Zapomenuté dějiny 2 - Zapomenuté dějiny Moravy

Transkript

Zapomenuté dějiny 2 - Zapomenuté dějiny Moravy
0
ZAPOMENUTÉ DĚJINY MORAVY
2. část
DĚJINY
KLÁŠTERNÍHO HRADISKA
u Olomouce
podle pověstí a podle diaristů
1
Omnibus christianis, praesentibus, absentibus et futuris:
Non veritas est, quin veritas vincit!
Caeterum, quod ad huc commemorem, est, hauce historiam Gradicenam latio
sermone, non tamen felici omnino Minerva scriptam esse; quamquam Auctor eiusdem,
ob nunquam a se suppressam veritatem,
alios Scriptores Historiae Gradicenae superare videatur.
Et haec sunt, de quibus Lectorem citius commonendum existimavi.
(Godefridus Joannes Dlabacz, Canonicus Pragae in Monte Sion, ibidemque Bibliothecae Praefectus
primus.)
Scribetam die 27. Maii, Anno 1807.
Dědictví otců zachovej nám, Pane!
Nezhyne rod, jenž věřit nepřestane.
K tobě hlas prosby z této vlasti vane:
Dědictví otců zachovej nám, Pane!
(Cyrilometodějská píseň)
Od Kosmy, Dalimila a Hájka
až po celou moderní školu našich současných historiografů
nás naši dějepravci matou smyšleninami a nepravdami.
Za své klamání národa
během veškerých minulých století se nikdy neomluvili.
Proto necítím potřebu se těmto historikům omlouvat
za svá zveřejněná slova.
Jen nejstarší stromy v zemi
a balvany otesané
do podezdívky katedrál
by nám mohly ještě vypravovat…
(Jan Zahradníček: Modlitba)
Není na svíci podstatný vosk,
jenž zanechává stopu,
nýbrž světlo,
které ukazuje cestu…
(Antoine de Saint-Exupéry: Citadelle)
2
I. díl
od doby vzniku kláštera
po dobu císaře Karla IV.
upozorňující na opomenutou část historie Čechů a Moravanů
Klášterní Hradisko u Olomouce mělo pro oba naše národy nejméně
stejný význam jako Vyšehrad pro Čechy. Po nesmyslném zrušení kanonie
premonstrátů císařem Josefem II. došlo k zapomenutí na dějinný význam
Klášterního Hradiska a k vymazání veškerých informací o něm z paměti
Moravanů, Slezanů a Čechů.
Stalo se tak vinou představitelů armády
a také cílevědomým a úmyslným postojem našich historiků.
Kapitoly z dějin Klášterního Hradiska budu ukládat na tyto stránky, pokud mi bude k tomu dostačovat můj celkový tělesný a duševní stav.
Věřím, že Bůh mi dopřeje tolik síly, aby alespoň něco zůstalo zachováno
příštím generacím.
Chybně (nepravdivě a lživě)
interpretované úseky dějin našeho národa
jsou dílem našich minulých historiků
a také dílem převážné většiny
našich současných historiků.
Historické skutečnosti některých období našich dějin
byly a jsou jimi úmyslně zkreslovány nebo zamlčovány.
3
ENTRÉE – INTRODUKCE – PREAMBULE
Je příšerný pohled na současné texty velmi stručných informací o Klášterním
Hradisku v Olomouci. Dezinformace, neznalost základních historických dat, místo
pravdy bludy – to vše a ještě mnoho dalších nesmyslů může kdokoli shlédnout. Hesla
našich předků o pravdě se stala vysmívanou frází jen pro prezidentskou standartu.
Posuďte sami:
V internetové prezentaci Klášterního Hradiska v Olomouci ke dni 22. listopadu
2011 byly uvedeny následující nesmysly a zmatenosti: (Citace omylů či chybná slovní
interpretace je podtržena. Správné historické údaje jsou hned v další části po všech těchto uvedených pochybeních.)
http://spqo.cz/content/klasterni-hradisko
A. Podle jedné z olomouckých pověstí zde v roce 1030 vybudoval hrad český
kníže Břetislav poté, co unesl Jitku ze svinibrodského kláštera.
B. V roce 1643 Hradisko obsadil … Při požáru byla zničena klášterní obrazárna
vynikajících italských a holandských děl.
C. V roce 1730 byl na místě staršího klášterního kostela Panny Marie zřízen
kostel sv. Štěpána.
D. V roce 1783 byl klášter za josefínských reforem zrušen a jeho budovy začaly
sloužit generálnímu kněžskému semináři se čtyřmi sty seminaristy.
E. Monumentální průčelí prelatury zdobí …také osm barokních soch. Jde o sochy zakladatelů a patronů kláštera: uprostřed sv. Norbert, po jeho levé straně sochy knížete Vratislava a sv. Štěpána, na pravé straně sochy olomouckého knížete Otty Sličného
a jeho manželky Eufémie Uherské.
F. Paul Troger …zde roku 1731namaloval nástropní fresku „Nasycení na poušti“.
G. Hanke maloval také v jihozápadní věži kláštera (která sloužila jako opatova
kaple)…
H. …semena (květáku)přivezli mniši z Říma.
http://www.turistik.cz/cz/kraje/olomoucky-kraj/okres-olomouc/olomouc
&. V roce 1787 byl klášter zrušen…
http://cs.wikipedia.org/wiki/Klášter_Hradisko
aa. Klášter byl založen roku 1078 k poctě svatého Štěpána…
bb. Tato změna (na Hradisko místo benediktinů uvedeni premonstráti) snad souvisela s vizitací legáta Quida v roce 1143 a šířeji s tehdejším trendem, kdy se premonstráti stali oporou církevní reformy a papežství a proto jejich nástup v českých zemích
provázela nevraživost vůči benediktinům.
cc. 1787 – josefínské zrušení kláštera. Rozprodání majetku kanonie.
dd. 1138 – 1144 Deocarus
http://www.vnol.cz/cs/úvodní-stránka/klasterni-hradisko
„O národní kulturní památce Klášterní Hradisko“:
I. Původní klášter dal vybudovat k poctě svatého Štěpána v roce 1077…
II. 3. února 1078 došlo v nově vybudovaném klášteře ke slavnostnímu vysvěcení
konventního kostela sv. Štěpána a současně na Hradisko vstoupil řád benediktinů.
4
III. Členové kanonie byli rozptýleni v okolních klášterech. (Při švédské okupaci)
http://www.olomoucky-kraj.com/object.php?object=9
Pod nadpisem: Klášterní Hradisko v Olomouci – Charakteristika.
V kapitole „Historie klášterního areálu“:
1. Zakladatelé uvedli do nově založeného kláštera řád benediktinů ze Strahova.
2. …benediktýnský mnich, tzv. hradišťský analysta.
V kapitole „Budova samotného kláštera“:
3. Současný barokní vzhled získala budova …přístavbou centrálního kostela
sv. Štěpána…
4. S jeho výstavbou …(věž byla v 18. století poškozena požárem, teprve v roce
1995 došlo k obnovení její původní podoby…)
V kapitole „Vnější výzdoba“:
5. Osm barokních soch na hlavním průčelí prelatury. Jedná se o sochy zakladatelů a patronů kláštera (uprostřed sv. Norbert, po stranách sochy andílků, levá strana: sochy knížete Vratislava a sv. Štěpána, pravá strana: sochy údělného olomouckého knížete
Otty Sličného a jeho manželky Eufémie Uherské).
Pod těmito kapitolami je uvedeno: Text: Jindřich Garčic1
Připomínky k uváděným chybám:
Ad 1.: Na Strahově benediktini nikdy nebyli. Na Strahově byl založen klášter
augustiniánů roku 1140, který byl roku 1142 přeměněn na kanonii premonstrátů. Klášter
benediktinů na Klášterním Hradisku byl založen mnohem dřív, roku 1078, a byl obsazen v průběhu roků 1077 a 1078 čtyřiadvaceti benediktiny z Břevnova včele s opatem
Janem.
Ad 2.: To je snad překlep, nejvýš jde jen o gramatickou chybu. Pokud odvozujeme analistu z análů, má to být analista. Pokud bychom odvozovali analystu z analýzy,
bylo by analysta správně.
Ad 5. a ad E.: Absolutně nejvíce patrnou chybou v textech je popis soch na
hlavním průčelí prelatury, na balustrádě. Kterýkoliv návštěvník Klášterního Hradiska
(od věku dítěte z první školní třídy) může na průčelí napočítat nejvíce sedm soch. Nevím, proč texty uvádějí soch osm.
V popisu soch je jediný správný popis: popis sochy stojící uprostřed – jako sochy sv. Norberta. Po pravé a levé straně sv. Norberta na nízkých soklících jsou puti,
vždy po jednom, zahalení v lehkých draperiích, každý drží v jedné ruce šesticípou
hvězdu jako součást znaku hradišťské kanonie, zatímco v druhé ruce, odvrácené od
sv. Norberta, drží zrcadlo moudrosti, jedno k nahlížení do minulosti, druhé do budouc1
Poznámka autora: Jmenovat PhDr. Jindřicha Garčice, vedoucího odboru kultury a památkové péče
Olomouckého kraje, jako autora textu nemůže být pravdivé. Jmenovaný historik velmi dobře a dopodrobna zná Klášterní Hradisko i jeho historii, a v žádném případě by nemohl takové nesmysly
v textu uvést. Kromě toho i titul historika Garčice zaručuje, že umí počítat víc jak do desíti, a tak by
nikdy neuváděl na balustrádě osm soch, když je jich tam sedm. Takže PhDr. Garčic nemohl být autorem textu!
5
nosti. Nejde o sochy andílků! puti jsou signifikantní právě pro vrcholné baroko, kdy
byly tyto sošky zhotoveny.
Při pohledu na Hradisko po pravé straně od sv. Norberta (popisovaný Oto Sličný) je bezvousý muž v barokním plátovém brnění, mající v pravé ruce žezlo, levou rukou s otevřenou dlaní, pokrčeným prsteníkem a malíkem ukazuje dolů na prelaturu,
přesněji na vchod na Hradisko. Na prsou má na řetězu zavěšený medailon s podobiznou
muže s korunou. Přes levé rameno má přehozený hermelínový plášť. Na hlavě má vévodskou čepici, která jeho bohaté kudrnaté vlasy zakrývá jen částečně. Na druhé straně,
tedy vlevo od sv. Norberta, je popisován král Vratislav. Je to socha mladšího muže, opět
v brnění s maskaronem, v dolní části více dekorativním. Tento muž má pěstěný barokní
knír a bohaté kučeravé vlasy, které neúplně kryje vévodská čepice. Také má na hrudi na
řetězu medailon s vyobrazením korunované hlavy, a na zádech hermelínový plášť. Své
žezlo pozvedá směrem ke sv. Norbertovi, kam upírá i svůj pohled. Druhá ruka této sochy ukazuje stejně jako u předchozího knížete na vchod do Hradiska. Na obou krajních
koncích balustrády stojí sochy dalších dvou knížat. Vlevo (podle chybného popisu má
to být sv. Štěpán) je socha muže oděného v jezdeckém kabátci pod kolena a obutého do
vysokých jezdeckých bot. Jeho hermelínový plášť, přehozený přes ramena, je mnohem
bohatěji zřasený. Na prsou má opět portrétní medailon a na hlavě vévodskou čepici. Ale
jeho dlouhé rovné vlasy dosahují až k ramenům. Jeho vous, bradka a knír, je typicky
barokně upraven. Žezlem v levé ruce ukazuje dolů na vjezd do Hradiska. Pravou rukou
s pokrčenými dvěma prsty ukazuje na křídlo prelatury pod sebou (na dnešní ředitelství).
Na okraji balustrády vpravo (chybně popisovaná kněžna Eufémie Uherská) je socha
muže oděného do dlouhého oděvu s třásněmi, v pase je přepásán šerpou a boty má podle
uherské módy. Levici má danou v bok. Žezlo v pravici pozvedá do výše. Opět má hermelínový plášť, medailon na řetězu, vévodskou čepici a u pasu meč. Pohlíží na sv. Norberta.
Tedy: Ani jedna ze soch knížat na balustrádě nesouhlasí s popisem uváděným na
internetu. Sv. Štěpán by byl vytesán jako moravský kníže s dlouhými vlasy, knírem
a bradkou, ale nemá ani jeden atribut patřící ke sv. Štěpánovi, ať by šlo o sv. Štěpána I.,
uherského krále, či o sv. Štěpána Prvomučedníka. Socha na druhé straně je sice oděna
podle uherské módy, ale ostatní atributy včetně meče patří k postavě markraběte. Koho
tedy sochy představují? Neexistuje žádná písemnost z doby zhotovování těchto soch
a ani z doby pozdější, koho by měly sochy zpodobovat. Proto v posledních dvou stoletích se jenom nepřesně určovalo, že jde o sochy zakladatelů a donátorů. Teprve Marek
Perůtka určil (uvedl v práci „Barokní výzdoba kláštera Hradisko. Její vývoj, destrukce
a dnešní stav“ /diplomní práce/, FF UP, Olomouc 1981.), že jde o olomouckého údělného knížete Otu I. Sličného a krále Vratislava II., a na opačné straně o olomouckého
údělného knížete Otu III. Dětleba a krále Vladislava II. Od té doby se Perůtkovo označení pro jednotlivé sochy na balustrádě používá jako správné a odpovídající. Avšak
v poslední době se skupina brněnských památkářů k označení soch vyslovila jinak
a podstatně věrohodněji. Sochy údělných olomouckých knížat ponechala podle Perůtky,
ale sochy dalších dvou knížat považuje za sochy mnohem více na Hradisku uctívaných
donátorů, knížete Břetislava a knížete Vladimíra, synů Oty III. Tato skupina brněnských
památkářů nesouhlasí, že by sochy na balustrádě Hradiska znázorňovaly Vratislava II.
a Vladislava II. Neboť žádná ze soch nemá atributy krále, což by žádný sochař nikdy
neopomněl. A pak v historii Hradiska oba uvedení králové nikdy nebyli uváděni jako
donátoři, naopak se k nim benediktini i premonstráti stavěli značně negativně. (Viz:
Suchánek Pavel: K větší cti a slávě. Brno, 2007, s. 22 – 40.) Přesto, že Vratislav ještě
6
jako český kníže daroval klášteru dvě vesnice, benediktini ho nikdy za donátora nepovažovali a ani ho nikde nekomentovali. Vladislav II. sice vstoupil do konfraternity
s premonstráty na Hradisku, ale to byla konfraternita jen na podkladě jednostranného
přání samotného panovníka, jinak benediktiny i premonstráty velmi kritizovaného. Což
nebylo na Hradisku doslova napsáno analistou: „Ach, trojnásobnou my utrpěli pohromu
tenkrát. …Kláštery kanovníků a jeptišek v Praze jsou vypáleny a v rozličných krajích
děly se loupeže. A Vladislav, kníže český, přemožen byv se svými od Moravanův utekl
se k císaři Konrádovi, a když on mu ku pomoci přišel,“ – a dále: „…on (biskup Jindřich
Zdík) neváhal vydat své stádo (Moravany) pohanství z vnuknutí původce (myšlen kníže
Vladislav II.) vší vraždy a nepravosti.“ Podle mne – řádoví osazenci Klášterního Hradiska dobře věděli, že kníže Vladislav se ve svém mládí živil zlodějnou a olupováním
prostých lidí a že se udržoval u moci nebývalým vražděním svých odpůrců a stavěním
šibenic. Což nejsou právě od té doby téměř u každého města a hradu po celé naší vlasti
místa pojmenovaná jako Šibeníky nebo Šibeniční vrchy? Cožpak by si premonstráti dali
na balustrádu sochu takového zloducha? Tam přece je moravský kníže, nikoli český král
Vladislav!
Dosud se uvádí, že autorem soch byl premonstrát – laik bratr Hroznata, původním jménem Caspar Köndeg. Odborníci se domnívají podle rozdílné vyšší sochařské
úrovně u čtyř soch knížat, že tyto postranní sochy vytvořil některý proti Köndegovi
zdatnější sochař z olomoucké sochařské dílny Johanna Sturmera. Podle Mlčáka to byl
Josef Winterhalder st.
Ad 3. a ad C.: Postavení kostela (kaple) sv. Štěpána prvomučedníka v třicátých
létech 18. století nezpůsobilo, že budova Klášterního Hradiska dostala barokní vzhled.
Klášterní Hradisko za svůj barokní vzhled vděčí především Martinellimu. Kostel
sv. Štěpána nikdy nebyl kostel centrální, tak chybně kostel sv. Štěpána prvomučedníka
nazývají pouze někteří historikové! Od svého počátku byl hradišťský klášter přiřazen
ke kostelu sv. Štěpána prvomučedníka, který stál mimo areál Hradiska, vně hradeb,
a tudíž nebyl a nemohl být centrální. Hradisko mělo centrální kostel – lépe řečeno
„konventní chrám Nanebevzetí Panny Marie“, který stál uprostřed (centrálně) budovy
Klášterního Hradiska a odděloval konvent od prelatury. Nikdy nebyl postaven kostel sv.
Štěpána místo konventního kostela, jak se chybně uvádí. Kostel sv. Štěpána prvomučedníka stále stojí a funguje na stejném místě, kde byl postaven. Konventní kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie byl po zrušení kanonie premonstrátů v roce 1784
přeměněn na kožní oddělení vojenské nemocnice, ale i tento kostel stojí dosud na svém
původním místě.
Ad 4. a ad B.: Hlavní (centrální) věž Hradiska nikdy nevyhořela a také s ní neshořely žádné vzácné obrazy. Vše je opět výmysl historiků. Novodobí historici (Burian,
Tichák) dokázali i autora vzniku této nepravdivé pověsti. Olomoucký historik a městský
archivář Jan Drábek vydal v roce 1946 knihu „Moravský generální seminář“, kde uveřejnil pověst, v které spojil několik příběhů.
Tato pověst hovoří, jak v neděli dopoledne dne 10. 5. 1787 byla na Hradisko zavěšena deska s poděkováním císaři Josefovi II. za založení Generálního semináře, a jak
tentýž den odpoledne přišla velká bouře, za které první blesk uhodil do hlavní věže
Hradiska. Věž vyhořela a spadla a při požáru věže shořela sbírka 300 vzácných obrazů.
Ve skutečnosti deska s poděkováním císaři podle jeho vlastního přání byla vyvěšena již v roce 1785. Bouři zaznamenal knihovní kustod Hanke v roce 1787, když likvi-
7
doval premonstrátskou knihovnu a blesk tehdy udeřil do klášterní knihovny, shodil část
okenní římsy, ale věž nezasáhl. Více let předtím, dne 31. 10. 1705, vznikl požár na sousedním statku. Větrem se požár přenesl na doškovou střechu staré prelatury, která vyhořela; a prý s ní mělo shořet stříbrné nářadí, nábytek a oněch 300 obrazů od Veronese,
van Dycka, Jordaense a Rubense. Avšak tato sbírka obrazů neshořela, (i když shoření
sbírky obrazů potvrzuje v poslední publikaci L. Mlčoch), neboť v roce 1705 byly obrazy uloženy v letním sídle premonstrátů ve Vřesovicích. Tato sbírka obrazů byla vydražena po zrušení premonstrátů až dne 16. 8. 1787.
Střední věž stále stála ještě v roce 1854, dokazuje to rytina Hradiska. Avšak
v roce 1856 stát potřeboval měď na válku s Tureckem; a hlavní věž byla pokryta měděnou krytinou. Věž byla zlikvidována a nahrazena tureckou poklicí v roce 1861. –
Všechny uvedené příhody spojil historik Drábek do jedné jím vymyšlené pověsti.
Ad A.: Břetislav unesl Jitku v roce 1021, jak správně uvedl Kosmas. Rok 1030
je osobní výmysl Františka Palackého. Po něm toto chybné datum převzali všichni následující historikové. Nejen oni, ale i sběratelé pověstí.
Ad D. a ad &.: Kanonie premonstrátů na Klášterním Hradisku byla zrušena císařským dekretem z 18. srpna 1884. Roky 1883 i 1887 jsou uvedeny chybně. Generální
seminář sice byl plánován pro 400 seminaristů, ale jejich počet tohoto čísla nikdy nedosáhl. Počet seminaristů byl nejvyšší v roce 1786, kdy jejich počet byl 170, v roce 1787
se počet snížil na 123, v roce1788 na 69, a skončil v roce 1790 na 20 seminaristech. Ale
také seminaristé nebyli na Hradisku ubytováni, (-tento předpoklad je jenom uveden na
perokresbách ing. Josefa Stabela z roku 1784) ti stále sídlili v semináři ve středu Olomouce.
Ad F.: Žádné „Nasycení na poušti“ se nekonalo. Správně: „Kázání na Hoře. Zázračné nasycení.“ (Jan 6,1 – 15)
Ad G.: Jsou popleteny věže. Handke maloval v opatově kapli, která je
v jihovýchodní věži! Avšak nebyl to Hanke (Jan Expedit Hanke, kustod knihovny), ale
Jan Krištof Handke, malíř.
Ad H.: Na Klášterním Hradisku po dobu působení premonstrátů žádní mniši nebyli. Tam byli řádoví kanovníci. (Pokud by šlo o mnichy, musela by se informace týkat
období existence benediktinského kláštera na Hradisku.)
Ad aa. a ad I.: Klášter nebyl založen k poctě sv. Štěpána, to je matoucí informace. Avšak byl založen – jak je uvedeno v zakládací listině kláštera: „In nomine sancte et individue trinitatis. … in honore salvatoris nostri domini Jesu Christi et sancti prothomartyris Stephani…“ Tedy: Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice … ke cti našeho
spasitele pána Ježíše Krista a svatého prvomučedníka Štěpána… Pokud se uvede, že byl
založen klášter ke cti sv. Štěpána, tak logicky vyplývá, že onen sv. Štěpán byl uherský
král, dědeček Eufémie Uherské, manželky zakladatele kláštera knížete Oty I. Hradišťský klášter se vždy vztahoval ke sv. Štěpánu Prvomučedníku!
Ad bb. a ad cc.: To celé je nedoložitelný výmysl některých současných historiků. Papežský legát kardinál jáhen Guidon v roce 1143 navštívil Moravu, ale na Klášter-
8
ním Hradisku nebyl. Na Hradisku byl při své druhé návštěvě Moravy v polovině roku
1144, kdy řešil stížnost zaslanou Svatému otci od jednoho z mnichů Hradiska, který si
stěžoval, že při ustavení nového opata na Hradisku v roce 1127 byl porušen kanonický
řád. Totiž ten právní řád přikazoval, že nový opat vždy musí být volen celou komunitou
mnichů kláštera. Avšak po úmrtí opata Pavla dne 8. 1. 1127 biskup Jindřich Zdík, (který
také byl jen jmenován biskupem 22. 3. 1126 a nebyl volen, jenom představen) jmenoval
opatem svého přítele Deocara – Bohumila, aniž by byla dodržena papežem nařízená
volba. Legát Guidon dostal za úkol vyřešit mnichovu stížnost při jeho mírotvorné akci
na Moravě. Svolal mnichy a zjistil, že skutečně k porušení nařízení papeže došlo. Tak
na místě zrušil jmenování Deocara opatem, a potrestal jeho i komunitu hradišťských
mnichů exkomunikací z církve. Ihned na místě za legátovy přítomnosti pod jeho dohledem došlo k tajné volbě nového opata. Avšak všemi hlasy byl (opakovaně) zvolen sesazený opat Deocarus. O potrestání biskupa Zdíka se nezachovaly žádné informace, ačkoli
právě on se provinil porušením kanonického práva; avšak zřejmě potrestán byl. Potrestání biskupa Zdíka bylo utajeno stejně jako exkomunikace opata a mnichů.
Ad II.: Při založení kláštera 3. února 1078 žádný kostel sv. Štěpána prvomučedníka v klášteře postaven nebyl, ale klášter byl přifařen k farnímu kostelu sv. Štěpána
prvomučedníka, který stál mimo hradby kláštera, a byl ve vlastnictví olomouckého biskupa. Při založení kláštera mohla být vysvěcena jenom modlitebna. Řád benediktinů
nevstoupil na Hradisko dnem vysvěcení kostela. Mniši z Břevnova přicházeli na Hradisko postupně již od roku 1077. A protože žádný nový kostel postaven nebyl, tak také
žádné svěcení kostela nebylo.
Ad III.: Obsazení Olomouce švédskými vojsky se datuje od neděle 15. června
1642. Klášterní Hradisko bylo vypáleno a do základů rozbořeno dne 11. července 1642.
Ještě před příchodem Švédů premonstráti – řádoví kanovníci z Hradiska odešli pod vedením opata Gödinga. Konvent měl být přesunut do Zábrdovic. Ale během přesunu je
dostihlo švédské vojsko a zabralo jim přenášené cennosti. Premonstráti se rozutíkali po
celé Moravě, Rakousku a Uhrách, ale nikoli po klášterech, a žádná jejich část se nepřesunula do Olomouce. Opat Göding se celé dva roky živil tím, že žebral po Uhrách, ale
až po dvou létech dosáhl svého umístění v Zábrdovicích. Malá část premonstrátů se
usídlila v premonstrátské rezidenci (Klášterního Hradiska) v Šebetově, kam se švédská
vojska nedostala; a jen někteří jednotlivci přežili válečnou dobu na Švédy neobsazených
premonstrátských farách na střední Moravě. Během švédské války se počet příslušníků
premonstrátského řádu Klášterního Hradiska snížil na osm.
K výše připomenutým internetovým pochybením některých údajů z dějin Klášterního Hradiska při Olomouci je nutné uvést ještě drobnou připomínku k nejčerstvější
publikaci knihy „Olomouc – Klášterní Hradisko – bývalá premonstrátská kanonie“
od PhDr. Leoše Mlčáka, vydaná jako svazek 51 v edici „Církevní památky“ redigované
prof. PhDr. Miloslavem Pojslem. Je nutno uvést, že olomoucký historik PhDr. Mlčák
má mimořádně rozsáhlé znalosti z historie Klášterního Hradiska, obzvláště pokud se
týká uměleckohistorické oblasti. Mnoho nesmyslů z historie Klášterního Hradiska uváděných různými autory v minulých publikacích dr. Mlčák správně a pravdivě interpretuje, budiž mu za to dík! Avšak vždycky i při té nejvíce pečlivé práci se objeví nějaké
pochybení. Na str. 37 dr. Mlčák uvádí, že opatova kaple je v jihozápadní nárožní věži.
Ale tato kaple se nachází v jihovýchodní věži. Myslím, že také tvrzení o andílcích na
9
balustrádě je mylné. Jsou to puti. Také opakování tvrzení o zničení sbírky 300 obrazů
při požáru staré prelatury je omyl, vždyť sbírka byla po zrušení kanonie úředně rozprodána. I „rozptýlení“ premonstrátů do jiných klášterů při příchodu Švédů se nekonalo.
Přesto bych podotkl, že některé informace uvedené dr. Mlčákem v jeho dřívějším průvodci Hradiskem byly správné a že v této výše citované nové publikaci bude omyl,
zřejmě převzatý ze Suchánkovy knihy „K větší cti a slávě“.2 Totiž v opatově kapli podle
tohoto posledního popisu Handke namaloval sv. Siarda, opata z Mariengaarde, svatořečeného papežem Benediktem XIII. v roce 1728, protože proslul péčí o chudinu.
V dostupné literatuře nelze cokoli o sv. Siardovi nalézt. Dřívější označení namalované
postavy (Burianem a Mlčochem) za sv. Bohumíra – Gottfrieda z Cappenberku bylo naprosto správné: jednak tento svatý se znal se sv. Norbertem, založil tři premonstrátské
kláštery. Znázorňuje se s chleby jako symboly dobročinnosti (jsou i v opatově kapli na
Hradisku), byl pohřben v premonstrátském klášteře v Ilbenstadtu v Hesensku, odkud si
premonstráti slavnostně přenesli na Hradisko některé ostatky tohoto světce
i s ověřenými doklady za doprovodu tamních premonstrátů. - Toto jsou mé laické postřehy z právě získané publikace.
Současný stav morální úrovně naší společnosti vyvolává katastrofický pohled na
budoucnost naší společnosti, našeho národa. Lež, obohacování se cizím majetkem, podvody, zlodějny, mafiánství – to vše mezi námi narůstá do dosud nikdy nevídaného rozsahu. Už dávno se ztratila úcta k našim předchozím generacím. Věznice jsou přeplněné
i při zcela minimální činnosti soudů. Úmyslné a bestiální vraždy jsou stále častěji na
denním pořádku. Jakoby neexistovala žádná pravidla pro řádný život.
V jakém světě to žijeme? Už vůbec nejde o naše potomky, pokud se neodepsali
sami, tak jsme je již dávno odepsali my.
Lhát začali historici, po nich to převzali celé generace učitelů. Dnes každý od
malička musí lhát, lež je pravdou. Vzdělaná vrstva národa lež povýšila na životní zásadu a navíc ji rozšířila o oblast zlodějen a vražd. Dnes si žádný z nás nemůže být jistý
spravedlností a zákonnými právy, a mnohdy si nemůže být jistý ani svým životem.
Pokud čtenář se bude chtít seznámit s odbornými články o Klášterním Hradisku
bez příměsí vyprávěných pověstí, pak ho odkazuji na seznam uvedený v článku největších znalce historie Klášterního Hradiska.3
PŘEDMLUVA
Naše nejmladší generace ztratila zájem o dějiny vlastního národa. Pokud se
ohlédneme do naší historie, musíme jednoznačně přiznat, že i ty nejtěžší zkušenosti
z minulosti nám nedokázaly, a tedy ani nedokážou, se vyvarovat stejných pochybení
v současnosti a budoucnosti. Náš národ za svá pochybení vždy draze platil. I zidealizovaný pohled na naše minulé představitele nebo na některé úseky našich dějin sice vyvolal u prostých občanů vlastenectví a někdy i vystupňovaný nacionalizmus, ale
v konečných výsledcích vždy to znamenalo katastrofu a devastaci národa.
Pravdivý a nezidealizovaný výklad našich dějin, byť je podstatně skromnější
2
3
Suchánek, Pavel: K větší cti a slávě. Brno, 2007, str. 5 – 374.
Burian, Václav: Přehled literatury o klášteru Hradisku. Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci,
číslo 196, Olomouc, 1978, str. 6 – 40.
10
v porovnání k dějinám jiných národů, může ve svém důsledku dovést naše potomky
k čestnějšímu, uvážlivějšímu a poctivějšímu postavení mezi ostatními národy.
Buďme spravedliví, pravdomluvní a čestní! Stálou a neustále se opakující lží
o našich výjimečných předcích a hrdinských úsecích našich národních dějin náš národ
poškozujeme a znevažujeme!
Mou snahou je zachování některých památek po existenci kmene či chcete-li národa Moravanů. Současný stav zachovávání těchto památek je na Moravě vysloveně
kritický. Měli bychom si uvědomit dnešní stav moravské historie, který podle mne neodpovídá tomu, co docela přesně vyjádřil Lubomír E. Havlík: „Historie je dědictvím,
kterého se žádný způsob vlády a správy věcí veřejných nemůže zbavit. Minulost proniká
do přítomnosti, bez ní by nebylo přítomnosti ani budoucnosti.“4
Mnoho obdobných národností existujících v dějinách Evropy zmizelo, aniž po
nich cokoli zůstalo. Mnohá podobná lidská etnika i v současné době tvrdě bojují o své
přežití. Připomínám Iry, Basky, Makedonce, Kurdy, Moldavany, Čečence.
Jak je to s Moravany? Přece Moravané od počátku byli svébytný slovanský
kmen, který se usídlil v povodí Moravy, Dyje a Váhu dokonce asi sto let před osídlováním české kotliny Čechy. Moravané měli vlastní zřízení, vlastní tradice a vlastní historii. Měli svou vlastní ústavu, své vlastní soudní, správní a výkonné instituce. Teprve,
když císařovna Marie Terezie a císař Josef II. se pokusili germanizovat celý středoevropský prostor, všechny svébytnosti moravského národa postupně vymizely.
Nikdy jsem nemohl pochopit, jak o sto let později mohl náš „Otec vlasti“ František Palacký, uváděný jako zakladatel naší novodobé kritické historiografie, napsat:
„Spojení tedy Čech a Moravy v jeden celek, majíc ve přírodě samé podstatný svůj základ, nemůže za pouhou náhodu považováno býti. A skutečně v obou krajinách od věkův, pokudkoli historie stává, vždy a pokaždé jeden a týž národ přebýval, jedna i táž
vláda panovala: obě tedy Čechy i Morava, co národ i co stát, vždy za jedno byly.“5 Není omluvou, když to psal německy, že to byl pouze vzkaz Němcům. František Palacký
svůj scestný náhled adresoval především Čechům a Moravanům. Všichni víme, že Čechy a Morava po mnoho staletí nebyly jeden národ a jeden stát. Palacký se natolik odrodil rodné Moravě, že ji zapřel. Opět za těch nějakých třicet stříbrných? Snad také proto
Palacký vědomě zatajoval a znevažoval veškeré zprávy o Moravě a Moravanech. Dal
přednost vymyšleným pohádkám stařičkého Kosmy a padělaným staročeským rukopisům, aniž si cokoli z toho ověřil. Neověřoval, avšak zato k výmyslům svých předchůdců
připojoval další nepravdy, lži a výmysly. Při veškeré úctě k ohromnému dílu Palackého
měli bychom si spravedlivě uvědomovat jeho pochybení a nepovažovat ho za kult
a modlu.
Vždyť i kapitolu „Povýšení Moravy“ Palacký začíná doslova takto: „Nejstarší
děje, které v Moravě od uvázání se Slovanů v ní až do IX. století se zběhly, ještě hustější
tmou pokryty jsou, nežli děje České. A však jakož národ Moravský, co do původu, jazyka, obyčeje a povahy vždy byl s Českým stejný, tak i ohledem na větší proměny vždy
stejného s ním zakoušel osudu: s ním spolu, v polovici V. století, uvázal se v zemi svou,
s ním spolu trpěl příkoří od Avarův, s ním také pomocí Samovou v VII. století osvobozen
jest.“6 A tak Palacký vědomě a účelově zamlčuje existenci velkomoravského království
4
Havlík, Lubomír, E.: Moravské letopisy. Brno, 1993, s. 7.
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě. Praha, 1940. Díl I. s. 12 a 47.
6
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě. Praha, 1940, kniha II., s. 47.
5
11
a skutečnost, že tehdejší slovanské „české“ kmeny usídlené v české kotlině podléhali
moravskému králi. A že po rozpadu Velké Moravy Moravané střídavě podléhali Avarům, Polákům, Čechům a Maďarům, a že všechny tyto své sousedy považovali za své
nepřátele a dlouhá léta s nimi bojovali o udržení své samostatnosti.
Přesvědčení Františka Palackého o jedné neodlišující se větvi českého národa
usídlené na Moravě proniká celým jeho úctyhodným spisem, všemi díly „Dějin národu
českého v Čechách a na Moravě“. Tuto skutečnost neomlouvají Palackého slova
v úvodu napsaná 8. března 1848: „Budeť pak snad také potřebí, ohraditi se i v tom, že
zahrnuv do dějin „národu českého“ také Moravu, místních předce poměrův moravských
nevšude v rovné míře šetřil jsem. Jest tomu bohužel! tak, a nikomu více k lítosti nežli
mně. Oumysl můj byl odjakživa, nerozlučovati co bůh spojil, a nedělati tam hrází, kde
jich od přírody není; pevné zajisté mám o tom přesvědčení, že jsa rodem Moravan, jsem
národem Čech. Ale pohříchu! jsou aneb byli aspoň také muži, dle kterýchžto smyslu
vlastenectví moravské mělo by tuším býti protičeským.“7 Tak František Palacký dovršil
likvidaci Moravanů a namísto dřívějšího neúspěšného pokusu Habsburků o germanizaci
Moravanů zahájil jejich čechizaci.
Palackého osvícensko-obrozenecké pojetí národa, které za jediné kriterium národa považuje společný spisovný jazyk, je jednostranné, primitivní, zjednodušující
a pomíjí ostatní společenské rysy Moravanů. Moderní občanské pojetí národa mnohem
lépe upřesnil český filozof Jan Patočka,8 když nevzal zřetel na rasu, jazyk, barvu pleti
a sociální původ, ale na programové společenství opírající se o vlastní historii a projevující vůli po jednotě.
ÚVODEM NĚCO O MORAVANECH A MORAVANSTVÍ
V raném středověku byla Morava samostatným a svrchovaným státním útvarem,
královstvím Moravanů – Velkou Moravou. Svébytní Moravané přispívali k evropské
kultuře od druhé poloviny prvního tisíciletí po Kristu po několik století. Postupně byli
asimilováni okolními dravějšími etniky. Neblaze působil proces germanizace započatý
Přemyslovci, vyvrcholený za císaře Josefa II., a dovedený českými pohrobky Palackého
oficiálně nazývanými „osvícenci“, do poněkud jiného konce, do bohemizace. Nedokonalý úspěch germanizačních pokusů za vlády Habsburků umožnil vítězné tažení představitelů sousedního českého etnika, etnika negermánského, slovanského. Postupná bohemizace Moravanů, vrcholící Moravanem Františkem Palackým a dovedená jeho žáky
do úplného konce, definitivně zlikvidovala národ Moravanů. Palackého snaha byla
úspěšná právě díky jeho pokračovatelům. Všimněte si, prosím, že obdobný pokus T. G.
Masaryka o likvidaci Slováků jako svébytného etnika, neuspěl.
Aby proces likvidace národnostního etnika byl úspěšný, bylo zapotřebí především vymýtit z vědomí potomků tohoto etnika všechny vzpomínky na významné předky, a tak vyloučit snahy nastupující generace o zachování historické sounáležitosti.
Zkrátka: nová, následující generace nesmí vědět cokoli o úspěších svých otců a praotců;
to, čemu říkáme historická paměť národa, musí být natrvalo vymazáno z mozků potomků.
7
8
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 9.
Patočka, Jan: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha, 1975, samizdat.
12
Úsilí, trvající téměř celé tisíciletí, dospělo ke svému úspěšnému konci v 19.
a 20. století. Posledních sto padesát let naslouchalo několik generací původních Moravanů výkladům dějin Moravy v pojetí českého národního obrození. Podávání dějin Moravy jako historického přívěsku a kolonie Čech mělo u několika předchozích generací
stejně jako u těch dnešních – aniž si to tito potomci uvědomí – vyvolat falešně usměrněný pohled na Moravu a její dějiny. Tabuování dějin Moravy neumožnilo dnešním
generacím se seznámit s objektivním pohledem na moravské dějiny, naopak podání dějin Moravy zůstává stále znacionalizované českým nebo i marxistickým pojetím z nedávno minulých desetiletí. V současnosti je národ Moravanů téměř definitivně zlikvidován, všichni potomci Moravanů se považují za etnické příslušníky českého národa. Nic
proti tomu; – tento proces likvidace etnik je společný celé lidské civilizaci a v blízké budoucnosti v rámci globalizace můžeme očekávat jeho urychlení. Obdobný proces
prodělají mnohá etnika, mnohé národy, mezi nimi i Češi. Jde jen o to, aby tento proces
neprobíhal stejně drasticky jako proces likvidace Moravanů. Aby nám zůstalo zachováno vědomí o našich předcích, aby přepisující kultura nás zcela nevymazala, ale aby zůstalo ve vědomí našich potomků zachováno to dobré, na co se můžeme z historie našich
předků dovolávat.
Pro Moravany – tedy lépe řečeno: pro dnešní české potomky dávných Moravanů
je jeden důsledek celého tohoto staletého procesu tragický: to, že došlo k vymazání
a zapomenutí všech důležitých historických událostí, i takových, na které by dnes byl
každý Evropan velmi hrdý a považoval by je za svaté, úctyhodné dědictví po svých otcích. Co v procesu likvidace moravanství bylo zcela chybné, bylo to, že z paměti potomků Moravanů bylo vymazáno povědomí o existenci Moravanů jako národa.
Palackého tvrzení o jednom národě v Čechách a na Moravě naprosto protiřečí
skutečnosti. Často, během tisícileté historie, bylo-li co k prospěchu Čechám, nemuselo
to být vždy k prospěchu Moravě a vyhovovalo-li něco Moravě, nemuselo to být výhodné pro Čechy, ačkoli obě země žijí už téměř devět set let vedle sebe ve svazku společného soustátí. Nezapomínejme, že Morava v 11. století nebyla k Čechám dobrovolně
připojena, ale že byla od Čechů tvrdě a násilně okupována se všemi dalšími hospodářskými, politickými a jinými důsledky. Nezapomínejme, že rozdrobenou a okleštěnou
Moravu ovládala po dlouhá staletí česká vládnoucí garnitura, i když i ona za krátkou
dobu převzala od Moravanů sounáležitost s Moravou a za Moravu bojovala dokonce
proti Čechům.
Jestliže v 19. století se snažil Moravan František Palacký, historiograf Českého
království, inkorporovat v jeden společný „čechoslovanský národ“ Čechy, Moravany
a Slezany, tak jeho současník Alois Pražák9, představitel státoprávní integrity Moravského markrabství, naopak vehementně hájil identitu Moravy a Moravanů proti ingerencím Prahy.
České národní obrození počalo v dějepisectví prosazovat totožné české národní
pojetí dějin nejen pro Čechy, ale i pro Moravu, která se tak stala pouhým objektem dějin
Čech. Sto padesát let jsou dějiny Moravy vykládány v souladu s politickými hledisky
českých představitelů a neodpovídají historickým skutečnostem. Ale Morava má vlastní
dějiny, a to jako svébytný politický a státoprávní subjekt historie, i když někdy více
9
Pražák Alois (1820 – 1901), nejvýznamnější moravský politik 19. století. Poslanec Moravského zemského sněmu, ústavodárného říšského sněmu, v letech 1879 – 1891 ministr spravedlnosti. Zásadně
odmítal státoprávní spojení Čech, Moravy a Slezska. Stál u zrodu Matice moravské.
13
a jindy méně spojovaný v rámci soustátí zemí Koruny České s dějinami vlastního Českého království. Pojetí českého dějepisectví je výrazně nacionální, jednostranné, tendenční a ukazuje idealizovaný dojem či spíše legendu o ideálním společenství a soužití
Čech a Moravy.
Ten současný malý houf místních obyvatel Moravy, který si říká „Moravané“
a v dotaznících vyplňuje svou národnost jako „moravská“, a který dosud hrdě propaguje
dědictví po svých předcích, ten malý houf slouží ostatním spíše pro posměch jako diluviální pozůstatek dávno zapomenutého primitivního života. Jako etnický Čech držím
těmto „ Moravanům“ palce a těším se z jejich úspěchů. Zatímco převažující většina Čechů „Moravany“ nechápe, odsuzuje je, a na „Moravany“ pohlíží jako na méněcenné
souputníky. Tato ohromná skupina Čechů – možná je to důsledek ponižování českého
národa před několika staletími – asi stále ještě trpí ukřivděností jako pozůstatkem po
svých předcích, kteří žili coby sluhové pánů. A tato nešlechetná povýšenost Čechů je
neustále udržována nacionalistickým poukazováním na vynikající osvícence a obrozence českého národa. Takže to v naší republice stále vypadá, že Čech je víc než Moravan.
Vážím si Moravanů a Čechům projevujícím nadřazenost nepřeji žádný úspěch.
Doufám, že během času vyhynou. Když ne v nejbližších létech, tak se určitě rozplynou
ve společné Evropě.
Jsem přesvědčen, že ne všichni současní potomci Moravanů se vzdali svých
předků za třicet stříbrných. I když, podle výsledků dosavadního vývoje výkladů historie
lze předpokládat, že další generace půjdou ve stopách českých historiků; a tedy, že i to
dosud zachované z historie Moravy bude postupně zapomínáno. Kdo ztratí minulost,
toho nebude zajímat ani budoucnost.
Podobně, jako tento proces vymazání z historické paměti dosud prožívají někteří
Moravané, tak obdobně o několik málo století dřív tento proces prožívali Olomoučané
při vymazávání historie Klášterního Hradiska. Z těchto závažných důvodů jsem přikročil k sepsání dějin Klášterního Hradiska, tedy malého výseku z bohatých dějin města
Olomouce. Ač osmdesátiletý a navíc bez odborných vědomostí v oboru historie chci se
pokusit zachránit alespoň minimum z mizících znalostí o našich předcích. Skutečnost,
že nejsem historik, je v tomto směru velkou předností. Nemusím se klanět žádným
osobnostem a veličinám, a nemusím omlouvat nebo i obhajovat vyložené nesmysly vzešlé z úst těch našich největších historiků, filozofů a politiků.
Totiž všichni odborní pracovníci z oboru historie nás, prosté občany, neuvěřitelně klamou. Za posledních dvacet let, co se okrajově zajímám historií, jsem nenašel jediného historika, který by nám prezentoval naprostou pravdu a který by si do skutečných
historických událostí nepřidával vlastní vyfantazírované podrobnosti. To se týká především skupiny historiků zabývajících se historií jako vědou. Ta druhá mnohem větší část
historiků, kterou by bylo lépe označovat „dějepravci“, jsou vlastně jen „korepetitorové
historie“. Tato část historiků využívá své aprobace v historii pouze v pedagogice, tedy si
nepřidává k historii vlastní výmysly, ta jen memoruje dějiny tak, jak to převzala od
svých učitelů, a vykládá historii včetně všech nepravd.
Nejsem historik, jsem lékař, čtyřicet let jsem se plně zabýval chirurgií. V tomto
oboru jsem si zvykl na radikální eliminaci všech nešvarů, na rázné chirurgické odstraňování všeho, co k správnému životu člověka nepatří. Proto při nalezených deformacích
naší historie považuji za svou povinnost pokusit se narovnat deformovaný historický
děj, i když většinou byl zaviněn našimi věhlasnými minulými i současnými historiky.
K těmto osobnostem nejsem totiž vázán povinným poklonkováním. Pravda, jedině
pravda může být tím úhelným kamenem pro budoucnost našeho národa, pro potomky
14
Čechů a Moravanů.
UPRAVILI DĚJINY K OBRAZU SVÉMU
V tomto úseku svého povídání považuji za potřebné se všem případným čtenářům omluvit. Neboť několik příštích odstavců bude zcela mimo naplánované téma celého tohoto sdělení. Musím vysvětlit, proč jsem použil v předchozím textu tak tvrdou kritiku našich mnohých velikánů a proč se nevyhnu jejich ještě mnohem tvrdší kritice
v celém dalším průběhu tohoto sdělení.
Naši současní historikové, filozofové a politici tvoří dost výrazný podíl vysokoškolské inteligence našeho národa. Jsou vyškoleni podle zásad Palackého školy a naprostou většinou jsou přesvědčeni o správnosti a pravdivosti tohoto učení. Podstatná
část historiků po absolvování vysokoškolského studia se věnuje vyučování mladé generace národa v rámci poznatků převzatých od svých učitelů. Tato skupina jen memoruje
historická fakta, aniž by si ověřila jejich pravdivost a správnost. Jen nepatrná skupinka
vyškolených historiků se věnuje vědeckému zkoumání určitého období naší historie,
a snaží se dokázat nebo opravit sdělované poznatky svých učitelů na základě hlubšího
rozboru daného úseku dějin. Ale jen ojediněle a výjimečně si dovolí překročit prokazatelné bludy převzaté od svých učitelů.
Naši historikové jsou rukou ráznou a nekompromisní ovládání svým centrem,
„Sdružením historiků ČR“, pracujícím v duchu pragocentrismu. Ze všech prací plyne
snaha centra po monopolizaci historického bádání kastou jedině „oprávněných“ či přímo „vyvolených“, jejichž snahou a povinností je obhajovat jednotný názor byť zcela
nepravdivý. Stále platí nerealizované Pekařovo pojetí českých dějin z dvacátých let minulého století: „Nevědecké, demagogicky hrubé zneužívání našich dějin, nepravdy psané
a naplněné stranickou nenávistí a vnášené organizovanou agitací do mas lidu, jenž má
být v určitém směru zfanatizován, rozdělen a podmaněn. A jde i o teror proti každému,
kdo se odváží tomuto duchovnímu násilí a té duchovní lži se postaviti.“10
I mezi historiky jsou ve výkladu dějin závažné rozdíly. Naprostou většinu českých i moravských historiků je možno zařadit mezi „váhající“. Tito historikové totiž
veškerá fakta sdělované historie převzali od svých učitelů a cítí se povinni zachovat
dosavadní výklad historických dějů, i když nejsou v hloubi své duše přesvědčeni o naprosté správnosti a pravdivosti podávaného výkladu. Tato skupina historiků jakoby vyčkává, jak nakonec dopadne boj mezi rozdílnými skupinami historiků majících odlišná
vysvětlení dřívějších historických dějů.
Přitom je už při zběžném pohledu patrné, že čeští historikové, nebo lépe řečeno
historikové působící na území Čech, vytvářejí jednolitou skupinu, stále tvrdošíjně obhajují i neobhajitelné bludy svých učitelů, nikdy nepřipustí poznámku o jejich případné
nevěrohodnosti; a tak ze svých předchůdců vytváří jakési nenapadnutelné kultovní božstvo. Na Moravě je situace mezi historiky přece jenom poněkud jiná. Zde jednak existuje velká skupina historiků obdobná jednolité skupině českých historiků. Tato skupina
dnes na Moravě převažuje a mohli bychom ji nejpřiléhavěji pojmenovat „Čeští historici
působící na Moravě“. Patří k nim téměř všichni olomoučtí historikové a archeologové
působící na Univerzitě Palackého, jak jinak. Pro celou tuto naprosto převažující skupinu
českých kronikářů a historiků působících v Čechách a na Moravě, je příznačné poklon10
Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Praha, 1990.
15
kování všem svým předchozím učitelům – počínaje Kosmou, přes veškeré jeho následovníky, Kroniku kanovníka vyšehradského, Kroniku Mnicha sázavského, přes Dalimila, Přibíka Pulkavu, Marignolu, Tadeáše Hájka z Libočan, a hlavně přes Františka Palackého, Aloise Jiráska, ale i přes R. Turka, A. Friedla, D. Třeštíka, a J. Žemličku. Samozřejmě k této skupině historiků patří všichni dosud působící představitelé vysokoškolských kateder historie. Pro ně platí povinná úcta i ke všem nepravdám svých předchůdců. Za všech okolností, děj se, co děj!
Na Moravě existuje ještě jiná, menší, ale stále se zvětšující skupinka historiků,
kterou by bylo možno pojmenovat „Moravští historikové“. Tato nepatrná skupinka
„Moravských historiků“ se snaží navázat na zapomenuté moravské předchůdce (kam
patří především neznámý autor Hradišťsko-opatovických letopisů, zvaný někdy Hildegardus; dále pak Tomáš Pešina z Čechorodu, Bartoloměj Paprocký, Jan Jiří Středovský,
ale také modrý abbé Josef Dobrovský přednášející v Olomouci jako poslední „Dějiny
Moravy“, Jan Petr Cerroni, Josef Vratislav Monse, Antonín Boček, který je znevažován
vždy dostatečně nedoloženou falzifikátorskou činností, Alois Pražák, ale i Bertold
Bretholz, L. Zástěra, Vladimír Karbusický, Petr Šimík, L. E. Havlík, a asi i většina brněnských archeologů). Tato téměř neznámá skupinka moravských historiků se snaží
ozřejmit českými kronikáři a historiky zakamuflovanou část historie. Přitom je zajímavé, že tento odborný souboj mezi oběma skupinami historiků nejen že nepolevuje, ale
naopak v posledních létech graduuje. Takže je možné i to, že naši potomci namísto vyučování historických blábolů se přece jenom budou učit pravdivé dějiny svých předků.
Za nejstarší českou písemnost se považuje legenda „Život a umučení svatého
Václava a svaté Ludmily, báby jeho“. Sepsal ji syn knížete Boleslava I. Kristián v klášteře sv. Emmerama v Řezně v letech 993 – 994 na pokyn sv. Vojtěcha.11 Kristián jako
první použil jméno „Premisl“. V pověsti, jak na radu hadačky či věštkyně byl od pluhu
povolán Přemysl, „…z jehož potomků pak sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli, až
konečně panství té říše se dostalo jednomu z těch knížat, jménem Bořivoji.“ Historikové
uvažují, že pojmenování „Přemysl“ Kristián odvodil z latinského „praemeditans“, přemýšlející, uvažující. Osobně si myslím, že pojmenováním Přemysl nebyla myšlena osoba nazývaná jako „Přemýšlivec“, že spíše to bylo staročeské přízvisko osoby dnes mezi
mladými pojmenovávané jako „vymýšlivec“, fantasta. Kristiánových pět vět se u kronikáře Kosmy rozrostlo v pět kapitol. Přitom Kosmas Kristiána pomlouval a nenazval ho
jinak než „Strachkvas“.
Protože i současní čeští historikové tvrdí, že Moravané jsou potomci praotce Čecha, musíme nejdříve začít s kronikářem Kosmou, který si praotce Čecha vymyslel
a uvedl jako nejstarší českou historickou osobu. Totiž kanovník Kosmas díky jeho latinskému sepsání první české kroniky je považován za praotce českých kronikářů a historiků.
„Chronica Boemorum“, v překladu nazývaná „Kosmova kronika česká“12
(správně by mělo být „Kronika Čechů“), byla napsána v letech 1119 – 1125; a sice:
I. díl, věnovaný nejstarší bájné době a době až do roku 1038 (do vlády Břetislava I.
v Čechách) Kosmas napsal roku 1119; II. díl, popisující události v Čechách do roku
1092, a III. díl, hovořící o dějích u nás až do roku 1125, psal Kosmas až do doby svého
11
12
Jakubec, Jan: Dějiny literatury české, I., Praha, 1929, s. 31.
Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, MGH, SS Nova series, tom. II. Berlin 1923, edice B. Bretholze.
16
úmrtí.13 Pokud míníme se kriticky postavit ke Kosmovu věhlasnému dílu, musíme se
seznámit s životními ději tohoto významného pražského kanovníka svatovítské kapituly.
Mnohé údaje z Kosmova životopisu14 jsou spíše nepotvrzené domněnky, i když
velkou většinou tyto domněnky jsou reálné a odpovídají průběhu jeho života. Kosmův
předek, kněz, přišel do Čech z Polska jako Břetislavův zajatec. Narození kronikáře
Kosmy se odhaduje na rok 1045. Totiž sám Kosmas ve své kronice psané k roku 1125
se nazývá osmdesátiletým starcem, narodil se tedy asi roku 1045.
Z jeho poznámek v „České kronice“ víme o mimořádně rozsáhlém vzdělání
Kosmy a o jeho pravděpodobných pobytech na vysokých školách v zahraničí. Proto se
nejistě uvádí, že asi k roku 1074 absolvoval školu při pražském kostele; pak si doplňoval vzdělání v cizině: v Lutychu ve škole při katedrále sv. Lamberta; a gramatiku a dialektiku u mistra Franka Kolínského.
Kosmas byl v přízni pražského biskupa Jaromíra (jeden ze synů knížete Břetislava I.), a dosti často byl jeho zástupcem v jednání s nadřízenými institucemi. Roku
1086 byl s biskupem Jaromírem na dvorském sjezdu v Mohuči, kde vyjednali působnost
pražského biskupství i pro Moravu. Ve stejné době se Kosmas oženil s Božetěchou.
Roku 1092 byl s pražským biskupem Kosmou a olomouckým biskupem Ondřejem
v Mantově u císaře Jindřicha pro udělení investitury, a v roce 1094 byl opět s oběma
biskupy v Mohuči. Roku 1099 byl s pražským biskupem Heřmanem u arcibiskupa Serafima v Uhrách v Ostřihomi, kde byl 11. června, ve svých 54 letech, vysvěcen na kněze.
Roku 1100 s biskupem Heřmanem světil kostel sv. Petra v klášteře sv. Jiří na Kampě.
A roku 1110 si za pražskou kapitulu stěžoval (asi jako děkan pražské kapituly) u knížete
Vladislava na Otu, který odňal Praze poplatky ze Sekyřkostela. Dne 23. 1. 1117 zemřela
jeho manželka Božetěcha. Od roku 1120 byl pražským kapitulním děkanem. Zemřel
dne 21. října 1125 více než osmdesátiletý.15
Kolem věrohodnosti „Kroniky Čechů“, sepsané Kosmou, se v posledním století
vynořily mnohé otazníky. Neboť sám Kosmas věrohodnost svých historických údajů
zpochybnil. Ještě než začal psát o knížeti Bořivojovi, připsal: „A poněvadž se tyto věci
prý zběhly za starodávna, ponecháváme čtenáři posouditi, zda se opravdu staly, či jsou
smyšlené;“16A znovu na konci první knihy kronikář Kosmas nevyjádřil plnou věrohodnost svých sdělovaných údajů, když napsal: „…Ale protože, jak dí blahoslavený Jeroným, jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak smyšlené, a lépe též pronášíme,
co lépe víme, nyní s pomocí Boží a svatého Vojtěcha duch touží po tom, abychom pověděli, co jsme my sami viděli nebo co jsme slyšeli z hodnověrného vyprávění očitých
svědků.“.17
Když se začaly prověřovat Kosmovy legendy a pověsti, dosud považované za
věrohodné, zjistilo se, že v tradované legendě nebo předávané pověsti není často ani
zrnko pravdy. Jenže dotyčné nepravdivé a smyšlené historické děje všechny generace
našich odpovědných historiků předložili národu jako pravdivou skutečnost a navíc si
k vyfantazírované legendě přidali mnohé podrobnosti, samozřejmě nepravdivé, ale ta13
Kosmova Kronika česká. Překlad: Karel Hrdina, Marie Bláhová. Praha, 1972, 5. vydání.
Jakubec, Jan: Dějiny literatury české. I., Praha, 1929, s. 42. + internet:
www.životopisyonline.cz, www.všudybyl.cz.
15
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 2000, s. 47.
16
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 40.
17
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 76.
14
wikipedie,
17
kové, aby přesvědčily českou veřejnost o pravdivosti historického děje. Náš důvěřivý
národ se k těmto podvodům postavil hrdě a vlastenecky, a na podvržených historických
dějích vybojoval i svou samostatnost; a kulturní představitelé našeho národa k těmto
vylhaným dějinám zaměřili svou rozsáhlou literární, hudební a jinou kulturní činnost.
Naprostá většina českých historiků přehlíží nepravdy uvedené Kosmou a na současně zjištěná fakta o skutečném stavu věcí nereaguje. To potom u národa vyvolává
dojem, že pokud je na Kosmově kronice něco falešného, že to je jen nepodložená kritika
malé skupiny nevěrohodných historiků. Mnohý prostý občan České republiky
s překvapením pozoruje, že současní věhlasní historikové na kritické hlasy neodpovídají
a jen stále dokola melou Kosmovy vybájené nepravdy jako podložená historická fakta.
Je to typicky česká charakterová vlastnost: strčit hlavu do písku, dělat, že neslyším; počkat, až to někdo jiný vyřeší, na co si pálit prsty. Ani běžný český historik se neumí postavit čelem k pravdě a přiznat pochybení.
Jenže dnes se ukazuje, že vymýšlení nejstarších českých dějin bylo dílem samotného kronikáře Kosmy, a nebyla to nějaká „bájná podání starců“ 18, jak tvrdil
Kosmas. A ten Kosmou vymyšlený a nepravdivý, neprokazatelný úsek našich dějin
tvoří téměř celý I. díl Kosmovy kroniky; pravdivá historie našeho národa začíná až dobou panování prvního českého křesťanského knížete Bořivoje. Jenže zpochybnit tak
velkou a významnou pasáž Kosmovy kroniky se odváží málokdo, neboť tak smělý počin by i erudovanému historikovi přinesl zatracení nejen v odborné obci, ale také u veřejnosti dbalé tradice národních dějin.
Každému, kdo opakovaně čte Kosmovu kroniku, je nápadné, jak Kosmas v celé
kronice velmi často používá citáty antických řeckých a římských klasiků, jako např.
z Ovidiových Proměn, Iliady, nebo od Vergilia. V některých úsecích kroniky se Kosmas
odvolává na starořecké a starořímské bohy. Citátů a opsaných příběhů z bible je na některých stránkách Kosmovy kroniky i několik. Jen nepatrně je přetvořil a přejmenoval
českými jmény a děj přenesl do české krajiny. Tak nejstarší českou historii tvoří děje
popsané například v Mojžíšově knize Starého zákona, u proroka Isaiáše, v Matoušově,
Markově, Lukášově a Janově evangeliu a v Janově Zjevení. Kosmas jako vynikající
teologický znalec také nepřeberně používal poučení z listů apoštola Petra, Pavla, ze spisů sv. Augustina, Hyppolita a Řehoře Velikého.
Tendenčnost Kosmovy kroniky je zřetelná z každé stránky. Z celé České kroniky vyplývá, že Kosmas se cítil a projevoval jako Čech. Někdy i víc než vlastenecky,
přímo krajně nacionalisticky. Jestliže se uvádí kromě jeho výrazných protiněmeckých
a protisrbských postojů také jeho protipolské zaměření, je nutné toto zaměření poněkud
zpochybnit. Vždyť jeho otec byl Polák, přivlečený do Čech mezi zajatci po válečné výpravě Břetislava do Hnězdna. Normálně by u Kosmy měl být předpokládán spíše protičeský než protipolský postoj. Vždyť tato Břetislavova válečná výprava nebyla ničím
jiným než nejohavnější loupeží a zhanobením hrobu a pozůstatků sv. Vojtěcha.
Jsme povinni přijmout jako skutečnost pravdivé a ověřené části naší historie.
Avšak nemůžeme naši budoucnost stavět na nepravdivých a vyfantazírovaných dějích
smyšlených kronikářem Kosmou.
Především žádný praotec Čech nikdy neexistoval. Tak nemohl být nejen praotcem Čechů, ale ani Moravanů. Také v Čechách první Slované nepřišli na horu Říp, ale
18
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 218.
18
nejdříve bylo Slovany osídleno území vymezené plošinou bělohorskou a slánskou.19 Na
Řípu a v jeho okolí ještě dvě století žili zbytky Keltů a Germánů. Nebyla to „země nedotčená rádlem a do té doby do ní nevešel člověk, který by se jí dotekl.“ 20 Podle archeologických vykopávek ve Stadicích se tam první Slované objevili až v 9. – 11. století.
Tak proč jsme se ve školách učili a proč se stále naše děti učí, jak naši předkové přišli
k Řípu včele s praotcem Čechem, jak „radostně na zemi postavili bůžky, jež s sebou na
ramenou přinesli.“21 Tak proč ještě dnes vystupují představitelé politických stran na
Říp, když už dávno archeologové dokázali, že skutečnost byla jiná a že si Kosmas vymyslel praotce Čecha, i příchod prvních Slovanů na horu Říp. Tyto poutě na Říp či podobné předvolební taškařice mají podpořit falešné pojetí národního sebevědomí, poněvadž toto u nastupující generace rapidně mizí. Jenže takovými poutěmi naši představitelé předvádí okolním národům jen svou vlastní šaškárnu, snaží se u nich vyvolat dojem,
že náš národ se skládá z nemyslících, důvěřivých tupců; právě takové akce vyvolávají
u mládeže nechuť k poznávání vlastních dějin.
Když si opakovaně přečtete Kosmovu kroniku, často najdete, jak si Kosmas
v mnohých informacích absolutně protiřečí. Podle Kosmy naši předkové na jedné straně
chovali ovce, ale nedovedli zpracovat vlnu, neznali plátno, ale na druhé straně si Libuše
hověla na vyšívaných poduškách. Do Čech si na ramenou přinesli bůžky, ale teprve
Teta učila své poddané modloslužbě. Neznali ovoce, víno, obilí, neznali zbraně, ale měli
šípy, nože a sekyrky. Vždyť nakonec Přemysl Oráč nebyl Čech, nepatřil do kmene Čechů, ale byl cizinec z kmene Lučanů, od severočeských Stadic. Také jména Kosmových
bájných postav české historie dosud pletou české historiky, protože mezi potomky už
ani jedno jméno nebylo použito.
K velmi zajímavému výsledku a pravděpodobně k výsledku pravdivému dospěl
v šedesátých létech minulého století historik Vladimír Karbusický22. Dokázal, že
Kosmas jména svých postav pro dobu mytickou nejspíš převzal ze souvislého staroslověnského či staročeského manifestu – jakéhosi návrhu na uzavření smíru, znějícího:
„Krok´kazi Tetha, lubo…přemyšl…nezamyšl…m…na ta voj´n…ni zla, kr´z…my s…
neklan …(am)…, gosti vít…“ Tak podle Karbusického z uvedené jediné věty Kosmas
vytvořil jména: Krok, Kazi, Teta, Luboša, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav,
Křesomysl, Neklan a Hostivít. Tato věta prý byla hlavní částí dohody navrhované českými vyjednavači franskému hraběti Thakulfovi, náčelníkovi srbské marky, před střetem franského a českého vojska v roce 849. Její volný překlad do dnešní češtiny je tento: „Zastav svůj krok, Theute, a raději přemýšlej; nezamýšlíme na tebe ani vojnu ani
zlo, kříži se neklaníme, hosty vítáme …“.23 Takže zřejmě nebyli žádní „bájní starci“, ale
asi sám Kosmas si jednoduše vymyslil jména prvních vládců Čech.
Jako první reálně doložitelný český kníže zůstal Bořivoj. To konečně naprosto
přesně odpovídá i dosavadním nálezům archeologů, kteří založení Pražského hradu datují do doby vlády knížete Bořivoje. Tedy: když nebyl Přemysl – Oráč, a když nebyla
19
Sadílek, Josef: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů. Praha, 1997, s. 25.
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 22.
21
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 22.
22
Karbusický Vladimír (1925 – 2002), muzikolog, folklorista, sociolog, historik, pedagog. V 60. letech
ovlivnil historiky, emigroval, působil v Kolíně nad Rýnem, Hamburku.
23
Karbusický, Vladimír: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. Praha,
1995.
20
19
žádná Libuše, tak jak mohla věstit slávu Prahy: „Spatřuji hrad, který pověstí nebes se
dotkne, ve hvozdě leží místo – je vzdáleno ode vsi této na třicet honů a mez mu určují
vltavské vlny.“24 Asi právě proto čeští historikové – pragocentristé budou tvrdě a možná
i násilně obhajovat pravdomluvnost kronikáře Kosmy a výjimečnost „stověžaté Prahy“.
Podle dnešních docela hodnověrných důkazů podávaných moravskými histori25
ky byl Bořivoj pravděpodobně prvorozeným synem moravského krále Rostislava, jenž
na Moravu povolal věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Když byl král Rostislav zajat Frankem Karlomanem, pak oslepen a doživotně uvězněn Ludvíkem Němcem, tak vládnoucí
moravský král Svatopluk jmenoval svého synovce Bořivoje jakýmsi svým místodržícím
nad několika drobnými knížecími v Čechách, v té době existujícími zhruba na území
současného Středočeského kraje. Bořivoj se oženil s Ludmilou, dcerou pšovského vévody Slavibora. Kolem roku 871 oba s početnou velkomoravskou skupinou doprovázeni
knězem Kaichem odešli z Moravy do Čech a nejdříve se usadili na Levém Hradci.
A teprve od roku 875 Bořivoj, první český křesťanský kníže, začal budovat Pražský
hrad.
Tak tedy podle současné úrovně vědeckého poznání naší nejstarší historie: Nebyl praotec Čech, nebyl soudce Krok a nebyly jeho tři dcery. Když nebyla Libuše a nebyl Přemysl – Oráč, tak ani nemohli být jejich následníci: Nezamysl, Mnata, Vojen,
Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Tedy de facto ani žádní „Přemyslovci“ v našich
dějinách nikdy nebyli. Šlo jen o fikci vymyšlenou Kosmou a historiky. A pokud byl
Bořivoj potomek moravského krále Rostislava a vzal si Ludmilu z kmene Pšovanů, tak
všichni naši následující vládci nemohli být Češi, ale vládli nám cizáci. Mohou se
s takovými fakty čeští historikové vyrovnat? Nevyrovnali se! Myslím, že budeme muset
počkat několik generací!
JE NEPOPIRATELNOU SKUTEČNOSTÍ, ŽE ČEŠTÍ HISTORIKOVÉ SVÉMU NÁRODU LHALI A DOPOSUD LŽOU, NEBOŤ UPRAVILI DĚJINY
K OBRAZU SVÉMU A ZAMĚNILI VYMYŠLENÉ MÝTY S HISTORIÍ NÁRODA.
Vydedukovanou část historie našeho národa v současné době přesvědčivě dokazují právě „moravští historikové“, z nichž se o pravdivý pohled na původ Přemyslovců
nejvíce zasloužil historik Petr Šimík26. Avšak nelze opomenout zásluhu dříve poněkud
pomlouvaného znojemského historika Jaroslava Zástěry27, který většinu svých sdělení
zaměřil na odhalení pravdivosti vysvětlování maleb ve znojemské rotundě.
VÝJIMEČNÍ ČEŠI – VÝJIMEČNÁ ČELEĎ
Kronika Čechů byla sepsána jako kronika velmi úzké vládnoucí skupiny. Kronikáře Kosmu vůbec nezajímalo postavení naprosté většiny národa, ostatních příslušníků,
zemědělců, otroků, řemeslníků. Ve své kronice se zajímal pouze o náboženství latinského ritu, existenci slovanských věrozvěstů stejně jako vznik a působení sázavského kláštera zamlčel.
24
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 31.
Moravia magna, společnost pro kulturu, historii a umění. Viz stránky a diskuzi na internetu
http:/www.moraviamagna.cz/
26
Šimík, Petr: www.znojemskarotunda.com
27
Zástěra, Jaroslav: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vlastním nákladem autora. Brno, 1990.
25
20
K vládnoucím českým knížatům měl Kosmas naprosto odlišná osobní stanoviska: některé vládce nadhodnocoval, zveličoval jejich zásluhy a přidával jim některé pozitivní činy jiných panovníků; ale také zamlčoval jejich pochybení, omyly a viny. Na druhé straně některé panovníky vysloveně neměl rád a připsal jim mnohé negativní vlastnosti, které ani neměli, a také zavinění způsobená jiným vladařem.
Například vysloveně nadneseně psal o knížeti Břetislavovi. Také jeho prvorozenému Spytihněvovi přidával některé charakterové vlastnosti, které neměl. Zase naopak
velmi negativně hovořil o bratru Spytihněva, druhorozeném Vratislavovi.
Avšak totéž co o Kosmovi plně platí i o všech jeho následnících, mezi něž zařazujeme kronikáře i historiky: Kanovníka vyšehradského, mnicha sázavského, Vincencia, Jarlocha, Dalimila, Neplacha, Přibíka Pulkavu z Radenína, Aenea Sylvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., Václava Hájka z Libočan, Pešinu z Čechorodu, Bohuslava Balbína, Gelasia Dobnera, Františka Palackého a celou mohutnou školu jeho
následníků.
Avšak předem si musíme uvědomit jeden fakt, který historikové zásadně opomíjí. Jde o tu nejpodstatnější stránku naší historie. Totiž, že naši kronikáři a historikové
nikdy nepsali o dějinách celého národa. Psali pouze o dějinách malé, i když významné
vládnoucí vrstvy; zbývající převážná část národa jakoby pro ně neexistovala. Ta významná vládnoucí vrstva se skládala z panovníka a příslušníků jeho rodu, z dalších podřízených pracovníků zcela závislých na panovníkovi, a především ze skupiny bojovníků,
zabezpečujících násilný výkon vůle panovníka a jeho obživu28. Ještě v době knížete
Soběslava I. (1125 – 1140) se do této úzce vymezené a naši zem ovládající vrstvy zařazovalo z celého národa jen asi pět tisíc osob, kteří jako jediní byli považováni za Čechy.29 Zbývající část národa, což bylo asi tři čtvrtě milionu usedlíků, živících se zemědělstvím a sběrem plodin, nebyla za Čechy považována; de facto neměla žádná lidská
práva. Staré kroniky píší jen o té skupině vládnoucí, a větší část obyvatel Čech a Moravy nepovažují za hodnou zmínky.
Když historikové hovoří o „stěhování národů“, tak to bylo stěhování těchto
vládnoucích špiček a hlavně jejich ozbrojenců. Totiž skupina bojovníků – ozbrojenců
neustále rostla a docházelo ke stavu, kdy nebylo možno zabezpečit prostředky pro její
obživu na daném ovládaném území. Bylo nutno vyhledat a vybojovat vhodnější území.
Tedy šlo o existenční důvody vládnoucí skupiny. Nedostatek prostředků pro obživu
vyvolával u ostatního obyvatelstva obvykle hladomor, z něhož nebylo pro trvalé osídlující občany úniku. Ozbrojená čeleď jen někdy donutila minimální počet vesničanů se
přestěhovat současně s nimi do nové oblasti. Vesničané se raději ukryli do nepřístupných roklí; a navraceli se do svých domovů až po odchodu vládnoucí bojové skupiny.
V té době byl po celé Evropě výnos zemědělců naprosto minimální, obvykle
sotva stačil k vlastní obživě.30 Jenže právě tito vesničané byli ozbrojenci donuceni odevzdávat část produkce právě té vládnoucí skupině, která se neživila prací, a neměla žádný jiný zdroj pro svou obživu. Tou hlavní částí vládnoucí vrstvy byli bojovníci, skupina,
která byla schopná na zemědělcích vymáhat obživu pro sebe a pro své pány. Pro ovládající skupinu byla početná vrstva zemědělců velmi důležitou součástí celé ovládané oblasti. Proto ji chránila, případně ji povolovala některé svobody. Avšak většinou zdroj
28
Libor, Jan: Čeleď svatého Václava. Přemyslovské dědictví. Dějiny a současnost. Archiv. Praha, 2005.
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí. Praha, 1997, s. 224 – 225.
30
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1997, s. 156.
29
21
obživy z vlastní oblasti byl tak malý, že stěží postačoval pro existenci i malé skupiny
bojovníků. A protože loupení a okrádání zemědělců ve vlastní ovládané oblasti nedostačovalo pro obživu celé této vládnoucí skupiny,31 tak bojovníci, a to obvykle pravidelně
každoročně ke konci léta, – prováděli kořistnické výpady do svého okolí, na území
ovládané jinou vládnoucí skupinou. Tedy na rolníky v sousedních oblastech, kde se
mohli projevovat radikálněji. Těmto výpadům za kořistí a obživou v nejstarších staletích
naší historie naši historikové říkají války nebo vojenské střety, ale ve skutečnosti to byly
loupežnické výpady, plenění, nikoli války.
Naši obrozenečtí a osvícenští představitelé převzali od předchozích kronikářů
a historiků zcela vymyšlenou bájnou zvěst o stěhování svých předků odkudsi
z východu, obvykle od Babylonské věže, na neosídlenou Moravu a do neosídlené české
kotliny, kde tato neosídlená místa naši mírumilovní slovanští předkové po prvé osídlili
a obdělali. Teprve později, po důkazech předložených archeology, historikové vzali na
vědomí, že v těchto místech odedávna sídlili nějací primitivní Indoevropané, po nich
Keltové, které postupně vystřídali Germáni a nakonec se do stejných míst přistěhovali
Slované. Ještě před málo roky vybájené pověsti o přistěhování Slovanů do vylidněných
zemí věřil i nedávno zemřelý historik Dušan Třeštík, když popisoval příchod slovanských osadníků kolem roku 530.32 Předtím František Palacký, který věřil Rukopisům
a některým nepravým listinám z pera moravského archiváře Antonína Bočka, popsal ve
svém životním díle „Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě“ veliký počet českých i moravských kmenů, které prý osídlili naše „vylidněné“ země. Prý potom, na přelomu 6. – 7. století se slovanský lid uměle zformoval do dvou velkých kmenů, Čechů
a Moravanů (včetně západního Slovenska).33
Naši historikové minulého století s plnou podporou marxistických ideologů přijali zhruba popsaný vývoj naší středoevropské společnosti, který jen mírně poopravili:
mírumilovní slovanští rolníci, stěhující se ze své „pravlasti“, a navyklí žít v prvobytně
pospolné společnosti, byli organizováni v rodech či občinách, které se po usazení spojovaly v menší územní svazky, nazývané župy, v jejichž čele stál volený župan. Když se
pak pomalu rozpadaly rody a velkorodiny, župy mezi sebou navazovaly těsnější svazky
a spojovali se v kmeny.34 Spojením kmenů pod jednou vládou vznikly nakonec státy.
Podle Palackého prý na Olomoucku v 11. století sídlila „Olomoucká župa“35.
Župa byla osvícenci považována za ryze slovanskou organizační jednotku a tak díky jim
název „župa“ převzal do své organizace i Sokol, skauting aj. Termín a pojem „župa“
převzali naši předkové od Avarů v době Sámovy říše.36 Původně „župan“ byl náčelník
malé skupiny lidí. Od župana byla odvozena župa pro určité území. Ve Velké Moravě
župan již byl nejdůležitějším úředníkem panovníka, jeho zástupcem (vojevodou). Panovník vládl pomocí županů, kteří spravovali hrady a k nim přidělená území.
Model převzali Přemyslovci a exportovali ho do Polska. Uhři titul župana pře-
31
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1997, s. 180 – 187.
Třeštík, Dušan: Mysliti dějiny. Litomyšl, 1999, s. 222.
33
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 37 – 39.
34
Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců. Praha, 1997, s. 58.
35
Palacký František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 68 + 208.
36
Havlík, I., E.: Morava v 9. – 10. století. K problematice politického postavení, sociální a vládní struktury
a organizace. Studie ČSAV 7. Praha, 1978, s. 68 – 71.
32
22
vzali z obsazeného moravského území. Ze župana vznikl „pán“. Čeští župani měli hrady, erby, umění, bojovali, ale byli jen úředníky svého krále (nikoliv leníky), neměli své
lidi a svou půdu, pouze propůjčené úřady a důchody z nich (latinsky „beneficium“ =
dobrodiní). Postupně do vlastnictví županů přecházely důchody a majetek.37 Otakar II.
se pokusil stav zvrátit, ale nepovedlo se mu to; a Václav II. už oddělil královské panování od panování zemské obce, kterou reprezentovali bývalí župani. Tak u nás vznikla
šlechta. Hradské obvody postupně zanikly; a ve 14. století byly nahrazeny krajským
uspořádáním.
Část tohoto uvedeného modelu je pravdivá. Avšak tomuto vývojovému modelu
naší společnosti, uváděnému našimi historiky, protiřečí některé skutečnosti: Úrodná
a níže položená místa kolem řek na Moravě i v české kotlině byla dávno a trvale osídlena. Tyto osídlence nespojoval jazyk, příslušnost k nějaké tvořící se národnosti, ale spojoval je zájem o udržení svého života a své rodiny obděláváním půdy. Tedy, ať mluvili
jakoukoli řečí, byli to zemědělci. Mezi ně přicházeli agresivní skupiny nejčastěji
z dalekého východu, bojovníci, vedení jednou osobou. Násilím, zbraněmi ovládli určitá
území. Ti neuměli obdělávat půdu a tak se živili vymáháním prostředků pro svou obživu. Jednak od místních zemědělců, a pokud tyto násilím odebrané prostředky nepostačovaly, tak loupežemi a přepadáním svých sousedů. Tzv. stěhování národů, nebo kmenů, se týká právě jen těchto násilnických skupin, ozbrojenců vedených svými vládci,
nikoli ostatního obyvatelstva. Pravděpodobně tak přišli od severovýchodu do české kotliny skupiny Slovanů, historiky považované za „kmen Čechů“, a ještě předtím od jihovýchodu na Moravu Moravané.
Připomínám, že archeologové postupně odkrývají stopy po dávných osídlencích
naší krajiny a to do doby až pět tisíc let před naším letopočtem. Právě v tomto roce archeologové odkryli hrob muže v Olomouci – Nemilanech, pohřbeného tři tisíce let před
Kristem. Víme, že nedaleko Olomouce, ve vzdálenosti zhruba 20 km, je na ploše 17 ha
pozůstatek jednoho z nejstarších osídlení ve Střední Evropě, eneolitické hradisko Rmíz,
postavené v první třetině čtvrtého tisíciletí před Kristem lidmi, kteří přišli od severu. 38
Archeologové částečně odkryli hradbu vysokou 4,5 m, postavenou z kamenných nasucho kladených bloků, která je nejstarší kamennou architekturou ve střední Evropě39.
Lidé nedaleko Olomouce budovali opevněné sídlo v době, kdy ještě ani faraonové
v Egyptě nestavěli pyramidy. Po nich přišli Keltové, jejichž pozůstatky jsou po celé
Moravě neustále nalézány. A po Keltech přišli Germáni. Všichni tito lidé zde lovili,
zřejmě i pásli stáda, a sbíraly plody přírody. Určitě se všichni vždy kompletně neodstěhovali, ale postupně se asimilovali s ostatními přicházejícími osídlenci, přejímali jazyk
od svých momentálních vládců a jejich ozbrojenců. Tedy právem je všechny můžeme
považovat za své předky.
ZAPOMENUTÉ KLÁŠTERNÍ HRADISKO
Jak běží čas, jak utíkají roky, desetiletí a staletí, tak naši odborníci zabývající se
historií si čím dál méně všímají významné historické úlohy Klášterního Hradiska.
37
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí. Praha, 1997, s. 182 – 184.
Šmíd, Miroslav: Rmíz u Laškova – Pevnost kultury nálevkovitých pohárů. Praha, 2007.
39
www.olomoucky.kraj.cz/Historie obce Náměšť na Hané.
38
23
V současné době už i naprostá většina olomouckých historiků má minimální vědomosti
o dějinách této malé olomoucké lokality. Naštěstí mnohé vědomosti stále přetrvávají
v myslích malé části prostých Olomoučanů. Avšak to platí pro současnou, dnešní generaci. Budou naše děti, vnuci a další generace ještě něco vědět o minulém významu Klášterního Hradiska? O jeho významu pro Olomouc, ale i pro celou Moravu a také
v některých případech i pro celou Zemi českou?
Klášterní Hradisko v historických dobách prodělalo spolu s Olomoucí a s celou
Moravou velmi četné dějinné zvraty, válečné ataky spojené s okupací Hradiska a s velmi častým zničením životů jeho osazenstva. Za celou dobu své existence jako kláštera
nebo premonstrátské kanonie bylo Klášterní Hradisko sedmkrát rozbořeno a znovu postaveno. Většina těchto historických dějů je dnes sdělována občanům jako neskutečné
a vybájené pověsti. K tomuto zkomolení dějin přispěli téměř všichni spisovatelé, kteří
poněkud strohou dějinnou událost opentlili vlastními, vymyšlenými a přidanými
podrobnostmi. Bohužel se na této deformaci historické skutečnosti v bájnou pověst podíleli četní naši historici. Výsledkem tohoto zkomolení dějinných událostí je současný
stav, kdy se vše, i ověřené skutečnosti z dějin Hradiska, považuje za smyšlenky.
Klášterní Hradisko je trvalou součástí Olomouce. Jak velice správně napsal
předseda olomoucké Vlastivědné společnosti muzejní PhDr. Milan Tichák: „Osudy
Klášterního Hradiska jsou nedílnou součástí dějin města Olomouce.“40
Mělo by být samozřejmé, že dějiny města Olomouce současně zahrnují i historii
Hradiska. Avšak vydávané publikace dokazují právě opak. Nedávno vydané „Malé dějiny Olomouce“ se historií Hradiska zabývají jen okrajově, nebo ji zcela vynechávají,
ačkoli byly sepsány velmi širokou skupinou olomouckých historiků, většinou působících na Palackého univerzitě. Tedy nemohu vyloučit jejich ovlivnění jakýmsi podvědomým zachováváním odkazu našeho největšího historika Františka Palackého. Jakoby
olomoučtí historikové byli poplatní názvu olomoucké univerzity.
Od počátku mého příchodu na Hradisko jsem se nemohl vyrovnat
s protikladnými historickými údaji o minulosti Hradiska. První a nejčastější rozporná
informace byla ze začátku dějin Hradiska, zda byl či nebyl na něm Břetislavem postaven jakýsi hrádek pro Juditu, unesenou ze schweinfurtského kláštera. Obzvlášť mne
překvapovalo, že všichni současní olomoučtí historikové za ještě vehementnější podpory současných olomouckých archeologů naprosto jednoznačně popírají jakoukoli existenci hrádku. Jenže poté jsem s podivem postupně nalézal sdělení dřívějších, starších
a navíc renomovaných historiků, kteří existenci hrádku připouštěli.
K podrobnému a pokud možno komplexnímu rozboru této rozporuplné skutečnosti jsem se dostal až po mém odchodu do starobního důchodu. Shromáždil jsem
všechny dostupné informace. Bohužel jejich obsáhlost způsobuje značnou nepřehlednost této kapitoly. Po podrobném prozkoumání všech pro a proti jsem došel
k jednoznačnému závěru, že na Hradisku před založením kláštera nějaký hrádek či menší opevněný hrad existovat musel. Svou detailně zpracovanou informaci jsem osobně
předložil prof. PhDr. Janu Bistřickému, CSc. s žádostí o jeho názor. Současně jsem dal
kopii mé práce doc. PhDr. Jindřichu Schulzovi, CSc., pověřenému vedoucímu redaktoru
sepisovaných akademických dějin města Olomouce. Avšak ani jeden z těchto vedoucích
historiků Palackého univerzity na mou práci nezareagoval ani tou sebemenší připomínkou. Velmi mne překvapilo, když nedávno, v roce 2009, ve vydaných obsáhlých ději-
40
Kolektiv autorů: Olomouc – malé dějiny města. Olomouc, 2002, str. 344.
24
nách města Olomouce,41 pan profesor Bystřický popsal založení kláštera na Hradisku
stejnými slovy jako v předchozích dvou zkrácených vydáních; a vůbec nevzal na vědomí výsledky záchranného archeologického průzkumu, který se uskutečnil až po prvním
vydání „Malých dějin města Olomouce“, v letech 1995 – 1997.
Takové přehlížení dokazatelných skutečností z dějin Klášterního Hradiska mne
donutilo právě zde, na dostupných webových stránkách, předložit mnou sebrané veškeré
informace o existenci hrádku na Hradisku v době před založením kláštera. Informace,
které jsou naprosto v protikladu s popisem o založení kláštera na Hradisku, uvedeným
v dvoudílných „Dějinách města Olomouce“, vydaných roku 2009.
Předem se omlouvám všem našim úctyhodným historikům, žijícím i nežijícím,
tedy i těm dávno zemřelým, že si dovoluji kritizovat jejich smyšleniny a vyfantazírované děje, které předkládali a dosud předkládají národu jako ověřenou historickou pravdu,
ačkoliv to je a vždycky byla jen bohapustá lež! Od jejich odpovědnosti za zdeformované podávání dějin Olomouce a Klášterního Hradiska je nemůže omluvit ani to, když
o daném úseku dějin raději pomlčí!
Toto všechno konstatuji při plném vědomí té nepopíratelné skutečnosti, že
o Hradisku nepsal Kosmas, že o něm prakticky nepsal ani František Palacký, a že se
o něm za celý svůj život nezmínil ani nedávno zemřelý Dušan Třeštík. Tyto uvedené
české čelné historiky můžeme omluvit, neboť v jejich době byla Praha od Olomouce
daleko a hlas z Hradiska nebyl v Praze slyšitelný. Tato vzdálenost zajisté omlouvá
osmdesátiletého českého kronikáře Kosmu. Avšak v žádném případě vzdálenost Olomouce od Prahy nemůže omluvit moravského rodáka Františka Palackého. V tomto
případě osobně vidím příčinu zamlčování informací o Hradisku u Františka Palackého
v tom, že o Hradisku velmi často a obsažně mluvil moravský konkurent Palackého Antonín Boček. František Palacký v žádném případě nebyl nestranná osoba a do jeho popisu dějin se soustavně zapisoval jeho vyhraněný protibočkovský postoj. U PhDr. Dušana
Třeštíka jsou důvody zamlčování informací o Hradisku trochu jiné. Třeštík byl věrný
odchovanec českých historiků; kde mohl, projevoval protiněmecké postoje a vyzvedával
českou historii na úkor historie bratrského národa, historie moravské.
Vypjatý historismus českých obrozeneckých historiků ovlivnil všechny své odchovance i ve všech dalších generacích včetně těch moravských. Většina moravských
historiků převzala názory a hlediska pražské školy. Dějiny Moravanů začaly být opomíjeny a následně zapomínány; moravské etnikum vzalo postupně za své dějiny Čechů
a dějiny Moravanů přestaly být, existovat. Jak to v názvu svého životního díla „Dějiny
národu českého v Čechách a na Moravě“ vyjádřil František Palacký. Od této doby se
o Moravě mluví jen, je-li to nezbytné. To vše se odráží na výsledcích prací moravských
a hlavně olomouckých historiků. Jejich historické práce jsou dějinami Čechů a Olomouc
se stala okrajovým provinčním městem Zemí koruny české. Může někdo zodpovědně
a věcně omluvit olomoucké historiky?
Opomíjení historie Klášterního Hradiska se projevuje v minimální informovanosti široké olomoucké veřejnosti o významných historických událostech, které na Hradisku probíhaly během celé jeho tisícileté historie. Tento stav byl zaviněn skutečností,
že celý areál Klášterního Hradiska patří od roku 1790 armádě; tato instituce měla ve
41
Kolektiv autorů: Dějiny Olomouce. Olomouc, 2009. Bistřický, Jan – Červenka, Stanislav: Počátky hradu
a města. (Prameny literatura. Knížecí hrad a církevní instituce. Město. Knižní tvorba. Listinná tvorba.) Str. 87 – 125.
25
všech historických obdobích své existence jako jednu ze svých základních povinností
utajování všech informací o sobě – včetně budov jí svěřených. V rámci vojenského utajování se přestalo psát a hovořit o celé minulosti Klášterního Hradiska. V důsledku toho
si i historikové zvykli nehovořit a nezabývat se historií Hradiska. Také proto mezi současnými olomouckými historiky se jen vzácně najdou osobnosti obeznámené a dějinami
této olomoucké lokality.
Zde je nutné uvést výjimky: velmi rozsáhlé znalosti historie Hradiska měl zemřelý prof. Bistřický ; a v umělecko-vědním oboru rozsáhlé vědomosti o Hradisku má
PhDr. Mlčoch. Klášterní Hradisko se u obou historiků stalo jejich životní náplní a jen
díky jim jsou alespoň částečně zachovány mnohé naše současné vědomosti z historie
Hradiska.
Připomeňme si především, že Hradisko je jedno z nejpamátnějších míst Moravy,
poněvadž už na začátku moravských dějin bylo určeno být duchovním centrem Moravy
a navíc pohřebištěm vládnoucí moravské větve Přemyslovců. V mnoha následujících
stoletích se potom z Hradiska na Moravu, do Čech a do celé střední Evropy šířily velmi
četné kulturní ale i jiné pokrokové odborné iniciativy, na což by mělo být město Olomouc pyšné!
Ale kdo z Olomoučanů, kdo z Moravanů, (na příslušníky českého národa je zbytečné se obracet!) kdo dnes vůbec ví o prvních českých a hanáckých zpěvohrách, které
se zrodily a byly provozovány právě na Hradisku, kdo dnes zná nějakého významného
hudebního skladatele, který se zapsal mezi hudebníky Evropy a svá tvůrčí léta prožil na
Hradisku, kdo dnes ví, že právě z Hradiska pronikl hoboj mezi české hudebníky. A to
vůbec nepřipomínám zásluhy Hradiska na zachování četných národopisných památek,
na domestikaci různých zelenin, např. květáku, baklažánu, salátů, a dokonce úspěšný
pokus o pěstování citrusových plodů, i když nedokončený. A to pomíjím ty největší
zásluhy Hradiska, jako např. sepsání nejstarších moravských análů a následné práce
nejméně deseti hradišťských analistů. Opomíjím i skutečnost, že náš český významný
buditel modrý abbé Josef Dobrovský strávil svá nejplodnější léta právě na Hradisku,
podobně jako o sto let později náš významný spisovatel Jaroslav Durych, který v době
svého působení na Hradisku sepsal svůj nejvýznačnější román „Bloudění“.
Když císař Josef II. dne 18. 8. 1784 zrušil kanonii premonstrátů na Hradisku, tak
po 160. létech zhodnotil tisk následky vyjádřením, že nastal konec všestranné hluboké
vzdělanosti na Olomoucku.42 Je neuvěřitelné, jak pravdivý obraz tehdejšího kulturního
stavu olomoucký tisk uvedl.
Dnešní Klášterní Hradisko je jako osada olomouckého předměstí Černovír od
dubna 1919 trvalou součástí tzv. Velké Olomouce.43. Oproti současnému stavu všechny
dřívější monografie věnované dějinám města Olomouce zachovávaly Klášternímu Hradisku podstatně větší přízeň a podíl na sdělovaných historických informacích.44
42
Moravský večerník z 30. 11. 1944.
Kolektiv autorů: Olomouc – malé dějiny města. Olomouc, 2002, str. 220.
44
Fiala, J.:Dějiny města v datech. Díl 1 (do r. 1526). Olomouc, 1995.
Müller, W.: Sagen und Geschichten der Stadt Olmütz. Olmütz, 1892.
Nešpor, V.: Dějiny města Olomouce. Brno, 1936.
Šembera, A., V.: Paměti a znamenitosti města Olomouce. Vídeň, 1861.
Kux, J.: Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmütz bis zum Umsturz 1918. Reichenberg – Olmütz,
1937.
43
26
V 15. století Georgius Sibutus, doktor lékařství, řečník ozdobený vavříny, věnoval velmi moudrému a prozíravému senátu města Olomouce, oslavnou báseň,45 v níž
toto křesťanské a královské město obdivuhodně oslavil.
Poklonil se Juliu Caesarovi, podle něhož prý bylo pojmenováno nejvyšší olomoucké návrší „Julimons“. Po tomto návrší je prý pojmenována Olomouc. Olomouc
byla prvním moravským královským městem, sídlem biskupství. Pevnost křesťanské
víry dosvědčuje dvacet olomouckých chrámů. A u hradeb má Olomouc špitál sloužící
všem potřebným bez rozdílu. Je to památné místo, kde je trvalým zvykem pečovat
o zdraví těch, kteří jsou docela chudí. – Pak náš kolega Sibutus pokračuje a připomíná
Klášterní Hradisko:
„Opodál hradeb je místo významné velmi a také
památné po dlouhé věky tam, kde bystřina čistá
bloudí zeleným polem a svlažuje žíznivý písek.
Pod strmou skálou a směrem k hvězdám Velkého vozu
byl tu zbudován hrad velkého stáří, jenž bývá
nazván rhoetský. Latinsky však královský by se měl zvát.
Právě zde králové kdysi dali postavit tábor,
aby byl záštitou země, jejím jádrem i klíčem,
silnou pevnostní branou onoho království. Dnes je
hoden opata, neboť premonstráti jej drží.
Opat šatí se bíle a čistý je též jeho život.
Podobně ostatní bratři bělejší jsou nežli labuť,
jejich tak čistý život je kupředu pohání stále.
Nemají na chvíli klidu, konají práci, jež není
příjemná nijak, a při tom zpívají veselé písně.
Spočinou toliko zřídka, nebo snad vůbec nikdy,
sotva jim zůstává čas, aby jedli a pili.
Tímto způsobem bratří tráví všechny své chvíle,
v takové zbožnosti žijí…“
Dnes se na Klášterní Hradisko zapomíná více než kdy jindy. Kdo jiný mimo
mne by měl tento tragický děj zastavit, když se o to nepokusili olomoučtí historikové,
jejichž prvořadým úkolem by mělo být zachování nejen památek, ale společenského
vědomí o dějinném významu Klášterního Hradiska?
POVĚSTI, DIARISTÉ, ANALISTÉ A KRONIKÁŘI
Vždy, po celou dobu existence Hradiska jako sídla ať benediktýnského nebo
premonstrátského řádu, bylo povinností členů řádu nejméně 2 hodiny denně věnovat se
literatuře. Tato řádová povinnost byla v postní době dokonce několikanásobně delší. Po
celou dobu existence řádu na Hradisku byl jeden z členů řádu pověřen zapisováním
denních událostí. Tedy z pověření opata vedl diář. Občas se mezi diaristy našel zanícenější literát, který na podkladě zapsaných diářů sepisoval anály, nebo některý z diaristů
dokonce sepsal kroniku.
Pravdivost byla základním náboženským příkazem jak pro benediktinské mni45
Petrů, Eduard: Humanisté o Olomouci. Olomouc, 1977, s. 77. Georgius Sibutus, básník, lékař, humanista, učil na univerzitách v Kolíně, Vitenberku. Přešel ke katolíkům a ctil Habsburky.
27
chy, tak pro premonstrátské kanovníky, stejně, jako řádová povinnost denně věnovat
předepsaný počet hodin písemnostem. Proto benediktinští mniši denně četli, pokud nebyli pověřeni zapisováním.
V tomto směru máme štěstí, protože právě na Hradisku byl založen první benediktinský klášter na Moravě. Byl dostatečně fundovaný a tak jednou z jeho podstatných činností bylo vést pravidelné denní zápisy o činnosti kláštera, tedy jakési diáře.
Benediktinský klášter na Hradisku čerpal z řádových zkušeností břevnovských
benediktinů, neboť z břevnovského kláštera pocházela místní benediktinská komunita.
Nejstarší moravské písemné památky dokazují existenci velmi vyspělého skriptoria
v klášteře na Hradisku46. Klášter Hradisko byl na Moravě první institucí pěstující písemnou kulturu. Břevnovští benediktini od samého počátku kláštera zřídili na Hradisku
vlastní opisovačskou a iluminátorskou dílnu, tzv. skriptorium. Zásluhou biskupa Jindřicha Zdíka byla činnost skriptoria na Hradisku rozšířena také zásluhou přivolaných odborníků. Avšak hlavně k tomu přispělo jmenování čtvrtého benediktinského opata.
Olomoucký biskup Jindřich Zdík v lednu 1127 jmenoval opatem benediktinského kláštera svatého Štěpána – prvomučedníka na Klášterním Hradisku u Olomouce svého
dlouholetého přítele Bohumíra – Deocara, profesora ze scholária prelatury pražského
břevnovského kláštera, správce knihovny a archivu v břevnovském benediktinském
klášteře. Předtím byl tento nově jmenovaný opat hlavním spolupracovníkem nejstaršího
českého kronikáře Kosmy při jeho sepisování „Kroniky Čechů“. V důsledku toho je
dnes mnich Bohumír považován za praotce českých knihovníků a archivářů. Pravděpodobně jeho zásluhou, přibližně v letech 1127 až 1149, byla právě na Hradisku napsána
benediktinem neznámého jména nejstarší moravská kronika (AGO, nazývaná „Letopisy
hradišťsko – opatovické“)47, jejíž tvůrce je považován za prvního moravského dějepisce48. Bohužel v těchto nejstarších moravských letopisech nejsou zachyceny dějiny
Moravy až do roku 1077. Biskup Jindřich Zdík plně využíval skriptoria na Hradisku.
Dokládá to rukopis breviáře (uložený v královské knihovně ve Stockholmu), kde jsou
jednak zobrazeni malíři z Hradiska, Hildebert a Evervín, spolu s historiografem známým jen pod iniciálou křestního jména R. Jeho dílem je kaligrafický text včetně notových záznamů breviáře. Mimo něj jiný hradišťský mnich napsal a notací opatřil Zdíkovu pontifikální knihu, která byla nedávno objevena mezi rukopisy univerzitní knihovny
v Halle nad Saalou. Hradisko mělo předstih v psaní, výzdobě, pergamenových
a vazačských pracích, v míchání inkoustů a barviv.
Když roku 1151 benediktinské osazenstvo kláštera na Hradisku u Olomouce bylo vyměněno za premonstráty, tak i v následujících letech zápisy pokračovaly až do
roku 1784, do doby zrušení premonstrátského opatství císařem Josefem II. Během těch46
Čeští i moravští historičtí badatelé umísťují první moravské skriptorium někam jinam. Čeští do Čech,
obvykle do břevnovského kláštera, brněnští na Rajhrad a olomoučtí do Olomouce do prostor tehdy
nedostavěné katedrály nebo na staveniště budovaného Zdíkova paláce. Jako nepopiratelný důkaz
existence skriptoria v klášteře na Hradisku lze uvést vyobrazení hradišťských benediktinů na dedikačním obrazu Olomouckého horologia a na obdobných kresbách ve spisu sv. Augustina „De civitate Dei“, a nakonec i ve Zdíkově pontifikální knize, před několika léty nalezené v Halle. Ve všech
těchto rukopisech jsou zachované iluminace, na nichž jsou vždy zobrazeni benediktinští mniši
z Hradiska; a to jak představení kláštera, tak mniši pracující jako skriptoři. (Poznámka autora.)
47
Annales Gradicenses et Opatowicenses. Fontes Rerum Bohemicarum II. Praha, 1873, s. 386 – 400.
48
Nemáme spolehlivě doloženo jeho jméno, proto je autor označován jako „Anonymus Gradicensis
benediktinus“. (Poznámka autora).
28
to staletí došlo k opakovaným totálním, většinou válečným devastacím premonstrátského opatství, při nichž byly veškeré písemné památky zničeny. Z těchto zničených zápisů
se zachovala pouze ojedinělá písemná shrnutí.
Na první pohled je překvapující, jak velké množství analistů, kronikářů
a historiků se zabývalo dějinami Hradiska. Pokusil jsem se zjistit jen známá jména analistů a kronikářů, kteří svůj historický spis napsali jen o Klášterním Hradisku. Následující seznam není úplný, nejstarší anály sepsané hradišťskými premonstráty se do dnešních dnů nezachovaly; a ani dnes nelze vyloučit, že se najdou ještě další sepsané dějiny
Hradiska z pera premonstrátů.
Konkrétně jenom o Hradisku nám dnes jsou známé anály a kroniky sepsané těmito autory:
1.
Anonymus Gradicensis neboli Hildegard Hradišťský: „Hradišťsko –
opatovické anály“ (zkráceně: AGO).49
2.
Joanne Tetzelio Miglicensi: „Historia de fundatoribus, progressu
monasterii Gradicensis, prope Olomutium siti, cum eiusdem monasterii dominorum abbatum catalogo.“50 Tedy kronika psaná v letech 1593 – 1604 podle AGO
a letopisů z konce 13. století a pravděpodobně i podle jednotlivých diářů.
3.
Herman Banke, canonico reg. ord. praemonstrat. Gradicii ad Olomutium anno MDCLXX: „Annales studiorum Gradicensium a tempore memorabili seniorum professorum huius monasterii conscripti.“51 K roku 1670.
4.
Michaele A. P. Siebenaicher, Silesio Leovalense, dicti monasterii et ordinis canonico et presbytero anno 1676: „Historica relatio de conditoribus, primo
arcis deinde monastery Gradicensis52 nec non duplici fundatione, prima pro divi
Benedicti monachis, altera pro ordinis Praemonstratensis canonicis factam, continens abbatum ex utroque ordine, ordine sibi succedentium, seriem cum gestis et
actis eorundem aliisque memorabilibus, quae tam in Moravia, quam allis adiacentibus provinciis a prima Gradicii erectione usque ad nostra tempora acciderunt
conscripta sub regimine rev. perillustr. ac amplis. d. prael. d. Alexii Worstii, abbatis Gradic. dignissimi.“
5.
Irmler Irkmund: „Acta nonnullorum praelatorum Gradicensium“53
6.
Ambrosius Malder,54canonicus regularis ordinis praemonstratensis canoniae Gradicensis prope Olomutium: „Diarium canoniae Gradicensis ordinis prae-
49
Dobner, Gelasius: Monumenta historica Boemiae, III, 1774, 17 – 24. Viz také: Meinert, J.: Dursicht des
Auszuges aus dem Hradischer Zeitbuch in Dobner´s Mon. Hist. Boem. p. 17 – 21 und des Todtenbuchen ebendas p. 9 – 19 nach der Handschrift der k. k. Bibliothek, Hist. Eccl. L, tamt., XLVIII 1829,
Anzeige-Blatt 35 – 36.
50
Tetzel, J.: Historia de fundatoribus, progressu monasterii Gradicensis… (Pergamenový rukopis.) Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka č. 177, II., 385. (Švábenský, 663).
51
Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka II, 37. (Švábenský, 232). (Bočkova sb. 61, f. 40–45).
52
Siebenaicher, M.: Historica relatio de Conditoribus, Primo Arcis Dein Monastery Gradicensis… 1676.
Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka II., rukopis č. 37, fol. 159, dvojstrana 11-14. (SOA
Brno, E 55, č. 37.)
53
Irmler, I.: Acta nonnullorum praelatorum Gradicensium. Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho
sbírka II. č. 177.
54
Malder, A.: Přípravné materiály k dějinám Hradiska. Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka
II, 238, p. 367 – 398. Švábenský, 435.
29
monstratensis“, z roku 1702.
7.
Augustinus Gruber, canonicus Gradicensis: „Acta nonnullorum Reverendissimorum praelatorum monasterii Gradicensis S. O. Praemon. et quidem
a reverendissimo domino abbate Georgio Pavorino usque ad reverendissimum
dominum abbatem Norbertum Umlauff inklusive conscripta a quaedam eximia
praeclara penna, cuius partum pro eruditione et factorum admiratione videre ac
revidere non poenitebit.“55 Series hradišťských opatů do roku 1741.
8.
Filip Jakub Friebeck,56 mořický kaplan. Rukopis z roku 1730 a 1790.
Pravděpodobně tento rukopis by byl pro nás zajímavý, neboť se v těchto dějinách Olomouce píše o prvopočátcích Hradiska. Avšak rukopis se ztratil.
9.
P. Adamo Ernesto Ruebner, canonico praemonstratensi, professo Gradicensi: „Memoriale saeculorum seu Ter secundum Gradicensis ecclesiae jubilaeum sub Glorioso Regimine Pauli Ferdinandi LVI. abbatis et visitatoris generalis,
ss. Theologiae Doctoris ac Proto Notaris Apostolici, praesulis ac patris electe jubilaei“.57 Napsané k jubilejnímu roku 1751.
10.
Bonaventura Guntherus Piter, O.S.B., opat rajhradského kláštera:
„Dissertatio de monasterio Gradicensi prope Olomutium in Moravia, antea castro
deserto et a primis heremitis Brzewnoviensibus velut in cavernis inhabitato, postea
in abbatiam erecto. Thesaurus absconditus in Agro seu Monasterio Brzewnoviensis prope Pragam.“58 Antiqui Sfimi Liberi, Exempti Monasterii Rayhradensis, Brno,
1762.
11.
Marian Ullmann, canonicus Gradicensis et Professus Gradicensis: „AltMähren, I. Alt-und Neumähren II.“59 Zweyter ungedruckter Theil von eigener Hand
des Verfassers geschrieben 1763.
12.
F. Christiani Hirschmentzel, ord. cistercensis de monasterio Wellehrad:
„Historia quadripartita de regno, de marchionatu et de monasterio Wellehrad.
Relatio in subsidium historiae Moravae de signi monasterio Gradicensi et continuata ibidem abbatum series.“60
13.
Evermod Růžička61, canonici regularis ordinis praemonstratensis, Canonici Gradicensis ad Olomucium, rerum anno 1778 tam in monasterio Gradicensi
quam extra gestarum: „Diarium Evermodi Ruziczka“, sepsané česky v roce 1780.
Kroniku Klášterního Hradiska sepsal česky kolem roku 1778.
55
Gruber, Augustinus: Acta nonnullorum… Rukopis. SOA, Brno, Cerr. II, 177. (Švábenský, 366.)
Filip Friebeck Olomoucký, vrchní kaplan u sv. Mořice, převzal kolem r. 1778 podklady o historii Hradiska od Edmunda Linka, sekretáře opata Václavíka. Tyto podklady měl ve svém držení i po zrušení
opatství na Hradisku roku 1784. Po úmrtí Friebecka jeho pozůstalost získal novoříšský opat Nepomuk Pelikán, po něm opat N. Buday z Czorne v Maďarsku. Od té doby se považují za ztracené.
57
Ruebner, A., E.: Memoriale saeculorum seu ter secundum Gradicensis ecclesiae … Oppaviae, 1751,
s. 60.
58
Piter, B.: Dissertatio de monasterio Gradicensi prope Olomucium in Moravia… Brno, 1762, s. 183.
59
Ullmann, M.: Alt Mähren I., SOA, Brno, 1762, Cerr. II, 392. Alt Mähren II., rukopis, tamtéž.
60
Hirschmentzel, F., Christ.: Historia quadripartita …Rukopis, SOA, Brno, Cerr. II, 187, f. 505 – 511.
61
Evermod Růžička (1711 – 1780), farář v Nákle, hradišťský převor, profesor tomistiky. Jeho rukopis
dějin Hradiska byl sepsán v sedmdesátých letech 18. stol., původně prý uložen ve vědecké knihovně v Olomouci, ale v současnosti nenalezitelný. E. Růžička je autorem diáře z r. 1778 (Cerr. II.
č. 338) a rukopisu dějin „Parochi Naklensis“ (Cerr. II., G 10-f. 57–67a/).
56
30
14.
Bohumír Jan Dlabač, historik, správce strahovské knihovny v Praze:
„Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium.“62
15.
František Xaver Wekebrod: „Mährens Kirchengeschichte, I.“ 63 Založil své pojednání o dějinách Klášterního Hradiska na rukopisu Filipa Friebecka z roku
1790.
Věrohodnost údajů všech těchto uvedených analistů, kronikářů a historiků není
nikterak menší než ostatních českých kronikářů počínaje Kosmou a konče vědeckými
historiky řádu Františka Palackého. V porovnání s kronikářem Kosmou můžeme jejich
pravdomluvnost považovat za spolehlivější.
Několik zajímavých podrobností o výše uvedených análech a kronikách:
Hradišťsko – opatovické anály64 mají svůj název odvozený podle dvou benediktinských klášterů, kláštera na Klášterním Hradisku u Olomouce a kláštera v Opatovicích
nad Labem. V benediktinském klášteře na Hradisku u Olomouce byly anály psány
v letech 1127 – 1149 za života opata Bohumila – Deocara. Po zrušení benediktinského
kláštera na Hradisku v roce 1150 přešla část benediktinských mnichů do kláštera
v Opatovicích nad Labem a vzala si s sebou z Hradiska anály. V Opatovicích bylo
v zápiscích pokračováno opatovickým mnichem až do roku 1167. Tento mnich učinil
navíc do Hradišťských análů své vlastní vpisky. Další opisy análů byly učiněny jednou
rukou, takže byl stejnou rukou opsán jak základní text, tak i vsuvky a poznámky pozdějších pisatelů, učiněné v Opatovicích.
Velmi dlouho se pochybovalo o existenci a pravosti hradišťsko – opatovických
análů, a dodnes se pochybuje o jméně autora. Nicméně originál análů byl nalezen ve
Vídni v jediném rukopise Vídeňské císařské knihovny.65 První, kdo roku 1762 na tento
originál upozornil, byl rajhradský opat Bonaventura Piter66. 67
Podle údajů moravského archiváře Antonína Bočka byl mezi benediktinskými
mnichy na Klášterním Hradisku v první polovině 12. století mnich Hildegard, který sepsal první moravské anály. Tento mnich se považuje za prvního moravského historiografa. J. Meinert při jejich nové edici v roce 1829 nazval autora otcem moravského dějepisectví a také usoudil, že byl Slovan (Ostmark nazývá Rakouzi.) 68 Boček psal o Hildegardovi: „Čechové mají znamenitého letopisce Kosmu, proč by Moravané neměli podobného; a hle, nalezl se Hildegardus Gradicensis, který vykonal službu důležitou,
psav: »juxta Vueligrad, ubi cepit christianitas, in loco quondam civitatis Devin«“ Bo-
62
Dlabač, Bohumír, Jan: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Strahovský archiv, D. K.
No 120, Strahov D. G. I. 18. (DG I 19).
63
Wekebrod, Franz, Xaver: Mährens Kirchengeschichte. Brünn, 1814, 165n.
64
Skutil, Jan: Anály hradišťsko – opatovické. Vlastivědný věstník moravský, roč. XLVIII. Olomouc, 1996,
s. 433 – 435.
65
Staatsbibliothek Wien, rkp. 395 f. 87a – 148b. (olim. theol. 125. deinde hist. eccl. 50.)
66
Piter, Bonaventura: Thesaurus absconditus, SOA, Brno, 1762, 183 –191.
67
Po Piterovi o AGO psali: Gelasius Dobner, Josef Dobrovský, Josef Georg Meinert, František Palacký.
Latinský text přeložen W. W. Tomkem. AGO byly vydány v Monumenta Germaniae historica –
Scriptores (XVII. s. 643 – 653. )
68
Meinert, J.: Dursicht des Auszuges aus dem Hradischer Zeitbuch in Dobner´s Mon. Hist. Boem. p. 17 –
21 und des Todtenbuchen ebendas p. 9 – 19 nach der Handschrift der k. k. Bibliothek, Hist. Eccl. L,
tamt., XLVIII 1829, Anzeige-Blatt 35 – 36.
31
ček měl totiž kroniku Hildegarda Hradišťského k dispozici v opisu ze 13. století a čerpal
z ní u deseti listin svého kodexu. Bočkovo pojmenování benediktinského historiografa
„Hildegardem“ bylo zesměšňováno Františkem Palackým a proto dosud není považováno za věrohodné. Skutečné jméno mnicha, který anály napsal, zatím nebylo dostatečně
prokázáno. Proto se nejčastěji označuje jako „Anonymus Gradicensis“. B. Bretholz ho
označuje „kronikář Helicard“; Jaroslav Durych zase „letopisec Hildegard“.
Zde je nutné uvést velmi nepříznivý postoj k prvnímu moravskému historiografovi, který uvedl František Palacký v úvodu k jeho Dějinám národu českého v Čechách
a na Moravě. Fr. Palacký, popisující následníky kronikáře Kosmy, napsal doslova: „Na
dráze jím (Kosmou) proražené pokračovali potom jiní kronikáři, s menšími však i zásluhami i vadami: …mnich Opatovský, jenž nověji, nevíme s jakým důvodem, sluje Hildegardem Hradištským roku 1143 – 1163; …“69 Připomínám, že František Palacký tuto
svou jednovětou poznámku o první moravské kronice napsal v době, kdy se dokonale
sám osobně seznámil s AGO i v jejich originálu. Palacký pochyboval o existenci Hildegarda i o jeho jméně, protože prý k roku 1031 uvedl: „…iuxta civitatem, quam ad
castrum Gradeh muro forti construexeram…“ Palacký Hradišťské anály pro označení
„castrum“ považoval za falzifikát vyrobený moravským archivářem Bočkem. Jako nezaujatý Čech mám dojem, že Palackého postoj byl naprosto neobjektivním pohledem,
jehož pravou podstatou byl nesolidní konkurenční boj Palackého s Bočkem.
Tzv. Hildegard psal dějiny Moravy jen o deset až dvacet let později než Kosmas
svou kroniku Čechů. Pro nás je důležité, že hradišťské anály byly sepsány podle předloh: jednak podle Ekkerhardovy kroniky, podle pražských análů, zřejmě také podle
Kosmovy kroniky, a především na podkladě nějakých nedochovaných dobových zápisů
a poznámek mnichů z doby existence benediktinského osazení hradišťského kláštera.
K autorovi análů Hildegardovi je také nutno připomenout, že je velmi pravděpodobně vymalován na dedikačním obraze v Olomouckém horologiu jako jeden z vyobrazených benediktinských mnichů. (Viz první strana tohoto pojednání.)Morava má tedy
i obraz a podobu svého prvního historika.
Přes všechny možné výhrady historiků Palackého školy se dnes AGO považují
za jedinečnou a moravsky specifickou věrohodnou historickou památku70, která dokazuje svébytnost moravského národa. V análech je doloženo, jak původně čeští Přemyslovci se stali moravskými vlastenci, jak přemyslovská knížata byla na Moravě intronizována, a jak se tato knížata v případě potřeby postavila se svou mocí za své moravské poddané proti všem nepřátelům, někdy i proti Čechům.71
Rukopis AGO obsahuje:
1. Komput – chybně, že byl psán roku 1052.
2. Ordo ad incluendum virum et feminam – se zároveň uvedenou historkou o zazdění mnichů roku 1149.
3. Martyrologium.
4. Tabulae ventorum et mensium (str. 34 – 35) a Regula canonicorum (str. 35 –
83).
69
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 18.
Wihoda, Martin: Benediktýnská kapitola v dějinách kláštera Hradisko u Olomouce. Časopis Matice
moravské CXX/2001, čís. 1, s. 295.
71
Wihoda, Martin: Přemyslovská Morava v dějinách českého státu. Matice moravská, Brno, 2000. Sborník Disputationes Moravicae I, Dějiny Moravy a Matice moravská, s. 93 – 107.
70
32
5. Testamen Kochanův a modlitba.
6. Dějiny Alexandra Velkého (str. 87 – 110).
7. Anály (Hradišťská část psána v létech 1127 – 1149 za života opata Bohumila
– Deocara).
Nejstarší z dochovaných kronik je Tetzelova, popisující dějiny Hradiska od roku
1021 do roku 1604. Zde je nutné připomenout, že Jan Tetzel72 měl jako předlohu nejen
AGO, ale i zápisy a poznámky z většiny předchozích období a také jakýsi ztracený letopis, sepsaný v poslední čtvrtině 13. století hradišťským premonstrátem, který měl k dispozici zápisy z dob benediktinů. Tetzel při sepsání své kroniky čerpal ze záznamů svých
předchůdců, jak to dokazují popisy historických událostí z doby hradišťských opatů
Roberta (1243 – 1267), Chvalka (1290 – 1299) a Marka (1487 – 1497)73. Je pravděpodobné, že při sepisování kroniky Tetzel použil zápisy řeholníků i z ostatních období74.
Nárys dějin Hradiska za období let 1078 – 1471 sepsaný Heřmanem Bankem
v druhé polovině 17. století nebyl dosud historiky citován75.
Dějinami Hradiska se zabýval i další příslušník premonstrátského řádu Michal
Siebenaicher76 a jeho velmi rozsáhlé dílo se stalo podkladem při sepisování dějin premonstrátského opatství na Hradisku u Olomouce pro většinu dalších historiků.
M. Siebenaicher opisoval z Tetzela, ale také doplňoval z dalších kronik: Kosmy,
Aenea Silvia, Dubravia, Paprocia a jiných. Dějepisci píšící dějiny Hradiska v následujícím 18. století zase opisovali z M. Siebenaichera. To se týká jak dějin Hradiska od
Irkmunda Irmlera77, tak materiálů sebraných v roce 1702 hradišťským diaristou Ambrožem Malderem78.
V rámci výčtu kompletně zpracovaných dějin Hradiska z pera hradišťských premonstrátů nelze opomenout první česky sepsaný rukopis někdy před rokem 1780 Evermodem Růžičkou. V současnosti je nenalezitelný, ale snad byl uchováván ve farské
knihovně v Nákle.
Historie Hradiska byla v centru zájmu historiků i po zrušení premonstrátské kanonie v roce 1784. Dokazuje to i rukopis historika B. J. Dlabače z počátku 19. století.
72
Jan Tetzel , rodák z Mohelnice, hradišťský premonstrát, sepsal kroniku v letech 1593 – 1604.
Teige, J.: Zpráva o pramenech dějin kláštera Hradišťského u Olomouce (až do r. 1300). Věstník Královské České společnosti nauk. Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná 12, 1893, s. 1 – 79.
74
Neumann, A.: Ztracené středověké kroniky moravské. Sborník Historického kroužku 23, Praha, 1922,
s. 20 – 42, 106 – 114.
75
Banke, H.: Annales studiorum Gradicensium a tempore memorabili seniorum professorum huius monasterii conscripti a Hermano Banke, canonico reg. ord. praemonstrat. Gradicii ad Olomutium anno
MDCLXX. Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka II, 37. (Švábenský, 232). (Bočkova sb.
61, f. 40 – 45).
76
Michaële A. P. Siebenaicher (1642 – 1679), ryzí Němec, vystudoval logiku a filosofii, roku 1662 vstoupil do premonstrátského řádu; za švédské války byl v pražském semináři u prof. B. Adámka z Louky
a J. Schwarze ze Želivy. Po krátkém pobytu v Louce se stal v Brně-Zábrdovicích ředitelem chóru. Po
roku 1671 byl kaplanem v Šebetově a administrátorem v Štěpánově, roku 1676 byl povolán do
konventu premonstrátské kanonie na Hradisku. Sepsal historii Svatého Kopečka a historii Hradiska.
Pohřben byl uprostřed hlavního konventního kostela na Hradisku.
77
Irmler, I.: Acta nonnullorum praelatorum Gradicensium. Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho
sbírka II. č. 177.
78
Malder, A.: Přípravné materiály k dějinám Hradiska. Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka
II. č. 238, p. 367 – 398.
73
33
Tato kronika byla teprve nedávno nalezena. Sepsal ji latinsky v letech 1804 – 1807
na podkladě materiálů archivovaných v Zemském archivu v Brně. Zde je nutno připomenout, že správce strahovské knihovny, strahovský knihovník, historik B. J. Dlabač
byl mimořádně důvěryhodný autor, který si všechny své údaje opakovaně prověřoval.
Jeho „Kroniku premonstrátů z Klášterního Hradiska“ navíc recenzoval známý Jan Petr
Cerroni, císařský sekretář moravského a slezského gubernia a císařský cenzor.
Nejdůležitější a nejvíce citovaná je práce J. Teigeho „Historia de fundatoribus.
Studien und Mittheilungen aus dem Benediktiner et Cistercienser Orden“79 z roku 1893.
Teige podrobně dokazuje věrohodnost údajů uvedených v Tetzelově kronice a navíc se
pozitivně vyjadřuje k předchozím nedochovaným materiálům. Rok předtím napsal
J. Teige „Necrologium Gradicense“.
Z publikací 20. století je nutno uvést práci V. Pinkavy, pokoušejícího se dokázat,
že na Hradisku byl vybudován hrádek jako vdovské sídlo Durany, manželky olomouckého údělného knížete Oty III.80 Ve státním archivu v Olomouci je uložen rukopis
disertační práce, ve které Josef Kouřil podrobně popisuje založení prvních moravských
klášterů81.
Německy o založení Hradiska psal v první polovině 20. století především Max
Hein82,83. Závěr z jeho prací lze krátce shrnout vyjádřením Lorence Kullila v době Protektorátu, kdy bylo Klášterní Hradisko okupováno německou armádou: „Auch zur Namensgebung für das Kloster Hradisch hat Břetislav beigetragen. In einer kühnen Fahrt
nach Deutschland entführte er die schöne Judith von Schweinfurt, die Tochter eines
bayerischen Grafen, aus einem Frauenkloster, in dem sie erzogen wurde, und brachte
sie nach Mähren. Hier, an der Stelle des heutigen Kloster Hradisch erbaute er als sicheren Sitz für seine geraubte Gemahlin eine kleine Burg, dies bedeutet noch heute im
Tschechischen Hradiště. Als dann im Jahre 1078 Břetislavs Sohn, der Olmützer Herzog
Otto I., an der Stelle der kleinen Burg ein Kloster gründete, wurde der Name übernommen; es entstand so das Kloster Hradisch.“ 84
Z tohoto uvedeného, i když neúplného přehledu analistů a kronikářů důvěryhodně píšících o dějinách Hradiska vyplývá, že historikové píšící v dnešní době o historii
Olomouce měli k dispozici skutečně velké množství podkladů, aby nemuselo dojít k tak
nehoráznému opomenutí dějin Klášterního Hradiska.
79
Teige, J.: Zpráva o pramenech dějin kláštera Hradiského u Olomouce (až do roku 1300). Věstník Královské České společnosti nauk. Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná 12, 1893, s. 1 – 79.
80
Pinkava, V.: O založení kláštera Hradišťského u Olomouce. Časopis matice moravské 34, 1910, s. 58.
81
Kouřil, J.: Disertatio inauguralis Guam ad mentem edicti ministerialis de ddto octava Aprilis 1903 offert devotus autor. Působení premonstrátského kláštera Hradiského v kraji od Boskovic směrem
k Litovli, jmenovitě na panství Šebetovském a Konickém. Rukopis. Státní archiv Opava – Universita
Olomouc, 1903, kniha 436/II., č. 484, s. 106.
82
Hein, M.: Die Gründung von Kloster Hradisch bei Olmütz. Zeitschrift des Deutschen Vereines für
Geschichte Mährens und Schlesiens 32, 1930, s. 198 – 213.
83
Hein, M.: 850 Jahre Kloster Hradisch (Zum 3. Februar 1078). Deutsche Zeitung (Olmütz), 1928, č. 31,
s. 6 – 7 a č. 37, s. 6 – 7.
84
Kullil, L.: Auszug aus der Geschichte des Kloster Radisch zur Erinnerug an die Weinachts feststunde
1941 im Kloster Radisch. Manuskript. Vědecká knihovna Olomouc, 1941, s. 10.
34
POVĚSTI, LEGENDY A BÁJE
Jako velmi případné vyjádření k těmto otázkám musím úvodem uvést verše napsané neznámým autorem – historikem – v předmluvě „Kroniky tak řečeného Dalimila“85. Většina jeho myšlenek odpovídá i tomu, co bude napsáno na všech následujících
stránkách:
„Moudří milují pověsti,
často však na jejich škodu
nezdají se jim být hodné cti
legendy o vlastním rodu.
Kdyby se dovědět mohli z knih,
kam jejich původ až sahá,
o časech dobrých i časech zlých,
potom by zajisté mnozí z nich
velmi si vážili předků svých
a víc jim vlast byla drahá.
Bohužel máme však pomálu
kronik a pravdivých análů
a mými prosbami, běda,
nikdo se přemluvit nedá.
Nikde jsem ničeho nedosáh,
jako bych na stěnu házel hrách,
a tak sám zmužit se musím
a sám tu knihu psát zkusím.
Vězte však, že je věc přetěžká
shledat, co známo je dodneška.
Našla se kronika nejedna,
žádná však o celku nejedná.
Písaři, lenošní lajdáci,
zbůhdarma tráví čas nad prací,
mají zvyk prlenčit nejvíce
o vlastním městě a o kraji,
nevidí za jeho hranice,
na smysl dějů nic nedbají….
Tu kroniku mám ze všech nejraději,
a proto chci se držet verze její
a přiznávám, že za mnohé jí vděčím.
Jestliže tedy snad se liším něčím
od toho, co je odjinud vám známo,
žádný div. Píši, tak jak v ní je psáno.
Jalová slova pokusím se zkrátit,
pravdivým činům pravdivý zvuk vrátit,
ať poučí se každý, kdo má snahu
poznat svou zem a přispívat jí k blahu.
85
Kronika tak řečeného Dalimila v překladu Marie Krčmové a v přebásnění Hanou Vrbovou. Praha, 1977,
s. 8 – 10.
35
Vždyť moudré slovo moudrý neodmítá
a pro smutné v něm potěcha je skryta.
Já jen své vlasti pokorný jsem sluha,
mně prosté verše z pera jdou jen ztuha,
a proto prosím, jestli některým
napadne lepší slovo nebo rým,
ať nehorší se, do čeho se pletu,
a opraví a přikrášlí mou větu.
Přiznávám, že jsem jenom na prospěch
své vlasti myslel a jen k slávě Čech
se do těžké práce pustil rád,
přestože nejsem žádný literát.“
Je vůbec možné psát dějiny podle pověstí? Když máme k dispozici mnoho kvalitně sepsaných dějin těmi našimi nejzasloužilejšími odborníky, pro které vědecké sepsání dějin bylo často jejich celoživotní náplní?
Mnoho z nás je přesvědčeno, že sepisovat historii podle pověstí je nesmysl, ztráta času, poněvadž nám podávané informace současnými olomouckými historiky jsou
několikrát ověřená fakta, jejichž pravdivost je mnohokrát vědecky potvrzena. Bohužel
pravdivost nám sdělovaných historických údajů je jenom zbožné přání nevědoucích!
Historikové od toho nejdávnějšího počátku existence své odbornosti klamou a dezinformují své spoluobčany. Za polehčující okolnost jim musíme přiznat, že jsou o svých
bohapustých nepravdách přesvědčeni „až do morku svých kostí“. Ale mají i přitěžující
okolnosti. Ty spatřujeme v tom, že historikové nikdy ani nezauvažují o jiné možnosti
než jen o svém tvrzení, které obhajují až do poslední kapky své krve. Navíc naši vědečtí
historikové obvykle oponující konkurenty neslyší nebo nechtějí slyšet, zato je bez skrupulí likvidují všemožnými, především politickými způsoby.
Každý, bez výjimky, je přesvědčen, že původní pravdivý základ historické pověsti byl pokřiven dodatečně přidanými smyšlenými hledisky vypravěčů. Tedy, že podání historického příběhu z úst nebo pera vážených historiků podstatně víc odpovídá
pravdivému historickému příběhu než jeho legendární podání. Avšak opak je pravdou!
Dosavadní věkovité zkušenosti jednoznačně dokazují, že legendy vždy začínají
pravdou. Už náš olomoucký historik a literární teoretik Oldřich Králík napsal, že „legendy jsou pravdivější než názory současných historiků“86. Oldřich Králík měl své zkušenosti a v tomto směru nám nezalhal, když výsledky svého bádání vyjádřil konstatováním: „Dnes jsou legendy základním pramenem pro poznání oné převratné fáze v našich
dějinách, která probíhala v stoletích 9. – 11. a v níž se zrodil středověký český stát
a zformoval se feudální národ český." 87
Pravdivost tohoto tvrzení Oldřicha Králíka dokážu na jedné z nejstarších a nejznámějších pověstí z Klášterního Hradiska. Na všeobecně známém příběhu o únosu
překrásné schovanky Jitky ze svinibrodského kláštera zdatným potomkem knížete Oldřicha – rekem Břetislavem.
Avšak nejdříve na tomto místě musím objasnit jméno unesené Judity – Jitky.
86
Králík, O.: Sborník VŠP, Olomouc – Praha, 1958. Rozpravy ČSAV, odd. sp. v., roč. 70, 1960, seš. 6 a
roč. 71, 1961, seš. 6.
87
Králík, O.: Šest legend hledá autora. Praha, 1966, s. 17.
36
Tedy: Jitka se nejmenovala. Jmenovala se Judith, česky Judita, a její pojmenování bylo
českými historiky obvykle dodržováno. Jen někteří z nich, jako první Dalimil, přeložili
jméno „Judith“ do češtiny jako „Jitka“. Toto chybné pojmenování se všeobecně vžilo.
V seznamu jmen českého kalendáře není pojmenování Judita a Jitka totožné, Jitka má
svátek 5. prosince, Juditě je zasvěcen 29. prosinec. Ani Jitka, ani Judita nemají církevní
patronku. Judith ze Schweinfurtu byla pravděpodobně pojmenována po blahoslavené
Judith, uctívané a pohřbené v benediktinském klášteře v Niederaltaichu. Totiž v tomto
klášteře se z vlastního rozhodnutí pro své nakažlivé onemocnění malomocenstvím nechala „zazdít“ Angličanka, jmenující se Salome. Z Anglie do Niederaltaichu přijela její
teta Judith a zůstala v klášteře svou neteř ošetřovat. Salome na malomocenství zemřela,
avšak Judith se při ošetřování své neteře také malomocenstvím nakazila, a proto i ona
z vlastního rozhodnutí postoupila stejný izolační režim jako její neteř. Také na onemocnění malomocenstvím zemřela. Obě Angličanky byly pohřbeny v klášteře v Niederaltaichu, kde se jim začala projevovat úcta jako blahoslaveným, a kde jim byl zasvěcen
29. červen pro připomínku jejich nezištné mučednické smrti. Proto v následujícím textu
budu dodržovat správné pojmenování babenberské princezny – Judita, a nebudu pokračovat v nesprávném překladu jejího jména.
Popis oné historické příhody únosu Judity uvedu ve třech doslovných podáních:
1. Ve verzi nejstaršího českého kronikáře Kosmy, jak ji zapsal zhruba v roce
1120.
2. Druhou, současnou verzi podanou Mgr. Marcelou Čermákovou roku 2000
ve sbírce olomouckých pověstí.
3. A konečně ve třetí verzi pozměněné smyšlenými přídavky našich důvěryhodných historiků a kronikářů, avšak dnes podávané nikoli jako pověst, ale jako
pravdivý historický děj.
POHÁDKOVÝ PŘÍBĚH KRONIKÁŘE KOSMY
Děkan pražské kapituly, kronikář Kosmas (1045–1125), otec naší české historiografie, sepsal jako první dějiny uvedené doby včetně romantického příběhu únosu Judity. Kosmas prožil svá batolecí a dětská léta za vlády knížete Břetislava I. Kroniku
Čechů (Chronica Boemorum)88 sepsal v letech 1119 až 1125, tedy ve věku osmdesáti
let. Jak je pro starce v tak vysokém věku obvyklé, Kosmas si jistě dobře vzpomínal na
všechny podrobnosti z doby svého dětství, tedy z doby vlády knížete Břetislava. Jako
děkan pražské kapituly byl součástí nejvyššího pražského kléru, měl velmi blízké styky
s českým knížecím dvorem a byl více než kdo jiný dokonale informován o všech situacích jak v knížecí rodině, tak v jejím celém příbuzenstvu, včetně událostí obvykle utajovaných.
Doslovné znění Kosmovy informace o romantickém únosu Judity je toto:
Nade vším vítězí láska89
„Mezitím Břetislav, syn knížete, přešed z dětského věku v jinošský, kráčel od
ctnosti ke ctnosti. Měl nad jiné zdar v svém počínání, ztepilé tělo, krásnou postavu, velikou sílu a moudrost, v neštěstí statečnost, ve štěstí rozumnou mírnost.
88
89
Kosmova Kronika česká v překladu K. Hrdiny a M. Bláhové. Praha, 1975.
Kosmova Kronika česká. Praha – Litomyšl, 2005, s. 70 – 72. Zde pověst není uvedena v latinském
originálu, ale v překladu v současně používané češtině.
37
Toho času žil v německém kraji velmi mocný hrabě, jménem Ota Bílý, pocházející podle otcovské posloupnosti z krve královské. Ten měl jedinou dceru Jitku, jež, co jest
pod sluncem děv, svou krásou předčila všechny.
Dobrý otec a její předobrá máti dali ji, aby se naučila žaltáři, do kláštera, jenž
slove Svinibrod, polohou i hradbami velmi pevného. Ale které věže, byť sebe vyšší, nebo
které hradby sebe pevnější mohou odolati lásce a milence odloučiti?
Nade vším vítězí láska, i kníže i král se jí poddá.
Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl
ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí či se
o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě
šíji. Neboť uvažoval o vrozené Němcům pýše, a jak vždy s nadutou domýšlivostí shlížejí
na Slovany a na jejich jazyk. Ale oč bývá těžší přístup k lásce, tím prudší oheň vždy vdechuje syn Venušin milenci. Mysl jinochova, vznícená ohněm Venušiným, vře, jako když
ohni sálá Etna. A jasným hlasem sám na sebe zvolá: „Buď mi bude údělem výtečný
sňatek, anebo se ponořím ve věčný posměch, není možná, aby Jitka nebyla má, dcera
rodem ušlechtilá, panna sličná, velmi líbezná, nad světlo sluneční jasnější, nad život
mi dražší; aby zůstala dlouho na živu, buď Bohu chvála stálá!“ A hned rozkázal těm
ze svých lidí, které znal jako zvlášť hbité a sobě oddané, aby připravili osvědčené
a hodně otužilé koně, a dělal, jako by chtěl rychle odjeti k císaři a ještě rychleji přijeti
zpět. Muži vyplní rozkaz, ale co jejich pán zamýšlí, nevědí. Diví se mezi sebou, že tak
spěchají, a asi po sedmidenní jízdě vstoupí jako hosté do podsíně řečeného kláštera. Syn
knížete totiž už předtím poručil všem svým, aby nikomu nedávali věděti, kdo nebo odkud
jest, ale aby se k němu chovali, jako by byl jeden z nich.
Musí mu ustoupit ithacký hrdina, že chytrým důvtipem vypátral syna Thetidina,
ani se nesmí chlubiti pastýř z Ilia, že Tyndarovnu unesl z Amykel, protože tento jinoch
Břetislav nad oba dva předčí srdnatostí i nesmírnou odvážností. Neboť jako když vlk
obchází ovčín, hledaje, kudy by do něho vrazil, aby uloupil bělounkou ovečku, tak i hrdina Břetislav, když dostali dovolení v klášteře přenocovati, obhlíží jej pronikavým zrakem a bystrým duchem; rád by do klauzury mocí vrazil, ale neodvažuje se, nemaje
s sebou tak značný počet bojovníků. Šťastnou náhodou však byl svátek, a ejhle, Jitka,
panna tisíckrát vytoužená, vyjde se svými družkami z kláštera; byloť zvykem, že něžné
dívenky zvonívaly k nešporům uvnitř v kostele. Jak ji spatřil smělý únosce, radostí nevěda o sobě, jako vlk, který z úkrytu vyrazí a uchvátí ovečku a pak, vědom si svého činu,
svěsiv ocas utíká do vzdálené skrýše, tak i on, chytiv pannu, prchá, a přihnav se k bráně,
shledá, že je napjat přes ni řetěz, tlustší, než je mlýnský provaz, a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo; a podnes je viděti přeťatý článek na důkaz té prudké rány. Ostatní však jeho druhy, kteří o tom nic nevěděli
a v stanech ještě zůstali, nepřátelé, udeřivše na ně, zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy
uřezali, jiným ruce a nohy uťali, a jen kníže s několika málo muži a s unesenou pannou
stěží unikl v noční temnotě. Unesena byla panna Jitka roku od narození Páně 1021.
A aby nebyla dána Němcům důvodná záminka vinit Čechy jaksi z bezpráví, hrdina Břetislav, pozdraviv otce, knížete Oldřicha, ihned jel s nevěstou přímo na Moravu.
Neboť celou tuto zemi dal mu již předtím jeho otec do moci, vypudiv ze všech hradů
Poláky, z nichž mnoho zajatců, spoutaných vždy po stu v řadách, dal prodati do Uher
a ještě dále. Po smrti Boleslava II. totiž Poláci opanovali jak hrad Prahu, tak i celou
Moravu.“
Kosmas popisuje celou situaci kolem únosu v nezvykle citově zabarvených de-
38
tailech, určitě takto přimyšlených častými vypravěči. Z tohoto pohádkového podání
musíme vybrat jen základ odpovídající reálným historickým skutečnostem.
Břetislav, nemanželský syn knížete Oldřicha, přišel do jinošství nejpozději v roce 1021. Byl krásný, silný, moudrý, statečný a mírný, a jak píše Dřímal, plný štěstí.
Únos Judity se udál nepochybně roku 1021.90
Kosmas se při popisu Břetislavova manželství dopustil jedné nepochopitelné
chyby. Juditu ze Schweinfurtu považoval za dceru markraběte Oty Bílého, ačkoliv to
byla jeho sestra. Kosmovo chybné označení Oty Bílého za otce Judity bylo pak převzato
většinou historiků píšících v několika dalších stoletích.
Unesená Judita byla dcerou Jindřicha, markraběte nordgavského, a jeho manželky Gerbery. Jindřich Nordgavský zemřel 18. 9. 1017, tedy čtyři roky před únosem Judity. Dědeček Judity byl Bertold, a její babička Eila, která založila svinibrodský klášter,
v kterém byla roku 1015 také pochována.
Bratr Judity, Ota Bílý ze Svinibrodu, měl za první manželku Matyldu, dceru polského knížete Boleslava Chrabrého. Ota se podle přání císaře s první manželkou rozvedl
a z politických důvodů se oženil s Irminhardou. Ota Bílý Schweinfurtský byl roku 1047
jmenován švábským vévodou a zemřel roku 1056. Ota Bílý tedy byl přes první manželku příbuzným českých Přemyslovců.91
Připomínám, že Kosmas se vůbec nezmínil, že by Judita byla unesena do Olomouce nebo dokonce na Hradisko při Olomouci. Tedy všechny dodatečné informace
o přesné lokalitě, na kterou byla unesena, jsou dodatečně smyšlené.
POVĚST: „BŘETISLAV A JITKA”
Dnešní znění pověstí o únosu Judity z kláštera jsou zhruba totožná s podáním
Kosmovým. Zde uvádím současné doslovné znění pověsti, jak je uvedla Mgr. Marcela
Čermáková ve sbírce „Pověsti z dějin města Olomouce“, vydané nakladatelstvím „Memoria“ v Olomouci v roce 2000:
Břetislav a Jitka 92
„Když roku 1019 připojil Moravu k českému přemyslovskému státu kníže Oldřich, ustanovil správcem země svého syna Břetislava. Tento první moravský údělník si
vybral za své sídlo Olomouc, protože zdejší hrad zaujímal mezi ostatními moravskými
hrady první místo. A sem si také, asi za dva roky po obsazení Moravy, přivedl nevěstu.
Byla to dcera rakouského markrabího Jindřicha a sestra německého knížete Oty, Jitka.
Pověst o její kráse se rozšířila i do Čech a proto se Břetislav rozhodl, že se s ní ožení.
Protože ji však její otec vychovával a chránil v ženském klášteře ve Svinibrodu a bránil
se všem nabídkám na její provdání, rozhodl se Břetislav, že ji získá za každou cenu, byť
i násilím. Vybral si ze své družiny nejvěrnější a nejschopnější muže, vybavil je nejrychlejšími koňmi a ohlásil cestu k císaři. Po několika dnech dorazil se svou družinou do
svinibrodského kláštera, kde požádal o přístřeší. Jakmile se Břetislav ubytoval, začal
vyhledávat příležitost, jak spatřit Jitku. Násilím se jí zmocnit nemohl, protože klášter byl
90
Dřímal, J.: Připojení Moravy k českému státu za knížete Oldřicha. Časopis matice moravské, roč. LXVIII,
č. 1 – 2, 1948, s. 22 – 49.
91
Dřímal, J.: Rodinné vztahy Judity. Časopis matice moravské, roč. LXVIII., čís. 1 – 2, 1948, s. 22 – 49.
92
Čermáková, M.: Pověsti z dějin města Olomouce. Olomouc, 2000, s. 5.
39
dobře hlídán a jeho družina nebyla příliš početná. Jednou však náhodou Jitku uviděl,
když šla se svými družkami do kostela. Rychle k ní přiskočil, uchopil ji do náručí, vyhoupl se s ní do sedla připraveného koně a tryskem vyrazil ke klášterní bráně. Ta však
byla uzavřena silným řetězem. Přeťal prý řetěz mečem, otevřel bránu a podařilo se mu
uprchnout. Za chvíli se k němu připojila jeho družina a za několik dnů dorazili do Olomouce. Zde potom ve starém hradě v kapli sv. Václava, v přítomnosti svého otce, dal se
Břetislav s Jitkou oddat. Po čase nechal vybudovat na malém návrší severně od hradu
malý hrádek, který sloužil jeho paní jako letní sídlo. Na tomto místě potom byl v roce
1077 založen knížetem Otou I. Sličným a jeho manželkou Eufémií Uherskou benediktinský klášter Hradisko s kostelem sv. Štěpána, pohřební místo olomouckých Přemyslovců.“
Některé matoucí informace uvedené v této pověsti je nutné opravit:
Otec Judity Jindřich Schweinfurtský neboli Nordgavský byl markrabím
v Severní bavorské marce. Patřil k franské větvi Babenberků a neměl s Rakouskem nic
společného. Jindřich Schweinfurtský zemřel dne 18. 9. 1017. Únos Judity se konal až
4 roky po smrti jejího otce. Východní bavorskou marku, dříve zvanou „Avarská“, spravovala jiná odnož Babenberků, tzv. rakouská větev; v době únosu Judity spravoval Východní bavorskou marku strýc Judity markrabě Adalbert, tehdy senior všech Babenberků.
Také informace o odjezdu Břetislava a Jitky do Olomouce je smyšlenka pozdějších historiků stejně jako svatba Břetislava a Jitky na Olomouckém hradě v kapli
sv. Václava za přítomnosti knížete Oldřicha. Kostel sv. Václava začal stavět v Olomouci kníže Svatopluk až někdy po roce 1104.
HISTORICKÁ UDÁLOST PODLE FRANTIŠKA PALACKÉHO
Kosmův doslova pohádkový popis únosu Judity byl pozdějšími kronikáři a historiky doplňován dalšími přimyšlenými podrobnostmi, takže nakonec se stal neuvěřitelným vyprávěním o hrdinském činu bájného českého bohatýra.
Avšak dříve, než uvedu postupné navěšování všemožných příhod jednotlivými
kronikáři a historiky na únos Judity, dovolte mi uvést zkomolení celého příběhu z péra
našeho nejctihodnějšího historika, „Otce národa“, nedostižného zakladatele našeho vědeckého novodobého kritického dějepisu, Františka Palackého. Poněvadž jeho zkomolení se stalo trvalou součástí všech následujících vydání dějeprav a přes prokázané omyly tohoto podání Františkem Palackým tento doslovný chybný popis únosu používají
mnozí současní renomovaní historici. Bez uzardění!
Únos Jitky v podání Františka Palackého93
„Knížata čeští neopominuli užiti příležitosti k nabytí opět aspoň některé částky
zemí jim od Boleslava Chrabrého někdy odjatých. Hned po Boleslavově smrti zdá se, že
Oldřich zmocnil se několika krajů moravských, až král Štěpán dalšímu jeho dobývání
cestu zamezil. Zatím ale bujarý Břetislav, (po staročesku „Brjačislav“), Achilles český,
již dospěl k mužnému věku; jemu tedy svěřil otec vrchní zprávu nad vojskem silným,
které roku tuším 1028 vyslal k osvobození celé Moravy od cizinců; připojil se k tomu
93
Po doslovném podání Františka Palackého pak postupně jsou uvedeny dřívější dezinformace Dalimila,
Hájka z Libočan a Pelcla, po nich novější dezinformace Laciny, Zapa, a Čechury z období, které násadovalo po Palackém. Patřičná citace je doložena.
40
tažení také vévoda jeden polský, snad Bezprem sám, z čehož souditi jest, že práva
k Moravě sobě proti Čechům již neosoboval. Břetislav dokázal hned v tomto prvním boji
všecku i chrabrost i jemnotu ducha svého. Jedním ouprkem dobyv jako na překot celé
země, poháněl před sebou pluky uherské, až konečně pokoj s králem Štěpánem uzavřený
stanovil meze obou říší a pojistil jemu spolu jméno vévody Moravského. Pravíť sám
v listině o tom vydané, že zpomínaje na moc a slávu starých knížat země Moravské, cítil
se v nejhlubším srdci až k slzám pohnuta, když přišel na svatá ona místa, kdež někdy
křesťanství tak krásně bylo prokvetlo, když uzřel slavný někdy Velehrad ve zříceninách
a chrámy boží v něm zpustlé i zohavené, a to tím samým národem zohavené, kterémuž
nyní zakoušeti dal veškeren důraz moci a hněvu svého. V pobožném nadšení ustanovil
celou kořist uherskému vojsku odjatou vynaložiti na nové postavení a nadání chrámův
oněch, jakožto oběť kladenou na oltář toho, kterémuž zasvěceni a jehožto pomocí zase
dobýti byli. Druhy své, kteří mu k vítězství dopomohli, podělil ouřady a statky: Zvěst stal
se županem Olomúckým, Luta bratr jeho županem Pustimiřským, Ctibor županem Brněnským, Radim Přerovským, Velis, Tas, Mutina i jiní dostali jiné odměny. Péčí jeho
potom opraveny hradby starých měst a hradův moravských, a založena též nová města,
jako Spytihněv i Opava, jenž pevnou zdí obehnána jsou, i ustanoveni zvláštní krajištníci,
čili vyšší ouředníci vojenští k hájení hranic proti Polákům i Uhrům.
Když v měsíci máji roku následujícího císař Kunrat v městečku Thüngen,
k severu od Vircpurka ležícím, smířil se s odbojným pastorkem svým, zdá se, že nový
vévoda moravský tam přítomen byv, zjednal sobě k důstojenství svému císařovu dobrou
vůli. Cesta však tam i nazpět vedla ho skrze město Svinibrod (Schweinfurt), dávné sídlo
markrabat ostfranských. Tu spatřiv sestru Oty Svinibrodského, mladou Jitku, nejkrásnější kněžnu věku svého, a prudkou k ní láskou zahořev, přísahal, že jí sobě dobytí musí,
byť v tom i zahynouti měl. Bylť i on krásen, udaten a milování hoden, a jsa dědicem
i pánem dvou krásných zemí, mohl nadíti se, že ani u nevěsty, ani u příbuzných jejich
oslyšen nebude; nechtěl však odvážiti se štěstí svého namlouváním a prosbami, kteréž za
příčinou německé hrdosti jemu zdály se býti nejisté, alebrž ustanovil dobytí jeho sobě
smělým činem. Jednoho dne svátečního u večer vloudil se s družinou svou nepoznaný do
kláštera, ve kterémž Jitka vychována byla; i chopiv se jí, ana právě z dveří kostelních
byla vystoupila, odnášel ji v náručí svém. Když pak za prvního hned o to pokřiku brány
klášterní zavřeny a řetěz přes ně zatržen, aby vyjíti nemohl: on mečem řetěz proťav,
prorazil sobě cestu, i s krásnou kořistí na rychlého koně se posadiv, odchvátal s ní. Někteří jeho druhové, opozdivše se, padli v oběť vzteku obyvatelstva i okrvavěli šeredně.
On pak zavítav s nevěstou k otci v Praze, pospíchal s ní do města Olomouce, kdežto jí,
co vévodkyni země moravské, holdováno velením jeho již před koncem měsíce června
(1029).“94
Zde připomínám jeden zásadní omyl Františka Palackého. Při ověřování skutečností o Juditině únosu František Palacký změnil veškerá historická data. Tato Palackým
změněná data únosu bez ověření opisovali všichni následující čeští dějepisci až do minulého století, a někteří současní historikové tyto chybné termíny únosu uvádějí dodnes.
Proto je nutné alespoň zhruba vysvětlit Palackého omyl. Palacký změnil rok únosu Judity ze dvou důvodů:
1/Juditě se po únosu narodil prvorozený syn Spytihněv až roku 1031.
2/Nenašel se nikde v písemnostech důkaz, kdy byla Morava připojena
94
Palacký, Fr.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 96 – 97.
41
k Čechám.
Nejzávažnější námitkou historiků 18. – 20. století proti Kosmou udávanému
roku 1021 jako roku únosu Judity bylo ověřené a prokázané velmi pozdní narození jejího prvního dítěte – syna Spytihněva. Narodil se roku 1031, to je tedy celých deset let po
Kosmou udávanému roku Juditina únosu. Přitom manželství Břetislava a Judity bylo
nadobyčej plodné – měli celkem pět synů a dvě dcery, Boleslavu a Dymutu. Aby době
narození prvního dítěte Judity a Břetislava odpovídalo datu únosu Judity, Palacký posunul rok Juditina únosu na roky 1029 nebo 1030.
Na termín únosu Judity změněný Františkem Palackým vznesli opodstatněné
námitky teprve současní historikové: únos Judity a její otěhotnění jsou dva nezávislé
děje, jejichž letopočty se mohou, ale také nemusí krýt. Během svého přibližně padesátiletého života Judita mohla být unesena kdykoliv, ale otěhotnět mohla jedině ve fertilním
období, tedy v mnohem kratší části jejího života. Otěhotnět lze jen při zralosti gonád.
Datum prvního Juditina těhotenství nemusí odpovídat době jejího únosu, avšak zásadně
musí odpovídat době jejího dospívání. Jinými slovy: pokud roku 1021 Břetislav unesl
z kláštera ve Svinibrodu Juditu, šlo o dospívající dívku, nebo Břetislav unesl ještě nedospělé dítě? Odpovědět na uvedenou otázku by bylo snadné, kdyby bylo známo datum
narození Judity. Jenže to nám historie nezachovala a tak máme k dispozici jen rozporuplné úvahy a rozdílné odhady data Juditina narození, podávané zcela rozdílně každým
jednotlivým historikem.
Historici se po staletí přou o to, kdy vlastně došlo k vpádu českých vojsk na Moravu a k následnému trvalému připojení Moravy k Čechám. Předpokládá se, že k tomu
nedošlo v době před mírovou dohodou uzavřenou dne 18. 1. 1018, poněvadž v budyšínském ujednání mezi římským císařem a polským knížetem Boleslavem Chrabrým se
o Moravě neobjevila ani zmínka. Polský kníže Boleslav Chrabrý byl v těch dnech silný
a téměř neporazitelný protivník. Mnozí historikové se podivují, že polský kníže Boleslav Chrabrý ani v roce 1021 nevznesl nárok na Moravu. Boleslav Chrabrý se tehdy
vzdal i západní části dnešního Slovenska, jen aby si uvolnil síly pro odvrácení velmi
nebezpečného existenčního ohrožení své země ze severovýchodu a východu kyjevským
velkoknížetem Jaroslavem Moudrým.
Totiž Polsko bylo ohrožováno hned v následujících měsících po mírové dohodě
z roku 1018 na své východní hranici vojskem kyjevského velkoknížete Jaroslava Moudrého. Pro záchranu Polska byl Boleslav Chrabrý nucen shromáždit velký počet bojovníků. Aby zajistil mír na jižní hranici Polska, tak ještě v roce 1018 uzavřel dohodu se Štěpánem Uherským, podle které se Polsko vzdalo nároků na území jižně od Karpat. 95 Teprve poté Boleslav Chrabrý přemístil svá vojska na vzdálenou východní polskou hranici.
Také římský císař Jindřich II. již roku 1018 odvedl svá vojska ze střední Evropy,
aby zlikvidoval vzrůstající nepokoje v Burgundsku.96 Hned potom, po několikanásobné
žádosti papeže Benedikta VIII., císař Jindřich II. po celé dvouleté období 1021 – 1022
neúspěšně zasahoval v jižní Itálii proti byzantským vojskům. A v prosinci 1021 byla
císařská vojska poražena.97
Nordgavský markrabí Ota Bílý, bratr Judity, pravděpodobně pomáhal císaři Jin-
95
Kontler, Lázló: Dějiny Maďarska. Praha, 2001, s. 505.
Kostlán, A. – Moravcová, D. - Vaníček, V.: Encyklopedie dějin Německa. Praha, 2001, s. 210.
97
Turek, R.: Čechy v raném středověku. Praha, 1982, s. 175.
96
42
dřichovi II. v severní i jižní Itálii. V těch létech markrabí Východní bavorské marky
Adalbert, senior rodu Babenberků, se kterým byl český knížecí dvůr dlouhodobě ve více
než přátelském styku, zajišťoval bezpečnost jižní podunajské hranice Moravy a Čech.
Správou celého Bavorského vévodství byl tehdy pověřen nevýrazný a stárnoucí švagr
císaře Jindřich V. Lotrinský z rodu ardenských hrabat.
Je nejvýše pravděpodobné, že po odsunu polských a císařských vojsk ze střední
Evropy kníže Oldřich využil příhodné situace a obsadil všechny moravské hrady svými
bojovníky.98 Moravské hrady byly Oldřichovými bojovníky obsazeny velmi rychle a už
natrvalo.99 V současné době se za rok úplného obsazení Moravy českými bojovníky
považuje rok 1019.
Tedy hlavním důvodem, proč většina historiků v minulých dvou stoletích po
vzoru Palackého považovala rok únosu Judity 1021, uváděný kronikářem Kosmou, za
chybný, a proč přivtělení Moravy k Čechám Oldřichem a Břetislavem posunula až
k roku 1029 nebo 1030, byla skutečnost, že neexistuje žádný písemný záznam vymezující dobu likvidace polských posádek na moravských hradech a dobu jejich obsazení
českými ozbrojenci. Není-li písemný důkaz, hledá se ten nejvhodnější rok z určitého
širšího období, ve kterém byla okupující ozbrojená moc co nejslabší a lehce porazitelná.
Navíc musí být splněn předpoklad, že polským okupačním jednotkám na moravských
hradech nebude moci pomoct žádná posila z mateřské okupující mocnosti. Právě takovým podmínkám nejvíc odpovídalo období v létech 1029 – 1030, kdy v Polsku prakticky bylo bezvládí a navíc lidové nepokoje, takže zbavit moravské hrady polských posádek by ani neznamenalo žádné větší riziko. Jenže ani pro tyto uváděné roky oslabené
a zranitelné polské nadvlády na Moravě neexistuje žádná písemnost dokazující vystřídání okupačních vojsk na moravských hradech. Přesto v 19. a 20. století historikové
považovali roky 1029 – 1030 za ověřenou a pravdivou dobu změny vlády na Moravě.
Jenže uvažovaným rokům 1029 – 1030 výměny okupačních posádek na Moravě
odporuje mnoho závažných skutečností. Rok 1021, uvedený našim kronikářem Kosmou, plně odpovídá skutečnosti. Rok 1021 následoval krátce po velmi důležitém předělu Břetislavova života, po jeho přechodu z dětského do jinošského věku.
Kněžic Břetislav se nezúčastnil tažení do Polska a obléhání Němčí v roce 1017,
ani nebyl přítomen při následné Oldřichově trestné odvetě na Moravě. Nemohl být přítomen, nedosáhl ještě ani patnácti roků. Avšak dobytí Moravy v roce 1019 se Břetislav
zřejmě zúčastnil. Do plných patnácti let mu mohlo chybět ještě několik měsíců. Břetislav byl zřejmě na svůj věk velmi vyspělý, jeho kostra dokazuje, že proti svým vrstevníkům byl robustní a měl nezvyklou výšku 185 cm.100
Kníže Oldřich už od svého uchopení moci v Čechách vychovával a vedl svého
mladičkého levobočka Břetislava k vladařskému poslání. Kněžic Břetislav nejenže již
od dětství projevoval vrozené vlastnosti vladaře, ale za vojenského tažení na Moravu při
jejím osvobozování od polských posádek v letech 1019 – 1020 se projevil jako spolehlivý, zdatný, uvážlivý a cílevědomý spolubojovník knížete Oldřicha.
V této době byly poměry v Čechách výjimečně klidné. Jediný možný Oldřichův
98
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 70.
Dřímal, J.: Připojení Moravy k českému státu za knížete Oldřicha. Časopis matice moravské, roč. LXVIII,
č. 1–2, 1948, s. 22 – 49.
100
Vlček, E.: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků, I. díl, atlas kosterních pozůstatků. Praha 1997, s. 195, 220 – 223.
99
43
protivník, jeho vykastrovaný bratr Jaromír, mající nárok na pražský knížecí stolec, byl
uvězněn na hradě v Lysé nad Labem a o nové převzetí moci neusiloval. Morava byla od
roku 1019 zbavena polské okupace a znovu připojena k Čechám.
Teprve v polovině minulého století historikové došli k pravdivějšímu pohledu na
situaci v 11. století na Moravě. V obsáhlém článku J. Dřímala101 o připojení Moravy
k českému státu za knížete Oldřicha jsou velmi podrobně a konečně správně uvedeny
veškeré děje ve střední Evropě ve dvacátých a třicátých létech 11. století.
Všeobecná situace ve střední Evropě byla v první polovině 11. století nebývale
hektická, díky především sporům mezi státními útvary Germánů a Slovanů, přičemž
v těchto sporech národnostní vliv nehrál žádnou podstatnou úlohu.
Ve dnech 11. 3. – 6. 4. 1017 se konalo v Glosaru shromáždění říšských knížat,
které svolal císař Jindřich II. Hlavní náplní shromáždění byla příprava vojenského tažení na Poláky. Polský kníže Boleslav Chrabrý totiž ohrožoval císařské zájmy.
Ale už v květnu 1017 správce Východní bavorské marky markrabě Jindřich Babenberský učinil vojenský výpad na jižní Moravu, tehdy obsazenou Poláky. Ale zde na
jižní Moravě bylo vojsko Bavorů od Poláků poraženo. 6. 6. 1017 císař Jindřich II.
s vojskem v Magdeburku překročil Labe do Leitzkau, a po 10. 7. 1017 císařské vojsko
došlo ke Hlohovu, kde se k němu připojil kníže Oldřich s českým vojskem. Společně
dobyli Hlohov a Odru, a dne 9. 8. 1017 zahájili obléhání hradu Němčí.
V té době Poláci pod vedením Mečislava dvakrát vpadli z Moravy do nechráněných Čech, dobyli pohraniční hrady a zajali mnoho Čechů. Ale v nejhorší situaci zakročil z Východní bavorské marky markrabě Jindřich s Bavory, Poláky porazil a zajaté
Čechy osvobodil. Obléhání hradu Němčí se ukázalo jako zcela neúspěšné, a tak nakonec císař Jindřich II. se rozhodl obléhání zanechat. Říšské vojsko ustupovalo přes Čechy, kde se chovalo jako by bylo na nepřátelském území: zabavovalo veškeré poživatiny v celém širokém okolí, drancovalo a vypalovalo vesnice. České vojsko, vedené knížetem Oldřichem, ustupovalo přes Moravu, kde si vedlo jako Němci v Čechách.
Boleslav Chrabrý se svým vojskem pohybující se na severu Polska již takové
úspěchy neměl. Poláky tam porazili Lutici. Avšak potom Boleslav Chrabrý s Poláky
obsadil Budyšínsko a pustošil polabskou krajinu. Této chaotické situace využil Štěpán
Uherský a na Polácích dobyl část Slovenska.
Dne 1. 10. 1017 císař Jindřich II. byl v Merseburku, kde od 6. 10. 1017 zahájil
s Poláky jednání o mír. Teprve 18. 1. 1018 byl uzavřen mír podpisem smlouvy
v Budyšíně. Mírová smlouva byla dodržována bezprecedentně po dobu deseti let. Poláci
byli ohrožováni východním sousedem, kde nakonec vznikla polsko-ruská válka.
Tedy: v srpnu 1017 byla Morava ještě ovládána Poláky. V době mezi roky 1017
– 1021 Moravu násilně ovládl kníže Oldřich. Nejspíše k tomu došlo koncem září roku
1017, po ústupu Oldřichova vojska od Němčí, kdy se Oldřich rozhodl pro návrat do
Čech přes Moravu. Tehdy byl také dobyt velký hrad Businc (Bzenec?), bylo zajato
mnoho polských ozbrojenců z moravských hradů a tito byli pak prodáváni jako otroci
po stech do Uher. Čapka František102 v „Dějinách zemí koruny české v datech“ udává
dobytí velmi opevněné tvrzi na jižní Moravě Busince k jinému datu, k srpnu roku 1015.
Avšak ovládnutí celé Moravy Oldřichem a Břetislavem a její připojení k Čechám Čapka
101
Dřímal, J.: Připojení Moravy k českému státu za knížete Oldřicha. Časopis matice moravské, roč. LXVIII, č. 1 – 2, 1948, s. 22 – 49.
102
Čapka, F.: Dějiny zemí koruny české v datech. Praha, 1999, s. 61 – 62.
44
datuje zase až k letům 1017 – 1031.
Posunu data připojení Moravy k Čechám až do roku 1029 – 1030 především odporuje činnost Břetislava jako samostatného vládce na Moravě. Ta byla totiž tak velikého rozsahu, že by ji Břetislav nestihl v krátkém období od roku 1029 do počátku roku
1035, kdy definitivně přešel z Olomouce do Prahy jako český kníže. Velmi rozsáhlou
Břetislavovu aktivitu na Moravě se pokusil stručně shrnout (avšak nesmíme brát za
správné zde uvedené chybné datování) už František Palacký. Proto zde znovu opakuji
Palackého údaje o rozsáhlé činnosti Břetislava na Moravě:
„… Hned po Boleslavově smrti (Boleslav Chrabrý zemřel r. 1025) zdá se, že Oldřich zmocnil se několika krajův moravských, až král Štěpán dalšímu jeho dobývání
cestu zamezil. Zatím ale bujarý Břetislav (po staročesku „Brjačislav“), Achilles český,
již dospěl byl k mužnému věku; jemu tedy svěřil otec vrchní zprávu nad vojskem silným,
které roku tuším 1028 vyslal k osvobození celé Moravy od cizinců; připojil se k tomu
tažení také jeden vévoda polský, snad Bezprem sám, z čehož souditi jest, že práva k Moravě sobě proti Čechům již neosoboval. Břetislav dokázal hned v prvním tomto boji
všecku chrabrost i jemnotu ducha svého. Jedním ouprkem dobyv jako na překot celé
země, poháněl před sebou pluky uherské, až konečně pokoj s králem Štěpánem uzavřený
stanovil meze obou říší a pojistil jemu spolu jméno vévody Moravského. Pravíť sám
v listině o tom vydané, že zpomínaje na moc a slávu starých knížat země Moravské, cítil
se v nejhlubším srdci až k slzám pohnuta, když přišel na svatá ona místa, kdež někdy
křesťanství tak krásně bylo prokvetlo, když uzřel slavný někdy Velehrad ve zříceninách
a chrámy boží v něm zpustlé i zohavené, a to tím samým národem zohavené, kterémuž
nyní zakoušeti dal veškeren důraz moci a hněvu svého. V pobožném nadšení ustanovil
celou kořist uherskému vojsku odjatou vynaložiti na nové postavení a nadání chrámův
oněch, jakožto obět kladenou na oltář toho, kterémuž zasvěceni a jehožto pomocí zase
dobyti byli. Druhy své, kteří mu k vítězství dopomohli, podělil ouřady a statky: Zvěst se
stal županem Olomúckým, Luta bratr jeho županem Pustimiřským, Ctibor županem Brněnským, Radim Přerovským, Velis, Tas, Mutina i jiní dostali jiné odměny. Péčí jeho
potom opraveny hradby starých měst a hradův moravských, a založena též nová města,
jako Spytihněv i Opava, jenž pevnou zdí obehnána jsou, i ustanoveni zvláštní krajištníci,
čili vyšší ouředníci vojenští k hájení hranic proti Polákům i Uhrům. …“103
OD KOSMY K PALACKÉMU
Avšak už mnohem dříve, ještě před Palackého změnou doby únosu Judity, si naši kronikáři a historikové nedovedli představit, že by tak těžký prohřešek, jako byl únos
babenberské princezny, zůstal nepotrestán. A tak také všichni tito dřívější kronikáři
a historikové – tak zvaný Dalimil, Přibík Pulkava, Jan Marignola, Václav Hájek
z Libočan, František Matěj Pelcl a všichni další – českou historiografii obohacovali těmi
nejfantastičtějšími, zcela vymyšlenými přídavky o německé vojenské odvetě za únos
Judity. Do čela trestajících vojsk dali přímo římského císaře. Každý z těchto historiků
píšících o únosu Judity přidal do popisu vlastní doplňující informaci, – samozřejmě
vždy vymyšlenou jím samým, tedy zcela nepravdivou.
Dalšího našeho velkého historika, píšícího až za dvě století po Kosmovi, nazýváme „tak řečený Dalimil“. Svou česky psanou a navíc veršovanou kroniku napsal ně103
Palacký, Fr.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 96.
45
kdy po roce 1310. Ačkoli sám Palacký jeho dílo nazývá „neladnou směsicí zlomkovitých zápisek rozličných“, který „má mnoho báječného a smyšleného, aniž na slova jeho
všude dbáti se sluší …“104
Před Dalimilovým květnatým popisem únosu Judity doplněným císařskou vojenskou odvetou předem musíme upozornit na některé zásadní věcné chyby
v Dalimilově textu. – Ota Bílý byl markrabí nordgavský, tedy správce Severní bavorské
marky. Byl po celý svůj život rádcem římských císařů a proto trvale žil na císařském
dvoře. Císařem nikdy nebyl. Judita byla jeho mnohem mladší sestra. V době únosu Judity byl římským císařem Konrád II. – V nejstarším erbu českého panovníka sice byla
plamenná orlice, ale erb začal používat až Vladislav II., nikoliv Břetislav.
Únos Jitky v podání tak řečeného Dalimila:105
„Když přemoudrý otec dodýchá,
vystřídá Břetislav Oldřicha.
Tehdy císařem byl Otta Bílý,
ten měl dceru, kvítek přespanilý,
že knížata četná odevšad
přijížděla hold té kráse vzdát.
Císařovnu, země ozdobu,
chovali co světskou osobu
v Sviním Brodu, v tichém klášteře.
Břetislav se jednou v důvěře
obrátil na mladé šlechtice
řka, že s onou pannou vejít chce
v manželství. Pak oře osedlal,
útokem ten klášter s druhy vzal.
Jitka bylo jméno dívky té.
Když vnik v klášter průvod knížete,
skryla se v šarlatné kapici
ze strachu za oltář v kaplici.
Vzhlédla, zarděla se do krve,
úsměv se jí zachvěl na líčku.
Patnáct let jí bylo teprve,
vyrostla však z dětských střevíčků.
Kníže vedl Jitku před brány,
kde už vzpínal se kůň sedlaný.
Ač do mnichů ten čin zmatek vnes,
upevnili vrata na řetěz
a sahal kvapem po zbrani,
že císařskou dceru ubrání.
Jitka v hrůze jako lopuší
držela se Čecha potichu.
Ten se zhurta pustil do mnichů,
rubal je a sekal silou vší.
104
105
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 18.
Kronika tak řečeného Dalimila. Praha, 1977, kapitola 42, s. 75 – 76. (Uvedeno v současné češtině.)
46
Mniši ubránit se nemohou.
Ten prchá a ten se potácí.
Brzy bez rukou a bez nohou
na nádvoří leží mrzáci.
Nad řetězem kníže mečem máv,
přeťal ho a vyšel s Jitkou zdráv.
Když ta zpráva dojde k císaři,
ustrne, čas ale nemaří.
Přísahá, že Čechy zničí,
přísahá, že nezastaví
se dřív nežli v Boleslavi
a v městě svůj stolec vztyčí.
Břetislav zas na oplátku
zemanů si sezve řádku:
„Když on zkázu přinést chce mi,
já vypálím jeho zemi.“
Jitka vzkřikne v zděšení:
„To je špatné řešení.
Tím vznikne jen svárů víc.
Já pojedu otci vstříc.
Snad vyprosit na císaři
odpuštění se mi zdaří.“
Jede, vhodné chvíle vyčká,
přimlouvá se za milíčka,
císař však svou přísahu
zrušit nemá odvahu.
„Přísahal jsem,“ stroze praví,
„že můj stolec v Boleslavi
musí stát. Tak jaké řeči?“
Dcera dí: „Nic není lehčí.
Dej mi stolec, já hned tam
postavit ho k tvé cti dám.“
A tak Jitčin nápad vkrátku
obrátil v žert celou hádku.
Stolec v Boleslavi stál
(možná, že jste ten trůn skvělý
na své oči uviděli),
císař Čecha pozvat dal
a tak pravil zeti svému
Břetislavu Udatnému:
„To ti dávám jako věno.
Bude-li ti poručeno
od císaře nějakého
do služeb jet k dvoru jeho,
můžeš cestou žďářit, žhnout,
vypalovat každý kout,
za sebou na celou míli
zářit rudou pochodní.“
47
Češi věnu věrni byli.
V jejich štítě od těch dní
co bojové znamení
je orlice v plameni.“
Po tak řečeném Dalimilovi psal o únosu Judity Přibík z Radenína, řečený Pulkava v Kronice české,106 Jan Marignola v Kronice české107 a v 16. století velmi obsáhle
Václav Hájek z Libočan108.
Avšak právě Václava Hájka z Libočan Palacký zkritizoval nejvíc, možno říci až
neurvale. Uvádím doslovný text kritiky109 Františka Palackého:
„Ale celý dějezpyt a dějepis český nezná většího škůdce nad muže tohoto, který
dav se do spisování obšírné kroniky české, neslýchanou nestoudností jal se nejen vymýšleti a na drobno líčiti dle zdání svého příběhy nebývalé, ale i podkládati jim za prameny
spisy rovněž smyšlené a od nikoho, ani od spisovatele samého nevídané. A toto veliké
pásmo lží a klamů chytře ukrytých, za kteréhož my na místě spisatelově styděti se musíme, podáno jest národu našemu za pravou kroniku roku 1541, a za takovou přijato
i přijímá se bohužel ode mnohých až podnes! Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom
více méně pohříchu všecky kroniky české, až teprv Dobner obšírným svým kommentarem (r. 1761 – 1782) všecku nečistotu pramene toho učenému světu odkryl.“
Obsáhlý Dobnerův rozbor, a pak hlavně postoj Františka Palackého Hájkovo
románové sepsání dějin českého národa odsunulo do zapomnění. Možná v některých
úsecích nezaslouženě. Protože z vědecky fundovaných českých historiků neexistuje
jediný, který by si nepřimýšlel a k dějinám nepřidával vlastní vyfantazírované podrobnosti. Sám zakladatel naší vědecké kritické historie je všem historikům nedostižným
vzorem při osobních a neprokazatelných smyšlenostech mnohých úseků dějin českého
národa. Jen si připomeňme, jak Palacký popsal únos Judity. Vymyslel si, že byla unesena do Olomouce, kde jí, co vévodkyni, Olomoučané holdovali. Obdobných výmyslů
Palackého je nespočet!
Václav Hájek z Libočan v Kronice české situaci kolem únosu Judity popisuje
mnohem podrobněji a jak je u něho pravidlem, doplňuje ji rozsáhlými smyšlenkami.
Avšak některé rysy jeho vyprávění jsou zajímavé:
„Oldřich pak, milostivý otec, že syn jeho z takových nebezpečenství vyšel, velmi
se radoval a biskupa žádal, aby jeho syna Břetislava a pannú Jitkú k s. manželství potvrdil. Kterýž toho nemeškal učiniti. …“110
A dále:
„Kunrad císař …chce Jitky mocí dobýti a Českau zemi všecku popleniti ohněm
a železem a svau císařskau stolici v Starém Boleslavi, jenž prostřed České země jest,
postaviti. …“111
Podle Václava Hájka měl kněžic Břetislav na tento uvedený zámysl císaře odpří106
Kroniky doby Karla IV. Praha, 1987. Přibíka z Radenína, řečeného Pulkava, Kronika česká. S. 296 –
299.
107
Kroniky doby Karla IV. Praha, 1987. Jan Marignola: Kronika česká. S. 469 – 471.
108
Hájek z Libočan, Václav: Kronika česká. Praha, 1819.
109
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 10940, s. 20.
110
Hájek, V., z Libočan: Kronika česká. II. díl. Praha, 1923, s. 239.
111
Hájek, Václav, z Libočan: Kronika česká. Zánik pohanství. Praha, 1923, s. 239 – 240 a 246 – 254.
48
sáhnout, že v odvetu poplení německou zemi mečem a ohněm a že vlastním mečem
zahladí císaře. V. Hájek popisuje, jak se zanedlouho sešla veliká vojska Bavorů, Sasů
a Míšenských, která se u vsi Vráže postavila proti shromážděným velikým houfům Čechů. A jak nakonec osobně zasáhla Judita a domluvila dohodu: císař Konrád byl bez
boje vpuštěn do Staré Boleslavi, kde se posadil na připravený kamenný stolec a Břetislav se mu poklonil. Pak několik českých bojovníků odjelo do Bavor pro formu zapálit
dvě až tři vesnice. Tak byla splněna jak přísaha římského císaře, tak i přísaha Břetislava
a oba se rozešli jako přátelé. Proto prý také od té doby při pozvání k římskému císaři se
český panovník vždy dostavoval ve znamení ohně.
Nikde v zachovaných písemnostech nelze najít nějakou poznámku, že by německé vojsko pronásledovalo prchající, nebo že by únos Judity byl důvodem pro jakékoli následné potrestání českého knížete Oldřicha nebo jeho syna Břetislava, ačkoli
pozdější čeští kronikáři o takovém pronásledování císařským vojskem hovoří v podrobnostech, které jen těžko mohli převzít z jiných obdobných historek.
Jenže výmysl a popis pronásledování Břetislava císařským vojskem nepochází
od Hájka, ale od Dalimila.112 Avšak původní Dalimilova citace z první poloviny
14. století zní nepatrně rozdílně proti současně uváděné novodobé Dalimilově verzi.
Proto si dovoluji zde uvést původní Dalimilův popis následků únosu:
„Ciesař, když to vzvědě,
do Čech na vojnu zapovědě.
I počě velmi přisahati,
že jeho stolicě muší v Boleslavi státi.
Břěcislav, když to zvědě,
ke všěm zemanóm to povědě:
„Třěba-li sě jemu v Čechách vztéci,
a jáť tehdy budu v Němcích žéci.“
Knieni, když tu radu vzvědě, knězi svému to povědě:
„nebyla by to dobrá rada,
stala by sě pro to větčie sváda.
Pojedu já proti otci svému,
snad to přivedu k konci dobrému.“
Tak i jěde proti otci svému
i počě dobývati milosti svému milému.
Ciesař nechtieše po její vóli učiniti,
nechtě své přísahy zrušiti,
řka: „Přisáhl sem, že má stolicě musí u Boleslavi státi,
a pro tu přísahu nechci mu milosti dáti.“
Dci vecě: „Snadnoť jest toho popraviti.
Daj mi stolici, jáť ji tu chci postaviti.“
Knieni Jitka tak tú radú
stavila tu všelikakú svádu.
112
Tak řečený Dalimil, neznámý autor, napsal po roce 1310 nejstarší českou rýmovanou kroniku. Za
zdroj svých informací uvádí kroniku pražskou, břevnovskou, boleslavskou a katovickou. Dalimil
chybně považoval Juditu za dceru císaře Oty, kterého zaměnil za bratra Judity markrabího Otu Bílého.
49
I káza svému zěti k sobě přijěti
a svú stolici káza u Boleslavi postaviti.
Ktož jest u Boleslavi býval,
ten jest, ač chtěl, tu stolici vídal.
Tehdy da ciesař za věno zěti svému,
knězi Břěcislavovi udatnému,
řka: „Když ciesař pozóve k dvoru tebe,
pusť oheň za míli okolo sebe!“
To za právo česká kniežata vzěchu
a proto orlici u plameni na štítě nosiechu.“113
Avšak k tomu je nutné připomenout, že obdobně ve svých kronikách hovoří
i Beneš Krabice z Weitmile114 a také Přibík Pulkava z Radenína.115 Oba kronikáři dosvědčují, že ještě v jejich době, roku 1350, byl uvedený kamenný „stolec“ chován
a ukazován ve Staré Boleslavi.
Jenže chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi, kde se uvedený kamenný stolec
ukazoval, byl postaven Břetislavem mnohem později, až když Břetislav vládl jako český
kníže a postavení chrámu sv. Václava bylo Břetislavovi přikázáno papežem jako pokání
za loupežnou výpravu do Polska v roce 1039.
Historikové považují Dalimilovo vyprávění za literární přetvoření jedné staré
historické pověsti ze Staré Boleslavi. F. Palacký předložil skutečný historický podklad
této pověsti:
„Čtrnáctiletá válka Boleslava I. s Otou I. Velikým vyvrcholila proniknutím německého císařského vojska do Čech a obklíčením Prahy roku 950. Ota Veliký měl hlavní sídlo ve Staré Boleslavi. Boleslav I. v poslední chvíli před porážkou přišel osobně do
Otova ležení prosit o odpuštění. Od té doby Boleslav byl poplatný německé říši a pod
dozorem bavorského vévody Jindřicha.“116
Současní historikové uvádějí, že do Čech nevtrhl jen císař Ota I. v červenci 950,
ale i císař Ota II. na podzim roku 975 a vpád opakoval v letech 976 a 977.117 Proto může být několik podkladů pro vznik historické pověsti.
Tedy F. Palacký za zkomolení české historie zkritizoval Václava Hájka
z Libočan, avšak na nepravdách o únosu se podíleli všichni kronikáři a historikové počínaje tak řečeným Dalimilem až po kritizovaného Hájka. Každý si něco přidal.
Tedy si znovu připomeňme, jak byly českými historiky v sepisovaných dějinách
českého národa po mnoho století až do doby Františka Palackého popisovány následky
únosu Judity:
118
„Jakmile na císařský dvůr došla zpráva o únosu Jitky Břetislavem, vzbudila
všeobecné pobouření a nevoli. Císař svolal své podřízené a veřejně před všemi pány
113
Havránek, B. – Daňhelka, J.: Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řeč. Dalimila. (Podle Lobkovického
rukopisu.) Praha, 1958, s. 78 – 80.
114
Beneš Krabice z Weitmile: Kronika pražského kostela. Fontes rer. bohemicarum, IV, s. 541 – 542.
115
Přibík z Radenína řečený Pulkava: Kronika česká. In: Kroniky doby Karla IV. Praha, 1987, s. 296.
116
Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 80.
117
Československé dějiny v datech. Praha, 1987, s. 55 – 56.
118
Můj vlastní kompilát sestavený z popisů následku únosu Judity všemi historiky počínaje Dalimilem
a konče Václavem Hájkem z Libočan.
50
přísahal, že za takový čin musí jeho aktéři pykat. Prohlásil, že ztrestá Čechy, poplení
celou zemi ohněm a mečem, neboť Čechy jsou císařským lénem; a pro zamezení dalších
odbojných činů že přesune své sídlo do středu Čech: aby ukázal, kdo v zemi vládne.
A hned za své nové sídlo určil Boleslav. Císař okamžitě vyhlásil přípravu vojenského
tažení proti knížeti Oldřichovi a jeho synu Břetislavovi. Kněžic Břetislav, hned jak se
dověděl o reakci a přísaze císaře, svolal své bojovníky a taktéž s ohnivou plamennou
řečí přísahal, že v odvetu na takovou akci císaře on, Břetislav, se svým vojskem, mečem
a ohněm poplení celou německou zemi, a navíc vlastním mečem zahladí samotného císaře.
Zanedlouho se sešla veliká vojska Bavorů, Sasů a Míšenských a přitáhla do
Čech k Vráži, kde narazila na shromážděné velké houfy Čechů. Když na obou stranách
vyvrcholily přípravy k vzájemnému střetnutí, tak v poslední chvíli se mezi vojsky objevila císařova dcera Judita. Aby zabránila zbytečnému krveprolití, navrhla císaři smírné
řešení. Takové, aby byly splněny přísahy císařovy i Břetislava, neboť obě byly dány pod
svědectvím Boha. Judita odvrátila hrozící válečné střetnutí; svou výřečností a celou
svou osobností zapůsobila na svého otce tak, že ten nakonec souhlasil se smírným řešením: Císař Konrád byl bez boje vpuštěn do Boleslavi, nechal tam přenést svůj císařský
trůn – kamenný stolec, – a usedl na něj. Dostavil se kníže Břetislav, pokorně se poklonil
a na kolenou slíbil poslušnost císaři. Pak několik českých bojovníků odjelo do Bavor,
kde vyplenili a vypálili dvě až tři vesnice. 119 Tak byla splněna jak přísaha římského
císaře, tak i přísaha Břetislava a oba se rozešli jako přátelé. Zároveň tenkrát císař jako
věno své dceři daroval Břetislavovi nový erbovní znak – orlici uprostřed plamenů;
a Břetislav dostal právo při příchodu na císařský dvůr to oznamovat zapálením několika
německých vesnic.“120
OD PALACKÉHO K DNEŠKU
Po těchto nejstarších českých kronikářích vstoupil do procesu „vědeckého ověřování“ naší historie František Palacký, nejdříve změnil data doby děje a k svému novému datu přidal jako věrohodná další historická fakta. Osobnost Františka Palackého
se jevila naprosto důvěryhodnou a spolehlivou v každém jeho vyjádření. To způsobilo,
že vesměs všichni historikové jeho generace, ale i převážná většina historiků dalších
generací převzala Palackého chybná data včetně dalších Palackým připojených nepravdivých podrobností.
Jeden historik od druhého podrobně opisoval průběh únosu a k vymyšlenostem
svých předchůdců si přidával vymyšlenosti vlastní. Tak se stalo, že historikové v 19.
a 20. století píší o průběhu únosu scestně. Následovně po Palackém prakticky všichni
čeští i moravští historikové až do dnešních dnů podávali obdobný zcela falešný popis
únosu Judity, a obvykle také převzali Palackého smyšlené datování únosu.
Jako příklad cituji „Českou kroniku“ prof. Josefa Laciny z roku 1893:121
119
Havránek, B. – Daňhelka, J.: Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. Praha, 1958,
s. 78 – 80. (Kronika je opisem Lobkovického rukopisu. Vznikla po roce 1310 a za svůj zdroj uvádí
kroniku pražskou, břevnovskou, boleslavskou a katovickou.)
120
Tak řečený Dalimil, Beneš Krabice z Weitmile, Přibík z Radenína řečený Pulkava, Václav Hájek
z Libočan.
121
Lacina Josef: Česká kronika. Praha, 1893, s. 256 – 261.
51
„Bylo v časích těch knížeti Břetislavovi jeti do říše Německé, snad když císař
Konrad roku 1029 v městečku Thüngen při řece Mahaunu meškal. Cesta tam i zpět vedla kněžice Českého přes město Schweinfurt, jemuž Čechové říkali Svinibrod. Město to
bylo sídlem markrabí Východofranských a tentokrát sídlel tam Otto, zvaný Bílý. Ten měl
sestru Juditu, o jejíž kráse mluvilo se široko daleko. Děva, aby se žaltáři naučila, byla
dána do kláštera tu ve Svinibrodě, který i polohou i zdmi velice byl pevný.
O kráse děvy uslyšev a o jejím úkrytu se dověděv, všelijak přemýšlel Břetislav,
jak by se jí přiblížiti mohl. Mohl ovšem, jsa mladík krásný, rodu knížecího, správce rozsáhlé země a dědic knížete Českého, ucházeti se o ruku Juditinu, ale lekl se toho, aby
vrozená Němcům pýcha neodbyla ho, jakožto syna české selky. Nemínil se tedy snížiti
k prosbě a nejistému se o nevěstu ucházení, ale umínil si zmocniti se rytířským činem
děvy a násilím odnést do své země.
Sebrav oddanou sobě družinu, vypravil se zase do Frank a přišed do kláštera
Svinibrodského, žádal tu za pohostinství, kterého se mu i dostalo. Zapověděl soudruhům, aby ani knížetem ho nejmenovali, ani nijak nějaké přednosti mu prokazovali. Na to
jal se prohlížeti klášter i jeho okolí, maje snad v úmyslu pokusiti se o ztečení kláštera,
když však seznal, že síly jeho k takovému podniknutí nedostačují, umínil si užíti lsti.
Šťastnou náhodou byl den sváteční a panny ubíraly se do chrámu. Břetislav poznal ihned Jitku jednak po kráse, jednak po purpurové kápi, kterou byla oděna. Vešel za
pannami do chrámu, poněvadž pak byl jinoch neobyčejné krásy a ztepilosti postavy,
obrátil na sebe pozornost spanilé dcery hraběcí.
Zraky jejich si porozuměly a Jitka asi málo se zdráhala, když Břetislav, sotva že
po ukončení bohoslužby panny z chrámu vystoupily, Jitku uchopil a vyzdvihnuv ji v náruč, kvapil k bráně klášterní. Mlčela-li Jitka, za to tím více křičely panny, jichž ochraně
markrabina svěřena byla.
A teď sběhla se i čeleď klášterní a fortnýř rychle přiraziv bránu, zatáhl ji mohutným řetězem. Břetislav přikvapiv k vratům, vytrhl meč, a jedinou ranou přerazil řetěz.
Brána se otevřela a kněžic přichvátav ku svému koni, vyšvihl se naň i se sladkým svým
břemenem a již uháněl s větrem o závod k hranicím českým.
Mnohý z čeledi klášterní pustil se za únoscem, ale temnota noční učinila konec
všemu pronásledování. Břetislav provedl smělý čin bez pohromy, hůře za to vedlo se
jeho soudruhům, kterým kněžic o účelu cesty své ničeho neřekl a kteří nyní nevědouce,
co se děje, od chasy klášterní přepadeni byli. Zle s nimi hospodařila hrubá čeleď, vylévajíc sobě na nich svůj vztek. Jedněm oči vyloupeny, nosy uřezány, jiným ruce a nohy
osekány a jinak a jinak zohaveni.
Břetislav bral se zemí Českou a pozdraviv v Praze otce svého a představiv mu
svou nevěstu, vesel jel na Moravu a tu v Olomouci slavil svatbu se spanilou Jitkou.“
Jak zkošatělo Kosmovo líčení únosu Judity Břetislavem! Z Kosmova romantického příběhu se stal napínavý román.
V takovém neskutečném popisu únosu Judity Břetislavem pokračovali všichni
následníci Františka Palackého a každý z nich si do popisu únosu přidával vlastní vyfantazírované podrobnosti.
Jen minimálně si k popisu únosu přidal K. V. Zap v hojně čtené „Česko – moravské kronice“. Avšak jako všichni jeho vrstevníci převzal údaje Františka Palackého,
když napsal „… A nežli se skončil měsíc červen téhož léta, přijel Břetislav s krásnou
Jitkou na hrad svůj do Olomouce, kdežto ji Moravané co vojvodkyni země Moravské
52
holdovali a hlučné radovánky strojili. …“. 122
J. V. Šimák navíc uvedl, že Břetislav v roce 1017 během polsko-českých válek
vybojoval území Moravy. Doslova napsal, že „jen Moravy byl si dobyl Břetislav nazpět
vlastním rekovstvím“. Polské zajatce z jejich posádek na Moravě prodával po stech do
otroctví do Uher a dál. Válečný stav byl ukončen roku 1018 v Budyšíně mírovou
smlouvou s Boleslavem Chrabrým. Avšak v dalším popisu se Šimák již přidržuje datování Palackého, tedy let třicátých. Připomíná, že Břetislav roku 1030 vedl české vojsko
na pomoc císaři proti uherskému králi Štěpánovi. Ale vojenská výprava skončila r. 1031
mírovou smlouvou, při které byly poprvé vytýčeny současné moravskoslovenské hranice.123
Václav Novotný, náš oprávněně věrohodný historik, sice popisuje podrobnosti
dvorského sjezdu v Merseburgu, konaného 17. 5. 1030, avšak bez souvislosti s únosem
Judity. Ojedinělé u nás je jeho vyjádření charakteru knížete Oldřicha, otce Břetislava:
„Jako kníže – a vlastně již způsobem svého nastolení – jeví se vždy energickým a bezohledným až do ukrutnosti, ale také lstivým, úskočným a věrolomným.“124
V posledních staletích Češi měli mnoho kronikářů, mnoho historiků a mnoho
vypravěčů dějin. Vyprávění o Břetislavovi a Jitce vždy bylo shodné, pouze jednotlivé
malé podrobnosti se lišily. Pokud jste od počátku sledovali mou snahu, tak jsem předložil tři verze popisu únosu Judity Břetislavem, první Kosmovu a druhou podle pověstí,
obě téměř totožné. Třetí verzi jsem předložil v několika podáních lišících se přídavky
podle jednotlivých autorů.
Uvedeny jsou tři verze jednoho skutečného historického příběhu našich dějin,
který je zahrnován jednou do legend, jednou do pověstí a nakonec je uváděn jako příhoda, která se skutečně stala. Je nevyvratitelné, že nejvíce škod učinili samotní historici
a kronikáři bez ohledu na jejich vysokou odbornost.
Proto tvrdím, že je důležité při psaní dějin vzít v úvahu nejen dochované písemnosti, ale také legendy a pověsti, ověřit pravdivost jejich historického jádra a uvést je do
popisu historických událostí. Ještě důležitější je vzít do popisu i obsah nezachovaných
písemností a také těch, jejichž opis nebyl ověřen řádným svědkem. Což historikové ve
své většině nečiní. Jejich snaha je psát jen podle ověřených písemností, aby tak pro svou
osobu vzbudili označení hodnověrného historika. Je to přání stejně nesmyslné, neboť na
druhé straně opakují bez ověření smyšlenky svých učitelů.
Na závěr této drobné kapitoly musím přece jenom opravit svůj vcelku negativní
pohled na naše historiky. Protože každý úsek našich dějin je osobitý, specifický a ne
všude došlo k jeho chybnému výkladu. Z jednoduchého důvodu: to proto, že žádný
z těch našich bájných starců – kronikářů a historiků – nebyl schopen obsáhnout celé
bohaté a složité dějiny našeho národa. A tak v dalších odstavcích budeme posuzovat
historický děj podle objektivních měřítek, i když současně uvedeme alespoň některé
odlišnosti podle věrohodných diaristů nebo i podle existujících pověstí.
122
Zap, Karel, František, Vladislav: Česko – moravská kronika. Kniha první, Praha, 1906, s. 148.
Śimák, J., V.: Kronika československá. Praha, 1925, s. 72 – 86.
124
Novotný, Václav: České dějiny. I. díl. Praha, 1912 – 1937, s. 563 – 572 a s. 701.
123
53
BÁJE A LEGENDY
Písemnou zprávu kronikářů je nutné považovat za typickou historickou legendu
vzniklou na základě určité skutečnosti, ale později změněnou nánosem dodatečně přidávaných chybných informací. Oddělení historické pravdy od legendárních přídavků vždy
bylo a stále je obtížným procesem. Obzvláště, když legenda vypráví o dějích z dob dávno minulých, z kterých nemáme potřebné doložitelné důkazy. Legenda vždycky začíná
pravdou! Přesto náš Josef Dobrovský považoval legendy za vymyšlené romány.125
Současní odborníci v oblasti historie často zamlčují některé legendární historické
údaje s odvoláním na skutečnost, že nejsou písemně doloženy. Přičemž jakékoliv písemné historické doklady z doby téměř před celým jedním tisícem let jsou naprosto
nedosažitelné. Totiž v té době se písemně zaznamenávalo jen výjimečně. Pokud nějaké
ojedinělé písemné památky existovaly, tak pergamen a papír se už dávno rozpadl. Jestliže byly vyhotovené písemnosti opsány v průběhu následujících staletí, pak opisy jsou
často neprávem označeny za falza, ačkoli některé z nich skutečně jsou úmyslné podvrhy.
Zde nemohu jinak než připomenout pohnutý osud moravského archiváře Antonína Bočka. Nikdo jiný z historiků celého území Čech a Moravy nebyl tolik obviňován
z falšování historických dokumentů jako Antonín Boček.126 Tedy, pokud nevezmeme
mezi úmyslná falza „Rukopis královédvorský a zelenohorský“ pravděpodobného autora
Václava Hanky. Ale ten snad zfalšoval neexistující staročeské rukopisy, nikoli vlastní
historické dokumenty, jako prý falšoval Antonín Boček.
Antonín Boček (1802 – 1847)127 byl pokračovatelem guberniálního sekretáře Jana Petra Cerroniho a od roku 1837 byl moravským zemským historiografem a o dva
roky později stavovským zemským archivářem. Během této doby sebral neuvěřitelný
počet archiválií. Jeho sbírka čítající 12 308 opisů i originálů listin, 769 starých českých
knih a paleotypů, 162 knih a paleotypů německých a latinských, a konečně i 175 rukopisných kodexů je stále uložena v Moravském zemském archivu v Brně. Doplatil na
svého konkurenta Františka Palackého, který mu nemohl odpustit, že byl císařským
dvorem upřednostněn při získání místa moravského zemského historiografa. Ale i Palacký velmi bohatě čerpal z jeho sbírky. Avšak díky škole Palackého se dnes Boček
považuje za synonymum falzifikace a autora podvrhů. Zde musím připomenout, že Boček při shromažďování neuvěřitelného množství historických dokument nacházel mnohé ve stavu rozpadu, načež je opsal, ale opis neověřil. Proto mnohá „Bočkova falza“
jsou naprosto věrohodná. Je však velmi špatnou známkou pro současné představitele
olomoucké kultury a speciálně pro historiky, že na ten velký přínos Bočkovy práce pro
Olomouc a pro Moravu zapomněli. A že dostatečně nebojovali za vyvrácení nepravdivých nařčení Bočka jako falzifikátora. Jsem přesvědčen, že by se měla ověřit věrohodnost všech zpráv dokazujících Bočkovy falzifikáty, především však důkazy Brandlovy128, ale také skutečnou věrohodnost informací uvedených J. Teigem129. Olomoucké
125
Králík, Oldřich: Dobrovský a bádání o počátcích českých dějin. Praha, 1959, s. 73 – 140.
Šebánek, J.:Moderní padělky v moravském diplomatáři Bočkově do roku 1306. Brno, 1937, ČMM.
127
Boček, Antonín: http://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Boček
128
Brandl: Časopis Matice moravské, X. p. 77 – 104.
129
Teige, Jos.: Zpráva o pramenech dějin kláštera Hradišťského u Olomouce ( až do r. 1300). Věstník
král. české společnosti nauk, Praha, 1893, s. 1 – 79.
126
54
historiky omlouvá jen to, že pracují a tvoří pod institucí nazvanou Palackého univerzita
a tak musí propagovat Františka Palackého, i když ten s Olomoucí nic společného neměl
a nakonec i svůj moravský národ zapřel a stal se dovršitelem čechizace Moravanů. Naštěstí na druhé straně je třeba kladně ohodnotit, že rodné město Antonína Bočka, Bystřice nad Perštejnem, na svého významného rodáka nezapomnělo a stále ho připomíná.
Pro Olomoučany je to ostuda, vždyť Antonín Boček byl v Olomouci prvním profesorem
české řeči na Stavovské akademii. Inu, tak svět oplácí! Avšak musí být Olomouc v čele
likvidátorů svého významného občana?
Při objektivním hledání dějin našich předků je nutné bez ohledu na absenci důkazů se zabývat legendárními údaji, neboť jsou to často jediné informace z hluboké historie naší společnosti. Přes to, že nemáme písemné doklady, naše minulost zajisté byla
i v době před písemnými záznamy. Jak napsal Viktor Dyk: „Revisi legend považujeme
za nutnou ne z osobní umíněnosti, ale proto, že ze špatně pochopené a tradované minulosti vzniká špatná budoucnost. …“130 Právě neexistence písemných podkladů si vynucuje poctivé posouzení pravdivosti každé pravé legendy, ale i pověsti, na základě všech
ostatních historických fakt.
Velmi příhodně se o legendách vyjádřil historik Rudolf Turek: „Legenda, tento
zvláštní středověký literární žánr, v němž řada badatelů – často právem – spatřuje určité lidové prvky, nebyla ovšem pravým historickým dílem; …Ale pramenem historickým
jsou v každém směru. Často nám svou terminologií dosvědčují diferenciaci obyvatelstva. Tím, že historický fakt prozrazují většinou spíš mimochodem, někdy i bez úmyslu
a proti úmyslu autorovu, stávají se bezprostředním historickým pramenem. I archeologu
přinášejí mnohý cenný poznatek …“ … „Jak chudě znějí proti tomu zprávy tehdejší
analistiky!“131
Dnes nám historikové tvrdí, že „pověsti se dochovávaly povětšinou v ústním podání a jejich původnost vždy záležela na rozsahu a míře úprav, kterými je jejich vypravěči opatřili. Tak se přenášely ze století do století až do té chvíle, než se jich někdo ujal
a přenesl je na papír a od té chvíle pak doznaly většinou již jen minimálních úprav“.132
Na většině pověstí z Klášterního Hradiska lze dokázat, že nejvíc pochybných úprav
a zkomolených historických pravd učinili právě historikové. Od těchto dodatečných
nánosů a dezinformací je nutné legendy očistit. Původní údaje legendy, pokud to nevylučují historické skutečnosti, musíme brát jako velmi pravděpodobný historický údaj
objasňující danou část naší minulosti.
Podle Oldřicha Králíka jsou pověsti vymyšlené příběhy z dávných časů, ve kterých vystupují skutečné historické osoby.133 Za příklad Oldřich Králík uvádí středověkou náboženskou literaturu o životech světců. „Legendy jsou pravdivější než názory
současných historiků“134.
Prakticky stejný názor měl i největší český sběratel pověstí August Sedláček,
když napsal: „Pověst není totožná s báchorkou, ve které se vypravují výmysly lidské
fantasie, nýbrž obsahuje v sobě konkrétní vypravování některé příhody, která se zběhla
130
Pithart, Petr: Dějiny a politika. Praha, 1990, s. 146.
Turek, Rudolf: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 2000, s. 23.
132
Čermák, M.: Závěr knihy „Čermáková: Pověsti z dějin města Olomouce“. Olomouc, 2000, s. 70.
133
Králík, Oldřich: Nejstarší legendy přemyslovských Čech. (Předmluva.) Praha, 1969.
134
Králík, O.: Sborník VŠP, Olomouc – Praha, 1958. Rozpravy ČSAV, odd. sp. v., roč. 70, 1960, seš. 6 a
roč. 71, 1961, seš. 6.
131
55
skutečně …“135 .
Legendy nejsou jenom vyprávění o historických událostech z dob dávno minulých. V posledních stoletích, ale i v současné době vznikají typické legendy, aniž si jejich existenci dostatečně uvědomujeme. Na tuto situaci uvedl velmi zajímavý názor náš
současník Petr Pithart ve svých esejích a úvahách z let 1977 – 1989:
„Proti „osvoboditelské legendě“ je nutno postavit československému národu
osvobozeneckou pravdu. Osvoboditelská legenda glorifikuje Masaryka a Beneše, tvrdí,
že stát byl vybojován spravedlivostí své věci, humanitní politikou, vítězstvím demokracie
a podobnými věcmi. Byl tu skutečný boj, jehož plody nezaslouženě sklidili ti dva, Beneš
trpělivě čekal v předpokojích politiků.“136 V další části Petr Pithart svůj názor vysvětlil:
„Masaryk a jeho přátelé neopatrně a bez zdrženlivosti zbořili legendu o pravosti rukopisů, blud svých otců. Ale nebořili boha, ale jenom modlu, které už nikdo mnoho nevěřil,
pouze ji veřejně obhajovali jako věc národní cti. Kryli jen provalení podvodu. S Masarykem jsou spojovány nové čtyři legendy. První: legenda o Masarykově vítězném boji
proti předstírané víře v pravost Hankových Rukopisů. Tato legenda přerostla v mýtus,
že pravda vítězí. – Dějiny jsou vždycky sbírkou legend, nejsou věcí toliko profesionálního zájmu několika stovek historiků. „Dějiny pro školu a dům“ se skládají z příběhů
o svém začátku a konci, s hrdinou, který vítězí nebo jako mučedník hyne, dobro je bělejší a zlo černější. Legendy nemusí být dějinami smyšlenými. Legendární příběh musí být
tradován. Totožnost národa je vytvářena právě tradicí bez postrku úřadů. Tradice je
souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností. Tedy platí legendy, nikoli rozporná a složitá pravda dějin. Masaryk po rozbití legend o Libuši a Jaroslavu ze Šternberka
předložil legendární příběh o mravní a náboženské inspiraci českých dějin „Tábor je
náš program". Třetí Masarykova legenda, „osvobozenecká legenda“, výklad první světové války jako „světové revoluce“ a o vzniku ČSR byla spíše pohádkou. Světová revoluce se nekonala, byl zájmový konflikt sobeckých velmocí. Čtvrtá masarykovská legenda
„tatíčkovská“, – filozof na trůnu, osvoboditel, myslitel, který založil stát, …“137
Všechny tyto problémy se obdobně týkají zapomenuté historie Klášterního Hradiska. Zprávy analistů popisující historii Klášterního Hradiska lze pak doplnit věrohodnými informacemi z mnohých pověstí. Tak se nám nakonec alespoň částečně obnoví
zapomenuté dějiny Klášterního Hradiska u Olomouce. Samozřejmě nelze brát v úvahu
dodatečné nepravdivé přimíšeniny historiků a ani neobjektivní závěry dalších odborníků
pracujících v oboru historie.
Znovu si připomeňme, že Hradisko je jedno z nejpamátnějších míst Moravy, poněvadž už na začátku moravských dějin bylo určeno jako duchovní centrum a pohřebiště vládnoucí moravské větve Přemyslovců. V dalších stoletích po tomto určení se
z Hradiska na Moravu, do Čech a do celé střední Evropy šířily velmi četné kulturní ale
i pokrokové odborné iniciativy, na které by mělo být město Olomouc pyšné!
POVĚSTI O KLÁŠTERNÍM HRADISKU
Od roku 1993 jsem namátkově sbíral pověsti týkající se Klášterního Hradiska.
135
Sedláček, A.: Historické pověsti lidu českého. Praha, 1998, s. 11.
Pithart, Petr: Dějiny a politika. Praha, 1990, s. 146.
137
Pithart, Petr: Dějiny a politika. Praha, 1990, s. 175.
136
56
Po téměř dvaceti létech jsem došel k počtu zhruba třiceti pověstí. Ovšem některé z nich
jsou jenom účelové výmysly individuí s cílem zesměšnit a ponížit některou část historie
Hradiska. Ty jsou naštěstí zřejmé na první pohled. Další podstatná část pověstí
z Hradiska jsou skoro doslovně převzaté historky od analistů, mající obvykle naprosto
pravdivý základ. Tato část pověstí většinou nebyla doplněna přídavky vypravěčů; a tak
jde o sdělení skutečných historických dějů. Teprve u třetí části pověstí z Klášterního
Hradiska, které byly po generace znovu a znovu vyprávěné, se postupně v jednotlivých
podáních pověstí objevilo mnoho přídavků; ty dosti často zdeformovaly základní pravdivá historická fakta. Proto mnohé pověsti z této skupiny vedou k dojmu, že jsou jen
pouhým výmyslem.
Nejznámější pověsti o Hradisku:
1.
Alruna
2.
Kam Břetislav ukryl unesenou Juditu?
3.
„Jitčin letohrádek“
4.
Založení a obvěnění benediktinského kláštera
5.
Poslední slova knížete Oty II.: „Alii cotrarium dicunt.“
(„Ostatní to budou říkat opačně.“)
6.
Byl či nebyl nejstarší moravský historik Hildegard Hradišťský?
7.
Klerik Bohumil a opat Deocarus a tak zvané Zdíkovo skriptorium
8.
Exkomunikace a znovuzvolení hradišťského opata
9.
Biskup velezrádce
10.
O přepadení kněžny Durany a zazdění benediktinů
11.
Jak kníže Soběslav rozbořil na Hradisku klášter a Juditin hrádek
12.
O obsazení Hradiska Mongoly
13.
O táboritech a hejtmanu Smilovi z Moravan
14.
Jak rytíř Šatný vyzrál nad olomouckými radními
15.
Proč Olomoučané rozbořili Klášterní Hradisko dvakrát
16.
O výkupném za opata Jiřího Leodegaria
17.
Umučený opat Jan Minský všemi zapomenutý
18.
Zjevování andělů na konventním schodišti – „Andělské schody“
19.
Shazování kozla z kostelní věže a pohanské zvyky na Hradisku
20.
Jak císařovna Marie Terezie pohrdla pohostinstvím biskupa
a tajně přespávala ve věži Hradiska,
jak vyjížděla na koni do 1. poschodí
21.
O strašení černovírských rybářů hradišťskými mnichy
22.
Co je za kamennou deskou v ambitu kláštera
23.
Proč ukrytý poklad na Hradisku střeží papež Benedictus XIII.
24.
Dětská zloba a potrestání Pepíčka, který nezapomněl
25.
Mílové právo a vystrčený zadek beránka na olomoucké radní
26.
Osud opata Václavíka a proroctví
27.
Boží trest za zrušení kláštera. Přírodní živly se mstí.
28.
O pražské šunce, květáku, baklažánech
a citronech z Klášterního Hradiska
29.
Nadpřirozené vlastnosti modrého abbé Josefa Dobrovského
30.
Poprava na prvním nádvoří
31.
Skok z věže Hradiska z nešťastné lásky
32.
Jak se Jaroslav Durych soudil s rakouským ministrem
57
33.
34.
35.
36.
37.
38.
39.
Kam vedou podzemní chodby z Hradiska?
Pohřební průvod popraveného vraha Leciána
Supertajná organizace armádních holubů na Hradisku
Zazdívali Němci své mrtvé za 2. světové války pod Hradisko?
Osud pozůstatků olomouckých Přemyslovců, biskupů a opatů.
Hradišťští básníci a romanopisci
Ze zájezdní hospody krčma, z krčmy „Rudý koutek“
Vypsat dějiny Klášterního Hradiska podle analistů s přihlédnutím k existujícím
pověstem nebude úkol nijak složitý, porovnáme-li ho s mnohem obtížnějším dokazováním archeologů. Ovšem pravdivost údajů analistů musí být bezesporu
dodatečně archeology ověřena, jinak by podávaná historie měla velmi křehké hliněné
nohy. Psát objektivní historii jenom podle pověstí by bylo zcela pochybné. Neboť pověst nemusí mít ani to udávané pravdivé jádro a může být od základů vymyšlena nějakým fantastou často z nepochopitelných důvodů.
Abychom pokud možno dodrželi při vyprávění dějin pravidlo pravdomluvnosti,
je nezbytné vzít v úvahu veškeré existující objektivní důkazy, tedy především výsledky
činnosti archeologů. Jejich přínos je nepochybný především v úsecích dějin, ke kterým
nemáme žádné věrohodné písemné doklady. Obzvláště při pátrání po nejstarších historických podkladech z každé menší územní lokality jsou sdělení archeologů o pozůstatcích po činnosti větší lidské komunity tím nejpodstatnějším.
POČÁTEK OSIDLOVÁNÍ KLÁŠTERNÍHO HRADISKA
Přidržme se zvyklého způsobu psaní historiků a jako oni začněme vyprávět dějiny Klášterního Hradiska od nejstarších dob, i když je budeme nezvykle vyprávět podle
pověstí a analistů.
Každá pověst s pravdivým historickým jádrem, ale také každá zpráva analisty,
musí být podložena důkazem existence většího lidského osídlení lokality Klášterního
Hradiska. Bez lidské přítomnosti se nemohou odehrávat žádné historické děje lidské
společnosti. Proto historikové vyžadují důkazy větší lidské činnosti v inkriminované
oblasti. To vše spočívá na výsledcích archeologického průzkumu.
Na začátek nejstaršího většího osídlení lokality Klášterního Hradiska mají odborníci – archeologové i historici – různé názory:
1. V době Velké Moravy. O tom byla přesvědčena nejmenší skupinka spíše starších historiků a archeologů.
2. Až rokem 1077 – 1078. K tomu se přiklání největší skupina současných historiků, ale i archeologů, že prvotní trvalé lidské osídlení Hradiska začalo založením kláštera na Hradisku.
3. Rokem 1021, tedy právě dobou únosu Judity ze svinibrodského kláštera kněžicem Břetislavem. To tvrdí malá skupinka historiků a archeologů. Avšak tato skupina
je nejblíže pravdě, i když jen částečně.
Je naší povinností probrat všechny tři uvedené možnosti. Předložit ty nejpodstatnější důvody, ale především důkazy, pro pravdivost toho či onoho názoru. Přičemž si
musíme uvědomit, že jen jediný názor může být ten pravdivý, tedy že jsme povinni ho
přijmout jako historickou skutečnost.
58
OSÍDLENÍ ZA VELKÉ MORAVY
Nejstarší dějiny této nepříliš velké lokality na jednom z olomouckých malých
návrší nemůžeme posuzovat a dokladovat na podkladě písemností. Naše písemnosti se
nám zachovaly z velmi pozdního období a jen výjimečně nalezneme dokument starší
než z jedenáctého století. Materiál, na který naši předkové psali, a podobně i dnešní
papír, na který píšeme my, se časem rozpadá, příliš dlouho nevydrží. Listinné materiály,
které byly ponechané v roce 1736 v kovové schránce v kameni v jihozápadní věži Hradiska, byly při otevření schránky v roce 1992 rozpadlé na prach a na kousky sotva prokazatelné materie.138 Současné konservační postupy archivářů se dříve neznaly a tak se
památkáři snažili tyto vzácné listinné památky alespoň přepisovat. Avšak dnes tyto
opsané písemné památky velmi často označujeme za falza, tedy v podstatě za účelově
vyhotovené podvody, přičemž z opsaných starých písemností je těch vylhaných materiálů velmi málo.
Egypťané, Židé, Řekové i Římané zaznamenávali údaje o životě a historii o několik staletí a tisíciletí dřív než my. Naše nejstarší písemnosti datujeme od 11. století,
ale většinou mnohem později, až od 13. století. A pak jsme z každého takového nálezu
písemnosti nadšeni. Přitom si neuvědomujeme, že na papír lze napsat kdejaký výmysl,
kdejakou lež, kterou pak někdy naši historiografové berou jako prokázanou skutečnost.
V současné době je kladen nezasloužený důraz na existenci zachované, nebo alespoň
opsané a ověřené písemné památky jako doložený a pravdivý historický děj. Tato situace vzbuzuje ironický úsměv u přemýšlejících prostých spoluobčanů. Mnohé naše dědiny
oslavují výročí svého založení podle data uvedeného při zaznamenaném názvu své vesnice, svého města v některé zachované staré písemnosti. A pak s pomocí regionálních
historiků vydávají k tomuto výročí oslavné publikace a pořádají nebývalé slavnosti.
Přitom vlastně oslavují jen to, že nějakou příznivou okolností došlo k zachování nějakého zápisu na nějaké staré listině. Regály vědeckých knihoven se v posledních desetiletích plní stohy knih a brožur vydaných k neskutečným jubileím trvání českých, moravských a samozřejmě všech hanáckých vesnic, městeček a měst. Je to vysloveně blud
podporovaný celou naší obcí historiků. Protože na Moravě a hlavně právě v oblasti Hané je situace v dlouhověkosti trvání lidských sídel naprosto odlišná. Archeologické nálezy dokazují, že v těchto lokalitách lidská sídla existovala po staletí, i v prehistorické
době. Archeologie nám dnes pravdivěji a přesněji dokazuje to, co nebylo zaznamenáno,
nebo co se jako písemnost nedochovalo.
Také o nejstarší minulosti Hradiska nemáme k dispozici téměř žádné objektivní
písemné podklady. Zakládací listina benediktinského kláštera, vyhotovená k 3. únoru
1078139, hovoří pouze o klášteru sv. Štěpána při hradu Olomouci, ale pojmenování
místní lokality vynechává. A tak jako první písemný záznam používající pojmenování
„Hradisko“ se uvádí falzum140 z roku 1126, v kterém olomoucký kníže Václav daroval
trhovou ves Kyjov klášteru sv. Štěpána, „quod est in Gradisch“, tedy klášteru, který je
na Hradisku. Avšak první ověřená listina jmenující Hradisko je až z roku 1151, kde je
138
Michnová, V. – Prucek, J.: „…quarta turris monasterii Gradicensis“. (K nálezu při jihozápadní věži
kláštera Hradiska.) Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 270, 1993, s. 21 – 34.
139
Piter, Bonaventura: Thesaurus absconditus in agro seu monasterio Brzewnoviensi, Brno, 1762, 184 –
185.
140
Regesta Mor. I. 209) – Boček I, pag 200, Nr. 225.
59
podle Dudíka141 použito původního starého pojmenování „hradiště“. Podle Hosáka142
první představa o tvrzi pochází až od Tetzela z období kolem roku 1593. Z toho tedy
vyplývá, že podle současných zvyklostí by mělo Klášterní Hradisko podle tohoto svého
pojmenování datovat svůj vznik k roku 1151 a tedy devítisté výročí trvání Klášterního
Hradiska slavit v roce 2051. Což je samozřejmě úplný nesmysl!
Hradisko, nebo původně Hradiště, toto pojmenování evokuje četné domněnky
o vzniku tohoto pojmenování na podkladě prehistorického opevněného lidského osídlení této vyvýšeniny. Pojmenování si vynutilo, že každý odborník, historik, archeolog,
památkář se pokusil původ tohoto pojmenování nějak vysvětlit. A čím větší, znalejší
a věrohodnější odborník, tím podal nejméně logické, ale kurióznější vysvětlení původu
pojmenování Hradiska.
Předkládám svou námitku proti všem těmto tzv. odborným výkladům. Protože
všechny vycházejí buď ze zachovaných a nerozpadlých písemností, ale většinou naprosto náhodně nalezených. Nikde jsem nenašel odborný výklad původu pojmenování založený na filologickém rozboru tohoto jména ve vztahu k domácímu, po věky usídlenému
obyvatelstvu, jehož předci začali tento název používat.
Pokud bylo Hradisko pojmenováno podle opevněného útočištného místa (Čer143
vinka ), podle hradeb vybudovaných kolem ať tvrze (Tetzelius144), či hradu (Richter145), nebo podle opevněného hrádku vystavěného Břetislavem pro Juditu (Teige146,
Kouřil147), nebo podle opevněné celnice (Bláha148), proč potom dosud nikdo nenalezl
základy těchto výše jmenovaných původních historických hradeb?
Když akademik Josef Poulík149 a Václav Richter150 popisovali vznik Sámova
státu, vojenského svazu Slovanů proti Avarům, tvrdili, že na území Moravy byly tři
slovanské kmeny. Jeden z nich byl v místech Hané. Byli přesvědčeni, že sídlo kmenového knížete hanáckého kmene bylo v místě Hradiska. Na tomto místě na Hradisku prý
141
Dudík, Beda, J. P.: Cerroni´s Handschriften-Sammlung. Mährens Gesichts-Quellen, Brünn, 1850,
s. 274.
Dudík, B.: Dějiny Moravy. Díl I. Od nejstarších dob až do r. 906. Praha, 1871.
142
Hosák, Ladislav: Středověké vyprávěcí prameny Moravy, II. Sborník Vys. školy pedag. v Olomouci,
Historie III, Praha, 1956, s. 85 – 93.
143
Červinka, I. L.: Slované na Moravě a říše Velkomoravská. Brno, 1928, s. 90.
144
Tetzelio, Ioanne, Miglicensi: Historia de fundatoribus progressis monasterii Gradicensis prope Olomutium siti cum eiusdem monasterii d. abbatum catalogo. Cerr. II, 385.
145
Richter, V.: Raněstředověká Olomouc. Stavební dějiny vzniku města. Praha, 1959, FF MU Brno, s. 45 –
46.
146
Teige, Josef:Historia de fundatoribus. Studien und Mittheilungen aus dem Benediktiner und Cisterciensen Orden, 1892. Zpráva o pramenech dějin kláštera Hradišťského u Olomouce (až do r. 1300).
VKČSN 1893, XII., s. 1 – 79.
147
Kouřil, J.: Disertatio inauguralis quam ad mentem edicti ministerialis de ddto octava Aprilis 1903
offert devotus autor. Státní archiv Opava, č. knihy 436/II., rukopis, str. 106.
148
Bláha, J.: Časněslovanská osada v Olomouci a počátky řemeslnicko-kupeckého podhradí, Archeologica historica 9, 1984, s. 133 –146.
Bláha, J.: Několik archeologických úvah k počátkům kláštera Hradisko. Historická Olomouc X., UP
Olomouc, 1995, s. 83 – 92.
149
Poulík, Josef: Staří Moravané budují svůj stát. Gottwaldov, 1950.
150
Richter, Václav: Raněstředověká Olomouc. Stavební dějiny vzniku města. FF MU Brno, sešit čís. 63,
Praha, 1959, str. 183.
60
v 9. století vzniklo velkomoravské hradiště (Poulík151). Odvolávají se na zprávy z diářů,
kde jsou zmínky o nálezu v roce 1700, kdy při kopání základů konventu na východě
byly objeveny destrukce zdiva a studna, na jejímž dně byly nalezeny čerpací vaky –
folliculi. Když v letech 1959 a 1975 byla v konventní zahradě nalezena tunelovitá dutina,152 tak ji také připsali k velkomoravskému sídlišti. Dle Richtera kronikáři porozuměli
vztahu obou hradů obráceně. Kmenový hrad na Olomoucku je Klášterní Hradisko. Bylo-li Klášterní Hradisko v 11. stol. opuštěným hradištěm, aby tam mohl vzniknout klášter, pak bylo starší než hrad u dómu. Ale pak hrad Hradisko vznikl už v 9. století. Podobně se stalo i jinde na Moravě: Rajhrad – Brno, Staré Město – Uher. Hradiště, Hradiště u Znojma. Richter píše doslova: „Klášterní Hradisko je zbytkem prvotní, staroslovanské Olomouce.“153 Poulík souhlasí.
Proč tedy dosud nebyla prokázána existence kmene Hanáků? Tzv. Geograf bavorský z 9. století v soupisu slovanských kmenů „Descriptio civitatum et regionum ad
septentrionalem plagam Danubii“ nejmenuje žádný kmen mezi polabským Libickem
a hornoslezským Holasickem.154
Proč na Hradisku archeologové dosud nenalezli pozůstatky sídelní lokality
z doby Velké Moravy?
K ověření předpokladu opevněného velkomoravského sídla na Hradisku provedl
archeolog Boris Novotný155 pět sond na ploše 500 m2 v prostoru zahrady, a když nic
nenalezl, tak vyloučil na Hradisku existenci velkomoravského opevnění. Podle něho
pojmenování Hradiska je od fortifikace původního benediktýnského opatství.
Také Bláha156 roku 1982 vyloučil v této lokalitě jakékoliv starší osídlení, ale
v témže roku nalezl osídlení z doby Velké Moravy u Tereziánské zbrojnice.
Pokud by Hradisko bylo pojmenováno podle opevnění z doby založení kláštera,
jak tvrdí Novotný, nebo až z období trvání kláštera (Bistřický157), nebo dokonce ještě
z pozdější doby, kdy už klášter na Hradisku nebyl a byla postavena budova opatství
(Bláha), podle čeho tedy Olomoučané už dávno předtím nazývali Hradisko Hradiskem?
Proč by byly hradby postaveny až v době, kdy už bylo pojmenování Hradiska vžité?
Pojmenovali tedy staří Olomoučané Hradisko po nějaké blíže neurčené osadě,
zřejmě ohrazené, jakých bylo v okolí olomouckého kopce víc? Nebo po celnici?
V současné době původ jména Hradiska Bláha přičítá nevelkému opevnění nejpozději
151
Poulík, J. a kol.: Počátky českého státu. Horizont, Praha, 1973, s. 67. Sborník příspěvků ze semináře
historické sekce z 5. 4. 1973.
152
Burian, V.: Podzemní prostory v okruhu kláštera Hradiska v Olomouci (okr. Olomouc). PV 1975.
153
Richter, V.: Raněstředověká Olomouc. Praha, 1959, s. 183.
154
Richter, V.: Raněstředověká Olomouc. Praha, 1959, s. 184.
155
Novotný, Boris: K otázce osídlení Olomouckého kopce a Kláštera – hradiska ve střední a pozdní době
hradištní. Památky archeologické LV., 1964, s. 392 – 415.
156
Bláha J.: Přehled důležitějších záchranných akcí archeologického útvaru při Památkovém ústavu
v Olomouci za rok 1955. Ročenka SOAO, 4(23), 1995, s. 143 – 149.
Několik archeologických zjištění a hypotéz k počátkům raně středověké a středověké Olomouce,
VVM XXXIV, 1982, s. 194–197.
Bláha, J.: K počátkům osídlení Olomouckého kopce. In: Slované 6. – 10. století. Sborník referátů ze
sympozia Břeclav-Pohansko. Brno, 1978, s. 27 – 40.
157
Bistřický, J.: Několik poznámek ke genesi města Olomouce. In: Historická Olomouc a její současné
problémy. Olomouc, 1979, s.7 – 11.
61
z doby břetislavské, které mělo funkci celní komory a které předcházelo benediktinskému opatství.158
Vyskytují se i úvahy o pojmenování Hradiska dokonce po krčmě navštěvované
zbrojnoši z Olomouckého hradu. K tomu přispěl nález zbytků po deversoriu, zdevastovaném asi roku 1432, který zdokumentoval V. Burian,159 a navíc tento objekt ztotožnil
s krčmou, darovanou klášteru roku 1201 Přemyslem Otakarem I. Přítomnost krčmy prý
může znamenat předpokládanou celnici, kde velmi často úřadovali knížecí mincíři
a výběrčí cla. Jenže základy zájezdní krčmy byly objeveny na místě značně vzdáleném
od brodu, na opačné straně Hradiska, při cestě z Olomouckého hradu na Hradisko.
Pokud vám připadají předchozí myšlenky nesouvislé, zmatené a nepatřičné, tak
vás ujišťuji, že jsem použil slova a závěry o výsledcích archeologického průzkumu na
Hradisku od některých našich současných archeologů.
Pojmenování „Hradisko“ nebo „Hradiště“ se v našich zemích vyskytuje docela
často.160 Snažil jsem se zjistit, zda ostatní obdobná pojmenování se někdy vztahovala
k podobným opevněním, jaká jako příčinu pojmenování Hradiska uvádějí naši historikové. Nalezl jsem obdobných pojmenování lokalit u čtyřiceti šesti českých a moravských Hradisek a Hradišť a u devíti Hradišťek. Avšak ani v jednom případě jsem nezjistil, že by pojmenování vzniklo díky opevnění kláštera. Jen dvakrát kdysi stál v takto
pojmenované lokalitě hrad, a třikrát dvorec či tvrz. Naši předkové Hradiskem nebo Hradištěm pojmenovávali většinou vrchovinná opevněná sídliště z doby ať Keltů, Germánů,
či nejstarších Slovanů. Avšak z těch padesáti pěti míst pojmenovaných Hradiskem nebo
jeho variantou bylo archeologicky ověřeno jen minimum a to ještě zcela náhodně. Archeologický výzkum takových lokalit je často problematický pro trvalou zástavbu. To
se týká i Klášterního Hradiska! Podle filologů se jako Hradisko nebo Hradiště označovalo hrazené místo, nebo místo, kde stával hrad.161
Velmi mnoho se očekávalo na Hradisku od archeologického výzkumu. Právě
podle názvu „Hradisko“ či „Hradiště“ mnozí naši významní historikové a archeologové
uvažovali o možné existenci nějakého prehistorického hradiska na této lokalitě. Stejně
jako jinde i na Hradisku jsme odkázáni na výsledky archeologických nálezů
z vykopávek především pro dobu, po kterou nám chybí písemné doklady. Zatímco listinné doklady mohou být zkreslené vymyšlenými údaji, bájemi, nebo mohou být přímo
úmyslně vylhané, tak naopak tyto těžce interpretovatelné archeologické nálezy jsou
věrohodným dokladem skutečného, pravdivého historického vývoje. Takto je nám
dnešní situace ověřování historických skutečností předkládána současnými historiky
a archeology.
Jenže i tato interpretace archeologických nálezů dosti často neodpovídá pravdivé
skutečnosti, je chybná. Před málo léty u nás vyšla kniha Karla Sklenáře „Archeologie
a pohanský věk“162, kde jsou důkazy nesmírného počtu chybně a podvodně interpreto-
158
Bláha, Josef: Několik archeologických úvah k počátkům kláštera Hradisko. Historická Olomouc X., UP
Olomouc, 1995, s. 83–92.
Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. IV. díl. Praha, 2000, s. 630 a 641.
159
Burian, Václav: Objev základů středověkého deversoria u Kláštera Hradiska v Olomouci (okr. Olomouc), PV 1973, s. 85 – 89.
160
Váša, P. – Trávníček, Fr.: Slovník jazyka českého. A – K. Praha, 1937, s. 518.
161
Černý, F. – Váša, P.: Moravská jména místní. Brno, 1907, s. 194.
162
Sklenář, Karel: Archeologie a pohanství. Slepé uličky archeologie. Praha, 2001, str. 323.
62
vaných archeologických nálezů. Právě pro obdobné matení naší veřejnosti pokládám za
nutné zde uvést své připomínky k interpretaci archeologických nálezů z Hradiska.
Všichni archeologové, kteří do dnešní doby předkládali veřejnosti svou odbornou zprávu o archeologických nálezech na Hradisku, tak veřejnost do jisté míry klamali.
Klamali ji tím, že své závěry publikovali jako závěry archeologického výzkumu Hradiska, přičemž je nikdo nikdy na vlastní Hradisko nepustil a naši slavní archeologové činili
sondy jen kdesi na periferii v bezvýznamné lokalitě. Nebyli na Hradisko vpuštěni proto,
že Hradisko bylo pod správou armády, tedy šlo o vojenský prostor, který byl vždycky
civilnímu občanstvu nepřístupný, byl ve dne v noci strážen, a kam byl vstup povolován
pouze na propustku a ještě jenom do bezvýznamných částí. Proto v prostoru vlastního
Hradiska žádný archeolog nikdy nekonal ani záchranný, ani jiný menší archeologický
výzkum. Pokud byl někdy nějaký archeolog k nějakému nálezu na Hradisko pozván,
vždy to bylo jen v tom případě, že šlo o nevýznamné místo a bezvýznamný nález. Každý z mých předchůdců na Hradisku se setkal s nálezem koster nebo nějakých starých
střepů, ale každý z mých předchůdců nechal takový nález v tichosti zlikvidovat. Těch
náhodných utajených archeologických nálezů bylo velmi mnoho. Zatajení bylo prováděno z toho důvodu, že by při nahlášení došlo k zastavení anebo prodloužení naplánované výstavby a také k navýšení předpokládaných finančních prostředků. Já jsem byl
zřejmě první, za koho se vše poctivě oznamovalo pracovníkům památkového ústavu. To
je závažný důvod, abych zpochybnil všechny dosavadní závěry archeologů zveřejněných do roku 1992 a hovořících o bezvýznamnosti nálezů na Hradisku.
Přesto při dřívějších archeologických průzkumech byla archeology doložena na
severozápadě a severoseverozápadě od budov Hradiska existence pravěkého
i mladohradištního osídlení. Nejstarší osídlení bylo v období staršího eneolitu (kultura
nálevkovitých pohárů, kultura s kanelovanou keramikou). Dokonce byla zachycena pec
se zbytkem předpecní jámy. Další osídlení bylo prokázáno v mladší době bronzové
(kultura lužická).163
Obdobných nálezů je v povodí Moravy nepřeberně, potvrzují lidské osídlení
i několik tisíciletí před Kristem. Je pro mne nepochopitelné, jak mohli jiní dnešní archeologové ve svých závěrech zpochybnit na Hradisku jakékoliv starší osídlení?164
Dovolte mi i další velmi významnou připomínku k hledání a případnému nenalezení archeologických pozůstatků na Hradisku. Areál Hradiska byl během své historie
sedmkrát zničen, zbourán a znovu postaven. Podloží areálu budov na Hradisku tvoří
z převážné části skalní masiv, přicházející na vyvýšeninu Hradiska od blízkého koryta
řeky Moravy. Jde o ten Bláhou nalezený kulmský skalní masiv165, který vytvořil v řece
Moravě ten nejvhodnější podklad pro brod přes řeku Moravu. Tento práh v řece Moravě
byl již popisován k roku 1249.166 Na Hradisku se dokonce lámal kámen, který byl dodáván jako stavební materiál do Olomouce při výstavbě olomouckých chrámů167. Do
163
Čižmář, Zdeněk – Kohoutek, Jiří: K nejstaršímu raně středověkému osídlení bývalého kláštera Hradisko u Olomouce. Str. 279–288
164
Bláha J.: Několik archeologických zjištění a hypotéz k počátkům raně středověké a středověké Olomouce, VVM XXXIV, 1982, s. 194–197.
165
Bláha, Josef: Několik archeologických úvah k počátkům kláštera Hradisko. Historická Olomouc X., UP
Olomouc, 1995, s. 83–92.
166
CDM III, s. 109, č. 142.
167
Prucek, J.: Z diářů kláštera Hradiska. Ročenka SOAO 2(21), 1993, Olomouc, s. 151 – 158. (Lomový
63
dnešního dne nikdo nezjistil, kam se odvážela suť z devastovaných budov Hradiska, aby
se mohla zahájit nová výstavba budov. Nejspíš suť byla použita k vyrovnání okolního
terénu, k zlikvidování rozsáhlých močálů a dvou rybníků sousedících s Hradiskem.
Neměli by se archeologové zaměřit na vyhledání archeologických pozůstatků především
z této vyvezené suti?
Akademik Poulík168 mne v devadesátých létech minulého století opakovaně pravidelně navštěvoval na Klášterním Hradisku. Až do svého úmrtí v roce 1998 byl nezvratně přesvědčen, že na Hradisku bylo jedno z center Velké Moravy. V jeho názoru
ho neodradily ani uveřejňované negativní závěry z archeologických sond provedených
na Hradisku. Avšak stále pro své tvrzení nenalézal archeologické důkazy a proto se
svým názorem na odborné veřejnosti nevystoupil. Při pokusu vyslovit veřejně svůj názor byl tvrdě odmítnut všemi našimi historiky, především olomouckými. Proto na veřejnosti mlčel, čekal na nějaký podstatný nález, a proto Hradisko pravidelně navštěvoval.
Při jeho poslední návštěvě na Hradisku mne přesvědčoval, že slovanský moravský kmen
Hanáků měl sídlo svého kmenového vládce právě na Hradisku a to prý je důvod, proč
byla tato lokalita pojmenována „Hradisko“. Dnes víme, poněvadž i historické znalosti
pokročily, že otázka existence kmene Hanáků je víc než pochybná. A proto, když nebyl
žádný kmen Hanáků, tak nemohlo být na Hradisku ani kmenové sídlo jejich vládce.
I. L. Červinka v práci „Slované na Moravě a říše Velkomoravská“,169 zveřejněné roku 1927, tvrdí, že hrad na Hradisku musel být starší než Břetislavem postavený
Jitčin letohrádek. Souhlasně s Červinkou to tvrdili Richter i akademik Poulík170.
Mne osobně vždy fascinovaly údaje některých nejstarších olomouckých pamětníků, kteří tvrdili, že na Hradisku ještě daleko před klášterem stál vznosný neslovanský
hrad, popisovaný jako rhoetský. Náš nám již neznámý olomoucký kolega Georgius Sibutus, 171 doktor lékařství a řečník ozdobený vavříny, roku 1528 napsal oslavnou báseň
na Olomouc a věnoval ji „velmi moudrému a prozíravému senátu města Olomouce“. Ve
své básni velmi zajímavě popsal lokalitu Hradiska zhruba těmito slovy: „Je místo velmi
významné a po dlouhé věky památné. Místo, kde čistá bystřina bloudí zeleným polem
a svlažuje žíznivý písek. Od Olomouce směrem ke hvězdám Velkého vozu tam byl zbudován pod strmou skálou hrad velkého stáří, jenž bývá nazýván rhoetský, ač by se měl
zvát královský. Právě tam kdysi králové dali postavit tábor, aby byl záštitou země, jejím
jádrem i klíčem, silnou pevnostní branou onoho království.“172 Tedy začátkem 16. století bylo možno z Olomouce pozorovat v místě Hradiska strmou skálu. A při ní stál hrad.
Jak to, že se dosud nenašly pozůstatky hradu? Nalézt se nemohly, když se nehledaly!
A kdyby se hledaly a nenalezly, což je velmi pravděpodobné, stejně by to nemohl být
kámen byl mimo jiné dodáván na stavbu jezuitům roku 1695 a Voršilkám roku1697.)
Akademik PhDr. Josef Poulík, univ. prof., DrSc., * 6. 8. 1910, ředitel Archeologického ústavu ČSAV
v Brně, celoživotně vedoucí archeologů hledajících pozůstatky Velké Moravy, autor více jak 230
odborných článků, + 28. 2. 1998.
169
Červinka, I. L.: Slované na Moravě a říše Velkomoravská. Brno, 1928, s. 90.
Červinka, Inocenc, Ladislav: Hradiště a Velehrady na Moravě. Uherské Hradiště, 1948, s. 9 – 10.
170
Poulík, J.::Pevnost v lužním lese. Mladá Fronta, 1967, Praha, s. 262.
Poulík J. a kol.: Počátky českého státu. Horizont, Praha, 1973, s. 67. Sborník příspěvků ze semináře
historické sekce z 5. 4. 1973.
171
Sibutus, Georgius, lékaž, olomoucký městský fysik.
172
Petrů, E.: Humanisté v Olomouci. Praha, 1978.
168
64
důvod pro tvrzení, že na Hradisku nikdy žádný rhoetský hrad nestál!
Avšak existuje ještě jedna informace dokazující starobylost místa, které dnes nazýváme Klášterním Hradiskem. V zakládací listině benediktinského kláštera na Hradisku se píše, že tento klášter byl při svém založení přifařen k již stojícímu starému kostelu
sv. Štěpána prvomučedníka. Tento kostelík stál mimo klášterní ohradu a v listinách se
tato situace popisovala jako „extra muros monasterii situm“, „in valo monasterii situm“,
„in vallibus“173. Staré tradice hovoří, že již před rokem 973 to byl farní kostel.174
O existenci tohoto kostela nepochybujeme: patřil olomouckému biskupství a biskup
Jindřich Zdík ho roku 1136 vyměnil za kostel sv. Mořice, který patřil hradišťským benediktinům.175 O kostelu se píše i později: tento farní kostelík stál mimo klášter u lomu,
kde roku 1701 musel být zbudován dřevěný most, aby prošlo do kostela procesí. Tato
původní kaple byla zbořena za opata Sancia (1721–1732), teprve potom byl na jiném
místě postaven současný farní kostel sv. Štěpána prvomučedníka.176 Přitom naši současní olomoučtí historikové177 píší, že kostel sv. Štěpána byl postaven až po rozhodnutí
založit na Hradisku benediktinský klášter, tedy v době od poloviny roku 1077 do února
1078. A tento nesmysl nám historikové předkládají jako ověřenou pravdu! Proč by tehdy stavěli kostel až za hradbami kláštera, když ve stejné době byl postaven klášter i jeho
hradby? Proč by současně postavený kostel nepatřil klášteru ale olomouckému biskupství, které ho směnilo až za biskupa Zdíka? Všechny takové informace současných
historiků jsou samozřejmě do nebe volající nesmysl! Bohužel nemohl být způsoben
jejich velkou představivostí, ale naopak jejím značným omezením.
NEJSTARŠÍ POVĚST Z KLÁŠTERNÍHO HRADISKA
Všechny výše uvedené informace o dávné prehistorii lokality Klášterního Hradiska jsem po příchodu na Hradisko nemohl považovat za zcela vymyšlené, nepravdivé.
Doslechl jsem se o olomoucké spisovatelce a sběratelce pověstí Heleně Lisické.178
V krátké době po příchodu na Hradisko jsem s ní navázal styk a přesvědčoval jsem ji,
aby co nejdřív, v krátké době, vydala sebrané pověsti o Klášterním Hradisku. Totiž paní
spisovatelka potvrdila, že pověsti má téměř připravené k vydání tiskem. Avšak v té době již nastaly těžkosti s vydáváním nových publikací. A realizace vydání knihy Heleny
Lisické „Kniha bájí, legend a pověstí o Klášterním Hradisku a Olomouci“, jak autorka
svou knihu předběžně nazvala, se ukázala momentálně složitá. Abychom zainteresovali
olomouckou veřejnost na finanční pomoci k vydání knihy, rozhodli jsme se uspořádat
v areálu bývalého opatství na Klášterním hradisku podvečerní literární pořady, kde by173
Boczek, Antonín: Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, tomus primus, Olomucii 1836, s. 162 –
164.
174
Richter, V.: Raněstředověká Olomouc. Praha, 1959, s. 183.
175
Regesta Mor. I. 223) 1136 – Boček I, pag. 211, Nr. 235.
176
Richter, V.: Raněstředověká Olomouc. Praha, 1959, s. 183.
177
Kolektiv autorů: Dějiny Olomouce. Bistřický, Jan – Červenka, Stanislav: Počátky hradu a města. Olomouc, 2009, s. 92.
178
Helena Lisická, vlastním jménem Zimmermannová, se narodila 26. 11. 1930 v Olomouci. Stala se
nejznámější olomouckou pohádkářkou, folkloristkou a sběratelkou pověstí. Vydala přes 20 knižních
titulů, a pro svůj zájem o pohádky a pověsti byla oblíbena především v nejmladší generaci. Poslední
léta svého života se věnovala etnografii. Zemřela 30. 11. 2009.
65
chom prezentovali alespoň některé ze sebraných pověstí.
Pro jeden z prvních literárních večerů na Hradisku byla připravena dramatizace
nejstarší pověsti ze sbírky Heleny Lisické, pověsti nazvané „Alruna“. Pořad se konal
v knihovně Vojenské nemocnice dne 13. června 1996. O uvedení pověsti jsem požádal
akademika prof. PhDr. Josefa Poulíka, emeritního ředitele Archeologického ústavu
ČSAV v Brně a mnohaletého místopředsedu ČSAV. Akademik Poulík zahájil onen večer takto:
„Dámy a pánové, vážení přátelé!
V těchto uplynulých desítiletích po druhé světové válce jsem u nás doma i za
hranicemi, na západě i na východě Evropy, při přednáškách, či při jiných veřejných
vystoupeních, mluvil bez napsaného textu, abych takto byl v bezprostředním kontaktu
s posluchači. Ale to vše odvál již nenávratně čas, a proto se omlouvám, že svůj projev,
nikoliv dlouhý a nikterak zneužívající Vaší trpělivosti, přečtu. Děkuji za pozvání sem na
slovanské hradisko, na němž v roce 1078, tehdy již opuštěném a pravděpodobně velkomoravském, založil olomoucký údělný kníže Otta I. Sličný, klášter sv. Štěpána, který se
ve změněné podobě zachoval do dnešních dob. Znal jsem neutěšený stav této stavební
památky a je potěšitelné i obdivuhodné, že dnešní ředitel s entusiasmem, provázeným
nevšedním zájmem o naši národní minulost, se svými spolupracovníky usiluje o renovaci kláštera tak, aby skýtal nejen příjemné prostředí pro pacienty i personál, nýbrž aby
byl i ozdobou starobylého města Olomouce. A tak Vám, vážený pane řediteli, při pokračování realizace tak záslužného díla přeji mnoho úspěchů a nechť je Vám při tom „ruka
Páně“ i nadále štědře otevřená. Nechť také najdete v zemích českých mnoho následovníků – patriotů.
A zmiňuji-li se o patriotismu, pak nemám na mysli jakýkoliv nacionalismus, nýbrž jen tu skromnou národní hrdost a povědomí, které jakoby ve víru současného života
u nás ustupovaly poněkud do pozadí před zájmy mnohdy jen rázu hmotného. Je třeba
však mít na mysli, že naši předkové často musili zápasit za svébytnost i nezávislost
s mocnějšími sousedy. Začalo to již na Velké Moravě, kdy kníže Rostislav musil čelit
opakovaným vpádům franských vojsk do své země a hájit její nezávislost. Nechci to tu
rozvádět šířeji, ale v té minulosti, již nám připomíná i tento klášter, najdeme mnohá
poučení pro dnešky se šťastnými výhledy do budoucnosti naší rodné země.
A je tedy potěšitelné, že tento klášter se vedle své vlastní funkce, vracet nemocné
opět do života, se stává též jedním z kulturních center Olomouce, jak to vyplývá
z pozvánky jeho ředitele. V dnešním podvečeru se tu v dramatickém ztvárnění, podkresleném hudbou, do minulosti Klášterního Hradiska i Olomouce vrací spisovatelka paní
Helena Lisická, která v minulých letech napsala a vydala knížky, v nichž zobrazuje život
zejména ve velkomoravském knížecím a dvorském prostředí. Tato její literární tvorba
došla velkého úspěchu jak mezi mladou generací, tak i dospělými čtenáři, a nepochybně
přispěla k jejich národnímu povědomí. Podnětem k této činnosti jí byly výsledky rozsáhlých archeologických výzkumů, prováděných od počátku padesátých let na Moravě a na
západním Slovensku zejména v areálech opevněných sídel a měst dynastie Mojmírovců.
V povodí řeky Moravy to bylo Pohansko u Břeclavi, Valy u Mikulčic, Uherské Hradiště
Staré Město a nepochybně Olomouc, jak to prokazují archeologové. O těch výzkumech
zde nelze vyprávět ani zdaleka v plné šíři. Přinesly však zcela nové a překvapivé poznatky k dějinám Velké Moravy, o níž před tím podávaly svědectví prameny písemné,
které však historikům neskýtaly možnosti podávat ucelený obraz o životě a kultuře jak
vládnoucí vrstvy, tak i venkovského lidu.
Ve staroslověnské legendě „Život Metodějův“ se mimo jiné vypráví o tom, že po-
66
té, když Metoděj byl propuštěn ze tříletého zajetí bavorských biskupů, svěřil Svatopluk
jeho péči všechny kostely a kněze ve všech městech. U nás i v zahraničí existovala představa o tom, že Slované a tedy i staří Moravané měli kostely i světské stavby jen dřevěné. Tyto představy však v plné míře vyvrátily archeologické výzkumy, neboť byly odkryty
základy církevních architektur, stavěných z lomového kamene na maltu. Celkem na Moravě a na západním Slovensku dvacet a z toho počtu deset na mikulčickém knížecím
hradě a na jeho podhradí. Byly též odkryty pozůstatky staveb světských, mezi nimiž je
i palác v Mikulčicích. V hrobech žen, příslušnic dvorského prostředí, na kostelních hřbitovech a v hrobkách v chrámových prostorách, na příklad v trojlodní bazilice
v Mikulčicích, se našlo velké množství zlatých a stříbrných šperků, vyrobených
v domácích dílnách, které byly při výzkumech též objeveny. V hrobech mužů se nacházely zbraně – železné meče, válečné sekyry, kopí a velký počet železných, stříbrem tausovaných nebo bronzových, někdy pozlacených ostruh, svědčících o existenci silných jízdních družin.
Tyto objevy zaujaly nejen naši nejširší veřejnost – mám zejména na mysli výstavu „Velká Morava“ v Brně, v Nitře a ve Vladislavském sále na Pražském hradě, kde ji
shlédlo na milión návštěvníků. Objevy a nálezy z doby velkomoravské a předvelkomoravské neušly také pozornosti zahraničních odborníků ze západní i východní Evropy
a docházelo tak ke spolupráci mezi nimi a našimi archeology bez ohledu na tehdejší
izolaci Československa. Nebylo tedy nahodilé, že v rámci této spolupráce se výstava
„Velká Morava“ dostala nejdříve do Vídně, poté do Mainzu na Rýně, do západního
i východního Berlína, do Stockholmu ve Švédsku, do Britského musea v Londýně i do
výstavní síně pod athénskou Akropolí. Pak putovala do Leningradu – dávného Petrohradu, do Moskvy, do Kyjeva na velebném Dněpru a do bulharské Sofie. Byl to velký
úspěch našich archeologů v dobách tehdy mnohdy složitých.
Jen letmo jsem Vám připomněl Velkou Moravu, na niž, jakož i do doby vlády
přemyslovského knížete Břetislava I. a k Juditě ze svinibrodského kláštera, se paní Lisické, jak mi o tom vyprávěla, ve své literární tvorbě pro širší veřejnost v současné době
vrací. Přejeme jí mnoho úspěchů při těchto návratech do minulosti českého národa,
v níž jsou mnohá poučení i pro současnost.
Děkuji Vám za milé přijetí zde na Klášterním Hradisku a přeji Vám všechno
dobré a úsměvné s tím, aby naše rodná země, Česká republika v srdci střední Evropy
rozkvétala do krásy a aby navazovala na všechno to pozitivní, které jí v dějinném toku
odkázaly nesčetné generace.179
Protože pověst o Alruně je zcela neznámá, je uveden celý text, jak ho poskytla
paní Helena Lisická:
nejstarší pověst z pohanských dob Hradiska podle spisovatelky Heleny Lisické.
Dávno, dávno již tomu, co se na Hradisku narodila Alruna. Bylo to dávno před
rokem 869. Její matka Alrunu vychovávala ke chvále boha Svantovíta od nejútlejšího
179
Doslovný text úvodního projevu akademika prof. J. Poulíka ze dne 13. června 1996.
67
dětství. A předala Alruně všechny své vědomosti a zkušenosti ze svého života vědmy.
Naučila Alrunu zaříkávat nemoci, spravovat polámané kosti, léčit a vyléčit i smrtelné
choroby, zastavovat krvácení, scelovat rány a také pomáhat při porodech. Alruna uměla
předvídat lidské osudy z letu ptáků, z vnitřností zvířat, ale i z kouře posvátného ohně.
Znala čáry a kouzla a prý se dokonce uměla proměnit v kočku nebo ropuchu. Inu, ledacos se povídalo.
Alruna žila již hodně dlouho na zdejším hradisku, v nevelkém stavení hned
vedle veleknězova dvorce, poblíž posvátného dubu. V sousedství jejího stavení byly
trosky starého hradiště, které spravoval se souhlasem knížete velekněz. A nedaleko odtud byl brod přes řeku Moravu, který od nepaměti sloužil všem potřebným. Zachovalou
částí starého hradiska byl nevelký chrám zasvěcený bohu Svantovítovi, stojící na vrcholu celého návrší. Před Svantovítovým chrámem stál mohutný vztyčený kámen uctívaný
jako připomínka samotného boha Svantovíta. Před ním bylo mezi kameny ohniště, kde
byl neustále udržován posvátný oheň. Vždy, když vyšlo slunce, tak nejdřív ozářilo svými zlatými paprsky sochu Svantovíta a posvátné ohniště.
Ve dvorci velekněze byl chován s obzvláštní péčí bílý hřebec, kterému projevovali úctu nejen lidé z celého širokého okolí, ale hlavně procházející cizinci.
V jednu sobotu na začátku letnic svolala Alruna na staré hradisko všechny rusadelné ženy. Za chladného a vlhkého rána, kdy všude kolem ležela rosa, kterou nestačily
vysušit sluneční paprsky, přišly vyzvané ženy, všechny s rozpuštěnými vlasy a v bílých
smutečních šatech. Přinášely kaši s medem. Ještě za časného rána se odebraly v průvodu
vedeném stařičkou Alrunou do té části hradiska, kde byli pohřbeni zemřelí předkové.
A tam všechny ony rusadelné ženy březovými větvičkami ometly hroby svých předků.
Pak je ozdobily věnci, a za zpěvu starých pohřebních písní kvílely, ronily slzy a naříkaly. Po chvíli se objevili muzikanti. Ti se postupně přidávali ke zpěvům žen. Nejdřív
pištci, pak ti s chřestidly, a nakonec bubínky. Po chvíli hlasy žen náhle utichly, ale ženy
začaly tleskat do dlaní, podupávat, až nakonec se daly do tance.
Alruna zatím seděla na kameni. Byla jako bez života. Nohy měla skrčené pod
suknicí. A dlouhé, rozpletené vlasy jí zakrývaly tvář. Kdo ví, na co myslela.
…Znenadání se za jejími zády ozval hluboký, chraplavý hlas velekněze:
„Co je s tebou? Alruno! … Slavíme letnice, všichni jsou samé veselí. Jen ty jsi
stranou a samý smutek!“
Alruna pozvedla hlavu, pomalu shrnula vlasy z čela a nechápavě pohlédla na
přicházejícího velekněze. Vypadalo to, jakoby se právě probudila z hlubokého snu. Plná
rozpaků hleděla na velekněze.
„…vítám tě, velekněže … a přeji ti veselé svátky. …ať tento den přinese všem
hodně štěstí!“
Pevně a bez zamrknutí hleděla veleknězi přímo vzhůru do očí. Ten, s tváří neprojevující žádné pocity, oděn v bílé říze, s na krku zavěšenými odznaky své hodnosti,
jakoby neslyšel Alrunino pozdravení a přání dobra.
„Očekávám příjezd našeho knížete a celé jeho družiny. Poslal mi vzkaz, že ho
mám očekávat s prvními paprsky slunce. Knížete a jeho družinu mají doprovázet vzácní
hosté z dalekých zemí. Ale také jeho nejmladší dospívající dcera v oděvu panenské královny.“
Velekněz se odmlčel. Jako vždy očekával Alruninu odpověď a její četné připomínky. Jenže Alruna měla pevně sevřené rty a jen stále upřeně hleděla do očí velekněze.
„Já vím, myslíš si, proč ti vyprávím, co sama dobře víš. … ale docela jsi mne
zmátla, jak jsi zde seděla tak podivně zahloubaná, jakoby bez života. …“
68
Zatímco velekněz pokračoval ve svém zbytečném projevu, Alruna zcela pomaloučku povstala a začala si své dlouhé vlasy splétat do dvou copů. Pak vytáhla zpod
sukně vyšívaný kus látky a přehodila si jej přes hlavu. Jak ji ozařovaly sluneční paprsky,
vypadala Alruna jako obrovitá žena, spíš jako stařenka ozářená sluncem.
„Proč, Bohovíte, máš o mne tolik starostí? Nedlužíš mi něco?“
V její řeči se objevil nezvyklý přízvuk, jakoby chtěla veleknězi cosi vytknout
a za něco ho pokárat. Ale velekněz, když postřehl onu jízlivost v hlase své vědmy, se
neupřímně rozesmál.
„Co bych ti dlužil?“
A aby zakryl své rozpaky, začal si popotahovat do čela svou špičatou čepici,
zdobenou dlouhými úzkými řemínky, na jejichž konci se třpytily zlaté plíšky. A také
hned káravě Alruně odpověděl.
„Kdyby nebyly svátky letnic, snad bys mne mohla i urazit, ale dnes ti budiž
všechno odpuštěno.“
Zatímco velekněz pomalu rozmlouval, Alruna, jakoby ho neslyšela, se přiblížila
pomalou, šoupavou chůzí k posvátnému ohni a jenom pro sebe si tiše mumlala jakási
nesrozumitelná slova. Ani sám velekněz jí nerozuměl, a proto začal být ve střehu.
Totiž každý rok o letnicích přicházelo na staré hradisko mnoho lidí z okolí. Byli
všude; spali, kde se dalo.
Ale ne vše, co bylo mezi Bohovítem a Alrunou, bylo určeno pro cizí uši. Když
velekněz zaslechl Alrunino mumlání jakýchsi nezřetelných slov, považoval to za pokyn,
aby zabránil nějakým nevhodným kletbám své vědmy.
„Vzpamatuj se Alruno! Jménem boha Svantovíta tě žádám, abys mi řekla, co tě
tíží! Řekni to dřív, než přijdou lidé poklonit se svátostnému stromu!“
Vědma drobnými kroky obešla posvátné ohniště, přitom se ukláněla na všechny
strany. Nejprve na stranu půlnoční, pak polední, východní, a nakonec na stranu západní.
Když obešla celé ohniště tak najednou její oči zasvítily podivným leskem, skoro zářily.
Zastavila se, tváří v tvář přímo proti veleknězi.
„Co chceš slyšet, Bohovíte? Mám mluvit o zradě? Kdo sedává u knížecího stolu
a pokorně naslouchá našemu knížeti? …náš velekněz Bohovít!“
Velekněz se napřímil, jeho tvář vyjadřovala překvapení a údiv, ale také stále narůstající zlobu. Bezprostředně a zlobně zareagoval na Alrunino obvinění.
„Alruno! Vzpamatuj se! Mluvíš s veleknězem!“
„Já vím, Bohovíte.“ Alruna odpovídala naprosto klidným ale pevným a dobře
srozumitelným hlasem: „A nejen já to vím! Také ty víš, že přicházejí zlé časy! A snad
budou mnohem horší než všechny minulé. Sláva i práva našich bohů budou pošlapána
a zneuznána. A přijde den, kdy i ty odtud odejdeš. Tajně a zbaběle utečeš! Zapomeneš
na svou povinnost chránit Svantovítův chrám a posvátný strom. Opustíš posvátného
bílého koně a zdejší lid necháš na pospas těm, kteří zanedlouho přijdou, aby se klaněli
jednomu bohu.“
Velekněz byl nečekanou řečí vědmy Alruny chvíli jako omráčen, ale vzápětí
hněvivě vybuchl:
„Mlč! Alruno, mlč! Zbláznila ses? Proč bych já utíkal?“
Alruna stále napřímená, bez hnutí, s hlavou hrdě vztyčenou, pohlížela veleknězi
přímo do očí. Jakoby z ní najednou vyzařovala utajená síla celé země. Velekněz se této
Alruny bál! Vždycky se jí bál, ale tentokrát mnohem víc než jindy. Vždyť po celou dobu přítomnosti téhle vědmy na Hradisku pozoroval, že zde, na tomto místě, vládne ona
a on že je jejím pouhým otrokem. Její daleko slyšitelná slova teď drásala jeho svědomí,
69
zarývala se mu pod kůži jako nejčernější výčitka…
„Jen si dobře poslechni, co říkám, Bohovíte! Kníže přijede s družinou, páni
i hosté knížete se budou klanět Svantovítovi. Ty budeš pronášet velká slova, ty připravíš
krvavou oběť, …ale oba přitom víte, lépe než kdo jiný, co se v nejbližší době stane.“
Velekněz by nejraději Alrunu zarazil. Vždyť o takové předpovědi věděl. Nedala
mu pokoj, stále častěji se tou předpovědí zabýval. Avšak takové neblahé myšlenky se
vždy daly zapudit. Ale nyní, tváří v tvář této ženě cítil, že před tou předpovědí není úniku.
„Je to věrolomnost a sám Svantovít by měl vás oba, tebe Bohovíte a knížete, potrestat. Máš strach z budoucnosti a bojíš se i Svantovíta! Proto jsi zpupný a drzý …“
Jak se Alruna jen okamžik zamyslela, tak té chvilky využil velekněz a skočil ji
do řeči. Avšak jeho hlas zněl nepřirozeně, skoro písklavě, neustále přeskakoval, někdy
i syčel, a stále častěji zatrhával.
„Na tohle, cos právě řekla, Alruno, nezapomeň! Zapomněla jsi, že takhle nemáš
právo se mnou mluvit!“
„Bohovíte, nikdo z nás nezapomene! A ty už vůbec ne, Bohovíte! Na tyto letnice
nezapomeneš do své smrti! Veliký kníže všech Moravanů, vladař Rostislav, pozval na
svůj dvůr učené muže až z dalekého Cařihradu, aby v naší zemi hlásali a učili nové učení, víru v jednoho boha. Ty, Bohovíte, už veleknězem nebudeš!“
Vyvolaný spor a následné, poněkud hlasité projevy způsobily, že se kolem obou
známých osobností z hradiska vytvořil hlouček naslouchajících lidí, a stále přicházeli
další. A tak nakonec velekněz přemohl svůj hněv a uklidňujícím hlasem tiše pronesl:
„Říkej si, co chceš. Ale pamatuj, že v době letnic má všude vládnout mír a klid.
Žádné hádky, žádné zbraně!“
Zavládlo ticho. Alruna odcházela beze slova, na velekněze už ani nepohlédla.
V nejbližších chvílích ji čekal závažný úkol: měla očekávanou knížecí dcerku
obléct do bílých šatů a na hlavu jí upevnit trojnásobný zelený věnec v podobě královské
koruny.
Lidé se sešli z širokého okolí. Aby se klaněli bohům i olomouckému knížeti. Velekněz pěl chválu. V koruně posvátného dubu se proháněl vítr, až větve praskaly. Na
větvích se ve větru třepotaly barevné nitě, tkanice a vlály cáry látek. Lidem připadalo,
že strom ožil a že každým okamžikem vykročí na cestu …
Posvátný oheň plápolal do vysoka, jako v nejlepších dnech za starých časů…
Když Alruna přivedla mladičkou královnu a postavila ji doprostřed panenského
průvodu, tak se jí oči zalily slzami. Vzpomněla si na ten dávný den, kdy byla královnou
ona a šla s pannami v průvodu.
Lidé, plni radostného očekávání, ustupovali průvodu z cesty. Panny zpívaly
a vyvolávaly bohyni Vesnu, která právě v té době vládla nad krajinou. Klaněly se slunci
i velikému bohu Svantovítovi. Tanečním, houpavým krokem obtančily posvátné ohniště
a posvátný dub, … a šly dál…
Nehnutě stál velekněz na kamenných stupních chrámu. Prosil bohy, aby milostivě shlédli z nebe na svůj lid, a aby všem požehnali. Avšak neustále na sobě pociťoval
vyčítavý pohled, kterým ho Alruna pozorovala i v této slavnostní chvíli. Litoval, že neutajil zprávy z vladařského dvora, a věděl, že už od této chvíle nebude mít pokoje.
Zatím co lidé ztichli a sledovali průvod panen procházející branou hradiska,
a pomalu mířící z kopce dolů k řece, věřili, že díky tomuto prosebnému průvodu budou
mít větší úrodu, více kusů dobytka, ale také, že tento průvod jim všem přinese více štěstí.
70
Panny se zastavily na samém břehu řeky. Rozlehl se jejich radostný pokřik, hlahol, výskot, doprovázející trojnásobné ponoření královničky do vodního proudu řeky.
Pak sňaly ze svých hlav věnce a házely je do vody. Žádný z věnců neuvázl v křovinách
obrůstajících řeku. Pak plny veselí a radosti se rozběhly do nedalekého háje, kde byly
pro ně připraveny proutěné koše s koláči a dalšími sladkostmi. Tam měly králenky se
svou královničkou hostinu.
Jejich jediným hostem byla vědma, stařenka Alruna. Vzala mladičkou knížecí
dcerku do náruče, posadila ji na památný kámen a do rukou jí vložila letnicový koláč.
Královnička začala koláč lámat a sladké drobky házela po svých družkách. Tu se panny
chytily za ruce a roztančily se v kruhu kolem ní.
Alruna v tu chvíli klečela vedle mladičké královničky a začala se tiše modlit.
Kníže z rodu Olomútů vlastnil na horním toku Moravy obrovský kus země. Jeho
panství sahalo až k Půlnočním horám a na protější straně až za hory Hříběcí. Na západě
od hornatého valu Vysočiny s pohraničními pralesy a pasekami až daleko na východ
za hranice Moravské brány, tam kde ležel Žabí kraj. Sám ani nevěděl, kolik hradisek
a osad vlastní, kolik má lidu prostého, kolik nevolníků a otroků. Kolik knížecích hřebců
a kobyl.
Spočítány měl jen velmože a jejich syny, kteří mu sloužili, nebo které mohl
v případě potřeby povolat do války. Avšak kníže Olmút vždy velmi dobře věděl, kolik
má dobrých bojovníků a kolik jich ještě potřebuje.
Vše ostatní měl na starosti chytrý, zkušený a spolehlivý župan. Také knížeti poctivě sloužil výběrčí daní a mýt, a tak nebyla pokladnice nikdy prázdná. Knížecí komory skrývaly nejedno vzácné zboží: kožené váčky plné zlata a stříbra, domácí i cizí kožešiny a látky, cizí koření, voňavky, vzácné kameny, jantar, zlaté a skleněné poháry, šperky a zbraně všeho druhu. Kdykoliv si kníže zamanul, nebo když bylo třeba, mohl obsadit se svými bojovníky i to největší a nejvíc opevněné hradisko.
Kníže Olmút měl desítky velmožů a moudrých kmetů, které čas od času svolával
na olomoucký hrad. Probíral s nimi všechny důležité zprávy. Měli společnou povinnost:
když bylo třeba, tak táhnout s vladařem do boje. Společně pak střežili kupecké cesty
a důležité stezky, a také hranice Olmútova knížectví. Zkrátka: kníže měl přemnoho poslušných služebníků. Jedním z nich byl i velekněz Bohovít.
V této době se kníže Olmút vracel na svůj hrad, který stál na velikém skalnatém
vrchu uprostřed moravních vod. V blízkosti hradu bylo předhradí s dalekoširoko známým tržištěm a kolem předhradí byly jednotlivé drobné osady.
Toho večera se sešlo v hodovní síni několik nejvěrnějších mužů knížete Olmúta.
Na stolech již byly připraveny poháry a džbány s vínem, u nich mísy s různými druhy
masa, teplé placky i chléb, a svazky česneku a cibule. Kníže Olmút pozvedl naplněný
pohár a oslovil přítomné:
„Vážení mužové! Sešli jsme se v poslední den letnic, na něž budeme asi dlouho
vzpomínat. Připijme si na zdraví a na štěstí!“
Poháry třeskly a mlaskavé zvuky dokazovaly, že knížecí víno je to nejlepší, čeho
se pánům a jejich jazykům dostalo. A ze všech stran se ozývalo: „Ať žije náš kníže Olmút!“
Kníže hned utišil projevy věrnosti svých poddaných: „Pozval jsem vás na letnice, ale rád bych, abyste se zdrželi o den déle. Musíme spolu projednat všelijaké věci, ale
teď už je na to pozdě. Teď jen pijte, jezte a veselte se!“
Po tomto zvolání kníže pokynul pištcům a ostatním muzikantům a začala bujná
zábava.
71
Na hradisko těsně po odchodu knížete a jeho družiny se urychleně dostavil ještě
jeden host. Projel bez nesnází bránou; a jakoby patřil mezi domácí, zmizel mezi staveními.
Když vědma po odchodu družiny a ostatních hostů přiložila na oheň několik polen, tak se pak posadila na starý kámen. Dlouhé vlasy jí vpředu spadly do obličeje, takže
ji nebylo vidět do tváře.
To již onen pozdní příchozí, mladý muž, se přibližoval k ohništi. Přistoupil
k němu, pak se uklonil posvátnému dubu, a docela tiše pronesl:
„Buď pochválen Svantovít. A s ním všichni naši bohové!“
Ta slova, byť tiše pronesená, Alrunu probrala. Z kamene povstala a hlasitě vítala
příchozího:
„Chvale, co ty tady děláš?“ – A objímala kněze Chvala a vzpomínala, jak je to
dávno, co sloužil u zdejšího velekněze, a kolik let uplynulo od doby, kdy byl ve službách knížete Olmúta. Marně se snažila rozpomenout, kolik je to let od okamžiku, kdy se
viděli naposled, než Chval odešel do služby na jedno z největších hradišť nad řekou
Bečvou…
„Buď zdráva, Alruno.“ – Chval přerušil Alrunino bouřlivé přivítání a v jeho hlase se objevil znepokojivý tón.
„…musím mluvit s veleknězem. Prchl jsem z vlastního dvorce, abych si zachránil život. Přijeli k nám dva učení muži s ozbrojenou čeledí. Prohledávali celé naše stavení, brali naše domácí bůžky a pálili je v ohni. Posvátný háj zničili, chrám rozbořili.
Když se lidé zvedli proti nim, nastala hrozná řež. Musím o tom povědět Bohovítovi.“
Alruna ztuhla. Hleděla na něj neschopná slova. Avšak za jejími zády se objevil
velekněz Bohovít a snažil se vzbudit dojem, že Chvalova slova nezaslechl.
„Vítám tě, Chvale! …ale proč jsi nepřijel dřív, slavili jsme letnice, …“
„Zdravím tě, Bohovíte! Vidím tvou radost z úspěšné oslavy letnic. – Ale nastává
nám zlý čas! Kníže Rastislav zradil naše bohy a Moravu zaprodal bohu cizímu. Jeho
kněží mu říkají Hospodin.“
„Vím o tom, Chvale! … ale nesmíš zapomenout, že Rastislav je nejmocnější ze
všech moravských knížat!“
Chval hned namítl: „Avšak my, Bohovíte, se musíme bránit!“
„Rastislav patří k Mojmírovcům, k nejstaršímu moravskému rodu. Proti nim nikdo nepozvedne svůj meč!“
„On však zradil naše bohy! Zaprodal Moravu! …musíme jej odstranit!“
„Odstranit! …snad kníže Svatopluk se jednou pokusí odstranit Rastislava z vladařského stolce. Ale učiní tak jen proto, aby sám dosedl na jeho místo. …není snadné
být moravským knížetem, … a ani jeho veleknězem!“
„Co tedy máme dělat?“ – mladý kněz se dotazoval v rozpacích. Vždyť přišel,
aby se poradil s moudrým veleknězem, …a najednou se mu zdálo, že před ním stojí
jakýsi neznámý člověk, kterého dosud ani neviděl. Svou náhlou nejistotu se snažil rozbít.
„Nechci už vidět to, co jsem zažil. Knížecí písař všude předčítá Rastislavův list,
v němž vladař prosí cizí kněze o pomoc… Obrací se na Hospodina, aby ochránil jeho
zemi i lid proti všemu zlému. A tím zlým mají být naši bozi? … Tak daleko to došlo?
… Ale pojedu ke knížeti Svatoplukovi, ten ještě může zachránit Moravu!“
Alruna, která se dosud držela stranou, znenadání zarazila nadšený projev Chvala.
„Nejezdi k Mojmírovcům, Chvale! …odejdi odtud a zachraň si život. Najdi si
osadu, kde ještě lidé věří našim bohům, tam zůstaň.“
72
K Alruně se okamžitě přidal Bohovít:
„Alruna ti radí dobře. Uteč, dokud je čas, …a dokud je kam utíkat!“
Chval v rozpacích pohlížel z jednoho na druhého. Po chvíli se jeho myšlenky
prodraly přes jeho rty. Jeho povzdech byl sotva srozumitelný.
„Nelze již věřit našim bohům…“
Velekněz pozvedl svůj zrak a přísně se zahleděl do Chvalových očí:
„Naši bohové jsou nejmocnější! Musíš, Chvale, věřit tomu, čemu jsem tě naučil…“
Avšak ve slovech velekněze Bohovíta byla cítit nejistota. Jeho slova zněla
prázdně, nepřesvědčivě. Tato podivná situace ve víře dvou vždy spolehlivých kněží
vyprovokovala Alrunu k poznámce směřované však k tomu staršímu z obou:
„Pověz nám, Bohovíte, čemu vlastně věříš ty!?“
Takovou otázku Bohovít považoval přímo za nestoudnost. V tu chvíli by nejraději srazil Alrunu k zemi. Jenže Alruna stála proti němu jako kdysi před léty, – vzpřímená, pohotová a přísným zrakem upřeným do veleknězových očí kontrolovala výraz
jeho obličeje. Velekněze znovu přepadl strach, nejen z nastalé situace, ale teď se bál
nejvíce Alruny.
„Alruno!“ snažil se překřičet svůj strach a vlastní pochybnosti o své víře,
„…vzpamatuj se! Nebudeme-li našim bohům sloužit poctivě, nemůžeme čekat, že nás
zachrání. Nemůžeme přestat jim sloužit! Za všech okolností…!“
„Tajně?!“
Tohle Alrunino slovo velekněze zcela ochromilo. Byl v úzkých, nejistý, cítil se
jako zrádce… To ale už z celé Alruniny osobnosti vyzařovalo pohrdání s Bohovítem.
Chval postřehl, že se mezi nimi něco přihodilo. Něco tak vážného, co asi již nikdy neumožní navrátit čas, kdy si jeden druhého vážili. Oba je měl rád, ale uvědomoval
si, že končí doba, kdy byli všichni na jedné lodi. Cítil, že jím přednesené problémy by
mezi nimi asi způsobily další větší nesváry. To ho přesvědčilo, že právě on musí udělat
něco podstatného. Rychle se rozloučil, vsedl na koně a vyjel branou, kterou stráže právě
zavíraly.
Velekněz nyní jen bezmocně a vztekle zasyčel k Alruně:
„Moc si dovoluješ, Alruno! A sama nevíš, jak skončíš!“
Avšak jeho slova se rozplynula v nastávajícím soumraku jako dým. Nikdo je nevnímal. On sám, velekněz Bohovít, už nikoho nezajímal.
Alruna znovu usedla na starý kámen; a bez hnutí a bez zájmu o všechno se zase
zahleděla do plamenů posvátného ohně…
Přicházela noc a zvedal se vítr. Velekněz zamířil k svému dvorci. Neboť musel
ještě udělat něco nezbytného, co nemohl odložit. Uvědomoval si, že musí být připraven.
Pohroma se blížila!
Kníže Olmút měl vždy dobré zvědy. Objížděli nejen tento celý kraj, ale i vzdálené země, a vraceli se vždy s nejčerstvějšími zprávami. O těchto končících letnicích tomu nebylo jinak. A to byl ten hlavní důvod, proč kníže dnes zdržel na hradě několik
hostů, svých nejvěrnějších a nejspolehlivějších přátel.
Všichni už od rána seděli v hodovní síni a rozmlouvali. Kníže však byl stále netrpělivější, jakoby stále na někoho čekal, kdo stále nepřicházel. – Tu přiběhl velitel stráže a něco pošeptal knížeti do ucha. Kníže pokýval hlavou a přikázal:
„Otevřete jim bránu!“
Načež se kníže obrátil ke svým hostům:
„Přijelo poselstvo od našeho vladaře Rostislava. Vyslechnete je se mnou.“
73
Sluhové na pokyn knížete doplnili pánům poháry vínem a začali roznášet jídlo.
Pohoštění pro přijíždějící poselstvo nařídil kníže Olmút nosit do jedné z komor hradu.
Z toho bylo patrné, a hosté to ihned samozřejmě pochopili, že kníže nechce s příchozím
poselstvem sdílet stůl. Což by tedy znamenalo, že něco není v pořádku. Hosté zpozorněli a očekávali, že se v nejbližších chvílích doví, co za zprávy to tajemné poselstvo přináší. Asi kníže má připravený nějaký plán. Nebylo by divu; poslední doba je plná nejistot,
ledacos se povídá…
Myšlenky a poklidné pojídání přítomných hostů náhle přerušili zvuky píšťal
a bubnů hudebníků doprovázejících poselstvo. Do hodovní síně náhle vstoupilo několik
mladých mužů z příchozího poselstva, mezi kterými se v kněžském šatě vyjímali dva
Řekové.
Kníže Olmút a všichni přítomní velmožové i s kmety na znamení úcty povstali.
Ale hned nato se s velkým lomozem zase posadili. Židle v hodovní síni byly obsazené
a pro cizince žádná nezbyla…
„Vítám vás, poslové Rastislava, vladaře celé Moravy!“
Na toto zvolání knížete Olmúta ihned odpověděl ten starší z Řeků.
„Buď pozdraven, kníže Olmúte! Buďte pozdraveni i vy všichni ostatní, co žijete
s knížetem Olmútem v tomto bohulibém kraji. Přijeli jsme na rozkaz velkého knížete
a vladaře Rastislava.“ Staršího Řeka hned vystřídal jeho mladší druh.
„Přicházíme do země Moravanů až z dalekého Cařihradu z příkazu císaře Michaela Třetího, vládce východní Římské říše. Naším posláním je šířit zde křesťanské
učení a křtít všechny, kdo nám budou naslouchat. Naše víra nám velí budovat nové kostely, vzdělávat syny knížat a velmožů.“
V hodovní síni zavládlo hrobové ticho. Na slova Řeků nikdo z přítomných nereagoval. Po chvilce odmlky mladší Řek pokračoval se zřejmým zanícením:
„K tomu, abychom mohli vykonávat své poslání, potřebujeme tvou pomoc, kníže, i pomoc velmožů. Potřebujeme ozbrojený doprovod a čeleď, která podle našich příkazů povalí pohanské modly, zničí a rozmetá pohanské háje, pokácí a z kořenů vyvrátí
posvátné stromy. Potřebujeme čeleď, která vztyčí dřevěné kříže a vyhloubí zem pro
základy kostelů.“
Tato poslední zanícená slova způsobila, že mezi přítomnými velmoži a kmety
nastal rozruch. Do hlomozu z posunovaných židlí a křesel a cinkajícího nádobí se přidalo temné hučení z nezřetelně vyslovovaných připomínek, znamenajících nevoli a odpor
přítomných velmožů. Kníže Olmút musel povstat a své přítomné hosty uklidnit. Obrátil
se nejdřív na toho mladšího Řeka:
„Ty jsi opat Metoděj, řečený Strachota.“ A hned nato oslovil toho druhého:
„A ty jsi Konstantin Filosof, kterému se u nás říká Crha. Slyšel jsem o vašem
pozvání na Moravu a všichni musíme uznat, že je potřeba znát písmo, naučit se číst knihy. Víme, že vzdělanost u nás byla zanedbána.“
Odmlčel se na malou chvilku.
„Zaslechli jsme také o nové víře.“
Sálem opět zahučelo. Kníže zvedl zraky a jeho tvář zpřísněla.
„Ale to nám Rastislav neřekl, že proto musí být víra našich otců a starců zničena!“
Metoděj zvolil obezřetný a mírný tón odpovědi:
„Máte moudrého a světa znalého vladaře. A on sám jistě nejlíp zná pravé důvody, proč se obrátil se svou žádostí na našeho císaře. Nedávno jsme hovořili s knížetem
Rastislavem, a pokud vím, v dohodě nedošlo k žádným změnám.“
74
Mezi přítomnými velmoži a kmety Metodějova odpověď způsobila rozruch.
Všichni od této chvíle pohlíželi na poselstvo s nedůvěrou. Náhle povstal jeden
z velmožů, Boreš; muž, kterého si nejvíce ze všech vážili. Zkušený bojovník a moudrý
muž.
„Olmúte, co má tohle všechno znamenat? Jestli se Rastislav rozhodl zaprodat
naši starou víru za víru novou, cizí, ať mluví jen za sebe!“
Odvážný hlas Boreše vyvolal souhlasnou reakci všech ostatních přítomných
velmožů. V síni to znělo jako v úlu, ale jednotlivé poznámky byly dobře srozumitelné.
„Boreš má pravdu! Tohle znamená naši porobu.“
„Kníže, pamatuj na svého otce, na celý svůj moravský rod.“
„Pamatuj na bojovníky, kteří bránili moravskou zemi!“
„Co paměť sahá, klaněli jsme se starým bohům! Bez jejich pomoci by nebylo ani
Moravy.“
„Zradíme-li naše bohy, naši starou víru, zradíme sami sebe!“
K těmto hlasům se za všeobecného souhlasu přidal Boreš:
„A pokud se to Mojmírovcům nelíbí, nemusí Rastislav sedět na Moravském
stolci!“
„Dost řečí!“ zahřměl do nastalé vřavy kníže Olmút. „Před cizinci nebudeme řešit
své spory! Zatím ale ctěme přání našeho vladaře, kterému jsme přísahali věrnost! Já ale
nebudu nikoho z vás nutit, aby se zřekl našich starých bohů a klaněl se Hospodinovi.“
„Olmúte, sám bys měl jít příkladem,“ promluvil opět Boreš. „Díky Rastislavovi
jsi přišel o dva syny, které ti vzal. A jestli dáš svého posledního syna těmto mužům, po
meči vymře Olomútův rod.“
Do vzrušené debaty se ozval smířlivý hlas Metoděje:
„Moudrý kníže Olmúte, dovol nám, abychom na tvém území plnili povinnosti,
které nám ukládá dohoda císaře Michaela s knížetem Rastislavem. Zde, v Olomouci jen
položíme základy ke kostelu svatého Petra. Petr, to je skála! A pod jeho ochranou zde
bude žít tvůj rod. Naše misie zde zůstane jen tak dlouho, dokud to bude potřeba. Je třeba
promlouvat k lidem.“
Během Metodějovi řeči v síni zavládlo ticho. Nikdo neprotestoval, nikdo nejevil
nadšení. K proslovu Metoděje se přidal Konstantin Filozof a velmi opatrně navyšoval
Metodějovy požadavky.
„Kníže, chceš-li, aby zde tvůj rod měl významné postavení i v příštích letech,
dej svého syna k nám do učení. Postav jej mezi mladé muže našeho doprovodu…“
Olmút vzkypěl a jeho hlas se ozval silou hromu: „Nedám vám svého syna!
A pokud bude Rastislav na svém přání či rozkazu trvat, budu s ním o tom jednat… Jen
s ním! A vy, učení muži, nezapomeňte, že podle starého obyčeje jste v Olmútově knížectví hosty. Jakmile však překročíte zákony pohostinství, budeme s vámi jednat jako
s nepřáteli. Dobrá, postavte si na okraji tržiště kostel ke cti svatého Petra. Chcete-li,
promlouvejte i k mému lidu, bude-li vám naslouchat… Ale našich bohů se nedotýkejte!… teď vás sluhové doprovodí do vaší komory a postarají se vám o jídlo.“
Na pokyn vladaře poselstvo vedené dvěma Řeky postupně odešlo z hodovní síně. Po jejich odchodu se v hodovní síni strhla nová bouře. Velmoži se cítili dotčeni na
svých právech a na své cti. Ale kmeti, ti všichni moudří starci, do jednoho se rozloučili
a opouštěli hrad.
Velmožové zůstali a v hovoru se nevěřícně vraceli k otázkám přineseným Rastislavovým poselstvem a řeckou misií. Boreš se obrátil na knížete Olmúta:
„Olmúte, jsi náš kníže a my tě vždy ctili. Ale s rozhodnutím Rastislavovým ne-
75
souhlasíme. Ty sám jednej podle svého nejlepšího svědomí! Dej stavět kostely, vztyčovat kříže, dovol kázat cizím kněžím… Nám však ponech naši starou víru. Zachovej nám
svobodu, ať můžeme jednat podle své vlastní vůle. Jen tak, jak sami cítíme. Teď nás
v pokoji propusť…“
Kníže Olmút každého přátelsky objal a políbil na obě tváře. Slíbili si pomoc při
obraně knížectví na horním toku řeky Moravy, své rodné země. Kníže je vyprovodil na
nádvoří a jen se díval, jak na svých koních mizí za hradní branou.
Vniveč se rozpadala stará dobrá přátelství, dlouholeté věrné svazky.
Do paláce se vracel kníže sám, plnou hlavu starostí. Dobře věděl, že misionáři
zničili hradisko na přerovském vrchu. Oheň, hnaný silným větrem, tam pohltil všechna
stavení. Proč proti misionářům tvrdě nezakročil? …sám sobě kladl otázku… Ale mělo
by nějaký smysl pustit se do války s vladařem Rastislavem? Kde by vzal na válku s vladařem dostatek bojovníků? …kde?
Misionáři uložili své věci v komoře, najedli se a bez meškání vyrazili do podhradí. Nesli dvojramenný kříž, zpívali, modlili se, občas pohlédli k nebi…
Byli však velmi ostražití. Příliš dobře věděli, že jejich život je ohrožen. Ochranný list vladaře Rastislava jim měl sice zajišťovat bezpečnost, ale na mnoha místech se
přesvědčili, jak vše je jiné.
Tržiště překypovalo životem. Domácí i cizí kupci nabízeli své zboží. Smlouvali,
hádali se a křičeli na sebe, pak naříkali…
Průvod misionářů zaujal jen ty, co stáli nejblíže… Ale misionáři se hned zajímali o obchod a o kejklíře, kteří předváděli své kumšty.
Metoděj s Konstantinem došli na nevelký vršek a usoudili, že právě zde by měl
stát kostel. Vztyčili posvěcený kříž a začali vyměřovat základy kostela. Břidlicovou
tabulku s nákresem stavby pak předali staviteli knížete Olmúta. Na něm bylo, aby práci
dokončil.
Oni museli táhnout dál, delší pobyt na jednom místě byl pro jejich životy na pováženou. Nebyli vítanými hosty.
„Milý bratře, dlouhá a trnitá je cesta do království nebeského. Ale musíme být
trpěliví. Pokud bude v této zemi vládnout Rastislav, jistě se časem dočkáme toho, že nás
knížata a velmožové nebudou pokládat za nepřátele.“
„Moudrý Metoději, ve všem ti dávám za pravdu. Jsem však na cestě do Říma
a můj život je krátký. Nemám už tolik trpělivosti a času jako ty. A nechci umřít v této
zemi.“
„Nemluvme o smrti, Konstantine! Sami nevíme, co všechno je nám souzeno.
Ale nemám v úmyslu tě zde zdržovat, rád půjdu s tebou.“
A oba v doprovodu svých žáků se pomalu vraceli k hradební bráně. Žáci zpívali
písně na počest Hospodina, jediného boha na nebesích.
Zatímco žáci Konstantina a Metoděje připravovali další kříž, šli se bratři rozloučit s knížetem. V paláci se však dozvěděli, že kníže odjel. Jediný, s kým mohli mluvit,
byl velmož Boreš.
„Vyřiď, pane Boreši, knížeti naše pozdravení. Odcházíme, abychom nezpůsobili
další nepříjemnosti. Až přijde vhodný čas, tak se vrátíme. Hospodin buď s vámi.“
Boreš neměl dost odvahy, aby jim vmetl do tváře své: „Už se nevracejte, nikdo
vás nezval…“ Zůstal se zlostí, která jím lomcovala, v hodovní síni sám. „Odpusť, Bohovíte, odpusť!“ šeptal bezmocně, zatímco k němu doléhaly hlasy z nádvoří…
„Na koně, na koně!“ volal Metoděj, který nasedal na koně darovaného od knížete.
76
„Neměli bychom se tak snadno vzdávat!“ volal na bratra Konstantin.
„My se nevzdáváme, my se sem vrátíme!“ odpovídal Metoděj a poháněl ke spěchu žáky, kteří přivazovali na dva mezky nový kříž.
Průvod, obklopený ozbrojenou čeledí, se dal do pohybu směrem k brodu přes
řeku Moravu. Žáci zpívali, misionáři se modlili…
Na skalnatém vrchu za řekou leželo hradisko s posvátným dubem a dvorcem velekněze. Konstantin a Metoděj mlčky pozorovali toto místo, a jasně si uvědomovali jeho
slávu.
Sláva hradiska se nesla široko daleko. Z hradiska vedly cesty k půlnočním horám a dolů, k řece Bečvě. Byly skryty v houštinách a močálech… V době nebezpečí
plály na hradisku veliké ohně, a dávaly tak znamení dalším strážním hradiskům.
V těchto místech byl brod kamenitý a široký. Než však první kůň stačil smočit
kopyta ve vodách řeky, dal Metoděj znamení. Průvod se zastavil. Konstantin se modlil,
ostatní s napětím čekali.
„Mějte na paměti,“ obrátil se Metoděj ke svým lidem, „že sloužíme Hospodinu
a v jeho službě teď zajedeme na hradisko, abychom tam vztyčili kříž. Teprve potom se
vydáme na polední stranu.“
Jako první vstoupil do řeky Metoděj se svým koněm. Na hradisku je vítala dokořán otevřená brána, stráže na valech bez zájmu obcházely sem a tam. V dohledu nebyl
žádný nepřítel…
Když se velekněz Bohovít dozvěděl o poselstvu cizích misionářů a jejich návštěvě u knížete Olmúta, neměl žádné stání. Na mezky dal naložit nejcennější věci
z dvorce, a s několika sluhy časně zrána tajně opustil hradisko. Utíkal, ani se s nikým
nerozloučil…
Vědma Alruna churavěla. Téměř nejedla, málo spala. Většinu času proseděla
u posvátného ohně, kam za ní přicházeli ti, kdo potřebovali pomoc. Ona sama však
myslela na poslední věci člověka… Svantovítova bílého koně nechala odvést tajnými
stezkami do bezpečí a sama teď hlídala posvátný dub a udržovala posvátný oheň. Cítila,
že už jí nezbývá mnoho sil a neustále vyhlížela k brodu. Čekala cizince, dobře věděla,
že se zde dříve nebo později objeví.
Dvorec byl pustý, ale život se na něm odchodem velekněze nezastavil. Lidé pokračovali ve své denní práci. Bylo třeba nakrmit koně i stráže. – Také vědma občas
bloudila po dvorci, loučila se s každým stromem, se zvířaty a ptáky. Jedinou radost jí
působilo, že bílý Svantovítův kůň nepadne do rukou cizinců.
V bráně se objevili cizí jezdci. Její předtucha se konečně vyplnila. Prostranstvím
se nesly první rozkazy.
„Uhaste oheň a pak porazte ten čarodějný strom! Na jeho místě postavte kříž.
Veliký Hospodine, milostivě na nás shlédni a pomáhej nám v našem díle!“
Zdejší lidé se zastavovali a nechápavě se ohlíželi. To už ozbrojenci rozmetávali
posvátný oheň, a pečlivě do země zašlapávali každý uhlík, každou jiskřičku.
„To je zločin! Nechte posvátný oheň na pokoji!“ rozlehlo se hradiskem zoufalé
volání vědmy. Odpovědí jí však byl jen krutý výsměch cizinců. Alruna se jimi prodrala
až k posvátnému stromu a křičela jako šílená.
„Nechte na pokoji Svantovítův dub! Ať vás sklátí všechny nemoci! Nemáte právo ničit to, co nám odkázali naši otcové!“
Cizí misionáři se modlili, ale ze všech stran se už sbíhali lidé, v rukou sekery,
háky, mlaty a hole.
„Naše Alruna volá. Postavila se jim do cesty. Pojďte jí na pomoc!“
77
Alruna však na nic nečekala, objala holýma rukama kmen posvátného stromu
a přitiskla se k němu celým tělem. – Misionáři se modlili, ozbrojenci se chystali zatknout sekery do kmene dubu, lidé z hradiska se hrozivě blížili…
„Svantovíte, zachraň nás!“ – Alrunina prosba, její zoufalý výkřik proťal vzduch
a všechno se náhle zastavilo. Zavládlo napjaté ticho. Vypadalo to, jakoby zde mělo
vládnout nekonečně dlouho…
Byl to však jen okamžik. To ticho ukončil hlasitý povel:
„Pospěšte si! Nemáme moc času, ten strom musíme pokácet, je to kořen veškerého zla a čarovného mámení!“
Vše se dalo do pohybu. V horečném spěchu ozbrojenci osekávali větve dubu,
hluboko zatínali své sekyry, …když tu náhle začala z dubu prýštit krev. Opřena o mohutný dub stála Alruna, obě ruce uťaté… Krev z pahýlů stříkala na všechny strany, vpíjela se do kmene posvátného stromu…
Zavládl zmatek. Jako uštknutí vrhli se obyvatelé hradiska na cizince. „Zabili naši
Alrunu! Zabili Alrunu!“ volali a vrhali se do nastalé řeže. Na zemi leželi první ranění.
Ti, kteří byli nejblíže, vzali na své ruce krvácející Alrunu a odnášeli ji za hrozného nářku a pláče dolů k řece, do míst, kam tak ráda chodívala.
Za zády ozbrojenců naléhal Konstantin na svého bratra: „Pospěšme, zdejší lidé
jsou jako zdivočelí. Nikoho z nás neušetří!“
„Ne! Nejdříve musíme postavit kříž a vytýčit místo pro budoucí kostel svatého
Štěpána, mučedníka. Dřív neodejdeme!“
A tak na Metodějovu rozhodnou odpověď se pokračovalo ve vztyčování dvojramenného kříže a na zemi začalo být označováno místo pro kostel. Ale za zády stavitelů kříže umírali lidé. Jedni za posvátný strom boha Svantovíta, druzí za Hospodina.
Na mnoha místech vzplály ohně, tmavý dým stoupal k obloze. Na protější straně, na Olomouckém hradě, zavládlo zděšení. Kouř stoupající k modrému nebi byl zlým
znamením… „Staré hradisko je ohroženo!“ Na Olmútův rozkaz muži nasedli na koně
a spěchali na pomoc.
Než dorazil kníže Olmút se svými lidmi dolů k brodu, bylo po všem. Hradisko
stálo v plamenech, na břehu ležela polomrtvá, zkrvavená Alruna v kruhu kvílících plaček.
Starý dub všechno přežil.
Kříž, který vedle dubu postavili misionáři, stál dlouho na svém místě. Nikdy se
jej nikdo nedotkl. Stál tam dlouho. Nakonec ztrouchnivěl.
Starý dub začal brzy obrůstat novými větvemi a celý se zazelenal.
Podaný děj pověsti zajisté vzbudí u čtenářů naprosto správný dojem, že mnoho
z napsaného bylo připsáno samotnou spisovatelkou Helenou Lisickou. To prakticky
platí u všech pověstí touto autorkou publikovaných. Totiž Helena Lisická měla s nikým
nesrovnatelnou bezbřehou fantazii, kterou nikdy neomezovala. Také proto je tolik oblíbená u dětí se svými pohádkami. Těžko nyní rozlišíme, která část z podané pověsti je
možným torzem nějaké pověsti a jak veliká část se v podávané pověsti objevila díky té
nesmírné fantazii autorky.
Tato pověst také musela vzbudit u čtenářů údiv již pro svoji rozvláčnost a jedenáctistránkovou délku. Pociťuji za svou povinnost uvést, že délka pověsti byla paní spisovatelkou Helenou Lisickou nám poskytnuta ve formě uzpůsobené pro celovečerní
program.
Jinak čtenáři jistě zjistí osobní proticírkevní postoj spisovatelky, ostatně olo-
78
moucké veřejnosti všeobecně známý. Bohužel paní spisovatelka do tohoto svého ideologického zaměření zahrnula i postoj ke knížeti Rostislavovi, ale ještě mnohem víc postoj k svatým Cyrilu a Metodějovi. Bez ohledu na to, že tito věrozvěstové jsou na Moravě ctěni všemi bez rozdílu jako velcí patroni Moravy a Evropy. Ty další drobné historické omyly v interpretaci pověsti byly zřejmě způsobeny dobou školní výchovy paní
spisovatelky, neboť právě v té době se tak vyučovalo v našich školách o existenci Cyrila
a Metoda.
Od té doby naše znalosti pokročily i ve vědomostech o tomto historickém období. Předpokládá se, že Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu roku 863, nikoli 869.
Dnes už každý Hanák ví, že věrozvěstové na Moravu nepřinesli křesťanství a ani znalost písma. Vládnoucí vrstva Moravanů uměla psát, číst a byla pokřtěná mnoho desetiletí před příchodem věrozvěstů. Dokonce na Moravě při jejich příchodu již stály křesťanské kostely, i když ojediněle. Také stáří Konstantina a Metoděje bylo jiné, než je
v pověsti uvedeno. Byli ze sedmi sourozenců, Metoděj byl z nich nejstarší, narodil se
pravděpodobně kolem roku 813. Konstantin, Cyril, byl nejmladší z těch sedmi, narodil
se roku 827.180
Také mnoho uváděných pohanských zvyků Slovanů neexistovalo, mnoho těchto
“pohanských tradic“ se stalo součástí lidových tradic až za prvotního křesťanství. Letnice vždy byly dvoudenní svatodušní svátky, které se odpočítávaly po Velikonocích –
padesátý den. Jsou připomínkou seslání Ducha svatého. V našich krajích se spojovaly se
začátkem sklizně. Držely se v neděli a v pondělí, nikoliv v sobotu. „Rusadelné“ ženy je
starší označení „letničních“ nebo i „májových“ žen.
Pomineme-li tyto drobné chybičky, paní spisovatelka Helena Lisická vždy byla
jednou z mimořádně velkých příznivkyň Klášterního Hradiska. A vždy pravidelně na
Hradisko docházela a zajímala se o veškeré novinky týkající se této lokality. Přitom
vojenským lékařům z Hradiska vůbec nevěřila, avšak stejný, možná ještě vyhraněnější
vztah měla k ostatním olomouckým lékařům, především k těm, kteří měli za zaměstnavatele lékařskou fakultu. O to víc a vždy s plnou důvěrou se obracela na lidové léčitele
a její příchylnost ke všem těmto eskamotérům byla bezmezná.
Byla také zcela mimořádnou milovnicí koček. Několikrát jsem se s ní potkal,
když přinášela různé kastrolky, konvičky a obdobné nádoby až po okraj naplněné kočičím jídlem. Na její téměř neslyšitelné zavolání na okraji Čechových sadů při oplocené
vilkové zahrádce se kolem ní z čista jasna nahromadilo třicet až padesát koček, – všech
barev, rozdílných velikostí a věku, různých plemen, ale vždy naprosto poslušných pokynů paní spisovatelky. Přitom všechny ty kočky byly viditelně až příliš dobře živené,
s přepychově čistou srstí a projevující se plným zdravím. Paní spisovatelka prostrčila
plotem přinesené plné nádobky a zpoza plotu si zase vzala prázdné, vždy do posledního
drobku od koček vylízané. Avšak za tento svůj vztah ke kočičímu plemenu byla nemilosrdně pronásledována příslušníky olomoucké hygienické služby. Jakmile zahlédla přibližujícího se hygienika, potichu pokynula svému kočičímu hejnu: „Zmizte, jde sem
kontrolor!“ A kočky na ten pokyn se v rychlosti rozutekly, takže, než došel příslušník
hygienické služby, zůstalo v okolí paní spisovatelky jen několik koček. Paní spisovatelka vždy vyslechla pokárání bez jediného slova námitky. Jak hygienik odešel, postupně
se ten velký počet koček znovu objevil na zahrádce.
Dosti často jsem byl nucen čekat na tramvaj na zastávce přímo proti oknům bytu
180
Bagin, Anton: Apoštolové Cyril a Metoděj a Velká Morava. Praha, 1982, s. 56 a 66.
79
paní Heleny Lisické. A paní spisovatelka jakoby měla nějakou informační službu,
v krátké chvíli se objevila vedle mne na můstku. Vždy následoval velmi dlouhý rozhovor, lépe řečeno monolog paní spisovatelky na různá témata, ať šlo o Hradisko, nebo
o Olomouc, nebo o její zdravotní problémy. Prakticky vždycky jsme stály na můstku
někdy i celé hodiny, zatímco tramvaje stále odjížděly a odjížděly; a já jen paní spisovatelce přikyvoval. Proto vím, že její zájem o Olomouc a o Moravu daleko převyšoval
ostatní olomoucké patrioty.
Ještě než úplně skončím povídání o spisovatelce Heleně Lisické, dovolím si na
tomto místě uvést jednu všeobecně neznámou skutečnost. Helena Lisická pro naše literární večery připravila další text pověsti, avšak už nedošlo k jeho realizaci. Tentokrát to
nebyla pověst týkající se Klášterního Hradiska, ale města Olomouce. Z piety k paní spisovatelce nyní uvedu její text připraveného scénáře. Předem čtenářům připomínám, že
děj a celá situace ani zdaleka neodpovídá historické skutečnosti. Děj je zasazen do doby, kdy byla Morava násilně připojena k Čechám.
Roku 1021 vtrhli Břetislav a jeho otec, kníže Oldřich, s vojskem na Moravu, kterou už několik let držel polský vévoda Boleslav Chrabrý. Ten získal dokonce přízeň
většiny Moravanů. Přesto obsadil moravské hrady svými, polskými bojovníky.
Nyní však polští bojovníci čelili na moravských hradech českému přívalu. Ztráty
na lidech byly veliké na obou stranách; a na východní hranici se Češi střetli také s Uhry.
Boleslav Chrabrý byl mocný vladař a známý vojevůdce, přesto neodolal a Morava se
dostala do područí českých Přemyslovců.
Jako smršť prolétlo české vojsko Moravou a na moravských hradech zanechal
kníže Oldřich početné posádky. Sám se pomalu vracel zase zpět do Čech. Naposledy se
utábořil nedaleko české hranice. Když s velmoži seděl u ohně, povolal k sobě svého
syna Břetislava:
„Musím se vrátit do Čech. Nechám ti zde menší počet bojovníků a velmožů
a pověřuji tě správou Moravy.“
Pro většinu mužů byla tato slova překvapením a ani sám Břetislav do této chvíle
netušil, jak o něm otec rozhodl. Kníže Oldřich nebyl z těch vladařů, kteří rádi rozdávají
hodnosti a úřady…
Břetislav byl mladý a průbojný, prodělal mnoho válečných tažení a stal se uznávaným rekem a hrdinou. A ačkoli si takovou poctu zasloužil, bylo mu jasné, že jenom
veliká nouze a tíseň přiměla knížete Oldřicha, aby do jeho rukou vložil správu Moravy.
Věděl, že situace doma není snadná. Stále se bojovalo o český stolec. Tři bratři – Boleslav Třetí, Jaromír a Oldřich, každý chtěl vládnout Čechům za každou cenu. Prvorozený
Boleslav však, jakmile usedl na vladařský stolec, dal bratrům jasně pocítit svou svrchovanost… Oni ze země raději utekli, aby se za čas zase vrátili.
Teď se však vojenským ležením na rozhraní Čech a Moravy rozléhalo vítězné:
„Ať žije kníže Oldřich! Ať žije vévoda Břetislav!“ Do toho volání zazněl hlas knížete:
„Břetislave, tobě bude lépe na Moravě než mně v Čechách!“
„Děkuji za důvěru, otče. Vím dobře, co mne zde čeká. Ale chceš-li, abych Moravu udržel, potřebuji hodně zkušených bojovníků!“
80
Pokusil se na otce naléhat Břetislav,… Odpovědí mu bylo bodré doporučení:
„Dostal jsi Moravu do vlastní správy, Břetislave, tak se tedy postarej, abys ji neztratil. Patří teď k Čechám, stejně, jako kdysi patřily Čechy k Moravě.“
„Ať žije vévoda Břetislav“, zadunělo opět vojenským ležením.
„Jestli mne ale zklameš, zapomenu, že jsi můj syn!“
Po těchto slovech, která přísně pronesl Oldřich, se čeští velmoži chápali zbraní.
Přes své mládí měl u nich Břetislav dobré jméno a u mnohých byl oblíbenější než Oldřich. Stačilo málo, obě strany by se do sebe pustily. Břetislav si však své ho otce vážil.
Na důkaz toho, a také aby jej nepohněval, řekl s úctou, a odhodlaně:
„Vystačím si, a udělám vše pro to, abych řady svých bojovníků rozšířil o Moravany.“
„Udělej synu, co je potřeba! Nářky nemám rád!“
Oldřich byl tvrdý muž, tak jako většina mužů z rodu Přemyslovců. A to byl jeden z důvodů, proč bylo mezi nimi tolik svárů, křivd a zloby. Navíc nedovolil, aby
v jeho přítomnosti obdivovali velmoži někoho jiného. Byť by to byl jeho vlastní syn.
Břetislav, který už toho po boku svého otce tolik zažil, neměl v úmyslu ho dráždit. Navíc si uvědomoval, že být správcem Moravy není žádná výhra. Společnými silami z ní sice vyhnali Poláky a něco Uhrů, ale mezi Moravany zůstali ukryti mnozí nepřátelé. Kdoví, kolik jich bude na straně nového vévody? A kolik jich asi zůstane nakloněno Boleslavu Chrabrému a Štěpánu Uherskému?…
Se synem se kníže Oldřich rozešel bez dalšího výkladu. Veřejně Břetislavovi
prokázal svou náklonnost a víc nepovažoval za nutné. Měl více dětí a toto byl nemanželský syn, kterého měl s Boženou… Ani neměl čas se s ní oženit…
S velkou slávou, za dunění bubnů a ječení píšťal táhlo Břetislavovo vojsko
k Olomouci. Své nejvěrnější pány poslal Břetislav do města už dříve, aby mu zajistili
bezpečný příjezd. Ti zde vyměnili hradní posádku a sehnali zásoby.
Se vší slávou dojel Břetislav s pány na olomoucký hrad. Bojovníci zůstali
v podhradí.
„Vítej, vévodo Břetislave! Vítejte, urození páni!“ klaněl se před nimi velmož
Zvěst a další přátelé Břetislavovi.
„Děkujeme, Zvěste,“ odpověděl Břetislav. „Jen doufám, že jsi stačil všechno
připravit. Pozval jsem velmože na hostinu.“
Zvěst znal nápady Břetislava Přemyslovce už dlouhou dobu. Byl zvyklý počítat
se vším, ale teď se trochu zarazil. Hostina na ukončení vojenského tažení byla sice starým dobrým zvykem. Ovšem za situace, kdy země nebyla tak vydrancovaná, jako Morava. Odporovat svému pánovi však nemohl, a proto jen pokrčil rameny:
„Jestli se páni trochu uskrovní, můžeme dnešní večeři považovat za hostinu.“
Pánů Břetislavova průvodu se zmocnilo nadšení: „Hurrrá! Jsme hladoví jako vlci!“ volali a řítili se na hradní nádvoří. Tam jejich nadšení rychle opadlo.
„Vévodo, kde budeme nocovat? Tak tenhle hrad ti nemusí nikdo závidět.“
Olomoucký hrad byl v troskách, stejně jako podhradí. V dírách a v nejrůznějších
chatrných přístřešcích se ukrývali hladoví a vystrašení obyvatelé. Vévoda Břetislav však
jako by to neviděl.
„Milí páni, pozval jsem vás na hostinu. Vítejte!“
„A kde budeme spát?“ děsili se oslovení pánové.
„O nocleh máme taky postaráno. Jen žádný strach, rána bývají moudřejší večera.“
Pánům nezbylo než seskočit s koní a předat je čekajícím sluhům. Večer byl na
81
spadnutí, těla velmožů volala po odpočinku. S hekáním slézali na zem a protahovali
ztuhlé údy. Koně si našli vodu v dřevěných korytech, muži se polévali vodou, nabíranou
dřevěným okovem z hradní studny.
Zvěst vybídl vévodu, aby jej následoval. Vybral pro něho jedinou komoru, která
měla střechu. Odkudsi sem dal přitáhnout starou truhlu, na kterou hodil dvě kožešiny.
Lůžko pro vévodu bylo připraveno.
„Odpusť, vévodo,“ omlouval se Zvěst, „ale lepší nocleh pro tebe nemám. Ovšem
kam uložím naše pány, to opravdu nevím. Jenom doufám, že jim nedovolíš, aby mě za
trest pověsili!“
„Nic takového, Zvěste, nedovolím. To mi věř! Pokud bys ale zradil svého pána,
sám se postarám, abys rychle sešel ze světa. Teď poslouchej! Za chvíli se sejdeme
v hodovní síni.“
„Hodovní síň…“ Zvěst se trpce zasmál.
„Možná je to opovážlivost mluvit o něčem, co už není, ale ty je zavedeš tam, kde
bývala hodovní síň! A dáš jim najíst a napít. Ostatní nech na mně.“
„Jak si přeješ, vévodo. Tohle překvapení pánům nezávidím. A kdyby se za to
proti tobě zvedli, mám v záloze družinu dobrých bojovníků.“ Zvěst se znovu zachechtal,
ale do smíchu mu nebylo.
Břetislav se kolem sebe rozhlédl. Všude ležely jeho truhly a kožené vaky, které
sem sluhové složili. Stěží odepjal plášť, odložil čapku a na hlavu si nasadil úzkou zlatou
čelenku. Čekala ho ještě dlouhá noc, a přitom byl unavený stejně jako ostatní.
V hodovní síni nebylo ani lavic, ani stolů, okna i dveře chyběly, stejně jako kus
střechy. Na nebi se objevil měsíc s hvězdami a jasně svítil celou noc.
„Zdráv buď, Břetislave! Zdráv buď, vévodo!“ vítaly jej hlasy velmožů.
„I vy buďte zdrávi, velmožové! Čekali jste velikou hostinu a zatím se scházíme
v troskách velikého hradu… Ten však bude za čas znovu vystavěn.“ Pak vévoda zatleskal a do síně začali vcházet sluhové. Přinášeli soudky vína, pečené a uzené maso, čerstvě udělané placky. I ti, co nejvíc dávali najevo svou nevoli, zmlkli… Každý z mužů
pak zakrojil nožem do teplé pečeně.
Když spláchli večeři notnými doušky vína, začali připíjet na zdraví vévody Břetislava. Jako by zapomněli na neutěšený stav dobytého území, jakoby neviděli trosky
kolem sebe. Jen Mutinovi, který když se napil, měl vždycky plno řečí, to nedalo a přímo
se zeptal:
„A teď bys nám měl, vévodo, povědět, co nás čeká.“
„Těžko vám mohu slibovat velkou kořist,“ pravil Břetislav, „ale sami vidíte, co
nám zde zůstalo. Nejprve musím znovu postavit hrad a získat další bojovníky. Ty bude
třeba vycvičit k boji. Strážné hrady obsadíme vlastními lidmi. Pokud však někdo z vás
pochybuje o mé vůli vybudovat novou Moravu, raději ať rychle odejde. O dobrém
úmyslu nebudu nikoho přesvědčovat.“
„Vévodo, nediv se, že jsou páni netrpěliví. Ale zvítězili nad Poláky, i když jim
kníže Oldřich žádnou odměnu neslíbil…“
„Já také nikomu nic neslibuji,“ ohradil se Břetislav. „Zvítězili jsme, Moravu získali a další boj právě začíná! Ale kdo může říci, co se teď na Moravě děje? Co tomu
všemu říkají Moravané–… To se teprve dovíme. Náš boj není u konce.“
„Připijme si na vítězství! Připijme našemu vévodovi!“
Přípitky se střídaly s dobrými úmysly. Ty špatné zatím zůstávaly utajeny.
Vévoda seděl v rohu opřen o zeď. S Janem, který seděl po jeho boku, se znal od
dětství. Břetislavova matka ho přivedla na hrad, aby měl Oldřichův syn ochránce. Teď
82
spolu vážně hovořili.
„Jene, budeš mým kaplanem! Pokud máme žít na Moravě, musíme si rozdělit
úřady a s nimi také zodpovědnost!“
„Co tě napadá, Břetislave? Za tebou se teď páni jen pohrnou a každý bude chtít
nějaký úřad. Když ne pro sebe, tak pro syna… Nebo pro oba. A nebudeš mít dost úřadů.“
„A co ty?“
„Vždyť víš. Půjdu s tebou všude, kam se hneš. Slíbil jsem to kněžně Boženě
a tobě jsem přísahal věrnost.“
„A já nedovolím, aby tě župani přehlíželi. Kdekdo se dere nahoru a zatím je naše
situace i budoucnost nejasná. Děkuji matce, že se mi postarala o dobrého a věrného přítele.“
„Bojíš se Moravanů?“
„Až zjistí, jak málo mám bojovníků, pokusí se nás zneškodnit. Musím rychle
vycvičit nové vojsko. Pak se uvidí.“
A Břetislav nemluvil do větru. Město bylo poloprázdné a usadili se v něm vojáci. Jídla měli pomálu, zásoby žádné. Každý se snažil urvat, co se dá.
Břetislav se právem obával nepokojů,… rozhodl se proto, že jim rázně zabrání.
Vybral si ty nejspolehlivější velmože a přikázal jim osedlat koně. Divili se, divil se
i Zvěst, kam hodlá vévoda té noci jet. On jen slíbil, že bude se svými nejvěrnějšími hlídat hradní bránu.
Jezdci vyrazili…
Nevelká skupina bojovníků složená z velmožů, s vévodou v čele, vjela do vojenského tábora na předhradí. Kolem stanů a ohňů nebylo téměř živé duše, jen z okolí se
ozýval nářek, křik a pláč.
„Jedeme!“ zavelel Břetislav, „a každého, kdo zde loupí a krade, zabijte!“
Muži na koních vyrazili a brzy se dostali k těm, kdo potřebovali pomoc. Bojovníci, kteří se pod rouškou tmy změnili v lupiče, byli vévodou a jeho družinou zaskočeni.
Někteří se snažili prchnout, jiní se postavili na odpor. Byla to nevídaná řež a Břetislav
nikoho nešetřil. Tihle bojovníci pro něj ztratili cenu a stávali se i jemu příliš nebezpečnými. Hlavním úkolem teď bylo uchránit město před dalším loupeživým nájezdem.
Když bylo po všem, nastalo hrobové ticho. Vévoda se s družinou vybraných bojovníků vracel na hrad. Jeli mlčky, nikomu nebylo do řeči. Mnozí ani nechápali, co to
vévodu napadlo. Župan Zvěst dal otevřít bránu, ale neodvážil se zeptat, kde byli.
Stejně se to brzy dozví, pomyslel si, až vévoda zajde do paláce…
Velmoži zatím dál vesele popíjeli a nové plné soudky vína znovu a znovu vítali
velikým jásotem. Nad ránem však byl už i v hodovní síni klid. Až na nějaké to chrápání
a hekání.
Řeka Morava tekla kolem Olomouce širokým korytem. Přitékala od půlnočních
hor a zde se rozlévala do několika říčních ramen. Horská říčka Bystřice přitékala za
dešťů rychleji a než se její vody spojily s moravními, tvořila na mnoha místech veliké
a neprůchodné bažiny.
Na skalnatém ostrohu za řekou leželo staré hradisko, kterým procházela kupecká
cesta k nedalekému brodu. Byl tu kamenný práh, přes něj tekla řeka po celá staletí.
Po snídani nechal Břetislav znovu osedlat koně. S kaplanem Janem a několika
družiníky vyjel z olomouckého hradu po cestě k řece. Nad moravními vodami se válela
hustá mlha.
Břetislavovi nebylo do řeči, litoval zabitých bojovníků. Ale zároveň doufal, že
83
nyní muži pochopí, že válka ještě neskončila. Proto potřeboval jen dobré bojovníky,
špatní byli jeho nepřáteli.
Přebrodili se přes řeku a pomalu vystupovali k bráně hradiska. Před branou se
koně zastavili. Velitel družiníků vykřikl:
„Otevřete bránu! Urozený vévoda Břetislav, správce Moravy a váš pán, přijel na
hradisko!“
Nikdo mu neodpověděl. Zdálo se, že všichni obyvatelé hradiska pomřeli.
„Provolej mne ještě jednou, veliteli!“ poručil Břetislav.
Jezdci začali být netrpěliví, a koně také. Velitel pozvedl meč nad hlavu a volal:
„Pozorně vyslechněte tuto zprávu! Urozený vévoda Břetislav, správce Moravy
a váš pán, přijel na hradisko! Otevřete mu bránu! To provolávám podruhé i potřetí! Jestli bránu neotevřete, přitáhnou jeho bojovníci a hradisko vypálí!“
Na strážní věži se objevily mužské hlavy a brána se pomalu otevírala. Břetislav
chtěl do ní vjet, ale velitel ho zadržel:
„Milosti, nejprve ať dovnitř vjedou naši družiníci. Kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, stačíš ještě ujet do bezpečí.“
„Dobrá. Ale já věřím, že se nic nestane. Přijíždím jako přítel.“
Kaplan Jan po jeho boku byl neklidný. Nic o lidech na hradisku nevěděli, co
kdyby…
Břetislav se však nedal zastavit. Cosi ho pohánělo kupředu, a nesnášel, když mu
někdo překážel nebo ho zdržoval.
Průvod vjel dovnitř. Kolem cesty stáli ozbrojení muži a nepřátelsky hleděli na
jezdce. Úzká ulička je dovedla na mírné návrší, kde stál dřevěný kříž. Hned vedle nevelkého kostelíku. Nad nimi rozpínal své mohutné větve starý dub. Bylo to podivné
místo.
Břetislav na toto podivné místo zamířil. Když seskočil s koně, zjistil, že kostelík
je chudý. Ale to místo se mu zalíbilo. Obrátil se k svému kaplanovi a v tom okamžiku
spatřil olomoucký hrad, jak vystupuje z mlh.
„Podívej se, Jene! Támhle je Olomouc. Není to sem daleko a přece se mi zdálo,
že jsme přijeli z jiného světa.“
„To dělá ta mlha. Ale teď začal foukat vítr, mlha se brzy rozpadne.“
Hradisko bylo rozlehlé a protáhlé. Jeho konce Břetislav nedohlédl. Bylo zde několik dvorců a vedle nich všelijaká stavení.
Z jednoho dvorce vyšlo několik mužů. V jejich čele šel starší muž statné postavy. Důstojným krokem zamířil ke kostelíku. Velitel družiníků je chtěl zastavit, ale Břetislav mu to nedovolil. Jan se začal tiše modlit. Kdyby je muži chtěli napadnout, nikdo
jim v tom nemohl zabránit.
Když se muži přiblížili na desítku kroků, zastavili se. Jen jeden z nich, a nebylo
pochyb, že je to starý kmet, šel blíž a blíž.
Vévoda Břetislav mu vyšel vstříc. Jeden druhého si měřili, až se kmet zastavil
a konečně promluvil.
„Jsem Hrab. Támhle je můj dvorec. Narodil jsem se zde stejně jako všichni ti, co
přišli se mnou, aby tě pozdravili.“
„I já tě zdravím, Hrabe! Jsem vévoda Břetislav a patří mi olomoucký hrad.“
„Víme o tobě. Víme, že jsi Oldřichův syn. Dobyl jsi Moravu a usadil se v Olomouci. Společně teď budeme žít v tomto kraji… Ty, český vévoda, dobyvatel, a my,
lidé na moravském hradisku. Přesto bychom mohli žít v míru.“
„Přijímám tvou nabídku, moudrý kmete! A na důkaz toho ti sděluji, že dám
84
v brzké době na zdejším hradisku postavit hrad. Jen se neboj, nebudu pro něj potřebovat
celé hradisko.“
Všichni jeho muži zpozorněli. A překvapen byl i Jan. Se svým záměrem se dosud nikomu nezmínil a najednou o tom hovoří s cizím mužem.
„Děkuji ti za důvěru, vévodo!“ odpověděl ten muž. „Ty zde nyní vládneš a my
nemáme právo stavět se proti tvým záměrům. A pokud nám ponecháš naše dvorce, budeme tvými věrnými služebníky.“
„Beru tě za slovo! Potřebuji lidi, na které se mohu spolehnout. A tohle hradisko
na staré kupecké cestě bude stejně důležité, tak jak bylo po všechny minulé časy.“
„Děkujeme ti, vévodo! Buď dlouho živ! Morava si zaslouží dobrého vladaře.“
Po těchto slovech se kmet uklonil a rychle s muži odešel.
„Co na to říkáš, Jene?“
„Máš k Bohu blíž víc, než si myslíš,“ povzdechl Jan.
Břetislav se rozesmál a v tu chvíli měl pocit, že vyhrál válku. S prostými lidmi
se vždycky domluvil dřív než s velmoži. Ale ten kmet ho obzvláště zaujal. Jakže se
jmenuje? Hrab! Starý Hrab. Bude ho ještě potřebovat.
Mlha se zvedla a z ní za řekou vzepjal se olomoucký vrch a celá krajina uprostřed vod, husté lesní porosty a okolní háje.
„Vrátíme se na hrad!“ Břetislav vyskočil na koně a rozjel se k bráně. Jan vyrazil
za ním, ale dohonil ho až u brodu. Tam ještě chvíli čekali na družinu.
Voda byla čistá a v ní se zrcadlil kamenný práh.
V dalších dnech byl vévoda neuvěřitelně čilý. Když k němu přišli velmoži a stěžovali si, že pobil jejich bojovníky, klidně odpověděl:
„Ano, pobil jsem, ale lapky, kteří okrádali ty chudáky v podhradí! Já potřebuji
každého schopného muže a oni, sotva přijeli, hned první noc zde řádili a kradli, na co
přišli. Sežeňte si jiné! Dám vám na to jeden týden. Potřebuji schopné vojsko a nestrpím
ani nadále, aby kdokoli ničil to málo, co zde ještě zbylo!“
Vévoda byl nebezpečný. Když se rozlítil, podobal se svému otci, knížeti Oldřichovi. Nepřipustil žádné výmluvy. Velmoži se raději stáhli, mnozí litovali, že své bojovníky nevarovali včas.
Vévoda dal zavolat Ondřeje. Spoléhal na zkušenosti starého služebníka a ten teď
přiběhl celý udýchaný a klaněl se až k zemi.
„Co poroučíš, vévodo?“
„Poslouchej mne dobře. Necháš navařit plné kotle polévky a napéci placky. Zároveň pošleš sluhy na předhradí a do okolních hradisek i osad. Každý, kdo přijde na
hrad, dostane najíst a pak bude odklízet trosky. Čím dříve začneme stavět, tím lépe. Nebudu přece bydlet v paláci bez střechy. Chci, aby moji lidé měli kde nocovat, a potřebuji
stáje pro koně.“
„Milosti, lidé jsou tak vyhladovělí, že nebudou mít na to dost sil.“
„Ale jíst chtějí, tak ať si to odpracují!“ obořil se na něj Břetislav. „Pokud lidi neseženeš, jak jsem ti poručil, pak jsou tu naši bojovníci.“
„Varuji tě, vévodo! Jestli se vzbouří, mohou toho využít Moravané. A my pak už
nebudeme mít žádnou ochranu.“
„Ručíš mi za to, že do zimy bude palác pod střechou a hradby budou opravené!
I kdybys měl na stavbu přijít s pány velmoži!“
Ondřej na vévodu strnule hleděl. Šel z něho strach. Snažil se s hlubokou poklonou uniknout jeho pohledu. Pak se rychle rozběhl za županem:
„Zvěste, Zvěste! Vévoda se zbláznil. Kdybys jen věděl, co si vymyslel. Kde
85
mám sehnat lidi na stavbu hradu?“
„Od toho jsi purkrabím hradu, milý Ondřeji,“ smál se Zvěst, „vezmi bič a přižeň
sem každého, koho venku potkáš! Přižeň je jako dobytek.“
„Zvěste, teď uvažuj rozumně!“ prosil ho Ondřej v naději, že se společně poradí.
„Nic jiného nedělám, než se ti snažím poradit. Po lesích se jistě toulá spousta
zběhů. A v podhradí i v okolních osadách najdeš tolik chudáků, že s nimi můžeš postavit nejeden hrad.“
„Ale vévoda mi přikázal, abych je všecky živil. A my máme zásoby sotva na pár
dní! Čím nakrmím družinu a služebníky?“
„No… když to na mě nepovíš, snad něco seženu. Ondřeji, ale moji lidé si musí
počínat stejně jako ti, které dal vévoda pozabíjet.“
„Teď už je to jedno, Zvěste. Hlavně mi pomoz, nebo přijdu o hlavu.“
Vévoda byl v nesnázích. Musel zachránit Moravu. Ačkoli nemá potřebnou
ochranu a ani dost bojovníků, přesto chtěl dát všem najevo, jak mu na této zemi a lidech
záleží.
Břetislav k sobě pozval stavitele, jehož si přivezl z Čech. Nebyl mladý, ani moc
starý. Daroval mu ho sám kníže Oldřich, aby mohl stavět hrady. Vévoda Břetislav byl
totiž přesvědčen, že soustava několika hradů poblíž východní hranice by mohla být
dobrou oporou proti Uhrům.
Když byl s otcem v cizích zemích, v Bavorsku i Sasku, takové hrady a pevnosti
tam vídal.
„Poslyš, staviteli,“ obrátil se na něj, „nevím, co všechno dovedeš. Kníže Oldřich
tě chválil, a říkal, že umíš stavět. Musím ti tedy věřit, ale nemysli, že mě oklameš. Mám
pro tebe hned dva úkoly. Znovu vybudovat olomoucký hrad a na hradisku u starého
brodu mi vybuduješ hrádek. Říkám hrádek, ale i tak to znamená, že bude dobře opevněn
a bude v něm dost místa pro silnou posádku.“
„Milosti,“ rozvážně odpověděl stavitel, „staviva je všude kolem dost. Obešel
jsem celý vrch, a zjistil jsem, že se zde na mnoha místech kámen lámal. Nejhorší to ale
bude s lidmi. Potřeboval bych odklidit trosky a suť, nalámat kámen, pokácet stromy,
udělat střechy.“
„Poslyš, staviteli. Líbíš se mi! Hlavně se mi líbí, že se neděsíš tolika práce. Už
ses podíval, co je na Moravě postaveno, a já chci, aby všechny ty hrady sloužily
k ochraně této země. Ale já potřebuji pro sebe hrad, na kterém se narodí moji synové!
Nebudeš to mít se mnou lehké.“
„Vždycky mám radost, když vidím, jak stavba roste. A když jedno dílo dokončím, chci pracovat na jiném. Teď však mluvme raději o hradě než o hrádku. Bude na
něm dost práce!“
„Nejdřív se jeď podívat na hradisko a pamatuj, nechci, aby ta stavba byla prokleta.“
Potom svorně ryli do břidlicových tabulek novou podobu hradu, jeho věží a hradeb. Nezapomněli ani na kapli a hodovní síň, tu potřeboval vévoda ke svým dalším záměrům.
Když se hrad začal opravovat a přestavovat, nejdříve z trosek povstala právě hodovní síň. Dostala nejen novou střechu, ale také nová okna, dveře pobité železem a zdobené stříbrným plechem. Kolem stěn stály dřevěné lavice pokryté kožešinami. Uprostřed veliký stůl s železnými svícny. Vévodovo křeslo stálo poblíž dveří, vedoucích do
panské komory.
Když toto bylo hotovo, rozeslal Břetislav posly na všechny strany. Zval přední
86
Moravany, aby se v první den nového měsíce sjeli na olomoucký hrad. Znamení orlice,
kterou jeho poslové nesli, měla všechny povolávané přesvědčit o tom, že vévoda bude
dbát zvykového práva starých Moravanů.
Velmoži vévodu od setkání s Moravany zrazovali. Měli nedostatek bojovníků
a cítili se nejistí. Zrazovali jej však marně.
Lidé z okolí už pracovali na stavbě. Hradní brána byla hotova… Měla nová, těžká dubová vrata, nad nimi nové podsebití. Před branou byl znovu vyhlouben příkop,
přes něj se zase spouštěl most.
Vévoda trpěl nespavostí a nutil kaplana, aby s ním seděl až do svítání při džbánu
vína.
„Milosti, sám ti uvařím vzácné koření! Uvidíš, že budeš spát až do rána.“ Nabízel zmožený kaplan.
„Děkuji, Jene, ale nechci. Musím teď myslet na tolik věcí a bojím se, že na něco
zapomenu.“
„Jen řekni a já to všechno sepíšu. Vždyť nejsem jen tvůj kaplan, ale i notář.“
„Nezvykl jsem si ještě věřit listinám… I když jsou jistě potřebné. A hlavně nechci, aby někdo jiný četl, co má být utajeno.“
„Jsi unaven a potřebuješ si odpočinout. Škoda, že tu není tvoje matka. Ta by už
věděla, jak ti napravit hlavu, jak tě přesvědčit.“
„Myslím na matku každý den. Tolik toho pro mne udělala! Jednou bych chtěl
mít ženu, která by se jí podobala.“
„Tak to bude těžké, Břetislave. Nesetkal jsem se nikdy s takovou pannou, která
by se jen trochu podobala paní Boženě. Ona toho tolik prožila, a přece zůstala vždy
vlídnou a skromnou.“
Vzpomínka na Břetislavovu matku jim zpříjemnila dlouhé sezení.
Navzdory vyplašeným strážím a vyděšenému purkrabímu rád Břetislav bloudíval hradem. A vždycky na něco špatného narazil. Pak hned volal všechny k pořádku.
Právě díky jemu dostával život na hradě svůj řád.
Kupodivu ani v podhradí se nic zvláštního nedělo. Lidé byli po celodenní dřině
unaveni a cizí kupci se zatím Olomouci vyhýbali.
Když začal dorůstat nový měsíc, dal vévoda zabezpečit předhradí novými palisádami a branou. Nechtěl, aby se opakovalo to, co zažil první noc, kdy přijel do Olomouce. Dával nyní střežit nejen hrad, ale také podhradí a rozhodl, že družiny moravských hostů mohou nocovat dole pod hradem.
Župan Zvěst s tím nadšeně souhlasil, v duchu se neobával, že to Moravany pobouří. Purkrabí Ondřej raději mlčel, nechtěl si vévodu rozhněvat. O to častěji řval na
hradní čeládku, stráže a ty chudáky, co stavěli hrad.
V hradní kuchyni se už, celý týden vařilo a peklo. Purkrabí dohlížel na zásoby
v komorách i na to, co bylo uvařeno nebo upečeno.
„Už přijíždějí, Milosti! Ze všech stran přijíždějí k městu Moravané!“ sděloval
vévodovi župan Zvěst s nadšením, a přitom byl rád, že na všech příjezdových cestách
dal postavit stráže.
Vévoda se uklidnil a začal se oblékat. Kaplan u něho seděl na staré truhle a houpal nohama.
„Podařilo se to, Břetislave! Přijíždějí Moravané! Dnes budeš mít slavný den.“
„Nevím, jestli bude slavný, Jene. Ty ale všechno zaznamenáš. To abychom věděli, kdo k nám přijel.“
„Jestli si budeš přát, budu s tebou od začátku slyšení až do konce. Zvěst dal na
87
nádvoří rozestavět stráže, já tě budu chránit, kdyby se něco přihodilo uvnitř.“
„Jene, nepřivolávej běsy! Může se stát jistě všelicos, ale já budu mít při sobě
meč.“
Tentokrát se Břetislav oblékl do zlatého kabátce a zlatem vyšívaných nohavic.
Plášť mu Jan zapjal na jeden velký gombík. Ve zlaté čelence, se zlatým prstenem na
ruce, vyhlížel vévoda Břetislav opravdu jako vládce Moravy.
Moravané přijížděli se vší důstojností. I když se jim nelíbilo, že museli nechat
své družiny dole pod hradem, oceňovali mnozí vévodovu opatrnost. Jenom nezkušený
vladař by si do hradu pustil tolik cizích bojovníků.
Také si všimli, že se na hradě pracuje a místy to už svítí novotou. Koně předali
sluhům a vcházeli do hodovní síně. Na stěnách visely koberce, štíty i brnění. Jenom
zbraně zde chyběly. Po nich však nikdo nechtěl, aby odložili své meče a sekery. Když
vévoda vstoupil, všimli si velmoži, že i on je ozbrojený vzácným mečem.
„Buď zdráv vévoda Břetislav!“ zaznělo z mužských hrdel hlasitě. Břetislav, obklopený několika českými pány v čele se županem Zvěstem nechtěl jednání uspěchat,
a proto spustil rozvážně:
„Buďte pozdraveni, urození Moravané! Pozval jsem vás v dobrém úmyslu, abychom se vzájemně poznali a dohodli, jak budeme spravovat Moravu. Přejme si, aby nám
Bůh požehnal.“
Jakmile vévoda usedl do křesla, posadili se také velmoži. Nastala chvíle napětí
a vzájemného pozorování. Mnozí se už s Břetislavem střetli. To bylo ovšem za bojů
o Moravu i dříve, když oni pomáhali Boleslavu Chrabrému v boji o České království.
To teď bylo, alespoň zdánlivě, zapomenuto. Život běžel dál, všichni chtěli žít.
„My potřebujeme schopného vladaře, který by Moravu vyvedl z bídy a nejistoty.“ Přerušil ticho výkřikem jeden z velmožů a ostatní nato souhlasně zamručeli.
„Pokud budeš usilovat o samostatnost Moravy, zvolíme tě naším vladařem!“
přidal se druhý.
„Děkuji za upřímnost, ale nepředbíhejme událostem!“ odpověděl rázně Břetislav. „Moravané, nemohu být vaším vladařem! Český kníže Oldřich získal Moravu na
Boleslavu Chrabrém tím, že vyhnal Poláky z Moravy. Já obdržel od svého otce úřad
správce Moravy. Pokud budeme žít v míru s knížetem Oldřichem a spolu přežijeme
všechny nesnáze, Morava znovu rozkvete.“
„Chytře mluvíš, vévodo! Syn by neměl jít proti otci. To ještě nikomu nepřineslo
užitek ani štěstí. Moravané však nechtějí žít v područí Čechů.“
„Ani Češi nechtěli být v područí Moravanů, a přece se tak stalo.“
„To bylo za velikého knížete Svatopluka! Od té doby se ale mnoho změnilo.
Mojmírovci vymřeli a nikdo z našich knížat už nedovedl Moravu sjednotit.“
„Já vám jen mohu slíbit, že budu usilovat o to, aby se Morava dostala z bídy
a nouze. Ale neobejdu se bez vaší pomoci. Je na vás, velmoži a kmeti, zda budete usilovat o obnovu země nebo raději pokračovat ve vzájemných bojích. Ale uvědomte si, že
na půlnoční straně nás ohrožuje polský Boleslav a na východní uherský Štěpán.“
Po chvilce mlčení se z hloučku mužů ozval hlas:
„Přece máme ještě jednu naději, vévodo! Budeš naším vladařem, i když o tom už
nebudeme mluvit. Jednou se tak určitě stane.“
„Ohnisko sváru se může objevit kdykoliv. A je třeba je zničit, dokud je čas.
Mám tyto podmínky! První – nebudeme bojovat proti Čechům a knížeti Oldřichovi,
Druhá – vybudujeme vlastní obranu Moravy. Třetí – pomůžete mi postavit moravské
vojsko. Čtvrtá – chtěl bych získat vaše syny ke dvoru, k našemu moravskému dvoru!
88
Naučí se bojovat, a kdo bude chtít, naučí se také číst a psát. Ty nejlepší pak vyberu do
své družiny. To vám slibuji!“
Dlouho bylo hrozivé ticho. Břetislav pevně svíral okraje křesla, aby nevykřikl.
Čeští velmoži na lavici netrpělivě posedávali. Jenom Jan se tiše modlil.
Nikdo Moravanům nebránil v odchodu. Všichni jen netrpělivě čekali, co se stane. Po dlouhé chvíli vstal jeden z nejstarších velmožů.
„Vévodo Břetislave, jsi chytrý jak liška. Nechceš být naším vladařem, a přitom
s námi jednáš jako zkušený vladař. Já sám za sebe souhlasím s podmínkami, i když jsou
tvrdé jako skála, na které stojí tento hrad. Ostatním pánům ale dopřej, aby všechno zvážili a rozhodli se svobodně. Mnohé moravské rody byly vybity, velmožů valem ubývá
a my už ztrácíme důvěru sami v sebe.“
„Dík za upřímná slova. Vždycky jsem si Moravanů vážil a rád bych jim prospěl.
I když nemůžeme vědět, co všechno se stane, až přijdou další války.“ Prohlásil Břetislav
a s klidnou tváří se zahleděl na Moravany. Ani na okamžik nezapochyboval, že se jeho
představy vyplní.
Vtom se začali velmoži zvedat a přísahali Břetislavovi, že jeho podmínky přijímají, a hodlají je dodržet. Nakonec se přidali i ti, kteří dlouho váhali. Byl to neuvěřitelně slavnostní okamžik. Většina z velmožů byla starší než vévoda, přece se však k němu
chovali se vší vážností.
Byl čas na hostinu. Při té se toho ještě hodně povědělo.
Šťastný Břetislav jen v koutku své duše přemýšlel… Kdo asi právě v tomto
okamžiku odjíždí do Čech se zprávou ke knížeti Oldřichovi?
I z tohoto příběhu tlumočeného nám spisovatelkou Helenou Lisickou vyzařuje
národní uvědomění a touha po zachování svébytnosti, vlastnosti to příznačné i všem
současným Moravanům. Budiž jim to ke cti!
Popisované trosky starého hradiska v lokalitě současného Klášterního Hradiska
však do dnešních dnů nebyly prokázány. Dosud se nepodařilo najít pozůstatky většího
lidského osídlení Klášterního Hradiska v historickém období Velké Moravy a ani
v době dřívější. A tak proto musíme pokračovat v naší snaze zjistit alespoň tu nejpravděpodobnější možnost doby začátku lidského osídlení této lokality.
Takové osídlení lze doložit jedině archeologickým nálezem.
Domněnka o prehistorickém nebo velkomoravském osídlení tedy zůstává stále
na úrovni neprokázaných předpokladů. A musíme ji považovat za stále možnou, pokud
nebude učiněn zodpovědný archeologický průzkum celé lokality Klášterního Hradiska.
Připomeňme si, že existuje jeden legendární důkaz mnohem staršího osídlení lokality Klášterního Hradiska. Přece benediktinský klášter, založený roku 1078, byl přifařen k tehdy již stojícímu kostelu svatého Štěpána prvomučedníka. A legendární údaje
nám sdělují, že tento kostelík stál již před rokem 987 a měl farní pověření. Tedy již
v této době musel být počet osídlenců Klášterního Hradiska a jeho okolí dosti početný.
OSIDLOVÁNÍ V DOBĚ ZALOŽENÍ KLÁŠTERA
Ve všech dosavadních spisech českých ale i většiny moravských historiků, včetně regionálních olomouckých, je uváděno dokazatelné lidské osídlení lokality Klášterního Hradiska až v době, kdy byl v těchto místech založen benediktinský klášter.
O osídlení lokality Klášterního Hradiska teprve při vzniku kláštera jsou pevně
přesvědčeni všichni čeští a naprostá většina současných moravských historiků a archeo-
89
logů. Tato velmi rozsáhlá a značně převažující skupina historiků nepřipouští možnost
dřívějšího osídlení a všechny jiné názory považuje za smyšlenky patřící do oblasti bájí
a pověstí. Zatímco dřívější historici a archeologové uváděli nejméně dvě období osídlování, tak dnešní historikové určili začátek osídlení Hradiska až na dobu založení benediktinského kláštera; lépe řečeno: na termín vydání zakládacích listin kláštera, tedy na
3. únor roku 1078.181
Neboť: když neexistuje ověřený písemný důkaz, tak nemohlo být ani osídlování.
Jenže naši předkové žili i bez ověřených písemností.
Mnozí dřívější historikové alespoň připomínali existenci pověsti o Břetislavově
postavení hrádku na Hradisku pro unesenou Juditu. Současní historikové zamlčují i tuto
pověst, natož aby se nějak vyjádřili k možnosti postavení hrádku Břetislavem. Nelze se
divit českým historikům, ti jsou naučeni vše o Moravě zamlčovat nebo alespoň zamlžovat. Je však s podivem, že české historiky v současné době mlčením a dezinformováním
předstihují olomoučtí dějepravci. Poněkud pochybnou omluvou jim může být to, že
reprezentují olomouckou univerzitu pojmenovanou po Františku Palackém, který se
také hrdě vzdal svých moravských předků a Moravany považoval pouze za jakousi sveřepou větev českého národa.
Nejstarší existující listina českých a moravských panovníků se vztahuje právě ke
Hradisku. Jde o zakládací listinu prvního kláštera na Moravě, tj. benediktinského kláštera na Hradisku, kterou 3. února 1078 vydal olomoucký kníže Ota Sličný a která byla
o dva dny později potvrzena a doplněna Otovým bratrem, českým knížetem Vratislavem
II., pozdějším prvním českým králem. Dnes desítky vesnic v širokém okolí Olomouce
od těchto listin datují začátek své existence jen proto, že byly jmenovitě uvedeny v těchto darovacích listinách.
Dosud se velmi často uvádí, že první moravský benediktinský klášter byl založen v Rajhradě u Brna roku 1045 českým knížetem Břetislavem. Jenže tehdy tam nebyl
založen klášter, ale klášterec, cela, tedy jenom „dům“, malá pobočka břevnovského
kláštera, která měla jen tři mnichy a neměla opata. V čtyřdílných „Dějinách Moravy“,
v prvním díle „Středověká Morava“, univ. prof. PhDr. Josef Válka, CSc., píše, že Břetislav „kolem roku 1050 založil v Rajhradě první moravský klášter benediktinské řehole,
ale jako filiální ústav kláštera břevnovského…“182 Pan profesor se mýlí, klášterec není
klášter. V čele „klášterce“ byl probošt, podřízený opatovi břevnovského kláštera. Následně po dvou stránkách jiných informací se prof. Válka přece jenom zmiňuje o založení kláštera na Hradisku slovy: „Ota Olomoucký založil v Hradišti u Olomouce r. 1078
moravský benediktinský klášter jako rodinnou knížecí fundaci. Při této příležitosti byla
na Moravě sepsána první známá listina a v klášteře se vedly i anály, v nichž je Ota nazýván „pater patrie“.“183 Zde se vyjádřil pan profesor Válka oproti většině jeho kolegů
přesně, budiž mu za to dík! Současnému Klášternímu Hradisku se skutečně tehdy říkalo
Hradiště u Olomouce.
Benediktinský klášter na Hradisku byl nejenom prvním moravským klášterem,
ale byl také prvním naším klášterem založeným z vůle údělného knížete.184 Do této do-
181
Bistřický, J.: Zakládací listiny kláštera Hradiska u Olomouce a počátky české panovnické listiny. Vlastivědný věstník moravský XLV., 1993, s. 131 – 136.
182
Válka, J.: Dějiny Moravy. Díl 1. Středověká Morava. Brno, 1991, s. 37.
183
Válka, J.: Dějiny Moravy. Díl 1. Středověká Morava. Brno, 1991, s. 39.
184
Wihoda, Martin: Benediktýnská kapitola v dějinách kláštera Hradisko u Olomouce. Seminář o středo-
90
by bylo zakládání klášterů v celé naší vlasti jen v pravomoci panovníka, tedy českého
knížete.
Jak zjistil a v roce 1762 publikoval Bonaventura Piter185, k rozhodnutí založit na
Hradisku klášter došlo v dubnu roku 1077 z iniciativy olomouckého knížete Oty Sličného a hlavně vlivem jeho manželky uherské princezny Eufémie, a to po poradě s moravskými velmoži a s břevnovským opatem Meinardem. Samozřejmě, že během devíti měsíců – většinou zimních – nemohla být pro klášter postavena budova, ale že bylo využito jakési stavení, snad hrádek, postavený Břetislavem pro jeho manželku unesenou ze
Schweinfurtu, Juditu Babenberskou. Tehdy, v těch několika měsících roku 1077 – 1078,
byly postaveny kolem hrádku jenom hradby, a to jen částečně. Nestihl se postavit ani
kostel, a klášter byl přifařen ke staršímu farnímu kostelu sv. Štěpána, stojícímu nedaleko hrádku, ale zcela mimo hradby.186
Klášter byl ihned osazen asi 24 mnichy z břevnovského kláštera a za prvního
opata byl vybrán pravděpodobně vlivem olomouckého biskupa Jana jeho mnišský bratr,
také Jan. Jenže biskup Jan si pamatoval svého spolubratra z mnohem dřívější doby
a tento jeho řádový spolubratr přišel do Olomouce už zestárlý, velmi sešlý, zřejmě
s pokročilou sklerózou, člověk bez iniciativy a stále pospávající. Věk a zdravotní stav
opata Jana způsobil, že opat Jan zanedlouho po svém jmenování, roku 1081, zemřel.
Pak podle papežské jurisdikce, kanonického práva nařízeného pro benediktinský klášter
na Hradisku papežem Alexandrem II., byli další opati voleni na Hradisku řádovým bratrstvem. V letech 1081 – 1116 byl opatem Bermarius; v této době, v roce 1115, Hradisko získalo olomoucký farní kostel sv. Mořice i s celým jeho velkým majetkem jako odkázané dědictví sourozenců Gotharda a Sarana, olomouckých dvořanů – družiníků
údělných knížat Svatopluka a Oty II.187 Po Bermariovi byl zvolen opatem Paulinus,
který vedl společenství hradišťských benediktinů až do jeho smrti v lednu 1127.
NEDOMYŠLENÁ MLUVA HISTORIKŮ
V dějinách našich zemí sepsaných českými autory je založení kláštera na Hradisku většinou vynecháváno. Výjimku tvoří „Dějiny zemí Koruny české v datech“ Františka Čapka, v nichž je k listopadu (?) roku 1078 poznamenáno, že „moravský údělný
kníže Ota Olomoucký založil v Hradisku u Olomouce druhý moravský benediktinský
klášter jako rodinnou knížecí fundaci; při této příležitosti byla na Moravě sepsána první
dochovaná listina.“188 Zřejmě tato informace byla převzata i s chybami z Válkových
„Dějin Moravy“.
Místní olomoučtí historikové, sepisující dějiny Olomouce, nemohli založení
kláštera na Hradisku přehlédnout, protože Klášterní Hradisko vždy bylo v dohledu
věkých klášterech v Zemích koruny české. Třebíč, 24. – 25. 5. 2001. Elaborát uveřejněn: Časopis
Matice moravské, roč. CXX/2001, čís. 1, str. 295.
185
Piter, Bonaventura: Dissertatio de monasterio Gradicensi prope Olomucium in Moravia, antea castro
deserto et a primis Heremitis Brzewnoviensibus velut in cavernis inhabitatio, postea in abbatiam
erecto. Thesaurus absconditus in Agro seu Monasterio Brzewnoviensis prope Pragam. Brno, 1762,
s. 183.
186
Richter, V.: Raněstředověká Olomouc. Olomouc, 1959.
187
Bistřický, J.: Listinná tvorba v Olomouci ve 12. století. Hist. Olomouc VIII, 1990, s. 45 – 56.
188
Čapka, Fr.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha, 1999, s. 72.
91
z Olomouce a od roku 1918 je součástí města Olomouce. Přesto, že postupně byly sepisované dějiny města Olomouce stále obsáhlejší, širší, tak se podrobnosti o založení kláštera vynechávali. Ovšem, tato skutečnost se týká celého historického období existence
Klášterního Hradiska až po současnost.
Už ve starém Egyptě se přestalo psát a mluvit o jméně a existenci panovníka,
aby ten nakonec zmizel z paměti celého národa. A obdobně v případě Hradiska veškerý
jeho přínos českým a moravským dějinám také může převzít někdo jiný, například město Olomouc. Tento způsob postupné likvidace dějinného významu Hradiska je patrný ve
všech třech posledně vydaných dějinách Olomouce. Připomeňme si, co uvedl nedávno
zemřelý olomoucký historik prof. PhDr. Jan Bistřický, CSc. v „Malých dějinách Olomouce“, vydaných roku 1972, v II. kapitole nazvané „Počátky hradu a města“. Cituji
doslova: „Biskupství nezůstalo dlouho jediným církevním ústavem v Olomouci. V roce
1078 k němu přibyl benediktinský klášter, který na Hradisku u Olomouce založili olomoucký kníže Ota Sličný a jeho manželka Eufémie. Klášter i klášterní kostel sv. Štěpána
byl narychlo vybudován jako dřevěné provizorium během roku 1077 – a již začátkem
roku 1078 jej vysvětil olomoucký biskup Jan. Slavnostnímu aktu dodal lesku sám kníže
Vratislav, který se také připojil k dobrodincům nového ústavu…“189 To je skutečně
velmi nezodpovědný přístup k dějinám Moravy a Olomouce. Namísto sdělení historické
skutečnosti jsou vykonfabulovány neprokazatelné údaje o dřevěném provizoriu kláštera
a kostela sv. Štěpána.
Kupodivu úplně stejná slova použil pan profesor Bystřický o třicet let později ve
stejně nazvané kapitole mnohem obsáhlejší knihy „Olomouc – malé dějiny města“. Celý
odstavec z této publikace uvádím opět doslovně:
„Biskupství dlouho nezůstalo jediným církevním ústavem v Olomouci. V roce
1078 založili v bezprostřední blízkosti olomouckého hradu olomoucký kníže Ota a jeho
manželka Eufémie benediktinský klášter sv. Štěpána, zvaný od 12. století Hradisko.
Klášter i klášterní kostel byl narychlo vybudován už roku 1077 jako dřevěné provizorium a začátkem roku 1078 ho slavnostně vysvětil olomoucký biskup Jan. Slavnostnímu
aktu dodal lesku sám kníže Vratislav, který se také připojil k dobrodincům nového ústavu. O založení a obvěnění kláštera vydali Ota s Eufémií i Vratislav své listiny, které jsou
zvláště památné tím, že jde o nejstarší pravé listiny u nás. Iniciativa k tomu vyšla od
kněžny Eufémie, uherské princezny, nebo z jejího okolí. Bylo prokázáno, že předloha
obou těchto listin pocházela z prostředí uherských benediktinských klášterů. Od svých
zakladatelů dostal klášter velmi slušné věno, skládající se z vesnic poblíž Olomouce,
tvořících základ pozdějšího tak zvaného dolního panství, a vesnic na Malé Hané, jimž se
potom říkalo horní panství. První konvent přišel na Hradisko z břevnovského kláštera,
ale nějací mniši, jak naznačuje uherský vzor pro listiny, asi také z kněžniny vlasti. Od
samého počátku byl klášter spojen s olomouckou větví Přemyslovců, byl jejich kulturním
centrem a také místem jejich posledního odpočinku. Z jeho středu pocházel nejstarší
moravský dějepisec, hradišťský analista.“190
V tomto vydání pan profesor Bystřický, kromě přídavku uvedeného ve vydání
z roku 1972 o dřevěných provizoriích, si přidává jako skutečnost svou nedoloženou
smyšlenku o vlivu uherských předloh na formulaci zakládajících listin kláštera a dopl-
189
190
Bystřický, J.: Olomouc malé dějiny města. Olomouc, 1972. Kap. II. Počátky hradu a města. S. 20.
Kolektiv autorů pod vedením doc. PhDr. Jindřicha Schulze, CSc.: Olomouc malé dějiny města. Olomouc, 2002, kap. 3: Bistřický, Jan: Počátky hradu a města. S. 31.
92
ňuje ji z toho prý vyplývajícím částečným obsazením kláštera mnichy z Uherského království.
V dvoudílných tzv. akademických dějinách Olomouce191, které vyšly o sedm let
později v roce 2009, opět ve stejně nazvané kapitole „Počátky hradu a města“, navíc
s podtitulem „Prameny a literatura. Knížecí hrad a církevní instituce. Město. Knižní
tvorba. Listinná tvorba.“ zemřelý profesor Jan Bistřický píše poněkud obšírněji, avšak
vlastní podstatu svého vyjádření nerozšiřuje, tu ponechává v předešlém rozsahu; tedy
jenom znovu opakuje:
„Pozornost byla věnována i klášteru Hradisku poté, co byla zjištěna jako předloha pro zakládací listinu v uherském prostředí. (Kumorowitz 1960, Krzemieňska 1987,
Bistřický 1993).“192
„…Oldřich pověřil správou země svého syna Břetislava, který si sem asi po
dvou letech přivedl mladou nevěstu Jitku unesenou ze Schweinfurtu. Sídlem Břetislavovým byl hrad Olomouc, kde byla umístěna také knížecí mincovna.“193
Bistřický pokračuje: „Tento stav trval i po Břetislavově povýšení na českého
knížete roku 1034 ještě před polovinou století, kdy moravský úděl nějaký čas spravoval
jeho nejstarší syn Spytihněv, který byl s největší pravděpodobností olomouckým rodákem.“ V poznámce pod čarou Bistřický připomíná: „Spytihněv, jehož Kosmas nazývá
prvorozeným, se narodil roku 1031, když byl Břetislav správcem Moravy. (Novotný
1912, 727).“194
Některá zde uvedená „nová“ tvrzení prof. Bistřického jsou opět velmi problematická. Nedají se dokázat. Nikde nelze nalézt, odkud vzal pan profesor Bystřický to, že
klášter i s kostelem byl postaven během několika málo měsíců v roce 1077 jako dřevěné
provizorium. Další podivuhodností z péra Jana Bistřického je Břetislavovo pověření
Spytihněva správcovstvím moravského údělu. V roce 1034, tedy v době nástupu Břetislava na český knížecí stolec, měl Spytihněv tři roky, je tedy absolutně nesmyslné jeho
pověření správcovstvím Moravy v batolecím a nejranějším dětském věku. Již od podzimu 1039 musel být Spytihněv jako dítě dán na císařský dvůr krále Jindřicha III. jako
rukojmí.195 A v době Břetislavova dělení Moravy Spytihněv spravoval Žatecko.196 Kníže Břetislav východní část Moravy s Olomoucí svěřil druhému nejstaršímu synovi Vratislavovi, druhou, západní část Moravy, dostali nedílně Konrád a Ota.197
A údaj hradišťských analistů o narození Spytihněva na Juditině hrádku na Klášterním Hradisku prof. Bystřický přesunuje do Olomouce se záviděníhodnou jistotou.
V dalších řádcích prof. Bystřický sděluje, že manželka nejmladšího syna knížete
Břetislava Oty Sličného Eufémie byla dcerou uherského krále Ondřeje I. Hned nato
Bystřický pokračuje: „V základní listině benediktinského kláštera Hradiska u Olomouce
z roku 1078 se hovoří o dceři Bohuslavě. Asi později se narodili dva synové, starší Svatopluk, pojmenovaný po svém ruském příbuzném Svjatopolkovi, a mladší Ota, později
191
Kolektiv autorů: Dějiny Olomouce. Olomouc, 2009, díl I. a II., celkem str. 629.
Kolektiv autorů: Dějiny Olomouce. Olomouc, 2009, díl I., s. 88.
193
Kolektiv autorů: Dějiny Olomouce. Olomouc, 2009, díl I., s. 89.
194
Kolektiv autorů: Dějiny Olomouce. Olomouc, 2009, díl I., s. 90.
195
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1997, s. 59 a 62.
196
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1997, s. 79.
197
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1997, s. 72 – 74.
192
93
zvaný Černý (Krzemieňska, 1987, 263).“198 Odkud prof. Bistřický vzal informaci, že
Svatopluk byl pojmenován po ruském příbuzném Svjatopolkovi? Nebyl pojmenován po
slavném předkovi Oty Sličného – po moravském králi Svatoplukovi – stejně jako kyjevský Svjatopolk?
Teprve o několik stránek dále prof. Bystřický sděluje (nebo jenom opakuje?)
podrobnosti o založení kláštera na Hradisku:
„V roce 1078 založili v blízkosti olomouckého hradu olomoucký kníže Ota a jeho
manželka Eufémie benediktinský klášter sv. Štěpána, zvaný od 12. století Hradisko (Novotný 1913, 210; 1926, 155 – 170; Bistřický 1986b, 114). Klášter i klášterní kostel byly
narychlo vybudovány už roku 1077 jako dřevěné provizorium a začátkem roku 1078 je
vysvětil olomoucký biskup Jan. Slavnostnímu aktu dodal lesku kníže Vratislav, který se
také připojil k dobrodincům nového ústavu. (Richter 1959, 42 – 48). O založení a obvěnění kláštera Ota s Eufémií i Vratislav vydali roku 1078 listiny, které jsou zvláště památné tím, že stojí na počátku listinné tvorby u nás. Jako vzor pro listinu olomouckých
knížecích manželů sloužila uherská předloha, pocházející z kněžniny vlasti. Od svých
zakladatelů dostal klášter velmi slušné věno, skládající se z vesnic poblíž Olomouce,
tvořících základ pozdějšího tak zvaného dolního panství, a vesnic na Malé Hané, jimž se
následně říkalo horní panství. Podle zakládací listiny daroval kníže Ota klášteru jako
věno vsi Kyselovice u Kroměříže, Roštín u Zdounek, Hejčín a újezd Lašťany u Šternberka, ohraničený říčkou Loděnicí. Kněžna Eufémie přidala ze svého věna dvorec Úsobrno
s přilehlými vesnicemi. U lesa Lubošky neznámé polohy není specifikováno, který
z knížat byl jeho dárcem.199 Z kompetence knížete klášter získal podíly na clu při řece
Olšavě, na cestě do Polska pod Hradcem nad Moravicí a desátek z výnosu ražby mince.
Dále to byly dva rybníky Vydoma a Tekálec, nejspíš v blízkosti kláštera, aby klášterní
kuchyně mohla být zásobena dostatečným množstvím postního jídla. Darována byla také
početná čeleď, která se tu přesně specifikuje, a stáda krav, vepřů, ovcí a koní (Hrubý,
1934, 81 – 82).
První konvent přišel na Hradisko z břevnovského kláštera. Od samého počátku
byl klášter spojen s olomouckou větví Přemyslovců, byl jejich kulturním centrem a také
místem jejich posledního odpočinku. Z jeho středu pocházel nejstarší moravský dějepisec, hradišťský analista.“200
Hradišťského analistu prof. Bystřický ozřejmuje v poznámce pod čarou:
„Tzv. anály hradišťsko – opatovické v dnešní podobě vznikly v benediktinském
klášteře Opatovicích nad Labem vzájemným sloučením původních análů kláštera Hradiska, které do svého nového působiště přinesli benediktinští mniši, kteří byli kolem roku
1150 vypuzeni z Hradiska, a původních análů opatovického kláštera (Novotný 1913,
715).“201
Jak je patrné, pan profesor Bistřický v novém, podstatně obsáhlejším vydání dějin Olomouce se přece jenom podrobněji zabývá vznikem kláštera na Hradisku. Ovšem
jen opisuje údaje ze zakládací listiny. Hradišťské anály ozřejmuje jen v poznámce.
Avšak vlastním založením kláštera se pan profesor nezabývá. Ačkoliv i k tomu měl
198
Kolektiv: Dějiny Olomouce. I. díl. Olomouc, 2009. S. 90.
Pan profesor Bistřický přehlédl, že darování lesa Lubošky je uvedeno v listině Oty Sličného slovy:
„Data est et silva, que vocatur Lubochca.“
200
Kolektiv autorů: Dějiny Olomouce. Olomouc, 2009, díl I., s. 92.
201
Kolektiv autorů: Dějiny Olomouce. Olomouc, 2009, díl I., s. 92.
199
94
mnoho podkladů. Přesto zde jako v předchozích vydáních dějin Olomouce uvedl nedoložitelné domněnky: je téměř vyloučeno postavení kláštera i s klášterním kostelem během zhruba šesti měsíců roku 1077, i kdyby šlo o dřevěné provizorium.
Avšak je zapotřebí přiznat, že prof. Bistřický již v úvodu své stati odkazuje na
dřívější dějiny města Olomouce, sepsané autory Nešporem a Kuxem.202 Připomeňme,
co ve svých dějinách Olomouce uvedli Kux a Nešpor. Dr. Johann Kux v německy psaných dějinách Olomouce pod názvem „Geschichte der königlichen hauptstadt Olmüβ
bis zum Umsturz 1918“, vydaných roku 1937, sice udává chybně, že na Hradisku byl
založen druhý moravský benediktinský klášter203. Přesto dr. Kux ve svých dějinách proti ostatním navíc připomíná existenci pověsti o založení kláštera: 204
„Der srommen Sage zusolge soll Herzog Otto das Kloster Hradisch anstelle jener besestigten Burg („hradisko“ bedeutet eine Burgstätte), welche sein Vater
Brzetislaw reich bei der Besiβnahme Mährens 1030205 für seine geraubte Judith angelegt hatte, vom Grund aus ausgebaut und durch einen geheimen unterirdischen Gang
mit seiner Olmüβer Residenz verbunden haben. Die seit den ältesten Zeiten immer wieder auslebende Legende mag etwas für sich haben, ist aber durch gleichzeitige Quellen
nicht zu erhärten.“206
Kupodivu i Václav Nešpor popisuje založení benediktinského kláštera na Hradisku podrobněji než současné dvoudílné Dějiny Olomouce: „Brzy poté založen byl
r. 1078 druhý důležitý i kulturní ústav: klášter benediktinský na Hradišti, položený na
výšině v samé blízkosti olomouckého hradu na protějším břehu Moravy. Dne 3. února
zmíněného roku byl slavnostně vysvěcen biskupem Janem klášterní kostel sv. Štěpána,
prvomučedníka, a sám kníže Vratislav položil potvrzovací listinu kláštera na oltář.
Vlastním zakladatelem kláštera byl kníže olomoucký Ota, jehož anály Hradišťské nazývají „Otcem vlasti“, a manželka jeho Eufémie, původem z Uher. Oba darovali klášteru
hojné statky, lesy, mýta na Olšavě, Moravě a cestě polské, rybníky, lidi nevolné a dobytek. Vratislav přidal k bohatému tomuto záduší ves Uherce, tři popluží se dvěma oráči
a deset koní. Do kláštera uvedeni byli na radu biskupa olomouckého Jana benediktini
z kláštera břevnovského.“207
Stojí za povšimnutí, že Nešpor (podobně jako ostatní starší historikové) použil
původní pojmenování lokality „Hradiště“, zatímco prof. Bystřický používá pojmenování
202
Kolektiv autorů: Dějiny Olomouce. Olomouc, 2009, díl I., s. 88.
Na Rajhradě kníže Břetislav podle nedoložených informací dne 18. října 1045 založil na památku
blahoslaveného Vintíře podle jeho přání celu o 3 – 4 mniších v čele s převorem, která plně podléhala břevnovskému benediktinskému klášteru jako jeho pobočka. Tato cela vznikla na rozvalinách
velkomoravského hradu a výstavba byla financována Břetislavem z kořisti po vítězném tažení proti
Uhrům.
204
Kux, J.: Geschichte der königlichen hauptstadt Olmüβ bis zum Umsturz 1918. Reichenberg, 1937,
s. 16.
205
Náš nejslavnější historik František Palacký chybně opravoval Kosmova správná data vlastními daty
smyšlenými, k nimž navíc si vymýšlel všelijaké nepravdivé příběhy. Palacký byl následníky považován za natolik věrohodného, že jeho chybné údaje kompletně všichni historikové převzali, aniž by si
pravdivost dat ověřovali.
206
V překladu MUDr. Oldřicha Juryška: „Dle pověsti kníže Břetislav založil hrad r. 1030 pro Jitku a spojil
ho tajnou podzemní chodbou se svou olomouckou rezidencí.“
207
Nešpor, V.: Dějiny Olomouce. Olomouc, 1998, s. 6.
203
95
„Hradisko“, jehož vznik prof. Bystřický datuje od 12. století.
PRAVDOMLUVNÉ PÍSEMNOSTI
Existence zakládacích a obdarovacích listin je velmi důležitá a každá neúplná citace z nich chtě nechtě opomíjí jiné závažné skutečnosti. Stačí porovnat citaci uvedenou
v dvoudílných Dějinách Olomouce s listinami a hned je patrné zkomolení darovací listiny. Proto je nezbytné právě zde uvést úplný a doslovný text zakládající listiny, – jak
knížete Oty208 a jeho manželky, tak i knížete Vratislava II.209
„In nomine sancte et individue trinitatis. Otto dei gracia id quod est. Prudencia
antiquorum sapientum et consuetudo obtinuit, ut, si quisquam cuiuslibet persone in
propria patria quid stabilire velit quidve stabile fore decreverit, id sub principum met
episcoporum atque abbatum omniumque comitum ceterorumve nobilium testimonio
debeat memorie commendare et sub huiusmodi cyrographo. Quam consuetudinem racionabilem considerans, ego dux Otto hoc scriptum fieri postulavi ad recordacionem et
confirmacionem presentis temporis et futuri. Omnibus ergo christianis, presentibus,
absentibus et futuris, notum esse desidero, quo ego pro eterne retribucionis munere cum
mea mihi grata coniuge, Eufemia nomine, monasterium domino cooperante construxi in
honore salvatoris nostri domini Jesu Christi et sancti prothomartyris Stephani situm
prope urbem Olomuc secundum prefatam consuetudinem, idque utrique dotavimus iuxta
nostrum posse, ego ex mea possessione, ipsa vero ex propria dote, agris, pascuis, pratis, silvis, aratoribus, vinitoribus, bobus, ovibus, porcis, iumentis et ceteris subsequentibus necessariis. Hec sunt autem nomina villarum, quas dedimus sancto Stephano in
obsequium ibi deo serviencium fratrum: Prima, que cognominatur Kisselowici, sekunda
Roschin, tercia Gaychyn, quarta Ugezd Lasene, qui terminatur rivulo Lodinica. Preterea data est curia, que vocatur Uzobren, cum sibi adiacentibus villis sub omni tributo
et consuetudine, sicut antea solvebat sue domine. Data est et silva, quo vocatur Lubochca. (Nakel ea condicione, ut qui eam inhabitare deliberant, tributum et decimas beato
Stephano solvant, ceteris vero ad imperium ducis bella exercentibus sive urbem aut
pontem parantibus seu qualibet necessitate laborantibus, quod prefaci cenobiti pater
iusserit, faciant. Ustyn ad tria aratra, Stychowiczi ad I, Sarowiczi ad I, Gradcane, Tieseticzi, Zlobiczi, Bezmirow, Obiedkowiczi, Celcziczi ad I aratrum, Prusi ad II, Sussiczi
ad I, Bunoviczi, Luboss, Popowiczi, Zelechowiczi, Zadlowiczi, Topolaz ad II, Tesalczi,
Zirowiczi ad I aratrum, Scennicze II, Gnevotine ad I aratrum, Rusca, Wrzesoviczi, Uneticzi, Chomutowiczi ad I antrum sub omni consuetudie sua.) Datus est etiam de Olsaua
sextus denarius et de ponte Bratislauie civitatis sextus denarius, de via vero, que ducit
ad Poloniam iuxta civitatem Gradecz, sextus denarius et de moneta decimus denarius.
Data sunt et duo vivaria piscium, nomen unius Wydoma et nomen alterius Tekalecz. De
familia vero Suda cum filio, Tesata cum filio, Milei cum filiis, Krziscen cum filio, Bezen
cum tribus filiis, Miross cum fratre Ostoi, duo molentes, duo pistores, duo coqui, duo
stubarum calefactores, duo fabri, duo sutores, duo scutellarum et cyphorum artifices,
duo figuli, duo operarii. Et hoc sciendum est, quia ex hiis, quo enumeravimus, alii servi,
208
209
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I. 805-1197, s. 82 – 85.
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I. 805-1197, s. 85 – 87.
96
alii sunt precio introducendi. Quatuor piscatores, septem aratra cum aratoribus; hii
omnino introducendi sunt precio, et pro capite singulorum dandum est precium trecentorum denariorum ea condicione, ut, si aliquando velit aliquis eorum de servitute exire,
reddat precium, quod datum est pro se, et alius ex eo precio introducatur eodem ordine.
Date sunt et decem vacce cum bubulco, centum porci cum subulco, ducente oves cum
duobus opilionibus et iiliis eorum, quatuor vinitores cum filiis suis, quadraginta eque
cum tribus emissariis et cum duobus agazonibus per nos. Quod vero remanet in potestate uxoris mee Eufemie in omni substancia vel suppellectili et ex sua dote, sic vult dividere: si fuerit ei filius cum ista filia, que nunc est, Bohuslaua nomine, post mortem eius
mediam partem dividant inter se, altera vero pars fiat sancto Stephano pro remedio
anime sue; si autem filius deerit, et Bohuslaua viro tradita fuerit, cum armentis et ovibus et ceteris animalibus eorumque pastoribus et cum vinitoribus et aratoribus et reliquis variis opibus habeat totum sanctus Stephanus. Ut autem mee concessionis donum
sequenti evo permaneat inconvulsum, nominatim attestari feci testimonio aliquorum:
Wratizlao duce, Johanne episcopo, abbatibus: Meginardo, Vito, capellanis: Zwatoboro,
Benedicto, Petro, Benedicto, comitibus: Zmulo, Preda, Milota, Bozeporo et aliorum,
quorum nomina commemorare longum est. Istis autem testibus de prenominata facultate testimonium perhibentibus, si quis aliquid subtrahere presumpserit, sit anathematizatus dei omnipotentis anatemate et sancti prothomartiris Stephani et Johannis episcopi,
eiusdem ecclesie dedicatoris, excommunicatione. Acta sunt hec anno incarnationis dominice millesimo septuagesimo octavo, epakta IIII, concurrente VII, indiccione I. Hoc
autem privilegium Johanni, primo eiudem ecclesie abbati, datum est III nonas februarii
in consecratione ecclesie. Amen.“210
210
Český překlad textu zakládací listiny: „Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice. Ota z boží milosti to, co
jest. Prozíravý obyčej dávných moudrých lidí ukázal, chce-li někdo něco zajistit kterékoli osobě ve
vlastní domovině nebo rozhodl-li do budoucnosti něco upevnit, že to musí svěřit paměti pod svědectvím knížat, biskupů, opatů, všech velmožů nebo ostatních šlechticů a zároveň touto listinou.
A protože považuji tento obyčej za rozumný, požádal jsem já, kníže Ota, o vyhotovení této listiny
pro paměť a potvrzení v přítomnosti i budoucnosti. Přeji si, aby všem křesťanům i přítomným i nepřítomným, i budoucím bylo známo, že jsem s mou mně drahou manželkou, jménem Eufémií, zbudoval pro dar odplaty na věčnosti podle zmíněného obyčeje s pomocí boží ke cti našeho spasitele
pána Ježíše Krista a svatého prvomučedníka Štěpána klášter, ležící u hradu Olomouce. Ten jsme
oba obdařili podle svých možností, já ze svého majetku, ona pak z vlastního věna; polnostmi, pastvinami, loukami, lesy, oráči, vinaři, skotem, bravem, vepři, tažným dobytkem a ostatními níže
uvedenými nezbytnostmi. Tato pak jsou jména vsí, které jsme dali svatému Štěpánu do správy
bratří sloužících tam bohu:První se jmenuje Kyselovice, druhá Roštín, třetí Hejčín, čtvrtá újezd
Lašťany, ohraničený potokem Loděnicí. Kromě těchto byl věnován dvůr, který se nazývá Úsobrno,
s přilehlými k němu vesnicemi se všemi obvyklými dávkami, jak dříve platily své paní. Byl věnován
i les, který se jmenuje Luboška. (Náklo s tou podmínkou, aby ti, kteří se v něm rozhodnou bydlet,
platili daň a desátky svatému Štěpánovi a aby vykonávali to, co rozkáže otec zmíněného kláštera,
zatímco ostatní pod vládou knížete se zabývají bojem nebo budují hrad nebo most nebo pracují na
jakýchkoliv nutných věcech. V Ústíně tři popluží, ve Stichovicích, v Žarovicích, v Hradčanech, Těšeticích, Zlobicích, Bezměrově, Obědkovicích a Čelčicích 1, v Prusech 2, v Sušicích 1, v Bohuňovicích,
Liboši, Popovicích, Želechovicích, Žadlovicích a Topolanech 2, v Tážalech, Žeravicích 1 popluží,
v Senici a Hněvotíně 1, v Hrušce, Březovicích, Uněticích a Chomoutově 1 popluží se všemi povinnostmi.) Dále byl věnován šestý denár z Olšavy a šestý denár z mostu Břeclavě, z cesty pak vedoucí
do Polska u hradu Hradce šestý denár a desátý denár z ražby mince. Dále byly pak věnovány dva
rybníky, jeden se jménem Vydoma, druhý se jménem Tekalec. Z otrocké čeledi Suda se synem,
Těšatu se synem, Mileje se syny, Křišťana se synem, Bečana se třemi syny, Miroše s bratrem Osto-
97
O dva dny později, 5. února 1078, se ke knížeti Otovi Sličnému připojil darovací
listinou český kníže Vratislav II.:
„In nomine sancte et individue trinitatis patris, filii et spiritus sancti. Gratia dei
dux Boemorum Wratislaus omnibus in Christo fidelibus tam presentibus quam futuris.
Pax, charitas et salus a deo patre omnipotente et domino Jesu Christo filio eius et spiritu sancto in perpetuum multiplicetur. Promulgandum totius christiane religionis etati in
commune omnium notitie tradimus, et ut quod nostris sit actum temporibus non lateat,
literis memorie commendamus. Denique Ottone, nostro videlicet fratre charissimo proprioque germano, Morauie provincie principe, nos requirente, ut eius, quam in honore
Christi et beati prothomartyris Stephani erexerat, dedicationi interessemus ecclesie in
suburbio Olomucensis civitatis, consensum prebuimus ibique cum summa fraternitatis
diligentia honorifice recepti et habiti sumus. Unde eius annuentes precibus per hanc,
quam a deo nobis provectioris etatis et dignitatis hereditarie datam possidemus potestatem, dominii nostri decreto confirmationem abbatie in iam prefata ecclesia, quam ut
diximus ipse tam proprie pro remedio anime quam coniugis sue dilecte, Euphemie nominate, construxerat rebusque optime ex propriis ditaverat, statuimus. Quapropter coram deo vivo et vero sub testimonio totius Christi ecclesie cum ipsius episcopo provincie, Johanne dicto, placita obclusione per apostolici iuris sibi attinentem dignitatem, et
tam clericis quam laicis faventibus per hunc nostrum principalem institutum obtestamur
omnes nostros successores vel terrae primates et universum populum nunc et in posteris
retro temporibus nostro principatui subiacentem nulli eorum quoquo modo licere hec,
que a nobis sanctione sancte ecclesie concessa sunt, refringere vel in quoquam convelli.
Si quis autem temerator huius rei aut contemptor extiterit, eternis condemnationibus
subiaceat innodatus et santos dei, quorum reliquie ibidem requiescunt, sibi in presenti
et in futura vita sciat contrarios et in inferno inferiori concremandus suam cum Juda
proditore portionem defleat perpetuo. Huius quoque propositi nostri modum supra
sanctum dicte ecclesie altare manuscriptum posuimus, spondentes, quod ipsius fraternitate poscente promisimus cuncta inibi pertinentia sue coniugi et soboli inviolabiliter
jem, dva mleče, dva pekaře, dva kuchaře, dva topiče pro jizby, dva kováře, dva ševce, dva výrobce
misek a číší, dva hrnčíře, dva nádeníky. A je třeba vědět, že z těch, které jsme vypočítali, jsou jedni
otroci a druhé je třeba uvést do otroctví za peníze. Čtyři rybáři, sedm popluží s oráči; tyto vesměs
je třeba koupit a za hlavu každého zaplatit tři sta denárů s tou podmínkou, aby ten z nich, kdo by se
chtěl vybavit z otroctví, vrátil sumu, která za něho byla zaplacena a aby za tu sumu byl stejným
způsobem koupen jiný. Dále jsme darovali deset krav se skotákem, sto vepřů s pastuchou, dvě stě
ovcí s dvěma ovčáky a jejich syny, čtyři vinaře se svými syny, čtyřicet kobyl se třemi hřebci a dvěma
pacholky. Má manželka chce celé jmění a výbavu ze svého věna, což je v její pravomoci, rozdělit
takto: bude-li mít syna vedle té dcery, kterou nyní má a která má jméno Bohuslava, ať mezi sebou
po její smrti rozdělí polovinu, druhá polovina však ať připadne svatému Štěpánovi pro spásu její
duše; nenarodí-li se však syn a Bohuslava se provdá, ať svatý Štěpán má všechno i se skotem, bravem, ostatními zvířaty a jejich pastýři, vinaři, oráči a ostatním různým majetkem. Aby však můj dar
a postoupení zůstaly nezvratné i v budoucím věku, dal jsem jej jmenovitě potvrdit svědectvím některých osob: knížete Vratislava, biskupa Jana. Opatů Menharta a Víta, kaplanů Svatobora, Benedikta, Petra a Benedikta, velmožů: Smila, Předy, Miloty a Bezespora a svědectvím jiných, jejichž výčet jmen je dlouhý. Kdyby snad někdo z těch svědků, kteří ve jmenované záležitosti poskytli svědectví, odvážili něco vynechat, ať je stižen prokletím všemohoucího boha a svatého prvomučedníka Štěpána a vyobcováním z církve od biskupa Jana, světitele tohoto kláštera. Toto bylo ujednáno
roku po vtělení Páně tisícího sedmdesátého osmého, ve 4. epaktě, 7. konkurentě, 1. indikci. Toto
privilegium bylo dáno Janovi, prvnímu opatu tohoto kláštera, 3. den před nonami únorovými při
posvěcení kostela. Amen.
98
perpetuo possidenda servare. Nos autem ecclesie, quantum ex nostra parte, addimus
villam, que vocatur Ugerczy, tria aratra cum aratoribus duobus, decem equos. Rei autem obfirmande gratia testes adnotavimus, quorum nomina sunt haec: Zuatobor, Breunounensis abbas Meynardus et Vitus abbas, Benedictus, Petrus, Ben, Preda, et alii,
commemorare nomina quorum longum est. Hec charta skripta est anno dominice incarnationis millesimo septuagesimo octavo, nonas februarii.“
Tyto oba uvedené texty nejstarších existujících listin českého a moravského panovníka se vztahují právě ke Hradisku. Jsou to zakládající listiny prvního kláštera na
Moravě, tj. benediktinského kláštera na Hradisku. První vydal 3. února 1078 olomoucký
kníže Ota Sličný. Tato listina byla o dva dny později potvrzena a doplněna druhou listinou, kterou vydal Otův bratr, český kníže Vratislav II., pozdější první český král. Dnes
desítky vesnic v širokém okolí Olomouce od těchto zakládacích listin kláštera na Hradisku datují starobylost své existence jen proto, že byly jmenovitě uvedeny v těchto
darovacích listinách.
Benediktinský klášter na Hradisku byl nejenom prvním moravským klášterem,
ale byl prvním klášterem na území Čech a Moravy založeným z vůle údělného knížete.211 Do této doby bylo zakládání klášterů v celé naší vlasti jen v pravomoci panovníka,
tedy českého knížete. Skutečnost, že byl založen první samostatný moravský klášter
olomouckým údělným knížetem, způsobila následné vědomé moravské vlastenectví
příslušníků kláštera bez ohledu na to, že mniši pocházeli z českého prostředí kláštera na
Břevnově, a že zakládající údělný olomoucký kníže byl příslušný k českým Přemyslovcům.212 Tento vědomý vztah k nové domovině dokazují tzv. „Hradišťské anály“, nazývané „Annales Gradicenses et Opatovicenses“, první historický spis vzniklý na Moravě,
jehož autorem byl jeden z benediktinských mnichů Klášterního Hradiska. Tyto anály
potvrzují zrod kláštera na Hradisku slovy: „…Anno 1078. 3. Non. Febr. Gloriosa huius
oratorii dedicatio scilicet sancti Stephani protomartiris ab umillimo tertio Olomucensis
ecclesiae episcopo nomine Iohanne facta sua est, presente serenissimo principe Ottone,
eiusdem oratorii constructore, et coniuge sua Eufemia et aliis. Iohannes abbas hic ordinatus est…“213 Vůbec poprvé v dějinách českého státu si benediktini vymohli písemné záruky v podobě dvou donačních privilegií.214
Podle některých sdělení prý na Hradisko dorazili první mniši z Břevnova již během roku 1077 a prozatímně se ubytovali a žili v jakýchsi slojích dřívějšího hrádku.215
211
Wihoda, Martin: Benediktýnská kapitola v dějinách kláštera Hradisko u Olomouce. Časopis Matice
moravské, roč. CXX/2001, Brno, čís. 1, s. 295.
212
Wihoda, Martin: Přemyslovská Morava v dějinách českého státu. Matice moravská, Brno, 2000.
Sborník Disputationes Moravicae I, Dějiny Moravy a Matice moravská, str. 93 – 107. (Z věd. konference z 24. 11. 1999 v Brně).
213
Annales Gradicenses et Opatowicenses, MGH SS XVII, s. 648.
214
Wihoda, Martin: Benediktinská kapitola v dějinách kláštera Hradisko u Olomouce. Ve stopách
sv. Benedikta. Sborník příspěvků z konference Středověké kláštery v zemích Koruny české konané
ve dnech 24. – 25. května 2001 v Třebíči. Disputationes Moravicae 3. Brno, Matice moravská, 2002.
215
Piter, Bonaventura: Dissertatio de monasterio Gradicensi prope Olomucium in Moravia, antea castro
deserto et a primis Heremitis Brzewnoviensibus velut in cavernis inhabitatio, postea in abbatiam
erecto. Thesaurus absconditus in Agro seu Monasterio Brzewnoviensis prope Pragam. Brno, 1762,
s. 183.
99
MLUVA ARCHEOLOGŮ
Nejpodstatnější důkazy o počátcích lidského osídlení malé vyvýšeniny na pravém břehu Moravy nazývané Hradisko mohou přinést především archeologové. Nelze
se divit, že téměř od počátku existence archeologie jako vědeckého oboru se její pracovníci snažili zjistit, zda na Klášterním Hradisku předcházelo lidské osídlení před založením kláštera.
Jednotlivé sondáže provedl B. Novotný, V. Dohnal a J. Bláha. Výsledek všech
těchto tří archeologů byl negativní – nenašly se známky většího lidského osídlení před
založením kláštera. I když přece jenom existence pradávného lidského osídlení, pravěkého a mladohradištního, i v těchto místech byla prokázána na severozápadě a severoseverozápadě od současných budov Hradiska.
Boris Novotný v roce 1959 učinil pět sond na ploše 500 m2 v prostoru zahrady,
kde nic nenašel. Po negativním výsledku svého průzkumu Novotný uvedl, že původ
pojmenování „Hradisko“ pochází od fortifikace původního benediktinského opatství,
„že tam byl klášter opevněný jako hradisko.“216
Archeolog Josef Bláha již roku 1982 vyloučil jakékoliv starší osídlení
v prostorách Klášterního Hradiska. Ale v témže roku nalezl velkomoravské osídlení
u Tereziánské zbrojnice.217 Také na staveništi „Koruny“ dokázal nepřetržitou kontinuitu
slovanského osídlení s pražskou keramikou z 6. století po Kr. (1982 – 84).218
Roku 1983 Bláha zjistil brod přes řeku Moravu – asi 250 m západním směrem
od Hradiska; v korytě řeky byl nalezen příčný práh tvořený kumulskými horninami
(Teklý, Strnad, Konečný, Bláha, Choc). Roku 1984 Bláha vyslovil domněnku, že benediktinskému opatství předcházelo nevelké opevnění celní komory, pocházející nejpozději z doby břetislavské, a že od něho lze odvozovat původ jména Hradiska. Bláha dokonce soudí, že nalezené pozůstatky po zájezdní hospodě z roku 1973 dosvědčují, že
toto místo sloužilo jako celnice.219
Na olomoucké lokalitě Povel Bláha v roce 1988 nalezl důkazy po prosté zemědělské osadě ze sedmého až 1. poloviny devátého století, žijící v závislosti na velkomoravském centru, která na začátku desátého století byla vystřídána kostrovým pohřebištěm. Kolem roku 950 tam vznikla řemeslnicko-kupecká osada s dálkovým obchodem.220
Na Hradisku učinil Bláha v roce 1994 drobnou sondáž v suterénu mezi
3. a 4. nádvořím při obnově sklepního prostoru, nalezl tam fragmenty keramiky
216
Novotný B.: K otázce osídlení Olomouckého kopce a kláštera Hradiska ve střední a pozdní době hradištní, Památky archeologické, roč. LV., 1964, č. 2, s. 395 – 415.
217
Bláha J.: K počátkům slovanského osídlení Olomouckého kopce. In: Slované 6. – 10. stol. Brno, 1980,
s. 27 – 40.
Bláha J.: Několik archeologických zjištění a hypotéz k počátkům raně středověké a středověké Olomouce, VVM XXXIV, 1982, s. 194 – 197.
218
Bláha, J.: Časněslovanská osada v Olomouci a počátky řemeslnicko-kupeckého podhradí. Příspěvek
k postavení Olomouce v 10. století. In: Archaeologica historica 9. Brno, 1984, s. 133 – 146.
219
Burian V.: Objev základů středověkého deversoria u kláštera Hradisko v Olomouci, in: Přehled výzkumů AÚ ČSAV v Brně 1973, s. 85 – 89.
220
Bláha, J.: Předběžná zpráva o objevu předvelkomoravského ústředí v Olomouci. In: Archaeologica
historica 13. Brno, 1988, s. 155 – 170.
100
z 2. poloviny 14. století.221
Také V. Dohnal při zjišťovací sondáži v roce 1978 nenalezl žádné doklady pro
osídlení lokality Klášterního Hradiska v době před založením kláštera.222
Předchozí archeologické sondy sice zpochybnily existenci nějakého velkomoravského nebo i dřívějšího lidského střediska. Avšak tyto dosavadní archeologické sondy nelze brát za zodpovědné archeologické prozkoumání celé lokality, a proto závěr
těchto průzkumů lze považovat za věrohodný důkaz jen pro ony malé a bezvýznamné
plochy, kde se sondy uskutečnily. Nepřesvědčily ani akademika Poulíka, mohly přesvědčit pouze osoby neznalé těchto míst.
K závěrům výše uvedených archeologických průzkumů mám osobní připomínku, která zásadně znevažuje celý výsledek uvedených archeologických sond. Sondy
byly provedeny jen v oblastech, kde se ani nepředpokládal nějaký nález. Byly minimální a byly mimo vlastní areál Klášterního Hradiska. Z toho důvodu, že celá lokalita byla
v péči vojenské správy, která nedovolovala do vojenských prostorů civilistům, byť vědcům, přístup, natož nějaké kopání. Totiž oblast celé lokality Klášterního Hradiska je od
roku 1790 v trvalé péči a dozoru vojenské správy a podléhá všem armádním omezením.
Činit závěry z tak minimálních archeologických sond je vskutku nezodpovědné.
Do dnešní doby byl proveden pouze jediný záchranný archeologický výzkum na
prvním nádvoří budovy kanonie, na ploše asi 300 m2, což je jen nepatrná část celé této
lokality. Průzkum probíhal od 30. 8. do 2. 12. 1996. Přitom je nutno uvážit, že žádný
hlubší průzkum na uvedené ploše by již nic nového nepřinesl, protože podloží tvoří
kompaktní skála zasahující v některých místech až k povrchu nádvoří.
V protikladu k výše citovaným archeologickým sondám byly nalezeny důkazy
o starším osídlení těchto míst.223 Průzkum jednak doložil existenci nejstaršího osídlení
v období staršího eneolitu s kulturou nálevkovitých pohárů a kultury s kanelovanou keramikou. Dokonce byla zachycena pec se zbytkem předpecní jámy. Bylo tedy prokázáno nové výšinné sídliště v prostoru olomoucké aglomerace. Další osídlení bylo prokázáno v mladší době bronzové – nalezeny pozůstatky kultury lužické.
Avšak jednoznačně nejvíce nálezů bylo datováno do 10. a první poloviny
11. století. Pozůstatky dvou pecí a dvou zemnic a neurčené zahloubené objekty se soustavou kůlových jamek byly datovány do 10. století; a pak do první poloviny 11. století
další dvě pece a dva objekty – zemnice s kůlovými jamkami. Přitom na značné části
zkoumané plochy bylo nalezeno pohřebiště, kde bylo asi 350 hrobů. Hřbitov byl prozkoumán, jeho vznik archeologové datovali založením kláštera a jeho využívání až do
husitských válek.224
Tedy byla dokázána existence osídlení před založením kláštera. Přesto V. Dohnal dokonce v době, kdy už několik let byly známy výsledky archeologického průzkumu 1. nádvoří Hradiska, se vyjádřil negativně a navíc zcela neodborně o osídlení
221
Bláha, Josef: Několik archeologických úvah k počátkům kláštera Hradisko. Historická Olomouc X.,
UP Olomouc, 1995, s. 83 – 92.
222
Dohnal, V.: Zjišťovací sondáž na Klášteře-Hradisku v Olomouci (okr. Olomouc), Přehled výzkumů
1978. Brno, 1980, 58.
223
Čižmář, Zd. – Kohoutek, J.: Zpráva o záchranném archeologickém výzkumu na ploše 1. nádvoří bývalého kláštera Hradiska v Olomouci. Ročenka SOAO 5(24), 1996, Olomouc, s. 230 – 232.
224
Čižmář, Zd. – Kohoutek, J.: K nejstaršímu raně středověkému osídlení bývalého kláštera Hradisko
u Olomouce. Str. 279 – 288.
101
před vznikem kláštera. Cituji V. Dohnala doslovně:
„…Ani na Klášterním Hradisku samém se dodnes neobjevilo nic, co by dokládalo přítomnost celnice, případně blízkost dálkové cesty, přestože bylo v nedávné době
prozkoumáno rozsáhlé nádvoří uvnitř barokního objektu. Byly zjištěny pouze stopy jakéhosi sídliště, které předcházelo příchodu benediktýnské komunity v 11. století (Čižmář, Kohoutek 1997, 1998) a zřejmě se nelišilo od obdobných lokalit v okolí.225
…Naznačenou představu zpochybnily drobné průzkumy, při nichž se žádné velkomoravské nálezy neobjevily, takže B. Novotný mohl vyslovit domněnku, že bude třeba
předpokládané centrum hledat spíš někde na Olomouckém kopci nebo přímo na dómském návrší (Novotný 1964, 404). Žádný středohradištní materiál se na lokalitě neobjevil ani později (Bláha 1976, 64; Dohnal 1980a/). Že představa o velkomoravském
hradisku byla nereálná, nejlépe ukázal nedávný plošný odkryv hlavního nádvoří, při
němž se přišlo pouze na pozůstatky jakéhosi osídlení v 10. a 11. století, jak jsme se
o tom zmínili v souvislosti s diskuzí o trase západovýchodní stezky přes Olomoucký kopec.“226
„Po představě o letohrádku, pak o útočištném hradisku, pak o velkomoravském
hradisku se správní funkcí a nakonec o celnici na dálkové stezce …se nakonec budeme
muset spokojit jenom s nějakou blíže neurčenou osadou, jakých bylo v okolí olomouckého kopce víc a jak asi nejspíš by se dal interpretovat výsledek ne zrovna malého průzkumu, o němž jsme se už zmínili.“227
Veškeré závěry V. Dohnala jsou naprosto nedomyšlené. Na příklad: Což lze
z nálezu jednoho stříbrného prstenu soudit, že jde o hřbitov, na němž byli pochováváni
členové hradního společenství? Takových nepochopitelných závěrů předkládá V. Dohnal nepřeberně. Nemůže se pak divit posměchu jiných odborníků!228
Závěrem k této kapitole o začátku lidského osídlení lokality Klášterního Hradiska lze tedy uvést: převažující skupina současných historiků a archeologů uvádějící osídlení lokality Klášterního Hradiska k datu založení kláštera se naprosto mýlí, a svými
scestnými a odborně nepodloženými tvrzeními uvádí do zmatku ostatní naši veřejnost.
Datum sepsání obdarovací listiny přece není začátkem historie kteréhokoliv místa. Datum sepsání obdarovací listiny při uvedení názvů věnovaných vesnic nemůže sloužit
jako začátek existence dané obce. Zrovna jako datum křtu každého z nás uvedené na
křestním listu není datem našeho narození. Je to datum vyhotovení křestního listu. Je
pro mne naprosto nepochopitelné, že erudovaní historikové a archeologové mohou nějaké datum na obdarovací listině vztahovat k začátku historie určité lokality. Avšak ne225
Dohnal, V.: Olomoucký Hrad v raném středověku. 10. až první polovina 13. století. Olomouc, 2001,
s. 35.
226
Dohnal, V.: Olomoucký Hrad v raném středověku. 10. až první polovina 13. století. Olomouc, 2001,
s. 35.
227
Dohnal, V.: Olomoucký Hrad v raném středověku. 10. až první polovina 13. století. Olomouc, 2001,
s. 89.
228
Wihoda, Martin: Poznámky k jedné recensi. Časopis Matice moravské, roč. 121/2002, čís. 1, str. 141
– 144: „Raný středověk do 13. století nesahá! …uveřejněná kniha přivedla do rozpaků i velmi zkušeného odborníka, jde o více či méně chaotické obnažování zaniklých objektů, jde o nestravitelný
guláš, v němž bok po boku družně plavou obrozenecké mýty…“ „Vít Dohnal prostě vykopal dějiny,
které před ním vymyslely tři, možná čtyři generace historiků.“ „…v písemných pramenech pak rozpoznal to, co v nich již kdysi dávno přečetli jiní a na základě těchto objevů poctivě vykopával dějiny
a tak stále dokola.“
102
mám žádné vysokoškolské vzdělání z některé oblasti historie a archeologie a proto nemohu vyloučit, že dnešní historici a archeologové se pouze drží nějakého závazného ale
pro mne neznámého pokynu, k jakému datu mají vztahovat začátek existence nějakého
osídlení. Avšak každý psychicky nealterovaný člověk musí takový postup považovat za
výrazný projev duševního onemocnění.
Předchozím odstavcem samozřejmě oponuji olomouckým historikům a tvrdím,
že počátek benediktinského kláštera svatého Štěpána prvomučedníka na Hradisku při
Olomouci nelze ztotožňovat s datem uvedeným na zakládací a obdarovací listině olomouckého knížete Oty Sličného a jeho manželky. Počátek tohoto kláštera musel předcházet onomu náhodnému datu uvedenému na listině. Nyní jde o to, jak dlouhá doba
předcházela datu sepsání obdarovací listiny. Tuto dobu nemůžeme naprosto věrohodně
doložit, avšak lze ji přibližně stanovit podle velmi ojedinělých zpráv analistů a kronikářů a také obdobně ji určit podle zachovaných pověstí. A hlavně podle výsledku odborně
provedeného kompletního archeologického průzkumu celé lokality Klášterního Hradiska.
OSÍDLENÍ PŘI ÚNOSU JUDITY
Zbývá ještě pohovořit o třetí možnosti doby osídlení Klášterního Hradiska. První
možnost – osídlení v pravěku nebo v době velkomoravské – nebyla potvrzena, ale nebyla ani stoprocentně vyvrácena. Druhá možnost, osídlení teprve v době založení benediktinského kláštera, i když to prohlašují téměř všichni naši historici, je úplným nesmyslem. Zbývající možnost – osídlení v době Břetislavova postavení hrádku pro unesenou
Juditu, princeznu Babenberskou – je nejvíce blízká pravdě. Také jako prokázanou skutečnost ji berou všichni analisté a kronikáři píšící o Hradisku. A kupodivu také někteří
znalí historikové, ale ti z převážné většiny žijící v předminulém století.
Pešina z Čechorodu229 asi proto, že žil v Olomouci, a zde se seznámil s pověstí
o Juditině hrádku, zaznamenal pověst ve svých dějinách.230 Také historik Karel František Vladislav Zap (1812 – 1871)3 přece jenom něco o Hradisku věděl, neboť ve svém
díle napsal, že kníže Břetislav, když byl jen vojvodou moravským, vystavěl v podhradí
olomouckém druhý hrad pro svou manželku Juditu a jeho syn kníže olomoucký Ota I. si
předsevzal, že promění hrad na klášter.231 Pro naprostou výjimečnost musíme K. V.
Zapovi vzdát úctu.
Právě proto, že naprostá většina současných historiků a archeologů tuto možnost
vůbec nebere v úvahu, nebo existenci hrádku vysloveně popírá, považuji za nutné se
velmi podrobně zabývat důvody pravdivosti této uváděné doby většího lidského osídlení Klášterního Hradiska. A následně objasnit i důvody vzniku a zvláštní okolnosti větší-
229
Tomáš Jan Pešina z Čechorodu (1629 – 1680), moravský historik, kněz, pražský metropolitní kanovník.
230
Pešina z Čechorodu, T., J.: Mars Moravicus. Praha, 1677 (L. 1 cap. 5. de Districtu Olomucensi) fol. 65:
„Extra Civitatem ad sinistrum Moravae littus, e Regione cathedralis Ecclesiae, aquilonem versus, in
colle petroso amplissimum est Coenobium: Hradiště dictum a Castro, quod Moravis est: Hrad, per
Brzetislaum I. ibidem aliquando extructo; et primo cum idem castrum Otto Primus, Moraviae Marchio, aedificata quoque Ecclesia divo Stephano proto-martyri Sacra, in formam Monasterii vertisset.”…“
231
Zap, K., V.: Česko-moravská kronika. Praha, 1906.
103
ho lidského osídlování Klášterního Hradiska.
Přes postoj současných olomouckých historiků a archeologů, kteří stále stejně až
do omrzení opakují už překonaný názor, že na Hradisku nikdy nic nebylo, tak záchranný archeologický výzkum prvního nádvoří premonstrátské kanonie, uskutečněný roku
1996, konečně přinesl definitivní závěrečné důkazy, že ve zkoumané lokalitě bylo významné větší lidské osídlení v celém jednom století před založením kláštera.
Z tohoto pohledu by již nebylo potřeba se dále touto otázkou zabývat. Poněvadž
ale citovaní historikové neustále opakují své zastaralé a vyvrácené názory, považuji za
potřebné nejdřív předložit výsledky archeologického průzkumu z roku 1996. A to ještě
před tím, než uvedu ony pochybné dřívější ale i současné výroky citovaných historiků.
Důkaz, že nejde jenom o „bájné vypravování starců“ mohou přinést jedině archeologové. Při každém kompletním archeologickém průzkumu je nutno vzít na vědomí, že budovy Hradiska byly v posledním tisíciletí během válečných situací sedmkrát
zdevastovány, suť byla někam odvezena a budovy byly znovu postaveny na stejném
místě na skalnatém základu. V dvacátých letech 11. století, tedy v předpokládané době
postavení hrádku, se v našich zemích obvykle stavělo jen ze dřeva. Archeolog pak nic
nenalezne. Avšak nemusely by se archeologické základy stavby najít, i kdyby byl letohrádek postaven z kamene – jako se to stalo olomouckým archeologům při hledání základů biskupského chrámu sv. Petra, „matky moravských kostelů“, zbořeného koncem
18. století232.
Tři série archeologických sond provedených na Hradisku, na které se archeologové a historici neustále odvolávají, nepřinesly důkaz o osídlení zkoumané lokality
v době před koncem 11. století, tedy před založením kláštera. Negativní výsledek byl
popsán třemi velmi zkušenými archeology. V roce 1964 B. Novotným233, v roce 1978
V. Dohnalem234, a naposled v roce 1995 J. Bláhou235. Avšak u každého člověka obeznámeného se situací na Hradisku vzbudí pochybnosti odkazy na negativní výsledek
těchto sond. Příčinou pochyb je skutečnost, že archeologické sondy byly prováděny
v místech, na kterých se ani nedají předpokládat nějaké pozůstatky hrádku (např. v zahradě za Hradiskem, nebo při zjišťovací sondáži statiky centrální věže kostela). Totiž od
roku 1790 spravuje celý areál budovy premonstrátského opatství armáda. Vzhledem
k přísným pokynům o utajení všech vojenských prostor armáda nedovolila provádět
archeologické sondy v oblasti budov bývalého premonstrátského opatství. A tak zjišťovací sondy se prováděly „vně samotného komplexu klášterních budov“.
Proto je nutno považovat za chybné a zavádějící tvrzení olomouckých archeologů, že na Hradisku nikdy nic nebylo, protože archeologický průzkum nic neprokázal.
Archeologický průzkum nic neprokázal, protože na Hradisku nebyl nikdy solidní archeologický průzkum proveden.
Jediný, první a poslední, a to ještě tzv. „záchranný“ archeologický průzkum byl
232
Dohnal, V.: Olomoucký hrad v raném středověku. 10. až první polovina 13. století. Olomouc 2001,
s. 81.
233
Novotný, B.: K otázce osídlení Olomouckého kopce a kláštera Hradiska ve střední a pozdní době hradištní. Památky archeologické 55, 1964, s. 392–415.
234
Dohnal, V.: Zjišťovací sondáž na klášteře-Hradisku v Olomouci (okr. Olomouc). Přehled výzkumů AÚ
ČSAV v Brně 1978, Brno, 1980, s. 58.
235
Bláha, J.: Několik archeologických úvah o počátku Kláštera Hradisko. Historická Olomouc X. Olomouc,
1995, s. 83–95.
104
proveden v roce 1996 na prvním nádvoří, na ploše asi 85 x 35 m. Během památkové obnovy Klášterního Hradiska bylo rozhodnuto snížit úroveň prvního nádvoří o vrstvu nanesenou v průběhu minulých století, to je asi o 30 – 40 cm. Avšak již pod asfaltovým
povrchem byly nalezeny lidské kostry. Počet nalezených koster činil téměř 400. Před
nálezem koster nikdo o existenci tohoto rozsáhlého středověkého hřbitova na Klášterním Hradisku nevěděl (ani historici, ani archeologové, ani psychotronici). Archeologové
Jiří Kohoutek a Zdeněk Čižmář předložili nálezy dokazující pravěké výšinné sídliště;
a lidské osídlení prozkoumávané plochy i v mladší době bronzové. Avšak největší výskyt stop po lidské činnosti archeologové datovali do doby celého jednoho století před
založením kláštera, do desátého a první poloviny jedenáctého století. Tedy právě do
období, v kterém byl podle pověsti, a také podle analistů, někde v prostoru Klášterního
Hradiska postaven Juditin letohrádek. Z. Čižmář a J. Kohoutek v závěru své zprávy
uvádí, že „výzkum potvrdil, že stará klášterní tradice o existenci nějakého hradu před
založením kláštera má reálné jádro“. 236,237
V uvedených zprávách o výsledcích rozsáhlého záchranného archeologického
výzkumu na ploše prvního nádvoří Klášterního Hradiska archeologové Zdeněk Čižmář
a Jiří Kohoutek uvádějí tyto podrobnosti:
Záchranný výzkum proběhl v srpnu až prosinci roku 1996 na ploše 3000 m2.
Nejstarší osídlení tohoto místa prokázala výrazná sídlištní vrstva z období staršího eneolitu (kultura nálevkovitých pohárů, kultura s kanelovanou keramikou), a podařilo se
zachytit i pec se zbytkem předpecní jámy. Tedy bylo nalezeno nové výšinné pravěké
sídliště v rámci olomoucké aglomerace.
Stopy dalšího osídlení nalezeny z počátku mladší doby bronzové (kultura lužická).
Významný nálezový horizont byl datován do 10. a první poloviny 11. století.
Byly nalezeny pozůstatky dvou pecí, jakési zahloubené objekty a soustava kůlových
jamek. Do průběhu 11. století byly datovány další dvě pece, dvě zemnice a množství
kůlových jamek.
Na největší části plochy prvního nádvoří bylo nalezeno pohřebiště, jehož několik
desítek nejstarších hrobů archeologové datovali do druhé poloviny 11. století, tedy do
období vzniku kláštera. Pohřebiště bylo používáno do husitských válek.
Další četné nálezy byly zařazeny do celé doby existence kláštera či premonstrátské kanonie, od založení kláštera až po dobu barokní přestavby.
Tedy existence lidského osídlení na Klášterním Hradisku trvající celé jedno století před založením kláštera byla prokázána samotnými archeology!
Olomoučtí archeologové dodnes stále memorují svá původní tvrzení převzatá od
archeologů minulých generací, jako kdyby vůbec neexistoval hmatatelně průkazný výsledek záchranného archeologického průzkumu z prvního nádvoří Hradiska. Osobně
mám dojem, že toto přehlížející hledisko olomouckých archeologů je nejspíš vyvoláno
tím, že záchranný archeologický průzkum na Hradisku neprovádělo olomoucké archeo-
236
Čižmář, Z. - Kohoutek, J.: Zpráva o záchranném archeologickém výzkumu na ploše 1. nádvoří bývalého kláštera Hradiska v Olomouci. Ročenka Státního okresního archivu v Olomouci 5 (24), 1996,
s. 230 – 232.
237
Čižmář, Z. - Kohoutek, J.: K nejstaršímu raně středověkému osídlení bývalého Kláštera Hradisko
u Olomouce. In: Z pravěku do středověku. (Sborník k 70. narozeninám V. Nekudy.) Brno, 1997,
s. 279 – 288.
105
logické pracoviště, ale že bylo svěřeno konkurenčním jihomoravským archeologům.
Přestože záchranným archeologickým průzkumem bylo jednoznačně prokázáno
osídlení lokality Klášterního Hradiska v celém jednom století ještě před založením benediktinského kláštera, nebyl na této jediné zkoumané ploše prvního nádvoří podán
konkrétní archeologický důkaz existence opevněného kamenného hradu. My, „starci
z Olomouce vyprávějící báje“, jsme přesvědčeni, že ony známky nadměrné lidské činnosti na Klášterním Hradisku v průběhu celého jedenáctého století byly způsobeny právě budováním „Juditina letohrádku“.
Teprve nyní se můžeme vrátit k pochybným informacím, které soustavně poskytovali a poskytují naši historikové. Jednak o podrobnostech týkajících se únosu Judity
Břetislavem, a za druhé o Břetislavově postavení hrádku pro unesenou Juditu někde na
Hradisku při Olomouci, jak o tom píší analisté a kronikáři, a jak o tom také hovoří vyprávěná pověst.
Tedy osídlení Hradiska v době přítomnosti kněžice Břetislava na Moravě je definitivně potvrzeno archeologicky. Dokud potvrzeno nebylo, měli jsme potřebné důkazy
ve zprávách analistů a v existující pověsti, ačkoliv nic z toho historikové neberou jako
objektivní důkaz. Avšak není třeba za každou cenu hledat archeologické důkazy a ani
písemné potvrzení analistů a kronikářů; k tomu, abychom došli k objektivnímu prokázání existence Břetislavova postavení opevněného hrádku pro Juditu na Hradisku, naprosto postačuje vzít na vědomí historické podmínky a odlišné skutečnosti té doby. Tudíž je nutné, abychom se podrobně obeznámili s tehdejším charakterem krajiny na Moravě, s osobním postavením a perspektivou jak Břetislava, tak i Judity, ale také
s tehdejší složitou situací panovnických rodů ve střední Evropě.
ÚNOS JUDITY V POPISU KRONIKÁŘE KOSMY
Připomeňme si, že nejstarší popis únosu Judity Břetislavem nám podal kronikář
Kosmas. Jeho zápis se tak dostal do české historiografie již přibližně po sto letech od
doby únosu. Na předchozích stránkách při porovnávání Kosmova popisu s tradovanou
pověstí a s deformacemi učiněnými našimi kronikáři a historiky jsem uvedl několik zásadních informací o tomto našem nejstarším kronikáři. Předem se omlouvám, že
v následujícím textu budu opakovat některé informace, které jsou již v úvodu
a v kapitole o pověstech. Abychom pochopili mnohá zkreslení způsobená samým kronikářem Kosmou, musím zde uvést několik podrobností o tomto význačném církevním
představiteli Čech.
Kosmas napsal Českou kroniku238 jako osmdesátiletý stařec. Dobu únosu Judity
si nemohl pamatovat – tehdy ještě nebyl na světě. Avšak zažil Juditu i Břetislava. Nemohu pochopit, že právě Břetislava hodnotil jako jednoho z našich nejlepších panovníků, a že přímo provokativně zamlčel Břetislavovy špatné stránky. Vždyť Břetislav
likvidoval Poláky z moravských tvrzí tak, že je prodával spoutané po stech do otroctví
do Uher a ještě dále na východ. Takto ničil své křesťanské bratry – Slovany.
Musíme si uvědomit, že doba Břetislavova panství na Moravě byla dobou okupace Moravy v té nejtvrdší formě. Moravané tehdy mnohem více přáli Polákům než
Břetislavovi. A Morava se také stala za Břetislava tak okleštěnou zemí jako nikdy předtím. Břetislav se vzdal více jak třetiny moravského území. Ve prospěch uherského Ště238
Kosmova kronika česká. Praha, 1972. Překlad: Karel Hrdina, Bláhová Marie. 5. vydání, s. 240.
106
pána se vzdal velké části východní Moravy, která do té doby sahala až k Váhu a Tatrám.
Toto území se již nikdy k Moravě nevrátilo; staly se z něho „Horní Uhry“, později „Západní Slovensko“. Břetislav přišel také o jižní podunajskou část Moravy, tu musel předat správci Východní bavorské marky markraběti Adalbertovi jako odměnu za Albertovu podporu při volbě císařem. Připomínám, že roku 1043 byl v Čechách také hladomor,
jeden z nejhorších, při kterém vymřela třetina obyvatel hlady; hladomor byl důsledkem
Břetislavova prohraného sporu s Němci, Břetislav byl nucen k zaplacení retribučních
dávek zabavit veškerou produkci českých a moravských zemědělců.
Kosmas nejenom že osobně znal Břetislava a Juditu, ale také velmi dobře znal
Olomouc. Několikrát přes Olomouc cestoval, přespával na olomouckém biskupství,
např. při cestě do Ostřihomi koncem roku 1099 za svým kněžským vysvěcením.239 Takže je docela pravděpodobné, že navštívil i nedaleké Klášterní Hradisko. Přesto při popisu únosu Judity nenapsal, že by ji Břetislav odvezl do Olomouce nebo na Hradisko. Napsal jenom: „A aby nebyla dána Němcům důvodná záminka vinit Čechy jaksi z bezpráví, hrdina Břetislav, pozdraviv otce, knížete Oldřicha, ihned jel s nevěstou přímo na
Moravu. Neboť celou tuto zemi dal mu již předtím jeho otec do moci, vypudiv ze všech
hradisek Poláky, z nichž mnoho zajatců, spoutaných vždy po stu a stu v řadách, dal prodati do Uher a ještě dále.“240
Avšak kronikář Kosmas už na konci první knihy vyjadřuje pochyby o věrohodnosti jeho sdělovaných údajů, když říká: „…Ale protože, jak dí blahoslavený Jeroným,
jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak smyšlené, a lépe též pronášíme, co
lépe víme, nyní s pomocí Boží a svatého Vojtěcha duch touží po tom, abychom pověděli,
co jsme my sami viděli nebo co jsme slyšeli z hodnověrného vyprávění očitých svědků.“.241 Tedy sám Kosmas označuje jím uvedené údaje o Juditě a o jejím únosu jen jako
slyšené, jejichž hodnověrnost není zaručena a které mohou být i smyšlené. Dnes víme,
že Kosmův omyl se týkal jeho údajů o původu Judity: „Toho času žil v německém kraji
velmi mocný hrabě, jménem Ota Bílý, pocházející podle otcovské posloupnosti z krve
královské. Ten měl jedinou dceru Jitku, …Dobrý otec a její předobrá máti dali ji, aby se
naučila žaltáři, do kláštera, jenž slove Svinibrod, …“242 Judita nebyla dcerou Oty Bílého, byla jeho o hodně mladší sestrou. Otec Judity byl franský markrabě Jindřich, správce Severní bavorské marky. Čeští Přemyslovci, vládnoucí v 11. století, byli ve velmi
blízkém příbuzenském sepjetí s panovníky Polska, Uher, Bavorska a dokonce i s panovníky římské říše. Kosmův omyl v označení otce Judity je důvodem pro důkladné obeznámení s příbuzenskými vztahy mezi Přemyslovci a Babenberky. Avšak to až na dalších stránkách.
Únos – tak jak jeho scénář popsal kronikář Kosmas – byl takovým způsobem
zcela neproveditelný i za jeho doby. Je jisté, že se únos konal, ale jeho průběh byl zcela
jiný. Je téměř vyloučeno, aby se únos uskutečnil podle utajeného plánu v té době teprve
dospívajícího Břetislava. Sotva sedmnáctiletého jinocha stěží napadne unést dívku
z velmi opevněného a dokonale hlídaného kláštera, vzdáleného sedm dní jízdy na koni.
Únos zřejmě nenaplánoval Břetislav, ale někdo jiný! Vše svědčí pro to, že plán únosu
vymyslel Břetislavův otec Oldřich. Jednak v povaze knížete Oldřicha byla úskočnost,
239
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kosmas.
Kosmova kronika česká. Praha, 2005, s. 72.
241
Kosmova kronika česká. Praha, 2005, s. 76.
242
Kosmova kronika česká. Praha, 2005, s. 71.
240
107
záludnost, lstivost; a také knížeti Oldřichovi byla vlastní snaha využít všech i těch nedovolených postupů k zajištění osobních cílů243. Na druhé straně kníže Oldřich měl
s únosem osobní zkušenosti; samozřejmě to byly zkušenosti s úspěšným výsledkem.
Oldřichem unesená Božena, matka Břetislava, žila v té době na Pražském hradě – možná již jako právoplatná Oldřichova manželka. Může se diskutovat o tom, zda se na celém plánu nepodílel i pražský biskup Ekkerhard, vždyť byl de facto považován za kaplana a sluhu českého knížete. Převzatý biskupský úřad po biskupu Thiddagovi neměl
dobrou pověst. Předchozí biskup Thiddag měl všechny možné existující neduhy a ty
všechny zapíjel náramně. Když konal Boží služby, vždy jen jiní kněží museli napomáhat, neboť se mu ruce stále třásly.244
Kosmova kronika, zčásti i s přídavky jeho prvých pokračovatelů – kanovníka
Vyšehradského245, Vincencia246, Mnicha Sázavského247, Jarlocha248 – vystačila téměř
plných dvě stě let jako jediná nositelka tradic našich nejstarších dějin. Všichni kronikáři
a dějepisci, navazující na Kosmu a zabývající se dějinami Čech, téměř doslovně opisovali údaje z Kosmovy kroniky a neuvedli přesnější místo Břetislavova úkrytu.
ÚNOS JUDITY PODLE ČESKÝCH A MORAVSKÝCH HISTORIKŮ
Sice stále nesdělovali přesné konkrétní místo, kam Břetislav Juditu unesl, zato
neuvěřitelně bujela a košatila zpráva o odplatě císaře knížeti Břetislavovi za únos.
V tomto trendu po tak řečeném Dalimilovi pokračovali Neplach, Přibík Pulkava
z Radenína, Aeneas Sylvius Piccolomini – papež Pius II., a konečně i nejvíce kritizovaný Václav Hájek z Libočan (1520 – 1553). Václav Hájek z Libočan249 v Kronice české
popisuje mnohem podrobněji veškeré důsledky únosu Judity popsané již Dalimilem
a jak je u něho pravidlem, doplňuje je rozsáhlými smyšlenkami. Avšak některé shodné
rysy jeho vyprávění jsou zajímavé:
„Oldřich pak, milostivý otec, že syn jeho z takových nebezpečenství vyšel, velmi
se radoval a biskupa žádal, aby jeho syna Břetislava a pannú Jitkú k s. manželství potvrdil. Kterýž toho nemeškal učiniti. …“
A dále:
„Kunrad císař …chce Jitky mocí dobýti a Českau zemi všecku popleniti ohněm
243
Novotný, V.: České dějiny I/1. Praha, 1912, s. 701: „Jako kníže – a vlastně již způsobem svého nastolení – jeví se (Oldřich) vždy energickým a bezohledným až do ukrutnosti, ale také lstivým, úskočným a věrolomným.“ Dětmar líčí Oldřicha jako věrolomného, záludného, krutého, vojensky schopného panovníka proti poctivému, dobrému a věrnému Jaromíru. Pozdější němečtí kronikáři líčí Oldřicha jako neposlušného, svéhlavého, nespolehlivého, který se neohlíží na říši a císaře.
244
Pražský biskup Thiddag (Bohdal) 998 – 1017. Pražský biskup Ekkerhard (Ekkard) 1017 – 1023.
245
Kanovník Vyšehradský, nejmenovaný, psal 1126 – 1142. (Vláda Soběslava I.)
246
Vincencius, kaplan pražského biskupa Daniela, kanovník Pražský, psal o létech 1140 – 1167. (Vláda
Vladislava II., doba biskupa Zdíka).
247
Mnich Sázavský, psal 1126 – 1162. (Období olomouckého biskupa Zdíka.)
248
Jarloch (Gerlak), první opat premonstrátského kláštera v Milevsku, psal 1167 – 1198. Navázal na
Vincencia a stranil premonstrátům.
249
Hájek z Libočan Václav, autor „Kroniky české“, jejíž věcnou pravdivost podrobil kritice G. Dobner.
Hájkova „Kronika“ byla v17. a 18. století zdrojem národního povědomí a udržela si svou oblibu do
obrození.
108
a železem a svau císařskau stolici v Starém Boleslavi, jenž prostřed České země jest,
postaviti. …“
Podle Václava Hájka měl kněžic Břetislav na uvedený zámysl císaře odpřísáhnout, že v odvetu poplení německou zemi mečem a ohněm, a že zahladí vlastním mečem císaře. V. Hájek popisuje, jak se zanedlouho sešla veliká vojska Bavorů, Sasů
a Míšenských, která se u vsi Vráže postavila proti shromážděným velikým houfům Čechů. A jak nakonec osobně zasáhla Judita a domluvila dohodu: císař Konrád byl bez
boje vpuštěn do Staré Boleslavi, kde se posadil na připravený kamenný stolec, a Břetislav se mu poklonil. Pak několik českých bojovníků odjelo do Bavor pro formu zapálit
dvě až tři vesnice. Tak byla splněna jak přísaha římského císaře, tak i přísaha Břetislava
a oba se rozešli jako přátelé.
Jenže chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi, kde se uvedený kamenný stolec
ukazoval, byl postaven Břetislavem mnohem později, až když Břetislav vládl jako český
kníže a postavení chrámu sv. Václava bylo Břetislavovi přikázáno papežem jako pokání
za loupežnou výpravu do Polska v roce 1039. Podle některých historiků se prý dávné
události z doby přítomnosti císaře Oty v Čechách přenesly do tradované boleslavské
pověsti, ale i tento názor je při rozboru protismyslný. Zde zůstává spousta neřešitelných
otazníků!
Historiografie postupně od Kosmových dob doložila ještě některé jiné skutečnosti, které značně mění údaje uvedené Kosmou. Absence písemných i archeologických
důkazů z doby únosu Judity vzdálené téměř celé tisíciletí způsobuje, že dnes musíme
pátrat po nepřímých důkazech.
Pozdní informaci o místě, kam Břetislav unesl Juditu, podal až Pešina z Čecho250
rodu. Asi proto, že žil v Olomouci a zde se seznámil s pověstí o Juditině hrádku
a zaznamenal ji ve svých dějinách.251
Avšak teprve otec novodobého vědeckého kritického dějepisu František Palacký podal mnohem květnatější popis vlastního únosu Judity a přidal k němu zcela nová
fakta. Totiž Palacký měl utkvělou snahu opravovat všechna historická data a následně
ke svým změněným datům přiřadit nový historický děj – většinou vymyšlený jím samým, ale jeho následníky zařazený mezi ověřené skutečné události. Vliv jeho následovníků způsobil zanesení chybných historických dat do dějin českého národa; tak došlo
k zdeformování celých úseků našich dějin. Podle údajů Františka Palackého se vévoda
Břetislav prý v máji roku 1029 účastnil usmiřovacího dvorského sjezdu císaře Konráda
v městečku Thüngen u Vicpurku. Břetislavova cesta na dvorský sjezd i jeho návrat ze
sjezdu vedl přes Schweinfurt. Břetislav prý unesl Juditu při zpáteční cestě a pak s Juditou – přesně podle Palackého – „… pospíchal do města Olomouce, kdežto jí, co vévodkyni země moravské, holdováno velením jeho již před koncem měsíce června (1029)“252.
Prvá Palackého informace o cestě knížete Břetislava do Thüngen byla zřejmě zakompo-
250
Tomáš Jan Pešina z Čechorodu (1629 - 1680), moravský historik, kněz, pražský metropolitní kanovník.
Pešina z Čechorodu, T., J.: Mars Moravicus. Praha, 1677 (L. 1 cap. 5. de Districtu Olomucensi) fol. 65:
„Extra Civitatem ad sinistrum Moravae littus, e Regione cathedralis Ecclesiae, aquilonem versus, in
colle petroso amplissimum est Coenobium: Hradiště dictum a Castro, quod Moravis est: Hrad, per
Brzetislaum I. ibidem aliquando extructo; et primo cum idem castrum Otto Primus, Moraviae Marchio, aedificata quoque Ecclesia divo Stephano proto-martyri Sacra, in formam Monasterii vertisset.”
252
Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 97.
251
109
vána samým Palackým proto, že Palacký a všichni jeho důvěřiví následovníci, aniž by si
ověřili pravdivost, posunuli rok únosu Judity k roku 1029 nebo až 1030. Zřejmě podle
prokázaného termínu narození prvního dítěte Břetislava a Judity. Prvorozený syn
Spytihněv se narodil v roce 1031. Možná také posunuli rok Juditina únosu proto, že
nebylo možné ověřit dobytí Moravy českým vojskem před rokem 1021. Avšak později
se ukázalo, že správný rok únosu je Kosmou udaný rok 1021. Druhá Palackého informace o útěku Břetislava a Judity do Olomouce je pravděpodobně správná, avšak nikde
nelze nalézt, odkud Palacký získal tuto informaci. I v tomto případě jde jen o domněnku, včetně nesmyslného Palackým vymyšleného přídavku o holdování Olomoučanů
vévodkyni Juditě. Na uvedené dezinformace Palackého reagoval roku 1893 J. Teige
slovy: „Kosmas by to byl napsal, kdyby Břetislav jel přímo do Olomouce, neboť uvést
přesné místo bylo Kosmovým zvykem, obzvláště pokud je osobně znal.“253 Přesto stálé
označování Olomouce jako cíle Břetislavova únosu Judity všemi našimi historiky trvá
od dob Palackého až do dnešních dnů. Proto znovu uvádím původní správnou informaci: Břetislav odešel s Juditou na Moravu, nikoli do Olomouce!
Všichni následovníci Palackého převzali od něho nejen označování Olomouckého hradu za Břetislavův úkryt Judity, ale také jeho chybné datování únosu. Jako příklad
uvádím „Českou Kroniku“ Josefa Laciny254, nebo i hojně čtenou Zapovu „Českomoravskou kroniku“255, kde je k roku 1030 uvedeno: „… a nežli se skončil měsíc červen
téhož léta, přijel Břetislav s krásnou Jitkou na hrad svůj do Olomouce, kdežto ji Moravané co vojvodkyni země Moravské holdovali a hlučné radovánky strojili…“ 256. Avšak
zde musím podotknout, že K. V. Zap přece jenom něco o Hradisku věděl, neboť
ve svém díle napsal, že kníže Břetislav, když byl jen vojvodou moravským, vystavěl
v podhradí olomouckém druhý hrad pro svou manželku Juditu a jeho syn kníže olomoucký Ota I. si předsevzal, že promění hrad na klášter.
Chybný rok 1029 – 1030 únosu Judity udávali i ostatní historikové, aniž by se
seznámili s novými fakty dokazujícími správnost údaje Kosmy o roku 1021. Veškerá
fakta dokazující rok 1021 jako správný rok únosu Judity shrnul ve své obsáhlé práci
„Připojení Moravy k českému státu za knížete Oldřicha“, uveřejněné v roce 1948,
J. Dřímal.257
Současní čeští a moravští historikové většinou už upouštějí od označení Olomouce jako místa, kam byla Judita unesena. To se týká především J. Dřímala, R. Turka258, Z. Fialy259, J. Čechury260, D. Třeštíka261,262, J. Žemličky263, O. Urbana264, ale
253
Teige, J.: Zpráva o pramenech dějin kláštera Hradiského u Olomouce (až do r. 1300). Věstník Královské České společnosti nauk. Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná 12, 1893, s. 1 – 79.
254
Lacina, J.: Česká kronika. Praha, 1893, s. 256.
255
Zap, K., V.: Česko-moravská kronika. Praha, 1886.
256
Zap, K., V.: Česko-moravská kronika. Kniha první. Praha, 1906, s. 148.
257
Dřímal, J.: Připojení Moravy k českému státu za knížete Oldřicha. Časopis matice moravské, roč. LXVIII. (1948), čís. 1 – 2, s. 22 – 49.
258
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 1963, s. 51.
259
Fiala, Z.: Přemyslovské Čechy. (Český stát a společnost v letech 995 – 1310.) Praha, 1975.
260
Čechura, J.: Knížata a králové zemí koruny české. In: Třeštík, D. - Čechura, J. - Pechar, V.: Králové
a knížata zemí koruny české. Praha, 2001.
261
Třeštík, D.: Počátky Přemyslovců. Praha, 1997.
110
i rozsáhlé monografie o Břetislavu I. od Barbary Krzemiňské,265 ale také F. Čapky266
a J. Války267, který dokonce v několikadílných dějinách Moravy pouze opakuje údaje
z Kosmovy kroniky.
Krzemieňska Barbara dokonce dospěla k naprosto přijatelnému názoru, že
v době, kdy Břetislav ještě nebyl českým panovníkem, hlavním strůjcem jeho manželství musel být jeho otec. Podle autorky byl únos předem dohodnut nejspíše se seniorem
rodu Babenbergů markrabětem Adalbertem, správcem Východní bavorské marky.
Avšak stejně pochybné a neprokazatelné je i tvrzení Krzemieňské, že Břetislav dříve
Juditu ani okem nespatřil.
Na rozdíl od českých a moravských historiků nalezneme zcela odlišné údaje
v knihách zabývajících se historickým místopisem. Např. G. Wolny v knize „Kirchliche
Topographie von Mähren“ vztahuje jméno Hradiska k hrádku postavenému Břetislavem
pro Juditu. G. Wolny to uvádí hned na začátku kapitoly dějin Hradiska doslova takto:
„Abtei Hradisch (mähr. Hradišť) hat den Namen von jener Beste oder Burg,
welche der erste mährische Herzog aus Přemisls Geschlechte, Břetislaw, für seine Gemahlin Judith um 1030 an dieser Stelle von Grund auf erbaute. Sein Sohn und hzg. von
Olmütz, Otto der Schöne, und seine Gemahlin Euphemia verwandelten im J. 1077 die
Beste in ein Stift des Benediktiner Ordens…“ 268.
Zde je na místě také uvést Wolného informaci o farním kostele sv. Štěpána
prvomučedníka, ke kterému byl přifařen založený benediktinský klášter. Opět přesně
uvedu slova Wolného:
V poznámce na str. 326:„Ac. D. 1021 (sic) Otto serenissimus March. Mor. cum
sua conjuge D. Euphemia mon. Gradicense fundavit…“ A na str. 327: „…Das ehemalige daselbst bestandene Stift des Benediktiner und nachher Prämonstratenser Ordens
wurde seit sein er ursprünglichen Errichtung im J. 1078 zum hl. Stephan genannt269,
und so ist nicht bezweifeln, daß nebst der Konventskirche noch eine St. Stephanskapelle
außerhalb des Klosters bestand, worin die pfarrlichen Funktionen verrichtet wurden…“
Názor zcela protichůdný údajům soudobých historiků předkládá Ladislav Hosák
v knize „Historický místopis střední a severní Moravy“: „… Důležité středisko se vytvořilo na kulmovém pahorku chráněném řekou Moravou a bažinami při přechodu přes
řeku a na křižovatce cest. Původní hrad a sídliště byly nejprve na Klášterním Hradisku
a teprve za Břetislava I. byl hrad přenesen do okolí kostela sv. Václava. …Olomoucký
kníže Ota a jeho manželka Eufémie založili 1077 benediktinský klášter v místech, kde
bylo staré slovanské hradisko (prope urbem Olomouc);“ 270
Avšak Karlem Kučou byly do nejnovějšího místopisu z roku 2000 převzaty
262
Třeštík, D.: Mysliti dějiny. Litomyšl, 1999.
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1997.
264
Urban, O.: České a Slovenské dějiny do roku 1918. Praha, 2000.
265
Krzemiňska, B.: Břetislav I. Praha, 1999.
266
Čapka, F.: Nástin dějin Moravy v datech. Brno, 2000.
267
Válka, J.: Středověká Morava (I. díl dějin Moravy). Brno, 1991.
268
Wolny, Gregor: Kirchliche Topographie von Mähren. I. Abteilung, I. Band, Brünn, 1855, s. 330.
269
Cod. Dipl. I. 162.
270
Hosák, L.: Historický místopis střední a severní Moravy. Okres olomoucký. Okres prostějovský. Olomouc, 1959, s. 1, 26.
263
111
mylné názory olomouckých historiků do nejmenších podrobností. Kučovu citaci uvádím
doslovně: „Prokazatelně však chybí velkomoravský i povelkomoravský horizont v prostoru kláštera Hradiska na levobřežním území, v blízkosti řeky, 0,9 km severně od hradu, třebaže podle jména a analogií s jinými lokalitami na Moravě bylo právě tam hledáno velkomoravské centrum Olomoucka. Vedle nálezů z doby bronzové zde bylo prokázáno osídlení až z 11. - 12. století. Jméno Hradisko (Hradiště) bylo zřejmě podmíněno
jinými faktory. …“ 271.
ÚNOS JUDITY PODLE OLOMOUCKÝCH HISTORIKŮ
Lze pochopit, že čeští a moravští dějepisci se nezabývají problematickou existencí Juditina letohrádku na Hradisku u Olomouce. Dějiny našich zemí jsou tak rozmanité a obsáhlé, že nemohou uvádět veškeré informace, k tomu ještě nepodstatné a stoprocentně neprokázané. Avšak ti historikové, kteří sepsali dějiny města Olomouce, by
neměli informaci o Břetislavově vybudování hrádku na Hradisku pomíjet, i když by tuto
informaci považovali za legendární nebo úplně smyšlenou.
Z česky dříve píšících olomouckých historiků nelze nevzpomenout vídeňského
univerzitního profesora Aloise Vojtěcha Šemberu, který v roce 1861 ve Vídni vydal
vlastním nákladem „Paměti a znamenitosti města Olomouce“, aby, jak napsal, zachoval
obyvatelům olomouckým věrný a pravdivý, ač skrovný obraz Olomouce. A. V. Šembera uvádí, že Břetislav a Judita se usídlili na Olomouckém hradě, i když hned podotýká,
že o tom nejsou písemné doklady. „Na hradě Olomouckém sídlil kníže Břetislav s chotí
Jitkou, když roku 1028 Polany z Moravy vypudiv jménem otcovým Moravu spravoval.“272 Hradisko naopak považuje za pozůstatek slovanských pohanů. „Jistou památkou, že Olomouc již za doby pohanské tu byla a měla obyvatelstvo slovanské, jest pahrbek „Hradišťko“, čtvrt hodiny k severovýchodu od Olomouce, na kterémž pohanští obyvatelé Olomoučtí hry národní provozovali, písně zpívali a bohům obětovali, jakž Slované vůbec činívali na podobných hradišťkách, jichž ve všech zemích slovanských
a zejména na Moravě jest posud nemalé množství.“273
František Jiří Eberle, olomoucký magistrátní rada, sepsal „Pragmatické dějiny
města Olomouce“, v nichž uvedl: „Oldřich předal správu Moravy – avšak pod českou
nadvládou – svému hrdinnému synu Břetislavovi. Ten v roce 1026 si zřídil v Olomouci
své sídlo, a aby odtud mohl ještě účinněji hájit zemi proti vpádům Poláků, dal v roce
1030 vybudovat před městem (pozn.: míněno je zde území pozdějšího kláštera Hradiska)
hrad, který později přenechal své manželce Jitce. Jeho syn Ota s manželkou Eufémií
věnoval v roce 1078 hrad k zřízení benediktinského kláštera. Ten podle stvrzovací listiny krále Ladislava (Pozn: Jde o krále Vladislava II., který vládl v letech 1140 – 1172)
stál ještě v roce 1160, následujícího roku však byl zničen Poláky, kteří pod vedením
Soběslava vpadli do země.“274
O legendárním vzniku hrádku na Hradisku se alespoň stručně zmiňují dříve píší-
271
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, 2001, s. 632.
Šembera, A. V.: Paměti a znamenitosti města Olomouce. Vídeň, 1861, s. 2.
273
Šembera, A. V.: Paměti a znamenitosti města Olomouce. Vídeň, 1861, s. 79.
274
Spáčil, V.: Františka Jiřího Eberla, olomouckého magistrátního rady, Pragmatické dějiny města Olomouce, v úpravě PhDr. Vladimíra Spáčila, Olomouc, 1994, s. 25 – 26.
272
112
cí němečtí historikové. Willibald Müller v „Geschichte der königl. stadt Olmütz“ píše:
„Nejlepší výsledek svého snažení bylo založení kláštera Hradisko. Rozvaliny jeho otcem
postaveného hrádku na Hradisku, přeměna na benediktinské opatství, jeho konsekrace
3. února 1078 biskupem Janem k poctě sv. Štěpána a také přítomnost českého knížete
Vratislava, otevřel kníže Otto se svou manželkou Eufémií a dcerou Boleslavou, břevnovský opat Mainhardt, opat Vít ze sázavského kláštera, český hrabě Preda, hrabě Milota,
kastelán z Přerova, Smil a další významné osobnosti. … Prvním opatem byl jmenovec
olomouckého biskupa.“275 V Müllerově „Legendě“276 je popis únosu Jitky do rezidence
v Olomouci a do kaple sv. Václava. Brzy nato na výšině severně jeho sídla byl postaven
pevný hrádek pro manželku určený na letní pobývání. Od roku 1074 Otto I. přebudoval
hrádek, takže k roku 1077 mohl sloužit za klášter benediktinů.
Johann Kux, archivář města Olomouce, v roce 1937 vydal „Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmütz bis zum Umsturz 1918“. Když téměř doslova zopakoval
Kosmovu kroniku, přece jenom připisuje informaci o existenci legendy277. Dle pověsti
kníže Břetislav založil hrad r. 1030 pro Jitku a spojil ho tajnou podzemní chodbou se
svou olomouckou rezidencí.
Německy o založení Hradiska psal v první polovině 20. století také Max Hein278,279. Závěr z jeho prací lze krátce shrnout vyjádřením Lorence Kullila v době Protektorátu, kdy bylo Klášterní Hradisko okupováno německou armádou:
„Auch zur Namensgebung für das Kloster Hradisch hat Břetislav beigetragen.
In einer kühnen Fahrt nach Deutschland entführte er die schöne Judith von Schweinfurt, die Tochter eines bayerischen Grafen, aus einem Frauenkloster, in dem sie erzogen
wurde, und brachte sie nach Mähren. Hier, an der Stelle des heutigen Kloster Hradisch
erbaute er als sicheren Sitz für seine geraubte Gemahlin eine kleine Burg, dies bedeutet
noch heute im Tschechischen Hradiště. Als dann im Jahre 1078 Břetislavs Sohn, der
Olmützer Herzog Otto I., an der Stelle der kleinen Burg ein Kloster gründete, wurde der
Name übernommen; es entstand so das Kloster Hradisch.“ 280
Jeden z významných olomouckých historiků, Václav Nešpor, zaujal k existenci
pověsti o Juditině hrádku ve svých „Dějinách města Olomouce“ docela reálný osobní
postoj: „Kronikář Kosmas, líče známý příběh o únosu Jitky z kláštera svinibrodského,
vypravuje, že Břetislav na cestě z Němec pozdravil letmo v Praze svého otce a uchýlil se
275
Müller, Willibald: Geschichte der königl. Hauptstadt Olmütz vom der ältesten zelen bis zur Gegenwart. Vídeň, 1882, s. 405. – Olomouc, 1895, s. 1 – 6.
276
Müller, Willibald: Sagen und Gesichten der Stadt Olmütz. Olomouc, 1892, s. 115.
277
Kux, J.: Geschichte der königlichen hauptstadt Olmütz bis zum Umsturz 1918. Olomouc, 1937, s. 16:
„Der frommen Sage zusolge soll herzog Otto das Kloster Hradisch anstelle jener besestigen Burg
(„hradisko“ bedeutet eine Burgstätte), welche sein Vater Brzetislaw gleich bei der Besitznahme
Mährens 1030 für seine geraubte Judith angelegt hatte, vom Grund aus aufgebaut und durch einem geheimen unterirdischen Gang mit seiner Olmützer Residenz verbunden haben. Die seit den
ältesten Zeiten immer wieder auslebende Legende mag etwas für sich haben, ist aber durch gleichzeitige Quellen nicht zu erhärten.“
278
Hein, M.: Die Gründung von Kloster Hradisch bei Olmütz. Zeitschrift des Deutschen Vereines für
Geschichte Mährens und Schlesiens 32, 1930, s. 198 – 213.
279
Hein, M.: 850 Jahre Kloster Hradisch (Zum 3. Februar 1078). Deutsche Zeitung (Olmütz), 1928, č. 31,
s. 6 – 7 a č. 37, s. 6 – 7.
280
Kullil, L.: Auszug aus der Geschichte des Kloster Radisch zur Erinnerug an die Weinachts feststunde
1941 im Kloster Radisch. Vědecká knihovna Olomouc, Manuskript 1941, s. 10.
113
„s nejkrásnější všech žen“ na Moravu. Kde Břetislav na Moravě sídlil, víme jen z tradice; kronikáři a historikové až po Tetzela, Balbína, Moravce a Pilarze mají za to, že Břetislav se usadil s Jitkou na Hradišti u Olomouce, kde vystavěl hrádek. – Třebas tato domněnka jest pozdního původu a měla spíše za účel povznést slávu kláštera Hradiště,
přece jest velmi pravděpodobné, že Břetislav se usadil v Olomouci, neboť místo, které
po 26 letech stalo se sídlem údělných knížat – synů Břetislavových – a kde záhy zřízeno
sídlo biskupské, jistě mělo delší předcházející vývoj.“ 281
A. Zemánek v monografii o historii Olomouce uvádí, že Břetislav kromě dřevěného knížecího hradu na dómském návrší prý pro Juditu vybudoval na Hradisku dřevěný letohrádek282. Mnohem častěji než A. Zemánek je citován Václav Richter, který,
podobně jako J. Poulík283, předpokládal na Hradisku existenci staroslovanského hradiště. Roku 1959 publikovaný Richterův názor, že „Klášterní Hradisko je zbytkem prvotní,
staroslovanské Olomouce“ 284 byl v dalších létech opakovaně vyvrácen olomouckými
archeology285 i historiky.
V později psaných a roku 1972 vydaných dějinách města Olomouce286 (autorů
Bartoš Josef, Bistřický Jan, Holinková Jiřina, Hosák Ladislav, Navrátil Jan, Schulz Jindřich, Spáčil Vladimír, Trapl Miloslav, Trapl Miloš, Zapletal Vladislav) Jan Bistřický
v kapitole „Počátky hradu a města“ popisuje vznik sídelního přemyslovského hradu
vybudovaného Břetislavem v Olomouci, a Hradisko, jako místo případné Břetislavovy
činnosti, naprosto vynechává: „Olomoucký hrad byl hlavním Břetislavovým sídlem, sem
si kníže v r. 1021 přivedl svou novomanželku Jitku a zde také zřídil první moravskou
přemyslovskou mincovnu, která razila denáry se jménem patrona hradu…“
Informaci podanou skupinou olomouckých historiků v Průvodci Olomouce
z roku 1988 lze shrnout do jedné věty: údělný kníže Břetislav vybudoval údělný hrad
s údělným předhradím287.
J. Fiala v publikaci z roku 1995 považuje za Břetislavovo sídlo v Olomouci jednoznačně hrad na Petrském návrší288: „Předpokládá se, že Břetislavovým sídlem byla
Olomouc, konkrétně opevněný výšinný dvorec v blízkosti kostela sv. Petra (jenž mohl
pocházet i z 10. století) na Petrském návrší“.
Zato novější historik a kronikář Rostislav Vojkovský si do historie Olomouce
přidával mnohem víc vlastních informací, samozřejmě nesmyslů, než legendární Václav
Hájek z Libočan. Píše, že „Moravu vydobyl na Polácích kníže Oldřich se svým synem
Břetislavem. Vypráví se, když mladík Břetislav hrdinně unesl ze svinibrodského kláštera
schovanku Jitku, dceru braniborského knížete, v Praze se s „nejkrásnější ze všech“ jen
mihnul a přibyl do Olomouce. Je to ale málo pravděpodobné; podroboval-li si později
Břetislav Olomoucko – centrum Moravy – pak to bylo násilím, při němž vyteklo mnoho
281
Nešpor, V.: Dějiny města Olomouce. Olomouc, 1998, s. 3.
Zemánek, A.: Olomouc v minulosti. Olomouc, 1947, s. 6.
283
Poulík, J.: Staří Moravané budují svůj stát. Gottwaldov, 1960, s. 117.
284
Richter, V.: Raněstředověká Olomouc. Stavební dějiny vzniku města. Praha, 1959, s. 43.
285
Bláha, J.: Časněslovanská osada v Olomouci a počátky řemeslnicko-kupeckého podhradí. Archeologia
historica 9, 1984, s. 133 – 146.
286
Malé dějiny Olomouce. Ostrava, 1972, s. 18.
287
Průvodce Olomouc. Praha, 1988.
288
Fiala, J.: Dějiny města Olomouce v datech I. (Do roku 1526). Olomouc, 1995, s. 28.
282
114
krve.“289 Posuďte, jak tento „autor“ si nadále vymýšlí a přeměňuje naše dějiny: „1078.
Klášter Hradisko. Jak mnoho knížeti Vratislavovi záleželo na Olomouci, kde kdysi vládl
6 let, vysvítá ze založení prvního skutečně moravského kláštera na Hradišti, na vyvýšeném místě, naproti hradu Olomouci. Zakladatelem byl sice olomoucký kníže Ota I., zvaný souvěkými letopisy „otcem vlasti“, ale iniciátorem byl pražský kníže, který osobně
položil na oltář potvrzovací listinu kláštera 3. února 1078 a uvedl do něj benediktýnské
mnichy. V Praze z toho duchovní církev radost neměla, poněvadž Hradisko byl jeden
z prvních, jí nepoddaný klášter.“290 Na internetu je autor hodnocen: „…zřejmě rozumí
všemu“.
Snad jediný olomoucký historik Ján Kadlec se vyjádřil téměř přesně. Lze jen
opravit, že ony karavany s otroky nepřicházely z východu, ale naopak směřovaly
z Prahy na východ. „Na vyvýšeném místě stávalo na pevném skalním podloží hradisko,
poskytující ochranu brodu, který zde umožňoval bezpečný přechod řeky po kamenném
prahu. Tudy přecházely karavany s otroky z východu, kupci, vojáci i poutníci. V roce
1077 byl na místě hradu, který podle pověsti postavil kníže Břetislav, založen olomouckým údělným knížetem Otou Sličným a jeho manželkou Eufémií klášter s kostelem
sv. Štěpána. Ten se potom stal rodinným klášterem a pohřebištěm olomouckých Přemyslovců. Klášter se stal centrem rozsáhlého panství, byl však mnohokrát pobořen a po
válečných požárech znovu povstával z popela. …Název Hradisko znamenal staroslovanské pojmenování místa, kde stával hrad.“291
Ve výčtu olomouckých historiků nelze opomenout zřejmě jednoho z největších
znalců moravské historie a zvláště historie Olomouce, univ. profesora ThDr. Josefa
Matzke, patřícího mezi Němce odsunuté po roce 1945. Tento Olomoučan i po odsunu
zůstal věren Moravě a Olomouci a vydal několik odborných spisů týkajících se právě
historie Olomouce. Je vskutku podivuhodné, že ač od Olomouce vzdálen, sepsal natolik
věrohodné dějiny, že jeho úrovně nedosáhl žádný z našich historiků. Proto si dovolím
odcitovat celou pasáž týkající se Klášterního Hradiska292, jak ji uvedl sám autor:
„Das Benediktinerkloster Hradisch. Ein weitaus erfreulicheres Ereignis als der
Streit mit Jaromír-Gebhard war für Bischof Johannes sicher die Gründung des Benediktinerklosters Hradisch in unmittelbarer Nähe seines Bischofssitzes im Jahre 1078.
Von wem die Initiative dazu ausging, ist nicht überliefert. In der Klostertradition werden als Stifter Wratislaws Bruder, Herzog Otto, der Schöne, von Olmütz und dessen
Gattin Euphemia genannt. Vermutlich war dazu auch die Zustimmung Herzog
Wratislaws von Prag erforderlich. Die weltlichen Machthaber konnten sich von einem
Kloster weitaus größere Vorteile versprechen, als der Wert der Stiftungsgüter ausmachte. Die Klöster richteten auf ihren Besitzungen Musterbetriebe ein, durch die Bevölkerung ganzer Gegenden zur Nachahmung angeregt wurde. In kurzer Zeit konnte oft der
Ertrag des Landes um ein Vielfaches gesteigert Arden, so daβ nicht nur der Wohlstand
der Bevölkerung, sondern auch die Angaben an die Landesfürsten erheblich anstiegen.
Der Bischof dachte dabei sicher in erster Linie an die Hebung der Seelsorge, die
289
Vojkovský, Rostislav: Olomouc. Zaniklý hrad v bývalém „hlavním městě“ Moravy. Dobrá, 2006, s. 4.
Vojkovský, Rostislav: Olomouc. Zaniklý hrad v bývalém „hlavním městě“ Moravy. Dobrá, 2006,
s. 7 – 8.
291
Kadlec, Ján: Olomoucká předměstí a jejich drobné památky. Olomouc, 2008, s. 72.
292
Matzke, Josef, Dr.: Mährens frühes Christentum. Herausgegeben vom Sudetendeutschen Prieste
werk Königstein/Taunus, 1969, s. 68.
290
115
in den vergangenen Jahrzehnten schwer gelitten hatte, und an die Ausbildung von
Geistlichen. Es ist ziemlich sicher, daβ der erste Bischof von Olmütz nicht sofort ausreichende Schulen bei seiner Bischofskirche einrichten konnte. Ein Benediktinerkloster in
nächster Nähe hat ihm diese Aufgabe sicher erheblich erleichtert. Außerdem waren die
von der Grozer Reform ergriffenen Benediktiner sicher ein leuchtendes Vorbild für den
Säkularklerus.
Da in der ehemaligen Wiener Hofbibliothek eine Chronik, „Hradischer“ oder
„Hradisch-Opatowitzer Annalen“ genannt, erhalten ist (M. G. SS. XVII. S. 648 ff), sollte man annehmen können, daβ über die Stiftung dieses Klosters nähere Einzelheiten
überliefert sind. In Wirklichkeit enthalten diese Annalen wohl einige Daten über das
Kloster, aber bei genauerem Studium muβ festgestellt werden, daβ das Werk wohl im
böhmischen Kloster Opatowitz entstanden ist, wohin angeblich die letzten Benediktiner
aus Hradisch um 1150 übersiedelt sind. Es könnte sein, daβ diese irgendwelche Aufzeichnungen mitgebracht haben, die dann bei der Abfassung der Annalen mitverarbeitet
wurden. Im Ganzen ist das Werk eine Kompilation aus verschiedenen Quellen. Manchmal wird über dasselbe Ereignis sogar zweimal berichtet. Die Nachrichten über Mähren sind lückenhaft, manche Jahreszahlen widersprüchlich oder wenigstens ungenau.
Auffallend spärlich sind die Berichte über die Olmützer Bischöfe dieser Zeit. Die auf
Olmütz sich beziehenden Stellen seien im Folgenden wiedergegeben:
»1077 Otto, Herzog von Mähren, der Vater des Vaterlandes, mit seiner geliebten
Gattin, namens Eufemia, erbaute zu dieser Zeit ein Kloster nahe der Stadt Olmütz zu
Ehren des hl. Stephanus für den Lohn ewigen Vergeltung, damit die Verächter dieser
Welt Gott dienen, und stattete es gut mit Gold, Silber und allen Ornamenten aus.
1078, am 3. Februar feierliche Weihe dieses Gotteshauses, nämlich des hl. Stephanus des Erzmartyrers, durch den demütigen dritten Bischof der Olmützer Kirche,
namens Johannes, in Gegenwart des durchlauchtigsten Fürsten Otto, des Erbauers des
Gotteshauses, und seiner Gemahlin Eufemia und anderer. Johannes wurde hier zum Abt
geweiht…
Der Name des neuen Klosters Hradisch stammt vom slawischen „hradiště“,
hradisko, Burg, bzw. Befestigung. Nach der Überlieferung hatten die Przemysliden am
linken Ufer der March auf einer geringen Bodenerhebung eine Burg, die sie für das
geplante Kloster zur Verfügung gestellt haben sollen. Wenn diese Überlieferung richtig
ist, könnte es sich um eine Wasserburg wie bei Raigern gehandelt haben. Gegen diese
Burgtheorie könnte allerdings eingewendet werden, daβ damals in und bei Olmütz etwas zu viel Burgen gewesen sein müβten. Eine alte Fliehburg aus keltischer Zeit war
auf dem Michels-, später Juliusberg, eine Burg war in der Gegend der Peterskirche,
noch 1213 „Nový hrádek“ genannt, und die eigentliche Przemyslidenburg befand sich
in der Gegend des jetzigen Domes.
Allerdings ist die Existenz von Wasserburgen für die damalige Zeit sicher. Man
konnte sich durch Wassergräben, bzw. Fluβarme auf einer Art Insel leicht verteidigen,
vorausgesetzt, daβ die Burgenlage so hoch war, daβ sie gegen Überschwemmungen
sicher war. Die notwendige Höhe konnte man erreichen, wenn in der Mitte der Insel ein
künstlicher Hügel aufgeschüttet wurde. Wasserreiche Flüsse, wie die March, konnten
aber bei besonders starkem Hochwasser solche Hügel samt der etwaigen Burg gelegentlich ganz wegreißen. Es wird immer wieder vermutet, daβ an einem March arm in
Olmütz selbst ein Brücken- oder Wehrturm gestanden haben soll, als den man gerne
den großen Turm zu St. Mauritz deutet. Wenn diese letzte Vermutung auch abzulehnen
ist, könnte doch angenommen werden, daβ sich in der Gegend dieser Kirche eine von
116
Marcharmen erbaut haben könnte. Sicher ist, daβ ein March arm dereinst über den
Ober ring lief.“
ÚNOS JUDITY PODLE KRONIKÁŘŮ A ANALISTŮ
Odpověď na otázku, zda Břetislav postavil pro Juditu hrádek na Hradisku
u Olomouce, můžeme najít ve spisech zabývajících se dějinami Hradiska. Kupodivu je
těchto dějepisců relativně velmi mnoho. Věrohodnost jejich údajů není nikterak menší
než českých kronikářů počínaje Kosmou a konče vědeckými historiky řádu Františka
Palackého.
Pravdivost byla základním náboženským příkazem, jak pro benediktinské mnichy, tak pro premonstrátské kanovníky, stejně jako řádová povinnost denně věnovat
předepsaný počet hodin písemnostem. Proto benediktinští mniši denně četli a někteří
byli pověřeni zapisováním. V tomto směru máme štěstí, protože právě na Hradisku byl
založen první benediktinský klášter na Moravě. Jednou z podstatných činností každého
dostatečně fundovaného kláštera bylo vést pravidelné zápisy o činnosti kláštera, tedy
jakési diáře nebo kroniku. Benediktinský klášter na Hradisku nebyl v tomto směru žádnou výjimkou. Naopak. Nejstarší moravské písemné památky dokazují existenci velmi
vyspělého skriptoria v klášteře na Hradisku293. Někdy kolem roku 1140 právě na Hradisku byla napsána nejstarší moravská kronika (AGO, nazývaná „Letopisy hradišťskoopatovické“)294 a její tvůrce je považován za prvního moravského dějepisce295. Bohužel
v těchto letopisech nejsou zachyceny dějiny Moravy až do roku 1077 a není v nich ani
zmínka o únosu Judity a tedy ani o vybudování jakéhosi Juditina hrádku.
Když roku 1151 benediktinské osazenstvo kláštera na Hradisku u Olomouce bylo vyměněno za premonstráty, tak i v následujících letech zápisy pokračovaly až do
roku 1784, do doby zrušení premonstrátského opatství Josefem II. Během těchto staletí
došlo k opakovaným totálním, většinou válečným devastacím premonstrátského opatství, při nichž byly veškeré písemné památky zničeny. Z těchto zničených zápisů se
zachovala pouze ojedinělá písemná shrnutí. Nejstarší z nich je „Tetzelova kronika“ po-
293
Čeští i moravští historičtí badatelé umísťují první moravské skriptorium někam jinam. Čeští do Čech,
obvykle do břevnovského kláštera, brněnští na Rajhrad a olomoučtí do Olomouce do prostor tehdy
nedostavěné katedrály nebo na staveniště budovaného Zdíkova paláce. Jako nepopiratelný důkaz
existence skriptoria v klášteře na Hradisku lze uvést vyobrazení hradišťských benediktinů na dedikačním obrazu Olomouckého horologia a na obdobných kresbách ve spisu sv. Augustina „De civitate Dei“ a nakonec i ve Zdíkově pontifikální knize před několika léty nalezené v Halle. Ve všech těchto rukopisech jsou zachované iluminace, na nichž jsou vždy zobrazeni benediktinští mniši z Hradiska, a to jak představení kláštera, tak mniši pracující jako skriptoři. (Poznámka autora).
294
Annales Gradicenses et Opatowicenses. Fontes Rerum Bohemicarum II. Praha 1873, s. 386 – 400.
295
Nemáme spolehlivě doloženo jeho jméno, proto je označován jako „Anonymus Gradicensis benediktinus“, nebo výjimečně jako „Hildegardus Hradišťský“. Jeho kronika je obvykle nazývána „Hradišťsko-opatovické anály“ a uváděná pod zkratkou AGO. Byla sepsána na Hradisku přibližně v letech 1127 – 1149, pak po zrušení benediktinského řádu na Hradisku byly záznamy doplněny v benediktinském klášteře v Opatovicích nad Labem. Proto tato první moravská kronika má v názvu
přídavek „opatovické“. Pro nás je důležité, že byly sepsány podle předloh: jednak podle Ekkerhardovy kroniky, podle pražských análů, zřejmě Kosmovy kroniky a především na podkladě nějakých
nedochovaných dobových zápisů a poznámek mnichů z doby existence benediktinského osazení
hradišťského kláštera. (Poznámka autora).
117
pisující dějiny Hradiska od roku 1021 do roku 1604296.
Zde je nutné připomenout, že Tetzel297 měl jako předlohu nejen AGO, ale i zápisy a poznámky z většiny předchozích období a také jakýsi ztracený letopis, sepsaný
v poslední čtvrtině 13. století hradišťským premonstrátem, který měl k dispozici zápisy
z dob benediktinů. Tetzel při sepsání své kroniky čerpal ze záznamů svých předchůdců,
jak to dokazují popisy historických událostí z doby hradišťských opatů Roberta (1243 –
1267), Chvalka (1290 – 1299) a Marka (1487 – 1497)298. Je pravděpodobné, že při sepisování kroniky Tetzel použil zápisy řeholníků i z ostatních období299.
K existenci Juditina hrádku na Hradisku Tetzel uvádí: „… Anno 1077, pridie
Kalendas Aprilis erigit novum fundamentum in loco, ubi Juditae arx constructa errat,
pro laudibus Deo decantandis. Surgit murus intra annum, vertit in coenobium celeberrimum, quod modo Gradicense vocatur, interclusa veteri ecclesia divi Stephani,
quae extra septa erat sita …“ 300.
Je to první písemná zpráva dokazující existenci hradu postaveného Břetislavem
pro Juditu. Zprávu nezapsal sběratel lidových pověstí, ale historik Jan Tetzel, který je
věrohodný stejně jako naši ostatní kronikáři a historici. Ovšem nutno připomenout, že
všichni historikové bez výjimky zapisovali nejen ověřenou realitu, ale i nepotvrzené
domněnky. Proto se vždy každá nová nebo objevná sdělení znovu prověřují.
Kronikáři Tetzelius301, Balbín302, Moravec303 aj. uvádějí, že Břetislav se usídlil
na Hradišti u Olomouce, kde vybudoval pro Juditu hrádek. Nárys dějin Hradiska za období let 1078 – 1471 sepsaný Heřmanem Bankem v druhé polovině 17. století nebyl
dosud historiky citován304. Dějinami Hradiska se zabýval i další příslušník premonstrátského řádu Michal Siebenaicher305 a jeho velmi rozsáhlé dílo se stalo podkladem při
296
Tetzel, J.: Historia de fundatoribus, progressu monasterii Gradicensis, prope Olomutium siti, cum
eiusdem monasterii dominorum abbatum catalogo, authore fr. Joanne Tetzelio Miglicensi. (Pergamenový rukopis.) Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka č. 177, II., 385. (Švábenský,
663)
297
Jan Tetzel , rodák z Mohelnice, hradišťský premonstrát, sepsal kroniku v letech 1593 – 1604.
298
Teige, J.: Zpráva o pramenech dějin kláštera Hradiského u Olomouce (až do r. 1300). Věstník Královské České společnosti nauk. Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná 12, 1893, s. 1 – 79.
299
Neumann, A.: Ztracené středověké kroniky moravské. Sborník Historického kroužku 23, Praha, 1922,
s. 20 – 42, 106 – 114.
300
Tetzel, J.: Historia de fundatoribus … Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka č. 177,
fol. 19a.
301
Tetzel, Jan: Historia de fundatoribus progressis monasterii Gradicensis prope Olomutium siti cum
eiusdem monasterii d. abbatum catalogo, autore Ioanne Tetzelio Miglicensi, Cerr. II, 385.
302
Balbín, Bohuslav (1621 – 1688): Miscellanea historica Regni Bohemiae. 1679.
303
Moravec, František, Adolf: Dějiny Moravy. Brno, 1785.
304
Banke, H.: Annales studiorum Gradicensium a tempore memorabili seniorum professorum huius
monasterii conscripti a Hermano Banke, canonico reg. ord. praemonstrat. Gradicii ad Olomutium
anno MDCLXX. Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka II, 37. (Švábenský, 232). (Bočkova
sb. 61, f. 40 – 45).
305
Michaële A. P. Siebenaicher (1642 - 1679), ryzí Němec, vystudoval logiku a filosofii, roku 1662 vstoupil do premonstrátského řádu, za švédské války byl v pražském semináři u prof. B. Adámka z Louky
a J. Schwartze ze Želivi. Po krátkém pobytu v Louce se stal v Brně - Zábrdovicích ředitelem chóru.
Po r. 1671 kaplanem v Šebetově a administrátorem v Štěpánově, r. 1676 povolán do konventu
premonstrátské kanonie na Hradisku. Sepsal historii Svatého Kopečka a historii Hradiska. Pohřben
118
sepisování dějin premonstrátského opatství na Hradisku u Olomouce pro většinu dalších
historiků.
K únosu Judity a o postavení hrádku na Hradisku M. Siebenaicher zhruba306 píše: „…Otec čin syna neschvaloval, avšak obdivoval se jeho odvaze, byl nadšen rodem
unesené nevěsty a uložil jim slavnostně uzavřít manželství na Moravě. Také ocenil znamenitost svého syna: o kolik více pochází ze vznešeného rodu císař, o tolik je víc naplněn láskou venkovský synek. …Moravský markrabě Břetislav se s unesenou Juditou
odebral na Moravu, kde od základu vystavěl hrad Hradisko u Olomouce. Břetislav se
v Čechách nezdržoval, obával se mocné ruky císaře, od něhož, jakožto otce unesené
nevěsty, očekával pronásledování, a proto na Moravě vyhledal bezpečný úkryt pro svou
Juditu. A z tohoto stejného místa pak odrážel Poláky, kteří v té době znepokojovali markrabství. Roku 1025 směrem severním nedaleko svého sídelního hradu vystavěl druhý
hrad, více opevněný a nádhernější, na kterém prozatím usadil svou ještě nedospělou
nevěstu. A byl to ten samý hrad, který později Ota I., jak níže řečeno, štědře přeměnil na
klášter Hradisko. Tomuto klášteru se do dnešních dnů lidově říká Hradisko a to bez
pochyby proto, že v češtině hrad značí opevněné sídlo a ze zdrobnělého adjektiva Hradiště bylo odvozeno jméno Hradisko. Nedlouho potom, roku 1026, jak napsal Kruger307,
Judita dosáhla dospělosti a mezi ní a Břetislavem bylo slavnostně uzavřeno manželství
za účastenství ctihodného Otce Iso (Hyzo), pátého biskupa pražského.“ 308
M. Siebenaicher opisoval z Tetzela, ale také doplňoval z dalších kronik: Kosmy,
Aenea Silvia, Dubravia, Paprocia a jiných. Dějepisci píšící dějiny Hradiska v následujícím 18. století zase opisovali z M. Siebenaichera. To se týká jak dějin Hradiska od
Irkmunda Irmlera309, tak materiálů sebraných v roce 1702 hradišťským diaristou Ambrožem Malderem310. Pravděpodobně by byl pro nás zajímavý rukopis F. Friebeka
z roku 1730, kde se v dějinách Olomouce píše o prvopočátcích Hradiska. Avšak rukopis
se ztratil311.
V roce 1751, při příležitosti oslav 600. výročí příchodu premonstrátů na Hradisko, byly vydány tiskem dějiny premonstrátského opatství na Hradisku, kde jejich autor
byl uprostřed hlavního konventního kostela na Hradisku.
Z latiny přeloženo velmi volně a amatérsky.
307
Jiří Kruger (Crugerius), jezuita, český historik (1608 – 1671).
308
Siebenaicher, M.: Historica relatio de Conditoribus, Primo Arcis Dein Monastery Gradicensis. Nec Non
Duplici Fundatione, Prima Pro Divi Benedicti Monachis, Altera Pro Ordinis Praemonstratensis Canonicis Factam, continens abbatum ex utroque ordine, ordine sibi succendentium, seriem cum
gestis et actis eorundem aliisque memorabilibus, quae tam in Moravia, quam allis adiacentibus
provinciis a prima Gradicii erectione usque ad nostra tempora acciderunt conscripta sub regimine
rev. perillustr. ac amplis, d. prael. d. Alexii Worstii, abbatis Gradic. dignissimi a P. Michaele Siebenaicher, Silesio Leovalense, dicti monasterii et ordinis canonico et presbytero anno 1676. Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka II., rukopis č. 37, fol. 159, dvojstrana 11 – 14.
309
Irmler, I.: Acta nonnullorum praelatorum Gradicensium. Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho
sbírka II. č. 177.
310
Malder, A.: Přípravné materiály k dějinám Hradiska. Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka
II. č. 238, p. 367 – 398.
311
Filip Friebeck Olomoucký, vrchní kaplan u sv. Mořice, převzal kolem r. 1778 podklady o historii Hradiska od Edmunda Linka, sekretáře opata Václavíka. Tyto podklady měl ve svém držení i po zrušení
opatství na Hradisku roku 1784. Po úmrtí Friebecka jeho pozůstalost získal novoříšský opat Nepomuk Pelikán, po něm opat N. Buday z Czorne v Maďarsku. Od té doby se považují za ztracené.
306
119
A. E. Ruebner312 pod hlavičkou „De fundatione, et confirmatione fundationis ecclesiae
Gradicenae“ uvádí: „…cum enim aliquando hoc in loco, Brzetislaus, Moraviae marchio, anno 1021 Judithae coniugi suae, amplissimam simul, ac venustissimam, nec non
praeclare munitam, a fundamentis erexisset arcem, dein vero Otto I. dictus Pulcher,
Brzetislai huius filius, hanc eandem in peramplum mutasset Coenobium, & anno 1074.
III. Nonas Februarii. Religiosos Ordinis S. Benedicti in illo collocavisset, Euphemia
insuper dicti Ottonis lectissima Conjunx, Belae I. Hungaroru Regis Filia, munifice illud
dotasset; factum est, ut hic locus DEO, ac Divis dicatus, post septuaginta quatuor annos, a Sacris vacaret, ac impio sato, in usus verteretur profanos. Huic satali metamorphosi, & sacrilego ausui, Ottonis I. Nepos, Otto III. Moraviae Marchio, obviare,
& quae DEI sunt, DEO dare, ac restituere volens, novas Dominicae Vineae plantulas,
tunc defertae intulit Ecclesiae, anno 1151. quae in ea, & fructus virtutum germinarent,
& assidua laudum psalmodia, divinam adorarent simul, & conciliarent Clementiam” 313.
Roku 1762 vyšel tiskem spis „Thesaurus absconditus“, jehož autorem je Bonaventura Piter, opat benediktinského kláštera v Rajhradě u Brna. V předmluvě konstatuje, že hrad postavený Břetislavem byl po poradě olomouckého knížete Oty I. a jeho
manželky Eufémie s velmoži a s břevnovským opatem Meinardem přeměněn na klášter.
V části věnované historii benediktinů z kláštera na Hradisku B. Piter píše: „… erat prope Olomucium, cui Grad nomen, quo pii illi Ascetae Contemptores mundi (Ita ea aetate
dicebantur Benedictini) ejusmodi cavernis ante asveti insinuarunt sese, … Accitis ergo
Primatibus & Maynrado Abbate Brzewnoviensi ineuntur consilia, & Castrum in Claustrum formari decernitur. …“ 314.
V rámci výčtu kompletně zpracovaných dějin Hradiska z pera hradišťských premonstrátů nelze opomenout v současnosti nenalezitelný rukopis sepsaný česky někdy
před rokem 1780 Evermondem Růžičkou315.
Ve strahovském archivu je opatrován rukopis z roku 1807, sepsaný významným
českým historikem Janem Bohumírem Dlabačem,316 nazvaný „Historia Canoniae
312
P. Adam Arnošt Ruebner, kanovník premonstrátského řádu a profesor hradišťské kanonie. Při prusko-rakouské válce roku 1742 zajat Prusy a jako rukojmí vězněn v Nise. V zajetí napsal deník, jenž je
uložen v Moravském zemském archivu v Cerroniho sbírce II. č. 58, f. 268 – 277.
313
Ruebner, Adam, Ernest: Memoriale saeculorum seu Ter secundam Gradicensis ecclesiae Jubilaeum
sub Glorioso Regimine. Olomouc, 1751, s. 59 – 61.
314
Piter, B.: Dissertatio de monasterio Gradicensi prope Olomucium in Moravia, antea castro deserto et
a primis Heremitis Brzewnoviensibus velut in cavernis inhabitato, postea in abbatiam erecto. Thesaurus absconditus in Agro seu Monasterio Brzewnoviensis prope Pragam. Brno, 1762, s.183.
315
Evermond Růžička (1711 – 1780), farář v Nákle, hradišťský převor, profesor tomistiky. Jeho rukopis
dějin Hradiska byl sepsán v sedmdesátých letech 18. stol., původně prý uložen ve vědecké knihovně v Olomouci, ale v současnosti nenalezitelný. E. Růžička je autorem diáře z r. 1778 (Cerr. II.
č. 338) a rukopisu dějin „Parochi Naklensis“ (Cerr. II., G 10-f. 57-67a/).
316
P. Jan Bohumír Dlabač (1758 – 1820), ředitel královské knihovny na Strahově, archivář, správce
chrámové hudby, letopisec Královského premonstrátského kláštera na Strahově. Od roku 1796
řádný člen Královské české společnosti nauk a věd (jejím ředitelem byl v letech 1813 – 1818). Osvícenec. Přítel J. Dobrovského. Historik, autor 34 historických spisů, z nichž je nejvýznamnější „Allgemeines historisches Künstler Lexikon für Böhmen und zum Theile auch für Mähren und Schlesien.“ Byl vydán v Praze roku 1815 ve třech dílech nákladem stavů Království českého. Je to velmi
podrobný umělecký a věcný inventář památek s životopisnými daty umělců a liter. prameny. Dla-
120
Gradicensis prope Olomoucium“317. Do dnešní doby nebyl tento rukopis nikde citován
a ani později žijící strahovský premonstrát318, který sepsal dějiny celého premonstrátského řádu v Čechách a na Moravě, nevěděl o existenci tohoto Dlabačova díla. Dlabač
téměř doslovně převzal první část dějin Hradiska do roku 1604 od Tetzela, avšak přitom
jeho údaje opravil podle ověřených historických znalostí z počátku 19. století. Dlabačovy dějiny Hradiska pokračují po Tetzelovi až do konce 17. století. Podstatná a důležitá
informace pravděpodobně bude o zdrojích a podkladech vzniku tohoto dosud neznámého rukopisu. Dlabač nejdříve prozkoumal všechny v té době existující písemnosti
o Hradisku spolu se svým dlouholetým přítelem J. P. Cerronim319 během měsíce července 1804 v zemském archivu v Brně. Cerroni také vlastnoručně provedl recensi Dlabačova rukopisu a jeho doplnění.
V první kapitole nazvané „O vzniku hradu na Hradisku roku 1021 po Kristu“
Dlabač píše320:
„Vznešený kníže Břetislav, syn českého knížete Oldřicha, byl o svatodušních
svátcích vpuštěn do ženského kláštera ve Svinibrodě. Odtud násilně unesl Juditu, nesmírně krásnou a jedinou dceru knížete Oty Bílého, která podle dochovaných dokladů
měla ten nejlepší královský rodokmen jak po otci, tak po matce. Ačkoliv klášter byl velmi opevněn a měl i ty nejvyšší věže, a byl také velmi spolehlivě strážen, tak tyto četné
překážky pro navázání milostného vztahu způsobily naopak ještě větší vzplanutí lásky.
Neboť láska zvítězí nad vším, lásce musí ustoupit král i kníže.
Velmi krásný jinoch Břetislav se ještě víc utvrdil v naplánovaném únosu. Jakmile
zahlédl princeznu, prudce vzplál vášní, radostně ji uchopil a s uchvácenou pannou
uprchl. A aby nebyla Teutonům dána záminka ke křivému obvinění z provedeného bezpráví, tak hrdina Břetislav svého otce knížete Oldřicha jen pozdravil a se svou novomanželkou odjel přímo na Moravu. Totiž celou tuto zemi mu předtím dal jeho otec do
pravomoci, neboť byla osvobozena od Poláků, kteří Moravu okupovali.
Břetislav přijel na olomoucký hrad, kde se usadil. A okamžitě na nedalekém pahorku, severně od svého hradu, v místě, které by bylo pod ochranou jeho hradu a pro
které by byl jeho hrad spolehlivou záštitou, začal stavět nezvykle opevněný hrádek. Dokud Judita nedospěla, tak Břetislav se svou nedospělou nevěstou na hrádku nepřebýval. (Zvýrazněno mnou!)
Pojmenování Hradiska bylo převzato právě od Juditina hrádku, jako jeho diminutivum, zdrobnělina slova „hrad“ – „hradiště“.
Na tomtéž místě pak Břetislavova manželka Judita ve vší počestnosti počala
a porodila pět synů, společně se vyznačujících obdivuhodnou tělesnou zdatností a s nikým neporovnatelnou moudrostí, přijatelných mravů, při proviněních pokorných, a majících veškeré chvályhodné mužské ctnosti. Prvorozený byl pojmenován Spytihněv, druhorozený Vratislav, třetí rodovým jménem Konrád, čtvrtý Jaromír a poslední pátý Ota,
bač na Lexikonu pracoval 28 let a všechny památky si osobně ověřil.
Dlabač, J., B.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Rukopis. Praha, Strahovský archiv.
D. K. No 120, D. G. I. 18. Sepsán r. 1804 – 1807.
318
Čermák, D.: Premonstráti v Čechách a na Moravě, Praha, 1877.
319
Jan Petr Cerroni (1753 – 1826), archivář, historik, sekretář císařsko-královského gubernia pro Moravu
a Slezsko, cenzor císařsko-královské knihovny v Brně, odborný spisovatel, pořadatel zachovaných
archivních materiálů hradišťských premonstrátů a ve své době jejich největší znalec.
320
Amatérský a velmi volný překlad z rukopisného latinského textu. (Pozn. autora.)
317
121
jenž vynikl založením kláštera na Hradisku…“
Všichni naši staří kronikáři i historikové včetně Dlabače považovali za otce Judity jejího bratra Otu Bílého. Příčinou tohoto společného omylu byla jejich neznalost tehdejších velmi složitých příbuzenských vztahů. Navíc tento omyl podpořil naprosto nezvyklý velký věkový rozestup mezi sourozenci Otou Bílým a Juditou. Dlabačovo nekritické opsání chybného názoru jeho předchůdců nás samozřejmě ihned zpochybní, protože podobně nesprávně nebo zkomoleně mohou být Dlabačem uvedena i jiná historická
fakta.
Bratr Judity v době jejího únosu již čtyři roky spravoval Severní bavorskou marku jako schweinfurtský markrabí. Ota Bílý byl po celý život jedním z nejpřednějších
dvořanů německého dvora panovníka Svaté říše římské a jako jeho blízký příbuzný se
stal předmětem císařovy sňatkové politiky. Po celý svůj život byl plně oddán římskému
císaři a výrazně ovlivňoval politiku císařského dvora bez ohledu na to, zda křeslo nejmocnějšího evropského vladaře bylo obsazeno Jindřichem II., Konrádem II. nebo Jindřichem III. Rod Babenberků ovládal nejen Severní bavorskou marku, ale i Bavorské
vévodství, Východní bavorskou marku, Švábské vévodství, Franské hrabství a byl spřízněn s rody vládnoucími v Sasku, Durynsku, Polsku, Uhrách a v dalších evropských
zemích. Bylo by podivné, kdyby se od tak vlivné vládnoucí skupiny neobjevila významná reakce na Břetislavův barbarský únos jejich potomka. Přesto nikde nebyly nalezeny žádné hodnověrné písemné záznamy o případné trestné odvetě říšských vládců
proti Oldřichovi a Břetislavovi.
Historie založení Hradiska byla v centru zájmu historiků i v 19. století. Nejdůležitější a nejvíce citovaná je práce J. Teigeho „Historia de fundatoribus. Studien und
Mittheilungen aus dem Benediktiner et Cistercienser Orden“ z roku 1893. Rok předtím
napsal J. Teige „Necrologium Gradicense“.
Z publikací 20. století je nutno uvést práci V. Pinkavy, pokoušejícího se dokázat, že na Hradisku byl vybudován hrádek jako vdovské sídlo Durany, manželky olomouckého údělného knížete Oty III.321 Ve státním archivu v Olomouci je uložen rukopis disertační práce, ve které Josef Kouřil podrobně popisuje založení prvních moravských klášterů322.
Také spisovatel Jaroslav Durych, působící ve funkci primáře ušního oddělení
ve Vojenské nemocnici na Hradisku ve dvacátých letech 20. století, když byl pověřen
sepsáním kroniky nemocnice, hned v úvodní kapitole, věnované dějinám kláštera Hradiska, připomíná založení hrádku Břetislavem:
„Hradisko – Hradiště (latinsky Gradicium, německy Hradisch) na Moravě
u Olomouce založeno roku 1030 od Břetislava I., knížete českého a markraběte moravského jako opevněný letohrádek a věnováno jeho manželce Jitce ze Svinibrodu.“ 323.
Zcela nedávno vyšla knížka nazvaná „Z historie kláštera Hradiska“, jejímž autorem je František Blinka. Protože jde o čerstvý kompilát současných vědomostí o Klášterním Hradisku, uvádím zde několik citátů ze jmenované knihy:
321
Pinkava, V.: O založení kláštera Hradišťského u Olomouce. Časopis matice moravské 34, 1910, s. 58.
Kouřil, J.: Působení premonstrátského kláštera Hradiského v kraji od Boskovic směrem k Litovli, jmenovitě na panství Šebetovském a Konickém. Státní archiv Opava - Universita Olomouc, rukopis
1903, kniha 436/II., č. 484, s. 106.
323
Durych, J.: Kronika Divisní nemocnice 7. v Olomouci. Rukopis uložen na ředitelství Vojenské nemocnice v Olomouci. 1925, s. 3.
322
122
„Kronikář Kosmas líčí známý příběh o únosu Jitky z kláštera svinibrodského
a vypravuje, že Břetislav na cestě z Němec pozdravil pouze v Praze svého otce a uchýlil
se s Jitkou na Moravu.324 Kde Břetislav sídlil, jen předpokládáme. Kronikáři a historikové, od hradiského mnicha Tetzela po významného duchovního Bohuslava Balbína,
mají za to, že se Břetislav usadil s Jitkou v místě dnešního kláštera Hradiska, kde pro ni
nechal vystavět hrádek. I když je tato informace pozdějšího původu a měla za účel povznést slávu kláštera, přesto je velmi pravděpodobné, že se Břetislav usadil v Olomouci,
neboť toto místo po dvacet šest let se stává sídlem údělných moravských knížat, Břetislavových synů.“325
„V roce 1078 byla založena druhá důležitá církevní i kulturní instituce na Moravě – benediktinský klášter Hradisko, položený na výšině v samé blízkosti olomouckého
hradu na protějším levém břehu Moravy326. Téhož roku byl slavnostně vysvěcen biskupem Janem klášterní kostel sv. Štěpána a sám kníže Vratislav položil na oltář potvrzovací listinu kláštera. Vlastním zakladatelem kláštera Hradiska byl olomoucký kníže Ota,
kterého hradišťské anály nazývají „Otcem vlasti“. On i jeho manželka, pocházející
z Uher, darovali klášteru bohaté statky, lesy, mýta na Olšavě a rybníky. Vratislav ještě
přidal ves Uherce, tři popluží se dvěma oráči a deset koní. Do kláštera byli uvedeni na
radu olomouckého biskupa Jana benediktini z pražského břevnovského kláštera.“327
Z dosud uvedených citací odborné i popularizační literatury vyplývá jednoznačný závěr: Celostátní české historické publikace neuvádí existenci Juditina letohrádku na
Hradisku v Olomouci. V naprosté většině celostátní historické knihy ani neví cokoli
o existenci Klášterního Hradiska při Olomouci. Dokonce i současná díla zabývající se
historií Olomouce se ani slovem nezmiňují o Juditině letohrádku. Stejně jako měla být
vymazána z našeho vědomí Velká Morava, tak podobně v současné době je z našeho
vědomí vymazávána historie Klášterního Hradiska. Naštěstí i nyní ojediněle vychází
drobné publikace věnované dějinám Klášterního Hradiska. V nich jsou popisovány jako
zajímavé pověsti skutečné a prověřené historické události. A tak nyní nám zbývá jen
naděje, že skutečné dějiny Klášterního Hradiska budou některá naše dítka znát jenom
jako báje, legendy a zkazky bájných dědů.
Když konečně archeologický průzkum na malé ploše prvního nádvoří kanonie
jednoznačně prokázal četnější lidské osídlení již sto let před založením kláštera, tak
našim současným odpovědným olomouckým vědcům to vůbec nic neříká. Ti jen neustále opakují zastaralé názory z padesátých let minulého století. Namísto toho, aby svá
stále opakovaná tvrzení něčím objektivně dokázali, neustále opakují smyšlenky svých
předchůdců.
324
Blinka, František: Z historie kláštera hradiska. Vyprávění o klášteru Hradisko, jeho opatech a době,
ve které žili. Olomouc, 2004, s. 5.
325
Účel, který pan Blinka spatřuje v povznesení slávy kláštera, je nijak nepodloženou jeho vlastní fantasmagorií. Podobně jako jeho tvrzení, že Morava byla až do roku 1029 pod polským panstvím a že
Olomoucký hrad byl pouze dvacet šest let sídlem údělných moravských knížat. Avšak podobně píše
Nešpor. (Poznámka autora.)
326
Blinka, Fr.: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, s. 6.
327
Pan Blinka zaměňuje klášterní kostel s klášterní modlitebnou. Je omluvou, že jako ateista jen opisuje
údaje ateistických a asi i marxistických historiků, kteří nikdy nepochopili rozdíl mezi kostelem
a modlitebnou, podobně jako mezi klášterem a kanonií, mnichem a kanovníkem. (Poznámka autora.)
123
Existence Juditina hrádku na Hradisku u Olomouce je tedy převážnou většinou
autorů odmítána nebo zamlčována. Píší o něm pouze místní historikové zabývající se
Klášterním Hradiskem, malou olomouckou lokalitou. Ale i jejich údaje jsou podávány
vždy ve značně odlišné interpretaci. Naprosto rozdílný postoj autorů je mimo jiné způsoben skutečností, že není žádný písemný nebo archeologický důkaz existence hrádku.
Všechny dosavadní údaje hradišťských analistů hovoří o hrádku na Hradisku jako o reálné a neoddiskutovatelné skutečnosti. Pokud přistupujeme k jejich zprávě objektivně, pak při negaci existence hrádku musíme uvést, že kronikáři píšící o Hradisku si
ho vymysleli. Takový postoj jsme povinni dokázat. V opačném případě musíme připustit možnost, že legenda je výsledkem historické reality a tedy, že hrádek nebyl vymyšlen
a že pravděpodobně existoval. Historie jako objektivní věda nemůže bez předložení
důkazů případnou existenci hrádku jednostranně vyloučit a ani zamlčovat, ale musí
s odvoláním na objektivně nepotvrzené písemné zprávy analistů připustit možnost, že
Břetislav na Hradisku postavil pro Juditu hrádek.
Sice můžeme písemnou zprávu kronikářů považovat za typickou historickou legendu, vzniklou na základě určité skutečnosti, ale později změněnou nánosem dodatečně přidávaných chybných informací. Oddělení historické pravdy od legendárních přídavků vždy bylo a stále je obtížným procesem. Obzvláště, když legenda vypráví o dějích z dob dávno minulých, z kterých nemáme potřebné doložitelné důkazy. I pro případnou legendární zprávu o Juditině hrádku plně platí vyjádření olomouckého literárního historika Oldřicha Králíka: Dnes jsou legendy základním pramenem pro poznání oné
převratné fáze v našich dějinách, která probíhala v stoletích 9. - 11. a v níž se zrodil
středověký český stát a zformoval se feudální národ český." 328
Z období života knížete Břetislava I. a vůbec z celého 11. století máme dochované jen ojedinělé písemnosti. Přitom se nemůžeme vždy spolehnout na jejich věrohodnost a spolehlivost. Proto každá legenda z této doby má pro poznání historie našeho
národa veliký a nezastupitelný význam. V tomto směru nelze přehlížet legendu o Břetislavově postavení hrádku na Hradisku jen proto, že dnes máme k dispozici o něm zápis
teprve až od J. Tetzela. Neboť do naší doby se nedochovaly žádné dřívější zápisy hradišťských benediktinů a premonstrátů a ani předpokládané a velmi pravděpodobné kroniky sepsané Tetzelovými předchůdci.
MÉNĚ ZNÁMÉ A NEZNÁMÉ OKOLNOSTI JUDITINA ÚNOSU
Chceme-li podat pokud možno ten nejvíce odpovídající obraz únosu Judity, probíhající v době před celým tisícem let, aby mohl být pochopen současnou značně odlišnou společností, je nutno se seznámit se všemi odlišnostmi. S tehdejší přírodou a krajinou, s mezilidskými vztahy té doby, s rozvrstvením společnosti, s problémy postavení
vládnoucích vrstev, s rozdíly rodinných a příbuzenských vztahů, se způsoby udržování
mezilidských vztahů a informací, s ohrožováním životů cizími bojovníky, s vlivy ještě
málo uspořádané církve a jejích představitelů, a zřejmě ještě s mnohem delším seznamem všech možných vlivů, které tehdy existovaly a o nichž my dnes nevíme zhola nic.
Oddělit pravdu od vybájených přídavků můžeme jen tehdy, když si uvědomíme
všechny podstatné i nepodstatné odlišnosti života v 11. století, které ovlivňovaly životní
děje tehdejší české společnosti. Když pochopíme veškeré odlišnosti a zvláštnosti života
328
Králík, O.: Šest legend hledá autora. Praha 1966, s. 17.
124
české společnosti žijící v 11. století, tak současně pochopíme příčiny, důvody a také
odpověď na to, proč byl vybrán právě ten popisovaný způsob únosu Judity, na její následné ukrytí na Olomoucku, i na případnou existenci jejího hrádku. Teprve potom,
když budeme znát tehdejší mezispolečenské vztahy, teprve potom pochopíme příčinu,
proč se Břetislav rozhodl získat Juditu násilným únosem. Obdobně, uvědomíme-li si
naprosto jiný vzhled, ráz a osídlenost tehdejší české a moravské krajiny, teprve pak pochopíme, proč se Břetislav rozhodl utéct až na Moravu a unesenou Juditu skrýt na neznámém místě.
Nelze vyjít z našich současných zkušeností a představ. V 11. století bylo zcela
jiné rozvrstvení české společnosti a vztahy mezi těmito jednotlivými společenskými
vrstvami jsou dnes pro nás naprosto nepředstavitelné. V tehdejší době byla vládnoucí
vrstva v Čechách nebývale výrazně ovlivňována jednak početnou skupinou příbuzných
– většinou příslušníků sousedních německých panovnických dvorů, a jednak také v této
době narůstal nezanedbatelný vliv kněží, prosazujících přijetí a uskutečnění závazných
usnesení církevních koncilů. Všechny tyto odlišnosti byly umocňovány tehdejší velmi
složitou životní situací našich předků. Nepodařilo se vždy zajistit nejpotřebnější základní prostředky pro přežití ani na to nejkratší časové období. Minimální výnosy z obdělávané půdy a z chovu domácích zvířat dosti často zlikvidovaly přírodní katastrofy, a nepoměrně častěji kořistnické nájezdy bojovníků ze sousedních krajin. Přirozená ochrana
českých osídlenců odvěkým neprostupným širokým pralesem na pohořích obklopujících
českou kotlinu se postupně zužovala a stávala se na některých místech průchozí. V žádném případě si dnes nejsme schopni představit, jak velmi nebezpečný, divoký a drsný
byl ráz tehdejší české a moravské krajiny.
ČESKÁ KOTLINA A POMORAVÍ Z POHLEDU 11. STOLETÍ
K pochopení průběhu únosu nemůžeme vycházet ze současného stavu a současné podoby české a moravské krajiny. V 10. a 11. století vypadala krajina na území Čech
a Moravy zcela jinak. Česká kotlina na obklopujícím věnci pohraničních hor měla široký neosídlený prales, který odděloval a chránil osídlence české kotliny od nájezdů ze
sousedních států. Neprostupný hluboký prales se dal projít po několika málo velmi těžce
schůdných a nebezpečných stezkách, zabezpečovaných hlídkami z hradů, pevností
a jakýchsi opevněných zájezdních dvorců. Do uzavřené české kotliny, do míst kolem
velkých řek, se noví obyvatelé stěhovali obtížně a opožděně. Obdobně také byla zdlouhavější cesta pro vliv vyspělejší kultury od kulturnějších sousedů. Mezi Čechami a Moravou na dnešní Vysočině byl více než sto kilometrů široký neosídlený prales nazývaný
někdy Hercynským lesem, přes který vedly zhruba dvě až tři jak takž schůdné a chráněné stezky.
Osídlení Čech slovanskými kmeny se dělo velmi pozvolna v průběhu nejméně
celého jednoho století.329 Archeologové jednoznačně prokázali jako hlavní a převažující
postup slovanského osídlení české kotliny cestu z Moravy, konkrétně trstenickou
stezkou jdoucí ze severovýchodu přes Hercynský prales. Široká část pralesa kolem Trstenické stezky tehdy byla nazývána „Zubří prales“.
V žádném případě Slované neosídlili českou kotlinu jakýmsi jednorázovým příchodem odštěpené části kmene Chorvatů nebo Srbů, kterou přivedl praotec Čech na
329
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha 1982, s. 7 - 44, 226.
125
horu Říp, nesa na plecích slovanské bůžky, do krajiny lidu prosté, jen plné strdí, zvěře
a včel, jak to bylo vybájeno Kosmou. Napůl kočovní Slované se pomalu a postupně
usidlovali mezi dlouhodobě sídlícími lovci a zemědělci – Germány, Kelty a mnohem
dříve usídlenými Indoevropany, kteří obývali naši krajinu již po mnoho staletí. Pouze
malá vládnoucí vrstva se vyměnila kompletně. Staří osídlenci vždy v krátké době převzali od svých nových vládců nejen jazyk, ale později i vědomí kmenové příslušnosti
k nové ovládající skupině.
Naše představy o obyvatelích té doby, sídlících na úrodných rovinách při Labi,
Vltavě, Berounce, Ohři nebo při řece Moravě, jsou chybné. Není pravdou, jak se domnívali naši buditelští romantičtí historikové, že se přesidlovaly celé kmeny obyvatelstva, tedy, že nějaký kníže, vévoda či jiný vůdce vyzval své poddané, tito sebrali své
ženy a děti, případně i dobytek a majetek, a vydali se podle pokynů svého vůdce hledat
nové území, novou vlast. Nebo, jak tvrdili jiní, že přišel nový kmen do našich krajin
a dosavadní obyvatele vyhnal nebo zamordoval, a půdu, příbytky a hospodářství násilně
zabavil. V dobách, kdy ještě neexistoval národ, nemohlo dojít k uváděnému „stěhování
národů“. Tehdy šlo o stěhování kmenů, anebo, a to mnohem častěji, o stěhování částí
kmenů.
Archeologické nálezy dokazují, že při tzv. stěhování národů obvykle došlo
k přesídlení jen malé vládnoucí vrstvy určitého kmene a ji zabezpečující větší skupiny
kmenových bojovníků, žoldnéřů.330 Tyto dvě na sobě závislé skupiny k sobě jen občas
přidružily část polosvobodných zemědělců a otroků. Převážná část kmene, tj. vrstva
zabývající se zemědělstvím, se stěhovala jen výjimečně.331 V té době byli zemědělci již
srostlí s úrodnou půdou, s krajinou a s domácím zvířectvem.332
Právě povodí řeky Moravy bylo výhodným místem pro trvalé usídlení obyvatel
živících se zemědělstvím. Pomoraví mělo nejen zemědělskou půdu vhodnou k obdělávání, ale v jejím těsném sousedství byl neprostupný lužní les, v kterém při hrozícím
nebezpečí mohl místní zemědělec bezpečně ukrýt svoji rodinu, své domácí zvířectvo,
i skrovné výsledky svého hospodaření. Úkryty byly po celé generace pravidelně využívány místními usedlíky během hrozícího nebezpečí od procházejících kmenových bojovníků. Lidé osidlující Pomoraví byli ohrožováni nejen relativně často procházejícími
kmenovými bojovníky, ale také žoldnéřskými ozbrojenci, kteří doprovázeli kupecké
konvoje na obchodních magistrálách procházejících Pomoravím.
Naši předkové nepřišli do liduprázdného prostoru.333 Archeologicky prokázaná
kontinuita rolnického obyvatelstva v celých posledních sedmi tisících letech dokazuje,
že na hanáckém Pomoraví se spolu s kmeny nestěhovala určitá část místního obyvatelstva. Zůstávající část kmene tvořili většinou zemědělci intimně spjatí s obdělávanou
půdou a rodnou krajinou.334 K nim se postupně přidružovali odloučení a nespokojení
příslušníci procházejících kmenů. Ti všichni dali základ dalším generacím místního
obyvatelstva. Vrstva obyvatel obdělávajících půdu se měnila postupně a jen zčásti. Výměna vládnoucí skupiny a s ní spjatých kmenových bojovníků obvykle byla důsledkem
330
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha 2000, s. 118.
Turek, R.: Čechy v raném středověku. Praha, 1982, s. 7 – 44.
332
Filip, J.: Vznik českého národa a problém jeho dějinných předchůdců. Časopis přátel starožitností,
roč. 54. 1946, s. 1 – 18.
333
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 2000, s. 102.
334
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 2000, s. 118.
331
126
vítězství vybojovaného zbraněmi. Přitom noví vládci a jejich bojovníci kompletně osídlili hrady, tvrze nebo jiná podobná místní správní centra a postupně během jen několika
málo generací donutili i tu část trvale usídleného obyvatelstva, aby převzala jako dorozumívací jazyk řeč vládnoucích kmenových bojovníků.335
Proto také archeologické nálezy v celé oblasti Pomoraví prokazují antropologicky velmi různorodé smíšené osídlení, měnící se postupně, teprve v průběhu několika
staletí.336 Navíc jsou tyto antropologické nálezy často obohaceny o pozůstatky po velmi
čilé obchodní činnosti, která se na Moravě rozvinula v průběhu procházejících obchodních cest spojujících tuto oblast s celým kontinentem.337 Je nutné připomenout zcela jiné
uspořádání zemí v okolí Čech v 11. století. Sousední státy měly zcela jiné hranice a také
se jinak nazývaly. Utváření české kotliny způsobilo, že hranice českého státu jsou po
staletí standardní a také, že dnešní hranice Čech zhruba odpovídají tehdejším; až na to,
že k Čechám sice nepatřilo Chebsko, ale na druhé straně součástí Čech bylo Vitorazsko
a Kladsko. Jižním sousedem Čech bylo Bavorské vévodství. Formální součástí Bavorského vévodství byla „Východní bavorská marka“, označovaná dříve jako „Avarská“,
rozkládající se z největší části na místě dnešního Rakouska. Další formální součást Bavorského vévodství „Severní bavorská marka“, nazývaná „Nordgavská“, sousedila
s Čechami na jihozápadní a západní hranici Čech. Na Nordgavskou marku na severovýchodě navazovala „Marka míšeňská“, sousedící s Čechami proti Krušnohorskému pohoří. Severně od Marky nordgavské a Marky míšeňské bylo Durynsko a Sasko. Přímo na
severu k markrabství míšeňskému přiléhalo Srbsko neboli Lužice, a ještě severněji žili
slovanští Veletové a Obodrité. Celou severovýchodní hranici Čech a severní hranici
Moravy osídlili Slezané. Teprve severně od Slezska se nacházelo Velkopolsko. Malopolsko, vlastně Krakovsko, navazovalo na východní hranici Slezska a bylo osídleno
Vislany.338
Hranice všech těchto území se každou chvíli měnily a to bez nějaké zachované
písemné informace, takže dnes ve skutečnosti nevíme, kde přesně která země začínala
a kde končila. Téměř všechna tato území byla součástí říše římské339, ve které vládl
římský král nebo římský císař340. I České knížectví bylo již po několik století lenní součástí římské říše a bylo povinné každoročním poplatkem. Každý nový český panovník
zvolený „všemi Čechy“, a také každý nový pražský biskup, se musel odebrat k potvrzení své funkce a schválení k římskému králi nebo římskému císaři. Byla to jen formální
závislost, ale nedodržení obvykle znamenalo vojenskou výpravu císařských vojsk do
335
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 2000, s. 118.
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 2000, s. 102 – 118.
337
Třeštík, D.: Naše dějiny, naši králové a knížata, s. 7 – 10. In: Třeštík, D., – Čechura, J., – Pechar, Vl.:
Králové a knížata zemí koruny české. Praha, 2001.
338
Semotanová, E.: Atlas zemí Koruny české. Praha, 2002.
339
Müller, H.-Krieger, K., F.-Vollrath, H.: Dějiny Německa. Praha, 1995, s. 590.
340
Názvy státních útvarů byly jiné, než jaké jsou uváděny v současných historických spisech. Od roku
840 naším západním sousedem byla Východofranská říše, po roce 900 přejmenovaná na „regnum
Theutonicum“, které bylo od roku 951 spojeno s Itálií, od roku 962 s římským císařstvím a od roku
1033 s Burgundskem. Teprve od 12. století se římská říše nazývala „Svatá říše římská“ a teprve od
konce 15. století „Svatá říše římská německého národa“. Zrušena byla roku 1806. Vládce římské říše se označoval jako „římský král“ nebo „římský císař“ a teprve od 16. století bylo používáno označení „německý král“.
336
127
Čech.
Na rozdíl od Čech Morava ještě nebyla součástí římské říše, a podobně tak
i ostatní nově vytvořené státy po rozpadu Velké Moravy. Uhry si zachovaly svou plnou
nezávislost po celou dobu své existence.
Historické knihy píšící o dějinách Moravy v době devátého až jedenáctého století jsou na informace velmi chudé. Podávají jen velmi pochybná sdělení o střídající se
nadvládě Maďarů, Čechů a Poláků. Závěr z těchto kusých a neurčitých údajů vzbuzuje
všeobecný dojem spíše vládnoucího zmatku a chaosu na Moravě než nějaké konsolidované situace.
Bez ohledu na tyto zcela nepřesné informace je nutno podat pokud možno věrohodný obraz tehdejší Moravy, protože teprve s touto znalostí lze odpovědět na otázku,
proč si Břetislav vybral právě Moravu za místo úkrytu pro unesenou Juditu, a proč
z celé Moravy za nejvhodnější místo považoval Olomouc. Nejpodstatnější je uvědomit
si naprosto odlišný ráz tehdejší moravské krajiny – nesouměřitelný s dneškem; a také je
nutno vzít na vědomí, že v prvních desetiletích 11. století byly zcela jiné vztahy mezi
jednotlivými společenskými skupinami obyvatel Moravy, než jaké známe ze současnosti.
V 10. a 11. století hranice Moravy a tím i její územní velikost podléhaly soustavným změnám.341 Po rozpadu Velkomoravské říše se za Moravu považovala kromě
dnešní vlastní Moravy i některá sousední území. Např. Nitransko až k řece Hronu, tedy
celé dnešní západní Slovensko, bylo označováno jako východní část Moravy. Jižní hranici Moravy počátkem 11. století tvořila řeka Dunaj a nikoli jako v současnosti řeka
Dyje. Mezi Čechami a Moravou byl široký pohraniční hvozd, někdy zvaný Hercynský
prales a západní hranice Moravy nebyla určena. Pokud bylo třeba na západě Moravy
nějakou hranici stanovit, psalo se „uprostřed pralesa“. Na severu se k Moravě počítalo
ještě Opavsko, ale v některé době i celé horní Slezsko a i Malopolsko s hradem Krakovem. České knížectví na konci vlády Boleslava I. Ukrutného a během větší části vlády
Boleslava II. Pobožného ovládalo i Moravu a v té době dosahovalo ke kyjevské Rusi, až
k řekám Bug a Styr.342
Prohrané bitvy v 10. století na konci vlády Boleslava II. způsobily ztrátu částí
Moravy. Morava se rozpadla a nakonec z Moravy zbylo jen relativně malé území kolem
řeky Moravy, zabírající zhruba dnešní severní a střední Moravu, ale včetně celého povodí řeky Moravy, tedy i Břeclavska.343 Polský kníže Měšek I. již roku 990 dobyl na
Boleslavovi II. Pobožném Slezsko. Jižní Moravu až k břehům Dunaje, tedy i dnešní
Brněnsko a Znojemsko, v té době ovládali Maďaři. Ti na Moravě spíše plenili a kořistili, než vládli. Severní Morava, Olomoucko, povodí řeky Moravy včetně Břeclavska,
a také Pováží, stále podléhalo Přemyslovcům. Boleslav III. Ryšavý hned po nástupu
vlády roku 999 ztratil Krakovsko, které tehdy ovládl polský kníže Boleslav Chrabrý.
NAŠI NEČEŠTÍ PŘEDKOVÉ
Když se v našich dějinách hovoří a píše o Češích, máme všichni dojem, že se to
341
Válka, J.: Středověká Morava. (1. díl dějin Moravy.) Brno, 1991, s. 33 – 37.
Novotný, V.: České dějiny I/1. Praha, 1912, s. 563 – 572.
343
Třeštík, D.: Mysliti dějiny. Litomyšl, 1999, s. 140 – 142.
342
128
týká našich vlastních českých předků. Původ našich vlastních předků je nejen velmi
pestrý a mnohem složitější, než každý z nás předpokládá. Z pohledu 9. – 12. století budou mezi našimi předky „praví Češi“ jen výjimečně a minimálně. Ve středověku se
v naší společnosti považovali za Čechy jen příslušníci jakési vládnoucí skupiny obyvatel, jejich ozbrojení ochránci a skupina úředníků a vykonavatelů správy. Ostatní, naprosto převažující část obyvatel, živící se zemědělstvím, výjimečně řemeslem a obchodem,
stála na pokraji společnosti a neměla ani formální právo do čehokoli zasahovat. A vůbec
nebyla za Čechy považována a jako Češi označována.
Jak vypadal početní poměr mezi těmito občanskými skupinami můžeme odhadnout ze zprávy o „veřejném vyšehradském soudu“, svolaném knížetem Soběslavem I.
k odsouzení spiklenců, kteří naplánovali na něj atentát. Soud se sice konal o sto let později než diskutovaný únos Judity, ale byli na něj svoláni „všichni Čechové“. V roce
1130 mezi tyto „všechny Čechy“ patřila především „čeleď sv. Václava“, tj. asi tři až
čtyři tisíce velmožů. Šlo o bojovnickou a úřednickou aristokracii. Do skupiny „všichni
Čechové“, patřilo ještě deset až patnáct tisíc bojovníků, kněží, hajných, celníků, biřiců,
katů atd. Tedy v celé české kotlině ve 12. století skupinu „všichni Češi“ tvořilo necelých
dvacet tisíc obyvatel. Přitom příslušníci této skupiny, označované jako „Češi“, neměli
kromě veřejného odsouhlasení návrhu vladaře žádné jiné výsadní postavení. Neměli
majetek a jejich příjem spočíval jen ve „státním důchodu“. Avšak kromě nich sídlilo
v české kotlině ještě asi půl až tři čtvrtě milionu zemědělců,344 tedy naprosto převažující
skupina obyvatel. Jejich existence závisela jednak na velmi problematickém výsledku
zemědělské činnosti a také na tom, co se z ní podařilo uchránit nejen před cizími ozbrojenci, ale i před vlastní panovnickou skupinou345, tedy před těmi „všemi Čechy“.
V Břetislavově době byl výnos na obdělávaných pozemcích v našich oblastech
nepatrný a nejistý. Zemědělcům mnoho nepřebývalo, co by si mohli bojovníci a správci
vybrat tak, aby po tomto odběru zemědělci ještě přežili. Ale ani případné totální vykořistění všech vlastních zemědělců by nezajistilo obživu pro sotva deset až dvacet tisíc
příslušníků vládnoucí vrstvy, označované jako „všichni Čechové“. Proto v 11. století
stále převládal jiný, násilný způsob na získání obživy: vojenské kořistnické výpravy do
sousedních krajin.346
Při obvyklé každoroční letní vojenské výpravě do sousední krajiny byly tamějším usedlíkům pobrány veškeré zásoby, potraviny i domácí zvířata. Povětšinou bylo
zajato i místní schopné obyvatelstvo. Zajatci byli prodáváni jako otroci. S otroky se
obchodovalo v průběhu obchodních cest. Ten, kdo strážil obchodní cesty, ten na nich
obchodoval s otroky a ten také měl nejvyšší zisky. Praha byla jedním z hlavních evropských center obchodu s otroky. 347 Výnos z prodeje otroků tvořil hlavní a nejpodstatnější
složku pro zajištění životních potřeb a případně i bohatství české vládnoucí vrstvy, která
sama sebe považovala za veškeré „všechny Čechy“. Dva české rody, Slavníkovci a po
nich Vršovci, ovládli značnou část jižní větve euroasijské magistrály348, z toho vyplýval
344
Šimák, J., V.: Kronika československá. Praha, 1925, s. 78.
Třeštík, D.: Naše dějiny, naši králové a knížata. S. 33 – 38. In: Třeštík, D. – Čechura, J. – Pechar, Vl.:
Králové a knížata zemí koruny české, Praha, 2001.
346
Třeštík, D.: Kosmas. Praha, 1966, s.: 14, 21–23.
347
Třeštík, D.: Hvězdná hodina střední Evropy. In: Lidové noviny ze dne 30. 10. 1999.
348
Papajík, D.: Náměšť ve středověku do konce války markraběte Jana Jindřicha. Střední Morava,
2/1996, č. 2, Olomouc, s. 95 – 98.
345
129
růst jejich bohatství. Přemyslovci tím, že zlikvidovali Slavníkovce a Vršovce, ovládli
obchod s otroky v celém českém teritoriu a tak si mezi „všemi Čechy“ zabezpečili dominantní postavení svého rodu.
Obdobně jako Češi si zajišťovali svou obživu každoročními letními kořistnickými výpravami, tak také všichni naši sousedi si museli zajišťovat svou vlastní obživu
násilným rabováním. Cílem vojenských výprav sousedů bylo zase naše území. V těchto
stoletích při výpravách za kořistí nebylo podstatné, zda obyvatelstvo vyloupeného
a vyrabovaného území mluvilo bratrským jazykem anebo hovořilo jinak. A také nebylo
smyslem těchto kořistnických výprav šíření nějaké ideologie nebo náboženství. Ani
případné příbuzenství mezi vládnoucími rody sousedních kmenů nehrálo podstatnou
úlohu. Šlo jedině o získání kořisti, o zajetí pokud možno co největšího počtu protivníků
pro jejich odprodej do otroctví. Proto kterýkoliv z našich i ze sousedních vládců se spojil s kýmkoli – s pohany, s Germány, Avary, Tatary nebo Maďary – jen když výsledkem
byl vysoký zisk a zajištění odpovídající životní úrovně. Prvořadým úkolem bylo získání
co největší kořisti.
Kořistnická výprava byla považována v podstatě jen za určitý druh činnosti, za
zaměstnání, které sice bylo riskantní, ale které bylo nezbytné pro zabezpečení základních životních potřeb rodiny i obživy celého rodu. Žít se muselo! To byl důvod, proč
v této době veškeré boje, bitvy a války nebyly nesmiřitelné.
Bojovalo a loupilo se v létě, v tomto období byly nejlepší podmínky pro přesun
bojovníků, koní a i povozů naložených kořistí po tehdejších neudržovaných a velmi
často zablácených cestách. V zimním období se skupina bojovníků rozešla po místních
hradech, protože centrum nebylo schopno zajistit obživu všech svých bojovníků. Kvůli
vlastní obživě se také stále přemísťoval nepříliš početný panovnický dvůr i se svým
vládcem. Právě proto většina tehdejších státních útvarů neměla své stálé hlavní sídlo.
Pražský hrad byl výjimkou.
Z širokého pohledu můžeme považovat uvedené pravidelné letní vojenské výpravy za kořistí za prvotní nejčastější formu našeho styku se sousedy. Větší a jistější
výsledek kořistnických výprav byl při zajištění vojenské výpomoci od některých vhodných sousedů. Postupem času byla stále častěji se sousedními kmeny domlouvána vzájemná výpomoc bojovníků. Pro záměr mít spolehlivého a stálého spojence bylo nutné
udržovat trvalý přátelský styk se sousedy. Nejvýhodnější pro zabezpečení co nejtrvalejších oboustranných přátelských styků mezi panovnickými dvory bylo navázání příbuzenského poměru. Dívky a ženy z nejvyšších vrstev aristokracie se staly prostředkem
pro získávání vojenské podpory sousedních panovníků, ale také způsobem, kterým bylo
možno zajistit mír nebo alespoň určitý potřebný vliv na průběh mezinárodních vztahů.
Postupně se sňatek stal velmi důležitou formou mezinárodních styků. Manželství bylo
domlouváno bez ohledu na věk, na morální hodnoty, na krásu nebo na cokoli podobného.
Sňatková politika jako forma mezistátní diplomacie měla svá omezení. Panovník
pro takovou diplomacii musel mít vhodné syny a dcery, vychované, schopné a ceněné.
Na druhé straně se vládce musel ve vlastní společenské vrstvě zbavit všech případných
konkurentů, pokud by mohli kdykoliv v budoucnosti ohrozit jeho panovnické křeslo. To
se týkalo na prvním místě všech nejbližších mužských příbuzných. Proto v těchto stoletích bylo častým způsobem, jak ochránit svou vládu, nechat vykastrovat své bratry, bratrance a další příbuzné a případně je zbavit zraku. Bez naděje na potomky byl každý jen
dočasnou figurkou na panovnickém stolci a bez zraku se nedalo bojovat a vládnout.
130
KNÍŽE OLDŘICH A JEHO ROD
Na přelomu 10. a 11. století vládl Čechům už po mnoho generací rod Přemyslovců. Většinou vždy se závažnými problémy. Naše zkreslené představy, že v 11. století
vládnoucí rod našich Přemyslovců byl naprosto český a vždy vlastenecký, byly do našeho vědomí uvedeny možná už Kosmovou kronikou. Skutečnost byla jiná a vždy komplikovanější. Lze oprávněně předpokládat, že čeština na českém knížecím dvoře zaznívala jen zřídka. Totiž i na panovnických dvorech jako nejčastěji používaný jazyk obvykle převládne mluva knížecích potomků. Samozřejmě mateřštinou knížecích potomků
na českých knížecích dvorech byla mluva jejich matek.
Česká knížata do doby vlády sv. Václava si za manželky brala kněžny z blízkých
slovanských kmenů, opět nikoli pro společnou nebo blízkou řeč, ale pro posloupnost
vlády v sousedních kmenech, tedy z důvodu rozšíření vlády a území. Od 10. století byly
manželky všech našich panovníků z rodu Přemyslovců vybírány nejčastěji ze sousedních germánských zemí, méně často z Maďarska, Polska nebo odjinud. Mateřštinou
českých vládců byla málokdy čeština, zato mnohem častěji němčina.
Manželkou Boleslava I. byla Biagota, její národnost neznáme, ale její jméno
česky nezní. První manželkou Boleslava II. byla snad Adivea349, princezna pocházející
z Anglie nebo Frank. Druhou manželkou knížete Boleslava II. byla Emma350, vdova
královna, určitě matka knížat Jaromíra a Oldřicha. Sňatek byl zprostředkován bavorským vévodským dvorem, kde Emma žila ve vyhnanství351. Královna Emma měla germánský původ a tak mateřským jazykem Jaromíra i Oldřicha byla němčina. Kdybychom
dále pokračovali ve výčtu národností manželek našich Přemyslovců, tak bychom jenom
potvrdili, že prakticky žádná z nich nebyla českého původu. Nebudeme daleko od pravdy, když si uvědomíme, že na dvoře českých Přemyslovců se nejspíše hovořilo jakousi
spleteninou staroslovanštiny, latiny a hlavně němčiny. Konečně, druh dorozumívacího
jazyka v rodinách panovnických dvorů v té době nikdy nebyl příčinou vzniku nacionalistických vášní.
349
První manželka Boleslava II. není známá, numismaticky je doložena jménem „Adivea“. Podle některých autorů mohlo jít o anglickou princeznu žijící na bavorském dvoře. E. Vlček při antropologickém
výzkumu koster nejstarších Přemyslovců (viz níže) jí přisoudil kostru z hrobu 102, ženy ve věku 16 –
8 let, která podle E. Vlčka zemřela při třetím porodu i s novorozencem. Námitky některých historiků, že v uvedeném věku nemohla mít syny Václava a Boleslava, jsou neoprávněné z medicínského
hlediska.
350
Kosmas v České kronice nazývá královnu Emmu „Henna“. Její původ je stále diskutován. Pravděpodobně byla dcerou Konráda (937 - 993), krále burgundského a arleatského, a tak i sestrou Gisely,
provdané za bavorského vévodu, pozdějšího císaře říše římské Jindřicha II. (Dobner, Voigt, Skalský,
Turek, Hahn). Méně pravděpodobné je, že to byla dcera anglického krále Aethelstana (925 - 939)
(Radoměrský), ale také nelze vyloučit, že šlo o vdovu po franském králi Lotharovi II., který zemřel
roku 986. Bavorský dvůr pak zprostředkoval její nové manželství s Boleslavem II. a trvalé útočiště
v Čechách. (Hásková, Polanský). Tak se vysvětluje její pojmenování královnou. V každém případě
Emma byla první německá kněžna nebo královna na českém trůně. Po smrti knížete Boleslava II.
bydlela na Mělníku, kde razila stříbrné denáry s nápisem „EMMA REGINA MELNIC CIVITAS“ a kde
založila při mělnickém hradu kolegiátní probošství sv. Petra.
351
Turek, R.: Čechy v raném středověku. Praha, 1982, s. 121.
131
Boj o vládu, o pražský knížecí stolec, přivedl potomky knížete Boleslava II.
k tomu, že se pro získání a udržení moci nezastavili ani před vzájemnou tělesnou likvidací. Přes násilnické akce synové Boleslava II. ovládali knížecí stolec katastrofálně slabošsky a do vlády nad českou zemí vstupovali stále častěji panovníci ze zahraničí.352
Kníže Boleslav II. zplodil pravděpodobně nejméně čtyři mužské potomky, ale jeho prvorozený syn z prvního manželství Václav zemřel v nedospělém věku. Tři synové Boleslava II. se dožili dospělosti: Boleslav, Jaromír a Oldřich. Ale žádný z nich neměl legitimního mužského potomka. Tak na rozhraní 10. a 11. století vše vypadalo, že vládnoucí rod Přemyslovců vymře po meči.
V této době se někdy a někde narodil kněžici Oldřichovi levoboček Břetislav.
Protože neznáme datum jeho narození nebo jeho početí, jsou nám historiky sdělovány
rozdílné a stále jiné možnosti termínů Břetislavova narození a samozřejmě vždy s „nevyvratitelným“ zdůvodněním. Rok narození Břetislava má podstatný význam i pro řešení otázky, zda byl na Hradisku u Olomouce postaven opevněný hrádek pro Juditu. Proto
podle všech známých faktů a souvislostí uvažujme o tom, v které době měl kněžic Oldřich možnost setkat se s manželkou Křesiny Boženou, matkou Břetislava. Totiž bez
setkání Oldřicha s Boženou by se Břetislav nemohl narodit.
Především: Oldřich353 byl nejmladším synem zřejmě už velmi stařičkého knížete
Boleslava II. Pobožného a jeho pravděpodobně druhé manželky královny Emmy354.
Pražský knížecí dvůr udržoval velmi těsné přátelské styky s bavorským vévodským
dvorem a nelze se divit, že Boleslav II. a Emma dali svého nejmladšího syna na výchovu na vévodský dvůr v Řezně, aby se tam Oldřich „…přiučil tamnímu mravu i úskočnosti a německému jazyku“, jak to upřesňuje Kosmas355. Oldřich zřejmě na bavorském
panovnickém dvoře pobýval více let a na Pražský hrad se vrátil až při onemocnění nebo
smrti svého otce.
Kníže Boleslav II. kolem roku 995 prodělal mozkovou mrtvici, po které byl trvale postižen. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. Zemřel 7. 2. 999 uprostřed své rodiny. Po Boleslavu II. nastoupil na pražský knížecí stolec jeho nejstarší syn Boleslav III.
zvaný Ryšavý. O něm nevíme, zda byl Boleslavovým synem z prvního nebo až z druhého manželství. Sotva Boleslav Ryšavý nastoupil, zavedl krutovládu a snažil se zbavit
všech svých konkurentů. Ještě v roce 999 dal vykastrovat svého bratra Jaromíra. Nedávno provedený antropologicko – lékařský průzkum Jaromírovy kostry prokázal, že po
uvedené kastraci jsou dosud zjistitelné hormonální poruchy růstu kostí 356. Tedy, že kas352
Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. I. díl. Praha, 1940, s.: 89 – 95.
Koncem 10. století zcela nezvyklé a naprosto nečeské jméno bylo vybráno po Udalrikovi, „největším
německém biskupu“ z Augšpurku, který zemřel roku 973, svatořečen byl již roku 993, ale za svého
života byl ctěn a považován za svatého. Udává se, že byl požádán o přímluvu za některého těžce
nemocného syna Boleslava II. Tím těžce nemocným synem mohl být Václav, který zemřel v dětství,
ale také mohlo jít o Jaromíra, neboť jeho kosti mají porušenou mineralizaci v důsledku nějaké těžké
choroby v dětství, jak se prokázalo při nedávném antropologickém vyšetření jeho kostry. Je pravděpodobné, že z vděku za uzdravení Jaromíra byl Jaromírův mladší bratr pojmenován po augsburském biskupu bez ohledu na to, že augsburský biskup Udalrik byl svatořečen až o několik let později.
354
Radoměrský, P.: Emma regina. Časopis Národního musea č. 122, Praha, 1953, s. 157 – 203.
355
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 61.
356
Vlček, E.: Nejstarší Přemyslovci. Postavy českých dějin očima antropologa. Fyzické osobnosti českých
panovníků, I. díl. Praha, 1997, s. 220 – 223.
353
132
trace byla provedena v době, kdy ještě nebyl ukončen Jaromírův růst. Hned nato Boleslav III. se pokusil odstranit Oldřicha, dal ho udusit v lázni. Pokus se nepovedl. Matka
královna Emma vzala oba chlapce a utekla s nimi do Bavor do Řezna na dvůr jejich
strýce357, vévody Jindřicha. Pak tam za nimi utekl i pražský biskup Thidag. Důkazem,
že se útěk Emmy se dvěma syny do Bavor uskutečnil krátce po nástupu Boleslava III.
na český knížecí stolec je i to, že roku 1000 přišlo poselstvo českých pánů do Řezna
žádat o návrat Jaromíra358.
Návrat všech tří exulantů do Prahy se mohl uskutečnit teprve až po útěku Boleslava III. z Čech, tedy po květnu 1002359. Je nemyslitelné, že by Oldřich unesl Boženu
na Pražský hrad před rokem 1002, jak se domnívá D. Třeštík 360. Oldřich v té době teprve dospíval. Také neexistuje žádný důkaz Oldřichova pobytu v Čechách v době od
roku 999 po Oldřichově útěku s matkou Emmou a bratrem Jaromírem do Řezna a to až
do května roku 1002. V květnu 1002 vypuklo proti Boleslavovi povstání vedené Vršovci, a Boleslav Ryšavý uprchl na dvůr markraběte Jindřicha Nordgavského do Schweinfurtu361. Jindřich Schweinfurtský Boleslavovi nijak nepomohl, ale okamžitě ho nechal
uvěznit.362
V Čechách byl v květnu 1002 zvolen za vládce bratranec českých přemyslovských knížat Vladivoj, druhý syn polského knížete Měška I. a Přemyslovny Doubravy
(dcery Boleslava I.). Vladivoj utekl z Polska do Prahy před svým starším bratrem Boleslavem Chrabrým ještě za vlády Boleslava II. Pobožného. Byl to manipulovatelný, poddajný člen rodu Přemyslovců, k tomu navíc chronický alkoholik, takže českým pánům
jako jejich představený dokonale vyhovoval. Navíc žil v Praze, a byl okamžitě k dispozici k dosazení na pražský knížecí stolec. Čeští páni si ihned zajistili souhlas s volbou
od polského knížete Boleslava Chrabrého, jehož moc v té době významně rostla. Kníže
Vladivoj se ještě v listopadu roku 1002 odebral do Řezna, aby se zavázal věrností římskému králi Jindřichu II., a aby ho z vlastní iniciativy a bezprecedentně požádal o udělení Čech jako říšského léna.
Kníže Vladivoj dlouho nevládl, podlehl na následky svého těžkého alkoholismu,
a zemřel počátkem ledna 1003. Ihned po smrti Vladivoje se v Praze objevil Jaromír,
zřejmě i se svým bratrem Oldřichem a matkou Emmou363. Jaromír s podporou některých českých pánů a hlavně římského krále Jindřicha II. zasedl na knížecí stolec a začal
vládnout364.
357
Šimák, J., V.: Kronika československá. Praha, 1920, s. 65.
Pelzels, F., M.: Geschichte der Böhmen, I. Theil. Prag, 1817. s. 51.
359
Krzemieňska, B.: Břetislav I. Praha, 1999, s. 110, 113.
360
Třeštík, D.: Počátky Přemyslovců. Praha, 1997, s. 462: „Setkání s Boženou, k němuž došlo jistě v Čechách, musíme klást do doby, kdy Oldřich v Čechách bezpečně pobýval, to jsou léta před rokem
1002, kdy uprchl před pokusem Boleslava III. dát ho udusit v lázni, a po roce 1012, kdy svrhl Jaromíra a zmocnil se vlády.“
361
Čapka, F.: Dějiny zemí koruny české v datech. Praha, 1999, s. 61.
362
Boleslav III. nemohl utéct někam jinam. Na dvoře bavorského vévody Jindřicha IV. byli v exilu Jaromír
a Oldřich s Emmou. Navíc se právě odehrával boj za získání trůnu po zemřelém císaři Otovi III. mezi
bavorským vévodou Jindřichem IV. a míšeňským markrabětem Ekkerhardem. Boleslav III. v tomto
dědickém sporu podporoval prohraný boj míšeňského markraběte.
363
Krzemieňska, B.: Břetislav I. Praha, 1999, s. 113.
364
Čapka, F.: Dějiny zemí koruny české v datech. Praha, 1999, s. 61 – 62.
358
133
V té době Boleslav III. Ryšavý ze schweinfurského vězení buď uprchl, nebo byl
propuštěn a pověřen Jindřichem Schweinfurtským tajným poselstvím k polskému knížeti Boleslavovi Chrabrému365. Jenže Boleslav III. se vrátil do Prahy, kde nalezl knížecí
stolec již obsazený Jaromírem. Teprve potom Boleslav III. pokračoval v cestě do Polska, kde se domluvil se svým polským bratrancem Boleslavem Chrabrým na vojenské
intervenci proti knížeti Jaromírovi. V lednu 1003 byl Boleslav III. Ryšavý znovu dosazen na knížecí stolec v Praze za pomoci polského vojska.
Cena za poskytnutí polské vojenské pomoci byla vysoká. Boleslav III. se na
oplátku musel zříct nároků na všechna území ležící mimo českou kotlinu. Boleslav
Chrabrý totiž počátkem roku 1002 obsadil celou Moravu. Česká přemyslovská knížata
Jaromír a Oldřich opět utekla do Řezna na bavorský vévodský dvůr, tentokrát bez jejich
matky královny Emmy, která zůstala na mělnickém hradě.
Boleslav III. se také Boleslavovi Chrabrému zavázal, že už nebude pokračovat
ve svém minulém způsobu krutovlády. Svolal české pány na tzv. „slavnost smíření“,
která se měla uskutečnit při masopustní hostině dne 9. 2. 1003. Jenže v tajnosti připravil
vyvraždění všech svých odpůrců. Na hostině byli pobiti všichni přítomní Vršovci a nebyl opomenut ani zeť Boleslava Ryšavého. Zbytek žijících Vršovců za vedení Kochana
spolu s některými českými pány utekl k Boleslavu Chrabrému, kterého požádali o potrestání Boleslava III. A tak hned za měsíc, v březnu 1003, Boleslav Chrabrý pozval na
svůj hrad Boleslava Ryšavého na oslavu společného vítězství. Při hostině dal svého bratrance Boleslava III. zajmout, oslepit a poté ho uvěznil na kterémsi polském hradu. Doprovod českého knížete byl kompletně pobit. V té chvíli vojsko Boleslava Chrabrého již
obsadilo Prahu a následně celou českou zemi. Krutovláda Boleslava III. byla nahrazena
polskou okupací.
Aby se Boleslav Chrabrý zbavil svých konkurentů – knížat Jaromíra a Oldřicha,
požádal římského krále Jindřicha II. o jejich vydání. S tím Jindřich II. nesouhlasil. Načež Boleslav Chrabrý Jindřicha II. „obdaroval“ a tak ten nechal Jaromíra i Oldřicha alespoň uvěznit. Následovalo vyslání poselstva římského krále do Prahy, které jménem
Jindřicha II. vyzvalo Boleslava Chrabrého, aby přijal Čechy jako říšské manství. Boleslav Chrabrý odmítl, naopak poselstvo zneuctil a znovu požádal Jindřicha II. o vydání
Jaromíra a Oldřicha.
V té době Boleslav Chrabrý nahradil dosavadní české posádky na českých hradech polskými ozbrojenci. Obživu pro polské ozbrojence získával obvyklým způsobem
– vojenskými kořistnickými výpravami a loupením na sousedních lenních územích římského krále: opakovaně v létě 1003 a na jaře i v létě 1004 plenil Bavorsko, Dalemnici,
Zlomacko a Míšeňsko.
Jindřich II. se rozhodl omezit rozpínavost polského knížete vojenskou akcí.
Podrobnosti pro její přípravu byly dohodnuty na říšském sněmu v Meklenburku. Říšské
vojsko se shromáždilo při Labi v létě 1004. V srpnu Jindřich II. kamufloval vpád do
Polska, ale vojsko znenadání změnilo směr a vpadlo ze severu po srbské cestě do Čech.
Při dobývání Čech Jindřich II. využil knížat Jaromíra a Oldřicha jako velitelů předních
vojů, když předtím při přípravě válečného tažení je propustil z vězení. Překvapené polské okupační posádky se vzdaly nebo utekly, k výrazným bojům ani nedocházelo. Kníže
Jaromír obsadil Žatec a pak i Pražský hrad, kde využil pomoci stále mu věrných místních českých posádek. Postup knížete Oldřicha s částí českých a německých jednotek
365
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 2000, s. 230.
134
srbskou cestou, tedy místy, kde asi jako dědiník tehdy žil Křesina s manželkou Boženou, přímo vyvolává domněnku, že se Oldřich setkal s Boženou nejpravděpodobněji
v této době, tedy po vstupu říšských vojsk na české území.
Považuji za lichou úvahu, že se této vojenské akce kníže Oldřich366 nezúčastnil.
Kníže Oldřich nemohl být opomenut už proto, že v případě bojového zranění Jaromíra
byl okamžitě přítomnou zálohou za svého bratra Jaromíra. Římský král Jindřich II. předem naplánoval a domluvil jmenovité obsazení českého knížecího stolce i okamžité
převzetí Čech jako léna. Pochybnosti o účasti Oldřicha jsou zdůvodňovány tím, že
o jeho přítomnosti nehovoří spolehlivý kronikář367. Pravděpodobně tento „velmi spolehlivý kronikář“ nepovažoval za nutné se zmiňovat o věci tak samozřejmé. Naopak by
určitě zaznamenal právě nepřítomnost Oldřicha. Ač kronikářem neuveden, tak se vojenské výpravy zúčastnil i poustevník Vintíř368.
Římský král Jindřich II. byl dokonalý vojenský taktik. Českou zemi neosvobozovala od Poláků německá vojska, ale smíšené českoněmecké oddíly pod vedením českých knížat. Jindřich II. postupoval až v druhém sledu. Také se dostavil do Prahy až po
jejím osvobození Jaromírem; ale také hned na svátek narození Panny Marie 8. 9. 1004
při slavnostní mši v chrámu sv. Víta udělil Čechy v léno Jaromírovi. Načež říšské vojsko pokračovalo v tažení proti Boleslavu Chrabrému, obsadilo Lužici, Milsko a Budyšínsko a oblehlo Poznaň.
Z uvedeného je naprosto průkazné, že Oldřichův pobyt v Čechách byl četnější,
než uvádí D. Třeštík369. Oldřich byl v Čechách po několik týdnů v polovině roku 1002.
Navíc pobýval v Čechách nejméně po tři týdny v roce 1003 a několik měsíců v roce
1004, případně i počátkem roku 1005. Je pravděpodobné, že také občas zavítal na mělnický hrad za matkou Emmou v době, než zemřela – roku 1005 nebo roku 1006.
Kníže Oldřich byl ženatý a jeho manželství bylo bezdětné.370 Protože povětšinou
žil na bavorském dvoře v Řezně, lze předpokládat, že také tam žila jeho první manželka.
Zřejmě to byla Němka a sňatek byl domluven a uskutečněn v rámci tehdejší sňatkové
politiky mezi knížecími dvory.
Podle Kosmova popisu setkání knížete Oldřicha a Boženy proběhlo při Oldřichově návratu z lovu v jakési selské vsi u studánky, u které Božena právě prala roucha.
Knížeti Oldřichovi postačil letmý pohled na hezkou ženu a okamžitě se mu ,,…vpil do
hrudi žár nesmírné lásky. …bylať krásnější než safír.“ Oldřich bez ohledu na skutečnost, že Božena byla již provdána za jakéhosi Křesinu, ji „…pojal, … protože toho času
nebylo hříchem unésti manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže“371.
Kníže Oldřich se tedy dopusil násilného únosu manželky Křesiny, navíc s výrazným
sexuálním podtextem. Ku podivu uvedený závažný přečin knížete Oldřicha je autorem
kroniky omlouván. Jako vysoce postavená církevní osobnost, děkan a kanovník pražské
kapituly, přece měl Kosmas k únosu provdané ženy zaujmout zcela opačný postoj!
Přitom jak rozhodnutí o únosu Boženy, tak i to, že Oldřich bez prodlevy man-
366
Třeštík, D.: Počátky Přemyslovců. Praha, 1998, s. 462.
Thietmar (Dětmar) Merseburský, saský kronikář z počátku 11. století: Chronicon. Poznaň, 1953.
368
Kadlec, J.: Bohemia sancta. Praha, 1989, s. 140 – 146.
369
Třeštík, D.: Počátky Přemyslovců. Praha, 1981, s. 462– 465.
370
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 64.
371
Kosmova kronika česká. Praha, 2005, s. 64 – 65.
367
135
želku bližního svého „pojal“, naprosto odpovídá jeho povaze, jeho charakteru a jeho
morálnímu profilu. Náš historik V. Novotný Oldřicha charakterizuje takto: „Jako kníže
a vlastně již způsobem svého nastolení jeví se vždy energickým a bezohledným až do
ukrutnosti, ale také lstivým, úskočným a věrolomným.“ Dětmar a němečtí kronikáři popisují Oldřicha jako záludného, krutého, neposlušného, svéhlavého a nespolehlivého.372
Stejně záporně je hodnocen současnými historiky, např. v poslední době J. Čechurou:
„Oldřich, Břetislavův otec, se nám jeví jako neobyčejně tvrdý, místy až bezohledný panovník.“373 Přes výraznou zaujatost německých historiků vůči knížeti Oldřichovi nemůžeme přehlédnout, že ze všech jeho činů vyplývá vznětlivost, lstivost, bezohlednost
a úskočnost. Násilí bylo jeho přirozenou vlastností.374 Nelze se divit a nelze omlouvat,
že Oldřich zřejmě ihned nemilosrdně zneužil překvapivě objevenou vesnickou krasavici. Bez ohledu na existujícího manžela Boženy, bez ohledu na vlastní Oldřichovy manželské závazky, a také bez ohledu na právě probíhající kritiku a církevní odsouzení pradávných polygamních zvyků vládnoucí české společnosti.
Neznámý rok narození Břetislava měl a stále má za důsledek neustálé hledání
důkazů po Oldřichově přítomnosti v Čechách. Je nepopíratelné, že Oldřich větší část
svého života prožil mimo českou zemi. Božena naopak nikdy českou zemi neopustila.
Proto se historikové nemohou shodnout, kdy došlo k setkání Oldřicha s Boženou. Nakonec každý jednotlivý historik se přiklonil k některému z více či méně spolehlivých
důkazů Oldřichovy přítomnosti v Čechách a podle toho vypočítal datum Břetislavova
narození. Krzemieňská375, Třeštík a Čechura376 jako datum Břetislavova narození udávají rok 1002, ale považují za pravděpodobnější ještě dřívější rok jeho narození. Novotný377, Turek, Fiala a Vlček378 se přiklánějí k roku 1005. D. Třeštík na rok 1005 namítá,
že k pobytu Oldřicha v Čechách od roku 1002 až do roku 1012 nejsou doložitelné důkazy. Jenže ve skutečnosti o většině historických dějů těchto století našim současným historikům chybí doložitelné a hodnověrné důkazy. Může být, že jako jediný důkaz Oldřichovy přítomnosti v Čechách v období mezi rokem 1002 a 1012 bude nakonec jenom
existence levobočka Břetislava.
Kosmas v České kronice vždy oznamuje, o kterém období píše. Po oznámení data „Roku od narození Páně 1019, 1020“ ihned následuje Kosmovo vyjádření o stáří
Břetislava: „Mezitím Břetislav, syn knížete, přešed z dětského věku v jinošský…“ 379.
V té době se dětský věk končil dovršením patnáctého roku380. Břetislav podle sdělení
Kosmy se tedy narodil roku 1004 nebo roku 1005. Posledně uvedený rok Břetislavova
372
Novotný, V.: České dějiny, díl I., část 1. Praha, 1912, s. 701.
Čechura, J.: In: Třeštík, D. – Čechura, J. – Pechar, V.: Králové a knížata zemí koruny české. Praha,
2001, s. 194.
374
Krzemieňska, B.: Břetislav I. Praha, 1999, s. 130 – 134.
375
Krzemieňska, B.: Břetislav I. Praha, 1999, s. 123.
376
Třeštík, D. – Čechura, J. – Pechar, V.: Králové a knížata zemí koruny české. Praha, s. 187 – 188.
377
Novotný, V.: České dějiny, díl I., část l. Praha, 1912, s. 702.
378
Vlček, E.:Příspěvek antropologicko-lékařského výzkumu k chronologii nejstarších Přemyslovců. Československý časopis historický 22, 1984, s. 391 – 415.
379
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 70.
380
Čechura, J.: Knížata a králové zemí Koruny české. In: Třeštík, D. – Čechura, J. – Pechar, V.: Králové
a knížata zemí Koruny české. Praha, 2001.
373
136
narození odpovídá účasti Oldřicha na osvobození Čech od polských okupantů
roku 1004!
Podle souhlasných názorů našich historiků se kníže Oldřich velmi dobře postaral
o výchovu svého nemanželského syna Břetislava.381 Vychovával ho dokonce jako svého
právoplatného nástupce.382 Je velmi pochybné, že by otec Oldřich až do roku 1012 nenavštívil Boženu a svého jediného mužského potomka Břetislava – po celou dobu Břetislavova dětství. Benediktinská břevnovská tradice dokonce hovoří o křtu Břetislava.383
Jeho strůjcem prý byl opět otec Oldřich.384 Podle této tradice Oldřich vybral pro Břetislava zajímavého kmotra. Ačkoliv tuto tradovanou pověst nikdo písemně nedoložil,
osobnost v pověsti jmenovaného Břetislavova kmotra ovlivňuje průběh celého dalšího
života Oldřicha i Břetislava. Máme-li pochopit mnohá životní rozhodnutí Břetislava,
nemůžeme pominout tuto nesmírně zajímavou osobnost, patřící mezi české světce.
BLAHOSLAVENÝ VINTÍŘ MEZI PANOVNÍKY
V době, kdy byl dán Oldřich jako dítě na výchovu na bavorský vévodský dvůr,
„aby se přiučil tamnímu mravu i úskočnosti a německému jazyku“, žil jako jeden
z hlavních dvořanů na dvoře bavorského vévody Jindřicha IV. durynský hrabě Gunter
z Käfernburgu – Schwarzburgu. Jeho mimořádně vlivné postavení bylo dáno příbuzenskými svazky – byl bratrancem vévody a také byl švagrem Štěpána I. Svatého, prvního
uherského krále.385 V době příchodu Oldřicha na řezenský dvůr hrabě z Käfernburgu,
ani ne čtyřicetiletý, žil velmi světáckým životem a vedl krajně rozmařilý život. Pro
mladého Oldřicha z rodu Přemyslovců se stal vzorem a příkladem úspěšného šlechtice.
Mezi zkušeným durynským hrabětem a kněžicem Oldřichem došlo k navázání nevídaného přátelství, které přetrvalo celý jejich život.
Roku 997, po rozhovoru s opatem kláštera v Niederaltaichu Godehardem, začal
hrabě Gunter žít bohabojně. Po Gunterově životní proměně se přátelství mezi durynským hrabětem a českým kněžicem kupodivu prohloubilo a upevnilo.386
Při úmrtí otce Boleslava II. se kněžic Oldřich vrátil do Prahy, ale jen na krátkou
dobu. Roku 999 musel z Čech uprchnout do exilu i se svým starším bratrem Jaromírem,
a také se svou matkou královnou Emmou. Na vévodském dvoře v Řezně se Gunterovo
nezištné přátelství rozšířilo z Oldřicha i na Jaromíra a na královnu Emmu. Úspěšné povstání Čechů proti Boleslavovi Ryšavému v roce 1003 dovolilo exulantům návrat domů,
ale znovunastolení Boleslava III. na český trůn polským vojskem Boleslava Chrabrého
vyvolalo opětovný útěk Jaromíra a Oldřicha do exilu na vévodský dvůr do Řezna. Tato
opakovaná tragická životní situace českých kněžiců posílila a upevnila Gunterovo přátelství. V té době bavorský vévoda Jindřich IV. se stal římským králem Jindřichem II.;
a začal plně využívat diplomatických schopností durynského hraběte Guntera. Lze
předpokládat, že výsledkem diplomatické aktivity hraběte Guntera bylo také zařazení
381
Zap, K., V.: Česko – moravská kronika. Kniha I. Praha, 1906, s. 147.
Krzemieňska, B.: Břetislav I. Praha, 1999, s: 116 – 121.
383
Krzemieňska, B.: Břetislav I. Praha, 1999, s. 115.
384
Royt, J.: Poustevník Vintíř. In: Sborník „Milénium břevnovského kláštera“. Praha, 1993, s. 259 – 272.
385
Schauber, V. - Schindler, H., M.: Rok se svatými. Kostelní Vydří, 2002, s. 523.
386
Kadlec, J.: Bohemia sancta. Životopisy českých světců a přátel božích. Praha, 1989, s. 140 – 146.
382
137
Jaromíra a Oldřicha do čela císařských vojů osvobozujících Čechy od polských posádek
v srpnu roku 1004. Po boku českých knížat se tohoto vojenského tažení osobně účastnil
i hrabě Gunter. Tento rádce a rodinný přítel českých knížat znal všechny jejich životní
nesnáze a zvraty a proto věděl o únosu Boženy i o narození Oldřichova nemanželského
syna. Je naprosto přijatelná břevnovská legenda, že hrabě Gunter byl kmotrem při křtu
Břetislava.387 Avšak nemohl Břetislava křtít, protože potřebné kněžské svěcení získal až
o několik let později.388
Hrabě Gunter už v roce 1000 požádal o vstup do kláštera v Niederaltaichu. Opat
Godehard uložil Gunterovi jako podmínku vstupu do kláštera vykonání poutě do Svaté
země. Později, v roce 1005, byl hrabě Gunter přece jenom opatem Godehardem přijat
do kláštera v Hersfeldu, ale jenom jako konvršt, laický bratr. Stal se fojtem kláštera.
Koncem roku, dne 25. 12. 1005, Gunter založil klášter Göllingen v Durynsku a věnoval
mu celý svůj velký majetek. V tomto rodinném klášteru si písemnou smlouvou Gunter
doživotně zajistil funkci správce klášterního majetku.
Na jaře roku 1006 splnil svůj slib – vykonal pouť do Říma a do Svaté země. Po
návratu složil zbraň a vstoupil do noviciátu. Řeholní slib složil roku 1007 u benediktinů
v Niederaltaichu, opět u opata Godeharda. Načež se odebral do svého rodinného kláštera Göllingen, ale tam jako správce kláštera ztroskotal. Proto se v roce 1008 rozhodl pro
život poustevníka. Několik let poustevničil na hoře Ranzingerberg u Niederaltaichu, pak
si našel nové poustevnické místo v Bavorském lese u říčky Rinchnach, kde společně
s několika druhy vymýtili kus pozemku, postavili kostel a klášter, v kterém se Gunter
stal opatem.
Poustevník Gunter, přejmenovaný Němci na Günthera a Čechy na Vintíře, byl
mimořádně schopný muž. Sice se až do konce života nenaučil psát a ani číst, ale ovládal
bibli a několik jazyků a nářečí – kromě své mateřštiny staroslovanštinu, latinu, maďarštinu a zřejmě ještě další jazyky. Měl mimořádnou schopnost diplomatického jednání.
Císař Jindřich II. i jeho nástupce Konrád II. využívali Vintíře ve složitých situacích jako
prostředníka pro mírová dojednání konců válek. Vintíř patřil k nejvlivnějším osobám
císařského dvora.
Během svého dlouhého života také často stál v čele vyjednávací delegace českého knížecího dvora. Jeho vážnost a úcta k němu byla všude mimořádně velká. Zdaleka
nežil jen poustevnickým životem. Např. roku 1017 ho říšský magdeburský sněm pověřil
misií k Luticům, aby je nenásilně přesvědčil k zanechání uctívání pohanských bohů
Svarožice a Radegasta. V letech 1015 – 1016 vykonal misijní cestu do Uher. Jeho návštěva Uher se zřejmě opakovala, protože tam roku 1019 založil klášter Bakonybel
a roku 1032 založil další klášter.389 Také první moravský klášterec v Rajhradě, založený
Břetislavem roku 1045390 nebo 1048391 z kořisti vydobyté o tři roky dříve v Uhrách,
považuje Vintíře za duchovního iniciátora svého založení.392
387
Novotný, V.: České dějiny, díl I/2. Praha, 1912, s. 7.
Krzemieňska, B.: Břetislav I. Praha, 1999, s. 115.
389
Dvorník, F.: Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha, 1999, s. 230.
390
Čapka, F.: Dějiny zemí koruny české v datech. Praha, 1999, s. 67.
391
Zap, K., V.: Česko – moravská kronika, kniha I. Praha, 1906, s. 168. (Klášterní chrám apoštolů Petra
a Pavla byl vysvěcen biskupem Šebířem dne 26. 11. 1048.)
392
Kouřil, J.: Působení premonstrátského kláštera Hradiského v kraji od Boskovic směrem k Litovli…
rukopis. Státní archiv Opava – Univerzita Olomouc, č. knihy 436/II. s. 106.
388
138
Vintíř někdy před rokem 1040 opustil klášter v Rinchnachu, překročil Šumavu,
a vybral si další nové poustevnické místo na české straně Šumavy, snad v Dobré Vodě
u Hartmanic. Zde v této nové poustevně zemřel jako devadesátiletý stařec dne 9. 10.
1045 v přítomnosti pražského biskupa Šebíře a knížete Břetislava, který později nechal
převézt jeho ostatky do Prahy do břevnovského opatství.393
Gunter – Vintíř byl po celý svůj život trvalým a nezištným přítelem pražského
přemyslovského dvora, všech jeho příslušníků, především knížete Oldřicha a knížete
Břetislava. V roce 1032 až 1034 byl nejvlivnějším poradcem císaře Konráda II. a vyprosil pro Oldřicha propuštění z vězení a jeho znovunastolení na pražský knížecí stolec.
Vintířův vztah k Břetislavovi byl zřejmě dán pravděpodobným postavením Vintíře jako
Břetislavova kmotra. Kmotrovství se v té době považovalo za přijetí otcovských povinností. Proto můžeme předpokládat, že Vintíř Břetislavovi už od dětských let často radil
ve všech složitých životních situacích, a také, že se během Břetislavovy vlády za něho
všude a opakovaně přimlouval. Je nejvýše pravděpodobné, že Břetislava a Juditu394 navštěvoval i na Olomouckém hradu a že byl i kmotrem nebo křtitelem některých Břetislavových dětí.
Vintíř vedl Břetislavovo poselstvo na říšský sněm do Augšpurku v roce 1039 po
Břetislavově přepadení Polska a přenesení ostatků sv. Vojtěcha a dalších svatých na
Pražský hrad. A také sjednával mír mezi římským králem Jindřichem III. a Břetislavem
jak v roce 1040, tak v roce 1041, kdy byla celá česká země obsazena říšskými vojsky
a Břetislava zradili všichni čeští páni i biskup Šebíř.
Z životopisu Vintíře vyznívá, že nejpravděpodobnější doba, kdy se mohl účastnit
křtu Břetislava, byl rok 1005 před koncem prosince, před založením rodinného kláštera
Göllingen v Durynsku a před odevzdáním svého majetku tomuto klášteru.
Veškeré pomluvy blahoslaveného Vintíře, (že Břetislava zrazoval) od našich historiků jsou liché, nepravdivé a naprosto neprokazatelné.
Dějinné události ve střední Evropě v 10. a 11. století se odehrávaly z rozhodnutí
vládců. Vládci při svých rozhodnutích byli ovlivňováni svými nejbližšími důvěrnými
rádci. Duchovní stav sice si již vybojoval vlivnější postavení, ale ve střední Evropě kněz
byl stále sluhou, poddaným svého pána, i kníže považoval biskupa pouze za svého kaplana. Kostely, klášterní budovy a vůbec celá země byla neomezeným vlastnictvím vládce. Poradní sbor českého knížete sice měla tvořit „čeleď svatého Václava“, tedy hlavní
představitelé rodu, správci hradů, atd., ale zkušenosti dokazovaly častou licoměrnost
a podplatitelnost jejich rad. Takže panovník se snažil soustředit vhodné a schopné osobnosti na svém panovnickém dvoře jako své dvořany. Za nejspolehlivější a nejvěrnější
dvořany se považovali nejbližší příbuzní, které panovník znal od dětských let, s nimiž
byl vychováván a jejichž veškeré prebendy většinou odvisely od existence panovníkovy
osoby. Jejich rada a pomoc byla pak okamžitá, většinou spolehlivá a důvěryhodná,
a vždy byla zaměřená ku prospěchu a upevnění pozic panovníka a jeho rodiny. Postupem času rádci svůj vliv na panovníka stále více rozšiřovali.
Příbuzenské vztahy vládnoucích Přemyslovců měly v 10. a 11. století podstatně
větší vliv na průběh událostí v Čechách a na Moravě než mínění vlastních obyvatel.
Dnes nám tehdejší příbuzenské vztahy Přemyslovců připadají jako příliš spletité a odtržené od domácích dějů. V době, kdy se kněžský stav u nás ještě nekonsolidoval, byly
393
394
Royt, J.: Poustevník Vintíř. In: Sborník „Milénium břevnovského kláštera“. Praha, 1993, s. 259 – 272.
Dvorník, F.: Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha, 1999, s. 253.
139
příbuzenské vztahy, ať jakkoliv vzdálené, tou hlavní možností, jak ovlivnit rozhodování
panovníka. V příbuzenských vztazích lze také vidět původ mnohých tehdejších kladných i záporných dějů. Někdy byly vlastní příčinou některých tehdejších válek; a mnohem častěji byly pravou podstatou podivně vyhlížejících následných mírových dojednání.
BABENBERKOVÉ
Čeští Přemyslovci, vládnoucí v 11. století, byli ve velmi blízkém příbuzenském
sepjetí s panovníky Polska, Uher, Bavorska a dokonce i s panovníky římské říše. Důvody pro důkladné obeznámení s příbuzenskými vztahy mezi Přemyslovci a Babenberky
vyplývají už z Kosmových údajů o původu a o pobytu Judity: „Toho času žil v německém kraji velmi mocný hrabě, jménem Ota Bílý, pocházející podle otcovské posloupnosti
z krve královské. Ten měl jedinou dceru Jitku, …Dobrý otec a její předobrá máti dali ji,
aby se naučila žaltáři, do kláštera, jenž slove Svinibrod…“395 Kronikář Kosmas však
krátce nato, na konci první knihy, nevyjadřuje plnou věrohodnost těchto sdělovaných
údajů slovy: „…Ale protože, jak dí blahoslavený Jeroným, jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak smyšlené, a lépe též pronášíme, co lépe víme, nyní s pomocí Boží
a svatého Vojtěcha duch touží po tom, abychom pověděli, co jsme my sami viděli nebo
co jsme slyšeli z hodnověrného vyprávění očitých svědků.“396. Kosmas označuje jím
uvedené údaje o Juditě a o jejím únosu jen jako slyšené, jejichž hodnověrnost není zaručena, a které mohou být i smyšlené. Historiografie postupně od Kosmových dob doložila některé skutečnosti, které značně mění údaje uvedené Kosmou. Absence písemných
i archeologických důkazů z doby vzdálené od únosu Judity téměř celé tisíciletí způsobuje, že dnes musíme pátrat po nepřímých důkazech.
Jak říšský dvůr, tak bavorský vévodský dvůr a rodiny správců obou bavorských
markrabství, byly vzájemně intimně propojeny příbuzenskými vztahy rodu Babenberků.
Příbuzenské vztahy mezi Přemyslovci a Babenberky mohly v tehdejší době podstatně
ovlivnit veškeré dění během provedeného únosu, i když většina údajů o příbuzenských
vztazích na první pohled vůbec nesouvisí s Olomoucí, Moravou, ba ani s Čechami
a dokonce je vzdálená i všem aktérům jednajícím v příběhu o únosu Judity.
Přímou rodovou linii rodu Babenberků lze ověřeně sledovat teprve od doby krále
Jindřicha I. Ptáčníka z rodu Liudolfingů. Jeho příbuzný, taktéž Jindřich, měl syna
Bertholda, který vlastnil hrabství ve Volkenfeldu a Radenzagu ve středním Porýní. Od
císaře Oty I. dostal do správy hrad Babenberg. Byl markrabím v Nordgau, tedy v Severní bavorské marce, a proto sídlil ve Schweinfurtu. Je považován za zakladatele franské
větve rodu Babenberků. Tento markrabí Berthold ze Schweinfurtu, dědeček Judity unesené naším kněžicem Břetislavem, zemřel roku 980. Jeho manželka Eila, babička Judity, přežila svého manžela o mnoho let. Zemřela roku 1015 ve Schweinfurtu v rodinném
ženském klášteře, který založila, a v kterém byla pochována.
Berthold a Eila měli dva syny: Jindřicha a Buko. Prvorozený Jindřich Schweinfurtský neboli Nordgavský převzal po smrti svého otce správu Severní bavorské marky.
Z manželství s Gerberou Švábskou se mu narodily tři děti, ale z nich do českých dějin
395
396
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 71.
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 76.
140
velmi výrazně zasáhli syn Ota a dcera Judita.
Kromě franské větve Babenberků byla ještě rakouská větev Babenberků. Jejím
zakladatelem byl Leopold, mladší bratr Bertholda ze Schweinfurtu. Roku 976 obdržel
od císaře Oty II. správu Východní bavorské marky, dříve zvané Avarská. Markrabí Leopold I. Babenberský (976 – 994) měl čtyři syny: Jindřicha, Adalberta, Ernesta a Poppo.
Úřad markraběte Východní bavorské marky postupně zastávali dva nejstarší, Jindřich
a Adalbert. Markrabí Jindřich Babenberský (994 – 1018) se opakovaně projevil jako
spolehlivý spojenec našeho knížete Oldřicha proti Polákům. Po Jindřichovi se markrabím Východní bavorské marky stal druhorozený Adalbert (1018 – 1055), v době únosu
Judity senior celého rodu Babenberků.
Ernest, třetí syn Leopolda I., se roku 1012 stal švábským vévodou, ale zemřel při
lovu už roku 1015. Jeho manželka Gisela, příbuzná císaře Jindřicha II., se po Ernestově
smrti znovu provdala, a to za svého bratrance Konráda, pozdějšího krále a císaře. Čtvrtý, nejmladší syn markraběte Leopolda I. Poppo byl vychován pro církevní dráhu a stal
se bamberským proboštem a trevírským arcibiskupem. Navíc byl pověřen výkonem
správy švábského vévodství za nezletilého, právě narozeného synovce Ernesta, po smrti
stejnojmenného otce Ernesta, švábského vévody.397
Pro existenci, postavení a udržení Přemyslovců na stolci českých knížat měly
v 10. až 12. století největší význam vztahy s panovníky římské říše. Přemyslovci však
udržovali trvalé nejpřátelštější vztahy s bavorským vévodským dvorem. Potomci a následníci českých knížat byli často vychováváni na bavorském vévodském dvoře
v Řezně. Když jim hrozilo nějaké nebezpečí, tak obvykle utíkali na řezenský dvůr. Bavorští vévodové, ať Luitpoldovci nebo Lindolfovci, byli s Babenberky spojeni velmi
těsnými příbuzenskými vztahy.
Roku 995, tedy v době dětství knížete Oldřicha, zemřel bavorský vévoda Jindřich Svárlivý a vládu v Řezně převzal jeho syn Jindřich IV., původně vychovávaný
v klášteře sv. Jimrama v Řezně ke kněžskému povolání. Dne 23. 1. 1002 v Paternu
u Říma zemřel římský císař Ota III. Jeho smrt byla dlouho utajována, aby si zatím bavorský vévoda Jindřich IV. zajistil potřebné pozice pro obhájení svého dědického práva
na císařský trůn. Už dne 2. 6. se bavorský vévoda Jindřich IV. nechal v Mohuči korunovat římským králem jako Jindřich II. Teprve po konsolidaci své vlády se odebral do
Říma a dne 14. 2. 1014 byl korunován císařem. Císař Jindřich II., pozdějším přízviskem
Svatý, zemřel 13. 7. 1024 v Grone.398
Po Jindřichu IV. nastoupil na uprázdněné místo bavorského vévody roku 1004
Jindřich Lotrinský, bratr manželky římského krále Jindřicha II. Jako Jindřich V. vládl
Bavorsku ve dvou obdobích, od roku 1004 do roku 1009 a podruhé od roku 1017 až do
února roku 1026, kdy zemřel. V letech 1009 – 1017 znovu převzal vládu nad Bavorskem císař Jindřich II.
Po smrti císaře Jindřicha II. Svatého převzal roku 1024 vládu nad římskou říší
franský vévoda ze sálské dynastie Konrád II. (Starší), syn špýrského hraběte Jindřicha
a Adelheid, dcery hraběte Richarda z Met. Byl zvolen v Kambě (na Rýně proti Oppenheimu) za účasti českého knížete Oldřicha, který tam hned od Konráda II. převzal
Čechy jako léno. Konrád II. byl korunován římským králem dne 8. 9. 1024 v Mohuči
arcibiskupem Aribem. Císařem byl korunován v Římě dne 26. 3. 1027. Roku 1015 se
397
398
Müller, H. – Krieger, K., F. – Vollrath, H.: Dějiny Německa. Praha, 1995, s. 501.
Encyklopedie osobností Evropy. Praha, 1993.
141
oženil se svou sestřenicí Giselou, vdovou po švábském vévodovi Ernestovi. V roce
1017 se jim narodil syn Jindřich, pozdější bavorský vévoda a římský císař.
Již koncem června 1026 byl za bavorského vévodu zvolen devítiletý syn římského krále Konráda II., jako bavorský vévoda Jindřich VI. Za nezletilce bavorské vévodství spravoval biskup Bruno, bratr uherské královny Gisely, manželky krále Štěpána I.
Svatého. Biskup Bruno zemřel v dubnu 1029; po něm za stále nezletilého Jindřicha byl
pověřen správou vévodství nový biskup Egilbert. Avšak už předtím – o Velikonocích
roku 1028 v Cáchách – byl nezletilý bavorský vévoda Jindřich VI. korunován římským
králem – jako Jindřich III. – zásluhou svého otce Konráda II.
Císař Konrád II. zemřel v Utrechtu dne 4. 6. 1039. Po jeho smrti dosedl na trůn
jeho již dříve korunovaný syn jako Jindřich III. První manželka Jindřicha III. Kunhuta
byla dcerou Knuta Velikého (krále anglického, dánského a norského); druhou manželkou Jindřicha III. se roku 1043 stala Agnes Akvitánská. Jindřich III. byl korunován císařem roku 1046. Zemřel 5. 10. 1056.399
Významnost rodu Babenberků byla dána blízkými příbuzenskými vztahy Babenberků k rodinám bavorských vévodů, římských králů a císařů. K významnému postavení franské i rakouské větve rodu Babenberků ještě víc přispělo, že ve sporech
o následnické právo na trůn římského krále a císaře představitelé Babenberků vždy prozřetelně stáli na straně budoucího vítěze. Oba bratři Berthold a Leopold I. při sporu
o obsazení císařského trůnu po smrti Oty I. podpořili Otu II. proti nárokům neúspěšného
bavorského vévody Jindřicha Svárlivého. Po smrti císaře Oty III. markrabí Jindřich ze
Schweinfurtu a markrabí Jindřich Babenberský ve sporech o následnické právo podpořili bavorského vévodu Jindřicha IV. za jeho příslib určitého územního zisku.400 Král svůj
slib splnil pouze markraběti Východní bavorské marky Jindřichovi Babenberskému,
kterému přidělil část jižní Moravy jako donaci, ale až v listopadu 1002.
Král Jindřich II. nesplnil sliby dané dalším podporovatelům: markrabímu Jindřichovi ze Schweinfurtu a polskému knížeti Boleslavu Chrabrému. 401 Proto na jaře roku
1003 vzniklo proti králi povstání německých pánů, vedené Jindřichem Schweinfurtským. Římský král vojensky obsadil území Severní bavorské marky. Jindřich Schwein-
399
Kostlán, A. – Moravcová, D. – Vaníček, V.: Encyklopedie dějin Německa. Praha, 2001, s. 209 – 211.
Bavorský vévoda Jindřich IV., syn bavorského vévody Jindřicha Svárlivého, byl nejvážnějším kandidátem na uvolněné místo římského krále a císaře po smrti císaře Oty III., který zemřel dne 24. 1.
1002. Největším konkurentem bavorského vévody byl míšeňský markrabí Ekkerhard. Bavorský vévoda Jindřich IV. za podporu jeho nástupnického práva slíbil norgavskému markraběti Jindřichu
Schweinfurtskému Bavorské vévodství a polskému knížeti Boleslavu Chrabrému Lužici, Milsko
a Míšeňsko. Jenže Jindřichův konkurent míšeňský markrabí Ekkerhard byl nájemně zavražděn
v Pöhlde dne 30. 4. 1002 a podpory už nebylo třeba. Bavorský vévoda Jindřich IV. se nechal v Mohuči dne 2. 6. 1002 urychleně korunovat za římského krále Jindřicha II. Svolal sjezd saských pánů na
červenec 1002 do Merseburgu, kde za bavorského vévodu jmenoval Jindřicha Lotrinského, bratra
své manželky Kunigundy. Na tomtéž sjezdu přidělil Míšeňsko, slíbené Boleslavu Chrabrému, synovi
zavražděného Ekkerharda Guncelinovi. Nesplnění slibů nového krále římské říše Jindřicha II. vyvolalo už na sjezdu v Merseburgu nevůli saských pánů, z nich především Jindřicha Schweinfurtského
a Boleslava Chrabrého.
401
Na zpáteční cestě ze sjezdu v Merseburgu Jindřich Schweinfurtský a Boleslav Chrabrý byli přepadeni.
Prý to byl pokus o jejich likvidaci zorganizovaný přívrženci římského krále Jindřicha II. Díky pomoci
saských pánů včele s vévodou Bernhardem byl pokus neúspěšný. Od té doby se datovalo přátelství
a spolupráce mezi Boleslavem Chrabrým a Jindřichem Schweinfurtským.
400
142
furtský uprchl k svému příteli Boleslavu Chrabrému do Prahy. 402 Porážka povstání nakonec přinutila Jindřicha Schweinfurtského k projevu lítosti a pokání. Po něm mu bylo
králem Jindřichem II. postupně vše odpuštěno.403 Jindřich Schweinfurtský, otec Judity,
znovu vládl na schweinfurtském dvoře od konce roku 1004 a až do své smrti dne 18. 9.
1017; byl trvale spolehlivým přítelem krále a císaře Jindřicha II.
Správu Severní bavorské marky po Jindřichovi Schweinfurtském převzal jeho
syn franský hrabě Ota, zvaný Bílý, či Ota III. Babenberský. Otovy sňatky byly předmětem politiky císařského dvora. Sňatkem s dcerou Boleslava Chrabrého Matyldou se Ota
Bílý stal příbuzným Přemyslovců. V zájmu císařské politiky se Ota Bílý s Matyldou
později rozvedl a po několika dalších zasnoubeních byl nakonec oženěn s Irmihardou
z Turína. Ota Bílý byl roku 1048 jmenován švábským vévodou. Zemřel roku 1057. Zdržoval se ponejvíce na císařském dvoře a byl považován za jednoho z nejbližších rádců
a vykonavatelů pokynů císaře.
Příbuzenské svazky mezi Přemyslovci a sousedními německými rody měly zásadní vliv na vztahy Čechů k sousedům. Přitom česká knížata z rodu Přemyslovců měla
od pradávna nejbližší styky s vévodským dvorem v Řezně. Pravděpodobně díky těmto
stykům byly osobnosti na nejvyšší církevní místa v Čechách vybírány nejčastěji z klášterů v Řezně. V rámci těchto obvykle velmi přátelských vztahů byli dokonce potomci
Přemyslovců vychováváni na bavorském dvoře.
Není problémem prokázat existenci příbuzenských svazků Přemyslovců s Babenberky v době života knížete Oldřicha a jeho syna Břetislava. Manželka knížete Boleslava II. Pobožného, nazývaná „královna Emma“, matka knížat Jaromíra a Oldřicha,
jejíž pravý rodový původ neznáme, přišla na český knížecí dvůr z Řezna, z bavorského
vévodského dvora. Snad proto byl na tento vévodský dvůr dán na vychování od raného
dětství kněžic Oldřich. Královna Emma i se svými syny Jaromírem a Oldřichem po útěku z Prahy roku 999 se na několik let uchýlila na řezenský dvůr. Po znovunastolení Boleslava III. na český trůn v lednu 1003 Jaromír a Oldřich opět emigrovali do Řezna.
V tomtéž roce, když na jaře roku 1003 ovládl Čechy polský kníže Boleslav
Chrabrý, tak před římským králem Jindřichem II. utekl do Prahy na knížecí dvůr
schweinfurtský markrabí Jindřich, otec Judity. Jeho pobyt v Čechách při nejmenším
402
403
Dvorník, F.: Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha, 1999, s. 220 – 224.
Povstání proti římskému králi Jindřichovi II., vedené Jindřichem ze Schweinfurtu, vypuklo ve dnech
3. až 5. 5. 1003. K povstání se připojila značná část říšských knížat; mezi nimi Siegfried z Northeimu,
Ernest (čtvrtý syn markrabího Východní bavorské marky Leopolda I.), saští pánové a také Bruno,
bratr římského krále. Král Jindřich II. na povstání odpověděl tak, že začal postupně plenit území Severní bavorské marky. Jindřich Schweinfurtský ustoupil do Čech k Boleslavu Chrabrému. Načež byl
říšskými vojsky dobyt hrad Schweinfurt. (Konkrétně würzburským biskupem Jindřichem a fuldským
opatem Erkenbaldem.) Manželka Jindřicha Schweinfurtského Gerbera uprchla, a i s dětmi se skryla
na hradu Greussen u Červeného Mohanu. Hrad Schweinfurt měl být zbořen. Jindřich Schweinfurtský měl přijít o markrabství a o všechny své statky, a pro velezradu měl být popraven. V této složité
situaci projevila výtečné diplomatické schopnosti matka Jindřicha Schweinfurtského Eila. U krále
Jindřicha II. dojednala zachování hradu, vyjednala milost pro svého syna, a svého syna Jindřicha
donutila k okamžitému rozchodu s Boleslavem Chrabrým. Jindřich Schweinfurtský odejel z Prahy
do Merseburgu na královský dvůr a poníženě poprosil Jindřicha II. o odpuštění. Král Jindřich II.
svému příbuznému Jindřichovi ze Schweinfurtu blahosklonně vše včetně velezrady odpustil a formálně ho potrestal domácím vězením na hradě Giebensteině trvajícím jen do podzimu roku 1004.
Jindřichovi Schweinfurtskému byly vráceny všechny zabavené statky a později i správa Severní bavorské marky spojená s titulem markraběte.
143
dokazuje existenci dobrých vzájemných styků mezi franskou větví Babenberků a pražským knížecím dvorem.
Kněžic Oldřich prakticky od svého raného dětství neustále žil na bavorském vévodském dvoře v Řezně; a to i poté, když byl koncem léta roku 1004 na český knížecí
stolec nastolen jako kníže jeho bratr Jaromír. Oldřich žil životem německého dvořana
v blízkosti členů rodu Babenberků až do roku 1012, kdy uchvátil moc v Čechách.
S knížetem Oldřichem udržoval nezvykle přátelský styk Jindřich Babenberský,
vládnoucí ve Východní bavorské marce, bratranec markrabího ze Schweinfurtu Jindřicha, otce Judity. Vždy vojensky podpořil Oldřicha při válkách proti Polákům.
Není bez zajímavosti, že Ota Bílý, syn markraběte Jindřicha Schweinfurtského
a bratr unesené Judity, byl oženěn s dcerou knížete Boleslava Chrabrého, Matyldou.
Právě tímto manželstvím se franská větev Babenberků dostala do příbuzenství Přemyslovců, neboť Boleslav Chrabrý byl bratrancem českých knížat Boleslava III., Jaromíra
a Oldřicha.
Je nesporné, že příslušníci rodu českých Přemyslovců se pohybovali mezi německými Babenberky jako mezi svými blízkými příbuznými, že se vzájemně velmi
dobře znali a že mezi sebou diskutovali o všech rodinných problémech, tedy jak o prohřešcích jednotlivých členů rodu, tak o naplánovaných budoucích svazcích. Kosmovo
tvrzení, že Judita byla z krve královské, není ani trochu vzdáleno skutečnosti. Je také
nepochybné, že Judita byla vychovávána v rodinném ženském klášteře nejen proto, aby
se naučila žaltáři, ale především, jak bylo v celém příbuzenstvu zvykem, aby byla
k dispozici pro případný sňatek v zájmu císařského dvora za účelem navázání nebo
upevnění mezistátních vztahů.
POLSKÁ OKUPACE MORAVY
Počátkem 11. století Moravu ovládli Poláci. V lednu roku 1003 Boleslav III.
Ryšavý se vzdal nároku na veškeré zbývající části původní Velké Moravy, tedy na Pováží a na severní, střední a jižní Moravu. Všechna tato území byla už během roku 1002
obsazena bojovníky Boleslava Chrabrého. Na moravských hradech a opevněných dvorcích v této době sídlila a nechávala se živit stálá posádka polských bojovníků. Během
několika dalších málo let polští bojovníci, ovládající moravské hrady, byli Moravany
akceptováni jako právoplatní vládci.
Boleslav Chrabrý v březnu roku 1003 převzal vládu i v Čechách a současně
svými polskými bojovníky obsadil české hrady. Polská okupace Čech trvala velmi krátkou dobu. Boleslav Chrabrý v září roku 1004 uprchl z Prahy a římský král Jindřich II.
dosadil na pražský stolec Jaromíra jako vládnoucího českého knížete.
Kníže Jaromír se po celou dobu svého panování choval klidně, vůči českým pánům byl relativně povolný a také vždy poslušně plnil veškeré příkazy panovníků Římské říše. Jistě na jeho povaze, poslušnosti, bohorovném klidu a na jeho nezájmu o osud
ztracených území Českého knížectví měla svůj podíl kastrace, provedená na něm jeho
bratrem Boleslavem III.
Jaromír, jako poslušný vazal římského krále Jindřicha II., na podzim roku 1004
s ním obléhal Budyšín; a v srpnu a září následujícího roku 1005 se s Jindřichem II.
účastnil vojenské výpravy a plenil Poznaňsko. Přesto při následném poznaňském mírovém dohovoru mezi Jindřichem II. a Boleslavem Chrabrým byly bojovnějšímu Boleslavovi Chrabrému za příslib míru přiznány Lužice a Milsko, dosud patřící ke knížectví
českému.
144
Po několikaletém období relativního klidu došlo k další vojenské výpravě proti
Boleslavu Chrabrému v roce 1010. V rámci říšského vojska tehdy kníže Jaromír se
svými českými bojovníky obléhal hrad Hlohov v Lužici.
Jaromírovo až přehnaně oddané vazalské plnění všech požadavků Jindřicha II.
mělo za následek narůstající nespokojenost českých pánů. Proto pro Jaromírova mladšího bratra Oldřicha bylo snadné dne 12. dubna 1012 na Bílou sobotu vyvolat povstání
a zmocnit se vlády. Jaromírovi nezbývalo nic jiného než útěk. Zatím kníže Oldřich dal
povraždit Jaromírovy věrné příznivce. Kníže Oldřich už nebyl tak poslušným vasalem
panovníka římské říše jako Jaromír. Jindřich II. musel počítat s vypočítavým a mazaným protivníkem.
Kníže Jaromír utekl ke svému mnohaletému nepříteli, k Boleslavu Chrabrému.
Bratranec Boleslav poradil Jaromírovi, aby požádal o pomoc říšský královský dvůr.
Jaromír se v polovině srpna zastavil pro přímluvu u magdeburského arcibiskupa, avšak
arcibiskup Walterdo byl na smrtelné posteli a pomoci už nemohl. Jaromír se touto zastávkou zdržel a ke králi Jindřichovi II. se do Merseburgu dostavil až v září 1012. Jenže
římský král Jindřich II. právě předtím vyzval knížete Oldřicha, aby se dostavil do Merseburgu, a přijal od římského krále Čechy jako léno. Kníže Oldřich tento královský pokyn splnil bez odmluvy. Král Jindřich II. komplikaci vzniklou příchodem Jaromíra vyřešil tak, že nadbytečného Jaromíra ihned zajal a poslal ho do vězení do vzdáleného
Utrechtu. S odůvodněním, že Jaromír nechal povraždit velké mírové poselstvo Bavorů,
nesoucí přes Čechy dary polskému knížeti Boleslavu Chrabrému.404
Kníže Jaromír byl vězněn v Utrechtu pod dohledem biskupa Adalbolda. Po jednom roce král Jindřich II. Jaromíra z vězení propustil a odevzdal ho knížeti Oldřichovi.
Ten svého bratra uvěznil na hradě v Lysé nad Labem, kde Jaromír celých dalších jednadvacet let prožil v klidu a bez pokusu o útěk.405
V květnu roku 1013 byla na říšském sněmu v Merseburgu mezi Jindřichem II.
a Boleslavem Chrabrým uzavřena mírová smlouva,406 podle které opět Polsku připadla
Lužice a Milsko, ale tentokrát jen jako říšské léno. Zároveň Jindřich II. slavnostně a za
přítomnosti knížete Oldřicha udělil Boleslavu Chrabrému jako léno Moravu.407 Je to
první zpráva o Moravě jako o udělovaném lenním území římské říše. Římský král Jindřich II. si potřeboval zajistit v říši klid a mír, aby se konečně mohl odebrat do Říma
ke své korunovaci císařem.
Zatím co dne 14. 2. 1014 byl Jindřich II. korunován císařem Říše římské, český
kníže Oldřich konsolidoval své postavení drastickými způsoby. Během té doby dal vyvraždit další příslušníky rodu Vršovců soustředěných kolem Božeje.
Císaři Jindřichovi II. kupodivu příliš nevadil bezohledný postup Oldřicha, asi to
považoval za domácí, vnitřní českou záležitost. Dokazuje to přátelský a bezkonfliktní
rozhovor mezi císařem a Oldřichem o Velikonocích 1014.
Jenže kníže Oldřich se v té samé době dopustil vážného pochybení: narušil úsilí
Jindřicha II. o dosažení trvalejšího míru s Boleslavem Chrabrým. Boleslav Chrabrý totiž
poslal do Prahy mírové poselstvo, které vedl jeho syn Měšek, se zámyslem nabídnout
Oldřichovi spojenectví Boleslava Chrabrého. Kníže Oldřich považoval polskou iniciati404
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 1963, s. 230.
Čechura, J.: Knížata a králové zemí Koruny české. Praha, 2001, s. 169 – 170.
406
Novotný, V.: České dějiny I/1. Praha, 1912, s. 701.
407
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 2000, s. 230 – 231.
405
145
vu za provokaci, Měška zajal, a poselstvo povraždil. Císař Jindřich II. vyzval Oldřicha
k vydání Měška. Oldřich vydal Měška teprve po druhé výzvě. Měšek byl císařem vrácen svému otci Boleslavu Chrabrému po záruce, že Polsko neporuší mír.
Přes dohodnuté příměří císař Jindřich II. v červenci následujícího roku 1015
uspořádal další vojenskou výpravu proti Boleslavu Chrabrému. Císařské vojsko postupovalo do Polska přes Krosno. Současně kníže Oldřich vpadl z Čech na jižní Moravu,
kde v srpnu 1015 na Polácích dobyl velký hrad Businc,408 o jehož poloze historici vedou
spory. Na Moravě proti Polákům Oldřichovi pomáhalo bavorské vojsko vedené Jindřichem Babenberským, markrabím východní bavorské marky.
V německo-polských válkách dosud nebyl nikdo definitivně poražen. Proto skoro každý rok se císařské vojsko snažilo získat převahu. V únoru 1017 císař Jindřich II.
získal proti Boleslavu Chrabrému důležité spojence: kyjevského velkoknížete Jaroslava
Moudrého, uherského krále Štěpána I., a také pohanské Obodrity a Lutice. Za této situace se Jindřich II. rozhodl vybojovat s Poláky rozhodující bitvu. Císař svolal na dny
11. 3. - 6. 4. 1017 do Glosaru říšská knížata, aby připravila a zorganizovala další vojenské tažení na Poláky.
Na konci května 1017 Poláci na jižní Moravě pobili bavorské vojsko vedené
markrabím Jindřichem Babenberským. V této době císař organizoval u Magdeburgu
přechod říšského vojska přes Labe do Leitzkau. Císařská vojska v polovině července
oblehla Hlohov a zde se do císařského vojska zařadili jednak Veleti a jednak Oldřich
s českým vojskem. Zatím polští a moravští bojovníci pod velením Měška přešli z Moravy do Čech kladskou cestou a vyplenili celé severovýchodní Čechy a přilehlé Polabí.
Načež císařské vojsko, zřejmě na žádost Čechů, aby zabránilo vpádům Poláků do Čech,
se přesunulo od Hlohova jižněji; dne 9. 8. 1017 oblehlo hrad Němčí. Poláci s Moravany
vpadli do Čech znovu, tentokrát přes pohraniční hvozd z jižní Moravy ve směru na
Čáslav a na Trstenickou stezku. Na tomto směru dobyli všechny české pohraniční hrady, vyplenili celou krajinu a na obsazeném území pozajímali všechny obyvatele. V té
chvíli zasáhl s bavorským vojskem markrabí Jindřich Babenberský. Poláky porazil
a české zajatce osvobodil. Zatím další spojenec císaře uherský král Štěpán I. obsadil
Poláky okupovanou východní část tehdejší Moravy, dnešní Nitransko.
Hrad Němčí se nepodařilo dobýt a císař se rozhodl zanechat dalšího obléhání.
Císařské vojsko se z Polska vracelo do svého domova přes Čechy, což pro českou zemi
znamenalo opětovné plenění venkova.
Císař Jindřich II. se velmi rychle přesunul do Merseburgu, kde již 1. 10. 1017
potvrdil instalaci nového pražského biskupa Ekkerharda. Pravděpodobně právě v této
době se české vojsko s Oldřichem v čele vracelo od Němčí do Čech přes Moravu, kde
na hradech likvidovalo polské posádky a na celé Moravě plenilo a kořistilo. Tato Oldřichova trestná výprava byla odvetou za opakované napadení Čech moravskými Poláky
a Moravany v době nepřítomnosti českého vojska v Čechách. Morava po odchodu českých bojovníků roku 1017 byla zplundrovaná, vykradená a vypálená.
Nakonec výsledkem celého dalekosáhle připravovaného císařského válečného
tažení roku 1017 bylo nejen vyplenění a zničení Moravy, ale i značné části české země.
Boleslav Chrabrý se svým vojskem naopak bez větších překážek obsadil a získal Budyšínsko a střední Polabí. Po tomto naprostém neúspěchu se císař Jindřich II. rozhodl pro
mírové vyjednávání. Započalo 6. 10. 1017 a bylo ukončeno 18. 1. 1018 v Budyšínu, kde
408
Čapka, Fr.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha, 1999, s. 63.
146
také dne 30. 1. 1018 byl mír odpřísáhnut osobně císařem Jindřichem II. a polským knížetem Boleslavem Chrabrým. V zájmu obou smluvních stran byl tentokrát dohodnutý
mír úzkostlivě dodržován a vydržel celých deset let.
Historici se po staletí přou o to, kdy vlastně došlo k dalšímu vpádu českých
vojsk na Moravu a k následnému trvalému připojení Moravy k Čechám. Předpokládá se,
že k tomu nedošlo v době před mírovou dohodou ze dne 18. 1. 1018, poněvadž v budyšínském ujednání se o Moravě neobjevila ani zmínka. Polský kníže Boleslav Chrabrý
byl v těch dnech silný a téměř neporazitelný protivník. Mnozí historikové se podivují,
že polský kníže Boleslav Chrabrý nevznesl v roce 1021 nárok na Moravu. Boleslav
Chrabrý se tehdy vzdal i západní části dnešního Slovenska, jen aby si uvolnil síly pro
odvrácení velmi nebezpečného existenčního ohrožení své země ze severovýchodu
a východu kyjevským velkoknížetem Jaroslavem Moudrým.
Hned v následujících měsících po mírové dohodě Polsko bylo na své východní
hranici ohrožováno vojskem kyjevského velkoknížete Jaroslava Moudrého.409 Pro záchranu Polska byl Boleslav Chrabrý nucen shromáždit velký počet bojovníků. Aby zajistil mír na jižní hranici Polska, tak ještě v roce 1018 uzavřel dohodu se Štěpánem
Uherským, podle které se Polsko vzdalo nároků na území jižně od Karpat.410 Teprve
poté Boleslav Chrabrý přemístil svá vojska na vzdálenou východní polskou hranici.
Také římský císař Jindřich II. odvedl již roku 1018 svá vojska ze střední Evropy,
aby zlikvidoval vzrůstající nepokoje v Burgundsku.411 Hned potom po několikanásobné
žádosti papeže Benedikta VIII císař Jindřich II. po celé dvouleté období 1021 – 1022
neúspěšně zasahoval v jižní Itálii proti byzantským vojskům. Už v prosinci 1021 byla
císařská vojska poražena.412
Nordgavský markrabí Ota Bílý, bratr Judity, pravděpodobně pomáhal císaři Jindřichovi II. v severní i jižní Itálii. V těch létech markrabí Východní bavorské marky
Adalbert, senior rodu Babenberků, se kterým byl český knížecí dvůr dlouhodobě ve více
než přátelském styku, zajišťoval bezpečnost jižní podunajské hranice Moravy a Čech.
Správou Bavorského vévodství byl tehdy pověřen nevýrazný a stárnoucí švagr císaře
Jindřich V. Lotrinský z rodu ardenských hrabat.
Je nejvýše pravděpodobné, že po odsunu polských a císařských vojsk kníže Oldřich využil příhodné situace a obsadil všechny moravské hrady svými bojovníky. Polské posádky z moravských hradů zajal a v řetězech „…spoutané vždy po stu v řadách
dal prodati do Uher a ještě dále.“413 Moravské hrady byly Oldřichovými bojovníky
obsazeny velmi rychle a už natrvalo.414
Přehlíženou historickou zajímavostí z těchto let je činnost poustevníka Vintíře:
tenkrát navštívil svou příbuznou uherskou královnu Giselu a jejího manžela krále Štěpána I. Pobyl v Uhrách pravděpodobně několik let a také tam roku 1018 založil opatství
409
Dorazil, O.: Vládcové v dějinách Evropy. I. díl. Klatovy, 1992, s. 148 – 149.
Kontler, L.: Dějiny Maďarska. Praha, 2001, s. 505.
411
Kostlán, A. – Moravcová, D. – Vaníček, V.: Encyklopedie dějin Německa. Praha, 2001, s. 210.
412
Turek, R.: Čechy v raném středověku. Praha, 1982, s. 175.
413
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 72.
414
Dřímal, J.: Připojení Moravy k českému státu za knížete Oldřicha. Časopis matice moravské, roč. LXVIII, č. 1 – 2, 1948, s. 22 – 49.
410
147
Bakonybel415. Vintíř jako mimořádně schopný diplomat určitě ovlivnil krále Štěpána
a měl tak podíl na zajištění klidu na východních hranicích Moravy. To vše bylo nezbytné pro úspěch a trvalý výsledek moravské vojenské akce Vintířových duchovních svěřenců Oldřicha a Břetislava.
Kněžic Břetislav se nezúčastnil ani tažení do Polska, ani obléhání Němčí v roce
1017, ani nebyl přítomen při následné Oldřichově trestné odvetě na Moravě. Nemohl
být přítomen, nedosáhl ještě ani patnácti roků. Avšak dobytí Moravy v roce 1019 se
Břetislav zřejmě zúčastnil. Do plných patnácti let mu mohlo chybět ještě několik měsíců. Břetislav byl zřejmě na svůj věk velmi vyspělý, jeho kostra dokazuje, že proti svým
vrstevníkům byl robustní a měl nezvyklou výšku 185 cm.416
Tehdejší moravská krajina u jinošského Břetislava zanechala nesmazatelný dojem, jak to dosvědčují jeho další činy a jak také zaznamenali kronikáři. Zbytky starých
hradů a velkomoravských sídlišť, pozůstatky starého, dlouhodobého osídlení, zchátralé
a rozpadající se křesťanské kostely přetrvávající z dávných dob, navíc starousedlíci,
vyprávějící nezvyklé pověsti a příběhy z života svých předků, k tomu všemu ještě hluboké lesy, bohaté zvěří, na jihu úrodná země, plná slunce – to vše se vrylo do mladistvé
paměti českého kněžice. Nelze se divit, že potom, za necelého půldruhého roku, se Břetislav rozhodl ukrýt unesenou Juditu na Moravě.
OSUDOVÝ ROK 1021 – ROK ÚNOSU JUDITY
To bylo období Břetislavova jinošství. Pravděpodobně ještě neměl ani plných
osmnáct let. Tedy to období života, v kterém se nám v dnešním světě blíží složení
zkoušky dospělosti, maturita. Jsou to léta, kdy každý má již své vlastní představy o budoucnosti, kdy uvažuje a plánuje celý svůj další život. Břetislavovi léta přechodu
z dětství do jinošství sice nedávno minula, avšak na minulost se docela rychle zapomíná
a člověka mnohem víc zajímá budoucnost.
Rok 1021 od narození Páně uvedený našim kronikářem Kosmou plně odpovídá
historické skutečnosti, ačkoliv od doby Palackého naši historikové toto datum soustavně
zpochybňovali. V této době byly poměry v Čechách výjimečně klidné. Jediný možný
Oldřichův protivník, jeho vykastrovaný bratr Jaromír, mající nárok na pražský knížecí
stolec, byl uvězněn na hradě v Lysé nad Labem a o opětovné převzetí moci neusiloval.
Kníže Oldřich už od svého uchopení moci v Čechách vychovával a vedl svého
mladičkého levobočka Břetislava k vladařskému poslání. Kněžic Břetislav nejenže již
od dětství projevoval vrozené vlastnosti vladaře, ale za vojenského tažení na Moravu při
jejím osvobozování od polských posádek se projevil jako spolehlivý, zdatný, uvážlivý
a cílevědomý spolubojovník knížete Oldřicha.
Morava byla nejméně od roku 1019 zbavena polské okupace a znovu připojena
k Čechám. Moravské hrady, hradišťka, opevněné zemanské dvorce, ostrožny i celnice
byly obsazeny českými bojovníky. Polská okupace byla nahrazena okupací českou.
Kosmův doslova westernový popis únosu Judity byl pozdějšími kronikáři doplněn dalšími přimyšlenými podrobnostmi, takže nakonec se stal neuvěřitelným vyprávě-
415
416
Kadlec, J.: Bohemia sancta. Životopisy českých světců a přátel božích. Praha, 1989, s. 140 – 146.
Vlček, E.: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků, I. díl, atlas kosterních pozůstatků. Praha, 1997, s. 195, 220 –- 223.
148
ním o hrdinském činu bájného českého bohatýra, nového Achillea, nového Tydeovce –
jak Kosmas Břetislava pojmenoval.417 Je jisté, že průběh únosu byl zcela jiný, než jak
nám ho popsal Kosmas418. Je téměř vyloučeno, aby se únos uskutečnil podle utajeného
plánu v té době ještě ne úplně dospělého Břetislava. Sotva sedmnáctiletého jinocha stěží
napadne unést dívku z velmi opevněného a dokonale hlídaného kláštera, i když kláštera
ženského, avšak vzdáleného od Prahy sedm dní jízdy na koni.
Únos nenaplánoval Břetislav, ale někdo jiný! Po druhé opakuji, že vše svědčí
pro to, že plán únosu vymyslel Břetislavův otec Oldřich. I J. Čechura vyjádřil svůj názor
slovy: „Jakou roli při tom hrál Oldřich? Musel být patrně strůjcem sňatku svého syna,
neboť byl vládnoucím českým knížetem,“419Jednak v jeho povaze byla úskočnost, záludnost, lstivost a také knížeti Oldřichovi byla vlastní snaha využít všech i nedovolených
postupů k zajištění osobních cílů. Na druhé straně měl Oldřich s únosem osobní zkušenosti a samozřejmě to byly zkušenosti s úspěšným výsledkem. Oldřichem unesená Božena, matka Břetislava, žila v té době na Pražském hradě možná již jako jeho právoplatná manželka. Může se diskutovat o tom, zda se na celém plánu nepodílel i pražský biskup Ekkerhard, vždyť byl de facto považován za kaplana a sluhu českého knížete.
Je pravděpodobné, že o připravovaném únosu věděl i poustevník Vintíř, velmi
pravděpodobný kmotr nemanželského Oldřichova potomka Břetislava. Bylo by velmi
podivné, kdyby tento důvěrný a spolehlivý přítel pražského knížecího dvora a také přítel
břevnovského kláštera před únosem neposoudil možnost lepšího a nenásilného řešení,
diplomatického vyjednání a dohovoru sňatku Břetislava a Judity. Vždyť Vintíř, pravým
jménem hrabě Gunter z Käfernburgu – Schwarzburgu, byl nejuznávanějším diplomatem
císařského dvora. Každý únos byl církví považován za těžký hříšný skutek a následně
byl vždy trestán. Zřejmě možnosti pro nekonfliktní, nenásilné a právní spojení Břetislava a Judity byly tak minimální, že k dosažení spojení těchto dvou mladých lidí byla ze
všech uvažovaných možností vybrána jako nejvhodnější ta nejkrajnější násilná varianta.
V žádném případě není pravda, že by jak Oldřich, tak i Břetislav Juditu neznali.
Čeští Přemyslovci se často přátelsky stýkali se všemi členy franské větve Babenberků,
i s ostatními odnožemi tohoto rodu, včetně rodiny bavorských vévodů a římského císaře. Všechny tyto rodiny byly již po několik generací vzájemně příbuzensky propojeny
a neustále propojovány, a to včetně vládnoucích polských Piastovců a maďarských Arpádovců. Samozřejmě Oldřich i Břetislav také velmi dobře znali životní úděl, připravený pro Juditu císařským dvorem. Útěk otce Judity markraběte Jindřicha nordgavského
na Pražský hrad v roce 1003 dokazuje mimořádně dobré vzájemné přátelské vztahy
obou rodin.
Je otázkou, zda samotná Judita předem nevěděla o naplánovaném únosu. Vždyť
se ani v nejmenším nebránila. Jinak by se její únos tak lehce nepovedl. Neprojevila se
ani křikem, jak by v každém takovém případě bylo tou nejmenší samozřejmostí. I když
podrobnosti neznáme, můžeme si být jisti, že kdyby došlo k nějakým sebemenším projevům Juditina odporu, tak by Kosmas takové komplikace nikdy neopomenul uvést.
Tvrzení Kosmy, že ozbrojenci, doprovázející Břetislava, nebyli seznámeni s cílem celé akce, může odpovídat jen pro určitou, možná i převážnou část doprovodu. Ur-
417
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 79.
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 70 – 72.
419
Čechura, J.: Knížata a králové zemí Koruny české. In: Třeštík, D. – Čechura, J. – Pechar, V.: Králové
a knížata zemí Koruny české. Praha, 2001, s. 187.
418
149
čitý počet ozbrojenců musel být s naplánovaným únosem předem seznámen a musel se
i podílet na jeho přípravě. Únos trvající nejméně sedm dní musel být dopředu spolehlivě
zajištěn: čerstvými koni, připravenou stravou, vhodným a bezpečným úkrytem pro
přespání celé družiny. Jinak bychom slyšeli o jejich pronásledování a nečekaných potížích. Avšak oni byli jako mávnutím kouzelného proutku hned na Pražském hradě.
Otec Oldřich jakožto vlastní iniciátor celé akce zajisté na smluveném místě nedočkavě čekal na výsledek. Po sedmi dnech usilovné cesty na koních muselo být v Praze zajištěno bezpečné místo pro potřebný odpočinek. V žádném případě nemohlo jít jen
o pouhé letmé pozdravení otce, jak píše Kosmas.
Spíše můžeme předpokládat, že právě na Pražském hradě důležitou úlohu převzal pražský biskup. Odložení svatby do Olomouce by nemělo vůbec žádný smysl.
I Václav Hájek z Libočan píše, že biskup na přímluvu Oldřicha potvrdil manželství.420
Totéž uvádí K. V. Zap.421 Církevní sňatek byl vyjádřením postoje celé církve a zavazoval všechny své příslušníky k podpoře manželů. Posvěcení manželského svazku biskupem bylo tím nejvyšším a nezvratitelným aktem, vůči kterému nemohl nic udělat ani
císař. To také byla jediná cesta, jak omezit případné nepříznivé důsledky únosu včetně
dosažení beztrestnosti za vykonanou protizákonnou násilnickou akci. Biskupovo požehnání manželského svazku bylo pro všechny ostatní pokynem, aby vzali na vědomí, že
provinilcům bylo odpuštěno, že jsou vzati Bohem na milost. To, že se Kosmas o svatbě
nezmiňuje, lze docela dobře pochopit. Sdělení o vykonání svatebního obřadu biskupem
by bylo přiznáním účasti církevních kruhů na únosu.
Ještě dříve, než se budeme zabývat věkem Judity v době únosu, je nutno připomenou, že věk nevěsty pro svatební obřad nehrál žádnou úlohu. V té době byli mezi
sebou oddáváni i kojenci, a věk nevěsty byl ohraničen pouze dobou narození a dobou
úmrtí.
V Praze tedy končila jen první fáze naplánovaného únosu; po odpočinku, případně doplněném krátkým svatebním obřadem, únos pokračoval. Na další fázi únosu
musely být předem připraveny různé varianty dalšího postupu, aby při případném sledování a pronásledování Břetislava a jeho skupiny urychleně unikli bavorským bojovníkům a ztratili se do neznáma.
Cesta Břetislava a Judity na Moravu byla mnohem složitější a namáhavější než
cesta ze Schweinfurtu do Prahy. Muselo být pro ni učiněno mnoho nezbytných příprav:
zajistit zásoby potravin, vybrat velký počet kvalitních bojovníků jako vhodný doprovod,
dopředu mít spolehlivě zajištěná místa pro přestávky a pro nocování. Je nemožné, aby
se na přípravách této části únosu nepodílel celý knížecí dvůr a to už v době, než byl
únos zahájen.
Výběr vhodného a nejbezpečnějšího úkrytu pro Juditu byl ovlivněn také tím, že
Morava byla v 11. století stále oddělená od Čech hlubokým a neprostupným Hercynským pralesem. Ten při případné trestné odvetě byl velkou překážkou pro postup vojenské výpravy. Údaj, že si Břetislav s Juditou vybrali za svůj úkryt místo až na Moravě
dokazuje, že Oldřich s Břetislavem předpokládali, že únos babenberské princezny způsobí vojenskou odvetu.
Kosmas píše, že „hrdina Břetislav, pozdraviv otce, knížete Oldřicha, ihned jel
s nevěstou přímo na Moravu. Neboť celou tuto zemi dal mu již předtím jeho otec do mo-
420
421
Hájek, V. z Libočan: Kronika česká. II. díl. Praha, 1923, s. 239.
Zap, K., V.: Česko – moravská kronika. Kniha první. Praha, 1906, s. 148.
150
ci…“422. Břetislav mohl být pověřen správou Moravy skutečně hned po jejím dobytí,
tedy jeden až dva roky před únosem. Takový postup by však neodpovídal obvyklému
jednání knížete Oldřicha. Rozhodoval se obvykle zbrkle a hlavně vždycky vypočítavě.
Oldřich se nikdy o své vůli nezbavoval nějakého území, obzvláště když mu z něho kynul nějaký třeba i sebemenší příjem. Spíše můžeme předpokládat, že kníže Oldřich, pokud Břetislavovi nedal Moravu do správy až po únosu, správou ho pověřil teprve tehdy,
kdy již bylo o únosu rozhodnuto. Připomeňme, že vláda na Moravě také tehdy už závisela na souhlasu panovníka Svaté říše římské. Ačkoli se dříve Morava nepovažovala za
lenní území tak lenním územím byla, neboť o svatodušních svátcích roku 1013 ji císař
Jindřich II. v přítomnosti českého knížete Oldřicha přidělil jako léno Boleslavu
Chrabrému.423 Polský kníže Boleslav Chrabrý pak „obnovil přísahu vazalskou… slib
vazalský týkal se výbojů na říši, které mu zůstaly, a s nimi také Morava.“424
Kosmas píše, že Břetislav s Juditou odjeli na Moravu, ale nekonkretizuje, které
místo na Moravě to bylo. Morava jako místo úkrytu je příliš široký pojem. Právě o tom
místě úkrytu existují různé úvahy pozdějších kronikářů a historiků. Zcela samozřejmě
všichni historikové zabývající se dějinami Olomouce uvádějí, že Břetislav jel do Olomouce425 a že se s Juditou usídlil na olomouckém hradě426. Tento hrad jako prvotní sídlo novomanželů427 většinou umísťují na dómské (Václavské) návrší, jen výjimečně je
hrad lokalizován na jiné olomoucké návrší428. Naprosto romanticky si příjezd Břetislava
a Judity do Olomouce představuje K. V. Zap: „A nežli se skončil měsíc červen téhož
léta, přijel Břetislav s krásnou Jitkou na hrad svůj do Olomouce, kdežto ji Moravané co
vojvodkyni země Moravské holdovali a hlučné radovánky strojili…“429
Jedině J. Teige tvrdí, že Kosmas by to byl napsal, kdyby Břetislav jel přímo do
Olomouce, neboť uvést přesné místo bylo Kosmovým zvykem, obzvláště pokud je
osobně znal.430 Tedy podle J. Teiga Břetislav jel zřejmě jinam než do Olomouce.
Dříve narození kronikáři a historikové, píšící o dějinách Hradiska, jmenovitě
J. Tetzel431 a podle V. Nešpora432 také Balbín a Moravec jednoznačně udávají, že Břetislav s Juditou se usídlili na Hradisku. Nemáme-li žádné prokazatelné místo jejich úkrytu, je nutné vzít v potaz dosavadní zkušenosti Břetislava a jeho nejpravděpodobnější
logický úsudek a pak ze všech možných nabízejících se lokalit vybrat to nejpříhodnější
místo.
422
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 72.
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 2000, s. 230 – 231.
424
Novotný, V.: České dějiny I/1. Praha, 1912, s. 701.
425
Bistřický, J.: Počátky hradu a města. In: Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc, 2002, s. 28.
426
Šembera, A., V.: Paměti a znamenitosti města Olomouce. Vídeň, 1861, s. 2.
427
Pelzel, F., M.,: Geschichte der Böhmen. I. Theil. Prag, 1817, s. 58.
428
Kux, J.: Geschichte der königlichen hauptstadt Olmütz bis zum Umsturz 1918. Olomouc, 1937, s. 11 –
16.
429
Zap, K., V.: s. 148.
430
Teige, J.: Zpráva o pramenech dějin kláštera Hradiského u Olomouce (až do r. 1300). Věstník Královské české společnosti nauk. Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná 12, 1893, s. 1 – 79.
431
Tetzel, J.: Historia de fundatoribus, progressu monasterii Gradicensis, prope Olomutium siti… Moravský archiv v Brně, Cerroniho sbírka č. 177, II, 385. (Švábenský, 663.)
432
Nešpor, V.: Dějiny města Olomouce. Olomouc, 1998, s. 3.
423
151
Z úvah o vhodném místě úkrytu je nutno vyloučit celou rozsáhlou jižní Moravu.
Jižní části Moravy, dříve okupovaná Maďary, byla v prvních desetiletích 11. století obsazena Poláky. Avšak právě v této době téměř každoročně se po jižní Moravě pohybovalo německé vojsko z Východní bavorské marky pod velením Babenberka – markraběte Adalberta. Tento senior všech Babenberků jižní Moravu velmi dobře znal, takže na
jihu by hrozilo novomanželům nebezpečí v případě nějaké Adalbertovy protiakce. Proto
nemohou mít pravdu někteří jihomoravští historikové uvažující o Rajhradě jako místě
usídlení novomanželů. Bezpečný úkryt Břetislava a Judity se musel nacházet v místě
dostatečně vzdáleném a neznámém německým bojovníkům, podléhajícím Babenberkům.
Oldřich a Břetislav dobře znali Olomouc a Olomoucko, které nikdy nebylo pod
nadvládou Maďarů ani Babenberků na rozdíl od jižní Moravy. Pro Babenberky byla
severní Morava proti jižní příliš odlehlá. Na druhé straně pro pražský knížecí dvůr byla
Olomouc relativně dobře přístupné místo vzhledem ke křižovatce obchodních cest.
Celou Moravou, na rozdíl od Čech, po celá tisíciletí procházela známá a velmi
používaná obchodní cesta od Dunaje k Baltskému moři, nazvaná podle nejčastějšího
obchodního artiklu jantarová. Při Olomouci se tato severojižní cesta křižovala s eurasijskou obchodní stezkou, která vycházela až ze Španělska, snad až z Córdoby, z Pomohaní šla přes Čechy trstenickou stezkou na Olomouc, odtud přes Moravskou bránu na
Krakov a pak dál na východ kolem jihoruských stepí, buď do oblasti arabských zemí,
nebo až do Číny. Právě tato stezka v době raného středověku byla tou nejdůležitější
spojnicí používanou pro obchod s otroky. Ovládání hradů a tvrzí v jejím průběhu bylo
zdrojem největších příjmů i pro naše Přemyslovce. Naproti tomu Moravská brána byla
velmi častým průchodištěm stěhujících se kmenů Keltů, Germánů, Slovanů, ale i Tatarů
a Mongolů ze severu na jih, nebo i obráceně. Přesněji řečeno Moravskou bránou kolem
Olomouce se přesunovaly utíkající nebo ustupující části kmene – vládnoucí skupiny
a jejich kmenových bojovníků.
Koncem druhého desetiletí 11. století se na celé Moravě změnila situace. Polskou okupaci vystřídala česká. Morava byla českým vojskem obsazena během léta
1019. Uvažujme, že ještě v roce 1020 se Břetislav na Moravě zbavoval zbytků polských
bojovníků a jejich četných moravských příznivců. Břetislav v roce 1020 neměl žádný
čas k postavení nového hradu nebo obdobné pevnosti. Veškeré úvahy o Břetislavově
hradu vystavěném pro Juditu na dómském návrší, stejně jako o nějakém nově vystavěném hrádku na Hradisku, jsou naprosto liché a neprokazatelné. Břetislav nemohl v tak
krátké době postavit na Hradisku hrádek a ani hrad na dómském návrší.
Je však téměř jisté, že po dohodě s otcem si Břetislav vybral za místo úkrytu
Olomouc. Vždyť Olomouc se stala i jeho pozdějším sídlem jako moravského knížete
a také v Olomouci založil první moravskou mincovnu. Únos Judity se podle kronikářů
z Hradiska udál o Svatodušních svátcích. Tedy, pokud Břetislav unesl Juditu na Olomoucko, pak si zřejmě vybral za své sídlo starý olomoucký hrad, tedy jakousi věkovitou
tvrz či hrad, který už dlouho ochraňoval bezpečnost obchodních cest probíhajících kolem Olomouce. Taková pevnost nejspíš navazovala na kostel svatého Petra postavený
na olomouckém Předhradí.433 Avšak to všechno jsou jenom úvahy!
V tehdejší době Olomoucko skýtalo řadu možností úkrytu v případě ohrožení
z blížících se císařských vojsk. Kněžic Břetislav se s takovými místy úkrytu seznámil
433
Fiala, J.: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 28.
152
během jeho téměř dvouletého působení na Moravě, kdy vyhledával skrývající se polské
bojovníky. Lze oprávněně předpokládat, že jak kníže Oldřich, tak jeho syn Břetislav, si
vybrané místo úkrytu předem prohlédli a prověřili. A poněvadž neměli dost času na
výstavbu solidně opevněného hradu, zřejmě museli dát přednost náhradní eventualitě,
tedy takovému místu v Pomoraví, které bylo chráněno samotnými přírodními podmínkami.
Tehdy v povodí řeky Moravy taková místa existovala, přitom nešlo o horské
úkryty v hloubi pralesa. Jakmile totiž řeka Morava opustí Jeseníky a protéká vlastní
moravskou zemí, má až k vústění do Dunaje naprosto mírný spád. Následkem toho jsou
v povodí řeky Moravy každoroční jarní povodně, ledové zácpy, záplavy, nánosy, způsobující časté změny řečiště, bohaté meandrování v rovině a větvení řeky na vedlejší
ramena. Proto také v dávné minulosti v Pomoraví vzniklo velmi široké záplavové území, ve kterém se dosud neustále mění rozlohy lučních močálů i nivních lesů, vznikají
a mizejí bažinaté louky, luční i lesní bažiny a slatiny.434 I když na okraji tohoto širokého
zaplavovaného území rostl smíšený hvozd s bukem, klenem a jedlí, ve vlastním povodí
v doubravách se držel dub a jasan, v bahnech olše, vrba, jasan a bříza. Neustále se měnící bažinaté prostředí stojatých vod, zarostlé neproniknutelným lesem, způsobovalo
neschůdnost a nepřístupnost celého povodí Moravy. Tato místa nepravidelně měnila
svou polohu i velikost.435 Jejich záludnost, ale i spolehlivost se během mnoha staletí
vryla do paměti v těchto místech usedlým zemědělcům jako zvláštnost, pomáhající zachovat životy členů rodiny i za nebezpečných situací 436. Starousedlíci z hanáckého Pomoraví vždy dobře věděli, kam se schovat a ukrýt v době nebezpečí, i se svým zvířectvem a majetkem tak, aby je procházející skupiny kmenových bojovníků nikdy nezastihly, nezajaly a nedonutily k přesídlení. Skrýše a úkryty vytvořené přírodou, chráněnější
a bezpečnější než opevněný hrad, využívali zemědělci usídlení ve středním Pomoraví už
v dřívějších dobách – při každém nebezpečí vznikajícím v těchto místech z často procházejících kmenových bojovníků.437
Starý olomoucký hrad posloužil jako dočasné, krátkodobé a určitě pohodlné sídlo. Avšak i opevněný kamenný hrad na olomouckém návrší by byl pro německé vojsko
jen malou překážkou! Pro případ blížícího se německého vojska měl Břetislav zajištěný
dokonalejší a bezpečnější úkryt. A ten byl samozřejmě za řekou Moravou, někde uprostřed bažin. Oldřich a Břetislav si jako nejvhodnější místo pro úkryt vybrali nějakou
lokalitu za řekou Moravou, tedy podle vojenské taktiky za překážkou, nikdy před ní!
Všichni tehdejší bojovníci se přece schovávali za hradby a za vodní příkopy, nikoli před
ně. Břetislavovi a Juditě mohl za případný bezpečnější úkryt sloužit nějaký skrytý,
opevněný dvorec nebo i stará celnice na Hradisku, obklíčená močály a slepými rameny
Moravy, skrytá věkovitým lesem, přístupná přes zrádná bahniska pouze neznatelnými
a zaplavitelnými stezkami.
Tedy za téměř jisté místo na Moravě, kde Břetislav ukryl unesenou Judity, lze
logicky jednoznačně považovat Olomouc. Břetislav s Juditou se bezesporu nejdříve
usídlili v kulturnějším prostředí Olomouckého hradu. Pro případ nebezpečí měl Břetislav určitě připravený bezpečnější úkryt, samozřejmě až za řekou Moravou.
434
Třeštík, D.: Kosmas. Praha, 1972, s. 18 – 20.
Richter, V.: Raněstředověká Olomouc. Stavební dějiny vzniku města. Praha, 1959, s. 10 – 12.
436
Zemánek, A.: Olomouc v minulosti. Olomouc, 1947, s. 5 – 7.
437
Richter, V.: Raněstředověká Olomouc. Stavební dějiny vzniku města. Praha, 1959, s. 34 – 40.
435
153
FANTASIE HISTORIKŮ MĚNÍ DĚJINY
Někteří současní historikové se domnívají, že únos byl předem domluven s markrabím Adalbertem z Východní bavorské marky.438 Avšak taková úvaha postrádá logiku. Kdyby se únos domlouval a byl odsouhlasen seniorem rodu Babenberků markrabětem Adalbertem, pak by vůbec nebylo nutné únos provádět a už bylo by naprosto zbytečné z Pražského hradu utíkat někam daleko na východ. Útěk až na Moravu byla složitá, náročná a hlavně riskantní akce především pro babenberskou princeznu Juditu!
J. Čechura píše: „Není myslitelné, aby o připravovaném únosu nevěděl markrabí
Adalbert, na jehož území k únosu došlo“439 Přece nedošlo k únosu z území spravovaného Adalbertem. Adalbert Babenberský byl markrabím Východní bavorské marky a Judita byla unesena ze Schweinfurtu, tedy ze Severní bavorské marky!
Představitel jednoho z nejvznešenějších evropských panovnických rodů přece
nemohl souhlasit s takovou hříšnou akcí, jako je únos. Únos nebyl domluven bezesporu
s nikým z německé aristokracie.
Nanejvýše jedině sama Judita mohla tušit něco o únosu a přát si ho. Kněžic Břetislav jako mladík byl zřejmě mimořádný zjev, J. Dřímal píše doslova:“Břetislav v roce
1021 byl plný štěstí, krásný, silný, moudrý, statečný a mírný“.440 Konečně už sám
Kosmas nešetřil nejvznosnějšími slovy při popisu jeho vzhledu, postavy a jeho duševních schopností. Podle Kosmy Břetislav „…měl nad jiné zdar ve svém počínání, ztepilé
tělo, krásnou postavu, velkou sílu a moudrost…“441 Jevil se „…chytrým důvtipem…
bystrým duchem442…a jakousi zvláštní převahou moudrosti předčil Šalamouna.“443 Břetislav v porovnání se všemi ostatními možnými nápadníky Judity byl jistě hodnocen
nejvýš, nejlépe, obzvláště samotnou Juditou.
Dějiny rodu Babenberků i Přemyslovců z tohoto období neustále hovoří o pravidelných stycích obou rodů, takže můžeme s jistotou konstatovat, že Břetislav znal velmi
dobře Juditu a obdobně: Judita velmi dobře znala Břetislava.
A pak: domluvit předem úspěch bylo proti povaze a charakteru Oldřicha, nejpravděpodobnějšího iniciátora a organizátora celé akce. Kníže Oldřich nejlépe znal
myšlení a uvažování všech Juditiných příbuzných a dopředu věděl, co může následovat.
Podle kronikářova popisu měl únos všechny známky odpovídající tomu, že šlo o vykonání naprosto nepatřičné a nedovolené akce. Dokazuje to popsaná zbrklost útěku a snaha o skrytí provinilců v daleké, neznámé a nedostupné krajině.
Popisy Břetislavova únosu Judity a jejich útěku na Moravu pozdější letopisci
spojovali s pronásledováním utíkajících německým vojskem.444, 445 Avšak nikde v za-
438
Krzemieňska, B.: Břetislav I. Praha, 1999, s. 127.
Čechura, J.: Knížata a králové zemí Koruny české. In: Třeštík, D. – Čechura, J. – Pechar, V.: Králové
a knížata zemí Koruny české. Praha, 2001, s. 188.
440
Dřímal, J.: Připojení Moravy k českému státu za knížete Oldřicha. Časopis matice moravské, roč. LXVIII., č. 1 – 2, 1948, s. 22 – 49.
441
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 70.
442
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 71 – 72.
443
Kosmova Kronika česká, Praha, 2005, s. 79.
444
Beneš Krabice z Weitmile: Kronika pražského kostela. Fontes rerum bohemicarum, IV. s. 541 – 542.
445
Přibík z Radenína řečený Pulkava: Kronika česká. In: Kroniky doby Karla IV. Praha, 1987, s. 296.
439
154
chovaných písemnostech nelze najít nějakou poznámku, že by německé vojsko pronásledovalo prchající, nebo že by únos Judity byl důvodem pro jakékoli následné potrestání českého knížete Oldřicha nebo jeho syna Břetislava. Jenže vymyšlená odplata za
únos Judity se stala u českých historiků tím nejčastějším námětem oživujícím strohé
historické události. Toto nesmírně poutavé vyprávění o následcích únosu si dovolím
znovu na tomto místě zopakovat. Také připomínám dojem, nebo pocit většiny našich
historiků, že pozdější čeští kronikáři hovoří o pronásledování císařským vojskem v takových podrobnostech, které se musely odehrát, a které nemohly být převzaty z jiných
obdobných situací. Už v první polovině 14. století napsal v české veršované kronice tak
zvaný Dalimil446:
„Ciesař, když to vzvědě,
do Čech na vojnu zapovědě.
I počě velmi přisahati,
že jeho stolicě muší v Boleslavi státi.
Břěcislav, když to zvědě,
ke všěm zemanóm to povědě:
„Třěba-li sě jemu v Čechách vztéci,
a jáť tehdy budu v Němcích žéci.“
Knieni, když tu radu vzvědě, knězi svému to povědě:
„nebyla by to dobrá rada,
stala by sě pro to větčie sváda.
Pojedu já proti otci svému,
snad to přivedu k konci dobrému.“
Tak i jěde proti otci svému
i počě dobývati milosti svému milému.
Ciesař nechtieše po její vóli učiniti,
nechtě své přísahy zrušiti,
řka: „Přisáhl sem, že má stolicě musí u Boleslavi státi,
a pro tu přísahu nechci mu milosti dáti.“
Dci vecě: „Snadnoť jest toho popraviti.
Daj mi stolici, jáť ji tu chci postaviti.“
Knieni Jitka tak tú radú
stavila tu všelikakú svádu.
I káza svému zěti k sobě přijěti
a svú stolici káza u Boleslavi postaviti.
Ktož jest u Boleslavi býval,
ten jest, ač chtěl, tu stolici vídal.
Tehdy da ciesař za věno zěti svému,
knězi Břěcislavovi udatnému,
řka: „Když ciesař pozóve k dvoru tebe,
pusť oheň za míli okolo sebe!“
446
Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila vznikla po roce 10310 a za svůj zdroj uvádí
kroniku pražskou, břevnovskou, boleslavskou a katovickou. Vydání z roku 1958 připravili B. Havránek a J. Daňhelka podle Lobkovického rukopisu. Tak zvaný Dalimil chybně považoval Juditu za dceru císaře Oty, kterého zaměnil za bratra Judity Otu Bílého.
155
To za právo česká kniežata vzěchu
a proto orlici u plameni na štítě nosiechu.“447
Někteří historikové považují Dalimilovo vyprávění za literární přetvoření jedné
staré historické pověsti z Boleslavi. Avšak k tomu je nutné připomenout, že obdobně ve
svých kronikách hovoří i Beneš Krabice z Weitmile a také Přibík Pulkava z Radenína.
Oba kronikáři dosvědčují, že ještě v jejich době byl uvedený kamenný „stolec“ chován
a ukazován ve Staré Boleslavi.
Později i Václav Hájek z Libočan v Kronice české tuto situaci popisuje mnohem
podrobněji, a jak je u něho pravidlem, doplňuje ji rozsáhlými smyšlenkami. Avšak některé shodné rysy jeho vyprávění jsou zajímavé:
„Oldřich pak, milostivý otec, že syn jeho z takových nebezpečenství vyšel, velmi
se radoval a biskupa žádal, aby jeho syna Břetislava a pannú Jitkú k s. manželství potvrdil. Kterýž toho nemeškal učiniti. …“
A dále:
„Kunrad císař …chce Jitky mocí dobýti a Českau zemi všecku popleniti ohněm
a železem a svau císařskau stolici v Starém Boleslavi, jenž prostřed České země jest,
postaviti. …“448
Podle Václava Hájka kněžic Břetislav na uvedený zámysl císaře odpřísáhl, že
v odvetu poplení německou zemi mečem a ohněm a že vlastním mečem zahladí i císaře.
V. Hájek popisuje, jak se zanedlouho sešla veliká vojska Bavorů, Sasů a Míšenských,
která se u vsi Vráže postavila proti shromážděným velikým houfům Čechů. A jak nakonec osobně zasáhla Judita a domluvila dohodu: císař Konrád byl bez boje vpuštěn do
Staré Boleslavi, kde se posadil na připravený kamenný stolec a Břetislav se mu poklonil. Pak několik českých bojovníků odjelo do Bavor pro formu zapálit dvě až tři vesnice.
Tak byla splněna jak přísaha římského císaře, tak i přísaha Břetislava a oba se rozešli
jako přátelé.
Jenže chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi, kde se uvedený kamenný stolec
ukazoval, byl postaven Břetislavem mnohem později, až když Břetislav vládl jako český
kníže a postavení chrámu sv. Václava bylo Břetislavovi přikázáno papežem jako pokání
za loupežnou výpravu do Polska v roce 1039.
Podle některých historiků se prý dávné události z doby přítomnosti císaře Oty
v Čechách přenesly do tradované boleslavské pověsti, ale i tento názor je při rozboru
protismyslný. Zde zůstává spousta neřešitelných otazníků!
Ale i podle Františka Palackého je Dalimilovo vyprávění literárním přetvořením
jedné pověsti ze Staré Boleslavi. Fr. Palacký předkládá skutečný historický podklad
pověsti: „Čtrnáctiletá válka Boleslava I. s Otou I. Velikým vyvrcholila proniknutím německého císařského vojska do Čech a obklíčením Prahy roku 950. Ota Veliký měl hlavní sídlo ve Staré Boleslavi. Boleslav I. v poslední chvíli před porážkou přišel osobně do
Otova ležení prosit o odpuštění. Od té doby Boleslav byl poplaten německé říši a pod
dozorem bavorského vévody Jindřicha.“449
Současní historikové uvádějí, že do Čech nevtrhl jen císař Ota I. v červenci 950,
447
Havránek, B. – Daňhelka, J.: Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řeč. Dalimila. Praha, 1958, s. 78 –
80.
448
Hájek, Václav z Libočan: Kronika česká. Zánik pohanství. Praha, 1923, s. 239 – 240 a 246 – 254.
449
Palacký, Fr.: Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě. Praha, 1942, s. 80.
156
ale i císař Ota II. na podzim roku 975 a vpád opakoval v letech 976 a 977.450 Proto může být několik podkladů pro vznik historické pověsti.
Kosmas ve své Kronice Čechů alespoň uvedl, že jeho údaje o nejstarších dějinách českého národa nejsou spolehlivé, že to jsou pouze neověřená vyprávění starců
„Neboť užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli
abychom mluvíce pravdu – a pravda vždy plodí nenávist – neměli z toho nějakou škodu.“451 Muselo uplynout sedm století, aby naše historiografie změnila vyprávění bájných starců na pravdivé a vědecky ověřené děje. Bohužel nově podané „dějiny národu
českého v Čechách i na Moravě“ sice Palacký doplnil důležitými podrobnostmi, ale
nikoli důkladně prověřenými a spíše takovými, které potvrzovaly mínění autora, ať bylo
jakkoli účelně stranické, falešné a scestné. Vznikly dějiny českého národa vytvořené
k ideologickému obrazu vlastence – autora.
Důvod, proč většina historiků v minulých dvou stoletích považovala rok únosu
Judity uváděný kronikářem Kosmou za chybný, a proč přivtělení Moravy k Čechám
Oldřichem a Břetislavem posunula až k roku 1029 nebo 1030, byl ten, že jednak se Juditě a Břetislavovi narodilo první dítě až roku 1031, a jednak nemáme žádný písemný
záznam vymezující dobu likvidace polských posádek na moravských hradech a dobu
jejich obsazení českými ozbrojenci před rokem 1021. Není-li písemný důkaz, hledá se
ten nejvhodnější rok z určitého širšího období, ve kterém byla okupující ozbrojená moc
co nejslabší a lehce porazitelná. Při splněném předpokladu, že polským okupačním jednotkám na moravských hradech nebudou docházet posily z mateřské okupující mocnosti. Takovým podmínkám odpovídalo období v létech 1029 – 1030, kdy v Polsku prakticky bylo bezvládí, a navíc lidové nepokoje, takže zbavit moravské hrady polských
posádek by ani neznamenalo žádnou větší námahu. Jenže ani pro tyto uváděné roky
oslabené a zranitelné polské nadvlády neexistuje žádná písemnost dokazující vystřídání
okupačních vojsk na moravských hradech. Přesto v 19. a 20. století všichni naši historikové považovali roky 1029 – 1030 jako reálnější období pro změnu vlády na Moravě.
Uvažovaným rokům 1029 – 1030 výměny okupačních posádek na Moravě odporuje mnoho závažných skutečností. Především činnost Břetislava jako samostatného
vládce na Moravě byla tak velikého rozsahu, že by ji nestihl v krátkém období od roku
1029 do počátku roku 1035, kdy definitivně přešel z Olomouce do Prahy jako český
kníže. Velmi rozsáhlou Břetislavovu aktivitu na Moravě se pokusil stručně shrnout už
František Palacký452:
„… Hned po Boleslavově smrti (Boleslav Chrabrý zemřel r. 1025) zdá se, že Oldřich zmocnil se několika krajův moravských, až král Štěpán dalšímu jeho dobývání
cestu zamezil. Zatím ale bujarý Břetislav (po staročesku „Brjačislav“), Achilles český,
již dospěl byl k mužnému věku; jemu tedy svěřil otec vrchní zprávu nad vojskem silným,
které roku tuším 1028 vyslal k osvobození celé Moravy od cizinců; připojil se k tomu
tažení také jeden vévoda polský, snad Bezprem sám, z čehož souditi jest, že práva k Moravě sobě proti Čechům již neosoboval. Břetislav dokázal hned v prvním tomto boji
všecku chrabrost i jemnotu ducha svého. Jedním ouprkem dobyv jako na překot celé
země, poháněl před sebou pluky uherské, až konečně pokoj s králem Štěpánem uzavřený
stanovil meze obou říší a pojistil jemu spolu jméno vévody Moravského. Pravíť sám
450
Československé dějiny v datech. Praha, 1987, s. 55 – 56.
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 136.
452
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1942, s. 96.
451
157
v listině o tom vydané, že zpomínaje na moc a slávu starých knížat země Moravské, cítil
se v nejhlubším srdci až k slzám pohnuta, když přišel na svatá ona místa, kdež někdy
křesťanství tak krásně bylo prokvetlo, když uzřel slavný někdy Velehrad ve zříceninách
a chrámy boží v něm zpustlé i zohavené, a to tím samým národem zohavené, kterémuž
nyní zakoušeti dal veškeren důraz moci a hněvu svého. V pobožném nadšení ustanovil
celou kořist uherskému vojsku odjatou vynaložiti na nové postavení a nadání chrámův
oněch, jakožto obět kladenou na oltář toho, kterémuž zasvěceni a jehožto pomocí zase
dobyti byli. Druhy své, kteří mu k vítězství dopomohli, podělil ouřady a statky: Zvěst se
stal županem Olomúckým, Luta bratr jeho županem Pustimiřským, Ctibor županem Brněnským, Radim Přerovským, Velis, Tas, Mutina i jiní dostali jiné odměny. Péčí jeho
potom opraveny hradby starých měst a hradův moravských, a založena též nová města,
jako Spytihněv i Opava, jenž pevnou zdí obehnána jsou, i ustanoveni zvláštní krajištníci,
čili vyšší ouředníci vojenští k hájení hranic proti Polákům i Uhrům. …“
Není sporu o tom, že Břetislav po dobu své vlády na Moravě skutečně vybudoval celou hradní soustavu, založenou na některých starých hradech, avšak soustavu doplnil vybudováním nových opevněných hradů. Města Břeclav, Spytihněv, Opava vděčí
za své založení Břetislavovi. V té době byla vybudována jako dokonale opevněný hrad.
A také sídlo Břetislava, Olomouc, znamenalo výstavbu nového kamenného hradu na
dómském návrší včetně mincovny pro několikaletou ražbu stříbrných denárů. Břetislav
založil i správní centra na některých bývalých velkomoravských hradištích: na hradišti
sv. Hypolita vzniklo Znojmo, na Pohansku byla postavena Břeclav, v oblasti Mikulčic
Hodonín a pravděpodobně bylo velkomoravské centrum i tam, kde je dnes Olomouc
a Uherské Hradiště.
Jižní Morava, kde se po maďarských nájezdech téměř každoročně střídaly nájezdy Franků a Bavorů, byla ovládána jednou Maďary, pak Čechy nebo Poláky. To způsobilo kompletní likvidaci moravské vrstvy bojovníků včetně jejich vrchnosti. Avšak na
vesnici a malých dvorcích kontinuita místního obyvatelstva porušena nebyla a základní
jádro venkovského obyvatelstva nakonec všechny útrapy a strasti přežilo.
Opakované změny vládců a současné vystřídání jejich vojenských družin mělo
za následek změnu osazenstva na všech velkých, ale i v malých správních centrech. To
vše způsobilo, že se na Moravě úplně rozpadla nejen správní, ale nakonec i církevní
organizace. Morava nebyla trvalou součástí Čech nebo jiného státu, ale od doby Velké
Moravy do období vlády Břetislava sloužila vždy jen jako dobývané území. Teprve po
Břetislavově ovládnutí Moravy a vytvoření posloupnosti moravských údělných knížat
dostávají Moravané znovu vědomí vlastní vlády na Moravě.
Jinou a nejvýraznější námitkou historiků 18. – 20. století proti Kosmou udávanému roku únosu Judity bylo ověřené a prokázané velmi pozdní narození jejího prvního
dítěte – syna Spytihněva. Narodil se roku 1031, to je tedy celých deset let po Juditině
únosu. Přitom manželství Břetislava a Judity bylo nadobyčej plodné, měli celkem pět
synů a dvě dcery, Boleslavu a Dymutu. V případě, že by byla Judita unesena kolem
roku 1029 nebo 1030, by tomu datu velmi dobře odpovídalo i datum narození jejich
prvního dítěte. Právě s posunutím roku únosu Judity někteří naši historikové začali uvažovat o jiné, vhodnější době připojení Moravy k Čechám.
Podle kronikáře Kosmy Břetislav unesl Juditu krátce po tom, co přešel
z dětského věku ve věk jinošský. V 10. a 11. století předěl mezi dětstvím a jinošstvím
byl jedním ze základních životních mezníků. Předěl byl přesně určen dovršením patnác-
158
tého roku života.453 Břetislav dovršil svůj patnáctý rok někdy v období let 1018 – 1020.
Přibík z Radenína, řečený Pulkava, upřesňuje Břetislavův věk: „Roku 1021 Břetislav…
přešed z chlapeckého věku v jinošský…“454 To plně odpovídá odhadnutému roku jeho
narození. Břetislav se narodil roku 1003 až 1005. Únos tedy provedl zhruba jako sedmnáctiletý jinoch.
Proti tomu při odhadování věku Judity – neboť datum jejího narození neznáme
– B. Krzemiňska uvažuje, že Judita mohla být starší než Břetislav. Stejný názor vyjádřil
Čechura slovy: „Jitka byla o nějaký rok starší“. B. Krzemiňska při své chybné úvaze
vychází z údaje německého kronikáře popisujícího situaci na hradě Schweinfurtu v době
povstání otce Judity markrabího Jindřicha proti římskému králi Jindřichu II. v roce
1003. Tehdy totiž matka Judity Gerbera uprchla i s dětmi před říšskými vojsky na hrad
Greussen u Červeného Mohanu. Protože kronikář Dětmar píše, že šlo o děti, podle logické úvahy dnešních historiků to byl chlapec a děvčátko. Známe jen Otu a Juditu jako
potomky markraběte Jindřicha a jeho manželky Gerbery. Avšak Dětmar jména dětí
a jejich pohlaví neudává a dnes můžeme velmi těžko určit, o které děti šlo a zda také
některé nezemřelo. V té době byla dětská úmrtnost velmi vysoká a dospělosti se nedožila více jak třetina z narozených dětí. V žádném případě zápis kronikáře nedokazuje, že
mezi dětmi utíkajícími ze Schweinfurtu byla Judita. Pokud by Gerbera v roce 1003 utíkala na hrad Greussen s Juditou, pak by se Judita narodila nejpozději v roce 1003 nebo
spíš ještě dříve. V tom případě by v roce 1021 sedmnáctiletý Břetislav unášel přibližně
dvacetiletou dívku. – Avšak v odborné literatuře se uvádí, že Gerbera Švábská a Jindřich Schweinfurtský neměli dvě děti, ale tři: Otu, Eilu a Juditu.455
Relativně přesně udává věk Břetislava i Judity K. V. Zap: „Roku 1029 bylo Břetislavovi asi dvacet, Jitce patnáct let.“456 Avšak naprostá většina našich historiků dospěla k názoru, že Judita byla stejně stará jako Břetislav.457 Pro tyto historiky bylo stále
nevysvětlitelné, proč se tedy první syn Břetislava a Judity narodil až roku 1031, tedy
10 let od doby únosu. Přitom považujeme rok narození Spytihněva za pevně prokázaný.
Také ovládnutí Moravy Oldřichem a její definitivní připojení k Čechám roku 1019 až
1020 je nutno brát jako realitu. A vše také svědčí pro správnost Kosmova údaje, že Břetislav unesl Juditu roku 1021. Jak tento historický rebus vyřešit?
Únos Judity a její otěhotnění jsou dva nezávislé děje, jejichž letopočty se mohou, ale také nemusí krýt. Během svého přibližně padesátiletého života Judita mohla být
unesena kdykoliv, ale otěhotnět mohla jedině ve fertilním období, tedy v mnohem kratší
části jejího života. Otěhotnět lze jen při zralosti gonád. Datum prvního Juditina těhotenství nemusí odpovídat době jejího únosu, avšak zásadně musí odpovídat době jejího
dospívání. Tedy jde o to, jak starou Juditu Břetislav ze Svinobrodu unesl. Šlo vůbec
o dospívající dívku? Neunesl Břetislav ještě nedospělé dítě? Odpovědět na uvedenou
otázku by bylo snadné, kdyby bylo známo datum narození Judity. Jenže to nám historie
nezachovala a tak máme k dispozici jen rozporuplné úvahy a rozdílné odhady data Judi453
Čechura, J.: Knížata a králové zemí Koruny české. In: Třeštík, D. – Čechura, J. – Pechar, V.: Králové
a knížata zemí Koruny české. Praha, 2001, s. 7.
454
Přibík z Radenína řečený Pulkava: Kronika česká. In: Kroniky doby Karla IV. Praha, 1987, s. 296.
455
Vlček, E.: Nejstarší Přemyslovci v světle antropologicko-lékařského výzkumu. Výstava ministerstva
kultury, katalog. Praha, 1982, s. 195.
456
Zap, K., V.: Česko – moravská kronika. Kniha první. Praha, 1906, s. 147.
457
Novotný, V.: České dějiny I/1. Praha, 1912, s. 702.
159
tina narození u každého jednotlivého historika.
Uvedený problém historiků, trvající až do roku 1982, vyřešila antropologie. Při
antropologickém průzkumu kostry ověřeně patřící Juditě prokázal Vlček, že zemřela ve
věku kolem 50 let. Poněvadž známe přesné datum jejího úmrtí, 2. 8. 1058, lze vypočíst,
že se narodila v letech 1008 – 1010, tedy mnohem později, než se konal útěk její matky
Gerbery na hrad Greussen. Podle objektivního a nezpochybnitelného antropologického
nálezu předloženého E. Vlčkem by Judita v případě, že byla unesena roku 1021, měla
mít jedenáct, maximálně třináct let. O takovém stáří Judity téměř žádný z historiků neuvažoval.
Judita byla unesena ve věku nedorostlého a nevyzrálého dítěte. Pak ale i údaje
Kosmy o „rodem ušlechtilé panně, velmi sličné a líbezné, která svou krásou předčila
všechny, co jich pod sluncem jest…“458 jsou, mírně řečeno, nadnesené a k věku jedenácti let určitě nepřísluší. Jak potom celý ten romanticky líčený poměr Břetislava a Judity
a jejich náhlého vzplanutí „ohněm Venušiným, jako když sálá Etna“459 považovat za
pravdivý, a nikoli jen za romantickou smyšlenku určenou pro vyprávění na zimní večery? Což by sedmnáctiletý jinoch vzplál takovou láskou k jedenáctileté holčičce, kterou
podle tvrzení našeho prvního kronikáře dosud ani nezahlédl?
V dospělosti byla Judita na svou dobu žena velmi vysoká, podle její kostry se
odhaduje, že měla výšku nejméně 175 cm. Únos tak vysoké osoby by byl problémem
i pro Břetislava! Ale jen v případě, kdyby Judita byla stejného stáří s Břetislavem, nebo
i starší, jak nám říkají historikové. Únos by byl velmi těžko zvládnutelný, kdyby na něj
nebyla Judita připravena, nesouhlasila s ním, a při něm aktivně s Břetislavem nespolupracovala. Pokud však Judita měla sotva jedenáct let, jak to antropometricky dokazují
naši odborníci, její únos byl podstatně snadnější. A jestliže byla Judita předem na únos
připravena a nekladla odpor, potom se dal očekávat úspěšný výsledek celé té poněkud
divoké akce.
Případná námitka, že pokud pak došlo k svatbě, že došlo ke svatbě nezletilého
dítěte, je úsměvná. V té době se zasnubovali, ženili a vdávali i kojenci, dokonce někdy
i ještě nenarození, pokud to bylo státním nebo dynastickým zájmem panujících rodů.
Nakonec tedy musíme změnit popis celého průběhu únosu, když antropologové
dokázali, že Břetislav neunášel nevěstu, ale unášel dítě. A musí být také jiný přístup
k vlastnímu usídlení Judity na Moravě. Včetně výběru spolehlivého a Juditě oddaného
personálu. Pro historiky by mělo být zajímavé, že nedospělý věk Judity je uváděn u hradišťských analistů a kronikářů, konkrétně u Tetzela, Siebenaichera a u historika Dlabače
a to ještě hodně dlouhou dobu před antropology. Neměla by tato skutečnost být pro
olomoucké historiky pokynem, aby se také zajímali o historické spisy z Hradiska!?
KOSMAS … TETZEL … DLABAČ
Ve strahovském archivu je opatrován rukopis z roku 1807, sepsaný významným
českým historikem Dlabačem460, nazvaný „Historia Canoniae Gradicensis prope Olo458
Kosmova Kronika česká, Praha, 2005, s. 71.
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 71.
460
P. Jan Bohumír Dlabač (1758 – 1820), ředitel královské knihovny na Strahově, archivář, správce
chrámové hudby, letopisec Královského premonstrátského kláštera na Strahově. Od roku 1796
řádný člen Královské české společnosti nauk a věd (jejím ředitelem byl v letech 1813 – 1818). Osví459
160
moucium“.461 Do dnešní doby nebyl tento rukopis nikde citován a ani později žijící
strahovský premonstrát, který sepsal dějiny celého premonstrátského řádu v Čechách
a na Moravě462, nevěděl o existenci tohoto Dlabačova díla. Dlabač téměř doslovně převzal první část dějin Hradiska do roku 1604 od Tetzela, avšak přitom jeho údaje opravil
podle ověřených historických znalostí z počátku 19. století. Dlabačovy dějiny Hradiska
pokračují po Tetzelovi až do konce 17. století. Podstatná a důležitá informace pravděpodobně bude o zdrojích a podkladech vzniku tohoto dosud neznámého rukopisu. Dlabač nejdříve prozkoumal všechny v té době existující písemnosti o Hradisku spolu se
svým dlouholetým přítelem J. P. Cerronim během měsíce července 1804 v zemském
archivu v Brně. A po sepsání dějin Hradiska J. B. Dlabačem Cerroni463 vlastnoručně
provedl recensi rukopisu a jeho doplnění.
V první kapitole nazvané „O vzniku hradu na Hradisku roku 1021 po Kristu“
Dlabač píše:
„Vznešený kníže Břetislav, syn českého knížete Oldřicha, byl o svatodušních
svátcích vpuštěn do ženského kláštera ve Svinibrodě. Odtud násilně unesl Juditu, nesmírně krásnou a jedinou dceru knížete Oty Bílého, která podle dochovaných dokladů
měla ten nejlepší královský rodokmen – jak po otci, tak po matce. Ačkoliv klášter byl
velmi opevněn a měl i ty nejvyšší věže, a byl také velmi spolehlivě strážen, tak tyto četné
překážky pro navázání milostného vztahu způsobily naopak ještě větší vzplanutí lásky.
Neboť láska zvítězí nad vším, lásce musí ustoupit král i kníže.
Velmi krásný jinoch Břetislav se ještě víc utvrdil v naplánovaném únosu. Jakmile
zahlédl princeznu, prudce vzplál vášní, radostně ji uchopil a s uchvácenou pannou
uprchl. A aby nebyla Teutonům dána záminka ke křivému obvinění z provedeného bezpráví, tak hrdina Břetislav svého otce knížete Oldřicha jen pozdravil a se svou novomanželkou odjel přímo na Moravu. Totiž celou tuto zemi mu předtím dal jeho otec do
pravomoci, neboť byla osvobozena od Poláků, kteří Moravu okupovali.
Břetislav přijel na olomoucký hrad, kde se usadil. A okamžitě na nedalekém pahorku, severně od svého hradu, v místě, které by bylo pod ochranou jeho hradu a pro
které by byl jeho hrad spolehlivou záštitou, začal stavět nezvykle opevněný hrádek. Dokud Judita nedospěla, tak Břetislav se svou nedospělou nevěstou na hrádku nepřebýval. (Zvýrazněno mnou.)
Pojmenování Hradiska bylo převzato právě od Juditina hrádku, jako jeho diminutivum, zdrobnělina slova „hrad“ – „hradiště“.
Na tomtéž místě pak Břetislavova manželka Judita ve vší počestnosti počala
a porodila pět synů, společně se vyznačujících obdivuhodnou tělesnou zdatností a s nikým neporovnatelnou moudrostí, přijatelných mravů, při proviněních pokorných, a ma-
cenec, přítel J. Dobrovského. Historik, autor 34 historických spisů, z nichž je nejvýznamnější „Allgemeines historiches Künstler Lexikon für Böhmen und zum Theile auch für Mähren und Schlesien“. Byl vydán v Praze roku 1815 ve třech dílech nákladem stavů Království českého. Je to velmi
podrobný umělecký a věcný inventář památek s životopisnými daty umělců a s literárními prameny. Dlabač na Lexikonu pracoval 28 let a všechny památky si osobně ověřil.
461
Dlabač, J., B.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Rukopis. Praha, Strahovský archiv,
K. No 120, D. G. I. 18. Sepsán roku 1804 – 1807.
462
Čermák, D.: Premonstráti v Čechách a na Moravě. Praha, 1877.
463
Jan Petr Cerroni (1753 – 1826), archivář, historik, sekretář císařsko-královského gubernia pro Moravu
a Slezsko, cenzor císařsko-královské knihovny v Brně, odborný spisovatel, pořadatel zachovaných
archivních materiálů hradišťských premonstrátů a ve své době jejich největší znalec.
161
jících veškeré chvályhodné mužské ctnosti. Prvorozený byl pojmenován Spytihněv, druhorozený Vratislav, třetí rodovým jménem Konrád, čtvrtý Jaromír a poslední pátý Ota,
jenž vynikl založením kláštera na Hradisku. …“
Všichni naši staří kronikáři i historikové včetně Dlabače považovali za otce Judity jejího bratra Otu Bílého. Příčinou tohoto společného omylu byla jejich neznalost tehdejších velmi složitých příbuzenských vztahů. Navíc tento omyl podpořil naprosto nezvyklý velký věkový rozestup mezi sourozenci Otou Bílým a Juditou. Dlabačovo nekritické opsání chybného názoru jeho předchůdců nás samozřejmě ihned zpochybní, protože podobně nesprávně nebo zkomoleně mohou být Dlabačem uvedena i jiná historická
fakta.
Bratr Judity v době jejího únosu již čtyři roky spravoval Severní bavorskou marku jako schweinfurtský markrabí. Ota Bílý byl po celý život jedním z nejpřednějších
dvořanů německého dvora panovníka Svaté říše římské a jako jeho blízký příbuzný se
stal předmětem císařovy sňatkové politiky. Po celý svůj život byl plně oddán římskému
císaři a výrazně ovlivňoval politiku císařského dvora bez ohledu na to, zda křeslo nejmocnějšího evropského vladaře bylo obsazeno Jindřichem II., Konrádem II. nebo Jindřichem III. Rod Babenberků ovládal nejen Severní bavorskou marku, ale i Bavorské
vévodství, Východní bavorskou marku, Švábské vévodství, Franské hrabství a byl spřízněn s rody vládnoucími v Sasku, Durynsku, Polsku, Uhrách a v dalších evropských
zemích. Bylo by podivné, kdyby se od tak vlivné vládnoucí skupiny neobjevila významná reakce na Břetislavův barbarský únos jejich potomka. Přesto nikde nebyly nalezeny žádné hodnověrné písemné záznamy o případné trestné odvetě říšských vládců
proti Oldřichovi a Břetislavovi.
Skutečnost, že nedošlo k vojenské odvetné výpravě a k potrestání Oldřicha
a Břetislava, lze vysvětlit jedině tím, že byla dosažena nějaká dohoda, nějaké vzájemně
vyhovující smírné řešení. Jak jinak, než pokořením se Oldřicha a Břetislava, poskytnutím záruk a jejich bezvýhradným přijetím dalších složitých a těžkých podmínek. Proč by
tedy neměli mít pravdu hradišťští kronikáři, když hovoří o tom, že pro Juditu byl Břetislavem urychleně postaven opevněný hrádek na protilehlém břehu Moravy, v kterém
Judita sídlila, dokud plně nedospěla. Samozřejmě pod dohledem několika důvěrných
a věrohodných dvořanů ze Schweinfurtu. Pro smír a dohodu svědčí jednak v těch létech
oslabené postavení říšských vojsk, jednak převaha vlivu nekonfrontačních rádců na císařském dvoře: markraběte Oty Bílého, a pravděpodobně i vliv Gunthera – Vintíře. Jistě
nebyl zanedbatelný ani vliv církve, vždyť ten nepřirozený a zločinecký zlozvyk z pohanských – unášení nevěst – dob nakonec posvětil pražský biskup na věčné časy a tak
jménem Boha za všechny křesťany odpustil oběma novomanželům jejich nerozvážný
mladický přečin.
Pokud došlo k dodatečné úmluvě či dohodě, podle které se Břetislav zavázal, že
s naplněním manželství vyčká do doby Juditiny dospělosti, a do té doby pro Juditu zabezpečí oddělený pobyt za smluvených podmínek, pak lze prohlásit, že Břetislav takovou dohodu zřejmě po všech stránkách splnil.
A když odpustil Bůh, tak se tomu nemohou protivit ani všichni Babenberkové!
Ačkoliv podle našeho současného pohledu z počátku 21. století jde o naprosto zřejmou
pedofilii, tedy sexuální úchylku, která na rozdíl od mnohých jiných sexuálních deviací
je odsouditelná a stále trestná, ať Bůh odpustí, či ne.
Dlabač v dalších odstavcích svých „Dějin opatství na Hradisku u Olomouce“
připomíná vladařské zásluhy Břetislava a jeho synů, a především se zaměřuje na jejich
přínos pro upevnění postavení církve v Čechách a na Moravě. V části, informující
162
o vládě pátého syna Břetislava a Judity, olomouckého knížete Oty, lze opět nalézt důkaz
o existenci Juditina hrádku na Hradisku:
„Ve šlépějích svého otce a svých rodných bratří pokračoval nejvznešenější vládce a nejmilostivější kníže, dodnes námi všemi upřímně oplakávaný Oto, řečený Sličný.
Pátý a poslední syn Břetislava, moravského markraběte, sídlící v Olomouci, který ve
svých třiceti létech věku svého se svou manželkou Eufémií dal podnět ke vzniku kláštera,
pro nějž roku 1077 den před dubnovými kalendami položil základy v místě, kde byl vybudován hrad pro Juditu. A tak svou dobrotou, ušlechtilostí a urozeností rozmnožil velebení Boha o nové způsoby. Během necelého jednoho roku opevnil klášter hradbami
a přiřadil ho ke starodávnému kostelu božského Štěpána, který stál vně hradeb. Klášter
začal být hojně navštěvován a nazýván toliko „Hradisko“. Po krátké době následovalo
o třetích únorových nónách roku 1078 zasvěcení kláštera ke cti Vykupitele, našeho Pána Ježíše Krista a svatého Štěpána, prvomučedníka, ctihodným nejdůstojnějším Janem,
třetím biskupem olomouckým, aby se klášter stal nepomíjivým královstvím Božím na
věčné časy. A nástupce apoštolů papež Alexander II. z pravomoci svého úřadu do kláštera povolal bohoslužebný mnišský řád svatého Benedikta.“464
Z předchozího Dlabačova textu vyplývá, že klášter byl založen v upraveném Juditině hrádku a pojmenován podle blízkého a již dříve existujícího kostela zasvěceného
sv. Štěpánu prvomučedníku. Tedy nešlo o postavení nové budovy a ani o vysvěcení
nového kostela, jak nás dezinformují současní olomoučtí historikové. Díky tomu, že na
Hradisku stál Juditin hrádek, mohl být obsazen prvními benediktiny již za deset měsíců
po rozhodnutí o založení kláštera na Hradisku.
Poslední dlouhodobý antropologicko-lékařský výzkum tělesných pozůstatků
prvních Přemyslovců přinesl některá nová zajímavá zjištění, i když v některých údajích
je jejich věrohodnost historiky – konkrétně D. Třeštíkem – naprosto neprávem zpochybňována. Pravděpodobně proto, že se nepodařilo u všech jednotlivých koster prokázat, že prozkoumávané pozůstatky stoprocentně patří předpokládané osobě. Často byly
pozůstatky přiřčeny historické osobě bez věrohodného důkazu o totožnosti zkoumané
kostry s historickou postavou. Avšak pravost kosterních pozůstatků knížete Břetislava
a jeho manželky Judity je stoprocentně prokazatelná.
KLADY A ZÁPORY KNÍŽETE BŘETISLAVA
Ještě je důležité stručně se zmínit o některých důležitých dějích z života Břetislava a Judity. Hlavně z toho důvodu, zda Břetislavovo postavení Juditina hrádku neodporuje nějakým dalším životním událostem Břetislava a Judity, pokud nám tyto děje
historiografie uchovala.
Břetislav je historiky považován za jednoho z našich největších panovníků s vynikajícími vladařskými schopnostmi.465, 466 Při hodnocení Břetislava jako panovníka
vidíme jeho největší zásluhu v tom, že povznesl český stát do středu evropského politického a kulturního dění poloviny 11. století. J. Čechura píše: „Břetislav nebyl sice žád-
464
Dlabač, J., B.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Rukopis. Praha, Strahovský archiv,
D. K. No 120, D. G. I. 18. Sepsán roku 1804 – 1807.
465
Lacina, J.: Česká kronika. Praha, 1893, s. 291.
466
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1999, s. 63 – 75.
163
ným ideálem českého knížete, ale v knížecí době přemyslovského státu patřil nesporně
k nejúspěšnějším panovníkům, jehož renomé rozhodně překročilo 11. století.“467 Na
vlastním Břetislavově charakteru nalézáme mnoho pozitivních jevů, dokonce i takových, které jiní přehlíží. Z lidských vlastností je nutné vyzvednout jeho trvale uctivý
vztah k jeho rodově prosté matce Boženě. Po celou dobu jejího života měla zajištěnu
odpovídající péči a po její smrti ji Břetislav pohřbil v nově postaveném chrámu sv. Václava ve Staré Boleslavi.
Konečně je také nutné vysoce ohodnotit výjimečné státnické schopnosti Břetislava. Břetislav, bylo-li to v zájmu národa, byl schopen odhodit veškerou pýchu a hrdost
a pokořit se takovým způsobem, jako asi nikdo z českých panovníků. Kdo by svedl to,
co učinil Břetislav po prohrané válce v roce 1041, když přede všemi říšskými knížaty
i přede všemi českými pány, kteří Břetislava zradili, bos a oblečen jen do kajícného lněného roucha, se připlazil po kolenou před trůn mladičkého císaře, vzdal se vlády, prosil
císaře o odpuštění, a slíbil poslušnost bez odmluv. Zajisté to bylo z návodu vždy přítomného poustevníka Vintíře, pravděpodobného Břetislavova kmotra, jenž tehdy nejlépe věděl, jakým postupem lze císaře ovlivnit, a jak co nejvíc z celé prohry zachovat.
Kníže Břetislav byl oslavován už Kosmou a poté ve stejném duchu všemi dalšími našimi historiky jako „český Achilles“468, jako tvůrce českého státu a jako zachránce
české svébytnosti.469
Často se opomíjí, že Břetislav měl během své životní panovnické kariéry také
četné neúspěchy a nezdary. Nad jeho mnohými opatřeními zůstává dnes zdravý rozum
stát. Kosmas uvádí Břetislavovu spoluúčast na zotročení a prodeji Poláků zajatých při
osvobozování Moravy, když se svým otcem zajaté polské bojovníky z moravských hradů, „spoutaných vždy po stu v řadách prodával do Uher a ještě dále.“470 Křesťany
prodával mohamedánům do otroctví. Bez ostychu prováděl to, co dlouho předtím kritizovali a odmítali sv. Václav a sv. Vojtěch.
Obdobně lze hodnotit jeho postup při únosu Judity, když na hradě ve Schweinfurtu ponechal krutému osudu většinu svého doprovodu, většinu svých spolubojovníků,
ačkoliv tomu mohl zabránit. Břetislav své druhy nenechal vzbudit a následkem toho je
ve stanech ve spánku „zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy
uťali“471. Opět čin nehodný dobrého vojevůdce! Jedinou omluvou by mohlo být Břetislavových sedmnáct let!
Další Břetislavovu aktivitu popisovanou Kosmou lze ospravedlnit. Břetislav už
jako český kníže roku 1038 nechal po hradech nosit provaz z lýčí jako připomínku svým
ozbrojencům, že tomu, kdo z nich na výzvu svého vladaře okamžitě nenastoupí na válečné tažení, bude bez milosti uťata hlava. Z toho je patrné, že bojová morálka bojovníků byla na velmi nízké úrovni, a že jejich plnění rozkazů bylo velmi nespolehlivé. Pohrůžka a i případná výstražná poprava byla cestou, jak dosáhnout a udržet potřebnou
kázeň ve vojsku. Jiné Břetislavovo nařízení, jeho příkaz vytlouci zuby každému, kdo
nedodrží půst, nám připadá ve svém důsledku jako neadekvátní.
467
Čechura, J.: Knížata a králové zemí Koruny české. In: Třeštík, D. – Čechura, J. – Pechar, V.: Králové
a knížata zemí Koruny české. Praha, 2001, s. 199.
468
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 72, 79.
469
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1942, s. 97 – 98.
470
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 72.
471
Kosmova kronika česká. Praha, 2005, s. 72.
164
Hlavním činem Břetislava během jeho vlády bylo přenesení ostatků sv. Vojtěcha, sv. Radima a dalších svatých a mučedníků z Hnězdna do Čech. Dosavadní oslavování tohoto činu je zcela nepřiměřené a nedůstojné. Ačkoliv to někteří historikové jako
J. Čechura hodnotí takto: „Vrcholem Břetislavových vladařských schopností byla slavná
cesta do Hnězdna pro ostatky sv. Vojtěcha, chované ve zdejší katedrále.“472 Bylo to
typické vyloupení několika chrámů, vykradení hrobů a všech cenných chrámových
předmětů, včetně předmětů sloužících ke mši. Během této naplánované kořistnické akce
došlo i na vyloupení osad, příbytků, na zajetí osob vhodných pro prodej do otroctví.473
Obvyklé bylo také zabití těch, kdo tomuto nájezdu odporovali. 474, 475 A také se zajatci
přesídlovali! Celé lidské osady byly z Polska přesídleny do Čech.476, 477, 478, 479
Oslavovaná výprava knížete Břetislava pro ostatky sv. Vojtěcha nebyla nic jiného než výprava za lupem, nakradením zlata, stříbra a drahého kamení, svatokrádeží,
zneuctěním ostatků svatých a násilím spáchaným na majetku a životech bratrského
křesťanského národa. Tedy vůbec nic posvátného, čemu se máme klanět, jak nám občas
namlouvají naši kronikáři a historikové480, 481, i naši církevní otcové! Tuto Břetislavovu
akci nelze obhajovat jeho nezkrotností, jeho vladařskou činorodostí bez vyšších politických cílů!
Břetislavova výprava do Polska roku 1039 byla nepříznivě hodnocena okolními
státy i papežem a stala se hlavní příčinou německo-českých válek v letech 1040 a 1041.
Břetislav první bitvu na Šumavě proti Jindřichu III. vyhrál. Na severu u hradu Bíliny
pověřil Břetislav velením severočeského vojska a moravských a maďarských posil
správce hradu Prkoše, který byl podplacen a ustoupil před saským vojskem. Břetislav
zvolil pro Prkoše velmi krutý trest: nechal ho po kouscích odsekávat a nakonec utopit
v Bílině.482 Velezrada se stále trestá nejvyšším trestem, avšak krutost Břetislavova potrestání Prkoše byla nepřiměřená. Krutost trestu měla být pro ostatní výstrahou. Jenže
svůj účel nesplnila, právě naopak, hned následující rok zradili Břetislava kompletně
všichni čeští páni a dokonce ho zradil i pražský biskup Šebíř. Avšak mezi konečné
a nejzávažnější výsledky Břetislavova polského tažení patří Břetislavova kapitulace
roku 1041, po které následovalo vydrancování Čech německým vojskem. 483 Bylo nutné
proplatit římskému císaři pokutu za prohranou válku a tak Břetislavovo vybírání poplatků v zplundrované zemi způsobilo v celých Čechách hladomor484, kterému podlehla víc
472
Čechura, J.: Knížata a králové zemí Koruny české. In: Třeštík, D. – Čechura, J. – Pechar, V.: Králové
a knížata zemí Koruny české. Praha, 2001, s. 195.
473
Zap, K., V.: Česko-moravská kronika. Kniha první. Praha, 1906, s. 154, 157 – 158.
474
Krzemieňska, B.: Břetislav I. Praha, 1999, s. 64.
475
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 1963, s. 234 – 235.
476
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1999, s. 48 – 51.
477
Kosmova Kronika česká. Praha, 2005, s. 80.
478
Novotný, V.: České dějiny I/1. Praha, 1912, s. 18 – 19.
479
Šimák, J., V.: Kronika československá. Praha, 1925, s. 87.
480
Kosmova kronika česká. Praha, 2005, s 82 – 86.
481
Palacký, Fr.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1942, s. 98 – 99.
482
Novotný, V.: České dějiny I/1. Praha, 1912, s. 43.
483
Novotný, V.: České dějiny I/1. Praha, 1912, s. 47 – 48, 58.
484
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1999, s. 64.
165
jak třetina ze všech obyvatel.485 To byla neúměrná daň za tak často nadnášený úspěch
Břetislavovy polské výpravy!
Mezi závažná negativa Břetislavova státnického působení patří i to, že se spokojil se získáním okleštěné Moravy. Okrajová území odtržená od Moravy za vlády Břetislava se od té doby již nikdy k Moravě nevrátila. Morava Břetislavovými válečnými
prohrami a následnými kapitulacemi definitivně ztratila více než třetinu svého území.
Totiž původní území Moravy bylo větší nejen v době Velkomoravské říše, ale i za všech
předchůdců knížete Břetislava.
Břetislav v roce 1041 při obklíčení Prahy vojsky Jindřicha III. přijal bezpodmínečnou kapitulaci a vzdal se naddunajské třetiny jižní Moravy. Jižní hranice Moravy do
té doby tvořená Dunajem se definitivně posunula na řeku Dyji. Podobně na severu Morava ztratila Opolsko, Holasicko a Krakovsko, na něž si dosud činila nárok.
Ještě za vlády knížete Oldřicha patřilo k Moravě Nitransko a to nejméně až k řece Váhu, tedy tzv. střední Pováží. V 10. a počátkem 11. století Nitransko stejně jako
jižní Morava podléhalo jednou Maďarům, jindy Polákům. V roce 1018 bylo toto území
okupováno polskými posádkami Boleslava Chrabrého, i když podle jeho dohody s uherským králem Štěpánem z roku 1018 se Boleslav Chrabrý tohoto území vzdal.486 Avšak
ani po roce 1018 se král Štěpán neodvážil toto území obsadit. Když Štěpán roku 1030
porazil vojska císaře Konráda II., bylo toto území při mírové dohodě přiřčeno k Uhrám.
Břetislav byl nucen souhlasit,487 ale nechtěl se smířit se ztrátou Nitranska, a proto opakovaně činil nájezdy na Uhry. Při posledním soustředění českého vojska, připravovaném k tažení proti Uhrám, Břetislav zemřel. Stalo se tak dne 6. ledna 1055 v Chrudimi,
prý na „černou smrt“. Ale povinnost k vojenským akcím, k navrácení Nitranska k Moravě, Břetislav předal svým synům, kteří pokusy o získání dnešního západního Slovenska neustále opakovali, ale bez úspěchu.
MORAVANSTVÍ BŘETISLAVA A JUDITY
Připomínám již výše uvedenou citaci z „Dějin národu českého v Čechách a na
Moravě“ Františka Palackého. Tento náš nejproslulejší historik, odmítající existenci
moravského národa, hodnotil Břetislavovo moravanství velmi vysoko. Palacký v popisu
situace v roce 1026 (Palacký chybně posunul rok o několik let později) kolem Břetislavova vítězného tažení proti Uhrům, když uherský král Štěpán usiloval o zastavení postupu velmi silného sboru Břetislavových bojovníků, ohodnotil mimořádný zájem Břetislava o památky z Velké Moravy takto:488
„Břetislav dokázal hned v prvním tomto boji všecku chrabrost i jemnotu ducha
svého. Jedním ouprkem dobyv jako na překot celé země, poháněl před sebou pluky
uherské, až konečně pokoj s králem Štěpánem uzavřený stanovil meze obou říší a pojistil
jemu spolu jméno vévody Moravského. Pravíť sám v listině o tom vydané, že zpomínaje
na moc a slávu starých knížat země Moravské, cítil se v nejhlubším srdci až k slzám pohnuta, když přišel na svatá ona místa, kdež někdy křesťanství tak krásně bylo prokvetlo,
485
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1999, s. 44, 62 – 63.
Kontler, L.: Dějiny Maďarska. s. 505.
487
Třeštík, D.: Mysliti dějiny. Litomyšl, 1999, s. 140, 142.
488
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1942, s. 96.
486
166
když uzřel slavný někdy Velehrad ve zříceninách a chrámy boží v něm zpustlé i zohavené, a to tím samým národem zohavené, kterémuž nyní zakoušeti dal veškeren důraz moci
a hněvu svého. V pobožném nadšení ustanovil celou kořist uherskému vojsku odjatou
vynaložiti na nové postavení a nadání chrámův oněch, jakožto obět kladenou na oltář
toho, kterémuž zasvěceni a jehožto pomocí zase dobyti byli. Druhy své, kteří mu k vítězství dopomohli, podělil ouřady a statky: Zvěst se stal županem Olomúckým, Luta bratr
jeho županem Pustimiřským, Ctibor županem Brněnským, Radim Přerovským, Velis,
Tas, Mutina i jiní dostali jiné odměny. Péčí jeho potom opraveny hradby starých měst
a hradův moravských, a založena též nová města, jako Spytihněv i Opava, jenž pevnou
zdí obehnána jsou, i ustanoveni zvláštní krajištníci, čili vyšší ouředníci vojenští k hájení
hranic proti Polákům i Uhrům. …“
Ještě jednou v současné češtině shrňme to, co nám Palacký chtěl říct: Vojenský
úspěch Břetislava donutil uherského krále Štěpána k mírovému jednání. Byly sice stanoveny východní hranice Moravy přibližně odpovídající i dnešním hranicím, tedy zohledňující ztrátu celé východní části Moravy. Ale Břetislav si na králi Štěpánovi vybojoval titul moravského vévody nebo markraběte. A král Štěpán také přiznal svébytnost
a nezávislost Moravy.
Mezi Štěpánem a Břetislavem byly navázány velmi přátelské styky. Pravděpodobně právě tehdy Břetislav získal od Štěpána „péřovou korunu“, asi Maďary ukořistěný pozůstatek z velkomoravské doby, neboť král Štěpán již tuto korunu nepotřeboval,
byl korunován roku 1000 mnohem cennější královskou korunou věnovanou k tomuto
účelu osobně papežem Silvestrem II.489 Zřejmě v tomto mírovém ujednání s neobvykle
velkými zisky Břetislava asistoval Břetislavův kmotr Gunter-Vintíř, právě tehdy působící na dvoře krále Štěpána.
Není sporu o tom, že Břetislav po dobu své vlády na Moravě skutečně vybudoval celou hradní soustavu, založenou na některých starých hradech, avšak soustavu doplnil vybudováním nových opevněných hradů. Města Břeclav, Spytihněv, Opava vděčí
za své založení Břetislavovi. V té době byla vybudována jako dokonale opevněný hrad.
A také sídlo Břetislava, Olomouc, znamenalo výstavbu nového kamenného hradu na
dómském návrší včetně mincovny pro několikaletou ražbu stříbrných denárů. Břetislav
založil i správní centra na některých bývalých velkomoravských hradištích: na hradišti
sv. Hypolita vzniklo Znojmo, na Pohansku byla postavena Břeclav, v oblasti Mikulčic
Hodonín a pravděpodobně bylo velkomoravské centrum i tam, kde je dnes Olomouc
a Uherské Hradiště.
Historikové pochybují o Břetislavových vědomostech o moravských dějinách
a o vědomé Břetislavově snaze o obnovení některých velkomoravských tradic. Po rozsáhlé diskuzi se historikové v současné době většinou přiklánějí k názoru, že Břetislav
vůbec nic o historii Velké Moravy nevěděl, a pokud něco věděl, tak na to nedbal 490, 491,
492
. Současný významný moravský historik J. Válka všeobecně přijatý názor definuje
takto: „Břetislav I… Nenavázal však zřejmě ani na státní, ani na církevní velkomoravskou organizaci. Buď proto, že se již rozpadla, nebo že neměl zájem navazovat na vel-
489
Kachlík, Jiří: Příchod a pokřesťanštění Maďarů, sv. Vojtěch a slovanská slova v maďarském jazyku. In:
Moravský historický sborník. Ročenka moravského národního kongresu. Brno, 2006 – 2010, s. 260.
490
Zap, K., V.: Česko-moravská kronika. Kniha první. Praha, 1906, s. 146.
491
Turek, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha, 2000, s. 230.
492
Kux, J.: Geschichte der königlichen hauptstadt Olmütz bis zum Umsturz 1918. Olomouc, 1937, s. 11.
167
komoravské dědictví a oživovat jeho tradici.“493 Pro potvrzení Břetislavových historických vědomostí a z nich plynoucích činů chybí písemné doklady. (Kdybych byl dostatečně ironický, měl bych napsat, že se nezachovala Břetislavova školní vysvědčení dokazující jeho oznámkování z hodin dějepisu.) Ale písemné doklady z doby Břetislavova
panování na Moravě přece nejsou vůbec žádné.
Historikové nedostatečně hodnotí nepopíratelnou skutečnost, že už na prvých
mincích ražených Břetislavem v Olomouci se objevovala připomínka velkomoravské
historie. Ražba s poprsím a se jménem sv. Petra nemohla být jen z důvodu existence
kostela zasvěceného sv. Petru nedaleko Břetislavova olomouckého hradu. Uvedení
sv. Petra na Břetislavových mincích bylo připomínkou, že už dříve byla Morava věnována sv. Petru – a tudíž, že nepatří římskému císaři. Poprsí a kotva sv. Klimenta vyražené na mincích nebyly náhodně vybraným symbolem. Musela to být připomínka mise
řeckých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, to je jediné možné vysvětlení. Mince z období
Břetislavovy vlády na Moravě dokazují, že Břetislav se chopil slavných tradic z Velké
Moravy a pokusil se je oživit.
To, že Břetislav a Judita dbali o rodové tradice, lze doložit z pojmenování jejich
pěti synů. První tři dostali jména po „Přemyslovcích“: Spytihněv a Vratislav po slavných vládnoucích předcích, prvních křesťanských knížatech, tedy nikoli po onom problematickém Přemyslovi z kmene Lučanů a dalších pohanech, ale po synech prvního
křesťanského knížete Bořivoje, pocházejícího z Moravy. Třetí Jaromír byl pojmenován
po strýci Břetislava, který se dobrovolně vzdal vlády v Břetislavův prospěch. Čtvrtý
Konrád a pátý Oto dostali jména po slavných příbuzných z rodu Judity, po císaři Otovi
a císaři Konrádovi, který prý byl tomuto čtvrtému synovi Břetislava a Judity dokonce
kmotrem.
Ještě je nutno více vyzvednout vztah Judity a jejích dětí k Hradisku. Že Hradisko
bylo rodištěm všech sedmi dětí Břetislava a Judity uvádí analisté. Ač nejsou písemné
doklady zachycující jejich city k Hradisku, jistě byl vztah všech jmenovaných k místu
jejich dětství a dospívání velmi intimní. Na Hradisku jsou stále pochováni Oto s manželkou Eufémií a další potomci tohoto rodu. Konečně i samotná Judita na Hradisku přebývala častěji, než máme písemně doloženo. Konkrétně je dokázáno, že když prvorozený syn Spytihněv se rozhodl vyhnat z Čech některé Němce a když prý mezi ně zahrnul
i svou matku, Judita a její druhorozený syn Vratislav prchali před Spytihněvem do Uher
pravděpodobně z Hradiska. Spíš než Spytihněvův odpor k německému živlu příčinou
vyhnání byla Spytihněvova pomsta za jeho odloučení od rodiny a jeho opakované předání na císařský říšský dvůr jako rukojmího.
Kosmas píše, že se Judita v Uhrách znovu provdala, a sice za bývalého uherského krále Petra Orseolo, nazývaného „Benátčan“.494 B. Krzemieňska Kosmův údaj vyvrací, protože v roce 1055 byl prý Petr Orseolo mrtev, neboť roku 1046 padl na hranicích,495, 496, 497 když utíkal při povstání Maďarů do Korutan. Současné historické publikace však uvádí, že král Petr byl při povstání Maďary zajat, poté ho nechal král Ondřej
493
Válka, J.: Středověká Morava (I. díl dějin Moravy). Brno, 1991, s. 37.
Kosmova kronika česká. Praha, 2005, s. 99.
495
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1997, s. 65.
496
Krzemieňska, B.: Břetislav I. Praha, 1999, s. 358.
497
Bláhová, M. – Frolík, J. – Profanová, N.: Velké dějiny zemí koruny české. Sv. I. Litomyšl, 1999, s. 409.
494
168
oslepit a odvléct někam do nitra země.498, 499 Judita si zřejmě vzala slepce, prý proto,
aby svým sňatkem znevážila vládu Spytihněva. Judita zemřela v Ostřihomi dne 2. 8.
1058; později byly její pozůstatky jejím druhorozeným synem, králem Vratislavem,
převezeny na Pražský hrad a pohřbeny ve svatovítském chrámu do hrobu k Břetislavovi.
Petr Benátčan zemřel roku 1059.500
Dosud zůstává nezodpovězena otázka, proč byla na Břetislavových denárech vyražena tzv. koruna moravských králů. Je to jakási čelenka, prý zhotovená z peří pávů.
Na Břetislavových denárech je vyražená buď samostatně, nebo zdobí Břetislavovu hlavu. Tento diadém, poněkud připomínající čelenku indiánských náčelníků, byl také ražen
na mincích některých anglosaských, irských a skandinávských panovníků. Dosud nikdo
věrohodně nevysvětlil, proč se čelenka z peří pávů stala odznakem moravského vládce.
Na mincích tato čelenka často souvisí s kotvou. Proto mnozí považují péřovou čelenku
za dědictví z doby Velké Moravy a nazývají ji „korunou velkomoravských králů“. Svatoklimentská kotva nemohla být převzata odjinud než z Velké Moravy. K. Radoměrský
se obsáhle zabýval ražbou Břetislavových denárů a vyraženou symboliku – konkrétně
poprsí sv. Klimenta a kotvu – považuje za doklad snah Břetislava navázat na velkomoravskou tradici.501
K cestě koruny moravských králů na Břetislavův denár bylo podáno mnoho různých vysvětlení. Jedno z nich je velmi zajímavé; ačkoliv dříve bylo považováno za málo
věrohodné502, je stále více podepíráno archeologickými nálezy. Je poněkud krkolomné,
ale možná nakonec pravdivé. Předem je nutné informovat, že páv, pro Evropu cizokrajný pták, se do Evropy dostal až po válečném tažení Alexandra Velikého do Indie a následná cesta páva do střední Evropy byla velmi zdlouhavá a trvala více staletí.
Čelenka z peří pávů na hlavách byzantských císařů byla v 6. století odznakem
nejvyššího z nejvyšších a byla prý převzata z Iránu. Podobnou čelenku lze vidět i na
některých nákončích avarských bojovníků, které byly nalezeny při vykopávkách na jižní
Moravě v Dolních Dunajovicích a Moravském sv. Jáně.503 Na úlomku kostěného obložení luku ze 7. - 8. století, nalezeném v Mikulčicích, bylo objeveno středoasijské runové
písmo. Na hradišti Valech při archeologickém průzkumu byly nalezeny předměty zdobené perskými motivy, stříbrné nákončí s motivem stromu života a dvěma pávy.
Cesta těchto podivných starodávných uměleckých předmětů pocházejících
z Persie na jižní Moravu je záhadou. V historii Persie se uvádí, že po porážce Peršanů
a obsazení jejich hlavního města Ktésifónu muslimy v roce 637 poslední panovník perské sasánovské dynastie Jazdkart i se svou dobře vycvičenou družinou prchl na území
Mary, tedy na území dnešního Turkestánu, kde po 14 letech zahynul a ztratil péřovou
korunu. Zbývající členové jeho perské družiny se přemístili kolem Kaspického moře do
jihoruských stepí. Nepřesunuli se pak přes Volhu do Evropy a nakonec až na jižní Moravu? Kromě uvedených archeologických nálezů jsou v oblasti Moravy známy další
498
Zap, K., V.: Česko-moravská kronika. Kniha první. Praha, 1906, s. 176.
Novotný, V.: České dějiny I/1. Praha, 1912, s. 66, 99 – 100.
500
Veber, V.: Dějiny Rakouska. Praha, 2002, s. 77 – 79, 703.
501
Radoměrský, K.: Koruna králů moravských. Sborník Národního musea v Praze, řada A – Historie, svazek XII. (1958) čís. 4 – 5, s. 183 – 240.
502
Bauer, J.: Záhady českých dějin. Brno, 2000, s. 14 – 26.
503
Klanica, Z.: In: Bauer, J.: Záhady českých dějin. Brno, 2000, s. 25.
499
169
nevysvětlené pozůstatky středoasijského kulturního vlivu.504 Dosud není vysvětleno,
proč vládnoucí panovníci z Velkomoravské říše používali perský typ jezdeckých ostruh
a reflexní luk. Proč se vládnoucí vrstva Velkomoravanů oblékala stejně jako Peršané: do
krátkého županu s typickými kulovými spínadly, gombíky.505 Nakonec i titul „župan“
pro správce určitého území se dostal na Moravu ze Střední Asie s Avary, a teprve potom
byl z Moravy převzat sousedními zeměmi.506, 507 Také nález stříbrné plakety s jezdcem
– sokolníkem, který nese na ruce ochočeného sokola, není nic jiného než motiv zobrazující íránský rituál vyhledávání budoucího vladaře prostřednictvím dravého ptáka. Vybraná osoba byla ihned označena čelenkou z pavích per, znakem vladařské hodnosti.508
Zvláštní asijské zvyky se projevily i u největšího velkomoravského panovníka krále
Svatopluka. Jeho náruživost pít kumys, zkvašené kobylí mléko, udivovala, a byla zaznamenána tehdejšími kronikáři.509
V poslední době ojedinělí historikové dokazují původ vládnoucí bojové skupiny
Moravanů z oblasti dnešní Turkménie, z oázy Merv,510 dnes se jmenující Bajram Ali.
Zdůvodňují to souhlasnými jmény řek a oblastí: Morava, Murgáb a příslušníci kmene
Moravané – Mervané.
To, že si Břetislav zvolil péřovou korunu511 jako symbol pro své panování na
Moravě, dokazuje, že znal tradici péřové koruny nejméně z doby Velké Moravy. Proto
také, ačkoliv byl původně svým otcem Oldřichem pověřen jen správou Moravy, po celou dobu své vlády na Moravě vystupoval jako panovník suverénní země. Dokonce se
v některých spisech historiků hovoří, že v roce 1026 byl korunován moravským knížetem512, 513 prý přičiněním uherského krále Štěpána I. Nebyl Břetislav korunován čelenkou z pavích pér, kterou Maďaři získali při jejich nájezdu na Panonii a Velkou Moravu?
Palacký se dovolává jakýchsi písemností, podle nichž na říšském sjezdu v městečku
Thüngau u Vircpurku v květnu roku 1029 císař Konrád II. přiznal samostatnost Moravy
s podřízeností pouze Svaté říši římské a Břetislavovi potvrdil hodnost moravského vévody.514
DĚJINY PŘETVOŘENÉ HISTORIKY NA BÁJE
Do doby, než budou získány věrohodné důkazy existence hrádku, nebo dokud
nebude existence hrádku bezpečně vyvrácena, musíme připustit, že legenda o postavení
opevněného hrádku knížetem Břetislavem pro unesenou Juditu má reálné historické
504
Dvorník, F.: Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha, 1999, s. 311 – 314.
Válka, J.: Středověká Morava. (I. díl dějin Moravy). Brno, 1991, s. 22.
506
Novotný, V.: České dějiny I/1. Praha, 1912, s. 496 – 499, 518 – 519.
507
Třeštík, D.: Mysliti dějiny. Litomyšl, 1999, s. 175 – 181.
508
Klanica, Zd.: In: Bauer, J.: Záhady českých dějin. Brno, 2000, s. 25.
509
Dvorník, F.: Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha, 1999, s. 314.
510
Ovez, Gundogdyjev – Klanica, Zdeněk: Od Mervu na Moravu: tajemství středověku. Moravský historický sborník. Ročenka moravského národního kongresu. Brno, 2006 – 2010, s. 694 – 697.
511
Zástěra, Jaroslav: Původ péřové koruny. Znojmo, 1986.
512
Pelzel, F., M.: Geschichte der Böhmen. Praha, 1817, s. 57.
513
Zap, K., V.: Česko-moravská kronika. Kniha první. Praha, 1906, s. 146.
514
Palacký, Fr.: Dějiny národu českého v Č echách a na Moravě. Praha, 1942, s. 96.
505
170
jádro. Než uzavřu tuto kapitolu, musím na podkladě prostudovaných materiálů případným čtenářům sdělit v několika bodech svůj osobní dojem.
Především upozorňuji na tyto značné rozpory mezi historickou skutečností
a údaji udávanými (nebo zamlčovanými) minulými, ale i současnými historiky:
1. Počáteční vzedmutí ostré kritiky po únosu Judity nebylo následováno žádným
předpokládaným ozbrojeným zásahem, naopak velmi brzy došlo ke zklidnění všech
pobouřených invektiv vůči českému vladařskému dvoru. Tyto okolnosti svědčí pro uzavření jakési dohody mezi Břetislavem a Oldřichem na jedné straně a římským císařem
Jindřichem II. a Babenberky na straně druhé.
2. Pravděpodobně v rámci uvedené předpokládané dohody byl Břetislavem postaven na Hradisku pro Juditu hrádek, osazený spolehlivými služebníky Babenberků, na
němž měla Judita strávit dobu svého dospívání. Je jisté, že Judita na Hradisku prožila
zbytek svého dětství a celou dobu svého dospívání. A nejen to. Judita na svém hrádku
na Hradisku u Olomouce nakonec strávila převážnou část svého života. Vždyť i o pobytech Judity na Pražském hradu je minimálně zpráv, a také téměř neznáme žádný její
pobyt mimo české země. Zřejmě v důsledku pobytu Judity na Hradisku během jejího
dětství a dospívání měla k Hradisku, k „svému hrádku“, vřelý vztah, srovnatelný s našimi vztahy k našim rodištím. Judita a celé její okolí považovalo Juditin hrádek za její
nezávislé a celoživotní vlastnictví, a pravděpodobně Juditin hrádek a celé Hradisko jejím vlastnictvím byl.
3. Skutečnost, že Judita byla ze Schweinfurtu unesena jako dítě a nikoli jako dospělá osoba, nám sdělují hradišťští analisté a kronikáři; a tato skutečnost byla potvrzena
soudobým antropologickým průzkumem kostry Judity.
4. Judita a Břetislav byli velmi pravděpodobně oddáni v chrámu sv. Petra na
Předhradí Olomouckého hradu až v roce 1026 pražským biskupem Izzo za přítomnosti
českého knížete Oldřicha. Tedy nikoliv během únosu, nebo v krátké době navazující na
únos.
5. Judita pak na svém hrádku na Hradisku porodila svých sedm dětí, pět chlapců
a dvě dívky. Tuto informaci sdělují všichni hradišťští diaristé a kronikáři.
6. Roku 1026 došlo k navázání mírových styků mezi Břetislavem a uherským
králem Štěpánem I. Sám Břetislav k navázání mírové smlouvy vydal listinu, podle které
byly stanoveny moravsko-uherské hranice a podle níž byl Břetislav jmenován vévodou
Moravským a převzal dřívější moc a slávu starých knížat země Moravské.515 Je velmi
pravděpodobné, že právě tehdy byl Břetislav korunován králem Štěpánem péřovou korunou moravských králů. Císař Konrád II. potvrdil Břetislavovi hodnost vévody Moravského v květnu roku 1029, což bylo považováno za vyjmutí Moravy z područí českého
knížectví a její podřízení pouze císaři.
7. Břetislav měl velmi vřelý vztah k Moravě, považoval své moravské pány za
důvěryhodnější, spolehlivější, poctivější a také mnohem méně zákeřné, než pány
z Čech. Břetislav od počátku své vlády na Moravě vědomě převzal tradici o působení
věrozvěstů Cyrila a Metoda na Moravě a také se považoval za pokračovatele svých
předků – moravských králů. I proto na jeho mincích ražených v Olomouci se objevuje
jako důkaz tohoto vztahu kotva sv. Klimenta a také péřová koruna moravských králů.
Nemohlo by k tomu dojít, kdyby Břetislav nebyl dokonale seznámen s velkomoravskou
tradicí.
515
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 96.
171
8. Břetislavův postoj se změnil od roku 1034 po jeho jmenování českým knížetem. Snažil se rozšířit ovládané území Českého knížectví na úkor tehdy právě oslabených vlád a vzniklého chaosu v sousedních zemích. Avšak zemřel náhle 10. ledna 1055
na hradě Chrudimi, když připravoval tažení do Uher. Vdova kněžna Judita po skončení
smutečních obřadů v Praze se znovu vrátila na svůj hrádek na Hradisku při Olomouci.
9. Vládu po Břetislavovi převzal jeho prvorozený syn Spytihněv. Ten převážnou
část svého dětství prožil na císařském dvoře jako rukojmí, a v rámci Břetislavovy rodiny
se považoval za odstrčeného potomka. V té době si panovníci zajišťovali své postavení
vládce těmi nejdrastičtějšími postupy; likvidací možných soupeřů, a při tom se nezastavovali ani před svými nejbližšími příbuznými. Spytihněv, aby si svou moc upevnil, se
rozhodl vyměnit Břetislavovi vždy věrné a oddané moravské významné muže pocházející z velmožských rodů. Pozval jmenovitě tři sta moravských pánů na hrad Chrudim.
Ale hned za strážnou branou v polích u Hrutova516 je nechal zajmout, rozvést po hradech a zlikvidovat. (Podotýkám, že nejde o 27 českých pánů, ale o 300 moravských
pánů, představitelů rodící se moravské šlechty, na které si od té doby nikdo nevzpomněl). Zároveň Spytihněv, aby omezil snahy po vládě u svých bratrů, zmařil Břetislavovu poslední vůli, jeho „stařešinský řád“ a rozdělení Moravy na úděly. Svého bratra
Konráda učinil nejvyšším lovčím a svého bratra Otu kuchmistrem.
10. Druhorozenému Vratislavovi se podařilo před Spytihněvem z Olomouce
uprchnout spolu se svou matkou Juditou do exilu, do Uher, do Ostřihomě. Tam se Judita
znovu provdala, tentokrát za svého vzdáleného příbuzného, bývalého uherského krále,
oslepeného Petra Orseola Benátčana. Manželství bylo krátké. Judita zemřela 2. srpna
1058. Teprve smrtí Judity definitivně osiřel Juditin hrádek na Hradisku.
11. Synové Judity, mající stejně vřelý vztah k svému rodišti, především Vratislav a Oto, se rozhodli přestavět hrádek na klášter. Na benediktinský klášter sv. Štěpána
prvomučedníka, pojmenovaný tak podle starobylého kostelíka stojícího již více než jedno století na Hradisku a zasvěceného stejnému světci. Donátorem kláštera byla také
uherská princezna Eufémie, lidově zvaná Žofka, dcera uherského krále Bély I., která se
roku 1074 provdala za olomouckého údělného knížete Otu Sličného. Přes uherský vliv
na olomouckém knížecím dvoře nebyl klášter pojmenován po uherském králi, svatém
Štěpánovi, ale po svatém Štěpánovi prvomučedníkovi. Konečně historikové uvádějící
pojmenování kláštera po uherském králi svatém Štěpánu asi si ani neuvědomili, že klášter byl založen a pojmenován dřív, než byl uherský král svatořečen.
12. Olomoucký údělný kníže Oto Sličný se svou manželkou Eufémií se
31. března 1077 rozhodl založit klášter pro čtyřiadvacetičlenný konvent benediktýnských mnichů získaných z břevnovského kláštera. Klášter byl vysvěcen 3. února 1078.
Nikoliv kostel sv. Štěpána prvomučedníka, ten existoval a byl vysvěcen již dávno,
nejméně celé století; stál mimo klášter a sloužil jako farní. V klášteře mohla být vysvěcena jen stejně zasvěcená modlitebna.
13. V lidských schopnostech nebylo možno postavit novou klášterní budovu za
uvedenou krátkou dobu ani ne jednoho roku. Avšak bylo možno rekonstruovat existující
a relativně zachovanou hradní budovu pro účel kláštera. A také využití hrádku po ze-
516
K trvalé polemice historiků o lokalitě „strážné brány v polích u Hrutova“: je myšlena strážní brána na
české straně českomoravského pralesa tehdy nazývaného Zubří prales, tedy někde mezi Litomyšlí
a hradem Vraclav. Nejspíš jde o podobně znějící obec Hrušovou. Vůbec nešlo o moravskou stranu
českomoravského pralesa, jako např. uvažovanou Svitávku apod. (Pozn. autora.)
172
mřelé Juditě dostalo ten nejvhodnější smysl.
14. Klášter byl obsazen 24 mnichy z břevnovského kláštera během roků 1077
a 1078. Jeho církevní příslušnost a organizace včetně volby opata pak byla Svatou stolicí nařízena kanonickým právem podle buly papeže Alexandra II.; podléhala pouze římskému papeži, nikoli olomouckému nebo pražskému biskupu. Pověření dbát nad vlastnickými a hmotnými zájmy kláštera bylo svěřeno zakladateli kláštera olomouckému
údělnému knížeti, nikoli českému knížeti.
Lze tedy souhrnně uvést: Existence Juditina Hrádku na Hradisku je doložena
údaji hradišťských kronikářů v nedochovaných zápisech, z kterých čerpal kronikář
J. Tetzel koncem 16. století. Archeologický průzkum může Juditin hrádek potvrdit nebo
vyvrátit, ale za předpokladu, že byl proveden na celé oblasti Klášterního Hradiska. Přesto nelze přehlížet prokázané skutečnosti soustavně opomíjené dnešními olomouckými
historiky.
Otec moderní české historie František Palacký napsal: „Čechy a Morava co národ i co stát vždy za jedno byly …“ Avšak nebyly! I za Břetislava byla Morava suverénní zemí nepodléhající Čechám. Morava vždy byla zemí oddělenou od Čech. Pokud Češi
na Moravě vládli, tak pomocí českých ozbrojenců, kteří obsadili moravské hrady. Obyvatelé Moravy byli Moravané a tvořili vlastní nezávislé společenství odlišné od Čech.
Avšak i ti čeští ozbrojenci na moravských hradech se v krátké době stali moravskými
vlastenci. Svědčí o tom mimo jiné i Spytihněvova likvidace tří set „moravských velmožů“ v roce 1055 na Hrutovském poli.
Situace se změnila po založení moravských údělů Břetislavem, když v nich začali vládnout čeští Přemyslovci. Ačkoli čeští Přemyslovci přišli z Pražského hradu,
změnili se na Moravany a začali dbát, aby byli intronizováni na trůn moravského knížete. Za práva Moravy bojovali i proti svým českým příbuzným. A své moravanství obhajovali vědomě a tvrdě, a dokonce za ně neváhali položit svůj život.517 Proto Moravané
nazvali zakladatele kláštera na Hradisku, syna knížete Břetislava a Judity unesené ze
Schweinfurtu, Otu I., řečeného Sličného, „Pater patriae“, čili „Otec vlasti“. Ota Sličný
byl tak pojmenován prvním moravským kronikářem518; a stalo se to o celá dvě století
dřív, než Češi obdobně nazvali svého nejlepšího vládce císaře Karla IV.
Žádný olomoucký historik (tím není míněn historik narozený nebo žijící nebo
pracující v Olomouci, ale historik zabývající se dějinami Olomouce, ať je narozen, ubytován a zaměstnán kdekoli na světě) by ve svých publikacích neměl opomíjet upozornit
na možnost historické existence hrádku na Klášterním Hradisku. Předat dalším generacím byť jen legendární zprávu o postavení Juditina hrádku by se mělo stát věcí cti každého olomouckého, ale i moravského historika. Pravdivé a nezkreslované podávání dějin naší vlasti, tedy i dějin Olomouce a Moravy, by mělo být věcí svědomí každého historika bez ohledu na to, je-li historikem olomouckým, moravským, nebo českým.
Historická existence Juditina hrádku v lokalitě Klášterního Hradiska je mimo jiné i kladným příkladem soužití a nekonfliktních vzájemných vztahů středoevropských
národností. Existence Juditina hrádku na Klášterním Hradisku je vlastně důkazem první
dohovořené kolonizace našeho území cizími občany z Bavorska. Hrádek je dokladem
prvních bezkonfliktních vztahů mezi českým a německým národem uprostřed Morava-
517
Wihoda, M.: Přemyslovská Morava v dějinách českého státu. Matice moravská. Sborník Disputatione
Moravicae I. Brno, 2002, s. 93 – 107.
518
Letopisy Hradišťsko-opatovické. Fontes Rer. Boh. II., s. 390.
173
nů. Je potřeba konečně už přejít k realitě namísto neustálého vyzvedávání všech možných i neexistujících situací, při nichž došlo k vystupňování konfrontačních vztahů mezi
Čechy a Němci až do krajnosti. I pro Moravany platí, že jejich vztahy k sousedům nebyla jenom samá negativa, ale také, a to mnohem častěji, že vzájemná spolupráce ve svém
důsledku znamenala kladný přínos pro všechny – Němce, Čechy i Moravany.
Klášterní Hradisko je trvalou součástí města Olomouce. V dějinách Olomouce
nemohou být vynechávány a ani oklešťovány dějiny Hradiska. Opomenuté a opomíjené
Klášterní Hradisko má pro budoucí generace nezastupitelný význam pro své výjimečné
postavení v dějinách Olomouce, Moravy a střední Evropy.
CO NAPSALI DIARISTÉ
Shoda údajů uváděných v pověstech s údaji sdělovanými hradišťskými analisty
a kronikáři je obdivuhodná. Jenže pověsti nám sdělují jen jakousi informaci o nějaké
významné události, která proběhla v minulosti a byla generacemi vypravěčů považována za cosi mimořádného, co by mělo být uchováno v paměti lidu; na druhé straně záznamy diaristů a sepsané kroniky nám popisují i onu historickou dobu mezi tradovanými pověstmi, kterou vypravěči nepovažovali za natolik významnou, aby bylo nutno se
o ní posluchačům zmiňovat.
Pokud se chceme zabývat historií Klášterního Hradiska, nemůžeme opominout
časové úseky, o nichž se nám nezachovala žádná pověst. Proto musíme alespoň v nezbytných základních údajích popsat i období, o kterém pověsti nehovoří. Sdělení historických údajů hradišťskými diaristy, kronikáři a historiky považujeme za mimořádně
pravdivé a nezkreslující historické skutečnosti519. Tato jejich obdivuhodná vlastnost
byla příkladem při sepisování celé této historie Klášterního Hradiska.
Po založení kláštera benediktinů na Klášterním Hradisku v duchu instrukcí buly
vydané za pontifikátu papeže Alexandra II. se ujal řízení Jan, první hradišťský opat
řádu svatého Benedikta, pocházející z břevnovského kláštera. Byl dávným spolubratrem
nejctihodnějšího Jana, třetího olomouckého biskupa. Oba stejnojmenní Janové, olomoucký biskup i hradišťský opat, přišli do Olomouce sice z Břevnova, ale jejich původním společným místem řádového zasvěcení byl benediktinský klášter
v Niederaltaichu520. Opat Jan byl při svém jmenování již vysokého věku. Jeho dosavadní bezúhonný život mu sice umožnil dožít se velkého stáří, avšak když po čtyřech desetiletích klidného řádového života byl postaven do čela kláštera, způsobilo to jeho kvapné zestárnutí. A tak opat Jan, muž ohromující postavy, často pospával a nepamatoval si
jména svých spolubratrů. Zato ve víře byl obdivuhodný a nesrovnatelný s ostatními příslušníky řádu; zemřel zanedlouho po svém jmenování, 13. května roku 1081, a byl pohřben uprostřed kostela svatého Štěpána prvomučedníka.
Druhým opatem řádu svatého Benedikta na Hradisku se stal Bermarius, který
byl jako první vyvolen za opata z komunity hradišťských benediktinů. Byl to muž po
celý život věrně oddaný svatým obřadům, neustálým modlitbám a ustavičným vigiliím;
jeho přičiněním se sloužily na Hradisku velmi četné posvátné bohoslužby. Mimo jiné se
uvádí, že byl skvělý řečník. Bylo jeho údělem, že pohřbil oba manžele, zakladatele be519
Dlabač, G. J.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Rukopis. (1804 – 1807). Praha, Strahovský archiv. D.K. No 120, D. G. I. 18. Str. 196.
520
Matzke, J.: Zur Siedlungsgeschichte von Alt-Olmüβ. Steinheim am Main, 1976, s. 52.
174
nediktinského kláštera na Hradisku: Dne 9. června 1087 zemřel olomoucký údělný kníže, v análech nazývaný první moravský markrabě, Ota Sličný, a byl pohřben 18. června
na hřbitově v klášteře svatého Štěpána, v místě, které si za svého života sám vybral.
K němu po boku do téhož hrobu byla dne 9. dubna 1111 po své smrti 2. 4. 1111 pohřbena i jeho manželka Eufémie, jak píší diaristé, aby jejich duše byly pohromadě
u Boha, ačkoliv jejich těla byla při pohřbívání oddělena. Teprve po 158 letech, roku
1269, byla jejich těla vlastníma rukama biskupa Narmienského, důstojného Anselma,
slavnostně přenesena a pohřbena uprostřed kostela sv. Štěpána521. Opat Bermarius spravoval hradišťský benediktinský klášter svatého Štěpána po 34 roky, až do své smrti.
Zemřel roku 1116 a byl pohřben v kostele před velkým oltářem.
Jako třetí opat benediktinského řádu po svém zvolení hradišťskou komunitou nastoupil Paulinus, vybraný opět z mnichů z Hradiska. V širokém okolí byl znám jako
příslušník řádu velmi rozsáhlého vzdělání. Za jeho vedení byl klášter velmi obohacen.
Totiž dvojčata Gothard a Saran, družiníci olomouckého údělného knížete, v Olomouci
postavili a z vlastních prostředků zajišťovali provoz farního kostela svatého Mořice;
a ve své poslední vůli odkázali tento kostel i s veškerým jeho přináležejícím majetkem,
i s patronátními právy, klášteru sv. Štěpána522. Onen přináležející majetek se sestával
z třinácti domů včetně jejich pozemků a zahrad. Neznáme přesný rok úmrtí sourozenců
Gotharda a Sarana, a tedy nevíme, od kdy přesně farní kostel sv. Mořice patřil pod správu hradišťského kláštera. Nejspíše se tak stalo už roku 1115. Poté byli faráři v kostele
sv. Mořice jmenováni z řad benediktinských mnichů. Je zajímavý jeden historický údaj:
olomoucký kanovník a děkan z kostela sv. Mořice Pavel Letovický (Moravský) byl povolán někdy začátkem 12. století do Říma k římské kurii, kde se roku 1105 stal kardinálem. Zemřel v Římě roku 1114.523 Podle jiných autorů524 zemřel roku 1077 nebo 1078.
Hradišťský opat Paulinus spravoval klášter po celé desetiletí, zemřel 8. ledna
1127 a byl pohřben v kostele vedle ostatních opatů.
BOJ O NÁSTUPNICTVÍ NA STOLCI ČESKÝCH KNÍŽAT
Pomineme-li krátkodobé vládnutí některých potomků Přemyslovců jmenovaných českým knížetem jako vládce olomouckého údělného knížectví, pak v uvedené
době tří hradišťských opatů se na místě vládnoucího olomouckého údělného knížete
vystřídali Ota I. Sličný, český kníže Vratislav II., jeho syn Boleslav, krátce Eufémie
Uherská za její nezletilé syny, pak Svatopluk a Ota II., synové Oty I. Sličného.
Boj o nástupnictví na stolci českých knížat v roce 1125 je nutné chápat v širších
souvislostech. V posledním desetiletí jedenáctého a v prvních dvou desetiletích dvanáctého století se soustavně odehrával urputný boj o uchvácení tohoto nejvlivnějšího a nejvýnosnějšího vladařského místa mezi čtyřmi syny prvního českého krále Vratislava –
mezi Břetislavem, Bořivojem, Vladislavem a Soběslavem. Jen okrajově do tohoto boje
521
Dlabač, G. J.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Praha, Strahovský archiv. D. K.
No 120, D. C. I. 18. Str. 13 – 14.
522
Dlabač, G. J.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Praha, Strahovský archiv. D. K.
No 120, D. C. I. 18. Str. 15 – 16.
523
Matzke, J.: Die St. Mauriβ=Kirche in Olmüβ. Steinheim am Main, 1964, s. 53.
524
Zlámal, Bohumil: Z dějin kostela sv. Mořice v Olomouci. Olomouc, 1939, str. 5 – 8.
175
zasáhli synové olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného, prvorozený Svatopluk
a druhorozený Ota II. Černý, nazývaný „Otík“.525
Svatoplukův první násilný pokus o uchvácení českého trůnu v září roku 1105
byl neúspěšný. Když byl na jaře roku 1107 požádán českými předáky k sesazení knížete
Bořivoje, tak tentokrát Svatopluk postupoval mnohem chytřeji. Použil nejen své zkušené bojovníky, ale úspěch si zajistil hlavně lstí a velmi četnými intrikami. Předem si zajistil podporu u většiny českých pánů; a navíc získal podporu dalšího uchazeče o český
trůn, svého bratránka Vladislava, syna krále Vratislava. Avšak za ověřené smluvní dohody se závazkem, že Vladislav bude jeho nástupcem na českém panovnickém stolci.
Svatopluk byl dne 14. května 1107 na Pražském hradě slavnostně nastolen jako panující
český kníže; byl prvním knížetem, který se dostal na trůn díky svým schopnostem, aniž
byl stařešinou rodu.526 Dosud vládnoucímu Bořivojovi nezbývalo, než z Čech utéct.
Kníže Bořivoj utekl i se svým mladším bratrem Soběslavem ke knížeti Wiprechtovi z Grojče, manželu jejich sestry Judity. Po několika týdnech se Bořivoj
obrátil na německého krále Jindřicha V. s žádostí o jeho pomoc pro znovunastolení na
pražský trůn. Podplacený římský král Jindřich V. souhlasil. Povolal k sobě, do Merseburku , knížete Svatopluka a aniž ho vyslechl, nechal ho zajmout a uvěznit v Glosaru.
Jenže kníže Svatopluk po svém uchvácení moci v Čechách zásah německého
krále předpokládal. Proto v prostoru vstupní brány do Čech, při Chlumci v Krušných
horách, soustředil početné a spolehlivé české a moravské vojsko. Svolal do Chlumce
zemský sněm, na kterém pověřil dočasnou správou země svého bratra Otu Černého
a teprve poté se odebral do Saska k císařskému dvoru. Když Jindřich V. zajatého Svatopluka odsunul do vězení v Glosaru, tak v Merseburku přítomného Bořivoje ihned jmenoval českým vládcem, a odeslal ho i s jeho švagrem Wiprechtem z Grojče a jeho ozbrojenou družinou k převzetí knížecího stolce do Prahy.
Jenže zatím ani Ota Černý nezahálel a připravil se na ozbrojený odpor v místě
vstupní brány při Chlumci. Když Bořivoj se svým doprovodem přenocoval u hradu Donina527, tak Ota Černý se svým vojskem po jednodenním pochodu vpadl do Bořivojova
ležení. Bořivojova družina se rozprchla. Kníže Bořivoj i s Wiprechtem znovu utekli na
Míšeňsko do Grojče.
Svatopluk, držený v Glosaru v postavení „vznešeného vězně“528, zjistil onu
ohromnou částku peněz, kterou Bořivoj zaplatil Jindřichovi V. za „pomoc“; a tak nezaváhal a přislíbil německému králi ještě vyšší odměnu 10.000 hřiven stříbra. To způsobilo, že Jindřich V. již Bořivoje více nepodpořil, ale propustil Svatopluka a předal mu
lenní korouhve za český stát. Svatoplukovi se přes veškeré úsilí a vydrancování celých
Čech a Moravy nepodařilo sehnat slíbenou sumu. Za chybějících 3.000 hřiven stříbra
Svatopluk dal králi do zástavy jako rukojmího svého bratra Otu.
Díky svému novému postavení Svatopluk navázal s Jindřichem V. velmi vřelý
přátelský vztah.529 V následujících létech byl Svatopluk se svými bojovníky, i s Otou
Černým, tím nejspolehlivějším pomocníkem při všech válečných akcích krále Jindři525
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1999, s. 128 – 140.
http://www.e-stredovek.cz 2.díl, s. 2.
527
Hrad Donín (Dohna) – nástupní pevnost před českou hranicí, který spolu s Donínskem obdržel Wiprecht z Grojče od českého krále Vratislava jako svatební věno Judity, dcery krále Vratislava.
528
Válka, J.: Dějiny Moravy. Díl I. Brno, 1991, s. 41.
529
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 95 – 96.
526
176
cha V. V roce 1109 Svatopluk spolu s králem Jindřichem V. za války proti polskému
Boleslavovi Křivoústému při obléhání Hlohova byl večer znenadání zezadu zabit oštěpem. Bez ohledu na svou povahu, popisovanou jako „zuřivější než tygr a divější než
lev“530 byl bojovný Svatopluk svým lidem, především svými bojovníky, velmi milován
a ctěn. České vojsko bylo velmi pobouřeno. Jednomyslně odhlasovalo za nového panovníka Svatoplukova bratra, Otu II. Černého, nazývaného Otíkem. A ihned, dne 21. 9.
1109, na vojenském tábořišti u Hlohova král Jindřich V. při obvyklé proceduře potvrdil
Otu II. Olomouckého českým knížetem531.
Jenže zatím v Praze sněm českých pánů odhlasoval za českého knížete Vladislava, neboť nástupnictví Vladislava bylo již dříve domluveno mezi Svatoplukem a Vladislavem. Oto Černý dobrovolně ustoupil. Sice mu zůstala trvalá podpora moravských
pánů, ale také dostal přislíbené nástupnictví po Vladislavovi. Ota II. se s tímto příslibem
odebral zpět do svého olomouckého údělu.
Když o Vánocích roku 1124 při pobytu na Zbečně třetí syn krále Vratislava,
vládnoucí český kníže Vladislav I., těžce a smrtelně onemocněl, byl v lednu 1125 přenesen do svého sídla na Vyšehradě. Očekávaná blížící se smrt vládnoucího českého
knížete způsobila opětovné vzplanutí bojů mezi všemi právoplatnými uchazeči
o následnictví. Nejvážnějším uchazečem na místo českého knížete byl olomoucký
Ota II. Černý. Jednak byl nejstarším z uchazečů a tedy byl na prvním místě v pořadí
podle Břetislavova nástupnického stařešinského řádu. A za druhé: Ota II. měl na toto
místo právo podle stále platné dohody s Vladislavem I., uzavřené roku 1109, podle které
tehdy Ota Vladislavovi dobrovolně ustoupil právě za příslib nástupnictví. Dobrovolná
smlouva o nástupnictví na pražském knížecím stolci uzavřená roku 1109 byla v červenci
1115 potvrzena další přátelskou smlouvou mezi Vladislavem I., Soběslavem a Otou II.
za přítomnosti polského krále Boleslava III. Křivoústého.532
Také nelze opomenout, že mezi Vladislavem I. a Otou II. Černým po mnoho let
trvala pohoda daná sesterským vztahem jejich manželek, Richenzy a Sofie, hraběnek
z Berky533. Tento přátelský rodinný vztah se projevoval i v otázce dohodnutého nástupnictví. Právě z toho důvodu Ota II. Černý v posledních letech při všech bojových akcích
Vladislava I. doprovázel a aktivně mu pomáhal. Když Vladislav I. umíral ve svém sídle
na Vyšehradě, tak po celou tuto dobu vykonával vladařské povinnosti přítomný Ota II.
Jenže nástupnictví po knížeti Vladislavovi I. se rozhodl vybojovat všemi prostředky čtvrtý, tedy nejmladší a podle historiků také nejchytřejší syn krále Vratislava –
Soběslav. Panující český kníže Vladislav I. měl ke svému mladšímu bratru dlouhodobě
velmi nepřátelský vztah, který byl vyvolán soustavnou Soběslavovou snahou o získání
vlády a ovládnutí stolce českých knížat všemi možnými způsoby. Vladislav nakonec
svého bratra Soběslava z Českého knížectví vyhnal. Soběslav potom měnil místa svého
pobytu v okolních krajinách – na německých územích a v Polsku.
Koncem roku 1124 byl Soběslav hostem u knížete Jindřicha Grójského. Jakmile
k němu došla zpráva o těžkém onemocnění Vladislava I., neváhal a tajně se odebral do
Čech. Kronikáři hovoří, že se Soběslav skrýval v lesích kolem Bílé Hory a odtud ovliv-
530
Kosmova kronika česká. Praha, 2005, s. 156.
Středověk. Léta krize 1092–1126. www.e-středověkcz/ str. 2.
532
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha 2007, s. 140.
533
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 138.
531
177
ňoval české pány534. Za jisté můžeme považovat, že Soběslav ihned po svém příchodu
do blízkosti Vyšehradu navázal styk se svou dosud žijící matkou, královnou Svatavou,
vdovou po zemřelém prvním českém králi Vratislavovi. Královna Svatava jako matka
nezklamala a rozhodla se podpořit úsilí svého nejmladšího syna. Avšak ve všech historických spisech se opomíjí, že dominující podíl na jmenování Soběslava panujícím českým knížetem měla církev.
Sice z pohledu historiků nechtěně, ale naprosto jednoznačně vlivem církevního
zásahu došlo ke změně zvoleného následovníka na stolci českých knížat. Totiž koncem
března roku 1125 se v Praze na Vyšehradě zastavil na cestě ze své první úspěšné misie
u pohanských Pomořanů bamberský biskup Oto, zvaný „apoštolem Pomořanska“. Tato
církevní osobnost byla známá po celé Evropě svou náboženskou vroucností. Biskup Ota
se také vyznamenal svými diplomatickými schopnostmi, osobním úspěšným prostřednictvím dosáhl roku 1122 ukončení sporu mezi papežem a císařem tzv. wormským konkordátem. Bamberský biskup byl velmi výraznou křesťanskou osobností Evropy již na
začátku 12. století; a dokonce na konci stejného století byl svatořečen 535.
Biskup Oto Bamberský byl koncem března 1125 požádán, aby na Vyšehradě vyzpovídal, dal rozřešení a poslední pomazání umírajícímu knížeti Vladislavovi. Biskupovou podmínkou – pro odpuštění hříchů a pro udělení svátosti smíření – bylo projevení
lítosti ze spáchaných křivd, jejich náprava a také Vladislavovo odpuštění jeho viníkům.
Pro biskupa nebylo obtížné přesvědčit Vladislava, aby se alespoň na smrtelné posteli
smířil se svým bratrem Soběslavem536. Matka obou bratrů, královna Svatava, ihned
25. března 1125 přivolala čekajícího Soběslava na Vyšehrad. Když zanedlouho po bratrském smíření dne 12. dubna 1125 kníže Vladislav I. zemřel, tak Soběslav si do té doby
stačil zajistit své zvolení českými pány.
Po 25. březnu 1125 už i moravský údělný kníže Oto II. Černý pochopil, že nově
vzniklá a pro něho nepříznivá situace vylučuje jeho převzetí vlády v Českém knížectví.
Vrátil se do Olomouce, do sídla svého spojeného olomouckého a brněnského údělného
knížectví. Zatím v Praze dne 16. dubna 1125 byl Soběslav slavnostně posazen na kamenný knížecí stolec.
POČÁTEK KARIÉRY ZDÍKA – BUDOUCÍHO OLOMOUCKÉHO BISKUPA?
Historie nám nezanechala záznam, kde se v těch velmi neuralgických dnech vyskytoval Zdík, tenkrát čtyřicetiletý až pětačtyřicetiletý kněz, zastávající významné místo
v pražské kapitule. V porovnání ke svým ostatním spolupracovníkům byl Zdík mnohem vzdělanější a sečtenější. Na rozdíl od ostatních měl velmi významné přátelské
a nejspíše i příbuzenské styky s osobnostmi nejen na českém knížecím dvoře, ale i na
dvoře císařském a mezi vysokou církevní hierarchií. Navíc jako příslušník vysoké pražské církevní hierarchie byl zaníceným stoupencem probíhajícího reformního hnutí
v církvi. Z těchto a z mnoha dalších důvodů nemohl stát nezúčastněně mimo právě probíhající důležité děje na českém přemyslovském stolci. Zřejmě právě tehdy biskup Oto
se stal pro přítomného velmi iniciativního člena pražské kapituly Zdíka celoživotním
534
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 161.
Schauber, V., Schindler, H. M.: Rok se svatými. Karmelitánské Vydří, 2002, s. 327 – 328.
536
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 162 – 163.
535
178
vzorem. Zdík po celý svůj život bamberského biskupa napodoboval i ve využití svých
vrozených diplomatických schopností, ale také po vzoru biskupa Oty se opakovaně rozhodl vykonat misie k Pomořanům a jako on získat zásluhy o pokřesťanštění pohanů.
Je povinností Zdíkových životopisců vyhledat velmi pravděpodobné Zdíkovy
zásluhy, které způsobily následnou vděčnost knížete Soběslava. I když bez potřebných
písemných dokladů zůstanou nedoložitelnou hypotézou. Avšak právě vzhledem ke Zdíkovým zvláštním schopnostem, které ho odlišují od ostatních osobností té doby, můžeme dosti přesvědčivě uvažovat o Zdíkově aktivní účasti na mnohých krizových dějích té
doby. Nelze pominout Zdíkovu schopnost diplomatického vyjednávání a dosažení nepředpokládaného a někdy i nemožného výsledku – především díky Zdíkově vychytralosti a zvolení nezvyklého a nečekaného postupu.
Lze oprávněně předpokládat, že se Zdík buď na Pražském hradě, nebo na Vyšehradě, pohyboval v té kritické době v intimní blízkosti Přemyslovců. Samozřejmě že
také aktivně pomáhal přítomnému bamberskému biskupu Otovi. Že se Zdíkovi tehdejší
vyprávění bamberského biskupa, „apoštola Pomořanů“, až příliš hluboko vrylo do paměti, svědčí Zdíkova celoživotní snaha dosáhnout po vzoru svatého biskupa obdobných
úspěchů.
Nově nastoupivší český kníže Soběslav od prvních dnů svého panování
v porovnání k ostatním upřednostňoval Zdíka, o tom historie podává náležité důkazy.
Žádný důkaz nenalezneme pro opačné stanovisko. Pro takové postavení Zdíka jako knížecího prominenta musel být nějaký důvod.537 A to nejen důvod spočívající
v předpokládaných příbuzenských stycích, ale samozřejmě hlavním důvodem musely
být nějaké Zdíkovy zásluhy na získání Soběslavova nového postavení jakožto českého
knížete. I když o takových Zdíkových zásluhách pozůstalé písemné prameny
z tehdejších let mlčí, můžeme s jistotou předpokládat reálnou existenci Zdíkových zásluh. Jinak by ani nemohl být Zdík hned na počátku Soběslavova panování jmenován
biskupem. Jinak by Zdík hned od prvních dnů vládnutí Soběslava nebyl jeho hlavním
poradcem a přítelem.
Téměř s jistotou lze přijmout, že na úspěšném výsledku smíření Vladislava
a Soběslava a na následném jmenování Soběslava českým knížetem se významně podílel i Zdík. Zřejmě v této době byl navázán nebo utužen velmi přátelský vztah mezi Zdíkem a knížetem Soběslavem, jak dokazují všechny další okolnosti.
Čtenářům těchto stránek jsme povinni v těchto místech vysvětlit, proč autor
stránek se tak podrobně zabývá osobností olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka.
Z prostého důvodu. Zatím co biskup Jindřich Zdík je všemi našimi historiky hodnocen
jako mimořádná postava, která se v poměru ke všem ostatním osobnostem nejvíce zasloužila o Olomouc a o Moravu, tak jeho hodnocení benediktinskými mnichy, a mnohem později i spisovatelem Jaroslavem Durychem, vyznívá zcela opačně. Kde je tedy
pravda? Také okolnost, že prakticky všichni historikové viní za nahrazení benediktinských mnichů na Hradisku premonstráty přímo biskupa Zdíka, ač je to v rozporu
s dějinnou skutečností, činí pro autora těchto dějin nezbytnost se co nejintimněji věnovat zajímavé a rozporuplné osobnosti biskupa Jindřicha Zdíka.
537
Dodatečně jsem zjistil, že historik Dlabač nalezl ověřené bratrství Zdíka a Vladislava (syna knížete
Vladislava). Zdík tedy byl rodným bratrem českého knížete Vladislava II.
179
ODLIŠNÉ POHLEDY NA KNÍŽETE OTU II. ČERNÉHO OLOMOUCKÉHO
Závěrečné období panování olomouckého údělného knížete Oty II. Černého je
však popsáno naprosto rozdílně hradišťskými diaristy a kronikáři proti tomu, co uvádí
o jeho vládě obrozenečtí i současní historikové. Ani při dnešních obsáhlých vědomostech nelze tvrdit, že současní historikové mají pravdu, zatímco hradišťští diaristé si vymýšleli. Proto nezávisle porovnejme oba pohledy. Jde o období od 16. dubna 1125 do
18. února 1126, tedy do dne, v kterém kníže Ota II. padl v bitvě u Chlumu.
Jako první verzi uvádím doslovný popis té doby od našich čelných historiků,
dřívějších i současných. Přitom připomínám, že tento popis je shodný prakticky ve
všech spisech českých i moravských historiků.
„Tehdáž nastoupil v Německu po vymření rodu franského králem Jindřichem V.
(1125) vévoda saský Lothar. Ucházení se Otty Černého o jeho ochranu bylo jemu vítanou příležitostí k osobení sobě práv nad Čechy, jaká předchůdcům jeho v říši nikdy nenáležela, ač pokaždé, když mohli, vměšovali se do věcí českých. Lothar obeslal Soběslava i Ottu před svůj soud, a vyhlašoval za právo, že nenáleží nikomu uvázati se
v knížectví české, když by neměl prvé udělení léna od krále německého. Tomu odepřel
Soběslav jakožto právu novému a smyšlenému, a nepostaviv se před žádný soud králův,
odpověděl poslům jeho: »Doufám v milosrdenství boží a v pomoc Vácslava a Vojtěcha,
svatých našich, že nebude země tato vydána v moc cizí. « Potom opanoval zemi knížete
Otty v Moravě, jal se jezditi po celé zemi, a vyzýval národ sám k obraně práv a svobody
vlasti, i sbíral vojsko proti mocnému nepříteli. Když král Lothar pro odpor Soběslavův
strojil válku, sebrala se i veřejná hotovost česká na slovo statečného knížete. Korouhev
sv. Vojtěcha čili rodu jeho vstrčena jest na kopí sv. Vácslava, a nesena před vojskem.
Tak táhli Čechové pod ochranou svatých dědiců svých ke hranici zemské.“538
„Dobře míněná rada [Soběslava Otovi II., aby ponechal svůj osud v rukou božích] beznadějně zapadla, neboť Soběslav po čase (asi ve druhé polovině října) vyjel na
Moravu, kde zabral brněnskou provincii, kterou vrátil jako otcovské dědictví (in paternam sedem) Oldřichovu synu Vratislavovi, a ještě před návratem do Čech drancoval na
Otových statcích (Moraviam partem Ottonis). Snad si chtěl vynutit slib poslušnosti, ale
možná již mezi oběma knížaty leželo tolik křivd, že nové sbratření nebylo možné a Soběslav I. přenesl osobní spory na válečné pole. Ať tak, či onak, Ota se obrátil na právě
zvoleného krále Lothara II. a na listopadovém sjezdu v Řezně se mu dostalo slyšení.
Žádal knížecí stolec, jenž mu náležel dle práva i věku, a protože měl nabízet velké peníze a bohaté dary, byla jeho stížnost přijata s vlídným porozuměním. Pro osobní zákrok
se rozhodl i Lothar a v polovině února 1126 vstoupily nepočetné, dobře však vystrojené
oddíly do zemské brány. Hlavní sbor ovšem rychle uvázl ve sněhových závějích
a v horských údolích zabloudil i Otou vedený předvoj. A tak se 18. února střetli vyčerpaní a zmatení Sasové s českou hotovostí.“539
„Lothar přitáhl s vybraným vojskem německým, nejvíce Sasy, přes hory Krušné
nad Chlumcem za Teplicí z jara, když ještě sníh pokrýval hory (1126). Jak medle sešel
dolů prosmykem, udeřili naň Čechové z nenadání, a svedli bitvu krvavou. Vojsko císařovo poraženo na hlavu; pánů a rytířů saských a durynských padl počet veliký; mezi
538
Tomek, Vácslav, Vladivoj: Děje království českého. Soběslav I.
http://cs.wikisource.org/wiki/Děje_království_českého/23.
539
Wihoda, Martin: Morava v době knížecí 906 – 1197. Praha, 2010, s. 168.
180
jinými padl také Otto kníže Olomoucké, bojovav proti vlasti své; císař s ostatkem vojska
utekl se na blízký vrch, kdež jej však Čechové odevšad oblehli, tak že musil žádati o pokoj. Tu se odebral Soběslav do jeho ležení, a mluvil s ním slovy mírnými: že nebyl úmysl
ani národa jeho, měniti něco ve starém obyčeji a závazcích, toliko novotám žádným že
podrobiti se nemíní: i zavřena tudíž slavná smlouva mezi Čechy a říší německou, kterouž slíbil Lothar, napotom nepohledávati od Čechů ničeho jiného, než na čem zůstal
Jindřich IV. s králem Vratislavem. Za to dopustil jemu Soběslav zpátečního tažení
v pokoji.“540
Tedy: Ota II. podplatil a požádal o pomoc ke svému dosazení na pražský knížecí
stolec německého krále Lothara a pak vedl jeho vojsko do Čech pomezní českou bránou
u Chlumce v Krušných horách. V těchto místech český kníže Soběslav předem přichystal past na vstupující německá vojska, díky čemu byla tato vojska na hlavu poražena. Při
bitce zahynul i olomoucký údělný kníže Ota II.
Avšak hradišťští analisté a kronikáři popisují situaci kolem „zrady“ olomouckého knížete Oty II. poněkud odlišně: Olomoucký vládce, znamenitý kníže Oto II., který
přišel na pomoc českému knížeti Soběslavovi proti císaři Lotharovi na bojišti u Chlumce, padl. Poslední slova umírajícího byla: „Alii contrarium dicunt.“541 Tedy umírající
Ota II. přibližně řekl: „Ostatní řeknou vše naopak.“ Co tím chtěl moravský kníže Ota II.
říct? Jak se k tomu výroku knížete vyjádřil hradišťský analista?
Evidentně je rozdíl mezi stanovisky současných historiků a hradišťských analistů! Ani ten nejbližší komentátor, popisující bitvu u Chlumce a událostí před touto
bitvou, autor Hradišťsko-opatovických letopisů, zvaný Hildegard Hradišťský, a ani
ostatní pozdější analisté a kronikáři píšící o dějinách Hradiska, nepovažovali knížete
Otu II. za bezcharakterního vládce, který podplatil německého krále jen proto, aby zlikvidoval svého bratrance Soběslava, i když neprávem zvoleného za českého knížete.
V textech těchto autorů celou tuto situaci nijak blíže nepopisují, avšak uvádějí, že znamenitý kníže Oto II. přišel na pomoc českému knížeti Soběslavovi proti císaři Lotharovi
a na bojišti padl. Mohlo tomu tak být? Pokusme se z tohoto hlediska uvést veškeré
podrobnosti z té doby.
„OSTATNÍ ŘEKNOU VŠE NAOPAK!“
Kníže Soběslav ihned po svém zvolení českým vládcem upevňoval své postavení vládnoucího panovníka v Českém knížectví. Jak náleželo k nepsaným povinnostem
českého knížete také Soběslav, jakmile zařídil to nejnutnější v Čechách, ještě v létě
1125 se vydal na Moravu. Aby – jako nový český panovník – potvrdil vládu svých příbuzných nad moravskými úděly. První Soběslavova cesta vedla do Olomouce. Tehdy na
Olomouckém hradě kníže Ota II. nebyl postižen jen dvojnásobným zklamáním ze situace, že nebyl dosazen na stolec vládnoucího českého knížete, ale zároveň byl postižen
těžkou a složitou rodinnou tragedií. Totiž jeho těžce nemocná manželka Žofie z Bergu
spěla nenávratně k smrtelnému konci. Kněžna Žofie se někdy v této době uchýlila do
540
Tomek, Vácslav, Vladivoj: Děje království českého. Soběslav I.
http://cs.wikisource.org/wiki/Děje_království_českého/23.
541
Dlabač, G. J.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Rukopis. Praha, Strahovský archiv.
D. K. No 120, D.C.I.18. Str. 16.
181
zwiefaltenského kláštera, kde zakrátko zemřela.542 Nevíme přesné datum, kdy jejich
děti, tříletý Oto Dětleb a desetiletá Eufémie, byly dány k výchově ke svým příbuzným
na Rus do Kijeva, zda se tak stalo ještě před příchodem Soběslava do Olomouce, nebo
až o několik měsíců později, po smrti knížete Oty. Avšak v žádném případě Eufémie
a Ota Dětleb nebyli z Olomouce vyhnáni do nucené emigrace, jak to popisují někteří
historici. V Olomouci v té době byl kromě moravského knížete Oty II. také jeho synovec, syn knížete Svatopluka, kněževic Václav-Jindřich.
Nikde si nelze ověřit tvrzení, že Ota II. před Soběslavem utekl, nebo že emigroval do Saska.543 Právě naopak. Mezi Soběslavem a Otou tehdy v Olomouci došlo
k delšímu osobnímu jednání. Lze předpokládat, že rozhovory mezi Soběslavem I.
a Otou II. byly složité a zřejmě velmi důležité. Je zajímavé, že území olomouckého údělu tehdy nebylo Soběslavovými bojovníky pleněno a ničeno, ačkoli se Soběslav do Čech
vrátil až koncem října 1125. Pouze došlo k rabování potravin v několika dědinách, kde
vyčkávali Soběslavovi ozbrojenci. Z výsledků rozhovorů mezi Soběslavem a Otou je
známo jen to, že Soběslav odebral Otovi brněnský úděl, ve kterém pověřil vládou Vratislava, právě dorostlého syna Oldřicha Brněnského, právoplatného dědice brněnského
údělu. Tenkrát Soběslav potvrdil Otu Černého za vládnoucího údělného knížete ve větším a bohatším olomouckém údělu. Avšak v téže době došlo k radikálním změnám
v Německu.
Když byl v Praze dne 16. dubna 1125 Soběslav slavnostně posazen na kamenný
knížecí stolec, tak tehdy nikdo netušil, že v krátké době dojde k podobným nečekaným
změnám i v Římské říši. Následující měsíc, dne 23. května 1125, zemřel v Utrechtu
římskoněmecký císař Jindřich V. Po smrti panovníka následovalo také v Římské říši
soupeření kandidátů o vládu. Této nejistoty na říšském trůně využil právě zvolený český
kníže Soběslav I., a rozhodl se nepožádat římského krále o ponižující, i když jen formální udělení léna. Avšak 30. srpna roku 1125 byl nečekaně za římského krále zvolen
Lothar III. Saský. Zde je nutné připomenout, že Soběslav a Lothar se dobře vzájemně
znali, že spolu jednali v roce 1124, když v té době Soběslav Lothara ještě jako saského
vévodu žádal o jeho zprostředkování smíření s Vladislavem. Lothar Soběslavově žádosti vyhověl, ale takovým způsobem, aby Vladislav Soběslavovu snahu neakceptoval.
Znechucený Soběslav se tehdy odebral raději hledat jiného německého přímluvce. Takže ve vztahu Lothara a Soběslava, po neúspěšném pokusu o diplomatický zásah Lothara, trvala vzájemná nedůvěřivost.
Lothar III. druhý den po svém zvolení římským králem přijal od svých vazalů
hold se slibem věrnosti. Český kníže přítomen nebyl – právě vyjednával v Olomouci.
Lothar ihned obeslal Soběslava, aby se dostavil na dvůr římského císaře k udělení léna,
jinak že římskoněmecký panovník bude nucen dodržení práva vymoci válkou. Soběslav
na takovou výhrůžku odpověděl do Německa, že Čechům proti cizincům pomáhají
sv. Václav a sv. Vojtěch. K římskému králi se nedostavil ani přes Lotharovu výhrůžku
válkou. Král Lothar III. potřeboval si své stále nejisté postavení upevnit a k tomu účelu
byla válka s odbojným českým knížetem nejvhodnějším prostředkem. Proto Lothar III.
k vyhlášení války se Soběslavem svolal do Řezna říšský sjezd na dny 20. až 27. listopadu 1125.
Zatím Soběslav v druhé polovině října opustil Olomouc a vrátil se do Prahy.
542
543
Necrologium Zwifaltense, MGH Necr I., s. 253.
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 178.
182
Ota II. Černý se teprve v listopadu roku 1125 odebral z Olomouce do Řezna na dvorský
sjezd svolaný nově zvoleným římskoněmeckým králem Lotharem III. Saským. Kronikáři udávají, že Ota II. v Řezně prokázal platnost a oprávněnost svého nároku na místo
českého knížete, a za obrovskou sumu získal krále Lothara k vojenskému zásahu proti
Soběslavovi.
Jenže skutečnosti předkládanému sdělení historiků plně neodpovídají. Lothar byl
o nutnosti válečného pokoření vzpurného Soběslava přesvědčen už od září 1125, a proto
ještě před sjezdem učinil veškeré přípravy k urychlenému válečnému tažení. O válce se
Soběslavem bylo rozhodnuto ještě před příchodem Oty do Řezna. Ota se dostavil za
Lotharem až v listopadu. Vojenský zásah krále Lothara proti Soběslavovi nemohl být
ovlivněn popisovaným velkým Otovým podplacením římskoněmeckého krále. V Řezně
se uskutečnilo jen oficiální vyhlášení války říšským sněmem.
Bez ohledu na krutou zimu a na nezvyklé množství napadaného sněhu se Lothar III. rozhodl se svým narychlo sebraným saským vojskem překročit Krušné hory
v únoru 1126. Olomoucký kníže Ota Černý, jakožto nejlepší znalec právě této krajiny, si
vymohl vedení a velení předvoje Lotharova vojska. A tento spolehlivý znalec těchto
míst hned po přechodu zemské brány najednou zabloudil a zavedl vyčerpané a vyhladovělé saské vojsko do jakéhosi průsmyku, kde na Lotharovo vojsko ve skrytu čekali připravení čeští bojovníci.
Bitva se odehrála dne 18. února 1126 kdesi u Chlumce při Ústí nad Labem ve
velmi zasněženém horském průsmyku uprostřed tuhé zimy. Je neoddiskutovatelnou
skutečností, že kníže Soběslav měl pro německé vojsko předem připravenou léčku. Místo bylo vybráno v terénu nedostupném a pro Němce neznámém. Českým vojskem byly
předem obsazeny všechny výhodné pozice na návrších a kolem soutěsky. A na cestách
v okolních lesích byly učiněny záseky, aby se Němcům nepodařilo uniknout. Do
předvoje Lotharových vojsk byla zařazena veškerá významná saská knížata a svěřena
pod velení olomouckého knížete Oty II. Vše se zdařilo podle Soběslavova plánu;
Soběslavova česká vojska využila momentu překvapení a zmasakrovala předvoj i celé
zbývající německé vojsko. Porážka německých vojsk byla katastrofální, o život přišlo
více jak pět set německých velmožů. Na německé straně padl i olomoucký kníže Ota II.
Němečtí kronikáři uvádějí, že tento vysoký počet zabitých saských knížat v bitvě
u Chlumce způsobil vymření několika významných německých šlechtických rodů. Bitva
u Chlumce je považována za nejhorší a nejtragičtější prohranou bitvu německého národa v 12. století. V protikladu k těmto německým ztrátám na české straně padli jen tři ze
vznešených českých pánů.
Kromě mrtvých bylo mnoho zbývajících německých velmožů včetně několika
biskupů a opatů zajato. Král Lothar jen s malou zbývající skupinkou německých velmožů ustoupil na malé návrší, na kterém byl obklíčen. Nebyla mu poskytnuta ani sebemenší možnost úniku z obklíčení a tedy byl prakticky v zajetí knížete Soběslava. Římskoněmecký král se proto rozhodl vyjednat kapitulaci; a k takovému postupu jako zprostředkovatele zvolil dlouholetého Soběslavova přítele Jindřicha Grójského.
Ještě před zahájením jednání o kapitulaci došlo k zásadnímu diplomatickému
obratu zásluhou nečekané a nejspíš předem připravené akce české strany. Na návrší
k obklíčenému a katastrofálně poraženému králi Lotharovi se jako pokořený dostavil
kníže Soběslav, poklekl, předal králi svou knížecí zástavu a hned na místě požádal krále
Lothara o udělení českého knížectví v léno. A zároveň slíbil králi Lotharovi věrné spojenectví. Král Lothar samozřejmě potvrdil právoplatnost zvolení Soběslava českým knížetem, slovansky ho políbil, a vše další se už odvíjelo jako mezi dvěma největšími přá-
183
teli. Od této chvíle se datuje trvalé, věrné a nikdy neporušené přátelství mezi římskoněmeckým panovníkem Lotharem III. a českým knížetem Soběslavem I. Takové přátelství, že rada a pomoc českého knížete byla králem považována za tu nejcennější a že
císař Lothar se stal o velikonocích roku 1128 kmotrem Soběslavova syna Vladislava 544.
Výsledkem bitvy u Chlumce bylo něco absolutně nečekaného: naprostý a jednoznačný vítěz se zatvářil jako poražený a požádal o milost. A totálně poražený a obklíčený panovník, po přijetí podmínky trvalého přátelství a spolupráce, se najednou ocitl
v postavení vítěze. Tento naprosto ojedinělý historický postup si musel někdo vymyslit.
Někdo, kdo svou chytrostí převyšoval všechny ostatní. Někdo, kdo byl důvěrně obeznámen s povahou a charakterem hlavních zúčastněných osobností.
Tato osoba stojící v pozadí tohoto následného a zcela nezvyklého diplomatického vyřešení výsledku bitvy není nikde v literatuře uvedena a ani zaznamenána kronikáři.
Ale dá se nalézt podle vděčnosti té osobě projevované českým knížetem Soběslavem
hned v prvních měsících po bitvě u Chlumce. Obvykle nejdůvěrnějším poradcem českého panovníka je pražský biskup. Pro knížete Soběslava byl Menhart, český biskup,
nejen v době nástupu Soběslava na knížecí stolec, ale i po celou dobu Soběslavova panování, osobou spíše nedůvěryhodnou. Proto pražský biskup nemohl být Soběslavovým
rádcem a našeptavačem. Tou osobností musel být někdo jiný z pražské kapituly. Zřejmě
tou osobností byl tehdejší kanovník pražské kapituly Zdík. Nakonec i náboženský ráz
pověstí o pomoci českých patronů při bitvě u Chlumce dokazuje kněžskou spoluúčast na
vítězství:
„… kaplan Vít přinesl do bitvy kopí sv. Václava s korouhví sv. Vojtěcha, jako na
zavolanou právě objevenou. Nad Soběslavovým vojskem plul na oblacích na bílé brůně
samotný svatý Václav, zatímco nad nepřítelem kroužil orel, vyhlížející kořist, a bylo
slyšet tajemný hlas zvonu.“ 545
Avšak Vratislav Vaníček, nejobeznámenější historik tohoto historického období,
píše:
„K sérii mimořádných úkazů patřil hlahol zvonu nesoucí se nad závějemi. Kanovník Vít, držící kopí národních světců, oděn jsa v brnění a přilbu jako Achilles, ohlašoval své vidiny typické pro magickou zbožnost válečníků: <…nad hrotem posvátného
kopí vidím svatého Václava, an, sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje i za
nás. >“546
Z knížecího kaplana, který tak podivuhodně, nečekaně nalezl praporec svatého
Vojtěcha na zdi kostela ve Vrbčanech547 a přinesl ho na bojiště na pokyn knížete
Soběslava, se stal kanovník.548 Nabízí se otázka: Nejmenoval se nakonec onen kanovník
Zdík, a k záměně jména došlo proto, že to byl kanovník od sv. Víta?
Nejspíše tedy kanovník Zdík, ač nikde nezaznamenán, byl tím pravým původcem toho zvláštního a neobvyklého způsobu Soběslavova jednání a tak se zasloužil
hlavním podílem na úspěchu prvních kroků českého knížete Soběslava I. Proto také
Soběslav Zdíka vyzvedl ve velmi krátké době do řad nejvyšší církevní hierarchie.
544
Pokračovatelé Kosmovi. Praha, 1974. Letopis kanovníka vyšehradského, s. 41.
Bistřický, J.: Počátky hradu a města. In: Olomouc, malé dějiny města. Olomouc, 2002, s. 32.
546
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 191 – 192.
547
Kronika Kanovníka vyšehradského, s. 40.
548
Kronika Kanovníka vyšehradského, s. 39 – 40.
545
184
Uvedený vylíčený průběh bitvy u Chlumce odpovídá dosavadním knižním popisům této bitvy z péra všech našich historiků. Až na jediný. Ve Strahovském archivu lze
nalézt poněkud odlišné vylíčení bitvy u Chlumce od spolehlivého historika B. J. Dlabače, který svůj popis bitvy549 převzal z Tetzelovy kroniky550. Ta byla sepsána přibližně
kolem roku 1600 na podkladě údajů z tehdy ještě dostupných zápisů benediktinů
z kláštera na Hradisku při Olomouci.551,552 Dlabač píše:
„Toho věku vznešený kníže Oto druhý, rodiči slavnostně prohlášen za dědice,
olomoucký vládce, který přišel na pomoc českému knížeti Soběslavovi v bitvě proti císařské Výsosti Lotharovi, padl na bojišti a před smrtí byla jeho poslední slova: „Ostatní
řeknou vše naopak“. Olomouckým vládcem byl jmenován syn Svatopluka, staršího bratra Oty II., kníže Václav, jenž pro záchranu duše Oty II. věnoval hradišťskému klášteru
Kyjov.“
Podle tohoto popisu Ota II. zavedl Lotharovo vojsko do připravené pasti.
Může být pravdou to, že bitva u Chlumce, zavedení německého vojska do pasti
a jednoznačně z toho plynoucí vítězství českého vojska, že to vše bylo dohodnuto a předem naplánováno mezi Soběslavem a Otou? Při jejich déle trvajícím kontaktu během
léta roku 1125 v Olomouci mohlo dojít k jejich vzájemné domluvě a naplánování válečné porážky Lothara. Pro takovou možnost svědčí i jiné historické okolnosti: ústup Oty
II. od jeho dosavadní snahy na získání nástupnictví po knížeti Vladislavu I. na podkladě
právoplatného dědického práva a Soběslavovo říjnové potvrzení Oty Černého v dalším
držení olomouckého údělu.
Avšak především pro předem připravovanou akci svědčí i dlouhodobá příprava
Soběslava na válku s králem Lotharem, Soběslavovo vybrání vhodného místa pro válečné střetnutí včetně přizpůsobení celé krajiny záseky. – Ale ani tato opatření stále ještě
nemohla zabezpečit vítězství českých vojsk. Pro úspěšný výsledek celé akce bylo nejdůležitější zavést Lotharovo německé vojsko do předem vybrané a dokonale připravené
pasti. Olomoucký kníže Ota II. byl vojensky velmi zkušený a krajinu kolem Chlumce
znal velmi důvěrně, vždyť právě tam vyčkával s českým vojskem roku 1107 na svého
bratra Svatopluka553 a připravoval se vyhrát bitvu s německým vojskem krále Jindřicha V.; pokud se saské vojsko ocitlo v předem připravené pasti, tak bylo nutno, aby ho
tam někdo zavedl. Proto kníže Ota II. se císařovi Lotharovi vnutil za velitele předvoje
saského vojska.
Pro předem připravenou domluvu mezi Soběslavem a Otou z roku 1125 a nalíčení pasti na Lothara svědčí i veškeré následné akce. Mezi nimi i skutečnost chybně
interpretovaná našimi historiky o následném Soběslavově vyhnání pozůstalých po kní-
549
Dlabač, J., G.:Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Rukopis. Strahovský archiv, Praha.
D. K. No 120, D. G. I. 18.
550
Tetzel, J.: Historia de fundatoribus, progressu monasterii Gradicensis, prope Olomutium siti, cum
eiusdem monasterii dominorum abbatum catalogo, autore fr. Joanne Tetzelio Miglicensi. Rukopis.
Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka č. 177, II., 385, fol 19a – 38b.
551
Teige, J.: Zpráva o pramenech dějin kláštera Hradiského u Olomouce (až do r. 1300). Věstník Královské České společnosti nauk. Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná 12, 1893, s. 1 – 79.
552
Neumann, A.: Ztracené středověké kroniky moravské. Sborník Historického kroužku 23, Praha, 1922,
s. 20 – 42, 106 – 114.
553
Kosmova kronika česká. Praha – Litomyšl, 2005, s. 157.
185
žeti Otovi II.554 Žádné vyhnání pozůstalých po knížeti Otovi II. se nekonalo. V té době
byla Otova manželka Žofie z Berky smrtelně nemocná, a z toho důvodu se již odebrala
ke své sestře Richenze do rodového kláštera ve Zwielfaltenu, kde za necelé tři měsíce
zemřela. Vdova Žofie v očekávání své blízké smrti dala své děti – desetiletou dceru
Eufémii a tříletého syna Otu – do opatrování svým blízkým příbuzným do Kyjeva. Dcera Eufémie nikam nezmizela, jak uvádí někteří historikové555, ale jako osmadvacetiletá
se provdala za Svatopluka Volyňského. Soběslav I. nastolil po Otovi II. padlém
u Chlumce, za olomouckého údělného knížete sotva devatenáctiletého Václava, syna
zavražděného českého knížete Svatopluka – staršího bratra knížete Oty II. Tento následovník knížete Oty II. byl vychováván na Olomouckém hradu u knížete Oty II. Hned
v roce 1126 kníže Václav daroval klášteru Hradisku trhovou ves Kyjov556 , aby zajistil
trvalé modlitby a každoroční sloužení zádušní mše na odpuštění hříchů za svého strýce
padlého u Chlumce, za Otu Černého557.
Je tedy dost důvodů svědčících pro jiný průběh událostí kolem bitvy u Chlumce
v roce 1126, než jak ho dosud popisují historikové. Avšak na druhé straně je nutno přiznat, že jejich popis plně odpovídá posledním prorockým slovům knížete Oty II. když
řekl: „Ostatní řeknou vše naopak!“
SEDMÝ A OSMÝ OLOMOUCKÝ BISKUP
Stalo se to podle Letopisů hradišťsko-opatovických jen za několik dní po
Soběslavově vítězství u Chlumce. Dne 21. 2. 1126 zemřel v Olomouci sedmý moravský
biskup Jan II., zvaný Břichatý, a byl pohřben na Klášterním Hradisku. Dne 22. 3. 1126
český kníže Soběslav jmenoval osmým moravským biskupem zasloužilého, přibližně
pětačtyřicetiletého kanovníka z pražské kapituly, Zdíka. Historikové nás matou, když
píší, že Zdík byl za biskupa zvolen. Nebyl! Byl jmenován.
Připomínám, že od roku 1063, kdy Vratislav jmenoval olomouckým biskupem
břevnovského benediktina Jana, nikdy nebyl olomoucký biskup volen, ale ve skutečnosti vždy byl jmenován českým vládcem. Také olomoucký biskup nikdy nepodléhal
v žádné mimocírkevní oblasti (právní, majetkové, apod.) moravským údělným knížatům, ale v mimocírkevních otázkách byl vždy podřízen přímo českému vládci. Proto ani
biskup Zdík nemůže mít zásluhu na osvobození církve a vymanění olomouckého biskupství z područí moravských údělných knížat, jak lživě uvádí většina našich historiků.
Zdík si své jmenování plně zasloužil – jednak už pro své vynikající a s nikým
nesrovnatelné osobní vlastnosti, v neposlední řadě pro moudrost, sečtělost, učenost, pro
svůj příkladný zbožný život a pro prokazatelné úsilí podílet se na reformách církve.
Avšak Zdík si také své jmenování zasloužil za bezpříkladnou pomoc a úspěšné rady
knížeti Soběslavovi.
Právoplatnost Zdíkova jmenování olomouckým biskupem musela být potvrzena.
To se stalo ve Wormsu dne 3. 10. 1126. Jednak formálním potvrzením za biskupa moravské diecéze římským králem Lotharem, což spočívalo ve slavnostním předání bis-
554
Bistřický, J.: Počátky hradu a města. In: Olomouc, malé dějiny města. Olomouc, 2002, s. 32.
Bláhová, M., Frolík, J., Profantová, N.: Velké dějiny zemí Koruny české. Praha – Litomyšl, 1999, s. 533.
556
Regesta Mor., I. díl, 209).
554
Hosák, L.: Historický místopis země moravskoslezské. Brno, 1938, s. 488.
555
186
kupské berle a prstenu Zdíkovi. A hlavně vysvěcením Zdíka za biskupa, což se uskutečnilo ve wormském chrámu sv. Cyriaka od metropolity českých zemí, mohučského arcibiskupa Adalberta I. Právě při tomto biskupském svěcení, jak se píše v Letopisu tzv.
kanovníka vyšehradského, Zdík
„při svěcení, odloživ barbarské jméno, byl zván Jindřich.“ 558
Tedy teprve od této chvíle se olomoucký biskup nazývá Jindřich Zdík.
Český kníže Soběslav před bitvou u Chlumce slíbil Bohu za vítězství opravu rotundy sv. Jiří na hoře Řípu. Ta byla již po mnoho let v rozvalinách a nemohla sloužit
církevním úkonům. Jindřich Zdík byl při zpáteční cestě z Wormsu pověřen knížetem
Soběslavem I., aby tuto rotundu, již opravenou, vysvětil. Takhle to zaznamenal kanovník vyšehradský:
„… Také během toho času Soběslav, kníže nejjasnější, znovu postavil zbořenou
kapli, zvanou na hoře Řípu, a Zdík, ctihodný biskup svatého kostela olomouckého, když
bylo kapli obnoveno dřívější právo nadání, s největší uctivostí ji posvětil.“ 559
Působení, činnost a zásluhy nově jmenovaného olomouckého biskupa Jindřicha
Zdíka patří k období vlády českých knížat Soběslava I. a Vladislava II. Je to doba, která
byla hodnocena hradišťskými benediktiny odlišně, než jak ji ohodnotila naše historie!
Obzvláště olomoucký biskup Jindřich Zdík byl z Hradiska posuzován velmi příkře na
rozdíl od všech historiků včetně těch současných. Přičemž nikdo se odpovědně a nestranně nezabýval životopisem tohoto nejslavnějšího olomouckého biskupa, naopak, bez
věrohodných podkladů Jindřich Zdík začal být v olomoucké diecézi ctěn téměř jako
svatý. Lze najít po tolika staletích ještě pravdu?
ROZPORUPLNÝ BISKUP?
Za nejstarší a nejčastěji historiky uváděné hodnocení významu olomouckého
biskupa Jindřicha Zdíka lze považovat vyjádření vyslovené v prvních létech 13. století
kronikářem Jarlochem:
„Biskup Jindřich Zdík, sedmý biskup kostela olomouckého, květ biskupů svého
času, muž přemilý Bohu a dobře známý na obojím dvoře, císařském i papežském, ve
svých dnech sloup a svítilna Čech i Moravy, po němž jemu zbožností a počestností podobného biskupa Morava mít nebude.“ 560
V rámci objektivity autora tohoto výroku nutno připomenout, že Jarloch (1165–
1234) psal svou kroniku z jednostranného pohledu představitele církevní hierarchie, pod
zorným úhlem tehdejšího církevního emancipačního programu. Byl vášnivým přívržencem řádu premonstrátů, především biskupa Zdíka a svého vychovatele Gotšalka, opata
premonstrátského kláštera v Želivě. Jarloch, opat premonstrátského kláštera v Milevsku,
podřizoval svému vyhraněnému postoji všechny své historické záznamy i své posudky
o jednotlivých historických postavách. Rozhodujícím kritériem pro Jarlocha byl prospěch církve. Tuto skutečnost nevzal v úvahu ani jediný z desítek historiků žijících
v následujících osmi staletích a žádný náš historik uvedené vysoce pozitivní hodnocení
biskupa Zdíka nepoopravil. Dokonce i náš největší znalec historie a kritik mnoha prací
558
Pokračovatelé Kosmovi, Praha, 1974, Letopis tzv. kanovníka vyšehradského, s. 40.
Tamtéž. (Pokračovatelé Kosmovi, Praha, 1974, Letopis tzv. kanovníka vyšehradského, s. 40.)
560
Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha, 1957, s. 145.
559
187
předchozích historiků, slavný František Palacký, se k osobnosti biskupa Zdíka vyjádřil
také nezvykle kladně. V Palackého díle je naprosto ojedinělé takové pozitivní ohodnocení představitele římsko-katolické církve:
„… jeden z nejvýtečnějších prelátův XII. století, co do ducha, vzdělanosti a pobožnosti.“ 561
Také ve veškeré současné literatuře vždy najdeme mimořádně vysoce kladné
hodnocení osobnosti biskupa Zdíka. Např. v „Moravské vlastivědě“ píše prof. Josef
Válka:
„Oporou Soběslavovy vlády na Moravě olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126–
1150), největší osobnost moravských dějin 12. století.“ 562 – „Zásluhou M. Flodra
a J. Bistřického máme k dispozici moderní vědecký rozbor Zdíkovy úlohy jako kulturního činitele, organizátora prvního moravského skriptoria, jako autora písemné diplomatické činnosti na Moravě…“ 563
Obdobné, vždy vysoce pozitivní charakteristiky biskupa Zdíka, lze nalézt
v dílech všech našich historiků. Tomu odpovídají i dva nejobsáhlejší a nejvěrohodnější
Zdíkovy životopisy sepsané J. Bistřickým a M. Pojslem, první z roku 1982 564, druhý
z roku 1996 565. A v těchto kritériích pokračuje i nejnovější současná zpráva olomouckého archiváře Štěpána Kohouta o kulturní zásluze biskupa Zdíka 566.
Dlouholetá zkušenost nám říká, že každá lidská činnost, na kterémkoliv postu
tohoto světa, obvykle také mívá své negativní stránky. Pokud ve výše citovaných sděleních nalézáme jen a jen Zdíkova pozitiva, pak každý uvažující čtenář zapochybuje
o zcela plně věrohodném, objektivním a vyčerpávajícím rozboru všech stránek Zdíkova
života. Nahlédneme-li však do širší literatury týkající se biskupa Jindřicha Zdíka, pak
přece jenom nalezneme dosti náznaků pochybných výsledků Zdíkovy činnosti.
K takovému pohledu, případně pak i k následnému zjišťování objektivních skutečností
při určité konkrétní Zdíkově činnosti, může mnohé přivést poznámka spisovatele Jaroslava Durycha, uvedená hned na první stránce Kroniky Vojenské nemocnice
v Olomouci:
„Řád benediktýnský byl dosti čilý, jak patrno i z toho, že měl svého vlastního letopisce, bratra Hildegarda, spisovatele břitkého a bezohledného, který nešetřil ani olomouckého biskupa Zdíka.“ 567
Durycha je nutno považovat za spisovatele mimořádně objektivního
a pravdomluvného, který vždy nebojácně a veřejně vyslovoval svůj odlišný osobní poznatek i bez ohledu na případně většinové, opačné názory ve společnosti. Co tedy negativního o Zdíkovi napsal benediktinský kronikář, Zdíkův současník a vlastně také jeho
spolupracovník? Podle doložitelných a věrohodných údajů historiků byly tzv. Hradištsko-opatovické letopisy napsány přibližně kolem roku 1140, tedy v době Zdíkova života. A první moravský letopisec neznámého jména v této nejstarší moravské kronice na-
561
Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 135.
Válka, J.: Dějiny Moravy. Středověká Morava. Brno, 1991, s. 42.
563
Válka, J.: Dějiny Moravy. Středověká Morava. Brno, 1991, str. 72.
564
Bistřický, J., Pojsl, M.: Sborník k 850. výročí posvěcení katedrály … Olomouc, 1982.
565
Dohnal, V., Pojsl, M., Slavík, I.: Olomouc v době biskupa Jindřicha Zdíka. Olomouc, 1996.
566
Kohout, Š.: Kde voní pergamen. Olomouc, KROK, 2004, č. 2, s. 26-29, č. 3, s. 27-30, č. 4, s. 21-24.
567
Durych, J.: Kronika VN Olomouc. Strojopis. 1926, uloženo na ředitelství VN Olomouc.
562
188
psal o svém představeném, o biskupovi Zdíkovi, doslova toto:
„Jest nám vypravovat, nač jen si pomysliti hrozno.
Ach trojnásobnou my utrpěli pohromu tenkrát. Nebo vypukla hanebná a nejen
občanská ale více než občanská válka mezi našinci. Kláštery kanovníků a jeptišek
v Praze jsou vypáleny a v rozličných krajích děly se loupeže. A Vladislav, kníže český,
přemožen byv se svými od Moravanův, utekl se k císaři Konrádovi, a když on mu ku
pomoci přišel, obdržel řečený kníže své knížectví. Však biskup Jindřich přidržel se knížete českého, pomáhaje straně jeho radou i skutkem. Proto mu také od knížat moravských Konráda, Oty a Vratislava biskupství jest zapovědíno. Ale on velmi bolestně jsa
tím dotknut, vyobcoval z církve knížata a jejich pomocníky, zakázal pohřby, služby boží
a udílení svátosti křtu po celé své diecézi. Jmenovaná pak knížata učinivše sjezd a poradivše se uzavřeli rozkazy jeho přivésti v niveč. Ale biskup rozzloben touto pří dal všechny osadníky své do klatby, a ten, jenž nedlouho před tím ty, kteří neznali Boha, chtěl
vytrhnout z modlářství, nyní z vnuknutí původce vší vraždy a nepravosti neváhal vydat
své stádo pohanství.“ 568
V poslední větě obviňuje Zdíkův současník svého biskupa, že způsobil návrat
obyvatel olomoucké diecéze k předkřesťanským poměrům, tedy k pohanským zvykům,
a to proto, že k tomu byl naveden nějakým osnovatelem vražd a jiných zločinů. Je to
velmi závažné obvinění biskupa, který by podle hodnotitelů jeho činnosti měl být mezi
kandidáty na blahořečení nebo i svatořečení. Najít jednoznačně doložitelnou pravdu
o životě biskupa Zdíka je nemožné pro relativně velkou vzdálenost tohoto historického
období. Dojít k objektivním, pravdivým a nezkresleným závěrům lze jedině při pochopení všech závažných okolností Zdíkova života, přičemž předem musíme vzít na vědomí, že mnohé jevy, úvahy, myšlenky, a z nich vyplývající činy uskutečněné ve 12. století, jsou pro současníka zcela nepochopitelné. Proto ani všechny naše znalosti z období
Zdíkova života nám, žijícím na počátku třetího tisíciletí, nemohou vysvětlit všechny
motivy Zdíkova počínání, a proto nemohou nás vést ani k jeho pochopení, ani k jeho
odsouzení. A právě proto nelze pomíjet kritiku biskupa Zdíka jeho současníkem a de
facto jeho spolupracovníkem. Existenci této kritiky nelze vyvrátit, je nutno její spravedlivost a oprávněnost ověřit, připustit nebo vyloučit. Každý jiný postup by byl pochybením.
Toto poněkud kritičtější hodnocení výsledků Zdíkovy činnosti od dvou kulturních pracovníků pracujících na Klášterním Hradisku při Olomouci kontrastuje vysoce
kladnému hodnocení všech ostatních. Právě tento uvedený rozpor dal podnět pro toto
podrobné a nezaujaté přehodnocení všech životních situací biskupa Jindřicha Zdíka. Pro
pochopení výsledků tohoto zkoumání je nejvhodnější uvést Zdíkův životopis
v souvislosti s ovlivňujícími historickými ději dané doby.
ÚTRŽKY ZE ZDÍKOVA ŽIVOTOPISU
Požadavek po naprosto svobodném a objektivním zhodnocení, ať již některých
etap našich dějin nebo jenom některých našich historických osobností, vychází ze skutečnosti, že jejich dosavadní popisy jsou nám i v současnosti předkládány jednostranně,
zkresleně a někdy i demagogicky. Opravit stará zaběhlá jednostranná a neobjektivní
hlediska samozřejmě naráží na ideologický odpor historiků i celé naší společnosti. Dů568
Annales Gradicenses et Opatowicenses, Fontes Rer. Boh. II., překlad Emlera, s. 397.
189
sledkem je kompletní odsouzení všech nabídnutých nových hledisek včetně těch pravdivých a dokazatelných.
A tak my, i naše děti, jsme stále ovlivňováni deformovanými postoji přežívajícími z doby osvícenského boje proti „temnu“ a jsme nuceni do protihabsburského, protikatolického a rádoby „vlasteneckého“ přesvědčení z doby první republiky. Podstatná
část našich historiků je zmanipulována a vykládá naše dějiny zkresleně v duchu vystupňovaného nacionalismu.
Mnohem těžší pozice bude při návrhu na poněkud odlišné hodnocení osobnosti,
na kterou má celé rozsáhlé spektrum našich historiků podivuhodně shodný a navíc mimořádně kladný názor. Na osobnost, o níž se na jedné straně vysoce pozitivně vyjadřují
zastánci církevních hledisek, a na druhé straně také početní přívrženci skupiny tzv. vlasteneckých historiků.
Náš vztah k dějinám a významným historickým osobnostem je dán tím, co
o události nebo o osobnosti kdysi kdosi prohlásil a po němž to další generace téměř doslova neustále opakují – bez ohledu na objektivitu, pravdivost. Jen výjimečně najdeme
v církevních dějinách osobnost typu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, kterého už
od jeho dob až po dnešek prakticky všichni prohlašují za mimořádnou osobnost, jež se
významně pozitivně zapsala do našich dějin. V důsledku těchto předkládaných a vždy
kladných informací se biskup Zdík stal pro nás legendou, téměř světcem. Avšak pohlédneme-li na tuto legendu objektivním pohledem, nenalezneme světce, ale Zdíka jako
člověka, docela často rozporuplného, občas lidsky chybujícího, hříšného a někdy dokonce podléhajícího nepěkným povahovým svodům.
Je skutečností, že o životě biskupa Jindřicha Zdíka se nám zachovalo velmi málo
a z četných úseků Zdíkova života nemáme zcela nic.
Není nám známo ani datum, ani místo narození biskupa Zdíka. Také proto většina autorů pomíjí rodiště biskupa Zdíka, jen ojediněle někteří autoři uvádí jako místo
jeho narození Prahu a výjimečně je toto místo přiřčeno Moravě569. Avšak pro žádné
z těchto uvedených míst nebyly předloženy sebemenší podklady.
Při odhadu pravděpodobného data jeho narození vzali historikové v úvahu některé známé okolnosti ze Zdíkova života a dospěli k závěru, že se Zdík narodil někdy
mezi lety 1080 až 1090570, nejpravděpodobněji kolem roku 1084571. Okolnost, která
naše historiky přivedla k uvedenému odhadu data narození Zdíka, je jeho jmenování
biskupem, které se mohlo uskutečnit až po překročení věku třiceti let. Biskupem byl
Zdík jmenován dne 22. 3. 1126. Ovšem je nutno připomenout, že uvedená věková hranice se vždy nedodržovala, výjimku měli prominenti, a Zdík mezi prominenty patřil!
Odhadnout lze také Zdíkův věk podle jeho vyobrazení. Je namalován na dedikačním
obraze tzv. Olomouckého horologia, kde má šedivý vous i vlas. Dedikační obraz byl
namalován přibližně roku 1142 malířem Hildebertem a jeho pomocníkem Ewervinem.
Jako poslední důkaz Zdíkova věku se uvádí jeho vlastní sdělení, které učinil v dopise
papeži Evženovi III. dne 24. 10. 1149, kde Zdík sám sebe označuje za sešlého stářím572.
Také neznáme rodiče biskupa Zdíka. I když František Palacký jako první
z historiků za ně označil našeho prvního kronikáře Kosmu a jeho ženu Božetěchu:
569
Schauber, V., Schindler, H. M.:Rok se svatými. Karmelitánské Vydří, 2002,
Bistřický, J., Pojsl, M.: Sborník k 850. výročí posvěcení katedrály … Olomouc, 1982. s. 7.
571
Buben, M., M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha, 2000, s. 155.
572
Bistřický, J., Pojsl, M.: Sborník k 850. výročí posvěcení katedrály … Olomouc, 1982. s. 7.
570
190
„Kosmas …oženil se s Božetěchou, jenž porodila jemu Jindřicha Zdíka, slavného potom biskupa Olomuckého, …“ 573
„V běhu téhož léta umřeli také ve vysokém stáří královna Svatava, vdova po
Vratislavovi, a Jan biskup Olomucký. Na tohoto místo volen byl 22. března, a posvěcen
dne 3. října ve Vurmusu, co biskup, Jindřich Zdík, syn někdy kronikáře Kosmasa, jeden
z nejvýtečnějších prelátův XII. století, co do ducha, vzdělanosti a pobožnosti.“ 574
Palackého údaj jako naprosto věrohodný převzali všichni další historikové. Za
doklad Kosmova otcovství považují údaj, který Kosmas napsal v České kronice
k roku 1123:
„V měsíci březnu putovali předák Dlúhomil, Humprecht, Gilbert a Jindřich, jinak Zdík, a jiní s nimi do Jeruzaléma; někteří z nich se v listopadu vrátili, někteří tam
zahynuli. Předák Dlúhomil zemřel již za návratu dne 8. července. Podobně i Bertold,
služebník mého syna Jindřicha, zemřel dne 6. srpna.“ 575
Palackému i jeho nekritickým následovatelům uniklo, že Kosmas zemřel 21. října 1125, a Zdík přijal jméno Jindřich při svém biskupském svěcení ve Wormsu 3. října
1126. Že tedy v Kosmově kronice pod jménem Jindřich nemohl být uváděn Zdík, ale
někdo jiný, nějaký skutečný Jindřich. Kosmas přece o jmenování Zdíka olomouckým
biskupem vůbec nic nevěděl, to byl už po smrti.
Bistřický považuje za hlavní důkaz o Zdíkových rodičích záznam v kalendáři
olomouckého horologia. Totiž Kosmas i jeho žena Božetěcha byli zřejmě na přímý pokyn biskupa Zdíka zaneseni do kalendáře horologia. Z důvodu, aby se každoročně
v jejich úmrtní den za ně odsloužila zádušní mše v olomoucké katedrále. Bistřický právě
Zdíkovo uvedení Božetěchy považuje za důkaz svědčící, že ji považoval za svou matku.576
Palackého údaj o rodičovském vztahu Kosmy a Božetěchy k biskupovi Jindřichovi Zdíkovi jako první zpochybnil olomoucký historik Zdeněk Fiala. Podařilo se mu
vystopovat pravého syna Kosmy a Božetěchy, také pojmenovaného Jindřichem. Tento
pravý syn Kosmy Jindřich absolvoval pařížské vysoké učení a pak po vzoru svého otce
Kosmy se stal děkanem pražské kapituly. A tento Kosmův syn Jindřich se roku 1123
účastnil se Zdíkem poutní cesty do Svaté země, a navíc byl se Zdíkem i na misii
k pohanským Prusům přibližně od ledna do podzimu roku 1141. Podle Fialy byl Zdík
bratrem kanovníka pražské kapituly Magnuse. Magnus byl otcem probošta Daniela, od
roku 1148 pražského biskupa, a snad i otcem vyšehradského probošta Alexandra.577
Proti Palackého předpokladu původu Zdíka svědčí ještě další závažná okolnost.
Zdík přijal jméno Jindřich teprve při svém vysvěcení biskupem, jak se doslova píše
v Letopisu tzv. kanovníka vyšehradského:
„Roku od narození Páně 1126:
…Téhož roku, dne 3. října, Zdík, byv zvolen biskupem na stolec olomoucký podle
ustanovení kánonu, byl vysvěcen od svého arcibiskupa mohučského a při svěcení, odlo-
573
Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 132.
Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 135.
575
Kosmova kronika česká. Praha – Litomyšl, 2005, s. 184.
576
Bistřický, J., Pojsl, M.: Sborník k 850. výročí posvěcení katedrály … Olomouc, 1982. s. 8.
577
Fiala, Z.: Jindřich Zdík a Kosmas (O původu Jindřicha Zdíka). Zápisky katedry československých dějin
a archivního studia 7, 1963, s. 7 – 19.
574
191
živ barbarské jméno, byl zván Jindřich.“ 578.
O jaké Zdíkovo původní barbarské jméno šlo, to bohužel nevíme. Ale mohlo to
být i pojmenování „Zdík“, neboť ani neznáme původ tohoto pojmenování. Avšak musíme si uvědomit, že tvar jména „Zdík“ pochází z mnohem pozdější doby. Zápisy
z doby Zdíkovy to jméno zapisují jako „Sdico“ a je pravděpodobné, že to bylo jméno
rodové. Vojtěch Ondrouch také upozornil, že by se mohlo jednat o důvěrnou a laskavou
podobu osobního jména Zdeslav či Zdislav.579
V každém případě podle současného stavu vědomostí Zdík Kosmovým synem
nebyl, neboť Kosmas už měl jednoho vlastního syna Jindřicha 580. Poněvadž se prvotně
Kosmou sepsaná Česká kronika do dnešních dnů nezachovala, tak nevíme, zda vůbec
obsahovala onen údaj „Jindřich jinak Zdík“. Archiváři by měli prověřit všech patnáct
existujících opisů Kosmových kronik a porovnat, zda ono pojmenování Jindřicha Zdíkem někde nechybí nebo neznělo jinak.
Pokud tedy Palackého předpoklad o původu Zdíka byl vyvrácen, pak je nasnadě
dát si otázku, proč téměř všichni naši historikové v současné době stále sdělují národu
chybný původ Zdíka. Mylnou informaci bez ostychu předkládají i nejnovější odborné
publikace.581, 582 Někteří naši současní historikové uvádějí, že Jindřich Zdík pocházel
z kněžské rodiny z okruhu pražského kostela.583 Tedy genealogové by měli znovu
a dokonaleji prověřit rodopisy všech uváděných osob.
V současnosti nezbývá než se vrátit k údajům dřívějších historiků žijících před
érou Palackého. Čermák 584, Ondřej Moravský, Pešina, Lupáč považovali Zdíka nejspíš
za nevlastního bratra krále Vladislava II. Avšak současně vždy předkládali i jiné možnosti původu Zdíka. Např., že také mohl být bratrem knížete Soběslava I. nebo knížete
Svatopluka, či Oty II. Černého. Veleslavín zase považoval Zdíka za syna Oty I. Sličného. Je zajímavé, že Dlabač v jedné své poslední odborné práci jednoznačně považuje
Zdíka za rodného bratra krále Vladislava.585
Podle dřívějších historiků Zdík tedy pocházel z přemyslovského rodu a byl nemanželským synem českého nebo výjimečně moravského vládce. Tomu by nasvědčovala Zdíkova církevní dráha a jmenování do hodnosti biskupa, pro levobočky byl takový
životní úděl prakticky přikázán.
Pokud je pravděpodobný nemanželský původ biskupa Zdíka, je vhodnější ještě
před hledáním otce pokusit se vyhledat Zdíkovu matku. Podle neověřených, spíše jen
tradovaných pověstí, měla být Zdíkova matka Němkou, vysoce postavenou šlechtičnou
z císařského dvora, velmi blízkou římsko-německému císaři.
Zdík byl současníky i následníky považován za preláta vysokého původu. Pro
578
Pokračovatelé Kosmovi. (Letopis tzv. kanovníka vyšehradského.) Praha, 1974, s. 39-40.
Ondrouch, V.: Jindřich Zdík, s. 115 – 116.
580
Třeštík, D.: Kosmas. Praha, 1966, s. 211.
581
Kohout, Š.: Kde voní pergamen. KROK, Olomouc, 1/2004, č. 4, s. 21.
582
Pojsl, M.: Olomouc v době biskupa Jindřicha Zdíka. Olomouc, 1996, s. 48.
583
Bláhová, M., Frolík, J., Profantová, N.: Velké dějiny zemí Koruny české. Praha –Litomyšl, 1999, s. 533.
584
Čermák, D.: Premonstráti v Čechách a na Moravě. Praha, 1877, s. 2.
585
Dlabacz, Godefridus, Joannes, canonnicus Praemonstratensis, Praga in Monte Sion, ibidemque Bibliothecae Praefectus primus: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. 1807, rukopis, strahovský archiv. D. K. No 120, Strahov D. G. I. 18. Str. 81 – 82: „…quod fundavit inclitus Rex Bohemidus
ae Wladislaus 2 cum fratre suo Germano Henrico Zdicko Olomucensi Episcopo.“
579
192
takový původ Zdíkovy matky mimořádně vysoce svědčí celý Zdíkův život, obzvláště
jeho návrhy nezvyklého, ale převážně vždy úspěšného řešení při krizových situacích.
Vždy se projevila Zdíkova překvapivá vychytralost a jeho absolutně nečekaná iniciativa
a taktika. Navíc Zdík byl zřejmě i znalec více jazyků, nejen církevní latiny, němčiny
a češtiny, ale pravděpodobně hovořil i francouzsky, řecky. To dokazuje, že Zdíkova
výchova už od nejranějšího dětství musela být na podstatně vyšší úrovni v porovnání
s výchovou a znalostmi vládnoucích i nevládnoucích Přemyslovců. I ze zachovaných
písemností biskupa Zdíka plyne jeho velká sečtělost a vzdělanost. Také nezvykle úspěšná diplomatická zdatnost biskupa Zdíka dokazuje jeho blízký, přátelský a téměř rodinný
vztah ke všem představitelům císařského dvora. Vždyť Zdík se po celý svůj život naprosto suverénně pohyboval na německém císařském dvoře – jako by byl doma mezi
svými. A nejen na císařském dvoře, ale i v kruzích vysoké církevní hierarchie, i na dvoře papežském, a to bez ohledu na velmi četné střídání papežů. Avšak pravděpodobně
nejvíce se Zdíkův intimní vztah k nejvyšším osobnostem císařského dvora projevoval
v jeho mimořádných diplomatických schopnostech, které se projevovaly všemožnými
způsoby v jeho politických intrikách. Takový způsob politického řešení vládních problémů byl v té době pravidlem císařských vlád a byl nezvyklý a zcela v protikladu proti
navyklým tvrdším postupům při řešení sporů mezi českými Přemyslovci.
Pro období Zdíkovy školní a vysokoškolské výchovy nebyly v historických dokumentech nalezeny žádné bližší podklady. Proto autoři čtenářům předkládají jen své
domněnky, které odvodili ze známých studijních pobytů Zdíkových současníků. Dle
Medka586 Zdík získal základy výchovy u svého otce, myšleno Kosmy. Podle Bubna
získal vzdělání v pražské katedrální škole a nějaký čas pobýval na studiích buď
v Lutychu, nebo Magdeburgu.587 To všechno jsou možnosti, ale dosud nebyl podán jediný důkaz o pravdivosti takového tvrzení. Podobně nás bez jediného důkazu přesvědčuje náš výborný znalec biskupa Jindřicha Zdíka Bistřický:
„Jindřich Zdík určitě pocházel z kněžské rodiny, byl snad synem děkana a známého kronikáře Kosmy a jeho ženy Božetěchy nebo jiného člena pražské svatovítské
kapituly a jeho ženy Milejší. První varianta je pravděpodobnější. Vzdělání se mu dostalo nejprve v pražské katedrální škole a potom na neznámém učilišti v cizině. …“ 588.
Obdobně naši historikové přistupují k datu a místu Zdíkova vysvěcení knězem.
V tomto sdělení je určitě nejsolidnější odhad, který uvede dobu Zdíkova kněžského vysvěcení neurčitě – „někdy před rokem 1126“. Protože v roce 1126 byl Zdík jmenován
olomouckým biskupem a kněžské svěcení mít už musel.
Z první poloviny Zdíkova života je známa a doložena jeho účast ve skupině urozených Čechů na pouti do Palestiny. Trvala od března do listopadu roku 1123. Uvádí se,
že výpravy se Zdík účastnil jako klerik s kněžským svěcením. Ze Zdíkových blízkých
přátel se této poutní výpravy zúčastnil Kosmův syn Jindřich se sluhou Bertholdem, a jak
napsal Kosmas, i urození předáci některých českých rodů – Dlúhomil, Humprecht
a Gilbert.
V několika měsících následujících po Zdíkovu návratu z Jeruzaléma do Prahy
došlo na českém knížecím dvoře k několika převratným změnám. Lze oprávněně předpokládat, že v té době čtyřicetiletý Zdík byl agilním členem pražské kapituly. A jako
586
Medek, V.: Cesta české a moravské církve staletími. Praha, 1982, s. 57.
Buben, M., M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha, 2000, s. 155.
588
Bistřický, J.: In: Olomouc, malé dějiny města. Počátky hradu a města. Olomouc, 2002, s. 32.
587
193
výrazná osobnost mezi představiteli pražských kněží se podílel na všech závažných situacích pražského knížecího dvora. I když nám letopisci konkrétní Zdíkovu účast nezaznamenali. Zdík, přítel a pravděpodobně velmi blízký příbuzný všech žijících představitelů Přemyslovského rodu, a po návratu z Jeruzaléma asi již kanovník svatovítské kapituly, byl bezprostředně vtažen do všech odehrávajících se změn. Právě pro takovou Zdíkovu účast svědčí do očí bijící a v pražském prostředí naprosto nezvyklé tehdejší řešení
české vládní krize.
I po těchto krizových dnech na pražském knížecím stolci si Zdík zřejmě již jako
kanovník svatovítské katedrály uměl zajistit svou kariéru na cestě k nejvyšším špičkám
císařského dvora a církevní hierarchie. Po nástupu na olomoucké biskupství si činorodý
biskup Jindřich Zdík uvědomil nutnost uskutečnit podstatné změny, aby dosud nízká
úroveň provinciálního moravského biskupství mohla být v budoucnu srovnávána nejen
s Prahou, ale i s ostatními vyspělými diecézemi římskoněmeckého císařství.
K pozvednutí kulturní úrovně a vzdělanosti na olomouckém biskupství se Jindřichu
Zdíkovi naskytla výjimečná příležitost hned v následujících měsících.
Krátce po příchodu Jindřicha Zdíka do Olomouce zemřel dne 8. ledna 1127
v nedalekém benediktinském klášteře na Hradisku, stojícím na druhostranném břehu
řeky Moravy v dohledu z Olomouckého hradu, třetí opat tohoto kláštera Paulinus.
Chtě nechtě je nutno vzít na vědomí, že Zdík už při svém nastoupení na olomoucký biskupský stolec přejímal dědictví, které svým stavem naprosto nevyhovovalo
a nedostačovalo jeho snaze povznést biskupství a celou moravskou církev na vlivného
činitele v českém státě. Nelze se divit, že v takové situaci se Jindřich Zdík rozhodl bez
ohledu na možné komplikace jmenovat za opata na Hradisku Deocara, svého přítele
z pražského břevnovského benediktinského kláštera, kterého přátelé nazývali Bohumilem.
PRAOTEC ČESKÝCH KNIHOVNÍKŮ A ARCHIVÁŘŮ
Jenže biskup Zdík tímto jmenováním překročil svou pravomoc. Porušil kanonické právo nařízené klášteru bulou papeže Alexandra II.589, podle níž byla klášteru přikázána povinná volba opata hradišťskými mnichy. Zdíkův sveřepý a nekompetentní postup vyvolal nespokojenost a kritiku hradišťských mnichů a navíc odpor moravských
údělných knížat, protože takovým postupem Zdík neoprávněně zasahoval do pravomoci
zakladatele a donátora benediktinského kláštera na Hradisku, olomouckého údělného
knížete. Tuto protiprávní situaci popisuje v „Dějinách premonstrátů na Klášterním Hradisku“, sepsaných v létech 1804 – 1807, strahovský historik Dlabač takto:
„Třetí hradišťský benediktinský opat PAULINUS, muž rozsáhlého vzdělání,
jenž po smrti olomouckých dvořanů dvojčat Gotharda a Sarana přijal jimi věnovaný
farní kostel svatého Mořice i se všemi patronátními právy, zemřel 8. ledna 1127. Čtvrtý
a poslední opat řádu sv. Benedikta DEOCARUS, řečený BOHUMIL, byl jmenován nejctihodnějším Jindřichem Zdíkem, olomouckým biskupem, ze školy prelatury břevnovského kláštera, bez ohledu na nesouhlas všech hradišťských mnichů. …“590.
589
Tetzel, J.: Historia de fundatoribus, progressu monasterii Gradicensis, prope Olomutium siti, cum
eiusdem monasterii dominorum abbatum catalogo, autore fr. Joanne Tetzelio Miglicensi. Rukopis.
Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka č. 177, II., 385, fol 19a – 38b.
590
Dlabač, G. J.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Rukopis. (1804 – 1807). Praha, Stra-
194
Přes odpor mnichů se opatem stal Deocarus a na Hradisku ve spolupráci
s biskupem Zdíkem původní starou opisovačskou dílnu benediktinů přebudoval na moderních základech po vzoru břevnovského skriptoria591. Hradisko mělo předstih v psaní,
výzdobě, výrobě pergamenu, vazačských pracích, míchání inkoustů a barviv592.
Z iniciativy dvou přátel – biskupa Jindřicha Zdíka a opata Bohumila – byla na Hradisku
vybudována na vysoké úrovni opisovačská a iluminátorská dílna, tzv. skriptorium. Tuto
skutečnost konstatuje Pavol Černý 593 slovy:
„… první spolehlivé doklady o provozu skriptoria v našich historických oblastech se týkají až iniciativy olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, který – jak známo –
během druhé čtvrtiny 12. století založil v tehdejším ještě benediktinském opatství na
Hradisku u Olomouce intenzívně pracující písařskou a iluminátorskou dílnu.“
Opravme historika: Zdík skriptorium na Hradisku nezaložil, ale byl hlavním iniciátorem modernizace skriptoria a pozvednutí jeho úrovně, nesrovnatelné se všemi
okolními písařskými dílnami. Zdík na podkladě všech svých dosavadních zkušeností,
a především již po své první cestě do Palestiny, si uvědomoval nutnost existence schopné písařské dílny pro činnost biskupství.
V době svého působení v Praze žil Zdík v blízkosti děkana pražské kapituly kronikáře Kosmy a tak se podrobně seznámil s významem skriptoria pražského břevnovského kláštera. Samozřejmě Zdík velmi dobře znal „Kroniku českou“, sepsanou stařičkým pražským děkanem Kosmou, a také věděl, že Kosmas věnoval druhý a třetí díl
kroniky opatovi břevnovského kláštera Klimentovi. Nejen od Kosmy, ale i od jeho syna
Jindřicha, Zdík opakovaně slyšel o osobě, která Kosmovi po celou dobu sepisování kroniky pomáhala v zajišťování potřebných historických podkladů. Kosmas tuto osobu
z břevnovského kláštera nazval v druhém díle České kroniky v předmluvě k opatovi
kostela břevnovského Klimentovi „svým drahým přítelem klerikem Bohumilem“:
„…Zvěděl jsem totiž od tvého klerika, jménem Bohumila, jenž mi to v soukromí
důvěrně pověděl… Posílen jsa tímto naskytlým podnětem nebo spíše přinucen přemlouváním drahého přítele….“594
Klerik Bohumil byl Kosmovým a Zdíkovým přítelem jak za Kosmova života,
tak i poté, dokud byl Zdík členem pražské kapituly. Je jisté, že Zdík, jestliže chtěl dosáhnout v Olomouci vyšší úrovně skriptoria, se obrátil o pomoc a radu na svého blízkého přítele Bohumila, který byl ve scholáriu prelatury břevnovského opatství učitelem
a archivářem a pravděpodobně břevnovské skriptorium vedl. Při úvaze o případné pomoci Bohumila Zdíkovi připomeňme fakt, že současní čeští historikové považují klerika
Bohumila za praotce českých archivářů a knihovníků 595.
Je nepochopitelné, jak čeští i moravští historikové neustále tvrdošíjně zamlčují
existenci tohoto Bohumila v benediktinském klášteře na Hradisku ve funkci opata. Jako
kdyby ho chtěli úplně vymazat z povědomí národa. Snažil jsem se zjistit důvody tohoto
hovský archiv. D.K. No 120, D. G. I. 18. Str. 17 -18.
Hledíková, Z.: Nejstarší břevnovský rukopis. In: Milénium …, Praha, 1993.
592
Bistřický, J.: Dedikační obraz olomouckého kolektáře, Umění XXIV, 1976 + Umění XXVIII, 1980, č. 4.
593
Černý, P.: Evangeliář zábrdovický v olomoucké vědecké knihovně. KROK 1, roč. 2/2005, Olomouc,
s. 37.
594
Kosmova kronika česká. Praha – Litomyšl, 2005, s. 77.
595
Hlaváček, I.: Příspěvky k starším dějinám knihovny břevnovského kláštera. In: Milénium břevnovského kláštera. Praha, 1993.
591
195
počínání. Nalezl jsem jen jediný. Opat Deocarus je původcem skriptoria, které historikové označují jako „Zdíkovo“. Jak dále dokážu, Zdík žádné skriptorium nezaložil.
A historikové, kteří na vědeckých pracích o Zdíkově skriptoriu založili své tituly a svou
slávu, zakamuflovali celé toto období. Nyní pomocí způsobu občas používaného ve
světové historiografii se snaží obhájit existenci samostatného Zdíkova skriptoria. Avšak
je to jen obhajoba jejich vlastního pochybení, aby budoucnost nepovažovala jejich „zásluhy“ za podvodné. S představou, že když se vymaže z našich dějin vše o opatovi Bohumilovi, vymaže se tím i existence skriptoria na Hradisku a jeho činnost pak může být
přiřčena jediné osobnosti, olomouckému biskupu Jindřichu Zdíkovi. Neustále veřejně
prohlašované vlastenectví našich historiků, konkrétně Františka Palackého a celé jeho
školy, se ukazuje podvodem na národu, když si uvědomíme, jak titíž historikové se snaží zlikvidovat vše o praotci našich knihovníků a archivářů.
SKRIPTORIUM PLNÉ OTAZNÍKŮ
Když se na Hradisku stal opatem Deocarus, tak ve spolupráci s biskupem Zdíkem původní starou opisovačskou dílnu benediktinů zmodernizoval po vzoru břevnovského skriptoria. Hradisko mělo předstih v psaní, výzdobě, výrobě pergamenu, vazačských pracích, míchání inkoustů a barviv. Z iniciativy dvou přátel – biskupa Jindřicha
Zdíka a opata Bohumila – byla na Hradisku vybudována na vysoké úrovni opisovačská
a iluminátorská dílna. Tuto skutečnost konstatuje Pavol Černý už v předchozích publikacích slovy: „… první spolehlivé doklady o provozu skriptoria v našich historických
oblastech se týkají až iniciativy olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, který – jak známo – během druhé čtvrtiny 12. století založil v tehdejším ještě benediktinském opatství
na Hradisku u Olomouce intenzívně pracující písařskou a iluminátorskou dílnu.“
V celé situaci kolem zřízení Zdíkova skriptoria je mnoho nejasností. V případě,
že si uvědomíme téměř jistou existenci primitivní opisovačské dílny v benediktinském
klášteře na Hradisku, která byla již v prvních létech Zdíkova působení v Olomouci přebudována podle Zdíkových požadavků a pod vysoce odborným dohledem opata Bohumila, jednoho ze Zdíkových nejlepších přátel, pak úvahy o počátcích olomouckého
skriptoria v době po návratu biskupa Jindřicha Zdíka z jeho druhé cesty do Palestiny
nejsou reálné. K pochybení v datu vzniku skriptoria došlo podle zjištěné datace prokázané u několika málo pozůstalých písemností. Je chybou současných historiků podceňovat odbornou úroveň klášterního skriptoria, vždyť v této době na Hradisku byly psány
„Letopisy“, které považujeme za nejstarší moravskou kroniku. V této souvislosti je nezbytné připomenout opomíjenou informaci uváděnou Oldřichem Králíkem, že již
B. Bretholz „…upozornil na dochovaný koncept Bočkovy gratulace příznivci hraběti
Mitrovskému, kde mu jako dárek k narozeninám věnuje objev Hradišťské kroniky od
domnělého kronikáře Helicarda, téměř současníka Kosmova (1123 – 1147), který prý
psal na podnět opata Bohumila, Kosmova přítele. Dokonce se Boček zmiňuje o jakémsi
moravském životopisci Břetislavově, který by podle toho byl vůbec nejstarším dějepiscem českým, nepočítáme-li tzv. Kristiána (z doby biskupa Vojtěcha)“. 596
Další závažnou a naprosto nevyřešenou otázkou pořízení vlastního Zdíkova
596
Králík Oldřich: Historická skutečnost a postupná mytizace mongolského vpádu na Moravu roku 1241.
Příspěvek k ideologii předbřeznové Moravy. Knihovnička střední Moravy, svazek 2, Soc. Akademie
Olomouc, 1969, s. 27.
196
skriptoria je jeho umístění. Vždyť nešlo jen o několik málo místností! Víme, že jen
v první fázi mělo olomoucké skriptorium asi třicet písařů (pět písařů a pětadvacet písařských pomocníků), patnáct iluminátorů a navíc dalších skoro třicet všelijakých erudovaných odborníků, pro které musely být připraveny vysoce specializované podmínky,
aby mohli vůbec pracovat – tedy vyrábět pergamen, vyrábět inkoust a brková pera.
K nezbytným odborníkům skriptoria patřili ořezávači, vazači, malíři, kaligrafisté. Tedy
tzv. Zdíkovo skriptorium muselo nutně mít přes padesát speciálně vybavených pracovišť. Do dnešního dne nebyl nalezen žádný doklad dokazující umístění skriptoria někde
v prostorách biskupského nebo knížecího paláce nebo v přiléhajícím okolí. I svůj nový
biskupský palác začal Zdík budovat teprve během třicátých let. Olomoucký biskup nemohl ubytovat ani svých nově jmenovaných dvanáct kanovníků svatováclavské kapituly, neměl pro ně potřebné prostory a začal pro ně stavět klášterní budovu až někdy ve
čtyřicátých létech. Kde by tedy v té době mohl Zdík etablovat svou vlastní olomouckou
písařskou dílnu? Úvahy o umístění Zdíkova skriptoria ve starém olomouckém biskupství při kostele nebo spíše rotundě sv. Petra jsou naprosto nesmyslné a primitivní.
Vysoce erudovaná písařská dílna přece nemohla pracovat někde mimo obyvatelný
prostor ve volné přírodě!
Podle ještě nedávných názorů některých historiků Jindřich Zdík založil své olomoucké skriptorium hned při svém nástupu na olomoucký biskupský stolec 597. Teprve
prof. Bistřický připomněl, (a dnes s ním souhlasí všichni historikové), že olomoucká
tradice písemné kultury nezačíná Zdíkem, ale že je už z dřívější doby, z doby působení
benediktinských mnichů na Hradisku. Totiž benediktinští mniši měli v řádových pravidlech jako svou řádovou povinnost denně dvě hodiny se věnovat četbě nebo psaní,
v postní době byla podle pravidel tato činnost prodloužena na dobu od rána do třetí hodiny odpolední. V počtu více jak dvaceti benediktinských mnichů mohla na Hradisku
vzniknout a také vznikla první moravská opisovačská dílna, i když asi nevalné úrovně.
V každém případě je nutné považovat klášter Hradisko za první instituci pěstující na
Moravě písemnou kulturu 598.
Tuto opisovačskou dílnu Bohumila, opata benediktinského kláštera na Hradisku,
využíval především Zdík. O výsledku této akce svědčí zachované rukopisy, především
rukopis breviáře, tzv. Olomoucké horologium, kolektář, soubor oficií a modliteb, dnes
uložený v Královské knihovně ve Stockholmu. Na dedikačním obraze je kromě papeže,
dvou biskupů a dvou osob panovníků zobrazeno dalších pět osob v hávu benediktinských mnichů, tedy pět mnichů z Klášterního Hradiska. To přesvědčivě dokazuje příslušnost tvůrců rukopisů a také lokalitu, kde tehdy bylo skriptorium umístěno.
Uprostřed horní části dedikačního obrazu je papež Řehoř I. Veliký na trůně.
Vpravo nahoře je biskup Jindřich Zdík, označený H. E. Za ním je klerik ze Zdíkovy
družiny. Panovník s pláštěm a dlouhým mečem stojící za Zdíkem je asi panující český
kníže Vladislav II. (?), pokud byl kolektář vznikl po roce 1140.599 Vznikl-li dříve, kolem roku 1135, jak se domnívá např. Vaníček600, pak by znázorněný dux byl asi kníže
Soběslav I. Vlevo za papežem Řehořem stojí další biskup, označený I. E., považovaný
za Zdíkova předchůdce biskupa Jana II., ale může to také být pražský biskup Jan, který
597
Flodr, M.: Skriptorium olomoucké. Praha, 1960.
Kohout, Š.: Kde voní pergamen. KROK 3, roč. 1/2004, Olomouc, s. 27 – 30.
599
Wihoda, Martin: Morava v době knížecí. Praha, 2010, s. 183.
600
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 238 – 240.
598
197
zastupoval Zdíka v létech 1137 – 1138.601 Za ním je benediktin s opatskou berlou
a označením abbas, zřejmě opat Bohumil. Za opatem je další benediktin s označením
iniciálou křestního jména R., který se považuje za písaře rukopisu horologia. Jeho dílem
je kaligrafický text rukopisu včetně notových záznamů breviáře. Před papežem zleva je
postava knížete bez pláště s krátkým mečem a označený iniciálou T., jde tedy
o údělného olomouckého knížete Otu III., zvaného Tětleb nebo Dětleb, pokud by kolektář vznikl po roce 1140. Dole na dedikačním obraze jsou malíři Hildebert a Ewervin.602
Podle Bistřického písař R. ve stockholmském rukopisu je benediktinský mnich
z kláštera Hradiska, kterého biskup využíval ve skriptoriu jako specialistu na sestavování liturgických pomůcek. Horologium vzniklo v souvislosti s dokončením práce na
chrámu sv. Václava a přenesením biskupství, tedy vzniklo nejdříve v r. 1141 603.
Mimo písaře R. jiný hradišťský mnich napsal a notací opatřil Zdíkovu pontifikální knihu, která byla nedávno objevena mezi rukopisy univerzitní knihovny v Halle
nad Saalou. Biskupův pontifikál mohl vzniknout už před horologiem. Bistřický odhaduje jeho vznik na léta 1138 až 1140604 – podle verze preambule o svěcení kněžstva, neboť
tuto písemnost přinesl Zdík z Jeruzaléma. Podle výpočtu data v kalendáři kodexu, které
je k roku 1142, mohl kodex vzniknout počátkem roku 1142. Později nikoli, poněvadž
Zdík opustil Olomouc v únoru 1142.
Do pozůstalosti Zdíkova skriptoria patří i dva opisy Augustinova spisu „De civitate dei“ – jeden je uložen v kapitulní knihovně v Praze, v něm jsou dva kryptoportréty
plešatícího Hildeberta – druhý je uložen na Strahově, asi byl součástí věna, kterým Zdík
vybavil klášter. Jejich zhotovitelem i po písařské stránce byl Hildebert s Ewervinem, ale
podle názoru historiků až v době po odchodu Zdíka i s Hildebertem a Ewervinem
z Olomouce do Prahy v roce 1142. Z dalších devíti zachovaných opisů zhotovených ve
Zdíkově olomouckém skriptoriu většina vznikla koncem třicátých nebo v čtyřicátých
létech 12. století.
Kromě uvedených knih se do olomouckého Zdíkova skriptoria zařazuje další
soubor písemností; zachováno je osm písemností vydaných a třicet jedna písemností
přijatých. Dopisy jsou stylisticky přímo Zdíkovým dílem. Pečetil listiny i jako vydavatel, i jako příjemce. Diplomatická úroveň zpracování listin je nízká.
„Všechny listiny dokládají Zdíkovu účast na jejich vzniku“605.
Většina opsaných písemností se do našich dnů nedochovala. Ale i ze zachovaných písemností se jednoznačně usuzuje, že veškerá produkce olomouckého skriptoria
byla výsledkem osobního, uvědomělého a systematického úsilí olomouckého biskupa
Jindřicha Zdíka.
V současnosti jsou podávány i jiné, spíše vyfantazírované názory na umístění
skriptoria: „...počátkem je jeho takříkajíc domácí prostředí, totiž olomoucký biskupský
chrám s kapitulou, v jejichž zdech vzniklo největší množství dochovaných památek.“606
601
Vaníček, V.: Soběslav I. Praha, 2007, s. 239.
Bistřický, J.: Nochmals zum Dedikationsbild des Olmützer Kollektarms. Zeitschrift für Kunstgeschichte, 48, 1985, s. 243 – 248.
603
Bistřický, J.: Dedikační obraz olomouckého kolektáře. In: Umění XXIV, 1976.
604
Bistřický, J.: Chronologie rukopisů olomouckého skriptoria 12. století. Acta universitatis Palackianae
Olomucensis historica 21, 1981, s. 7 – 24.
605
Bistřický, J., Pojsl, M.: Sborník k 850. výročí posvěcení katedrály … Olomouc, 1982. s. 7.
606
Havel, Dalibor: Rukopisy a listiny z doby episkopátu Jindřicha Zdíka. Str. 78. In: Jindřich Zdík. Olo602
198
Podle autora Dalibora Havla bylo sídlo olomouckého skriptoria nejspíše na místě původního biskupova kostela sv. Petra. Počátky skriptoria autor klade do poloviny třicátých let nebo do začátků Zdíkova episkopátu. Vše jsou jenom autorovy domněnky, pro
které není podán jediný důkaz.
Avšak v dalším vyjádření tento autor přece jenom předkládá jinou možnost:
„Zdíkův pontifikál spolu s Olomouckým kolektářem nezapře benediktinské podloží, a tak
sepsání jeho původní podoby bude zapotřebí spojit s okruhem hradiských benediktinů.“607 V dalším textu autor přiznává: „Olomoucký kolektář, u kterého nově provedená
paleografická analýza potvrdila hradiskou provenienci jeho písaře – scriptora R...“
a „...Hildebert totiž nejspíše v únoru 1142 opustil dosavadní působiště (pravděpodobně
klášter Hradisko) a doprovázel svého mecenáše do Prahy.“608
Také historik Pavol Černý uvažuje o dvou skriptoriích v Olomouci během tamního působení biskupa Jindřicha Zdíka: „...skriptorium po svém založení kolem roku
1139 přerušilo činnost už na začátku roku 1142…“609 Avšak na dalších stranách Černý
zvažuje jiné možnosti lokace skriptoria: „Lze se totiž ptát, zda zdíkovské skriptorium
bylo první svého druhu v Olomouci,… s daleko větší pravděpodobností lze uvažovat,…
o tomto fenoménu… v případě benediktinského opatství založeného na Hradisku… komunita mohla mít lepší předpoklady… díky organizační struktuře dané řádovými regulemi… Pro existenci skriptoria v benediktinském klášteře na Hradisku chybí jednoznačné doklady… nepřímé indicie zůstaly v tomto ohledu nedoceněné. Jde především o celostránkovou miniaturu v Olomouckém kolektáři, kde… se objevuje i skupina opatem vedených mnichů, mezi kterými je ozvláštněn iniciálkou „R“ mladistvý řeholník… další
mnich označený jako „scriptor“ sedí vlevo dole… mnich „R“ sugeruje prestižní funkci
vedoucího skriptoria přinejmenším v době vzniku kolektáře. Tím se dostává do popředí
otázka konkrétnější lokace zdíkovského skriptoria, otázka, která zůstala doposud odborným bádáním rovněž opomenuta. ...písařská činnost na Hradisku provozovaná nepravidelně a nesystematicky mohla být využita Jindřichem Zdíkem, který by pak starší písařské dílně na Hradisku propůjčil pevnější organizační formy…“610
Z příspěvků Dalibora Havla a Pavola Černého se nám dostává zadostiučinění, že
se konečně naše historiografie dostává do reálných mezí a že konečně objevuje existenci
kláštera benediktinů na Hradisku. I když zatím jsou jeho vyjádření neurčitá. Avšak stále
všichni naši historici opomíjí podstatnou skutečnost vztahující se k vzniku, rozvoji
a pozůstatkům „Zdíkova skriptoria“. I když podle ještě nedávných názorů některých
historiků Jindřich Zdík založil své olomoucké skriptorium hned při svém nástupu na
olomoucký biskupský stolec, tak všichni současní autoři tuto skutečnost opomíjí.
A pak dále v kapitole „Klášter Hradisko“ autor podrobně dokazuje, že písař
R. z Olomouckého kolektáře splňuje podmínky existence benediktinského skriptoria.
moucký biskup uprostřed Evropy. Olomouc, 2009.
Havel, Dalibor: Rukopisy a listiny z doby episkopátu Jindřicha Zdíka. Str. 79. In: Jindřich Zdík. Olomoucký biskup uprostřed Evropy. Olomouc, 2009.
608
Havel, Dalibor: Rukopisy a listiny z doby episkopátu Jindřicha Zdíka. Str. 81. In: Jindřich Zdík. Olomoucký biskup uprostřed Evropy. Olomouc, 2009.
609
Černý, P.: Iluminované rukopisy Zdíkova skriptoria. S. 91. In: Jindřich Zdík. Olomoucký biskup uprostřed Evropy. Olomouc, 2009.
610
Černý, Pavol: Iluminované rukopisy Zdíkova skriptoria. S. 94. In: Jindřich Zdík. Olomoucký biskup
uprostřed Evropy. Olomouc, 2009.
607
199
Navíc autor předkládá další tolik potřebný důkaz hradišťské (benediktinské) provenience v opisu děl Jana Cassiana „De coenobiorum institutis et Collationes“, který psal písař
R. a jeho žák. Navíc vidí patrný vliv benediktinského duktu i u písaře homiliáře CO 24
z olomouckého skriptoria.
K uvedeným názorům je třeba dodat: V rámci jednostranné a neúměrné glorifikace biskupa Jindřicha Zdíka olomoučtí historikové opomenuli existenci benediktinského kláštera na Hradisku v Olomouci, a naprosto přehlédli existenci, činnost a odbornost
opata Deocara – Bohumila s jeho životní praxí jako představitele břevnovského scholária a břevnovského archivu. Bylo to z toho důvodu, že opat Bohumil byl skromný,
nenápadný, neúčastnil se křížových válek a neintrikoval v nejvyšších vládních kruzích?
Také nelze přehlédnout okolnost, že v době, ve které olomoučtí historici předpokládají vznik a největší provoz skriptoria, biskup Zdík téměř vůbec nebyl v Olomouci.
Podle olomouckých historiků si vlastní skriptorium Zdík zřídil teprve po příchodu
z Jeruzaléma (1138) nebo z Říma (1139), a skriptorium fungovalo do počátku r. 1142.
Když vezmeme v úvahu jenom prokázané, písemně doložené Zdíkovy cesty od
počátku roku 1137 do konce roku 1148, tedy období 12 let čili 168 měsíců, tak zjistíme,
že biskup Jindřich Zdík nebyl ve své diecézi minimálně 96 měsíců. Ve zbývajících
72 měsících mohl být v Olomouci, ale také kdekoli jinde a jeho nepřítomnost
v Olomouci nebyla kronikáři zaznamenána.
Nepřítomnost biskupa Zdíka v Olomouci v letech 1137 – 1148 lze podle záznamů v kronikách doložit následovně:
V lednu 1137 až červenci 1138 byl na pouti do Jeruzaléma, vstoupil do řádu Augustiniánů, do kongregace řeholníků Božího hrobu.
V únoru až červnu 1139 se zúčastnil II. lateránského koncilu v Římě.
V červenci až srpnu 1139 v Praze zařizoval uvedení augustiniánů na Strahov.
V září až říjnu 1139 se v Praze účastnil pohřbu biskupa Jana a volby biskupa
Silvestra.
V prosinci 1139 až únoru 1140 v Hostinném a hlavně v Praze byl účasten při posledních dnech života a pak na pohřbu knížete Soběslava I.
V březnu 1140 až květnu 1140 v Praze volil nového českého knížete, jeho uvedení na stolec a organizoval ženitbu knížete Vladislava II.(i v Bamberku).
31. 1. 1141 až v listopadu 1141 byl na křížové výpravě do Pomořan do města
Rugi. Vrátil se oklikou přes klášter ve Winbergu v Dolním Bavorsku.
V únoru 1142 vyhoštěn z Moravy. Nastala Zdíkova kyvadlová diplomacie Praha
– říšský dvůr. Návrat do Olomouce po srpnu 1144.
V roce 1144 po návratu do Olomouce si Zdík opatřil nové skriptorium611.
K tomu připojuji: Prý! Pokud na to měl v té době čas a byl v Olomouci!
V lednu 1145 až červnu 1145 na cestě do Říma na pozvání papeže.
V srpnu 1145 až září 1145 se účastnil dvorského sjezdu císaře Konráda III.
v Corwey.
V červenci 1146 pobýval na císařském dvoře v Řezně.
V říjnu 1146 až prosinci 1146 se účastnil říšského sněmu ve Špýru při vyhlášení
II. křížové výpravy do Palestiny.
V lednu 1147 až únoru 1147 ze Špýru do Říma s diplomatickým posláním.
V únoru 1147 až březnu 1147 se účastnil říšského sněmu v Řezně.
611
Bistřický, J.: Datování Zdíkovy listiny, in: Mikulovská symposia 78, s. 33 –35.
200
V dubnu 1147 až květnu 1147 na říšském sněmu v Norimberku.
V červenci 1147 až říjnu 1147 byl na křížové výpravě do Pomořan – Štětínu.
V květnu 1148 se v Praze zúčastnil přivítání knížete Vladislava II. z křížové výpravy.
V červenci 1148 uváděl řád cisterciáků do Sedlce u Kutné Hory.
Pokud v těch několika měsících byl biskup Jindřich Zdík v Olomouci, tak musel
upřednostnit řešení tehdy velmi závažných problémů řízení a správy moravské diecéze,
napravit pokleslou morálku jemu podřízených kněží, a teprve poté by se mohl věnovat
budování a provozu skriptoria. Osobně tvrdím, že při takové nepřítomnosti ve vlastní
diecézi není možné, aby biskup Jindřich Zdík se věnoval byť vzdáleně nějakému skriptoriu, ale ani se nemohl odpovědně věnovat řízení své diecéze a proto také ani nepečoval o morálku svých kněží. Z toho vyplývá, že veškeré současné informace o zásluhách
biskupa Jindřicha Zdíka, které měl podle sdělení historiků Zdík učinit od roku 1137 do
konce roku 1148, jsou velmi nejisté, problematické a tedy na osobnost biskupa Jindřicha
Zdíka jsou přenášeny zásluhy jiných.
BISKUP STAVEBNÍKEM DLE DALIBORA PRIXE612
Pokud je na jedné straně neustále mnoho otazníků kolem tzv. Zdíkova skriptoria,
tak na druhé straně zásluhy biskupa Jindřicha Zdíka v oblasti stavebnictví jsou zřejmé
a nepopíratelné. Ovšem nesmíme si Zdíka představovat v roli stavitele, ale v roli organizátora, zajišťujícího jednak stavební a umělecké odborníky, avšak především zajišťujícího potřebné finanční částky. Podobně, jakože pražskou svatovítskou katedrálu nepostavil císař Karel IV., ale Petr Parléř, tak svatováclavskou katedrálu v Olomouci nepostavil Zdík, ale někdo úplně jiný. Zajisté, nebýt Zdíka, olomoucká katedrála by ve
12. století nestála.
Začátek výstavby olomouckého dómu sv. Václava, tedy přesné datum posvěcení
základního kamene katedrály, není známo. Téměř s jistotou se předpokládá, že stavbu
zahájil kníže Svatopluk. Avšak pozor: kníže Svatopluk nezahájil stavbu katedrály, ale
hradního kostela zasvěceného sv. Václavu. Je velmi pravděpodobné, že Svatopluk začal
se stavbou kostela v době někdy kolem narození – 1107 – jeho prvorozeného syna Jindřicha, nazývaného také po českém světci Václavovi. Tedy to plně odpovídá názoru
olomouckých historiků, kteří považují za nejpravděpodobnější dobu zahájení stavby léta
1104 až 1107. Jsou vymýšleny všemožné důvody, pro které se prý kníže Svatopluk rozhodl postavit další kostel na olomouckém hradě. A to v době, ve které ho kronikář
Kosmas613 charakterizoval slovy „bezbožný Svatopluk“, a „zuřivější než tygr a divější
než lev“.
Skutečnosti spíš odpovídá názor jiné, menší skupinky historiků, která uvádí, že
Svatopluk začal olomoucký kostel stavět až v roce 1109 jako votivní stavbu za odpuštění těžkého hříchu, kterého se dopustil dne 27. října 1108 vyvražděním Vršovců na podkladě křivého obvinění. Tomuto názoru historiků odpovídá i donace knížete Svatopluka
na uskutečnění zamýšlené stavby kostela sv. Václava, věnování Svatoplukova statku
z Náměště na Hané, drženého po Čistomírovi. Proto také ve Zdíkově listině z roku 1131
612
Prix, D.: Jindřich Zdík – stavebník. In: Hrbáčová Jana:Jindřich Zdík (1126 – 1150) Olomoucký biskup
uprostřed Evropy. Olomouc, 2009.
613
Kosmova kronika česká. Praha – Litomyšl, 2005, s. 156.
201
se uvádí, že část Náměště patří olomouckému kostelu. V tom případě by kníže Svatopluk měl na stavbu votivního kostela jen několik měsíců, byl zavražděn 21. 9. 1109. Pro
votivní stavbu svědčí nakonec i zasvěcení kostela sv. Václavu. Sv. Václav se stal mučedníkem jen díky bratrovražedným bojům mezi Přemyslovci, a Svatopluk se provinil
bratrovražedným násilím mezi Přemyslovci a Vršovci.
Pro votivní stavbu kostela jsou závazná určitá pravidla. Stavbu provádí a zajišťuje jedině kajícník, a v případě jeho smrti v ní může pokračovat jen jeho přímý potomek.
Uvádí se, že také proto následující olomoucký údělník po Svatoplukovi, Ota II., který
nebyl přímým potomkem Svatopluka, ve stavbě kostela nepokračoval.
Avšak existuje závažná okolnost zpochybňující stavbu votivního kostela Svatoplukem. Svatopluk by asi jako pokání nestavěl ohromnou katedrálu, ale jen kostel normální velikosti. Avšak podle olomouckých patriotů byl olomoucký dóm stavěn od počátku jako katedrála, svou velikostí srovnatelná s těmi největšími v západní Evropě.
Proti údajům místních archeologů lze namítat jedině to, že jejich závěry vždy předcházejí archeologickému průzkumu, tedy, že svému dosud neprokázanému přesvědčení
přisoudí i veškeré dodatečně nalezené nálezy.
A také proti tak pozdnímu datu zahájení stavby kostela knížetem Svatoplukem
poněkud hovoří skutečnost, že Svatopluk v té době byl již českým knížetem a stavba na
olomouckém hradě by měla být mimo oblast jeho zájmů. Na druhé straně nelze opomíjet, že „bezbožník“ Svatopluk byl první mezi Přemyslovci, který se přihlásil ke svému
předku knížeti Václavu jako k světci: bezprecedentně po něm pojmenoval svého prvorozeného syna a bezprecedentně začal jako první za hranicemi Čech se stavbou kostela
zasvěceného sv. Václavu, patronu Čechů.
Předpokládejme tedy tu nejlogičtější variantu: stavbu kostela, později katedrály
sv. Václava, zahájil český kníže Svatopluk a pokračoval v ní jeho osmnáctiletý syn kníže Václav (Jindřich) až roku 1126 po svém jmenování olomouckým údělným knížetem.
První snahou knížete bylo splnit otcův slib a postavit kostel sv. Václavu, aby se tento
patron přimluvil za odpuštění nespravedlivě vyvražděných Vršovců, zaviněné Václavovým otcem Svatoplukem. Avšak stavba kostela příliš nepokročila ani za vlády knížete
Václava. Mladý kníže byl roku 1129 ustanoven do čela pomocného vojenského sboru
vytvořeného především z moravských bojovníků pro pomoc uherskému králi Štěpánu II. v probíhající válce s byzantským císařem Janem II. Komnénem. Kníže Václav se
v karpatské kotlině, v uherských bažinách, nakazil malárií. V 12. století byla malárie
vždy smrtelnou chorobou. Nemocný kníže Václav se vrátil na olomoucký hrad a během
čtyř měsíců ho každý čtvrtý den navracející se záchvaty horeček a třesavek postupně
zcela vyčerpaly614. V mezidobí záchvatů kníže Václav uvažoval o problému, jak zajistit
dokončení stavby kostela sv. Václava, neboť ten úkol potřeboval přímého následníka
knížete Václava. Jenže Václav syna neměl. Cestu k dokončení stavby kostela mu ukázaly teprve rozhovory s duchovním rádcem knížete Václava, olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem, který pravidelně přicházel utěšovat smrtelně nemocného olomouckého
knížete. Při těchto rozmluvách tento zkušený muž, téměř padesátiletý, vzpomínal
na dobu svého studia i na svou cestu do Svaté země, kdy navštívil ohromné katedrály,
vzbuzující úctu a zbožnost všech věřících. Zdíkovy pohádkové vize se trvale zapisovaly
do vědomí mladého Václava. V jedné jasné chvíli v mezidobí malarických záchvatů, při
vědomí blížící se smrti, došel kníže Václav k jedině možnému závěru, že nejvhodnější
614
Pokračovatelé Kosmovi. Praha, 1974. Letopis kanovníka vyšehradského, s. 42.
202
osobou, které může předat nedokončenou stavbu kostela sv. Václava, je olomoucký
biskup Jindřich Zdík. A tak kníže Václav předal Zdíkovi nedokončenou stavbu kostela
krátce předtím, než zemřel, dne 28. února 1130. Pokud by měla být dokončena stavba
kostela sv. Václava jako stavba votivní, tak kníže Václav ji nemohl k dokončení předat
nikomu jinému než biskupu Zdíkovi. I když při Zdíkově vychytralosti a Václavově nemoci nás zajisté napadnou jiné myšlenky. Napadly i velkého obdivovatele Zdíka profesora Vaníčka, když, byť i jen do závorky, poznamenal, že předání kostela bylo možná
poněkud vynucené.615
Pro Jindřicha Zdíka byla prosba a dar umírajícího knížete Václava přímo věnováním z nebes. Knížecí vlastnický hradní kostel, jako první na Moravě, mohl přejít do
vlastnictví církve, do vlastnictví olomouckého biskupství. Takový postup byl právě
v intencích současného papeže, odpovídal jeho snažení o vymanění z područí světských
vládců, jak bylo požadováno a přikázáno v posledních papežských encyklikách. Jindřich
Zdík vzniklou situaci mimořádně dobře a chytře využil.
Biskup Zdík se rozhodl povolat vhodné řemeslníky a stavitele z Římské říše
a probíhající dosavadní stavbu kostela rozšířit a postavit přímo katedrálu, svou velikostí
odpovídající těm nejpozoruhodnějším vzorům z křesťanského světa. Také proto ihned
požádal své církevní představené o schválení přenesení biskupství do nově postavené
katedrály. Je nepopiratelné, že osobně Zdík je vlastním zakladatelem olomoucké katedrály.
Jenže katedrála v té chvíli nemohla být a nebyla ani zdaleka postavena. A byla
i jako kostel zcela nefunkční, jak to dosvědčuje další desetileté období, kdy všechny
svaté mše, i ty slavné, byly stále slouženy v původním biskupském kostele sv. Petra. Na
dostavění, vlastně postavení katedrály sv. Václava, bylo potřeba zajistit nezvykle vysoké zdroje. I ve 12. století, stejně jako dnes, takové prostředky lze získat jedině tak, že do
gigantického úkolu se zapojí mohovitý vládce. Bylo nutno získat českého knížete! Český kníže Soběslav byl velmi dobrý Zdíkův přítel, stejně tak i římskoněmecký císař Lothar. To ovšem předpokládalo přivést je k rozestavěnému chrámu, jen tak vládce pochopí nutnost své vlastní hmotné pomoci při postavení katedrály. A tak biskup Zdík se rozhodl uspořádat setkání donátorů přímo na staveništi. K tomu účelu zorganizoval vysvěcení ještě úplně nedostavěného kostela, na který navazovaly rozestavěné kontury budoucí katedrály. Podle hradišťského analisty se dne 30. června 1131 svěcení kostela
zúčastnil český kníže Soběslav, který navíc po smrti olomouckého knížete Václava
spravoval i olomoucký úděl. Je tedy nasnadě, že Soběslavovy příjmy z moravských údělů, a především z Olomoucka, mohly být poskytnuty olomouckému biskupství na stavbu
katedrály. Zaznamenané datum vysvěcení katedrály neznamenalo, že katedrála byla
schopna sloužit svému účelu! Ale uspořádání svěcení nedostavěné katedrály pomohlo
biskupu Zdíkovi zajistit zájem movitých vládnoucích osob a tak podstatně urychlit dostavění velkolepé katedrály!
INSCENOVANÉ POVSTÁNÍ A NÁSLEDNÝ LIDOVÝ SOUD
Po celé období vládnutí Přemyslovců v Čechách a na Moravě nelze nalézt jediný
úsek vlády, kdy by se příslušníci tohoto rodu mezi sebou nevraždili nebo alespoň nelikvidovali nějakým jiným a obvykle krutým způsobem. Ve všech těchto případech
615
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 234.
203
likvidátoři svých vlastních blízkých příbuzných své počínání zdůvodňovali naprosto
věrohodně. Každý z vládců již předem s takovou situací počítal a obvykle se snažil
o protiopatření.
Kníže Soběslav ještě za vlády svých předchůdců mnohokrát zorganizoval skupinu velmožů, s kterou se pokoušel zlikvidovat vladaře, většinou svého bratra, a uchvátit
moc. Jakmile se sám stal vladařem, považoval za svůj hlavní úkol zlikvidovat případné
spiknutí proti sobě v samém zárodku. Soběslav už z vlastní zkušenosti velmi dobře znal
všechny taje spikleneckého postupu, a také byl z Vratislavových potomků nejchytřejší
a tudíž byl schopen vymyslit ten nejvhodnější postup k zabránění možného spiknutí.
Takže dnes s určitostí nevíme, zda kníže Soběslav v létě roku 1130 zlikvidoval spiknutí
v samém zárodku, či zda Soběslav nebyl mimořádně schopným inscenátorem preventivní akce, aby případnému spiknutí zabránil v době, kdy ještě k žádnému spiknutí ani
nedošlo.
Kníže Soběslav I. hned po svém nástupu, již v roce 1126, zajal svého opozičního
a nejpravděpodobnějšího kandidáta na český knížecí stolec třicetiletého Břetislava, syna
knížete Břetislava II., a uvěznil ho nejdříve na hradě Donině, poté v Jaroměři a nakonec
v Děčíně. A současně uvěznil na Vyšehradě znojemského údělného knížete Konráda
a o rok později vyhnal ze země i brněnského údělného knížete Vratislava. Spolu s nimi
uvěznil všechny jejich spřátelené velmože. Takové dosud nezvyklé a velmi tvrdé počínání českého knížete, jeho omezování existujících osobních svobod celé skupiny velmožů, by obvykle bylo opodstatněným důvodem pro vznik skrytého odboje proti českému panovníkovi.
Jenže Soběslav I. v polovině roku 1130 náhle, podivným způsobem a za velmi
pochybných okolností odhalil spiknutí vedené proti své osobě. V několika dnech uspořádal s označenými aktéry velmi krutý proces a jejich okamžitou likvidaci. Celá tato
Soběslavova akce provázená pochybnými okolnostmi nějak dokonale připomíná inscenované politické procesy z padesátých let minulého století. S cílem zastrašení šlechty
jako celku a odstranění nepohodlného vězně Břetislava. Žemličkův názor, že kníže
Soběslav sám již dopředu zinscenoval soudní proces, do jehož soukolí měli být vybraní
jedinci z řad šlechty a církve zataženi, je naprosto věrohodný, obdobnou situaci jsme
prožili v padesátých létech dvacátého století, kdy aktéry zinscenovaných lidových soudů byli komunisté v čele s Gottwaldem. Oponující Vaníček asi onu dobu nepocítil, tak
pochybuje i o Soběslavově inscenaci.616
Totiž kníže Soběslav už delší dobu pociťoval strach, že je usilováno o jeho život.
Proto přestal svolávat pravidelné sněmy „Čechů“, obklopil se spolehlivou skupinou
bojovníků, s kterou soustavně, nenadále a velmi rychle měnil místa svého pobytu.
V červnu roku 1130 na cestě od hradu Kladska na Moravu prý Soběslavovi jeden ze
spolehlivých zbrojnošů udal své dva druhy, kteří se prý domluvili s jakousi skupinou
velmožů na fyzickém odstranění Soběslava. Soběslav ihned nechal oba označené zbrojnoše zatknout a u nich nalezená jedna dýka a jeden meč byly považovány za důkaz jejich spiknutí proti českému vládci. Oba zbrojnoše i s jejich pány Soběslav okamžitě
uvěznil na Vyšehradě.
A hned pro ostatní příslušníky svého doprovodu a pro Pražany uspořádal podívanou dosud nikdy v Čechách nevídanou. Kníže Soběslav, oblečen jen do hrubého
mnišského oděvu jako kajícník, šel bos do Prahy v čele průvodu – za radostného zpěvu
616
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 218 – 225.
204
doprovázejících zbrojnošů, spojeného s přizvukováním a halekáním předem shromážděných vítajících Pražanů. Podle jeho nařízení během průvodu zvonily všechny zvony
z pražských kostelů. Za tohoto halasu vstoupil kníže Soběslav I. do chrámu sv. Víta, kde
poklekl a před všemi přítomnými hlasitou modlitbou poděkoval Bohu za to, že vyvázl
z připravovaného úkladu. A hned na druhý den svolal na Vyšehrad „všechny Čechy“,
aby veřejně odsoudili zatčené osoby, které prý připravovaly atentát na českého knížete.
Průběh svolaného vyšehradského shromáždění nějak příliš připomíná neblahé
zinscenované tzv. všelidové soudy s třídními nepřáteli komunistického režimu
z padesátých let dvacátého století. I historiky citovaná úvodní řeč knížete Soběslava si
nezadá s nedávnými projevy prokurátorů při politických procesech zmanipulovaných
komunistickou justicí. Na rozdíl od nich tehdy ve dvanáctém století byli obvinění přivedeni až po demagogickém projevu knížete. Ale obdobně jako za totality v dvacátém
století odsuzovaní se přiznávali a označovali své další spoluspiklence. A přítomný lid,
„všichni Čechové“, hlasitě požadovali pro souzené nejvyšší tresty a provolávali slávu
panovníkovi. Zastrašení velmožové se okamžitě přidávali k hlasitým projevům bojovníků, protože v té chvíli zřejmě hrozilo obvinění a odsouzení k smrti kdekomu.
Za hlavního strůjce přípravy atentátu na knížete byl označen synovec knížete
Soběslava Břetislav, už po pět let vězněný – toho času na hradě Děčíně. Byly mu vypíchány oči, načež zemřel. Kaplanovi knížete Soběslava, Božíkovi, knížecímu lékaři Albertovi a synům župana Jana Miroslavovi a Střezimírovi, byly na tržišti usekány všechny údy hned následující den. Oba označení a uvěznění žoldnéři byli vpleteni do kola,
byly jim vyloupány oči, vyříznut jazyk, uříznuty ruce a přeraženy všechny hnáty. To byl
trest použitý v českých zemích poprvé. Zemani Vacemil, Jindřich a Křivosud byli odsouzeni po božím soudu žhavým železem a byla jim sekyrou uťata hlava 617. A to vše,
od prvního odhalení až po dokonání poprav, se odehrálo během jednoho týdne. Později
si nikdo nemohl ověřit pravdivost obvinění a vyloučit zmanipulování přiznání u odsouzených. Kníže Soběslav tímto postupem, veřejnou demonstrací síly a rozhodnosti, na
mnoho let zlikvidoval veškeré opoziční nálady českých velmožů a po celém knížectví
pravděpodobně vyvolal davovou psychózu strachu. To Soběslavovi pomohlo znovu
získat mizící důvěru velmožů, i když navenek získaná nevěrohodná důvěra byla způsobena strachem z nezvyklé krutosti českého knížete. Taková situace není v českých dějinách něco neobvyklého, spíše naopak, opakuje se téměř pravidelně v každé generaci.
Obvinění označili také za jednoho z hlavních strůjců atentátu pražského biskupa
Menharta. Jenže ten právě cestoval – byl na daleké pouti do Palestiny. Po návratu ze
Svaté země byl biskup Menhart z nařčení očištěn dne 28. 9. 1131 za přispění olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Mohučský arcibiskup Adalbert I. za tím účelem
svolal do Prahy soud, v kterém zasedali kromě olomouckého biskupa i bamberský biskup Otto, kanovníci Herold a Tuton a sedm českých opatů. Soběslavovo křivé nařčení
biskupa Menharta zpochybňuje také jeho další vzájemný přátelský vztah k biskupovi
Menhartovi.
KDO VE 12. STOLETÍ BYLI „VŠICHNI ČECHOVÉ“
Pro naši představu o této historické době vlády Soběslava I. je velmi důležitá
skutečnost, že se poprvé v českých dějinách dovídáme, kteří z občanů žijících v roce
617
Šimák, J., V.: Kronika československá, Praha, 1938, s. 143.
205
1130 na našem území byli vůbec považováni za Čechy. Tedy která a jak velká skupina
občanů měla alespoň ta nejzákladnější práva. Podle rozhodnutí knížete Soběslava I. se
na Vyšehradě sešli „všichni Čechové“. Bylo to tehdy jen asi tři tisíce občanů, ačkoliv
Čechy a Moravu obývalo půl až tři čtvrtě milionu lidí. Každý z nás by si měl uvědomit,
že za Čechy bylo v roce 1130 považováno ze tří čtvrtin milionu obyvatel necelých dvacet tisíc lidí. Mezi tyto vyvolené, kromě vládců a jejich příbuzných, jejichž počet činil
asi tři až čtyři tisíce, patřila také bojovnická a úřednická aristokracie, tzv. „čeleď svatého Václava“, tedy dalších deset až patnáct tisíc lidí, převážně bojovníků. A navíc ještě
kněží, hajní, celníci, biřici, kati a další profese závislé na vladaři a vladařem placené.
Připomínám, že tato bojovnická a úřednická aristokracie byla bez jakéhokoliv jiného
výsadního postavení. Nevlastnila žádný majetek a svou obživu si zajišťovala od svého
panovníka z příjmu za výkon služby.
Zbývající půl až tři čtvrtě milionovou skupinu obyvatel Čech a Moravy tvořili
převážně zemědělci, kteří živili onu poměrně malou skupinu „Čechů“. Někteří z nich
byli svobodní, někteří ještě v té době byli vedeni jako částeční či úplní otroci. Zemědělci nebyli považováni za „Čechy“, ale byla to jakási naprosto bezprávná a bezejmenná
skupina, která nezajímala ani kronikáře Kosmu. Tento náš proslulý český kronikář jako
o Češích psal jen o bojovnících, knížatech a „kmetech“. Relativně veliká skupina zemědělců se rekrutovala z obyvatel, kteří v dřívějších dobách trvale osídlili a zkultivovali
vhodné pozemky v povodí velkých řek, a kteří byli potomky nejen původních praobyvatel, ale i Keltů, Germánů, Slovanů a dalších všemožných národnostních skupin náhodně
zbylých z mnoha předchozích generací při průchodu jejich kmenů moravskou a českou
krajinou. Archeologické vykopávky dosvědčují osídlení a obdělávání půdy pouze
v okolí velkých řek, především Labe a Moravy, ale hornatá část Čech a Moravy
s nadmořskou výškou nad 300 – 350 m v době vlády Soběslava I. byla pokryta pralesem, složeným nejčastěji z dubových a bukových porostů. Přes početní velikost skupiny
zemědělců jim z jejich produkce pro vlastní potřebu prakticky žádné potraviny nezbývaly. Avšak právě tato skupina obyvatel českou vládnoucí skupinu živila. A také byla nejdůležitějším zdrojem při násilném vymáhání prostředků na plnění plateb našich zkorumpovaných vládců. Hladomor postihoval jedině tuto nejchudší pracující vrstvu obyvatel Čech a Moravy.
PROHRANÝ ZDÍKŮV SPOR O POSTAVENÍ KOSTELA
V roce 1136 biskup Zdík dohodl s opatem Bohumilem z benediktinského kláštera na Hradisku výměnu kostelů v Olomouci. Farní kostel sv. Mořice, který založili
a postavili družiníci olomouckých údělných knížat Svatopluka a Oty II., dvojčata Saran
a Gothard, byl po jejich smrti odkázán klášteru sv. Štěpána prvomučedníka. Nejenom
kostel sv. Mořice, ale i dost velký majetek náležející ke kostelu. Opat Pavel převzal
farní kostel i s majetkem roku 1115. Tento farní kostel, s jeho sborem kanovníků,
s třinácti domy, a se všemi patronátními právy, opat Bohumil vyměnil podle přání biskupa Zdíka za kapli sv. Michala a za farní kostel sv. Štěpána prvomučedníka, stojící vně
hradeb kláštera a za biskupovu ovocnou zahradu zasahující do kláštera618. Tato dohoda
618
Tetzel, J.: Historia de fundatoribus, progressu monasterii Gradicensis, prope Olomutium siti, cum
eiusdem monasterii dominorum abbatum catalogo, autore fr. Joanne Tetzelio Miglicensi. Rukopis.
Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka č. 177, II., 385, fol 19a – 38b.
206
z roku 1136 je dokladem, že biskupova kaple sv. Michala nebyla karnerem, jak houževnatě a neodůvodněně tvrdí PhDr. Mlčoch.619
Tato výměna kostelů a přidruženého majetku ukazuje na stále velmi dobré vztahy mezi oběma přáteli – biskupem Jindřichem Zdíkem a hradišťským benediktinským
opatem Bohumilem. A ukazuje také na to, že biskup Zdík zcela volně disponoval kostely stojícími mimo Olomouc jako se svým vlastnictvím, bez závislosti na údělných knížatech. Jenže všeobecná situace v osobování si vlastnictví kostelů byla v té době
v Čechách a na Moravě zcela jiná.
Chceme-li pochopit veškeré problémy při jednání olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, je nezbytné nejdříve pochopit naprosto rozdílné postavení skupiny kněží
v naší občanské společnosti na území Čech a Moravy v prvních desetiletích dvanáctého
století. V Čechách a na Moravě se kněz – od klerika přes faráře, probošta, kanovníka až
po biskupa včetně – považoval za podřízeného svého světského pána, tedy v praxi za
sluhu vládnoucího českého knížete. Všichni kněží podléhali a museli být poslušní svému pánu, neboť ten vlastnil všechny polnosti, vesnice, sídla, a to včetně kostelů. Zdík
byl po celý svůj život přívržencem pokrokových tendencí a aktivně usiloval o osvobození církve z područí světské moci. Wormský konkordát, uzavřený v roce 1122, přiznával svébytnost církevním představitelům, ale dohoda byla dodržována jen v nejbližším
centru kolem papežského stolce, a od toho byly kněžské úřady v Čechách a na Moravě
příliš vzdálené. Biskup Jindřich Zdík hned od prvních dnů po svém jmenování na olomoucký biskupský stolec usiloval o svébytnost církve v olomoucké diecézi. To lze spatřovat v každém Zdíkově kroku. Zřejmě i jmenování břevnovského Bohumíra opatem na
Hradisku bylo jedním z podobných Zdíkových pokusů o emancipaci církve a získání
nezávislosti na olomouckém údělném knížeti. Dalším Zdíkovým mimořádným úspěchem bylo převedení knížecího kostela sv. Václava do majetku olomouckého biskupství
a pod jeho jurisdikci. Zdík snad právě proto považoval mnohem drobnější církevní iniciativy za samozřejmé a průchodné. Tomu odpovídala i bezproblémová výměna farních
kostelů sv. Mořice a sv. Štěpána prvomučedníka v roce 1136.
Jenže v tom samém roce biskup Jindřich Zdík nečekaně tvrdě narazil na odpor
brněnského a znojemského údělného knížete. V roce 1135 se biskup Jindřich Zdík rozhodl postavit kostel v Blansku, tedy na území, které podle tradice bylo kdysi svěřeno
olomouckému biskupství, i když lokalita jednoznačně patřila k brněnskému údělnému
knížectví. Zdík ihned po svém rozhodnutí o postavení kostela zorganizoval nutné přípravné akce: svoz potřebného stavebního materiálu a všech základních potřeb pro stavební dělníky. Informace o Zdíkově rozhodnutí o postavení kostela v Blansku se donesly k brněnskému údělnému knížeti zprostředkovaně a tím pádem v nadnesené verzi.
Kníže Vratislav považoval biskupovo rozhodnutí za snahu o omezení práv brněnského
údělného knížete. Vyvolal jednání. Uskutečnilo se roku 1136 na neutrální půdě,
v benediktinském klášteře v Rajhradě. Nutno předeslat, že jak brněnský údělný kníže
Vratislav, tak znojemský údělný kníže Konrád II., byli nejspolehlivějšími přáteli Zdíka
už z dávných dob – možná i proto, že tato knížata byla jako nejstarší z přemyslovského rodu považována za právoplatné následníky českého knížete. Zdík se také se
svou přímluvou a jednáním u českého knížete Soběslava zasloužil o návrat knížete Vratislava na brněnský knížecí stolec po velmi krátké době vyhnanství jednoho roku.
Na jednání do Rajhradu se kromě knížete Vratislava a biskupa Jindřicha dostavil
619
Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 5 – 7.
207
také znojemský údělný kníže Konrád. Zdíkovi se nepodařilo prosadit názor, že světští
panovníci nemají zasahovat do církevních věcí. Oba přátelé, Vratislav a Konrád, tvrdě
obhajovali svá tradiční panovnická a vlastnická práva.
Kníže Vratislav navíc okamžitě po neúspěšném vyjednávání uskutečnil svou
předem připravenou akci a svými bojovníky obsadil blanenské sklady biskupa Zdíka
a stavební materiál zabavil. To vše dalo základ pro mnoho následných, vesměs velmi
neblahých protiakcí biskupa Jindřicha Zdíka.
Vlastním výsledkem rajhradského jednání bylo jen neurčité slovní příměří,
avšak nebylo dosaženo žádného pevného vyřešení – to byl asi první neúspěch diplomatických schopností olomouckého biskupa. Tato nečekaná situace byla prohrou, která
pravděpodobně způsobila ve Zdíkově myšlení nebývalou krizi. Nedovedl o své pravdě,
s kterou si byl naprosto jist, přesvědčit ani své nejbližší přátele. Jindřich Zdík nebyl připraven na takový neúspěch. Bylo nutno najít příčinu neúspěchu a také najít cestu, aby se
taková situace nemohla opakovat. Když ve svých myšlenkách hodnotil a porovnával
všechny předchozí životní situace, došel k závěru, že hledat a nalézt cestu ze současného neúspěchu a zklamání by mu nejlépe pomohlo opakování poutě do Svaté země
k Božímu hrobu. Prostředí, které si vybral Ježíš ke své cestě na kříž, duševně ovlivňuje
myšlenky všech poutníků a přináší nové úvahy, nové cesty, nová možná řešení. Ta pouť
očistí duši, ukáže správný směr pro další život a také dá větší sílu pro vybojování správných požadavků! Ani tentokrát biskup Zdík dlouho neuvažoval, ale jal se svou myšlenku uskutečnit téměř okamžitě, jak bylo jeho zvykem po celý život.
BISKUPOVA POKORA U BOŽÍHO HROBU
Poutní cesta do Jeruzaléma nebyla ve 12. století jednoduchou záležitostí. Církevní osobnost nemohla vykonat cestu osamoceně, ale pouze v rámci nějaké skupiny
a vždy s povolením nejvyšších míst. Obvykle poutní cestu povoloval papež, avšak o této
Zdíkově cestě víme, že si vyžádal povolení od českého knížete Soběslava a od pražského biskupa Jana, a nikde se nehovoří ani o stanovisku představeného mohučského arcibiskupa. Také neznáme všechny členy výpravy. Kromě Zdíka se cesty účastnil Zdíkův
přítel, benediktinský mnich, sázavský opat Silvestr. Další dva účastníky výpravy známe
jen z toho důvodu, že na cestě zemřeli: Boleslava a Ruzina. Ostatní, nejméně dvě významné osobnosti, kroniky jmenovitě neuvádí, podobně ani nezmiňují doprovodné služebníky, tedy další podstatnou část výpravy.
Zdík shromáždil účastníky výpravy koncem roku 1136 v Praze a po Vánocích se
s nimi a s pražským biskupem Janem přesunul do Olomouce. V Olomouci předal správu
moravské diecéze biskupu Janovi a celá výprava se vydala na pouť hned po oslavě
Třech svatých králů roku 1137. Ze dvou možností si zvolila za přijatelnější cestu po
souši, protože byla bezpečnější, i když trvala podstatně déle.
Výprava narazila na první komplikaci po příchodu do Cařihradu v prvních dnech
dubna 1137. Další průběh cesty nebyl totiž bezpečný pro tamější právě probíhající boje.
K bezpečnému průchodu nebezpečných úseků cesty musela výprava získat od císaře
průvodní listy. To výpravu zdrželo, takže se nedostavila do Jeruzaléma na Velikonoce,
jak Zdík plánoval, ale až na konci léta roku 1137. Všichni, kromě Zdíka, se rozhodli
k návratu do Čech ihned po návštěvě Jeruzaléma.
Během dalších týdnů a měsíců se Zdík seznámil s mnohými vynikajícími představenými řádu Božího hrobu. Navázal přátelství s patriarchou Vilémem I. a také se
znalcem posvátných míst Svaté země antiochijským arcijáhenem Rogeriem Eugesippem
208
Fretellem. Jejich znalosti, spisy a jejich přátelství výrazně ovlivnily veškerou další Zdíkovu činnost.
Biskup Jindřich Zdík se rozhodl zůstat v Jeruzalémě. Vstoupil do augustiniánského řádu, do kongregace řeholníků Božího hrobu, a přijal jejich nejpřísnější řeholi.
Zavázal se k celoživotnímu mlčení a k úplnému půstu od masa. Nikde není doloženo
tvrzení některých pozdějších kronikářů, že Zdíkův závazek se týkal pouze doby jeho
pobytu v Jeruzalémě a byl termínován jen do dalších Velikonočních svátků. Spíše lze
předpokládat, že Zdík, roztrpčen některými neúspěchy v posledních létech, měl
v úmyslu při svém vstupu mezi augustiniánské kanovníky zůstat ve sboru Božího hrobu
trvale.
Styk s předními osobnostmi, rozjímání na svatých místech, úvahy o dosud nenaplněných životních snahách – to vše asi nakonec přivedlo biskupa Zdíka k tomu, že se
rozhodl k návratu na Moravu a k pokračování v úsilí o naplnění všech jeho původních
snah. Pravý stav úvah biskupa Zdíka není znám.
Z dalšího Zdíkova životopisu víme, že krátce po Velikonocích roku 1138 se vydal na zpáteční cestu do své diecéze, a pravděpodobně tentokrát zvolil cestu po moři,
podobně jako učinili ostatní členové výpravy v předchozím roce. Biskup Zdík tuto cestu
asi absolvoval bez problémů a do Olomouce se vrátil v polovině roku 1138.
Do další práce se Zdík vrhl s čerstvými silami a s úsilím vskutku obdivuhodným.
Pouť k Božímu hrobu mu dala mnoho nových námětů a inspirací a také mu umožnila
získat mnoho nových významných přátel. Také lze doložit, že biskup Zdík si
z Jeruzaléma přinesl několik spisů, které nechal ve svém olomouckém skriptoriu opsat,
což bylo krokem k tomu, aby podle nich Zdík mohl zavést stejné postupy ve své diecézi. Šlo o jeruzalémský řád svěcení kněží, který hned uvedl do praktické činnosti, dále
četné spisy sv. Augustina, které zůstaly zachovány do dnešních dnů, a zajisté také mnohé další spisy, které se nám už nezachovaly. To vše znamenalo podstatné rozšíření činnosti skriptoria.
Toto nebyl jediný konkrétní výsledek Zdíkovy iniciativy po jeho příchodu
z Jeruzaléma. Zdík se také rozhodl postavit pro členy kapituly katedrály sv. Václava
nový typ kapitulního domu – dům pro regulovanou kapitulu, pro společný život dvanácti členů kapituly – kanovníků. A bylo ještě mnoho dalších Zdíkových předsevzatých
úkolů. Chtěl založit a vybudovat klášter pro augustiniány – kanovníky, obdobu kláštera
Božího hrobu, aby i v Českém knížectví byla svatá místa pohřbených mučedníků v péči
přísných řeholníků. Chtěl konečně uskutečnit svou dlouho uvažovanou misijní cestu
k pohanům žijícím na pobřeží Baltiku podle vzoru biskupů svatého Vojtěcha a bamberského biskupa Oty. A také chtěl vybojovat podstatně větší svéprávnost a nezávislost
církve na světských vládcích – především ve své diecézi.
V době Zdíkovy nepřítomnosti v olomouckém biskupském úřadě za jeho poutní
cesty do Svaté země, tedy během roku 1137 a během první poloviny roku 1138, se běh
dějin nezastavil. Naopak došlo k mnohým podstatným změnám, z nichž některé přímo
ovlivňovaly další činnost olomouckého biskupa. Vládce olomouckého údělu, kníže
Lupold, syn Bořivoje II., dosazený v roce 1135 českým knížetem Soběslavem, byl
z Olomouce stejným knížetem vypuzen. Soběslav v olomouckém údělu vládl krátce sám
a teprve v únoru 1137 za olomouckého údělného knížete jmenoval svého prvorozeného
syna, devítiletého Vladislava.
Velikonoce roku 1137, které Zdík prožíval v Cařihradu, kníže Soběslav trávil na
hradě Olomouci se svou manželkou Adleytou a jejím slepým bratrem uherským králem
Belou II. Načež Adleyta se svým bratrem se odebrala do Ostřihomě na připravený slav-
209
ný pohřeb ostatků jejich otce Almuše a při návratu opět trávila svátek sv. Václava na
olomouckém hradě. Také za Zdíkovy nepřítomnosti došlo k usmíření odvěkého nepřátelství mezi polským knížetem Boleslavem Křivohubým a Soběslavem, a na hradě
Kladsku byla dne 30. 5. 1137 uzavřena mírová smlouva s dohodou o kmotrovství polského následníka narozenému synu Soběslava, Václavovi.
SMRT CÍSAŘE A VĚROLOMNOST ČESKÉHO KNÍŽETE
Mnohem důležitější změny se za Zdíkovy nepřítomnosti odehrály v Římskoněmecké říši. Dne 4. 12. 1137 zemřel císař Lothar. Jeho nástupce, římskoněmecký král
Konrád III. Štaufský, svolal první dvorský sjezd do Bamberku na den 22. 5. 1138. Postavení Konráda jako římskoněmeckého krále nebylo pevné, a proto byl nucen na všech
stranách získávat spojence. Český kníže Soběslav I. se ihned připojil k podpoře Konráda III., a díky tomu od něho dosáhl pro svého prvorozeného syna Vladislava uznání
nástupnictví na českém trůně. Hned na sjezdu v Bamberku byly králem Konrádem III.
uděleny české země v léno ještě nedospělému desetiletému Vladislavovi podáním lenního praporce. Vladislavovi se současně na místě zavázali věrností přítomní čeští velmožové přísahou na ostatky svatých. Tento postup v Bamberku dokazoval Soběslavovu
proradnost. Soběslav totiž v červnu 1134 uzavřel smlouvu o nástupnictví na českém
trůně s druhým nejstarším Přemyslovcem, Konrádem II. Znojemským, při sňatku tohoto
svého příbuzného s Marií, sestrou uherské královny a dcerou Uroše I. Srbského. Smlouva kromě nástupnictví na českém trůně obsahovala také závazek pro Konráda Znojemského, že Konrád ochrání Soběslavovy syny a zajistí jim přístup k českému trůnu.
Konrád II. Znojemský, druhý nejstarší Přemyslovec, a také švagr uherského krále, pak
od doby uzavření smlouvy vystupoval veřejně jako následník českého knížete. Požadavek Soběslava na předání léna novým římskoněmeckým králem nezletilému synovi
Vladislavovi, jako potvrzení jeho nástupnictví na českém trůně, předvedlo věrolomnost
českého knížete. Kníže Soběslav ihned po příjezdu z Bamberku svolal české bojovníky
prvního i druhého řádu do Sadské a dne 29. června 1138 je donutil k uznání nástupnictví
a k přísaze věrnosti pro svého syna Vladislava. Zdíkova účast na tomto sjezdu v Sadské
není známa.
Biskup Zdík považoval Konráda Znojemského za původce Zdíkovy prohry ve
sporu o kostel v Blansku, což způsobilo trvalou a soustavnou nevraživost Zdíka na znojemského údělného knížete. Pro Zdíka bylo výhodnější nástupnictví nedospělého syna
Soběslava než zkušeného a neoblomného Konráda Znojemského. Proto se také i biskup
Zdík zavázal přísahou knížeti Soběslavovi pomáhat nově jmenovanému následníkovi
českého knížete kněžici Vladislavovi radou i diplomatickými aktivitami.
V dalších létech Soběslav se snažil upevnit nástupnictví svého syna Vladislava
především vylepšováním svého vlastního postavení u římskoněmeckého krále Konráda III. V roce 1138, a pak znovu v roce 1139, kníže Soběslav vyslal české bojovníky na
pomoc králi Konrádovi při jeho tažení proti Sasům.
V září 1138 kníže Soběslav provdal svou jedinou dceru Marii za nevlastního
bratra krále Konráda, Leopolda IV. Babenberského, markrabího bavorské východní
marky. Svatba, uskutečněná v Olomouci nebo někde v okolí, byla požehnána olomouckým biskupem. Svatby se účastnila také Leopoldova sestra Gertruda.
Do série diplomatických aktivit tohoto období patří i Zdíkova účast na zásnubách syna římskoněmeckého krále Konráda s dcerou uherského krále Bély II., které se
konaly dne 11. června 1139. Spříznění štaufského královského rodu s rodem uherských
210
králů znamenalo také zvýšení prestiže českého knížete Soběslava a v důsledku toho
i zajištění nástupnictví pro Soběslavova syna Vladislava. Je téměř jisté, že po svém návratu z Jeruzaléma v polovině roku 1138 se olomoucký biskup Jindřich Zdík zúčastnil
všech Soběslavových aktivit. Lze oprávněně předpokládat, že od poloviny roku 1138
byl biskup Zdík dokonce ve většině případů jejich iniciátorem a organizátorem.
HORA SIÓN NAMÍSTO STRAHOVA
Po návratu z druhé pouti k Božímu hrobu se aktivita biskupa Zdíka podstatně
zvýšila. Na II. lateránském koncilu v Římě, který uspořádal papež Inocenc II. od 4. do
30. dubna 1139, a kterého se olomoucký biskup Jindřich Zdík osobně účastnil, došlo
k potvrzení správnosti celého dosavadního Zdíkova snažení. Koncil nejen zpřísnil požadavek celibátu kněží, ale také požadoval větší vymanění kléru z područí světské moci.
Pro Zdíka se pobyt v Římě stal příležitostí požádat papeže o povolení k misijní cestě
k pohanským Pomořanům po vzoru bamberského biskupa Oty, „apoštola Pomořanska“,
jak si to Zdík při rozjímání u Božího hrobu naplánoval do všech podrobností. Zpáteční
cestu z Říma Zdík také velmi dobře využil. – Při návštěvě císařského dvora a během
návštěvy dvorů církevních představitelů – vesměs Zdíkových přátel – domluvil a získal
potřebné odborníky, jak pro dostavbu olomoucké katedrály a biskupského paláce, tak
pro rozšíření činnosti olomouckého skriptoria. A také navázal nová přátelství, která
ihned využil k získání prvního osazenstva pro svůj naplánovaný nový klášter na pražském Strahově.
Když biskup Jindřich Zdík přijal přísnou řeholi sv. Augustina při kapitule katedrály Božího hrobu a když se později rozhodl k návratu do Čech, tak od té chvíle uvažoval o zřízení podobné kongregace v Čechách nebo na Moravě. Jako byla ustavena
kongregace kanovníků při katedrále Božího hrobu, tak obdobně chtěl Zdík zřídit společenství řeholních kanovníků u hrobu českých světců sv. Václava a sv. Vojtěcha, tedy při
pražské katedrále. Proto Zdík hned po návratu ze Svaté země přesvědčil o potřebě takového kláštera jak českého knížete Soběslava, tak i pražského biskupa Jana a společně
vyhlédli vhodné místo pro klášter – na výšině před Pražským hradem. Zdík od samého
počátku to vyvýšené místo nazýval horou Siónem, aby nově založený klášter měl svůj
trvalý vzor v podobném augustiniánském klášteře v Davidově městě, v Jeruzalémě. Při
zpáteční cestě z Říma přes Německo Zdík získal pro vybudování kláštera nejen první
osazenstvo, ale i potřebné kameníky a stavitelské odborníky a také četné přísliby dotací.
A tak už začátkem srpna roku 1139 započala stavba strahovského kláštera.
V téže době po dlouhé nemoci dne 8. srpna 1139 zemřel pražský biskup Jan.
Zdíkova účast na zádušních obřadech se velmi rychle změnila v jeho diplomatickou
snahu o zajištění obsazení pražského biskupského stolce tou nejvhodnější osobou. Osobou, která by olomouckému biskupovi pomáhala v jeho iniciativách a podobně jako on
podporovala reformní hnutí církve na území ovládaném českým knížetem. Biskup Zdík
považoval za nejvhodnějšího člověka sázavského opata Silvestra, svého přítele,
s kterým se před dvěma roky zúčastnil pouti k Božímu hrobu. A tak byl dne 29. září
1139 opat Silvestr zvolen pražským biskupem. Biskup Jindřich Zdík si tak zajistil kromě jiného i významnou podporu pro vybudování strahovského kláštera.
211
KŘIVOPŘÍSEŽNÍCI VOLÍ ZA ČESKÉHO KNÍŽETE ZLOČINCE
České knížectví začalo být po smrti polského krále Boleslava III. v roce 1139
ohrožováno obnovením sporů s Polskem. Proto český kníže Soběslav I. zahájil výstavbu
obranné linie hradů na českopolské hranici. Když koncem roku dokončoval opravu hradu Hostín (asi dnešní Hradec Králové, nikoli Dvůr Králové), tak se ubytoval na svém
dvorci Chvojno (pravděpodobně dnešní Vysoké Chvojno u Holic).
Dne 17. prosince 1139 kníže Soběslav na Chvojně náhle a smrtelně onemocněl,
zřejmě šlo o mozkovou příhodu. Ochrnutého knížete přenesli na hrad Hostín, kde zemřel dne 14. 2. 1140 v přítomnosti přivolané manželky Adleyty a dalších přátel.
Již v době Soběslavovy nemoci, když se jeho uzdravení ukázalo jako nepravděpodobné, se čeští velmoži začali scházet v sídle českých knížat na Vyšehradě. Prý proto,
aby se včas dohodli na osobě, kterou zvolí budoucím panovníkem české země. Ještě
v době žijícího knížete Soběslava zrazovali své slovo ti, co před krátkou dobou přísahali
věrnost Vladislavovi, prvorozenému synu knížete Soběslava. Do čela odbojné a postupně převažující skupiny se postavil předák Načerat. Tato skupina českých velmožů
a bojovníků se rozhodla vybrat za vládce člověka povolného, ovladatelného a případně
i podplatitelného. Proto pro ně nebyl vhodný zkušený brněnský Vratislav, ani znojemský Konrád, kteří podle stařešinského práva měli být zvoleni českými knížaty po
Soběslavovi. A již ustanoveného prvorozeného syna knížete Soběslava, dvanáctiletého
Vladislava, vyloučili na prvním místě – prý pro jeho nezralost – ale ve skutečnosti pro
jejich odpor k Soběslavově politice. Po vícedenních úvahách a hodnoceních kandidátů
se rozhodli pro zvolení nejstaršího syna mrtvého knížete Vladislava I., pojmenovaného
také Vladislavem. Tedy ze dvou bratranců Vladislavů zvolili toho staršího. Čeští velmožové předpokládali u tohoto zvoleného staršího Vladislava veškeré jimi požadované
ctnosti i nectnosti. Vladislav, syn knížete Vladislava I., mladý, asi třicetiletý kněžic, byl
mysli lehké a veselé, a také známý milovník rozkoší a radovánek. A jeho dosavadní
život dokazoval, že nemá ani ten nejmenší zájem o veřejné záležitosti.
Přes cílevědomé zatajování negativních vlastností panovníků kronikáři se
o některých pozoruhodných zajímavostech z Vladislavova mládí dovídáme v Letopisu
kanovníka vyšehradského. K roku od narození Páně 1133 kronikář zaznamenává:
„Toho roku mladík bezuzdné povahy Vladislav, jmenovec výborného otce, utekl
s mnoha vznešenými mladíky země české do krajů bavorských.“ 620
A k roku od narození Páně 1136 vyšehradský kanovník oznamuje621:
„Císař Lotar, chystaje se do Říma, žádal o pomoc knížete Soběslava. Ten, vyhověv žádosti císařově, sebral vojsko a postavil mu do čela Vladislava, který byl nedávno
přiveden z vyhnanství. A když vyplácel bojovníkům závdavek, předal Vladislavovi devět
set hřiven denárů; ten, přijav je, dal se tajně se svými druhy na útěk.“
Tedy současnou češtinou řečeno: Prvorozenec českého knížete Vladislava I.
Vladislav byl po smrti svého otce vychováván na pražském knížecím dvoře u svého
strýce. Výchova se nezdařila. Vladislav vedl lehký život, což nebylo po chuti jeho strýci
Soběslavovi. Neshody Vladislav vyřešil tak, že společně s partou podobných výrostků
utekl z dosahu knížecího dvora. Výrostci se asi tři roky potulovali – hlavně někde po
Bavorsku. Živit se mohli jedině loupežemi a okrádáním. Kníže Soběslav je pravděpo-
620
621
Pokračovatelé Kosmovi. Praha, 1974. Letopis kanovníka vyšehradského, s. 53.
Pokračovatelé Kosmovi. Praha, 1974. Letopis kanovníka vyšehradského, s. 61.
212
dobně nechal hledat. Až po třech letech byli nalezeni a přivedeni zpět na Pražský hrad.
Načež kníže Soběslav postavil kněžice Vladislava do čela zbrojnošů, kteří byli určeni
jako doprovod císaře Lothara do Říma. Císař Lothar v plné důvěře svěřil synovci českého knížete vojenskou pokladnu. Ale kněžic Vladislav s císařskou pokladnou v noci
uprchl i se svou kamarádskou partou. Nalezli a polapili je kdesi v Uhrách, o stavu ukradené a vykradené pokladny se nemluví.
Tedy čeští velmoži si zvolili za svého panovníka osobu, patřící za několik svých
trestných činů do vězení nebo v 12. století nejspíš ke ztrátě hrdla. V této situaci, když
čeští velmoži porušili svou přísahu a rozhodli se za svého vládce zvolit zločince, je nesmírně zajímavý postoj pražského a olomouckého biskupa. Oba totiž odpřísáhli věrnost
Vladislavovi, synovi Soběslava, obdobně jako ostatní čeští velmoži. Pražský biskup
Silvestr svou přísahu neporušil a i při volbě stál na straně Soběslavova syna. Když byl
dne 17. 2. 1140 zvolen jiný Vladislav, tak pražský biskup Silvestr – jako projev svého
nesouhlasu s volbou – ještě v den zvolení Vladislava českým knížetem odstoupil
z biskupského úřadu a vrátil se zpět do sázavského kláštera. Na Silvestrovo místo byl
krátce nato dne 25. 2. 1140 zvolen Ota, probošt u sv. Víta.
Avšak biskup Jindřich Zdík se zachoval zcela jinak. Pro Zdíka přísaha byla jen
momentálním prohlášením, které ho k ničemu nezavazovalo. Naopak, ještě před volbou
se Zdík zcela postavil na stranu syna knížete Vladislava. Zcela nevěrohodně působí
konstatování622, že Zdík po zkušenostech z panování Soběslavova syna Vladislava
v Olomouci ohodnotil jeho vladařské schopnosti jako nevyhovující. Kníže Soběslav
pověřil svého syna Vladislava vládou v olomouckém údělu v roce 1135. Jak mohl zkušený Zdík hodnotit vládnutí dítěte, jehož věk byl mezi sedmi a dvanácti léty? A jak se
mohl Zdík vyjadřovat o činnosti Vladislava v době, kdy sám byl daleko mimo Olomouc, v Palestině? Zdíkova aktivita ve prospěch mladíka „bezuzdné povahy“ Vladislava byla vyvolána stejným přáním, stejnými požadavky, jako měla převažující skupina
volitelů – velmožů pod vedením bohatého českého předáka Načerata. Také Zdík chtěl
mít na českém knížecím stolci panovníka ovládatelného, nemajícího zájem o pořádek,
panovníka ovlivnitelného našeptavači, bez ohledu na to, že je to dareba, zloděj a nevychovaný prostopášník. Příklad pražského biskupa Silvestra dokazuje, že Zdík mohl bez
problémů zvolit jiný, poctivý a čestný přístup. Ale Zdík zvolil opak. Stal se křivopřísežníkem. Rozhodl se pokračovat v pletichaření a odhodil křesťanské zásady. Není tento
Zdíkův povahový rys typický pro všechny potomky přemyslovského rodu? Na rozdíl od
kněžských potomků z rodin českých vyšších církevních hodnostářů, potomků členů
pražské kapituly?
Velmi vypjatou situaci při volebním shromáždění českých pánů na Vyšehradě
výstižně popsal Palacký:
„Načerat, … jenž vynikav jměním, duchem i zkušenostmi mezi krajany svými,
provozoval tehdáž přední moc v národu; k němu co voliteli obracel se zřetel všech
ostatních sněmovníkův; po něm požíval nejvíce vplyvu a vážnosti biskup Olomucký Jindřich Zdík. Volený tehdáž ku Pražskému biskupství opat Silvestr, jenž Soběslavovi věren
zůstati žádal, vida co se připravovalo, ustoupil a poděkoval se raději, jakož jsme již
podotkli. Na to svoleno téměř jednohlasně k nejstaršímu synovi někdy Vladislava I., jenž
dne 17. února 1140 s velikou slavností nastolen byl co Vladislav II. na starosvatém stolci knížecím v Praze. Aby odvrátili od něho všeliké nebezpečí se strany Soběslavicův,
622
Bistřický, J.: Zdík a jeho doba. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 14.
213
oženili ho s Kedrutou, sestrou markrabě Lipolta Rakouského a polousestří Krále
Kunrata III. Štaufovce; načež Kunrat s toutéž ochotností jal se tvrditi volení nové, jakož
byl potvrdil předešlého. …
Nelze již uhodnouti, co nejvíce napomohlo k tomuto povýšení nového panovníka,
památka-li otce dobrotivého, či vlastní jeho slibové, anebo biskupa Olomuckého předvídavý důmysl a přízeň: o tom není pochyby, ano vysvítá z dějin následujících, že tím volením hledělo se ku prospěchu ne tak země celé, jako raději volitelův samých, a protož
že nový mocnář zavázán také jakousi kapitulací.“623
Tedy již třetí den po smrti knížete Soběslava byl novým českým knížetem zvolen a na knížecí stolec slavnostně nastolen Vladislav, syn knížete Vladislava I. Jistě už
během vyšehradského předvolebního setkávání českých pánů se diskutovala otázka, jak
se zachová římskoněmecký král Konrád III. Ten totiž už dříve potvrdil za českého knížete Soběslavova syna Vladislava. Aby nedošlo k předpokládané vojenské reakci krále
Konráda III. pro porušení slibu a přísahy českých velmožů, byl okamžitě zvolený Vladislav oženěn s nevlastní sestrou obávaného římskoněmeckého krále. K uskutečnění sňatku bylo jistě zapotřebí získat souhlas nevěsty a její rodiny, tedy byl nezbytný dobrý
a schopný vyjednavač. Jediný schopný a úspěšný vyjednavač mohl být olomoucký biskup Jindřich Zdík. S Gertrudou Babenberskou, sestrou rakouského markraběte Leopolda IV., dosud neprovdanou, nevlastní sestrou obávaného římskoněmeckého krále
Konráda III., se Zdík setkal v Olomouci v září roku 1138 během svatby jejího bratra
Leopolda, který tehdy vstoupil do manželského svazku s jedinou dcerou knížete
Soběslava, Marií. Domluvit a uskutečnit v tak krátkém čase ženitbu českého knížete
s rakouskou šlechtičnou a k tomu navíc získat pro zvoleného Vladislava podporu rodiny
rakouského markrabího Leopolda IV., tedy švagra nezvoleného Vladislava, si beze sporu vyžádalo ty nejvyšší diplomatické schopnosti. Nikdo jiný, kromě Zdíka, v té době
nebyl schopen takovou akci domluvit. Lze s jistotou prohlásit, že bez olomouckého biskupa Zdíka by se tento taktický manévr nemohl uskutečnit. Proto až za tři měsíce po
svém zvolení českým knížetem, a hlavně až po svém sňatku s Gertrudou v dubnu 1140,
se kníže Vladislav odebral k převzetí léna. Jak praví historik:
„…sňatek Vladislavův ukázal se ovšem výhodným, a když za nedlouho Vladislav
do Bamberka k císaři přišel, byl přijat laskavě a s ochotou podána mu korouhev říše
České.“624
Jakmile se Vladislav cítil bezpečně v sedle, začal tvrdě vládnout. Do svého nejbližšího okolí povolal své věrné a spolehlivé vrstevníky. Od ostatních nekompromisně
vyžadoval poslušnost. Při první „inaugurační“ cestě po Čechách a Moravě sesadil
v Olomouci z místa olomouckého údělného knížete svého jmenovce bratránka Vladislava, svého nedávného protikandidáta. Podle Zdíkovy rady toto místo obsadil synem knížete Oty II., osmnáctiletým Otou III. – Dětlebem, povolaným z Kyjeva. Svého nezletilého bratránka Vladislava, syna knížete Soběslava, vzal s sebou na Pražský hrad, aby
byl pod stálým dohledem. Historikové zcela oprávněně považují za iniciátora celé této
akce olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka.
623
624
Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 140 – 141.
Lacina, J.: Česká kronika. Praha, 1893, s. 461.
214
MISIJNÍ CESTA NEBO ÚNIK OD ODPOVĚDNOSTI?
Zatím se nachyloval čas ke splnění celoživotního Zdíkova přání – vykonat misijní cestu na sever k Baltu mezi pohanské germánské a slovanské kmeny.
Jak vyplývá ze tří dopisů papeže Inocence II. z roku 1140 a z počátku roku 1141,
tak hlava římské církve – přes existující dlouhé a trvalé přátelství mezi biskupem Zdíkem a papežem Inocencem II. – tuto misijní cestu olomouckému biskupovi rozmlouvala. Konkrétně v dopise napsaným před 31. 1. 1141 papež Inocenc II. má na tuto misijní
cestu odlišný názor:
„… Nehodí se pro biskupa, ustanoveného Bohem, aby pásl stádo Páně, jestliže
vydává vlastní ovce půstu a pastvu poskytuje jiným. Jestliže přesto toužíš kázat slovo
Páně pohanům v Prusku a obracet je na Kristovu víru a soudíš, že z toho vzejde boží
církvi prospěch, je třeba, abys nad biskupstvím Tobě bohem svěřeným ustanovil hodné
a schopné osoby, které by napravovali, co je třeba napravovat, upevňovali, co má být
k boží úctě ustanoveno, a ovcím Tobě svěřeným přisluhovali pastvou. Potom však,
jakmile uznáš, že tato práce přinesla boží církvi užitek, ukonči s boží pomocí svaté dílo.
Povolujeme Ti, abys dal před sebou nosit kříž na památku utrpení Páně a na odstrašení
Kristových nepřátel. Jakmile hlásání slova Páně onomu lidu ukončíš, neváhej
s návratem k lidu, který Ti byl svěřen.“ 625
Papež Inocenc II. dalším dopisem adresovaným kněžím olomoucké diecéze vysvětluje své schválení Zdíkovy misijní cesty.
Avšak k uskutečnění cesty mezi pohany nestačilo pouhé povolení misie od nadřízených, od císaře a papeže. Cesta do neznámých severních přímořských oblastí zajisté
vyžadovala dlouhodobou a náročnou přípravu a nemohla se uskutečnit ze dne na den.
Příprava vyžadovala dobré materiální zabezpečení, vhodné dopravní prostředky včetně
náhradních, zajištění zásob pro stravování, doprovodné doporučující listy pro místní
panovníky, a pokud možno i doprovod znalců těch málo známých přímořských krajů,
a případně i tlumočníků. A také vhodné dárky pro získání přízně tamějších pohanských
občanů. Pro výpravu musely být vybrány osoby tělesně zdatné, a také spolehliví a přesvědčení členové církve. Taková dlouhodobá příprava předpokládá usilovné promyšlení
všech podrobností celé akce. Nemůže být nahodilou reakcí jen v určité chvíli, ale každý,
i ten předem neuvažovaný moment výpravy musí být předem zajištěn, protože vše, co
se odehraje, zaznamenají písaři do pamětních knih. To vše si biskup Jindřich Zdík dobře
uvědomoval, a proto se snažil, aby každý jeho krok, každé hnutí v jeho tváři, odráželo
vznešené pocity Kristova vyslance mezi pohany.
První Zdíkova misijní cesta k Pomořanům začala krátce po 31. lednu 1141. Toto
datum uvádějí historikové podle výše citovaného data dopisu papeže Inocence II., povolujícího Zdíkovi misijní cestu do Prus. Podle Letopisu tzv. kanovníka vyšehradského
tato misijní cesta začala koncem dubna 1141626. Pravděpodobnější je začátek misijní
cesty v dubnu nejen kvůli vhodnějšímu počasí, ale také hlavně proto, že zjara 1141
vznikla v tehdejší české společnosti nová a nečekaná situace. František Palacký tuto
dobu popisuje takto:
„Načerat a jiní pánové nepochybovali, že Vladislav II. hověti bude žádostem jejich ve všem, a že nechá je provozovati vládu v zemi dle vlastní jejich vůle; znaliť jej
625
626
Bistřický, J.: Písemnosti Jindřicha Zdíka. In: Sborník k 850. výročí … Olomouc, 1982, s. 110.
Pokračovatelé Kosmovi. Praha 1974. Letopis tzv. kanovníka vyšehradského, s. 72.
215
potud co pána veselého, ztravného a bezstarostného, i nadáli se, že nebude moci bez
nich obejíti se.
V této však sobecké naději viděli se brzy sklamány, k velikému pro národ štěstí.
Jak mile zajisté Vladislav II. upevněna se cítil na trůnu, hned jal se jeviti tolik samostatnosti ducha i rázné síly, že i nejbližšího předka svého ještě převyšovati se zdál. Nechaltě
sice pánům ouřady jejich, ale v jeho radě převládala vlastní jeho vůle; a jak mocně
uměl doraziti, kde potřebí, ukázalo se brzy, když v měsíci březnu 1141 dal schytati
a pověšeti množství loupežníkův po celých Čechách; přední mezi nimi, pro důkladnější
výstrahu, viseli dlouhý čas na dnešním Žižkově.“627
„Toho roku (1141) v postě bylo mnoho lidí po celé zemi české zvěšeno na šibenicích, přední z nich pak na hoře Šibenici; někteří z nich vyvázli a uprchli.“ 628
„Vladislav II. v únoru a březnu 1141 musel drasticky zakročit proti opozici na
Moravě – nechal oběsit několik svých předních odpůrců.“ 629
Palackého „loupežníci“ nebyli jenom prostí loupežníci, ale byli to také neposlušní čeští páni. Nečekaná Vladislavova krutovláda způsobila u českých pánů, dosud
podporujících nově zvoleného českého knížete, jejich odklon, a podporu skupiny, která
byla od počátku proti Vladislavovi II.
Zdík, jako hlavní organizátor zvolení Vladislava II. českým panovníkem, stále
zachovával svou přízeň českému knížeti. Jenže v dubnu 1141 Vladislavova budoucnost
začala být víc než nejistá. Zvolení doby Zdíkova rychlého odchodu z Čech na misii
mohlo být též jeho únikem z problematických a nestabilních poměrů České země, neboť
Zdík na této situaci určitě pociťoval své osobní zavinění.
Jak uvádějí zprávy, k začátku odchodu na misijní cestu si Zdík zvolil slavnostní
mši svatou v biskupském chrámu sv. Petra v Olomouci. Je potřebné připomenout všem
historikům, včetně těch profesionálních, že tedy počátkem roku 1141 katedrála sv. Václava nebyla ještě natolik dostavěna, aby tam mohla být sloužena slavná mše svatá. Kdyby to mohlo být jen trochu možné, jistě by biskup Jindřich Zdík neváhal a pro počátek
své misie by zvolil novou velkou katedrálu, spojenou se Zdíkovým jménem. Zřejmě v té
době dokončení stavby bylo ještě v nedohlednu.
Během mše, za přítomnosti všech vznešených členů výpravy, biskup Jindřich
Zdík vzal z hlavního oltáře kostela sv. Petra kříž a učinil první kroky na zvolené cestě
k pohanským Prusům. To, že biskup vzal kříž z oltáře, byl jistě předem dokonale promyšlený akt. Zdík si ze své poslední cesty do Svaté země v roce 1138 přinesl částečku
dřeva z Kristova kříže, kterou mu daroval jeruzalémský patriarcha Vilém I. Tuto vzácnou relikvii jeruzalémský patriarcha nosil ve svých rukou v procesích, a také do všech
bojových akcí proti mohamedánům, usilujícím ovládnout Svatou zemi. O této částečce
z Kristova kříže nechal Zdík po návratu do Olomouce sepsat vysvědčení pravosti.
Částečka byla vložena do zvlášť zhotoveného kříže630, a kříž byl umístěn na
hlavním oltáři v biskupském chrámu sv. Petra. Zdík po souhlasu papeže Inocence II.
627
Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 141.
Pokračovatelé Kosmovi, Praha, 1974. Letopis kanovníka vyšehradského, s. 72.
629
Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha, 1999, s. 84.
630
Fiala, J.: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 40. : „Ostatek sv. Kříže byl uložen
v relikviářovém kříži, popsaném v inventáři dómského pokladu z r. 1413 jako malý zlatý kříž se stříbrnou nohou, s gemami, safíry, perlami a jinými drahokamy, obsahujícím kromě částky darované
Zdíkovi jeruzalémským patriarchou ještě tři další částky sv. Kříže.“
628
216
vzal z hlavního oltáře kříž, v kterém nesl darovanou částečku Kristova sv. Kříže, aby
mu na misijní cestě mezi pohany pomáhala, podobně jako pomáhala jeruzalémskému
patriarchovi Vilémovi I. První kroky biskupa Zdíka na misijní cestu k pohanům zaznamenal vyšehradský kanovník ve svém letopisu doslova takto:
„Tehdy Zdík, biskup kostela olomouckého, vzal kříž ze svatého oltáře svatého
Petra, a slze radostí, zpíval tuto antifonu:
»Kdo chce přijít za mnou, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne
a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj
život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova
v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.« 631
Vsedl, provázen svými, na koně, aby pohanům, kteří slovou Prusi, vštípil víru
v svatou Trojici a pokřtil je; ale lépe je mlčeti o jeho cestě, protože jeho úsilí bylo marné, a radovati se z jeho návratu.“632
Pokud si do všech podrobností představíme začátek misijní cesty k Prusům
uspořádaný biskupem Jindřichem Zdíkem, musíme přiznat, že v té době to byla nejen
Zdíkova zbožnost, ale také jeho snaha o zapůsobení, vyvolání a zanechání co největšího
dojmu u všech přítomných i nepřítomných současníků. Pokud to nebylo divadlo naplánované přímo Zdíkem! Představme si, jak biskup v ornátu vezme z hlavního oltáře kříž,
přitom zpívá a pláče, prochází mezi natěsnaným davem věřících, až z kostelíka vyjde na
Petrské návrší a před biskupským chrámem vleze na koně přidržovaného podkoním.
Pak v čele průvodu, když jeho kůň je podkoním veden pozvolným krokem k městské
bráně, když se za biskupa do průvodu zařadili ostatní účastníci výpravy – včetně sluhů,
plně naložených povozů, náhradních koní, atd., biskup vede celý ten zpívající průvod na
pražskou cestu. To v roce 1141 potřebovalo mimořádnou a velkorysou představivost!
Zdík se z misijní cesty vrátil do Olomouce až na podzim roku 1141.
O konkrétním výsledku Zdíkovy misijní cesty známe výše uvedený postesk vyšehradského kronikáře:
„… lépe je mlčeti o jeho cestě, protože jeho úsilí bylo marné …“.
Kronikář, Zdíkův sympatizant, raději o výsledcích misie nic neříká, aby biskupa
Zdíka nehanobil.
Je zaznamenáno, že Zdík při zpáteční cestě zajel do Bavorska, konkrétně do nového premonstrátského kláštera ve Windbergu (Vinitiberg), kde navázal přátelské styky
s tamními premonstráty. To bylo první Zdíkovo seznámení s řádem premonstrátů. Klášter ve Windbergu hraje v dalších dějích Zdíkova života významnou roli.
POCHYBNÝ TERMÍN VYSVĚCENÍ OLOMOUCKÉ KATEDRÁLY
Současné historické knihy uvádějí, že Zdík po návratu z první misijní cesty do
Prus uskutečnil dlouho připravované vysvěcení nově postavené katedrály sv. Václava
a přenesení biskupství do nového biskupova paláce při katedrále. Původně tomuto aktu
připisovaný rok 1131 byl nejspíš jen účelovou akcí biskupa Jindřicha Zdíka na získání
631
632
Evangelium sv. Marka, 8, 34 a d.
Pokračovatelé Kosmovi, Praha, 1974, Letopis kanovníka vyšehradského, s. 72.
217
prostředků k výstavbě katedrály a tehdy byla vysvěcena jen její malá postavená část.
Dřívější chybné datování přenesení kapituly k sv. Václavu na rok 1131 zavinila okolnost, že mohučský arcibiskup Adalbert I. povolil přenesení biskupství už počátkem třicátých let, a že Zdíkem k tomuto aktu vydané listiny nejsou datovány. V bohaté a téměř
každodenně vyplněné činnosti biskupa Zdíka mohl být nalezen nejvhodnější termín pro
přenesení kapituly teprve po jeho příchodu z misijní cesty, nejspíše od podzimu roku
1141 do konce zimy 1142. K tomuto termínu byla katedrála zhruba dokončena a tedy
schopná k dennímu církevnímu provozu. Kromě katedrály byl těsně při ní postaven biskupský dům související s další budovou, kterou kronikář Vincencius nazývá klášterem,
a která byla vlastně kapitulním domem určeným pro společný život dvanácti kanovníků.
Tento komplex budov byl postaven na severní straně katedrály nejspíše podle Zdíkových pokynů po jeho návratu z cesty k Svatému Božímu hrobu. Biskup Jindřich Zdík
ponechal u dřívějšího biskupského kostela sv. Petra původní sbor čtyř kanovníků a při
nové katedrále sv. Václava vytvořil novou kapitulu s dvanácti kanovníky. Z nich šest
bylo původně moravskými arcijáheny, kteří do té doby sídlili na hlavních moravských
přemyslovských hradech, a byli ovládáni a využíváni správci hradů. Biskup Zdík povolal arcijáheny do Olomouce a přikázal jim společný život v kapitulním domě. Tímto
způsobem Zdík podřídil biskupské kontrole vlastnictví hradských kostelů a veškerého
jejich majetku, tedy více jak dvě stě vesnic, včetně osob, polností, lesů, atd.
Z pravomoci moravských údělných knížat byli tak vyňati nejen arcijáheni, ale i jejich
velkofarní kostely s veškerým majetkovým příslušenstvím.
Pokud k aktu přenesení kapituly došlo na přelomu let 1141 – 1142, jak dokazují
historikové, potom tato událost zasahuje do velmi nevhodného a vypjatého období, kdy
vladařské působení českého knížete Vladislava II. vyvolalo vznik silné protivládní opozice. Snaha biskupa Zdíka o vytvoření regulované kapituly při katedrále sv. Václava
narazila na odpor samotných arcijáhenů, kteří nebyli zvyklí dodržovat celibát, natož se
podřídit požadavku společného života podle způsobu kanovníků řehole sv. Augustina
u katedrály Božího hrobu. Zvolení konce roku 1141 nebo začátku roku 1142 k přenesení
kapituly a odebrání majetnických práv moravským údělným knížatům by bylo příliš
velkou Zdíkovou chybou, kterou v podstatě nejde u osobnosti tohoto skvělého diplomata předpokládat.
POVSTÁNÍ ČESKÉ A MORAVSKÉ ŠLECHTY PROTI VLADISLAVOVI
Rozpory mezi českým knížetem Vladislavem II. a stále se rozšiřující opoziční
skupinou moravských i českých velmožů narůstaly už od léta roku 1140.
Do čela opoziční části velmožů se postavil druhý nejstarší Přemyslovec – údělný
kníže Konrád Znojemský. Podporovali ho nejen ostatní moravští údělníci – Vratislav
Brněnský a olomoucký Oto III. Dětleb, ale i další Přemyslovci: synové knížete Bořivoje
II. – Spytihněv a Lupold. A také nejstarší syn knížete Soběslava – Vladislav, který
o vánocích trávených v Živohošti roku 1141 utekl z internace nařízené vládnoucím českým knížetem Vladislavem. Odebral se ke svému strýci do Uher, avšak ještě před smrtí
krále Bély II. se vrátil na Moravu.
Postupně se k odpůrcům vládnoucího knížete Vladislava přidružila většina české
šlechty i s Načeratem, původně hlavním přívržencem českého knížete.
Zjara roku 1141 řešil Vladislav II. neposlušnost a odpor proti své osobě tvrdě
a násilně – pochytáním a pověšením svých odpůrců po celé české zemi. Takové nečekané násilí vyvolalo všeobecný odpor; Vladislava opustila další velká část české šlechty.
218
Na přelomu roku 1141 – 1142 zůstali Vladislavovi věrni – kromě olomouckého biskupa
Zdíka a skupinky „nižších a mladších“633 bývalých Vladislavových příznivců z období
jeho nevázaného života už jen staří rodinní přátelé – kmet Velislav, kmet Časta a jeho
synové, kmet Ben a také Vladislavovi bratři Jindřich a Děpolt. „Lepší a urozenější“ většina českých pánů jednotně zvolila za českého panovníka Konráda Znojemského a rozhodla se dosadit ho na pražský trůn brannou mocí.
BISKUP ZDÍK VYHOŠTĚN Z OLOMOUCE A Z MORAVY
Počátkem roku 1142, kdy už byl odboj přemyslovských knížat a české a moravské šlechty v plném běhu, tak český kníže Vladislav II. pověřil olomouckého biskupa
Jindřicha Zdíka jednáním s moravskými údělnými knížaty. Biskup měl vyjednat poslušnost údělníků a tak se pokusit odvrátit odboj. Zdík nejdříve se obrátil na nejméně agresivního údělníka, na olomouckého knížete Otu III. Jenže v té době biskup Zdík již nemohl být vhodným prostředníkem k dosažení úspěšného výsledku. Totiž soustavná Zdíkova podpora násilně vládnoucího Vladislava a pak také jeho snaha o vymanění církevního majetku z pravomoci údělných knížat vzbudila u moravských knížat odpor
ke Zdíkovi.
Počáteční váhání olomouckého Oty III., kterého měl k podpoře českého knížete
olomoucký biskup Zdík z pověření Vladislava II. využít a přemluvit jako prvního, se
Zdíkovi ani při jeho věhlasné diplomatické schopnosti nepovedlo. Ota III. Moravany
nezradil. A biskup Jindřich Zdík se už ani neodhodlal vyjednávat s brněnským knížetem
Vratislavem a se znojemským knížetem Konrádem II.
Právě naopak u olomouckého údělníka tentokrát biskup Jindřich Zdík dosáhl naprostého opaku. Dosud váhající Ota III. se připojil i se svými bojovníky k ostatním moravským údělníkům.
To vyvolalo u biskupa Zdíka protiakci: údělníky dal do klatby. Klatba (vyobcování z církve, exkomunikace) je nejpřísnější církevní trest. Zdík svůj politický diplomatický neúspěch řešil vynesením nejvyššího církevního trestu. V politickém sporu neprávem použil institut kanonického práva.
V reakci na Zdíkovo vynesení klatby moravští údělníci zakázali Zdíkovi přístup
do Olomouce. A Zdík na to odpověděl dalším vysokým církevním trestem, ale tentokrát
trestem kolektivním – vyhlásil nad celou olomouckou diecézí interdikt neboli zákaz
konání bohoslužebných úkonů na území celé Moravy. Tento akt by měl ve svém důsledku být zákazem konání bohoslužeb, sňatků, křtů a církevních pohřbů pro všechny
občany Moravy. Důvodem zákazu byla neposlušnost moravských údělníků, nebo lépe
řečeno – neúspěšnost Zdíkova diplomatického vyjednávání. Nelze se divit, že kněží
moravské diecéze tento Zdíkův interdikt nepřijali a Zdíka neposlechli. Vlastně ani poslechnout nemohli – byli stále – jako dřív – podřízeni své vrchnosti, na které byli závislí
nejen svou obživou, ale i výkonem svého kněžského povolání.
V Čechách a na Moravě byl v té době kněz stále považován za sluhu svého pána.
Biskup Zdík toto všechno velmi dobře věděl. Jeho akt vyhlášení interdiktu nebyl aktem
při neznalosti situace, ale vysloveně aktem ze vzteku nad svou neúspěšností, projevem
zášti a nenávisti k údělníkům. Vyhlášení interdiktu nad svou vlastní křesťanskou diecézí
633
Pokračovatelé Kosmovi, Praha, 1974, Letopis kanovníka vyšehradského, s. 72. Pokračovatelé Kosmovi, Praha, 1974, Letopis kanovníka vyšehradského, s. 72.
219
muselo u všech kněží této diecéze vyvolat nejen údiv a rozpaky, ale i odpor. Moravské
kněžstvo muselo mít pochybnosti o jednání biskupa, který uvrhl všechny křesťany
vlastní diecéze do spárů ďábla, když jen několik měsíců předtím demonstrativně vzal
kříž z hlavního oltáře kostela sv. Petra a šel šířit Kristovu víru mezi pohany.
Proto se nedivme hodnocení biskupa Jindřicha Zdíka analistou, jak je uvedeno
v hradišťských letopisech:
„…a on, jenž nedlouho předtím ty, kteří neznali Boha, chtěl vytrhnout
z modlářství, nyní z vnuknutí původce vší vraždy a nepravosti neváhal vydat své stádo
pohanství.“ 634
Když byl Zdík rozhodnutím údělníků vyhoštěn z Olomouce, rozhodl se využít
svého nuceného pobytu mimo svou diecézi k opakování misijní cesty k pohanským
Pomořanům. K misijní cestě bylo znovu nutno získat povolení jednak papeže, jednak
také římskoněmeckého císaře. Biskup Jindřich Zdík o povolení k misii požádal dopisem, ve kterém zároveň informoval papeže o svém použití církevních trestů – o klatbě
udělené moravským údělníkům a o vyhlášení interdiktu nad celou olomouckou diecézí.
Papež musel na takovou situaci bezprostředně zareagovat. Pravidelně reagoval tak, že
potvrdil správnost kroku podřízeného biskupa. Papež Inocenc II. reagoval na Zdíkův akt
poněkud opatrně a nezvykle. I když ve svém poselství kněžstvu a křesťanům olomoucké
diecéze neuvedl svou kritiku biskupova postupu, tak v dopise635 ze dne 1. 4. 1142 určeném přímo olomouckému biskupovi papež Inocenc II. Zdíka diplomaticky napomenul:
„Ti, kdo obdrželi správu pastýřského úřadu v církvi a připovídají se k vedení jiných lidí, musí pečlivě uvážit, že budou nejvyššímu soudci skládat účty nejen ze svých
vlastních činů, ale i z hříchů těch, kteří jim byli podřízeni. Poněvadž, nejdražší bratře
v Kristu, Tobě svěřený lid má tvrdou šíji, bouří se proti Tobě a je neposlušný, je zapotřebí, abys tím usilovněji pracoval pro jeho spásu, neustále ho napomínal a dle svých
možností přiváděl na pravou cestu. Neboť je psáno: Volej bez zábran a rozezvuč svůj
hlas jako polnici. Dále je psáno: Jestliže řeknu bezbožníkovi, zemřeš, a Ty nepromluvíš
a bezbožníka nebudeš varovat, aby se od své bezbožné cesty odvrátil a aby žil, a bezbožník zemře, budu za jeho krev volat k zodpovědnosti Tebe. Jestliže však budeš bezbožníka varovat, ale on se od své bezbožnosti a bezbožného života neodvrátí, zemře pro
svou nepravost, ale Ty jsi svou duši vysvobodil. Toto však praví Pavel Efezským: Neposkvrnil jsem dnes své ruce Vaší krví, poněvadž jsem Vám oznámil celou boží vůli a nic
nezamlčel. Poskvrnil bych své ruce jejich krví, kdybych jim boží vůli nechtěl oznámit,
nebo kdyby pastýř nechtěl hříšníky napomínat, mlčením by je nepochybně zabil.
A proto, jestliže by se po Tvých napomenutích nenapravili, což se doufám nestane, a zemřeli ve své nepravosti, Ty sám se z jejich smrti vytrhneš. Jestliže se Tvé urozenosti bude zdát užitečné jít k pohanům, jak jsi nám to oznámil, a hlásat jim slovo boží
a křesťanskou víru, schvalujeme to, ale s tím, aby ses co nejdříve navrátil k lidu, který
Ti byl svěřen.“
Avšak ve stejně datovaném dopise ze dne 1. 4. 1142, adresovaném opatům, kanovníkům a klerikům, ustanoveným v olomoucké diecézi, papež Inocenc II. píše636:
„Že Vás z milosti naší i svatého Petra nepozdravujeme, je třeba připsat nikoliv
naší přísnosti, ale Vaší neposlušnosti a troufalosti. Doslechli jsme se, čeho velice litu-
634
Annales Gradicenses et Opatowicenses, Fontes Rer. Boh. II., překlad Emlera, s. 397.
Bistřický, J.: Písemnosti Jindřicha Zdíka. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 111.
636
Bistřický, J.: Písemnosti Jindřicha Zdíka. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 112.
635
220
jeme, že jste propadli šílenství, že jste se odvážili proti zákazu našeho bratra Jindřicha,
Vašeho biskupa, konat bohoslužby a nikterak jste se neostýchali přijímat vyobcované
z církve a přisluhovat jim svátostmi, které náleží Bohu. To je podle dekretů svatých otců
zavrženíhodné a ohrožuje spásu Vašich duší. Papež Kalixt o tom říká mimo jiné: Ať
nikdo z kněží nepřijímá osoby vyobcované z církve, ať se s nimi nestýká ani při modlitbě, ani při jídle či pití, ať jim nedává polibek, ani jim neříká „Ave“, neboť kdyby s těmi
či oněmi zjevně vyobcovanými vešel do styku, podléhal by sám podle ustanovení apoštolů vyobcování. Toho nechť se klerici i laici vystříhají, jestliže sami nechtějí přijít
k úhoně. Dále z koncilu v Kartageně: Kdo by se stýkal nebo modlil s vyobcovaným
z církve, je-li klerik, ať je zbaven kněžství, je-li laik, ať je vyobcován. Poněvadž to tak je,
napomínáme Vás všechny apoštolským listem a napomínajíce nařizujeme, abyste za
takové výstřelky dali jmenovanému našemu bratrovi, Vašemu biskupovi, řádné zadostiučinění a poníženě a se vší oddaností se vrátili k poslušnosti k němu. Jinak výrok o vyobcování z církve a sesazení z kněžství, který Vás skrze kanonickou spravedlnost postihl,
potvrdíme z autority sv. Petra, knížete apoštolů, i z autority naší.“
Z dopisů vyplývá, že papež Inocenc II., ačkoliv byl o situaci na Moravě biskupem Zdíkem pouze jednostranně informován, exkomunikaci údělníků i interdikt řešil
pouze napomenutím a pokusem o smír, nikoliv svým bezprostředním potvrzením Zdíkem udělených trestů.
Ani moravští kněží a klerici a ani moravští údělníci Zdíkem udělené tresty nebrali v úvahu a Zdíkovy příkazy neposlechli. Na rozdíl od nich Zdík musel uposlechnout příkaz moravských údělníků a nemohl jejich rozhodnutí považovat za formalitu.
Proto počátkem února 1142 se olomoucký biskup Jindřich Zdík z donucení stěhuje
z Olomouce. Vynucený pobyt Zdíka mimo vlastní diecézi trval přes dva roky. Od počátku tohoto vynuceného exilu Zdík uvažoval o nové křížové výpravě do Prus, přestože
papež Zdíka vybídl, aby zůstal ve své diecézi i přes neposlušnost oveček.
OBČANSKÁ VÁLKA
Zatím se rozpory mezi českým knížetem Vladislavem II. a odbojníky vystupňovaly. Moravští údělníci a připojená naprostá většina českých velmožů společně zvolili
za svého vojevůdce a za právoplatného českého knížete Konráda II. Znojemského. Spojené moravské a české vojsko přivedl do Čech Konrád II. Znojemský, zatímco český
kníže Vladislav II. se svými věrnými a s méně početným vojskem očekával Konráda
před Prahou na kopci Vysoká u Suchdola. Po jednodenním neúspěšném vyjednávání
došlo k bitvě dne 25. dubna 1142, během které Vladislava zradila a opustila další část
jeho vojska. Kníže Vladislav II. utrpěl zdrcující porážku. Vladislav II. byl obklíčen.
I když nakonec z obklíčení vyjednal svůj čestný ústup do Prahy. Historie zamlčuje dojednané podmínky tohoto propuštění Vladislava II. z obklíčení. Je jen známo, že teprve
po krátkém vyčkávání, když se Konrád II. Znojemský nedočkal splnění podmínek, oblehl Pražský hrad.
Jindřich Zdík se bitvy na kopci Vysoká u Suchdolu účastnil samozřejmě na straně Vladislava II. Opět během jednodenního vyjednávání dne 24. 4. 1142 Zdíkovy diplomatické schopnosti selhaly a nedošlo ke smíru. Další den se Zdík aktivně účastnil
popisované krvavé bitvy. Ačkoliv se nikde nehovoří o statečnosti bojovníka Zdíka.
Po útěku zbytku poraženého Vladislavova vojska do Prahy se Zdík znovu dostává do čela iniciátorů dalších intrik a komplotů. Za všemi dalšími iniciativami knížete
Vladislava II. je nutno vidět rady a podněty právě olomouckého biskupa Jindřicha Zdí-
221
ka.
Než byl Pražský hrad českomoravským vojskem kompletně oblehnut, tak kníže
Vladislav II. poslal svého bratra Jindřicha pro posilu – pro vojsko do Budišína v Lužici.
Obranou Pražského hradu pověřil Vladislav svého dalšího bratra Děpolta. A poselstvím
ke svému švagrovi, římskoněmeckému králi Konrádovi III., obsahujícím prosbu o vojenskou pomoc, pověřil svého příznivce kmeta Velislava.
Avšak téměř okamžitě za Velislavem se na dvůr římskoněmeckého krále
ve Vicpurku v Bavorsku vydal osobně český kníže Vladislav II. spolu s olomouckým
biskupem Jindřichem Zdíkem, aby společně vyjednali okamžitou říšskou vojenskou
pomoc.
Na Zdíkovu radu zanechali v obležené Praze manželku Vladislava II. Gertrudu
Babenberskou, nevlastní sestru krále Konráda III. Štaufského, která byla tím pádem
v obležené Praze ohrožena na svém životě od vzbouřenců. Už jen proto muselo být povinností krále Konráda přijít své sestře na pomoc v co nejkratší době. - Samozřejmě tato
úpěnlivá prosba českého knížete o pomoc byla doplněna slibem „znamenité peněžní
odměny“.
Zdík, po získání souhlasu římskoněmeckého krále s pomocí, využil svého pobytu v Bavorsku, a ve dnech 21. a 22. května 1142 navštívil premonstrátský klášter ve
Windbergu. Tam podle svého dřívějšího slibu v novém kostele premonstrátského kláštera vysvětil dva oltáře. Premonstrátský řád Zdíka velmi nadchl a Zdík vzápětí ještě
z Windbergu písemně požádal generální kapitulu premonstrátského řádu v Prémontré
o vyslání řádové kolonie kanovníků do Čech k založení české odnože tohoto nového
řádu v Praze na Strahově637.
Podle předchozí domluvy se Zdík v klášteře ve Windbergu také setkal se svým
přítelem, spoluúčastníkem z neúspěšné misijní výpravy k Prusům, s Fridrichem
z Bogenu. Tohoto setkání Zdík využil k získání bavorského vojska a osobně Fridricha
z Bogenu pro vojenský zásah proti povstaleckému vojsku Konráda II. Znojemského
v Čechách.
Pomoc své nevlastní sestře a navíc štědrá odměna – takovému slibu král Konrád
III. nemohl odolat. Počátkem června 1142 říšskoněmecký král Konrád III. v čele říšského vojska, spojeného s bavorským vojskem a bavorskou šlechtou pod vedením Fridricha z Bogenu, spolu s českým knížetem Vladislavem II. a olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem překročili českoněmeckou hranici. Dne 7. 6. 1142638 byli slavnostně
přivítáni na Vyšehradě. Bez boje, neboť moravský údělný kníže Konrád II. Znojemský
se „s říšským vojskem nechtěl měřit“639, a proto už před příchodem Němců ustoupil se
svým vojskem na Moravu, aby nevyvolal s říšským vojskem střet a vznik českoněmecké války.
Král Konrád III. potvrdil Vladislava II. za knížete České země, ihned na místě
převzal slíbenou peněžitou odměnu „ve znamenité výši“ a vrátil se do Německa i se
svým vojskem. Mimořádná daň vybíraná na úhradu odměny pro krále Konráda měla
v českých zemích za následek hladomor.640
Moravská údělná knížata byla po celou dobu velmi dobře informována o činnos637
Fiala, J.: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc 1995, s. 44.
Palacký, Fr.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha 1940, s. 142.
639
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha, 1997, s. 231.
640
Lacina, J.: Česká kronika. Praha 1893, s. 469.
638
222
ti biskupa Zdíka, především o jeho roli a aktivitách při zajišťování německého žoldnéřského vojska. Jako odvetu, za Zdíkovo pozvání německého vojska do Čech, moravská
knížata vyhlásila Zdíka nepřítelem vlasti – Moravy a Zdíkovi byl zabaven veškerý moravský majetek a příjmy. Biskup Jindřich Zdík už ani nemohl na takový akt Moravanů
patřičně reagovat – všechny církevní tresty na Moravany již použil. Tak alespoň své
dřívější tresty znovu potvrdil: vyhlášením církevní klatby nad všemi Moravany, potvrdil
interdikt a zpřísnil zákaz konání bohoslužeb v celé olomoucké diecézi. Palacký popisuje
situaci takto::
„… Knížata vyhlásivše biskupa za nepřítele vlasti, zmocnili se hned všech jeho
statkův a příjmův: on pak vynesl na ně, co věrolomce, a skrze ně na celou zemi klatbu se
zastavením služeb božích, kteráž od papeže Innocentia II. stvrzena a přitužena byla.
Osud jeho určen byl napotom válečným štěstím Vladislavovým; a poněvadž tento v běhu
léta 1142 již nemohl vypraviti se do Moravy, musel Zdík zůstávati v Čechách i Bavořích.“ 641
MÍROTVORCE POVĚŘENÝ PAPEŽEM
Vystupňované spory o vládu v českých zemích byly řešeny bratrovražednou
válkou, do které se zapletl i římskoněmecký císař, a do které byla od samého počátku
vtažena církev díky postoji a aktivitám olomouckého biskupa. Tato situace nakonec
donutila papeže Inocence II. k osobnímu zákroku. Pověřil kardinála Guidona plnou mocí a odeslal ho jako svého legáta na Moravu a do Čech, aby sjednal mír mezi knížetem
Vladislavem II. a jeho bratránky a strýci. Papež o svém rozhodnutí informoval biskupa
Zdíka neobvykle stručným a nezvykle chladným dopisem dne 21. 8. 1142:
„Již dlouho je nám známo, bratře, že se v těch zemích staráš o vymýcení nepravostí a podporu ctností a usilovně pracuješ na šíření náboženství a křesťanské víry.
Poněvadž máme v Tvou osobu velkou důvěru, posíláme do těch zemí k nápravě
nepravostí našeho milého syna Guidona, kardinála-jáhna, moudrého a ctihodného muže. Usilovně ho doporučujeme Tvé lásce a žádáme, abys mu horlivě pomáhal
a poskytoval mu radu i podporu ve všem, co poznáš, že šíření křesťanského náboženství
a nápravě mravů prospívá.“ 642
Papežský legát kardinál-jáhen Guidon de Castro Ficeclo přijel na Moravu počátkem roku 1143 a na místě se informoval o příčině vzniku rozporů mezi českým panovníkem a údělnými knížaty. Guidon během cesty po Moravě sňal z údělných knížat
a ostatních Moravanů Zdíkem vyhlášenou klatbu, zrušil zákaz konání bohoslužeb a přijímání svátostí. Navrhl kompromisní řešení sporu: aby údělná knížata uznala za právoplatného českého vládce Vladislava II., a ten na oplátku, aby zase potvrdil moravským
údělným knížatům jejich doživotní vládu v moravských údělech. Guidon jen obtížně,
a za cenu okamžitého zrušení jejich exkomunikace, získal od údělných knížat přísahu
věrnosti a poslušnosti pražskému knížeti. Na největší odpor a neústupnost narazil
u údělného knížete Konráda II. Znojemského.
Jakmile kardinál Guidon dosáhl těchto prvních kroků smírného řešení, odebral
se do Pasova, a povolal tam z Řezna i biskupa Zdíka, aby se spolu domluvili na společ-
641
642
Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 142.
Bistřický, J.: Písemnosti Jindřicha Zdíka. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 114.
223
ném postupu při jednání s knížetem Vladislavem. Přibližně v polovině roku 1143 kardinál Guidon a biskup Jindřich Zdík odjeli z Pasova do Prahy. V Praze bylo dojednání
navrhovaného postupu smíření údělníků s českým knížetem Vladislavem II. zcela bez
problémů.
Občanská válka, a také mimořádné vybírání dávek na odměnu králi Konrádovi III. způsobilo na konci roku 1142 v českých zemích neúrodu, následovanou hladomorem. Vladislav II., aby poskytl svým bojovníkům slíbenou odměnu, uskutečnil počátkem léta 1143 trestný vpád na Moravu, při kterém český kníže a jeho žoldnéřské vojsko
zpustošilo, vykradlo a poničilo ohněm postupně Znojemsko, pak Brněnsko a nakonec
i Olomoucko. Tehdejší Morava, postižená hladomorem, byla navíc vykradená a zpustošená bratrským českým vojskem. Za tohoto Vladislavova pustošení Moravy moravská
údělná knížata utekla do zahraničí. Jak praví historik:
„Stará průpověď, že za viny panovníků trpí poddaní, splnila se tu měrou vrchovatou.“ 643
Biskup Zdík, i přes ovládnutí Moravy Vladislavovým vojskem v létě 1143, měl
soustavný strach z moravských údělníků, a proto se do Olomouce stále nevracel. Místo
toho zvolil střídavý pobyt na panovnických dvorech v Čechách a v Bavorsku. Avšak
nejčastěji pobýval u římskoněmeckého krále. Z písemných dokladů víme, že od 15. 12.
1142 byl biskup Zdík v Řezně na dvoře Konráda III. Teprve v polovině roku 1143 papežský legát Guidon povolal Zdíka do Pasova, a odtud pak oba společně odcestovali do
Prahy na dvůr knížete Vladislava II. Po dojednání příměří s Vladislavem II. kardinál
Guidon odjel na Moravu, aby dokončil obtížný proces usmíření i s údělnými knížaty.
Podle mírového dojednání se nakonec všechna tři údělná moravská knížata dostavila do Prahy, kde se uskutečnil obecný ceremoniál usmíření. Vladislav II. formálně
odpustil údělným knížatům jejich odboj, údělníci své pokoření projevili pokleknutím
před knížete, sedícím na trůně; a uznali Vladislava za českého knížete. Pak Vladislav II.
údělníkům vrátil a potvrdil jejich úděly644. Biskup Zdík se tohoto usmiřovacího ceremoniálu neúčastnil. Byl mimo Prahu.
Dne 4. 9. 1143 biskup Zdík byl hostem krále Konráda III. v Ulmu. Do Prahy se
vrátil teprve v posledních dnech měsíce září 1143. Svědčí o tom jeho spoluúčast
s pražským biskupem Otou a bamberským biskupem Engelbertem na znovuvysvěcení
chrámu sv. Víta v Praze dne 30. 9. 1143.
V polovině září 1143 papežský legát Guidon sepsal pro papeže Inocence II. písemnou zprávu o výsledcích svého působení v Čechách a na Moravě. Je zajímavé, že
popisuje vztahy mezi přemyslovskými knížaty velmi stručně a spíše jen na okraji.
Avšak papežský legát podstatně více ve své informaci zpravuje papeže o existujícím,
velmi špatném stavu kněží v biskupství českém i moravském. Guidon podrobně vypisuje své zásahy ve snaze vyhovět příkazu vyhlášenému posledním lateránským koncilem
k dosažení kněžského celibátu. Z této informace papežského legáta kardinála-jáhna papeži, datované dnem 24. 9. 1143, připomínáme některé dosud málo doceňované skutečnosti:
„… já, legát vyslaný do Čech, jsem prodléval v blízkosti Čech ve Východní marce. Nechtěl jsem ani nemohl vstoupiti do Čech kvůli válce, která tam zuřila a na kterou
těžce doplácel nejen mír lidu, ale i stav kostelů. Moravané, kteří jsou pod českým kníže-
643
644
Lacina, J.: Česká kronika. Praha, 1893, s. 470.
Lacina, J.: Česká kronika. Praha, 1893, s. 470.
224
tem, byli nadto pro svou vinu od svého biskupa kanonicky vyobcováni z církve. Poněvadž zdravým není zapotřebí lékaře, ale potřebují jej ti, kteří se mají špatně, nejprve
jsme pospíchali k Moravanům. … Oni, protože byli vyobcováni, žádali nejprve snětí
klatby a slibovali, že svému otci poskytnou vhodné zadostiučinění. My jsme požadovali
přísahu poslušnosti, nechtěli jsme klamat, ani být oklamáni, a chtěli jsme vyloučit každý
úskok. Neradi Moravané splnili náš požadavek, dotkli se svatých evangelií a ostatků
svatých. Potom jsme odešli do Pasova, vydali zprávu jejich biskupovi, a olomouckého
biskupa povolali do Pasova. Pak společně odešli do Prahy a zde získali milost českého
knížete pro Moravany, Vratislava, Konráda a Otu.
Získali jsme souhlas knížete k vymýcení nepravosti kleriků, nejprve v pražském
kostele, za účasti obou biskupů i knížete Vladislava a dalších věřících, vynesli rozsudky:
Sesazení probošta Juraty a odebrání jeho prebendy, neboť nebyl vysvěcen, tedy byl dosud laik, měl manželku, kterou nechtěl propustit, ani nemohl, protože s tím nechtěla
souhlasit. Zbaven byl děkanství a arcijáhenství děkan kostela Petra, zakázání jakékoli
služby u oltáře, protože pěstoval trojženství a poskvrnil se hanbou simonie. Šebestiánovi
jsme odebrali prebendu, byl laik a měl manželku. A mnohé jiné jsme sesadili a zbavili je
církevních úřadů proto, že byli hanebníky. Sesazen probošt vyšehradského kostela Hugo, zbaven služby u oltáře a prebend, byl laik a měl bigamní manželku. Školmistr vyšehradského kostela Jindřich – vyhnán ze země, poněvadž jako kněz si přivedl manželku,
navíc byl ve své zemi mnichem a přišel do Čech bez propouštěcího listu svého biskupa.
Na Moravě: Sesazeni: Tomáš, děkan olomouckého kostela, a Milhost, školmistr,
pro smilstvo. V Čechách a na Moravě sesazeni klerici, žijící v bigamii a manželé vdov
a zapuzených žen – zbaveni služby u oltáře. …“645.
Přes datování dopisu papežského legáta dnem 24. 9. 1143 olomoučtí historikové
uvádí, že k sesazení děkana a školmistra v olomoucké kapitule došlo za Zdíkovy nepřítomnosti na Moravě při vizitaci kardinála Guidona, která se odbývala ve dnech 24. 9. až
27. 10. 1143.646 Guidonovo tvrdé a přísné řešení kněžské morálky, zvláště jeho zásah do
kněžských manželských i mimomanželských styků, způsobilo nevůli kněží, hlavně těch,
kteří měli vysoce postavená místa. Je otázkou, zda odpovídá pravdě tvrzení, že byl biskup Zdík viněn za spoluúčast při těchto Guidonových akcích. Vždyť Zdík tyto manželské i mimomanželské styky trpěl, netrestal a dokonce na Moravě se Guidonova zásahu
ani neúčastnil. Takže tvrdit, že „Svatováclavská kapitula zdivočela, jakmile Zdík vytáhl
paty“ 647, není dokazatelné a vůbec neodpovídá skutečnosti.
Kromě zlepšení morální stránky českého a moravského kněžstva se papežský legát Guidon přičinil o organizační rozdělení pražského a olomouckého biskupství do
jednotlivých přesně vymezených farních obvodů.
Právě v ten samý den, kterým je datován legátův dopis papeži, papež Inocenc II.
zemřel. Dva dny nato byl za nového papeže zvolen stařičký Celestýn II. Vláda Celestýna II. trvala velmi krátce, ani ne pět a půl měsíce. Není divu, že toto období nebylo našimi kronikáři ani zaznamenáno. Po Celestýnovi byl dne 12. 3. 1144 zvolen papežem
velmi dobrý přítel biskupa Jindřicha Zdíka – kardinál Gerard Caccianemici, který si
jako papež zvolil jméno Lucius II. Papež Lucius II. po svém nastoupení na papežský
stolec opakovaně poslal Zdíkovi během několika měsíců dopisy s výzvou, aby se Zdík
645
Bistřický, J.: Písemnosti Jindřicha Zdíka. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 114 – 116.
Fiala, J.: Dějiny města Olomouce v datech. Olomouc, 1995, s. 45.
647
Bistřický, J.: Jindřich Zdík a jeho doba. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 15.
646
225
dostavil do Říma k projednání důležitých otázek, pro které papež potřebuje Zdíkovu
radu. Jenže Zdík s cestou do Říma neustále váhal a cestu nevysvětlitelně oddaloval.
Zdík někdy na přelomu roků 1143 – 1144 přijal v Praze kolonii premonstrátů pro
strahovský klášter, která dorazila z porýnského Steinfeldského kláštera. Předtím již po
celý rok skupina premonstrátů ze Steinfeldu, vedená Gotšalkem, pozdějším opatem
v Želivě, připravovala ubytovací podmínky pro příchod trvalé kolonie premonstrátů ze
Steinfeldu. Trvalý konvent premonstrátů přivedl Gezo, první zvolený strahovský opat,
dřívější kanovník působící v Kolíně. Tak byla splněna Zdíkova žádost, kterou během
svého pobytu ve Windbergu adresoval v květnu 1142 mateřskému klášteru premonstrátů
v Prémontré. Biskup Jindřich Zdík novou kolonii kanovníků premonstrátů uvedl slavnostně na Strahov přejmenovaný na Sión.
OPOŽDĚNÝ NÁVRAT VYHNANÉHO BISKUPA
Zdík se před svým návratem na Moravu rozhodl učinit několik závažných kroků
k posílení práv olomouckého biskupa ve vztahu k existujícím dosavadním právům moravských údělných knížat. K takové akci měl Zdík velmi dobré podmínky, neboť díky
svému téměř stálému pobytu na císařském dvoře si na něm zajistil mimořádné postavení.
Tento Zdíkův vliv dosáhl vrcholu právě roku 1144, kdy se v dubnu a květnu
v Bamberku konal říšský sjezd. Zdík v té době byl nejen hlavní rádce, ale navíc i sekretář krále Konráda III. Právě díky tomuto svému osobnímu postavení získal Zdík od
římskoněmeckého krále písemné potvrzení vlastnických práv pro olomoucké biskupství,
a navíc ještě mnohá další privilegia. Na říšském sjezdu v Bamberku Zdíkovu listinu
potvrdili mnozí biskupové a velmožové.
Už stylizace této listiny naznačuje, že jejím hlavním autorem byl sám biskup
Zdík. Toto potvrzení krále Konráda III., krále římského, doslova hovoří, že
„Zdík, osoba oddaná službě Bohu, má dobrodiní upřímné řeči a podporuje rady
a neumdlévá prací. Byl vyvolen Konrádem za učitele a prostředníka k Bohu. … Má povolení ražby veřejné mince. Poddaní biskupovi jsou listinou uvedeni pod moc biskupa,
osvobozeni od dávek a povinností světských pánů. Při porušení stanovena pokuta sto
liber čistého zlata.“ 648
Touto listinou byl jednak ve prospěch olomouckého biskupství vyřešen dlouholetý spor o hrad a statek Podivín a zároveň Zdík získal na tomto hradě mincovní právo
pro olomouckého biskupa. Současně římskoněmecký král poskytl Zdíkovi tzv. imunitu
pro jeho poddané, tj. osvobození osob poddaných olomouckému biskupovi od veřejných břemen a dávek – od zemské roboty, od válečných výprav, od povinnosti osobní
účasti poddaných na opravách hradů, apod. Tedy v podstatě šlo o vynětí biskupových
poddaných z pravomoci zeměpanských orgánů. Jenže udělení takových výsad náleželo
do výsostné právní pravomoci českého knížete, a římskoněmecký panovník neměl právo k udělení takových privilegií na českém území. Proto vydaná listina postrádala jakoukoli legitimitu, a tak její existence nebyla moravskými údělníky vzata v úvahu.
Ovšem je nabíledni, že listina vyvolala další nepřátelství moravských údělníků
k biskupovi.
Zatím co Zdík kul pikle proti moravským údělníkům, tak na území Čech a Mo648
Bistřický, J.: Písemnosti Jindřicha Zdíka. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 116 – 118.
226
ravy papežský legát Guidon stále a neúnavně plnil své poslání. Jak píše Palacký, už půl
třetího léta se tento neúnavný kardinál snažil o smíření rozjitřených stran. Pravděpodobně papežovu pověřenci největší problémy činila zatvrzelost a neústupnost právě olomouckého biskupa Zdíka. Ten nejdéle ze všech setrvával ve svém odporu
k Moravanům. Svědčí o tom jeho velmi pozdní návrat do Olomouce – až teprve
v polovině roku 1144. Některé literární údaje informují, že „Zdík se vrátil do své diecéze krátce po polovině roku 1144 rovnou z říšského sněmu v Bamberku, …“ 649. Jenže
sněm skončil v květnu a Zdík na Moravu do Olomouce přijel z Prahy společně
s papežským legátem Guidonem až o měsíc později. Lze tedy předpokládat, že Guidon
nejméně ještě celý měsíc musel přesvědčovat olomouckého biskupa k jeho smíření
s údělníky.
Nezměrnému úsilí Guidona se zřejmě nakonec povedlo dosáhnout jakéhosi
usmíření mezi údělníky a biskupem Zdíkem. O oboustranné upřímnosti projevů tohoto
smíření lze právem pochybovat, neboť Zdík zároveň s sebou na Moravu přivezl císařský
dokument zbavující údělníky práv nad biskupovými poddanými.
Velmi zajímavý údaj z tohoto období návratu biskupa Zdíka do Olomouce uvádějí jak AGO,650 tak Tetzelova kronika.651 V polovině roku 1144 došlo na Hradisku při
Olomouci k volbě opata – za přítomnosti papežského legáta Guidona i biskupa Zdíka.
Připomeňme si, že biskup Zdík v lednu 1127 jmenoval opatem v benediktýnském klášteře na Hradisku při Olomouci svého přítele Bohumila, profesora ze scholária prelatury
pražského břevnovského kláštera, a tak nedodržel kanonické právo o volbě opata, nařízené pro klášter na Hradisku bulou papeže Alexandra II. Bohumil, jmenovaný nelegálně
příkazem Zdíka, byl opatem na Hradisku i ve čtyřicátých létech. Přes počáteční odpor
hradišťských mnichů svou funkci zvládal velmi dobře. Papežský legát Guidon trvající
protiprávní situaci vyřešil velmi rázně. Za nedodržení kanonického práva ihned na místě
exkomunikoval z církve opata Bohumila i ostatní mnichy benediktinského kláštera
a nařídil jim zvolení nového opata. Po jeho zvolení zase hned udělenou exkomunikaci
zrušil. Spolehlivý historik premonstrát Dlabač tehdejší volbu nového opata popisuje
takto:
„Když potom přišel na Moravu ctihodný Guidon, legát papežské stolice, vyslechl
na Hradisku benediktinské mnichy. Byl jejich sdělením o trvajících nepořádcích tak
rozjitřen, že opatovi Bohumilovi naložil pouta kletby. Načež ve svém rozhořčení po
krátké době se rozhodl pro rozřešení situace. Svolal bratry a pověřil je vybráním nového opata svobodnou volbou. V přítomnosti nejdůstojnějšího legáta a před proti stojícím
biskupem Jindřichem převor s ostatními bratry jednotně zvolili za opata znovu Bohumila. Opat Bohumil se nejdříve zdráhal přijmout volbu, ale pak ještě řídil klášter přes pět
let.“ 652.
Nyní se lze vrátit k současné dezinformaci Dalibora Prixe653, který píše, že Zdík
649
Olomouc, malé dějiny města. Olomouc, 2000, s. 39.
Annales Gradicenses et Opatowicenses. Překlad Emlera. S. 398.
651
Tetzel, J.: Tetzel, J.: Historia de fundatoribus, progressu monasterii Gradicensis, prope Olomutium
siti, cum eiusdem monasterii dominorum abbatum catalogo, autore fr. Joanne Tetzelio Miglicensi.
Rukopis. Moravský zemský archiv v Brně, Cerroniho sbírka č. 177, II., 385, fol 19a – 38b.
652
Dlabač, G. J.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Rukopis. (1804 – 1807). Praha, Strahovský archiv. D.K. No 120, D. G. I. 18. Str. 17 -18.
653
Prix, Dalibor: Jindřich Zdík – stavebník. In: Jindřich Zdík. Olomoucký biskup uprostřed Evropy. Olo650
227
„ještě roku 1143 potvrdil opakovanou volbu opata Bohumila z Hradiska u Olomouce.“
Tedy ona „opakovaná“ volba se konala roku 1144, a v tom roce to byla volba skutečně
opakovaná, avšak před tímto rokem žádná volba opata Bohumila na Hradisku nebyla,
neboť Bohumil byl bez řádné volby dosazen na místo opata biskupem Jindřichem Zdíkem. Nikoli roku 1143, jak udává Prix, kdy sice legát Guidon na Moravě byl, ale na
Hradisku nebyl.
Pro celé toto historické období neexistuje žádný doklad o jiném pochybení benediktinských mnichů z kláštera sv. Štěpána prvomučedníka na Hradisku, jak ho uvádějí a jak si ho dodatečně vymysleli někteří naši historici.
Taktéž není znám žádný dokument o případném církevním potrestání biskupa
Zdíka, který opata na Hradisku jmenoval, a tak především on porušil platné kanonické
právo. Zdík nejspíše potrestán byl, ale jeho trest byl podle tehdejších zvyklostí neveřejný, a proto se nikde neuvádí. Bylo by velmi podivné, kdyby Svatá stolice trestala jenom
vedlejší nebo náhodné viníky, ale hlavního viníka nechala nepotrestaného. Potrestat
biskupa mohl pouze papež a nikoliv pověřený kardinál – legát. Nabízí se zde možné
odůvodnění, proč byl Zdík opakovaně několikrát vyzván papežem Luciem II., aby se
osobně a co nejdříve dostavil k němu do Říma a také, proč se Zdíkovi do Říma nechtělo
a proč cestu neustále oddaloval. Konkrétním vyjádřením existence přiděleného církevního trestu by nakonec mohl být i pozdější Zdíkův veřejný slib osobní účasti na druhé
křižácké výpravě do Svaté země.
ZDÍKOVA VYMYŠLENÁ HISTORIE PŘEPADENÍ
Během roku 1144 papež Lucius II., velmi dobrý přítel biskupa Zdíka, odeslal
dva dopisy, vyzývající olomouckého biskupa, aby se dostavil do Říma k projednání
důležitých církevních otázek. Jenže Zdík stále váhal a cestu do Říma oddaloval.
Toto váhání a oddalování cesty ke svému dlouholetému příteli, navíc nedávno
povýšenému do nejvyšší církevní funkce, je při znalosti způsobu a stylu Zdíkova jednání skutečnou záhadou. Biskup Zdík se nakonec k cestě do Říma odhodlal uprostřed zimy – v lednu či začátkem února roku 1145. Snad až na hranici olomouckého údělu,
k celnici tehdy umístěné v Úsobrně u Jevíčka, olomouckého biskupa doprovázel olomoucký údělný kníže Ota III. Dětleb s družinou.
Na hranici olomouckého údělu, když se olomoucký kníže Ota III. se svou družinou od biskupa oddělil, aby se vrátil do Olomouce, byl biskup Jindřich Zdík počátkem
noci přepaden a oloupen, takže byl donucen svou cestu do Říma přerušit. Přepadení
podrobně vylíčil pražský kronikář Vincencius. Avšak věrohodnost událostí popisovaných Vincenciem je signifikantně ovlivněna jeho poplatnou příslušností, jak k táboru
českého knížete Vladislava II., tak především k vysoké české církevní hierarchii.
Vincencius byl totiž kaplanem a důvěrníkem Zdíkova synovce, pražského biskupa Daniela. Je tedy jisté, že Vincencius nám zanechal pouze jednostranný a tendenční
popis přepadení. který pocházel od biskupa Zdíka. Jenže tento kronikářův popis události není objektivní, jeho vlastním autorem je sám biskup Jindřich Zdík a Zdíkem byl účelově přizpůsoben. Proto, aby příhoda popisovaná jako ohrožující biskupův život pomohla Zdíkovi dosáhnout vyřešení jeho tehdejších, stále neuskutečněných důležitých požadavků, a aby pravděpodobně také u papeže posílila Zdíkovo postavení. Následný vývoj
mouc, 2009, s. 51.
228
historických událostí dokazuje, že Zdík historku o přepadení u Úsobrna zkreslil ve svůj
prospěch a některé jednotlivosti tohoto přepadení dokonce přibájil. V popisu Vincencia
lze nalézt mnoho nesrovnalostí. Od popisu Vincencia všichni kronikáři a historici popisují toto přepadení jako naprosto skutečný pokus o násilnou likvidaci Zdíkovy osoby,
tedy jako nevydařený pokus o jeho vraždu 654. Vincencius popisuje celou událost takto:
„Léta od vtělení Páně 1145 moravský biskup pan Jindřich podnikl s knížetem
Otou zbožnou pouť do Říma; u brány zemské se s ním setkal Konrád Moravský, předstíraje mír a přátelství, a pokorně prosil, aby jeho prostřednictvím mohl dosáhnouti milosti pana vévody Vladislava. A tak u celnice úsobrnské před kostelem ho velmi sladkou
řečí úskočně klamal, že podle jeho rady učiní vše, co by vedlo k míru, a vrátil se do svého sídla.
Ale hned v prvním tichu nočním se ozbrojí se svými zločinnými společníky jako
proti nepříteli brněním a ostatními válečnými nástroji a tak vytáhne na svého svrchu
řečeného pastýře, aby ho buď zabil, nebo zajal. Když však již přitáhli k samé vsi, kde
biskup klidně v pokoji spal, bránil jim tam jen potok, který bylo dosti těžko přejíti; tu
jeden jako z vnuknutí Páně na znamení, aby mohl svrchu řečený biskup uniknouti, zanotoval válečnou píseň. Nejdříve ji uslyšel Mukar, mnich šedého řádu, jenž vzbudil biskupa zachovávajícího mlčení a volal, aby rychle utekl smrti; a někteří zbožní mužové
z jeho družiny ho zabalili jen do kožešin, jimiž byl přikryt, obuli do prostých škorní
a pomohli mu přes plot u domu. Poodešel jen kousek odtud a modle se, schoval se
v křoví a sněhových závějích.
Vetřelci pak prudkým náporem vrazili do jeho ložnice a našli tam některé řeholní kanovníky téhož řádu a jednoho z nich, jménem Lukáše, posekali meči, pokládajíce
ho za biskupa. Když však zjistili, že to není on, silně jej zfackovali a zpolíčkovali, oloupili ho i ostatní bratří a zanechali ho položivého. Někteří pak obklíčili dvůr
s pochodněmi, aby nemohl uniknout, při čemž mu koně šlapali po rukou, a setřásali na
něho hořící jiskry z pochodní, ale v křoví ho nespatřili, protože ho anděl s nebe chránil.
Vůdce zločinného vojska pak rozkázal spálit domy, aby uhořel, kdyby byl někde
v úkrytu schován. Když však zvěděli, že vyvázl, sebrali peníze, které měl na cestu do
Říma, vyloupili jeho kapli, uloupili tažné i jízdné koně bojovníků i potahy poddaných
a obrali jejich majitele, každý jak mohl. A potom, jako by dobyli šťastného vítězství,
rozdělali uprostřed dvora převeliký oheň, a stojíce okolo svého vůdce, občerstvovali se
po tak veliké námaze z rozličných číší, které tam našli, a pak velmi smutně odtamtud
odtáhli, protože nedosáhli splnění svého přání.
Kdyby byl dobrý pastýř z rukou svých oveček takto nevyvázl, byl by výsledek
ukázal, jakou lásku k němu jeho ovečky chovají. Ale jeden sedlák hledal o půlnoci své
voly a přišel k místu, kde se řečený biskup skrýval, a tu biskup po tolika úzkostech poznal, že je to jeden z jeho čeledi, potichu na něho zavolal a poprosil ho, aby mu pokud
možno přivedl svého otce, jménem Gvozdlu, s nějakým vozíkem nebo dobytčetem.
Ten to vskutku oznámil otci, i smilovali se nad svým pánem a z lítosti nad ním
přivedli s sebou mezka, kterého měli. A protože prosil, aby ho co nejrychleji vyvedli ze
země, obalili tak velikému pánu nohy místo holínek senem, oblékli ho do selských šatů,
posadili na mezka a s velikou námahou ho převedli cestou necestou a nejhoršími sněhovými závějemi až do Litomyšle. A tak unikl dobrý muž, chráněn pravicí Boží, rozličným
nebezpečenstvím smrti. Když pak se zprávy o tom dostaly k sluchu českého vévody pana
654
Lacina, J.: Česká kronika. Díl I. Praha, 1893, s. 472 – 476.
229
Vladislava, byl rozrušen úklady, tak velkému muži nastrojenými, a poslal mu pro útěchu
posly s koňmi a jinými potřebami a sám pak mu vyjel naproti s vojenským průvodem na
ochranu a přivedl ho do Prahy. A nebylo divu! Vždyť ho miloval jako dobrého muže
a svého duchovního pastýře.“ 655
Tato Vincenciem zapsaná verze je oficiálním Zdíkovým podáním o jeho přepadení u Úsobrna. Uvedené podání bylo vědomě a účelově uzpůsobeno pro papežskou
stolici k doložení, že biskup Zdík má na Moravě nepřátele, kteří nezaváhají ho případně
i zabít. Avšak celý následný průběh událostí dokazuje, že Zdík historku
o svém přepadení u Úsobrna zkreslil ve svůj prospěch a některé jednotlivosti tohoto
přepadení dokonce přibájil.
Nelze uvěřit, že všichni kronikáři a historici vycházejí z nevěrohodného popisu
Vincencia a popisují přepadení biskupa Zdíka jako pokus o jeho násilnou likvidaci, jako
nevydařený pokus jeho vraždy. I když nelze vyloučit, že biskup Jindřich Zdík, nejen
v prvopočátku svého přepadení, ale i po celá další léta, mohl být přesvědčen, že šlo
o skutečný, předem naplánovaný pokus jeho vraždy. Ačkoli při Zdíkově inteligenci lze
o takovém jeho nesmyslném přesvědčení oprávněně pochybovat.
V popisu Vincencia lze nalézt mnoho nesrovnalostí. Příhoda se nejspíše odehrála
v moravském příhraničí na biskupově dvorci, možná v dnešních Biskupicích nebo Jaroměřicích u Jevíčka. Neurčitost Vincenciova popisu konkrétního místa napadení způsobila, že každý další historik předložil široké veřejnosti jinou, vždy přesvědčivě odůvodněnou lokalitu násilné ataky biskupa Zdíka. Avšak všechny tyto nově navrhované
lokality můžeme považovat za méně pravděpodobné. Samozřejmě, že základní jádro,
kostru Vincenciova popisu napadení Zdíkovy výpravy, musíme považovat za pravdivou. Biskup Zdík musel mít připravené přenocování na svém dvorci nedaleko Úsobrna,
místa jednání se znojemským údělným knížetem. Nikam dál by ani výprava nemohla
během jednoho dne dojít. Proč by putoval daleko na jih k Brnu, např. do Svitávky, nebo
v jiném případě vážil cestu přes prales v té době široký 80 km a pak ještě se plahočil
daleko na západ téměř až k Chrudimi.
Přesto je nutno vzít na vědomí, že Vincenciův popis krajiny, ať si Zdík za noclehárnu zvolil kteroukoliv lokalitu upřednostňovanou našimi soudobými historiky, obsahuje mnohé vybájené nesmysly. Přece v oblasti Úsobrna, Biskupic, Jaroměřic a ani
v dalších navržených lokalitách není potok, který by se nedal velmi lehce přebrodit,
obzvláště v zimním období, kdy zamrznou i případné močály. V současné publikaci
vydané při příležitosti výstavy o biskupovi Jindřichu Zdíkovi 656 se uvádí vcelku nová
a přitom naprosto nesmyslná informace o nocležišti biskupa Zdíka:
„...avšak v noci Konrád biskupovo nocležiště, patrně Lozice jihozápadně od
pozdějšího Vysokého Mýta, surově přepadl.“
Bylo by dobré, kdyby autoři všech dodatečně vymyšlených Zdíkových nocležišť
se vydali Zdíkovou cestou z Olomouce do Prahy, aby si osobně prověřili nesmyslnost
svých publikovaných zaručených lokalit!
Podle Vincenciova popisu došlo kdesi za Úsobrnem ke klidnému a přátelskému
rozhovoru mezi biskupem Zdíkem a znojemským údělným knížetem Konrádem. Poté,
když se Zdíkova výprava odebrala k přenocování, už není Konrád Znojemský jmeno-
655
656
Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha, 1957, s. 57 – 59.
Hrbáčová, Jana, a kol.: Jindřich Zdík (1126 – 1150). Olomoucký biskup uprostřed Evropy. Olomouc,
2009, s. 23.
230
ván, ale v celé informaci je naznačováno, že přepadení organizoval a během přepadení
osobně zasahoval. Hlavním nesmyslem celého vyprávění je popis prozpěvování jakési
„válečné písně“ při očekávání setmění, v „prvním tichu nočním“, a tedy vhodnější doby
pro přepadení biskupa. Je nesmyslné, aby ozbrojenci čekali u jakéhosi potoka na první
večerní setmění v nepatrné vzdálenosti, v doslechu usínajícího či spícího biskupa. Vysloveně nesmyslné a nadměrné přehánění nebezpečnosti situace je uvedeno v dalším
popisu přepadení. O koních, šlapajících po rukou biskupa, o padajících kouscích
z hořících pochodní do roští, v kterém byl biskup ukryt, ač toto roští se od pochodní
nevznítilo a ačkoli nikdo z útočníků nezahlédl biskupa pošlapávaného koňmi.
Pokud byl přítomen Konrád Znojemský, tak je naprosto nevysvětlitelné, že tato
hlučně zpívající a řádící skupina ozbrojenců se spletla a za olomouckého biskupa považovala jakéhosi řádového kanovníka či mnicha ze Zdíkova doprovodu. Tento omyl, tato
záměna dokazuje, že nikdo z této skupiny násilníků ani nevěděl, jak biskup Zdík vypadá. Přece všechna tři moravská údělná knížata znala velmi dobře z mnohaletého osobního styku vzhled i postavu moravského biskupa Jindřicha Zdíka, svého kdysi dlouholetého přítele a později i nepřítele.
Když násilníci chytili cisterciáckého řeholního kanovníka Lukáše, kterého omylem považovali za biskupa, tak mnich Lukáš byl jen strašen a ohrožován meči, o jeho
život vůbec nebylo usilováno. Vincencius ani o žádném vážnějším poranění mnicha
Lukáše nepíše. Teprve když výtržníci zjistili, že chycený a strašený řeholník není olomouckým biskupem, tak mnicha zfackovali a zpolíčkovali, což bylo podle Vincencia
horší než předchozí strašení. Avšak všichni straničtí přívrženci biskupa Zdíka a po nich
i všichni naši historikové toto napadení biskupa popisují jako pokus o jeho vraždu. Jenže když nebyl na životě ohrožován cisterciák Lukáš, tak oněm násilníkům nešlo ani
o život biskupa Zdíka. Cíl atakujících ozbrojenců byl zřejmě jiný, než následně uváděl
biskup Zdík, jeho příznivci, kronikář Vincencius a všichni další.
Oproti všem dosavadním souhlasným popisům pokusu o vraždu biskupa Zdíka
vše svědčí o tom, že celá příhoda byla biskupem Zdíkem, po něm biskupem Danielem
a jeho kaplanem Vincenciem, natolik zkreslena, aby jako pokus o vraždu vypadala.
I když později v Římě uvedl biskup Zdík, že se pokusu o jeho vraždu účastnila moravská údělná knížata Konrád a Vratislav, je jejich účast nepravděpodobná. Za prvé nejsou
ve Vincenciově popisu jmenována a za druhé při jejich přítomnosti a aktivní účasti na
incidentu by v žádném případě nemohlo dojít k záměně mnicha Lukáše za biskupa Zdíka.
Přepadení nejspíš provedla jen nějaká část původní Konrádovy výpravy, mohla
to být i tzv. „chasa znojemského Konráda, brněnského Vratislava a Děpolta, bratra českého knížete Vladislava II.“, která se po proběhlém setkání biskupa Zdíka s knížetem
Konrádem Znojemským zdržela na moravsko-českém pomezí. Zajisté, že měla svého
vůdce, avšak Konrád Znojemský to asi nebyl. Tato ozbrojená vojenská skupinka si
zřejmě po odchodu svých představených uspořádala jakýsi piknik – podle zvyklosti
krajiny i lidu – spojený s nepřiměřeným požitím alkoholických nápojů, v té době především medoviny. Nadměrné požívání alkoholických nápojů tehdejšími Čechy
i Moravany dokladují všichni kronikáři. Že celá příhoda byla nejspíše důsledkem alkoholického excesu, dosvědčuje i načasování doby útoku na „pozdě večer“. A hulákající,
rozverná vojenská chasa, v alkoholickém rozjaření, ještě dřív, než překročila jakýsi potok za zpěvu jakýchsi válečných písní, se rozhodla svatouškovskou biskupovu výpravu
vystrašit. Docela možnḠže si i usmyslila tělesně potrestat zfackováním a zpolíčkováním Moravany nenáviděného biskupa. Protože – podle Moravanů – biskup Zdík
231
si pořádný výprask jistě právem zasloužil. A v té době se k takovému výprasku biskupa
určitě neodhodlal nikdo kromě opilých dvořenínů – zbrojnošů, kteří momentálně nebyli
v dosahu pravomoci svého pána. Kdyby šlo o pokus zavraždit biskupa Zdíka, pak by ani
ten za něho považovaný mnich Lukáš z té akce tak lehce nevyvázl. Tuto verzi příběhu
dokazuje i to, že skupina těchto alkoholem podroušených násilníků – ozbrojenců se po
neúspěšném vykonání svého původního úmyslu sesedla kolem ohně, a za bujarého zpěvu pokračovala v pití alkoholických nápojů, spojeném s pojídáním nalezených pochutin
z biskupovy výpravy. Bez obav z nějakých následků! Tedy jim ani nedošlo, že zmizelý
biskup si mohl přivolat pomoc.
Akce opilé skupiny dvořanů knížat z brněnského a znojemského údělu byla následně zkreslena a účelově popisována jako pokus o zavraždění biskupa Zdíka. Dnes lze
také připomenout, že zkreslení a nadnesení celé příhody – jako by šlo o ohrožení Zdíkova života – mohla vyvolat další dosud neuváděná možnost: totiž, že biskup Zdík potřeboval pádnou omluvu pro své dlouhodobé váhání, aby splnil příkaz papeže k osobní
návštěvě Svatého otce. A takovou omluvu si zkresleným popisem události docela dobře
zajistil.
Na celé příhodě je pozoruhodné, že všichni naši historikové tuto příhodu neustále označují jako pokus o vraždu biskupa Zdíka. Biskup Zdík, jeho synovec probošt Daniel, pozdější pražský biskup a jeho kaplan Vincencius, kronikář, byli velmi pravděpodobnými autory přeměny příhody s napadením biskupa Zdíka na věrohodně popisovanou verzi pokusu o vraždu biskupa. Je však do očí bijící skutečností, že akce opilé skupiny dvořanů knížat z brněnského a znojemského údělu byla následně zkreslena a účelově popisována, aby mohla být využita pro vylepšení postavení olomouckého biskupa.
Dokonce i z pozdějších papežových dopisů můžeme dojít k závěru, že v celé
příhodě hrál podstatnou roli alkohol, a že původní Zdíkův popis události si později musel poopravit i papež.
ZDÍKOVA SVATOZÁŘ MUČEDNÍKA
Biskup Zdík následkem svého promrznutí v závěji, a také v důsledku obtížného
převozu do Litomyšle po vedlejších zavátých cestách, „poležel v Litomyšli těžkou nemocí drahně času“ 657. Už původně naplánovaná Zdíkova cesta do Říma vedla oklikou
přes Prahu. Důvodem byla jistě konzultace Zdíka s českým knížetem Vladislavem
a pražským biskupem Otou – obzvláště, jestliže olomoucký biskup předpokládal, že je
zván do Říma, aby vysvětlil některé své pochybené akce. Když byl Zdík knížetem Vladislavem II. převezen z Litomyšle do Prahy, tak přestávku v Praze využil
k personálnímu doplnění své výpravy do Říma, a ve výpravě se ocitl i Zdíkův synovec,
pražský probošt Daniel. Zdíkova výprava dorazila do Říma až v květnu roku 1145,
přesné datum neznáme.
Jenže biskup Zdík v té době ještě nevěděl, že v Římě došlo k další změně na papežském stolci. Papež Lucius II., dlouholetý Zdíkův přítel a nesmlouvavý obhájce církve, se ozbrojil jako voják, a při útoku na Kapitol byl těžce zraněn. Krátce nato tomuto
zranění podlehl. Načež kardinálové okamžitě – dne 15. února 1145 – zvolili papežem
cisterciáckého opata Bernarda Pignatelliho z Pisy, který jako papež přijal jméno
Evžen III. Papežem se stal další Zdíkův příznivec, navíc jeho spojenec
657
Palacký, Fr.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha 1940, s. 142.
232
v reformátorském hnutí, a také podobně jako Zdík obdivovatel učeného představitele
cisterciáckého řádu – Bernarda z Clairvaux. Pro nás je zajímavý, i když našimi historiky
nedoceněný fakt, že k tomuto čerstvě zvolenému Svatému Otci biskupa Zdíka uvedl
kardinál – legát Guidon, tedy osoba, kterou jeden z předchozích papežů pověřil řešením
církevních nepořádků na Moravě, a který ponechal některé důsledky z těchto nepořádků
k dořešení na papeži.
Přijetí biskupa Zdíka u nového papeže se uskutečnilo koncem května ve městě
Viterbě. Audienci zcela ovládl Zdík svým vyprávěním o neúspěšném pokusu o jeho
zavraždění během cesty do Říma. Na papeže, jako na nedávného opata cisterciáckého
řádu, jistě zapůsobilo svědectví Zdíkových spolucestujících – mnichů z cisterciáckého
řádu. Papež Evžen III. dlouho nerozvažoval a vynesl církevní tresty. Na velikém shromáždění věřících na Boží hod svatodušní veřejně vyhlásil z kazatelny klatbu a exkomunikoval z církve viníky, označené Zdíkem za původce a aktéry pokusu o jeho zabití.
Aniž by si papež ověřil věrohodnost jednostranných Zdíkových údajů; a aniž vyslechl obviněné. Z papežovy uvedené exkomunikace vyplývá, že Zdík tehdy obvinil
bývalého pražského probošta Juratu, Domaslava, Slavibora, vyšehradského Huga, Kunu, Mikulu, Hroznatu, Rodomila a Bohdana. Je velmi zajímavé, že mezi hlavními aktéry Zdík uvedl nejen brněnského údělného knížete Vratislava a znojemského údělného
knížete Konráda, ale také mladšího bratra českého knížete Vladislava II. – Děpolta.
V dopise datovaném o dva dny později, tedy dne 5. 6. 1145, papež Eugen III. informuje českého knížete Vladislava II., pražského biskupa Otu a opaty na Hradisku,
v Třebíči, a olomouckého údělného knížete Otu III. o exkomunikaci úsobrnských násilníků:
„… Apoštolská stolice ustanovila, aby ten, kdo byl sveden ďáblem a dopustil se
takové svatokrádeže, že by násilně vztáhl ruce na klerika či mnicha, podlehl klatbě
a aby se žádný biskup neodvážil z něj sejmout klatbu, ledaže by mu hrozilo vážné nebezpečí smrti, dokud by se nedostavil před papežovu tvář a nesplnil jeho příkazy. Doslechlo
se k nám, že jacísi obyvatelé diecéze ctihodného našeho bratra Jindřicha, moravského
biskupa, napadli z ďábelského vnuknutí svatokrádežnou odvahou jeho osobu, když se
ubíral ke svaté římské církvi a nikterak se nerozpakovali odcizit jeho majetek. Proto
jsme my, protože nemůžeme takovouto svatokrádež a takový výstřelek ponechat bez trestu, svatokrádežníky Konráda, Vratislava, Děpolta, Juratu, Domaslava, Slavibora, Huga, Kunu, Mikulu, Hroznatu, Rodvíka a Bohdana postihli vyobcováním z církve
a vyloučili je ze společenství věřících za účasti množství lidu o právě uplynulých letnicích. Proto Vám apoštolským listem nařizujeme a přikazujeme, abys Ty, bratře biskupe,
toto vyobcování veřejně vyhlásil a postaral se o jeho dodržování. Ty však synu, kníže
Vladislave, mocí Tobě Bohem udělenou je zkroť, dokud by našemu bratrovi nedali za
tak těžké příkoří zadostiučinění a na jeho příkaz a radu k nám přišli, jak stojí
ve jmenovaném dekretu, a přijali námi uložené pokání za tak těžkou svatokrádež.“ 658.
Během zpáteční cesty z Říma si Zdík udělal zastávku na císařském dvoře,
a účastnil se dne 24. 8. 1145 dvorského sjezdu Konráda III. v Corwey. Zdík se z jednání
v Římě a v Corwey vrátil do Prahy někdy v druhé polovině září roku 1145. Přinesl si
s sebou listy od papeže o exkomunikaci úsobrnských násilníků. V Praze předal list
s poselstvím papeže českému knížeti Vladislavovi a pražskému biskupu Otovi a po příchodu na Moravu opatům na Hradisku a v Třebíči a olomouckému údělnému knížeti
658
Bistřický, J.: Písemnosti Jindřicha Zdíka. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 119 – 120.
233
Otovi III. A přikázal papežův list přečíst ve všech kostelech olomoucké diecéze.
Pro českého knížete Vladislava II. muselo být překvapivé, když mezi exkomunikovanými nalezl i svého, vždy spolehlivého, mladšího bratra Děpolta. Kníže Vladislav II. neprodléval a přemluvil svého bratra k cestě do Říma k papeži. Uvádí se, že
vlivem Vladislava II. se Děpolt vydal do Říma počátkem roku 1146, aby papeži situaci
objasnil a dosáhl zrušení exkomunikace. Děpolt se do Říma nevydal sám. Šli s ním
téměř všichni ostatní, kteří byli papežem exkomunikováni. Neúčastnil se těžce nemocný
brněnský kníže Vratislav a Znojemský Konrád. Ten druhý pro hrdost a pro přesvědčení,
že když nic neučinil, nemá důvod ani pro svou omluvu.
Zatím papež Evžen III., po vynesení trestů, očekával od úsobrnských násilníků
rychlou a pokornou reakci. Když se během celého roku nedočkal sebemenší informace
o účinku provedené exkomunikace, tak 22. 4. 1146 napsal biskupovi Zdíkovi:
„Protože patří k úřadu, jemuž, i když nehodní, stojíme v čele, milovat a vytvářet
svornost v královstvích a bedlivě v Pánu střežit každodenní prospěch církve, považujeme za vhodné, abychom i Tobě, věrnému a drahému našemu pomocníkovi, svěřili nějakou byť i malou práci pro potřeby a užitek církve. Svěřili jsme tedy Tvé péči, abys hlásal
slovo míru a jako moudrý rozsévač pšenice Páně zasel sémě do úrodné půdy tak, abychom Tvou prací pro úctu a lásku k božímu zákonu my i Ty získali korunu spravedlnosti.
Od Tvé lásky očekáváme zprávu, že jsi sémě slova, přijaté od apoštolské autority, věrně
zasel do věrné země, aby v určený čas vydala plod, a zda vyklíčilo a zahrada přinesla
ovoce, nebo doposud nepřinesla, a zda je lze vůbec očekávat.“ 659.
Sotva co papež Evžen III. výše uvedený dopis Zdíkovi odeslal, tak se do Viserbia, sídla papeže, dostavil bratr knížete Vladislava II. Děpolt a jeho další exkomunikovaní druhové. Byli papežem vyslyšeni a jejich exkomunikace byla zrušena. Pravděpodobně teprve tehdy se papež dověděl některé podrobnosti o příhodě u Úsobrna.
Papež Evžen III. tedy jen měsíc po dopisu vyzývajícím Zdíka k podání zprávy
o účinku exkomunikací napsal Zdíkovi další dopis dne 25. 5. 1146, v němž ho informuje o snětí klatby z Děpolta a jeho druhů. Současně Zdíkovi sděluje, že Děpoltovi přikázal, aby
„… už kleriky a mnichy nechytal a k jejich chytání nedával souhlas“.
Papež se ani slovem nezmiňuje, že by se u Úsobrna odehrál pokus o vraždu biskupa Zdíka. Naopak, tentokrát papež úsobrnskou akci nazývá „výstřelkem“ a jenom
pouhým „napadením“ biskupa Zdíka a jeho doprovodu. A také biskupa Zdíka uklidňuje
a zároveň mu připomíná poslání biskupa:
„Se soužením a trápením, které jsi musel od oněch nevěrníků snést, jak jsme se
dověděli, máme z otcovské starostlivosti účast, poněvadž jsme z božího dopuštění obtěžováni také četnými útrapami. Tvoje urozenost však ví, že všichni, kteří chtějí zbožně žít
v Ježíši Kristu, musí snášet útrapy tohoto století. Sám náš pán Ježíš Kristus byl poslán
od otce ne pro světské radovánky, ale aby pro nás snášel utrpení a smrt. Musíme napodobovat samotnou naši hlavu, poněvadž jestliže budeme pro ni snášet útrapy, budeme
jistě podle jejího slibu přijati mezi blažené. Vzmuž se tedy, nejdražší v Kristu bratře,
a jednej srdnatě …“ 660.
Současně ve stejném dopise papež Evžen III. povoluje Zdíkovi sejmout kletbu
z brněnského knížete Vratislava, stiženého mrtvicí.
659
660
Bistřický, J.: Písemnosti Jindřicha Zdíka. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 120 – 121.
Bistřický, J.: Písemnosti Jindřicha Zdíka. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 121.
234
Podle tohoto dopisu doprovázel skupinu úsobrnských výtržníků do Říma Zdíkův
synovec, pražský probošt Daniel, který jménem biskupa Zdíka prosil papeže o přijetí
viníků. Avšak asi se nepřimlouval za zrušení jejich exkomunikace. Uváděná Zdíkova
přímluva za zrušení exkomunikací 661 není jednoznačně prokazatelná ani u papeže a ani
u knížete. Probošt Daniel, z pověření biskupa Zdíka, jednal s papežem o úplně jiném
Zdíkově problému, a proto v tomtéž dopise papež nařizuje Zdíkovi, aby se osobně dostavil k papeži.
„… Tehdy Ti dáme odpověď ve věci, o níž jsi nám podal zprávu prostřednictvím
pražského probošta Daniela.“
Hned v následujícím týdnu papež Evžen III. odeslal několik dalších dopisů: biskupu Zdíkovi, českému knížeti Vladislavu II. a navíc společný veřejný dopis Zdíkovi,
Otovi, Vladislavovi a věřícím v Čechách a na Moravě. Z dopisu, napsaného dne 2. 6.
1146 českému knížeti Vladislavovi II., přímo vyvěrá čerstvě získaná papežova informace o náchylnosti Čechů a Moravanů k alkoholismu. Papež Evžen III. píše doslova:
„… horlivě vymycuješ nepravosti nejen mezi svými kaplany, ale také po celé zemi. Poněvadž klerici jsou určeni k tomu, aby byli chrámem božím, nástrojem Páně
a svátostinou svatého Ducha, nehodí se, aby se jim posluhovalo pelešemi a necudnostmi. Tvou zbožnost chválíme za to, že, když je ten lid ze starého zvyku oddán nemírnému
pití a ožralství, ty sám pěstuješ protikladnou střídmost a těm neřestem se jako katolický
a bohabojný kníže s mužnou stálostí stavíš na odpor. Poněvadž se koruna nedává tomu,
kdo jen začal, ale tomu, kdo vytrval, …“ 662.
Uvedená citace přes svou diplomatickou formu dokazuje naprosto jasně, že papežovy informace o přílišném sklonu Čechů a Moravanů k alkoholismu pocházejí právě
z této doby. Tedy, že papež se pravděpodobně právě dozvěděl o skutečné podstatě příběhu, který se odehrál u Úsobrna, v němž alkoholické opojení skupiny české a moravské šlechty mělo za následek pokus o násilí na osobě moravského biskupa.
Pro papeže Evžena III. zbývala ještě závažná otázka: co učinit se stálým odporem nepoddajného znojemského knížete Konráda. Totiž Konrád Znojemský a tři další
kněží ze znojemského údělu považovali celý úsobrnský problém za zmanipulovaný
Zdíkem. Proto nedbali příkazu apoštolské stolice, papežskou klatbu neuznávali a interdikt vyhlášený papežem nedodržovali. Nyní papež tyto kněze – Bohumila, Bolemila
a Strycha – zbavil kněžství a církevních obročí.
Kníže Vladislav II. po celou dobu poněkud váhal s uskutečněním vojenských
akcí přikázaných papežem. Historikové uvádějí, že ke splnění papežova příkazu neměl
český kníže ani vhodné podmínky. V létě roku 1145 pomáhal římskoněmeckému králi
a vojensky zasahoval do mocenských sporů v Bavorsku. V létě dalšího roku 1146 se
Vladislav se svým českým vojskem zúčastnil tažení krále Konráda III. do Slezska.
Teprve, když se Vladislav II. koncem léta roku 1146 setkal se svým bratrem Děpoltem, zproštěným trestu exkomunikace, tak přikročil k uskutečnění papežem přikázané trestné výpravě proti odbojnému údělnému knížeti Konrádovi Znojemskému. Vladislav II. se svým vojskem v podzimních měsících roku 1146 přepadl a zplenil celé Znojemsko, všechny příznivce Konráda vyhnal ze země, dobyl a obsadil hrad Znojmo.
Konrád Znojemský utekl na císařský dvůr ke králi Konrádovi III. Ten nakonec zprostředkoval smíření Konráda Znojemského s Vladislavem a Vladislav II. zpustošené
661
662
Pojsl, M.: Jindřich Zdík, … In: Olomouc v době … Olomouc, 1996, s. 61.
Bistřický, J.: Písemnosti Jindřicha Zdíka. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 124 – 125.
235
Znojemsko Konrádovi zase vrátil.
Naši historikové hodnotí úsobrnské napadení jako zřejmý pokus o vraždu biskupa Zdíka. Ačkoli šlo spíše o neuvážené jednání opilých Zdíkových odpůrců, pokus
o vraždu biskupa lze vyloučit. Celé generace historiků kompletně převzaly Zdíkovu
verzi, která byla účelově přizpůsobena k tomu, aby biskup Zdík z úsobrnské příhody
získal co nejvíc, jak pro svou osobu, tak pro postavení a význam olomouckého biskupství. Zdíkova verze příběhu mu pomohla dosáhnout pozitivní výsledek při jednání
především ve dvou případech.
Biskup Jindřich Zdík zřejmě už ve dnech svého nuceného pobytu na opevněném
dvorci v Litomyšli dostal nápad v tomto místě zřídit další premonstrátský klášter.
Opevněný dvorec bylo místo označované „castrum sub silva situm“, v posledních létech
považované za „introitum Boemie“, kde již dlouho stál křesťanský chrám. U Zdíka bylo
pravidlem, že pro nový nebo i pro přetvořený klášter určený premonstrátům zvolil pojmenování převzaté z Jeruzaléma. Pro Zdíka byla Litomyšl místem záchrany, rozjímání
a také uzdravení. Pojmenoval nově založený klášter premonstrátů v Litomyšli Olivetskou Horou. Tedy po místu, kde Ježíš před svým ukřižováním rozjímal, modlil se, a kde
se konala poslední večeře.
Úvahy o tom, že premonstrátské kanonii předcházel v Litomyšli benediktinský
konvent, byly novějším bádáním vyloučeny 663. Skupina Zdíkem povolaných premonstrátských kanovníků ze Strahova založila při velkofarním kostele P. Marie, stojícím
v areálu litomyšlského hradiště, první klášter v roce 1145, tedy v těsné návaznosti na
tam vynucený pobyt biskupa Zdíka. Podle možná problematických listin byl už v únoru
1145 (-což vyloučit nelze-) tento klášter obdarován moravským údělným knížetem
Otou III. Dětlebem pěti moravskými vesnicemi: Pamyetici (Pamětice), Wazane (Vážany), Richouici (Říkovice), Letouichi (Letovice) a Sudici (Sudice).
V první polovině 12. století stále nebyly hranice mezi Čechami a Moravou přesně vymezené, hranice se udávala „uprostřed pralesa“ a teprve později byla určena podle
toho, kam z daného místa odtéká voda: jestli na sever do Severního moře, pak místo
přísluší Čechám, jestli do Černého moře, pak patří k Moravě. Jenže z tohoto hlediska se
v této době Litomyšl označovala „Luthomisl usque ad rivulum Svitava“, a také veškeré
právní i církevní záležitosti litomyšlského kláštera byly po mnoho následujících desetiletí vyřizovány cestou svitavského farářství, tedy jednoznačně přes Moravu. Je tedy
otázkou, zda v době založení premonstrátského kláštera v Litomyšli toto místo nespadalo do olomoucké diecéze. Proto po iniciativě olomouckého biskupa následovalo bezproblémové obdarování kláštera olomouckým údělným knížetem. V tomto směru je důležitá listina papeže Evžena III., napsaná ve Viserbiu dne 8. 6. 1145, podle níž „Eugenius III. papa confirmat possesiones monasterii Lutomizlensis“.
Tedy biskup Zdík při svém římském pobytu v květnu a v červnu 1145 natolik
ovlivnil papeže Evžena III., že ten, bez obvyklého meškání, prakticky ihned, schválil
založení premonstrátského kláštera v Litomyšli. Biskup Zdík tedy měl i ve své vlastní
diecézi na Moravě premonstrátský klášter – zřejmě alespoň podle jeho představy. Je
historickou skutečností, že teprve roku 1167 vzal litomyšlské premonstráty do své
ochrany český panovník Vladislav II.
Teprve na podzim roku 1146 se Zdíkovi konečně podařilo vytěžit z celé situace
kolem jeho napadení velmi důležitou a nejpodstatnější změnu v postavení olomouckého
663
Kuča K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, 1998, 3. díl, s. 557.
236
biskupství. Totiž předání dvora Podivína a mnohá další privilegia, která získal Zdík už
dřív od krále Konráda III. v květnu 1144 na říšském sjezdu v Bamberku, byla dosud
pouze listinnou formalitou v praxi neúčinnou. Z toho důvodu, že měnit vlastnická práva,
majetek a poskytovat privilegia v Čechách a na Moravě, bylo výhradním právem českého knížete, a římskoněmecký král či císař tato práva neměl. Teprve po dvou létech po
přidělení práv římskoněmeckým králem Konrádem III. se rozhodl český kníže Vladislav II. potvrdit Zdíkovi získání Podivína a Sekyřkostela do trvalého vlastnictví olomouckého biskupství a navíc udělit privilegia olomouckému biskupství. Listinou Vladislava II. ze dne 18. 10. 1146 byli Zdíkovi poddaní vyňati ze správní a soudní pravomoci
moravských knížat. Proto teprve od této doby se mohli moravští údělníci cítit zkráceni
na svých právech a na svém majetku. Pokud Zdíkem získaná privilegia vyvolala zášť,
pak teprve po roce 1146, a stěží ne dříve, protože před říjnem 1146 k žádným změnám
v pravomoci moravských údělných knížat nedošlo. Nakonec je nezodpovězenou otázkou, zda údělná knížata o listině z Bamberku vydané králem Konrádem III. vůbec věděla. Avšak zestárlí strýcové českého knížete Vladislava II. – Vratislav Brněnský
a Konrád Znojemský – nevyhledávali od roku 1147 do konce jejich života už žádné
výboje proti českému knížeti, a snažili se na svých údělech dožít v klidu. A Ota III.
Olomoucký v té době měl s olomouckým biskupem trvale velmi přátelský vztah, který
nemohla narušit jakási pochybná práva poddaných.
JAK BISKUP ZDÍK CHTĚL POKŘTÍT KŘESŤANY
Je nevyvratitelnou skutečností, že biskup Zdík byl v čtyřicátých létech 12. století
považován na všech evropských panovnických dvorech za osobnost s mimořádnými
diplomatickými schopnostmi. Papež Evžen III. ke Zdíkovi přistupoval jako k nejvýznamnějšímu a nejvlivnějšímu rádci římskoněmeckého krále. A král Konrád III. zase
považoval Zdíka za nejlepšího papežova přítele. Vyvolání takového dojmu u vládnoucích osobností Evropy bylo právě tou mimořádnou diplomatickou schopností biskupa
Jindřicha Zdíka. Vynikající a svou chytrostí přesahující tehdejší všeobecné způsoby
vyjednávání byly pro biskupa Zdíka charakteristické ve všech údobích jeho života.
Avšak úsobrnský incident nelze v žádném případě považovat za vrchol Zdíkovy diplomacie, protože takovým ve skutečnosti ani nebyl. Naprosto chybně hodnotí tzv. úsobrnský incident prof. Bistřický:
„Řešení následků incidentu ukazuje, že Zdík mezitím vyrostl v diplomata velkého
formátu. Jeho odpůrce tentokrát citelně postihla papežská klatba, a když dostatečně
změkli, sám se za ně přimluvil u knížete i u papeže. Dobře věděl, že pokud nemůže protivníka úplně odstranit, nesmí ho zcela ponížit a tím vyprovokovat k odvetě.“ 664.
Na druhé straně je skutečností, že Zdíkova diplomatická aktivita v tomto období
dosahovala svého maxima. Právě proto v celé této době pokračovala velmi častá nepřítomnost olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka v jeho vlastní olomoucké diecézi.
V letních měsících roku 1146 se zdržoval na dvoře krále Konráda III. v Řezně a o Vánocích roku 1146 se účastnil říšského sjezdu svolaného do Špýru.
Plamenné kázání Bernarda z Clairvaux na špýrském sjezdu, podporující výzvu
papeže Evžena III. k další křížové výpravě do Palestiny, vyvolalo vlnu nečekaného
nadšení; k účasti na křížové výpravě se přihlásilo mnoho účastníků říšského sjezdu.
664
Bistřický, J.: Počátky hradu a města. In: Olomouc, malé dějiny města. Olomouc, 2002, s. 39.
237
Mezi prvními, kteří ve Špýru složili slavnostní slib a závazek své osobní účasti na křížové výpravě, byli také římskoněmecký král Konrád III. a český kníže Vladislav II.
S poselstvím o výsledcích říšského sněmu a s osobním listem krále Konráda III. byl ze
Špýru do Říma k papeži vyslán biskup Jindřich Zdík.
Jindřich Zdík byl přijat papežem okamžitě po svém příchodu do Říma dne
15. 1. 1147. Papež jmenoval do čela křížové výpravy opata z kláštera cisterciáků
v Clairvaux Bernarda. Avšak biskupa Jindřicha Zdíka papež při 2. křížové výpravě písemně pověřil speciálními úkoly. Mimo jiné nařídil Zdíkovi ovlivnit krále Konráda III.
tak, aby král učinil pozitivní krok k sjednocení východní a západní církve:
„…poznali jsme, že rozhodnutí krále jsou ze značné části založena na Tvém důvtipu a Tvé moudrosti, svěřujeme Tvé starosti, aby ses snažil všemi způsoby krále napomínat a vzývat, aby usiloval věrně o čest a povznesení své matky římské církve a aby
mocí jemu Bohem udělenou pracoval k tomu, aby s ní byla sjednocena církev cařihradská, jak to kdysi bývalo.“ 665.
Tedy biskup Jindřich Zdík byl papežem vyzván k prvním krokům na zahájení
jakéhosi ekumenického jednání s východní ortodoxní církví. Avšak v pozadí celého
Evženova pokynu bylo, aby Zdík během křížové výpravy diplomaticky pomáhal řešit
očekávané spory mezi dvěma skupinami křižáckého vojska, mezi vojskem francouzského krále Ludvíka VII. a vojskem římskoněmeckého krále Konráda III.
Jindřich Zdík odcestoval z Říma do Řezna na říšský sněm svolaný na únor roku
1147. Opět byl na něm přítomen Bernard z Clairvaux. Zdík se na sněmu v Řezně zavázal ke své osobní účasti na 2. křížové výpravě do Svaté země.
Z Řezna pak Zdík přivezl osobní výzvu Bernarda z Clairvaux ke všem Čechům
a Moravanům k jejich účasti na křižáckém tažení. Byla čtena ve všech kostelech po celé
zemi. V důsledku toho se z Čech a Moravy vydalo na 2. křížovou výpravu mnoho významných představitelů šlechtických rodů.
Další říšský sněm byl svolán na 24. duben 1147 do Norimberku, opět s aktivní
účastí olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Pravý účel tohoto sněmu spočíval
v požadavku římskoněmeckého krále, aby německá šlechta odsouhlasila následnictví na
královském trůnu pro Konrádova syna Jindřicha. Za to si saští páni vynutili králův souhlas, aby se jejich už dříve přijatý závazek účasti na křížové výpravě netýkal Palestiny,
ale výpravy na sever k pohanským Slovanům. Tak byla současně s druhou křížovou
výpravou do Svaté země organizována další křížová výprava na sever. Také této křížové
výpravě určené k pokřesťanštění pobaltských pohanů dali svá požehnání jak Bernard
z Cairvaux, tak papež Evžen III.
Na společnou křižáckou výpravu do Svaté země se české vojsko, vedené českým
knížetem Vladislavem II., jeho bratrem Jindřichem, strýcem Spytihněvem a dalšími
českými pány, počátkem června 1147 připojilo k německému vojsku Konráda III. na
území Rakouska. Hned nato v červenci téhož roku se vydala další křížová výprava na
sever k polabským a pomořanským Slovanům, Bodrcům a Luticům. Jeden proud této
severní výpravy vedl saský vévoda Jindřich Lev proti Bodrcům a Polabanům, další
proud vedl kníže Albrecht Medvěd proti Luticům a Havolanům. Právě do tohoto Medvědova voje se začlenil i olomoucký biskup Jindřich Zdík.
Tedy přes svůj slib se neúčastnil výpravy do Svaté země, ale rozhodl se pro
snadnější výpravu na sever, k Luticům. Důvodem pro změnu jeho účasti na křižácké
665
Bistřický, J.: Písemnosti Jindřicha Zdíka. In: Sborník k 850. výročí …, Olomouc, 1982, s. 131.
238
výpravě mohl být zajisté Zdíkův relativně pokročilý věk, a také pravděpodobně jeho již
nalomené zdraví. Avšak zůstává nezodpovězenou otázkou, zda Zdíkovo úsilí o jeho
osobní účast alespoň na nějaké křižácké výpravě nebylo vynuceno vědomím jeho povinnosti odčinit nějaká jeho předchozí zavinění. Tedy, zda tato cesta nebyla nakonec
jeho pokáním za opakované porušování kanonického práva při jeho výkonu úřadu biskupa.
Kromě markraběte Albrechta Medvěda Braniborského a Konráda Míšenského
bylo v této křižácké skupině mnoho Zdíkových přátel. Například opat z Corwey Vibald
ze Stabla, magdeburský a brémský arcibiskup a mnoho dalších prelátů. Ve výpravě byl
i olomoucký údělný kníže Ota III. Dětleb, ale také nedávný Zdíkův nepřítel, brněnský
údělný kníže Vratislav a jeho syn Svatopluk. Křižácké vojsko, podle dobových zvyklostí, se po cestě na sever živilo loupením a drancováním pokojných křesťanských usedlíků
v celém rozsáhlém okolí. Pohanští Slované, pokud se nějací během cesty křižáckého
vojska vyskytli, se na podkladě svých dřívějších zkušeností skryli před vojáky
v močálech a hustých lesích.
Na severu se obě křižácká vojska spojila a společně přitáhla až k Baltu, k ústí
řeky Odry. Tuto situaci popisuje kronikář Vincencius666 velmi zajímavě:
„Když však dorazili k jejich hlavnímu městu, zvanému Štětín, obklíčili je ozbrojeným vojskem, jak jen mohli. Ale Pomořané vztyčili na hradě kříž, poslali k nim své
vyslance spolu se svým biskupem Albrechtem, kterého jim dal pan Ota blahé paměti,
biskup bamberského kostela, jenž je původně nejdříve obrátil na křesťanskou víru,
a ptali se na důvod, proč přitáhli s tak ozbrojenou mocí. Říkali, že přišli-li upevňovat
křesťanskou víru, mají to učinit ne zbraní, nýbrž kázáním biskupů.
Ale protože Sasové podnikli tak velikou vojenskou výpravu spíše proto, aby jim
odňali zemi, než aby upevnili křesťanskou víru, saští biskupové, uslyševše to, dohodli se
s knížetem Ratiborem a s Albertem, biskupem té země, o míru; - a vrátili se, ztrativše
přemnoho vojáků, spolu se svými knížaty domů.“
Jak patrno, i tato druhá Zdíkova misijní výprava k pokřesťanštění pohanských
Slovanů totálně zklamala. Vojska, stejně jako při první Zdíkově misijní výpravě, pustošila krajinu, pálila vesnice a hrady a olupovala místní křesťany. Neuskutečnilo se žádné
pokřesťanštění pohanských národů. Nelze se divit, že i ze zprávy Zdíkova příznivce,
kronikáře Vincencia, lze opět cítit hořkost a zahanbení.
I druhá křižácká výprava do Palestiny totálně selhala. Z účastníků výpravy do
Svaté země došel sotva každý desátý. Veškeré potyčky křižácké vojsko prohrávalo, dokonce i ty nejmenší. Kníže Vladislav II. se od německého vojska oddělil již v Cařihradě,
kde krátce vyjednával s byzantským císařem Manuelem Komnénem. Poté se Vladislav
vrátil do Čech přes Kyjevskou Rus a Polsko. V Kyjevě Vladislav navázal velmi přátelské styky s knížetem Izjaslavem Mstislavičem. Po uvedenou dobu nepřítomnosti Vladislava v Čechách ho energicky a spolehlivě zastupoval jeho mladší bratr Děpolt, ještě
nedávno exkomunikovaný z církve. Zastupoval knížete Vladislava II. spolehlivě a velmi
energicky, neboť, jak píše kronikář
„…vymýceje vražedníky, loupežníky, kostelů pustošitele a chudých utiskovatele,
dávaje jedny věšeti, jiné pak všelikými tresty trýzniti.“ 667
666
667
Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha, 1957, s. 60 – 61.
Lacina, J.: Česká kronika, Praha 1893, s. 481 – 482.
239
JARLOCHOVA SVÍTILNA DOHOŘÍVÁ
Biskup Jindřich Zdík se z křižácké výpravy na sever k Baltu vrátil do Olomouce
již v říjnu roku 1147. Zato českého knížete Vladislava II., navracejícího se z 2. křižácké
výpravy do Svaté země, přivítal olomoucký biskup Zdík v Praze společně s pražským
biskupem Otou až v polovině roku 1148. V téže době, počátkem července 1148, se biskup Zdík také zúčastnil založení cisterciáckého kláštera v Sedlci při Kutné Hoře, jak to
dosvědčuje jeho pečeť na zakládací listině kláštera.
Přes tyto obě naposled uvedené zprávy o činnosti biskupa Jindřicha Zdíka v roce
1148 lze pozorovat, že od jeho návratu z poslední neúspěšné výpravy do Pomořanska
jeho pověstná aktivita výrazně ochabla po všech stránkách. Dokonce se ani neúčastnil
koncilu v Trevíru, kam za sebe poslal pražského probošta Daniela. Papeže požádal
o omluvu své neúčasti dopisem z poloviny prosince 1147.
Avšak s největší pravděpodobností se Zdík účastnil pohřbu pražského biskupa
Oty, který zemřel 10. července 1148, i když se jeho účast nikde neuvádí. Podobně je
velmi pravděpodobná Zdíkova účast na volbě a inauguraci nového pražského biskupa,
která se konala dne 29. července 1148. Obzvláště, když pražským biskupem byl zvolen
Zdíkův synovec, pražský probošt Daniel, dlouholetý Zdíkův důvěrník a společník.
Zdíkova minimální aktivita v roce 1148 i v letech následujících byla způsobena,
jak to sám Zdík přiznává – v dopisech papeži Evženovi III., opatovi v Prémontré Hugovi a opatovi Bernardovi z Clairvaux – jeho stárnutím a zdravotními potížemi. Zdík churavěl od konce roku 1147. Před říjnem roku 1149 napsal biskup Jindřich Zdík papeži
Evženovi, v dopise si stěžoval na svůj zdravotní stav, na své onemocnění a na svou
zchátralost. V závěru dopisu předložil papeži některé dotazy o výkonu kněžství.
Dne 24. 10. 1149 papež Evžen III. docela kategoricky odpověděl Zdíkovi, že
provinilým sesazeným kněžím nesmí být vráceno kněžství ani po jejich nápravě, a že
každé kanonické usvědčení provinilého klerika musí být řešeno jeho sesazením.
Biskup Jindřich Zdík prostonal i celou první polovinu roku 1150. Nepomohl mu
ani lék zaslaný papežem. Biskup Jindřich Zdík zemřel v Olomouci dne 25. června roku
1150 a podle svého přání byl pochován v premonstrátském klášterním kostele na hoře
Sión – tedy na Strahově. Současné přesné umístění jeho hrobu není známo.
Z posledního údobí Zdíkova života je nezbytné připomenout vzácnou osobnost,
v té době Zdíkova největšího přítele – želivského premonstrátského opata, blahoslaveného Gotšalka. Poprvé se s ním Zdík setkal na Strahově v roce 1142, kdy byl Gotšalk ve
stavební skupině premonstrátů ze Steinfeldu, připravujících obydlí pro pozvaný konvent.
Vznik a příslušnost kláštera v Želivě je poněkud složitější. V Želivě u Pelhřimova byl založen nový benediktinský klášter už českým knížetem Soběslavem I. pro slovanské mnichy, kteří byli vyhnáni ze sázavského kláštera. Při vrácení Podivína a Sekyřkostela do vlastnictví olomouckého biskupství z vlastnictví pražského biskupství český
kníže Vladislav II., jako náhradu za toto odňaté vlastnictví, daroval roku 1144 pražskému biskupství želivský klášter s okolními lesy. Když se stal pražským biskupem Daniel,
tak ho Zdík přesvědčil, aby byl želivský klášter předán premonstrátům. Na žádost biskupa Zdíka byla i pro želivský klášter získána kolonie premonstrátů ze Steinfeldu. Ta si
nejdříve zvolila za svého želivského opata převora Adolfa. Avšak ten volbu odmítl. Při
druhé volbě byl zvolen opatem želivského kláštera Gotšalk. Konvent premonstrátů, po
složité cestě ze Steinfeldu, se zastavil na Strahově, kde Gotšalk, na přání opata Gézy,
pronesl dne 21. ledna 1149 zaznamenané slavné kázání. Poté se steinfeldští premonstráti
240
odebrali do želivského kláštera. Avšak tam steinfeldští premonstráti našli jen holé zdi
po znovu neoprávněně vyhnaných slovanských benediktinech. Ocitli se v zimě a byli
bez zásob. Z té největší bídy jim pomohl právě olomoucký biskup Zdík.
Zdík také hned, podle svého zvyku, želivský premonstrátský klášter pojmenoval
biblickým jménem „klášter Siloe“; tedy podle rybníka u Jeruzaléma, jehož vodou si
slepec z návodu Ježíše omyl své oči a uviděl. „Slepý šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.“668
Nemocný biskup Jindřich Zdík prožil vánoční svátky roku 1149 u svého nejlepšího přítele opata Gotšalka v Golčově Jeníkově. Opat Gotšalk byl v širokém okolí znám
svými úspěšnými léčitelskými radami, neboť získal mnohé lékařské vědomosti během
svého studia lékařství v Paříži. A opat z Prémontré doporučil Zdíkovi právě Gotšalka –
jako nejlepšího utěšitele v posledních dnech života. Opat Gotšalk byl také podporovatelem, dobrodincem a učitelem kronikáře Jarlocha, pozdějšího opata premonstrátského
kláštera v Milevsku. Nelze se divit, když Jarloch charakterizoval blaženého Gotšalka
takto:
„…vždy jmenování hodný opat Gotšalk, …nejslavnější a nejlepší z českých
opatů, …jako rozlitý olej je jméno jeho rozhlášeno po zemích českých a rakouských, ač
sám se považoval za neposlednějšího ze všech“ 669.
Biskup Jindřich Zdík také považoval Gotšalka za mimořádnou osobnost. Proto
byl jeho odkaz Gotšalkovi rovněž mimořádný. Zdík Gotšalkovi odkázal dvě vzácné
psací slonovinové destičky.
Biskup Jindřich Zdík ještě ze své pozůstalosti odkázal jeruzalémskému patriarchovi Vilémovi I. drahocenné bohoslužebné roucho, ornát. Je zajímavé, že tento poslední Zdíkův odkaz odnesl do Jeruzaléma a patriarchovi předal roku 1152 hrabě Hroznata. Nabízí se otázka, zda tento předávající Hroznata není tentýž, jemuž Zdík zařídil
exkomunikaci papežem v roce 1145.
Historikové uvádí jako jeden z typických projevů činnosti biskupa Zdíka jeho
neuvěřitelnou aktivitu, rovnající se téměř posedlosti v zavádění nového řádu premonstrátů. Prý hlavně na úkor benediktinských klášterů, z nichž byli benediktinští mniši
vyháněni. Historická skutečnost takovému Zdíkovu počínání neodpovídá. Biskup Jindřich Zdík je prokazatelným iniciátorem a zakladatelem jediného kláštera určeného pro
premonstráty hned od svého založení, a sice premonstrátského kláštera v Litomyšli,
pojmenovaného Zdíkem „hora Olivetská“. Pokud se týká premonstrátského kláštera na
Strahově – na hoře Sión – tam Zdík krátce po založení kláštera instalovaný řád augustiniánů nahradil kolonií premonstrátů ze Steinfeldu. Ze Zdíkovy iniciativy byli vyhnáni
jediní benediktinští mniši, a to z kláštera v Želivi, slovanští mniši původně vyhnaní ze
Sázavského kláštera pro udržování slovanské liturgie.
Každá další v tomto směru popisovaná Zdíkova akce není prokazatelná a je nejspíš jeho bohapustou pomluvou. To se týká především velmi často uváděné Zdíkovy
iniciativy ve výměně benediktinů v klášteře na Hradisku u Olomouce za premonstráty.
Podle literárních údajů poprvé Bonaventura Piter, benediktinský opat z Rajhradu u Brna, označil biskupa Zdíka za původce obsazení benediktinského kláštera na Hradisku
premonstráty. Piter píše doslova:
„… Tum quod plures adhuc post Deocarum fuerint Abbates & Fratres Bene-
668
669
Evangelium sv. Jana 9, 6-12.
Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha, 1957, s. 137.
241
dictini Gradicenses. Tum quod B. Henrico Zdík Episcopo Olomucensi, & Ottoni III.
fuerint charissimi & illi in eos munificentissimi, ob quod uterque in Necrologio MS.
coaevo – Benedictino Gradicensi Bibl. Caes. Vindob. Histor. Eccl. L. ceu Benefactores
speciales adponuntur. …“ 670
Avšak náš historik Václav Novotný zcela pravdivě označil za prvního, který
uvedl biskupa Zdíka jako iniciátora výměny řádů na Hradisku, kronikáře Jarlocha. Jarloch píše:
„To je Jindřich, jinak Zdík, sedmý biskup olomouckého kostela, výkvět biskupů
oné doby, muž přemilý Bohu a velmi dobře známý na obou dvorech, totiž papežském
a císařském, sloup a světlo Čech a Moravy za dnů svých, jemuž ve zbožnosti a čestnosti
neměla Morava podobného biskupa; jeho pomocí a radou, jak výše řečeno, byl založen
strahovský kostel, jakož i litomyšlský, jejž nazval horou Olivetskou, nadto byl obnoven
i hradišťský u Olomouce naším řádem, který tam uvedl; o jeho almužnách bude vyprávěti nejen želivský, ale i každý kostel svatých.“ 671 .
Novotný uvádí, že „…Jarloch sice píše teprve začátkem 13. stol., ale o věcech
svého řádu je zpraven celkem dobře. A z jeho slov plyne určitě, že to byl Jindřich Zdík,
který Premonstráty do Hradiště uvedl. …“ 672
Tento citovaný názor našeho věhlasného historika Novotného je nutné opravit.
Jarloch sice byl zpraven dobře o premonstrátech, ale jen pro období, v kterém psal svou
kroniku. Jarlochem popisované děje, které se odehrávaly jen jediné desetiletí před jeho
sepisováním kroniky, již nejsou zcela věrohodné a jsou plné chyb a omylů. Navíc Jarloch se vždy tendenčně zaměřoval ve prospěch premonstrátského řádu, neboť byl jeho
vášnivým straníkem, a tomuto svému názoru podřizoval vše, co napsal. Např. Jarloch
o premonstrátech napsal:
„…za vlády vévody Soběslava v Čechách vzal na sebe Zdík, jinak i Jindřich,
blahé paměti biskup olomoucký, s hojným proudem slz, jak se vypráví, naše roucho,
které uviděl v Jerusalemě nad hrobem života, zřekl se tam jak požívání masa, tak
i ostatních životních rozkoší a přinesl jmenovanému vévodovi a Čechům jak nového
člověka, tak i nový řád. …“ 673.
Zdík se s řádem premonstrátů neseznámil v Jeruzalémě, protože tam roku 1138
žádní premonstráti ani nebyli. Jeho první seznámení s řádem premonstrátů bylo na konci května roku 1142 v bavorském Windbergu. Jarloch dobře znal kroniku svého předchůdce Vincencia, a přesto si v protikladu k Vincenciovi dovolil napsat nepravdu. Vincencius píše pravdivě:
„…On (Zdík) také, důkladně zkoumaje, který způsob života na tomto světě byl by
pro něho vhodný, přijal v Jerusalemě roucho a řeholi svatého Augustina, postavenou
pod ochranu svatých apoštolů. … vystavěl na hoře Strahově, kterou nazval jiným jménem hora Sión, klášter, dílo důstojné krále. Jiný založil zase při vstupu do Čech
v Litomyšli, dal mu jméno hora Olivetská, …“ 674.
Zdík se v Jeruzalémě seznámil s kanovnickým řádem augustiniánů, nikoliv pre670
Piter, B.: Dissertatio de monasterio Gradicensi. In: Thesaurus abconditus. Brno, 1762, s. 191.
Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha, 1957, s. 145.
672
Novotný, V.: Uvedení Premonstrátů do kláštera Hradištského na Moravě. Časopis matice Moravské,
1926, s. 155 – 170.
673
Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha 1957, s. 139.
674
Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha 1957, s. 52.
671
242
monstrátů. Vincencius také nepíše, že by Zdík nahradil v klášteře na Hradisku benediktiny řádem premonstrátů. Ani to biskup Zdík nemohl učinit, protože zemřel 25. června
1150 a premonstráti na Hradisko přišli po polovině roku 1151, pravděpodobně až
12. srpna; většinou ze Strahova, částečně z Litomyšle. Tedy až za rok po smrti biskupa
Zdíka. Také není znám jediný dokument, který by uváděl sebemenší Zdíkovu iniciativu
nebo i jeho nepatrný návod k výměně řádů, ačkoli se z tohoto jeho konečného období
života zachovalo nejvíce Zdíkových písemností a dopisů. Přes veškerou úctu a obdiv
k Václavu Novotnému, jako k jednomu z našich největších historiků, je tentokrát jeho
pokus o doložení Zdíkovy účasti na výměně řádů na Hradisku zcela nepodložen a vykonstruován.
NAD ZDÍKOVÝM HROBEM
Olomoucký biskup Jindřich Zdík, sedmý biskup kostela olomouckého, nazvaný
kronikářem „sloupem a svítilnou Čech i Moravy, po němž jemu zbožností a počestností
podobného biskupa Morava mít nebude“675, zemřel 25. června 1150. Přibližně 70 let
před kronikářem Jarlochem napsal o něm hradišťský analista neznámého jména: „Praesul Heinricus vere pietatis amicus, dextera pauperibus infirmis atque baculus.“676 Ubohých pravice a nemocných opora. V té době si hradišťský analista ještě také Zdíka velmi vážil.
Náš vztah k dějinám a významným historickým osobnostem je dán tím, co
o události nebo o osobnosti kdysi kdosi prohlásil, a po němž to další generace téměř
doslova neustále opakují – bez ohledu na objektivitu, pravdivost. A tak my, i naše děti,
jsme stále ovlivňováni deformovanými postoji přežívajícími z doby osvícenského boje
proti „temnu“ a jsme nuceni do protihabsburského, protikatolického a rádoby „vlasteneckého“ přesvědčení z doby první republiky. Převažující část našich historiků je zmanipulována svými učiteli a vykládá naše dějiny v duchu vystupňovaného nacionalismu.
Mnohem těžší pozice bude při návrhu na poněkud odlišné hodnocení osobnosti,
na kterou má celé rozsáhlé spektrum našich historiků bez výjimky podivuhodně shodný
a navíc mimořádně kladný názor. Na osobnost, o níž se na jedné straně vysoce pozitivně
vyjadřují zastánci církevních hledisek, a na druhé straně také početní přívrženci převažující skupiny tzv. vlasteneckých historiků.
Jen výjimečně najdeme v církevních dějinách osobnost typu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, kterého už od jeho dob až po dnešek prakticky všichni prohlašují
za mimořádnou osobnost, jež se významně pozitivně zapsala do našich dějin. V důsledku těchto předkládaných a vždy kladných informací se biskup Zdík stal pro nás legendou, téměř světcem.
Šel jsem se poklonit té veliké osobnosti olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka
s kytičkou, a také, abych na jeho hrobě ve strahovském klášteře zapálil svíčku za odpuštění jeho hříchů. Jenže jeho hrob jsem nenašel. Prý přesné umístění na Strahově pohřbeného olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka není známo.
Každému, kdo navštíví Olomouc a shlédne současnou svatováclavskou katedrálu, nebo kdo navštívil výstavu „Zdík uprostřed Evropy“ a uviděl onu vzácnou relikvii
675
676
Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha, 1957, s. 145.
Annales Gradicenses et Opatowicenses, Fontes Rer. Boh. II., překlad Emlera, s. 397.
243
přivezenou ze Stockholmu, „Olomoucký kolektář“, se vybaví ta nesmírně veliká
a s jinými nesouměřitelná osobnost biskupa Zdíka, spojovaná s katedrálou
a s Olomouckým kolektářem. Osobnost se svatozáří, jakou žádný z dalších moravských
biskupů nemá. Ale se svatozáří nepravou! Protože ona Zdíkova svatozář nevznikla ze
svatosti tohoto moravského biskupa, ale byla naprosto nezaslouženě vyrobena českými
a moravskými historiky.
Neboť současná monumentální svatováclavská katedrála nemá s historickou
Zdíkovou katedrálou zcela nic společného. Nejvýš jen základy. Tato katedrála je výsledkem úsilí a snažení většiny olomouckých biskupů, následujících ve stoletích dosti
vzdálených od doby žijícího biskupa Zdíka.
Avšak na Moravě existuje další velmi stará stavitelská památka, asi snad už
z doby knížete Břetislava I.: Znojemská rotunda Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny. 677
Na malbách zhotovených v době postavení rotundy, v létech 1019 – 1034, je zobrazena
posloupnost našich vládců. Posloupnost uspořádaná podle vědomostí a představ v době
vzniku výmalby. Tedy nikoli podle Kosmou vymyšlených bájí uvedených v jeho Kronice Čechů. Kronikář Kosmas uvedl jména mytologických českých vládců až v roce 1120,
do této doby se o nějakých historických představitelích Čechů nic nevědělo. Výmalba
rotundy byla i po roce 1034 postupně doplňována. Roku 1131 rotundu převzal do svého
majetku olomoucký biskup Jindřich Zdík. I Zdík se podílel na přemalbě rotundy ještě tři
roky po jejím převzetí, v letech 1131 – 1134. Byla zamalována jména jednotlivých postav zobrazených v rotundě a také byla přemalována pláštěm levá ruka krále – oráče
Rostislava, která držela rozevřené Písmo, přinesené věrozvěsty Konstantinem a Metodějem.678 Na toto velmi závažné obvinění biskupa Jindřicha Zdíka jako iniciátora této poslední přemalby ve Znojemské rotundě, přemalby, která měla změnit pravdivý výklad
našich dějin, naši současní historikové povětšinou neodpovídají a mlčí.
Nelze popřít, že biskup Jindřich Zdík byl iniciátorem vzniku tzv. Olomouckého
horologia, správně nazývaného Olomouckým kolektářem. Avšak uvádět jediné Zdíkovo
jméno při prezentaci této vzácné písemné památky je zcela nevhodné. Když čeští a moravští historikové odkazují na kolektář, tak stále hovoří jen a jen o Zdíkovi, a vlastní
autoři horologia, Hildebert a Ewervin, zůstávají v jejich příspěvcích zcela na okraji. Co
je však na celé této situaci ještě mnohem více pohoršující: v době působení Zdíka jako
sedmého olomouckého biskupa, žili a pracovali v klášteře na Hradisku u Olomouce dva
naši mnohem významnější kulturní činitelé, než je historiky uváděný biskup Jindřich
Zdík. Avšak o těch dvou osobnostech naši historikové zarputile mlčí a nezmiňují se
o nich ani okrajově. Byl to opat Bohumil – Deocarus, nazývaný praotcem českých knihovníků a archivářů. Ten, který se významným způsobem podílel na vzniku Kosmovy
kroniky Čechů jako přítel Kosmy, „klerik Bohumil“ ze scholária břevnovského kláštera.679 Další z významných hradišťských benediktinů té doby je autor Hradišťsko – opatovických análů, nejstarší moravské kroniky. Ten, který je některými historiky nazýván
Anonymus, a podle Bočka jmenující se Helicard.680
677
http://znojmocity.cz/malby-ve-znojemske-rotunde-v-roce-2001.
Šimík, P.:Křesťanská symbolika orby. Oráčská scéna na malbě ve Znojemské rotundě.
http://www.moraviamagna.cz, 2009
679
Kosmova kronika česká. Praha, 2005, s. 77.
680
Boček, Antonín: Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, tomus primus, Olomucii 1836, s. 162 –
164.
678
244
Tedy v době biskupa Zdíka na Hradisku působili – praotec moravských historiků
a vedle něho praotec českých knihovníků a archivářů. Avšak naši současní historikové,
tvůrci ohromné vyfantazírované svatozáře kolem biskupa Zdíka, o těchto našich praotcích českých dějin neřeknou ani slovo, naprosto zamlčují jejich existenci, a co je zcela
trestuhodné, výsledky jejich práce přenášejí na biskupa Zdíka jako jen jeho kulturní
zásluhy. Inu, pokřivené zrcadlo našich historiků se křiví stále víc a víc!
Při této příležitosti nezbývá než pohlédnout na uveřejňovaná odborná sdělení
našich místních olomouckých historiků. Velebí a vytvářejí svatozář kolem biskupa Zdíka víc než všichni ostatní naši historikové. Přehlédnou, pomlčí, jako by pro to nebyly
důkazy, že biskup Zdík byl z Moravy vyhnán, že byl označen za nepřítele vlasti – Moravy, protože na Čechy a Moravany přivedl německé žoldáky. Že zavinil, byl iniciátorem okupace naší země cizími vojsky, placenými z dávek odebraných našim nejchudším
občanům. Tedy, že za způsobeným hladomorem té doby je významný podíl osobní činnosti biskupa Zdíka. Nelze přehlédnout, že u vzniku občanské války zakončené okupací
německými žoldáky a následným vznikem hladomoru v Čechách a na Moravě stál se
svou plnou vehemencí olomoucký biskup Jindřich Zdík.
Nemohu přenést přes své svědomí, abych neviděl podobnou historickou paralelu
v situaci našich národů v době o mnoho dalších staletí později. Biskup Jindřich Zdík,
dnes tak nezaslouženě velebený, byl prokazatelně zrádce, křivopřísežník, ve své době
nenáviděný Moravany všech sociálních kategorií, přesto je současnou generací historiků
ceněný vysoko jako nikdo jiný. Obdobně František Palacký, likvidátor historie moravského národa a de facto původce teorie o existenci jediného českého národa v Čechách
a na Moravě, byl Olomoučany tak vysoko ceněný, že pojmenovali olomouckou univerzitu jménem Palackého, ačkoli ten neměl s Olomoucí prakticky vůbec nic společného.
Je to charakteristický rys našich lidí, Čechů, Moravanů i Slezanů, dřívějších i těch dnešních Moravanů a Slezanů počeštěných, že nezbytně musí ze svého středu nějakého člověka mimořádně vyzvednout, nechat ho zbožňovat celým národem, stále více produkovat o jeho zásluhách neskutečné a vyfantazírované lži, a tak podvádět celý národ? Pokřivení olomouckých historiků vidím v naprosto neobjektivním podávání obrazu biskupa Jindřicha Zdíka téměř jako světce, avšak na druhé straně v zamlčování a přehlížení
významných osobností z doby olomouckého biskupa Zdíka, jmenovitě praotce českých
a moravských knihovníků a archivářů a praotce moravských historiků. Podobně olomoučtí historici upřednostnili praotce moderní české historiografie Františka Palackého,
který popřel moravský národ, a pojmenovali po něm olomouckou univerzitu, ačkoli
Palacký vlastně Olomoucí jen projížděl. Avšak na druhé straně Olomoučané svedení
svými historiky pomlouvají svého prvního olomouckého učitele české řeči a literatury
na stavovské akademii (od r. 1831)681, moravského stavovského zemského archiváře
Antonína Bočka. Pomlouvají ho za falza: skutečná, předpokládaná, ale i za ta prokazatelně pravdivá. Avšak nepojmenovali po něm ani tabulku na škole, kde učil.
Biskup OPraem Jindřich Zdík je uváděn v seznamu českých světců682 poněkud
nepravdivě: „vstoupil r. 1137 do premonstrátského řádu a zavedl jej r. 1140 v Čechách.
Účastnil se rozhodující měrou na založení kláštera Windberg u Straubingu v Dolním
Bavorsku.“683 Svatozář světce mu ještě nepřidělili, ale už ho oslavují jako blahoslave-
681
http://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Boček
Schauber, Vera – Schindler, Hans, Michael: Rok se svatými. Kostelní Vydří, 2002, str. 316.
683
Chybné informace: v roce 1137 biskup Jindřich Zdík vstoupil do řádu augustiniánů, do kongregace
682
245
ného. Alespoň v básních! „Blahoslavený Zdíku ty jsi jako holubice… Biskupe Zdíku…oroduj za nás… Tu ora pro nobis“684 Legenda o Zdíkovi po celá staletí živená historiky se v současné době rozrůstá do rozměrů legendy o světcích.
Samozřejmě, že Zdíkovy zásluhy o rozvoj písemné kultury na Moravě,
o výstavbu prvotního svatováclavského dómu, o založení Metropolitní kapituly
u sv. Václava a o trvalé zajištění majetku olomouckého biskupství jsou neoddiskutovatelné. To všechno jsou naprosto doložitelné, trvající a nepopíratelné zásluhy biskupa
Jindřicha Zdíka. Také jeho iniciativní účast na reformním církevním hnutí byla nesrovnatelná s ostatními osobnostmi té doby. Bojoval za povznesení kapitul a za jejich novou
organizaci ve smyslu římských synod z roku 1059 a 1063, úspěšně zaváděl nové mnišské a kanovnické řády do Čech a na Moravu a možná, že i sám osobně byl příkladem
pro ostatní v úsilí na zlepšení kněžské morálky a kněžského bezženství. Zásluhy olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka o povznesení olomouckého biskupství jsou zcela
mimořádné.
Avšak pohlédneme-li na tuto historiky vytvářenou legendu o Zdíkovi objektivním pohledem, nenalezneme světce, ale Zdíka jako člověka, docela často rozporuplného, občas lidsky chybujícího, hříšného a někdy dokonce podléhajícího nepěkným povahovým svodům. Přitom nelze popřít, že v životě biskupa Jindřicha Zdíka nad náboženskou upřímností převažovaly jeho vynikající diplomatické schopnosti. I když bych
k diplomatickým schopnostem nejraději připojil i nepěkné stránky jeho povahy, jako
upřednostňování politikaření před povinnostmi biskupa a ponižující a velmi časté Zdíkovo pletichaření. Biskup Zdík byl za svého života osobním přítelem a tedy i rádcem
všech tehdejších českých panovníků. Díky svým diplomatickým schopnostem se stal
prostředníkem při řešení mnoha evropských sporů. V té době všichni panovníci na říšském římskoněmeckém dvoře usilovali o Zdíkovy rady, a proto se také stal biskup Zdík
za svého života poradcem a osobním přítelem všech tehdejších římskoněmeckých panovníků. Tentýž osobní přátelský vztah si Zdík vytvořil také na papežském dvoře, a to
bez ohledu na momentální osobnost papeže, ačkoliv papežem se obvykle stával vždy
velmi dobrý Zdíkův přítel.
Náš současný pohled na životní situace olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka
by nás mohl dovést k závěru, že Zdík velmi často jednal zcela opačně, než měl činit
jako představitel křesťanského učení. Jenže zhodnocení osobnosti Zdíka musíme chápat
z pohledu jeho doby a taktéž z pohledu všech okolností, kterými byl Zdík ovlivňován
při svém rozhodování.
Zůstává naprosto nezvratnou skutečností, že biskup Jindřich Zdík byl ve své době zcela mimořádnou osobností, a že nad svými současníky vynikal jak svou inteligencí,
tak schopností vyjednávat za všech okolností. Velmi často docílil výsledků považovaných už za naprosto ztracené. Vynikal schopností a přímo uměním získat si přátelství
řeholníků Božího hrobu. V roce 1139 zaváděl augustiniány na Strahov. V roce 1140 volil nového
českého knížete, uváděl ho do funkce a organizoval jeho ženitbu. V listopadu 1141 během cesty při
návratu z křížové výpravy do Pomořan se zastavil ve Windbergu, kde světil dva oltáře a místní letopis a kde se poprvé seznámil s řádem premonstrátů. Klášter ve Windbergu nezaložil Jindřich Zdík,
ale Albrecht I. z Bogenu za pomoci bamberského biskupa Oty. Jindřich Zdík nemohl založit klášter
premonstrátů na Strahově v době, kdy ještě o nich nevěděl. Kanonii premonstrátů na Strahově založil Zdík v letech 1142 – 1143.
684
Slavík, Ivan: Biskup Jindřich Zdík. In: Olomouc v době biskupa Jindřicha Zdíka. Olomouc, 1996, s. 71 –
72.
246
těch nejdůležitějších osobností v táborech vládců i jejich protivníků. Avšak připomínám, že tuto svou kladnou stránku biskup Zdík projevoval jenom u osobností výše postavených. Na druhé straně se biskup Jindřich Zdík neprojevoval jako světec nebo zapřisáhlý následovatel Krista. Ačkoli často jednal podle svých vzorů, ať biskupa svatého
Vojtěcha nebo bamberského biskupa svatého Oty, apoštola Pomořanů, tak se mu nikdy
nepodařilo dosáhnout jejich vysokých hodnot. Ve všech životních krizích biskupa Zdíka
se nakonec vždy projevily nejen jeho kladné, ale i záporné lidské vlastnosti. Tedy nejen
ty příznivé, jako je dobrota a pomoc trpícím a nemohoucím, ale také ty mnohem nepříznivější, mezi které patří Zdíkova typická vychytralost, úlisnost, porušování slibu.
Ve 12. století bylo za křesťanskou přednost považováno zabíjení pohanů a násilné přesvědčování o pravé víře. Z tohoto pohledu je nutné se také dívat na Zdíkovy misijní
cesty na sever do Pomořanska. Ačkoliv už i tehdy byly považovány výsledky Zdíkovy
účasti na křižáckých taženích s cílem pokřesťanštit tamní slovanské či germánské pohany za zcela neúspěšné.
WIHODOVA SVATOUŠKOVSKÁ KAPITOLA
Současný český historik působící v Brně na FF MU, prof. PhDr. Martin Wihoda,
Ph.D., je rodem pravděpodobně Slezan. V některých přednáškách a písemnostech obhajuje pravdivý obraz Hradišťsko – opatovických letopisů (AGO). Tím vzbudil můj zájem
a já jsem mu dával přednost při sledování současně vydávaných pracích z historie. Když
vyšla jeho publikace „Morava v době knížecí 906 – 1197“ velmi mne zaujala, také proto, že autor věnoval rozsáhlou kapitolu právě olomouckému biskupu Jindřichu Zdíkovi.
Pod názvem „Život a doba olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka“ je uvedena na stranách 171 až 205. Ale již z prvních řádků této kapitoly na mne zavanul typický duch
našich historiků, dávajících ve svých dílech přednost své vlastní fantazii před pravdivým pohledem do historických dálav naší vlasti. Nejasných vyjádření, někdy i polopravd a zpochybňujících a zavádějících názorů prof. Dr. Wihody je v citované kapitole
nemálo. Jenom z úcty k tomuto českému historikovi žijícímu na Moravě odcituji zde jen
některé.
Je problematické psát, že kníže Václav nabídl kostel sv. Václava biskupu Jindřichovi Zdíkovi, protože kostel sv. Petra byl málo důstojným sídlem biskupství.685 Vždyť
o tom vůbec nic nevíme. Nedonutil biskup Václava k předání v období, kdy měl vysokou horečku a nebyl zcela při smyslech? Takové stavy jsou přítomné vždy
v terminálním stadiu malárie, nemocný pak není svéprávný. Nebo: „Zdík… nicméně
zároveň rozhodl, že zachová čtyřčlennou kapitulu při kostele svatého Petra, což posléze
schválil…“686 Zachování čtyřčlenné kapituly měl Zdík nařízeno, byla to podmínka souhlasu mohučského arcibiskupa s translací.
Nebo odkud prof. Wihoda ví, že kníže Václav mohl mít pochopení pro vzpouru
svého strýce Oty II.?687 Nebo podle čeho prof. Wihoda usuzuje, že při jednání biskupa
Zdíka s Otou III. se biskup Zdík snažil zklidnit zjitřené nálady? 688 Vždyť u toho „zklid-
685
Wihoda, M.: Morava v době knížecí. Praha, 2010, s. 183.
Wihoda, M.: Morava v době knížecí. Praha, 2010, s. 183 – 184.
687
Wihoda, M.: Morava v době knížecí. Praha, 2010, s. 186.
688
Wihoda, M.: Morava v době knížecí. Praha, 2010, s. 186.
686
247
ňování“ nebyl. Co když Zdík zjitřené nálady rozdmychával? Se skrytým úmyslem dosáhnout vystupňování konfrontace mezi moravskými údělníky a knížetem Vladislavem
II., protože předpokládal, že tak dosáhne omezení vladařských práv moravských knížat?
Na str. 188 pan prof. Wihoda píše: „Zneuznaný a ponížený dědic pražského stolce hledal pomoc v Uhrách, a přestože se mu dostalo laskavého přijetí, na Moravu se vrátit
nemohl.“689 Věta se týká bratránka českého knížete Vladislava II., pojmenovaného také
Vladislavem, ale syna knížete Soběslava. Tento mnohem mladší bratránek českého knížete byl českým knížetem zajat v Olomouci, kde působil jako olomoucký údělný kníže.
Vladislav II. ho internoval na Pražském hradě, aby ho mohl mít pod dohledem. Avšak
Vánoce roku 1140 slavil Vladislav II. na Živohošti, kam vzal s sebou i svého internovaného stejnojmenného bratránka. Tomu se ze Žihovoště podařilo utéct, odebral se
k svému strýci uherskému králi Bélovi II. Avšak ještě v době, než slepý Béla II. zemřel,
se Vladislav Soběslavův odebral na Moravu, kde se při odboji proti pražskému Vladislavovi II. spojil s ostatními přemyslovskými knížaty. Toto je jen upřesnění poněkud
zkomolené informace prof. Wihody. Na str. 189 píše prof. Wihoda o velkorysých
a upřímně myšlených nabídkách Vladislava II. moravským údělníkům – to je bezesporu
neprokazatelná fantazie. Obdobně je smyšlen průběh bitvy u Vysoké, které se podle
Wihody Zdík nezúčastnil, protože prý byl v Praze. To je bohapustá lež! Zdík ještě den
před bitvou vyjednával u Vysoké s knížetem Konrádem, chtěl, aby kapituloval. Bitvy se
Zdík zúčastnil aktivně s mečem v ruce, jenže když viděl hrozící porážku a útěk velké
části Vladislavových vojsk, když byl téměř obklíčen, tak vzal do zaječích a utekl do
Prahy. Ale Vladislav II. byl obklíčen a z obklíčení se nevybojoval, ale vymluvil – slíbil
splnění jakýchsi podmínek, které nesplnil. V Praze se opět Zdík spojil s Vladislavem
a veškeré další aktivity Vladislava II. byly ze Zdíkova návodu: požádání o vojenský
zásah krále Konráda III., ponechání manželky Vladislava II. – sestry německého krále –
na Pražském hradu v obklíčení vzbouřeneckým vojskem, podplacení německého krále.
Jen přivolání bavorských vojsk bylo akcí biskupa Zdíka z vlastní iniciativy. Když porovnáte mnou objektivně popsanou skutečnost s literárním popisem prof. Wihody, najdete mnoho nesrovnalostí u pana profesora.
Avšak úplně nehorázná lež je tato věta ve Wihodově sdělení: „V Opatovicích
musela být zopakována volba, z níž vzešel staronový opat Blažej a na Sázavě dočasně
odstoupil opat Silvestr“.690 Pan profesor děj volby opata vkládá do benediktinského
kláštera v Opatovicích nad Labem u Pardubic v Čechách. Tam papežský legát Guidon
nikdy nebyl. K Opatovicím došel pan profesor (po vzoru otce našich historiků Františka
Palackého) ze zkratky v hradišťských análech, „opat B.“ Tedy pro pana profesora: opat
Bohumil – Deocarus na Hradisku si nechal říkat Bohumil, ale úředně vystupoval jako
Deocarus. Pojmenování Bohumil použil i Kosmas ve své Kronice. Tedy B. je Bohumil
a nikoliv Blasius, který žil mnohem později. Podobně, pane profesore, jmenujete Zdíka
jako Jindřich, ale on takové jméno nikdy nepoužil, to jméno mu dali čeští historikové.
Zdík se za celého svého života označoval „Heinricus“. O volbě opata na Hradisku se
dočtete ve všech análech, kronikách a historických spisech týkajících se dějin Klášterního Hradiska. Upozorňuji na Dlabače a Cerroniho. Ještě podrobnost: opakovaná volba
byla tajná a byla skutečně v tentýž den opakovaná; a za přítomnosti papežského legáta
Guidona a biskupa Jindřicha Zdíka. Proč? Protože první volba opata se nekonala, biskup
689
690
Wihoda, M.: Morava v době knížecí. Praha, 2010, s. 188.
Wihoda, M.: Morava v době knížecí. Praha, 2010, s. 192.
248
Zdík nedodržel kanonické předpisy! – To přece vyzní úplně jinak než vaše formulace,
pane profesore! Také, když uvádíte „Teprve pak se v Praze ohlásili Vratislav Brněnský
s Otou Dětlebem a po přímluvě biskupa Zdíka se mohli vrátit do svých, nyní notně zbídačených držav.“691 Především: celá akce smíření byla akcí papežského legáta, který
musel Zdíka přesvědčovat, aby se smířením souhlasil. Avšak u vlastního aktu smíření
Zdík vůbec nebyl, vymluvil se a odjel; Zdík se stále obával osobního styku s knížaty.
Podobně v popisu přepadení biskupa Zdíka u Úsobrna je mnoho nepřesností, ale
ještě víc je tam nepodložených informací. Tak např. nikdy nikdo nenapsal, že by se té
ataky zúčastnil Konrád Znojemský a Vratislav Brněnský, jak to uvádíte. Ti „strýcové“
biskupa Zdíka velmi dobře znali, nemohlo dojít k omylu a náhradě jiným premonstrátem. Ovšem exkomunikováni byli, i s bratrem českého knížete Děpoltem, Hugem a Juratou, kteří u té ataky také nebyli, jen tak byli označeni biskupem Zdíkem. Že by biskup
papeži zalhal a zahrnul do seznamu i jemu nepohodlné a nevinné osoby? Když píšete
„Obě moravská knížata mohla Zdíka vinit z porážky v roce 1142.“692 Jaké porážky?
U Vysoké byl poražen Vladislav II. se Zdíkem a jiná bitva se nekonala!
Poprvé je možno číst, že podle posledního odkazu biskup Zdík „do Říma poslal
vzácná oltářní roucha“693, ačkoliv jinde694 se píše, že roku 1152 dopravil hrabě Hroznata do Jeruzaléma drahocenná bohoslužebná roucha odkázaná biskupem Zdíkem patriarchovi a jiným hodnostářům.
Citace „benediktini upadli v nemilost a snad ještě za biskupova života museli
ustoupit premonstrátům.“695 K tomu by musela být obsáhlá diskuze. Jen připomínám,
že biskup Zdík zemřel 25. 6. 1150 a premonstráti přišli na Hradisko v srpnu 1151.
Avšak takových a podobných nepřesností a zmateností, větších či menších, je v článku
prof. Wihody velmi mnoho; a jak citace, tak uvádění správných dat by zabralo dosti
velkou publikaci. Jenže při mé osmdesátce mi o žádnou sesli v historickém kabinetu
nejde.
Typickou lidskou vlastností, kterou Zdík doslova bohatě oplýval, byla jeho rozporuplnost. Např. na jedné straně jeho přijetí nejpřísnějšího řeholního slibu v Jeruzalémě, následované ihned po příchodu do Čech podporou nového českého knížete,
majícího prokazatelně velmi těžké morální vady, a vraždícího své nevinné možné protivníky.
Také k obdobnému rozpornému Zdíkovu projevu patří jeho protivlastenecký postoj, nesounáležitost s Moravou a s vlastní diecézí – v protikladu s pozváním cizích německých vojsk na české a moravské vojáky a s podporováním centralistických snah
českých knížat. Právě v těch nejkritičtějších situacích svého života se Zdík vždycky
snažil vytěžit ze situace co nejvíc. Takže vždy všechny okolnosti – i ty nepříznivé – se
mu nakonec dařilo vysvětlit tak, aby přinesly maximální užitek jeho vlastní osobě a jeho
cílům. Právě v tomto pohledu se mnohému současníku jeví Zdík jako typický politik.
A obraz politika přece jenom nepatří k obrazu představitele církve, tak jak bychom ho
alespoň chtěli vidět ze současného pohledu. V 12. století, stejně jako dnes, do diplomatických schopností patřily i mnohé nepříliš čestné vlastnosti – jako vychytralost, šíření
691
Wihoda, M.: Morava v době knížecí. Praha, 2010, s. 191.
Wihoda, M.: Morava v době knížecí. Praha, 2010, s. 194 – 195.
693
Wihoda, M.: Morava v době knížecí. Praha, 2010, s. 205.
694
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 48.
695
Wihoda, M.: Morava v době knížecí. Praha, 2010, s. 204.
692
249
polopravd, zákeřnost a cílevědomé jednání, často bez ohledu na bližního. Tedy vlastnosti, které by neměly být ozdobou křesťanského biskupa.
Při objektivním a neovlivňovaném přehodnocení vzácné osobnosti olomouckého
biskupa Jindřicha Zdíka ve vztahu k našim dějinám v druhé čtvrtině 12. století, na jedné
straně nalézáme nestátnické chování moravských vládců, avšak na straně druhé nemůžeme popřít působení často málo křesťansky se chovajícího olomouckého biskupa, spíše
vystupujícího jako typického politikařícího politika.
Pro současného pozorovatele je překvapivé zjevné vlastenecké chování moravských panovníků, ačkoliv jednolitě pocházeli z českých Přemyslovců. V protikladu
k jejich postoji je zarážející nevlastenecký postoj, protiprávní použití církevních trestů,
a nezodpovědné plošné potrestání všech i neprovinilých křesťanů na Moravě olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Právě proto se benediktinský kronikář
z Hradiska tuto nekřesťanskou a naprosto chybnou činnost biskupa Zdíka snažil omluvit
tím, že Zdík jednal „z vnuknutí původce vší vraždy a nepravosti“, tedy z návodu českého knížete Vladislava II. Lze tedy uzavřít, že o Zdíkovi psali relativně mnohem pravdivěji benediktinští mniši z kláštera na Hradisku a spisovatel Jaroslav Durych než Jarloch,
Palacký a většina následujících historiků včetně těch současných (tím je myšleno: českých historiků působících na Moravě).
Po mé osobní účasti na vernisáži výstavy „Jindřich Zdík Olomoucký biskup
uprostřed Evropy“ a po jejím dvojnásobném podrobném zhlédnutí během podzimu roku
2009 připisuji tento dodatek: I při reálném objektivním pohledu, neopomíjejícím negativní stránky činnosti olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, je nutné přiznat, že olomoucký biskup Jindřich Zdík jako osobnost zcela mimořádně vynikal a zazářil nejen na
stolci olomouckého biskupství, ale i v tehdejší celé Střední Evropě. Proto je zcela
oprávněně vysoce kladně hodnocen ve srovnání s některými jinými biskupy a arcibiskupy olomoucké diecéze. Avšak velice mne znepokojuje, že biskup Jindřich Zdík je
hodnocen v současné době jednoznačně jednostranně kladně – bez ohledu na historickou pravdu. Zdík je dnes veřejnosti zobrazován téměř jako „olomoucký svatý“. Historikové nám zamlčují negativní stránky Zdíkova působení. Jeho významný podíl na vzniku
občanské války. Jeho dvě neúspěšné výpravy k pokřtění pobaltských pohanů, které se
zvrtly v drancování, okrádání a vraždění křesťanů. Jeho aktivní účast na zabíjení lidí
v krvavé bitvě na Vysoké u Suchdola. Jeho křivopřísežnictví. Jeho neoddiskutovatelný
podíl na vzniku hladomoru v Čechách a na Moravě, v jehož důsledku u nás zemřeli desetitisíce, možná statisíce našich předků. Vyváží negativa biskupa Jindřicha Zdíka postavení svatováclavské katedrály, „Zdíkovo skriptorium“, Strahov, Želiv a Litomyšl?
V tom si nejsem jist. Vždyť vyhlášením interdiktu nad celou Moravou trestal všechny
nevinné Moravany a „z vnuknutí původce vší vraždy a nepravosti vydal své stádo pohanství“, jak napsal náš hradišťský analista. Bůh je nejvýš milosrdný, ale může takový
čin vyřčený ve vzteku a nenávisti odpustit svému biskupovi? Asi odpustí, jestliže se
Zdík bude kát a bude svých činů litovat. Nevím, ale myslím, že za svatého být považován nemůže. V současně chybně vytvářeném kultu osobnosti až svatosti rozporuplné
osobnosti biskupa Zdíka jsem si jistý, že olomoucký biskup Jindřich Zdík by byl
v dnešní době Moravany opět vyhnán nejméně do Čech. A tak prohlašuji: „Bože, díky
Ti za to, že dnes máme na Moravě nesrovnatelně lepší biskupy, než byl oslavovaný Jindřich Zdík. V naší době by si takového biskupa – jako byl Jindřich Zdík – nemohl vážit
žádný moravský katolík. Díky, Bože, za naše současné biskupy!“
Ve stejné době, kdy zemřel olomoucký biskup Jindřich Zdík, byli také vyhnáni
z kláštera na Hradisku benediktinští mniši – asi tak učinil olomoucký údělný kníže Ota
250
III. Dětleb. O této skutečnosti se v podstatě shodují hradišťské anály se všemi generacemi historiků a dokonce i s tradovanými olomouckými pověstmi. Poněvadž vyhnání
benediktinů z jejich kláštera je naprosto výjimečný a ojedinělý děj, je nutné se této historické události věnovat velmi podrobně ze všech možných hledisek.
Pro uvedení do historického děje nejdříve předkládám doslovné znění velmi
známé a občas různě podávané pověsti o vyhnání mnichů – tak, jak je uvedena
v posledním vydání olomouckých pověstí696:
POVĚST „KRUTÝ TREST“
„V zimě roku 1149, na den sv. Lucie, která noci upije, ale dne nepřidá, třeskutě
mrzlo a byla taková sněhová vánice, že nebylo radno hlavu z obydlí vystrčit. Zlá nepohoda tohoto drsného prosincového dne však vůbec nevadila zvědavcům, tísnícím se
u fortny benediktinského kláštera na Hradisku. Vylákala je nezvykle smutná podívaná.
Všichni zaraženě přihlíželi, jak zedníci zazdívají refektář, který byl určen za společný
hrob mnichů a jejich opata. Šeptem přetřásali neblahou příhodu, která zaživa pohřbila
celé řeholní bratrstvo prvního kláštera olomouckého, neuměli si srovnat přísný trest se
štědrou blahovůlí Oty III., kterou tento údělný kníže doposud okázale vyznamenával
hradišťský klášter.
Členové řádu se těšili vážnosti u členů knížecí rodiny pro svoji učenost a zbožnost, a třebaže měli Přemyslovci blíž do biskupského kostela sv. Václava, vysvěceného
roku 1141, chodívali na pobožnosti výhradně do kláštera. Zejména choť Oty III., sličná
Durana, zbožná, ale domýšlivá žena, denně prodlévala na modlitbách u sv. Štěpána.
Jejím zpovědníkem byl sám opat. Většinou ji provázela hezká komorná Blanka, ladné,
svěží postavy, a někdy za jitřní tmy ji na cestu svítil pochodní starý služebník. Kněžna
navštěvovala stařičkého opata pravidelně, aby se pocvičila a utvrdila ve víře. Blanka
čekávala na svoji velitelku obyčejně na nádvoří a zde se seznámila s novicem Vítem. Po
čase mezi nimi vzkvetla tajná láska. Blanka se těšívala na každodenní setkání s Vítem
a vždy si v duchu přála, aby se kněžna co nejdéle zdržela v opatově pracovně. Vít dosud
nesložil řeholních slibů a mohl tedy kdykoliv z kláštera vystoupit a milovanou dívku si
vzít za manželku. Ujišťována Vítem, že se tak stane v příhodném čase, snila Blanka
o šťastné budoucnosti. Nic však nedala na sobě znát, ani kněžně se nesvěřila z obavy, že
by jí byly znemožněny nenápadné schůzky s novicem, že by třeba byla na hodinu ze
služeb propuštěna.
Nadešel advent. Denně na úsvitu spěchala Durana do kláštera, aby s mnichy
vzývala příchod Kristův starozákonní prosbou: „Rosu dejte nebesa shůry“. Onoho
osudného prosincového dne kráčela kněžna, zahalena závojem, bez obvyklého doprovodu. Novic, který očekával svoji milou v ambitu kláštera, uviděl v přítmí chodby ženskou postavu, objal ji a políbil. Lehký výkřik kněžny prozradil Vítovi jeho velký omyl.
Bylo však pozdě. Marně prosil se sepjatýma rukama za odpuštění.
Pyšná Durana, uražena a pobouřena opovážlivostí mladého benediktina, si stěžovala po návratu z kláštera svému manželovi a žádala o smělcovo potrestání. Rozhněvaný kníže se rozhodl na místě ztrestat mnichovo provinění. Nedal však pátrat po členu
konventu, který se činu dopustil, nýbrž si předvolal opata, klidně s ním drahnou dobu
rozmlouval a jakoby nic se ho pojednou otázal: „Co si myslíš, důstojný otče opate, jaký
696
Čermáková, Marcela, Mgr.: Pověsti z dějin města Olomouce. Olomouc, 2000, s. 9 – 10.
251
trest zasluhuje mnich, který se v milostné touze odvážil zneuctít kněžnu?“ „Nevím
o podobném případu“, odvětil opat, „ale je-li takový, pak by měl být provinilec zaživa
zazděn, aby měl kdy uvažovat o svém poblouznění, a řád, jehož je členem, by patřilo
smést s povrchu země.“
V milosti propustil kníže opata, ale jen na oko. Jak ohromen byl opat a celý konvent, když po chvíli přišel knížecí vzkaz a rozhodnutí, že klášter se ruší a všichni bratři
mají být společně zazděni, jak navrhl sám opat. Nikdo v klášteře neměl ani potuchy
o tom, co se stalo, proč je má stihnout tak krutý trest. Nic nepomohlo vysvětlování,
marné byly jakékoliv prosby a sliby. Těžko přemáhali mniši při vší své statečnosti zmatek a strach, když byli odváděni do refektáře, svého společného hrobu.
Za tuhého mrazu a sněhové metelice byl knížecí ortel proveden. Po několik dní
bylo zřetelně slyšet modlitby a zpěv zazděných, až nakonec hlasy slábly, jen ojediněle
se ještě ozvalo zasténání. Od té doby, kdykoliv někdo v klášterní budově umírá, jsou
prý slyšet žalmy umírajících a na Dušičky, po celou noc jakoby z dálky nebo odněkud
z hlubin, znějí žalné zpěvy.“
Pověst o zazdění benediktinských mnichů na Klášterním Hradisku se stala trvalou součástí všech sbírek olomouckých pověstí. Z nejznámějších sbírek je nutné uvést
nejstarší sbírku legend od Willibalda Müllera z října 1892697. Ještě dříve se objevila ve
sbírce Josefa Vladislava Fišera698 a nově i v podání Heleny Lisické v roce 1977699.
Avšak jednotliví autoři si pověst poněkud pozměňují, především dávají nová jména
hlavním postavám příběhu.
Pokud poněkud poodstoupíme od citací pověstí, pak v údajích analistů nalezneme nezměněná jména i nepřibájený děj popsané příhody. Hradišťští analisté se sice vyjadřují shodně, ale také velmi stručně. Proto se v následující kapitole pokusím poněkud
šířeji uvést průběh celého děje, samozřejmě za dodržení všech informací poskytnutých
analisty.
AUGUSTINUS
Nelze zabránit pravdivému popisu historického období, i když je tomu velmi
často bráněno našimi největšími velikány. Zamlžování pravdy a pomíjení skutečných,
objektivně doložitelných dějů chtě nechtě jednou vyplave na povrch a národ se dozví
o všech, i o těch nepěkných skutečnostech z dějin našeho národa.
Tak jako totiž mnohdy nepatrná jiskřička způsobí velký oheň, tak také nevázaný
způsob života, i když velmi váženého jedince, nakonec nezkroceně vzplane do velkého
provinění.
Několik málo let před popisovaným rokem 1149 přivedl na Hradisko sotva odrostlého jinocha sám olomoucký biskup Jindřich Zdík. Byl to nenápadný, uhrovitý chlapec, nezvykle tiché a skromné povahy, skromného chování, avšak také bystrého pohledu. Biskup Zdík ho uvedl u opata Bohumila jako potomka velmi vznešeného rodu, blízkého příbuzného samotného českého knížete Vladislava, a nenápadně naznačil, že jeho
697
Müller, Wilibald: Sagen und Geschichten der Stadt Olmütz, Olmütz, 1892, s. 7 – 17.
Fischer, Joseph, Wladislaw: Geschichte der königl. Hauptstadt und Gränzfestung Olmütz im Markgrafthum Mähren. Erster Band, Olmütz, 1808.
699
Lisická, Helena: Z českých a moravských hradů. Praha, 1977, s. 333 – 338.
698
252
chráněnec má již předem zajištěný postup do těch nejvyšších církevních míst. A krátce
potom, bez ohledu předepsanou dobu postupu, byl biskup při biřmování kmotrem tohoto chlapce při přijetí mnišského jména.
Na biskupovo doporučení jinoch převzal jako své nové mnišské jméno Augustinus. Pojmenování po sv. Augustinovi, jehož byl biskup Zdík velkým obdivovatelem.
Ale jinoch byl pojmenován Augustinem také na poctu biskupu Zdíkovi, který přibližně
před desíti léty vstoupil v Jeruzalémě do augustiniánského řádu „Strážců Božího hrobu“, a převzal všechny předepsané sliby a povinnosti řehole sv. Augustina.
Augustinus byl uveden opatem Bohumilem a biskupem Zdíkem mezi nejučenější zasloužilé mnichy benediktinského kláštera na Hradisku, aby se v krátkém čase zdokonalil v poslušnosti, pokoře a v usilovné a svědomité práci ve službě Bohu. Díky svému prominentnímu postavení si Augustinus začal během několika let osvojovat mnohé
zvyklosti nepovolené jeho soukmenovcům: vycházel z kláštera bez povolení starších
bratří, navazoval styk s lidmi nepříslušejícími do klášterního společenství, přijímal dary
od věřících, apod. A navíc díky svému postavení osoby patřící k vznešenému stavu sledoval s neutuchajícím zájmem veškeré dění na olomouckém knížecím dvoře a postupně
tak byl nejvíce informovaným členem mnišského řádu na Hradisku, znajícím veškeré
problémy olomouckého knížecího a biskupského dvora.
To vše ještě stále odpovídalo výjimečnému postavení Augustina; postavení nesouměřitelnému s ostatními mnichy. Nečekaný zvrat nastal teprve, když Augustin spatřil výjimečně krásnou tvář velmi čilé a sebevědomé komorné manželky olomouckého
údělného knížete Oty III. kněžny Durany. Stalo se to o podzimu roku 1149. V době, kdy
už značně ochabl dozor biskupa Zdíka nad řádnou řádovou výchovou jeho svěřence
klerika Augustina.
Totiž olomoucký biskup Jindřich Zdík v předcházejících dvou létech nějak rychle zestárnul. Zdaleka už to nebyl ten dřívější nesmírně aktivní biskup – bojovník, nekompromisně prosazující vždy a všude nové reformní myšlenky, přestal být ta daleko
široko nejznámější osobností ovlivňující veškeré dění nejen na Moravě a v Čechách, ale
v celé římské říši. Biskup Zdík najednou zestárl, úplně zešedivěl, shrbil se, jeho chůze
se zpomalila, a před každým rozhodnutím nezvykle dlouho rozvažoval. I když se snažil
nedávat nikde najevo své vážné zdravotní problémy, tak každý, kdo ho uviděl v odstupu
jednoho až dvou let, konstatoval, že z biskupa Zdíka se stal nemocný, vetchý stařeček.
Z čilého a mimořádně bystrého představitele církve se stala osobnost spavá, zpomaleně
chápající, zapomínající, a ve svých momentálních myšlenkách soustředěná na něco za
obzorem současného života. Snad i proto biskup Zdík většinu času už nepobýval ve
svém biskupském paláci, ale zdržoval se u svého nejlepšího přítele, u opata Gotšalka
v premonstrátském klášteře dočasně sídlícím v Jeníkově (nejspíše Větrném). Jak to Zdíkovi doporučil i papež Evžen III., neboť Zdík byl velkým a dlouholetým přítelem Svatého otce. Opat Gotšalk byl považován za nejpřednější osobu Střední Evropy obeznámenou s léčebnými postupy, vždyť absolvoval několik semestrů medicíny na pařížské
univerzitě.
Jenže na lidský věk léku není!
Jako člověk zabývající se po celý život poruchami v průběhu lidského života
musím nyní konstatovat ještě další závažnou skutečnost ve vývoji dospívajícího Augustina. U tak mladého a naprosto zdravého muže na začátku dospělosti se neovladatelně
zvedá hladina testosteronu, mužských hormonů. A enormně vysoká hladina testosteronu
se objeví již jen po prostém zhlédnutí pěkné a sympatické dívky. Pokud nedojde
k zbrzdění produkce testosteronu předchozí dlouhodobou tvrdou asketickou výchovou,
253
pak takový výlev testosteronu může mít dalekosáhlé nepředvídané následky. Jako
k tomu také došlo u klerika Augustina.
Připomeňme si, že klerik Augustin viděl a obeznámil se s případy nadměrné sexuality mezi kněžími, kteří působili ve vysokém církevním postavení na nedalekém
dvoře olomouckého biskupa, kde bylo veřejně projednáváno mnohomanželství děkana
Tomáše od sv. Petra a netajené pravidelné návštěvy školmistra Milhosta ve veřejných
olomouckých domech zabývajících se prostitucí. Skutečnost, že po trestu uděleném papežským legátem Guidonem, se po několika měsících znovu vše vrátilo do předchozího
stavu, vyvolala dojem, že smilstvo kněží je povoleno a není hříchem.
Vysoká a velmi patrná inteligence mladíka na první pohled mimořádně pěkného,
se všemi rysy dokonalého mužského, a také jeho schopnost vemluvit se ženskému protějšku, způsobila, že klerik Augustin byl považován za neodolatelného, bez ohledu na
jeho mnišské zasvěcení.
K navázání intimních vztahů mezi mužem a ženou musí být také nalezeno vhodné místo. Pokud možno skryté, neveřejné, s možností nenápadného úniku při hrozícím
prozrazení. Popis takového místa podávají analisté poněkud nesrozumitelně.
Panuje shoda v tom, že mezi Břetislavovým olomouckým hradem a Juditiným
hrádkem na Hradisku nechal kníže Břetislav vybudovat jakousi spojnici, snad podzemní
tunel, aby byla zabezpečena co nejrychlejší pomoc při případném ohrožení Judity na
hrádku. Někteří pozdější vypravěči podlehli názoru odborníků, že v tehdejší době nebylo možno vytvořit bezpečný tunel pod řekou Moravou. Tito vypravěči předložili domněnku, docela reálnou, že z Václavského kopce z Olomouce byla postavena jakási
krytá lávka, která po překlenutí Moravy a případně jejích ramen byla spojena
s podzemní chodbou jdoucí na Hradisko. Všechny tyto úvahy současní historikové považují za vyfantazírovanou pověst. Dlouho se uvažovalo, co je myšleno pod latinskými
slovy „in podiolo sive ambulacro“, prakticky v současné době nepřeložitelnými. Uvedená latinská slova jsou vždy použita analisty, když popisují historii o zazdění benediktinů.
Podle analistů za panování olomouckých údělných knížat existovala podzemní
chodba spojující Olomoucký hrad s Hradiskem. Zabezpečovala bezproblémové přicházení knížete a jeho manželky na bohoslužby do kostela sv. Štěpána prvomučedníka.
Když byl Juditin hrádek předán jako základ kláštera benediktinům, tak mimo vlastní
opevněný klášter zůstal farní kostel sv. Štěpána prvomučedníka, ale i používaná podzemní chodba jdoucí z Olomouckého hradu. Tato chodba končila v podzemí těsně na
hranici základů bývalého Juditina hrádku, tedy při vlastních základech kláštera. Nebyla
nikdy předána do vlastnictví kláštera a trvale zůstávala majetkem olomouckých knížat.
Na konci podzemní chodby, tedy těsně před základy kláštera, byla jakási podzemní
místnost nebo místnosti, které byly průchozí a odkud bylo možno pokračovat buď na
nádvoří do ambitu kláštera, nebo do kostela sv. Štěpána. Tuto celkem bezpečnou průchozí místnost na konci podzemní chodby kníže a jeho manželka používali k odložení
svrchních oděvů před vstupem do chrámu Páně, ale také v této místnosti olomoucký
kníže rozjímal a připravoval se na bohoslužbu. A právě tuto místnost využil klerik Augustin k schůzkám, k projevům své mocně vzplanuvší lásky ke komorné kněžny Durany. Totiž komorná kněžny právě do této místnosti vždy kněžnu doprovázela a v této
místnosti čekala na její návrat z bohoslužby.
Klerik Augustinus si během celého podzimu roku 1149 zvykl na setkávání
s krásnou komornou. Jak bylo u benediktinů zvykem, tak nejen vlastní bohoslužby, ale
i dlouhé rozjímání, společné modlitby a přikázané čtení žalmů se obvykle konalo po
254
západu slunce, a někdy se protáhlo i daleko do nočních hodin. O tom všem byl klerik
Augustin dobře informován a podle předpokládaného průběhu si vždy plánoval setkání
se svou vyvolenou.
Přihodilo se, že jednoho dne šla na večerní bohoslužbu kněžna Durana mimořádně sama, bez doprovodu své komorné. Augustin v úplné tmě podzemní místnosti se
skryl na místě, kde nebyl postřehnutelný. Spěchající kněžna Durana, která se opozdila
jen o nepatrnou chvilku, si to namířila přes průchozí místnost do chodby směřující do
kostela sv. Štěpána. Ještě, než vstoupila do této chodby, tak byla náhle znenadání objata
klerikem Augustinem, který na ni vyskočil zezadu odkudsi z přítmí. Kněžna Durana prý
strachem ztuhla a podlomila se jí kolena. Mnich Augustin kněžnu povalil na zem a líbal
ji s takovou náruživostí, že kněžna nemohla ani křičet. Svůj omyl poznal Augustin až na
povalené osobě, když se kněžně přece jenom podařilo zakřičet. Mnich z kněžny ihned
odskočil a zmizel ve tmě. Takto byla celá nečekaná příhoda také vysvětlena knížeti
Otovi III.
Podle sdělení analistů toto nenadálé přepadení kněžny Durany způsobilo, že se
kněžna opozdila o celou hodinu do manželského lože.
Kníže Ota III. Dětleb, který tedy již celou hodinu netrpělivě čekal na návrat své
manželky z večerní bohoslužby z kostela sv. Štěpána, byl nesmírně překvapen, když
kněžna Durana přiběhla udýchaná, zválená, se zarudlými tvářemi a překrvenýma očima,
s rozcuchanými vlasy, neúplně oblečená do zmuchlaného, pomačkaného a zašpiněného
převlečníku, a přerývaně, zajíkavě a nesouvisle knížeti sdělila celou nečekanou příhodu.
Samozřejmě kníže, známý jako vznětlivý člověk, velmi rychle vzplanul. Ač se nejdřív
snažil manželku uklidnit, tak v krátké době zareagoval velmi rychle, a předvolal si
k okamžitému slyšení opata Bohumila. Trochu zklidněnou kněžnu předal do péče důvěryhodnému služebnictvu a čekal na příchod opata Bohumila.
Jistěže kníže Ota již v těchto prvních chvílích uvažoval, co všechno se vlastně
jeho manželce stalo. Neboť ono Duranou popsané přepadení a povalení mnichem Augustinem se mohlo odehrát nejdéle v době několika minut. Avšak kníže na kněžnu čekal
celou hodinu! A pak: vždyť se to všechno stalo při příchodu jeho manželky do průchozí
místnosti u základů kláštera a manželka tedy na bohoslužbách nebyla! Tedy to nebyla
pouhá jedna hodina, kterou manželka nevysvětlila, ale tu dobu je nutno prodloužit
o dobu trvání bohoslužby a o dobu, po kterou trvá cesta z Hradiska na Olomoucký hrad!
A také, jak to, že tak vystrašená a pohmožděná manželka nebyla ponechána v péči kláštera, nebo alespoň svěřena při cestě z kláštera doprovodu několika zdatných mnichů? To
všechno byly otázky, které se draly na mysl mladému manželu, knížeti Otovi. Jak čekal
na opata, tak vzrůstala nedůvěra knížete k vysvětlení průběhu příhody tak, jak ho slyšel
od manželky.
Dosud se nestalo, že by opat z kláštera sv. Štěpána byl tak nenadále a bez odkladu povolán na hrad. Zpráva se ihned jako větrem rozšířila mezi mnichy, nikdo z nich se
neodebral na lože a všichni se věnovali jakoby kontemplativní, rozjímavé činnosti, která
byla poznamenána nervozitou a občasným šepotem skupinky mnichů.
Na Olomouckém hradě kníže v hodovní síni přecházel z jednoho do druhého rohu. Za dobu čekání se jeho vzteklá povaha poněkud zklidnila; nakonec kníže přivítal
přicházejícího stařičkého opata Bohumila klidně, spíše synovským způsobem. Nenápadný první dotaz knížete byl na průběh večerní bohoslužby, zda se nepřihodilo něco
mimořádného. A tak hned na začátku rozhovoru se kníže dověděl, že bohoslužba se
zpozdila téměř o celou půlhodinu, neboť se čekalo na příchod kněžny, která se na bohoslužbu vůbec nedostavila. Po dalších otázkách kníže došel k přesvědčení, že opat Bo-
255
humil o nějakém přepadení a o pokusu o znásilnění kněžny neví vůbec nic.
Poté kníže jen velmi stručně sdělil opatovi informaci, podanou kněžnou Durancií, včetně obvinění klerika Augustina. V krátkosti se kníže a opat dohodli, že hradní
stráž ihned zajistí obviněného mnicha a přivede k výslechu na hrad.
Avšak když se opat i s eskortou ozbrojenců vrátil do kláštera, tak mnicha Augustina nenalezli. Podle všech známek mnich velmi narychlo utekl z kláštera přes hradby
a asi se skryl někde v neprostupných lesích začínajících severně od kláštera.
Avšak útěk klerika Augustina nakonec potvrzoval pravdivost obvinění vůči němu vznášených. O skutečnosti, že se mnich zamiloval do komorné kněžny Durany a že
ji dokonce „přivedl na zmar“, vědělo jen několik málo starších řádových mnichů, kteří
tuto skutečnost utajovali jako zpovědní tajemství. O vlastním přepadení kněžny Durany
nevěděl z mnichů nikdo nic, avšak hned se začali šířit jakési domněnky a nepodložená
tvrzení. K nejistému a negativnímu obviňování Augustina přispělo i to, že místní příslušníci benediktinského řádu Augustinovi příliš nedůvěřovali pro jeho prominentní
postavení a pro jeho povýšenost.
Zatím na hradě kníže, ač byla již pokročilá noční doba, spát nešel a neustále nepravidelně přecházel v hodovní síni. K ránu se rozhodl znovu vyslechnout manželku.
Z tohoto dalšího výslechu se nezachovala sebemenší informace.
Brzo ráno nechal kníže svolat všechny mnichy i kleriky do modlitebny kláštera.
Avšak po výslechu jednotlivých mnichů bylo knížeti zřejmé, že naprostá většina osazenstva kláštera hlavně té mladší části, o akcích klerika Augustina vůbec nic neví. Jen
u několika nejstarších benediktinů zpozoroval kníže jakousi nejistotu a neurčité odpovědi, které mniši vysvětlovali jako nesdělitelné pro jejich charakter zpovědního tajemství. Po návratu knížete na Olomoucký hrad kníže několik dnů uvažoval, a stále si své
podezření znovu ověřoval pohovorem s některými mnichy. Na mysl se mu neustále vtírala představa, jaká asi byla skutečná příčina více jak dvouhodinového zdržení kněžny
Durancie.
Pátý den po příhodě časně zrána přijel kníže včele ozbrojené skupiny do kláštera. Nařídil opatovi Bohumilovi, aby se s dvaceti nejstaršími a nejzasloužilejšími mnichy
dostavil do kaple sv. Michaela, stojící před vchodem do konventu. Tam po necelé půl
hodině kníže opatovi a shromážděným mnichům oznámil, že morálka benediktinů na
Hradisku poklesla tak hluboko, že jsou všichni podrobeni přísnému trestu a proto budou
v kapli sv. Michaela potrestáni vězením a přísným půstem od jídla i vody. Přikázal jim
modlit se za odpuštění jejich hříchů.
Hned, jak kníže odešel, začali dělníci z hradu zazdívat jediný vchod do kaple sv.
Michaela. Než zapadlo slunce, byl zazděn vchod a byly zazděny i dva průduchy v kapli
sloužící jako malá okna.
Ještě po pět dní bylo možno zaslechnout zazděné mnichy. Nejdříve jejich hlasité
modlitby, pak i jakési zpěvy, nakonec pláč, nářek, kvílení a hlasité, ale pozvolna se ztišující volání o pomoc.
O osudu klerika Augustina se už nikdo nikdy nedověděl. Jeho prohřešek, tak jak
ho kněžna Durana popsala svému manželu, se často a dlouho přetřásal po celém okolí.
Útěk klerika Augustina všichni považovali za jeho přiznání k tomu hanebnému činu
a osud nevinných benediktinů všichni přičítali jeho provinění.
Zbývající benediktinské mnichy a kleriky na Hradisku ovládl strach. Nebylo nikoho, kdo by je uklidnil. Tak nakonec mnozí z nich z kláštera utekli a opustili mnišskou
dráhu. Ale někteří z nich zůstali u benediktinů a přešli do některých blízkých benediktinských klášterů.
256
V žádných písemnostech z té doby nelze nalézt, že by někdo vytýkal knížeti
Otovi III. jeho nezvykle přísné potrestání celé komunity benediktinských mnichů. Jeho
čin nebyl komentován ani z biskupského paláce, ani osobně od biskupa Jindřicha Zdíka,
tou dobou nemocného a přebývajícího u opata Gotšalka v Jeníkově. Trest olomouckého
údělného knížete nebyl ani komentován od kohokoli z dvora českého knížete. Jen bylo
všeobecně známo, že papež Evžen III. přikázal nepřetržité ponechání zazděných těl benediktinů v kapli sv. Michaela a na její otevření uvalil církevní klatbu.
Tato nezvykle krutá historie o potrestání nevinných mnichů ještě nekončí. Církevní klatba udělená papežem byla dodržována po několik století, i když řád benediktinů na Hradisku vystřídali premonstráti. Kaple sv. Michaela stála a zachovávala si svůj
vzhled pohřební hrobky téměř 230 let, až teprve roku 1381 čerstvě zvolený 21. premonstrátský opat Petr Hořínek se rozhodl kapli otevřít bez ohledu na papežský zákaz. Prý
byla nalezena těla zazděných benediktinů v podivuhodné poloze. Byla po podlaze rozmístěna v jakémsi divném, nevysvětlitelném obrazci.
Za porušení papežského příkazu byl Petr Hořínek okamžitě exkomunikován
z církve a zbaven hodnosti opata. Asi po jednom roce mu bylo odpuštěno a mohl se
vrátit jako prostý kněz na svou původní faru do Nákla, avšak po necelém roce zemřel
a byl pochován v Nákle u zdi kostela.
Za nově zvoleného 22. premonstrátského opata Štěpána byla kaple sv. Michaela
znovu vysvěcena olomouckým biskupem Petrem III. Avšak teprve za následujícího opata Vikéře z Křenovic byly kosti umučených benediktinů přeneseny z kaple sv. Michaela
do hlavního konventního kostela a uloženy pod oltář P. Marie královny.
Vše toto výše uvedené se lze dočíst ve sděleních hradišťských analistů. Jejich
sdělení jsou však velmi strohá, tak musíte prominout mou poněkud zkvětnatělejší výše
podanou formulaci. Přesto je nutno ještě mnohé vysvětlit v následující kapitole.
ZAMLČOVANÁ SKUTEČNOST
Při porovnání údajů analistů s pověstmi vzbudí na první pohled nedůvěru rozdílná jména některých hlavních postav dramatu. Mnich Augustinus se v pověstech vyskytuje vždy pod jiným jménem: Ambrož, Vít. Nejspíš zapisovatelky pověstí zaslechly
příběh, ale jméno provinilého klerika si nepamatovaly, tak ho pojmenovaly nově podle
vlastní fantazie. Podobně pojmenování komorné kněžny Durany – Magdaléna, Blanka,
které anály neuvádí, je výmysl autorek. Na celém příběhu je skutečně velmi zajímavé,
že o postavě komorné, která je v pověsti vlastně hlavní příčinou tragedie, hradišťští analisté v podstatě mlčí.
Je potřebné věnovat se podrobněji osobnostem olomouckých knížecích manželů.
O manželce Oty III., Durancii, zvané Duraně, toho mnoho nevíme. Není známo,
odkud na Olomoucký hrad přišla, avšak nepravděpodobnější je to, že si ji kníže přivezl
z Kyjeva, že tedy nejspíš pocházela z velkoknížecí rodiny. Domněnky některých ojedinělých historiků o uherském původu Durancie nebyly prokázány. Všechny záznamy
hovoří o nesmírné kráse Durancie, kráse, kterou předčila všechny své spoluvrstevnice.
To je psáno o jejím tělesném vzhledu, ale už nenalézáme žádný údaj o jejích duševních
schopnostech. I když se někde píše o její pyšnosti a impulzivním charakteru. Ovšem, je
zarážející její pojmenování „Durana“, v Rusku vždy hanlivé, které by tam žádný rodič
svému potomku nikdy nedal. Nebo nakonec šlo jen o místní lidové přízvisko, kterým
byla kněžna pojmenovávána pro její pochybné duševní schopnosti? Je přece častým
zjevem, že to, co je přidáno na tělesném zjevu, bylo zase ubráno na psychice. O Duraně
257
také víme, že měla s knížetem Otou III. nejméně šest potomků, dva chlapce a čtyři dcery. Přičemž ti dva chlapci, Vladimír a Břetislav, se narodili ještě před onou popisovanou
katastrofickou příhodou na Hradisku. Vladimír byl asi pojmenován po svém slavném
příbuzném kyjevském velkoknížeti Vladimíru Monomachovi.
Olomouckému údělnému knížeti Otovi III. Dětlebovi bylo o adventu roku 1149
přibližně dvacet šest let. Byl to tedy poměrně mladík a spravoval olomoucký úděl již
devět let. Od třech let byl sirotkem. Jeho matka, Žofie z Bergu, manželka olomouckého
knížete Oty II., smrtelně onemocněla, a svěřila Otu i s jeho starší desetiletou sestrou
Eufémií do výchovy a péče příbuzným na velkoknížecí dvůr do Kyjeva. Když Žofie
z Bergu své děti předala příbuzným, odebrala se do zwiefaltenského kláštera ke své
sestře Richenze z Bergu, vdově po českém knížeti Vladislavovi I., kde však během necelých tří měsíců zemřela. Otec Oty III., olomoucký kníže Ota II. Černý, nazývaný
Otík, zemřel na bojišti u Chlumce 18. února 1126. Ota Dětleb prodělal tedy od svých
nejmladších let velmi tvrdou a bezohlednou výchovu prakticky v asiatském prostředí.
Tehdy tam byly velmi kruté tresty zcela obvyklé. Např. bylo zvykem umučit i nevinné
zajaté protivníky tak, že byli naraženi řití na zašpičatělý kůl postavený při hlavních příchozích cestách ke Kyjevu. Dlouhotrvající velmi bolestná cesta k smrti těchto mučených trvala mnoho dní – tím vyvolávali Rusové u svých nepřátel strach a hrůzu. Při takové výchově by trest zazdění mnichů nebyl ještě ten nejkrutější. Avšak musíme vzít
v úvahu, že kníže Ota III. nikdy za svého působení – ani před rokem 1149, ani kdykoli
později – tak krutý trest nikdy nepoužil, ba nepoužil ani trest vzdáleně podobný. Co
tedy přivedlo Otu III. k použití tak krutého a nezvyklého trestu? Navíc nikoli u toho
provinilého, ale u naprosto nevinných a nejzasloužilejších příslušníků benediktinského
řádu z kláštera na Hradisku? Nebo kníže zjistil, že se těchto dvacet mnichů a opat Bohumil přece jenom provinili? Nebo věděli něco pro knížete nepříjemného a kníže tím
potrestáním si zajistil potřebnou mlčenlivost? Nechtěl kníže tak vyřešit své pochybnosti
o průběhu dvouhodinové doby nevysvětlené jeho manželkou? A byly to jen pochybnosti, nebo kníže již věděl, co se během těchto dvou hodin událo? Někteří analisté uvádí, že
Ota III. se k takovému trestu rozhodl sžírán žárlivostí.
Můžeme se spolehnout na údaj, že k onomu pokusu o znásilnění olomoucké
kněžny došlo navečer před svátkem Početí P. Marie. Tedy v předvečer 8. prosince 1149.
V té době začala být P. Marie upřednostněně uctívaná benediktiny jako světice. Zazdění
mnichů je vždy udáváno na svátek sv. Lucie, tedy na den 13. prosince 1149.
Další otázkou, o které se musíme zmínit, je místo, kde byli mniši zazděni. I když
analisté souhlasně udávají kapli sv. Michaela, tak mnohá jiná vyprávění sdělují zazdění
někde jinde. Historická existence kaple sv. Michaela na Hradisku je prokázaná a proto
není třeba o ní diskutovat. Dokonce je přesně popisováno místo, kde kaple stála. Jsem si
jist, že ještě dnes by archeologové, pokud by se o to pokusili, našli některé pozůstatky
po její existenci.
V popisech je shodně uváděno, že kaple stála před fortnou kláštera, tedy před
současným vchodem na Klášterní Hradisko. V současné době silniční spojka k Hradisku
odbočuje ze silnice spojující Gorazdovo náměstí s Černovírem vpravo směrem na severovýchod, a těsně před návrším Hradiska zatáčí východně a pak běží kolem východní
strany Klášterního Hradiska dozadu dále k farmaceutickému závodu. Před zatáčkou je
vedlejší odbočka doleva, která pokračuje rovně a směřuje přímo na malé návrší k hlavnímu vchodu do budovy Klášterního Hradiska.
Celá tato příjezdová odbočka na Hradisko je ve vlastnictví a správě města Olomouce a to včetně postranních chodníků pro chodce. Včetně těsně před budovou Hra-
258
diska stojícího kamenného zábradlí, ohraničujícího příjezd k Hradisku od okolního
náspu a příkopu. I když celý tento úsek příjezdové komunikace opravuje, čistí, pokládá
tam dláždění a pečuje o něj správa Vojenské nemocnice.
Po obou stranách příjezdové komunikace je odedávna navršen násep, dnes zatravněný. Pouze těsně po obou stranách chodníků je vysázeno stromořadí, většinou
z lip; dříve, za premonstrátů, toto stromořadí se sestávalo z pravidelně se střídajících
morušovníků, kaštanů a lip. Násep před Hradiskem činí dojem jakéhosi umělého obranného valu. Je asi 20 m před budovou Hradiska zakončen strmým, téměř kolmým svahem ve výšce jednoho poschodí a oněch 20 m před budovou Hradiska dělá dojem jakéhosi dřívějšího vodního příkopu. Svahovité travnaté plochy po obou stranách příjezdové
komunikace jsou ve vlastnictví Vojenské nemocnice. Ještě začátkem dvacátých let minulého století se nazývaly „Předzahrádky“, a byly zakoupeny od jejich tehdejšího majitele knížete Lichtenštejna včetně vpravo stále stojícího sousoší sv. Jana Nepomuckého.
Začátkem devadesátých let 20. století na těchto předzahrádkách ještě přežívaly ojedinělé neudržované ovocné stromy, většinou hrušně.
Příjezdová komunikace do budovy Hradiska je v místě končícího valu a přes následující příkop překlenuta mostem, z kterého pak prochází přímo přízemím prelatury
na první nádvoří budovy Klášterního Hradiska. Tedy je to přízemí prelatury z pohledu
od prvního nádvoří; ale z pohledu od popsaného přemostění příjezdové komunikace je
to již 2. podlaží.
Asi v polovině devadesátých let 20. století došlo k částečnému zřícení příjezdového přemostění, což vyvolalo značný problém, protože tato příjezdová komunikace
byla hlavní a prakticky jedinou komunikací dovolující pacientům příchod do budovy
Klášterního Hradiska. Musela být urychleně opravena a předlážděna. Vyřešilo se to
jakýmsi objemným podpěrným sloupem z kamene, podepírajícím střed mostu.
Totiž pod částí přemostění, které spojuje postranní západní a východní násep, je
v podzemí kruhovitá místnost, vypadající jako sklepní prostora. Vchod do ní je ze severu, od budovy Hradiska, tedy z úrovně spodní plochy výše popsaného vodního příkopu.
Vchod do této kruhové místnosti je až asi po 2 m za okrajem postranních náspů. Pak
směřuje dolů, musí se sejít po rozbitých asi desíti schodech, než se dostanete na podlahu
té sklepní místnosti. Přesně ve středu této sklepní místnosti jsou zbytky zasypané studny; ze země zde vyčnívá skruž docela současného vzhledu. Na okraje studny byl napojen právě onen objemný podpěrný pilíř držící most.
Z této podzemní kruhové místnosti vycházejí další tunelovité chodby. Jedna
směřuje jižně, směrem ke katedrále. Další směřuje doleva, východně, směrem k sousoší
sv. Jana Nepomuckého. Obě jsou krátce po začátku neprůchodné, jsou zřícené. Další
otvor v popsané kruhové sklepní místnosti směřuje západně – do docela velké podzemní
místnosti, která byla využívaná ještě v první polovině minulého století jako krecht na
uložení brambor pro potřeby nemocnice v zimním období. Tato podzemní sklepní
prostora již leží pod zatravněným západním svahem, a tedy je zřejmě ve vlastnictví
Hradiska.
Počátkem devadesátých let minulého století prvně popsaná kruhová sklepní
místnost sloužila jako nocležiště pro bezdomovce v zimním období. Přespávali tam 2 –
4 bezdomovci, kteří si snesitelné teplotní podmínky zabezpečovali zapálením dvou až
tří svíček. Nyní, po opravě zhrouceného přemostění, je vchod uzavřen železnou bránou.
Lze asi oprávněně předpokládat, že kruhová sklepní prostora pod začátkem přemostění je zbytek po dávné kapli sv. Michaela. Popis kaple z roku 1136 uvádí, že byla
kruhová a „cum turre elevata“, tedy zvednuta vysoce. Měla vyvýšenou věž. Stála
259
v ovocném sadu patřícím olomouckému biskupu; byla přímo naproti ohradě konventu,
kde byla závora zabraňující vstupu do konventu. Takže mniši přicházející z prostorů
mimo klášter museli jít přes štěpnici a kolem věžovité kaple sv. Michaela. Tato kaple
podle přání biskupa Zdíka byla v roce 1136700 vyměněna i s přiléhajícím ovocným sadem, rozsáhlou štěpnicí, a také spolu se vzdálenějším farním kostelem sv. Štěpána prvomučedníka, za olomoucký farní kostel sv. Mořice s veškerým jeho velkým majetkem.
Tedy kaple sv. Michaela byla až do roku 1136 vlastnictvím olomouckého biskupa stejně
jako okolní rozsáhlý ovocný sad.
Podle názoru některých historiků kaple sv. Michaela byla karnerem. Obsáhle se
existencí karnerů na Moravě zabýval Richter701. Také někteří současní olomoučtí historikové považují nález koster v 14. století v kapli sv. Michaela na Hradisku za důkaz, že
kaple sv. Michaela byla vlastně karnerem. Je tedy nutno vysvětlit, jaká stavba se pod
pojmem „karner“ skrývá. Jsou dvě možnosti:
1. Karner v původním klášterním pojetí představuje součást kláštera, která
vznikla přibližně v raném středověku, a sloužila k zajištění asketického života mnichů.
Šlo o soubor malých nepatrných místností s minimální obývací plochou, malých temnic,
přesněji řečeno jakýchsi kobek. Jedna kobka byla určena vždy pro jedinou osobu. Taková temnice měla co nejmenší obytnou plochu, nebyla opatřena lůžkem, nebyla vytápěna
a byla naprosto izolována od přímého slunečního svitu. Byla bez dveří a oken a vedly
do ní jen tři malé otvory: první sloužil k podávání vody a chleba, druhý otvor zajišťoval
malý nepřímý osvit a třetí otvor umožňoval zpověď dobrovolně zazděného vězně. Žádný z otvorů nesměl dovolovat vězni nějaký přímý visuální styk s okolím. Takto izolovaný člověk žil mezi bratry, ale nebyl s nimi ve styku. Součástí rukopisu Hradišťsko –
opatovických análů je i předpis obřadu a modliteb při zazdění – nazvaný „Ordo ad
incluendum virum vel feminam“. Tedy: tento typ karneru byl dobrovolnou izolací jednotlivců podle přesně nařízených postupů a pravidel. Ve skutečnosti byl používán jen
výjimečně, v převážné většině pro osoby nakažené malomocenstvím, které se dobrovolně rozhodly žít odděleně mimo společenství, aby nenakazily své bližní. Tedy to bylo
spíše leprosárium. Jako např. v klášteře Niederaltaichu, kde do takových kobek se nechaly dobrovolně zazdít blahoslavené Judita a Salome, nakažené malomocenstvím,
a kde také zemřely a jsou tam pochovány. Na území Čech a Moravy nebyl nikdy tento
typ karneru použit.
2. Karner se také používá k označení tzv. pohřební kaple. Ta má také svá příznačná specifika. Většinou jde o kruhovou kapli vyzvednutou do věžovité stavby, která
je vždy dvoupodlažní. Byla stavěna vždy na hřbitově nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Dolní část této kaple je polozapuštěná pod okolní úroveň terénu, a slouží k odkládání
lidských kostí postupně vykopávaných z hrobů. Je to tedy kostnice, neboli ossarium
(osuarium, carnarium). Nad touto kostnicí je horní podlaží, vybudované a vybavené
jako kaple. Slouží k obřadům při pochovávání nebožtíků, k zádušním mším za mrtvé.
Zasvěcení hřbitovních kaplí bylo různé, ale skutečně časté bylo zasvěcení archandělu
Michaelovi jako průvodci a ochránci duší zemřelých před úklady zlých duchů na cestě
z očistce do věčné blaženosti a k poslednímu soudu. Příznačné pro hřbitovní kapli je její
700
701
Boček I, pag. 211, Nr. 235
Richter, Václav: Raněstředověká Olomouc. Spisy univerzity v Brně – filosofická fakulta, 63, Praha –
Brno 1959, s. 45 – 46.
260
umístění na hřbitově a také obvykle nedaleko farního kostela. Proti klášterním karnerům
se na naše území hřbitovní kaple šířily z Rakouska až při německé kolonizaci, tedy
v 13. století. Proto se nacházejí nejvíc na jižní Moravě.
Dříve uvažovanou existenci prvního typu karneru na Hradisku můžeme bezpečně vyloučit. Když byla vyloučena existence prvního klášterního typu karneru, tak historikové přešli na označení kaple sv. Michaela jako hřbitovní kaple. V posledním vydání
publikace o Klášterním Hradisku PhDr. Mlčák označuje kapli sv. Michaela za karner,
pohřební kapli, celkem osmkrát. Jenže bez jakéhokoliv podaného objektivního dokladu.
Takže to činí dojem až utkvělé představy. Že kaple sv. Michaela skutečně mohla být
pohřební kaplí, to se nedá při současných znalostech stoprocentně vyvrátit. Avšak také
nemusela být pohřební kaplí, i pro tuto eventualitu je dost důkazů.
Pro hřbitovní kapli svědčí její věžovitý vzhled a zasvěcení kaple sv. Michaelovi.
Proti hřbitovní kapli svědčí skutečnost, že nesouvisela s hřbitovem, naopak že
byla umístěna v ovocném sadě olomouckého biskupa. Připomínám, že v době popisovaného incidentu byla kaple ve vlastnictví benediktinů nejvýš 13 let. Biskup si přece
nebude stavět v zahradě pohřební kapli! Nikde nebyly nalezeny a ani nikde popsány
nálezy lidských kostí ve spodní části kaple, v možném osáriu. A ani nikde v okolí.
V ovocném sadu nebyl hřbitov. Že by kaple sv. Michaela byla karnerem, není uvedeno
ani v záznamu biskupa Zdíka o předávání kaple benediktinům, ani v jiné písemnosti.
Také kaple sv. Michaela existovala již dávno – asi 100 až 200 let – před přílivem pohřebních kaplí na naše území.
Je tedy jiná možnost pro postavení kaple zasvěcované archandělu Michaelu?
V začátcích křesťanství na našem území se kaple zasvěcované sv. Michaelovi také stavěli nad pramenem uzdravující, léčivé vody. A v sklepení odpovídajícímu základům
kaple sv. Michaela jsou dosud naprosto prokazatelné stopy existence studny, i když
dnes již zasypané a nefunkční.
Nález koster po otevření zazděné kaple opatem Hořínkem v 14. století byl jednoznačně lokalizován do chrámové lodi kaple, nikoli do zapuštěné prostory, do historiky předpokládané kostnice. A také celý následný církevní proces s kaplí a s nalezenými
kostmi v žádném případě neodpovídá tomu, že by šlo o nějaké náhodně nalezené sesbírané lidské kosti z nějakého hřbitova. Zápisy analistů popisují nové vysvěcení kaple
olomouckým biskupem Petrem, a také přenesení kostí a jejich uložení pod oltář P. Marie v konventním kostele. Tak by se s kostmi náhodně sesbíranými na hřbitově nikdy
nezacházelo! S nalezenými kostmi bylo zacházeno jako s kostmi mučedníků. Dvacet
jedna koster nalezených ve společné chrámové lodi zcela odporuje názoru, že šlo o karner. Jejich pohřbení po 2 – 3 stoletích na nejsvětější chrámové místo naprosto vylučuje
existenci karneru na Hradisku.
Opat Vikléř z Křenovic (1386 – 1395) kapli sv. Michala „in abbatia“ zrušil, a na
jejím místě založil kapli sv. Voršily, která byla ihned konsekrována.
NEPROKÁZANÁ OBVINĚNÍ BISKUPA JINDŘICHA ZDÍKA
Ačkoliv jak sdělovaná pověst, tak písemné záznamy hradišťských analistů hovoří souhlasně, že vlastní příčinou výměny řádu benediktinů za premonstráty bylo rozhodnutí olomouckého údělného knížete o potrestání mnichů zazděním pro provinění jednoho člena jejich řádu na Hradisku, tak historikové, především současní, také skoro jednotně dávají vinu za výměnu řádů olomouckému biskupu Jindřichovi Zdíkovi. Zcela
neprávem!
261
Uvádí se, že teprve rajhradský opat Piter ve své práci „Dissertatio de monasterio
Gradicensi“ z roku 1762, ve spisu „Thesaurus absconditus“702 poprvé uvedl účast Zdíka
na obsazení Hradiska premonstráty. Ani to není pravda. První zmínku o účasti Zdíka
uvedl už milevský premonstrátský opat Jarloch, který ve své kronice uvádí, že „byl obnoven i hradiský klášter u Olomouce naším řádem, který tam Jindřich Zdík uvedl…“.
Avšak Jarloch, ač sám premonstrát, toho o premonstrátech mnoho nevěděl; a snažil se
přiřknout Zdíkovi co největší zásluhy. Jarlochova kronika je spíš dílo hagiografické než
objektivní. Jindřich Zdík měl trvale velmi přátelský vztah k opatovi Bohumilovi na
Hradisku a také na Hradisko opata osobně přivedl. Nikde není zaznamenán sebemenší
spor mezi Zdíkem a Bohumilem.
Obdobný názor sdílí i Moravská kronika703, která k roku 1140 uvádí: „výměna
kostela sv. Mořice s náležitostmi Zdík vyměnil za malý kostel sv. Štěpána a kostel
sv. Michala s vysokou věží a ovocnou rozsáhlou zahradou. Tenkrát také opat Bohumil
a mniši si více hleděli břicha než božího zákona, upadli v nemilost a biskup je vypudil.“
Avšak zase k roku 1151 konstatuje: „zemřel opat Bohumil, na Hradisku vyměněni černí
mniši za bílé Augustiniány.“
Ve starých dějinách Olomouce Kramář obviňuje údělného knížete Otu III.:
„Nejsa velkým přítelem Benediktinů a ku ponuknutí biskupa Jindřicha Zdíka a manželky
své Durancie vypudil je z Hradiska a usadil tam Premonstráty ze Strahova a Litomyšle,
což se stalo v srpnu 1151. O zmizení těchto Benediktinů z Hradiska stává hrůzná pověst,
že prý byli skrze zapovězenou lásku jednoho mnicha zaživa zazděni – té snad nelze víry
přikládati, jakkoli, jak se pravilo, při přestavování kláštera kosti jejich ve zdi se nalezly.“704
Béda Dudík v „Dějinách Moravy“ píše: „Kázeň hradišťských benediktinů se
zhoršovala, po smrti opata Bohumila r. 1151 odešli se svolením Oty III. do Opatovic
v Čechách.“705 Avšak předtím si vymyslil jiný důvod pro zásah biskupa Jindřicha Zdíka. Prý biskup Jindřich chtěl na Moravě zřídit premonstrátský klášter, ale neměl peníze.706 K tomuto názoru lze uvést, že biskup Jindřich Zdík již pět let před výměnou řádů
na Hradisku zřídil klášter premonstrátů v Litomyšli, která velmi pravděpodobně v té
době patřila do olomoucké diecéze, tedy, že Zdík již premonstráty na Moravě měl.
Otázce výměny řádů na Hradisku se velmi obsáhle věnoval historik Václav Novotný.707 Historku o zazdění benediktinů označuje za nejapnost a současně vyslovuje
podezření, že jejím autorem byl Tetzelius. Avšak prý „původ sám však nejspíš asi lze
hledati v tom, že do kláštera Hradišťského vedou stopy o tom, že také v zemích našich
ujal se podivný způsob přepjaté askese, jíž se věnovali tzv. inclusi, dávajíce se za živa
zazdíti do cely, jíž potom po celý život neopustili.“708 Jenže pan profesor své tvrzení
702
Piter, Bonaventura: Dissertatio de monasterio Gradicensi prope Olomucium in Moravia, antea castro
deserto et a primis heremitis Brzewnoviensibus velut in cavernis inhabitato, postea in abbatiam
erecto. Thesaurus absconditus. 1762, s. 183 – 191.
703
Fragmentum chronici ecclesiae cathedralis Olomucensis.
704
Kramář, Josef: Olomouc, král. Hlavní město Moravy, Olomouc, 1881.
705
Dudík, Béda: Dějiny Moravy. Praha, 1875.
706
Dudík, Béda: Olmüβer Samuel- Chronik vom Jahre 1432 bis 1656. Brün, 1858.
707
Novotný, Václav: Uvedení Premonstrátů do kláštera Hradištského na Moravě. Časopis matice Moravské, 50, 1926, s. 155 – 170.
708
Novotný, Václav: České dějiny I., 3, str. 149.
262
nepodložil žádným důkazem. Totiž žádný takový důkaz není. Navíc si pan profesor plete mnišský karner, leprosárium, s pohřební kaplí, také označovanou jako karner. Takže
tvrzení V. Novotného jsou nesmyslná. V. Novotný také bezmezně věří Jarlochovi, protože prý byl o věcech svého řádu dobře zpravený. Kdyby pan profesor si ověřil Jarlochova tvrzení o premonstrátech, tak by takovou nepravdu nemohl napsat. A aby nějak
odůvodnil rozpor v datech, tak uvádí, že premonstráti byli na Hradisko uvedeni dvakrát,
přitom se odvolává na listiny, které jsou z jiného kláštera a o Hradisku se nezmiňují.
„Premonstráti byli na Hradisko uvedeni Zdíkem roku 1150 s opatem Rainerem, ale
v roce 1151 nebo 1152 druhá kolonie s opatem Jiřím.“709 Pane profesore, jak mohl Zdík
premonstráty uvést, když půl roku byl připoután na lůžko a druhého půl roku již nebyl
mezi živými?
Hosák v roce 1938 napsal: „Biskup Jindřich Zdík vypudil z kláštera řád benediktýnský a osadil jej premonstráty. Papež Hadrián IV. vzal mezi léty 1154–1159 nový
premonstrátský klášter do své ochrany a potvrdil jeho statky.“710 A v roce 1959 svůj
názor rozvedl: „…Ota a Eufémie založili 1077 benediktýnský klášter v místech, kde bylo
staré slovanské hradisko (prope urbem Olomouc)… Deocarus 1138–44 …Biskup Jindřich vypudil z kláštera benediktiny a osadil jej premonstráty (prvé jejich osazení se
nezdařilo, pročež byli osazeni po druhé)…“711 Nesmírně mnoho chyb v letopočtech!
Avšak Jan Skutil si zase přehodil datum smrti Zdíka s příchodem premonstrátů
na Hradisko, když napsal: „Olomoucký biskup Jindřich Zdík těsně před svou smrtí zaměnil v Klášterním Hradisku původní benediktýnský řád za premonstráty; tehdy tamní
benediktýni museli odejít do kláštera v Opatovicích, nebo … do Třebíče …“
Olomoucký historik Václav Nešpor napsal: „V polovici XII. stol. bylo v proudu
zavádění premonstrátů (v Litomyšli, v Želivě), neboť tento řád lépe se hodil do našich
poměrů a vyhovoval reformnímu úsilí biskupa Zdíka, který také na Hradiště uvedl premonstráty asi r. 1149 nebo 1150 po smrti posledního opata benediktinského Bohumila.
Novému konventu postaven v čelo opat Reimer, proti němuž se však řeholníci pozdvihli,
ale byli přičiněním Oldřicha, probošta v původním mateřském klášteře ve Steinfeldu,
odstraněni a noví řeholníci (asi ze Strahova) dosazeni v r. 1151 nebo 1152 přičiněním
nástupce Zdíkova biskupa Jana III. Benediktini hradišťští usazeni pak v Opatovicích,
kamž přenesli i své klášterní letopisy. Král Vladislav přijal fraternitu kláštera premonstrátského na Hradišti a udělil premonstrátům podobnou imunitu, jaké požíval kostel
olomoucký, ale jen pro ves Náklo.“712
Velmi věrohodný olomoucký historik Václav Burian komentoval Piterovu účast
na obvinění biskupa Jindřicha Zdíka z výměny benediktinů za premonstráty na Klášterním Hradisku takto: „Starší část Ruebnerových dějin doplňuje učený rajhradský benediktin Bonaventura Piter. Jeho dílo má značný význam prvou edicí hradišťských listin
a daleko předstihl své vrstevníky kriticky střízlivým závěrem o výměně benediktinů na
Hradisku roku 1149.“ Burian však dále popisuje naprosto chybné informace udávané
dalšími historiky: „František Josef Schwoy, zakladatel tradice moravských historických
709
Novotný, Václav: České dějiny I., 1. str. 701.
Hosák, Ladislav: Historický místopis země moravskoslezské. Brno, 1938, s. 488.
711
Hosák, Ladislav: Historický místopis střední Moravy. Okres olomoucký a prostějovský. Olomouc,
1659, s. 26.
712
Nešpor, Václav: Dějiny města Olomouce. Olomouc, 1998, s. 17 – 18.
710
263
topografií, datuje v prvé i v druhé verzi své práce713 příchod benediktinů podle Ruebnera k r. 1074, kdežto jejich odchod klade v prvním zpracování topografie k r. 1149, příchod premonstrátů 1151, v druhé topografii považuje za rok směny 1161 v souvislosti
s přepadem Hradiska Poláky (podle J. Meinerta).“714 Václav Burian podal přehledný
a obsáhlý soubor autorů zabývajících se změnou řeholí na Hradisku: „Náhlý odchod
benediktinů a nástup synů sv. Norberta uprostřed 12. století daly vzniknout pověsti, která nese všechny rysy typické pro svůj slovesný druh: skutečná událost, nález koster
v kapli sv. Michala v době opata Hořínka (1365 až 1381), je obestřena závojem smyšlenek, jejichž látkou je především dříve zmíněná přeměna osazenstva. V podstatě jde
o milostný příběh bratra – laika, který končí zazděním všech členů konventu
z rozhodnutí knížete. Historku zaznamenal již analista Tetzel715 a po něm Siebenaicher716 i velehradský Hirschmentzel717. Romanticky rozvinutý děj vylíčil pak Horky718,
v r. 1892 spolu s dalšími dvěma pověstmi (o vyvrácení KH Mongoly a lsti Jiřího Šatného, velitele oddílu Jiřího z Poděbrad) podal Willibald Müller719 a nejnověji Helena Lisická720. Kriticky odmítavě se vyslovil o celém ději první Bonaventura Piter 721 a znovu
po něm Pubitschka722, kdežto Wekebrod723 ho opět uvedl na pořad, Wolný724 mínil, že
nestojí za vyvracení a znovu ho věnoval pozornosti Beda Dudík725. Tento přehled uvádí
Václav Novotný726, který je toho názoru, že otevření kaple sv. Michala a přenesení nale-
713
Schwoy, Franz, Joseph: Topographie vom Markgrafthum Mähren, I, Wien, 1793, s. 273 – 285.
Burian, Václav: Přehled literatury o klášteru Hradisku. Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci,
č. 196. Olomouc, 1978, s. 14.
715
Tetzel, J.: Historia de fundatoribus progressis monasterii Gradicensis prope Olomutium siti cum eiusdem monasterii d. abbatum catalogo, autore Joannen Tetzelio Miglicensi, Cerr II, 385. – Švábenský, 663.
716
Historica relatio de conditoribus, primo arcis deinde monasterii Gradicensis nec non duplici fundatione, prima pro divi Benedicti monachis, altera pro ordinis Praemonstratensis canonicis factam,
continens abbatum ex utroque ordine, ordine sibi succendentium, seriem cum gestis et actis korundem aliisque memorabilibus, quae tam in Moravia, quam aliis adiacentibus provinciis a prima
Gradicii erectione usque ad nostra tempora acciderunt conscripta sub regimine rev. perilustr. ac
amplis. d. prael. d. Alexii Worstii, abbatis Gradic. dignissimi a P. Michaele Siebenaicher, Silesio Leovalense, dicti monasterii et oranic canonico et presbytero anno 1676, SOA Brno, E 55, č. 37.
717
F. Christiani Hirschmentzel, ord. cisterciensis. Historia quadripartita de regno, de marchionatu et de
monasterio Wellehrad., f. 505 – 511: Relatio in subsidium historiae Moravae de insigni monasterio
Gradicensi et continuata ibidem abbatum series, Cerr II, 187. – Švábenský, 371. – Historia quadripartita de regno, de marchionatu Moraviae et de monasterio Wellehrad, f. 283 – 287b: Relatio &c.,
nyní v knihovně muzea v Kroměříži. – Švábenský, 374.
718
Hormayers Archiv VIII, 461.
719
Müller, Wilibald: Sagen und Geschichten der Stadt Olmütz, Olmütz, 1892, s. 7 – 17.
720
Lisická, Helena: Z českých a moravských hradů. Praha, 1977, s. 333 – 338.
721
Piter, Bonaventura: Thesaurus absconditus, 1762, s. 183 – 191.
722
Pubitschka, 333n.
723
Wekebrod, 118n.
724
Wolný, MM V, 394.
725
Dudík, Beda: Mährens Geschichtsquellen I, 88.
726
Novotný, Václav: Uvedení premonstrátů do kláštera Hradišťského na Moravě, ČMM 50 1926, 155 –
170.
714
264
zených kostí bylo (mimo jiné) přímým podnětem vzniku celé historky. Okolnosti a dobu
výměny řeholí považoval Novotný za jednu z nejzajímavějších záhad ve starších dějinách KH a dospěl k závěru, že premonstráti byli na H. uvedeni po smrti posledního benediktinského opata Bohumila (asi 1149) a po vypuzení jeho spolubratří biskupem Zdíkem, tedy nejpozději 1150. Po opoziční epizodě nového konventu proti opatu Reinerovi
byla sem ještě 1151 nebo 1152 uvedena druhá kolonie premonstrátů s opatem Jiřím.
Názor V. Novotného, zejména jádro pověsti – nález koster v pohřební kapli – přijal nejnověji V. Richter.“727
Podstatně správnější údaje jsou v publikaci současného největšího znalce historie Hradiska PhDr. Leoše Mlčáka. Ve starém průvodci po Hradisku píše: „Kolem roku
1150 došlo v klášteře ke změně řehole. Benediktini, jejichž kázeň se údajně velmi zhoršovala, odešli v roce 1151 se souhlasem knížete Oty III. a olomouckého biskupa Jana II.
do Opatovic a klášter byl odevzdán premonstrátům, intenzivně propagujícím dobové
reformní myšlenky728. Jejich uvedením na Hradisko se zabýval již olomoucký biskup
Jindřich Zdík, jehož přičiněním byly založeny premonstrátské kláštery na Strahově
a v Litomyšli. K uskutečnění jeho záměru, bránil tomu zejména biskupův značně napjatý
vztah k moravským údělným knížatům, došlo však teprve po jeho smrti, a to zásluhou
Zdíkova nástupce Jana III.“729
V současně vydaném průvodci po Hradisku PhDr. Mlčák svou informaci rozšiřuje, avšak přidává nepřesné údaje: „V roce 1151, patrně ještě z popudu nedlouho předtím zemřelého olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, byli benediktini, za episkopátu
následujícího biskupa Jana III., na Hradisku vystřídáni proreformními premonstráty,
žijícími na rozdíl od většiny jiných dosavadních kongregací jako řeholní kanovníci. Řád,
který přijal regule sv. Augustina, byl založen roku 1120 v burgundském Prémontré
u Lyonu bývalým dolnorýnským šlechticem Norbertem z Xantenu. Poměrně brzy po příchodu premonstrátů na Hradisko, vedených jejich prvním opatem Blažejem, došlo
v kanonii k výraznější stavební činnosti. Údělný kníže Ota III. premonstrátům vymohl
u papeže, patrně roku 1155, nedochované potvrzení klášterních statků a výsad. Proto
knížete i jeho manželku Durancii premonstráti oslavovali jako druhé zakladatele hradiského kláštera. Podobné úctě se na Hradisku těšil také kníže Vladislav II., který
s kanonií vstoupil do konfraternity.“730 Podotýkám, že první premonstrátský opat na
Hradisku se jmenoval Jiří, zvaný Jura. A také nelze doložit, že by se kníže Vladislav II.
těšil nějaké větší úctě premonstrátů na Hradisku.
Neprokázaný údaj o akci biskupa Zdíka a jeho podílu na výměně benediktinů za
premonstráty na Klášterním Hradisku uvádějí všichni současní autoři, přičemž z jejich
citace je patrné, že to opisují jeden od druhého, aniž by si věrohodnost údajů ověřili.
Současný brněnský historik Martin Wihoda se k výměně řeholí na Hradisku vyjádřil takto: „Možná, že Klášterní Hradisko stanulo v čele reptalů a že se s odvoláním
na zakladatelská práva vzepřelo Zdíkově modernizaci, protože benediktini upadli
727
Richter, Václav: Raněstředověká Olomouc. Spisy univerzity v Brně – filosofická fakulta, 63, Praha –
Brno 1959, s. 45 – 46.
728
Medek, V.: Osudy moravské církve do konce 14. věku. Praha, 1971, s. 66.
729
Mlčák, Leoš: Hradisko u Olomouce. Ostrava, str. 1.
730
Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011,
s. 5.
265
v nemilost a snad ještě za biskupova života museli ustoupit premonstrátům.731 Tak byla
kolem roku 1150 rozprášena celá jedna komunita a spolu s ní zanikla i výjimečná písařská dílna.“732 A v jiném tisku zase uvedl: „Nahrazení benediktýnů je v kontextu sporů
biskupa Jindřicha Zdíka s moravskými údělníky. Zdík zřejmě pouze hledal záminku, aby
odstranil ze scény sebevědomé duchovní instituce, tradičně podporující olomoucké
Přemyslovce.“733 Ale obdobně měl brněnský historik stejný názor i roku 1999: „Nadějný počin ovšem rázně ukončil svým způsobem neomalený zásah olomouckého biskupa
Jindřicha Zdíka. Nová premonstrátská kanonie sice po krátkém čase navázala na dědictví vypuzených předchůdců, nicméně … zápisky zjevně neměly nějaké vyšší ambice
a spíše se jednalo o pestrou směsici údajů nejrůznějšího obsahu, kvality a charakteru.“734
Nedávno zemřelý olomoucký historik Jan Bistřický obhajoval tento názor:
„Zdíkovým posledním činem v Olomouci byla výměna řehole na Hradisku. Patrně ještě
spolupůsobil při vypuzení benediktinů, kteří odešli do kláštera v Opatovicích nad Labem. Tam se také dostal jeden z rukopisů již zmíněného hradiského analisty, který někdo
kolem roku 1165 sloučil s anály opatovickými a vzniklo tak jednotné dílo, jemuž historikové říkají anály hradisko-opatovické. Nová premonstrátská kolonie s opatem Reinerem
přišla na Hradisko ze Strahova asi až za Zdíkova nástupce Jana III. Ten také řešil spor
opata s konventem, k němuž došlo krátce po příchodu premonstrátů. Opat byl odvolán
a rebelující řeholníci byli rozsazeni po jiných klášterech. Ze Strahova přišli noví řeholníci s opatem Jurou.“735 Avšak předtím, před čtvrtstoletím, prof. Bistřický uvedl:
„Hradišťský klášter byl ve třicátých létech 12. století zásluhou opata Bohumila od základů přestavěn a dal Moravě jejího nejstaršího známého dějepisce – hradišťského analistu. Těsně před rokem 1150 v klášteře došlo ke změně řehole, byli vyhnáni benediktini
a na jejich místo nastoupili premonstráti, které přivedl opat Reiner. Reiner se však na
tuto funkci nehodil a po Zdíkově smrti se proti němu vzbouřil celý konvent. Nový biskup
Jan a patron našich premonstrátů steinfeldský probošt Oldřich museli řešit velmi delikátní záležitost. Premonstrátům hrozila ztráta prestiže i důležitého kláštera, který nedávno za dramatických okolností získali. Oba preláti nakonec Reinera zbavili úřadu,
odbojníky rozsadili po ostatních našich premonstrátských klášterech a na Hradisko přivedli nový konvent v čele s opatem Jiřím.“736
NEŽ LHÁT TAK RADĚJI MLČET
Několik historiků se k příčině a iniciátorovi výměny řádů na Hradisku nevyja731
Premonstrátské počátky na Klášterním Hradisku významně zpřesnil V. Novotný, Uvedení Premonstrátů do kláštera Hradištského na Moravě, ČMM 50, 1926, s. m 155 – 170. Dále viz také A. Žák, Listy
Oldřicha, probošta Steinfeldského do Čech a Moravy zaslané. Paběrky z klášterních kodexů XII. století. Praha 1900 (Rozpravy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění,
třída 1.8, č. 1).
732
Wihoda, Martin: Morava v době knížecí 906 – 1197. Praha, 2010, s. 204.
733
Wihoda, Martin: Benediktýnská kapitola v dějinách kláštera Hradisko u Olomouce. Časopis Matice
moravské, CXX/2001, čís. 1., str. 295.
734
Wihoda, Martin: Přemyslovská Morava v dějinách českého státu. ČMM, Brno, 2000, s. 93 – 107.
735
Bistřický, Jan: Počátky hradu a města. In: Olomouc, malé dějiny města. Olomouc, 2002, s. 39 – 40.
736
Bistřický, Jan: Počátky hradu a města. In: Malé dějiny Olomouce. Ostrava, 1972, s. 23.
266
dřuje. Snaží se podat objektivnější historický pohled.
Tak Václav Richter píše: „Roku 1149 – 1150 byli knížecím zásahem benediktini
nahrazeni premonstráty. Později letopisci vysvětlili tuto změnu urážkou kněžny Durany,
která byla obtěžována mnichem „in podiolo sive ambulacro“, kudy se chodilo z hradu
do kláštera. Kníže potrestal zazděním zaživa dvacet benediktýnů včetně opata do kaple
sv. Michala. Opat Petr Hořínek (1381–1382) otevřel kapli sv. Michala ležící u vstupu
do kláštera (otevření mělo být stiháno trestem papežské klatby) a našel v ní kostry kdysi
nevinně zavražděných benediktinů. Následující opat Štěpán (1382–1386) dal kapli vysvětit olomouckým biskupem Petrem. Opat Vikléř z Křenovic (1386–1395) kapli sv. Michala „in abbatia“ zrušil a na jejím místě založil kapli sv. Voršily, která byla ihned konsekrována; kosti benediktinů byly přeneseny do kaple P. Marie v ambitu; kaple sv. Michala snad mohla být karnerem, tj. poschoďovou hřbitovní kaplí, jako např. ve Fuldě,
ale v našich klášterech k tomu nikdy nedošlo.“737
Prvorepublikový olomoucký archivář Dr. Johann Kux se v dějinách Olomouce
vyslovil jednoznačně: „Změna na premonstrátský klášter je čin pomsty Oty III. Kněžna
Durana byla při noční návštěvě kostela přepadena v tajné chodbě laickým bratrem Augustinem a obtěžována milostnými návrhy. Biskup Jindřich Zdík zemřel 25. června
1150.“738
Známý moravský historik Josef Válka píše: „Po založení údělných benediktinských klášterů v Rajhradě, Hradisku u Olomouce a v Třebíči se v 2. polovině 11. století
proces zakládání dalších klášterních komunit premonstrátského a cisterciáckého řádu
značně opozdil za Čechami.“739 Avšak ani pražský historik Josef Žemlička neudává
účast Zdíka na vyhnání benediktinů z Hradiska: „V roce 1151 vyklidili (benediktini)
Hradiště u Olomouce a předali ho premonstrátům.“740
Čapka ve svém přehledu píše: „1140 – 1150 Došlo k založení mnoha mužských
klášterů premonstrátských (Doksany, Želiv, Louňovice, Litomyšl, Hradisko u Olomouce
– původně benediktinského řádu), cisterciáků (Plasy, Sedlec, Mnichovo Hradiště, Svaté
Pole) a také ženských klášterů.“741
Také František Blinka účast biskupa na výměně řeholí neudává. Píše: „Protože
se za biskupů Jindřicha Zdíka a Jana III. kázeň benediktinů výrazně zhoršila, byli roku
1151 po smrti opata Bogomila (Bohumila) černí benediktinští mniši se svolením biskupa
Jana III. a olomouckého knížete Oty III. vyměněni. Na jejich místo byli dosazení bílí
mniši premonstráti ze strahovského kláštera.“742
Obdobně to vidí kolega Oldřich Juryšek: „Roku 1149 manželka knížete Oty III.
Durana měla být při noční návštěvě kostela přepadena v tajné chodbě mezi hradem
a klášterem laickým bratrem Augustinem a obtěžována milostnými návrhy. Na příkaz
knížete byli mniši za živa zazděni. Roku 1150 byl klášter Hradisko odevzdán premonstrátům“743
737
Richter, Václav: Raněstředověká Olomouc. Stavební dějiny vzniku města. Praha, 1959, s. 183.
Kux, Johann: Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmütz bis zum Umsturz 1918. Olomouc, 1937.
739
Válka, Josef: Dějiny Moravy. Díl 1. Středověká Morava. Brno, 1991, s. 72.
740
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí. Praha, 1999, s. 252.
741
Čapka, František: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha, 1999, s. 84.
742
Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, s. 18.
743
Juryšek, Oldřich: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, s. 10 – 11.
738
267
Poněkud jinak se vyjadřuje známý olomoucký historik Jiří Fiala: „1150 – 1151
Po smrti čtvrtého opata Bohumila odešli (patrně ještě před Zdíkovou smrtí) z kláštera
Hradisko benediktini do Opatovic v Čechách. Klášter byl odevzdán řádu premonstrátů
ze Strahova v čele s opatem Rainerem, který však pro spory s konventem byl odvolán,
řeholníci byli rozptýleni po jiných klášterech a ze Strahova a z Litomyšle přišli noví
premonstráti s opatem Jiřím.“744
Je zajímavé poněkud neurčité vyjádření olomouckého archeologa Josefa Bláhy:
„Pozdními analisty zaznamenaná fabule o milostném obtěžování kněžny Durany
mnichem „in podiolo sive ambulacro“(Burian 1978) se nejeví jako nepochopitelná nebo zmatená.“745
Nesmím opomenout Navarovou, která jak v publikaci o dějinách premonstrátské knihovny tak v četných článcích v denním tisku podrobně se rozepsala o Duraně
a zazděných benediktinech.746
Velmi podrobně se celou historkou zabýval Vrbka v dějinách obce Nákla, ale
jeho podání je více méně přetvořené mnoha vypravěči v charakteristickou pověst.
Zbývá jmenovat alespoň současné nejčtenější sběratelky olomouckých pověstí,
Čermákovou, jejíž pověst „Krutý trest“ tvoří jednu z předchozích kapitol a pak Helenu
Lisickou747, velkou olomouckou patriotku. Verse jejich pověstí jsou poněkud odlišné
a s patrnými přídavky autorek. Jako typický smyšlený přídavek je uváděno, že od doby,
kdy byli mniši zazděni, když někdo v klášterní budově umírá, jsou prý slyšet žalmy
umírajících a na Dušičky, po celou noc, jakoby z dálky nebo odněkud z hlubin, znějí
žalné zpěvy. Avšak vždy, když se Moravou ženě vichřice, když Olomouc ovládají blesky a zní jeden hrom za druhým, tak v takových chvílích vždy je slyšet kvílení, nářek
a tajůplné vzdechy umučených mnichů, kteří v těch chvílích se snaží zbourat všechny
lidmi postavené hradby, a jejichž duše se snaží najít cestu vzhůru, do nebe. Proto vždy
po bouřích a smrštích musí na Hradisku opravovat poničené střechy.
Připomínám ještě jednu vlastní zkušenost, potvrzující pravdivost historie o zazdění benediktinských mnichů i s opatem: Opat benediktinského kláštera v Melku
v Dolním Rakousku mi vykládal o tamním pobytu arciopata Anastáze Opaska, o jeho
výjimečné osobnosti. Když jsem byl pozvat arciopata Opaska k návštěvě Klášterního
Hradiska a on již ležel nemocen upoután na lůžko, tak mi řekl: „…to nemáte na Hradisku benediktinů dost? Vždyť tam stále máte pohřbeného benediktinského opata a jeho
dvacet spolubratrů, kteří byli nevinní a byli odsouzeni k smrti zazděním v chrámu…“
K celé historii o zazdění mnichů musím uvést ještě jednu dosud neuvedenou informaci: papežská stolice dala do klatby jak místo umučených benediktinů, tak prý
i olomouckého knížete. Olomoucký kníže Ota III. svého ukvapeného činu litoval. Jako
své pokání se rozhodl na Hradisko přivést nový řád premonstrátů, kterému nejen že potvrdil všechna předchozí obdarování benediktinů, ale jako své pokání obdaroval klášter
ještě roku 1151 při příchodu premonstrátů vesnicemi Hruškou a Vřesovicemi u Kyjova.
Reálné jádro pověsti o zazdění dvaceti benediktinů a opata je současnými historiky zcela odmítáno. Současní historikové ve své převážné většině jsou také toho názo-
744
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc. 1995, s. 48.
Bláha, Josef: Několik archeologických úvah k počátkům kláštera Hradisko. Historická Olomouc X.,
Olomouc, 1995, s. 83 – 92.
746
Navarová, Dagmar: 900 let Olomouce. Z dějin Kláštera Hradiska. Stráž lidu, Olomouc, 1978.
747
Lisická, Helena: Z českých a moravských hradů. Praha, 1977, s. 333.
745
268
ru, že výměnu řádů inicioval olomoucký biskup Jindřich Zdík, velký přítel premonstrátů. Jenže biskup Zdík zemřel dne 15. 6. 1150, tedy více jak celý rok před výměnou řádů.
Navíc byl předtím tři roky velmi vážně nemocen a neschopen téměř veškeré činnosti.
A koncem roku 1149 žil v Jeníkově (Větrném?) u opata Gotšalka. Účast biskupa Zdíka
na založení ostatních klášterů lze doložit četnými písemnostmi, avšak o účasti biskupa
Zdíka na výměně řeholí na Klášterním Hradisku nepodali historikové ani jediný doklad.
Přesto tuto nedoloženou nehoráznost neustále opakují jako historickou skutečnost.
Že olomoucký biskup Jindřich Zdík způsobil rozehnání benediktinů z Hradiska,
a přivedl tam premonstráty, napsal věrohodný historik Piter, a po něm to opakují téměř
všichni naši historikové. Jenže bez jakéhokoliv důkazu. Ani si neuvědomili, že premonstráti byli vyměněni až za rok po smrti Zdíka.
Někteří historikové si myslí, že Jindřich Zdík velmi toužil zavést na Moravě
premonstrátský řád, a že se mu to povedlo právě na Klášterním Hradisku. Ani o tomto
Zdíkově úmyslu nebyly podány důkazy. Nakonec Zdík už jeden premonstrátský řád na
Moravě měl. Připomínám, že Zdík roku 1145 uvedl řád premonstrátů do Litomyšle a že
velmi pravděpodobně ještě v té době patřila Litomyšl k olomoucké diecézi; a zřejmě
také proto byl litomyšlský klášter obdarován olomouckým knížetem Otou III.
Také všechna tvrzení našich historiků, že kaple sv. Michaela stojící u Hradiska
byla pohřební kaplí, karnerem, jsou pouhou smyšleností, mající způsobit, že neexistuje
nic, co by mohlo potvrzovat pravdivé jádro pověsti o zazdění benediktinů. Kladně
k existenci karneru se vyslovili velmi odpovědní historikové, jako Piter, Pubitschka,
Wolný, Novotný, Burian a Mlčák. Existenci karneru na Hradisku dokazují také předpisem obřadu a modliteb při zazdění, který je součástí AHO. Jenže nelze směšovat karner
sloužící jako prostředek askeze s karnerem, který označuje pohřební kapli! To jsou naprosto rozdílné dvě věci! Předpis obřadu pro zazdění mnichů se týká karneru jako prostředku askeze, nikoli pohřební kaple. Pro uzavření své osoby do karneru se musel každý jednotlivec rozhodnout dobrovolně. V karneru byly pro každého jednotlivce vybudovány kobky, jakési malé temnice, které měly tři malé otvory, jeden pro podávání vody a chleba, druhý k nepatrnému osvětlení kobky a třetí umožňující zpověď dobrovolného vězně. Žádný z otvorů nesměl dovolovat přímý zrakový styk. Takto izolovaný
člověk žil mezi bratry, ale nebyl s nimi ve styku. Často šlo o osoby postižené malomocenstvím, které se tak rozhodly žít mimo společenství, aby nenakazily své bližní. Tedy
karner byl dobrovolnou izolací jednotlivců podle přesně nařízených postupů a pravidel.
Současní naši historikové považují Hořínkův nález koster v chrámové lodi
v kapli sv. Michala na Hradisku za důkaz, že na Hradisku existoval karner. Prý podobně
existoval karner v benediktinském klášteře ve Fuldě. Avšak historikové zamlčují, že ve
Fuldě byla poschoďová hřbitovní kaple, kde v přízemí byla kostnice a v poschodí chrámová místnost. Opat Hořínek otevřel zazděnou chrámovou loď kaple při vědomí, že
tam byli zazděni benediktinští mniši. Tedy neotevíral nějakou kostnici! Proto i dvacet
jedna koster nalezených ve společné chrámové lodi zcela odporuje názoru, že šlo o takový karner.
Avšak také osud koster nalezených při odezdění kaple sv. Michaela, tedy po 230
létech po provedeném zazdění mnichů, jejich následné pohřbení na nejsvětější chrámové místo, naprosto vylučuje existenci karneru na Hradisku. Žádný kněz by se neodvážil
pohřbít náhodně sebrané kosti z hřbitova do kostela pod oltář P. Marie!
Také všechna ostatní fakta vylučují existenci karneru na Hradisku. Nikde nebyl
nalezen jediný zápis, že by na Hradisku karner existoval. Jak je možno tvrdit, že kaple
sv. Michaela byla karnerem bez jediného důkazu? Karner našich historiků je patologic-
269
ká utkvělá představa. Takovou utkvělou představu nelze vyvrátit, jak je psáno
v psychiatrických učebnicích!
Ale klášterní analisté a kronikáři naopak popisují děje kolem zazdění mnichů jako věrohodný historický fakt. Tato událost byla podle názoru všech kronikářů Klášterního Hradiska hlavním důvodem změny řádů. Kronikáři Tetzel a Siebenaicher uvádí, že
prohřešek klerika Augustina dokazoval dle synody Verneuilské z r. 725 o benediktinech
na Hradisku, že žili světsky a rozmařile. Avšak nikde nebyl podán důkaz toho, že by
benediktini na Hradisku sloužili hlavně svému břichu a nedodržovali celibát, jak nepodloženě tvrdí mnozí historikové. Po benediktinech bylo Klášterní Hradisko dne 12. srpna
1151 obsazeno premonstráty, kteří přišli ze Strahova a z Litomyšle, včele s opatem Jiřím. Výměnu řádu potvrdil svým dekretem papež Adrianus.
ZÁSLUHY BENEDIKTINŮ Z KLÁŠTERNÍHO HRADISKA O NAŠI NÁRODNÍ KULTURU
Podle tradovaných informací v první polovině 12. století byl na Hradisku mezi
benediktinskými mnichy mnich Hildegard, který sepsal první moravské anály. Tento
mnich se považuje za prvního moravského historiografa. Psal dějiny Moravy jen o deset
až dvacet let později než v Čechách Kosmas.
Když v roce 1149 část zbývajících mnichů po rozehnání benediktinů z kláštera
na Hradisku přešla do kláštera v Opatovicích, tak si s sebou přinesla z Hradiska Hildegardovy anály. V Opatovicích bylo v zápiscích pokračováno; avšak také byly do Hildegardových análů učiněny vpisky. Protože další opisy análů byly učiněny jednou rukou,
(takže byl stejnou rukou opsán jak základní text, tak i vsuvky a poznámky učiněné
mnohými pozdějšími pisateli), tak celý výsledný spis byl považován za dílo vzniklé
v Opatovicích. Proto je pro ně dnes používaný název „Anály hradisko-opatovické“ (dále
jen AHO). Velmi dlouho se pochybovalo o jejich existenci a pravosti a dodnes se nezná
přesné jméno autora. Nicméně originál análů byl nalezen ve Vídni v jediném rukopise
vídeňské Nationalbibliothek.748 První na jejich existenci upozornil rajhradský opat Bonaventura Piter749. Zápisky byly napsány v benediktinském klášteře na Hradisku
v letech 1127 – 1147. Uvádí se, že Piter ve své zprávě o análech po prvé uvedl účast
Zdíka na obsazení Hradiska premonstráty.
Zatím nebylo zjištěno skutečné jméno mnicha, který anály napsal. Nejčastěji se
označuje jako „Anonymus Gradicensis“. B. Bretholz750 ho označuje „kronikář Helicard
(1123 – 1147)“, Jaroslav Durych751 „letopisec Hildegard“.
Náš zakladatel kritického dějepisu František Palacký pochyboval o existenci
Hildegarda i o jeho jméně a vyjádřil to slovy: „...mnich Opatovský, jenž nověji, nevíme
s jakým důvodem, sluje Hildegardem Hradištským...“752 Protože prý k r. 1031 píše:
748
Nationalbibliothek, č. 395, olim. theol. 125, deinde hist. eccl. 50.
Piter, Bonaventura: Thesaurus absconditus. Dissertatio de monasterio Gradicensi. Wien, 1762, s. 183
– 191.
750
Bretholz, Bertold: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica,
nova series II., Berlin, 1923.
751
Durych, Jaroslav: Kronika Divisní nemocnice 7. v Olomouci. Rukopis uložen na ředitelství Vojenské
nemocnice v Olomouci. 1925, s. 3.
752
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 18.
749
270
„iuxta civitatem, quam ad castrum Gradech muro forti construexeram“ Pro označení
„castrum“ to považoval za falsifikát vyrobený moravským archivářem Bočkem. Jeho
pojmenování „Hildegard“ bylo Palackým zesměšňováno a proto dosud není považováno
za věrohodné. Ale hlavní příčinou odmítání tohoto pojmenování autora análů je skutečnost, že jméno Hildegard uváděl moravský archivář Boček753, který byl konkurent Palackého. Boček napsal:„Čechové mají znamenitého letopisce Kosmu, proč by Moravané
neměli podobného; a hle, nalezl se Hildegardus Gradicensis, který vykonal službu důležitou, psav: iuxta Vueligrad, ubi cepit christianitas, in loco quondam civitatis Devin.“
Boček odkazuje na kroniku Hildegarda Hradišťského, z které čerpal u deseti listin svého
kodexu. Konstatuje, že Hildegard byl prvním moravským historikem, který psal v letech
1127 – 1147. Boček měl toto dílo k disposici v opisu ze 13. stol.
K autorovi análů Hildegardovi je také nutno připomenout, že je velmi pravděpodobně vymalován na dedikačním obraze v Olomouckém horologiu jako jeden
z vyobrazených benediktinských mnichů. Morava má tedy i obraz a podobu svého prvního historika.
Přes všechny možné výhrady historiků školy Palackého se dnes AHO považují
za jedinečnou a moravsky specifickou věrohodnou historickou památku, která dokazuje
svébytnost moravského národa. V análech je doloženo, jak původně čeští Přemyslovci
se stali moravskými vlastenci, jak přemyslovská knížata byla na Moravě intronizována
a jak knížata v případě potřeby se i mocí postavila za své moravské poddané i proti Čechům.754 Wihoda píše: „Anály hájily myšlenku politicky emancipovaných moravských
údělů, ne vždy si udržely potřebný odstup, ale právě tak v nich nescházely kritičtější
tóny.“ A také to dokazuje: „… Eodem anno Boemienses cum Moraviensibus quater
Poloniam nemine resistente depopulando invaserunt. Prefati vero Moravienses innata
sibi probitate edificiis urbis, que vulgo dicitur Kosli, exustis et funditus dirutis infinitam
multitudinem uriusque sexus cum multis spoliis in captivitatem duxerunt …“ 755
Později Wihoda své tvrzení doplnil:„Nadějný počin ovšem rázně ukončil svým
způsobem neomalený zásah olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Nová premonstrátská kanonie sice po krátkém čase navázala na dědictví vypuzených předchůdců, nicméně … zápisky zjevně neměly nějaké vyšší ambice a spíše se jednalo o pestrou směsici
údajů nejrůznějšího obsahu, kvality a charakteru.“ „Naprosto zanedbatelnou se s odstupem mnoha staletí jeví historiografická aktivita olomoucké kapituly, jíž z letargie
nevytrhli ani takoví učenci, jakými byli Jindřich Zdík, Robert nebo Bruno ze Schamburka, ačkoliv podivuhodná pasivita zdejšího skriptoria by mohla naznačovat, že olomoučtí
biskupové při nejmenším do šedesátých let 13. věku necítili zvláštní potřebu …. Kulturní
rozkvět za Zdíkova episkopátu ve druhé čtvrtině 12. století …. si nelze představit bez
dobře vybavené knihovny, včetně soudobých kronik, … včetně benediktinských análů
z blízkého Hradiska, …“756 Martin Wihoda sice velmi dobře zařazuje postavení bene-
753
Boček, Antonín: Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, tomus primus, Olomucii 1836, s. 162 –
164.
754
Wihoda, Martin: Přemyslovská Morava v dějinách českého státu. Matice moravská, Brno, 2000,
Sborník Disputationes Moravicae 1, Dějiny Moravy a Matice moravská, str. 93 – 107, (z věd. konference z 24. 11. 1999 v Brně).
755
FRB II, s. 395.
756
Wihoda, Martin: Benediktýnská kapitola v dějinách kláštera Hradisko u Olomouce. Seminář o středověkých klášterech v Zemích koruny české, Třebíč, 24. - 25. 5. 2001, elaborát uveřejněn: Časopis
271
diktinského kláštera na Hradisku jako prvního nepanovnického kláštera v českých zemích, při jehož založení pravděpodobně rozhodující roli sehrála Eufémie Uherská.
Avšak další Wihodova tvrzení jsou pouhou jeho osobní domněnkou a nemají absolutně
žádný doložitelný důkaz: „Nahrazení benediktýnů je v kontextu sporů biskupa Jindřicha
Zdíka s moravskými údělníky. Zdík zřejmě pouze hledal záminku, aby odstranil ze scény
sebevědomé duchovní instituce, tradičně podporující olomoucké Přemyslovce.“
Otázka možnosti zásahu biskupa Jindřicha Zdíka při změně obsazení kláštera na
Hradisku je dostatečně rozebrána v předchozích kapitolách. Ještě jednou připomínám,
že olomoucký biskup Jindřich Zdík byl od počátku roku 1148 velmi vážně nemocen,
nebyl schopen se ani dostavit do Říma na opakovanou žádost papeže Evžena, a na podzim roku 1149 ležel ve Větrném Jeníkově u svého nejlepšího přítele opata Gotšalka.
Zdík zemřel 25. 6. 1150. Klášter na Hradisku byl obsazen strahovskými premonstráty
dnem 12. srpna 1151. Podle sdělení hradišťských analistů došlo k potrestání opata Bohumila a dalších dvaceti mnichů dne 13. prosince 1149 jejich zazděním v kapli sv. Michaela. Opatření nařízená papežem, porušená až po 230 létech, a pak následné přenesení
koster benediktinů do hlavního konventního kostela a jejich uložení pod oltář P. Marie,
dosvědčují pravdivost informace analistů.
Ještě je nutno připomenout historiky velmi přehlíženou osobnost čtvrtého benediktinského opata na Hradisku Bohumila – Deocara. Zanechaných zpráv z jeho života
máme skutečně minimálně. Víme, že první dvě knihy Kosmovy kroniky byly zaslány
a věnovány opatu z Břevnova. Opat Kliment (1110 – 1127/34) měl klerika Bohumila,
který byl knihovníkem prelatury břevnovského kláštera. Kronikář Kosmas čerpal
z břevnovské knihovny a využíval klerika Bohumila, kterého v úvodu své kroniky nazval svým drahým přítelem. Zdík ještě jako kanovník svatovítské kapituly působil
v blízkosti Kosmy, tak velmi dobře znal jak Kosmu, tak i toho břevnovského klerika
Bohumila. Když byl Zdík dne 22. 3. 1126 jmenován biskupem v Olomouci, rozhodl se
při svém biskupství založit skriptorium (písařskou dílnu). Pro vedení a zajištění chodu
skriptoria neznal žádného vhodnějšího kandidáta než Bohumila. Proto po úmrtí opata
Pavla na Hradisku dne 8. 1. 1127 Zdík využil svého přátelství s Bohumilem a jmenoval
ho opatem na Hradisku. Jenže biskup Jindřich Zdík tímto jmenováním překročil svou
pravomoc a navíc také porušil písemný pokyn papeže Alexandra II., přikazující volbu
každého nového opata mnišským konventem. Zdíkův „nezákonný“ akt vyvolal mezi
hradišťskými mnichy nevraživost, pobouření a opozici.
Vztah biskupa Jindřicha Zdíka a benediktinského opata z Hradiska Bohumila byl
po celý jejich život přátelský. Dokazují to opisy náboženských spisů a osobních příkazů
biskupa Zdíka, které byly prováděny ve skriptoriu na Hradisku. Ale také vzájemný nekonfliktní styk mezi biskupstvím a klášterem, jak o tom svědčí např. výměna kostelů
v roce 1136. Totiž podle Tetzelovy kroniky, která byla sepsána podle nedochovaných
historických podkladů z dřívějších let, třetí benediktýnský opat Paulinus převzal kolem
roku 1115 dědictví po dvořanech olomouckého knížete dvojčatech Saranovi
a Gothardovi – farní kostel sv. Mořice se všemi patronátními právy a s majetkem. Roku
1136 došlo ke směně mezi opatem Bohumilem a biskupem Zdíkem: za farnost a kostel
sv. Mořice včetně patronátních práv a včetně 13. domů dostalo Hradisko farní kostel
sv. Štěpána a kostel sv. Michaela s ovocnou zahradou, vše v těsném sousedství kláštera.
Matice moravské, roč. CXX/2001, čís. 1, str. 295.
272
Kaple s posvěcením sv. Michaelu se stavěla v místě pramenů uzdravující vody, na Hradisku to byla kaple věžovitá, první poschodí bylo využito jako kaple a v podzemní části
byla studna s uzdravující vodou.
V roce 1143 přijel na Moravu z rozhodnutí papeže Inocence II. papežský legát
kardinál-jáhen Guidon, aby zabránil bratrovražedné válce mezi Přemyslovci a aby vyřešil spory mezi moravskými údělnými knížaty a olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Zřejmě tehdy také měl vyřešit otázku porušení kanonického práva při jmenování
Bohumila opatem na Hradisku. Proto při své druhé návštěvě Moravy v polovině roku
1144 papežský legát Guidon zajel na Klášterní Hradisko a tam v přítomnosti navrátivšího se (několik let z Moravy vyhnaného) biskupa Jindřicha Zdíka exkomunikoval opata
Bohumila – Deocara pro nelegální postup při převzetí funkce, tedy za nedodržení přikázané volby opata. Kardinál Guidon současně exkomunikoval na Hradisku všechny řádové mnichy a nařídil jim zvolit nového opata. I při dvakrát opakované volbě všichni
mniši jednohlasně zvolili opatem znovu Bohumila. Tak nakonec Guidon exkomunikaci
zrušil a potvrdil platnost volby Bohumila opatem.
Exkomunikace opata Bohumila a všech jeho spolubratrů z kláštera na Hradisku
se v historických dokladech neuvádí a historiky je zatajována především příčina exkomunikace, porušení církevního práva biskupem Zdíkem. Pověsti praví, že byl potrestán i
biskup Zdík, ale že se k převzetí trestu do Říma k papeži nedostavil ani po opakované
výzvě a proto, že byl Bohem povolán, aby trest převzal na nebesích. A že potrestání
Zdíkovi vymodlili i mniši slovanského ritu, které Zdík vyhnal z kláštera, který si postavili v Želivi.
Je třeba připomenout, že nikde se neuvádí jiné porušení řádové činnosti benediktinů z kláštera na Hradisku. Všechny další uváděné nepřístojnosti mnichů z Hradiska,
zdůvodňující jejich vyhnání z Klášterního Hradiska, jsou jenom nepodložené výmysly
z mnohem pozdějších dob nebo i od současných historiků. Také nikde není ani náznak,
že by byl porušen dlouhodobý přátelský vztah mezi biskupem Jindřichem Zdíkem
a opatem Bohumilem. Naopak i papežovy listy biskupovi a moravským kněžím toto
přátelství potvrzují.
Klerik Bohumil ze scholária břevnovského kláštera, je pro svou aktivní účast na
dodání podkladů Kosmovi pro Kroniku Čechů považován českými historiky za praotce
českých archivářů a knihovníků.757 Takže na Klášterním Hradisku u Olomouce mnoho
let žili vedle sebe praotec moravských historiků a praotec českých archivářů a knihovníků.
O LŽI, ŽE KNÍŽE SOBĚSLAV A POLÁCI ROZBOŘILI HRADISKO
Než přikročíme k dalším pověstem, je nutné připomenout správnou terminologii
obou řádů, benediktinů a premonstrátů. Totiž v četných laických článcích, ale také ojediněle ve spisech historiků je používána naprosto nesprávná terminologie. „Protože se
za biskupů Jindřicha Zdíka a Jana III. kázeň benediktinů výrazně zhoršila, byli roku
1151 po smrti opata Bogomila (Bohumila) černí benediktinští mniši se svolením biskupa
Jana III. a Olomouckého knížete Oty III. vyměněni. Na jejich místo byli dosazeni bílí
757
Hlaváček, Ivan: Příspěvky k starším dějinám knihovny břevnovského kláštera. Milénium břevnovského kláštera (993 – 1993). Sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách, UK, Praha,
1993, s. 320.
273
mniši premonstráti ze strahovského kláštera.“758
Tedy: Řád benediktinů, řehole sv. Benedikta, je mnišský řád. Jeho příslušníci
jsou mniši dodržující velmi přísná pravidla podle svých složených slibů, žijících
v klášterech řízených opatem. Jejich životním krédem je „Ora et Labora“, tedy „Modli
se a pracuj“.
Premonstráti, řehole sv. Augustina, je řád řeholních kanovníků, který má specifickou činnost podle zvláštních pravidel. Za své heslo si zvolili: „Ad omnes opus bonum
parati“, tedy: „Připraveni ke každému dobrému dílu“. Žijí ve společenství v kanonii,
jejich představený je opat. V českých zemích k označení jejich společného sídla namísto
„kanonie“ se často užívá nesprávný název „klášter“. Tedy premonstráti nejsou bílí mniši, ale řádoví kanovníci.
Také znovu připomínám, že proti ostatním našim olomouckým a moravským
pověstem totiž na Hradisku velmi často nejde o pověst, ale o skutečnou historickou událost, interpretovanou jako pověst. I když tyto pověsti z Klášterního Hradiska mají své
reálné historické jádro, bývají k nim přimíšeny mnohé vybájené informace. Tedy od
historiků by mělo být správné toto reálné jádro očistit od vybájených přídavků a nikoliv
mávnout nad údaji uvedenými v pověsti, jako by bylo vše vymyšleno a pověst odložit
do říše pohádek.
Totiž téměř veškeré písemnosti o Hradisku byly buď během nepříznivých okolností zničeny, např. za vpádů, vykradení a rozboření Hradiska Poláky, Mongoly, dvakrát Olomoučany a naposled Švédy. Nebo byly zlikvidovány na příkaz císaře Josefa II.
v roce 1784 kustodem lycejní knihovny Handkem. V případech, když proběhl nějaký
významný historický děj a písemný důkaz o něm není, a je jen předávaná ústní informace, tak taková sdělení historikové považují za kompletně vymyšlené pověsti.
Konkrétní příklad: Na Hradisku v minulém a tomto století se historikové snaží
najít autory fresek, obrazů a soch. Hradisko – průčelí prelatury – balustráda, která
vznikla 1730 – 1731. Uprostřed balustrády je podstavec se sochou sv. Norberta, který
má z každé strany jednoho andílka, puty, držícího v ruce hvězdu (znak premonstrátů)
a zrcadlo (symbol minulosti a budoucnosti, nebo moudrosti).
V diářích je zaznamenáno, že třímetrovou sochu sv. Norberta začal tesat v roce
1728 premonstrát bratr – laik Hroznata, občanským jménem Caspar Köndeg. Po stranách sv. Norberta je po dvou sochách, zobrazujících moravská knížata. Avšak nezachoval se žádný doklad o tom, která knížata mají tyto sochy představovat, a není ani záznam, který umělec tyto sochy tesal. Podle názoru odborníků tyto čtyři sochy zhotovil
jiný sochař než Hroznata, někdo mnohem erudovanější. Uvažuje se o Johannu Sturmerovi, ale ten byl v době vzniku soch již mrtev.
Kdysi dávno se uvádělo, že sochy představují donátory Hradiska: Knížete Otu I.
Sličného s manželkou Eufémií Uherskou a na druhé straně Otu III. Dětleba s Durancií.
Avšak v minulém století, a to platí dodnes, nejpravděpodobnější příslušnost soch určil
ředitel památkového ústavu PhDr. Marek Perutka: po pravici sv. Norberta je první český
král Vratislav I. a periferněji na pravém okraji balustrády je socha olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného. Po levici sv. Norberta je první český dědičný král Vladislav I., a více na periferii je olomoucký údělný kníže Ota III. Dětleb. V posledních letech se proti uvedenému popisu objevily hlasy některých historiků, že nemůže jít
o sochy králů Vratislava a Vladislava, poněvadž všechny čtyři sochy jsou v oblecích
758
Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, s. 18.
274
moravských markrabat. A tak tito historikové uvažují, že by mohlo jít o sochy knížat
Břetislava a Vladimíra, synů Oty III., které premonstráti vždy vyzvedávali jako své významné donátory a kteří také byli pohřbeni do hlavního kostela premonstrátské kanonie.
Tedy: socha sv. Norberta je realita, je o ní historický záznam. Ale o zbývajících
sochách balustrády se nezachoval žádný písemný dokument. Neznáme ani autora soch,
ba ani koho ty sochy představují. Říkáme-li, že jde o sochy králů Vratislava a Vladislava, neuvádíme skutečnost, ale možnost, která není stoprocentní, i když je písemně potvrzená současným odborníkem. De facto je to tedy pověst.
Avšak na internetových informačních portálech o Klášterním Hradisku nalézáme
něco úplně jiného. Např. k dnešnímu dni (10. 3. 2012) na http://www.olomouckykraj.com/object.php?object=9, a podobně i na http://spqo.cz/content/klasterni-hradisko
je uvedeno: „8 barokních soch na hlavním průčelí prelatury (patrně kolem roku
1730). Jedná se o sochy zakladatelů a patronů kláštera (uprostřed sv. Norbert, po
obou stranách sochy andílků, levá strana sochy knížete Vratislava a sv. Štěpána, pravá strana sochy údělného knížete Oty Sličného a jeho manželky Eufémie Uherské).“
Tedy: kde je ta osmá socha? Zřejmě majitel portálů (olomoucký kraj a statutární město
Olomouc) zadal text někomu, kdo neuměl počítat ani do desíti. Konečně o kulturní
úrovni textaře by svědčily také další velmi závažné chyby v textu. Jenže, má-li být na
balustrádě socha sv. Štěpána, tak podle čeho k tomu textař došel? Socha je v obleku
moravského markraběte, má jezdecký kabát až pod kolena a na nohou má vysoké jezdecké boty. Socha je s dlouhými vlasy až po ramena, s pěstěným barokním knírem,
bradkou, a nemá atributy ani sv. Štěpána Prvomučedníka (palmová ratolest, kniha evangelií, kameny), ani atributy Štěpána Uherského (královská koruna, žezlo, misionářský
kříž). Neměl bych je k té soše dodat? Kamení je kolem Hradiska habaděj! Na pravé
straně prý je socha kněžny Eufémie Uherské. Že by kněžna chodila v rouchu moravského markraběte? Že by kněžna jako svůj atribut držela v ruce žezlo, nosila hermelínový
plášť, a na hlavě měla vévodskou čepici a u pasu meč? Takový popis uvedený na portálech by nemohl vymyslit nikdo vzdělaný, už vůbec ne památkář. To může být výmysl
jen naprostého nevzdělance! Samozřejmě, že jsem protestoval u vedoucího odboru kultury a památkové péče Olomouckého kraje PhDr. Jindřicha Garčice, bylo to koncem
listopadu 2011. Ihned odpověděl, velmi laskavě, a slíbil, že vše prověří, jakmile zvládne
momentální nával práce na svém odboru. Avšak vyslovil i svůj skeptický dojem, že se
na internetu jen těžko cokoli opraví. Avšak že se ještě ozve. Ovšem, mé připomínky
jsou připomínky naprostého laika a na takové se už po dvě generace neodpovídá, odpověď si zasluhují jen připomínky erudovaných odborníků. Tedy přemýšlím, jestli pan
doktor nebyl podplacen oním textařem. Doporučoval bych mu v popisu soch jiný přístup, s mnohem nadějnějším ekonomickým efektem, a případně i s oceněním nějakou
akademickou hodností. Nebylo by nejlepší označit některou sochu za biskupa Jindřicha
Zdíka? Vždyť podle historiků měl on největší zásluhy na vyhnání benediktinů
z Hradiska a uvedení premonstrátů na jejich místo. Přitom mu premonstráti za toto uvedení ani nebyli vděční, vždyť na Hradisku nelze najít ani sochu, ani malbu, ani písemný
projev, kterým by premonstráti vyjádřili Zdíkovi svou vděčnost. A to premonstráti vyjadřovali vděčnost kdekomu! Pane doktore Garčici, pane vedoucí odboru kultury a památkové péče Olomouckého kraje, vždyť takovým pojmenováním sochy byste se velmi
významně zavděčil všem našim historikům, neboť jim stále chybí nějaký důkaz o Zdíkově iniciativě! A kolik z nich už za hledání důkazů dostalo ty nejvyšší akademické
hodnosti, i když nic nenalezli! Anebo, pane doktore, což ty čtyři sochy kompletně přejmenovat? Místo označování soch jako zakladatelů a patronů kláštera sdělovat, že to
275
jsou sochy osobností, které se nejvíc zasloužily o Moravu? Např. mohla by to být socha
olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, socha biskupa Jana Amose Komenského, a místo udávaných představitelů aristokracie socha prezidenta T. G. Masaryka a socha soudruha prezidenta Klementa Gottwalda. Tak byste se zavděčil všem Moravanům! Katolíkům, evangelíkům, demokratům, i komunistům! Ačkoli tento návrh vypadá debilně,
není zase o tolik debilnější než současný popis soch na internetu.
Možná by bylo v tomto směru vhodné porovnat názory současných odborníků se
spisy premonstrátského převora Bernarda Wanckeho, pozdějšího hradišťského opata.
Ten v roce 1697 věnoval spis „Liber monasteriorum provinciae Boemiae ordinis
praem.“ opatovi Želeckému Wanckemu. V roce 1701 vyšel tiskem jeho spis „Seminarium olivarum sive consanguinitas sancto Norberti“. Totiž Bernard Wancke zkoumal rodokmen moravských markrabat a dokázal jejich pokrevnost se sv. Norbertem přes
kněžnu Eufémii Uherskou.
Benediktinští mniši sídlili na Klášterním Hradisku jednasedmdesát let. Po nich
převzali klášter premonstrátští kanovníci, kteří na Klášterním Hradisku setrvali podstatně delší dobu, celkem šest set třiatřicet let. Právě v období premonstrátů prodělalo Hradisko velmi četné příznivé, ale hlavně nepříznivé ataky, které se staly podkladem četných pověstí.
Prvním premonstrátským opatem na Klášterním Hradisku se stal strahovský
premonstrát Georgius, řečený Jura. Bývá jmenován jako Litomyšlský, což s jeho přezdívkou „Jura“ vzbuzuje dojem, že měl slovanský původ. Na Hradisko byl uveden
12. srpna roku 1151 olomouckým biskupem Janem II. a knížetem Otou III. Je popisován
jako skromný, laskavý a vlídný řeholník, který se projevoval velkou zbožností, měl dar
obzvláštní výmluvnosti, a své spolubratry miloval otcovskou láskou. Po rozboření kanonie v roce 1161 ji znovu vybudoval a dokonale opevnil. Aktivně jako opat působil na
Hradisku 19 let. Byl pohřben ve velkém kostele před hlavním oltářem.
Avšak ještě předtím, 12. 5. 1160, zemřel olomoucký údělný kníže Ota III. Dětleb. Po jeho smrti olomoucký úděl zabral český král Vladislav I. pro sebe. Manželka
knížete Oty III. Durana se tehdy odstěhovala se svými nezletiletými dětmi na malý hrádek na kopci u Úsobrna, ten kopec dosud nese jméno po kněžně – Durana, či Duráně.759
Kněžna Durana zemřela nedlouho po svém manželu, 13. 12. 1160.760
Podle tradované pověsti bylo Hradisko přepadeno během působení prvního premonstrátského opata Jiřího v roce 1161 skupinou Poláků, vedených knížetem Soběslavem II. Tato pověst je typickým dokladem, jak se na skutečnou historickou událost ústním podáním postupně navěšuje mnoho vyfantazírovaných okolností, přívěsků.
Takto je pověst vyprávěna v Olomouci, ale také v blízkých vesnicích kolem
Olomouce, kde ji zaznamenávali místní kronikáři.761 Je velmi stručná a také málo srozumitelná.
POVĚST O ROZBOŘENÍ HRADISKA POLÁKY VEDENÝMI KNÍŽETEM SOBĚSLAVEM II.
„Kníže Soběslav, činící si nárok na vladařské místo po svém otci knížeti
759
Ryantová, M., - Vorel, P.: Čeští králové. Praha, 2008, s. 71.
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I, Olomouc, 1995, s. 49.
761
Vrbka, Josef: Dějiny obce Nákla. Loštice, 1941, s. 24.
760
276
Soběslavovi I., využil v roce 1161 zahraniční cesty českého knížete Vladislava II.
a s šedesáti polskými těžkooděnci nočním přepadem dobil hrad Olomouc a posádku
povraždil. Nejdříve obsadil Hradisko, aby si zajistil přes nedaleký brod snadný přechod
přes řeku Moravu. Přitom došlo ke konfliktu mezi hradišťským opatem a Soběslavem.
Hradišťský opat Georgius, zvaný Jura, odmítl Hradisko vydat a podřídit se Soběslavovi.
Jenže během jednání Soběslavovi těžkooděnci málo chráněné Hradisko obsadili. Ještě
k ránu, po dobytí Olomouckého hradu a povraždění jeho ochránců, Soběslav přikázal
Hradisko rozbořit a všechny cennosti pobrat. Když Soběslav spatřil spoušť po svých
těžkooděncích, hnulo se v něm svědomí a rozhodl se klášter premonstrátů odškodnit.
Proto prý kníže Soběslav roku 1161 daroval Hradisku les u Nákla. Při dobývání kláštera se mezi oděnci vyznamenal Sedlek ze Skrbeně. Také Sedlek k smazání svého zločinu
daroval Hradisku své zboží na Cholině. Sedlekův majetek v Nákle, les a hospodu Kocandu, odkoupil kníže Oldřich a vše daroval hradišťskému klášteru.“
Lze doložit, že Olomoucký hrad byl skutečně v roce 1161 knížetem Soběslavem II. a jeho ozbrojenci obsazen; král Vladislav I. potom Olomoucký hrad obklíčil.
Klášterní Hradisko v té době bylo skutečně vyrabováno a rozvráceno. O tom podává
informace Vincenciova kronika a kronika Mnicha sázavského. „…asi v dubnu 1161
vyrazil z Čech na pomoc Fridrichovi I. do Itálie oddíl asi tří set bojovníků vedený královým bratrem Děpoltem. Král Vladislav je vyprovázel, ale … když … přitáhli na hranice
země, přišel posel se zprávou, že Soběslav, syn Soběslavův, úskočně zmocnil se Olomouce,“ píše Vincencius. Takzvaný Mnich sázavský jej doplňuje: „Téhož roku vpadl
kněžic Soběslav se šedesáti ozbrojenými bojovníky do hradu Olomouce a skoro všechny,
které tam zastihl, dal rozličným zhanobením potupit.“762
Velmi stručnou informaci našich prvních kronikářů poté převzala většina našich
historiků a často ji rozvinula do podstatně větší šíře, aniž o nových přidaných podrobnostech předložila nějaké důkazy. Tak např. Šembera o tehdejším dobytí Olomouce
Soběslavem píše: „Roku 1161 dobyl kníže Soběslav II., syn Soběslava I., útokem hradu
Olomouckého, v jehož držení byl tehda Bedřich, syn krále Vladislava I. Král Vladislav,
přiraziv potom s vojskem svým ku hradu a nemoha se ho již zmocniti, učinil oň se
Soběslavem úmluvu úskočnou, kteréž pak nezdržev oklamaného Soběslava na hrad Přimdu do vězení dal.“763 Šembera odpovědným za rozboření Hradiska označil knížete
Soběslava II., když napsal o Hradisku: „Tento klášter až do zrušení svého mnoho nehod
zakusil. … Již r. 1161 po uvedení premonstrátů do něho zkažen jest od vojska Soběslava II., když tento kníže Olomouce dobýval.“764
CHARAKTER, MORÁLKA A ČESTNOST PŘEMYSLOVCŮ
K pochopení celé složité situace je zapotřebí připomenout vždy v našich dějinách neutuchající boj velmi četných potomků Přemyslovců o získání toho nejvýnosnějšího vládnoucího panovnického místa Čech a Moravy, českého knížete. Tento nelítostný
boj existoval od počátku vlády Přemyslovců, ve všech jeho generacích. Bez ohledu na
762
Ryantová, Marie – Vorel, Petr: Čeští králové. Praha, 2008, s. 72.
Šembera, A., V.: Paměti a znamenitosti města Olomouce. Vídeň, 1861, s. 5.
764
Šembera, A., V.: Paměti a znamenitosti města Olomouce. Vídeň, 1861, s. 79.
763
277
bratrské vztahy, bez ohledu na hlásané křesťanské zásady, a bez ohledu na jakákoli dohodnutá pravidla se neštítil každý z Přemyslovců v boji o vládu použít i těch nejhanebnějších a nejdrastičtějších prostředků. Podplacení vlivných osob bylo v českém národě
už od samého počátku samozřejmou a tou nejobvyklejší cestou. Korupce v českém národě se od té doby tak vžila, že trvá dodnes, ani zvolená vláda z lidu ji neodstranila!
V průběhu našich dějin byly často samozřejmé veškeré úskoky, levoty, podvrhy, kastrace, vydloubávání očí, věznění, a nakonec i bezostyšné vyvraždění všech případných
protikandidátů. Byly znevažovány veškeré právní dohody, byly používány ty nejhorší
lsti a podvody, byl nezastřeně organizován odboj a vyvolávány války. Když kandidátovi
na vládnoucí místo situace dovolovala využít sebemenší výhodu, tak se nezalekl jakýchkoli lží, zlodějen, drancování, mučení, věznění a zabíjení bližních. Příkazy desatera
– jako nepokradeš, nezabiješ, nesesmilníš – pro následníky trůnu neplatily. Tyto křesťanské zásady musel dodržovat jen poddaný lid. Snad také proto každý náš vladař si na
svém dvoře zajišťoval stálou přítomnost biskupa nebo alespoň kaplana, aby měl okamžitě zajištěno rozhřešení a odpuštění všech svých levot a hříchů. Vždyť každý z našich
panovníků chtěl se po smrti dostat do nebe a nikdo nechtěl do pekla.
Z období vlády Přemyslovců, trvajícím půl tisíciletí, bylo tím nejkatastrofičtějším obdobím, nejneutěšenější dobou našich dějin, dvanácté století.
Český kníže Vladislav II., pozdější český král Vladislav I., během celého svého
třiatřicetiletého období panování nezažil jediný den, kdy by nebyl na svém místě českého vladaře někým ohrožován. Při svém panování musel velmi ostražitě sledovat a hlídat
veškerou aktivitu několika desítek svých nejbližších příbuzných, kteří si činili nebo
mohli činit nárok na vládu.
Jedním z nejúpornějších a nejvytrvalejších protivníků krále Vladislava byl jeho
bratránek Soběslav, druhorozený syn českého knížete Soběslava I. a Adléty Uherské.
Právě v tomto soupeření Vladislava a Soběslava má svůj původ výše uvedená pověst
o prvním rozboření kláštera na Hradisku.
Při podrobnějším rozboru celé této olomoucké situace, odehrávající se v roce
1161, se objeví pochybnosti o skutečné pravdivosti celého sdělovaného průběhu
Soběslavova přepadení. K pochopení všech aspektů tohoto nejspíše zkresleného příběhu
je nezbytné uvést značně rozsáhlé podrobnosti.
Děda hlavního aktéra příběhu knížete Soběslava II. byl první český král Vratislav. Ten měl čtyři syny. Jeho nejmladší syn Soběslav, považovaný za nejchytřejšího,
otec našeho Soběslava II., se stal českým knížetem 16. dubna 1125. S manželkou Adlétou Uherskou měl pět dětí: syny Vladislava, Soběslava II., Oldřicha a Václava, a dceru
Marii.
První syn knížete Soběslava I. a jeho manželky Adléty Uherské Vladislav se narodil v létě roku 1128. O Velikonocích, dne 21. dubna 1129, byl pokřtěn
v Merseburgu.765 Za kmotra mu byl sám císař Lothar a to za spoluúčasti Jindřicha Grojčského, saských velmožů a biskupa Oty Bamberského. Druhorozenému Soběslavovi byl
kmotrem uherský král Béla II. Slepý. Čtvrtému synu Václavovi byl v roce 1137 kmotrem na sv. Ducha na polském hradě Němčí polský kněžic Vladislav, syn polského knížete Boleslava IV. Kadeřavého.766 Dcera Marie byla provdána v září 1138 za Leopolda
765
V literatuře jsou uváděna jiná data narození Vladislava i jeho křtu, dokonce někteří autoři uvažují, že
v Merseburgu byl pokřtěn jejich syn Oldřich.
766
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 267.
278
IV. Babenberského, markraběte východní bavorské marky;767 sňatek se uskutečnil na
nějakém dvoře při Olomouci za účasti olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka.
Soběslav I. měl v úmyslu předat vládu nad českým knížectvím svému nejstaršímu synu Vladislavovi, a proto ho, ještě jako nedospělého, roku 1137 jmenoval olomouckým údělným knížetem. To totiž byla nejjednodušší cesta k získání stolce českého
knížete. Vladislav, jako olomoucký údělný kníže, sídlil na Olomouckém hradě. S ním
v Olomouci pobýval i jeho mladší bratr, pojmenovaný po otci, Soběslav. Jak je již výše
uvedeno, o kmotrovství druhorozeného Soběslava projevil zájem jeho strýc, uherský
král Béla II. Slepý. Český kníže Soběslav I. mu vyhověl, ale sám se křtu neúčastnil,
a s dítětem do Uher poslal pražského biskupa Menharta v doprovodu velkého počtu
českých předáků. Biskup byl v Ostřihomi velkolepě přijat, dne 3. 6. 1134 pokřtil
Soběslava a byl za to bohatě obdarován. Otec křtěnce, kníže Soběslav I., tehdy vyjednával a uzavřel zvláštní nástupnickou dohodu na stolec českého knížete se znojemským
údělným knížetem Konrádem za podmínky, že on na oplátku dopomůže k trůnu jeho
synům.768 Jak víme, Soběslav I. tuto dohodu nemínil dodržet, a na místo svého následníka připravoval svého prvorozeného Vladislava. Dokonce o několik let později ovlivnil
nového římsko-německého krále Konráda, aby na sněmu v Bamberku v květnu 1138
předal za přítomnosti českých předáků lenní praporec jeho desetiletému synu Vladislavovi Olomouckému. Zároveň v Bamberku přítomní představitelé české šlechty odpřisáhli na ostatky svatých věrnost taktéž přítomnému nově jmenovanému následníku českého knížete Vladislavovi. Zanedlouho potom ostatní čeští bojovníci prvního a druhého
řádu také odpřisáhli zachování věrnosti Vladislavu Olomouckému na sněmu svolaném
do Sadské dne 29. 6. 1138.769
Jenže když kníže Soběslav I. v roce 1140 zemřel, tak místo českého vládce bylo
obsazeno jiným Vladislavem, bratránkem olomouckého Vladislava. Nový český kníže
Vladislav II. ihned v Olomouci svého soupeře stejnojmenného bratránka zbavil olomouckého údělu a olomoucký úděl vrátil Otovi III., jednoznačně majícímu přednostní
nárok na místo olomouckého údělného knížete.
Česky kníže Vladislav II. svého bratránka Vladislava zajal a internoval ho na
Pražském hradě, aby ho mohl mít pod dohledem. Avšak o vánocích roku 1140, trávených v Živohošti na Vltavě, olomoucký Vladislav, prvorozený syn knížete Soběslava,
svému bratránku, českému knížeti Vladislavovi II., utekl. A s družinou mladších vrstevníků se objevil až v Uhrách u svého strýce krále Bély II. Slepého.770 Když krátce nato
Béla II. zemřel, byl již kněžic Vladislav v Olomouci, kde se přidružil k povstání moravských knížat proti knížeti Vladislavu II.
Když bylo povstání zlikvidováno, tak se Vladislav, syn knížete Soběslava I.,
o trůn již neucházel, odešel do exilu někde v německých krajích. Tam také jeho tři
mladší bratři – Soběslav, Oldřich a Václav – jako exulanti se usídlili na dvoře u římskoněmeckého císaře.
767
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí. Praha, 1999, s. 229.
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 254.
769
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha, 2007, s. 288.
770
Ryantová, Marie – Vorel, Petr: Čeští králové. Praha, 2008, s. 61.
768
279
HRADISKO NEROZBOŘILI POLÁCI, ALE ČEŠI!!!
Historická pravda, reálná skutečnost byla podstatně jiná. Proto je nejdříve nutno
před pokračováním tohoto příběhu uvést, jak ve skutečnosti probíhalo Soběslavovo obsazení Olomouckého hradu. Tím samozřejmě říkám, že první a hlavní část této pověsti
není pravdivá. Obsazení Hradiska a Olomouckého hradu Soběslavem probíhalo zcela
jinak.
Především charakter a jednání knížete Soběslava neodpovídá údajům vylíčeným
v pověsti. Kníže Soběslav byl člověk spravedlivý, skromný, tichý, dodržoval své slovo,
vždy se choval poctivě a čestně, byl přátelský ke všem, nejen ke stejně postaveným
osobám, ale i k obyčejným lidem, k těm nezámožným. Nikdy neubližoval nevinným
a nikdy nevydal příkaz k zničení cizího majetku. Neupřednostňoval cizince. Ze všech
vládnoucích Přemyslovců byl mezi prostým lidem nejvíce oblíben.
Soběslav díky svému pobytu v Olomouci během svého dětství a dospívání velmi
dobře znal situaci Olomouckého hradu i celé okolní krajiny. A navíc díky své povaze se
seznámil a navázal přátelské styky nejen s tzv. nižší šlechtou, ale i s prostými lidmi. Je
pravděpodobné, že i v exilu Soběslavovu ochranku tvořili lidé právě z Olomoucka. Proto pro Soběslava bylo snadné navštívit klášter na Hradisku, domluvit se s premonstráty
a s jejich pomocí navázat styk s nobilitou Olomouckého hradu. Průběh celé akce – návštěva Hradiska, vstup do Olomouce a obsazení Olomouckého hradu, – byl nenásilný,
avšak v noční době, už kvůli možným Vladislavovým příznivcům. Nedošlo k vypálení
a rozboření Hradiska a také nebylo nic poškozeno při obsazení Olomouckého hradu.
Vždyť ani navrátivšímu se Vladislavovi s ozbrojenci se nepodařilo hrad dobýt. Nebylo
nutné olomoucké ozbrojence znetvořovat, to ani nebylo v Soběslavově povaze, ale pouze stačilo o tom rozšířit pověst.
Soběslav II. byl přesvědčen o svém právu na místo olomouckého údělného knížete po svém vyhnaném bratrovi Vladislavovi. Když od května 1147 se český kníže
Vladislav II. s většinou svých příznivců účastnil druhé křížové výpravy do Svaté země
a nebyl v Čechách přítomen, tak se Soběslav domníval, že nastala vhodná situace
k uplatnění nároků na panovnické místo. Po dobu Vladislavovy nepřítomnosti spravoval
český stát jeho mladší bratr Děpolt. Soběslav II., žijící ve vyhnanství v Říši, pronikl
v létě roku 1147 se svým vojenským oddílem do Čech. Byl však obklíčen, zajat u Zdic
a později uvězněn na Přimdě.
František Palacký popsal celou akci doslova takto: „Soběslava I. syn a jmenovec
zakochal se nadějí, že v nepřítomnosti Vladislavově bude moci skrze některé své věrné
nakloniti sobě národ a povýšiti se na trůn otcovský; proto i osobně přišel do Čech ze
zemí německých, kdežto byl živ u vyhnanství. Mnozí také dali se skutečně svésti lichotivými slovy a sliby jeho. Ale Děpolt pilné měv naň oko, zmocnil se při první příležitosti
osoby jeho vlastní ve dvoře jakémsi za Zdicemi, a zavřel jej až do bratrova návratu ve
větší a pevnější jedné věži hradu Pražského. Když ale Vladislav vrátil se, dal jej zavésti
na vysoký hrad Přimdu a ostříhati tam pilně.“771
Soběslav s pomocí bratrů uprchl z Přimdy již v roce 1150 a samozřejmě na císařský dvůr, kde již delší dobu v exilu pobývali Soběslavovi mladší bratři Oldřich
a Václav.
Od samého nástupu druhého římskoněmeckého panovníka z rodu Hohenštaufů
771
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 145.
280
Fridricha I. Barbarossy roku 1152 hrozilo Vladislavovi II. nebezpečí od Přemyslovců
soběslavovské linie, Soběslava a Oldřicha. Hned v květnu roku 1152 se na říšském
sněmu v Merseburgu přihlásil o nárok na český trůn za vysoký finanční obnos třetí syn
Soběslava Oldřich. Biskup Daniel vyjednal, že se Oldřich spokojil s údělem ve východních Čechách. Avšak ze správy Hradecka se Oldřich dlouho netěšil. Po roce Čechy znovu opustil.
Tuto situaci popsal mimořádně vhodně František Palacký slovy: „Kníže Oldřich
již na roku Merseburském (1152) představiv se králi, sliboval mu summy veliké, jestliže
Vladislava svrhna dosadí jej na stolici jeho: ale ještě tenkrát podařilo se biskupovi Danieli přemluviti Oldřicha, že pustiv od předsevzetí svého, spokojil se s Hradeckem, kteréhož mu Vladislav v Čechách postoupil. A však roku 1153 netoliko sám Oldřich volil
raději utéci z vlasti, nežli panovati ve Hradečtě, ale i starší bratr jeho Soběslav, jenž od
přátel svých již r. 1150 z vězení na Přimdě mocí vybaven byl, i Bořivojův syn Spytihněv,
„ozdoba knížat věku svého", přivinuv se k Barbarossovi, hledali jeho přízně horlivými
službami. On pak užívaje jich do děsidel proti Vladislavovi, rád je vídal na dvoře svém
i kázal čestně nakládat s nimi.“772
Vydržování protikandidátů českého krále Vladislava I. na dvoře císaře Barbarossy každoročně donutilo českého krále ke spoluúčasti na císařových vojenských výpravách proti Milánu.
Právě skon Oty III. v květnu 1160 vzbudil nový zájem o olomoucký úděl u nezaopatřeného Soběslava. Olomoucký údělný kníže Ota III. Dětleb zemřel dne 12. 5.
1160, a král Vladislav I. zabral olomoucký úděl pro sebe s odůvodněním, že synové
Oty III. ještě nedospěli. Když zemřela 13. 12. 1160 choť Oty III. Durancie, tak král
Vladislav někdy v první polovině roku 1161 olomoucký úděl svěřil svému synu Bedřichovi.
Při hledání reálného termínu, kdy se Soběslav rozhodl k přepadení Hradiska
a Olomouckého hradu, je nutné vyjít z toho, že Soběslav zvolil tu nejvhodnější dobu,
kdy král Vladislav I. s pomocným sborem odešel z Čech. Druhá výprava císaře Fridricha I. proti Milánu trvala od dubna do září 1161. V roce 1161 byl jako obvykle vytvořen
český pomocný sbor o síle 300 ozbrojenců. Avšak bez osobní účasti krále Vladislava.
Vedením výpravy pověřil svého mladšího bratra Děpolta a syna Fridricha – Bedřicha.
Král Vladislav I. se ale rozhodl, že český pomocný sbor alespoň osobně doprovodí na
hranice Čech.
Takže logicky vyplývá, že král Vladislav, vyprovázející český pomocný sbor,
mohl dojít na české hranice nejdříve někdy během dubna 1161. (Naše volba červnového
termínu v níže citované verzi jistě neodpovídá skutečnosti, je to jen připomínka zakladatele řádu premonstrátů sv. Norberta, na Hradisku obzvláště ctěného.) Jak jsme již
uvedli, král Vladislav byl v době úspěšného přepadení Olomouckého hradu Soběslavem
na hranicích na opačném konci Čech. Tam dostihl krále Vladislava I. spěšný posel
z Olomouce. S oznámením, že Soběslav II. s tlupou ozbrojenců přepadl a obsadil Olomoucký hrad a posádku znetvořil. Ačkoliv se píše, že král Vladislav se ihned vrátil do
Čech a na Moravu s částí svých ozbrojenců, tak jeho přesun na Olomoucko trval určitou
dobu. Vzdálenost od zemské brány Čech do Olomouce je i dnes značná, a tenkrát byl
navíc v cestě prales. Král Vladislav I. musel nejdřív oddělit potřebnou část ozbrojenců
z pomocného sboru, a teprve pak se s nimi vydat od západní „Brány Čech“ k Olomouci.
772
Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha, 1940, s. 146.
281
K Olomouci tedy dorazil nejdřív někdy kolem poloviny roku, ale spíš s blížící se zimou.
Jeho bratr Děpolt a syn Fridrich se zbylými ozbrojenci pokračovali do Itálie.
V literatuře se nejčastěji přesný termín Soběslavovy akce neuvádí. Málo autorů
si dovolilo zařadit akci na přesný den. Kramář udává, že k přepadu Olomouce Soběslavem II. došlo dne 7. dubna 1161.773 Willibald Müller přepadení Olomouckého hradu
datuje dokonce do konce února nebo do začátku března 1161.774 Rostislav Vojkovský
v současném průvodci Olomoucí sděluje, že k přepadení došlo v dubnu 1161,775 a Jiří
Fiala píše, že Soběslavovo přepadení olomouckého hradu se uskutečnilo v první polovině roku 1161.776 Jak je patrné, co jiný autor, to jiný termín přepadení Olomouckého
hradu.
Další nejistou informací, uváděnou v pověsti, je počet ozbrojenců. Většina autorů uvádí počet šedesát, avšak nejpravděpodobněji autoři tento počet opisují jeden od
druhého. B. J. Dlabač píše, že „toho času český kníže Soběslav II. během noci přijel
s velmi malou hrstkou ozbrojenců, zmocnil se města pohřbeného do spánku a obsadil
Olomouc.“777 Tomu by odpovídala jiná věrohodná zpráva, že ozbrojenců bylo jen dvacet. Pak by nešlo o přepadový oddíl, ale spíš o jakousi „ochranku“ knížete Soběslava.
Pověst neprávem viní za přepadení Olomouce Poláky. Nejtvrdší obviňování Poláků zaznívá od olomouckého archiváře Willibalda Müllera: „Princ Soběslav, syn
Soběslava I., který mezitím byl ve vyhnanství v Polsku, stal se vůdcem rebelů. Znenadání koncem února nebo začátkem března 1161 s houfem polských ozbrojenců zmocnil se
smělým útokem města Olomouce. Polské tlupy srovnaly město a okolí značně zpustošily,
zejména klášter Hradisko byl zničen. Ale brzo Vladislav s olomouckými pány osvobodil
město a hrad.“778 Soběslavovy ozbrojence za Poláky také považuje J. Meinert, od něhož
tento údaj pak převzalo několik autorů. Ostatní autoři se již nezajímají o národnost ozbrojenců. Pouze všeobecně sdělují, že „kníže Soběslav II. s družinou 60 jezdců se objevil před Olomoucí a nočním přepadem se hradu zmocnil …“
Mohlo jít o Poláky? Je to docela možné. Kníže Soběslav měl za manželku Elišku
Polskou z rodu Piastovců, dceru Měška III., proto mohl mít v Polsku spolehlivou základnu. Avšak v té době bylo Polsko zmítáno boji o trůn polského krále a bylo v těžkém rozvratu. Boleslav Křivoústý před svou smrtí rozdělil Polsko mezi pět synů. A ti po
jeho smrti mezi sebou neustále bojovali. Na počátku šedesátých let nejstarší syn Boleslava Křivoústého, Vladislav II., který byl určen za nejvyššího, byl mrtev, a už nikdo na
jeho místo nenastoupil. Polsko bylo v roce 1161 rozdrobeno do samostatných knížectví,
která bojovala proti sobě a nebyla schopna poskytnout Soběslavovi nějaké ozbrojence.
Když v roce 1150 Soběslav utekl z Přimdy, tak se neodebral do Polska, ale na císařský
dvůr, kde měl dva bratry, Oldřicha a Václava, kteří Soběslava nezištně bratrsky podporovali a pomáhali mu při všech akcích. Také pobyt Soběslava II. před vpádem na Olomoucko byl u císařského dvora.
773
Kramář, Josef: Olomouc, královské hlavní město Moravy. Olomouc, 1881, s. 118.
Müller, Willibald: Geschichte der königl. stadt Olmütz. Olmütz, 1895, s. 28.
775
Vojkovský, Rostislav: Olomouc. Zaniklý hrad v bývalém „hlavním městě“ Moravy. Dobrá, 2006, s. 12.
776
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 49.
777
Dlabač, B., J.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Rukopis. Strahovský archiv. D. K. No
120, Strahov, D. G. I. 18, s. 29 – 30.
778
Müller, Willibald: Geschichte der königl. stadt Olmütz. Olmütz, 1895, s. 118.
774
282
Pokud se Soběslavova „ozbrojená tlupa“ neskládala z Poláků, o koho tedy šlo?
Odpověď je překvapující: Byli to Hanáci! Soběslav během svého dětství a chlapectví
měl na Olomoucku mnoho kamarádů. Vždy tíhnul k té nejnižší společenské šlechtě,
k zemanům, rytířům a hlavně k sedlákům. Proto mu také český a moravský národ dal
přízvisko „Selský kníže“. Pokud Soběslava za jeho panování někdo zradil, nebyly to
jeho oblíbené vrstvy, ale příslušníci té nejvyšší šlechty.
Překvapivou skutečnost, že Soběslav ve své skupině nejvýše šedesáti ozbrojenců
měl převážně Hanáky, lze dokázat. Velitelem jeho ozbrojenců byl Sedlek ze Skrbeně.
Josef Vrbka v „Dějinách obce Nákla“ píše doslova: „Sedlek, miles Skrbenský,
držitel zboží v Nákle, počítán byl k nižší šlechtě moravské. Že přináležel k třídě „nobilium“, o tom není pochybnosti; názvy miles a nobilis byly tehdy totožné. Olomouc byla
prý dobyta jen se 60 oděnci, kteří nočním přepadem město opanovali. Z nich se zvláště
vyznamenal jmenovaný Sedlek; v jeho družině snad byli i jeho lidé z Nákla. Tehdy bylo
Náklo majetkem jednak knížecím a jednak vládyky ze Skrbeně… pozdější horní dvůr
nákelský byl majetkem Sedlekovým.“779
Můžete položit otázku, když přepadový oddíl knížete Soběslava se převážně
skládal z Hanáků, proč tuto skutečnost nikdo z autorů neuvedl. Hanáci jsou poněkud
pozdějším pojmenováním této moravské části osídlenců a v době obsazení Hradiska
roku 1161 toto pojmenování ještě neměli. Ale jistě existovali a od ostatních Moravanů
se lišili tím, že měli podstatně odlišné nářečí. Možná, že právě tato skutečnost vedla
k tomu, že ozbrojenci ze Soběslavovy přepadové jednotky byli považováni za Poláky.
Proti popisovanému úplnému rozvrácení a zničení kláštera na Hradisku i Olomouckého hradu svědčí jednak těmto činům odporující povahové vlastnosti knížete
Soběslava II. a také relativně malý počet dvacet až šedesát jeho ozbrojenců. S tak malou
skupinou by ani nebylo možno kanonii premonstrátů rozbořit.
Avšak přesto byl v této době klášter na Hradisku vykraden, zplundrován, zdemolován a katastrofálně poničen. Ale průběh devastace kláštera na Hradisku byl naprosto
jiný. Neodpovídá vyprávěné i zaznamenávané pověsti. Dokazují to také další děje, navazující na Soběslavovo obsazení Olomouckého hradu.
Kníže Soběslav II. měl před příjezdem krále Vladislava I. k Olomouci dokonale
zorganizovanou a zabezpečenou obranu Olomouckého hradu. Vždyť králi Vladislavovi I. a jeho dobře vycvičeným ozbrojencům odolali i při dlouhém obléhání Olomouckého hradu. Vladislavovi ozbrojenci, žoldnéři vybraní pro drancování, s představou získání značné válečné kořisti z dobyté Itálie, nebyli schopni zdolat a vůbec nezdolali olomoucké hradby.
Zatím co celé týdny král Vladislav vyjednával se Soběslavem, čeští ozbrojenci
celý svůj zájem zaměřili na klášter na Hradisku. Tam pro ně bylo nejsnadnější alespoň
něco ukořistit. Od samého příchodu se ozbrojenci usídlili na Klášterním Hradisku, kde
se snažili alespoň částečně naplnit své představy o drancování a rozvrácení italských
příbytků. Hradisko do základu vyrabovali a zničili.
Jako jeden z mála to tak popisuje i olomoucký Jiří Fiala: „Soběslav, syn
Soběslava I., vězněný od r. 1147 pro odboj proti Vladislavovi II. na hradě Přimdě (odkud r. 1150 uprchl), se s družinou šedesáti jezdců objevil před Olomoucí, při nočním
přepadu se hradu zmocnil a pobil jeho posádku. Vladislav II. v té době doprovázel na
zemské hranice výpravu svého bratra Děpolta a syna Bedřicha (Fridricha) do Itálie. Po
779
Vrbka, Josef: Dějiny obce Nákla. Loštice, 1941, s. 24 – 25.
283
zprávě o Soběslavově činu oblehl Olomouc a zpustošil klášter Hradisko.“ 780
Několik týdnů trvalo, než se král Vladislav a kníže Soběslav setkali tváří v tvář.
Stalo se tak za přítomnosti olomouckého biskupa Jana IV. Lysého a moravských pánů,
vyjednávajících smírnou dohodu. Oba bratránci uzavřenou dohodu před svědky slavnostně odpřisáhli a rodinné rozpory byly ukončeny slovanským polibkem míru na obě
tváře.
Tedy král Vladislav I. vyjednával za pomoci olomouckých pánů, kteří Vladislavovi zůstali věrni. Z celkového průběhu vyjednávání vyplynulo, že Soběslav ani
v nejmenším neusiloval o český knížecí stolec, ale o olomoucký úděl, protože celá jeho
rodina žila při císařském dvoře z milodarů cizinců.
Wihoda popsal situaci takto: „Vladislavův přímý dohled nad Olomouckem se
chýlil ke konci druhého roku, když se před branami olomouckého hradu náhle vynořil
Soběslav II. Syn stejnojmenného knížete a do roku 1150 Vladislavův vězeň na Přimdě
překvapil posádku a jedné dubnové noci roku 1161 s hrstkou přátel bez nesnází zabral
vůbec nejvýznamnější zemskou pevnost. Soudobé letopisy se shodují, že pošetile doufal,
že získá nějakou državu v Čechách, což přispěchavší Vladislav přeochotně slíbil, ale
nikdy nesplnil.“781
Tak to také uvedl český historik Josef Žemlička: „Poklidnou hladinu veřejného
života v Čechách rozčeřil až v roce 1161 úspěšný přepad Olomouce Soběslavem, druhorozeným synem Soběslava I. Spor mezi králem Vladislavem I. a jeho synovcem, jenž žil
po útěku z Přimdy v exilu a nyní si chtěl vymoci nějakou slušnější „obživu“, se měl řešit
dohodou.“ K tomu jen opravuji: Soběslav nebyl synovec Vladislava, byli to bratránci.
Vše a především logická úvaha tedy svědčí pro zcela jiný průběh Soběslavova
přepadení premonstrátské kanonie a Olomouckého hradu, než jak se uvádí ve výše citované pověsti. Proto byla předložena Olomoučanům jiná, zřejmě pravdivější verze tohoto
příběhu na zasedání literárně historické sekce VSMO dne 11. 3. 2010:
PRAVDĚPODOBNĚJŠÍ VERZE O ZNIČENÍ HRADISKA KRÁLEM VLADISLAVEM I.
Od příchodu premonstrátů na Hradisko v srpnu 1151 se každoročně stalo pravidlem slavit šestý červen. Byl to úmrtní den magdeburského arcibiskupa Norberta
z Xantinu a byl zasvěcen památce tohoto zakladatele řádu premonstrátů. Roku 1161 na
konci května a na začátku června trvalo několikatýdenní období sucha a nezvyklého
horka, následovaného ve večerních a nočních hodinách úmorným dusnem. Proto onoho
roku o šestém červnu celodenní modlitby premonstrátů k patronu Norbertovi byly věnovány prosbám o přímluvu světce za déšť.
Modlitby byly vyslyšeny. Hned navečer toho svátečního dne se obloha zatáhla
černými, zlověstnými mraky. A nenadále se přihnal na Hradisko od Zubřího pralesa
mohutný, skučící vichr. Nezvykle silná bouře začala řádit nad Hradiskem, nad Olomoucí, i nad okolními lesy. Celá krajina byla nepřirozeně a strašidelně ozařována stále častějšími blesky. To vše doprovázelo hromové burácení, přecházející v neustávající hukot
a dunění. Po několika kapkách se najednou spustil prudký déšť, který během několika
okamžiků přešel v liják a průtrž mračen.
780
781
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 49.
Wihoda, Martin: Morava v době knížecí 906 – 1197. Praha, 2010, s. 218.
284
Na zchátralou fortnu kláštera sv. Štěpána zabušili dva úplně promočení pocestní. Zahaleni do mokrých černých kuten, s hlavou schovanou v kapucích, přidržující
opratě dvou stejně zmočených koní.
Po nahlédnutí špehýrkou jim beze slova otevřel vrata starý, sehnutý a neupravený děda, zabalený až po uši do bezbarevného, špinavého a asi dlouho nepraného hábitu
se škapulířem. Klášterního portýra oslovil z těch dvou příchozích ten mladší, pánovitější:
„Buď pochválen …, jsem Soběslav. Můj přítel a společník je rytíř Sedlek. Podle
oděvu patříš mezi řeholníky. Na cestě nás zastihla bouře, jsme proliti až na kůži. Otče,
prosíme o přístřeší.“
Nahluchlý vrátný se ozval silným hlasem, přerušujícím i to stálé hromobití:
„… říkají mi Volek, ale mým patronem je Viktor. …Poskytnout přístřeší je naší
křesťanskou povinností. Avšak to vám potvrdí zde Otec opat.“
Přicházející stařeček souhlasně přikyvoval a hned vztahoval ruce, aby pocestné
přátelsky přivítal. Ale najednou strnul, a jeho vztažené ruce klesly:
„Hm, …naši hosté? …pohostinnost je pro nás božím příkazem! …jenže
…jenže… - přece vidím! Vidím, že pod pláštěm skrýváte brnění a zbraně. … Naše příbytky jsou otevřeny i pro boží bojovníky. Jste jimi? …podle mého odhadu nevypadáte na
lapky z těchto našich moravských lesů…“
Nedořekl. Oba pocestní odhodili pláště a současně tasili meče. Namířili je na
opata i na vrátného. V tu chvíli povolila dosud nezajištěná vrata klášterního vchodu
a na klášterní nádvoří se hrnul nepřehledný houf těžkooděnců na koních.
„Jsem kníže Soběslav, toto je má družina! Přijíždíme z Krakova – s poselstvím
olomouckému údělnému knížeti od mazovského a krakovského knížete Boleslava Kadeřavého. Nemýlím se, po smrti Dětleba je na Olomouckém hradu údělným knížetem
Bedřich, syn mého velkomyslného bratránka, nedávno korunovaného Vladislava?“
Opat zaváhal: „…pokud je mi známo, král Vladislav i se svým synem Bedřichem
se v těchto chvílích vydal se sborem českých bojovníků pomáhat císaři Fridrichovi. Asi
– jak mají vládcové po staletí ve zvyku – jdou společně mečem zajišťovat mír a klid ubožáků v bouřících se italských městech …“
Kníže Soběslav odhodil přetvářku: „Otče opate, doba je nejistá, a my se musíme
vyvarovat, aby naše přátelská návštěva Olomouckého hradu nebyla pochopena jako akt
násilí.“
Kníže Soběslav na chvíli zaváhal. Ale hned své zaváhání nahradil přísným napřímeným postojem a tvrdou řečí vladaře: „Proto nařizuji: pod ztrátou hrdla jste povinni všichni z tohoto kláštera, místní, i případní návštěvníci, řeholníci, ozbrojená stráž,
pacholci a všichni ostatní se okamžitě shromáždit v modlitebně kláštera. Ihned, bez
prodlení! Vy, Otče opate, a pět nejvyšších z vašich řeholníků, které vy určíte, se okamžitě převlečete do slavnostního řeholního oděvu! Doprovodíte mne a můj doprovod do
Olomouckého hradu. - Opakuji: okamžitě!“
Zatímco kníže Soběslav přikazoval, jeho ozbrojená skupina se plánovitě rozcházela a obsazovala celou klášterní budovu. Bylo patrno, že všichni jsou předem obeznámeni s vnitřním uspořádáním kláštera. Za svitu pochodní a loučí se celé osazenstvo
premonstrátského kláštera shromáždilo v modlitebně sv. Štěpána. Jen skupinka vybraných čeledínů byla ponechána k pomoci ozbrojencům.
Za utichající bouře, o půlnoci, vyšlo z Hradiska k Olomouckému hradu podivné
procesí. Pěší průvod vedl v plné zbroji rytíř Sedlek, za ním šli premonstráti včele
s opatem – v zářivě bílých hábitech. Těsně za nimi se držel kníže Soběslav se skupinou
285
těžkooděnců s koňmi.
Předem naplánovaná trasa, jdoucí z Hradiska značnou oklikou k Olomouckému hradu, vedla kolem černovírských mokřin k brodu přes řeku Moravu a pak mezi bažinami na Lazcích a Hejčínskými rybníky přes několik mostů. Když průvod během hodiny zdolal rozvětvené vedlejší toky řeky Moravy, došel k Rohelské bráně. Byla zavřená
a na první pohled krátce po půlnoci asi ani nehlídaná. To se již počet doprovázejících
těžkooděnců zněkolikanásobil. Během přesunu se přidávaly celé skupinky těžkooděnců,
které zřejmě už předem po trase obsadily důležitá místa.
Teprve po hlučném zabouření knížete Soběslava na bránu se objevilo několik rozespalých strážných. Kníže Soběslav požádal, aby velitel stráže přivedl kastelána Olomouckého hradu Chrena, aby mu mohl předat spěšný dopis knížete Boleslava Kadeřavého.
V tu chvíli na severním obzoru vzplála ohnivá zář. Každým momentem mohutněla, až patrné plameny zachvátily celou třetinu severní oblohy. Zděšení premonstráti
vykřikovali: „Hradisko hoří!“ „Hradisko hoří!“
Kníže Soběslav volal na stráž: „ Rychle přiveďte kastelána! My všichni, –
i olomoučtí ozbrojenci – a všichni schopní musíme jít na Hradisko uhasit oheň!“
V nastalém zmatku kdosi otevřel bránu a připravení Soběslavovi ozbrojenci
vnikli na hradní nádvoří a obsadili celý hrad. Přiběhl rozčilující se kastelán Chren, ale
byl Sedlekem na místě seťat mečem. Ostatní pak zmlkli. Pokud se nějaký jednotlivec
odvážil protestovat, byl okamžitě spoután a odveden do vězení. Kupodivu se ale převážná většina olomouckých ozbrojenců připojila k těžkooděncům knížete Soběslava. Při
rozednění už by se v celé Olomouci nenašel jediný zastánce krále Vladislava I., nebo
jeho syna Bedřicha a jejich panování. Odpůrcům Soběslava hrozilo vězení nebo i smrt,
naopak jeho příznivcům bylo slíbeno zachování života a navíc značná odměna.
Požár kláštera na Hradisku nikdo nehasil, ani hasit nemusel. Protože Hradisko
nehořelo; dojem, že hoří Hradisko, nahráli zapálením veliké vatry čeledíni pod vedením
žoldnéřů. Soběslav nechal ihned uzavřít všechny olomoucké brány, zorganizoval dokonalejší střežení a obranu hradu, a čekal na reakci a na příchod svého bratránka krále
Vladislava.
Tímto Soběslavovým čekáním děj ještě nekončí. Má své krátké pokračování,
které je však historiky písemně ověřeno.
Po několika týdnech přikvapil pod Olomoucký hrad král Vladislav I. v čele několika stovek ozbrojenců. Jenže Soběslav byl připraven a král Vladislav už po několika
dnech zjistil, že Olomoucký hrad silou nedobude.
Král Vladislav I. sice „Oblehl hrad Olomouc, ale místo útoku na hradby zvolil
lest. Začali vyjednávat, protože, alespoň podle Vincencia, Soběslav chtěl, … aby mu po
tolika útrapách ve vyhnanství byl dán v Čechách nějaký menší úděl. To Soběslavovi
bylo slíbeno, hrad Olomouc králi vydal a oba se odebrali do Prahy. Tam však o údělu
již řeč nebyla. Soběslav byl jat, odvezen na hrad Přimdu a tam uvězněn. Hrad opustil až
po dlouhých čtrnácti létech.“782
To potvrzuje i historik Žemlička: „Když se však Soběslav lehkovážně vydal do
Vladislavových rukou, dal ho král lstivě zajmout a opět uvěznit na Přimdě.“783
Jiří Fiala Vladislavovo dobývání Olomouce upřesňuje: „Po zprávě o Soběslavo-
782
783
Ryanrtová, M. – Vorel, P.: Čeští králové. Praha, 2008, s. 72.
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí. Praha, 1999, s. 260.
286
vě činu oblehl Olomouc a zpustošil klášter Hradisko. Soběslav zprvu hrad bránil, pak
přistoupil na dohodu, že vrátí Olomouc králi za nějaký úděl v Čechách. Během jednání
v Praze však dal Vladislav II. Soběslava zatknout a znovu uvěznit na hradě Přimdě.“784
Další olomoucký historik Jan Bistřický o tom napsal:„Soběslav se udatně bránil,
ale přistoupil na jednání. Podle úmluvy vrátil králi hrad za slib, že obdrží nějaký úděl
v Čechách. Po polibku míru se vydal se strýcem do Prahy, a očekával v biskupském
domě výsledek Vladislavova jednání s českými velmoži. Místo vyslanců se však dostavili
biřici, kteří ho zatkli a později svěřili nelaskavé péči Konráda Sturma, purkrabího hradu Přimdy.“785 Znovu připomínám, že Vladislav a Soběslav II. nebyli strýc a synovec,
ale že to byli bratránci.
Soběslav už dobře znal tehdy nejpevnější český hrad, ale neznal nového purkrabího, původním povoláním řezníka. Tvrdé zacházení a hrubosti primitivního purkrabího
musel Soběslav snášet celých třináct let.
Pro krále Vladislava I. nebyl však v dané chvíli nebezpečný ani Soběslav, ani
nejstarší Vladislav, nýbrž třetí z bratrů – Oldřich, který se neustále pohyboval
v Barbarossově blízkosti, bojoval s ním proti Milánu a čekal na svoji chvíli. Třebaže
nepřicházela, nezatrpkl. Císař chytře postihl výhody, které mohl vytěžit z rivality Přemyslovců. Milostí dávanou Oldřichovi Vladislava nepřímo vydíral. „Králi Čechů“ nezbývalo, než stále a ve zvýšené míře prokazovat svoji užitečnost.
Teprve v polovině roku 1173 byl na příkaz císaře Fridricha I. Barbarossy kníže
Soběslav propuštěn z vězení a slavnostně uvítán v Praze. Císař odebral vládu nad Českým královstvím Vladislavovi a novým vládcem jmenoval Oldřicha. Avšak Oldřich se
svého panování vzdal ve prospěch svého bratra Soběslava II. Král Vladislav odešel do
exilu na statek své manželky Judity v Meerane, kde 18. ledna 1174 zemřel.
Avšak u Olomouce po Vladislavových ozbrojencích zůstalo vykradené a zdevastované Klášterní Hradisko. Král Vladislav I. za zpustošení kláštera na Hradisku jeho
ozbrojenci klášter odškodnil roku 1169 obdarováním trhové vsi Svitávky s patronátem
kostela, trhu v Úsobrně, vsí Michova a Zboňku, pravděpodobně i vesnic Chomoutova
a Senice. Na konci své vlády král Vladislav I. za opata Michaela věnoval klášteru Svitavy, Čornou a Turien v Uhrách, a vesnice Michov, Lbonov s jejich později dostavěnými
kostely. Jako velmi důležité věnování z hlediska další historie Klášterního Hradiska zde
ještě uveďme, že klášteru na Hradisku byla také věnována od synů krále Vladislava, od
knížat Bedřicha a Přemysla, bohatá ves Oldřišov vedle Opavy s jejími dosaženými dědičnými právy, aby tam premonstráti také brzy postavili kostel ke slávě B. M. V. 786
Kníže Soběslav II. nezapomněl na vstřícnost hradišťských premonstrátů. Po propuštění z vězení obdaroval roku 1176 klášter lesem Újezdem u Nákla a vsí Bukovany.
Kníže Soběslav dal r. 1176 svá obdarování, učiněná klášteru Hradisku, prohlásit po tržištích v krajích moravských. Soběslavův bratr, moravský kníže Oldřich, daroval klášteru les, který obklopuje Náklo.787
784
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 49.
Bistřický, Jan: Počátky hradu a města. In: Olomouc, malé dějiny města. Olomouc, 2002, s. 40.
786
Dlabač, B., J.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Rukopis. Strahovský archiv. D. K.
No 120, Strahov, D. G. I. 18, s. 29 – 36.
787
Veškeré údaje o obdarování Hradiska převzaty z výše citované Dlabačovy „Historie …“, správnost
údajů ověřena v roce 1807 podle archivních materiálů Janem Petrem Cerronim, císařským archivářem Moravy.
785
287
Také nelze opomenout obdarování kanonie premonstrátů na Hradisku od velitele
Soběslavových ozbrojenců Sedleka ze Skrbeně. Jeho vřelý vztah k premonstrátům na
Hradisku je v majetkových listinách několikrát zaznamenán. Když roku 1174 kníže
Soběslav II. daroval klášteru na Hradisku les u Nákla, olomoucký údělný kníže Oldřich
připojil k bratrovu daru tamější svůj podíl lesa a krčmu Kocandu v Nákle s dvoulánem
pole, „jež za své peníze koupil od Sedleka, vládyky ze Skrbeně.“ Později i Sedlek ze
Skrbeně daroval klášteru na Hradisku zboží, které koupil v Cholině.788
Takže závěrem pověsti o prvním zničení kláštera na Hradisku považujeme za
nutné uvést pravdu, že k rozboření Hradiska nedošlo zásahem Poláků a knížete
Soběslava, ale že bylo způsobeno českými ozbrojenci – žoldnéři krále Vladislava I.
Totiž tehdy žoldnéři byli najímáni za odměnu, kterou si museli z největší části sami
obstarat drancováním a kradením.
PRVNÍ PREMONSTRÁTŠTÍ OPATI
Z doby, kdy hradišťská kanonie začala být vedena premonstrátskými opaty, tedy
z období konce dvanáctého a začátku třináctého století, se žádná pověst nezachovala.
Také zápisy analistů jsou velmi stručné.789 Přesto toto období nemůžeme vynechat, historie Klášterního Hradiska by byla neúplná.
První premonstrátský opat hradišťské kanonie byl již výše jmenovaný Georgius,
pojmenovávaný „Jura“. Za jeho vedení hradišťského kláštera byl klášter v roce 1161
devastován českými žoldnéři krále Vladislava I., jak je popsáno v předchozí kapitole.
Za jeho vedení kanonie byly pro premonstráty potvrzeny všechny fundace původně věnované benediktinům, navíc byl klášter obdarován českým knížetem Soběslavem II.
osadou Bukovany, ležící nedaleko Kyjova. Opat Georgius vedl premonstrátskou kanonii
na Hradisku až do své smrti, celkem devatenáct let, a byl pohřben před velký oltář kostela.
Druhým premonstrátským opatem na Hradisku byl z jejich středu proti své vůli
zvolen řeholník – premonstrát, Michael. V análech je uváděna jeho zajímavá národnost:
Michael byl Žid. Velmi schopně a prozíravě vedl kanonii po dvacet pět let. Byl velmi
oblíben, osobně byl také velmi skromný a chudobný. Pro své osobní vlastnosti byl všemi ctěný, a proto byl považován téměř za svatého. V roce 1191 opat Michael pohřbil
olomouckého knížete Otu III. Dětleba a jeho manželku kněžnu Duranu, oba doprostřed
kostela sv. Štěpána na Hradisku. Také nevídaně rozmnožil majetek kanonie: od českého
krále Vladislava získal trhovou ves Svitávku a trhovou ves Vschirnou, obojí se všemi
právy a s celnicí, pak také osady Mnichov a Zboněk jako dědické odkazy. Olomoucký
údělný kníže Oldřich věnoval kanonii rozsáhlý les ležící kolem Nákla a ves Uhřičice790.
Od moravských knížat Bedřicha a Přemysla, synů krále Vladislava I., kanonie dostala
újezd a osadu Oldřišov u Opavy se všemi právy, aby tam byl postaven kostel ke cti
B. M. V. Také oba synové knížete Oty III. věnovali hradišťským premonstrátům bohaté
vesnice. Kníže Vladimír roku 1195 obdaroval premonstráty na Hradisku osadou Boja-
788
Vrbka, Josef: Dějiny obce Nákla. Loštice, 1941, s. 24.
Dlabač, B., J.: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. Rukopis. Strahovský archiv. D. K.
No 120, Strahov, D. G. I. 18, s. 29 – 36.
790
Fiala, Jan: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 50 – 51.
789
288
novicemi, a kníže Břetislav roku 1196 osadou Žerákovicemi,791 obojí obdarování byla
se všemi dalšími náležitostmi. Opat Michael se po celou dobu vedení opatství nesmírně
čile věnoval další výstavbě kanonie a také výstavbě kostelů ve věnovaných vesnicích.
Hradišťský klášter opevnil vysokými zdmi a především v Kyjově poprvé z kamene postavil kostel zasvěcený cti všemocného Boha a svatého Martina. Když v pokročilém
stáří v květnu roku 1196 zemřel, tak byl pohřben podle svého přání právě uprostřed kostela v Kyjově.
Třetím premonstrátským opatem byl zvolen Hillarius, který byl znám svou pokorou a mravní čistotou. Za jeho času byl roku 1197 dostavěn hlavní velký kostel
a v únoru roku 1197 posvěcen olomouckým biskupem Engelbertem ke cti našeho Spasitele Ježíše Krista a sv. Štěpána prvomučedníka. To bylo v době panování třetího českého krále Přemysla a moravského údělného knížete Vladimíra, syna knížete Oty III. Jen
tři roky po vysvěcení chrámu 11. prosince roku 1200 kníže Vladimír zemřel a byl pochován do středu posvěceného kostela na jižní stranu ke své matce kněžně Durancii.
V červenci roku 1201 obdaroval klášter Hradisko král Přemysl Otakar I. vsí Štěpánovem a potvrdil mu vsi Tvrdiměřice, Veletín, Bukovany, Žerákovice, Opatovice, Žeravice a pět krčem v Olomouci, Kelčicích, Nákle, Bohuňovicích a v Opavě.792 Dne 1. 9.
1200 moravský markrabě Vladislav při své obvyklé dobročinnosti obdaroval klášter
trhovou vsí Knínicemi u Boskovic se všemi patronátními právy a s přidruženými osadami Šebetovem, Cetkovicemi a Uhřicemi793, a s lesem k nim patřícím. Markrabě Vladislav o rok později, dne 1. 9. 1201, daroval klášteru Hradisku trhovou ves Hranice se
středečním trhem a patronátem, a s přilehlými vesnicemi Polomí, Heřmanicemi, Loučkami, Na Horách, Jesenicí s rozsáhlým lesem, a potvrdil klášteru trhovou ves Kyjov
v Břeclavské provincii s právem úterního trhu a vybíráním mýta, a potvrdil soudní práva
dříve postoupená knížetem Václavem. Současně markrabě Vladislav potvrdil obdarování trhovou vsí Svitávkou v Úsobrnské provincii s právem sobotního trhu a s vybíráním
mýtného a s patronátem, a s přilehlými vesnicemi Mnichovem a Zboňkem, jak je daroval král Vladislav I. Také královna Konstancie roku 1201 přidala klášteru popluží
v Ostrovanech a další výsady.794 Opat Hillarius úctyhodně spravoval hradišťské opatství
po pět let, resignoval ze zdravotních důvodů roku 1202, a téhož roku zemřel a byl pochován uprostřed hlavního kostela.
Po úmrtí opata Hillaria byl zvolen čtvrtým opatem Hermannus, který předtím
po pět let vykonával úřad priora. O něm je psáno, že byl moudrý ve svých radách, ale
také ve svých činech. Byl to kněz zásadový a neústupný ve všech protivenstvích. Od
markraběte Vladislava Jindřicha klášter obdržel velmi rozsáhlý les ležící mezi vodními
toky Odrou a Moravou, jmenující se Střelná, s právem kolonizovat kraj, což roku 1203
potvrdil král Přemysl Otakar.795 Česká královna Konstancie tehdy věnovala klášteru na
modlitby za zdraví svého manžela Přemysla území na Ostravsku, jejichž odvody měly
sloužit klášteru a všem jeho bratrům. Roku 1209 se opat Hermannus zúčastnil generální
kapituly premonstrátského řádu a přinesl z ní ostatky jedné z mučednic panenské druži-
791
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 53.
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 55.
793
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 55.
794
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 55.
795
Fiala Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 55.
792
289
ny sv. Voršily796. Na sv. Margaritu byl zasvěcen hlavní kostel na Hradisku této panenské světici, která se svým životem oddala Kristovi. Opat Hermannus spravoval opatství
šestnáct let, zemřel v pokročilém stáří roku 1216, den před prosincovými Idami.
Pátým opatem byl zvolen Bonifacius, muž plný šlechetnosti a všemi lidmi přijatelných zásad. Z vlastní iniciativy vyzdobil hlavní kostel kanonie. Hradišťský klášter
rozšířil o velký špitál (hospitál, tj. ústav pro nemocné, starce a chudé), a o opatský dům,
obojí postavil od samých základů. Získal si velkou přízeň a podporu od všech vládců,
od šlechty a od celé země. Byl mu velmi nakloněn bratr krále Přemysla Otakara I., moravský markrabě Vladislav Jindřich, který Hradisko obdaroval četnými vesnicemi
a právy, jak bylo výše již uvedeno. Díky markraběti Vladislavovi byl také rozšířen
sporný les mezi Laštany a Domašovem o hory, kde se kutala železná ruda a další hory,
kde se získávaly mlýnské kameny a kde se v potocích těžilo zlato. To vše ve prospěch
Hradiska potvrdil roku 1220 král Přemysl Otakar I.797 Za vedení opata Bonifáce, které
trvalo pouhých osm let, dostal hradišťský klášter ještě mnoho jiných důstojných pamětihodností. Opat Bonifacius ze své funkce odstoupil roku 1223 a téhož roku dne
13. října zemřel. Byl pochován v hlavním kostele před oltář sv. Štěpána.
Na rozdíl od předchozích opatů, ale i od následujících, byl šestý opat Petrus
ohodnocen analisty velmi negativně. Je popsán jako muž s velikým břichem, jemuž dával přednost před Bohem, i před svými spolubratry. Analisté poznamenávají, že je někdy sice lépe mlčet, než prozrazovat neblahé skutečnosti. Přesto píší, že opat Petrus
vznášel křivá obvinění, byl ochotný k hanebnostem, a že nedůvěřoval poctivým spolubratrům. Funkci opata vykonával šest let a byl roku 1229 suspendován. Odešel na
Strahov, kde je také pochován.
Sedmý premonstrátský opat jménem Abracham pocházel ze šlechtického rodu
ze Střelné. Se svými dalšími sourozenci po třicet let vedl společenství řeholníků
ve Střelné, kde společně postavili kostel zasvěcený svaté Trojici, B. M. V. a sv. Jiřímu.
Jeho bratr Esau se stal přerovským archidiákonem a olomouckým kanovníkem, a jeho
dva další rodní bratři, Izák a Blasius, byli také olomouckými kanovníky. Všichni tito
bratři společně zasvětili svůj život službě Bohu, a byli po celém kraji známí všem lidem
pro svou dobročinnost a moudrost. Za opata Hermanna věnovali hradišťskému klášteru
svůj rozsáhlý les i s celým příslušným majetkem. Bratři jednomyslně ustanovili Abrachama dědicem všeho jejich majetku. Když se stal Abracham opatem, tak svou funkci
vykonával pouhé tři roky. Funkce opata se vzdal ve prospěch Gerlacha, a vrátil se zpět
do Střelné na své původní dědictví, kde po krátké době zemřel. Byl pochován uprostřed
kostela ve Střelné.
Gerlacus (Gerlach) byl osmým premonstrátským opatem na Hradisku u Olomouce. Analisté udávají jeho národnost jako „coloniensis“, avšak asi to neznamená, že
by pocházel z Kolína nad Rýnem, ale spíš je to jeho označení jako přistěhovalce. Ačkoli
někteří autoři udávají, že pocházel z Olomouce.798 Stal se opatem roku 1232. Toho času
(v létě 1237) čtvrtý král Čech Václav I. se rozhodl ozbrojenou mocí potlačit vzpouru
svého bratra Přemysla, moravského markraběte, sídlícího na Olomouckém hradě. Král
Václav I. s českým vojskem vniknul na Moravu, kterou dlouho a daleko široko pustošil
„ohněm a železem.“ Položil se vojenským táborem u Olomouce a obsadil Klášterní
796
Mlčák, L.: Olomouc Klášterní Hradisko bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, s. 6.
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 55.
798
Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, s. 23.
797
290
Hradisko. Obklíčil olomouckou pevnost, a zatím co vyčkával, jeho ozbrojenci vyplenili
celou premonstrátskou kanonii a vše, co bylo možno, vypálili. Opat a řeholníci se neúspěšně snažili zabránit všem škodám. Olomoucký hrad nebyl dobit, protože došlo
k mírovému ujednání konce války. Markrabě Přemysl odškodnil kanonii premonstrátů
na Hradisku věnováním osady Polom roku 1238.799
Za opata Gerlacha v roce 1242 došlo k vpádu mongolského vojska na Moravu.
Při jejich vpádu došlo i k druhému rozboření kláštera na Hradisku. K tomuto vpádu
Mongolů se pojí velký počet pověstí ze všech možných moravských míst. V posledním
století historikové považují všechny tyto pověsti za smyšlené a hrdiny z těchto pověstí
za vyfantazírované pohádkové bytosti. Mnohé rozporuplné události z této doby si vyžadují velmi podrobný rozbor a osvětlení skutečné pravdivé historické podstaty.
POVĚSTI O TATARECH NA MORAVĚ ROKU 1241.
Když se hovoří nebo píše o Tatarech nebo Mongolech musíme vzít na vědomí
původ těchto pojmenování. V sousedství Mongolů žili Tatové,800 nazývaní také někdy
Tataři. Byli vasalové kmenu Džurčedů. Ztotožňování Mongolů s Tatary vzniklo na konci 12. století v Rusku, protože Rusové je považovali za zplozence pekla, tak je pojmenovali podle Tartaru, názvu podsvětí z řecké mytologie.801 Z Ruska se toto pojmenování
přeneslo k nám, ale jako synonymum pro označení mongolského etnika. Mongoly tedy
nazýváme Tatary nesprávně.
Jsme země slovanská a proto v našich pověstech a literatuře převažuje pojmenování „Tataři“. Protože správné pojmenování odpovídající veškeré literatuře je „Mongolové“ budeme v dalším textu pokud možno dávat přednost pojmenování „Mongolové“.
Ve všech našich pověstech jsou Tataři líčeni jako krutí, nemilosrdní pohané, jako nekulturní divoši, kteří byli schopni jedině krást, vraždit, znásilňovat, zapalovat příbytky a ničit veškeré kulturní hodnoty. To všechno je jen zčásti pravdivé.
Na Klášterním Hradisku během vedení premonstrátské kanonie opatem Gerlachem bylo Hradisko při průjezdu vojsk Mongolů Moravou v roce 1241 rozbořeno. Stalo
se tak již po druhé. Ze své zaznamenané téměř tisícileté historie Klášterního Hradiska to
bylo druhé rozboření z udávaných sedmi.
O skutečné historické existenci a přítomnosti Mongolů neboli Tatarů u Olomouce se stále vedou mezi historiky velmi rozporuplné diskuze. Přitom mezi nimi čím dál
tak víc převažuje názor, že jde o pouhou vybájenou legendu, která nemá ani to nejmenší
odůvodnění v reálné historické skutečnosti. Jako ukázku tohoto „vytřibování“ názorů
našich odpovědných historiků lze uvést měnící se názor velmi zdatného olomouckého
historika PhDr. Leoše Mlčáka. Ten v roce 1978 napsal: „Slibný stavební rozvoj kláštera, který byl pohřebním místem olomouckých Přemyslovců, přerušili svým vpádem Tataři, kteří v roce 1241 klášter vypálili. Klášterní kostel se zřítil a jeho oprava opatem
Robertem byla dokončena teprve v roce 1257.“802 Avšak v roce 2011 změnil svůj názor,
799
Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, s. 62.
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
801
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
802
Mlčák, Leoš: Hradisko u Olomouce. Ostrava, 1978, s. 1 – 2.
800
291
když píše: „Slibný stavební vývoj přerušil vpád Kumánů na Moravu. Kanonie byla
v roce 1241 vypálena, konventní kostel se zřítil.“803
Přes stále víc sdělovaný názor historiků o nepřítomnosti Mongolů u Olomouce
jsou neustále prostými občany Olomouce kladeny olomouckým historikům otázky:
Byli Tataři neboli Mongolové u Olomouce či nebyli?
Byla Olomouc Mongoly obklíčena?
Byla s Tatary u Olomouce svedena bitva?
Zahynul u Olomouce nějaký významný velitel Mongolů?
Je Jaroslav ze Šternberka neskutečná, vymyšlená osobnost?
Je možné, aby se události kolem Mongolů z roku 1241 zaměnily za příhody
z roku 1253, z doby napadení Moravy Kumány?
Prokázat existenci Mongolů na Moravě v roce 1241 je nesmírně složité. Neboť
historikové k tomu požadují písemné důkazy, a v době vpádu Mongolů na Moravu neuměl ani jediný Mongol psát a číst. Proto písemné památky ze strany Mongolů být nemohou. Pokud se přece jenom nějaká písemnost objeví, tak je to podle historiků falsum.
V důsledku toho je celé období vpádu Mongolů na Moravu z našich dějin vymazáváno.
Přesto jsou neustále ve sbírkách pověstí z Olomouce a z Moravy uváděny pověsti o Tatarech, o Jaroslavu ze Šternberka a o hrdinství našich olomouckých předků v zápase s Mongoly. A věrohodnost těchto pověstí nesnižuje ani to, že v jejich sousedství je
ve sbírkách nesčíslný počet pověstí o divoženkách, fraucimorech, skřítcích a jiných pohádkových bytostech. Pokud je historiky odmítáno obklíčení Olomouce Tatary a existence bitvy s Tatary u Olomouce, protože o tom nebyly předloženy hodnověrné důkazy,
pak uváděné pověsti nejsou pověsti ale pohádky.
Jenže dějiny probíhají a nezávisí na tom, zda to nějaké písemnosti potvrzují.
Vpád Mongolů na Moravu roku 1241 se konal, ať si to historikové přejí či nepřejí, ať ho
posunují do let vpádu Maďarů roku 1253, nebo později do kteréhokoli období invaze
cizích jednotek na naše území. I když údaje o bitvách s Tatary u Olomouce vyvolávají
posměšky našich historiků, je nutno předem uvést, že ani ti nejzarputilejší popírači zničujícího působení Tatarů na Moravě nemohou nepřiznat existenci vpádu Tatarů do
Střední Evropy v letech 1240 až 1243. Vždyť dokonce papež Řehoř IX. byl donucen
jménem křesťanů vyhlásit křížovou válku proti těm „asiatským pohanským barbarům.“
Ačkoli na druhé straně musíme přiznat, že přes výzvu z tak vysokých míst se do války
s Tatary vůbec nikdo nedostavil. Že tedy nakonec museli Tataři z Evropy odtáhnout
zcela dobrovolně, ze své vůle, a nikoli, že by byli vytlačeni křižáckými vojsky.
Ve staré, ale i v současné literatuře jsou uváděny tři dosti odlišné verze pověstí
o Tatarech u Olomouce. První je možno nazvat spíš legendou o zázračné pomoci P. Marie při bitvě s Tatary u Olomouce. Druhá verze, nejrozšířenější, je pověst o vítězství
Jaroslava ze Šternberka nad Tatary dne 25. června 1241. Třetí pověst vypráví, jak Klášterní Hradisko bylo Tatary do základů vypleněno a zničeno. K těmto třem pověstem se
velmi blízce pojí legenda o pomoci P. Marie Moravanům obklíčeným Tatary na Hostýně a pověst o neúspěšném pokusu Tatarů obsadit a okupovat vrch Kotouč u Štramberku. Ve sbírkách pověstí z Moravy je ještě asi deset dalších pověstí z různých lokalit,
vyprávějících o přítomnosti Tatarů na Moravě v roce 1241.
Ze tří verzí pověstí uváděných o nájezdu Mongolů na Olomoucko je zde na prvním místě uvedena pověst, která je převzata z diáře premonstrátské kanonie Klášterního
803
Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uh. Hradiště, 2011, s. 6.
292
Hradiska z roku 1725.804 V tomto diáři tvoří doprovodnou slovní přílohu vytištěné mědirytiny, která zachycuje podobu starého dřevěného oltáře z kaple Božího těla v Univerzitní ulici. Mědirytina zobrazuje pět výjevů z průběhu vítězné bitvy Olomoučanů nad
Tatary v roce 1241. Mědirytinu doprovází latinský text vysvětlující oltářní výjevy.805 Ze
tří verzí pověstí o Tatarech u Olomouce je tato pověst nejméně známá. Historikové ji
někdy jmenují „jezuitská“. Domnívají se, že pravděpodobně olomoučtí jezuité doplnili
starší lidovou pověst o porážce Tatarů u Olomouce eucharistickou interpolací. V této
souvislosti se nejčastěji objevuje jméno olomouckého jezuity prof. Jana Tannera, který
v druhé polovině 17. století přednášel na teologické fakultě olomoucké univerzity. Tanner byl zaníceným ctitelem P. Marie, a také napsal knihu pojednávající o Šternbercích
a o porážce Tatarů u Olomouce.806 Jan Tanner žil v druhé polovině 17. století, ale pověst o zázračném vítězství Jaroslava ze Šternberku byla známá nejméně o sto let dřív.
Avšak nalezl jsem v Tannerově popisu událostí kolem Tatarů u Olomouce sdělení, že
Tataři při dobývání Hradiska při útoku na bránu spustili ohromný, ohlušující řev. Tataři
k nahnání strachu svému protivníku skutečně používali hrdelní skřeky podobně jako
Indiáni. Při obležení Kyjeva, při objíždění hradeb, způsobili takový řev, že uvnitř opevnění obránci Kyjeva se mezi sebou neslyšeli a nemohli se dorozumět.807 Tedy profesor
Tanner si nevymýšlel.
První verze ze tří olomouckých pověstí popisujících obklíčení Olomouce Mongoly v roce 1241 je zde uvedena jako legenda.
LEGENDA O ZÁZRAČNÉM VÍTĚZSTVÍ JAROSLAVA ZE ŠTERNBERKA NAD TATARY
U OLOMOUCE LÉTA PÁNĚ 1241
(Podle nejstarší latinské verze uložené v roce 1725 do diáře premonstrátů
Klášterního Hradiska.)
„Když kolem roku 1241 vtrhlo na Moravu dvacet tisíc Tatarů, poslal proti nim
český král Václav Otakar, zvaný Jednooký, pana Jaroslava ze Šternberka s několika
českými oddíly. Jaroslav po příchodu do Olomouce již téměř obklíčené Tatary vyzbrojil
v městě všechny schopné muže, takže velel osmi tisícům Čechů a Moravanů.
Jaroslav v Olomouci za hradbami nejdřív vyčkával. Teprve, když polevila pozornost Tatarů, shromáždil navečer 24. června 1241 své vojsko na olomouckém náměstí. Pak se s veliteli odebral do kaple Božího těla, kde po zpovědi všichni přijali Tělo Páně, a složili přísahu obětování svého života za vítězství křesťanů. Zbylo pět posvěcených
hostií. Jaroslav nařídil vložit je do dřevěné skřínky a vézt je v doprovodu kněze do boje
s Tatary.
Potom Jaroslav vyšel na náměstí před vojsko, všem nařídil pokleknout a prosit
Bohorodičku o přímluvu za vítězství. Sám pak učinil veřejně slib, že postaví kostel ke cti
matky Boží Panny Marie. Poté vyšel s celým vojskem z bran Olomouce.
Jaroslavovo vojsko tiše prošlo až do tatarského ležení, kde přepadlo spící Tata-
804
Moravský zemský archiv. E 55 Premonstráti Klášterní Hradisko, sg. 214 II 16.
Mlčák, L., Mlčáková, K.: Mědirytiny k barokní legendě o zázračném vítězství Jaroslava ze Šternberka
nad Tatary u Olomouce. Střední Morava, vlastivědná revue 13, 2001, s. 65 – 77.
806
Tanner, J.: Derer Helden von Sternen, kap. 4., s. 118 – 123.
807
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 192 – 193.
805
293
ry. V nastalé bitevní vřavě Jaroslav narazil na Peta, náčelníka Tatarů. V souboji Jaroslav usekl Petovi pravou ruku nad loktem, a Peta na místě vykrvácel. Když Tataři spatřili smrt svého náčelníka, v panice utíkali od Olomouce až do Uher. Ale většina Tatarů
byla Jaroslavovými vojáky u Olomouce pobita.
Zatím kněz doprovázel pět zbylých posvěcených hostií, uložených ve skříňce vezené oslem. Když v tatarském ležení tuto skřínku otevřel, a když rozbalil roušku ochraňující posvěcené hostie, nalezl všech pět hostií zvětšených a přeměněných do podoby
měsíčku a do podoby Kristova těla. Kněz zázrakem změněné hostie uložil znovu do dřevěné schránky a tu naložil zpět na osla. Načež osel – bez jakéhokoli pokynu – odběhl se
skřínkou s hostiemi zpět do Olomouce do kaple Božího těla. Na paměť této události byl
zhotoven pro kapli Božího těla velký oltář, na kterém jsou tyto zázračné události z bitvy
25. června 1241 zobrazené.
Jaroslav dostál svému slibu a Panně Marii postavil v Olomouci kostel. Král
Václav, který se po bitvě dostavil do Olomouce, jmenoval Jaroslava vévodou a ustanovil
ho zástupcem moravského hejtmana. Daroval mu pole a lesy na sever od Olomouce, kde
Jaroslav v následujících létech postavil tvrz a hrad Šternberk.
Původní dřevěný oltář z kaple Božího těla byl později uložen na olomoucké radnici v kapli sv. Jeronýma spolu s Jaroslavovou korouhví z jeho vítězství nad Tatary.“
Obklíčení Olomouce Mongoly je většinou současných historiků odmítáno stejně
jako i existence jakékoliv bitvy s Mongoly u Olomouce. Hrdina z této bitvy uváděný
v pověstech, Jaroslav ze Šternberka, je historiky dnes jednoznačně považován za vybájenou postavu.
Jenže je to jinak. Mnoho jevů přičítaných v pověstech Mongolům, a dosud našimi historiky považovaných za vybájené, se skutečně odehrálo, jak to také současné
vědomosti o Mongolech a jejich způsobu života v 13. století stoprocentně potvrzují.
Teprve v posledních několika létech se daří objektivně objasnit mnohé stránky
života Mongolů. Lze velmi těžko zjistit, do jaké míry naši současní historikové sledují
stav zveřejňovaných argumentů o dosud neznámé historii Mongolů a jak nové poznatky
zařazují do svých negativních úvah o vpádu Mongolů na Moravu v čtyřicátých létech
třináctého století.
V roce 1982 byla nově přeložena skrývaná „Tajná kronika Mongolů“808, která
přinesla četné, dosud neznámé poznatky z historie právě 13. století. Jenže pro českého
čtenáře je bohužel obtížně dostupná. Avšak po rozpadu totalitního sovětského tábora,
když i v Mongolsku nastaly pro odborníky přístupnější cesty, tak skupina odborníků
především z USA se zaměřila na osvětlení dosud neznámé části historie Mongolů. Jack
Weatherford, profesor antropologie v Malacester College v Minnesotě, odborník na
kmeny, spolu s dalšími odborníky strávil několik let na dříve nepřístupných místech
v Mongolsku, a na podkladě zjištěných skutečností vydal knihu „Čingischán a utváření
moderního světa.“ Tuto knihu vydanou v roce 2003 přeložila Petruška Šustrová a její
překlad vyšel v Praze roku 2006. Kromě těchto nových originálních informací má český
čtenář k dispozici dost velkou skupinu knih o Mongolech z péra českých autorů. Připomínám některé z nich: Aloys V. Šembera, „profesor řeči literatury české na moravskostavovské akademii v Holomouci“, vydal roku 1842 v Olomouci knihu „Vpád Mongolů
do Moravy“. Na Šemberovu knihu navázal Antonín Boček knížkou „O vítězi nad Mon-
808
Tajná kronika Mongolů (Tajná historie Mongolů), Praha, 1955, přeložil dr. Pavel Poucha.
294
goly“. František Adámek, moravský archeolog, zabývající se otázkou přítomnosti Mongolů u nás, sepsal dílo „Tataři na Moravě“, které vyšlo v Praze roku 1999, avšak až
10 let po autorově smrti, přesto, že práci na ní dokončil již roku 1987. Jeho kniha má
271 literárních odkazů. K historii Mongolů vyšlo u nás také několik dalších publikací
zahraničních autorů. Uvádím alespoň dvě: C. C. Bergius: Čingischán. Praha, 1979,
(str. 480) a Vasilij Jan: Čingischán. Praha, 1982, (str. 326).
OBJEVOVÁNÍ HISTORIE MONGOLŮ
Období vlády Čingischána, jeho invaze do zemí Asie, arabských zemí a do Evropy ovlivnila světové dějiny a zapsala se i do naší historie. Vždyť např.
z Čingischánovy mongolské armády naše armáda převzala při oslavách významných
výročí ono známé volání „huré“ – „hurá“.809 Mongolové po Čingischánových vpádech
převzali z Persie citrony a mrkev, na druhé straně zase přenesli z Číny do světa nudle,
hrací karty a čaj.
Čingischán jako první na světě sjednotil Čínu, Rusko, vytvořil Koreu, Indii, zavedl diplomatické a obchodní kontakty, sčítání lidu a dokonce zřídil první mezinárodní
poštovní systém. A zůstává vzorem i dnešnímu světu, protože snížil daně a odpustil je
lékařům, učitelům a duchovním. Zaručil náboženskou svobodu, a nakonec i upustil od
mučení. Příkladem by mohl být i současným politikům tím, že zakázal vlastní portrétování, pojmenovávání po sobě a po svých potomcích a zakázal vytváření svých soch.
Avšak také v obsazených zemích vyvraždil vrstvu aristokratů. Čingischán stavěl mosty,
nebývale podporoval obchod a řemesla.810
Aniž si to uvědomujeme, potomci Čingischána vládli v některých krajinách velmi dlouho. V Indii do roku 1857, kdy Britové zlikvidovali císaře Bahadúra Šácha II.
a jeho rodinu. Na Středním Východě v Uzbekistánu byl poslední vládnoucí potomek
Čingischána – bucharský emír Alim-chán, sověti ho zlikvidovali v roce 1920.
Aby vůbec bylo možné pochopit nezvyklou situaci a zvláštnosti kolem vpádu
Mongolů na Moravu, je nezbytné se seznámit se způsobem života Mongolů na počátku
13. století. Současné objevy odlišností tehdejší existence Mongolů jsou nesmírně zajímavé a potrvá ještě mnoho desetiletí, než bude možno vytvořit kompletní nový obraz
o Mongolech žijících v třináctém století. Obraz, který bude překvapivý, a který vyvrátí
dosavadní představy našich historiků o Mongolech. Avšak již nyní je nezbytné rozšířit
toto sdělení o vpádu Mongolů do našich krajin o ty nepodstatnější nové poznatky, abychom pochopili mnohem větší pravdivost informací uvedených v pověstech proti nesmyslné deformaci tohoto úseku našich dějin našimi současnými historiky.
Nezapomínejme, že tehdejší představitel Mongolů, Čingischán, člověk žijící jako divoch a desperát, vytvořil během jediného svého života dosud největší říši, která
v dějinách lidstva nebyla dosud nikým překonána – ani v minulosti, ani později. Ani
Alexandrem Velikým, ani Římskou říší a v nové době ani koloniálními mocnostmi, ba
ani Hitlerovou Velkoněmeckou říší nebo Stalinovým SSSR s podrobenými zeměmi tzv.
socializmu. Čingischánova říše byla vytvořena během jeho života, sahala od Tichého
oceánu ke Středozemnímu moři a do svých hranic včlenila nejen Čínu, Indii, Arábii,
809
810
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 107 – 110.
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 22.
295
Rusko, ale i celou východní Evropu.
Přitom naše dosavadní údaje o Čingischánovi a Mongolech byly a jsou vždy
zkreslené, nadnesené a z větší části nepravdivé. Bylo to jinak, někdy lepší, ale také často
mnohem horší.
Mongolové považují za své předky Huny. Ve 13. století tvořilo Mongoly několik
kočovnických kmenů, které z našeho hlediska byly na nejnižší kulturní úrovni. Na počátku 13. století tři mongolské kmeny kočovaly v centru suché stepi a polopouště Gobi,
na východní Sibiři, u jezera Bajkal. Mongolská sibiřská step byla bez stromů s velmi
drsným podnebím.
Pojmenování Mongolů se odvozuje od slova Mong, což v překladu znamená
vzpurný, neohrožený, nebo sklíčený, smutný.811 Na přelomu 12. a 13. století se Mongolové živili jako lovci ve stepi, nebo přepadali stáda sousedů; z menší poloviny kočovali
jako pastevci dobytka, koní, jaků a koz. Odívali se do psí nebo volské kůže. Z volské
kůže si také zhotovovali lodě. Živili se jakoukoli ulovenou zvěří. Pokud žádnou zvěř
neulovili, což bylo nejčastější, tak jedli myši a zdechliny. Nepohrdli ani lidským masem. Jejich stravu tvořilo jen maso, krev a mléko. Mongolové neznali moučné výrobky,
protože neznali pěstování žádných zemědělských plodin. Proto ani nejedli žádnou zeleninu. Zprávy cestovatelů z té doby Mongoly popisují jako „nelidské tvory s povahou
zvířat, spíš zrůdy, žíznící po krvi a pokládající krev za lahůdku, trhající a požírající maso psů a lidí.“812 Na náhorní stepi byl nedostatek pitné vody, tak Mongolové byli zvyklí
pít nečistou a blátivou vodu.813
Ve všech moravských pověstech jsou Mongolové zobrazováni jako pohané, nelítostně zabíjející všechny křesťany. Jenže ono to bylo zcela jinak. Čingischán a Mongolové byli k odlišným náboženstvím docela tolerantní, mnohem tolerantnější než křesťané nebo muslimové k jiným náboženstvím.
Mongolové, neboli chybně Tataři, příslušníci Čingischánova kmene, včetně jejich vůdce Čingischána, vyznávali šamanismus, tedy animistické náboženství. Nebyli
ateisté. K vlastnímu kmenu Mongolů se přiřazují ještě mongolské kmeny Kerejtů na
jihozápadě a Najmanů na západě, tyto oba kmeny byly z větší části křesťanské, pravděpodobně tzv. Nestoriáni.814 V sousedství Mongolů žili na východě Tatové, nazývaní
také někdy Tataři, buď vodní, nebo černí. 815 Byli vasalové kmenu Džurčedů.
Čingischán, který ještě jako Temudžin sjednotil všechny mongolské kmeny, nazval svůj sloučený kmen Mongolů „Lid plstěných zdí“816 (plsť = slisovaná vlna), později „Jeke Mongol Ulcus“, tedy „Velký mongolský národ“.817 Byl to jeden milion lidí –
nomádů a dvacet milionů zvířat. Z jednoho milionu příslušníků svého kmene byl Čingischán schopen sestavit sto tisícovou armádu.
Čingischán se narodil 26. 1. 1155; při narození měl v ruce krevní sraženinu, což
se předpovídalo jako neblahé znamení prolévání krve v jeho životě. Jeho otec Jesügej
811
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 191.
813
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 191.
814
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
815
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
816
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 97.
817
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 106.
812
296
porazil bílé Tatary a zajal jejich vůdce Temudžina a Akbulu. Na památku prvního z nich
byl Jesügejův narozený syn pojmenován Temudžin. Jako dospívající chlapec nesnesl
nadvládu staršího bratra a tak ho zabil. Temudžin byl pro vraždu bratra deset let otrokem v kmenu Tajčiutů. Utekl a proti Tajčiutům vedl válku. V tomto věku s málo starším Džamuchou z kmene Džadžirátů uzavřel pobratimskou smlouvu. Avšak roku 1190
Džamucha při soupeření s Temudžinem o nástupnictví po chánovi Kerejtů rozehnal
Temudžinovi bojovníky, jednomu z Temudžinových vůdců usekl hlavu, přivázal ji
k ocasu koně, čímž zhanobil Temudžina. Pak sedmdesát zajatých stoupenců Temudžina
uvařil zaživa v sedmdesáti kotlích.818
V devíti létech byl Temudžin zasnouben s Borte, dcerou vůdce kmene Ongirátů.
Po útěku ze zajetí od Tajčiutů se s Borte oženil. Avšak roku 1180 mu manželku unesli
nepřátelští Merkité. Po delším pronásledování Temudžin Merkity porazil a Borte osvobodil. V roce 1189 Temudžinova ozbrojená skupina čítala kolem třinácti tisíc lidí a zvolila Temudžina chánem. Na návrh svého nevlastního bratra Butauriho z vnuknutí nebes
byl Temudžin pojmenován Čingis – chánem (což v překladu znamená násilný, neohrožený nebo také oceánský chán).
V roce 1201 si podmanil dva tatarské kmeny a rok nato knížete Kerejtského
a Tungkatského Dvang-chána. Když roku 1204 porazil na Altaji Najmany, dal tisíc Tatarů popravit. Přitom jeho syn Džudži polovinu Tatarů ochránil, poněvadž měl za manželku Tatarku, tak Temudžin na syna zanevřel.
Temudžin – Čingis v roce 1206, kdy jeho armáda měla sto deset tisíc jezdců,
svolal k pramenům řeky Dnana chulturaj (chural), sněm svých kmenů. Tam ve svém
jednapadesátém roku života byl potvrzen Velkým chánem, a k jeho poctě byla vztyčena
korouhev s devíti bílými koňskými ocasy, süld. Od té doby se datuje doba jeho vlády:
1206 – 1227.
Čingischán po celý svůj život uctíval „Věčně modré nebe“, to byl jeho jediný,
nejvyšší Bůh. Když měl nějaké závažné problémy, nebo měl učinit závažné rozhodnutí,
odebral se na posvátnou horu Burchan Chaldun ve středním Mongolsku, česky Boží
horu, kde obvykle několik dnů se postil a rozjímal;819 jeho podřízení velitelé často drželi
půst při úpatí hory.
O Čingischánově toleranci k jiným náboženským vyznáním lze uvést následující
důkazy: Čingischán si od svého zvolení Velkým chánem držel poradní sbor, nazvaný
Churultaj, v němž z 19 mužů byli dva Mongolové, a také Merkité, Kitani a Kerejté, několik křesťanů, tři muslimové, několik buddhistů a šamanistů.820 Čingischán byl tolerantní ke všem odlišným náboženstvím, ke křesťanům, muslimům i brahmínům.
V „mongolském vojsku“ měl Čingischán velký počet těchto odlišných vyznavačů.
Vždyť jeho manželka a manželky jeho čtyř synů byly křesťanky, asi nestoriánky. Jeho
nejmilejší vnuk byl křesťanem od narození a byl pojmenován podle bible Širemun –
Šalamoun.821
818
819
820
821
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 80 – 81.
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 98.
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 177.
297
SVĚTOVLÁDCE POVĚŘENÝ BOHEM
Je zajímavé Čingischánovo prohlášení, které vydával před dobytím každého
města a před vyvražděním jeho obyvatel: „Vůdcové, velmoži a prostí! Budiž vám vědomo, že mi Bůh dal vládu nad celým světem od východu na západ. Kdo se podrobí,
bude ušetřen, ale běda těm, kteří by se protivili. Budou zaškrceni i se svými ženami,
dětmi a oblíbenci!“822 Odvolával se na Bohem svěřenou vládu!
Z Čingischánova válečného tažení se uvádí zajímavá příhoda: když porazil a obsadil města Chorémské říše ve Střední Asii, tak strachující se bagdádský kalif823 se snažil získat Čingischánovu přízeň, a jako dar mu poslal pluk zajatých křesťanských křižáků. Čingischán je okamžitě všechny propustil na svobodu. Ne proto, že to byli křesťané,
ale proto, že to byli pěšáci. On přece ve vojsku neměl pěšáky, neboť ti jen zdržují. Tak
se mnozí z propuštěných křižáků vrátili do Evropy.824
Čingischán také v roce 1206 vydal svůj vlastní „Velký zákon“, „Jassu“, který
zabezpečuje úplnou náboženskou svobodu, ale nařizuje všem věřit v jednoho Boha,
zakazuje cizoložství pod trestem smrti a přikazuje vojákům odvádět desátý díl své kořisti nejvyššímu chánovi. Ale náboženské vůdce, lékaře, právníky, učitele, učence a pohřbívače mrtvol osvobozuje od všech daní a jiných povinností.825 Dovoluje se opít alkoholem, ale maximálně tři krát v měsíci. A také zakazuje koupání a praní prádla za bouřky.
Mongolové vždy vítězili, ačkoli téměř vždy bojovali proti početní převaze. Během pětadvaceti let ovládli většinu tehdejšího světa. Vítězili, protože používali ve svých
výbojích nezvyklou a nikdy nečekanou taktiku a svou ukrutností vyvolávali strach a děs
u svých protivníků. Od počátku bylo Čingischánovou taktikou způsobit předem u protivníka hrůzu a strach z mongolského vojska. Čingischánova nejdůležitější zásada byla:
Vytvořit u nepřítele zmatek a vzbudit strach a tak zlomit ducha. K šíření strachu využívat přeběhlíky.826 Propaganda byla podstatou vojenských úspěchů Čingischána.827 Šířit
děs, nafukovat ztráty nepřítele, z dobytého města rozesílat vystrašené obyvatele do
okolních měst, a u vlastních vojáků udržovat víru v nepřemožitelnost Čingischána.828
Mongolové především měli zajištěnou dokonalou výzvědnou službu, k boji přistoupili jen na vybraném a výhodném místě. V dostatečném několikaměsíčním předstihu celou krajinu své naplánované akce důkladně prozkoumali. Nejdříve jednotliví zvědové, kteří byli nazýváni „zpytáci“ nebo „kartasi“. Byli většinou z řad domorodého
obyvatelstva. Po těchto jednotlivcích prozkoumávaly terén malé skupinky mongolských
bojovníků. V době průniku Mongolů Moravou se jednotlivé mongolské výzvědné jednotky dostávaly až k Rýnu.
Mongolové nevozili s sebou žádné zásoby, žádné zbraně, neměli žádné pěšáky.
Jezdili na stepních, malých a odolných koních. Každý mongolský bojovník měl tři až
822
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 152.
824
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
825
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 107 – 110.
826
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 131.
827
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 153.
828
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 100.
823
298
pět koní. Na dvou nebo třech koních se při jízdě střídal, na jednoho až dva koně nakládal kořist. Mongolové se přesunovali bez proviantu, jen se značnou zásobou koní. Za
jízdy na koních jedli sušené maso, mléčnou pastu a suchý tvaroh. Syrové maso dávali
pod dřevěné sedlo koně, tam za jízdy překlepáváním změklo a bylo poživatelné.
Mongolové při přesunu nikdy neudržovali nějaké seskupení, ale vždy se přesunovali rozptýleni v prostoru.829 Když narazili na protivníka, tak ustupovali a drobili se
do nejmenších jednotek, které jakoby se rozprchli po celém okolí. Protivník obvykle
Mongoly pronásledoval, a tímto způsobem Mongolové přivedli protivníka většinou už
znaveného na předem vybrané místo.830 Tuto taktiku předstíraných ústupů následovanou náhlým útokem ze zálohy používali po celou dobu jejich tažení.
Na svých stepních koních Mongolové denně ujeli asi 80 km, ale obvykle jeli neustále bez přestávky více dnů. Teprve po pěti až čtrnácti dnech si dovolili několikadenní
odpočinek. Díky tomuto způsobu přesunu Mongolové zdolávali v krátkém čase neuvěřitelné vzdálenosti. Objevovali se náhle a nečekaně. Nepřátelské vojsko pobíjeli nelítostně, zajatce většinou nebrali. Obyvatelstvo vyvraždili, vše, co jim připadalo jako užitečné, ukradli. Vesnice vypálili. Celou krajinu ve velmi širokém okolí svého tažení zničili.
Dobyté území se snažili přeměnit na step.
Vpád na nepřátelské území probíhal vždy koordinovaně z několika směrů. Pro
střet s nepřátelským vojskem si Mongolové vždy v předstihu vybírali vhodné místo,
širokou rovinu bez stromů, s půdou, která byla vhodná pro jejich koně navyklé na step.
Přehledná rovina byla pro ně ten nejvhodnější terén pro boj. Vyhýbali se všemu, s čím
neměli zkušenosti ze své původní rodné krajiny, tedy obzvláště horám a kopcovité krajině. Mongolové ve své rodné krajině neměli města a ani pevné stavby. Proto při dobývání kulturnějších krajin vždy měli problém s městskými hradbami.
Před vlastním napadením města obsadili v širokém okolí okolní vesnice, které
dokonale „vyčistili“, vypálili a srovnali se zemí. Vesničany použili jako živý štít. Těmi
z nich, kteří padli, zaplnili vodní příkop, a po mrtvých tělech jako po mostu přecházeli
k hradbám. Obvykle za mohutného odstrašujícího řevu, ve vlnách střídajících se
s rychlým ústupem a zmizením všech Mongolů z dohledu hradeb. Tento postup měli
vždy nacvičený předem a podle různých obměn svou taktiku nazývali „padající
hvězdy“, nebo „hejno vran“, či „psí boj“831.
Při obsazení měst měli Mongolové svůj určitý, zvyklý postup, jak město dobýt
a jak ho vyrabovat. Nejdůležitější bylo zastrašit obyvatele ještě dřív, než přijde bitva. Po
dobytí a obsazení města ještě před loupením vždy z města odstranili lidi i zvířata. Mongolové byli shovívaví k těm, kteří kapitulovali a přijali Čingischánovy podmínky.
Avšak nepřátelské vojáky vždy pozabíjeli. Ostatní obyvatele vyvedli mimo město, tam
je úředníci rozdělili podle profesí. Písaře, obchodníky, horníky, řemeslníky, duchovní,
lékaře, atd. odvedli do Mongolska. Osoby bez profese vyčlenili na pomoc při dobývání
dalšího města (nosit, kopat, živé štíty). Bohaté a mocné jako osoby bez užitku pozabíjeli.832
Čingischán vytvořil bojové jednotky po desíti mužích a jejich násobcích, desetitisícové vojenské oddíly se nazývaly tumany. Jezdci měli dopředu nacvičené bojové
829
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 129.
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 129.
831
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 134.
832
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 153.
830
299
akce, které nazývali „pohyblivé křoví“, „plevelová formace,“ „jezerní formace“, „útvar
dláto“a jiné.833
Pro neznalost písma jejich vysílané spojky z centra Mongolska se učili zpívat
text posílané zprávy v některé známé mongolské melodii. Text musel každý posel osobně osmdesátkrát odzpívat před Čingischánem. Tito tak zvaní „šípoví poslové“834 přejížděli středoasijské pouště, přibližně po 32 km byly pro ně zřizovány stanice pro výměnu
koní. Také mezi jednotlivými útvary mongolských bojovníků byla zajištěna pouze ústní
komunikace, obvykle formou písní. Teprve na sklonku svého života začal Čingischán
zavádět mongolský písemný systém za pomoci čínských zajatců.835
V roce 1202 zcela vyhladil Tatary. Čingischán si postupně podrobil Ungkuty,
Kirkizy, Uraity a roku 1209 kulturní národ Ujghurů a Tangutů jako své spojence.836
V té době mu došlo poselství nově nastoupivšího čínského císaře Čongheiho
z rodu Altanchánů, tj. zlatých vladařů, s výzvou, aby se před čínským císařem pokořil.
Čingischán plivnul k jihu do povětří a pravil: „Pán čínský se jmenuje synem nebes
a není ani člověkem!“ Načež se spojil s knížetem Chytanským a zjara roku 1211 s padesátitisícovým vojskem přešel poušť Gobi a vpadl do Číny: poplenil přes 90 měst, lid
zabíjel a zajímal. Čonghei přistoupil na mír. Ale v roce 1215 Čingischán vpadl znovu do
Číny, obsadil Peking a císaře donutil k podřízenosti. /Džürčené neboli Mandžuové
ovládli Kitany, říši Ťin v severní Číně, tedy celkem asi 50 milionů lidí.837/
Čingischán se vrátil ke své hordě jako „pán říše nebeské“. Namísto původního
hlavního sídla Avarzy838 začal roku 1220 Čingischán budovat své nové hlavní město
Karakorum v dnešním východním Mongolsku a s pomocí Číňanů začala být psána kronika jeho vlády. V té době také zorganizoval obchodní cestu z Mongolska do Persie
s pravidelnými přepřáhacími zastávkami tak, aby bylo možno za jeden den ujet 200 km.
Roku 1217 vznikla nová válka s bouřícími se Merkity. Po jejich porážce Čingischán pokořil i vzbouřené Kirgizy a Tumaty, a dobyl Kazachataj. Po vyvrácení středoasijské karakitanské říše Čingischán narazil na tehdy velmi mohutnou a kvetoucí
středoasijskou říši Chovarezmovců, která zabírala oblast dnešního Turkmenistánu,
Uzbekistánu, Tádžikistánu, Afganistanu a větší část dnešního Iránu. Chórezm sahal od
Aralského moře k Perskému zálivu, jeho hlavní město bylo Urgenč (na Amudarje).839
S touto muslimskou Chórezmskou říší Čingischán zprvu udržoval přátelské
vztahy. Avšak v městě Otraru (nedaleko dnešního Taškentu) jeho vládce nechal pobít
mongolskou kupeckou karavanu, 450 obchodníků poslaných Čingischánem. Na Čingischánův pokus o smírné řešení reagoval chórezmský šáh Muhammad II. tak, že dal
popravit mongolského vyslance, a jeho hlavu poslal Čingischánovi. Což vyvolalo válku.
Načež roku 1218 Čingischán shromáždil hordu, jejíž síla činila 230 000 jezdců,
aby porazil šáhovo vojsko, které mělo 400.000 jezdců. Na počátku jara 1219 mongolské
vojsko zaútočilo na Chórezm ze čtyř stran, dobylo ho a obsadilo. Pak Čingischán roz-
833
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 100.
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 113.
835
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 111.
836
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 123.
837
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 123.
838
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 174 – 176.
839
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 148.
834
300
dělil vojsko na čtyři části. Se svou čtvrtou částí Čingis se synem Tolujem táhl na Bucharu. Bucharu napadl obejetím Kyzylkumu, Rudé pouště. V Buchaře bylo jen pět set vojáků, dvacet tisíc jich před Mongoly uprchlo. Čingis v Buchaře v mešitě vstoupil na kazatelnu a dal pokyn k všeobecnému plenění: „Pole je posekáno, dejte koňům žrát!“ Rozvzteklení Mongolové rozdupávali korán koňmi, posvátné nádoby použili za žlaby pro
koně, šejchy a kněze ustanovili koňskými čeledíny.840 Z Buchary se stalo zbořeniště.
Před Samarkandem se zase čtyři mongolská vojska spojila. Samarkand se vzdal.
30.000 řemeslníků bylo odvedeno do otroctví do Mongolska, 50.000 jiných obyvatel se
mohlo vyplatit. Zbytek, 30.000 obyvatel, nejdřív ostříhali, ale v noci je přepadli a pozabíjeli.841
Po Buchaře a Samarkandu Mongolové obsadili ještě v roce 1219 Otrar a Ur842
genč. Během dalších tří let obsadili Balch, Nanakat, Chodžend, Merv, Nisu, Herát,
Nišápúr, Termez, Bamján, Chazní, Péšavár, Kvazvin, Hamadám, Ardabil, Maraghe,
Tabríz, Tbilisi, Derbent, Astrachaň. V několika městech se pokusili urychlit porážku
posádky vyplavením města převedením toku řeky (Urgenč). A v několika městech byli
zlikvidováni všichni občané bez výjimky. Během čtyř roků Mongolové obsadili rozsáhlé území – od Himálaje po Kavkaz, od Indu k Volze.
Oddíly pod vedením Džoči a Sübeetaje, čítající dvě stě tisíc vojáků na koních,
vpadli do Persie. Během pěti let zde bylo asi patnáct milionů zabitých – každý Mongol
v průměru zabil 350 lidí. V některých městech Mongolové vyvraždili obyvatelstvo
kompletně.
Ve městě Níšápúr v dubnu 1221, kde byl zabit Čingischánův zeť Tochučar, vykonávala odvetu Tochučárova manželka. Nařídila všechny obyvatele zabít, z hlav postavit na náměstí tři pyramidy, a pak pozabíjet psy, kočky a vše živé.843
Avšak je nutno přiznat, že obdobné krutosti se děly i na opačné straně. Roku
1228 bylo 400 mongolských zajatců v Isfahánu přivázáno ke koňským ohonům, vláčeni
ulicemi a pak dáni psům. Peršané vbíjeli zajatcům do hlavy hřebík; v r. 1305 v Dillí
sultán nechal rozdupat Mongoly slony a z usekaných hlav postavil věž. Byzantský křesťanský císař Basileios nechal 15.000 bulharských zajatců oslepit. Barbarossa v roce
1160 nechal zajatcům u Cremony utnout hlavy a hrát s nimi kopanou; cremonští na
hradbách rozsekali zajatce, zajaté děti přivázali do katapultů a vrhali je proti nepříteli.844
Čingischán pronásledoval poslední část chórezmského vojska, kterému velel
schopný syn chóremzského šáha Muhammeda II. šáh Džálaluddín. V Bámjánu (hlavní
město Afganistanu) byl před hradbami zasažen šípem milovaný vnuk Čingise Mutagen,
syn Čagataje. Po jeho smrti Čingischán nechal kompletně vyvraždit všechny obyvatel
města, město bylo přejmenováno na Mogaligh (= nešťastné), a osídleno Hazáry. 845 Nikdo z obyvatel Bámjánu nepřežil. A Čingischán pronásledoval zbytek chórezmského
vojska dál, stále na východ. 24. listopadu 1221 u řeky Indu porazil syna šáha Mohammeda II. šáha Džálaluddína (Jalala). Tím byla dobita celá Perská říše.
840
Šembera, Aloys, V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842.
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
842
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 166.
843
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 159.
844
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 158.
845
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 160.
841
301
V té době se Čingischán rozhodl ovládnout Evropu. Zatím co setrvával v oblasti
Střední Asie, mongolští vojevůdci Sübeetej a Džoči zamířili kolem Kaspického jezera,
v roce 1221 obsadili Baku a vyhladili téměř všechny obyvatele v Arménii a Gruzii. Poté
přešli přes Kavkaz na sever k řece Kubáň. Kipčák byla země na severovýchodě Černého
moře, dnes patřící k Rusku a Ukrajině, tehdy ovládaná Kipčáky, také nazývanými Kumáni, Polovci, nebo Uzové. To byl turkotatarský kočovný kmen na území začínajícím
od Dněpru na východ. Mongolové byli přes Kavkaz vedeni perskými průvodci a byli
v soutěskách Kavkazu napadáni Alany, Jazy a Kumány. Mongolové tyto jednotlivé
kmeny porazili a tak se zmocnili rozsáhlého území až k severnímu břehu Kaspického
moře. Podrobili si je včetně sedmi kmenů u Azovského moře.846 Avšak Kumáni z větší
části utekli do Ruska ke svým odvěkým nepřátelům, které požádali o pomoc. Mstislav
Mstislavič, kníže haličský, chán Kumánů, se s Kumány přemístil směrem k Azovskému
jezeru. Do Kyjeva byl svolán sjezd knížat, zúčastnil se ho Mstislav Romanovič, velkokníže kyjevský, Vladimír Kurikovič, kníže černigovský, Daniel Romanovič, kníže
volyňský, Oleg Kurský, kníže smolenský a trubezský. Dohodli se na společné akci proti
Mongolům. Vědomi si své převahy zavraždili mongolské vyslance poslané k mírovému
řešení. Spojené vojsko Kumánů a ruských knížat bylo shromážděno na Dněpru u Sarubu, mělo asi 80. 000 ozbrojenců. Počet mongolského vojska byl poloviční. Když Rusové narazili u Dněpru na Mongoly, Mongolové zvolili svou obvyklou taktiku ústupu.
Ustupovali 14 dní jen za malých potyček. Ke konečnému střetu došlo u řeky Kalky
u Azovského moře dne 16. 7. 1223.847 Velmi těžká porážka Rusů u Kalky způsobila, že
Rusové byli v područí mongolských chánů následujících 250 let.848
Vítězná vojska se přesunula na Krym a na Ukrajinu, ale odtud se pak stáhla
k hlavním Čingischánovým silám. V průběhu návratu zemřel nejstarší Čingischánův syn
Džoči.
V roce 1224 došlo ke vzbouření Tangutů a nové válce s Čínou.849 Čingis se rozhodl zničit dynastii Západní Sia v severní Číně. Na zamrzlé řece Jang-c´ Mongolové
čínské vojsko na hlavu porazili. A pak Čingischán opět vytáhl proti severočínské dynastii Ťin. Avšak v průběhu tohoto tažení proti Tangutům na horním toku Žluté řeky
zemřel.
Čingischán zemřel 18. 8. 1227 ve věku 72 let po pádu z divokého koně. Mongolové jeho tělo po smutečních obřadech převezli do Mongolska. Byla to čtyřicetidenní
pouť, zabit byl každý člověk i zvíře na cestě průvodu. Čingischán byl tajně pochován na
neznámém místě pod Boží horu v oblasti „Ich Chorig“, posvátné hory Bulchan Chaldun.
Místo bylo udusáno osmi sty jezdci na koních, i ti byli zabiti. Přitom Mongolové říkali,
že „vstoupil na nebesa.“850 Pohřben byl bez mauzolea, chrámu, pyramidy, náhrobního
kamene.851
Podle šamanské víry po jeho smrti jeho duše přešla do jeho Süldu, Duchovního
846
Šembera, Aloys, V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842.
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 182 – 185.
848
Šembera, Aloys, V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842.
849
Šembera, Aloys, V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842.
850
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 20.
851
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 21.
847
302
praporce, spleteného z koňských hřív devíti bílých hřebců.852 Tento Süld, Duchovní
praporec pod Věčným modrým nebem, byl vtělením Čingischánovy duše.853 Buddhisté
pro Süld postavili u Měsíční řeky klášter, kde Süld střežilo přes tisíc mnichů „Žlutých
klobouků.“ Když v roce 1937 klášter obsadili Sověti, všechny mnichy povraždili a Duchovní praporec zmizel neznámo kam. Sověti v roce 1937 popravili třicet tisíc Mongolů, rozbořili kláštery, knihovny, rukopisy, chrámy.
„Ich Chorig“, „Velké tabu“, je území o několika stech čtverečních mil, kde je
zákaz vstupu. Ještě nedávno byla tato přísně vyhrazená oblast pod dohledem ústřední
vlády a Moskvy.854
„ZPLOZENCI PEKLA“
Jako na zplozence pekla pohlíželi na Mongoly Rusové; a proto jim neříkali
Mongolové, ale Tataři.
Čingischán měl čtyři syny a pět dcer. V době jeho pohřbu byl jeho nejstarší syn
Džoči již po smrti. Zůstali tři synové: Čagataj, Ögödej, Toluj.
Podle Čingischánova odkazu byl po jeho smrti zvolen Velkým chánem jeho třetí
syn Ögödej. Vládl v letech 1229 až 1241. Ögödej přijal jméno Zlatá rodina nebo Zlatý
rod. Začal si přeměňovat Karakorum, hlavní město ležící uprostřed pouště Gobi na řece
Orgon, uprostřed kmene Kerejtů, již stavěné ze zděných budov, na vlastní mocenské
centrum. Byla v něm převaha křesťanů, avšak byly tam postaveny nejen chrámy křesťanů, ale i buddhistů a mohamedánů.855 Toto kamenné město sloužilo především za skladiště bohatého zboží, jenže do roku 1235 bylo všechno promrháno. Manželka Ögödeje
Döregene byla křesťanka a jejich syn Širemun, pojmenovaný podle biblického Šalamouna, nejmilovanější Čingischánův vnuk, byl od mládí vychováván jako křesťan.856
Ögödej pro potvrzení svého postavení Velkého chána uspořádal chural. Jeho
hlavní náplní bylo odsouhlasení nového směru mongolské invaze. – Ögödej si ponechal
směřování svých výbojů na Čínu, na dynastii Sung. Druhorozený Čingischánův syn
Čagataj vládl Mogulské říši v Indii. Čtvrtý syn Čingischána Toluj i nadále držel oblast
východního Mongolska a přilehlé kraje. Na směr mongolské invaze do východní Evropy byl určen Sübeetej spolu s Džebe.857 Zde trvalo a stupňovalo se nebezpečí nových
odvetných útoků od poražených Kumánů – Kipčaků. Této oblasti velel Batu, syn Džočiho a vnuk Čingischána, který vládl Zlaté hordě v Rusku.
Z velkochána Ögödeje se stal opilec. Pořádal oslavy svého nejvyššího postavení
po celé léto 1229. Pak vtrhl do Číny, až k Pekingu, a odtud do Chórezmu – k Bagdadu
a Istakanu.858
Veliký chán Mongolů Ögödej, když byla ovládnuta Střední Asie, Kavkaz, Afganistan, Irán, Indie, a když byla podrobena i ruská knížectví, tak v roce 1236 vytvořil
852
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 105.
854
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 105.
855
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
856
Šembera, Aloys, V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842.
857
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 179 – 181.
858
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
853
303
nové ohromné mongolské vojsko. Jeho velením pověřil vnuka Čingischána, svého synovce, chána Batu, sice vzdělaného, rozumného a dobromyslného, ale na druhé straně
velmi přísného a krutého. Vojsko mělo ovládnout a podřídit Velkému chánovi střední
a jižní Evropu.859
Po celé dva roky se Mongolové připravovali na invazi do Evropy. V té době malé výzvědné jednotky zjišťovaly na území předpokládané invaze stav obrany, pastviny
a vodní zdroje. Roku 1237 s armádou 500.000860 se vypravil chán Batu na západ, a pak
z původního sídla Kumánů Kipčaku pronásledoval utíkající Kumány. Když mongolská
armáda došla k Volze, tak se rozdělila na dva proudy.861 Proti proudu Volhy ji vedl tlustý Sübeetej, který pro svou tloušťku ani nemohl jezdit na koni – spolu s Džebe vedl
150.000 armádu proti severním Bulharům na Volze.862 Obsadil rozdrobená města Rjazaň, Kolumnu, Moskvu, Vladiměř, Novgorod, Toržok, Volok, Tver, Kozelsk, Murom,
Perejaslav.863
Při dobývání Rjazaně Mongolové svůj způsob dobývání města doplnili dalšími
postupy: kolem hradeb Rjazaně postavili další spolehlivě střeženou ohradu, aby z města
neunikl ani jediný občan. Město dobývali pomocí vrhané hořící ropy z vrhacích hrnců.
Po dobytí města byla šlechta kompletně popravena, tisíce zajatců odesláno s kořistí do
Karakorumu, nejschopnější zajatci ponecháni k práci, zbytku neschopných zajatců ponechána možnost uprchnout do nejbližšího města, aby šířili zprávu o krutosti a nelidskosti Mongolů.864
Druhou, menší část armády vedli: syn Džočiho, nejstaršího zemřelého syna Čingischána, chán Batu, a syn Toluje, chán Möngke, tedy oba vnuci Čingischána. Tato
mongolská armáda směřovala na jihozápad na turecké Kipčaky – Kumány. Po obsazení
Astrachaně zamířila na Ukrajinu, obsadila města Gorochovec, Černigov a oblehla Kyjev.865 Na obvyklou výzvu Mongolů kyjevský kníže reagoval popravou mongolských
vyslanců a jejich hlavy nechal pověsit na městské brány. Následovně mraky Mongolů
objížděli kolem hradeb Kyjeva a tropili takový rámus, že se lidé uvnitř města mezi sebou neslyšeli.866 Kyjevský kníže Michail se vzdal. Byl mu darován život a stal se poradcem chána.867 Mongolské vojsko Kyjev obsadilo dne 6. 12. 1240, město vyloupilo
a do základů ho vypálilo. Kyjev nepadl pod útokem chána Ögödeje, jak tvrdí Josef
Válka. 868 Ögödej se v té době opíjel v Karakorumu a žádného válečného tažení se už
neúčastnil.
Mongolové považovali Kumány za proradný kmen, který po opakovaném porušení vzájemných dohod považovali za nutné zlikvidovat. Celé tažení Mongolů v Rusku
a i ve střední Evropě je nutno považovat za cílené pronásledování Kumánů Mongoly.
859
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 187 – 192.
Adámek, Fr.: Tataři na Moravě. Praha, 1999.
861
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 187.
862
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
863
Adámek, Fr.: Tataři na Moravě. Praha, 1999.
864
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 188 – 190.
865
Adámek, Fr.: Tataři na Moravě. Praha, 1999.
866
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 192 – 193.
867
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 192 – 193.
868
Válka, J.: Dějiny Moravy. Brno, 1991, s. 48.
860
304
Nepřátelství Mongolů s Kumány způsobilo, že Kumáni ze svých sídel nakonec utíkali
až do Uher. Tam byli přijati uherským králem Bélou IV. za podmínky, že budou podřízeni uherskému králi a že ihned přijmou katolické křesťanství. Útěk Kumánů do Maďarska podnítil další útok Mongolů proti Uhrám.869
Ihned v únoru 1241 vyrazily průzkumné jednotky Mongolů do uherské roviny.
Od Kyjeva mongolské vojsko táhlo na západ ve třech proudech. Silnější, padesátitisícové vojsko, vedené chánem Batu, zamířilo do Uher. Obsadilo Podolí, Sedmihradsko,
Moldávii. „Strach veliký z Tatarů padl na Čechy“.870
Menší dvacetitisícová část mongolského vojska měla odvést pozornost Evropy
od nájezdu Mongolů na Uhry a tak zabránit Evropanům chránit uherské nížiny. Proto
tato část Mongolů zamířila severněji, na Poláky a Němce. Údaje, že tato část mongolského vojska měla 150.000 jezdců871 byl nadnesený počet, záměrně šířený Mongoly.
Tuto část vedli: Paidar (někdy nazývaný Peta nebo Bajdar), bratranec chána Batu,
a Orban, (někdy nazývaný Ordo) bratr chána Batu.872 Dne 10. března 1241 překročili
polské hranice. Obsadili Lublin, Zawichost, Sandoměř, Kopřivnici.
19. března 1241 zvítězili u Chmelníka, 27. března 1241 padl Krakov, kníže krakovský uprchl do Tater. Z Krakova zamířili Mongolové do Slezska na Vratislav.873
Obsadili Vratislav a Opole.874
Vratislavský kníže Jindřich II. Slezský Pobožný, švagr českého krále Václava I.,
(měl za ženu Annu, sestru českého krále Václava), soustředil u Lehnic třiceti tisícovou
armádu rytířů z Polska, Německa, Francie a horníky ze zlatých dolů. Když počátkem
dubna 1241 předvoj Mongolů narazil na vojsko Poláků, Mongolové zvolili svou obvyklou a vždy úspěšnou taktiku: když zpozorovali polské vojsko, předstírali ústup
a útěk. Rozprchli se do širého okolí. Polské vojsko je neúspěšně pronásledovalo. Asi po
10 km Mongolové ustoupili k předem vybrané pláni, Dobrému poli. To už na polské
straně nastala únava, načež Mongolové přistoupili k definitivnímu střetu. Poprvé byl
Mongoly použit dým, velmi zapáchající pára vycházející z jakési hlavy, takže Poláci
kvůli tomu strašnému a nesnesitelnému smradu málem omdlévali, zeslábli a přestali být
schopni boje. Tak na Dobrém poli došlo dne 9. dubna 1241 k nečekané a katastrofální
porážce polského vojska. Podle údajů z té doby bylo mrtvých 25.000 Poláků. Avšak
část slezského vojska, němečtí horníci ze zlatých dolů, byli zajati a posláni do východního Mongolska.875 Mongolové mrtvolám poražených Poláků utínali uši a naplnili jimi
devět pytlů, které poslali Velkému chánovi do Mongolska jako důkaz vítězství. Vratislavský kníže Jindřich II. Slezský byl zabit, a s jeho hlavou Mongolové si hráli kopanou,876 než byla také odeslána do Karakorumu na důkaz vítězství Mongolů. Teprve
později, po definitivním odchodu Mongolů, zbytek těla knížete Jindřicha II. identifiko-
869
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 193 – 194.
Válka, Josef: Dějiny Moravy. Brno, 1991, s. 48.
871
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
872
Weatherford, J.: Čingischán a utváření moderního světa. Praha, 2006, s. 195.
873
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
874
Adámek, Fr.: Tataři na Moravě. Praha, 1999.
875
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
876
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
870
305
vala jeho matka, svatá Hedvika, podle šesti prstů na levé noze.877
Velmi zajímavý byl postoj ostatní Evropy k invazi Mongolů. Evropské země byly zaujaty sporem odehrávajícím se v Itálii mezi císařem Fridrichem II. a papežem Řehořem IX., a blížícím se Mongolům nevěnovaly pozornost.
„Český král Václav I., který mezi oběma soupeři neustále lavíroval, se roku
1240 zase smířil s císařem. Náhlý obrat ve smýšlení krále Václava dá se vysvětlit tím,
že asi už něco zaslechl o hrozném nepříteli, valícím se na Evropu. Že jsou to kočovníci
plemene žlutého čili mongolského, zvaní Tataři, příbuzní někdejším Hunům, Avarům
a pak Maďarům.“878
„Nejvíce hrůzy naháněl neobyčejný způsob válčení těchto kočovníků. Byla to
jízda neobyčejně rychlá. Vychrtlý, ale otrlý mongolský kůň uháněl s větrem o závod,
mimo to míval jezdec jich u sebe až tré, z nichž jeden za soumara, dva pak k jízdě sloužili, které jezdec často v největším trysku střídal. Tím si vysvětlíme, proč urazil Mongolec za jedinou noc, (jezdívali k vůli vedru dennímu, aby zakryli svůj útok, rádi v noci),
tolik, mnoho-li jezdec západo-evropský sotva ve třech dnech projel. Mimo to hroznými
byly jejich šípy, které i do značných dálek pronikaly i brnění i štíty.
Zděšení bylo obecné, papež hlásal kříž proti pohanům, ale vše to zmohlo záští
stran a mimo krále Českého nečinil nikdo opravdových opatření, aby zhoubná ta záplava byla zastavena a k návratu donucena.“879
Prý pouze český král Václav I. při zvěstech o Mongolech již od začátku roku
1241opravoval a zdokonaloval opevnění Prahy, a v pohraničních horách Krkonoších
pořizoval zátarasy. Lze prokázat, že král Václav I. písemně v dopisech upozorňoval na
nebezpečí z Mongolů okolní panovníky, ale i římsko-německého císaře.880
Je nevyvratitelnou skutečností, že Václav I. jako jediný panovník v Evropě včas
reagoval na invazi Mongolů. V pohraničních lesích, Krkonoších a na Kladsku zřizoval
záseky a opevněné zátarasy.881 Mongolové byli zvyklí bojovat na planině, když narazili
na les či prales, byla to pro ně značná překážka. Po úzkých stezkách pralesa mohl projít
jen jeden kůň za druhým, Mongolové na lesních stezkách byli lehce zranitelní, protože
se nemohli rozptýlit a museli se přesunovat v zástupu. Proto se lesům a horám vyhýbali.
Král Václav I. začal shromažďovat vojsko v Lužici před Žitavou teprve začátkem dubna 1241, když už Mongolové byli před Vratislaví.882 Ale před Jehnicí měl již
šestačtyřicetitisícové vojsko. Byl pouhý den cesty od Dobrého pole, když dostal zprávu
o katastrofální porážce Poláků a o smrti svého švagra knížete Jindřicha II. Pobožného.
Král Václav I. okamžitě dopisem informoval římského císaře Konráda: „…byli
jsme blízko vévody, za den jsme mohli k němu dorazit. My jsme táhli do Polska vykonati
pomstu, leč oni, seznavše náš záměr, dali se na útěk, že urazili v jednom dni 11 mil.“883
Obdobné dopisy napsal německým knížatům: „Když Tataři byli v Polště, my
s vojskem svým tak jsme blízcí byli vévody Jindřicha, že ten den po jeho pádu mohli
877
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
Lacina, Václav: Česká kronika. Praha, 1893, s. 706 – 712.
879
Lacina, Václav: Česká kronika. Praha, 1893, s. 706 – 712.
880
Adámek, Fr.: Tataři na Moravě. Praha, 1999.
881
Lacina, V.: Česká kronika. Praha, 1893, s706 – 712.
882
Šembera, A. V.: Vpád Mongolů do Moravy. Olomouc, 1842, s. 75.
883
Adámek, Fr.: Tataři na Moravě. Praha, 1999, s. 134.
878
306
jsme doraziti k němu: ale on bohužel nás ani o radu ani o pomoc nepožádav, dal se
s nimi do boje, v němžto žalostivě zahynul. My pak to zvěděvše, táhli jsme před se do
krajin Polských válečně, chtějíce nazítří s boží pomocí hodnou nad nimi učiniti pomstu:
ale oni, poznavše úmysl náš, dali se na útěk a přes řeky valné i prudké ženouce se bez
překážky, urazili v jednom dni od rána do večera jedenácte mil.“
Takovým způsobem prý zásluhou krále Českého byl zastaven pochod Tatarů do
severních německých zemí.884 O strachu Tatarů z českého krále Václava později psal
i Dalimil: „Král se svými na Tatary mimo Žitavu jde, Tataři když to vyzvěděli ihned se
zase pozdvihli; neb zpytáci by řekli, nikoho se nebáti, kromě Českého krále nikoho nedočekati.“885
K názoru Dalimila se připojil Pulkava. Teprve Novotný považoval Václavovy
informace za zkreslené: „Václav, arci v domýšlivém přeceňování sebe, považoval nebo
alespoň prohlašoval to za ústup ze strachu před svou mocí.“886
Avšak ve skutečnosti Mongolové žádný strach z Václava neměli – v té době
klidně rabovali v Míšni a Lužici.887 Mongolové podle plánu ustoupili ke Svidnici,
k Otmuchovu, kde v klidu odpočívali 15 dní.
V celé této době je pro mne nepochopitelný rozpor mezi činností a slovy českého krále Václava I. Jednookého. Kde by vzali Mongolové strach z Václava! A ani královo tvrzení o jeho pronásledování Tatarů v Polsku není dokazatelné, protože nebylo.
Na své pronásledování českým králem by Tataři drtivě odpověděli! Je velice pravděpodobné, že to bylo naopak, že před Tatary utíkal král Václav do Čech. Alespoň včasným
návratem do Čech mohl Václav dokončit opatření proti vpádu Tatarů do Čech na kladské cestě.888
Typické odpoutání Mongolů od nepřítele považoval český král Václav I. za
ústup zvítězivších Mongolů. A rozhlásil, že se Mongolové stáhli ze strachu před ním,
tedy, že zastavil pochod Mongolů do německých krajin.
A čeští historici psali jeden jako druhý, že „Tataři totiž, obráceni byvše k jihu
a nemohouce kolem Kladska vniknouti do Čech, opanovali Holasicko čili Opavsko
a Krnovsko, a nalezli tudy průchod do Moravy.“889
Historikové tvrdí, že i když Václavovo dorazilo pozdě, tak zabezpečilo kladskou
cestu do Čech.890 Avšak Mongolové vůbec nehodlali jít přes Kladsko do Čech. Poněvadž silnější část mongolského vojska v té době již splnila svůj úkol, porazila uherské
vojsko posílené Kumány a obsadila Uhry, tak podle plánu se obě mongolská vojska
měla opět spojit. Proto Mongolové, vedení Paidarem a Orbanem, po odpočinku
v Otmuchovu, se rozhodli ze Slezska projít mezi Opavou a Odrou do Uher přes Moravu
k Batuovu vojsku.
884
Lacina, V.: Česká kronika. Praha, 1893, s. 706 – 712.
Dalimilova nejstarší česká rýmovaná kronika. Praha, 1958, s. 278.
886
Adámek, Fr.: Tataři na Moravě. Praha, 1999, s. 134.
887
Adámek, Fr.: Tataři na Moravě. Praha, 1999.
888
Válka, J.: Dějiny Moravy. Brno, 1991, s. 48.
889
Lacina, Václav: Česká kronika. Praha, 1893, s. 706 – 712.
890
Válka, Josef: Dějiny Moravy. Brno, 1991, s. 48.
885
307
MONGOLOVÉ NA MORAVĚ
Přesunuli se k Opavě a utábořili se v Oldřišově na Holasicku, v obci náležící
premonstrátům na Klášterním Hradisku. Donace Oldřišova891 s jejími dosaženými dědičnými právy, aby tam také brzy byl postaven kostel ke slávě B. M. V., byla od českého knížete Bedřicha a jeho bratra Přemysla, kteří spravovali olomoucký úděl v letech
1179 – 1182.892 Pravděpodobně v Oldřišově nalezli Mongolové bohaté zásoby, které
byly pravděpodobně hlavním popudem k dobytí mateřského kláštera na Hradisku.
V Oldřišově Mongolové mě

Podobné dokumenty

newsletter 05/2015

newsletter 05/2015 Jensens Tegnestue, bude v příspěvku s názvem Na stavbě i mimo ni vyprávět příběhy o krajině a proměnách města. Polská autorka Iwona Wilczek v rámci své přednášky Sny a realita představí práci maléh...

Více

Výroční zpráva 2015 - Muzeum umění Olomouc

Výroční zpráva 2015 - Muzeum umění Olomouc 2.2 Správa sbírek Do činnosti správy sbírkového fondu MUO náleží správa depozitářů, vedení chronologické i systematické evidence, provádění zápisů přírůstků do CES dle zákona č. 122/2000 Sb., průbě...

Více

stáhněte si bibliografii sborníku jižní morava ve formátu

stáhněte si bibliografii sborníku jižní morava ve formátu NOVÁČEK, Silvestr: Břeclavský region v osmatřicátém roce. JM 1968, roč.4, s.32-58. NOVOTNÝ, Jaroslav: Obchodní a cestovní ruch na jižní Moravě v 17. a 18. století. JM 1968, roč.4, s.100-108. PŘÍLES...

Více

červen 16 - Římskokatolická farnost u kostela Matky Boží před Týnem

červen 16 - Římskokatolická farnost u kostela Matky Boží před Týnem českých politiků. Bohoslužba proběhla ve velkolepém stylu, byla přenášena také ČT. V souvislosti s karlovským výročím byla otevřena také řada výstav, k návštěvě doporučujeme zejména expozici připra...

Více