Odůvodnění stížnosti obviněné do usnesení ze

27.9.2013
19/02593/LB
Policie České republiky
Útvar odhalování korupce a finanční
kriminality SKPV
Odbor závažné hospodářské trestné činnosti
2. oddělení
Strojnická 27, pošt. schr. 62/OKFK
170 89 Praha 7
K č.j. OKFK-321-667/TČ-2010-251102
Obviněná:
JUDr. Vlasta Parkanová, nar. 21.11.1951,
bytem Palackého 563, 391 01 Sezimovo Ústí,
poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
Obhájce:
JUDr. Tomáš Sokol, advokát,
Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s.r.o.,
se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2
Odůvodnění stížnosti obviněné do
usnesení ze dne 29.8.2013, č.j.
OKFK-321-667/TČ-2010-251102
JEDNOU
Datovou schránkou
Digitálně podepsáno
Jméno: JUDr.
Tomáš Sokol
Datum podpisu:
27.09.2013 14:09:57
Usnesením policejního orgánu ze dne 29.8.2013, č.j. OKFK-321-667/TČ-2010251102 (dále jen Usnesení), bylo ve smyslu ust. § 31 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o
návrhu obviněné na vyloučení osoby činné u policejního orgánu, pplk. JUDr. Jiřího
Mazánka, z vykonávání úkonů trestního řízení tak, že pplk. JUDr. Jiří Mazánek není
vyloučen.
Proti tomuto usnesení jsem dne 5.9.2013 za obviněnou, jako její obhájce, ve smyslu
ust. § 41 odst. 2 tr. řádu podal stížnost, kterou tímto
odůvodňuji:
1)
K jednotlivým bodům Usnesení se vyjádřím a budu s nimi níže polemizovat
ve stejném sledu, jak je uvedl JUDr. Mazánek (dále policejní orgán). Z tohoto důvodu
jen krátce rekapituluji:
V Usnesení policejní orgán nejprve stručně shrnuje obsah svého dopisu ze dne
20.8.2013 – upozornění na ovlivňování vyšetřování a rovněž tak obsah mého dopisu
ze dne 26.8.2013, jakožto reakci na dopis policejního orgánu. Policejní orgán dále
uvádí, že obviněná JUDr. Vlasta Parkanová (dále klientka) byla několikrát poučena
dle příslušných ustanovení § 8b tr. řádu, a to o povinnostech v tomto paragrafu
uvedených. Text Usnesení dále obsahuje vyjádření policejního orgánu k jeho postupu
- i postoupení věci Úřadu na ochranu osobních údajů - správnímu orgánu k posouzení
případného správního deliktu, který považuje za zcela zákonný. Dále se policejní
orgán zabývá tím, že zcela v intencích trestního řádu, konkrétně § 2 odst. 4 a § 164
odst. 1 tr. řádu, postupuje tak, aby naplnil cíl přípravného řízení, tedy objasnění
skutečností důležitých pro trestní řízení. V závěru textu policejní orgán konstatuje, že
jeho postup byl zcela v souladu s právním řádem ČR a naplňuje účel trestního řízení.
V posledním odstavci policejní orgán uvádí, že se necítí být podjatý, že nemá žádný
osobní vztah k projednávané věci ani k osobám a nezná ani žádné jiné skutečnosti,
pro které by měl být vyloučen.
2)
Konstatuji, že zde jednoznačně existují důvody pro vyloučení policejního
orgánu z vykonávání úkonů v trestním řízení a s odůvodněním Usnesení zásadně
nesouhlasím.
3)
Úvodem je třeba zmínit základní linii námitky podjatosti. Policejní orgán,
jemuž bylo svěřeno vyšetřování tvrzeného trestného činu, se vůči obviněné angažuje
ve věci údajného porušení práv na ochranu osobních údajů, jehož se měla dopustit.
Pokud by šlo o pouhé postoupení poznatku o tom, že snad mohl být spáchán tento
přestupek, jistě by nebyl důvod k žádným výhradám. V daném případě se tak ale děje
s argumentací, že obviněná zveřejnila obsah svého trestního spisu, čímž podle
zmíněného policejního orgánu ztěžuje policejní vyšetřování, a má tomu být
zabráněno pomocí postihu dle zákona o ochraně osobních údajů. V tomto směru pak
2
policejní orgán vyvíjí značnou iniciativu, která bude níže popsána. Minimálně její
část pak dokonce budí dojem protiprávnosti. Na straně druhé je toto jednání jedinou
viditelnou aktivitou policejního orgánu, protože v samotném vyšetřování žádné
procesní úkony prováděny nejsou a toto vyšetřování už několik měsíců „stojí na
místě“.
4)
Policejní orgán sám a dobrovolně do trestního řízení vnesl spor o to, zda se
obviněná dopustila přestupku, ač o něčem takovém není oprávněn rozhodovat.
Dokonce s poukazem na své právní závěry odpírá obviněné její procesní práva
nahlížet do spisu. A na tvrzení o tom, že jeho právní hodnocení zmíněného postupu
klientky je správné, staví i svůj závěr o tom, že není z vyšetřování vyloučen. Je tedy
nezbytné se touto, jinak pro trestní řízení zcela bezvýznamnou argumentací, zabývat.
5)
Ustanovení § 8b tr. řádu se na obviněnou zcela zjevně nevztahuje,
přestože byl učiněn pokus ji o povinnostech uvedených v § 8b tr. řádu poučit. Text
poučení, v podobě zachycené do protokolu o výslechu klientky, se shoduje
s textem trestního řádu v podobě, platné před novelou trestního řádu zákonem
č. 207/2011 Sb. V poučení je citováno např. ustanovení § 8b odst. 5, které bylo
právě zmíněnou novelou vypuštěno. Obdobně tomu je i u všech svědků napříč
celým přípravným řízením. Kdyby nic jiného, obviněná ani svědci nebyli řádně
poučeni.
6)
Ustanovení § 8b tr. řádu, na které se policejní orgán odvolává, je
ustanovením, které bylo do trestního řádu vloženo a následně pozměněno dvěma
zákony. Zákonem č. 52/2009 Sb. a zákonem č. 207/2011 Sb. (Celá úprava si získala
zvlášť značnou nelibost medií, která ji vnímala jako pokus o cenzuru, z čehož vzniklo
i hanlivé označení „náhubkový zákon“.).
7)
Jak vyplývá z důvodové zprávy, primárním cílem vládní novely bylo
v souladu s mezinárodními trendy více chránit osobnost a soukromí oběti trestného
činu (poškozeného). Novela především omezuje orgány činné v trestním řízení
v poskytování informací nejen o poškozených, ale i o obviněných, svědcích a
zúčastněných osobách. Budeme-li analyzovat samotný text § 8b tr. řádu, je nutné jej
analyzovat v kontextu s texty ustanovení § 8a, § 8c a § 8d tohoto předpisu. Každé
z nich totiž jinak vymezuje množinu subjektů, které je zákaz poskytování informací
adresován.
8)
Ve všech ustanoveních § 8a až § 8d tr. řádu jsou vždy omezována práva
poskytnout citlivé informace (definované těmito ustanoveními) dalším osobám, a to
jak ve formě uveřejnění, tak formou individuálního sdělení komukoli. V § 8a tr. řádu
jsou zcela zjevně omezována tato práva orgánům činným v trestním řízení. V § 8b tr.
řádu jsou omezována práva jiným osobám než orgánům činným v trestním řízení. V §
8c tr. řádu jsou tato práva omezována všem. Text § 8d tr. řádu pak specifikuje
výjimky.
9)
Pokud se zaměřím detailně na text § 8b tr. řádu, pak tento hovoří v odst. 1 o
osobách, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace. Zde se
3
ale nejedná o poskytnutí informací v nejširším slova smyslu, tedy i poskytnutí
informací pro účely řádné obhajoby obviněného. Toto právo speciálně upravuje
ustanovení § 41 odst. 6 tr. řádu. Dle něj má obviněný skrze svého obhájce právo
vyžádat si kopii každého protokolu. V tomto případě se tedy nejedná o „poskytování
informací“ (blíže nespecifikovaných a v blíže nespecifikované formě), tedy o postup
závisející na vůli policejního orgánu, zda informace poskytne či nikoli. Ale o
speciální právo obhajoby disponovat veškerými informacemi zjistitelnými z trestního
spisu.
10)
Tento výklad je rovněž podporován zněním druhého odstavce § 8b tr. řádu,
který se týká poškozeného mladšího 18 let a nebo poškozeného, vůči němuž byl
spáchán vyjmenovaný trestný čin. Zde zákonodárce poskytuje takovémuto
poškozenému zjevně (a zcela správně) vyšší ochranu než u obviněného, svědka či
zúčastněné osoby. Text odst. 2 je uvozen slovy „Nikdo nesmí…“, zjevně tedy zde se
jedná o absolutní zákaz zcela jistě odlišný od zákazu formulovaného v odst. 1, který
se týká pouze vymezených osob, kterým byla poskytnuta ze strany orgánů činných
v trestním řízení určitá informace. Mezi tyto osoby však, na rozdíl od odst. 2,
obviněný zjevně nepatří.
11)
V komentáři Trestní řád I., Nakladatelství C.H.Beck autorů Šámal a kol. je
k ustanovení § 8b tr. řádu na str. 155 uveden výčet osob, kterým mohly být v rámci
trestního řízení informace poskytnuty. Jsou tu zmíněni probační úředník, znalec,
tlumočník, obhájce, osoba nahlížející do spisu, svědek, apod. Přestože se jedná o
příkladmý výčet, obviněný, takříkajíc hlavní účastník trestního řízení, ve stadiu po
sdělení obvinění, zmíněn není.
12)
Pokud by policejní orgán vykládal ustanovení § 8b tr. řádu tak, že do
množiny osob, dotčených uvedenou úpravou, by zahrnul i obviněného, vykládal by
dle mého názoru trestní řád nepřípustně extenzivně. Obecně nepřípustnost
extenzivního výkladu nad rámec zákonodárcova úmyslu vyjadřuje níže uvedený
judikát, který jistě lze vztáhnout i na orgány činné v trestním řízení a na procesní
pravidla přípravného řízení.
III. ÚS 284/12
Princip proporcionality trestní represe a zásadu ultima ratio nelze chápat tak, že
trestní soudy jsou při výkladu jednotlivých typových znaků trestného činu oprávněny k
svévolnému restriktivnímu nebo extenzivnímu výkladu, který by šel nad úmysl
zákonodárce.
Z výše uvedeného je zcela zjevné, že omezení v poskytování informací, uvedené
v § 8b tr. řádu, tedy v rovině jednoduchého práva, které nebyly poskytnuty
obviněnému, ale byly řádně vyžádány na orgánech činných v trestním řízení
v rámci zajištění ústavního práva na obhajobu, se na obviněného potažmo
obžalovaného nevztahuje. O rovině ústavněprávní viz níže.
4
13)
V další části Usnesení policejní orgán konstatuje, že postoupení správního
deliktu Úřadu na ochranu osobních údajů (dále Úřad) je zcela v intencích zákona.
S tímto prostým sdělením je nutno souhlasit, pokud by se skutečně jednalo o pouhé
postoupení věci k přestupkovému řízení, aniž by se policejní orgán nad míru
obvyklou nezabýval šetřením v této věci. A pokud by s předávanými daty předtím
nebylo nedovoleně manipulováno!
14)
Ze spisu vedeného Úřadem je zřejmé, že původně podal podnět k šetření
správního deliktu JUDr. Navrátil dne 15.8.2013. Kopii svého podání zaslal PČR,
takže policejnímu orgánu bylo známo, že Úřad je o možném porušení informován.
Aniž by byl správním orgánem jakkoli vyzván (žádná výzva se v spisu Úřadu
nevyskytuje), policejní orgán sám ze své iniciativy tento podnět doplnil o protokoly
z výslechů a zřejmě on také zadal šetření v této věci analytickému oddělení Vrchního
státního zastupitelství v Praze, přestože tento údajný delikt nikterak s vyšetřováním
ve věci CASA nesouvisí. Vrchní státní zastupitelství skutečně analýzu provedlo a
výsledek byl bez jakékoli žádosti poskytnut Úřadu prostřednictvím doplnění
oznámení, které bylo opět zpracované JUDr. Mazánkem.
15)
Zde pak je nutno poukázat na další, nesmírně důležitou skutečnost.
Inkriminované materiály byly (a jsou) zveřejněny na speciální webové stránce,
zřízené k tomu účelu klientkou. Viz
http://www.parkanova.cz/. Zde jsou
prokazatelně zakryty osobní údaje s výjimkou jména a příjmení (dále jen jméno).
Zveřejnění jména svědka jistě nelze považovat za nic neobvyklého a děje se tak zcela
běžně. Pokud došlo k následnému odkrytí „začerněných“ osobních údajů, stalo se tak
zcela jistě mimo uvedené stránky, na základě nedovolené a nezákonné manipulace
s jejich obsahem. Vzhledem k míře angažovanosti policejního orgánu logicky padá i
na něj podezření z této manipulace, obecně zvané hackerství.
Lze mít za to, že policejní orgán v dané věci vyvíjí nepřípustnou (možná též
nezákonnou) iniciativu se snahou přivodit správní postih mé klientce, supluje
práci správního orgánu, aniž by byl tímto orgánem o poskytnutí informací
požádán, dokonce sám inicioval šetření prostřednictvím VSZ v Praze, aniž by
tato analýza měla jakoukoli spojitost s vyšetřováním trestní věci mé klientky,
čím dle mého názoru překročil své pravomoci dané mu trestním řádem.
16)
Policejní orgán v Usnesení konstatuje, že v rámci zásady zdrženlivosti
(častěji nazývané zásady přiměřenosti) upravené v § 2 odst. 4 tr. řádu dospěl
k závěru, že postačujícím prostředkem k upozornění na možné ovlivňování
vyšetřování je zaslané upozornění obviněné a jejímu obhájci. V tomto upozornění
objasňuje, jakou formu pro svůj úkon zvolil, ale vůbec se nezabývá tím, zda tento
úkon mohl vůbec po právu učinit a zda má toto jeho jednání oporu v zákoně.
17)
Rámec, který každému občanovi ČR, tedy i obviněnému, umožňuje
svobodně se vyjadřovat, a tedy i poskytovat informace třetím osobám, je dán normou
vyšší právní síly než trestní řád. Konkrétně ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy zaručuje
každému občanovi činit, co není zákonem zakázáno, a naopak nesmí být nucen činit,
5
co zákon neukládá. Dle článku 17 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod
má každý právo svobodného projevu a právo vyjadřovat své názory slovem, písmem,
tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Dle odst. (4): Svobodu projevu a právo
vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu,
veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Stejně tak se k právům
svobody projevu staví Evropská úmluva o ochraně lidských práv.
18)
Policejní orgán výzvu ze dne 20.8.2013 odůvodnil tím, že byl podán
podnět Úřadu a že moje klientka byla poučena dle ustanovení § 8b tr. řádu, jehož
porušením dle náhledu policejního orgánu může ovlivňovat další vyšetřování. Toto
sdělení neobsahuje žádnou citaci zákona či jiné právní normy, kterou by klientka
porušovala. Prošetření případného porušení zákona na ochranu osobních údajů je
zcela v kompetenci Úřadu a nikoli policejního orgánu, a jak plyne z výše uvedeného,
ustanovení § 8b tr. řádu se na obviněnou nevztahuje. Je nesmyslné pak dávat do
souvislosti údajné porušení ustanovení § 8b tr. řádu s ovlivňováním vyšetřování.
Uvedené ustanovení vůbec nemá za úkol chránit vyšetřování.
Jak namítnuto, tvrzení policejního orgánu o tom, že klientka byla poučena
v rámci § 8b tr. řádu a tento je zákonným omezením jejího ústavního práva na
svobodu projevu danou ústavními zákony, je zcela mylné. Policejní orgán bez
náležitého odůvodnění, jakou normu klientka porušuje, vyzývá klientku
k určitému jednání. Tato výzva je zcela zjevně bezdůvodná a jistě nemá oporu
nikde v trestním řádu. Výzva se skutečně jeví jako nátlak na moji klientku, aby
zanechala chování, které je zcela v mezích zákona.
19)
V závěrečné části Usnesení policejní orgán konstatuje, že se necítí být
podjatým. Hovoří-li o pocitu, vyjadřuje svůj subjektivní pocit. Nutno konstatovat, že
nejen subjektivní pocit policejního orgánu, ale hlavně objektivní skutečnosti, které
mohou být průvodním znakem subjektivní podjatosti policejního orgánu, je nutné
hodnotit právě při posuzování existence pochybností o podjatosti.
K této věci se vyjádřil Ústavní soud ČR ve svém nálezu č.: ÚS 475/99:
Vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 31 odst. 1 tr. ř. nepozůstává
pouze z pochybnosti o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se
úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto
pochybnostem vedly.
Stejný názor na nutnost provedení tzv. objektivního testu konstatoval Nejvyšší soud
ČR v usnesení velkého senátu trestního kolegia NS ze dne 26.8.2009 sp. zn.: 15 Tdo
520/2009, který sice pojednává o nestrannosti soudců, nicméně principy posuzování
nestrannosti policejního orgánu jsou jistě shodné:
Další zákonné podmínky pro uplatnění nestrannosti soudce (a dalších orgánů
činných v trestním řízení) taxativně vymezuje ustanovení § 30 tr. ř. Nestrannost je
přitom třeba chápat jako nezávislost na stranách, přičemž znamená neexistenci
6
vztahu soudu k jedné ze stran řízení. Podle judikatury Ústavního soudu (viz zejména
nález pléna Ústavního soudu ze dne 26.4.2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04, publikovaný pod
č. 220/2005 Sb. a pod č. 89 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)
nelze při posuzování nestrannosti (a nezávislosti) zcela odhlédnout ani od jevové
stránky věci, kterou je i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i
tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudním rozhodování. Zmíněné
kritérium přitom odráží sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i
když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní, tak v objektivní poloze) reálný
důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti, nelze přehlížet případnou
existenci kolektivního přesvědčení, že takový důvod existuje. Jak vyplývá rovněž z
dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ze dne
26.10.1984 ve věci De Cubber, rozsudek ze dne 24.5.1989 ve věci Hauschildt proti
Dánsku), existence nestrannosti ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.) musí být
posuzována podle subjektivního testu, tedy na základě osobního přesvědčení určitého
soudce v daném případě, a též podle objektivního testu, jímž je zjištění, zda soudce
nabídl dostatečné záruky, aby vyloučil oprávněné pochybnosti o své nestrannosti.
Podle ustálené soudní praxe Evropského soudu pro lidská práva i pouhé zdání
podjatosti soudce ve výše uvedených směrech může mít význam pro existenci
pochybností o nestrannosti soudce (viz např. rozsudek ze dne 1.10.1982 ve věci
Piersack proti Belgii, rozsudek ze dne 21.12.2000 ve věci Wettstein proti Švýcarsku).
Jinými slovy vyjádřeno, nestrannost soudu je dána tehdy, jestliže se soudce
subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům řízení ani k věci, ale současně
jsou objektivně vyloučeny též oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti.
20)
Z výše uvedeného je zjevné, že při posuzování podjatosti policejní orgánu
musí být proveden jak subjektivní test, tak test objektivní. Subjektivně se možná
policejní orgán podjatý necítí, objektivně to ale vypadá jinak. Jeho evidentně velmi
nestandardní angažovanost ve věci klientky, která se projevuje jeho upozorněními
nemajícími žádnou oporu v trestním řádu, podobně jako jeho aktivity ve vztahu
k Úřadu, a dost možná že i ve vztahu k webovým stránkám výše zmíněným, nutně
vzbuzují pochybnost o tom, že je nestranný. Minimálně pokud policejní orgán zaslal
klientce upozornění na její jednání, přestože toto jednání není protizákonné, čímž
může vyvolávat v klientce pocit nátlaku. Ze všech uvedených důvodů tedy je
námitka podjatosti policejního orgánu důvodná.
V zastoupení klientky tedy namítám, že jednání policejního orgánu již
překročilo přiměřenou míru angažovanosti policejního orgánu při naplňování
účelu trestního řízení, jak je definován v ustanovení § 2 odst, (4) tr. řádu a
rovněž tak se vymyká zákonným postupům při vyšetřování, stanoveným
v ustanovení § 164 odst. (1) tr. řádu. Konkrétně tím, že jednak bez opory
v trestním řádu či v jiných právních normách vyzval klientku, aby zanechala
svého jednání, na které má Ústavou zaručené (a ničím nesistované) právo. Dále
tím, že z vlastní iniciativy bez výzvy správního orgánu provádí šetření ve věci,
jež je v kompetenci Úřadu a nesouvisí s vlastním trestním stíháním. Dokonce ani
nelze vyloučit manipulaci s daty, která v této souvislosti Úřadu předal.
Setrvávám na svém návrhu, aby JUDr. Mazánek byl dle ustanovení § 31 tr. řádu
7
vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení pro pochybnosti, že pro poměr
k projednávané věci nemůže nestranně rozhodovat.
JUDr. Tomáš Sokol,
obhájce JUDr. Vlasty Parkanové, nar. 21.11.1951
8