Zdarma k stažení zde!

NEVERMORE?
Nikdy víc!
Nadarmo!
Víckrát ne!
Nikdy již!
Nikterak!
Vrátit čas!
Jedenkrát!
Ztraceno!
Marný blud!
Marnost – zmar!
Víckrát ne!
Marno vše!
Již nikdy ne!
Nikdykrát!
Nikdy víc!
Napořád!
MARNÝ VZDOR!
Překladatel Vojen Koreis, narozen 1943 v Londýně, žije v Brisbane.
The translator, Voyen Koreis, born 1943 in London, lives in Brisbane.
Až doposud vydal ─ thus far he published:
V angličtině ─ in English:
The Fools’ Pilgrimage
Golf Jokes and Anecdotes From Around the World
The Kabbalah - a timeless philosophy of life
Mephisto and Pheles – The Stage Play
Azylum Seekers in Heaven
An Introduction to the Study of the Tarot by P. F. Case (editor)
The Tales of Doggie and Moggie by Josef Čapek
(Povídání o pejskovi a kočičce - transl., editor)
R.U.R. (Rossum’s Universal Robots) by Karel Čapek (transl., editor)
The Robber by Karel Čapek - Loupežník (translator, editor)
V češtině ─ in Czech
Kafka tančí (přelož. z angl. orig. Kafka Dances by Timothy Daly)
Bláznova cesta
Poutníci v čase
Kabala: nadčasová filosofie života
Blavatská a theosofie
Můj bíbr: autobiografie
Hledači azylu v nebi: Mefisto a Feles
Četná jiná autorova díla, včetně překladů jak do češtiny tak i do
angličtiny, zde uvedena nejsou ─ Many of author’s other works, including
translations, do not appear here.
Edgar Allan Poe
Krkavec
(často nesprávně překládaný jako „Havran“)
First published in this form in 2015
by Booksplendour
Copyright © Voyen Koreis 2015
All rights reserved. No part of this publication may be reproduced, stored
in a retrieval system, or transmitted, in any form or by any means,
electronic, mechanical, photocopying, recording or otherwise, without the
prior written permission of the copyright owner and the above publisher
of this book.
National Library of Australia Cataloguing-in-Publication entry
Author: Edgar Allan Poe
Title:
The Raven
Translator: Vojen Koreis
Title:
Krkavec (a Czech language title)
Edition:
1st ed.
ISBN:
978-0-9871982-3-5
1.báseň, 2.poezie, 3.poesie, 4.klasická literatura, 5.americká literatura,
6.světová literatura, 7.devatenácté století, 8. Edgar Allan Poe, 9.The
Raven, 10.Krkavec, 11.Havran, 12.čeští překladatelé, 13.Nevermore,
14.Nevermore – marný vzdor, 15.přeložil Vojen Koreis, 16.překlady,
17.translatologie, 18.překlady z angličtiny do češtiny. 19.Czech
translations American literature, 20.Gustave Dore illustrations
— Krkavec —
Vprostřed noci, stále vzhůru,
Neschopen odehnat můru,
Nad svazky tradic, jichž zanechal
Nám pradávný vědátor ─
Snad už podléhal jsem spaní,
Když tu slyším zaklepání
Jakoby to ťukal kdosi
Na dveře mé komnaty.
„Pozdní host snad“, zašeptám si,
„Jistě žádný agresor ─
Mně podobný noční tvor?“
— 5—
— Edgar Allan Poe —
—6—
— Krkavec —
Ach, bylo to v prosinci,
Každý uhlík zmírající
Na dlaždicích před krbem
Přízračný odlesk promítal.
Rána příchodu jsem si přál ─
To čtení nezahnalo žal
Nad ztrátou mé zářné dívky.
Tomu, že andělský jen sbor
V nebi ji může zvát tím
Pravým jménem ─ Leonor ─
Marné stavět se na odpor.
— 7—
— Edgar Allan Poe —
—8—
— Krkavec —
Každé jemné zašustění
Purpurových záclon v snění
Mě děsí – a hrůzou plní,
Jaké jsem dosud nepoznal
Ztišit tlukot srdce svého
V strachu, že něčeho zlého
Dočkám se, jsem si povídal,
“Návštěvník, možná senior,
Pozdní host tam venku stojí,
Na dveře zabušit se bojí,
Vpusť ho dovnitř ─ žádný spor!”
— 9—
— Edgar Allan Poe —
— 10 —
— Krkavec —
Vzrostlo ve mně odhodlání,
Nahlas, teď už bez váhání,
“Pane”, pravil jsem, “či paní,
Uslyšel jsem zaklepání,
Takto aspoň domnívám se,
Jistý si tím ale nejsem,
Tiché bylo a navíc asi
Přemohlo mě spaní”,
Dveře otevřu, chci vědět
Kdo je ten tajemný tvor,
Tma, prázdnota po obzor.
— 11—
— Edgar Allan Poe —
— 12 —
— Krkavec —
Dlouho do tmy hloubi civím,
Stále ještě se jen divím,
Mysl nadále trýzněná,
Strach jak každý smrtelník mám
Ticho kolem nezaplaší
Zmatek, který mojí duší
Zmítá. Pouze jedno jméno
Bylo přitom vysloveno.
To na rty lehký šepot
Dral se mi: “Je to Leonor?” –
Ozvěnou jen němý chór.
— 13—
— Edgar Allan Poe —
— 14 —
— Krkavec —
— 15—
— Edgar Allan Poe —
— 16 —
— Krkavec —
Zpátky dovnitř se obrátím,
Snad k snění se zas navrátím
Však znovu slyším klepání,
Teď o něco silněji,
Záhada se prohlubuje,
Venku mocně vítr duje.
Raději hned ujistím se
Zdali na okenní římse
Něco snad nestaví se
Poryvům větru na odpor,
Jež došly k nám sem v noci z hor.
— 17—
— Edgar Allan Poe —
— 18 —
— Krkavec —
Okno otvírám, jím vletí,
Jako z dávného století
S hlučným třepotáním křídel,
Majestátní krkavec.
Jak lord či lady se nese,
Na bustu Pallady se vznese,
Nad dveřmi Pallady sochu
Si zvolí k svému vrtochu.
Tam si vzlétne, usadí se,
Jako hrdý matador,
Její ptačí kurátor.
— 19—
— Edgar Allan Poe —
— 20 —
— Krkavec —
Ebenový pták mě baví tím,
Jak na odiv se staví,
Jak s přísným, vážným chováním
Si vyhranil svůj prostor.
„Na hlavě ti chochol chybí,
Zbabělcem však bezpochyby
Nejsi. S křídly těmi svými
Cháronův nezatížíš vor,
Však pověz, pod jakým jménem
V Hádesu střežíš koridor?”
Děl Krkavec: „Marný vzdor”.
— 21—
— Edgar Allan Poe —
— 22 —
— Krkavec —
Podivím se, jak pták vraný,
Trochu snad neohrabaný
Odpovídá na otázku ─
I když celkem beze smyslu;
Kdo by čekal v tomto zjevu
Pozdní noční návštěvu,
Takovou, kdy na helmici,
Na samotné její špici
Palladiny sochy náhle
Usadí se černý tvor
Jenž si říká „Marný vzdor”?
— 23—
— Edgar Allan Poe —
— 24 —
— Krkavec —
Že zná pouze ta dvě slova,
To z postoje Krkavcova
Bylo zřejmé, na tom jistě
Stojí celý jeho svět.
Dále již nic nepronesl,
Pouze pro sebe jsem hlesl,
„Přátele jsem zde uctíval,
S nadějemi se loučíval,
Kdyby ráno odletět chtěl,
Tak jako mých přátel sbor─”
Děl Krkavec: „Marný vzdor!”
— 25—
— Edgar Allan Poe —
— 26 —
— Krkavec —
S přiléhavou odpovědí
Na mne pták ten shůry hledí,
Přesto, říkám si, ta slova
Od kohosi pochytil.
Pták odletěl z toho domu,
Vzpomínky, snad na pohromu
K níž došlo v něm si uchoval ─
Slova ta slyšel když tam žil.
Proto teď tu u mne sedí
A přísně, jak profesor,
Pronáší své: „Marný vzdor”.
— 27—
— Edgar Allan Poe —
— 28 —
— Krkavec —
Krkavcova mluva ruší
Jako kouzlem smutek v duši.
Křeslo stavím před bustu
Z níž učinil si u mne hřad
Černý pták, jenž do komnaty
Způsobil tak náhlý vpád.
Ať zvím, co ten zlověstný pták,
Tento pohádkový netvor,
Po věky pověstmi zlými
Opředený predátor
Míní tím svým „Marný vzdor”.
— 29—
— Edgar Allan Poe —
— 30 —
— Krkavec —
Seděl jsem pak v zamyšlení,
Co značí to představení
Ptáka, jenž s žhavým pohledem
Mi vnucuje svůj názor.
Vzpomínkám se nevzpírám,
Když o polštář se opírám
Na němž shora světlo lampy
Krášlí efemérní vzor,
Jehož nikdy nedotkne se
Má andělská Leonor.
Nikdy již, ach, marný vzdor!
— 31—
— Edgar Allan Poe —
— 32 —
— Krkavec —
Ve vzduchu je cítit vůni,
Serafové snad tu trůní
A neslyšitelnými,
Lehkými kroky se blíží.
“Chudáku!” sám k sobě zvolám,
“To Bůh nařídil patrolám
Andělským, ti donést lektvar,
Jenž uleví tvé tíži
Pij, pij už nápoj nepenthe
A zapomeň na Leonor!”
Děl Krkavec: „Marný vzdor!”
— 33—
— Edgar Allan Poe —
— 34 —
— Krkavec —
„Proroku, teď k němu pravím,
Jsi-li věštcem, ptákem dravým,
Ať už Satan poslal tě sem,
Či vnesen byl jsi orkánem
Na tuto poušť, věčně štvanou,
Dosud zcela nezdeptanou,
Na místo, kde hrůza vládne,
Tam kde dlí jen duše chladné.
Rci, je balzám v Gileádu,
Či přinášíš jen odtud mor?”
Děl Krkavec: „Marný vzdor!”
— 35—
— Edgar Allan Poe —
— 36 —
— Krkavec —
Proroku!” teď k němu pravím,
„Jsi-li věštcem, ptákem dravým,
Jménem nebe, pod nímž dlíme,
Jménem Boha jehož ctíme,
Pověz této smutné duši,
Zda v ráji potká svou Venuši,
Tu dívku jménem Leonor,
Tu vzácnou, zářnou duši ─
Zda srdce se mu rozbuší
Až přivine svou Leonor?
Děl Krkavec: „Marný vzdor!”
— 37—
— Edgar Allan Poe —
— 38 —
— Krkavec —
„Budiž to slova poslední,
Ďáble či ptáku nevšední!”─
Povýšeně na něj zvolám,
„Do pekelné vrať se říše,
Opusť bustu mé Pallady,
Nenech ani pírko tady,
Žádnou známku té tvé zrady,
Jaký ty jsi bídný tvor!
Z mého srdce vyjmi zobák,
Odleť za ten černý flór!“
Děl Krkavec: „Marný vzdor!”
— 39—
— Edgar Allan Poe —
— 40 —
— Krkavec —
Krkavec jen sedí, sedí,
Nikam neodlétne, hledí
Z výšky ňader Palladiných,
Až kamsi v dálky za obzor.
Pokrývá temná opona,
Oči snícího démona,
Lampa vrhá tmavý stín
Na symetrický dlaždic vzor;
Duše má v něm uvězněna,
Nevzmůže se na odpor,
Nevzchopí se ─ marný vzdor!
— 41—
— Edgar Allan Poe —
— 42 —
— Krkavec —
Poznámky překladatele
Vojen Koreis
Nemám potuchy, kolikrát byla tato báseň, kterou milovaly a
milují tisíce, neřkuli milióny čtenářů, přeložena do češtiny.
V roce 1990 vyšla kniha, která zahrnuje šestnáct českých
překladů. Dá se předpokládat, že na některé se z různých
důvodů tehdy nedostalo, navíc jich za čtvrt století, které
uplynulo od jejího vydání, jistě dost přibylo. Proč tedy jsem se
rozhodl začlenit do takového zástupu a zatěžovat tuto
zemskou sféru ještě dalším překladem?
— 43—
— Edgar Allan Poe —
Za prvé bych se rád aspoň pokusil napravit některé
nepřesnosti, jichž se dopustili mnozí z předchozích
překladatelů, ať už k tomu došlo z nedbalosti či nevědomosti.
O tom ale podrobněji na jiném místě. Monumentální Poeovu
báseň jsem vždy viděl a vidím ji nadále, jako tu příslovečnou
Mount Everest, horu, která je zde proto, aby byla zdolána. Je
to prostě výzva! Píši viděl jsem i vidím, užívám jak času
minulého tak i přítomného; to proto, že si vyhrazuji právo
některé verše či slova měnit, pokud mne něco lepšího
napadne. A že mne něco lepšího napadne v to doufám! Tohle
je totiž asi ta největší výhoda, kterou má člověk jakým jsem
já, když může vydávat svá literární díla ve 21. století a tudíž i
na internetu. Nemusí čekat na to, až se jeho nakladatel uráčí
vydat upravenou verzi, pokud vůbec doufá v to, že by se
takový notorický darmojed k něčemu podobnému kdy vůbec
dokázal rozhoupat!
K tomu, abych se dal do překladu Poeovy básně mě přivedlo
také to, že bývá všeobecně uznávána jako jeden z největších
problémů translatologie, což samo o sobě bude vždy
přitahovat další a další překladatele, připravené k tomu
prokázat své kvality i ochotné riskovat svou pověst, na tomto
prubířském kameni. Povzbuzením pro mne bylo vědomí, že
oproti jiným překladatelům mohu mít tu výhodu, že už
bezmála půl století žiji v anglicky mluvících zemích, Anglii a
Austrálii. To mi snad mohlo trochu pomoci k tomu
proniknout o něco hlouběji do některých nuancí tohoto
jazyka, které by mi jinak možná zůstaly utajeny. Nese to
sebou ovšem i znepokojující nevýhodu ─ dlouhodobým
pobytem v zahraničí nutně musela utrpět moje čeština.
Nezbývá než doufat, že se to nějak vyrovná...
Takže výzva. Ano, ale k čemu? Překladatel a to básní zejména,
má cosi, čemu se říká "licence", tedy vlastně oprávnění k činu.
Tím nemíním licenci k tomu položit si výtvor takového
básníka, jakým je Poe, na řeznický špalek a zmasakrovat jej
podle vlastního rozmaru a k nepoznání. Potom by se to
nedalo už nazývat překladem, ale nejspíš parodií ─ i těch už
— 44 —
— Krkavec —
tu v případě této básně byla hezká řádka. Já tu výzvu vidím
zhruba dvousměrně. Jednak tu jde o to přeložit původní text
pokud možno věrně, což bývá v případě básní daleko těžším
úkolem než když se překládá například beletrie. To, co se
rýmuje v jednom jazyce, se zdaleka nemusí rýmovat v tom
druhém, do něhož překládáme. Zde můžeme nebo spíš i
musíme, směle využívat té své básnické-překladatelské
licence, pokud to ovšem nepřeženeme. Dvousměrnost výzvy
by se pro překladatele tudíž asi dala definovat takto:
1. Zachovej původní význam textu, v rámci celé básně. To
znamená, že verše lze sice občas různě přehazovat, můžeme
užívat synonymních výrazů, atp, původní význam musí ale
být, aspoň zhruba, zachován. Nejedná se tedy vlastně o
překlad, spíše o "přebásnění".
2. Uchovej, opět v rámci možností, původní fonetiku,
zachovej tu zvukomalbu, kterou tam básník vytvořil. Jsou
místa, kde v originále máme elegantní výraz či větu, kterou
nelze odpovídajícím způsobem přeložit tak, aby to
uspokojivě zapadlo i zaznělo. S něčím takovým musíme
prostě počítat. V takovýchto těžkých chvílích si musíme
vypomoci jak nejlépe dovedeme.
To druhé je jistě těžší a v případě Poeově pak zejména.
Málem každý, kdo něco v literatuře znamená, a spousta nás
jiných, kteří znamenáme o něco méně (protože každý z nás
aspoň něco znamenáme) se například pokoušel o to přeložit
co nejvhodněji básníkův původní refrén s opakujícím se
slovem "Nevermore!" Na jiném místě naleznete dokonce
seznam výrazů užitých v refrénu různými autory překladů
který, i když zdaleka není definitivní, je i tak impozantní.
Většině autorů šlo o to, aby v tom jejich refrénu bylo aspoň
něco z onoho zlověstného zakrákání ptáka, který v bájích a
legendách představuje herolda smrti, posla z Podsvětí, atp.,
jak nám jej uvádí na scénu Poe. Tady ale narážíme na něco,
— 45—
— Edgar Allan Poe —
co nás pro tuto chvíli přenáší zpět k prvnímu z uvedených
cílů, jímž je zachování původního významu textu.
Poe věděl moc dobře, jakého ptáka nám tu uvádí na scénu.
Proto také nazval svou báseň The Raven. Problém je v tom, že
raven (vyslov „rejvn“) vůbec neznamená česky havran, nýbrž
krkavec. Kdyby byl měl básník na mysli havrana, byl by totiž
napsal rook, což neučinil. Pravidelně se v básni opakuje slovo
Raven, tedy Krkavec a žádného havrana vidět není. Důvod je
nasnadě. Mezi krkavcem a havranem je rozdíl, sice ne
propastný, nicméně ale dosti podstatný rozdíl, což vám
potvrdí každý přírodovědec. Krkavec velký (Corvus corax) je
černý pták z čeledi, která se podle něho nazývá krkavcovitá.
V České republice je v současnosti považován za ohrožený
druh a je tudíž chráněný zákonem. Od špičky zobáku ke konci
ocasu dorůstá do délky asi 60, někdy až 80 centimetrů a váží
kolem 1.5 – 2 kg. Jedná se tedy o značně velikého ptáka, který
rozměry i celkovou váhou nezaostává příliš daleko například
za jestřábem. Peří má krkavec černé barvy, často s mírným
kovovým leskem, rozpětí křídel mívá 100 – 150 cm. Kolem
hrdla mu peří charakteristicky mírně odstává. V letu se dá
rozeznat od svého bratrance havrana či sestřenice vrány
hlavně podle tvaru ocasu, který je klínovitý. I jeho let bývá
jiný; zatímco u havrana či vrány bývá tento dosti trhavý,
krkavec letí mnohem klidněji, s volnými rázy křídel,
klouzavým způsobem. Často dokáže plachtit i po poměrně
dlouhou dobu, což havran ani vrána běžně nedokáží. Krkavci
žijí poměrně dlouho ─ v přírodě někdy i déle než 30 let.
Havran je na tom skoro ve všech směrech hůř než jeho
bohatý strýček krkavec. Oproti němu nemá zdaleka takovou
délku života, obvykle se dožívá jen asi 10-15 let. Je také
podstatně menší, když váží stěží polovinu krkavcovy váhy,
spíše jen asi třetinu. Jedna věc je relevantní v souvislosti s
Poeovou básní a sice ta, že krkavec se dokáže naučit
vyslovovat některá slova a to skoro stejně dobře jako
papoušek. Dostat z havrana kloudné slovo i po dlouhém
výcviku je naopak téměř nemožné. Krkavec má mocnější hlas
— 46 —
— Krkavec —
než havran a zní také zlověstněji; proto býval v minulosti
spojován se smrtí a s čarodějnictvím. Navíc je mrchožravcem, jako ostatně oba jeho menší příbuzní. Pro svou
velikost ale byl vždy nápadnější, na popravištích či bitevních
polích, kde se zejména ve středověku vždy vyskytoval v
hojnosti a kde požíral nepohřbené mrtvoly. V evropské
kultuře byl krkavec proto spojován se smrtí, zločinem,
temnými silami, čarodějnictvím, magií. Keltové krkavce
spojovali s podsvětím, ve starověkém Řecku také
symbolizoval jeden z aspektů boha Apollóna, který svými šípy
usmrcuje zlé lidi a sesílá na nehodné lidstvo mor. To vše se
odráží i v pohádkách, kde krkavec obvykle vystupuje jako
zlověstný pták, posel neštěstí, které má uhodit co nevidět.
Podle pranostik se krkavčí hejno slétá již předem, dřív než
uhodí neštěstí. Krkavec bývá také nejen průvodcem
čarodějnic a čarodějů; ti se v krkavce dokonce i mohou
proměnit. Jindy bývá pro změnu člověkem zakletým do této
podoby nějakým zlým kouzlem (např. pohádka Boženy
Němcové Sedmero krkavců).
Krkavec, spolu s orlem, kohoutem, labutí, slavíkem či
holubicí, patří mezi ptáky, kteří se nejčastěji objevují v
mytologii národů, v pověstech a pohádkách nejrůznějších
kultur z celého světa. Všimněte si prosím, že krkavec, nikoliv
havran, takto má vše mocnější dopad. Krkavec je větší,
majestátní, potenciálně zlověstnější, hlas má silnější a ostřejší
než havran. V Severní Americe, kde Poe žil a psal, jsou
krkavci běžně rozšíření, stejně jako jsou v Evropě i větší části
světa. Jednotlivé odrůdy se ovšem liší. Havran naopak se v
Americe prakticky nevyskytuje; nejvíce rozšířeny na tomto
kontinentě jsou jemu příbuzné různé odrůdy vrány. Ty se
skoro ve všech směrech, jak po fyzické stránce tak i chováním
podobají havranům. Dnes už vědci dokázali, že po stránce
inteligence se krkavcovití ptáci leckdy vyrovnají dokonce i
lidoopům. Jsou například schopni používat určité nástroje ─
dovedou si je i upravit ─ například dokáží zobákem ohnout
kus drátu tak, aby si z něj vyrobili hák, s jehož pomocí si
— 47—
— Edgar Allan Poe —
mohou potom přitáhnout věci, které by jinak měli z dosahu!
Když toto vše bereme v úvahu, můžeme celkem bezpečně
usoudit, že pro básníka byl krkavec, jako tajemná bytost a
případný nositel poselství z onoho světa, přirozeným
výběrem a že jak havran tak i vrána nepřipadaly pro něho v
úvahu, protože na mysl čtenáře by rozhodně neměly
požadovaný vliv. Jak se tedy mohlo stát, že se havran, kterého
dosti možná Poe ve svém životě ani nezahlédl, dostal na
takové výsostné místo v českých překladech, kde se pevně
drží už bezmála půldruhého století?
Domnívám se, že v první řadě za to může neznalost
anglického jazyka a snad i trochu nedbalost prvního
překladatele této básně do češtiny, jímž byl v roce 1869
Vratislav Kazimír Šembera (1844-1891). Šembera vydal v
útlém mládí, kolem svých dvaceti let, pár sbírek básní, brzy
nato se ale přemístil do Vídně, poněmčil se a do konce svého
poměrně krátkého života už psal většinou jen umělecké a
divadelní kritiky. O tom, že by měl nějaké významnější
spojení s angličtinou není nic známo a je docela dobře možné,
snad i pravděpodobné, že jeho překlad byl jediným vážným
pokusem v tomto směru. Šemberův Havran vyšel
časopisecky, nijak úspěšný ale nebyl. Dnes je známý hlavně
jen proto, že byl prvním; žádné zvláštní kvality po literární
stránce nemá. Není příliš pravděpodobné, že by byl Šembera
provedl podrobnější výzkum dříve než se do překládání dal,
takže havrana si mohl docela jednoduše „vycucat z prstu“.
Jaroslav Vrchlický, jehož první překlad následoval v roce
1881, už u havrana zůstal, stejně jako ve svém druhém
překladu z roku 1891. Na rozdíl od Šembery, můžeme u
Vrchlického předpokládat dobrou znalost angličtiny (přeložil
řadu anglických klasiků), jak dalece se zabýval bádáním,
zejména v oblasti přírodovědecké, je ale sporné. Dosti
pravděpodobné je, že havrana, který mu mohl připadat
z hlediska básnického vhodný, prostě opsal. Další překlady
následovaly a v nich je už havran pevně zafixován, jak v mysli
jejich původců, tak i u čtenářů, jak můžeme předpokládat.
— 48 —
— Krkavec —
Stejně si počínal i jiný vele-významný bard Vítězslav Nezval,
který v roce 1927 pořídil to, co mnozí dodnes považují za
"definitivní překlad". S tím bych celkem i souhlasil, kdyby...
... kdyby byl měl toho ptáka v ústředí děje Nezval správně!
Otázkou je, věděl vůbec Nezval o tom, že anglický raven je
český krkavec? Mám silné podezření, že ani on o tom vědět
nemusel. Existuje ovšem také možnost, že o tom sice věděl,
nemínil ale s tím nic udělat. Básnická licence mu to
dovolovala. V době kdy na svém překladu pracoval, existovaly
už i jiné překlady, pravděpodobně nějakých deset, snad i víc.
Je těžké si to dnes ověřovat, ale nejspíš ve všech z nich se
opakuje Šemberova chyba. Pokud se jednalo o českou
čtenářskou veřejnost napsal Poe prostě Havrana a Nezval si
docela dobře mohl říci, že ten název je už příliš zakořeněný,
než aby se s tím něco dalo dělat. Konečně, slovo havran má v
sobě také to nezbytné "r", takže má v sobě skryté to absolutně
nutné zakrákání. Oba ptáci patří do stejné skupiny
krkavcovitých ptáků, slovo havran ale zní v češtině o poznání
uhlazeněji, tak říkajíc básničtěji. Což by také mohlo být u
kořene celé věci. Havran je rovněž dvou slabičné slovo, stejně
jako Poeův "raven". Krkavec má tři slabiky a zní o dost
ostřeji, zlověstněji, jak už jsme si pověděli.
S tím vším výše uvedeným na mysli jsem se dosti dlouho
rozhodoval o tom, zda mám zvolit správného krkavce, či
zůstat u tradičního, ale nesprávného, havrana. Uvědomoval
jsem si až příliš dobře, že díky zmíněným „velikánům“,
vstoupil Havran do podvědomí čtenářstva natolik silně, že je
skoro beznadějné pokoušet se na tom něco měnit. V letech
nedávných, jeden či dva odvážlivci už se sice s touto tradicí
rozloučili a nazvali Poeovu báseň správně jako Krkavec,
přesto všechno, Vrchlický, Nezval, Hrabal i další už nejspíš
napáchali příliš mnoho škody, než aby se to dalo napravit.
Rozhodně ne krátkodobě ─ je možné, že to potrvá několik
generací než si až doposud odstrkovaný krkavec vybojuje
svou právoplatnou pozici. Pokud tomu vůbec kdy dojde.
— 49—
— Edgar Allan Poe —
Protože ale Poeova báseň bude i nadále přitahovat jak
překladatele tak i čtenáře, věřím, že pravda přece jen zvítězí!
Nakonec jsem se po dlouhém přemítání rozhodl, že se přes
všechny námitky dám do krkavčího tábora. Je mi jasné, že
leckomu se tento překlad líbit nebude, proč ale natahovat tu
svoji licenci až k prasknutí? Jsou i jiná místa, kde se nám
může hodit! Připomínám také mnou právě vyslovený první
axiom, týkající se básnických překladů ─ Zachovej původní
význam textu, v rámci celé básně. Ten jsem měl především
na mysli, když jsem činil své rozhodnutí. Měl bych se přece
držet v praxi toho, co káži! Takže ─ KRKAVEC.
První velké dilema takto vyřešeno, je na čase přistoupit k
tomu druhému. Co má ubohý český překladatel dělat s tím
Poeovým NEVERMORE? Někteří to snad tak trochu i předem
vzdají a přesto dokáží přijít s dobrým překladem! Takový je
například případ Vrchlického, jehož „Nikdy víc!“ je ozvěnou
překladu prvního českého Šemberova, což je sice po
významové stránce přesné, i když foneticky bohužel dosti
chabé. To se týká dokonce i nejposlednějšího (o němž vím)
— 50 —
— Krkavec —
Jackova překladu, který si zřejmě na přesnost potrpěl i v tom,
že odvážlivě dal do názvu krkavce a nikoliv havrana. Škoda
jen, že Jacko neužívá výraznějšího refrénu. Verze „Nikdy víc“
či (či obdobné „Nikdy již“), mi pro tuto báseň připadají příliš
krotké. Domnívám se, že to "r", které Poe má ve svém
nevermore dokonce dvakrát, by i v té české verzi rozhodně
být mělo. Myslela si to asi většina českých překladatelů, ne
ale všichni. Zde je krátký výběr z toho, co se mi podařilo
získat z internetu, týkající se jednotlivých autorů a jak si tito
poradili s tím proslulým nevermore. Časem jej možná ještě
doplním. Ty, které se mi líbí, označuji hvězdičkami.
Vratislav Šembera: Nikdy víc!
Jaroslav Vrchlický: Nikdy víc!
A. E. Mužík: Nadarmo! *
Vítězslav Nezval: Víckrát ne! *
Otto Fr. Babler: Marný blud! *
Jiří Taufer: Nikdy již!
Eugen Stoklas: Nikterak!
Dagmar Vágnerová: Vrátit čas!
Rudolf Havel: Jedenkrát!
Jan Čapek: Ztraceno!
Kamil Resler: Marnost – zmar! *
Ivan Slavík: Víckrát ne!
Alois Bejblík: Marno vše!
František Nevrla: "Nikdy,“
M. Macek: Krkavec však kráká: „Ne!“
Bohumil Hrabal: "Nikdykrát!" ***
Marek Řezanka: "Napořád!"
Tomáš Jacko: "Nikdy víc!“
Mnozí z překladatelů, jako například
ponechávají „nevermore“ nepřeloženo.
Dostál-Lutinov,
Pokud jde o zvukomalbu, Hrabalovo "Nikdykrát!", které,
podobně jako Poeovo nevermore je vlastně novotvarem ─
normálně to bývají dvě slova, never-more ─ se mi snad líbilo
— 51—
— Edgar Allan Poe —
nejvíc, už od té doby kdy jsem jeho překlad četl poprvé, asi
před 50 lety. Nezvalovo "Víckrát ne!" není špatné, něco mi
tam ale přece jen chybí. Sám jsem se po dlouhém rozmýšlení
nakonec rozhodl pro „Marný vzdor!" Jsou tam tři slabiky, ona
dvě „r" a zvukově i rytmicky to má myslím nejblíže k
„Nevermore!“
Co nám o tom říká samotný Poe? Ten asi rok poté kdy báseň
už vyšla a kdy o jejím úspěchu už stěží mohly být
pochybnosti, napsal esej Filosofie básnické skladby, v níž v
zásadě tvrdí, že to jak má báseň na čtenáře působit měl od
začátku vykalkulované. Popisuje dále to, jak nejprve stanovil
délku básně (ani příliš dlouhá, ani krátká), prostředí v němž
se má děj odehrávat, atp. Některé části zde ocituji (překlad
Aloyse Skoumala):
… musil jsem si vybrati slovo, které by obsahovalo tento
zvuk a zároveň odpovídalo co nejvíce onomu smutku, který
jsem předurčil za tón básně. Při tomto pátrání bylo naprosto
nemožno přehlédnouti slovo "nevermore". Opravdu se mi
první samo vynořilo.
Dále bylo třeba záminky pro ustavičné používání slova
"nevermore". Když jsem zkoumal nesnáz, na kterou jsem
narazil při vymýšlení dostatečného důvodu pro ustavičné
opakování refrénu, neušlo mi, že ta nesnáz tkví v tom, že by
to slovo měl ustavičně a jednotvárně pronášet lidský tvor
neušlo mi zkrátka, že je nesnáz v tom, jak smířit tu
jednotvárnost s tím, že bytost, která to slovo opakuje, vládne
rozumem. A tu jsem ihned připadl na tvora nikoliv
rozumového, schopného řeči, a samozřejmě se nejprve
nabízel papoušek, kterého však vzápětí zatlačil havran
(víme ovšem, že autor má na mysli krkavce, takže u tohoto
nadále zůstaneme), který je rovněž schopen řeči a neskonale
víc odpovídá zamýšlenému tónu.
Tím jsem se dostal až k představě zlověstného ptáka
krkavce, který jednotvárně opakuje jediné slovo
"nevermore" na závěr každé sloky v básni smutného tónu o
— 52 —
— Krkavec —
nějakých sto verších. A tu, nespouštěje ze zřetele úsilí o
výsostnost a dokonalost, tázal jsem se sám sebe: "Kterýpak
ze smutných námětů je podle obecného soudu lidstva
nejsmutnější?" Smrt, zněla rovnou odpověď. "A kdy," pravil
jsem, "je tento nejsmutnější námět nejbásničtější?" Podle
toho, co jsem již obšírně vyložil, odpověď se také nabízí
sama: "Když je těsně spjata s Krásou: smrt krásné ženy je
tedy nesporně nejbásničtějším námětem na celém světě a
rovněž je nepochybné, že se pro takový námět nejlépe hodí
ústa truchlícího milence."
… A tu jsem rázem postřehl, jaká vhodná příležitost se mi tu
podává pro účinek, na němž mi tolik záleželo, totiž účinek
obměňování. Uviděl jsem, že mohu dát první otázku pronést
milenci - první otázku, na kterou krkavec odpoví
"nevermore" - že ta první otázka může být všední, druhá už
méně, třetí ještě méně a tak dále, až nakonec truchlivost
onoho slova vyburcuje milence stálým opakováním z jeho
lhostejnosti, takže se zamyslí nad zlopověstností opeřence,
který je pronáší, a nakonec se v něm ozve pověrčivost a on
mu pak nazdařbůh dává otázky docela jiné - otázky, na
jejichž rozluštění mu horoucně záleží - pronáší je napolo z
pověry a napolo z onoho zvláštního zoufalství, které se
kochá sebetrýzněním …
Poe dále popisuje, jak se rozhodl umístit truchlícího milence,
podle všeho vzdělaného a zámožného člověka, do jeho zřejmě
luxusně zařízené komnaty v jakémsi domě. My si
uvědomujeme, že náš hrdina se zabývá hloubáním "nad
svazky tradic jež zanechal nám pradávný vědátor" ─ "nad
divnými svazky vědy prastaré a záslužné" (Nezval), či "nad
věd zapomenutých svazky" (Vrchlický). Poe sice přímo
neříká, že jde o okultní literaturu, nicméně celkem z toho
vyplývá, že se asi jedná o otázky smrti a posmrtného života,
což celkově ladí s tónem celé básně. Krkavce, který jeho
samotu naruší, autor přivádí dovnitř oknem. Vše se udává za
bouřlivého prosincového počasí a někdy kolem půlnoci, aby
— 53—
— Edgar Allan Poe —
zde byla navozena patřičná atmosféra. Opět dáme slovo
básníkovi:
Vlastním
rozuzlením,
totiž
krkavcovou
odpovědí
"nevermore" na milencův poslední dotaz, setká-li se se svou
milenkou na onom světě - lze říci, že se báseň ve své vnější
fázi, jakožto prosté vypravování, uzavírá. Až potud se to
nikterak nevymyká srozumitelnosti - skutečnosti. Krkavec,
který se naučil odříkávat slovo "nevermore", unikne z
dozoru svému majiteli a je o půlnoci prudkou bouří donucen
domáhat se vpuštění u okna, z něhož dosud probleskuje
světlo - je to okno pokoje badatele, který je napolo
zahloubán do knihy, napolo sní o své vroucně milované
mrtvé. Když se otevře ptáku dokořán okenice, do níž tepe
křídly, usadí se co nejpohodlněji opodál z dosahu badatele,
kterého ta příhoda a podivné vzezření návštěvníkovo baví,
takže se ho žertem otáže na jméno, aniž se nadá odpovědi.
Krkavec, byv osloven, odpovídá svým obvyklým slovem
"nevermore" - a to slovo dojde rázem ohlasu v zarmouceném
srdci badatele, který pak pronáší nahlas myšlenky, ke
kterým ho podnítilo, a znovu ustrne nad tím, že opeřenec
opakuje své "nevermore". Badatel pak uhádne, co v tom
vězí, ale jak už jsem vyložil, lidská touha po sebetrýznění a
trochu pověrčivosti ho pudí k tomu, že dává ptáku otázky,
které jemu, milenci, předem známou odpovědí "nevermore"
způsobí nejpalčivější hoře. Tím, že se do krajnosti oddá
tomuto sebetrýznění, takzvaná prvotní neboli vnější fáze
vyprávění se přirozeně končí, aniž dosud nějak vybočila z
mezí skutečnosti.
Teprve když si čtenář přečetl poslední dva verše předposlední
sloky,
Z mého srdce vyjmi zobák, odleť za ten černý flór!“
Děl Krkavec: „Marný vzdor!”
— 54 —
— Krkavec —
začne si více uvědomovat možnosti hlubšího smyslu.
Například toho, že krkavec, sedící na poprsí bohyně
moudrosti starých Řeků, je symbolem truchlivé a neustálé
vzpomínky.
Krkavec jen sedí, sedí, nikam neodlétne, hledí
Z výšin ňader Palladiných, až kamsi v dálky za obzor.
Pokrývá temná opona, oči snícího démona,
Lampa vrhá tmavý stín na symetrický dlaždic vzor;
Duše má v něm uvězněna, nevzmůže se na odpor,
Nevzchopí se ─ marný vzdor!
Zní to jistě neutěšeně, když se ale hlouběji zamyslíme, není to
tak zcela konečné. Víme, že pták se nejspíš naučil odříkávat
frázi opakující se v refrénu u někoho, koho potkalo nějaké
neštěstí. Teď jen sám opakuje slova „Marný vzdor!“ pokaždé,
kdy mu náš hrdina položí otázku. Jakých otázek se ale
krkavcovi dostává? Takových, o nichž vzdělaný a chytrý
člověk, jakým bezpochyby je náš mladý hrdina, student či
badatel, musí vědět, že pro ně neexistuje jednoznačná
odpověď. Nikdo na tomto světě přece nikdy ještě nevyřešil to,
jak se to má s Hádesem, s posmrtným životem, zda ten
existuje, zda se poté kdy opustíme tuto zemskou sféru
setkáme či nesetkáme se svými milovanými, zda se vracíme,
snad v jiném převtělení! Jsou lidé, kteří v něco takového
pevně věří, jsou ale jiní, kteří jsou stejně solidně přesvědčeni,
že smrtí se vše končí. A jsou tu ještě jiní a těch možná bude
nejvíc, kteří sedí na plotě a žádné rozhodnutí v tomto směru
činit nehodlají. Poe ani jeho krkavec pro nás tuto nejhlubší
otázku lidské existence sice nevyřeší, naději nám ale přesto
ponechávají.
Závěrem ještě několik slov o autorovi ilustrací. Gustave Doré
je v očích mnoha znalců literatury a i v podvědomí čtenářů,
snad nejznámějším umělcem v tomto, leckdy dost
opomíjeném oboru. Doré neměl žádné formální vzdělání,
jako ilustrátor se začal živit už v pouhých 15 letech, rychle si
— 55—
— Edgar Allan Poe —
získal reputaci v tomto poli, takže nikdy neměl o zakázky
nouzi. Jeho produktivita byla úžasná. Čas od času se pokoušel
o to, aby byl uznán i jako malíř, nikdy se mu ale nepodařilo
prorazit do světa pařížské Academie a vždy se vrátil zpět k
ilustracím. Paradoxem je to, že kdyby byl tehdy dokázal
udělat takovýto průlom, nejspíš bychom dnes o něm moc
nevěděli. Takto je známý i dodnes a některé knihy, například
klasické verneovky, snad ani není možné si představit bez
Dorého obrázků, s nimiž mnozí z nás jsme prakticky
vyrůstali.
Zakázku k tomu, aby ilustroval Poeova Krkavce, dostal Doré
od amerického nakladatelství Harper & Co v roce 1882 a 26
rytin z nichž se sestávala, dokončil v lednu 1883. Do konce
stejného měsíce byl už mrtev ─ zemřel po krátké nemoci ve
věku pouhých 51 let. Ilustrace k básni, která je o smrti
milované ženy, se tudíž stala umělcovou poslední
dokončenou významnou prací...
— 56 —
— Krkavec —
Edgar Allan Poe
THE RAVEN
Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore—
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door.
“’Tis some visitor,” I muttered, “tapping at my chamber door—
Only this and nothing more.”
Ah, distinctly I remember it was in the bleak December;
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow;—vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow—sorrow for the lost Lenore—
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore—
Nameless here for evermore.
— 57—
— Edgar Allan Poe —
And the silken, sad, uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me—filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating
“’Tis some visitor entreating entrance at my chamber door—
Some late visitor entreating entrance at my chamber door;—
This it is and nothing more.”
Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
“Sir,” said I, “or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you”—here I opened wide the door;—
Darkness there and nothing more.
Deep into that darkness peering, long I stood there wondering, fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before;
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, “Lenore?”
This I whispered, and an echo murmured back the word, “Lenore!”—
Merely this and nothing more.
Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard a tapping somewhat louder than before.
“Surely,” said I, “surely that is something at my window lattice;
Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore—
Let my heart be still a moment and this mystery explore;—
’Tis the wind and nothing more!”
Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and flutter,
In there stepped a stately Raven of the saintly days of yore;
Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he;
But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door—
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door—
Perched, and sat, and nothing more.
Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore,
“Though thy crest be shorn and shaven, thou,” I said, “art sure no craven,
Ghastly grim and ancient Raven wandering from the Nightly shore—
Tell me what thy lordly name is on the Night’s Plutonian shore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”
— 58 —
— Krkavec —
Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning—little relevancy bore;
For we cannot help agreeing that no living human being
Ever yet was blessed with seeing bird above his chamber door—
Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door,
With such name as “Nevermore.”
But the Raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
Nothing farther then he uttered—not a feather then he fluttered—
Till I scarcely more than muttered “Other friends have flown before,
On the morrow he will leave me, as my Hopes have flown before.”
Then the bird said “Nevermore.”
Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken,
“Doubtless,” said I, “what it utters is its only stock and store
Caught from some unhappy master whom unmerciful Disaster
Followed fast and followed faster till his songs one burden bore—
Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore
Of ‘Never—nevermore’.”
But the Raven still beguiling all my fancy into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird, and bust and door;
Then, upon the velvet sinking, I betook myself to linking
Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore—
What this grim, ungainly, ghastly, gaunt, and ominous bird of yore
Meant in croaking “Nevermore.”
This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom’s core;
This and more I sat divining, with my head at ease reclining
On the cushion’s velvet lining that the lamp-light gloated o’er,
But whose velvet-violet lining with the lamp-light gloating o’er,
She shall press, ah, nevermore!
Then, methought, the air grew denser, perfumed from an unseen censer
Swung by Seraphim whose foot-falls tinkled on the tufted floor.
“Wretch,”I cried,“thy God hath lent thee, by these angels he hath sent
thee
Respite—respite and nepenthe from thy memories of Lenore;
Quaff, oh quaff this kind nepenthe and forget this lost Lenore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”
— 59—
— Edgar Allan Poe —
“Prophet!” said I, “thing of evil!—prophet still, if bird or devil!—
Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted—
On this home by Horror haunted—tell me truly, I implore—
Is there—is there balm in Gilead?—tell me—tell me, I implore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”
“Prophet!” said I, “thing of evil!—prophet still, if bird or devil!
By that Heaven that bends above us—by that God we both adore—
Tell this soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
It shall clasp a sainted maiden whom the angels name Lenore—
Clasp a rare and radiant maiden whom the angels name Lenore.”
Quoth the Raven “Nevermore.”
“Be that word our sign of parting, bird or fiend!” I shrieked, upstarting—
“Get thee back into the tempest and the Night’s Plutonian shore!
Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
Leave my loneliness unbroken!—quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!”
Quoth the Raven “Nevermore.”
And the Raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of a demon’s that is dreaming,
And the lamp-light o’er him streaming throws his shadow on the floor;
And my soul from out that shadow that lies floating on the floor
Shall be lifted—nevermore!
— 60 —