Souboj s maloměstem

1
SOUBOJ S MALOMĚSTEM
Maloměstský román „nestal se velikým, poněvadž se velikým stát nesměl“
Ke vzniku Maloměstského románu (1890) Terézy Novákové.
2
Moje počínání jeví se nerozumným a snad příliš sobeckým.
Ano, tak dalece nerozumným, jak bývá skok na smrt
pronásledované laně do nedohledné hlubiny, a tolik
sobeckým, jak jim bývá planý šípek, jenž vytváří si trny, aby
nemohl k němu dorážeti leckterý nenasycený patvor, aby
zachováno bylo několik červených plodů přes tuhou zimu
až k jaru.
Anna Pammrová1
I. 31.7. 1853 - 1879
Když čteme více děl jediného autora, brzy objevíme, že tento autor propadá určitým
motivickým stereotypům, podobně jako se v citovém životě může opakovat představa jakési
„osudové ženy“ – představa téměř obsedantně neodbytná a nutkavá, kterou si sice dokážeme
uvědomit, ale mnohem hůře se jí zbavit. Ve svém životě se nemůžeme oprostit ani od
prostředí, ve kterém jsme vyrůstali nebo které nás zasáhlo v klíčových údobích. Je do nás
vepsáno a v mnoha nečekaných ohledech předurčuje i naše další reakce. Často se zákeřnou
nenápadností rozhoduje o našem „odkud-kam“, ať už prostřednictvím touhy, nebo naopak
zabraňujících strachů. Tyto determinanty můžeme buď respektovat a setrvávat v nich jako
v pevných hranicích, nebo se pokoušíme jejich diktát postupně lámat. Ve druhém případě je
tak životní cesta vlastně „zápasem se sebou“, přehodnocováním vlastních zkušeností, růstem.
Umělecká díla takových „věčně nespokojených“ autorů nám podávají svědectví o vyhraných i
prohraných bitvách jejich životní poutě.
S „maloměstem“ se Teréza Lanhausová (nar.1853) až do svých 23 let vlastně nesetkala.
Vyrůstala v dynamickém a lehce uvolněném prostředí Prahy. Její matka Arnoštka pocházela
ze zámožné jihlavské rodiny a kdysi snila o závratné umělecké kariéře. Zájem o kulturu a
zvláště literaturu ji však neopustil, ani po svém sňatku s úředníkem České spořitelny se
nestává „městskou paničkou“ a například jako jedna z prvních pražských čtenářek
rozpoznává uměleckou kvalitu Tolstého epopeje Vojna a mír. Přesto se však nikdy nenaučila
česky.2 Otec František, vřelý vlastenec, účastník mnohých akcí tehdejšího národního hnutí,
však také doma česky asi příliš nemluvil a spíše se podřizoval vídeňskému vychování své
manželky. Navzdory těmto poměrům se však jejich dcera Teréza naučila česky.
Dostalo se jí výtečného vzdělání v ústavu vedeném manželi Amerlingovými, který byl
doslova továrnou na výrobu nadšených vlastenců. Po r.1868 se dívka vzdělávala soukromě,
1
Anna PAMMROVÁ: Alfa. Embryonální pokus o řešení ženské otázky. Klatovy 1917. S.105.
2 Rodinné protředí a dětství své matky Nováková volně zachycuje v próze Baronesa, napsané roku 1887.
Arnoštčinu matku tu představuje paní Dolanová, přísná a necitlivá žena, vyžadující od svých dcer stálou
poslušnost. Na tuto paralelu upozorňuje Zdeněk Nejedlý (na základě přímých vyjádření Terézy Novákové),
srov. Zdeněk NEJEDLÝ: Teréza Nováková. Československý spisovatel. Praha 1958. U citovaných prací dále
uvádíme již jen autora a název.
2
3
zejména po stránce jazykové (čte knihy v angličtině a francouzštině). Jedním z jejích učitelů
byl i nesmělý Josef Novák, bohemista a klasický filolog, její budoucí manžel.3
Na spisovatelčinu duši snad měla velký vliv její dětská churavost. Už na svět přišla jako
polomrtvá, teprve po několika napjatých okamžicích začala dýchat (jak podává ve Vlastním
životopise). V následujících letech trpěla smrtelně nebezpečnou spálou. Častá vyšetření u
lékaře, neustálé polehávání a péče rodičů mohly znenáhlu vypěstovat její pocit romantické
výlučnosti – „jsem jiná než ostatní, jsem zranitelnější než druzí“. Ona, která je stále nemocná,
se musí životem doslova protrpět.
Chceme-li načrtnout život Terézy Novákové před příchodem do maloměsta, postačí nám
představa plesového víření, lehké salonní koverzace, dobového vlasteneckého blouznění,
které se kromě vášnivých debat projevovalo i patetickou poezií ve stylu Svatopluka Čecha
(který byl pro ni téměř duchovním vzorem). Horlivě četla, nechyběla při žádné slavnosti a
zábavě, hluboce prožívala svá první milostná vzplanutí. Snad nejlepší profil její osobnosti
získáváme ze slov Arne Nováka, že „vynikala pikantním vzhledem a duchaplnou vervou,
měla mnoho radostného smyslu pro zábavy a flirt, což bylo v rozmarném rozporu s její
byronovskou rozervaností.“4
Prostředí, ve kterém se rodila budoucí spisovatelka, bylo vlastně umělé. Mladá žena byla
uchovávána ve „skleníku“, setkávala se pouze s elegantním povrchem intelektuální
společnosti.Ovládal ji nacionalismus šedesátých let, tudíž ideologie zdůrazňující morální a
lidskou povinnost boje za českou věc, představa, že jednotlivec musí vystupovat proti
skrytému či zjevnému zlu, že je přímo povolán k vysokému a svatému poslání. Pro její
duševní vývoj má toto prostředí ještě jiný význam, než pouhou inspiraci pro další osobní
angažovanost. Zmíněná ideologie totiž dává jakýsi řád a směr vášnivým citům a fantaziím
této půvabné a trochu záhadné dívky. Její romantický pocit výlučnosti, spojený s utajovaným
bolestínstvím (bezpochyby souvisejícím s traumatizující nemocí v raném dětství), se tu
nenápadně spojil s touhami po ideálním češství a sociální spravedlnosti. A zatímco jiní
buditelé nadšenecky popisovali krásy a úspěchy národního života (Jirásek, Rais), či alespoň
jeho utěšenou snovou představu (Světlá), Teréza Lanhausová se chystala přijít se svým
notorickým pesimismem.5
V roce 1874 se zasnoubila s Dr.Josefem Novákem, a tak vlastně pro svůj další život
získala oporu v povaze zcela racionální, spíše hloubavé, než impulzivní. Po svatební cestě do
Mnichova (v létě 1876) následuje svého manžela na jeho nové působiště – v září 1876 se
stěhují do venkovského maloměsta Litomyšle (obrázek č.1 a 14). Její milovaný „Joe“, jak ho
ve svých intimních denících nazývá, se stává profesorem tamějšího gymnázia (obr.č.16).
V průběhu dalších let vyučuje češtině (a literatuře), němčině, řečtině a latině. Odchod z Prahy
do odlehlé Litomyšle byl pro oba novomanžele jistě velkým zklamáním – opouštějí své
přátele a vzdalují se elektrizujícího kulturního prostředí, v němž se oba mohli společensky
rozvíjet. Doufají, že se v krátké době naskytne výhodnější místo na některém z pražských
gymnázií.6
3
Základní údaje o rodičích a dětství Terézy Lanhausové podává Arne NOVÁK: Z vývoje Terézy Novákové. In:
A.NOVÁK: Podobizny žen. Fr. Borový. Praha 1918. S.176-180.
4
Tamtéž, s.180.
5
O raném dětství Terézy Lanhausové si můžeme učinit představu z kusých náznaků v jejím Vlastním životopise,
psaném v poměrně neradostném roce 1893. První novější vydání viz Arne NOVÁK: O Teréze Novákové.
František Lukavský. Česká Třebová 193O. Podle těchto, ale i jiných zpráv ji portrétuje Zdeněk NEJEDLÝ
v již citované práci (pozn.2). Domníváme se, že v některých případech až příliš volně.
6
O tomto období píše Nováková: „Vzpomněla jsem si na svá dívčí léta, kdy se mi zdálo od oltáře se
odebrati tolik, jako tonouti na věky v opojné písni krásy, vítězství a lásky, kterou celé tvorstvo okolo nás
zpívá a kdy jsem celý tucet rozkošných čepečků, každý jiného tvaru a s pentlí jiné barvy, k nimž se
družila řada průsvitných a koketních ranních obleků, s jinými ještě titěrnostmi, měla za rovněž
podstatnou a důležitou čásť mladé domácnosti jako vařečku, utěrák, struhadlo a kartáč. Vzpomněla jsem
si, jak jsem se domnívala, že plesy, koncerty, duchaplné, čajové večery a jour fixy, budou u mne jako
4
Tímto přerodem teprve Teréza Nováková vstoupila do života. Bylo jí třiadvacet, plná
mladistvých ideálů, toužila po vlastním uplatnění v národním životě a zástěra a smeták jistě
nejsou rekvizity, jejichž existenci by si ve svém omámeném životě přinejmenším
uvědomovala. Vyrostla uprostřed poezie a hudby.7
Význam tohoto přerodu může doložit i srovnání s jejím vrstevníkem – spisovatelem
Aloisem Jiráskem. Zatímco ona přichází z „krasoduché“ Prahy, Jirásek vyrůstal v malém
podhorském Hronově, v prostředí krajně venkovském. Co bylo pro Jiráska krásným divadlem,
pozoruje Nováková s vnitřní nechutí. Jirásek, který se na litomyšlském gymnáziu ocitl jako
suplent už v roce 1874 a který se později stal u Novákových častým hostem v době, kdy již
psal své maloměstské příběhy, byl typem zcela opačným. Jirásek se v Litomyšli nadechoval
k životu, v roce 1879 si vzal Marii Podhájskou, poměrně rychle se stal uznávaným
spisovatelem a s jakýmsi humorem se zapojoval do rozličných přátelských podniků. Naproti
tomu Nováková se z obletované „slečinky“ proměnila v ustaranou manželku a matku a její
práce, sepisované ve volných večerních chvilkách, pokud byly vůbec čteny, nalézaly odezvu
jen v úzkých kruzích vzdělaných a horlivých dam. Ačkoli Jirásek a Nováková ve stejné době
a na stejném místě konali obdobnou literární činnost (oba s vlasteneckými záměry líčili
litomyšlské prostředí), jejich výsledky byly protichůdné. S určitou nadsázkou bychom mohli
tvrdit, že Jiráskova díla kypí životem, zatímco hrdinové Terézy Novákové ztrácejí život až
k bezkrevnosti.8
Po příjezdu do města měli novomanželé značné problémy s ubytováním. Vystřídali
několik míst (hostinec U slunce, pokoj v domě č.p.25) a teprve koncem roku získali
rozlehlejší byt v budově pošty (obr. č.2-4). Zde se konečně mohli zařídit v duchu alespoň
trochu podobném tomu pražskému. Samotné město v nich nezanechalo valný dojem. Náměstí
se sice tváří vznosně, ale stačí udělat pár kroků a všude se otevřou protivné venkovské domy
s ještě protivnějšími obyvateli. I lidé, kteří se procházejí po „podsíních“, jak se tu říká
rozsáhlým podloubím, jsou spíše studení úředníci. 9 „Co ji tu tehdy, živě společenskou,
romantickou a dokonce rozmarnou dívku, dychtící po poezii a neobyčejnosti, čekalo? Město
asi sedmitisícové, jehož vlastní městský střed kolem náměstí byl zabydlen úředníky a
starousedlými měšťany. Jako sídlo okresního hejtmanství a soudu, správy zámeckého panství
(zámek byl v té době již neobydlený – pozn.J.B.) a tehdy již dvou městských úřadů – politické
obce a osady – byla Litomyšl plná úředníků. Vyšší z nich dodávali ještě městu německý ráz.
Vždyť i v purkmistrově rodině se ještě dost mluvilo německy, natož u vyšších úředníků
státních!“ 10
u mladé paní na denním pořádku - (...).“ Teréza NOVÁKOVÁ: K sesterským srdcím. Řada přátelských
rozhovorů pro paní a dívky českoslovanské. 1.2.. 1889. In: Domácí hospodyně. Roč.6. Olomouc 1889. S.42.
7
Motiv bolestného „vstupu do maloměsta“ je pevným motivem všech odborných prací o jejím díle. Musíme
přiznat, že jsme nenalezli okolnosti, které by tento motiv vyvracely. Kromě mnohokrát opakovaného příběhu
o nadané a hluboce vnímavé ženě ocitající se v nízkém nekulturním prostředí (Nioba,, Démon, Baronesa,
Maloměstský román, Pohádka o staré panně, Sfinx, Lojzička Hendrychová, dívka z lidu - z let 1883-1889) mu
nasvědčuje i samotná Teréza Nováková ve Vlastním životopise.
8
O Jiráskově litomyšlském působení nejkompletněji viz Zdeněk NEJEDLÝ: Litomyšl. Tisíc let života českého
města. Kniha druhá. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1954. S.104-114. Poněkud idealizovaný
obraz této epizody podává novela Josefa KLEMPERY, Litomyšlská romance. Východočeské nakladatelství.
Havlíčkův Brod 1965. Přesto tu máme v obrysech zachycen charakter Jiráskova působení. Na litomyšlská léta
(včetně literárních rozhovorů s Terézou Novákovou) JIRÁSEK vzpomíná ve své knize Z mých pamětí, díl II,
Praha 1913. Tato kniha má vzácnou dokumentární hodnotu. Dostupnější vydání v Mladé frontě, Praha
1980. Přehledné historické pojednání viz též Marie VORLÍČKOVÁ: Tou cestou jsem šel. Nástin životopisu
Aloise Jiráska. Díl II – „V Litomyšli“. In: Sborník Společnosti Aloise Jiráska. Repro Brandýs 1996.
Méně už ldoporučujeme oslavnou brožuru - Zdeněk NEJEDLÝ: Alois Jirásek. Družstevní dílo. Praha 1946.
9
O životě na podsíních kreslí poetický obrázek básnířka Lucie SOVOVÁ: Na podsíni.Tiskárna Augusta
Litomyšl 1949. Zachycený stav se příliš neliší od toho, který nám Nováková sama předestírá v románu
Drašar (na začátku čtvrté kapitoly).
10
Obsah této práce se z velké části kryje se studií Jindřicha RUŽIČKY: Litomyšl v rané tvorbě Terézy
5
Na podkladě poznámek v osobním zápisníku Terézy Novákové se pokusil Jindřich
Růžička zrekonstruovat její společenský život.11 Podle něho se Novákovi se svým okolím
příliš nestýkali, alespoň v sedmdesátých letech. Navštěvovali sice většinu tehdejších zábav,
ale jejich bližší vztahy k lidem byly spíše vlažné. Většina jejich přátel byli sousedé z pošty –
rodina ředitele gymnázia Antonína Tilla, rodina okresního hejtmana Wižďálka, případně také
Alois Jirásek. Blízkým přítelem ředitele byl i suplent Josef Šimek, jehož navštívenku si mezi
mnoha jinými Nováková také poznamenala ( č. 28 přílohy).12 „Paní Teréza Nováková, choť
profesora gymn., počínala tehdy již psáti a my suplenti měli jsme za svou povinnost při
zábavách dvořiti se dámám svých starších kollegů, tedy i paní T.Novákové. Poznali jsme
ovšem, že se vyhýbala běžným hovorům, (...).“13 Historik Šimek, kamarád a spolupracovník
Jiráskův, však dodává, že Nováková na něho působila spokojeným dojmem. Brzy po svém
příjezdu se patrně alespoň letmo seznámila s většinou honorace (ta intelektuální se beztak
soustředila jen kolem gymnázia), ale prozatím do ní příliš nevstupovala. Byli to lidé jiného
druhu, než jaké poznala v Praze. Zde v Litomyšli nemohlo vzkvétat patetické vlastenectví,
hovory bývaly střídmější, obyčejnější. I když se tu nacházeli mnozí vlastenci, jejich pracovní
úsilí muselo připadat Novákové velmi skromné a chudičké. „Není pochybnosti, že mladá
choť nového profesora musila vstoupiti v kruh místní honorace, získávajíc si tu rázem přízeň,
ale vystavujíc se také ostré kritice některých dam, jimž „vysoká“ čeština Terézy Novákové i
celé její vystupování se zdálo poněkud afektované.“14
Od roku 1873 učil na gymnáziu také spisovatel Alois Vojtěch Schmillauer (pseud.
Šmilovský). V této době také píše svá prozaická díla, z nichž největší proslulost si získala
novela Za ranních červánků (1875), poutavě líčící osudy Josefa Dobrovského jako
soukromého učitele v rodině Černínů z Chudenic. Šmilovský však proti svému příteli
Jiráskovi nebyl v Litomyšli šťasten. Nevedlo ho k tomu ani tak samotné prostředí, jako spíše
četná životní zklamání. V Litomyšli mu zemřelo několik dětí, on sám byl nemocen a práce
školního inspektora ho nutila postupovat i proti jeho osobním sklonům (snad proto se od něho
odklonili někteří přátelé). I když se s Novákovou často vídal, užší přátelství mezi nimi
nevzniklo. (Šmilovského dům – viz obr.č.5). Přesto krátce po jeho smrti v roce 1883 napsal
Josef Novák o Šmilovském životopisnou monografii.15 O této práci Nováková za několik let
řekla, že ji psal „jaksi z donucení“.16
Teréza Nováková je k tomuto „intelektuálnímu exilu“ nucena ještě osobními důvody.
Její první těhotenství skončilo roku 1877 porodem mrtvé holčičky. Ve Vlastním životopisu
označuje následující rok jako „hrozný“, zřejmě plný úzkosti a smutku, také proto, že se naděje
na návrat ukázaly jako marné. Záhy po příjezdu do Litomyšle a zhruba do zmíněného roku
1878 se v myšlenkách neustále vracela do Prahy.Těmto myšlenkám dala i literární podobu ve
svých Klepech z plesů. Sama o nich prohlašuje, že je psala na „rozptýlení svého stesku“.
Těchto šest krátkých, téměř portrétních, obrazů vydala až o několik let později v časopise
Novákové (K 45.výročí úmrtí spisovatelky Jiřího Šmatlána a Dětí čistého živého.) In: Pardubický kraj.
Vlastivědný sborník. Roč.2. Pardubice 1958. S.79-92. Kromě precizní analýzy tehdejšího života manželů
Novákových tu autor podává rozbor relevantních děl, v těchto rozborech zdůrazňuje především sociální
práci Terézy Novákové. Citát pochází ze s.8O.
11
Tamtéž, s.8O. Zmíněný zápisník je spolu s jinými uložen v Městském muzeu a galerii v Litomyšli, kam jej
svěřil Arne Novák. Ffond „Teréza Nováková“, kr.1, inv.č. 1915.
12
Zmíněný zápisník Terézy Novákové.
13
Josef ŠIMEK: Moje paměti a vzpomínky. Nákladem Českého čtenáře. Praha 1927. S.95.
14
Josef PÁTA: Teréza Nováková. Tiskem pražské akciové tiskárny. Praha 1928. S.9.
15
O Šmilovském viz NEJEDLÝ: Litomyšl. Tisíc let života českého města. S.102-106. Litomyšlskými
literáty se zabývá diplomová práce Jany POHORSKÉ: Čeští spisovatelé druhé poloviny 19.století a Litomyšl.
Pedagogická fakulta Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové. Katedra historie. 1996. Tato práce
shromáždila mnoho (často i původního) materiálu.
16
Dopis Karolině Světlé z Litomyšle 14.3.1889. In: Z lidské sonáty. Teréza Nováková: Korespondence. Ed.
Blanka Svadbová. Odeon. Praha 1988. S.131.
6
„Jitřenka“, vycházejícím v sousední Poličce.17 Ve zmíněném roce se také pokusila sestavit
životopis Jonathana Swifta.18
Klepy z plesů jsou vlastně literární prvotinou Terézy Novákové. Tehdy ještě vědomě
neusilovala o uměleckou kariéru, tvořila je více jako vzpomínky na předchozí, nyní snově
neskutečný život. Jejich atmosféra však není útěšná ani humorná. Nováková se prochází po
plesech, aby na nich odhalovala zákeřnost a směšnost erotického života. Avšak už zde
nalezneme motivy charakteristické pro pozdější Maloměstský román (vyd.1890). Například v
„črtě“ nazvané Chudobka popisuje dívenku, smutně se rozhlížející po roztančeném sále.
Dovídáme se, že patnáctiletá „chudobka“ má za sebou již milostné zklamání a že ten, na
kterého „myslila ve dne, v noci“, si nyní vodí jiná děvčata.
„Chudobka“ je dívka, která se pro svou zamilovanost stala nevolnicí elegantního a
podmanivého floutka. I po ukončení známosti dochází na ples, aby jako žebračka mohla
„urvat“ pohled na svůj idol. Nováková ji kreslí jako omámenou, zcela podmaněnou svým
idolem. „Jest krásný, duchaplný, národ klade veň nejkrásnější naděje, prstem jest mu jen
pokynouti, a každá přítomná dívka poslušně i oddaně bude ho následovati.“19 Povšimněme si
dvojice „poslušně i oddaně“. V těchto slovech se skrývá celé znevolnění titulní hrdinky.
Někdejší setkání s jejím milým jí otevřelo fantastický svět, ve kterém se už necítila jako
nějaká „chudobka“, ale ve kterém se stávala přímo královnou. Tímto nárazem krásy si svůdce
svůj objekt dokonale podmanil – opojil ji. Vyprahlá duše hrdinky nemohla v sobě najít sílu,
aby se z jeho moci vymámila. Chudobka je tedy příběh o duševním otroctví nešťastně
zamilované dívky. Avšak Nováková vložila do samého závěru obrazu i průhled do
budoucnosti – z „chudobky“ se jednou stane „snivá básnířka, která tklivou písní svou
prodchne všecka srdce, potěší všechny mysli!“20 Tomu můžeme rozumět jako hrdinčinu
osvobození, svou bolest a nutkavou příchylnost nakonec překoná uměním – je svobodná a
dívá se na někdejší závislost už svrchu.
II. 1879 - 1885
V roce 1879 zemřela Teréze Novákové její milovaná matka Arnoštka. To se však
Nováková dovídá až později, právě totiž přišel na svět Theodor Novák. Vyrůstal už v jiném
prostředí, než byl poněkud ztrnulý střed města. Rodina se přestěhovala na samostatné
venkovské předměstí Záhraď, přesněji do tzv. „okresního“ nebo „úřednického“ domu, č.p.
79 (obr. č.7-9). 21 Lidé, se kterými se tu setkávala v bezprostřední blízkosti domu, byli již
prostí venkované, prozrazující se tehdy ještě existujícím litomyšlským nářečím a kteří jsou
ustavičně upachtění prací na přilehlých polnostech ( viz obr.č.11). Takové postavičky
Nováková dosud nepoznala, vždyť se zatím pohybovala jen v „pěstěných“ kruzích, kde vládla
konverzační a rituální bravura. Zpočátku kolem nich Nováková jenom procházela, stěhování
do této „pustiny“ muselo ještě dovršit její pocit vyhnanství. V těchto letech stále ještě hledá
sama sebe.
Od 2.března 1880 měl již Theodor mladšího bratříčka Arnošta, pojmenovaného po jeho
zesnulé babičce.22 Obě děti budou v pozdějších letech vystupovat jako „geniální dvojka“ –
17
Teréza NOVÁKOVÁ: Klepy z plesů(v). První vydání v „Jitřence“ na pokračování roku 1883. Později vloženy
do knižního souboru Z měst i ze samot, Praha 1890.
18
Práce Jonathan Swift. Nástin životopisný, je nám známa pouze z výčtu „Práce hotové“, obsaženém v již
zmíněném zápisníku, inv. č.1915.
19
Teréza NOVÁKOVÁ: Klepy z plesův (Chudobka). In: T.Nováková: Z měst i ze samot. Jos.R.Vilímek. Praha
s.d. S.16.
20
Tamtéž, s.18.
21
Srov. Jindřich RUZIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové. S.81. Tento dům dosud stojí (dnes ul.
Terézy Novákové) a slouží jako zdravotnické zařízení (jsou zde umístěna dvě oddělení nemocnice).
22
O Arnoštově a Theodorově dětství píše Milan ZAHÁLKA: Litomyšlská léta Arna Nováka (1880-1895). In:
Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, č.8. Vlastivědné muzeum v Litomyšli 1969. S.3-13. Tato studie má
velký význam i pro poznání života Terézy Novákové.
7
Theodor se už jako kluk začne zabývat botanikou a Arnošt je přímo magicky přitahován
literaturou. Právem na ně bude maminka pyšná. Ke klukům roku 1881 přibude děvčátko Marie. O svém rodinném životě Teréza Nováková tehdy píše těmito slovy: „Od roku 1876
jsem ženou muže šlechetného, který po všecky roky v žalu i v radosti pevnou jest oporou
ženušky své, poněkud blouznivé. Štěstí naše přerváno hned rokem druhým, kdy ztrativše první
dítko toužebně očekávané, jehož já sama ani nepoznala, doznali jsme, že míra štěstí nemá
v tomto světě býti úplnou! Roku 1879, tři dny po smrti drahé mé matinky, která mi zatajována
byla po dva týdny, daroval nám Bůh v náhradu Bohdana, obecně Tedouškem zvaného, který
ovšem v době tak velikého žalu byl nám útěchou nesmírnou. My všickni věříme, že na čele
tohoto dítěte, zvláštní dojemnou povahou vynikajícího, spočívá posvěcení, jako by vyprošené
od oné, která nás tak velice milovala. Po něm v příštích rocích následovali Arnošt a Marica,
dva milí diblíci. Netřeba mi dokazovati, jak živou jest domácnosť má – živou až do únavy!
Nejenže drahá ta dítka, která láskou něžnou k rodičům svým lnou, opatřovati třeba stravou,
oděvem i prádlem – i mladého ducha hošíků vždy žíznivého mi napájeti jest: nestačím zpívati
jim písniček, vysvětlovati jim obrázků, odříkávati deklamovánek!“23
Zdá se, že v rodině nalezla Nováková naplnění svých tužeb. Můžeme také poznamenat,
že ve své pozdější tvorbě bude zaujímat ke svým hrdinům postoj málem mateřský, z jejích
textů lze vycítit, že se k nim sklání s vlídným pochopením. Avšak její hmotná situace na kraji
chudé (i když spořádané) Záhradi nedovolovala, aby se tu cítila jako v harmonické idyle.
Přestože se o svých poměrech nikde přímo nevyjadřuje, ba dokonce si dovolíme prohlásit, že
je tají, chápeme, že se tato mladá rodina nachází ve finanční tísni. Milan Zahálka si například
povšiml, že profesor Novák od roku 1880 vykazoval příjmy za přespočetné vyučovací
hodiny.24 Roku 1883 se k Arnoštovi ,Theodorovi a Maryčce přidá ještě mladý Vladimír.
Probíráme-li se pak v korespondenci s Karolinou Světlou, čteme i tam mezi řádky, že
Novákovi jsou nuceni žít velmi skromně (viz např. nemožnost cestovat do Prahy, způsob
trávení dovolené atd.).25
Literární tvorba Terézy Novákovét byla tehdy velmi sporadická. Kromě zmíněných dvou
textů (tj.Klepy z plesů, Jonathan Swift) již žádný jiný neznáme. Důvodem jistě nebyla velká
pracovní zaneprázděnost, za několik let bude Nováková pracovat ještě více, a přece vychrlí
mnohé a mnohé beletristické i publicistické texty. Pravý důvod tkví jinde – až do začátku
osmdesátých let ještě o umělecké kariéře vůbec neuvažuje. Pokud píše, má to význam pouze
osobní. Zatím jsou její ambice spíše praktické a organizační. Vlastenecké horlení, jakému
propadla v Praze, ji dosud neopouští. Zejména její bývalé členství v nepředstavitelně
pokrokovém Náprstkově Klubu amerických dam, kam přišla na konci šedesátých let, ji nutí,
aby se i zde účastnila ženských aktivit.26
V roce 1880 zavítal do Litomyšle již starý a nemocný rodák Bedřich Smetana. Při té
příležitosti vystoupila Nováková jako recitátorka a také byla samotnému Mistru
představena.27Na její tvorbu nebude mít sice Smetanova hudba přímý vliv (alespoň ne
srovnatelný s vlivem Richarda Wagnera), ale přesto jím byla Nováková uchvácena – zejména
radostností a pro ni snad nepochopitelným optimismem, s jakým Smetana zbásňuje české
23
Dopis K. Světlé z Litomyšle 8.1.1883 (vůbec první dopis adresovaný Světlé). In: Z lidské sonáty. S.91/92.
Srov. Milan ZAHÁLKA: Litomyšlská léta Arna Nováka (1880-1895),s.5.
25
V roce 1972 píše Milanu Zahálkovi dopis paní Jiřina Nováková, ve kterém upřesňuje některé okolnosti
finanční situace manželů Novákových. Teréza Nováková pocházela ze zchudlé rodiny. Josef Novák musel
už od útlého věku podporovat také své staré rodiče. Paní Nováková tu upozorňuje na velikou obětavost
této mladé rodiny.
26
O tomto klubu (i jiných aktivitách) píše velmi čtivě Milena LENDEROVÁ: K hříchu i k modlitbě. Žena
v minulém století. Mladá fronta. Praha 1999. Zejm. s. 240 n. (Kapitola „Emancipace po česku“ seznamuje
i se vzdělávacím ústavem manželů Amerlingových, do něhož docházela i Teréza Nováková.)
27
„V poledne byl „u Hroznu“ slavnostní banket a večer na Karlově studentský ples, jehož se Smetana se svými
dcerami zúčastnil. Tu seznámil se také s Jiráskem a s Terézou Novákovou (se Šmilovským se znal již
z Prahy).“ Jan ŽIŽKA: Studentská Litomyšl. Všestudentský spolek „Smetana“ v Litomyšli 1937. S.54.
24
8
prostředí. Průzračnost jeho hudby, plné životní vervy (a to i v krizových chvílích – srov.
smyčcový kvartet Z mého života), musela působit na „tragickou“ povahu Terézy Novákové
jako zázrak.28O dvanáct let později přednášela o Smetanovi ohnivě a pateticky a jeho život
líčila v nápadné paralele se životem Ježíše Krista. Smetana se v Litomyšli rodí jako Mesiáš a
již tehdy kolem něho obchází ďábel s připravenou trnovou korunou.
„Ach, co asi kypělo pod sklenutým čelem tam na stolci kapelnickém, když básníkskladatel viděl, slyšel, že nejvzácnější perly a diamanty své duše ryzím zlatem svého umění
spojil marně ve skvoucí čelenky a pasy (sic!), že národ, jemuž je věnoval, nedbá ozdobiti jimi
své témě, svou šíji, že raději honosí se laciným blýskáním skla a pozlátka v nerozumné
povrchnosti a zaveden jsa hlasem zlých, i pošetilých rádců?“29
Pokusme se o srovnání s příběhem o zamilované „chudobce“. Zde byl týž motiv
transponován do vztahu umělce a národa. Komponista vystupuje jako zázračný dárce, který
zahrnuje svůj idol tím nejvzácnějším, co má. Ale sklízí jen nevděk – o svého miláčka se musí
přetahovat se „zlými rádci“. Toto dilema budeme později sledovat i v jejím Maloměstském
románu. Jde v zásadě o duchovní boj mezi osvobodivou mocí dobra (obětavá láska k člověku
nebo k národu) a nadvládou svůdného omámení (elegantní muž nebo bohatý germánský
salón).30
Litomyšl se v osmdesátých letech projevovala i společenskými aktivitami, které měly jiný
než pouze umělecký charakter. Již řadu let zde vlastenecké ženy usilovaly o založení
emancipačního vzdělávacího sdružení, které nazývaly Spolek paní a dívek. I když tento
Spolek ještě oficiálně neexistoval, prosadil roku 1882 své první velké společenské dílo.
V tomto roce byla založena dětská opatrovna, tedy jakási obdoba dnešních mateřských
školek. Litomyšl v tomto ohledu nebyla nijak výrazně probudilejší než jiná města, dala se vést
dobovým proudem sociálního soucitu. Například stejná instituce vznikla roku 1887 i
v sousední, proti Litomyšli zaostalé, České Třebové, a to zásluhou slečny Františky
Honlové.31 Nevíme přesně, jakou úlohu měla při založení opatrovny Teréza Nováková, kromě
ní se tu z výrazných osobností ještě angažoval Jirásek. 32 Z bibliografických údajů však
vyplývá, že Nováková tu při přípravných setkáních 33 přednesla zanícenou řeč o Karolině
28
Vztahem Terézy Novákové k dílu Bedřicha Smetany se v širších souvislostech zabývají dvě práce
Jindřicha RUŽIČKY (které jsme však v tomto výkladu nevyužili): Teréza Nováková a Smetanova hudba.
In: Litomyšlský kulturní zpravodaj. 1982 – listopad. S.7-12. Teréza Nováková o hudbě Bedřicha Smetany.
VZOS. 1984. S.12-14.
29
Teréza NOVÁKOVÁ: Památce Bedřicha Smetany. Rukopis přednášky, označený datem 12.6.1892.
Uloženo v Městském muzeu a galerii v Litomyšli, fond „Teréza Nováková“, kr.1, př.č.15/87/9. S.8.
30
Domníváme se, že toto dilema obtížné svobody a snadné závislosti stojí v základu veškerého duchovního
úsilí člověka. Nacházíme jej také v dramatickém příběhu Demlova Zapomenutého světla (1934). Zde
se autor pohybuje v rozhraní mezi sebepřekročením, či zoufalou podřízeností. S pocity Terézy Novákové
podivuhodně koresponduje Demlův výkřik: „My jsme jim dali své srdce a oni se nám na ně vysrali!“ Jak
být sám sebou, jak usilovat a věřit, když nás celá realita přímo tlačí, abychom se podřídili jejímu diktátu
setrvačného a povrchního „sebeudržování“? Srov. Jakub DEML: Zapomenuté světlo. Jota a Arca Jimfa.
Brno 1991. Zejm s. 26 (o krutém údělu básníka). Připomínáme, že Deml se často setkával s Arne
Novákem a že toto Demlovo dílo obsahuje dosti ostré poznámky vůči němu.
31
O Františce Honlové (1858-1929) se zmiňuje František LAŠEK: Zapadlí osvícenci. František Lukavský.
Česká Třebová 1946. S.95. Tato pozoruhodná žena, v některých rysech příbuzná s Novákovou, je podle
Laška zpodobněna v románu Červenec Františka Václava Krejčího (zde jako paní Klánová). O Honlové
v současné době píše studii doc. Milena Lenderová (na základě fondu uloženého v Ústí nad Orlicí). Snad
se dovíme, zdali o sobě tyto „souputnice“ ze sousedních měst věděly.
32
Tato první mateřská škola zprvu sídlila na „horním“ náměstí č.p.22. Pak byla ještě dvakrát přestěhována –
do ulice Boženy Němcové č.199, nakonec nalezla místo v bývalé „chlapecké“ škole. V době Terézy
Novákové se tu vystřídaly celkem tři vychovatelky – slečna Bláhová, A.Sedliská-Slezáková a nakonec
slečna Josefa Zábová, která tu setrvala až do roku 1931. Viz František LAŠEK: Oživené litomyšlské
paměti. Nákladem městského muzea v Litomyšli. 1940. S.91.
33
Tento „přerod“ v Terézině životě popisuje Milan ZAHÁLKA: Litomyšlská léta Arna Nováka (1880-1895)
na s.5. A Jindřich RUŽIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové. S.82.
9
Světlé. Ta byla ve stejném roce publikována v poličském časopise Jitřenka. Tato událost bude
mít pro její další dráhu rozhodující význam.
Na přelomu let 1882/1883 od ní dostala dopis, jímž se otevřelo dlouhodobé přátelství
Terézy Novákové a Karoliny Světlé. Světlá si v Jitřence přečetla zmíněnou přednášku a
velmi vřelým způsobem se obrátila na svou oddanou ctitelku Novákovou. Takové vřelé slovo
mělo na ambiciózní ženu neobyčejně povzbuzující vliv. Bibliografie prací naznačuje, že její
vlastní uvědomělá literární tvorba začala v roce 1883. Jako mávnutím proutku napíše řadu
kratších i delších prací, z nichž některé už prozrazují bystrou pozorovatelku. Podařilo se nám
zachytit tyto:
Na Horách (Jitřenka 1883)
Z mého rodného domu. Vzpomínka z dětských let. (Jitřenka 1883)
Nioba. Novela. (v druhém přepracovaném vyd. Laura, Jitřenka 1883)
U mříže. Allegorický žert. (nebylo patrně vydáno)
V Zákoutí. Idylla. (var. Předměstská idyla, Obzor 1884)34
Stejně plodná, ovšem s kratšími zámlkami, budou již všechna další léta Terézy Novákové.
Psaní se jí stane posláním – nikdy však pouhým uměním pro umění, spíše kompenzací jejích
snů o proměně konvenční společnosti. Již v tomto prvním roce její tvorby se nám prozrazuje
látka budoucího Maloměstského románu.
Zastavme se na okamžik u příběhu Z mého rodného domu, zvláště u těch jeho rysů, které
budou na konci osmdesátých let zopakovány v Maloměstském románu. Pro nedostatek
pramenů však nemůžeme posoudit, do jaké míry byl vypsaný příběh skutečnou vzpomínkou.
Tragický konec hlavního hrdiny Heřmana by nasvědčoval konvenční literární stylizaci.35
Heřman je o něco starší soused vzpomínající vypravěčky. Ona ho často navštěvuje a podivuje
se jeho vlastenecké horlivosti. Mladík je přímo posedlý prací pro národ, v duchu této
ideologie se chce obětovat pro jeho blaho. Leč jednoho dne se pohádá s otcem, který je již
nějaký čas pod vlivem jistého přítele. Tato hádka, při níž se tento důvěřivý a citlivý mladík
jeví svému otci jako neuvěřitelně prostoduchý, a dokonce ho spolu s přítelem neváhá
zesměšnit, se znovu objeví v určité obměně i v Maloměstském románu, zejména ve chvíli, kdy
se mladý Pavel Střítežský ocitne v salónu rodiny Zimových a obě nevlastní sestry ho po jeho
odchodu s rozkoší pomlouvají.36 Na mnoha místech vystupuje jako naivní prosťáček.
Heřman tuto urážku neunese a spáchá sebevraždu skokem do Vltavy. Pro Novákovou je
příznačné, že důvodem sebevraždy není urážka osobní, nýbrž urážka ideálů. Odtud jistě
chápeme, jak tuto vlasteneckou ideologii viděla úzce spojenou s konkrétním životem. Je to
ideologie, určité ordo amoris (Max Scheler), hodnotový systém lásek a ideálů, které udržují
pohromadě lidský život v jeho směřování. Vlastenectví, láska k národu je tak vlastně
určujícím cílem lidského života (v Aristotelově terminologii oním telos – účelem, k němuž se
jedincův život upíná). Ve chvíli, kdy je tento řád narušen, lidský život umírá na nedostatek
smyslu.
34
Tento výčet neodpovídá přesné chronologii prací. Nečiní si nárok na úplnost.
Tuto otázku si klade také Zdeněk NEJEDLÝ: Teréza Nováková. S.56. Domnívá se, že někdo, jako Heřman,
musel v období Terézina dospívání skutečně existovat. Všímá si také, že „Heřman“ byl pro Terézu
i jistým idolem milostným.
36
Zmíněný přítel v příběhu Z mého rodného domu říká: „ Snad byste nechtěl zastávati se těch
proletářů, kteří se tak rádi Čechy nazývají? Nenadál jsem se, že v tomto domě, kde vládly vždy zásady tak
rozumné, uslyším podobné zbloudilosti!“ Srov. citované vydání Z měst i ze samot, s.71. V páté kapitole
Maloměstského románu se pak zákeřná paní Rzerychová posmívá vlasteneckým snahám maloměsta a útočí
na legendární postavu zesnulého rodáka Kroveckého: „Nevím, drahá Evelýno, pamatuješ-li se na rozhořčení,
které asi před deseti lety naplňovalo každého věrného občana, za aféry jakéhosi Kroveckého, jenž dlouho
český lid svými jakobínskými spisy podněcoval, až konečně pro buřičství, ba velezradu jat a vězněn byl. (...)
Věru, že jest mi protivno zdejší hřbitov navštěvovati, abych spatřiti nemusila na hrobě jeho trikolóru, (...)“
Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román. Obraz z našeho života. Přítel domoviny. Praha 1890. S.65.
35
10
Uvidíme dále, že v průběhu osmdesátých let Nováková pozorovala zejména dva druhy
těchto osmyslňujících ideálů, které se vůči sobě staví konfliktně – ideál milenecké lásky
a ideál lásky vlastenecké. V tomto období nebyla Nováková nezaujatou pozorovatelkou,
dobře cítíme, na jaké straně barikády stála. Postupně si však začala všímat, že tímto životním
ideálem nemusí být jen češství, ale také konkrétní podoba víry v Boha, sociální spravedlnost,
manželství atd. Její hodnotový řád se překvapivě decentralizoval. Heřmanův osud budou
později sdílet i Drašar a „děti čistého živého“.
Už v první polovině roku 1883 bylo její sebevědomí natolik vysoké, že si dovolila zaslat
své práce čelné představitelce ženského hnutí – Elišce Krásnohorské. 12.července 1883
Krásnohorská odpověděla rozsáhlým dopisem.37 Její hodnocení nebylo jednoznačné.
I když některé povídky dosti ocenila, varovala Novákovou před obtížností literární práce.
Doporučila jí, aby raději pracovala skromně a nikdy ne s chvatností, jakou rozpoznala
v zaslaných dílech. Jako příklad jejího prozatimního uplatnění uvedla pohádky, kterými by
mohla prospět i svým třem dětem. 38 Shodou okolností Krásnohorská vyzdvihla vzpomínky
Z mého rodného domu. Vytkla jim však řadu technických nedostatků, zejména značnou
neprokreslenost postav. Svůj posudek uzavřela opatrným celkovým hodnocením jejího
talentu: „Ale kdybych měla poctivě Vám říci, co myslím a soudím, znělo by to v ten smysl, že
ač talent Váš jest nepopíratelný, předce není z oněch, jež jako zázraky se rozvíjejí a vzkvétají
takořka vlastní svou přirozenou silou lehce a hravě, nýbrž z takových, které pracně, se
studiemi a s namáháním musí si raziti dráhu.“39
III. 1885 – 1886
Pro duchovní vývoj Terézy Novákové bude mít důležitost ještě jedna společenská
událost. Bude to v době, kdy už Novákovi opustila periferii města a vrátila se přímo do středu
náměstí, tentokrát do domu č.p.112 (obr.č.13).40 V roce 1885 byl totiž konečně oficiálně
ustaven Spolek paní a dívek . Předsedkyní tohoto spolku se stala blízká přítelkyně
Novákové, paní Klotilda Wižďálková, se kterou se poznala jako se sousedkou v budově pošty
(1876-1879). Paní Wižďálková byla manželka tehdejšího okresního hejtmana a její dcera se
právě v tomto roce provdala za syna básníka V.B. Nebeského.41 Proč na předsednictví
rezignovala již v roce následujícím, nevíme.
Činnost Spolku spočívala v různorodé osvětové činnosti. Vůdčí myšlenkou jeho zájmu
byla co největší emancipace ženy. Pod tímto pojmem si členky představovaly vzdělaný a
aktivní přístup k životu, podle nich může být (a má být) žena vysoce společensky angažovaná,
nikdy ne přikovaná k plotně a naivně pasivní. Právě vzdělání má umožnit ženinu osobní
nezávislost, má posílit její společenské sebevědomí. Proto Spolek vedl kulturní knihovnu a
odebíral řadu moderních časopisů (zde měla Nováková veliké zásluhy). Nedílnou součástí
37
38
39
40
41
Dopis vřadila Blanka Svadbová do svého výdání korespondence Z lidské sonáty, s.259-266. Tuto knihu
považujeme za vzorně připravenou „čítanku“, uvádějící nás do pozadí života a díla Terézy Novákové.
Toto doporučení Nováková nikdy nepřijala. Kromě cestopisné knihy určené mládeži (Potulky po Čechách
východních) nemáme žádné dílo, které by adresovala dětem. Její „pohádky“ (srov. např. výbor Moderní
pohádky) jsou spíše složitými alegoriemi. Rovněž i zprávy o dětství „Tedouška“ a „Arnoštka“ svědčí, že
se setkávali více s vlasteneckou poezií, než se skutečnou „dětskou literaturou“.
Z lidské sonáty, s.263.
O této budově viz František LAŠEK: Litomyšl v dějinách a výtvarném uměni. J.R.Veselík. Litomyšl 1945.
Je zajímavé, že ve stejných domech (na poště a zde) bydlel před Novákovými i Alois Jirásek. V domě č.p.
112 (dnešní spořitelna) po odjezdu Novákových pak bydlel literární vědec Jan Voborník, známý svou prácí
o Máchovi. Sama Teréza Nováková uvádí, že k přestěhování došlo v roce 1887. Viz Vlastní životopis. In:
Arne Novák: O Teréze Novákové. S.54. Tento rok potvrzuje i údaj na pamětní desce na domě č.p.112.
Jindřich Růžička uvádí z neznámých důvodů už rok 1885 (Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové, s.84).
Taktéž i Milan Zahálka poznamenává, že roku 1886 (kdy se narodila dcera Lila) již Novákovi bydleli na
náměstí (Litomyšlská léta Arna Nováka (1880-1895), s.5).
Viz František LAŠEK: Oživené litomyšlské paměti, s.87.
11
schůzek byly tradiční pondělní přednášky. Do Spolku zavítal pozvaný host, aby členky
seznámil s určitou (často aktuální) problematikou. Valná část přednášejících byla zvána
z gymnázia, vícekrát tu přednášela i sama Nováková. Členky také často organizovaly
společné výlety (poznávacího charakteru). Důležitá byla i jeho charitativní činnost, zejména
dopolední chudinská kuchyně, kam chodívala vařit také Nováková. Schůzky Spolku se konaly
většinou v měšťanské dívčí škole (na tzv. „Špitálku“ – obr.č.19,20) nebo v budově základní
školy pod děkanským kostelem (obr.č.21).42
V roce 1886 už měla pětiletá Maryčka sestru – této holčičce dala Nováková jméno
„Lila“.„Lila“ bylo jméno tehdy v literatuře dost známé, tak se totiž jmenovala dcera básníka
Adolfa Heyduka. Jako čtyřletá však Heydukova Lila roku 1884 zemřela. Její smrt zanechala
v literatuře výraznou stopu. Heydukův přítel Jan Neruda do svých Balad a romancí vložil
také jednu, v níž s hrůzou hledí na uprázdněnou postýlku (Balada dětská). Sám Heyduk
v roce 1886 vydává sbírku Zaváté listy, která v mnoha podobách líčí zoufalství nad Lilinčinou
(Liduščinou) smrtí (srov. Ó, jak tě vyzdobili naposled, Uvadla jsi ..., Vždy jsem tě křížkem
líbával ...).43 Nováková v těchto letech navázala s Heydukem hluboké přátelství (dochovala
se část korespondence) a k Lilinčině úmrtí napsala do Jitřenky článek.44 Spojitost jména její
holčičky, narozené o dva roky později, se slavnou Lilou je více než pravděpodobná (srov. též
obr.č.25).45
Navzdory péči o Lilinku převzala Teréza Nováková předsednictví Spolku paní a dívek.
V jeho čele zůstala až do roku 1895. Její pracovní vytížení bylo nepředstavitelné – věnovala
se domácím pracím, vychovávala čtyři děti, dopisovala si s řadou osobností, odebírala
množství tiskovin a seznamovala se s čerstvě vydávanou literaturou (běžně i zahraniční),
kromě toho přispívala do některých časopisů (někdy máme dojem, že olomoucká Domácí
hospodyně je téměř celá její), psala povídky a měla poslední slovo mezi členkami Spolku.46
Od roku 1886 tedy vidíme už jinou Terézu Novákovou – před námi vystupuje energická
sebevědomá žena, očividná autorita svého okolí. Zaráží nás svou organizační schopností. Ve
srovnání s „blouznivou“ básnířkou působí tato Nováková jako zjevení. Tuto proměnu si
uvědomovala i ona sama – v roce 1892 například psala: „Můj muž pokládá to za veliké štěstí,
že jsem byla urvána vzduchu velkoměstského života, vždy jakési zahřívarně podobnému, a že
mne Litomyšl podrobila přísné škole života, o jehož opravdovosti prý jsem neměla zdání.“47
Pozorujme nyní Novákovou jako velitelku maloměstských paní a dívek. Slovo velitelka
je v daném případě na místě. Marie Jeřábková na její autoritu bude později vzpomínat takto:
„Nejen ve spolku, ale všude jinde, dovedla zvláštním, jen jí vlastním taktem získati sympatie i
poslušnosti, že její návrhy byly přijímány bez námitek, a věděli jsme předem, řekla-li, že to
neb ono se podnikne, jistě že se to zdaří. Uměla každého pro svou myšlenku přímo
42
„Od roku 1888 se Spolek podílel na vaření polévek pro děti a městskou chudinu. Když se tohoto podniku
město vzdalo, navrhla T.Nováková, aby se vařilo jen pro chudé děti. Začalo se vařit ze soukromých
prostředků 10.ledna 1889. Když byl nedostatek financí, byla ve městě v roce 1893 uspořádána sbírka na
tyto účely. Sama Nováková se pravidelně podílela na vaření polévek, jak o tom svědčí zápisy v Deníku
chudinské kuchyně pro školní mládež.“ Jana POHORSKÁ: Čeští spisovatelé druhé poloviny 19.století
a Litomyšl. S.46.
43
Adolf HEYDUK: Kam píseň zaletí. Výbor z díla. Nakladatelství ELK. Praha 1947. S.93-1O6.
44
Teréza NOVÁKOVÁ: Heydukova Lila. In: Jitřenka 1884.
45
Maryčka (zemř. v Litomyšli 1895) a Lila (zemř.v Proseči 1905) jsou pohřbeny na litomyšlském
hřbitově. Stručnou poznámku o vztahu Lily a tvorby její matky podává Jakub BRDÍČKO: Hmota
a sen v Úlomcích žuly (Úvahy o povídkách Terézy Novákové). In: Pomezí Čech a Moravy. Sv.3. Státní
okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli 1999. S.163 (poznámka k portrétu patnáctileté Lily).
46
O způsobu života své maminky vypravuje Arne NOVÁK: V knihkupectví u Veselíků. In: Sto let
ve službách knihy. Vzpomínky litomyšlských literátů k jubileu knihkuprctví J.R.Veselíka
v Litomyšli. 1835-1935. Litomyšl 1934. S.27. Toto vypravování rozvádí Milan ZAHÁLKA:
Litomyšlská léta Arna Nováka (1880-1895). S.5 n.
47
Dopis Karolině Světlé z Litomyšle 21.února 1892. In: Z lidské sonáty. S.2O9. Z citovaného dopisu
je však dále cítit mírný nesouhlas s manželovým tvrzením.
12
nadchnouti, nejen přesvědčivostí svých důvodů, ale i skvělou formou přednesu.“48 Poslední
věta naznačuje, že Nováková se vyznačovala jakýmsi společenským charismatem. Jistě
uměla vystupovat, byla velmi půvabná (a to i v pozdějších letech!) a ve svém jednání spíše
dominovala (mohli bychom uvažovat o jejích vůdcovských sklonech). Její základní rysy,
jimiž se projevovala vůči druhým, lze vyjádřit i jako „výbušný a neklidný temperament,
ohnivá výmluvnost, vrozený sklon k debatérství, nevyčerpatelná podnětnost a vzácný talent
organizační.“49 K Novákové se ve Spolku spíše vzhlíželo, byla ze všech členek
nejvzdělanější, stýkala se s pražským centrem ženského hnutí atd.
Tehdejší Novákovou si tudíž nepředstavujeme jako melancholickou hrdinku, ale spíše
jako ženu-bojovnici. Pravděpodobně jí vznik Spolku připravil půdu, na kterou dlouho čekala.
Nová organizace připouštěla, aby se Nováková už nespokojovala se stojatou vodou
maloměsta a pokusila se sama vytvořit společnost odpovídající jejím vlastním snům. Její
aktivita narušuje představu, že by se Nováková před Litomyšlí uzavírala do vnitřního světa.
Naopak se v ní probouzí smysl pro realitu. Zmíněná horlivost však dokládá, že za celým
úsilím stály jasné ideály a principy, pro které obětovala třeba i své soukromí. „Předsedka
nevynechala ani tehdy, když stonala. Svolala schůzi, ač byla rozpálená horečkou, do útulného
svého salonku, vše projednávajíc s největší důkladností.“50
Z tohoto důvodu také nesmíme přeceňovat její motiv konfliktu s maloměstem, opakující
se ve více prózách a v dopisech Světlé. I když bezpochyby v její duši existoval a působil,
nikdy nevedl k její společenské izolaci ! Ba dokonce máme doklady, že Nováková
komunikovala i s osobami, se kterými vnitřně nesouhlasila – k tomu byla nucena nejen svou
funkcí ve Spolku, ale i svým přesvědčením o nezbytnosti osvětové práce. Kdybychom chtěli
jedním slovem charakterizovat její tehdejší společenskou úlohu, zvolili bychom slovo
misionář. Člověk vzdělaný a pro své poslání připravený, vstupující mezi žalostné a chudé,
mezi neosvícené a otrocky podřízené zlu, člověk, který vůči svým svěřencům přistupuje
opatrně a s citem, avšak rázně. Podle výpovědi Marie Jeřábkové (členky Spolku v letech
1887-1891) Nováková vedla své svěřenkyně velmi důmyslně, a to vždy s cílem, aby zůstaly
Spolku věrny, aby v něm každá nacházela své vlastní individuální uplatnění. Strategie této
předsedkyně spočívala v lákání,agitaci, postupném předávání úkolů ,co možná největším
aktivním zapojování členů do činnosti, slovním odměňováním aj. Vše směřovalo k získání
aktivního a věrného člena Spolku.51
Neodpustíme si drobnou poznámku: činnost Spolku se nápadně podobá náboženskému
společenství. A Teréze Novákové tu jistě o víru šlo, vždyť vlastenectví, láska ke službě
národu a bližnímu, které neúnavně prosazovala, jí byly jedinou zárukou společenského dobra.
Spolek pro ni nemohl být jen vzdělávacím centrem, nýbrž vždy a jen dílnou lidskosti. Odtud
48
Marie JEŘÁBKOVÁ: Teréza Nováková v Litomyšli. In: Od Trstenické stezky. Roč.6. (1926-27).
Č.3. S.42.
49
Julius HEIDENREICH: Arne Novák. Cesta k osobnosti. Fr.Borový. Praha 1940. S.7. Autor zmíněné
vlastnosti připisuje Arne Novákovi jako dědictví po jeho matce. Odvolává se přitom na svědectví
pamětníků Terézy Novákové. Své vyjádření též formuluje v jiné práci: „Po své matce zdědil Arne Novák
vedle některých typických vlastností v tělesné konstrukci a v tazích obličeje též výbušný temperament,
kypivou vitalitu (? – J.B.) a neumdlévající lásku k živému slovu. Vedle málomluvného otce a zamlklého
staršího bratra byl Arne Novák stejně jako jeho matka nadšený a jiskřivý debatér. I on přijal od své
rodičky goethovskou „Lust zu fabulieren“.“ TÝŽ: Syn své matky. In: In memoriam Arne Nováka.
Melantrich. Praha 1940. S.47.
50
Marie JEŘÁBKOVÁ: Teréza Nováková v Litomyšli. S.43.
51
„Aby večírky více lákaly, určila pí předsedka: „Slečno, vám jsem našla pěknou báseň, přednesete jí před
přednáškou a vy slečny zahrajete něco čtyřručně!“ Vysloveno, vykonáno.“ Tamtéž, s.43/44. Dále Jeřábková
píše: „Rozzářeným zrakem přehlížela svou milou mládež před počátkem produkce a hned postřehla, když ta
neb ona scházela. V tom případě uložila nám, abychom zítra připomněly oné „dívce“, jak důsledně nás
všecky nazývala, že ji postrádala. Jindy postřehla přítomnost některé dámy, která se až dosud večírků
vzdalovala. Přistoupila k ní, srdečně ji vítala a zavázala ji slibem, že přijde každé pondělí.Jejímu oku nic
neušlo. Jejímu slovu nikdo neodolal.“ Tamtéž, s.44.
13
pak její zájem o aktivitu a účast členů, pečlivá duchovní příprava a zavádění kultu
vlasteneckých „světců“ (např. M.D.Rettigové). Právě zde se měla zrodit v srdcích paní a
dívek víra v lepší a krásnější svět, za který stojí po celý život bojovat. Spolek paní a dívek je
stále instituce tradiční, setrvávající ve věřených ideálech (viz antické mythos – vyprávění,
jímž se obec sdružuje do kosmického celku). V tomto smyslu nebyl výjimečný, vždyť i
prvorepublikový Sokol měl obdobný kultický charakter.
Jako předsedkyně se Nováková nemohla vyhnout konfliktům. Většina dokladů svědčí o
její tendenci konflikty spíše uhlazovat, než vyhledávat. Mnohou nechuť si raději schovávala
pro sebe. „Její poměr k ostatním členkám spolku byl ideálně krásný, přesto bylo jí mnohdy
potřebí značného sebezapření, když některé dámy z výboru cítily se svým společenským
postavením povýšeny, ač jejich duševní niveau s jejím daleko nesneslo srovnání. Ale Teréza
Nováková byla vždy stejně jemná, zdvořilá, přímá a bylo-li třeba i rozhodná, takže jakékoliv
intriky zpravidla minuly se cílem.“52
O jednom z jejích konfliktů se dovídáme z korespondence Karolině Světlé. Do sporu se
dostala dokonce se samotným purkmistrem Františkem Gregorem, který měl na vzniku
Spolku lví podíl (usiloval o jeho založení už od roku 1884) a od roku 1889 již působil na
straně staročechů jako zemský poslanec. 53 Spor se týkal ženského vzdělání. Gregor
navrhoval, aby Spolek v Pardubicích zorganizoval „všeobecný sjezd ženský“, při němž by byla
sepsána petice rakouské vládě o zřízení ženských gymnázií a otevření vysokých škol ženám.
Nováková oponovala praktickými argumenty. Podle ní by byla taková petice nesmyslná.
Tehdejší vláda by se jí beztak vysmála a pokud by nějakým zázrakem požadavky přesto byly
splněny, vzdělaná žena by nenalezla uplatnění. Gregor nechtěl také uznat její námitky, že
vzdělávání je pro ženu už přirozeně náročnější, podle Gregora se mohou rodina a škola
docela dobře v ženském životě snášet. Ostatní členky Spolku tomuto složitému sporu pouze
přihlížely, i když se Novákové zdálo, že stojí na její straně.54
O „ženské otázce“ napsala v té době (i později) celou řadu odborných i uměleckých
prací. Hned v roce 1886 přednáší na téma Žena a vlasť.55 Lze se domnívat, že jde o první
teoreticko-odbornou práci Terézy Novákové věnovanou ženské otázce. Je psána se silným
emotivním nábojem, je proklamativní a chce apelovat na širokou dívčí veřejnost. Opět se
setkáváme s představou duchovního boje, kde proti sobě stojí ušlechtilé vlastenky a
bezcharakterní odrodilci. Celý program načrtáváme v několika bodech:
1. Žena má „povinnosť vlasť milovati, pro ni pracovati“.
2. Žena se musí kultivovat četbou kvalitní národní literatury (zvl. poezie).
3. Žena musí svou tyto národní ideály u sebe opatrovat a bránit.
4. Žena ať je vlastenka skromná a tichá, nikdy ne „ostentativně blýskavá“.
5. Žena musí své děti vychovávat vlastenecky.
6. Žena musí jednoznačně (např. mecenášsky) podporovat „domácí umění“.
Nováková pozorovala, že povaha ženy je stálejší než mužská. Zatímco muž snadno podléhá
cizím nebezpečným vlivům, je tu žena jako strážkyně posvátné tradice. Autorka se ani
nezdráhala vyslovit otevřenou paralelu s posláním Panny Marie. Už za tři roky potom napíše
svůj první román, Maloměstský román, ve kterém budeme pozorovat, jak se těchto šest bodů
pozvolna hroutí a jaké to bude mít tragické důsledky pro život hlavní hrdinky. Vlastenectví, to
není jen životní oblast, vlastenectví byo pro Novákovou duchovní řád, mimo nějž už není
života ! 56
52
Tamtéž, s.43.
Stručně o Gregorovi viz FRANTIŠEK LAŠEK: Oživené litomyšlské paměti. S.92.
54
Srov. dopis Karolině Světlé z Litomyšle 8.6.1888. In: Z lidské sonáty, s. 112-114.
55
Přednáška Žena a vlasť byla vzápětí publikována v poličské Jitřence, roč.5., č.13, 14, s.147-148,
159-161. Později už publikována nebyla.
56
Tuto koncepci vlastenectví můžeme nazvat jako esencialismus. Láska k vlasti je nezbytné „antropinum“,
jehož ztráta se platí duchovní smrtí. Cit pro „to národní“ je člověku vrozený a kultura ho pouze rozvíjí
53
14
IV. 1887 (Démon)
Od této chvíle vznikala řada článků a próz s uvědomělou emancipační tématikou. Některé
beletristické texty přímo autobiograficky (s určitými úpravami) zachycují práci v ženském
hnutí. Jde zejména o tři povídky psané v onom roce 1886. Vzhledem k tomu, že jejich rozbor
již před lety podal Jindřich Růžička, uvádíme pouze výčet.57
V dcerách vlasti síla národa (Vesna 1886)
Za každou cenu (var. Stůj co stůj, psáno 1886, vydáno ve výboru
„Z naší národní společnosti“ 1887)
Ve prospěch českého čtení (Světozor 1887)
Z naší národní společnosti (ve stejnojmenném výboru 1887)
V roce 1887 přibyly k těmto povídkám i dvě rozsáhlejší práce, které bychom snad mohli
nazvat novelami. Obě se úzce dotýkají sociální role ženy.
Baronesa (Světozor 1887)
Démon (Světozor 1887)58
Než se pustíme do dalšího výkladu, nemůžeme tu opomenout poslední zmíněnou novelu.
Pro naše centrální téma – Maloměstský román – má totiž zásadní důležitost. Celý její název
totiž zní: Démon. Novela z maloměstského života. Slovo „maloměsto“ se vyskytuje v titulech
litomyšlských literárních děl vydaných v letech 1887-1890 vlastně třikrát. Je to náhoda?
V roce 1889 totiž Jiráskovi vyšly Maloměstské historie, zahrnující tři starší povídky.59 Bližší
průzkum těchto tří povídek však naznačuje, že „maloměsto“ nabyla vůbec běžná součást
Jiráskova slovníku. Předpokládáme, že ho zvolil až při pokusu nějak dodatečně povídky
spojit. Shodou okolností právě v roce 1889 dokončila Nováková rukopis Maloměstského
románu. Je možné, že toto slovo, pro Novákovou mnohem typičtější, „přeskočilo“ na Jiráska
při jejich vzájemných literárních disputacích? Tomu by odporovala skutečnost, že Jirásek
opustilí Litomyšl už v roce 1888.60 To však možný „přeskok“ nevylučuje, neboť Nováková
slovo „maloměsto“ v souvislosti se svými pracemi užívala daleko dříve, rozhodně už před
rokem 1887.61
„Maloměstský“ znamená pro Novákovou mnohem více než charakteristiku velikosti a
významu města. Tímto slovem označovala prostředí, které není jen malé svým významem, ale
zároveň také duchem. „Maloměstský“ je totéž co „ubíjející“, „dusící“ nebo „uspávající“.
„Maloměstský život“ znamená potom život, který je donucen jen živořit. Zde bychom mohli
s udivující přiléhavostí použít závěrečná slova o pět let mladšího německého románu od
Karla Maye – románu Vinnetou. May zde totiž nad hrobkou apačského náčelníka uzavírá:
„Zde odpočívá rudý národ. Nestal se velikým, poněvadž se velikým stát nesměl !“62 Stejná
(v některých případech ovšem potlačí). Není možné nebýt vlastenec. Přibližně ve stejném období však
existovala i variantní koncepce Františka Matouše Klácela, publikovaná v jeho Dobrovědě už v roce 1847.
Podle Klácela je vlastenectví pouze předstupeň k lásce všesvětové, jako je zdravá láska k sobě předstupněm
lásky k druhému. „Byťby jste vypočetli více a větších obětí, kterých vlasti přinášíte, předce vždy při svém
ostanu, že vlastenectví vaše egoismus jest, arci ne tak hrubý, patrně zisku hledající, ale zahalený, sama sebe
neznající, jinému čistějšímu oku vždy ošemetný.“ František Matouš KLÁCEL: Kosmopolitismus
a vlastenectví. In: Časopis Českého Museum, roč.16., sv.2., Praha 1842. S.11. Klácel tedy nahrazuje
esencialismus národní esencialismem celosvětového sbratření, tzv. „vesměrností“. Proti esencialismu
vystoupil až Hubert Gordon Schauer v pověstných Našich dvou otázkách, publikovaných v prvním čísle
Herbenova Času. O reakcích Terézy Novákové na tuto kritiku viz dále.
57
Jindřich RUZIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové. S.84-88.
58
Výčet neobsahuje jiné práce, které se odchylovaly od tématu ženy. Přesto však můžeme tvrdit, že
zmíněné téma v tomto období u Novákové dominuje.
59
Filosofská historie (Světozor 1877), U rytířů (Květy 1879) a Na staré poště (Květy 1881).
60
Srov. Zdeněk NEJEDLÝ: Litomyšl. Tisíc let života českého města. S.114.
61
O tom viz později – při výkladu o prvotní koncepci Maloměstského románu.
62
Karel MAY: Vinnetou. Kap. „Tmavá voda“. Přeložil V.Kocourek. Státní nakladatelství dětské knihy.
Praha 1968. S.345. Na s.347 „Poznámka“ obsahující datace jednotlivých kapitol Mayova rukopisu.
15
slova by mohla být vytesána i na náhrobku Svatavy, hlavní hrdinky Maloměstského románu.
„Maloměstský“ ti přikazuje: nebuď velký, neusiluj o velikost - jinak tě zničíme. Stejně jako
byli pro „bílé“ američtí indiáni překážkou , nenáviděnou přítěží a méněcennými „chudáčky“,
je i titulní hrdinka zmíněné novely pro své maloměstské spoluobčany „démonem“.
Démon je příběh o situaci „nesmět se stát velikým“. A stejně jako Mayovi ideální
hrdinové zápasí proti moci ďábelského „nesmět“, i mladá Ada usiluje o zlomení této poroby.
Zde ale bojuje žena – navíc citlivá umělkyně, zvyklá na jemný kulturní dekor. Nováková
nikdy nedává svým postavám silné předpoklady, které by je uschopňovaly k radikální
proměně prostředí. Přesto však mladá umělkyně, přijíždějící do maloměsta jen z donucení,
vítězí – musí ovšem maloměsto opustit a ponechat ho jeho dalšímu zahnívání. Neboť
v maloměstě je všechno jako začarované, začíná to tím, že se muži jejím ideálům vysmívají, a
končí více než bolestným vztahem k jedinému chápavému, leč šťastně ženatému muži.
To zlé má povahu promyšlených intrik. V Adině okolí je až příliš mnoho duší, které ji
postupně vplétají do sítě pomluv a lží. Stačí, aby svou krásou a inteligencí bezděčně omámila
několik místních mužů (zejména inteligentního Bernarda Pešku), a tím zkalila naděje
vdavekchtivých hloupoučkých slečinek, aby se z ní stala městská poběhlice. Když se náhodou
osaměle setká s duchaplným inženýrem Plánským, ví to okamžitě paní Syrobová a hned
pospíchá k paní Plánské, aby ji přesvědčila o manželově nevěře. Jediné svádění tak vlastně
paradoxně vyvíjí Syrobová, když obratnou manipulací tlačí jinak pevnou paní Plánskou
k myšlence, že ji ušlechtilý muž podvádí. Syrobová (v Maloměstském románu se potom její
role ujme paní Rzerychová) chce především zbořit důvěru, jakožto předpoklad šťastného
manželství. Determinismus její pasti lze tedy vyjádřit jako záměnu ideální víry za
přesvědčení o všudypřítomném zlu („všichni muži přece podvádějí“).To se děje pomalým, ale
neústupným zaséváním semen zla – od drobných náznaků až po „pádné“ důkazy. Hlavním
cílem je beznaděj.
Zlo si hledá cestu především erotikou. Ada odmítá lásku oddaného Bernarda. Důvodem
není nic, co by souviselo s Bernardovým charakterem, Ada Bělská zkrátka svého ctitele
nemiluje. Patří už nějak k logice maloměsta, že se ti praví k sobě nikdy nedostanou. Dokonce
i jediný šťastný vztah – manželství Plánských je povážlivě ohrožen. Ada je i k jiným mužům
takto chladná, to také zavdává myšlenku, že udržuje tajný poměr s Plánským – uvěří tomu i
Bernard, i Adin bratr Vojtěch. Pro pochopení Adiny osobnosti musíme vědět, že její vztah
k manželství je „ideální“, nikdy by se neprovdala bez lásky. Byť by byl Bernard
sebesympatičtější a sebelepší, nikdy si ho nevezme. Proto ji i její vlastní bratr prorokuje
trudný konec, vždyť usiluje o něco v tomto světě nemožného. „Ado, jsi vskutku tím, čím ve
městě tebe nazývají a čím i Bernard tebe v malomyslnosti své nazval – démonem. Mohla bys
býti strážným duchem rozkošné domácnosti, oslazovati starému otci a tetě pohledem na své
štěstí pozdní věk, ale ty šlapeš po srdci oddaném a sama ubíráš se v život neradostný.
Bohužel, vím jistě, že svého nerozumu trpce odpykáš !“63 Ano, tato dívka má už sama ve svém
srdci předurčeno neštěstí. Je zotročena nejen maloměstem, ale i svými vlastními city!
Ada se nehodlá provdat za někoho, kdo je sice slušný a jí oddaný, ale koho ve svém srdci
nemiluje. Nováková tak v Démonu uplatnila osudové pojetí lásky – podle něho je milostný cit
k určitému druhému člověku již osudově předurčen a dotyčný se mu vlastně jen slepě
podřizuje. Lásku k určitému člověku si nelze vypěstovat, buď ji cítíme, nebo ne. Adu ani
nenapadne, aby se alespoň snažila Bernarda milovat – podle ní se lásce nedá naučit. Teréza
Nováková ukazuje lásku k muži jako cit, jemuž se dá jen těžko poroučet, svou oběť téměř
zlomyslně napadá. Člověk je proti své vůli láskou determinován. V osudové lásce
rozpoznáváme kořeny romantismu – vášnivý cit panuje nad vůlí, individuum se neumí samo
ze sebe vysvléct.
63
Teréza NOVÁKOVÁ: Démon. Novela z maloměstského života. In: T.Nováková: Démon a jiné ženské
podobizny. J.R.Vilímek. Praha 1934. S.108.
16
V tomto ohledu Nováková Karolinu Světlou nerespektovala. Vždyť u Světlé je nadvláda
citů v milostných vztazích už překonána, její hrdinky nemilují jen silou vášně, ale hlavně a
především milují silou své trpělivé víry a vůle. Jak je toto pojetí lásky odlišné! Teprve zde je
jedinec osvobozen od fatalismu citových i tělesných sklonů. Pozorujme například její Kresby
z Ještědí (1870).64 Poselstvím jednotlivých povídek je víra, že láska dokáže překonat nestálost
individuálních pocitů, ba dokonce i lhostejnost či nenávist. Povídka Přišla do rozumu názorně
sleduje, jak je díky trpělivosti a odříkání moc osudové lásky zlomena. Andulinku opustil
milenec Urban. Jí samotné nezbývá, než se provdat za mladého sedláka Rokelského. Nemiluje
ho, myslí stále na Urbana, k oltáři ji vede jen hmotná bída. Rokelský její nešťastně
zamilovanou duši plně respektuje, chová se spíše jako Andulčin soused, nikdy ne jako
manžel. Je dokonce ochotný, až si společně naspoří, ji z tohoto vynuceného manželství
propustit. Rokelský Andulinku miluje, nečiní si však iluze, že by mohl být jeho cit opětován.
Ve chvíli, kdy chce raději odejít do ciziny, než aby se soužil svou utajovanou láskou,
rozpozná jeho žena, že byla doposud v moci jakéhosi nezdravého uhranutí. Truchlí po
Urbanovi, který ji bez výčitek zanechal v bídě, a oddaného a trpělivého Rokelského si
nevšímá! Teprve nyní jí spadnou klapky z očí, vidouc svého manžela odcházet do ciziny,
uvědomí si, že ho miluje. Tato povídka boří určitý literární úzus, který by nás mohl vést ke
zcela negativnímu chápání sňatku z rozumu. Na tuto běžnou praxi lze hledět z různých stran.
Odmítání a literární démonizace „rozumného manželství“ zaznívá patrně až se zrodem
moderního romantického individualismu.65
„Sama ve své rozervanosti nevěděla, čeho si přeje...“, píše Nováková o své hrdince.66 Ada
žije v zajetí sama sebe. Její poslední rozhovor s Plánským před tajným odjezdem do Prahy
prozrazuje, že oba k sobě chovají nemalé sympatie. I jinak pevný Plánský Adě ve svém srdci
podléhá. Zlo si k nim našlo cestu prostřednictvím rozpoutaných emocí. Když se Plánský vrátí
z nádraží domů, jeho manželka se zmítá úzkostí, že spolu s Adou utekl. To jí neustále
našeptává a potvrzuje paní Syrobová. Plánský však Syrobovou přinutí opustit dům a své
manželce taktně vypoví, že mezi ním a Adou vzniklo jen hluboké přátelství.
Novela je tedy korunována vítězstvím. Avšak vítězstvím vzniklým jen a jen z rezignace,
neboť Plánský, byť talentovaný a hlubokomyslný, se zahrabal v maloměstě a Ada odešla
naplnit svou kariéru jinam. Za tuto cenu bylo zachráněno manželství a byla zachráněna
umělecká dráha. Zůstává však i nadále pocit povážlivé vratkosti těchto hodnot –
v maloměstě mohou být kdykoli narušeny znovu. Zlo nikdy nespí. Stačí, aby se tu objevila
další nová Ada.
Novela Démon měla pro další vývoj Novákové veliký význam. Sama Světlá si knihy
vážila a přála si, aby vzniklo takových „Démonů“ co možná nejvíce.67 Nováková vždy knihu
považovala za osobní výpověď, svědectví o prostředí, ve kterém je nucena žít. Ačkoli její
současníci poznávali Novákovou jako šarmantní a energickou dámu, výbornou předsedkyni
Spolku paní a dívek, ona sebe sama líčí v poněkud nešťastných barvách. „ (...) byla bych
potěšena, kdybych vskutku směla doufati, že mám několik přátel. Zde alespoň jich nemám –
ó nedovedete si představit, jak bolestně, jak těžce se kráčí po maloměstské půdě.“ O několik
řádků dál pak popisuje svou obtížnou roli ve Spolku: „ (...) co ústrků, opozice, co zastaralých
64
Karolina SVĚTLÁ: Kresby z Ještědí. Sebrané spisy Karoliny Světlé. Sv.4. L.Mazáč. Praha 1941.
O povídce Přišla do rozumu (1878) píše Nováková ve své monografii Karolina Světlá, její život a spisy.
Nejnověji in: Teréza Nováková: Roztroušené kapitoly. Ed.Věra Vrzalová. Vybrané spisy Terézy Novákové.
SNKLHU. Praha 1961. S.152. Její postoj k jmenované povídce je obdivný.
66
„Nezáviděla jí ani na okamžik klidného, blaženého žití v kruhu rodinném, nepřála si takového. Sama ve
své rozervanosti nevěděla, čeho si přeje...“ Teréza NOVÁKOVÁ: Démon a jiné ženské podobizny. S.116.
67
V dopise odeslaném z Prahy 21.února 1889 Světlá mimo jiné píše: „Ode všech dám, které četly Vašeho
„Démona“, srdečné uznání a žádost, abyste svoje péro co nevidět namočila k práci podobné.“
In: Polemika s dobou. Karolina Světlá ve vzpomínkách a korespondenci současníků. Ed. Josef Špičák.
Odeon. Praha 1969. S.141.
65
17
náhledů, stranictví jest mi snášeti, pudí-li mne svědomí, aby se pracovalo, úsilovně a
k dobrému cíli pracovalo. Přečtla jste laskavě Démona, tam je vše růžově přibarveno proti
leckdy se naskytující skutečnosti.“68
Z této poslední věty cítíme odhodlání, které vzápětí povede až k Maloměstskému románu.
Dvojznačnost rodinného a vlastně i společenského úspěchu Novákové a jejího vnitřního
duchovního stavu je zarážející. Byla šťastná, a přece nešťastná. Vždyť o těchto letech později
její syn napsal: „Byla to nejjasnější, nejšťastnější doba jejího požehnaného života.“69 Toto
bolestínství patrně vyvěralo z velkého smyslu pro ideální hodnoty. Nováková se nedokázala
spokojit s daným stavem, stále hleděla výš. I když dosáhla mnohého, měla před očima vady,
které se od vysněného ideálu značně lišily. Teréza Nováková byla nesmírně náročná, nejvíce
však na sebe. Poklesky okolního světa ji nikdy nepřivedly k rezignaci, nýbrž ji zcela naopak
popoháněly k ještě větší aktivitě. Na rozdíl od Ady, propadlé svým vnitřním stavům, se
Nováková odhodlává k „záchranným akcím“ ve prospěch českých žen.
V. 1888
Už rok po napsání Démona zahájila palbu příspěvků do olomouckého časopisu „Domácí
hospodyně“. Tento čtrnáctideník, řízený Miloslavou Procházkovou, poskytoval řadu
teoretických i praktických příspěvků věnovaných ženám. Nováková sem psala na pokračování
rozsáhlé stati o ženské otázce, vedla fejetonistickou rubriku k aktuálním událostem, také
podrobně recenzovala vydávanou literaturu (včetně zahraniční). Jen s obtížemi si
představujeme, jak mohla na tak intenzivní publikační činnost vůbec stačit.70
V úvaze Česká žena a nové otázky společenské (1888) se opakují proklamace nám známé
už z přednášky Žena a vlasť (1886). Nováková tu rýsuje ideologii boje dobra se zlem, přičemž
ženy v něm mají hrát rozhodující úlohu. Zcela konvenčně připisuje ženám větší vnímavost a
pozornost k mravním a národním hodnotám. „Především ovšem záleží na ženách, aby nákaze
nepřipustily uhnízditi se ve svém kruhu, aby nejprvnějším jejím příznakům již dovedly se
vyhnouti, aby dobře poznavše strašnou záhubnosť zla zprvu příjemně a růžově se jevícího
postavily se mu se vší silou a odhodlaností bojovnou pro vlastní krb a dobrou věc.“71
Nebudeme se drze ptát, co je dobro, raději se zaměříme na obecné rysy citované výzvy.
Nováková tu vlastně doporučuje boj zdola, prostřednictvím rodiny a dalších úzkých
přátelských kruhů. Zlo je, jednoduše řečeno, všechno, co chce rodinu rozvrátit. Buditelka chce
zejména varovat před jeho rafinovanou svůdností – vstupuje dovnitř naprosto nenápadně,
takřka přirozeně. Lze ho likvidovat pouze v zárodečné formě, jestliže se rozbují, zotročený
jedinec už v sobě stěží nalezne obrannou sílu (je znesvobodněna jeho vůle). Nejlepší obrana
proti zlu je proto úzkostlivá snaha uchovat harmonii v rodině a přátelství.
Tento názor je dosud velmi moderní – jestliže je rodina v rozkladu, děti jen s obtížemi získají
etické povědomí v dalším životě. Jistě není náhoda, že Svatava Krovecká vyrůstá
v Maloměstském románu vlastně bez rodiny.
Metoda, jakou chtěla Nováková odhalovat zlo, bychom mohli nazvat pozorování.
Nejprve musíme negativní tendenci uvidět. Snad právě proto, že Teréza Nováková byla
odchována v nacionalistické ideologii, která se živila obecnými hesly, idealizovanými
68
Dopis Karolině Světlé z Litomyšle 29.prosince 1888. In: Z lidské sonáty. S.121, 122.
Arne NOVÁK: Teréza Nováková v polévkové kuchyni. In: Chudým dětem 42., ročenka dobročinného
komitétu v Brně 1930. S.25.
70
Hrubý (a poněkud zkreslující) obecný obraz o ženském hnutí v druhé polovině 19.století viz
Eva UHROVÁ: Po nevyšlapaných stezkách. Z dějin ženského hnutí a jeho žurnalistiky do roku 1921.
Mona. Hradec Králové 1984. S.6-28. O Teréze Novákové se tu píše poměrně hojně, časopis Domácí
Hospodyně však zmíněn není. Další kapitoly se snaží zdůraznit úlohu levicových politických stran.
71
Teréza NOVÁKOVÁ: Česká žena a nové otázky společenské. In: Domácí hospodyně. Čtrnáctidenní
list věnovaný naší ženské pleti českoslovanské, jakož i všem ctitelům spořádaných domácností. Red.
Miloslavy Procházkové. Roč.5. Olomouc 1888. S.147.
69
18
vzpomínkami na národní minulost a sny o vítězné budoucnosti, znamenalo pro ni pozorování
ještě něco více. Až do svého příjezdu do Litomyšle se vlastně neuměla dívat. Raději snila.
Pozorovatelkou se mohla stát až tehdy, když jí okolní svět dokázal nějak upoutat, ať už
pozitivně, či negativně. Aby byla vytržena ze sna, potřebovala úder. Dobře tušila, co je to
smysl pro realitu. Musela se mu s námahou učit. To jest – zbavit se romantických opiátů
(vášní, snů a hesel) a místo toho se dívat na vrásčité stařeny a žebráky.
„Bojem o vidění“ u Terézy Novákové se zabývala Jaroslava Janáčková.72 Podle ní
spisovatelka objektivní vidění reality přímo potřebovala. Nováková dobře chápala, že bez
vidění hrozí jedinci nevyhnutelný pád do subjektivismu. „ (...) přistupuje k rozpolcenosti a
k introvertním sklonům jako k situaci, kterou je třeba nejen znát, respektovat a ozřejmovat,
ale i jako k chorobě, již je záhodno překonávat. Přitom východiskem, které v náznaku nabízí,
je „pevnost mysli“. Pevnost mysli se pro ni tedy stává ostnem i základem přetvořující
činnosti, mostem od analýzy daného stavu k jeho překonání a přetvoření.“73 Subjekt by se sám
o sobě bezpochyby rozpadl, nemaje žádnou oporu v něčem objektivním. Z Novákové se tudíž
stala realistka. Viděli jsme, jak Ada tuto pevnost postrádala a ještě uvidíme, kam tento
nedostatek dovede Svatavu Kroveckou. Místo pevnosti bychom také mohli říci: čistota mysli,
a to si již představujeme mysl jako klidnou hladinu, v níž se zrcadlí skutečnost co možná
nezměněná.
Již v době, kdy psala svého Démona, vyvíjela svou první práci národopisnou. Samotná
povaha tohoto úsilí znemožňovala, aby si tu spisovatelka řešila své úzkosti. Sběr materiálu a
jeho zpracování ji vedl k vědecké objektivitě. První motivací snad mohla být výstava lidových
výšivek, pořádaná jejím Spolkem. Z těchto a dalších sběrů sestavila roku 1887 Nováková
převratnou práci nazvanou Kroj lidový a národní vyšívání na litomyšlsku.74 Toto dílo můžeme
směle považovat za první českou studii o lidovém kroji.
V roce 1888 přinesly Literární listy její zásadní stať o realismu v literatuře. Nováková
v ní shrnula zásady nezbytné pro každé moderní literární dílo. V této práci O podmínkách
zdárné tvorby umělecké v naší literatuře čteme o důležitosti pozorování – ano, literát nemůže
snít a křepčit uvnitř nádherně vystavěných ideologií, to bychom ani jeho výpověď
nepotřebovali. Literární dílo nechť se týká tohoto světa, ať pozoruje, jak se věci mají, ať jim
rozumí a hledá jejich kořeny. „ Ovšem, kdo líčiti chce „vnitřní život národní“, nesmí po světě
blouditi s očima k hvězdám stále upřenýma, klopýtaje přes každý kámen skutečnosti, v cestě
mu ležící. Jemu jest bystře pozorovati vše, co kolem něho se děje, zkoumati toho příčinu i
souvislost, informovati se z pramenů rozličných (často sobě zřejmě odporujících) o hnutí a
cílech doby, vnikati všude, kde pro líčení jeho naskýtá se potřebný základ. Ba se vzdechem
přiznáváme, že k úkolu tak velikému a nesnadnému potřeba jest nejen vzácného
pozorovatelského talentu, ale ducha přímo prorocky jasného, který vším úskalím falešných a
nebezpečných hesel, vší mělkosti laciné novoty a kolem sociálních neřestí probředl by se
s praporem pravdy a krásy v ruce...“75
To, co platí pro spisovatele, mělo by být i vlastností každé ženy – totiž schopnost vidění.
Jestliže jsem s to něco před sebou vidět, znamená to, že viděnou věc uznávám jako objektivně
existující, jako něco od mého subjektu odlišného. Umělecké dílo přímo svádí, abych ho
uzavřel před okolním světem a vyprojektoval si v něm ideální snovou skutečnost. Podobně i
72
Jaroslava JANÁČKOVÁ: Krajina v posledních románech Terézy Novákové. In: J.Janáčková: Román
mezi modernami (Studie z historické poetiky). Československý spisovatel. Praha 1989. S.29-63.
73
Tamtéž, s.36.
74
Teréza NOVÁKOVÁ: Kroj lidový a národní vyšívání na litomyšlsku. Poprve vydáno časopisecky v již
zmíněné „Domácí hospodyni“ roku 1890, o rok později vyšlo knižně.
75
Teréza NOVÁKOVÁ: O podmínkách zdárné tvorby umělecké v naší literatuře. In: T.Nováková:
Roztroušené kapitoly. Ed.Věra Vrzalová. Vybrané spisy Terézy Novákové. SNKLHU. Praha 1961. S.91.
Pro srovnání analogického programu doporučujeme předmluvu k románu Nemodlenec (1873) od
Karoliny Světlé.
19
milostný zápal svádí, abych zavřel oči a upadl do blaženého vytržení. Jenže takto umělá
(virtuální) realita dlouho neobstojí, jak říká Nováková, dříve nebo později zakopne o kámen.
Musíme být velmi opatrní, abychom svět „nesoukali jako pavouci sami ze sebe“ (Bacon) a
aby se nám tedy viděný svět nestal vizí. Můžeme zde uplatnit i často opakovaná slova
akademického malíře Radoslava Kutry: „nemalujme to, co o skutečnosti víme, malujme jen
to, co vidíme“.76
Teréza Nováková se musela učit vidět. I příběh její „chudobky“ (Klepy z plesů) je vlastně
příběhem o překonání nereálného omámení viděním. Z dívenky podrobené milostné vášni se
stává básnířka, tedy již „vidící“ (sebepřekračující). Paní Syrobová z Démona je příklad totálně
potlačeného vidění – ona už zcela dopředu ví, že Plánský svou dobrou ženu podvádí,
nepotřebuje se o tom ani přesvědčit. Domníváme se, že Nováková považovala samu Adu za
„vidící“, neboť oproti svému okolí jasně rozpoznává falešnost intrik a naškrobenou eleganci
maloměstských tet. V tomto ohledu je jiná než Svatava Krovecká.
VI. léto 1888 – zima 1888/1889
Maloměstský román - obraz z našeho života je v tvorbě Terézy Novákové jakousi
záhadou. V literární historii se na něj vlastně zapomnělo. Od doby jeho napsání leží spíše na
okraji spisovatelčina díla.77 Badatelé se shodují v názoru, že jde o text umělecky značně slabý,
příliš šablonovitý a černobílý. Dokonce se zdá, jako by do celku autorčiny tvorby ani nepatřil.
Například se vždy hovoří o pětici jejích románů, chceme-li se však důsledně držet označení
román, musíme k pětici dodat ještě tento román šestý. Zmíněná marginalizace Maloměstského
románu přitom nemá žádnou oporu v autorčině postoji – ona sama toto dílo v době jeho
vzniku považovala za vrchol, na který se již dlouho připravovala. Ještě v první polovině
devadesátých let byl pro ni Maloměstský román zásadní životní výpovědí, ba přikládala mu
hluboký osobní význam.
Do jisté míry je pro literární historii příslovečným „horkým bramborem“. Co s dílem,
které tak protiřečí mnohokrát obdivované sociální tendenci Terézy Novákové, co s příběhem,
který se podobá spíše té nejhorší noční můře, zkomponované tak, aby děsila, když je
Nováková pro nás pozornou průvodkyní po lidové duši nejvýchodnějších Čech? Kde se
v Novákové vzalo to kompoziční a ideové násilí, které daleko předčí Démona i povídku
Z mého rodného domu? Vždyť tento román už není pozorováním, ale více obecným vzorcem,
do něhož si můžeme libovolně dosazovat. Tady už nejde o individuální selhání postav, ale
přímo o principiální běžící pás úpadku – ani jedna z postav nezůstává alespoň
nepoznamenána. Atmosféra Maloměstského románu je dusivá a přísná, jeho obrazy nejsou ani
tak zachycením reality, jako spíše jejím zkarikováním do podoby nějakého obludného snu.
Odkud se zrodil onen okatý nacionalismus? Proč z díla čiší taková nenávist?
První jasnou stopu tohoto díla obsahuje její osobní zápisník.78 Nováková si v něm na
jedné stránce poznamenávala náměty pro další díla. Na jiné stránce si dokonce vypsala
přehled svých hotových prací. Na rozdíl od tohoto přehledu, kde se můžeme orientovat podle
76
Radoslav Kutra říká: „Pod pojmem „skutečnost sama o sobě“ rozumíš skutečnost ležící mimo nás. To však
je jen částečná skutečnost. Plná skutečnost není jen to, co existuje mimo nás, ale co nás do sebe zahrnuje.
Proč se vlastně ze skutečnosti stále vylučujeme? Což nejsme také skutečnost? Teorie vidění je pokus chápat
skutečnost jako jednotu objektu a subjektu. Její těžiště neleží ani na objektu ani na subjektu, ale mezi nimi.
Mezi nimi není tedy dualistická propast, ale sjednocující třetí komponenta jedné skutečnosti: skutečnost
vidění.“ Radoslav KUTRA: Škola vidění. Nové spojení tvůrčích a duchovních hodnot. Rukopis knihy šířený
mezi jeho žáky. S.10.
77
Nejnověji vyšel v prvním svazku Vybraných spisů Terézy Novákové – Drobné prózy I (ed. Věra Vrzalová).
Praha 1957. S.122-147.
78
Jde o již zmíněný zápisník (někdy nesprávně uváděný jako „deník“) uložený v Městském muzeu a galerii
v Litomyšli, inv.č.1915. Upozorňujeme, že od uvedených stran se seznamy prací byly vytvořeny
fotokopie, které jsou přístupné ve Státním okresním archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, C 215. Fot. kart.
14/24.
20
datace jednotlivých děl, je doba napsání této stránky námětů obtížně zjistitelná. Nadpis
Projekty ukazuje, že šlo o díla zatím jen zamýšlená. Podle toho však, že obsahuje tituly Starý
pavil(l)on, Z dívčí školy, V podletí a Theorie a praxis (var. Sny a skutečnosť), o kterých víme,
že byly napsány roku 1884, usuzujeme, že zmíněná stránka mohla být napsána nejpozději
roku 1884.79 V seznamu je hned na prvním místě uveden Maloměstský román, a to ještě
s výrazným podtržením (viz příloha č.27).
Pokud by byla naše datace správná, znamenalo by to, že Nováková nosila v hlavě jeho
námět přinejmenším pět let (byl realizován na začátku roku 1889).80 To je z celého seznamu
(pokud vynecháme možnost realizace námětů pod jinými názvy) vlastně největší časový
odstup. Pouze uvedený Démon by byl napsán tři roky od jeho námětu. Maloměstský román
tedy musel být pro Novákovou něčím zásadním. Ačkoli však v domnělém roce 1884 stál na
jejím prvním místě, na celých pět let od něho upouští. Proč?
Maloměstský román, jak si ho tehdy Nováková vyprojektovala, byl už pravděpodobně
kritickým bojem s maloměstem. Vždyť už na začátku práce z roku 1883 nalézáme nápadné
spojení „malosvět podivný, ba směšný.“81 Označení román dává tušit, že mělo jít po
kompoziční stránce o dílo rozsáhlé a složité (snad proto jí nejvíce leželo v hlavě a uvedla ho
do seznamu jako první). Takový rozsah předpokládá i jasnou a rozhodnou myšlenku –
Nováková se chtěla vyjádřit k něčemu zásadnímu. Poměrně pozdní realizace námětu může
mít kořeny právě v jeho závažnosti, jak formální , tak ideové. Proto s napsáním tolik otálela.
Další pátrání (jestliže si odpustíme podrobné sledování všech motivických předzvěstí) nás
vede až na sklonek roku 1888. V říjnu totiž poslala Karolině Světlé dopis, ve kterém čteme
tato slova: „Vůbec jest naše pohlaví ve svém boji za právo o světlo vysoce k politování, a to
z tolika příčin, že nelze je takřka vypočítati. O nejbolestnějším bodu v našem životě
společenském chystám se beletristicky promluviti – kéž nadchne mne přitom pravý duch ...“82
Z této zmínky lze usoudit, že se práce bude týkat právě toho nejzávažnějšího problému ženské
otázky. Vůbec způsob, jakým se o ní Světlé zmiňuje, je překvapující. Obvykle totiž o své
tvorbě příliš nemluví. Maloměstský román je tu výrazná výjimka !
Kdy byl přesně napsán, zůstává otázkou. Víme, že s příchodem zimy Nováková těžce
onemocněla a že jí nemoc bránila v psaní. Rovněž u ní narůstal hluboký pesimismus a tvůrčí
krize. O tom svědčí její slova z prosince 1888: „Často si myslívám, že jest snad nemoc moje
pokynem osudu, abych přerušenou činnosť pérem ani znovu nezačínala, neboť – kdoví, čte-li
má slova kdo jiný než sazeč, který k tomu nucen jest?“ Dále Nováková prozrazuje, že ji
k psaní donucují „úmysly etické“, jimiž by chtěla alespoň něco ve společnosti zlepšit.83 Pro
vznik Maloměstského románu to ukazuje, že už byl alespoň rozepsán. Jak uvidíme později,
musel být jeho rukopis v prosinci 1888 už v dosti pokročilém stádiu.
Až do března 1889 se v dopisech opakovaly povzdechy nad rozepsaným dílem.
Nováková tu ani tolik nepochybovala nad svými uměleckými schopnosti, jako spíše
lamentovala nad stavem společnosti. Dílo nezamýšlí umělecky, ale společensky. „Ba zde jsou
poměry horší oněch vylíčených. Zde jest odpadlictví tajné, a proto tak těžko proti němu
79
V seznamu projektů se vyskytuje též titul Z rodinných kruhů, který se nápadně podobá později realizované
vzpomínce Z mého rodného domu. Tato práce pochází už z roku 1883. Jindřich Růžička dataci Projektů
vkládá teprve do roku 1885. Srov. Jindřich RUŽIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové. S.90.
80
Nápadné nakupení realizovaných titulů z roku 1884 by naznačovalo, že seznam byl sepsán někdy těsně před
tímto rokem. S postupem do dalších let realizovaných námětů ubývá. K roku 1884 jsme v textu neuvedli
arabesku s obtížně čitelným francouzským názvem Si vous n´ avez rien a me dir („pokud mi nemáte co
říci“). Podle seznamu Práce hotové vyšla ve Vesně roku 1886. Další stopou je i její prohlášení v předmluvě
románu, že ji k psaní motivovala práce Karoliny Světlé Z našich bojů, která vyšla roku 1883.
81
V daném kontextu Nováková sní o tom, jak se vrací z Litomyšle do rodné Prahy: „Letí, letí myšlenky daleko
z tichého městečka rolnického, z toho malosvěta podivného, ba směšného, z toho ostrova, dalekého života
světového, (...)“ Teréza NOVÁKOVÁ: Z mého rodného domu. In: Z měst i ze samot, druhé vydání s.d. S.53.
82
Dopis z Litomyšle 12.10. 1888. In: Z lidské sonáty, s.118.
83
Dopis z Litomyšle 12.12. 1888. Tamtéž, s.119.
21
vystupovati, když má masku češství na líci ! Často si myslívám, že bych v ten čas, který takto –
marním, měla psáti- ale pak mi připadá, že by to muselo být jiné péro, jiná ústa, která by
slyšení došla. Píši velmi málo, nemajíc nijak času a jsouc večer již velmi unavena.“84 Stížnosti
churavějící Novákové ostře směřovaly proti tehdejšímu literátům: „Zdá se mi, že jakživa
tomu „mladšímu kruhu spisovatelstva“ nic do noty nenapíšu, a tudíž „kariéru“ neudělám.
Jsem obdařena velikou prudérií uměleckou a mám pramálo odvahy, (...).“85
Zdá se, že Světlá na začínající spisovatelku pohlížela s mírnou shovívavostí. Chtěla ji
především co nejvíce povzbudit. Trpělivě naslouchala jejím projevům nespokojenosti a
s chápavým úsměvem dodávala: „ (...) , vidím ve Vás, smím-li se tak řemeslnicky vyjádřiti,
jakéhosi regulátora našeho v tak mnohém ohledu pobouřeného, znepokojeného žití
ženského.“86 Regulátor je ten, kdo citlivě zaznamenává všechny výkyvy od ideálního stavu a
okamžitě se je snaží vyrovnat. Takovým regulátorem opravdu Teréza Nováková byla. Věčně
nespokojená a stále pro něco angažovaná. Většina jejích tehdejších prací upozorňovala na
nějaké vady a také, i když skrytěji, načrtávala tu a tam probleskující ideál (babička Krovecká,
Pavel Střítežský, starý děkan v Maloměstském románu).
Pro naše pátrání po okolnostech vzniku románu má velkou důležitost dopis ze 14.března
1889. Z něho se dovídáme, že rukopis díla byl již v nakladatelství a že Nováková rozepisovala
další povídkové práce ! „Přikračuji vždy s takovou nedůvěrou k práci beletristické, jsem vždy
tak málo s ní spokojena, že skoro se jí bojím. Ale uposlechnu Vaší rady, mám látku trochu
s Démonem příbuznou a sdělení Vaše o Němcové ještě více mne v ní potvrdila. Paní
Albierová vyžádala si delší povídku pro Ladu, hodlám zamýšlenou jí práci odevzdati.
V Příteli domoviny (až jestli dostojí nakladatelství ujednání) shledáte se v posledních
svazcích s prací mou, dosud nejdelší, ovšem poněkud jiného žánru než Démon, ale
realističtější!“87 Poslední jmenovanou prací je myšlen právě Maloměstský román. Jeho
dokončení Nováková před Světlou vlastně trochu tajila a zmínila se o něm až jako o hotové
věci (byl zamýšlen jako dar k narozeninám). V úryvku se také dovídáme o dvou neznámých
povídkách. O jejich přesné určení se pokusíme až ve 12. kapitole. Narážka na Boženu
Němcovou nám brzy poodhalí něco z autorčiných duchovních zápasů v době kolem napsání
románu.
Maloměstský román bychom tedy na základě korespondence měli datovat někam mezi
říjen 1888 a březen 1889. Přihlédneme-li k autorčině zimnímu onemocnění, jde o dobu
poměrně krátkou (i když Nováková psala vždy velmi rychle). S touto datací je však v rozporu
sama Nováková, totiž ve svém věnování románu Karolině Světlé. Vždyť v této předmluvě
k románu uvedla, že ho začala psát „uprostřed čarovné krásy lesní“ a následná scenérie
bezpochyby líčí léto. 88 Přitom víme, že Nováková od 19. července 1888 až do konce prázdnin
pobývala v malebné vesničce Budislavi.89 První stránky románu tedy začala psát už v létě a
její slova „chystám se beletristicky promluviti“ z října 1888 pak nesmíme chápat jako začátek
její práce. Tedy román vznikal přibližně v období od léta 1888 do zimy z roku 1888 na rok
1889. 90 (Srov. též přílohu č.31).
84
Dopis z Litomyšle 2O.2. 1889. Tamtéž, s.124.
Dopis z Litomyšle 23.2. 1889. Tamtéž, s.126.
86
Dopis Karoliny Světlé z Prahy 12.3. 1889. In: Polemika s dobou, s.145.
87
Dopis z Litomyšle 14.3. 1889. In: Z lidské sonáty, s.132.
88
Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román. Obraz z našeho života. Přítel domoviny. Roč.6. Č.1.
Praha 1890. S.7/8. Není-li uveden jiný údaj, čísla stránek se vztahují k prvnímu svazku.
89
Dopis z Budislavi u Proseče 7.8. 1888. In: Z lidské sonáty, s.115-116.
90
S touto datací se neshoduje Jindřich Růžička. Podle něho byl Maloměstský román psán v létě a na podzim
roku 1889. Srov.: Jindřich RUŽIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové, s.90. Korespondence však
nasvědčuje, že se Karolině Světlé dostal výtisk do rukou už v zimě 1889, což by při podzimním dokončení
rukopisu bylo nemožné. Srov.: Polemika s dobou, s.157. Uvedený rok 1890 v tiráži knihy tedy neodpovídá
skutečné době vytištění. V době vydání Růžičkovy stati však nebyly tyto prameny dostupné.
85
22
VII. (záměr Maloměstského románu)
Další měsíce – od jara až do zimy 1889 – byly naplněny jen čekáním na vydání románu.
Nováková několikrát Světlé připomínala, že očekává její kritické ohodnocení, a sama Světlá
se podivovala, že nakladatelství s románem tolik otálí: „Nechápu, proč Domovina pořád váhá
s vydáním Vaší práce. Myslím, že chce míti pro první číslo příštího ročníku cosi velmi
zajímavého, neb že jest redakce s prací tou velmi spokojena , několikrát odtamtud jsem
slyšela.“91 Román byl však skutečně vytištěn v zimě 1889 jako první svazek šestého ročníku
edice Přítel domoviny.
Ještě v říjnu prozrazovala Nováková svou velikou netrpělivost. Tušíme, že vyjádření
Karoliny Světlé mělo pro ni rozhodující význam. Už několikrát se totiž rozhodovala, zdali
nemá svou literární tvorbu raději ukončit. Maloměstský román byl snad pro ni jakýsi
prubířský kámen, na němž se má toto dilema konečně rozhodnout. Podobné tvůrčí krize
prodělávala Teréza Nováková častokrát, největší však v roce 1901. „Myslím, že mi činnosť
spolková letos překážeti nebude, neboť odřekla jsem se „zase jednou“, jak můj muž říkává,
psaní. Staly se mi v poslední době zcela nezaslouženým způsobem některé nepříjemnosti, i
čekám jen, co ráčíte říci Maloměstskému románu (až totiž vyjde), abych ve své abstinenci
zcela dotvrzena byla. Více a více zdá se mi, že píši zcela marně, že si mých myšlenek nikdo
nevšímá, prostě že je nikdo nečte. Jsem si vědoma svých chabých sil, ale zároveň také své
dobré vůle a úzkostlivé péče nepodati nikdy nic banálního, nic, co by zhoubně, ba jen
uspávavě na čtenáře působilo. Víc a více poznávám, že ve kruh, kde vládnou Mrštík, Machar,
Kaminský e tutti quanti, nelze se vetřít bez kapitulace před samu sebou. – Maloměstský
román, milostivá paní, bude v sobě chovati pramálo onoho esprit, který zcela nezaslouženě
ráčila jste mi přiřknouti, jest to historie přímo zoufalá, jako většina našich poměrů, a zcela
nepodobna črtám Z naší národní společnosti. Opakuji ještě jednou, že jsem velmi dychtiva
bezohledného, jak možno nejobjektivnějšího úsudku Vašeho.“92
Román měl kromě tohoto posudkového významu ještě jiný vztah k osobě Karoliny
Světlé. Nováková jej totiž „na důkaz nejhlubší úcty a obdivu“ věnovala právě jí.93 Možnosti
věnovat své dílo drahým bytostem využila Nováková již dříve několikrát. Své prózy věnovala
památce své matky (Kresby a črty) a soubor Z měst i ze samot (1890) připsala svému
manželu. Na rozdíl od předešlých byla však tato dedikace ideová – tímto činem se autorka
ztotožnila s názory Karoliny Světlé. Za dedikací následuje ještě rozsáhlé vysvětlení. V této
jakési předmluvě Nováková citovala z již zmíněné její práce Z našich bojů (1883) a přihlásila
se k názoru, že „povolují základy budovy naší národní samostatnosti“ a v takové chvíli, že se
vlastenec už nemůže spokojovat s dekorativními malůvkami, nýbrž „odloží pokorně štětec a
hlásí se horlivě ku lžíci zednické“.94 Jinými slovy, literát se v nynější povážlivé situaci musí
pustit do té nejšpinavější práce – nelze už načrtávat krásné ideály, když se všechno pod námi
bortí.To činí i Teréza Nováková, v následujících větách se přiznává, že by raději „pustila na
pouť do dobrodružného světa pohádek“.95 Román byl tedy psan pod tlakem rozumové vůle.
Byla k němu přinucena svým vlasteneckým svědomím.
Jako látku k tak závažnému dílu si zvolila známou tehdejší postavu osiřelé dcery Karla
Havlíčka Borovského – Zdeňku Havlíčkovou (1848-1872). Spojitost Havlíčkové a hlavní
hrdinky Svatavy byla čtenáři románu vždy konstatována. Nenalezli jsme žádný doklad, ve
kterém by Nováková tuto spojitost vysloveně tvrdila, avšak nikde ji také nikomu nevyvrátila.
Příběh Zdeňky Havlíčkové je v textu snadno rozpoznatelný. Například Světlá už po přečtení
prvních kapitol psala: „i kdybych nebyla znala osud nebohé Zdenky, z té nálady pohřební
91
Dopis Karoliny Světlé z Prahy 22.8. 1889. In: Polemika s dobou, s.156.
Dopis z Litomyšle 19.10. 1889. In: Z lidské sonáty, s.146. Podtržené slovo je v edici uvedeno
kurzívou.
93
Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.5.
94
Tamtéž, s.7.
95
Tamtéž, s.8.
92
23
cesty byla bych jej nezvratně vytušila.“96 Proč si však Nováková vybrala právě Zdeňku ? Tato
postava se v jejím díle vynořila zcela nečekaně. Není známo, že by se kdy dříve o Zdeňce
alespoň zmínila. Samotná kompozice románu pak ukazuje, že autorce na této předloze příliš
nezáleželo, zacházela s ní volně a původní historická postava jí sloužila výhradně jako
inspirace. V tomto ohledu román příliš realistický nebyl.
Zdeňka Havlíčková byla ve své době, zvláště v šedesátých letech, kdy Nováková právě
dospívala, jednou z nejznámějších postav společenské scény. Po smrti Karla Havlíčka
Borovského v roce 1856 byla osmiletá Zdeňka objektem všeobecného soucitu a dojetí. Tehdy
byla vychovávána v rodině strýce Antonína Jaroše a chodila do několika soukromých
vzdělávacích ústavů (jako později i Nováková). V letech 1861-1862 vypukla celonárodní
kampaň, při které bylo prodejem losů a rozsáhlou sbírkou pro Zdeňku získáno celkem
30 596 zlatých.97 Tato kampaň předpokládala, že je třeba ve Zdeňce uctít památku národního
buditele, a proto se Zdeňka stala „dcerou národa“. Ze stejného důvodu byla v roce 1863
odebrána strýci a dána do opatrování vlasteneckému politikovi – Františku Braunerovi.98
Odtud i určitá spojitost Zdeňky s Litomyšlí, Brauner do Litomyšle zajížděl jako rodák a
brával svou svěřenkyni s sebou (obr.15).
O postavení Zdeňky jako loutky tehdejší vlastenecké ideologie píše velmi případně ve své
studii Vladimír Macura: „Dívka se stala součástí Havlíčkova kultu, svým způsobem přímo
relikvií po „velikém muži“, byla včleněna do mytického syžetu, jímž se národ s Havlíčkem
ztotožnil – hrdina se obětoval za národ a národ ho za to zastoupil ve výchově osiřelého dítěte,
jemuž se stal místo něho „otcem“.“99 Ať byla tedy Zdeňka svou přirozenou povahou
jakákoliv, vždy se od obyčejných holek odlišovala – byla dcerou národního „světce“. Její
osobní život se musel podřizovat neustálému soudu veřejnosti, už skutečnost, že byla v dětství
odebrána strýci a z vlasteneckých důvodů vychovávána u Braunera, ukazuje, nakolik byla
ideologie silnější než její soukromí. Zcela nezaslouženě byla pozorována veřejností, podobně
jako osoby činných politiků.
Její další život provázely značné skandály. Devatenáctiletá dcera Karla Havlíčka totiž
udržovala poměr s polským důstojníkem Quidem Battagliou. Tento fakt byl záhy rozmazáván
ve společnosti i v tisku – jako senzační skandál. Jak však ukázal Vladimír Macura, byl vztah
s Battagliou v jejím životě jen epizodou, o půvabnou slečnu se ucházela ještě řada mužů,
z nichž ne všichni byli Zdeňkou odmítáni (hrabě Václav Kounic, Karel Petr Kheil, Antonín
Svoboda).100 Z popsaných milostných vztahů máme dojem, že si Zdeňka Havlíčková se svými
nápadníky téměř zahrávala, že lásku chápala osudově romanticky, ale její city byly vždy
nestálé, až nebezpečně proměnlivé. Ze všech vztahů však pronikl na veřejnost pouze jediný,
vztah s polským s důstojníkem. Battaglia byl elegantní muž, šlechtic, usiloval o sňatek se
Zdeňkou, ale v očích vlastenecké mytologie byl příliš propojený s nenáviděnými vládními
strukturami. Macura dále dokládá, že v jeho době byli Poláci chápáni nepřátelsky.101
Důvodem rozchodu však nebyla ani tak nevole veřejnosti a okolí, spíše již zmíněná nestálost
Zdeňčina srdce.102 Braunerovo převezení Zdeňky do Poděbrad by bylo pro Battagliu snadnou
překážkou.
96
Dopis Karoliny Světlé z Prahy 3.12.1889. In: Polemika s dobou, s.157.
Masarykův slovník naučný. Lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Díl 3. Nákladem
„Československého kompasu“. Praha 1927. S.100.
98
Tamtéž.
99
Vladimír MACURA: Sen o dceři národa. In: Vladimír Macura: Český sen. Lidové noviny. Praha 1998. S.131.
100
Srov. tamtéž, s.129-141.
101
Tamtéž, s.129-130. Jde o jinou Marii Podhájskou, než byla manželka Aloise Jiráska.
102
Střídmé líčení vztahu k Václavu Kounicovi podává Ferdinand Strejček. Práce vykazuje snahu osvobodit
Zdeňku z dobové představy „kokety“. Srov.: Ferdinand STREJČEK: Zdeňka Braunerová a Václav Kounic.
In: Osvěta. R.1915, č.1. S.25-30.
97
24
František August Brauner (1810-1880), známý především svým bojem proti robotě roku
1848, svého času přední politik strany staročeské, se narodil v Litomyšli a do Litomyšle se
vícekrát později také vracel.103 Tak se v roce 1865 ocitla v maloměstě i Zdeňka. Zdejší
studenti tu prý na její počest uspořádali taneční zábavu („merendu“). Zdeňka měla
v Litomyšli i důvěrnou přítelkyni – slečnu Marii Podhájskou (zemř.1922). 104 Po návratu do
Prahy pak Zdeňka Marii psala i o svém vztahu k Antonínu Svobodovi: „Svoboda tedy jest
muž srdce nad míru šlechetného a má mě věru tuze rád. A já bláhová, ač jsem přesvědčena,
že bych mohla být velmi spokojena a velmi šťastná, přece jen vidím, že posud ho tůze
nemiluji.“105
Na tuto nebo jinou návštěvu Braunerových vzpomíná i pozdější přítel Terézy Novákové,
lékař František Teplý (1843-1920). Podle něho přijeli do Litomyšle z nejmenovaných oslav
v Brandýse (?). Brauner (neuvádí, zda i Zdeňka) strávil několik dní i na Budislavi, přímo
v myslivně, kde bude o více než dvacet let později rozepisovat svůj román o Zdeňce Teréza
Nováková. Brauner se prý zúčastnil neúspěšného lovu na sluky a potom se vrátil do
Litomyšle, kde se ubytoval u děkana Antonína Šanty. 106Teplý prozrazuje, že tehdy Braunera
všude doprovázel. Pravděpodobně byl přítomen i zmíněné taneční zábavě, která se konala „na
Veselce“. Podle jeho slov byla Zdeňka středem pozornosti, ona si však nejvíce oblíbila jistého
mladíka, kterého Teplý sice neudává jménem, ale který prý vedl hýřivý život (u herců) a
zemřel ve velké nouzi již jako mladý. Teplý se ve vzpomínkách otevřeně vyhýbá jakékoli
charakteristice povahy Zdeňky Havlíčkové, píše, že ji přenechává životopiscům, neodpustí si
však poznámku, že mu bylo divné, když se Zdeňka při řeči nikomu nedívala do očí.107 Z této
vzpomínky jistě vycítíme závan dobového hodnocení Zdeňky Havlíčkové – je vnímána jako
dívka pochybné pověsti.
Teréza Nováková mohla toto vyprávění také znát, František Teplý manžele navštěvoval
(v seznamu vizitek si Nováková zapsala i jeho jméno – příloha č.28), přednášel ve Spolku
paní a dívek a pobyty Novákové v budislavské myslivně (od roku 1887) by mu jistě mohly
vyvolat vzpomínku. Kromě toho musela žít v Litomyšli ještě řada dalších pamětníků. Spojení
Zdeňky (Svatavy) s Litomyšlí bylo pro ni tedy zcela nenásilné – Brauner se jí stal doktorem
Zimou a Šanta, který Braunera ubytoval u sebe na děkanství, se v její fantazii proměnil
v dávného přítele slavného Svatavina otce.
Co bylo na životě Zdeňky Havlíčkové pro Novákovou nejpodstatnější, bylo dilema mezi
vlasteneckým posláním a erotickým poblouzněním. Proč Zdeňka tolik zklamala ? Vždyť i její
smrt na tuberkulózu v roce 1872 (který měl pro Novákovou zvláštní důležitost) jako by jen
dotvrzovala toto tragické propadnutí zlu. Proč náš národní život nemá tu sílu, jíž by se mohl
vzepřít nad všednost a jednoznačně překonat onu omezující moc tělesných a citových
slabostí? Dokážeme vůbec něco obětovat? Je nám ještě něco svaté? Opravdu všichni žijí jen
pro požitek „teď a zde“? Vidíme, že otázky otevírající Maloměstský román v mnohém
vlastenecký patos překračují – jsou obecně mravní. V daném období si je Nováková od
národního cítění ještě nedovedla oddělit (toto oddělení vlastně v plné síle neprovedla nikdy),
poznáváme, že odpověď tu měla již dopředu připravenou (zejména v postavě obětavého Pavla
Střítežského). Avšak líčení rafinovaného mechanismu svádění a snadného pokušení, jímž je
domnělá Zdeňka stále obklopena, dává románu opravdu větší dimenzi než jen úzce
nacionalistickou.
103
Základní údaje o Braunerovi viz Jan V.NOVÁK, Arne NOVÁK: Přehledné dějiny literatury české od
nejstarších dob až po naše dny. J.Promberger. Olomouc 1913. S.297.
104
František PÁTA: Z korespondence Zdeňky Havlíčkové. In: Litomyšl. Věstník Klubu přátel a rodáků
Litomyšle v Praze. Ročenka 3. Č.5-6. Praha 1935. S.17-19.
105
Tamtéž, s.18.
106
Od Páty však víme, že Zdeňka bydlela „v hostinci Dvořákově, sousedícím s domem Podhájských“.
Tamtéž, s.17. Pokud tedy popisuje stejnou návštěvu jako Teplý, museli Zdeňka a Brauner bydlet odděleně.
107
František TEPLÝ: Z mých vzpomínek. Rukopis uložený v Městském muzeu a galerii v Litomyšli. S.610-615.
25
Abychom lépe pochopili tuto nejhlubší otázku položenou Maloměstským románem a
která je v nemenší intenzitě zopakována i v pracích po románu hned následujících, dovolíme
si malou odbočku. Krátce po dopsání posledních stránek románu totiž vychází práce Josefa
Hanuše, Božena Němcová v životě i spisech (Praha 1889). Literární historik Josef Hanuš
(1862-1941) v ní načrtl obraz Boženy Němcové jinak, než bývalo v tehdejších romantických
dobách zvykem. Pokusil se ji poněkud neobratným způsobem zbavit zkreslující glorioly. Po
přečtení knihy někdy v zimě na začátku roku 1889 se Nováková opravdu rozčílila: „Ovšem
někdy to ve mně vzkypí, jako když dostala se mi do rukou kniha o Němcové. Jeden večer jsem
ji četla, druhé ráno psala jsem kritiku, ve které můj muž vyškrtl ještě mnohé prudké slovo. A
takové věci se nejen tisknou – ale jsou spisovatelé, kteří odvažují se je napsati !“108 Recenzi
knihy začala Nováková psát 24.ledna 1889 a poslala ji do „Domácí hospodyně“, kde
vycházela na tři pokračování.109 Zpracování vytýkala přetíženost citáty, nepravdivá fakta,
nesprávné přirovnání Němcové ke Karolině Světlé, celkově neobjektivní obraz spisovatelky.
Nováková byla zejména nespokojena, že se Hanuš odvážil tak směle vykreslovat velikou
autorku. „Či vyhynula již mezi námi pieta, (...) ?“110 Zdálo se jí, že Hanuš vykazuje obecnou
nectnost – „která na slavných živoucích titěrné slabosti na místě platných skutků spatřuje a
mrtvé z hrobů zve, aby na nich skvrny ukázala.“111 Tato epizoda se v dalších týdnech v jejím
životě vyvinula až v jakýsi boj o Němcovou. A pro Maloměstský román a další její práce
bude příznačné, že půjde o boj týkající se milostného života Boženy Němcové. Ještě v této
recenzi se Nováková snažila známé aféry spíše omlouvat, nepřikládala jim žádnou zvláštní
důležitost (poklesky): „Že pak, jsouc dospělá, hledala ideály milostné jinde, jest tak
přirozeno, jako její stálá rozervanosť, která by se za šťastného manželství byla jevila snad
jinak.“112 Už zde nás napadá, že se tu Němcová nápadně podobá jejím hrdinkám – Adě a
zvláště Svatavě Krovecké.113Zdeňka Havlíčková a Božena Němcová si v těchto poklescích
byly náramně podobné.
Až do března 1889 Nováková zachovávala tuto chápavou tendenci vůči Němcové.
Obrovské rozčarování jí však způsobil dopis Karoliny Světlé z 12. března. Světlá v něm
podala svědectví o neutěšeném citovém životě národní spisovatelky, netajila se, že byla
svědkyní některých jejích milostných vzplanutí.114 Zmínila se, že Němcová překazila svou
náklonností chystanou svatbu a že se její vinou odvrátil od její sestry Sofie nápadník Dušan
Lambl. Snad to vedlo k tomu, že se nakonec Sofie provdala za lékaře a novináře Josefa
Podlipského.115 Světlá dále prosila Novákovou, aby si svěřená tajemství ponechala pro sebe.
Odpověď Terézy Novákové je plná emocí – poznáváme z nich, že její obraz Boženy
Němcové byl velmi ideální. Svědectvím Karoliny Světlé se zbořila její víra v čistotu a krásu
národní buditelky. Zažívá jakousi duchovní smrt, nikoli nepodobnou duchovní smrti Svatavy
Krovecké ( předcházející její smrti fyzické). Tato smrt je způsobena pádem obdivované
modly, zradou vlastenecké čistoty. Stojí za poznámku, že pro Novákovou byla tato eticky –
nacionální hodnota téměř životním smyslem, proto všechna její narušení prožívala s krajní
bolestivostí. „Zprávy o Němcové jsou smutné i rozlaďující. Přece tedy pravda, čemu jsem vší
108
Dopis z Litomyšle 2O.2.1889. In: Z lidské sonáty, s.124. O Josefu Hanušovi a jeho knize viz poznámky
Blanky Svadbové, tamtéž, s.360. Celkový přehled Hanušovi literární činnosti podávají citované Přehledné
dějiny literatury české ..., s.707/708.
109
Teréza NOVÁKOVÁ: Nová kniha o Boženě Němcové. In: Domácí hospodyně. Roč.6. Olomouc 1889.
S.46-47, 61-62, 77-78.
110
Tamtéž, s.78.
111
Tamtéž, s.77.
112
Tamtéž.
113
Tuto řadu bychom mohli rozšířit o Lojzičku Hendrychovou, o níž začala Nováková psát krátce po
Maloměstském románu. Viz dále.
114
Je příznačné, že po něčem takovém není v jejích vzpomínkách Z literárního soukromí ani stopa. Obraz
Boženy Němcové je tu poněkud šedý, bez snahy o glorifikaci, či senzaci.
115
Dopis Karoliny Světlé z 12.března 1889. In: Z lidské sonáty, s.145-146.
26
mocí věřiti nechtěla, přece tedy nemá poezie toho povznášejícího vlivu, který jsem v ní vždy
viděla ! Připisuji však mnoho vychování Boženy, vlastně ona žádného neměla, matka byla
nulou a vzpomínky na babičku nebyly patrně v bouři vášní tak silny, aby ji od hrozných
úmyslů odvrátily. Nemohu je vůči rodině Hanušově ani jinak nazvati. Kdyby spisy její byly
jiného rázu , kdyby byla měla zapotřebí prožíti dříve tragické konflikty a situace, spíše bych
její erotickou, - nehněvejte se, řeknu-li zuřivosť, pochopovala, ale vláhu ku kvítkům, které
nám zanechala, bylo jí zplna lze čerpati z hořkých vln zklamání a odříkání se. Věřte, milostivá
paní, že se mi nyní zdá na dvě půle rozštěpena – nedovedu nemilovati její spisy, čtla a
uzavřela jsem je příliš záhy, již v osmém roce svém, ve své srdce – jak mám to vše nyní spojiti
s událostmi jejího života...?“116
Z citované reakce lze usoudit, že Nováková žila v romantických představách o obrozující
moci umění. Vždyť i ona sama svým právě dokončeným Maloměstským románem hodlá
proměnit bezútěšný stav národního života. Slastné umění pro umění, radost z pouhé fabulace,
z cinkání krásných veršů, jak je tehdy rozezníval Vrchlický, jí bylo něčím nepředstavitelně
vzdáleným. Jak by mohly být umění a láska k národu oddělovány od lidského života? Copak
je možné psát jen tak? Copak není literatura službou a posláním? Nováková chtěla v této době
každým svým dílem něco ukázat, zvláště právě v Maloměstském románu, u něhož je podíl
tohoto vědomého poselství až neúnosný.
Že největším nebezpečím a zradou na lidském úsilí je právě erotická touha, jí bylo
dotvrzeno právě (pro ni prohraným) „bojem o Němcovou“. Jak dokazuje už dříve citovaná
další pasáž z dopisu, toto šokující ohalení ji motivovalo k práci na další povídce. Touto
povídkou byla pravděpodobně Sfinx z roku 1889, kde bude erotické svádění zcela proti
našemu očekávání hlavní hrdinkou odmítnuto a ona se nad ně postaví vítězně. O ní však až
později. Zatím sledujeme jen slepá podlehnutí, v nichž se nadané a inteligentní děvče stává
pouhou loutkou, vydanou na milost zlomyslnému ďáblu.
Všimněme si, že Nováková přikládala velký vliv na pozdějších avantýrách Němcové
právě rodině a dětství. Přesto jí však představa nedostatečné domácí výchovy nedostačovala –
divila se, že takové „zuřivosti“ nepředcházela žádná tragická zklamání. Nováková sama bude
ve svém díle hledat kořeny podobných vzplanutí v určitém vnitřním zranění člověka,
v nějakém druhu citové a duševní deprivace. Svatava Krovecká podlehne právě proto, že
vyrostla uprostřed lehkovážné pražské smetánky. Jsou to vždy „vlivy“, které určují, jak se
jedinec zachová. Buď pro svou křehkost propadne otroctví, nebo se dokáže díky své
vypracované vůli přemoci a osvobodí se. Maloměstský román byl psán jako drama o
opozičních silách, které se mezi sebou přetahují o duši Svatavy Krovecké.
Badatele však napadá ještě jedna dosti netaktní otázka. Zračí se v Maloměstském románu
také osobní autorčina zkušenost? Nenapovídá v její tvorbě tolikrát opakovaný vzorec
nešťastné lásky, že i ona sama někdy propadla vášni? O milostném životě Terézy Novákové
nevíme dosud nic. Byla spolehlivou a oddanou manželkou Josefa Nováka a nikde
nenalézáme ani stín citového tíhnutí k někomu jinému. Přesto však máme věrohodnou stopu
z jejích dívčích let, někdy kolem jejího osmnáctého roku. Nemusíme se přitom držet spekulací
o možných vnitřních vztazích k „Heřmanovi“ nebo nadšeneckému učiteli Tůmovi.117
Při bližším studiu zápisníků mladé Terézy Lanhausové objevíme kromě marginálních
poznámek o četbě, nákupech, obdržených darech i záhadné zápisy, načmárané nervózním, ba
116
Dopis z Litomyšle 14.března 1889. In: Z lidské sonáty, s.130. Nováková však musela o erotickém životě
už něco vědět, jak ukazuje recenze na Hanušovu knihu (jiný Hanuš než zmíněný v citátu). Bližší skutečnosti
ze vztahu Barunky a babičky, jejich vzájemné rozepře ukázal až Václav Tille: „Hádávala se s babičkou, když
jí hleděla zošklivět němčinu, hájila nový svět, v němž se octla, (...).“ Václav TILLE: Božena Němcová.
Družstevní práce. Praha 1947. S.22.
117
Nejedlý nadepsal celou jednu kapitolu své monografie „Láska“. Srov. Zdeněk NEJEDLÝ: Teréza Nováková.
Např. s.57-60 ad.
27
hysterickým rukopisem.118 Od střídmých a krasopisných údajů se nápadně odlišují. Jsou
překvapivě psány jen tužkou a proti pisatelčinu zvyku zachycují její utajované citové události.
Ocitáme se s nimi někdy na přelomu léta a podzimu 1872, kdy bylo dívce osmnáct let.
„Žiju – ach jak truchlivým tónem vyslovuji slova. Ten za nějž se tolik let – dobu takovou
jsem se úpěnlivě modlila – Miluji – ó hanbo má – miluji muže – o němž nevím zda jen jiskra
náklonnosti pro mne v srdci jeho (...)“119 Lanhausová dále líčí, jak je se svým idolem citově
propojena, jak je na něm závislá, neváhá se zmínit o obrovské moci jeho „sladkého polibku“.
Tento milý, kterému dospívající dívka tolik důvěřovala, se však patrně netajil, že vztah
nemyslí vážně. Dívka se domnívala, že „bude navěky sloučen s jinou“ a se svou zamilovaností
zápasila jako s nějakou zhoubnou nemocí: „Nic mne nevysvobodilo z moci té žhoucí vášně mé
– ani dech jara – ani Svatoplukovy nadšené zpěvy jež rty mé co strážnou modlitbu neustále
šeptaly.“120 Zápisy se sdružují kolem jediného dne (datum nečitelné), patrně dne rozchodu
milenců, dívka své zápisy psala zjevně proto, aby se mohla svěřit alespoň papíru, během dne
zápisník otevírá dokonce vícekrát (udává přesnou hodinu). V zápisech se často opakuje motiv
sebevraždy či smrti. Krize pak vrcholí drastickým zápisem: „Několik dní --- a ------ ------------- ----- ty čáry nechť mluví já nemohu -------- ´´121
Nebudeme spekulovat o historických okolnostech těchto prožitků, rozhodující jsou pro
nás jejich rysy, jež se dochovají i za necelých sedmnáct let v Maloměstském románu.
Prozrazují, jakým způsobem pozorovaná osobnost tyto emoce reflektovala a jakou jim dala
literární podobu. Především se tu objevuje již zmíněné osudové pojetí lásky. Láska je stav,
který vládne nad jednotlivcem, jakkoli je nerozumný a blouznivý. Přichází jako zákeřná
infekce, která napadá zejména rozumové schopnosti oběti. Dívka je v područí svých citů, je
doslova opojena a neexistuje síla, jež by dokázala tuto moc překonat (uvidíme, jak slabá bude
neutuchající snaha babičky Krovecké a Pavla o překonání moci Svatavina svůdce). Ovládaná
oběť chce zapojit svou vůli a přispěním díla národního světce Svatopluka Čecha tuto
nadvládu zbořit, avšak tento pokus vyrůst nad svůj problém selhává. Transcendence se
ukazuje jako nemožná.
Citované zápisy dosvědčují, že dívka propadla zvláštní schizofrenii, podobné, jakou bude
Nováková konstatovat mezi životem a dílem Boženy Němcové. Je to schizofrenie napjatá
mezi tím, co se ve mně dožaduje rozkoše a vášně a tím, co by mě chtělo mít svobodného a
rozumějícího. Už otázka, zdali se mohu osvobodit od „moci žhoucí vášně“, přesvědčuje, že
v dívce zůstalo ještě nedotčeno „vidící“ (objektivující) (s)vědomí – které ji varovalo.
Maloměstský román je působivý právě v pasážích, kdy se toto omámené svědomí nenápadně
přihlašuje. Jeho volání je však svůdcem stále umlčováno. V závěru díla však toto „druhé já“
vybuchne s destruktivní silou – nedokáže spoluexistovat s „já“, které bylo již zotročeno. Tato
rozpolcenost nakonec hrdinku ničí – sama sobě se hnusí, nedokáže se s potupou smířit.
„Vím to jasně že krátká tato vášeň byla mou záhubou. Nebude pro mne více lásky blaha po
němž tak velice toužím – pravého blaha jejž nepokalí vášeň – Zdaž smím zasvětit ještě kdy
muži to hříšné srdce své – které nedovedlo odporovat jemu – vždyť dosti dlouho mrzlo a
chvělo se chladnem – zář tak náhlý jej opojit musel.“122
Pisatelka projevila obdivuhodnou vlastnost, byla totiž s to své chování zpětně reflektovat,
dokonce v něm objevovat skryté zákonitosti. S odstupem několika týdnů zjišťovala, že
podlehla právě proto, že se v ní nacházelo choulostivé a zranitelné místo – niterná touha po
lásce a pochopení. Tato deprivace ji musela vést k přílišnému opojení, když tyto vytoužené
118
Následující text se týká zápisníku označeného jako „Poznámky“, jehož první zápisy pocházejí z roku
1871. Tento zápisník je spolu s dalšími uložen v Městském muzeu a galerii v Litomyšli. Fond
„Teréza Nováková“, kart.1, inv.č. 1916.
119
Tamtéž, s.94 n. Citujeme bez oprav autorčiny interpunkce.
120
Citované zápisy se nacházejí mezi stranami 94 a 100 uvedeného zápisníku.
121
Tamtéž, s.108.
122
Datováno 4.10. 1872. Tamtéž, s.132n.
28
ideály zdánlivě získala. Zavřely se jí oči. Dívka poznala, že slepá zamilovanost je vlastně jen
důsledkem předchozího citového strádání. Narušená psychika hledá objekt své touhy, avšak
bystrý znalec duší tohoto hledání dokázal zneužít – k dokonalému ovládnutí oběti. S ohledem
k vypsané pozdější teorii vidění (viz 5.kapitola), v níž se Nováková učila pozorovat, můžeme
toto zaslepení charakterizovat i jako pohlcování objektu subjektem – místo abychom přijímali
viděný předmět co možná nejsoustředěněji, ve všech jeho kvalitách a odstínech, sami do něho
vkládáme naše představy a touhy. Nezajímá nás, co skutečně je, zajímá nás jen to, co si o něm
myslíme, že je. Tak se rodí fata morgana, tj. hypnotická autosugesce, ideologické
zinscenování domnělé reality.
Genialita osmnáctileté dívky se projevuje ve způsobu, jakým se s pokleskem vypořádala.
Tato dívka totiž napsala povídku. Je to první literární text budoucí spisovatelky, který se nám
podařilo získat. Citujeme ho zde celý.123
I šel poutník světem, a přišel do sadů růžových nejprvé a pokochat se chtěl jich vůní –
rozedraly mu nohy do krvava – vyškubaly vlasy z hlavy. Ztrýzněn bral se dále, a tu uzřel
vábnou říši plnou nebetyčných paláců báječnou krásou ozdobených, třpytu, až mu oči
přecházely. Spěchal dále, a sotva se přiblížil, rozplynula se vábná říše – fata morgana.
I zabolelo ho srdce a nevšímal si více krásy a půvabu a putoval do ledových krajin, kde
bílé balvany k nebi strměly – sníh poletoval a květy vonné vymřely a zmizely. – A dlouho
dlel mezi ledovými stěnami a hleděl do dálky, zdaž spasení přijde. – A přišlo, ale jaké
to spasení – přišla bouře a z ledové krajiny zanesla jej pod nejžhavější slunce paprsky –
jak mámiva tu – šumění palm štíhlých – vůně cizopasných rostlin – však mezi tím,
ó hrůza, hadové se kroužili - a dravé zvěře hrozilo řvaní. – I utekl poutník a daleko,
daleko prchal. A tu uzří údolí tak vábivé, kol kol je obkličovaly lesy a velebné jich
šumění pojilo se s jemným klokotem potoka, jenž údolím protékal, věčně modré nebe
nad ním se klenulo a nejjasnější hvězdy nad ním zářily. I bylo poutníku tak svato –
sladké slzy naplnily mu oči – nalezl konečně, po čem tak dlouho bažil – ráj, o němž
tak dlouho snil. –S rozepjatou náručí kráčel k údolí, a tu - - jej vyhnali.
A kam dále putoval? Já nevím! – A ten poutník – já sama – mé srdce – a to údolí –
příliš svatý beznadějný to cit, než abych jej vyslovila – pojmenovala. A ty sladké slze
tak zklamané - ? Plníť oči mé v této chvíli – Ach, kam ten poutník teď zabloudí?
Snad tam, kde věčné temno se rozlévá??
7.10.187210 hodin 124
Nedopouštíme se nadměrné spekulace, řekneme-li, že tato alegorická povídka se v tvorbě
Terézy Novákové neztratí a že se v ní bude nadále více či méně zjevně vynořovat, a to až
téměř do konce jejího života. Samotná forma alegorické povídky bude pro Novákovou něčím
jako bytostným žánrem – vydá celkem tři soubory (Rosné perly 1902, Z kamenité stezky 1908
a Výkřiky a vzdechy 1911). Tento žánr bude protiváhou jejích střízlivě realistických pěti
románů a mnoha dalších povídek. Poutníkův osud bude shodný nejen s hrdinkou
Maloměstského románu, ale taktéž i s osudem Lojzičky Hendrychové, Jiřího Šmatlána, Josefa
V.J. Michla – vulgo Drašara, sedláka Kvapila, Růženky Lexové a mnoha jiných. Syžetový
vzorec bychom mohli vyjádřit slovy: „nestal se šťastným, poněvadž se šťastným stát nesměl“.
Hrdinové vždy narazí na nepřekonatelnou zeď, která vznikla jednak působením zlého
malosvěta, jednak i uvnitř postupně zotročovaných hrdinů. Narazili jsme tudíž na jakýsi
ideový archetyp Terézy Novákové, na zákonitost osudové moci zla.
Odpověď na otázku, proč Nováková svůj zápisník obsahující tak intimní zápisy raději
nezničila, nám dává rok 1909. V tomto roce spisovatelka sáhla po svém zápisníku a povídku
123
Teréza LANHAUSOVÁ: I šel poutník světem... Text ze zápisníku „Poznámky Terezy Lanhausovy 1871“.
Datováno 7.10. 1872. Viz tamtéž, s.138-142. Název textu (povídky?) jsme vytvořili podle jeho prvních slov.
124
Provedli jsme následující úpravy textu: doplnění chybějící interpunkce (v jednom případě i vytvoření nového
větného celku), odstranění kvantity ve slovech balvány a řvání, výměnu akuzativu za instrumentál ve vazbě
údolí protékal. Podtrhla autorka. Charakteristickou redundanci v užívání pomlček jsme zcela zachovali.
29
I šel poutník světem ..., starou bezmála třicet let, znovu literárně přepracovala. Vznikla totiž
povídka (episoda) Sen večera, vyprávějící o zoufalém poutníku, který vrávorá v děsivé horské
krajině.125 Alegorie se otvírá záhadnými slovy, v nichž nyní už poučeni poznáváme
vzpomínku na uvedený rok 1872. Vypravěčka tu píše, že na ni jednou hudba tolik zapůsobila,
až „povstal obraz, řada obrazů zažitých, překonaných, oplakaných“.126 Hned následující slova
nám identifikují dávný literární pokus: „Šel poutník světem, šel dlouho, dnem i nocí, málo
odpočíval.“127 Stejně jako ve starší verzi i zde poutník krvácí z nohou, také se musí potýkat s
„úpaly“ a jinými nepřízněmi počasí.
Přesto se však nová verze odlišuje ještě něčím jiným, než větší uměleckou vytříbeností.
Poutník své štěstí nalézá pouze jednou. Otevře se mu malebný utěšený palouček, kde si může
odpočinout u studánky. Ale to trvá jen na okamžik. Záhy je scenérie zničena rozkacenou
přírodou – poutník je opět ztracen. Lituje toho, že vůbec štěstí uviděl, nyní je jeho srdci ještě
tížeji. Příběh se uzavírá slovy: „Neví ještě, jak dlouho půjde, a neví ani, jak snese cestu. Leč
ví, že nesmí nad ní naříkati, - sám si ji stížil nespokojenou dychtivostí, sám si přivodil
poslední bolest, zaniklý sen večera uprostřed skal.“128
A tak ve svých zralých letech dospěla Nováková ke stejné zkušenosti, jakou získala už ve
svých osmnácti letech – štěstí je jenom klam poblouzněné duše. Kdo stále čeká na štěstí, ten
bude v životě mnoho a mnoho trpět. Není snad lepší smířit se s obludností životních „skal“ a
nevědět, že by mohlo existovat něco krásnějšího? Zatímco cesta osmnáctiletého poutníka
vedla až do samých pekel, protože mnoho věřil a doufal v lásku, pozdější poutník už putuje
zrale a smířeně, podobným citovým excesům se chce vyhnout. Nešťastná Svatava, tolik
důvěřující přeludu vroucí lásky, se do šedivé „skalnaté“ reality už nedokáže vrátit. Helenka,
hlavní postava jedné z posledních autorčiných povídek, vystřízlivělá ze svých snů už lásku
musí prožívat jen jako chvilkový ráj, kde se za minutu štěstí platí hodinou bolesti.129
U kořene poutníkova příběhu stojí milostné zklamání. Tato vcelku přirozená životní
událost je tu však transformována do nadčasového podobenství. „Sen večera“ je hlasem
našeho tápajícího nitra, zjevuje se nám v něm to, po čem nejvíce toužíme, co se snažíme
možná potlačit, ale co v nás žije a také se umí přihlásit o slovo. Takový sen nás činí
zranitelnými a snadno polapitelnými, je to naše nechráněné místo. A právě zde dostává
příležitost zlo – když udeří na správnou strunu naší utajované touhy. V tomto neuralgickém
bodě můžeme být zotročeni, aniž bychom to pozorovali. Postupně přicházíme o zrak.130
Zde bychom mohli rovněž hledat ideovou páteř“ tvorby Terézy Novákové. Znovu se nám
tu u poutníka opakuje zoufalý boj s oním fatálním „nesmět“. Jde o boj na život a na smrt,
vždyť se neuspokojuje s trpnou pokorou, ale vždy podstupuje velkolepý, byť marný
heroismus. Nejpřesnější charakteristikou tohoto boje by bylo titánství – vzpoura proti osudu,
prometheovský zápas se samotnými bohy.
125
Teréza NOVÁKOVÁ: Sen večera. (Episoda). Poprvé otištěno v „Novině“ 1909. Podruhé vydáno
v souboru Výkřiky a vzdechy (1911).
126
Teréza NOVÁKOVÁ: Výkřiky a vzdechy. J.R. Vilímek. Praha 1935. S.117.
127
Tamtéž, s.117.
128
Tamtéž, s.123/124.
129
Srov. Teréza NOVÁKOVÁ: Na faře. Povídku psala v době své nemoci, vycházela v letech 1911-1912
v „Novině“. Později ji Arne Novák zařadil do tzv. druhého cyklu souboru Úlomky žuly (v roce 1919).
130
Odhlédneme-li od psychologického významu podobenství, nabízí se nám možnost interpretovat jej takřka
ontologicky – jako výpověď o „unikajícnosti“ reality. Tato zkušenost je známa už z dávného Anaximandrova
zlomku, v němž se praví, že život jedněch je podmíněn smrtí druhých. Každé štěstí už má za zády smrt,
neboť bude muset zaplatit „pokutu a trest podle řádu času“. Podle slov doc. Karla Flosse je tato hrůza
dobře „ošetřena“ v křesťanství. Právě v něm se smrtelnost stvořených věcí stává východiskem k jejich
sebepřekročení v procesu vzkříšení (povstání z mrtvých). Buddhismus tu kupříkladu provádí obdobnou
„přípravu na smrt“ a chce vést pod dojmem zážitku konečnosti k postoji vnitřní nezávislosti (svobody).
Vidíme tedy, že Nováková reaguje na stejnou zkušenost, způsob odpovědi je však odlišný – se smrtelností
světa se nedovede ani nechce smířit, nejčastěji se projevuje obžalobou. Vždyť i Maloměstský román je
drsná obžaloba všech rádobyvlastenců a bezcharakterních požitkářů.
30
VIII. (kompozice Maloměstského románu)
Maloměstský román je komponován jako zápas. Jeho jednotlivé kapitoly jsou vlastně
záznamy jeho okamžitého stavu. V tomto smyslu je kompozice prvního Maloměstského
románu totožná s kompozicí posledního Drašara.(vyd.1910). Dvaadvacet kapitol
Maloměstského románu nám vlastně děj zpomaluje. Žádný z jejích románů není vyprávěním –
které by děj fabulovalo jako dobrodružný spád. Nováková nám příběh analyzuje, rozkládá do
časových sond, mnoha detailních pohledů. Mohli bychom si tu vzpomenout na Čapkovo
poslední poselství, Život a dílo skladatele Foltýna, v němž nám obraz titulní postavy vzniká
až z dodatečného poskládání všech výpovědí. I Teréza Nováková tu od čtenáře vyžadovala
takovou pozornost, vlastně svého čtenáře učí, aby se sám díval. Kdo je Svatava Krovecká?
Proč musela podlehnout? Odpovědi musí čtenář sám vydedukovat, ovšem autorkou
předložený materiál má odpověď čtenáři okatě sugerovat (proto je Maloměstský román
opravdu o dost slabší než jiná díla).
Vidění, které nám příběh syntetizuje teprve až na samém konci četby, bylo někdy i
v rozporu se samotným autorským záměrem. Spisovatelka nemohla svému dílu poručit.
To dokládá její rozsáhlý „epos“ Děti čistého živého (vyd.1907). Tragika individuálních osudů
těchto duchovních bojovníků byla v díle natolik velká, že Nováková musela připsat
epilogickou kapitolu, ve které se na hrobech nešťastníků začínají vynořovat noví a vítězící
hrdinové (čili vědci). V Maloměstském románu je však ještě myšlenkový záměr na prvním
místě – jemu se celá kompozice přizpůsobuje, bohužel až s výrazným násilím.
Vstup (s.9-22) nás s typickou rozkladnou popisností uvádí do šedesátých let, na pohřeb
slavného radiměřského rodáka, „národního buditele a učence“ Jana Kroveckého. Po
Kroveckém zůstane malá dceruška Svatava. Na pohřbu se seznámí se svou babičkou, která by
se o sirotka v Radiměři ráda starala. Musí se však přání vzdát a děvčátko svěřit vlasteneckému
doktoru Zimovi. Zde (tj.v Praze) už Svatava zdomácněla dlouho před pohřbem.
I. kapitola (s.23-33) se odehrává za několik let opět v Radiměři. Svatava přijíždí
k babičce na prázdniny. Poprve se objevuje mladý Pavel Střítežský, syn babiččiny sousedky,
nadšený vlastenec a obdivovatel Jana Kroveckého. V městském předměstí, jak se dovídáme
žije i nešťastná paní Malinová, jejíž muž je alkoholik a dcera propadla nepříliš nadějné
milostné vášni. Babička nabádá Malinovou k větší přísnosti.131
II. kapitola (s.33-44) přivádí babičku a vnučku ke hrobu Jana Kroveckého. Cestou ze
hřbitova se dvojice zastaví na děkanství (podrobné popisy). Děkan, kdysi přítel a rádce
Kroveckého, slibuje, že Svatavě vypoví něco o jeho pohnutém životě.
III. kapitola (s.44-52) seznamuje Svatavu s tetou Paroubkovou a její dcerkou Boženou (je
se Svatavou asi ve stejném věku). Doma pak babička upozorňuje, že Paroubková až
nebezpečně podléhá vlivu paní krajské. „ (...) toho dotírání a opičení se po vznešených aneb
pánech od stavu u nás vždycky bylo. Co Jan sám proti němu se nahorlil ...“ (s.52).
Ve IV. kapitole (s.53-63) už Svatava navštěvuje měšťanský salón paní krajské
Rzerychové. Paní sama tyto sešlosti s humorem označuje jako „veliké krmení hadů“ (s.54).
Do salónu přichází i okouzlující poručík – baron Hugo z Woldenbergů. Svatava je unesena,
„poprvé, co byla v truchlivé Radiměři, na kterou v Praze s bázní, ba hrůzou vzpomínala, cítila
cosi jako mladistvou rozkoš“ (s.62). Večer nespí, hledí zasněně oknem do noci.
V. kapitola (s.63-69) se kompozičně odlišuje. Jejím obsahem je totiž dopis paní krajské
jedné její vznešené přítelkyni. Stěžuje si v něm na divošské prostředí maloměsta, prozrazuje
nenávist k českému vlastenectví. „Ve skutečnosti jsou to však lidé právě tak poddajní a
zabednění jako jinde“ (s.65). Krovecký je pro ni demagog a buřič. Chystá plán, jak dát
Svatavu dohromady s baronem, který je pro ni symbolem pravého němectví. „Vychovanka
ultra-radikálů“ a baron Hugo !
131
Nováková kapitoly označuje pouze číslem. Proto uvádíme kurzívou jen římské číslice.
31
VI. kapitola (s.69-79) se odehrává v romantickém měsíci máji, kdy se konají rozličné
společenské výlety. Jednoho z nich se zúčastní i Svatava s rodinou Paroubkových. Toho
využije i zkušený svůdce baron Hugo a když je se Svatavou sám, vyzná jí lásku. „Vím, ó
Svatavo, že mojí jste, vycítil jsem to z ruky vaší, vyčetl jsem to ze zraku vašeho!“ (s.78) Oba
milenci svůj vztah před společností skrývají.
VII. kapitola (s.79-91) se vrací k dosud nevyužité postavě studenta Pavla Střítežského.
Ten se po kondicích u jednoho nezdárného školáka potká se svým kamarádem Vácslavem
Horníkem. Jeho přítel se od zádumčivého Pavla odlišuje veselostí a vtipem. Škádlí Pavla, že
se do Svatavy zamiloval , a upozorňuje ho na její tajné schůzky s baronem. Pavel teskně
rozvažuje: „Proč jedni úpí v otroctví, kdežto jiným dáno po jich duši šlapati? A mají-li již býti
otroci, proč nejsou učiněni pouhými stroji bez vůle, rozumu, citu ...“ (s.87) Dovídáme se, že
Pavel se chce stát bohoslovcem, zdá se, že však více kvůli přání chudobné matky. Kapitola
končí jeho rozhovorem s matkou, v němž ji upozorňuje na Svatavin vztah k baronovi.
VIII. kapitola (s.91-105) ukazuje, že moudrá babička díky opatrnému upozornění paní
Střítežské začíná Svatavu hlídat. Především ji zahrnuje mnohými povinnostmi, aby nemohla
docházet k paní Paroubkové. Svatava má sice babičku ráda, ale cítí, že té by mohl vyhovět jen
Pavel. Na děkanství Svatava konečně slyší vyprávění o svém otci, zvláště o jeho zatčení na
zámku Větrově. Na tomto zámku ho prý odhalil „jen z dlouhé chvíle“ jakýsi zákeřný německý
šlechtic. Děkan sám prosí Boha, aby zrádce zatratil (s.104).
V IX. kapitole (s.105-117) se Svatava a baron konečně setkají na plese. Když je
Paroubková touto dvojicí potěšena, paní krajská odvětí: „ (...) toť jen chvilková zábava.
Neklamte se! Vaše neť opět jinde se octne, baron Hugo asi ještě mnoho světa proběhne, jako
každý mladý vojín. Jsem tím jista, že ti dva za nedlouho budou si zcela cizí ...“ (s.115)
V průběhu X. kapitoly (s.118-134) se Pavel snaží Svatavu zachránit. Hraje jí na housle,
vypravuje o svých ideálech. Když však v zámeckém parku vyslechne rozhovor milenců,
pochopí, že dívce připadá směšný. Po této příhodě musí navštívit jednoho gymnaziálního
profesora. Chápavý učitel Pavla varuje, že jeho povaha se ke kněžství příliš nehodí (mohl by
být na jiném místě šťastnější). Zraněný Pavel píše básně.
XI. kapitola (s.134-151) vyměňuje Radiměř za Prahu. V rodině Zimových se po čase
setkají Svatava a dcera doktora Zimy - Blažena. Vypravují si, co je v poslední době potkalo.
Shodou okolností obě získaly bohaté a urozené německé nápadníky. U Zimů se náhle objeví
upovídaný novinář Plíšek, který obě dívky baví svými směšnými patetickými frázemi.
XII. kapitola (s.151-163) uvádí na scénu opět Pavla Střítežského, tentokrát jako studenta
bohosloví. Na pozvání navštíví obě děvčata u Zimů, kde se také utká s žurnalistou Plíškem.
Při jejich hádce, kdy Pavel vytýká naoko vlasteneckému Plíškovi povrchnost, se Svatava
s Blaženou smějí. Po Pavlově odchodu se Blažena třese odporem: „Mluví jako u vytržení,
jako starokřesťanští mučenníci. Kdybych měla se za takového muže dostati, zbláznila bych se
do týdne. Na štěstí nikdy ženy míti nebude ...“ (s.162)
Ve XIII. kapitole (s.163-173) se Pavel dovídá od Vácslava Horníka, který v Praze studuje
práva, že Svatavu často navštěvuje baron Hugo. Asi v polovině kapitoly Svatava odjíždí
k babičce do Radiměře. Ví, že se v městečku bude moci stýkat se svým milencem.
Krátší XIV. kapitola (s.173-179) pojednává o přípravách odhalení pomníku buditele
Kroveckého v Radiměři. Dcera babiččiny sousedky Malinové (Mařena) utekla s milencem do
Polska, dovídáme se též o smutných osudech celé její rodiny. Malinovou utěšuje Svatava.
Kapitola XV. (s.180-189) je přelomová. Ve Svatavě vrcholí vnitřní boj. Pavel ji
v rozhovoru upozorní, že Blaženiny zásnuby s německým šlechticem jsou zradou na
vlastenecké povinnosti: „Jako Mařena naše odvrhla i ona všecky svazky rovněž drahé a svaté,
jako jest láska dětinská.“ (s.186) Svatava Pavlovi oponuje, tuší, že bohoslovec míří i na ni.
Přerod pokračuje i v následující XVI. kapitole (s.1–17 druhého svazku), kdy se koná
slavnostní odhalení pomníku Jana Kroveckého. Do Radiměře přijíždí i Plíšek, který svými
32
řečmi uvádí babičku do rozpaků. Večer před slavností zaslechne Svatava Pavlův zpěv –
přípravu na zítřejší koncert. Je jím dojata, ale něco v ní stále bojuje. Napětí se v ní
následujícího dne stále stupňuje, až uprostřed slavnostní mše padne s výkřikem. Její mdloby
jsou v tisku vysvětlovány jako projev „neúkojné touhy“ po ztraceném otci.
XVII. kapitola (s.17-30) je vrcholnou katastrofou celého románu. Babička se od
Paroubkové dovídá, že Svatava uprchla s baronem. Stará Krovecká tomu nemůže uvěřit: „Já
tu ve své samotě jsem jako slepá a jiní mi zrak neprotřeli.“ (s.25). Přesto však nepropadá
beznaději a spolu s Pavlem objednává bryčku, aby své vnouče zachránila, ještě než zmizí
v Bavorsku. „Ten člověk, kterého jste mi vylíčil, Pavlíčku, nikdy ji za ženu nepojme. Nejsem
zaslepena jako Katynka Paroubková, abych tomu věřila. On jen si z ní učiní podnož a pak ji
zanechá.“ (s.26/27).
V XVIII. kapitole (s.30-39) autorka mění perspektivu. Vidíme Svatavu s baronem ve
vlaku, jak míří směrem na Mnichov. Svatava je však divně nespokojená, baron jejím citům
vůbec nerozumí. Hugo jí prozrazuje, že jeho otec vlastence nenávidí a že se s ní před ním
nemůže hned ukázat. To chce doložit i historkou o odhaleném „spiklenci“ na zámku Větrově
– jeho otec tam kdysi vypátral skrýš jakéhosi revolucionáře. Svatava v něm okamžitě pozná
svého otce. „Nedotýkejte se mne – ó – kéž v kámen se proměním, že kdy vámi dotýkati jsem se
dala – vámi, jenž jste z rodu vrahů našich! –´´ (s.37). Pološílená utíká na stanici z vlaku a
mizí v polích.
XIX. kapitola (s.39-52) líčí záchrannou akci babičky Krovecké a Pavla. Baron se
v kritické chvíli kupodivu projevuje lidsky. Nepokračuje v cestě a čeká na Svatavu, obávaje
se o její zdraví. Pavel ho pozná na nádraží, a tak se radiměřská dvojice dovídá, že Svatava
zmizela někde v polích. Baron odjíždí, oni se ji vydají hledat. Naleznou ji téměř polomrtvou.
I v tomto stavu ji Pavel v hotelu podrobí vyčítavému hovoru, přizná , že byl do ní zamilován.
XX. kapitola (s.52-57) přináší další dopis paní krajské. Žena v něm vypisuje svůj odpor
k vlasteneckým oslavám ve městě. Zjišťujeme, že Svatavin útěk prozradila babičce vlastně
ona, obávala se totiž, že by „malá husitka“ mohla barona omámit, a tím pošpinit čest rodu
Woldenbergů. „Nutno, abychom učinili si tak zvaný nárůdek úplně poddaným, (...).“ (s.57)
XXI. kapitola (s.57-67) už obsahuje jen poslední rozhovor nemocné Svatavy a Pavla
Střítežského. Na hřbitově, kam nejraději Svatava chodí, poznáváme, že nedovede sama sobě
odpustit. Ani Pavel ji neobviňuje.
Poslední XXII. kapitola (s.67-72) je střihem dvou krátkých obrazů. Ve hřbitovní kapli
káže o pouti „pan páter Střítežský“ (Pavel). Podkladem jeho vroucné řeči je Mt 5,6 –
poselství o blahoslavenství všech hladovějících po spravedlnosti. Po kázání nad hrobem Jana
Kroveckého poznáváme Boženu Paroubkovou jako manželku mlynáře Vlčka, novináře Plíška
a upřímného advokáta Horníka. Je nám též prozrazeno, že se otec Pavel stará o dítě už
zemřelé nešťastnice Mařeny. Obraz končí modlitbou staré Střítežské nad hrobem babičky
Krovecké a její vnučky Svatavy.
Druhý obraz popisuje setkání barona Huga a jeho manželky s rodinou Ploschwitzů. Blaženka
Zimová provdaná za Kurta z Ploschwitzů si už nechá říkat Beata, dávnou historii se Svatavou
Hugově manželce samozřejmě neprozradí. „Žádný z obou nedotkl se toho, že někde v území
barbarského, přemrštěného národa zelená se rov osoby jim kdysi drahé. –´´ (s.72). To jsou
také poslední slova Maloměstského románu.
Nechali jsme tedy před námi proběhnout onu „historii přímo zoufalou“ (Nováková),
pokusili jsme se trpělivě pročíst schema románu, avšak tentokrát nás neuchvátilo autorčino
bedlivé pozorovatelství – četli jsme tu jen jakousi zjednodušenou obžalobu, zřetelně
oddělující černé zlo a bílé dobro. Jak už jsme v předešlém textu naznačili, je tato tendence
výsledkem autorčina vědomého rozhodnutí. Román je do posledního tahu veden tak, aby
odhalil dosud jen přehlížené zlo v jeho skutečné brutalitě. Nutno však poznamenat, že oním
zlem je pouze to, co narušuje vlasteneckou ideologii. Podle tohoto vzorce je vše, co této
33
ideologii odporuje, automaticky považováno za zlé. Ten, kdo není vlastenec, musí být
zároveň i zlý člověk. Ano, Maloměstský román vypovídá i o tehdejším nacionalismu Terézy
Novákové. Ač sama vyrůstala v německy mluvící rodině, v tomto románu je pro ni všechno
německé nepřítelem. Román je doslova vypovězením války.132
Vraťme se proto do patnácté kapitoly, přesněji k rozhovoru dvou protichůdných postav –
Pavla Střítežského a Svatavy Krovecké. Tento rozhovor je jakýmsi filozofickým jádrem
románu, ve zkratce je v něm vyjádřeno celé jeho schema. Je také příznačné, že se odehrává za
pět minut dvanáct, jako poslední varování před hrozící katastrofou. Na současného čtenáře
(soudíme však, že už i na čtenáře tehdejšího) však rozhovor takto nepůsobí. Naopak naše
sympatie se kloní k milující Svatavě.
Z Pavlových slov totiž čiší násilná národní ideologie, proto je od této chvíle naše
hodnocení této postavy negativní. Jeho slova už nepatří trpělivému a skromnému studentu,
slyšíme z nich krutou nenávist. Stejným způsobem bude za půl století mluvit nacistický vrah.
„Můžeme-li milovati to, co od kolébky učili nás nenáviděti, čeho nás varovali, co ukazovali
nám jako příčinu našeho neštěstí?“ 133 Příčinou neštěstí jsou samozřejmě Němci, proto i
manželství s Němcem je pro Pavla zločin. Zrádná Blažena Zimová! „My, malý hlouček proti
zástupům mocným a úkladným hájíme země své i práv odvěkých. Není-liž třeba každé ruky,
mužské i ženské? Avšak nám ze středu, který jsme měli za nejpevnější, za nejstatečnější,
utíkají bojovníci, směle k nepřátelům se hlásíce. Ó buďte dcerou otce svého a uznejte, že
jednání slečny Blaženy bylo přímo zločinem!“134 I když v románu není ani stopa po
charakterové vadě Blaženina chotě, je přesto nepřítelem – jen pro svou německou národnost!
Teréza Nováková se tak přidala k těm, kteří vedli na pranýř zamilovanou Zdeňku
Havlíčkovou. Její životní poslání, veřejností zcela automaticky vyvozené, znemožňovalo, aby
jejím nápadníkem byl voják Battaglia. Individuální život se podřizuje ideologii. Důvodem
takového ztotožnění je již zmíněný esencialismus – jeho forma jedinci přisuzuje nedílné
vrozené vlastnosti (lidství, národnost, třídní původ atp.), jimiž je jeho další osud
determinován. I kdyby dělal cokoli, bude vždy posuzován podle tohoto měřítka. Pro Zdeňku
byl její slavný otec určitým prokletím. Nováková upřímně bojovala s determinismem, který
společensky konzervoval postavení ženy, sama si však neumí jiné než esencialistické pojetí
skutečnosti představit. Předpokládá, že víra v nějakou esenci člověka může být jedinou
zárukou společenské morálky. Vždyť i její hrdinové neustále bojují se svou vlastní esencí, aby
na konci tohoto zápasu konstatovali, že takový zápas je nemožný. Maloměstský román proto
radí: drž se své vlastní esence, nebo budeš ztracen!135
Svatava na tato nařčení odpovídá naopak vysoce demokratickým způsobem. Vytýká
Pavlovi (budoucímu knězi !), že jeho slova postrádají lásku. „Blažena neprovedla nic
děsného, jednala, jak velelo jí srdce. Nedbá láska skutečná jmen, ona opět jen lásku zná -´´136
Spisovatelka však k jejím slovům připomíná, že je dívka už slyšela u svého barona, když ji
sváděl. Svatavin názor tedy považuje za pochybný. „Aj pane Pavle, málo ve vás lásky
132
Pro plastičtější obraz, jakým způsobem je ideově dílo komponováno, citujeme z pozoruhodné knihy
Jolany Polákové. Zde se dotýká racionality a jejího možného „posluhování“ určitým ideologiím:
„Racionalita. Tento strukturující prvek každé víry předávané slovem má svou samočinnou vnitřní
dynamiku, zaměřenou k ideálu srozumitelnosti a koherence. Bez ohledu na to, zda to či ono tvrzení
má nějaký vztah ke skutečnosti, je racionalita v principu schopna takový vztah v našem vědomí
přesvědčivě zkonstruovat. Vedle toho je schopna jakoukoli i nezávisle na nás existující záležitost
uchopit tak, aby byla asimilovatelná naším vždy omezeným myšlením a životním světem, bez ohledu
na její skutečnost podobu.“ Jolana POLÁKOVÁ: Možnosti transcendence. Zvon. Praha 1994. S.75/76.
133
Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.187.
134
Tamtéž, s.187/188.
135
Přesvědčivou polemiku s deterministickým pojetím etiky vede Pavel FLOSS: Ztracené paradigma?
Nejnověji in: TÝŽ: Od počátku novověku ke konci milénia. Vyd. Vetus Via. Brno 1998. S.230-249.
136
Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.186.
34
smířlivé!“137 Pavlova odpověď dokazuje, že křesťanské hodnoty stály tehdy pro Novákovou
daleko níže než vlastenecké: „Je-li hříchem, že při mně lásky té vše odpouštějící, vše
zapomínající není, pak vskutku jsem hříšníkem velikým. Avšak jiní, na nichž neskonale více
záleží, jimi nejsou. Proč nestrhl doktor Zima dceru svou od pokraje potupy, v něž uvrhá sebe i
jeho?“138 Vzpomeňme, jak starý děkan v osmé kapitole neváhá zatratit německého zrádce. Že
zrada národa je neodpustitelná, dokládá i Svatavina smrt – umírá, protože nedokáže odpustit
sama sobě (srov. jednadvacátou kapitolu).
V Maloměstském románu je však skryta ještě jedna tragédie. Odečteme-li z příběhu
všechny tendence zla, jestliže si je představíme překonané, potom musí Svatava a Pavel patřit
k sobě. Vždyť oni by mohli být ideálním vlasteneckým manželstvím! Právě Svatavino
propadnutí svůdci, je důvodem, pro který se neuskuteční ideál a Pavel odchází do kněžského
semináře. Román naznačuje, že pokud by Svatava Pavlovu lásku opětovala, Pavel by od
církevní dráhy odstoupil. Kněžství je tedy paradoxně důsledkem zla.
IX. (prostředí a postavy Maloměstského románu)
Než se však pokusíme o celkovou kritiku románu, pozorujme jeho jednotlivé prvky.
Mnohé z nich nás mohou nasměrovat k bližšímu poznání tvůrčí metody Terézy Novákové.
Jak už jsme prozradili, jsou její díla vůči příběhu vlastně analytická – rozkládají jej na drobné
prvky. Detailům vždy Nováková přikládala velikou důležitost. Už v povídce I šel poutník
světem ... se prozrazovala její popisnost, která bude nadále ještě stoupat. Jak tedy Nováková
popisovala? Jakým způsobem je tu zaznamenána její zkušenost s maloměstem?
Už Šalda v roce 1912 postřehl, že v Maloměstském románu „literární konvencialism jest
patrný již ze jmen“.139 Při výběru jmen je patrná jistá inspirace v názvech některých bližších
obcí. Litomyšl je například nazývána „Radiměř“. Radiměř je větší obec nacházející se mezi
Svitavami a Poličkou. Pavlovo příjmení je zase odvozeno od vesničky Střítež, která leží jen
asi dva kilometry od Poličky. Příjmení „Krovecký“ chce jistě sugerovat představu chudoby,
venkova a typicky české pokory. Naproti tomu „Plíšek“ obsahuje negativní hodnocení
postavy – jeho nositel se podobá lesklému pozlátku. Tuto práci se jmény Nováková brzy
opustí. Bude volit typická oblastní jména, často jména místních rozvětvených rodin (tento
postup budou jejich členové přijímat s nevolí). Výběr jmen vypovídá mnohé o celkové
koncepci díla – realistické pozorování je nahrazeno ideovou schematizací. Materiál se
podřizuje záměru.
Román se otevírá rozsáhlým a podrobným popisem buditelova pohřbu, který tak vysoce
hodnotila samotná Karolina Světlá. Napsala o něm: „Jest to ouvertura vpravdě úchvatná,
(...).“140 Zde nám dochované prameny umožňují zrekonstruovat i hlubinně psychologický
předobraz této truchlivé scény. Rovněž nás vedou i k určité relativizaci teze, že Svataviným
modelem byla Zdeňka Havlíčková. Tehdy tříletá slečna se jistě nezúčastnila Havlíčkova
pohřbu v roce 1856, víme však, že se v devíti letech stala účastnicí pohřbu jiného vlastence –
Jindřicha Fúgnera (1822-1865). Jeho velkolepý slavnostní pohřeb totiž proběhl hned
v sousedství tehdejšího bytu Lanhausových (na rohu Žitnobranské ulice v Praze). Taková
událost musela být pro dítě velikým zážitkem.
137
Tamtéž, s.187.
Tamtéž, s.187.
139
O Novákové píše František Xaver ŠALDA v pronikavé studii Románové dílo Terézy Novákové. Viz
TÝŽ: Duše a dílo. Unie. Praha 1922. S.149-160. Nověji viz výbor ze Šaldy – České medailony.
SNKLHU. Praha 1959. S.178-188. Citát ze s.178.
140
Dopis Karoliny Světlé z Prahy 3.12. 1889. In: Polemika s dobou, s.157.
138
35
V roce 1886 vznikl rukopis Staré upomínky Sokolské.141 Nováková v něm podrobně
popsala svá poněkud neohrabaná cvičení v právě vznikajícím Sokole. Jejím cvičitelem byl
sám Miroslav Tyrš. Na s.7-8 rukopisu je v mnoha barvách popsán Fúgnerův pohřeb. Tento
popis později zopakuje i Nejedlý: „Nejvíce ji však uchvátil Fúgnerův pohřeb r.1865, jejž
viděla přímo z oken svého domova. To byla velkolepá slavnost smutku, neboť ve Fúgnerovi
pohřbívala tehdy Praha, podle svých představ, hrdinu a mučedníka, dědice Havlíčkova. Ale
byla to i ohromná manifestace nepřehledných, nekonečných zástupů, plných odhodlání a
nadšení. A tak Teréza, hledíc na tuto slavnost, přímo trne jakousi posvátnou hrůzou, ale
zároveň jásá nad velikostí tohoto dojmu, zvýšeného ještě tím, že všechen zájem velikých těch
mas a jakoby celého národa byl soustředěn na slabou, mladičkou dívku, Fúgnerovu dcerušku
Renatu, jež ve svých černých šatečkách zdála se v tu chvíli Teréze něčím přímo
nadpozemským.“142 Známe-li spisovatelčin vzpomínkový text, musíme s Nejedlým souhlasit.
Sama Nováková o malém sirotkovi totiž psala: „Větší účasť skorem než zemřelý starosta
budila u nás školaček osiřelá jeho dcera, i povídaly sobě družky, jak „Renátka“ plakala,
kolikráte dojmutím omdlela a jaká slova promlouvala.“143 Na dalších stránkách se pak
s překvapením dovídáme, že Renata se později stala Tyršovou manželkou.144 Podobnost
Renaty a Svatavy je jistě nápadná. Renata byla pro Lanhausovou symbolem vlasteneckého
dědictví a její manželství s Tyršem chápala pravděpodobně jako jeho náležité ocenění.
Svatava Krovecká v sobě chová mnoho rysů její tehdejší spolucvičenkyně. Pohřeb v úvodu
románu byl bezpochyby vzpomínkou na dětský zážitek. Toto zjištění by nás mělo vést
k opatrnosti při identifikaci postav románu – nelze o nich tvrdit, že by realisticky
prokreslovaly skutečnou modelovou postavy. Zde mnohem více než v jiných dílech
Nováková spojovala rysy vícera skutečných lidí. O výsledných postavách však nelze dokonce
mluvit ani jako o typech, jde spíše o karikatury nebo alegorie lidí.
O toto přiřazení se pokusil zejména Zdeněk Nejedlý. Domníváme se, že správně. Podle
něho Nováková „činí dějištěm románu přímo Litomyšl, dům paní Krovecké je zahraďský
domek, stojící proti jejich kdysi tam bytu v Okresním domě, a Střítežská je pravá žena
Záhradi, jak je známe ze starších líčení Novákové, stejně jako líčený tu děkan Šanta.“145
Připomínáme, že se tu Nejedlý opřel o již uvedená slova ve Vlastním životopise Novákové.
Spisovatelka situovala těžiště románu do míst, které důvěrně znala z každodenních cest.
Zmíněná Záhraď byla pro ni v Litomyšli vlastně tehdy jediným místem, které bylo v její
mysli spojeno s jednoznačně pozitivními pocity. Záhradští lidé jí připadali mnohem
opravdovější než městské úřednictvo.146 To potvrzuje i Maloměstský román: „ Paní Krovecká
(vložil J.B.) sama odstěhovala se na předměstí na blízku kostela které, jsouc obklíčeno a
prorýváno samými zahradami, jako roztomilá, čisťoučká vesnička vypadalo.“147 Už v roce
1883 Nováková napsala jakousi ódu na Záhraď, název předměstí dokonce přestylizovala na
utěšené „Zákoutí“(viz obr.č10-12).
141
Teréza NOVÁKOVÁ: Staré upomínky Sokolské. Rukopis datován 28.5. 1886. V roce 1982 byl objeven ve
„fondu tiskárny“. Pokud nebyl text publikován, musel však být znám již dříve, neboť jeho znalost projevuje
už Nejedlý. Nyní uložen v Městském muzeu a galerii v Litomyšli, fond „Teréza Nováková“, kart.1,
př. č. 15/87/7. O rukopisu víme, že byl zamýšlen pro „Výletní listy“ (?).
142
Zdeněk NEJEDLÝ: Teréza Nováková, s.46/47.
143
Teréza NOVÁKOVÁ: Staré upomínky Sokolské, s.8 rukopisu.
144
„Potkávala jsem později naši družku jako choť učitele dra Tyrše a vzpomínala dob, kdy tak se nám
zželelo osiřelé Renátky.“ Tamtéž, s.15.
145
Zdeněk NEJEDLÝ: Litomyšl. Tisíc let života českého města. Kniha druhá. S.122/123.
146
Realistické „obrázky“ ze Záhradi podrobně rozebírá Jindřich RUŽIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy
Novákové, zejm. s.82 n. U většiny děl hledá na podkladě pramenného studia reálné předlohy. Jeho
hledání je v mnoha případech úspěšné – Nováková svá realistická díla psala podle skutečných
příběhů. To se však Maloměstského románu týká jen částečně, i když byl psán jako „obraz z našeho
života“.
147
Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.17/18. Citováno bez oprav.
36
Čtenáře proto nepřekvapí, že dobrotivá babička Krovecká bydlí právě v místě, kde „jest
světlo, zeleno, milo, švitorno“.148 Záhraď má v románu úlohu obdobnou, jakou měla
v autorčině mysli – úlohu oázy češství v jinak dosti odnárodnělém městě. Babiččina postava
je jedna z prvních z řady milých stařenek, které zalidňují stránky díla Terézy Novákové
(namátkou: Chlebounka, Kovářová, Divišová, Loučková, Kubiaska). Babička Krovecká se
natolik angažuje za všechno dobré, že nám nemůže nepřipomínat nejslavnější babičku české
literatury.
Město je v románu líčeno v těch nejodpornějších barvách. Je ovládáno zlomyslnou „paní
krajskou Rzerychovou“, jejíž moc pronikavě poněmčuje většinu ambiciózních dam a slečen.
Vždyť i babička se městu raději vyhýbá. Nováková ještě v říjnu 1889 píše: „ (...) nenávidím
naši maloměstskou promenádu, podsíně“.149 Jak moc se v tomto postoji liší od svižného
Jiráska, který tu pozoroval napínavá setkání litomyšlské mládeže! Teprve na konci její
spisovatelské dráhy se setkáváme v Drašarovi se smířlivějším popisem, to však už Nováková
přizpůsobovala svá slova věcnému materiálu. Avšak i zde neopomene zmínit maloměstské
drbny, které se tak rády přiživují na životech druhých. Taková je i paní krajská, která nachází
zvláštní rozkoš ve zlomyslném manipulování s lidmi, často prostřednictvím pomluvy. Je
schopna (také díky moci svého manžela) zcela určovat veřejné mínění. Viděli jsme už, jak se
tyto vlastnosti projevovaly u paní Syrobové z Démona. Paní Syrobová je však ještě
ideologicky neutrální, otázka vlastenectví je pro ni lhostejná. Naproti tomu Rzerychová přímo
programově dusí všechno, co zavání češstvím. Její rozhodný boj způsobuje, že se nám jeví
mnohem méně přesvědčivá než zmíněný protějšek z novely Démon.
Druhou obrannou baštou proti maloměstu je děkanství (obr.17). Už jsme konstatovali, že
postava „starého děkana“ splývá s významnou litomyšlskou osobností, oblíbeným děkanem
Antonínem Šantou (1807-1887). Novákovi se s ním osobně znali, což dokládá zapsaná
navštívenka. Šantu před Novákovou zpodobnil už Jirásek, a to ve své nesmrtelné Filosofské
historii (1877). Vystupuje zde ještě jako mladý vlastenecký kněz, jehož česká (!) kázání
dojímají posluchače až k slzám: „ (...) když se všichni dohodli, odebrali se Vavřena a Frybort
jako deputací přímo na děkanství k pateru Antonínovi Šantovi, o němž známo bylo, že
upřímný, účinný vlastenec a že jazyk český a literaturu horlivě pěstuje.“150 Ještě oslavnější je
Šantův obraz v (již uvedené) Klemperově Litomyšlské romanci (1965). Klempera jej tu líčí
jako moudrého a pronikavého muže. Je mladému Jiráskovi blízkým přítelem a důvěrníkem.151
Děkan Šanta působil v Litomyšli jako jedna z nejvýraznějších kulturních postav.
Angažoval se na nejširším poli aktivit – od uměleckých až po hospodářské. Šanta byl také
veliký filantrop – staral se o sociálně slabší spoluobčany. Jeho kázání přilákala do chrámu i
lidi náboženství jinak vzdálené. V roce 1848 napsal báseň oslavující hesla francouzské
revoluce a je nepochybné, že pro něho kněžská služba lidu znamenala i vlasteneckou službu
národu. U něho nacházelo azyl mnoho tehdejších intelektuálů, ubytovával se u něho už
zmíněný Brauner (1865), dále však také Bedřich Smetana (1880), Otylie Sklenářová – Malá a
další. Mladý Schauer prý hojně navštěvoval jeho knihovnu, půjčoval si tu svazky filosofů
Kanta a Hegela.152
148
Teréza NOVÁKOVÁ: V Zákoutí. In: TÁŽ: Drobné prózy II. Vybrané spisy Terézy Novákové.
Svazek druhý. SNKLHU. Praha 1958. S.7.
149
Dopis z Litomyšle Karolině Světlé 5.října 1889. In: Z lidské sonáty, s.142.
150
Alois JIRÁSEK: Filosofská historie. In: Maloměstské historie. J.Otto. Praha 1925. S.316.
151
S některými rysy Klemperova portrétu děkana Šanty polemizuje v roce 1968 Jindřich Růžička.
Viz dále.
152
O Šantův „duchovní profil“ se pokouší Jindřich RUŽIČKA: Světový názor a vlastenectví Antonína
Šanty. In: Zprávy z muzeí od Trstenické stezky. Č.5. Vlastivědné muzeum v Litomyšli 1968. S.3-11.
Práce zdůrazňuje motiv Šantovy „svobodomyslnosti“ a progresivnosti, naproti tomu odsuzuje tehdejší
proudy v církvi (papež Pius IX, tomismus aj.). Přesné doklady Šantova názoru na zmíněná církevní
hnutí však práce nepodává. Zde také poznamenáváme, že Laškem udaný rok Šantova úmrtí (duben 1888)
je nesprávný. Srov.Oživené litomyšlské paměti, s.92 (?).
37
Podle herečky Sklenářové–Malé byl Šanta také přítelem Karla Havlíčka.153 Tato
skutečnost nás už spojuje s Maloměstským románem. „Starý děkan“, jedna z vůbec
nejsympatičtějších postav románu, tu vystupuje jako dávný důvěrník Jana Kroveckého.
Nováková bezpochyby Šantův vztah k Havlíčkovi znala a ve svém románu mu dodala
dramatickou odbojářskou podobu. V době, kdy psala svého Démona, Šanta zemřel.
V poslední kapitole románu se „starý děkan“ už také kupodivu neobjevuje, z knihy se tiše
vytrácí bez jakékoli zmínky.
„Starý děkan“ je vedle babičky Krovecké jistě nejživější a nejlépe prokreslenou osobou.
Není tomu proto, že by jí Nováková přikládala zvláštní význam (spíše naopak), ale právě pro
její znalost skutečné živé předlohy. „Těla i tváří byl plných, postavy prostřední, moudré tváři
dodával bohatý šedý vlas ještě více důstojnosti. Byl dobrák veliký a živě se zajímal o duševní
život svého lidu.“154 Tak ho líčí Nováková ve druhé kapitole. Děkan se Svatavou rozmlouvá
žertovně, cítíme z něho hluboké porozumění. Když konečně o šest kapitol později vyhoví
Svatava jeho pozvání a objeví se na děkanství, najde starého pána procházet se v zahradě, kde
kdysi býval hřbitov. Jeho slova jsou jednou z nejlepších přímých řečí mezi jinak dosti
umělými postavami románu: „Má milá dívenko, vaše zvědavosť nebyla asi velmi prudká, když
po mnohých týdnech teprve se ozvala. Avšak, nic neškodí, slibům nutno dostáti, proto ani já
vás nesklamu. Nevím jen, budete-li zde chtíti zůstati? Jsme mezi hroby, dušinko, ovšem dávno
zrušenými, kdož ví, zdali duchové zemřelých nešelestí tu v těch větvích, k místu tělesného
odpočinku se vracejíce?“155 Nebo o několik řádků dále děkan odpovídá na dívčino přání, aby
jí vypravoval příběh o jednom z obrazů: „Nevím, nevím, zdali se vám nepovede jako
všetečným ženám rytíře Modrovousa pohádkové paměti. Není to právě krvavé, ale k smrti
smutné ...“156
Bohužel táž věrohodná lidskost už neproniká z postavy třetího z dobrých duchů – z Pavla
Střítežského. Dovídáme se sice o jeho citových bouřích, zvláště když spatří Svatavu
s baronem v parku, avšak přesto na nás Pavel působí strojeně, spíše jako neživý robot.
V románu ho neustále potkáváme uprostřed práce. Pavel je zavalen všemožnými ušlechtilými
úkoly (chrámová hudba, doučování slabších žáků, studium), což kontrastuje se zábavným
životem Svatavy. O jeho povaze se vlastně nedovídáme nic, víme pouze, co dělá. Nováková
v něm nepochybně chtěla vystavět ideální typ vlastence, který své poslání upřednostňuje před
vlastním pohodlím. Pavel pozoruhodně vyhovuje krédu, který si Nováková roku 1893 napsala
do Vlastního životopisu: „Neuznána, štvána, hanobena, neustanu do posledního dechu konati
svou povinnost, vím, naučila jsem se tomu draze: mým cílem není štěstí – jest jím utrpení a
práce.“157
Zatímco děkanovo vlastenectví a služba dobru se projevuje uvolněnou radostností,
zatímco z babičky září zdravé lidské teplo, Pavel je zarytý fanatik. Vícekrát vystupuje
s bojovnou agresivností, když si někdo z okolí dovolí porušit jeho ideály. Ve svém horlení
nerespektuje ani nemoc druhého člověka - vždyť v devatenácté kapitole si dovolí napadat
polomrtvou a šokovanou Svatavu. Dívka se na Pavla obrací: „Jen vyčítejte – Babička se
smilovala, vy smilování neznáte!“ Pavel pak chladně odpovídá: „Nemám práva vám co
vyčítati. Nedbala byste slov mých, nikdy jste jich nedbala ...“, což prozrazuje jeho pocit
uraženosti.158 Mnoho pochopíme i z jeho hádky s novinářem Plíškem. Začne totiž tím, že si
Plíšek dovolí Kollárův verš „stoj noho, posvátná jsou místa, kamkoli kráčíš“ vztáhnout
k Hradčanům a Vyšehradu. Pavel mu okamžitě vytkne, že se vztahují k Pobaltí. Dále se
153
Jindřich RUŽIČKA: Světový názor a vlastenectví Antonína Šanty, s.4.
Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.41/42.
155
Tamtéž, s.97.
156
Tamtéž, s.97/98.
157
Teréza NOVÁKOVÁ: Vlastní životopis. In: Arne Novák: O Teréze Novákové. S.59.
158
Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.49 (druhý svazek).
154
38
ukáže, že Plíšek zmíněná místa příliš nenavštěvuje.159 To má vše dokládat jeho vlasteneckou
plytkost. Z dalšího průběhu hádky je Pavel neobyčejně rozhořčen. Plíšek je pro něho
nenáviděný zrádce.
Při bližším pozorování však v Pavlově postavě odhalíme určitý vývoj. Už v jednadvacáté
kapitole poznáváme docela jiného Pavla – pozorného a naslouchajícího. Nemocná Svatava
mu dává ve všem za pravdu a prosí bohoslovce o odpuštění. Pavel však kajícně odpovídá: „Ó
nepřipomínejte mi tehdejší mé ukrutnosti...“160 Je příznačné, že téměř sebevražednou Svatavu
neumí povzbudit (přijímá dokonce její návrh, aby ji domů nedoprovázel), zároveň ji však
neobviňuje. V následující poslední kapitole o jeho kázání Nováková píše: „ (...) nehrozil,
nerozestíral děsných obrazů časných a věčných trestů, mluvil tak, že srdce zarmoucená
naplnila se mírem a vznášela se ku věčné pravdě, jež sluje spravedlnost a láska.“161 To je však
už docela jiný Pavel Střítežský, než onen nenávistný moralizátor, který v patnácté kapitole
považuje šťastnou Blaženčinu lásku ke Kurtovi za zločin !
Tyto okolnosti nám nedovolují jednoznačně hodnotit autorčin postoj k vlasteneckému
fanatismu. Vždyť Pavel je z něho na konci knihy vyléčen. Lze dokonce obhajovat i názor, že
Pavlův fanatismus je také projevem onoho zotročujícího maloměstského zla. Jeho přítel
Vácslav Horník tento fanatismus postrádá, a přece je v poslední kapitole klasifikován jako
dobrý vlastenec. Je rovněž možné, že toto vyléčení je podmíněno spíše kompoziční potřebou
– dát románu smířlivý a odpouštějící závěr (Svatava je pohřbena v otcově hrobu !). Tomu by
odpovídal i druhý obraz závěrečné kapitoly, ve kterém se ocitáme v germánském prostředí
rodin Ploschwitzů a Woldenbergů. Nováková tu sice popisuje rodinnou a domácí pohodu, ale
s nápadnou nenávistnou ironií: „Bývalá „nejspanilejší, nejroztomilejší Češka“ stala se na
svém zámečku ideálem všech paní a děv germánského původu. Její sídlo jest pravzorem ryzí
staroněmecké domácnosti, ona pečlivě se stará, aby rod Ploschwitzů ihned pozorovateli
ukázal se ve své pravé neposkvrněné podstatě. Všude usmívá se staroněmecká bodrosť:
v nápisech malovaných, utkaných či vyšitých, v nářadí a náčiní pracně paní Beatou
sebraném. Její Kurt učí se stříleti kuší a šípem, její Thusuelda má malounký kolovrat, jen
dvouletý Ekkehardt ničím ještě neprozrazuje svůj původ.“162
Domníváme se, že Pavlův vývoj předběhl duchovní vývoj Terézy Novákové. Právě na
něm lze pozorovat, co se vzápětí odehraje i u spisovatelky – postup od „malovat to, co vím“
k postoji „malovat to, co vidím“. Nováková už před Maloměstským románem prokázala svoji
schopnost nestranného pozorovatelství, ta se však v ní teprve rodila. Stále ji ovládalo
pokušení své vidění podřizovat ideologickému schematu. Dosud si neuvědomovala, že
autorovo „já“ nemusí být do díla vpašováno, nýbrž že se zcela samočinně projeví v dobře
vypozorovaném díle. Avšak hned po Maloměstském románu napíše práce mnohem živější,
některé až rozkošné. Jimi se budeme zabývat ve 12. kapitole.
Jednou z nejschematičtějších figur je baron Hugo z Woldenbergu. O něm lze říci pouze
to, že je rafinovaným svůdcem. Jeho „lidskost“ projevená na konci románu tím, že šokovanou
Svatavu nehodlá opustit, je natolik s jeho vadným charakterem v rozporu, že ji lze přisoudit
opět jen kompozičním důvodům – bez jeho pomoci by babička a Pavel Svatavu nenašli.
Lidskost se ovšem projevuje jen v míře, co možná nejmenší, právě tak, aby stačila na setkání
se záchrannou skupinou. Nejzajímavější črtou této povahy je však její kolísání ve vztahu ke
Svatavě. Cítí, že by se měl s ní rozejít, že mu až příliš visí na krku. Netušíme, co hodlá se
Svatavou v Bavorsku podniknout, tendenci románu by asi nejvíce odpovídal možný plán
vydržovat si dívku jako tajnou milenku. Svatavin útěk je pro barona trochu úlevou, odpadají
mu starosti s utajováním. V zásadě lze tvrdit, že tato postava je velice málo prokreslena a že
159
Tamtéž, s.157-158.
Tamtéž, s.66 (druhý svazek).
161
Tamtéž, s.68 (druhý svazek).
162
Tamtéž, s.71/72 (druhý svazek).
160
39
v ní nalézáme dosti bílých míst, jimž nerozumíme. Novákovou samotný Woldenberg příliš
nezajímá. Objevuje se vždy v pravou chvíli jako ďábel, kompozici stačí pouze to, aby sváděl.
Ani samotná Svatava nepatří k příliš plastickým charakterům románu. Omezuje se na
pouhou „stydlivou ženskost“. U Novákové, která se tolik zastávala práv žen, tato
schematičnost překvapí. Oč je démon Ada živější než pasivní oběť Svatava ! Do značné míry
tato nevýraznost charakteru souvisí s autorským záměrem. Svatava má být uzavřená
melancholická dívka, žijící pouze v umělém snově salonním světě. Právě tento typ je
nejnáchylnější ke svedení. I nedostatek vnějších dojmů v maloměstě způsobuje, že dívka
hledá kompenzaci v energickém rytíři. Cítíme, že román má být kritikou takového ženství,
uzavírajícího se do sebe, pasivně podléhajícího salonnímu konzumu, avšak neschopného
„vidět“, racionálně reflektovat okolní skutečnost. Na Svatavě vlastně není nic zajímavého,
kromě jejího tělesného půvabu. To je ovšem jen karikatury ženy, kterou Nováková všude
kolem sebe potkávala a kterou ostatně potkáváme dodnes.
To je patrné například na Svatavině reakci při setkáních s pro ni novým předměstským
světem. Venkovská idyla je pro ni nezajímavá, staví se k ní chladně. O to větší příležitost
získat si její duši má paní krajská a téměř nastrčený baron Hugo. U Svatavy lze rozpoznat
příznačnou rozpolcenost – ať je kdekoli, není na tom správném místě. Je naplněna neurčitými
touhami. K babičce se chová laskavě a vlídně, je také zcela poslušná, ale v Praze ji spolu
s Blaženou neváhá pomlouvat. U babičky je pokorná a tichá, v Praze divoce a koketně
rozpustilá. Svatava neví, co sama chce, vždy splývá s kolektivem. Proto ji lze snadno získat a
ovlánout. Na její povahu se výtečně hodí Rifbjergův výraz „chronická nevinnost“.
Tato nevinnost, s níž se neumí vůči okolí bránit a prosazovat, způsobuje, že je extrémně
choulostivá. Tajná láska k Hugovi ji vyčerpává. Její mdloby jsou důsledkem vnitřního boje
s hlasem svědomí. Na jedné straně povolání k vlastenecké „svatosti“, na straně druhé čarovné
štěstí baronovy lásky. „Než přiblížila se jeseň, byla Svatava Krovecká všecka proměněna. Ten
tam byl snivý její klid, roztomilá důstojnosť, umírněnosť, již sobě z domácnosti Zimových
přinesla, byla vždy rozčílena, oči jí plápolaly, lekala se každého hřmotu, ba i ze spaní často
trhavě mluvila, až se dobrá babička lekala.“163 O Svatavu usilují rozličné nákazy – nejprve
nákaza zábavné velkoměstské lehkomyslnosti, poté nákaza blouznivé lásky a nakonec
smrtelná nákaza, která ji nutí, aby nenáviděla sebe samotnou. Vždyť se Pavlovi přiznává i
k myšlenkám na sebevraždu.
Svatava nemá ani babiččin zkušený nadhled, děkanův poučený humor, ani Pavlovu
bojovnou odhodlanost, aby zdolávala útoky zkušeného ďábla. Její tragédie spočívá i v tom, že
se neumí svěřit druhým. Má vlastně všechny ráda, docela jako malé dítě. Nebezpečně
důvěřivá, projektující na druhé lidi své tajné sny.
„Nesmím bez babičky téměř z domu,“ přiznávala se dívka. „Babička paní krajské nikdy
nenavštěvuje i u tety nyní nerada dlívá, jest jí tam hlučno. Nepřeje vůbec veselým schůzkám,
jest vždy vážná, ba smutna ...“
„Jaká to společnosť pro krásnou a živou mladou dívku,“ litoval důstojník Svatavu.
„Ó, pochopuji babiččinu náladu úplně. Vlastně měla bych býti stejně vážnou, neboť mne týkají
se věci, které ji zarmucují rovněž blízce. Avšak moje pěstounka paní Zimová vedla nás dívky
k tomu, abychom byly veselými, přívětivými, ke každému roztomilými.“
„Letité dámy bývají ovšem většinou smutny, právě proto měly by hleděti si světa, který by je
pobavil, pochmurné myšlénky jim rozptýlil.“
„Abych se Vám upřímně přiznala, babička ani nemá, kam by chodila a s kým rozprávěla,
leda snad pana děkana a několik podobně starých pánů. Tvrdí co den, že se jí zdejší kruhy hnusí,
že v nich staročeské upřímnosti a přímosti ani za mák ...“
Krásné rty poručíkovy pohnuly se lehce v ironickém úsměvu. „Slyšel jsem cosi, že paní babička
holduje mínění podivnému, o kterém jsme se domnívali, že již zúplna vyhynulo. Jest prý radikálkou
163
Tamtéž, s.118.
40
a husitkou ... divím se, že žena zásad děsných obdařena jest vnučkou tak lásky hodnou !“
„Tím, čím jste ji nazýval, babička jistě není. Ovšem že se liší smýšlením od ostatních
paní“ ...
„Avšak vy nesdílíte jejich citů nenávisti plných, pravda-li? Jste vtělený smír, láska,
blaho ... ,“ šeptal mladý šlechtic vždy ohnivěji.
„Snažím se býti dle babiččiny a svých učitelů vůle, dobrou Češkou,“ zajíkala se Svatava.
Nechtěla, aby baron vyřkl nad ní zničující ortel jako nad babičkou a zároveň ostýchala se
úplně zapřít přesvědčení otcovo.164
Zlo se nenápadně vplíží do srdce této naivní dívky, nikoli nepodobně jako v pohádce o
Karkulce. Slova o lásce postavená před její oči působí jako oslepující zaklínadlo. Kdo vlastně
jsem ? Čemu vlastně věřím ? Svatava je v dvojím ohni. Ani vedle babičky ani vedle barona
0nemůže být sama sebou. Je dětsky prázdná a „nepopsaná“. Předurčená k tomu, aby byla ve
vleku něčeho silnějšího, co ani sama řádně nezná. Je bezbranná. Ideologie pro ni nic
neznamenají, nerozumí jim.
Svatavina tragédie také vypovídá o šancích dobra proti vemlouvavému zlu. Babička na
rozdíl od Pavla do vnučky žádnou ideologii nehustí, jde jí prostě příkladem. Baronovo
svádění je tu jistě mocnější. Přichází rázně a rychle. V románu nás ale překvapuje, že babička
nebyla schopna rozpoznat její citovou krizi. Znovu odpovídáme poukazem na koncepci
celého díla – babička prostě musela být slepá, i když to neodpovídá jejímu charakteru, neboť
jinak by se zlo nemohlo rozvinout do svého obludného rozměru.
X. (interpretace Maloměstského románu)
Maloměstský román vyniká tuhou rozumovostí, je jako celek řízený a ovládaný. Jeho
příběh nám nevzniká přirozeně před očima, ale čtenář je k němu přímo dotlačen. O tom Šalda
později bystře napíše: „V „Maloměstském románě“ není ani mnoho pozorování, ani mnoho
zážitků a zkušeností vnitřních, ani výbojů obraznosti: šablona, schéma, konvence určují jeho
ráz literární, jako národnostní a karakterní opravdovost a čestnost až střízlivá jsou jeho
tenorem etickým.“165 F.X. Šalda tu správně vystihl, že román je vedený pevnou rukou, že jeho
napsáním si chtěla spisovatelka na osudu něco vybojovat, že je vlastně etickým činem („lžící
zednickou“, jak píše Nováková v předmluvě) a nikoli uměním. Maloměstský román je rána do
stolu, která má probudit dřímající veřejnost. Śalda po vyložení děje pokračuje pozoruhodným
psychologickým postřehem: „Psychologa, který umí čísti mezi řádky, zastaví si a upozorní na
sebe jedno: nenávist k romanesknosti, k citovému individualismu, k vášni – nenávist jaksi
mstivě horlivá, jakou mívají ke svému minulému božstvu jen konvertité.“166
Domníváme se, že tu Šalda naznačil, kde hledat klíč k pochopení románu. Aniž by Šalda
znal autorčinu citovou aféru z období jejího dospívání, postřehl, že její hrdinky (zejména Ada)
vykazují autobiografické vlastnosti, které tu Nováková bude podrobovat kritické analýze.
V tomto ohledu považuje Maloměstský román za přelomový. Byť zatím jen stroze rozumově,
je tu již citový individualismus překonán. Můžeme zpětně pohlédnout na Pavla a na jeho
sebeukřižování kněžstvím. To ovšem přespříliš rozbouřená Svatava nedokáže, je ovládána
svými city – a na ně umírá. Podle Šaldy tu chce Nováková vlastně rozdrtit onu starou Terezku
Lanhausovou, zmítanou blouznivými vášněmi, rozesněnou až k zbláznění, pyšnou na svou
krásu a slepou pro tváře okolního světa: rozdrtit onen typ „ženy, jichž nechápe jejich tupé
okolí, bouří se a hledají své sebeurčení“.167 Ano, Nováková tu účtuje s romantismem, pokud
164
Tamtéž, s.113/114. Citujeme bez oprav (kromě zřetelných tiskových chyb).
František Xaver ŠALDA: Románové dílo Terézy Novákové. In: České medailóny. Výbor z kritických studií
o české literatuře. S.178.
166
Tamtéž, s.179.
167
Tamtéž, s.179.
165
41
žít, tak jen pod vládou vždy střízlivého rozumu. Jak říká Šalda, „jest třeba spoutati své já,
podrobiti je příkazům cti a hrdosti národní, sepnouti je pod jho obecnosti.“168 My k tomu
poznamenáváme, že tento akt tu zatím uskutečnila jen na svých postavách, brzy však podrobí
i sebe samotnou – její prózy budou objektivní až k průzračnosti, autorčino „já“, které jsme tu
prozatím neustále slyšeli, zmizí málem beze stopy.
„Tento román mluví pro střízlivou čestnost a mužnou opravdovost – řeč, kterou budou
stupňovati v oblasti umělecké všecka příští díla Terézy Novákové, - ale jest výsledkem
sebepřekonání, sebezapření, jak napovídá již jeho dedikace.“169 Další tvorba bude mířit
směrem ke studii, tj. pozornému, analytickému pohledu. Nováková tu usiluje o zmíněnou
pevnost mysli a zatím ji nalézá v obecném programu. V průběhu dalších let již to nebude tolik
ideologie sebeumrtvování, nýbrž už sám její postoj, totiž postoj vidícího pozorovatele.
Autorka bude sloužit látce, nechť se z ní příběh sám složí. Tyto závěry však nesmíme
absolutizovat, díla psaná ve stylu studie představují jen část její tvorby, část, jíž se tato tvorba
zdaleka nevyčerpává (byť je právem považována za umělecky nejdokonalejší).
Sám autorčin syn, profesor Arne Novák, se k Maloměstskému románu vyjádřil
s neskrývaným despektem. V jeho posudku nenalézáme Šaldův vnor, Novák dílo hodnotí jen
letmo (je to dáno i zaměřením celého textu). Právě u něho lze objevit první případ
marginalizace tohoto díla – Novák se snaží ho odsunout na okraj matčiny tvorby. O tom, že
Novák byl ke své matce v literárních otázkách velmi kritický, máme dostatek dokladů.170
V případě Maloměstského románu je však jeho soud naprosto zamítavý: „ První velká
výpravná skladba Terézy Novákové, Maloměstský román, připsaný právě Karolině Světlé
v den jejích šedesátin, vyhnala tuto národně vychovanou a výstražnou tendenci až do
krajnosti, jsou při tom až příkrým soudem citového života hrdinky Svatavy Krovecké, za níž se
skrývá melancholická postava Zdeňky Havlíčkové. Leč jak z Maloměstského románu, tak i ze
starších a pozdějších prací Terézy Novákové ze společenského života českého mluví úzké a
jakési chudé pojetí národnosti, na níž stále lpí starý konvencionalismus.“171
Novák tu popisuje nejnápadnější rys románu – jeho ideologickou černobílost. Nezařazuje
ho hlouběji do celku tvorby. Neodpovídá na otázku, proč tato černobílost. Jeho věty dokonce
vzbuzují dojem, že celá její tehdejší tvorba nese pečeť zmíněné konvence. Domníváme se, že
neprávem. Maloměstský román z díla Terézy Novákové výrazně vybočuje. Takto intenzivně
vyprojektovaná ideologie se objeví v jejích knihách a příspěvcích už jenom stopově.
Dokonce ani zmíněný příběh Z mého rodného domu, i když zaráží opravdu konvenční
fabulací, nedosahuje nenávistnosti románu. Dále se pokusíme dokázat, že texty, které
Nováková věnovala prakticky téže tématice hned po napsání románu, jsou umělecky značně
kvalitnější, že jsou výborným pozorováním a pro čtenáře dozajista napínavé (Sfinx, Lojzička
Hendrychová – dívka z lidu, Pohádka o staré panně).
Interpretace tu tedy snad prvně narazila na „záhadu Maloměstského románu“. Toto dílo
se ukázalo jako nezařaditelné. O vysvětlení jsme se ale už pokusili – román má odlišnou
motivaci než díla jiná. Byl napsán z vědomého popudu, nikoli jako nezaujaté (a přímo
vědomím neřízené pozorování). Proto je paradoxně pro poznání Terézy Novákové
nejvhodnější, vždyť věrně zobrazuje její tehdejší představu o nebezpečích národního a
etického života společnosti !172
168
Tamtéž, s.179.
Tamtéž, s.119/120. Podtržená slova jsou v edici kurzívou.
170
Srov. instruktivní stať Blanky SVADBOVÉ: Arne Novák a Teréza Nováková ve světle svého listáře.
In: Pomezí Čech a Moravy. Svazek 3. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli 1999. S.171-185.
171
Arne NOVÁK: O Teréze Novákové, s.16.
172
Psychologický pohled na román podává za několik let i sám Arne Novák. Považuje ho za „kritiku
romantismu“. Shoduje se tu tedy již s názorem Šaldovým. Tento Novákův článek jsme však do naší
práce nezařadili. Byl publikován v Lidových novinách jako „Realismus romantické básnířky“ 30. 7.
1933 a známé ho pouze ze zmínek Jindřicha Růžičky (viz dále citovaná práce).
169
42
V této interpretační cestě pokračuje i Jindřich Růžička. Své hodnocení soustředil do slov:
„romaneskní, sentimentální a skoro primitivně národovecký, duchem i stylem konvenční a
šablonovitý“.173 Všechna adjektiva jistě dobře vystihují čtenářův dojem, znamená to však, že
máme román dávat stranou jako nepodařený zmetek? Růžička tento postup zakládá na objevu
(již uvedené) zmínky o románu v seznamu „Projekty“ z autorčina zápisníku (viz Příloha č.27).
Podle něho je tedy román „naplněný staršími, v době práce na románu překonanými již
motivy a hledisky“.174 Dalším důvodem je i údajný spěch při psaní – autorka se snažila
stihnout termín narozenin Karoliny Světlé. Tento poslední důvod jsme již vyloučili, na
napsání měla tato „rychlá a hbitá“ spisovatelka přinejmenším šest měsíců. Rovněž i prvnímu
argumentu – že Nováková v době psaní již zmíněnou tendenčnost překonala – vůbec
nenasvědčuje důležitost, jakou románu připisuje v korespondenci se Světlou, ani její reakce
na soudobou kritiku románu . Román obsahuje právě to, čemu Nováková nejvíce věřila a za
co chce celým životem bojovat.
Podobně Jindřich Růžička odsouvá již mnohokrát zmíněnou novelu Démon. Zatímco
v této práci jsme ji postavili na významné místo její dosavadní tvorby (ostatně tak vlastně i
činí Šalda), Růžička tvrdí, že „pro duševní vývoj autorčin však povídka neměla jistě velkého
významu, nebylo již pro ni potřebou vyrovnávat se tak osobně, útočně a rvavě s těmi věcmi,
proto tu bude asi již i větší účast volné fabulace, jak to děj povídky ostatně potvrzuje.“175 Toto
konstatování je založeno na představě, že realistické pozorování (např. v povídkách V Zákoutí
z roku 1883 a U dědků z roku 1884) představuje v její tvorbě jakési vývojově vyšší stádium.
Proto jsou tyto „bolestné historie“ chápány jako určitý sestup (degradace) ve vývoji. I když
s tímto názorem souhlasíme a také si nejvíce ceníme autorčiných realistických próz (v nichž
učí čtenáře vidět), nejsme si zcela jisti, zdali je hierarchizace její tvorby vůbec možná. Vždy
s sebou přináší problematické kritérium kvality. V této práci chceme respektovat hierarchii,
jakou svým dílům dávala samotná autorka.
Ve zkratce podává hodnocení Maloměstského románu také Milena Lenderová. Její
kritika vychází z poučeného pohledu na postavení ženy v minulém století, v tomto ohledu pro
ni román není svědectvím o ženské emancipaci, ale naopak dokladem dalšího zotročování.
„Požadavek sňatku jako výrazu národního uvědomění literárně vyjádřila ve velmi
nesmiřitelné a nenávistné podobě Teréza Nováková ve své literární prvotině Maloměstský
román, který poprvé vyšel roku 1890. Nováková v něm využila – či spíše zneužila – příběhu
Zdenky Havlíčkové. Jejího milého Quidona Battagliu představila jako Němce s mimořádně
odpudivými charakterovými rysy a Zdenku, v románě přejmenovanou na Svatavu, jako dívku,
která životem zaplatí za to, že se zpronevěřila věci národa a své dívčí cti.“176 K této kresbě
přidáváme jen to, že otázkou pro nás není zpodobnění reálných předloh a podaný obraz ženy a
vlastenectví, ale souvislost díla s celou tvorbou Terézy Novákové. Nenávistnost je rys, se
kterým se v její tvorbě setkáváme jen zřídka.
Postřeh, že hlavním tématem románu je sňatek, můžeme výborně využít k jeho
podrobnější interpretaci. V románu se vykytuje řada milostných dvojic, z nichž dvě centrální
mají tragický charakter – Svatava a baron, Svatava a Pavel. Tímto schematem chce Nováková
ukázat, jak zhoubně je láska nakažena svůdnou vášní.
Vladimír Macura posuzuje román nikoli pouze podle čtenářského dojmu, ale zařazuje ho
do kontextu vlasteneckých snah druhé poloviny devatenáctého století. Naznačuje, že román
chce být pokáráním tehdejšího buditelského ochladnutí. Nováková, která vyrůstala
v bojovných šedesátých letech, si v letech osmdesátých naříká na povrchnost.177 Tato
173
Jindřich RUŽIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové, s.90.
Tamtéž, s.90.
175
Tamtéž, s.88.
176
Milena LENDEROVÁ: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá fronta. Praha 1999. S.85/86.
177
„Zrovna léta 80tá jsou totiž snad nejsmutnější léta naší národní společnosti. To, čím žila naše buržoasie
kdysi a čím zejména hořela v letech 60tých, to opustila, a odjinud nový život nepřicházel, a tak v letech
174
43
povrchnost se projevovala pouhým opakováním vlasteneckých póz, holdováním pro proudy
jdoucí z ciziny atd. Macura dále poznamenává, že román je po literární stránce překvapivě
černobílý, což patrně souvisí se zmíněným karatelstvím. „Novákové vidění světa je tak v této
rané próze (na rozdíl od jejích pozdějších velkých prací) ještě krajně dvojpólové, rozbité mezi
síly dobra (tradičního češství) a zla (odrodilství, cizáctví), není tu příliš místa pro polotóny,
nejednoznačnost a ostatně ani pro náhody. I milostná epizoda, která je ústředním prvkem
syžetu, je pojata jako výsledek zločinného záměru (jako součást odnárodňovacího plánu paní
Rzerychové).“178
Zdeňčin a Pavlův příběh je podle Macury „oderotizován“ – Zdeňka se tiše vytrácí ze
světa a Pavel se stává knězem. Můžeme dodat, že po dramatickém výbuchu vášní následuje
askeze. Chápeme-li však eros jako životní pnutí, je potom Maloměstský román příběhem o
vyhasínání života. Všechno malé se staví životu do cesty, aby ho přísně umrtvilo. Nováková
by jistě ráda nechala život vzkvétat, ale její podvědomé „nesmět“ jí velí, aby se každá postava
zaplétala do umrtvujících osidel. Budou to „děti čistého živého“, jejichž kypivá vitalita se
záhy promění v živoření. Nesmí se žít, nesmí se radovat, nesmí se milovat. 179
Maloměstský román se nestal velikým, poněvadž se velikým stát nesměl. Sama autorka
byla pod vlivem nacionální ideologie, názorů, které chtěla svému dílu vnutit (navzdory
opravdovosti postav). V tom, aby se stal uměleckým dílem, mu Nováková sama zabránila
(což vysvětluje v dedikaci románu) – ať je román tomuto pokolení výstražnou čítankou,
nehodlám psát nic krásně uměleckého, nic literárního.
XI. 8.12. 1889 – 1892 (dobové kritiky Maloměstského románu)
Dopis Karoliny Světlé z prosince 1889 přinesl nadšené hodnocení Maloměstského
románu. Tak nadšené, že ho již nemůžeme považovat za nestranný zkušený posudek. Světlá,
ač autorka propracovaných literárních textů, románu ani slůvkem nic nevytkla. Musíme proto
předpokládat, že k věnovanému dílu přistupovala spíše osobně, než literárně. Román byla pro
ni „vzácná kniha“, která u ní zanechala „dojem hluboký“.180 Usuzovala z něho, že Nováková
má talent pro psaní sociálních románů. Její slova skutečně potvrzují, že román nečetla kriticky
– v dopise líčí, jak jím byla stržena, jak si nad ním zavzpomínala na „svět dávno v mé paměti
zašlý“. Román jí evokoval řadu zažitých scén, odtud tedy vyvozuje, že autorčino líčení
prostředí je „mistrné“. Taktéž i s útokem na měšťanské odrodilecké kruhy se Světlá shoduje.
Nováková přesně pojmenovala aktuální společenské problémy.
Vztah románu a jeho předlohy v Zdeňce Havlíčkové považuje Světlá za zcela případný.
Svatavu si se Zdeňkou vědomě spojuje, nezdá se, že by v nich nalézala odlišnosti. Její přístup
ke Svatavinu osudu byl však přitom pouze citový: „Ta nebohá Zdenka ! Věnovala jsem jí
několik hořkých slz. Jak si s ní osud i její okolí zahrály ! Jaké to pověsti o ní kolují. Jakou
máte zásluhu, že píšete tuto legendu dcery našeho mučedníka, která se stala mučednicí otcovy
slávy.“181 Reakce Karoliny Světlé poněkud vyvrací naši tezi o rozumovosti díla. Světlá četla
knihu pouze citem, nebyla jí poukazem k zamyšlení, ale jen vyvolala bouřlivé emoce. Je však
možné varovat před vášněmi prostřednictvím vášní ? Odpovídá styl knihy onomu vítězství
rozumu nad mocí rozbouřených citů ?
80tých, až do vzniku nového, pokrokového hnutí let 90tých, bylo u nás ticho – smutné, mrtvé ticho. Nikoli
však jen ticho. Z duševní prázdnoty rodí se tehdy i známé zjevy rozkladu, myšlenková pohodlnost, lenost,
povrchnost, vláda čiré, pusté, prázdné fráze.“ Zdeněk NEJEDLÝ: Alois Jirásek. Družstvo Dílo. Praha 1946.
S.73. Nejedlého popis tu výborně charakterizuje postavu novináře Plíška z Maloměstského románu.
178
Vladimír MACURA: Český sen. Lidové noviny. Praha 1998. S.143.
179
Tímto syndromem každodenního umírání se zabývá Karl RAHNER v mistrné úvaze Seberealizace
a přijetí kříže. In: Teologie 20. století. Antologie. Ed. Karl-Josef Kuschel. Vyšehrad. Praha 1995.
S. 428-432.
180
Dopis Karoliny Světlé z Prahy 8.12. 1889. In: Polemika s dobou, s.159.
181
Tamtéž, s.159.
44
Ze všech postav románu jí nejvíce vedle Svatavy utkvěl Pavel. „Viděla jsem v Pavlovi
paprsek z té záře, která z upomínek na toho velikána národního prýští. Jak je ten mladík
výtečně podán. Typ jinocha českého, typ moderního národovce, na něhož čeká budoucnost, to
jest teď naše přítomnost. Voláme na takové muže, které z takových jinochů vyvinouti se musí,
toužíme po nich a plesáme, že se nám třeba porůznu, ale přece jen rázně a poctivě ozývají, že
se nadšeně hlásí k práci.“182 Pavel se musel Karolině Světlé spojovat s jejími vlastními
ideálními představami. Víme však, že to jediné, co je na Pavlově postavě ideální, je její
vlastenecká horlivost (i Světlá jako by nadřazovala vlastenectví nad smířlivou lásku).
V citovaném úryvku se zmiňuje o jakémsi „velikánu“. Kontext připouští dva možné velikány,
buď jím myslela Havlíčka (Kroveckého), nebo dokonce Husa, o němž píše v předchozí větě.
Oba však spojuje mýtus „svatého mučednictví“ – mohli bychom proto výrok vyložit tak, že
moderní budoucností „českých jinochů“ je mučednictví. Vždyť i Pavel je mučedník, na své
štěstí už zapomněl a bojuje se zatvrzelými názory kdesi v zapadlé vesničce (Budislavi ?).
Za několik měsíců píše Světlá o velikém úspěchu románu: „Celá řada dam má již Váš
román u mne zamluvený. Vzbudil všude účast, každý hned poznal, kdo byla nešťastná jeho
hrdinka. Oživil v době velmi vhodné její napolo již vybledlou památku a mnohé a mnohé
z našich mladých vlastenek poskytuje nadmíru časovou výstrahu. A při všem jest přec
pravidel uměleckých velmi bedlivě šetřeno.“183 Zdá se, že Nováková svou učitelku podezírá
z přehnané vlídnosti. Sama o románu vlastně pochybuje, dokonce jako by se za něj
omlouvala. „Že se ráčíte o můj Maloměstský román tak vřele zajímati, velmi mne pohnulo,
smím tomu věřiti, že se Vám, milostivá paní, skutečně líbí? Jest to vlastně jen taková
„zednická“ práce, a bezbarvá jako ta malta, jíž k ní bylo užito. Stále se mi zdálo, že bych k ní
měla užíti stkvělejších, ohnivějších barev, ale nedaly se mi z látky té vylouditi – tak dopadl
Maloměstský román velice střízlivě, (...).“184
Jak Nováková sama rozuměla svému dílu, je v této odpovědi dosti zamlženo. Z čtenářské
perspektivy je naopak až příliš málo střízlivý a až příliš mnoho ohnivý. Snad těmito slovy
Nováková myslela, že román vlastně zaznívá do ztracena, zatímco ona si přála něco
progresivnějšího.
Světlá a „celá řada dam“ byly také posledními čtenáři, kteří se o románu vyjádřili
pochvalně. Začíná „boj o Maloměstský román“, který Nováková povede proti domnělým, či
snad skutečným nepřátelům jejího ušlechtilého úsilí. Tento boj bude chápat jako něco
bytostně osobního a všechny kritické hlasy se jí promění v nenávistné spiknutí. V jejích
reakcích na kritiku se potvrzuje černobílost a afektovanost románu. Tak jako mají Svatava a
Pavel všude kolem sebe zaryté nepřátele, tak se bude spisovatelce zdát, že se proti ní spojilo
snad všechno zlo.
Román došel v tisku dvou kritických recenzí – a obou zamítavých. První kritika vyšla
13.září 1890 v poněkud kontroverzním listu Čas. Shodou okolností krátce před ní Nováková
četla jinou zápornou kritiku – kritiku své monografie o Karolině Světlé od V.V. Zeleného.185
Obě kritiky tedy četla zároveň, po návratu z dovolené. V jejích očích se staly jediným
proudem útočné nenávisti. Kritika románu má opravdu ke skutečné kritice daleko. Tento
nepodepsaný článek bez uplatnění jakéhokoli argumentu Maloměstský román zcela
zesměšňuje. Odvažuje se dokonce i urážet samotnou autorku: „Připadá nám často, když se
probíráme romány některých spisovatelek, zvláště německých, jakobychom se probírali
v prádelníku, naplněném až do vrchu punčochami různých barev a velikostí. Pár jako pár, táž
forma a podoba, všechno na jednu šablonu od kudrlinkového okraje až po protáhlou špičku.
182
Tamtéž, s.159.
Dopis Karoliny Světlé z Prahy 13.3. 1890. In: Polemika s dobou, s.169.
184
Dopis Terézy Novákové z Litomyšle 29.3. 1890. In: Z lidské sonáty, s.168.
185
Dle udání Blanky Svadbové (Z lidské sonáty, s.369) tato kritika vyšla v Hlasu národa 23.7. 1890.
Korespondence ukazuje, že Nováková byla v té době na dovolené v Budislavi, a proto ji mohla
číst až na Jiráskovo upozornění teprve na podzim.
183
45
Romány ony vyrábějí se dle všeho s týmž oduševněním a tudíž s touž pravidelností ! U nás
poměry nejsou tak zlé, ale přece už aspoň tak zlé, aby na ně bylo poukázáno. Mnohé pochvaly
a povzbuzování, jichž se některým našim spisovatelkám dostává, sluší často připočísti na vrub
galantnosti a zdvořilosti. Takovým spůsobem stává se spisovatelka nejdřív nadanou,
v několika letech velenadanou a po letech velezasloužilou, t.j. nedotknutelnou. Varuj se
vysloviti o její práci jinak než v superlativech: budeš postaven na pranýř jako člověk, jemuž
není nic posvátného.“186
Neznámý autor nepochopil, proč se Nováková přihlásila k vlasteneckému poslání – vždyť
dílo je tak ploché, že mu nelze žádný pozitivní přínos vůbec přičíst. Kritika dál pokračuje už
jen ironickým převyprávěním děje. Kde hledat ono „vyplňování děr“ v chátrající stavbě
národa, ke kterému se Nováková hlásí v dedikaci ? Kritik nechce dílo chápat jako varování
před nebezpečími romantického individualismu, čte ho patrně jen jako zvrácenou love story. I
v jeho recenzi se projevuje ona vada knihy, jak jsme před okamžikem poznamenali u Světlé,
že proti vášním se bojuje zase jen vášněmi. Nic osvobozujícího v románu není. Je opravdu jen
oním tragickým milostným příběhem, který nás má dojímat a děsit. Čtenáři není nabídnut
odstup. V tomto ohledu se Maloměstský román od konvenčních milostných románů liší jen
svou fúzí s bojovným vlastenectvím.
Reakci Novákové zachycuje dopis z října 1890. „Domnívala jsem se, že se mi horšího
než kritika Zeleného již nemůže státi – až jsem dnes ve starém čísle Času četla posudek o
Maloměstském románu. Domnívají se v gymnáziu, že to psal profesor Viravský, tento protest
zuřivý proti mé skromné literární existenci ... Po těchto dvou projevech potupných nezbývá
mi než složiti navždy péro (...).“187 Zdá se, že Nováková je skutečně rozhodnuta nepsat.
Nepatří k oněm rebelům, kteří píší na truc celému světu. Touží být uznávána a respektována,
její reputace je pro ni nade vše. Z poslední věty cítíme, že se cítí uražena a že její ukončení
literární činnosti má být i potrestáním nechápavé veřejnosti . V tomto ohledu měla Karolina
Světlá obtížnou úlohu. Musela citově poraněnou spisovatelku přesvědčit o potřebnosti jejího
díla.
Byla to právě Světlá, která negativní kritiky vysvětlovala teorií spiknutí: „ (...) chtěla
bych se o bůhvíco zasaditi, že v této akci proti Vám mají ruce bratří Braunerové. Vím, že jsou
vřelými přáteli s drem Zeleným a prof. Boh. Brauner, že připlácí na Čas. Jest pro mne skoro
nabíledni, že vlastně vše zamířeno proti „Maloměstskému románu“, (...).“188 V tomto tvrzení
je překvapivě spojeno několik skutečností. Jednou z předloh románu je František Brauner
(doktor Zima), v románu ukázaný spíše jako přítel salonního života, než oddaný služebník
vlasti (je však vykreslen jen stínově). Jestliže tedy román plní svou úlohu, tj. odhaluje slabiny
národního života, musí se s předlohami znepřátelit. Důkazem úspěšnosti románu vlastně musí
být útoky „potrefených hus“. Zmínka o Čase nám tu ukazuje, jak byla tato tiskovina v očích
obou žen považována za nepřátelskou tribunu. Čas, to je orgán malosvětských duší. Boj za
Maloměstský román musí být potom automaticky bojem proti Času.
Druhá kritika vyšla vzápětí 16. října 1890 v Literárních listech. Jejím autorem je někdejší
přítel autorčina manžela, literární vědec Jan V. Novák. Tomu odpovídá i odbornější ráz
kritiky, která přesvědčivě polemizuje s koncepcí díla. Především se obrací proti přílišnému
negativismu a účelovému manipulování s postavami. Novák v knize postrádal příklad
opravdového a působícího vlastence, všechny postavy jsou na tomto poli neúspěšné. „Jinak
lze říci, že některé kruhy vylíčiti se spisovatelce zdařilo, ač přeceňuje na př. namnoze vliv,
jejž úřednické rodiny by měly na veškeru společnosť maloměstskou, jako se to jeví
v Radiměři.“189 Kritik přijal autorčino pozorování společnosti, nechce však uvěřit, že by
186
Čas. List věnovaný veřejným otázkám. Roč.4. Č.37. Praha 13.9. 1890. S.584-585.
Dopis z Litomyšle 6.10. 1890. In: Z lidské sonáty, s.179.
188
Dopis Karoliny Světlé z Prahy 8.10. 1890. In: Polemika s dobou, s.176.
189
Literární listy. Časopis věnovaný zájmům literárním. Roč.11. Č. 21. Vyd. 16.10. 1890 u Fr. Dlouhého
v Brně. S. 360.
187
46
některé rysy mohly být skutečné. Ve zmíněném případě úřednictva však byla Nováková
v právu – alespoň tak, že úřednické rodiny měly v Litomyšli (Radiměři) skutečně větší vliv
než v jiných městech (jak už ukázal Jindřich Růžička). Lze však úspěšně pochybovat, že by
úředníci vyvíjeli proti vlastencům nějakou záměrnou „podvratnou činnost“.
Jádrem Novákových výtek je autorčina „negace“. Proč líčí skutečnost v těch
nejčernějších barvách ? Není tu realita vědomě zmanipulována, aby působila co možná
bezútěšně ? Je náš národní život vskutku tak zoufalý ? „Ale snad spisovatelka chtěla právě
takové postavy dáti nám na pranýř, aby se ukázaly negativní stránky našeho národního
bytí?“190 Kritik marně hledal v románu postavu nebo jednání, které by mohly motivovat. Co
má tedy vlastenec dělat? „Na několika místech spisovatelka pomáhá tendenci své povídky
řečnickými projevy o našich poměrech národních, ale to málo prospívá, abychom věřili také
činům, a kde by osoba Pavlova mohla se osvědčiti nejvíce sympathickou ve svých činech, totiž
v působení jako kněze, tam povídka končí.“191 Vlastenectví a morální zásady zůstávají
v románu pouze na rétorické úrovni. Jak by tedy mohl přispět k „zednické práci“ na zdivu
stavby českého národa? „Neboť negace je v našem životě národním tolik, až právě ona
podkopává základy našeho národního bytí, nedadouc nám přikročiti k práci positivní.
A v knihovně pro lid určené byť sama tendence nebyla přímo podána čtoucímu obecenstvu,
přece musí býti dosti na snadě, jinak vzbudí právě opak, než se zamýšlí: pravou nechuť ke
kruhům, v nichž se takovéto líčené povahy ve všem jednání jeví.“192 Kritik byl proti
spisovatelce optimistou, její obraz českých vlastenců byl podle něho nepravdivý. Situace
zdaleka nebyla tak zlá, jak ji tu Teréza Nováková vylíčila. To jsou jistě závažné námitky.
Krátce po přečtení recenze rozhořčená Nováková psala, že ji v Literárních listech kritik
přímo „trhá“, ačkoli týž časopis od ní požaduje zaslání příspěvku. „ (...), stanovisko
Literárních listů jaksi se mění, Schauer (Astur, Parus a tak dále) vládne v nich jako
monarcha neobmezený. Co si mám o panu Dlouhém pomysliti, když mne neustále upomíná o
slíbenou práci a v dnešním čísle Literárních listů dává mne trhati dr. Janem Novákem. (...)
Maluji prý příliš černě, tak zle u nás není, tendence chybí, do sbírky pro lid se nehodí – jako
bych to psala specielně pro Přítele domoviny! – krátce, dobrého chlupu na tom nezbylo! Můj
muž se vyjádřil, že tato kritika „Honzova“(jeť pisatel z dřivejška jeho známý, ale také časista)
není sice jízliva, ale zato nejapna. Myslíť pan kritik, že jsem chtěla na vyplnění té trhliny
(která jest těm pánům nesmírně nepohodlna a protivna, poněvadž vskutku existuje!) podati
sympatické ideály – a tak se teprve ukáže, „či chtěla snad dáti spisovatelka postavy ty na
pranýř, aby ukázala negativní stránky našeho národního života“? Byla by to komedie, kdyby
to nebylo k pláči - - Na negaci si pan kritik vůbec nejvíce stěžuje – sama prý v knize panuje,
nic pozitivního. A to praví časista – nihilista –´´193
I když autorka s kritikou nesouhlasila, nenacházíme v její odpovědi žádné zdůvodnění.
Dovídáme se pouze, že jejím záměrem nebylo podávat pozitivní příklad. Odtud již chápeme,
že působení Maloměstského románu mělo spočívat v odhalujícím šoku. „Obraz z našeho
života“ měl ukázat nás samotné, nahé a přistižené při činu. Román nechápala jako fabulaci
nějakého odstrašujícího příběhu, ale doslova jako ukázání na existující stav. Proto byla
Nováková nepochopením svého díla rozladěna. Kritik nerozpoznal, že román je o nás, že se
dotýká reálné skutečnosti, kritik od samého počátku o něm mluví jenom jako o vymyšleném
příběhu. „Což se zla Maloměstského románu neodehrávají dnes a nyní všude kolem nás?“
myslela si Teréza Nováková a kritiku odložila jako bezpředmětnou.
V odpovědi také poprvé objevujeme jméno Schauer. Už nyní bylo pro Novákovou
synonymem zrádcovství. Toto jméno se poznenáhlu stane i symbolem odporu proti jejímu
190
Tamtéž, s.360. Podtržené slovo je v textu kurzívou.
Tamtéž, s.360.
192
Tamtéž, s.360.
193
Dopis z Litomyšle 19.10. 1890. In: Z lidské sonáty, s.182/183.
191
47
románu. Novinář a litomyšlský rodák Hubert Gordon Schauer (1862-1892) v roce 1886 vydal
v prvním čísle Času onu tolikrát diskutovanou úvahu Naše dvě otázky.194 S velikou smělostí,
ale nikoli neodůvodněně, tu Schauer problematizoval dobové vlastenectví: „stojí-li naše
národní existence skutečně za tu námahu, je její kulturní hodnota tak ohromná?“ Zatímco on
sám tu vyzval k objektivní racionální úvaze, která by takto prověřila, o co se naše víra v národ
tehdy opírala, jeho slova budou vzápětí skandalizována. Položit takovou otázku, bylo již
známkou nebezpečné hereze. Schauer, z jehož slov cítíme snahu nespoléhat se na bezduchý
národní mýtus a jeho ideologii, bude touto ideologií odsouzen. Stane se (omylem také spolu
s Masarykem) „filozofem národní sebevraždy“.195
Že tento Schauerův článek Novákovou popudil, můžeme vytušit i ze slov vzpomínajícího
Arna: „ (...), velký rozruch působil u mých rodičů v prvních svých ročnících Herbenův Čas,
který můj otec, tehdy stoupenec vědeckého realismu, odebíral.“196 Za dva roky po vydání
Schauerových Našich dvou otázek začala Nováková psát svůj Maloměstský román (v létě
1888). A hle, co čteme ve dvanácté kapitole – komický novinář Plíšek se tu holedbá: „Minule
jsem napsal článeček „Delikátní otázka“, pojednávající o tom, pokud lze našim odpůrcům
povolovati – pravím vám směle, že něco tak sensačního dávno nebylo!“197 Snad si tu
Nováková vzpomněla na Schauerovu zkusmo položenou otázku, zdali by pro českou kulturu
nebylo účelnější spojit se s nějakou kulturou vyspělejší, zdali si češství vystačí samo se sebou.
Můžeme tedy spojit Plíška s osobou H.G.Schauera?
Za několik měsíců se Nováková o Schauerovi rozepsala znovu. Útočila na jeho
„přeintelektualizované“ kritiky v Literárních listech a také se zmínila o Schauerovi jako
studentovi litomyšlského gymnázia. Jeho učitelem byl tehdy právě manžel Josef Novák.
„Schauer, který nyní hraje v kritice takovou úlohu, je zdejší žák, svého času ještě
s Mycjenínem (Černým) pravá bete noir gymnázia. Asi jako sextán napsal pod neznámý citát
v německé úloze: „Aus meinem noch nicht edierten Drama.“ Schauer dle všeho je zosobnění
domýšlivosti.“198 Josef Novák učil Schauera od sexty do oktávy, za tu dobu mezi nimi došlo
k několika otevřeným konfliktům. Mladý Schauer kritizoval Novákovu výuku literatury,
odmítal psát slohové práce na daná témata, nebo je alespoň ironizoval. Novák si na Schauera
stěžoval při konferencích, výsledkem byla ředitelská důtka a dvojka z mravů. V pozadí snad
stála už tehdejší Schauerova nechuť klanět se vlasteneckým modlám, podle spolužáka
Klapálka mu byli milejší kosmopolité Zeyer a Vrchlický.199 Novákovi tedy mají dost důvodů,
aby se na Schauera dívali přinejmenším podezřívavě.
Poslední stopa nás vede až do roku 1892, kdy Schauer umírá. Nováková mu v dopise
věnuje krátkou vzpomínku: „Zde před dvěma dny měl pohřeb známý H.G. Schauer. Měl zde
rodiče, ale jinak se Litomyšli zcela odcizil. Dr.Julius Grégr na přímluvu poslance Eima již
celý rok se oň staral. Rozmanité myšlénky vznikaly ve mně při pohledu na tento celkem
194
Čas. Roč.1. Č.1. V Praze 20.12. 1886.
O bojích kolem Schauera a „nihilismu“ Času píše jeho redaktor Jan HERBEN: Kniha vzpomínek. Družstevní
práce. Praha 1936. S.278-321. Do této problematiky uvádí také stať Jindřicha RUŽIČKY: H.G.Schauer
a počátky Herbenova Času (Ke kontextu Našich dvou otázek). In: Pomezí Čech a Moravy. Svazek 2. Státní
okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli. 1998. S.7-38. Zde také na s.33-36 text Našich dvou otázek.
Schauerův vztah k politice rozebírá i další práce – Jindřich RUŽIČKA: Cesta H.G.Schauera k politické
publicistice. In: Východočeské listy historické. Č.15-16/ 2000. Ústav historických věd Pedagogické
fakulty Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové 2000. Široké spektrum příspěvků nabízí sborník
z litomyšlského mezioborového sympozia Hubert Gordon Schauer, osobnost, dílo, doba. Státní okresní
archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli. 1994.
196
Arne NOVÁK: V knihkupectví U Veselíků. In: Sto let ve službách knihy. Vzpomínky litomyšlských literátů
k jubileu knihkupectví J.R.Veselíka v Litomyšli. 1835 – 1935. Litomyšl 1934. S.27.
197
Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.158.
198
Dopis z Litomyšle 8.11. 1890. In: Z lidské sonáty, s.186.
199
O těchto konfliktech viz Jindřich RUŽIČKA: Zrození kritika společnosti. Knižnice muzea v Litomyšli.
Svazek 3. Litomyšl 1970.
195
48
šablonovitý pohřeb. Tolik talentu bylo v tom muži, tolik studií vykonal a po něm nezbyl kus
pozitivní práce! Jeho práce byla více negativní, ba rozkladna! Onen nekrolog, který dříve
takměř nad každým Čechem byl vyřčen, že byl nadšenec pro vlasť planoucí, o něm nemohl
býti prosloven. Kus tragiky byl v tom, že ten, jehož bouři nevole vyvolal povědomým článkem
v Času – dr. Julius Grégr – byl v posledních měsících jeho dobrodincem! Snad ani neráčíte
věděti, milostivá paní, že neboštík Schauer to byl, od něhož pochází nepodepsaná kritika o
Maloměstském románu v Čase, která mne měla navždy zničiti. Napsal pak podobný článek do
Literárních listů a podepsal to. Pochopila jsem tu zášť, mínil se poznati v Plíškovi – on nebyl
však mým modelem. Leč to vše nutno teď zapomenouti.“200
Zde tedy konečně nalézáme celý vztah Novákové k nešťastnému novináři. Je příznačné,
že úryvek je zaplněn podivným spletencem polopravd a nepravd – vyžaduje proto naši
zvýšenou pozornost. Poznámka o Grégrovi, který v Národních listech ostře reagoval na Naše
dvě otázky, ukazuje, že Nováková pojímala postoj k vlasti nikoli jako určitý intelektuální
názor, ale vždy osobně. Pro Novákovou je každý názor osobní. Proto polemiku nese vždy
velmi bolestně, zastánci opačných názorů jsou pro ni nepřátelé. V úryvku se podivuje, že se
mohl Grégr stát Schauerovi opatrovníkem. Také jsme viděli, že Nováková nechce přispívat do
tiskoviny, která si dovoluje vydat kritiku její práce (Literární listy). Tato osobní zaujatost
Terézy Novákové snad nejostřeji vysvítá jinde z jejích slov o poměrech na univerzitě.
Spisovatelka nechce pochopit, že učitel může nechat absolvovat žáka, který má jiné názory.
Takový postoj je pro ni zrádcovstvím.201 Přítel je pro Novákovou ten, kdo s ní v „národních
otázkách“ vždy souhlasí. Myšlenka tolerance pro ni zde nemá smysl, tolerovat „zlo“ přece
nelze. Vzpomeňme na Pavlův rozhovor se Svatavou v patnácté kapitole románu. Zde nemá
smířlivost místo!
Je paradoxní, že Nováková tu nad Schauerem pronáší stejná slova, jaká o jejím románu
řekl kritik roku 1890. Schauer tedy přinesl jen „rozkladnou negaci“, podobně jako
Maloměstský román je jenom „všude negace a negace“. Nováková přitom už zapomněla, že
tato slova pocházejí od bývalého manželova přítele a přičítá je omylem Schauerovi. Nad jeho
hrobem znějí téměř jako výsměch. Vždyť „rozklad“ v románu nepochází od ní, je jenom
bedlivým popisem „rozkladu“ společnosti. A jedním z těchto „rozkladných“ je Hubert
Gordon Schauer ! Velmi jsou jí vzdáleny pozdější soudy, v nichž se Schauerova otázka stane
známkou opravdového vlastenectví – vlastenectví, které se nebojí podrobit hodnocení i naše
vlastní řady. Nováková dokonce tvrdí, že nekrolog oslavující neboštíka za jeho vroucí
„češství“ býval výsadou snad většiny Čechů, ne však Schauera. Každá babička byla lepším
vlastencem než on! Poznáváme, že Nováková chápala vlastenectví pouze jako vroucí nadšení,
jemuž se musel podřídit nejen osobní život člověka (morálka), ale též, pokud byl vědcem, i
jeho odborná činnost. Schauerova otázka je už předem rozhodnuta, aniž by se nad ní kdokoli
pozastavoval. Je chybně položena, neboť ideologické paradigma stojí na esenciálním
přístupu: kdo není vlastenec, není člověk.
Názorný příklad nám spisovatelka dává hned vzápětí. Nepodepsaný pamflet na
Maloměstský román z Času roku 1890 připisuje Schauerovi. Co k tomu Novákovou vedlo, se
pravděpodobně již nedá zjistit. Způsob formulace naznačuje, že to nebyla jen pouhá
domněnka, nýbrž že to mohl být názor někoho z jejího okolí. Je možné, že se s tímto názorem
natolik ztotožnila, až ho časem považovala za přímou zprávu o Schauerově autorství.
S největší pravděpodobností však Schauer o Maloměstském románu nikdy nic nenapsal !
Toto spojení si Nováková pouze vsugerovala – Schauer pro ni představoval symbol drzého,
cynického intelektualismu, který ve své naprosté nachází největší zálibu ve výsměchu a
200
201
Dopis z Litomyšle 31.7. 1892. In: Z lidské sonáty, s.214.
Srov.: „ (...) profesor jistého směru reprobuje i studenta nejnadanějšího, nejdůkladnějšími vědomostmi se
honosícího – má-li tento přesvědčení jiné! Rozumíte něčemu takovému, milostivá paní? A to jsou pak muži –
a tomu se říká věda!“ Dopis z Litomyšle 8.11. 1889. In: Z lidské sonáty, s.150/151.
49
škodolibosti.202 Kdo jiný mohl takovou kritiku napsat než Schauer? Myšlenka víc než
svůdná.
V literární historii je na základě tohoto dopisu označován za autora Schauer. Blanka
Svadbová se tu spoléhla asi jen na spisovatelčino vyjádření a odtud pak údaj pronikl až do
Lexikonu české literatury.203 Proti Schauerovi mluví nejen forma textu, ale i jeho myšlenky.
Pamflet se totiž uzavírá útokem na Václava Vlčka, ale v roce 1890 by před volbami Schauer
na Vlčka stěží zaútočil, byl jako on také staročech. Dále je na textu nápadné, že postrádá
jakýkoli přímý argument. Takto však Schauer nepsal, jeho kritiky, byť by se týkaly jen
„milostného románku“, obsahovaly vždy složitá srovnání a rozbory, často se věnovaly
i samotnému slohu autora.204 I sama Nováková si stěžovala na přemíru cizích slov v jeho
kritikách. Ještě nápadnější je anonymita příspěvku. Schauer používal buď známých
pseudonymů (tehdy nejčastěji „Astur“), nebo se přímo podepisoval.205 Nováková, která
Schauerovy práce dobře znala, tu musela podlehnout svým pocitům, neboť jenom tak lze
vysvětlit její omyl.
Ještě většího omylu se Nováková dopouští, když v citovaném úryvku mluví o Schauerovi
také jako o autorovi kritiky z Literárních listů roku 1890. Již jsme uvedli, že jejím autorem je
Jan V. Novák, dokonce známý jejího manžela. Od vydání kritiky Novákovou tehdy dělily
dva roky, tato doba stačila, aby na Nováka, o němž s manželem diskutovala, zapomněla a aby
z autorství osočovala H.G. Schauera. Schauer se tak, aniž by o tom věděl, stal autorem dvou
posudků Maloměstského románu. Nelze vyloučit, že si Nováková tuto kritiku se Schauerem
spojila ve své paměti i proto, že za kritikou hned následuje skutečný Schauerův článek
(o němž víme, že Novákovou zaujal). Spojení nezabránilo ani to, že tato druhá kritika je již
zcela korektní a věcná – od prvního hanopisu ji dělí nejméně dva kvalitativní stupně. Přesto
mezi oběma posudky nerozlišuje, Novákova kritika je pro ni jen „podobný článek“.
Ani odpověď na otázku, zdali je chvástavý žurnalista Plíšek jistým zpodobněním
Schauera, není přesvědčivá. Spisovatelka sice prohlašuje, že Schauer nebyl její předlohou, ale
proč ji potom napadlo, že by se Schauer mohl v Plíškovi poznat? Už dříve jsme upozornili na
podobnost Plíškovy „Delikátní otázky“ s Našimi dvěma otázkami. Podobnost, která přímo bije
do očí. Další znaky Plíškovy figury však již s Schauerem nemají nic společného. Zkusme se
však ještě vrátit přímo k textu románu:
„Minule jsem napsal článeček „Delikátní otázka“, pojednávající o tom, pokud lze
našim odpůrcům povolovati – pravím vám směle, že něco tak sensačního dávno nebylo!
Ze všad mi gratulovali ...“206
Teprve poslední věta úryvku již Schauerovu portrétu neodpovídá. Schauerovi za Naše dvě
otázky rozhodně nikdo negratuloval. Autorčina manipulace proniká i do samotného obsahu
článku. Schauer v něm nehovoří o „odpůrcích“, jeho úvahy se neodvíjejí mezi póly „ti dobří
202
Pro ilustraci skutečného Schauerova duchovního profilu citujeme z práce Jindřicha Růžičky: „Schauer tedy
nebyl racionalista a analytik bez citových potřeb. Jeho analytická a kritická posedlost mu nebyla radostí,
nýbrž spíše mukou. Neboť mu narušovala a dokonce znemožňovala bezprostřední nadšení a oddanost
nadosobní ideji, jíž toužil sloužit, ale kterou si kladl vysoko, náročně vysoko, než aby ji mohl někdy najít
v reálném světě, ve společnosti, mezi lidmi.“ Jindřich Růžička: Cesta H.G.Schauera k politické publicistice.
Stojí za poznámku, že Schauerova třebovského druha Hubáčka přivedlo toto hledání ke katolicismu.
Jestliže svou touhu nemohl naplnit v „reálném světě“, rozhodl se svou rozpolcenost řešit vírou – v dobro,
které není z tohoto světa.
203
Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 3/I, M-O, Praha 2000. Heslo „Teréza Nováková“ (autorem
Vladimír Forst). S.588.
204
Srov. Schauerovu kritiku povídek Sofie Podlipské Právo lásky a Břeh z Literárních listů roku 1890
(je součástí pozdějšího vydání Schauerových spisů z roku 1917).
205
Za všechna tato odhalení děkuji PhDr. Jindřichu Růžičkovi.
206
Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.158.
50
a ti špatní“, ale naopak chce od takového hodnocení upustit a podívat se na problematiku
nezaujatě. Nováková čte Schauera ze svého vlastního pohledu.
Položíme-li tedy znovu otázku, zdali se v románu Schauer proměnil v Plíška, bude naše
odpověď nejednoznačná. Charakteristice Schauerovy osobnosti, jak ji Nováková udává
v dopisech, Plíšek bezpochyby odpovídá – sebevědomý, až drzý, snaží se radit vlastencům,
aniž by sám o národ vůbec stál. Nováková patrně Schauera osobně neznala, mohla tedy
v románu vykreslit jen jeho představu. A to takovou představu, jakou si učinila z tisku a ze
svých vlastních dosti emotivních reakcí. Domníváme se, že Plíšek má se Schauerem společné
především to, že pro Novákovou tehdy zosobňoval nepřátelského démona. Spisovatelku při
psaní skutečný Schauer vůbec nezajímal, splýval jí s davem nenáviděných zrádců, kterým
jsou všude otvírány dveře (nebo noviny a časopisy), aby mohli „otravovat vzduch“ svými
chytrými návrhy. Postava Plíška je mnohem více symbolem, zosobňujícím celý ideový proud,
než skutečnou, vypozorovanou figurou.
„Boj o Maloměstský román“ tedy vlastně logicky potvrzuje směřování tohoto literárního
díla. Jeho záměr je filozofický, či přesněji ideologický. Místo lidí se v něm srážejí „světové
názory“. Jeho napsáním se Teréza Nováková postavila na konkrétní místo v „národní frontě“
a všichni, kteří se vyjádří proti románu tímto krokem o sobě prozrazují, že jsou nepřátelé.
Román je „nedotknutelný“, neboť jakékoli výtky jsou urážkou celé „národní fronty“.
XII. 1889 (povídky navazující na Maloměstský román)
Teréza Nováková se Maloměstským románem zdaleka nevyčerpala. Hned na jaře roku
1889 vzniká několik povídek. Mnohé z nich pokračují v látce rozpracované už v románu,
avšak s poněkud odlišnými důrazy. Jejich jádrem je „osud ženy“, tentokrát pozorovaný
z různých úhlů a hledisek. Zdá se, že Nováková tu byla stržena tématem, neboť po ideologii
románu v nich není ani stopy. Udivuje nás brilantními popisy situací, o kterých můžeme říci,
že je „také známe“, postavy jsou umně přiléhavé a jejich příběhy sledujeme se živým zájmem
(vždyť to mohou být i naše příběhy!). Přesto mají s Maloměstským románem mnoho
společného – rozkreslují známý motiv souboje dívky (ženy) s „maloměstským zlem“. Její
povídkové práce z roku 1889 uvádíme v následujícím abecedním přehledu:
Čtvero dob. Sonáta ženského srdce (Lada 1889)
Dorotka (Kalendář české hospodyně 1890)
Lojzička Hendrychová, dívka z lidu (Kalendář paní a dívek českých na r.1890)
Pohádka o staré panně. Fantastická drobotina. (Vesna 1889)
Sfinx (Kalendář paní a dívek českých na r.1891)
Ve vleku neb v odboji ? (Lada 1889)
O některých, bohužel blíže nejmenovaných povídkách, se Nováková zmiňuje v již
citovaném dopise Karolině Světlé ze 14. března 1889. „Přikračuji vždy s takovou nedůvěrou
k práci beletristické, jsem vždy tak málo s ní spokojena, že skoro se jí bojím. Ale uposlechnu
Vaší rady, mám látku trochu s Démonem příbuznou a sdělení Vaše o Němcové ještě více mne
v ní potvrdila. Paní Albierová vyžádala si delší povídku pro Ladu, hodlám zamýšlenou jí
práci odevzdati.“207 Nás tu bude nejvíce zajímat první zmíněná povídka. K její identifikaci se
však musíme probírat dopisy dále. Dovídáme se, že Světlá projevila o tuto povídku vřelý
zájem. Nováková však její nadšení trochu mírní: „Minule jsem se zajisté nedobře vyjádřila,
jest to pouhá drobnůstka, kterou jsem konečně začala s dějem velmi skromným. S Němcovou
jest jen tak dalece ve spojení, že to, co o ní jste mi sděliti ráčila, utvrdilo mne v tendenci, v níž
207
Dopis z Litomyšle 14.3. 1889. In: Z lidské sonáty, s.132.
51
práce vyznívá.“208 Podle těchto zmínek tuto práci identifikovala Blanka Svadbová. Jde tedy o
krátkou povídku nazvanou Sfinx, která vypravuje o výletu maloměstských občanů.209
Zmíněný vztah k Boženě Němcové je opravdu jen volný. Souvisí s uvedeným „bojem o
Němcovou“, ve kterém se Nováková pokoušela řešit některé otázky milostného života ženy.
Titulní hrdinka je v průběhu výletu neustále obkličována houfem zamilovaných mužů. Jejich
nejapné dotírání ji nakonec donutí k útěku. Svobodná sympatická žena, z neobyčejně bohaté
rodiny, navíc oduševnělá a jaksi tajemná, je pro muže nevšedním „lákadlem“. A tak se
v průběhu povídky znovu a znovu přetřásá otázka: „ Řekněte sama, není-li to skutečná
přemrštěnost, nechce-li se slečna vdáti? Dívky jsou k tomu ustanoveny přírodou – mimo
rodinu nejsou nic platny – ´´210 „Sfinx“, to je neoblomná hrdinka Míla, jejíž kamenná tvář se
nad žadoněním ubohých mládenců ani nepohne.
Děj nás uvádí do reálií, které Nováková důvěrně znala. Cílem „nedělních turistů“ je
skalnatý les, plný kaňonů s malebnými potoky a studánkami. Rozpoznáváme tu dokonce i
zcela konkrétní místa – „Toulovcovy maštale“, jeskyni „Dudychovku“. Tato místa Nováková
navštěvovala od roku 1886, když s rodinou pobývala v blízké vesničce Budislavi. Máme o
nich zmínku také v dedikaci Maloměstského románu – někde tady vznikaly jeho první
stránky.
Povídka má dialogickou strukturu, její ráz není popisný, ale konverzační. Pouze
vzpomínky ukryté dívky nám přinášejí vyprávěcí „vsuvku“. O dialogičnosti nás přesvědčuje
už mistrná expozice.
„Již tu jsme, že Mílo?“
„Konečně, věru!“
„Ba, jsem všecka mdlá a nohy jsem si smáčela na louce až běda...“
„Pánové, budou míti notný hlad?“
„Ó, prosím, prosím, ráčíte býti přelaskava...“
„Dvanáctá jistě již minula.“ 211
Konverzace výletníků, točící se především kolem tajemné slečny, má dramatický spád.
Nejprve téma lásky jen zlehka obkružuje, až se nakonec kolem Míly sevře jako škrtící
smyčka. Spádu napomáhá také ostrý intelektuální humor. Poslechněme si například, jak se tu
její přítelkyně brání proti mužské představě ženy jako „domácí puťky“:
„Však vy se také vdáte, slečno, jen až přijde takový, jenž se vám zalíbí,“
odbýval ji Hájek. „Mladé dámy tomu nikdy připustiti nechtějí, že teprve sňatkem
nabudou platnosti, a přece je tomu tak. Nule je vždy třeba jedničky před sebou,
aby stala se číslem...“
Míla zbledla a na rtech chvělo se jí prudké slovo. Slečna Bohuslava, nedovedouc
se opanovati, prohodila špičatě: „Podle toho pravidla byli by nejzávažnějšími
čísly asijští hodnostáři, kteří mají za sebou nejvíce nul?...“212
Proč se Míla nechce vdát? Povídka nám dává na otázku, která zneklidňuje tolik mužů,
jen náznakovou odpověď. Míla Lhotská, pro kterou je toto divoké polesí téměř druhým
domovem, zmizí a ukryje se v nedaleké jeskyni. Tam vzpomíná na svůj dosavadní život. Jako
dospívající navštěvovala večerní přednášky v jakémsi místním „Spolku paní a dívek“. Tehdy
se zamilovala do třicetiletého přednášejícího „estetika“. Tento motiv lásky mladé dívky
k jejímu nadanému učiteli se v tvorbě Novákové opakuje mnohokrát a Nejedlý v něm, patrně
odůvodněně, hledal souvislost s jejím obdivem k vlasteneckému učiteli Tůmovi v době, kdy
208
Dopis z Litomyšle 30.3. 1889. Tamtéž, s.134.
Tamtéž, s.362.
210
Teréza NOVÁKOVÁ: Sfinx. In: Démon a jiné ženské podobizny, s.272.
211
Tamtéž, s.259.
212
Tamtéž, s.272/273.
209
52
Teréza Lanhausová navštěvovala Amerlingův ústav.213 Tato první láska je ovšem nešťastná –
Míla na svůj idol pouze mlčky zhlíží, sní o něm. Učitel se však sblížuje s nepříjemnou
vychytralou vdovou a Míla zažívá kruté trauma. Utíká do lesů, kde se věnuje kreslení. Když
se jí zazdá, že ji některý z nápadníků opravdu miluje, vystřízliví a zjistí, že muži na ni nejvíce
obdivují její dědictví.
Na rozdíl od slabounké Svatavy z Maloměstského románu se Míla dokáže kolem sebe
dívat. Nepodléhá obratným svodům, nenamlouvá si, že by skutečnost byla tak růžová, jak ji
chtějí přesvědčit neúspěšní svůdci. Zatímco Svatava byla negativním příkladem ovládané
dívky, je už Míla jejím pozitivním překonáním. Tato dívka chce ovládat především sebe.
Láska je pro ni až příliš posvátná, než aby ji nechala znetvořit vychytralým manželstvím. Ne,
do této pasti se nechytí. V kontextu povídky na čtenáře tato vůle působí sympaticky, vždyť
ani jeden z poblázněných výletníků by nemohl být této vyzrálé dívce dostatečným protějškem.
Na konci povídky se Míla hodlá zasnoubit s „uměním a svobodou“.
Míla nechce žít bez lásky a protože je uskutečnění lásky v podobě manželského vztahu
nemožné, miluje uměleckou tvorbu. Ta dává životu jeho opravdový smysl. Ve srovnání
s Maloměstským románem je tento krok trochu zvláštní. Vždyť román dává jistě
předpokládat, že se tu na oltáři objeví „služba vlasti“. Sfinx je však povídka bez jakéhokoli
vlasteneckého aspektu. V centru autorčina pohledu je postavení ženy, nikoli národa. Jejím
krédem je představa „silné ženy“ – a tou Míla bezpochyby je ! Míla je v tvorbě Terézy
Novákové jakousi „bílou vránou“, neboť takových silných žen, schopných překonávat své
pocity a vášně, není v jejím díle vpravdě mnoho. Míla se dokáže postavit nad své romantické
sny a stará traumata a překonat je pozitivní prací. Jestliže jsme nad příkladem „ukřižovaného“
Pavla Střítežského váhali, jsme Mílou dokonale přesvědčeni. Novákové se podařilo vykreslit
živou lidskou figuru. I když je idea příběhu totožná už s „chudobkou“ cyklu Klepy z plesů
(z let 1876-1878), věříme, že nejde o pouhou rétoriku.
Přesto i povídkou Sfinx možná běhá stín ideologie. Míla je do značné míry Svatava
„postavená na hlavu“. Intenzita pobláznění do muže je tu obrácena do neméně intenzivního
odporu. „Všichni muži jsou zlí,“ to je dojem, který se nám tu Nováková snaží sugerovat.
A zde i úspěšně – představení muži způsobují, že čtenář Mílin rozhodný odpor schvaluje.
Proto ho také nenapadne, že tato rezistence (jinak po lásce toužící dívky) může být docela
dobře i chorobná. Míla je svými citovými traumaty dovedena až k podvědomé nenávisti
k mužům. Zatímco hrdinka Karoliny Světlé by dokázala svou laskavou trpělivostí svého
muže spasit, Míla před mužem utíká. Tuší, že by její inteligentní duše byla v manželství
zotročena, třeba do podoby nějaké „umazané kuchty“. „Z otravné rány, na prahu žití jí
učiněné, zbylo jí v hloubi mysli hořké přesvědčení, že jsou muži nicotni, vznešené, oddané
lásky nehodni, (...).“214 Nováková tak postavila Svatavě protipól – Mílu, která je ovládána
získaným odporem k mužům.
Domníváme se, s ohledem na autorčin poukaz k Boženě Němcové, že dílo Sfinx je opět
zamýšleno programně. Zatímco se Svataviným postojem Nováková nesouhlasila, tušíme, že
Míla je pro ni modelem řešení „milostné otázky“. Že Míla je stejně „zajata“ jako její
předchůdkyně, si Nováková patrně neuvědomovala. Její útěk do říše umění tu líčí jako
triumfální vítězství. Mužům nezbývá než pomyslet si něco o nehybné sfinze a sklapnout pusu.
K „otřesnosti“ Maloměstského románu se Teréza Nováková jako by vracela v povídce,
jejíž rozsah je blízký už novele. Tentokrát ale již s bedlivým pozorovatelstvím, které autorovi
nedává plnou moc do díla vědomě zasahovat. To potvrzuje také její vlastní komentář:
„Pokládám za svou povinnost podotknouti, že tato práce zakládá se i co do podrobností na
skutečné události, a že i verše a dopisy dívčiny, zde uvedené a jen málo opravené co do
213
Srov. Zdeněk NEJEDLÝ: Teréza Nováková. Kap. „Láska“. Motiv zamilovanosti k učiteli obsahují
následující práce: Z dívčí školy (psáno 1884), Baronesa (psáno 1887).
214
Tamtéž, s.290.
53
pravopisných nesrovnalostí a slovosledu, jsou pravdy té „dokumenty“.“215 Podle těchto slov
jde tedy v roce 1889 o první „přísně pozorovací“ povídku, vycházející ze studia konkrétních
pramenů. Dílo má charakter výpovědi o skutečném lidském životě.
Lojzička Hendrychová, dívka z lidu je psána vlastně touž metodou jako pozdější romány
Jan Jílek nebo Drašar – metodou životopisné rekonstrukce. Jak jsme viděli u románu,
Nováková nebyla obratná fabulátorka, její talent se mohl nejvíce projevit, když se podřizovala
určité předloze. Lojzička Hendrychová je díky tomu povídkou dosti zdařilou, vyniká dobrým
pozorováním, taktéž i její psychologická kresba působí věrohodně. Nemáme však žádný
pramen, který by nám blíže specifikoval předlohu povídky. Novákové se dostaly do rukou
zápisky a básně nešťastné dívky, zda o ní věděla něco dalšího i z vyprávění pamětníků,
nevíme. Je však pravděpodobné, že realismus příběhu jde až do takových podrobností, jako je
jeho umístění (Kyšperk, Litomyšl, Vídeň), jednotlivé peripetie (Lojziččin pokus vzdělávat se
v Praze) a postavy (matka aj.).
Vztah předchozí prózy Sfinx k Maloměstskému románu byl spíše „ zrcadlově
převrácený“, kdežto v případě této povídky jde o jeho celkové „dotvrzení“. Tam, kde románu
chyběl přesvědčivý materiál, dává Lojzička Hendrychová živý a konkrétní doklad. Ačkoli
poselství obou textů je vlastně stejné, tomuto příběhu již zcela důvěřujeme. Titulní postava
prožívá týž boj jako Svatava a stejně jako ona podléhá. Ale zde navíc čtenář dostává do rukou
klíč k pochopení její osobnosti. To, co se v Maloměstském románu nezdařilo, je v Lojziččině
příběhu umně provedeno – odpověď na otázku „proč se to muselo stát?“ tu není
zinscenována, ale nabídnuta v množství průvodních „stop“. Z těchto okolností se čtenář musí
sám o motivacích jejího chování dohadovat. Je k této tvůrčí práci takřka přizván.
Lojzička Hendrychová nemá být jen studií jednotlivého osudu. Poznámka „dívka z lidu“
naznačuje, že tu spisovatelka chtěla nechat vykrystalizovat určitý obecný typ. Podobných
„Lojziček“ existují tisíce a Svatava byla jednou z nich ! Tato Aloisie v sobě přitom nese
mnoho rysů nadané a inteligentní osobnosti. Narodila se však v chudé, téměř venkovské
rodině, a proto jsou její naděje na rozvinutí talentu marné. I když píše básně a hluboké
sebereflexe, je odsouzena k tomu, čeho se Míla tolik bála – k pouhému posluhování u cizích
nebo i ve vlastní rodině a manželství. Ani její zbožnost nemůže být naplněna vstupem do
řeholního řádu. Když alespoň pomáhá u městských dam jako služka, povšimne si jedna
z dam jejího talentu. Pokusí se ji doporučit do Prahy do ženského vzdělávacího spolku. Zde
však pro chudou dívku již nemají místo. A tak Lojzička slouží u mnoha lidí, ve Vídni je
nešťastná téměř k sebezničení.
Nejpodstatnější část příběhu se odehrává v Kyšperku. Tak se tehdy jmenovalo nevelké
město Letohrad, ležící v orlickém podhůří. Pobyt v Litomyšli je tu naproti tomu jen šťastnější
epizodou. Spisovatelka nám v knize zanechala řadu podrobných popisů městečka Letohradu,
včetně zámku a jeho zahrady. O náměstí tu dokonce píše: „pravý to vzor českých
maloměstských rynků“.216 Při slově „maloměstský“ však zpozorníme. Ano, také Kyšperk je
nasycen oním známým zlem malosti. A protože si Nováková zvykla zpodobňovat maloměsto
v postavě zlomyslných „tet“, přidává k paní Syrobové a paní Rzerychové ještě třetí - vtíravou
kmotru Matyášku. Tato žena, pohybující se po zámku jako služebná, je vlastně strůjcem
Lojziččina neštěstí. Jsou to její rady, které donutí „poddajnou“ matku, aby své dítě poslala do
Vídně a aby ho později provdala za Kubáta. Druhým zosobněním zla je soused Kroužil. I on
má paralelu v Maloměstském románu – barona Huga. Zde však Kroužilovu svádění rozumíme
šířeji, je tu pojato jako další osobní a rodinná tragédie, jako pád do zotročujícího požitkářství.
215
216
Připomenutí. In: Démon a jiné ženské podobizny, s.299.
Teréza NOVÁKOVÁ: Lojzička Hendrychová(a), dívka z lidu. Obsaženo v témže souboru „Démon
a jiné ženské podobizny“, citát ze s.186. Nejdostupněji však ve druhém svazku Vybraných spisů
Terézy Novákové „Drobné prózy II“. SNKLHU. Praha 1958. Citát ze s.139. Vydání se od sebe
v některých drobnostech liší, patrně v důsledku uplatnění jiných verzí textu. Ve druhé uvedené edici
např. Kyšperk vystupuje pouze pod šifrou „K.“.
54
Ani Lojzička nemůže být nikdy sama sebou. Pro tak citlivou a vnímavou bytost není
v maloměstě žádný protějšek, který by jí dokázal rozumět. Lojzička je své matce zcela
poslušná, ovšem paní Hendrychová zase naslouchá našeptávání omezující Matyášky. Z druhé
strany útočí na Aloisii chytrý Kroužil, předstírající, že u něho nalezne citové i duchovní
pochopení. To je zoufalá síť všech vlivů, které padají na tichou dívku. Moc tohoto
několikanásobného zla se plně projeví až ve chvíli, kdy Lojzička souhlasí se sňatkem
s poctivým, ale jí duchovně nerovným, Kubátem. V manželství sice hraje (proti své vůli)
úlohu poslušné upachtěné ženy, ale zároveň se z ní „uvolňuje“ milostnými dobrodružstvími
s Kroužilem. Když jednoho dne Kubát objeví dopis, ve kterém ji Kroužil vyzývá k útěku do
Ameriky, sahá Lojzička po jedu.
Tyto vzorce už známe z románu, zde jsou však realizovány s nebývalou plasticitou.
O žádné z postav nemůžeme tvrdit, že by byla schematická. Povídka není jen příběhem
Lojziččiny tragédie, je doslova kaskádou propleteného řetězce tragédií. K jejímu pochopení tu
však musíme odhalit určitý ideový předpoklad povídky. Lidský osud se v ní jeví jako průsečík
mnoha vnějších vlivů. Hrdinka je přímo „loutka“ svého prostředí. Nikdy také nejedná
samostatně z vlastní vůle. Nováková tedy uplatňuje filozofii determinismu, jakou my známe
například z marxismu (determinismus sociální vrstvy) nebo freudismu (determinismus pudů),
ale s tím rozdílem, že s ní nesouhlasí, že ji nehodlá připustit. Už od alegorie I šel poutník
světem ... z roku 1872 si Nováková stále klade otázku, jak tento determinismus zlomit, jak se
od něho osvobodit. Viděli jsme, že v laškovné povídce Sfinx byl jeden determinismus
nahrazen druhým a zde v Lojzičce Hendrychové je tato nadvláda nepřekonatelně mocná.
Lojzička je výjimečně inteligentní dívka, nestane se však velkou a vítězící, poněvadž se
takovou stát „nesmí“ ! To je tragédie, za niž Nováková obviňuje maloměsto.
Mnohokrát opakované „nesmět“ na nás čiší už z varovné první kapitoly, kde se Matyáška
obrací na paní Hendrychovou: „Však uvidíte, kmotra, kam s holkou dojdete, vzpomenete na
moje slova! Či to svět viděl, takové mazlení s děvčetem málem dvacetiletým? Nic nedělá,
stále hlavu věsí, vzdychá – to je mi čistá dcera!“217 Za několik okamžiků prorokuje pak
Lojziččin nešťastný konec, neví však, že to bude ona, kdo ji takto podrobí. Vždyť z ní přece
mluví obecná vůle. „Ale tohle děvče se mi nelíbí. Tu nevdáte, bude-li pořád stejná. Neumí se
ani jak se patří hochům postaviti, s nimi si zažertovati, je to tichá voda – a to juž víme, co je
po nich. Zrovna jako ta Orlice před námi, té také Tichá říkají – ale na jaře – pomoz Pánbůh,
aby před ní na Kopeček utekl!“218 Matyáščina slova v sobě skrývají onen nepřetržitý
podrobující tlak – přizpůsobit dívku poměrům.
Zcela jinak na Lojzičku pohlíží paní radová. Když se doví o její smrti, trpce lituje, že
dívku nedostala do Prahy. Slečna Filipová v závěru povídky pronáší smutnou charakteristiku
zesnulé. „A co se její smrti a tajné lásky týče – nemohu si pomoci – zdá se mně, že byla v ní
stále touha po něčem neobyčejném, zvláštním. – Kdož ví, nebylo-li to příčinou jejího
jednání?“219 Těmito slovy nám Nováková doporučuje určitý klíč k Lojziččině povahopisu.
Týmž klíčem však můžeme „odemknout“ i mnoho jiných postav jejího díla. Ukazuje se, že to
není vlastenectví, které by leželo spisovatelce nejvíce na srdci – její nejhlubší otázka je etická.
V bezpočtu děl se stále táže jak zařadit opravdovou touhu po lásce a pravdě do života
existující společnosti, která se bohužel tak často projevuje jen „maloměstsky“. To je zápas,
jímž se její dílo pro nás stává výsostně součastným. Příkaz k „malosti“ k nám přichází už
nejen od zlomyslných tet, ale z celého proudu „svůdné“ mediální kultury. Máme stále hledat?
Čas od času se rodí lidé, jimž dal osud do vínku podivuhodnou smělost chtít ještě něco
jiného než peníze, manžela a poslušné děti. Takoví se zkrátka musí stát pohádkovými blázny.
217
Teréza Nováková: Lojzička Hendrychova, dívka z lidu. In: Drobné prózy II, s.136.
Tamtéž, s.137.
219
Tamtéž, s.182.
218
55
Jejich záhadné „předurčení“ se přihlašuje neklidem a nespokojeností, ačkoli právě sedí
uprostřed nejspořádanějších poměrů a lidé je zdraví smeknutím. „Tohle pořád není ono,“ tuší
ve skrytu duše. Jsou rozenými hledači, tak jako borovský Šmatlán, pro kterého je vlastní
manželka, ve srovnání s jeho otázkami, věcí jen dozajista podružnou. Hledají smysl, z něhož
by mohli napájet všechno v jejich životě a který by odtud přetékal i do blízkých srdcí. Snad
kdyby onen hledaný zdroj skutečně nalezli, objevil by se jim na tváři konejšivý úsměv a oni
by poklidně vysedávali před domkem. Běda, pokud jim někdo hodlá vnutit připravenou
odpověď. Běda, pokud je nacpou do už rozhodnutých a vyhloubených cest. Jako ptáci
s přistřiženými křídly se budou zmítat a plácat, až je najdete někde ubité. Proč se nikde
nezastaví? Proč si nedovolí vydechnout? Jsou nemocní touhou a žádný lékař není. Rozumí
jim někdo? Kráčejí od domu k domu, ale každý jim podá jen způsobná pouta. Chcete být
vůbec šťastní? Podobni nočním můrám sedají na lep kdejaké lampě a ráno leží bez hnutí. Tak
si s nimi může pohrát rozmarný klouček. Zmoženým touhou po neskutečné lásce vyhasínají
oči.
Nejsou na správném místě, protože se narodili do času, který je hotový a připravený a
který už žádného hosta nečeká. Přišli, aby blízká srdce slyšela o nedozírných dálkách
myšlenek a citů, ale nikdo se ještě nenaučil poslouchat. Řeč se jim rozlámala, taková slova
ještě nevznikla. Mají pro každého spoustu pohybů a slov, ale kdo by se zabýval kejklířstvím?
Jsou „divní“ a jablko dotýkané jejich rukou musí být jistě zákeřné. Buď stejný jako my, nebo
nebuď vůbec !
„Ano, život bez cíle – aneb, lépe řečeno – život, kterému cíl byl vzat ...“220
220
Tamtéž, s.182.