Boabdil a pád Granady - ČLOVĚK

Transkript

Autor: Josef Ženka, téma: Boabdil a pád Granady (ČLÁNEK)
Zdroj: ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy, číslo: 7, vydáno dne: 1.7.2007
Boabdil a pád Granady
Josef Ženka
Josef Ženka (1983) studuje obory historie, dějiny a kultura islámských zemí a arabistika
na FF UK v Praze. Zabývá se vrcholným a pozdním středověkem na Pyrenejském
poloostrově se zvláštním zřetelem na dějiny Nasrovského emirátu.
Posudky:
PhDr. Jan Zouplna, Ph.D., Orientální ústav AV ČR
Mgr. Cyril Bumbálek, ÚBVA FF UK /Asociace pro mezinárodní otázky
Abstract:
The article seeks to demonstrate the role of Muhammad XII., the last king of Granada, in the
time when Granada was in war (1482–1492). In the course of these years the last conflict
amongst the Granadians which gradually changed into civil war exploded. On one side
Boabdil and Banu Sarraj against his father Abu’l-Hasan cAli and after his death his uncle
Muhammad XII, known as al-Zaghal, supported by the family of Bannigash, on the other.
After Boabdil’s capture in the battle of Lucena, the Catholic monarchs decided to take
advantage of him in the process of the annexation of Granada. The two sides entered into an
alliance and signed the treaty of vassalage which was with certain alterations renewed several
times and made Boabdil the active collaborator. He stopped campaigning against CastileAragon and turned all his troops against al-Zaghal. In the next treaties the conditions of
surrender were set and on 1st January 1492 Granada capitulated.
Abstrakt:
Granadská válka (1482–1492) znamenala definitivní konec panství muslimů na Pyrenejském
poloostrově. Většina historiků či arabistů se zabývá průběhem vojenských operací a
dobýváním jednotlivých částí emirátu. Opomíjí však vnitřní situaci nasrovského emirátu nebo
jí dává pouze okrajový význam. Vnitřní situace je však dle názoru autora článku jedním z
nejdůležitějších faktorů, které napomohly rychlému pádu emirátu. Zkoumá zde vystupování
posledního emíra Muhammada XII. (Boabdila) a snaží se dokázat, že ne vojenské akce, ale
využití muslimských rozbrojů mělo klíčový význam pro celý průběh války. Ústřední postavou
je mladý emír, který zcela ve vleku jedné z frakcí granadské vládnoucí elity přistoupil na
politiku Fernanda Aragonského a vazalskými smlouvami zcela znemožnil aktivní obranu
emirátu. Článek se tak snaží vyvrátit romantický obraz mladého emíra, který vytvořila
historiografie 19. století, a dokázat, že on nebyl obětí války a pádu Granady, ale
spoluviníkem.
Klíčová slova:
-1-
Abú’l-Hasan CAlí, Muhammad XII. (Boabdil), Fernando Aragonský, smlouvy s Kastilií a
Aragónem, al-Zaghal, občanská válka v Granadě 1486–87, dobytí Lojy, kapitulační smlouvy,
vydání Granady.
Úvod
Muhammad XII., kterého historie zná podle kastilské zkomoleniny jeho jména jako Boabdila,
byl důležitou postavou závěrečného desetiletí granadských dějin. Základní teze je
prozkoumání jeho úlohy při pádu Granady. Historiografie klade velký důraz na vojenské akce
Kastilců a má tendence přehlížet význam občanské války, která propukla v Granadě roku
1482, kdy byl Boabdil poprvé prohlášen sultánem a stal se jakýmsi symbolem rebelie proti
svému otci Abú’l-Hasanovi. Autor se v článku pokusí zobrazit jeho vystupování během celé
granadské války a analýzou pramenů a literatury ukázat, jakým způsobem usnadnil dobývání
emirátu a jak svým vystupováním velmi usnadnil vojenské akce Kastilie a Aragónu.
1.
Vláda Abú’l-Hasana CAlího a důvody nastoupení Boabdila
Důvody pro započetí občanské války v Granadě vznikly již za panování Boabdilova otce
Abú’l-Hasana (1464–1482, 1483–1485). Svou moc opíral o klan Banú Sarrádž, jehož
příslušníci mu zajistili trůn – a za to zastávali nejvyšší posty v emirátu.[1] Pro období do roku
1470 nejsou dostupné téměř žádné prameny, a tak nevíme, kdy se emír rozhodl se svých
nepohodlných ministrů zbavit. Pomoci mu v tom měl vůdce opoziční skupiny Abú’l-Qásim
Bannigaš. Pokud dáme za pravdu arabskému kronikáři, jehož kronika začíná právě v těchto
letech, Abú’l-Hasan se pokoušel vymanit se z vlivu Banú Sarrádž. Ti proti němu postavili
jeho bratra Muhammada b. Sacd a na jaře 1470 propuklo otevřené povstání proti emírovi. Zdá
se však, že Muhammad nechtěl stát proti svému bratrovi a přidal se k němu. Na jejich stranu
se postavil také Abú’l-Qásim Bannigaš, jehož jmenoval Abú’l-Hasan roku 1470 hádžibem.
Společně pak krutě potlačili celou rebelii Banú Sarrádž, jejichž několik málo přeživších
příslušníků uprchlo na panství andaluských šlechticů, kde žili po následujících třináct let.[2]
Druhým rysem Abú’l-Hasanovy vlády, na který kladla důraz hlavně starší historiografie, byl
jeho soukromý život. Podle pramenů měl jedinou manželku Fátimu, dceru Muhammada IX.
(1419–1427, 1429–1431, 1432–1445, 1448–1453) z manželství s tuniskou hafsovskou
princeznou. S ní měl syny Muhammada, Júsufa a dceru cAišu.[3] Kromě nich měl ještě dva
syny, Sácda a Nasra, s křesťanskou otrokyní Isabelou de Solís (Zoraya).[4] Vztah těchto dvou
žen byl nenávistný. Abú’l-Hasan upřednostňoval Isabelu de Solís a legitimní královnu
odstavil. Když začala ke konci 70. let vzrůstat nelibost s emírovou vládou, nespokojenci se
shromáždili kolem královny Fátimy. Ta byla ve spojení s exilovými vůdci Banú Sarrádž
Júsufem b. Kumáša a Ibrahímem cAbd al-Barr. Jejich cílem bylo odstavit Abú’l-Hasana od
moci a nastolit svého vlastního vládce, jehož moc by vycházela od Banú Sarrádž, a zároveň se
zbavit Bannigaše. Výborně se jim k tomu hodil Muhammad jako právoplatný dědic, avšak
odstavený svým otcem díky intrikám Isabely de Solís, která chtěla, aby se jeho nástupcem stal
některý z jejích synů.[5]
-2-
2.
Boabdil a jeho vystupovaní mezi lety 1482 a 1483
Pokud se podíváme na válku z nasrovské strany, zjistíme, že války byly ve skutečnosti dvě.
Jedna, kterou reprezentovaly kastilsko-aragonské vojenské akce, a druhá, občanská, mezi
Granaďany samotnými, jež velkou měrou přispěla k relativně rychlému a relativně
bezproblémovému pádu emirátu. Jejím hlavním protagonistou se stal mladý Muhammad,
známější pod zkomoleninou Boabdil.[6] Za počátek granadské války se označuje obsazení
Alhamy, které kastilská vojska provedla 28. února 1482. Město tím, že se nacházelo na cestě
z Málagy do Granady, mělo obrovský význam. Abú’l-Hasan proto odjel s vojskem dobýt ji
zpět. Pokusil se o to třikrát, a vždy neúspěšně. Během těchto výprav se do Granady vrátili
Banú Sarrádž. Ti okamžitě začali agitovat proti emírovi a nespokojenost se rychle zvyšovala.
Mladí princové Muhammad (Boabdil) a Júsuf raději prchli do Guadixu, aby se vyvarovali
hněvu svého otce.[7] V červenci 1482, kdy nespokojenost vrcholila, Fernando II. (V.) zaútočil
na Loju, bráněnou silnou posádkou, posílenou stoupenci Abú’l-Hasana.[8] Když kastilská
vojska odtáhla, vypravil se emír potřetí obléhat Alhamu. To bylo signálem pro převrat.
Boabdil byl 15. července 1482 prohlášen v Guadixu emírem jako Muhammad XII.[9] O pár
dní později se Júsuf Ibn Kumáša zmocnil Alhambry. Abú’l-Hasan se několikrát marně
pokoušel hlavní město dobýt, ale vždy se jeho vojsko podařilo odrazit. Když do Granady
dorazil Boabdil s posilami, došlo k prudkým pouličním bojům, ze kterých vyšel vítězně mladý
emír. Jeho otec ustoupil za doprovodu Abú’l-Qásima Bannigaše do Málagy, kde vykonával
funkci guvernéra jeho bratr Muhammad b. Sácd. Granada tedy od léta 1483 měla dva krále a
byla de facto rozdělena. Na bojové operace proti křesťanům to nemělo vliv. Ty nepolevovaly,
neboť oba dva králové potřebovali vojenskými úspěchy podpořit své nároky na trůn.
Nastolení Muhammada XII. se odehrálo zcela v režii Banú Sarrádž a královny Fátimy.
V Guadixu ho prohlásili králem budoucí vezíři Júsuf Ibn cAbd al-Barr a Abú’l-Qásim Mulíh,
zatímco Júsuf Ibn Kumáša s královnou kontrolovali postup v hlavním městě. Jeho úloha
v první fázi panování byla pasivní, neboť pouze zastřešoval politiku Banú Sarrádž. Jeho otec,
jak nás informuje kastilský kronikář Andrés Bernaldez, byl zase naopak jen loutkou v rukou
Abú’l-Qásima Bannigaše: „Poté, co se maurský král Muley Hazén vrátil z Alhamy do
Granady bez toho, aby ji dobyl, byl velký rozkol mezi maury, ti prohlásili králem Muley
Baudili [Boabdil]. A potom, co toto viděl starý král Muley Hacén, odjel do Granady s celou
svou domácností a pokladnou. Více ke škodě starého krále byla nenávist, kterou mají
Granadští pánové kvůli velké přízní, kterou poskytuje Abolcacín Venegas [Abú’l-Qásim
Bannigaš], hádžib Granady, který řídil Granadu a celé její království mnohem lépe než král.
Tento hádžib je z křesťanského rodu, z Venegasů z Córdoby a jeho otec a prarodiče byli
křesťany, a on se narodil na maurském území a byl velmi významným sluhou krále.“[10]
Granadská válka se vrátila do tradiční podoby, protože Fernando Aragonský, poučen
předchozími neúspěchy, jezdil na granadská území jen drancovat a loupit. Stejný cíl měla i
expedice vedená vysokými andaluskými šlechtici do oblasti Ajarquíe, západně od Málagy.
Toto vojsko bylo v noci z 20. na 21. března 1483 téměř celé zničeno útokem vojska pod
vedením Muhammada b. Sácd a Abú’l-Qásima Bannigaše. Boabdil se naopak zmocnil
Almeríe, odkud vypudil jejího správce, jenž tajně vyjednával s křesťany, a jako guvernéra
dosadil svého bratra.[11]
Povzbuzen těmito úspěchy a zřejmě na radu svých vezírů se rozhodl pro útok na Lucenu,
čímž chtěl dokázat, že je schopným vojenským velitelem jako jeho otec a hlavně strýc. Jak
bylo v granadských dějinách tradicí, nějaký muslim, kterého Diego de Valera pojmenovává
-3-
jako „Bulca Cayn Abencerral“,[12] vyzradil obyvatelům Luceny plány útoku a došlo
k rychlému opevnění města. Útok muslimského vojska, které čítalo 700 jezdců a 9 000 pěších,
křesťané odrazili a donutili ho k ustupování směrem k Loje. Pronásledovali je a velkou část
Granaďanů na ústupu zabili nebo zajali. Hádžib Júsuf Ibn cAbd al-Barr padl a sám Boabdil
padl do zajetí. Muslimský kronikář, který zřejmě ve vojsku sám bojoval, popisuje zajetí
Muhammada XII. takto: „Při návratu od Luceny se nenadále objevili křesťané, kteří jisté
nebyli moc početní. Muslimové zůstali poraženi křesťany, kteří je pronásledovali, zabíjeli a
zajímali je, než dostihli emíra Muhammada b. Alí, který se schovával a splýval v davu svých
vojáků a bojoval jako jeden z nich do té doby, než byl zajat, ale bez toho, aby byl poznán...v
moci křesťanů zůstalo velké množství koní, zbraní, zvířat a zavazadel. Nejhanebnější však
bylo to, že tam zůstal zajatý emír, protože to bylo příčinou zkázy země.“[13] Diego de Valera
líčí bitvu stejně a dle něj byl „maurský král“, jak je Muhammad XII. nazýván, vzat do
Luceny, kde měl vyčkat příjezdu Fernanda II. do Córdoby.[14]
Fernandovi II. se nyní naskytla vynikající šance, jak prostřednictvím Muhammada XII.
dosáhnout kontroly nad celou Andalusií.[15] Měl dvě možnosti, co s mladým emírem udělat:
Buď ho uvěznit, což vehementně požadoval velmistr řádu ze Santiaga, nebo ho propustit jako
svého vazala, což byl zase návrh markýze z Cádizu. Sám Fernando se klonil ke druhé
možnosti, což dokládá dopis jeho sestře, v němž uvádí, že tento postup by mohl rozdělit
granadské království a přivézt ho ke zkáze.[16] Muhammad XII. by se totiž před granadským
lidem mohl prezentovat jako král klidu a míru, neboť válka by se omezila jen na stoupence
jeho otce.[17] Ten se mezitím vrátil do Alhambry, kde však byl zasažen záchvatem epilepsie
a regentem se za pomoci Abú’l-Qásima Bannigaše stal jeho bratr Muhammad b. SáCd, známý
jako al-Zaghal.[18] Ten vyslal z Granady poselství, kde žádal propuštění svého synovce
výměnou za zajaté šlechtice z Ajarquíe. Do Córdoby však přišlo i druhé poselství, poslané
Boabdilovou matkou Fátimou a Júsufem Ibn Kumáša. To nabídlo, že se emír stane vazalem
Fernanda II. a Isabely, bude jim platit vazalské dávky, vrátí 3 000 zajatců a jako rukojmí by
poskytl prince Ahmada, svého nejmladšího syna. Součástí poselství byla také žádost o pomoc
proti al-Zaghalovi. Tuto nabídku Fernando Aragonský přijal.[19]
Příměří bylo uzavřeno v červenci 1483 na dva roky s těmito podmínkami: Boabdil se stane
vazalem Isabely a Fernanda (tj. poprvé se granadský král stal také vazalem Aragónu), bude
ročně platit 12 000 pistolí ve zlatě, poskytne králi 700 jezdců, pokud budou vyžádáni, bude
Fernanda II. a Isabelu podporovat proti al-Zaghalovi, propustí 400 zajatců a pak každý
následující rok 60 dalších. Jako záruka zůstali v Córdobě maličký synek Ahmad a 10 synů
význačných granadských pánů.[20] Katolickým manželům se nyní naskytovaly dvě možnosti
nátlaku na emirát. Trvalý vojenský a také politický, jehož osou byla postava Boabdila. Z této
smlouvy je zcela evidentní, že měla umožnit křesťanům soustředit se jen na jednoho
protivníka a donutit Granaďany k občanské válce, neboť mír platil jen na území pod
nadvládou Boabdila. Po uzavření této smlouvy byl emír instalován v Guadixu.
Situaci v Granadě mezitím opanovali stoupenci Abú’l-Hasana a jeho bratra al-Zaghala.
Dochovala se fatwa, v níž nejvyšší duchovní autority emirátu odsoudily postup Boabdila a
prohlásily ho za sesazeného.[21] Tento dokument dokládá, že se stal pro většinu obyvatel
zkorumpovaným a králem, jenž prodal jejich zemi. Boabdil nyní potřeboval podporu
z Kastilie, aby se vůbec udržel na zbytcích jemu oddaných území.
-4-
3.
Boabdil proti strýci – občanská válka v Granadě
Z let 1483–1485 nejsou téměř žádné zprávy o Boabdilovi. Víme, že po delší čas pobýval
v Guadixu a zřejmě ve Veře, kde se snažil získat obyvatelstvo emirátu na svou stranu. AlZaghal se mezitím zmocnil Almeríe. Boabdilův bratr Júsuf, který zde byl guvernérem, byl
podřezán. Po pádu Almeríe Boabdil prchl v březnu 1485 do Córdoby.[22] Zde vydržel až do
září. V emirátu zatím převzal iniciativu jeho strýc, který jeho ústupem získal větší volnost
v bojích proti Kastilii. Přesto v květnu 1485 padla Ronda s okolím. Tehdy byl definitivně
sesazen Abú’l-Hasan, který následujícího roku zemřel v Almuňécaru.[23] Al-Zaghal v září
překazil plány Fernanda Aragonského na dobytí Moclínu a tam porazil jeho vojsko.
Toto mohlo být důvodem, proč Boabdil v září odešel z Córdoby přes Murcii do Huéscaru, kde
se opevnil proti strýci. Měl zřejmě znovu omezit jeho manévrovací schopnost. Arabský
kronikář se zmiňuje o důvodech, proč se některá města přidala na jeho stranu: „Nepřítel
propustil emíra Abu Abdalá Mohammeda ben Alí, aby se tento mohl vydat na některé hrady,
se slibem, že ti, co se podrobí jeho poslušnosti, by se těšili míru. Ti tak učinili, ve skutečnosti
kvůli přání, aby tam mohli nadále žít.“[24] Boabdil tedy získal určitou základnu, odkud mohl
zahájit aktivní postup proti strýci.
Klíčové pro osud emirátu se tak staly události, jež proběhly v roce 1486 v hlavním městě.
Informace znovu poskytl anonymní kronikář, který tehdy zřejmě stál na straně Muhammada
XIII. Nějací démoni v lidské podobě se oddávali podněcování lidí zbarvujíce jim krásnými
barvami výhody tohoto postupu a přimlouvajíce se za mír s křesťany. Výsledkem této
propagandy bylo, že se k tomuto názoru připojila část obyvatel Albaycínu, který je jednou ze
čtvrtí Granady. Větší část obyvatel jmenované čtvrti, jako byli chovatelé dobytka a venkované,
s přáním, aby měli mír, nakonec přijala tento úhel pohledu; přijali tedy poslušnost knížeti
Muhammadovi b. Alí. To stačilo, aby vzplála občanská válka mezi těmi z Albaycínu na jedné
straně a těmi z Granady a jejich knížetem Muhammadem b. Saad na druhé. Mezi oběma
skupinami trvaly srážky a boje, ti z Granady dokázali postavit skupinu děl, a dokonce vrhali z
hradeb staré pevnosti déšť kamenů na ty z Albaycínu. Krom toho je ostřelovali katapulty. Ti
z Albaycínu bojovali a bránili se v očekávání příchodu knížete Muhammada b. Alí, který jim
poslal zprávu z Axarquíe, v níž jim slíbil svůj příchod.[25] Jednání o konci bojů proběhlo
z iniciativy duchovních. Al-Zaghal si udržel vládu na západě emirátu, Boabdil ho uznal jako
nejvyššího vládce a byla mu svěřena území na východě. Měl se také přesunout do Lojy,
kterou se chystal dobýt Fernando. Al-Zaghal doufal, že bude-li ve městě Boabdil, Kastilci na
něj nezaútočí.[26]
Loja byla křesťanským cílem číslo jedna pro rok 1486, protože kdo ji ovládal, kontroloval
celou granadskou nížinu. Ta by stala se zemědělsky nepoužitelnou a přerušily by se všechny
přímé cesty do Granady.[27] Fernando Aragonský však kvůli dohodě mezi al-Zaghalem a
Boabdilem považoval smlouvu z roku 1483 za propadlou a na město se rozhodl zaútočit.[28]
Obléhání začalo 20. května 1486 a skončilo za několik dní. Obyvatelé mohli svobodně se
vším majetkem odejít. Situaci Boabdila upřesnil granadský kronikář: „Pán Kastilie tentokrát
nepropustil Mohameda ben Alí, nýbrž ho vzal s sebou, aby se jeho prostřednictvím zmocnil
zbytku celé Andalusie.“[29]
Boabdil byl během tohoto druhého zajetí donucen podepsat novou smlouvu s Fernandem a
Isabelou. Znovu dal vazalský slib, za který měl být jmenován vévodou/hrabětem východní
zóny emirátu, pokud se mu podaří zmocnit se jí v 8 měsících. Dále se zavázal vydat Granadu
-5-
hned, jak to bude možné, odevzdat všechna ostatní města pod jeho kontrolou, vzdát se
královského titulu a bojovat všemi prostředky proti strýci.[30] Tento dokument je jasným
dokladem toho, že se Kastilci snažili využít Boabdila v boji proti al-Zaghalovi, neboť ta
území, jež měla být pod jeho kontrolou, by nebyla napadána.[31] Zajímavější však je, že se
poprvé zmiňuje vydání Granady, a vzhledem k tomu, že se tento článek několikrát opakuje,
nabízí se, že se Boabdil již smířil s tím, že boj je ztracen. Od této smlouvy se stal již jen
nástrojem vykonavatele kastilské politiky a za každým jeho krokem musíme vidět tlaky
kastilsko-aragonského dvora. Smlouva se právem označuje za první kapitulaci Granady. I
když ji bezprostředně nezajistila, umožnila to, že se právoplatný granadský emír stal
poddaným katolických manželů. Boje se nyní mohly soustředit jen na západ emirátu, kde se
cílem stala Málaga, druhé největší město emirátu. Zajímavý je také bod týkající se vůdčích
představitelů Banú Sarrádž. Z bodů, kterých se jich týkají, se zdá, jako kdyby celou kapitulaci
vyjednal Júsuf Ibn Kumáša s Abú’l-Qásimem Mulíhem. Oba dva by měli dostat relativně
velká panství a hlavně by si měli zajistit veškerý svůj dosavadní majetek.
Diego de Valera uvádí, že Boabdil po propuštění nechtěl jít do Granady, a tak mu Fernando
nařídil, aby jel do některého z jemu poddaných měst.[32] To se mu však nepodařilo, a proto
se za pomoci věrných z Albaycínu tajně dostal do této granadské čtvrti. Zde se na podzim
1486 obnovily boje mezi ním a al-Zaghalem, jenž kontroloval Alhambru. Podle arabského
kronikáře dodávali Kastilci Boabdilově straně prakticky všechno potřebné.[33] Důsledkem
smlouvy z Lojy bylo také to, že vysocí kastilští pánové Gonzalo Fernández de Córdoba,
Martín de Alarcón a Fernán Alvarez mu poslali i vojáky. Boje se přenesly až do následujícího
roku. V únoru 1487 ho katoličtí manželé znovu uznali jako jediného emíra, potvrdili příměří a
nabídli mu zásobování jeho strany přes Loju. Fernando Aragonský se také zavázal napadnout
Vélez-Málagu, čímž chtěl oslabit al-Zaghala. Ten se rozhodl vyjet obleženému městu na
pomoc, a tak se dohodl s Boabdilem, který se zavázal, že nebude jednat v době jeho
nepřítomnosti. Mezi 22. a 26. dubnem 1487 se al-Zaghal pokusil odrazit kastilská vojska u
Vélez-Málagy, avšak neuspěl. Z části také díky pomoci, kterou dostávala kastilská vojska
z Málagy, kterou dočasně ovládl Júsuf Ibn Kumáša s Boabdilovými stoupenci. Muhammad
XIII. se poté vydal do Almeríe, a tak se Boabdil konečně zmocnil Granady.[34] Je velmi
pravděpodobné, že se mu to podařilo již po jeho odjezdu.[35]
Boabdil na konci dubna 1487 nabídl novou smlouvu Fernandovi a Isabele. V ní se zavázal, že
odevzdá Granadu a její pevnosti, jakmile bude možné vyměnit ji za šlechtický titul a panství
nad Guadixem, Cenetem, Bazou, oběma Vélezy, Mojácarem, Verou, Val de Purchena, oblastí
řeky al-Mansúry a okresy Ugíjar a Marjéna v Alpujarras vyjma pobřežní místa. Jiných pět
oblastí dostanou jeho nejbližší spolupracovníci, a to podle velikosti svého majetku v Granadě,
kde budou moci nadále pobývat. Na obyvatele Albaycínu se po odevzdání města budou
vztahovat jenom dosavadní daně. Ostatní obyvatelé budou muset Granadu opustit. Zbytek
emirátu dostal šest měsíců na to, aby se ke smlouvě připojil. Boabdil se také znovu zavázal
bojovat proti al-Zaghalovi. V kastilských dokumentech se od té doby Boabdil nazýval „král
Granady, náš vazal“[36]. Tato smlouva vyřešila nejasnosti, které panovaly po smlouvě
v Loje, a dokládá, že katoličtí manželé chtěli politicky kontrolovat celé Boabdilovo území,
bojovat jen proti al-Zaghalovi, kterého na rozdíl od „svého vazala“ považovali za
nebezpečného protivníka, a Boabdilovi zaručit značné panství jako význačnému kastilskému
šlechtici. Ladero Quesada soudí, že po této třetí smlouvě byla Granada teoreticky dobyta.[37]
Hlavním vojenským cílem se pro rok 1487 stala Málaga, jejíž obléhání trvalo tři měsíce.[38]
Boabdil zabránil veškerým pokusům pomoci jí či ji posílit. Pouze al-Zaghal poslal několik
-6-
dobrovolníků, jejichž pokusy dostat se do pevnosti však neuspěly. Město padlo na konci srpna
1487 a jeho obyvatelé byli exemplárně potrestáni. Celé město bylo zajato a prodáno do
otroctví. Diego de Valera uvádí, že zajatců bylo 15 tisíc,[39] Ladero Quesada došel k číslu
cca 10 tisíc.[40] Tento čin měl donutit okolní města k tomu, aby se vzdala bez boje, anebo
přidala na Boabdilovu stranu, což však v důsledku znamenalo totéž. Záhy po dobytí se
všechny přilehlé oblasti vzdaly. Dlouhé obléhání Málagy také umožnilo vydechnout alZaghalovi, který dokázal v krátké době opevnit východ emirátu a připravit se na kastilskou
ofenzívu, která měla přijít v následujících dvou letech. O osudu Boabdila do roku 1490 se
toho příliš neví, celou dobu byl v Granadě, kde se zvětšovala jeho neoblíbenost mezi
obyvateli, protože žádným způsobem nevystupoval proti kastilským vojskům a bojoval proti
strýci. Musíme si uvědomit, že všechny smlouvy uzavřené mezi ním a katolickými manžely
byly tajné a lid byl spíše pod vlivem právníků než vysokých státních úředníků kolem
Boabdila.[41]
Pro kastilsko-aragonské vládce byla situace velice příznivá. Smlouvami udělali z Boabdila
loutku, která měla nyní vykonat již jen svou tragickou úlohu. Na východě byly perspektivy
získání Almeríe, kde probíhala tajná jednání s tamějším guvernérem Jahjou an-Nadždžárem,
zřejmě kryptokřesťanem, o vydání města.[42] Tomu však zamezil Muhammad XIII. rychlým
obsazením města a Jahjá se musel postavit vedle něj do čela vojsk. K roku 1488 víme, že
Muhammad XIII. podnikal ofenzivu na všech frontách, dobýval jak ztracené pozice na
Kastilcích, tak některá Boabdilova území, čímž ho donutil žádat v Kastilii o vojenské a
materiální posily. Tento protiútok byl z velké části umožněn tím, že hlavní zájem Kastilie a
Aragónu se nacházel v zahraniční politice – bylo nutné vyřešit problémy v Bretani a
Rosellónu.
Pro Granadu měly nastat poslední tři roky nezávislé existence, pokud však považujeme
Boabdila za samostatného vládce. Ze smluv a jeho aktivit totiž vyplývá, že se nyní choval
spíše jako loajální kastilský šlechtic než vládce suverénního království. Oproti předchozímu
období však nastala jedna podstatná změna. Zatímco jeho nástup byl záležitostí Banú Sarrádž
a v prvních letech byl pouze nástrojem jejich zájmů, v této době již byl on a zřejmě i jeho
politická klika jen nástrojem kastilské politiky k rychlému obsazení emirátu. Boj o moc rodu
Abencerrajes a Boabdila se v tomto období omezil již jen na zachování svých výsad a
majetku.
4.
Boabdil a kapitulace Granady
Na rok 1489 Fernando Aragonský připravoval útok na území al-Zaghala. Cílem se stala Baza,
která se dala oblehnout snáze než Almería a k níž vedla přímá cesta z údolí Guadalquiviru.
Obranu města vedl výše zmíněný kryptokřesťan Jahjá an-Nadždžár.[43] Z jiných zdrojů se
dozvídáme o přítomnosti hádžiba Abú’l-Qásima Bannigaše, který sem přijel z Guadixu
s posilami. Zřejmě z důvodu nedůvěry, kterou emír cítil k an-Nadždžárovi. Tomu nezbývalo
nic jiného než se aktivně chopit obrany města, neboť za zradu by byl jistě podřezán. Obléhání
začalo v červnu roku 1489 a trvalo až do prosince 1489. Zajímavé je, že jde o jedno z mála
obléhání, při němž nebylo použito dělostřelectvo. Zřejmě díky an-Nadždžárovi, který vedl
vyjednávání, byly podmínky kapitulace velkorysé. Obyvatelé museli opustit město, ale mohli
si s sebou vzít veškerý svůj majetek, a pokud měli zájem, mohli se usadit na předměstí.[44]
-7-
Pád Bazy je význačným předělem dějin granadské války. Muhammad XIII. se nejprve
vypravil do Almeríe, kterou vydal 22. prosince, a poté do Guadixu, kde 30. prosince vyhlásil
poslušnost katolickým manželům a vydal jim veškerá svá území. Výměnou za to dostal malé
panství zahrnující Andrax, Orjivas, Lecrín a Lanjarón v Alpujarras.[45] Motivy této
kapitulace byly již důkladně prozkoumány. Zřejmě již neviděl důvod pokračovat v boji a chtěl
se pomstít svému synovci, který neustále informoval o jeho postupu Kastilce.[46] Ztratil
všechny opěrné body a již nebylo jak Granadu účinně bránit. Podle arabského kronikáře se
v následujících několika měsících účastnil bojů proti Boabdilovi na straně Kastilců. Byl však
znechucen celou situací, a tak za zprostředkování Abú’l-Qásima Bannigaše prodal veškerý
svůj majetek a se svými věrnými odplul do Oranu v severní Africe.[47]
Boabdil byl po pádu Bazy a podrobení svého strýce vystaven novým skutečnostem. Podle
dohod uzavřených mezi ním a katolickými manžely měl nyní vydat Granadu a stát se jejich
vazalem s vévodským nebo hraběcím titulem. Z dochovaných pramenů víme, že Boabdil byl
připraven tyto požadavky splnit.[48] Arabský kronikář a Hernando de Baeza uvádějí, že
Fernando Aragonský se vydal s vojskem ke Granadě a očekával její vydání. Postoj obyvatel
Granady vůči Boabdilovi byl nepřátelský a toto nepřátelství rostlo. I přesto vyslal na tajná
jednání s Kastilci svého hádžiba Abú’l-Qásima al-Mulíha. Ten se do Granady vrátil
s požadavkem okamžitého vydání města. Boabdil se však kvůli nátlaku obyvatel rozhodl
pokračovat v boji, dokud Bůh situaci nevyřeší.[49] López de Coca soudí, že se rozhodl pro
boj kvůli vyzrazení smluv, které dříve uzavřel. Bohužel toto stanovisko dále nerozvíjí.[50]
Fernando a Isabela tím považovali předchozí dohody za neplatné a začali připravovat velké
tažení, jež mělo jediný cíl: dobýt Granadu. Boabdil se v důsledku svého rozhodnutí poprvé
postavil do čela zbytků granadského vojska a zahájil drobné bojové akce proti Kastilcům.
Podle míst, jež v červenci a srpnu 1490 dobyl, lze vydedukovat, že se snažil otevřít průchod
k moři.[51] Zřejmě doufal, že některá poselství, jež vyslal k muslimským vládcům, našla
odezvu.[52] V září 1490 zahájil Boabdil ofenzivu v Alpujarras, kde získal Andrax a Marjenu.
Na to reagoval Fernando Aragonský útokem na Vegu. Kastilsko-aragonské vojsko obnovilo
tažení až na jaře roku 1491. Armáda se shromáždila v Loje a Alcalá la Real a zamířila ke
Granadě, kde bylo ve vzdálenosti 12 kilometrů postaveno ležení nazvané Santa Fe. Dokladem
toho, že cílem bylo dobytí, byla i přítomnost královny Isabely. Obvykle vojsko vedl jen její
manžel a ona se svým dvorem přijížděla až v závěru největších bojových operací.
Pro rok 1491 existují dokumenty o navázání styků a dlouhotrvajícím jednání, jejichž cílem
mělo být odevzdání Granady. Vojenské obležení mělo jen dostat obyvatele do takové pozice,
že vydání bude jediným východiskem ze situace. Boabdil by pak přišel s již připraveným
řešením. Veškerá jednání proto probíhala tajně a vědělo o nich jen několik málo osob.[53]
Bohužel pozice Boabdila není jasná, a tak lze jeho jednání pokládat jak za zradu, tak za reálné
zhodnocení situace. Vyjednávání o kapitulaci vedl za katolické manžele Hernando de Zafra a
za Granadu nejvyšší soudce Júsuf Ibn Kumáša, hádžib Abú’l-Qásim al-Mulíh a soudce alBaqqání.[54] Díky arabskému kronikáři máme unikátní svědectví o situaci v Granadě –
skupina význačných představitelů emirátu přišla za emírem povědět mu o zoufalé situaci ve
městě: „Připomněli mu, že město je veliké a potraviny, které se obvykle dovážely, stěží stačily
na pokrytí potřeb. Avšak nyní se nedováželo nic, protože spojení s Alpujarras, ze které
přicházely potraviny, bylo přerušeno. Informovali ho také o velkém množství statečných
vojáků, kteří padli, o nedostatku údržby, nemožnosti obdělávat a sklízet a o velkém množství
synů, kteří zemřeli v bojích.
-8-
„Od našich muslimských bratří, kteří žijí na marockém pobřeží,“ připojili dále,
„nikdo nepřijde a nepřispěchá nám pomoci, přestože jsme vyslali poselstva. Mezitím naši
nepřátelé postavili stavby, ve kterých žijí, aby nás mohli lépe napadat. Zvětšuje se jejich síla,
naše slábne, získávají pomoc ze své země a my nemáme žádnou.
Přichází zima, s ní budou síly nepřítele oslabeny. Jestliže nyní s ním budeme jednat,
přijme naše návrhy a požadavky, jestli však počkáme do jara, kdy zesílí, nikdo již na nás
nebude brát ohled.“[55]
Boabdilova odpověď byla následující: „Dělejte to, co vám přijde nejlepší a co se nejvíce
shoduje s vašimi zájmy.“[56] Granadský kronikář však dále uvádí, že i přes tuto odpověď
Boabdil už dříve jednal s katolickými manžely, což se příčilo hlavně fanatickým
náboženským představitelům. Z toho lze usoudit, že jednání byla tajná ne proto, aby zradil,
ale proto, aby nevyvolala nějaký lidový převrat ve městě, který by vedl k fanatické obraně a
kapitulaci bez shovívavých podmínek. Výměna poselstev byla dlouhá a jednání trvala od jara
až do podzimu. Smlouvy o kapitulaci Granady byly podepsány 25. listopadu 1491, za
kastilsko-aragonskou stranu Hernandem de Zafra, za granadskou Abú’l-Qásimem Mulíhem.
Nejzajímavější na všech dokumentech je fakt, že emír a jeho nejbližší přisluhovači měli
vlastní smlouvy. Harvey se domnívá, že byly důležitější než vlastní kapitulace Granady,
neboť osobou emíra a plněním jeho smlouvy se zaručovalo splnění všeho, co obsahoval
hlavní dokument.[57]
Kapitulace jsou považovány za zásadní dokument. Měly určovat život v Granadě a muslimů
po obsazení města. První článek stanoví, že Granada bude vydána do 40 dní od podpisu
smlouvy. Zárukou těchto ujednání bude Júsuf Ibn Kumáša a dalších 50 rukojmí, kteří budou
propuštěni, jakmile bude město vydáno. Z rukou krále Boabdila přijmou Isabela, Fernando a
princ Juan přísahu věrnosti a vazalský slib. Okamžitě po vydání města katoličtí panovníci
vydají Boabdilovi jeho syna. Na věčné časy bude zaručeno obyvatelům Granady žít v islámu,
jejich mešity jim nikdo nesmí brát a nikdo nesmí rušit jejich zbožné rituály. Všichni muslimští
obyvatelé budou dále podléhat právu šaríca. Těm, kdo budou chtít, bude umožněn odchod do
Afriky na náklady kastilsko-aragonského dvora po dobu tří let. Po této době budou smět
odejít, ale za malý poplatek. Bude zachováno daňové zatížení a nebudou zaváděny žádné
nové daně. Všichni křesťanští zajatci budou propuštěni. Důležité jsou články, které se přímo
zabývají Boabdilem a jeho nejbližšími druhy. Boabdil se měl stát majitelem panství
v Alpujarras a měl dostávat rentu od kastilsko-aragonského dvora, stejně tak např. Júsuf Ibn
Kumáša a Abú’l-Qásim al-Mulíh. Stejně tak jsou zajímavé články, které hovoří o různých
výhodách, které měli dostat emírovi spojenci, a naopak článek o tom, že stoupenci al-Zaghala
již nesmí zastávat žádný vysoký post v Granadě.[58]
Již na začátku prosince bylo požadováno okamžité vydání Granady. Tam se mezitím rozšířily
informace o podepsaných smlouvách, a tak se Boabdil v obavě ze ztráty kontroly nad městem
rozhodl urychlit vydání města. V neděli 1. ledna 1491 vyslal výše uvedená rukojmí
s požadavkem na příchod kastilských vojáků. V noci vyrazil ke Granadě don Gutierre de
Cárdenas, nejvyšší převor Leónu, doprovázen Abú’l-Qásimem Mulíhem a 500 vojáky.
Zatímco vojáci obsazovali strategické pozice v Alhambře, Boabdil přijal bez svých insignií
v trůnním sále Palacio de Comares dona Gutierra de Cárdenas, ten mu políbil ruce a přijal
z rukou emíra klíče od města. Dostal dokument stvrzující jejich vydání a Boabdil sestoupil do
města. V mešitě Alhambry se sloužila mše (první v dějinách Granady) a byl ohlášen příchod
Isabely a Fernanda do města. Ti spolu s vojskem vyrazili za svítání 2. ledna 1492, postupně
-9-
objížděli místa v předpolí města, odpoledne kolem třetí hodiny se před branami setkali
s Boabdilem, došlo mezi nimi ke krátkému rozhovoru a král bez království se se svou rodinou
a nejbližšími vydal směrem na své nové panství v Andraxu. Do města vstoupilo za
skandování Te Deum Laudamus křesťanské vojsko. Poslední muslimské království na
Pyrenejském poloostrově přestalo existovat.[59]
Závěr
Granadská válka znamenala vrchol občanských válek 15. století. Její hlavní postavou byl
Muhammad XII., jehož zná historie jako Boabdila. Do hry vstoupil nejprve jako loutka
v rukách Abencerrajes a své matky, aby skončil jako vazal Isabely a Fernanda. Hlavně však
byl symbolem závěrečného rozkolu, který nastal v emirátu a délkou svého trvání neměl v jeho
historii obdoby. Zatímco zpočátku se snažil vyrovnat se činům svého otce a strýce, čímž by se
posílila jeho pozice uvnitř emirátu, později se stává zcela nástrojem kastilsko-aragonských
panovníků. Vždy, když se pokusil vymanit se z pout, která ho k nim vázala, musel uzavřít
novou smlouvu, která ještě více stupňovala jeho vazalské povinnosti. Zároveň se změnila i
jeho pozice uvnitř emirátu. Již nebojoval proti křesťanům, ale veškeré své síly soustředil do
boje proti svému strýci. Tímto postupem umožnil kastilsko-aragonským vojskům snadné
dobývání jednotlivých nasrovských měst. Je tedy zřejmé, že jeho vliv na zánik emirátu byl
značný. Z tajných smluv jasně vyplývá, že už prakticky od poloviny osmdesátých let
čtrnáctého století, přesněji od paktu uzavřeného po zajetí v Loje, se zavázal vydat emirát,
jakmile bude jeho strýc vyřazen z boje. Což jasně vysvětluje, proč až do roku 1490, kdy
al-Zaghal opouští bojiště, Boabdil nepodnikl žádné vojenské akce proti křesťanům. Tehdy se
poprvé po zajetí u Luceny postavil do čela vojska a začal bojovat proti křesťanům. Učinil tak
jen z důvodu, aby v Granadě nedošlo ke vzpouře „chátry“, která by znemožnila vydání města
na základě uzavřených smluv. Jejich definitivní podoba se vyjednala ku prospěchu Boabdila a
jeho okolí. Sám Boabdil byl garantem plnění hlavních kapitulací. Proto, když roku 1493
prodal veškerý majetek a odjel do severní Afriky, umožnil průchod procesu, na jehož konci
bylo zrušení kapitulací a nucené přijetí křesťanství všemi muslimy v Granadě kolem roku
1500. Sám Boabdil podle al-Maqqarího přijal pohostinství maghribského sultána a usadil se
ve Fezu. Zemřel zřejmě někdy kolem roku 1533. Poslední údaje o jeho rodině jsou z poloviny
17. století, kdy se al-Maqqarí setkal s jeho potomky, kteří žili ve Fezu v chudobě.[60]
Seznam použité literatury:
Prameny:
BUSTANI, Alfredo – QUIROS, Carlos (eds.). Nubdhat al-Casr fí achbár mulúk Baní Nasr
aw taslím Gharnáta wa núzúl al-Andalusíjún ilá’l-Maghrib(Fragmento de las noticias sobre
la entrega de Granady y emigración de los andalusíes al Magreb) . Larache, 1940.
CARRIAZO Y ARROQUIA, Juan de Mata. La historia de la Casa real de Granada: Anónimo
castellano de mediados del siglo XVI In Miscelánea de Estudios Árabes y Hebraicos VI,
1957, pp.7–56.
- 10 -
CARRIAZO, Juan de M. Una continuación inédita de la relación de Hernando de Baeza, In
al-Andalus XIII, 1948, pp. 402–413.
Cronica de don Aluaro de Luna. b. m., 1565.
GARCÍA LUJÁN, José Antonio. Treguas, guerra y capitulaciones de Granada (1457–1491):
Documentos del Archivo de los duqes de Frías. Granada, 1998.
GARRIDO ATIENZA, Miguel. Las capitulaciones para la entrega de Granada. Granada,
1992. ISBN: 84-338-1649-7
GAYANGOS, Pascual. History of Mohammedan dynasties in Spain. London, 1840. ISBN:
0415297710
AL-MAQQARÍ AT-TILIMSÁNÍ, Ahmad Muhammad. Nafh at-tíb min ghusn al-andalus arratíb. Al-Qáhira, 1949/1367, díl. IV
SECO DE LUCENA PAREDES, Luis. Los documentos arábigo-granadinos. Madrid, 1961.
VALERA, Mosen Diego de. Crónica de los reyes católicos. Edición y estudio pro Juan de
Mata Carriazo y Arroquía. Madrid, 1927.
Literatura:
ARIÉ, Rachel. El reino Nasrí en Granada (1232–1492). Madrid, 1992.
CASTILLO, Higueras. La toma de Granada por los reyes Catolicos In Granada y el
V Centenario. Granada, 1986.
DE LA GRANAJA SANTAMARÍA, Fernando. Condena de Boabdil por los afaquíes de
Granada In Al-Andalus XXXVI, 1971, pp. 145–176.
ESPINAR MORENO, M. – GRIMA CERVANTES, J. Un personaje almeriense en las
crónicas musulmanas y cristianas: El infante Cidi Yahya al-Nayar (1435–1506): Su papel en
la Guerra de Granada In Boletín del instituto de Estudios Almerienses 7, 1987. pp. 57–83.
HARVEY, Leonard Patrick. Islamic Spain (1250–1500). Chicago, 1992. ISBN: 0226319628
HILLGARTH, Jocelyn Nigel. The Spanish kingdoms 1250–1516: Volume II 1410–1516
Castilian Hegemony. Oxford, 1978. ISBN: 0-19-822531-8
LADERO QUESADA, Miguel Ángel. Las guerras de Granada en el siglo XV. Barcelona,
2002. ISBN: 84-344-6667-8
LADERO QUESADA, Miguel Ángel. La esclavitud por guerra a fines del siglo XV: el caso
de Málaga In Hispania XXVII, 1967, pp. 63–88.
- 11 -
LADERO QUESADA, Miguel Angel. Castilla y la conquista del reino de Granada.
Valladolid, 1967.
LADERO QUESADA, Miguel Ángel. Granada: Historia de un país islámico (1232–1571).
Granada, 1989.
LADERO QUESADA, Miguel Ángel. La guerra de Granada (1482–1491). Granada, 2001.
ISBN: 8478072950
LIVERMORE, Harold. El segundo rey chico, Muhammad XI, y la sucesión de la casa de Abú
Nasr Sad, 1452–56, In AA, p. 331–348.
LÓPEZ DE COCA CASTAŇER, José Enrique. Revisión de una década de la historia
granadina In M.E.A.H. XXIX–XXX, 1980–1981, pp. 60–90.
MARTÍN, Juan Luis. La edad media: (siglos XIII al XV). Barcelona, 1984.
PEINADO SANTAELLA, Rafael Gerardo – LÓPEZ DE COCA CASTAŇER, José Enrique.
Historia de Granada II: La epoca medieval (siglos VIII–XV). Granada, 1987
PEINADO SANTAELLA, Rafael Gerardo (ed.) Historia del Reino de Granada: Tomo I. De
los orígenes a la época mudéjar (1502). Granada, 2000.
PEINADO SANTAELLA, Rafael Gerardo. La anexión del reino de Granada a la corona de
Castilla In Granada y el V Centenario. Granada, 1986.
PESCADOR DEL HOYO, María Carmen. PESCADOR DEL HOYO, María del Carmen.
«Cómo fue la verdad la tomad de Granada: A la luz de un documento inédito» In al-Andalus
XX, pp. 283–344.
SECO DE LUCENA PAREDES, Luis. Alamines y Venegas, Cortesanos de los Nasríes In
Miscelánea de Estudios Árabes y Hebraicos X, 1961, pp. 127–128.
SECO DE LUCENA PAREDES, Luis. Cortesanos nasríes de siglo XV: Las familias de Ibn
cAbd al-Barr e Ibn Kumáša. In Miscelánea de Estudios Árabes y Hebraicos VII, 1958, pp.
19–28.
SECO DE LUCENA PAREDES, Luis. Cuándo subió Muley Hacén al trono de Granada In alAndalus 25, 1960, pp.21–30.
SECO DE LUCENA PAREDES, Luis. El musulmán Ahmad Ulaylaš, espía de los reyes
católicos en la corte Granadina In Miscelánea de Estudios Árabes y Hebraicos IX, 1960, pp.
157–160.
SECO DE LUCENA PAREDES, Luis. La Granada Nazarí del siglo XV. Granada, 1975.
ISBN: 8450067278
SECO DE LUCENA, Luis. Muhammad IX : Sultan de Granada. Granada, 1978. ISBN:
8450026687
- 12 -
TORRES DELGADO, Cristóbal. El reino Nazarí de Granada (1482–1492): Muerte y
Resurrección. Granada, 1997. ISBN: 8486521386
VIDAL CASTRO, Francisco. Historia Política In VIGUERA MOLINS, María Jesús (ed.). El
reino nazarí de Granada (1232–1492) : Política, instituciones, espacio y economía. Madrid,
2000, pp. 47–248.
SECO DE LUCENA, Luis. Cuándo subió Muley Hacén al trono de Granada. In al-Andalus
25, 1960, pp. 26–28.
[1]
BUSTANI, Alfredo – QUIRÓS, Carlos (eds.). Nubdhat al-casr fí achbár mulúk Baní Nasr
aw taslím Gharnáta wa nuzúh al-Andalusíjún ilá’l Maghrib. Larache, 1940, pp. 3–4.
[2]
[3] CARRIAZO, Juan de Mata. La historia de la Casa real de Granada: Anónimo castellano de
mediados del siglo XVI. In Miscelánea de estudios Árabes y Hebraicos VI, 1957, p. 49.
Synové Isabely de Solís strávili velkou část granadské války v Córdobě pod ochranou
Fernanda Aragonského a Isabely Kastilské. Po dobytí Granady byli pokřtěni jako don Juan de
Granada a don Pedro de Granada a jejich potomci udrželi nasrovský královský dvůr po další
století. Blíže viz TORRES DELGADO, Cristóbal. El reino Nazarí de granada (1482–1492):
Muerte y Resurrección. Granada, 1997, pp. 22–23.
[4]
[5]
BUSTANI, Alfredo – QUIRÓS, Carlos (eds.). Nubdhat…, p. 7.
Poslední přídomek značí příslušnost nasrovského rodu ke staroarabskému kmeni Chazrádž,
který obýval v době proroka Muhammada Jathrib (Medínu) a od jehož vůdce Sácd b. Ubadá
(z. 636) odvozovali svůj původ. Viz PAULINY, Ján (ed.). Ibn Ishák: Život Muhammada
posla božieho. Bratislava, 2003, p. 288.
[6]
TORRES DELGADO, Cristobal. El reino..., p. 24. Nespokojenost dosáhla takové míry, že
už nebyl nazýván král (arab. malik), ale jen náš pán (mawlaná).
[7]
Emír sám se tehdy nacházel na loupežné výpravě někde u Tarify. Viz HARVEY, Leonard
Patrick. Islamic Spain (1250–1500). Chicago, 1992, p. 273.
[8]
[9]
BUSTANI, Alfredo – QUIROS, Carlos (eds.). Nubdhat..., pp. 12–13.
[10] LADERO QUESADA, Miguel Ángel. Las guerras de Granada en el siglo XV.
Barcelona, 2002, p. 136.
[11] ARIÉ, Rachel. El reino Nasrí en Granada (1232–1492). Madrid, 1992, pp. 85–86. HARVEY, Leonard
Patrick. Islamic..., p. 277.
- 13 -
[12] VALERA, Mosen Diego de. Crónica de los reyes católicos. Edición y estudio por Juan de
Mata Carriazo y Arroquía. Madrid, 1927, p. 167. Je to zkomolenina jména Abú’l-Qásim. I
když se nabízí úvaha, že by mohlo jít o Abú’l-Qásima Bannigaše, prameny to nelze doložit.
[13]
BUSTANI, Alfredo – QUIROS, Carlos (eds.). Nubdhat..., p. 15.
[14]
VALERA, Mosen Diego de. Crónica..., pp. 167–169.
[15]
[16] PEINADO SANTAELLA, Rafael Gerardo. La anexión del reino de Granada a la corona de Castilla In
Granada y el V Centenario. Granada, 1986, p. 20.
[17]
LADERO QUESADA, Miguel Ángel. Las guerras..., pp. 137–138.
[18]
[19] PEINADO SANTAELLA,
Rafael Gerardo – LÓPEZ DE COCA CASTAŇER, José
Enrique. Historia de Granada II: La epoca medieval (siglos VIII–XV). Granada, 1987, p. 353.
LADERO QUESADA, Miguel Ángel. La guerra de Granada (1482–1491). Granada,
2001, p. 51.
[20]
DE LA GRANAJA SANTAMARÍA, Fernando. Condena de Boabdil por los afaquíes de
Granada In Al-Andalus XXXVI, 1971, pp. 145–176.
[21]
Zřejmě to souviselo i s častými cestami Júsufa Ibn Kumáša do Kastilie, tj. Boabdil musel
být v neustálém kontaktu s katolickými manžely. Blíže viz SECO DE LUCENA PAREDES,
Luis. Cortesanos nasríes de siglo XV: Las familias de Ibn cAbd al-Barr e Ibn Kumáša In
Miscelánea de Estudios Árabes y Hebraicos VII, 1958, p. 26.
[22]
[23] Podle kastilského kronikáře Andrése Bérnaldeze v Salobreňi. Blíže viz ARIÉ, Rachel. El
reino..., p. 91.
[24]
[25]
BUSTANI, Alfredo – QUIROS, Carlos (eds.). Nubdhat..., pp. 19–20.
Enrique. Historia..., p. 355
[27]
Někteří považují právě uzavření této smlouvy za důvod útoku na Loju. Blíže viz
CASTILLO HIGUERAS, José Miguel. La toma de Granada por los reyes Catolicos In
Granada y el V Centenario. Granada, 1986, p. 51.
[28]
[29]
BUSTANI, Alfredo – QUIROS, Carlos (eds.). Nubdhat..., p. 21
- 14 -
CASTILLO HIGUERAS, José Miguel. La toma..., p. 52.; Jiné líčení LADERO
QUESADA, Miguel Ángel. La guerra..., p. 110.
[30]
GONZALEZ JIMENEZ, Manuel. «La guerra final de Granada» In PEINADO
SANTAELLA, Rafael Gerardo (ed.) Historia del Reino de Granada: Tomo I. De los orígenes
a la época mudéjar (1502). Granada, 2000, p. 462.
[31]
[32]
VALERA, Mosen Diego de. Crónica..., p. 204.
[33]
[34]
ARIÉ, Rachel. El reino..., pp. 94–95.
Enrique. Historia..., p. 355.
[36]
LADERO QUESADA, Miguel Ángel. Las guerras..., pp. 151.
[37]
K dobývání Málagy viz LÓPEZ DE COCA CASTAŇER, José Enrique. La tierra de
Málaga a fines del siglo XV. Granada, 1977.
[38]
[39]
VALERA, Mosen Diego de. Crónica..., pp. 268–270.
[40] LADERO QUESADA, Miguel Ángel. La esclavitud por guerra a fines del siglo XV: el
caso de Málaga In Hispania XXVII, 1967, pp. 63–88.
[41]
[42]
ARIÉ, Rachel. El reino..., pp. 96–97.
[43] V roce 1485 se dohodl s katolickými manžely, že jim vydá své území, tj. Almeríi
s okolím, výměnou za vévodství Gandía. Blíže viz ESPINAR MORENO, M. y GRIMA
CERVANTES, J. Un personaje almeriense en las crónicas musulmanas y cristianas: El infante
Cidi Yahya al-Nayar (1435–1506): Su papel en la Guerra de Granada In Boletín del instituto
de Estudios Almerienses 7, 1987. pp. 57–83.
[44]
[45]
HARVEY, Leonard Patrick. Islamic..., pp. 304.
[46]
[47] SECO DE LUCENA, «Alamines..., pp. 15–16, ARIÉ, Rachel. El reino..., p. 101;
BUSTANI, Alfredo – QUIROS, Carlos (eds.). Nubdhat...,, pp. 31–32.
[48] GAYANGOS, Pascual. History of Mohammedan dynasties in Spain. London, 1840, II,
pp. 386–388.
- 15 -
BUSTANI, Alfredo – QUIROS, Carlos (eds.). Nubdhat...,, p. 33–35.; CARRIAZO, Juan
de M. Una continuación inédita de la relación de Hernando de Baeza, In al-Andalus XIII,
1948. pp. 405–407.
[49]
Enrique. Historia..., p. 357
[51]
BUSTANI, Alfredo – QUIROS, Carlos (eds.). Nubdhat...,, pp. 36– 41.
VIDAL CASTRO, Francisco. Historia Política. In VIGUERA MOLINS, María Jesús
(ed.). El reino nazarí de Granada (1232–1492) : Política, instituciones, espacio y economía.
Madrid, 2000, p. 203.
[52]
[53] GARCÍA LUJÁN, José Antonio. Treguas, guerra y capitulaciones de Granada (1457–
1491): Documentos del Archivo de los duqes de Frías. Granada, 1998, pp. 35–65.
[54] SECO DE LUCENA PAREDES, Luis. El musulmán Ahmad Ulaylaš, espía de los reyes católicos en la
corte Granadina In Miscelánea de Estudios Árabes y Hebraicos IX, 1960, pp. 157–160.
[55]
BUSTANI, Alfredo – QUIROS, Carlos (eds.). Nubdhat..., pp. 46–47
[56]
BUSTANI, Alfredo – QUIROS, Carlos (eds.). Nubdhat...,, p. 46
[57]
HARVEY, Leonard Patrick. Islamic..., pp.312–314.
podrobný výčet kapitulací GARRIDO ATIENZA, Miguel. Las capitulaciones para la
entrega de Granada. Granada, 1992., pp. 295–305.; HARVEY, Leonard Patrick. Islamic...,
pp. 314–323, CASTILLO HIGUERAS, José Miguel. La toma..., pp. 55–57.
[58]
[59] PESCADOR DEL HOYO, María Carmen. PESCADOR DEL HOYO, María del Carmen.
Cómo fue la verdad la tomad de Granada: A la luz de un documento inédito In al-Andalus
XX, pp. 283–344.
[60] AL-MAQQARÍ AT-TILIMSÁNÍ, Ahmad Muhammad. Nafh at-tíb min ghusn al-andalus
ar-ratíb. Al-Qáhira, 1949/1367, díl. IV, p. 281–282.
- 16 -

Boabdil a pád Granady - ČLOVĚK

Transkript

Podobné dokumenty

Program (pdf 826kb)

Teorie původu trubadúrů

Menu

Termíny koncertů - Duo Skarka-Pohl

Casper Typeface

Iberské kořeny vědecké revoluce? Nový svět, idea kooperace a

zde