Více než struktury2007

Transkript

Více než struktury.
Dokumentace.
Pracovní sešit č. 213
Více než struktury… Vývoj a
perspektivy nového
pastoračního uspořádání
v diecézích.
Dokumentace studijního dne jarního zasedání
Německé biskupské konference 2007
12. března 2007
1
Dokumentace.
OBSAH
Úvodem………………………………………………………………………………………………………2
Karl kardinál Lehmann:
Kázání u příležitosti zahájení jarního zasedání Německé biskupské
konference…………………………………………………………………………………………………6
Biskup Joachim Wanke:
Úvod do tématu studijního dne……………………………………………………………..10
Arcibiskup Ludwick Schick:
Farnost jako místní církev. Teologické a církevně-právní výhody a
vysvětlení…………………………………………………………………………………………………14
Biskup Felix Genn:
Spolupráce různých míst, forem a procesů pastorace ve zvětšených
pastoračních oblastech………………………………………………………………………….25
Arcibiskup Robert Zollitsch:
Nové nároky na kněze, jáhny a zaměstnance v pastorační péči a diakonii a
změny jejich pracovních profilů a rolí…………………………………………………….30
Biskup Reinhard Marx:
Zvětšení pastoračních oblastí a blízký vztah k lidem………………………………37
Pracovní skupiny………………………………………………………………………………………40
I.
Farnost a obec – historicky utvářené struktury vs. Nové
pastorační
členění……………………………………………………………………………………….40
II.
Spolupráce profesionálních zaměstnanců a dobrovolníků
v nových strukturách…………………………………………………………………42
2
Dokumentace.
III.
Kněz v napětí mezi vedením a duchovní péčí v nových
podmínkách změněných
struktur…………………………………………………………………………………….49
IV.
Šance obsažené ve strukturálních změnách…………………………..50
V.
Změna struktur a její následky pro duchovních sebepojetí všech
lidí činných v pastoraci…………………………………………………………….52
VI.
Základní svátostná struktura církevního života v rozšířených
pastoračních prostorách…………………………………………………………..53
Závěrečné shrnutí……………………………………………………………………………………57
Tisková zpráva předsedy Německé biskupské konference Karla kardinála
Lehmanna……………………………………………………………………………………………..62
3
Dokumentace.
Úvodem
Karl kardinál Lehmann
Ve velikonočním týdnu roku 2007 jsme se my, biskupové, na svém jarním shromáždění
v klášteře Reuta – jako již několikrát v nedávné minulosti – radili o problémech, které je
v tomto čase zapotřebí řešit v diecézích v souvislosti s nezbytným novým uspořádáním
pastoračních struktur. Chceme coby výstupy z našeho jednání bezprostředně dát
k dispozici naše úvahy a otázky, na něž doposud nebyla nalezena odpověď.
Naše úvahy jsme nadepsali slovy „Více než struktury… Vývoj a perspektivy nového
pastoračního uspořádání v diecézích“. Tím by mělo být zřejmé, že při zajišťování
a
provádění pastorace v této době nejde jen o struktury. Duchovní péče, tedy útěcha a
doprovázení lidí v síle evangelia a velikonočních svátostí je vždy duchovní děj, který
nemůže být z žádného vnitřního hlediska adekvátně pochopen.
Při našem studijním dnu v Reutě jsme se vrátili k dějinám farní pastorace v naší zemi a
mluvili jsme o možnostech, které pro utváření duchovní péče ukládá církevní právo.
Pojmenovali jsme si výzvy, které vyvstaly na základě početního úbytku členů farních obcí
a nedostatku kněží a také na základě ubývajících financí v diecézích. Především šlo
v našich rozhovorech o tyto tři oblasti:
1) je tu otázka, jak může být zmírněno napětí vytvářené zvětšujícími se pastoračními
oblastmi na jedné straně a na druhé straně úkolem zůstat lidem nablízku
pastoračně, místně a časově.
2) Dále jsme přemýšleli, jak je možno zvětšit šíři pastoračního působení, např.
vzájemným provázáním různých míst, forem a procesů pastorace a osob v ní
činných.
3) Nakonec je stále jasněji patrné, že změny v pastoračních strukturách mají za
následek i změny pracovních profilů a rolí pastoračních povolání, v neposlední
řadě se to týká i kněží. Ptali jsme se, co to znamená například s ohledem na
přípravu k pastorační službě dnes a v budoucnu.
O těchto otázkách se mezi biskupy živě diskutovalo včetně výměny zkušeností z vlastních
biskupství. Tato diskuze v žádném případě neskončila. Domluvili jsme se, že v ní budeme
pokračovat. Cílem přitom je především to, abychom se vzájemně informovali o
teologických a církevně-právních kritériích současného nového uspořádání a dále se
snažili ve vytváření změněných pastoračních prostor o srovnatelnost všech diecézí.
V neposlední řadě jde i o to udržet u všech pastoračně činných osob radost z jejich služby
a být jim po boku při zvládání nových výzev.
4
Dokumentace.
Nejdůležitějším signálem, který by měl nyní vyjít z našich biskupství, musí být, že
propouštění a úspory nebudou v naší církvi navěky. Nejsou alespoň vedouc melodií a
určujícím tématem církevního života. Je zajisté nutné přizpůsobit „oblek“ duchovní péče
změněným podmínkám a možnostem. Při veškerých dosud proběhlých změnách je však
třeba nového ujištění se o základních úkolech pastorace. A těmi jsou: přivádět lidi ke
vztahu s Ježíšem Kristem, shromažďovat a propojovat věřící kolem Božího slova a
eucharistie a evangelium slovem i skutkem tak podat, aby bylo současníky zakoušeno
jako rozšíření horizontu a obohacení života.
Nezapomínejme, že současné proměny pastoračních oblastí v sobě ukrývají i šance,
například kvalifikovanou spolupráci, která lépe nechá vyniknout darům a možnostem
jednotlivců a může lépe reagovat na rozličná očekávání lidí dnes. Větší oblasti mohou –
ovšem nikoli automaticky – rozhodně vést k novým perspektivám v pastoraci, které
otevřou pohled pro nové nadějeplné možnosti. Lepší rozdělení úkolů může v jednotlivých
případech také znamenat ulehčení za předpokladu, že v našich místních církvích bude
nadále fungovat životně důležitá spolupráce s dobrovolníky v pastoraci nebo tato
spolupráce bude dokonce ještě rozšířena. Vyžaduje to od všech flexibilitu a nasazení tak,
abychom v čase velkých změn zůstali flexibilní a „odpovídající“ církví. Ty mnohé ženy a
muži, mladí i děti ve farnostech jsou pastoračním bohatstvím, které nás smí naplňovat
radostí. V profánní společnosti se probouzí nová zvědavost na tajemství života, která
nesmí zůstat bez odpovědi.
Co je duchovní jiného než „svědek Velikonoc“? Ten vlastní život, skutečnost, která musí
trvat a být utvářena, posouvá i v měnících se podmínkách do velikonoční perspektivy.
Dnes tu nejsou jen znaky ústupu a chátrání církve, ale také nadějeplné aktivity, které
nám staví před oči přesvědčivou sílu evangelia.
Děkuji pastorační komisi za přípravu a členům Německé biskupské konference za jejich
příspěvky ke zdaru studijního dne.
Pro studijní den bylo vyhotoveno obsahové shrnutí nebo synopse pastoračních plánů 27
diecézí Německé biskupské konference. Po korekturách zohledňujících nejnovější stav
bychom chtěli tyto plány zveřejnit koncem podzimu 2007.
Bonn/Míšeň, o Seslání Ducha svatého 2007
Karl kardinál Lehmann
Předseda Německé biskupské konference
5
Dokumentace.
Karl kardinál Lehmann:
Kázání u příležitosti zahájení jarního zasedání Německé biskupské konference
Je dobré nechat v sobě po oslavě Velikonoc doznít vše, co se v uplynulých dnech dělo.
K tomu nám velikonoční oktáv nabízí skvělou příležitost. Nejsme tak s tajemstvím
jednoduše rychle hotovi, ale potřebujeme oktáv a velikonoční dobu k tomu, abychom
ještě lépe porozuměli, co se pro nás vlastně událo. Proto si v návaznosti na dnešní texty
položme otázku, co vlastně způsobují Velikonoce?
Zde musíme nahlédnout zvláště do čtení ze druhé kapitoly Skutků apoštolů (2, 14a, 3641.42). Prvním a nejvíce rozhodujícím prvkem je shromáždění apoštolů a učedníků na
základě velikonočního dne. Oni utekli. Zůstaly jen ženy a někteří učedníci. Vyprávění o
cestě do Emauz (Lk 24, 13-35) nám ukazuje jejich rozpoložení. Ale je to právě důležitý
účinek Ježíšova zjevení, co učedníky opět shromažďuje. Přichází ze smrti, kterou
přemohl, a dokáže přemoci nedostatek odvahy, strach a hrůzu. Přináší také odpuštění a
smíření, zvláště těm, kteří zbaběle utekli a Pána zapřeli. To je počátek církve – že totiž
vůbec byli znovu shromážděni a povoláni k jednotě a společenství. Právě to totiž
znamená slovo „církev“/ „ekklesia“.
Pán nyní přichází v jiné podobě. On je Kyrios, tj. všude a v každé době přítomný Pán
světa, který je především u „svých“. To platí i pro rozličné formy jejich společenství: když
jsou bojácně pohromadě a ze strachu zamkli dveře; když se s ním shromažďují k jídlu;
když se on ukazuje jednotlivcům i celému společenství a oni ho poznávají. Toto poznání
je posiluje v jejich porozumění dějinám a Ježíšovu poselství.
Obnovení ztraceného a rozpadlého společenství a nová přítomnost Pána uprostřed
učedníků ale není uzavřeným okruhem, kroužkem pro sebe. Protože když bylo
společenství znovu obnovenou silou a mocí zmrtvýchvstalého Krista, musí učedníci hned
svědčit o tom, co oni - a v neposlední řadě i ženy – pozoruhodného zažili. Teď už ho
nezapřou. Teď o tom musí chtíc nechtíc, vhod či nevhod, mluvit. Proto k této první hodině
církve v téměř všech vyprávěních o zjevení patří i zvěstování, nejprve apoštolům a všem
v Jeruzalémě. Je jediné svědectví víry, které vychází z poslání velikonočních dní. „Vraťte
se rychle zpět k jeho učedníkům (řekl anděl) a řekněte jim, že vstal z mrtvých. Jde před
vámi do Galileje. Tam ho uvidíte. Já jsem vám to řekl.“ (Mt 28,10). To pak ústí do
světového úkolu od Zmrtvýchvstalého, jak říká v dnešním evangeliu: „Je mi dána
všechna moc na nebi i na zemi. Proto jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky a
křtěte je jménu Otce, Syna a Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem
vám dnes přikázal. A já jsem s vámi po všechny dny až do skončení světa.“ (Mt 28, 18-
6
Dokumentace.
20). Pětinásobné použití slova „vše“ a jeho tvarů ukazuje, že tento úkol Pána světa
opravdu není omezen v čase ani prostoru. Ne náhodou je toto závěr prvního evangelia,
ale vlastně nikoli zakončení, ale otevření pro poslání do celého světa.
A učedníci stejně jako apoštolové chápali, jaká to přišla hodina. Neohroženě se rozešli
široko daleko do světa a zvěstovali evangelium. Přitom na nich – a přijde na to hlavně
Lukáš jako autor Skutků apoštolských – jejich konání bylo velmi požehnáno. Na tom
vyrůstá církev, jak stojí i v našem úryvku: „V ty dny se (k nim) připojilo na tři sta lidí“ (2,
41). I my musíme za sebou nechat váhavost a bojácnost, chceme-li přinášet ovoce (srov.
K tomu také 1, 15; 4, 4; 5, 14; 6, 17; 11, 21-26 atd.).
V některých vydáních Písma svatého ještě text našeho dnešního čtení ve druhé kapitole
pokračuje dále. Chtěl bych právě dnes tento verš ještě připojit, protože je důležitý pro
naše setkání a naši práci v těchto dnech, kdy studujeme vývoj a perspektivy nového
pastoračního uspořádání v diecézích. Onen verš zní takto: „Zachovávali (míněno členové
prvotní obce) pevně učení apoštolů a společenství při lámání chleba a v modlitbách.“ (2,
42). Možná to může ještě o něco lépe znázornit, jak to někdy máme s překlady Písma.
Protože tam je vlastně napsáno, že setrvávali v učení apoštolů. Toto slovo je Skutkům
zvláště důležité (srv. 1, 14; 6, 4; 2, 46; srv. také Římanům 12, 12; 13, 6; Kol 4, 2). Růst
církve potřebuje pevnou půdu. Právě dynamika poslání do celého světa potřebuje stále
znovu prohloubené shromáždění. To platí zvláště pro naši dnešní strukturu farností,
pokud ji měníme z pastoračního hlediska a dalších hledisek.
Proto je velmi poučné, jak vznikající církev pochopila své poslání do světa. To platí
zvláště pro úkoly. Ve Skutcích apoštolů se velmi zdůrazňuje, že první křesťané
zachovávali pevně společenství. Drželi při sobě věrností k základním úkolům. A ty jsou
tyto:
1) Učení apoštolů
To je fundament, na němž i my dnes stojíme. Je jím v první řadě myšleno předávání
Ježíšových slov a činů a jejich výklad, takříkajíc živé evangelium stávající se
„Písmem“. Při tom jde vždy o interpretaci a uvádění evangelia do života. Srovnáme-li
to se židovstvím v té době, to neznalo tak přísné vymezení mezi školským učením a
katechetickým vyučováním, jak ho známe my. Ježíšova slova samozřejmě platila
v etických otázkách za rozhodující autoritu (srv. např. 1 Kot 7,10.25). Pro Lukáše
patří tato pevná věrnost učení apoštolů bytostně ke kontinuitě evangelia a církve:
„Tak se můžeš přesvědčit o spolehlivosti učení, ve kterém jsi byl vyučován“ (Lk 1, 4;
Sk 1).
7
Dokumentace.
2) Společenství
Setrvávání ve společenství má dvojí aspekt. Za
prvé je tím míněno, že Ježíšovi
učedníci měli mezi sebou dobré vztahy a žili v pevné formě společného života.
Ostatně jen zde Lukáš používá základní slovo koinonia, communio, které se později
stalo důležitým i pro Pavla. Právě tím je však jako společenství míněno i to, že se
společenství prokazuje i v diakonickém zastání se druhého, tedy v diakonii a charitě.
Lukáš to později rozvádí (2, 44n.). V Ježíšově obci neměl být žádný chudý bez
pomoci. Skutky lásky se musely mezi Ježíšovými učedníky uplatňovat. Je přitom např.
poučné, že Pavel později nazývá sbírání peněz pro jeruzalémskou obec skutkem
koinonie (2 Kor 8, 4; srv. 9, 13; Řím 12, 3; 15, 26; Gal 6, 6). Diakonátní jednání ve
vlastních řadách je a zůstává ústředním úkolem následování ježíše.
3) Lámání chleba
Tím byly původně míněny každodenní společné obědy v domech. Tam byli také zváni
chudí členové obce. Ale lámáním chleba byla také již brzy označována Večeře Páně
(srv. 1 Kor 10, 16; 11, 25; Lk 22, 20). Ačkoli v pozadí mohly být již předvelikonoční
společná jídla s Ježíše, přece jen je Poslední večeře Páně důrazným impulzem
pokračování společenství s Ježíšem tímto způsobem. Můžeme na základě dobrých
důkazů předpokládat, že Večeře Páně neprobíhala sice denně, zcela jistě však v den
Páně, v neděli (srv. Sk 20, 7).
4) Modlitby
Končí-li náš text setrváváním v modlitbách, může být řeč o třech dobách modlitby
známých ze židovství. K nim patřily i žalmy tak, jak je používáme v Denní modlitbě
církve. A první křesťané se zprvu účastnili i bohoslužeb v chrámě (srv. 2, 46)
a
zachovávali židovské doby modliteb (srv. 3, 1; 5, 42). Měli však i své vlastní modlitby
a stále více je formovali (srv. Lk 1, 46-53.68-79; 2, 13; 11, 2-4; Sk 4, 24-31). Mezi
nimi měl ústřední úlohu Otčenáš (srv. Mt 6, 9-13). Zkušenost s Duchem svatým také
brzy otevřela novou výrazovou formu modliteb (srv. Řím 8, 15; Gal 4, 6).
Tyto čtyři Lukášem uváděné prvky, tedy učení apoštolů, společenství, slavení
eucharistie a modlitby, jsou dnes pro nás základními elementy křesťanského života.
Nějak málo jsme zpozorovali, že náš, v posledních desetiletích již ustálený popis
základní funkce obce, totiž zvěstování a předávání víry, bohoslužba a svátosti, láska
k bližnímu a charita, přesně odpovídá tomuto výčtu ve Skutcích. A tyto sloupy jsou
doopravdy základními prvky dnešního života farnosti. V jádru jde o bohoslužbu z víry
a o zodpovědnost vůči lidem a světu.
8
Dokumentace.
A tak jsme se se čtením na dnešní den nenásilně a bez křeče dostali k ústřednímu
tématu našeho jarního setkání. O to jde, a nejen dnes. Protože také víme, čím
veškeré struktury musí být poměřovány. Nakonec název našeho společného
studijního dne zní: „Více než struktury …“
Amen.
9
Dokumentace.
Úvod do tématu studijního dne
Biskup je zodpovědný za právně strukturální rozčlenění jemu svěřené diecéze. Jeho
povinností je proto také tuto strukturu stále znovu přizpůsobovat danostem v diecézi.
Tento proces nového pastoračního uspořádání míst a úkolů je již prakticky ve všech
diecézích v běhu. Náš studijní den by měl přispět k tomu, abychom dosavadní vývoj na
tomto poli prozkoumali a společně rozvinuli nové perspektivy.
V zásadě můžeme říci toto: díky strukturálním opatřením posledního roku byl teritoriální
princip v pastoraci posílen. Ve většině diecézí se prosadil realistický a flexibilní koncept
pro nové uspořádání pastoračních prostorů. Mnohé z toho ještě běží. Ale již nyní lze
předvídat, že farnost nyní není ani přeceňována a idealizována, ani nebyla devalvována
jako výběhový model a nahrazena něčím jiným.
Jak se pamatujeme, byly na farnost v teologii posledních desetiletí vysoká, možná až
příliš vysoká, očekávání. Ta musela zůstat, jak v sedmdesátých létech uvedl kardinál
Lehmann ve svém známém článku o teologii obce, snad nenaplněna, protože totiž ne
každá farnost se mohla stát obcí, v níž se všichni členové z „obstarávaných“ mění na
„starající se“.
Redukce církve na spirituální a pastorační výkony ji dnes přivádí do rizika, že se stane
sektou. Je dobře, že se dnes nově orientujeme na „katolickou šíři“ a dále ji rozvíjíme.
Církev je tu pro všechny. I vůči těm, kteří stojí stranou nebo nejsou aktivní, se stavíme
otevřeně – jak jinak bychom hodnověrně dosvědčovat Boží sympatii k lidem. Církev je
dynamický děj. Věříme tomu, že i ti, které označujeme jako „věrní vzdálení“ jsou na
cestě. Možná se ještě nedostali nijak daleko, někteří se možná dokonce o pár kroků
vrátili. Možná se nám podaří jejich kroky urychlit. Příslušnost k církvi bude mít vždy
několik stupňů. Farnost musí vždy být také nabídkou pro ty, kteří se (téměř)
nezúčastňují.
Všem biskupům byl spolu s podklady studijního dne rozeslán i Přehled nové orientace
pastorace v (arci)diecézích. Lze ho chápat jako instrumentum laboris a je určen
k vnitřnímu použití. V návaznosti na studijní den by měla být k dispozici přepracovaná
verze, která zohledňuje resp. rozvádí rozšířené a aktualizované příspěvky na základě
dnešního studijního dne.
10
Dokumentace.
V tomto přehledu je jasně vyjádřeno, že čím více se ujistíme o základním úkolu církve a
ten předsadíme jako znaménko před závorky každého strukturálního opatření, o to více
budeme mít všechno pohromadě. Všude se vyzdvihují pastorační plány misijní dimenze
církve. Všem je jasná důležitost trojice martyria, diakonia, leiturgia. A stejně tak
všeobecný je poznatek, že čím přesněji pohlížíme na konkrétní místní podmínky
pastorace, tím diferencovaněji musíme reagovat – v Essenu jinak než v Trieru,
v Magdeburské nížině jinak než v Horním Bavorsku.
Co se ve všech biskupstvích dosud podařilo, je zvětšení pastoračních jednotek. Při tom se
vykrystalizovaly tři základní modely ke strukturování farní pastorace:
1) Farní svazy – spolupráce více farností v jejich rozdílných oblastech pastorace při
zachování jejich samostatnosti, tedy bez sloučení jejich rad.
2) Společenství farností – svazek více právně samostatných farností, které mají
podle can. 526 § 1 jednoho faráře, činí právně závazná rozhodnutí a vytvářejí
společné výbory.
3) Nově zřízená farnost – fúze více farností, které zpravidla dále existují v místě pod
střechou nové farnosti jako nesamostatné obce.
Společenství farností je modelem, který je upřednostňován spíše v jižních a venkovských
diecézích. Nové farnosti jsou zřizovány spíše v diecézích s velkými městy, na severu. To
jsou samozřejmě jen údaje o tendencích, k nimž vždy můžeme jmenovat opačné případy.
Na větší pastorační jednotky se samozřejmě váží téměř průběžně i kategoriální
pastorace, charitativní zařízení, společenstva, spolky a řády – alespoň je to žádoucí.
Zabudování do větší jednotky by menším jednotkám mělo umožnit stanovit těžiště . To
ovšem předpokládá ochotu ke spolupráci uvnitř větší jednotky. Naproti tomu více
jednotek může dohromady zvládnout to, co by si jednotlivě nemohli dovolit.
Mnohé koncepce diecézí počítají s určitou pluralitou pastoračních svazků, forem pastorace
a míst církevního života v regionu. S reformními opatřeními je často spojována naděje,
že bude učiněno zadost vzrůstající vnitrocírkevní pluralitě. Ukazuje se, že čím větší
teritoriální jednotka, tím větší je i nábožensko-církevní pestrost uvnitř ní. Větší pastorační
oblasti jsou přístavištěm právě pro tyto skupiny a hnutí, která usilují o intenzivní a
emocionálně hutnější život z víry. Ti, kterým dosavadní farnost připadala příliš průměrná
a apatická, mají v nové farnosti resp. farním svazku šanci najít místo pro své působení.
11
Dokumentace.
Je důležité, že tyto větší jednotky jsou popisovány jako možnost pro církevní rozličnost
nejen sociologicky, ale především teologicky. Tam, kde chybí jednota s Ježíšem Kristem,
nejsou rozličné sociální tvary v pastorační krajině sociální podobou církve. Novou
orientací své duchovní péče vytvářejí biskupství nová centra místní církve. Za svoji
centrální úlohu děkují tato místa především skutečnosti, že zde je hlavně slavena
přítomnost Páně, eucharisticky i neeucharisticky. Ovšem církev se nestáhne z celé plochy
do jednoho centra, nýbrž zvětšené pastorační území vycentrují. Jen tam, kde je plocha,
je i střed. Církev zůstává lidem nablízku.
To, že toto je možné pouze skrze vysvěceného kněze a slavení eucharistie je, podle
koncilových výpovědí, pravda jen zčásti. Všichni pokřtění a biřmovaní jsou lidem Božím.
A tito jsou nositeli rozličných neeucharistických forem modlitby a liturgie, zvěstování a
katecheze a především diakonie. I v tom všem je Pán přítomen a zakoušen. To všem
proudí a ožívá z místní a v ideálním případě v centru umístěné eucharistie. Ale toto
shromáždění v eucharistickém centru povzbuzuje k poslání do okolí, v každodenním
životě místních lidí, v jejich menších osobních jednotkách.
Shromáždění a poslání jako životní procesy Ježíšových učedníků dostává nový význam.
Toto hnutí, tento vzájemný pohyb mezi shromážděním a posláním se musí znovu
rozhýbat.
Ze své jedinečné diasporní zkušenosti v Durynsku vím, že větší putování za Eucharistií mi
více zdůraznilo její ústřední význam v mém křesťanství a v našem katolictví. Což to nemá
katechetickou dimenzi, když se věřící musí vydat na cestu, aby se setkali s Kristem
v Eucharistii a nechali se jím pak poslat zpět do svého bydliště?
Jedna zapalující myšlenka mívá někdy více budoucnosti než přespříliš pevná pravidla pro
každou eventualitu. Můžeme nastínit vizi toho, že v budoucnosti např. v Durynsku bude
církev se třiceti čtyřiceti kněžími nejen na živu, ale živá a bude přijímat výzvy
přítomnosti? Je koncepce kooperativní pastorace právě takovou zapalující myšlenkou?
Obsahuje odkázanost spolupůsobení a samostatnosti různých služeb a charismat. Snaží
se myslet jednotu církve pohromadě s rozličností darů. Anebo je vzájemná odkázanost
centra a periferie atraktivním obrazem budoucí farnosti? Tomuto obrazu minimálně nelze
upřít dynamiku. Církev bude napínavější. Křesťanství, katolictví (!) nás činí pohyblivějšími
v pravém smyslu toho slova. I s menšími prostředky a prořezanými strukturami můžeme
zůstat církví uprostřed lidí. Musíme jen chtít.
12
Dokumentace.
Nynější reformní opatření signalizují historickou pauzu v dějinách pastorace v Německu.
Jediná pastorace, která stejným způsobem pečovala o všechny věřící je minulostí.
Nemůžeme se k ní vrátit a to ani kdybychom chtěli. Taková změna produkuje
nepřehlednost, ztrátu orientace a obavy. Nad tím nelze mávnout rukou. Musí se s nimi
pracovat. Přijde i lítost nad formami pastoraci, s nimiž jsme byli nuceni se rozloučit. Ale
nesmíme se na smutek fixovat. Neboť v dnešních změnách je i šance a nové věci, o nichž
tu doufejme bude i dnes řeč. Nesmíme se soustředit jen na negativní dopady a změny.
V této přelomové situaci a situaci nového budování je třeba stanovit pro pastoraci reálné
cíle. Mohou znít takto:
1) Znovu se zaměřit na základní úkol církve při strukturálních změnách. K čemu je
církev dobrá? Od čeho se může oprostit? Čeho nemusí dosáhnout?
2) Překonat možné fixace na změnu struktury, tedy v nových oblastech rozpoznat
nové možnosti pro pastoraci, vyzkoušet je a tím také jako duchovní získat novou
pohyblivost.
3) a konečně: rozpracovat a posílit konvergence v novém pastoračním uspořádání
biskupství.
Program studijního dne můžeme chápat jako postupné prohlubování daného tématu.
V svém následujícím příspěvku biskup Ludwig Schick učiní přehled oblasti aktuálních
problémů a možností jejich řešení. V krátkém prohlášení biskupů Marxe, Genna a
Zollitsche, které bude následovat, budou jednotlivé oblasti problémů uchopeny a
prohloubeny z různých diecézních perspektiv. Další prohloubení poskytnou rozhovory
v šesti pracovních skupinách. Ty se nechopí nových témat, jistě však přispějí novými
myšlenkami a perspektivami k řešení jmenovaných problémů. Skupiny dostanou za úkol
odpoledne plénu sdělit dva nejdůležitější výstupy ze svých rozhovorů. Referenty
poprosíme, aby tyto výsledky v plénu přednesli a krátce osvětlili.
13
Dokumentace.
Arcibiskup Ludwick Schick:
Farnost jako místní církev. Teologické a církevně-právní výhody a vysvětlení
Úvod
I. Smysl, účel a rozdělení
Bylo mi uloženo předložit na dnešním studijním dnu příspěvek k dialogu týkající se
restrukturalizace farností v našich diecézích. K tomu bych především v prvním oddílu
předložil souhrn toho, co teologie a církevní právo k farnosti říká. Poté jako podklad pro
diskuzi, narýsuji ve druhém oddílu v krátkých větách současnou situaci a ve třetím oddílu
vyjmenuji problémy, které je třeba řešit. Svůj referát jsem nadepsal „Farnost – místní
církev“ abych zdůraznil, že farnost musí být „více než struktury“, protože podle teologie a
církevního práva je a musí být místní církví.
II. Prameny
Ve svém příspěvku se odvolávám především na tyto prameny:
1) Příslušné texty Druhého vatikánského koncilu k farnosti (především Sacrosanctum
concilium 42, Lumen gentium 26 a 28, Christus Dominus 30, Presbyterorum
Ordinis 5 a 6, Apostolicam actuositatem 10, Ad gentes 15 a 37),
2) Codex iuris canonici z roku 1983 s přihlédnutím k CIC z r. 1917,
3) Oba dokumenty Kongregace pro klérus: Kněz, učitel slova, služebník svátostí a
vůdce obce pro třetí tisíciletí, reflexe, 1999, Kněz, pastýř a vůdce farní obce,
instrukce, 2002,
4) Direktorium pro pastýřskou službu biskupů
I. Farnost v teologii a právu
1. Teritoriální farnost: „normální případ“ místní církve
Codex z roku 1983 ze všeho nejdřív jednoznačně zdůrazňuje, že farnost je „normálním
případem“ místní církve. Podobně jako CIC z r. 1917 určuje can. 374 § 1, že „Každá
diecéze nebo jiná partikulární církev ať se dělí na odlišné části neboli farnosti.“ Toto
pojetí, že farnost je normální místní církev, potvrzují i celé církevní dějiny od rozšíření
křesťanství ve 3. století. Když se církev po misijní fázi etablovala jako biskupská církev,
byly založeny farnosti, které ovšem měly rozdílnou formu.
14
Dokumentace.
Více než CIC 1917 ovšem CIC z roku 1983 připisuje v souladu s Druhým vatikánským
koncilem farnosti eklesiální význam. Farnost již není jen „pars diocesis“, část diecéze, ale
„certa communitas christifidelium“ – určité společenství věřících (can. 515 § 1).
Stejně jako na univerzální úrovni (světová církev) a na partikulární úrovni (diecéze)
uskutečňuje se ve farnosti církev ve zvěstování, bohoslužbě a charitě. Přesto není
farnost, na rozdíl od univerzální církve a partikulární církve „v nichž a z nichž existuje
jedna a jediná katolická církev“ (can. 368), konstitutivní. Je však nosnou strukturou
v pastoraci, jak papež Benedikt XVI. znovu potvrdil v encyklice Sacramentum caritatis č.
47.
CIC z roku 1983 spolu s farností jmenuje „kvazifarnost (can. 516). V novém kodexu jsou
kvazifarnosti „společenstvími věřících“ na přechodu k farnosti. Je-li přítomno všech pět
prvků farnosti, které jsme právě popsali, musí být ale kvazifarnost povýšena na farnost.
Kvazifarnost je již právně zrovnoprávněna s farností. V některých německých diecézích
máme kuracie, které jsou rovnoprávné s farností, jsou tedy kvazifarnostmi; jsou však
zřízeny stabilně, nikoli jako přechod k farnosti. Při nadcházejících změnách by měly
kuracie být zrušeny nebo, pokud jsou farnostmi, povýšeny na farnost.
Vedle teritoriálních farností existují jako výjimka a rozšíření farnosti osobní. Can. 518 zní:
„Farnost má být v každém směru teritoriálně vymezena a zahrnovat všechny věřící
v určité oblasti; kde však je to vhodné, zřídí se osobní farnosti, které jsou určeny podle
ritu, jazyka nebo národnosti věřících jednoho území nebo i podle jiného ohledu.“
Vedle farnosti s kvazifarností nebo sobní farností vidí CIC z roku 1983 ještě třetí kategorii
„společenstva věřících“, kterou CIC z r. 1917 nezmiňuje. V can. 516 § 2 se říká: „Pokud
některá společenství nemohou být zřízena jako farnost nebo kvazifarnost, má diecézní
biskup pro jejich pastýřské zaopatření učinit opatření jiným způsobem“. To dává
možnosti učinit opatření pro skupiny, spolky, duchovní hnutí atd., která dnes v naší
diferencované společnosti potřebujeme. Navzdory osobním farnostem a těmto novým
možnostem zůstává teritoriální farnost normálním případem místní církve. Za tímto
určením stojí teologické pojetí, že církev má (vždy) sjednocovat všechny osoby. Neboť je
obcí Ježíše Krista, která sice zná rozdíly mezi Židy a Řeky, muži a ženami, starými a
mladými, chudými a bohatými (srv. 1. Kor), ale nepřipouští rozdělení; spíše ho chce
překonávat. Neboť církev je nástrojem nejvnitřnějšího sjednocení člověka s Bohem
navzájem (srv. LG 1).
15
Dokumentace.
To konkrétně znamená, že současné nové pastorační formy a společenství, jako např.
pastorace mládeže a umělců, studentské farnosti, pastorace akademiků, společenství
v nemocnici nebo domově pro seniory jsou možné. Měly by však současně být
integrovány do farnosti. Nemohou vytvářet církev vedle církve, ale mají být částí nebo
bází (ve) farnosti.
2. Konstitutivní prvky farnosti
Farnost je v Codexu z roku 1983 -
a platí to i pro celé církevní dějiny - pojednávána
z hlediska územního (1), osobního (2), hierarchického (3), materiálního (4), a funkčního
(5). Z těchto pěti hledisek můžeme odvodit pět konstitutivních prvků farnosti: (1) území,
(2) farní lid, (3) farář, (4) dům Boží a další „statky“, (5) společenství věřících. Přičemž
společenství věřících je teologický prvek farnosti o sobě, ostatní prvky jsou tu pro
společenství věřících.
Touto definicí farnosti jako společenství věřících byla také ukončena kontroverzní debata
o „obci“ a „farnosti“, kterou především v Německu vedli od 50. let pastorační teologové
(např. Klostermann a jiní). „Obec“ byla dávána do protikladu k farnosti, aby byl
2. 1. Teritorium
Teritorium znamená v Codexu na jedné straně, že farnost má určité hranice a ty jsou
pevně vyznačeny. Církevní právo neposkytuje žádné bližší výpovědi o teritoriu. Tradice
jako kritéria stanovila přehlednost a dosažitelnost. Teritorium smí být jen tak velké, aby
farář mohl znát osoby na tomto území žijící a pro ty aby byl farář dosažitelný.
2. 2. Farní lid
Farní lid představují nejprve všichni katoličtí věřící, kteří mají své bydliště na tom samém
farním teritoriu. K nim patří i lidé náboženství vzdálení. Také pokřtění křesťané, kteří
nepatří ke katolické církvi a nepokřtění lidé (srv. can. 528 § 1). Příslušnost k farnosti je
tedy podobně mnohostranná a mnohastupňová, stejně jako příslušnost k církvi, která má
být znamením a nástrojem spásy pro všechny lidi.
Exkurz: farnost z pohledu teritoriálního a personálního
Farnosti vznikaly především po roce 313 proto, aby věřícím na venkově, kteří už nemohli
nebo jen za ztížených podmínek přijít do biskupského kostela ve městě byly umožněny
16
Dokumentace.
bohoslužby, katecheze, život ve společenství a charita. Ale i města byla rozdělena do
farností a děkanátů. Právo zřídit farnost měl vždy jen sám biskup. Stejně tak mu
příslušelo farnost změnit nebo zrušit. Biskup by měl farnosti zřizovat, měnit a rušit
způsobem odpovídajícím pastoračním potřebám věřících. (Solus animarum – prima lex.
Spása suší je nejvyšším zákonem).
Druhým kritériem pro založení, změnu a zrušení farnosti byly vždy kněží, kteří byli
k dispozici. To konkrétně znamená, že pokud byl velký počet kněží, počet farností se
zvětšoval, a naopak.
Další kritérium představoval materiální vybavení farnosti. 1 Osoby a statky musely uživit
faráře a zachovat kostel. Tato kritéria jsou v kodexu z roku 1983 jmenována i dnes.
2. 3. Farář
Farář je v CIC z r. 1983 nazýván „pastor proprius“, vlastní pastýř (cann 515 § 1, 519).
Jeho služba je úřadem pastýřským (srv. 529). Tyto pojmy – pastor a officium pastoris
jsou v církevním právu nové a ústřední. V CIC z r. 1917 se nenacházejí.
Farář
je
„conditio
sine
qua
non“
farnosti.
V něm
se
uskutečňuje
a
vykonává
„representatio Christi“ v místní církvi, bez níž církev nemůže být. Farář přijímá souhrnně
trojí úřad nauky, svátostí a vedení v zastoupení Krista a na základě poslání biskupem.
Veškerý další personál ve farnosti být může, ale nemusí. Podle codexu patří k možnému
personálu „vicarius paroecialis“, farní vikář, tj. kněz, který působí spolu s farářem (srv.
can. 545). Dále Codex jmenuje katechetky a katechety (srv. can. 776) a další osoby,
které jsou pro sužbu v místní církvi nezbytné nebo užitečné.
Exkurz: Vedení farnosti farářem
Codex jmenuje tři formy vedení farnosti:
1) Farářem, který je své farnosti příslušný (can. 515 § 1). To by mělo být pravidlem.
Can 526 určuje: „Farář by měl mít v péči pouze jednu farnost“. Z toho existují
výjimky.
2) Více farářů vede „in solidum“, ve společenství jednu nebo více farností (srv. can.
517 § 1). Zde je více kněží rovnoprávnými faráři podle can 140; jsou vedeni
1
Srv. Willibald M. Plöchl, Geschichte des Kirchenrechts, Band III, Wien
1970, 328 nn.
17
Dokumentace.
moderátorem, který se zodpovídá biskupovi. Tato výjimečná forma je myšlena
zvláště pro kněžská společenství a řády.
3) Can. 517 § 2 připouští při nedostatku kněží podíl jáhna nebo laiků na pastoraci.
K tomu musí být však určen jeden kněz, který není farářem, ale vede duchovní
péči a je vybaven plnou mocí a kompetencemi faráře. Při této formě je farnost ve
vlastním smyslu neobsazená, vakantní.
Toto ustanovení bylo od roku 1983 často diskutováno a způsobilo těžkosti. Samozřejmě
může farnost, která je toho času bez faráře, být spoluspravována jedním věřícím
křesťanem. Ten by měl činit vše, co mu přísluší a co je nezbytné, aby byla přechodná
doba překlenuta. Kněz musí vykonávat kněžské funkce. Musí však být zřejmé, že se
jedná o sedisvakanci. Především musí ve „vakantí farnosti“ být přítomna touha po faráři,
i skrze modlitby a pastoraci povolání atd. Codex orientálního práva z roku 1990, který
stejně jako eklesiologie východní církve myslí všeobecně sakramentálněji než západní
teologie, pravidlo can. 517 § 2 nepřevzal. „Direktorium pro pastýřskou službu biskupů“
zpřísňuje ustanovení kánonu 517 § 2 v tom směru, že tato forma vedení farnosti při
vakanci se připouští jen v nejnutnějších případech a přechodně (č. 215, str. 300). Má
zůstat jasné, že farnost bez faráře je deficitní farností a to vyžaduje, aby byl deficit brzy
napraven, tzn. Aby v čele farnosti stál farář.
Kostel, fara, materiální statky
Oproti can. 216 CIC z r. 1917 není v can. 374 § 1 CIC z roku 1983 kostel vysloveně
nazýván ústředním prvkem farnosti, ale jeho existence se předpokládá, jak ukazuje např.
can. 533. To ukládá faráři rezidenční povinnost „v blízkosti kostela“.
Materiální součástí farnosti je dále farní budova, kterou farář musí obývat kromě případu,
kdy s dalšími kněžími žije v kněžském společenstvu (srv. can. 533 § 1). Fara by měla
ležet v blízkosti kostela a jako taková být rozpoznatelná. Tato ustanovení poukazují na
to, že v místní církvi by měla existovat viditelná a fungující centra s kostelem, farou,
farním domovem atd. Materiální součásti jsou kromě toho i dostačující pro zabezpečení
faráře. To může sestávat z pozemků, nájemních objektů, z pevného příjmu, který na
základě plateb věřících nebo z příjmů kněžských služeb (mešní stipendium a štolové
poplatky) přináleží faráři z farnosti a zajišťují jeho obživu. Vposledku je biskup povinen
faráři – jako každému knězi – poskytnout „remuneratio congrua“ (can. 281).
K materiálnímu vybavení patří také základní prostředky na údržbu kostela, dříve
nazývané fabrica ecclesiae; ty musí zajistit obec.
18
Dokumentace.
K materialiím patří i farní knihy, tj. kniha křtů, sňatků a pohřbů a archiv (srv. can. 535)
2. 5. Farnost - společenství věřících
Jak již bylo řečeno, musí všechny čtyři výše jmenované prvky sloužit společenství
věřících. Místní církev, farnost, musí po koncilu a Codexu z roku 1983 obsahovat a
rozvíjet všechny eklesiální elementy, které činí církev církví. Trojice martyria, liturgia,
koinonia vytváří i pro farnost funkční prvky, které musí být žity. Společenství tu nemá
být jen samo pro sebe, ale musí působit misijně a diakonátně směrem ven.
II. Dnešní situace
Co charakterizuje naši dnešní situaci v Německu co se farností týče? Nedostatek a
přebytek. Chtěl bych jmenovat pět nedostatků a pět přebytků.
I. Nedostatky
1. 1. Nedostatek farářů
Absolutní počet kněžských svěcení za rok se od určité doby snižuje. To způsobuje
nedostatek kněží. Je třeba počítat s tím, že tento trend bude v následujících letech trvat.
To má za následek, že mnoho farností nebude moci být obsazeno farářem.
1. 2. Nedostatek katolíků
Již roky konstatujeme úbytek katolíků. Od roku 1991 do roku 2002 se počet katolíků
snížil o 1, 7 milionu. To znamená, co se farností týče, že ve všech německých diecézích
vymřelo asi 100 farností s průměrně 3 000 katolíky. 2
V této souvislosti musíme uvážit další úbytek katolíků: úbytek aktivních katolíků. Bylo by
špatné zapomenout nebo zanedbat pasivní katolíky. Je však také třeba konstatovat, že
počet aktivních katolíků se od padesátých let předchozího století zredukoval o 50% na
současných 15 – 18%. To vzhledem k farnostem a změně struktur nelze přejít.
2
Heribert Hallermann, Seelsorgliche Raumplanung als Teil der bischöflichen Hirtensorge, in: Archiv für Katholisches
Kirchenrecht 173 (2/2004) 386.
19
Dokumentace.
1. 3. Nedostatek víry
Zaznamenáváme úbytek víry. „Jsme misijní zemí, ale s lidovými prvky“. Pro naše tázání
týkající se pěti prvků je důležitý ještě jeden jev. V katolické církvi mizí smysl pro
svátostné a svátostně – spirituální. Pro sníženou návštěvnost bohoslužeb a přijímání
svátostí je tento jev důležitý. Především Eucharistie, zpověď a pomazání nemocných mizí
z povědomí. V těchto třech svátostech však leží těžiště činnosti faráře. K čemu jsou kněží
a faráři, když Eucharistie, zpověď a pomazání nemocných hrají sotva nějakou roli?
Nedostatek věřících má vliv na nedostatek kněží, úbytek katolíků a funkčnost církve, také
na farnost, farní život a faráře.
1. 5. Nedostatek peněz
Nedostatek peněz na základě ubývajících příjmů z církevní daně, restrukturalizace daně a
zvyšujícího se počtu výstupů z církve jen zmíníme.
1. 6. Nedostatek dětí
Stejně tak chci jen poukázat na nedostatek dětí. Demografická situace je základní
příčinou, která dále ovlivňuje nedostatek kněží, katolíků a peněz. Tyto nedostatky
ovlivňují naše farnosti značně.
2. Přebytky
2. 1. Přebytek personálu
Téměř všechny německé diecéze mají přebytek nekněžského pastoračního personálu a
tzv.
přídavného
personálu,
tj.
kancelářských
pracovníků,
církevních
hudebníků,
kostelníků, hospodyň a vychovatelů. Nemluvím o nezbytném personálu, ale o nákladném
personálu. Všechny diecéze musí snížit stavy zaměstnanců.
2. 2. Přebytek struktur
Vzhledem k věřícím a kněžím máme příliš mnoho farností, kuratel a filiálních farností s
„církevními nadacemi“ nebo obce ve smyslu právnických osob.
20
Dokumentace.
2. 3. Přebytek institucí a nemovitostí
Máme příliš mnoho spolků a malých, sotva životaschopných skupin ve farnostech. Máme
příliš mnoho kostelů, farních budov, farních domovů a nemovitostí. Přebytek nemovitostí
nás spoutává.
2. 4. Přebytek byrokratů
Církevní právo předepisuje farnosti (jen) vedení knih křtů, sňatků a pohřbů. Co dalšího
dělají naše kanceláře?
2. 4. Přebytek funkcí
Farnosti, společenstva věřících, mají podle kodexu vykonávat a žít především tři základní
služby, tj.: zvěstování v kázání, katecheze a vzdělávání dospělých, slavení bohoslužeb
skutky lásky. Co všechno je v našich farnostech nabízeno a podnikáno?
III. Problémy, které je třeba řešit
Prvním problémem je kněžský dorost. Musíme dělat vše pro to, abychom měli dostatek
kněží, kteří by mohli být faráři ve farnostech, které podle výše jmenovaných kritérií
v budoucnu budeme mít a budeme muset mít. Vzdělání a další vzdělávání kněží se musí
přizpůsobit změněným podmínkám v pastoraci a ve farnostech. Zde je třeba také zvážit
nasazení našich zahraničních spolubratrů. Jsou velkou pomocí. Měli by být dobře
připraveni na naši situaci. Musí však také být jasné, že každá partikulární církev musí
vytvářet svůj vlastní klérus.
Život a funkce faráře se musí přehodnotit: domácnost, farní kultura, spiritualita, četnost
mší, zvláštní bohoslužby, přítomnost spolků, kancelářská práce, správa, schůze.
Důležitá je také průhlednost kněžského obrazu, která úzce souvisí se svátostnou
strukturou církve.
Roli dalšího pastoračního personálu je třeba přesněji vyjasnit. Mohou to být (laičtí)
teologové, kteří by měli spolupůsobit především při plnění misijního úkolu církve. Měli by
být zařazeni tak, aby všichni křesťanští věřící odkrývali velký poklad víry a celá
společnost byla proniknuta duchem evangelia. Tito diplomovaní teologové (pastorační
21
Dokumentace.
referenti) by zpravidla měli absolvovat další studium nebo mít další kvalifikaci. Budou
činní v diecézi a kategoriální pastoraci.
Služba pastoračních referentů se vztahuje k farnosti resp. oblasti pastorace. Přijímají
klasické úkoly pastoračních pomocníků: přípravu na zpověď, přijímání a biřmování. Jsou
činní při přípravě bohoslužeb, pastoraci mládeže, nemocných a seniorů.
Je třeba dbát na to, aby bylo posíleno dobrovolnictví. Přitom nesmí jít o to, že by dosud
placené funkce vykonával někdo zdarma. Tento motiv může být přítomen a má smysl,
ale to je příliš málo. Musí jít o to, aby celé společenství věřících bylo vtaženo do plnění
oněch tří aspektů, tedy zvěstování, liturgie a charity tak, aby sama farnost byla
nositelem, subjektem zvěstování, liturgie, společenství a charity uvnitř i ven -
jako
prorocký, kněžský a královský Boží lid. Vlastně by každý pokřtěný katolík měl ve farnosti
a pro farnost nějakým způsobem aktivně převzít úkoly a vidět v tom čest.
Je třeba vyřešit rozbujelou správní strukturu v našich farnostech, která především
zatěžuje faráře. Všichni sociologové říkají, že úkolů, které převzaly farnosti v Německu
(mezi nimi jmenují práci spolků relevantní společnosti, mateřské školy, farní centra jako
místa setkávání mnoha skupin a především skutky charity) se nesmíme vzdát;
restrukturalizovat je a redukovat však musíme. Jinak by farnosti ve společnosti neměly
domov. Je-li tomu tak, pak je třeba přemýšlet, jak bychom mohli osvobodit faráře od
mnoha věcí pro jeho službu. Nepomáhá, jak faráři stále opakují, jen „odlehčit“. Neboť
když přijde na lámání chleba, je stejně všechno na faráři. Faráři si přejí „osvobození“. Jak
se může opravdové osvobození od správních úkolů dít?
Mohou být správní úkoly farností předány charitním svazům nebo jiným nositelům na
diecézní úrovni? Může být založena o.p.s., která by převzala správu personálu a budov
mateřských škol? Mohou být kostely, farní centra, jiné nemovitosti spravovány církevní
stavební a bytovou společností? Mohly by farní časopisy a webové stránky, které farnosti
v naší mediální společnosti potřebují, být vytvářeny a udržovány v nějakém centru? Tyto
úvahy musí být provedeny, aby faráři byli opravdu osvobozeni pro své pastorační úkoly.
Návrhy:
Pod pojmem farnost je třeba chápat útvar, který vykazuje pět výše jmenovaných prvků a
je v nich aktivní, tedy je více než struktura. Farnosti jsou první a nejvlastnější pastorační
oblasti.
22
Dokumentace.
„Obec“ a „farní obec“ jsou synonymem pro farnost.
„Církevní obec“ a „církevní nadace“ jsou označením pro církevní nebo státní právnickou
osobu, která farnosti jako společenství věřících nabízí právní a materiální fundament.
Často nejsou identické s farností. Ve farnosti nebo spojených farnostech nebo ve
společenství farností může být více církevních obcí nebo církevních nadací.
Společenství farností znamená, že farnosti se spojí při zachování své identity, ale
s právně závaznými ujednání a společnými orgány/výbory, např. se společnou pastorační
radou, společným financováním, personálem, kanceláří, farním časopisem a webovými
stránkami. Při této formě je pouze jeden ustanovený farář.
Propojení farností znamená, že více farností se spojí při zachování své (právní)
samostatnosti pod jednou střechou (farností), aby účinněji společně prováděly pastorační
úkony. Děje se tak na základě úmluvy. Je-li přítomno více farářů, jeden z nich je
moderátorem.
Spojené farnosti a společenství farností jsou buď mezistupněm na cestě k právnímu a
pastoračnímu sloučení zmenšených farností do jedné, nebo jsou to subsidiární struktury
při zachované samostatnosti farností z důvodů pastoračních.
Pojem „pastorační oblast“ je „jen“ označením pro již zmiňované formy svazů.
Změny farní struktury
Existují tři možnosti změny farní struktury. První, která by také měla mít prioritu, je
slučování zmenšených farností do jedné. Pokud vzhledem k výše jmenovaným pěti
prvkům (přičemž je třeba brát zřetel na všech pět, nejen na počet kněží) je doporučeno
sloučení, mělo by být provedeno.
Vytvoření pastoračních jednotek ve spojených farnostech a společenstvích farností je
řešeno v can. 374 § 2 CIC z roku 1983. Zní takto: „Aby byla společným jednáním
podpořena pastorační péče, může se více sousedících farností spojit do zvláštních svazků,
např. děkanátů. Zvláštními svazky jsou míněny naše společenství farností nebo spojené
farnosti. Když tyto svazky vznikají (ale také jde-li o sloučení do jedné farnosti), je třeba
vidět na tom to pozitivní a nadhodnotu, a je třeba to zvláště zdůraznit těm, kterých se to
týká. Musí to být kvůli lidem a pastorační péči. Místní lidé musí být do procesu vtaženi a
musí spolupracovat, jinak se přítomné aktivity a zdroje, zvláště z malých farností, ztratí.
23
Dokumentace.
Pozitivním aspektem je například osvobození pastoračních oblastí od služby jednoho
muže (faráře). (Redukovaný) personál může být lépe využit podle svých schopností. Mezi
věřícími existuje větší výměna. Kategoriální pastorace, například pastorace nemocných,
seniorů, postižených, mladých se může organizovat efektivněji. Řády, duchovní centra
atd. mohou být lépe integrována a využívána. Také veřejné instituce, školy, nemocnice,
nákupní centra a civilní správa jsou pro místní církev lépe spočitatelná a využitelná.
Při veškerých změnách je třeba především brát zřetel na službu a život farářů. Jim je
podle can. 530 vyhrazeno udělování křtu, první svaté přijímání, pomazání nemocných,
svatby, slavení zádušních mší, velikonoční třídenní, procesí a především eucharistie
v neděli a ve svátek. To by se mělo dít ve farním kostele. Všechny ostatní kostely
v pastorační oblasti musí být odpovídajícím způsobem odstupňovány. Podle mého je pro
místní církev velmi důležité, aby při veškerých změnách bylo dbáno na vytvoření
funkčních center s budovami (farní kostel, farní dům, domov) a především na personál
(faráři, referenti, zaměstnanci kanceláře). Při restrukturalizaci je třeba více uvážit
rozložení centrum – periferie.
Závěrem
Pojem „farnost“ je odvozen z řeckého pairokia. Toto pojmenování bylo užíváno pro „místa
občerstvení“ na dalekých cestách Římské říše. Tato místa poskytovala poutníkům
možnost odpočinku, komunikace, najedení, ošetření ran, která mohl člověk po cestě
utrpět, nově se vybavit koňmi a vozy tak, aby další úsek cesty mohl být zdolán. Formy
této pairokia byly různé, odpovídaly místním podmínkám a potřebám. Církev, putující lid
Boží na cestě do nebe, tento pojem ve třetím století zcela vědomě přejala.
Boží lid na cestě – tak byla na Druhém vatikánském koncilu znovu popsána. Teritoriální
farnost a pastorace, ať už se nazývají jakkoli, všechny jsou strukturovány podle obrazu
pairokia a musí tak jednat; jako místa odpočinku na cestě k cíli budou zvláště v dnešní
mobilní společnosti potřeba. Zvláště pro ty, kteří jsou hodně nebo stále na cestách, musí
existovat pevné, spolehlivé a funkční místo odpočinku, pairokia.
Proto je pro církev, putující Boží lid, pairokia, ve třetím tisíciletí důležitá, nezbytná a
pomáhající. Vyplatí se napnout všechny síly pro její udržení a pro to, aby byla víc než
strukturou, tak aby v ní místní církev zůstala s lidmi a jim sloužila.
24
Dokumentace.
Biskup Felix Genn:
Spolupůsobení různých míst, forem a procesů pastorace ve větších pastoračních
oblastech
Abych mohl svůj výklad dobře uspořádat, zdá se mi vhodné krátce se ohlédnout za
historií porúrského biskupství Essenu. Strukturální reformu, která se kvůli nedostatku
peněz a personálu stala nutností a která vedla k úsporným opatřením není možno
pochopit bez znalosti pozadí – prudkého nárůstu počtu obyvatel od objevu uhlí a jeho
použití v průmyslu v polovině 19. století. Jako příklad jsem si zvolil město Bottrop, ve
kterém v roce 1866 žilo 6 000 katolíků.
Ke konci století počet obyvatel vzrostl
osminásobně. Navzdory oběma světovým válkám měl počet obyvatel až do založení
essenského biskupství vzestupný trend. V roce 1958 bylo vytvořeno biskupství v Essenu
z částí arcidiecézí Kolín a Paderborn a biskupství Münster. Region charakterizovaný uhlím
a ocelí krátce poté zažil prudký pád. Velmi výrazně je to vidět na uzavírání dolů od
šedesátých let. Přeměna dělnického regionu na region služeb, univerzit a medicínské
techniky trvá až do dneška. Rok 2018, kdy má být ukončena těžba uhlí, považuji za
pozoruhodné datum. Je to 60. výročí založení biskupství, při jehož založení si první
biskup nechal do svého prstenu zasadit kousek uhlí. Během devětačtyřicetiletého trvání
biskupství počet katolíků klesl z 1,6 milionu na 930 000. Současně se za 45 let rozrostl
počet farností a farních center o 47.
Profesor Wim Damberg, církevní historik na teologické fakultě Rúrské univerzity
v Bochumi, popsal tento vývoj v pozoruhodné stati a poukázal na to, že po 2. světové
válce tu existovaly silné snahy o odvrácení sekularizace skrze zakládání farností
s ideálem farní rodiny. Z toho vzešlo rozhodnutí postavit v okruhu maximálně 750 metrů
kostel s odpovídající infrastrukturou (fara, kaplanka, mateřská škola, farní domov, domov
mládeže, byt kostelníka). Tento vývoj vystihl prof. Damberg v nadpisu svého článku
„Každému horníku kostel až k posteli“. Na základě stálého přísunu finančních prostředků
z církevní daně (nikoli z majetku biskupství) mohla být celá tato infrastruktura, k níž
počítám i vysoký počet zaměstnanců, finančně zajištěna.
Vzhledem k počtům kněží mělo velký význam poselství kardinála Hensbacha, který řekl,
že dokud bude biskupem v Essenu, bude mít každá farnost (v době jeho smrti jich bylo
327) svého faráře. Při první sedisvakanci, kterou biskupství zažilo, musel administrátor
konstatovat, že tento slib již nelze dodržet. Skupina pastoračních asistentů mimochodem
byla zavedena teprve za biskupa Huberta Lutheho. Na základě finanční nouze jsem však
byl donucen již v roce 2004 utlumit další rozvoj. A tak má biskupství k dnešku 30
25
Dokumentace.
pastoračních asistentů, 144 farních asistentek, 33 stálých jáhnů s civilním zaměstnáním,
19 neaktivních jáhnů s civilním zaměstnáním a 6 neaktivních jáhnů na plný úvazek.
Biskup Hubert Luthe vývoj zvrátil tím, že s pomocí McKinseyho společnosti již v roce
1997 ušetřil 70 milionů na výdajích. Především však povzbuzoval farnosti, aby navzájem
spolupracovaly ve farních svazech nebo se dokonce sloučily. Když jsem v roce 2003
nastupoval svou službu v Essenu, s velkým respektem jsem měl možnost zaznamenat,
jak koncepční řešení již pokročilo. Musel jsem však také konstatovat, že tato koncepce se
mohla uskutečnit jen tam, kde ji místní faráři podpořili. Proto jsem zpočátku téměř
nechápal, proč mě mnozí žádali o to, aby byl učiněn konečný krok. K tomu jsme byli
donuceni kvůli nedostatku financí, který se objevil při důkladném auditu provedeném
biskupským kontrolním úřadem v Münsteru v roce 2004.
Na tomto studijním dnu nemá jít o to, abychom představili všechny oblasti, v nichž jsme
zavedli úsporná opatření. Spíše by mělo jít o pohled na farní strukturu, pro niž jsme se
rozhodli nejen na základě finanční situace, ale i z důvodu příznivých předpokladů, které
nabízí městský region. Prosím, abyste na to pamatovali. Jelikož pocházím z venkovských
oblastí, jasně vidím rozdíl mezi tím, jak to vypadá s farními strukturami v mojí mateřské
diecézi a zvláště v mé vlasti – Eifelu a tím, co máme v essenském biskupství. Přitom
bych chtěl poukázat na tři hlediska:
1) Hustá síť uvnitř městského regionu umožňuje jiné dopravní propojení než například
mezi vesnicemi Eifelu. Od Duisburgu na pravém břehu Rýna až k Bochumi před branami
Dortmundu, který patří k Paderbornu tvoří oblast kolem Rýna jedinou městskou oblast.
Venkovské oblasti kraje Eneppe-Ruhrtal s děkanáty Hattingen und Schwelm v horské
oblasti a Märkský kraj v Sauerlandu s děkanáty Althena a Lüdenscheid měly vždy potíž se
do tohoto regionu včlenit. A jelikož jsou to charakteristické oblasti diaspory, tamější
katolíci a jejich kněží měli vždy pocit, že hrají druhé housle.
2) Farnosti jsou většinou mladé. Mnoho farností bylo založeno před 40, 50 nebo
maximálně 100 lety. Samozřejmě máme některé velmi staré farnosti. Není jich však
většina. To je něco zcela jiného, než je-li síť farností určována významnými farnostmi,
které sice nevynikají počtem katolíků, mohou se však vykázat mnohasetletou historií.
3) Demografický vývoj v Porúří, podmíněný především sociálními změnami a zčásti velmi
vysokou nezaměstnaností (v Gelsenkirchenu nyní 17% a žádné město v Porúří nejde pod
10% nezaměstnaných) a snižování počtu dětí u německého obyvatelstva (oproti
vysokému počtu dětí muslimských přistěhovalců) je skličující. Pokud se v Porúří
26
Dokumentace.
podíváme na procentní podíl lidí od 0 do 18 let věku, dojdeme k číslu nižšímu než 20%.
To se samozřejmě odráží na počtu návštěvníků bohoslužeb a podobu bohoslužeb
v kostelech, z nichž většina je dvakrát až třikrát větší než kostely mojí mateřské diecéze.
Essenská katedrála patří spíše k menším stavbám našeho biskupství.
A nakonec bych chtěl ještě poukázat na jeden důležitý aspekt, který hraje důležitou roli
v našich úvahách o nových strukturách, které by mohly v budoucnu v tomto regionu
fungovat. Je to úvaha, která se může vázat na demografický faktor – jde o pokračující
sekularizaci, kterou můžeme zvláště pozorovat právě u mladých lidí, není však pouze
záležitostí věku. Proto se nám zdá naléhavě nutné vytvářet „podpůrné spolky víry“, jak
jsem si je pro nás pojmenoval, abych je odlišil od mnoha jiných podpůrných spolků, které
usilují o zachování budov, mezi jinými i kostelů, ačkoli tyto budovy možná žádnou
budoucnost nemají. Těmito spolky pro podporu víry mám na mysli biotopy, malá
společenství, která se modlí, o víře přemýšlejí, praktikují ji a žijí. Z těchto zárodečných
buněk víry v multináboženské oblasti Porúří může vzejít posílení vnitřního sebevědomí
křesťanů (srv. Iz 26,3), aby se ještě více vnitřně neoslabili strachem před rostoucím
islámem, ale aby odvážně svědčili o své víře a vytvářeli lepší alternativy, a tak získávali
další lidi pro křesťanství.
I. Zvětšený prostor pro pastoraci: místo (farnost) a více míst (obce) pastorace
Nemnoho velkých farností
(43) bude v budoucnu rozděleno do (170) obcí, které lze
z hlediska církevního práva chápat jako farní obvody. Jedna farnost je stejně tak místem
pastorace jako více farních obvodů, které nazýváme obcemi. Proto raději mluvíme o
farnosti jako společenství obcí. Vytvoření takových míst ve zvětšených pastoračních
oblastech je vedeno úmyslem dosáhnout společného církevního povědomí a spolubytí
uvnitř lidu Božího, který představují věřící jako členové jedné farnosti a k ní přičleněných
obcí resp. farního obvodu. Farář vede celou farnost, je představeným všech kněží, jáhnů
a dalších pracovníků. Po boku mu jako pomoc stojí správní vedoucí, který jako
zaměstnanec farnosti zajišťuje veškerou správu včetně personální práce a komunikace
s církevními představenými. Tím farář zůstává zodpovědným vedoucím farnosti a může
se věnovat výhradně pastorační službě. Toto je pokus jak dostát svátostné základní
struktuře církve a organizačně zajistit vedení farnosti a jejích obcí.
Ve farnosti mají své sídlo také ty skupiny a zařízení katolického života, které doposud
nebyly (nebo ne úplně) usazeny v místní církvi. K nim patří spolky, které se vždy chápaly
jako „nadfarní“, ale i ty, které byly vrostlé do farnosti. Patří sem ale také národnostní
27
Dokumentace.
spolky, kterých je v této době v essenském biskupství 26. Ty tvoří farnosti, aniž by měly
právní status misií. Rovněž sem patří charita, nemocnice, akademické obce atd.
Z toho vyplývají následující závěry:
1) Stále existuje „domovská obec“, zvláště pro starší lidi, takže je tu zajištěno slavení
Eucharistie i dalších svátostí, současně však jednotlivá obec
(farní obvod) už nemusí
zajišťovat úplné spektrum dosavadních pastoračních činností, ale poskytuje jen to, na co
má vzhledem k uděleným charismatům kapacitu.
2) Farnost jako místo pastorace ve větší pastorační oblasti poskytuje organizační rámec
pro celou řadu menších i dočasných projektových skupin lidí s různou mentalitou a
v odlišné životní situaci.Tak dochází k diferenciaci specifických aktivit obce resp. farnosti.
Pokud jedna obec nebo farní oblast např. přitahuje děti mládež, druhá může být
atraktivní tím, že klade důraz na církevní hudbu. „Rodinné kostely“ mohou působit se
svojí nabídkou kvalifikované rodinné pedagogiky v obci a farním obvodu a potažmo v celé
farnosti; totéž platí pro liturgickou podobu bohoslužeb (bohoslužby sváteční, průvody
Božího těla apod.).
3) „Souhra“ více obcí a farních obvodů v jedné farnosti vyžaduje spolupráci. S ní stojí a
padá pastorace ve větší pastorační oblasti. Předpokladem pro úspěch takové spolupráce
je odpověď na otázku, které místo má nejlepší infrastrukturu pro aktivity specifické pro
obce nebo farnosti. Kde jsou např. nejlepší prostorové možnosti pro práci s mládeží?
Zohlednit je třeba také okolí, v němž obce věřících žijí, stejně jako charakteristiku
samotných věřících. Jedná se např. převážně o starší lidi nebo mladé rodiny, dělníky
nebo úředníky?
Od roku 2009 jsou v některých obcích, které už nemohou mít kněze, tzv. koordinátoři a
koordinátorky, např. jáhni nebo pastorační asistenti/ky. Specificky kněžské služby jsou
samozřejmě zajištěny knězem příslušné farnosti. Vzhledem k věkové struktuře kněží se
může stát, že v roce 2015 bude ještě více, možná 40 – 50, takových obcí bez kněze. Jak
budeme tyto koordinátory vybírat a vzdělávat není ještě úplně jasné. Pro tvorbu
pastoračního týmu je třeba jasné náplně práce. Ta garantuje povinnosti pro všechny,
kteří jsou činní v duchovní službě (kněží i laici) a pomáhá zajistit rozlišování podle
osobních možností a dosažené kvalifikace jednotlivce.
Abych to shrnul: farnost vytváří síť s rozdílnými uzly, které jsou navzájem provázány a
vzájemně se trvale ovlivňují a obohacují, takže na jedné straně je zachován domovský
vztah k obci a na druhé straně se může skrze farní strukturu stále rozšiřovat pohled na
28
Dokumentace.
celek. Oddělování téměř není možné. Společná administrativa vyžaduje dohodu, snímá
však břemeno z kněžské služby.
II. Formy pastorace ve větších pastoračních oblastech
Aby byla zajištěna duchovní péče, každý tým vytvoří pastorační plán, v němž bude
uvedeno, co všechno je ve farnosti třeba dělat a také dohodnuto, co by v nynější situaci
mělo mít prioritu a co nemá být puštěno ze zřetele a lze se k tomu vrátit později.
Dobrovolníky s jejich účastí ve farní radě je třeba zvláště zapojit.
Farnost by se měla také stát centrem kategoriální pastorace, jelikož ti, kdo se jí zabývají
(kněží, jáhni, laici) budou na farnost navázáni. Myslet je třeba i na školy, které jsou ve
farnosti, nemocnice, hospice, řádová společenství, jejichž členové se podílejí na duchovní
službě ve farnosti. A tak může být prostřednictvím farnosti poskytováno široké spektrum
kategoriální pastorace a být vyjádřena její církevní dimenze.
Skrze napojení na farnost se dají koordinovat a spojovat různé dobrovolnické služby tak,
aby byly produktivní. V každé farnosti se nachází církevní představený a farní rada.
V každé obci tedy bude rada obce, která bude spolupracovat s farní radou.
Navíc by integrální součástí každé farnosti měla být pastorace mládeže. Proto každá
farnost nahradí dosavadní střediska mládeže. Během práce na pastoračním plánu sem
bude pastorace mládeže zapracována za účasti mladých. Farnosti nesou zodpovědnost za
to, zda a jakým způsobem se bude nadále uskutečňovat pastorace mládeže a budou
přispívat k tomu, aby se děti a mládež setkávali s poselstvím evangelia aby rostly vazby
mezi mladou generací a církví. Duchovní vedení na úrovni farnosti bude záležitostí
pastoračního týmu. Nově vytvořené funkce mládežových pracovníků budou v místě
pracovat v termínech na základě projektů. Pokud bude mít práce s mládeží v rámci
zvětšené farnosti těžiště v jedné z obcí této farnosti, bude kostel nacházející se v této
obci sloužit jako „mládežový kostel“.
Rovněž národnostní skupiny budou více zapojeny do pastorace. Jejich duchovní náležejí
k pastorační konferenci farnosti. Tyto obce jsou tak rovněž součástí farnosti a jejich
pastorace bude včleněna do pastoračního plánu farnosti.
29
Dokumentace.
III. Procesy pastorace ve větší pastorační oblasti
Služby svátostné pastorace, které byly dosud nabízeny v každé obci, musejí být nyní, po
restrukturalizaci, ve větší oblasti farnosti navzájem provázány. Ne každá příprava na
první svaté přijímání, biřmování nebo svátost smíření musí nyní nutně probíhat v každé
obci farnosti.
Totéž platí pro vzdělávání katechetů a jejich doprovázení.
Také příprava na manželství, katechumenát dospělých, příprava na opětovný vstup do
církve atd. může těžit z toho, že tyto činnosti náležejí do větší farní oblasti.
Závěr
Vzhledem k omezenému času jsem mohl podat jen zběžný náčrt situace. Mnohé se ještě
dolaďuje a vytříbí až časem k naší spokojenosti. Mnoho bude záležet také na tom, jak
dobře se podaří práce na pastoračním plánu, který umožní nastavit odpovídající důrazy
v obcích uvnitř jedné farnosti.
30
Dokumentace.
Arcibiskup Robert Zollitsch:
Nové nároky na kněze, jáhny a pracovníky v pastoraci a diakonátu a změny
jejich pracovních profilů a rolí
Nám známé nastupující změny v pastoraci mají výrazný dopad na nároky a profil kněze,
jáhna ale i dalších pracovníků v pastoraci a diakonátu. Mnohé, co se osvědčilo,
bezpochyby bude platit i nadále. Současně se ovšem objevila celá řada úkolů a výzev,
které je třeba vzít v potaz resp. znovuobjevit.
I. Úvaha o církevním communio; „Spiritualita společenství“ 3
„Před plánováním konkrétní iniciativy je třeba prohloubit spiritualitu společenství“, píše
papež Jan Pavel II. ve své apoštolské exhortaci Novo milenio ineunte v závěru roku
2000. Vede nás tím k jádru, centru toho, čím je naše církev: jsme společenstvím víry,
povoláni a svoláni Kristem, jsme communio v něm. Pokud se naše obce během
rozšiřování pastoračních oblastí mají sžívat, pak je třeba kněží a jáhnů, žen a mužů, kteří
žijí s církví, kteří v ní mluví a působí, žijí příkladným životem slovem i skutkem, aby bylo
jasné, co je communio. Právě ve větších pastoračních oblastech je třeba lidí, kteří
v Duchu Ježíše Krista spolupracují jako tým, kteří se společně modlí a navzájem se
doplňují.
Především však žité společenství víry působí proti „nebezpečí osamělosti“ 4 na které
upozornil předseda Německé konference rektorů seminářů Franz Joseph Baur při
shromáždění této konference v březnu tohoto roku.
Při veškerých úvahách, rozhovorech a plánování je jasné, že více než dosud musíme vzít
vážně fakt, že pastorace není jen záležitostí kněze a dokonce církevních zaměstnanců,
ale věc pokud možno co největšího počtu pastoračních svazů a pastoračních jednotek.
Jednou z největších výzev příštího roku bude kompetentně pomoci dobrovolníkům ve
farnostech (katechetům, lektorům, farním radám) v jejich službě a odpovídajícím
způsobem je při ní doprovázet.
Bezpochyby k tomu bude zapotřebí nové teologické reflexe dobrovolníků jako „nositelů
pastorace“, aby nevznikl mylný dojem, že jsou v důsledku restrukturalizace „záplatami“ a
levnou pracovní silou v době kdy chybí prostředky na církevní zaměstnance.
3
4
Apoštolská exhortace Novo milenio ineunte papeže Jana Pavla II.
srv. Deutsche Tagespost z 16. března 2007
31
Dokumentace.
Teologické reflexe je rovněž třeba vzhledem k specifickému profilu různých pastoračních
služeb poskytovaných pracovníky církve tak, aby jednotlivým pracovním profilům
nehrozilo rozplynutí uvnitř rozšiřujících se pastoračních oblastí. Stále větší rozmazávání
kontur můžeme již pozorovat mezi pracovním profilem pastoračních asistentů/asistentek
a farních asistentů/asistentek stejně jako mezi kněžským úřadem a pastorační službou.
To je nejen teologicky nepoctivé, ale u dotyčného to vede k nespokojenosti, nejistotě a
zklamání.
Proto
je
záhodno
každé
vlastní
povolání
a
zplnomocnění
vyjasnit
a
propracovat. Pokud se podaří profil pastoračních laických povolání nikoli ostře vymezit
vůči kněžské službě, ale založit ho na úkolech církve a základní službě přináležející všem
věřícím, může být jejich služba hlubším způsobem vnímána jako výraz obdarování
v Duchu a jako šance.
Tam, kde se podaří vytvarovat pracovní profil a vytyčit pole působnosti, tam bude
spolupráce jasnější, vzroste spokojenost a nasazení. Vyjasnění ovšem není důležité jen
z hlediska pracovně a organizačně psychologického – ve smyslu větší efektivity práce –
ale i z hlediska teologie úřadu a na základě Druhého vatikánského koncilu. Kněz, který by
svůj úkol vedoucího pastorační jednotky/svazu pojal jednostranně jen jako management,
by byl karikaturou toho, co dělá kněze knězem.
II. Schopnost a ochota ke spolupráci a delegování
Vzhledem ke konkrétním nárokům a kompetencím bude do budoucna třeba mít vysokou
míru schopnosti a ochoty ke spolupráci, aby se místní práce dařila. Spiritualita
společenství tvoří nosný základ „kooperativní pastorace“, který se mezi jiným odráží
v ochotě k delegování, k závazným úmluvám a k obohacující výměně zkušeností,
především při pravidelných a dobře strukturovaných poradách. Zvláště je zapotřebí dělby
práce. Nejde o to, aby „všichni dělali všechno“. Spíše se bude dávat stále více důraz na
těžiště práce jednotlivých spolupracovníků, které bude vyvažováno a rozšiřováno v týmu.
A protože ani kněžský úřad ani pastorační služby tu nejsou samy pro sebe, ale jsou to
služby v církvi a pro církev, je třeba při každém rozdělování práce mít na zřeteli základní
úkol a společný cíl. K tomu je třeba, aby kněží a ostatní spolupracovníci i dobrovolníci
vnesli své specifické charisma, které koreluje se svěcením, aktuálním úkolem od biskupa,
určitým životním stavem a odpovídajícím vzděláním.
V době rozšiřování pastoračních oblastí a větších pastoračních týmů je zvláště patrné, že
víra je odkázána na komunikaci. Je třeba lidí, kteří s teologickými znalostmi a sociální
kompetencí budou doprovázet skupiny a společenství, poskytnou jim impulzy a pomoc
kterou potřebují a kteří budou pečovat o nezbytnou šíři spektra uvnitř pastoračního svazu
32
Dokumentace.
nebo pastorační jednotky. I když církev žije z toho, že co možná nejvíc jejích členů se
aktivně zapojuje do církevních procesů, měli bychom se, jak často upozorňuje biskup
Wanke, „oprostit od pastoračního cíle, že všichni členové budou v církvi aktivní. Na tom
bylo prolito zbytečně mnoho „pastoračního potu“. 5
A protože větší pastorační oblasti nejsou samotnými vojáky v poli, nýbrž vyžadují
kooperaci a týmovou práci, je zapotřebí kněží, kteří budou disponovat odpovídající
kompetencí k jejich vedení a ochotou ke spolupráci, moderaci a vedení rozhovoru a
budou schopni a ochotni se v tomto dále vzdělávat. Přitom schopnost a ochota ke
spolupráci znamená v neposlední řadě i schopnost zvládat kritiku a konflikt. Zde je třeba
znát vlastní hranice a stále se učit s nimi zacházet. Tato způsobilost je důležitá vzhledem
ke skutečnosti, že kněží a pastorační pracovníci budou muset ve stále se zvětšujících
pastoračních oblastech odolat pokušení dostát všem požadavkům a úkolům. Kdo se zde
dostane do konfliktů, musí velmi přesně znát svoje hranice, slabá místa a svoji
kompetenci.
III. Převratné změny jako šance
Vedení jako služba evangeliu a naději je pozitivně orientováno, je nasměrováno na silné
stránky, zdroje, možnosti, šance a cíle. „... zapomínaje na to, co je za mnou, upřen
k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je boží povolání
v Kristu Ježíši“
(Fp 3, 13-14). Cíl před očima – něco, co v mnoha týmech je spíše
otázkou: „Jaký je náš cíl? Na čem staví ten, kdo utváří církev?“ Každý z nás ví, kolik
energie se uvolňuje, jsme-li něčím zaujati, kolik kreativity se objeví, jsem-li pro něco
nadchnut. Ten, kdo vede pastorační jednotku a pastorační tým v duchu Kristově, ten, kdo
utváří přechod od dosavadní formy pastorace k budoucí, ten nesmí být rezignovaným
předákem, ale musí být zastáncem a pionýrem naděje. Jinak řečeno: je třeba chápat
výzvu tohoto času jako šanci k reflexi vlastní práce, k hledání nových forem hlásání
evangelia v dnešní době a snaze číst znamení doby.
K tomu nám mohou pomoci dvě otázky, které je třeba si stále klást:
1) Kde a skrze jaké konkrétní situace, impulzy a události nás Ježíš vyzývá k aktivitě? Kde
nás vyzývá: „duc in altum“, hoďte sítě? 6
5
Srv. Joachim Wanke, Was der Kirche aufgetragen bleibt. Seelsorge und Seelsorger auf dem Prüfstand
gegenwärtiger Herausforderungen, Werkstattgespräche im Bistum am 8. 3. 2007; Co zůstalo církvi svěřeno.
Pastorace a pastorační pracovnícitváří v tvář dnešním výzvám)
6
Apoštolská exhortace Novo millenio ineunte papeže Jana Pavla II.
33
Dokumentace.
2) Kde a jak mě osobně Ježíš vyzývá k tomu, abych ho následoval a přitom dal sbohem i
svým milovaným? I bolestné zkušenosti v pastoraci a osobním životě lze brát jako volání
k následování.
IV. Communio: Společenství víry nad místními obcemi
Při našich úvahách je stále zřejmější, že v současné pastoraci nestačí jen spravovat a
organizovat existující. Je spíše třeba „evangelizační pastorace“, která má schopnost
odkrývat lidem poklad víry a zprostředkovat osobní přístup k Ježíši Kristu. 7 Naším prvním
a nejdůležitějším úkolem je a bude být zvěstovateli evangelia a utvářet právě ve větších
pastoračních oblastech místa žité víry, biotopy „nakažlivé“ spirituality společenství.
Zde je třeba, aby naši kněží a pastorační pracovníci měli další kompetenci. Kvalitní
teologické vzdělání a znalost odpovídajících katechetických a prakticko-pastoračních
materiálů je nutná, v žádném případě však dostačující. Mnohem více je třeba mít cit pro
kairos, tj. mít schopnost postřehnout, kde a jak se v člověku probouzí touha po hlubším
přístupu k víře, možná dříve zahlazená vnějšími okolnostmi. Je třeba schopnosti
přiměřeného doprovázení tohoto procesu. Tuto schopnost se nelze naučit v příručkách; je
nezbytné, aby mladí resp. začínající kněží a pastorační pracovníci přišli do kontaktu s tím,
co se v této oblasti již podařilo a se zkušenými pastoračními pracovníky.
Je zřejmé jak důležité a obohacující je příslovečné vyhlédnutí z vlastního dvorku a nakolik
se od kněží a pastoračních pracovníků ve velkých pastoračních oblastech požaduje, aby
lidi navzájem propojovali a seznamovali mezi sebou. K tomu je zapotřebí míst a
příležitostí, kde je možno zažít communio církve, kde se člověk ve světle evangelia
ujišťuje o společné cestě, lidé se navzájem posilují v modlitbě a rozhovoru; společenství,
křesťanské communio, chce být žito, prožíváno a zakoušeno.
Úspěch spolupráce záleží zejména na ochotě otevřít se pro druhého, hledat kontakt
s druhým člověkem a společně přijímat úkoly. K tomu je zapotřebí solidarity a snahy
všech vidět to, co je společné a co spojuje, než trvat na uznání svých práv. 8
Aby se toto podařilo, požaduje se naléhavě po všech, kteří jsou v církvi zaměstnáni, aby
zkoncentrovali síly a společně stanovili nové priority. Pro všechny úkoly, které tvoří tzv.
7
Srv. Čas rozsévání: být církví misionářskou, Němečtí biskupové 68.
Srv. k tomuPastorační plán Arcidiecéze Freiburg „Odvaha k aktivitě“: Tam, kde je církev tak utvářena,
budována a dále rozvíjena se všichni podílí na nosné síti. Každé spojení navzájem žije z „vědomí, že na jedné
straně jsme neseni celkem ale na druhé straně jsme důležití pro stabilitu a co největší hustotu této sítě. Potom
ostatní věřící vnímáme jako obohacení“. (21)
8
34
Dokumentace.
všední pastorační den, je vždy třeba odvahy a času pro nové věci. To však bude možné
jen tehdy, když se nám podaří implantovat do pastoračních jednotek a svazů „kulturu
dobrého zanechávání“, tj. vědomě se rozloučit s projekty, iniciativami, převzatými úkoly
nebo tradicemi. Protože je naléhavěji než kdy dříve nutno hledat kreativní možnosti jak
oslovit lidi vně církve. 9
V. Pastorace v mobilní společnosti 10
Mluvíme-li o nárocích na kněze, jáhny a další profesionální spolupracovníky v pastoraci a
diakonii a mluvíme-li o změnách v jejich pracovních profilech, nesmíme zapomenout, že
s ohledem na venkovské oblasti je zapotřebí velké mobility. Lidé, kteří zde žijí musejí být
více na cestě od jednoho – často vzdáleného – místa na druhé než v době, kdy byli
příslušní „jen“ k jedné místní obci. Přesto jsem z nesčetných rozhovorů s pastoračními
asistenty získal zkušenost, že i v tom tkví některé možnosti. Velmi se shodovali na tom,
že raději pracují ve větší pastorační jednotce a ve větším pastoračním týmu, než aby byli
v malé obci sami zodpovědní za všechno. Rozšíření pastoračních oblastí s sebou pro
mnoho lidí přináší šanci lépe uplatnit své schopnosti, dovednosti a talent. A i když větší
část kněží nadále bude přebírat vedoucí funkci, nabízejí pastorační jednotky a svazy
možnost více plánovat s ohledem na osobní charismata. Neboť vedle faráře, který obec
vede, se mohou zapojit další kněží jako kaplani nebo duchovní s vlastními oblastmi
činnosti.
VI. Lidsky dozrávat s vazbou na Boha
Protože současné výzvy od nás více než kdy jindy požadují, abychom byli duchovně
mobilní a flexibilní jde-li o překlad Ježíšova poselství do řeči dnešního člověka, je třeba se
více zaměřit na lidskou zralost jako nepostradatelný základ pastorační služby, jak je to
uváděno v různých dokumentech učitelského úřadu. 11 Lidská zralost znamená mít vlastní
postoj a znalost sebe sama a tím i schopnost přinášet přiměřeným způsobem vlastní
talent a dovednosti a také střízlivě a poctivě analyzovat kompetence, situace a události.
Je to nezbytné k tomu, abychom v dnešních převratných změnách a komplexnosti až
9
Srv. k tomu: Joseph Ratzinger: Salz der Erde. Christentum und katholische Kirche an der Jahrtausendwende.
Ein Gespräch mit Peter Seewald, 1996, 171: „Církev se neustále zabývá sama sebou v několika fixních bodech.
Přitom se zapomíná, že tam venku je 80% nevěřících lidí, kteří čekají na evangelium nebo pro které je
evangelium určeno, a že se nesmíme neustále pinožit okolo našich vlastních problémů, ale musíme uvažovat o
tom, jak jako křesťané v dnešním světě můžeme vyjádřit svoji víru a něco jí říci?“
10
Srv. habilitační práci Franze-Petera Tebatrze-van Elst: Gemeinden in mobiler Gesellschaft. KontexteKriterien-Konkretionen. -Obce v mobilní společnosti. Kontexty-kritéria-uskutečnění, Würzburg 2001, v níž jsou
pojmenovány a reflektovány rozličné procesy mobility v dnešní společnosti a předloženy konkrétní impulsy pro
jednání.
11
Dekret II. vatikánského koncilu o vzdělání kandidátů kněžství Optatam totius, posynodní exhortace papeže
Jana Pavla II. o vzdělávání kněží v kontextu současnosti Pastores da vobis.
35
Dokumentace.
nepřehlednosti současné pastorace mohli nejen reagovat a prozíravě jednat, ale i
využívat nových možností a cest pro růst ve víře. K tomu je třeba mít i vlastní pravidelný
duchovní život. Právě vzhledem k množství termínů a administrativních úkolů, které nás
čekají
je
velké
nebezpečí,
že
to
odnese
kultura
života
a
modlitby. 12
Pro
zvládnutí management běžného pastoračního provozu je životně důležitý vztah ke Kristu.
Závěr
Zkušenosti ukazují, že se naši kněží i profesionální spolupracovníci cítí být v mnoha
oblastech v napětí, na něž je třeba přiměřeně reagovat. Představení v našich diecézích –
nejen my biskupové – by tedy měli investovat personál, energii a samozřejmě i peníze do
kvalifikace našich pracovníků. Současné převratné změny nesmějí být zatíženy negativní
náladou. S kameny, které leží na naší cestě můžeme naložit různě. Můžeme si na ně
naříkat, nechat se jimi nechat odklonit z cesty a zklamaně se vrátit. Můžeme rezignovat a
usadit se na nich. Můžeme je však také použít jako stavební kameny a vystavět z nich
domy a mosty, budoucnost, a tím dát tvar vizi Božího království a zaslíbení. Bude
neustále potřeba naše pracovníky v pastoraci kriticky vyzývat, aby se přizpůsobili
změněným podmínkám. K tomu bude z naší strany potřeba hodně ochoty k rozhovoru,
povzbuzování, posilování a především solidarity v modlitbě, abychom společně mohli
změny uskutečnit.
12
Srv. Hubertus Branttzen, Lebenskultur des Priesters. Ideale-Enttäuschungen-Neuanfänge (Kultura života u
kněží. Ideály, zklamání, nové začátky), Freiburg/Basel/Wien 1998. Nejen velký ohlas, který tato práce vzbudila
je důkazem toho, že v této oblasti – oblasti kultury života a duchovního života – je třeba jednat.
36
Dokumentace.
Biskup Reinhard Marx:
Zvětšení pastoračních oblastí a blízký vztah k lidem
„Cestou církve je člověk“, říká Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptor Hominis. Proto
se veškerá pastorační práce musí zaměřovat na lidi, a to na zcela konkrétní lidi v jejich
životní situaci. To bychom měli mít na zřeteli i ve zvětšených pastoračních oblastech.
Musíme ovšem znovu uvážit, jak se tato cesta církve směrem k člověku musí v nových
podmínkách změnit. K tomu bych uvedl několik bodů:
1) Různé důvody pro zvětšení pastoračních oblastí tu budou jen krátce zmíněny, bez
hlubšího výkladu. Těmito důvody je zaprvé změna života a světa víry - vývoj, který trvá
již desetiletí, jak ukazují i nábožensko-sociální výzkumy. Životní okruh lidí se rozšířil i
z důvodu diferencovaného pracovního světa a díky širším možnostem a nutnostem
mobility, která znamená velký akční i životní prostor. Je možné mnohé z toho, o čem se
předchozím generacím ani nesnilo.
Především ve městech, ale i na venkově mají
demografické změny vliv na velikost farností. K tomu se přidávají výstupy z církve, které
mají na snížení počtu katolíků dokonce větší podíl než demografický faktor, jak ukazují
před nedávnem zveřejněné
statistiky
Německé biskupské konference. Pravidelná
návštěvnost kostelů klesla v posledním desetiletí v některých regionech téměř o 50%.
Poměr počtu katolíků na jednoho aktivního kněze se horší rok od roku. Ve všech těchto
bodech nelze v následujících letech čekat zcela opačný vývoj, což samozřejmě nevylučuje
dílčí změny v určitých regionech resp. pastoračních skupinách.
2) Napětí, které je obsaženo v našem tématu – totiž větší pastorační oblasti versus blízký
vztah k lidem – se zvláště ukazuju na pojmu duchovní péče. Co je duchovní péče, o tom
v církvi panují rozdílné, někdy až difúzní, představy. Dokládá to rozšíření pojmu na
všechny možné aktivity včetně aktivit mimo oblast církve. I Kodex církevního práva
předpokládá, že farář bude schopen věřící znát a reagovat na jejich konkrétní životní
situaci. K opravdu hluboké pastoraci bude i v budoucnu patřit podíl na životě lidí a jejich
doprovázení, abychom nevypadali jako cizinci vzdálení životu a světu. Jasněji než dříve
však musí být řečeno, že pastorační povinností je doprovázení lidí na cestě ke spáse.
Proto se duchovní péče nejintenzivněji uskutečňuje ve slavení svátostí a zvěstování
Božího slova. Nejdůležitějším úkolem kněze je proto otevírat lidem cestu, aby v Duchu
svatém mohli dojít k Otci skrze Ježíše Krista.
3) Proto „blízký vztah k lidem“ neznamená jen přítomnost v místě, která je stále
samozřejmě důležitá. Ale už dnes není v biskupství Trier se stovkami malých farností
možné, aby byl farář přítomen v každém místě. Jeho přítomnost se musí omezit na určitý
37
Dokumentace.
čas a příležitosti.
To se ve smyslu výše řečeného týká především svátostí. Být blízko
lidem znamená také vytvářet blízkost v novém shromáždění. Kdo chce prohlubovat svoji
víru na malé vesnici, vykonávat exercicie pro všední den, bude se muset vydat na cestu
k lidem, kteří se shromažďují z větší oblasti, protože ve svém bydlišti je nenajde. Větší
pastorační oblasti tedy znamenají i nové shromažďování při tvorbě společenství a
setkávání. To platí pro katechetickou práci, práci s mládeží, charitní práci a pro mnoho
jiného. Musí být jasné, že tam, kde se setkávají věřící - i napříč farnostmi - je možno
zažít blízkost zcela novým způsobem. Je pak možno se zachytit církevní struktury, kterou
kardinál Höffner nazýval strukturou „vyjdi“. Musíme ji však rozšířit o strukturu „přijď
sem“, jak už je určeno v evangeliu. Pozvání ke shromáždění, k zakoušení oslavy víry ve
velkém společenství, k setkávání mladých rodin atd. je pro budoucnost naší pastorace
neobyčejně důležité a je to nejen ztráta, ale i možnost nové pastorace blízkosti, která
shromažďuje lidi, pro něž je důležitá víra v Ježíše Krista.
4) Takovýto bližší vztah k lidem musí být ovšem organizován v síti. Velká farnost nebo
společenství farností se nejen rozčlení teritoriálně, ale i podle společenství, úkolů a
aktuálních výzev. To platí například pro Charitu, pastoraci ve školách, práci s mládeží,
zvláště s mladými po biřmování. Podaří-li se nám vidět budoucí společenstva farností ne
jako sbírku do sebe uzavřených malých nebo větších farností, ale opravdu jako nové
společenství, které se přizpůsobuje možnostem nové pastorace, ještě není dost zřejmé.
V biskupství Trier bude jistě i v budoucnu nutné brát zřetel na „katolický zvuk místa“, jak
to nazývají věřící. Právě v malých obcích musí existovat důvěryhodné a zodpovědné
osoby. Při svých návštěvách povzbuzuji věřící, aby své vesnické kostelíky nechávali
otevřené a každý den se tu shromažďovali k modlitbě, i když na Anděl Páně přijdou jen
dva nebo tři. Ale právě proto musí kvůli budoucnosti víry růst vědomí o tom, že církev je
větší a více než tato malá místní společenství. Může být kněz takto ještě blízko lidem? Je
jasné, že všudypřítomnost a stálá přítomnost není možná – pokud kdy vůbec byla. Kněz
budoucnosti se při všech vazbách na svět bude muset soustředit na „svátostnou
blízkost“. To je to, co lidé od kněze očekávají: že totiž je znamením Boží blízkosti, i když
mnozí lidem by to tak nevyjádřili.
„Současný vývoj ukazuje na to, že farář svůj způsob pastýřského úřadu
(stejně jako
vedení a pastoraci) a svůj způsob učitelského úřadu bude moci s ohledem na situaci stále
více uskutečňovat zprostředkovaně skrze svůj podíl právě na kněžském úřadu Krista.
Tato služba se musí stát specifickým médiem, integrující formou knězova podílu na trojím
úřadu Krista a tím i na jeho pastorační práci vůbec. To znamená, že služba liturgického
slavení, a v jejím rámci i zvěstování a udílení svátostí (alespoň v neděli), musí být
v budoucnosti ještě jasněji než doposud tím místem, kde se podíl kněze na trojím úřadu
38
Dokumentace.
Krista nejviditelněji konkretizuje; kde může názorně vykonávat pastýřský úřad jako
vedoucí a duchovní farnosti a učitelský úřad jako zvěstovatel evangelia ve smyslu své
kněžské služby. Tuto (liturgickou) dimenzi jeho služby lze totiž nejméně delegovat. Proto
také z této perspektivy bude nedělní eucharistická slavnost stále více ústředním
integračním děním pro eklesiologickou hodnotu „farnosti“. 13 I své řídící úkoly bude kněz
přijímat v podstatě skrze slavení Eucharistie a zvěstování Božího slova.
5) Může ve velkých pastoračních oblastech existovat vůbec něco takového jako rozvoj
obce? Můžeme pro to najít kritéria? To jsou otázky, které nás v biskupství Trier nyní
zaměstnávají. Jde tady samozřejmě také o lepší rozdělení úkolů: Co je třeba v místní
církvi na úrovni farnosti resp. společenství farností dělat? Co je úkolem děkanátu? Kde
musí biskupství uplatnit subsidiaritu? Podle jakých kritérií bude probíhat přidělování
personálu a finančních prostředků? Jak se chopit misijních úkolů, prohlubovat je a
uskutečňovat ve společenstvech farností? V tomto ohledu jsme ještě na cestě k nové
eklesiologické orientaci, která více zdůrazňuje sborovou jednotu, jak to formuloval koncil
s ohledem na církev. „Jednotliví biskupové jsou pak viditelný zdroj a základ jednoty ve
svých místních církvích, které se utvářejí podle vzoru všeobecné církve; v nich existuje a
z nich se skládá jedna a jediná katolická církev.“ 14 To lze analogicky aplikovat i na vztah
farností a biskupství. Církev je v místních církví a z místních církví, to se určitým
způsobem vztahuje i na biskupství. Samozřejmě, že každá obec nebo každá farnost
nejsou místními církvemi. Jsou jimi i řádová společenství a duchovní centra. Přesto tu
však vidím silnou analogii. Musí vyrůstat silnější vědomí toho, že jsme společně jako
biskupství a farnosti místními církvemi a navzájem se potřebujeme a podporujeme.
Farnosti nemohou být církvemi bez biskupa a papeže, a obráceně: biskupství žije ve
farnostech, která jsou místními společenstvími. Výzvou pro všechna biskupství do dalších
let je pak to, jak v novém uspořádání bude fungovat přidělování zdrojů a úkolů.
6) Velmi důležité je, že situaci, ve které jsme se ocitli, přijímáme v přesvědčení, že nám
Bůh nyní svěřuje, abychom byli jeho církví. Vydali jsme se na dlouhou cestu, která bude
spojena s loučením a ukončováním některých činností. Přitom si myslím, že je třeba
upřednostňovat kvalitu před kvantitou. Prioritou je zvěstování evangelia a slavení
svátostí, samozřejmě ve spojitosti s katechetickou a mystagogickou cestou, která se
soustředí na život lidí. To je nejdůležitějším pastoračním úkolem. A navíc musíme
v nových pastoračních oblastech vytvořit síť mezi farními společenstvími, která si coby
společenství dá za úkol opravdu evangelizovat a bude akceptovat poslání být i v dnešních
podmínkách církví.
13
14
Medard Kehl, Reizwort Gemeindezusammenlegung, in: Stimmen der Zeit 225 (5/2007) 327.
Věroučná konstituce o církvi II. vatikánského koncilu Lumen gentium 23.
39
Dokumentace.
Pracovní skupiny
Po přednáškách se členové Německé biskupské konference rozdělili do šesti pracovních
skupin, aby v jednotlivých bodech problematiku prohloubili.
Níže jsou nejprve znovu uvedeny krátké úvodní impulsy pro rozhovory a poté výsledky.
Ty byly následně sděleny a objasněny v plénu.
I. Farnost a obec – historické struktury versus nové pastorační rozčlenění
Vedl: biskup Joachim Reinelt
referent: světící biskup Franz-Peter Tebartz-van Elst
Impulsy
1. z hlediska dějin pastorace
Zakládání a rozvoj farností v 19. a 20. století byly vedeny snahou vnést evangelium,
svátosti a duchovní péči více do všedního života lidí.
Ve společnosti, která mohla vycházet z vysoké stability a shody v oblasti bydlení, práce a
volného času to byla optimální forma zakotvení života a víry.
2. z hlediska sociologie pastorace
Vzrůstající hospodářská a sociální mobilita s sebou od 60. let přinesla společenskou
mentalitu, která pocit domova a příslušnosti posunula na širší oblast života.
Z hlediska kulturní antropologie mluvíme o tom, že identity se tvoří resp. rozšiřují
v rádiu, v němž se lidé během svého všedního dne pohybují. Tam, kde se však
subjektivně vyskytne pocit nepřehlednosti, dochází k budování částečných identit a
k protipohybu resp. regresivním tendencím (srv. mnohé „strategie vzdoru“ v diskuzích o
strukturách).
V této souvislosti je třeba také uvážit, že společenské zrychlení života lidí v osobních (a
tím i náboženských) vztazích zapříčiňuje touhu po zpomalení a blízkosti v místním životě
církve (srv. lokální identita na vesnicích daná církevními úkony).
40
Dokumentace.
Chceme-li se snažit o účinnou pastoraci v blízkosti životního dění lidí ve změněných
(mobilních) podmínkách, musí farní pastorace „vyhlédnout z vlastního dvorku“.
3. z hlediska pastorální teologie
„Blízkost“ je zkušeností lidí při Ježíšově zvěstování. Přibližuje se jim, když používá slova,
gesta a obrazy, které se jich dotýkají. Ježíšova setkání s lidmi, jeho uzdravování
nemocných a vyhánění démonů přináší Boží království v bezprostřednosti osobního a
sociálního světa.
„Blízkost“ je následkem toho základním paradigmatem a úkolem pastorace církve:
„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak
trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků.“ 15
„Blízkost“ je v tomto smyslu kategorií pastorační a nikoli teritoriální. Nemůže být
vyrobena, nýbrž na prvním místě je ztělesněním jednání církve, které zprostředkovává
přítomnost Zmrtvýchvstalého ve svátostných a pastoračních úkonech.
Ve stopách Ježíšových proto „blízkost“ potřebuje také svědky. V nich se lidem přibližuje
velikonoční víra a duchovní péče církve (srv. poslání Ježíšovo před Velikonocemi a poslání
církve po Velikonocích).
4. z hlediska pastoračně-praktického
„Blízkost“ místní církevní duchovní péče se bude muset v personálním i strukturálním
ohledu orientovat na principu subsidiarity: co nejvíce osobní iniciativy místních, co
nejvíce zapojení a spojení, aby bylo ve velkém prostoru možno utvářet vazby.
Nad osobami (svědky) je nejprve třeba vytvořit síť různých míst a skupin ve velké
oblasti. Toto vzájemné spojení není primárně záležitostí různých rad, ale potřebuje
spirituální rámec a oblast. 16 Tak může růst spojení ve smyslu „společenství vůle“
(Benedikt XVI.).
15
16
Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 1.
Srv. praktikování „spirituality společenství“, Novo milenio ineunte, čl. 43.
41
Dokumentace.
Výsledné teze
-
„Blízkost“ v pastorační zkušenosti je primárně osobní nikoli územní kategorií. Proto
nejprve potřebuje svědky. V nich dostává velikonoční víra místní tvář.
-
Přijetí rozšiřujících se pastoračních oblastí se podaří dosáhnout tam, kde se
přechod provádí organicky a za souhlasu a doprovodu kněží. Blízkost ve svátostné
zkušenosti potřebuje přítomnost specificky kněžské služby (např. spolehlivé
termíny zpovědí).
II.
Spolupráce
profesionálních
zaměstnanců
a
dobrovolníků
v nových
strukturách
Vedl: kardinál Georg Sterzinsky
referent: světící biskup Paul Wehrle
Impulsy
I. změněné struktury
Mluvíme-li o „nových strukturách“, v nichž je třeba nově definovat vztahy a spolupráci
profesionálních pracovníků a dobrovolníků, musíme nejprve stanovit, jakého druhu tyto
struktury jsou. Jaké struktury – z nichž pak vycházejí i změny při spolupráci – jsou
míněny?
Je-li řeč o větších pastoračních oblastech, je zpravidla míněno rozšíření pastoračních
struktur na územním principu, a to na tzv. nižší a střední pastorační úrovni. Samozřejmě
však existuje i změna struktur v kategoriální pastoraci a pastoraci cílových skupin –
fakticky tu jde o finanční a personální škrty – ačkoli např. na základě studie institutu
Sinus je třeba zvážit i struktury v pastoraci kategoriální a pastoraci cílových skupin.
K tomu se přidává křížení kategoriální a územní pastorace (např. když je pastorace
v nemocnici strukturálně zakotvena v místě). Co v této souvislosti vůbec nemá být
tematizováno jsou změny vyplývající ze spolupůsobení místní Charity a jejích (často o
stát opřených) struktur.
Jestliže dříve byla nejnižší pastorační úrovní farnost, je to dnes často společenství
farností (farní svaz, pastorační jednotka atd.), řidčeji v církevně-právním smyslu nově
zřízená „velkofarnost“ (jako např. v biskupství essenském). Odehrávalo-li se osobní
42
Dokumentace.
nasměrování územní pastorace dříve skrze místního faráře (eventuálně s kaplanem), je
to dnes v mnoha diecézích pastorační tým, zpravidla pod vedením kněze. Z toho
vyplývají změněné nároky na pracovníky v pastoraci navzájem (platí to pro kněze, jáhny
a pastorační asistenty) jako je například schopnost týmové práce, pastoračního myšlení a
jednání ve větších souvislostech atd.; jsou tu však i změněné podmínky pro společné
působení profesionálů a dobrovolníků, jako je například nezbytná přítomnost v místě,
domluva na specifické zodpovědnosti a kompetenci. Podmínkou pro rozšíření struktur je
v zájmu spolehlivosti jasná kompetence a schopnost dohody – ale i profesionalizace
v nově stanovených segmentech úkolů.
Otázka je takováto: jak dalece se do tohoto procesu mohou zapojit dobrovolníci? Jaké tu
pro ně vyvstávají šance? Jaké je rozdělení rolí mezi profesionálními pracovníky a
dobrovolníky?
Podle dosavadního stavu zůstává úzká spojitost mezi strukturou územní pastorace a
počtem zaměstnanců. Znamená to, že se na struktuře územní pastorace samé zas tolik
nezměnilo? Nemají-li však změněné pastorační struktury být pouze územním rozšířením
farního principu a rozšířením resp. diferenciací principu zaměstnaneckého, je třeba se
nově zaměřit na vztah mezi zaměstnanci a dobrovolníky. Proto bych chtěl – i
z eklesiologického hlediska – začít dobrovolnictvím v církvi.
2. Profil dobrovolnictví v církvi
Řeknu to nejprve provokativně, i když zkresleně: očividný problém dobrovolnické činnosti
v naší církvi je podle mě ten, že na dobrovolníky si vzpomeneme teprve tehdy, když pro
určitou činnost již není k dispozici profesionál, a jen na tak dlouho, než se někdo najde –
tedy dobrovolnictví jako aktivovatelná pastorační rezerva nebo pomocná síla ve farnosti,
která nemá pastorační kompetenci ani rozhodovací pravomoc, např. při přípravě slavností
nebo úklidových pracích. Obě tyto formy dobrovolnictví – ucpávání děr a posluhování –
ovšem neodpovídají nárokům změněných pastoračních struktur a už vůbec ne eklesiologii
společenství a apoštolátu laiků zakládajícímu se ve křtu a biřmování. Tyto formy
dobrovolnictví už se neudržují ani ve společnosti, která je politicky charakterizována
demokraticko-participujícím
spolubytím,
v němž
je
společenské
angažmá
spojeno
s oceněním, kompetencí a spolurozhodováním. Dobrovolnictví a jeho pochopení podléhají
jak známo i sociologickým proměnám. Míním tím „zvolené, kompetentní, neplacené,
strukturované a veřejností akceptované konání pro druhé“. 17 Jestliže dříve stál v popředí
dobrovolnické služby pocit povinnosti a užitečnosti, dnes je to vlastní rozvoj a zkušenost.
17
Herbert Haslinger, Praktische Theologie. Durchführungen, Mainz 2000, 316n.
43
Dokumentace.
Profesionální zaměstnanci jsou ve službách instituce a mají určitou náplň práce.
Nemohou si své úkoly vybrat tak jako dobrovolníci. Ti se rozhodují a volí si. Je pro ně
důležité, aby jejich angažování se odpovídalo jejich životnímu profilu (např. služba
v bydlišti,
pěvecký
sbor,
rodičovská
výpomoc
atd.).
Narozdíl
od
zaměstnání
je
dobrovolnická služba více určena biograficky a osobnostně. Chceme-li tedy uvažovat o
společném působení profesionálů a dobrovolníků, musíme si také být vědomi motivací –
orientace na vlastní osobu a orientace na témata, úkoly a cíle. Schematicky řečeno:
Diecéze chce k pokrytí různých úkolů ve farnostech orientaci především na úkoly a cíle,
naproti tomu si dobrovolníci volí a rozhodují se podle svých osobních potřeb a očekávání.
Na tomto základě je třeba rozvinout „teologii dobrovolnictví“. Prakticko-teologické a
sociologicky orientované základy již existují. Z biblického a systematicko-teologického
hlediska tu ovšem máme postulát; můžeme navazovat na teologické reflexe týkající se
laiků (srv. např. Yves Congar) a na vyjádření učitelského úřadu církve k apoštolátu
laiků. 18 Vyjmenuji jen některé aspekty:
Nezbytné vyšší ocenění a význam dobrovolnictví pro pastorační praxi vyžadují teologická
a zvláště eklesiologická vyjádření k angažovanému jednání odvíjejícímu se od křtu a
biřmování, což musí být vloženo do svátostného základního chápání církve vůbec. K tomu
patří i souvislost mezi úřadem a charismatem reflektovaná v praxi. Odpovídajícím
způsobem musí být teologicky vyjasněno, jaké úkoly patří bytostně k službě úřadu
v církvi a které mohou nebo mají být svěřeny dobrovolnictví (Je např. teologicky
doporučeno a pastoračně smysluplné, že službu pohřbívání vykonávají dobrovolníci nebo
je to spíše úkolem zaměstnanců církve? Této službě se bezpochyby přisuzuje „úřední“
charakter).
Je třeba rozvinout specificky církevní resp. duchovní kulturu dobrovolnictví na nižší a
střední pastorační úrovni, učinit zaměstnance citlivějšími pro charismata a kompetence
dobrovolníků, odkrývat je a ocenit. V církvi se nemůžeme ptát jen na to, pro jaké úkoly
ještě někoho potřebujeme, ale také co nám chce Duch svatý skrze talenty ve farnosti
ukázat jako výzvu. Biblická orientace na charismata je předpokladem pro kooperaci a
produktivitu pastorační činnosti. Musí být ozřejmena duchovní kvalita dobrovolnictví. Jen
tak může zvláštnost kultury dobrovolnictví v církvi najít svůj profil.
Právně je třeba vyjasnit, jaké rozhodovací pravomoci a práva spolurozhodování je možno
přenést na dobrovolníky a jakou cestou by se to mělo dít. V zájmu všech zúčastněných je
18
Srv. dekret II. vatikánského koncilu o apoštolátu laiků „Apostolicam actuositatem“ a postsynodní exhortaci
papeže Jana Pavla II. o povolání a poslání laiků v církvi a ve světě „Christefideles laici“.
44
Dokumentace.
třeba transparentních (církevně) právních rámcových podmínek. Tak bude možno
předcházet jak výtkám kvůli nepřiměřenosti tak i pokušení blýsknout se na účet někoho
jiného. V systému volených rad a biskupských pověření již máme spolehlivé nástroje. Ty
musí být rozvinuty na teologickém základě. Pak se nemůže stát, že možnosti pastorační
participace angažovaných dobrovolníků budou záviset např. na libovůli faráře nebo jiných
zaměstnanců. Z pastoračně teologického hlediska je třeba vyjasnit, jaké se doporučují
teologické, pastorační a další kompetence a kvalifikace k tomu, aby dobrovolníci ze své
strany mohli přiměřeným způsobem převzít určité služby v církvi. Je tedy třeba
profesionalizace dobrovolníků (s ohledem na určité úkoly). To smíme od dobrovolníků
očekávat s ohledem na personální požadavky. K tomu by měl sloužit diferencovaný
diecézní systém vzdělávání.
Je třeba zajistit, aby dobrovolníci nebyli svěřenými úkoly přetěžováni, ale podporováni a
doprovázeni pastoračními pracovníky. Lidé mohou růst díky výzvám. Tyto procesy růstu
však musí být usměrněny a doprovázeny. Co se týče nebezpečí závislosti dobrovolníků
na profesionálech, měli by se zaměstnanci o dobrovolníky starat a pěstovat si je, avšak
nepečovat o ně (nebo je nezanedbávat). Nemá např. smysl, když členové farnosti
absolvují kurz pro doprovázení katechumenů, po jeho skončení ale na to zůstanou sami.
Důležité je, že díky spolupráci dobrovolníků se rozšíří spektrum a oblast výkonů farnosti,
což je prevencí proti omezování na užší skupiny (srv. studie Institutu Sinus). Zkušenosti
a výzvy se rozšiřují.
Seznam teologických a pastoračních otázek vznikajících zvyšujícím se významem
dobrovolnictví by se mohl nadále zvětšovat. Každopádně je zřejmé, že vyšší hodnocení
dobrovolnictví má bezprostřední účinky na pastorační pracovníky. Proto bych rád uvedl
některé (komplementární) poznámky k měnícím se nárokům na zaměstnance.
3. Vliv na zaměstnance
Nejprve je třeba střízlivě konstatovat, že roste-li význam a samostatnost dobrovolníků
v církvi, zvyšuje se i nebezpečí, že budou zaměstnanci vnímáni jako konkurence nebo že
se budou zaměstnanci cítit zpochybněni ve svém profesním sebeurčení. Z praktického
hlediska může stoupnout tlak na legitimitu profesionálních pracovníků – jak to, že jsou
placeni za činnost, kterou mohou poskytnout i dobrovolníci? To platí především pro
pastorační asistenty a farní asistenty, ale i pro kněze a jáhny, i když ti nejsou posuzováni
jen podle výkonu.
45
Dokumentace.
Takovým
konfliktům
je
nejlépe
předcházet
duchovně-teologickým
a
pastoračně-
sociologickým procesem vyjasnění rolí, které se týká rozdílů a pracovního zařazení
zaměstnanců a dobrovolníků.
V měnících se pastoračních strukturách už zaměstnanci nemohou a neměli by sami
vyřizovat všechny pastorační a administrativní úkoly. Na druhé straně je na základě již
řečeného jasné, že také nemohou na dobrovolníky přesunovat takové činnosti, které na
základě osobních zájmů nechtějí vyřídit sami nebo na ně nemají čas. Nebo naopak, aby
na zaměstnance nezbývaly úkoly, které nikdo nechce dělat. Je tedy třeba i zde zavést
kritéria pro to, co jsou ve vzájemném působení charismat a úřadu specifika služby
pastoračních pracovníků v církvi oproti dobrovolnické službě a ve spolupráci s ní.
Potřebujeme tedy teologii pastorační služby profesionálů a dobrovolníků. K těmto
základním a nezbytným úvahám tváří v tvář faktickému vývoji uvedu i zde jen několik
poznámek:
Zaměstnanci v pastorační službě působí „úředně“ (což ještě potřebuje teologicky
diferencovat) a musí disponovat odbornými teologickými a pastoračními znalostmi. Jejich
činnost tedy lze určovat z této odborně specifické výchozí polohy (aniž by byla funkčně
krácena). Na základě svého teologického vzdělání jsou schopni vypovídat v otázkách
křesťanské víry a mají náhled na celek a spojitost církve, pastorační struktury a farnosti.
Měli by se také vyznačovat rozličnou pastorační kompetencí vedení, doprovázení,
poradenství, vedení rozhovoru atd. To vše je staví do role teologických odborníků, na něž
se lze obrátit a kteří mohou vést a doprovázet pastorační procesy. Proto na základě
svých odborných znalostí mají oproti dobrovolníkům i školící úkoly.
Po profesionálních pracovnících v pastoraci se požaduje, aby uměli rozpoznávat a
podporovat charismata a talenty. To vyžaduje specifickou duchovní kompetenci vedení.
Jejím úkolem je posilovat, doprovázet a instruovat, ale nikoli nahrazovat dobrovolníky
v jejich službě. Aby bylo možno rozvinout tyto schopnosti a odpovídající sebepojetí, bude
v budoucnu více než dosud nutno pracovat na (dalším) vzdělávání v oboru pastoračních
služeb a jejich služeb dobrovolníkům. To platí i vzhledem k osobní iniciativě a angažování
laiků bez přímého vztahu k službě úřadu.
Profesionální pracovníci v pastoraci dnes zpravidla pracují v pastoračních týmech. Proto
k jejich profesnímu profilu patří schopnost týmové spolupráce, což však platí i pro
spolupráci s dobrovolníky. Naším úkolem je vybudovat komunikační a kooperační
struktury pastorace obecně resp. je utvářet s ohledem na dobrovolníky.
46
Dokumentace.
Profesionalita v pastoraci znamená profesionální závaznost, disponibilitu a nezávislost na
jiných profesních závazcích pro financování živobytí. Dobrovolníci nemohou svoji energii
a čas církevním úkolům věnovat ve stejné míře. Dobrovolníci mohou převzít jeden úkol,
který zase po dohodě mohou nechat být. Proto mají profesionálové za úkol zajistit
kontinuitu a dbát na to, aby dobrovolníci sami sebe nepřetěžovali nebo nebyli
přetěžováni.
4. Otevřené otázky
To, co zde bylo krátce nastíněno o vztahu profesionálních pracovníků a dobrovolníků
v církvi je na mnoha místech zatím jen tezí, jinde však již živou skutečností. V této
nesouběžnosti se však skrývá řada problémů, na něž je třeba zvláště poukázat (i když to
již částečně zaznělo):
Pokusil jsem se upozornit na to, že na základě teologických a společenských podmínek
potřebujeme v církvi více než dosud dobrovolnictví založené na participaci, spolupráci a
samostatnosti. Co však se všemi těmi úkoly, které dosud byly plněny pouze profesionály,
v budoucnu tomu však již tak nebude, přinejmenším ne všude? Jak v této situaci bude
vyjasněna pastorační nutnost – podle kritérií zvěstování, liturgie, diakonie – tak, aby
zapojení dobrovolníků ztratilo charakter „ucpávání děr“? A podaří se získat dostatek
kvalifikovaných (resp. kvalifikovatelných) dobrovolníků, aby bylo možno dát život
rozšířeným pastoračním strukturám? (Jinak se z velkých pastoračních oblastí stanou
prázdná místa).
Z aktuálních sociologických studií víme, že lidé se dnes rádi angažují krátkodobě a
v projektech. Vyhýbají se dlouhodobým závazkům. Jak se nám potom podaří vnést do
pastoračního konání i skrze dobrovolníky plynulost a závaznost? Krátkodobých nebo
spontánních projektů a odpovídajících iniciativ si vážíme, i když tyto (často konané na
vlastní zodpovědnost dobrovolníků) nejsou při realizaci přísně vázány na struktury.
Přesto nejsou kreativní projekty náhradou za kontinuální nezbytnou pastorační péči. Aby
pastorace byla efektivní, potřebuje spolehlivost a kontinuitu.
Studie Institutu Sinus potvrdila naší církvi silné zúžení na určité vrstvy. I když lze na této
studii mnohé kritizovat – v metodice i podmínkách – lze jen sotva pochybovat o tom, že
jako církev již nezahrnujeme určité oblasti moderního života, a že naše farnosti často
nejsou atraktivní pro lidi mimo církev. Zde vyvstávají naléhavé misijní výzvy, které
nemohou zvládnout jen sami profesionální pracovníci. Platformu pro široké spektrum
životních stylů v našich farnostech vytvoříme jen tehdy, bude-li v nich dost lidí s různými
47
Dokumentace.
styly života, které mohou být brány jako kontaktní osoby z církve. Oproti některým
trendům
církve
jako
poskytovatelky
služeb
žijí
farnosti
a
církev
z osobní
spoluzodpovědnosti (i když ty se nemusí vždy zformovat jako dobrovolnictví).
Jak dosáhneme u osob, které již v našich farnostech působí jako dobrovolníci otevřenost
k pastoračním proměnám a procesům změn? Bude to vyžadovat pastoraci změn
orientovanou nejen osobnostně, ale i strukturálně.
Jak zajistíme, aby nasazení dobrovolníků mimo území obce, např. ve vzdělávacích
domech, duchovních centrech, v pastorací škol a vysokých škol netvořilo konkurenci
k územním strukturám, ale vytvářelo možnosti kontaktu pro lidi, pro které nejsou územní
farnosti dosažitelné? Jak dosáhneme otevřenosti myšlení v měřítku diecézní struktury?
Jak se vyrovnáme s oprávněnými nároky dobrovolníků na duchovní péči a doprovázení
při krátících se personálních a finančních zdrojích? Nemají snad právě dobrovolníci právo
na zvláštní pozornost? A co když ta nebude moci být profesionály poskytována, protože ti
tu musejí být i pro ty, kdo se neangažují?
Jakými formami podpory ze strany diecéze můžeme povzbudit dobrovolníky, kteří
například kvůli personálním změnám místních církevních profesionálů, konfliktním
situacím nebo zneuznání ztrácejí chuť k práci? Bude zapotřebí specificky biskupské péče
k zajištění „spolupráce profesionálů a dobrovolníků v nových strukturách“?
Výsledné teze
-
(Obecně) nezbytné posílení kultury dobrovolnictví (ocenění, osobní podpora...)
může být v církvi specificky profilováno pod duchovně-(kvalitativním) aspektem.
To vede k praxi participace a vlastní zodpovědnosti i k relativizaci strukturálních
otázek.
-
Při pověřování určitými službami musejí být v zájmu dobrovolníků i profesionálů
vyjasněny především teologické a církevně-právní rámcové podmínky. Spolupráce
vyžaduje vyjasnění pracovního profilu a identity.
48
Dokumentace.
III. Kněz mezi vedením a duchovní péčí v podmínkách změněných struktur
Vedl: biskup Norbert Trelle
Referent: světící biskup Ulrich Neymer
Impulsy
Téma pracovní skupiny zní „Kněz mezi vedením a duchovní péčí v podmínkách
změněných struktur“. Pojmy „vedení“ a „pastorace“ jsou v církevním užívání velmi
nepřesné. Proto nejprve vyjasnění pojmů.
Jelikož tato skupina se zabývá tématem úkolu kněží, můžeme zde pojem duchovní péče
chápat jako „plena animarum cura“ (can. 150) nebo „cura pastoralis“ (can. 519). Cura
pastoralis probíhá ve službě učení, posvěcování a vedení, v „munera docendi,
sanctificandi et regendi“ (can. 519). Duchovní péče není jen setkáváním lidí navzájem,
péčí o pomíjivé blaho a věčnou spásu, ale každá služba faráře – i vedení – je duchovní
péčí.
Vedení je tedy částečným aspektem duchovní péče. Služba vedení zahrnuje všeobecnou
zodpovědnost za majetek farnosti a její budovy, za rady a personál, za farní knihy a
správu. Služba vedení, „mundus regendi“ je však mnohem víc. Druhý vatikánský koncil
totiž popisuje kněžskou službu vedení ve schématu munus triplex (učitel – kněz – pastýř)
takto: „Úřad Krista pastýře a hlavy vykonávají v mezích své moci, a tak shromažďují Boží
rodinu jako bratrské společenství, oživované jedním duchem a skrze Krista v Duchu ji
vedou k Bohu Otci.“ 19 Toto spíše spirituální chápání služby vedení popisuje Codex
konkrétněji: „Aby mohl farář věrně plnit službu faráře (officium pastoralis) 20 , nechť se
snaží poznat své farníky, kteří jsou svěřeni jeho péči. Nechť proto navštěvuje rodiny a
má účast na starostech, úzkostech a zejména zármutku (smutku) věřících, nechť je v
Pánu posiluje a jestliže v něčem pochybili, ať je moudře napomene. S velkou láskou ať
přistupuje k nemocným, zvláště k těm, kdo jsou blízcí smrti, tím, že je s horlivostí
posiluje svátostmi a jejich duše doporučuje Bohu. Ať věnuje zvláštní pozornost chudým,
duševně trpícím, osamoceným, vyhnaným z vlasti a také těm, kdo upadli do zvláštních
těžkostí. Stará se také o to, aby manželům a rodičům nescházela pomoc při plnění jejich
povinností, a také podporuje růst křesťanského života v rodinách.“ 21
19
Srv. dogmatiskou konstituci o církvi II. vatikánského koncilu Lumen gentium 28.
Can 528 § 1 pojednává o službě zvěstování, can. 528 § 2 o službě posvěcování.
21
Can. 529 § 1
20
49
Dokumentace.
Kánon 529 cituji tak obšírně proto, protože mnozí říkají: „Přesně to očekáváme od
našeho faráře“ a faráři říkají: „To je pro mě duchovní péče a na to nemám dost času“.
Výsledné teze
-
Pojmy „vedení“ a duchovní péče“ vyžadují vyjasnění: vedení je aspektem
duchovní péče. V liturgii kněžského svěcení se říká: „vést Boží stádce pod vedením
Ducha svatého“.
Vedení a správu je třeba rozlišovat. Od správních úkolů mohou být faráři hodně –
ale ne úplně – osvobozeni.
-
Mnozí faráři jsou kvůli rostoucím nárokům ve své roli nejistí. Vedle nových úvah v
teologii kněžství je třeba i nového ocenění mnoha schopností a darů, které jsou ve
farnosti k dispozici. Uschopňování všech pokřtěných k tomu, aby vnesli svá
charismata do výstavby církve, může faráři ulehčit. Tento duchovní proces,
v němž farář přijímá a deleguje zodpovědnost je důležitým aspektem vzdělávání a
doprovázení kněží.
IV. Šance obsažené ve strukturálních změnách. Nové možnosti pro spolky,
hnutí, řády, zařízení a kategoriální pastoraci
Vedl: biskup Heinz-Josef Algermissen
Referent: biskup Franz-Josef Bode
Impulzy
Výsledkem vývoje pastorace v posledním století je to, že zahrnuje mnoho různých
oblastí.
Tato rozličnost
může být
rozdělena
na
teritoriální,
kategoriální, časově
omezenou, mediální, personální a globální oblast. Navíc existují oblasti, které odpovídají
sakramentálním fázím na cestě víry.
Větší jednotka nabízí více než ta menší. Katedrála například má více vchodů než vesnický
kostel – je na mnoho stran otevřena městu a z mnoha stran přístupná (trh, ulice,
křižovatka atd.)
Množství zařízení a míst jako jsou kláštery, vzdělávací zařízení, hudební skupiny, spolky,
školy, duchovní skupiny a společenství atd. tvoří prvky a místa, kde „se vypařující se víra
může znovu kondenzovat“ tak, aby zase byla v „pevném skupenství“.
50
Dokumentace.
Nezbytný je nový způsob spojení těchto prvků a míst.
Spolky se musí naučit být „nadfarnostní“.
Návaznost těchto úkolů, zařízení a míst na farnost má i důsledky pro její plán a nezbytné
projektové kapacity.
Proto by byl vhodný princip sloučení grémií za pomoci voleb a princip pověření nebo
delegování osob.
Množství skupin lze rozdělovat například podle
- řádů a duchovních společenstev
- spolků
- charitativních zařízení
- škol
Misionářská kvalita farnosti nebo zařízení musí fungovat jako kritérium pro jejich
samostatnou další existenci. Pozorování a povědomí o všem, co se na území jako
pastorační oblasti děje musí být stále větší a musí se hlouběji diskutovat. Skutečnost
jménem církev je obecnější a více rozhodující než farnost. Farář ručí za integraci do
církve. Kostel je často to poslední, co ještě v obci přetrvává. Mentalitu zachování tradic a
lidové zbožnosti samotnou je třeba pozitivně ohodnotit, pokud není vysloveně omezeným
myšlením. Jak je možno povzbudit ochotu ke spolupráci etablovaných farností na
společných projektech? Nemusíme se přitom jenom vézt na vlně novot, ale je třeba
začlenit i poklady, které již máme.
Výsledné teze
-
Abychom mohli rozpoznat šance strukturálních změn, je třeba mít „pastorační
mapu“ různých pastoračních a spirituálních míst. Pozorování, rozhled, ocenění a
projektově orientovaná souhra tu hrají elementární úlohu.
-
Lokálně orientované vědomí vlastní farnosti by se mělo otevřít možnostem
spolupráce v regionu. Cílem je posílení svědectví, budování buněk víry a vydávání
znamení.
51
Dokumentace.
V. Změna struktur a její následky pro duchovních sebepojetí všech lidí činných
v pastoraci
Vedl: arcibiskup Werner Thissen
Referent: světící biskup Werner Guballa
Impulsy
Je třeba si poctivě přiznat současný stav – méně personálu a méně peněz. Nemůžeme
zastírat, že nynější úsporná opatření jsou výsledkem akutní nouze. Poctivé přiznání
si
této nouzové situace však nesmí zakrývat šance, které v této situaci rovněž mohou být
obsaženy. Máme tu nový rozvoj církevních společenství. Objevují se nové formy
spirituality a křesťanského života. Zažíváme opravdový boom poutí. Objevují se nové
formy pobožností. Poukázat je třeba také na Světové dny mládeže a na Taizé.
Strukturální opatření s sebou přináší změny v pracovních profilech a v chápání rolí všech
personálních skupin působících v pastoraci. Tyto změny vyžadují ochotu opouštět navyklé
role, přijímat nové úkoly a také vyžadují vysokou míru spolupráce. Jasné rozdělení úkolů
mezi kněžími, jáhny a různými profesními skupinami laiků může snížit riziko konfliktů.
Pro kněze stejně jako pro zaměstnance z řad laiků nabízejí strukturální opatření šanci na
lepší uspořádání farní a kategoriální pastorace. Kategoriální pastorace se uvnitř větší
pastorační jednotky může propojit a tím zvýšit svoji vnitřní rozmanitost a životnost. Práce
dobrovolníků v této souvislosti získává zvláštní význam. Proto by dobrovolníci měli být
podporováni odpovídající pomocí a koncepcí na zajištění kvality v kurzech víry a skrze
další dobrovolnickou činnost. To platí pro dobrovolnickou službu ve všech třech
základních funkcích: katechezi, liturgii a charitě. Při vzdělání profesionálních laiků má pro
duchovní formaci velký význam poradenství a dobré zakotvení v profilu laického povolání.
Nepostradatelné je pro dobrovolníky i profesionály duchovní doprovázení.
Stále více kostelů již slouží jinému účelu nebo jsou zavřené. V tom tkví nebezpečí stále
větší anonymity lidského soužití – jestliže se totiž sociální prostor decentralizuje a ubývá
viditelných center. V našich městech je třeba se více snažit o vytváření lidské blízkosti
v urbanistické nepřehlednosti. To zahrnuje i péči o kulturu neděle, jíž hrozí, že bude
ztracena. Diskuze by se neměla jednostranně zaměřovat na slavení nedělní eucharistie,
ale pohled by se měl zaměřit na utváření neděle jako dne, který vybočuje z běžného
shonu.
52
Dokumentace.
Výsledné teze
-
Nejprve je třeba nechat prostor a čas pro zklamání a nabídnout k jeho překonání
spirituální pomoc.
-
Jako další krok by měly být rozvinuty diferencované pastorační koncepce při
zachování jistoty rolí, teologické průhlednosti a vzájemném ocenění různých
charismat a zodpovědnosti biskupa.
-
Místní církev potřebuje konkrétní tvář
VI. Základní svátostná struktura církevního života v rozšířených pastoračních
prostorách
Vedl: biskup Gerhard Feige
Referent: biskup Friedhelm Hofmann
Impulsy
V mnoha diecézích byly zvětšeny pastorační oblasti a současně se snížil počet míst, kde
se slaví svátosti. Na mnoha místech vznikla společenství farností s centrální farností,
která je centrem celé pastorační jednotky, protože je jediným místem slavení eucharistie.
Na těchto místech se soustřeďuje pastorační personál v pastoračním týmu; zde se
rozdělují úkoly a koordinuje se práce. Existují obavy z toho, že koncentrací farářů a
dalších personálních sil na jedno místo se církev stáhne z oblasti. V mém vlastním
biskupství jsme vědomě proti takovému stažení. V převážně venkovské struktuře
biskupství se často stejně velké a významné farnosti sdružují do společenství. Ale i zde
dochází k velké redukci možností slavení svátostí. I když by slavení eucharistie a dalších
svátostí mělo i nadále probíhat ve všech kostelech, plodí restrukturalizace rivalitu a
žárlivost (heslo „bohoslužebné zrovnoprávnění“). Je třeba jasné kriteriologie a teologie
svátostí v kontextu nové pastorační situace.
Co může církev dělat více než slavit eucharistii? Musí slavit eucharistii, ale také
eucharisticky žít. Existují deficitní farnosti, v nichž eucharistie nemůže být slavena, např.
misijní obce v Japonsku. Přesto dokáží eucharisticky žít.
53
Dokumentace.
Existují cesty k eucharistii a ke všem svátostem, stejně jako jejich vyzařování do
všedního života. Kdo se otevřel setkání s Pánem, který je v Eucharistii přítomen
uprostřed své obce, ten o tom bude vydávat svědectví.
Je tedy třeba bohoslužebných společenství, která budou udržovat místní liturgickysakramentální zkušenost s Bohem ve vztahu k eucharistii. To se děje ve slavení liturgie
hodin (tak již liturgická hnutí, především Lipské oratorium, zkouší ve znovuoživení
liturgie hodin spirituální a bohoslužebnou cestu k Eucharistii ve své celkové koncepci
pastorace oltáře), ve slavení bohoslužby slova o všedních dnech nebo v různých formách
pobožností. Již eucharistická adorace hraje tam, kde je možná, důležitou úlohu.
Vyžaduje to však také ochotu cestovat, abychom společně mohli slavit eucharistii. Zde
vidím ještě důležitou roli ve zprostředkování. Pro zdar pastorační restrukturalizace je
třeba nově odkrýt a ocenit jednotící hodnotu Eucharistie.
Slavení Eucharistie je vázáno na kněze a je centrem a vrcholem církevního života. Ono
především vystřeďuje pastorační prostor. Naproti tomu bohatství nesvátostných forem
liturgie a zbožnosti ( liturgie hodin, bohoslužby slova, májové pobožnosti a křížové cesty
a meditace) není vázáno na svěcení. To množství kostelů, které ještě stále je
identifikačním znakem místních obcí ve velkých pastoračních oblastech bude v budoucnu
stále více charakteristické těmito formami, které spočívají na vlastní iniciativě laiků.
Zvláště důležité slavnosti církevního roku, jako například velikonoční třídenní, vyžadují,
aby byly slaveny v místě se stejným předsedajícím, musejí být zakoušeny jako
bohoslužebná jednota. Zde musí dojít k určité centralizaci. Přesto by se to však mělo dít
nikoli na účet, ale k dobru místních církví a jejich legitimní rozmanitosti. Modlitby v
Getsemane a pobožnosti křížové cesty by měly ve všech místech tvořit součást Tridua
sacra.
Profesionální pracovníci v pastoraci budou iniciovat pohyb: z periferie do centra života
církve, který tvoří slavení svátostí, a z tohoto centra do vesnic, vrstev, městských částí,
sousedství, rodin, místních společenstev. Tím budou sloužit jednotě farnosti resp.
společenství farností.
V oblastech diaspory se věřící již nyní musí vydávat na cestu – někdy dlouhou – aby
mohli společně slavit Boží přítomnost. Větší vzdálenosti a delší cesty značí, že setkání
s Pánem vyžaduje přípravu, námahu a rozhodnutí. V Biskupství Würzburg jsou místa
(např. Steigerwald), kde tato dřívější tradice opět ožívá. V jiných oblastech jsou věřící za
54
Dokumentace.
posledních sto let „bohoslužebně zhýčkáni“. Tady bude třeba změny zvyklostí a
průhlednosti argumentů při změnách a nebude to hned.
Nesmíme také přikrašlovat pocity ztráty, především u starších lidí. Míst pravidelného
slavení Eucharistie bude méně. Nesmíme však podcenit ani možnosti setkání s lidmi
jiných životních stylů a pocitů. Při své poslední vizitaci jsem měl možnost poznat, že
mládež a mladí dospělí se cítí být přitahováni spíše k velkým administrativním a
kulturním centrům (okresní města), místo aby trávili svůj čas ve vesnici. To ukrývá velké
pastorační a bohoslužebné šance vzhledem k našim pastoračním a společenským
proměnám.
Do budoucna je pro mnohé diecéze reálné postupné snižování počtu míst slavení
Eucharistie. Každý kostel už nebude moci být místem slavení Eucharistie, v mnohých se
Eucharistie bude slavit spíše nepravidelně. Pro centrálně usídlené pastorační týmy včetně
kněze společenství farností to znamená cestování – vydat se na cestu za svými obcemi,
tak jako apoštol Pavel.
Příklad diecéze Poitiers ukazuje, jak vytvoření místních malých duchovních společenstev
může církevní život nejen zachovat, ale i oživovat. Z toho se můžeme naučit, že
pastorace s lidskou tváří je třeba i v malých pastoračních oblastech. To však jde jen
s velkým
nasazením
dobrovolníků.
V biskupství
Poitiers
se
to
podařilo,
protože
dobrovolníci měli velkou péči kněze. Kněz jako duchovní pro dobrovolníky? Tak kněz
zůstane přinejmenším duchovním a předsedajícím svátostí zároveň.
I my musíme dále podporovat kompetenci našich dobrovolníků. Současně jde o to, aby
kněží byli osvobozeni od úkolů, které nutně nemusí plnit, tak aby mohli zůstat
duchovními, v jejichž pastoračním jednání je možno zažít jednotu liturgické služby,
osobní spirituality a zbožnosti.
Výsledné teze
-
Vzhledem k neodvratnému redukování počtu eucharistických slavností je třeba
posílení povědomí o svátostné povaze církve. Ta je darem, neudělali jsme si ji, její
procesy jsou konkrétní a nejsou navzájem zaměnitelné. Na základě svátostné
povahy má církev eschatologickou dimenzi.
-
Svátostná povaha církve se nerealizuje v co možná největším počtu, ale v co
možná největší intenzitě eucharistických slavností. V pastorační oblasti jde o to,
55
Dokumentace.
abychom se pohybovali směrem k Eucharistii a pak zase od ní směrem ven, do
všedního života.
56
Dokumentace.
Závěrečné shrnutí
Formulovali jsme tyto cíle studijního setkání:
1) Uprostřed strukturálních změn v pastoraci znovu zaměřit pozornost na základní úlohu
církve (přesně vyjádřit, k čemu církev slouží),
2) pomoci odvrátit fixaci na strukturální změny; vnímat nové možnosti a šance ukrývající
se ve změnách,
3) odhalit a posílit konvergenci v biskupstvích.
Přiblížili jsme se tomuto cíli?
I. Náš základní úkol
Již
z „Přehledu nové orientace v pastoraci v (arci) diecézích“, který vyšel ještě před
studijním dnem je patrné, že oproti mnohým obavám vykazuje vývoj v biskupstvích
mnohé podobnosti. Alespoň v určení naší základní úlohy panuje velká shoda. Obnova
dynamické misijní základní dimenze církve na základě tří hlavních procesů církve je
průběžným cílem reforem. Při realizaci reforem musí ovšem existovat rozdíly na základě
vlastních společenských, zeměpisných a historických daností.
Jsme zajedno v tom, že pastorační jednání církve má tyto cíle:
-
Přivést lidi do kontaktu s Kristem,
-
Shromažďovat věřící okolo Božího slova a Eucharistie a navzájem se propojovat,
-
nabízet evangelium slovem i skutkem tak, aby bylo našimi současníky vnímáno
jako nabídka rozšíření horizontů a obohacení života.
Čas, který je před námi nás bude nutit k tomu, abychom opustili výhradní pozici církve
ve společnosti.
Církev chce lidem pomáhat získat v tomto pozemském životě život věčný. Má úkol, který
přesahuje pozemský čas. Podle tohoto cíle, který je vystředěný podle hlásání evangelia,
může a musí vše, co se v našich biskupstvích děje, být evaluováno, „zváženo na vahách“.
A musíme v tom být zajedno.
57
Dokumentace.
II. Nové možnosti v novém uspořádání
Referát arcibiskupa Schicka, tři příspěvky biskupů Marxe, Genna a Zollitsche a rozhovory
v pracovních skupinách nám odkryly problémy, ale i šance nového uspořádání. Problémy
by neměly zakrýt šance. Zaměření veškeré pozornosti na struktury můžeme nejspíše
překonat, když zdůrazníme šance nového uspořádání na zintenzivnění církevního života a
prohloubení našeho svědectví ve světě. Větší oblasti mohou – ovšem nikoli automaticky –
vést i k novým perspektivám v pastoraci, které otevírají pohled pro nové nadějeplné
možnosti.
Největší šance mají nové větší pastorační jednotky, společenství farností a nové (velko)
farnosti v tom, že se stávají opravdovými místy spolupráce. Čím větší je jednota a
soudržnost, tím větší může být rozmanitost. Čím větší je rozmanitost, tím intenzivněji
musí být pěstována jednota. Větší jednotky mají ulehčení v tom, že každý nemusí dělat
všechno. Umožňují stanovit těžiště, protože s tím spojené jednostrannosti mohou být
vyrovnány soudržností mnohých a větším celkem. Větší jednotky jsou možností pro
kategoriální pastoraci a zařízení Charity, pro spolky a duchovní společenstva, která se tak
mohou začlenit do pastoračních struktur. Ty spojují územní a kategoriální pastoraci.
Osvobozují mnoho rozptýlených kategoriálních zařízení od jejich eklesiologického
bezdomovectví. Větší jednotky nabízejí možnosti, zlepšit součinnost návaznosti a
autonomie, podřízení vedoucímu úřadu a sebeurčení, poslušnosti a svobody.
Lepší
rozdělení
úkolů
může
v jednotlivých
případech
znamenat
i
odlehčení
za
předpokladu, že v našich místních církvích zůstane dále u životně důležité spolupráce
profesionálů s dobrovolníky a že tato spolupráce bude dále rozvíjena. Je třeba pružnosti a
nasazení všech, abychom v čase velkých změn zůstali pružnou a „sympatickou“ církví.
Ženy a muži, mladí a děti ve farnostech jsou pastoračním bohatstvím, které nás může
naplnit nadějí. V profánní společnosti se probouzí nové tázání po vnitřním tajemství
života, které nesmí zůstat bez odpovědi. V mnohém ohledu jsou znovu zamíchány karty
co se týče náboženských otázek, lidí a nosnosti odpovědí na ně.
Biskup Reinhard Marx a pracovní skupiny 1 a 2 zpozorovali, jak důležité jsou historické
farnosti jako místa krystalizace života víry. Ukrývají v sobě velké zdroje dobrovolníků,
které musíme vzbudit a posílit. To nejde bez tradičních spolků blízkých farnostem, jako je
například Svaz katolických žen Německa, Kolpingovo dílo ale také Hnutí katolických
venkovanů. Jako první důsledek tohoto studijního setkání bychom my biskupové měli
58
Dokumentace.
mluvit s představiteli těchto spolků a měli bychom jim objasnit úkoly a šance, které mají
v současné změně pastorační krajiny.
To platí i pro zařízení kategoriální pastorace Charity, především pro mateřské školy jako
pro místo pastorace v obci, pro duchovní centra řádových společenstev a další. Na tom
především pracoval biskup Felix Genn a pracovní skupina č. 4. Charita, řády a
kategoriální pastorace mohou též svým zapojením do větší pastorační jednotky přispět
k obohacení farní pastorace stejně jako chránit její jedinečnost. Právě proto, že se
zabývají určitými situacemi lidí, mohou obohatit místní církev, která tu je koneckonců pro
všechny. Ve větších pastoračních jednotkách najde mnoho charitních zařízení, řádů a
forem kategoriální pastorace možnosti spolupráce a návaznosti. Vedle toho budou
samozřejmě existovat i mimofarní farmy pastorace, které je lépe začlenit do úrovně
děkanátu nebo biskupství. I s Charitou a jejími odbornými spolky bychom měli mluvit o
nové pastorační orientaci.
A konečně bude nová pastorace flexibilnější a cílenější. Míst slavení Eucharistie bude
méně. Zde si nesmíme nic namlouvat. Arcibiskup Zollitsch v této souvislosti mluví o
„kultuře dobrého přestávání“. To však nemusí znamenat jenom zkušenost ztráty, jak o
tom uvažovaly skupiny 5 a 6. Možná se objeví nový smysl toho, že Eucharistie je centrem
a vrcholem života církve. Aby mohla být centrem, musí k ní existovat cesty: chvály
v rodinách, v bydlišti, kostelech, v nichž už nemůže být pravidelně slavena Eucharistie.
Kdo se chce setkat s Bohem, musí se dát na cestu. Z diakonické a misijní aktivity
různých skupin a zařízení může povstat něco jako nová eucharistická zbožnost, která
z pohybu uvnitř pastorační oblasti vytvoří katechetické hnutí. Samozřejmě, že je třeba
slavit Eucharistii liturgicky. Ale ještě důležitější je eucharisticky žít. V pastoraci nejde jen
o kvantitu, ani v liturgii ne.
Rozšířené pastorační jednotky nabízejí šanci vyjasnit kompetence mezi úřadem vedení,
který je vyhrazen vysvěcenému knězi a pastorační službou laiků a dobrovolníků. Služba
dobrovolníků je nadále vyhrazena povolání být styčnou osobou v malých farnostech a
nesamostatných obcích. Tam poroste zodpovědnost a samostatnost dobrovolníků. Tím
bude výrazně zvýšena hodnota dobrovolnictví. Tyto otázky po profesním profilu
pastoračních služeb zaměstnávaly především arcibiskupa Zollitsche a pracovní skupiny 2
a 3. Připomněli vzhledem ke změnám pastorační krajiny nutnost nového vyjasnění
současným profesních profilů a identit. „Vedení“ a „správa“ mají společný průnik, nejsou
však ve všem identické.
Tím
však
také
vznikají
problémy.
Dobrovolníci
z řad
laiků
se
kvůli
stahování
profesionálních pracovníků cítí často osamoceni. Profesionální služby se cítí být ve své
59
Dokumentace.
profesionalitě zanedbávané, pokud mají „jen“ podporovat dobrovolníky. Co uděláme
s knězi, kteří již nemohou být faráři? Co s těmi, kteří faráři být nechtějí? Jak mohou
faráři přijmout novou roli a nový profil, které od nich vyžadují větší pastorační oblasti?
Motivace spolupracovníků a zvyšující se rozklad profilu povolání u mladých kandidátů
kněžství jsou vážnými problémy.
Pastorační komise by měla hovořit se zástupci těch skupin, pro něž spolupráce ve velkých
pastoračních jednotkách představuje šanci – spolky, řády, kategoriální pastorace a
především Charita se svými odbornými svazy. Komise pro duchovní povolání a církevní
služby se bude snažit navázat rozhovor se zástupci všech profesních skupin, se
zodpovědnými osobami z oboru (dalšího) vzdělávání a rozvoje obcí.
III. Posílení konvergencí
Změny struktur povedou k novým perspektivám v pastoraci jen když se podaří vzbudit u
všech nositelů pastoračních aktivit novou ochotu ke spolupráci a vzájemnému posílení.
Ještě více než dosud je třeba investovat především do osob. Příprava, další vzdělávání a
motivace všech lidí v pastoraci jsou důležitými předpoklady zdařilé spolupráce. Nesmí
dojít k žádnému špatnému rozporu mezi kněžími, jáhny a laickými pracovníky.Ti, kdo
jsou ve farnostech ochotni k intenzivní dobrovolné spolupráci nebudou již bráni jako
pomocníci, ale bude jim přiznána opravdová vlastní zodpovědnost. Špatné centralizaci a
byrokratizaci církve se lze vyhnout jen tehdy, když zůstane zachována rovnováha mezi
centrem a lokální zodpovědností. Právě v rozlehlých biskupstvích budou muset vzniknout
– ať už v jakémkoli právní podobě – osobní „místní buňky“, které budou zodpovědně
zastupovat zájmy církve navenek i dovnitř. To jsme se v minulosti naučili i ze zkušenosti
diaspory – „ztělesněná přítomnost“ církve je reprezentována mnoha osobami, nejen
nositeli úřadu a církevními pracovníky.
Arcibiskup Schick znovu nabádal k obezřetnému nakládání se vznikajícími farnostmi.
Předložil kanonickou definici farnosti, se kterou můžeme velmi flexibilně reagovat na
deficitní situaci. Církevně-právním ohledu je toho možného více, než jsme si mysleli.
Pastoračně a z církevně-právního hlediska mohou vedle sebe existovat a doplňovat se
společenství farností a velkofarnosti, stejně tak se může doplňovat i pastorace měst a
venkova. Tyto útvary jsou reakcemi na specifické zeměpisné, historické a společenské
danosti. V prožitku normálních věřících nebudou velké rozdíly mezi velkofarností a
společenstvím farností. V obou modelech se sníží počet míst, kde je slavena Eucharistie.
Pro oba modely je důležitá vnitřní rozmanitost. V obou modelech jsou podobně rozděleny
úkoly mezi profesionální zaměstnance a dobrovolníky. Až na několik málo případů
60
Dokumentace.
přestane dosud známá farnost existovat. Stane se částí větší pastorační jednotky a získá
tím, jak doufáme, nové horizonty. Mnoho diecézí zorganizovalo restrukturalizaci jako
projekt, tj. na každé nalezení rozhodnutí, vyhodnocení atd.
existují časově dané fáze.
K tomu je tu stálá fáze mezireflexe a možnosti opravy. Tyto fáze bychom měli použít
k tomu, abychom strukturální opatření, nakolik je to možné, navzájem připodobnili, a to
v terminologickém a věcném ohledu.
Navrhuji, abychom v našich biskupstvích vedle pastorační velikosti farnosti pracovali
s pojmem společenstva farností, tedy s úzkým, právně uspořádaným svazkem více
farností pod jednou, hlavní, se společnými grémii. Na místní situaci a možnostech pak
ponecháme, zda tato kooperace bude úzká či volnější. Vedle toho bude ještě delší čas
existovat i model svazu farností. Naše rozhovory však ukázaly, že tendence se vyvíjí
směrem ke společenstvím farností resp. vytvoření nových velkofarností.
Pro řízení dalšího rozvoje a také pro následnou práci komisí č. 3 a 4 bude pomocí
následující „Přehled o nové orientaci pastorace v (arci) diecézích“. S pomocí tohoto
Přehledu můžeme nadále lehčeji komunikovat tyto výsledky a poselství studijního setkání
s našimi vedoucími pracovníky, ale i se špičkami spolků, Charity a profesních skupin.
Proto vás prosím, abyste další oficiální dokumenty týkající se strukturálního plánování
v diecézích předávali Sekretariátu biskupské konference.
Moje velké díky patří dámám a pánům ze Sekretariátu biskupské konference, oblastní
pastorace, kteří tento studijní den připravili a ještě je bude zaměstnávat další práce. Můj
dík patří také všem, kteří byli k dispozici jako referenti a vedoucí rozhovorů. Domluvili
jsme se, že výsledky studijního setkání zpřístupnit co nejdříve široké veřejnosti jako
jeden z řady dokumentů a pracovních sešitů Sekretariátu biskupské konference.
61
Dokumentace.
Tisková zpráva předsedy Německé biskupské konference Karla kardinála
Lehmanna
v návaznosti na jarní studijní shromáždění nazvané Více než struktury... Vývoj a
perspektivy nového pastoračního uspořádání v diecézích
Nové uspořádání pastorace v našich diecézích a arcidiecézích již před několika lety
vstoupilo do nové fáze. Převážná většina diecézí v Německu zřídila nové pastorační
jednotky. Ty spojují dohromady více malých farností. Farnost jako historické sociální
uspořádání církve zůstává – ať už jako malá farnost ve společenství farností nebo
nesamostatná obec ve větší farnosti. I když podnětem k novému uspořádání byl
v některých případech i nedostatek financí a personálu, jsme si vědomi toho, že změněné
životní podmínky lidí vyžadují přizpůsobení struktur a obnovu misijního ducha církve.
Opatření v diecézích zřetelně ukazují, že katolická církev v Německu zůstává lidem
nablízku. Udržuje svoji přítomnost tam, kde lidé žijí. Jen tato přítomnost nemůže být
vždy poskytována vysvěceným knězem jako farářem malé farnosti. Všechny služby
církve, především dobrovolnictví angažovaných katoliček a katolíků ve farnosti a
v zařízeních Charity, ve spolcích a duchovních společenstvích, v řádech a institucích
vzdělávání dospělých, udržují církev živou na místech, kde lidé žijí a pracují, ale také
v jejich volnočasových aktivitách a mobilitě.
Reformní opatření posledních let posílila a rozšířila územní princip pastorace. Současně
větší jednotky poskytují větší rozmanitost. V tomto smyslu jsou nové pastorační jednotky
schopny integrovat velmi rozdílná uskupení. Snaha o intenzivní tvorbu společenství, např.
v nových duchovních společenstvech, tu může být začleněna do pastoračních struktur,
aniž by se uskupení musela vzdát své jedinečnosti. Jejich integrace do flexibilního
pastoračního prostoru je chrání od nebezpečí sektářství.
Na druhé straně bude společenství farností resp. větší farnost vyzařovat onu šlechetnost,
která je pro katolickou církev charakteristická. Církev je tu pro všechny – i pro ty, kteří
stojí stranou nebo nejsou aktivní. I jim nabízíme otevřenost a sympatie. Církev je
dynamické dění. Máme důvěru v tom, že i ti, které vnímáme jako „věrné vzdálené“, jsou
na cestě. Příslušnost k církvi bude vždy několikastupňová. Aktivní obce musí být vždy
pozváním pro ty, kteří se nepodílejí.
Arcibiskup bamberský měl hlavní přednášku na téma Farnost jako místní církev. Předložil
rozbor toho, co teologie a církevní právo
62
říkají k struktuře církve a v této souvislosti
Dokumentace.
zdůraznil význam farnosti jako místní církve. Farnosti jsou nosnou strukturou pastorace.
Jako takové jsou proměnlivé a mohou být změněny způsobem odpovídajícím historickým
a společenským výzvám. Teologické výpovědi Druhého vatikánského koncilu týkající se
farnosti tvoří podklady pro současné nové uspořádání pastorace. Základní prvky farnosti
jsou: 1) území, 2) společenství katolíků, 3) farář, který jako kněz reprezentuje Krista, 4)
pro farnost nezbytné materiální zajištění, 5) plnění základních úkolů – zvěstování, liturgie
a charity.
Následně arcibiskup Schick formuloval některé teze, aby bylo možno přiměřeně reagovat
na případné problémy:
-
Je třeba kněží, kteří mohou vést farnost. (Další) vzdělání kněží je třeba přizpůsobit
změněným podmínkám.
-
Teologie kněžství musí znovu vejít do povědomí.
-
Je třeba teologicky a funkčně vyjasnit role pastoračních pracovníků a spolubytí
všech profesionálních zaměstnanců.
-
Je třeba posílit dobrovolnictví, aby farnost sama mohla být nositelkou zvěstování,
liturgie a charity.
-
Aby bylo ulehčeno farnostem, musí být přezkoumána správní struktura.
Ve svém příspěvku s názvem Zvětšení pastoračních oblastí a blízký vztah k lidem označil
trierský biskup Reinhard Marx rozšíření pastoračních prostor za reakci církve na změněné
životní zvyklosti lidí, především na mobilitu. Církev nesmí rezignovat na blízkost lidem.
Do života lidí je neustále třeba vkládat slavení svátostí. Nové struktury umožňují určení
těžiště. Jednostrannosti budou vyrovnány příslušností k většímu celku.
Pod názvem Spolupráce různých míst, forem a procesů pastorace ve zvětšených
pastoračních oblastech formuloval essenský biskup Felix Genn šance probíhajících
reformních opatření. Jako příklad předložil nové uspořádání porúrského Biskupství
essenského, v němž bylo vícero farností spojeno do jedné farnosti. Tím menší obce
zajišťují spojení s místem, zatímco farnost se stará o organizační rámec specifických
aktivit obcí. Souhra mnoha obcí v jedné farnosti vyžaduje spolupráci, která se stává
důležitou kvalitou pastorační práce. Farnost by měla být centrem kategoriální pastorace.
Tak je například nositelkou práce s mládeží, koordinuje dobrovolníky a integruje
63
Dokumentace.
menšinové skupiny. Na úrovni farnosti je propojeno mnoho pastoračních úkolů, jako
např. přípravy na svátosti nebo doprovázení dospělých na cestě ke křtu, svátosti
manželství nebo opětovného vstupu do církve.
Příspěvek arcibiskupa freiburského Roberta Zollitsche se nazýval Nové nároky na kněze,
jáhny a zaměstnance v pastorační péči a diakonii a změny jejich pracovních profilů a rolí.
Svůj výklad začal slovy papeže Jana Pavla II.: „Před plánováním konkrétní iniciativy je
třeba prohloubit spiritualitu společenství“. Spiritualita společenství představuje nosnou
základnu pro nezbytnou „kooperativní pastoraci“. Ta se projevuje kromě jiného v ochotě
k delegování, k závazným úmluvám a k obohacující výměně zkušeností. Je třeba chápat
výzvy jako šance promyslet znovu vlastní práci a hledat nové formy zvěstování evangelia
v našem světě. Současně je v pastoraci třeba vyvinout „kulturu dobrého zanechávání“
(tj. např. umění opouštět a přestávat s některými věcmi). Pro pastorační všednodennost
je životně důležitá péče o duchovní život i vztah k Ježíši Kristu.
Po přednáškách a prohlášeních se členové studijního setkání rozdělili do šesti pracovních
skupin. V nich shrnuli následující:
Pracovní skupina I: Farnost a obec – historické struktury versus nové pastorační
rozčlenění:
-
„Blízkost“ v pastorační zkušenosti je primárně osobní nikoli územní kategorií. Proto
nejprve potřebuje svědky. V nich dostává velikonoční víra místní tvář.
-
Přijetí rozšiřujících se pastoračních oblastí se podaří dosáhnout tam, kde se
přechod provádí organicky a za souhlasu a doprovodu kněží. Blízkost ve svátostné
zkušenosti potřebuje přítomnost specificky kněžské služby (např. spolehlivé
termíny zpovědí).
Pracovní skupina II: Společné působení profesionálních zaměstnanců a dobrovolníků v
nových strukturách:
-
(Obecně) nezbytné posílení kultury dobrovolnictví (ocenění, osobní podpora...)
může být v církvi specificky profilováno pod duchovně-(kvalitativním) aspektem.
To vede k praxi participace a vlastní zodpovědnosti i k relativizaci strukturálních
otázek.
64
Dokumentace.
-
Při pověřování určitými službami musejí být v zájmu dobrovolníků i profesionálů
vyjasněny především teologické a církevně-právní rámcové podmínky. Spolupráce
vyžaduje vyjasnění pracovního profilu a identity.
Pracovní skupina III: Kněz mezi vedením a duchovní péčí v podmínkách změněných
struktur:
-
Pojmy „vedení“ a duchovní péče“ vyžadují vyjasnění: vedení je aspektem
duchovní péče. V liturgii kněžského svěcení se říká: „vést Boží stádce pod vedením
Ducha svatého“.
Vedení a správu je třeba rozlišovat. Od správních úkolů mohou být faráři hodně – ale ne
úplně – osvobozeni.
-
Mnozí faráři jsou kvůli rostoucím nárokům ve své roli nejistí. Vedle nových úvah v
teologii kněžství je třeba i nového ocenění mnoha schopností a darů, které jsou ve
farnosti k dispozici. Uschopňování všech pokřtěných k tomu, aby vnesli svá
charismata do výstavby církve, může faráři ulehčit. Tento duchovní proces, v
němž farář přijímá a deleguje zodpovědnost je důležitým aspektem vzdělávání a
doprovázení kněží.
Pracovní skupina IV: Šance obsažené ve strukturálních změnách. Nové možnosti pro
spolky, hnutí, řády, zařízení a kategoriální pastoraci:
-
Abychom mohli rozpoznat šance strukturálních změn, je třeba mít „pastorační
mapu“ různých pastoračních a spirituálních míst. Pozorování, rozhled, ocenění a
projektově orientovaná souhra tu hrají elementární úlohu.
-
Lokálně orientované vědomí vlastní farnosti by se mělo otevřít možnostem
spolupráce v regionu. Cílem je posílení svědectví, budování buněk víry a vydávání
znamení.
65
Dokumentace.
Pracovní skupina V: Změna struktur a její následky pro duchovních sebepojetí všech lidí
činných v pastoraci:
-
Nejprve je třeba nechat prostor a čas pro zklamání a nabídnout k jeho překonání
spirituální pomoc.
-
Jako další krok by měly být rozvinuty diferencované pastorační koncepce při
zachování jistoty rolí, teologické průhlednosti a vzájemném ocenění různých
charismat a zodpovědnosti biskupa.
-
Místní církev potřebuje konkrétní tvář
Pracovní skupina VI: Základní svátostná struktura církevního života v rozšířených
pastoračních prostorách:
-
Vzhledem k neodvratnému redukování počtu eucharistických slavností je třeba
posílení povědomí o svátostné povaze církve. Ta je darem, neudělali jsme si ji, její
procesy jsou konkrétní a nejsou navzájem zaměnitelné. Na základě svátostné
povahy má církev eschatologickou dimenzi.
-
Svátostná povaha církve se nerealizuje v co možná největším počtu, ale v co
možná největší intenzitě eucharistických slavností. V pastorační oblasti jde o to,
abychom se pohybovali směrem k Eucharistii a pak zase od ní směrem ven, do
všedního života.
V následné diskuzi jsme podtrhli, že v pastoračním novém uspořádání je teologické
určení cílů důležitější než organizačně sociologicky podepřená modernizace struktur. Jde
o to zvěstovat víru tak, aby lidé cítili, co mají v církvi: totiž společenství s Bohem.
Ve svém shrnutí předseda Pastorační komise (III) biskup Joachim Wanke (Erfurt)
poukázal na to, že zaměření na struktury bude překonáno tehdy, zaměříme-li se více na
šance velkých pastoračních jednotek. Větší jednotky umožňují větší rozmanitost,
intenzivnější spolupráci a zřetelnější profilování. To poslední platí pro svazy, např. řády a
spolky, a pro zařízení, např. Charitu, jakož i pro jednotlivé profesní skupiny. Samozřejmě
66
Dokumentace.
nesmíme přehlížet těžkosti, které tato reformní opatření znamenají především pro faráře
z důvodu rostoucích nároků.
Výsledky studijního setkání budou veřejnosti zpřístupněny ve formě pracovního sešitu.
Pastorační komise (III) a Komise pro duchovní povolání a církevní služby (IV) dostaly za
úkol vyhodnotit studijní setkání a dále zpracovávat položené otázky.
67

Více než struktury2007

Transkript

Podobné dokumenty

2013 - Severní předměstí