Práva občanů při poskytování zdravotní péče - atestační práce

UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
Škola veřejného zdravotnictví
Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví
Praha
Název:
ATESTAČNÍ PRÁCE
Práva občanů při poskytování zdravotní péče.
(S důrazem na právo být informován.)
Vedoucí práce: JUDr.Jitka Stolínová, CSc.
Autor: MUDr.Mgr.Ivo Kasperčík
Praha
duben 1999
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
Děkuji JUDr.Jitce Stolínové, CSc. za cenné rady a
připomínky, které mi poskytla při vypracování této práce.
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem zpracoval tuto atestační práci
výhradně sám a s použitím uvedené literatury.
Ivo Kasperčík
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
Práva občanů při poskytování
zdravotní péče.
(S důrazem na právo být informován.)
Obsah:
1. Úvod
2. Právní úprava a praxe do roku 1990
2.1. Ústava ČSSR
2.2. Občanský zákoník
2.3. Zákon o péči o zdraví lidu
2.4. Praxe
3. Stav legislativy a praxe po roce 1990
3.1.
Ústava ČR
3.2.
Listina základních práv a svobod
3.3.
Občanský zákoník
3.4.
Zákon o péči o zdraví lidu
3.5.
Praxe
4. Ochrana práv pacientů při poskytování
zdravotní péče v zahraničí
4.1.
USA
4.2.
Francie
5. Diskuse
6. Návrh řešení situace v ČR 6. l.
Výuka budoucích zdravotníků 6.2.
Metodický pokyn MZ ČR
7. Souhrn
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
Práva občanů při poskytování
zdravotní péče.
l.Úvod
V uplynulých několika letech se v našem zdravotnictví mnohé
zlepšilo, i když lze jen těžko vyjádřit celkovou spokojenost s jeho
stavem.
Širší možnosti pre- a postgraduálního vzdělávání a četná
špičkově vybavená pracoviště (včetně dobře připraveného
personálu) přiblížily mnohá naše zdravotnická zařízení vyspělým
státům světa. Existují však stále oblasti, které pro zdravotnickou i
laickou veřejnost nepřestávají být námětem kritických připomínek.
Především je to systém financování zdravotnictví, ať už se na něj
díváme z jakéhokoliv pohledu. S tím úzce souvisí náš systém
zdravotního pojištění, který se nejeví zdaleka jako optimální. I
systém vzdělávání, zvláště postgraduálního, obsahuje četné
nedostatky, které se dlouhodobě rovněž nedaří řešit.
Dá se říct, že na jedno téma se do nedávné doby v českém
zdravotnictví - a ani v širší veřejnosti - příliš nediskutovalo. Přitom
jde o téma, které je pro zdravotnictví kdekoliv na světě velmi
důležité, protože se zabývá právy pacienta. Doposud nebylo nově
formulováno postavení pacienta ve vztahu k poskytovatelům péče,
ale ani postavení zdravotnických pracovníků v nově vzniklých
podmínkách. Diskuse se rozproudí zpravidla v okamžiku, kdy dojde
k medializaci sporu mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní
péče.
Nebylo by však pravdou říkat, že v jiných zemích problémy v
této oblasti neexistují. Formulace práv pacientů představuje závažný
problém nejen pro transformující se státy, ale i pro ty země, které
považujeme z hlediska právních jistot občanů za vyspělé. V
některých zemích Evropské unie teprve dochází k tvorbě zákonů,
které by měly lépe formulovat práva pacientů (občanů) při
poskytování zdravotní péče. Výhodou těchto zemí může být bohatší
praxe soudů při rozhodování sporů v souvislosti s poskytováním
zdravotní péče i to, že diskuse o tom,
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
jaká práva by měl pacient mít probíhá již delší dobu a to na
kvalitativně vyšší úrovni, než v ČR. Dá se říct, že odborná i laická
veřejnost jsou na tuto diskusi lépe připraveny.
Postavení pacienta, či jinak řečeno práva občanů při
poskytování zdravotní péče, upravuje v ČR několik právních
norem. Shrnu-li, pak občan má právo na ochranu osobnosti,
náhradu nemajetkové újmy, ochranu zdraví, na zdravotnickou
první pomoc, na bezplatnou léčebnou péči a zdravotnické
pomůcky na základě veřejného zdravotního pojištění, na léčbu v
souladu s nejmodernějšími poznatky lékařské vědy, na hmotné
zabezpečení v nemoci, na svobodnou volbu lékaře a zdravotní
pojišťovny, na ochranu údajů o své osobě a na informace týkající
se jeho nemoci, léčby či vyšetření. Dosavadní právní úprava
vymezuje mantinely, avšak realizace práv pacientů v praxi v
některých oblastech silně pokulhává. Zvláště mám na mysli právo
pacienta na informaci, kterému bych chtěl tuto práci především
věnovat.
Na tomto stavu se podílejí značnou měrou svými postoji
lékaři, sestry i pacienti.
2.Právní úprava a praxe do roku 1990
2.1. Ústava ČSSR
Postavení občanů (nejen při poskytování zdravotní péče) bylo
dáno právním řádem tehdejší společnosti, kdy právní ochrana
jednotlivce -občana nepatřila k prioritám socialistického
zákonodárství.
Zákon č. 100/1960 Sb. - Ústava ČSSR obsahoval v Hlavě
druhé, článcích 19 až 38, práva a povinnosti občanů. Pouhým
prostým porovnáním textů Ústavy ČSSR a Listiny základních práv
a svobod zjistíme podstatné rozdíly v právech a povinnostech
občanů. Tehdejší Ústava vůbec nezmiňovala taková práva, jako
právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst, ochranu
jména. Nebylo zde zakotveno právo na ochranu před
neoprávněným zasahováním do
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
soukromého a rodinného života ani na ochranu před neoprávněným
shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních
údajů. Přitom všechna tato práva jsou permanentně ohrožována jak v
běžném životě, tak i v případech , kdy se z občana stává pacient (zde
je míra ohrožení práv ještě větší, než v běžném životě neboť je nutno
zjistit a shromáždit množství osobních údajů).
Soustředíme-li se na práva občanů související se zdravotní péčí,
pak je nalezneme v článku 23 Ústavy ČSSR. V odstavci 1) se říká:
"Všichni pracující mají právo na ochranu zdraví a na léčebnou péči,
jakož i právo na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k
práci." V odstavci 2) je pak dále rozvedeno: "Tato práva jsou
zajištěna péči státu a společenských organizací o předcházení vzniku
nemocí, celou organizací zdravotnictví, sítí léčebných a sociálních
zařízení, stále se rozšiřující bezplatnou léčebnou péčí, jakož i
organizovanou péčí o bezpečnost při práci, nemocenským pojištěním
a důchodovým zabezpečením."
Na článku 23 lze ocenit, že deklaroval těsné propojení
preventivní, léčebné i sociální péče, které bylo i prováděno1. Právo
na ochranu zdraví a na léčebnou péči bylo popisováno jako právo
všech pracujících bez výjimky. Nebylo tedy vázáno na občanský
princip a v zásadě mohl toto právo uplatnit každý pracující (i
cizinec), neboť legální definice pracujícího neexistovala2. Jak mají
být tato práva realizována, rozvádí dále odstavec 2) článku 23. V
prvé řadě to byla péče státu a společenských organizací o
předcházení vzniku nemocí. Byl zde kladen důraz na prevenci, na
předcházení nemocím či úrazům. Lze konstatovat, že byla poměrně
dobře rozvinuta síť závodní zdravotní péče a hygienická služba.
Rovněž organizace typu OÚNZ a KÚNZ zaujímaly svá místa v
systému, ve kterém byly poměrně přesně pro všechny poskytovatele
zdravotní péče stanoveny kompetence. Tento systém však měl jednu
vadu. Neptal se pacienta, zda mu vyhovuje. Pacient si nemohl
1
Dnes tato všeobecná deklarace spojení těchto druhů péče chybí, což se projevuje negativně v praxi.
Domnívám se, že toto je jeden z důvodů, ze kterého pramení značně benevolentní přístup našich
zdravotníků k ošetřování cizinců, z čehož následně vznikají nemalé finanční ztráty zdravotnickým
zařízením.
2
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
vybrat svého lékaře ani zdravotnické zařízení, neměl možnost volby.
Dá se říct, že jediné právo, které pacient de facto měl, bylo právo
pasivního konzumenta zdravotnických služeb.
2.2.Občanský zákoník
Ústava ČSSR ochranu občana v podobě, jak ji známe dnes,
neobsahovala. Ani občanský zákoník, ve znění platných do roku
1990 neposkytoval příliš výraznou ochranu před zasahováním do
soukromí jednotlivce. Nedostatečná ochrana práv jednotlivce, jak
byla obsažena v tehdejších právních normách, se projevovala v praxi
ve všech oblastech života, zdravotnictví nevyjímaje.
2.3.Zákon o péči o zdraví lidu
Důkazem toho je i zákon č. 20/1966 Sb.. Jako lex specialis se
zdál být vůči občanovi (pacientovi) příznivěji nakloněn. Práva a
povinnosti pacientů byla formulována, stejně to bylo i správy a
povinnostmi zdravotnického personálu ve vztahu k pacientům.
Praxe ale byla taková, že navozovala mnohde dojem, že pacient
přijetím k hospitalizaci pozbývá způsobilosti k právům a právním
úkonům. Typický pro to, jak se přistupovalo k právům pacienta byl
(a doposud bohužel je) výklad § 23 zákona č.20/1966 Sb. -poučení a
souhlas nemocného - některými zdravotníky3. V odstavci jedna je
ukládána povinnost lékaři vhodným způsobem poučit nemocného,
případně členy jeho rodiny o povaze onemocnění a o způsobu léčby,
aby se stali aktivními spolupracovníky při poskytování péče.
Formulace "je povinen poučit vhodným způsobem" znamenala pro
mnohé lékaře totéž, jako nemusí poučit vůbec. Jednalo se o naprosté
nepochopení ze strany zdravotnického personálu, co je míněno oním
spojením "vhodným způsobem". Způsob měl být vhodný s ohledem
na pacienta, jeho osobnost, intelektové schopnosti a momentální
duševní stav. Poučení mělo být prováděno způsobem pacientovi
pochopitelným, aby nemohlo dojít k záměně pojmů. Nepříliš přesné
bylo i vymezení okruhu osob, které mohou být
3
O poučeni a souhlasu nemocného též: Štěpán, J.:Právo a moderní lékařství, Panorama 1989; str.13.
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
poučeny. Člen rodiny je příliš nepřesné označení, nehledě na to, že
zde nebylo řečeno jak dalece má zdravotnický personál zkoumat
příbuzenský vztah osoby k pacientovi. Odstavec 2) téhož § pak
určoval, že výkony (vyšetřovací i léčebné) se provádějí se
souhlasem nemocného nebo lze-li tento souhlas předpokládat4.
Pokud nemocný přes náležité vysvětlení odmítá péči, má si lékař
vyžádat o tom písemné prohlášení -revers. Zákonodárce stanovil
jako základní předpoklad poskytování péče souhlas pacienta. Mohl
však pacient tento souhlas platně udělit jestliže nebyl náležitě
poučen o povaze výkonu, jeho rizicích či možných alternativách?
Většina poučení v praxi vypadala tak, že pacientovi bylo oznámeno,
co jej čeká. Že by byly probírány možné alternativy způsobu léčby
bylo světlou výjimkou. Na druhé straně byl až paradoxe úzkostlivě
vyžadován např. před každým plánovaným operačním výkonem
pozitivní revers (tj. souhlas pacienta s plánovaným výkonem).
Vzhledem k tomu, že podpisu reversu většinou žádné poučení
pacienta nepředcházelo, šlo jen o jakýsi rituál. Další slabinou tohoto
reversu bylo, že ve většině případů (ne-li ve všech) byl představován
razítkem s textem:"Pacient byl poučen dne .....". pod tímto razítkem
byl připojen pacientův podpis (datum rovněž mnohdy chyběl). Z
podobného textu nebylo patrno, o čem že to byl vlastně nemocný
poučen.
2.4.Praxe
V chování zdravotníků výrazně převažoval paternalistický
přístup vůči občanům, kteří vyhledali zdravotní péči. Partnerský
vztah lékaře a pacienta byl spíše světlou výjimkou než pravidlem. O
podobném se zmiňuje ve své knize též prof. Haškovcová5. Existuje
jistě řada důvodů, proč tomu tak bylo a mnohdy i je. Jedním z nich
byla a je příprava zdravotníků na jejich budoucí povolání, která po
stránce teoretické dosahuje jistě slušné úrovně, je však naprosto
nedostatečná co se týče způsobu chování a jednání s pacienty.
Dalším důvodem byla jistě nízká úroveň právního vědomí ve
společnosti obecně, úsek poskytování
4
5
Způsob, jakým se má kvalifikovaně souhlas pacienta zjistit, nebyl určen.
Haškovcová, H.: Práva pacienta; Nakladatelství Aleny Krtilové 1996
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
zdravotní péče nevyjímaje. Nízká úroveň právního vědomí byla na
straně pacientů i zdravotníků. Na lékařských fakultách byli
posluchači seznámeni pouze s povinností nehovořit o věcech, které
podléhají povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků, o
právech a povinnostech pacientů či zdravotníků se však nedověděli
téměř nic. Stejné to bylo i na středních zdravotních školách. Většina
zdravotnických pracovníků se pak v denní praxi řídila více tím, co
sama považovala za vhodné, než zákonnými předpisy. Často byl
přístup zdravotníků k pacientům až vrchnostenský. Tato skutečnost
byla též odrazem toho, že jen malá část pacientů, která byla nebo se
cítila poškozena v rámci léčebného procesu, se domáhala svých práv
u zdravotnického zařízení nebo až u soudu a pokud se tak už stalo,
případy se táhly dlouhá léta, než byly vyřešeny. Tento fakt
napomáhal vytvářet u některých zdravotníků pocit jakési
nadřazenosti nad pacientem a vlastní neomylnosti.
3.Stav legislativy a praxe po roce 1990
Celospolečenské změny, ke kterým došlo po roce 1990, našly
svůj odraz též ve změnách legislativních. Významných změn
doznala Ústava6, byla přijata Listina základních práv a svobod jako
součást ústavního pořádku, hluboké změny doznaly četné zákony
včetně nejdůležitějších a to občanského zákoníku a občanského
soudního řádu, trestního zákona a trestního řádu. Novelizován byl
též zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu. Některé novely však
představovaly a doposud představují jen kosmetické úpravy, takže
dřívější problémy zůstaly neřešeny nebo se i prohlubují.
Pro zjednodušení se nebudu věnovat novelizaci zákona č.
100/1960 Sb. - Ústavy ČSSR po roce 1989, ale přímo až zákonu č.
1/1993 Sb. - Ústavě České republiky.
6
Od 11.1993 se vznikem samostatné České republiky byla nahrazena novou.
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
3.1.Ústava ČR
Ústava České republiky věnuje, na rozdíl od Ústavy ČSSR,
právům občana daleko větší pozornost. Hlava první či. l Ústavy
deklaruje, že: "Česká republika je svrchovaný, jednotný a
demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám
člověka a občana. " Toto ustanovení je zásadní neboť definuje
význam jednotlivce ve vztahu k státu. Neméně významné jsou též
články 2,3,4 a 10 Ústavy.
Odstavec 4) Čl.2 zní: "Každý občan může činit, co není
zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá. " Znamenáto, že jen zákonem lze stanovit povinnosti
občanům.
Čl. 3 určuje, že: "Součástí ústavního pořádku České republiky
je Listina základních práv a svobod. " K tomuto bodu se vedly při
přijímání Ústavy velké diskuse, nakonec bylo přijato výše uvedené
řešení, které však obsahuje jeden problém. Nikdo přesně neví co to
je ústavní pořádek7.
Rovněž výraznou změnou proti předlistopadové legislativě je
Článek 4, který zaručuje ochranu práv a svobod soudní mocí. Této
ochrany se lze domoci i proti státu či orgánům státní správy nebo
územní samosprávy. Čl. 4 Ústavy: "Základní práva a svobody jsou
pod ochranou soudní moci."
Poslední ze zmiňovaných ustanovení je Článek 10 Ústavy ČR.
Zásadní význam tohoto článku spočívá ve skutečnosti, že garantuje
bezprostřední závaznost a dává přednost před zákonem
ratifikovaným a vyhlášeným mezinárodním smlouvám o lidských
právech a základních
svobodách, ke kterým Česká republika přistoupila. Tento článek se
ve svých důsledcích velice dotýká postavení pacientů i zdravotníků
u nás. Čl. 10 Ústavy České republiky: "Ratifikované a vyhlášené
mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách,
jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředné závazné a mají
přednost před zákonem."
__
7
Zřejmě se někteří zákonodárci inspirovali při této formulaci v cizině, pro což by svědčilo slovo "pořádek"
-rusky"porjadok".
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
Tyto články Ústavy České republiky dokladují výraznou
změnu v postoji legislativy k právům jednotlivce, kterým
předcházející Ústava z roku 1960 nevěnovala téměř žádnou
pozornost. Kromě obecné
deklarace, obsažené v Článku l, již ostatní ustanovení, bez ohledu
na to, že předpokládají a vyžadují podrobnější specifikaci
zákonem, představují možnosti, které může občan využít na
ochranu svých práv.
3.2.Listina základních práv a svobod
Ústava sama se však příliš jednotlivým právům občanů
nevěnuje, to přenechává Listině základních práv a svobod. Ta byla
vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady č.2/1993
Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky. Jak už
vyplývá z jejího názvu, věnuje se Listina především lidským
právům a svobodám. V obecných ustanoveních Hlavy první se
opakují některé základní teze Ústavy. Z hlediska této práce
považuji za významné se zmínit, kromě jiných, o Článku 4
Listiny.
Č1.4 Listiny by měl být jedním z pilířů, na kterých by měl být
budován vztah pacient - lékař. V čl. 4 odst. l je uvedeno, že:
"Povinnosti mohou být ukládány toliko na základe zákona a v jeho
mezích a jen při zachovám základních práv a svobod. " V odst. 2
je dále rozvedeno, že "meze základních práv a svobod mohou být
upraveny pouze zákonem. " Čili nikoliv vyhlášky, metodické
pokyny, interní předpisy zdravotnických zařízení či řízení se
vlastním úsudkem, ale zákon je to, co určuje postavení občana a
tedy i pacienta. Listina přirozeně připouští určitá omezení, ta však
mohou být jen na základě zákona a musí být při nich zachována
podstata a smysl základních práv a svobod.
Konkrétněji k jednotlivým právům přistupují ustanovení
Hlavy druhé, oddílu prvního - Základní lidská práva a svobody.
Zdravotnictví a poskytování zdravotní péče se bezprostředně
dotýká odst. 6) Čl. 8, který určuje za jakých podmínek může být
osoba převzata a držena ve zdravotnickém zařízení a to bez svého
souhlasu. Že zákonodárce tomuto přisuzuje velký význam je patro
i z toho, že ve větě druhé odst. 6) jsou uvedeny i příslušné časové
lhůty. Dále je významný Čl. 10, kde
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
v prvním odstavci je zdůrazněno právo osoby na zachování
důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a právo na ochranu jména.
Druhý odstavec pak deklaruje ochranu před neoprávněnými zásahy
do soukromého a rodinného života. Poslední odstavec Článku 10
hovoří o ochraně před neoprávněným shromažďováním,
zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů8.
Dalším z ustanovení, které považuji za důležité zmínit, je
ustanovení ČL. 31 Hlavy čtvrté Listiny, která pojednává o
hospodářských, sociálních a kulturních právech osob. V prvé větě je
uvedeno, že právo na ochranu zdraví má každý. Druhá věta, která
měla představovat upřesnění této všeobecné deklarace, je však spíše
příčinou častých polemik a protikladných výkladů politiků,
právníků, zdravotníků či pacientů. Zde se již pojednává pouze o
občanech (ne tedy o každém) a o tom, že mají právo na bezplatnou
zdravotní péči a pomůcky, ovšem na základě veřejného zdravotního
pojištění. Podrobnější podmínky, za jakých se tak bude dít, stanoví
zákon9.
3.3.Občanský zákoník
Jak je z výše uvedeného zřejmé, změna politických poměrů se
výrazně projevila i v základních zákonech země. Je kladen daleko
větší důraz na práva jednotlivce, než tomu bylo v zákoně číslo
100/1960 Sb. A není zde kladen větší důraz jen na práva, ale i na
jejich ochranu. To se projevilo i v novelizacích, které doznal zákon
číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník. Změny, které byly provedeny,
jsou významné z hlediska posílení postavení jednotlivce - občana.
Hlavní změny doznal občanský zákoník ve svých úvodních
pasážích. Byly zcela vypuštěny Preambule a Zásady
občanskoprávních vztahů, výrazných změn doznala též Hlava první
Občanského zákoníku - Občanskoprávní vztahy a jejich ochrana.
Zákon 40/1964 Sb. ve verzi účinné do roku 1990 kladl důraz
především na socialistické společenské
8
V posledně uvedeném je vidět přímá vazba na lékařské tajemství a na zákon o ochraně osobních
údajů v informačních systémech.
9
Momentálně je to novelizovaný zákon č.48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, který měl původně
platit jen do 30.6.1998 jehož platnost byla na poslední chvíli prodloužena do konce roku 1999.
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
zřízení, které považoval za základ občanskoprávních vztahů. Na
jednu stranu stavěli zákonodárci společenské vlastnictví a na druhou
občana -jednotlivce. Preambule a Zásady se hodily více svou dikcí
do práva veřejného než do práva soukromého. Novelizovaný
občanský zákoník tento nedostatek napravil, neboť chápe
občanskoprávní vztahy jako cestu k naplňování občanských práv a
svobod, především ochranu osobnosti a ochranu vlastnictví bez
rozdílu druhu. Toto je vyjádřeno jasně v § l odst. 1) občanského
zákoníku: "Úprava občanskoprávních vztahů přispívá k naplňování
občanských práv a svobod, zejména ochrany osobnosti a
nedotknutelnosti vlastnictví." Text §§ 11 až 17, pojednávajících o
ochraně osobnosti, doznal také změn. Především je právo jako
takové přisuzováno fyzické osobě (v původním textu občanovi) a
dále pak se výrazně změnil § 13, který nově připouští "též právo na
náhradu nemajetkové újmy v penězích" Tato změna je významná i
pro oblast zdravotnictví, neboť nyní může pacient, je-li poškozen na
svých právech požadovat po zdravotnickém zařízení peněžité
odškodnění jako náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěl v
souvislosti s poskytovanou léčebnou či ošetřovatelskou péčí.
3.4.Zákon o péči o zdraví lidu
Tak výrazných změn v postavení jednotlivce - občana, jaké
prodělaly výše uvedené normy, nedoznal zákon číslo 20/1966 Sb., o
péči o zdraví lidu. Tento zákon byl sice po roce 1990 mnohokrát
novelizován (celkem zatím 16x), tyto novely se však, bohužel, s
výjimkou možnosti svobodné volby lékaře, klinického psychologa a
svobodné volby zdravotnického zařízení, nijak nedotkly práv
pacientů ve smyslu spolupodílení se a spolurozhodování o možnosti
být informován o svém zdravotním stavu, o způsobu léčby, o
existujících alternativách léčebného postupu apod. § 23 zákona číslo
20/1966 Sb. zůstal zcela nezměněn. Nadále zůstává lékaři povinnost
vhodným způsobem poučit pacienta popřípadě členy jeho rodiny,
podat mu náležité vysvětlení o potřebné péči a odmítá-li nadále
nemocný souhlas udělit, vyžádat si o tomto písemné prohlášení.
Text § 23 zůstal nezměněn od svého vzniku,
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
tedy plných 33 let. Od té doby se však změnila dramaticky úroveň
medicíny i znalosti laické veřejnosti o ní. Co je a co není vhodné by
měli společně určovat pacient (či okruh jemu blízkých osob, pokud
tento sám z různých důvodů nechce nebo nemůže) s lékařem
(popřípadě klinickým psychologem), nemůže to být dnes záležitost
pouze zdravotníků. Rovněž okruh osob, které mohou být seznámeny
se zdravotním stavem nemocného, musí zákon přesně vymezit spolu
s podmínkami, za kterých se tak může stát (pokud podmínky neurčí
sám nemocný). Zákon musí také přesněji vymezit, co se rozumí
náležitým vysvětlením a co musí obsahovat pozitivní či negativní
revers. Je to důležité nejen pro pacienta, ale i pro lékaře.
Že je tento stav již dlouhodobě neudržitelný si uvědomují
představitelé státní správy i zákonodárci, mnozí lékaři i část
veřejnosti. Trend posílit postavení pacienta je patrný z dnes již
neplatného vládního návrhu zákona o zdravotní péči10. Poučení a
souhlasu pacienta byla věnována větší pozornost a formulace
jednotlivých odstavců byla preciznější, i když ne zcela
vyčerpávající. Stále však zůstávalo zachováno, že lékař je povinen
poučit pacienta vhodným způsobem. Kromě povahy onemocnění by
měl lékař navíc oproti dřívější úpravě poučit pacienta o zdravotním
stavu, o navrhovaném způsobu léčení a jeho možných rizicích,
případně dalších potřebných opatřeních. Rovněž se již v návrhu
zákona nehovořilo o rodinných příslušnících, nýbrž o osobách
blízkých ve smyslu příslušné definice občanského zákoníku. Návrh
zákona také lépe zpracovával otázku souhlasu s výkony. Oproti
současně platnému, který zná jen vyšetřovací a léčebné, se v návrhu
hovořilo o preventivních, diagnostických a léčebných výkonech.
Revers byl již přímo v návrhu rozdělen na negativní a pozitivní a
bylo také určeno, co musí obsahovat (rozsah informace a možné
následky odmítnutí výkonu). Oprávnění lékaře, co se týče
rozhodnutí o neodkladném výkonu, byla řešena obdobně jako ve
stávající úpravě s tím rozdílem, že kromě odepření souhlasu
zákonným zástupcem je uvedena i možnost jeho nedosažitelnosti.
Výrazným způsobem byla
10
Zdravotnické noviny, 12.12.1997,str.11
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
v návrhu měněna pasáž, která určuje za jakých podmínek lze provést
výkon nebo převzít pacienta do nemocniční péče bez jeho souhlasu.
Nezměnily se podmínky u osob stižených duševní nemocí a
intoxikovaných a dále u osob, u nichž to jejich zdravotní stav
nedovoluje a jedná se současně o neodkladné výkony. Změna se
týká osob stižených nemocí, u kterých lze uložit povinné léčení.
Návrh totiž předpokládal již uložení povinné nebo ochranné léčby,
jinými slovy musí předcházet pravomocné rozhodnutí soudu, nikoliv
administrativní rozhodnutí lékaře. Nově se v návrhu objevovala
lhůta, do kdy musí zdravotnické zařízení oznámit místně
příslušnému soudu převzetí pacienta bez jeho souhlasu a také jak
může pacient prokazatelně dodatečně udělit souhlas k
hospitalizaci11.
3.5.Praxe
Složité je však odpovědět na otázku, jak se u nás po roce 1990
změnila praxe v přístupu lékařů (zdravotníků) k pacientům a na
opak. Je nepochybné, že mnozí zdravotníci i pacienti své postoje k
poskytování zdravotnických služeb změnili. Domnívám se, že je to
více pod vlivem výměny informací se zahraničím či stážemi
zdravotníků v zahraničí, četnější publikací sporů pacientů se
zdravotnickými zařízeními nebo zdravotníky ve sdělovacích
prostředcích než změnami v legislativě. Určitý vliv na změnu
chování mají jistě i zahraniční seriály z lékařského prostředí, které
jsou v televizi prezentovány. Část zdravotnické i laické veřejnosti
ale nadále přistupuje k právům pacienta při poskytování
zdravotnických služeb stejně jako před rokem 1990. Některé z
těchto projevů lze přičíst na vrub setrvačnosti, která se projevuje v
každé společnosti, mnohdy je však též vidět zřejmá nevůle měnit
věci ze strany zdravotníků prostě proto, že je pro ně jednodušší se s
pacientem dlouho nevybavovat a neodpovídat na jeho dotazy, o
kterých si myslí, že jsou hloupé a zbytečné. Určitá část zdravotníků
totiž stále nechce brát pacienta jako partnera, který se na léčebném
procesu spolupodílí. Stále
11
Tento návrh zákona již patří minulosti, neboť jej vláda neschválila a tak se opět připravuje nový.
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
si totiž neuvědomuje, že získat pacienta na svou stranu znamená
lepší vyhlídky pro úspěšnost léčebného procesu.
Viditelnější změna je vnímána oproti stavu před rokem 1990 na
straně pacientů a to v souvislosti se vznikem sdružení, která si dala
do vínku ochranu pacientů či přesněji ochranu práv pacientů v
souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Jestliže před rokem 1990
neexistovala v tehdejším Československu ani jedna takováto
organizace, nyní jich působí v ČR hned několik. I když je často,
zvláště
ze
strany
zdravotníku,
zpochybňována
jejich
reprezentativnost či legitimace představitelů těchto sdružení, myslím
si, že si právo na svou existenci obhájily, což dokazuje i skutečnost,
že sdružení komunikují se zástupci státní správy a dostává se prostor
pro jejich názory ve sdělovacích prostředcích, např. ve
Zdravotnických novinách i jiných médiích. Sluší se poznamenat, že
sama sdružení učinila od svého vzniku výrazný pokrok. Ve svých
prvotních vystoupeních, která měla spíše konfrontační povahu, se
nesnažila hledat řešení situace, ale spíše získat "skalp" některého
lékaře. Zaměření bylo výrazně ve prospěch jednotlivých kauz,
namísto snahy hledat východiska pro reformu českého zdravotnictví.
Nyní se jednotlivá sdružení více vyjadřují k návrhům zákonů,
systému financování zdravotnictví, k výběrovým řízením na
poskytovatele zdravotnických služeb. Ne vždy lze jejich názory
akceptovat, mnohdy jsou však přínosem pro diskusi k danému
problému. Některá sdružení navazují kontakty s obdobnými
organizacemi ve světě a inspirují se jejich činností. Toto jistě není na
škodu, jelikož se může tímto diskuse mezi zdravotníky a zástupci
pacientů jen zkvalitnit.
Výsledky aktivit směřujících ke zlepšení postavení pacienta v
procesu poskytování zdravotní péče jsou hmatatelné v podobě
etického kodexu Práv pacientů, který byl v únoru 1992 po
připomínkovém řízení schválen Centrální etickou komisí
Ministerstva zdravotnictví České republiky. Při srovnání textu české
verze Práv pacientů s vzorovým textem Amerického svazu
občanských svobod tak, jak byly uveřejněny v publikaci
Dr.Haškovcové12 je jasně patrné, v čem
12
Haškovcová, H.: Práva pacienta; Nakladatelství Aleny Krtilové, 1996
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
se český přístup liší od amerického. Tvůrci české verze byli vázáni
platnou tuzemskou legislativou, přesto se však domnívám, že mohli
učinit více pro to, aby text byl konkrétnější, zvláště uvědomíme-li si,
že jde o etickou normu, tedy o normu, jejíž plnění nelze vynutit
právem. V české verzi se projevuje neurčitost a rozvláčnost textu.
Na první pohled se sice zdá, že česká verze je propracovanější a jde
více do podrobností, při pečlivějším čtení je však patrné, že vytváří
spíše větší prostor pro možná nedorozumění či dokonce vyhnutí se
některým "povinnostem" vůbec.
Rád bych ještě poznamenal, že více do diskuse by se měli
zapojit též právníci, kteří, až na výjimky, zatím zůstávají stranou.
4.Ochrana práv občanů při poskytování zdravotní péče
v zahraničí.
Jak jsem se již zmínil v úvodu, postavení pacienta (občana) v
procesu poskytování zdravotní péče představuje v různé míře
problém i v jiných zemích a to i v zemích s vyspělou právní
kulturou. Je však potřeba opět zdůraznit, že tato problematika je
stabilně diskutována a to na nepoměrně vyšší kvalitativní úrovni a
dlouhodoběji než v České republice.
Diskuse o tom, že by se mělo změnit závislé postavení pacienta
v těchto zemích započala brzy po skončení l.světové války. Tato
diskuse byla způsobena nejen značným rozvojem medicíny, ale také
stoupajícími znalostmi laické veřejnosti o problematice péče o
zdraví. Kvalitativně novou úroveň diskuse dostala v podobě vzniku
četných kodexů "Práv pacientů", které v různých zemích a pod
různými názvy vznikaly od počátku 70.1et Jedná se jak o obecné
kodexy, týkající se práv všech nemocných (pacientů), i o kodexy,
které formulují práva jen určitých skupin pacientů (např.podle
povahy jejich onemocnění). Všechny tyto kodexy byly etické,
zahrnovaly tedy jen morální nároky
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
(práva), které mohly, ale nemusely být uspokojeny. Je skutečností,
že mnohá ustanovení se průběhem času stala běžnou samozřejmostí,
a že některá ustanovení etických kodexů se stala východisky či byla
zavzata do zákonných předpisů13.
V dnešním vyspělém světě existují nadále rozdílné přístupy k
právům pacienta. V odborné veřejnosti lze sledovat různé názorové
proudy, které na jednom pólu vyjadřují souhlas s široce pojatými
právy pacienta, na druhém pak stojí zastánci názoru, že by pacienti
měli mít práv co nejméně.
Jaké je tedy dnes postavení pacienta ve světě? Pro ukázku
různých přístupů k této problematice jsem zvolil Spojené státy
americké, kde jsou v dané problematice nejdále a Francii, která
představuje evropský přístup k dané problematice.
4.1.USA
Pravděpodobně nejdále jsou ve Spojených státech. Vždyť
právě zde vznikly první kodexy "Práv pacienta". Současnost
Ameriky známe, mimo jiné, poměrně dobře i z různých filmů či
televizních seriálů, které se odehrávají v nemocničním prostředí.
Každá nemocnice nebo lékař vede několik soudních sporů
vyvolaných pacienty ve snaze dosáhnout odškodnění za skutečné
nebo domnělé poškození během zdravotní péče. Pacienti, či jejich
právní zástupci, zde často žádají sumy, které by dokázaly pokrýt
několikaměsíční provoz průměrné okresní nemocnice v České
republice. Četnost sporů je již tak nepříjemná pro zdravotnický
personál, že se začíná poukazovat na to, že lékaře nahrazují právníci.
Převážná většina těchto sporů nevyplývá z poškození pacienta,
které má jádro v povaze výkonu nebo je způsobeno chybou lékaře či
jiného pracovníka, ale z toho, že se pacient cítil nedostatečně
poučen. Mnozí právníci se specializují na tyto spory, které pro ně
představují značné příjmy. Pro poskytovatele zdravotní péče se
naopak stávají noční můrou. Proto dnes práva pacientů neformulují a
na jejich dodržování nedohlíží jen četné organizace pacientů, ale i
poskytovatelé, především
13
Haškovcová, H.: Práva pacientů; Nakladatelství Aleny Krti love, 1996
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
velké nemocnice. Jedná se o jakýsi sebezáchovný mechanizmus,
který by si měli poskytovatelé zdravotnických služeb v ČR ve
vlastním zájmu co nejdříve osvojit.
Americké právo se speciálně právy pacienta nezabývá a ani v
existujících normách toho příliš nenalezneme. Ústava USA obsahuje
obecná ustanovení týkající se ochrany osobnosti v Čl.I. oddíle 9.
(Habeas Corpus), v Čl.IV.oddíle 2. a konečně v Dodatku IX.
Ústavy. Jiné zákony jsou, co se týče práv pacientů, na tyto velmi
chudé. Díky právní tradici je však poměrně důležitá role soudů s
jejich výroky, které tvoří precedenty pro další soudní praxi. Zde je
situace zcela opačná, neboť existuje značné množství precedentů z
oblasti poskytování zdravotní péče. Dále je zde také výše zmíněný
postoj poskytovatelů zdravotní péče, kteří pacientům, jestliže se
rozhodnou vyhledat jejich zařízení, garantují určitá práva.
Práva pacienta se dostala na úroveň závazkového práva. Jde o
smlouvu uzavřenou mezi pacientem a zdravotnickým zařízením.
Zdravotnické zařízení nabízí pacientovi určité služby a přístup k jeho
osobě. Jedná se o nabídku ze strany poskytovatele zdravotní péče,
která, je-li pacientem přijata, zakládá smluvní vztah mezi ním a
poskytovatelem. Jako ukázka toho, jak tato nabídka vypadá, mohou
posloužit "Práva pacienta" Heleně Fuld Medical Centre ve státě New
Jersey. V jiných zařízeních je přístup k pacientům podobný.
Lékařská péče - pacient má právo na potřebnou péči v
souladu splatným právem. Dále má právo na to, aby mu jeho
lékař podal vysvětlení ohledně jeho zdravotního stavu, léčby a
jejího průběhu, možných komplikací a dále aby ho seznámil
možnými alternativami léčby. Pokud se lékař domnívá, že by tyto
informace mohly poškodit zdraví pacienta nebo přesahují
pacientovu schopnost porozumět jim, pak musí vysvětlení podat
příbuzným nebo zákonnému zástupci.
Písemný souhlas je podmínkou lékařských zákroků nebo
péče, které nesměřují bezprostředně k záchraně života. Zde musí
lékař plně a srozumitelně informovat pacienta o zamýšleném
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
postupu a jeho všech rizicích, o délce rekonvalescence a o všech
možných alternativách léčby,
Pokud pacient odmítá léčbu, musí být jasně poučen o
možných následcích, které mu hrozí. Odmítnutí nemusí být
respektováno, pokud jde o život ohrožující stav nebo jde o léčbu
nařízenou zákonem.
Pokud se pacient účastní klinického výzkumu, musí být
předem dán jeho písemný souhlas.
Komunikace a informace -pacient má práv o být
informován o jménech a pracovním zařazení všech
zdravotnických pracovníků, kteří se podílejí na péči o něj. Dále
má právo obdržet služby překladatele, pokud je potřebuje pro
kontakt s ošetřujícím personálem.
Pacient má dále právo na informace o všech zdravotnických
a vzdělávacích zařízeních, která participují na jeho léčbě a tuto
participaci může odmítnout.
Na žádost pacient musí obdržet písemně zásady a postupy,
kterými se řídí nemocnice při život zachraňujících úkonech a při
ukončení podpory života přístroji.
Pacient musí být seznámen s pravidly, která platí v
nemocnici pro doprovod nebo návštěvy.
Obdržet výtah práv pacienta se jménem a telefonním číslem
pracovníka nemocnice, který odpoví na dotazy nebo stížnosti při
porušení těchto práv.
Lékařské záznamy — pacient má právo na okamžitý přístup
k informacím ve svých lékařských záznamech. Pokud se lékař
domnívá, že informace mohou mít nepříznivý účinek na
pacientovo zdraví, má právo nahlédnout do záznamů nejbližší
příbuzný nebo opatrovník.
Pacient má právo na kopie svých lékařských záznamů za
přiměřený poplatek a to do 30 dnů od podání písemné žádosti.
Cena nemocniční péče - pacient má právo obdržet kopii
účtu za hospitalizaci. Jestliže pacient požaduje účet rozepsaný na
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
jednotlivé položky, nemocnice mu je povinna takový poskytnout a
odpovědět mu na dotazy, tykající se účtu. Pacient má právo
zpochybnit jakoukoliv část účtu.
Pacient má právo být informován kdykoliv během
hospitalizace o tom, jak je jeho účet pokryty jeho pojištěním.
Nemocnice je povinna vyvíjet takovou aktivitu, aby na pokrytí
pacientova účtu získala maximum prostředků z veřejných či
soukromých zdrojů, na které má pacient nárok.
Plánování propuštění — pacient má právo obdržet
informaci o svém propuštění z nemocnice a dále má právo na
pomoc ošetřujícího lékaře či jiného zdravotnického pracovníka
při zajištění další péče po propuštění, pokud jí je potřeba.
Pacient má mít dostatek času před propuštěním, aby si
mohl zajistit další zdravotnickou péči, jakou potřebuje.
Pacient má být nemocnicí informován o všech možnostech
odvolání, které mu dává zákon, pokud nesouhlasí s plánem
propuštění.
Přeložení—pacient má právo být přeložen do jiného zařízení
na svou žádost nebo na žádost své rodiny, nebo v případech, kdy
překládající nemocnice je nezpůsobilá poskytnout mu nezbytnou
péči.
Pacient má právo obdržet od lékaře včasné vysvětlení o
důvodech přeložení a o existujících alternativách.
Osobní potřeby - pacient má právo na zdvořilé a šetrné
jednání a aby byla respektována jeho osobnost a důstojnost.
Dále má právo mít v pokoji úschovny prostor pro své
osobní použití.
Nemocnice musí mít vypracován systém na ochranu
osobního majetku pacientů.
Zákaz týrání a omezování svobody - pacient nesmí být
fyzicky nebo psychicky týrán.
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
Nesmí být omezována pacientova osobní svoboda, s
výjimkou případů, kdy se jedná o ochranu pacienta nebo třetích
osob. Toto omezení smí nařídit jen lékař a jen na časově
omezenou dobu.
Soukromí a důvěrnost - pacient má právo na "tělesné"
soukromí během lékařské péče nebo osobní hygieny, pokud
nepotřebuje asistenci.
Pacient má právo na to, aby se důvěrně zacházelo s
informacemi o jeho osobě. Informace z jeho záznamů nesmí byt
poskytnuty komukoliv mimo nemocnici bez jeho souhlasu, s
výjimkou, kdy toto umožňuje zákon.
Zákonná práva -pacient má právo na ošetření a lékařskou
péči bez ohledu na věk, náboženské vyznání, národnost, pohlaví,
sexuální orientaci, postižení, diagnosu, platební schopnost či
způsob placení.
Pacient má právo vykonávat všechna ústavní, občanská či
jiná zákonná práva.
Dotazy a stížnosti - pacient má právo přednášet své dotazy
nebo stížnosti pověřenému zaměstnanci nemocnice a obdržet na ně
odpověď v přiměřeném čase. Nemocnice musí pacientovi
poskytnout adresu a telefonní číslo the New Jersey Department of
Health agency, která se zabývá dotazy a stížnostmi pacientů.
Pokud jsme si pečlivě přečetli výše uvedený text, jistě nám byla
některá ustanovení povědomá. Mnohé zvýše uvedeného se
totiž formálně praktikuje i v tuzemských zdravotnických
zařízeních. Důležité je ovšem také to, jak jsou daná pravidla
aplikována v každodenní praxi.
Např. i v českých nemocnicích má pacient možnost se seznámit
s ošetřujícím personálem, neboť na oddělení zpravidla visí
nástěnka se jmény lékařů a ošetřovatelského personálu. Problém
nastává tehdy, pokud je pacient imobilní nebo z nějakého jiného
důvodu není schopen údaje z nástěnky přečíst. Vizitky se jménem
se liší zařízení od zařízení a jejich kvalita bývá různá, takže jsou
mnohdy nečitelné. Na druhé straně není pravidlem, aby se ve
zdravotnických zařízeních u nás personál pacientovi při prvním
setkání představil a to jak v lůžkových, tak
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
v ambulantních provozech. Domnívám se, že podobných rozporů
mezi formou a obsahem bychom našli při srovnávání mezi praxí v
USA a ČR více.
4.2.Francie
Druhým exkursem do zahraničí bude Francie, která je České
republice blíže, neboť Francie se vyznačovala vždy poměrně
silným vlivem státu (bráno v měřítku západních demokracií) na
různé oblasti života občanů. Přístup k právům pacientů je
formálně velmi vzdálen modelu americkému Za zmínku stojí
heslo, s jakým vytáhly do boje za svá práva pacientské organizace
ve Francii: "Nechceme, aby lékaře nahradili právníci." I zástupci
pacientů si tedy uvědomují úskalí, které přináší zaoceánský
systém. Tolik tedy úvodem.
Lze konstatovat, že rok 1998 byl pro práva pacientů ve
Francii velice významný. V dubnu 1998 se totiž dostalo historicky
prvního přijetí zástupcům pacientských organizací na ministerstvu
zdravotnictví, kde hlavním tématem byly výsledky práce několika
workshopů, kterých se účastnili kromě pacientů též zástupci
zdravotníků a státu. Nosným prvkem diskuse byl požadavek na
řešení vztahů mezi pacienty a lékaři, které by se měly jasně
definovat jako partnerské. Dále bylo toto setkání pojato jako
začátek práce nad kodifikací práv pacientů v jedné právní normě.
Jednotlivé workshopy se zabývaly tématy, které se navzájem
prolínaly. Jednalo se například o právech pacientů na přístup k
informacím o vlastním zdravotním stavu, o přivolení pacienta k
provedení terapeutického nebo diagnostického výkonu, o právní
odpovědnosti zdravotnických pracovníků (zvláště lékařů) při
poskytování zdravotní péče, o způsobech vzájemné komunikace
mezi lékařem a pacientem či o odškodňování následků
terapeutických nebo diagnostických postupů. Diskutovalo se též o
místě, jaké by měly zaujímat sdružení pacientů, o tom, jak
postupovat ve sporech pacient -lékař či o právu osob na intimitu a
čest (dobrou pověst) v průběhu zdravotnické péče. Poškození
zdraví při léčebném nebo diagnostickém
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
výkonu je vnímáno ve společnosti stejně citlivě jako v České
republice. Značná část francouzských pacientů se domnívá, že lékaři
nemají dostatečně citlivý přístup k jejich osobě, jejich problémům a
dále, že se k nim lékaři nechovají jako k respektovanému a
aktivnímu partnerovi, který má také co říct ke způsobu, jakým bude
léčen nebo vyšetřován. V diskusi rovněž zazněla kritika skutečnosti,
že jen s obtížemi lze prosadit zástupce pacientů do správních rad
veřejných nemocnic, špatné kvality zdravotnických služeb či nutnost
revize systému organizace zdravotnictví v regionech. Je tedy vidět,
že problémy jsou téměř identické s problémy v českém
zdravotnictví.
Nyní bych rád k některým tématům pohovořil podrobněji: Zmiňoval
jsem, že jeden z workshopů projednával téma práva pacienta na
informace. Doporučení, které bylo na závěr vydáno by jistě narazilo
na nepochopení mnoha zdravotnických zařízení a lékařů v ČR. Je
zde totiž řečeno, že lékařský spis o pacientovi má být veden na
papírovém nosiči, má být psán srozumitelně (i pro laika), je
majetkem a má být uložen u pacienta. Důvodem, proč by měla být
dokumentace u pacienta jsou námitky zástupců pacientů, že lékaři
často informace zadržují. Pokud by si pacient nepřál být
informován, má být dokumentace uložena u ošetřujícího lékaře.
Obsah dokumentace je vysoce důvěrný a bez souhlasu pacienta k ní
nemají přístup další osoby včetně zdravotníků. Dokumentace musí
být vedena řádně, nesmí postrádat záznamy o žádném ošetření či
vyšetření. Dalším doporučením bylo, aby při sdělování závažných
diagnóz byl přítomen kromě lékaře též klinický psycholog
(rozhodnutí o tom, zda se jedná o závažnou diagnózu však zůstává
na lékaři). Lékař by měl také pacientovi se závažnou diagnózou být
nápomocen v tom, že by měl podat základní informaci o různých
formách sociální pomoci.
Z diskuse na téma "souhlas pacienta k výkonu" vyplynulo
doporučení nepoužívat pojem souhlas (přivolení) k výkonu, neboť
tento pojem se jeví jako zavádějící v tom smyslu, že evokuje
podřízené postavení pacienta vůči lékaři. Řešení se nabízí v
partnerství lékaře a pacienta, i když toto partnerství se zatím
vymyká profesionální logice
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
lékařů. Základem partnerství by měla být psaná smlouva (mělo by s
ní být počítáno při kodifikaci práv pacientů), která by postihovala i
možnost konzultace jiného lékaře, lhůtu na uváženou i možnost
vybrat si konec života.
V souvislosti s možným poškozením pacienta léčebným či
diagnostickým výkonem se hovořilo o možnostech mimosoudního
urovnání sporů mezi poškozeným pacientem a zdravotnickým
zařízením nebo lékařem samostatně vykonávajícím praxi (i
léčitelem). Bylo doporučeno zřízení smírčích komisí, které by byly
vybaveny dostatečnými pravomocemi k tomu, aby mohly vést spory
mezi pacienty na jedné a lékaři z veřejných zdravotnických zařízení
nebo lékaři-podnikateli nebo i léčiteli na straně druhé. Komise by
musela být sestavena z osob z jiného regionu, než ze kterého je
zdravotnické zařízení, ve kterém došlo ke sporné události. Přednost
by měla být dána uzavření smíru. Stranám zůstává vždy možnost
obrátit se na soud.
Co se vlastního odškodnění týká, je zdůrazňováno, že nejde
pouze o hmotné zadostiučinění, nýbrž daleko více jde o "boj o
pravdu a o uznání utrpení oběti (pacienta) a její rodiny". S lékaři,
kteří chybovali musí být provedeno disciplinární řízení (pokud se
nejedná o čin podléhající pravomoci jiných orgánů) před komisí,
složenou z expertů, státních úředníků a reprezentantů sdružení
pacientů. Jak již bylo řečeno v předešlém odstavci, odškodnění na
základě rozhodnutí komise nevylučuje případné odvolání se k
soudu. Pro vlastní odškodňování bylo doporučeno rozdělit existující
"Fond odškodnění" na dva balíky - na l)hromadná rizika a na
2)individuální rizika14. Tento návrh vychází ze skutečnosti, že částka
75.- FF za pojištěnce ročně odváděná do "Fondu" nedostačuje k
tomu, aby pokryla taková rizika, jako např. bylo hromadné nakažení
stovek lidí krevními konzervami s hepatitidou typu C. Rovněž bylo
poukazováno na nerovnost, jaká existuje při odškodňování pacienta
pokud došlo ke škodní události ve státním (veřejném)
zdravotnickém zařízení nebo v privátním zdravotnickém zařízení. U
svobodně podnikajících lékařů je totiž výše odškodného
14
Zde by mělo následovat další členění podle toho, zda poškození vzniklo po nebo bez pochybení.
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
omezena v tom smyslu, že na úhradu škody nemůže být vzato nic z
jejich osobního majetku.
Tolik tedy k výsledkům workshopů, které by měly sloužit jako
podklad pro vznik kodifikace práv pacientů ve Francii. Tento exkurz
jsem zařadil jako ukázku dialogu mezi státní správou, zdravotníky a
pacienty. Nyní se můžeme podívat na stávající právní úpravu a
právní praxi.
Francie nemá speciální právní úpravu práv pacienta. Jednotlivá
práva o povinnosti lze nalézt v různých právních normách od ústavy,
přes občanský zákoník až k normám upravujícím otázky plateb za
zdravotní péči.
Vlastní text Ústavy neobsahuje žádná ustanovení, která by
souvisela s poskytováním zdravotní péče. Tato můžeme nalézt v její
Preambuli a v Prohlášení lidských a občanských práv. Prohlášení z
roku 1789 deklaruje,že cílem politického společenství je zachování
přirozených a nepromlčitelných práv. Mezi tato pak řadí svobodu
jednotlivce či právo na svobodné sdělování myšlení a mínění.
Preambule, která vznikla o 157 let později je již konkrétnější co se
týká práva na zdravotní péči a sociální zabezpečení. Mimo jiné se
zde uvádí, že národ zajišťuje jednotlivci i rodině podmínky k
rozvoji, zaručuje všem, zvláště dětem, matkám a zestárlým
pracujícím ochranu zdraví, hmotné zabezpečení a že každá lidská
bytost, která pro svůj věk, pro fyzický nebo duševní stav nemůže
pracovat, má právo, aby se jí od společnosti dostalo přiměřených
prostředků k existenci15.
V Code civil můžeme hledat práva pacientů v §§, týkajících se
ochrany osobnosti a dále v oblasti závazkového práva, kam patří i
otázka poskytování informací pacientovi či smluvní odpovědnost.
Jedním ze základních práv občana, a tedy i pacienta, je právo na
ochranu osobnosti. Z toho vyplývá, že pacient má právo na to, aby
jeho osobnost byla respektována v průběhu celé nemoci a aby byl
brán zřetel na možnou změnu osobnosti v průběhu nemoci. Toto
právo pacienta modifikuje
15
Klokočka, V., Wagnerová, K: Ústavy států Evropské unie, Lindě a.s., Praha, 1997, str.123
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
jeho další právo, a to právo na informaci, která má být
přizpůsobena právě osobnosti pacienta v jejím vývoji.
Jestliže budeme srovnávat práva občanů při poskytování
zdravotní péče obsažená v legislativě ve Francii a v České
republice můžeme konstatovat, že ČR má díky zákonu o péči o
zdraví lidu formálně lepší postavení. Jestliže však budeme
srovnávat právní praxi, tj. uplatňování zákonů soudy ale i mimo
ně, má Francie významný náskok.
Zhodnocení vývoje medicínské odpovědnosti a tedy i
měnícího se postavení pacienta provedla ve svém článku
"Medicínská odpovědnost: Nové karty rozdány" Sylvie Welsch16.
Autorka na příkladech rozhodnutí soudů vyšších stupňů ukazuje
složitý a dlouhý vývoj, kterým prošlo nazírání na odpovědnost v
medicíně a který započal již v třicátých letech tohoto století.
Za zásadní pro pozdější vývoj je považováno soudní
rozhodnutí v případu Mersier, kterým bylo již v roce 1937 určeno,
že i pro oblast poskytování zdravotnických služeb platí principy
přirozené smluvní odpovědnosti. Tento princip byl naposledy
potvrzen rozhodnutím kasačního soudu v roce 1997. Nejde tedy o
zvláštní ustanovení speciálního zákona, nýbrž o uplatnění
známých institutů závazkového práva i pro oblast poskytování
zdravotnických služeb. Další změnou proti praxi v ČR je otázka
nositele důkazní tíže v případě soudního sporu mezi zdravotníkem
- lékařem a pacientem. Od počátku 50. let byl výklad § 1315 odst.
1) Code civil takový, že důkazní břemeno ve sporech o poškození
zdraví je na pacientovi. Na straně poskytovatelů zdravotní péče
tak docházelo přirozeně k informační převaze. V roce 1997 ale
přineslo změnu této praxe rozhodnutí kasačního soudu, které ve
sporech o poškození pacienta při poskytování zdravotní péče
přirovnává práva pacienta k právům spotřebitele a ukládá lékaři
povinnost prokázat, že informoval pacienta o všem podstatném,
stejně jako výrobce, prodejce či poskytovatel služeb jsou povinni
informovat spotřebitele o vlastnostech výrobku či služeb.
16
Welch, S.: Responsabilités Médicale: La nouvelle donne; Petites affiches La Loi; No 43;10.4.1998; str. 6-12
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
Zajímavý je též pohled autorky na vztah informace
poskytované lékařem pacientovi a svědomí. I při výkladu tohoto
vztahu se opírá o ustanovení § 1315 Code civil. Uvádí, že
poskytnutí svědomité (pravdivé) informace je povinnost uložená
lékaři medicínskou smlouvou (tj. smlouvou, kterou uzavírá s
pacientem při poskytování péče). Informovat je nejen právní, ale
také profesní povinností. Není možná kvalitní péče bez souhlasu
pacienta a ten zase nemůže být informovaným (kvalifikovaným)
souhlasem, pokud pacient nebyl patřičně informován. Požadavkem
zůstává, aby informace byla přizpůsobena pacientovi, aby po celou
dobu nemoci byl brán zřetel na jeho osobnost, tz. i na možnou
změnu osobnosti v průběhu nemoci. Zde je kladen důraz na
lékařovo svědomí. Autorka hovoří v této souvislosti o "alchimii
informací".
Jak má informace pacientovi vypadat se pokouší
konkretizovat též jurisprudence. Informace by tedy měla být
jednoduchá, srozumitelná, pravdivá (autorka používá výrazu
"čestná") a přizpůsobená (konkrétní osobě a konkrétní situaci).
Informace musí umožnit rozeznání podstupovaného rizika.
Informace je důsledek smluvní povinnosti a důsledek procesních
pravidel (civilního procesu). Problémem zůstává dokazování
obsahu informace, z tohoto důvodu je důkazní břemeno přeneseno
na stranu informaci poskytující.
Pro rozsah informace jsou zásadními objektivní kritéria rizik
možných při zákroku. V případě poškození pacienta a nedostatku
či neexistenci záznamu o jeho informování platí presumpce viny
pro osobu, která měla pacientovi informaci poskytnout. Pro
pacienta je již tímto založen legální nárok na odškodnění.
Presumpce neinformovanosti platí pro znalost výsledků vědeckých
výzkumů na poli medicíny u pacientů.
Jestliže lze hodnotit ve zkratce, vývoj ve Francii přes
neexistenci samostatné kodifikace dospěl do stádia, kdy pacient
má díky soudní praxi poměrně široce zajištěna svá práva. Nebylo
by jistě od věci, kdy se tímto nechalo inspirovat i české
soudnictví.
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
5. Diskuse
Bylo by možné ze široka hovořit o dané problematice, která
doposud jen pomalu proniká do povědomí laické i odborné
zdravotnické veřejnosti. Je zřejmé, že práva pacientů jsou poměrně
dostatečně formulována českou legislativou, počínaje Ústavou ČR,
přes občanský zákoník, zákon o ochraně informací v informačních
systémech, zákon o péči o zdraví lidu a dalších. Právní praxe i
každodenní chování významného počtu zdravotníků ukazují, že
uplatňování zákonných norem je stále nedostatečné zvláště v oblasti
práva pacienta na informace.
Jestliže se vrátíme k právům pacienta v České republice, pak
musíme konstatovat, že minimálně od poloviny 60. let jsou českou
legislativou poměrně dobře definovány. S jejich naplňováním to
bylo a doposud je horší. Bez větších problémů je uplatňováno právo
na bezplatnou zdravotní péči nebo na první pomoc. Čas od času se
vyskytnou problémy s naplněním práva pacienta na léčbu lege artis.
Jde ale o pochybení jedinců, nikoliv o systematické nenaplňování
práva. Pravidelně však nejsou naplňována práva občanů v oblasti
práva na informaci. Pacient nebyl a dosud mnohde není považován
za lékařova partnera, který se má podílet na léčbě, ale téměř za věc,
kterou je potřeba opravit. Nejeví se jako subjekt právního vztahu,
ale jako jeho předmět.
Právo na informaci je pacientovi dáno § 23 zák.č. 20/1966 Sb. v
platném znění. Jde o to pacienta vhodně informovat, tedy podat
pacientovi informaci způsobem jemu pochopitelným, jasným a
šetrným, s ohledem na jeho osobnost a lidskou důstojnost. Povinnost
informovat pacienta existuje vždy, informace -způsob podání - má
být přizpůsobena okolnostem. Bohužel, již od vydání zákona o péči
o zdraví lidu nebylo toto ustanovení naplňováno a to jak ke škodě
pacientů, tak i ke škodě lékařské veřejnosti, neboť je jistě naivní si
myslet, že zatajení závažné diagnózy či neinformování o rizicích
různých výkonů navodí atmosféru důvěry mezi lékařem a jeho
pacientem.
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
Pokusím se tedy znovu shrnout, jaká mají občané při
poskytování zdravotní péče v České republice práva: právo na
ochranu zdraví, na bezplatnou léčebnou péči na základě veřejného
zdravotního pojištění, na léčbu v souladu s nejmodernějšími
poznatky lékařské vědy, na hmotné zabezpečení v nemoci, na
svobodnou volbu lékaře, na svobodnou volbu zdravotní
pojišťovny, na ochranu údajů o své osobě a na informace týkající
se vlastní osoby v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Tato
práva jsou zanesena v různých právních normách a jejich
naplňování je odrazem naplňování právních předpisů v ČR
obecně.
Porovnáme-li tento stav se stavem ve srovnávaných zemích,
dojdeme k závěru, že v nich není na rozdíl od ČR tak jednoznačné
vyjádření práv pacientů v právních normách, ale vývojem právní
praxe tyto země dospěly do stádia, kdy některá práva občanů při
poskytování zdravotní péče jsou chráněna lépe, než je tomu v ČR
(zvláště mám na mysli právo být informován).
V USA nejsou práva občanů při poskytování zdravotní péče
soustředěna v žádném kodexu, úprava je spíše místního charakteru
v kompetenci jednotlivých států Unie. Další významný rozdíl
spočívá ve skutečnosti, že poskytovatelé zdravotní péče vzali za
své pacientské kodexy a z jejich jednotlivých ustanovení udělali
své "obchodní podmínky". Tímto se ochrana práv pacienta dostala
do polohy ochrany práv vyplývajících ze smlouvy. Jejich porušení
je pak posuzováno soudy jako porušení právní povinnosti
vyplývající ze smluvního vztahu s následkem odškodnit smluvního
partnera, tedy pacienta.
Francie sice formálně představuje jiný typ cesty, avšak
výsledek se zdá být zatím shodný. Ve Francii je patrná především
daleko větší přítomnost státu ve vztazích dotýkajících se zdravotní
péče. Ani zde neexistuje ucelený kodex, jednotlivá práva jsou v
Ústavě, CC a dalších normách. Ve své většině se jedná o práva na
ochranu osobnosti a soukromí. Hybnou silou změn v přístupu k
právům pacienta byla rozhodovací praxe soudů, která se v druhé
polovině 90.1et přiklonila k názoru, že práva pacientů jsou
obdobná právům spotřebitelů.
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
I když může přirovnání práv pacienta k právům spotřebitele
připadat někomu nepatřičné, domnívám se, že plní svou roli.
Zvyšuje sebevědomí pacienta a podílí se na změně vztahu lékař pacient ze vztahu paternalistického na partnerský.
Pro nápravu existujícího stavu v České republice bych doporučil
prozatím dva kroky. Zavést na lékařské fakulty a SZŠ výuku
základů práva, která by měla umožnit studentům alespoň
nejzákladnější orientaci v českém právním řádu s důrazem na ty
právní normy, kde se objevují práva občanů v souvislosti s
poskytováním zdravotní péče. Dále bych
doporučil, aby MZ ČR vydalo metodický pokyn, který by sjednotil
výklad § 23 zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění a určil postup při
poskytování informací. Domnívám se, že metodický pokyn by měl
být vydán neprodleně.
6.Návrh řešení situace v ČR
6. l .Výuka práva na lékařských fakultách a SZŠ v ČR
V učebních osnovách pro vzdělávání zdravotníků musí být
nalezeno místo pro to, aby se budoucí lékaři a sestry seznámili nejen
s právy pacienta, ale i správním prostředím, ve kterém budou
poskytovat zdravotní péči, neboť při svém povolání se budou často
setkávat s problémy, které budou více či méně právní povahy ať již
půjde o práva pacienta, pracovně právní vztahy, žádosti orgánů
činných v trestním řízení či jiné.
Proto bych navrhoval, aby na lékařských fakultách byla
zařazena výuka základů práva v rozsahu dvou semestrů a na
středních zdravotnických školách v rozsahu jednoho roku. Obsah a
forma by musela být přizpůsobena tomu, zda posluchači budou
vysokoškoláci či středoškoláci. Jistě by se však měly probírat otázky
teorie práva (jaká je struktura právní normy a jaké druhy právních
norem máme), základy ústavního práva s důrazem na Listinu
základních práv a svobod, vybrané
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
kapitoly z občanského a pracovního práva a dále by měly být
probrány základní normy regulující oblast zdravotnictví s důrazem
na práva a povinnosti pacientů a zdravotníků. Tímto způsobem by
bylo možné kvalitativně zlepšit právní vědomí zdravotnických
pracovníků.
6.1.Metodický pokyn MZ ČR - doporučený postup při aplikaci §
23 z.č. 20/1966 Sb. v platném znění
Při poskytování zdravotní péče je potřeba, aby měl každý
zdravotnický pracovník stále na paměti práva a povinnosti
pacienta i svá. Je nutné bezpodmínečně respektovat, že jediný, kdo
je oprávněn a současně i povinen informovat pacienta eventuálně
osoby jemu blízké v souvislosti s onemocněním, je lékař.
Metodický pokyn by měl upřesnit, který lékař má povinnost
informovat ve smyslu odst. 1) § 23 z.č. 20/1966 Sb. a dále
doporučit postup, kdy a jak by měl informovat pacienta o povaze
onemocnění i vyšetřovacích a léčebných výkonech a jak by měl
vypadat souhlas podle odst. 2) § 23 téhož zákona. Dále by mělo
být stanoveno, kdy může informaci poskytnout jiný lékař než lékař
ošetřující a v jakém rozsahu.
Domnívám se, že metodický pokyn by měl mít následující
podobu: L Při přijeti do zdravotnického zařízení pracovník
příjmu (zpravidla střední zdravotnicky pracovník) seznámí
pacienta s obsahem § 23 zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění
a dále jej poučí o jeho právech a povinnostech, které má v
souvislosti s hospitalizací.
2. Pacientovi určeny ošetřující lékař17 poučí pacienta o
důvodech hospitalizace, způsobech léčby a všech existujících
validních alternativách léčby včetně jejich rizik (o způsobech
vyšetření a všech existujících validních alternativách
vyšetření včetně jejich rizik). Rovněž poučí pacienta o
rizicích či možných následcích nebude-li léčebný či
diagnosticky výkon proveden. O tomto poučení provede
ošetřující lékař zápis, ve kterém výslovně uvede obsah
poučení a tento zápis nechá stvrdit podpisem pacientovi.
17
Ošetřujícího lékaře pacientovi určuje zpravidla vedoucí lékař kliniky nebo oddělení.
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
Zápis se stává součástí chorobopisu. Zvláštní pozornost je
nutné věnovat poučení pacienta u operačních či náročných
invazivních výkonů.
3. S významnými změnami ve způsobu léčby či vyšetřovacím
postupu je nutné neprodleně seznámit pacienta způsobem
uvedeným v bodě 2.
4. Pokud pacient má výhrady k poučení, může je dopsat k zápisu
pořízeném ošetřujícím lékařem. Pokud pacient odmítá svým
podpisem potvrdit zápis o poučení, je nutné tuto skutečnost do
zápisu zaznamenat a nechat potvrdit alespoň jedním svědkem
kromě osoby, která poučení prováděla.
5. Pokud se ošetřující lékař domnívá, že by informace měla
škodlivý účinek na pacienta, je povinen ve výše uvedeném
rozsahu informovat osobu pacientovi nejbližší.
6. Ostatní lékaři jsou povinni informovat pacienta či osoby blízké
pokud z dokumentace zjistí, že tak ošetřující lékař neučinil.
Informace jimi podávaná může být jen v rozsahu, který se týká
jimi prováděných léčebných či diagnostických výkonů.
7. Při běžném ambulantním ošetření či vyšetření provádí poučení
lékař, který pacienta ošetřuje či vyšetřuje. O poučení pacienta
není zpravidla nutné provádět zápis; pokud je však vyhotoven,
postupuje se obdobně podle bodu 2.
8. Tento způsob poučení se týká osob, které nejsou omezeny ve
svých právech a právních úkonech a kterým stav vědomí
dovoluje rozpoznat a hodnotit situaci, v niž se ocitli.
7.Souhrn
Východiskem práce je neutěšený stav naplňování některých
práv občanů při poskytování zdravotní péče v České republice.
Metodou práce je porovnání práv občanů a existující praxe při
poskytování
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
zdravotní péče s důrazem na informování pacienta do a po roce
1990 v ČR a dále srovnám postavení občana - pacienta (jeho práv)
v procesu zdravotní péče v České republice, USA a Francii. Cílem
práce je hledat možná východiska ze současného stavu, která
vidím ve vzdělávání zdravotnických pracovníků a ve vydání
metodického pokynu ministerstvem zdravotnictví.
Klíčová slova: práva občanů - poskytování zdravotní péče
-informování pacienta
Summary
Origin of this work is cheerlees statě of settlement some rights
of citizens in the course of health care in Czech Republic. Method
of this work is comparison the rights of citizens and exist practice
in the course of health care till and after 1990 year laid stress on
information for patient and also comparison of standing citizen patient (his rights) in the process of health care in Czech Republic,
the U.S.A. and France. Object of this work is to look for
opportunitis from this statě which I see in education of health
employees and in publish of methodic instruction by health
ministry.
Key words: the rights of citizens - the course of health
care -information for patient
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
Seznam použité literatury
1) Haškovcová, H.: Práva pacientu, Nakladatelství Aleny Krtilové,
Praha - Havířov, 1996
_
_
2) Štěpán, J.: Právo a moderní lékařství, Panorama, Praha, 1989
3) Stolínová, J., Mach, J.: Právní odpovědnost v medicíně, Galen,
Praha, 1998
4) Malý, L: Trendy soudobé chirurgie, ÚVN, Praha, 1998
5) Pavlíček, V., Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád České republiky,
1. a 2. díl, Lindě a.s., Praha, 1994-1996
6) Klokočka, V., Wagnerová, E.: Ústavy států Evropské unie, Lindě
Praha a.s., 1997
7) Cassidy,D.L, Young, R.: The proceedings of the medoco-legal
society of New South Wales 1968-1970, Printed by Simmons
Limited, Glebe, Sydney, 1970
8) Ústava Československé socialistické republiky, Státní
pedagogické nakladatelství, Praha, 1972
Odborné časopisy a denní tisk:
9) Palkovský, A.: Právní úprava vztahu lékař - pacient, Právní rádce
3/1995
10) Palkovský, A.: Občanskoprávní odpovědnost při
poskytování zdravotní péče, Právní rádce 3/1996
11) Kalenská, M.: K postavení lékařů a pacientů, Právní rádce
4/1996
12) Haškovcová, H.: Když se z nás stanou nemocní lidé,
Hospodářské noviny 24.9.1996
13) Medicínské právo a principy nedotknutelnosti života,
Příloha Zdravotnických novin (ZdN) 28.3.1997
14) Albrecht, V.: Zdraví, etika a lidská práva v moderní společnosti,
Příloha ZdN 11.4.1997
15) Hoškova, V.: Návrh zákona o zdravotní péči, ZdN 23.5.1997
16) Šilhanová, J.: Etická kritéria pro získávání a transplantaci
orgánů, ZdN 26.9.1997
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
17) Spáčil, J.: K právnímu hledisku lékařem poskytovaného
poučení, ZdN 31.10.1997
_
18) Šilhanová, J.: Postavení organizací pacientů v holandském
zdravotnictví, ZdN 3 L10.1997
19) Vorlíček, J., Rechtoříková, O.: Sdělování diagnózy
onkologicky nemocným pacientům, Příloha ZdN 5.12.1997
20) Vládní návrh zákona o zdravotní péči, ZdN 12.12.1997
21) Konvence o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s
ohledem na aplikaci biologie a medicíny, Příloha ZdN 9.1.1998
22) Welsch, S.: Responsabilités Médicale: Lanouvelle doune,
Petites affiches La Loi No 43 10.4.1998
23) Cognat, Ch.: Koucher sur la pisté děs droits děs malades,
Tribune Progrese 28.4.1998
24) Silhanová, J.: pacienti usilují o právní ochranu v souladu s
Evropou, ZdN 30.4.1998
25) Doležalová, E., Riebauerová, M.: Lékaři občas nedokáží říct:
Vaše dny končí, MF DNES 12.6.1998
26) Mojžíšová, R.: Blahožovi se nemohou smířit s dceřinou smrtí,
ZdN 3.7.1998
27) Šilhanová, J.: Ochrana práv pacientů u nás a v
mezinárodním kontextu, ZdN 3.7.1998
28) Bošková, V.: Evropská úmluva zajišťuje i práva zdravotníků,
ZdN 17.7.1998
29) Příhoda, P.: Sterilizována proti své vůli - i proti právu, MF
DNES 11.11.1998
30) Mach, J.: Nedostatky současné právní úpravy vztahů
ve zdravotnictví, ZdN 8. l. 1999
Zákony a judikatura:
31) z.č. 100/1960 Sb. ve znění novel (Ústava ČSSR)
32) z.č. 1/1993 sb. (Ústava ČR)
33) Usnesení předsednictva ČNR č.2/1993 Sb. (Listina základních
práv a svobod)
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele
a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.
34) z.č.40/1964 Sb. ve znění novel (Občanský zákoník)
35) z.č.20/1966 Sb. ve znění novel (O péči o zdraví lidu)
36) z.č.256/1992 Sb. (O ochraně osobních údajů v
informačních systémech)
Jiné prameny:
37) Ústava Spojených států amerických, the U.S. Information
Service, Embassy of the United States of America
38) Úmluva o lidských právech a biomedicíně, MZ ČR březen
1998 Internet:
39) State of New Jersey Hospital Patient Rights
40) University of Chicago Hospitals' Policy: Patient Rights
and Responsibilities
41) National Coalition for Patients Rights
42) Your Rights as a Hospital Patient in New York State