Hlasatel 21 - Společnost Richarda Wagnera Praha

Hlasatel 21 - Společnost Richarda Wagnera Praha

Hlasatel
Občasník Společnosti Richarda Wagnera v Praze
Dvacáté první číslo
Březen 2008
www.richardwagner.cz
Vážení čtenáři,
po krátké době Vám nabízíme další číslo našeho spolkového časopisu, které tentokrát nemá žádné
konkrétní zaměření. Bohužel nemůže ani referovat o akcích ke 125. výročí úmrtí Richarda Wagnera
(13.2.), neboť pražské operní scény tento den v tichosti přešly. Takže se pouze můžeme těšit
na 22. března, kdy se v kině Aero přenáší živě Tristan a Isolda z Metropolitní opery a dále pak na květen, který v souvislosti s dalším Wagnerovým výročím (195 let od narození – 22.5.) nabízí Tannhäusera
v Brně a Bludného Holanďana ve Státní opeře. Doufejme, že se podaří uskutečnit též avizovaný wagnerovský večer ve spolupráci SRW se Společností Praha – Cáchy.
Přeji Vám všem příjemný přechod do jara 2008, které jistě v řadě příznivců Wagnerovy hudby vzbudí
neodolatelnou touhu vyrazit za Mistrovými operami do zahraničí. Nepochybně nebudou zklamáni.
Luděk Patrák
Wagnerův pomník v Liebestalu,
autor Richard Gahr
Článek „Po stopách Richarda
Wagnera“ od Pavla Horníka čtěte na straně 7 a 8
Ring v londýnské královské opeře Covent Garden
Jana Fürstová
Londýnský operní dům v Covent Garden nastudoval postupně v letech 2005 a 2006
jednotlivé části Prstene Nibelungů, který pak v kompletním provedení představil publiku
v letošní podzimní sezoně, a to celkem třikrát. K této mimořádně zralé a zdařilé inscenaci se
sešli dirigent Antonio Pappano, režisér Keith Warner a výtvarníci scény – Lazaridis, kostýmů –
Lecca a osvětlení - Gobbel. Byly angažovány špičkové pěvecké hvězdy, jejichž výkony
znásobil sugestivně znějící orchestr, okouzlující zvukovou barevností zejména v dechové
sekci. Přestože režijní, výtvarná a herecká stránka inscenace byly v nejlepším smyslu
moderní, celek respektoval a ve stylizované podobě zachoval historické reálie příběhu o střetu
bohů a lidí. Wagnerova idea Gesamtkunstwerku byla téměř dokonale naplněna.
Měla jsem štěstí navštívit představení Valkýry 19.října a Siegfrieda 21.října a mohu tak
přinést skromné svědectví o této operní události.
V úvodní scéně Valkýry se ocitneme v tmavé prostorné hale s proskleným pozadím,
jehož roztříštěním se v závěru jednání otevře cesta jaru. Nechybí krb a s vybraným vkusem
prostřený jídelní stůl. V centrálním prostoru jeviště je zavěšen rudý pokoj Sieglindy ukrývající
vak s jejím kožešinovým pláštěm (identický s pláštěm Sigmunda), kolem něhož se vine
ocelová spirála vyrůstající z kořenů v zemi. Ve spirále je vetknut Notung a ve třetím dějství se
tato spirála kolem spící Brünhildy rozhoří ohněm. Valkýry ve druhém jednání připomínají
apokalyptické bytosti, které snášejí části zafačovaných lidských těl přímo z válečného pole.
Emočně silným dojmem působí v tomto jednání scéna dlouhého Wotanova monologu:
v momentě, kdy je Wotan zaplaven „nejhlubším kdy smutkem“, Pappano nechává hudbu
doznít až do naprostého ticha. Efekt je ohromující. Určité výhrady lze mít ke strohé scéně
třetího dějství, kde vedle všudypřítomné spirály dělí scénu bílá zeď s malými dveřmi, za nimiž
se Brünhilda nejprve před otcem skrývá a nakonec za nimi usíná. Vztah otce a dcery je pojat
dojemně lidsky, neboť Wotan přes veškeré běsnění nepřestává ani na chvíli dávat najevo, že
je nešťastným milujícím otcem. V závěrečné scéně gradovala opera díky mimořádnému
výkonu obou sólistů a v neposlední řadě i velkolepému výkonu orchestru.
V roli Siegmunda vystoupil Placido Domingo, který přes svůj věk zpíval temným
sametovým tenorem v plném nasazení a okouzlil publikum i hereckým projevem a zjevem.
Důstojnou partnerkou mu byla půvabná Eva-Maria Westbroek v roli Sieglindy, charismatický
John Tomlinson jako Wotan (zpívá Wotana bez alternace ve všech představeních!), Susan
Bullock jako Brünhilda a Rosalind Plowright v roli elegantní a dominantní Fricky.
Nedělní provedení Siegfrieda stylově navázalo na Valkýru. První dějství je zasazeno
do abstraktního prostoru se zavěšeným a uprostřed proraženým stropem, pod nímž spočívá
trup havarovaného letadla, který je zřejmě předpovědí blížícího se zániku bohů (do inscenace
přechází ze Zlata Rýna). Z něj posléze vystoupil Wotan (John Tomlinson) jako poutník.
V popředí scény vpravo je stylizovaná kovárna (program předem varuje lekavé diváky, že
dojde k explozi na jevišti), vlevo sporák a kuchyně Mima. Scéna kování meče a vaření nápoje
byla neodolatelně komická. Do vztahu Siegfrieda (John Treleaven) k Mimovi (herecky a
pěvecky naprosto úžasný Gerhard Siegel) režisér vložil sympaticky shovívavý postoj mladíka
k pomatenému starci, namísto často přehnaného zdůrazňování nenávisti. Ve druhém dějství
byl důmyslně využit strop z prvního jednání, který sestoupil níže a při kouzelném nasvícení
evokoval lesní mýtinu, nad níž zavěšena v pružných lanech poletovala Ailish Trynan jako
ptáček. Nechyběl ani párek laně a jelena a nakonec i realisticky vyvedená obrovská hlava
draka s klapající tlamou a ohnivýma očima. Originální byly přeměny draka v mužskou postavu
Fafnera, jehož oddělená lidská hlava zpívá svůj závěrečný part u nohou Siegfrieda.
Pohádková iluze byla dokonalá. Závěr opery je inscenován obdobně jako závěr Valkýry na
scéně, kde za bílou stěnou tušíme Brünhildu spící na secesním kanapi. Siegfried při
opakovaném nahlížení za dveře komentuje její zjev, aby se nakonec objevila sama v plné
kráse.
2
Covent Garden
Foto : Pavel Horník
Provedení opery mělo několik výjimečně silných míst, z nichž snad nejvíce působivá
byla scéna setkání Wotana s Erdou. John Tomlinson na prudké šikmě scény po zuřivém
odházení mnoha knih, v nichž nenašel radu, volá Erdu (Jane Henschel) a ve vášnivém
pěveckém i hereckém projevu ji žádá o radu. V bílé dlouhé košili, s dramaticky rozevlátými
stříbrnými vlasy vyzařuje hluboké zoufalství a evokuje postavu šíleného krále Leara. Ve finále
opery hudební hostina vyvrcholila, když vedle neúnavného Johna Treleavena překvapila svým
výkonem alternující mladá Irene Theorin, jejíž plný dramatický soprán zněl ve fortissimu
závěrečných taktů extatického duetu křišťálově jasně. Ovace ve stoje zde byly na místě a
patřily u obou představení nejen pěvcům a orchestru s dirigentem, ale i vzácně se
doplňujícímu realizačnímu týmu.
Podle svědectví tamních wagnerovských ctitelů, kteří pilně navštěvovali všechna
představení, vyznačovaly se i zbývající dvě části tetralogie stylovou čistotou a vzájemnou
provázaností. Přitom vedení opery muselo vyřešit i problém s přeobsazením role Wotana,
kterého měl původně zpívat Bryn Terfel. Ten však zrušil svůj závazek v průběhu posledních
zkoušek z rodinných důvodů (škodolibý tisk zjistil, že jeho syn si zlomil prst). Jeho roli převzal
sir John Tomlinson, miláček londýnského publika, který ji má po řadě odzpívaných let
dokonale zažitou, takže – jak napsala kritika - hrdina zpíval hrdinu. Rovněž představitelka
Brünhildy Lisa Gasteen před druhým souborným provedením onemocněla, opera i zde našla
včas rovnocenné náhrady.
Přísná hudební kritička Fiona Maddock průběžně a podrobně Ring v tisku komentovala
a nešetřila slovy chvály. Po poslední premiéře pražské opery Národního divadla (Norma) si
můžeme jen povzdechnout – šťastná Anglie!
3
Nový Tristan na DVD
Martin Nejedlý
V prodejnách hudebních nosičů se už i na milovníky klasiky valí reedice starých videonahrávek
a záplava inscenací nových, zachycených na DVD. V případě Wagnera není seznam nikterak bohatý,
ale i tak se čas od času objeví zajímavý titul. A právě ženevský Tristan by rozhodně neměl uniknout
naší pozornosti.
Obal DVD se pyšní řadou ocenění, zejména z frankofonních oblastí. Právem. Tato nahrávka
dokonale splňuje požadavky Gesamtkunstwerku. Bez nadsázky je možné říct, že videozáznam
tentokrát jednoznačně stojí na straně diváka. Využívá paletu výhod filmové techniky, jednotlivé nálady
hudebního dramatu jsou vyváženě dokreslovány neobvyklými úhly záběrů, nápaditými střihy a
moderním snímáním kamerou pro noční vidění. Děj je tak „vyprávěn“ nejen hudbou a zpívaným slovem,
ale i obrazem. Dojem je tak naprosto komplexní, a i když Tristana znáte nazpaměť, s napětím a bez
dechu sledujete vizuální stránku nahrávky.
V současnosti už asi nemá smysl očekávat od režisérů klasické historizující pojetí, možná
naštěstí. Nejinak je tomu v případě ženevského Tristana. První dějství se odehrává na nákladní lodi,
přičemž plavba je ilustrována pohybem světel. Druhé dějství využívá protikladu světla a tmy, dne a noci,
vnitřního a vnějšího světa Tristana a Isoldy. Scéna má několik úrovní, čehož režisér mistrně využívá.
Nečekané a překvapivé je pak řešení dějství třetího, které se odehrává doslova na vodní hladině.
Kromě povrchové mělké hladiny vody, na které stojí Tristanovo lůžko a po které se protagonisté
pohybují, jsou do jeviště zapuštěny bazény, z nichž se vynořují Tristanovy halucinace. Velmi efektní je
nápad s „jezerní pannou“, která Tristanovi přináší meč, jímž byl proklán.
Výraznou devizou nahrávky jsou hlavní protagonisté. Také už nejsou z nejmladších, ale jejich
podání je plné erotického napětí a dokonale vykreslených emocí a duševních hnutí. Forbis, hlasem
spíše baryton, je ideálním představitelem keltského reka, nejsilnější dojem pak zanechává v piano
pasážích, kdy můžeme naplno vychutnat jeho sametový hlas. Charbonnet jako Isolde nelze nic
vytknout, snaží se o vlastní interpretaci, takže pokud nemáte tuto roli spojenou s konkrétní divou,
rozhodně vás příjemně překvapí, a to nejen ve svém podání Liebestod. Ostatní role jsou standardní,
slušně zahrané a kvalitně zazpívané.
DVD je doplněno o bonus z přípravy inscenace. Režisér se zde, mimo jiné, vyznává z dojmu,
který v něm Tristan zanechal, a toto hudební drama označuje za nejkrásnější dílo západní hudby. Já
zas bez nadsázky tohoto Tristana a Isoldu na DVD označím za nejlepší videozáznam, který jsem dosud
měl možnost vidět.
Tristan: Clifton Forbis
Isolde: Jeanne-Michèle Charbonnet
König Marke: Alfred Reiter
Kurwenal: Albert Dohmen
Brangäne: Mihoko Fujimura
Melot: Philippe Duminy
Ein junger Seeman/Ein Hirt: David Sotgiu
Ein Steuerman: Nicolas Carré
Orchestre de la Suisse Romande
Armin Jordan
Grand Théâtre de Genève
DVD Bel Air Classiques (Harmonia Mundi)
4
Státní opera, 5. ledna 2008 :
Den otevřených nebo zavřených dveří ?
Luděk Patrák
Na den 120. výročí otevření budovy dnešní Státní opery připravila tato instituce
„Den otevřených dveří“. Zájemci tak měli možnost nejen vstoupit do obvykle
dostupných prostor a vyslechnout výklad o historii i současnosti tohoto divadla, ale též
nahlédnout do míst běžně zapovězených, tedy do zákulisí. Mnozí se tak poprvé
v životě prošli po jevišti, prohlédli si šatnu umělců, rekvizitárnu i sklad dekorací.
Přes mrazivé počasí vyvolala akce nesmírný zájem a fronta zvědavců čekala před
divadlem prakticky po celý den. Celkem se přišlo podívat přes 3 tisíce lidí, což jen
dokumentuje vztah Pražanů k této budově, patřící k největším a nejhezčím, které firma
Fellner a Helmer postavila a která se může chlubit jedním z nejkrásnějších hledišť
v Evropě.
Přestože s takovou účastí zřejmě nepočítala ani Státní opera sama, její zaměstnanci
zvládli vzniklý nápor se ctí a patří jim za to velký dík.
Tím však výčet chvály končí, neboť jestli do 4 hodin odpoledne vedení divadla
svým příznivcům dveře otevřelo, poté jim je arogantně přibouchlo před nosem. Jinak
se totiž přístup k tak významnému výročí nazvat nedá. Každá i daleko méně
významná scéna by na tento den připravila „otevírací“ titul – a tím jsou jak známo
Wagnerovi Mistři pěvci norimberští. Tady se ovšem zcela nepochopitelně hrála běžná
repríza Rusalky! Krásnou a zajímavou výstavu dobových fotografií a pohlednic budovy
ze sbírky Pavla Horníka neuznalo vedení ani za hodnu krátké vernisáže, ač ji ve svých
programových materiálech ohlásilo.
5
Dosti podobně bude naloženo s letošním dvojím výročím Richarda Wagnera. Na
úmrtní den 13. února (125 let!) byl naplánován wagnerovský koncert, ovšem také se
neuskuteční. Jediným počinem je tedy nastudování Bludného Holanďana, ale opět ne na den
195. výročí narození – tedy na 22. května, ale o týden později. Smutné je navíc i to, že
pokračovatel bývalého Nového německého divadla se po 10 letech (!) absence Wagnerova
díla na svém jevišti nezmůže na víc, než právě na Bludného Holanďana, na kterého si
úspěšně troufají i naše oblastní scény.
Asi nemá smysl dopodrobna rozebírat, co všechno lze Státní opeře posledních let
vytknout. Malý počet nových inscenací, zakonzervovaný repertoár, připomínající nějaké italské
provinční divadlo, zoufalý nedostatek německých oper, které by právě v tomto divadle a
v tomto regionu měly mít prioritu, zdvojování titulů s Národním divadlem (v této sezóně 6!),
nevalná hudební i pěvecká úroveň řady představení, bezkoncepčnost, absence jakékoliv
programové vize.
Za zamyšlení stojí též fakt, že zatímco ředitel Národního divadla je pravidelně jmenován na
základě výsledků výběrového řízení a má jasně stanovenou délku mandátu, ředitel Státní
opery žádným výběrovým řízením neprošel (pokud by jím vůbec projít mohl), ve své funkci se
již pohodlně vyhřívá šestý rok a nikdo neví dokdy!
Závěrem je nutno konstatovat, že neutěšený stav této operní instituce je nejen
důsledkem kvality jejího vedení, ale též neschopnosti Ministerstva kultury, které o skutečné
úrovni divadla buď vůbec neví anebo není ochotno a schopno ji řešit.
Říká se, že vše je otázkou peněz. Ale peníze od sponzorů, mecenášů a dnes už i ze státního
rozpočtu směřují především tam, kde je vidět jejich adresné a racionální využití. Ne tam, kde
se anonymně rozplynou v bezedném chřtánu samospádem se řítící instituce. Ono se také
říká, že vše souvisí se vším.
(Dobové pohlednice u článku ze sbírky Pavla Horníka)
6
Po stopách Richarda Wagnera
Pavel Horník
Bylo by zajímavé, přiblížit si některá známá i méně známá místa, kde velký Mistr
působil a která byla mezníky v jeho životě i tvorbě. Pro tentokráte bych se soustředil hlavně na
Drážďany a okolí. Stručně připomenu také jeho působení v Magdeburku.
Po působení ve Würzburku se v roce 1834 Wagner stal hudebním ředitelem divadla
v Magdeburku, které tehdy vedl pozdější ředitel Německého divadla v Praze, Rudolf Wirsing.
V Magdeburku se mladý Richard seznámil se svojí první ženou Minnou Planerovou, členkou
hereckého souboru. Oženil se s ní o dva roky později. Za svého působení v magdeburském
souboru působil Wagner také jako kapelník v klasicistním divadle v lázních Bad Lauchstedt,
které leží nedaleko Lipska. V tomto divadle, které bylo jakousi filiálkou scény v Magdeburku,
dirigoval mladý skladatel například Mozartova Dona Giovanniho. V této menší, ale roztomilé
budově, které nese název Goethe Theater, se dodnes hrají hlavně Mozartovy opery.
Pro Richarda Wagnera jsou v jeho životě velmi významná léta jeho působení ve funkci
kapelníka v Dvorní opeře v Drážďanech. Po návratu z Paříže byl ve zdejší opeře s úspěchem
uveden roku 1842 Rienzi a o rok později Bludný Holanďan a Wagner se stává od roku 1843
královským saským kapelníkem. V roce 1845 má premiéru Tannhäuser.
Na pravém břehu Labe za městem Pirna a před královským zámkem Pilniz leží
uprostřed zeleně vesnička Graupa. Zde si skladatel pronajímá k bydlení patrový selský dům.V
tomto stavení, kterému se říká Lohengrin-Haus, vznikají v klidném venkovském prostředí
první skicy k opeře Lohengrin. Od roku 1907 je zde zřízeno Wagnerovo muzeum. Velkou část
exponátů, hlavně písemných dokumentů poskytnul profesor Max Gasmeyer. Bohužel část
věcí se z expozice po skončení války z muzea ztratila. Nynější uspořádání vychází z instalace
provedené v roce 1982.
Divadlo v Magdeburgu
7
Lohengrin-Haus ve vesničce Graupa
V přízemí je ve velké místnosti koncertní sál, kde se často konají přednášky a
hudební matiné a pěvecké recitály. Po schodech vystoupáme do patra, kde jsou místnosti
zařízeny dobovým nábytkem, řadou obrazů a písemných dokumentů například o stycích
s revolučně naladěným kapelníkem Karl Augustem Röckelem, velkým přítelem Mistrovým.
Je zde také několik historických hudebních nástrojů. Hudební salónek i ložnice působí velmi
útulným dojmem. Za domem je louka, kde se také někdy pořádají hudební produkce. Asi
deset minut cesty autem na severozápad se nachází líbezné údolí Liebestal, kde byl
postaven velikému skladateli bronzový pomník. Autorem čtyři metry vysoké sochy byl
věhlasný profesor monumentální tvorby na Drážďanské Akademii výtvarných umění, Richard
Gahr. Vytvořil toto dílo, které mělo původně stát v drážďanské Grosse Garten, v letech 191112. V důsledku vypuknutí války ale umístění nebylo provedeno a socha byla na kamenném
podstavci instalována 21. 5. 1933 k padesátiletému výročí Wagnerova úmrtí právě v onom
pěkném údolí. Celková výška tohoto pomníku je 12 metrů. Myslím, že návštěva výše
uvedených objektů je spolu s prohlídkou Drážďan krásným výletem.
__________________________________________________________________________________________
Hlasatel -
vydává Společnost Richarda Wagnera výhradně pro svoji potřebu. Vychází zpravidla
4x ročně pro členy, kteří mají zaplaceny členské příspěvky. Starší čísla k dispozici na adrese
www.richardwagner.cz.
Redakce: Jan Rausch, Martin Nejedlý, Vít Dvořák
Adresa: U Blaženky 452/1A, 150 00 Praha 5 - Tel.: 602832588 - e-mail: [email protected]
__________________________________________________________________________________________