85 let existence vojenské konzervatoře

85 let existence vojenské konzervatoře

85 LET EXISTENCE VOJENSKÉ KONZERVATOŘE - VOJENSKÉ
HUDEBNÍ ŠKOLY (1923 – 2008)
Konec první světové války na jedné straně znamenal rozpad mnohonárodnostního
soustátí – Rakouska-Uherska – na druhé straně se jedná o období vzniku několika nových
suverénních států – mezi nimi i Československa. Po období revolučního kvasu bylo nutno
přistoupit k cílevědomé organizaci mladého státu, k vytvoření dostačující ekonomiky,
k vytvoření podmínek jeho kulturního rozvoje a – v neposlední řadě – i k budování armády
schopné bránit jeho suverenitu.
Prvními ozbrojenými jednotkami v novém státě byly dobrovolnické oddíly, v nichţ
významnou roli hrály sokolské jednotky. Ale jiţ od 15. listopadu 1918 nově ustanovené
ministerstvo národní obrany v čele s Václavem Klofáčem se orientuje na vybudování stálé
kádrové armády a to i přes tendence a snahy veřejnosti o moţném nahrazení této sloţky
společnosti milicemi (tyto hlasy zaznívaly zejména z pacifisticky laděných kruhů, ale byly
podpořeny např. i autoritou T. G. Masaryka v pasáţi ve Washingtonské deklaraci z 18. října
1918).
V počátku výstavby armády byly převzaty rakouské branné zákony, systém
náhradních těles a velitelství působících na území Čech, Moravy a Slovenska. Nové jednotky
byly doplňovány či vytvářeny po příjezdu československých zahraničních útvarů do vlasti
a po unifikaci v roce 1920 z nich vznikají stálé jednotky v domácích posádkách. Bylo nutno
ale vyvinout některé zbraně a sluţby, které po pádu Rakouska – Uherska
nebyly
na československém území zastoupeny – zejména systém vyšších velitelství, letectvo, některé
orgány sluţeb a celé vojenské školství. Problémy se vyskytovaly i s materiálním vybavením
armády – válečný resp. vojenský průmysl byl v rakouských a německých rukou, mnohde
skladba nevyhovovala potřebám nového státu. Počáteční řešení dovozem materiálu
ze zahraničí bylo postupně nahrazováno výrobky nově vzniklých či ustanovených českých
soukromých podniků (snahy velení armády o vytváření státních podniků, či podniků se státní
účastí se setkávaly s nezdarem). Vyřešení těchto problémů, byť někdy jen částečné, bylo
podkladem pro zahájení unifikace armády Československého státu v letech 1919 – 1920,
podporované zejména francouzskou vojenskou misí.
4
Ministr národní obrany Václav Klofáč s vedoucím francouzské vojenské mise generálem Eugénem
Mittelhauserem v dubnu 1919.
Pro armádu byly vyčleněny značné finanční prostředky – v roce 1919 více neţ
polovina státního rozpočtu, v roce 1920 z něj bylo vydáno necelých 10%. Legislativně se
unifikace opírala o branný zákon 193/20 z 19. 3. 1920. Byla zavedena dvouletá presenční
sluţba, základní organizační řád Org-10 určoval organizační prvky armády, územní působnost
vojenské správy byla rozdělena mezi 4 ZVV, 12 divizních oblastí a 48 doplňovacích okresů
pro jednotlivé pěší pluky dislokované ve stálých posádkách.
Před armádou vyvstávalo řešení problému doplňování velitelského sboru novými
příslušníky. Důstojníci i rotmistři, kteří přešli do naší armády z rakouské, postupně odcházeli,
bylo nutno je nahrazovat a vyřešit tedy výchovu nových kádrů. Základní struktura vojenského
školství vytvořená ve dvacátých letech 20. století pod přímým vlivem francouzské vojenské
mise byla zaměřena zejména na technické vojenské vzdělání a její koncepce zůstala bez
zásadních změn aţ do roku 1938. Výstavba vojenského školství byla završena rozkazem
presidenta republiky z roku 1934. Vojenské školy se podle průběţného vzdělání absolventů
a obsahu školené tématiky rozdělily na vysoké (Vysoká škola válečná, Vysoká intendantská
škola, vyšší (vojenská akademie), střední (školy pro důstojníky zbraní a sluţeb v záloze)
a niţší (školy pro rotmistry zbraní a sluţeb z povolání, škola leteckého dorostu, vojenské
reálné gymnasium a vojenská hudební škola - zaloţená jiţ v roce 1923). K systému škol byly
přidruţeny kursy velitelské i odborné (pro důstojníky sluţeb a pro rotmistry a druţstvo) a dále
5
bylo přikročeno i k přípravě vlastních vojenských odborníků na civilních vysokých
technických školách nebo na stáţích v zahraničí.
Vojenské hudby představovaly v armádě specifický problém. V rakousko-uherské
armádě působilo v roce 1914 102 pěších pluků se systematizovanými hudbami, 4 plukovní
hudby u bosensko-hercegovských
pluků a 4 plukovní hudby u tyrolských císařských
myslivců. Dále byly zřízeny u 37 zeměbraneckých pluků hudby bez kapelníků a 7 hudeb
zeměbraneckých distriktů. Mimo to disponovaly hudbami některé detašované pluky
společného vojska, praporní hudby detašovaných praporů a posádkové hudby v místech, kde
ţádný útvar s vlastní hudbou nebyl. V průběhu války vznikaly hudby i u náhradních
a záloţních praporů. K značnému navýšení vojenských hudeb došlo i v počátku roku 1918 při
reorganizaci rakousko-uherské armády, kdy bylo ze stávajících 102 pluků (o čtyřech
praporech) vytvořeno pluků 137 (se třemi prapory) – a tím se také zvýšil počet vojenských
hudeb. Obdobně se zvýšil i počet bosensko-hercegovských pluků a tyrolských myslivců. Při
zrodu nové republiky a její armády v roce 1918 se tak ke sluţbě v armádě přihlásilo 3 000 (!)
hudebníků z bývalé rakousko-uherské armády. Zároveň se do sluţby v ozbrojených silách
přihlásilo i 2 000 hudebníků ze zahraničních legií (návrat obojích jednotek do nového
Československa řešilo ministerstva národní obrany výnosem číslo 1453 z 11. prosince 1918).
Kromě hudeb u náhradních těles, u kterých byli kapelníci i hráči zařazeni, vraceli se tedy
hudebníci ze všech front a koutů monarchie. Vznikala monstrózní tělesa o 80 – 100
hudebnících. První pokusy o centrální organizaci vojenských hudeb byly učiněny v prosinci
1918; naplnění se však dočkaly aţ v průběhu roku 1919. Vzniklo aţ 60 posádkových hudeb
(5 v Praze, 2 v Brně, Bratislavě, po jedné pak v ostatních posádkových městech). Tyto
posádkové hudby ukončily svou činnost v létě roku 1920, kdy byly postupně, v rámci
unifikace armády, přeměňovány v hudby plukovní. Bylo jich 48, kaţdá v počtu 44 hudebníků
(2 112 míst). V průběhu let počet i stavy hudeb různě kolísaly – v roce 1927 dochází
k poklesu důstojníků – kapelníků ze 44 na 16, početní stavy hudeb se sníţily a to v sídlech
vyšších velitelství
na 42, v ostatních pak na 32 hudebníků. V roce 1933 v souvislosti
s reorganizací armády vznikly hudby u 4 horských pluků, čímţ jejich počet stoupl na 52.
V roce 1937 se opět rozšířil počet kapelnických míst na 21 – do funkcí nastupovaly osobnosti
tvořící moderní českou vojenskou hudbu – Jan Fadrhons, Rudolf Urbanec, Václav Thier
a další. Také ve funkcích referentů (dnes bychom mohli říci inspektorů) vojenských hudeb se
vystřídali vynikající organizátoři a hudebníci – František Friedrich, Václav Voskovec (otec
Jiřího Voskovce – pozn.), Prokop Oberthor – první velitel vojenské hudební školy, Alois
Mach, Jan Uhlíř. Jmény, která znal hudbymilovný svět se skvěly i vojenské hudby –
6
kapelníky byli bývalí prominenti rakouské armády Rudolf Obruča, František Zita, Jaroslav
Labský, Jan Zeman, Josef Potuţník, Josef Horák; hráli zde i vynikající osobnosti skladatelské
– mj. Karel Vacek.
Poslání hudeb v tomto období, a potaţmo říci i v následujících, byla nejenom hra
sluţební (pochody, účinkování při vyvedení pluků a cvičeních) a slavnostní ceremoniály
(vojenské nebo civilní) ale i mimosluţební kulturní činnost pro širokou veřejnost opřená
nejenom o kvalitu hudební produkce, ale také o bohatý repertoár a dodejme i o výhodnou
„cenovou“ nabídkou.
Podchod hudby 2. pěšího pluku v Poděbradech (ilustrační fotografie).
Stabilizace hudebníků u útvarů a jejich zvyšující se profesionalita i forma dobrovolné
další činné sluţby napomohla sehranosti orchestrů a zvýšení hráčské dokonalosti příslušníků
vojenských hudeb. To ovlivnilo i jejich repertoárové moţnosti. Příprava vojenských
hudebníků neprobíhala pouze v elévském období u samotných hudeb, ale jiţ v soukromých
hudebních školách (od r. 1822) – Tietzově v Hradci Králové, Pavlisově v Praze-Vinohradech
či Endrštově v Praze-Krči.. Ale i tak vyvstávala otázka zřízení vlastního jednotného školícího
střediska pro vojenské profesionální hudebníky, tak jak se předpokládalo u všech ostatních
sloţek armády. Trvalá snaha referátu vojenských hudeb byla korunována úspěchem v roce
1923, kdy je vytvořena Vojenská hudební škola se sídlem v Potockého (dnes Parléřově) ulici
v Praze Pohořelci (vojenský věstník číslo 44, čl. 413 ze dne 15. září 1923). V dokumentu se
v článku 413 uvádí: „ 1. října (pozn. – 1923) se počne vyučovati v I. ročníku vojenské
7
hudební školy, zřízené podle sluţebního předpisu Org – 39. Škola má dva ročníky a jest
odborným ústavem pro soustavný výcvik hudební na veškerých dechových a smyčcových
nástrojích………….. Po dokončení hudební školy absolvuje kaţdý chovanec zkušební rok
u plukovní hudby, po kterouţ dobu se mu dostane dalšího výcviku hudebního.“
Prvním velitelem školy se stal škpt. Prokop Oberthor. Kromě něho byli v kmenovém
stavu školy zařazeni zástupce velitele v hodnosti důstojníka, hospodářský důstojník, dvacet
dva instruktorů – rotmistrů a pomocné druţstvo skládající se z rotmistra – mistra nástrojaře
a jeho pomocníka, 2 účetních rotmistrů pro hospodářskou správu a skupiny vojínů (písař,
krejčí, obuvník a 3 kuchaři). Podmínky pro přijetí do školy byly stanoveny takto: dosaţení
věku 14 let a nepřekročení 16 let, absolvování nejméně národní školy, předběţné hudební
vzdělání, mravní způsobilost a dobrý tělesný stav (patrně myšlen i zdravotní). Byly uvedeny
v předpisu Org – 39 a ve výše uváděném vojenském věstníku č. 44 /1923 byly doplněny
o povinnost dobrovolného podrobení se platným vojenským (potaţmo kázeňským)
předpisům, o závazek k dobrovolnému vstupu do branné moci a k další činné sluţbě po dobu
3 let po ukončení zkušebního roku u plukovní hudby. Toto vše uchazeč a jeho zákonný
zástupce stvrzovali svými podpisy v reversu k tomu vydanému.
První místo působení Vojenské hudební školy – Pohořelecká kasárna v tehdejší Potockého ulici (1923 – 1926)
První přijímací zkouška a zápis do VHŠ se konaly 26. září 1923 v Újezdských
kasárnách 5. pěšího pluku T. G. Masaryka v Praze. Uchazeči, před komisí sloţenou z vyššího
8
důstojníka pěšího vojska (předseda), velitele školy a jeho zástupce, důstojníka zdravotní
sluţby a velitele některé plukovní hudby, museli prokázat dovednosti v ovládání nástroje,
čtení not, schopnost dobré hlasové intonace a povšechné znalosti „z oboru základních
hudebních poznatků“. Do prvního ročníku, zahajujícímu výuku 1. října 1923, bylo přijato 100
uchazečů, z nichţ po dvou letech dokončilo studia 85.
Ţáci školy, tehdy zvaní hudební chovanci, se rekrutovali především ze sociálně
slabších rodin, které neměly prostředky na nákladná studia svých talentovaných dětí
na civilních konzervatořích. Neţ se po skončení školy dočkali nejisté existence déleslouţících
rotmistrů, museli slouţit 5 let za tzv. „denní ţold“ aby uhradili výdaje spojené s jejich
školením (tj. za kaţdý rok studia a rok zkušební doby 1 rok plus 2 roky presenční sluţby) .
Ani podmínky ve škole nebyly v počátcích růţové – a popravdě řečeno se příliš
neměnily po celou dobu prvorepublikové existence školy. Loţnice ţáků byly zároveň
instrumentálními učebnami, jídelnami, místem samostatného studia i místem odpočinku.
Kromě malé dřevěné bedničky na studijní pomůcky, kavalce a police na oděv a chlebník měl
chovanec moţnost si v této místnosti uloţit hudební nástroj – ale jen malý; větší nástroje byly
uloţeny na chodbách. Jediná větší místnost slouţila jako orchestrální zkušebna a učebna
teorie.
Hudební chovanci 1. ročníku VHŠ se sborem instruktorů v kasárnách Na Pohořelci (29.4.1924)
Výuka hry na nástroj probíhala po skupinách a zabírala několik hodin denně. Kaţdý
ţák se učil hrát na dva nástroje – jeden do dechového, druhý do smyčcového orchestru.
Ve druhém ročníku se ke hře na nástroj přidala také výuka hry v obou typech orchestru
9
v rozsahu 4 hodin týdně. Teoretické výuce bylo věnováno maximálně 6 hodin týdně se
zaměřením na všeobecnou nauku o hudbě, intonaci a rytmus. Dále, zejména v odpoledních
hodinách, probíhal výklad vojenských řádů, společenská výchova, pořadový výcvik
a tělovýchova zaměřená převáţně na prostná sokolská cvičení (mj. všichni chovanci školy
byli zapsáni v organizaci „Sokol“, a i výcvik prováděli Sokolové – instruktoři od hradní
stráţe). Skromnější byla výuka nauky o nástrojích i harmonie; základní znalosti získali
chovanci z dějin naší hudby, o světové se nedozvěděli prakticky nic. Výuku teorie měl
na starosti velitel školy se svým zástupcem – v těchto funkcích se vystřídaly osobnosti, které
se staly později nejen ve vojenských kapelách, ale i v široké veřejnosti velkou uměleckou
autoritou : mimo výše zmíněného Prokopa Oberthora to byli Petr Teplý, Alois Mach, Jan
Uhlíř a krátkou dobu v roce 1939 před ukončením předválečné činnosti školy i Václav Thier.
Ve funkcích zástupců se vystřídali Josef Malý, Jindřich Praveček, Bohuslav Lokvenc, Rudolf
Urbanec a Václav Kubíček. Významný podíl na skutečně obdivuhodných výsledcích školy,
vzhledem k podmínkám v
jakých působila, měli instruktoři – vynikající hudebníci
z dlouholetou orchestrální praxí – Václav Pachman, Vojtěch Jánský, Rudolf Hrdlička, Josef
Bureš, Damián Prášek, Josef Klein, Bedřich Kareš, František Kaplánek, Václav Pytlík, Jan
Vostrčil, Ferdinand Kaiser, Josef Velán, Bedřich Vodráţka, František Hádl, Václav Novotný,
Josef Šlauf, Václav Vomáčka, Alois Bretsneider, Josef Dudycha, František Kramerius a celá
řada dalších. Je ovšem pravdou, ţe vyučovací praktiky některých z nich (jak je uvádí ve svých
vzpomínkách řada bývalých absolventů) bychom dnes často povaţovali za nepedagogické.
Hudební chovanci 2. ročníku nastoupení v pohořeleckých kasárnách v roce 1926.
10
Výstupní zkouška orchestru hudebních chovanců VHŠ ve Smetanově síni v Praze v roce 1937. Dirigent J. Uhlíř.
V roce 1926 byla škola přemístěna do Ţiţkových kasáren v Praze – Karlíně a od
tohoto data se konaly závěrečné koncerty orchestrů ţáků, jako výstupní zkoušky absolventů
školy, ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Významná byla i pravidelná vystoupení
před Parlamentem, na Praţském hradě, na Staroměstském náměstí, při vojenských přísahách
5. ţenijního pluku v Karlíně a leteckého pluku 1 ve Kbelích. Velmi mile byl také přijímán
slavnostní pochod dechové hudby VHŠ při významných mezinárodních zápasech v kopané
na stadionech slavných praţských „S“ – Sparty a Slavie.
V legionářském stejnokroji ve 20. letech 20.století
Část sestavy bicích nástrojů (Kasárna Karlín 1937)
11
Jedno vystoupení orchestru ţáků je vhodné na tomto místě zvýraznit. Bylo úplně první
veřejné a konalo se 6. března 1925 od 17.00 hodin na nádvoří Praţského hradu za osobní
účasti presidenta republiky T. G. Masaryka. Ten, po převzetí hlášení od mjr. Oberthora,
obešel celý orchestr a velice pochvalně se vyjádřil o úrovni jeho hry. Významného uznání
tomuto mladému hudebnímu tělesu se mu dostávalo i od České filharmonie, v jejímţ čele v té
době stál mistr Václav Talich, a to tím, ţe část ţáků společně s instruktory školy bývala
zvána k posílení tohoto špičkového symfonického orchestru (jako příklad uvádíme účinkování
při provedení Berliozova „Rekviem“ v prosinci 1925 a lednu 1926).
Vojenská hudební škola ani při svých skromných začátcích neunikala pozornosti
velení armády. Hned na zahájení l. ročníku vykonal prohlídku velitel Velké Prahy generál
Alfréd Škvára, počátkem roku 1924 i generální inspektor branné moci plukovník Josef
Svatopluk Machar. V červenci 1925, na závěr školního roku, navštívil výstupní program
školy náčelník generálního štábu francouzský generál Eugène Mittelhauser se svým
československým štábem.
Hudební chovanci VHŠ uzavírají pochod při vojenské přehlídce před presidentem republiky T. G. Masarykem
28. října 1927. Přítomni dále byli předseda vlády Švehla, generalita čsl. armády (gen. Syrový, Krejčí, přidělenec
Fouché) . Jednotky chovanců VHŠ vede št.rtm. Antonín Beneš.
Období let 1923 – 1939 lze hodnotit z hlediska úspěchů školy, připravenosti
absolventů po stránce hudební i vojenské , jako velmi dobré, přínosné pro vojenské hudby,
armádu mladého státu i pro širokou veřejnost. Školu, v níţ se počet chovanců v ročníku
pohyboval mezi 100 – 140 , v tomto období absolvovalo 1455 vojáků – hudebníků.
Rok 1939 a okupace českých zemí, zákaz českého školství a „reorganizace armády“
znamenaly přerušení činnosti VHŠ i ovlivnění existence vojenských hudeb. V Hitlerově
výnosu (16.3.1939) v čl. 7 bylo řečeno ţe „ pro udrţení vnitřní bezpečnosti a pořádku můţe
12
protektorát
zřídit vlastní sbory. Organizaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.“
Ministerstvu národní obrany, které v té době jiţ bylo v likvidaci, se podařilo obejít podstatu
tohoto nařízení a místo těchto sborů (eigene Verbände) vytvořit tzv.
„vládní vojsko“
(Regierungstruppe). I díky tomuto rozhodnutí byla moţnost ponechat slouţit část absolventů
a frekventantů VHŠ v armádní hudební sluţbě.
15. března 1939 byla tedy ukončena činnost VHŠ a ke konci téhoţ měsíce byli
chovanci školy odesláni do svých domovů. Jiţ v říjnu 1938 odešlo ze školy 51 chovanců
s trvalým bydlištěm v odstoupeném pohraničí, kteří byli v důsledku Mnichovského diktátu
propuštěni do tzv. „zabraného pásma“ – Sudet. Ţáci propuštění k 31.3.1939 v důsledku
ukončení činnosti školy obdrţeli při odchodu úplně nový stejnokroj, plášť, boty a 100.- Kč.
Rotmistři – instruktoři pod vedením velitele školy a pokynů referátů vojenských
hudeb MNO prováděli poté úplnou likvidaci školy (do poloviny července 1939). Mnozí
učitelé a velitelé odešli do civilu, ale našli se mezi nimi takoví, kteří podstoupili značné riziko
a vykonali, z hlediska činnosti VHŠ, zásluţný čin – bývalý velitel školy a referent vojenských
hudeb MNO, hudební skladatel Jan Uhlíř společně s hudebním nástrojařem Jaroslavem
Hodycem ukryli před okupanty všechny nástroje a hudební archiv školy. Úkrytem se stala
praţská konzervatoř. Po celých šest let se
o tyto statisícové hodnoty pak staral právě J.
Hodyc. Díky jim i díky vedení konzervatoře v Praze se mohlo ihned po skončení okupace
přistoupit k obnovení činnosti VHŠ.
Velitel školy Jan Uhlíř diriguje školní orchestr chovanců VHŠ (16. května 1937)
13
Na tomto místě nelze nepřipomenout, alespoň stručně, situaci v hudební sluţbě
armády resp. hudbě tzv. „vládního vojska“. Vojenské hudby měly v době mobilizace v roce
1938 plánovaný stav : 25 kapelníků, 1896 hudebníků a 286 ţáků Vojenské hudební školy. Ke
dni okupace Československa slouţilo v naší armádě
524 příslušníků hudeb – vojáků
z povolání (22 kapelníků, 239 rotmistrů a 263 déleslouţících), asi 930 absolventů a ţáků
VHŠ a část vojáků presenční sluţby. I kdyţ se nepočítalo s tím, ţe by vládní vojsko mělo mít
vlastní hudby (pozn. – mělo být organizováno jako ochranná policie) podařilo se mjr. Janu
Uhlířovi u generála Eliáše prosadit zřízení hudebního referátu a dvanácti praporních hudeb,
čímţ bylo vytvořeno 13 systematizovaných míst pro kapelníky a 408 pro rotmistry a muţstvo.
3. srpna 1939 dokonce vyšla jako příloha 4 k čj. 10G. I/2 odděl. 1939 „Směrnice pro výcvik
u praporů českého vládního vojska“ , která stanovila základní principy činnosti vojenských
hudebníků ve vládním vojsku.
Vystoupení hudby vládního vojska pod taktovkou Václava Thiera.
Vývoj na území protektorátu i v celém válečném konfliktu vyústil v rozhodnutí
německého zmocněnce K. H. Franka o přesunutí vládního vojska do severní Itálie. I přes
protest generálního inspektora bylo „zasazení vládního vojska“ provedeno ke dni 27.5.1944.
S tímto kontingentem byla přemístěna i část vojenských hudebníků (z přeloţení byla vyjmuta
pouze hudba čestné stráţe presidenta republiky, hudební četa 1. praporu a 2 hudební čety
Inspektorátu I. a II.). Je potřeba upozornit i na to, ţe vojenští hudebníci, ať jiţ v převeleném
14
vládním vojsku, či zůstavší na území protektorátu se zapojovali do protifašistického odboje –
z 366 hudebníků nasazených v Itálii dezertovalo 34 do zahraniční armády (z toho
12 absolventů VHŠ). V praţském povstání byly hudby I. a II. inspektorátu zařazeny
ve 2. bojové četě 1. roty, další byli nasazováni na různých místech bojující Prahy. Hudba
1. praporu byla odvelena na Trojský most (9.5.1945). Zde padli Václav Khás, Josef Báča
a Václav Láf.
10. května 1945 bylo vládní vojsko zrušeno a 6. června téhoţ roku byly obnoveny
československé vojenské hudby s tím, ţe do nich byli přijati všichni příslušníci vládního
vojska. Ale i tak bylo nutno doplnit tyto hudby o nové profesionální vojáky – hudebníky. Před
velením armády v osvobozené Československé republice vyvstal nový úkol – obnovení
přerušené činnosti Vojenské hudební školy.
Osvobozením Československa v roce 1945 vstoupila naše republika na další cestu
svého vývoje. Stejně jak se často komplikoval společenský vývoj, stejně se komplikoval
i vývoj v armádě a potaţmo řečeno i v hudební sluţbě a tedy i v existenci Vojenské hudební
školy. Poválečný vývoj, rok 1948 a první polovina 50. let minulého století se více či méně,
přímo či nepřímo dotýkaly organizačního, personálního, obsahového i rozsahového rozvoje
této první vojenské odborné umělecké školy.
Armáda osvobozeného státu měla v roce 1946 po červnovém sníţení počtů 252 654
příslušníků. Velení armády věnovalo nejvyšší pozornost na doplňování velitelského, zejména
důstojnického sboru a tomu také byl podřízen i záměr rozvoje poválečného vojenského
školství. Byla vytvořena Vysoká vojenská škola (činnost obnovena 1. července 1945), která se
členila na Vysokou školu válečnou, Vysokou školu intendanční a Velitelskou školu, dále pak
existovala Vojenská akademie v Hranicích, Vojenská letecká akademie a řada vojenských
škol a učilišť. K dalším změnám došlo v roce 1948, kdy síť škol byla doplněna o Vojenskou
pěchotní akademii, vznikly školy důstojnického dorostu, vojenské školy Jana Ţiţky,
vytvořena byla Vojenská inţenýrská akademie a Vojenská lékařská akademie a dále pak
v letech v roce 1950 aţ 1951, kdy vznikly nové typy škol charakterizující vzdělávání
v armádě aţ do počátku 90.let 20. století – byl zrušen systém dvouletých specializovaných
akademií a rozkazem MNO č.48 ze dne 23. srpna 1951 o reorganizaci vojenských škol byly
zřízeny vysoké vojenské školy – akademie a vojenské střední školy – učiliště, doplněny
o VŠJŢ, ŠDD, ŠDZ a vojenské katedry civilních vysokých škol. Tento ucelený vzdělávací
systém příslušníků armády byl později částečně modifikován např. dislokací škol, změnou
názvů apod. I z tohoto uvedeného zkráceného a zjednodušeného pohledu je patrná snaha státu
co nejdůsledněji připravit příslušníky armády na profesionální úrovni.
15
Také hudební sluţba československé armády musela být po roce 1945 organizována
téměř od základů. K dispozici byli hráči z 12 hudeb vládního vojska, dále vojenští hudebníci
působící v období války v zahraničních armádách a v neposlední řadě i bývalí vojenští
hudebníci z předmnichovské republiky a ţáci Vojenské hudební školy, kteří v roce 1938 resp.
1939 byli propuštěni ze sluţebního poměru. Vedení inspektorátu převzal opět Jan Uhlíř, který
prosazoval od počátku koncepci výstavby hudeb o počtu 42 hráčů (tedy obdobně jako
v období první republiky). Přes problémy, které se vyskytovaly v počátcích – počty
hudebníků, vybavenost hudebními nástroji – existovalo v roce 1947 36 hudeb – divizních,
plukovních a další). Během několika let jejich počet klesl aţ na 27 s obsazením 30 hráčů
z plánovaných 42 (v roce 1950).V roce 1951 bylo přistoupeno k reorganizaci vojenských
hudeb opřené o mechanicky přejaté sovětské zkušenosti – bez spolupráce s hudebním
inspektorátem! Vzniklo tak 35 hudeb o 19 hráčích s 1 kapelníkem. To vneslo i řadu problémů
– vţdy chyběl některý tradiční nástroj (flétna, bicí, pozouny nebo lesní rohy), kvalifikovaní
hudebníci byli nahrazováni vojáky základní sluţby (zpočátku se dokonce zdálo, ţe
od vojenských hudeb bude muset odejít 610 vojáků z povolání, většinou absolventů VHŠ),
byl přeinstrumentován stávající repertoár, došlo ke sníţení platů členů vojenských hudeb.
K pozitivnímu řešení situace přispělo vydání závazného předpisu, týkajícího se vojenských
hudeb – Pěch-V-1 v roce 1956. V něm bylo zakotveno nástrojové a početní obsazení hudeb.
Přes další snahy a tendence prosazované inspektorátem v čele s Janem Fadrhonsem se
podařilo stabilizovat situaci u armádních hudeb aţ v roce 1960. Z více neţ 1000 hudebníků ,
slouţících v té době v armádě, bylo vytvořeno 28 orchestrů s počty hráčů mezi 28 – 34.
Vzácná návštěva. Mistr Rafael Jeroným Kubelík jako host ve Vojenské hudební škole 14. prosince 1947.
16
Sloţitost vývoje v hudební sluţbě se odráţela i v činnosti Vojenské hudební školy.
Časté personální změny probíhaly nejen v učitelském sboru, ale také ve funkci velitele VHŠ
(v letech 1947 - 1957 se jednalo o čtyři, resp. 5! ). Několikanásobná změna dislokace, často
na velmi krátká údobí (Praha, slovenské Spišské Podhradie, Liberec, Roudnice n.L.),
rozdílnosti v poţadavcích na počty vyřazovaných ţáků i tendence podřídit armádu ve všech
směrech sovětským zkušenostem – to vše přinášelo problémy, které musela škola zvládnout.
Přesto se v tomto období podařilo vytvořit podmínky pro kvalitnější přípravu ţáků a tím
i vojenských profesionálních hudebníků – rozšířením doby i obsahu studia, vojenskou
odbornou připraveností pro výkon funkcí, zkvalitněním velitelsko-pedagogického sboru
a postavením školy na úroveň ostatních konzervatoří v Československu.
„Aby bylo zajištění vycvičeného dorostu hudbám nové čs. armády bude znovu zřízena
Vojenská hudební škola“. Tato úvodní slova z dokumentu čj. 1282 Dův. – hl.št. 4 odd.1945
ze dne 29. srpna 1945 byla asi těmi nejdůleţitějšími pro novou historii školy. Byla stanovena
její přímá podřízenost Hlavní správě výchova a osvěty při MNO, personální obsazení a počty
ţáků (po 140 ve dvou ročnících). Jediná změna, která při realizaci tohoto dokumentu nastala
byla v dislokačním záměru (místo Uršulinských kasáren byla prosazena varianta o vyuţití
Ţiţkových kasáren Praze k termínu do konce listopadu 1945 – viz čj. 2744 z 17.11.1945).
Velitelem školy byl jiţ novým nadřízeným orgánem – HSVO MNO – jmenován nadporučík –
kapelník Jindřich Praveček od 14. pěší divize (čj. 103524 HSVO z 12. září 1945).
Jedno z prvních veřejných vystoupení ţákovského orchestru po 2. světové válce. 2. listopadu 1947 na stadionu
Sparty na letné před zápasem ČSR – SSSR. Dirigentem orchestru byl Hynek Sluka..
17
V počátku škola navazovala na činnost v předmnichovské republice. Příprava
probíhala ve dvou ročnících se stejným obsahem učiva, i kdyţ se snahou pozvednout ji
na vyšší úroveň; ani výstupní podmínky se neměly příliš lišit od těch předválečných. Výuka
byla zahájena 1. ledna 1946, další ročník nastoupil k 1. říjnu téhoţ roku. V tomto a v dalším
roce (1947) se jednalo o dva nejsilnější ročníky v dosavadní historii školy (nástupní ročník
v lednu 1946 měl 110 ţáků, v říjnu 1946 nastoupilo 160 ţáků a v roce 1947 jich zahájilo
školní rok 149). Pro kvalitní moţnou přípravu nastal jiţ v těchto počátcích další problém –
k dispozici byl jen zbytek instruktorů (řada z nich během šestileté nucené přestávky zemřela
či zestárla). Bylo nutno povolat nové – tentokrát jiţ absolventy VHŠ. Přicházejí rotmistři
Josef Vobořil (učitel hře na hoboj ve škole aţ do poloviny 70.let), Hynek Sluka (pozdější
velitel školy), Josef Matoušek, Josef Rada a další. Rok 1948 se zcela samozřejmě projevil,
i kdyţ ne tak široce jako v celé společnosti, i v ţivotě školy. Na jedné straně vstoupil do jejího
výchovně vzdělávacího procesu prvek ideové přípravy, na straně druhé se objevily takové
přínosné momenty, jako např. to, ţe dosavadní instruktoři – rotmistři (učitelé) byli jmenováni
v důsledku zrušení stavu rotmistrů důstojníky a tím bylo vyjádřeno i jejich společenské
uznání. Dále pak v roce 1950 bylo zavedeno tříleté studium, kdy třetí ročník naplňoval statut
poddůstojnické školy. I kdyţ k tomuto opatření došlo zejména z důvodu redukce počtu
absolventů v souvislosti se sníţením stavu příslušníků hudební sluţby československé
armády, paradoxně tímto rozhodnutím škola získala a výuka se zkvalitnila. Skladba předmětů
odpovídala poţadavkům na odborně, všeobecně i vojensky připravené vojenské hudebníky.
Kromě větších nároků ve všeobecné nauce o hudbě, intonaci a rytmu, v nauce o hudebních
nástrojích, byly do studia zařazeny předměty hudební
teorie – harmonie, kontrapunkt,
hudební formy a základy umělecké tvořivosti, rozšířil se prostor v předmětu dějiny hudby,
náročnější přístup byl v tělesné a vojenské přípravě, všeobecné vzdělání bylo podpořeno
zavedením dějepisu a zeměpisu. Jazyková příprava se v tomto období, obdobně jako v celé
společnosti, zaměřila na výuku ruského jazyka (pozn. – je zajímavé, ţe se v některých
klasifikačních přehledech z těchto let nevyskytuje předmět český nebo mateřský jazyk –
i kdyţ se patrně vyučoval).
Za povšimnutí stojí, ţe tutu skladbu vyučovaných předmětů můţeme téměř beze
zbytku srovnat i se současnými tématickými plány, rozšířenými pouze o další odborné
předměty v době zavedení maturity či absolutorií.
První absolventi tohoto typu studia byli vyřazeni předčasně jiţ v březnu 1952. Ale to
jiţ škola sídlila, po přeloţení zdůvodněném zhoršením mezinárodní situace, na Slovensku
18
Slavnostní vyřazení absolventů tříletého studia v roce 1956 v Liberci. Velitel školy mjr. Bohuslav Rychtařík
předává odměny nejlepším absolventům.
Spišské Podhradie na Slovensku – místo působení VHŠ v padesátých letech 20. století
(stejně jako řada ostatních vojenských škol) ve Spišském Podhradí. Jejím velitelem byl
po přeloţení Jindřicha Pravečka do Brna (1948), dvouletém působení poručíka Hynka Sluky
(byl jmenován inspektorem vojenských hudeb) a nešťastné několikaměsíční velitelské
epizodě nadporučíka Jána Šándrika, mjr. Rudolf Urbanec. V období působení dalšího z řady
19
rychle se střídajících velitelů, majora Bohuslava Rychtaříka, došlo opět k významným
změnám. Škola se opět stěhovala – v roce 1953 – tentokrát do Liberce (shodou okolností opět
do kasáren Jana Ţiţky). Podařilo se jí tak umístit ve městě s širokým kulturním zázemím,
divadelní scénou a moţností rozsáhlejšího vystupováni na veřejnosti, coţ se zřejmě projevilo
na kvalitnějším růstu nových absolventů. V tomto období tvořilo stálý stav školy 33
důstojníků, 16 poddůstojníků z povolání, 9 v záloze, 10 vojáků základní sluţby a 24 civilních
zaměstnanců. Tento kolektiv zajišťoval podmínky pro studium 360 ţáků. Druhou okolností
bylo to, ţe správa vojenského školství, pod jejíţ řízení přešla VHŠ během roku 1952, stále
více uplatňovala svůj vliv a poţadavky (inspektorát vojenských hudeb se od té doby zaobíral
pouze odbornou úrovní přípravy absolventů). Před velení školy byl postaven náročný úkol –
zpracovat učební osnovy, zkoordinovat výchovu s výukou, zajistit zásadový, objektivní
a jednotný způsob hodnocení ţáků i výsledků celého vyučovacího procesu. Zásady stanovené
v této době jsou v podstatě v mnohém platné v ţivotě školy dodnes.
Natáčení v Československém rozhlasu v prosinci 1947. Zcela vlevo na okraji snímku velitel školy J. Praveček
Počet ţáků se v této době stabilizoval na počtech okolo 100 přijímaných (1948 – 115,
1949 – 89, 1950 – 119, 1951 – 93, 1952 – 142, 1953 – 73, 1955 – 101, 1956 – 95, 1957 – 100,
1958 – 97, 1959 – 68 ). Velitelsko pedagogický sbor se poměrně stabilizoval, někteří učitelé
školy byli zařazeni do tříletého doplňujícího studia ve smyslu rozkazu MNO 033/1953.
20
V roce 1956 ze školy odchází do Prahy na MNO zástupce velitele kapitán Štefan Mateička
a přichází major Metod Přikryl, který se v září 1957 , po odchodu podplukovníka Bohuslava
Rychtaříka do důchodu, stává velitelem Vojenské hudební školy. Z hlediska personálního je
nutno spatřovat význam zejména v zavedení funkce zástupce velitele pro studium – stává se
jím kapitán Jaroslav Voříšek a starším učitelem major Adolf Hamerský.
Od druhé poloviny 60. let je moţné v činnosti vojenských hudeb sledovat stabilizaci
ovlivněnou vydáním nového předpisu Sm-všeob-4 v roce 1965. Zejména stanovení počtů
hráčů ve třech základních typech hudeb – plukovní, divizní a posádkové – na počty 34, 38
resp. 44 členů (vyjma Ústřední hudby mající stanovený počet 62 resp.80 hráčů) vyřešilo
neblahou reorganizaci z padesátých let. Stabilizovala se i dislokace těles v rámci útvarů
a posádek, docházelo k rovnoměrnému a soustavnému doplňování hudeb absolventy čtyřleté,
maturitou zakončené Vojenské hudební školy, rozvíjí se repertoárová a interpretační úroveň.
Řešení personálních a dislokačních opatření nezměnil ani nově vydaný předpis Všeob 7-1
(1971) novelizovaný v roce 1980 jako Vševojsk 1-10 a tak ve druhé polovině 80. let působí
na území Československa 24 hudeb (Ústřední hudba ČSLA Praha plus 23 hudeb posádkových
a svazkových). Vlastním orchestrem, sestavovaným ze ţáků třetího a čtvrtého ročníku a
slouţícímu převáţně k výukovým účelům, disponovala i Vojenská hudební škola.
Léta 1958 – 1960 opět znamenala v ţivotě školy výrazný předěl. V roce 1957 bylo
rozhodnuto o jejím přestěhování do Roudnice nad Labem, kde byl zahájen jiţ školní rok
1958/59. Stěhování znamenalo vyřešit zejména problematiku ubytování rodin vojáků
z povolání tak, aby výchovně vzdělávací proces nebyl narušován dojíţděním stálého stavu
z Liberce a zpět. Další významný problém ale vyvstal před školou v roce 1959, kdy
z rozhodnutí státních orgánů bylo přijato usnesení týkající se škol, vzdělávání a výchovy
mládeţe, které se pochopitelně promítlo i do ţivota Vojenské hudební školy. Byla
vypracována koncepce přestavby tříleté školy na vojenskou odbornou čtyřletou školu
zakončenou maturitou, coţ znamenalo mnoho usilovné práce po stránce vojensko odborné,
právní, personální a organizátorské. Bylo nutno zvýšit kvalifikaci, odpovídající danému stupni
školy, v podstatě u kaţdého jedince – zejména u členů učitelského a velitelského sboru.
Většina pedagogů dostudovala konzervatoř hudby, řada ostatních prošla ročním kursem
pedagogiky a psychologie ve Vojenské akademii v Brně, ostatní pracovníci si doplňovali
středoškolské všeobecné vzdělání. Po stránce organizátorské byl vyřešen problém nenarušení
výuky a plynulého přechodu ke čtyřletému studiu a tak mohli v roce 1960 nastoupit první ţáci
čtyřletého studia , zatímco 2 ročníky dokončovaly studium tříleté. Stabilizace nových poměrů
ve škole i v celé vojenské hudební sluţbě v důsledku znamenala i to, ţe v roce 1961 – tedy
21
rok po otevření čtyřletého studia – nebyl prováděn nábor ţáků do prvního ročníku a druzí
maturanti tak opustili školu aţ v roce 1966. Dovolte v tomto bodě zajímavý exkurs – zřízení
tohoto typu školy předcházely snahy o vytvoření vysoké vojenské hudební školy – Vojenské
hudební akademie – z důvodů zvýšení odborné kvalifikace u nově jmenovaných kapelníků
a přípravy instruktorů kulturně umělecké práce v armádě. Neţ byl tento návrh podrobněji
rozpracován došlo k jeho zrušení – především vzhledem k nákladné finanční investici, ale
také vzhledem k dohodě mezi armádou a Akademií múzických umění v Praze o moţnosti
školení vybraných kapelníků v této renomované instituci.
Po zavedení čtyřletého maturitního typu studia výrazně poklesl počet přijímaných
ţáků z okolo sta studentů v ročníku na 50 – 60. Tento stav trval v podstatě aţ do osmdesátých
let 20. století. Do prvního „maturitního“ ročníku nastoupilo v roce 1960 šedesát ţáků a po
čtyřech letech bylo vyřazeno prvních 43 maturantů (stejný počet jich byl např. i v roce 1966).
Velký úbytek je moţno přisoudit zřejmě i zvýšeným nárokům, které maturitní studium jistě
Malá galerie velitelů Vojenské hudební školy. Bohuslav Rychtařík, Hynek Sluka, Jan Urbanec, Jan Uhlíř a
Metod Přikryl při setkání v rámci oslav 40. výročí zaloţení VHŠ (13. října 1963).
obnášelo oproti dosavadnímu tříletému. Prohloubilo se studium hry na hudební nástroje,
i v předmětech hudební teorie, zavedeny byl předměty nové – dějiny hudební literatury,
rozbor skladby, sborový zpěv, dějiny kultury. Rozšířena byla výuka v oblasti společenských
věd o občanskou nauku a úvod do psychologie a pedagogiky. S předchozími vyučovanými
předměty se učební programy školy velmi přiblíţily programům řádných civilních
22
konzervatoří. I zde je nutno podotknout, ţe tento systém přetrval ve Vojenské hudební škole
aţ do zavedení šestiletého studia ve druhé polovině 80. let 20. století. K podstatnému uznání
společenského postavení školy i její role v armádě v tomto období přispělo její zařazení
do skupiny vojenských odborných středních škol pro praporčíky .
Přelom 60. a 70. let je také charakterizován řadou personálních změn. V roce 1966
přichází na místo zástupce velitele pro studium kapitán Zdeněk Sviták, který v roce 1973
vystřídal ve funkci velitele školy plukovníka Metoda Přikryla, a který tuto funkci zastával –
stejně jako on – plných 16 let do roku 1989. Dále do školy přichází řada nových, mladých
pedagogů, kteří zde působí po dlouhou dobu, někteří dodnes. Velkým kladem byla jejich
odborná připravenost – všichni měli absolutorium konzervatoře nebo dokonce vysokoškolské
vzdělání po absolvování AMU v Praze. Byli to Jaroslav Peterský, Zdeněk Janda, Jiří Lhotský,
Jiří Spěvák, František Eret, Vladimír Bednář, Mojmír Valenta, Jiří Slavík a řada dalších.
K výrazným obměnám dochází i na dalších místech administrativy, týlového zabezpečení
i ve skupině
Absolventský koncert ve Smetanově síni Obecního domu v Praze v roce 1966. Orchestr studentů diriguje mjr.
Jaroslav Krajník, sólista na trubku des.Jiří Lhotský
23
Absolventský koncert ročníku 1966 – 1970 pořádaný v rámci oslav 25. výročí osvobození naší vlasti a ukončení
2. světové války ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Dirigenti (zleva) mjr. Jaroslav Krajník, mjr. Zdeněk
Sviták, plk. Metod Přikryl (velitel školy) a mjr. Václav Zíka. Pěvecký sbor tvoří ţáci 1. a 2. ročníku.
velitelů – vychovatelů, kde kromě mladých vojáků z povolání přicházejí na tyto funkce (na
dobu jednoho roku výkonu základní vojenské sluţby) absolventi vojenských kateder
vysokých škol.
Návštěva indického inspektora vojenských hudeb v roce 1970. Na snímku jsou zprava ZV pplk.Zdeněk Čamra,
mjr. Jan Zíma, ZVS mjr. Zdeněk Sviták, velitel školy plk. Metod Přikryl, inspektor indických hudeb, ZVP pplk.
Tibor Špakovský, inspektor vojenských hudeb ČSLA pplk. Štefan Mateička, učitel hudební teorie a klavíru
Miroslav Šimáně a mjr. Miroslav Jeremiáš.
24
Ve druhé polovině 80. let se vytvářejí podmínky pro další zvýšení úrovně výuky
a zkvalitnění připravenosti absolventů školy. Jiţ v roce 1986 získává škola statut
konzervatoře, i kdyţ prozatím jen pro posluchače dokončující si vzdělání v pátém a šestém
ročníku formou studia při zaměstnání. V roce 1988 bylo otevřeno dirigentské oddělení
umoţňující v šestiletém studiu přípravu nových vojenských kapelníků. V roce 1991 bylo
završeno úsilí o získání oficiálního statutu konzervatoře – rozkazem ministra obrany č. 27
byla dnem 28.8.1991 Vojenská hudební škola přejmenována na Vojenskou konzervatoř
v Roudnici nad Labem a v roce 1992 bylo na ní zahájeno denní šestileté studium, čímţ se
i po této stránce srovnala s ostatními státními konzervatořemi.. V té době jiţ velel škole
plukovník Jaroslav Zeman (1989 – 1993).
Výuka byla rozšířena během studia o druhý cizí jazyk. Z hlediska dostupnosti učitelů
se v období do roku 1990 jednalo o němčinu, teprve poté, se současným zrušením výuky
ruského jazyka, o jazyk anglický a to ve všech ročnících. Zcela nové předměty byly zavedeny
v 5. a 6. ročníku coţ vedlo k nutnosti obsadit funkce učitelů teorie o připravené,
vysokoškolsky vzdělané odborníky. Studenti tak získávají vědomosti a znalosti z předmětů
dějiny a literatura dechových nástrojů, současná hudba, historicko estetický seminář,
metodika hlavního oboru a vyučovatelská praxe, didaktika, pedagogika, psychologie,
didaktika přípravné hudební výchovy resp. hudební nauky (pro výuku v ZUŠ), kulturní
dějiny, základy estetiky a základy informační a výpočetní techniky.
Období devadesátých let dvacátého století zastihlo školu ve sloţité situaci. Výše
uváděné ustálení v podobě šestileté konzervatoře bylo jistě významným pozitivním aspektem,
ale na druhé straně vystoupily faktory, jeţ do ţivota školy vnášely nejistotu a paradoxně
i omezení a sníţení jejího vlivu na přípravu vojenských hudebníků.
Je samozřejmé, ţe se Vojenské konzervatoři nevyhnula taková skutečnost jakou bylo
rozdělení České a Slovenské federativní republiky v lednu 1993 – znamenalo to nejenom
náhlé sníţení počtu vojenských hudeb o tělesa působící na Slovensku (čtyři), pro které škola
připravovala instrumentální hráče, ale došlo také k převedení samotných ţáků slovenské
národnosti (téměř 1/4 ţáků) a části majetku školy (hudebních nástrojů) pro účely nově
vznikajícího školícího střediska mladých hudebníků ve Slovenské republice.
Druhým momentem, který zákonitě musel ovlivnit činnost školy, bohuţel s ne právě
pozitivním dopadem, byla transformace armády, reorganizace a případná redislokace jejích
sloţek. V roce 1991 – tedy ještě v době české a slovenské federace – byly zrušeny svazkové
hudby (Topolčany, Prešov, Havlíčkův Brod, Plzeň a Klatovy), v roce 1992 hudba Pohraniční
stráţe Benešov, hudba SNB Brno a v roce 1993 PH České Budějovice. Rok 1997 se stal
25
posledním pro PH Litoměřice a Hudbu VVŠ Vyškov, v roce 2000 došlo ke zrušení hudby
Ministerstva vnitra v Ostravě. PH Karlovy Vary a PH Brno byly zrušeny v roce 2003.
Nemůţeme opomenout ani to, ţe v roce 2002 došlo ke sloučení dvou významných hudebních
těles (Ústřední hudby AČR a Posádkové hudby Praha) do jednoho celku brigádního typu –
Vojenské hudby Ministerstva obrany ČR a ke zrušení centrálního archivu vojenské hudební
sluţby a technické skupiny, zajišťující z valné části opravy hudebních nástrojů pro vojenské
hudby, ale i pro Vojenskou konzervatoř v Roudnici nad Labem.
Se sniţujícím se počtem vojenských hudeb klesal počet míst orchestrálních hráčů,
a tedy i potřeba jejich doplňování, coţ se projevovalo i ve sniţování počtu přijímaných ţáků
do jednotlivých ročníků konzervatoře. Stále ovšem byla zachována vysoká úroveň výuky ve
hře na hudební nástroje, zvýšily se nároky na hudebně teoretickou, pedagogickou, tělesnou
i jazykovou připravenost.
Třetím vstupem do ţivota školy byla také reorganizace vojenského školství – zejména
pak vojenského středního odborného školství. Při pohledu na rušení vojenských gymnázií, ale
i některých dalších škol, vyvstávala otázka, kdy se tato opatření dotknou i Vojenské
konzervatoře. První polovina 90. let byla pod vlivem redislokačních záměrů – přemístit školu
do jiného města, do vojenského objektu, který byl nebyl vázán nájemní smlouvou
se současnými majiteli roudnického zámku – rodinou Lobkowiczů. Celkem pochopitelná
myšlenka , v té době (1991 – 1992) propagovaná mezi ţáky i stálým stavem školy, zejména
pedagogy, ţe je nutno školu přestěhovat do centra kulturního dění , do objektu zrušeného
vojenského gymnasia v Praze, byla doplňována dalšími návrhy – Vyškov či Moravská
Třebová. Probleskovala i jména míst s bývalými tradičními vojenskými posádkami – Terezín
Dechový orchestr ţáků Vojenské konzervatoře při nácviku na nádvoří roudnického zámku. Dirigent velitel školy
Jiří Křen (1994)
26
a Josefov. Byla jiţ zpracovány i studie a dokumentace k moţné redislokaci školy, plány
rozmístění učeben v objektu v Praze, propočítány byly i finanční náklady na tento záměr. Je
logické, ţe se toto vše projevovalo i v denním ţivotě školy – za odcházející pedagogy bylo
nutno hledat nové, coţ v období avizovaného stěhování školy z regionu bylo velmi obtíţné
Problémy nastaly také z hlediska výhledového doplnění pracovníků školy, zvláště
členů pedagogického sboru, kteří se vyslovili negativně v otázce svého přemístění do nového,
vzdáleného působiště. Je paradoxem s nádechem černého humoru, ţe tuto sloţitou situaci
definitivně vyřešilo aţ rozhodnutí z konce devadesátých let – Vojenskou konzervatoř zrušit !
Paradoxem na druhou bylo to, ţe se tak stalo v době vyřazení prvních absolventů denního
šestiletého studia.
Tradičním vystoupením se od sedmdesátých let 20. století škola prezentovala na setkání dechových orchestrů
mládeţe ve Štětí, Kolíně a Chebu. Na snímku dechový orchestr ţáků školy na festivalu mládeţnických dechových
orchestrů FIJO Cheb v roce 1996. Dirigent Milan Koršo.
Vojenská konzervatoř, které od roku 1993 do roku 2001 velel plk. Jiří Křen,
umoţňovala posluchačům získávat ucelené vzdělání zakončené absolutoriem a získání titulu
diplomovaný umělec (dipl. um.) – dnes diplomovaný specialista (DiS). Větší místo dostala
teoretická příprava v hudební i všeobecně pedagogické oblasti, dále pak pro vojáky tak
důleţitá tělesná příprava a jazyková příprava. Ale zejména se posílila výuka hry na nástroj –
rozšířením přímé instrumentální výuky, korepeticí, rozšíření hudebních rozhledů bylo
umoţněno více prosazovanou hrou v komorních souborech. Absolventi školy tedy jiţ nebyli
27
„pouhými“ (byť vynikajícími) hráči dechových orchestrů, ale stále více získávali znalosti
a dovednosti výborných sólových interpretů. V počátku 90. let dvacátého století dochází
z tohoto hlediska také k opětovnému širšímu zapojení ţáků školy do soutěţí konzervatoří
České republiky a to s nemalými úspěchy. Navázáno bylo na úspěchy z let sedmdesátých, kdy
v celostátní soutěţi Concertino Praga získali cenná umístění ţáci Jozef Ďurina (1969, hoboj) a
Milan Študlar (1974, hoboj). Vynikajících výsledků dosáhli studenti na interpretačních
soutěţí (např. „Brno 1997“) , soutěţních přehlídkách českých konzervatoří i v mezinárodních
soutěţích. Vysoká ocenění získali Tomáš Straka (hoboj), Daniel Bárta (klarinet), Radek Pilc
(trubka), Tomáš Bürger (lesní roh), Aleš Bláha a Jiří Kolařík (bicí nástroje); výrazně,
převáţně vítězstvími ve svých kategoriích, se prosazovali studenti třídy tub Luděk Hrabec,
Jan Jaroš, Jiří Novorka, Luboš Nevím, Miloš Šlauf, Jan Dušek a Marek Filla – posledně dva
jmenovaní dokonce v mezinárodním měřítku – Jan Dušek v Německu a Marek Filla druhým
místem v celoevropské soutěţi „Talent roku 2002“.
Historie úspěchů posluchačů Vojenské hudební školy. Ţák 3. ročníku Jozef Ďurina (klarinet) po finálovém
večeru Cincertina Praga v roce 1968 společně s Jiřím Šléglem, Václavem Hudečkem a Štěpánem Ţilkou.
28
Svobodník Milan Študlar (hoboj) při přípravě na Concertino Praga 1973, kde obsadil 2. místo. Na snímku se
svým učitelem mjr. Josefem Vobořilem.
Tři z úspěšných reprezentantů třídy tub učitele Jaroslava Petrského – Jan Jaroš (vítěz soutěţí konzervatoří ČR
1987, 1990; vítěz interpretační soutěţe dechových nástrojů Brno 1997; účastník 2. kola mezinárodní soutěţe
v Markneukirchenu 2000), Jan Dušek (vítěz soutěţe konzervatoří 1997; vítěz interpretačních soutěţí ţesťových
nástrojů 1997 a 1999; 2. kolo mezinárodní soutěţe v Markneukirchenu 2000) a Marek Filla (vítěz soutěţe
konzervatoří 2000; vítěz interpretačních soutěţí ţesťových nástrojů Brno 2000 a 2001[absolutní vítěz];
semifinále mezinárodní soutěţe Talent roku 2001 a 2. místo v této soutěţi v roce 2002)
Zároveň s otevřením šestiletého studia ale dochází i k opatření, které do jisté míry
narušovalo systematickou pedagogickou práci. Vzhledem k potřebám hudební sluţby Armády
29
České republiky (obsazenosti tabulkových míst u hudeb) bylo rozhodnuto, ţe se ve škole
budou připravovat jen čtyři ročníky v šestiletém cyklu, coţ znamenalo v podstatě nepřijímat
kaţdé dva roky 1. ročník. Za poznámku k tomuto opatření stojí, ţe o dva, resp. tři roky
později jiţ téměř nebylo moţno umístit několik nových absolventů k hudbám! Od roku 2002,
kdy bylo v podstatě jasno, ţe Vojenská konzervatoř bude zrušena, nedocházelo k otevírání
nových ročníků.
První roky 21. století jsou také ve znamení značných personálních posunů. V roce
2001 přejímá velení školy, po odchodu plk. Jiřího Křena do důchodu, pplk.Milan Koršo.
Do školy přichází i řada nových pedagogických pracovníků, ať jiţ hudebníků či učitelů
teoretických předmětů. Před ně i před ostatní pracovníky školy je postaven úkol dovést
stávající ročníky k absolventským, resp. maturitním zkouškám a ukončit činnost konzervatoře
k 30. červnu 2006. Je potřeba podotknout, ţe v té době nebylo zcela vyřešeno jakým
způsobem dokončí studenti nástupního ročník 2002 studia v 5. a 6. ročníku – zda na některé
jiné konzervatoři, či je nedokončí vůbec a po maturitě 2006 budou ze svazku armády
propuštěni.
Koncert orchestru posluchačů Vojenské konzervatoře v Kulturním domě v Kralupech nad Vltavou v roce 2000.
Dirigent orchestru pplk. Milan Koršo.
Školní rok 2002 – 2003 ovlivnila i katastrofická záplava v srpnu 2002. Byl o několik
týdnů odloţen začátek vyučování, ţáci niţších ročníků nastoupili aţ později, posluchači
vyšších ročníků a vojáci stálého stavu i někteří občanští zaměstnanci se zúčastnili přímých
30
pomocí v zaplavených oblastech (Praha a okolí Roudnice n.L.). Sídlo školy, roudnický
zámek, se na tu dobru proměnilo v ubytovací zařízení pro stovky vojáků základní sluţby,
příslušníků hasičských sborů a stráţních jednotek. Po zvládnutí úkolů a odvolání pohotovosti
se vyučování ihned rozběhlo. Výsledky na konci školního roku nebyly touto událostí výrazně
ovlivněny, i kdyţ to znamenalo, zejména pro pedagogický sbor a posluchače školy, zvýšené
úsilí při splnění látky ve zkráceném termínu.
Markantní personální změna, ovlivněná také výše avízovaným obdobím rušení školy,
nastává v roce 2003 . Jejím velitelem je ustanoven pplk. Ing. Rostislav Domorák, obměněno
je v podstatě celé velení školy, studijní oddělení, velení školní jednotky, ke změnám dochází
na personálním úseku atd. Postupně dochází v tomto období také, analogicky s úbytkem
posluchačů, ke sniţování počtů pracovníků školy. Je potřeba zdůraznit, ţe se ani takto
výrazné změny nedotýkaly negativně přípravy ţáků a posluchačů školy v odborné oblasti ani
v oblasti jejich zabezpečení. Opět paradoxem bylo, ţe právě v tomto období škola dosahovala
řady významných úspěchů např. reprezentací v zahraničí – ve SRN na Slovensku a zejména
na setkáních vojenské mládeţe zemí NATO ve francouzských Lurdech v letech 2004 – 2007.
Dechový orchestr Vojenské konzervatoře v Lurdech (Francie) v roce 2006. Dirigent npor. Matej Farkaš.
Bez ohlasu nezůstala ani vystoupení s hudbami Ozbrojených sil Slovenské republiky
na Slovensku, ke Dni Evropské unie v roce 2004 či účast na festivalech FIJO v Chebu, kde se
31
navázalo na tradici vzniklou v 70. letech 20. století. Navíc se podařilo v přelomu let 2004 –
2005 vyřešit i otázku dostudování těch ročníků, které měly po roce 2006 odejít. Usilovná
spolupráce velení, členů Klubu absolventů VHŠ, Sdruţení rodičů ţáků VK, řady vlivných
osobností i rodiny Lobkowiczů, spojená s vzornou reprezentací školních orchestrů v armádě a
na veřejnosti, doma i v zahraničí, dokázaly přesvědčit o tom, ţe by bylo dobré aby škola
dokončila přípravu všech svých posluchačů, kteří do ní nastoupili.
Na horním obrázku návštěva ministra obrany ČR JUDr. Karla Kühnla v Roudnici n.L. dne 15. dubna 2005.
Na dolním obrázku vlevo návštěva náčelníka generálního štábu Armády České republiky gen.por. Pavla Štefky
6. října 2005. Na dolním obrázku vpravo předává velitel školy hlášení náměstkyni ministra obrany ing.
Jaroslavě Přibylové při účasti na setkání vojenské mládeţe v Lurdech v roce 2005.
32
Škola se dostala do „patřičného“ zorného úhlu čelních armádních funkcionářů – zájem
o ni projevovala náměstkyně ministra obrany paní ing. Jaroslava Přibylová, školu navštívil
6. října 2005 náčelník Generálního štábu AČR genpor. Pavel Štefka a v dalším období i jiní
významní funkcionáři. Při návštěvě ministra obrany JUDr. Karla Kühnla ve Vojenské
konzervatoři v Roudnici n.L. 15. dubna 2005 bylo oznámeno oficiální rozhodnutí ukončit
činnost školy o dva roky později – tedy školní rok k 31. srpnu 2008 a zámecký objekt
připravit k předání a předat jej k 1. prosinci téhoţ kalendářního roku. Toto rozhodnutí
umoţnilo dokončit nejen přípravu absolventů denního studia, ale také otevřít ještě dva ročníky
pro studium při zaměstnání a 3 ročníky pro přípravu v důstojnických kursech pro členy
vojenských hudeb (ty probíhají ve škole od roku 2002).
Škola tedy ukončí svoji činnost v roce 85. výročí zaloţení a po padesátiletém působení
v Roudnici nad Labem. Ohlédneme-li se, defilují před námi tisíce vojenských hudebníků,
kteří jí prošli v Praze, Spišském Podhradí, v Liberci nebo ve výše jmenované metropoli
Podřipska – ať jiţ prostých hráčů či významných osobností hudebního ţivota. Jmenovat
některé z nich by znamenalo zapomenout na ty ostatní a to by nebylo dobré a vhodné.
Chceme vyjádřit přesvědčení, ţe všude kde působili, zanechali hlubokou stopu. A i kdyţ
škola končí, ještě alespoň dvě – tři generace se budou moci setkávat s lidmi, kteří budou moci
říci, ţe byli studenty Vojenské hudební školy či Vojenské konzervatoře.
Poslední sídlo Vojenské konzervatoře, kde tato škola působila padesát let od roku 1958 do roku 2008. Rozsáhlá budova Lobkovizckého zámku byla postavena v letech 1652 – 1684 a je povaţována za největší raně barokní stavební památku na sever
od Alp. Tento zámek, stojící na základech starého románského hradu, patřil vţdy jen rodu Lobkowiczů. Václav Eusebius
z Lobkowicz povolal k jeho stavbě postupně italské stavitele Pietro Colomba, Francesca Carattiho, Carlo Orsoliniho a
Antonio della Portu.
33
POUŽITÁ LITERATURA :
Bajgarová , J. (ed.) Vojenská hudba v kultuře a historii českých zemí. Sborník ze stejnojmenné
konference 28. – 30. dubna 2005 v Praze. Etnologický ústav AVČR v.v.i.
- kabinet hudební historie. Praha 2007. ISBN 978-80-87112-00-7.
Mišák, K.:
Analýza období vojenských dechových orchestrů (1800 – 2002); Absolventská
práce – evid. číslo 103/2002. Vojenská konzervatoř v Roudnici n.L., 2002;
Kolektiv ;
50 let VHŠ VN. Sborník . Vydala VHŠ VN, Roudnice n.L. 1973;
Kolektiv:
Vojenská konzervatoř 1923 – 1998. Publikace 75.výročí zaloţení první vojenské umělecké odborné školy. Ministerstvo obrany ČR – AVIS, Praha 1998;
Kolektiv:
Vojenské dějiny Československa. Díl III., Naše vojsko, Praha 1987;
Kolektiv:
Vojenské dějiny Československa. Díl V. , Naše vojsko, Praha 1989;
Kronika VHŠ 1923 – 1970. Archiv Vojenské konzervatoře. Rukopis 1973.;
Šindelář , K.: Vojenské plukovní hudby a vojenská hudební škola 1923 – 1939. Nepubliko –
váno – strojopis 1980 (soukromý archiv);
Šindelář, K.: Vznik, vývoj a působení starých vojenských hudeb. Nepublikováno – strojopis
1983 , (soukromý archiv);
Věcný věstník ministerstva národní obrany č. 44/1923, VI. ročník, čl. 413. 15. září 1923;
Věcný věstník ministerstva národní obrany č. 22/1927, X. ročník, čl. 206. 30. dubna 1927;
34