jak pohladit národ

K
U
R L
YE TŮ
FO Ý S
T
LA
JAK POHLADIT NÁROD
Premiéra hudebního dramatu
Tajemství Zlatého draka na jevišti
Národního divadla Brno vyvolala
svého času vášnivé reakce. Inscenace, která by jinak prošla bez
povšimnutí, rozpoutala bouřlivou
debatu. Autorem hry i představitelem jedné z rolí byl totiž Daniel
Landa, zpěvák, jehož řada lidí
považuje za nacionalistu.
PM: Důvodem, proč jsme se tu dnes sešli, je na jedné straně to,
že Daniel Landa a Zdeněk Plachý připravili v Mahenově činohře představení Tajemství Zlatého draka, což sice není předmětem naší diskuse, ale mohlo by to být jakousi platformou, která
volně inspirovala naši debatu, jež by se měla vztahovat k otázkám obecnějším a širším. Co nás Čechy jako národ spojuje, co
nás dává dohromady? Mohl bych vás poprosit, pane profesore,
abyste diskusi zahájil?
JS: Nevím, čím mám tuto rozpravu uvést. Snad jen tím, jestli jsme
Češi a proč jsme Češi. Jsou dva základní způsoby kolektivních
identifikací. První z nich je identifikace rozdílem. To znamená,
nejsme žádné „německé svině“, jsme správní Češi, i když se
jmenujeme třeba Jungmann. To je definice, že nejsme jako oni.
Není definováno, kdo přesně jsou oni, jen to, že my jsme jiní.
Čím je to méně logické, tím je to účinnější, protože se to nese
na nižší úrovni vědomí, na úrovni pudové a podobně. Nebyl by
třeba žádný problém mezi Čechy a Němci, kdyby jedni měli černou pleť nebo černé vlasy. Podle Freuda víme, že vzniká úzkost,
když nastane narcismus malých rozdílů. To znamená, když
nepoznám toho, kdo je jiný. Tím vzrůstá obluda nepřítele, protože stoupá úzkost, abych se neztratil. Druhý základní mechanismus je identifikace na základě komunikace. Ta se odehrává
na půdorysu dohody a uznání, že všichni jsme stejní v tom, že
jsme každý jiný. Tam je šance, že se přestaneme bát toho, kdo
4
FOYER
není jako já. Funguje to na základě překonávání strachu a z toho
plynoucí agresivity pomocí komunikace. Když poznám, že ten
Turek, i když má křivou šavli a ať je jak chce škaredý, tak mě
nesežere, udělám s ním obchod. Toto vidím jako základní věc,
která je snad hodna debaty. Jean-François Lyotard rozlišil dva
způsoby rozpravy. Francouzi tomu říkají diskurz. To znamená
množinu všech vět, které je možno smysluplně říct, ne gramaticky, ale významově. Ve společnosti probíhá zápas o moc nad
větami. Když třeba já vyhlásím Lichtenštejnsku válku, tak je to
sranda, ale kdyby to nedej bože řekl Klaus, tak už je to horší,
protože on má nad větou, že vyhlašuje válku, reálnou moc.
PM: Mohli bychom se teď pokusit přes konkrétní situace, prožitky
a zkušenosti nás samotných nebo ve vztahu k druhým dostat
k tomu, v čem vnímáte národ, češství nebo potkávání jednoho
národa s druhým? Kdy jste si uvědomovali sounáležitost s druhými přes národní identitu?
JS: Mně je pojem češství podezřelý, protože si myslím, že jako
všechny nacionální pojmy to je fikce. Myslím si, že jde o něco,
co je nesmírně účinné, ale je to nelegitimní zobecnění zážitku
domova.
JŠ: Já bych rád debatu vyhrotil politickou problematikou. K definici kolegy Stříteckého bych řekl, co mě naučil můj otec. Mít
rád svůj národ neznamená nenávidět jiný. Měl na mysli kontext,
v němž jsme se jako rodina pohybovali. Kladl důraz na to, že jsa
© Foto: David Konečný
Kulatý stůl na téma nacionalismus
Čech a byl Čech jako poleno, i když měl kamarády velkoněmecky
orientované s pohrdavým postojem k češství; držel se myšlenky,
že jsem lepší Čech, když se učím chápat také druhého. Vyprávím
to, protože jsme nepochybně konfrontováni s tím, co bychom
mohli nazvat národním nihilismem ve vztahu k národním dějinám. Třeba zločinem, který jsme spáchali na Němcích na konci
světové války, nebo tím, že jsme je takzvaně odsunuli. Velice
těžce nesu, když se tento moment v našich dějinách srovnává
s tím, jak nešikovně jsme se zachovali v osmnáctém roce, když
jsme rozbili Rakousko, nebo jak jsme nevděční Američanům,
když odmítáme, aby tu postavili základny. Jsem Čech jak poleno,
který má rád Němce, je pro evropskou orientaci, ale kroutím
hlavou nad fenoménem, který je jen jednou fasetou toho, čemu
říkám nihilismus obecně a nihilismus národní.
PV: Já mám s tímto tématem tři základní životní zkušenosti, které
mě velice ovlivnily. Za prvé, můj dědeček, brněnský spisovatel Rajmund Habřina, byl v Obraně národa a strávil čtyři roky
v Mauthausenu a Dachau. Já jsem s tímhle žil odmalička, nejen
proto, že knihovna byla plná koncentráčnické literatury. Byl to
také jeden z důvodů, proč moji rodiče byli vyděšeni z komunistického útlaku. V rodině zůstala hrůza z toho, jak náš předek přišel
z vězení bez prstů. Říkám to proto, že nějaký nihilismus se mě
vůbec netýká. Když slyším pojmy jako vlast, národ, tak nemyslím na lidi, kterým je to jedno, ale na ty, kteří byli ochotni jít až
Nacionalismus staví na vědomí příslušnosti k jednomu národu. Co to
ale národ je, o tom se stále vedou
(někdy vášnivé) spory. U piva, na
akademické půdě, mezi politiky
i na stránkách RozRazilu. K debatě
o národovectví jsme přizvali politologa Jaroslava Šabatu, filozofa
Jaroslava Stříteckého,
režiséra Zdenka Plachého,
básníka Petra Vášu a zpěváka
Daniela Landu. Besedu moderoval
Petr Minařík, šéfredaktor.
do úplného pekla, například kvůli českému jazyku. Druhá moje
zkušenost byla opačná. Když mi byly tři roky, rodiče se rozvedli
a otec emigroval do Kanady. Vyrůstal jsem jako dítě emigranta
a odmalička jsem s tím měl problémy. Měl jsem jednoznačný
plán vystudovat a zmizet, abych se vyhnul šikanování. V době,
kdy se zdálo, že tu Brežněv bude na věky, mi to připadalo jako
jediné možné řešení, jakkoliv jsem to tady měl rád. A třetí moje
zkušenost byla, že když jsem měl v osmdesátých letech svoji
kapelu, kterou mi zakázala komunistická strana a zároveň mě
vylučovala ze školy za obraty v textech, tak se mi názor změnil.
Byl jsem postaven před dilema všechno odvolat a texty přepsat,
nebo to neudělat a počkat, jak to dopadne. Tehdy mě myšlenka
na emigraci opustila. Kdyby byl problém spojený s oblečením
ROZRAZIL 35
5
nebo se zvuky, bral bych to jinak, ale bylo to spojeno se slovy.
V tom okamžiku mi začalo připadat, že to má cenu, když česká
slova, která složíte dohromady, mohou něco znamenat, byť by
to byl jen postoj, že se nevzdáte. Vždycky říkám, že tahle moje
kapela byla jedním z důvodů, proč jsem myšlenku na emigraci
úplně pustil z hlavy. Možná by se dalo říct, že tyhle zkušenosti
jsou extrémní a nemůžu někomu vyčítat nihilismus, pokud
nikdy nic podobného nezažil a je mu to vlastně jedno nebo se
ohání postmodernou. Ale já mám díky těmto zkušenostem
k takovým věcem, pojmům, symbolům jasný vztah, a i když se
snažím být co nejvíc tolerantní, aspoň se k tomu musím vyjadřovat. Myslím, že ve společnosti neustále probíhá tahanice
o to, kdo bude mít moc nad konkrétními slovy. Vezmete pojem,
přidáte k tomu image, a pokud je s tím spojena publicita,
určitá skupina lidí si ten pojem bude spojovat s touto image.
Pojem bude stále tentýž, ale dostane jiný tvar a znamená něco
jinačího. Takto mám alespoň možnost vysvětlit Danielu Landovi stanovisko našeho sporu. Nejde mi o osobní rovinu, ale
o kontext, se kterým jsou spojována určitá vaše slova a určité
pojmy.
DL: Jsem rád, že to říkáte. Já chci jen předestřít, že s vámi žádný
spor nemám a ani se na vás nezlobím, máte právo na to takto
nahlížet. Jsem rád, že slyším, proč to říkáte, a dokonce jsem si
myslel, že to tak je, i proto z mé strany nepřišla žádná, ani hněvivá reakce. Já s vámi nesouhlasím, co se týče názoru na mou
tvorbu, ale to je na několikahodinové povídání a myslím, že
nebude problém rozptýlit některé pojmy.
PV: Důvod, proč jsem se veřejně vyjádřil, byl jiný. Mně by vůbec
nenapadlo veřejně kritizovat práci nějakého umělce. Já jsem rok
před touto vaší akcí zažil demonstraci vymydlených skinheads
z okraje Brna, kteří mávali skutečným hitlerovským praporem.
Bez této zkušenosti bych nikdy nezažil na vlastní kůži ten pocit,
co to znamená, když se objeví lidi, co manipulují s takto hrozivými symboly a nahánějí lidem hrůzu. A do toho si pořád dokola
pouštějí vaši hudbu. Chápu, že toto vás určitě mrzí.
DL: A co si pouštěli za písničku? Orlík?
PV: No mě překvapilo, že to vůbec měli v jukeboxu. Nic proti vám
nemám, ale proti hudbě, která je těmito lidmi považována za
znak něčeho.
DL: To je ale dvacet let zpátky. Právě kvůli tomu skončil Orlík, že
se vynořili tito lidé. Já jsem se s nimi nesetkal jenom takto, ale
mnohokrát jsem se s nimi utkal, ale to je na dlouhé povídání. Ale
nechci řešit neveřejné věci před diktafonem, protože všechno
touto formou sdělit nelze. On je problém, že když vás neustále
očurávají psi, tak potom ti psi neustále říkají, že máte počuranou nohavici. I na základě x článků si ti pitomečkové s vlajkama
pouštějí moji muziku. Média těmto lidem vysvětlují, kdo jsem
a že mě mají rádi. Dochází tak k naprosto absurdní situaci.
Jádro těchto lidí mě nenávidí. Nenávidí mě fašisti a nenávidí mě
6
FOYER
levé spektrum. Jediný, s kým si rozumím, je střed až do kraje.
Zbývá mi komunikovat s těmi, kteří rozumět chtějí, kteří mají
otevřené srdce, otevřené uši. Kdybyste přišel na můj koncert,
tak byste poznal mé fanoušky.
PM: Kdybychom měli potvrdit teorii o tvých fanoušcích, bylo by
úžasné, kdyby Petr Váša na tvém koncertě zahrál…
DL: Kdysi jsem se velmi rozzuřil, že pan Peňás označil muzikál
Krysař za antisemitský. Někdo mi řekl, tak běžte do televize
a řekněte, že máte rád Židy. Proč bych to dělal? Proč by pan
Váša hrál na mém koncertě? Abych já někomu něco ukazoval?
Nepotřebuju omluvenku pana Váši ani nikoho jiného. Rád se
s ním spřátelím a zkonfrontuji své názory. Když se domluvíme,
že si spolu zahrajeme, tak ano, ale ne nějaké gesto.
JŠ: Já sám jsem anti-anti-landovec. Jsem vůči kritice proti vám
namířené velice nedůvěřivý. Cítím jako povinnost, abych se
do toho fenoménu, který představujete, nějakým způsobem
vnitřně vpravil. Má to obecnější pozadí. Něco jsem naznačil už
pojmem národního nihilismu. Jde mi o specifický český nacionalismus, který se skrývá za kritikou jiných nacionalismů a svůj
vlastní nacionalismus, nebo dokonce šovinismus nevnímá.
Existuje celá soustava představ o tom, co bychom dneska my
Češi měli dělat, jakým způsobem se máme chovat k Evropě.
Když si vezmu vládní politiku, v úhrnu její reprezentanty a jistý
typ pražského myšlení, to, čemu se říká pražská intelektuální
kavárna se svými mimo jiné protiruskými šovinismy, tak je mi
úzko. Během posledních dvaceti let se vypracoval určitý typ
diskurzu, který je na šikmé ploše. Národ se dezorientuje a brání
tomu, aby sám sebe správně v dnešní situaci pochopil. Landu
beru jako člověka, který se tomuto diskurzu vzpírá. Neříkám,
že tam nejsou fasety, to nevím, protože neznám reálie. To je to
mé anti-anti-landovství.
DL: Víte, kdybych někoho neměl rád, řekl bych to otevřeně bez
ohledu na důsledky. Kdybych byl antisemita, tak otevřený, protože by mi to bylo jedno.
PV: Já bych se chtěl, pane Šabato, ujistit, že to, co říkáte, berete
na velmi obecné úrovni, když pana Landu podporujete, jestliže
neznáte reálie. Ale na téhle úrovni jsme naprosto zajedno. Na
tom jsme se shodli, že témata, o kterých mluvíme, nám nejsou
postmoderně lhostejná. Naopak, že nám na nich záleží. Cítím,
že bychom se měli zabývat tím, jakým způsobem tedy „národní
téma“ uchopit.
PM: Jak o těchto tématech, jako je národ, češství, v roce 2009 mluvit, aby se člověk nestal Landou nebo Klausem? Je vůbec možné
v intelektuální obci hovořit vážně, aniž by člověk musel mít kašparskou čepici, a zároveň, aby to mělo dopad?
DL: Václav Klaus je politik. Já nejsem, to je přece zásadní rozdíl.
Mně jde o vlastnosti, a když mluvím o národě, mluvím o vlastnostech. Co mi paměť sahá, neříkám, že někdo je špatný, a vůči
nikomu, kromě vlastností, se nevyjadřuji negativně. Pro mě
je národ především láska. Snažím se rozněcovat, aby lidé byli
tvůrčí a abychom vnímali vzájemné. Nejenom že máme nějakou
řeč, ale třeba že jsou tu společné silnice. A byl bych rád, kdyby
to i ostatní vnímali jako vzájemné, ne že někdo dělá divadlo
za státní peníze, které my podnikatelé dotujeme, a ještě nás
nemá rád. Když už nejsme rodina, tak jsme nadrodina, která
má společný jazyk. Stejně tak Evropa může být nádherný celek
z národů, tak jako se město stává z rodin. Myslím, že jde vybudit
určitou pozitivní vlnu, viz Pražské jaro. Ke slovu národ přidat
vizi a najet na pozitivní emoci, kdy by lidé stáli úplně stejnou
frontu jako v roce 1967, ale vznikalo jakési pozitivno, naděje,
že bude líp. Nic netvoříme, žádné hodnoty. Stavíme mekáče,
zadlužujeme se… Mně je to hrozně líto, ale nemám prachy,
abych postavil školu Komenského, o které sním. Já se snažím
ponoukat lidi, aby se v nich rozhořela národní hrdost ne k tomu,
co postavili naši předkové před třemi sty lety, ale k tomu, co
děláme teď. A kdybych bral současný stav, musel bych být velmi
nehrdý. Ale to mi nevadí. Jsem dobrodruh a romantik a snažím
se ze současného stavu, který znamená nihil, udělat něco. Tady
řeknete národ a už ji máte, a to je teprve tao, nevracet to zpátky.
Druhá věc: národ si člověk volí. To není jen otázkou krve, ale
hlavně volby.
PM: Jak sis to zvolil ty?
DL: Já tady žiju. Sice krev mám prapůvodně nějakou baskickou,
ale narodil jsem se tady. Ale můžou být lidé, co sem přijdou
a náš národ si zvolí. Co řeknou, my jsme vietnamská součást
českého národa, budeme s vámi vytvářet pěkné hodnoty. Pak
jsme jeden český národ. Anebo můžete přijít, naprosto ignorovat většinovou společnost a jenom z ní týti. Je fajn, když lidé cítí,
že budují něco společného.
PM: Kde přesně cítíš lásku ty?
DL: Když miluji ženu, chci, aby byla šťastná a krásná. A tak je to
i s národem. Když miluji národ, chci, aby byl krásný, šťastný
a vzkvétající.
PM: Se ženou prožíváš něco krásného. Co krásného prožíváš
s národem?
DL: Nyní nic. Prožívám velký smutek u mekáčů a KFC, protože
nám nic nepatří a nic netvoříme. A proto se snažím dělat tolik
vysmívané školy, vzít nějakou vizi, udělat velké gesto, na které
bychom se mohli upnout, a snažit se, abychom všichni společně
vytvořili něco, co nás přesahuje. Co je pro ty, kteří přijdou po
nás. Abychom mohli říct nejenom Karlův most a Národní divadlo, ale teď taky pojďme něco udělat, něco velkého. A je co.
Podívej se, jak pitomě se děti učej ve škole. Vždyť není potřeba,
aby tam seděli osm hodin denně. Proč se učí memoračně, a ne
asociačně? Proč to nejsou chrámy vědění, aby se jim tam líbilo?
Pojďme a zkusme si jeden postavit, nebo třeba nádhernou
nemocnici. To je to, o co se snažím deset let a poslední léta se to
pokouším definovat.
PV: Vaše nadšení považuju za upřímné a docela se mi líbí. Ale trochu mi vadí, když tvrdíte, že mluvíte za sebe, a přitom používáte největší možnou generalizaci, protože mluvíte o nás. My
stavíme mekáče, my nic neděláme. Používáte jedno zájmeno
pro všechny milióny lidí a s tím nemohu souhlasit. Například
mluvíte o školách, ale já se shodou okolností docela pohybuji v různých typech škol alternativního školství, jako jsou
waldorfské školy nebo různé speciální pedagogiky. Nemohu
kývnout na vaši třeba i dobře míněnou tezi, že všechny školy
jsou špatné, a tak pojďme postavit chrám vědění. Na tomhle chrámu přece skromně a nenápadně pracuje spousta
lidí.
DL: Nechci se s vámi dostávat do sporů. Vím, že to dělá spousta
lidí. Ale myslím třeba na své fanoušky. Oni nevědí, že tu něco
roste, neznají waldorfské školy, vidí jen ty mekáče. A chci jim
udělat nějakou radost. (Daniel Landa se zvedá od stolu.)
ZP: Zazněla tu jedna strašně důležitá věc, a to, že jestli je národ
imaginární diskurz, je věcí volby. Každý si může zvolit nejen
národnost, ale také zda tento diskurz přijme, nebo nepřijme.
V tomto kontextu v evropském slova smyslu máme v tuto chvíli
velký problém. Evropská unie hledá téma a ukazuje se, že ho
spíše nenachází, než nachází. Myslím, že cesta k tomu, jak
hledat, jak se posunout v hledání tématu pro Evropskou unii,
je nehledat to, co nás spojuje, ale co nás činí specifickými. Jednotlivá etnika, Moravu, Čechy, Portugalsko, cokoliv. K unifikaci dochází nejen na české úrovni, ale všude v Evropě. Musíme
hledat specifika, na jejichž základě stojí za to se spojit, nejen na
základě společného nepřítele, ale také na hledání společného
tématu.
DL: Já se z této diskuse budu muset omluvit. Myslím, že pro
to nejsem vhodný člověk. Je to diskuse spíše akademická,
opravdu kulatý stůl. Jsem impulsivní člověk a měl bych potřebu
se ke všemu neustále vracet. Proč bych nemohl svým pětiset
tisícům fanouškům říct národ taky? Proč s nimi nemůžu chtít
stavět krásnou školu a být smutný z McDonaldu? Mně je to líto.
(Daniel Landa se chystá odejít, někteří přítomní ho přemlouvají, aby zůstal, jiní vysvětlují, proč by odejít neměl, nakonec se
omlouvá, loučí a odchází.)
JS: Je důležité rozlišit, co je individuální stanovisko. Vy si myslíte, že ti patnáctiletí hoši, kteří pokládali životy za třetí říši, že
neměli lásku? Pro lásku k Německu a tomu, co jim nakukal Hitler a Goebbels, šli a věděli, o co jde. Na Grasse prasklo, že byl
v SS, ale kdo se tomu může divit? Byl to německý vlastenec, cítil
lásku k vlasti. Byl popletený. Svatého Pavla čtěte, kdybych lásky
neměl, tak nula…
JŠ: Ne, on má pravdu, je to zkrátka jiný temperament. To, co řekl,
včetně té volby, samozřejmě mohu akceptovat a vyložit pozitivně. Když jste, pane Vášo, řekl, že jste ztratil potřebu emigrovat, tak jste volil.
ROZRAZIL 35
7
ZP: Myslím, že důvod, proč Dan odešel z tohoto rozhovoru, je, že
diskurz, ve kterém se vede tento hovor, je jiný, než ve kterém
se pohybuje, a za druhé, některé pojmy jsou mu tak vžité, že se
nechce zúčastnit diskurzu, kde se o pojmu národ pochybuje.
PM: Teď se ukázalo, že se bavíme o něčem velmi těžce uchopitelném. Neukazuje se, že nejsme schopni o tom dostatečně dobře
mluvit, tak aby to nebylo banální a zároveň sdělitelné?
JS: Těmito pojmy — my, češství, láska k národu, se nahrazuje
množství individuálních, reálných zkušeností a příběhů. Když
se řekne — nás, Češi, češství, národ, staletí, tak je to pustá
demagogie.
JŠ: Já absolutně nesouhlasím. Landa odcházel, protože cítil, že
typologicky do tohoto diskurzu opravdu nezapadá. To neznamená, že o čem mluví, je vyšinuté. On nemluví špatně, i pokud
jde o logickou stránku věci. Ale teď jinak. Začnu tématem specifičnosti. To je velmi silný vhled a já myslím taky tak. Jde mi o to,
abych pochopil, v čem jsme my Češi specifičtí a co můžeme udělat pro Evropu. Jsem evropský patriot a všechny protievropské
nálady, nebo dokonce ideologie vnitřně nesnáším. Evropané
mají také své specifikum. Existuje pojem evropské lidství, to je
vlastně analogie k češství. Svou historií nejsme zanedbatelnou
součástí Evropy. Jak se stavíš k národnímu programu, jak ho
definoval Jan Patočka?
JS: To je skvělý text, ale národní program je průšvih. Namísto bolzanovskou zvolili ideu jazykově jungmannovskou.
JŠ: Jenomže to je něco, co musíme chápat jako úlitbu romantickému pojetí národa, to, které kritizuje v jiné stati na téma Bolzana. Patočka není nerozporný, Bolzano byl napsán dřív než
v roce 1968, ale on tu událost vyhodnotil z hlediska nového
indexu lidství, toho, co má pro svět význam, co je třeba nadále
držet. My jsme se kamsi dostali, zapřeli jsme se. V říjnu 1968
ještě byla hladina odporu a uražené národní hrdosti velmi
vysoká. To je má vnitřní pozice, tenkrát i dneska. To nebyla
pozice našich generačních kritiků, k nimž Jaroslav Střítecký
patří. Oni to vnímali v intencích jako nějaké anachronické národovectví. Trvám na tom, že je třeba zásadně odlišit legitimní
kritickou pozici vůči národovectví všeho druhu. A možná tedy
v Landovi něco z tohohle, co je třeba kriticky reflektovat, je, ale
je to věcí temperamentu a celé skladby jeho osobnosti. Pro mě
třeba Masaryk není nacionalista.
JS: Byl to velký pragmatik, jenže zdědil roli císaře pána v republikánském hávu. Rádl přece krásně napsal, 1918 vyhrál Tomáš
Masaryk a ideologie jeho odpůrců.
JŠ: Dobře, ale teď jde o to, jak se budeme dívat na válku Čechů
s Němci, jestli tenhle moment Rádlovy kritiky Masaryka je to,
z čeho máme vycházet. Jak chápeme občanské hledisko, občanskou společnost? Jsem přesvědčen, že existuje interpretace
občanské společnosti, světoobčanství, když vezmeme v potaz
Kanta. To je velký koncept světoobčanského spojení lidstva.
8
FOYER
Tam je důležité, že tam pojem občan je a co je ve zdůrazňování
občanskému principu ve skutečnosti nebezpečné, protože to
vede k národnímu nihilismu. Vezměte si pojem čecháčkovství.
Odpor k americkým základnám je produkt čecháčkovství, jak
říká Havel. Pro mě je to urážka Čechů. To, že kladou odpor, je
přednost, výraz síly. Samozřejmě se dostaneme k problematice
současné geopolitiky, imperiálního charakteru světa. Pořád
ještě žijeme v imperiálním světě. Nežijeme ve světě, kde by existovala zakotvená rovnoprávnost. I v Evropské unii máme problémy, které s tím souvisejí, jakkoliv se Evropská unie ve vysokém stupni vymanila z imperiálního chápání světa. Šedesátý
osmý je pro mě velký rok, pokus o specifičnost Československa,
který měl mimo jiné tak silný odpich proto, že to byla idea poválečná. Nebyla to nacionalistická úchylka v dělnickém hnutí, tak
jako nebyl nacionalistou Masaryk.
PV: Nejsem expert na osmašedesátý rok, ale jako „naivní“ občan
naší země musím říct jednoduchou věc. Ten rok byl velký
a dopadl tak, že přijely tanky. Jsou tu argumenty druhé strany,
které říkají, že jsme propadli mesianismu. Česká povaha občas
inklinuje k nihilismu a k druhému pólu mesianismu. Kdyby byl
Alexander Dubček stejně pragmatický jako Masaryk, tak by po
něm zůstalo to, co po Masarykovi, ale on to udělal tak, že přijely
tanky. Argumenty odpůrců jsou, že místo mesianismu a vyhlašování jedinečného dějinného experimentu jsme to měli udělat
chytře. Tím nechci říct, že vím, jak to udělat, ale chci, aby zazněl
argument, že v dějinách se počítají výsledky. Proč vznikla Československá republika a takovým způsobem fungovala? Masaryk byl pragmatický člověk, kterému šlo o to, co z toho bude.
Teď to přesunu k panu Landovi. Úmysly jsou jedna věc. Nikdy
jsem nepřemýšlel, jaké má úmysly, nevidím mu do hlavy, ale
mě zajímá důsledek. Jestliže pracuji se symboly, ale důsledkem
je, že se k mé tvorbě hlásí velká skupina lidí z krajní pravice, no
tak je už jiná věc, že jsem to tak třeba nemyslel. I kdybych pana
Landu miloval, tak tohle by mi pořád připadalo jako stejný problém. Nacionalismus, to, že někdo vytáhne národní téma, to
ano, ale počítá se výsledek. Jestli je výsledkem dvacet let blaha,
nebo dvacet let tuhé normalizace, na rozdíl dejme tomu od
maďarského modelu.
ZP: Pojem láska k vlasti by se neměl vnímat jako floskule, ale jako
pojem subjektivní. Každý zaujímá jiné stanovisko, pro každého
představuje něco jiného. Někteří lidé mají zcela konkrétní představy, jsou schopni dodnes pro tento pojem pokládat život, pro
jiné je to vnímané spíše v akademické rovině. To je téma této
diskuse, jestli národ ano, jestli láska k vlasti ano, zda má cenu se
o tom bavit. Pouze říkám, že je to velmi subjektivní, každý z nás,
jak je vidět, ho vnímá a prožívá úplně jinak.
PM: To je pravda, ale také je to důvod, proč jsme se sešli. Myslel
jsem si, že se to týká nás všech, a tak najdeme cosi společného.
Když se řekne národ a láska, může každý vyjmenovat různé
pohledy a pocity. Chtěl jsem se ale dobrat toho, co máme společného. Když se bavíme o tomto skoro archaickém tématu, tak
v čem je živé dnes?
ZP: Pokud my jako Česká republika nebudeme velmi intenzivně
prosazovat svá specifika v kontextu Evropy, hrozí nám nebezpečí určité nivelizace.
PM: Není to příliš deklarativní?
ZP: Je to deklarativní, ale je to podpořeno silným osobním prožitkem. Ale nemá smysl, abych teď vykládal všechny své osobní
prožitky, od toho tu nejsme.
PM: Kdy se cítíš Čechem a kdy máš pocit, že je to nesdělitelná zkušenost s někým jiným?
ZP: Nejvíc to prožívám u věcí, kde vím, že je za nás zde v Brně nebo
České republice nikdo jiný neudělá. Když budu mluvit třeba
o umění, jména jako Janáček, Martinů, ti už jsou v kontextu
světové kultury natolik zavedení, že už pro to nemusíme nic
dělat, oni spíše dělají něco pro nás. Ale je dílo mnoha lidí, máme
tu hodnoty, které kdyby se nezvedly ze země, tak se zakopnou
někam do kanálu a zmizí. To je naše odpovědnost.
PV: Když jsi mluvil o nutnosti, aby každý národ v Evropě odolal
nivelizačním a integračním snahám a aby prosazoval svá specifika, myslím, že jsem pochopil vaše stanovisko s panem Landou. Je to stanovisko, se kterým nesouhlasím, ne proto, že bych
byl zásadně proti němu, ale že je postavené buď, anebo. Buď se
budeme integrovat, to znamená, že tu všude budou mekáče, jak
říkal pan Landa. To je představa, která mi není blízká, protože
si myslím, že takhle to prostě není. No, anebo že budeme sami
pro sebe a mekáče tu nebudou.
ZP: Takto to nebylo míněno.
PV: Ale to je riziko vět, které jsou říkány paušálně. Místo toho,
abychom měli něco našeho, tak jsou tu mekáče. Tato věc není
černobílá a vtip je v tom, neustále hledat ideální rovnováhu
mezi lokálním a globálním. Dva příklady, které mě napadají,
jsou Janáček a Santini. Kdyby se člověk zeptal, čím dosáhli,
že jsou výrazně naši a zároveň světoví, odpověď zní, že právě
tímto. Janáček šel tak hluboko do naší lokální tradice, že z ní
udělal něco světového, protože ji zároveň uměl přeložit do
univerzálního jazyka tehdejší hudby. A Santini postavil věci,
které navazují na vrcholné italské baroko, ale jsou specifické
tím, že citlivě reagují na nejspecifičtější věci, na které tady
mohl narazit, třeba na tvar nějakého kopce. Myslím, že to
není jenom metafora. Pokud by otázka zněla, jak to dělat, tak
já myslím, že toto je recept. Když hraju v zahraničí, tak mám
třetinu programu v angličtině, aby to bylo srozumitelné, třetinu v češtině, protože to všechny zajímá právě jako specifikum,
a třetinu univerzální, instrumentální skladby nebo hříčky se
slovy. Tohle jsem si teď ověřil, že funguje. Možná musíme být
lokální, globální a ještě přinést něco specifického, čím překvapíme.
JŠ: Důležité je běžné schéma lokální–globální. Ale alternativa ke
globálnímu není lokální. To je konflikt mezi do všech důsledků
formulovaným procesem takzvané globalizace, planetarizace
původně evropského lidství a demokratickou formou. V tom
je základní rozpor mezi mnou a Václavem Havlem dneska. Pro
mě je politično základní dimenzí společnosti, občanství patří
k političnu. Politika síly měla svou hlubokou genezi, která ale
nevyhrála studenou válku, to souvisí s Helsinkami, když jdeme
do hloubky. Což ale neznamená, že síla nehrála roli, ona destabilizovala Sovětský svaz jako imperiální strukturu. Evropské
specifikum je překonat tenhle vojensko imperiální koncept
globalizace. To je úkol Evropy.
PV: Mně připadá, že tohle schéma se dá přesně aplikovat i na
„lokalizaci“. Národní věc prosazovaná demokraticky, anebo
agresivně, mocensky.
JŠ: Když řekl Zdeněk specifičnost, tak říká vlastně totéž. Jsme
v Brně a poznali jsme se v souvislosti s podnikem, v němž šlo
o to, uchopit Brno za pozitivní konec a bránit se tomu, co existuje, a to přezírání.
ZP: Vrátit do hry moravský fenomén.
PV: Když to postavíte proti sobě, specifičnost versus…
JŠ: Právě, to se nesmí postavit proti sobě. Hájit česká specifika
a teď jsem u té identifikace rozdílem, anebo identifikací komunit na základě svobodné komunikace. To je prostě evropská
identita jako taková. Ta hlubinná, takzvaně humanistická.
ZP: Jde o tendenci, zda v tuto dobu potřebujeme více hledat specifické momenty a aspekty, anebo společnou řeč. V tuto dobu je
tendence k hledání specifik oslabená.
JŠ: Potřebujeme národní program, který vychází ze specifičnosti
Česka. Teď mluvím o Česku, jakkoliv toto slovo někdo nemá rád.
Já jsem v tomto smyslu neutrál. Jakmile se řekne česká kotlina,
tam už je vytěsnění moravského fenoménu. Národní program
tohle musí reflektovat. Musí vyjít z kritiky českého nacionalismu. Toho nacionalismu, který rozbil republiku. Tu nerozbili
Slováci. Ona mohla být rekonstruovaná. A ten unikátní útvar
Československa znamenal v Evropě mnohem víc, než znamená
Česko a Slovensko v prostém součtu. To se nám nepovedlo, protáhnout to pozitivní na Masarykovi až do současnosti. Takže
specifičnost ano, ale v tom smyslu, aby se rozvinul program pro
tento prostor, hlubinně demokratický, který je v konfrontaci
s nacionálním.
PM: Teď položím otázku, která možná bude znít, jako by byla sto
let stará. Má český národ před sebou nějaký historický úkol,
má nějaký význam, anebo když to posuneme dál, jak by měl být
postaven program pro český národ?
JŠ: Klíč k českému národnímu programu je skutečnost, že naším
domovem je dnes už také Evropská unie. Politika české společnosti se musí chápat jako silné oponentum v zápase o Evropu.
Vztah ke všem našim sousedům, to patří k „národnímu
ROZRAZIL 35
9
10
FOYER
byla láska, krása, tvořivost, a navíc byla prorokyní. Žádná lechtivá Afrodita, ale důstojná bohyně tohoto typu; a Pře-mysl, to je
Pro-metheus. Dokonce má své dvojče Nezamysla, Epimethea,
toho hloupého. Mýtus říká, že oni se spojili a tím vytvořili ideu,
díky které jsme všichni tady. Kdybych měl přemýšlet o nějakém
národním programu, tak by mi stačil tento „Kosmův“ program. Ten říká, že funguje, jen když láska a tvořivost jsou spojené s rozumem. Když je to jen rozum, tak dostaneme čecháčkovství, rozumářství, úzkostný racionalismus, jak si nahrabat
a přežít, a když jsou to pouze emoce, tak je to zase vystrašenost
nebo sentimentální, útočný, agresivní nacionalismus. Když pan
profesor naznačil otázku partnerského svazku, tak se mi moc
líbí ta původní metafora. Svatbou to pochopitelně pouze začalo.
Kdybych tu metaforu měl domýšlet dál, tak si představuju, že
to manželství trvá neustále. Jako každé manželství má nějakou
dynamiku, přelévá se, jsou tam problémy na jedné nebo druhé
straně. Ale pokud přetrvá, tak to může fungovat.
not“. V Plachého režii byla v listopadu 2008 v Národním divadle Brno
PETR VÁŠA (1965)
uvedena premiéra kontroverzního divadelního projektu, společného
Hudebník (kapely Z kopce, Ošklid, A-Beat, Ty syčáci), básník (knížky
díla Střeženého Parnassu a zpěváka Daniela Landy, Tajemství Zlatého
Texty, básně, poémes physiques, 1994; Návrat Plavce Jindřicha, 2005),
Draka.
výtvarník (samostatné i kolektivní výstavy v Česku i zahraničí) a performer (projekt fyzického básnictví). Ve svém díle sleduje přestupní
DANIEL LANDA (1968)
stanice mezi slovem a obrazem, slovem a hudbou, slovem a pohybem.
Zpěvák, skladatel, herec. Na Pražské konzervatoři vystudoval
Narodil se v Brně, na tamější Masarykově univerzitě vystudoval dějiny
hudebně-dramatický obor. S Davidem Matáskem založil hudební sku-
umění.
pinu Orlík (1988), po jejím rozpadu zahájil na počátku devadesátých
let velmi úspěšnou sólovou kariéru (alba Pozdrav z fronty, Smrtihlav,
PETR MINAŘÍK (1975)
Konec aj.). Kromě písní píše scénáře, je autorem filmové i divadelní scé-
Šéfredaktor revue RozRazil. V roce 1995 spoluzaložil nakladatelství
nické hudby (mj. Gambit, Udělení milosti se zamítá, Ex offo, Tajemství
Větrné mlýny a o pět let později literární festival Měsíc autorského
Zlatého draka) a muzikálů (např. Krysař ). S Romanem Krestou založil
čtení. Různými způsoby spolupracuje s Českou televizí a Divadlem
nadaci Malina, která se zabývá osvětou a prevencí v oblasti bezpeč-
Husa na provázku.
nosti silničního provozu.
JAROSLAV ŠABATA (1927)
Politik, politolog, publicista, bývalý mluvčí Charty 77. V 60. letech
20. století byl jako funkcionář KSČ stoupencem jejího reformního
křídla. V roce 1969 byl z komunistické strany vyloučen, zbaven všech
funkcí a stal se jedním z vedoucích představitelů opozice, za což byl
v letech 1971—1976 a 1978—1980 vězněn. Společně s Rudolfem
Battěkem v roce 1988 inicioval vznik Hnutí za občanskou svobodu.
Po sametové revoluci byl ministrem bez portfeje ve vládě Petra
Pitharta. Stal se členem Občanského hnutí, později vstoupil do ČSSD.
Jeho dcera Anna Šabatová v letech 2001 až 2007 zastávala post
zástupkyně veřejného ochránce práv, syn Jan založil nakladatelství
Doplněk a stál i u zrodu nakladatelství Atlantis.
JAROSLAV STŘÍTECKÝ (1941)
Filozof, sociolog, historik, hudební vědec. Učil sociologii na univerzitě
v Lipsku, byl hostujícím profesorem Institutu pro sociologii kultury
na univerzitě v Salcburku a přednášel rovněž na Historickém ústavu
univerzity v Innsbrucku. Patří k zakladatelům Die Bad Homburger
Gruppe, jejímž cílem je kritické zkoumání česko-německých kulturních
a historických vztahů v letech 1750—1939. Soustavnou pozornost
věnuje německé filozofické, estetické i krásné literatuře. Účastnil se
na německém překladu Patočkovy práce Přirozený svět jako filozofický
problém pro nakladatelství KlettCotta (1990). V současnosti vyučuje
na Masarykově univerzitě v Brně.
ZDENEK PLACHÝ (1961)
Hudební skladatel, scenárista, režisér, dokumentarista, v současnosti
umělecký šéf souboru činohry Národního divadla Brno. V polovině
devadesátých let spoluzaložil centrum současného umění v Brně Skleněná louka. V roce 2000 založil (s Jiřím Šimáčkem) Střežený Parnass,
„volné umělecké seskupení pro ochranu nejvyšších kulturních hod-
© Foto: David Konečný
programu“. Vztah k Němcům se musí osvobodit od resentimentů, které se přirozeně nahromadily, a musí mít pozitivní
východisko. Ale je třeba pochopit, že Němci jsou součástí
střední Evropy, že jsme s nimi žili v symbióze a v jistém smyslu
musíme tu symbiózu obnovit. Myšlení Němců je pro nás Čechy
pořád velmi inspirativní. Samozřejmě pak vztah ke Slovákům
je pořád potřeba držet jako zvláštní. Československá vzájemnost jako psychohistorický fenomén existuje dál, i když neexistuje československá státnost, patří to ke specifičnosti střední
Evropy.
JS: Za prvé bych vás rád uklidnil. Jeden ze stěžejních bodů toho,
o co usiluje Evropská unie, je právě rozvoj individuálního uprostřed všeobecného. Je velmi důležité, aby se Katalánci rozvíjeli
jako Katalánci, Baskové jako Baskové… Takže tady naopak.
Když přijdeme se zvláštnostmi, které jsou zdejší, tak to vzbudí,
když ne obdiv, tak aspoň vděk. Potom nechápu, co by měl být
náš národní program. To mě vždycky naplňuje nedůvěrou.
A ne že bych byl odrodilec, ale dám hloupě vulgární příklad.
Mě třeba rozpláče Janáček, zejména když jsem v cizině, nebo
lyrická poezie česká, vid slovesný. To, co máme rádi, je hnusné
zalepovat nějakými abstrakty jako národ, my všichni, idea, historické zákonitosti, to jsou fikce. Láska je láska, z lásky k národu
šli chudáci Němci padnout a mordovali se z lásky k národu,
o Francouzích ani nemluvě. Jak bychom formulovali program
z toho, jakým způsobem se intimně blížíme ke svým manželkám a milenkám. Můžeme udělat národní program, napřed
přinesu kytku a potom ji tady pohladím. To je láska, a ne takové
kecy, že my všichni.
PM: Jak bys pohladil národ?
JS: Národ se nedá pohladit, jedině demagogickými žvásty. Uděláte mi program, jak má vypadat soužití muže a ženy? To by
se Plzák přetrh, ale na takovou blbost by nepřistoupil. To
je intimní, proč jsme nebo nejsme Češi, pokrevně to přece
v Evropě určit nelze.
ZP: Národní program mě dráždí už jako pojem. Lidé, kteří se
dávají dohromady proto, že pojem národa jim něco říká, i když
každému něco jiného. Tito lidé někdy potřebují silné společné
metafory. Zdůrazňuji společné. Není to zase tak úplně individuální, že se o tom v obecné rovině nedá mluvit. Potřebujeme vizi
pro tento národ, potřebujeme ji hledat na základě debaty o hodnotách na tomto území. V tuto chvíli nám chybí. Jsme vnímáni
jako národ švejků, nechci paušalizovat, ale velmi převládající
pocit v Evropě o nás je tento. A nemám radost, když nás obdivují tímto způsobem.
PV: Já tu mám jednu metaforu z knihy Dušana Třeštíka Mýty
kmene Čechů. Byl jsem ohromený pointou, ze které vyplývá, že
náš základní národní mýtus je, že vše vzniklo mytickou svatbou
Libuše a Přemysla. Nikdy předtím mě nenapadlo, že Libuše, což
znamená libá, ljubъ, liebe, je vlastně Venuše, v jejíž kompetenci
ROZRAZIL 35
11
D
ÍL
N
A
MÁCHA A TURISMUS
CO SE TÝČE K. H. MÁCHY, DÁ SE ŘÍCI, ŽE JE
Z CELOSVĚTOVÉHO HLEDISKA NEZNÁMÝ
(Rozhovor Martina Bernátka s TOMIO OKAMUROU)
Mohl by K. H. Mácha být tak světoznámý a turisticky atraktivní
jako Franz Kafka nebo Jaroslav Hašek a jeho postava Švejk?
Upřímně jsem trochu skeptický, jelikož neznám žádný případ českého či jiného spisovatele z tak malé a jazykově odlišné země, kterému by se dvě stě let po smrti podařilo stát se světoznámým. Když
už spisovatel neprokázal dostatečný mezinárodní přesah během
uplynulých dvou staletí, tak se mu to standardní cestou už těžko
povede. To by muselo dojít skutečně k něčemu mimořádnému.
Například kdyby nějaká současná světoznámá autorita pojmenovala Máchu jako mimořádně zajímavého a vynikajícího či svého
oblíbeného spisovatele. Dokážu si představit, pakliže by americký
prezident Obama či zpěvačka Madonna veřejně opakovaně řekli,
že jejich oblíbeným autorem je právě Mácha, tak by se světoznámým celkem rychle stal.
Z těch tří vámi jmenovaných je jednoznačně nejznámější
Kafka. Jeho styl psaní byl neotřelý, zaujal tak i ve světě, navíc psal
německy. Kafkova Proměna je na některých amerických či japonských středních školách dokonce ve výběru školní četby. Haškův
Švejk je z celosvětového hlediska rozhodně mnohem méně známý
než Kafka a jeho Proměna. Co se týče K. H. Máchy, dá se říci, že je
z celosvětového hlediska neznámý.
Nepřitahují turisty spíše spisovatelovy biografické detaily
a jeho spjatost s místem než literární dílo?
Myslím, že to nelze jednoduše specifikovat. Někdy se spisovatel
stane světoznámým skutečně díky svému dílu, jindy je to koktejl
díla a jeho způsobu života. Vytvořit novou a pozitivně vnímanou
značku, ať je to spisovatel či třeba gastronomická specialita, je
velmi nákladná a dlouhá práce. Z tohoto pohledu by naší republice spíše prospělo zaměření na dopracování propojení image
naší země s Haškem, Kafkou, Muchou, Dvořákem, Smetanou,
Lendlem, Navrátilovou či Nedvědem, kde je již vytvořen z hlediska známosti jména dobrý základ, avšak není to vůbec dotaženo
a mnoho turistů si tato jména vůbec s naší zemí nespojí. A až
následně, až bychom se prosadili skutečně stoprocentně těmito
62
DÍLNA
jmény, bych nabaloval další, jako například Máchu, popř. některé
hudební skladatele. Tento postup je jednodušší než tvořit Máchovi
z nuly světové jméno.
Doylův Sherlock Holmes je značně populárnější než romantický básník Byron. Souvisí turistická přitažlivost i s nonkonformismem tvůrce?
Důvody turistické přitažlivosti mohou být skutečně velmi různorodé, často záleží i na době či na štěstí, v tom smyslu že byl
spisovatel ve správný čas na správném místě nebo že třeba pochází
z velkého národa (např. píše anglicky), kde se nejprve prosadil, pak
je cesta ke světovosti jednodušší než u českého autora. V případě
Sherlocka Holmese hraje jistě určitou úlohu i film. To, že média či
světoznámé osobnosti mají zásadní vliv na propagaci daného produktu, v tomto případě autora, je pro dnešní dobu příznačné.
Jaké je postavení instituce rodného domu nebo regionálních
památníků v domácí i světové turistice?
Návštěva rodného domu světoznámého spisovatele, popř. domu,
kde vytvořil své známé dílo, má z hlediska turistiky pevné místo.
Slabší je to však z hlediska zájmu v případě památníků, kde umělec ani přímo nebydlel ani netvořil, o to není v případě spisovatelů
příliš zájem. V případě památníku malíře pak vše závisí na tom,
zdali je na místě vystaveno nějaké jeho světoznámé dílo. Pakliže
ano, zájem o návštěvu bude.
Je festival ideálním modelem turisticky atraktivní prezentace literatury, nebo cestovnímu ruchu vyhovuje spjatost díla
s geniem loci, např. Máchovým jezerem, „Kafkovou“ Prahou?
Z hlediska mezinárodní propagace je forma lokálního festivalu
velmi slabá, pomalá a nemůže přinést v horizontu několika let
skutečný celosvětový zájem. Na festival literatury totiž přijde
většinou cílová skupina, která má o literaturu již hlubší zájem.
Pakliže se však chceme prosadit ve světovém kontextu, tak je
potřeba populární, srozumitelnou formou oslovit především většinovou, „laickou“ masu. Velký vliv má i film, kdyby třeba Miloš
Forman natočil film na motivy K. H. Máchy, tak by byl spisovatel světoznámý hned. Tuto zkušenost již máme s režisérem Stevenem Spielbergem, který má již s natáčením v Česku a českými
motivy také zkušenosti ze svého světoznámého filmu Schindlerův
seznam, který byl oceněn i americkými Oscary.
Vybaví se Vám zesnulý nebo žijící spisovatel, jehož dílo představuje „domácí reálie“ srozumitelné v celosvětovém měřítku
a který by mohl být zahraničí i „domovu“ objevován tak jako
dříve Kafka nebo Mácha?
Bohužel nemám v současnosti tak velký přehled o české literatuře,
abych se mohl k tomuto vyjádřit. Ale třeba na příkladu současného
japonského spisovatele Haruki Murakamiho vidíme, že to jde.
TOMIO OKAMURA, narozen 1972, česko-japonský podnikatel, viceprezident a tiskový mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří a agentur.
Na pařížských hřbitovech lze potkat zahraniční návštěvníky
u hrobu Baudelaira, Prousta nebo Wilda. Dá se v současném
cestovním ruchu rozpoznat specificky „literární, umělecká
turistika“, obdobně jako tzv. gurmánská turistika?
Specificky literární turistika zatím neexistuje, avšak propagace
postavená na tvářích světoznámých umělců je zcela standardní
a nedílnou součástí současného moderního turismu. Turisté
běžně a rádi navštěvují rodné domy světoznámých osobností,
úspěšně jsou prodávány také suvenýry či gastronomické produkty
s těmito motivy. Naším nejbližším následováníhodným příkladem
v tomto ohledu může být Salzburg, pevně spjatý na každém kroku
s Mozartem, včetně světoznámých Mozartových čokoládových
kuliček.
Může se v dnešním světě ještě vůbec spisovatel a literatura stát
takovým turistickým fenoménem jako Kafka v Praze?
Ano, samozřejmě a v mnohem větším měřítku než Kafka. Podívejme se například na britskou spisovatelku J. K. Rowlingovou
a jejího Harryho Pottera.
ROZRAZIL 35
63
D
ÍL
N
A
MARNÉ, A PŘECE VOLÁNÍ
(VÁCLAV VOKOLEK)
Psát o Máchovi je příslovečným nošením dříví do lesa. Je to navíc
les divoký, skutečný prales, nepěstěný, plný cizopasných tvorů,
jedovatých hub a přízraků s lidskými tvářemi. Je to prostor,
v němž se dá pouze zabloudit. Bloudícím v povinné četbě zní již
dlouhá desetiletí nad hlavou posměšné volání neviditelného výra:
Hynku! — Viléme!! — Jarmilo!!!
Karel Hynek Mácha českou literaturu stejně tak poznamenal,
jako signoval. Bez něj to v jejich dějinách nešlo a patrně ani nepůjde. Co o tom bylo napsáno zbytečných slov. I jeho hodnocení,
mimo čítanky a povinnou školní četbu, není tak jednoznačné, jak
by se na letmý pohled zdálo. Možná proto, že jeho odkaz byl často
překroucen do laciného sentimentu, který mu uškodil více jak
počáteční odmítnutí. Hra na Máchu je laciná a zavání ještě lacinějším folklórem. Dokázal to i jistě ne poslední epochální máchovský
kýč, nedávné zfilmování Máje.
Je typicky české, jak byl Máchův Máj odmítnut jeho současníky.
Dodnes platí, v současnosti více jak před nedávnem, že nacionalistickou kartu můžeme vždy pokládat za eso. Sice falešné, vytažené z
rukávu, ale s ním se to hraje jedna radost! V takové hře musí vše přesahující prohrát a vyhrává jen nízké. Reakce slovutných vlastenců
je jasná a známá, pozoruhodné jsou výlevy drobných příseráků z
vědeckých kruhů. Jan Slavomír Tomíček v České wčele, jejíž pilnost
byla příslovečná, napsal, že Mácha přiodiv se peřestými květinami,
uvrhnul se do vymřelé sopky, anebo snad lépe: jeho báseň jest škvára.
K horším závěrům, o mnoho nebezpečnějším než hloupost, došel
v závěru svého článku: Chtěl-li by nám pan Mácha v druhém svazku
svých spisů podati opět druhé vydání svých snů, svého spaní, může
být ubezpečen, že ho mocně probouzeti budeme; spali jsme dvě stě
let, on nesmí nás dutým hlasem své zborcené harfy do nového spaní
konejšiti.
Takže marné volání? To se v české kotlině ozývá často. Rozhořčení po vydání Máje bylo skutečně velké. Bahno malosti se s odporem odvracelo od toho, kdo ho dokázal nahlédnout z ptačí perspektivy. Jeho Máj aspoň mne příliš uráží; neboť od oběšence a angela tak
nepoeticky padlého s nechutí oči odvracím, durdí se dr. Josef Krasoslav Chmelenský v Časopisu Musea Království českého. Co vlastně
tak vlastence popudilo? Můžeme se domnívat, že to byla Máchova
opravdovost, hloubka a nesporný talent. To se ve slušné společnosti
neodpouští. Mezi Máchou a Tomíčkem je rozdíl nadmořských výšek jako mezi krtičincem u Kolína a Mount Everestem. Jejich světy
se nemohly v nejmenším protnout, věc v Čechách obvyklá. A přece
mu Mácha odpoví: Vy mi nerozumíte, Tomíčku. Věřte mi, já vás
lituji! Většiny kritik se Mácha naštěstí nedočkal. Smrt byla milosrdnější než ony.
Odmítnutí Máje není pouhou historickou zkušeností české literatury, drobnou epizodou z jejích dějin. Je daleko víc. Je stále se
opakující konfrontací nízkého, pouze své době poplatného, s tím,
kdo osobně poznal tísnivé zážitky metafyzických rozporů a pokusil
se je nadčasově vyjádřit. Skvěle to vyjádřil F. X. Šalda, který napsal, že Máchovi současníci cítili, že vstoupil do jejich okruhu kdosi
nebezpečně opravdový, kdo nežertoval ani se životem, ani s poezií, ani
se společností.
Kdosi nebezpečně opravdový, to se neodpouští. Proto je mnohé
související s Máchou tak trapné. Lori se provdá za policejního
úředníka, jenž je z trestu přeložen do Haliče, básníkův bratr skončí
jako prodavavač lístků na železnici, jeho blízký přítel Sabina se
stane konfidentem. Máchův hrob musí být exhumován a převezen.
Obsáhlý rukopisný sešit, jejž vlastnila pražská Němka Šlechtová,
byl ztracen. Když totiž byla odsunuta po válce z vlasti, nový nájemník, jistě vzorný vlastenec, v jejím bytě všechny písemnosti vyházel
na ulici a zbytek odvezl v pytlech do sběru. Pak se také mohlo stát,
i to stojí za připomenutí, že podle dr. Bohumila Balajky se Mácha
pozvolna dopracovává k materialistickému chápání světa a v Máji
je již plně vyslovuje, jak se dočteme v edici Mimočítanková četba
z padesátých let. O obracení českých básníků v hrobech by se dala
napsat celá kniha.
Tajemství v celé Máchově tvorbě, nejen v Máji, je celá řada. Jeho
romantismus můžeme vnímat jen jako lákavé kulisy k velkolepě
předváděnému divadlu světa. To o něm básník vypovídá, a proto
chce být tak pravdivý. Sám se možná své výpovědi bál. V Máji o tom
svědčí nepochopitelný úvod hned za dedikací. Jedná se o vlasteneckou říkánku, jako kdyby od zcela jiného autora, a pak čtenář spadne
rovnou do propasti magického zaříkávání: Byl pozdní večer…
Scénou je u Máchy vždy krajina. Mácha vyhledával v krajině,
byla mu obrazem i odrazem lidské existence, mezní místa. Pochopíme to, projdeme-li alespoň zásadní místa jeho kokořínské pouti.
Na jednom místě jeho kokořínské pouti, na Chloumku nad Mělníkem, pochopíme vše. Je odtud velkolepý výhled na Říp, na obliny
Středohoří, na hraniční hory. Poutník odtud vnímá svět jako širý,
jako dar, jako důkaz stvoření. Mácha tu nečekaně proseděl několik hodin, jak se dozvíme z jeho deníku. A pak přišel zlom. Mácha
se s Hindlem spustili rovnou do pekel. Doslova za několik minut
sešli do skalnatého údolí, krajiny bez horizontu, do stínů a bizarních přeludů. Takže dva světy. Snad právě na této iniciační cestě si
Mácha uvědomil magickou sílu protikladů.
Svět je zlý, protože si myslíme, že by mohl být dobrý, svět je
hrubý, protože by měl být něžný, cizí, protože jiný. Kontrast mezi
plností a nicotou hraje u Máchy zásadní roli. Sní o tom, co není ve
světě, ale existuje v nás. Nebo nad námi? Z nedostatku vzniká myšlenka, z prázdnoty plnost ducha, z negativu pozitiv. Pozitiv a negativ tvoří psychofyzickou existenci člověka, uhnětenou z toho, co
není, ale mohlo by být. Možná právě to je téma skutečné poezie.
V takto definovaném světě není pro laciné představy nacionalismu místo, tak jako pro zářnou slovanskou vzájemnost a budoucnost. Není tu místo pro národnostní hašteření a antipatie, falešnou
lidovost a pasivitu vlasteneckých salónů. Možná proto je zajímavé,
že tehdejší německá kritika přijala Máj s nadšením.
Máchal rád navštěvoval zříceniny hradů, které chápal jako dávné
památníky dávno zašlé slávy. Jako kdyby jeho obdiv a vytržení patřily zaniklému, zašlé slávě a velikosti. Minulost byla pro Máchu
pastí a její návnady básníka znovu a znovu dokázaly přilákat. Málo
se dnes ví, že inspirací těchto pocitů nebyla jen díla slavných zahraničních romantiků. Jistým zjevením, rozhodně celoživotní iniciací,
byly myšlenky pozapomenutého spisovatele, vydavatele časopisu
Der Komet, českého Němce a pražského rodáka Karla Georga
Herloßohna, počeštěle Karla Jiřího Herloše (1802–1849). Nebyl
to žádný tuctový vlastenec, ale patriot, který dokázal procítit bělohorskou tragédii českých dějin jako vlastní. Ve svých „historicko-romantických obrazech“ z doby husitství, románech z třicetileté
války a politicko-satirickém almanachu Mephistopheles dokázal
oslavit českou zemi, ale také ironicky a kriticky nahlížet na pasivitu
Čechů. Své hluboké pocity od tohoto prozření promítá Mácha do
reálné krajiny. V básni Hoj se dívá hluboko do propasti české bídy
a pak marně tluče na Blaník, aby probudil spícího otce, protože
matka vlast umírá: Můj otec neslyší — a matka mi umírá!
Jeho putování českou krajinou je symbolem nejen literárním,
je návodem, jak lásku k zemi naplnit, třeba i beze slov. Hluboký
vztah ke krajině, niterný, který připomíná mystiku geomantie,
Václav Vokolek, Máchovská krajina (2009)
64
DÍLNA
ROZRAZIL 35
65
byl pro Máchu nejen literární inspirací, ale životním krédem,
které naplnil jen z části. Nebylo mu dopřáno dojít do cíle. To je
pro každého poutníka největší tragédií. Skončit na počátku své
cesty…
Ale Máchu také nemůžeme věčně přeceňovat. Uvědomíme-li
si, že je vrstevníkem Balzacovým, jejich díla srovnat nelze. Vedle
jemného psychologického přediva Balzacovy Lidské komedie, se
čte Márinka jako prostonárodní čtení. Varovná jsou také odmítnutí
66
DÍLNA
Máchy od dvou velkých osobností českého umění, Otokara Březiny
a Ladislava Klímy. Právě jim by měl být nejbližší…
Mácha byl tedy nejprve zesměšněn, vlastenci lačně rozcupován,
popliván nízkostí. A pak teprve je vynesen do českých literárních
nebes. Jeho odkaz bylo možno rozvíjet, pokračovat v něm, odrazit
se ještě výš. Nebo hloub?
Máchova hlavní role v českém umění je výzva k následování.
Měl by být posuzován podle následovatelů, pro něž ovšem byl
Mácha krutým a často nelítostným osudem. Otevřel dveře do temných prostor, kam ho skutečně následovali jen nemnozí a někteří
v temnotách pouze zabloudili. Jeden z následovatelů skutečně
velký byl. Vladimír Holan. Byl to on, kdo převzal to těžké břemeno
a dopověděl Máchou napovězené. Byl to on, kdo s hrůzou zjistil,
že jenom poetické ničí poezii. Byl to Vladimír Holan, jenž pochopil, že básník pouze postává před „jeskyní slov“. V nejmenším
máchovské temnoty v ní obsažené neprosvětlil, ale předal nám její
poselství, prozradil její tajemství. „Jeskyně slov! Jen skutečný básník v ní prošílí křídla…“
VÁCLAV VOKOLEK, narozen 1947, básník, prozaik, publicista, výtvarník a autor vizuální poezie. Věnuje se také pravidelně rozhlasové tvorbě
pro stanici Vltava.
ROZRAZIL 35
67
PR
O
PA
První máj na Bezdězu, Máchovy verše, tulipány
D
LI
ŠT
Ě
PRVNÍ MÁJ NA MÁCHOVĚ JEZEŘE
(HRST DOJMŮ SLEZSKÉHO POZOROVATELE)
(IVAN MOTÝL)
Máchovo jezero z Jarmiliny skály, 1. máj 2010, večer / Okolí Máchova jezera
Pátek 30. dubna 2010. Odpoledne ponořené do slz, pohřeb přítele Jana Balabána v ostravském evangelickém kostele. Na žal
pouhá tři piva značky Ostravar v hlučínském Sport baru: s básníkem Jaroslavem Erikem Fričem a muzikantem Pepou Klíčem.
A ráno 1. května do práce. Ze Slezska k Máchovu jezeru, abych
pro časopis Týden prý „s nadhledem prostudoval tradice stavění
májí v Máchově kraji“. Do batohu ještě rychle házím vydání Máje
z roku 1925, shodou okolností dárek od Jana Balabána. A vybavuji
si, jak mi Honza při předávání knihy obřadně vyprávěl o „básníkovi největším“, jak ho ale zároveň rozčiloval Máchův předzpěv
„o věrných Češích — vlastencích“.
Hlučín–Ostrava–Olomouc–Brno–Praha–Budyně nad Ohří–
Libochovice. „A v tomto krásném kraji Čech jako král zakleté říše
zvedá se k nebi Hazmburk,“ volá libochovický básník Jaroslav Křenek (1890–1964) z obecního webu, jinak prý to též býval kronikář, bankovní úředník a znalec Albánie. Hazmburk, jeden z Hradů
spatřených, navštívil Mácha v červenci 1833. A nejspíše i vesničku
Klapý na úpatí hradního vrchu, která měla o 65 let později, a poté
ještě dvakrát, prožít tragédii, která by básníka jistě ohromila.
Sopečné pohoří s Hazmburkem se totiž na Velikonoce v roce 1898
otřáslo a z kopce se do vsi valil až dvě stě metrů široký pruh bahna
a kamení. Některé domy lavina smetla, jiné podebrala, neboť
70
PROPADLIŠTĚ
následkem sesuvu obec protnuly trhliny. Očitý svědek líčil katastrofu takto: Jako by nějaký ohromný krtek tady ryl. Zvláště hrůzný
pohled poskytovaly budovy stojící nad pohybující se hmotou. Pojednou počne s římsy padati omítka a objeví se úzká, však zlověstná
trhlina. Pouhým okem pozoruješ, jak se šíří. Pojednou upadne roh
stavení pod krovem, teď kloní se štít, aby v několika vteřinách spadl.
Teď pohybuje se celá střecha a praskot trámoví je zřejmým předchůdcem ohlušujícího pádu. Pak teprve obnažené zdi vystupují a řítí se
v rozvaliny tak, že v pravdě možno říci, nezůstal kámen na kameni.
Sesuv zničil 28 domů, další zával v roce 1901 dokonce 52 domů
a zatím poslední v roce 1939 zničil silnici. Na čtyřicet hektarů
půdy nad vsí však geologové podnes považují za potencionální
sesuvné území.
Přemítám, zda se další sesuv nemůže v Klapý odehrát právě
na první májový den. Po desetiletích tady obnovují stavění máje
a poprvé po roce 1989 pořádají prvomájový průvod. Recesní sice,
nakonec z něho mrazí.
Čechové jsou národ statný, / nepřemožen český voj.
Nechť s vítězstvím se rozloučí, / proti němuž český boj.
Máchova věštba nenaplněna. Nacistická okupace, po ní sovětizace země a s ní související prvomájové průvody jako agitační
holdy straně. Retro průvod startuje u místního kulturního domu
© Foto: archiv autora
Dalekoť jako sen, umrlý jako stín…
v Klapý, z dosluhující normalizační kostky opadává břízolit.
Nástup pionýrů vede osmatřicetiletý Přemysl Laube s praporem
místní pionýrské skupiny. A není z toho úplně nadšený: „Prostě
jsem to na čele průvodu odskákal za všechny pionýry.“ Přidá
i pár nadávek, které vzápětí utlumuje: „Ale je to prča!“ Zazní
Internacionála a Píseň práce. Padesátiletá pionýrka Marie Prošková, ve skutečnosti místní zastupitelka za Nezávislé, vysvětluje, kde Klapští sehnali tolik rudých šátků: „Nastříhali jsme je
z dederonu.“ Kolchoznice přednáší budovatelské básně, milicionář si pohupuje puškou, po place pobíhají děti s mávátky.
Z veselice u betonového kulturáku mám stále horší pocit, duch
normalizace byl vyvolán se vším všudy. Zděšená je i čtyřicetiletá
soukromá zahradnice Simona Břečková. Chopí se mikrofonu:
„Tohle všechno už nikdy nechci zažít! Tak, a jako živnostnici
byste mi teď měli nasadit klepeta!“ Sotva domluví, průvod se
vydá na pochod. Nechybějí alegorické vozy, Zetor z roku 1949
je vyzdoben heslem Rozorejte všechny meze. Právě v době, kdy
traktor zářil novotou, přišli předkové Simony Břečkové, největší
sedláci v obci, o statek na návsi. „Upřímně řečeno, klepe se mi
tady z toho brada,“ přizná soukromá zahradnice. Z tváří mnoha
místních penzistů je cítit upřímná radost. Vrátil se den, který se
už neměl nikdy vrátit.
Čechové jsou národ věrný, / věrnost je jich první čest.
Také ta čtyřicetiletá věrnost komunistické straně, kterou už nelze
vymazat…
Konečně průvod dochází na fotbalové hřiště a odér komunismu
mizí s dramatickými údery palic a seker. „Nečumte a vázejte,“
vyzývá hlavní organizátor, šestačtyřicetiletý Láďa Štěpán. Provazy jsou krátké. „Kdo je přinesl?!“ rozčiluje se Láďa. Na třicet
chlapů zvedá kmen s pomocí dřevěných kleští, ale strom prudce
mění těžiště a už částečně usazená kláda se zase tlačí z jámy ven —
horní část převážila tu spodní. „Bacha, Láďo, jsme ve vzduchu!“
varuje muž s palicí. „To je špatný, vole!“ Láďa nařizuje záchranný
manévr a májka se konečně vztyčí k nebi. „Máte to křivě,“ tvrdí po
chvíli jeden z místních kibiců. „Nemáme, ty máš voko z Kašparovy
krávy,“ oponuje Láďa.
Opouštím Klapý a mířím k Máchovu jezeru. Ten čas si zaznamenávám na minutu přesně. 1. května 2010, 19 hodin a 42 minut.
Z rádia v hospodě U Přístaviště na břehu jezera se line hlas Vladimíra Mišíka a jeho citace Václava Hraběte: Láska je jako večernice /
plující černou oblohou, / zavřete dveře na petlice, / zhasněte v domě
všechny svíce / a opevněte svoje těla, / vy, kterým srdce zkameněla...
Majitel kiosku Jiří Marek si stěžuje, že líbajících párů dnes moc
neviděl.
ROZRAZIL 35
71
Jarmilina skála — srdíčko A
Penzion Máchův Máj
Vietnamština na Jarmilině skále
© Foto: archiv autora
Stmívá se, nebe je zamračené, poprchává. U Jarmiliny skály,
z níž skočila nešťastná hrdinka Máje do temných vod Velkého
rybníka (jak se Máchovo jezero dříve jmenovalo), si čtu v kameni.
Luštím desítky odkazů na velké lásky, některé jsou dokonce ve
vietnamštině. Hoang. Jak asi dopadl vztah Jana + Gabky? Jiný
nápis beru jako naléhavou výzvu pro celý svět: „Miluj!“
V uličce za přístavištěm provozuje penzion Ivana Skácelová, hotýlku dala název Máchův Máj. „Přítel chtěl, ať se podnik
jmenuje Penzion Ivanka po mně. Ale takhle mi to přišlo správnější,“ vysvětluje. Máj dosud nečetla, neviděla ani jeho filmovou
adaptaci, ze školy si obsah veršů moc nepamatuje. Takže když
předloni otevřela penzion, zeptala se sečtělejší kamarádky, o čem
ta básnička vlastně je. „Je to o dívence, která měla přítele, a otec
toho přítele měl chtít tu dívku, a ten přítel proti tomu chtěl něco
udělat. Asi je to dost morbidní čtení.“ Prý to možná ani není moc
dobrý název pro penzion, třeba přináší smůlu: večer praská voda
na společných toaletách. Snažím se situaci zachránit hasákem, ale
způsobuji ještě větší katastrofu, takže jdu raději budit majitelku.
Ta ale není ve svém bytě, prý je v hospodě.
72
PROPADLIŠTĚ
všude platit. Byl asi dost vyčuraný.“ Ve které restauraci teď asi
sedí? Nejprve hledám u jezera.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo…
Všude zavřeno, jen podnik v ulici U Dalibora z Myšlína ještě
čepuje, restaurace je plná východoněmeckých turistů, u výčepu
kvarteto domorodců s kartami. Obsluha hbitá, ještě v jedenáct
večer nabízí hotovky. Vybírám karbanátek s maštěnými brambory
za 50 korun. Majitelka penzionu k nenalezení, voda zuřivě protéká
záchody…
Je pozdní večer — první máj.
IVAN MOTÝL, publicista časopisu Týden, básník.
Dívčina krásná, anjel padlý.
Myslím na odpolední úvahy paní majitelky o básníkovi: „O Máchovi se taky vypráví, že měl hodně rád alkohol a nechal za sebe
ROZRAZIL 35
73