Četba příběhů

Starozákonní vyprávění a jejich správné užití
(Gordon D. Fee & Douglas Stuart: Jak číst Bibli s porozuměním, Návrat domů, Praha, 1997, str. 72-85)
Literární druh označovaný jako „vyprávění“
obsahuje Bible ve větší míře než kterýkoli jiný.
Například čtyřicet procent Starého zákona se skládá
z různých příběhů. A protože samotný Starý zákon
tvoří tři čtvrtiny celé Bible, nepřekvapuje, že
nejběžnějším literárním druhem v celé Bibli je
vypravování. Narativní materiál je hlavní nebo
jedinou součástí těchto starozákonních knih: 1.
Mojžíšova, Jozue, Soudců, Rút, 1. a 2. Samuelova,
1. a 2. Královská, 1. a 2. Paralipomenon, Ezdráš,
Nehemjáš, Daniel, Jonáš a Ageus. Kromě toho se
větší narativní pasáže objevují také V 2. a 4.
Mojžíšově, a dále v knihách Jeremjáš, Ezechiel,
lzajáš a Jób. V Novém zákoně mají narativní
charakter dlouhé úseky čtyř evangelií a téměř celá
kniha Skutků.
Vycházíme z toho, že Duch svatý věděl, co dělá,
když tak značnou část Bible inspiroval v podobě
vyprávění. Podle našeho názoru je zřejmé, že tento
literární druh dobře slouží Božímu zjevovatelskému
záměru. A právě o tom, jak slouží jeho cílům a jak
ho máme dobře a správně používat ve své službě
Bohu, hovoří tato kapitola.
Povaha vyprávění
Co jsou vyprávění
součástí zvláštního celkového děje, a mají zvláštní
typy postav, z nichž nejzvláštnější je sám Bůh.
Vyprávění jsou příběhy. Přestože čas od času
použijeme i výrazu příběh, dáváme přednost slovu
vyprávění, protože jako příběh se nyní obvykle
označuje to, co je vymyšlené. Také obvykle
představuje samostatný příběh se samostatnou
skupinou postav a samostatnou zápletkou. Bible
naproti tomu obsahuje to, co se často nazývá jako
Boží příběh - příběh, který je naprosto pravdivý,
zásadně důležitý a často složitý. Je to velkolepý
příběh, skvělejší než ten největší epos, s bohatší
zápletkou a významnějšími postavami a popisy, než
jaké by kdy mohl obsahovat kterýkoli lidmi
vytvořený příběh. A tak pro ty části tohoto velkého
božského příběhu, které mají narativní formu,
volíme raději výraz vyprávění v jeho odborném užití,
protože je objektivnější a méně předpojatý.
Tři roviny vyprávění
Až budete číst a studovat starozákonní vyprávění,
pomůže vám, uvědomíte-li si, že celkový příběh se
zde vypráví v podstatě na třech rovinách. Vrchní
rovinu
představuje
celkový
Boží
plán,
uskutečňovaný skrze jeho stvoření. Klíčovými prvky
zápletky na této vrchní rovině jsou samotné
počáteční stvoření, pád lidstva, moc a
všudypřítomnost hříchu, potřeba Vykoupení,
Kristovo vtělení a oběť.
Klíčové prvky prostřední roviny se soustředí kolem
Izraele:
povolání
Abrahama,
ustanovení
abrahamovského rodu skrze patriarchy, zotročení
lzraele v Egyptě, Boží vysvobození ze zajetí a
dobytí zaslíbené kenaanské země, časté hříchy a
narůstající nevěrnost Izraele, Boží trpělivá ochrana
a naléhání na ně, konečná zkáza severního Izraele
a pak Judska, obnova svatého lidu po návratu ze
zajetí.
Biblická vyprávění nám sdělují to, co se stalo - ale
jejich smysl je však daleko hlubší. Mají nám ukázat,
jak Bůh působí ve světě, který stvořil, a uprostřed
svého lidu. Vyprávění ho oslavují, pomáhají nám ho
pochopit a ocenit a svědčí o jeho prozřetelnosti a
ochraně. Zároveň také přinášejí mnoho dalších
ponaučení důležitých pro náš život.
Pak tu je spodní rovina. Zde se nacházejí všechny
ty stovky jednotlivých příběhů, které tvoří první dvě
roviny: vyprávění o tom, jak Josefa jeho bratři
prodali arabským obchodníkům cestujícím s
karavanou do Egypta, vyprávění o tom, jak Gedeón
Všechna vyprávění mají zápletku a postavy (ať již
božské, lidské, zvířata, rostliny nebo cokoli jiného).
Starozákonní příběhy však mají zápletky, které jsou
1
pochyboval o Bohu a zkoušel ho pomocí rouna,
vyprávění o Davidově smilstvu s Bat-šebou atd.
(Gn 50,1-14) atd. Všechno to je však součástí
velkého, celkového biblického vyprávění.
Všimněte si pozorně: každé jednotlivé starozákonní
vyprávění (spodní rovina) je přinejmenším součástí
širšího vyprávění o dějinách Izraele ve světě
(prostřední rovina), které je pak součástí základního
vyprávění o Božím stvoření a jeho vykoupení
(vrchní rovina). Toto základní vyprávění sahá skrze
Nový zákon za hranice Starého zákona.
Nevezmete-li v úvahu, jakou roli hrají jednotlivé
příběhy v rámci ostatních dvou rovin, upřete jim to,
co jim náleží. Někdy se vyprávění skládá z několika
kratších. Takové vyprávění lze označit jako
,,složené vyprávění“. Z praktických důvodů nutno
podotknout, že na to, co zde říkáme o třech
rovinách vyprávění, nemá uznání existence
složených vyprávění v Bibli žádný vliv.
Na samostatném studiu jednotlivých příběhů není
nic špatného. Naopak to je vysoce žádoucí. Abyste
jim však plně porozuměli, musíte daný příběh
zasadit do širšího kontextu.
Co vyprávění není
1. Starozákonní vyprávění nejsou jen příběhy o
lidech, kteří žili ve starozákonních dobách. Jsou to
zejména a především příběhy o tom, jak s těmito
lidmi jednal Bůh. Na rozdíl od lidských vyprávění se
Bible skládá zejména z vyprávění o Bohu. Bůh je
hlavním hrdinou příběhu – pokud takový v Bibli
existuje. Postavy, události a jejich vývoj, zápletka i
vyvrcholení příběhu se zde vyskytují, ale Bůh je
hlavní a rozhodující postavou všech vyprávění.
Doufáme, že povědomí o této hierarchii vyprávění
vám pomůže ke křesťanštějšímu uplatňování
starozákonních příběhů ve vašem životě a ve vaší
službě druhým. Když Pán Ježíš učil, že Písma
,,svědčí o mně“ (J 5,37-39), je zřejmé, že nemluvil o
každém jednotlivém oddílku Starého zákona. Ty
jednotlivé texty, včetně vyprávění, které vypovídají o
Mesiáši nebo jsou v Novém zákoně jinak
označovány jako typologické ve vztahu ke Kristu
(sr. 1 K 10,4), jsou důležitou součástí Starého
zákona, ale tvoří jèn malou část jeho celkového
zjevení. Pán Ježíš však mluvil o prapůvodní, vrchní
rovině vyprávění, kde je ústředním činem jeho
vykoupení a kde vyvrcholením zápletky je
podrobení veškerého stvoření jeho autoritě. Proto
učil, že o něm svědčí Písma ve svém souhrnu a
zaměřují se na jeho láskyplnou vládu.
2. Starozákonní vyprávění nejsou alegorie či
příběhy plné skrytých významů. Mohou však
obsahovat prvky, které není snadné pochopit. To,
jak Bůh působí V dějinách, jak ovlivňuje lidské
jednání a uplatňuje svou vůli skrze jednotlivé lidi
(někdy v rozporu s jejich vlastním přáním; sr. Gn
50,20), pro nás není vždy pochopitelně. Často nám
není řečeno, co všechno přesně Bůh v té které
situaci udělal a co způsobilo, že proběhla tak, jak o
tom hovoří Starý zákon. A i když se o tom, co Bůh
udělal, dočteme, nedozvíme se vždy, jak a proč to
udělal.
Jinými slovy, vyprávění neodpovídají na všechny
naše otázky o daném problému. Jsou omezeny
svým hlediskem a podávají nám jen část z
celkového obrazu toho, co Bůh dělá v dějinách.
Musíme se naučit spokojit se s tímto omezeným
pochopením a v mnoha bodech přibrzdit svou
zvědavost, jinak se začneme tak usilovně snažit číst
mezi řádky, že budeme do příběhů vnášet to, co
tam není, a dělat alegorie z toho, co jsou ve
skutečnosti historické záznamy. Takto lze
nesprávně nakládat nejen s podobenstvími
(8. kapitola), ale i s vyprávěními.
Máme zde tedy jednotlivé příběhy (někdy složené),
zasazené do širšího vyprávění, které je součástí
základního vyprávění. Některá složená vyprávění
se skládají z velkého počtu kratších příběhů. To je
typické pro všechny příběhy, které mají vedlejší
zápletky, takže to není nic překvapivého. V Novém
zákoně máme jednotlivé epizody (jako například triumfální příchod do Jeruzaléma, L 19,28-46) v
rámci širších vyprávění (Lukášovo evangelium Skutky apoštolů), zasazených do základního
vyprávění celkového Božího příběhu, jak ho podává
Bible. Starý zákon je podobný. Například rozsáhlé
složené vyprávění, který označujeme jako
,,vyprávění O Josefovi“ (Gn 37-50), obsahuje
vyprávění o jeho prvních snech (Gn 37,5-11),
vylíčení jeho vzestupu a pádu jako Potífarova
otroka (Gn 39), popis Jákobova pohřbu v Kenaanu
K vnášení cizorodých prvků do příběhů dochází
tehdy, když lidé vidí v nadpřirozených událostech
biblických vyprávění výsledek takového dění, jako
například zásah UFO či strojů času z budoucnosti,
případně údajných dávných tajných vědeckých
objevů, které se vytratily z lidského povědomí. Je
pravda, že Bible sama u většiny zázraků neříká, jak
je Bůh udělal. Ale neukojitelná zvědavost a touha
2
pochopit, co Bible neuvádí, tj. jak se tyto věci
přesně staly, může některé lidi přimět až k přijetí
absurdních a nevěrohodných vysvětlení. Okouzlení
pseudovědou a úcta k ní je vede k formulování
pseudovědeckých výkladů zázračných událostí v
Písmu. Bůh nám jednoduše v Bibli neřekl, jak dělal
všechno to, co udělal. Vášnivá touha pochopit
proces může mít za následek vysvětlení, která jsou
tak svérázná a neslučitelná s biblìckým vyprávěním,
že ve skutečnosti ani žádnými vysvětleními nejsou.
způsob vyučování, který je ve spolupráci s
odpovídajícím explicitním vyučováním v Písmu
vysoce účinný při vytváření takové učební situace,
kterou si Duch svatý může dobře použít. Například
ve vyprávění o Davidově smilstvu s Bat-šebou
(2. Samuelova 11) nenajdete žádný výrok typu:
„Svým smilstvem a vraždou se David provinil.“
Očekává se od vás povědomí o tom, že smilstvo (a
vražda) jsou špatné, protože Bible o tom již v
předchozích pasážích jasně vyučuje (Ex 20,13-14).
Příběh ilustruje škodlivost takového jednání pro
osobní život krále Davida i pro jeho schopnost
vládnout. Vyprávění neobsahuje systematické
vyučování o smilstvu a nebylo by ho možné použít
jako samostatný základ pro takovéto vyučování. Ale
jako ilustrace účinků smilstva v jednom konkrétním
případě předává mocné poselství, které se
pozornému čtenáři může vepsat do mysli takovým
způsobem, jak by to u přímého, kategorického
vyučování nebylo možné.
3. Starozákonní vyprávění nevyučují vždy přímo.
Zdůrazňují Boží povahu a zjevení takovým
způsobem, jak to v těch částech Bible, kde se
předkládá zákon nebo učení, není možné - a to tak,
že nám umožňují zástupně prožívat události a
zážitky, místo abychom se o otázkách v nich
obsažených jen dozvídali. Dnešní výroky typu:
,,Nekritizuj to, dokud to nevyzkoušíš“ nebo ,,Abyste
to pochopili, museli byste to prožít“ nejsou vždy
přesné. Obsahují však zrnko pravdy; poznání je
někdy snazší a má trvalejší vliv na chování, když
vychází z přímé účasti na něčem. Když pozorně
sledujete dění ve starozákonních vyprávěních,
přirozeně se ho začínáte zástupně účastnit, jako
tomu je při čtení jakéhokoli příběhu, bez ohledu na
to, nakolik se od vás jeho postavy liší a nakolik jsou
odlišné okolnosti, ve kterých žijí. Vyprávění vám tak
umožňují určité ,,bezprostřední“ poznání Božího
působení v jeho světě, a i když je toto poznání
spíše odvozené než původní, je to nicméně
skutečné poznání, které může napomoci při
utváření vašeho chování.
4. Každý jednotlivý příběh či epizoda v rámci
vyprávění nemusí mít své vlastní ponaučení.
Jednotlivé složky vyprávění nelze od sebe
oddělovat, jako by každý výrok, každá událost a
každý popis mohly nezávisle na ostatních
obsahovat zvláštní poselství pro čtenáře. Ve
skutečnosti i v poměrně dlouhých vyprávěních
mohou všechny složky společným působením
sdělovat čtenáři jedinou hlavní myšlenku. Vyprávění
má svůj celkový smysl či směřování, určitou
nadstavbu, která tvoří základní myšlenku - obvykle
jednu jedinou hlavní myšlenku.
Pokud jste křesťan, představuje Starý zákon vaše
duchovní dějiny. Boží zaslíbení a jeho povolání pro
Izrael jsou vaše historická zaslíbení a povolání (Ga
3,29). V tom nejlepším, nejužitečnějším a
nejpraktičtějším smyslu vám Bůh umožňuje
sledovat události, které nechal proběhnout v oněch
dávných dobách, protože podnítil muže a ženy, aby
je zapsali tak, jak je chtěl mít zapsané.
V tomto mají vyprávění blízko k podobenstvím (viz
8. kapitola), protože poselství zde sděluje celek, a
nikoli jednotlivé části samostatně. Síla, účinek,
dopad, přesvědčivost -to všechno vychází z
celkového sledu vyprávěných událostí. Množství
jednotlivých prvků zde společně tvoří vyprávění, s
jehož pomocí tyto prvky zprostředkují Boží zjevení.
Snažit se najít význam každého údaje a každou
jednotlivou událost ve vyprávění není účelné.
Vyprávění je nutno hodnotit jako celek, nikoli po
částech.
Přestože starozákonní příběhy nemusí nutně
vyučovat přímo, často ilustrují to, co se přímo a
kategoricky učí jinde. To představuje implicitní
Zásady pro výklad vyprávění
Pro ilustraci výše uvedených myšlenek jsme vybrali
dvě důležitá starozákonní vyprávění, která si v této
kapitole rozebereme. Nejdříve bychom však rádi
uvedli deset zásad, které by vám měly pomoci
vyvarovat se jasných chyb, až se budete snažit o
exegezi těchto a dalších příběhů.
3
1. Starozákonní vyprávění obvykle neobsahují
přímé formulace učení.
toho, co nás již Bible přímo a kategoricky ve svých
knihách naučila.
2. Starozákonní vyprávění obvykle ilustrují učení
formulované jinde.
7. Všechna vyprávění jsou selektivní a neúplná.
Nejsou zde vždy uvedeny všechny důležité detaily
(sr. J 21,25). Ve vyprávěních je obsaženo jen to, co
Bohem inspirovaný autor považoval za důležité,
abychom věděli.
3. Vyprávění zaznamenávají, co se stalo - ne nutně,
co se mělo stát nebo co by se mělo dít vždy. Ne
každé vyprávění tedy obsahuje jasné a samostatné
ponaučení.
8. Vyprávění nebyla psána jako odpověď na
všechny naše teologické otázky. Mají své zvláštní a
konkrétní omezené cíle a zabývají se jen určitými
otázkami a ostatní ponechávají dalším textům, kde
jsou zpracovány jiným způsobem.
4. To, co lidé ve vyprávěních dělají, pro nás nemusí
být nutně dobrým příkladem. Často tomu je právě
naopak.
5. Většina postav ve starozákonních příbězích má
daleko k dokonalosti a totéž platí i o jejich jednání.
9. Vyprávění mohou vyučovat buď explicitně
(jasným formulováním něčeho), nebo implicitně
(jasným poukazem na něco, aniž by to bylo
skutečně vysloveno).
6. Ne vždy se na konci vyprávění dočteme, zda to,
co se stalo, bylo dobré, nebo špatné. Očekává se
od nás, že to budeme schopni posoudit na základě
10. V konečném důsledku je hlavní postavou všech
biblických vyprávění Bůh.
Příklady výkladu vyprávění
Vyprávění o Josefovi
schopnosti jakékoli, vůči Božímu zásahu v jeho
životě jasně hrály druhořadou roli. Po svém
nespravedlivém uvěznění Josef povýšil na
vězeňského správce. Proč? Ani zde nás Bible
nenechává na pochybách: ,,Hospodin byl s ním
[Josefem], rozprostřel nad ním své milosrdenství a
zjednal mu přízeň u velitele pevnosti“ (39,21 EP;
sr. v. 23).
Velké množství narativního materiálu, které
označujeme jako vyprávění o Josefovi, obsahují 37.
a 39. až 50. kapitola 1. knihy Mojžíšovy. Po přečtení
těchto kapitol uvidíte, že ústřední lidskou postavou
je zde v každém ohledu Josef. Skutečně dominuje
celému příběhu.
Čteme o Josefovu poněkud domýšlivém, kritickém
vystupování (37. kapitola), které možná částečně
pramenilo z toho, že ho jeho otec zvýhodňoval
(37,3). Josefovo trvání na tom, že bude vyprávět
své povýšenecké sny o svém nadřazeném
postavení, jeho situaci v rodině nepomáhá (37,10ll). Jeho bratři ho prodají do otroctví a oklamou
svého otce Jákoba, aby si myslel, že Josef je mrtvý.
Josef, prodaný jako otrok do Egypta, se zde stane
úspěšným správcem u Potífara (39. kapitola). Proč?
Bylo to pro jeho vrozené organizační schopnosti?
stěží. Příčinu jeho úspěchu Bible formuluje velice
jasně: ,,S Josefem však byl Hospodin... Jeho pán
viděl, že je s ním Hospodin a že všemu, co on činí,
dopřává Hospodin zdaru. žehnal Hospodin jeho
[Egypťanovu] domu kvůli Josefovi. Hospodinovo
požehnání bylo na všem, co měl v domě i na poli“
(Gn 39,2-5 EP). Ať už byly Josefovy „manažerské“
Pokud jde o hlavního hrdinu příběhu a o ponaučení
z něho, Duchem inspirovaný vypravěč zde
neponechává žádný prostor pro pochybnosti.
Hlavním hrdinou je Bůh. A ponaučení z příběhu
spočívá v tom, že Bůh byl s Josefem. Když budete
hledat ponaučení z tohoto vyprávění o Josefovi a
budete se snažit najít jiného hlavního hrdinu než
Boha, kdo jím bude? Bude jím Jákob, který straní
jednomu ze svých dětí? Bude jím Potífar nebo jeho
manželka, kteří se oba k Josefovi zachovali
nespravedlivě? Bude jím nejmenovaný egyptský
žalářník? Bude jím Josef sám, nadmíru sebejistý a
soběstředný mladík, který si, jak se zdá, dokáže tak
snadno přivodit potíže? Jestliže si vyberete někoho
z nich, určitě tím posunete důraz vyprávění a
odvedete pozornost od Božího svrchovaného
vedení a řízení událostí.
4
A jaké je ponaučení z příběhu? Uděláte podobně
jako tolik kazatelů a učitelů tu chybu, že budete v
každé události v Josefově životě hledat samostatné
poučení o tom, jak žít? Pokud ano, možná
dospějete k závěru, že toto vyprávění učí:
,,Nevyprávějte druhým své sny, nebo si tím
přivodíte velké problémy,“ ,,I otroci se mohou dostat
do čela, pokud pěstují své organizační schopnosti,“
,,Ve vězení se vám bude dařit lépe,jestliže před
svým uvězněním získáte nějakou praxi s
obchodováním“ nebo ,,Cizinci postupují po žebříčku
moci rychleji než místní obyvatelé.“
Josefův způsob života, osobní vlastnosti ani jeho
jednání nám neříkají nic, z čeho by bylo možno
odvodit nějaké obecné morální zásady. Pokud si
myslíte, že jste nějaké našli, pak nacházíte to, co
v textu chcete najít vy, a nevykládáte ho.
Josef sám nakonec dostává schopnost rozpoznání,
že všechny události jeho životního příběhu Bůh
nechal proběhnout za nějakým větším účelem. Na
konci svého života říká svým bratrům: ,,Já umírám,
ale Bůh vás jistě navštíví a vyvede vás odtud do
země, kterou přísežně slíbil Abrahamovi, lzákovi a
Jákobovi“ (Gn 50,24 EP).
Jinými slovy, jestliže budete v tom, kým Josef byl
nebo co dělal, hledat něco, co by dnes křesťané
měli napodobovat, aby získali požehnání, nic
takového v tomto vyprávění nenajdete. Tento příběh
vám vypráví o tom, co Bůh dělal s tak málo slibným
uchazečem o úspěch. Neobsahuje žádná pravidla
pro postup v práci nebo v životě jako takovém. S
Josefem to jde od desíti k pěti a ve vězení žije
mnoho let, než Bůh (nikoli Josef) zařídí jeho
propuštění.
Ve středu pozornosti je zde Bůh. On může
uskutečnit, co si přeje. S použitím tak málo slibných
nástrojů, jako byl Josef, jeho rodina a farao, Bůh
zachoval při životě mnoho lidí a začal si pro sebe
tvořit svůj oddělený lid. Právě zde nacházíme
ponaučení z tohoto příběhu, který se zaměřuje na
Boží dobrotivost a prozřetelnost a který nás vede k
úctě vůči jeho cestám a k důvěře v jeho péči.
Josefovo propuštění z vězení díky jeho Bohem
dané schopnosti vyložit sen (Gn 40-41), jeho
povýšení k moci a možnost pomoci vlastní rodině v
době hladu (Gn 41-50), spolu s různými
podrobnostmi drobnějších epizod, ze kterých se
skládá celkové vyprávění o Josefovi, ve skutečnosti
na Josefovi neukazují nic, co by samo o sobě mělo
nějakou výjimečnou hodnotu, a ani v jeho činech
zde není vidět nic příkladného. Marně budete hledat
jiné ponaučení než to, které přináší sama Bible:
„Bůh byl s Josefem.“ Veškeré dění od Josefova
pádu až po jeho vzestup k moci bylo Božím
jednáním. Dokonce i zlý úmysl jeho bratrů vůči
němu byl použit v Boží strategii. Jak to sám Josef
říká svým bratrům: „Nebojte se. Což jsem Bůh? Vy
jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel
dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval
naživu četný lid“ (Gn 50,19-20 EP).
Vyprávění o Rút
Kniha Rút je stručná a tvoří samostatný celek; její
zápletku lze snadno sledovat a její hlavní postavy
není těžké poznat. Proto se nám nabízí jako vhodný
materiál pro ilustraci principů, které jsme se právě
naučili, přičemž zvláštní důraz položíme na 9. bod
výše uvedeného seznamu principů: chceme vám
zde pomoci uvidět, že vyučování Ducha svatého ve
vyprávění může být buď explicitní, nebo implicitní.
Explicitní vyučování je takové, které Duchem
inspirovaný vypravěč skutečně vysloví (,,Bůh byl s
Josefem“). Implicitní vyučování je takové, které je v
příběhu jasně obsaženo, ale není formulováno
tolika slovy. Musíte ho vidět zahrnuté v příběhu,
přímo ze stránky ho nevyčtete.
Umět rozlišit, co se učí explicitně, může být docela
snadné. Rozlišit, co se učí implicitně, může být
obtížné. Vyžaduje to určitou zkušenost, námahu,
opatrnost a vážnou úctu k péči Ducha svatého při
inspirování daného textu. Koneckonců si chcete z
vyprávění něco odnést, a ne do něho něco vnášet.
Celý řetězec událostí a menších epizod tvořící
rozsáhlejší složené vyprávění o Josefovi tak byl
součástí ještě většího vyprávění: o Božím plánu pro
Izrael jako národ a pro zachování Kenaanců,
Egypťanů a spolu s nimi i dalších během tohoto
období hladu. Egypt byl místem, kde Bůh budoval a
rozmnožoval svůj lid, čímž je připravoval na vyjití z
Egypta a dobytí zaslíbené země – na události, které
si on, Bůh, použil k tomu, aby jim dal kenaanskou
zemi, jak to slíbil Abrahamovi. .
Příběh Rút lze shrnout následovně. Vdova Rút,
Moábka, se spolu se svou tchyní Noemi, která také
ovdověla, vystěhuje z Moábu do Betléma (Rt 1). Rút
sbírá klasy zbylé na Bóazově poli. Bóaz, který se
doslechl o její víře a její dobrotivosti k jeho příbuzné
Noemi, se s ní spřátelí (Rt 2). Na radu Noemi dá
Rút Bóazovi najevo svou lásku k němu a svou
5
naději, že bude ochoten si ji vzít (Rt 3). Bóaz
podnikne nutné právní kroky, aby se s Rút mohl
oženit a ochránit rodinná vlastnická práva jejího
zemřelého manžela Machlóna. Narození Obéda,
prvního syna Rút a Bóaza, je pro Noemi velkou
útěchou. A Obédovým vnukem byl později král
David (Rt 4).
3. Vyprávění nám implicitně říká, že tento příběh je
součástí minulosti předků krále Davida - a V širším
záběru i Ježíše Krista. Podívejte se na 4,17-21.
Stručný rodopis v 17. verši i plnější rodopis ve
verších 18 a 21 končí jménem David. Je zřejmé, že
tento David je středem pozornosti a vrcholem tohoto
úseku vyprávění. Z několika dalších rodopisných
seznamů V Bibli víme, že tento David je král David,
první velký izraelský král. Z novozákonních rodopisů
také víme, že Ježíš byl z lidského pohledu
Davidovým potomkem. Rút tedy byla Davidovou
prababičkou a Ježíšovým předkem. To je důležitou
součástí učení celého vyprávění. Není to jen příběh
o tom, jak byli Rút a Bóaz věrní Hospodinu, ale také
o jejich místě V dějinách Izraele. Nemohli to
nikterak vědět, ale byli to lidé, kteří se stali součástí
Ježíšova rodokmenu.
Pokud vyprávění o Rút neznáte, doporučujeme
vám, abyste si celou tuto knihu přečetli alespoň
dvakrát. Pak se vraťte na začátek a všimněte si
těchto implicitních myšlenek, které vyprávění
sděluje.
1. Příběh nám říká, že Rút přešla k víře v
Hospodina, Boha Izraele. Sděluje nám to tak, že
zachycuje slova, která Rút řekla Noemi: ,,Tvůj lid
bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem“ (1,17), a
nikoli přímým prohlášením: ,,Rút se obrátila.“
Očekává se od nás, že si uvědomíme, že když
přijala Hospodina jako svého Boha, obrátila se.
Vyprávění také implicitně potvrzuje obrácení Rút
jako opravdové, a nikoli jako pouhý prázdný slib,
když zachycuje tato její slova: „Ať se mnou
Hospodin udělá, co chce...“ (1,17). Ačkoli to zde
není řečeno přímo, tato slova jasně naznačují, že
Rút, Moábka, která kdysi uctívala moábské bohy,
ted' věří v Hospodina, Boha Izraele, a žije podle
jeho měřítek. Vyprávění nám bez jakýchkoli
pochybností říká, že Rút přijala víru v pravého
Boha, i když to nikde není vysloveno explicitně.
4. Vyprávění nám implicitně sděluje, že Betlém byl v
období soudců pro věrnost svých občanů
výjimečným městem. Uvidět ve vyprávění tuto
implicitní narážku není snadné ani automatické.
Vyžaduje to pozorné čtení celého vyprávění, se
zvláštní pozornosti na slova a jednání všech postav
příběhu. Také to vyžaduje znalosti o tom, jak to
tehdy vypadalo nejen v Betlémě, ale i v ostatních
částech Izraele. Tyto znalosti jsou závislé na
obeznámenosti s knihou Soudců, protože vypravěč
řadí Rút přímo do tohoto období (1,1). Pokud jste
měli příležitost pozorně si přečíst knihu Soudců,
jistě jste si všimli, že doba soudců (asi 1240-1030
př. Kr.) byla všeobecně poznamenána takovými
projevy, jako bylo rozsáhlé modlářství, synkretismus
(směšování rysů pohanských náboženství s prvky
pravé víry Izraele), sociální nespravedlnost, sociální
bouře, mezikmenové nepřátelství, sexuální
nemorálnost a další znaky nevěrnosti. Obraz, který
před námi vyvstává v knize Soudců, lze stěží
označit jako šťastný, i když tu jsou jednotlivé
případy, kdy Bůh ve své milosti navzdory
převládající vzpouře vůči němu přináší Izraeli nebo
jednotlivým izraelských kmenům prospěch.
2. Vyprávění nám implicitně říká, že Bóaz byl
spravedlivý lzraelec, který dodržoval Mojžíšův
zákon, přestože mnozí Izraelci takto nejednali. Kde
se to říká? Podívejte se pozorně na 2,3-13; 2,22;
3,10-12 a 4,9-10. Tyto úseky vyprávění jasně
ukazují, že Bóaz, jak to vyplývá z jeho řeči, sám
sebe vidí jako věrného a podřízeného Hospodinově
autoritě, že Bóaz dodržuje zákon o sbírání klasů,
jak je formulován v Lv 19,9-10 (Rút spadá do obou
kategorií tohoto zákona - je chudá a je cizinka), že
zachovává zákon o vykoupení, vyhlášený
v Lv 25,23-24, a že ne všichni Izraelci byli takto
věrní zákonu - ve skutečnosti bylo nebezpečné
paběrkovat na polích lidí, kteří se neřídili závazky
zákona o sbírání klasů (2,22).
Co nám v knize Rút říká, že Betlém je v tomto
všeobecném obrazu nevěrnosti výjimkou? Prakticky
všechno kromě 2,22, kde je naznačeno, že ne
všichni obyvatelé Betléma dodržují zákony o sbírání
klasů tak, jak by měli. Jinak je tento obraz
pozoruhodně celistvý. Již samotná slova
jednotlivých postav ukazují, jak uvědoměle lidé z
tohoto města projevují svou věrnost Hospodinu.
I zde z vyprávění získáváme řadu důležitých
informací implicitně. Tyto informace jsou pro nás
cenné a pomáhají nám sledovat daný příběh a
vykládat ho. Nejsou to však informace, které by
nám byly sdělovány explicitně.
Vzpomeňte si, že všechny postavy zmíněné ve
vyprávění jsou kromě Rút a její sestry Orpy občané
Betléma. Uvažte Noemi; v dobách své velké trpkosti
6
(1,8-9.13.20-21) v dobách štěstí (l,6; 2,19-20)
uznává Boží vůli a podřizuje se jí. l Bóaz se svými
slovy důsledně projevuje jako ten, kdo uctívá a
následuje Hospodina (2,11-12; 3,10.13), a jeho
jednání vždy potvrzuje jeho slova.
vypravěč se nepodílel na všeobecné nevěrnosti své
doby.
Důležité je, že při pozorném čtení tohoto vyprávění
(a při jeho porovnání s knihou Soudců) není možné
znovu nevidět, jak výjimečným Betlém byl.
Vyprávění nikde výslovně neříká: ,,Betlém bylo
městem, které tehdy vynikalo svou zbožností.“
Sděluje nám však právě toto – způsobem, který je
právě tak působivý a přesvědčivý, jako mohou být
přímá slova.
I to, jak se lidé navzájem zdraví, ukazuje vysokou
míru vědomé věrnosti Hospodinu (2,4). Taktéž
starší města, když vyslovují požehnání manželům a
jejich potomku (4,11-12), a ženy města, které
žehnají Noemi (4,14), projevují svou víru. Dalším
implicitním svědectvím o jejich víře je to, jak přijali
obrácenou Moábku Rút.
Doufáme, že tyto příklady poslouží jako ilustrace
toho, že pozorně sledování detailů a celkového
směřování příběhu a jeho kontextu jsou pro
pochopení jeho plného významu nezbytné. To, co je
implicitní, může být naprosto stejně důležité jako to,
co je explicitní.
Konečně nutno říci, že Duchem inspirovaný
vypravěč připisuje významné události Hospodinu
(1,6; 4,13) – i když nemůžeme s jistotou vědět, zda
byl sám z Betléma, nebo ne, a lze očekávat, že
Upozornění
Implicitní neznamená tajné! Budete-li se snažit najít
v textu významy, o kterých si budete myslet, že je
Bůh do vyprávění ,,skryl“, přivodíte si nejrůznější
problémy. Nic takového slovo implicitní
nenaznačuje. Implicitní znamená, že dané poselství
lze z toho, co je řečeno, pochopit, i když to není
vyjádřeno tolika slovy. Vaším úkolem není pídit se
po tom, co nemůže pochopit každý. Vaším úkolem
je zaznamenat všechno, co vám vyprávění
skutečně říká - přímo i nepřímo, ale nikdy mysticky
nebo soukromě. Pokud nejste schopni s jistotou
sdělit druhým, co daný text implicitně učí, tak aby
mu i oni porozuměli a uviděli jeho hlavní myšlenku,
pravděpodobně ho nečtete správně. To, k čemu
Duch svatý inspiroval, je k užitku všech věřících.
Rozlišujte a předávejte to, co příběh viditelně
obsahuje, a nevymýšlejte nový (2 Pt 2,3)!
Několik závěrečných varování
každé kapitole každé její knihy! Lidé, kteří jsou příliš
netrpěliví na to, aby Boží vůli hledali v Bibli jako
celku, dělají chyby - dovolují si nesprávně vykládat
jednotlivé části Písma.
Čím to je, že lidé tak často nacházejí V biblických
vyprávěních to, co tam ve skutečnosti není - že do
Bible vnášejí své vlastní představy, místo aby si
odtud odnášeli to, co Bůh chce, aby poznali? Jsou
pro to tři hlavní důvody. Za prvé je to jejich zoufalá
potřeba, zoufalé hledání informací, které jim
pomohou, které budou hodnotné pro ně osobně a
budou mluvit do jejich vlastní situace. Za druhé to je
jejich netrpělivost; chtějí najít odpověď hned, právě
v této knize, v této kapitole. Za třetí mylně
očekávají, že všechno, co je napsáno V Bibli, lze
použít v jejich životě. Bible je velký zdroj. Obsahuje
všechno, co křesťan skutečně potřebuje jako Boží
vedení pro to, jak žít. Ne vždy však obsahuje natolik
konkrétní a osobní odpovědi, jak by si to někteří lidé
přáli, a všechny její informace nejsou obsaženy v
Abyste se této tendenci mohli vyhnout, uvádíme zde
seznam šesti nejběžnějších výkladových chyb,
kterých se lidé při hledání odpovědí v jednotlivých
částech Bible dopouštějí. Všechny se týkají
vyprávění, ale neomezují se jen na ně.
1. Hledání jinotajů. Místo aby se soustředili na jasný
význam, degradují někteří lidé text na pouhý odraz
nějakého jiného významu mimo tento text. Písmo
skutečně obsahuje alegorické části (např. Ezechiel
7
23 nebo úseky Zjevení), ale žádný z biblických
jinotajů není čistě narativní.
Snad nejužitečnějším varováním, které vám
můžeme dát pro čtení biblických vyprávění a učení
se z nich, je toto: Nebuďte takovými čtenáři Bible,
kteří mechanicky napodobují všechno, o čem se
dočtou. Žádné biblické vyprávění nebylo napsáno
konkrétně o vás. Vyprávění o Josefovi je o Josefovi,
jmenovitě o tom, jak skrze něho působil Bůh - a
není to vyprávění přímo o vás. Vyprávění O Rút
oslavuje Boží ochranu a dobrodiní prokázané Rút a
obyvatelům Betléma - nikoli vás. Vy se z těchto i
všech ostatních biblických vyprávění vždy můžete
hodně naučit, ale nikdy si nemůžete myslet, že od
vás Bůh očekává přesně stejné věci, jaké dělaly
postavy v Bibli, nebo že se vám stane totéž, co jim.
Více o tom pohovoříme v 6. kapitole.
2. Vytrhování z kontextu. Lidé neberou v úvahu
historický a literární kontext a často ani celkový
příběh a zaměřují se jen na malé jednotky, čímž se
připravují o vodítka k výkladu. Při dostatečném
oproštění se od kontextu může téměř jakákoli část
Písma znamenat, cokoli chcete.
3. Selektivní přístup. To je podobná chyba jako
vytrhování z kontextu. Patří sem vybírání určitých
slov a výroků, kterým člověk věnuje pozornost,
přehlížení jiných a opomíjení celkového zaměření
studovaného oddílu. Místo vyváženého přístupu k
jednotlivým částem a celku jsou zde některé části a
celek naprosto přehlíženy.
Biblické postavy jsou někdy dobré, jindy zlé, někdy
moudré a jindy pošetilé. Někdy jsou potrestány,
jindy dostávají milost, někdy se jim daří dobře a
jindy bídně.
4. Nesprávné spojování. Tento přístup spojuje prvky
z různých míst textu a z jejich spojení pak vyvozuje
myšlenku, přestože v samotném oddíle tyto prvky
samy o sobě přímo spojeny nejsou. Krajním
příkladem této až příliš běžné chyby při výkladu by
byl závěr, že skuteční nepřátelé člověka jsou spíše
v církvi než mimo ni, protože v 23. žalmu David říká,
že bude navěky přebývat v Božím domě a že mu
Bůh prostírá stůl v přítomnosti jeho nepřátel.
(Nepřátelé tedy musí být spolu s Davidem v Božím
domě, protože jinak by nemohl být v jejich
přítomnosti.)
Vaším úkolem je poznávat, co o nich ve
vyprávěních říká Boží slovo, a ne se snažit dělat
všechno, co je zapsáno v Bibli. To, že někdo v Bibli
něco udělal, ještě neznamená, že máte svolení
nebo povinnost udělat totéž.
Tím, co dělat můžete a máte, je poslouchat, k čemu
vás Bůh v Písmu skutečně volá. Vyprávění jsou po
nás cenná tím, že velice živě ukazují Boží jednání
ve světě a znázorňují jeho principy a povolání. Tím
nás mnohému učí - ale to, co nás učí přímo,
nezahrnuje systematicky osobní etiku. Pokud jde o
tuto oblast života, musíme se v Písmu obrátit jinam,
na různá místa, kde se o osobní morálce vyučuje
skutečně kategoricky a explicitně. Bohatství a
rozmanitost Písma je nutno chápat jako naše
spojence - jako vítaný zdroj, a nikoli jako obtížné
břemeno.
5. Změna formulace. Když prostý význam textu
zanechává lidi chladnými a nepřináší jim žádné
bezprostřední duchovní potěšení ani neříká nic, co
by chtěli slyšet, často jsou v pokušení přeformulovat
ho tak, aby znamenal něco jiného. Vezmou
například Ježíšova slova: ,,Ale běda vám
bohatým...“ a ,,Běda, když vás budou všichni lidé
chválit...“ (L 6,24.26) a místo jejich prostého
významu je formulují takto: ,,Běda vám, kdo milujete
peníze tak, že se zříkáte své víry v Boha“ a ,,Běda
vám, kdo jste se stali ateisty, abyste získali lacinou
chválu od světských bezvěrců.“ Tyto výroky jsou
tedy ve svém novém znění natolik zúženy, že již pro
ty, kdo je takto mění, nepředstavují žádnou hrozbu.
6. Spoléhání na mimokanonickou autoritu. Někteří
lidé používají při studiu Písma určitý zvláštní vnější
klíč, obvykle soubor nauk nebo nějakou knihu, která
tvrdí, že odhaluje jinak nepoznatelné biblické
pravdy, přičemž se domnívají, že tak mohou
rozluštit tajemství Bible. Na základě mimokanonické
autority obvykle pracují sekty, které s Biblí zacházejí
tak trochu jako s řadou hádanek, k jejichž vyřešení
je zapotřebí zvláštního poznání.
8