Elektronická evidence účtenek

Elektronická evidence účtenek
Vláda České republiky společně s Ministerstvem financí krátce po svém ustavení deklarovala snahu
zavést registrační pokladny (či obdobný systém), které by měly zefektivnit výběr daní. Ve hře byla a
stále zůstává také možnost navázané účtenkové loterie po vzoru Slovenska.
Ministerstvo financí, do jehož dikce tato problematika spadá, celkem očekávaně výstup této petice
odmítlo, ačkoliv se pod ní podepsalo téměř pět a půl tisíce nespokojených občanů. Hlavním
argumentem následné reakce náměstkyně ministra financí Hornochové je konstatování, že
Ministerstvo se nechystá zavádět registrační pokladny, ale údajně bezproblémovou a nenákladnou
elektronickou evidenci tržeb (EET). Pojďme si tedy dále skutečné dopady zavádění systému EET
podrobněji rozebrat.
Oproti klasickým registračním pokladnám se metoda EET technicky liší. Registrační pokladna
zaznamenává všechny příjmy a tržby na paměťové médium. To je pak součástí daňového přiznání,
ke kterému se přikládá a na základě údajů z tohoto média musí být daňové přiznání zpracováno.
Data se zálohují a kontrolují i několik let zpětně. Elektronická evidence tržeb probíhá průběžně po
celý rok. Pokladna je napojena na internet a informace o každé přijaté platbě jsou okamžitě k
dispozici pracovníkům finančních úřadů. Transakce ze všech pokladních terminálů se zapisují do
centrálního úložiště dat na ministerstvu financí. Tento modernější systém funguje například v
Chorvatsku. Dopadem na ekonomické subjekty se však obě metody neodlišují. Pokud by návrh
zasáhl dokonce nejmenší ekonomické subjekty, domnívám se, že nemálo takto dotčených živností
raději ukončí svou činnost a nebude z ní nadále odvádět naprosto žádné daně. Nemalé praktické
důsledky to může mít například v místech, kde je v současnosti takové podnikání klíčové pro danou
lokalitu – např. odlehlé vesnice. Osobně si nedokážu představit situaci, kdy by všechny takto
dotčené živnosti musely mít příslušné technické vybavení i internetové připojení a že by musely
celý proces perfektně ovládat, aby na ně nedopadla sekyra daňové perzekuce.
Na samotném záměru zpřísnění dohledu nad výběrem daní (ať už jakýmkoliv způsobem) je však
vadný především jeho základní princip. Všem dobře známé pravidlo, že stát si umí došlápnout na
menší či slabší a zásadně jim komplikovat život, neboť se nedokážou efektivně bránit, je zde
naplněno měrou vrchovatou. Pokud bude případně finální podoba EET aplikována na provozovatele
maloobchodu a hostinské činnosti (ignorujíce velké firmy, oblast služeb apod.), bude se jednat o
zjevnou diskriminaci vybrané skupiny ekonomických subjektů oproti druhým. Živnostníci za
hlavními daňovými úniky nestojí.
Zamýšlená účtenková loterie je navíc úplně typický příklad, kdy stát ve své neschopnosti daňové
represe přenáší odpovědnost či iniciativu na občany jako spolupachatele „morálního dobra“.
Nemorální jsou podle státu totiž všichni ti obchodníci, kteří se zcela přirozeně snaží zcela neúměrné
daňové zátěži alespoň částečně vyhnout. Jádro problému tedy úředníkům a politikům fatálně uniká.
Pokud by byla daňová zátěž jednotlivců či firem nastavena na únosné míře, výběr daní by byl
efektivní a ekonomické subjekty by měly minimální motivaci k daňovým únikům. Žádné registrační
pokladny, evidence tržeb či účtenkové loterie by pak nebyly potřeba. Plánované další utahování
šroubů ze strany státu jde bohužel zcela opačným směrem.
Proč je tedy elektronická evidence tržeb stejně tak škodlivá?
Krom intenzivních diskusí a dohadů neexistují žádné objektivní (státní administrativou
neprodukované) analýzy, které by kvantifikovali či v detailu popisovali výsledek těchto daňových
opatření v jiných zemích (viz Slovensko). Pokud vlády či ministerstva financí uvádějí meziroční
nárůst daňových výnosů, nelze prokázat, že ho nezapříčinily jiné faktory (např. růst ekonomiky).
Neexistují žádné analýzy, které by dopředu prokazovaly budoucí přínos (ani na základě zkušeností z
jiných zemí). Lze pouze predikovat nákladový a administrativní dopad na podnikatele. Celý záměr
by se tedy měl odehrávat metodou pokusu vlády na občanech resp. ekonomických subjektech.
I přes odlišnost výše nákladů na pořízení registrační pokladny od modulů EET, je zde stále
nezanedbatelný výdaj, minimálně u části podnikatelů, který stát v rámci své neschopnosti přenese
na podnikatele (ač jim pravděpodobně umožní paradoxní kompenzaci v daňovém základu).
Nezanedbatelná bude pochopitelně i administrativní zátěž a celkový navýšený „daňový balast“,
který bude také tento systém doprovázet.
Mzdový resp. administrativní náklad pro kontrolu EET lze odhadovat obdobný ve srovnání se
systémem registračních pokladen. Politici a úředníci si jistě nenechají ujít jedinou příležitost k
posílení svých pravomocí či velikosti svého impéria. Např. podle šéfa Generálního finančního
ředitelství ČR Jana Knížka by si povinné zavedení registračních pokladen v ČR vyžádalo vznik až
500 nových pracovních míst pro úředníky, kteří by chodili do terénu kontrolovat účtenky z těchto
pokladen (při průměrné mzdě by se tak jednalo jen o mzdový náklad v hodnotě 150 mil Kč ročně).
Dále pak existuje možnost korupce na všech úrovních. Každá technika se dá nastavit tak, aby
vykazovala žádoucí údaje. Odborně zdatný technik není veřejný činitel, nemá tedy zvýšenou trestní
odpovědnost, a riziko odhalení je zde minimální (oproti tomu kolik odborně zdatných techniků bude
mít k dispozici daňová správa je otázkou). Nezanedbatelný korupční potenciál, ředící státem kýžený
efekt i smysl celé akce, dále představuje vztah obchodníka a dozorujícího daňového úředníka.
Nezanedbatelné jsou také „technické“ možnosti obcházení systému, jako je například metoda, kdy
zvýšené tržby se „vymažou“ vyššími, byť fiktivními, ale těžko odhalitelnými, výdaji. A nelze
opominout ani zcela obyčejnou metodu nezaregistrování obchodní transakce do zařízení, tedy
nevydání účtenky zákazníkovi.
Jistě existují mnohé další argumenty, které dále vyvrací opodstatněnost, funkčnost a morálnost
navrhované dodatečné regulace. Výše uvedené body však bez pochyb postačí jako důkaz vadnosti
plánovaného konceptu stejně tak jako celého přístupu vlády k daňové problematice.