Svetom vládnu emócie

roz h ovor
Světem vládnou emoce
foto: archiv (Milan zelený)
Ve Spojených státech vrcholí volební noc a pro FINMAG – finanční
magazín ještě zatepla okomentoval její průběh, výsledek a dopady
Milan Zelený, profesor Fordhamovy univerzity v USA. / František Mašek
finmag 20 prosinec 2008
Vůbec zde nejde o soumrak kapitalismu, ale o jeho očistu
a reorganizaci po dlouhodobém a koordinovaném útoku státu
na samotnou podstatu svobodných trhů.
Jak bude vypadat Amerika po těchto
prezidentských volbách?
Z tragické finanční krize, dvou
válek plných obětí, kriticky ohrožené planety a ztráty důvěry ve světě,
Amerika dnes nastoupila cestu
k zásadní historické transformaci
své společnosti, ekonomiky i kultury. Vydala se tvořit společnost,
která je post-racial, post-party
a post-ideology ve všech sférách
společenského života. Oba kandidáti byli vyrovnaní v počtu přímých
hlasů, oba kandidáti byli stejně
obdivováni americkými voliči. Jen
zastaralý a nedemokratický systém
tzv. „electoral college“ i nadále
zkresluje výsledky téměř přímé
demokracie. V transcendentním
smyslu národního osudu již nebylo
důležité, kdo zvítězí a pro koho
hlasujete. Američané rozpoznali,
že svoji zem je třeba milovat víc
než svoji politickou stranu. Nový
americký prezident Barack Hussein
Obama zosobnil americkou výzvu
a pozvání celému světu: My jsme
a navždy zůstaneme Spojené státy
americké. Podílejte se na našem
hledání a věřte s námi: Yes, we
can!
Globální doba přináší globální problémy. Zastavil bych se u globální finanční
krize. Můžete ve stručnosti shrnout, co ji
způsobilo?
Největším globálním problémem je zasahování politiků do
ekonomiky, do vzdělávání a do
podnikání. Je to jako sněť. Byrokratizace lidské činnosti a lidského
vztahu k prostředí jsou dnes téměř
katastrofické. Ohledně současné
finanční krize: nízké úroky nejsou
její příčinou, jak někteří tvrdí,
ale symptomem. Zásahy Clintonovy vlády do ekonomiky spočívaly
v poskytování levných hypoték
lidem, kteří si domy nemohli dovolit. Snižování úrokových měr bylo
pouhým následkem politických
tlaků. Umožnění „sekuritizace“ nekvalitních hypoték přineslo vstup
předních investičních bank do
lákavého byznysu. Propojení státu
a Wall Streetu se stalo intimním.
Levné peníze vedly k iracionálnímu
zadlužování bank až v míře 40:1
(leverage ratio). Po propadu hodnot
domů (díky nadbytečné produkci
a neschopnosti splácet hypotéky)
byl bankrot nakažených institucí
nevyhnutelný.
Stát napumpoval do zkrachovaných bankrotářů peníze daňových
poplatníků a dál snižoval úrokové
míry. Jako by nic jiného neuměli.
Ekonomika přece nereaguje jako
Pavlovův pes na prosté fidlování
s úrokovým „žrádlem“. Někdy sliní,
jindy si hluboce vzdychne a leží
dál. V krizi jsou i staré doktríny
keynesianismu a monetarismu založené na státních intervencích do
ekonomiky. Globální společnost si
žádá ekonomii zcela novou.
Kdyby nezkrachovala Lehman Brothers,
bylo by řešení problémů na finančních
trzích snazší, nebo by se nakupené problémy projevily o něco později?
Nebylo to ani tak rozhodnutí
jako nedostatek kupců. Již předtím
zkrachovala Bear Stearns a podobné banky, Lehman byl jen dalším
v řadě. Trh si sám pomoci nemohl,
protože neměl potřebné informace.
Bez informací nejsou trhy. Hodnoty toxických hypoték a na nich
založených finančních instrumentů
nebyly známé, žádný trh hypoték
neexistoval, jen státní banky (GSE
Fannie a Freddie). Stát nevytváří
trhy, trhy vytvářejí trhy.
Proč nechali zkrachovat právě
bratry Lehmany? Ministr financí
Henry Paulson, jako bývalý výkonný ředitel Goldman Sachs (GS),
neměl zájem o přednostní záchranu
konkurenčního domu Lehmanů.
Věděl o jednání Warrena Buffetta a jeho investicích v GS a chtěl
zajistit včasný status holdingu pro
GS. Pak už se krize projevila naplno. Dnes se naopak „zachraňují“
instituce, které o státní záchranu
nestojí. Vše navzdory Schumepterově kreativní destrukci jako
klíčovému faktoru obnovy kapitalismu. Když zachráníte špatnou
banku, zůstane vám zachráněná
špatná banka (nebo automobilka).
Většina levných peněz (TARP) proto
nejde na mezibankovní půjčky, ale
na financování nových podnikových akvizic, na výroční bonusy
managementu (který by jinak „utekl“) a v případě AIG do luxusních
rautů. Vzniká tak nová, další krize
– krize důvěry, jak již tomu ostatně
u státních zásahů bývá.
Jak se stavíte k názoru některých levicových politiků, kteří možná i s jistou mírou
škodolibosti, či dokonce zadostiučinění,
hovoří o soumraku kapitalismu?
Vůbec zde nejde o soumrak kapitalismu, ale o jeho očistu a reorganizaci po dlouhodobém a koordinovaném útoku státu na samotnou
podstatu svobodných trhů. Tento
útok je masivní, protože finanční
sféra až biblicky zaprodala své
služby pochybným politickým
projektům sociálního inženýrství.
Lidská chamtivost a touha po moci
i penězích převládly v hříšném
kompaktu státu s Wall Streetem.
Útok na volné trhy je skutečná
krize, která pokračuje a bude pokračovat i v politické sféře. Reálná
ekonomika, tj. samotná podstata
kapitalismu volného trhu, jako by
vypadla ze hry a slouží jen jako
záminka pro sledování mocenských
a finančních zájmů. Dostatečné
vystrašení spotřebitelů pak vede ke
snížení poptávky a důvěry, a tudíž
k přijetí nové role státu a dalších
daňových zatížení, k čertovským
hrátkám se socialismem. Nové
generace ztrácejí paměť generací předchozích; proti sociálním
bludům se musí stále bojovat, vždy
znovu a znovu, napořád…
Kapitalismus volných trhů je
– na rozdíl od socialismu – přirozenou formou organizace lidské
hospodářské směny. Stát nemůže
a neumí vytvářet bohatství; může
jen bohatství vytvořené jinými přerozdělovat a konzumovat. Soumrak
tedy postihl tu zvláštní odrůdu
státního kapitalismu založenou na
korupci, chamtivosti, spekulacích
a hrách s penězi druhých lidí. Zaplať pánbůh za to.
Označil jste vládní záchranný balík za
záležitost, která je k ničemu. Jaký jiný lék
byste navrhoval?
finmag 21 prosinec 2008
K záchrannému balíku jsem se
již vyjádřil: „řeší“ symptomy a ne
příčiny současné krize. Byl prosazen z politických zájmů, zachraňuje
instituce, které selhaly, a napomáhá politické kritice posledních
osmi let, a tudíž pomáhá novým
levicovým silám k převzetí moci.
Vede k „morálnímu hazardu“:
nastavené dlaně již vidíme ze stavebnictví, automobilového průmyslu a řady dalších „a co já“ sektorů.
Pravou příčinou jsou nekvalitní,
nesplatitelné hypotéky: právě potřebné refinancování těchto hypoték balík TARP vůbec neřeší. Proto
trh umělé injekce peněz ignoruje:
existující aktiva může důvěryhodně ocenit jen trh, ne stát, kterému
důvěřují socialisté a neinformovaní spolucestující. Léčba by však
nemusela trvat dlouho. Jakmile
stát přestane hromadit opatření
v krátkém časovém sledu, takže
nikdo není schopen vyhodnotit
efektivnost jednotlivých kroků, pak
se důvěra investorů i spotřebitelů
vrátí. Vznikne průhledný volný trh,
četné podniky zkrachují a mnohé
domy přijdou do aukcí, reálná ekonomika převládne nad ekonomikou
spekulativní a systém se dá opět do
pohybu. Reálná ekonomika není ani
si měli vzít poučení? Měli bychom
nové generace učit klidu a rozumnému pohledu, žití v reálných možnostech, ne na dluh, nehazardovat
s penězi druhých lidí, věřit v reálnou, ne fiktivní ekonomiku spekulativních financí. Měli bychom se
učit z chyb druhých, ne tvrdohlavě
jen z chyb vlastních.
Snaha zabránit opakování podobných
krizí zřejmě přinese zpřísnění regulace.
Kde leží hranice mezi rozumnou mírou
regulace a přeregulovaností?
Regulace finančních trhů je
vždy nezbytná, tak jako regulace všech činností disponujících
s penězi (nebo zdravím) druhých
lidí. Lidské bytosti často jednají
proti svým dlouhodobým zájmům.
Neregulované a neprůhledné trhy
nekvalitních hypoték, divoká sekuritizace a hlavně přenosy neznámých investičních rizik a jejich
pojištění na špatně informované
kupce jsou u kořenů globální
eskalace finanční krize. Pojišťovací nástroje tzv. „credit default
swaps“ lze přirovnat k prodávání
pojištění proti ledovcům na palubě
Titaniku. Je tedy třeba se vyhnout
paleo-ekonomickým pohledům poda přeregulovanosti – soustředit se
Česká „ostrovní“ ekonomika má celou řadu vlastních, specifických problémů, které se projevují a budou projevovat bez ohledu na současnou finanční krizi. Česká krize bude zcela jiného
rázu. Česko nemá žádnou strategii rozvoje hospodářství a konkurenceschopnosti, centralizujeme „na pětníku“ a nechápeme
klíčovou roli regionálního hospodářského rozvoje.
dnes v USA technicky v recesi, vše
se odehrává ve sféře emocí, strachu
a nedůvěry – jako v sázkové kanceláři anebo na koňských dostizích.
Jaké poučení bychom si měli vzít? Nebyla
panika, kterou finanční krize přinesla, až
příliš veliká?
Panika byla jistě až překvapivě
neúměrná. Neštěstím byla současně probíhající historická prezidentská kampaň v USA. Politické zájmy
přehlušily a zkreslily zájmy hospodářské. Vyvolávání paniky a strachu bylo v zájmu strany bojující
o moc a uklidňování nervozity mělo
být v zájmu strany moc opouštějící.
Nakonec obě strany podlehly. Plně
zde zklamal prezident George Bush
a do jisté míry i John McCain, obzvláště když si ukvapeně „přivlastnili“ ten intervencionistický balík.
Člověk by nikdy neměl dělat vážná
rozhodnutí v panice či v opilosti
(i z peněz). Panika je doprovodným
jevem propukání spekulačních
bublin, odjakživa. A jaké bychom
finmag 22 prosinec 2008
na regulaci správnou, na regulaci
chránící investory a zákazníky,
ne jen spekulanty. Hodnota, cena
a riziko musejí být průhledné
a pochopitelné. Otázkami správné
míry regulace se málokdo zabývá,
a když, tak jsou řešení převálcována politickými zájmy. Proto se
stále kmitá z jednoho extrému do
druhého podle střídání politických
ideologií. Ideologie nám stále vládnou a degradují objektivní, racionální myšlení na pouhé přelévání
strachu, obav a paniky. Ideologie
do ekonomiky nepatří – ale říkejte
to někomu!
Lze tedy očekávat nějaké změny v regulaci tzv. obchodů na krátko, hedgeových
fondů nebo fondů privátního kapitálu,
které jsou často označovány za hlavní
viníky současné situace?
Už jsem uvedl, že tyto instituce
viníky nejsou, ale jejich panikářské
chování je symptomem nemoudrých
a neinformovaných státních zásahů. Základním principem volného
trhu je, že daná transakce musí být
výhodná a přijatelná pro obě strany. Je-li tento princip porušován
politickými zásahy státu, umělou
komplexitou a neprůhledností
nástrojů anebo přímo klamem, lží
či korupcí, pak je regulace nezbytná, tj. vždy nezbytná. Dobrým
příkladem jsou regulační pravidla
pro ochranu zákazníka prosazující
kvalitu produktů a služeb. Bez této
regulace bychom všichni například
měli zkrácené životy ze škodlivých
látek obsažených v potravinách.
Finanční sektor podobné správné
regulace nezná. Regulace nesmí
ochromit podnikání, podnikatelského ducha a podnikatelské
odměny: to by byla ta „přeregulovanost“. Ale zásadové odstranění
nevázaných spekulací, her a hazardování s penězi druhých lidí nelze
„přeregulovat“.
Změní podle vašeho názoru tato krize
přístup k investování, nebo se, až všem
otrne, vrátí do starých kolejí?
S odstupem času bude tato
„velká krize“ pojímána jako krátká
experimentační epizoda selhání
inovačních nástrojů finančního
inženýrství. Nové technologie bude
třeba regulovat na základě přísně
vymezených kritérií průhlednosti,
zodpovědnosti a ochrany investora.
Pokud bude stát podnikat a experimentovat s lidmi, nalévat do trhů
levné peníze a garantovat ochranu
nezodpovědných podnikavců, dotud budou vymýšleny nové a stále
rafinovanější nástroje, nafukovány
spekulační bubliny a mazaně okrádáni zákazníci. Okrádán bude také
stát (tedy daňoví poplatníci), který
se tak rychle a neuváženě zamíchal
do přirozeného chodu trhů, jako
by zapomněl lekce z komunismu.
Dnes se už objevují nové trikové
nástroje, jak získat státní peníze
a obejít pravidla jejich cíleného
použití. Panika způsobila, že se
miliardy státních peněz dostaly
do bank, aniž by bylo ošetřeno, co
s nimi banky mají dělat. Je logické,
že když špatná banka (která měla
zbankrotovat) použije státní peníze
na akvizici dalších bank a institucí, rozšíří virus své neschopnosti
dál do ekonomiky. Dostáváme se
tak hodně daleko od deklarovaných
záměrů „záchranného balíku“.
Agentura Bloomberg uvedla, že by
Američané měli začít žít méně na dluh
a víc spořit. Ale to může přinést snížení
spotřeby v USA a následně zpomalení
růstu americké i světové ekonomiky.
Nebo se mýlím?
Nejde přece o snížení spotřeby,
ale o snížení spotřeby na dluh.
Nikdo, ani podnik, ani jedinec
– a natož stát – by neměl žít za
hranicemi svých možností splácení
dluhů. V krizi je splacení dluhů tou
nejlepší investicí, lepší zúročení
nenaleznete. Spotřeba na dluh není
reálná spotřeba, ale spotřební
bublina. Nesplacená spotřeba není
spotřebou, ale umělou chimérou
nedokončené (nezaplacené) transakce. Éra umělé prosperity na dluh
již skončila. The party is over.
Proto je správné podporovat
spoření, ne spotřebu na dluh.
Spoření vytváří potřebné investiční prostředky. Umělá spotřeba
vytváří umělé bubliny a nabubřelá
očekávání. Ekonomika potřebuje
rostoucí reálnou spotřebu a klesající spotřebu umělou – tu na dluh.
V tom má Bloomberg jistě pravdu,
ale není to nic převratného, jen
zdravý selský rozum dobrého hospodáře. Nemohu přece bydlet v rodinném domě, když si jej nemohu
dovolit. Mohu si na něj vypůjčit jen
tolik, kolik mohu splácet. Jestliže
stát uměle změní podmínky zdravého rozumu pro určitou skupinu
spotřebitelů, pak naruší rovnováhu
tržních transakcí, donutí lidi, aby
přestali být dobrými hospodáři.
Když bublina praskne, tak je prostě
nechá padnout (klíčovou otázku
refinancování toxických hypoték
stát dodnes neadresuje). Taková
„spotřeba“, která není spotřebou,
ale bublinou, ekonomice dlouhodobě pomoci nemůže.
Do jaké míry ovlivnilo dění v USA i ve světě výsledky prezidentských voleb v USA?
USA výrazně ovlivňují světové dění, politicky i ekonomicky.
Obzvláště současná volba prezidenta má historický význam nejen
pro USA, ale i pro svět. Americká
volební kampaň je celosvětová.
Amerika, tak jako již tolikrát, opět
vynalézá sama sebe. Je to proces
nutný, protože globální společnost přináší nové podmínky, před
kterými se nelze schovat. Pohled
do budoucnosti je dnes důležitější
než pohled do minulosti. Vítězství
Obamy teoreticky posouvá politické
dění doleva, k výraznějším zásahům státu do ekonomiky, vyšším
daním a pokračování politicko-sociálních experimentů, které
stávající finanční krizi způsobily.
McCainova politika by se však
lišila jen v některých detailech,
jako v podpoře malých a středních
podniků, nižších daních, větším
omezení výdajů, zásadovější zahraniční politice a zesílení boje proti
terorismu. Není divu, že Al-Kajda,
Chavez, Castro, Ortega a ostatní
dobrodruzi tolik fandí Obamovi.
Vnímají ho jako strůjce jejich pomsty nenáviděnému Bushovi.
Čeká je však velké zklamání:
Obama je především Američan
a své levicové instinkty i nohsledy
rychle zapudí, jinak by se mu vláda
rozložila již po 120 dnech. Mladá
generace voličů pro své nadšení
zapomněla na některé principy,
ale Američany zůstali a zůstanou.
I když jsem osobně volil McCaina, vítám nové prostředí očisty
pod novým prezidentem. Myslím,
že tak smýšlí většina Američanů.
Nastal čas změny, čas přizpůsobení
se novému světu. Bude to dlouhý
proces a Obama v něm ani nemusí
hrát hlavní roli. Podobný proces by
nastal i za McCaina.
Ani McCaina nelze vnímat jako
prostého pokračovatele Bushovy
politiky. Bush sám svoji filozofii
svobodných trhů opustil, dal se
na stranu demokratů v podpoře
státního balíku záchrany a svými
panickými vystoupeními výrazně
přispěl k prohloubení finanční
krize a k vítězství demokratů.
Republikáni přestali být nosite-
li tradičních amerických hodnot
a musejí se podobně očistit. Nároky
9/11 a dvou válek (a hlavně Bushe)
je odklonily od „hlídání“ ekonomiky, od ochrany klíčových hodnot
a principů. (Doufejme, že Obamu
soustředění na ekonomiku podobně neodkloní od „hlídání“ národní
bezpečnosti.) Působení bývalého
i současného šéfa americké centrální banky Fed Alana Greenspana a Bena Bernankeho i ministra
financí Henryho Paulsona bylo
„bezprizorné“, bez dohledu a konfrontace se základními hodnotami
kapitalismu: virtuální ekonomika
díky tomu převládla nad ekonomikou reálnou. Všichni se dnes
shodují v odsouzení nezodpovědnosti a chamtivosti finančních
bossů, vítají kolaps dinosaurů
starého Wall Streetu a podporují
kvalitativní reorganizaci finančního sektoru (hledání nového Wall
Streetu), očistu a vbrzku identifikaci a potrestání viníků v politice
i byznysu.
finmag 23 prosinec 2008
„Nejsme ve středu finančního
dění, naše banky jsou
relativně izolované od
ostatního světa, vnímané
spíše jako poklidnější
parkoviště (a prádelny)
pro rizikové měny (viz
nevysvětlitelný nárůst kurzu
Kč v uplynulých letech).“
Dle mého názoru je reálná ekonomika USA dostatečně silná, americký podnikatelský a inovační duch
dostatečně dynamický, produktivita dostatečně vysoká a americké
know-how dostatečné žádoucí, aby
se USA z nešťastné a umělé krize
rychle vymanily, bez ohledu na
dočasnou filozofii vítězící politiky.
Nyní je čas sledovat činy a ne slova. Pravého Obamu poznáte podle
činů, ne podle slov. Chce-li přežít,
musejí být jeho činy výmluvnější
než jeho slova, jinak to u Američanů prohraje, zradí je. Jestli to ví,
pak bude dobrý prezident.
Podívejme se ještě na dopad krize na
Česko. Většina odborníků tvrdí, že česká
ekonomika jen zpomalí a že na ni bude
mít současná krize jen nepřímý dopad.
Je to u tak malé a otevřené ekonomiky
možné?
Myslím, že určitá šance na mírnější dopad finanční krize v České republice existuje. Nejsme ve
středu finančního dění, naše banky
jsou relativně izolované od ostatního světa, vnímané spíše jako
poklidnější parkoviště (a prádelny)
pro rizikové měny (viz nevysvětlitelný nárůst kurzu Kč v uplynulých
letech). Garance bankovních účtů
nejsou koordinovány s EU – opět
jsme „ostrovní“ výjimkou, i když ne
obklopenou mořem. Česká burza je
stále relativně bezvýznamná, obchodující převážně se státními monopoly. Státní zásahy do ekonomiky
nejsou žádnou novinkou již od roku
1990. Máme štěstí, že v reálné ekonomice jsme s EU poměrně dobře
propojení a ve virtuální ekonomice
finančních spekulací slušně odstíněni. I když se u nás lidé tvrdohlavě učí žít na dluh, tradiční návyky
Milan Zelený
spoření snad převládnou – a to by
se v dnešní době jevilo jako klad.
Bohužel, v zadlužení bankám připadá na každého Čecha v průměru
82 tisíc korun. Zatímco poptávka
po spotřebitelských úvěrech stále
výrazně roste, hypotéky již vykazují pokles. Pikantní je, že si půjčujeme na spotřebu, ale ne na investice
( jako nemovitosti). Podniky na
tom nejsou o nic lépe. Zadlužují se
v době, kdy by měly dluhy splácet.
Jak se bude česká ekonomika vyvíjet
v nejbližším období?
Česká „ostrovní“ ekonomika
má celou řadu vlastních, specifických problémů, které se projevují
a budou projevovat bez ohledu na
současnou finanční krizi. Česká
krize bude zcela jiného rázu. Česko
nemá žádnou strategii rozvoje hospodářství a konkurenceschopnosti,
centralizujeme „na pětníku“ a nechápeme klíčovou roli regionálního
hospodářského rozvoje. Česká ekonomika je převážně v cizích rukou,
nemáme národní kapitalisty, naše
pracovní síla je hlavně námezdná, podpora pro malé a střední
podnikání mizivá. Jsme bezcílně
soustředěni na montovny a skladiště automobilového průmyslu
a nemáme potřebné alternativy
pro případ jeho kolapsu a opuštění
regionu. Nárůst nezaměstnanosti
by nás zbankrotoval. Neviditelná
ruka trhu s námi sehrála až příliš
viditelnou hru. Neinvestujeme do
vzdělání. Dlouhodobě naše znalosti a schopnosti upadají, obzvláště
v oblasti inovací, podnikatelství
a účasti v globální ekonomice.
Fungujeme v aktivitách s relativně
nízkou přidanou hodnotou ( jsme
příjemci zahraničního outsourcingu). Nemáme strategii pronikání na zahraniční trhy. Podpora
našich podniků ve světě je mizivá,
byrokratická a nenápaditá. Chybí
nám podnikatelský duch, podnikání a podnikatelství se na školách
a univerzitách neučí. Většina
mladých se i dnes snaží stát státními nebo bankovními úředníky,
málokdo umí či chce podnikat. Zato
máme přemíru drobných živnostníků, kteří se omezují na ještě
drobnější lokální trhy. Spekulantů
a „šíbrů“ je dost, ale chybějí oprav-
doví podnikatelé. Produktivita
práce je nízká a omezuje se na montážní práce. Tradiční výroby jsme
postupně ztratili nebo prodali. To
jsou problémy specificky české,
s finanční krizí nesouvisející.
Uvedené problémy jsou potenciálně velmi kritické a z dlouhodobého hlediska strategicky programově neošetřené. Pro ideologii není
čas na hospodářství. Ekonomové,
jsou-li nějací, se zcela zneviditelnili. Spolupráce vzdělávací, podnikové a politické sféry je mizivá
– všechny tři fungují víceméně
nezávisle (s výjimkou občasného jánabráchismu, politikaření a úplatkářství). Politická scéna propojení
těchto tří sfér nepomáhá, je velmi
starobylá ve své ideologické zaměřenosti, ještě dvacet let po „pádu“
komunismu. Výkonnost a konkurenceschopnost ekonomiky nikoho
nezajímá. Co pravice postaví, levice
zase strhne a naopak – centrálně,
regionálně i lokálně. Všichni se
zajímají o politicko-populistické
přerozdělování statků, nikdo se nestará o tvorbu bohatství a nových
podnikatelských příležitostí. Podniková sféra nám ponejvíce nepatří
a bez podpory vzdělávací sféry
a regionální samosprávy zůstane
i národní ekonomika okrajová.
Zatím jsou vyhlídky na racionální
a dlouhodobou hospodářskou strategii mizivé: slova nahrazují činy.
Existuje nějaké řešení těchto problémů?
Řešením je právě dlouhodobá
strategie a vize role ČR v globální ekonomice. Tak jako v USA.
Minimálně bych vsadil na zásadní
kvalitativní reformu vzdělávání,
směrem k inovacím a znalostem
(a od námezdnictví k podnikatelství); vsadil bych i na ekologické
produkty a služby, kde by se naše
„podzemní“ inovační inteligence
dala osvobodit a globálně uplatnit,
a tak podobně. Vytváření těch nejlepších podmínek pro podnikatele
v malých a středních podnicích by
pomohlo vzniku národní podnikatelské (ne živnostnické) vrstvy a její transformace do vrstvy
národních kapitalistů s pevnými
produkty a službami, jako byli naposledy Tomáš a Jan Baťové, by se
tím urychlila.
Narodil se v roce 1942 v Kluckých Chvalovicích (okres Čáslav). Po studiu na pražské VŠE působil
v Ekonomickém ústavu ČSAV. V roce 1967 emigroval do USA. V 70. letech získal titul Ph.D. na
univerzitě v Rochesteru. Zabývá se hlavně globálními problémy a managementem. Působil či nadále
působí na řadě vysokých škol. Od roku 1982 je profesorem řídicích systémů na newyorské Fordham
University, od roku 1998 působí i na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, v poslední době rovněž na
několika čínských vysokých školách. V zahraničí je vůbec nejcitovanějším českým ekonomem.
finmag 24 prosinec 2008