Noviny 20.7.2010

Lučané
úterý 20. 7. 2010 A. D.
BROKEN HILLS
PIONEER
V sedle železného Oře
Ráno začalo jako obvykle.
Snažili jsme se
ukořistit co nejvíce zlatých nugetů, a poté
protáhnout své svaly, abychom byli připraveni
na další dobrodružství a doplnili potřebnou
energii.
Tu jsme využili ke stavbě svých pevností, které
měly sloužit jako ochrana proti krvežíznivým
Indiánům. Pevnosti jsme stavěli ze všeho, co nám
les dal a vyřádili jsme se opravdu bravurně. Ve
zbytku času před obědem někteří odvážlivci
vyzkoušeli i chůzi po na zvláštním laně
(slackline). Moc se nám to líbilo.
Odpoledne jsme vyrazili stavět transkontinentální železnici. Nebylo to vůbec
jednoduché! Tahat těžké kolejnice v dusném
parnu americké prérie a k tomu odrážet útoky
zákeřných Indiánů, kteří proti nám vykopali
válečnou sekyru, nás stálo mnoho sil. Nakonec
se nám však podařilo železnici i přes veškerá
protivenstva zdárně dokončit.
Po výborné večeři byl přichystán ještě jeden
závod. Naším úkolem bylo převést náklad, který
představovali naši vedoucí, po železnici z jedné
železniční stanice do druhé. Železniční vagón
tvořili dvě sbitá prkna, jež se pohybovala po
kolejích – PET lahvích naplněných vodou. Lahve
se museli přenášet, aby vagón nesjel z kolejí
a nevykolejil. Byl to napínavý boj až do
samotného konce.
Celý den nás tak unavil, že jsme byli rádi, že si
můžeme vyčistit zoubky a po pohádce, kterou nám
přečetl Standa, zalézt na kutě.
(Zelení)
Stav hry
Červení
Žlutí
Zelení
Modří
DrD
11 bodů
7 bodů
11 bodů
12 bodů
9 bodů
Jídelníček
Snídaně:
Pečivo, paštika, čaj
Dopolední svačina:
Broskev
Oběd:
Polévka pórková
Bologneské špagety sypané sýrem
Odpolední svačina:
Rohlík, Kostík
Večeře:
Zelná polévka s chlebem
Zlatokopové
Jako nejlepší zlatokopové se dnes
projevili Modří, dohromady
sesbírali 224 nugetů. 46 nugetů se
podařilo nalézt Didi Morávkové.
První a druhé místo ovládli
bratři Oberdorferové. Lukáš měl
68 nugetů a Marek 72 nugety
Společenská
rubrika
Stavba železnice
3. února 1876 A. D.:
Opustil jsem New York a nechal jeho pouliční
nepokoje a gangy za sebou. Má cesta vedla do
brány na středozápad, do Sant Louis. Za ním
prý leží už jen pustina a nekonečné prérie.
Nasedl jsem tedy na newyorském nádraží na
transamerickou železnici nechal se za supění
lokomotivy vést na Západ. Ještě v New Yorku
si ke mě přisedl mladý světlovlasý muž, který
se mi představil jako Karl Mayovski. Byl to
německý inženýr, který se měl v Sant Louis
účastnit stavby další větve železnice.
V družném rozhovoru jsme strávili většinu
poklidné cesty.
Téměr na konci cesty se mě Karl zeptal, zda mu
nechci při stavbě železnice pomáhat. Nemusel
jsem se dlouho rozmýšlet. Po bouřích v New
Yorku jsem měl jednu kapsu prázdnou a druhou
vysypanou a tak jsme si nakonec plácli.
Jak se ukázalo, Karl byl zeměměřič a já jsem
mu ve vytyčování trasy pomáhal. Dělníci
pokládali dle našich instrukcí koleje a vše
nám šlo hezky od ruky.
Pak došlo ke změně trasy. Nevím, kdo to
vymyslel, ale železnice nově měla vést přes
indiánské území. Prý to mělo zkrátit délku
a snížit náklady, neboť železniční společnost
se kvůli jakémusi banditovi dostala do
finančních problémů. Rudochům jsme měli na
usmířenou nabídnout skleněné korálky, staré,
téměř nefunkční pušky a kořalku. Byla to
chyba, veliká chyba, která nás stála spoustu
životů.
Útočiště
25. února 1876 A. D.:
Stavba železnice sice úspěšně pokračovala
stále dál, ale nájezdy Rudochů neustávaly.
Spíše právě naopak. Celá situace nás začínala
unavovat. Přestože jsme dokázali pokládat
koleje rychleji, než je Indiáni zvládali
ničit, všechny nás to vyčerpávalo.
Pan Adams, majitel Adams Express Company,
která za stavbou železnice stála, se rozhodl
oslovit guvernéra Misouri, aby mu pomohl
v řešení indiánské otázky. Guvernér, který
měl v Adams Express Company své pohledávky,
zareagoval tvrdě a nekompromisně. Dle jeho
nařízení jsme měli vybudovat vojenskou
pevnost, jejíž posádka měla zaštítit stavbu
železnice, ochránit dělníky a udržet ty
krvelačné Rudochy na uzdě.
Mezi osadníky připluvšími
z Anglie se prozatím nejvíce
zviditelnili Marek Oberdorfer
a Pavel Kolouch, kteří si zasloužili své první vlčí zuby
počasí
Ráno nás přivítala zamračená
obloha, ale v průběhu dne se skrze
mraky pomalu prodíralo sluníčko
a odpoledne již bylo docela hezky.
Noc byla sice chladná, ale zato
protkaná zářivými hvězdami.
Důležité
informace
Telefon: (+420) 606 384 400
(v případě, že se nedovoláte, zkuste
to, prosím, o chvíli později)
Email: [email protected]
Adresa: Tábor SpT, Tallhoferův
Dol, 537 01 Rabštejnská Lhota
Pořadatel: občanské sdružení SpT,
turistický oddíl mládeže č. 19076,
IČO 72059681
Hlavní vedoucí: Barbora Lebdušková
(držitelka osvědčení MŠMT České Republiky)
19076
turistický oddíl mládeže
historické okénko
Divoký západ
a pistolníci
Divoký západ je směsicí historie, mýtů,
legend, příběhů, domněnek a kultury týkající se území dnešních západních států USA
v 19. století, nejčastěji v době mezi
občanskou válkou a rokem 1890. Oblast lze
na východě zhruba vymezit západní
hranicí států Severní Dakota, Jižní
Dakota, Nebraska, Kansas, Oklahoma
a Texas, tedy asi 104. stupněm západní
délky.
Tehdejší zdejší prostředí se vyznačovalo
ozbrojenými srážkami zemědělců (honáků
krav, kovbojů), původních Indiánů, obchodníků a vládou USA. Někdy se tato doba
označuje také jako „západní občanská
válka o začlenění“, která v tomto regionu
ustavila vliv úřadů Spojených států. Malé
války o pozemky mezi osadníky byly běžné,
stejně tak jako korupce a kriminalizovaná spravedlnost.
Pistolníci
Pistolník je jedinečná postava. Stal se
součástí amerického folklóru, podobně
jako kovboj, s nímž je také často zaměňován. Ale to je chyba. Kovbojové nebyli nic
víc, než honáci dobytka. Nosili sice
pistole, ostatně jako mnoho mužů Západu,
ale nebyli pistolníky.
Jak tedy charakterizovat tyto jedince?
Nejvýstižnější pravděpodobně bude, když
budeme o pistolnících hovořit jako
o mužích, pro které byla pistole zdrojem
obživy nebo jim symbolizovala nástroj
k prosazení moci či jejich cílů. Tito muži,
kteří žili a většinou také zemřeli se
zbraní v ruce, byli skutečně zvláštní
rodina. Patřili sem zločinci, strážci
zákona i nájemní střelci. Pokud bychom
chtěli pistolníka přesně definovat, narazíme na obtížný úkol. Nejblíže pravdě asi
budeme, jestliže pistolníka označíme za
muže jistých mravních vlastností, které se
markantně projevují ve vztahu ke střelné
zbrani a jejímu použití. Pistolník byl ale
typickým produktem Západu, kde lidský
život neměl valnou cenu. Proto jej,
alespoň podle tehdejších poměrů, nelze
ztotožňovat se zločincem. Pistolník byl
revolverový rváč. Zabíjel, ale nevraždil.
Slovo pistolník lze vysledovat až do
počátku sedmdesátých let 19. století, avšak
běžným se stalo až na přelomu století.
Předtím se ale používalo ještě jiné
pojmenování. Pojmenování, jež je vážnou
obžalobou. Zdůrazňovalo ponurý pud, který
pistolníka nutil vyvolávat spory a konflikty řešit s pistolí v ruce, což často
vedlo k jeho vlastní záhubě. S touto
možností ale pistolník sportovně počítal.
V barové konverzaci oplýval frajerským
fatalismem, předpovídaje nevyhnutelný
konec své kariéry - smrt v botách. Ono
zmiňované označení však přesně vystihuje
druh lidí, který je předmětem našeho
zájmu; je to slovo killer - zabiják.
Výzbroj
a zavěšení zbraní
až osm (!) revolverů, ovšem většina z nich
se nacházela v sedlových holsterech či
brašnách. Tehdy se jednalo o perkusní
revolvery, jejichž nabíjení bylo tak
zdlouhavé, že nošení více nabitých zbraní
nebo aspoň válců se přímo nabízelo.
zavěšení zbraní
Pouzdro se nosilo zavěšené normálně
u opasku. Ostatně, zkuste si zavěsit
Peacemakera, který vážil téměř 1, 25 kg, ke
koleni a pak si jej přivázat ke stehnu. Moc
pohodlné to asi není. Jak tedy vznikly
pověsti o nízko zavěšených pistolích?
W. F. Cody byl proslulý zvěd. Velmi se
proslavil a později se nechal přesvědčit,
aby vystupoval v divadle. Tady se poučil
o showbyznyse a zjistil, co lidé chtějí
vidět. Roku 1882 otevřel slavný cirkus
Wild West Show - podívanou o Divokém
západě. V aréně vystupovali skuteční
Indiáni, kovbojové, bizoni, mustangové.
Účinkující tu předváděli své jezdecké
umění, krotili koně, házeli lasem, vrhali
noži a stříleli. Cody však lidem
nepředváděl Západ takový, jaký byl, nýbrž
takový, jaký jej lidé chtěli vidět. A právě
tehdy se objevili střelci s nízko
zavěšenými pouzdry, kvůli zrychlení
tasení.
Na fotografiích jsou někdy vidět pouzdra
otočená tak, že revolvery ční pažbou
dopředu, tedy opačně než je běžné. Důvody
jsou v zásadě dva. V prvním případě má
pravák revolver pažbou dopředu na levém
boku. Tasí potom do kříže, podobně jako se
vytahuje meč. Tento způsob se používal
v případě perkusních revolverů, které
byly dlouhé až 30 cm a jiným než popsaným
způsobem se vytahovaly velmi obtížně. Ve
druhém případě má pravák revolver
otočený pažbou dopředu na pravém boku.
Při tasení jej pak jakoby vykroutí či
vyvrátí.
Všechny tyto způsoby byly důsledkem
fyzických odlišností jednotlivých střelců
a měly za účel co nejrychlejší vytažení
revolveru.
Winchestrovka
Puška, která dobyla Divoký západ. Zabila
víc indiánů, vojáků i zvěře než jakákoli
jiná tehdy používaná puška. Na svou dobu
nejmodernější dlouhá zbraň. Měla trubicový zásobník na patnáct nábojů a opakovací
mechanismus ovládaný mechanickou pákou.
3D - Colt (Single Action
army) "Peacemaker"
Nejrozšířenější revolver Divokého západu
a nejslavnější revolver vůbec. Výkonný,
odolný, spolehlivý. Zbraň používaná
vojáky a pistolníky všeho druhu - šerify
i bandity, zlatokopy, kovboji, farmáři
i indiány. Někteří výrobci "mírotvůrce"
v různých rážích vyrábějí dodnes.
Jednočinný revolver (před každým výstřelem je nutno natáhnout kohout).
Legendy
Divokého západu
Jesse James
Výzbroj
Zdaleka ne všichni tehdy nosili pistoli.
Mimo jiné také proto, že takovéto počínání
obvykle zakazovala městská vyhláška. Jen
nepatrné procento z ozbrojených mužů má
dva revolvery.
Pravděpodobně nebylo
příliš pohodlné nosit u pasu dvoukilovou
čtyřiačtyřicítku. V zásadě tedy můžeme
prohlásit, že dva revolvery měli jen
profesionální střelci nebo naprosto neškodní frajeři.
Je pravda, že v době občanské války nosili
bojovníci záškodnických oddílů obou stran
Někteří historici jej přirovnávají k americkému Robinu Hoodovi, pro ostatní
zůstává Jesse jen chladnokrevným
zabijákem. Po skončení války Sever proti
jihu Jesse James se svým bratrem
vyloupili první banku v městě Liberty,
tehdy odešli s 60 tisíci dolarů a zanechali
za sebou první oběť. Během dalších 15 let se
Jamesova banda pohybovala po celých
Spojených státech a vykrádala jak banky,
tak dostavníky a vlaky. Když se v roce 1876
psanci dostali do města Waterloo
v Minnesotě a pokusili se vyloupit banku
v Northfieldu, místní obyvatelé však
zahájili palbu a během několika minut
byla celá banda mimo bratrů Jamesů buď
mrtvá nebo pochytána. Pomalu nastával
konec slavných psanců. Novější členové,
bratři Bob a Charlie Fordové, se dohodli
s guvernérem Tomem Crittendenem a za
vypsanou odměnu 10 tisíc dolarů slíbili,
že psance pomohou chytit. Jesse James v té
době žil se svou ženou a dvěma dětmi.
Bratři Fordové si počkali, až Jesse odloží
své kolty mimo dosah jeho dětí a ve chvíli,
kdy si Jesse vylezl na stoličku aby
narovnal nakřivo visící obrázek, ho
zezadu zastřelili čtyřmi výstřely.
Butch Cassidy
a Sundance Kid
Příklady táhnou, a tak i Jesse James a jeho
klan měli své následovníky. Asi nejvíce
stojí za pozornost gang především
vlakových lupičů Butch Cassidyho a jeho
parťáka Sundance Kida. Práce na železnici v podání Cassidyho Divoké bandy, jak
si říkali, byla podobná jako u Jamesova
gangu. Na rozdíl od svých vzorů však po
sobě nezanechávali mrtvé. I je začali brzy
pronásledovat muži z agentury Alana
Pinkertona. Když se jim v roce 1901
pinkertonovci začali příliš lepit na paty,
uprchli do Jižní Ameriky. V Argentině,
Uruguayi a Bolívii se deset let živili
opět přepadáváním bank a vlaků. Ale roku
1911 byli nakonec obklíčeni přesilou
vojáků a v prudké přestřelce zastřeleni.
Divoký Bill Hickok
Ješitný charismatický elegán, znamenitý
střelec, vynikal výjimečnou chladnokrevností. Jeho ocelové nervy nepovolily
ani v nejvypjatějších situacích. Na rozdíl
od drtivé většiny pistolníků Divokého
západu téměř vždy stál na straně zákona.
Byl několikrát šerifem. Nestřílel ze
zálohy, vyhledával přímé souboje. Podle
některých pramenů měl až 24 zářezů na
pažbě. Hrál fér, ale samozřejmě nebyl
žádný anděl. Dokázal vyhrát klasické
pistolnické duely i vybruslit z přestřelek, kde hlavní cestou k přežití byla
schopnost improvizovat.
Proslulému pistolníkovi se nakonec stala
osudná jeho záliba v kartách. Odpoledne
dne 2. srpna 1876 ve městě Deadwood seděl u
partie pokeru se třemi spoluhráči. Dnes
poprvé nesedí Divoký Bill na svém
obvyklém místě zády ke stěně s výhledem na
celý lokál. Do saloonu vejde bezvýznamný
mladík jménem Jack McCall a zezadu střelí
Divokého Billa do hlavy. Tak končí život
nejslavnějšího pistolníka, který se stal
ikonou své doby.
Billy the Kid
Z docela jiného soudku byl patologický
zabiják Billy the Kid. Tento mnohdy
opěvovaný "hrdina" nepatřil k lidem, jimž
bylo radno zkřížit cestu. Prvního člověka
ubodal ve dvanácti letech. Zabíjel často
i z malicherných důvodů: za slovní urážku,
nebo když potřeboval výzbroj a výstroj. V
roce 1878 se zapojil do tzv. lincolnské
rančerské války, kdy proti sobě stály dvě
mocné znepřátelené skupiny, a vyznamenal
se jako nejvýkonnější zabiják. Zastřelil
mimo jiné i lincolnskéko šerifa Williama
Bradyho. Celkem za svých 21 let života
stačil tento "lidumil" odpravit údajně
21 lidí. Nakonec byl sám zastřelen šerifem
Patem Garretem, svým bývalým přítelem.