Rozhovor: Rebecca Neff

Vydání 1. • Leden/Únor 2015 • Vydavatel: Smile by horse o.p.s. • tisk: Tiskárna Kyjov • Neprodejné
přináší úsměv
Fašanku, fašanku, zelený krušpánku,
nebudem ťa nosit enom do fašanku.
Fašanku, fašanku, už je ťa na mále
jako tej rosenky na zelenej trávě.
Už sa fašank krátí, už sa nenavrátí,
už ty dívky lajú, že sa nevydajú.
Rozhovor:
Rebecca Neff
2
smile úvodník
Milí přátelé,
především vám chceme popřát hodně úspěchů,
zdraví a splněných předsevzetí a snů v roce 2015.
Ať se nám štěstím točí hlava, máme spoustu energie
a chuti jít vpřed, měnit, zdokonalovat, odpouštět,
milovat, pomáhat, zamýšlet se, radovat se, děkovat,
vážit si, motivovat a tak dále a tak dále.
Jo, jsme prostě ve vývoji 
A že se to nejenom našich duší a srdcí, ale také
skutků týče, posunuli jsme se s naším časopisem
s velkým úsměvem taky o krok dál a pyšně vám
představujeme jeho novou tvář.
Z měsíčníku se stal dvouměsíčník s dvojnásobným
počtem stran, více autory a pestřejší nabídkou
témat. A s novým šéfredaktorem, ostříleným profesionálem, který se nechal pobláznit a šel s námi
do toho! Takže se z amatérského, i když s láskou,
ale na koleně tvořeného čtení, konečně stává Smile
s hlavou a patou. Novým šéfredaktorem časopisu
Smile je Karel Hemala.
Smile má své opodstatnění a velký úkol, a tím je
projevení úcty a vděčnosti našim podporovatelům,
kteří s láskou a nezištně pomáhají „našim dětem“
vnímat tento svět aspoň trochu z té lepší stránky.
V minulém roce jsme dětem z Dětské domova Hodonín zrealizovali super prázdninový týden v Moravské Nové Vsi ve spolupráci se Studiem hedvábné
péče, zapojili je do aktivit Ranče Podluží a nechali
je předvést jejich cukrářské umění na Vánočním
jarmarku.
Rok letošní se bude nést opět v koňském sedle,
ale pozor! Budeme i rybařit! Chceme připravit
pár akcí s koníky i pro širší veřejnost, podpořit
obecní akce a ovlivnit sociální cítění hlavně mladší
generace tak, aby na něm mohla stavět svůj přístup
do budoucna. Protože lásky není nikdy dost.
smile NAŠE DĚTI
Na horách i na baletu se nám líbilo
V předvánočním čase letošního roku jsme se
vydaly, my děti z dětského domova v Hodoníně,
na ozdravný pobyt do Krkonoš. Cesta autobusem
z Hodonína trvala pět hodin. Po náročné cestě jsme
všichni dorazili do Janských Lázní. Byli jsme ubytováni ve dvouhvězdičkovém hotelu Siréna, kde jsme
se seznámili s programem na celý týden.
V neděli ráno nám nepřálo počasí, tak jsme nelyžovali, ale prošli jsme se po lázeňském městě. Odpoledne jsme skoro všichni soutěžili v ping-pongu,
silovém dvojboji a twistru. Večer nám pustil strejda
Jirka film na přání, po filmu jsme měli kruh, kde
jsme si říkali, co nás čeká na další den.
V pondělí jsme jeli lyžovat na Černou Horu, kde byla dva a půlkilometrová
sjezdovka. Po lyžovaní nám večer pustil Jirka opět film a kluci hráli ping-pong .V úterý jsme opět všichni lyžovali a večer si povídali o Vánocích.
Ve středu sedm dětí jelo do Národního divadla do Prahy, kam jsme byli
pozváni na vánoční představení baletu Louskáček. Tenhle dárek k Vánocům jsme dostali od pana Nikolaje Palatajkova, který nám představení
věnoval. Divadlo trvalo dvě hodiny a dostali jsme o přestávkách i občerstveni od Národního divadla. Po divadle jsme se vydali na cestu zpět. Večer
krásně sněžilo.
Ve čtvrtek jsme opět lyžovali, ale počasí nám odpoledne již nepřálo. Hustě
pršelo.
Každý večer jsme sei s vychovateli scházeli, povídali si o zážitcích a zpívali
jsme si vánoční koledy. Ve čtvrtek večer jsme se sbalili na cestu zpět
do dětského domova, do Hodonína. A ráno po snídani jsme vyjeli k domovu.
Byl to úžasný pobyt plný legrace a krásného lyžování.
Za všechny děti DD Hodonín napsala: Denisa Fišerová, 1. rodinná skupina
láska
Tak, milí přátelé, nebudu to s tím rozepisováním se
přehánět a přeji vám ještě jednou úspěšný rok plný
pokory a lásky.
Regina Lanová a Smile by horse o.p.s.
Foto na titulní straně: artinvest.sk
Mandala Strom života - pokory
Foto: fler.cz
3
smile HISTORIE
Hrad Falkenstein
tak se i netradičním pohledem
pokochat krásou Jižní Moravy
z jihu. Když budete mít cestu
do Rakouska – Weinviertelu,
určitě Falkenstein navštivte.
Stejně jako zřícenina vás bude
dráždivě lákat i výborné falkensteinské víno. Pokud můžu
radit, napřed raději navštivte
hrad a teprve potom ochutnejte lahodné tekuté bohatství
zdejších vinařů. Lze to udělat
i opačně, ale nohy i hlava vám
to možná připomenou víc,
než byste si přáli. Vím, o čem
mluvím.
Po (doufám) příjemném putování romantickými zříceninami Pálavy se dnes podíváme
k našim jižním sousedům,
do Rakouska.
Nemnoho kilometrů jižně
od našeho Mikulova, ve spolkové zemi Niederösterreich,
v oblasti známé jako Weinviertel, nad vápencovými skalami obklopenou, malebnou
vinařskou obcí či městečkem
Falkenstein, se hrdě vypíná
neméně malebná zřícenina,
nesoucí stejné jméno – Falkenstein
Hrad stojí na vysokém vápencovém útesu, v nadmořské
výšce asi 300 metrů nad mořem. Byl postaven kolem roku
1050 jako hraniční říšská pevnost, během bavorské kolonizace Weinviertelu, za vlády
císaře Jindřicha III. Během let,
až do roku 1571, byl hrad královským majetkem ve správě
zemských knížat. Jedním
z mnoha rodů, kteří jej měli
ve svém držení, byli i Lich-
tenštejnové. Roku 1572 byl
hrad císařem Maxmiliánem
II. prodán Hansi von Trautson. Ten a jeho potomci jej
přestavěli na renesanční tvrz.
Během třicetileté války, roku
1645, hrad uchvátili Švédové,
oproti jiným hradům jej však
nezničili. Hrad začal zanikat
přirozenou cestou, když o něj
jeho majitelé přestali pečovat a naopak ho postupně
začali rozebírat jako stavební
materiál. Po vymření rodu
von Trautson vystřídal hrad
ještě dva majitele, až se nakonec stal majetkem svobodného
pána von Vrints. Georg Thurn
– Vrints, dnešní majitel hradu,
zříceninu upravil a zpřístupnil
pro veřejnost. Na hradě se
konají různé kulturní akce
jako letní divadlo, rytířské turnaje, využívá se i pro svatby.
Krásně položená zřícenina
je turisticky opravdu velmi
atraktivním místem. Můžeme
odtud přehlédnout pěkný
kousek Rakouska a stejně
Filip Šumbera
Foto: tucnacek.cz
4
smile DOBRŮTKÁRNA
Častokrát slýchám od mých známých, že neumí vařit a jak to, že mě to tak jde a kde jsem se to naučila. Nepokládám se za žádnou extra
kuchařku, vařím, páč mne to baví. Mimochodem, mé první pokusy jsem konzultovala s babičkou po telefonu a po jejím vytelefonovaném zelí (které bohužel nikdy neochutnala) se pokaždé slehne bleskurychle zem. Vařím intuitivně, recept použiji zřídka. Vařím z plna
srdce a nejraději pro mé nejmilejší. Experimentuji s ingrediencemi, miluji nečekané kombinace chutí a také hezká barevná jídla.
Tvrdím, že vařit umí každý. Stačí chtít. Dokonce si myslím, že i ty nejzarytější odpůrce to může začít bavit. Vlastnoručně připravený
pokrm má výpovědní hodnotu a ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. U dobrého jídla se odpouští nedostatky, spřádají
plány, vyznávají sympatie či lásky. Jídlo samo o sobě je nádherným vyznáním.
Rychlá hrachová polívečka
Na oleji do zlatova osmažím cibulku
a trošku česneku, ke konci zapráším
hladkou moukou (míň je víc), přisypu
majorán a kmínu mezi prsty, rozmíchám
zeleninový bujón, vysypu hrášek a než se
mi to začne připalovat, zaliji požado-
vaným množstvím vody. Raději použiji
hrášek mražený. Trvá to sice trochu déle,
ale zato je pěkně křupavý. (Z konzervy
jen v nejzazším případě). Chvíli povařím, z mouky a vajíčka si udělám kapání
nebo halušky, naházím je tam, nechám
zavřít a hotovo. Místo halušek či kapání
můžete opražit i kostičky chleba. A extra
opraženým špekem navrch určitě strávníky nadchnete 
Cukeťáky se špekem
Předem si opražím kostičky libového špeku a vyndám z tuku. Na hrubo nastrouhám neloupané cuketky (když jsou malé,
tak nevydlabávám), taky trochu brambor,
já nejraději batátů (sladké brambory),
ale klasika je téže na místě. Přimíchám
vajíčko, hladkou mouku, česnek, strouhaný parmazán, trošku kurkumy, čili
vločky, malilinko skořice, majoránku
a sůl. Raději později přisypu, než abych
to hned přehnala. Kdybychom chtěli,
můžeme bílky vyšlehat a vmísit do směsi
– budou nadýchané. Ani řídké, ani husté
těsto obohatím o mé luxusní špekové
kostičky a smažím a smažím. Stejně jsem
pořád na začátku, protože mi to kradou
ještě vřelé pod rukama a o kulturním
stolování není řeči!
Ale kdyby se vám povedlo, nahnat to
společně ke stolu, moc dobře chutnají
s broskvovým kompotem, ale já doporučuji na zajídání tento úžasný
Salát z rukoly
Sáček čerstvé rukoly, jeden sýr cottage, strouhaný parmazán
(velká lžíce), čerstvě namletý pepř, trocha olivového oleje,
šťáva z limetky, strouhaná limetková kůra - vše smíchat.
Solit raději až při servírování.
Musím se tedy přiznat, že si jej udělám občas večer k televizi
a s prominutím „sežeru“ celou mísu sama a předem křičím,
že nedám!
Z celého srdce vám přeji dobrou chuť a radost při vaření !
Regina Lanová
Foto: svet-potravin.cz, ireceptar.cz
5
smile POVÍDÁNÍ
Krátké zimní rozjímání (s vrbou)
Ze stromů už dávno spadly všechny listy. Dubové, habrové, jasanové,
jilmové, lipové i vrbové (nezlobte se, vy další stromy a keře, na které
jsem zapomněl) leží způsobně i neuspořádaně na zemi, aby se vrátily
do půdy a staly se rodištěm novým, malým stromečkům, sazenicím
nového života. Ano, zvolil jsem klid, laskavost a shovívavý nadhled
lužního lesa a rád bych napsal něco málo o vrbě. Vrba mě však nabádá,
ať nikam nespěchám. Klidně spí a nemá zrovna náladu odhalovat svou
duši, natož své tělo, vyprávět svůj stromopis a dřevopis. Štíhlé dlouhé
listy vrby leží na dně průzračné louže, jejíž voda svojí barvou připomíná zvláštní druh čaje. Jakou má tento čaj chuť a vůni, zná asi jen lesní
zvěř. I když, což takhle okusit… Ale ne, nemusím mít všechno.
Zimní odpoledne v lese je tiché. Trošku temné a ponuré, mlhavé
a vlhké. Zima bez zimy. Jindy v tomto období bývá mráz. Dnes je
o mnoho tepleji, ale chlad přece jen tahá za konce prstů. Než si člověk
na něco zvykne, často to dost dlouho nesnáší. Tento čas je prý časem
depresí a smutných nálad. Dívám se na stromy bez listí a přece se
mi smutnými být nezdají. Stojí si v klidu, nenechají se vyprovokovat
větrem a zhlíží se v hladině staré řeky. Stromy odpočívají, a tak odpočívám s nimi. Odevzdaně koukám na tu stejnou hladinu a dotýkám se
kůry staré vrby. Napadá mě, že si možná dává do Nového roku předsevzetí, které pak nesplní, jako my. Kdepak, na jaře se zase zazelená
svěžími listy a tajemně vonnými, zdánlivě nenápadnými květy zkrášlí
zrcadlící hladinu zapomenutého koryta, jež kdysi bývalo hrdou, svobodnou řekou. Na vrbu je spolehnutí. Mám se od ní co učit…
V době, kdy toto písání, narychlo stvořené dílem v lese a dílem v teple
a útulnu lehce zakouřené hospůdky, vytisknou na stránkách našeho
usměvavého časopisu, bude možná krajina bílá jako mléko a my si
budeme užívat zimních radovánek. Možná, že ne a místo sněhuláka se
naučíme stavět třeba – bahňuláka. A já v poklidu dopíšu další povídání
o stromu.
Až mi vrba dovolí…
Filip Šumbera
Foto: klasternizahrada.blog.cz, herbar.org
6
smile ROZHOVOR Švýcarka Rebecca Neff
doma baví Čechy a Slováky
Švýcarku Rebeccu ovlivnil život v Čechách
natolik, že se po návratu do rodné země rozhodla
pořádat hudební párty pro Čechy a Slováky. Co si
vždy vozí z Čech do Švýcarska a jak dokáže spojit
práci vedoucí kabiny pro Swissair s organizací
kulturních akcí, se dočtete v rozhovoru.
Proč a kdy se tvá rodina přestěhovala do Čech?
Přestěhovali jsme se do Čech víceméně kvůli
sportu. Můj bratr hrál hokej a otec byl trenérem v hokejovém klubu v Seewen v kantonu
Schwyz, kde jsme bydleli. Otec se také kamarádil
s Richardem Fardou a on mu řekl, že pokud se
jeho syn chce stát profíkem, měl by jít trénovat do Čech. To se mému otci i bratrovi líbilo,
a tak se to nakonec rozhodli zkusit. V roce 1991
jeli do Čech, do Třebíče poprvé. Já jsem se k nim
po půl roce přidala, protože jsem chtěla mít totéž
co bratr. Máma na nás čekala a držela nám skoro
tři roky místo ve Švýcarsku, abychom se měli
kam vrátit. Pracovala a držela nám byt. Cestovala
za námi do Čech skoro každý víkend. A když jsme
se rozhodli, že tady zůstaneme nastálo, maminka
také opustila své pracovní místo ve Švýcarsku
a přidala se k nám.
Jak si vnímala příchod do nové země ty a co bylo
pro tebe a tvou rodinu nejtěžší?
Jako dítě jsem to vnímala asi víc jako hru a zábavu.
Bylo to pro mě velmi zajímavé poznávat novou
zemi a lidi. Protože jsem neuměla jazyk, bylo to
mnohdy i vtipné, komunikovat s lidmi a snažit
se dorozumět. Trvalo mi asi půl roku, než jsem
se naučila mluvit česky, ale stále jsem měla velké
mezery. Brala jsem to jako samozřejmost jít
do Čech, protože jsem chtěla být s našimi, s bratrem a podporovat ho.
Kolik jsi měla let?
Jedenáct.
Nechyběli ti kamarádi?
Mně asi pomohlo to, že moje nejlepší kamarádka
v Seewen se půl roku před tím odstěhovala. A já
jsem si říkala, že teď tu už také nemám co dělat.
Odešla mi kamarádka, tak jdu také.
V Čechách jsi žila 10 let, proč ses vrátila nazpět
do Švýcarska?
Já jsem v Čechách ukončila základní školu, začala
jsem první dva roky střední, kterou jsem pak dokončila v Kanadě. Chtěla jsem se naučit angličtinu,
protože jsem odmalička toužila létat jako letuška
pro Swissair. V Kanadě jsem ukončila docházku
v 18 letech a vrátila jsem se do Švýcarska, kde
na mě už čekal bratr. Ten odešel o půl roku dříve,
aby mohl létat v Swissair jako steward. Chtěl
poznat firmu, protože později chtěl pro ně dělat
pilota.
Rodiče zůstali žít v Čechách nebo se také vrátili?
Máma se vrátila před rokem a našla si práci zase
ve Švýcarsku a otec je na střídačku tam a tady.
V Čechách máme ještě dům a rodiče mají také byt
v Lachen v kantonu Schwyz blízko maminčině
práci. Já a také bratr bydlíme v Curychu.
Přemýšlela jsi někdy, jaký by byl tvůj život, kdybys vyrůstala ve Švýcarsku?
Nad tím jsem přemýšlela často, protože to nebylo
v Čechách vždy jen lehké. Velmi mě to změnilo.
Přece jsem byla cizinka a často jsem měla problém
se dorozumět. Hlavně ze začátku. Měla jsem
ale jednu nejlepší kamarádku. Ta když byla například nemocná a nemohla jít na naše volejbalové
tréninky, tak jsem byla sama a ostatní mi to dali
i pocítit, že k nim nepatřím. Pro mě to byl v Čechách i boj a často jsem se ptala sama sebe, co by
se stalo, kdybych zůstala ve Švýcarsku. Nakonec
bych to ale neměnila. Změnilo mě to k lepšímu,
protože když jsem byla malá, byla jsem velmi
divoká a dost drzá a chtěla jsem být stále v centru
pozornosti. Tím jsem někdy na škole učitelům
způsobovala těžké časy. Například jsem si jednou
hrála na někoho úplně jiného a řekla jsem, že dnes
jsem Bianca ne Rebecca a že když ode mne něco
chtějí, musí mě tímto jménem oslovit.
Ale myslím, že mě náš pobyt v Čechách trošku
zkrotil.
Kdy a jak ses začala učit češtinu?
Dostali jsme knížku český jazyk a když jsme
sem cestovali poprvé, chtěla jsem se ještě doma
naučit první slovo – letiště. To bylo pro mě
velmi těžké, tak jsem to nechala tak. První slovo
jsem se naučila později v Čechách a to bylo slovo
škoda. Tak jsem pojmenovala i svou první kočku.
Pak jsem se zlepšovala hlavně díky mé nejlepší
kamarádce, kterou jsem si našla. S ní jsem trávila
nejvíce času, byly jsme si velmi blízké. Ale všichni
se velmi snažili, i učitelé. První tři roky jsem se
například vůbec nemusela učit psát česky, pouze
mluvit.
Jak vypadalo takové vyučování? Jen si seděla
v lavici a poslouchala?
Přesně tak. Nebo mi dali nějakou roli, ale většinou
jsem jen seděla. Neznámkovali mě. Po škole jsem
měla ještě vyučování češtiny. Výhodou bylo,
že jsem měla tu možnost chodit do školy se stejně
starými dětmi. Ve Švýcarsku to bývalo tehdy
tak, že když přišly nějaké děti například z bývalé
Jugoslávie a neuměli německy, i když měli 17 let,
tak začínali ve 4. třídě s dětmi, aby se naučili
jednoduše mluvit. To oboustranně nebylo moc
příjemné.
Co máš na Česku nejraději a co si vždycky z jeho
7
smile ROZHOVOR
odvážíš? Jsou ty návštěvy časté?
Češi jsou pro mě velmi otevření lidé, spontánní, veselí, na rozdíl
od Švýcarů, kteří jsou často velmi uzavření. To se mi na Češích
líbí. Do Čech cestuji skoro každý druhý měsíc. Pro mě je to
druhý domov. Chci tu být pravidelně, abych neztratila kontakt.
Mám tu známé a kamarády.
Z Čech do Švýcarska si vždy vozím dalamánky a dávám si je
do mrazáku, aby mi co nejdéle vydržely. Také vozím tatranky,
margotky a hlavně dobré moravské bílé víno.
Vaříš některá tradiční česká jídla i doma? Jaká kuchyně u tebe
převládá?
Vařím italskou kuchyni. Švýcarská tradiční jídla jako rösti,
raklette, fondu nebo alpermakaronen mám ráda, ale jsou velmi
těžká, podobně jako ta česká. Raději vařím snadno stravitelné
jídlo. Rybu, salát, těstoviny, rizoto a polévky.
Kde se cítíš více doma?
To se nedá rozlišit. Já mám ten luxus, že jsem doma tam i zde.
Potřebuji obojí.
Co by se podle tebe mohli Švýcaři učit od Čechů a naopak?
Možná by se Švýcaři mohli naučit lehkosti a nedbat tolik na to,
co si o nich myslí druzí lidé. Více se uvolnit a být veselí. Češi by
zase mohli dbát trošku více na přesnost a dodržování termínů.
Například moje kamarádka v Čechách přišla někdy na schůzku
o půl hodinu později a brala to úplně normální, kdežto ve Švýcarsku to člověk bere skoro až osobně.
Máš nějakého oblíbeného českého interpreta?
Je jich víc, ale hlavně miluji kapely Kabát a Lucie.
Organizuješ taneční párty pro Čechy a Slováky, přitom pracuješ jako vedoucí kabiny pro Swissair, jak to zvládáš? Kde bereš
energii a co tě motivuje?
Párty dělám ze srdce a létám také ze srdce. Je to moje milovaná
práce, odjakživa jsem to chtěla dělat a jsem šťastná, že můžu
říct, že je moje práce zároveň i mou vášní. Mám toho hodně,
ale myslím si, že když člověk něco dělá s láskou, tak má stále
odkud čerpat energii i když je unavený.
Jak a kdy se zrodil nápad na organizování párty?
ně lidí z rodiny, známí. Musela jsem hodně lidí prosit, aby přišli.
Udělali jsme jednohubky, a muzika nám hrála z ipodu. Já jsem
si ušila tričko s československou vlajkou. Vše bylo na začátku
takové improvizované, ale bylo to super. A pak jsme dělali párty
každý měsíc, vždy první čtvrtek.
Jaký byl poslední projekt, který si organizovala?
Poslední a asi i největší zároveň byl předvánoční koncert Petra
Bendeho s cimbálovou muzikou Grajcar a operní zpěvačkou
Alenou Vacíkovou. Bylo to v Curychu v Agustienerkirche. Ta
atmosféra byla senzační. Muzika v kostele krásně vynikla, byl to
opravdu nádherný zážitek.
Když jsem se vrátila do Švýcarska, tak jsem se tam ze začátku cítila trošku cize a dost dlouho mi trvalo než jsem si našla
kamarády. Poznat ve Švýcarsku lidi někdy vůbec není jednoduché. Takže jsem začala dělat tyto párty hlavně proto, že jsem
chtěla být se svými lidmi, tak jsem to tehdy cítila. S Čechy
a Slováky. A slyšet ten jazyk a hudbu. Myslela jsem na to vlastně
již od roku 2000, ale první příležitost se naskytla až v roce 2007.
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Charakterizovala by ses jako párty žena?
Ano pouze. Člověk by měl dělat to, v čem je dobrý a v čem se
vyzná. V Curychu máme velmi velkou konkurenci, člověk si
může dennodenně vybírat z obrovského množství různých akcí.
Může jít na tisíc koncertů, do sta kin. Já si myslím, že v tomto
odvětví kde se pohybuji s "CZECH IT OUT", jsem už měla možnost nabrat spoustu zkušeností a měla bych tomu zůstat věrná.
Myslím, že nyní není třeba něco měnit.
Ano jsem párty žena, ale jsem i velmi klidná. Takže jsem velmi
společenská, ráda jedu naplno, dělám si svou práci dobře,
ale pak potřebuji mít i klid, abych opět načerpala energii
a mohla zde být pro lidi.
Jaká byla tvoje první párty, kterou jsi organizovala?
Pro mě bylo nádherné, že jsem to vůbec mohla uskutečnit.
Tehdy mi jeden známý nabídl možnost zorganizovat to v klubu,
ve kterém byl on spolumajitelem. Ve Švýcarsku nebylo jednoduché získat prostor na organizaci takové akce. Dokud nemáš
dostatečný počet lidí, tak ti klub své dveře neotevře. Ale my
jsme tu možnost dostali. Já jsem byla velmi nadšená. Přišlo hod-
Chtěla bych do budoucna pořádat více koncertů. "CZECH IT
OUT" party už běží velmi pěkně a teď bych chtěla dělat víc
kulturních akcí, soustředit se na nové věci. Živé koncerty. Nyní
v únoru začínám s organizací Stand up komedie.
Chceš se nadále orientovat pouze na Čechy a Slováky?
Děkuji za rozhovor a přeji ti, aby si i nadále dělala vše s láskou
a aby se tvé projekty těšily stále velké oblibě.
Děkuji.
Júlia Švecová
Foto: archiv R. Neff
8
smile KONĚ
Českomoravský belgik
Původ a historie
Českomoravský belgický kůň je plemeno šlechtěné v Čechách
a na Moravě z dovezených koní zhruba od roku 1880. Základ
chovu pochází z mohutných belgických koní přivezených v závěru 19. a na začátku 20. století. Od třicátých let minulého století
dovoz ustal a chladnokrevný kůň byl šlechtěn z vlastních zdrojů.
V domácích podmínkách došlo ke změnám tělesné stavby, přimísily se také geny koní norických. Vznikl „český chladnokrevník", na Moravě „moravský chladnokrevník" s větší ušlechtilostí
a lepší harmonií tělesné stavby. Oba typy se, při ustanovení
plemenné knihy pro českomoravského belgického koně, spojily.
Chov ČMB v současnosti
Českomoravský belgik je nejstarším plemenem u nás chovaným
v takovém množství bez významného použití cizích plemen více
jak 70 let. Nyní záleží na chovatelích, zda pro příští generace
uchovají tyto koně takové, jaké je převzali od svých předků.
Právě mezi nimi však stále zůstává o ČMB velký zájem i přesto,
že v hlavní plemenné knize je v současné době pouze 160 chovných klisen. Plemennou knihu vede od roku 1995Asociace svazů
chovatelů koní České republiky.
Plemenné znaky
Průměrné tělesné rozměry koní v současné populaci ČMB:
• U hřebců - 162, 202 a 24,5 cm (výška v kohoutku, obvod hrudy,
obvod holeně).
• U klisen - 159, 203 a 23 cm.
• V populaci ČMB je 84% ryzáků, 12% hnědáků a 3% vraníků.
• Výžehy plemenné příslušnost B (levé stehno).
Českomoravský belgik se výrazně liší od typů ostatních belgických plemen chladnokrevných koní. Je typově lehčí, bez přehnané robustnosti, velmi pohyblivý s výraznými chody a relativně
ušlechtilý. Výkonnostně je ČMB velmi spolehlivý i v maximálním
nároku na tažnou sílu. Zároveň je výborně ovladatelný. Má
menší ušlechtilou hlavu s živým okem a kratší, vysoko nasazený
svalnatý krk.
Využití
Díky své mohutnosti, ranosti a dobré ovladatelnosti je velmi
dobře využitelný zvláště v těžkém tahu. Větší náročnost na kvalitu výživy jej předurčuje do příznivějších přírodních a klimatických podmínek. Českomoravský belgický kůň je dobře využitelný v podmínkách ekologického zemědělství a agroturistiky,
kde je ceněn jeho
dobrý charakter,
ovladatelnost
a harmonický
a ušlechtilý zevnějšek.
Zdroj: konicci.cz
Foto: zamekskalice.cz
9
smile ALTERNATIVA
Tradiční čínská medicína
Tradiční čínská medicína (TCM) je souborné
označení pro metody prevence, vyšetření
i léčby, vycházející z tradičního čínského
léčitelství. Na západě bývá zařazována do kategorie alternativní medicíny. Mezi metody
léčby patří akupresura, akupunktura, masáže, změna stravy a životního stylu, podávání
bylin (fytoterapie). Základními pojmy pohledu na tělo jako vysoce provázaného systému
navzájem se široce ovlivňujících orgánů jsou
energie čchi, principy Jin a Jang a učení o pěti
prvcích, které nalézáme v čínské filosofii
i v jiných tradičních čínských oborech.
jednoho celku. Z etymologického hlediska
znamenají znaky jin a jang temnotu a světlo.
Koncept jin – jang má původ v dávné čínské
filosofii a popisuje dvě navzájem opačné a doplňující se síly, které se nacházejí v každé živé
i neživé části vesmíru.
Akupresura je tradiční čínská léčebná metoda, během které se vyhledávají specifické
akupresurní body na povrchu lidského těla
pro případné bodání jehel během akupunktury nebo se provádí léčba pomocí jejich
stlačování prsty či tupými předměty. Tímto
se zmírňuje bolest a léčí onemocnění.
Jin a jang se nevylučují, jsou na sobě závislé,
navzájem se podporují a mohou se navzájem
měnit.
Akupunktura je léčebná metoda vycházející
z tradiční čínské medicíny, během které se
do tzv. akupunkturních bodů pacienta nabodávají jehly. Podle tradiční nauky leží tyto
body na akupunkturních drahách neboli drahách energie, tzv. meridiánech. Těmi podle
této nauky proudí životní energie čchi a jsou
spojeny s jednotlivými orgány. Akupunktura
se snaží předcházet nerovnováze v toku této
energie a odstraňovat ji.
Jin je tmavší element; působí smutně, pasivně, tmavě, žensky a koresponduje s nocí. Jin je
často symbolizovaný vodou a zemí.
Jang je světlejší element; působí vesele, aktivně, světle, mužsky a koresponduje se dnem.
Jang je často symbolizovaný ohněm a větrem.
Teorie pěti prvků - "dřeva, ohně, země, kovu
a vody" - je podobně jako teorie jin-jangu
dávnou filozofickou koncepcí používanou
k vysvětlení uspořádání a jevů fyzického
vesmíru. V tradiční čínské medicíně se teorie
pěti prvků používá k interpretaci vztahů
mezi fyziologickými a patologickými stavy
lidského těla a přírodního prostředí. Pět
prvků podle této teorie podléhá ustavičnému
pohybu a změně a jejich vzájemná závislost
a vzájemná kontrola vysvětlují složité spojení
mezi hmotnými objekty i jednotu mezi lidským tělem a světem přírody.
Zdroj: Wikipedie
Čchi označuje v čínském tradičním pojetí
světa základní energii, „vitální sílu”. Čchi má
dvě složky, jin a jang.
TCM bude naší novou pravidelnou rubrikou, kterou
Síla jin a síla jang jsou dvě spojené části
Foto: tradicnicinska.cz, tradicni-cinska-medicina.cz
nám bude prezentovat opravdová studentka tradiční
čínské medicíny .
10
smile ZDRAVÍ
Kmenové buňky vzbuzují naděje pacientů
Aplikace kmenových buněk se rozšiřuje
do mnoha medicínských oborů. Lékaři
využívají buněčnou terapii například
při léčbě srdce, artrózy nebo v estetické
chirurgii. Tato metoda pomohla již milionu pacientů po celém světě. Čeští lékaři
patří v oboru aplikace kmenových buněk
mezi světovou špičku. V České republice sídlí také Mezinárodní konsorcium
pro buněčnou terapii a imunoterapii,
které sdružuje nejvýznamnější odborníky
ve výzkumu kmenových buněk z celého světa. Oslovili jsme dva specialisty,
kteří zodpověděli otázky o možnostech
využití buněčné terapie a jejích přínosech
pro pacienty.
na různé signály. Díky svým vlastnostem
pomáhají s regenerací poškozených tkání.
Buněčnou terapii tak lékaři nejčastěji
využívají při omezení a zpomalení degenerativních změn kloubních chrupavek
– artrózy, léčbě autoimunitních a srdečně-cévních onemocnění či při výkonech
v plastické chirurgii. Kmenové buňky
napomáhají také při hojení jizev nebo
výrazně snižují bolestivost kloubů.
Na rozdíl od jiných způsobů léčby využití
vlastních buněk pacienta nezatěžuje a má
minimum nežádoucích účinků. Nemocný
je totiž léčen vlastními buňkami a tělo se
tak nemusí vypořádávat s nežádoucími
chemickými látkami.
Kmenové buňky se u dospělého člověka
nacházejí v kostní dřeni, tukové tkáni
a dalších tkáních lidského těla. Tyto buňky
se umí přeměnit na více než 200 druhů
lidských buněk. Z medicínského hlediska
jsou velmi zajímavé, protože mají jedinečnou schopnost se obnovovat a reagovat
Metoda aplikace kmenových buněk je
šetrná
Účinky buněčné terapie dokládá mezinárodní výzkum, který byl veden týmem
českých vědců a lékařů. Studie byla
prováděna na rozsáhlém vzorku 1 128 pacientů, kteří trpěli středně pokročilým
až závažným stupněm osteoartrózy
kloubů. Rok po aplikaci kmenových buněk
bylo možné pozorovat zlepšení přibližně u 80 % pacientů. Pacienti oceňovali
zejména snížení nebo úplnou eliminaci
bolestí kloubů bez potřeby analgetik.
Pro pacienty není zatěžující ani samotná
aplikace kmenových buněk. Celý zákrok
trvá jen pár hodin. Dopoledne je za místního znecitlivění pacientovi odebráno
z břišní nebo stehenní oblasti potřebné
množství tuku. Ten následně zpracují
vyškolení odborníci ve specializované
laboratoři a získají z něho buňky obsahující také velké množství kmenových buněk.
Po zákroku jde pacient domů a po týdnu
šetřícího režimu může bez problémů začít
s aktivním pohybem. Pozitivní účinky
této metody, jako jsou menší bolestivost
a ztuhlost kloubu, se dostaví po několika
týdnech od zákroku a vydrží zpravidla
déle než rok.
Dušan Bratrů
Tři nejčastější dotazy ohledně kmenových buněk
Jak funguje terapie kmenovými buňkami
a kde se kmenové buňky získávají?
Kmenové buňky se umí přetvořit v další
druhy specializovaných buněk a dokážou
tak pomoci s regenerací poškozených
lidských tkání. Tyto buňky jsou nedílnou
součástí lidského těla. Každý pacient proto může být zároveň dárcem i příjemcem
svých vlastních kmenových buněk.
Kmenové buňky lze nalézt například
v tukové tkáni či v kostní dřeni. Nejlepším
zdrojem je přitom tuková a pojivová tkáň,
ve které je až tisíckrát víc regenerativních
kmenových buněk než v kostní dřeni.
Buňky se nejčastěji získávají standardní
metodou tumescentní liposukce, která je
již mnoho let běžně používána v plastické chirurgii. Odběr probíhá za místního znecitlivění, takže pacient po něm
může jít bez obav domů. Po zákroku je
tkáň zpracována ve speciální laboratoři.
Vlastní kmenové buňky izolované z tuků
a pojivové tkáně jsou pak využity klinicky
u daného pacienta.
Ve kterých lékařských oborech se buněčná terapie využívá?
Posledních pět let se kmenové buňky
používají v plastické chirurgii k lepšímu
přihojení tukových výplní. Buněčnou
terapii lékaři úspěšně používají i při re-
konstrukčních operacích, například
u pacientek po karcinomu prsu. Pozitivní
výsledky byly zaznamenány také při léčbě
srdečně-cévních, hematologických, autoimunitních a ortopedických onemocnění.
V případě ortopedie stále více lékařů
buněčnou terapii využívá jako alternativu
k analgetické a chirurgické léčbě.
Kolik pacientů prošlo léčbou kmenovými
buňkami?
Přesnou celosvětovou statistiku neznáme,
ale například jen ve Spojených státech byl
od 80. let 20. století do roku 2012 léčen
vlastními kmenovými buňkami přibližně
milion pacientů. Jednoznačně se ukazuje,
že léčba vlastními buňkami je bezpečná,
velmi šetrná, a přitom účinná u většiny
léčených pacientů.
Odpovědi poskytl Prof. MUDr. Jaroslav Michálek,
PhD., významný český vědec, pedagog, lékař a prezident Mezinárodního konsorcia pro buněčnou terapii
a imunoterapii (ICCTI).
11
smile ZDRAVÍ
Využití buněčné terapie v ortopedii
Dají se kmenové buňky využít i v ortopedii?
Ochrání mě terapie kmenovými buňkami před operací?
Určitě. V současné době nachází bioterapie s využitím
Buněčného přípravku SVF s obsahem kmenových buněk
uplatnění především v ortopedii. Nejčastěji se používá
pro pozitivní ovlivnění progrese degenerativních změn
u kloubních změn z opotřebení – kloubní artrózy. Tato nemoc postihne po padesátce téměř každého druhého člověka
a projevuje se hlavně ztuhlostí a bolestivostí kloubů. Buňky
stromální vaskulární frakce (SVF) obsahující rovněž kmenové buňky napomáhají regeneraci nitrokloubních struktur.
Cílem využití buněčného přípravku SVF v případě artrózy je
snížení zánětlivého procesu, který se projevuje bolestivostí
a dalších obtíží, jako je například ztuhlost a otok kloubu,
snižuje se nejen bolest, ale zlepšuje se tím i výživa kloubu.
Výhodou pro pacienty jsou zejména minimální vedlejší účinky této metody. Díky následnému utlumení bolesti u této
metody se u pacientů snižuje spotřeba léků protizánětlivých (nesteroidní antiflogistika) nebo léků tlumících bolest,
takzvaných analgetik. Tyto léky při dlouhodobém užívání
mohou ohrožovat zdraví. Užívání analgetik může vést
například až k tvorbě žaludečního vředu, dochází k ovlivnění
krvetvorby nebo k poškození jater a ledvin.
To nelze jednoznačně říci. Léčba kloubní artrózy je vždy
komplexní, využití buněčného přípravku je jistě jedním
z nejúčinnějších prostředků k pozitivnímu ovlivnění vývoje
kloubního onemocnění. Výsledky komplexní terapie s využitím bioterapie závisí na závažnosti kloubního onemocnění,
celkovém stavu pacienta i jeho životním stylu. Podmínkou
je rovněž trvalé pravidelné soustavné sledování odborným
lékařem ortopedie či revmatologie. Kmenové buňky mají
schopnost regenerovat nitrokloubní tkáně. U některých
pacientů proto může dojít nejen k oddálení výkonu operace,
ale dokonce k úplnému pominutí důvodů pro operaci.
Aplikace buněčného přípravku SVF s využitím kmenových
buněk totiž pomáhá zlepšit pohyblivost kloubu a významně
sníží bolestivost. U pacientů takto komplexně léčených se
zlepšuje jejich osobní komfort a zlepšuje se kvalita života.
Využití Buněčného přípravku SVF není „léčba živou vodou“.
Tato metoda není v žádném případě alternativou umělé
kloubní náhrady. Hlavním smyslem využití bioterapie
není vyloučení nutnosti operace umělou kloubní náhradou, ale zlepšení životního komfortu s vlastním kloubem
a maximální prodloužení životnosti vlastního pohybového
aparátu. Využití bioterapie může vést k oddálení případné
umělé kloubní náhrady tak, aby případná operace vydržela
pacientovi až do konce života bez nutnosti výměny umělého
kloubu ve vysokém věku. Léčbu buněčným přípravkem SVF
s obsahem kmenových buněk lze využít ke zlepšení komfortu i u pacientů, u nichž z různých důvodů nelze umělý
kyčelní kloub voperovat.
Lze po využití tohoto Buněčného přípravku SVF vysadit
léky proti bolesti?
Je to velmi pravděpodobné, spotřeba dlouhodobě užívaných
léčiv se může snížit. Podle závěrů případové studie došlo
až u 80 % z 1 128 pacientů z Česka, USA, Litvy a Slovenska
ke zmírnění kloubních obtíží a snížení bolestivosti. Nástup
efektu trvá zpravidla 2 až 3 měsíce od aplikace Buněk SVF.
Avšak pacienti zaznamenávají významné snížení potíží, především pak právě snížení bolestivosti, již po 1 až 2 týdnech
od aplikace buněčného přípravku SVF. Pacienti navíc potvrzují účinnost této metody po dobu jednoho až dvou let.
Odpovědi poskytl Prim. MUDr. René Moster, CSc., ze společnosti Revmacentrum MUDr. Mostera, s.r.o., v Brně.
Foto: cellthera.cz
12
smile Tetování
Tetování
Původ slova tetování najdeme na Tahiti,
pochází od tamních slov "tatau či tatu",
která se překládají jako vyznačit. Japonci
mají pro tetování označení vlastní, a to
slovo "irezumi".
Zajímavé je, že v historii se tetoval výhradně obličej, což je dnes spíše raritou
a často bylo tetování spojováno s medicínou, kdy mělo odlákat od tetované osoby
zlé nemoci. Od nepaměti si tetování
s sebou nese funkci výpovědi o svém
majiteli. Tradice tetování je prastará,
najdeme ji téměř ve všech částech světa
a má nespočet funkcí a významů. Počátky
sahají do neolitu, zejména v oblasti dnešní Evropy a Asie.
Nejbližší dnešní době je tetování pramenící z Maorských kmenů, odtud pochází
ornamentální odnož, dnes známá jako
tribal nebo klasické a tradiční maorské
vzory. Druhým proudem, ze kterého
vzešlo současné tetování, je proud severoamerických indiánů.
První evropské tetovací salony pochází
z přímořských oblastí. Mezi první centra
patřil Londýn, Hamburk a Antverpy. Stalo se tedy symbolem námořníků, posléze
rebelantů a prostitutek, které v přístavech žily pro potěšení námořníků.
V této době začíná onen kritický pohled
většinové společnosti na tetování.
Ve 20. století přišel i zlom v používané
technice, jakou se tetování provádí.
V pravěkých dobách a dnes i u domorodých kmenů se namísto bzučícího strojku
využívala výhradně do špičky obroušená
kost, klacík či větvička. Ta se namáčela
do barviva, které pocházelo jak jinak než
z přírodních materiálů, hlíny, jílů, popela,
moči apod.
V současnosti je tetování všude, ulice,
média, televize. Celebrity na nás mávají
z televizních pořadů tetovanou paží, modelky, právníci, lékaři. Dnes se již nehraje
na to, z jaké je člověk vrstvy, aby mohl
být tetován. Čas smazal rozdíly a tetován
může být každý.
Zdroj: tetování1.cz
Foto: novinky.cz
13
smile Tetování
Tetování mám už dávno vybrané
Nabízíme krátký rozhovor s osobní
tatérkou autora rozhovoru Gregora
Mikesy - Lucií Žeravskou z Hodonína.
Už se pár let známe a můžu říct, že se
(i přes bolesti, kterou jsi mi způsobila)
z nás stali přátelé. Jak se máš? Co děcka?
Jak zvládáš tetování a rodinu?
Ahoj, je to až magie skloubit práci tatérky a zároveň matky na plný úvazek.
Jinak se mají děti dobře. Dcera má deset
a syn rok a půl.
Můžeš přiblížit, jak a kdy jsi se k tetování dostala? Člověk musí být přeci jen
trošku umělecky založený pro takovou
práci nebo se mýlím?
Jednoho krásného dne mi zavolali
z jednoho tetovacího studia, že shánějí
tatérku. A nechtěli začátečníka výtvarníka. Mně končila mateřská dovolená
a k restaurování, což byla moje původní
profese, jsem se už nechtěla vrátit,
protože to je práce mimo domov a na lešení. I tak jsem jim tu nabídku odmítla.
Nicméně jsem se k ní po skoro roce
vrátila a práci tatérky jsem vzala. Byla
to sranda a adrenalin. Dodnes tetuji
a musím se přiznat, miluji tu práci.
Děláš pouze vlastní návrhy nebo se
inspiruješ i u ostatních tatérů a tatérek?
Návrhy se snažím dělat svoje. I proto si
mě našla hromada zákazníků. Mám
vlastní rukopis. Někdy se ale inspiruju
evropskými, ruskými i americkými
tatéry. A snažím se dostat do popředí
barevné old skool. Už proto že to vypadá
na kůži fantasticky.
Tetování má dlouhou tradici, takže se
postupem času vyvinulo mnoho různých stylů. Jaký styl tetuješ nejraději?
Barevné a bláznivé obrazy. Mám
ráda i grafické, lineární kresby a teda
i podobné tetování. Je to zajímavé.
Hlavně to ovšem musí sednout na toho
konkrétního člověka.
Sám vím, že kérku nemáš. Plánuješ
do budoucna nějaké tetování sama
pro sebe? Jaké tetování by si měl člověk
vybrat, když jde poprvé?
Jo, to je hodně divné, že nemam tetování. Nějak nemam čas zajit k tatérovi. Mám už tetování dávno vybrané.
A bojím se, že jak začnu, už neskončím.
Každý by si měl uvědomit, že je to životní styl. A lidi, pokud se bojíte, že vás ob-
rázek omrzí, tak neomrzí. Stane se vaši
součástí. Něco jako mateřská znamínka.
Lidi svoje obrázky milují. Pak se mají
třeba i víc rádi a víc si sebe sama váží.
Něco jsem dokázal, něco jsem vydržel.
Toto sem já.
Je dobré vyhledat na netu, v jakých obrazcích se ukrývají naše hodnoty – maják nebo pomněnka znamenají domov.
Kolibřík je láska k rodině. Nebo komix,
příběhy, to všecko se dá vytetovat. Každý se s něčím ztotožňujeme. Je to tajné,
ale na kérku vhodné.
Lucko, já ti moc děkuji za rozhovor! Teď
ještě, prosím, našim čtenářkám a čtenářům prozraď, kde tě v případě zájmu
mají hledat.
Moje studio je v Holíči na Náměstí
svatého Martina. Moc ráda vás uvidím,
popřípadě pokéruju. Děkuji i já. Je fajn
přiblížit lidem, že tetování je zajímavá
práce i tvorba.
Foto: archiv L. Žeravské
14
smile DRAVCI
Zlatý posol Bohov
hniezdiská sa nachádzajú takmer v celej
Európe od Britských ostrovov a Škandinávie po Karpaty, Balkán a Alpy. Mimo
Európy aj v západnej Ázii až po Altaj a Tibet. U nás v Európe máme jednu krajinu,
ktorej sa hovorí v miestnom jazyku Shgipëria, čo v preklade znamená Krajina orlov – Albánsko. Ako na Slovensku, tak aj
v celej strednej časti nášho kontinentu je
zriedkavým druhom a jeho početnosť sa
tu odhaduje na 5500 párov.
Krásny, pohodový a úspešný nový rok
Vám želám, priatelia. Premýšľam ako
začať dnešné rozprávanie… Bývam
na Morave už nejaký piatok a každým
dňom sa mi Morava a moraváci príjemne
vrývajú do dušičky…srdcom som stále
Slovenk, a tak mi nedá nenapísať niečo
pekné o orlovi skalnom, ktorý má v tom
mojom srdiečku špeciálne miest, aj vďaka
tomu, že práve jednému orlovi skalnému
vďačím za to, že žijem práve na tomto
krásnom kúsku země…
„Zleteli orly z Tatry, tiahnu na podolia,
ponad vysoké hory, ponad šíre polia,…“
Kto by nepoznal počiatočný verš zo snáď
najznámejšej slovenskej básne Sama
Chalupku ?
Nie, ďalej pokračovať nebudem, chcem
len vyzdvyhnúť, aký je orol dôležitý nie
len z hľadiska ekologického, ale aj literárneho a národného. Orol skalný (latinsky
Aquilla Chrysaetos) sa v okolí Vysokých
Tatier vyskytoval od nepamäti a tak nečudo, že má významné miesto v histórii,
literatúre aj heraldike.V mytológii sa
taktiež vyskytuje odpradávna. V tej gréckej sa zobrazuje ako symbol najvyššieho
antického boha Dia (v rímskej je to Jupiter). Áno, Zeus ho má pri sebe ako svojho
pomocníka a v niektorých príbehoch sa
dokonca sám premieňa na orla. V keltskej
mytológii je spriaznený s duchom Lughom, čo znamená „ ten žiarivý“. Národ
Burjatov na Sibíri uctieva orla ako prvého šamana zoslaného bohmi, aby pomáhal liečiť ľudí.
Orol skalný sa vyskytuje na všetkých
kontinentoch severnej pologule. Jeho
Tento zavalitý tmavohnedý dravec
so zlatavým sfarbením temena hlavy má
dlhý chvost a rozpätie krídel viac ako dva
metre. Mohutný čierno sivý zobák je hákovite zahnutý a veľmi ostrý, silné nohy
má zarastené až po nebezpečné prsty.
Uvádza sa, že patrí medzi najsilnejších
orlov sveta s ohľadom na silu v drápoch.
Pohlavne dospieva okolo šieteho roku
života a s partnerom žije celý život
v monogamnom vzťahu. Tiež sú verné
svojnu teritóriu. Svadobné lety začínajú
už koncom januára a sledovať ich je neskutočným vzrušujúcim zážitkom snáď
pre každého, komu sa to podarí. Hniezdia
na sklalách alebo vysokom strome
a koncom marca samička znáša postupne obvykle 2 vajcia, na ktorých sedí
približne 80 dní len zriedka vystriedaná
samcom. V rokoch slabých na potravu
nemusia zahniezdiť vôbec. Ich hniezdo
postavené zo suchých konárov môže byť
vysoké až tri a pol metra a s priemerom
cez dva metre. Niektoré páry využívajú
jedno hniezdo celý život a iné striedajú
aj niekoľko hniezd.
Vyliahnuté mláďatá sú pokryté špinavo
bielym páperím a zhruba po siedmych
týždňoch môžu samé konzumovať potravu. V šate mladých majú biele pierka
pri koreni chvosta a na krídlach. O prvé
letecké pokusy okolo hniezda sa snažia
po 65. dni života a o necelé dva týždne
sú schopné lietať. Hniezdo však opúšťajú
až v strede leta a v hniezdnom teritóriu
zotrvávajú ešte pár mesiacov, kým si
osvoja lovecké vlastnosti.
Ich potravu tvoria cicavce a vtáky, nepohrdne ani hadom či žabou. Uprednostňuje malé a stredne veľké zvieratá
ako kuny, lasice, zajace, svište, líšky,
malé srnčatá a kamzíčatá. Môže poľovať
na túlavé mačky a psy a stredne veľké
vtáky. Je dokázané, že vie uloviť aj žeriavy, bociany a kormorány. Malé kamzíča
dokáže uloviť zhodením zo skaly a jeho
následným prenesením do nižších polôh.
Vzhľadom na to, že sám váži maximálne
päť kilogramov (samičký sú ťažšie a väčšie), je to obdivuhodný výkon. Hlavný
spôsob lovu je prieskumné prelietavanie
vo výške do 100 metrov a následný útok
pazúrmi alebo útok z vyvýšeného utajeného miesta. V Kirgizsku a Kazachstáne
s ním sokoliari lovia líšky a vlky.
V stredoveku s nimi mohli loviť výsostne iba králi a za chyby v sokoliarskych
vycvikoch boli tvrdé tresty.
Orly skalné lietajú pomaly, majestátne, je
na nich krásny pohľad. Dožívajú sa aj 80
rokov, vo voľnej prírode je to omhoho
menej.
Nie je tajomstvom, že podliehajú kainizmu. To znamená, že staršie a silnejšie
mláďa požiera na hniezde mladšie. Ale
aj vďaka tejto skúsenosti sa darí ochranárom udržiavať populáciu dochovaním
„rizikových“ mláďat.
V ČR funguje približne od roku 2006
repatriačný projekt pod názvom Orel
skalní Návrat do České republiky. Vďaka
ochranárom, nadšencom a sokoliarom sa
na hniezde v Oderských vrchoch v júni
minulého roku vyliahlo druhé mláďa orlieho páru tvoreného samičkou Libavou
a samčekom Slávkom. Mladá samička
dostala meno Bára.
Napriek všetkým snahám ľudí a skupín,
ktoré sa snažia zachrániť a ochrániť
orlov u nás na Slovensku a v Čechách, je
najvačším predátorom pre orla skalného
samotný človek a jeho činnosť. A rizík je
v súčasnej dobe veľa – tzv. Stĺpy smrti,
strata hniezdísk kvôli výrubom a vyrušovaniu, zmenšovanie plochy lovísk,
znečistenie ich prirodzeného prostredia
chemikáliami a návnadami ale aj prirodzené straty.
Bola by som veľmi rada, keby sme si
začali viac uvedomovať ako veľa pre
nás príroda znamená. Orol skalný sa
v preklade z latinčiny povie zlatý, zlatavý.
V angličtine sa mu hovorí tiež Golden Eagle, v maďarčine Szirti sas, po francúzsky
Aigle Royal...
Nedopusťme teda, aby „zlato“, ktoré nám
príroda dáva, sme si zničili my sami,
ale umožnime tomuto zlatému poslovi
bohov brázdiť oblohu nad našou krajinou
a doprajme tak potešenie našim očiam
i duši.
Andrea Dušinská
Foto: wildlifefotoforum.cz
15
smile Boží lekárna
Téměř zapomenutý poklad
Pohanka obecná (latinsky Fagopyrum esculentum) byla v minulosti
označována jako jídlo chudých, ale dnes pro své zázračné vlastnosti zažívá
obrození a je využívána i v luxusních restauracích a jídelnách se zdravou
stravou.
Tato superpotravina je velmi citlivá na chemikálie a proto se může pěstovat jen v nekontaminované půdě. Její zrno je malé a má trojhranný tvar.
Prodává se celá i loupaná a dá se používat jako obilovina, jako rýže, zavářka do polévek, rozmělněná na pomazánky, nebo si ji uvařenou můžeme
dát do salátů. Vaří se asi 20 minut a je chutná a chuťově blízká oříškům.
Pochází ze střední a jihovýchodní Asie a k nám ji přivezli Mongolové,
kteří ji tady i rozšířili. Má hřejivé účinky pro naše tělo a tak bychom si ji
měli dopřát právě v tomto studeném období. Pročišťuje a posiluje střeva,
chrání nás před volnými radikály, protože obsahuje antioxidanty. Její
hodnota je v tom, že poskytuje našemu organismu vápník, hořčík, fosfor,
draslík a železo, ale také nenasycené mastné kyseliny, vitaminy skupiny B
a též E, C a animokyseliny.
Její největší přínos je ve vysokém obsahu vitamínu P neboli bioflavonoid
rutínu, který nám posiluje cévy a kapiláry, takže ji můžeme skvěle použít
při problémech s křečovými žilami, s hemoroidy, při krvácení z nosu
i dásní, a také na posilnění potence a libida. Pomáhá posilovat imunitu
a předcházet artritidě a problémům s revmatem.
Lidem s bolestmi krční páteře pomáhá spánek na polštářku vyrobeném
z pohankových slupek.
Ti, kteří trpí vysokým krevním tlakem, by ji neměli konzumovat denně,
ale my ostatní si ji můžeme dopřávat stále, protože má sladkou chuť
a lepek v ní nenajdete.
Naučte se ji jíst častěji a vaše tělo vám poděkuje. Děti ji mají také rádi,
tak jim připravte zdravou snídani, nebo večeři ve formě lívanečků
či palačinek. Když to doplníte čerstvým ovocem, pochutnáte si a zdravě
zaženete hlad.
Tak na zdravíčko přátelé a hodně zdraví v tomto roce
Andrea Dušinská
Foto: osiva-semena.cz
Tomáš Kosík - přeprava a doprava osob
+420 776 256 156
Jeďte s Kosem
!
za svým nosem
e-mail: [email protected], facebook.com/PrincExpres
16
smile CESTY
Bangkok pro dospělé
Po náročném cestovatelském a obdivovatelském dlouhém dnu, kdy jste viděli snad
všechny paláce, kobří šou, krokodýlí farmy, fotili se pod mrakodrapem se slonem
v centru města, plavili se po magické řece
Chao Pray, nebo jste potkali v královském
paláci některého člena vznešené rodiny,
přichází náhle tma, večer a noc…
A abychom se zorientovali, musíme vědět,
že město velké jako Praha, ale s 10 milióny
obyvatel, chytá druhý dech a celé tohle
mraveniště se tlačí v jeho centru.
Ne nadarmo mu všichni domácí ale
i cestovatelé říkají Krung Thep. Celý
název města je stejně dlouhý jako noc
strávená v uličkách této metropole: Krung
Thep Mahanakhon Amon Rattanakosin Mahinthara Ayuthaya Mahadilok
Phop Noppharat Ratchathani Burirom
Udomratchaniwet Mahasathan Amon
Piman Awatan Sathit Sakkathattiya Witsanukam Prasit, co v překladu znamená
Město andělů, Velké město, Věčné diamantové město, Plodné město boha Indru,
Velké hlavní město světa s devíti klenoty,
Šťastné město, oplývající nesmírným královským zámkem, připomínajícím nebesa,
kde vládne znovuzrozený bůh, Město dané
Indrovi a vybudované Vishnukarnom.
Tento název mu dal dávno v minulosti
(1782) král Rama 1.
A zázrak nočního života se odehrává
hlavně v částech Path Pongh, Nana Plaza
a Soi Cowboi. Kdysi nejznámější noční
ulice získaly jméno podle čínské rodiny
Patpongpanich, která kdysi vykoupila
okrajové pozemky, vybudovala dvě ulice
plné nočních barů, které se v letech americko-vietnamského konfliktu staly útočištěm, přechodným bydlištěm, zábavným
centrem, či druhým domovem amerických
vojáků, kteří se sem chodili odreagovat
od nesmyslné války. A ulice Bangkhoku
jim dokázaly poskytnout všechno, po čem
jen srdce vojáčkovo touží - laciné jídlo,
lacinou zábavu i levnou lásku.
Mnozí Amíci se zamilovali do kultivovaných děvčat, které stejně tak přitahovali
mladí "farangové" (místní název pro bělochy) v uniformách s dolary v kapse.
Spousty vojáků se zde zamilovaly, oženily
a zůstaly žít v této krásné, exotické krajině.
Každá vojna jednou skončí, ale noční život,
který jednou začal, už neskončil. Děvčata i noční kluby zůstaly a echo o jejich
přítulnosti vojáci roznesli do celého světa.
V uličkách Path Phong 1 a Path Pongh 2 se
každý večer o 18 hodině začíná noční trh.
Auta dostanou zákaz vjezdu a stánkaři si
rozloží zboží na kilometrech stolů, které
do nedohledna lemují zdejší uličky. Thajci
jsou mistři napodobenin a za pár korun
se můžete obléci do kvalitních hader
k nerozeznání od originálu. Garantuji
vám, že hodinky za půl miliónu korun
nebo za stovku určitě, pokud nejste odborník, nerozeznáte. Dámy si rády dopřejí
značkovou kabelku i kostým za hubičku.
Všude kopec lidí, křik, jednání, sex a hustá
atmosféra. Z barů zní moderní hudba a zákonitě dostanete chuť se v některém osvěžit. Zaostříte zrak, zdá se vám to, nebo jste
opravdu viděli nahé číšnice? Nezdá!
Krásné holky, jestli vysvlečené nebo jen
rafinovaně zahalené, vás lákají a lákají.
Nemusíte se bát, nikdo vás neznásilní.
Sednete si, dostanete kolu nebo pivo
a přemýšlíte. Kde jsem? V ráji? V pekle? Jak
kdo, každý si ho představuje jinak. Když si
17
smile CESTY
už jakžtakž zvyknete na to množství ne moc oděných žen, opadne z vás stres a začnete se cítit v pohodě. Pokud nejevíte zájem,
kočky se jen usmívají a neotravují vás. No pokud jim dáte všanc
svoji chlapeckou čest, budete mít problém ji uchránit. Dle chuti si
můžete zaplatit představení, jaké jinde neuvidíte.
Thajci jsou velmi tolerantní v oblasti sexu, a proto v těchto částech města není problém potkat zamilované páry mužů či žen.
Množství barů je orientovaných na klientelu gayů nebo leseb,
tak že na své si může přijít každý, kdo hledá dobrodružství tohoto stylu. Ale to už nechme na vaši fantazii.
Noční život v Bangkoku je krásný, divoký, bezpečný a neopakovatelný. Ale přece jenom! Vždy ale vždy použijte kondom!
Nikdy není panna! Na každém kroku vám za pár korun udělají
test na HIV, tak raději nejdřív investujte do nového objevu.
Pokud se zamilujete, není to tragedie, ale položte si otázku proč
v Bangkoku? Pokud zjistíte, že je to muž, nerozčilujte se, vybrali
jste si sami.
Nikdy se nenechte tetovat
pod vlivem alkoholu a atmosféry. Nikdy nechoďte
do barů, které jsou na poschodí
nebo ve sklepě. Je tu velká šance,
že za pivo a společnost thajské babičky zaplatíte 500 eur
a utržíte kopanec do zadku .
Nikdy nenoste zbytečně velkou
hotovost. Všude jsou bankomaty
a terminály. Nikdy nezapomeňte, že co se stane v Bangkoku,
to zůstane v Bangkoku!
Příště dáme něco o thajském
zdravotnictví a masážích.
Taky moc příjemné téma 
Mam vás rád.
Mír.
Pinzo
Foto: nikal-zajezdy.cz, paneurop.cz,
Pivovar
Moravský Žižkov
12
20
20
12
thajsko.smerasie.cz
Pivovar
Moravský Žižkov
18
smile HŘBITOVY HŘBITOVY
Jsem tafofil. Kamarádka mne označila jako „podivuhodnou bytost, co se ometá kolem hřbitovů“.
Wikislovník říká něco ve smyslu, že: Teofil je
člověk, co miluje atmosféru hřbitovů a funerální tvorbu vnímá jako součást umění. Starověké
řecké τάφος (taphos, "pohřební rituály", "pohřební", "hrob") + philia (od starověkého řeckého φιλία
(filia), philia, "láska").
Dlouho jsem se obávala,že se jedná o úchylku
a něco neřestného až zapovězeného, s rozmachem
internetu zjišťuji, že milovník hřbitovů a funerální tvorby je vcelku neškodný, ač roztodivný zjev
a funerální tvorba má široký záběr. Že je nedílnou
součástí umění a její přesah vede i za hranice
sochařství a architektury. Funerální tvorba je
propojena s poezií, grafikou, kaligrafií, filosofií
a historií. Umění tohoto druhu si nese v sobě určité emoce, které nejsou vždy vyrovnané. Ačkoliv
není role funerálního umění zanedbatelná, potýká se víceméně s nezájmem současné konzumní
společnosti.
Káhirské Město mrtvých, staroetruské podzemní
nekropole, římské katakomby… Každá společnost
byla během svého vývoje konfrontována se smrtí.
Od nejstarších paleolitických kultur po dnešní
univerzální globalizované lidstvo byla smrt velmi
důležitým momentem individuální existence.
Prakticky ve všech rozvinutých kulturách se setkáváme se smrtí, jakožto jevem kultovním. Kult
v tomto smyslu představuje vědomě utvářený
vztah mezi pozůstalými a zemřelým – který přetrvává, mnohdy i po generace. Nositelem kultu
je zpravidla mýtus, příkladem mohou být řecké
hrdinské kulty nebo křesťanský kult svatých
S dlouhodobým zachováváním kultu nutně sou-
visejí i rituály, tedy ustálené praktické vyjádření
tohoto vztahu. Způsob a ritus pohřbívání mrtvých
závisí v jednotlivých náboženstvích napředstavách o přechodu k posmrtnému životu. V Egyptě
dávali mumifikovanýmmrtvým nejbohatší výbavu. Tibetští buddhisté přenechávají dodnes mrtvé
supům. Odpírání rituálního pohřbu bylo vždy
velmi tvrdým trestem. Široké spektrum obyčejů
vzniklo z úcty nebo bázně z mrtvých, ale i z potřeby útěchy pro pozůstalé.
Nejstarší dochované pohřby do země pocházejí
už ze středního paleolitu (neandrtálci, před 50 tis.
lety). Z průběhu mladého paleolitu (před 20 tis.
lety)známe nejstarší doklady žárového ritu
(Morava, Austrálie). Pohřebiště se vyskytují
patrně od sklonku paleolitu, ale jistě od mezolitu
(asi před 10 tis. lety). Nepřímým dokladem o pronikání křesťanství na naše území je právě změna
způsobu pohřbívání v polovině 9. století. V té
době se přecházelo od žárového resp. mohylového
pohřbívání spojeného s četnými milodary do hrobu k pohřbívání do země. Postupně také přibývá
na hrobech předmětů s náboženskou symbolikou.
Evropské hřbitovy se tak během století změnily na pamětní místo pro blízké zemřelých,
ale i na místo, kde mohl být praktikován kult
mrtvých z hlediska společenského. Žijící příbuzní přicházejí na hřbitov vzpomenout svých
zemřelých a ozdobit jejich památníky. Důležitou
novinkou je aspekt demokratičnosti, když všichni
zemřelí leží na jednom společném, veřejně přístupném místě. V 19. století se také hřbitov stává
tématem literárních, historicko-filosofických
nebo náboženských reflexí a objektem vědeckého popisu. Hřbitov, individuální nebo rodinný
náhrobek se v 19. století stává něčím, bez čeho
19
smile HŘBITOVY
sinelze kult mrtvých představit a stejně tak bez kultu mrtvých
si nelze představit žádnou kulturu.
V podmínkách našeho kraje je možno sledovat ponejvíce dvě
významné kultury – křesťanskou a židovskou a já zcela propadla židovským bejtolámkům (bet olam – zahrada věčnosti).
Židovský náhrobek, stejně jako křesťanský, uchovává a předává
informace nejen o zesnulém, ale i o uměleckém a historickém
působení dané doby (písmo, jazyk, výzdoba), důležitá je však
jeho praktická funkce, totiž označení místa posledního spočinutí zemřelého a připomenutí jeho pozemského působení
Pojícím prvkem v náhrobním umění je stéla, v judaismu
označována též jako maceva. Tuto formu náhrobku využívají
jak na křesťanských, tak i na židovských hřbitovech, ovšem její
konečná podoba se výrazně odlišuje. Na druhou stranu je nutno
brát v potaz fakt, že pojem stéla je v dnešní době spíše obecným
označením v podstatě jakékoliv kamenné nebo jiné desky spuštěné kolmo k zemi. Křesťanská obdoba tohoto typu náhrobku je
téměř vždy obohacena o další prvky, ať už se jedná o kříž, urnu,
stříšku, podstavec či jiné doplňky, odpovídající době, vkusu pozůstalých i jejich financím. Židovská podoba stély je o poznání
chudší, její umenšená výzdoba, prosté dekorování a zejména
celkové pojetí, tak více odpovídá skutečnému významu tohoto
pojmu.
Důležitou složku židovského i křesťanského funerálního umění
představuje vyobrazená symbolika, jejíž bohaté množství
a možnosti interpretace často způsobují komplikace při bližším
určení. Mnohdy však, bohužel i pro značné poškození, je nelze
identifikovat či stanovit jejich význam. Na židovských náhrobcích se nejčastěji lze setkat se symboly značící povolání
či jméno, s motivy značící židovskou tradici (Davidova hvězda,
koruna) či zdobnými rostlinnými ornamenty. Odkazy na profesi zemřelého se vyskytují i na křesťanských náhrobcích,
avšak v menší míře. Naopak symboly křesťanské víry se objevují na náhrobcích téměř vždy, nehledě na kříž jako samostatnou
formu náhrobku.
Volně se inspiruji v Chewrakešet (projekt na záchranu a obnovu
židovských hřbitovů). Mít v úctě své i cizí mrtvé je povinnost,
nebo ještě lépe řečeno židovským jazykem micwa – tj. cesta, jejímž absolvováním se stáváme rovnocennými partnery Všemohoucího. Úcta k mrtvým a jejich odpočinku je pouze jiný projev
úcty k životu a jeho zákonům – toratchajjim, té úcty, která je
základním pilířem judaismu a lidství obecně. Čeští a moravští
Židé sice žili trochu jinak než jejich křesťanské okolí, ne však
a priori v útlaku a náboženské diskriminaci. Stejně jako jejich
sousedé i oni milovali život a snažili se milovat i Dárce života.
Navíc - milovali také Dárcův dopis lidstvu – Tóru (toratchajjim),
o čemž svědčí obdivuhodná poetika jednotlivých náhrobních
nápisů.
Žili jinak, ale žili, dokud se nepřehnala dvě zla. Hnědé a rudé.
Hnědé zlo odvezlo v dobytčácích kamsi na Východ téměř
všechny, kdo by mohli micwou úcty k životu procházet jako její
přirození dědicové. Rudé pak vymazalo památku Židů dokonce
i listin a archivů a dopustilo, aby židovské Domy života dopadly
tak, jak vypadají dnes – nezřídka jako skládky, ruiny a torza
Ale stejně tak, jak „tichá většina“ tolerovala existenci obou zel,
hnědého i rudého, stejně tak dodnes tiše toleruje i nedůstojný
stav židovských (a nejen židovských) pohřebišť.
Je třeba vědět, že se židovské hřbitovy stávají cennými kamennými knihovnami. Jsou archivy historie židovské populace, nezřídka jedinými dochovanými jmennými seznamy židovských
spoluobčanů, knihovnami poezie a symboliky, učebnicí humanity a úcty k životu. Nezaslouží si, aby zůstaly v tak žalostném
stavu, vydány na pospas času, naivním vandalům i skutečným
hyenám pasoucím po kvalitním kameni.
Hřbitovy obecně vnímám jako muzeum pod širým nebem,
jako knihovnu, galerii a školu života… tudíž jsem tafofil.
V závěru si dovoluji uvést i nekalou reklamu:
www.facebook.com/tafofil
Dana Svítilová
Foto: archiv autorky
SUCHÉ STAVBY - SÁDROKARTONOVÉ PRÁCE
KVALITNĚ - SPOLEHLIVĚ - S CERTIFIKÁTEM
www.sadrokartony-suchy.4fan.cz
+420 608740309
20
smile MUSIC ZONE
Gramofon: vynález, který změnil svět
(a má) stejný počet „vlnek“ do hloubky
jako původní zvuk měl tlakových změn.
Pokud se k takovému válečku přiložila
snímací jehla a váleček se opět roztočil,
kmitala jehla v rytmu určeném drážkou. V případě, že se její pohyb přenesl
na pružnou membránu a dodržely se
shodné otáčky při snímání i záznamu,
došlo k reprodukci zvuku. Na světě byl
fonograf.
Nahlédněte s námi do světa gramofonů.
Jaká je historie záznamu zvuku a vývoj
záznamových analogových zařízení?
Dnes bereme záznam, či přenos zvuku
jako něco samozřejmého. MP3 soubory,
CD disky, streamované audio po internetu, to vše je pro nás běžné. Není tomu
tak dávno, kdy si hudbu člověk mohl
poslechnout pouze živě - od muzikantů.
Dnešní obrovský, miliardový hudební průmysl by neexistoval bez tohoto
počátku.
Jak to všechno začalo
Thomas Alva Edison si ve svém vynálezeckém snažení mimo jiné umínil, že zaznamená lidský hlas, resp. zvuk obecně
jinou formou než písmem nebo notovým záznamem. Vyšel z výzkumů
fyziků a fyziologů, kteří v té době zjistili
vlnovou podstatu zvuku. Zvuk je vlastně
mechanický jev související s pružností
hmotného prostředí, a protože každý
mechanický podnět v pružném prostředí
se projeví jako kmitání, lze říci, že pokud
se jakýmkoliv způsobem rozkmitá nějaká
mechanická součástka, stane se zdrojem
zvuku.
Edison tehdy vymyslel, jak převést
kmitání okolního prostředí (vzduchu)
pomocí membrány na kmitání mechanického elementu. Tím mechanickým
elementem byla rycí jehla, jež vyrývala
různě hlubokou drážku do voskem
pokrytého válečku. Váleček byl poháněn
pérovým strojkem a pomocí šroubového
převodu se i jehla pravidelně posouvala
podél válečku.
Ve finále tak na jeho povrchu vznikla
drážka spirálovitě obtáčející téměř celý
váleček. Drážka ve své proměnné hloubce nesla informaci o tom, jaký tlak v daný
moment působil na membránu sběrného
trychtýře. Jelikož má zvuková vlna minima a maxima tohoto tlaku (z jejich počtu
za jednotku času vypočítáváme kmitočet
neboli výšku tónu), výsledná drážka měla
Rokem 1878 tak začala éra snahy o co
nejvěrnější reprodukci, protože od tohoto data už hudbu nemusela vytvářet
jen živá kapela a ani zpěvák nebo mluvčí
nemusel být fyzicky přítomen. Zvuk se
stal „instantním“ nebo jinak řečeno, daly
se vytvářet „zvukové konzervy“.
Z válečků na desky
Největším problémem byl materiál
pro válečky – běžný vosk se snadno
ryl, ale stejně tak se snadno poškodil
i záznam na něm. Přešlo se na šelak
(přírodní materiál na bázi rostlinné pryskyřice), který ale zase byl velmi křehký
a válečky snadno praskaly. Mezi další
problémy patřila krátká doba záznamu
a vysoká cena záznamového média.
Výroba spočívala v kusovém kopírování
z jednoho „matičního“ válečku pomocí
kopírovacích strojů.
Matiční záznam se tak velmi rychle opotřeboval a zničil. Muselo se tedy přikročit
k něčemu, co připomínalo předlistopadové „samizdatové“ kopírování koncertů
zakázaných hudebních těles z kazety
na kazetu. Jedna nahrávka se okopírovala a tyto kopie pak sloužily jako vzory
pro další kopie. U fonografických válečků
se to dělalo také tak, jen to nebylo možné
tolikrát zopakovat, neboť mechanický
záznam má své meze.
Fonograf a jeho záznam se poměrně
rychle rozšířily po celém světě. Nepřestalo se ale přemýšlet, jak záznam
zjednodušit výrobně a jak usnadnit
jeho skladování – válečky se nesměly
vystavit tlaku, teplu ani nárazům, musely
se ukládat v kartónových pouzdrech.
Již po deseti letech, tedy v roce 1888
přišel Emil Berliner s nápadem umístit
drážku se záznamem nikoli na povrch
válce, ale na plochu kruhové desky. Samozřejmě také do spirály, jen rozložené
do plochy od okraje směrem ke středu.
Pro svůj druh záznamu postavil i první
přístroj.
Materiálem pro výrobu desek byla
nejdříve tvrzená guma, (tzv. ebonit)
a později levnější a snáze lisovatelný
šelak. Plochý tvar desky se snadněji reprodukoval lisováním (forma pro desku
má dělicí spáru umístěnou mimo plochu
pro záznam, což se u válce realizuje velmi
nesnadno) a navíc bylo možné pro záznam využít obě strany desky. Desky se
díky masovější produkci staly levnější
a mohly být využívány i k takovému účelu, jakým byl zvukový doprovod (tehdy
ještě němého) filmu.
Tyto desky byly standardizovány
pro rychlost otáčení 78 otáček za minutu.
Jejich zvuk byl mnohem kvalitnější
než záznam z Edisonova fonografu,
důvodem bylo i zavedení jiného způsobu
záznamu. Berliner totiž nepoužil hloubkový záznam jako Edison (mění se hloubka vrypu do nosiče, jehla se pohybuje
kolmo k povrchu), ale záznam stranový,
kde se jehla při záznamu i reprodukci vychyluje do stran od pomyslné osy drážky.
Tlak na povrch desky tedy může být
mnohem menší, a hrot tak lehčeji kopíruje drobnější výchylky drážky. To umožňuje záznam i snímání slabších signálů
a vyšších kmitočtů. Drážka se také méně
opotřebovává a celkově je schopná tato
metoda vyšší kvality záznamu díky širšímu pásmu zaznamenatelných a samozřejmě i reprodukovatelných kmitočtů.
Všechno má svá negativa, a tak i tento
způsob záznamu má své problémy. Materiál je křehký, takže aby deska něco vydržela, musí být relativně silná a tím i těžká. Stranový záznam s sebou nese i další
problém, totiž pokud je potřeba zvětšit
kapacitu desky neboli dostat na desku
delší záznam, musí se drážky zhustit. Tím
hrozí proříznutí drážek nesoucích záznam nízkých tónů s velkými výchylkami
do sousedních drážek.
Bylo tedy nutné omezit velikost výchylky
21
smile MUSIC ZONE
záznamového nože při záznamu basových tónů. Obdobně vysoké kmitočty
mají malou výchylku, a aby se vůbec
taková výchylka zaznamenala, musely
se vysoké kmitočty pro záznam uměle
zesílit. Tyto korekce, které se při snímání záznamu musejí opačnou korekcí
odstranit, měla nejprve každá produkční firma své vlastní.
Byl to určitý monopol. Firmy prodávaly
své desky a své gramofony, v nichž byly
v mechanickém snímacím ústrojí realizovány korekce potřebné ke správné
reprodukci. Desky od konkurence sice
přehrát šly, ale zvuk nebyl tak dobrý,
jako z originálních firemních desek.
Na cestě k dnešní podobě
Zlom učinil v roce 1952 vznik americké
společnosti Record Industry American
Association neboli Americké asociace
producentů desek. Ta standardizovala
u svých členů jednu korekční křivku
dnes známou pod zkratkou RIAA.
Díky celosvětovému uznání se mohl
pod stát gramofon po druhé světové
válce doslova fenoménem. Nastala
éra stereofonních záznamů, které si
vynutilo přání „spotřebitele“ mít doma
poslech jako na koncertě. Rozvoj materiálů umožnil výrobu desek z „vinylu“
neboli plastu, který má i díky obsahu
sazí dobré kluzné vlastnosti (neopotřebovává tolik hrot přenosky jako původní tvrdý šelak) a zároveň je mnohem
odolnější proti rozbití.
Potřeba prodloužit dobu reprodukce
vedla k zužování drážek - na desku se
jich vejde víc, a deska tak „hraje déle“,
zároveň snížení počtu otáček na 33 a 1/3
nebo 45 a 2/3 otáčky za minutu vedlo
ke stejnému cíli.
Výsledkem byly už v 60. letech desky nazvané Long Play neboli LP, jež měly při průměru 30 cm a otáčkách 33 1/3 za minutu
dobu reprodukce kolem 20 minut stereofonního záznamu na každé straně, nebo SP (Single Play) dovolující při průměru 17 cm
a otáčkách 45 2/3 za minutu maximální kapacitu kolem sedmi
minut záznamu (dvě až tři průměrné písničky) po každé straně.
Díky masové produkci se desky staly i velmi levným spotřebním
zbožím. Pamětníci si jistě vybaví, jak si kupovali populární muziku na singlech za 8 korun za kus.
Používaná záznamová a reprodukční technika dovolovala díky
rozšíření elektronizace po 2. světové válce obsáhnout i celé
pásmo kmitočtů označovaných jako „slyšitelný zvuk“. Dobře vytvořený mechanický záznam pořízený prostředky z 50. - 60. let
20. století už tenkrát umožňoval realizovat desku se záznamem
kmitočtů přes 20 kHz – laboratorní testy ukázaly, že je možné
zaznamenat a reprodukovat i kmitočty až do oblasti 40 – 50 kHz
bez přehnaného zvýšení náročnosti výroby desky nebo speciálních zařízení pro reprodukci. Protože ale tyto frekvence nikdo
„vědomě“ neslyší, nebylo na takovém záznamu dále trváno.
Na této úrovni vývoje setrvaly gramofonové desky a gramofony
prakticky nezměněny až do dneška. Ano, změnila se technika,
elektronky byly nahrazeny polovodiči, gramofonové desky
už se dají lisovat i z matric vytvořených metodami přímého řezu
do kovu (Direct Metal Mastering, DMM) nebo dokonce i kusově
vyřezávat z čistých kotoučů (Direct Cut, DC), ale pořád se jedná
o kus plastu, do jehož povrchu je vytvořena spirálová drážka
nesoucí záznam.
Stejně jako se znovu oživují digitronové hodiny a lidé problematiky znalí si stavějí lampové akustické zesilovače, stejně
jako se na silnice znovu vracejí motorky ze 60. let a do vzduchu
aeroplány z dob bratří Wrightů a páně Blériota, znalci i laici
prolézají půdy a sklepy a vynášejí spolu se štosy desek zapomenuté gramofony po babičce. A znovu se shánějí informace,
jak s těmito přístroji a nosiči zacházet, aby co nejlépe hrály a co
nejdéle vydržely.
Roman Suchý Příkazský
Foto: music.hu
22
smile FOLKLÓR
Folklór
se věnují tomu,
co se odehrává
v průběhu roku
(nyní se blížící
fašank, Velikonoce nebo dožínky,
posvícení, Vánoce),
nebo v průběhu
lidského života
(narození, svatba,
pohřeb).
Folklorní projevy
začaly mizet s nástupem moderní
techniky; jakmile
se začalo šířit
umění a zapsaný
text, který lidé
už uměli číst,
nebyl již prostor
pro vlastní lidovou
tvorbu. V těchto
Bohaté fašankové slavnosti se konají například v Poštorné dobách (19. století)
se řada badatelů
Buď ho milujete, nebo vás nechává vlažpokoušela
dokumentovat
folklorní zvyky
ným. Bazíruje na úctě a lásce k tradicím,
z
odlehlejších
koutů
Evropy.
Jejich práce
svou sílu čerpá přímo ze srdcí svých nosijednak přispěly k základu folkoristiky
telů a proto je na něj v jakékoliv podobě
a etnologie, jednak také k pozvednutí
pohled nádherný. Je smutný i veselý, prospovědomí o venkovu. Dříve byla vesnitý i magický, tichý i nepřeslechnutelný. Je
ce vnímána jako zavrženíhodné místo,
to život sám ve všech podobách. Je idenřada obrozenců a kulturně činných osob
tifikačním kódem a bohatstvím každého
ve svém přesvědčení obrátila. Pro Evropu
národa. Je to pevný bod ve vesmíru.
19. století byly lidové motivy z hor, selskéA bude také pevným bodem našeho
ho prostředí, nebo vzdálených míst něčím
časopisu.
Fašankové slavnosti
Sobota, 14. února
Poštorná - fašank
Lednice - fašank
Neděle 15. února
Tvrdonice - fašank
Sobota, 21. února
Mikulov - fašank
novým, neznámým a vzbudily velký ohlas.
Bohatství lidových zvyků začalo být rychle
chápáno jako národní dědictví, se kterým
se velmi snadno mohly početné rodící se
národy dobře ztotožnit.
Folklor se projevuje i v hmotném vyjádření – jako malířství, architektura, rukodělné výrobky, textil, šperky, oblékání
nebo i gastronomie. Pro nemalé množství
národních umělců sloužil právě folklor
jako významná inspirace k vlastní tvorbě
(např. Antonín Dvořák a opery Rusalka,
nebo Čert a Káča).
V ústním projevu se řada folklorních
námětů stala základem pro úspěšné pohádky, romány, ale také i filmy; oblíbené
jsou rovněž také i báje a pověsti.
Zdroj: wikipedie.cz
Foto: Karel Hemala
Jak to vidí wikipedie
Folklór je označení pro osobité hudební,
slovesné, taneční a dramatické projevy
kultury integrovaných skupin obyvatelstva, například venkovského či městského.
Někdy je mezi folklór zahrnována i lidová
výtvarná a zvykoslovná kultura. Studiem
folklóru se zabývá folkloristika. O udržování lokálních kulturních zvyklostí se
často starají tzv. folklorní soubory.
Pojem poprvé použil britský bibliograf
William Thoms roku 1846 jako název
článku v časopise The Athanaeum. Je
složen z anglických slov folk „lid“ a lore
„tradice, znalosti“ a původně se jako folklór označovala lidová kultura jako celek.
Například ve Francii a Itálii se stále tento
pojem používá i pro hmotnou lidovou
kulturu. Často je také folklór ztotožňován
s lidovou slovesností, ta však tvoří pouze
část z něj. Folklorní obřady nebo zvyky se
týkají celé řady různých událostí. Často
Bohaté fašankové slavnosti se konají například v Poštorné
23
smile INFOSERVIS
Vydavatel:
Smile by horse o.p.s.
Anenská 551,
691 55 Moravská Nová Ves
[email protected]
www.smilebyhorse.cz
Městské muzeum a galerie Břeclav www.muzeumbv.cz
29. 1. – 22. 3. 2015
tel.: +420 725 113 100
IČ: 29369541
Eva Černohorská
galerijní výstava – koláže (SYN)
3. 2. – 8. 3. 2015
Roman Šafránek
galerijní výstava - obrazy (DOL)
7. 3. 2015
Kadeřnická show
akce (DOL)
20. 3. – 3. 5. 2015
Igor Chmela
galerijní výstava - fotografie (DOL)
26. 3. – 31. 5. 2015
Český komiks
galerijní výstava (SYN)
31. 3. 2015, 19:00
Schola Gregoriana Pragensis – od počátku až k ranému vícehlasu
koncert (SYN)
19. 4. 2015, 16:00
Jarní koncert - Komorní ochestr ZUŠ BV
koncert - akce (SYN)
26. 4. 2015
Benefiční koncert
koncert - akce (POH)
21. 5. – 13. 9. 2015
1. světová válka
muzejní výstava (DOL)
23. 5. 2015
Muzejní noc na Pohansku
muzejní akce (POH)
6. 6. 2015
„Open air“na Pohansku
koncert - akce (POH)
7. 6. 2015, 12:00 - 20:00
Koncert hud. školy Yamaha
koncert - akce (SYN)
12. 6. – 6. 10. 2015
12. 6. vernisáž
20. – 21. 6. 2015
Adolf Born – 85. narozeniny
galerijní výstava - grafická díla (SYN)
Svatojánská noc – folklorní pásmo
muzejní akce (POH)
27. – 28. 8. 2015
Muzejní dílny
akce (DOL)
6. 10. – 22. 11. 2015
20. let MMG Břeclav
muzejní výstava (DOL)
13. 10. – 22. 11. 2015
Peru – Mgr. Tomáš Hájek
výstava fotografií + přednáška (SYN)
17. 10. 2015
Drakobraní - podzimní dílnička pro celou rodinu
akce pro děti (DOL)
28. 11. 2015
Advantní inspirace
akce (SYN)
DOL – hlavní budova u vodárenské věže
SYN – břeclavská synagoga
POH – zámeček Pohansko
Poděkování:
SHEAN s.r.o., Tiskárna ŠIKI Kyjov, Ranč Podluží, František Žák, Sušárna Pohořelice, Agromoravia a.s.
ev.č.: MK ČR E 21411
Redaktor:
Karel Hemala
[email protected]
tel: +420 721 962 001
tisk:
Tiskárna Kyjov
Pište nám
Vyhrazeno právo na úpravu textu.
Neprodejné
... vždy něco navíc!
.
• slo h y . .
i
sy
FSETOV
ÉHO TIS
KU
HAŘSKÉ
ZPRACO
VÁNÍ
p
vy • t i s k o
á
r
zp
je • výroční
a
d
ZNÍ KNI
a, 697 0
1
Tel.: 518 Kyjov
614 14
GSM
E-mail: i brána: 702 291 3
nfo@tis
7
karnaky 34
jov.cz
y
y • kat
h
i
n
K
a
•
Grafické
studio
Digitáln
í
tisk
k ale n d á ř
Havlíčk
ova 182
/33
e
A PRECI
•
z
p
rav
o
EXKLUZ
IVNÍ
KVALIT
BAREVN
A
ÉHO O
Ofsetov
ý
tisk
gy • l e t á k
lo
Knihařs
k
zpracov é
ání