodně telefonátů i dopisů.
Někteří říkají, že nás vede satan. To ovšem není nic
nového. I Ježíš se setkával s tím samým obviněním.
Bylo Mu řečeno, že zázraky činí Belzebubem,
knížetem ďábelským (Mt 12,22-28; Mk 3,22-26; L
11,15-20).
Apoštolové byli na tom podobně.
Reformátoři taktéž. Ani John Wesley nebyl toho
ušetřen. A právě tak i James a Ellen White. A nás
to bude potkávat až do konce. Lidé budou tvrdit, že
Bůh je s nimi a ne s námi, jelikož my se ubíráme
nesprávnou cestou.
Víš, kdo tě vede? Jak můžeš říci, kdo je v čele?
Soužení Izraele
Ellen Whiteové byl ukázán věrný lid v době soužení
(Maranatha, 209). Řekla, že bezbožní přijdou
k věrným a zásadním a budou prohlašovat: „My
máme pravdu! Andělé jsou mezi námi, neboť u nás
se dějí zázraky. Nás vede Bůh, a pokud nezůstanete
tvrdohlaví, povede i vás. Kdybyste byli jednotní
s námi, pak by vše bylo dobré. Ženete se do záhuby.
9
PAMÁTNÉ KAMENY
Že procházíte soužením, to je váš problém, neboť
nejste zajedno s nikým na celém světě.
Celý svět je obrácen – krom vás! Jste
v opozici s každým, a proto vás vede satan.“
S takovými řečmi se budeme setkávat
stále více, až do samého konce. To nelze zastavit;
bude to stále horší. Boží lid bude jako malá hrstka
v porovnání s celým světem!
Vede nás Bůh?
Musíme si být jisti, že nás vede Bůh! Je zde nějaké
ujištění, že jsme vedeni Bohem? Když nás vede,
On vždy a bez výjimky vede v souladu se svým
Zákonem. U Mt 7,21-23 čteme o lidech, kteří se
domnívají, že je vede Bůh. Když se ale dostaví
konec, zjistí, že se dopustili hrubého omylu. Jsou
si velice jistí, že mají pravdu, když se dovolávají
Pána.
Ježíš řekl: „Ne každý, kdo mi říká: Pane,
Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož
činí vůli Otce mého, kterýž je v nebesích. Mnozí
mi řeknou v onen den: Pane, Pane, zdaliž jsme
ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu
divů mnohých nečinili? A tehdy jim jasně řeknu:
Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne činitelé
nepravosti.“
Tito lidé nejsou v souladu s Božím
zákonem, a přesto se domnívají, že je vede Bůh.
Jsou na omylu. Když vás vede Bůh, nepochybně
vždycky vás povede v souladu se svým zákonem…
Požehnané ujištění
V tomto bodu se Boží lid blíží ke svodům,
které se projeví v době soužení. EGW napsala
o schůzce opozice, útočníci proti nám. Řeknou:
„Mýlíte se!“ Jak se zachováme? EGW zmiňuje
dvě věci, kterými bude lid Boží v době soužení
ujišťován. Říká: „Jejich svědomí a Slovo Boží jim
dodávají jistotu, že jednají správně.“ (GC 610)
Proto je důležité na základě Písma znát, že nás vede
Pán. Proto pamatujme, že: „Nemáme se čeho obávat
do budoucna, vyjma toho, abychom nezapomněli
na cestu Páně, kterou nás vedl a na Jeho naučení,
obsažená v našich minulých dějinách“ (LS 196).
Když se pozorněji podíváte na uvedený
výrok, zjistíte, že EGW předpokládá, že Pán nás
vedl. Zapomněli jsme, jak nás vedl? Vedl jak
jednotlivce, tak i hnutí druhého adventu a vedl
taktéž oživení reformačního hnutí v adventismu.
Ovšem musíme vědět, jak!
10
Z ráje do ráje
2 2011
Úžasné důkazy!
Důkazy Božího vedení v hnutí druhého
adventu jsou ohromující! Ve vzpomínkách bychom
se mohli vrátit před válku 1812 (USA vyhlásily
válku V. Británii; pozn. překl. a zamyslet se, jak
Pán řídil události a připravil svět na první andělské
poselství, které ve Spojených státech začal zvěstovat
W. Miller v r. 1831. Mohli bychom přiblížit, co se
událo v letech 1843 a 1844, a mnohá znamení a
divy, čímž Pán jednoznačně ukázal, že toto hnutí
On vedl. Mohli bychom se zastavit u služby Ellen
White, Božího zvláštního posla v adventním hnutí a
podívat se, jak On toto hnutí skrze ni vedl.
Snad jste četli nebo slyšeli o jejím vidění,
ve kterém jí byli ukázáni vedoucí církve, kteří tajně
plánovali vykonat určité změny. (Na tomto místě
se však odkloním od předlohy a přidržím se popisu
z knihy OMEGA II, Boží církev na pokraji, kterou
napsal Lewis R. Walton; pozn. překl.)
Albion Fox Ballenger přišel na myšlenku,
že by se církev měla stát atraktivnější tím, že by
méně zdůrazňovala své charakteristické nauky.
V listopadu r. 1890 navštívila Ellen White
shromáždění v Salamance. Bylo špatné počasí a
během cesty tam se nachladila. Její stav se zhoršil
natolik, že každý (ona také) myslel, že se bude
muset vrátit domů, aby se uzdravila. Poklekla u
své postele, aby se modlila, v tajných obavách, že
nebude mít sílu dostat se zpátky. Nevyslovila ještě
ani jedno slovo, když se celá místnost (jak později
vyprávěla) zaplnila jemným stříbrným světlem.
Pak byla vzata do vidění, kdy spatřila smutné
podrobnosti omylu, kterého se právě měli dopustit
někteří vedoucí v církvi.
V měsících, které následovaly, se
pravidelně snažila vyprávět toto vidění na
veřejnosti. Když začala vyprávět, na podrobnosti
si nemohla vzpomenout. Od Salamanky uplynuly
čtyři měsíce. V dobrém zdraví byla zpět v Battle
Creeku na jarním zasedání Gen. Konference.
Jednoho sobotního odpoledne, když odpočívala
ve svém pokoji, šla skupina círk. vedoucích do
nakladatelství, vstoupila do soukromé kanceláře
ředitele a zamkla za sebou dveře kvůli soukromé
schůzce. Jedním z přítomných byl Ballenger.
Za zavřenými dveřmi kanceláře začali
mužové uvažovat o myšlence, kterou podporoval
Ballenger. Proč církevní časopis neudělat
populárnější odstraněním jména Adventisté
sedmého dne z názvu. Proč neudělat ještě krok
dopředu a neodstranit všechny zmínky o odlišných
naukách, jako je sobota?
Setkání těchto mužů se konalo, aniž o tom
E. White věděla. Nyní se přihodilo něco té zvláštní
noci. Okolo tři hodin ráno byla E. White probuzena
andělem, jak později vyprávěla, který jí nařídil,
aby navštívila toho rána kazatelské shromáždění za
velmi neobyčejným účelem. Musí odhalit vidění ze
Salamanky. Nikdy předtím nebyla schopna popsat
jeho podrobnosti veřejně.
Následující ráno v 5:30 se shromáždili
kazatelé a pracovníci, mezi nimi Ballenger a jeho
krajané. Začali své shromáždění, ke kterému
nepozvali Ellen White. Ona náhle přišla. „Máš pro
nás poselství?“ – zvolal starší Olsen.
„Skutečně mám,“ odpověděla. „Když jsem
byla v Salamance, Pán mi ukázal shromáždění
v Battle Creeku.“ A pak s úzkostlivými
podrobnostmi popisovala myšlenky, o kterých se
diskutovalo předešlé noci, společně s postoji těch,
kteří byli přítomni.
Ballenger v slzách a „hluboce ovlivněn“
se zvedl a řekl: „Já jsem byl na tom shromáždění
rady, které se konalo minulého večera až do pozdní
noci, sestra White ho přesně popsala…“ Drama
okamžiku vzalo nyní nový obrat. Až do té chvíle
E. White zřejmě nevěděla, že shromáždění, které
viděla ve svém vidění, se uskutečnilo minulé noci…
(Str.40.41)
Z toho je vidět, že Pán jí ukázal dlouho
předtím přesně to, co oni plánovali uskutečnit. Proto
Pán zasáhl, aby o tom nemohla promluvit dřív, než
nastane ten pravý okamžik. Informace, jako tato, se
staly v mnoha případech. Vy i já sloužíme Bohu,
který zná vše!
Kniha pro sousedy
Generální konference
Velký spor věků jde do 22 000 domácností
v přilehlém okolí sídla GK CASD v Silver
Spring, Maryland, USA. Tato akce má
poskytnout „sousedům“ příležitost dovědět
se alespoň něco z proroctví.
28. července 2010 sesbírali zaměstnanci
v sídle GK vice než 40 000 US-Dollar
k financování tisku a dopravy knihy „Velký
spor věků“. Je to o 42 procent více, než bylo
potřebné. Přebytek bude použít pro další
rozšíření této knihy do sousedících částí
města. Cena jedné knihy je 1,25 US-Dollaru.
Bratr Wilson vyjádřil naději, že tato akce
povzbudí nejen sbory ale také i sdružení
k podobným akcím. Dále řekl. „Oddělení
našeho vydavatelství plánuje pro rok 2012
velkou celosvětovou akci s rozdělením
mnoha miliónu VSV.
Převzato z Adventist World 10/2010. Jurica
Bůh nás vede domů
Vedl Pán adventní hnutí i po smrti
E.White (1915)? Ano! Vede nás až doposud?
Jistě!
Proto je nutné studovat a připomínat
si Boží vedení – právě tak, jako děti Izraele
postavily památník, když překročily Jordán –
jak nás Pán vedl, nejen do roku 1915, ale až do
současnosti!
V šíření, v chápání a zvěstování trojitého
poselství nás vedl Pán. Měli bychom vědět,
jak nás vedl, a musíme rozpoznávat satanské
útoky, a jak je Pán odvrátil. Naše víra, jakožto
Adventistů sedmého dne, musí být založena na
BIBLI!
Převzato z Land Marks, August 2002 a zkráceně
přeložil Kovačík J.
11
CENA POKOJE
W. D. Frazee
Z knihy 1T 5, 2-6 se dozvídáme, že „den
Páně přijde, jako přichází zloděj v noci.“ Co budou
lidé říkat před tím, než dojde k onomu velkému
překvapení? „Pokoj, bezpečí“ anebo, jak uvádějí
jiné překlady, „je pokoj, nic nehrozí“. Zamýšlel to
tak Bůh, aby byl jeho lid nadcházející katastrofou
zaskočen? Ne! Ve 4. verši můžeme číst: „Vy však,
bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit
jako zloděj.“ Nás tedy nemá toto velké překvapení
zaskočit.
Máme-li však být zachráněni, musíme
být připraveni. Nemusíme rozumět tomu, co vede
svět do nadcházející katastrofy, máme však být
ochráněni nejen od jejích následků, ale i od všech
jejích příčin. To je ostatně důvodem našeho studia
– porozumět hlavním příčinám, které svět vedou
k Harmagedonu.
8. kapitola Izaiáše zmiňuje, že strach
z války a z neuspokojených potřeb vede lidi k tomu,
že se zapojují do rozsáhlých spolků. Bůh však
jasně říká, že Jeho lidé nemají do těchto seskupení
vstupovat. Zatímco lidé ze světa hledají záchranu
ve spolcích, Boží lid se má dívat kam? – Vzhůru ke
Kristu! To je jediná správná odpověď. Hledíme-li
na člověka, problémů přibývá. Upřeme-li zrak
k Bohu, problémy se ztrácejí. Tomu se však musíme
učit každý den – prostřednictvím našich vlastních
zkušeností.
V časopise Review and Herald ze 4.
listopadu 1965 byla uveřejněna pozoruhodná
zpráva o tom, co řekl jeden přední římsko-katolický
kardinál, když komentoval papežovu návštěvu
USA: „Bylo překvapivé, že na protest proti
papežově návštěvě se nezvedl žádný hlas. Ještě
nedávno, před deseti lety, by byla návštěva papeže
v USA považována za útok, dnes však přináší jeho
ochota přijet vesměs kladné emoce. Lidé mají
takový strach před válkou, že jsou ochotni zkusit
doslova cokoliv.“
Tento kardinál možná vyslovil větší pravdu,
než si sám uvědomoval – ukázal totiž na jádro věci.
12
Z ráje do ráje
2 2011
Svět nemotivuje k vítání papeže upřímné obracení
se k Bohu ani náboženství v pravém slova smyslu.
Pravou motivací, která stojí v pozadí, je strach! U
Izaiáši čteme v 8. kapitole o tom, co Bůh říká svému
lidu: „Čeho se tento lid bojí, toho vy se nebojte a
nestrachujte.“ Bojíme se války? Ne. Náš Otec je
přece Králem celého vesmíru. Povšimněte si, jakou
hrozivou cenu platí – a i nadále budou platit, hnáni
strachem z války a z nenaplnění svých potřeb – lidé
tohoto světa. Prodávají své duše za porci „čočkové
kaše“, ze které ve skutečnosti vůbec neochutnají.
Ezau dostal alespoň čočku, kterou chtěl; lidé tohoto
světa však nedostanou vůbec nic.
Co vlastně prodávají, aby získali tento
iluzorní pokoj? Čeho se vzdávají, když přijímají
vedení římského papeže? „Budou před ní klekat
všichni obyvatelé země.“ „A celá země v obdivu šla
za tou šelmou.“ Zj 13, 8.3. Verš 12 ukazuje, že USA
nutí celý svět, aby přijal vedení papežství. Jaká je
však cena za toto všechno?
Přísloví 23, 23 hovoří právě o tomto
problému: „Pravdu získej a nekupči moudrostí.“
V anglickém překladu: „Kup pravdu a neprodej
ji“. Dá se pravda koupit – a následně prodat? Jak
vidíme, tak ano. Ve Zjevení 3, 18 říká věrný svědek:
„Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm
přečištěného, … bílý šat, … a mast k potření očí.“
Tato mast symbolizuje rozlišení dobrého od zlého.
Nakup pravdu, ale jestliže jsi ji už jednou koupil,
neprodávej ji. To je velmi vážná chyba, kterou
dnes dělají mnohé sbory. V období reformace
mužové jako Luther, Zwingli, Kalvín, Knox či
Wesley skutečně „nakoupili pravdu“ – a to je vedlo
k oddělení se od Říma. Dnešní protestantské sbory
však toto slavné dědictví rozprodávají. Prodávají
pravdu, pro kterou jejich otcové obětovali vše. To
je cena, kterou platí, aby si získali přízeň Říma – i
jeho ochranu v případě III. světové války.
Víte o tom, že některé z křesťanských
věrouk jsou nyní revidovány. Místo „Bible je Boží
slovo“ zní revidovaný citát „Bible obsahuje Boží
slovo.“ Povšimněte si této malé změny. Kterému
z těchto dvou citátů věříte? Jan 17, 17 říká: „Tvoje
slovo je pravda.“ Bible je slovo Boží. Mezi těmito
dvěma učeními je obrovský rozdíl, přátelé. Mnohé
moderní změny ve svém konečném důsledku
oslabují víru protestantů v Písmo.
Boží služebnice (E. G. Whiteová) nám
vysvětluje, proč její kniha „Velký spor“ pojednává
o sporech, ke kterým docházelo v minulosti, o
odpadnutí v prvních stoletích, o vzniku papežství,
době temna i o reformaci. Důvodem je jednoduše
toto: „Co bylo, bude zase.“ Poslední konflikt, do
kterého právě vstupujeme, je vyvrcholením staletí
se vlekoucích sporů. Jedná se stále o jednu a tutéž
záležitost. Ony neviditelné moci jsou stále tytéž.
A Řím, který odváděl křesťanský svět od Bible a
nastolil papeže jako reprezentanta Ježíše Krista,
Řím, který v době temna zabíjel Boží svatý lid, je
tím samým Římem, pod jehož vedením se celý svět
sjednotí v posledním boji proti ostatku lidu Božího.
(Pozn. redakce: Všimněte si změn názvu knihy
Velký spor – Vítězství lásky Boží, Velké drama
věků., Proč tomu tak je?)
Na straně 102 knihy Velký spor, se
dozvídáme o Janu Husovi, který byl upálen na
hranici proto, že se stal reformátorem. Jan Hus byl
původně příznivcem papežství, když však studoval
Bibli, došel k určitému závěru – a já bych chtěl,
abyste si právě tohoto závěru povšimli. „Ne církev
hovořící skrze kněží, ale Bůh hovořící v Bibli je tím
jediným neselhávajícím Vůdcem.“ Zde se nachází
onen podstatný rozdíl mezi římským katolicismem
na jedné straně a pravým protestantismem na
straně druhé. Toto je ta pravda, kterou protestanti
vyprodávají, aby si zajistili přízeň papežství. A
k tomuto kompromisu je vede strach, strach před
terorismem, strach z bídy i strach z války.
Nyní si povšimněte postoje pravých
věřících v době, kdy se papežství formovalo.
Vždy zde byla hrstka věrných, kteří nedrželi
krok s římským biskupem a jeho hierarchií. „Pro
udržení pokoje a jednoty byli ochotni udělat
jakýkoli ústupek – v souladu se zachováním jejich
věrnosti Bohu. Cítili však, že nelze obětovat
principy pro zachování pokoje – cena by byla příliš
vysoká. Měla-li být jednota zajištěna pouze za
cenu kompromisu s pravdou a spravedlností, pak
ať je raději válka.“ Velký spor, str. 45. Toto bylo
postavení skutečných Kristových následovníků ve
všech dobách: nevytvářet zbytečné problémy, nelpět
na nedůležitých drobných odlišnostech; když však
dojde na životně důležitý princip, žádná, jakkoliv
líbivá ekumenická myšlenka není ospravedlněním
pro výprodej pravdy.
V 17. kapitole Janova evangelia je
zaznamenaná vroucí modlitba našeho Spasitele
za jednotu mezi Jeho následovníky. V téže
modlitbě se však nachází rovněž text, který
jsme již četli: „Posvěť je pravdou, Tvoje slovo
je pravda.“ A tak před dnešním protestantským
světem stojí velká otázka: Co je důležitější –
pravda nebo jednota? A jsou dnes celé miliony
těch, kteří jsou ochotni prodat pravdu – aby si
zajistili jednotu.
Pro církev i svět by bylo dobré, kdyby
ony principy, které v minulosti motivovaly věrné
duše, ožily v srdcích Božího lidu. To jediné, co
nás zachrání před tím, abychom byli pohlceni
světovým hnutím za pokoj a bezpečnost i
ekumenickým hnutím, je láska pro pravdu. Je
lépe, aby byla válka, než abychom se vzdali Pravdy.
Naše touha po pokoji nesmí nikdy zajít až do
ochoty činit kompromisy na této základní rovině. A
toto by se mělo projevovat v každém detailu našeho
osobního života. Zvykneme-li si na obětovávání
principů – jen aby o nás druzí přemýšleli dobře –,
jsme na cestě k Římu. O tom není žádných pochyb.
Ostatkem Božího lidu budou ti, kteří zvítězili
skrze krev Beránka a slovo jeho svědectví, ti, kteří
nemilovali své životy tak, aby se zalekli smrti. (Zj
12, 11)
Na straně 49 knihy Velký spor (VS)
čteme o odpadnutí v prvních stoletích: „Téměř
nepostřehnutelně si pohanské zvyky našly cestu
do křesťanské církve.“ Jak k tomuto kompromisu
došlo? „Téměř nepostřehnutelně.“ Je to, jako
když padá soumrak. Temnota sestupovala na
křesťanský svět téměř nepostřehnutelně. To
je ďáblova hra: posunovat hranice směrem ke
světským praktikám pouze malými krůčky –
tak, že na toho, který se bude některému z nich
bránit, budou ostatní hledět jako na fanatického,
bezdůvodně tvrdého člověka.
Tento kompromis nezačíná vždy v přímém
protikladu k tomu, co řekl Bůh. „Řím začal
nařizováním toho, co Bůh nezakázal, a skončil
zakazováním toho, co Bůh výslovně nařídil.“ (VS,
str. 290) Řím začal doporučovat věci, o kterých Bůh
13
CENA POKOJE
výslovně neřekl, že by se neměly dělat. Sem patří
například vánoce, jako oslava Kristova narození,
či velikonoce, jako oslava Jeho vzkříšení. Nachází
se někde v Bibli verš, který by říkal: „neoslavujte
narození Krista, neoslavujte Jeho vzkříšení“?
Nenachází. Řím tedy začal zaváděním věcí, které
nebyly v Bibli přímo zakázány – ale skončil
zakazováním toho, co Bůh lidem jednoznačně
nařídil. Zjevným příkladem je sobota. Když si
lidé zvyknou přijímat za náboženské vůdce ty,
kteří jim říkají více, než učí Bible, nevyhnutelně
skončí činěním toho, co je v Bibli zakázáno. A to
je cesta, po které protestantismus jde již mnoho
let.
„Při hledání přízně v očích světa zaslepila
falešná shovívavost protestantským církvím
oči. Nevidí nic jiného, než že je správné věřit
nejmenšímu zlu.“ (VS 571) To je zodpovědné za
současný postoj protestantských církví k papežství.
Dnes je v těchto církvích populární poplácávat se
po zádech (v současné době jsou k tomu vedeni
dokonce i adventisté sedmého dne), získávat
si populární přízeň v duchu ekumenického
hnutí. Mnozí i v nejznámějších církvích jsou
připraveni přijmout adventisty sedmého dne jako
součást velkého křesťanského světa. Ale stejný
duch, který je vede, aby nás přijali, je vede také
k přijetí Říma. Musíme velice pečlivě zkoumat
ruku, která je k nám natažena. Nesmíme zapomínat
na to, že ta samá ruka se natahuje také směrem k
Vatikánu. Nelichoťme si, když se jedná o záležitosti
základních kompromisů. Ruka, která je natažena
směrem k Římu, nás nakonec uchopí – ale ne, aby
nás přijala, ale aby nás srazila.
Potřebujeme nahlédnout hlouběji do
svého srdce, abychom viděli, jestli je tam něco,
pro co je tento duch kompromisu přitažlivý. Jsme
už unaveni ze všech těch válek a ze vší té dřiny?
Toužíme po vysvobození, prodáváme pravdu – jen
proto, abychom toto vysvobození získali? Vzdáme
se toho, čemu věříme, ubereme Božímu slovu na
vážnosti? Bůh chraň!
Již jsem se zmínil o tom, že svět nedostane
ani onu čočkovou kaši, za kterou se prodává. Tento
svět prodává pravdu, aby si koupil pokoj – od
římského papeže. Podívejte se však, co najde, až se
probudí z tohoto těžkého snu: „A viděl jsem dravou
šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná,
aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku.“
14
Z ráje do ráje
2 2011
A tak, zatímco národy tohoto světa následují přelud
míru, kráčejí po cestě k největšímu boji všech dob.
„A hle, z úst draka i z úst dravé šelmy a z
úst lživého proroka vystoupili tři nečistí duchové,
podobní ropuchám. Jsou to duchové ďábelští, kteří
činí zázračná znamení. Vyšli ke králům celého
světa, aby je shromáždili k boji v rozhodující den
všemohoucího Boha.“ (Zj 16, 13-14) Povšimněte si
výroku v 7. svazku Svědectví na straně 182: „Svět
je naplněn bouří, válkou a rozpory. Přesto se lidé
sjednotí pod jednou hlavičkou papežské moci – aby
se postavili proti Bohu v osobě Jeho svědků.“
Na krátký čas bude tento svět sjednocen.
Další věta říká: „Tyto svazky jsou stmeleny tím
největším odpadlíkem.“ „Pod hlavičkou papežské
moci se všechny národy sjednotí, aby se postavily
proti Bohu, v osobě Jeho svědků.“ Kde budeme
stát my, ty a já? Na jedné nebo na druhé straně, jiná
možnost není. Buď budeme s Ježíšem a Jeho církví
ostatků s plným vědomím stát za tím, co říká Boží
slovo a Desatero ve své plnosti, nebo budeme ve
velkém populárním hnutí, které prodává pravdu,
aby si za ni koupilo mír. Pravdu sice prodají, ale
míru se jim nedostane. „Až budou říkat `je pokoj,
nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba jako
bolest rodičku, a neuniknou.“ (1Te 5,3)
Ó přátelé, když Boží hlas udělá konec zajetí
Jeho lidu, když Jeho zákon bude vidět na obloze,
nastane příšerné probuzení mezi těmi církvemi,
které se společně sjednotily v kompromisu, aby
nakoupily pokoj. Svazek, který velký odpadlík
stmelil dohromady, se rozpadne na kousíčky. Velké
město bude rozděleno a ruka každého člověka se
pozvedne proti jeho bratru. O tomto hrozivém
obrazu čteme (ze Zjevení 16 a z Jeremiáše 25) v
knize VS v kapitole „Zpustošení země“ – rozklad
civilizace, církve v chaosu, věřící vrhající se na
kněze a kazatele. Celý svět bude znovu uvržen do
scén Francouzské revoluce. Pokoj? Ó, ne! Pokoj ne.
Obětování pravdy nemůže nikdy přinést pokoj.
A tak pro vás i pro mne znamená tak mnoho
odpověď na tuto otázku: „Milujeme pravdu
natolik, abychom byli ochotni za ni i zemřít – a
pro ni žít? Nebo jsme ochotni ke kompromisu?“
Modlitba: „Drahý Pane, vepiš nám svoji
pravdu do srdce. Vlož lásku k ní hluboko do našich
srdcí, abychom byli raději ochotní zemřít, než
obětovat jedinou zásadu. V Ježíšově jménu. Amen.“
S O B O T A
Norberto Restrepo (Venezuela)
Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi, řka: Ty
pak mluv k synům Izraelským a rci: A však sobot
mých ostříhati budete. Nebo to znamením jest mezi
mnou a vámi po rodech vašich, aby známo bylo,
že já jsem Hospodin, kterýž vás posvěcuji. Protož
ostříhati budete soboty, nebo svatá jest vám. Kdož
by ji poškvrnil, smrtí umře; a kdo by koli dělal v
ní dílo, vyhlazena bude ta duše z prostředku lidu
svého. Šest dní děláno bude dílo, ale v den sedmý
sobota odpočinutí jest, svatost Hospodinu. Každý,
kdož by dělal dílo v den sobotní, smrtí umře. Protož
ostříhati budou synové Izraelští soboty, tak aby
světili sobotu po rodech svých smlouvou věčnou.
Mezi mnou a syny Izraelskými za znamení jest na
věčnost; nebo šest dní činil Hospodin nebe i zemi,
v den pak sedmý přestal a odpočinul. I dal Pán
Mojžíšovi po dokonání těchto řečí s ním na hoře
Sinai dvě desky svědectví, desky kamenné, psané
prstem Božím. (2M 31, 12-18)
Co je sobota?
Věříme, že sobota je Boží pečetí. Přitom,
ale musíme vědět co je to pečeť. Ve starém zákoně
byla pečeť velice důležitá. Když Bůh něco zapečetí,
když Bůh někomu dá o něčem osvědčení, tak
to má nesmírnou váhu – cenu. Jaké osvědčení či
certifikát dostaneme od Boha? Celý svět se sjednotí
v otázce svěcení neděle. Svět se nachází v procesu
globalizace. Lidstvo ví, že se nachází v době krize.
Bůh nás ale informuje v otázce soboty a jejího
svěcení. Co je sobota? Co znamená sobota pro
mne a pro tebe? Za každým přikázáním stojí Bůh.
Každý zákon Boží, ať je to sociální, matematický,
fyzikální, morální a mnohé jiné, má za úkol zjevit
Boží charakter, ukázat nám, jaký je Bůh. V každém
zákoně přírody je zjeven Boží charakter. O co více
bychom my, jako inteligentní stvoření, měli zjevovat
tento Boží charakter. A zvláště ti, kteří poznali
Boží lásku. Zjistit, co pro nás znamená sobota, je
velice důležité. Je sobota jenom časem? Časem kdy
nepracujeme? Pracujeme šest dnů v týdnu. Je to
pro nás tradice, čas bez práce? Víte, bratří a sestry,
Bůh nepracuje. Znáte původ slovesa pracovat? Toto
slovo má něco společného s otroctvím. Pracovat
pochází z latinského slova stripalium. Stripalium
byl nástroj, kterým byli lidé vedení do otroctví.
Bůh nepracuje, Bůh působí. Každé Boží působení
je ve prospěch bližního. Nepůsobí pro sebe, ale pro
druhé. On působil v prvním dni stvoření, ale ne pro
sebe. Taktéž ve druhém, třetím…. šestém dni.
Každý den, kdy lidé žijí na zemi, působí
v jejich prospěch. To je Boží přirozenost. To je
Boží úmysl. Čtěme 2M 1-3. kapitolu. Jedná se zde
o odpočinek. 2M 31,12-13. Dejme pozor na něco
důležitého. Sobota je něco velmi osobního. Sobota
není jednoduše nějaká věc. Věc mezi mnou a Bohem.
Věc mezi tebou a Bohem. Mezi vámi a Bohem. Tím
poznáte, že Já jsem. Víme, že On je? Víme, že On
je ten, který o sobě říká „Jsem kterýž jsem?“ Kdo je
to? Ten, který dodržuje pravou sobotu. A odpověď,
že ho znám je, že mě Bůh posvětil. Bůh posvětil
sobotu. Sobota je čas. Pro mne je čas tajemstvím.
Velice rád bych mu rozuměl. Sobota není jen čas,
je více než čas. Bible nám říká, že Bůh vstoupil do
soboty. To se dá snadno pochopit. My jsme také
vstoupili do času. Každý z nás. Život bez času
neexistuje. Vstoupíš do neděle, pondělí až pátku.
Vstoupíš do soboty. Bůh daroval všem lidem čas.
Ne každý z lidí má svoji místnost. Ne každý
z nás má vlastní dům a kdo jej nemá, musí platit
nájem. Ale všichni vlastníme čas. Nikdo nemusel
čas kupovat. Každý jej dostal darem. Stejnou
kvalitu Božího času. Žijeme v čase, ve kterém
také sobota přišla ke všem lidem. Také i k lidem
ve vězení. Bůh vstoupil do soboty. Nevidíme Ho,
ale On je tady. Řekl, že je všudy přítomný. Máme
s ním být spojeni vírou. Bůh vstoupil do soboty a
čeká na náš vstup. Kde jsme v pátek, když zapadá
slunce? Kde jsme? Bůh je přesný. On plní své
úmysly. Jeho cílem je s někým se potkat. S kým se
chce potkat, s kým chce mít společenství? Se mnou.
Setkám se s Ním v sobotu, nebo je naše sobota bez
Něho? Je naše sobota jen odpočinkem od práce a
zbavení se týdenní únavy? Mnoha adventistům s.d.
slouží sobota jen ke spánku. Jsou unavení spoustou
práce. Uplynulý týden byl náročný. Museli toho
hodně zvládnout. Tak si mnozí myslí, že sobota je
určena ke spánku. Sobota je určena ke společenství
15
SOBOTA
mezi tebou a Bohem. Co to znamená mezi tebou
a Bohem? Není to mezi tebou a časem. Není
to mezi tebou a tvou postelí. Není to mezi tebou
a tvojí únavou. Je to společenství mezi Bohem a
tebou. A to musí být tvoje a moje zkušenost. Tvoje
a moje rozhodnutí. Vždy, když se dvě osoby setkají,
nezůstanou k sobě lhostejné.
2M 31,13: „Ty pak mluv k synům Izraelským
a rci: A však sobot mých ostřihati budete. Nebo to
znamením jest mezi mnou a vámi po rodech vašich,
aby známo bylo, že já jsem Hospodin, kterýž vás
posvěcuji.“ Znamení mezi tebou a Bohem. Co
znamená slovo „mezi“. Co je mezi manželi, mezi
mužem a ženou? Co je „mezi“ nepřáteli? Co je to,
když něco je mezi něčím? Mezi mnou a vámi? Je
to skutečnost. To, co je mezi mnou a Bohem nás
sjednocuje. To je harmonie. To nás spojuje s Bohem.
Poznáme, že Bůh je náš Pán. Boží svaté písmo je
velice zajímavé, ale nemůžeme si ho přivlastnit jen
pro sebe. Bible není kniha prostoru.
Důležitost prostoru
Pro nás je nejdůležitější prostor, místnost.
Chceme, aby nám patřil prostor. Když ho máme,
snažíme se ho zvětšovat. Ve skutečnosti žijeme
na této zemi, abychom zvětšili svůj prostor (jinak
řečeno své místnosti). Všechny naše ideály směřují
k získání něčeho do vlastnictví. Naše přání je něco
mít. Náš poklad je něco mít, něco vlastnit a proto je
pro nás tak těžké rozumět realitě soboty. Ale Boží
slovo není kniha jen pro to, abychom ji vlastnili, není
to kniha prostoru. Její důležitost je jinde. Jediné,
co člověk potřebuje z prostoru je plocha jeho stop.
Snad potřebuji něco více, abych si mohl lehnout
a spát. Možná i něco více, abych mohl udělat pár
kroků sem a tam. Nepotřebuješ nic vlastnit. Když
přišel Ježíš na tuto zemi, co potřeboval?
K tomu, aby vyhnal z lidí démony,
potřeboval jen prostor (místo), kam by se postavil.
K rozmluvě se samaritánkou potřeboval místo,
kam si u studny sedl. Když uzdravil upoutaného
na lůžko, stačilo, aby řekl, vstaň a choď. Když
přišel na Golgatu potřeboval jen prostor (místo),
kde by mohl stát jeho kříž. Nepřišel na tuto zemi
proto, aby něco získal, aby něco měl, nepřišel dělat
konkurenci či soutěžit. On přišel jen proto, aby nám
zjevil svého Otce. K tomu potřeboval dvě věci, lidi
a čas, nic více.
Písmo svaté není kniha geometrie ani kniha
zeměpisná. My všechno měříme. Na měření jsme
specialisté. Máme hranice, máme meze, víme, co
nám patří. Chceme mnohdy i to, co patří druhým.
16
Z ráje do ráje
2 2011
Bůh nám dal sobotu, abychom mohli být posvěceni.
Co to znamená být posvěcený? Nový zákon říká:
„Buďte svatí, jako já svatý jsem.“ Starý zákon
říká, buďte svatí jako On svatý je, čistí jako On
je čistý, jedno, jako On jedno je. Máme milovat,
jak On miluje. A to není závislé na prostoru. To
se děje v čase. Co potřebuji k tomu, abych byl,
abych existoval –čas. Víte, jaká je naše odpověď
na otázku: „Máš čas“? – Ne, nemám čas! Přesněji:
„Já nemám čas“. Kultura, kterou jsme převzali od
starých Řeků říká, že nemáme žádný čas. To je
velká lež. Bůh nám dal čas, každý jej dostal, ale co
děláme s časem, který jsme dostali?
EGW říká: „Denně si mám vyčlenit čas,
minimálně jedné hodiny, ke studování života
J.Krista.“ Máme čas? Nemáme čas, tak co s
ním děláme? Víte, co dělá tato kultura s časem?
Zotročila čas, svázali jsme čas s řetězy. Svázali
jsme čas řetězy kvůli jednomu cíli – získat prostor.
Zotročili jsme čas k tomu, abychom vlastnili mnohé
pozemské statky.
Čím větší touhu po vlastnictví a jeho
získávání mám, tím méně se podobám tomu, kdo
mě chce spasit. Více mít, více získat není nikdy ta
cesta, kterou šel Ježíš Kristus. Bůh nám daroval
rozum, abychom v sobě znovu vybudovali Jeho
obraz. Bůh ví, že to, co potřebujeme je On v čase.
Co má největší význam z toho co jsme v našem
životě dosáhli? Bůh ale nestvořil zemi, abychom si
ji přivlastnili, ale abychom ji užívali.
V okamžiku, kdy přišel na zemi hřích,
vznikla slova, to je moje, to chci mít, to musím
získat atd… Ale člověk byl stvořen bez těchto
vlastnických hodnot. Člověk byl stvořen pro
hodnotu – být podobný Bohu. V dnešní době tato
hodnota téměř úplně vymizela z našich myslí.
Změnili jsme se, chceme především vlastnit věci.
Ježíš Kristus byl úplně jiný a nechal nám svůj
příklad. Pozorujeme-li jej, přináší nám to užitek.
Písmo svaté
Písmo svaté je kniha dějin. První kniha
Mojžíšova, její první kapitola začíná dějiny. 1M
2. kapitola – stvořil člověka, rodinu a postavil jej
do Ráje, do času. lM 3. kapitola – k vůli hříchu
připravil vykoupení. 1M 4. kapitola – Kain zabíjí
Abela. lM 7. kapitola – Bůh soudí lidstvo za jeho
bezbožnost. Máme čas, aby Bůh přišel k nám? Dáme
mu příležitost, aby nás navštívil? Dáme mu čas,
aby s námi dělal dějiny, aby nás vykoupil, aby nám
vzal náš egoismus, aby nám vzal naše sektářství,
naši hrdost, pýchu, žárlivost? My nemáme čas, stali
jsme se otroky našeho egoismu.
Písmo svaté je kniha svědectví. Když Bůh
sestoupí k nám a bude žít s námi, pak budeme nové
stvoření. Co On potřebuje je to, co říká Ž 46,11:
„..ztište se a vězte, že já jsem Bůh.“ Kultura, ve
které žijeme, z nás dělá hlučné a neklidné lidi.
Když ráno vstanete, hned spěcháte. Ale na Boha
čas nemáme. Jsme ve stresu, máme starosti, jsme
neklidní, hledáme větší prostor, rušíme jedni druhé.
Bůh říká, ztiš se. Kdy má začít ztišení pro sobotu?
Kdo má jako první začít sobotu? Nejsem to já?
Kolik hodin máme vyčlenit pro Boha? Sobota, Bůh
nás očišťuje, je to památka jeho stvořitelského díla.
Stejná událost, která se udala při stvoření, bude
při vykoupení. Nové stvoření a k tomu potřebuje
tebe. Sobota od soboty plyne s časem. Bůh nám
dal znamení mezi Ním a námi. Je naše sobota bez
Něho? Jaká je skutečnost?
V našem životě hrají události mnohdy
velkou roli. Na jednu takovou událost musíme také
vzpomínat. Bratr Restrepo se tázal jednoho bratra:
„Jak se jmenuješ“ – bratr odpověděl: Max. Tázal
se dále: „Jak se jmenuješ ty“? – Mariane (Maxova
manželka). „Kdy jsi viděla poprvé svého Maxe?“
(Odpověděla). „Kdy jsi ty poprvé potkal Mariane?“
(Odpověděl). Oba si pamatovali situaci, která se
udala před více než 40 lety. Co potřeboval Max
k tomu, aby mohl milovat Mariane? Dvě „věci“:
Mariane a čas. To, byla událost. Kolik měli dětí.
(Dvě). Co znamená tato událost pro ně? Přátelství,
věrnost, oddanost žít pro druhého, to jsou události v
čase. Mojí milí, sobota, to je událost Boží. V novém
Božím stvoření. Sobota bez Boha není ničím. Je to
jen rituál, zvyk, žádná realita. Čím je Mariane bez
Maxe? Čím je Max bez Mariane?
Sobota je zkušenost
Sobota je zkušenost v množném čísle.
Sobota není egoistická zkušenost. Je to zkušenost
s tím druhým. Ten druhý, to je Bůh. Když jsme s
ním, nemůže se nic dít bez jeho vědomí. Písmo
svaté říká, že Bůh je věrný. Je nazván ženichem. Je
nám i Otcem. Písmo dále říká, že otec má syna, a že
ten je podobný svému otci. V sobotu přichází jako
snoubenec. Dělá vše proto, abychom se navzájem
zamilovali. Přichází jako dárek pro nás a daruje nám
svou lásku. Chce být naším ženichem. My máme být
jeho nevěstou. A tento ženich bude nakonec otcem.
Výsledkem je nové stvoření. On si přeje, aby sobota
byla dnem, kdy jsme znovuzrozeni podle Jeho vůle
a také Jemu podobni. Poznali jsme to? Když jsme
to nepoznali, pak naše sobota je bez Něho. Židé si
vytvořili sobotu bez Boha, bez Jeho přítomnosti.
Co je naší sobotou? Co z ní dělá Boží pečeť?
Co je znamením mezi Bohem a námi? Sobota je
znamením mezi Bohem a mnou. On nás posvěcuje.
Zopakuji, co jsme si před chvíli řekli. Mojžíš
posvětil prostor, svatyni. Bůh neposvětil prostor,
ale posvětil čas, sobotu. Udělal to při stvoření. Co
to pro nás znamená? Věříme, že ve shromáždění ve
sboře je přítomen Bůh. Písmo svaté říká, že Bůh
nebydlí ve chrámech udělaných lidskýma rukama.
Nebydlí mezi konstrukcemi udělanými ze železa a
z cihel. Kde bydlí Bůh? Izaiáš 57,l5: „Nebo takto dí
ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá,
jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém
bydlím, ano i s tím, kterýž jest zkroušeného a
poníženého ducha přebývám, obživuje ducha
ponížených, obživuje také srdce zkroušených.“
Kde bydlí Bůh? Mezi stěnami nebo v
lidských srdcích? V budovách, nebo v mém životě?
On chce být událostí ve Tvém životě. Chce vylít
svého Ducha na všeliké tělo. Chce ho vylít bez
omezení. V jakém množství? Co dal Max Marianě?
Vše. Co obdržela Mariane? Vše. Totéž chce udělat
Bůh s námi. Chce nám dát vše. Dal nám vše. My
musíme to jen přijmout. Každý den musíme od
Něj přijímat. Co? Je to čas. Čas je hmota ducha.
Dej Bohu svůj čas, udělej si čas na Boha. Sedni
si s Bohem, poslouchej, co ti říká. Udělej si čas k
modlitbě, udělej si čas ke čtení Bible. Bůh řekl, že
Slovo se stalo tělem. On je zde. Jeho slovo a On
nejsou navzájem odděleny. Mariane zvedne telefon
a slyší na druhé straně Maxe. Max slyší Mariane a
její slova nejsou pro něj symbolem, ale skutečností.
Když Max slyší Mariane, pozná nejen slova, ale ví,
že je to Mariane. Ona je tam. Když slyšíme Boží
slovo, jsou to symboly? Víme, že za těmi slovy
je Bůh. On je zde a to se děje v čase. Dej Bohu
svůj čas, aby se sobota stala pro tebe realitou,
novým dílem stvoření ve tvém životě. Je psáno,
že v Babylóně poznají mnozí lidé pravou sobotu.
Jsou ale také mnozí mezi námi, kteří přejdou od
svěcení soboty ke svěcení neděle. V tomto tříbení je
zkušební kámen, který položil Bůh. A to je sobota.
Nevíme, však jaký proces změny to ve skutečnosti
je, tak jako Adam a Eva neznali pravou hloubku
zkušebního kamene, stromu poznání dobrého a
zlého. V tomto stromě byla obsažena zkouška
života a smrti. Spravedlnosti a nespravedlnosti. Vše
závisí na důvěře.
Bratři a sestry, sobota je tou poslední
zkouškou. Bůh řekl, že On je v sobotě. On také se
v sobotu setkává s lidmi. Dílo jeho nového stvoření
17
SOBOTA
bylo dokonáno v sobotu. Písmo říká, že sobota je
den svobody. Kristus využil sobotu jako zkušenost
osvobození. Každou sobotu si máme ověřovat,
že jsme svobodní, skutečně svobodní, že nejsme
otroci. Satan má v plánu udělat z nás otroky. Udělat
nás závislé na tomto materiálním světě. Ale Boží
plán je jiný. Sobota je důležitá, proto ji Bůh lidem
dal. Nedal však sobotu jenom lidem, ale také Zemi.
Již dlouhou dobu nemá Země v sobotu klid. Ale
kdo je zemědělcem ten ví něco o půdě a o polích.
Kdo bydlí ve městě, ví toho o půdě málo. Zná jen
cement, cihly a asfalt. Izraelský národ před 3500
lety dobře věděl, co to je země. Bůh také řekl, že
země potřebuje čas k odpočinku. Každých sedm let
byl rok soboty.
Sobota má také funkci ve vykoupení.
Musíme se smířit s Bohem, On musí smířit tebe se
sebou, nás mezi sebou navzájem, musí nás smířit s
našimi nepřáteli, se zemí, se zákony přírody. Sobota
je den smíření, je dnem osvobození, dnem zdraví,
života, odpuštění. Jak mám vstoupit do soboty? –
smířený, přátelský, očištěný, posvěcený. K tomu je
zde sobota. Bůh po nás chce, aby i druzí poznali
klid, přátelství a lásku, vše to, co jste získali od
Boha. Když o někom špatně smýšlíte a pak se s
ním potkáte, nemusíte mu ani říkat, co si o něm
myslíte. Když ho pozdravíte, pozná, že ve vás
vězí nedůvěra. Poznali jste to? Špatné smýšlení,
nedůvěra a jiné negativní věci ovlivňují naše vztahy.
Toto vše rozbíjí a narušuje klid, rozděluje nás to a
tvoří hradby, ačkoliv dodržujeme sobotu. Ale pravá
sobota, když Bůh vstoupí do našeho života, nás
smíří, osvobodí, odpustí a sjednocuje, Bůh chce být
s námi zajedno.
Rok odpuštění
V krátké době Bůh přijde znovu. Tento svět
brzy skončí. Boží soud je před námi. Sobota musí
být taková jakou si ji Bůh přeje mít. V sobotu chce
Bůh z nás mít nová stvoření. 5M 15,1: „Každého
léta sedmého odpouštěti budeš.“ Rok odpuštění.
Sobota má co do činění s Božím hospodařením.
Boží hospodaření je zcela jiné, než hospodaření
světa, které není založeno na sobotě. Ale náš Bůh
založil hospodářství na sobotě. Jestliže máme
vítězně projít posledními dny dějin tohoto světa,
jestliže máme být zapečetěni skrze poslední rány,
musíme se ztotožnit s Božím hospodařením. Bůh
dal Zemi lidem, ale ne do vlastnictví, nýbrž aby jim
sloužila. Tento rozdíl bychom si měli uvědomovat.
Dnes tomu tak není. Mnozí vlastní pozemky (zemi)
a jsou schopni i zabíjet, kdyby jim někdo chtěl
18
Z ráje do ráje
2 2011
vzít kousek do svého užívání. Ústavy všech zemí
říkají, že nikdo nesmí vstoupit na cizí vlastnictví.
Je považováno za zločin, když někdo vstoupí do
vlastnictví jiného. Pozorujme Boží hospodářství.
Čtěme k tomu 5M 15,2: „Tento pak bude způsob
odpuštění, aby odpustil každý věřitel, kterýž rukou
svou půjčil to, čehož půjčil bližnímu svému; nebude
upomínati bližního svého aneb bratra svého, nebo
vyhlášeno jest odpuštění Hospodinovo.“
Je to zákon, který stojí za povšimnutí.
Půjčím ti 100 000 Kč. Když přijde sedmý rok,
nebudu již peníze požadovat zpět. Peníze, které
zbývají vrátit, jsou prominuty. Libí se ti tento
zákon? Půjčil jsem ti peníze. Nebudu vyžadovat
žádné úroky. Půjčovat peníze bez úroku… Kdo
půjčuje peníze bez úroku? Kdo ti půjčí peníze bez
nějaké hypoteční zástavy? Je zde někdo, kdo dává
peníze, dal Zemi, dal svou krev, dal vše, co měl,
bez úroků, nedělá si žádné nároky na vrácení. V
sobotu se musíme snažit Jej poznávat. On stvořil
nebe a Zemi. On je ten, který ukázal jak dobře
hospodařit. Nás ale rozděluje majetek. Je to tak,
nebo to tak není? Když se manželé rozvádějí, proč
bojují o majetek? Je to absurdní. Jak to, že jsme se
tak zaměřili na majetek?
5M 15,3: „Cizozemce upomínati budeš,
ale to, což bys měl u bratra svého, propustí ruka
tvá.“ Kdo jsou tvoji bratři? Vycházíme z toho, že
ti, co světí sobotu. Jaký cíl sledoval Bůh se svým
hospodářstvím, které je založeno na sobotě?
5M 15,4a:(E.P) „Ať není u tebe
potřebného, neboť Hospodin ti požehná v zemi…“
Božím plánem je, aby mezi jeho lidem nebyl nikdo
chudobný (nuzný, potřebný). Aby každý nemocný
mohl dostat potřebnou péči, aby každý dosáhl
potřebného vzdělání atd. Kolik potřebných bylo v
prvotní církvi? (Sk. 2,44.45.46.47.) „Všichni pak
věřící byli pospolu, a měli všecky věci obecné. A
prodávali vladařství a statky, a dělili mezi všecky,
jakž komu potřebí bylo. A na každý den trvajíce
jednomyslně v chrámě, a lámajíce po domích chléb,
přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce,
chválíce Boha a milost majíce u všeho lidu. Pán
pak přidával církvi na každý den těch, kteříž by
paseni byli.“
Byli jedné mysli. Poznali v sobotě den
osvobození. My to také musíme znovu „objevit“,
prožít takovou zkušenost.
5M 15,4b: „..hojně požehná tobě Hospodin
v zemi…“ Co bude Bůh žehnat? Kde je požehnání?
Není tam, kde se dávají peníze na lichvu, kde se
půjčuje s úroky, když druhý je potřebný (chudobný).
Dnes i průmysl je pro lidi nutností. Máme mnoho
požadavků, chceme, aby nám přinesly zisk. Bůh ale
tyto požadavky nestvořil, sami si je vytváříme. Co
je to tržní hospodářství? Před 200 lety jsme neměli
pračky, ledničky, auta a lidé také žili. Neměli ani
potřebu mít tyto věci. Dnes jsme tuto potřebu
vyvolali. K tomu slouží i televize. Jsou lidé, kteří
vymýšlí a dělají reklamu. Čím více se diváte na
reklamy v televizi, tím více vás ovlivňují a příští den
koupíte zboží z reklamy. Když je potřeba vyvolána,
pak se musí uměle vyvolat nedostatek zboží na
trhu. Náhle tento druh zboží není k dostání. Vy ale
máte potřebu si ho koupit. Když je znovu na trhu, je
dvojnásobně drahý. A tak se získávají peníze.
Základní postoj světového hospodářství
je egoistický, satanský, zvířecí, to není Boží
hospodářství. Bůh ho takto nezařídil. Jeho
hospodářství se mělo rozšířit po celé zemi, na
obdělávání země. Je zajímavé, co zde Bůh řekl:
„když sloužím bližnímu, když pro něj žiji a
dovolím mu podílet se na tom, co mi Bůh dal, pak
Bůh požehná zemi.“ Ovoce země bude znásobeno.
Bohatství přichází ze země, ne z mých požadavků.
Toto Boží hospodářství musíme prožít. Je to
hospodářství plynoucí ze soboty. Je to hospodářství
založené na odpouštění dluhů a vykoupení.
Nebudeme moci kupovat ani prodávat. Tento čas
přijde. Dnešní společnost je orientována na dekret
ze Zj 13,17: „A aby žádný nemohl kupovati ani
prodávati, než ten, kdož má znamení aneb jméno té
šelmy, anebo počet jména jejího.“
5M 15,5: „Jestliže však pilně naslouchati
budeš hlasu Hospodina Boha svého, tak abys hleděl
činiti každé přikázání toto, kteréž já tobě dnes
přikazuji.“
Jak mám naslouchat? Pilně. Přesně. Chtít být
věrným.
5M 15,6a: „Hospodin zajisté Bůh tvůj
požehná tobě“.
Budeš-li slyšet, budeš-li poslouchat jeho hlas, Bůh
ti požehná, v tom je věrný.
Ze zvukového záznamu a přeložil J.Jurica.
Zachovávej sobotní den,
aby ti byl svatý,
jak ti přikázal Hospodin.
5M 5,12
Nezapomeňte,
jak se jmenujete!
Prezident GK zdůrazňuje probuzení, reformací
a zvěstování.
Adventist World, Mark A. Keller, zpravodajský
redaktor.
Bratr Wilson říká k 150 výročí
jménu naší církve: „Bůh věděl, že lid doby
konce, který dodržuje Boží přikázání a má
svědectví Ježíšovo, potřebuje jméno, které
mu dá identitu.“ Dále řekl: „Když se budete
představovat na veřejnosti, nebo budete psát
dopisy, nikdy se nepředstavujte jen jako
Adventisté, nebo se neskrývejte za zkratku
CASD.
Vždy, když řeknete, jsem Adventista
sedmého dne, tak vlastně kážete. Nikdy se
nesmíte stydět za naše jméno! Sedmý den
se vztahuje na Boží moc, která v šesti po
sobě jdoucích dnech o 24 hodinách stvořila
svět a sobotou ho korunovala. Také nám
to připomíná, že jsme stvořeni Bohem a
nevznikli jsme náhodou evolučním vývojem.
Slovo adventista nám říká, kam jdeme.
Čekáme, že náš Pán Ježíš Kristus brzy přijde
a že se těšíme na vrchol světových dějin. Naše
jméno ukazuje také zároveň na Boha, který je
začátkem a koncem naší víry.“
Dále řekl: „Je na čase, abychom byli
Božím hlasem a volali lidí z duchovního
Babylona, jak je napsáno ve Zj 14 a 18. Bůh
povolal Adventisty sedmého dne v kultuře
pluralismu, relativismu, humanismu a
hedonismu, aby šli proti proudu a aby každý
člen byl za všech podmínek připraven udělat
správný krok.“
Zkráceně z Adwentist World 12/2010 přeložil
Jurica. Videozáznam najdete na www.adventistreview.com
19
POSLUŠNOST
Gordon Anderson
P
roč vůbec hovořit o poslušnosti?
Prostě proto, že mezi křesťany již není
považována za něco důležitého. Mezi kalivinisty
a evangelíky je dnes poslušnost vykládána jako
zákonictví. Člověk, který je poslušný, je označen
za někoho, kdo se snaží zasloužit si nebe svými
vlastními skutky. “Všechno, co je potřebné, je
věřit, že Kristus dokonal všechno za nás a budete
spaseni.” Mezi kalvinistickými adventisty se nyní
učí, že na poslušnosti nezáleží. “My můžeme a
budeme hřešit až do Kristova příchodu,” říkají. A
tak pod tlakem opozice zdrcující většiny křesťanů
vůči poslušnosti potřebujeme vědět, co učí Bible.
Kde se nachází první zmínka o poslušnosti?
V 1M 2,16, popisující události stvoření člověka
čteme: “I zapověděl Hospodin Bůh člověku...”
Co způsobilo, že první lidé ztratili ráj? 1M 3,11:
“Nejedl-lis ale z stromu toho, z něhož jsem jísti
zapověděl?”
A jak Bible končí? “Blahoslavení, kteříž
ostříhají přikázání jeho, aby měli právo k dřevu
[stromu] života...” Zj 22,14. Poslušnost je hlavním
tématem Bible, od počátku až do samého konce.
Poté, když Adam s Evou neuposlechli
Boha, uvědomili si rozdíl mezi dobrem a zlem.
Pochopili, že poslušnost Boha je přesně totéž,
jako činit dobře, a že neposlušnost je činění zla.
Oni věděli, že učinili zlo. To bylo důvodem jejich
strachu. Když byli vyhnáni z ráje, velmi rychle
pochopili, že Bůh netoleruje neposlušnost. On s
nimi nerozebíral otázky víry, pokory nebo lásky,
protože poslušnost v sobě zahrnuje všechny tyto
věci. Pokud neuposlechneš Boha, nemáš v Něho
víru, nemáš pokoru a také Ho nemiluješ. Bůh jim
ukázal, že právě poslušnost je to, co oni ve svém
životě potřebují. A proto, od začátku až do konce
Bible, od ztraceného ráje až do ráje obnoveného,
je Boží zákon neměnný a nezměnitelný. Pouze
poslušnost přináší člověku přístup ke stromu života
a přízni Boží.
20
Z ráje do ráje
2 2011
Plán spasení
Celý plán spasení je postaven na obnovení
člověka z neposlušnosti (vzpoury) ku poslušnosti.
“Jakož skrze neposlušnost jednoho člověka učiněno
jest mnoho hříšných, tak i skrze poslušnost jednoho
spravedliví učiněni budou mnozí.” Ř 5,19. Veškeré
Kristovo dílo v tom, že žil naším životem, že zemřel
smrtí, která měla být naše, že vstal z mrtvých a že
nás zastupuje jako náš Velekněz, spočívá za prvé
v tom, aby ukázal padlému člověku správné místo
a důležitost poslušnosti, a za druhé aby ho k této
poslušnosti přivedl zpět. První i poslední věcí,
kterou od tebe Bůh žádá, je prostá, nepochybující,
neměnná a nezměnitelná poslušnost.
Jaké nám byly dány příklady z minulosti?
Noé. “I učinil Noé podlé všeho, jakž mu
rozkázal Bůh, tak učinil.” 1M 6,22. “Učinil Noé
všecko tak, jak mu přikázal Hospodin.” 1M 7,5.
“Noé našel milost před Hospodinem.” 1M 6,8.
Abraham. “Věrou [vírou] povolán jsa
Abraham, uposlechl Boha, aby odšel na to místo,
kteréž měl vzíti za dědictví; i šel, nevěda, kam
přijde.” Žd 11,8. “Požehnáni budou v semeni tvém
všickni národové země, protože jsi uposlechl hlasu
mého.”¨1M 22,18. “Požehnáni budou v semeni
tvém všichni národové země; protože uposlechl
Abraham hlasu mého a ostříhal nařízení mých,
přikázání mých, ustanovení mých a zákonů mých.”
1M 26,4.5.
Bůh hovoří k Izraeli. “Protož nyní, jestliže
skutečně poslouchati budete hlasu mého a ostříhati
smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mimo všecky
lidi, ačkoli má jest všecka země.” 2M 19,5. “Hle,
já předkládám vám dnes požehnání i zlořečení,
požehnání, budete-li poslouchati přikázání
Hospodina Boha svého, kteráž já dnes přikazuji
vám, zlořečení pak, jestliže byste neposlouchali
přikázání Hospodina Boha svého, ale sešli byste s
cesty, o kteréž já dnes přikazuji vám, následujíce
bohů cizích, kterýchž neznáte.” 5M 11,26-28.
Samuel hovoří k Saulovi. “Zdaliž líbost
takovou má Hospodin v zápalích a v obětech, jako
když se poslušnost koná hlasu Hospodinova? Aj,
poslouchati lépe jest nežli obětovati, a ku poslušnost
státi lépe, nežli tuk skopců přinášeti.” 1S 15,22.
Poslušnot je zde postavena Bohem nade všechno
rutinní náboženské zachovávání.
Spasitel. “Ačkoli byl Syn Boží, z toho však,
což strpěl, naučil se poslušnost.” Žd 5,8.
Jak popsal důvod svého příchodu na tento svět?
“Aj, jdu, abych činil, ó Bože, vůli tvou.” Židům
10:9. “Nemohuť já sám od sebe nic činiti. Jakž
slyším, tak soudím, a soud můj spravedlivý jest.
Nebo nehledám vůle své, ale vůle toho, kterýž mne
poslal, Otcovy.” J 5,30.
Co učil? “Ne každý, kdož mi říká Pane, Pane,
vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí
vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest.” Mt 7,21.
“Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte... Kdož
by měl přikázání mých a ostříhal jich, on jest ten,
kterýž mne miluje. A kdož mne miluje, milován
bude od Otce mého, a jáť jej budu milovati, a
zjevím jemu samého sebe.” J 14,15.21. Zde Kristus
vyjadřuje velmi jednoduchým, a přesto mocným
způsobem, jaké místo má poslušnost v Jeho
učení. Poslušnost je zde uvedena jako certifikát
křesťanského charakteru. “A po tomť známe, že
jsme jej poznali, jestliže přikázání jeho ostříháme.
Dí-li kdo, znám jej, a přikázání jeho neostříhá, lhář
jest a pravdy v něm není.” 1J 2,3.4. “A zač bychom
ho koli prosili, béřeme od něho; nebo přikázání
jeho ostříháme, a to, což jest libé před oblíčejem
jeho, činíme.” 1J 3,22.
Spojovací článek mezi poslušností a
láskou
Ježíš vysvětlil životně důležitý spojovací
článek mezi poslušností a láskou. “Milujete-li
mne, přikázání mých ostříhejte.” J 14,15. Budete-li
zachovávati přikázání má, zůstanete v mém
milování, jakož i já přikázání Otce svého zachoval
jsem, i zůstávám v jeho milování.” J 15,10.
Chceme-li zůstávat v Jeho milování, musíme Ho
poslouchat. Pomněme na to, jak Adam s Evou byli
vystrašení když se dopustili své první neposlušnosti.
Proč se tak báli? Protože věděli, že učinili něco
zlého. Chceme-li mít místo v nebesích, musíme žít
životem poslušnosti tady na zemi. Proč? Protože
pravé poslušnost je vždy výrazem naší lásky, právě
tak, jako každý Boží příkaz je výrazem Jeho lásky.
Můžete snad říct, že někdy posloucháme ze
strachu. Je to však opravdová poslušnost? Jestliže
někdo poslouchá ze strachu, bude stále poslušný i
když příčina jeho strachu bude odstraněna? Pokud
ne, pak on vůbec nebyl poslušný, protože pravá
poslušnost je vždycky výrazem lásky. “Neb toť
jest láska Boží, abychom přikázání jeho ostříhali; a
přikázání jeho nejsou těžká.” 1J 5,3.
Kristus přišel, aby nám ukázal tři důležité věci
o poslušnosti:
1. Přišel, aby byl příkladem poslušnosti.
“Nebo i k tomu povoláni jste, jako i Kristus
trpěl za nás, nám pozůstaviv příklad,
abyste následovali šlépějí jeho. Kterýž
hříchu neučinil, aniž jest lest nalezena v
ústech jeho.” 1Pt 2,21.22.
2. Dále přišel na to, aby se stal naší Jistotou,
aby naplnil veškerou spravedlnost. Pouze
životem naprosté poslušnosti mohl být
naší náhradou na kříži. Mohl nést pouze
naše hříchy, neboť neměl žádné vlastní.
3. A konečně přišel na to, aby nás spasil od
našich vlastních hříchů, aby v nás obnovil
přirozenost poslušnosti. Tohle je dílo Jeho
kněžství.
Zj 14,12 zjevuje Jeho vítězné zvolání, když
vidí užitek práce své duše a je jím nasycen. “Tuť
jest trpělivost svatých, tuť jsou ti, kteříž ostříhají
přikázání Božích a víry Ježíšovy.” Zde Ježíš
představuje poslušné pokolení. Pokolení, které je
nejslabší z nejslabších, pokolení, jenž je zkoušeno
zkouškami, které žádné jiné pokolení nikdy předtím
neokusilo, pokolení, které vyjde z velkého trápení
zachovávajíce Boží přikázání, protože se naučili
víru Kristovu. Mohl Kristus kdy vyřknout taková
slova o lidech, kteří trvají na tom, že budou hřešit
až do Jeho příchodu?
Nikdy nepochybuj o tom, že poslušnost je
právě oním sporným bodem, který rozhodne o
rozdělení na ovce a kozly, pšenici a koukol, na
spasené a zatracené. Ř 6,16 říká toto: “Zdaliž
nevíte, že komu se vydáváte za služebníky
ku poslušnost, toho jste služebníci, kohož
posloucháte, buď hříchu k smrti, buď poslušnost
k spravedlnosti?” Spasení není věcí abstraktní
teologie. Je to věc naprosto praktická. My jsme byli
vyproštěni z naší neposlušnosti a jejích věčných
následků vzácnou krví Kristovou. Nyní máme být
služebníky spravedlnosti. Kristova poslušnost nám
umožnila smířit se s Bohem. A pouze poslušností
může tento vztah s Bohem být zachován.
Jaký druh poslušnosti Kristus představil?
21
POSLUŠNOST
Pro Krista byla poslušnost celoživotní
zásadou. Neznamenala pro Něho jednotlivý akt
nebo celou sérii uposlechnutí. Poslušnost Mu byla
celoživotním nasměrováním. “Nebo jsem sestoupil
s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho,
kterýž mne poslal.” J 6,38. Ježíš přišel pro tento
jeden důvod. Žil proto, aby plnil Otcovu vůli. A
On si přeje, abychom žili pro tentýž cíl. “Kdož by
koli činil vůli Otce mého nebeského, ten jest bratr
můj, i sestra má, i matka má.” Mt 12,50. Pro Krista
byla poslušnost radostí. V Žalmu 40,9 je proroctví o
Mesiášovi. “Abych činil vůli tvou, Bože můj, líbost
mám; nebo zákon tvůj jest uprostřed vnitřností
mých.” Poslušnost Mu byla tak nezbytná jako
jídlo a pití. “Můj pokrm jest, abych činil vůli toho,
kterýž mne poslal, a dokonal dílo jeho.” J 4,34.
Kristová poslušnost pro Něho byla cestou růstu
zrozeného ze zkušenosti. “Ačkoli byl Syn Boží,
z toho však, což strpěl, naučil se poslušnost.” Žd
5,8. V Jeho poslušnosti se nacházel boj právě tak,
jako se nachází v nás. Nejlépe je to vidět v zahradě
Getsemane. “Otče můj, jest-li to možné, nechť
odejde ode mne kalich tento. Avšak ne jakž já chci,
ale jakž ty.” Mt 26,39. Ježíš projevil naprostou
poddanost poslušnosti ve všem. A zjevil nám také
to, že z této poslušnosti pramení radost, pokoj a
moc. Do té doby, dokud jsou v našem životě oblasti,
jež nejsou poddané poslušnosti, budeme v sobě
přechovávat pochybnosti a důvěra nám bude cizí.
Nic jiného než poslušnost nás nemůže bezpečně
provést tímto přítomným životem.
Shora jsem se krátce zmínil o vztahu mezi
poslušností a pokorou. Kristova poslušnost
pramenila z té nehlubší pokory. Jeho pokora nám
ukazuje, jak daleko poslušnost může jít. “To tedy
ciťte při sobě jako i při Kristu Ježíši [Nechť jest
tato mysl ve vás, kteráž i v Kristu Ježíši byla, KJB
- angl. překlad krále Jakuba – pozn. překladatele].
Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil toho sobě za
loupež rovným býti Bohu, ale samého sebe zmařil,
způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. A
v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný
byv až do smrti, a to smrti kříže.” Fp 2,5-9. Jen ten
člověk, který je ochoten se vyprázdnit od své pýchy,
a svého Já, a je ochoten žít životem služebníka
poslušnosti a pokory před Bohem, pochopí nádheru
a moc Kristove poslušnosti a pocítí pravé požehnání
pramenící z Něho.
Tato poslušnost je založena na uznání naší
vlastní neschopnosti, naší potřeby mít oporu a
jistotu a na naprosté závislosti na moci Boží. Zde
je Ježíšův příklad: “Nemohu já sám od sebe nic
22
Z ráje do ráje
2 2011
činiti.” J 5,30. “Nevěříš, že já v Otci a Otec ve
mně jest? Slova, kteráž já mluvím vám, sám od
sebe nemluvím, ale Otec ve mně přebývaje, on
činí skutky.” J 14,10. Toto naprosté a bezvýhradné
odevzdání se Otcově vůli přinášelo Kristovi
neustálý a neomezený přísun Otcovy moci působící
v Něm. A tato zkušenost může být i naše. “Tomu
pak, kterýž mocen jest nade všecko učiniti mnohem
hojněji, než my prosíme aneb rozumíme, podlé
moci té, kterouž dělá v nás…” Ef 3,20.
Co znamená poslušnost?
Co vlastně znamená poslušnost? Mnoho lidí
má teorii poslušnosti, která je až příliš plytká. Pro
ně poslušnost je prostě udělat to, co ti bylo řečeno,
abys udělal. Bůh však nehledí jen na naše skutky,
ale take na naše motivy. Boží slovo nás učí toto:
“Živá jest zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější
nad všeliký meč na obě strany ostrý, a dosahuje
až do rozdělení ducha i duše i kloubů i mozku v
kostech, a rozeznává i myšlení i mínění srdce.”
Žd 4,12. Poslušnost začíná v srdci, nevykonanými
skutky.
Za prvé, poslušnost je činění toho, co je
správné, protože to je správné, ne protože je to
výhodné. Jak často postavíme naše výhodnosti na
první místo! Jen v minulém týdnu jsem několikrát
slyšel a četl slova: “Nemám čas na…” Ježíš nás
varoval, abychom nedovolili pečování o tento
život vytlačit věci věčných hodnot a důležitosti
z našeho života. “Pilně se pak varujte, aby snad
nebyla obtížena [posedlá - pozn. překl.] srdce vaše
obžerstvím a opilstvím a pečováním o tento život,
a v náhle přikvačil by vás ten den.” L 21,34. Zde
nás vyzývá, abychom kladli první věci na první
místo. “Ale hledejte nejprv království Božího a
spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.”
Mt 6,33. Uposlechneme-li Boha jen když je nám to
vhodné nebo výhodné, není to poslušnost.
Za druhé, poslušnost není pouhý souhlas.
Mnozí lidé si myslí, že poslouchají Boha když
s ním souhlasí. Udělají to, co Bůh říká, protože
souhlasí, že tyto věci jsou správné. Zkouška
poslušnosti však přichází, když Bůh od vás požádá
něco, co se příčí vašim idejím, příčí se tomu, čemu
dáváte přednost a dokonce se příčí “zdravému
rozumu”. Uvažujme o příkladu Abrahama ve 22.
kapitole 1M. Bůh ho chválí a přijímá, “protože jsi
uposlechl hlasu mého.” v. 18. Jaký byl onen příkaz,
který Abraham obdržel? “Vezmi nyní syna svého,
toho jediného svého, kteréhož miluješ… a obětuj
ho tam v oběť zápalnou…” Chtěl Abraham udělat
to, oč ho Bůh požádal? Ale on učinil tak, jak mu
bylo přikázáno. To je ryzí, čistá poslušnost. Mnozí
vědomě přestupují přikázání o Sobotě, protože to
neodpovídá jejich “zdravému rozumu”. Říkají, že
nevidí, proč by na tom mělo záležet. Dobrý a věrný
služebník neuposlechne jen tehdy, když on sám
vidí, že na tom záleží. Dobrý a věrný služebník je
ten, kdo činí vůli svého pána, ne svou.
Nedávno jsem četl knížku vedoucí k zamyšlení,
která hovořila o otázkách “Co?” a “Proč?”. Příkazy
se vztahují o otázce “Co?” Poslušnost nevyžaduje
znát “Proč?” u každého příkazu. Vezměme si
příklad. Bůh řekl: Nejezte zvířata pokud nemají
rozdělená kopyta a nepřežvykují. Jedno ze zvířat,
která nejsou kvalifikována jako čistá, je prase.
A já slyším spoustu argumentů, proč není dobré
jíst vepřové maso. Poslušnost však nevyžaduje
odpověď na otázku proč. Ona se ptá co mám
učinit? Poslušný služebník nevyžaduje znát důvody
každého příkazu svého pána. Jestli Bůh řekne ne,
mělo by to být dostatečně jasné každému z nás.
Vyžadujeme-li důvod otázkou proč, neposoucháme
Boha, pouze s Ním souhlasíme.
Za třetí, jak jsme se již zmínili, pravá
poslušnost pramení z lásky. Činíme to, co je libé v
Jeho očích, protože Ho milujeme a chceme vyhovět
Jeho přání. Žádná jiná forma poslušnosti není u
Boha přijatelná. Ježíš říká, že na této zásadě spočívá
celý Jeho zákon. “Milovati budeš Pána Boha svého
z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší
mysli své. To jest přední a veliké přikázání. Druhé
pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního
svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních
všecken zákon záleží, i proroci.” Mt 22,37-40.
Tato velká zásada poslušnosti – lásky byla zjevena
Bohem celému Izraeli dávno před tím, než Kristus
přišel na tuto zem, viz 5M 6,5 a 3M 19,18, ačkoli si
mnozí myslí, že to bylo nové zjevení Kristovo.
Nenech se omámit, když slyšíš kazatele a
ty, kteří mají v křesťanském světě velké jméno,
jak halasně odsuzují poslušnost jako “spasení ze
skutků”, zákonictví (legalismus) nebo “spravedlnost
ze skutků”. Existuje jen jeden otec, “kterýž nyní
dělá v synech vzpoury [kterýž působí v dětech
neposlušnosti, KJB – pozn. překladatele]” a není to
náš nebeský Otec. Ef 2,2. Nenech se svést falešným
evangeliem, které učí, že člověk může být “spasen”
zatímco setrvává v neposlušnosti. Pamatuj na to, že
Kristus přišel vysvobodit svůj lid od hříchů jejich,
viz Mt 1,21. A když ti někdo říká, že Boží lid, ten
lid, který má žít a vidět Krista přicházet a potom
s Ním trávit celou věčnost, bude hřešit až do Jeho
příchodu, pak se zamysli nad tím, kdo je ten, kdo
si přeje, aby Boží lid pokračoval ve vzpouře proti
Bohu až do konce. Odmítni naslouchat falešným
prorokům.
Uzavřeme toto zamyšlení moudrými slovy.
“Člověk, který se snaží zachovávat přikázání Boží
pouze z vědomí povinnosti, protože je to od něj
požadováno, nikdy neprožije radost z poslušnosti.
On je neposlušný. Když jsou požadavky Boží
považovány za břemeno, protože se příčí lidským
zákonnostem, pak můžeme vědět, že takový život
není životem křesťana. Pravá poslušnost je zásada
zapracovaná do našeho nitra. Pramení z lásky ke
spravedlnosti a lásky k Božímu zákonu. Podstatou
veškeré spravedlnosti je věrnost našemu Spasiteli.
Ta nás povede k činění dobra, protože činění dobra
je milé v očích Božích.” Christ Object Lessons –
Kristova podobenství, str. 97.
Překlad: Pra del Torno Publishing
Žalm Davidův.
Hospodin jest můj pastýř,
nebudu míti nedostatku.
Na pastvách zelených pase mne,
k vodám tichým mne přivodí.
Duši mou očerstvuje, vodí mne po
stezkách spravedlnosti pro jméno své.
Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu
smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se
mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá,
toť mne potěšuje.
Strojíš stůl před oblíčejem mým naproti
mým nepřátelům, pomazuješ olejem
hlavy mé, kalich můj naléváš,
až oplývá.
Nadto i dobrota a milosrdenství
následovati mne budou po všecky dny
života mého, a přebývati budu v domě
Hospodinově za dlouhé časy.
Žalm 23
23
HLASY, HROMOBITÍ,
BLESKY A ZEMĚTŘESENÍ
Ruben Gonzales
Výčet jevů uvedených v nadpise, v knize
Zjevení se vyskytuje třikrát. Poprvé
bezprostředně před zatroubením prvního anděla
(Zj 8,5), dále pak po zatroubení sedmého anděla
(11,19) a nakonec po vylití sedmé rány (16,18).
V jiných případech se tato znamení objevují
v inspirovaném záznamu při vydávaní Zákona
na hoře Sinai (2M 19;16-19) a při ukřižování
Krista (Mt27,51; DA756).
Událost vydání Zákona Izraeli na Sinaji byla
klíčovou událostí v plánu vykoupení. Bůh nejen
napsal svůj Zákon na kamenné desky svým
prstem ale současně i ustanovil předobrazné
služby ve svatyni, které byly stínem služeb
nebeského chrámu (Žd 8,5). U té příležitosti,
když sám Pán sestoupil z nebe, lid oněměl
hrůzou, protože byl svědkem hromobití, blesků,
hlasů a silných záchvěvů hory Sinai.
a plánem vykoupení.
Ve Zjevení „hlasy, hromobití, blýskání a
zemětřesení“ jsou spojeny se svržením
kadidelnice na zem (Zj 8,5), s otevřením
nebeského chrámu (11,9) a s hlasy podobně
jako projevy na Sinaji a Golgotě, taktéž
představují důležité události ve službě nebeské
svatyně, a na začátek a také i konec různých
stupňů plánu vykoupení, činíce je velice
důležité pro naše pochopení. Co málokdo
pochopil je, že kromě zmínky „sedmi polnic“
ve spojení s pádem Jericha a potvrzení výkladu
Josiaše Litče, týkající se pádu Ostmanské říše,
Boží služebník se zmínil o sedmi troubeních
pouze na dvou jiných místech, které ovšem
zařadil do budoucna.
„Před námi jsou velice vážné události, které
mají nastat. Trouba za troubou se má rozeznít,
koflík za koflíkem má být vylit na obyvatele
země. Před námi jsou podivuhodné scény.
Maranatha 257,4
Pozemský chrám a jeho služby poukazovaly na
Krista, neposkvrněného Beránka Božího, jak
Ho pojmenoval Jan Křtitel (J 1,36). A dále, více
než dvacet odkazů je uvedeno v knize Zjevení.
Další klíčovou událostí v plánu vykoupení
je smrt Ježíše Krista. V setkání požadavků
porušeného Zákona (Žd 9,28), Kristova
smrt naplnila předobraz pozemské svatyně a
odstranila jej. Při Jeho ukřižování, čteme, že
když Ježíš zvolal silným hlasem, nastalo mocné
zemětřesení a tma (Mt 27,50.51), doprovázené
hřměním a blesky Božího hněvu mířily proti
městu určenému ke zkáze“ (Da 756).
Svržení kadidelnice
Po vzkříšení vstoupil Kristus do nebe, aby
se stal nejvyšším knězem nebeského chrámu
(Žd 6,20). Z toho důvodu, kniha Zjevení
představuje Ježíše mezi sedmi zlatými svícny,
oblečeného jako velekněze, v prvním oddělení
chrámu.(Žd 9,2; Zj 1,13; 3M 16,4) Tato zmínka
ze Zjevení není pouze jen jako dekorativní
nebo metaforický detail. Poselství ze Zjevení
je nedílně spojeno se službou nebeské svatyně
Zmínka o svržení kadidelnice se poprvé
vyskytuje před záznamem sedmi polnic (Zj
8,5.6.). Zjišťujeme, že kadidelnice sehrávala
důležitou roli při službě v Den smíření, který
byl současně i Dnem soudu. Velekněz po obřadu
očistění, oblečení kněžského roucha a převzetí
dvou kozlů a jednoho berana, přivede také
svého býka k oběti za hřích, aby vykonal obřad
smíření za sebe a za svůj dům (tím se rozumí: za
24
Z ráje do ráje
2 2011
Toto ovšem neznamená odmítnout historické
naplnění troubení, zatímco Boží služebník
mnohokrát se vyjádřil, že dřívější naplnění
proroctví by se mělo zopakovat. Podle těchto
třech důležitých událostí v plánu spasení,
doprovázených hlasy, hromobitím, blýskáním
a zemětřesením, jsou ještě před námi.
všechno kněžstvo; pozn.překl.)…nabere plnou
kadidelnici žhavého uhlí. Před Hospodinem
položí kadidlo na oheň a slitovnici ležící na
Truhle svědectví zakryje oblak z kadidla, aby
nezemřel“ (3M 16,11-13; B21)
Až poté mohl velekněz vstoupit do
nejsvětějšího místa a pokropit svým prstem
sedmkrát před slitovnicí. Kadidelnice byla
uložena ve svatyni svatých; byla její součástí
(Žd 9,3.4.). Byla použita při této první části
služby v Den smíření. Když velekněz vtoupil
za oponu do nejsvětějšího místa s krví býčka
vykonat smíření za svůj dům už kadidelnice
nebyla použita, byla odložena. Pak opět vejde
na nádvoří a…“zabije také v oběť za hřích
kozla toho, kteříž jest lidu a vnese krev jeho
do vnitřku za oponu, a učiní s krví jeho, jakož
učinil s krví volka, totiž pokropí jí na slitovnici
a před slitovnicí“ (3M 16,15).
Když vykonal smíření za lid, vrací se opět na
nádvoří, aby krví pomazal rohy oltáře a vyznal
hříchy lidu nad hlavou živého kozla „a vyžene
ho člověk k tomu zřízený na poušť“, na které
zahyne. Nyní je smíření plně provedeno.
Ovšem ti, kteří nepokořili své duše (3M 23,29)
budou vyhlazeni z lidu svého.
Víme, že našim Veleknězem v nebesích je
Pán Ježíš, a od té doby co nás učinil svými
spolukněžími (Zj 1,6; 5,10), Pavel vysvětluje,
že Boží církev je Domem Božím (Ef 2,19; Žd
3,6).
V protikladu smíření za lid je soud nad těmi,
kdo nejsou královským kněžstvem, kteří si
nenárokují být součástí Boží církve. Petr
potvrzuje tento dvojitý soud: „Nebo jest čas,
aby se začal soud od domu Božího. A poněvadž
nejprve od nás, jaký bude konec těch, kteří
nejsou povolni evangelium Božímu?“ (1PT
4,17).
Uzavření soudu nad domem Božím, Jeho církvi
ostatků, je poznamenáno hlasy, hromobitím,
blesky a zemětřesením.“
Otevření chrámu
Poté, co za oponou je konáno smíření za lid,
celý obřad uvnitř nebeské svatyně je dokončen,
zbytek služby se koná v nádvoří. Během
závěrečných ceremonií když je hřích přenesen
na kozla, chrám je prázdný (3M 16,7). Jako
kadidelnice už předtím nebyla potřebná, tak
nyní i chrámová smírčí úloha navždy skončila,
její tajemství je dovršeno, všechny případy byly
rozhodnuty a nyní zpřístupněny k nahlédnutí.
Chrám Boží je opět otevřen, a v knize Zjevení
jsou podruhé zmíněny hlasy, hromy, blesky a
zemětřesení. „I otevřín jest chrám Boží na nebi,
a vidína jest truhla smlouvy jeho v chrámě
jeho. I stalo se blýskání, a hlasové, a hromobití
a země třesení, i krupobití veliké. (Zj 11,19).
„…a aj otevřín byl chrám stánku svědectví
na nebi a vyšlo těch sedm andělů z chrámu,
majících sedm ran… a žádný nemohl vjíti do
chrámu, dokud se nevykonalo sedm ran těch
andělů“ (Zj 15,6.8)
Jelikož se ve Zjevení nevyskytuje žádná
zmínka o uzavření chrámu, tato dvě místa,
která mluví o jeho otevření, musí pojednávat o
stejné události. Dochází k ní v sedmé polnici,
kdy se Kristus ujímá vlády nad královstvími
tohoto světa a to je současně i čas zničení
těch, kteří ničí zemi.“ (Zj 11,15.18) To se děje
bezprostředně před vylitím sedmé rány, kdy je
chrám prázdný a nikdo do něj nemůže vstoupit,
neboť už v něm není žádný prostředník. Taktéž
zjišťujeme, že otevření chrámu je dobou
odměny pro svaté a odplaty pro bezbožné:
„I rozhněvali se národové a přišel hněv tvůj,
a čas mrtvých, aby souzeni byli, a aby dána
byla odplata služebníkům tvým, prorokům
a svatým, a bojícím se jména tvého, malým i
velikým, a aby zkaženi byli ti, kteří nakažuji
zemi“ (Zj 11,18)
Jak pochopit to, že mrtví jsou souzeni
v době vylití ran? Tyto texty jsou všeobecně
chápány o rozhodnutí případů mrtvých v době
vyšetřujícího soudu. Taktéž se může jednat
o spravedlivé odsouzení pronásledovatelů
svatých mučedníků: „Neboť jsou praví a
spravedliví soudové jeho, kterýž odsoudil
nevěstku tu velikou… a pomstil krve služebníků
svých z ruky její“ (Zj 19,1).
Zjišťujeme, že slůvko „a“ ve rčení „čas
mrtvých, aby souzeni byli, a aby dána byla
odplata služebníkům tvým“, má spojovací a
někdy i kumulativní sílu, že souzení mrtvých
je neoddělitelné spojeno s odměnou svatých.
25
HLASY, HROMOBITÍ ...
Můžeme to vhodně pochopit v souvislosti
s Daniel 7,22 kde je uvedeno: „ a oddán
jest soud svatým výsosti, a čas přišel, aby to
království svatí obdrželi.“
Druhá zmínka hlasy, hromobití, blesky a
zemětřesení je uvedena v závěru vylití sedmé
rany a připadá na stejnou dobu kdy „vyšel
hlas veliký z chrámu nebeského, z trůnu,
řkoucí „STALO SE“ (Zj 16,17) Toto vyjádření
označuje konec vyšetřujícího soudu a tím i
konce času milosti.
Zjevení nám ve skutečnosti předkládá podobné
pořadí událostí, zaměřených k druhému
příchodu. Začíná naplněnou kadidelnicí
kadidlem, co představuje modlitby úzkostně
zápasících svatých (Zj 8,4), aby bez úhony
obstáli v době bez prostředníka, který by se za
ně přimlouval. Svržení kadidelnice znázorňuje
konec milosti pro Boží církev; jejich hříchy
jsou odpouštěny a už více se nemohou
dovolávat Boha o odpuštění. Pouze ti, kterých
modlitby stoupají nahoru, pokud kadidelnice
není svržena, budou zapečetěni. V té době je
ukončen soud nad Boží církví a také zkouška
je ukončena.
„Doba zapečeťování je velice krátká a brzo
skončí. Nyní, když ještě čtyři andělé drží
čtyři větry, je čas své povolání a vyvolení
upevňovat.“ EW 58 „Někteří byli vytříbení a
ponechání vedle cesty. Bezstarostní a lhostejní,
kteří se nepřipojili k těm, jež si tolik vážili
vítězství a spasení, že o ně vytrvale prosili a
trpěli duševní úzkosti, ti vítězství nedosáhli a
byli zanecháni vzadu ve tmě. Na jejich místo
přišli okamžitě jiní, kteří se chopili pravdy a
zaplnili řady.“ EW 271
Jakmile jsou svatí zapečetěni a kadidelnice
je svržena, Boží zničující soudy představené
sedmi troubícími polnicemi ohlašují varování
lidstvu, že jejich zkouška je u konce, jak tomu
bylo při výročním slavnostním troubení. „Ó,
kdyby lid mohl znát čas svého navštívení!..
Čas Božích zničujících soudů je časem milosti
pro ty, kteří neměli příležitost poznat co pravda
je. Jeho ruka je připravena k záchraně, zatímco
dveře jsou zavřeny před těmi, kteří nechtějí
vstoupit.“ 9T 97
Jak mnozí světitelé soboty zjistí velice
26
Z ráje do ráje
2 2011
pozdě, v hrozné době, že nepoznali čas svého
navštívení! Nyní je čas upevnit si své povolání
i vyvolení!
Když je kadidelnice svržena se svým žhavým
uhlím, přijde náš Bůh jako oheň spalující
„proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří
svévolně potlačují pravdu“ (Ř 1,18). V té době
církev bude očištěna a plevy budou odděleny
od vzácné pšenice, neboť „Pán tehdy…duchem
soudu a duchem ohně smyje špínu sionských
dcer, a umyje Jeruzalém od krve.“ (Iz 4,4)
(Z The Remnan Herold Jul/August 2010
převzal a volně přeložil J/Kov
--------------------------------------------------------
Nazýváš se křesťanem
Nazýváš se křesťanem a navštěvuješ divadlo.
Nezapomeň, že tam je satan mistr-režisér divadelní hry.
Jeho cílem je vzbudit vášeň a oslavit neřesti. Všechno
tam dýchá nevázanosti. Také při karnevalu a na tanečních
plochách má satan přední místo. Vše obejme svojí
kouzelnou mocí. Všude, kde svede lidí k zapomenutí
svého Stvořitele, je satan v plné činnosti, i když forma
svodu vypadá úplně nevinně.
Signs of the Times, 18.5.1882.
Kdo tvrdí, že miluje svatost a také ji ctí, a současně
se zabývá povrchním, neskutečným, jednoduchým a
fiktivním divadelnictvím, dělá satanovou práci. On se
dívá na scénu a také se na ni podílí.
Manuscript Releases 2, 246
Jakmile otevřeme dveře světským formám zábavy, mnozí
nechají padnout výhrady proti návštěvnosti divadla.
Záminka, že v divadle jsou nabízeny morální a náročné
hry, odstraní poslední pochybnosti. Testimonies 4,577
Smysl a cíl…mohou být dobré, ale přeci zcela pozvolně
je duchovní vytlačováno bezbožným. Pokus spojit
protikladné (rozporné) se prokáže jako nezdar.
R a H, 4.1.1881
Smrt převléknuta za nebeského posla číhá na mladé lidi.
Hřích se přikrývá církevní spravedlností. Církev nabízí
různé formy činnosti ve volném čase. Tím se již zkazily
tisíce lidí, kteří by jinak zůstali věrní následovníci
Kristovi. Populární sborové slavnosti a divadelní
přednesy mají na svědomí mnohé charakterové vraky.
Tisíce (mladých) budou ještě zničeni. R a H, 21.11.1878
V Ježíšově životě nenajdu ani jeden příklad, který by
doporučoval učedníkům spoluúčast na divadelních
představeních. A přeci, Ježíš je našim vzorem.
O OPRAVDOVÉ
DEPRESI
Mentální deprese může být způsobena
dvěma různými příčinami.
První příčina: Existuje třída lidí,
jejichž problémem je nedostatek víry v Boha a
egocentrismus. Jsou jako listí ve větru. Jejich
nálady jsou velmi proměnlivé, bez zjevné příčiny
se snadno dostanou do hluboké deprese. Někdy
tento stav trvá hodiny, jindy celé dny. Někdy se
z toho rychle dostanou a jejich nálada se změní
v extrémní “radost” – aby po nějaké době znovu
upadli do deprese. Nikdy nevíš, co od takových
lidí očekávat. Jejich radosti i smutky jsou falešné.
Rozmanitost jejich nálad pramení z toho, že dávají
zelenou ďáblu, který sedí na trůnu jejich srdce a
působí, aby emoce ovládaly jejich život. Tak brání
duši v přijetí pokoje, který nabízí nebe. A Satan to
bude činit tak dlouho, jak mu to člověk dovolí. Čím
déle to pokračuje, tím je člověk slabší a slabší, až
se nakonec síla vůle úplně umrtví a člověk se stává
hříčkou v rukách zlostníka. Modlitby takových lidí
(pokud se vůbec modlí) jsou mělké a bezduché.
Sebeuspokojování a osobní neukázněnost
jsou příčinou depresí u těch, kdo žijí svůj život
sami pro sebe. Hovění chutím, nestřídmost v
jídle, zábavy, pohlavní nestřídmost v manželství,
nemanželský styk, masturbace, alkoholismus,
kouření a užívání drog jsou některými z mnohých
příčin deprese. Všechny tyto neřesti mají jeden
společný jmenovatel: sebeuspokojování. Mnozí
z této třídy končí v psychiatrických léčebnách,
což velmi často jejich stav ještě zhoršuje. Vetšina
těchto institucí je vedena lidmi, kteří mají pohanské
vzdělání. Předepisují různé medikamenty k potlačení
smutných nálad, ale nikdy nemohou odstranit jejich
kořen. Nikdy nenakládají s hříchem tak, jak by měli,
často používají hypnotické a sugestívní metody a
vždycky povzbuzují sebeuspokojování. Pravá touha
po vymanění se z depresí musí vyjít z člověka
samotného a musí vždy být spojena s rozhodnutím
vzdát se neřestí.
Druhá příčina: Na druhé straně však existují
pravé, neboli skutečné příčiny k depresím a smutku.
Příčiny, jež nepramení ze sebeuspokojování.
Především v té souvislosti myslím na našeho
nebeského Otce ve chvílích, kdy se s Jeho drahým
Synem zacházelo tak krutě, kdy byl bičován,
až ztrácel vědomí, kdy krvácel, kdy plivali do
Jeho tváře a tropili si posměšky, kdy byl falešně
obviňován vedoucími církve, kdy byl vydán davu
a římským vojákům, aby s Ním nakládali podle své
převrácené nátury, kdy na Jeho hlavu byla naražena
koruna s ostrými hroty pronikajícími hluboko pod
kůži, kdy mu byl na Jeho krvácející ramena vložen
těžký kříž a On jej nesl tak dlouho, až omdlel, kdy do
Jeho drahých rukou a nohou byly vbity hrubé hřeby
a kdy kříž byl nemilosrdně vražen do připravené
jámy, kdy na něm visel po mnoho hodin uprostřed
dvou zločinců, až nakonec zemřel. Byl v těchto
hrozných hodinách trýzně Syna Božího Jeho Otec
a všichni obyvatelé nebe šťastní, radostní, těšící se
ze svých neposkvrněných krás a zpívající oslavné
písně? Tohle byly ty nejhroznější chvíle celého
vesmíru všech dob a celé věčnosti! A Inspirace nám
říká, že v nebi zavládlo naprosté ticho.
V Božím Slově čteme slovo pravdy k těm,
kteří mají falešnou představu, že křesťan musí vždy
být radostný (a pokud není, pak „s ním jistě něco
není v pořádku“):
Všeliká věc má jistý čas, a
každé předsevzetí pod nebem
svou chvíli. Jest… čas pláče
a čas smíchu, čas smutku
a čas proskakování,… čas
mordování a čas hojení,…
čas objímání a čas vzdálení
se od objímání,… čas
roztrhování a čas sešívání,
čas mlčení a čas mluvení, čas
milování a čas nenávidění,
čas boje a čas pokoje.
Kazatel 3,1-8
Když byl Ježíš v jedné synagoze a již proti
Němu připravovali spiknutí za účelem obvinění
z porušování Soboty tím, že uzdraví muže s
ochrnutou rukou, čteme, že na ně „pohleděl vůkol
s hněvem, zarmoutil se nad tvrdostí srdce jejich.“
S vedoucími církve Kristus nikdy neměl příliš
mnoho důvodů k radosti. Viz Mk 3,5.
Čteme-li událost u Lazarova hrobu, vidíme
27
OPRAVDOVÁ DEPRESE
tam Ježíše zkormouceného, sténajícího v duchu,
plačícího. Viz Jan 11,33.35.38. Zde je třeba
pochopit, že příčinou Jeho smutku nebyl mrtvý
Lazar. To, co Mu působilo tak velké hoře, bylo
vytrvalé nepochopení Jeho poslání a nevíra lidu,
Jeho učedníků i Jeho vlastní rodiny.
Když trávil svou poslední noc na Olivetské
hoře a požádal své učedníky o modlitby a když oni
místo modlení neustále usínali, nacházel se Kristus
v takovém stavu tísně, že potil krev. Čteme-li celou
tuto událost v knize Touha věků, zjišťujeme, že se
zde jednalo o depresi toho nejvyššího stupně.
Co je deprese? Je to stav, kdy je veden
útok na naše mentální, duchovní a fyzické síly. Je
zjevné, že tyto útoky nepřicházejí od Boha. On je
však dopouští, abychom se naučili důvěře v Něho.
Deprese má vždy něco společného s hříchem nebo
jeho následky.
Když čteme celou Knihu Jobovu, vidíme,
že jeho utrpení bylo působeno neustálými útoky
ďábla, nastrojenými k tomu, aby se narušila jeho
bezmezná důvěra v Boha. I zde, podobně jako
v případě utrpení našeho Spasitele, Jobova trýzeň
byla více duševní než fyzická. Byla způsobena
nepochopením ze strany jeho manželky a přátel
než ranami na jeho kůži. Nepřetržitá záplava jejich
rádoby povzbudivých slov představovala muka pro
Jobovu duši. Oni nechápali, že jejich „rady“ byly
pouhým vyjádřením jejich vlastní sebedůležitosti.
Dnes bychom to mohli nazvat „křesťanské
poradenství“. Jak dalece se však toto poradenství
může minout cílem, když je konáno bez přítomnosti
Ducha svatého, je evidentní z Jobova příkladu.
Pokud stojíme o to být na Boží straně boje,
musíme být opatrní v tom, jak zacházíme s někým,
kdo se nachází ve stavu deprese nebo stísněnosti.
V dnešním pohanském učení slyšíme mnoho o
pozitivním způsobu smýšlení. Toto učení je jedním
z těch, které satan vytvořil se záměrem tě podvést
a oddělit tě od milosrdného Boha. Smutné je, že
dnešní křesťanské církve ho všeobecně přijímají
s jásotem. „Pozitívní smýšlení“ (totiž že vždy musíš
cítit radost) v tomto světě, kde vládne hřích a všude
jsou vidět jeho následky, je zásadně nepřirozené a
je proti Božímu plánu spasení. Čím blíže chceš
být k Bohu, tím zoufaleji se nejdříve musíš cítit.
Zoufalství není radostné. A pokud to cítíš jinak, jsi
podvedený. Čím více si přeješ odpuštění, tím více
musíš nejdříve činit pokání. Pokání není radostné.
A pokud to cítíš jinak, jsi podvedený. Čím déle
žiješ v tomto zkaženém světě, tím stísněněji se
cítíš a toužíš po Domově na nově stvořené zemi
bez hříchu. A pokud to cítíš jinak, jsi podvedený.
Ti, kteří žijí vírou, „vyznávají, že jsou hosté a
28
Z ráje do ráje
2 2011
příchozí [cizinci a poutníci] na zemi, nebo ti, kteří
tak mluví, zjevně to prokazují, že vlasti hledají.“
Viz Žd 11,13.14.
Samozřejmě, že blízkost Boží přináší
radost; samozřejmě, že odpuštění hříchů přináší
radost; samozřejmě, že naděje na znovustvořený
věčný domov s Kristem přináší radost. Nikdy
však nesmíme zapomenout, že pokud necítíme
bolest z hříchu a jeho následků předtím, než
pocítíme radost, naše radost není z Boha. Protože
jsme všichni hříšní a nikdo nemá slávu Boží,
potřebujeme jít nejdříve dolů, abychom mohli být
pozdviženi.
Sestra White viděla malou skupinku těch,
kteří kráčeli po úzké cestě. Její vidění říká, že
„jejich výraz byl často smutný a často zase zářil
svatou radostí.“ Tito nemnozí byli těmi jedinými,
kdo dosáhli nebeských bran a prošli jimi, narozdíl
od velikého množství těch, kteří jásali radostí,
z nichž mnozí byli „nábožensky aktivní“, a kteří
si byli zcela jisti, že jsou Božím lidem. Měli na
sobě dokonce nápis „Mrtví světu. Konec všech
věcí se blíží. Připravte se také.“ A přesto ona široká
cesta všech těchto šťastných, rozradostněných a
veselých církevníků skončila v naprosté zkáze.
Nedbalí a bezstarostní světáci kolem nich jim řekli:
„Není mezi námi žádný rozdíl. Jsme si podobní,
oblékáme se stejně, mluvíme stejně a jednáme
stejně.“
E.G. White měla v životě mnohokrát
depresi. A nebylo to jen při smrti jejího manžela
a dvou dětí. Zde je někokolik z mnoha citátů, jež
můžeme najít v jejích spisech:
„Společnost věřících v Portlandu nevěděla
nic ohledně aktivity mé mysli, jenž mne přiváděla
do stavu sklíčenosti. Věděli však, že z nějakých
důvodů se má mysl dostala do deprese a mysleli si,
že je to hřích z mé strany vzhledem k milostivému
způsobu, jak se mi Pán předtím zjevoval. V domě
mého otce se konala shromáždění, ale má stísněnost
byla tak velká, že jsem se jich na nějakou dobu
nezúčastňovala. Mé břímě bylo stále těžší a těžší,
až se mi nakonec zdálo, že muka, kterými procházel
můj duch, jsou větší, než mohu unést.“ Christian
Experience and Teachings, str. 66.
„Někteří se mne ptají, ‚Ty nejsi nikdy
zmalomyslnělá, když procházíš zkouškami?‘ A
já jim odpovídám, ‚Ano, pokud zmalomyslněním
míníte smutek nebo zdeprimování.‘ ‚A ty nikdy o
svých pocitech nemluvíš?‘ ‚Ne. Je čas k mlčení,
čas, kdy je třeba držet jazyk na uzdě. A já jsem
rozhodnutá nepronést jediné slovo pochybností
nebo temnoty. Nepřinášet ani jeden chmurný stín
těm, se kterými se stýkám. Říkám sama sobě,
snesu oheň Toho, který mne zkušuje a nebudu jím
strávena. Když mluvím, bude to o světle, bude to
o víře a naději v Bohu, bude to o spravedlnosti,
dobrotě, o lásce mého Spasitele Krista, budou to
slova, jež povedou mysl k nebesům a nebeským
věcem, ke Kristově dílu v nebesích pro nás a
našem díle na zemi pro Něho.‘“ Our High Calling,
str. 312
Apoštol Pavel zdeprimovaný. „Ti, kteří
jako apoštol cítí odpovědnost za milované sbory
a instituce, mohou nejlépe pochopit depresi jeho
ducha a sebeobviňování. Služebníci Boží, kteří
nesou břímě Jeho díla pro tuto dobu, znají něco
ze zkušenosti, práce, trápení a starostlivé péče,
jež byly údělem velkého apoštola.“ Acts of the
Apostles, str. 321.
Deprese věrných služebníků. „Hněv
Boží je zažehnut proti těm, kteří prohlašují, že
jsou Kristovými následovníky, a přesto dovolí,
aby odevzdaní pracovníci, kteří jsou zaměstnáni
v činné službě, strádali nedostatkem životních
potřeb. Tito sobci budou povoláni k účtování, a to
nejen pro jejich zneužívání Božích peněz, ale také
pro depresi a bolest srdce, které jejich sobecké
jednání přineslo věrným služebníkům.“ Acts of
Apostles, str. 340.
Církev v depresi. „Kvas zbožnosti neztratil
zcela svou moc. V době, kdy nebezpečí a deprese
církve bude největší, malá společnost stojící ve
světle bude vzdychat a naříkat nad ohavnostmi
páchanými v zemi. A ještě více budou jejich
modlitby stoupat k Bohu za církev, protože její
členové jednají podle způsobu světa.“ Christian
Experience and Teaching, str. 186.
Izaiáš měl deprese. „Bylo to za těžkých
okolností a zmalomyslnění, kdy Izaiáš byl ve svém
mladém věku povolán k prorockému poslání.
Katastrofa hrozila jeho národu. Přestupováním
zákona Božího ztratil lid Judy Jeho ochranu
a asyrská vojska se chystala proti království
judskému. Nebezpečí ze strany jejich nepřátel
však nebylo hlavní příčinou Izaiášovy stísněnosti.
Byla to převrácenost lidu, co přivádělo Božího
služebníka do stavu hluboké deprese. Svým
odpadlictvím a vzpourou si přímo žádali o Boží
soudy. Mladý prorok byl povolán, aby jim přinesl
poselství varování a on věděl, že se střetne se
zatvrzelým odporem... Jeho úkol se mu zdál téměř
beznadějný...“ Conflict and Courage, str. 232.
Rada těm, kteří mají depresi. „Když
se však cítíš zdeprimovaný a zmalomyslněný,
nevzdávej boj. Máš živoucího Spasitele, který ti
pomůže a ty v Něm nalezneš odpočinutí.“ RH, 10.
května 1887.
V této krátké studii není dostatek místa
k tomu, abychom hovořili o Adamovi, když
viděl svého syna Abela mrtvého a hřích, jenž
byl důsledkem Adamova vlastního hříchu,
rozlézajícího se jako rakovina; o Noémovi, který
kázal blížící se potopu celých 120 let bez patrného
výsledku; o Abrahamovi, když mu bylo poručeno,
aby obětoval svého zaslíbeného syna; o Jákobovi,
když mu řekli, že jeho syna Josefa roztrhala divá
zvěř (a Jákob řekl, že půjde do hrobu za ním);
jeho zoufalý zápas s Andělem po celou noc; o
Mojžíšově trápení, když měl co činit s nevděčným
lidem po celých 40 let; o Marii, když omdlela pod
Kristovým křížem, protože už nebyla schopna déle
snášet pohled na tu hroznou scénu...
Pokud máte CD Ducha proroctví, najdete
tam mnoho set citátů týkajících se jak pravých tak
i falešných případů deprese, smutku, zdeprimování
a stísněnosti.
Když osmnáctileté děvče, které miluje Pána
a učí se od Něho, je normálně radostné, rádo hovoří
se svými přátely a rádo se směje, má ve svém srdci
horoucí touhu po svém pozemském otci, kterého
viděla naposledy když jí bylo 9 let, když svůj
polštář občas smáčí slzami a občas zvážní, když o
něm přemýšlí a někdy má chvíle, kdy nevidí pro
slzy, a když trpělivě čeká na otcovo zavolání, které
přichází jen dvakrát za měsíc, to nejsou chvíle, kdy
bychom k ní měli hovořit o „pozitivním postoji“
nebo o „nebezpečí deprese“. A to ani tehdy, jestli
někteří z jejích předků byli nevěřící, neukáznění a
depresívní. Tohle jsou chvíle, kdy je třeba ji pevně
obejmout a plakat s ní! Kristus řekl skrze apoštola
Pavla „radujte se s radujícími a plačte s plačícími.“
Ř 12,15.
Zdá se, že naše lidská přirozenost tíhne
spíše k tomu, abychom stísněným kázali kázání,
než abychom s nimi plakali. Náš Pán však od nás
chce, abychom přijali Jeho vše dostačující lásku
a byli jí naplněni tak, abychom ji mohli rozdávat
v těchto a podobných situacích. Bůh si přeje, aby
Jeho služebníci zlomili řetězy hříchu a hříšných
sklonů bez ohledu na to, zda jsou vypěstovné
během života nebo zděděné po předcích.
Doufám a modlím se, aby tato studie
byla ku pomoci těm, kteří jsou povoláni přinášet
evangelium našeho Pána Ježíše Krista ztrápeným
duším, které On přivádí v jejich cestu. Jemu je
každá duše vzácná. A my musíme používat Jeho
způsoby, abychom je přivedli zpět k Němu.
Ne naše. Kéž Bůh žehná každému poctivému
pracovníkovi!
Pra del Torno Publishing
29
KŘESŤANSTVÍ versus ISLÁM
STEJNÝ BŮH?
V posledních letech je mezi křesťany
často slyšet názor, že je vlastně jedno, jak a
komu člověk věří, hlavně aby věřil. Přijmeme-li
tuto filozofii víry tak, jak ji její autoři prezentují,
je vlastně jedno, zda věříme tak, jak praví
Písmo (Jan 7,38), nebo tak, jak říká kazatel,
či dokonce tak, jak se mně samému jeví být
výhodné a dobré.
Z pohledu Písma přece není jedno, jak
a čemu věřím, ale to, zda moje víra je totožná
s měřítkem víry v Písmu, které také sám
Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, stanovil.
Nemůže tedy obstát ani argument, že pan
farář, kněz, pastor či kazatel té které církve
řekne tak, či onak. Moje rozhodnutí je vždycky
považováno za MOJE rozhodnutí i před Bohem
samým, a je tedy nesprávné se spoléhat na to,
že pan farář nebo kazatel, to či ono doporučil
dělat nebo věřit. Za moje činy i za moji víru,
tedy zda jsem věřil pravdě nebo bludu, za to
jsem odpovědný já sám. To platí samozřejmě
o všech lidech bez rozdílu, bílých, černých,
žlutých, bohatých i chudých, všichni jsou totiž
božími dětmi, a proto se také budeme všichni
jemu ze svých činů odpovídat. Důvod je velmi
jednoduchý. Všichni máme totiž stejného
Boha, jak je v nadpisu článku naznačeno. Ne
ale všichni stejného Boha stejným způsobem
uctíváme.
To přece nemůže být stejný Bůh!!??
To před více než osmi lety řekl jeden
americký politik, bývalý ministr spravedlnosti
USA, John Ashcroft, při jedné příhodě, mající
souvislost s dnes už běžně denně se opakujícími
událostmi teroristických akcí, které uskutečňují
jako na běžícím pásu islámští teroristé. Celé
znění věty, kterou jsem si zčásti vypůjčil pro
nadpis oddílu, je toto: „Islám je náboženství
s bohem, který poslal Svého Syna, aby zemřel
za tebe. To přece nemůže být stejný Bůh!“
30
Z ráje do ráje
2 2011
Člověk, který tento výrok pronesl, měl
jistě pravdu. Postačí se jen trochu zamyslet
nad logikou těchto slov. K tomu, aby čtenář
hlouběji pochopil ideologii islámu, by bylo
potřeba vysvětlit podrobněji, co vlastně islám
je, na jakých základech je budován a jak tato
náboženská ideologie vlastně vznikla. To ale
přesahuje rámec tohoto pojednání.
Vraťme se alespoň ve vzpomínkách o
více než 1500 let nazpět, do let 570 až 580. To
je asi tak domnělý rok narození Muhameda,
zakladatele islámského náboženství. Přesný
rok jeho narození dějiny neznají a neznal ho
pravděpodobně ani Muhamed sám. Jeho otec
Abdulláh zemřel krátce před jeho narozením
nebo velmi záhy potom, když se vracel
z obchodní cesty v Sýrii. Ač byl obchodním
makléřem, nezanechal po sobě vdově Ámině,
budoucí Muhamedově matce, mnoho peněz, ale
spíše starosti a dluhy. Když bylo Muhamedovi
šest let, už musel pilně pracovat. Když dospěl,
dostal se do služeb bohaté vdovy, nebo
rozvedené ženy Chodži. Když mu bylo asi 25
let, nabídla mu manželství.
Zdá se, že to ho zbavilo starostí o
živobytí, takže se začal zajímat o otázky sociální
a také náboženské úvahy mu docela prospívaly.
Později se jim věnoval tak, až vytvořil vlastní
koncepci náboženství, které ve svém pojetí
ustavil jako náboženství arabské.
Dosavadní primitivní náboženství, které
dosud praktikovali, jim nevyhovovalo, a proto
přijímali víru v jednoho Boha, stávajíce se
tak stoupenci křesťanství nebo židovství. Byli
ovšem mezi nimi takoví, kteří zůstávali mimo
svazek některého z těchto dvou náboženství,
ale věřili v jednoho Boha, v posmrtný život
a v odměnu nebo trest na onom světě. Tito
neodvislí monoteisté se tají patrně pod názvem
hanívá, jenž se vyskytuje několikrát v koránu a
častěji v prorokových biografiích.
O tom, jakým způsobem se Muhamed
seznámil s učením židovským nebo
křesťanským, nemáme zaručené zprávy. Mluví
se pouze o jeho asketickém životě. Muhamed,
který znal židovské a křesťanské učení o
viděních Božích proroků, se snažil do takových
situací a stavů vžít a dle popisů se mu to prý
často dařilo. Míval extatické záchvaty, při
nichž dostával vidění. Také kromě navazování
na starozákonní příběhy se snažil získat u židů
pochopení pro komolení biblických zpráv a
příběhů, což mu dávali židé najevo posměšky,
když se očividně tím rabíni bavili. Výsledkem
tohoto zklamání bylo, že začal ve druhém
roce svého pobytu v Medině formulovat islám
v čisté arabské náboženství a měnit náboženské
předpisy, jež byly napodobeninou židovských
zvyklostí. Nařídil půst na celý měsíc (známe ho
pod jménem ramadán), on to byl, kdo zavedl
pět denních modliteb. Společnou polední
modlitbu s promluvou v pátek a na rozdíl od
židovské soboty nařídil klid pouze po dobu
této modlitby. K modlitbám dal věřící vybízet
voláním (adhán) namísto židovského troubení,
nebo křesťanského tlučení do dřevěných
klapadel – později zvonů. Své válečné podniky
zahájil v Arábii obvyklým způsobem. Číháním
v zálohách a přepadáváním karavan. Později
to přerostlo v otevřené války známé z dob
podmaňujících arabských tažení. Tolik jenom
pro dokreslení toho, jak vypadá náboženství,
začne-li se do něho plést to, co tam nepatří.
Pak se stává obtěžujícím kouřem, zatímco jeho
určením bylo působit vůni k životu.
Křesťanství je kvalitativně jiné! Skutečně?
Křesťanství,
pokud
je
jeho
uskutečňování opravdu konáno tak, jak je
napsáno v Bibli, nemá s podobnými excesy,
popsanými v předešlém oddíle, žádné
problémy. Pokud jsou si křesťané vědomi
zlatého pravidla Bible, Mt 7,12, nemohou se
takové problémy vyskytnout, mimo případy,
kdy se toto pravidlo ignoruje. Nikde v Bibli
nenajdeme návod k tomu, jak zatočit s tím,
kdo mi nechce být po vůli, nebo kdo má jiný
názor na věc či problém, než mám já. Všimněte
si, že ani sám Pán Ježíš se nesnažil silou nebo
mocí korigovat myšlení člověka tak, aby byl
člověk konformní. Ani samotný Bůh křesťanů,
ač by mohl vzhledem ke své moci a síle, se
k takovým zákrokům nesnižuje. V zájmu
objektivity ale musím poznamenat, že se to
stávalo a snad i někde občas stává, což svědčí
zase o nepochopení či propočítanému záměru,
když pomíjím křesťanské excesy středověku.
To je podobná kaňka na portrétu křesťanství,
jako na islámu.
Ale co je daleko horší, je to, že je
karikaturován Bůh, o němž říkají křesťané
i vyznavači islámu, že mají jen jednoho
a k tomu ještě stejného. A je úplně jedno,
zda problém stojí tak, že je zabito několik,
nebo desítky za nic nemohoucích lidí činem
sebevražedného atentátníka, nebo intrikami
či násilnostmi křesťanské falangy v Libanonu
nebo
jiného
křesťanského
uskupení
v civilizované křesťanské zemi. Ať už jde o
Irsko a jeho křesťanskou Ira nebo o Španělsko
s jeho neoblomnou baskickou křesťansky
organizovanou ETA.
Není záměrem tohoto pojednání
vypočítávat nedostatky toho či onoho
náboženského systému. Záměrem a účelem je
naopak ukázat, jak to dopadne v případě, že ta
či ona strana, která proklamuje, že má stejného
Boha, jemuž věří a jehož vůlí se zaštiťuje, dle
toho také nejedná. Co si mají potom o takovém
jednání lidé pomyslet? Otázka mnohem
vážnější ale potom je, co si má o takovém
jednání pomyslet samotný Bůh?
Jenom se podívejme do Bible, a
nemusíme ani nic vymýšlet a konstruovat. V téže
kapitole, kde je ono zlaté pravidlo, tentýž Ježíš
říká, že mnozí, kteří se zaštiťovali jeho jménem
a říkali si, že se nazývají křesťané, on praví:
„Nikdy jsem vás neznal, činitelé nepravosti.“
Je tedy zřejmé, že násilí, nepoctivost,
korupční jednání, zášť a mnoho jiných skutků,
jejichž vyjmenovávání není účelem tohoto
pojednání, se neslučuje se jménem křesťan
v jakémkoli mluvnickém tvaru. To platí o
jednání jakéhokoliv křesťanského uskupení
nebo společenství, ať už státního, oblastního,
místního, sborového, nebo jednotlivců.
Nás, kteří se nazýváme oním vznešeným
a v době svého vzniku tolik nenáviděným
a skandalizovaným pojmenováním, nemusí
31
KŘESŤANSTVÍ versus ...
ani tolik trápit to, že jednotlivá státní a velká
národnostní uskupení mají v tomto ohledu tak
výrazné nedostatky. Pro nás je nejdůležitější,
abychom jako jednotlivci skutečně dostáli
svému slibu a svým povinnostem.
Běžně se to nazývá mezilidské vztahy.
Ty bývají často ve společnosti hodně narušeny.
V mnoha případech je tomu tak proto, že si
lidé prostě závidí, což mnohdy končí těmi
nejodpornějšími a často i kriminálními činy.
Předpokládám, že mnozí jako dobří křesťané
a čtenáři Bible znáte zpočátku velmi dobře se
jevící přátelský vztah dvou prvních izraelských
králů. Postupem času se úspěchy jednoho staly
příčinou nenávisti toho druhého, až k úkladným
akcím, které proti němu podnikal. Nejprve mu
škodil tak, že to nebylo ihned k rozpoznání.
Později už docela nepokrytě a zjevně. To
už byl důvod k tomu, aby se měl tehdy ještě
pastýř ovcí a stád svého otce na pozoru.
V nestřeženém okamžiku vrhnul po něm kopí,
které vždycky míval po ruce. To je ukázka
toho, jak může končit systematicky pěstovaná
závist. Křesťanští bratři mohou namítat: To je
ale až zbytečně přehnané extrémní přirovnání.
Není. I v tom mírnějším pohledu je to neméně
zavrženíhodné. Posuďte sami, jak to vidí a
hodnotí Písmo: „Škodícího jazykem bližnímu
svému tajně, toho vytnu; očí vysokých a mysli
naduté nikoli nebudu moci trpěti.“ Žalm 101,5.
Nemusí tedy docházet k až tak
drastickým skutečnostem mstivosti. Stává
se to velmi často i mezi bratřími. Jeden
druhému závidí úspěch, ale proč? Intrikami a
neviditelnými zásahy škodí jeden druhému a
často se ve společných bohoslužbách modlí a
prosí o požehnání. Za co? Máme přece společně
stejného Boha, takže něco takového by nemělo
v myslích křesťanů nacházet místo, tím méně
stát se to příležitostí k projevu. Mysleme na to:
„Jak chcete, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte
jim.“ Chtěl bych trochu upravit jediné slovíčko.
To slovíčko zní: „BRATŘI.“ Pomohlo
by to?? Nejsem v žádném případě pro změny
nebo úpravy textu v Bibli. V tomto případě
bych byl výjimečně pro, kdybych měl jistotu,
že to pomůže věci. Nijak by se smysl textu
ani v nejmenším nezměnil. Jak to vidíte, milí
křesťané?
František Poslušný
32
Z ráje do ráje
2 2011
Biblické drama
Jakob L. Moreno, narozený v Rumunsku
(1890-1974), byl židovský lékař a umělec.
Založil terapii humanistické psychologie, tzv.
skupinovou psychoterapii. Prováděl ji formou
psychodramatu, s kterým byl obzvlášť úspěšný
v USA. Také je nazýván otcem skupinové
dynamiky. V mystickém zážitku dostal Moreno
všechny informace pro vyvinutí psychodramatu.
Věřil, že spojením psychologie (psycha- duše)
a divadelní hry (dramatu) vznikne tvůrčí
zaměstnanost člověka se „sebou samým“, která
vyvolá proces sebepoznání.
Moreno a jeho psychodrama je
v odborné literatuře nazváno pramenem pro
metodu biblických dramat.
Biblické drama vzniklo kolem roku 1970
při biblickém vzdělávání dospělých. Vyvinulo se
z potřeby znázornit hrou biblické obsahy spojené
s vlastní zkušenosti. Biblické texty jsou hrány
účastníky tak, jako na jevišti divadla. Přitom se
mají aktéři více a více otevřít svým emocím a
dát jim volný průchod. Vedoucí skupiny má za
úkol řídit skupinové dynamické procesy. V jádru
jde v biblickém dramatu o prožitek vlastní
zkušenosti „herců“. Přitom sehrávají důležitou
úlohu tělesné, duševní, a spirituální zážitky ve
svých hladinách.
Výchozí bod teologie pro lidské drama
je v příjmu zkušenosti lidí s jinými lidmi a také
s Bohem, které jsou mnohdy zapsány v mýtech
a pohádkách. Tyto skryté poklady se mají
vyzvednout tím, že lidé se mají zaměnit do postav
a textu, jako do jejich vlastního, a tyto vnitřní
obrazy znázornit pohyby, gestikulací a tancem.
Jaký postoj měl Moreno k Bibli? To
nám ukážou jeho výpovědi:
„Učil jsem lidi hrát Boha.“
„Existuje jen jedna cesta, jak vyhladit
Boží syndrom.“
Biblické drama není jednoduché
představení biblických scén, nýbrž psychologický koncept k přetvoření myšlení lidí.
Výpovědi Bible ukazují věřícím křesťanům,
jak mají hodnotit koncept biblických
dramat navádějících k sebevykoupení.
Jaroslav Jurica
VYUŽIJTE VHODNÉ
PŘÍLEŽITOSTI
T
o je také činnost, kterou bychom se měli
zabývat. Místo abychom žili v očekávání
nějakého zvláštního období probuzení, moudře
využívejme stávající příležitosti, konajíce to,
co musí být učiněno, aby totiž duše mohly být
spaseny, místo abychom vyčerpávali sílu svého
myšlení ve spekulacích ohledně času a doby,
jež si Pán vyhradil pro sebe a lidem nezjevil.
Poddejme se raději vlivu Ducha svatého,
konejme své povinnosti, přinášejme chléb
života bez příměsi lidských názorů duším,
které lační a žízní touhou po pravdě.
S
atan je vždy připraven zaplnit myšlení
teoriemi a kalkulacemi, které by člověka
odvrátily od přítomné pravdy a učinily
neschopným předat trojandělské poselství světu.
Tak tomu bylo vždy, neboť náš Spasitel často ve
své řeči káral ty, kteří si libovali ve spekulacích
a stále se dotazovali na ty věci, které Pán
nezjevil. Ježíš přišel na svět, aby lidstvu zjevil
důležitou pravdu, a přál si vtisknout do jejich
srdcí a myslí nutnost přijmout a uposlechnout
Jeho naučení i nařízení k vykonávání jejich
povinností a Jeho sdělení bylo dáno pro jejich
bezprostřední a denní užívání.
J
ežíš řekl: „Totoť jest pak věčný život, aby
poznali Tebe 1SM 187 samého pravého Boha,
a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (J 17,3)
Všechno, co bylo konáno i řečeno, mělo na
zřeteli jediné - vštípit pravdu do jejich myslí, aby
mohli obdržet věčný život. Ježíš nepřišel proto,
aby udivil lidstvo nějakou zprávou ve zvláštním
čase, v němž by se staly velké události, ale
přišel poučit a zachránit zbloudilé. Nepřišel,
aby vyzvednul nebo odměnil zvědavost, neboť
stejně věděl, že stejně neužitečně vzroste
touha po zvědavosti. Jeho záměrem bylo dát
vědomí, kterým by vzrostla duchovní síla jít po
navržené cestě k poslušnosti a pravé svatosti.
Dal jim takové naučení, které by bylo vhodné
pro potřeby jejich běžného života, jen takovou
pravdu, která by mohla být dána i jiným jako
stejně vhodná.
J
ežíš lidem nezjevil nic nového, ale otevřel
cestu k poznání pravdy, která byla dlouho
skryta nebo mylně vykládána kněžími a
zákoníky. Ježíš dal drahokamy Božské pravdy
na jejich původní místo, předem určené, tak jak
byly dány patriarchům a prorokům.
A když dal učedníkům toto vzácné naučení,
slíbil jim seslání Ducha Božího, který jim
připomene vše, co jim řekl, když byl s nimi.
J
sme neustále v nebezpečí vyvyšovat
svou pravdu nad jednoduchost evangelia.
Toužebné přání mnohých je překvapit svět
něčím originálním, co by pozvedlo lid do
stavu duchovního vytržení a změnilo současný
stupeň poznání. Je opravdu potřebná změna
nynějšího stavu poznání; neboť posvátnost
přítomné pravdy není uskutečňována tak, jak
by měla být a potřebná změna je změna našeho
srdce a lze ji získat hledáním Boha osobně pro
Jeho požehnání, přiznáním se k Němu pro Jeho
moc. Pouhým horlivým kázáním nemůžeme
okusit Jeho milost, ale když si vyprosíme
Ducha svatého, naše povahy se mohou změnit.
To je změna, kterou dnes potřebujeme a pro
dosažení této změny, podle našeho poznání
měli bychom nabádat k vytrvalé práci a sami
obětavě sloužit s opravdovostí z celého srdce.
Měli bychom se ptát s opravdovou oddaností:
1SM 188
„Co mám učinit, abych byl spasen?“ Já
i můj bližní měli bychom znát ty kroky, které
směřují k nebesům.“
EGW
33
UVRŽEN DO ŘEKY
Sunil Bikas Tripura
Pocházím z hor Bangladéše. Od svého
dětství jsem byl zasvěcen několika bůžkům.
Navštěvoval jsem církevní slavnosti bohům,
ke kterým jsem se modlil, dával jsem jim dary a
zúčastňoval jsem se i poutí. To proto, abych od nich
získal požehnání.
Na jedné náboženské pouti jsem se zděsil
po zjištění, že kněží požadovali po poutnících
peníze k odpouštění hříchů. Nemohl jsem tomu
uvěřit, když říkali, že čím více chudí lidé zaplatí,
tím více hříchů jim bude odpuštěno. Mohu si
odpouštění koupit za peníze? Divil jsem se. Jestli
je tomu tak, pak bohatí jsou na tom dobře. Ale
co chudí?
Zdolával jsem horu k posvátnému místu,
ale když jsem vystoupil na její vrchol, uviděl jsem
tam opilé kněze i poutníky. Někteří se vydávali za
bohy a od dalších poutníků se dožadovali peněz,
aby jim bylo odpuštěno. Věděl jsem, že tito kněží i
poutníci porušili svaté nařízení – a to na chrámové
půdě!
Uvědomil jsem si, že bůh, kterého jsem
ctil, dopustil se nejméně třech z pěti zakázaných
hříchů. Jak tedy člověk může očekávat, že zůstane
čistý, když to nedokáže ani bůh? Uvažoval jsem,
kdo mě tedy může zachránit, když ne tito bohové.
Začal jsem uvažovat nad svojí vírou. Je můj bůh
tím pravým bohem? Nebo je ještě jiný Bůh,
mocnější, dokonalejší? Někdo, kdo může hřích
porazit a vzít nás do nebe? Když jsem probíral
tyto otázky, rozhodl jsem se, že budu hledat na ně
odpověď.
Jednoho dne jsem se setkal s mužem, který
řekl, že je křesťanem, Adventistou sedmého dne.
Když jsem se ho dotázal na hřích a odpuštění, řekl
mi, že všichni jsme hříšní a že pouze Ježíš je jediný
Zachránce. Jen On žil dokonalým životem a může
nás od hříchu vysvobodit. Požádal jsem tohoto muže
o Bibli a začal jsem ji číst. Porovnával jsem Ježíše
se svým bohem a objevil jsem, že Ježíš je skutečně
spravedlivý pravý Spasitel. Svůj život jsem Mu
odevzdal v důvěře, že mne zachrání. Ovšem moje
teta a strýc, kteří byli mými ochránci, se na mě
hněvali, když jsem opustil jejich bohy. Zakázali
se mi dotknout jídla a pití v jejich nádobách, čímž
by se oni stali neužiteční. Jako dospívající jsem
se vzdal víry v mnohobožství a stal se křesťanem,
34
Z ráje do ráje
2 2011
především na základě čtení Bible. Mé rozhodnutí
ovšem rozhněvalo mnohé lidi. Přátelé mne opustili
a děvče, se kterým jsem se chtěl oženit, se vdalo
za jiného. Když můj děda zemřel, vesničané mi
zakázali účastnit se jeho pohřbu. Popadli mne a
vhodili do nedaleké řeky.
Neměl jsem žádné křesťanské přátele,
nikoho, kdo by mě potěšil a povzbudil. Volal jsem
k Ježíši: „Jsi skutečný Bůh? Můžeš mne zachránit?“
Nezaznamenal jsem žádnou odpověď na svoji
modlitbu, a proto jsem Bibli přestal číst. Ohlížel
jsem se po bohu, kterému bych mohl věřit, ovšem
jiná náboženství se mi zdála být plná zmatku.
V zoufalství jsem se opět vrátil k Bibli a otevřel
ji. Otevřela se mi kniha Jobova. V ní jsem nalezl
povzbuzení.
Opět jsem se setkal s oním mužem, který
mi dal Bibli. Řekl jsem mu o svých problémech
a on mne povzbudil setrvat ve věrnosti. S jeho
pomocí jsem odevzdal svůj život Bohu. Toužil jsem
pokračovat ve svém studiu na Adventním semináři
v Bangladéši, ovšem bez rodinné podpory to nebylo
možné. Sháněl jsem práci, nalezl jsem ovšem jen
jediné místo v továrně na cigarety. Vydělal jsem
500 taka (asi $). To nestačilo ani na jeden týden
školného. Byl jsem opět bezradný.
Po čtvrtletí jsem studium přerušil, ale získal
jsem povzbuzení nevzdat se svého snu studovat.
Povzbuzen, jsem prosil Boha o 1000 taka od své
rodiny, která se ode mne odvrátila, když jsem se stal
křesťanem. To by stačilo, abych se mohl přihlásit na
školu. Svůj problém jsem řekl tetě a strýci a oni mi
dali téměř 3000 taka, mnohem více, než o co jsem
prosil Boha. Zapsal jsem se na školu a přivydělával
jsem si prodejem knih. Přál jsem si být kazatelem
a pracovat mezi soukmenovci, kde je jen několik
křesťanů. Práci jsem zahájil mezi svým lidem a
vidím je, jak naslouchají a přijímají Boží poselství
lásky. V mé vesnici zatím navštěvuje 35 lidí malou
Sobotní školu a několik přichází z nedalekých
vesnic (to bylo v r.2007/8; pozn. překl.) Nemají
žádnou místnost k pobožnostem. Proto mým cílem
je opatřit jim jednoduchý dům.
Bůh mně povolal k tomuto úkolu a já se ho
nevzdám. Viděl jsem, jak mne Pán vedl v minulosti,
a proto jsem přesvědčen, že mi pomůže, když Ho
budu i nadále následovat.
DVA TEOLOGICKÉ
SEMINÁŘE
Kováčik Ján
Pod tímto titulkem mám na mysli
semináře v naší zemi. Jeden z nich přišel již téměř
k zapomenutí. Byl založen krátce po 2. světové
válce a pak byl zrušen komunistickou mocí před
šedesáti lety (1950). Mluvím o tom „krčském“.
Až po dosti dlouhé době jeho neexistence
byl zřízen jiný, „sázavský“, který vstoupil
do povědomí členů naší církve tím, že v něm
v současnosti studují zájemci o kazatelské povolání.
Vždyť z toho krčského mnozí absolventi už nejsou
mezi námi!
I já jsem jedním z absolventů jednoho
z těchto teologických seminářů, toho v Krči, který
byl vybudován na zelené louce, na okraji Prahy,
zvaného Škola Nauk. Pravdou je, že tehdy jsme
neměli takové školní vymoženosti, jako mají
v současnosti studenti na Sázavě (knihovnu, učební
pomůcky, různá literatura…). A ani jsme nezískali
tolik a takové vědomosti, jakých se dostává
současným studentům (bibl. předměty, řeči, atp.)
Někdo se může zeptat PROČ? Nejdřív jsme
si museli vybudovat školní objekt i hospodářskou
budovu a pak jsme farmařili na několikahektarovém
lánu pole. To vše, přirozeně, ukrajovalo značný
podíl času z „krajíce chleba“, času, který mohl
být věnován studiu. A neměli jsme ani fundované
učitele pro biblické předměty, jak je tomu nyní!
Měli jsme pouze jednoho učitele teologie, který si
musel sám překládat a vytvářet studijní materiály.
Tím učitelem byl bratr T. J. Zigmund, ředitel
semináře. Takové byly tehdy podmínky! Všechny
tyto mínusy se logicky podepsaly i na nás!
Ovšem i to zlé bylo k něčemu dobré:
k tomu, že br.Zigmund nás přesto vybavil těmi
nejdůležitějšími teologickými znalostmi, tehdy ještě
bez příchutě nové teologie, která se v současnosti
snaží vplížit do všech křesťanských teologií, a
není výjimkou ani CASD. Taktéž nás připravil a
nastartoval pro biblickou práci, což bylo a je velice
důležité!
Důvod mého porovnávání
Proč jsem se dal do porovnávání těchto
dvou seminářů? Důvod vlastně není ani v tom, o
čem jsem se právě zmínil, ale úplně v něčem jiném.
Hlavní důvod spočívá ve vnějším zviditelnění,
v podobě určitého poutače.
Sázavská škola, na rozdíl od krčské, se
zviditelňuje svým zvláštním znakem, logem či
erbem. Nevím, od kdy ho má, zda od založení
nebo až později, a ani nevím, kdo je jeho autorem.
Vím, že každý stát, město, obec ale i mnohé rody
měly a mají své erby. Kupříkladu Česká republika
má svého nezaměnitelného dvouocasého lva,
s královskou korunou na hlavě. Taktéž i antický
Babylon se zviditelnil králem zvířat – lvem. Polsko
má orlici, jiné země třeba medvěda, draka, hvězdy,
kříže, atd.
Je pravdou, že i církve a náboženská
hnutí se zviditelňovaly, a je to až doposud,
různými symboly. Husité měli kalich, a proto jim
říkali „Kališníci“. Římští katolíci, pravoslavní a
řeckokatolíci si zvolili své různé kříže. My, ASD,
jsme měli dlouhá léta znak třech letících andělů,
který jsme, žel, odstranili, buď jako nevýrazný
aneb málo výmluvný, že i my jsme přece součástí
té velké křesťanské rodiny. Proto jsme ho nahradili
křížem latinským, používaným nejen katolíky,
ale v současnosti snad už i všemi protestantskými
církvemi.
Obr. č. 1
Obr. č. 2
Z historie se ovšem dozvídáme, že kříž
s křesťanstvím nemá nic společného (podobné
jako tzv. „Davidova hvězda“ s Davidem). Kříž, ať
je jakýkoliv, je převzat z pohanství, ve kterém byl
součástí kultu Slunce. Hodnota znaku kříže vysoce
35
DVA SEMINÁŘE
stoupla, neboť se stal sjednocujícím a překlenujícím
mostem v ekumenizaci církví!
Zdůrazňuji, že nemám nic proti zviditelnění
znakem či erbem! Jistě, může ho mít i náš teologický
seminář na Sázavě! Ovšem ten sázavský ho má
v podobě tzv. hvězdicového kříže, jak ukazuje
obrazec. (č.1)
Někdy se objevuje i v Adventu, když se
v něm píše o studentech – popřípadě - když se
dělá nábor k získání nových zájemců o studium
teologie. A tak se ptám: Proč má náš adventistický
seminář právě takový znak? Prezentuje se jím jako
křesťanský? My, ASD, nejsme ve velké oblibě
u těch jiných církví a nikdy nás za církev ani
nepovažovaly, ale pouze za sektu, světící židovskou
sobotu. Náš znak by nás měl právě odlišovat od
církví Velkého Babylona, od jejich symbolů, a ne
nás s nimi svazovat! Řeč Písma je jasná: „Aj, lid
ten sám bydlí a k jiným národům se nepřiměšuje.“
2M23,4
Je nám to jasné, co Bůh od nás očekává?
Naši identitu! Proč se tedy snažíme zamíchat se a
vrátit se do davu, z kterého jsme vyšli a do kterého
už nepatříme? Jak už jsem uvedl, my, odchovanci
krčského semináře, nezviditelnili jsme naši školu
žádným symbolem, což je na jedné straně dobré.
Lépe je nic, než… Něco jsme ovšem učinili. Na
zeď naší učebny jsme zvěčnili slova Mojžíšovy
modlitby, vyslovené u Sinaje, a to dřív, než lid měl
pokračovat v další cestě: „Nemá-li předcházet nás
tvář tvá, nevyvozuj nás odsud.“ 2M 33,15
Co je důležitější a hodnotnější pro
absolventy biblického semináře před vstupem do
biblické práce: Boží vedení a Jeho přítomnost,
případně nějaký pohanský symbol v podobě kříže?
Rozumíte tomu? Písmo zdůrazňuje: „Kdo může
pochopit, pochop!“ Mt 19,12.
Zjevení 1,8, nemohou z něj udělat křesťanský
symbol. Tato písmena řecké abecedy jsou použita i
na zlatých dveřích kaple sv. Ignáce v San Francisku.
(Obr. č.3)
Ovšem Konstantinův symbol není žádné
neviňátko. Mám před sebou anglickou knihu The
Great Controversy, Ilustrated (Ilustrovaný Velký
Spor Věků) ve které, mezi nejrůznějšími symboly
Slunce se nachází právě i ten Konstantinův. Nadpis
nad nimi uvádí: Paganism enters The Church –
Occult & Solar Symbols (Pohanství proniká do
Církve – Okultní a sluneční symboly). Dvojník
symbolu z Friedensau je pro změnu umístěn na
Zlatých dveřích kaple sv. Ignáce v San Francisku.
A informace říká, že se jedná o okultní znak Slunce,
Lucifera.
Obr. č. 4
Zde bych měl ukončit, ale…
…ale při psaní těchto řádků jsem si
vzpomněl ještě na jednu naši teologickou školu,
ve Friedensau, Německo, o které se chci taktéž
zmínit. Když jsem poprvé spatřil znak této vysoké
teologické školy, byl jsem právě tak udiven jako
tím sázavským znakem. Jsou si moc podobné
a rozdíl je velice nepatrný (obr. č.2). Zatímco
vedení sázavské školy zvolilo kříž hvězdicový, ve
Friedensau si vybrali za symbol kříž pohanského
císaře Konstantina a k tomu ho ještě zarámovali
kruhem, který v pohanství představoval Slunce!
Jenže ani umístění do něj písmen řecké abecedy
Alfa a Omega, vztahujících se na Pána Ježíše podle
36
Z ráje do ráje
2 2011
Jenže na této „Oáze pokoje“ – jak
lze přeložit slovo Friedensau – mě děsí ještě
další symbol, který je umístěn na věži tamější
modlitebny – obrovský sluneční kotouč (č. 4),
rovnocenný s jinými podobnými, jaké se vyskytují
na mnoha katolických svatyních, a nezáleží na
tom, kolik paprsků či loukotí se v něm nachází!
Podobný Kolový obrazec je i u nás v Janovicích na
Frýdeckomístecku na římskokatolickém kostele sv.
Josefa.
Jenže věřícím ve Friedensau nestačí
umístění uvedeného symbolu jen na věži, ale mají
ho i uvnitř modlitebny. (Obr. č.5). Protějšek tohoto
symbolu je umístěn na Katedrále Notre Dame
v Paříži. (Obr. č.6)
Obr. č.6
Závěr
V předcházejících řádcích jsem uvedl
několik pohanských kultovních symbolů, které
pronikly do naší církve, na naše církevní objekty. Je
smutné, že to nikomu nevadí a někdo snad nad tím
jen mávne rukou! Ovšem jedná se o záležitost velice
důležitou, nad kterou je třeba se zamyslet! Čtenář
má možnost nad tím pouvažovat, aby si mohl udělat
vlastní úsudek, neboť i to patří do charakteristiky
věřících v Beriji!
Obr. č. 5
Závěrem si kladu ještě otázku: Co nás
v budoucnu ještě překvapí, zaskočí nebo udiví?
Uvidíme v našem středu ještě i další věci, které by
tam být neměly? Nepřítel spasení je mistr ve svém
umění, jemu nestačí pouze jedna odchylka!
Nebeský Průvodce církevním prostředím
několikrát řekl udivenému Ezechielovi: „Ezechieli,
ty se divíš tomu, co jsi uviděl u vstupní brány? Nediv
se tomu, co se v Jeruzalémě (ve tvé církvi) děje! Jen
vydrž se mnou pokračovat v exkurzi a uzříš horší a
větší ohavnosti, které se tam páchají…“(Ez 8. kap.)
37
NOVÝ PŘEDSEDA
GENERÁLNÍ KONFERENCE
Colin Standish
V současnosti už jistě víte, že na 59.
zasedání Generální Konference byl zvolen Elder
Ted Wilson, jako dvanáctý předseda G K (Skutečně
však sedmnáctý. Elder White sloužil tři období za
sebou a Elder Butler dvě.)
Je prvním synem, který jde ve stopách
svého otce, předcházejícího předsedy G K.
Mnozí jsme se modlili o Boží požehnání a vedení
při výběru nového vedení na zasedání G K. Mnohé
je v sázce a já jsem radostí šťasten, že delegáti
už při prvním hlasování jej vybrali za vedoucího
CASD. Bratra znám už od doby, kdy mu bylo 12 let,
a v průběhu let můj respekt a úcta vůči tomuto muži
narůstaly, neboť on opravdově miluje Trojandělské
poselství a vyniká v pravdách, které Bůh svěřil
adventnímu lidu.
Elder Wilson sloužil v Boží církvi
v mnoha odvětvích, a z tohoto důvodu je velice
dobře kvalifikován pro úkol, kterým byl pověřen.
Sloužil v zámoří, v Jižní Africko-Indické Oceánské
Divizi. Byl předsedou Euro-Asijské Divize, která
zahrnovala oblasti někdejšího Sovětského svazu.
Předsedal vydavatelství Review and Herald. Byl
38
Z ráje do ráje
2 2011
taktéž vicepresident G K v době posledních deseti
let.
Věřím, že Bůh vybral po Elderu Piersonovi
dalšího schopného vůdce právě v něm. Bude
vystaven náporu a tlaku zmírnit Boží pravdu,
ovšem vím, že on si velice dobře uvědomuje, že by
to bylo proti jeho charakteru i přesvědčení, kdyby
zeslaboval toto drahocenné poselství. Mohl by
být Jozuem, který by uvedl Boží lid do Zaslíbené
Země? Vyzývám každého, aby si pečlivě přečetl
jeho projev, kterým oslovil lid Adventistů s. d. a na
modlitbě hledal přístup ke všem výzvám, které jsou
v něm uvedeny. On předložil výzvu, a když ji Boží
lid přijme, uvede věčné evangelium současného
poselství čtyř andělů ze Zjevení pod moc Pozdního
deště. Pak toto Hlasité volání bude přineseno
„každému národu, pokolení, jazyku i lidu,“ aneb
jak to řekl Ježíš před svým odchodem do nebe „všemu stvoření.“ (Mk 16,15)
Naše horlivé modlitby za tohoto Božího
muže jsou potřebné denně. Proste za něj, aby
žádný útok ze strany nevěrných evangeliu
záchrany nemohl být namířen proti němu; aby
stál pevně a vždy hledal způsob, jak pomoci
těm, kteří budou v opozici, i těm, kteří se
nakloní k nepravému evangeliu. Modleme se,
aby denně měl nebeskou moudrost co nejjasněji
pochopit rozhodující poselství Písma, která dal
Bůh svému lidu. Věřme a rosťme ve víře celým
srdcem, duší i myslí při horlivém studiu Božího
slova. Nechť všichni čtenáři denně prosí o Ducha
Svatého ve svém životě, aby byli schopni uvádět
v život poselství a aby nám dal moudrost podělit
se s ním s těmi, se kterými přicházíme do styku.
Nechť je toto v každém případě naším cílem a
záměrem.
The Remnant Heral Sept/Oct.2010, volně přel.
J/Kov
Poznámka překladatele
V článku o novém předsedovi GK si jistě čtenář
všiml, že br. T. Wilson to nebude mít ve svém
postavení snadné a nebude mít ustláno na růžích.
Opozice se už ke slovu přihlásila. Bude na něj
vyvíjen tlak, neboť si přeje, aby Boží pravdy
nezvěstoval v jejich síle, dané Bohem, ale snažil se
je zeslabit. Nechtějí, aby světlo postavil na svícen,
ale pod stůl. Už při zasedání GK se ozvaly hlasy,
které nesouhlasily nejen s jeho zvolením, ale i
s jeho projevem. (také z naší divize)
Ale nejen tam. Též u nás padla kritika na
jeho přednes. Snad jako první reagoval náš unijní
předseda br. M. Pavlík, který ve svém otevřeném
diáři 4. července 2010 uvedl hodnocení k projevu
br. Wilsona. Uvedu z něj některé věty: „Neviem,
na čo reagoval, pretože nepoznám stav a potreby
církvi vo svete tak dobre ako on. V dnešním kázaní
však prečítal viac citátov Ellen Whiteovej ako
biblických textov. Na jednej strane sa zdůrazňuje
Písmo jako jediný zdroj Božej pravdy, na druhej sa
s ním na moj vkus pracuje dosť povrchne…“
Na myšlenku br.Pavlíka zareagovali i
členové, jedni tak, druzí onak. A jelikož každý
neměl možnost si je přečíst, některé uvedu:
6.7.2010 Dana napsala:
„Bratře Pavlíku, moc děkujeme za zprávy z GK…
Já si sobotní kázání br. T.Wilsona poslechla jedním
dechem. Kéž bychom taková kázání slýchali víc a
víc i tady, v České republice.“
7.7.2010 Daniela:
Ďakujeme, brat Pavlík, za Tvoje správy. Velmi si
vážím, že si uprímný a opisuješ veci tak, ako ich
cítíš. Sledovala som s manželom priamy prenos
sobotňajšího pragramu a musím napísať, že nás
kázanie br.Wilsona vobec neoslovilo, práve naopak,
boli sme prekvapeni jeho prejavom a citovaním len
s. White.“
8.7.2010 Lidka:
„Protože jsem dítko bývalého režimu a výchovy
v zkostnatělém prostředí adventismu, vnímám
současně zvolení nejvyššího představitele s jeho
nastavením jako krok zpět a je pro mne zklamáním.
„Myslím, že ten současný posun v církvi už nebude
možné vrátit do něčeho jiného…Myslím, že tu
změnu nezajistí excelentní nebo militantní kázání
hlavy církve…
11.7.2010 Karel:
„Je možné někde na netu ze záznamu s českým
překladem slyšet kázání br.Wilsona?“
17.7.2010 Lydie:
„Taky bych si ráda poslechla kázání br.Wilsona
s českým překladem.“
To je jen zlomek z reakcí na projev br.Wilsona…
Summa summarum – shrnutí:
„Ještě se nenarodil takový, který by
vyhovoval všem.“ To je velice pravdivé přísloví.
Jelikož se br. Wilson snaží Boží lid vést v duchu
adventních průkopníků a podle Tojandělského
poselství, nebude to mít lehké! Z toho důvodu
potřebuje podporu na modlitbách. Únavou mohou
jeho ruce klesat, jako kdysi Mojžíšovi, když Boží
lid bojoval proti zákeřnému nepříteli! Bude mít br.
Wilson ve svém týmu Arona a Hura, kteří by mu
jeho ruce podpírali?
Věřím, že Bůh bude nejen jeho rádce ale i
silou. Na Jeho ruce se může bezpečně spolehnout a
ony ho ponesou, jako orlice nese svá orlíčata. Přece
On to zařídil, aby byl postaven do vedení Boží
církve.
Jeremiáše uvedl Bůh do své služby v době,
kdy lid izraelský si zvolil svoji vlastní cestu; svatý
Bůh je už totiž nenaplňoval (Jr 1,16). A jelikož
věděl, že to nebude mít snadné, oslovil ho těmito
slovy:
„Ty si však vyhrň rukávy! Vstaň a řekni jim,
cokoli ti přikážu. Neděs se jich, nebo tě před
nimi zděsím. Hle, dnes jsem tě učinil opevněným
městem, železným sloupem a bronzovou hradbou
proti celé judské zemi – proti jejím králům, jejím
velmožům, jejím kněžím a jejímu lidu. Budou
proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě – vždyť
já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval, praví
Hospodin.“ (v. 17. 18; B21)
Kováčik Ján
9.7.2010 Láďa:
39
JAHVE - VÁLKY proti...
Jahve – války proti
vlastnímu národu?
Hans K. LaRondell
Když Bůh ohodnotil židovský
národ
jako
„bezbožný“,
zavrhl
všechny jeho příslušníky bez milosti
a bez výjimky? Určitě ne. Několik
málo se projevilo svoji věrnosti vůči
Jahvemu, a proto byli zachráněni.
Tento dvoustranný koncept Izraele,
bezbožného národa a Bohu věrného
zbytku, vytváří pozadí pro porozumění
strašných válečných proroctví z Iz
29,1-8. Jahve se zde představuje
jako
bojovník,
který
obléhal
samospravedlivé město Davidovo.
Prorok říká: Bude to tak dlouho,
až pokořím vaši tvář do prachu a vzdáte
se nepřátelům. Přitom Izaiáš používá
slovo Ariel, aby přirovnal ironicky
Jeruzalém k obětnímu oltáři. Iz 29,2.3.
Byl to náboženský formalismus a
opovážlivá sebejistota, která vytvořila
obraz města, proti kterému bojuje
Bůh. Opovážlivost bylo odvolávání se
Jeruzaléma na Boží zaslíbení, aniž by
splňoval podmínky víry a poslušnosti.
5M 30,1-10
Izrael
nepochopil
podstatu
Božího povolání a vyvolení. Přes Boží
rozsudek očekává obležené město
další (milé) překvapení. Bůh dá své
válce dramatický obrat. V hrozné
manifestaci své přítomnosti porazí
Jahve nepřátelská vojska, která chtějí
zničit Sión. Iz 29,5-8
Předpověď jednoho osudového
obrácení je nám ukázána při oblehání
Jeruzaléma v roce 701 před Kr.za vlády
krále Hiskia.
Konečné vítězství Siónu je nutno
chápat eschatologicky a těsně spojené
s Mesiášskými předpověďmi. Iz 9;11;
Mi 5
I když Filištínští, Moab, Ammon,
Etiopie a Sýrie mají být pro Jeruzalém
posledním cílem války, (Sf 1,4-13) Boží
obvinění zní: „Nedůvěřovali Jahvemu a
nepřibližovali se Bohu.“ (Sf 3,2)
40
Z ráje do ráje
2 2011
Obzvlášť jsou obviňováni političtí
vůdci, soudci, dvorní proroci a kněží,
jejich hrabivost, nadutost, podvody a
znesvěcování čteme ve verši 7. Proto
Sofoniáš znovu vyzývá k pokání. Sf
2,1-3
V této části očekává prorok
výsledek
Božího
soudu
proti
vzpouzejícímu se městu. Pozoruhodná
je forma odplaty Jahveho. Poručí
pohanským
národům,
aby
se
shromáždily kolem zanikajícího města
a úplně ho zničily včetně chrámu. Sf
3,8
Jahveho válka je konečný
rozsudek vyšetřujícího soudu nad
národem Boží smlouvy. Právě v tomto
bodě odhalí prorok překvapující
dobrou zprávu. Zcela neočekávaně
obrátí Jahve svůj hněv proti pohanským
národům. Sf 3,8
Poslední Sofoniášova myšlenka neplatí
trestajícímu soudu, nýbrž více znovu
vybudovanému Izraeli jako národa
uctívajícího Stvořitele a Vykupitele
k oslavě Božího jména.
„Uprostřed tebe zanechám
utištěný a nuzný lid, který se uteče
k Hospodinovu jménu. Pozůstatek
Izraele se již nebude dopouštět
bezpráví a mluvit lživě, v jejich
ústech se nenajde jazyk lstivý.
Budou se pást a odpočívat a nikdo
je nevyplaší.“ Sf 3,12-13
Prorok ve své eschatologické
ukázce
zdůrazňuje,
že
jenom
věřící a morální ostatek bude
zachráněný. Přitom rozumíme, že
mezi Jahveho uctívateli budou i
služebníci z pohanů. Také oni patří
ke světovému společenství věřících.
(Sf 8,9, Iz 56).
Falešní proroci urychlí neštěstí
Jeremiáš popisuje Jahveho
jako
neomezeného
panovníka,
který použije Babylon jako svého
nedobrovolného
společníka
k potrestání tvrdošíjného Izraele.
Během obležení Jeruzaléma (588586 př. Kr.) poslal Sedechiáš, Judský
král, posly k proroku s prosbou:
„Dotaž se, prosím, ohledně nás
Hospodina, neboť Nebúkadnesar,
král babylónský, začal proti nám
válčit. Snad s námi Hospodin naloží
podle své divuplné moci a on od
nás odtáhne.“ (Jr 21.2.) Obyvatelé
Jeruzaléma zřejmě stále doufali na
náhle osvobození Jahvem, podobně
jak se událo před sto léty za krále
Hiskieho. (Iz 3,7)
Jeremiáš
dal
zneklidňující
odpověď, že svatý bojovník bude
bojovat proti Izraeli stejnou sílou,
s jakou v minulosti bojoval proti
nepřátelům. (Jr 21,5.6.)
Boží
odpověď
odhalila
nezodpovědnost falešných proroků,
kteří předpovídali brzké osvobození
s odvoláním na dřívější Boží zaslíbení
bez toho, aniž by si uvědomili
historickou a morální skutečnost
Izraele.
Ne bez ironie odhalil Jeremiáš
dogmatické kazatelé, když hlásali
nepravdy: „Potom se Jeremiáš krále
Sidkijáše tázal: „Čím jsem proti tobě
a tvým služebníkům a proti tomuto
lidu zhřešil, že jste mě dali do
žaláře? Kde jsou vaši proroci, kteří
vám prorokovali: ‚Král babylónský
nepřitáhne proti vám ani proti této
zemi?“ (Jr 37,18.19)
Zde se setkáváme znovu
s falešným proroctvím, které má
slabinu v tom, že nebere v úvahu
podmínky dané v Božím zaslíbení.
Odpadnutí od víry je opovážlivě
popíráno. Falešná proroctví jen
urychlí
strašný
konec
zničení
Jeruzaléma! Pravý prorok se nestyděl
oznámit nepopulární poselství, že
Bůh povede válku proti „svatému
městu“. (Jr 6,1-6; 8,14-17; 15,3-9;
19,7) Jeremiáš říká, že Bůh přivede
na Judu a okolní národy porobu
v délce 70 let. (Jr 25,9-11)
Teprve potom bude Babylon souzený.
(Jr50,21-27)
Pokračování příště
Delegáti podzimního zasedání
GK prosili na kolenou o
probuzení a reformaci
Členové adventistů sedmého dne jsou vyzváni
k modlitbám za vylití Pozdního deště.
Více než 300 delegátů Exekutivního výboru CASD
schválilo 11. 10. 2010 výzvu k probuzení, reformaci
a evangelizaci. Pobožnost s modlitební chvíli vedl
kazatel Dwight Nelson, ve které zdůraznil nutnost
modliteb za vylití Ducha svatého formou Pozdního
deště pro splnění úkolu – ukončení evangelizace.
Dále pak k tomu řekl Ted N. C. Wilson: „Pán chce dílo
ukončit. Chce vylít bez omezení Ducha svatého.“
Pak byl odsouhlasený dokument s názvem „Boží
slíbený dar“. Také bylo konstatováno, že naše
evangelizace nedrží krok s růstem obyvatelstva a bez
hlubokých změn nebude v této generaci splněný Boží
úkol. Dokument jmenuje sedm bodů, k jejichž plnění
se zavazují vedoucí zástupci církve.
1. Naši prioritou bude prosit Boha o probuzení,
o vylití Ducha svatého formou Pozdního
deště v našem vlastním životě, v životě
našich rodin a v naší službě.
2. Jako jedinci chceme denně věnovat určitou
dobu na modlitbě společenství s Kristem a
studiu Božího slova.
3. Chceme zkoumat svoje srdce a prosit D.
sv. aby nám ukázal, co nám brání zrcadlit
Kristův charakter.
4. Povzbuzujeme kazatelé, aby se snažili
na modlitbách a studiem Božího slova
porozumět Božímu plánu pro církev.
5. Povzbuzujeme všechny naše instituty,
správní orgány, kazatele, zaměstnance ve
zdravotnických zařízeních, vychovatelé,
studenty a ostatní aby dali k dispozici
čas ke společnému studiu Božího slova
a modlitbám, aby hledali zaslíbené vylití
Ducha svatého.
6. Chceme, aby všechny druhy medií
povzbuzovaly členy k hledání hlubšího
spojení s Ježíšem, aby se mohlo uskutečnit
zaslíbené probuzení a reformace.
7. Naléhavě vyzýváme všechny členy, aby
otevřeli svá srdce měnící moci Ducha
svatého, který změní náš život, naše rodiny,
naše instituce a naše sbory.
Mimo to, dokument uvádí další výzvu: „Vyzýváme
všechny členy, aby se spojili s vedoucími církve a
s ostatními miliony členů Církve adventistů sedmého
dne denně na modlitbách v 7:00 hod. nebo v 19:00
hodin, a hledali hlubší spojení s Ježíšem a prosili o
vylití Ducha svatého.“
Zkráceně převzato z Adventist World 12/2010. Jurica
41
VEDÚCI CIRKVI...
Vedúci cirkvi odporúčajú
podporu celosvetových
iniciatív (Praha)
Podporme iniciatívy k celosvetovej obnove
cirkvi, odporúčajú predstavitelia ČeskoSlovenskej únie Cirkvi adventistov siedmeho
dňa Mikuláš Pavlík, Peter Čík a Edvard
Miškej.
Môžu ale pomôcť aj k zjednoteniu cirkvi
v duchovnom nasmerovaní a službe.
Vedúci cirkvi preto povzbudzujú všetkých
členov a sympatizantov cirkvi v Českej a
Slovenskej republike, aby sa tiež zapojili do
nasledujúcich globálnych iniciatív:
Zde je vybráno jen několik řádků ze znění textu
na oficiálních stránkách CASD. Kdo má přístup
k internetu, si tento článek lehce najde. Ostatní
ho snad dostanou od svého pastora. Zveřejněním
značně okleštěného textu mi vznikly dvě otázky.
1) Výzva exekučního výboru GK je s datem
11. 10. 2010. Dnes, když píši tento článek je 14.
2. 2011, což je i datum zveřejnění na internetu
(redakce - AIS14.02.2011, 12:03:00). Časový
rozdíl je jen 4 měsíce a 3 dny. Snad byli pastoři
dříve informováni, a dostali instrukce, jak mají
dále pokračovat v rozšiřování výzvy. Ale členové
z různých sborů, se kterými jsem mluvil, o ničem
nevěděli. Byla to jen náhoda? Snad. Možné, že
pastoři jsou zaneprázdněni jinými povinnostmi
např. přípravou půlnoční, aliančním týdnem,
svatým Valentinem, fotbalovým turnajem a jinými
neduchovními aktivitami, a na duchovní věci jim
zbývá jen velmi málo času. Nebo snad za tím vězí
nám utajený důvod?
2) Dále mě zaujala věta: Môžu ale pomôcť aj
k zjednoteniu cirkvi v duchovnom nasmerovaní a
službe. Za povšimnutí také stojí, že ve zveřejnění
naší Unie není uvedena první část se sedmi body,
na jejichž plnění závisí výsledek celé akce. Když
si otevřu Bibli u Sk 2,46, tak čtu, že byli jednotní
(věřící). (Bible Kralická, Žilka, či kat. překlad
od Dr. Cola, ale ne B21) V čem? V učení. Kdo?
Všichni věřící. Kolik jich bylo? Více než 3120.
(Po kázání ap. Petra se nechalo pokřtít 3000 lidí).
Jaké bylo Petrovo kázání? Žádné viši vaši, žádné
ekumenické, ale takové, které zasáhlo srdce lidí, a
oni se ptali: Co máme činit, muži bratři? Řekneme
si: Oni to měli jednoduché, že ano, neznali Vánoce,
(slunovrat ano) silvestra, neměli alianční týden
či svatého Valentina, svátek matek, nežehnali
motorkám, nekřtili CD/DVD a neměli jiné pohanské
zvyky. Měli jen památku VP.
Vzpomeňme si na Eliáše, na jeho setkání
s Achabem. Po tom co Izrael trpěl dlouhé roky
42
Z ráje do ráje
2 2011
hladem, objevil se Eliáš znovu na veřejnosti.
Poukázal na pravý důvod současného neštěstí.
Eliášovo poselství bylo jasné a přímé: Neuposlechli
jste jasných Božích rad. „A když uzřel Achab
Eliáše, řekl Achab k němu: Zdaliž ty nejsi ten,
kterýž kormoutíš lid Izraelský? Kterýž odpověděl:
Já nekormoutím lid Izraelský, ale ty a dům otce
tvého, když opouštíte přikázaní Hospodinova a
následujete Bálů.“ 1Kr 18,17.18. Jak se situace
dále vyvíjela, všichni známe. Eliáš se vysmíval
Bálovým prorokům: křičte hlasitěji, možná jim také
řekl, vezměte si k tomu bubny, snad vás bůh uslyší.
Co následovalo, není nutné popisovat. Kdy začalo
pršet??? Je nám jasné, co muselo dešti předcházet?
Co bude muset nyní předcházet? Tato část je
z oznámení našich vedoucích vypuštěna. Proto se
znovu ptám: Známe svoje duchovní nasměrování?
Znám moje nasměrování? Kdo mi udává směr a
kdo se snaží ho změnit?
Vraťme se opět k Eliášovi
ŠKOLENÍ VEDOUCÍ: Příklad Izraele ukazuje,
že vzor vůdce „úspěchu“určuje odpadnutí. Nové
styly uctívání vyžadují speciální souhlas předních
kazatelů a vedoucích, kteří byli trénováni odpadlými
pohanskými národy v jejich stylu bohoslužeb. Oni
požadovali převzetí modloslužebných praktik,
které byly Božímu lidu cizí. Písmo nám dává
poznat, že zde bylo 450 proroků Bálových a 400
proroků Ašery. Národní vedení favorizovalo kněží,
kteří byli školeni v pohanských modloslužebných
stylech – kteří jedli “ze stolu Jezábel“ (1Kr
18,19). S takovou mocí falešných učitelů můžeme
porozumět úplnému odpadnutí v době Eliáše.
PRONÁSLEDOVÁNÍ: Národní učitelé dělali
velkou reklamu novým modloslužebným formám.
Každá obrana k uctívání Božích předpisů byla
považována za politicky nesprávnou. Pravda
nebyla populární a její zastánci byli pronásledováni.
Poselství Eliáše: Eliášovým úkolem byla modlitba
a její výsledek a její výsledek ukazuje na jeho
pevné spojení s Bohem. „...v těchto letech nebude
ani rosa ani déšť ...“ (1Kr 17,1) Tato modlitba
ukazuje, že poznal odpadlý stav svého národa a
toužil po nápravě. Bylo mu zcela jasné, že takováto
změna může nastat jen jako výsledek Božího soudu
nad jeho národem. Za svůj národ předstoupil před
Boha: Prosil o Boží zásah a vytrhnutí lidi z jejich
otupělosti ohledně odpadnutí. Oni potřebovali
bezpodmínečně slyšet přímé svědectví, které by je
uzdravilo od jejich duševní nečinnosti.
POSELSTVÍ O SOUDU: Protože se Eliáš zasazoval o svůj lid, poslal mu Pán poselství o soudu.
Jeho úkolem bylo jej přednést vůdcům, kteří nové
formy uctívání posilovali. Eliáš řekl Achabovi: 1Kr
17,1
PODMÍNKY PRO RŮST NEBO NESNÁZE:
Písmo jasně říká, že požehnáním za poslušnost byl
déšť. 5M 11, 13-15. Takto ohlášené soudy, byly jen
logickým důsledkem odchýlení se od Božích rad a
napodobování bohoslužeb odpadlých národů.
KONFRONTACE S ODPADNUTÍM: Eliáš
věděl, že problémy které Boží národ ohrožovaly,
musí být jasně pojmenovány. Nyní bylo zapotřebí
rozhodného jednání. Se správnými politickými
pozicemi o milé ochotě k míru se to nedalo
udělat. Eliáš svolal pro všechny věřící generální
konferenci. Chtěl, aby došlo k otevřené konfrontaci
mezi pravým a falešným uctíváním. Pozval každého
k hoře Karmel, aby tam přezkoušel pravé a falešné
formy uctívání v jejich skutečných hodnotách. (1Kr
18,19)
VÝZVA K ROZHODNUTÍ: Shromáždění muselo
dosáhnout rozhodnutí. Tímto Eliáš apeloval na
každého, aby zaujal zřetelnou pozici v otázce
uctívání. Poselství zůstává. Lidé byli vyzváni, aby
se vzdali nerozhodnosti a otevřeně si vybrali jednu
stranu. „Jak dlouho budete kulhat na obě strany?“
řekl jim. Je-li Hospodin Bohem, následujte ho! Je-li
jím Baal, následujte jeho! Lid mu na to neodpověděl
ani slovo.“ (verš 21)
ODHALENÍ FALŠE: Během vyšetřování
představil Eliáš pouze poselství o selhání falešného
uctívání. Prokázal totální bankrot nových forem
uctívání tím, že provolal k falešným prorokům:
„Kolem poledne se jim Eliáš začal posmívat:
„Křičte hlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba se zapovídal
nebo si šel ulevit. Možná není doma anebo spí – tak
ať se probudí!“ (verš 27)
Ptom co Eliášovo poselství demonstrovalo konečné
selhání odpadlých praktik a učení, dosáhlo poselství
svého vrcholu: Obnovení pravého uctívání Boha.
ZÁKLAD: Nejdříve svolal Eliáš národ a pak
opět vystavěl základ pravého uctívání: Oltář, střed
starého uctívání Boha. „Tehdy Eliáš vyzval lid:
„Pojďte ke mně.“ Když k němu všichni přistoupili,
Eliáš opravil zbořený Hospodinův oltář.“ (verš
30) Zde na tomto oltáři bude vyvýšena jediná
platná oběť za hříchy. Odvádí to pozornost na
vysokou cenu, která musí být zaplacena za na naše
vysvobození. Taková jednoduchá a nekomplikovaná
bohoslužba vede lidi skrze hlubokou lítost a stud
v nové spojení s Kristem. Skrze nové společenství
může prosící přestoupit před Beránka Božího, který
nese hříchy světa v milující poslušnosti. Prosící se
ptá po tom v čem má Bůh zalíbení a jak by chtěl
být jako Stvořitel uctíván: Zde se nejedná o naše
uspokojení nebo o to, jaký způsob uctívání chceme
nebo upřednostňujeme.
REFORMACE: „Jakmile to lid spatřil, všichni
padli na tvář a volali: „Hospodin je Bůh! Hospodin
je Bůh!“ (verš 39) Eliášovo poselství nejen že
obnovilo pravé způsoby uctívání, ale ono také
zamítlo falešné učení. Falešní učitelé spolu s jejich
učením museli být přísně odděleni od Božího lidu.
Protože falešní učitelé neprojevili žádnou známku
lítosti, vyzval Eliáš Boží lid k radikálnímu vzdálení
se od původců odpadnutí. (verš 40)
Výsledek Eliášova poselství
ZMĚNILO SRDCE: Je až působivé, co Eliášovo
poselství způsobilo. „aby obrátil srdce otců
k synům a srdce synů k otcům, abych až přijdu,
neranil zemi prokletím.“(Mal 3,24) Toto poselství
může přemoci každou trhlinu v rodině. Bude-li cele
přijato, pak dosáhne jednoty namísto rozdělení.
Ono vede ke smíření, zastavuje rozvody, ukončuje
soudní rozepře mezi dětmi Božími a oživuje rodinné
štěstí a pokoj. Výsledkem jsou naše domovy, které
se stávají opravdovým nebem na zemi. Modelem
křesťanské lásky a plné síly demonstrace pro to, co
Bůh v rodinách může dokázat.
VEDE K PŮVODNÍ VÍŘE: Poselství, které mění
vliv na srdce, má ještě další dalekosáhlé důsledky.
Malachiáš řekl, že toto poselství „obrátí srdce dětí
k otcům“. V souvislosti s dobou konce to znamená,
že toto poselství pohne lidmi k návratu k víře jejich
otců – té jednoduché víře ale plné síly původní
církve – a také k oživení víry adventních pionýrů.
Ve zkušenostech pionýrů vidíme moc Ducha
Svatého ve zvláštním způsobu v díle. Poznáváme
poselství a misii, kterou Bůh svěřil svým ostatkům.
Původní Boží záměr s jeho lidem byl v tom, že
měl připravovat cestu Ježíšova příchodu. Když
toto pochopíme, nastane probuzení. Pak také
obdržíme lepší pochopení pro naplnění před námi
ležících úkolů. My se opravdu nemusíme obávat
budoucnosti.
PŘINÁŠÍ
SEBOU
PRONÁSLEDOVÁNÍ:
Eliášovo poselství nezůstalo bez odporu. Veřejné
ponížení a výsledné selhání do bludu vedoucích
modloslužebníků uvolnily reakce násilí a pronásledování. (1Kr 19,10) Přímluvce falešného uctívání
se pokoušel zničit Božího posla spolu s jeho reformačním poselstvím, ale Všemocný ho ochránil a on
zůstal netknutý.
PŘINÁŠÍ SEBOU VĚČNOU ODMĚNU:
Hlásání nápravy přineslo bohatou žeň. Věrný Eliáš
byl vzat do nebe (2Kr 2,11) Boží děti mají kráčet
kupředu v duchu a moci Eliáše a věrně hlásat
nekompromisní poselství. Potom jejich dílo bude
mít podobné účinky, jako mělo Eliášovo hlásání.
Stejným způsobem zakusí naše věrnost v hlásání
trojandělského poselství velkou odměnu, když
pak vstoupíme do nádherných nebeských domovů,
které pro nás připravil Pán.
Kdy a kým bude hlásáno Eliášovo poselství?
Biblické proroctví říká, že Eliášovo poselství
bude hlásáno krátce před dnem Páně, který začíná
posledními sedmi ranami. Toto poselství bude hlásáno
lidmi, kteří kráčejí odvážně kupředu jako Eliáš, aby
připravili lid na příchod JK.
Jak můžeme být naplnění smýšlením Eliáše
Mnoho adventistů zná Eliášovo poselství, přesto
jen velmi málo si ho osvojilo vážnou modlitbou
a studiem. Pán nám dal významné informace
skrze Ellen G. White, jakým způsobem můžeme
obdržet Ducha Svatého. Potřebujeme smýšlení
Eliáše, abychom se mohli účastnit vzrušujícího
dobrodružství, připravovat sebe a druhé na příchod
JK. Je to jednoduchá rada, která změní náš život.
Jaroslav Jurica
43
SYMBOLIKA „VÝCHODU“
ARMIN KRAKOLINIG
Význam východu pro svět
v posledních létech
50 až 60 léta – žluté nebezpečí, exploze
obyvatelstva, hlad a války přicházející
z východu
Zj 16,12 – králové z východu/ Armagedon
(spojeno s biblickým proroctvím)
Asociace s východem dnes
Symbolika chudoby a utrpení (komunizmus,
nesvoboda, útlak)
Východ v myšlení New Age
= Říše vycházejícího slunce
V náboženské oblasti: buddhismus, hinduizmus,
jóga, TM, hnutí Hare Krišna, guru atd.
Moudrost z východu: akupunktura, akupresura
atd.
Základní myšlenka spočívá v očekávání, že
uzdravení (vykoupení) přijde z východu.
Hvězda z východu = Mt 2,1.2 – mudrci
z východu
Hospodářský význam východu dnes
Hospodářský
zázrak
Japonska,
Číny,
bankovnictví atd. To vše ukazuje, že východ
má pro pozemský život co nabídnout (pro jeho
záchranu či spásu).
Politický význam východu
Mnohdy získáváme dojem, jakoby „spása“
lidstva a jeho budoucí osud závisel na
politických událostech a vývoji na východě. Mír
ve světě bude jen tehdy, když bude pokoj, klid,
spokojenost a demokracie vládnout na východě.
To si myslí v každém případě politikové.
Pohled křesťanského světa k východu
Existuji tři úhly pohledu:
1. Mnozí sympatizují s východní filozofií,
44
Z ráje do ráje
2 2011
náboženstvím, meditacemi, jógou,
autogenním tréninkem, reinkarnací
atd. Dnes již věří větší polovina křesťanů
pravdám z východu.
2. Varující hlasy! Je vidět nebezpečí pro
křesťanskou víru, hospodářství, politiku
a sociální nouzi pro západní svět.
3. Mnoho křesťanů upadá do nejistoty
s četnými otázkami: neví, co si o tom
mají myslet.
Ke které skupině patříš ty?
Můj osobní dojem:
Satan se znovu pokouší napodobit Boží úmysl,
aby svedl a pomýlil mnoho lidí. Bible nám
k tomu dává potřebné informace. Satan zná
Bibli lépe, než mnozí z nás, a ví, že lidé, kteří
věří Bibli, mají skutečně z východu co očekávat.
Všichni, kteří to vědí, budou také od tohoto
svodu doby konce uchránění.
Co víme o východu z Bible a co odtamtud
máme očekávat? Světu je v každém případě
představovaný dojem, že spása, osvobození a
vykoupení lidstva nejsou závislé na východu.
Tím je míněný doslovný geografický východ.
Význam východu v Bibli – ve Starém
zákoně
Co nám říká Bible o východu? Jaký má význam?
Má vůbec nějaký význam? (Je to přeci jen
nebeský směr.) Kde najdu v Bibli něco o
východu a jaký význam z toho mohu odvodit?
1M 2,8
„Zahrada Eden je na
východě.“ Je to obraz pro sídlo Boha,
Jeho přítomnosti, symbol setkání
s Bohem a Božího spasení.
1M 3,24
Zde jde o vyhnání člověka z Boží přítomnosti. Nexistuje
už přímá Boží přítomnost. Přesto
je setkání s Bohem možné u brány
na východě. („Před bránou bylo
obětováno…“ PP 38,39)
2M 27,13-16
Postavení svatyně vzhledem ke světovým stranám.
Všimni si: Svatyně měla vždy umístěnou
vstupní bránu směrem na východ a oltář
na západ. Proč? Šlo o rozdíl k pohanským
chrámům. Všechny pohanské chrámy měly
oltáře směřující k východu – ke slunci. Koná se
v nich modloslužba slunci.
Dnes: Většina katolických kostelů má postavený
oltář směřující k východu. Je to přesný opak ke
svatyni Starého zákona.
4M 2. Umístění rodů Izraele mělo svůj
pořádek 4M 2,3 – Juda – královský
rod měl své místo na východě před
bránou!
Význam: Mesiášův rod = spása
z východu.
4M 3,38. Mojžíš, prorok na východě.
Áron, kněz na východě.
Význam: Mesiáš = Král, Kněz a Prorok.
Pomazaný z východu! Východ musí
mít pro Boha určitý význam, u Boha
není nic náhodného.
Osvobození, spása Izraele ve starozákonním
Babyloně
přichází
z východu. (Iz 41,2; 44,28; 45,1;
46,11)
Osvoboditel Božího národa ve SZ přijde
z východu. Cýrus (Kýros) je obrazem budoucího
pomazaného!
Srovnej: Osvobození Babylona ve SZ a Babylona
doby konce ve Zj 16,12.
Řeka Eufrat byla přeložena, město zůstalo bez
vody, proto mohla perská armáda přitáhnout
do města z východu!
Chrám u Ezechiele
Východní zavřená brána je symbolem pro
vstup Ježíše do nebeské svatyně. (Ez 44,1.2)
Ale v sobotu je brána otevřená! (Ez 46,1)
Význam: Setkání s Bohem na východě
(obzvláště v sobotu).
Voda života a spasení přichází od východní
brány. Zde je znovu symbolizováno, že poselství
spásy pro záchranu lidí přijde z východu. (Ez 47)
Východ ve Zjevení
Anděl, který zapečeťuje, přichází z východu
Zj 7,2
Je to obraz Božího působení v době konce.
Vykoupení přijde z východu! Trojandělské
poselství způsobí zapečetění. Zj 14,6-12 Je
to tedy poselství spasení z východu. Je to
poselství, které připraví svět pro příchod Ježíše
Krista!
Králové z východu Zj 16,12
Z dané situace je zjevné, že se zde nejedná
o doslovné krále ani o geografický východ,
nýbrž o obraz Božích králů neboli osvoboditelů
z východu. Je to obraz pro 2. příchod Ježíše
Krista se svými anděly (Mt 16,27). Je to obraz
pro osvoboditele novozákonního Babylona
z východu. Všimni si, že andělé, nesou koruny,
což je znamení králů! (= Změna oproti dřívějším
výkladům; čti k tomu knihu Zkušenosti a vidění
na str. 279)
Co říká EGW ve spojení s 2. příchodem Ježíš
Krista a východem?: „Krátce nato se na východě
objeví malý černý obláček…“ GC 641.
Mt 24,27; Ez 43,1.2
Shrnutí
Celou Biblí se prolíná obraz východu jako obraz
Boží přítomnosti, setkání s Bohem, jako směr,
ze kterého je možno očekávat Boží osvobození.
Spasení přijde skutečně z východu, tak jak učí
New Age, ale podle Bible ne z geografického
východu, nýbrž viděno z nebeského kosmu.
Zde se také satan pokouší napodobit Boha.
Dříve než přijde Ježíš z východu, zasáhnou svět
hrůzostrašné zprávy z východu a ze severu.
Pokračování příště
Šestý pak anděl vylil koflík svůj na tu
velikou řeku Eufrates, i vyschla voda
její, aby připravena byla cesta králům
od východu slunce.
Zj 16,12
45
S
MARGINÁLNÍ GLOSA
František Poslušný
Nejdříve si musíme vysvětlit, co tento
tajemně znějící nadpis může znamenat. Není na tom
nic tajemného ani světoborného. To slovo pochází
z latiny a znamená něco jako okrajová poznámka
k textu.
Zatímco slovo glosa je běžně užívaný výraz
literárního způsobu zpracování textu. Protože texty
budeme v následujících řádcích sledovat, poznáme,
že mnohé z nich jsou zajímavé, a dokonce bych
řekl, že si v určitém ohledu odporují, použiji ještě
slovo kontraproduktivní.
Čtenáři Bible, zejména křesťané, jsou
dostatečně obeznámeni s tím, že Bible mluví
jasně, pravdivě a v drtivé většině jednoznačně.
Takže by ani neměl nastat případ, kdy by si člověk
mohl konkrétní text vykládat dvojím způsobem,
nebo dokonce tak, jak by sám uznal za správné
nebo vhodné. Tím spíše by se neměly vyskytovat
případy, kdy by docházelo ke zmíněné již
kontraproduktivitě, tedy protiřečení si.
A přece se taková místa mohou v Bibli
vyskytovat; půjde jen o to, jim správně porozumět.
Za tím účelem byla tato glosa napsána. Apoštol
Jan ve své první epištole, v první kapitole, ve verši
pátém píše, že „Bůh je světlo a tmy v něm nižádné
není.“ O tom je celá řada křesťanů jistě přesvědčena.
Ale celá řada křesťanů si neví rady s tím, co říká
Bible na jiném místě, čti: Iz. 45,7.
Zde je řečeno něco docela jiného,
opačného, kontraproduktivního. Totéž platí o druhé
části zprávy tohoto verše, o tom, že Bůh je dobrý,
přestože v tomto verši se říká, že může působit i zlo.
Takových míst v Bibli můžeme najít víc. Mnozí se
ptají, co s tím uděláme a jak tomu máme rozumět?
Tento problém se také nazývá v teologických
kruzích „teze a antiteze.“ Teze je základní myšlenka
46
Z ráje do ráje
2 2011
nebo také tvrzení. Antiteze je potom pravý opak
toho, co se tvrdí. Je to vůbec možné, že Bůh by byl
světlem a současně tmou?
A ještě neuvěřitelněji zní, že by mohl být
dobrým i zlým současně!
BŮH JE DOBRÝ
O tom svědčí celá Bible. Čtenářům Bible,
a zvláště křesťanům, to není nutné dokazovat.
V mnoha případech by to bylo nošení dříví do
lesa. Přece ale musíme podat základní důkazy, ne
snad proto, abychom někoho přesvědčili, ale jen
připomněli, co už sami kdysi věděli a znali, mnozí
zakusili na vlastní zkušenosti, to, co starozákonní
prorok už dávno zaznamenal a co bylo celé věky
posilou pro sta a tisíce těch, co tváří v tvář stáli
smrti. (čti Nahum 1,7).
Že Bůh je skutečně dobrý, dokazuje
pak to, že když člověk tak lehkomyslně zacházel
s Boží dobrotou, že se nechal satanem oklamat a
podvést, dal Bůh pro záchranu ztraceného člověka
to nejdražší, co měl. (Jan 3,16) Ani potom, po
trpkých a strastných zkušenostech nevnímal člověk
ani lidstvo Boha jako toho, který to s lidmi myslí
dobře. Drtivá většina lidí dokonce Boha obviňuje
a říká: „Kdyby Bůh byl, tak by se na to a ono
nemohl dívat a nedovolil by to“. Přitom ale vůbec
neberou v úvahu to, že jedním z hlavních projevů
Boží dobroty je to, že učinil člověka s možností
svobodně se rozhodovat a projevovat. Co by to
bylo za svobodu, kdyby musel člověk jednat a
konat jako naprogramovaná bytost? Tolik, myslím,
stačí k tomu, abychom poznali, že Bůh je skutečně
dobrý. Pochopit to, že současně může působit i
tentýž Bůh zlo, dle Iz.45,7., to je obtížnější, ale o
tom bude jiné pojednání. Zní ale také logicky a lze
mu rovněž porozumět.
Střípky z Bangladéše
Adopce maminek na dálku
Mnoho organizací se zabývá užitečnými projekty – adopcemi dětí na dálku.
Shání dobrovolné dárce, kteří potom hradí vzdělání, stravu a ošacení dětem z chudých zemí. Jsou to velmi
dobré aktivity, které dávají naději chudým dětem na lepší život.
V jedné dětské školce na Moravě přišli se zajímavým a zcela originálním nápadem – adoptovat na dálku
maminku. Maminku z Bangladéše. Paní učitelky ze školky, spolu s rodiči dětí, našli způsob, jak našetřit
peníze, zapojit do tohoto projektu děti a zároveň pomoci tam, kde je to opravdu potřeba. Celý plán vypadal
takto:
1. Po celou dobu střádání si děti měly odříkat sladkosti a ušetřené peníze nosit do společné kasičky.
2. Jeden celý den měly být děti pouze o suchém chlebu, aby pochopily, jaké to je, když chudí lidé
nemají co jíst a nemohou si vybírat, co si dají k obědu, k večeři. Kromě toho měly děti vyjmenovat
vše, co by si za ten den na svůj suchý chléb daly, např. zeleninu, sýr, pomazánku, Nutelu, med,
marmeládu, máslo atd. Rodiče měli seznam sepsat a peníze, za které by jinak koupili dětem tyto
potraviny, měli opět přinést do společné kasy. Podle slov rodičů byla tohle těžká zkouška, ale děti
se snažily být statečné.
3. Děti s učitelkami naplánovaly besídku k Svátku matek a v rámci tohoto programu nám chtěly
předat šek na podporu jedné maminky z Bangladéše.
Nejen děti, ale i jejich rodiče pomáhali šetřit, vzájemně se podporovali a celou akci úžasně prožívali. Byl
jsem velmi překvapen, když jsem při programu k Svátku maminek mohl z rukou dětí a učitelek převzít
částku, která v Bangladéši pomohla ne jedné, ale čtyřem maminkám! Za peníze jsme pořídili čtyři šicí
stroje a v Bangladéši je pak s bratrem Milanem Moskalou předali ženám – zástupkyním čtyř velkých rodin.
Maminky si šitím budou vydělávat na živobytí, budou mít z čeho živit svoje děti, a často i celé příbuzenstvo.
Z takových aktivit, kde je pomoženo chudým, kde se přistupuje výchovně a příkladně k našim dětem, a
kde se prožije společná radost nad užitečným projektem, si můžeme vzít jen ponaučení a příklad. Na tomto
uskutečněném nápadu můžeme vidět, že pomáhat může malý i velký. Stačí mít v srdci touhu, odhodlání
a Pán Bůh dokáže i skromné dary požehnat a rozmnožit. Děkujeme všem vám, kteří chcete také podpořit
užitečné projekty, které plánujeme a uskutečňujeme s naším milým bratrem a kamarádem z Bangladéše –
s dr. Milanem Moskalou. č.účtu:ČSOB: 214089370/0300
Pavel Voltr
47
Střípky z Bangladéše
Na podzim r. 2010 jsem letěl do Bangladéše se svým dobrým kamarádem Ivanem – lékařem.
Měli jsme v plánu lékařskou misi, která by zahrnovala výjezdy do chudých slumů a škol, kde by
Ivan a bratr Milan Moskala ošetřovali především děti, dále pak jejich matky, vdovy a ostatní.
Já jsem jim byl spíše jenom k ruce, stříhal jsem náplasti, rozděloval podle pokynů léky, rozdával
dětem banány, pomáhal s organizací atd. Byla to velmi náročná práce, měli jsme na to málo času,
neboť Ivan nemohl svou ordinaci v Čechách opustit na dlouho. I přesto se nám podařilo ošetřit
stovky chudých a nemocných, pomoci strádajícím a dát naději zoufalým.
Ne vždy to ale byly situace radostné…
Při ošetřování v jednom chudém slumu k Ivanovi přistoupila vyhublá žena s malým, asi ročním
dítětem v náručí. Položila téměř bezvládné dítě na vyšetřovací lůžko a prosila o pomoc. Ivan dítě
prohlédl, vyšetřil, poslechl fonendoskopem…a zvážněl. Pak mi povídá:
„Pavle, tomu dítěti nemůžu pomoct, má těžkou srdeční vadu a během pár dní zemře. Pošli mně
sem dalšího…“ Zalapal jsem po dechu a říkám mu: „Cože? Ty pro to dítě nic neuděláš??
To je jednoduše jen pošleš pryč a řekneš „další“…!!?? To snad nemyslíš vážně!!??
V té chvíli jsem Ivana téměř nenáviděl za ten vyřčený ortel. Pral se ve mně vztek s beznadějí.
Nemohl jsem to pochopit. A Ivan mi povídá: „To dítě potřebuje okamžitou operaci srdce.
Taková operace u nás stojí milion korun, následná péče možná ještě víc. Jak se ti podaří to
dítě dopravit tak rychle k nám, vyřídit mu vízum, pas, povolení, a všechny ostatní doklady?
Ani teoreticky to není možné. A kolika takovým dětem můžeš pomoci?“ Přesto že jsem se
nemohl smířit s realitou, pochopil jsem jeho slova. Až později jsem se mu omluvil za své vnitřní
nenávistné pocity. Nejhorší je beznaděj, tato krutá skutečnost mě zasáhla až do morku kostí.
Dodnes se s takovými situacemi nedokážu vyrovnat.
Chudá žena vzala dítě opět do náruče, pochopila náš rozhovor. Pomalu odcházela a velmi
plakala. Rvalo mi to srdce. Doběhl jsem ji a vtiskl jí do ruky velkou bankovku.
Slabá náplast na tak velkou bolest…
Modlete se spolu s námi za Bangladéš, na světě je tolik trpících, kteří zoufale potřebují naši
pomoc, nebo alespoň náš soucit, pochopení, povzbuzení…
„Nevíš jak těžké je břemeno, které neneseš.“ Africké přísloví
Pavel Voltr
humanitární organizace pro pomoc Bangladéši
Nábřeží 17.listopadu 804
551 01 Jaroměř
tel. +420 607130008
č. účtu:ČSOB: 214089370/0300