Život na zemi - text A5.indd

Transkript

Učební text pro Dívčí katolické střední školy
Život na Zemi
Josef Civín
- 1 -
Platnéřská 4, Praha 1
Poděkování:
Děkuji serveru www.naturfoto.cz za bezplatné poskytnutí obrázků.
© Dívčí katolická střední škola, 2012
© Josef Civín, 2012
Foto © www.naturfoto.cz, 2012
Vytiskla Tiskárna F&F, Praha 4
ISBN 978-80-87755-09-9
Dívčí katolická střední škola
- 2 -
Obsah
Vznik a vývoj života na Zemi
Buňka
Rozmanitost organismů a jejich charakteristika
Paryby
Ryby
Obojživelníci
Plazi
Ptáci
Savci
Dědičnost
Závěr
Základy ekologie
Co je to ekologie
Základní pojmy
Podmínky pro život organismů
Potravní řetězce
Koloběh látek v přírodě
Krajina
Člověk a životní prostředí
Historický vývoj
Vliv životního prostředí na člověka
Vliv člověka na životní prostředí
Závěr
Mikrobiologie
Systém mikroorganismů
Virologie
Mykologie
Parazitologie
Bakteriologie
Obecná epidemiologie
Šíření nákazy
Epidemiologická opatření
- 3 -
5
8
9
35
35
37
39
40
44
52
54
55
55
55
55
57
58
61
53
63
64
64
66
67
67
68
69
69
70
73
76
76
Infekční nemoci a jejich prevence
Alimentární infekce
Respirační infekce
Dětské nemoci
Infekce přenášené poraněním zvířetem
Infekce přenášené krví
Infekce přenášené drobnými živočichy
Nozokomiální nákazy
Hygiena
Zdraví
Hygiena stravy
Závěr
- 4 -
79
82
66
83
84
85
87
88
90
90
90
92
Vznik a vývoj života na Zemi
Vznik života – co oněm víme
Země je stará asi 4,5 miliardy let. Život vznikl pravděpodobně před 3,8 miliardami let, ale nikdo pořádně neví jak. Rozhodující je existence bílkovin a nukleových kyselin (DNA). Bílkoviny jsou důležité jako stavební látky živých buněk,
nukleové kyseliny „si pamatují“ jejich stavbu a nesou tak dědičnou informaci.
Teorie o vzniku a vývoji života
Kreacionismus
• Bůh stvořil svět v sedmi dnech, přesně tak jak je to v Bibli.
Darwinismus
• Nevysvětluje vznik života. Začíná až ve chvíli, kdy byl na světě první živý
organismus.
• Populace živých organismů se v čase mění a jejich proměny jsou dědičné.
• V souboji o přežití (o potravu, lepší stanoviště, partnera, ...)vítězí jedinci, kteří
mají výhodnější vlastnosti, než jiní.
–Například: silnější lev vyhraje souboj o sličnou lvici, rychlejší kapr snáz
unikne vydře, rychlejší vlaštovka nachytá více much.
• Takto zvýhodněný jedinec déle přežije a bude mít více potomků, kteří po něm
zdědí jeho dobré vlastnosti. Tomuto jevu se říká přírodní výběr.
• Tito potomci postupně převáží a vývoj daného druhu se posune.
• Pokud se nějaký druh dostane do nového prostředí jednotliví jedinci se
mu snaží přizpůsobit. K tomu využijí různé vlastnosti, což následně vede
ke vzniku nových druhů.
–Například: Vítr přinese semínka pampelišek na vysoký kopec, kde
je chladno a větrno. Pampelišky vyrostou, avšak studený vítr jim nedovolí
vykvést. Vykvetou jen pampelišky s nízkým stvolem, kde je květ chráněn
listy. Vykvetou ale také pampelišky které mají dlouhý stvol, ale dokáží kvést
i při nižších teplotách. Oba typy pampelišek budou mít potomky se stejnými
vlastnostmi, a časem se od sebe vzdálí tak, že již nebudou schopny se mezi
sebou křížit a vzniknou tak nové druhy.
Moderní evoluční teorie
• Navazuje na Darwinismus, ale nepřejímá ho kompletně.
- 5 -
• Uznává přírodní výběr jako hlavní motor vývoje.
• Ke změnám v populacích dochází náhodně
Teorie inteligentního plánu
• Respektuje evoluční teorii.
• Považuje však náhodnost vzniku a vývoje života za nepravděpodobnou.
• Tedy evoluce = vývoj druhů pomocí přírodního výběru ano, ale vše je „řízeno“
někým, kdo to předem naplánoval – Bohem.
Úkol:
Napiš krátký referát, kde v jednom odstavci stručně sdělíš o čem budeš psát,
ve druhém odstavci shrneš jak vysvětluje vývoj evoluční teorie, ve třetím
odstavci shrneš jak popisuje vývoj teorie inteligentního plánu, ve čtvrtém
odstavci porovnáš co mají obě teorie společného a v čem se liší a v závěru
vysvětlíš, která teorie je Ti bližší a proč.
Jak šel vývoj rostlinné a živočišné říše
Nejprve se musíme zorientovat v čase. K tomu nám pomůže tato časová osa
znázorňující průběh vývoje života na zemi.
Vývoj rostlin
Přibližně před třemi miliardami let, se objevily první organismy podobné
dnešním bakteriím. První jednoduché rostliny – řasy vznikly pravděpodobně před
dvěma miliardami let. Některé řasy – tzv. bičíkovci – byly pouze jednobuněčné,
a měly bičík, díky němuž se mohly pohybovat.
- 6 -
Vyšší rostliny vznikly pravděpodobně z řas a brzy začaly porůstat souš. Jako
první se objevují mechorosty, následují plavuně, přesličky a posléze kapradiny.
Ve druhohorách se rozmáhají jehličnaté stromy. Ty totiž dobře rostly i v suchu,
které v druhohorách panovalo.
Třetihorní rostlinstvo se již podobá dnešnímu.
Vývoj živočichů
První, jednobuněční, živočichové vznikli pravděpodobně z bičíkovců, kteří
ztratili schopnost fotosyntetizovat (získávat stavební látky ze vzduchu) a začali
se živit řasami.
Mnohobuněční živočichové vznikli v prvohorách pravděpodobně spojováním
bičíkovců. To je dodnes patrné na nejjednodušších živočiších (tzv. živočišných
houbách). Ty se totiž skládají z buněk stejného typu a funkce, které jsou navíc
schopné samostatné existence.
V dalším vývoji začalo docházet ke specializaci buněk, kdy se buňky začaly
specializovat na různé funkce, a podle toho se vyvíjela také jejich různá stavba.
Například některé buňky se zaměřily na trávení, jiné na vnímání, jiné na pohyb, atd.
Brzy poté se vývoj živočichů rozdělil na dvě větve. Z jedné vznikly například
dnešní měkkýši, či hmyz, ze druhé pak obratlovci.
První skupinou obratlovců byly rybovití, tedy mimo jiné paryby (žralok,
rejnok) a ryby. Koncem prvohor začínají obratlovci osidlovat souš. K tomu je
nezbytné naučit se dýchat na vzduchu – plícemi, a přizpůsobit tvar těla pohybu
na souši. Tak vznikají obojživelníci (mlok, čolek, žáby), kteří se sice vyvíjejí
ve vodě, ale jako dospělí jsou schopni života na suchu.
Následují plazi, kteří se už zcela vymanili ze závislosti na vodě. Ti se nejvíce
rozmáhají v druhohorách jako dinosauři.
Z plazů se odděluje další vývojová větev – ptáci. Ti mají velmi podobnou
stavbu těla, na rozdíl od savců, kteří se rozvíjejí až po vyhynutí dinosaurů. Savci
se rozdělují na několik větví, z nichž jedna – primáti – vede až ke člověku. Ten
se však od ostatních živočichů liší natolik, že jeho vznik nedokážeme vysvětlit
pouhou evolucí, i když po tělesné stránce tomu tak bylo.
Úkol:
V textu Vývoj živočichů je tučně zvýrazněno několik skupin živočichů. Vypiš
je na papír pod sebe a ke každému z nich připiš deset příkladů (pouze u dinosaurů a paryb postačí dva příklady).
- 7 -
Buňka
Základní stavební jednotkou téměř všech živých organismů je buňka. Ta
však není u každého organismu stejná. Z buněčného hlediska můžeme organismy
rozdělit do tří základních skupin: nebuněčné formy (viry), prokaryota (bakterie,
sinice) a eukaryota (houby, prvoci, rostliny a živočichové).
Všimněme si nyní tří základních typů buněk – prokaryotické (bakteriální)
a eukaryotické (rostlinné a živočišné).
Bakteriální buňka
Bakteriální buňka, patřící do skupiny primitivnějších – prokaryotických –
buněk vyniká jednoduchostí – nemá jádro, je také vývojově nejstarší. Dědičná
informace je uložena přímo v cytoplazmě. Buňka může, ale nemusí mít buněčnou
stěnu. Bakteriální buňky jsou schopny samostatného života.
Rostlinná buňka
Rostlinné i živočišné buňky patří do skupiny eukaryot, tedy buněk, které až
na výjimky mají jádro. Rostlinná buňka má buněčnou stěnu a často obsahuje
chloroplasty, tedy organely odpovědné za fotosyntézu (získávání energie a stavebních látek ze vzduchu, za vzniku kyslíku).
Živočišná buňka
Živočišná buňka se od rostlinné liší především absencí buněčné stěny a chloroplastů. Nemůže se tedy živit fotosyntézou, ale potřebuje živiny z těl rostlin,
nebo jiných živočichů.
Zvláštní typy buněk
Buňky hub nesou některé znaky rostlinné (mají buněčnou stěnu) a některé
živočišné (způsob výživy).
Zvláštní skupinou jsou také prvoci, neboli jednobuněčné eukaryotické organismy. Někteří z nich se stavbou buňky podobají více rostlinám, jiní živočichům.
Úkol:
1. Nakresli a popiš bakteriální, rostlinnou a živočišnou buňku.
2. Popiš hlavní rozdíly ve stavbě těchto buněk.
3. Jak se od nich liší a co mají s nimi společného buňky hub?
- 8 -
Rozmanitost organismů a jejich charakteristika
Na světě je v současné době nepředstavitelně velké množství rozmanitých
živých organismů počínaje nejjednoduššími nebuněčnými formami života až třeba
po komplikované organismy, jakými je například lidské tělo.
Projděme si nyní postupně jednotlivé skupiny organismů podle jejich vývoje
v průběhu evoluce od nejjednodušších k nejsložitějším.
Viry
Zcela zvláštní formou života jsou viry. Skládají se totiž pouze z dědičné
informace a bílkovinného obalu. Neumí se samy ani rozmnožovat. K tomu potřebují hostitelskou buňku, díky jejímuž rozmnožovacímu aparátu se pak mohou
samy množit.
Viry způsobují řadu nemocí člověku, živočichům i rostlinám a některé napadají dokonce i bakterie.
Bakterie
Bakterie jsou nejjednodušší formou buněčného života (mají prokaryotyckou
buňku). Řadíme je sice všechny do jedné říše živých organismů, avšak v poslední
době se ukazuje, že mezi některými skupinami je příbuznost menší, než např. mezi
slonem a okurkou.
Bakterie se velmi rychle množí a vytvářejí skupiny, žijící na jednom místě. Ty
nazýváme bakteriální populace.
Stejně jako viry nám i mnohé bakterie komplikují život tím, že způsobují řadu
chorob, avšak mnohé další jsou neškodné a bez některých bychom se asi neobešli.
Skupiny virů i bakterií probereme ještě podrobněji v kapitole mikrobiologie.
Prvoci
Dostáváme se k nejjednodušší skupině eukaryotických organismů. Ty vznikly
pravděpodobně splynutím dvou bakterií, kde z jedné se stalo jádro a z druhé zbytek buňky.
Někteří z těchto jednobuněčných se svou stavbou a způsobem výživy blíží
spíše rostlinné buňce (zelená barva díky chloroplastům, fotosyntéza), jiné buňce
živočišné.
- 9 -
Všechny mají společný znak, že se skládají z jedné buňky, která je schopna
vykonávat všechny funkce, důležité pro život (zajištění výživy, energie, vylučování, rozmnožování).
Příkladem může být například trepka velká, jejíž stavbu si můžeme prohlédnout na obrázku.
Abychom si přiblížili rozmanitost této říše můžeme si na obrázcích ukázat
ještě některé další zástupce.
Rostliny
Převážná většina rostlin se živí fotosyntézou. Nepotřebují tedy ke svému
životu jiné organismy, jak je tomu u živočichů. Podívejme se nyní podrobněji
na hlavní skupiny v rostlinné říši.
Nižší rostliny
Do této skupiny patří řasy. Nižší rostliny nemají tělo rozlišené na kořen, stonek a listy, což je dobře vidět z následujícího obrázku. Řasy osidlují především
vodní prostředí, ale například zrněnku najdeme i na kůře stromů. Jiné řasy spolu
s houbami tvoří zvláštní organismy – lišejníky.
Podívejme se na několik příkladů
Chaluhy
- 10 -
Lišejník terčovka bublinatá
Vyšší rostliny
Vyšší rostliny vznikly pravděpodobně z řas a došlo u nich k rozlišení na několik částí – nejčastěji kořen, stonek a list. Nejjednodušší dnes existující formou
vyšších rostlin jsou mechorosty.
Později se začaly vyvíjet plavuně, přesličky a kapraďorosty.
Všechny výše uvedené rostliny mají společný znak rozmnožování pomocí
výtrusů. V následujících skupinách už bude řeč o rostlinách semenných.
Mechorosty – ploník
- 11 -
Mechorosty – rašeliník
Plavuň
Přeslička – jarní a letní lodyha
- 12 -
Nahosemenné rostliny
Jednodušší formou semenných rostlin, jsou rostliny nahosemenné. Mezi jejich
nejčetnější představitele patří jehličnany, cykasy a jinany.
Jinan
Jalovec
Borovice
- 13 -
Tis
Jedle
Modřín
- 14 -
Smrk
Krytosemenné rostliny
Krytosemenné rostliny jsou nejpokročilejší skupinou rostlin. Dělí se na řadu
menších skupin, z nichž některé si představíme na následujících obrázcích.
Bez černý
- 15 -
Bledule
Bolševník
Devětsil
- 16 -
Jetel
Jitrocel
Netýkavka
- 17 -
Ptačinec
Rdesno
Sasanka
- 18 -
Sněženka
Jestřábník
Mochna
- 19 -
Náprstník
Podběl
Třezalka
- 20 -
Vlaštovičník
Blatouch
Hvozdík
- 21 -
Chrpa
Pcháč
Pomněnka
Plicník
- 22 -
Rozrazil
Vlčí bob
Heřmánek
- 23 -
Živočichové
Opusťme říši rostlin a podívejme se na další říši – živočichy. Jak brzy uvidíme,
ne všichni se od rostlin na první pohled liší. Jako hlavní rozdíl mezi rostlinami
a živočichy budeme tedy považovat způsob výživy (když ani toto kriterium není
stoprocentní). Začněme od těch nejjednodušších.
• Živočišné houby
Tyto organismy živočicha na první pohled ani nepřipomínají. Žijí totiž přisedlým životem, v moři a některé houby se vyskytují i ve sladkých vodách u nás.
Jejich tělo se skládá ze dvou vrstev buněk, a vnitřní dutiny.
Povrchový epitel tvoří ploché buňky, které mají mezi sebou otvory pro propouštění vody dovnitř, vnitřní epitel je tvořen buňkami s bičíky, které mají za úkol
získávat z vody potravu. Nestravitelné zbytky jsou vyvrhovány hlavním otvorem.
Houby nemají kosti. Oporu jejich těla tvoří vápenité nebo rohovité jehlice.
Této kostry se využívalo k mytí – odtud název houby na tabuli.
Houba říční
• Žahavci
Žahavci jsou stejně jako houby výhradně vodními organismy. Mají velmi jednoduchou stavbu těla. Někteří žijí přisedle jako například nezmar, jiní se pohybují
(medůzy). Významnou skupinou jsou korály, z jejichž schránek vznikají korálové
ostrovy.
- 24 -
Medůza
• Ploštěnci
Skupina shora zploštělých živočichů.Do této skupiny patří dva známí parazité: motolice a tasemnice.
• Hlísti
Hlísti jsou převážně parazité, ale někteří z nich žijí i volně v půdě. Mezi
nejznámější druhy patří roupi, škrkavky a vlasovci parazitující na člověku a háďátka, která způsobují škody na rostlinách.
• Měkkýši
Měkkýši jsou vodní i suchozemští živočichové, jejichž tělo se skládá z hlavy,
nohy a útrobního vaku. Velmi často vytvářejí ochrannou skořápku (ulity, škeble,
mušle). Dělí se na několik skupin, z nichž nejznámější jsou plži, mlži a hlavonožci.
Plži mají na hlavě tykadla a oči, dobře vyvinutou nohu, která jim umožňuje
pohyb po suché zemi díky vylučovanému slizu. Většinou mají vápenitou schránku
stočenou do spirály. Ve vodě žije například bahenka, plovatka a okružák, na suché
zemi hlemýžď, páskovka, plzák a slimák.
- 25 -
Hlemýžď zahradní
Páskovka keřová
Plzák
- 26 -
Slimák
Mlži jsou výhradně vodní živočichové, kteří mají ze stran zploštělé tělo, kryté
dvoudílnou schránkou. patří sem například ústřice, perlorodka a škeble.
Škeble rybničná
Hlavonožci jsou nejdokonaleji vyvinutou skupinou měkkýšů. Nohu mají přeměněnou v nejméně osm ramen s přísavkami. Mají už centralizovanou nervovou
soustavu – mají hlavní mozkovou uzlinu. Pohybují se vystřikováním vody z plášťové dutiny. Do této skupiny patří sépie, kalamáři, krakatice, chobotnice a další.
• Kroužkovci
Kroužkovci jsou červovití živočichové, jejichž tělo je rozděleno na velký počet
stejně vybavených článků. V každém článku mají tedy prakticky všechny orgány.
Některé články se liší (začátek a konec těla, opasek). Do této skupiny patří mimo
jiné žížaly a pijavice.
- 27 -
• Členovci
Členovci jsou nejpočetnějším živočišným kmenem. Jejich tělo je článkováno,
avšak některé články splývají a vytvářejí jednotlivé odlišené části těla. p5íkladem
může být hmyz, kde takto vzniká hlava, hruď a zadeček.
Pokožka členovců produkuje pevnou látku – kutikulu, která tvoří oporu těla.
Členovci mají článkované i končetiny.
Všimněme si nejznámějších skupin členovců klepítkatců, korýšů a vzdušnicovců.
Klepítkatci
Tělo klepítkatců se skládá ze dvou částí – hlavohrudi a zadečku. Patří sem
štíři, sekáči, pavouci a roztoči.
Běžník
Sekáč
- 28 -
Křižák
Štír
- 29 -
Klíště
Korýši
Korýši jsou převážně vodní živočichové, ale našli bychom i suchozemské
zástupce. Stejně jako ostatní členovci mají článkované tělo.
Z nejznámějších zástupců bychom mohli jmenovat raka, humra, kraba a stínku.
Rak říční
- 30 -
Stínka
Vzdušnicovci
Vzdušnicovci jsou nejpočetnější skupinou členovců. Jen hmyz v sobě zahrnuje
¾ všech druhů živočichů. Kromě hmyzu patří do této skupiny ještě například
stonožky, kde každý článek těla (kromě posledních dvou) nese jeden pár končetin.
Tělo hmyzu je rozděleno na tři části – hlavu, hruď a zadeček. Hmyz se rozvinul do obrovského množství druhů (více než 1 000 000), zejména díky své velké
přizpůsobivosti. Mají pevnou pokožku a dobře vyvinuté smyslové orgány – především hmat a čich, ale i zrak a sluch.
V jejich vývoji jsou dvě stádia – larva a dospělý jedinec, přičemž larva např.
u motýlů je od dospělého zcela odlišná a k přeměně dochází v kukle, nebo se larva
podobá dospělému a jen se v průběhu života dovyvíjí.
Ze zástupců si jmenujme jen ty nejznámější, kteří žijí u nás.
Babočka admirál
- 31 -
Babočka paví oko
Bělásek
Chrobák
- 32 -
Kněžice
Kovařík
Mandelinka
- 33 -
Škvor
Slunéčko
Střevlík
- 34 -
• Ostnokožci
Ostnokožci jsou výhradně mořští živočichové. V jejich pokožce jsou vápenité
útvary, které u některých splývají a vytvářejí vnější kostru. Do této skupiny patří
například hvězdice.
• Obratlovci
Důležitým znakem obratlovců je vnitřní kostra. Jejich tělo se skládá z hlavy,
trupu a ocasu. Obratlovce dělíme na šest skupin: paryby, ryby, obojživelníky,
plazy ptáky a savce. Vzhledem k tomu, že základní znaky těchto skupin jsou
zřejmé, uvedeme si u každé z nich pouze příklady zástupců:
Paryby
Žralok
Ryby
Amur
- 35 -
Kapr
Okoun
Štika
- 36 -
Sumec
¨
Obojživelníci
Čolek obecný
Mlok skvrnitý
- 37 -
Ropucha
Rosnička
Skokan
- 38 -
Plazi
Ještěrka obecná
Slepýš
Užovka
- 39 -
Zmije
Ptáci
Brhlík lesní
Drozd zpěvný
- 40 -
Káně
Kos černý
Pěnkava
- 41 -
Poštolka
Skřivan
Straka
- 42 -
Sýkora
Vrabec
Zvonek
- 43 -
Savci
• Vačnatci
Klokan
• Hmyzožravci
Ježek
- 44 -
Krtek
Rejsek
• Letouni
Netopýr
- 45 -
• Šelmy
Jezevec lesní
Liška obecná
Medvěd hnědý
- 46 -
Rys ostrovid
Vydra říční
• Hlodavci
Hraboš polní
- 47 -
Myš domácí
Veverka
Zajíci
Králík divoký
- 48 -
• Sudokopytníci
Jelen lesní
Muflon
Prase divoké
- 49 -
Srnec obecný
• Kytovci
Velryba
• Primáti
Gorila
- 50 -
Kontrolní otázky:
1. Jaké jsou hlavní skupiny (říše) živých organismů?
2. Popiš rozdíly mezi jednotlivými skupinami.
3. Nauč se poznávat organismy na obrázcích.
- 51 -
Dědičnost
V předchozích odstavcích jsme se věnovali vývoji života na zemi a jeho rozmanitosti. Vysvětlili jsme si princip evoluce. Nyní se podíváme hlouběji na základní
podstatu těchto dějů – molekulární biologii a genetiku. Zaměříme se především
na člověka s tím, že takto ukázané principy jsou až na drobné odchylky platné
obecně i pro ostatní organismy.
Biologická podstata dědičnosti
V jádře každé lidské buňky je uložena kyselina nazývaná zkratkou DNA. Tuto
kyselinu si však nemůžeme představit v kapalném skupenství. Tvoří totiž jakési
gelovité řetězce. Jeden takový řetězec se nazývá chromozóm. V jádře každé lidské buňky (kromě spermií a vajíček) je 46 chromozómů.
V tomto množství jsou vždy dvojice chromozómů stejné. Říkáme tedy, že
v jádře každé lidské buňky je 23 párů chromozómů.
Každý chromozóm dělíme na mnoho úseků. Jeden úsek nazýváme gen. A právě
geny jsou nositeli dědičné informace. Z toho tedy plyne, že každá buňka nese
v sobě úplnou genetickou informaci. V jejím životě se ale uplatní jen ta část genů,
které nesou informaci určenou té dané buňce. Tedy například všechny buňky těla
nesou informaci o barvě očí. Tato informace se ale uplatní jen v buňkách duhovky.
V praxi si fungování přenosu dědičné informace můžeme představit následujícím způsobem. Například tulipán je červený proto, že v jádře všech jeho buněk
je gen nesoucí informaci důležitou pro tvorbu červeného barviva. Pokud potomek
zdědí po svých rodičích tuto informaci, bude produkovat červené barvivo a jeho
květ se podle toho zbarví.
Rozmnožování
Již dříve jsme se dozvěděli, že každá buňka lidského těla (kromě pohlavních)
má v jádře dvacet tři párů chromozómů. To má samozřejmě svůj smysl.
Při vzniku spermií a vajíček dochází k totiž k takzvanému redukčnímu dělení. Při tomto dělení dochází k tomu, že se z každého chromozómového páru
vždy jeden chromozóm oddělí a pohlavní buňka má tak z každého páru jen jeden
chromozóm.
- 52 -
Po oplození (tedy po splynutí spermie a vajíčka) se opět chromozómy spojí
do párů. Důležité však je, že v každém páru pochází jeden chromozóm od otce
a druhý od matky. Tím je tedy dáno, že potomek nese znaky obou rodičů.
Dědění jednotlivých znaků
Víme, že každý člověk má v každém páru chromozómů jeden chromozóm
od každého z rodičů. Každý z obou chromozómů nese geny pro stejné vlastnosti,
tedy třeba pro barvu očí, ale po jednom z rodičů může být barva modrá a po druhém hnědá. Pak dochází k tomu, že buď je jeden gen vlivnější, tedy v našem
případě hnědá vždy přebije modrou.
Druhá možnost nastává například u barvy květů hrachu, kdy má-li rostlina
gen po jednom z rodičů pro bílou a po druhém pro červenou barvu, výsledkem
bude rostlina kvetoucí růžově. Existují ještě další možnosti, ale těmi se pro jejich
složitost nebudeme zabývat.
Nyní si na názorném, i když značně zjednodušeném příkladě vysvětlíme,
jakým způsobem dědičnost funguje:
Zjednodušeně si můžeme představit, že barvu očí ovlivňuje jeden gen, který
může mít buď formu pro modrou, nebo pro hnědou barvu. Gen pro modrou barvu
označíme „m“ a gen pro hnědou barvu „H“. Z předchozího textu víme, že v případě, kdy má člověk ve své genetické výbavě gen pro hnědou i pro modrou barvu,
bude výsledná barva očí hnědá a gen „m“ se neprojeví.
Petrův otec byl hnědooký a matka modrooká. Matka tedy musela mít dva geny
„m“ a otec buď dva „H“ nebo „H“ a „m“. Pro názornost zvolme u otce druhou
možnost. Matka tvořila vajíčka, která nesla všechna jeden gen „m“. Otcovy spermie nesly buď gen „H“ nebo „m“. Při oplození pronikla do vajíčka spermie nesoucí
gen „m“. Petr tedy zdědil „m“ po matce i po otci a jeho barva očí bude tedy modrá.
Kdyby ale bylo vajíčko oplozeno spermií nesoucí gen „H“, Petrova výbava by byla
„m“ a „H“, a protože gen „H“ by přebil účinek genu „m“, měl by Petr hnědé oči.
Určení pohlaví
Každý člověk má 22 párů chromozómů, které určují jeho vlastnosti. Poslední
pár určuje pohlaví člověka. Pohlavní chromozómy jsou dvojího typu. Označujeme
je písmeny X a Y. Žena má ve své genetické výbavě vždy dva chromozómy X
a muž jeden X a jeden Y. Vajíčko tedy nese vždy chromozóm X a spermie buď X,
nebo Y. Pokud je vajíčko oplozeno spermií X, narodí se dívka, pokud do vajíčka
pronikne spermie Y, narodí se chlapec.
- 53 -
Závěr
Seznámili jsme se s rozmanitostí života na Zemi a nezbývá nám, než obdivovat
dokonalost s jakou vše funguje. Zamysleme se každý sám nad poselstvím, které je
do tohoto řádu vtisknuto. Vzniklo a žije zde všechno samo náhodně a přesto dokonale, nebo je Někdo, kdo vše takto plánoval? Pokud ano, musel vědět i o každém
z nás a musel nás tu chtít mít a navíc nás chtěl obdarovat. A to je přinejmenším
důvod k zamyšlení.
Kontrolní otázky:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Kolik obsahuje každá lidská buňka chromozómů?
Z jaké látky jsou chromozómy?
Co je nositelem dědičné informace?
Co je to redukční dělení?
Jak je možné, že potomek nese znaky obou rodičů?
Hnědooký muž si vezme modrookou ženu a mají spolu syna. Jaká bude synova
barva očí, má-li otec genetickou výbavu „HH“? Předpokládej, že barvu očí
určuje jeden gen, který je buď ve formě m pro modrou, nebo H pro hnědou,
přičemž H „přebije“ m.
7. Ožení-li se tento syn s hnědookou ženou, mohou mít modrooké dítě? Vysvětli!
8. Jaké pohlavní chromozómy má muž a jaké žena?
- 54 -
Základy ekologie
Co je to ekologie
Ekologie věda zkoumající vzájemné vztahy mezi organismy a vztahy organismů k prostředí. Ekologie se tedy nezabývá v první řadě ochranou životního
prostředí, jak se mnozí mylně domnívají.
Základní pojmy
Abychom se mohli ponořit do studia ekologie, je třebas nejprve ujasnit některé
pojmy s nimiž budeme pracovat.
Biotop je prostor (místo), které poskytuje organismům podmínky pro život
(např. rybník, les, louka).
Ekologická nika je „prostor“ ve kterém daný organismus žije – kde žije, čím
se živí, ... Slovo prostor nevnímáme v tomto případě pouze v zeměpisném slova
smyslu. Jedná se o prostor, který si daný druh vydobude mezi ostatními. Například
ekologickou nikou lišky je les, kde žije, drobní živočichové, kterými se živí a případně i další podmínky, které potřebuje k životu.
Populace je soubor jedinců stejného druhu žijící na určitém prostoru, v určitém čase. Společenstvo je soubor populací různých druhů na určitém biotopu.
Ekosystém je biotop osídlený společenstvem. Je to tedy skupina organismů
i s jejich životním prostředím. Příkladem ekosystému může být les, louka, rybník,
moře, ... Je to základní jednotka přírody (z ekologického hlediska), která má své
potravní vztahy, koloběh látek a tok energie.
Podmínky pro život organismů
Každý biotop poskytuje organismům podmínky pro život. Tyto podmínky
dělíme na biotické (jak na sebe působí organismy navzájem) a biotické (jak na organismy působí prostředí ve kterém žijí).
Podmínky biotické
Položme si otázku jak se v rámci společenstva mohou vzájemně organismy
ovlivňovat. Nasnadě je hned několik odpovědí. Zkusme si je tedy utřídit:
- 55 -
• Působení přímé
Některé populace žijí (třeba jen dočasně) spolu, protože je to výhodné. Mohou
ale klidně žít i samostatně. Příkladem jsou pštrosi a zebry. Pštrosi mají dobrý zrak
a zebry dobrý čich – tedy mají společně větší naději zpozorovat včas blížící se
nebezpečí.
Jiný způsob vlivu je soužití, z něhož má jeden druh organismů prospěch
a druhý není ani zvýhodněn ani poškozen. Například břečťan se pne po kmeni
stromu. Břečťan se dostane ke světlu a strom není nijak poškozen.
Soutěžení (konkurence) je vztah v němž populace různých druhů mají společný např. zdroj potravy (káně, jestřáb) nebo rostliny soutěží o světlo. Soutěží se
nejen mezi populacemi různých druhů, ale i v rámci jednoho druhu.
Predace je vztah, kdy predátor využívá kořist, jako zdroj potravy. Příkladem
může být káně jako predátor a hraboš jako kořist.
Posledním z těchto vztahů je parazitismus, kdy jeden organismus využívá
druhý ke své obřivě a hostiteli škodí. Na rozdíl od preface je však parazit menší
než hostitel. Příkladem parazita může být veš, klíště, nebo jmelí.
• Působení nepřímé
Jako nepřímé působení označujeme situaci, kdy jeden organismus ovlivňuje
životní prostředí druhého. Například některé stromy vypouští do půdy látky, které
brání růstu jiných rostlin.
Podmínky abiotické
Světlo má zásadní význam pro rostliny, neboť je zdrojem energie pro fotosyntézu. Díky němu tedy mohou rostliny žít a růst. Takto získaná energie je dále
předávána v potravních řetězcích. Potřeba světla je u různých druhů rostlin různá.
Zatímco většina kvetoucích rostlin potřebuje světla co nejvíce, například mechy
a kapradiny mají podstatně nižší nároky a osidlují převážně zastíněná místa v lesích.
Z hlediska požadavků na světlo můžeme rostliny rozdělit na dlouhodenní,
které vyžadují ke kvetení víc než 12 hodin světla (salát, ředkvička, apod.) a krátkodenní, které naopak potřebují světla méně než dvanáct hodin (chryzantéma).
UV záření, tedy neviditelné sluneční záření, většinou organismům škodí.
Brzdí růst rostlin (nižší vzrůst na horách). Pro člověka je v přiměřené míře nutné
pro tvorbu vitamínu D.
Teplo je další důležitou životní podmínkou. Pro většinu organismů je teplotní
optimum mezi 15 a 30 °C. Jako výrazné výjimky lze uvést například teplomilné
bakterie, kterým vyhovují teploty kolem 100 °C, nebo třeba želvičky, které přežijí
i v rozmezí –271 až +100 °C. Některé organismy mají na teplotu malé nároky
- 56 -
tzn. snesou větší výkyvy. Tyto organismy se vyskytují ve více teplotních pásmech
(zmije, pampeliška, ...). Jiné organismy mají vyhraněné potřeby. Ty můžeme rozdělit na teplomilné (banánovník, žirafa) a chladnomilné (tučňák, sob).
Rostliny regulují teplotu otevíráním průduchů v listech a odpařováním vody.
Při nedostatku vody musí mít jiné mechanismy (např. omezení listové plochy –
kaktus, lesklý povrch listů odrážející sluneční záření).
Podle způsobu hospodaření s teplem dělíme živočichy na teplokrevné a studenokrevné. Studenokrevní neudržují stálou tělesnou teplotu. Teplota těla se řídí
podle okolí. Při chladu přecházejí do strnulosti. Patří sem především ryby, obojživelníci a plazi.
Teplokrevní živočichové udržují stálou tělesnou teplotu mezi 37 a 43 stupni.
Oproti studenokrevným musí mít výkonnější metabolismus, neboť na udržení stálé
teploty spotřebují více energie. Dále jim pomáhá lepší tepelná izolace (podkožní
tuk, srst, peří). Někteří se chrání před nízkými teplotami zimním spánkem (ježek,
netopýr).
Vzduch je pro naprostou většinu organismů zcela nepostradatelný. Všimněme
si dvou plynů, které (kromě dusíku a dalších) obsahuje:
Kyslík je plyn zcela zásadně důležitý pro dýchání. Produkují ho zelené rostliny. Největším zdrojem jsou řasy v mořích a pralesy.
Oxid uhličitý, odpadní plyn z reakcí jako je dýchání, či spalování je důležitým
zdrojem pro fotosyntézu rostlin.
Voda má větší hustotu než vzduch. Proto všechny v ní žijící organismy nadnáší a ty si pak mohou dovolit dosahovat větších rozměrů než na suchu. Na druhou
stranu je těžší se ve vodě pohybovat. Proto se prosazuje rybovitý tvar těla.
Vodu potřebují k životu i suchozemské organismy. Mají však ve vztahu k vodě
různé nároky. Některé se obejdou jen s malým množstvím vody (kaktus, mol
šatní), jiné potřebují vody podstatně více (mlok skvrnitý, ostřice).
Poslední podmínkou, kterou budeme brát v úvahu při našem zkoumání vztahu
organismů k prostředí je půda. Ta je důležitá jak pro všechny v ní žijící organismy,
tak i pro rostliny, které z ní čerpají živiny. Protože rostliny stojí na počátku potravního řetězce, dochází tak i k ovlivnění živočichů. Půda se skládá ze čtyř částí:
pevná složka (úlomky zvětralých hornin a nerostů, humus), kapalná složka (půdní
roztok), plynná složka (půdní vzduch) a soubor všech organismů v půdě.
Potravní řetězce
Jak jsme si řekli již v předchozí kapitole, jednotlivé druhy ve společenstvu
jsou na sobě závislé potravou. Energie do ekosystému vstupuje zpravidla skrze
sluneční záření, jehož energie je využita rostlinami. Dále je pak předávána právě
v potravních řetězcích. Rozlišujeme tři typy potravních řetězců. Ty však neexis- 57 -
tují izolovaně, ale v každém ekosystému na sebe navazují a vzájemně se doplňují
k udržení rovnováhy.
Pastevně kořistnický řetězec začíná skupinou organismů, kterou nazýváme
producenti. Jedná se o organismy, které získávají energii a stavební látky z neživé
přírody. Říkáme o nich, že se živí autotrofně, tedy zpravidla fotosyntézou. Jako
příklady můžeme uvést zelené rostliny, některé prvoky, bakterie a sinice.
Na producenty navazují konzumenti prvního, druhého a třetího řádu. Konzumenti prvního řádu jsou ve většině případů býložravci, konzumenti druhého
a třetího řádu jsou pak masožravci. V případě druhého řádu se jedná o predátory
býložravců (konzumentů prvního řádu), v případě třetího řádu pak jde o predátory
masožravců (konzumentů druhého řádu).
Příklady pastevně kořistnického potravního řetězce nalezneme prakticky
ve všech ekosystémech. Podívejme se tedy na ekosystém rybníka. Zde mohou
být producentem například zelené řasy, které získávají energii a stavební látky
ze slunečního záření a z oxidu uhličitého. Z řas pak získávají energii a stavební
látky jejich predátoři (konzumenti prvního řádu) – býložravé ryby. Těmi se pak
živí ryby masožravé (konzumenti druhého řádu). Na konci tohoto řetězce pak stojí
člověk, který je konzumentem třetího řádu.
Dekompoziční potravní řetězec má za úkol navrátit zpět látky a energii, které
se v pastevně kořistnickém řetězci dostaly až na jeho vrchol. Dochází v něm tedy
k rozkladu organické hmoty (uhynulé organismy, trus, opadlé části rostlin, atd.)
na anorganické látky.
Organismy, které tuto činnost zajišťují nazýváme saprofágové (např. bakterie,
houby, hmyz).
Parazitický potravní řetězec vede od hostitele k parazitovi. Parazit se
od predátora liší tím, že je zpravidla menší a početnější než jeho hostitel. (Predátor
bývá naopak větší a méně početný.)
Potravní vztahy v přírodě nám dobře znázorní následující obrázek:
Koloběh látek v přírodě
Látky důležité pro život organismů jako je voda, uhlík a dusík se v přírodě
neobjevují stále nové. Není kde je vzít. Musí být tedy zužitkovávány látky již
použité. Tomuto procesu pak říkáme koloběh látek.
Koloběh vody
Vodu potřebují k životu v menší nebo větší míře všechny organismy. Pro
některé je životním prostředím, pro všechny je ale potřeba k většině vnitřních
životních dějů.
- 58 -
Slunce ohřívá vodu v mořích a způsobuje tak její vypařování. Pára stoupá
a v určité výšce vytváří mraky. Tato voda zkondenzuje a padá k zemi jako déšť.
Ten se vsákne do země a posléze vytváří prameny potoků a řek, které vtékají zpět
do moře. Na této cestě je voda využívána organismy. Ty jí přijímají, ale posléze
opět vylučují (vylučovací soustava, dýchání, odpařování).
Úkol:
Podle obrázku popiš koloběh vody. Jakou roli v něm hraje sluneční záření?
- 59 -
Koloběh uhlíku
Uhlík je ve vzduchu přítomen v podobě oxidu uhličitého. Ten známe jako
odpadní plyn při dýchání, či spalování. Uhlík se ze vzduchu dostává pryč jednak
fotosyntézou (rostliny ho přijmou jako stavební látku svých těl a pak předávají dál
v potravním řetězci) a jednak tím, že se rozpouští v mořské vodě.
Zpět do atmosféry se vrací jako odpadní látka z dýchání, dále při veškerém
spalování, sopečnou činností a z rozkladu uhynulých organismů (produktem rozkladu jsou methan a právě oxid uhličitý).
Úkol:
Podle obrázku popiš koloběh uhlíku. Z jakých zdrojů a v jaké podobě se dostává do ovzduší? Jak je z něj využíván? Jak se tento děj nazývá?
Koloběh dusíku
Ve vzduchu je 78 % dusíku. Ten potřebují ke svému růstu získat především
rostliny. Na rozdíl od uhlíku ho ale neumějí přijmout přímo ze vzduchu ale jen
z půdy. Do půdy se dostává díky činnosti bakterií. V potravních řetězcích se dusík dostává do těl živočichů. Tam je zčásti využit. Přebytečný dusík živočichové
následně vyloučí např. močí. Dusíkaté látky vyloučené živočichy a z odumřelých
těl (rostlin i živočichů) se díky bakteriím rozpadají a dusík z nich se dostává
do ovzduší.
- 60 -
Úkol:
Podle obrázku popiš koloběh dusíku. Jakou roli v něm hrají bakterie?
Tok energie
Základním zdrojem energie je slunce. To působí na ekosystémy dvěma způsoby. Jednak přímo (ohřívání, vypařování vody, vznik větru) a jednak nepřímo
tak, že jeho energii využijí zelené rostliny při fotosyntéze a předávají ji dál v potravních řetězcích.
Úkoly:
1. Poznali jsme, jak v přírodě kolují jednotlivé životně důležité látky. Jednu
z nejznámějších jsme ale vynechali. Je to látka, která je naprosto nezbytná
k dýchání. Která to je? Sestav její koloběh.
2. Popiš cesty (přímou i nepřímou), kterými se dostane sluneční energie k malému vlaštovčímu mláděti.
Krajina
V předchozím textu jsme se seznámili se vztahy mezi jednotlivými organismy
a mezi organismy a prostředím. Nyní se podívejme na životní prostředí jako takové. Prostor v němž se pohybujeme nazýváme krajina.
- 61 -
Typy krajiny
Není krajina jako krajina. Nejvíce se jednotlivé typy krajiny liší podle toho,
jak do jejich vývoje zasáhl člověk.
• Přírodní krajina je původní krajina, nezměněná člověkem. Je utvářena kořeny rostlin, činností živočichů, horotvornými pochody, sopečnou činností,
působením vody a ledu, větrem, zemětřesením, atd.
• Kulturní krajina je krajina kterou vytvořili a stále tvoří přírodní činitelé,
ale člověk jí více, či méně, přetváří. Kulturní krajinu dělíme dále na tři
typy: kultivovanou (hospodářská činnost člověka je v souladu s přírodou),
degradovanou (poškozená činností člověka, je ještě možné zjednat nápravu)
a devastovanou (neobnovitelně zpustošená krajina, je možná pouze její rekultivace – obnova člověkem např. povrchové doly, pozůstatky po chemické
těžbě, laguny s chemickým odpadem.
Úkol:
Ke každému typu krajiny najděte alespoň pět konkrétních příkladů. U přírodní
krajiny, je potřeba pracovat s určitou mírou tolerance, neboť přísně vzato
krajina absolutně nedotčená člověkem neexistuje.
- 62 -
Člověk a životní prostředí
V této kapitole se budeme zabývat problematikou, kterou mnozí mylně považují za stěžejní problém ekologie. Vztahy mezi člověkem a životním prostředím
sice do ekologie patří, ale zaujímají jen malou část z celé šíře záběru této vědy.
Historický vývoj
Podívejme se jak se vyvíjely vztahy mezi člověkem a životním prostředím
od pravěku až po současnost. Všimněme si jak z počátku výrazně převládal vliv
prostředí na člověka. Ten se časem oslabil, ale nikdy nezmizel docela.
Pravěk
V pravěku žil člověk v souladu s přírodou. Ostatně nic jiného mu ani nezbývalo. Lidí bylo velmi málo ( před 10 000 lety žilo na zemi pravděpodobně jen pět
miliónů). Zásahy do životního prostředí byly proto jen malého významu.
Starověk
Lidé ve starověku se začali v podstatně větší míře živit zemědělstvím, což
zásadním způsobem ovlivnilo ráz krajiny. Dalším významným faktorem byl
i rozvoj měst. Zemědělci potřebovali půdu, pro stavby bylo zase potřeba velké
množství dřeva. V tomto období tedy docházelo k rozsáhlému kácení lesů zejména
v tehdy nejvíce osídleném okolí středozemního moře. Následky tohoto odlesnění
jsou na některých místech patrné dodnes. Tímto způsobem totiž vznikly rozsáhlé
suché bezlesé plochy, v lepším případě stepi a v horším pouště.
Středověk
Vzhledem k růstu starých měst a vzniku mnoha nových a vzhledem k pokračujícímu rozvoji zemědělství dochází k dalšímu odlesňování. Objevuje se také
potřeba nerostných surovin. Krajinu na mnoha místech ovlivňuje i jejich těžba.
Novověk
Průmyslová revoluce v 18. století, přináší mnoho dalších velkých zásahů do životního prostředí. Spolu s rozvojem průmyslu se rozšiřují i města, budují se silnice
a železnice, opět se zvyšuje spotřeba dřeva, rozvíjí se intenzivní zemědělství.
Všechny tyto faktury zásadním (a bohužel velmi často negativním) způsobem
ovlivňují životní prostředí.
- 63 -
Vliv životního prostředí na člověka
Člověk žije v proměnlivém životním prostředí, kde na něho působí mnoho
nejrůznějších faktorů. Nejen tedy člověk ovlivňuje životní prostředí, ale i životní
prostředí ovlivňuje člověka. Člověku se tak často vracejí jeho nepromyšlené zásahy do životního prostředí.
Vlivy, které takto na člověka působí jsou nejrůznější povahy. Jedná se o vlivy
fyzikální (různé druhy záření, klimatické podmínky a změny apod.), chemické
(látky obsažené ve vzduchu, vodě, půdě, které působí na naše zdraví), biologické
(živé organismy kolem nás i v nás), sociální (ostatní lidé) a psychické (stres).
Úkol:
Ke každému ze zmíněných (a tučným písmem zvýrazněných) vlivů prostředí
na člověka uveď tři konkrétní příklady.
Vliv člověka na životní prostředí
Ovzduší
Z mnoha různých zdrojů (továrny, dopravní prostředky, domácnosti) vypouštíme do ovzduší emise (oxid siřičitý – kyselé deště, oxid uhličitý – skleníkový
efekt, prach, ...)
Emise reagují ve vzduchu navzájem i se vzduchem samotným a vznikají tak
nové chemické látky – imise, které spadnou ve srážkách na zem.
Vysokou koncentrací výfukových plynů a kouře ze spalování pevných paliv –
nejčastěji v době inverze v městech v údolích – vzniká smog. Slovo smog vzniklo
spojením anglický slov smoke (kouř) a fog (mlha).
Hlavními zdroji znečištění ovzduší jsou tepelné elektrárny, průmysl, silniční
a letecká doprava a v neposlední řadě domácnosti.
Položme si nyní otázku, co proti znečištění ovzduší dělat. Není předmětem
této kapitoly přemýšlet nad tím, co by měli, či neměli dělat velké firmy dopravní
společnosti atd. Naším úkolem je ujasnit si, co může pro kvalitu ovzduší dělat
každý z nás.
Jedním z významných zdrojů znečištění ovzduší jsou domácnosti. Míra znečištění je nejvíce dána způsobem vytápění. Zamysleme se tedy nad tím, čím a jak
efektivně doma topíme. Další možností je šetřit energií. Toto opatření pomůže
nejen ovzduší, ale také peněžence. Jednou z dalších možností je zvážit vhodný
způsob dopravy. Je pochopitelné, že individuální automobilová doprava zatěžuje
ovzduší podstatně více, než doprava hromadná.
- 64 -
Voda
V současné době se setkáváme se třemi jevy, které se vody bezprostředně týkají. Jedná se o velkou spotřebu vody, její znečišťování a o změny vodního režimu
krajiny.
Znečištění vody je způsobeno průmyslem, který vodu znečišťuje nejen chemickými látkami a mechanickými částicemi, ale také vypouštěním teplé vody,
což má například dopad na druhové složení vodních společenstev. Dalším zdrojem
znečištění je intenzivní zemědělství, díky němuž se do vody dostávají hnojiva
a postřiky. Hnojiva obohacují vodu především o dusík, který pak podporuje růst
nežádoucích organismů (řasy, sinice, prvoci). Třetím významným zdrojem znečištění jsou domácnosti (saponáty, prací prášky, ropné produkty). Jako zajímavost
lze uvést, že podle některých výzkumů se na snížení počtu ryb v řekách podílí
i užívání hormonální antikoncepce, neboť přebytky hormonů vyločené močí se
dostávají do řek a snižují plodnost vodních organismů.
Změny vodního režimu v krajině zejména v průběhu 20. století byla snaha
o co nejintenzivnější využití zemědělské půdy a o zvýšení splavnosti řek. Za tímto
účelem se prováděla v obrovské míře dvě opatření: meliorace (tj. vysoušení
mokřin) a napřimování a úprava vodních toků. Obě tato opatření způsobila, že
voda od nás odtéká rychleji a krajina ztrácí schopnost jí zadržet. Jedním z nejzávažnějších důsledků jsou pak povodně, které se díky výše zmíněným opatřením
projevují ve zvýšené míře. Došlo také k zastavění takzvaných záplavových území,
tedy rovných luk v údolích vodních toků. Následně se pak musí budovat drahá
protipovodňová opatření. Navíc, když se voda na horním a středním toku nemá
kam rozlít, proteče tudy rychleji a dojde k rozsáhlým záplavám na dolních tocích.
Spotřeba vody v ČR na jednoho obyvatele v roce 1998 byla 585 litrů vody
denně. Spotřeba vody je tedy opravdu značná.
Položme si nyní otázku, co lze dělat pro ochranu vody. Opět nebudeme zkoumat co (ne)mají dělat velké průmyslové podniky a zemědělská družstva. Bude nás
zajímat, co bychom měli dělat my. Kromě často hlásaného šetření vodou, které nám
ušetří i finanční prostředky, je vhodné používat šetrné mycí a prací prostředky.
Samozřejmostí by mělo být používání úsporných spotřebičů (pračka, myčka, ...).
Je-li to v našich možnostech je vhodné podporovat zadržování vody v krajině.
Půda
Půda se skládá ze tří složek:
1. Neživá složka (zvětralé horniny, voda, vzduch)
2. Humus (organické látky v různém stupni rozklady) – podstatný pro úrodnost
3. Půdní organismy (bakterie, kvasinky, plísně, podhoubí vyšších hub, řasy,
kořeny rostlin, drobní živočichové) – tvoří humus
- 65 -
Znečištění půdy často způsobují v zemědělství (ale i v zahrádkářství) používaná chemická hnojiva. Použití jejich přiměřeného množství půdě prospívá,
nadbytečné však škodí půdě (zasolování), rostlinám (nadměrný růst a oslabení),
vodě i člověku. Zde je paradoxně větší nebezpečí ze strany zahrádkářů. V malých
dávkách, které používají se totiž neprojeví tak významně cena hnojiv a oni proto
často přehnojují, což má dopad nejen na zahrádku samotnou, ale i na její okolí,
nehledě na znečištění vody.
Podobně jako s hnojivy je tomu i s postřiky proti chorobám i škůdcům rostlin.
Třetím významným činitelem jsou imise, tedy látky, které se v podobě emisí
z průmyslu, dopravy i domácností dostaly do ovzduší a jako imise následně
do půdy.
Půda však není poškozována jen chemickým znečištěním. Dalším způsobem
je mechanické poškozování půdy způsobené jejím udusáváním (např. zemědělské
stroje), velkými plochami zástavby, dlažby, betonu, a v neposlední řadě i erozí.
Eroze je zvětrávání a odnos půdy větrem a především vodou. K tomu přispívá
rozorávání svahů, odlesnění, pěstování nevhodných plodin na svazích a snaha
o vytváření velkých lánů polí.
Co dělat pro udržení kvality půdy? Málokdo z nás vlastní zemědělský podnik.
Ve velkém tedy chránit půdu asi nebudeme. Co ale ovlivnit můžeme je následující.
Při výběru potravin zohledňovat nejen cenu, ale i jejich původ a tím podporovat
kvalitní zemědělství. Máme-li zahrádku používejme chemická hnojiva i postřiky
důsledně podle předepsaného dávkování. Protože jsme si v předchozích odstavcích
povšimli, že kvalitu půdy ovlivňují i imise, snažme se vypouštět do vzduchu co
nejméně emisí. O tom jsme však mluvili už při ochraně ovzduší.
Úkol:
1. Seznámili jsme se s negativními vlivy člověka na ovzduší, vodu a půdu. Jak
myslíš, že člověk ovlivňuje ostatní živé organismy? Napiš krátkou práci, kde
v prvním odstavci stručně charakterizuješ zadané téma, ve druhém zmíníš negativní vlivy člověka na ostatní organismy, ve třetím pozitivní vlivy a ve čtvrtém stručně shrneš, které vlivy podle tvého názoru převažují.
2. Napiš, jak můžeš ty konkrétně přispět ke zlepšení kvality ovzduší vody a půdy.
Závěr
Seznámili jsme se vzájemným působením člověka a jeho životního prostředí.
Víme, že svět ve kterém žijeme nás ovlivňuje a to často takovým způsobem,
jakým jej ovlivňujeme my. Snažme se tedy o zodpovědný přístup k životnímu
prostředí.
- 66 -
Mikrobiologie
V předchozích kapitolách jsme se věnovali v dosti obecné rovině různým
formám života na zemi a vztahům mezi nimi. V této i v následujících kapitolách
budeme již konkrétnější a pokusíme se aplikovat poznatky z přírodních věd do prostředí sociálních a zdravotnických zařízení. Z tohoto hlediska nás budou zajímat
následující obory: mikrobiologie (věda o mikroorganismech), epidemiologie (věda
o nemocech) a hygiena.
Systém mikroorganismů
Mikroorganismy (malé organismy) dělíme z epidemiologického hlediska
do čtyř skupin.
Viry
Viry jsou nejmenší organismy a vlastně ani nelze jednoznačně říci, zda to
organismy jsou. Zatímco jedním z nejdůležitějších znaků organismů je předávání
dědičné informace při rozmnožování, viry se samostatně rozmnožovat neumějí.
K tomu potřebují nutně hostitelskou buňku.
Viry způsobují mnoho nemocí a nepůsobí na ně antibiotika. Zdaleka ne
všechny jsou však škodlivé.
Bakterie
Bakterie představují nejjednodušší buněčnou formu života. Jak jsme si řekli
již v předchozích kapitolách, jejich prokaryotická buňka nemá jádro a dědičná
informace je tak přímo v cytoplasmě.
Bakterie se rozmnožují velmi rychle dělením buněk, stejně jako viry způsobují mnoho nemocí. Výhodou však je, že na ně působí antibiotika. Za určitých
okolností se ale mohou stát odolnými. Ne všechny jsou škodlivé, bez některých
bychom se asi neobešli.
Houby
S houbami se setkáváme většinou volně v přírodě. S některými typy hub však
mohou způsobit u člověka takzvané mykózy.
- 67 -
Ostatní parazité
Do této široce pojaté skupiny řadíme všechny další organismy, které mohou
parazitovat a odpovídají svou velikostí parametrům mikroorganismů. Jako příklad
bychom mohli uvést tasemnici. Z jednobuněčných organismů jmenujme trypanosomu, které způsobuje spavou nemoc.
Typy mikroorganismů
Z hlediska vlivu na člověka můžeme rozlišit tyto typy mikroorganismů:
• Neškodné – žijí v nás a mohou nám i prospívat (např. bakterie v tlustém střevě
– tvorba vitamínů).
• Škodlivé (patogenní) – způsobují onemocnění (např. virus chřipky).
• Potenciálně škodlivé – jsou v nás přítomny normálně a škodí jen dostanou-li
se tam, kam nepatří (např. bakterie Escherichia coli, která žije ve střevech, ale
běda, když se dostane do krve).
Virologie
Jak jsme si už řekli v předchozích kapitolách, je možné diskutovat o tom, zda
je správné řadit viry mezi organismy. Zatímco základní vlastností všech živých
organismů je rozmnožování spojené s předáváním dědičné informace, viry se
samy rozmnožovat neumějí. Aby se mohli rozmnožit, musejí svou dědičnou informaci, kódovanou v nukleové kyselině, „schovat“ do hostitelské buňky, která se
pak nevědomky postará o rozmnožení viru.
Typy virů
Viry rozdělujeme na několik typů podle toho, jaké organismy napadají:
• Viry bakteriální – napadají bakterie
• Viry rostlinné – napadají rostliny
• Viry živočišné – napadají živočichy včetně člověka
Stavba viru
Virus je jediný organismus, který nemá buňku. Virus je vlastně jen kousek
nukleové kyseliny (tedy dědičné informace) zpravidla zabalený do bílkovinného
obalu. Jsou tak malé, že je neuvidíme ani běžným mikroskopem. Pozorovat je
můžeme elektronovým mikroskopem, kde se jeví jako malé krystalky.
Vlastnosti
Viry způsobují mnoho nemocí. Příkladem může být chřipka, opar, plané neštovice, encefalitida, zarděnky a mnohé další. Při léčbě virových onemocnění nemá
smysl používat antibiotika, neboť jsou proti virům neúčinná. Zatímco tedy proti
- 68 -
bakteriím máme v antibiotikách poměrně spolehlivou zbraň, proti virům žádný
podobný univerzální prostředek není. Ne všechny viry jsou škodlivé. Některé nám
nijak neškodí a jiné jsou dokonce prospěšné. Jako příklad můžeme uvést využití
pro vědecké účely (přenos genetické informace mezi druhy).
Úkol:
Napiš krátké pojednání o možnostech léčby virových onemocnění.
Mykologie
Mykologie se zabývá studiem hub. Houby můžeme rozdělit na mnoho skupin,
které se od sebe mohou i dost lišit. Příkladem může být porovnání muchomůrky
a plísně.
Z epidemiologického hlediska jsou významné dvě skupiny: kvasinky a plísně.
Kvasinky
Kvasinky jsou jednobuněčné houby, které svým vzhledem připomínají bakterie. Způsobují některé nemoci – mykózy (např. v pohlavních orgánech, či v ústech.
Jiné jsou velmi užitečné (výroba piva, vína, droždí, atd.).
Plísně
Plísně jsou mnohobuněčné houby tvořené jemnými „neviditelnými“ vlákny.
Později vyrůstá samotná viditelná plíseň. Jeto podobné, jako když u vyšších hub
mluvíme o podhoubí a plodnicích.
Stejně jako kvasinky, způsobují i plísně některé mykózy. Příkladem mohou být
mnohá kožní onemocnění. Častým produktem plísní jsou rakovinotvorné látky.
Úkol:
Na jaké skupiny se dělí říše hub? Popiš její strukturu.
Parazitologie
Parazitologie se zabývá studiem všech parazitů, které nelze zařadit mezi bakterie, viry a houby. Parazit je organismus, který žije (alespoň dočasně) na (nebo ve)
svém hostiteli a živí se na jeho úkor. Známými příklady jsou klíště, veš, blecha,
tasemnice a další.
Mnoho parazitů patří mezi prvoky – jednobuněčné organismy. Samozřejmě
tím nelze říci, že jsou všichni prvoci škodliví – mnozí z nich jsou užiteční. Mezi
parazitické prvoky patří například trypanozóma spavičná způsobující spavou
- 69 -
nemoc, plasmodium způsobující malárii a měňavka (entamoeba) jako původce
amébní úplavice.
Další skupinou parazitů jsou červi. Do této skupiny řadíme mnohobuněčné
živočichy, jejichž velikost se pohybuje od milimetrových až po několikametrové
jedince. Patří sem hlísti, tasemnice a motolice.
Hlísti
Většinou žijí ve střevech. Mají oblé protáhlé tělo. Do této skupiny řadíme
mimo jiné tyto známé parazity: Roup dětský, Škrkavka dětská a Svalovec.
Tasemnice
Tasemnice je asi nejznámějším střevním parazitem její článkované tělo může
dosahovat délky až deset metrů.
Motolice
Motolice patří mezi drobnější parazity. Jejich vývoj je velmi složitý a potřebují při něm vystřídat až tři různé hostitele. Podle místa, kde se usidlují mluvíme
o motolicích krevních, jaterních a plicních. S jedním z vývojových stadií motolic
(cerkáriemi) se můžeme setkat při koupání v některých rybnících (pokud tam
zároveň žijí vodní plži a vodní ptáci, kteří jsou hostiteli motolic). Výskyt cerkárií
poznáme podle svědivé červené vyrážky na kůži po koupání. Když se podíváme
pod lupou, uvidíme z každého pupínku vyčnívat bělavou nitku – cerkárii.
Úkoly:
1. Vysvětli, co je to parazit.
2. Popiš životní cyklus Roupa dětského.
3. Zjisti názvy pěti dalších parazitů člověka, o kterých se v tomto textu nemluví
a popiš jaké problémy mohou způsobit.
Bakteriologie
Jak už sám název napovídá, bakteriologie je věda, která se zabývá studiem
bakterií. Vzhledem k tomu, že se bakteriologie věnuje mikroskopickým organismům, jsou její metody odlišné od zoologie, či botaniky.
Určování bakterií
Jak jsem zmínil v úvodu, jsou bakterie velmi malé, a proto vypadají na pohled
většinou podobně. Musíme tedy využít složitější metody jejich rozeznávání.
- 70 -
Barvení (Gramova metoda) nám umožňuje rozdělit bakterie na dva typy.
Bakterie „polijeme“ speciálním barvivem a podle zbarvení rozlišujeme gram-pozitivní – zbarví se do modra a gram-negativní – zbarví se do červena.
Pod mikroskopem můžeme pozorovat tři různé tvary bakteriálních buněk.
Podle toho dělíme bakterie na:
• Koky – kulaté
• Bacily – tyčinky
• Spirálové bakterie
Bakterie nežijí samostatně. Často se spojují do různých útvarů v závislosti
na dtruhu. Podle uspořádání buněk můžeme tedy dělit bakterie na tyto skupiny:
• Bacily – tyčinky se skládají podélnou stranou k sobě – tzv. palisádové uspořádání
• Koky
– Diplokoky – ve dvojicích
– Streptokoky – řetízky
– Stafylokoky – neuspořádané skupinky
Posledním kriteriem, kterému se v tomto textu budeme věnovat jsou životní
projevy bakterií. Z tohoto hlediska je můžeme dělit např. podle závislosti na kyslíku na druhy:
• Na kyslíku závislé (aerobní) – potřebují kyslík k životu
• Na kyslíku nezávislé – nepotřebují kyslík, ale klidně s ním žijí
• Kyslík nesnášející (anaerobní) – na vzduchu umírají
Podle životních projevů dělíme dále podle stravy, podle toho co produkují, atd.
Stavba bakteriální buňky
Buněčný obal bakterií se zpravidla skládá ze dvou vrstev. Na povrchu je
buněčná stěna. Ta má za úkol chránit buňku před poškozením. Musí být tedy
dostatečně pevná.
Vnitřní vrstvu buněčného obalu tvoří cytoplazmatická membrána, která
reguluje výměnu látek mezi buňkou a okolím
Vnitřní prostor bakteriální buňky je vyplněn cytoplasmou.Ta obsahuje rozpuštěné látky důležité pro život buňky. V cytoplasmě jsou rozmístěny organely,
které zajišťují životní funkce buňky.
Z předcházejících kapitol víme, že bakteriální buňka je prokaryotická, tedy
nemá jádro. Dědičná informace nesená nukleovou kyselinou je tedy uložena také
přímo v cytoplasmě.
- 71 -
Některé bakterie se před vnějšími vlivy chrání ještě další vrstvou nazývanou
pouzdro. U některých bakterií se jako pohybový orgán vyvinul bičík. Jeho zvláštností je, že na rozdíl od bičíkovců se bakteriální bičík otáčí jako lodní šroub.
Život bakteriální populace
Populací bakterií rozumíme skupinu bakterií žijících na jednom místě v téže
době. Bakterie jsou velmi malé. Ve většině případů nejsme schopni dostupnými
metodami zkoumat chování jednoho jedince. Proto mluvíme ne o jedincích ale
o celé populaci.
Bakterie se množí velmi rychle, ale růst populace je omezen přítomností
živin. Vývoj velikosti populace nám dobře znázorňuje růstová křivka bakteriální
populace:
• 1. fáze: Přizpůsobení se podmínkám – počet bakterií v populaci se téměř
nemění
• 2. fáze: Rychlý růst populace – je dost živin a bakterie se rychle množí
• 3. fáze: Docházejí živiny – počet bakterií se již nezvětšuje a posléze začne
mírně klesat
Bakterie se množí se dělením buňky. Doba od jednoho dělení ke druhému je
dvacet minut až několik hodin.
Úkoly:
1. Ke každému z typů bakterií (gram pozitivní, gram negativní, streptokok, stafylokok, diplokok, bacil, spirála, aerobní, anaerobní) najdi na internetu nějaký
příklad. Jedna bakterie může samozřejmě splňovat více charakteristik.
2. Podle popisu v textu nakresli a popiš bakteriální buňku, která bude obsahovat
všechny zmíněné součásti.
3. Načrtni graf, kde na ose x bude čas a na ose y počet bakterií v populaci.
Do tohoto grafu zakresli průběh růstové křivky bakteriální populace.
4. Jak se změní růstová křivka, jestliže ve třetí fázi přidám populaci bakterií
dostatek živin?
- 72 -
Obecná epidemiologie
Epidemiologie je věda, která se zabývá šířením nákazy. Oficiální definice zní
takto: Epidemiologie je Nauka o boji proti hromadným nákazám, jejich vzniku
a šíření. V této kapitole se budeme věnovat obecným principům, v další se pak
zaměříme na specifika konkrétních onemocnění.
Šíření nákazy
Nejprve se podívejme podrobněji jak se nákaza šíří a definujme si základní pojmy. Na první pohled se nám možná bude zdát, že některé odstavce
obsahují zcela banální informace. Nepřeskakujme je však, protože před tím, než
se začneme věnovat konkrétním nemocem, musíme si ujasnit všechny principy,
na kterých budeme pak stavět.
Podmínky pro šíření nákazy
Základní podmínkou pro šíření nákazy je přítomnost původce nemoci – tedy
bakterie, viru, houby, či jiného parazita. Druhou podmínkou je přítomnost nového
hostitele. V poslední řadě pak musí dojít k samotnému přenosu.
Ukažme si tyto podmínky na konkrétním příkladu. František má chřipku.
Nosí v sobě tedy původce nemoci – v našem případě virus chřipky. Přesto, že mu
není dobře vydal se do školy. Ve škole sedí v lavici s Jirkou. Když František vedle
Jirky usedne, stává se Jirka potenciálním novým hostitelem. První dvě podmínky
jsou tedy splněny. Posledním krokem je uskutečnění přenosu. Ten se v případě
chřipky uskuteční kapénkovou ve chvíli, kdy František na Jirku promluví. Jak si
vysvětlíme dále, neznamená to, že Jirka určitě onemocní, ale k přenosu infekce
dojde.
Uskutečnění nákazy
Dojde-li k přenosu nákazy, neznamená to ještě, že s jistotou dojde k přenosu
infekce. Záleží totiž na množství infekce a na její síle. Při malé infekci se nemoc
nemusí vůbec projevit. Původci různých nemocí jsou také proti imunitě různě
odolní.
Dalším faktorem jsou vlastnosti nového hostitelského organismu. Podívejme
se nyní na ty nejpodstatnější. Prvním z těchto faktorů je věk. U malých dětí a starých lidí je pochopitelně větší riziko než u lidí v produktivním věku.
- 73 -
O odolnosti organismu rozhoduje také imunitní reakce, tedy jak silná je naše
obranyschopnost.
Je ještě mnoho dalších faktorů jako výživový stav (dostatek kvalitní potravy),
jiná onemocnění (pokud organismus bojuje s jinou infekcí, nebo je již nemocný,
riziko nákazy je větší).
Velmi významně ovlivňuje naší odolnost proti infekcím životní styl. Do této
kategorie mezi negativní faktory patří kouření, drogy, alkohol, nadměrná tělesná
námaha, střídání sexuálních partnerů a další.
Svojí roli také hrají psychologické faktory mezi které řadíme vůli, víru, optimismus, deprese, stres atd. Ne nadarmo se říká: „Veselá mysl, půl zdraví.“
Zdroj nákazy
Zdrojem nákazy může být infikovaný člověk, nebo zvíře. Nakažlivost je
u bakteriálních onemocnění v největší prvních dnech, u virových největší ještě
před objevením příznaků nemoci. S ústupem nemoci se nakažlivost v obou případech snižuje.
Nakazit se můžeme od nemocného, nebo od nosiče. Nemocný člověk často
paradoxně představuje menší riziko nákazy, protože je většinou izolován a léčen.
Nosič nemá příznaky nemoci, ale bakterie, nebo viry má v sobě a může být nakažlivý. Nosičem se může člověk, nebo zvíře stát v inkubační době, nebo pokud
nemoc probíhá bez příznaků. U některých nemocí je člověk nosičem i v rekonvalescenci, nebo může být trvalým nosičem.
Typy přenosu infekce
Různé infekce se přenášejí různými způsoby. V zásadě můžeme způsoby
přenosu rozdělit na přímé a nepřímé.
Mezi přímé způsoby přenosu infekce můžeme zařadit tyto:
• Přímý kontakt
– Dotykem, líbáním, pohlavním stykem, ...
– Pohlavní choroby, infekční mononukleóza
• Kapénkami
– Kýchání, mluvení, kašlání, smrkání, ...
– Chřipka, rýma, ...
• Pokousáním, či poškrábáním
– Vzteklina, tetanus, ...
• Přes placentu
– Při infekci matky se některé nemoci mohou přenést na plod
– Zarděnky, toxoplazmóza, HIV
- 74 -
•
•
•
•
Nepřímý přenos dále dělíme na:
Přenos předměty
– Hračkami, kapesníky, ručníky, nádobím, injekčními jehlami ...
Přenos látkami
– Vodou, potravinami, půdou, ...
– Bakteriální úplavice, salmonelóza, tetanus
Přenos tkáněmi
– Krví, ...
– HIV, virová hepatitida B a C
Přenos přenašečem
– Nejčastěji hmyz
– Klíšťová encefalitida, malárie, lymeská borrelióza
Inkubační doba
Inkubační doba je doba, která uplyne od nákazy do propuknutí infekce. Jedná
se o dobu, kdy se mikroorganismy – původci nemoci – přizpůsobují podmínkám
nového hostitelského organismu. U různých onemocnění je různě dlouhá. Pohybuje se od několika hodin či dnů (např. salmonelóza) přes týdny (plané neštovice
mají inkubační dobu kolem dvou týdnů), až po několik let (inkubační doba AIDS
je až deset let. Délka inkubační doby pochopitelně závisí na mnoha faktorech jako
je síla infekce, odolnost organismu, apod.
Formy výskytu nemocí
Každá nemoc se šíří jinak a tak dochází k tomu, že některé nemoci se vyskytují častěji než jiné. Rozlišujeme tři formy výskytu nemoci:
Sporadický výskyt označujeme, pokud se nemoc vyskytuje jen ojediněle
a jednotlivé případy spolu příliš nesouvisí. Příkladem může být výskyt angíny.
Endemický výskyt znamená, že se nemoc vyskytuje často, jednotlivé případy
spolu mohou souviset, výskyt je ale omezen na určité území. Tato forma výskytu
nemoci se týká například malárie, která se vyskytuje hojně, ale pouze ve vlhkých
tropických oblastech kde žije její přenašeč, komár Anopheles.
Ze sdělovacích prostředků poslední doby známe velmi dobře epidemický
výskyt nemoci. Určitě se nám hned vybaví ptačí chřipka, prasečí chřipka, každoroční chřipková epidemie atd. Jedná se tedy o situaci, kdy se nemoc vyskytuje
často a jednotlivé případy spolu vždy souvisí – tedy lidé si nemoc předávají mezi
sebou. Zvláštním případem je pandemie, což je celosvětová epidemie.
- 75 -
Nemoci v historii a současnosti
Pokud bychom porovnali nemoci, kterými trpěli lidé v historii a kterými trpí
dnes, zjistili bychom, že některé z nich zůstaly stejné (záněty dýchacích cest), některé se stále mění (chřipku způsobuje prakticky každý rok jiný vir), s jinými jsme
se vypořádali (mor, pravé neštovice, černý kašel) a jiné tu dříve nebyly a objevily
se teprve nedávno (civilizační choroby, AIDS). Do posledně jmenované kategorie
však řadíme mylně mnoho nemocí, které zde dříve byly, rozpoznat je dokázala až
moderní věda, či byly dříve velmi vzácné.
Epidemiologická opatření
Seznámili jsme se se základními principy šíření nemocí. Nyní se podívejme,
jak lze šíření nemocí předcházet. Epidemiologická opatření jsou tedy opatření
k potlačení nemocí v populaci.
Zničení zdroje nákazy
V rámci tohoto souboru epidemiologických opatření se snažíme o včasnou
diagnózu, izolaci a léčbu nemocných. Snažíme se tedy co nejvíce zkrátit období,
kdy se nemocný pohybuje mezi ostatními. K tomu napomáhá mimo jiné povinnost
zdravotnických zařízení hlásit výskyt infekčních nemocí. Výskyt hlásí zdravotnické zařízení, kde se nemoc objevila, na hygienickou stanici.
U některých nemocí (např. virová hepatitida A) pak dochází k aktivnímu vyhledávání nemocných. Sledují se osoby, které přišly s nemocným do styku.
Mezi preventivní opatření patří také pravidelná kontrola pracovníků v potravinářství – potravinářské průkazy.
Opatření k přerušení přenosu
Do tohoto souboru opatření patří dekontaminace, asanace, sterilizace a dezinfekce. Dekontaminací rozumíme likvidaci původce nemoci, tedy daného mikroorganismu. Asanace je likvidace přenašečů původce nemoci tedy deratizace
(likvidace hlodavců), či dezinsekce likvidace hmyzu. Sterilizace je likvidace
všech mikroorganismů i jejich zárodků na nějakém předmětu. Při dezinfekci
dochází k likvidaci mikroorganismů. Jejich zárodky (spory) však mohou přežít.
Očkování a imunita
Očkování řadíme spolu s poučením o zdravém životním stylu mezi opatření
zvyšující odolnost populace.
Obranyschopnost (imunita) je schopnost organismu bránit své vnitřní prostředí a neporušenost svých buněk a tkání proti vnějším vlivům. Obranyschopnost
zajišťují bílé krvinky, které můžeme z hlediska jejich funkce rozdělit na dva typy.
- 76 -
Nespecifické bílé krvinky působí přirozenou imunitu. Při proniknutí infekce
do těla začínají pohlcovat dané bakterie či viry. Reagují tedy okamžitě, ale jejich
působení je pomalé a tak často zvládají jen brzdit rozvoj nemoci.
Specifické bílé krvinky pracují na principu získané imunity. Nejprve se musí
naučit rozpoznat danou bakterii, či vir a produkovat protilátky. Teprve pak těmi
protilátkami zaútočí na „vetřelce“. Reagují se zpožděním, ale daleko razantněji.
Paměťové buňky jsou specifické bílé krvinky. Většina specifických bílých
krvinek po ukončení boje s infekcí odumírá. Některé však zůstávají dále naživu
a stávají se z nich paměťové buňky, aby mohly ihned reagovat v případě, že se
znovu objeví tatáž infekce.
Tomáš dostal, tak jako většina dětí v předškolním věku, plané neštovice. Ihned
po proniknutí viru do těla na něj zaútočily nespecifické bílé krvinky. Virových
částic však bylo mnoho a rychle se množily. Nespecifické bílé krvinky je nezvládly
všechny likvidovat a nemoc propukla.
Mezitím specifické bílé krvinky sbíraly informace o „vetřelcích“ a „učily se“
vyrábět proti nim protilátky. Po několika dnech, když se specifické bílé krvinky
připravily a pomnožily, překonaly infekci a nemoc ustoupila.
Po skončení nemoci většina bílých krvinek, které byly uzpůsobeny pro boj
s infekcí zahynula. Některé však zůstaly a staly se z nich paměťové buňky. Když
pak znovu zaútočila táž nemoc, tyto paměťové buňky již byly připraveny a okamžitě infekci zlikvidovaly.
Očkování (imunizace) je umělé navození imunity, tedy snažíme se přimět
naše tělo, aby si připravilo paměťové buňky (nebo protilátky) proti konkrétním
nemocem, aniž by je prodělalo.
Jedním ze způsobů očkování je aktivní imunizace. Při ní do těla vpravíme
velmi malé množství infekce. S tou si naše tělo snadno poradí (takže nemoc nepropukne), avšak vytvoří se paměťové buňky. Některé typy paměťových buněk vydrží
celý život, jiné ne a pak je nutné přeočkování. Často se používají (je-li to možné)
neaktivní formy mikroorganismů.
Druhým typem očkování je pasivní imunizace. Při ní se do těla vpraví přímo
hotové protilátky, které nemoc zničí, jakmile se její původce objeví.
Úkoly:
1. K čemu nám slouží obecná epidemiologie?
2. Vyber si tři nemoci o kterých nebyla v této kapitole řeč, a charakterizuj je
z hlediska pojmů, se kterými jsme se seznámili v této kapitole. (Kdo je jejich
původcem, přenašečem, jak je to s nosičstvím, jak se nemoc přenáší, jakou má
inkubační dobu, jaký má průběh, jaká je pro ní typická forma výskytu, jaká
- 77 -
epidemiologická opatření se proti ní dělají, zda a jak se proti ní očkuje). Vše
napiš v souvislých větách.
3. Vysvětli princip očkování.
4. Jaký je rozdíl mezi aktivní a pasivní imunizací?
- 78 -
Infekční nemoci a jejich prevence
Máme za sebou teorii základů obecné epidemiologie. Získali jsme tedy
povědomí o základních principech šíření nemocí a jejich prevence. Nyní se podívejme podrobněji na jednotlivé infekční nemoci. Samozřejmě, že popsat všechny
nemoci, by bylo nad rámec této kapitoly. Proto se zaměřme na ty, se kterými se
setkáváme nejčastěji.
Alimentární infekce
Když někdo musí platit alimenty, znamená to, že platí příspěvek na výživu.
Alimentární tedy znamená výživové. Budeme mluvit o nemocech, které vstupují
do organismu přes trávicí soustavu – přenáší se potravou, vodou, špinavýma rukama apod.
Nejprve si povězme obecná pravidla prevence alimentárních chorob. Ta spočívá hlavně v zachování hygieny, používání nezávadných potravin a vody a správném nakládání s odpady a fekáliemi. Očkování se využívá jen proti břišnímu tyfu
a hepatitidě.
Deset zásad prevence
1. Vybírej pouze nezávadné potraviny, upřednostňuj potraviny tepelně opracované (mléko, ...), potraviny konzumované za syrova důkladně omývej.
2. Všechny potraviny určené k tepelnému opracování (maso, vejce, ...) důkladně
tepelně opracuj. Ve všech místech potraviny je třeba dosáhnout minimální
teploty 70 °C po dobu deseti minut.
3. Hotové pokrmy spotřebuj co nejdříve po uvaření.
4. Pokud je potřeba skladovat hotová jídla ať je to buď při více než 60 °C, nebo
pod 10 °C.
5. Pokud ohříváš jídlo, je třeba opět dosáhnout teploty minimálně 70 °C v celém
jídle.
6. Dbej, aby tepelně upravené potraviny nepřišly do styku se syrovými (maso,
vejce, ...). Třeba tak, že bys vařené maso položil na prkénko od masa syrového.
7. Myj si ruce před každou manipulací s jídlem.
8. Udržuj kuchyňské zařízení čisté.
9. Zabezpeč všechny potraviny před hmyzem, hlodavci a jinými zvířaty.
10. Při vaření, mytí nádobí a dalších potravinářských činnostech používej výhradně pitnou vodu.
- 79 -
Salmonelóza
Salmonelóza je průjmové onemocnění, které má často lehký průběh, ale může
být i velmi silné. Při obzvlášť silných průjmech, nebo u malých dětí může hrozit
odvodnění – dehydratace. Vzácně mohou vzniknout hnisavé záněty v orgánech.
Původcem salmonelózy je bakterie Salmonella. Inkubační doba se pohybuje
v rozmezí několika hodin až tří dnů.
Salmonelóza se přenáší zejména syrovým, nebo nedostatečně tepelně upraveným drůbežím masem, výrobky ze syrových vajec, majonézou a majonézovými
saláty. Člověk může být nosičem i řadu týdnů po skončení akutní fáze nemoci.
Lze se nakazit i od nemocného, či nosiče. Bakterie Salmonella je obsažena v jejich
stolici.
Břišní tyfus
Brišní tyfus, způsobovaný bakterií Salmonella typhi se vyskytuje nejčastěji
v teplých oblastech se špatnou hygienou. Často provází přírodní katastrofy a válečné konflikty, kdy se stává metlou uprchlických táborů.
Projevuje se vysokými horečkami, bolestmi hlavy a břicha, noční nespavostí
a přes den zastřeným vědomím. Jeho inkubační doba je jeden až dva týdny. Samotné onemocnění, je-li léčeno antibiotiky během několika dnů odezní. Může být
však provázeno komplikacemi jako je krvácení do střev, prasknutí střev, zánět
pobřišnice, či zánět žlučníku.
Člověk, který tyfus prodělal se může stát celoživotním nosičem.
Bacilární úplavice
Bacilární úplavice je akutní vysoce nakažlivé onemocnění provázené vysokými horečkami, průjmy a zvracením. Ve stolici bývá krev. Tato nemoc, jak již
název napovídá, je bakteriálního původu. Epidemie bacilární úplavice vznikají
tam, kde je špatná hygiena. Nemoc se totiž přenáší nejčastěji kontaminovanýma
rukama, vodou a potravinami. K nakažení stačí jen několik málo bakterií. Inkubační doba 2–3 dny.
Cholera
Cholera se projevuje silný průjmy a zvracením. Bez včasné léčby vede často
ke smrti. Může mít ale také jen slabý průběh, nebo proběhne bez příznaků.
Původcem je bakterie Vibrio cholera. U nás se cholera téměř nevyskytuje.
Cholera se přenáší kontaminovanou vodou, či potravinami. Vyskytuje se zejména
v oblastech světa s nízkou hygienou, provází války a přírodní katastrofy, ...
Při onemocnění cholerou je nařízena izolace na infekčním oddělení a osoby
s nimiž se nemocný stýkal mají pětidenní karanténu
- 80 -
K seznámení s touto nemocí nám může dobře posloužit následující článek
z denního tisku:
Epidemie cholery zasáhla Súdán
20:35 | Neděle 05. 03. 2006
Chartúm Nejméně 127 obětí si na jihu Súdánu vyžádala epidemie cholery. Nemocí se
nakazilo 5634 lidí. Informovala o tom dnes Světová zdravotnická organizace (WHO)
s odvoláním na údaje získané ve spolupráci se súdánskými sanitárními úřady a dalšími organizacemi. Přítomnost vysoce nakažlivé cholery byla zaznamenána zejména
ve městech Džuba a Jej u hranic s Ugandou. Epidemie se šíří do okolí a zdravotnické organizace se nyní snaží její další postup zamezit. Zmíněná města jsou odkázaná na vodu
z Nilu, pro kterou neexistují žádné čističky.
Otázka:
Jakým způsobem se cholera nejčastěji přenáší?
Virová průjmová onemocnění
Lidově je nazýváme střevní chřipka. Vyskytují se zejména u dětí. Charakteristický je pro ně náhlý začátek, průjmy, bolesti břicha, zvracení, vysoké horečky.
Tento typ onemocnění se vyskytuje častěji v zimním období. Stejně jako ostatní
alimentární choroby se přenáší kontaminovanými potravinami, či vodou.
Botulismus
Jedná se o velmi závažné onemocnění spojené s ochrnutím svalů včetně
dýchacích. Jedním z jeho znaků je vysoká úmrtnost, způsobená jedem bakterie
Clostridium Botulinum – botulinem. Do potravy se dostává zejména z nedokonale
umyté zeleniny, či nedostatečně tepelně opracovaného konzervovaného pokrmu.
Bakterie se pak množí v místech bez přístupu vzduchu – konzervy apod.
Virová hepatitida A
Virová hepatitida A je virové onemocnění jater rozšířené celosvětově, zejména
v oblastech s nižší hygienou. Nejprve vypadá jako chřipka, pak se objeví žloutenka. Dalšími příznaky jsou tmavá moč a světlá stolice. Následkem této nemoci
může být silné poškození jater.
Nemoc je nakažlivá již v inkubační době zejména fekálně kontaminovanýma
rukama (tj. špatná hygiena po použití WC). Inkubační doba asi 30 dní. Při léčbě
je povinná izolace na infekčním oddělení. Dále probíhá vyhledávání a sledování
osob, které přišly s nemocným do kontaktu a dezinfekce prostředí, kde nemocný
pobýval.
- 81 -
Úkoly:
Vysvětli pojem alimentární infekce.
Které nemoci bys mezi alimentární infekce zařadil?
Jaké jsou obecné zásady prevence alimentárních infekcí?
Respirační infekce
Vstupní branou do těla je u respiračních infekcí dýchací soustava. Nejčastější
typ přenosu je tedy přímý přenos kapénkami. Infekce se dostává do těla přes dýchací cesty. Mezi respirační infekce patří mnoho velmi častých nemocí.
Chřipka
Chřipku známe každý asi důvěrně, i když jí nemůžeme zaměňovat s obyčejným nachlazením, jak se to často děje. Epidemie chřipky přicházívá každoročně
koncem zimy, kdy bývají nejvhodnější podmínky pro její šíření.
Chřipka začíná náhle horečkou a bolestmi svalů. Z dalších příznaků uveďme
kašel a bolest hlavy. Chřipka může „přerůst“ v zápal plic, či poškodit srdce.
V krajním případě může být i smrtelná.
Původcem chřipky je virus. Ten se však vyskytuje v mnoha různých variantách, takže každý rok přichází jiný a pokud chceme být chráněni, je třeba se
nechat očkovat každý rok znovu. Jednou za čas se stane, že se objeví nový vir. Pak
zpravidla dochází k pandemii, jakou byla např. španělská chřipka.
Z posledních let víme o dvou nových kmenech tzv. ptačí a prasečí chřipky.
V obou případech šlo o nové viry, které však nakonec nenaplnily hrozbu rozsáhlé
pandemie.
Inkubační doba chřipky je 1–2 dny. Prevenci je nejlépe realizovat posilováním
organismu (vhodná strava, pohyb, otužování), je možné nechat se očkovat.
Akutní respirační onemocnění
Do této kategorie zahrnujeme vše, čemu se v lidové mluvě také říká chřipka,
ale chřipkou to ve skutečnosti není. Tato onemocnění postihují různé části dýchacích cest. Jsou časté v průběhu celého roku, ale v zimě se jejich výskyt značně
zvýší. Původci jsou nejčastěji viry, přenášející se kapénkovou infekcí. Inkubační
doba je 1–14 dní.
Angína
Angína se projevuje vysokou horečkou a bolestí v krku (zejména při polknutí).
Někdy probíhá jen mírně Angína je velmi častá v dětství a dospívání. Nakazit se
lze od nemocného, nebo nosiče.
- 82 -
Angína je bakteriální onemocnění – léčí se antibiotiky. Inkubační doba je 1–3
dny.
Spála
Spála je bakteriální onemocnění, léčí se tedy antibiotiky. Projevuje se horečkami, bolestí v krku a drobnou červenou vyrážkou v podbřišku, podpaží, tříslech,
apod. Je relativně častá v dětství a dospívání. Nakazit se lze od nemocného, nebo
nosiče. Při výskytu v dětském kolektivním zařízení se provádí zvýšený zdravotnický dozor. Inkubační doba je 1–3 dny.
Meningitita
Lehčí formy meningitidy se projevují záněty dýchacích cest, mohou však
přerůst v hnisavý zánět mozkových blan. Ten pak končí často smrtí, nebo vážnými
komplikacemi. V 90. letech se objevil nový druh (meningokok C), který způsobil
řadu závažných onemocnění.
Dnes se objevuje několik desítek nemocných ročně Zdrojem nakazuje nemocný, nebo nosič. Přenáší se kapénkovou infekcí. Očkování se neprovádí plošně.
Inkubační doba je 1–3 dny.
Tuberkulóza
Tuberkulóza je světově velmi rozšířené, vážné onemocnění (desítky miliónů
osob). U nás se díky kvalitní prevenci vyskytuje jen vzácně. Nejčastěji postihuje
plíce, někdy jsou postiženy i klouby, kůže, mozkové pleny, či trávicí soustava.
Nákaza je nejčastější od nemocného člověka. Mimoplicní formy nejsou tolik
nakažlivé. Přenos probíhá kapénkovou infekcí. Inkubační doba je 3–12 týdnů.
Prevence je dána povinným očkováním a izolací nemocných.
Úkoly:
Vysvětli pojem respirační infekce.
Které nemoci bys mezi respirační infekce zařadil?
Jaké jsou obecné zásady prevence respiračních infekcí?
Dětské nemoci
Název dětské nemoci neznamená, že by těmito nemocemi mohly onemocnět
jen děti. Většinou však buď jako děti onemocní a získají doživotní imunitu, nebo
se proti nim provádí očkování a pro děti byli charakteristické dříve.
- 83 -
Spalničky
Jedná se o vysoce nakažlivé virové onemocnění vyskytující se především
u dětí. Projevuje se horečkou, zánětem spojivek a drobnou vyrážkou. Může nastat
zápal plic, nebo zánět středního ucha, výjimečně i postižení centrální nervové
soustavy. U nás se díky plošnému očkování vyskytují jen vzácně. Inkubační doba
je asi 10 dní.
Příušnice
Příušnice jsou virové onemocnění vyskytující se především u dětí. Projevuje
se horečkami, silným bolestivým zduřením příušních slinných žláz (mohou zduřet
i podjazykové a podčelistní). Mohou se vyskytnout další komplikace (postižení
varlat u dospívajících chlapců, poškození plen mozkových a slinivky břišní). Díky
očkování jsou u nás vzácné. Inkubační doba je 18 dní.
Zarděnky
Zarděnky jsou mírné virové onemocnění s teplotami, zduřením mízních uzlin
a vyrážkou. U těhotných žen mohou způsobit vážné poškození plodu. Vyskytují
se především u dětí.
Plané neštovice
Jedná se o vysoce nakažlivé horečnaté virové onemocnění s puchýřnatou vyrážkou. Opět se vyskytují především u dětí. Projevují se puchýřky po celém těle.
Ty se objevují se v několika vlnách. Virus nemusí být po uzdravení zlikvidován,
ale může přežívat dál a při oslabení člověka může způsobit pásový opar. Pokud
dítě neštovice neprodělá, je vhodné se nechat očkovat, protože v dospělosti mají
nesrovnatelně těžší průběh. Inkubační doba je kolem 15 dní.
Úkoly:
Vysvětli pojem dětské nemoci.
Které nemoci bys do této skupiny zařadil?
Proti kterým dětským nemocem se očkuje plošně a proti kterým dobrovolně?
Infekce přenášené poraněním zvířetem
V této kapitole si povíme o tom, jaká onemocnění nám hrozí při kontaktu
s nemocným zvířetem. Nákaza se většinou přenáší pokousáním, avšak je možné,
že dojde k přenosu i při blízkém kontaktu bez pokousání, pokud máte na těle byť
jen malou otevřenou ranku.
- 84 -
Vzteklina
Jedná se o smrtelnou chorobu. Uvádí se u ní 100% úmrtnost (pokud propukne).
Je známo jen několik málo případů na celém světě, kdy člověk přežil vzteklinu.
Vzteklina se přenáší kousnutím (přenos viru slinami). Inkubační doba je různě
dlouhá. Pokud nedojde ke včasné léčbě objevují se nejprve neurčité příznaky a pak
následuje silný rozvoj nemoci. Smrt nastává většinou v důsledku ochrnutí dýchacích svalů.
Nakazit se lze od volně žijících i domácích zvířat (nejčastěji lišky). Prevence
se provádí očkováním lišek (návnady v lese), povinně psů, doporučeně koček.
V případě pokousání jakýmkoli zvířetem je třeba vymýt a dezinfikovat ránu
a vyhledat lékaře. Je-li to možné a bez rizika, je dobré zjistit totožnost zvířete.
Tetanus
V důsledku tetanu ochrne nemocnému kosterní svalstvo včetně dýchacích
svalů. Podobně jako u vztekliny umírá nemocný udušením. Původcem je bakterie
běžná ve střevech. Nakazit se lze, pokud se tato bakterie dostane do krve například
poraněním o infikované předměty (zejména v půdě). Do půdy se totiž dostává
z výkalů lidí i zvířat.
Na tetanus se velmi často umírá. Proti tetanu se provádí plošné očkování jedenkrát za deset let. V případě větších poranění u nichž lze předpokládat infekce
se očkování provádí pro jistotu i dodatečně.
Zvláštním případem je novorozenecký tetanus, který vzniká při infekci pupečního pahýlu ve špatných hygienických podmínkách.
Úkoly:
Vysvětli pojem infekce přenášené kousnutím zvířetem.
Které nemoci bys mezi ně zařadil?
Jak bychom se měli chovat, aby riziko nákazy těmito nemocemi bylo co nejnižší?
Infekce přenášené krví
Aids
AIDS je syndrom selhání imunity. Je způsoben virem HIV, který napadá
a ničí bílé krvinky. Přenáší se krví, nebo pohlavním stykem a jeho inkubační doba
je až deset let.
Nemoc probíhá ve čtyřech vývojových stadiích.
- 85 -
Stádium I je typické tím, že se nemoc zpravidla nijak neprojevuje. Někdy se
však může objevit horečka, zduření uzlin, bolesti v krku, bolesti svalů a vyrážka.
Testy na HIV jsou zatím negativní. Toto stádium trvá asi tři měsíce
Ve druhém stádiu se stále neobjevují žádné příznaky, ale člověk je HIV pozitivní. V tomto období je důležité zjistit onemocnění a začít s léčbou či sledováním.
V tomto stádiu je nemoc již nakažlivá.
Příchod třetího stadia poznáme podle mohutného zduření uzlin.
Stádium IV je pak už samotná nemoc. Nejdříve se začne zhoršovat celkový
stav nemocného. Zhubne o více než 10 %. Objevují se horečky, dlouhotrvající průjmy (i více než měsíc), celková slabost a noční pocení. Později dojde k postižení
nervů a mozkové činnosti, vyskytují se záněty mozkových blan a demence.
Následují oportunní infekce, tedy infekce, které by se za normálních okolností
nerozvinuly, ale při snížené imunitě jsou příčinou úmrtí všech osob trpících AIDS.
Jedná se o houbová onemocnění, záněty mozkových blan, onemocnění v ústech,
plicní tuberkulóza a bakteriální infekce. V závěrečné fázi nemoci přicházívá nádorové onemocnění.
Nemoc AIDS nelze vyléčit. Lze zpomalit průběh a ulevit nemocnému od některých příznaků. AIDS je však stále smrtelný. Nejlepší obranou je tedy prevence.
Základním principem je stálost a věrohodnost partnera. Ono asi učení církve
o manželství a sexu bude mít něco do sebe, ačkoli tento důvod není ani jediný ani
hlavní. Každopádně je třeba si uvědomit, že neexistuje spolehlivá ochrana před
touto nemocí při rizikovém pohlavním styku. Dále je třeba dodržovat pravidla
bezpečnosti při styku s krví – zejména používání vhodných osobních ochranných
pomůcek.
Virová hepatitida typu B
Virová hepatitida je onemocnění jater. V Alimentárních chorobách jsme se
seznámili s typem A. V této kapitole pak poznáme typ B a C. Virová hepatitida B
i C se přenáší krví, nebo pohlavním stykem. Malá pravděpodobnost je i u přenosu
slinami. Inkubační doba je kolem tří měsíců.
Kromě poškození jater může tato nemoc poškodit i klouby a kůži. Průběh
může být i takřka bez příznaků, nebo se objeví žloutenka a následně může dojít
až k selhání jater. Oba zmiňované typy se mohou mít chronický průběh, přičemž
u typu C je pravděpodobnost vyšší.
Existuje i typ D, který je aktivní pouze za přítomnosti viru B a má pak nejtěžší
průběh. Tento typ je však u nás velmi vzácný.
Proti hepatitidě B se u nás od roku 2001 plošně očkují malé děti. Starší si
mohou toto očkování doplnit za poplatek. Pro výkon některých profesí ve zdravot-
- 86 -
nictví a v sociálních službách je toto očkování povinné. Ostatní prevence je stejná
jako u AIDS.
Úkoly:
Zjisti, kolik je v současné době v ČR nemocných AIDS. Kolik jich každý rok
přibývá?
Zjisti, kolik je v současné době ve světě nemocných AIDS. Kolik jich každý rok
přibývá?
Jak bychom se měli chovat, aby riziko nákazy virem HIV a hepatitidy B a C
bylo co nejnižší?
Infekce přenášené drobnými živočichy
Jedním z nejčastějších přenašečů těchto nemocí u nás je klíště. Někdy je ale
mohou přenášet i jiné druhy hmyzu.
Klíšťová encefalitida
Tato nemoc – zánět mozkových blan – může probíhat velmi lehce, zejména
u malých dětí. Bohužel, pokud se rozvine méně příznivě, může způsobit těžké
poškození centrální nervové soustavy. Inkubační doba je jeden až dva týdny. Jedná
se o virové onemocnění, přenášené klíšťaty.
Klíště, které jednou nasaje virus, je infekční již stále a virus přenáší i na potomky. Největší výskyt mezi klíšťaty je u nás v povodí Vltavy a jejích přítoků,
v okolí Brna a Ostravy.
Proti klíšťové encefalitidě se lze nechat očkovat. Je však potřeba počítat s poplatkem, neboť toto očkování nepatří mezi povinná, státem hrazená. Očkování se
provádí ve třech dávkách a každé tři roky je třeba se nechat přeočkovat jednou
dávkou.
Lymeská borrelióza
Borrelióza je nejčastěji přenášena klíšťaty, ale může jí přenášet i jiný hmyz
(komáři apod.). K přenosu dojde většinou až po několika hodinách od zakousnutí,
pokud tedy klíště odstraníme včas, je riziko nákazy minimální.
Po několika dnech se kolem poranění se objeví červená prstencovitá skvrna,
která se však nemusí objevit vždy. Obecně platí, že pokud po kousnutí hmyzem, či
po klíštěti zůstává červená skvrna déle než je obvyklé, je vhodné navštívit lékaře.
Pokud není se borrelióza včas léčena, mohou být její následky velmi vážné.
Dochází totiž k postižení centrální nervové soustavy (bolesti, poruchy hybnosti
a citlivosti), poškození srdečního svalu a poškození kloubů.
- 87 -
Inkubační doba borreliózy se pohybuje od tří do třiceti dnů. Původcem je
bakterie Borrelia. Léčí se silnými antibiotiky.
Malárie
Malárie je jedním z nejzávažnějších onemocnění na světě – onemocní jí ročně
až 350 milionů lidí. Nemoc způsobuje prvok (plasmodium), který napadá červené
krvinky – ty se rozpadají a ucpávají vlásečnice – porucha zásobování důležitých
orgánů. Malárie se projevuje záchvaty horečky, zimnice – opakují se každý třetí
den – může být smrtelná.
Přenašečem je komár Anopheles, žijící ve vlhkých oblastech tropů (Afrika,
Jižní Asie a Jižní Amerika). U nás se malárie vyskytuje jen tehdy, když si jí někdo
z rizikových oblastí. Očkování zatím neexistuje, ale pracuje se na vývoji vakcín.
Nozokomiální nákazy
Obecné informace
Nozokomiální nákazy jsou infekční onemocnění, která mají přímou souvislost
s hospitalizací, nebo zdravotnickým zákrokem. Vyskytují se u 5–10 % pacientů,
zhoršují průběh původního onemocnění a mohou způsobit trvalé následky, nebo
i úmrtí.
Podmínky šíření
Nozokomiální infekce se přenáší většinou přímým kontaktem při invazívních
zákrocích (implantace cizích těles, intravenózní aplikace léků, atd.). Dochází zde
k zavlečení infekce přímo do nitra organismu. Lidé v nemocnici jsou často oslabení a tudíž vnímavější k nemoci.
Typy onemocnění
Tímto způsobem mohou pacienti onemocnět celou řadou nemocí. Časté jsou
nejrůznější záněty, zlatý stafylokok, nemoci dýchací, trávicí a vylučovací soustavy, zápaly plic a mozkových blan a v neposlední řadě i hepatitida B a C a aids.
Zdroje nákazy
Zdrojem nákazy je pacient se zjevnou infekcí, nosič, člen personálu, návštěva,
a dokonce i pacient sám sobě (bakterie se z míst, kde neškodí dostane do míst, kde
je nebezpečná – např. ze střev do krve).
Ochrana
Ochrana před nozokomiální nákazou spočívá především v dodržování platných předpisů a hygienických doporučení.
- 88 -
Záleží na vybavenosti pracoviště (možnost izolace pacientů, dostatek jednorázových pomůcek, dostatek sterilizačních aparatur), dodržování protiepidemického
a hygienického režimu (dodržování hygienických návyků, převazy, stlaní lůžka,
manipulace s podložní mísou a špinavým prádlem). Dále má vliv kvalita dekontaminace nemocničního prostředí (praní, mytí, úklid, dezinfekce, sterilizace).
Úkol:
Na základě probraných kapitol zkus sestavit jednoduché a snadno zapamatovatelné „desatero“ rad, jako nejúčinněji předcházet nemocem.
- 89 -
Hygiena
Zdraví
Zdraví je stav úplné tělesné duševní a sociální pohody. Čím je naše zdraví
ovlivněno? Faktorů nalezneme hned několik. Mezi vnitřní faktory patří genetická
výbava, imunitní vlastnosti atd. Zevní faktory jsou životní styl, životní a pracovní
prostředí a úroveň zdravotní péče.
Životní styl má velmi významný podíl na zdravotním stavu populace. Sem
zahrnujeme kouření (způsobuje třetinu všech cévních a nádorových onemocnění),
výživa (způsob výživy má na cévních i nádorových onemocněních stejný podíl
jako kouření), pohybová aktivita (zvyšuje odolnost a zdatnost organismu a zlepšuje jeho psychický stav), psychická zátěž (krátkodobý stres nevadí, dlouhodobý
způsobuje především nemoci oběhové soustavy a neurózy). Dále na nás v rámci
životního stylu může působit užívání drog (mají velký dopad na všechny složky
zdraví) a alkoholu. Stejně tak nám může ovlivnit zdraví v negativním smyslu i nevhodné sexuální chování, které může být příčinou řady pohlavních chorob.
Životní a pracovní prostředí nás ovlivňuje v mnoha směrech, jak jsme se
dozvěděli už v kapitole Člověk a životní prostředí, ukážeme v následujícím textu.
Třetím významným faktorem je úroveň lékařské péče. Přitom je důležité
nejen léčení, ale i prevence.
Hygiena stravy
Stravu můžeme rozdělit na potraviny, které nám poskytují výživu a pochutiny, které jsou jen doplňkem potravin a do jídla je přidáváme pro dochucení, či
lepší stravitelnost (koření, káva, atd.). Poslední složkou stravy jsou nápoje, které
zabezpečují dodávku vody.
Složení potravin
Potraviny obsahují především tyto složky:
• Bílkoviny jsou stavební látky složené z tzv. aminokyselin. Aminokyselin je
24 druhů, z toho 8 esenciálních, které neumíme je vyrobit, musíme je přijmout
v potravě. Nejvýhodnější pro nás jsou bílkoviny z masa.
- 90 -
• Tuky jsou zásobní látky – mohou se přeměnit na cukry a stát se tak zdrojem
energie. Jsou v nich rozpuštěny vitamíny A, D, E, K.
V živočišných tucích je obsažen cholesterol. Bez cholesterolu bychom nemohli žít (podílí se na tvorbě hormonů a žluči), avšak příliš vysoká hladina
způsobuje aterosklerózu (tvrdnutí a tloustnutí stěn cév). Větším problémem
pro hromadění cholesterolu než příjem živočišných tuků bývá zpravidla nedostatek pohybu.
Margaríny jsou ztužené rostlinné oleje. Jejich výhodou je nízký obsah cholesterolu. Přesto nemusí být nutně zdravější než živočišné tuky. Jejich kvalita
závisí na mnoha okolnostech.
• Cukry jsou zdrojem energie a vlákniny. Pro náš organismus jsou zdravější
složitější cukry (celozrnné pečivo, luštěniny, ovoce, zelenina). Jednoduché
cukry ze slazených výrobků (cukrovinky, limonáda, ...) přispívají k obezitě.
Opět zde ale platí, že větším rizikem než vysoký příjem jednoduchých cukrů
je nedostatek pohybu.
Mezi cukry patří také vláknina. Ta je pro naše tělo sice nestravitelná, ale pávě
díky tomu urychluje vstřebávání živin, a tak odchází škodlivé látky dříve ven
z těla. Vláknina také procvičuje střevní peristaltiku. Díky tomu snižuje riziko
rakoviny a dalších nemocí střev.
• V potravinách jsou dále obsaženy vitamíny, minerální látky, barviva, konzervanty, zvýrazňovače chuti a další doplňkové přísady. Mnohé z těchto přísad
jsou na obelech označeny kódem E. Ne každé E je tedy škodlivé, ale mnohdy
tomu tak je.
Co tedy jíst?
Uveďme si několik zásad správného stravování:
1. Strava by měla být pestrá. Není nutné některé potraviny nejíst vůbec, jen je
třeba jíst všeho s tou správnou mírou.
2. Energetický obsah je třeba přizpůsobit výdeji energie, nebo obráceně: výdej
energie přizpůsobit energetické hodnotě potravy. Obecně platí, že dostatek
pohybu je lepší než redukce jídla. Jen je třeba si uvědomit, že ujít denně pohodlnou chůzí jeden až dva kilometry nelze považovat za dostatečný pohyb.
3. Je nutné zohledňovat speciální potřeby dané těhotenstvím, věkem, zdravotním
stavem apod.
- 91 -
Výživová pyramida
Výživová pyramida znázorňuje v jakém zastoupení by měly být jednotlivé
složky v potravě.
Závěr
Postupně jsme se seznámili se základy mnoha přírodních věd. Většinu poznatků asi přímo při výkonu práce neuplatníme. Budou nám však užitečné pro
celkový rozhled a usnadní nám aplikaci konkrétních poznatků z odborných předmětů.
- 92 -

Život na zemi - text A5.indd

Transkript

Podobné dokumenty

Čierni pasažieri,parazity,vystupovať

prokaryotická buňka - Studijni