Politický islám v Alžírsku (Beránek) - ČLOVĚK

Transkript

Zdeněk Beránek. Politický islám v Alžírsku (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Politický islám v Alžírsku
Zdeněk Beránek
PhDr. Zdeněk Beránek (1978) je doktorandem na Ústavu Blízkého východu a Afriky
UK FF.
Posudky:
JUDr. et PhDr. Robert Kopecký, Ph.D. (Ministerstvo zahraničních věcí ČR)
Mgr. Cyril Bumbálek (Ústav Blízkého východu a Afriky UK FF)
Obsah:
Politický islám v Alžírsku .......................................................................................................... 1
Úvod ....................................................................................................................................... 2
Historický úvod ...................................................................................................................... 2
Návrat k hodnotám ................................................................................................................. 4
Socialismus a kazatelé............................................................................................................ 5
Boj proti nepravostem ............................................................................................................ 7
Nad okrajem ohnivé propasti ................................................................................................. 9
Obrození a mírová společnost .............................................................................................. 12
Na cestě džihádu................................................................................................................... 14
V ministerských křeslech ..................................................................................................... 16
Abstrakt:
Předkládaný článek analyzuje vývoj politického islámu v Alžírsku. Zaměřuje se na počátky
politického islámu v převážně sekulárně orientované alžírské postkoloniální společnosti. Dále
je věnována pozornost postupnému posunu od nepolitických požadavků týkajících se
arabizace a vzdělání směrem k požadavkům politického charakteru. V článku jsou dále
zkoumány islamistické politické strany založené po přijetí demokratické ústavy v roce 1989.
Článek v závěru ukazuje, že zmíněné strany se nedokázaly prosadit v prostředí ovládaném
armádou a sekulárními elitami. Právě armáda dokázala výrazně omezit manévrovací prostor
islamistických stran, a postavit je tak před nesnadné dilema mezi ozbrojeným bojem a
neúčinnou legální opozicí.
Abstract:
The present article analyzes the evolution of Islamism in Algeria. It focuses on the origins of
Islamism in the post-colonial Algerian society which had been predominantly secular
oriented. The gradual process of the Islamist movement’s shift from the rather non-political
demands concerning language or educational issues towards the interfering in the political
-1-
field is also explored. The article further examines an establishment of the Islamic political
parties after the adoption of democratic constitution in 1989. It concludes that these parties
turned out to be unable to impose their authority against the secular elites and the army. The
latter succeeded to limit the margin of manoeuvre of the Islamic movements, that could only
choose between a desperate armed struggle and an inefficient legal opposition.
Klíčová slova:
Alžírsko, soudobé dějiny, islám, islamismus, politické strany, džihád.
Úvod
Islám byl v novodobém Alžírsku vždy součástí politiky. Byl nezanedbatelnou součástí
národního hnutí v době koloniální nadvlády a po získání nezávislosti byla kontrola nad
náboženskou sférou důležitým atributem moci. Dokázala to mimo jiné schopnost nezávislých
kazatelů využít nespokojenosti alžírských obyvatel, jež vycházela spíše z ekonomických a
sociálních problémů. Kazateli později založená islamistická strana FIS (Islámská fronta
spásy) se tak na začátku 90. let stala nejvážnější hrozbou pro režim od dob nezávislosti.
Po neblahé zkušenosti střetu mezi armádou a islamistickými gerilami se režim snaží
náboženskou sféru kontrolovat důsledněji. Prostředkem této kontroly se staly mimo jiné
umírněné islamistické strany vzešlé z podobného prostředí jako Islámská fronta spásy.
Historický úvod
Stát s názvem Alžírská lidová a demokratická republika existuje ve svých současných
hranicích od roku 1962. Aktivisté národně osvobozeneckého hnutí sdružení ve Frontě
národního osvobození (Front de Libération Nationale, FLN) tehdy dosáhli vojenského, a
zejména politického vítězství nad Francouzi, kteří zemi kontrolovali a kolonizovali od roku
1830.
V době, kdy Francouzi začali realizovat své expanzivní plány na území dnešního Alžírska, byl
dominantním náboženstvím v oblasti islám. Ten do regionu Maghrebu pronikl na přelomu 7. a
8. století spolu s arabskými armádami. V prvních desetiletích 16. století pak získali kontrolu
nad dnešním Alžírskem osmanští Turci a učinili z něj jednu ze svých provincií, v jejímž čele
stanul vládce s titulem dej, formálně podřízený Istanbulu. Kromě vývozu zemědělských
plodin se za vlády dejů stalo důležitým zdrojem příjmů i pirátství, což ovšem způsobovalo
časté spory s křesťanskými státy na severní straně Středomoří. Pirátstvím mimo jiné
argumentovala i Francie, když 16. května 1830 vyslala z přístavu Toulon flotilu s vojenským
kontingentem směrem k Alžíru. Tato akce vedla k získání kontroly nad Alžírskem a k přílivu
statisíců evropských kolonistů.
Kolonisté postupně získali do svého vlastnictví většinu úrodné půdy v severních litorálních
oblastech. Kromě půdy, kterou dříve obhospodařoval přímo dej, se ovšem jednalo i o
pozemky patřící náboženským bratrstvům. Byla to ovšem právě bratrstva, která ve svých
školách zajišťovala základní vzdělání pro muslimské děti. Úpadek tradičního vzdělání a
-2-
rozsáhlé změny ve vlastnictví půdy byly prvními negativními důsledky francouzské
kolonizace.
Ze strany příslušníků mystických náboženských bratrstev vzešel i první pokus o vzpouru.
Takřka bezprostředně po francouzském vpádu se mladý příslušník bratrstva al-Qádiríja cAbd
al-Qádir postavil do čela armády, jež byla s přestávkami schopna odolávat Francouzům až do
roku 18471. cAbd al-Qádir, který dožil v Damašku, kde působil jako ochránce maronitských
křesťanů. Během svého odboje formuloval několik důležitých stanovisek týkajících se
nutnosti muslimských obyvatel vést džihád proti nevěřícím. Každý muslim, který se ocitl na
území ovládaném koloniální mocností, měl emigrovat na území pod muslimskou vládou,
odkud by pak měl být proti ní veden džihád2. I přesto, že na stranu alžírského camíra se
postavili někteří egyptští učenci, doma jeho výzvy neměly očekávaný ohlas, což v důsledku
vedlo ke konečnému vítězství Francouzů. cAmír cAbd al-Qádir se v Alžírsku dodnes těší
statutu národního hrdiny.
Po porážce cAbd al-Qádirových vojsk se kromě ojedinělých a izolovaných vzpour neobjevil
žádný výraznější pokus postavit se francouzské nadvládě. Velká část příslušníků
náboženských bratrstev a místních elit dokázala naopak nalézt s Francouzi oboustranně
výhodný modus vivendi3. Zárodky národního hnutí se tak objevily spíše v prostředí měst, kde
bylo možné získat evropské vzdělání.
Národnostní hnutí, které se začalo výrazněji projevovat na začátku 20. století, můžeme
zjednodušeně rozdělit na tři proudy4. Kromě arabsko-islámsky orientovaného hnutí
náboženských učenců (culamá´5), o kterém budeme hovořit níže, získali význam ještě
umírnění nacionalisté vedení později Ferhatem Abbásem a radikální hnutí vedené Hádžem
Masálím6. Zatímco posledně jmenovaní se již v meziválečném období vyslovili pro
nezávislost Alžírska, umírnění nacionalisté usilovali o spravedlivější reprezentaci v
zastupitelských orgánech v Alžírsku i v metropolitní Francii. Paříž a ještě více evropská
populace v Alžírsku však nebyly schopny těmto umírněným požadavkům vyhovět.
Rozhodující pozici tak začali získávat radikálové, kteří nakonec 1. listopadu 1954 zahájili pod
hlavičkou FLN (Front de liberation national – Fronta národního osvobození) válku za
1
O povstání cAbd al-Qádira například Mendel Miloš, Hidžra, Praha 2006, s. 197–212
2
Džihádu cAbd al-Qádira se věnuje například Bonney Richard, Jihad from Qur'ān to bin Laden, London 2004, s.
182
3
Súfická náboženská bratrstva byla po získání nezávislosti roku 1962 zcela vyloučena z politického života pro
svou rozsáhlou kolaboraci s francouzskou koloniální správou. Werenfels Isabelle, Managing instability in
Algeria, Elites and political change since 1995, London 2007, s. 146
4
Blíže o genezi a fungování alžírského národního hnutí například Ageron Ch.-R.: Histoire de l’Algérie
contemporaine. Tome 2, De l’insurrection de 1871 au déclenchement de la guerre de libération (1954). Paris
1979, s. 279–467 nebo Ruedy John: Modern Algeria. The origins and developement of a nation. Indianapolis
1992, s. 114–156
5
Plurál arabského výrazu cálim – učenec. Přepis arabských výrazů a alžírských vlastních jmen představuje
specifický problém kvůli přetrvávajícímu vlivu francouzštiny. U většiny vlastních jmen, včetně jmen organizací,
kde se na Západě vžila spíše francouzská forma, není arabský překlad uváděn. U sporných případů byla vybrána
francouzská či arabská forma podle toho, co bylo považováno za srozumitelnější. Vzhledem k tomu, že u čtenářů
se většinou nepředpokládá znalost arabštiny, byl zvolen zjednodušený přepis arabských slov, přičemž není
vyznačována hamza uprostřed slova ani emfatické hlásky.
6
Hádž Masálí , zakladatel strany s původním názvem ENA (Étoile Nord-Africaine, Severoafrická hvězda) byl
výrazně ovlivněn marxismem – byl dokonce členem Komunistické strany Francie. Velký vliv na něj ovšem měl i
drúzský intelektuál Šakíb Arslán, propagátor panislamismu.
-3-
samostatnost. Tu dovedli k úspěšnému konci, když se 3. července 1962 FLN stala jedinou
legální stranou v právě vzniklé Alžírské lidově demokratické republice.
Návrat k hodnotám
Pro alžírskou společnost během francouzské nadvlády (1830–1962) a boje za samostatnost
představoval islám jedinečnou možnost vymezení se vůči dominantní kultuře kolonizátorů.
Známá definice alžírského národa z pera šajcha Ahmada Ibn Bádise7 byla v meziválečném
období přejata i ostatními složkami národního hnutí a samotná Asociace alžírských culamá´,
kterou Ibn Bádis vedl, se během války za nezávislost (1954–1962) stala součástí Fronty
národního osvobození.
Asociace alžírských culamá´ byla již v meziválečném období nejvýznamnější organizací,
která v Alžírsku získávala pro myšlenku národního hnutí široké masy městského i
venkovského obyvatelstva, přičemž její osvětové aktivity měly v zásadě dva cíle. Prvním bylo
obrození alžírského národa a jeho ukotvení v arabsko-islámském kulturním prostoru a druhým
boj proti lidovým formám islámu (náboženská bratrstva, marabutismus) v duchu egyptského
reformismu. Náboženská bratrstva, proti kterým v tomto smyslu culamá´ bojovali, se totiž od
konce 19. století stala důležitou oporou koloniální správy8 a souběh boje za národní obrození
se snahou o reformu alžírského islámu tedy měl i ryze praktické opodstatnění.
c
Ulamá´ výrazně ovlivnili výslednou podobu nacionalistické ideologie FLN, která tak byla
kompromisem mezi jejich arabsko-islámským učením a mezi učením sekulárně levicovým, ke
kterému se hlásila velká část nacionalistů původem ze strany MTLD (Mouvement pour le
triomphe des libertés démocratiques – Hnutí za vítězství demokratických svobod). Po získání
nezávislosti v roce 1962 zůstala FLN jedinou povolenou stranou v Alžírsku a culamá´ tak
mohli politické dění ovlivňovat pouze jako její členové, protože jejich organizace jako
samostatný subjekt nebyla obnovena. Jejich vliv povážlivě klesal, což se projevilo již
v počátečních letech nezávislosti.
Text první alžírské ústavy z roku 1963 byl vyjádřením kompromisu mezi dvěma hlavními
ideologickými proudy. Islám spolu s arabštinou byly sice označeny jako „účinné nástroje
odporu proti úsilí o odcizení (dépersonnalisation) Alžířanů ze strany koloniálního režimu“9 a
jako „základní zdroj duchovní síly Alžírska“. Na druhou stranu ale ústava zdůrazňovala, že
alžírská společnost „má být budována v souladu s principy socialismu“ a že jedním ze
základních cílů je „budování socialistické demokracie a ukončení vykořisťování člověka
člověkem.“ Ve výčtu deseti základních cílů pak chyběl jakýkoliv odkaz na islám či arabizaci a
navíc bylo zdůrazněno, že je třeba bojovat „proti jakékoliv diskriminaci na základě rasy či
náboženství.“
Příklon k sekularizmu byl ovšem zřejmý ve více oblastech. Levicoví studenti ovládli kampusy
univerzit, které se mimo jiné vedle četných nočních podniků staly výspou „západního“
způsobu zábavy. Navíc sám první prezident Ahmed Ben Bella, který na jednu stranu odmítal
čistě sekulární stát, se ve svých projevech stále více obdivoval sekulárně levicovým vůdcům
třetího světa. Mnozí bývalí členové asociace culamá´ se znepokojením sledovali, že
7
„Islám je mé náboženství, arabština je můj jazyk, Alžírsko je má vlast.“
Étienne Bruno, Algérie, cultures et révolution. Paris 1977, s. 126
9
Celý text alžírské ústavy z roku 1963 je dostupný na Algeria Watch, online: http://www.algeriawatch.org/farticle/docu/constitution1963.htm, 1. 8. 2006
8
-4-
samostatný alžírský stát zjevně není schopen splnit jejich očekávání ohledně ochrany
islámských a morálních kulturních hodnot. Pod vedením Hášimího Tídžáního tak skupina
univerzitních pedagogů a kazatelů založila asociaci al-Qijam al-islámíja (Islámské hodnoty),
která měla apelovat na představitele režimu, aby zamezili zpronevěření se samotné arabskoislámské podstatě alžírského národa.
Požadavky členů al-Qijamu nebyly zaměřeny proti režimu, naopak přímo v jeho řadách měli
mnoho příznivců10. Fundamentalistické požadavky těchto nástupců culamá´ dokonce stát
v některých případech splnil. Na návrh al-Qijamu například roku 1964 zavedl náboženské
vyučování na veřejných školách. Dlouhodobě však nemohl nezávislou sílu, byť nebyla
prvoplánově politická, tolerovat. Právě islám, byť dočasně zastíněn levicovými idejemi a
zdánlivě odsunut na druhou kolej, byl totiž pro alžírský režim zdrojem legitimity, nástrojem
propagandy a de facto jedinou ideologií, která dokázala spojovat sociálně nejednotnou
alžírskou společnost s propastnými rozdíly mezi městem a venkovem11. Kontrola nad
náboženskou sférou tak byla důležitým atributem moci. Šéf al-Qijamu byl zbaven funkce
rektora alžírské univerzity a v roce 1966 byla asociace zakázána poté, co její členové
protestovali proti popravě Sajjida Qutba v Egyptě. Právě přihlášení se ke Qutbovi
naznačovalo, že aktivistům al-Qijamu nejsou, i přes jejich fundamentalistické nepolitické
požadavky12, neznámé ani myšlenky islamistů hlásající boj proti režimu. Samotný Hášimí
Tídžání, plynně francouzsky hovořící absolvent sociálních věd na univerzitě v Bordeaux,
v rozhovoru pro časopis Confluent prohlásil, že kromě al-Afgháního a Abduha ho výrazně
ovlivnilo i učení průkopníků politického islámu Šakíba Arslana, Hasana al-Banná, Sajjida
Qutba a také Abú-l-Aclá-l-Mawdúdího13.
Socialismus a kazatelé
Fundamendalističtí kazatelé působili v Alžírsku po rozpuštění al-Qijamu jako více či méně
navzájem nezávislí jednotlivci, přičemž se zaměřovali v zásadě na „reislamizaci zdola“, jak
nazývá soubor kazatelských a sociálních aktivit, které mají vést k „plížívé reislamizaci mravů
a způsobu života“, francouzský orientalista Gilles Kepel14. Ta zpočátku nevzbuzovala příliš
velkou pozornost úřadů. Při zpětném pohledu je však možné pozorovat postupnou radikalizaci
některých fundamentalistů a vznik latentní hrozby otevřeného vystoupení proti režimu.
Někteří kazatelé se totiž odvážili vplout do výsostných vod politické rozpravy a při občasných
příležitostech dokonce přímo napadnout režim. V 70. a 80. letech navíc stále více a mimo
kontrolu starší generace kazatelů pronikaly do Alžírska publikace a zvukové nahrávky,
prostřednictvím kterých měli mladší Alžířané možnost seznámit s myšlenkami radikálních
ideologů Muslimského bratrstva15.
Až do 80. let tedy byla hlavní aktivitou fundamentalistů kazatelská činnost. Pro naznačení
základní typologie alžírských kazatelů představíme dvě emblematické figury. Jedním
10
Labat Séverine, Les islamistes algériens. Entre les urnes et le maquis. Paris 1995, s. 64
Étienne Bruno, cit. dílo Paris 1977, s. 120
12
Fundamentalistou se rozumí aktivista reislamizace, který nevyvíjí tak jako islamista vysloveně politickou
činnost. Podle Burgat François, L’islamisme au Magreb. La voix du Sud. Paris 1988, s. 28–33; tuto klasifikaci
přejímá i Kropáček Luboš, Islámský fundamentalismus, Praha 1996, s. 31–32
13
Citováno v Burgat François, L’islamisme..., s. 150
14
Kepel Gilles, Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět, Praha 1996, s. 21
15
Rouadjia Ahmed, Les frères et la mosquée. Enquête sur le mouvement islamiste en Algérie, Paris 1990, s. 178
11
-5-
z nejvýraznějších kazatelů sledované doby byl bezesporu Málik Bennabí, který bývá
považován za zakladatele originálního islámského myšlenkového proudu nazývaného aldžazáíra (alžířanství), jenž se vymezoval proti názorům radikálních Muslimských bratrů.
Málik Bennabí pocházel z dříve zámožné rodiny z oblasti Constantine16, zchudlé po příchodu
Francouzů na začátku 19. století. Po studiích a dlouholetém pobytu ve Francii, kde měl čilé
styky s křesťanskými intelektuály a kde se mimo jiné seznámil i s Mahátmou Gándhím,
odešel přednášet do Egypta. Krátce byl členem Muslimského bratrstva, ale v roce 1954 z této
organizace vystoupil, považuje ji za „politický nástroj zbavený svého civilizačního poslání,
které by mělo být jeho hlavním cílem“17. Bennabí skutečně politický islám odmítal. Podle něj
mělo náboženství spíše „posilovat kolektivní morálku a civilizační elán tak, aby muslimský
národ již nemohl být vystaven zvůli kolonizátorů z materialistického Západu“18. Bennabí,
který byl především pedagogem, svými umírněnými myšlenkami výrazně ovlivnil řadu
alžírských kazatelů. Po jeho smrti roku 1973 již ale bylo stále více dopřáváno sluchu spíše
radikálnějším názorům.
Dalším významným kazatelem byl cAbdallatíf Sultání, který získal čistě arabské náboženské
vzdělání na tuniské univerzitě az-Zajtúna. Před válkou za nezávislost působil v Asociaci
alžírských culamá´ a v 60. letech v asociaci al-Qijam. Šajch Sultání za své kariéry několikrát
velmi ostře napadl alžírský režim. Ještě během působení v al-Qijamu se ohradil proti zapojení
žen do politického života, odezvu ale měl zejména jeho protest proti Agrární revoluci19.
Sultání dokonce prohlásil modlitbu, která byla provedena na půdě zestátněné v jejím rámci, za
neplatnou. Své myšlenky shrnul ve známém díle Al-mazdakíja hija asl al-ištirákíja20, ve
kterém mimo jiné obvinil režim ze zrady původních ideálů boje za nezávislost a z importu
neislámských principů. Zde je patrný posun od Bennabího, který socialismus ani Agrární
revoluci takto přímočaře neodsuzoval a termíny socialismus a islám nestavěl do protikladu21.
Sultáního moralizující kázání měla značnou odezvu mezi radikální mladou populací chudých
předměstí a jeho pohřbu roku 1984 se zúčastnilo na 20 tisíc osob. I přes své výpady vůči
režimu, které mu vynesly několikanásobný pobyt za mřížemi, odmítal Sultání přímé propojení
islámu s politikou. Byl vysloveně proti zakládání politických stran či jiných organizací,
přičemž preferoval reislamizaci zdola prostřednictvím kázání (ad-dacwa)22.
Nonkonformní kazatelé jako cAbdellatif Sultání oslovovali své posluchače buď ve velkých
mešitách alžírských měst, stále častěji ale také v „soukromých“, tedy státem
nekontrolovaných mešitách, budovaných bez povolení na rychle rostoucích alžírských
předměstích. Zde tyto mešity plnily i důležitou sociální funkci, byly často jediným
společenským prostorem pro teprve nedávno urbanizované obyvatele venkova, žijící často
v otřesných hmotných poměrech.
Dalším místem intenzivního působení alžírských fundamentalistů byly univerzitní kampusy.
Zde se fundamentalisté již od začátku 60. let slovně střetávali s levicovými studenty. Tyto
16
Dnešní oficiální název města v arabštině Qusantína.
Labat Séverine, Les islamistes..., s. 77. Pro životopisné údaje alžírských islamistů viz též Chuerfi Achour, La
classe politique algérienne de 1900 à nos jours. Dictionaire biographique, Alger 2001
18
Labat Séverine, cit. dílo, s. 77
19
Pozemková reforma provedená roku 1971 na popud prezidenta Huárího Búmidijana (francouzský přepis –
Houari Boumedien), která spočívala v převedení půdy soukromých vlastníků pod kontrolu státem ovládaných
družstev.
20
Mazdakizmus je zdrojem socialismu – odkaz na perskou sektu z 5. stol. n. l.
21
Zoubir, Yahia H., Algerian Islamists conception of democracy. In: Arab Studies Quaterly, Summer 1996, s. 69
22
Rouadjia Ahmed, cit. dílo, s. 159
17
-6-
spory se ale během 70. let postupně radikalizovaly a v průběhu schůzí či manifestací
přerůstaly ve rvačky. Spolu s formou se měnil i obsah sporů. Zatímco nejdříve se jednalo o
spor ryze ideologický, později se přidával i spor jazykový. Přibývalo totiž arabskojazyčných
studentů – zejména v humanitních vědách. Ti se obtížně uplatňovali na trhu práce, což
přičítali prozápadní orientaci režimu projevující se nedodržením slibů arabizace, a
frankofonní studenty technických oborů pak považovali za režimní chráněnce. Dělící linie
fundamentalista – levičák se stále dokonaleji kryla s linií arabofonní – frankofonní, což ještě
v 60. letech neplatilo23.
Zatímco prostřednictvím předměstských mešit byly pro myšlenku reislamizace získávány
široké vrstvy chudých městských obyvatel, na univerzitách postupně docházelo
k vzájemnému přiblížení nekonformních kazatelů s radikalizujícími se arabskojazyčnými
studenty. V roce 1982 tak srážky těchto studentů s levičáky a posléze i s policií vedly kazatele
c
Abdallatífa Sultáního a jeho souputníka Ahmada Sahnúna k sepsání petice adresované
alžírské vládě. Dalším spoluautorem byl dosud neznámý profesor pedagogiky, bývalý člen
vládnoucí strany FLN a asociace al-Qijam cAbbásí Madaní. Ten se v 80. letech stal jednou
z dominantních postav alžírského fundamentalismu, který se začal stále více přibližovat sféře
politiky. Vedle něj se do popředí dostávali například Mahfúz Nahnáh či cAlí Binhádž,
přičemž první byl stoupenec učení umírněných Muslimských bratrů, zatímco druhý byl
radikál stále více se přiklánějící k přímé konfrontaci s režimem.
Petice z 12. listopadu 1982 neobsahovala přímý útok proti stávajícímu režimu, ale žádala jeho
reformu v souladu s hodnotami islámu obsaženými v původních požadavcích alžírských
nacionalistů, a tím pádem i definitivní završení procesu dekolonizace24. Autoři petice se
dožadovali hlavně prosazení zákazu nemorálních praktik v oblasti státní správy, vzdělání i
v ekonomické sféře, spravedlivější přerozdělování příjmů z ropy a zemního plynu a „dosažení
spravedlnosti mezi lidmi pomocí aplikace šarícy.“ Ze současného špatného morálního stavu
společnosti byli viněni agenti kolonialismu, kteří jsou nepřátelští vůči islámu. „Tyto vrstvy se
cítí být ohroženy reislamizací, takže vedou proti ní v domácích i světových médiích rozsáhlou
kampaň.“ Napravení těchto chyb by bylo podle autorů možné pouze v případě, že by režim
„kráčel po cestě práva, která byla vytyčena sunnou a svatou knihou.“25 Autoři petice navíc
předložili i zcela konkrétní požadavky: propuštění osob zadržených kvůli obraně své cti a
svého náboženství a znovuotevření všech uzavřených mešit. Reakce režimu na sebe nenechala
dlouho čekat. Všichni tři autoři petice byli, byť na relativně krátkou dobu, uvězněni. Zatímco
se ale režim snažil zlomit odpor kazatelů, kteří se poprvé odvážili otevřeně předložit mu své
požadavky, zbývalo již jen několik týdnů, než bude muset čelit mnohem vážnějšímu
nebezpečí.
Boj proti nepravostem
Reislamizační aktivity přinášely v Alžírsku zpočátku relativně malé výsledky. Ty přišly až
v souvislosti se zhoršující se ekonomickou situací a spolu s ní se snižující důvěryhodností
23
Burgat François, L’islamisme..., s. 155
Text celého dokumentu otištěn v edici dokumentů k dějinám politického islamizmu v Alžírsku z let 1982–
1991: Al-Ahnaf, M., Botiveau, B., Frégosi, F., L’Algérie par ses islamistes, Paris 1991, s. 45–48
25
Tyto a podobné četné odkazy na korán, sunnu či šarícu jako zdroje správného uspořádání společnosti vedly
např. Françoise Burgata k tvrzení, že petice z listopadu 1982 byla de facto voláním po ustavení islámského státu
v Alžírsku. Burgat François, L’islamisme..., s. 162
24
-7-
alžírského režimu. Složitá existenční situace mnoha Alžířanů souvisela také s populační
explozí a nekontrolovatelnou urbanizací. Původní záměr alžírského režimu nastartovat
pomocí masivních investic do infrastruktury a těžkého průmyslu hospodářský růst se začal
jevit jako neúspěšný. Budovatelské plány byly zcela závislé na příjmech z prodeje ropy a
zemního plynu. Ceny těchto komodit se však v 80. letech prudce propadly, což mělo za
následek prudké zhoršení ekonomické situace země. Centralizovaná ekonomika nebyla
schopná zajistit dostatečné zásobování potravinami, léčivy a spotřebním zbožím. Tyto
problémy se navíc vyskytly v době velmi rychlé urbanizace a populační exploze.
Zatímco v roce 1971 měla země necelých 14 miliónů obyvatel, v roce 1985 to bylo již téměř
22 miliónů. V době získání nezávislosti roku 1962 žilo ve městech 30% populace, v roce 1988
pak 50%. Vinu na tom mělo mimo jiné i nevýkonné zemědělství, které mladým lidem
nenabízelo příliš dobrou perspektivu. Centrálně řízená ekonomika nestačila na překotnou
urbanizaci reagovat a v rozrůstajících se městech se kriticky nedostávalo bytů i pracovních
míst26.
Nízká životní úroveň velké části Alžířanů ostře kontrastovala s okázalým bohatstvím
zkorumpované a převážně frankofonní režimní elity, která obývala stejné rezidenční čtvrti
jako zámožní Evropané v dobách kolonialismu. Útoky fundamentalistů na zkaženou morálku
vládců země, kteří se zpronevěřili odkazu 1. listopadu 195427, tak nacházely stále širší
odezvu. Na straně sekulární opozice fundamentalistům konkurovala především ilegální
marxistická strana PAGS (Parti de l’Avant-Garde socialiste – Strana socialistické
avantgardy), jež měla silné pozice v odborových organizacích.
Většina kazatelů až do demokratizačních reforem roku 1989 organizovanou politickou činnost
odmítala. Ozbrojené vystoupení skupiny Mustafá Bújcálího ale ukazuje, že i bez jejich
vědomé snahy vykrystalizovaly první zárodky politického islamismu, navíc ve velmi radikální
podobě. Mustafá Bújcálí (nar. 1940) pocházel z kabylské berberské rodiny a jako voják se
zúčastnil války za nezávislost. Nespokojen s poválečným vývojem se dokonce připojil
k partyzánským skupinám FFS28. Inklinoval ale spíše ke kritice režimu z pozic
fundamentalistů a roku 1979 se sám stal kazatelem v „soukromé“ mešitě al-cÁšúr na
předměstí Alžíru. Odmítal Sultáního koncepci ad-dacwy i relativně umírněný postoj Mahfúze
Nahnáha. Jeho kázání, inspirovaná zejména Sajjidem Qutbem a hlásající cestu ozbrojeného
džihádu, se stala velmi populární mezi obyvateli mnoha alžírských předměstí29.
Spolu se svými posluchači a spolukazateli založil Bújcálí Skupinu boje za zákaz nepravostí,
přičemž podobné skupiny vznikaly ve stejné době nezávisle na sobě na více místech země.
Jejich činnost byla zaměřena zejména proti pití a prodeji alkoholu. Když byl roku 1982 při
srážkách s policií zabit Mustafúv bratr Muchtár, rozhodla se skupina přejít do ilegality a
26
Nezaměstnanost dosahovala až 30%, přičemž se týkala zejména lidí pod 25 let. V roce 1982 Alžírsko
potřebovalo vybudovat 1 milión bytů, aby se dostalo alespoň na již dost špatnou úroveň roku 1973. Stora
Benjamin, Algérie. Histoire contemporaine 1830–1988, Alger 2004, s. 312
27
Den vyhlášení války za nezávislost ze strany tehdy vzniklé Fronty národního osvobození. Ta se, jak je ostatně
patrné ještě z ústavy roku 1963, živě hlásila k islámu, což později někteří fundamentalisté zpětně vykládali jako
příslib budování islámského státu.
28
Front des Forces Socialistes – fronta socialistických sil, ilegální politická strana s ozbrojenou frakcí založena
roku 1963 Ajt Ahmadem, jedním z bývalých vůdců FLN. Byla silně levicově a sekulárně orientovaná. Její
ozbrojené jednotky byly rychle eliminovány a Ajt Ahmad odešel do exilu ve Švýcarsku.
29
Merah, Ahmed, L’affaire Bouiali. Telle que vecu par Ahmed Merah. Comment le pouvoir totalitaire conduit à
la révolte, Alger 1998, s. 67
-8-
zahájit pod novým jménem Alžírské ozbrojené hnutí boj za nastolení islámského státu.
Podařilo se dokonce navázat spojení s radikálními skupinkami i v jiných částech Alžírska,
takže Bújcálímu, který byl jmenován emírem hnutí, se podařilo shromáždit přes 130
ozbrojenců, kteří operovali především v okolí hlavního města30. Plány skupiny byly skutečně
velkolepé (vyhození do povětří některých pětihvězdičkových hotelů, únosy politiků) a přesto,
že se je nepodařilo uskutečnit, dokázali její členové vzdorovat bezpečnostním složkám až do
roku 1987, kdy byl Bújcálí zabit.
Ozbrojený džihád proti vlastnímu režimu byl v Alžírsku novým fenoménem, který zřejmě
zaskočil nejen samotný režim, ale i fundamentalistické kazatele. Ti byli nuceni zaujmout
k tomuto jevu stanovisko. Vysloveně odsoudil cestu ozbrojeného boje cAbbásí Madaní a akci
nepodpořil ani Mahfúz Nahnáh. Naproti tomu se za Bújcálího postavil stále populárnější
mladý kazatel cAlí Binhádž a překvapivě i cAbdallatíf Sultání. Stejně se vyjádřil i další
příslušník mladší generace Hášimí Sahnúní, který v té době v alžírské čtvrti Belcourt začínal
organizovat odjezdy dobrovolníků do války v Afghánistánu. Tito „Afghánci“ se vraceli do
Alžírska jako přesvědčení příznivci ozbrojeného džihádu. Vedle kazet a knih, které se
prodávaly na ilegálních burzách v „soukromých“ mešitách, zprostředkovávali kontakt se
soudobými radikálně islamistickými myšlenkami z jiných částí muslimského světa zájemcům,
kteří se v té době rekrutovali takřka ze všech sociálních skupin – od mladých nezaměstnaných
obyvatel předměstí přes arabskojazyčné právníky a učitele, frankofonní inženýry až po
tradiční městskou buržoazii31. Centrem „Afghánců“ se stala mešita Kábul v Belcourtu,
z jejíhož minbaru se ozývaly stále radikálnější výzvy k boji proti režimu32. Odklon od
reislamizace zdola k otevřené konfrontaci byl zřejmý.
Alžírský režim, v jehož čele od roku 1979 stál prezident Šadlí Bendžedíd, si začal rostoucí
riziko uvědomovat. Proti islamistické i slábnoucí levicové opozici se snažil bojovat zlepšením
životních podmínek obyvatel. Odpor levicových konzervativců uvnitř FLN a rapidní pokles
příjmů z prodeje ropy a zemního plynu v důsledku propadu cen roku 1986 ale značně omezil
Bendžedídův manévrovací prostor při zavádění liberalizačních opatření. Hrozbu radikálních
islamistů se pak snažil odrazit pomocí částečných ústupků fundamentalistickým požadavkům.
V roce 1984 byl přijat velmi konzervativní zákon o rodině33 poté, co byla o rok dříve
v Constantine otevřena Ibn Bádisova univerzita islámských věd, kde se rektorem stal
egyptský učenec Muhammad Ghazzálí. Jako ústupek arabskojazyčným studentům práv
prosadil Bendžedíd arabizaci soudnictví. Prezident rovněž kalkuloval s tím, že modus vivendi
a eventuální následná kooptace některých fundamentalistů povede k posílení jeho pozice vůči
levici jak v režimních strukturách, tak mimo ně. Veškeré snahy však nemohly zabránit tomu,
že situace v Alžírsku začínala být kritická. Demonstrace a útoky na symboly režimu, které
často neměli s islámem ani agitací radikálních kazatelů žádnou souvislost, byly stále častější.
Nad okrajem ohnivé propasti34
30
Stora Benjamin, cit. dílo, s. 311
Historik Muhammad Harbi uvádí, že jen mezi zatčenými členy Bújcálího skupiny figurovalo 49 dělníků, 29
zemědělských dělníků, 12 učitelů, 7 úředníků, 4 technici, 1 inženýr, 22 obchodníků, 5 řemeslníků, 8 studentů, 9
zaměstnanců státních podniků, 13 nezaměstnaných a 3 příslušníci svobodných povolání. Citováno v Al-Ahnaf,
M., Botiveau, B., Frégosi, F., L’Algérie ..., s. 28
32
33
Zákon zachovával mnohoženství i institut poručníka pro dospělé ženy. Vyvolal odpor alžírských ženských
organizací i účastnic války za nezávislost. Celý text zákona o rodině je dostupný na Algeria Watch, online:
http://www.algeria-watch.org/farticle/docu/codefamille.htm, 1. 8. 2006
34
„A byli jste nad okrajem ohnivé propasti a On vás před ní spasil.“ (al-cImrán:103) Verš na znaku strany FIS
31
-9-
Na podzim roku 1988 vedla narůstající nespokojenost Alžířanů k explozi. Mnohdy násilné
demonstrace, které byly od poloviny 80. let již běžnou záležitostí, přerostly 5. října 1988 ve
skutečné lidové bouře. Za organizátora byla považována marxistická PAGS, ovšem na
improvizovaných řečništích se začali v následujících dnech objevovat také mnozí islamističtí
kazatelé. Zejména cAlí Binhádž se projevil jako talentovaný řečník, a to nejen v mešitě, ale i
během pouličních demonstrací. Režim reagoval na jednu stranu brutální represí, která stála
život několik stovek demonstrantů, na druhou stranu se ale snažil s demonstranty vyjednávat.
Jako jediní zástupci demonstrantů byli k jednání s prezidentem přizváni cAlí Binhádž, Ahmad
Sahnún a Mahfúz Nahnáh, kteří skutečně nakonec dokázali přispět k uklidnění situace.
Prezident Bendžedíd v důsledku říjnových událostí slíbil provést rozsáhlé politické reformy a
nechal sestavovat text nové ústavy.
Alžírští fundamentalisté vstupovali do nové epochy vyznačené novou ústavou z února 198935
výrazně posíleni. Zrovna tak byli ovšem velmi nejednotní v názorech na svou vlastní úlohu
v nové situaci. Tato nejednotnost byla dobře patrná v procesu ustanovování strany FIS (Front
Islamic du Salut, Al-džabha al-islámíja lil-inqádz, Islámská fronta spásy), který začal již
v prvních měsících roku 1989 a byl potvrzením přechodu k politickému islámu. Mohlo tak být
využito dlouholetého úsilí reislamizace zdola a všeobecné nespokojenosti většiny alžírské
populace36.
Lze jen těžko s určitostí prohlásit, kdo přesně byl hlavním iniciátorem vzniku strany FIS.
Podle průzkumu provedeného mezi hlavními aktéry37 se zřejmě myšlenka na založení strany
začala rodit až po zveřejnění předpokládaného textu nové ústavy. Je tedy zjevné, že vznik
strany byl spíše reakcí na vzniklou příležitost, přičemž měl zajistit snazší provádění dosavadní
činnosti. Vlastní politické požadavky a cíle, stejně tak jako rozhodnutí kandidovat v místních
či parlamentních volbách byly přijímány až postupem času. Ústředními postavami založení
FIS byli cAlí Binhádž, cAbbásí Madaní a Hášimí Sahnúní, ale připojila se větší část aktivistů
více generací a názorových směrů. Vlastní podoba a cíle celé akce krystalizovaly postupně.
Pro některé měla být „strana“ jen sdružením kazatelů, které mělo dohlížet nad jednotností
obsahu kázání. Z pozdějších projevů některých mladších kazatelů (cAlí Binhádž) naproti tomu
vyplynulo, že účast na „demokratickém experimentu“ byla jen taktickým manévrem na cestě
ke zničení režimu. Pozdější osudy jiných zase ukazují, že členství ve FIS bylo jen cestou
k zapojení se do struktur stávajícího režimu. Týkalo se to paradoxně některých bývalých
členů Bújcálího skupiny (Faqíh, Qúší), zatímco dřívější odpůrce ozbrojeného povstání cAbbásí
Madaní své postoje v rámci FIS postupně z taktických důvodů radikalizoval.
V důsledku této nejednotnosti byla celá existence strany od vyhlášení v mešitě as-Sunna
v Alžíru v březnu 1989 až do zákazu v březnu 1992 nekončícím sledem konfliktů a
kompromisů. Tím pádem i programová a jiná prohlášení učiněná ve jménu celé strany byla
většinou velmi vágní. Takto vzniklý program však svými jednoduchými populistickými
35
Únorová ústava byla nesporným krokem směrem k politickému i názorovému pluralizmu. Byly povoleny nové
politické strany a nezávislý tisk. Vůdčí úloha FLN v nové ústavě nebyla zakotvena, stejně tak jako podíl armády
na vedení společnosti. I když prezidentské pravomoci zůstaly velmi rozsáhlé, vláda včetně předsedy byla nově
odpovědna parlamentu.
36
Kepel Gilles, Boží pomsta..., s. 45. Luis Martinez nazývá tento jev „islamizací obecné nespokojenosti“,
Martinez Luis, The Algerian Civil War. 1990–1998, London 2000, s. 49
37
Aït Aoudia Myriam, La naissance du Front islamique du salut : une politisation conflictuelle (1988 – 1989).
In: Critique international no 30 – janvier-mars 2006
- 10 -
požadavky zajistil straně širokou podporu a masivní úspěch v místních i parlamentních
volbách.
První programový dokument FIS byl zveřejněn v časopise Tribune d‘Octobre v lednu 199038.
Požadovala se v něm v první řadě reforma ústavních institucí a orgánů místní samosprávy
v souladu s šarícou, která měla být i základním pramenem přijímaných zákonů. Dokument
však neopomíjel ani další témata. Na poli ekonomiky požadoval boj proti státním monopolům
a reformu distribučního systému, zahraničního obchodu a hospodářské politiky celkově.
Nemělo se však zapomínat ani na boj proti prodeji alkoholu, lichvě či plýtvání. Na myšlenky
c
Abdallatífa Sultáního dokument navázal svým odsouzením zemědělské politiky, přičemž se
zasazoval za podporu soukromých sedláků, jež by měla vést k soběstačnosti ve výrobě
potravin. Dokument se všeobecně stavěl na stranu soukromého podnikání proti státním
socialistickým monopolům.
Pozornost byla věnována i rodině, jež by měla být podporována ze strany státu jak duchovně,
tak materiálně. Tak mělo být zajištěno zejména právo na práci pro otce živitele rodin, aby
mimo jiné nebyli nuceni hledat řešení v dlouhodobém pracovním pobytu v zahraničí. Mělo
být dbáno i o náboženské přesvědčení alžírských žen, které jsou zodpovědné za výchovu dětí.
Právě výchova a vzdělání měly být podle programu FIS hlavními nástroji společenské
reformy, která by měla zajistit „vývoj národa směrem k cílům vytyčeným islámskou šarícou“.
Program kritiky často napadaný pro svou nekonkrétnost byl kompromisem mezi jednotlivými
frakcemi, které v rámci FIS koexistovaly. Zjednodušeně je možné hovořit o dvou tendencích.
Jedna, která bývá někdy nazývána jako salafistická39, byla reprezentována mladými kazateli
jako cAlí Binhádž, Hášimí Sahnúní či Sajjid Machlúfí. Ti tvořili zpočátku největší jednotný
blok v centrálním orgánu strany (poradní sbor – madžlis aš-šúrá), přičemž představovali asi
jednu třetinu zakládajících členů40. I během svého působení v čele legální politické strany
kandidující ve volbách pak nejznámější mluvčí salafistů cAlí Binhádž obhajoval ozbrojený
džihád proti režimu a odmítal princip demokracie jako škodlivý západní import, přičemž se
opíral o argumentaci Sajjida Qutba: „není jiný řád než islám a veškerý jiný řád je formou
džáhilíje“41. Binhádž a další radikálové nicméně byli ochotni přizpůsobit se dočasně
demokratickým pravidlům na rozdíl od některých jiných islamistů, kteří odmítli do FIS vůbec
vstoupit a po celou dobu demokratického experimentu považovali ozbrojený džihád za
jedinou možnou cestu boje proti režimu. Velkou část těchto radikálů tvořili alžírští
„Afghánci“.
Druhý směr v rámci FIS, který byl reprezentován oficiálním mluvčím strany cAbbásí
Madaním, bývá někdy označován jako legalistický, přičemž převážná většina jeho přívrženců
se hlásila k džazáíře, tedy učení, jehož základy položil kazatel Málik Bennabí. Od kazatelů
generace Sultáního se legalisté odlišovali svými politickými ambicemi, zatímco od radikálů
Binhádžova ražení se lišili v názoru na použité metody. Příslušníci tohoto proudu nikdy
neodmítali cestu k moci legální cestou. I politická moc sama pro ně byla v souladu
38
Otištěno v Lavenue Jean-Jacques, Algérie. La démocratie interdite, Paris 1993, s. 70. Část programových
dokumentů FIS je přetištěna rovněž v Al-Ahnaf, M., Botiveau, B., Frégosi, F., cit. dílo
39
Od termínu as-salaf as-sálih (ctihodní předkové), který začal používat na přelomu století v Egyptě Rašíd Ridá.
Kromě snahy o napodobení každodenní praxe ctihodných předků usilovali mnohdy „salafisté“ v pozdější době i
o změnu režimu násilnou cestou.
40
Aït Aoudia Myriam, cit. dílo, s. 138
41
Džáhilíja – stav nevědomosti před příchodem islámu, Al-Ahnaf, M., Botiveau, B., Frégosi, F., cit. dílo, s. 93
- 11 -
s Bennabím jen součástí dlouhodobého reislamizačního úsilí. Slovy cAbbásí Madaního:
„Kazatel, který zanedbává politické či ekonomické otázky, je odsouzen k neúspěchu.“42
Legalistům se podařilo získat v rámci FIS převahu nad salafisty v létě 1991, kdy byli po
islamisty organizované generální stávce zatčeni Madaní i Binhádž. Do vedení strany se dostal
stoupenec Madaního cAbdalqádir Hašání spolu s vůdcem džazáíry Muhammadem Sajjidem.
Někteří radikální salafisté stranu opustili a zvolili cestu ozbrojeného džihádu (např.
Machlúfí), zatímco jiní se snažili manévrovat ve spojení s režimem, kterým byli nakonec i
přes své původně radikální postoje kooptováni (např. Sajjid Qúší – pozdější ministr práce a
odborného vzdělávání). Na podzim 1991, kdy byly sestavované kandidátky pro parlamentní
volby plánované na prosinec a leden, byli již na těchto listinách legalisté v jasné převaze.
Legalisté ostatně převládali i mezi zastupiteli vzešlými z místních voleb v červnu 1990. FIS
tehdy získala šokujících 54% hlasů a ovládla zastupitelstva v 856 obcích a 32 wilájetech (ze
48). Islamistická zastupitelstva byla bojkotována ze strany vlády, která jim zadržovala
finanční prostředky. I přesto se v mnoha problematických oblastech podařilo islamistům
vymýtit korupci či zločinnost, přičemž zavádění šarícatských norem nebylo vždy prioritou43.
Islamističtí zastupitelé byly v mnoha případech terčem výpadů saláfistické frakce FIS, která
upozorňovala na jejich „kompromisní“ přístup, který pro ni byl důkazem nemožnosti
prosazování islámské morálky v rámci „neislámského systému“.
Obrození a mírová společnost
K projektu strany FIS se postavila negativně celá řada islámských aktivistů. Kromě
radikálních příznivců ozbrojeného džihádu to byli i ti, kteří FIS kritizovali z umírněných
pozic. Například příslušník starší generace kazatelů Ahmad Sahnún odmítl politickou aktivitu
a v roce 1989 ve svých 85 letech založil Ligu pro islámské kázání (Rábita ad-dacawa lislámíja). Ta sdružovala většinu významných kazatelů, včetně členů FIS. Postoj Sahnúna vůči
této straně byl nejednoznačný. Odmítal ji již z principu a veřejně ji obviňoval z totalitářských
tendencí. I přesto ovšem stranu podpořil v klíčovém okamžiku, kdy nedlouho před místními
volbami vyzval Alžířany, aby odevzdali svůj hlas právě FIS.
Nezávisle na FIS navíc vznikly dva další politické islamisticky orientované subjekty. První
z nich navázal na činnost lokálního sdružení fundamentalistických studentů ve
východoalžírském městě Constantine s názvem Islámské sdružení (Al-džamáca l-islámíja).
V jeho čele stál mladý aktivista cAbdalláh Džáballáh, který sám sebe označoval za
nezávislého muslimského bratra. Zakladatelé FIS se ho pokoušeli získat pro společný projekt,
ale Džáballáh zejména z osobních důvodů účast odmítal. V prosinci 1990 pak oficiálně založil
politickou stranu an-Nahda (Obrození). Později pokračovala v činnosti pod názvem al-Isláh Reforma), jejímž úkolem mělo být šíření islámské kultury, vzdělávání týkající se praktikování
islámu a podpora muslimské rodiny. Těchto cílů mělo být dosaženo jak osvětou, tak
politickou činností. Džáballáh byl zastánce pluralizmu, přičemž tvrdil, že „dějiny muslimské
ummy ukazují, že státy založené na názorové pluralitě prosperovaly, zatímco totalitní
společenství byla odsouzena k zániku.“44
42
Martinez Luis, cit. dílo, s 30
44
Al-Ahnaf, M., Botiveau, B., Frégosi, F., cit. dílo, s. 56
43
- 12 -
V tomto smyslu Džáballáh obhajoval existenci své strany jako alternativu vůči FIS. Před
legislativními volbami v prosinci 1991 pak největší islamistické straně dokonce navrhoval
koalici. Ve stejnou dobu ovšem vůdce an-Nahdy vyjednával s fundamentalistickou frakcí
dosud vládnoucí FLN, což bylo na jednu stranu škodlivé pro její obraz v očích veřejnosti, na
druhou stranu to zřejmě přispělo ke zvýšení jejích šancí na legální přežití i během násilností
v 90. letech.
Další islamistickou politickou stranou bylo Hnutí za mírovou společnost (Al-haraka lilmudžtamaca s-silm, známá též pod akronymem Hamas). To navázalo na činnost hnutí Vedení
a Reforma (al-Iršád wa l-isláh), v jehož čele stál známý kazatel Mahfúz Nahnáh. Tento
neúnavný agitátor strávil v 70. letech 5 let ve vězení poté, co na protest proti socialistické
orientaci režimu poškodil část elektrického vedení. Tuto cestu „individuálního odboje“ ale
posléze opustil, a stal se přívržencem „pozitivní opozice“45. Nahnáh byl nejznámějším
alžírským příznivcem učení umírněných Muslimských bratrů, nicméně se snažil vypracovat
vlastní model uspořádání alžírské společnosti. Obhajoval přitom slučitelnost pluralitní
demokracie a islámu, což ho vedlo k vypracování modelu takzvané „Šúrokracie“46.
Vlastní Nahnáhovy politické požadavky byly velmi podobné Džáballáhovým a ostatně i výše
citovanému programu FIS. Vedle volání po návratu k tradičním islámským hodnotám a
morálce myslel Nahnáh i na zefektivnění ekonomického systému a budování sociálně
spravedlivé společnosti. Zvláštní místo pak patřilo postavení žen v islámské společnosti.
Nahnáh tvrdil, že „jakákoliv nerovnost mezi mužem a ženou je ve zřejmém rozporu
s islámským právem.“47
Nahnáh zároveň nepopíral, že by konečným cílem jeho politických aktivit mělo být
ustanovení islámského státu. Ten by však neměl být v rozporu se systémem více politických
stran a i cesta k němu měla vést přes volební urny.48 O to se Nahnáh a jeho spolustraníci
pokusili stejně jako strana an-Nahda během legislativních voleb v prosinci 1991. Obě menší
islamistické strany nezískaly příliš velké množství hlasů (an-Nahda 2,2% a Hamas 5,35%),
byly nicméně z velké části zodpovědné za ztrátu téměř 1 miliónu hlasů, kterou utrpěla FIS
oproti místním volbám v červnu 1990.
FIS ale i tak v 1. kole parlamentních voleb dosáhla skvělého výsledku49, přičemž bylo jisté, že
po druhém kole voleb, které bylo plánováno na leden, by měla v alžírském parlamentu
pohodlnou většinu. FIS přitom získala zhruba stejně dobré výsledky jak ve velkých
aglomeracích, tak ve venkovských oblastech. Jejími voliči byli nejen obyvatelé předměstí, ale
i mnoho příslušníků střední třídy. Sklízela tak plody mnohaleté kazatelské a sociální činnosti,
která zasahovala jak chudá předměstí, tak univerzitní kampusy. FIS byla chápána jako
nositelka změny a nikoliv jako hrozba nové totality. Podoba islámského státu, jehož ustavení
45
Lavenue Jean-Jacques, Algérie. La démocratie interdite, Paris 1993, s. 73
Spojení slov demokracie a šúrá (rada). Nahnáh se odvolává na verš koránské súry aš-Šúrá 42:38: „A ti, kteří
záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují.“ Viz Nahnah Mahfoud, L’Algérie de tous les espoirs,
Alger 1996, s. 163–174
47
Al-Ahnaf, M., Botiveau, B., Frégosi, F., cit. dílo, s. 116
48
Lavenue Jean-Jacques, cit. dílo, str. 72
49
Volby byly dvoukolové, přičemž v každém ze 430 volebních okrsků bylo možné získat jedno poslanecké
křeslo. Mohlo být získáno již v kole prvním při zisku nad 50% hlasů v daném volebním okrsku, nebo ve druhém,
kde se rozhodovalo mezi dvěma vítězi prvního kola. FIS získala již v prvním kole 188 mandátů (41,7% platných
hlasů), sekulární opoziční FFS 25 (6,5%) a vládní FLN 16 (20,6%). Volební účast dosáhla 62% oprávněných
voličů.
46
- 13 -
mělo být konečným cílem, nebyla přesně definována, a i zkušenost z islamisty ovládaných
obcí a čtvrtí ukazovala, že se jedná o mlhavý termín. FIS dobrému výsledku u všech
sociálních skupin alžírské společnosti vděčila za svůj dvojí charakter sociálního hnutí a
moderní politické strany50.
Na cestě džihádu
Reakce režimu na vítězství FIS v parlamentních volbách byla rychlá. Po několika týdnech
nejistoty, kdy část Alžířanů demonstrovala za zrušení výsledku voleb a další část (zdaleka ne
jenom islamisté) naopak za jejich respektování, provedla skupina vysokých důstojníků v čele
s Chálidem Nazzárem a Lcarbim Bilchajrem vojenský převrat. Prezident Šadlí Bendžedíd byl
donucen abdikovat a jeho ústavní pravomoci převzal armádou kontrolovaný Vysoký státní
výbor. Ten oznámil přerušení volebního procesu a ve stejnou dobu začalo i hromadné
zatýkání členů strany FIS. Ti, kteří zatčení unikli, odešli do emigrace, či žili dále v Alžírsku
v ilegalitě.
Pro další směřování politického islámu měla tato událost zásadní vliv. Rozštěpila totiž křehké
spojenectví mezi umírněnými legalisty a radikály, přičemž jedni byli z politického života buď
zcela eliminováni či zneškodněni prostřednictvím kooptace, zatímco druzí rozmnožili řady
těch, kteří již předtím hlásali ozbrojený džihád na stezce Boží. Ti ve skutečnosti zahájili
ozbrojený boj již před volbami roku 1991, ale teprve krach volební strategie FIS dodal jejich
úsilí legitimitu, a hlavně výrazně posílil jejich řady.
Při zahájení ozbrojeného boje proti režimu ve druhé polovině roku 1991 hráli klíčovou úlohu
alžírští „Afghánci“, přičemž nejznámějším z nich byl Mansúrí Miliání. První významnou
operací ozbrojenců byl útok na hraniční přechod el-Guemmar v oblasti města el-Oued na
Sahaře provedený v listopadu 1991. Posléze se začaly formovat další skupiny. V březnu
založili radikálové dříve volně přidružení k FIS Hnutí za islámský stát (Al-haraka lid-dawla lislámíja). Vedl je cAbdalqádir Šibútí, bývalý blízký spolupracovník Mustafá Bújcálího, který
vedl ozbrojené povstání již v 80. letech51.
Důležité z hlediska dalšího vývoje bylo ustavení Islámské ozbrojené skupiny (Al-džamáca alislámíja al-musallaha, známější spíše jako GIA, Groupe Islamique Armé). Toto sdružení na
sobě často dosti nezávisle operujících skupin založil cAbdalhaq Lcajáda, třicetiletý klempíř
z alžírského předměstí Baraki. Členové GIA se rekrutovali v drtivé většině z řad obyvatel
anonymních předměstí a nečlenů FIS, kteří měli většinou velmi špatné nebo žádné vzdělání.
Těžiště aktivit GIA bylo právě ve velkých aglomeracích, nicméně v následujících letech
dokázala úspěšně pronikat i na venkov52. Rozdíl oproti jiným ozbrojeným skupinám spočíval
50
Labat Séverine, cit. dílo, s. 184. Vicky Randall označuje FIS z tohoto důvodu za typický příklad masověfundamentalistické strany (podobně jako třeba JDP v Turecku), pro svůj nadtřídní charakter může být
považována za stranu typu „catch-all“ Randall, Burnell, Politics in the developing world, Oxford 2005, s. 21.
Pevné zakotvení FIS jako sociálního hnutí na alžírských předměstích analyzuje Luis Martinez. Viz např.:
Martinez Luis, Les causes de l’islamisme en Algérie, CERI, online: http://www.ceri-sciencespo.org/archive/january/artlm2.pdf , 1. 8. 2006
51
Blíže k počátkům existence ozbrojených islamistických skupin v 90. letech například Hafez
Mohammed M., Armed Islamist Movements and Political Violence in Algeria. In: The Middle East Journal,
Autumn 2001. Vol. 54 nebo Labat Séverine, Le FIS à l’épreuve de la lutte armée. In: Leveau Rémy (ed.):
L’Algérie dans la guerre, Paris 1995
52
Martinez Luis, The Algerian..., s. 82
- 14 -
v tom, že zatímco pro ně byl násilný džihád pouze prostředkem k dosažení politických
požadavků, GIA ho povýšila de facto na samotný cíl své činnosti53. Postupně také rozšiřovala
seznam svých potenciálních cílů, který v době vrcholu jejích aktivit v letech 1997–1998 mohl
v extrémních případech zahrnovat jakékoliv nečleny GIA.
Zbytky kádrů Islámské fronty spásy se mezitím snažily zachovat alespoň část vlivu a udržet
politickou kontrolu nad ozbrojeným povstáním. Již na podzim 1992 byl bývalý člen FIS
Qásim Tadžúrí jmenován zodpovědným za spojení s ozbrojenými skupinami cAbdalqádira
Šibútího. Tyto skupiny se skutečně do jisté míry hlásily k politice strany FIS a svůj boj
zdůvodňovaly přerušením volebního procesu po vojenském převratu. I tento boj byl veden
podle jistých pravidel – napadány měly být převážně jen vojenské cíle.
Skupiny věrné FIS se v roce 1994 sjednotily v Islámskou armádu spásy (Al-džajš al-islámí lilinqádz, AIS – Armée Islamique du Salut). Způsob boje AIS se ostatně velmi podobal taktice
nacionalistů během války za nezávislost vedené proti francouzským kolonialistům. Právě k
nim byla ostatně v dokumentech AIS přirovnávána alžírská vláda. Akční potenciál AIS se ale
neustále snižoval a jednoznačně dominantní skupinou se stala výše zmíněná GIA.
Ta operovala ve známém prostředí městských předměstí, kde se její bojovníci snadno
ukrývali. V letech 1993–1994 se jí dokonce dařilo kontrolovat celé městské čtvrti, kde byly
vyhlašovány „svobodné zóny“. Bylo tomu tak zejména v okolí hlavního města, kde se armáda
existenci těchto „městských států“ ani nesnažila zabránit, protože v nich viděla dobrý
prostředek autodiskreditace islamistů. GIA se skutečně stále více radikalizovala a rozšiřovala
seznamy osob určených k likvidaci. V jejím čele se postupně vystřídali emírové Šaríf Qusmí,
Džamál Zajtúní a cAntar Zubarí. Jejich cílem se stali cizinci, alžírští intelektuálové, umělci a
v první řadě novináři. Podle dochovaných textů se však bojovníci neměli zastavit ani před
vražděním svých příbuzných. Některá komuniké GIA obhajovala i zabíjení žen a dětí54.
FIS, jejíž vojenské křídlo bylo v defenzivě, se snažila bojovat alespoň na diplomatické frontě.
Její exilový vůdce Rabáh Kabír se v lednu 1995 sešel v římském centru Sant´ Egidio
s představiteli FLN a alžírských opozičních stran FFS, PT (trockisté) a an-Nahda. Společně
přijali platformu, která by zajišťovala FIS legální existenci v obnovené alžírské pluralitní
demokracii. Projekt však byl odsouzen k nezdaru, neboť alžírská generalita jej ignorovala.
Svolila však k vyjednávání s vůdci AIS. Ti na podzim roku 1997 souhlasili s příměřím, které
zajistilo alespoň omezenou amnestii pro některé bojovníky a bývalé vůdce strany. O rok
později byla vojensky poražena i GIA, která se oslabila vnitřními čistkami, boji se zbytky AIS
a díky stupňujícímu se násilí55 přišla i o podporu obyvatelstva.
V boji pak pokračovala pouze frakce GIA nazvaná Salafistická skupina pro kázání a boj (Aldžamáca as-salafíja lid-dacawa wa l-qitál, Groupe Salafiste pour la Prédication et le Combat,
GSPC), kterou v roce 1998 založil Hasan Hattáb. Důvodem byl nesouhlas s vražděním
civilistů ze strany GIA. Další motivací byla rovněž podpora myšlenek globálního džihádu
Usámy Bin Ládina a Ajmána az-Zawáhirího. Organizace sdružila několik stovek bojovníků,
kteří odmítli nabídku amnestie alžírského režimu.
53
Kepel Gilles, Le GIA à travers ses publications. In: Pouvoirs 86, 1998, s. 73
Tamtéž, s. 79
55
Cílem se stali zejména obyvatelé venkova v okolí Alžíru, kteří byli vražděni skutečně v masovém měřítku. V
září 1997 bylo například vyvražděno sto padesát obyvatel předměstí Beni-Messous, o pár týdnů později pak
pobili útočníci GIA přes čtyři sta obyvatel městečka Benthala.
54
- 15 -
Kromě ozbrojených střetů na území Alžírska pronikala i na území dalších saharských států a v
roce 2003 stála za únosem evropských turistů. Globální tendence postupně začaly převažovat
nad výhradním bojem proti domácímu vojenskému režimu. V lednu 2007 pak bylo
spojenectví s globálními džihádisty zpečetěno přejmenováním organizace na al-Qácidu
islámského Maghribu (Organization d'al-Qaida au Maghreb islamique, Tanzím al-Qácida fí
Maghrib al-islámí). Nová organizace spáchala 11. dubna 2007 přímo v centru Alžíru útoky,
které si vyžádaly desítky mrtvých. Okázalý styl těchto útoků, výběr data útoku na jedenáctý
den v měsíci i fakt, že byli použiti sebevražední atentátníci ukazuje na jednoznačnou inspiraci
Bin Ládinovou organizací.
V ministerských křeslech
Po porážce FIS na diplomatickém i vojenském poli v druhé polovině 90. let přišli legalisté
FIS o veškerý svůj politický vliv. Pouze někteří z nich vstoupili jako jednotlivci do zbylých
dvou legálních islamistických stran, které však neznamenají pro alžírský režim žádnou
podstatnou hrozbu. Naopak se staly ve větší či menší míře jeho součástí, a ani pro voliče tak
nepředstavují příliš smysluplnou alternativu.
Zapojení islamistů do alžírského režimu začalo, pokud nepočítáme působení FIS v komunální
politice, již krátce po vojenském puči v lednu 199256. Tehdy byl ministrem pro náboženské
záležitosti jmenován Sásí Lamúrí, který byl členem asociace Iršád wa isláh přidružené ke
straně Hamas Mahfúze Nahnáha. Kromě toho byli členové Hamasu jmenováni do dočasného
poradního sboru CNT (Conseil national du transition, Přechodná státní rada), který suploval
roli parlamentu.
Snaha alžírského režimu začlenit alespoň část islamistů do svých struktur byla pochopitelná.
Jednak se tak podařilo docílit zdání funkční pluralitní demokracie, jejíž dveře nejsou uzavřené
pro řádný politický směr, a jednak dostal stát pod kontrolu politickou sílu, která dokázala
neutralizovat elektorát FIS. Je na druhou stranu pravda, že Hamas svou účastí ve vládě mnoho
nezískal. Roku 1996 zasedli ve vládě dva členové Hamasu, přičemž o významu jejich rezortů
si málokdo dělal iluze (Ministerstvo malých a středních firem a úřad státního tajemníka pro
rybolov). Rekordní počet celkem sedmi ministerstev obsadil Hamas o rok později, ovšem i
tentokrát se jednalo o bezvýznamná ministerstva. Vysoký počet rezortů byl jednak reakcí na
zisk strany ve volbách (14%) a jednak byl manévrem souvisejícím s uzavřením míru s AIS.
Režim potřeboval eliminovat hrozbu radikalizace islamistických voličů v době, kdy část
bojovníků skládala zbraně, zatímco další část byla více než předtím odhodlána pokračovat
v boji57.
Politický vliv Hamasu s účastí ve vládě příliš nestoupl. Podíl na zásadních rozhodnutích byl
velmi malý a počet beztak bezvýznamných ministerstev spravovaných Hamasem kolísal
podle potřeb režimu. V tomto trendu, který začal za prezidenta Liamina Zerouala, pokračuje i
prezident cAbdalaziz Bouteflika. Zakladatel strany Mahfúz Nahnáh si byl nevýhodnosti své
56
Hamladji Noura, Co-optation, Repression and Autoritarian Regime´s Survival. The case of the Islamist MSPHamas in Algeria. In: EUI Working Paper SPS No. 2002/7, s. 3
57
Tamtéž, s. 9
- 16 -
spolupráce samozřejmě vědom. Obhajoval však svou koncepci účasti (al-mušáraka) jako
jedinou smysluplnou snahu o prosazení cílů hnutí58.
Účast Hamasu ve vládě však jednoznačně vedla k oslabení jeho pozice v očích voličů.
Zatímco v prezidentských volbách roku 1995 získal Nahnáh 25% hlasů (vítězný kandidát
Zeroual 61%), v parlamentních volbách o dva roky později volilo Hamas 14% voličů a v roce
2002 necelých 9%. Snižující se volební zisk lze z jisté části přičíst volebním manipulacím ze
strany úřadů, i tak je ale zřejmé, že Hamas byl zcela jiným typem strany než FIS, která na
rozdíl od něj disponovala po léta budovanou sociální sítí, pomocí které dokázala oslovit
široké vrstvy obyvatel.
Jinou strategii než Hamas zvolila druhá islamistická politická strana al-Isláh. Její předseda
c
Abdalláh Džáballáh předpokládal, že bývalé voliče FIS osloví spíše, pokud zůstane
jednoznačně v opozici59. Strana al-Isláh odmítala účast ve vládě a v parlamentu se její
poslanci zavázali, že nebudou hlasovat pro žádný zákon, který by „nebyl v souladu s islámem
a šarícou a nepřispíval k rozvoji spravedlnosti a sociálních jistot“. Je pravda, že její volební
zisky se od začátku 90. let postupně zvyšovaly a v roce 2002 dokonce strana v parlamentních
volbách získala 11% hlasů, tedy o 2% více než konkurenční Hamas. O dva roky později ale u
příležitosti prezidentských voleb získal cAbdalláh Džáballáh pouhých 5% hlasů. Ani obě
islamistické strany dohromady tak neshromáždí všechny hlasy potenciálních voličů
islamistických stran, tedy těch, kteří v roce 1991 volili FIS.
V posledních volbách v květnu 2007 se dále ukázaly limity legálních islamistických stran.
Tradičně opoziční strana cAbdalláha Džáballáha byla před volbami vystavena tlaku úřadů.
Ministerstvo vnitra donutilo šéfa strany vzdát se z formálních důvodů vedení. Následující
rozpad strany pak vedl k tomu, že strana al-Isláh ztratila oproti minulým volbám 40 křesel60.
Část voličů pak volila Hamas, který ovšem tradičně podporuje prezidenta Butefliku.
Co se týče bývalých vůdců strany FIS, ti se většinou po dlouholetém vězení stáhli z veřejného
života. Někteří představitelé žijí v emigraci, přičemž pokračují ve sporadické kritice režimu a
udržují styky s legálně působícími islamisty v Alžírsku. Formální šéf exilové organizace FIS
Rabáh Kabír občas navštěvuje Alžírsko a poskytuje rozhovory tamním médiím. Před
parlamentními volbami v roce 2007 se spekulovalo o jeho návratu do politiky, tyto
předpoklady se ovšem nenaplnily.
Během 90. let došlo k výraznému oslabení islamistické politické síly. Nezdá se
pravděpodobné, že by se mohla opakovat situace z let 1989–1991, kdy se v jedné politické
straně spojili jak legalisté, kteří měli vůli a schopnost prosadit cestu k podílu na moci
prostřednictvím systematické politické činnosti, a radikálové, kteří měli důvěru revolučně
naladěné nespokojené veřejnosti. Rovněž se nezdá pravděpodobné, že by se režim dopustil
stejné chyby jako v 70. a 80. letech, kdy byl velkou částí fundamentalistů napadán jako zrádce
islámských hodnot. Již tehdy bylo zřejmé, vláda v souladu s náboženstvím je v alžírské
společnosti pro udržení legitimity režimu podmínkou61.
58
Nahnah Mahfoud, cit. dílo, s. 76
Tazaghart Atman, Quelles perspectives pour les partis islamistes moderés?, CERI, online: http://www.cerisciences-po.org/archive/march03/artat.pdf , 1. 8. 2006
60
Výsledky alžírských parlamentních voleb na http://www.legislatives2007.dz/fr/SyntheseNationale_FR.pdf, 12.
11. 2007
61
Étienne Bruno, Cit. dílo, s. 142-143
59
- 17 -
V dnešní době toto pravidlo neplatí o nic méně. Požadavky návratu k islámským hodnotám
ale dnes nevznášejí nezávislí kazatelé, ale umírněné islamistické strany začleněné do struktur
režimu a fundamentalistické křídlo strany FLN reprezentované předsedou vlády
c
Abdalazízem Belkhademem. Nevýhoda tohoto uspořádání může spočívat v tom, že
islamistické elity nemají, tak jako tomu do velké míry bylo za dob FIS, kontakt s radikálními
skupinami. Ty dnes navíc mnohem spíše než místním islamistům naslouchají vůdcům
globálního džihádu.
Stát se v současné době alespoň snaží zabránit vzniku nové výbušné situace zvýšením
výkonnosti ekonomiky a rozsáhlým budováním infrastruktury a bytového fondu. V tom mu
pomáhá strmý nárůst cen ropy a zemního plynu, které jsou hlavním a de facto jediným
alžírským vývozním artiklem. Dnešní Alžírsko je tak na tom se svými obrovskými
devizovými rezervami po ekonomické stránce nesrovnatelně lépe než na konci 80. let, kdy se
propadalo do úvěrové pasti a sociální krize.
Použitá literatura:
BONNER, Michael; REIF, Megan; TESSLER, Mark (ed.). Islam, Democracy and the State in
Algeria. Oxford : Routledge, 2005. ISBN 0-415-34829-3.
BONNEY, Richard. Jihad from Qur'ān to bin Laden. London : Palgrave Macmillan, 2004.
ISBN 0-230-50702-6.
BURGAT, Francois. L’islamisme au Magreb. La voix du Sud. Paris : La Découverte, 1988.
ISBN 978-2-228-88914-8.
AL-AHNAF, Mustafa ; BOTIVEAU, Bernard ; FREGOSI, Franck. L’Algérie par ses
islamistes, Paris : Karthala, 1991. ISBN 2-86537-318-5.
ÉTIENNE, Bruno. Algérie, cultures et révolution. Paris : Le Seuil, 1977. ISBN 2-02004-5354.
HAMLADJI, Noura. Co-optation, Repression and Autoritarian Regime´s Surfoval. The case
of the Islamist MSP-Hamas in Algeria. SPS Working Papers [online]. 2002, no. 07 [cit. 200712-11]. Dostupný z WWW: <http://hdl.handle.net/1814/327>.
KEPEL, Gilles. Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět. Brno: Atlantis,
1996. ISBN 80-7108-120-5.
LABAT, Séverine. Les islamistes algériens. Entre les urnes et le maquis. Paris : Le Seuil,
1995. ISBN 2-02-021717-1.
LAVENUE, Jean-Jacques. Algérie. La démocratie interdite. Paris : L´Harmattan, 1993. ISBN
: 2-7384-1791-4.
MARTINEZ, Luis. The Algerian Civil War. 1990-1998. London : Hurst & Company, 2000.
ISBN 978-0-231-11996-2.
MERAH, Ahmed. L’affaire Bouiali. Telle que vecu par Ahmed Merah. Comment le pouvoir
totalitaire conduit à la révolte. Alger : Imprimerie El-Oumma, 1998.
ROUADJIA, Ahmed. Les frères et la mosquée. Enquête sur le mouvement islamiste en
Algérie. Paris : Karthala, 1990. ISBN 2-86537-263-4.
STORA, Benjamin. Algérie. Histoire contemporaine 1830-1988. Alger : Casbah Editions,
2004. ISBN 9961-64-461-1.
STORA, Benjamin. La guerre invisible, Algérie, années 90. Paris : Presses de Sciences Po,
2001. ISBN 2-7246-0847-X.
- 18 -
VOLPI, Frédéric. Islam and Democracy. The failure of dialogue in Algeria. London : Pluto
Press, 2003. ISBN 0-7453-1976-9.
WERENFELS, Isabelle. Managing instability in Algeria, Elites and political change since
1995. London : Routledge, 2007. ISBN 978-0-415-40344-3.
- 19 -

Politický islám v Alžírsku (Beránek) - ČLOVĚK

Transkript

Podobné dokumenty

Podobu starých Egypťanů pomáhá odhalit 3D

Kompletní Katalog doprovodných programů

Současný Írán v souvislostech Přednášející: Mgr. Petr Tůma, M.A.

Ondřej Císař - CEU Institute for Advanced Study