Příspěvky k genderově senzitivní sociální práci s ženami azylantkami

Příspěvky k genderově senzitivní sociální práci s ženami azylantkami

Příspěvky k genderově senzitivní sociální práci s ženami
azylantkami
Riglová Anetta, Dastlík Lukáš
Praha 2006
Tato elektronická publikace vznikla za podpory Ministerstva práce a sociálních věcí ČR.
1
Obsah :
Úvod .......................................................................................................................................................................................4
1. Genderové a kulturní uvědomění v oblasti pomáhajících profesí..........................................................................................6
2. Etnicita a gender ....................................................................................................................................................................8
3. Psychologické aspekty související s migrací a uprchlickou zkušeností. Kulturní, genderové stereotypy a psychopatologie..
.....................................................................................................................................................................................10
4. Empowerment a gender mainstreaming uprchlických žen ..................................................................................................14
5. Antidiskriminativní praxe jako nedílná součást sociální práce s uprchlíky: Antiopresivní přístupy v sociální práci ..........16
6. Stručný teoretický rámec antidiskriminační praxe...............................................................................................................17
7. Metody moderní feministické sociální práce jako inspirace pro genderově senzitivní sociální práci s ženami azylantkami ..
.....................................................................................................................................................................................20
8. Popis realizace ”pilotního projektu komplexní sociální práce se ženami zylantkami” (dále jen „pilotní projekt“)..........23
9. Metody a přístupy používané v „pilotním projektu“............................................................................................................24
10. Kazuistika ..........................................................................................................................................................................27
11. Shrnutí poznatků z psychologické práce se ženami azylantkami ......................................................................................37
12. Praktická doporučení a principy pro genderově senzitivní sociální práci – shrnutí...........................................................40
Závěr .....................................................................................................................................................................................43
Použitá literatura......................................................................................................................................................................44
Resumé ....................................................................................................................................................................................46
2
Ženy jsou ovlivňovány svou etnicitou a kulturním dědictvím.
Tuto perspektivu pak přinášejí do svého porozumění a pojetí ženských
práv, které se odehrává v rámci jejich vlastních kulturních hranic.
(Cervantes & Cervantes, 1993)
3
Úvod
Zvolila jsem si téma genderově senzitivní sociální práce se ženami azylantkami, neboť jsem se
ve své praxi setkala s nedostatkem příspěvků k tomuto tématu a jeho nedostečným uchopením, přestože
v každodenní praxi s příchozími uprchlíky, ekonomickými migranty či migranty obecně, nabývá téma
genderové senzitivity na významu a aktuálnosti. Také ve světě je toto téma již velmi živě diskutované.
Tím, jak se mění demografické složení obyvatel, proměňuje se i způsob práce v pomáhajících
profesích, situace vyžaduje kulturní a genderově senzitivní přístup. Jedině taková práce s klienty
z rozmanitých etnických skupin, může být opravdu kontextuální a komplexní.
Jak jsem již zmínila, téma genderové senzitivity v sociální práci je u nás nové, potýkáme se
s nedostatkem odborné literatury, a proto považuji za důležité představit oblasti související s diskursem
a teoretickými přístupy a objasnit kontext tématu v jeho širších souvislostech.
Součástí teoretické přípravy pro genderově senzitivní práci je tudíž nejen samotné téma genderu
a jeho sociálního aspektu, ale především schopnost pochopení genderového hlediska v úzkém
propojení s etnicitou, psychologií jedince (zejména s jeho psychopatologií), a religiozitou, proto se jimi
budu v této práci jednotlivě zabývat. Nedílnou součástí teoretického zázemí jsou také antiopresivní
přístupy, které reagují na systémové znevýhodňování určitých skupin obecně, ať už jsou jeho zdrojem
předsudky rasové, nebo týkající se pohlaví, společenského postavení, sexuální orientace aj., které se
zabývají diskriminovanými skupinami obyvatel a sociální prací s nimi. Feministické přístupy v této
práci jsem představila pro jejich specifickou orientaci na problematiku žen. Oba přístupy společně
kladou důraz na kritický přístup k otázce moci, útlaku a reprodukci struktur, na kterých stojí fungování
společnosti a jednotlivce.
Cílem práce je tedy nastínit oblasti, kterými je třeba se zabývat, pokud chceme zavádět
genderově senzitivní přístup do praxe. Je určen pro inspiraci hlubšího a nikoli okrajového zájmu,
zejména pro pracovníky působící v oblasti uprchlictví či etnických menšin. Další snahou je také
demonstrovat na praktickém příkladě práci se ženami azylantkami, jak může tento genderově senzitivní
způsob práce vypadat. V praktické části se tedy věnuji popisu „pilotního projektu“ uskutečněného
v rámci dlouhodobého programu sociální práce s uprchlickými ženami v neziskové organizaci, kde
pracuji. „Pilotní projekt“ se zabýval azylantkami - skupinami žen, které dostaly azyl v České republice
a potřebují se tudíž integrovat do naší společnosti.
Z tohoto důvodu nezobecňuji návrhy na genderově senzitivní praxi pro ženy-migrantky jako
homogenní skupinu, ale zaměřením se na úzkou specifikaci naopak zdůrazňuji, že součástí genderově
senzitivního přístupu je navrhovat způsoby práce vždy ”ušité na míru” konkrétní skupině klientů –
např. azylantů nebo žadatelů o azyl. Také bych ráda vysvětlila, z jakého důvodu se v této práci
primárně zabývám ženami a nevěnuji příliš pozornosti mužským klientům. Nevysvětlení tohoto faktu
by mohlo mít za následek nedůvěru v následující text. Opravdové genderově senzitivní aktivity totiž
zahrnují jak práci se ženami, tak i s muži. Cílovou skupinou „pilotního projektu“ byly ale právě ženy,
neboť se na základě předchozích zkušeností osvědčilo pracovat se ženami a muži odděleně, alespoň
v některých fázích projektu, což tedy práci s muži nevylučuje, naopak sociální a psychologická práce
zaměřená na muže se musí stát dalším (či souběžným) krokem pro pravou kontextuální genderově
senzitivní sociální práci. Protože je gender kategorií vztahovou, musí být tedy samozřejmým cílem
zahrnutí jak žen, tak mužů do celého procesu.
Užitečné by bylo pracovat v rámci sociální genderově senzitivní práce s mužskými klienty na
tématech jako je např. tradiční pojetí maskulinity; jaký má toto pojetí dopad na konstruování mužovy
4
identity a na uspořádání vztahů mezi muži a ženami v rodině a ve společnosti. Na místě by bylo též
mluvit i o potřebě skutečné ”emancipace” nejen žen, ale i mužů; na jejich aktivní participaci v
prosazování rovných příležitostí jak ve veřejné, tak v soukromé sféře společenského života.
5
1. Genderové a kulturní uvědomění v oblasti pomáhajících profesí
Na cestě rychle se měnících demografických dat ve společnosti, je signalizována potřeba kulturního
a genderového uvědomění ve všech činnostech, nejvíce však u těch, které jsou založeny na
interpersonálních vztazích, jako je tomu právě v pomáhajících profesích (Prochaska, Norcross, 2002).
Při pokračující imigraci menšinových skupin do jiných společností čelí jejich členové tvrdé realitě.
Objevují se v zemi, kde se většinou nemluví jejich rodným jazykem, a která hájí kulturní normy zcela
odlišné od jejich vlastních. Takové sociální změny často vedou ke stresu a kulturně indukované
psychopatologii u jedinců a následně k sociálním problémům ve společnosti, s nimiž si tradiční - a
v tomto směru nedostatečně vybavené - přístupy v pomáhajících profesích, nevědí rady. Z důvodu
procesu této rychlé proměny složení populací se tedy musí praxe pomáhajících profesí přizpůsobit nebo
zůstane stát opodál. Proces migrace tedy významně mění nejen ”barvu lidí”, ale také pojetí
psychoterapie, sociální práce a dalších pomáhajících profesí.
Zároveň s tím, jak si „citlivost“ vůči kultuře probojovávala cestu do psychologie a příbuzných
oborů, dostávalo se do popředí i vědomí nedostatků v přístupech vhodných pro ženy. Ženy,
povzbuzeny společenskými změnami, podporované hnutím za lidská práva a rovnými možnostmi
neomezovanými otázkou pohlaví, začaly požadovat, aby zejména v psychoterapii došlo ke změně
diskriminačního charakteru, tj. aby nastalo skutečné přizpůsobení se změnám ve společnosti směrem
k ženám a etnickým menšinám.
K posunu došlo především v důsledku druhé vlny feminismu (60. – 70. léta), díky níž se na
americkou i západoevroposkou akademickou půdu dostalo více vědkyň, které začaly zpochybňovat
univerzalitu a neutralitu vědeckých studií a používaných konceptů. Tyto ženy upozorňovaly na fakt, že
ačkoli si mnohé studie nárokovaly objektivitu a univerzální platnost, často zcela ignorovaly specifické
zkušenosti žen či jiných znevýhodněných skupin, které byly právě z těchto studií
vyloučeny.(Szczepaniková, 2004). Začaly si všímat procesů, ve kterých daná společnost přisuzuje
kategoriím pohlaví muž-žena různá očekávání, symboly, ideály a chování. Ty pak mají zásadní
důsledky pro postavení a úlohu jednotlivce v rodině, na pracovním trhu a ve společnosti jako celku. Dá
se říci, že naše osobnosti jsou “genderovány” - učíme se vnímat sebe sama jako ženy nebo muže. Tato
genderová role nám umožňuje orientaci ve společnosti, mezi lidmi – známe zjevná i skrytá pravidla
platná pro chování a jednání žen a mužů. Tyto role se vytvářejí a utvrzují zejména v oblastech jako je
rodina, vzdělávací systém, zaměstnání, celospolečenské normy a hodnoty, čímž dochází k tvorbě tzv.
genderové smlouvy, k uspořádání pravidel týkajících se genderových vztahů, které ženám a mužům
připisují různé povinnosti, hodnotu, práci. Gender může existovat v různých variantách i v rámci jedné
kultury, často se ale liší zejména mezi kulturami.
Při srovnání různých společností zjišťujeme, že být ženou či mužem není v různých kulturních
prostředích totéž. S tím souvisejí další skutečnosti, jako je zaměření pozornosti na definici mužství a
ženství a jejich proměn v průběhu historie a zakořenění v daných kulturách.
Jak vlastně vypadá taková ”typická žena”? Není snadné si ji představit. Jakou má barvu vlasů?
Odkud pochází? Jaký je její rasový či etnický původ? Ve skutečnosti je nemožné a nepřesné oddělovat
problematiku rodu od rasy a etnicity; došlo by ke zjednodušení a následnému zkreslování reality. Jak
postupem času řada žen stojících u zrodu amerických ženských studií pochopila, hovořit v ”obecně
ženských” pojmech je neudržitelné - vedlo by to totiž s největší pravděpodobností k univerzalizaci
zkušenosti bílých žen ze střední vrstvy společnosti a k pokračující marginalizaci žen s odlišnou barvou
pleti, homosexuálně orientovaných žen a žen žijících na hranici chudoby či v úplné chudobě. Pokud
6
však genderové hledisko propojíme s problematikou rasy anebo etnicity, pohled na společnost se může
v mnohém ujasnit.
Tím se dostáváme k problematice genderové analýzy v oblasti migrace a uprchlictví. Také zde
hraje genderová optika významnou roli. “Do počátku sedmdesátých let dvacátého století byly
výzkumy o migraci zaměřeny pouze na migrující muže. Většina těchto studií činila obecné závěry o
migraci bez jediné zmínky o tom, že jsou založeny pouze na datech týkajících se migrujících mužů.
Pokud byly v těchto studiích zmíněny i ženy, tak většinou jen okrajově a jen jako osoby závislé na
migrujících mužích (Pessar, 1999). Skutečnost, že mnohé ženy zdaleka nejsou pouze pasivním
doprovodem svých partnerů či otců, ale samostatně se pro migraci rozhodují a samy ji také realizují,
začala být ve výzkumech reflektována až ke konci sedmdesátých let. Nárůst v počtu migrujících žen
byl zaznamenán nejen v rostoucím počtu výzkumu a studií zaměřených na popsání zkušenosti
migrantek, ale také na poli mezinárodních organizací, které reagovaly na potřebu chránit tyto ženy před
diskriminací a vykořisťováním v hostujících zemích”( Szczepaniková, 2004, s. 2, 3).
Zaměřit se ale jen na migrantky by bylo chybou, tím by se genderové hledisko redukovalo
pouze na otázku týkající se výlučně žen. Skutečná genderově senzitivní studie si klade za cíl pochopit
zkušenosti nejen migrujících žen, ale i mužů a jak mnozí autoři zdůrazňují, gender je třeba chápat jako
vztahovou kategorii. Nemohli bychom pochopit měnící se genderové role migrujících žen bez toho,
(Szczepaniková, 2004).
abychom zároveň věnovali pozornost mužům v jejich okolí
Pokud tedy bereme v úvahu genderové hledisko v pomáhajících procesech s migranty a
uprchlíky, musíme se věnovat otázkám plánování a zavádění programů zohledňujících jak ženy, tak
muže. Sociální, kulturní a ekonomické role migrujících mužů a žen mohou poměrně široce
determinovat způsob účasti na přístupu ke zdrojům a poskytovaným službám. Pozice uprchlíka
ovlivňuje muže a ženy odlišně a tato skutečnost musí být zohledněna v každé pomáhající činnosti,
sociální pracovníci se musejí v uprchlické praxi zabývat principy gender mainstreamingu.
Další nezbytně nutnou otázkou, kterou se musíme zabývat, je diskriminace související jak
s příslušností k určitému genderu, tak na základě rasy, etnicity. Jednou z hlavních implikací pro
sociální práci s uprchlíky je potřeba radikální změny myšlení ovlivněného androcentrickou orientací a
jím vytvořenými základy tradičních teorií v sociální práci. Mullender (1997 in Jo Camping, 2003 )
tvrdí, že není možné porozumět osobnímu nebo sociálnímu světu, jestliže nevezmeme v úvahu
genderovou perspektivu. Pak totiž nejsme jako profesionálové schopni adekvátně a oprávněně
zasahovat do životů lidí; nevnímáme-li způsoby, ve kterých jsou ženy a muži znevýhodňováni
nerovným rozdělováním moci, a ve kterých jsou jak muži, tak ženy omezováni rigidními a
nesprávnými dichotomizovanými rolemi a očekáváním ve vztazích. Forma diskriminace jedince či
skupiny na základě pohlaví (sexismus), by měla být pro sociální pracovníky další oblastí, které se
budou otevřeně a se zvýšenou pozorností věnovat, pokud opravdu chtějí ve svých programech rozvíjet
antidiskriminační praxi.
7
2. Etnicita a gender
Základem feministické transformace vědomostí není jen objevení významu genderu, ale také
začlenění etnicity jako hlavní součástí analýzy. Tato transformace též nahlíží na souběžné dimenze
genderu a etnicity v souvislosti s porozuměním odlišností a multikulturních otázek týkajících se žen.
Gender a etnicita jsou koncepty těžko pochopitelné a ještě náročněji se jeví pokus o jejich
definici. V zaměření se na dichotomii založenou na biologických mužských a ženských odlišnostech
často dochází ke sebesplňujícímu proroctví, kdy socializace rolí podle pohlaví nutí k rozdílnosti a
velmi často k nerovným pozicím mezi lidmi a vytváří tím sociálně rozdílné gendery. Socializace
pohlavních rolí se liší počátkem v historickém a kulturním kontextu a končí v rozdílných koncepcích
pro příslušné genderové chování (Amott a Matthaei, 1991). Jak současná odborná literatura dále
popisuje tento proces, gender je institucionalizován ve struktuře společnosti a vytváří reálné bytí,
sociální identitu a skupinové vztahy (Chow, Wilkinson, Zinn, 1996).
Gender však nemůže být brán v úvahu jako jediné důležité hledisko v životě žen (Brown, in
Brown Root, 1990). Ženská osobnost je charakterizována nejen svým pohlavím, ale také etnicitou,
třídou, věkem a sexuální preferencí.
Stejně jako gender je také etnicita založena na vnímání fyzických odlišností, které jsou
víceméně považovány za přirozené a ”dané Bohem”. Etnicita rozděluje individuality dle barvy pleti
nebo jiných fyzických znaků. V každodenním životě lidé posuzují sami sebe a druhé na základě
pohlaví a etnické příslušnosti a podle toho uzpůsobují své chování. Takto institucionalizovány, stávají
se tyto procesy mechanismem, který vytváří a přetváří rozdíly samy o sobě a zakládají sociální
uspořádání, které je poté vnímáno jako běžné a přirozené. Tyto rozdílnosti jsou pak legitimním
způsobem začleněny do sociálního života a dochází k dodržování genderových a etnických pravidel.
(Chow, Wilkinson, Zinn, 1996).
Etnicita zahrnuje rasu, ale překračuje ji i dále - zahrnuje charakteristiky lidí, kteří sdílejí
společnou historii, životní styl a hodnotový systém. Jak Katlin (1982) uvedl, ne všechny etnické
skupiny nesou všechny tyto charakteristiky, ačkoliv některé sdílejí více než jednu. Předpokládá se, že
etnicita je ”stavebním prvkem života”, ne pouze charakteristickým znakem jednotlivce. Etnicita je
vytvářena prostřednictvím sociálních interakcí a ozřejmována ve společenských institucích,
interpersonálních interakcích, v myšlení a identitě všech, kteří žijí v etnicky uspořádaných sociálních
řádech. Koncepty a praktiky týkající se etnicity jsou obvykle ospravedlňovány náboženstvím, mění se
v čase, odrážejí politiku, ekonomii a ideologii v jednotlivých obdobích (Amott a Matthaei, 1991).
Představa o společném
rodovém
původu a rozličných kulturních charakteristikách, které
identifikujeme jako etnicitu, je často zprostředkovávána prostřednictvím výchovy - od rodičů k dětem.
Etnicita je spíše než jako odlišnost definována rasou, náboženstvím nebo národnostním
původem. Koncept etnicity zahrnuje i kulturu, což se vztahuje k vědomým a nevědomým procesům,
které se hluboce psychologicky vztahují k pocitu bezpečí, identity a smyslu dějinné souvztažnosti
(Katlin, 1982).
Je jasné, že gender a etnicita nejsou neměnné pojmy, neovlivněné historickými změnami. Ani se
neskrývají pod přirozené nebo biologické kategorie. Jak konstatuje současná odborná literatura, gender
a etnicita jsou sociálně konstruované koncepty, které vznikají a proměňují se ve společnostech. Gender
a etnicita přetvářejí společnost samy o sobě, protože hierarchie etnicicty a genderu jsou do sebe
zapadající systémy, gender se projevuje vždy v souvislosti s etnicitou (Andersen a Collin, 1992).
Protože etnicita a gender jsou nedělitelné složky, vzájemně propojené procesy než oddělené
8
systémy, nezávislé pojednávání o nich by jistě vedlo k umělým konstrukcím. Proto při snaze
determinovat, co znamená být socializován v určité kultuře, se musíme ptát po tak význačném rysu,
jakým je gender - nahlížet na něj jako na ustavující princip a dále zkoumat, jak kulturní faktory formují
vnitřní zkušenost.
Normy, hodnoty, zvyky a role, které jsou uváděny jako kultura jsou přenášeny z jedné generace
na druhou a mohou být definovány jako kolektivní utváření smyslu členů sociálních skupin. Kultura je
také často definována jako přijatelný a zákonitý způsob chování a stává základem pro jednotlivce a
jejich humanizaci.
Spojení genderu a etnicity vytváří systém významů, které ovlivňují sociální instituce a také
individuální identitu, vědomí a chování. Jak Amott a Matthaei (1991) jasně ukázali, ačkoliv proces
genderu a enticity je vzájemně propojen a hraje hlavní roli v utváření a rozlišování životů žen, gender
sám o sobě klasický ”útlak žen” nevytváří. Je to spíše etnicita, která odlišuje zkušenosti a zážitky žen.
Jak Lorde zdůrazňuje, plýtváme často naší energií, kterou potřebujeme na rozpoznání a vyjádření
odlišností v předstírání, že tyto odlišnosti jsou nepřekonatelné bariéry nebo naopak, že vůbec
neexistují. Tato otázka týkající se rovnosti versus odlišnosti charakterizuje konflikty feministických
strategií. Tato dichotomie klade rovnítko mezi rovností a stejností a tím definuje požadavek na rovnost
jako neslučitelný s uznáním odlišnosti (Deitch, v Chow, Wilkinson a Zinn, 1996). V souvislosti
s etnickými skupinami žen často klademe důraz na rozdíly a střety mezi ženami z různých etnických
skupin. Sociální transformace může nastat jen ve chvíli, kdy rozpoznání, přijetí a stavění na
odlišnostech, spíše než na homogenní výlučnosti, ”vše zahrnující” způsob nazírání světa, znamená
ukázat zkušenost předešlých vyloučených skupin jako více viditelnou a ústřední, ve vytváření systému
informací a znalostí.
Snaha o více inkluzivní myšlení by měla pozdvihnout naši perspektivu z bílé, mužsky
orientované úrovně, jež charakterizovala většinu západního myšlení (Andersen a Collin, 1992),
k multikulturálnímu a multidimensionálnímu paradigmatu.
Porozumění vývoji, který utváří ženskou historii a komplex protínání etnicity a genderu jako
současně probíhajícího sociálního procesu utvářejícího všechny sociální vztahy, pomůže zachytit
zásadní sociální struktury, které vytvářejí prostor pro utlačování žen. Zkušenost s útlakem může být
zažívána rozličnými způsoby. V mnoha společnostech jsou etnické ženy diskriminovány dvojím
způsobem. Jako příslušnice dvou skupin, jejichž pozice jsou určovány útlakem, se jejich zkušenosti liší
od zkušeností žen bílých, protože jejich realita může zahrnovat dynamiku žití ve společnosti, která je
jak rasistická, tak sexistická. Proto porozumění a zmocňování žen, aby se mohly lépe vypořádat s
následky nástrah společnosti, se stává základním cílem pro pomáhající profese (Pinderhughes,
v Comas-Diaz a Greene, 1994).
9
3. Psychologické aspekty související s migrací a uprchlickou zkušeností. Kulturní,
genderové stereotypy a psychopatologie
Migrační zkušenost žen a mužů se odráží ve vnímání sebe sama i svého okolí. Proto se v této
kapitole budu věnovat popisu některých specifických psychologických problémů, které migrace a
integrace do nové společnosti přináší. Nejen migrace a integrace jako procesy a s nimi související
sociální zkušenost, ale také etnická a genderová identita jednotlivce, tedy individuální zkušenost, je
příčinou mnoha proměn. Nezpracované problémy z traumatických událostí ze země původu, touha a
stesk po domově a odloučení od svých rodin, zpřetrhání dosavadních sítí, na kterých záviselo jejich
přežití, to vše má silný dopad na sebepojetí žen, mužů i jejich dětí. Dochází k výrazným proměnám
rolí, k jejich redefinici zejména v souvislosti s majoritní společností a jejími tlaky a také ke konfrontaci
nejen svých dosavadních hodnot, norem a tradic, ale i v rámci vlastní komunity. Budu zde vycházet
kromě vlastních praxe práce s klienty a jejich rodinami také z „Rodové a kulturně senzitivní terapie“
(Prochaska, Norcross, 2002)
Do té míry, do které můžeme provádět zobecnění mimo rámec jednotlivých kultur, může
psychopatologie v kulturně odlišných populacích pramenit z několika osobnostních a sociálních
faktorů. Mezi ně patří diskriminace, neadekvátní mechanismy pro zvládání stresu, rodinné vlivy a
stresy, společenská očekávání a ekonomické strádání.
Kulturně senzitivní přístup v terapii vychází z premisy, že neexistuje jednotná, univerzální
teorie osobnosti. Kultura, v níž člověk žije a jeho vývoj jsou hlavními determinantami osobnosti, každá
kultura má své normy, očekávání a probíhají v ní určité události a to vše dohromady utváří skupinu i
jednotlivce.
Euro-americká kultura si vysoce cení individuální volby, soběstačnosti a především
nezávislosti. Tyto hodnoty však nevyznávají všechny etnické skupiny. Mnoho neevropských dětí je
vychováváno s důrazem na harmonii a rodinnou oporu. Asiaté např. vychovávají děti k vzájemné
závislosti uvnitř rodinné struktury a očekávají, že členové skupiny podřídí své potřeby potřebám rodiny
a společnosti. Podobně je i mnoho afroameričanů vychováváno v rámci širších rodin a pocitu silné
příbuzenské vazby a spolu se členy své skupiny silně prožívají pocit ”my”. Mnoho z těchto kulturních
charakteristik se liší od těch, které jsou typické pro členy převládající kultury. Osobnostní
charakteristiky členů se liší podle příslušnosti k určité kulturní skupině, stejně jako se liší mezi členy
každé společnosti. Představa jednotné teorie osobnosti je tedy v protikladu k pluralistickému a
proměnlivému charakteru kultury. Každá subpopulace v dominantní kultuře s ním může sdílet
význačné či charakteristické rysy, ale univerzální teorie osobnosti neexistuje. Potřebujeme rozmanitá
hlediska, zakořeněná v jednotlivých kulturách a také k nim citlivá. (Prochaska, Norcross, 2002)
Psychopatologie pramení nejen z vlivu dominantní kultury, ale také z rodinných reakcí na
novou kulturu. Nerodilí příslušníci určité kultury často čelí velkému množství problémů týkajících se
jazyka, zvyků, očekáváním určitých znaků a chování pro jednotlivé pohlaví a hierarchie sociálních rolí.
Muži se často špatně vypořádávají se ztrátou respektu, příjmu a sociálního postavení, které se sebou
nese migrace. Často ženy najdou rychleji práci než muži a toto obrácení rolí je pro mnohé muže těžko
snesitelné. Doma pak začnou tyto konflikty vyplouvat na povrch a mohou vyústit až v domácí násilí.
Děti imigrantů se také setkávají s potížemi, které se často projevují ve formě psychopatologie.
Problémy, které se objevují doma, se často odrazí ve školních problémech. Jazykové problémy zvláště, když se rodiče odmítají učit místní jazyk - nutí děti, aby v rodině fungovaly jako překladatelé,
10
což na ně klade obrovskou zodpovědnost. Objevují se konflikty přizpůsobení se nové kultuře, děti
mohou preferovat chování dominantní kultury a přitom se odmítnou učit či pokračovat v mluvení
rodným jazykem svých rodičů nebo se účastnit svých kulturních tradic a zvyků. Tuto vzpurnost rodiče
nezřídka vnímají jako neúctu a za vznik rodinných problémů obviňují dominantní kulturu. Problémy
dospělých se obvykle projevují psychosomatickými obtížemi, dětské problémy se spíše manifestují ve
formě agování a drogové závislosti.
Imigranti a imigrantky jsou vystaveni volbě, jak sloučit kulturní tradice a role s normami své
nové vlasti. Klienti a klientky se musí rozhodnout, jak moc se chtějí v nové kultuře asimilovat a jak
mohou skloubit aspekty obou kultur, aniž by se z nich ztratilo něco důležitého. Základní volbou se pro
takové klienty stává, jak žít ve zdravé a klidné rovnováze. To se samozřejmě snadněji řekne, než
realizuje - když nemáme zdravé kořeny, je těžké růst. Právě úzkost z kulturních norem a zdravé míry
kulturní asimilace je základem psychických obtíží mnoha klientů a klientek pocházejících z menšin.
Když klienti nejsou schopni sladit své kulturní normy s normami dominantní kultury, úzkost se často
projevuje ve formě defenzivního jednání a maladaptivního chování.
Nízke sebeocenění klientů a klientek se vztahuje také ke problému jazykové komunikace.
V každodenním kontaktu jsou neustále vystavováni situaci, kdy se cítí méněcenní, nemohou dobře
komunikovat s okolím a cítit se rovnocennými partnery. Pocit odcizení se vztahuje také k frustraci z
neschopnosti proniknout do hlubších rovin mentality, které jsou přístupné jen rodilým příslušníkům
společnosti. Samozřejmě tento pocit méněcennosti je aktivně pěstován již od počátečního kontaktu
vstupu do nové země - s úředníky, policií. Příchozí vnímají negativní přístup, signály projevující
skutečnost, že tu cizinci nejsou chtěni a vítáni.
Také když jsou imigranti neustále „bombardováni“ poselstvími o tom, že bílá dominantní
kultura je nejlepší, začnou je nekriticky přijímat a hanit sebe samé a svou vlastní kulturu – proces
známý jako internalizovaný rasismus. Menšiny si často začnou dominantní kulturu idealizovat a vnímat
svou vlastní kulturu a samy sebe jako méněcenné, což vede k problémům se sebeoceněním.
Psychologické problémy také pramení z ekonomických obtíží, k nimž patří mj. nedostatek
peněz a dostupného bydlení, nedostatky ve vzdělání, neadekvátní veřejná péče o děti a nákladná
zdravotní péče. Chudoba je hlavním rizikovým faktorem pro vznik chronických duševních poruch a
změn chování.
Etnická a genderová diskriminace – kulturní a genderové stereotypy
Diskriminace, s níž se setkalo mnoho příslušníků menšin, např. ve formě rasových a etnických
předsudků, rychle vyvolala vysokou úroveň stresu a také ztrátu sebeocenění a pocitu kulturní hrdosti.
Rasová a etnická diskriminace, zřídkakdy zakoušená v rodné zemi, snižuje sebeúctu příchozích a
plodí nové vypjaté události, jevy či okolnosti. Ve všech zemích existuje velké množství etnických
stereotypů. Tyto stereotypy uzavírají příslušníky menšin do pasti, z níž se mohou dostat jen s velkým
úsilím. Složitější je to ještě u dalších generací imigrantů – pokud po generace internalizovali poselství o
své nekompetentnosti a nemotivovanosti, nemůžeme od nich očekávat, že se v dospělosti projeví jako
svébytné a vyrovnané, psychicky zdravé osobnosti. Rasově etnická diskriminace po staletí působila
vlnovým efektem, tzn. že každá nová generace uvízla v síti stereotypů a předsudků
Diskriminace na základě pohlaví je obvykle založena na genderových stereotypech. Jedná se
o zjednodušená a zobecněná tvrzení popisující údajně charakteristické mužské či ženské vlastnosti.
11
Jsou výsledkem simplifikací a nekritických úsudků o mužích a ženách, které se vůbec nemusí shodovat
se skutečností. Genderové stereotypy mají značný vliv na naše očekávání, vnímání, myšlení, chování
apod. a takto ovlivňují a udržují genderové role a naopak. Jejich základním znakem je automatičnost,
což znamená, že se mohou uplatňovat bez naší vědomé kontroly. Tyto stereotypy vytváříme, když se
snažíme zjednodušit si životní podmínky – vytváříme si strategie, jak přežít. Pokud bude například
klient sám rodič starající se o děti, bude mu sociální pracovnice či jiná úřednice/úředník nabízet
podporu a pomoc. V případě samotné ženy s dětmi bude však tato pomoc daleko více spojená
s kontrolou toho, jestli svou roli plní dobře, neboť se jí automaticky díky její genderové příslušnosti
přisuzuje schopnost péče o děti.
Stereotypy (u nichž je nejdůležitější kognitivní složka, tj. věcný obsah), předsudky (u nichž je
nejdůležitější afektivní složka, tzn., že jde o naše emoce a pocity vzhledem k obsahu stereotypů) a
diskriminace (u nichž je nejdůležitější konativní složka, kde jde o následky stereotypů a předsudků,
které projevujeme v našem chování vůči diskriminovanému jedinci či skupině) jsou vzájemně
propojeny a spoluutvářejí syndromy jako je např. rasismus, sexismus apod. Oběti těchto syndromů platí
tzv. ”diskriminační daň”, která je dvojího druhu – materiální a psychická (Cialdini, Neuberg, Kenrick,
2002).
Materiálními důsledky jsou zejména nižší finanční ohodnocení za stejný druh práce - ženy
mají stále o třetinu nižší výdělky než muži, a to i v případě stejného pracovního nasazení, stejného
vzděláni, kvalifikace a zkušeností.
Mezi psychologické důsledky patří tzv. ”ohrožení stereotypem” - povědomí o tom, že druzí
danou osobu vnímají skrze prizma negativních stereotypů v ní může vyvolávat úzkost z jeho potvrzení
a brání jí tak rozvinout svůj potenciál v celé šíří a podávat maximální výkon (např. Experimenty s
matematickými schopnostmi u žen – ženy, jejichž matematické schopnosti byly srovnatelné, byly
náhodně rozděleny do dvou skupin. Obě skupiny pak řešily matematický úkol, přičemž první skupině
bylo před jejím řešením řečeno, že ženy nemají matematické nadání. Výsledky výzkumu dopadly v
souladu s očekáváním badatelů. První skupina řešila úkol ve srovnání s druhou skupinou hůře (Cialdini,
Neuberg,
Kenrick,
2002).
Dalším důsledkem je tzv. ”deidentifikace” - popírání významu dané oblasti (např. důležitosti
matematiky u dívek), v níž společnost danou skupinu podceňuje, členové takovýchto skupin pak mají
tendenci oddělovat tuto oblast ze svého sebepojetí. Deidentifikace z krátkodobého hlediska splňuje
funkci adaptační a podílí se na uchování pozitivního sebeobrazu nezávisle na negativních
společenských stereotypech, zatímco deidentifikace z dlouhodobého hlediska má spíše negativní
konsekvence, neboť popírání významu určité oblasti (např. zmíněné matematiky u dívek) znemožňuje
jedinci systematickou přípravu na efektivní konkurenceschopnost v reálném životě (v němž např.
matematické schopnosti hrají významnou roli v přijetí na vysokou školu) (Kenrick, Neuberg, Cialdini,
2002).
Dalším závažným problémem, se kterým se musejí imigranti potýkat je tzv. nejasnost zpětné
vazby – jako členové stereotypizovaných skupin nemají téměř nikdy stoprocentní jistotu, proč se k nim
ostatní chovají určitým způsobem. Zpětná vazba, která je cenným zdrojem informací o našich
schopnostech, dovednostech či vlastnostech, je pro stereptypizované osoby mnohoznačná a v daleko
menší
míře
užitečná
(Kenrick,
Neuberg,
Cialdini,
2002).
Například žena, která byla přijata na určité místo může mít pochybnosti o tom, zda její přijetí skutečně
souvisí s jejími předpoklady a nebo s rodem (např. na dané místo se musí přijmout určitý počet žen).
12
Naopak žena, která přijata nebyla může mít stejné pochybnosti o tom, jestli její nepřijetí nesouvisí s
jejími předpoklady a nebo s tím, že je žena (např.ženy se pro dané místo mohou obecně nehodit).
Feministický pohled na zdroj psychopatologie je takový, který není intrapsychický, ale je ve své
podstatě spíše sociální a politický. Intrapsychické vlivy na vznik obtíží ustupují do pozadí ve srovnání
se širšími sociálními a politickými tlaky, které ze ženy činí příjemce stereotypních očekávání a
genderové diskriminace. Terapie se zde musí zaměřit na změnu nepříznivé okolní situace a zpráv či
poselství, které mnoho žen přijalo za své.
V rámci genderově a kulturně senzitivních přístupů v sociální práci se je tudíž vhodné zabývat
se zvyšováním vědomí – protože mnoho problémů klientů z menšinových skupin pramení
z nepříznivého vlivu očekávání majoritní společnosti, je základním aspektem genderově a kulturně
senzitivního přístupu, aby klienti porozuměli, jak dominantní kultura ovlivnila jejich vnímání sebe
sama a své kultury.
Zvyšování vědomí také může od sociálního pracovníka/ce vyžadovat, aby pomohl klientům
rozpoznat, jak jejich kulturní podmínky brání přijetí sociální pomoci – např. psychoterapeutické a
následně i realizaci změny. Například v reakci na násilí v rodině se může stát, že klientky muslimky
nebudou vyhledávat pomoc, neboť v rámci jejich genderových rolí je údělem ženy snášet ”mužovy
rozmary”, být mu poslušnou manželkou a budou chování svého muže omlouvat. Některé ženy mohou
mít zase představu, že sociálně psychologická pomoc je jen pro bílé ženy a muže a nebudou
automaticky pomoc vyhledávat. Často se také můžeme setkat s přístupem, že např. práce s terapeutem
či terapeutkou je přiznání slabosti a proto se jim ženy a zejména muži budou vyhýbat a bagatelizovat.
V dalších textech se budu podrobněji věnovat otázkám diskriminace a způsobům jejich odstraňování
v práci s uprchlíky.
13
4. Empowerment a gender mainstreaming uprchlických žen
Jak jsem již zmínila, ženy nebyly donedávna považovány za aktivní účastnice procesu migrace,
proto byly také jejich potřeby v migračních studiích a praxích ignorovány. Z toho důvodu se vytvořila
politika určená ženám uprchlicím (UNHCR Policy on Refugee Women, 1999). V této politice byly
navrhnuty způsoby praxe, které pracují na transformaci genderových vztahů a podporují zmocňování
(empowerment) žen.
Životy uprchlických žen byly zničeny válkou a dalšími konflikty. Tyto ženy však nečekají jen
na naši pomoc, ale často samy bojují za získání kontroly nad svými životy, chtějí rozšířit možnosti
volby a ovlivnit rozhodování, která přinesou mír a stabilitu do jejich komunit a domovů.
Migrace může znamenat výzvu a příležitost pro ženy a jejich zmocňování. V tradiční
odpovědnosti za děti, starší členy rodiny a za domácí práci, jsou ženy často v situaci přemístění velmi
přetížené. Tradiční podpůrné mechanismy jsou rozmělněny a násilí v komunitách – včetně domácího
násilí – se zvyšuje. Jestliže jsou ženy vyřazovány z procesu spoluúčasti na rozhodování nebo nejsou
schopny vyslovit názory na otázky, které ovlivňují jejich životy, přebírá za ně kontrolu někdo jiný.
Vypovězeny do domácí sféry, musejí být uprchlické ženy v přístupu k zajištění základních životních
potřeb často závislé na mužích ze svého příbuzenstva.
Zmocňování je proces, prostřednictvím kterého ženy a muži ve znevýhodněných situacích zvýší
svůj přístup k vědomostem, zdrojům a rozhodujícím pozicím a zvýší uvědomění v participaci ve svých
komunitách za účelem dosažení dostatečné úrovně vlivu na vlastní prostředí. Aktivity, které jsou
zaměřeny proti zmocňování, jsou jakékoliv aktivity, politiky rozvoje a (nebo) podpůrné programy,
jejichž prostřednictvím potřeby žen a mužů, jejich priority a zájmy, jsou nadále ignorovány,
omezována je také jejich účast na rozhodování a překonávání jejich sociálního, politického a
ekonomického vzestupu.
Tento přístup je založen na předpokladu, že genderové role a vztahy utvářejí proces
zmocňování. Práce a kvality žen, mužů, dívek a chlapců jsou hodnoceny odlišně v různých
společnostech, což znamená, že muži a ženy mají proměnlivý přístup a přehled nad znalostmi a zdroji.
V mnoha společnostech se to může projevovat preferováním jednoho z pohlaví v odlišných sociálních,
ekonomických a politických sférách. Specifické iniciativy ke zmocňování mužů a žen, které reagují na
genderové nerovnosti, jsou nutné.
Nutné je i poznamenat, že je nezbytné zapojovat obě skupiny – jak ženy, tak muže, abychom
dosáhli zvýšení zmocňování žen. Tento přístup požaduje aktivnější angažovanost a odpovědnost ze
strany mužů a muži ovládaných institucí.
Genderově nesenzitivní procedury a praktiky státních institucí nebo nevládních organizací často
nevědomě reprodukují zneschopňování žen. Může k tomu docházet právě používáním genderových
stereotypů v praxi. Tím přispívají k institucionalizaci těchto genderových předsudků, které utvářejí
chování v těchto organizacích. Často se tyto předsudky jeví jako genderově neutrální, reálně ale mohou
přehlížet skutečnost odlišné zkušenosti žen a mužů v procesu migrace.
Každá iniciativa zahrnující zmocňování musí zaručit rozmanité dimenze, které pak utvářejí
životy žen a dívek, včetně rasových a etnických překážek, diskriminace na základě handicapu, věku
nebo sexuální orientace (např. dobrá praxe seznámí muže a ženy s historií rasismu a etnických
kategorií, které vedly k politické a ekonomické exkluzi).
V rámci systému zmocňování můžeme identifikovat některé níže uvedené oblasti zmocňování
žen, které se zaměřují na schopnost žen dosáhnout ke zdrojům a procvičit sebevědomí; mobilizovat
14
ženy samotné a upravit prostředí pro podmínky rovné s muži s důrazem na respekt k jejich právům.
Mobilizace je proces, kdy se ženy setkávají a diskutují o běžných otázkách, problémech a často
vedou k formování ženských organizací a sítí a veřejného lobbyingu pro propagaci ženských práv.
Prostřednictvím mobilizace, ženy identifikují genderové nerovnosti, poznávají součásti diskriminace a
útlaku a navrhují společné strategie k vyřešení problémů.
Vliv a kontrola odkazují k vyvážení moci mezi muži a ženami, tak, že nikdo není v dominantní
pozici. To znamená, že nejen muži, ale i ženy mají vliv na svůj osud a stejně tak na svou společnost.
Gender mainstreaming je procesem i strategií transformace genderových vztahů. Zajišťuje, že
odlišné potřeby, zájmy a zdroje migrujících žen a mužů, dívek a chlapců, jsou brány v úvahu na
každém kroku poskytovaných služeb, stejně tak jako v plánování programů, jejich implementaci,
monitoringu a evaluaci. To požaduje aktivní rozhovory s ženami, muži a mladými ve všech aspektech
sociální práce.
Koncept mainstreamingu uprchlických žen vyvstal z hlubšího porozumění významu dělby
práce mezi ženami a muži. Programy, které integrují ženy, budou brát v úvahu faktory ovlivněné
mužskou a ženskou rolí ve společnosti. Měly by zahrnovat podporu celé cílové populace bez
marginalizace některé z jejích částí. Pokud chceme uspět v plánování a stanovení potřeb za účasti
klientů ve všech oblastech sociální pomoci, pozornost musí být konzistentně koncipována na ženy
uprchlice. Tento přístup zajistí, že se stanou součástí mainstreamingových aktivit, a ne naopak
segregovaných ženských projektů. Pokud se však ve svých činnostech zaměřujeme na ženy uprchlice
jako cílovou skupinu, neznamená to ještě nutně práci na integrační a genderově mainstreamingové
aktivitě.
15
5. Antidiskriminativní praxe jako nedílná součást sociální práce s uprchlíky:
Antiopresivní přístupy v sociální práci
Jak jsem již předeslala, v současném světě patří interetnické a interkulturní vztahy k problémům
klíčovým. Různé sociální problémy ve společnosti také iniciovaly vznik modelů sociální práce (na
konci 80.a 90. let), které bývají označovány jako antidiskriminující a antiopresivní. Jejich cílem je
odstranit různé formy utlačování a znevýhodňování na úrovni společenské, osobní i politické.
Antiopresivní přístup nelze popsat vyčerpávajícím způsobem v jedné definici. To, co autory
různých způsobům vymezení pojmu spojuje, je snaha čelit opresivnímu působení sociálních struktur a
institucí. Thomas a Pierson považují za cíl antiopresivního přístupu ”..redukovat individuální a
institucionální diskriminaci založenou na rase, pohlaví, postižení, sociální třídě a sexuální
orientaci…”(1995 in Navrátil, 2000, s. 152).
Gender, rasa, věk a handicap jsou hlavními oblastmi diskriminace a oprese, ale bylo by
nesprávné předpokládat, že jsou jediné, na které se musí antidiskriminační praxe zaměřit. Důležitou
součástí procesu rozvíjení antidiskriminační praxe (jako jejího prvního kroku) je rozpoznání existence
forem oprese a jejich implementace do pracovního programu.
Ve snaze porozumět opresi jako určité dimenzi života klientů, kteří docházejí za sociálními
pracovníky, je nutné ujasnit si oblast, v níž hraje roli moc a jak tento proces funguje. Moc není
izolovaná část sociálního života, ale je skutečností, která prolíná pracovní a organizační struktury
práce profesionálů v pomáhajících profesích a to jak individuálně, tak kolektivně. Tam, kde sociální
pracovníci přicházejí do kontaktu s klienty, je moc vždy přítomna v každodenní pracovní sféře, v
každém programu. Samozřejmě se jedná např. o vztahy jednotlivých etnických skupin navzájem,
mladých ke staršímj, mužů a žen atp.
Je nutné rozeznávat aspekt moci sociálních pracovníků v různých oblastech jejich působení,
jako jsou např. jejich znalosti a kvalifikace, přístup ke zdrojům, zákonná moc a vliv na jednotlivce či na
poskytované služby a další.
Moc je hledisko vztahu mezi sociálními pracovníky a jejich klienty – v souvislosti se sociálním
členěním, které utváří sociální strukturu. To vytváří dvě oblasti potenciálních problémů. Za prvé, moc
sociálního pracovníka může být použita k opresivním účelům – tzn. že může být zneužita
(Thompson,1991 B in Jo Camping, 2003), za druhé, sociální pracovník nemusí být dostatečně
senzitivní k otázkám moci či bezmoci a oprese tak, jak souvisí s klienty a s podmínkami jejich sociální
situace – v souvislosti s jejich genderem, rasou, věkem atd. Emancipační formy praxe tedy musejí být
k otázkám moci velmi senzitivní a to nejen v souvislosti s výše uvedenými oblastmi diskriminace. Moc
je obecným znakem sociální práce, který je specificky závažný i v dalších formách diskriminace, o
kterých jsem se zmínila v jiných kapitolách práce (etnicita, sexismus aj).
16
6. Stručný teoretický rámec antidiskriminační praxe
Ustanovení zásad sociální rovnosti a spravedlnosti v poskytování služeb není snadnou činností.
Situace je velmi složitá, zejména díky existenci rozličného množství forem diskriminace, manifestující
se skrytými a nejasnými způsoby. Někdy také může uškodit až přílišný důraz nebo zájem o určitou
formu diskriminace ze strany sociálního pracovníka, který se pak sám stává překážkou na cestě ke
změně. Na základě těchto aspektů nelze očekávat nalezení jednoduchého a snadno použitelného vzorce
řešení, který poskytne jasný a přímý způsob k následování.
Rozvoj antidiskriminační praxe musí být dlouhodobý, jestliže chceme dosáhnout více než
povrchní služby. To však neznamená, že některá podstatná zlepšování a postupy nemohou být
uskutečněny v krátkodobém horizontu.
Moc
Sociální práce je politická aktivita, pracuje s kontexty několika mocenských vztahů – moc práva
a státu, moc patřící k sociálním kategoriím jako je třída, rasa a gender a moc na mikroúrovni, týkající
se osobních interakcí. Na používání moci může být nahlíženo z těchto třech úrovní - osobní, kulturní a
strukturální (Thompson, 1998a in Jo Camping, 2003). Také mnoho problémů, ve kterých sociální
pracovníci intervenují, má kořeny ve zneužívání moci – např. v problematice zneužívání žen a dětí je
zneužití moci signifikantní.
Tradiční sociální práce souvisí především s úrovní individuální, s omezenými možnostmi
rozpoznání oprese na úrovni kultury, hodnot a v oblasti sdílených významů (oblast společenská).
Antidiskriminační praxe, na rozdíl od tradičního přístupu, obsahuje mnohem širší pohled, jelikož
zahrnuje všechny tyto perspektivy.
Ideologie
Ideologie je množina myšlenek, které reflektují a posilují skupinu mocenských vztahů,
se kterými jsou spojovány. Například patriarchální ideologie reflektuje jak mocenskou pozici mužů ve
vztazích k ženám, reprodukce sexismu tuto moc posiluje. Ideologie hraje roli jakéhosi tmelu, který
připoutává dohromady všechny tři oblasti – individuální, kulturní a společenskou analýzu a jako taková
má významný potenciál.
Útlak
Určitá jednání, přístupy a struktury mají útlakový vliv na jednotlivce a skupiny – hlavně na ty
”vyloučené”, které jsou diskriminovány v sociálních strukturách. Často je útlak, namířený na
jednotlivce, nechtěný, ale je víceméně hluboce zakořeněný v kulturních vzorcích a institucionálních
strukturách.
Zmocňování
Tradiční přístupy k sociální práci berou buď nedostatečně nebo vůbec v úvahu útlak, tkvící
v určitých aspektech sociální organizace. Tudíž vidí úkol sociální práce pouze jako prostředek k
”seřizování přirozeného pořádku věcí” než jako příspěvek k politickému úsilí proti útlaku. Proto je
zaměření v antidiskriminační praxi orientováno zejména na zmocňování než ”seřizování”.
Zmocňování není technika, ale cíl a proces. Jako cíl nebude dosažen ihned, stejně jako jen tak
17
nevymizí utlačující podmínky v našem současném sociálním světě. Je to proces, který se neustále
vyvíjí. Hlavním předpokladem podporujícím zmocňování je fakt, že lidé nejsou objekty určené ke
zkoumání, kontrolování nebo utlačování, ale jsou subjekty s vlastní důstojností a cenou, která by
neměla záviset na rase, genderu, třídě a jiných podobných charakteristikách. Všichni lidé by měli mít
přiměřené příležitosti a možnosti výběru spojené s jejich životní situací a jejich sociálním prostředím.
Zmocňování je cíl a proces na překonání útlaku, proto nemůže sociální práce otázky diskriminace a
útlaku obcházet.
Samozřejmě je zde mnoho dalších témat a otázek, které vyvstanou, ale doufejme, že výše
uvedené prezentují hlavní oblast filosofie emancipační praxe. Jak ale tato témata mohou být
integrována do každodenní praxe? To je jedna z otázek, které bych nyní chtěla rozvinout, nebo alespoň
nastínit a zaměřit se na některá nebezpečí a překážky, které stojí v cestě rozvoji a upevnění základů
antidiskriminační praxe.
Pozitivní kroky
1. Mnohé z diskriminace v sociální práci může být viděno jako nezamýšlené z nedostatku uvědomění,
spíše než dobře zvážené způsoby utlačování. Z tohoto důvodu je hlavním klíčem výcvik, trénink
uvědomování. Trénink zvyšování vědomí zahrnuje proces konfrontace diskriminace.
2. Výcvik uvědomování zajistí rozšiřování vědomí u jednotlivců, ale hodnota uvědomování může být
násobena zvýšením kolektivního uvědomování a následného společného působení a jednání. Příklady
takových aktivit jsou např. skupiny ženské, multietnické a skupiny monitorující rovné příležitosti.
V posledních letech se výskyt takovýchto aktivit neustále zvyšuje. Společná reakce na diskriminaci
může mít větší efekt než reakce jednotlivce. Každý jednotlivec navíc může jednat s lepším vědomím,
že za ním stojí ostatní skupiny se shodnými cíly.
3. Sibeon (1991b in Jo Camping, 2003) kritizuje anti-intelektuální tendence v sociální práci, které
devalvují teorii a obhajují přístup, tzv. ”selského rozumu” v sociální práci (Jones,1996 in Jo Camping,
2003), což je obzvláště nebezpečný postoj, neboť přístup ”selského rozumu” obnáší ve skutečnosti
směsici ovládající ideologie – sexistickou, rasistickou a další. To je jeden z příkladů diskriminační a
útlakové praktiky (Thompson, 2000a in Jo Camping, 2003). Proto je důležité, aby praxe byla založena
na jasné a explicitní teorii, která je schopna ustát proud dominantních diskriminačních předpokladů.
Anti-diskriminační sociální práce tudíž potřebuje být založena na integrativní teorii a praxi.
4. Aby mohly být rozvíjeny emancipační formy praxe, potřebujeme zajistit, že tyto zásady a principy
jsou považovány za centrální - nejsou to volitelné části přidané až ve chvíli, kdy to čas a zdroje dovolí.
Rovnost a sociální spravedlnost by měly být centrálními znaky každé teorie sociální práce, politiky a
praxe. Musejí být na denním pořádku pro každé skupinové plánování služeb, každou pracující skupinu,
kurikulum každého kurzu, filosofií každého týmu.
5. Nejpodstatnějším krokem směrem k antidiskriminační praxi, který můžeme vykonat je otevřenost a
kritika v naší vlastní praxi. Potřebujeme soustavně přehodnocovat naši práci a zkoumat ji v souvislosti
s možným výskytem diskriminace a pomáhat odstraňovat, snižovat a zmírňovat oprese. Předpona
”anti” v antidiskriminační praxi je velmi podstatná, označuje boj proti vlivné a etablované ideologii.
Jestliže budeme neteční k nedůslednosti v reflexi naší práce a emancipačního postoje, diskriminační
ideologie může nevědomky zakotvit v našich myšlenkách a činech.
Nebezpečí
18
Antidiskriminační praxe vybízí k evaluaci vlastních hodnot a osvojených domněnek tím, že
konstruuje vlastní smysl reality. Taková výzva se může stát velice obávanou, ohrožující a
destabilizující. Jestliže s ní není zacházeno senzitivně, vede k diskriminačním myšlenkám a hodnotám
a může vyvolávat značný odpor i nechuť ke změně. Příliš silný a neústupný přístup je
kontraproduktivní a vytváří překážky než uvědomění. Není vhodné používat přesvědčování, nátlaky –
to je poškozování emancipační praxe, ale také oprese sama o sobě.
Antidiskriminační praxe je komplex oblastí s mnoha dimenzemi jako je rasa, gender, věk nebo
třída a nesmíme zapomínat ani na socioekonomické okolnosti, které podporují další formy oprese a
přitom se samy zdají být hlavním zdrojem těchto opresí. Také nesmíme zapomínat na oblast rétoriky.
Někteří lidé používají správný jazyk a mohou dělat i správná gesta, ale to vše je bez jakékoliv
internalizace opravdových hodnot a principů antidiskriminační praxe. Chovají se tak například proto,
že je všeobecně politicky korektní nebýt rasistický nebo veřejně neprojevovat jiné formy diskriminace.
S tím se můžeme setkat třeba u zaměstnanců na úřadech, což je nebezpečné, uvědomíme-li si fakt, že
rovnost a sociální spravedlnost jsou navenek demonstrovány, ale ve skutečnosti je dosahována a
posilována nerovnost a přetvářka. (Camping, 2003)
Sociální práce je tradičně viděna jako pohybující se na hranici péče a kontroly. Další hranice je
mezi opresí a zmocňováním. Záleží tedy jen na samotné aktivitě sociálního pracovníka – jestli je jeho
práce determinována jako oprese nebo jako její potírání a odstraňování.
19
7. Metody moderní feministické sociální práce jako inspirace pro genderově senzitivní
sociální práci s ženami azylantkami
V této kapitole se pokusím přiblížit směr, kterým se ubírá moderní feministická sociální práce a
v čem by mohla být inspirací pro genderově senzitivní sociální práci se ženami azylantkami.
Představím jednotlivé směry, které se prostřednictvím vývoje ve feministických hnutích zformovaly i
v sociální práci. V našem prostředí jsou stále velmi málo známé, ve školních osnovách téměř
nedotknuté, spíše panuje negativní přístup k takto ”vyhraněné” sociální práci. Často je tomu tak právě
z důvodu neznalosti tématu, předsudkům spojených s feminismem obecně (resp. feminismy). To, že je
to u nás pole neorané, dokazuje také existence minimálních zdrojů – přeložených textů nebo textů
původních, týkajících se přímo studií v českém prostředí. Proto zde také budu kromě vlastních
zkušeností čerpat z textů Mgr Janebové, která nabízí přehled a základní orientaci v diferenciaci směrů
v rámci sociální feministické práce předložených na základě studia literatury v anglosaském prostředí.
Pokud zde budu mluvit o tradiční sociální práci, mám na mysli sociální práci, která
nezohledňuje genderové hledisko, nezabývá se transformací genderových vztahů ve společnosti a spíše
se opírá a tradiční hodnoty – například primárním cílem tradiční sociální práce může být “zachovat
rodinu”, neboť se bude pevně držet stanoviska, že úplná rodina je jediný možný model pro „správnou
výchovu“. Tradiční sociální práce se podle feministek orientuje na genderově neutrální výklady nebo
má tendenci stereotypizovat ženskou roli (neoprávněné asociace, mýty o ženách, stigmatizace
svobodných matek atp) tím posilovat genderové stereotypy. Tím se také podílí na reprodukci
patriarchálního uspořádání společnosti. Z těchto důvodů se začala rozvíjet feministická analýza, která
se zaměřuje na typicky ženskou zkušenost.
Lze identifikovat dva základní typy moderní sociální práce zaměřené na genderovou
problematiku (van der Vlugt, 1994: 18 in Janebová, 2005)
“První je emancipatorní sociální práce, která je zaměřena na zvyšování sebevědomí,
autonomie žen a snižování mocenské nerovnosti mezi muži a ženami. Jejím cílem je redukce či
eliminace důsledků genderové socializace, v rámci které jsou ženy učeny být orientovány vztahově na
úkor vlastní autonomie. Cílem tohoto přístupu je integrace žen do rovnoprávné společnosti.
Druhým přístupem v sociální práci je genderově specifická sociální práce. Ta je zaměřena na
podporu a rozvoj ”ženskosti”. Tento přístup je výrazně diferencialistický – odrazovým můstkem je
přirozený biologicky daný rozdíl mezi pohlavími. Na rozdíl od předchozího typu není cílem
diferencialistek garantovat ženám stejná práva jako mužům, ale zaručit jim ”rovnost v odlišnosti”.
V podstatě se jedná o separační strategii, která požaduje zvláštní pohled na práva a povinnosti žen a
mužů” (Janebová, 2005)
V následujícím textu se zaměřím na dva proudy emancipatorní sociální práce [(liberální sociální
práce (liberal social work) a sociální práce zaměřená na ženy (women-centred social work)]. Jednotlivé
směry odrážejí to, jak se jednotlivé feminismy aplikovaly do sociální práce.. První vychází
z liberálního feminismu, druhý pramení ze socialistické kritiky sociální práce.
Ideologickým zdrojem tohoto přístupu je feminismus liberální. Kritizuje tradiční sociální práci,
která nezohledňuje specifické zkušenosti žen. Cílem tohoto přístupu je vybudovat ve společnosti rovné
příležitosti (i rovné povinnosti). Důležitým aspektem je rovnost voleb. Oprese je viděna jako
strukturální. Prosazují se principy rovné (ženské) participace. Liberální sociální práce pracuje na dvou
rovinách. První je získání rovných práv v legislativní oblasti, druhá pracuje na rovině indviduální –
20
s cílem zlepšit životy klientek (např. zvyšováním sebevědomí, změny předpokladů, percepcí). Opakuje
se zde tedy primární zaměřenost na case work, jako tomu bylo v případě tradiční sociální práce. Cílem
práce je zachovat existující sociální struktury (za předpokladu, že splňují podmínku rovnoprávnosti pro
obě pohlaví) a v jejich rámci emancipovat ženy, aby využívaly svých práv stejně jako muži. (Janebová,
2005)
“V praktické rovině je zřetelný dynamický vývoj tohoto proudu, který v reakci na kritiku
socialistických a marxistických feministek stále více zohledňuje strukturální aspekty. Tomuto trendu je
ekvivalentní posun od liberálního minimalismu státních intervencí k akcím radikálního liberalismu
směřujícím ke kulturní pluralitě a individuální svobodě i za ceny rozkladu patriarchální rodiny”
(Janebová, 2005, s. 90)
Kritika tohoto přístupu spočívá v jeho ignoranci diferencicace mezi ženami z hlediska třídy,
rasy a sexuality. Tyto faktory významně ovlivňují zkušenosti žen, ale case work k nim přistupuje, jako
by jejich životní podmínky a zkušenosti byly totožné, jako by se nesetkávaly s rasismem a homofobií,
jako by všechny ženy sdílely zkušenost bílé ženy ze střední třídy.
Další hledisko se věnuje moci sociálního pracovníka či pracovnice v interpersonálních vztazích.
Pokud je sociální pracovník svázán předpokladem, že příčinou problému i zdrojem jeho řešení je vždy
klientka, vytváří tak asymetrický postoj, který usnadňuje zneužití profesionální moci. I pokud sociální
pracovník či pracovnice dokáže vybalancovat mocenské asymetrie ve vztahu s klientem, case work mu
nedává prostor pracovat s rodinným systémem. V případě konfliktu v rodině tak směřují služby pouze
k emancipaci zneužívané osoby, nikoliv však k úpravě vztahů v rodině. (Janebová, 2005)
Práce zaměřená na ženy (women - centred practice)
Tento přístup se postupně vyvíjel v reakci na kritiku liberálního feminismu ze strany
marxisticky či socialisticky laděných feministek, takže z původní orientace na posílení autonomie a
participace žen se přesouvá těžiště na reflexi genderových stereotypů a jejich důsledků pro práci
s klientkami. Práce zaměřená na ženy podle Hanmer a Statham (Payne, 1997 In Jabnerová, 2005) stojí
na několika základních východiscích:
Za prvé je to nezbytnost reflexe dominujícího pojetí sociální role ženy. Ženy jsou primárně
definovány svým genderem jako matky a manželky, zatímco muži svým statusem, konkrétně pozicí
v zaměstnání. Status žen je naopak definován manželstvím, rozvodem nebo faktem, že nejsou vdané.
Role žen jsou silně podhodnoceny ve srovnání s rolemi mužskými, a to přesto, že vyžadují nemalé
dovednosti a nároky. Nesplní-li žena roli matky a pečovatelky o domácnost, okolí ji často považuje za
nekompetentní, přičemž paradoxně tento tlak vyvíjejí hlavně ženy (Payne, 1997 in Janebová, 2005).
Definice genderem vede podle Hanber a Stathham (Payne, 1997 in Janebová, 2005) ke třem
důsledkům. Jednak je od žen očekáváno, že budou plnit roli pečovatelek, zatímco od mužů nikoliv.
Naopak je podceňováno plnění profesních rolí. Dále je očekáváno, že ženy budou podřízené muži a
budou na něm závislé. To následně ovlivňuje očekávání samotných žen.
Druhým východiskem sociální práce zaměřené na ženy je imperativ vyhýbat se kulturním
stereotypům. Pomáhající mohou mít například tendenci podceňovat význam ženské placené práce na
příjem rodiny a sebeúctu žen. Panuje také představa, že ženy nejsou při hledání práce tak flexibilní jako
muži, takže sociální pracovníci volí více paternalistické přístupy.
Podle Hanmer a Sttaham (Payne 1997 in Janebová, 2005) je třeba respektovat životní modely
žen v politickém kontextu. Sociální pracovnice by měly znát politický kontext, který ovlivňuje životy
žen a měly by být schopny provádět politické akce snižující politická diskriminační opatření.
Mezi principy práce zaměřené na ženy spadá sebereflexe pomáhajících. Měly by si být vědomy
21
aspektů své vlastní socializace a porozumět socializaci, kterou procházejí v dané kultuře jiné ženy, a
stejně tak důsledkům a nerovnosti mezi muži a ženami. Na základě této sebereflexe by měly být
schopny kriticky revidovat své vlastní hodnoty. Systematická práce na zvyšování autonomie a
sebeurčení klientek musí být provázena reflexí mocenských pozic. Práce by měla být symetrická bez
prvků hierarchie mezi klientkou a sociální pracovnicí.
Genderově specifická sociální práce (gender-specific social work)
Základem tohoto přístupu je trvání na polarizaci lidství - odlišné přirozenosti mužů a žen.
”Feminismus diference zdůrazňuje oproti požadavku individuální rovnosti ideu rovnosti kolektivní –
jeho ideálem je vzájemné politické i morální vyrovnání mužů a žen jako dvou skupin.” (Barša,
2002:19). Rovnost má být nastolena nikoliv mezi jednotlivci, ale mezi pohlavími, která tvoří ”dvě těla
lidství”.
Genderově specifická sociální práce se pak zaměřuje na podporu a rozvoj ženskosti a staví
primárně na rozdílech mezi pohlavími. Ve fundamentálním pojetí může jít o tendenci otočit znaménka
hodnocení, tedy definovat přirozenost žen jako lepší než přirozenost mužskou. Zabývá se tzv. typicky
ženskými tématy – anorexií, domácím násilím, ale také například polemizují s pojetím ženské
agresivity a její tabuizací (např. kritizují to, jak jsou ženy díky příslušnosti k svému pohlaví mírněji
hodnoceny z hlediska trestných činnů aj.).
Sociální pracovníci uplatňující genderově specifický přístup by měli znát aspekty genderové
socializace, hodnoty a standardy ženství a mužství, měli by reflektovat nespravedlivé rozdělení moci
mezi muži a ženami a pracovat na změně nerovného rozložení moci. Tento typ sociální práce
předpokládá, že s klientkami budou pracovat ženy sociální pracovnice (nejde o neměnné pravidlo).
Hlavní důraz práce je věnován specifickým problémům žen, a mezi které patří především sexuální
násilí a špatné zacházení se ženami, mentální anorexie a bulimie, specifická situace mateřství, ale také
pojetí ženské agrese a vzteku v maskulinní společnosti. Diferenční feministky zdůrazňují, že problémy
žen jsou stále definovány muži a zůstávají ve stereotypech mužských percepcí. Dokonce i ženy
pojímají sebe a své problémy v mužských termínech. Proto by měla sociální práce povzbuzovat ženy,
aby hledaly své vlastní tužby a uměly je pojmenovat ve svém vlastním jazyce.
Poststrukturalistický proud ve feminismu se naopak snaží zpochybňovat a eliminovat kategorie
“mužství a ženství”. Snaží se nazírat na muže i ženy jako na individuality. Tento směr také přináší
reflexi krize poznání. Sociální pracovníci a pracovnice by měli reflektovat, jaké “pravdy” používají;
jaké čtou knihy, jaké používají metody a jaký vědec či vědkyně předkládané modely předkládá. Tento
proud upozorňuje na relativitu odborného diskurzu, který používáme a nutnosti jeho kritického náhledu
a následné dekonstrukce. Sociální práce totiž neprobíhá ve vakuu (neexistoval ani žádný “věk
nevinnosti”, se kterým počítá tradiční sociální práce), ale v kontextu dalších okolních faktorů – měli
bychom tedy pěstovat “kontextuální sociální práci”.
Změna přístupu tedy spočívá v analýze všech možných kontextů, situace klienta nebo klientky
musí být zkoumána z více stran, z kontextu situace (ne v diagnóze) a založena na dialogu a vzájemné
komunikaci sociálních pracovníků a klientek. Pružný přístup k sociální normám a hodnotám
dominujícím ve společnosti je hlavním přístupem feministických přístupů obecně. Jedná se především
o reflexi genderových stereotypů a tím i umožnění následného rozšíření perspektiv, který se zdá být
jednou provždy daná, a která může vést nejen k osvobození žen, ale mužů, kteří jsou oběťmi podobně
nesmyslných sociálních konstrukcí jako ženy. Právě tato schopnost a rozšiřování svého zájmu na muže
se zdá být pozitivním ukazatelem pro udržení a kontextuálnosti feministické sociální práce. “S trochou
nadsázky lze konstatovat, že by měla být všechny sociální práce feministická” (Janebová, 2005, s. 97)
22
Praktická část
8. Popis realizace ”pilotního projektu komplexní sociální práce se ženami
zylantkami” (dále jen „pilotní projekt“)
V následující kapitole budeme popisovat "Pilotní projekt komplexní sociální práce se ženami
azylantkami", který ukazuje, jak je možné uplatnit genderově senzitivní přístup v sociální práci s těmito
ženami. Nejprve představíme základní informace o projektu, poté používané metody sociální práce,
dále praktické příklady práce s klientkou a také evaluace práce terapeutkou a sociální pracovnicí a
nakonec doporučení pro genderově senzitivní praxi, která vyplynula jak z teoretické, tak praktické části
této práce.
Základní ideou „pilotního projektu“ (v r. 2005) bylo vytvoření komplexního programu sociální
péče za účelem zlepšení procesu integrace pro znevýhodněné skupiny cizinců. Bylo potřeba reagovat
na genderová a kulturní specifika klientek a vyzkoušet sociální práci, která by vedla k senzitivnímu
přístupu v těchto oblastech. Z předchozí dlouhodobé zkušenosti s různými skupinami příchozích byl
evidován nedostatek programů a pracujících s genderovou problematikou. Projekt byl realizován díky
udělení dotace Ministerstva práce a sociálních věcí, které v rámci státní dotační politiky vůči nestátním
neziskovým organizacím podporují aktivity týkající se poskytování sociálních služeb, rozvoje
dobrovolnické služby, podpory programů pro příslušníky národnostních a etnických menšin a cizinců,
péče o ohrožené a problematické skupiny obyvatel. Na projektu spolupracovali dvě sociální
pracovnice, dva psychologové a externí konzultanti - supervizoři, specializovaní na genderovou
problematiku a uprchlíky.
Cílovou skupinou byly ženy, kterým byl udělen azyl, nebo trvalý pobyt za účelem sloučení
rodiny, nebo které se z různých důvodů nacházely v nepříznivé sociální situaci.
Výběr klientek probíhal na základě jejich zájmu a rozhodnutí pro dlouhodobou účast na tomto projektu.
„Pilotní projekt“ byl navržen pro celkem 6 klientek. Sociální pracovnice, psycholožka a supervizor
rozhodli o zařazení vhodných klientek.
Realizátorem „pilotního projektu“ byla Organizace pro pomoc uprchlíkům. OPU je nevládní
nezisková organizace, založená v roce 1991 ve formě občanského sdružení. Organizace se zabývá
především právní a sociální pomocí uprchlíkům a ostatním cizincům na území ČR. Vedle činnosti v
sídle OPU, kde jsou každý pracovní den cizím státním příslušníkům k dispozici odborní pracovníci,
navštěvují tito pracovníci také pravidelně azylová a jiná zařízení pro zajištění cizinců v ČR, ve kterých
pomáhají žadatelům o azyl v řešení jejich různých problémů. Tato organizace věnuje zvýšenou
pozornost ohroženým skupinám mezi uprchlíky - zejména dětem, samotným ženám, osobám
nemocným a handicapovaným a také se zaměřuje na integraci azylantů a cizinců trvale usídlených v
této zemi. V této organizaci pracuji od roku 2003 jako sociální pracovnice a koordinátorka
dobrovolnických aktivit. Na pilotním projektu jsem se podílela jak na jeho koncepci, tak na přímé
sociální práci s klientkami.
23
9. Metody a přístupy používané v „pilotním projektu“
Jednotlivé metody a přístupy byly voleny dle toho, jak to vyžadovala efektivní intervence. Záleželo
na komplexní spolupráci sociálních pracovnic, psychologů a supervizora.
Metoda případové práce se zaměřuje na jedince, je vhodná pro práci s uprchlíky. Umožňuje
operativní rozhodování, pružnost i tvořivost, jež mohou významně přispět k rozpoznání a uskutečnění
postupu, díky kterému klient vystoupí ze své nepříznivé situace. Sociální ”případový” pracovník musí
dobře znát možnosti, nabídky a poslání nejrůznějších institucí poskytujících sociální služby, stejně jako
způsoby, jak s nimi komunikovat a jak na ně klienty odkazovat. Pracovník se zabývá komplikovanými
problémy klienta v celé jejich šíři.
Filosofickým rámcem je předpoklad, že cena jedince je nadřazena všemu ostatnímu, je postavena
výše než zájmy institucí nebo jakékoli hmotné hodnoty. Během práce se klade zvláštní důraz na
respektování jedinečnosti, sebeurčení a hodnoty klienta. Z těchto důvodů jsme používali převážně tuto
případovou metodu.
Východiskem případové práce byl úkolově orientovaný přístup, který se používá v rámci opatření
tzv. rychlého řešení problému. Jedná se o intervenční strategii ve formě písemné dohody mezi
pracovníkem a klientem, jejímž cílem je během několika vzájemných setkání pomoci klientovi vyřešit
jeho různé problémy. Záměrem úkolově orientovaného přístupu je pak interpretovat klientovi dobrou
zkušenost s řešením těchto problémů, aby si zlepšil svou budoucí odolnost při potýkání se s těmito
obtížemi a byl je tak schopen lépe akceptovat. Zaměřili jsme se na problémy, kterých si je klient
vědom a jsou jasně definovány, a které mohou být vyřešeny prostřednictvím jednání, i když jsou mimo
kontakt s pracovníkem. „Využíváme ochotu klienta tyto věci, vycházejí spíše z jeho neuspokojených
přání nežli z vnějšku, poznávat a řešit“(Horák, Sociální práce 1/2004, s. 86).
V rámci metody případové práce jsme používali osobnostní rozvojový program, tzv.
individuální plán, zaměřený na co největší aktivaci a angažovanost klientky vůči své situaci a jejím
souvisejícím přáním ovlivnit kvalitu svého života.
Metoda individuální případové práce je úspěšná tehdy, vede-li k aktivaci sebedůvěry a sebeúcty
klientky, k angažovanosti a porozumění.
Sociální poradenství je pro uprchlíky a cizince klíčové z důvodu orientace v hostující
společnosti. Klienti se musejí obeznámit se svými právy a povinnostmi v rámci systémů školství či
zdravotní péče a naučit se komunikovat s českými úřady . Tato poměrně široká oblast zahrnuje
poradenství v záležitostech, které mnozí klienti nejsou schopni otevřeně prodiskutovat přímo s rodinou
či v rámci jejich kulturní a národnostní komunity, neboť jim v tom brání různé tradice. Často je to
jediná příležitost, kdy se svěří s dlouhodobě skrývanými problémy a potenciálně či reálně existujícími
konflikty. Sociální poradenství většinou zahrnuje práci s celou rodinou, někdy i komunitou, může být
první sondou do situací v tomto prostředí, poznat modely genderových rolí a další skutečnosti, potřebné
k zajištění komplexní péče o klienta a je klíčové pro vytvoření důvěry a rozpoznání možných
problémů.
Základním předpokladem přístupu sociálního poradce ke klientovi je respektování autenticity
klienta, akceptování jeho odlišnosti, vcítění se do jeho aktuální situace. Poradce se snaží motivovat a
povzbuzovat klienta ke změně a společně hledají optimální vzorce chování a fungování ve světě.
Součástí aplikovaných metod bylo také využití dobrovolníka, tzn. že byla klientkám nabídnuta
možnost praktického průvodce českou společností z programu dobrovolnické podpory. Dobrovolnická
24
služba otevírá klientům nový prostor, rozšiřuje pole jejich přirozeného světa – dobrovolníci jsou
vnímáni jako průvodci reálným prostředím, což je zvláště při potřebě začleňování se do nové
společnosti velice užitečné. Orientace (např. v místě bydliště), nácvik českého jazyka ve skutečných
situacích, ale také účast při kulturních aktivitách je neocenitelná praktická pomoc, na kterou se běžně v
rámci poskytování služeb nemyslí.
Program přímé komunikace ”Sebeúcta – řekni to přímo” (dále jen „program sebeúcty“) byl
naplánován do „pilotního projektu“ jako cílený nácvik komunikace, nebyl primárně zamýšlen jako
terapie, i když samozřejmě s terapeutickými prvky pracuje. Osvojit si zdravé komunikační dovednosti
spolu s poznáním vlastních komunikačních mechanismů bylo dobrým způsobem, jak pracovat na
vlastní sebeúctě, která je základem všech úspěšných emancipačních aktivit. Z tohoto důvodu byl tento
program důležitým a stmelujícím prvkem celého navrženého „pilotního programu“.
Model růstu Virginie Satirové, na němž je založen „program sebeúcty“, podporuje a rozvíjí
jedinečnost, individualitu i odlišnost a pomáhá uvědomovat si stejnorodost. Zvyšuje imunitu vůči
manipulaci, schopnost vzdorovat výzvám, které jsou v rozporu s vlastním přesvědčením a osobní
zodpovědností. Koncept je zdánlivě jednoduchý: uskutečnit svá autentická "ano" a "ne" a nezranit
při tom sebe ani ostatní. Základními pojmy výcviku jsou komunikace a sebeúcta.
Cílem „programu sebeúcty“ bylo naučit se, jak naslouchat ve vypjaté situaci svým hlubokým a
skutečným přáním, mobilizovat své zdroje a jednat ve svém nejlepším zájmu, ale zároveň neubližovat
ostatním.
Program podporuje přímou komunikaci s cílem zvyšování sebedůvěry a sebeúcty,
zodpovědnosti sama za sebe a schopnostech, jak vcítit se, tak odmítnout. Je orientován na akci tak, aby
nabyté dovednosti pak byly použitelné ve všech oblastech života. Výuka je stylizována do roviny
rozumové, citové i tělesné a užívá skutečných náročných situací ze života. Satirová poukazuje na
nesprávné rigidní vzorce v komunikaci členů rodiny, které označuje jako - 1. obviňující, 2. usmiřující
za každou cenu, 3. chladně racionální a 4. nevěcnou, rušivou. Vede členy rodiny k poznání těchto
vzorců, jejich nahrazení otevřenou komunikací s vyjadřováním skutečných pocitů a respektováním
pocitů druhého (Kratochvíl, 2002).
Jedním z hlavních principů výuky sebeúcty je stavění těla do „soch“ (tělesných pozic) a řízená
představivost, na jejichž základě se zkoumají komunikační procesy používané ve stresu. Frekventanti
se při vytváření „soch“ učí uvědomovat si pocity, které zažívají při různých způsobech komunikace ve
skutečných situacích, (např. při probírání „obviňovací pozice“ objeví své pocity, které ji doprovázejí),
takže se pak v každé další podobné situaci mohou rozhodnout, jaký způsob komunikace chtějí použít.
V každé další reálné situaci mohou podle svých tělesných pocitů identifikovat, že se chystají obviňovat
a mají možnost volby: obviňování nebo otevřená hra. Při hraní scének rozvinou schopnost identifikovat
emoční stav druhého člověka, přijmout jeho úhel pohledu, být empatický. Objeví, že strach z
odmítnutí, neoblíbenosti nebo ztrapnění jsou všem společné a jsou často příčinou toho, že se
nechováme v souladu se svými nejhlubšími přáními. Účastníci pozorují své verbální i neverbální
chování a pak se ho snaží změnit tak, aby bylo pro jejich další interpersonální život účinnější.
„Program sebeúcty“ je velmi dobře promyšlen, zejména v posílení psychického zdraví lidí
všech věkových skupin, napříč všemi kulturami, zdravotními handicapy a sociálními skupinami. Je
tedy vhodným způsobem při práci i s cizinci.
Individuální psychologické poradenství a psychoterapie byla důležitou součástí celého
25
„pilotního projektu“. Poradenství a terapie poskytovali psycholog a psycholožka, z nichž každý
vycházel z různých psychoterapeutických přístupů (psycholožka - z přístupu V. Satirové, který je řazen
do systémové rodinné terapie, psycholog - z Gestalt terapie ).
Protože psychoterapie má za cíl změnit původní představy a obrazy člověka o sobě i svých
blízkých, podpořit rodinné zdroje, hledat pozitivní prvky a změny pohledu na zážitky z minulosti,
vytvářet a podporovat sebeúctu klienta, byly terapeutické práce a psychologická poradenství důležitou
komponentou projektu.
26
10. Kazuistika
S ohledem na ochranu osobních údajů klientky, uvádím pouze informace, které jsou nezbytně nutné pro
popis projektu a neohrožují její soukromí.
23 letá žena ze severní Ugandy pochází ze střední sociální vrstvy. Byla nucena opustit svůj
domov kvůli pronásledování povstaleckých skupin, které zatkly, mučily a nakonec zabily jejího
manžela. Sama byla také vězněna, poté propuštěna. V roce 2004 se ocitla při útěku se dvěma malými
dětmi (čtyřletým synem a šestiletou dcerou) v České republice, kde následně požádala o azyl.
Emigrace proměnila její život od základu. Do té doby byla zvyklá starat se o rodinu a být v častém
kontaktu s dalšími rodinnými příslušníky. Klientka sama popisuje značnou závislost na svém manželovi
– jak ekonomickou, tak psychickou. Ve své zemi pracovala několik let jako zdravotní sestra.
Po půl roce čekání bylo její žádosti vyhověno. Azyl byl udělen, klientka byla přemístěna
z azylového zařízení do integračního střediska. Tam žila se svými dětmi půl roku, poté se přestěhovala
do Prahy.
Klientka se cítila po dobu pobytu v integračním středisku velmi izolovaná. Nedostatek
sociálních kontaktů se svými krajany zhoršoval psychickou situaci její, i dětí. Jak klientka sama
poznamenala, noví sousedé v integračním středisku nemohli nahradit kontakt s lidmi se stejnou
mentalitou, s podobnou životní zkušeností, přestože je spojovala stejná životní zkušenost - nucený
odchod z domova.
Téměř na každém kroku si byla nucena uvědomovat svou odlišnost, neboť byla jediná s tmavou
pletí v místě pobytu a svou exotičností vybočovala z místního společenství. To její pocit izolace ještě
více prohlubovalo. Proto bylo jejím přáním žít ve větším městě, kde najde nejen pestřejší komunikační
zázemí, ale také větší intimitu a pocit, že do společnosti patří.
Klientka nikdy před tím nebyla delší dobu v jiném kulturním prostředí. Nyní byla sama s dětmi,
daleko od rodiny, musela se začít adaptovat a jak sama uvádí, adaptace začala již ve chvíli, kdy se
ocitla na území České republiky, nikoliv až v době, kdy dostala azyl.
Její vnímání bylo doslova přetíženo snahou o porozumění a uchopení naprosto odlišné
mentality a prostředí. Zažívala psychické napětí z kulturního šoku a také z obav, jak zvládne orientaci
v novém světě. Velké obavy také pociťovala především v souvislosti s výchovou dětí, neboť se musela
snažit být stále klidná a vyrovnaná, aby na ně svou nejistotu nepřenášela.
Svoji odlišnost – nejen díky barvě pleti, ale také odlišnost ”statusovou”, zažila při prvních
snahách nalézt si zaměstnání. Cítila se jako druhořadá, protože zaměstnavatelé většinou pohlíželi na
její dokumenty s nedůvěrou a nechtěli se tím příliš zabývat, přestože je ujišťovala, že může legálně
pracovat, jako každý jiný občan.
Po půlročním pobytu v integračním středisku jí byl přidělen integrační byt v Praze. Díky
přestěhování se však také vynořila řada zátěžových situací, souvisejících s odpovědností za materiální
zázemí a samostatného jednání - vyjednávání na úřadech, nová registrace u doktora, registrace dětí
do školky, jednání se správcovskou firmou, vyřizování sociálních dávek apod. Klientka cítila nutnost
naplnění základního požadavku – naučit se český jazyk, který umožní samostatné vystupování.
V této době již absolvovala tříměsíční povinný kurz českého jazyka. Poté začala hledat
zaměstnání, nejprve skrze kontakty z komunity svých krajanů, pak i přes pomoc pracovnic OPU. I přes
výrazné snahy, byla zaregistrována na úřadu práce jako nezaměstnaná. Prvotní euforii o nalezení
27
zaměstnání vystřídala deziluze. Klientka nechtěla být závislá na sociálních dávkách, její představa, že
se velmi rychle osamostatní, se nenaplnila.
Na základě opakovaného odmítání ze strany potencionálních zaměstnavatelů se chtěla klientka
ujistit u sociálních pracovnic, že její status jí opravdu umožňuje rovnoprávný přístup na trh práce.
Narážela zde také na existenci nelegálních struktur a častých nabídek práce finančně velmi mizivě
hodnocené, která jí byla automaticky nabízena jako jediná alternativa. Často musela odmítnout práci z
důvodu nemožnosti akceptování flexibilnější pracovní doby kvůli péči o své děti. Přestože byla klientka
ochotna přijmout zaměstnání, které neodpovídalo jejím dosavadním pracovním zkušenostem, byla
neúspěšná.
Poté se objevily výraznější finanční problémy, a proto po nějakou dobu chodila do charitní organizace
pro potravinové balíčky.
Po čase se také ukázalo, že její děti nejsou v dětském kolektivu přijímány bez problémů.
Nechtěly chodit do školky, protože jim ostatní děti začaly dávat najevo, že si s nimi nechtějí hrát,
protože jsou ”černí”. Klientka se trápila ohledně jejich budoucnosti, nejraději by je bývala vzala ze
školky domů. Kvůli jazykové bariéře se nemohla dostatečně projevit a vzniklou situaci řešit podle svých
představ, což násobilo pocit vnitřní agrese .
Po celou dobu trpí klientka psychickými problémy – stres, zmatenost, přetíženost odpovědností,
vracející se traumatické zážitky, nespavost, deficit neúplné rodiny, potřeba podpory a pomoci vlastní
rodiny . Pokud je sama doma, trpí pocity izolace a depresemi.
V předchozím textu jsem představila situaci klientky a popsala nejpalčivější problémy, které
byla po udělení azylu v ČR nucena řešit. V následujícím textu uvádím jednotlivé aktivity a programy,
které jí byly nabídnuty pro zlepšení životní situace a úspěšnější integrace (poradenství související
s azylovou procedurou probíhalo již od samého počátku pobytu klientky na našem území, tj. zhruba po
půl roce). Vzhledem k genderovému zaměření této práce se nebudu věnovat podrobnému popisu
všech poskytnutých sociálních služeb, pouze je uvedu ve shrnutí pro dokreslení komplexní povahy
práce s klienty. Považuji za důležitější více se věnovat aktivitám, které mohou ukázat směr, jak uplatnit
genderové hledisko v praxi.
Všechny níže popsané aktivity se přímo vztahovaly ke genderově a kulturně senzitivní sociální
práci. Neustále revidované poznatky, prohloubení porozumění s klientkou a vzájemná spolupráce byly
klíčem k realizaci roční individuální sociální práce s klientkou.
Souhrnný přehled poskytnutých služeb v během „pilotního projektu“
1. fáze (leden – duben 2005)
ƒ Sociální poradenství (otázka bydlení, pracovně právní podmínky v zaměstnání)
ƒ Motivační konzultace související s uvedením do „programu sebeúcty“ (vzájemné seznámení se
s výkonnou sociální pracovnicí, budování důvěry, upřesňování očekávání i přínosu a popsání metod
práce)
ƒ Podpora v budování sítě sociálních vztahů kulturní a osvětové aktivity OPU, seznámení se s
náboženskou skupinou)
2. fáze (květen – srpen 2005)
ƒ Realizace „programu sebeúcty“
ƒ Sociální služby v rámci přidělení integračního bytu
ƒ Práce s terapeutem
28
ƒ
ƒ
ƒ
Dobrovolnická pomoc a vytvoření vzájemného vztahu
Orientace na trhu práce, příprava na samostatné vyhledávání zaměstnání
Účast na mezinárodní konferenci žen z etnických menšin
3.
ƒ
ƒ
ƒ
fáze (září – prosinec 2005)
účast na semináři „Žena a její genderová identita“
podpora praktických znalostí českého jazyka (pokračování dobrovolnického programu)
Evaluační setkávání, plánování a tvorba budoucích programů a vizí
Genderová specifika práce s klientkou
INFORMACE O ZEMI PŮVODU.
Země původu klientky je severní Uganda. Tato země byla britskou kolonií a před 40-ti lety
získala nezávislost. V 70. a 80. letech zde došlo k mnoha konfliktům a převratům. V zemi je nyní
relativní stabilita s výjimkou severu, kde pokračují boje s „Boží armádou odporu“(LRA). LRA je tamní
povstalecká skupina a pod vedením Josepha Kony bojuje za zřízení křesťanského teokratického státu,
založeného na deseti přikázáních. Je jedním z nástupnických uskupení „Hnutí ducha svatého“.
Povstalci jsou obviňováni z páchání řady zvěrstev jako je drancování vesnic, zabíjení, mučení,
znásilňování a zotročování dětí a mládeže, které údajně používají jako vojáky nebo sexuální otroky.
Z ekonomického hlediska je Uganda velmi chudá země. Jakémukoli růstu navíc brání epidemie nemoci
AIDS, jsou zde nakaženy asi 2 miliony lidí.V současnosti je náboženské složení obyvatelstva
následující: 33% katolíci, 33% protestanti, 16% muslimové a 18% různá jiná domorodá
náboženství.Uganda je vlastí mnoha různých etnických skupin, z nichž žádná není většinová.
Nejpočetnější jsou kmeny Ganda a Karamodžong. Hovoří se zde přibližně 40 různými jazyky. Po
osamostatnění Ugandy se stala úředním jazykem angličtina. Gramotnost je zde na africký průměr
poměrně vysoká - 69,9 %.
GENDEROVÁ ROLE
Ženy v Ugandě samy sebe silně vnímají především na základě očekávání a požadavků vlastní
komunity. Jsou tradičně viděny spíše jako strážkyně domácího zázemí, než živitelky. Mateřství je
důležitou rolí a péče o manžela a děti je hlavním úkolem předávaným již po generace. Žena hraje
klíčovou roli v rodině a má hlavní odpovědnost za domov a výchovu dětí v rodině i komunitě. Od
dětství jsou dívky této roli učeny, přebírají zkušenosti svých matek, které jsou brány jako zdroj tradiční
kultury a hodnot afrického rodinného života.
Afričtí muži jsou velmi patriarchální (v porovnání s českými muži, jak sama klientka uvádí),
žena je musí poslouchat, neustále naplňovat jejich potřeby a starat se o ně. Možnost kariéry je u ženy
možná, ale jen pro ekonomicky více zaopatřené rodiny, i tam se ale zatím vnímá jako něco, co je proti
tradicím. Ženy se pomalu začínají emancipovat a obsazují také ty role, které předtím zastávali výhradně
muži. Emancipaci ženy však ve většině případů zlomí tlak okolí, posílený konflikty z náboženských
tradic. Žena, která je nějak veřejně činná většinou nebývá zbavena role pečovatelky o výchovu dětí a
dům.
Právě díky silným vazbám na rodinu a náboženskou komunitu, mají ženy vyvinuté poměrně
silné sociální sítě, z kterých mohou čerpat, jsou místem, kde se mohou ženy podporovat ve svých
aktivitách mimo rodinu a kde pak zastávají vedoucí pozice a rozvíjejí své schopnosti. Rodina,
29
přátelé a náboženská komunita tvoří základní místo kontaktů a podpory – důležitých mechanismů pro
přežití. Ani v Ugandě však není postavení všech žen stejné, jsou zde obrovské rozdíly mezi sociálními
skupinami, které jsou určovány jak etnickými, tak majetkovými poměry. Život žen na vesnicích je
odlišný od života žen ve městě. Vzdělání a profesní kariéra je v hájemství žen spíše z vyšších vrstev,
žijících ve větších městech.
SPIRITUALITA
Pro africké ženy v oblasti, ze které klientka pochází, je spiritualita zakotvena v jejich tradici
jednoty (rodina, kmen, vesnice a komunita) a ve způsobu přežití. Spiritualita je signifikantní proto, jak
zde ženy vnímají samy sebe. Mnohé z nich těžko oddělují své náboženské představy od způsobu,
kterým žijí své životy.
Z hlediska náboženského složení je v zemi původu klientky ve větší míře zastoupeno
náboženství křesťanské, menší skupinu tvoří muslimové a skupina vyznávající tradiční náboženství.
Religiozita a náboženství je v této zemi nedílnou součástí života, téměř všichni se hlásí k nějakému
vyznání a náboženské hodnoty jsou důležitou rovinou výchovy a socializace. Náboženská identita
klientky je úzce propojena s genderovými rolemi (role ženy a muže ve společnosti a soukromí).
Aktivity zaměřené na genderovou senzitivitu
Sociální pracovnice se v rámci schůzek a konzultací snažila od klientky zjistit co nejvíce
kulturních a genderových charakteristik. Tématem rozhovoru bylo postavení ženy v zemi původu
klientky, ale také o ženách v české společnosti. Multikulturní perspektiva a genderová role byly také
dalším společným tématem v práci s terapeutkou. Sociální pracovnice se také účastnila řady programů,
které umožnily navázání kontaktu v neformálním prostředí (ženské skupiny, „program sebeúcty“,
konference etnických žen aj.). Cílem bylo přiblížit se co nejvíce ke kontextu klientčina života k jejímu dosavadnímu sociálnímu postavení, vzdělání, genderové roli, religiozitě, pojetí sebe sama atp.
Důsledkem bylo, že tyto informace vedly k efektivnějšímu a kontextuálnějšímu naplánování služeb a
hlubšímu porozumění konstrukce genderové role.
Stěžejní součástí programu byl program přímé komunikace ”Sebeúcta – řekni to přímo” .
Programu se účastnily všechny klientky, které byly zařazeny do „pilotního projektu“. Po tři víkendová
setkání se ženy pod vedením zkušených terapeutek věnovaly tématu „komunikace“. Každá ze
zúčastněných žen byla z odlišné země, všechny spojovala zkušenost migrace a nutnost integrace do
české společnosti, kde jim byl poskytnut azyl.
Hlavním cílem programu bylo zlepšit komunikaci, uvědomit si svá hluboká a skutečná přání,
mobilizovat své vnitřní zdroje. V programu se ženy mohly naučit, jak posilovat své psychické zdraví
tím, že se naučí vyjadřovat své touhy a přání a nebudou pasivně přijímat manipulativní očekávání
druhých. Pomocí technik „psychodramatu“ si mohly vyzkoušet, jak působí jednotlivé komunikační
modely na tělo. Nechyběla ani jednoduchá relaxační cvičení, praktikovatelná v různých stresových
situacích. Klientky také mohly poznat obvyklé modely komunikace, které se objevují v naší západní
společnosti. Tato znalost jim mohla přispět k jednoduššímu pochopení mentality a orientace ve
vztazích české společnosti. Odděleně se „programu sebeúcty“ zúčastnili i děti, které absolvovaly tento
program formou hry. Tyto hry byly zaměřeny na rozvoj komunikačních schopností dětí a na podporu
vnímání vlastní osobnosti. Také byly využity výtvarné techniky, prvky dramatické výchovy a drama-
30
terapie.
Další možností byla nabídka účastnit se terapeutických sezení a využít tak možnosti další práce
s tématy, které se odkryly na „programu sebeúcty“. Hlavním cílem bylo umožnit klientce zmírnit
psychické obtíže, které se vyskytly jako následek předchozích prožitých událostí a traumat v zemi
jejího původu. Stresovým faktorem bylo také nové kulturní prostředí a nutnost akceptovat nové
uspořádání života. Cílem poskytování terapeutických služeb bylo také nabýt novou sebedůvěru,
důvěřovat svým schopnostem a příznivému budoucímu vývoji.
V souvislosti s potřebou aktivní religiózní činnosti klientky a v rámci snahy o rozšíření
sociálních kontaktů byly klientce poskytnuty kontakty na náboženskou skupinu, která byla v souladu
s náboženským vyznáním klientky. Tuto skupinu začala poté navštěvovat a vytvořila si nové přátele a
zázemí.
Jako další rozšíření sítě sociálních vztahů a poskytnutí podpory byla klientce nabídnuta možnost
účastnit se programu aktivní integrace s dobrovolnicí. Hlavním cílem programu bylo pomoci azylantce
a jejím dětem v lepší orientaci v novém místě bydliště, pomoc vyřizování dokumentů na úřadech, ale
také účast na kulturních aktivitách (návštěva divadla, kina, koncertů, výstav). Hlavním smyslem bylo
uvést klientku do společenského života, aktivně trávit volný čas a umožnit hlubší integraci do českého
kulturního prostředí. Dobrovolnice se stala pro klientku i pro její děti přítelkyní. Účastnily se i
jednodenních výletů (hrady, zámky, kulturně-historická hra pro děti za účelem poznání české historie
atp.), které pomohly jak dětem, tak i matce načerpat nové podněty a získávat si pozitivnější vztah k naší
kultuře. Během všech programů s dobrovolnicí probíhal také praktický nácvik češtiny.
Velký význam pro klientku měla účast na mezinárodní konferenci, kterou uspořádala Evropská
kontaktní skupina (European Contact Group). V dubnu 2005 se v Kostelci nad Černými lesy sešlo 70
žen, které pocházely z 33 zemí světa, všechny však měly společné to, že nyní žijí v Evropě. Byly mezi
nimi uprchlice z Afghánistánu, Čečenska, Angoly nebo Gruzie, Surinamu, Indonésie, Filipín a Keni,
zástupkyně romské menšiny z několika evropských zemí, gagauzské ženy z Moldavské
republiky…zkrátka všechny ženy, které měly co říci k tématu setkání ”Životní a duchovní hodnoty žen
jako klíč k tolerantní, multikulturní a mnohonáboženské Evropě – každodenní život žen z etnických
menšin v Evropě” (Šindlerová, 2005).
Po čtyři dny se ženy mohly vzájemně seznamovat, vyměňovat si zkušenosti a názory, ale také
aktivně spoluvytvářet „Memorandum žen z etnických menšin“, které se stalo vzkazem většinové
společnosti – Evropské unii. Prostřednictvím přednášejících odbornic se ženy setkávaly ve
workshopech s tématy jako je spiritualita, asertivita, právo a diskriminace, přiblížení se postavení ženy
v komunistické a také současné české společnosti. Mohly se dozvědět, jak se vytvářejí ženská centra,
zakládají a vedou ženské skupiny (např. podle holandského modelu). Především však mohly sdílet
s ostatními svoje jak pozitivní, tak negativní zážitky z migrace a vytvořit si nové kontakty, které jim
pomohly pocítit, že nejsou samy se svými problémy, že i ve ”vyspělé západní Evropě“ je diskriminace
stále aktuálním tématem, a že jen společně můžeme změnit tyto negativní zkušenosti a dopady na
každodenní prožívání migrantek, žen z etnických menšin.
Setkání se účastnila i sociální pracovnice, která pracovala na „pilotním projektu“. Z těchto
zkušeností čerpala pro další práci s ženami v projektu.
Klientka měla dále možnost zúčastnit se genderového semináře s azylantkami, jehož tématem
byla „Žena a genderová identita“. Seminář byl založen na aktivní participaci a interaktivních
metodách. Probírala se témata jako např. ženská práva - klientky procházely formováním své
genderové identity od dětství až po současnost. Cílem bylo uvědomit si rozličné role, kterým jsou
učeny, jejich internalizace a další používání v životě - role ženy jako dcery, matky, její pracovní
31
uplatnění, vzdělání a žena jako aktivní občanka nebo azylantka. Proměna těchto rolí souvisí se změnou
kulturně sociálního prostředí (mnohé ženy nejen odešly do odlišné země, ale také pozbyly dosavadní
sociální status). Klientkám byly také poskytnuty kontakty na různá pracoviště a sítě organizací, kde
mohou obdržet potřebné informace a požádat o pomoc (např. v případě výskytu domácího násilí,
diskriminace apod.).
Výsledkem tohoto semináře bylo kromě samotného zážitku také společné vytvoření a navržení
dalšího semináře pro azylantky i azylanty. Nové poznatky byly využity pro tvorbu dalších projektů a
metodik. Seminář vedly sociální pracovnice OPU, které byly vyškoleny pro vytváření genderových
programů pro uprchlíky na mezinárodním setkání neziskových organizací v Budapešti v roce 2005.
Klientka se účastnila i kulturně osvětových akcí (Refufest, Mezinárodní den pro uprchlíky)
pořádaných nevládními organizacemi s možností prezentace své kultury prostřednictvím uměleckého
workshopu. Navázala nové kontakty s dalšími africkými ženami, ale měla též možnost poznat, jakým
způsobem je možné komunikovat s veřejností o otázkách uprchlíků.
Klientka měla také možnost využít poradenství sociálních pracovnic při problémech
s diskriminací, se kterou se setkávala při vyjednávání na úřadech nebo při ucházení se o práci. Na
začátku spolupráce nechtěla tyto problémy aktivně řešit, jiná situace však nastala, když se s otázkou
rasové diskriminace setkaly její děti. Uvědomila si, že tato zkušenost má hlubší dopad na jejich vývoj,
vyjádřila silný nesouhlas a požádala o spolupráci sociální pracovnici. Nakonec se sešla s personálem
školního zařízení, kde k diskriminaci došlo a požádala je o aktivní řešení. Spolu se sociální pracovnicí
se rozhodly uspořádat kulturně-vzdělávací program pro spolužáky a jejich rodiče, kde by se
prostřednictvím výstavy, workshopu, promítání a diskuse představila země, ze které její děti pocházejí.
Smyslem akce bylo ukázat pozitivní stránky jiné kultury a přiblížit se k vzájemnému respektu a
pochopení.
V závěru projektu byla klientka vyzvána k evaluaci programu a k navržení dalších programů
pro azylanty. Pozornost byla věnována právě genderově kulturním specifikám. Poznatky z praxe byly
zapracovány do dalších budoucích projektů a výstupů.
Evaluace ze strany sociálních pracovnic
Klientka byla v zemi svého původu ekonomicky závislá na manželovi, byla většinou doma,
starala se o dítě a pomáhala v domácnosti dalším příslušníkům rodiny. Po násilném odchodu svého
manžela se pod tlakem okolností následně ocitla v jiné kultuře a její dosavadní role se začala výrazně
proměňovat. Musela se naučit řešit každodenní situace zcela sama a navíc se značně ztíženým
porozuměním okolí, musela čelit ztrátě opory a pocitu segregace od většinové společnosti.
Klientka si však dokázala udržet v rámci možností pozitivní přístup a vnitřní odhodlanost
k překonání problémů. Patrně zde můžeme spatřovat vliv její poměrně aktivní religiozity. Důležitou
roli v procesu poskytování sociálních služeb hrálo i definování silných a slabších stránek klientky, aby
bylo dosaženo usnadnění přístupu a využívání přirozených zdrojů klientky.
Zpočátku se projevovala zřetelná pasivní připoutanost na sociální pracovnice, celková závislost
na pomoci. Objevily se problémy ohledně organizace vlastního času, finančních prostředků a
schopnosti řešit aktuální zátěžové situace (např. zjištění nedostatku financí na zaplacení nájmu v den,
kdy měl být zaplacen atp.). Často rušila domluvené aktivity, což bylo ohrožující především při setkání
s potenciálními zaměstnavateli.
Poměrně závažným problémem bylo automatické očekávání poskytování sociálních služeb
(podle zjištění vycházelo z předchozí zkušenosti klientky z azylového a integračního střediska a do jisté
32
míry i z její dosavadní životní zkušenosti, kdy byla doma s dětmi a ostatní záležitosti ohledně rodiny
opatřoval manžel).
Zajímavým aspektem z pohledu sociální pracovnice bylo sledování výskytu jejích
etnocentrických tendencí, které se ukázaly během supervizí. To souviselo také s nutností seznámit se
blíže s kulturou, zvyklostmi a dřívějšími rolemi klientky.
Sociální pracovnice také popisuje jako velmi prospěšnou společnou účast na mezinárodní
konferenci, klientka se od té doby cítila určitým způsobem svobodněji, pomohlo jí vědomí, že její
problémy řeší mnoho dalších žen, byla více schopná se od svých problémů odosobnit, začala být
aktivní, zajímala se o svá práva a povinnosti, zvýšila se u ní snaha projevovat se veřejně.
Další faktor, vedoucí k úspěšné vzájemné spolupráci, označila pracovnice nutnost aktivovat
zdroje sebevědomí klientky a zaměření se na postupné delegování kompetencí ze sociálního pracovníka
na klientku, aby si osvojila další nutné dovednosti.
Velmi prospěšně byla vyhodnocena možnost poskytnutí individuální psychoterapie v anglickém
jazyce. Vzhledem k předchozím traumatickým zážitkům bylo možné tímto situaci klientky částečně
ošetřit.
Důležitý aspekt dobrovolnického vztahu spočívá nejen v tom, že prohlubuje u klientů znalost
reálného světa, ale také další pracovníci, poskytující služby klientům (sociální pracovnice, psycholog
atp.) získávají skrze dobrovolníky důležitou návaznost na své služby - monitorování klientovy situace
(samozřejmě se jedná pouze o obecné informace, nikoliv intimní záležitosti klienta - dobrovolnice
stejně jako sociální pracovnice jsou vázány mlčenlivostí). Právě díky širší reflexi celého prostředí
intervence může docházet i ke zkvalitnění poskytovaných služeb. Tato dobrovolnická podpora
společenských aktivit by se také dala zařadit mezi preventivní metody sociální práce.
Z pohledu terapeuta a terapeutky
Pravděpodobnost úspěšnější intervence se zvyšuje tím, jak se daří poznávat a mapovat
osobnostní charakteristiky klientů, které hrají důležitou roli při zvládání těžkých životních situací.
Uprchlíci si musí osvojit efektivní formy boje s životními těžkostmi, jejich situace pak závisí na
zvládnutí těchto mechanismů. U klientky hrála při zvládání těžkých životních situací významnou roli
její silná náboženská víra.
U klientky byly také patrné známky latentní krize, které se projevovaly neochotou uvědomit si
a připustit reálnost traumatických událostí. Tento stav může trvat dlouho, většinou vede k nevědomým,
často nevhodným způsobům adaptace. To se může projevit např. únikem do nemoci, přílišnou pracovní
aktivitou, alkoholismem a jinými únikovými reakcemi (např. pasivita), které pak mohou časem vyvolat
zjevnou krizi. Důležité je, že klientka měla po ztrátě svého manžela klíčové postavy (své děti), od nichž
čerpala sílu a díky nimž se mohla zaměřit na další aktivity nutné k přežití této krize.
Zřetelným problémem vyvolávajícím komplex dalších problémů (včetně nízkého
sebehodnocení) byla nedostatečná jazyková kompetence (i přes znalost anglického jazyka všech
pracovníků) a docházelo k častým nedorozuměním a nepochopením. Klientka vždy tvrdila, že rozumí,
ale po určité době sociální pracovnice zjistily, že o dané skutečnosti nemá informace. Posléze se
přistoupilo k zaznamenávání dohodnutých úkolů a dalších událostí z každého setkání.
Během terapie se projevovala tendence klientky čekat na rozhodnutí, co se bude dál dělat,
jakým směrem se setkání budou ubírat apod. a to opět poukazovalo na její snahu setrvat v zaběhnutých
vzorcích pasivně přijímající role, upřednostňující aktivitu pouze v předem vymezených hranicích.
Bylo obtížné v ní probudit vlastní zájem a potřeby - někdy k tomu sice došlo, ale nebyla
33
schopna s nimi sama začít pracovat a přetvářet je do reálné podoby.
Na druhou stranu byl vidět zájem o řešení, projevy vděčnosti a navázání kontaktu. Toto vše
ukazuje na nutnost hlubší znalosti kulturních specifik při práci s klienty z odlišných sociálně kulturních
oblastí.
Evaluace ze strany klientky
Klientka hodnotí sociální poradenství kladně, je pro ni velmi důležité vědět, že se může obrátit
na kompetentní pracovníky kdykoli potřebuje.
Díky programu OPU a podpory ze strany dobrovolnice se mohla klientka zapojit do společnosti,
neboť jí dobrovolnice představila své kamarády a prostředí, v kterém se pohybuje, navštěvovaly spolu
také různé kulturní akce a tím získala klientka větší jistotu. Necítila se najednou jako uprchlík, což pro
ní bylo zásadní, do té doby byla velmi plachá a nejistá.
Psychoterapeutické služby pomohly klientce zorientovat se ve svých problémech a oceňovala zpětnou
vazbu, kterou dostala. Náhlá ztráta podpory, kterou měla ve své rodině a manželovi byla pro ni
obrovskou újmou a oslabením vlastní sebedůvěry. Potřebuje uvěřit skutečnosti, že se "obejde bez
muže", že je sama schopná. Problémy s novým domovem, nutností integrace a těžkosti s jazykovou
bariérou jsou pro ni stále živými vnitřními tématy.
Program nácviku komunikačních dovedností ”Sebeúcta – řekni to přímo” se klientce líbil, díky
programu se jí naskytla první možnost absolvování sebezkušenostního kurzu. Komunikace je dle
klientky pro azylanty hodně potřebná, je to základem toho, jak se člověk bude cítit ve společnosti. Na
kurzu se prý jako azylantka necítila, dozvěděla se o různých modelech komunikace a velmi si
uvědomovala také svoje vlastní komunikační způsoby. Nyní více chápe lidskou agresivitu a
komunikaci v této společnosti. Více než skupinová terapie jí vyhovovala individuální práce
s terapeutem, protože se nerada svěřuje se svými soukromými věcmi ostatním lidem a dlouho si buduje
důvěru.
Více si nyní důvěřuje, je ráda, že je podporována v rozličných aktivitách, sama by na to neměla
sílu. Vytvořila si tak své místo a komunitu, ve které se může cítit bezpečněji. Aktivity se ženami,
zejména účast na mezinárodní konferenci, setkání s ostatními ženami z Afriky a poznání jejich osudů
bylo pro ni velmi podporující. Díky této podpoře ostatních žen si mohla uvědomit, jak je důležité dávat
o sobě vědět, zejména o svých každodenních problémech a pocitech a že není sama, kdo je cítí a trápí
se.
Ráda by prý přispěla k lepšímu vnímání uprchlíků v české společnosti. O lidech z Afriky se
moc neví, jsou spíše vnímáni podle toho, co se právě děje ve světě, vše je politické lobby. Afričané jsou
důležitou součástí každé společnosti, je tedy třeba více vědět, jací jsou.
Nyní chce klientka pracovat na svých právech a dávat o sobě vědět, například chce vyřešit
diskriminaci svých dětí ve školce, kterou nevidí jako zástupný problém, ale jako problém celé
společnosti. Nemůže přihlížet tomu, jak se sebevědomí jejich dětí utváří na základě strachu
z odlišnosti a nechce, aby se v budoucnu cítily jako občané nižší úrovně. Je nutné se vypořádat s
diskriminací, nejen na úřadech, ale i tam, kde není tolik viditelná, proto ženy, matky nesmí o těchto
věcech mlčet.
Příspěvky klientky k tvorbě a implementaci dalších genderově senzitivních projektů
Z pohledu klientky je proces integrace pro ženy a muže rozhodně odlišný. Muži méně dávají
34
najevo své city a napětí drží v sobě. Pokud třeba nenajde muž práci, je za něho žena odpovědná, nese
vše svých bedrech a odnáší i neúspěch ”integrace” svého muže.
Jak by měl podle názoru klientky a její osobní zkušenosti vypadat program pro zlepšení
integrace mužů do společnosti? Podle klientky by se muži pravděpodobně nechtěli zúčastnit
psychologických sezení a skupinových setkávání, neboť u nich přetrvává značná nedůvěra a nejistota.
Kdyby se ale mezi dobrovolníky našel někdo, kdo má společné nebo podobné zájmy, pak by prý muži
mohli získat určitou důvěru i v celou organizaci a snadněji by se mohli zapojit do ostatních aktivit.
Muži se zaměřují primárně na práci (nalezení zaměstnání), takže aktivity týkající se tohoto
tématu (např. zlepšování možností uplatnění na trhu práce), jsou pro ně vhodné. Prostřednictvím
předchozí zkušenosti klientky s programy, by se odpovědní pracovníci mohli zaměřit na společné
nalezení konkrétní aktivity (azylantka může s manželem doma vyplnit dotazník, o co by měl zájem,
jaké má koníčky) a tu pak propojit s nabízenými programy. Pokud je již sama žena do aktivit zapojena,
je to snazší, protože muž může začít rychleji důvěřovat a může se zapojit i celá rodina. V silně
patriarchálních rodinách je tento proces těžší, role jsou více vymezeny a jejich proměna je pro rodinu
určitým způsobem ohrožující, proto se může stát, že nebudou mít o takovéto věci vůbec zájem. Musí se
pak vytvořit programy oslovující celou rodinu a postupně získávat zájem a důvěru všech.
Jak by vypadala sociální práce s klientkou, která by byla genderově „nesenzitivní“?
Můžeme zde zmínit několik skutečností, které by genderově nesenzitivní práce s klientkou
opomíjela, či reflektovala v nedostatečné míře.
Takováto sociální práce by byla naplněna představami, jak se klientka má přizpůsobit, aby se co
nejvíce sladila s cíly společnosti a tím se správně integrovala. Spíše než na pozitivním přístupu k její
odlišnosti, by se pracovalo na konformitě a hladkém přijetí všech kulturně společenských norem. Tato
zúžená perspektiva normativních očekávání by byla optikou celé intervence. Sociální pracovnice by ve
své práci s klientkou ignorovala skryté „mocenské mechanismy“ a vzniklé problémy a nezdary by
připisovala osobnosti klientky.
Dále by mohla přisuzovat klientce nižší kompetence např. jako matce (někdy jsou africké ženy
považovány za zaostalé, s omezenými tradičními praktikami). Tím by mohlo docházet k (byť
nevědomé) zvýšené kontrole jejích mateřských dovedností. Takové konstrukce by mohly snadno
vznikat zejména u mladých žen a k tomu z jiného kulturního prostředí. Pracovnice by používala jiné
měřítko na ženy-cizinky a ženy z majoritní společnosti.
Díky své předpokládané ”znalosti” afrických žen by sociální pracovnice přehlížela vlastní
osobnost klientky a docházelo by k jejímu hodnocení na základě homogenizace skupiny – v tomto
případě např. zařazení do skupiny afrických žen. Klientka by byla vnímána jako ”žena z chudé Afriky”
a automaticky níže hodnocena. S tím by také souvisela tendence klientku poučovat a případné
jednotlivé úkoly za ni přímo realizovat.
Religiozitě klientky by byla věnována minimální pozornost, byla by hodnocena víceméně jako
věc soukromá, kterou není důležité více reflektovat.
Takovými přístupy by sociální pracovnice posilovala genderové a kulturní stereotypy.
Sociální práce by byla stylizována spíše jako kontrola, než jako pomoc a podpora. S takovým
přístupem se můžeme často setkat u úředníků, učitelů ve školních zařízeních, ale i sociálních
pracovníků na úřadech či v neziskových organizacích nevyjímaje.
Genderově nesenzitivní sociální práce by také nepodporovala aktivity, které rozvíjejí autonomii
a směřují k emancipaci ženy (např. přání klientky aktivně reagovat na diskriminační zkušenosti by byly
35
bagatelizovány, přistupovalo by se k nim jako ke skutečnosti, která v české společnosti existuje a nemá
smysl to řešit atp). Emancipace ženy prostřednictvím poradenství o jejích právech by nebyla buď vůbec
nebo minimální součástí práce s klientkou. Aktivity na podporu zvýšení sebeocenění a sebehodnoty by
nebyly považovány za důležité.
Genderově senzitivní by však také nebyla ani práce s klientkou, kde by docházelo k vnucování
určité ”feministické doktríny” a emancipačních aktivit. Vyvíjený tlak, zejména v rámci dobře
myšlených snah, aby se klientka emancipovala a byla schopna reflektovat všechny opresivní
mechanismy a struktury ve společnosti, by byl s genderově senzitivním přístupem v přímém rozporu.
36
11. Shrnutí poznatků z psychologické práce se ženami azylantkami
Protože „program sebeúcty“ a terapeutické služby hrály klíčovou roli v „pilotním projektu“,
zařazuji zde také rozhovor, či jakési shrnutí poznatků a zajímavostí z této práce se ženami azylantkami.
O svých zkušenostech se specifickou skupinou žen a genderově senzitivních přístupech mluví vedoucí
lektorka a psycholožka Mgr. Iva Rainerová.
Jaké jsou a z jakého přístupu (směru) vycházejí vaše terapeutické metody?
Používali jsme tyto přístupy a metody: drama-terapii, arteterapii, práce s rodinnými modely a
práci s tělem. Primárně se používaly techniky z přístupu Virginie Satirové a jejího ”Modelu růstu” a
sekundárně v kombinaci s prvky psychoterapeutického směru Gestalt. Všechny ženy v projektu
absolvovaly výcvik přímé komunikace ”Sebeúcta – řekni to přímo”, jehož autory jsou Virginia Satirová
a manželé Goldenovi. Na terapeutických sezeních byly opět používány metody „Modelu růstu“ a
„Gestalt“. Tyto systémy jsou do určité míry transkulturní, systém Satirové se dobře osvědčuje také
například v Asii, kde má poměrně silné zastoupení.
Jak se lišila práce se ženami azylantkami od práce s ostatními klientkami? Co bylo
společné, co naopak rozdílné a z jakého důvodu?
I když ženy azylantky nebo další příchozí mají specifickou zkušenost s nucenou migrací, základ
práce se od jiných klientek nelišil, protože přístup Satirové umožňuje práci napříč kulturami, Satirová
s tímto kontextem počítá. Jak azylantky, tak ostatní ženy nosí stejné touhy, stejná očekávání, bolesti a
zmatky, rozdílný je ale sociální a historický kontext. Dopad tohoto kontextu může být u některých
jedinců silnější.
Tyto ženy si svoji zkušenost přinesly z cizí země a k nim se přidaly zážitky se snahou o přiblížení
se hostující společnosti. Základ problémů je ale opět podobný - nevážení si sebe sama, vykazování
nízkého sebehodnocení a mizivá sebeúcta…to jsou aspekty, které se kulturně neliší (alespoň podle
našich zkušeností). Země, tradice, kultura … postupně se rozkrývají jinakosti a odlišnosti. Pod touto
vrstvou se ale opět dostaneme ke stejnému základu.
S jakými problémy jste se setkala u klientek v souvislosti s jejich odlišným sociálně
kulturním prostředím a jejich zkušeností s migrací? Jak tato jejich zkušenost poznamenala jejich
osobnost? Může být migrace zdrojem výskytu patologických jevů? Jakých?
Lidé, kteří mají za sebou uprchlické příběhy, se naučily z větší části důkladně schovávat emoce.
Základ to může mít v původní kultuře a další životní zkušenosti (spojené s nucenou migrací) to ještě
zesílí. V sociálně kulturním prostředí jako je naše se toto schovávání ještě naučily posilovat, naše
kultura je jaksi k tomu vybízí, když něco prožívám, o své emoce se nedělím. Opouštím místo svého
dětství, jdu do úplně jiného prostředí a několikanásobné trauma si nesu s sebou. Ale tady si musím
zajistit živobytí, stojím před ekonomickým hlediskem, to je objektivní nutnost, trauma nikoho nezajímá,
tady na to není prostor. Tím pádem to vše uschovám a zasunu a ono to tam leží. Pak se to nevědomě
dostává ven. Život v nejistotě. Kdyby si tyto ženy dovolily se tím zabývat, tak by mohly ztratit energii,
37
kterou potřebují investovat do svého přežití. Mají děti a tak jsou za ně a jejich budoucnost zodpovědné
(nezřídka kdy výlučně ony samy). Traumata jsou zapouzdřená a tím může být následně další přístup
složitější. Například v praxi se to může projevit opravdu hluboko uloženou nechutí se tím probírat,
otevírat to a pozdní příchody na setkání s terapeutem v tom mají většinou svůj původ.
Ze strany terapeuta je pak potřebná větší citlivost, protože jsou tyto problémy navrstvené dosti
hluboko a je třeba více úsilí tuto jejich silnou ochranu rozmělnit. Složité je to především na začátku, v
budování vztahu klient - terapeut, protože mají zkušenost s určitou českou hostilitou, s ”českou
kulturou”. Negativní přístup k cizincům především ze strany státních úředníků (cizinecká policie
apod.). Jakmile se však podaří vybudovat důvěru, práce je poměrně úspěšná.
Myslím, že vybudování pocitu bezpečí je samozřejmě nutné u všech žen (klientů obecně), ale
specielně např. u muslimek je nutné genderově senzitivní zázemí – sezení musí vést žena psycholožka
nebo terapeutka. To platí samozřejmě u žen, které prošly nějakou diskriminační zkušeností ze strany
mužů (domácí násilí nebo sexuální obtěžování jsou jevy objevující se v procesu migrace značně
neojedinělé).
Z hlediska výskytu patologie jsou časté problémy s násilím, také na základě alkoholu, hodně
domácího násilí a zneužívání. Ženy, které zažijí zkušenost nucené migrace a navíc zažijí nějaké formy
genderově motivovaného násilí, jsou potom velmi poznamenané. Neváží si sebe, nemají jako ženy pro
sebe žádnou hodnotu. Muži kolem ní rozhodují, ona nesmí znát svá přání a sny, to přece vědí druzí,
takže ony samy nemusí, nechtějí a nemohou. Jsou dobře manipulovatelné, ale také se samy naučí dobře
manipulovat a to vše přenášejí na svoje děti. U většiny případů (dětí i dospělých) se diagnostikuje
posttraumatická stresová porucha.
Co pro vás znamená genderově senzitivní přístup?
V genderově senzitivních programech (skupinových i individuálních) je důležitý aspekt
uvědomování si ženské a mužské odlišnosti a zároveň stejnosti a přijetí svého konceptu, který bude
bezpečný. Není a nemůže to být pouze jen pro klienty - ženy. Tyto programy jsou pro klienty se
zkušeností migrace velice vhodné, jejich součástí je i práce hledání rodinných zdrojů, především
v případech, kde bylo domácí násilí a zde pak následuje část práce se zármutkem. Další část by měla
zasahovat do oblasti, jak budovat zdravé vztahy.
Metoda vychází z konceptu nutnosti tvorby „primárního a sekundárního bondingu“
(první kontakt se světem), nejrannější, nejtěsnější a sekundární je ten (bonding), který následuje ve
vztahu v životě člověka (většinou otec, za stávajících přetrvávajících genderových rolí). Pokud děti
nemají „primární bonding“ nemohou se vyvinout ve zdravé osobnosti. Jedná se o základní, první
kontakt s láskou a přijetím.
Z jakého důvodu není vhodné dělat ”vstupní diagnostiku” při zapojení se do kurzů
„Sebeúcty“ a dalších psychologických služeb v rámci projektu?
Na začátku práce není nutné stanovovat diagnostiku, daleko důležitější je vědět, na čem chce
klientka pracovat, jakým způsobem a proč, schopnost sestavit ”její obrázek” a v tom dál pokračovat.
Provádět hodnocení tohoto druhu v sociálních službách je jen orientační, navíc je s ním spojeno
nebezpečí stigmatizace klienta obecnou nálepkou.
Jakým způsobem se dají do procesu psycho-sociálních programů zapojit muži (specificky muži-
38
azylanti, kteří mají vliv na proces integrace žen azylantek do nové společnosti)?
Domnívám se, že pokud budou mít ženy pozitivní zkušenost z takových programů, bude to mít
dopad (byť nepřímý) i na muže v jejich okolí. Pokud jim ženy sdělí, že programům důvěřují dané
aktivity jim prospěly, pak se může třeba v další fázi s mužem pracovat v rámci rodinné nebo párové
terapie. Jelikož muži přicházející z patriarchálně uspořádaných společenství, téměř vždy považují
mluvení o svých citech, emocích, bolestech i radostech jako známku slabosti, pak je důležité hledat
k nim individuální cestu, například skrze různé vzdělávací a občanské aktivity – zvyšovat jejich
vzdělání, možnost najít lepší uplatnění a postupem času může dojít ( především pokud je žena v terapii)
k lepší komunikaci v rodině a zmírnění napětí, které s sebou nese proces integrace a nutnost
redefinování rolí v jiném sociálně-kulturním kontextu. Důležitou roli mohou mít také dobrovolníci, kteří
mohou v kontaktu s muži (pro ně) přirozenou cestou přiblížit dobré stránky naší kultury a napomoci tak
k poodstoupení od negativních (často nesprávných) interpretací a pohledů na” mužskou identitu” a
roli v hostující společnosti.
Na co se podle vás mají pracovníci, poskytující sociální služby při práci s tímto typem
klientely nejvíce soustředit?
V případě klientek a klientů z hodně odlišných kultur je důležité nevnucovat naše vlastní
kulturní koncepty a nemít tendenci ”odstraňovat” nic, co oni sami nechtějí. Ženy i muži si musejí sami
uvědomit a identifikovat, co opravdu chtějí. V tom může jak sociální pracovník, tak terapeut významně
pomoci. Takže, i když třeba nechtějí změnu role a s tím související postavení ženy doma v rodině,
pracujeme na uvědomění, aby klienti měli možnost volby. Čím dále jsou od původního domova, tím
roste míra svázanosti s původní kulturou, snaha dodržovat tradice, ale většinou zároveň dochází k
potřebě je částečně reinterpretovat v souvislosti s interakcí v okolním světě. Tuto tenzi může zmírnit
upřímná snaha o poznávání konstrukcí vytvořených společností a námi internalizovaných, o
stereotypech, předsudcích a konceptech, které v případě osobní nejistoty (např. fungování ve
společnosti) většinou posilujeme.
Závěrem bych zdůraznila základní pravidlo pro práci s klienty z různých kultur. Jako
profesionální pracovníci musíme důsledně vycházet z potřeb, snů a přání těchto žen a mužů. Pokusit
se nevnášet do práce s klienty své představy a problémy. V terapeutické práci pracujeme s každým
klientem na úrovni jeho“ já“. Terapeutovo a klientovo „já“ se setkává, důsledný respekt je zde výchozí
-respekt k člověku a tomu, s čím přichází.
39
12. Praktická doporučení a principy pro genderově senzitivní sociální práci – shrnutí
V následujících bodech bych ráda shrnula a detailně upozornila na jednotlivé principy a
praktická
doporučení, které již byly – buď explicitně či implicitně - vyjádřeny v předchozích textech. Tyto
principy a
návody mohou být vodítkem pro zavádění genderově senzitivních postupů v praxi.
Praktická doporučení pro sociální pracovníky :
ƒ
Sociální práce by měla být prosta omezení, která vycházejí z rolí vymezených pohlavím.
ƒ
Sociální pracovníci by se měli vyhýbat hledání zdroje osobních problémů v klientce, daleko
přesnější je přiřadit je k situačním nebo kulturním faktorům.
ƒ
Sociální pracovníci by neměli zacházet se ženami ani muži jako se sexuálními objekty a měli by s
těmito tématy pracovat v supervizi.
ƒ
Sociální pracovníci by měli umět rozlišovat a nahlížet na rozmanité role klientek - v rámci rodiny,
struktury komunity a hierarchií v rámci její kultury.
ƒ
Sociální pracovníci by měli umět eliminovat svůj etnocentrismus (umět ho rozeznat a pracovat s
ním, navštěvovat supervizní setkávání).
ƒ
Sociální pracovníci by měli mít schopnost zahrnovat všechny aspekty kultury klientky do procesu
poskytování služeb.
ƒ
Teoretické koncepty, s nimiž sociální pracovníci pracují, by měly být koncipovány bez pohlavních
předsudků a stereotypů pohlavních rolí, jejich řeč by měla být inkluzivní.
ƒ
Sociální pracovníci by měli dobře poznat realitu, rozmanitost a důsledky pohlavně diskriminačních
praktik společnosti a měli by klientce usnadnit prozkoumání alternativ pro vypořádání se s těmito
praktikami.
ƒ
Sociální pracovníci jsou odpovědní za svou informovanost o dostupných výzkumech a
studiích z oblasti genderu, sociologie, kultury, sociální práce a dalších, které se přímo týkají
jejich práce s klienty z odlišných kultur.
ƒ
Vědomé zvyšování sebeúcty (kladného sebepojetí).
ƒ
Zvědomování faktorů, které ovlivňují socializaci a integraci ženy
(vědomí, jak dominantní kultura ovlivnila její vnímání sebe sama a schopnost rozpoznat,
jak některé zažité tradiční podmínky brání v realizaci změny).
40
ƒ
ƒ
ƒ
Podpora ženských organizací a networku (sítě), zvyšování schopností a kompetencí - profesní
školení a vzdělávání.
Konceptualizace žen - při formulování politik nebo poskytování intervencí nesmíme nahlížet na
ženy a jejich kulturní odlišnosti jako na homogenní skupiny.
Diverzita je přítomna v jakékoliv podskupině, a proto může být uznávání, podpora rozmanitostí
a odlišností nejlepší strategií pro porozumění.
ƒ
Zahrnování spirituálních zkušeností klientek. Spiritualita, která je často opomíjena, může být
kritickou komponentou k úspěšnému přesahu, programování a analýzy hodnocení služeb pro
mnoho žen. Důležitost spirituality v odkrývání skutečností v jakékoli populaci musí být
zdůrazňována, některé náboženské doktríny mohou být v ovlivňování vnímání sebe i druhých
silnější než rasa a gender.
ƒ
Pomáhání ženám dosáhnout jejich vlastních cílů - spokojenost v životě a rovné příležitosti
znamenají umožnění (poskytnutí) intervence na osobní a společenské úrovni.
ƒ
Iniciování svépomocné a podporující skupiny pro ženy, kde si mohou vytvořit bezpečné místo,
kde mohou sdílet své zkušenosti a otvírat osobní i společenské hranice a proměňovat některé
restriktivní role, které dosud vykonávaly.
ƒ
Ženy se mohou díky svým zážitkům z diskriminace cítit izolovány nejen od většinové společnosti,
ale i od svých nejbližších sousedů. Rekonstruování sociálně vytvořených způsobů života a hodnot
může zmírnit jejich izolaci, spojit je a získáním osobní síly pak může dojít k překonání bariér.
ƒ
Ženy jsou silně ovlivňovány svou etnicitou a kulturním dědictvím a tuto perspektivu přenášejí do
vlastního porozumění ženským právům (tj. v rámci jejich vlastních kulturních hranic).
ƒ
Poskytováním kulturně kompetentní intervence dochází k ocenění individuálních rozdílností mezi
ženami z etnických a jiných diskriminovaných skupin – tzn. být kulturně odlišný je zdrojem kvalit.
ƒ
Náhledem na diskriminaci z feministické perspektivy mohou ženy dosáhnout zplnomocnění v
kontrole nad svými životy.
ƒ
Jestliže ženy docílí zplnomocnění a zvýšení sebeúcty, má to velmi pozitivní a dalekosáhlé vlivy
na jejich hrdost, sebeurčení, přístupu ke zdrojům a k autonomii obecně.
Klíčové principy:
Feministické principy sestavené Van Den Bergh and Cooper (1986) ovlivňují feministickou praxi
s ženami z odlišných etnik:
1. Eliminování nesprávné dichotomie - umožnění ženám rozpoznat jejich útlak jako vzájemné
působení mezi třídou, rasou, genderem a kulturou je prostředkem ke zmocňování.
41
2. Rekonceptualizování moci – „empowerment“ žen bude sice postupný, ale ozřejmění stávajících
konceptů moci může ženám, které zažily útlak, pomoci uskutečnit rozhodnutí.
3. Hodnocení procesu spolu s výsledkem a ocenění probíhajícího procesu (nejen zaměření se na
dosahování výsledků).
4. Právo pojmenovat svou zkušenost je sebevyjádřením, které by mělo být podporováno a
oceňováno. Sdílení zkušeností a vzájemná spolupráce klientek a sociálních pracovníků přináší
hlubší poznání a zvyšuje tím kulturní kompetence.
5.
”Personal is political”- to, co se týká našich životů přímo, je zároveň i politické. Proces změny se
musí uskutečnit jak na osobní, tak společenské úrovni. Osobní vývoj se stává vývojem politickým.
Feministické principy poukazují na potřebu proměny společenských institucí, které přispívají
k útlaku žen. Po odborných profesionálech požadují tyto principy pochopení politického procesu ve
společnosti, která neustále pokračuje v opakování diskriminačních praktik. Tito odborníci nemusejí být
vždy dostatečně informováni o povaze nebo rozsahu strukturální nerovnosti, která značně ovlivňuje
lidské životy a také často sami nemají ujasněné vlastní postoje v těchto otázkách. Nemusejí být sice
účastni různých způsobů opresivních praktik, ale jejich pasivní role v procesu neustálého trvání
diskriminace odráží nedostatek vědomí, nečinnosti a určité lhostejnosti.
Pro odborníky bude tedy rozhodující chopit se výzvy směřující k ženám z etnických menšin,
které by se měly pomocí profesionálům také zabývat, aby byli tito pracovníci co nejvíce seznámeni s
poznatky o rozmanitých světových kulturách.
V této práci jsem se snažila upozornit na problém nutnosti zavádění rozličných antiopresivních
hledisek a přístupů, které citlivě a s respektem reagují na různost mezi skupinami žen, zvláště na
rozmanitost žen z jednotlivých etnických skupin. Správně orientovaný kontext také vyžaduje revizi
celého konceptu, který máme vytvořený o normalitě a deviaci (jež mj. často odráží mužsky zaměřenou
předpojatost), přizpůsobivém a špatně přizpůsobivém chování. Kulturní kompetence zdůrazňuje, jak
odborníci, výzkumníci a autoři vidí a diagnostikují problémy, jak identifikují pomáhající intervenci a
ovlivňují efektivitu služeb.
Důležité je však nezapomínat, že každý z nás má svou roli v možné transformaci tradičních
přístupů v sociální práci k praxím založených na principech emancipačních.
Bohužel však žádný teoretický průvodce sám o sobě nemůže vytvořit emancipační praxi. Může
jen přispět k rozvinutí nutných vědomostních základů, vyvolat diskuze, rozhovory a další studie
příbuzných otázek, motivovat čtenáře k rozvoji vlastních schopností, hodnot a požadovaných přístupů,
může povzbudit i vznik podpůrných skupin a nalézání společných cest a také být úvodem do dalších
odborných textů týkajících se tématu.
42
Závěr
V této práci jsem se pokusila představit genderově senzitivní přístup v sociální práci se ženami
azylantkami, upozornit na propojení s dalšími tématy, které jej vykreslují v celé jeho šíři a
komplikovanosti. Na praktických příkladech jsem ukázala, jak může genderově senzitivní sociální
práce se ženami azylantkami vypadat a že takto koncipovaný senzitivní přístup umožní ve výsledku
komplexní a kontextuální přístup, který přijímají a oceňují samy příjemkyně pomoci.
Tyto ženy se mohou díky zážitkům s diskriminací cítit izolovány, a to nejen od většinové
společnosti. Rekonstruováním způsobů života a hodnot můžeme zmírnit izolaci a přispět k jejich
integraci. Získáním osobní síly dojde k překonání sociálně konstruovaných bariér. Ženy jsou
ovlivňovány jejich etnicitou a kulturním dědictvím a tuto perspektivu přinášejí do vlastního
porozumění ženským právům.
Svědomitá sociální práce by tedy měla zahrnovat pečlivou analýzu faktů, podporu autenticity a
kompetence klientů a klientek, schopnost sebereflexe sociálních pracovníků, iniciování dialogu a
spolupráci ve vytváření projektů a v neposlední řadě schopnost orientace v normativních očekáváních
(klientů i sociálních pracovníků). Právě zde může být sociální práce s feministickými prvky prospěšná.
Je schopna reflektovat genderové stereotypy a umožňovat širší pohled na negativní dopady genderově
podmíněné socializace, což může přispět ke zvědomování a lepšímu zvládnutí procesu integrace do
jiného sociálně kulturního prostředí.
Právě proto, že klienti pocházejí z odlišných prostředí, pro sociální práci může být vhodné
iniciovat projekty a programy, kterých se (alespoň v první fázi) účastní muži a ženy odděleně. To je
v některých případech (např. mezi muslimskými ženami) nezbytné pro vytvoření důvěry a empatie,
které díky tomuto prostředí mohou bezpečně vznikat. Výlučně ženské skupiny například mohou v další
fázi usnadnit cestu ke klientům mužům, se kterými může být navázání kontaktu k hlubší sociálně
psychologické práci problematičtější. Nicméně i v rámci takových oddělených projektů je nutné
zohlednit, jaký dopad budou mít na obě skupiny; zachováváme tedy princip gender mainstreamingu.
Při používání některých feministických přístupů v sociální práci se ženami azylantkami je
naprosto nutná předem vytvořená a osvojená kulturní a genderová kompetence. Není možné v rámci
emancipačních a genderově specifických snah tyto přístupy klientům podsouvat či nutit. Tím se pak
intervence stává opresivním aktem, což je s gendrově senzitivní sociální prací v přímém rozporu. Je
tedy nutné umět respektovat přání, hodnoty a chování klientů, i když nejsou dle naší představy
”v souladu” s moderními feministickými přístupy. Vhodným přístupem může být právě kombinace
výše uvedených přístupů. Konečným výsledkem snahy by měla být komplexnější, pluralističtější
profese, charakterizována ve svých principech a personální politice genderovým a sociálně kulturním
uvědoměním.
43
Použitá literatura
Amott, T., & Matthae, J. Race, gender, and work: A multicultural economic history of women in the
United States. Boston. End Press 1991
Andersen, M., & Collin, P. Race, class, and gender: An anthology. California: Wadsworth Publishing
Company 1992
Banmen, J., Greberová J., Gomoriová M., Model růstu : Za hranice rodinné terapie V. Satirová. Brno:
Cesta. 2005. ISBN 80-7295-071-1
Bailey, K. Sociology and the new systems theory: Toward a theoretical synthesis. New York: State
University of New York Press. 1994
Baines E. K., A Practical Guide to Empowerment: UNHCR Good Practices on Gender Equality
Mainstreaming. UNHCR, Francisco, E.,Geneva: 2001. 11 s.
Barša, P. Panství člověka a touha ženy.Feminismus mezi psychoanalýzou a poststrukturalismem.
Praha: SLON, 2002
Bellinger, G. J. Sexualita v náboženstvích světa. 1. vyd. Praha: Academia, nakl Akademie věd ČR, 390
s. ISBN 80-200-0642-7
Brown, L., & Root, M. (Eds.) Diversity and complexity in feminist therepy. New York: Haworth Press,
1990
Buikeman, R., & Smelik, A. Women´s studies and culture: A feminist introduction. London and New
Jersey: Sed Books.1995
Campling, J. Practical social work, Houndmills, Basingstoke, Hampshire and London: Macmillan
Press,. 2003. ISBN 0-333-69347-7
Cervantes, N., & Cervantes, J. A Multicultural perspective in the treatment of domestick violence. In
Hansen, M. & Harway, M. (Eds.), Battering and family therapy, Nwbury Park, CA: Sage Publications.
1993, s.156 – 174.
Comas-Diaz, L., & Greene, B. Women of color: Integrating ethnic and gender identitites in
psychoterapy. New York: The Guilford press. 1994
Fiske, S. T. Stereotyping, prejudice, and discrimination. In Gilbert, D. T,, Fiske, S. T., Lindzey, G. The
handbook of cocial psychology, 30, volume II. West Sussex: Sons Wiley2000. s. 357-401
Gunew, S., & Yetman, A. Feminism and the plitics of difference. San Francisco: Westview Press.1993
Horák, P. Co má společného individuální akční plán a úkolově orientovaný přístup? In: Sociální práce.
1/2004, s. 83-87.
Chow, E., Wilkinson, D,, & Zinn, M. Race, class and gender: Common bonds different voices.
London: Sage Publications. 1996
Janebová, R. Otázky moderní feministické sociální práce. Sociální práce. 2005, č. 3, s.86-98
Julia, M. Constructing gender – Multicultural Perspectives in Working With Women. Wadsworth, West
and Brooks/Cole, 1999. 227 s. ISB 0-534-36473-X.
Katlin, F. The impact of ethnicity. Social Casework: The Journal of Contemporary Social Work, 1982,
4 (2), s. 168-171.
Kenrick, Neuberg, Cialdini. Gender management. [online]. Praha, 2004 [cit. 24. 4. 2004]. Dostupné z
www: http://management.gendernora.cz/
Kenrick, D.T., Neuberg, S.L., Cialdini, R. B. Psychologia spoleczna – rozwiazane tajemnice. Gdansk:
GWP. 2002
44
Kratochvíl, S. Základy psychoterapie, Praha: Portál. 2002
Lago, C., & Thompson, J. Race, culture, and counseling. Philadelphia: Open University Press. 1996
Liebkind, K., Jasinskaja-Lahti, I. Acculturation and Psychological Well-Being Among Immigrant
Adolescents in Finland: A comparative Study of Adolescents From Different Cultural Backgrounds.
Journal of Adolexcent Research, [online].Vol. 15, no. 4, 2000. s. 446-469 Dostupné z www:
<http://jar.sagepub.com/cgi/content/abstract/15/7/446>
Moraga, C., & Anzaludua, G. (Eds.) This bridge called my back: Writings by radical women of color.
Watertown, MA: Persephone Press. 1981
Navrátil, P. Antiopresivní přístupy In Základy sociální práce, Matoušek, Praha: Portál, 2001, s. 237-8
Pinderhughes, E. Understanding race, ethnicity, and power: The key of efficacy in clinical practice.
New York: The Free Press. 1989
Peking + 5: Závěrečný dokument procesu : Ženy 2000: rovnost mužů a žen, rozvoj a mír pro 21.
století“. OSN, New York, 2000 přel. Praha: Gender Studies, o.p.s; KARAT Coalition, ISBN 80-8652001-3
Prochaska, J. O., Norcross, J. C. Psychoterapeutické systémy. Praha: Grada, 2002
Procházková, P., Weberová L., Ženy bez budoucnosti. Přes. 2005. ročník II, číslo 5, 6-8 s.
Schavel, M. Sociálné poradenství – historický kontext a súčasnosť. In: Sociální práce 3/2003. s. 7682
Smetáčková I., Vlková K. Gender ve škole : Příručka pro vyučující předmětů občanská výchova,
občanská nauka a základy společenských věd na základních a středních školách. 1. vyd. Praha:
Otevřená společnost, o.p.s.190 s. ISBN 80-903331-2-5
Szczepaniková, A. Gender a mezinárodní migrace: úvod do problematiky [online]. Praha:
Multikulturní centrum, 2004. Dostupný z www:
<http://www.migraceonline.cz/studie_f.shtml?x=191798>
Szczepaniková, A. Uprchlictví a gender aneb Nestačí mluvit o ženách. Přes. 2005. ročník II, číslo 5, s.
3-5
Šindlerová, I. Máme co říct! Aneb Memorandum žen etnických menšin. Přes. 2005 ročník II, číslo 5, s.
2-3
Šindlerová, I. Memorandum žen z etnickým menšin : Životní a duchovní hodnoty žen jako klíč
k tolerantní a multikulturní Evropě. Evropská kontaktní skupina v ČR. Praha.2005
Šindlerová, I. Ženy na trhu práce : Jak na nezaměstnanost a diskriminaci. Příklady dobré praxe
z Evropy. W& W NET Women and Work Network, Evropská kontaktní skupina v ČR. Praha. 2004
Štěpánková B., Plnění Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen II. 1. vyd. Praha: MPSV.
108 s. ISBN /0-86552-74-8
Thompson, N. Antidiscriminatory Practice Third Edition palgrave Basingstoke ISBN 0-333-96391-1
United Nations High Commissioner for Refugees, UNHCR Policy on Refugee women . Executive
Committee of The High Commissioner´s Programme.2004
Usmanovová, A. Mlčení žen. In: Naša Niva, 23/2005
Van Den Bergh, N. (Ed.) Feminist practice in the 21st century. Washington D. C.: N.A.S.W.Press.1995
Vlugt, I. Female social work or gender-specific social work with women and girls? In Hesser, K.E.,
Koole, W. Social Work in the Netherlands: Current Developments. Utrecht: SWP, 1994, s.18-23
Walker, A. Teaching about race, gender, and class diversity in the United States families.
FamilyRelations, 1993, 42 (3), s. 342-350.
Webster, Third New International Dicitionary,2004
Wikipedie – otevřená encyklopedie[online] Dostupné z www.: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Uganda>
45
Resumé
This work tried to point out the need of various anti-oppressive views and approaches which sensitively
and with respect react on variety of women, of women from different ethnics the most. Well-oriented
context requests revision of the presumption of „normality“and the „deviation“ (which often reflects
manly preconception). Cultural and gender competences points
out as the professionals, researchers and authors see and diagnose the problems, identify helping
intervention and identify the effectivity of services.
Every helping professional should be trained to recognise how important is cultural and gender rear of
the client and he should be able to support culturally sensitive approach and to be able to coherently
look into problematic area of the client. We have to understand often not conscious consequences of
our own cultural tradition and our approach shaping our behaviour, to ethnically different clients the
most.
Feministic principles point out a need of changing the society which contribute to oppression of
women. Those principles request of helping professionals to seize whole political process in the society
which repeats discriminatory practices.
For helping the professionals, it should be good to choose the option to ask women from ethnical
minorities themselves. They should help the professionals, they should make them know their culture.
46