TGM - Petr Neugebauer

Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, Břeclav
Drzoun Osvoboditelem
seminární dějepisná práce
Petr Neugebauer
8.B, 2008/2009
Břeclav
Prohlašuji, že seminární práci na téma Drzoun Osvoboditelem Vývoj veřejného mínění o TGM jsem zpracoval samostatně a použité zdroje jsem uvedl
v přiloženém seznamu.
dne
podpis
2
Obsah
Obsah....................................................................................................................................................3
Úvod.....................................................................................................................................................4
1.1 Vysokoškolák a pedagog............................................................................................................5
1.2 Profesorem v Praze.....................................................................................................................6
1.2.1 Atheneum.............................................................................................................................7
2. Spory.................................................................................................................................................8
2.1 Spor o rukopisy...........................................................................................................................8
2.2 Spor s církví..............................................................................................................................10
2.2.1 Masarykova víra................................................................................................................11
2.3 Poprvé v parlamentu.................................................................................................................11
2.3.1 Vliv na Slovenské národní uvědomění..............................................................................13
2.4 Hilsneriáda................................................................................................................................13
2.5.0 Realistická strana...............................................................................................................17
2.5 Záhřebský proces......................................................................................................................17
3. První světová válka.....................................................................................................................22
4. Prezidentem....................................................................................................................................25
4.1 Kramářova kritika.....................................................................................................................26
4.2 Po smrti proklet........................................................................................................................26
5. Závěr...............................................................................................................................................27
7. Přílohy............................................................................................................................................29
3
Úvod
Před pár lety proběhla celorepubliková soutěž Největší Čech. V ní jsem se rozhodoval mezi
Karlem IV. a Masarykem. Nakonec jsem se rozhodl pro Masaryka (i když zvítězil Karel). Přemýšlel
jsem tak, že se jedná o osobnost, která do našich současných životů zasáhla bezprostředněji než
Karel IV. před téměř šesti sty let.
Ovšem co vím o Masarykovi? Jeho podoba nám splynula se sochou, kterou najdeme u školy nebo
v parku a ke které pamětníci s politiky skládají věnce. Masaryk byl Prezident Osvoboditel, Tatíček
Masaryk, takový ten elegantní pán v bílém obleku s čepicí a na koni.
Cílem mé práce je zjistit, jaký Masaryk byl, než se stal touto ikonou, než se stal symbolem a
prezidentem.
Masarykův vývoj (od drzouna k Osvoboditeli) chci pozorovat ve vztahu k veřejnosti – jaký byl a
jak ho vnímala veřejnost. Jak je možné, že se z něj stal právě takový symbol? Po zjištění, že
samotné osvobození republiky nestačilo, že mu předcházelo množství sporů a bojů, že byl Masaryk
dokonce nazýván vlastizrádcem, úplatným nepoctivcem, Němcem, pavědcem apod. – rozhodl jsem
se podívat na méně známou část Masarykova života podrobněji.
1. Mládí
Tomaš Garrigue Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně. Jeho otec, uherský Slovák,
pracoval jako kočí na císařských statcích, matka, rozena Terezie Kropáčkova, byla kuchařka.
Tomášova otce panstvo neustále překládalo z místa na místo, takže Tomáš Masaryk prožíval dětství
v okolních vesnicích s mladšími bratry Martinem a Ludvíkem. Už jako mladý vnímal sociální a
národnostní nerovnoprávnost mezi služebnictvem (česky mluvícím) a pány (německy mluvícími).
Maminka Tomáše vychovávala k víře. Osobnost kaplana Františka Satory, který odmítal částečně
dogmata víry a částečně autoritu církve, vedly Tomáše k dalšímu tématu: přemýšlení o otázkách
víry a církve. Právě František Satora (se kterým Tomáš debatoval) se zasadil o to, aby nezůstal jen u
učení se kovářem, ale aby šel studovat do Brna.
Tomáš na německém gymnáziu v Brně nebyl prvotřídní student ale spíše samouk. Přesto (nebo
právě proto) byl doporučen do rodiny policejního prezidenta Le Monniera, aby pomáhal při výuce
syna, kterého zpozdila obrna. Díky vstupu do prominentní rodiny se výrazně rozšířily Tomášovi
obzory. Díky svému taktu se navíc snadno začlenil do rodiny, což mu umožnilo překonat i další
karambol. To když Masaryk oponoval řediteli gymnázia a nazval ho „šuftem“. Tomáše pobouřilo,
že ředitel po něm požadoval, aby prováděl pravidelnou zpověď – třeba i bez upřímnosti - stačí jen,
že tím vyhoví společenským požadavkům. Tomáš byl vyloučen po té, co se rozzlobenému řediteli
bránil pohrabáčem.
Právě díky Le Monnierově povýšení se Tomáš dostal v roce 1869 na prestižní akademické
gymnázium ve Vídni. Po náhlé smrti Le Monniera se Tomáš dostal do paláce dr. Schlesingera,
generálního rady Anglo-rakouské banky. Pomáhal v učení bankéřským potomkům, dostával značné
kapesné a hlavně přicházel do kontaktu s vídeňskou elitou a nejzásadnějšími tématy doby.
Odmaturoval a nastoupil na filosofickou fakultu vídeňské univerzity. S přáteli pak vytvořil hesla,
pro Tomáše typická: Nic není velké, co není pravdivé; Vědění je moc; Pravdou k právu. Od této
myšlenkové manifestace můžu o Tomášovi začít psát jako o Masarykovi.
1.1 Vysokoškolák a pedagog
Za studií se poprvé dostal k možnosti reagovat na českou otázku a začal navštěvovat studentský
Akademický spolek. Čeští poslanci po období tzv. pasivní rezistence nepracovali zřejmě tak, jak by
si Masaryk představoval. Po složení doktorátu proto vytvořil v 26 letech český akční program.
„25. srpna 1875 vypsal svůj dosavadní vývoj (curriculum vitae) do žádosti na universitní úřad ve Vídni,
ke zkouškám na filosofický doktorát. Na doktora filosofie byl povýšen 10 března 1876. "Jaká je
podstata duše u Platona" byla prací k rigorosu.“ 1
„Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové výnosné místo hofmistra v rodině Rudolfa
Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Za odměnu za úspěšnou
maturitu mladého Schlessingera odjeli společně, po Masarykově doktorátu (1876), na cestu po Itálii a
na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou
newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni.“ 2
Masaryk se pak pustil do habilitační práce, aby se jakožto docent mohl za rok s Charlottou oženit.
Kvůli nehodě Charlotty se s ní oženil v New Yorku již 15. 3. 1878. Z úcty k své ženě (nadané a z
bohaté rodiny) si jméno doplnil na Tomáš Garrigue Masaryk. Habilitoval v roce 1879 prací na téma
Sebevražda hromadným zjevem společenským přítomnosti (důvodem většího množství sebevražd
podle něj byla ztráta víry v Boha a řešením tedy znovunalezení víry). Tato práce založila
Masarykovu vědeckou pověst a proslavila ho i v zahraničí.
1.2 Profesorem v Praze
Masaryk napsal v dopise: „V zatuchlé provincii se mně nelíbí, a proto se rozhodně připravuji k
daleké cestě, navždy, do Ameriky. Duch můj bez svobody zakrní a zde není nic než různé podoby
otroctví, ve společnosti, v církvi, ve státu, všude.“ 3 Díky své ženě se rozhodl neodjet do Ameriky a
zakotvit v Praze. Masarykovi se tak s dcerou Alicí a synem Herbertem usídlili v Praze, kde díky
rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal Masaryk místo
mimořádného profesora.
„16. října 1882 měl profesor Masaryk první přednášku na české universitě v Praze. … Další přednášky
"O praktické filosofii" s vyzýváním studentů: "Já bych rád, aby mládež nepřijímala nic slepě, ale
studovala a dělala si samostatný úsudek. " Jeden z žáků později napsal: "Masaryk je právě nejenom
učenec, on je i umělec a pedagog, který stojí na výši své doby a je si vědom velikého a těžkého svého
údělu: formovat lidi a jejích duši. Vidí život v celé jeho plnosti, složitosti a tíze, a proto mu filosofie
nebyla jen školním předmětem, nýbrž výrazem a klíčem života, život sám".
V listopadu 1882 přednášel v sále české techniky na téma: Blaise Pascal … Následovalo nesčetně přednášek
mimo síně universitní.
3. května 1889 vyšel časopis českého studentstva s pečetí masarykovských myšlenek s článkem
Masarykovým "O úkolech českého studentstva" v druhém čísle a je otištěn v knize "Naše nynější krise".
15. října 1883 vyšlo prvé číslo kritického listu vědeckého Athenaeum, založené Masarykem s obory
filosofie, psychologie, politika, náboženství, dějiny kulturní, sociologie, etika a estetika.“ 1
1.2.1 Atheneum
S kolegy profesory založil časopis Atheneum, který měl šířit vzdělání popularizací vědy a
informacemi o evropské vědě a kultuře. K besedám byli přizvání i nadaní studenti, mezi nimi i
Štefánik a Beneš. Masaryk začal také pořádat přednášky pro širokou veřejnost, ve kterých se
soustředil na národní hrdiny: Husa, Komenského a Borovského. Dalším místem Masarykova
působení byl dům Náprstků, ve kterém se shromažďovali tzv. „amerikáni“. Masarykovi sem byli
zváni a prezentovali své názory. Právě zde Masaryk řekl, že za nejvyšší poznání považuje poznání
umělecké, což je k vzhledem k jeho racionalitě velmi zajímavé. Masaryka potěšilo v této době
znovuvybudování Národního divadla.
2. Spory
2.1 Spor o rukopisy
„V roku 1886 se realisté rozhodli vyvolat debatu o pravdivosti Rukopisů, pro takovou debatu bylo již
dostatek podnětů, které ukazovaly na nepravost Rukopisů a nebyly řádně okomentovány příznivci. V
únoru v Atheneu vyšel z podnětu Tomáše Garriguea Masaryka článek předního českého filologa Jana
Gebauera - Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského.“ 5
„Mne by nebylo napadlo do těch sporů se pouštět, ale přišel Gebauer – s ním jsem se do té doby jen
málo stýkal – abych mu otiskl v Athenaeu článek, ve kterém dokazoval, že takzvaný Rukopis
královédvorský a zelenohorský jsou padělky z našeho století. Já jsem článek, rozumí se, přijal: jednak
jsem znal, jaký je Gebauer učenec, jednak jsem sám v pravost Rukopisů nevěřil. Pro mne otázka
Rukopisů byla v první řadě otázkou mravní – jsou-li podvržené, musíme se z toho před světem vyznat.
Naše hrdost, naše výchova nesmí spočívat na lži. A pak: ani své vlastní dějiny jsme nemohli správně
poznat, dokud jsme klopýtali o vymyšlenou minulost. Tož to se mně rozumělo samo sebou.“ 4
„TGM pak v březnu téhož roku proti RKZ vystoupil ze sociologického hlediska. V červnu popsali
nemožnost pravosti RKZ z literárně historického hlediska Jindřich Vančura a Jaroslav Vlček a nakonec v
červenci sepsal Jaroslav Goll námitky z historického pohledu. V průběhu roku 1886 vystoupil i Josef
Truhlář, který sbíral paralely.“ 5
„Za nějaký čas se ale začala formovat skupina obránců Rukopisů, a to kolem Národních listů a takových
osobností jako byl Julius Grégr a Martin Hattala. Jiná skupina obránců se seskupovala kolem Osvěty, což
byl měsíčník vydávaný V. Vlčkem. Jejími hlavními oporami a autoritami byli profesoři historikové V. V.
Tomek a J. Kalousek. Kalousek, nedávno ještě jeden z blízkých spolupracovníků Athenaea, byl mezi
obránci Rukopisů zvlášť aktivní. Začaly se vydávat časopisové články, statě a obrany v dobrém jménu
Rukopisů, a tím začalo znevážení odborné kvalifikace, jak prof. Gebauera, tak Masaryka. Poznámky, že
se Masaryk chová k Rukopisům jako „melouchář,“ který přistupuje k drahocenným freskám se
zednickou štětkou místo s jemným malířským štětcem, patřily mezi slušnější, kterými zaútočil Grégr a
jeho rádcové na Masaryka. O Masarykovi se psalo, že na něm není kromě jména a titulu profesora české
univerzity nic českého. Přirovnali ho dokonce k hyeně, která vstupuje do posvátného Pantheonu české
kultury, aby v něm „hlodala a zohavila kosti nejslavnějších a nejlepších českých vlastenců.“ O obou Masarykovi i Gebauerovi - napsali, že „přišli jako cizí minéři, aby podryli naši práci a otrávili, co zbylo
z dávné lepší minulosti.“ Nakonec žádali odstranění „škůdců“ z univerzity.
„Z toho byla patálie, která trvala léta. Nás potíral Hattala, Kvíčala, který se Gebauerovi svěřil, že
v Rukopisy nevěří, také se obrátil proti nám, pak se do nás daly noviny, že jsme nevlastenci a zrádci
národa – nu, hloupé to bylo. Pak se do nás pustily spolky, aji ulice.“ 4
Masaryk byl nařčen z kažení mládeže a čelní básníci jako Eliška Krásnohorská nebo Hejduk o něm psali
urážlivé básně. Na Masaryka uvalily Národní listy veřejnou klatbu. Kvůli nepopularitě kritiky nakladatel J.
Otto vypověděl Masarykovi v dubnu 1886 vydání Athenaea a Masaryk jej musel převzít do vlastní režie.
„Boj rukopisný byl mu příznakem celého našeho přerodu, počátkem nové doby. Masaryk přispěl k
popravě obou rukopisů estetickým a sociologickým rozborem. Šlo mu o mravní stránku a očištění
národa. Česká universita vybojovala za boje svobodu slova vědě. Boj byl i politickým mezníkem, začala
se objevovat třetí strana - pozdější lidová (pokroková).“ 1
„Masaryk považoval celý spor především jako pokračování pokusu mladé vědecké generace o
vybudování nové duchovní autority v českém národním životě. Chápal, že vědecké instituce jako bylo
Museum nebo Učená společnost, povolané tuto autoritu v českém podvědomí vytvářet, byly po smrti
Palackého „téměř mrtvy.“ Za tohoto stavu se snažila duchovní autoritu národa zabezpečit jedině
žurnalistika, a to hlavně již zmiňované Národní listy. Žurnalistika měla ve 2. polovině 19. století
fakticky rozhodující vliv na veřejný život v tehdejší české společnosti. Formovala nejen běžné veřejné
mínění, ale ovlivňovala též poslance, veřejné pracovníky, profesory, studenstvo a nejrůznější instituce.
Když byla zřízena univerzita, chtěly Národní listy ovlivňovat i ji. Podobně se k pražské univerzitě
chovaly i jiné vlivné kruhy.
Za počátek druhé fáze Rukopisného boje je považován Gebauerův článek v Athenaeu. Od této doby
začalo bláznivé sprosťáctví žurnalistiky a jejích náhončích. Útoky obránců urychlily formování kritiků
v semknutou literární skupinu. Pod palbou Národních listů, posléze i staročeského tisku a předních
literárních listů, se z původní široce názorově založené skupiny kolem časopisu Athenaeum vytvářela
skupina ideově vyhraněnější, vnitřně seskupenější a svojí podstatou i političtější. Významným
momentem přeměny skupiny literární ve skupinu politickou bylo i založení časopisu Čas. Odehrával se
tak proces známý z dějin, kdy z neformální skupiny původně jen literárního charakteru se postupem
času vyvinul nový politický směr, a to směr realistický. Podle Masaryka Grégr pochopil, že v časopise
Athenaeum vyrůstá Národním listům odvážný konkurent, schopný zbavit „Listy“ dominujícího vlivu na
studentskou mládež, a tím postupně i na celou mladou inteligenci. Uvažoval materialisticky:
univerzitní studenti znamenali nejpočetnější skupinu čtenářů jeho Národních listů a jejich množná
ztráta mu dělala znepokojující starosti. Obrovským výpadem proti kritikům Rukopisů, osobně však
mířeným spíše proti samotnému Masarykovi, se snažil hrozící nebezpečnou situaci odvrátit a
narůstající význam Athenaea zlomit.
Další vývoj rukopisného boje se začal odvíjet podle Masarykových prvotních představ. Militantním
obráncům Rukopisů, převážně představitelům starších generací, se nepodařilo oslabit ani zlomit nový
vliv nastupující vědecké a žurnalistické generace. Učení studenti za Národními listy nešli. Na filozofické
fakultě měla již strana mladých studentů převahu. Zapříčiněno to mohlo být i tím, že děkanem fakulty
se pro školní rok 1890 – 1891 stal jeden z jejich profesorů – Jan Gebauer.
Skupina starších se pomalu začala rozkládat. Nejvíce utrpěla, dříve velice význačná, autorita profesora
Kvíčaly. Někteří odpůrci mladé generace a Athenaea odešli na odpočinek, čímž se kruh starších pomalu
rozpadával. Také na fakultě právnické a lékařské se formovaly minority orientované zcela realisticky.
Mimo univerzitní půdu viděl Masaryk pozici realistů mezi inteligencí docela optimisticky. „I na
středních školách a vůbec v inteligenci máme přívržence z nejlepší sorty i není pochyby, že po letech
náš směr a vliv bude rozhodující.“
Pravda, kterou měl Masaryk se svými kolegy v rukopisné otázce, neznamenala, že všechno, co v boji
dělal, bylo úplně bez stínů. Přestože se nikdy neuchýlil k vulgárnímu napadání a nízkostem po vzoru
Grégrových Národních listů, v některých případech vracel rány s tvrdostí a drsností, které mohly i
zbytečně zraňovat. Přiznal se k tomu i veřejně dne 16. března 1889 v časopise Čas, kde napsal, že
v žáru svého boje „tu a tam pero trochu víc přitlačil.“ Za jistých podmínek projevil dokonce ochotu a
vstřícnost se svým odpůrcům a nepřátelům omluvit. I mnohem později, když vzpomínal na svoje
paměti bojů osmdesátých let, uznal, že také dělal mnoho chyb a některé z lidí odpuzoval.” 4
2.2 Spor s církví
Když Pius IX. V roce 1870 vyhlásil neomylnost papeže, požadovalo se po profesorech, aby
služebně přísahali na neposkvrněné početí Panny Marie. Masaryk vystoupil z katolické církve.
Masaryk si uvědomil, že církev a její struktury na sebe samou strhávají pozornost (víru) lidí a tím
pádem ji oddalují od Boha. Masaryk rozhodně nebyl katolíkem, ovšem nepatřil ani do evangelické
církve – vyznával svou upřímnou bezprostřední víru.
Masaryka popudil výrok Schwarzenberka, když řekl o husitech, že byli jen bandou lupičů –
Masaryk se pak postavil do čela snah o vybudování pomníku Husa v Praze. Byl obžalován za
urážku kněžského stavu, když se zastal profesora, který byl postižen kvůli porušení mlčenlivosti při
zpovědi. To ovšem nebyl poslední boj. Následovalo obvinění z rušení náboženství, Masarykovi
hrozilo vyloučení ze všech Rakousko-Uherských univerzit. Masaryka asi zachránila studie časopisu
Die christiche Welt, kde byl Masaryk vyzdvihován jako velmi zajímavý náboženský myslitel.
Masaryk byl osvobozen. Proces už měl značnou publicitu – před soudem čekaly zástupy lidí.
Masaryk byl uvítán poprvé potleskem. Myslím si, že se jednalo především o to, že veřejnost vítala
boj proti katolické církvi, tedy i monarchii a nešlo ji tedy o samotnou spravedlnost či zdravý rozum.
2.2.1 Masarykova víra
„Čemu přesně Masaryk věří, nedokázal někdy přesně říci ani on sám, jisté však bylo, že věřícím
člověkem je a že o bytostném významu víry pro svůj život nepochybuje. Nebyl ateista. Problém byl v
tom, že objektivně jeho učení vedlo k odstranění Boha bez náhrady. Občas si to sám také uvědomoval.
Když třeba v roce 1906 vedl trochu absurdní spor s 308 katechety, kteří ho obžalovali pro urážku na cti
(řekl o nich na jakési schůzi, že jsou to státem placení denuncianti), sice spor vyhrál a katechetové byli
odhaleni jako příslušníci poněkud problematické profese - avšak s tím výsledkem, že veřejnost
požadovala nikoli jejich náhradu učiteli jiného a lepšího náboženství, ale odchod katechetů ze škol
jednou provždy.
Na druhé straně Masarykovým přáním i ve funkci prezidenta zůstávalo zmenšit vliv katolíků a Vatikánu
pokud možná na minimum. Ukázal to například v průběhu státních oslav výročí úmrtí Jana Husa v roce
1925 (slaveného poprvé jako státní svátek). Tehdy dokonce nechal na Hradě vyvěsit husitský prapor s
kalichem, což papežského nuncia Marmaggiho rozlítilo do té míry, že obratem opustil Prahu a Vatikán s
ČSR přerušil styky. Podle dokumentů citovaných historikem Antonínem Klimkem v knize Boj o Hrad
událost navnadila prezidenta do bujaré a bojovné nálady. Večer prý hrál na klavír slovenské písně,
tančil a nakonec zazpíval Ktož jsú boží bojovníci. Zbytek národa však zareagoval chladněji a tak se ani
Husovo výročí nestalo přelomem v dějinách národní církve.“ 6
„Masaryk byl vyznavačem svébytné, individuální víry popírající veškerá tradiční náboženská dogmata a
přizpůsobující se pružně jeho životním potřebám. Do náboženských poměrů v zemi nejvíc zasáhl
tvrzením, že určující myšlenkou českých dějin je idea humanity, vyjádřená v šestnáctém století v učení
Jednoty bratrské a obnovená na přelomu století osmnáctého a devatenáctého zakladateli národního
obrození. "Česká otázka" byla podle Masaryka otázkou náboženskou; náboženstvím se však mínil
takový druh víry, jenž člověku umožňoval plný a svobodný rozvoj jeho osobnosti. Jen ten, kdo věří v
Boha, může mít naději, že bude svobodný. A v Boha věříme proto, abychom tuto možnost mohli
naplnit.“ 7
2.3 Poprvé v parlamentu
„Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu
Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval „přesné vědecké poznávání věcí proti
romantické fantastice“ – realismus. Revue Čas se stala tribunou realistů, v níž předávali své názory a
postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního Athenaea.
Masaryk hledal politické seskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a zájmy. Po neúspěšných
jednáních realistů se staročechy byli koncem roku 1890 přijati k mladočechům, kteří na jaře 1891
získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do
Zemského sněmu. “ 2
„2. a 4. března 1891 ve volbách do říšské rady zvolen Masaryk ve skupině pošumavských měst
26. června 1891 v parlamentu při položce Veřejná bezpečnost mluvil Masaryk o sociální otázce, 30.
června o nedostatcích rakouského středního školství, 30. října naléhal na reformu středního školství s
potřebou studia žen. Svůj politický program vyložil svým voličům ve Strakonicích ke konci prázdnin
roku 91.
25. ledna 1892 mluvil na říšské radě o reformě právnických studií a o úkolech moderního práva a
státu včetně sociální otázky, 7. dubna zasáhl do rozpočtové debaty na českém sněmu. Významná byla i
jeho řeč 6. června 1982 v Brně na sjezdu na Moravě založené lidové strany. Před prázdninami pronesl
na říšské radě řeč o potřebě druhé české university, 19. října ostře odsoudil zlořády v okupovaných
zemích jako na příklad v Bosně.
18. listopadu 1892 na říšském sněmu v rámci rozpočtové debaty při tlumočení nespokojenosti
českého národa českými poslanci, Masaryk završil bouři ve sněmovně klidným vyložením evropského i
světového postavení českého národa s vyjádřením požadavku na celé a dokonalé žití národní s českým
státním právem.
1893 - počátkem února na říšské radě vystoupil Masaryk proti klerikálním snahám o konfesionální
školu a při projednávání finančního zákona pro českou otázku a pro spravedlivý zákon menšinový.
Opětovně v debatách a interpelacích mluvil o zbědovaných poměrech v Bosně a Hercegovině. V
červnové delegaci ve Vídni mluvil i Masaryk za české delegáty, kde následně císař urazil české delegáty
a tím i všechen český lid. Po červencové aféře Šromotově proti Grégrovi s obviněním Důležitým
počinem byla reakce na snahu Deutsche Böhme o rozbití celistvosti české koruny. Napsal stať o délce
časopisu Čas. Zdůraznil rovnoprávnost národů a kritizoval nacionalistický separacionalismus,
nezapomněl ani na českou vlasteneckou povrchnost (fangličkářství). V kontrastu s německými díly,
která měla promyšlenou (pro Čechy i nebezpečnou) otázku nacionální (Neumann – Mitteleuropa),
všiml si, že Čechům podobný plán chybí – rozhodl se odejít z parlamentu a vypracovat fundament
moderní české politiky.“ 1
Masaryk, po vyhlášení výjimečného stavu v Čechách způsobeném procesem s Omladinou, složil v
září mandát říšský i sněmovní v důsledku vyvrcholení dlouhodobých názorových rozporů s radikální částí mladočechů.
„V září 1893 se ale obou mandátů vzdal. Jednou z příčin byla skutečnost, že se mu rodina rozrostla o
další dvě děti – Jana a Olgu.“ 2
„Tehdejší politikaření se však příčilo jeho zásadám, a proto se po složení poslaneckého mandátu opět
intenzivně věnoval vědecké práci. Mimo jiné nesouhlasil s příliš tvrdým až radikálním prosazováním
českých zástupců a vnitrostranickými půtkami.“ 14
„Říjen 1893 - Po zániku Athenaea stal se Masaryk redaktorem a řídícím duchem nově založené
revue Nová doba s rozsáhlou "Slovanskou studií" a v druhém ročníku studie "Časové směry a tužby"
s myšlenkou, že také filosofie a věda jsou národní. Ze studií v Naší době a z universitních přednášek vzniklo rychle za sebou patero knih.“ 13
Masaryk vypracoval tato díla: Česká otázka, Naše nynější krize, Studie o Husovi (1895), monografii o Havlíčkovi (1896) a dvousvazkovou Otázku sociální, která byla značně ovlivněna Charlottou. V těchto dílech ještě zůstal u myšlenky naší rovnoprávné existence v rámci Rakouska–Uherska.
2.3.1 Vliv na Slovenské národní uvědomění
Vzhledem k v současnosti, dle mého, problematického vztahu Slováků k Masarykovi a Československu, nemůžu vynechat tento odstavec:
„1890 - 1898 období styků se Slováky, od hovorů v bytě ve Školské ulici (Vavro Šrobár a další),
slovenští studenti na Masarykových přednáškách, seznámení s Českou otázkou, Naší nynější krisí i s
revuí Nová doba, setkání s martinskou společností v rámci oslav Kollárových stých narozenin v
Bystričce roku 1893, … Hlas a slovenských realistů. Setkání slovenské studující mládeže s Masarykem v
Bystričce během martinských slavností roku 1897 vyšlo z potřeby znát jeho názory o založení
slovenského měsíčníku a rady Masarykovy s nešovinistickým názorem o lásce k národu (povinni jste
milovat svůj národ, ale cizí nemusíte nenávidět) atp je překvapovali. l. 7. 1898 vyšel Hlas a to dle slov
Šrobárových byly počátky slovenského obrození a tímto rokem se začala na Slovensku aktivita
politická i kulturní. Toto hnutí v mládeži vedlo k prohlášení svatomikulášskému l. 5. 1918 a k slovenské
deklaraci svatomartinské z 30. října 1918.“ 1
2.4 Hilsneriáda
„1. dubna 1899 bylo v lese Březina u Polné nalezeno mrtvé tělo devatenáctileté Anežky Hrůzové,
švadleny, která v té době denně pěšky docházela z rodné vesnice Malá Věžnice3 do blízkého městečka
Polná.4 Tělo Anežky Hrůzové, která byla bestiálním způsobem zavražděna 29. března, bylo objeveno 1.
dubna. Ve zprávě se zdůrazňovalo, že pod mrtvolou se nacházela nepatrná kaluž krve, veliká jako dlaň
a nepřímo se zde naznačovalo, že motiv vraždy nespočíval ani v loupežném úmyslu, ani v sadisticky
úchylném založení vraha, ale v potřebě získat krev z těla mravně bezúhonné křesťanské panny.
Ranami, které byly oběti zasaženy kameny do hlavy, pachatelé prý chtěli oběť pouze omráčit, aby ji pak
mohli podříznout a odsát krev.
Hned po nálezu se ozvalo v zástupu přihlížejících tvrzení, že dívka byla zavražděna podle židovských
bohoslužebných předpisů. Od této chvíle ovládala lidskou mysl přihlížejících představa pověstné, i když
nikdy nespatřené a neprokázané rituální vraždy. A tato představa ovlivňovala, ať vědomě či bezděčně, i
vyšetřování celého případu.
Nestranný posuzovatel měl však na vybranou dva různé směry pátrání, a konkrétně to, že ještě před
nálezem těla mladé Anežky bylo vidět na cestě od jejího bydliště k lesu krvavou stopu. Nato lidé
pozorovali zvláštnosti v chování i vzhledu dívčina bratra a její matky. Tak se objevilo podezření, že
vrahem by mohl být Anežčin vlastní bratr a nasnadě byla i hypotéza, že vraždu mohl provést doma.
Na místě začalo probíhat dlouhé vyšetřování vedené jak úředními vyšetřovateli, tak vyšetřovateli
místními, kteří, až na výjimky, byli vedeni antisemitsky předpojatým polenským starostou. Ti se
naopak snažili dokázat pravdivost utkvělé představy, ovlivňující od počátku i výpovědi řady místních
svědků, že vrahem nemůže být nikdo jiný, než místní Žid Leopold Hilsner. Nedlouho před spácháním
zločinu byl totiž poblíž osudného místa spatřen. Tak se začalo rozhlašovat, že Hilsner zavraždil
křesťanskou dívku jen proto, aby získal její krev pro židovské náboženské obřady.“ 4
„Na Hilsnerovu obranu se jako jeden z mála postavil profesor Tomáš G. Masaryk, který označil rituální
vraždu za pověru a pozadí procesu označil za antisemitské. Po jeho protestech proti rozsudku a na
základě dalších znaleckých posudků byl rozsudek 25. 4. 1900 zrušen. Za svou obhajobu si Masaryk
vysloužil posměch a odsudky od společnosti i velké části svých studentů. Masarykovi nešlo ani tak o
samotného Hilsnera, o kterém se vyjadřoval dosti hanlivě, ale o to, aby celý případ nebyl vnímán jako
židovská rituální vražda.“ 8
Hilsner byl souzen kutnohorskou porotou od 12. do 16. 9. 1899, uznán za úkladného vraha a odsouzen
k smrti provazem bez přímých důkazů.
„Kromě různých jiných novinářských projevů však největší pozornost upoutalo včasné a věcné
vystoupení profesora Masaryka. Byl již znám svými sociologickými a filozofickými spisy a svou
angažovaností ve veřejném životě. Do polenského případu se ale Masaryk zprvu nehodlal vměšovat.
„Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně,
spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil. O rituální pověře jsem
znal knihy berlínského bohoslovce Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem panu
Münzovi svůj názor o věci a on to oznámil veřejnosti v Neue Freie Presse. Tím jsem se dostal do té
mely.“
Úkolu se Masaryk ujal v rozměrech přesahujících sílu jednotlivce. Koupil stenografický protokol
procesu a pustil se do jeho studia. Problém si vynutil i studium anatomie, soudní medicíny a dalších
právnických a lékařských spisů. Pak započal s rozsáhlými konzultacemi s domácími i evropskými
odborníky a s rozsáhlou korespondencí. Výsledek výzkumu promítl do článků v časopise Čas, kde
upozornil, že hlavním důvodem k jeho vystoupení nebyla obrana Žida Hilsnera nebo celého židovstva,
ale „propast, do které byl strháván český národ.“ Proti nevzdělanosti lidu, pověře a antisemitismu.
Masaryk se pustil nejen do polemiky proti pověře, ale i proti způsobu vedení procesu a proti rozsudku.
Chtěl zároveň vyřešit otázku, kdo, kde a jak vraždu spáchal. První brožura Nutnost revidovati proces
polenský,14 která byla vydána 6. listopadu 1899, byla ještě téhož dne konfiskována. Rakouské úřady
zakázaly její rozšiřování a na autora i jejího nakladatele dr. Jana Herbena15 podaly žalobu. Oba
obžalovaní byli uznáni vinnými a odsouzeni. Masaryk k pokutě 60 korun nebo k 6 dnům vězení a dr.
Herben k pokutě 40 korun nebo 4 dnům vězení a oba k společné náhradě všech útrat. Jen o pár dní
později, dne 8. listopadu, Katolické listy16 nazvaly Masaryka Zolou č. II v Hilsnerově obhajobě.
Oficiálním důvodem byla skutečnost, že rozsudek nad Hilsnerem ještě nenabyl právní moci a kritika
procesu tedy ještě nebyla přípustná.“ 4
„Následovaly výtky, útoky, podezírání o uplacení židy. Napsal článek pro Naši dobu, který pro bouři
proti Masarykovi nebyl otištěn. Pod názvem "Nutnost revidovati proces polenský?" byl otištěn 6. ll. v
Čase ale též téhož dne konfiskován. Vyšel až po interpelaci poslance Kronawettera na říšské radě.
České studentstvo s klerikálními vůdci rozhodlo se Masaryka při přednášce praktické filosofie
vypískat. V Klementinu bez možnosti mluvit psal své prohlášení křídou na tabuli s replikami. Opustil
sál a přerušil přednášky do 27. ll. Ohlas událostí byl v zahraničí. Bolela ho zbabělost studentů i jejich
učitelů a zejména samé university, která neučinila nejmenšího projevu.“ 1
„Po výtržnostech z listopadu 1889, na kterých se objevovali studenti ze všech fakult, byly Masarykovy
přednášky vedením univerzity na osm dní zastaveny. Poté je na nějaký čas znovu zastavil sám Masaryk,
protože své myšlenky nemohl v klidu přednášet. Na ulici se mezitím zpívaly posměšné písničky jako:
„Masaryku to je bolné,
žes omejval žida z Polné,
Masaryku, kaj se z hříchu
brožurka tvá je jen k smíchu.“
Podobného rázu byla i básnička, kterou uveřejnily o Masarykovi vlastenecké žurnály nebo
Humoristické listy.
„Není v světě nic nového, řekl Ben Akiba,
lepší nežli hloupě mluvit mlčet jako ryba.
Před sto lety nevěděli, co je elektrika,
do nedávena někdo věřil ještě v Masaryka.
Každá písnička má konec, jitrnice sedum,
dnes se bojí pan Masaryk vylézt za dne před dům.
Nedala mu totiž spáti Hilsnerova vina,
že prý příčinou té vraždy věc je zcela jiná.
Sednul na to, brožury psal a domlouval lidu,
učiněné cherubíny dělal ze všech židů.
Jenže, jak jsem to už řekl, mnoho bylo lidí,
kteří o něm roztrousili, že nás vlastně šidí.
Především to ale byli jeho studentíci,
ti ho uvítali pěkně sborem na ulici.
Rozumí se, na tu ránu dostal „englišflastr,“
za zásluhy tisícovku na ten lepší „knastr.“
Ale že si pokazil tím navždy reputaci,
bude nejspíš nucen hledat ňákou novou štaci.“
Z toho bylo trapně slušným studentům, ale v této věci nemohli pro Masaryka nic udělat. Masarykovo
postavení v českém veřejném životě bylo takové, že se mu zdálo nesnesitelné a pomýšlel dokonce i na
odchod z Čech.“ 15
Jeho snahu následovaly opět útoky, byl obviněn, že je placen židy. Do bytu mu chodily dopisy jako:
„Masaryčku, Masaryčku, máš velmi úlisnou hubičku – víme, že jsi dostal od židáčků mnoho tisíc na
ručičku. Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ Pod bytem se zhrocoval dav,
který mu později znemožňoval vyučovat. Po útoku na Charlottu chtěl Masaryk do Ameriky. Jeho
citát na otázku, novinářů, jak snáší své útrapy: „Jako když prší. Roztáhne se deštník a jde se dál!“ je
nadnesený, proč by si jinak pořídil se zbrojní pas a revolver?
„Vynesením rozsudku v Písku a milostí císařovou, kterou byl trest smrti změněn na doživotní žalář,
neznamenalo pro Masaryka konec úsilí o Hilsnerovu rehabilitaci. Protože bylo doma Masarykovo
postavení otřeseno a oslabeno, upustil od konání přednášek v Praze a staral se o to, aby vzbudil pro
Hilsnerovu revizi náladu v zahraničí. Psal do zahraničních časopisů a roku 1907 konal přednášky i v
Americe. Ještě roku 1914 Masaryk trpce vzpomíná: „Ještě dnes vidím ustrašené tváře mnoha svých
známých, vzpomínám si, jak se mi vyhýbali a jak mi byl objasňován antisemitský klerikalismus,
vzpomínky, které dodnes tíží mou unavenou duši…“
V zahraničí si ale získal dobrou reputaci a status „bojovníka za pravdu a humanitu.“ Jeho sociálně –
politická činnost, zvláště jeho osobní vystoupení v procesech, byla sledována reportéry a psalo se o ní v
novinách nejen celé Evropy, často s vřelými projevy uznání. Byl tak například označen za jednu „z
nejjasnějších osobností, které kdy činností svou zdobily místnosti evropské univerzity“ nebo jako „muž
takového vědeckého významu, jakých má český národ v přítomnosti asi jen málo.“
Masarykovy názory byly v roce 1899 horlivě diskutovány, ale nedá se říci, že by byly v tehdejší české
společnosti s velkým nadšením přijaty. Při některých příležitostech měly značnou inspirující sílu, která
byla Masarykovi vlastní, ale obecně uznány nikdy nebyly. Masaryk byl národní pedagog posláním, ale
ne charakterem. Bylo v něm něco buditelského a pokrokového, jak o něm bývalo často řečeno, ale
chyběla mu rozvaha a filozofický klid nad lidskou nedokonalostí. Jeho přátelé mu patrně s narážkou na
jeho přílišnou horlivost přezdívali „pastýř.“ Ale také ho někdy považovali za „rváče“ a divili se jeho
lhostejnosti k rizikům: „Byl varován a poučen dost a dost, ale on bez rozmyslu, bez plánu a pln
lehkovážnosti jde lvu do tlamy a ví, že bude pozřen.“ 4
2.5.0 Realistická strana
Po letech byl přijat všeobecný volební zákon a vyhlášeny volby. Masaryk si vybral za volební obvod Valašsko. Konkurentem mu byl klerikál Povondra, majitel pohřebního ústavu. Tak byl opět Masaryk černěn jako člověk rušící tradiční hodnoty jako je víra, rodina a národ. Kdo miluje přímou, srdečnou a upřímnou povahu, nevolí Masaryka! Dříve byl Němcem, nyní dělá Čecha. Protikampaň
obsahovala i jednoznačné lži. Samozřejmě nezapomněli vyobrazit ho jako kandidáta židů.
První kolo dopadlo nerozhodně. V druhém kole stáhli svého kandidáta sociální demokraté a hlasovali pro Masaryka. Masaryk založil realistickou stranu – měla pouhé dva mandáty a bylo jí přezdíváno profesorská (mudrlantská).
Když mu císař měl potřást rukou, jakožto novému poslanci, neučinil tak a řekl „Tak to jste vy, ten
Masaryk!“. Masaryk se otočil na podpatku a prostě odešel z ceremoniálu. Ve Vídni si získal jméno
nejen díky znalostem USA a Ruska. Jeho spory s dr. Luegerem, starostou Vídně, o celoříšských tématech (rozpočet či školství), tak přitáhl pozornost jak diváků do parlamentu, tak i vídeňského tisku.
2.5 Záhřebský proces
„ … vídeňské ministerstvo zahraničních věcí, vedené hrabětem Aloisem Leopoldem Lexou
Aehrenthalem, doprovázelo navíc anexi Bosny a Hercegoviny monstrózní protisrbskou kampaní.
Rakouské vyslanectví v Bělehradě dodávalo od konce roku 1907 nadřízenému ministerstvu ve Vídni
jím očekávané zprávy, které měly dokazovat, že někteří Jihoslované, občané habsburské monarchie,
mají se Srby v Srbsku nebezpečné styky. Na základě těchto „zpráv“ začalo v létě 1908 v Chorvatsku, jež
bylo tehdy ještě ve svazku Rakousko – Uherska, rozsáhlé zatýkání lidí, Srbů i Chorvatů, úřadům ve
Vídni nepohodlných. V červenci toho roku dodal další údajné „důkazy“ o jejich „velezrádné“ činnosti
policejní udavač, agent a provokatér, Djordje Nastić. On sám uveřejnil brožurku s výmluvným názvem
Finále, ve které líčil a popisoval svoji spolupráci s revolucionáři, kteří chtěli, jak tvrdil, odtrhnout
Jihoslovany obývaná území od Rakousko – Uherska a připojit je k Srbsku.
Na tomto základě byl v chorvatském Záhřebu připravován velký soudní proces s třiapadesáti údajnými
velezrádci, který se týkal loňské anexe Bosny a Hercegoviny. Ten se započal 3. března 1909. Obžaloba
byla založena hlavně na údajích obsažených v Nastićově Finále. K tomu vídeňské ministerstvo poskytlo
přednímu rakouskému historikovi Heinrichu Friedjungovi spisy dodávané mu předtím z bělehradského
vyslanectví. Na základě těchto spisků měl Friedjung sepsat a zveřejnit stať, jež by dokazovala teze
obžaloby, že na území Rakousko – Uherska existuje srbsko - chorvatské protistátní spiknutí.
Obžalovaným se za vinu kladlo členství v zahraničním, bělehradském klubu „Slovenski Jug,“ jehož cílem
prý byla revoluce proti Rakousko – Uhersku. Friedjung objednaný článek napsal a 25. března 1909, což
bylo v době, kdy se právě uskutečňoval záhřebský proces, jej zveřejnila vídeňská Neue Freie Presse. Z
„velezrádné“ činnosti v něm byli obviněni spolu s mnoha jinými i tři poslanci, představitelé srbsko chorvatské koalice zasedající v maďarském parlamentě: Franjo Supilo, Svetozar Pribičević a Edo
Lukinič.
Obžalovaní v záhřebském procesu byli připraveni bránit se sami, nicméně o pomoc požádali právě T. G.
Masaryka. Ten sledoval vývoj poměrů na Balkáně pozorně již od začátku devadesátých let minulého
století. Masaryk znal tyto končiny už ze své první návštěvy v září 1892, kdy jako poslanec, pověřený
referátem o stavu obou zemí, pozoroval život na balkánském poloostrově a stýkal se s místními občany,
aby mohl v parlamentu předat fundovanou zprávu o jejich poměrech. Tehdy se přesvědčil o
civilizačním přínosu okupační správy, ale byl sledován uherským správcem Kállayem, který vnášel do
tamního režimu i neblahé zvyklosti maďarského způsobu vlády. Některé z obžalovaných záhřebského
procesu znal tudíž osobně, neboť mezi nimi byli i jeho bývalí posluchači a studenti z pražské univerzity.
Výzvu proto přijal bez váhání. V novinách četl zprávy o procesu, sledoval pobouření, které se kolem
této aféry zdvihalo na Balkáně, v Čechách i po celé Evropě. Počátkem dubna 1909 se začal pečlivě
připravovat do Záhřebu. Věděl, že se na Balkán musí vypravit znovu, a že tentokrát bude jeho výprava
mnohem složitější a delší než před šestnácti lety.
„Záhřebský proces a po něm proces Friedjungův, to byl kus diplomacie. Tím jsem se dostal do té
kampaně proti zahraničnímu ministrovi Aehrenthalovi a do zahraniční politiky. To bylo tak: v Záhřebě
postavili v roce devět na soud pro velezradu třiapadesát Charvátů, inteligentů i sedláků. Maďarští
agenti proti nim falšovali doklady. Šlo tu o šibenice. Měl jsem v Bosně i Charvátsku známé už od své
kampaně proti Kállayovi a měl jsem tam dost žáků. Přišli na mne, abych přijel do Záhřebu. Já do toho
mnoho chuti neměl, bál jsem se, že mi to zabere mnoho času – nu, nakonec jsem do Záhřeba jel, byl
jsem při procesu a potom jsem celý případ vyložil v parlamentě.“
…
Pak celý proces a s ním i politiku ministerstva zahraničních věcí podrobil zdrcující kritice. Před očima
všech přítomných odhaloval vše co se skrývalo pod rouškou ilegality. Na příkladech demonstroval
politickou a morální nevěrohodnost výpovědí řady svědků. Někteří z nich byli analfabeti, lidé, jimž byly
do úst vkládány politické úvahy, jimž sami nerozuměli. Jeden ze svědků byl v minulosti odsouzen jako
vrah, jiný vězněn osmnáct měsíců, jiní vypovídali o tom, co neviděli ani neslyšeli, zato však věděli, že se
o tom mluvilo mezi lidmi. O vyšetřujícím soudci a jeho metodách vyšetřování Masaryk doložil, že šlo o
člověka, který byl v minulosti jako soudce trestán za falšování protokolů. Někteří obhájci obžalovaných
byli v době konání procesu pokutováni, jiní nebyli k soudu vůbec připuštěni s odůvodněním, že jsou
podezřelí ze stejných zločinů jako obžalovaní.
…
Akutní hrozba byla zatím zmařena, ale Masaryk chtěl učinit mnohem více než zachránit ohrožené
lidské životy. Na tomto exemplárním případu chtěl veřejně odsoudit celý politický systém umožňující
několika jednotlivcům rafinovaně a skrytě provádět svou aristokratickou diplomacii, která se neštítí
intrik a lží. Snažil se o to, aby celkově odstranil celý zastaralý politický okultismus.
…
Celý proces se tak stal před světem velikou ostudou a prestiž Rakousko – Uherska jako státu tím velice
utrpěla. Válka, očekávaná v době zatýkání obžalovaných Srbů a Chorvatů, byla mezitím zažehnána.
Záhřebský soud poté musel vynést nějaké rozsudky, neboť usvědčující důkazy byly už jednou oficiálně
přijaty a nedaly se jen tak smést ze stolu. Proto také když soud vynesl dne 5. října 1909 rozsudek,
dvaadvacet z celkového počtu třiapadesáti obžalovaných žaloby zcela zprostil. Ostatních jedenatřicet
obžalovaných dostalo trest vězení od pěti do dvanácti let. To byly tresty relativně mírné. Masaryk
komentoval rozsudek a tresty vymezené v něm jako doznání, že v Záhřebu se úřady dopustily chyby.
Přitom vrchní soud zpochybnil i tento rozsudek a nařídil nové projednání celé záležitosti. Celou soudní
frašku nakonec ukončil sám císař František Josef I., když proces zastavil. Dne 11. dubna 1910, třináct
měsíců po jeho zahájení, byli všichni obžalovaní znovu na svobodě!
…
Všech svých vědomostí o metodách rakouské diplomacie, získaných téměř dvouletým studiem, využil
Masaryk v parlamentním vystoupení konkrétně dne 8. listopadu 1910. Přihlásil se o slovo ve
všeobecné debatě o rozpočtu ministerstva zahraničních věcí a poté mluvil o mezinárodní krizi
v souvislosti s anexí Bosny a Hercegoviny, o Friedjungově procesu a falešných dokumentech.
S odvoláním na již známá fakta položil zde přítomnému ministru zahraničí Aehrenthalovi řadu otázek.
Mezi mnoha jinými například: Kdo z vysoce postavených osobností falešné dokumenty znal a kdo dal
Friedjungovi oprávnění k tomu, aby na jejich základě napsal a zveřejnil inkriminovaný článek? Jak je
možné, že na základě tak falešných podkladů zhotovuje generální štáb armády mapy pro své
důstojníky v případě války proti Srbsku? Při kladení těchto podobných dotazů si Masaryk uvědomoval,
že jak sám řekl, řádný, poctivý člověk na ně „bohužel“ odpovědět nemůže, „musí mlčet.“
Jednání přítomný Aehrenthal také mlčel, prohru ale otevřeně nepřiznal. I to však nepřímo dokazovalo,
že celá, s pomocí falzifikátů rozehraná protisrbská kampaň, která měla dodatečně zdůvodnit anexi
Bosny a Hercegoviny, utrpěla před světem diplomatickou potupu.
…
V polovině prosince, kdy se konaly další delegační volby, byl Masaryk k nelibosti ministra Aehrenthala
opět zvolen do sboru českých delegátů a měl tak nadále příležitost vyslovovat se k rakouské zahraniční
politice.Ve stejné době, přesněji ve dnech 22. a 23. prosince 1910, byl v Bělehradě souzen i Vladimír
Vasić, student, jenž při falšování inkriminovaných dokumentů spolupracoval s úředníky tamního
rakousko – uherského vyslanectví. Druhý den soudního procesu byl Vladimír Vasić odsouzen k pěti
rokům vězení za „velezradu a spojení s cizím vyslanectvím.“ Vídeňská vláda, konfrontovaná s dalšími
inkriminujícími podrobnosti, přiznala den po Vasićově odsouzení, že do aféry byl zapleten tajemník
rakouského vyslanectví Viktor Swientochovski, který však jen kopíroval a upravoval dokumenty
dodané Vasićem jako údajné originály. Vasić dopodrobna a velice konkrétně vypovídal o této události
před bělehradským soudem. Masaryk byl na požádání příslušných bělehradských míst jednání soudu
přítomen jako pozorovatel. To se opět znelíbilo ministru zahraničí Aehrenthalovi. Podnítil proto proti
Masarykovi tiskovou kampaň, ve které byl Masaryk obviněn z nevlastenectví a ze zrady. Masaryk se na
toto téma k celému problému vyjádřil ve dvou vystoupeních na zasedání delegací 29. prosince 1910.
Aehrenthalovi vytknul, že proti věcné kritice bojuje nejen nešikovně, ale i hrubě unfair. Užil i větu:
„V kampani, jež se proti mně vede v tisku, už nestříká inkoust, nýbrž močůvka.“
V závěru své řeči z 29. prosince 1910 připomněl také jinou důležitou pravdu. Dříve než zahájil svou
nekonspirující akci, navštívil vyslance Forgáche i ministra Aehrenthala. Oběma dal dostatečně najevo,
že o jejich nečistých praktikách mnohé ví a že je ochoten urovnat celou věc neveřejně smírně, ovšem za
předpokladu, že celý záhřebský proces bude zastaven a vše bude uvedeno do pořádku. Tento jeho
loajální návrh ale nebyl vyslyšen. Řeč proto zakončil tvrdou žalobou:
„Kdo se prosím spřáhl s tímto Vasićem, Nastićem a touto sběří? Já? Nikoli, já jsem to odhalil, ale
bělehradské vyslanectví a ministerstvo zahraničí se s těmito individui spřáhlo, aby zakročilo nejen
proti Srbsku, nýbrž i proti příslušníkům této monarchie. Hrabě Aehrenthal použil padělků, aby zasáhl
proti Chorvatům, proti Uhrům i proti nám Rakušanům. Je-li někdo vinen, pak je to hrabě Aehrenthal.
Domluvil jsem.“
V posledním střetnutí s hrabětem Lexou Aehrenthalem zvítězil Masaryk na konci února 1911. Na
zasedání delegací v Budapešti rozdal tištěnou brožuru, ve které shrnul celý průběh sporů. Promluvil
22. února ve všeobecné debatě o zahraniční politice a připomněl Aehrenthalovi, že zůstal dlužen
konkrétní odpověď na fakta a argumenty, které mu předložil.
Všechny tři procesy, záhřebský, vídeňský i bělehradský poškodily silně důvěryhodnost rakouské
politiky na Balkáně. Vůdčím činitelům monarchie se mohly - a měly - stát mementem v jejich další
balkánské politice. Avšak pro Masaryka byla účast v těchto procesech jedním z velkých bojů, které
sváděl v různých dobách od svého příchodu z Vídně do Prahy. I v tomto zatím posledním sporu
prokázal své uvědomělé kvality. S neúnavnou vervou zjišťoval pravdu zavalenou nánosem falzifikací a
zřejmých lží. S odvahou čelil podvodům vysokých činitelů legitimních státních institucí. Výrazná přitom
byla slušnost a takt, který prokázal v přísné kritice státní mocí zneužitého dějepisce Heinricha
Friedjunga.
Masaryk se za svá vystoupení v době procesů vepsal do myslí a duší mnoha Jihoslovanů a respekt
s uznáním si získal i jinde ve světě. Navázal tak pro budoucnost mnoho osobních přátelství. Již u
příležitosti šedesátého výročí Masarykova narození o něm psal Božidar Markovič, profesor právnické
fakulty na bělehradské univerzitě, který se v obtížném čase záhřebského a Friedjungova procesu
s Masarykem také setkal. Pro Markoviče byl Masaryk první člověk, který se obětoval pro vítězství
spravedlivé věci. Ve své celkové činnosti se Markovičovi jevil jako „apoštol vědy, pravdy a
spravedlnosti.“ K tomu sám dodal: „Vše, co mi říkal o Srbsku, o lidech, o poměrech a situaci i o tom, co
je dobré a co špatné, jakož i o příčinách toho všeho, bylo tak podrobné a správné, že ani nejlepší znalci
Srbska nemohli by nic jiného říci.“ Ernest Denis při stejné příležitosti o Masarykově roli v době
záhřebského procesu napsal: „Sám nebo skoro sám dovedl svým stejně obratným jako statečným
pátráním rozmetati strojené důvody soudců zpronevěřilých a omezených diplomatů. Tehdy, jeho
zásluhou, malý národ český stál veliký a vznešený před celým světem. Bylo vidět, že rod Husův,
Komenských, Palackých a Havlíčkův dosud nevymřel.“
Ve stejné době se Masaryk poznal i se Skotem Robertem Williamem Seton-Watsonem a Angličanem
Henry Wickhamem Steedem. Oba dva sledovali procesy jako dopisovatelé předních britských novin.
Steed napsal později ve své knize Třicet let novinářem: „Na mne záhřebský velezrádný proces,
Friedjungův proces a později doznání padělatele Vasiće působily ohromně. Do té doby jsem věřil, že
Rakousko – Uhersko se může obrodit uvnitř, bude-li dynastie pracovati v souhlase se svými zájmy. Ale
důkaz, který tyto procesy podaly, nasvědčoval, že dynastie nemá ponětí o svých vlastních zájmech…“ O
Masarykovi v této souvislosti poznamenal, že nezanedbal jediné příležitosti, aby objevil zjevnou
pravdu, a že mravní autoritu, kterou si získal v jihoslovanském světě již dříve, si svým neohroženým a
mravně pevným postupem v kritice procesů ještě zvýšil.“ 4
Masaryk zachránil 53 lidí před smrtí, rozkryl hrozivý stav rakouské diplomacie i soudnictví. Bylo
mu nabídnuto předsednické místo v parlamentu a dokonce i ministerské křeslo. Hlavně však zku-
šenosti ze Zahřebského procesu Masarykovi ukázaly nutnost samostatné existence Českého národa
mimo struktury prohnilé monarchie.
V roce 1912 už byl Masaryk považován za morální autoritu. Vyhrál v průzkumu novin v té době
imaginární místo prvního prezidenta samostatného státu.
Masaryk byl nominován na Nobelovu cenu míru18, její získání překazil ten Ferdinand d‘ Este, jehož
smrt vyprovokovala první světovou válku. Po debatě s ministerským předsedou Körberem o šancích
Čechů na rovnoprávné postavení po případně Němci vyhrané válce, byl definitivně rozhodnut
osamostatnit český národ od monarchie. Neviděl šanci v rozpoutání domácího odboje a v 65 letech
se rozhodl pro emigraci. S sebou si vzal Komenského Kšaft.
3. První světová válka
Nikdo neměl zájem na dalším drobení Střední Evropy. Masaryk tedy musel přesvědčit spojence o
nutnosti změny.
„V lednu 1915 odjel do Švýcarska. V Reformačním sále Univerzity v Ženevě 6. července 1915 pronesl
svůj slavný projev k pětistému výročí Husova upálení, v kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba
železem.“ 7
Plán byl takovýto: spojit početné krajanské organizace v zahraničí (díky americkým krajanům
získat peníze), provést propagační kampaň a tím působit na novináře a diplomaty. Zásadní roli měly
sehrát legie, které by vstoupením do boje ukázaly reálný a pocítitelný zájem Čehů a Slováků o
samostatnost.
Doma byla situace značně odlišná od Masarykových představ. Někteří poslanci byli dál loajální
Habsburkům – kromě katolíků i socialisté. Někteří se rozhodovali, na kterou stranu se přiklonit.
Další skupinou byli panslavisté v čele s Karlem Kramářem. Tato koncepce málem zvítězila, když se
Rusové dostali až k Ostravě – jenže pak nastal zvrat a museli ustupovat zpět. Kramářova koncepce
se zhroutila a její vůdce byl odsouzen k smrti (amnestie Karla I. ho zachránila).
Masaryk to také neměl lehké. Syn Herbert zemřel v Haliči na tyfus. Dceru Alenu zavřeli a chtěli
pověsit, nevrátí-li se Masaryk do Rakouska. Jen díky tlaku světové veřejnosti Alena přežila.
V Praze byli exulanti obviňováni, že se nanejvýš povalují v zahraničních hotelích. Přitom to bylo
naopak, i když jejich usilovná práce neměla do roku 1916 téměř odezvu, vývoj na frontách byl
nepříznivý a styk s Mafií byl stále obtížnější. Jediným ukazatelem úspěchu odboje bylo zvyšující se
množství rakouských špiónů, kteří se o odboj zajímali. Masaryka to vedlo k ostentativnímu
trénování střelby a nepřímo i k oblibě jízdy na koni.
Po Únorové revoluci Masaryk sepsál závěť a vydal se do Ruska, aby se pokusil zformovat legie.
Prvním impulsem byl Zborov, díky kterému získal podporu Rusů. Masaryk objížděl všemožné
posádky. Z 200 tisíc zajatých Čechů a Slováků vytvořil 77 tisícový legionářský korpus.
Velmi důležitá byla činnost Masaryka přímo s legionáři. Musel je přesvědčit, aby se znova vrátili do
válečného pekla, s vědomím, že jakožto zrádci budou při neúspěchu popraveni - a navíc bez jasné
vidiny možného úspěchu. Zvratem se stala Říjnová revoluce, která znemožnila jak účast na přímém
boji s Centrálními mocnostmi, tak i možnost snadného návratu legionářů domů. K obrovské
publikační činnosti vedla Masaryka snaha amerického prezidenta, aby se Rakousko za finanční
odměny vymanilo z područí Německa. O tajném jednání mladého císaře Karla se však dozvěděl
Německý císař Vilém, což vedlo ke konečnému spoutání Rakouska k Německu.
Po vstupu Ameriky do války ji Masaryk ohodnotil za rozhodující mocnost.
„…přesunul se do Ameriky „aby tam působil na prezidenta Wilsona, který převzal evropské názory o
možné transformaci rakouské monarchie do národně svobodného svazku autonomních států. Ještě z
Tokia poslal Wilsonovi memorandum o stavu Ruska, aby ho zaujal, ale hlavně v něm zdůraznil význam
a úspěchy československých legií…“ 2
Díky konfliktu legionářů s bolševiky, ve kterém v podstatě Čechoslováci ovládli Sibiř a krátkodobě
ovládli i zlatý poklad Ruské říše (28 vagónů zlata), se legionáři dostali na první stránky světového
tisku. O jejich anabázi se psalo jako o nejneznačnějším a nejslavnějším manévru světové války.
„29. dubna 1918 Masaryk dorazil do USA, 5. května byl, k jeho překvapení, v Chicagu přijat jásajícími
davy, žádán o projevy, zasypáván květinami a podobné přijetí čtvrtmilionem krajanů zažil i v ulicích
New Yorku.“ 2
Masaryk nedostal pozvání od prezidenta, proto se přesunul do Washingtonu a využil tisku. Stýkal se
intenzivně s novináři, poskytoval rozhovory, přednášel na univerzitách. Po šesti týdnech ho Wilson
přijal. Na čtyřicet pět minut. Masaryk mluvil o návratu legií, Wilson o intervenci v Rusku - Francie
chtěla legie na své frontě, Britové v Rusku. Wilson měl přitom strach, že při intervenci do Ruska
vpadnou i Japonci. Jednalo se tedy spíš o dva monology než o rozhovor.
„V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu
samostatného státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. 30. května podepsali v Pittsburghu
dohodu o společném státu. Ve Filadelfii byl zvolen prezidentem demokratického sdružení malých
středoevropských a jihoslovanských národů a u zvonu svobody podepsal a vyhlásil jejich deklaraci
nezávislosti.“ 8
Když odjel prezident Wilson na dovolenou, sepsal Masaryk memorandum, jeho část cituji z knihy
Ano, Masaryk: „uvádí se o mně, že jsme pánem Sibiře, většího území než je Evropa, a že disponuji
třemi armádami ve třech státech – a přesto stále figuruji jako soukromá osoba. Žádná velmoc přece
nemůže jednat o využití legií, aniž by je uznala. Československo má armádu a nemá statut. Hodláte
snad uchránit Rakousko, tento zlý sen s německou páteří?“ „…jsme tady a svými skutky jsme
prokázali, že máme právo na svobodu!“ Opřel se o úspěch na všech frontách, odboj, který konečně
doma začal a po sedmi dnech vypracoval Prohlášení nezávislosti, které poslal jak prezidentovi, tak
tisku. Nad svým sídlem vztyčil Československou vlajku.
„Pro přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré
styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u manželčiny
rodiny a veřejných vystoupení. Podařilo se mu tak dostat se k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že
požadavky porobených národů rakouské monarchie jsou oprávněné – 18. října Wilson veřejně odvolal
svoje dosavadní stanovisko, přispěl k rozpadu v troskách ležícího Rakouska-Uherska, a podpořil tak i
vznik Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou
nového demokratického Československého státu, Čs. republiky.“ 2
Masaryk se domů plavil se na luxusní lodi obklopen novináři. Před Vánoci konečně přijel do vlasti.
Byl vítán s nebývalou slávou, ovšem čekala ho spousta práce.
4. Prezidentem
„Že jsem se stal prezidentem: na to jsem nebyl připraven. I když jsem byl uznán za hlavu naší
zahraniční vlády, i když jsem si už byl jist, že s té vojny vyjdeme svobodni a že se navrátím – co budu
dělat, až zase budu doma, o tom jsem neměl kdy přemýšlet. …A mnoho, snad denně jsem se musel učit
něčemu novému; to není maličkost, být prvním presidentem v novém státě, který nemá své tradice
vládnutí a reprezentace. Viděl jsem chyby, které se dělaly, a které jsem dělal já. …Musel jsem se hodně
napřemýšlet, co je a jaký má být prezident demokratického státu…Žil jsem posud co nejvíce
v soukromí, ale teď jsem se musel smířit s těmi strážemi dole, s parádami, recepcemi a se vší tou
reprezentací; co dělat, říkám někdy, to patří ke kšeftu. Po té stránce, řekl bych, to máme zařízeno dobře,
náš republikánský ceremoniál, náš protokol se stal v mnohém příkladem. Sám pro sebe žiju tak, jak
bych si přál, aby mohl žít každý občan; má jediná nákladnější záliba jsou knížky, ale ty budou složit
veřejnosti.“ 9
„V Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další spojenec Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu
1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Rašín, ministr financí,
Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky
atentátu a ve stejném roce odchází na věčnost i Masarykova žena Charlotta Garrigue. Ve Švehlovi
(agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Ale Kramář (Národně demokratická strana),
se stal novým politickým odpůrcem, i když zůstali osobními přáteli.“ 2
Z pohledu státotvorného je výraznou zásluhou Masaryka zrovnoprávnění ženy v ústavě. Ze
současného pohledu je zajímavé, že s profesorem Hanischem debatoval o myšlence Panevropy –
věděli, že Evropa ještě není připravená, i když je třeba se na sbližování chystat. Masarykův denní
režim odpovídal jeho pracovitosti. Aby vyrovnal nezkušenost parlamentu, zval na porady členy
vlády, do funkcí povolával sokoly a legionáře, využíval učitelů, formoval křídla sympatizantů
v politických stranách, inspiroval se mezi umělci (tzv. Pátečníci). Snažil se, aby veřejné mínění
utvářel nezávislý tisk. Byl nadstranickým prezidentem a proto své články a názory uveřejňoval pod
různými pseudonymy.
Nedostatky v sociální péči nahradil založením fondu z financí bankéřů a velkopodnikatelů.
Samostatnou kapitolou, která se v této práci nezabývám, je jakási mytologizace Masaryka. Ten
uvažoval tak, že běžný občan, zvyklý po staletí na obraz panovníka, není schopen okamžitě
akceptovat „světského“ prezidenta republiky. Tak docházelo k částečné stylizaci Masaryka, která
byla výrazně podpořena láskou lidu, který po generace znal panovníka jen z vyprávění. Masaryk
jezdil mezi lid. Byl schopný začít jako první kopat základy, ke kolečku pozval třeba Beneše a tímto
lidovým přístupem si dokázal získat i komunistickou vesnici horníků. Lánští se mohli účastnit
pravidelných promítání v zámečku.
Ve státě a tedy i v parlamentu (a nevýrazném senátu) měl Masaryk obrovskou moc. Nebyla dána
ústavou, ale autoritou jeho osobnosti.
4.1 Kramářova kritika
Když v roce 1921 Masaryk těžce onemocněl, jmenoval za svého nástupce Beneše, což se nesmírně
dotklo Karla Kramáře. Svou „kritiku“ začal článkem „Buď proklet krysa M!“, které přecházela
snaha o omezení prezidentských pravomocí. Nejvýrazněji se rozpor projevia ve sporu o 28. říjen.
Otázkou bylo, kdo se více zasloužil o vznik samostatné republiky. Masaryk byl opět obviňován
z válení se po hotelích, zatímco představitelům domácího odboje hrozila smrt. Klerikálové
požadovali účty zahraničního odboje. Dalším konfliktním tématem byl Husův den, jež se stal díky
Masarykovi státním svátkem. Papežský nuncius opustil Československo a na 2 roky byly zmraženy
vztahy s Vatikánem. Masarykovi se podařilo odhalit a předejít puči, o který se měl pokusit fašista
Gajda. Na Masaryka byl opakovaně vystaven snahám o atentát Gorgulova(který později zabil
francouzského prezidenta). Zajímavou snahou bylo obrátit proti Masarykovi jeho vybrané chování,
kdy byl nařčen, že jeho matka měla poměr s nějakým šlechticem a Masaryk je levoboček.
Samozřejmě se objevily pomluvy o židovském původu Masaryka.
Silným argumentem pro Kramářovskou opozici byla hospodářská krize. Nejsnadnější bylo obvinit
Masaryka. Stav ještě zhoršila událost, kdy bylo stříleno do stávkujících dělníků. Příslušného
ministra Masaryk odvolal. Masaryk také pozoroval, kritizoval a varoval před nacismem.
Československo bylo ostrůvkem demokracie a cílem mnoha emigrantů z Německa. O státním
svátku 28. října tak vyjel v čele armádní přehlídky, stařec na koni, na protest proti nástupu Hitlera
v Německu. Masaryk byl zvolen znovu prezidentem, přestože jeho zdravotní stav byl už dost
kritický, musel proto po pouhém roce abdikovat. V roce 1937 zemřel Kramář, Šalda i Pekař. 14.
Září 1937 zemřel Masaryk.
4.2 Po smrti proklet
Americké noviny psaly o ztrátě hrdiny. Thomas Mann psal, že kdyby byli v Evropě čtyři
Masarykovi podobní, tak by se její dějiny vyvíjeli výrazně lépe. G. B. Shaw psal, že jiného než
Masaryka, by v čele Spojených států evropských neviděl.
Po Mnichovském diktátu byl Masaryk obviňován z nezdařeného experimentu, z popření vlády
Boha na zemi a kdo ví čeho ještě. Za druhé světové války byl Masaryk zakázán, po válce měl chvíli
prostor, než ho opět zakázali komunisté. A dnes, si čtete tuto práci.
5. Závěr
K formě práce. Když jsem s prací začínal, chtěl jsem použít nějakou stručnou životopisnou
literaturu jako základ, na který budu navazovat dalšími přesnějšími informacemi. Tomuto popisu
nejlépe vyhovoval Ano, Masaryk od Mahlera. Je zjevné, že autor Masarykovi straní, proto jsem se
snažil využít jen fakta. Myslel jsem si, že postupně práci budu doplňovat fakty se zaměřením na
veřejné mínění – ovšem jak jsem si půjčoval různé knížky, zjistil jsem, že se většinou zabírají
jinými tématy. Je spousta literatury o legiích, obrovské množství o politice první republiky nebo o
Masarykově filozofii. Většina literatury, mě osobně obohatila – ovšem pro moji práci měla jen
poměrně zanedbatelný přínos.
Během psaní se tak stal hlavním zdrojem informací internet, i když se velmi často jedná o odkazy
na určitou část nějaké knihy. Postupným rozrůstáním navíc práce „nabrala“ dostačující obsah a
naplnila i snahu poznat cestu od drzého Tomáše k Osvoboditeli Masarykovi.
I když jsem si svou práci představoval docela jinak… určitě je pro mě přínosem.
Během práce o Masarykovi jsem zjistil, jak obtížné je zaměřit se na část jeho života nebo činnosti.
Pravděpodobně je to tím, že jsem se této osobnosti věnoval poprvé.
Od začátku jsem byl velmi překvapen a ohromen Masarykovou osobností. Například představa
mladého Masaryka, který se brání pohrabáčem řediteli gymnázia – mě nejen pobavila, zároveň
důvod této situace – tedy nezlomná touha Masaryka v mém věku po pravdě – se mě přirozeně
dotkla.
Bylo mi radostí pozorovat Masarykův život, který je velmi inspirativní. Masaryka mnohokrát
zachránilo štěstí, i když on sám by řekl, že to byla Prozřetelnost Boží. Celý jeho život je protknut
zásadami ze studentských let: Nic není velké, co není pravdivé; Vědění je moc; Pravdou k právu.
Pročítal jsem knihy, které jen dál rozváděly tyto myšlenky, nebo je popisovali. Pro mě ovšem bylo
důležité, jak se Masaryk s takto pravdivými, moudrými tudíž i těžko prosaditelnými myšlenkami,
protloukal životem – ba co víc, jak je lidsky i politicky prosazoval.
Využíval pedagogických přednášek, vzdělával pomocí časopisů, debat s kolegy, studenty,
osobnostmi, politiky.
Jeho pokrokovost přirozeně narážela na pověry, předsudky, maloměšťanství. Právě tyto negativní
reakce jsou důležitou částí mé práce. Ukazují, že pokrok není možný bez odporu.
A tato myšlenka je pro mě osobně velmi hodnotný výsledek této práce – celá filozofie Masaryka mě
zásadně ovlivnila a obohatila. Přirozeně jsou záležitosti, ve kterých bych byl s Masarykem
v rozporu – což je vzhledem k 140letému rozdílu pochopitelné.
5.1 Resumé
Masaryk’s life is quite inspiriting and I am very happy that I found his undeniable characteristics
which are described in three sentences from his studies: With truth to law; Nothing is great, what is
not true and Knowledge is power.
His work combines education and statesmanship, philosophy and will to fight against injustice,
babbittry and make-believe. These fights enrich my life.
In this work I used first of all Zdeněk Mahler’s book Ano, Masaryk. I realized how many books are
about Masaryk’s faith, philosophy, work during First World War and his presidency. It was difficult
to find information about earlier part of life and my working process was quite different than I
supposed. My work is finished, but my relationship to Masaryk has started.
6. Zdroje, použitá literatura
MAHLER, ZDENĚK - Ano, Masaryk, 2. vyd. Praha, Primus, 2002, str. 93, ISBN 80-86207-40-4
1
HERBEN, JAN - T. G. MASARYK, výtah: http://mujweb.atlas.cz/www/barbieman/TGM.htm
2
http://cs.wikipedia.org/wiki/Tomáš_Garrigue_Masaryk - 12. 2. 2009
3
http://www.sanquis.cz/index.php?linkID=art310 - 27. 4. 2009
4
Barbora Schmeidlerová: Sociálně – politické zápasy Tomáše Garrigua Masaryka za Rakouska,
diplomová práce
5
http://cs.wikipedia.org/wiki/Královédvorské_a_Zelenohorské_rukopisy - 13. 2. 2009
6
http://granosalis.cz/modules.php?
name=News&file=article&sid=2272&mode=thread&order=0&thold=0 - 3.4 2009
7
http://www.granosalis.cz/modules.php?
name=News&file=article&sid=2271&mode=thread&order=0&thold=0 3.4 2009
8
http://cs.wikipedia.org/wiki/Hilsneriáda 13.2.09
9
ČAPEK, KAREL. Hovory s T. G. Masarykem. Praha: Československý spisovatel, 1969.s. 151
7. Přílohy
Příloha č. 1 – Leopold Hilsner v době svého zatčení 4
Příloha č.2 - Karikatura T. G. Masaryka s Židem z období Hilsnerovy aféry 4
Příloha č.3 - Vděční Jihoslované pořídili v Záhřebu dne 17. dubna 1909 tuto fotografii, opatřili ji
svými podpisy a věnovali svému ochránci T. G. Masarykovi 4
Příloha č.4 – množství publikací o Masarykovi/od Masaryka/ posmrtně od Masaryka/ v angličtině
http://worldcat.org/identities/lccn-n80-86389