Revoluce v SýRii - Socialistická Solidarita

68
Proti válce a globálnímu kapitalismu | www.socsol.cz
Re
e
c
u
l
o
v
cena 30 Kč | solidární cena 40 Kč | červenec 2012
i
i
r
v Sý
ídní
ř
ng a t
i
t
a
u
q
juje, S loučené
o
b
o
k
aněls ociálně vy čury
p
Š
,
á
,S
an
ov
ariér utí Occupy 0 let bez V
b
a
h
7
Pra
íky hn ve světě,
n
l
i
M
,
ry
boj
, Odbo
í
n
e
l
byd
Tiráž, obsah
Obsah
Vydává Socialistická Solidarita za přispění
kolektivu autorů a Socialistického kruhu
Registrační číslo Ministerstva kultury ČR: E 20370
Web: www.socsol.cz
E-mail: [email protected]
[email protected]
[email protected]
Šéfredaktor:
Lukáš Matoška
Redaktoři:
Dominik Forman, Vítězslav Lamač, Štěpán Lohr
Do tohoto čísla původními texty a překlady přispěli:
Jan Baďura, Dominik Forman, Marek Hrubec, Karel
Chlouba, Karolína Chloubová, Vítězslav Lamač, Štěpán
Lohr, Lukáš Matoška, Jan Májíček, Tomáš Schejbal,
Navdeep Sidhu, Martin Šaffek
Korektury:
Karolína Babíčková, Lukáš Matoška
Grafika a sazba:
Václav Pajkrt
Prodejní místa časopisu:
Studentský klub K4 (Celetná 20, Praha 1-Staré Město) –
pondělí až pátek od 10 do 24 hod.,
sobota až neděle od 16 do 24 hod.
Divus (Bubenská 1, Praha 7) –
pondělí až sobota od 11 do 21 hod.
Kamenný obchod Fair&Bio (Sokolovská 29,
Praha 8-Karlín) – pondělí až pátek od 11 do 19 hod.
Prodejní a petiční stánek Socialistické Solidarity
(Mariánské náměstí 1, Praha 1-Staré Město) – každý čtvrtek
od 16 do 17 hod.
SLOVO ÚVODEM:
Evropou opět obchází strašidlo
3
domácí:
Projev před ministerstvem financí
Smuteční průvod za stanici metra Národní třída
Problém zničených nemovitostí
4
4
6
Zahraniční:
Španělsko: Od stávky horníků k masovým protestům
Odbory ve světě
7
8
Rozhovor:
O Sýrii, iluzi socialismu a postoji české levice 8
Analýza
Milníky hnutí Occupy Wall Street
10
sTÁTNÍ KAPITALISMUS:
Marxův zákon hodnoty a ruská ekonomika jako součást světového kapitalismu
15
GLOSA:
Squating a třídní boj
Demokracie a možnosti výběru ve východní Evropě a v Latinské Americe
17
18
Kultura:
Sedm desetiletí bez Vančury
Marxismus 2012
18
19
Knihy:
Překonávání globálního kapitalismu: od mezinárodní ke globální spravedlnosti
20
Měsíčník Solidarita je nevýdělečné periodikum; utržené
peníze z prodeje jsou investovány do nákladu následujícího čísla. Náměty na články posílejte na redakční mail
(vizte výše). Solidarita je po ČR distribuována odběrateli;
otázky zájemců o předplatné či distribuci zodpovíme na
[email protected]
Socialistické hnutí zbavilo svět již mnoha
utrpení a nespravedlností. Jeho nové
podněty proto nemůže ignorovat nikdo
soudný, ať již názorově stojí kdekoli.
A Solidarita takové podněty přináší.
Boris Cvek, biolog
2 | Solidarita | [email protected]
Slovo úvodem
Evropou opět obchází strašidlo
Evropou opět obchází strašidlo – strašidlo radikální levice. Ke svaté
štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti kapitalistické
Evropy – bankéři i politici, Merkelová i Hollande, finanční spekulanti i mainstreamoví novináři. Kde jsou média, která by nekomentovala se zatajeným dechem například řecké parlamentní volby
jako moment hrozící katastrofy. Radikálně levicová koalice SYRIZA
nakonec získala dvojnásobek hlasů a skončila těsně druhá. V řeckém
parlamentu bude nejsilnější opoziční silou proti koalici vítězných
konzervativců, kteří společně se sociální demokracií vedou Řecko
pod jho požadavků evropských neoliberálních sil. Radikálně levicové
strany přinášející alternativu vůči současnému krachujícímu systému
získávají čím dál větší podporu veřejnosti.
rezonovaly v debatách o hledání alternativy vůči současnému stavu.
Na největším marxistickém festivalu, který každoročně pořádá na
prestižní londýnské univerzitě UCL naše sesterská organizace Socialist Worker‘s Party, jsou takové diskuze v plném proudu. A blíží se rok
od doby, kdy vzniklo hnutí Occupy, jehož osudy a výzvy jsou v tomto
čísle důkladně analyzovány.
Dominik Forman
I u nás je na prázdninový čas až podezřele rušno: vláda se nadále
zmítá ve svých křečích. Ztělesnění programu škrtů – Miroslav
Kalousek – čím dál tím více sráží na kolena kauza letadel CASE
a medializace nátlakového jednání s policejními vyšetřovateli. Přestože vláda dávno pozbyla jakoukoli občanskou důvěru, nadále ve
své pofiderní formě těsnou většinou parlamentem protlačuje zákony
s nedozírnými dopady. Namátkou zmiňme církevní „restituce“ – tunel
století – jimž jsme věnovali pozornost v předchozích číslech.
Odbory jsou v české společnosti problematické téma. Řada
předsudků pocházejících ještě z minulého režimu
brání pracujícím pochopit jejich primární
funkci – ochranu práv zaměstnanců,
které byly vydobývány dlouhá desetiletí. Média, místo aby pojednávala o relevantních odborových analýzách současné situace, nadále
tyto předsudky přiživuje, nicméně s citelně menším efektem než
kdysi. Nelze pochybovat, že i čeští zaměstnanci budou díky prohlubující se krizi nuceni docenit nezastupitelnou funkci odborů, o čemž
svědčí také zahraniční dění: přinášíme druhý díl pravidelné rubriky
Odbory ve světě.
Hůř než na odbory se v našem veřejném prostoru pohlíží na pojmy
jako socialismus, komunismus, marxismus. Neoliberalismus otravuje
myšlení lidí, apriorně odsuzuje takové pojmy a bez diskuse o jejich
podstatě je spojuje s minulým, státněkapitalistickým režimem. Již
zmiňovaná krize systému však umožňuje, aby takovéto pojmy opět
Předplaťte si Solidaritu
 Roční předplatné časopisu Solidarita za 480,- Kč
Přidejte se k SocSol
 Chci více informací o SocSol a jejích aktivitách
 Chci se připojit ke skupině Socialistická Solidarita
 Půlroční předplatné časopisu Solidarita za 240,- Kč
Jméno:
Jméno:
Adresa:
Adresa:
Telefon:
Telefon:
E-mail:
Vyplněný ústřižek zašlete na adresu: Socialistická Solidarita, Poste
restante, 160 41 Praha 6, nebo objednávejte na [email protected].
Info: +420 722 133 743
Vyplněný ústřižek zašlete na adresu: Socialistická Solidarita,
Poste restante, 160 41 Praha 6.
www.socsol.cz | Solidarita | 3
Domácí
Projev před ministerstvem financí
Lukáš Matoška
Projev iniciativy Za svobodné vysoké školy během protestního shromáždění platformy STOP VLÁDĚ
před ministerstvem financí 7. června.
Roky jsme chodili před vládní budovy
a kritizovali jsme tzv. reformy, ale ministři
nás ignorovali. Za poslední týdny, během
nichž protestujeme a okupujeme ministerstva, se s námi ministři museli začít bavit. To
je náš úspěch!
zdroj: Solidarita
Nečasova vláda proti sobě poštvala
největší část společnosti od roku 1989.
Strana páně Kalouska šla do voleb s heslem
„odpovědní chtějí žít bez dluhů víc, než si
myslíte.“ Ale právě díky Kalouskově daňové
reformě – ještě z dob Topolánkovy vlády –
přicházíme každoročně o 90 miliard korun.
Ne náhodou je to také první cifra schodku
státního rozpočtu na příští rok, o níž ministr
financí začal mluvit.
Ano, díky Miroslavu Kalouskovi máme
rovnou daň, kterou abychom pohledali
u svých sousedů. Nadto celou daňovou
soustavu charakterizuje věta: někteří jsou
si rovnější. Nejenže máme zastropované
pojištění pro nejvyšší příjmové skupiny,
ale zejména jsou zde mocné subjekty, jichž
se daně nezřídka naprosto netýkají. Pak se
nelze divit nedostatku prostředků ve veřejných rozpočtech!
Jeden příklad za všechny. Korporace
zaměstnává tisíc lidí. Tito zaměstnanci
vystudovali na státních středních školách
a veřejných vysokých školách. Korporace,
která se těší daňovým prázdninám, se však
nijak nepodílí na financování vzdělávacích
zařízení, kde její zaměstnanci nabyli svou
kvalifikaci. Lze se potom divit, že školství je
podfinancováno?
Namísto toho, aby vláda hledala prostředky na těchto místech, chystá další škrty;
ty dopadnou na celou společnost. Ministři
dále zpoplatňují to, co už si hradíme ze svých
daní a na co máme nárok. Na vysokých školách hodlají zavést finanční spoluúčast – prý
aby studenti nezneužívali bezplatné vzdělávání. Podobně argumentuje ministerstvo
práce a sociálních věcí v oblasti sociálních
dávek – údajně jsou hromadně zneužívány.
Přitom z analýzy, kterou si dala vypracovat
sama vláda, vyplývá, že zneužívání sociálních dávek se týká zlomku procenta lidí, tedy
něčeho, co tváří v tvář korupčním skandálům
ve státní správě nemá smysl vůbec uvažovat.
Na jednu stranu tedy hledá vláda
zástupná témata, jimiž by vysvětlila dluh,
za nějž se zodpovídá, na druhou stranu
prosazuje tzv. církevní restituce, jež budou
stát připravovat v horizontu několika let
o desítky miliard korun. Jeden z dalších bodů
vládní agendy, důchodová reforma, vyjde na
další miliardy. Vláda na to má – ale my na to
nemáme!
zdroj: Solidarita
Česká republika ovšem není nějakou
hnilobnou politickou anomálií. Protesty
probíhají na různých místech po světě.
Kdyby česká média informovala o všem
důležitém, dozvěděli bychom se například,
že dnes v Québecu bojují bok po boku studenti a zaměstnanci za to, co nám Nečasova
vláda chce vzít.
Blíží se prázdniny, načerpejme síly a na
podzim dokončeme to, co jsme začali. Požadujeme demisi vlády, zastavení reforem
a předčasné volby!
[email protected]
Smuteční průvod za stanici metra Národní třída
Karolína Chloubová, Karel Chlouba
Smuteční věnce, svíčky a květiny pokládali truchlící 10. července kolem výstupu z výtahu ze stanice metra Národní třída. Stanice se
stala obětí projektu developera Sebastiana Pawlowského. A bezbariérová doprava se otřásla v základech.
Smuteční průvod z Národní třídy na
Florenc organizovalo občanské sdružení
Asistence ke dni uzavření stanice metra
Národní třída s úmyslem upozornit na
zhoršující se stav pražské bezbariérové
dopravy. Stanice bude na 2 roky uzavřena
kvůli stavbě projektu Copa centrum. „Uzavření stanice metra Národní třída zásadním
způsobem neovlivní dopravní obslužnost
dané lokality, jelikož nejbližší stanice trasy B
4 | Solidarita | [email protected]
je v docházkové vzdálenosti do 300 metrů,“
tvrdí tisková mluvčí Dopravního podniku
Praha (DPP). Ale opravdu je to možnost pro
všechny cestující na těchto spojích? Bohužel
ne: na lince metra B v centru totiž naleznete
pouze jedinou bezbariérovou stanici – Florenc. Další bezbariérovou stanicí je až Smíchovské nádraží, která je již nějakou dobu
mimo provoz, a z druhé strany je nejbližší
bezbariérová stanice Vysočanská.
Na nedostatečnou bezbariérovou do­
pravu lidé na vozíku upozorňují řadu let.
Dopravní podnik problém nejen zlehčuje,
ale zároveň uvádí nepravdy, pokud tvrdí,
že „zavádí v souvislosti s uzavírkou metra
Národní třída vyšší počet nízkopodlažních
tramvají na tratích vedoucích centrem
včetně zastávky Národní třída.“ (citováno
podle www.dpp.cz) Podobné „informace“
sděloval médiím přímo na smutečním
Domácí
happeningu zástupce dopravního podniku.
K navýšení spojů ovšem nedošlo, k čemuž
se tisková mluvčí DPP Krásenská vyjádřila
slovy: „Asi jsme to nějak nešťastně naformulovali.“ Jediná kompenzace uzavírky je tedy
nový vyhledavač bezbariérových spojů na
internetových stránkách DPP. Pomůže vám
sestavit alternativní cestu k metru vyhledáním bezbariérových tramvají a autobusů. V praxi to znamená, že vám doporučí
okružní jízdu po Praze. Ze čtyřminutové
cesty se rázem stane čtyřicetiminutová.
zdroj: Asistence o. s.
Nejhorší scénář pro hendikepované
představuje situace, kdy se porouchá výtah
vedoucí ze stanice Florenc na lince metra B.
V takovém případě nelze přestoupit ani na
linku C. Dopravit se domů nebo do práce
se stane časově náročné – a v zimě i dosti
vyčerpávající – ne-li nemožné.
Výtah na klíčovém dopravním uzlu
Výtah na stanici Národní třída byl slavnostně otevřen teprve před rokem za přítomnosti řady politiků včetně primátora
Bohuslava Svobody a jeho náměstka Karla
Březiny, který tehdy uvedl:
„Postupné odstraňování bariér z pražské
veřejné hromadné dopravy pro nás představuje jednu z klíčových priorit v oblasti rozvoje dopravy v metropoli. Jsem velmi rád,
že jsme cestujícím s omezenou možností
pohybu zpřístupnili právě stanici metra
Národní třída, která je jedním z klíčových
dopravních uzlů v Praze. I když je dodatečné
budování bezbariérových vstupů do starších stanic metra velmi nákladné a složité,
budeme v těchto projektech pokračovat
i nadále.“
Na smuteční průvod se žádný zastupitel nedostavil a zdá se, že celá veřejná
hromadná doprava není klíčovou prioritou
rozvoje dopravy v metropoli. Údajně na ni
nejsou peníze.
za 850 milionů korun. S určitou nadsázkou
proto můžeme říci, že zatímco město staví
Pawlowskému multifunkční centrum, nízkopodlažní autobusy nebo výtahy do metra
jsou příliš drahé.
Kam se rozkutálely peníze na bezbariérovou
dopravu?
Zatímco se investuje do projektů jako
tunel Blanka, jenž je největším městským
tunelem v Evropě, a rozsáhlých parkovišť,
podle informací Erika Čipery (zástupce
ředitelky Asistence o. s.), který jedná s příslušnými zastupiteli města v rámci projektu
„Jedeme v tom s vámi!“, se zruší současný
plán na postupný nákup nízkopodlažních
autobusů a v příštích letech nepřibude
žádná další bezbariérová stanice metra. Přitom investice na vybudování výtahu na stanici Můstek byla již součástí návrhu plánu na
tento rok. Dvě další stanice měly následovat
v roce 2013 a 2014.
Projekt, kvůli kterému se uzavírá stanice
Národní třída, vyjde developera Sebastiana
Pawlowského na 4 miliardy korun. Město
uzavírku stanice využije k rekonstrukci,
jež bude stát přes půl miliardy korun. Jak
Pawlowski odškodňuje město a tím i Pražany, není zřejmé, poněvadž on sám se má
podílet na ceně rekonstrukce stanice pouze
Jedeme v tom s vámi!
Sdružení Asistence o. s., jehož cílem je
„odstraňovat bariéry vnitřní i vnější“, skrze
projekt „Jedeme v tom s vámi!“ dlouhodobě
lobuje za bezbariérovou Prahu u různých
zastupitelů a osobností. Připravili proto
Sebastian Pawlowski
zdroj: Asistence o. s.
jednou šestinou, respektive opraví jen tu
část, která zasahuje do projektu.
Stanice metra však není zdaleka jediná
kontroverze kolem Pawlowského. Tento
developer například pronajímá městu Škodův palác na 20 let za více než 4 miliardy
korun. Dům, který podle smlouvy v katastru nemovitostí odkoupila firma Copa Retail
i speciální „cestu na vozíku“, při které si
osobnosti mohou vyzkoušet cestování Prahou tímto způsobem, přičemž je doprovází
zdravotně postižený člověk, komentující
a vysvětlující celou problematiku. Cesta na
vozíku však není jedinou specialitou tohoto
sdružení. Pod taktovkou Erika Čipery vznikla
celá řada happeningů, které nejsou jen „aktivismem postižených“, ale spojují volání po
kvalitní veřejné hromadné dopravě vůbec,
ať už je motivací bariéra, přeplněná tramvaj
nebo touha po zelenější Praze.
Mnohá sdružení nyní solidárně spolupracují ve snaze ochránit Prahu před dalším
znásilňováním automobilismem a megalomanskými projekty mocných developerů,
kterými trpí nejen hendikepovaní, ale
všichni obyvatelé hlavního města.
Přehled 25 bariérových stanic metra v Praze
Anděl, Českomoravská, Flora, Háje, Hradčanská, I. P. Pavlova, Invalidovna, Jinonice, Jiřího z Poděbrad, Kačerov, Karlovo náměstí, Křižíkova, Malostranská, Můstek „A“, Můstek „B“, Náměstí Míru, Náměstí Republiky, Národní třída, Opatov, Palmovka, Pražského povstání, Radlická, Roztyly, Staroměstská, Želivského www.socsol.cz | Solidarita | 5
Domácí
Problém zničených nemovitostí
Jan Baďura
Jak se bydlí v sociálně vyloučené oblasti? To ukazuje příklad z Libereckého kraje.
zdroj: Solidarita
V tomto textu se věnuji praxi jednoho
z podnikatelů v oblasti pronájmu bytů.
Jedná se o pana Urbana, který v Liberci
vlastní několik bytových domů. Dále pak ve
Frýdlantu v Čechách, údajně i v Praze. Informaci o nemovitostech v Praze nemám ověřenou, jde však o tvrzení několika obyvatel,
kteří žijí v jeho bytech.
Nemovitosti, které vlastní, jsou povět-
šinou v katastrofálním stavu – chybějící
okna na chodbách, rozpadající se schody,
vchody bez dveří apod. Tento „standard“ je
přítomný u téměř každé z nemovitostí pana
Urbana. V tomto článku se budu věnovat
jedné z nich. Jde o lokalitu ve Františkově.
Tato nemovitost patří k nejhorším lokalitám,
jaké jsem měl možnost v Libereckém kraji
poznat.
V objektu žije několik sociálně slabých
rodin a pár starousedlíků, kteří ještě pamatují dům, za který se nemuseli stydět. Nehorázné nájmy za byty, kde se stále topí tuhými
palivy, jsou zde standardem. Kvalita ubytování však výši finančním prostředkům, které
musí rodina vynaložit, zdaleka neodpovídá.
V tomto domě je ale hlavním problémem
zničený odpadní systém a řadu let nevyvezený septik. Ten již stačil zaplavit sklep.
Ze zdi trčí odpadní trubka, ze které tečou
splašky a fekálie. Lidé přes ně musí doslova
skákat. Dokonce i strážníka městské policie při pohledu na chodbu stihla žaludeční
nevolnost.
Dalším problémem, který je způsoben
zanedbáním celého odpadního systému, je
malý výtlak vody. Proto lidé v nejvyšších patrech nemají tekoucí vodu, resp. jim teče jen
velice slabě. Kontrola z hygienické stanice
sice vodu závadnou neshledala, lidé jsou ale
raději opatrní a převařují ji, případně kupují
PROT
I VÁ
LCE A
GLOB
ÁL
NÍMU
KAPIT
ALISM
U | ww

w.socs
ol.cz
K
PROTI VÁLCE
A GLOBÁLNÍM
   
U KAPITALISM
U | www.socso
l.cz
   –  ČR
solidá
– 
rní cena 20 Kč | ÚNOR 2011
.
S  E
Č
:
 

říjen







2011


|
. 
 
 


rní cena 40 Kč 
cena 30 Kč | solidá

  
l.cz


– 
u | www.socso
u kaPitalism
P  E
a globálním
.  
R,
Proti válce
    ,
L
 
Z






…  –

. 
Streetu Pad 2011 . 


Okupace Wall ní cena 40 Kč | listo
ár
| solid
30 Kčvé formy
nano
–
ce
ry
Odbo
organizace
zóny
euro
sismu
krize
Protiura
í y!
ová
čen
h
lou
vy
l
mu
Dciální
vlád
a so
této
me se
Zbav
čují
okra
ace p
Okup
59
nímu
ál
glob
alism
kaPit
ol.cz
w.socs
u | ww
lce a
i vá
Prot
vodu balenou. Někteří obyvatelé situaci
řeší také tím, že majiteli dávají menší částku
z nájmu, jelikož kvalita bydlení neodpovídá
standardům uvedených ve smlouvě (neteče
voda, pach, špína apod.). To je ovšem celkem nebezpečná metoda, jak majitele
donutit k činnosti. Pokud podnájemník
neodvádí menší částku se souhlasem maji-
zdroj: Solidarita

solidárn
í cena
20 Kč
| BŘEZ
EN 20
11
Předplaťte si
Solidaritu
roční předplatné 480 Kč
půlroční předplatné 240 Kč
P
,  , 
   
 
. 
S

ty
svě
lní
ciá
so
. 
Kellerovy Tři
t
Téma: Třetí svě
A 
% 
MylŽejčisnŽěmpeerkoet9i 9vládě
Spo
v Pra
Nově
z
žené
přelo
texty
6 | Solidarita | [email protected]
číslo účtu: 2100245047/2010
Zahraniční
tele a nemá to potvrzené písemně, tak se
vystavuje nebezpečí soudního vymáhání
dluhu a vystěhování z bytu.
Výše zmíněná kontrola pracovníků hygienické stanice se však zatím míjí účinkem.
Pan Urban dostal na napravení technického
stavu odpadního potrubí nejprve lhůtu 14
dnů. Slíbil, že jej nechá opravit. Tuto lhůtu
však nedodržel. Ta mu byla poté prodloužena do konce června, avšak ani tento
závazek nesplnil. Nyní je termín, do kdy má
situaci napravit, stanoven na začátek čer-
vence. Dle mého názoru to však dopadne
stejně jako v předcházejících případech.
Hygienická stanice nemá bohužel žádné
„páky“, jak majitele donutit k nápravě stavu,
a ten si toho je dobře vědom. Další možností
by bylo podání stížnosti na stavební úřad.
Ten může objekt nechat uzavřít. Toto řešení
je však dvousečné, jelikož by museli odejít
i všichni podnájemníci. Většina tamních
obyvatel chce žít v odpovídajícím prostředí,
snaží se uklízet a prosí majitele o nápravu
stavu. Všechny apely byly zatím marné.
Tímto krátkým shrnutím jsem chtěl poukázat na to, že ne za všechny zničené domy
mohou jejich tzv. nepřizpůsobiví obyvatelé. Tento pohled se většinové společnosti
snaží vnutit různí „odborníci“ na problematiku sociálně vyloučených. Ve skutečnosti
jsou tito populisté typu paní Řápkové,
pánů Čunka, Doubravy a dalších pouhými
parazity. Podobně jako osoby podnikající
v oblasti ubytovávání vyloučených občanů,
kteří se na okraji společnosti ocitli z rasových nebo sociálních důvodů.
Španělsko:
Od stávky horníků k masovým protestům
Štěpán Lohr
Solidarita. Jedině tak lze popsat to, co se děje v polovině července ve Španělsku. Začalo to jako stávka několika tisíc horníků z oblasti
Asturie na severu země – a během několika týdnů se z toho stal masový protest proti takzvaně úsporným opatřením pravicové
vlády Mariana Rajoye.
Černý pochod
Asturijští horníci stávkují nepřetržitě
již od konce května, kdy španělská vláda
oznámila svůj úmysl drasticky snížit subvence na provoz tamních uhelných dolů.
Toto opatření bylo vydáváno za nezbytné,
dané potřebou snížit španělský státní dluh.
O racionalitě tohoto argumentu však řada
ekonomů pochybuje (vzhledem k nutnosti
nahradit výpadek dodávek uhlí ze zahraničí, tedy za podstatně vyšší cenu). Co je
však jisté – omezování těžby a zavírání
dolů způsobí skokový nárůst nezaměstnanosti v regionu, který je už tak sužován řadou sociálních problémů. Havíři
z Asturie se však rozhodli bojovat za svůj
osud a důstojné životní podmínky. Zahá-
jili časově neomezenou stávku, spojenou
s okupací mnoha dolů, blokádami silnic,
železnic a přístavů, přičemž jsou odhodlaní
čelit vládní moci i za cenu násilí. O radikalizaci protivládního odporu svědčí i to, že se
lidé znovu učí zpívat staré revoluční písně
z dob španělské občanské války.
Několik set horníků se také vydalo na
400 kilometrů dlouhý pochod – přezdívá se
mu černý – do Madridu, kde je 10. července
v noci po dvacetidenním putování přivítalo
na 150 tisíc (!) příznivců. Emotivní obrázky
z tohoto přivítání obletěly svět a alespoň
symbolickou pozornost jim musela věnovat i některá česká mainstreamová média,
do té doby bezostyšně ignorující španělské
události.
Ve španělské metropoli chtěli horníci demonstrovat před budovou ministerstva průmyslu, čemuž se však tamní
policie rozhodla zabránit i za cenu mimořádného násilí. A tak navzdory tomu, že
demonstrace byla řádně nahlášena a byla
legální, strážci veřejného pořádku proti
demonstrantům nasadili granáty se slzným
plynem, gumové projektily a další „vymoženosti“. Následkem toho bylo několik desítek
lidí zraněno.
ních opatření ve všech možných podobách,
které vláda plánuje.
Tak jako v jiných evropských zemích je
i v současném Španělsku ořezáván sociální
systém, dochází k omezování a privatizaci
veřejných služeb, přístavů, letišť a železnic,
je zvyšována DPH a tak dále. Zejména snižování podpory v nezaměstnanosti, v situaci,
kdy každý druhý mladý Španěl je bez práce,
působí jako rozbuška. Zdá se však, že Španělé
si jsou dobře vědomi toho, že pouze jednota
a vzájemná podpora jim umožní tento vývoj
zvrátit. Lidé si cení aktivity havířů a chápou ji
jako zdroj inspirace. Jak řekl redaktorům sesterského periodika Socialist Worker jeden ze
španělských aktivistů, „lidé jsou dnes velmi
naštvaní, ale teprve horníci nám přinesli
naději, že můžeme tento boj proti takzvaným
úsporným opatřením vyhrát“.
[email protected]
V Asturii se bojuje za Madrid, v Madridu za
Prahu
Následováníhodná je reakce běžných
Španělů a Španělek na hornickou kampaň.
Obrovské množství z nich vyjadřuje horníkům podporu, rozumí tomu, že dnes nejde
pouze o „partikulární“ zájmy několika tisíců
horníků z periferní oblasti Španělska. Jde
o to, aby se zabránilo prosazení neoliberál-
www.socsol.cz | Solidarita | 7
Zahraniční, Rozhovor
Odbory ve světě
Pracující z různých koutů světa čelí útlaku a vykořisťování. Řada z nich si to však nenechává líbit a staví se na odpor. Důvody jejich
boje se různí, stejně jako podmínky, v nichž se ocitají. Spojuje je však snaha zachovat si lidskou důstojnost a odpovídající životní
podmínky. Překládáme zde pouhý výběr z obrovského množství odborářských kampaní, které v současné době ve světě probíhají.
Palestinští dělníci z města Tulkarm
na severu Západního břehu Jordánu jsou
denně vystavováni ponižujícím a obtěžujícím kontrolám a údajně bezpečnostním
procedurám při své cestě do práce. Na
15 tisíc lidí, dojíždějících denně za prací
na izraelské území přes hraniční přechod
Taiba, je často vystavováno bezdůvodnému násilí za strany izraelských policistů
a vojáků či někdy až několikahodinovým
kontrolám. Diskriminovaní Palestinci se
proti počínání izraelských bezpečnostních
sil rozhodli v červenci již po několikáté protestovat, avšak žádné změny k lepšímu se
nedočkali. Tento protest, ačkoli nenásilný,
zapůsobil naopak jako záminka pro další
represi.
Tři sta pět zaměstnanců v tureckém
leteckém průmyslu, kteří v květnu drželi
jednodenní stávku (o té jsme informovali
v předchozím čísle Solidarity), byla podle
nového zákona, zakazujícího pracovníkům
v civilním letectví stávkovat, propuštěna.
Generální ředitel tureckých aerolinek
k tomu pouze lakonicky prohlásil, že pokud
se jeho rozhodnutí dotčeným odborářům
nelíbí, mohou se obrátit na soud. Tam však
podle něho neuspějí, neboť propuštění
odboráři byli spolehlivě identifikováni na
záznamech z bezpečnostních kamer, které
dosvědčují, že se stávky účastnili.
O tom, že v současném Turecku probíhá
cílená protiodborářská kampaň, svědčí
i policejní zátahy ve 20 tureckých městech
proti odborářským funkcionářům, po kterých se za mřížemi ocitlo přes 70 z nich.
Záminkou pro jejich zatčení bylo obvinění,
že jde o členy „nelegálních teroristických
organizací“. Nejde zdaleka o první zneužití
protiteroristických zákonů proti odborům,
nicméně zatýkání takového rozsahu zatím
nemá obdoby. Zatčeným odborářům hrozí
mnohaleté tresty odnětí svobody. Odhaduje se, že v současnosti je v Turecku
okolo šesti tisíc lidí vězněných z politických
důvodů. Kromě řady odborářů, studentů
a kurdských politiků sedí v tureckých věznicích přes sto novinářů. Někteří jsou vězněni
i roky, aniž by stanuli před soudem.
Na poměrně kuriózní způsob, jak ome-
zit zaměstnancům právo na stávku, přišel
management pivovaru Carlsberg v Litvě.
Manažerům Carlsbergu se podařilo prosadit soudní rozhodnutí, které říká, že výroba
piva je „životně důležité výrobní odvětví“
– a v takovýchto provozech podle zákona
zaměstnanci stávkovat nesmí. Devět organizátorů stávky bylo do této chvíle propuštěno a další tento osud pravděpodobně
v nejbližší době čeká.
Stávce horníků ve španělském regionu Asturia, která však dostala celonárodní rozměr, se věnujeme podrobněji na
jiném místě v tomto vydání Solidarity. Ke
stávce horníků se však schyluje také například v Kazachstánu. Situace je zde velmi
napjatá zejména po prosincových násilných střetech horníků s policií ve městě
Zhanaozen, při kterých zahynulo deset
havířů. Zaměstnanci ocelářského gigantu
ArcelorMittal požadují 30% navýšení platů
a zlepšení bezpečnosti na pracovištích.
Z www.LabourStart.org vybírá a pořádá
Štěpán Lohr
O Sýrii, iluzi socialismu a postoji české levice
Současná debata o konfliktu v Sýrii je plná mýtů, polopravd i lží. Postoj velké části české levice je navíc určen schématem zděděným
ještě z dob Studené války. I na to jsme se ptali českého studenta Robina Maialeha, pocházejícího ze Sýrie.
Robine, ty jsi původem Syřan, máš
v Sýrii část rodiny a dříve jsi tam i jezdil. Jak
bys na základě informací, co máš, popsal
tamní situaci? Podle Červeného kříže jde
už o občanskou válku, podobně i syrský
prezident Bašár al-Asad už mluví o válce…
V první fázi konfliktu se jednalo o povstání,
které nemělo ze strany opozice žádný militantní charakter. Zhruba po půl roce od
8 | Solidarita | [email protected]
začátku revoluce se začalo vytvářet ozbrojené
křídlo, které se ve svých začátcích soustředilo
především na obranu měst proti nájezdům
vládních milic. V současnosti ozbrojený odpor
roste každým dnem a vede guerillovou válku
proti vládě. Dá se tedy říci, že Sýrie je v občanské válce, i když za výrazně nerovných podmínek v neprospěch opozice.
Kdo jsou vlastně syrští povstalci? Jsou
jednotní ve svých požadavcích, nebo jde
o různorodé skupiny, které spojuje jen
odpor vůči Asadově režimu?
Syrská společnost je velmi různorodá, což
se promítá ani ne tak do požadavků samotných, jako do způsobů, jak jich dosáhnout.
Požadavek konce Asadova režimu je univerzální pro celou opozici, někteří ovšem volají
po vojenské intervenci, druzí zase požadují
zbraně pro FSA [Free Syrian Army, ozbrojené
křídlo opozice – pozn. ŠL]. Co se týče povstalců
(rozumějme ozbrojené křídlo opozice), ti jsou
z velké části dezertéry ze syrské armády,
kterým se podařilo zběhnout. Pak jsou zde
pochopitelně dobrovolníci z lidu a dohromady tvoří skupinu tzv. „teroristů“. Více jak půl
roku demonstrovali tito dobrovolníci s holýma
rukama proti tankům, bezvýchodnost situace
je ovšem donutila vzít do rukou zbraně. Bohužel, lidé v arabském světě nedosáhnou svého
pouhým zvoněním klíčů.
Hodně se mluví i o účasti zahraničních
bojovníků. Podobné infiltraci prakticky nelze
zamezit – a tím pádem se dá těžko vyvrátit.
Takovéto působení je sice mimo podstatu
lidové revoluce, nicméně jejich případnou
marginální účast nevnímám jako zdiskreditování revoluce. Pokud bychom přistoupili
na takovouto logiku, mohli bychom říci, že
současný odpor proti české vládě je zdiskreditovaný a nelegitimní, neboť se proti ní staví
Rozhovor
i například neonacisté. Znamená to tedy, že
všichni, kdo jsou v ČR proti vládě, jsou neonacisté? Asi ne, že...
Nejedná se o revoluci nějaké hrstky přivandrovalých bojovníků, ale o boj syrského
lidu, kterého se snaží využít různé skupiny.
Celé mi to připomíná jednu revoluční písničku, kde se zpívá: „Nazývají nás ‚infiltrátory‘,
nazývají nás vandaly, nazývají nás ozbrojenými gangy, nazývají nás saláfistickými extrémisty, nazývají nás mnohým, ale zapomněli
nás nazvat Syřany…“
Heslem strany Baas, vládnoucí a de
facto jediné strany v Sýrii, je „jednota, svoboda a socialismus“. Jak vypadá jednota,
právě teď vidíme. Co svoboda a socialismus? Jak vypadá třeba zdravotnictví, vzdělávací systém…
O svobodě, tím spíše té čistě politické,
nemůže být řeč. Sýrie má jeden z největších
počtů politických vězňů na světě a každý
z nich dennodenně prochází peklem. Tím
odpovídám i na otázku týkající se socialismu,
který je pro vládnoucí elitu nejlepším PR, jaké
si mohla zvolit. Co se týče mých osobních zkušeností, sám jsem na vlastní kůži zažil nefunkčnost zdravotnického systému v Sýrii a nebýt
příbuzných lékařů, možná jsi dělal dnešní rozhovor s někým jiným.
O vzdělávacím systému nemám podrobnější informace, vím jen to, že školství je smíšené, tedy privátní a státní. Státní je oficiálně
zdarma, problémem však je vysoká korupce
a protekce. Sociální zabezpečení neexistuje, a pokud nemáte pracující potomky,
z důchodu těžko přežijete.
podpořte
nás
Prezident Asad, stejně jako většina
lidí z vládnoucích kruhů pochází z alavitské menšiny. Proti nim v řadách povstalců
stojí hlavně sunnité. Hrozí podle tebe, že
se konflikt rozjede podél nábožensko-etnických linií?
To je přesně to, o co Asad usiluje – rozdrobit původní, celospolečenský masivní
odpor za politická a sociální práva, do nábožensko-etnické nenávisti. Jsem velmi znepokojen, když někteří členové opozice hrají
podle těchto pravidel, ale v zásadě se jedná
o výjimky. Syrská revoluce má podporu ve
všech regionech, napříč etnickými příslušnostmi a náboženskými vyznáními. Často se
mluví o tom, že menšiny, zejména křesťané
a alavité, podporují Asada. Popravdě, neznám
Tvrdá diktatura se zdá být jako nejstabilnější forma politického uspořádání.
Mocní investoři se totiž nemusejí bát o výši zdanění
či tlaku zdola na zlepšování pracovních podmínek.
A financování diktátorových rozmařilostí vyjde levněji a většinou i zahraničně-politická linie sleduje
stálý kurz.
poslední lidské dobro a otevírá se nový prostor pro radikalizaci společnosti.
Co Muslimské bratrstvo? Nemáš obavu,
že se podobně jako v Egyptě nebo v Libyi
dostanou k moci islamisté?
Muslimské bratrstvo nemá v Sýrii tu sílu
jako například v Egyptě a je nepravděpodobné, že by se dlouhodoběji etablovalo
jako vládnoucí entita. Nicméně situace je
velmi zoufalá a jak známo, lidé se z beznaděje
mnohdy obracejí k radikálnějším politicko-náboženským formám. Čím déle konflikt
potrvá, tím větší bude suma zoufalství, jež je
v důsledku úměrná pravděpodobnosti úspěchu radikálů.
V poslední době se hodně mluví o takzvaném „jemenském scénáři“, který by
spočíval v odchodu Asada do exilu, přičemž by zůstala alespoň částečně zachována podstata současného režimu. Myslíš,
že je taková možnost vůbec reálná?
Takové řešení je nejméně pravděpodobné. Dokud bude tlak na Asada formální
jako dosud, neodejde. Jsem ale přesvědčen
o tom, že pozůstatky současného režimu
nebudou hrát v budoucnosti Sýrie významnější roli. Na druhou stranu 40 let trvající
tyranie vyžadovala vytvoření silného represivního aparátu, režimní struktury nezmizí ze
dne na den. To je rozdíl oproti Libyi, Tunisku
či Egyptu.
syrského křesťana, který by Asada podporoval a to si troufám tvrdit, že jich znám o něco
více než čeští reportéři zveřejňující podobné
nesmysly. Mnozí alavité podporují Asada
pouze ze strachu, co nastane, kdyby nějací
opoziční zbloudilci přijali jeho etnicko-náboženskou rétoriku. Nicméně i jeden z nejaktivnějších česko-syrských aktivistů, působící
v kontrolním výboru Iniciativy pro svobodnou
Sýrii, je alavita. Mezi členy této česko-syrské
iniciativy najdete Kurdy, drúzy, křesťany,
ateisty i sunnity, což jen podtrhuje politický
aspekt syrského odporu.
Neodpustím si typickou otázku českých novinářů: co když přijde po Asadovi
někdo ještě horší?
To pochopitelně nemůže nikdo vylouDalší možností je také samozřejmě
čit, ale nelze jen tak Syřanům sdělit: „Umírejte a strádejte, nesnažte se s tím nic dělat, nějaká zahraniční vojenská intervence, ať
může být ještě hůř!“ Esencí syrské revoluce je už s mandátem OSN či bez něj…
Do vojenské intervence se nikomu
právě ta naděje, že jednou bude lépe. Pokud
někomu vezmete naději, ztrácí v sobě to nechce. Potenciální benefit pro intervenující
Účast v nejrůznějších kampaních, vydávání publikací, organizování debat,
zkrátka veškerá naše činnost stojí na dobrovolnosti. Nevyhneme se ale nákladům na tisk, propagaci, cestovné atd. Pomozte nám získat prostředky, abychom mohli vydat více letáků proti rasismu, natisknout více transparentů na
příští protivládní demonstraci nebo pozvat zajímavé řečníky na některou z dalších debat. Za všechny příspěvky moc děkujeme.
číslo účtu: 2100245047/2010
www.socsol.cz | Solidarita | 9
Analýza
země je menší než v případě dosud provedených intervencí. Sýrie nemá významné
nerostné bohatství a kvůli lidským právům
se vyspělé demokracie „nepřetrhnou“. Navíc
libyjské či irácké vojenské síly vypadají oproti
těm syrským jako paintballové kluby. Rozbití
lokální koalice mezi Teheránem, Damaškem
a Hizbaláhem by tak mohlo vyjít hodně
draho. O mandátu OSN, který by vyústil
ve smysluplnou akci, se dá silně pochybovat kvůli ruskému vetu. Vojenské, politické
a ekonomické zájmy Rusů mají bohužel přednost. Dá se ovšem předpokládat, že jakákoli
velmoc v pozici Ruska by zaujala podobné
stanovisko. To pochopitelně není omluva
zvráceného postoje Lavrova a Putina.
Případný pád Asadova režimu by měl
jistě závažné geopolitické konsekvence.
Sýrie sice neměla zrovna dvakrát idylické
vztahy s žádným ze svých sousedů, na
druhou stranu působila poměrně stabilně
a nepouštěla se do žádných otevřených
konfliktů. Maximálně s výjimkou Libanonu, který považuje za svou sféru vlivu.
Ano, tvrdá diktatura se zdá být jako nejstabilnější forma politického uspořádání.
Mocní investoři se nemusejí bát o výši zdanění či tlaku zdola na zlepšování pracovních podmínek. Financování diktátorových
rozmařilostí vyjde levněji a většinou i zahraničně-politická linie sleduje stálý kurz. Diktatury věnují maximální úsilí ke svému udržení,
což spočívá ve vnitropolitických represích.
Tím mají omezené kapacity v zahraniční
politice, která je pro ně nezajímavá, nerozhoduje takovou měrou o jejich setrvání, a proto
nerozdmýchávají zbytečné konflikty. Existují
pak i výjimky, jako již zmiňované imperiální
ambice syrského režimu namířené proti
Libanonu, vedené čistě z pozice síly. Jedinou
pravdou pro místní obyvatele je ovšem to, že
se mají stabilně špatně. Vnější stabilita pak
ztrácí jakékoli ospravedlnění. Ono by se totiž
dalo říci, že i rodina Josefa Fritzla, který čtvrt
století znásilňoval svou dceru ve sklepě, nesla
známky vnější stability. Pro kvalitativní hodnocení je nutné vybrat jiná kritéria.
Kauza Sýrie je názorným příkladem
vyprázdněnosti části české levice. Na
domácí scéně se snaží o pozvednutí veřejného prostoru a sociálních práv, na druhé straně významná
část z nich podporuje Asadovy bestiální zásahy proti
Syřanům, kteří požadují to samé ve své zemi.
zice a zabraňují tak falešné idealizaci, ale
jejich motivy jsou slepě politické a mocenské. Podporovatelé Asada z řad české levice
definují svou pozici na základě názvu strany
Baas [„Socialistická strana arabské obrody“
– pozn. Š.L.] či ve vztahu k USA a ostatním
spojencům: „Na čí straně že to stojí Amíci?
Jo aha, všichni klapky na oči a hurá jdeme
naproti!“ Takováto politická analýza je zoufalstvím postrádající jakékoli prvky vlastního
myšlení, redukují svůj intelekt na úroveň
principu dvou magnetů. Je to politický kalkul v rámci ideologie antiimperialismu, který
jsem se pokusil načrtnout ve svém článku
Sýrie – kritika pojetí. Tito lidé neznají syrský
lid, a přesto si troufají mluvit jeho jménem
ve smyslu autonomní volby své budoucnosti
apod. Syřané už si dávno vybrali, jen tito lidé
to přes svou dezinterpretovanou ideologii
nevidí. Nejsmutnější je ovšem to, že stanoviska Syřanů žijících v ČR, kterým jde jen
o mír a bezpečnost svých blízkých, jsou přehlížena ve prospěch ideologické zaslepenosti
rádoby alternativních informací. Ale věřím,
že se jednoho dne všichni tito lidé chytnou
za nos a pochopí elementární principy dialektiky.
Na závěr, troufl by sis odhadnout, jak
to v Sýrii dopadne? Bude Asad svržen?
Nechci vypadat jako rozvášněný optimista, ale o pádu Asada už není pochyb. Tanky
v ulicích nevydrží věčně, stejně tak jeho
vražedná komanda budou čelit neustále se
stupňujícímu tlaku. Jde jen o to, kdy mezinárodní společenství zasáhne ve prospěch
Syřanů, kteří nemají vlastní prostředky ke
svržení diktátora.
Řada evropských států (např.
Německo, Francie, Itálie…) již vypověděla syrské diplomaty a navázala více či
méně oficiální styky se zástupci opoziční
Syrské národní rady. Český ministr zahraničí o ničem podobném zatím neuvažuje.
Není to chyba?
Je to morální selhání české vlády. Rozumím tomu, že česká vláda je na poli mezinárodní politiky malý hráč, nicméně vypovězení
syrské chargé d‘affaires z ČR je pouze diplomatickým gestem vyjadřující nesouhlas se
současnou politikou syrského režimu. Je
žalostné, že česká vláda není schopna ani
takovéhoto symbolického aktu.
Co říkáš na postoje české levice k situaci v Sýrii?
Kauza Sýrie je názorným příkladem
vyprázdněnosti určité části české levice. Na
domácí scéně se snaží o pozvednutí veřejného prostoru a sociálních práv, na druhé
straně významná část z nich podporuje Asadovy bestiální zásahy proti Syřanům, kteří
požadují to samé ve své zemi. Je správné, Otázky kladl Štěpán Lohr
že kriticky poukazují na selhání syrské opo- [email protected]
Milníky hnutí Occupy Wall Street
Jen Roesch
Occupy Wall Street (OWS) a hnutí Occupy, které se ke konci září 2011 rychle rozšířilo po celém světě, znovuobjevilo masový zápas a
radikální politiku ve Spojených státech. Během týdne našla desetiletí nashromážděné hořkosti a nespokojenosti svůj politický výraz a
začala ovlivňovat politiku v celostátním měřítku. Před Occupy byla média zaměřena na pravicovou Tea Party, kterou většina diskurzů
vykreslovala jako vzpouru zdola proti „velké vládě“. Skoro přes noc se konverzace na národní úrovni přesměrovala na myšlenku „99
% vs. 1 %“. Tato zpráva pomohla hnutí získat masovou podporu a zajistila levicové ohnisko pro lidi vřící hněvem.
Ačkoli hnutí vzniklo v období, kdy většina masových zápasů v USA byla rychle
poražena, počáteční výsledky byly rychlé
a ohromující. Okupace Zuccottiho parku na
Manhattanu začala ne s více než několika
stovkami táborníků, ale rychle se rozrostla
na účast 600 lidí v noci a pravidelnou přítomnost několika lidí během dne a večera.
Okupační hnutí se šířilo jako oheň. Aktivisté
zakládali tábory ve více než 500 městech.
10 | Solidarita | [email protected]
A v prvních týdnech byli demonstranti
napříč zemí schopni čelit pokusům o vyklizení ze strany místních starostů a policejních sil. V době, kdy bylo hnutí na vrcholu,
posloužil nakonec každý čin policejní
represe jen dalšímu zapojování nových sil
do boje. Na podzim roku 2011 se k hnutí
aktivně přidaly desetitisíce lidí napříč zemí
a statisíce lidí se zapojily do masových protestů.
Na chvíli se mnoha účastníkům mohlo
zdát, jakoby k tomu, aby se hnutí posunulo
dál, potřebovalo jen vytyčení ambicióznějších cílů. Zdálo se, že úspěch střídá úspěch.
Když se ovšem starostové napříč USA rozhodli na počátku listopadu rozhodně zatočit
s tábořišti, dokázali je v krátké době zlikvidovat. Žádali bychom moc, kdybychom chtěli
po tábořících lidech, aby se udrželi navzdory
náhle nastoupivším násilným represivním
Analýza
složkám, které starostové vypustili na protestující. Navzdory masovým sympatiím pro
hnutí jednoduše nebyly sociální síly dostatečně dobře zorganizované, aby efektivně
vzdorovaly útokům státu.
První odpovědí aktivistů hnutí byl vzdor,
shrnutý do smělého sloganu „nemůžete
vyklidit myšlenku, jejíž čas přišel“. Tato sebevědomá pozice měla váhu v situaci, kdy
desetitisíce lidí protestovaly v New Yorku
jen několik dní po vyčištění Zuccottiho
parku a aktivisté na západním pobřeží byli
na počátku prosince připraveni k zavření
přístavů. Ovšem šest měsíců po masovém
vyklizení tábořišť je jasné, že hnutí nebylo
schopno se znovu postavit na nohy. Během
zimy aktivisté pohlíželi na jaro jako na příležitost oživit hnutí, obzvláště počítali s vyhlášením „generální stávky“ na 1. máje. Zatímco
jsme mohli být svědky působivých masových
pochodů, a to obzvláště v New Yorku, kde
protestovalo na 30 tisíc lidí, výzva ke generální stávce zůstávala nepovšimnuta. Co je
důležitější, hnutí nedokázalo najít způsob, jak
přetavit zbylou sympatii v aktivní zapojení,
které by bylo udržitelné.
Dnes je budoucí směřování – a dokonce
existence – hnutí Occupy jako takového
otevřenou otázkou. Pokud se mají aktivisté
a levice učit z poslední vlny zápasu, je důležité využít této příležitosti k posouzení zkušeností posledních osmi měsíců a souvisejících
debat. Většina analýz hnutí Occupy byla převážně soustředěna na to, v čem je spatřována
unikátní organizační a taktická forma. Mnoho
komentátorů a účastníků se zaměřovalo na
způsob, jakým Occupy vyrostlo mimo tradiční levicové prostředí, hnutí a odbory. Hledali vysvětlení závratného úspěchu hnutí
v jeho taktické smělosti, odmítnutí hierarchických struktur a nezávislosti na existujících organizacích, které jsou považovány za
byrokratické a zkostnatělé.
Tento článek argumentuje, že takové
zaměření je příliš úzké pro to, abychom adekvátně porozuměli dramatickému nárůstu
hnutí. Navíc toto zaměření na „nové“ nás
nechává špatně vybavené k tomu, abychom
porozuměli výzvám, kterým dnes čelíme,
a otázkám, jak se posunout dopředu. Ve
skutečnosti je obraz celé věci mnohem komplexnější, než dominantní diskurz samotného hnutí přiznává. Je pravdou, že Occupy
se vynořilo nezávisle na oficiálních odborech a levicových organizacích (ačkoli byli
jak odboráři, tak levicoví aktivisté do jeho
raného formování zapojeni). Aktivisté hnutí
na sebe naprosto vědomě pohlíželi jako na
zakořeněné v rozvíjejícím se mezinárodním
„hnutí čtverců“ a sdíleli mnoho z dominantních předpokladů tohoto hnutí: odmítnutí
politických stran, vyznávání horizontální
demokracie, zaměření na zabrání veřejného
prostoru a vytváření masových experimentů
v kooperujícím životě. Je také pravdou, že
taktické a organizační formy Occupy umožnily získat politický prostor a flexibilitu, díky
kterým se hnutí vyvíjelo rychle a široce. Okupace veřejného prostoru vytvořila shromaždiště pro nové lidi, kteří se chtěli do hnutí
zapojit, umožnila debatovat a kooperovat.
Nedostatek požadavků znamenal, že lidé,
kteří vstupovali do hnutí, mohli vyjádřit své
vlastní rozhořčení v kontextu společného
rámce, zajištěného sloganem „my jsme 99
%“. A zaměření na přímou demokracii, ztělesněné v masových shromážděních, dodalo
lidem pocit, že mají hlas, co se týče formování
a směrování zápasu.
Ale samotné tyto faktory nemohou
vysvětlit růst hnutí. Od svého začátku byl
osud Occupy Wall Street spojen s interakcemi
s dlouhodobějšími organizacemi a zápasy.
To nejvíce platí o odborech, které zajistily
počáteční podporu a zdroje. Ale schopnost
hnutí propojit se s dlouhodobějšími zápasy,
obzvláště těmi, které jsou zakořeněny v třídě
pracujících a multirasových komunitách, se
ukázala také jako rozhodující. A k tomu dlouhodobí aktivisté –včetně protagonistů organizované levice – pomáhali postavit most
mezi nově se objevujícím hnutím a existujícími organizacemi a zápasy. Abychom adekvátně porozuměli rozvoji hnutí Occupy, je
nutné uchopit obě tyto dynamiky v jejich
interakci.
Spíše než abychom pohlíželi na hnutí
Occupy jako na hnutí reprezentující něco
typicky unikátního, co může být analyzováno
jen svými vlastními pojmy, je užitečnější porozumět mu jako jednomu z výrazů rostoucího
odporu. Jeho předchůdce může být nalezen v mezinárodním „hnutí čtverců“, ale byly
zde stejně důležité předehry, které můžeme
nalézt v samotných Spojených státech. Za
prvé a především to byl zápas proti pokusům
guvernéra Winsconsinu Scotta Walkera úplně
rozbít odbory státních zaměstnanců. To byla
první ochutnávka masové akce v podání třídy
pracujících po desetiletích ústupu. Pak, pouze
týdny před tím než hnutí OWS začalo, šli do
stávky pracující v telekomunikační firmě Verizon na východním pobřeží a získali masovou
podporu.
Viděno v tomto světle, hnutí Occupy může
být posuzováno jako jeden aspekt procesu
přestavování politické a organizační kapacity
třídy pracujících. Hnutí rozhodným způsobem
přispělo k přerámování politické debaty v USA
a legitimizování bojovné akce. Ale pokud se
máme posunout kupředu, potřebujeme střízlivé zhodnocení jak silných, tak slabých stránek hnutí. Tento článek se pokusí vysvětlení
vývoje hnutí poskytnout a naznačí některé
klíčové debaty, které v hnutí nyní probíhají.
Vzrůst hnutí Occupy Wall Street (OWS)
Nikdo nemohl předvídat úspěch tohoto
hnutí. OWS nebylo prvním pokusem okupovat veřejné prostory na Manhattanu.
V červnu 2011 newyorští aktivisté proti rozpočtovým škrtům udržovali tábor ve stínu
radnice, aby protestovali proti navrhovanému úspornému rozpočtu starosty Bloomberga. Během několika týdnů se jádro kolem
sta táborníků zmenšilo přibližně na polovinu.
Aktivisté z tohoto zápasu byli mezi prvními,
kteří vyslechli výzvu časopisu Adbusters
k okupování Wall street 17. září. Během pozdního léta se 50 až 100 aktivistů setkávalo na
velkých sněmech a začalo plánovat.
Začátek hnutí 17. září byl neblahý. Adbuster si vytyčilo cíl zaplavit Wall Street 20 tisíci
demonstranty. Místní aktivisté byli v očekávání umírněnější, ale stále doufali v počty
od 5 do 10 tisíc. Místo toho se ten den ukázalo méně než tisíc lidí a okolo 700 lidí se
www.socsol.cz | Solidarita | 11
Analýza
zúčastnilo prvního velkého sněmu v Zukottiho parku. Když malé jádro protestujících
rozbalilo stany a spacáky, nebylo jasné, jak
dlouho se tábor bude moci udržet nebo jaký
vliv bude mít.
Několik faktorů pomohlo dodat sociální
váhu původně malému protestu. První byl
pochod tisíce multirasových protestujících
na paměť Troye Davise – nevinného černého
muže, který byl popraven v Georgii den před
tím. Tento protest se vyznačoval bojovností,
jež charakterizuje akce spojené s OWS. Dav
se proplížil skrze Manhattan, vyhnul se policii a došel k OWS, kde se připojil se skandováním „Všichni jsme Troy Davis“. Nejenže to
spojilo OWS s více multirasovým, námezdně
pracujícím publikem, ale také bezprostředně
ustanovilo vzorec lokálních zápasů. Tím hnutí
získalo podporu, širší sociální obsah a lokální
význam.
Aktivisté se okamžitě zhostili příležitosti
budovat tyto typy vztahů. Obzvláště nově
vytvořený Výbor pro kontakt s pracujícími
organizoval podporu pro zápasy pracujících
v New Yorku, včetně jednoho z nejmocnějších symbolů – 1 %: umělecké aukce Sotheby v Central Park Boathouse. Také se začali
zaměřovat na některé větší odbory v New
Yorku. Tato podpora se stala kritickou pro
přežití Occupy v prvních týdnech.
Klíčovým bodem obratu byl ovšem
neuvěřitelně brutální a neomluvitelný útok
newyorské policie na mírumilovně protestující. V sobotu 24. září se aktivisté pokusili
o nedovolený pochod na Union Square.
Policie zaútočila, obklíčila aktivisty a zatkla
více než 100 z nich. Jeden policista, Anthony
Bologna, zamořil pepřovým sprejem skupinu ženských demonstrantek, které byly již
zadrženy. Byl natočen – video obletělo svět,
díky čemuž získali protestující masové sympatie. OWS se dostalo do mainstreamových
médií. A diváci mohli slyšet, jak protestující
vyprávějí příběhy, které je přivedli do tábora
Occupy. Příběhy o zabavených domech,
prudce narůstajícím studentském dluhu,
dluhu za lékaře, ztracené práci a dalších záležitostech rezonovaly se zkušenostmi publika
s ekonomickou krizí.
Od druhého týdne se stalo tábořiště
masovým. Námezdně pracující obyvatelé
New Yorku začali proudit do Zuccottiho
12 | Solidarita | [email protected]
parku. Lidé přicházeli před nebo po práci.
Studenti a ti bez práce přišli a připojili se
k denním pochodům k burzám a k jiným
aktivitám. Mnoho z nich neslo cedule, vyjadřující jejich partikulární rozhořčení nebo
individuální tragédii. Počty lidí se zvětšovaly
a diskuse probíhaly na každém rohu. Byla
ustanovena „lidová knihovna“ a rychle se
stala centrem politické diskuse. A noční velké
sněmy narostly na 1000 lidí nebo i více.
29. září byly dopravní odbory TWU prvními odbory, které oficiálně nabídly podporu
OWS. Další odbory rychle následovaly. 5.
října, pár dní poté, co policie zatkla 700 protestujících lidí na mostu v Brooklynu, koalice
odborů a komunitních skupin zorganizovala
demonstraci o více než 20 tisících lidech na
Manhattanu. Mezitím se hnutí Occupy rychle
šířilo napříč zemí s doslova stovkami táborů,
vztyčených během pár týdnů. Vyvrcholení
přišlo 15. října, jeden den po úspěšné obraně
Zuccottiho parku, když se 100 tisíc lidí sešlo
na Times Square a další tisíce protestovaly po
celých USA během globálního dne protestních akcí.
Rané týdny hnutí Occupy působily skoro
závrať. Hnutí se vyznačovalo vysokým stupněm spontaneity a experimentování, čemuž
pomáhala masová účast. V prvních týdnech
okupace přišly do Zuccotti parku desetitisíce lidí. Masy lidí se zapojovaly do diskusí
a účastnily se pochodů, které odtud vyrážely
každý den. Výrazná menšina z těchto lidí se
aktivně zapojovala ve více než stovce pracovních skupin – více než 5 tisíc lidí se scházelo
v rozličných skupinách každý týden. Hnutí se
rychle rozrostlo za hranice parku.
Hnutí tedy velmi rychle rozvinulo svou
vlastní dynamiku a zdálo se, že jde od
úspěchu k úspěchu. Akce, i když vypadaly
jako ne příliš dobře naplánované, dokázaly
uspět. Například největší akce, která se udála
během prvních dvou měsíců, byla stotisícová
demonstrace na Times Square 15. října. Ta byla
ovšem nejprve svolána prostě jako „taneční
party“ na Times Square a byla míněna jako
přídavek v den akcí proti bankám. Nikdo
neočekával účast v takových počtech. Ovšem
retrospektivně je možné identifikovat konkrétní důvody pro každý z těchto úspěchů.
Demonstrace na Times Square přišla den po
úspěšné obraně Zuccottiho parku, kdy byly
mobilizovány tisíce, nikoli malou měrou také
odbory, aby zabránily násilnému vyklizení
kempu. Většina účastníků věřila, že je možné
dokázat vše a čím ambicióznější a nebojácnější budeme, tím lépe.
Chyběla ale větší politická diskuze
v rámci hnutí – skutečné názorové rozdíly
mezi aktivisty byly minimalizovány. Navzdory
mítinkům – byly několik hodin dlouhé – ve
většině diskuzích dominovaly taktické a logistické otázky. To neznamená, že zde nebyly
politické debaty. Samozřejmě, v rané fázi pro-
bíhaly velmi důležité debaty o důležitosti být
explicitně antirasistickým hnutím a o potřebě
budovat solidaritu s komunitami námezdně
pracujících a utlačovaných. Ale to byly spíše
výjimky, které potvrzují pravidlo.
Hnutí se prohlubuje
Ke konci října začalo být jasné, že hnutí
bude potřebovat více zakořenit, aby se udrželo a posunulo kupředu. Širší vrstvy aktivistů
začaly diskutovat, jak převést fantastický
ohlas do konkrétních výsledků. A otázka, jak
bránit kempy před možným vyklizením, se
stala zvýšenou měrou dominantní ve chvíli,
kdy starostové napříč zemí začali přijímat
tvrdší protiopatření.
A právě tehdy nastal další bod obratu. 25.
října zásahová policie zaútočila na Occupy
Oakland s kvalitativně větším stupněm brutality, než byl dosud proti hnutí namířen.
Použili proti protestujícím lidem kanistry slzného plynu, rozbušky a gumové projektily.
Scott Olsen, čtyřiadvacetiletý veterán byl
zasažen kanistrem slzného plynu a přivezen
do nemocnice v kritickém stavu. Jak rozsah
brutality, tak zvláštní charakter Occupy Oakland, přidalo hnutí na politické a sociální
váze. Zatímco OWS tábořilo v centru Manhattanu ve stínu mocných finančních firem,
okupace Oaklandu se odehrávala v srdci převážně černého a latinskoamerického města,
které bylo zpustošeno škrty v rozpočtu, nezaměstnaností a masivním rozsahem státní
represe. Lidé v Oaklandu pojmenovali tábor
Oscar Grant Plaza na paměť neozbrojeného
černého muže, který byl zastřelen policií
v roce 2009.
Ale byla to odpověď Occupy Oakland,
která nastolila možnost dostat hnutí na
novou úroveň. Noc po policejním útoku
protestující znovu zabrali Oscar Grant Plaza
v ještě větších počtech. Hlasováním 1484 ku
46 velké shromáždění vyzvalo ke generální
stávce 2. listopadu. Odbory najednou hrály
rozhodující roli (co se týče rozšíření hnutí) –
a byl to první pokus využít síly pracujících na
svou obranu. Většina aktivistů si uvědomovala, že všeobecná generální stávka nebude
zorganizovaná za týden. Nicméně podpora
ze strany rozličných kritických dělnických
organizací zajistila skutečnou základnu pro
akci.
Analýza
Výzva Oaklandu pro generální stávku
a práce činěná aktivisty ke spojení námezdně
pracujících a komunitních organizací v její
přípravě vedly k vyvinutí silnějších spojení
mezi hnutím Occupy a organizovanou třídou pracujících. Ovšem, viděno retrospektivně, je také jasné, že aktivisté docházeli
k velice rozličným závěrům ohledně vztahu
mezi Occupy a odbory. Tyto rozdíly se staly
ústředními pro debatu v rámci hnutí a jeho
fázi po vyklizení. Bohužel, mnoho politických
debat, které zde začaly být diskutovány, byly
přerušeny masovým vyčištěním táborů.
Vliv ztráty táborů
Tábory byly symbolem přímé konfrontace a zabrání veřejného prostoru. Ve velice
reálném smyslu zajistily fyzickou arénu, ve
které se lidé mohli sejít, aby diskutovali strategii, skrze kterou se mohli do zápasu zapojit
noví lidé. Nahrazovaly organizační struktury,
které většina aktivistů odmítala. A dovolovaly
aktivistům najít jeden druhého.
Zkušenost OWS, největšího a nejrozvinutějšího tábora, svědčí o obecné zkušenosti na národní úrovni. Od samého začátku
zde bylo něco jako rozdělení mezi chodem
tábora a přičleněnými „operačními“ skupinami a pracovními skupinami hnutí. Na
svém vrcholu zde přes noc spalo kolem 600
lidí. To zahrnovalo masivní provoz, který vtáhl
stovky aktivistů. Ale ve stejný čas zde vznikaly
pracovní skupiny orientované na nejrůznější
témata okolo hnutí; ty získaly svou vlastní
trajektorii. Původně se skoro všechny pracovní skupiny scházely na místě v Zuccottiho
parku, většina končila v blízkém atriu, nebo
dokonce na vzdálenějších místech – v halách
odborů apod. Teoreticky se tyto pracovní
skupiny zodpovídaly velkému shromáždění;
v praxi fungovaly skoro úplně autonomně
s nerovnoměrnou úrovní zpětných zpráv velkému shromáždění. Velké shromáždění velmi
rychle přestalo být místem, kde se přijímají
rozhodnutí.
Ve skutečnosti nemá velký význam, že
všechny největší akce OWS (shromáždění
dělníků 5. října; globální den akcí 15. října;
a pochod dělníků 17. listopadu) byly plánovány mimo velké shromáždění – a v některých případech skoro úplně mimo OWS.
Například masové shromáždění 5. října organizovali lidé z „Koalice za 12. květen“ – koa-
lice komunitních a dělnických skupin, která
organizovala pochod v témže roce. Dvě ze
tří masových akcí byly poháněny z větší části
newyorským organizovaným dělnickým hnutím s mladými radikály orientovanými na pracující, kteří tvořili most mezi OWS a odbory.
Všechno to znamenalo, že hnutí bylo
velice „rozplizlé“ a že nebyla jasná centra pro
rozhodování. Ovšem tak dlouho, jak existoval tábor, existovalo také praktické centrum,
které zajišťovalo prostor pro překrývání jednotlivých aktivit, pro lidi, kteří vstupovali do
hnutí a pro to, aby byla udržována určitá úroveň koheze. Existovaly také specifické pracovní skupiny, které tuto kohezi udržovaly.
Například podpůrný výbor se scházel denně
před velkým shromážděním a plánoval jeho
agendu; navíc, každé větší rozhodnutí procházelo skrze výbor přímé akce (i když centrum pro organizování bylo často kdekoli).
Tato historie je důležitá, protože ukazuje, kolik toho bylo ztraceno, když byly
tábory vyklizeny a do hry vešly odstředivé
síly. Hnutí zkrátka nebylo dostatečně vyvinuto, aby ustálo jejich vliv. V New Yorku to
můžeme doložit na tom, jak se hnutí připravilo na zamýšlené vyklizení. Navzdory rostoucímu vědomí, že starosta Bloomberg plánuje
vyčistit Zuccottiho park, jediný skutečný
plán na obranu zahrnoval aktivisty, kteří se
přiváží, a výstražný SMS systém. V noci, kdy
přišlo vyklizení, byla policie schopná smést
park během hodiny a zatknout kohokoliv,
kdo zde zůstával. Do doby, než lidé odpověděli na esemeskový výstražný systém, byla
oblast obklíčena, policie všechny rozdělila
a zaútočila na rozptýlené skupinky protestujících. Neexistoval plán pro demonstraci
následující den nebo pro velké shromáždění
k plánování dalších akcí. Většina klíčových
organizátorů byla ve vězení. Aktivisté učinili
několik pokusů o to, sejít se následující den,
ale neexistovala skutečná koordinace, a bylo
tak na jedincích, aby odpověděli na protikladné výzvy, jak nejlépe dovedou.
V prvním měsíci následujícím po vyklizení Zuccottiho parku bylo hnutí stále ve
stavu neustálých změn a nebylo jasné, jak
moc ztrát utrpělo. Jen několik dní po vyklizení, 17. listopadu, zde byla demonstrace
několika tisíců, která pokračovala v zapojování nových lidí do hnutí. Nicméně nálada
na demonstraci byla značně jiná než na těch
předchozích. Spíše než decentralizované
„lidové mikrofony“ zde byl velký sound systém zajištěný a provozovaný odbory a neuvěřitelně vyzbrojené bezpečnostní složky,
které zajišťovaly, aby lidé pochodovali mimo
Zuccottiho park. Policie a radnice převzaly
iniciativu. Do časného ledna bylo jasné, že
hnutí se stalo izolovaným a je na ústupu.
V tomto kontextu se protikladné politické
proudy, které byly drženy rostoucím masovým hnutím, začaly oddělovat a polarizovat.
Štěpení hnutí
Nejzarytěji politicky definovaný proud,
který se objevil, byli ultraleví, tvrdí anarchisté. Tento proud je nejvíce koncentrovaný
na západním pobřeží a prezentuje se skrze
blogy/skupinky jako Zátoka hněvu, Oaklandská komuna a Kolektiv černé orchideje. Také
má ovšem vliv na národní úrovni a politicky
je propojen s povstaleckým [insurrectionary]
anarchistickým proudem, který se objevil
před několika lety a je nejblíže identifikovatelný s okupací Nové školy v New Yorku.
Aktivisté Occuppy byli vždy hrdí na o, že
provádějí smělé militantní akce a vymezovali
se vůči „nudným“, povoleným pochodům,
tradičně svolávanými odbory a levicí. Ovšem
na vrcholu hnutí to byl masový charakter
zápasu, který dovoloval spojovat se s širšími
vrstvami pracující třídy. A většina aktivistů,
dokonce i když vyjadřovali obavy ohledně
kooptace, viděli důležitost v rozvíjení vztahů
s odbory a jinými sociálními organizacemi.
Ovšem jakmile hnutí ztratilo masový charakter, začala dominovat politika, která nahrazovala masovou akci ve prospěch individuální
konfrontace. Zatímco mnoho aktivistů hnutí
bylo přitahováno směrem k této politice
frustrace a netrpělivosti, tvrdí anarchisté
nabídli teoretické ospravedlnění a vědomě
se pokoušeli vést hnutí tímto směrem.
Výzva ke generální stávce 2. listopadu
reprezentovala vrchol spolupráce mezi
odbory a hnutím Occupy. Ale spíše než aby
to chápali jako příležitost, tvrdí anarchisté
došli k závěru, že aktivisté mohou nahrazovat akce pracujících na pracovištích vlastními intervencemi. V této koncepci může
být proud kapitálu rozrušen bez aktivní
participace pracujících na specifickém pracovišti. To může nastat při útoku na produkci
zvnějšku. Jeden z kolektivu autorů, známý
jako Oaklandská komuna, charakteristicky
vyjádřil logiku tohoto uvažování: „Subjekt
‚stávky‘ již není pracující třída jako taková,
ačkoli pracující jsou vždy zahrnuti. Stávka se
již nejeví jako úmyslné stažení dělníků z pracovišť těmi, kdo jsou zde zaměstnáni, ale jako
blokáda, potlačení (nebo dokonce sabotáž
a destrukce) tohoto pracoviště proletáři, kteří
jsou mu cizí.“
Tento argument byl často rozšiřován
a vyzníval nepřátelsky vůči organizované
pracující třídě. Aktivisté Kolektivu černé
orchideje v Seattlu začali v prosinci formulovat koncepci Occupy jako reprezentaci
89 % pracujících, kteří nejsou organizováni
v odborech. Ačkoli odmítali tvrzení, že tento
slogan vyjadřuje nepřátelství vůči odborům,
odboráře líčili jako privilegovanou kastu:
„V prohlubující se ekonomické krizi je
těžké říkat chudým, nezaměstnaným, neregistrovaným imigrantům, barevným lidem,
že nás všech se týká boj odborově organizovaných zaměstnanců, obzvláště relativně
www.socsol.cz | Solidarita | 13
Analýza
privilegovaných dělníků […] Když revolucionáři jednají jako by se legitimní třídní boj
odehrával pouze v rámci odborové centrály,
ignorují skutečné, materiální rozdělení mezi
odborovými a neodborovými pracujícími,
z nichž mnoho vidí odborově organizované
pracující jako vzdálené každodennímu životu
v lepším případě, v horším případě jako privilegované zaměstnance, kteří nerozumějí
situaci proletariátu.“
V této linii argumentace je několik
inherentních problémů. Za prvé, odbory
jsou vykreslovány jako hájemství zejména
bílých mužů. Ve skutečnosti jsou ale ženy
a barevní lidé v odborech reprezentováni,
a to díky výdobytkům hnutí za občanská
práva a za emancipaci žen. To je také jeden
z důvodů, proč hrály odbory důležitou roli
v mnoha zápasech za sociální spravedlnost
v posledních letech – obranu práv imigrantů
nevyjímaje. Za druhé, většina odborově neorganizovaných zaměstnanců by se k odborům
přidala, kdyby vůči nim necítila zášť. Když
odbory provedou určitou akci, která reprezentuje relativně dobře placené námezdně
pracující, těší se přesto široké podpoře. Snad
to je proto, že většina námezdně pracujících,
organizovaných nebo neorganizovaných,
instinktivně rozeznává skutečnost, kterou
anarchisté z Kolektivu černé orchideje nevidí
– když odbory bojují a vítězí, zvyšují potenciál k tomu, aby se věci měnily k lepšímu
u všech pracujících.
Ultraleví tedy dopředu zamítají trpělivé
získávání pracujících, ať už odborově organizovaných nebo neorganizovaných, a teoreticky ospravedlňují své trvání na konfrontační
taktice. Ničení vlastnictví a násilná konfrontace s autoritami jsou oslavovány jako součást povstaleckého procesu. Pro tento proud
„bezprostředního útok na naše nepřátele“, jak
to popisuje Oaklandská komuna, znamená
krok vpřed akce bez ohledu na to, kolik lidí se
jí zúčastnilo a kdo se zapojil. Tvrdí anarchisté
měří sílu hnutí vůlí lidí zapojit se do takovýchto útoků. Článek uveřejněný na Zátoce
hněvu po posledních protestech 1. máje je
ilustrativní. V něm jeho autoři poukazují na
to, co považují za úspěch:
„Žádné jiné čtyřiadvacetihodinové
období, které v poslední době pamatujeme, nerozpoutalo takovou bojovnost
napříč zemí. Od celodenních pouličních
bojů v Oaklandu ke štítovému bloku v Los
Angeles, od odvážného pokusu Wildcat
pochodovat v New Yorku k překvapivému
útoku na policejní stanici v San Franciscu, od
antikapitalistickému pochodu v New Orleans
k pozoruhodnému zpustošení bank v Seattlu
a korporátních řetězců soudruhy s černou
vlajkou Velké davy, které se vydaly do ulic na
1. máje, aniž by se bály násilných konfrontací
s policií, a zdálo se, že vcelku podporují ničení
majetku. To je důležitý bod obratu, který
14 | Solidarita | [email protected]
naznačuje, že tón a taktika dalšího období
bude úplně odlišná od minulého podzimu.“
Zapomněli zmínit, že každá z těchto akcí
zahrnovala – v nejlepším případě – stovky
aktivistů. Snad ještě výmluvnější je, že ultraleví ignorují některé působivější masové akce,
které se toho dne udály. Vrchol nastal v New
Yorku, kde 30 tisíc imigrantů, členů odborů,
studentů a dalších aktivistů pochodovalo
z Union Square do Zuccottiho parku, kterýžto
protest připomínal rané dny OWS. Menší,
nicméně relevantní pochody v počtech od
3 do 7 tisíc, se udály ve městech jako Los
Angeles, San Francisco, Oakland nebo Chicago. Ale protože většina z těchto akcí byla
legálně povolenými pochody, nejsou některými anarchisty považovány za krok dál,
nechápou je jako potenciální základnu pro
revitalizaci hnutí, a to navzdory tomu, že tyto
události přivedly do ulic největší počty lidí
od listopadu. Na hodnotícím mítinku v New
Yorku anarchisté, kteří organizovali pochod
Wildcart (který přitáhnul několik stovek lidí),
argumentovali, že masový pochod byl důvodem, proč se toho dne více lidí nezapojilo do
bojovných akcí.
v samotném vztahu mezi hnutím Occupy
a odbory bylo napětí. Odboroví vůdcové
považovali Occupy za příležitost dostat do
hnutí pracujících novou energii. Ale také
se snažili dostat zápas do přijatelných mezí
a obzvláště využít této energie ke znovuzvolení prezidenta Obamy. V plné kráse
se to ukázalo, když prezident SEIU, jedněch
z největších odborů v zemi, vyjádřil podporu pro Obamu v den před demonstrací
17. listopadu v New Yorku. V den demonstrace se také na povrch dostala skutečnost
odborového byrokratického aparátu, který
se pokoušel demonstraci kontrolovat. Bylo
zde zcela vědomé rozhodnutí na straně SEIU
a jeho spojenců zajistit, aby se 30 tisíc lidí na
demonstraci nepokusilo pochodovat, aby se
nepokusili znovu okupovat Zucottiho park;
místo toho byla demonstrace nasměrována
do vnějších obvodů města.
Decentralizovaná povaha hnutí Occupy
znesnadňuje odborům nebo Demokratické
straně jej jednoduše kooptovat, nicméně
obě tyto síly by rády nasměrovaly energii
aktivistů do nadcházejících prezidentských
voleb. Tříštění hnutí činí pro kohokoliv snadnějším, aby převzal jazyk „Occupy“ a použil
jej pro vlastní účely. V poslední době liberální
Demokratická nevládní skupina MoveOn.org
ve spojení s většími odbory, zorganizovala
sérii nenásilných tréninků, které nazvaly „jaro
99 %“. Více než 100 tisíc lidí – tito lidé pocházeli většinou z rané fáze hnutí – se tréninků
nezúčastnilo. Organizátoři trvali na tom, že
tyto tréninky nejsou o tom dodat Obamovi
hlas, ale zajišťují hmatatelnou a organizovanou potenciální základnu pro takový pokus.
Tento důraz na konfrontační taktiku
posouvá hnutí na půdu, na které se cítí policie a úřady celkem pohodlně. Vyvinul se
předvídatelný rytmus těchto konfrontací:
policie čeká na počty lidí, jež se zmenšují
a rozptylují, pak zaútočí a rozdělí protestující
lidi jedny od druhých a použije drtivou sílu,
aby rychle potlačila jakýkoli odpor. V raných
dnech hnutí sloužilo policejní násilí radikalizaci a zapojování většího počtu lidí, protože
lidé byli šokováni nevyprovokovanými útoky
na mírumilovné protestující ze strany policie.
Dnes se situace změnila. Hnutí je větší měrou
izolováno a ztotožňuje se s jeho nejotrlejším
křídlem. Aktivisté jsou v kolotoči vyčerpávajícího a demoralizujícího cyklu konfrontace;
každé zatýkání následuje potřeba solidarity
s vězněnými, lékařská pomoc a právní podpora.
V době, kdy ultralevý, krajně anarchistický proud postupoval, mnoho z nejdůležitějších sociálních hnutí, které pomáhaly
dodat podporu Occupy – zejména odbory
– začaly ustupovat. Kritika anarchistického
odmítnutí organizované pracující třídy
by nicméně neměla zakrýt skutečnost, že
Jak dál?
Dnes je hnutí Occupy na křižovatce.
Pokud se má pohnout dál, musí se spojit s širšími vrstvami pracující třídy, které daly hnutí
původní masový charakter. To bude znamenat sérii skromnějších zápasů ve věci konkrétních záležitostí jako policejní brutalita,
bydlení, veřejné školství a další. Tuto práci
dělají – a opravdu se zvyšují počty oddaných
aktivistů. Ale nenalézají politický výraz hnutí
jako celku. Místo toho se veřejná tvář Occupy
zaměřuje na pokusy obnovit okupaci, nedovolené pochody a přímé konfrontace.
Jsou zde dvě kritické překážky, jež musí
být překonány. Za prvé, většina aktivistů se
v rámci hnutí snaží znovuvytvořit taktiku,
která vedla k explozi hnutí na podzim. To
často znamená trvání na přímé konfrontaci
s policií skrze ilegální akce. Je zde nevyřčený předpoklad, že policejní represe podnítí – podobně jako na podzim – masovou
sympatii. Místo toho ale tyto pokusy vedou
k dalšímu vyčerpávání sil hnutí. A konečně
to může zformovat skutečnou bariéru, která
nedovolí dále spolupracovat s dalšími hnutími.
sTÁTNÍ KAPITALISMUS
Za druhé, hnutí se nepodařilo nahradit
kritické funkce, které tvořily tábory. Jsou
zde stovky aktivistů, kteří zápasí s otázkou,
jak posunout hnutí dopředu. Ale neexistuje
politické místo, na kterém by se mohli sejít
a diskutovat. A dokonce – to je ještě problematičtější – neexistuje organizační mechanismus pro realizaci jakékoli odsouhlasené
akční strategie. Nejdestruktivnější akce, které
provádějí sekce hnutí, podkopávají jakékoli
pozitivní pokusy spojit se se širšími silami
pracujících. Široce sdílená představa horizontálního hnutí „bez vůdců“ blokuje vytvoření
potřebných struktur.
Krátkozraké zaměření na konfrontační
taktiku a trvání na absenci struktury plyne
z široce rozšířeného názoru, že OWS bylo
úspěšné právě proto, že vytvořilo novou
půdu. Nejvíce komentářů o hnutí, stejně tak
jako sebehodnocení aktivistů hnutí, se zaměřuje na taktiku okupace a na fakt, že OWS se
vynořilo nezávisle na odborech, liberálních
nebo levicových silách. Není pochyb, že tento
moment byl klíčový. Ale zrovna tak platí, že
zde byla celá série konjukturálních faktorů,
které úspěch hnutí umožnila. Některé z těchto
faktorů byly skutečně nepředvídatelné – jako
neoprávněná, vysoce medializovaná brutalita
proti protestujícím a následná masová sympatie. Další byly výsledkem vědomého snažení
dlouhodobých aktivistů, jako je spolupráce
s odborovými a antirasistickými aktivisty.
Původní příčiny exploze hnutí nám však
říkají málo o tom, jak se nyní posunout dál.
OWS se napojilo na hluboké žíly akumulované hořkosti a nespokojenosti v USA. Ale
jakožto hnutí se naprosto vymklo existující
organizační a politické kapacitě pracujících.
Tato třída byla na ústupu 35 let a trpí jizvami
porážky a demoralizace. Monumentální události roku 2011 – od egyptské revoluce k OWS
– začaly tuto situaci pozvolně měnit. Jde o to,
aby hnutí, které bylo podivuhodně úspěšné
po určitou dobu, konsolidovalo síly po časech,
kdy trpělo porážkami.
Je nejasné, jakým způsobem se hnutí
Occupy revitalizuje nebo zda se vůbec ve své
současné podobě oživit může. Ale zásadně
změnilo krajinu americké politiky a odhalilo linie třídního hněvu. V tom smyslu přispělo k znovuvybudování sebevědomí třídy
pracujících, její organizace a militantnosti.
Není nedostatek témat, s nimiž pokračovat. A pokračující útok vládnoucí třídy jistě
garantuje nová povstání. V poslední době
boj za spravedlnost pro Trayvona Martina –
neozbrojeného černého teenagera zavražděného rasistickým členem dobrovolné hlídky
– hrál roli v oživení antirasistického hnutí.
V květnu 10 tisíc demonstrantů pochodovalo
proti summitu NATO v Chicagu. A v době,
kdy vzniká tento článek, se 32 tisíc členů chicagského odborového svazu učitelů připravuje na potenciální podzimní stávku. Tyto
zápasy se nemusejí odehrávat skrze hnutí
Occupy. Ale jsou součástí stejné dynamiky,
která jim dala vznik. Nejdůležitější poučení
pro etablovanou levici, kterou hnutí inspirovalo, plyne z poslední vlny zápasu a z toho,
že je nutné organizaci odporu rozšířit všemi
možnými směry.
Z International Socialism Journal č. 135 přeložil Martin Šaffek
[email protected]
Připravujeme rozhovory s aktivisty z hnutí
Occupy
Tony Cliff:
Marxův zákon hodnoty a ruská ekonomika
jako součást světového kapitalismu
Kniha Státní kapitalismus v Rusku od Tonyho Cliffa, která poprvé vyšla roku 1947, je první ucelenou marxistickou analýzou
tzv. komunistického režimu. Práce se zaměřuje především na stalinistický režim ve 30. a 40. letech. Autor v ní přesvědčivě
ukazuje, že ruská byrokracie je vládnoucí třídou, jež hraje stejnou úlohu jako buržoazie v tradičních kapitalistických zemích,
a stalinistický režim je proto třeba chápat jako zvláštní, státně byrokratickou formu kapitalismu. Dílo je aktuální i dnes,
nabízí totiž pádnou odpověď na primitivní antikomunismus, který propaguje většina masmédií. Kniha je překládána na
pokračování pro Solidaritu; předcházející kapitoly jsou k dispozici na www.socsol.cz.
Stalinistický stát nakládá s celospolečenskou pracovní silou tak, jako soukromý
vlastník továrny se svými dělníky. To znamená, že vědomě rozděluje práci. Je tedy
rozdělení celospolečenské práce v Rusku
něčím determinováno? Pokud by Rusko
nesoupeřilo s ostatními zeměmi, bylo by
rozdělení celospolečenské práce zcela libovolné. Ve skutečnosti jsou však Stalinova
rozhodnutí založena na faktorech, ležících
mimo jeho kontrolu. Těmito faktory jsou
světová ekonomika a světová konkurence.
Z tohoto pohledu je ruský stát v podobné
situaci jako vlastník jednoho kapitalistického podniku, který soupeří s jinými podniky.
Míra vykořisťování, tedy poměr nadhodnoty a mzdy (m/v), není závislý na
libovůli stalinské vlády, ale je diktován
Tony Cliff
světovým kapitalismem. Totéž platí pro
modernizaci techniky, neboli, řečeno
marxistickou terminologií, pro vztah mezi
konstantním a variabilním kapitálem (k/v).
Ten vyjadřuje podíl mezi hodnotou strojů,
budov, materiálů, atd. na straně jedné,
a mzdami na straně druhé. Zrovna tak je
dáno také rozdělení celkové pracovní doby
ruské společnosti na výrobu výrobních
prostředků a výrobu spotřebního zboží.
Nahlížíme-li tedy na Rusko jako na součást
mezinárodní ekonomiky, můžeme zde rozpoznat základní rys kapitalismu: „Anarchie
ve společenské dělbě práce a despotismus
na jednotlivých pracovištích [...].“
Pokud by Rusko chtělo zaplavit světový
trh svými produkty, nebo pokud by jiné
země zaplavily svými produkty ruský trh,
musela by na to ruská byrokracie reagovat
snížením mezd či zvýšením intenzity práce
(zvýšení míry vykořisťování m/v), nebo
zvýšením produktivity práce modernizací
výroby (čímž se mění organické složení
kapitálu k/v). To vede v obou případech ke
zvyšování produkce výrobních prostředků
v poměru k výrobě spotřebního zboží. Tatáž
www.socsol.cz | Solidarita | 15
sTÁTNÍ KAPITALISMUS
tendence se projevuje i tehdy, pokud tlak
světového kapitalismu nabývá spíše vojenské formy než normální obchodní soutěže.
Ruská ekonomika je až dosud příliš
zaostalá, než aby mohla zaplavovat zahraniční trhy svými výrobky. Její vlastní trhy
jsou pak před vnější konkurencí chráněny
státním monopolem na zahraniční obchod,
který může být zničen jedině vojenskou
silou. Proto je dnes obchodní konkurence
ve srovnání s vojenským soupeřením méně
významná. Vzhledem k tomu, že se mezinárodní konkurence projevuje převážně
vojenským soupeřením, mění se zákon
hodnoty ve svůj opak. Tedy v honbu za
užitnými hodnotami.
Tento bod je třeba vysvětlit. Vzhledem
k tomu, že hodnota je jediným výrazem
společenského charakteru práce ve společnosti složené z nezávislých výrobců, snaží
se kapitalista posílit svou pozici vůči svým
konkurentům zvyšováním celkové hodnoty
majetku, který vlastní. Protože je však tato
hodnota vyjádřena v penězích, je kapitalistovi lhostejné, zda investuje řekněme
milion liber do výroby obuvi se ziskem 100
000 liber, nebo zda je investuje do výroby
zbraní se stejným ziskem.
Užitná hodnota zboží je pro kapitalistu
pouze nutnou podmínkou k tomu, aby bylo
možné zboží prodat. Pokud zboží tuto užitnou hodnotu má, kapitalistu již její význam
nezajímá. Ve vzorci oběhu kapitálu, peníze
– zboží – peníze (P – Z – P´), vystupuje
zboží jen jako prostředek přeměny P na P´
(pokud je u kapitalisty vše v pořádku, pak
je P´ větší než P).
Kdyby ruský stát intenzivně obchodoval s ostatními zeměmi, snažil by se vyrábět
především to zboží, jež má na světových
trzích nejvyšší cenu a nakupovat v zahraničí jen to nejlevnější zboží. Tak jako soukromý kapitalista by se snažil rozmnožovat
svůj majetek produkcí nějakých užitných
1913
1924
1928
1930
1937
Dovoz a vývoz SSSR v běžných cenách
Vývoz
Dovoz
6 596,4
6 022,5
1 476,1
1 138,8
3 518,9
4 174,6
4 539,3
4 637,5
1 728,6
1 341,3
hodnot bez ohledu na to, jaké bude jejich
využití. (Tento faktor má velký vliv na
obchod Ruska se svými satelity.)
Protože má však soupeření s ostatními
zeměmi především vojenskou podobu, má
stát jakožto zákazník zájem o zcela specifické užitné hodnoty. Těmi jsou kupříkladu
tanky, letadla, pušky apod. Soupeření
Ruska se zbytkem světa se odráží ve stoupající míře využívání užitných hodnot
(zbraní) ke konečnému vítězství ve světové
konkurenci (na válečném poli). Užitné hodnoty jsou proto i zde pouhým prostředkem
a nikoli cílem výroby.
Podobný proces probíhá i v tradičních
kapitalistických zemích, i když daleko
komplikovanějším způsobem. Jednotlivým kapitalistům zde nezáleží na tom, zda
investují svůj kapitál do výroby zbraní nebo
do výroby másla. Zásadní je pro ně pouze
otázka, jestli je daná produkce zisková.
Naopak státu, do kterého kapitalisté patří,
na užitných hodnotách silně záleží. Kapitalista a stát jsou zde ve vztahu prodávajícího
a kupce. Prvému záleží jen na hodnotě,
zatímco druhý má zájem o užitné hodnoty.
Ale ve skutečnosti jsou tyto směnné
vztahy pouze formální, neboť stát žádnou vlastní komoditu nenabízí a zbraně
platí z půjček a daní uvalovaných na celou
ekonomiku. Jinými slovy, náklady na zbrojení jsou více či méně rozloženy na celé
hospodářství. (Pokud si stát místo výběru
daní a půjček vyrábí zbraně sám, stává
se tento vztah ještě zřetelnějším.) Heslo
„děla místo másla“ charakterizuje situaci,
kdy je mezinárodní dělba práce přerušena
a konkurence ve formě volného obchodu je
nahrazena přímým vojenským soupeřením.
Užitné hodnoty se tak i zde stávají cílem
kapitalistické produkce.
Dalším důkazem tohoto jevu je rozdíl mezi technickým pokrokem za války
a během míru. Ve válečné ekonomice
není trh nikterak limitovaný. Není potřeba
ani snižovat náklady na výrobu v zájmu
obchodní soutěže. Je zde však obrovský
tlak vyrábět co možná největší množství
výrobků. Proto mohla být během 2. světové války zavedena celá řada technických
novinek, jimž v době míru bránily monopoly a kartely.
Skutečnost, že je ruská ekonomika orientovaná na produkci určitých užitných
hodnot, však ještě neznamená, že se jedná
o socialistické hospodářství. Je sice pravda,
že socialistické hospodářství je rovněž
zaměřené na produkci jistých (velice odlišných) užitných hodnot. Avšak rozdíl mezi
těmito dvěma systémy je naprosto zásadní.
Stoupající míra vykořisťování a podřizování
dělníků výrobním prostředkům, společně
s rozsáhlou výrobou zbraní, vede ke stupňování a nikoli k oslabování útlaku lidí.
Jakmile se podíváme na ruskou ekonomiku z hlediska konkrétní historické situace – anarchie na světovém trhu – zjistíme,
že ruská ekonomika je zcela podřízena
zákonu hodnoty.
Z angličtiny přeložil Vítězslav Lamač.
[email protected]
a
nyní n idarita
TV Sol
16 | Solidarita | [email protected]
Daň
12 618,9
2 614,9
7 693,5
9 176,8
3 069,9
Glosa
Squating a třídní boj
Tomáš Schejbal
Úvaha o českém a německém squatingu musela na internetu vyjít v „upravené podobě“, protože autor chápe squating v rámci
třídního boje. Uveřejňujeme text v nezměněné podobě.
Politolog Ondřej Slačálek ve svém článku
v Právu z 4. července 2012 v reakci na brutální
policejní zásah v pražské vile Milada píše
o squatingu jako o nové verzi levice.
Budeme-li cyničtí, všimneme si také
jeho paradoxní logiky. Squating je vedlejším, nechtěným efektem urbánní geografie,
jak ji organizuje logika pozního (neoliberálního) kapitalismu, kdy se lidé z vyšší a vyšší
střední třídy stěhují z center na bězvětrná
předměstí s dlouhými ulicemi (například
berlínský Zehlendorf ) nebo na venkov, a kdy
se v důsledku emigrace kapitálu za levnou
pracovní silou do chudých zemí zavírají
fabriky a zaniká průmyslová pracující třída,
doplňovaná imigranty. V městském prostoru
tak vzniká vakuum, z kterého squateři kreativním způsobem vytvářejí centra alternativního bydlení, způsobu života a kultury.
Efekt je to nechtěný právě pro lidi z vyšších tříd a jejich třídní zájmy, protože v západoevropských velkoměstech se squaty
stávají podhoubím a základnou nejen pro
radikálně levicovou kulturu, ale také politiku. Vyšší třídy bohatých zemí jsou ovšem
poněkud kultivovanější a vzdělanější – a tak
se squating stal zavedenou sociokulturní
institucí. Na kulturní akce pořádané squatery
si bohatí lidé chodí tříbit svůj estetický vkus
a tolerují jim jejich levicové názory. Dobře ví
proč. Bohatství a kulturní vyspělost jedněch
je v třídní společnosti vykoupena vykořisťováním a tudíž zaostalostí druhých, a proto
není důvod obávat se revoluce v zemích
jádra globálního kapitalismu. Levičáství,
punk či homosexualita jsou tolerovány jako
součást multikulturalismu.
Naopak, v České republice je squating
považován za zločin proti posvátnému
a nedotknutelnému soukromému vlastnictví. Amen. Ano, Česká republika jako
chudá „postsocialistická“ země na východním okraji civilizace nemá vyspělou sociální strukturu jako západní Evropa a česká
střední třída a její noshledi, pamatující éru
veksláků, nejsou natolik kultivovaní, aby
kritiku kapitalismu chápali jako obohacení
lidského ducha. Antikomunismus je alfou
i omegou českého diskurzu a díky cenzuře,
kdy nejsou téměř vydávána díla autorů
frankfurtské školy, je kritika zábavního průmyslu téměř neznámá.
Mohlo by se zdát, že tento problém je
společný pro celou východní Evropu, která
má zkušenost s tzv. „reálným socialismem“.
Podívejme se ale blíže na příklad bývalého
východního Německa.
Conna Island – Lipsko
Po pádu Berlínské zdi potkal churavějící
východoněmeckou společnost ještě drastičtější šok než českou a z bývalé NDR se
stal „divoký Východ“. Migrace lidí na Západ
a rušení průmyslu zanechaly další volný prostor pro „dřepníky“, jak by řekl český básník
Ticho.
Ovšem squating a kulturní undrground
měl v NDR tradici již od 80. let, a mnohem
bohatší než v ČSSR. Zatímco východoberlínětí squateři brali v 80. letech ideologii
systému za slovo a tvrdili úřadům, že jde
o socialistický způsob bydlení a života –
a měli pravdu! – , úřady naopak tvrdili, že jde
o import z kapitalistického Západu. Ptejme
se tedy českých úřadů: je squating zločin
proti kapitalismu nebo proti socialismu?!
Kromě čtvrti Prenzlauer Berg ve východním Berlíně je jedním z nejznámnějších
squatů východního Německa Conna Island
v Lipsku, který byl založen na počátku 90.
let, kdy jižní část města Connewitz obsadila
levice, zatímco čtvrtí neonacistů se stala
západovýchodní Lindenau.
Krásný squat, bývalý Eiskeller Park,
kde sídlila lipská organizace Hitler-Jugend
a později FDJ (mládežnická organizace
SED), se stal sociokulturním centrem města
s vlastním parkem, restaurací, knihovnou
a barovým sálem, kde se pořádají jak hojně
navštěvované akce alternativní kultury, tak
akce radikální levice (anarchisté, Die Linke,
AntiFa atd.). Na rozdíl od ČSSD nebo KSČM,
jejichž kulturní politikou je hitmaker Michal
David či socrealistický folklor, německá
levice, s výjmkou SPD a zelených, je integrována také v undergroundu.
Na rozdíl od řady českých squaterů, kteří
se často nejsou schopni politicky vyhranit, lipští squateři jsou uvědomělí levičáci.
„Conne Island funguje jako levicový projekt.
Ti, kteří jsou zde kulturně či politicky nejaktivnější a velká část kmenového publika se
sami mohou chápat jako ‚levicoví‘“, píší Ulrich
Schuster a Philipp Graf v knize Conna Island
20 YRS, vydané k jejímu výročí.
Velká německá města (Hamburg, Brémy,
Porůří, Berlín, Lipsko a další) jsou bohatá na
radikálně levicové squaty, ale západní společnost (na rozdíl od represivních složek) je
jimi již ochočena, zatímco na východě se
stávají skutečnou základnou pro třídní boj
proti kapitálu. Vedle odborů a politických
organizací další zbraní.
Závěr
Ondřej Slačálek má tedy pravdu, že squating je nová verze levice. Je novou zbraní
v třídním boji. Ve východním Německu je
tato zbraň nejen díky příznivějším kulturním podmínkám, ale také díky lepším zkušenostem kovářů, kvalitně ukována. Česká
společnost nemá příliš odlišnou strukturu
od té východoněmecké, ale aby dosáhla její
kulturní úrovně, musí si squating probojovat
cestu.
Je nedůstojné tajit se se svými názory
a je třeba otevřeně prohlásit, že squating
bude mít v českých městech lepší zázemí
teprve tehdy, až se vyšší třídy budou více stěhovat na svá poklidná předměstí. Ať se čeští
měšťáci třesou před alternativní kulturou.
Squateři v ní nemají co ztratit. Leda zábavní
kýč. Dobýt mohou celý prostor.
Squateři všech zemí, spojte se!
Socialistický kruh
sdružení pro levicovou teorii
www.sok.bz
www.socsol.cz | Solidarita | 17
Glosa, Kultura
Demokracie a možnosti výběru ve východní
Evropě a v Latinské Americe
Noam Chomsky
Otázka z publika: Chtěla bych se
zeptat na východní Evropu. Moje otázka se
týká revolucí v posledních třech letech, se
silnou a zřejmou účastí Spojených států ve
jménu demokracie. Myslím tím země jako
jsou Gruzie a Ukrajina. Přemýšlela jsem,
jestli tyto země měly jiné možnosti výběru
– protože si musely vybrat mezi Ruskem
a Spojenými státy – jestli byla nějaká třetí
možnost? A jakou jim z této perspektivy
předvídáte budoucnost? Děkuji Vám.
v El Salvadoru, který spáchala teroristická
skupina řízená Spojenými státy. Tahle skupina měla za sebou, jak jistě víte, už tisíce
běžných obětí, a tak vystřelila mozky šesti
předním latinskoamerickým intelektuálům.
No a krátce poté Václav Havel – symbol
východoevropských disidentů – přijel do
Spojených států a přednášel v Kongresu,
kde za bouřlivého potlesku popsal Spojené státy jako ochránce svobody. A média
byla bez sebe radostí – včetně levicově
liberálních komentátorů – vstupujeme do
Noam Chomsky: Víte, ony jistě mají
jiné možnosti výběru. Myslím tím například, že mají stejné moznosti výběru jako
Latinská Amerika.
Je velice překvapující dívat se na rozdíly mezi bývalými ruskými a americkými
satelity. Existují mezi nimi velice nápadné
rozdíly. Ruské satelity na tom byly mnohem lépe než satelity USA, alespoň v poststalinském období. Myslím tím, že život
dejme tomu v Bulharsku byl o hodně
lepší než život v Guatemale. A tohle platí
zhruba paušálně. Na druhé straně, disidenti
v Rusku a ve východní Evropě měli unikátní
výhodu v tom, že je ten nejsilnější propagandistický systém na světě a ty nejmocnější státy na světě podporovaly. A tak si
utvořili poněkud úsměvný pohled na svět.
Jejich pohled na svět je typicky takový, že
oni jsou těmi, kteří trpěli více než kdokoliv
jiný. To je v Latinské Americe velice odlišné.
A někdy je to vidět docela nápadně.
Tak si vezměte rok 1989. Vybaví se vám
atentát na šest předních latinskoamerických intelektuálů – jezuitských kněží –
Václav Havel v Kongresu
nemůžete rozumět. Není Vám dovoleno
tomu rozumět. No a to se váže k vaší otázce.
Východoevropané jistě mají možnosti
výběru, ale jen pokud si nenechají zcela
vymýt mozek a začít si myslet, že oni jsou
nejvíce, anebo jedinými lidmi na světě,
kteří vydrželi represi, a že Spojené státy
jsou ochránci svobody. Myslím si, že latinskoameričtí intelektuálové trpěli hrozně
– a všichni Latinoameričané také – ale
nechválili Rusko jako ochránce svobody.
Víte, většina z nich měla velmi málo
iluzí o Rusku. Takže existuje řada různých
důvodů, proč ve východní Evropě neexistují
takové možnosti výběru, jaké jsou v Latinské Americe. A to je vidět.
A co se týče podpory barevných revolucí Spojenými státy, tak ta se drží jediného
principu. Je to starý princip, jež je uznáván
i relativně konzervativní vědou a který sedí
téměř perfektně. Zní následovně:
Demokracie je dobrá jen tehdy, pokud
jde ruku v ruce s ekonomickými a strategickými zájmy.
Nenajdete článek, který by neříkal,
že Bush plní svou misi šíření demokracie
v Iráku, na Blízkém Východě a všude jinde
do světa, tedy to, co Boston Globe nazývá
„mesianistickou misí zavést demokracii na
světě“. Fakta nehrají žádnou roli. To je jeho
poslání. To je stranická linie, a ve společnosti, která je hluboce indoktrinována, je
nemožné vidět, že fakta jsou s tím zcela
v rozporu. Ale to je na Západě standard.
„romantické doby“ atd. atp. To bylo neuvěřitelné.
Představte si, že by se to stalo naopak.
Představte si, že Václavu Havlovi a šesti jeho
společníkům by vystřelil mozky elitní prapor řízený Rusy, který již zabil desítky tisíc
lidí v Československu. A dejme tomu otec
Ellacuría – jeden z těch latinskoamerických jezuitů – by býval o několik dnů později letěl do Moskvy a ocenil by Rusy jako
ochránce svobody [smích mezi diváky]. Je Z angličtiny přeložili Navdeep Sidhu
to nemyslitelné, ale kdyby se to stalo, to a Jan Májíček
místo by se nafouklo. Ale na Západě tomu [email protected]
Sedm desetiletí bez Vančury
Lukáš Matoška
„Báseň není zjevení, ale dílo těžké a neveliké jako dělnická práce,“ napsal přední literát meziválečného období, který se angažoval
v antifašistickém odboji. 1. června letošního roku uplynulo 70 let ode dne, kdy byl nacisty zavražděn na Kobyliské střelnici v Praze.
Závěrem Dnů antikapitalismu 2012 přednášel o Vladislavu Vančurovi Jiří Brabec. Nelze
vypočítávat práce tohoto literárního historika
a signatáře Charty 77, jehož celoživotní předmět zájmu sahá do dvou století, totiž dvacátého a devatenáctého. Vedle mimořádných
literárněhistorických statí, jež často temati-
18 | Solidarita | [email protected]
zují myšlení o umění, vzpomeňme alespoň
Brabcovu pozornost věnovanou Záviši Kalandrovi, vrcholící ve výboru Intelektuál a revoluce, a novější Brabcovy práce vydané v knize
Moc literatury a panství ideologie. Přednáška
bohužel nemohla být zaznamenána.
Jiří Brabec úvodem situoval Vančurovu
dobu v kontextu současného uvažování
o literatuře, potažmo umění. Meziválečné
období, a to především v souvislosti s nadějemi bolševické revoluce, charakterizuje
perspektivnost, vyhlížení budoucího. Reálný
socialismus oproti tomu budoval povědomí,
že všeho bylo dosaženo, a rovněž ideologie
Kultura
Vladislav Vančura
pozdního kapitalismu staví na předpokladu
konce dějin, který doprovází bezčasí a eklektismus.
Vančura působí v dotčené sociokulturní situaci zákonitě opozičně: tvorba, v níž
pohledu do budoucna odpovídá princip
objevu, není v osobě uměleckého individua
neprodyšně oddělena od politiky; v tom smyslu neexistuje rozdíl mezi básníkem a revo-
lucionářem. Revolucionizovat slovo rovná se
revolucionizování společnosti přinejmenším
do té míry, do jaké formováním jazyka formujeme nazírání skutečnosti samé (třeba
dodat: tento rozměr, byť stěžejní, v nedávno
obnovené diskuzi o angažované poezii chybí
pohříchu často). Jedině aktualizací jazyka lze
vzdorovat stereotypním kadlubům, do nichž
dnes zapadáme.
„Umění jest organizace práce. Nemyslíme
tedy jenom na devět Múz, nýbrž na všechnu
tvořivou činnost. Nejde o neobvyklost, nejde
o novotu, nejde o sličnost. Jde o organizaci,
ustrojení, zákonnost tvořivé práce. V tomto
smyslu dílo jest tvar, a umění není se starati
o nic jiného než o úkoly tvárné, o ústrojnost
vznikající skutečnosti, jež nakonec nemá
hodnot jen etických nebo estetických, nýbrž
je matérií i tehdy, zůstává-li básní,“ píše Vančura v Novém umění roku 1924 a pokračuje:
„Dělnictví je jedinou chválou a jediným
kladem tohoto období, a protože umělecké
dílo doposud je nejčistším typem díla, tyto
práce [...] nemohou než demonstrovati
svou starou jednotu. Moderní umělci tvoří
řemeslně, jsou dělníci, jsou dělnický odbor
a v tomto smyslu především jsou komunisty.“
Literární polemiky, které Vančura vede se
svými souputníky (například o význam metafory s Ferdinandem Peroutkou), nejednou
předznamenávají debaty na politickém poli.
Vizionářský text Proti sekretářům své strany,
otištěný roku 1926 (!) v Tvorbě, řadí Vančuru
mezi první, kteří rozpoznávají proces vedoucí
Jiří Brabec na letošních Dnech antikapitalismu
– řečeno s Trockým – ke stalinskému thermidoru. Roku 1929 již podepisuje společně
s dalšími šesti autory otevřený dopis Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům,
kriticky reagující na výsledky V. sjezdu KSČ,
a svoji signaturu na rozdíl od takového Stanislava Kostky Neumanna nikdy nestáhne.
[email protected]
Marxismus 2012
Dominik Forman
V Londýně se na marxistickém festivalu
jako každý rok i letos představila řada slavných i méně známých osobností z akademického i aktivistického světa. Ideové podloží,
které všechny řečníky více či méně spojovalo,
byla z logiky názvu vyplývající marxistická
teorie. Pochopitelně se nejednalo o dogmatické klábosení ve stylu marxisticko-leninistických brožur, což se může díky stavu našeho
veřejného myšlení někomu vybavit, nýbrž
o poctivé akademické uchopení těch aspektů
marxistické teorie, které se na půdorysu sou-
časné systémové krize jeví nanejvýš aktuální.
To, že marxismus je živá ideová větev, dokládá
především množství významných myslitelů
současnosti, které se za marxisty buď přímo
považují, nebo na marxistických východiscích
plodně stavějí své aktuální reflexe současného stavu společnosti. Z takových osobností
na festivalu přednášel politický filozof István
Mészáros, politický teoretik Alex Callinicos
nebo sociolog a geograf David Harvey. Očekávané vystoupení filozofa Antonia Negriho
se naneštěstí nekonal z důvodu zdravotních
obtíží řečníka.
Vedle hluboké a sofistikované kritiky
současného systému se objevovala klasická
filozofická témata jako dialektika, historický
materialismus, marxismus, etika atd. Dalším
zajímavým okruhem přednášek byly historické exkurze do určitých dějinných etap
významných z hlediska socialistického hnutí,
například třídní boje ve dvacátých letech
nebo kapitalismus a genocida. Stranou nezůstávaly ani konkrétní události nedávné i sou-
časné – arabské jaro či situace v Řecku. Na
festivalu však probíhaly i přednášky mířené
na problematiku menšin, a to jak genderových, tak sexuálních, životního prostředí,
občanského aktivismu, kultury, vědy, medií,
ekonomie atd. Celá akce měla monumentální
formát, který spočíval v možnosti výběru
z padesáti přednášek denně po dobu pěti
dnů.
Festival se tradičně konal na univerzitě
v centru Londýna University College London (asi v deseti budovách), pořádala ji naše
sesterská organizace Socialist Worker’s Party.
Akce se zúčastnilo několik tisíc převážně mladých lidí z celého světa, kteří jsou přesvědčeni, že vůči současnému rozporuplnému
systému lze hledat alternativy postavené na
skutečné demokracii, spravedlnosti, solidaritě
a racionalitě. Pevně doufám, že prohlubující
se krize časem přivede ke stejnému uvědomění i české studenty.
[email protected]
www.socsol.cz | Solidarita | 19
Knihy
Překonávání globálního kapitalismu:
od mezinárodní ke globální spravedlnosti
Marek Hrubec
Často zaznívají protesty proti novým asociálním zákonům, které zavádějí neoliberální vlády. Lidé se také často ptají, co proti tomu
mohou efektivně dělat. Jak je možné využít současné právo proti neoliberálním aktérům? Stále častěji se můžeme v zahraničí
setkávat s tím, že občanské organizace a sociální hnutí využívají prvky mezinárodního práva a tvořivým způsobem je uplatňují v
boji proti globálnímu kapitalismu.
Marek Hrubec, Od zneuznání ke spravedlnosti.
Kritická teorie globální společnosti a politiky.
Praha, prosinec 2011.
Kniha se zabývá kritikou sociálního, politického a
kulturního zneuznání v prostředí globálního kapitalismu a analyzuje, jakým způsobem lidé usilují
o spravedlnost od lokální roviny až po rovinu
globální. Autor ukazuje nedostatky liberální
teorie a systematickým způsobem formuluje svoji
vlastní alternativní, kritickou teorii společnosti a
politiky. Kniha po delší době předkládá celkovou
teorii společnosti a politiky od českého autora.
Osloví především zájemce o filosofii, politologii,
sociologii a globální studia
Ekonomické organizace a finanční instituce jsou povinny nést právní odpovědnost
za svou transnacionální činnost prostřednictvím právního vztahu ke svým domovským
státům, které jsou vázány „Mezinárodním
paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech“ a dalšími smlouvami.
Mezinárodní finanční instituce a transnacionální korporace by měly být za svou činnost
v zemích, kde působí, což se vztahuje zvláště
na země třetího světa, zodpovědné prostřednictvím států, v jejichž obchodních rejstřících
jsou zapsány, což se týká převážně západních
států. Takovýto přístup pomáhá vytvářet globální síť distributivní regulace, která přispívá
k odstraňování chudoby. Uvedené postupy
vyznačují slibné fragmenty vznikajícího globálního právního řádu v oblasti distributivní
20 | Solidarita | [email protected]
regulace, a zvláště extrateritoriální uznání
jednotlivců a sociálních skupin, kteří a které
byly poškozeny transnacionálními ekonomickými a mezinárodními finančními organizacemi.
Dobrým příkladem zde může být právo
na vodu.1 Dohody o liberalizaci obchodu
nesmějí zmenšovat schopnost žádné země
plně uplatňovat právo na vodu. Státy
jakožto členové mezinárodních organizací
jsou ve věci práva na vodu odpovědné také
za jednání svých korporací a mezinárodních
finančních institucí, jichž jsou členy: „Státy,
smluvní strany, které jsou členy mezinárodních finančních institucí, zvláště Mezinárodního měnového fondu, Světové banky
a regionálních rozvojových bank, by měly
podnikat kroky, které zajistí, že na právo na
vodu bude brán zřetel v rámci jejich politik
poskytování půjček a jejich úvěrových politik
a dalších mezinárodních opatření.“2
Žádná činnost občanů, firem či dalších
aktérů, která se odehrává v rámci jurisdikce
smluvních států, by neměla vést k tomu, že
jakýkoliv stát bude zbaven své schopnosti
zajistit právo na vodu pro osoby, které spadají do jeho jurisdikce. „Smluvní státy by měly
podniknout kroky, které zabrání jejich vlastním občanům a firmám v porušování práva
na vodu jiných osob a pospolitostí v jiných
zemích.“3
Právo na dostatečnou výživu je obdobným případem. Mezinárodní finanční instituce, zvláště Mezinárodní měnový fond
a Světová banka, by se měly při rozhodování
o politikách poskytování půjček a o opatřeních pro řešení krizového zadlužení apod.
soustředit na právo na výživu a na jeho
ochranu. Každý program strukturálního
přizpůsobení musí probíhat takovým způsobem, při kterém bude zaručena ochrana
práva na výživu.4
1 CESCR, General Comment 15, The right to water
(a čl. 11 a 12 Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech) U.N. Doc. E/C.12/2002/11
(2003), § 35. Jedná se o komentář Výboru OSN pro
hospodářská, sociální a ekonomická práva.
2 Tamtéž, § 36. Otázka dohod o volném
obchodu je zmíněna v od¬stav¬ci 35.
3 Tamtéž, odst. 33; viz také odst. 31.
4 CESCR, General Comment 12, E/C. E/C.12/1999/5,
The right to adequate food (čl. 11), § 41; CESCR,
Analogicky platí, že „Voda nesmí být
nikdy používána jako nástroj politického
a hospodářského nátlaku“5 a že „Výživa
nesmí být nikdy používána jako nástroj
politického a hospodářského nátlaku.“ 6
Tato prohlášení jsou dostatečně explicitní a ukazují, že politické a hospodářské
důvody nemají přednost před právy lidí na
výživu a vodu. Obecně pak platí, že „bezpráví jednoho druhu by nemělo být řešeno
bezprávím jiného druhu“.7
Ani právo na adekvátní bydlení nesmí
být ohroženo žádnou z politik prováděných
mezinárodními finančními institucemi.8 Na
abstraktnější úrovni jsou tyto zásady formulovány v komentáři o opatřeních mezinárodní organizační pomoci, od nichž
se očekává, že budou vyžadovat, aby se
„ochrana práv chudých a zranitelných“ – ve
formě významného snížení dluhového zatížení – stala základním cílem potenciálních
hospodářských programů.9
Meze extrateritoriálního uznání
Extrateritoriální uznání však má své
meze. I když budeme brát v potaz snahy
těchto institucí a jejich pomoc, nemůžeme
se domnívat, že zejména slabší státy budou
schopné na svých územích efektivně uplatňovat plnou právní kontrolu a prosazovat
práva vůči vlivnému kapitálu transnacionálních korporací, vůči působení mezinárodních finančních institucí a vůči silným
státům, s nimiž spolupracují za nerovných
podmínek. Přestože „Mezinárodní pakt
o hospodářských, sociálních a politických
General Comment 2, 02/02/90, International
technical assistance measures (čl. 22), § 9.
5 CESCR, General Comment 15, E/C.12/2002/11
The right to water, odst. 32.
6 CESCR, General Comment 12, E/C.12/1999/5,
The right to adequate food (čl. 11), odst. 37.
7 CESCR, General Comment 8, The relationship
between economic sanctions and respect
for economic, social and cultural rights, U.N.
Doc. E/C.12/1997/8 (1997), § 1, odst. 16.
8 CESCR, General Comment 4, 13/12/91, The
right to adequate housing (čl. 11 /1/), § 19.
9 CESCR, General Comment 2, 02/02/90, International
technical assistance measures (čl. 22). Viz také
Deklarace o pokroku a rozvoji v sociální oblasti,
Úmluva o odstranění všech forem diskriminace
žen, Úmluva o právech dítěte, a další smlouvy.
Knihy
právech“ představuje určitou naději, jeho
prosazování většinou slabších národních
států je jen neškodnou snahou čelit pronikavým dopadům, které jsou důsledkem
činnosti aktérů globálního kapitalismu.
Abychom se vyhnuli zvěcňování územních celků, a to především národního státu
a s ním spojených národních a mezinárodních regulačních mechanismů, musí
rozbory vznikajících snah o uplatnění
a zavedení mezinárodních a nadnárodních právních nástrojů reflektovat kritiku
transnacionálních společenských sil, ať
už jde o protesty globálních chudých,
nebo o jiné protesty i dalších skupin osob.
Transnacionalizace soudobých hospodářských a finančních institucí nevědomky
posiluje proces vytváření motivačních podmínek pro ustavení nadnárodního právního
aparátu v globálním měřítku. Vyčerpání
prostředků, jež umožňovaly řešit problém zneuznání na národní a mezinárodní
úrovni, může vést kritické společenské
síly k požadování vyššího, nadnárodního
stupně uznání.
Než se však dostaneme do nového
období nadnárodní regulace v globálním
rozměru, je třeba uvést, že lidé zkoušejí
využít těch možností regulace, které nabízí
současná vývojová etapa, a narážejí tak na
meze soudobého uspořádání. Požadavek
posílení dosavadního práva je jen prvním z řady dalších požadavků. Teprve až
lidé zjistí, že „nejsnazší cesta“ odporu je
neschůdná, investují energii do rozvíjení
nového, alternativního právního řádu nadnárodního charakteru.
Od mezinárodního práva k právu
nadnárodnímu a globálnímu
Zde je třeba rozlišit tři kroky:
Prvním krokem při snahách o využívání mezinárodních regulačních pravidel
a povinností vázaných na jednotlivé národní
státy by měla být identifikace současných
regulačních mechanismů, které v minulosti
nestály v centru pozornosti, ale dnes, v situ-
aci nových vzájemných globálních závislostí,
mají potenciál hrát důležitou roli. Pozornost
je přitom třeba zaměřit především na extrateritoriální uznání.
Druhým krokem je pokoušet se tyto
regulační mechanismy, zejména extrateritoriální uznání, nově interpretovat a rozvíjet
v rámci jejich nové, posílené role v globálním uspořádání.
Třetím krokem je vytváření nových nadnárodních mechanismů jak v makroregionálním, tak zejména v globálním měřítku
v závislosti na tom, jak se vyčerpávají omezené možnosti rozvoje současných mezinárodních mechanismů.
Současné boje o právní uznání se snaží
posílit extrateritoriální uplatňování stávajících právních norem týkajících se hospodářských a sociálních práv, a tak odhalit, nakolik
je jejich současné uplatňování omezené
a slabé. Nároky vznášené na extrateritoriální
uznání sice dokládají, že požadovat řešení
tohoto problému prostřednictvím národních států je nedostatečné, zároveň však
ukazují, že formulování těchto požadavků
je důležité pro vyjádření sociálních konfliktů
usilujících o řešení v rámci nového nadnárodního stupně právního uznání. V míře,
v níž v praxi probíhá transnacionalizace
a globalizace transnacionálních korporací,
mezinárodních finančních institucí a dalších organizací, by měla kritická analýza
vysvětlovat směřování historického vývoje
regulací v oblasti rozdělování od národních
a mezinárodních opatření až k nadnárodním, globálním předpisům, a tímto vysvětlováním a kritikou přispět k artikulaci nároků
globálních chudých.
Artikulace extrateritoriálního uznání
globálních chudých je jednak snahou učinit národní stát akceschopným, jednak
exemplárním modelem, který odkrývá, jak
slabou roli národní státy hrají v procesu,
v němž dochází k posilování postavení
transnacionálních ekonomických a mezinárodních finančních institucí. Ukazuje se, že
tyto problémy nebude možné vyřešit pouze
www.stopvlade.cz/
zasvobodnevysokeskoly.cz
prostřednictvím lehce korigované globalizace, která na sebe bere podobu pouhých
extrateritoriálních „záplat“. Nepostačí tedy
vysvětlit extrateritoriální možnosti uplatňování hospodářských a sociálních práv
pomocí národních států. Je nutné si uvědomit, že současné mezinárodní právní
struktury nebyly konstruovány k tomu, aby
odolávaly tlakům mezinárodních finančních
institucí a transnacionálních korporací a aby
odstraňovaly světovou chudobu. Dále je
nutné si uvědomit, že nově vznikající regulační právní struktury mohou být artikulovány v rámci globálního prostoru, v němž
by měla být obsažena nejen odpovědnost
národních států, ale také přesně vymezena
odpovědnost a vina transnacionálních korporací, mezinárodních finančních institucí
a dalších aktérů. Artikulace těchto souvislostí, v nichž rozvíjení extrateritoriálního
uznání a poznávání jeho mezí hraje v současné době významnou roli na přechodu
od mezinárodního právního uspořádání
k uspořádání globálnímu, je úkolem kritické
teorie zneuznání v globálním prostoru.
Je třeba položit otázku: V čem vlastně
spočívá kritérium pro vytvoření nových
globálních právních uspořádání? Kritériem
by mohla být dostatečná neschopnost
národních států ovliv-ňovat transnacionální
korporace a mezinárodní finanční instituce
prostřednictvím extrateritoriálního uznání,
protože takováto neschopnost by mohla
působit jako motivace bojů za nové spravedlivější globální uspořádání. A co se týká
prostředků boje o uznání, zůstává otevřenou otázkou, zda hlavní přístup pro vyjádření opozice proti zakoušenému zneuznání
bude mít podobu aktivnější či pasivnější,
konfliktní či komunikativní, násilnou či
mírovou, skrytou či veřejnou, jednoduchou
či složitou. Dynamika protestu proti sociální
nespravedlnosti bude v každém případě
vyžadovat, aby byly záležitosti extrateritoriálního uznání nadále prosazovány a otevřely dveře dalším potřebným sociálním
změnám.
www.proalt.cz
www.socsol.cz | Solidarita | 21
Inzerce
Socialistická Solidarita na internetu:
www.socsol.cz
Solidární brožury
Palestina:
Od nové Intifády k operaci Lité
olovo (kolektiv autorů)
John Molyneux:
Je lidská povaha překážkou
socialismu?
Martin Šaffek:
Teorie odcizení u mladého Marxe
V říjnu 2000 opakovaně propukl konflikt mezi
Palestinci a Izraelem. Komentátoři často uvádějí, že se jedná o etnický konflikt, který trvá
již tisíce let. Tyto a další argumenty brožura
podrobuje kritice; dále se zde pojednává
o operaci Lité olovo a o bezprostřední reakci,
kterou vyvolala.
,,Socialismus je dobrá myšlenka, ale nikdy
nebude fungovat, protože nezměníte lidskou
povahu.“ Tak zní dnes nejužívanější a nejrozšířenější argument proti socialismu, s kterým
se kriticky vyrovnává pojednání Johna Molyneuxe.
Práce, která přibližuje stěžejní koncept mladého Marxe, tj. odcizení, jež Marx promýšlí
zejména v Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844. Skutečnost, že kapitalismus
vzdaluje dělníka produktu jeho práce a odcizuje v posledku člověka člověku v rámci společnosti, dnes není neaktuální.
cena 20 Kč
cena 15 Kč
cena 25 Kč
K zakoupení na pravidelném prodejním a petičním stánku, který se koná každý čtvrtek před budovou Městské
knihovny v Praze na Mariánském náměstí
22 | Solidarita | [email protected]
Socialistická Solidarita v alterglobalizačním hnutí
1998
test proti chystané invazi do Iráku. SocSol základny je nakonec zastavena, což znamená
jako jediná česká antikapitalistická skupina velké vítězství demokracie v ČR a posílení
Rasisty je zavražděn zahraniční student.
pořádá na fórum výpravu. Organizujeme hnutí proti globálnímu kapitalismu.
SocSol iniciuje sérii bouřlivých protestních
také početné výpravy z ČR na následná ESF
demonstrací. Vzniká Iniciativa proti rasismu.
v Paříži a Londýně.
Její aktivisté např. přelepují volební billPravicová vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejboardy republikánů, pořádají blokády volebných chystá drastické škrty v sociální sféře.
ních stánků. Přispějeme k tomu, že v českém
Bush útočí na Irák. SocSol inspiruje vznik Postihnout mají především ty nejchudší.
parlamentu nesedí fašisté.
Iniciativy proti válce a podílí se na jejím V srpnu 2010 se dává dohromady ProAlt – inifungování. Iniciativa se stává ohniskem ciativa pro kritiku reforem a na podporu alterdemonstrací proti chystané invazi. I lidé nativ. Jedná se o dosud nejpestřejší a nejširší
V Praze se připravuje velký sjezd finančv ČR se tak zapojí do největší světové proti- levicovou platformu v ČR. Je v centru aktivisníků z MMF. Ti se významnou měrou podílejí
válečné demonstrace v dějinách. 15. 2. 2003 tického odporu proti reformám, spolupracuje
na sociální a ekologické devastaci světa.
protestuje 15 miliónů lidí. USA a Británie již s odbory a organizuje tisícové demonstrace.
Chystá se protestní demonstrace a kontrasudnes uvažují, jak se z Iráku stáhnout. K tomu Socialistická Solidarita se jako jediná radikálně
mmit. SocSol se aktivně zapojuje do Iniciativy
levicová skupina v ČR do ProAltu zapojuje.
významně přispělo protiválečné hnutí.
proti ekonomické globalizaci (INPEG).
Protesty jsou velkým úspěchem alterglobalizačního hnutí. Na demonstraci se sjede 15
SocSol stojí u vzniku iniciativy Za svo000 lidí, finančníci končí o den později.
Plánuje se vybudování raketové základny
bodné vysoké školy, která na jaře 2012 orgav ČR. Vzniká Iniciativa Ne základnám. Ta
nizuje dosud největší studentské protesty od
sdružuje více než čtyřicet organizací, pořádá
r. 1989.
debaty, happeningy a demonstrace. U vzniku
Ve Florencii se koná první Evropské socivšak byly skupiny pouze tři, mj. SocSol. Stavba
ální fórum (ESF). Zde probíhá miliónový pro-
2010
2003
2000
2006
2011
2002
Za čím stojíme
Iracionální a absurdní systém
Globální kapitalismus je systém nerovností, ve kterém chudí chudnou a bohatí
bohatnou. Stamiliony hladoví a umírají na
snadno léčitelné nemoci, zatímco je technologicky možný důstojný život pro všechny.
Systém upírá drtivé většině možnost rozvíjet
své tvůrčí schopnosti a degraduje ji na úroveň stroje. Lidé jsou nuceni pracovat déle
a na více úvazků, zatímco nezaměstnanost
stále roste a uvrhuje další masy do chudoby
a nejistoty. V kapitalismu vznikají války
o suroviny a trhy, jsou drancovány přírodní
zdroje, likvidována kulturní rozmanitost.
Ačkoli jsou veškeré hodnoty tvořeny lidskou
prací, kontrolu nad jejich distribucí má kapitál. Kapitalismus spočívá v honbě za ziskem
na úkor lidských potřeb. Je to iracionální
a absurdní systém.
Za socialismus zdola
Jako alternativu ke kapitalismu nabízíme systém, který nazýváme socialismem
zdola. Jedná se o systém samosprávných
rad, jež rozhodují o politických i ekonomických otázkách. Demokracie zde není omezena na hlasování jednou za čtyři roky, ale
proniká dennodenně všemi oblastmi života
společnosti. To umožňuje začít vytvářet společnost bez nezaměstnanosti, bez chudoby,
bez útlaku.
Naprosto odmítáme režimy bývalého
východního bloku v ČSSR, SSSR, ale také
v Číně, na Kubě atd. Považujeme je za tzv.
státněkapitalistické režimy. Jestliže dnešní
kapitalismus je typický mocí nadnárodních
korporací a jim poplatných parlamentů,
měla tehdy veškerou ekonomickou a politickou moc třída stranické byrokracie. Hlásíme se k tradici levicové opozice vůči těmto
režimům.
Podporujeme zápasy námezdně pracujících za kratší pracovní dobu, vyšší mzdy,
lepší pracovní podmínky, bezplatnou lékařskou péči a sociální zabezpečení a všechny
ostatní emancipační snahy. Nespoléháme
ovšem na parlamentní politiku. Jen nezávislá
aktivita pracujících prostřednictvím stávek,
kampaní, manifestací apod. může vést k systémové změně. Jen sami pracující mohou
dosáhnout svého vlastního osvobození.
Solidarita
Úsilí o socialismus zdola je součástí celosvětového boje. Prosazujeme solidaritu s pracujícími, nezaměstnanými a utlačovanými
v jiných zemích. Jsme v zásadní a aktivní
opozici vůči všemu, co proti sobě staví
neprivilegované obyvatele různých zemí,
různé národnosti, různé barvy pleti, různého
pohlaví, sexuální orientace, náboženství či
profese. Podporujeme tedy kampaně a boje
proti rasismu a xenofobii; proti islamofobii,
nesnášenlivosti vůči Romům apod. Bojujeme
za úplnou politickou, ekonomickou a sociální
rovnost žen a mužů, vystupujeme proti diskriminaci na základě sexuální orientace.
Fašismus a nacismus považujeme za
zásadní hrozby všem dosaženým demokratickým a sociálním právům. Ačkoli jejich
hesla často znějí antikapitalisticky, ve skutečnosti jsou fašismus a nacismus pokračováním kapitalismu, jen jinými prostředky.
V dobách krize jsou tyto politické hrozby
zvláště aktuální.
Revoluční organizace
Kapitalistický systém vytvořil vysoce
organizované instituce včetně státu, které
kontrolují bohatství, média a represivní
složky. Abychom čelili moci těchto institucí,
musíme se sami organizovat. Chceme být
zárodkem revoluční strany, která bude spojovat aktivisty různých hnutí a pracující třídy.
Na rozdíl od parlamentních stran pro ni bude
účast ve volbách jen prostředkem, jak dále
šířit myšlenky svobody, rovnosti a solidarity.
Tato revoluční organizace může zásadně
přispět k tomu, aby emancipační hnutí sílila,
a podílet se na rozvíjení myšlenek a strategií,
které povedou k překonání kapitalismu.
Přidejte se k nám!
www.socsol.cz | Solidarita | 23
Občanské iniciativy,
sdružení a odborové svazy
v platformě STOP VLÁDĚ
Akční spolek nezaměstnaných - Alternativa zdola - Asociace
samostatných odborů ČR - Cech strojvůdců ČR - Českomoravská
konfederace odborových svazů - Českomoravský odborový svaz
civilních zaměstnanců armády - Českomoravský odborový svaz
pohostinství, hotelů a cestovního ruchu - Českomoravský odborový svaz pracovníků školství - Český odborový svaz energetiků
- Demokratická unie odborářů - Federace strojvůdců ČR - Federace
vlakových čet - Federace vozmistrů - Federace železničářů ČR Fórum alternativ - Gorila ČR - Herecká asociace - Hnutí za přímou
demokracii - Iniciativa Ne základnám - Iniciativa ProAlt - Iniciativa
Za svobodné vysoké školy - Iniciativa za demisi vlády - Iniciativa
za společenskou změnu - Koalice dopravních odborových svazů Lékařský odborový klub - Svaz českých lékařů - Masarykova demokratická akademie - Národní rada osob se zdravotním postižením
ČR - Nezávislé sociálně ekologické hnutí - NESEHNUTÍ - Nezávislý
odborový svaz policie ČR - Nezávislý odborový svaz automobilové
dopravy - Nezávislý odborový svaz pracovníků potravinářského
průmyslu a příbuzných odvětví Čech a Moravy - Odborové sdružení při UJP Praha a.s. - Odborový svaz dopravy - Odborový svaz
DOSIA - Odborový svaz ECHO - Odborový svaz hasičů - Odborový
svaz KOVO - Odborové sdružení Čech, Moravy, Slezska - Odborové
sdružení pracovníků elektrických drah a autobusové dopravy Odborové sdružení zaměstnanců finančních orgánů - Odborové
sdružení základních organizací Dopravního podniku hl.m. Prahy
a.s. – Autobusy - Odborový svaz Ploché sklo - Odborový svaz pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství
v ČR - Odborový svaz pracovníků hornictví, geologie a naftového
průmyslu - Odborový svaz pracovníků knihoven - Odborový svaz
pracovníků kulturních zařízení - Odborový svaz pracovníků kultury
a ochrany přírody - Odborový svaz pracovníků obchodu - Odborový svaz pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví - Odborový svaz
pracovníků textilního, oděvního a kožedělného průmyslu Čech a
Moravy - Odborový svaz pracovníků vědy a výzkumu - Odborový
svaz pracovníků výrobních a účelových organizací kultury - Odborové sdružení železničářů - Odborový svaz pracovníků zemědělství
a výživy - Asociace svobodných odborů ČR - Odborový svaz státních orgánů a organizací - Odborový svaz STAVBA ČR - Odborový
svaz UNIOS - Odborový svaz zaměstnanců letectví - Odborový svaz
zaměstnanců poštovních, telekomunikačních a novinových služeb
- Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR - Pro Referendum
- Rada seniorů ČR - Regionální odborový svaz - Sdružení nájemníků ČR - Severočeské sdružení odborových organizací důlního
průmyslu - Skutečná demokracie teď - Spojenectví práce a solidarity - Svaz odborářů služeb a dopravy - Svaz pacientů ČR - Unie
- profesní a odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR - UNIE
odborový svaz profesionálních zpěváků ČR - Unie bezpečnostních
složek - Unie železničních zaměstnanců - Vysokoškolský OS
Prodejní místa časopisu
Kamenný obchod Fair&Bio
Sokolovská 29, Praha 8-Karlín.
Jen 100 metrů od stanice metra Florenc
Otevřeno každý pracovní den od 11.00 do 19.00
Celetná 20, Praha 1-Staré Město – pondělí až pátek
– 10–24 hod., sobota až neděle – 16–24 hod.
Divus Bubenská 1, Praha 7, pondělí až sobota od 11.00 do 21.00,
k dispozici na baru
Prodejní a petiční stánek Socialistické Solidarity, Mariánské náměstí,
Praha 1-Staré Město, před Městskou knihovnou v Praze 100 metrů od
stanice Staroměstská, každý čtvrtek od 17.00 do 18.00
www.ekumakad.cz
www.k4klub.org
www.divus.cz
www.socsol.cz