Tušivá rozpomnění

Tušivá rozpomnění
Jezerní básníci
Přeložil Václav Renč
Vybral a sestavil Zdeněk Stříbrný
K vydání připravil Zdeněk Beran
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Translation © Václav Renč, 2010
Edition © Zdeněk Stříbrný & Zdeněk Beran, 2010
Texts © Zdeněk Beran, 2010
© Vojtěch Ripka – Jitro, 2010
ISBN 978-80-86985-10-7
Profesoru Zdeňku Stříbrnému,
iniciátoru a původnímu editoru tohoto svazku,
ve vší úctě a s přáním všeho dobrého.
OBSAH
William Wordsworth
Noční báseň
Verše napsané za časného jara
Kukačce
Na Westminsterském mostě
Londýnský sonet
Toussaintu Zahajovateli
Sám jako mráček nad úbočím
Osamělá žnečka
Věrnost
Z „Preludia“
Óda: Náznaky nesmrtelna...
Pln radosti, jak vítr nedočkavý
Sněženka
Když pyšným nadějím...
Dodatečné pomyšlení
15
17
18
19
21
22
23
24
25
27
30
58
67
68
69
70
Samuel Taylor Coleridge
Múze
V dostavníku
Růže
Polibek
Píseň o starém námořníku
71
73
74
75
76
77
Kublaj Chán aneb Vidění ve snu
Francie: óda
Slavík
Ďáblovy nápady
Láska
Christabel
Dárek na památku
Sklíčenost: óda
Nápis na vřesovou studánku
Odpověď na otázku dítěte
Dámě
Epigram na mlčelivost jisté dámy
Píseň
Moderní kritikové
Konání bez naděje
105
109
113
117
121
125
150
152
158
159
160
161
162
163
164
Robert Southey
Večerní duha
Nářky chudých
Bitva u Blenheimu
Sonet o huse
Trpasličí skála
Plynuly mé dny s mrtvými
Perský ohlas
165
167
168
170
173
174
177
178
Korespondence mezi V. Renčem a Z. Stříbrným
Jeden pohled na jezerní básníky
Vysvětlivky a komentáře
Ediční poznámka
179
197
221
227
William Wordsworth (1770–1850)
Noční báseň
– Je nebe zastřeno
souvislým mračnem hustě utkaným,
těžkým a bledým, proběleným lunou,
jež jeho rouškou matně prosvítá,
kruh kalný, svrasklý, který cedí světlo
tak nesmělé, že neprokreslí zem
ani tím stínem věže, stromu, skal.
Až posléz náhlý průsvit rozmarný
zaskočí v dumách poutníka, jenž kráčí
svou cestou sám a nevšímavý zrak
jen k zemi klopí; vzhlédne – oblaka
se roztrhla – i spatří nad hlavou
lunu a všechnu slávu oblohy.
Tam pluje černomodrým klenutím,
za sebou stáda hvězd, jež, maličké,
ostré a jasné, temnou propastí
se řítí s ní: jak rychle klouzají,
a nehasnou! – Strom větrem povívá,
a ony mlčí; krouží bez hlesu
v těch dálkách nezměrných. A vznosný strop,
jejž bílé mraky klenou, mocné mraky,
bez hlesu hloubí slavnou bezednost.
A zas se pohled zavírá; a duch,
až rozrušen tou slastí, kterou cítí
a která zvolna sládne v jasný klid,
se vznáší k snění nad závratnou scénou.
(1798)
17
Verše napsané za časného jara
Ptákům jsem v háji naslouchal
v tom tklivém rozpoložení,
kdy z jasných myšlenek čím dál
smutnější pramení.
Je krásným dílem tvůrčích sil
i duše, jež mnou protéká;
tím žalnější, co učinil
zde člověk z člověka.
Zimostráz vinul při zemi
s prvosenkami husto stuh;
a každý kvítek, zdá se mi,
pil s blažeností vzduch.
Hopsali ptáci poletavě:
ač neznám ptačí cítění,
byl každý pohyb jejich právě
jak slastné zachvění.
Vějíře snítek mladistvých
se rozvíraly vánku vstříc;
a já chtě nechtě cítil v nich
jen radost a nic víc.
Jestli ten pocit z nebe byl,
chce-li tak vůle odvěká,
je proč mít žal, co učinil
zde člověk z člověka!
(1798)
18
Kukačce
Ty navrátilko! Nevíš, jak
tvé kuku mate hlavy!
Jsi, kukačko, ty vůbec pták,
či jen hlas přeletavý?
V trávě si ležím, naslouchám
tvůj dvojný křik, jak tryská
od stráně k stráni, sem a tam,
hned z daleka, hned z blízka.
Ač jen tak žvatláš dolinou,
že v slunci květy hrají,
mně přinášíš zvěst jedinou:
o dobách snů a bájí.
Buď vítáno, ty dítko jar!
Stále tě vnímám tak:
jsi nepostižitelný dar,
hlas, tajemství, ne pták.
Nejinak zněl mi v dětských snech
tvůj zpěv; a místo tebe
já vílu hledal po stromech,
v křoví i v modru nebe.
Já lesem, hájem celý den
tě hledal do setmění:
nadějí, láskou bylas jen;
a touhou, k nespatření.
19
Dnes umím vleže držet stráž
a v trávě naslouchat ti,
tak dlouho naslouchat ti, až
ten zlatý věk se vrátí.
Ty blažená! Zem lidských cest
svou písní měníš v jinou:
zas pohádkovou říší jest,
tvou pravou domovinou.
(1802)
20
Na Westminsterském mostě
Zde na zemi snad větší krásy není!
I tupá duše minula by stěží
ten velkolepý pohled přes nábřeží,
když Město nese první sličnost denní
jak roucho králů. Stojí v tichém snění
paláce, chrámy, lodě, stovky věží
vstříc obloze i polím; vše tak svěží
v tom čistém vzduchu září k oslnění.
Nemůže vrhat nádhernější svit
slunce, když stoupá nad hory a doly,
nikde jsem nepocítil hlubší klid!
Tok řeky plyne v rytmu, jejž si volí.
I domy, Bože! jak by ještě spaly.
Mír v mocném srdci tom je dokonalý.
(1802)
21
Londýnský sonet
Příteli! Nevím už kam pohlédnout,
čím utěšit se v trapném pomyšlení,
že žijem jen pro vnější oslnění:
groom, kuchař, krejčí nepustí nás z pout.
Kdo neblýskají se jak říční proud
na plném slunci, ti jsou vyděděni;
tím lepší člověk, čím má lepší jmění;
z přírody, z knih se těší už jen bloud.
Hrabivost, loupež, hýření je ctnost,
je modla, kterou kdekdo zbožňuje.
Žít plně, myslit velce k smíchu je.
Krása všech starých věcí spěje k pádu,
s ní mír a bohabojná nevinnost
i čistá zbožnost domácího řádu.
(Září 1802)
22
Toussaintu Zahajovateli
Toussainte, muži přenešťastný! Zdali
ti v uších zní, jak oráč hvízdává,
když táhne pluh, či hlava nespavá
v hluchotě kobky na slámě se válí?
Kdy, kde, ty vůdce, najdeš pokoj stálý?
Leč neumírej! Pevná, laskavá
ať tvoje tvář i v poutech zůstává!
I když tě svrhl osud, který šálí,
žij, těš se! Za sebou jsi nechal síly,
jež porostou; i nebe, zem a vzduch
a každý dech tě vzpomíná a sdílí
tvé nadšení. Jsou spjaty v jeden kruh
tvých přátel jásot, muka, spění k cíli,
láska i vzdorující lidský duch.
(1802)
23
Sám jako mráček nad úbočím
Sám jako mráček nad úbočím
jsem bloudil, až se nevolán
objevil roztoulaným očím
narcisů zlatožlutý lán,
pod stromy na jezerním břehu
ve vánku tančily svou něhu.
Proudem, jak hvězdy dráhy mléčné,
jež září, mžikají a mží,
prostíraly se, nekonečné,
po celé délce pobřeží:
na statisíce v jednom pásu
ve vánku tančily svou krásu.
I do vln byl ten tanec přelit,
květy však vlnily se víc.
Nemoh se básník neveselit
v plápolu křehkých tanečnic!
Hledí a hledí – sotva tuší,
co dá ten zázrak jeho duši.
Teď často, když si v křesle hovím
ve chvílích dum či prázdnoty,
zaplanou před mým zrakem snovým,
který je darem samoty;
a srdce k radosti se vzkřísí
a tančí, tančí za narcisy.
(1804)
24
Osamělá žnečka
Vidíš tu mladou pohořanku?
Tak sama v polích zrajících,
dře se a zpívá na svém lánku.
Stůj, nebo přejdi tich!
Sama žne, sama váže snopy
a tesknou písní klasy kropí.
Jen poslouchej, jak dolina
tím zvukem všechna prolíná!
Nezpíval nikdy slavík sladší
po celodenní námaze
poutníkům pouště, když se tlačí
do stínů v oáze.
Nesije lahodnější zvuky
kukačka skrytá mezi buky
do ticha moře v jarních dnech
na opuštěných Hebridech.
Poví mi někdo, co to zpívá?
Snad sloky žalostné a v nich
nešťastných lásek slova tklivá,
ryk bitev pradávných?
Či si jen skromným veršem stýská
nad tím, co zná až příliš zblízka?
Nějaký smutek, ztrátu, žal,
jenž přijde, či už započal?
Ať o čemkoli, zpívala si!
A zpěv se zdál být bez konce.
25