Publikace - Domov pro seniory Stachy

STACHOV - STACHY
Obec Stachy (německý název Stachau; v průběhu staletí je označována
Stachov, Královské Stachy, Královský Hvozd – svobodná obec Stachy) byla
součástí soudního okresu Kašperské Hory. Obec patřila k panství Královský
Hvozd a měla samostatnou farnost. Součástí obce byly též osady Německé
Chalupy, Churáňov, Jáchymov, Jirkalov, Krousov, Šebestov, Oldřichov,
1
Tejmlov Říhov, Vyšehrad, Úbislav a Michalov, samoty Matějov,
Reckerberg a Kůsov.
Na území této obce procházela již od 13. století stará obchodní stezka z
Kašperských Hor do Vimperka.
Celá tato územní enkláva jihozápadního pohraničí byla od 14. století
označována jako Královský Hvozd. Tvořilo jakýsi obranný val proti útokům
nepřátel z okolních zemí. Tuto oblast připojil roku 1273 k Českému království
Přemysl Otakar II., tento majetek českého vladaře dostávali ve formě zástav
příslušníci různých šlechtických rodů. Obyvatelé této oblasti se stali strážci
hranic, důležitých obchodních cest i nalezišť zlata. Zůstávali pod pravomocí
královské komory i královské prokuratury, území bylo rozčleněno do
jednotlivých rychet s vlastní soudní pravomocí. Lidé tohoto území byli
nazýváni Kralováky, byli zbaveni daňových povinností a získali různá práva
(vaření piva, pálení kořalky, provozování šenku, práva lovit zvěř i chytat
ryby).
Nejstaršími zástavními držiteli Královského Hvozdu byli páni
rýzmberské větve rodu Janovských z Janovic, kteří tuto oblast ovládali až do
roku 1492. Koncem 15. století se stal majitelem hradu Rýzmberka i
Královského Hvozdu rakouský šlechtic Jindřich Prušenk ze Štetenberku, poté
jeho syn Oldřich. Když byl Oldřich přijat za obyvatele Českého království,
získal hrad Rýzmberk i Královský Hvozd Břetislav Švihovský z Rýzmberka
a na Rabí, poté se Královský Hvozd stal majetkem Anny z Říčan. Roku 1552
vlastnili toto území Anniny synové – Jiří a Albrecht z Gutštejna.
Gutštejnové ztratili zástavní právo roku 1578, novým majitelem byl Jan Popel
starší z Lobkovic, za jednoho z Lobkovicových synů byl Královský Hvozd
připsán k hradu Opálce. Od roku 1597 držel tento majetek Volf Novohradský
z Kolovrat, posléze jeho syn Zdeněk, který prodal panství Opálku se zápisem
na Královský Hvozd své matce Juditě Kolovratové, rozené ze Šternberka.
2
V období častých změn zástavních držitelů propukly spory mezi
vlastníky a zdejšími obyvateli o privilegium císaře Matyáše z roku 1617. Toto
privilegium potvrzovalo, že se obyvatelé Královského Hvozdu sami vykoupili
ze zástavy složením zástavní sumy a části Hvozdu (rychty) zůstanou na
věčné časy pod ochranou českého vladaře.
Roku 1621 dal císař Ferdinand II. Královský Hvozd do zástavy
španělskému dobrodruhovi Donu Martinovi de Hoeff – Huertovi, po jeho
smrti dceři Marii Anně. Roku 1638 se Marie Anna vzdala svého majetku
včetně zástavního Královského Hvozdu. Toto území vlastnili dva šlechtici.
Vilém Adam Popel z Lobkovic získal rychty Svatá Kateřina, Zejbiš (dnešní
Javorná), Kochánov, Hamry, Zhůří, Železná Ruda a Hojsovu Stráž;
Albrecht Libštejnský z Kolovrat rychty Stodůlky, Stachy a Vysoké Lávky.
Tímto způsobem se Královský Hvozd rozdělil na dvě části, z nichž každá se
vyvíjela samostatně. Roku 1674 državu Viléma Adama Popela z Lobkovic
koupil Vilém Albrecht z Kolovrat a na Týništi, Kolovratové vlastnili toto
území až do roku 1726. Maxmilián Norbert Krakovský z Kolovrat přikoupil 3
rychty (Stodůlky, Stachy a Vysoké Lávky), a tak došlo k dočasnému spojení
obou částí. Dalším majitelem byl Josef Jan Maxmilián Kinský (+ 1780),
tehdy vzniká nový statek Prášily. Od roku 1799 vlastní celý Královský
Hvozd Schwarzenberkové. Tento samostatný správní celek po roce 1850
zaniká.
Králováci
Králováci byli šumavští osadníci převážně německé národnosti, kteří od 12. a 13. století
střežili hranici, zemské stezky a zlaté doly, věnovali se také těžbě dřeva a pastevectví. Byli
svobodní, podřízeni jen českému králi, který jim udělil četné výsady (právo lovu, mýcení
stromů, vaření piva aj.), aby podpořil osídlení v těchto odlehlých končinách. Německá
kolonizace západní části Šumavy se plně rozvinula v 16. století. Králováci sídlili v
osamělých dvorcích uprostřed svých pozemků kolem osmi rychet, vrchní rychtáře směli
sami volit. Výjimečného postavení byli však Králováci postupně zbaveni.
Královácké rychty
Území obývané Králováky bylo původně rozděleno do osmi rychet:
Svatá Kateřina (Sankt Katharina)
Hojsova Stráž (Eisenstraß)
Hamry (Hammern)
Javorná (Seewiesen)
3
Zhůří (Haidl)
Kochánov (Kochet)
Stodůlky (Alt-Stadeln)
Stachy (Stachau)
Historie
Území Královského hvozdu bylo k Čechám definitivně připojeno Přemyslem Otakarem II.
roku 1273.
Během třicetileté války bylo královácké území dáno královskou komorou České koruny do
zástavy a zpět už nikdy nevyplaceno. Tím přešlo toto území v majetek panství prášilského
a bystřického, přičemž si ovšem králováčtí svobodní sedláci podrželi svá stará práva a
privilegia. Králováci měli zejména právo volit si ze svého středu vlastního rychtáře, jakož i
vrchního rychtáře, jemuž příslušelo i vedení dávek a soupisů, zatímco jiné záležitosti
administrativy obstarávala panství Prášily (Stubenbach) a Bystřice nad Úhlavou (Bistritz
an der Angel). Sedláci byli zproštěni robotních povinností, směli vařit pivo a pálit kořalku,
užívali i privilegia svobodné honitby a rybolovu na svých pozemcích a ve svých vodách.
Po zrušení roboty a poddanství (1848) se samozřejmě staly tyto staré svobody a výsady
něčím, co příslušelo od té doby i všem ostatním šumavským sedlákům, zbaveným roboty a
svobodným náhle stejně jako Králováci. Nicméně i poté se králováčtí sedláci cítili být v
jistém smyslu jiní než ti donedávna ještě robotní rolníci, na které svobodní sedláci dříve
shlíželi s jistou pohrdavou přezíravostí. Královácká hrdost nebyla bez oprávnění. Nehledě
na samo vědomí, že jejich předkové byli odnepaměti svobodnými vlastníky půdy,
poddanými přímo českému králi, těšila se většina z nich významnému jmění a blahobytu a
v důsledku toho i značnému vzdělání, kterým znatelně převyšovali ty ostatní svého stavu.
K tomu je třeba přičíst, že královácké dvorce, z nichž mnohé zůstávaly po staletí v držení
jednoho a téhož selského rodu, ležely často při těch půdou nejlepších a proto i
nejvýnosnějších pozemcích, obklopeny obvykle (alespoň ty největší z nich) staveními, které
svobodní sedláci, neschopni své pozemky obdělávat vlastními silami, zřídili pro ty ostatní,
kteří pro ně museli konat práce za denní mzdu. Každý větší „svobodný dvorec“ (Freihof)
tak představoval malý panský statek s panským domem a obydlími zemědělských
„dělníků“ a během staletí se musel z patriarchálního poměru mezi majitelem a na něm
závislými, v jistém smyslu mu poddanými, pracovníky vytvořit pocit panské nadřazenosti.
Od roku 1848 příslušelo královácké území ke třem c.k. okresním soudům v Nýrsku
(Neuern), Sušici (Schüttenhofen) a v Kašperských Horách.
Na území pozdější osady stával na pravém břehu Jáchymovského
potoka v první polovině 16. století dvorec jakéhosi Eustacha či Stacha. Jméno
této osoby přejala osada, která vznikla kolem Stachova dvorce. Roku 1614 je v
pramenech doložena existence Stachovské rychty, roku 1618 se hovoří o dvoře
U Stachů čili Stachově.
Mezi lety 1560 – 1561 existovala na levém břehu Jáchymovského potoka
sklářská huť, kterou vlastnili majitelé Stachova dvorce. O existenci huti
4
Stachov máme dochovánu i zprávu z dalšího zdroje. Ve fondu Archiv města
Prachatice se dochovala kniha „Pře vedené proti Sušickým, Klatovským a
Kašperskohorským před slavným soudem zemským větčím“. Zde (fol. 57b –
58a) je zachycena zpráva prachatických poslů na výzvědné cestě do
Kašperských Hor roku 1577. Hovoří se zde o tzv. Královské huti.
Po roce 1848, kdy bylo zrušeno poddanství, zaniká původní
patrimoniální správa. Obce se stávají nezávislými samosprávnými úřady,
jejichž nadřízenými orgány jsou nově vzniklé okresní úřady (původně
nazývané okresní hejtmanství). Obce řídí obecní výbor a představenstvo.
Dne 7. února 1919 byl vydán zákon č. 76 Sb., který obecní zřízení novelizoval.
Dle tohoto zákona se staly řádnými orgány obcí obecní zastupitelstvo
(náhrada obecního výboru), obecní rada, starosta, náměstek (ve městech
náměstci) a komise. Obecní zastupitelstvo volilo obecní radu, starostu a
náměstka. Představitelé obce byli zvoleni na dobu 6 let (původně na 3 roky) a
vykonávali činnost zdarma. Pouze starosta pobíral na základě rozhodnutí
zastupitelstva určitý plat. Obce vykonávaly činnost samostatnou a
přenesenou. Jako samostatná obec spravovaly obecní jmění a záležitosti
vztahující se k obecnímu svazku – udílely domovská a měšťanská práva i
čestná občanství. Dále se obce věnovaly bezpečnosti osob a jmění, udržovaly
obecní cesty a mosty, dohlížely nad potravinami, staraly se o zdravotnické
záležitosti, kontrolovaly stav čeledě a mravnost v obci. Obce také pečovaly o
chudé a o dobročinné obecní ústavy, dohlížely nad stavebním řádem a
vydávaly policejní povolení ke stavbám. V oblasti přenesené působnosti se
staly pověřeným orgánem státní moci v záležitostech veřejné správy.
Životnost královácké tradice dokazuje používání názvu „Královský
Hvozd – svobodná obec Stachy“ i po roce 1848. F. A. Borovský popisuje v
Řivnáčově průvodci po Šumavě roku 1883 další lidový zvyk: „Králováci
zachovali mnohé staré zvyky, zmiňujeme se jen o jednom, který každému v
této krajině cestujícímu jest nápadný…
5
Těla umrlých kladou se hned po smrti na omalovaná, odznaky smrti
ozdobená prkna, s kterých teprve před pohřbem do rakve se vloží. Na prkno
‚umrlčí‘ zvané napíše se pak jméno toho, kdo na něm ležel, obyčejně s
případnými průpovídkami, a postaví se pak ke
kapličce, nebo na křižovatce, nebo při lesní cestě
u silného stromu a podobně, …“.
Roku 1787 vznikla na Stachách škola, roku
1918 tu navštěvovalo českou obecnou šestitřídku
276 žáků. Roku 1919 byla v obci otevřena česká
trojtřídní měšťanka, kde se posléze učilo 114
žáků.
Roku 1883 vznikl na Stachách poštovní
úřad, roku 1897 byl založen sbor dobrovolných
hasičů.
Za první republiky sloužil k občerstvení místních i návštěvníků
hostinec Lev, k ubytování turistů též hotel Hvězda.
Nejstarším sakrálním objektem obce je hřbitovní kostel Panny Marie
Bolestné z roku 1781. Jde o jednolodní pozdněbarokní svatyni s půlkruhově
uzavřeným presbytářem se sakristií na severu a s věží na západě.
Mladším svatostánkem na Stachách je pozdněempírový kostel
Navštívení Panny Marie. Tento sakrální objekt byl vystavěn v letech 1842 –
1849. Jedná se o rozměrnou jednolodní stavbu s trojboce uzavřeným
presbytářem, který je uvnitř vystavěn do půlkruhu. Svatyně má úzkou věž v
ose, v interiéru najdeme novodobý mobiliář. Jedinou výjimkou je socha Piety z
2. poloviny 17. století.
U kostela se rozkládá patrová fara s mansardovou střechou. V přízemí
budovy se dochoval obdélný pozdněrenesanční portál s erby v nadpraží.
6
Obyvatelstvo se v 19. století živilo sezónními pracemi na území
habsburské monarchie, ale též v okolních státech. Lidé ze Stach pracovali
jako zedníci, muzikanti či cirkusáci. Pouze na zimu s vydělanými penězi se
vraceli domů, byli označováni jako „světáci“. Měli též svéráznou lidovou
architekturu. Stavěli roubená stavení s malbou na okosu stropních trámů, se
šindelovou střechou a zvoničkou. Tato stavení se do dnešních dnů zachovala
na Stachách (čp. 67 a 68) a v Kůsově (čp. 101 a 199).
Nedaleko obce u Kůsova byla roku 1788 založena Voldřichova (Stará)
huť. Díky válkám habsburské monarchie s revoluční Francií a posléze s
Napoleonem zde byla od roku 1798 do konce prvního desetiletí devatenáctého
století výroba zastavena. Huť obnovila svou činnost teprve roku 1822.
Vyráběla se tu hodinová sklíčka a duté sklo. Ročně se zde zhotovilo 500 kusů
dutého skla, které bylo vyváženo na německé a italské území. Velmi žádaným
artiklem byly pestrobarevné páteříky. Šlo o růžencové korálky oblíbené ve
Španělsku, Portugalsku i Orientu. Provoz
řídil Jan Eisner, od roku 1837 jeho zeť Josef
Schmid, roku 1857 Rudolf Schmid. Roku
1873 získává Rudolf Schmid povolení pro
zřízení nové sklářské huti v Kůsově. Roku
1889 tento sklářský podnik ukončuje
činnost, celá huť posléze zanikne.
Z celého areálu sklárny zůstal zachován hospodářský dvůr, který byl
roku 1962 přestavěn na domov důchodců.
Stachy se svým rozsáhlým okolím jsou dějištěm známé
Klostermannovy povídky Odyssea soudního sluhy o strastiplném putování
soudního zřízence Mastílka z Kašperských Hor. Karel Klostermann i Eduard
Bass zaznamenávali osudy proslulých stašských světáků, kteří se v cizině
uplatňovali nejen jako řemeslníci různých profesí a stavební dělníci, ale
především jako cirkusoví umělci a hudebníci. Věhlas stašských světáků
7
dokládá i jedna tradovaná verze vyprávění o objevení Ameriky. Když prý
Kryštof Kolumbus přistál u amerických břehů, přišel mu vstříc jeden muž a
přivítal ho slovy: "Pěkně vítám, já jsem ze Stach a hraji tady na basu.
Na konci 19. století měly Stachy s přilehlými osadami i samotami 2347
obyvatel (2072 Čechů a 275 Němců) ve 199 domech. V četnické stanici byl 1
četník a klapalo zde 7 mlýnů. Roku 1910 zde najdeme 2763 usedlíků (2578
Čechů a 185 Němců) v 254 usedlostech.
Ve 30. letech 20. století žilo na Stachách 2415 osob (2240 Čechů a 175
Němců) v 263 staveních.
Roku 1850 byly Stachy samostatnou obcí okresu Kašperské Hory, v
období 1869 – 1948 okresu Sušice. Mezi lety 1949 – 1960 byla tato obec
přičleněna k okresu Vimperk, od roku 1961 je součástí okresu Prachatice.

Šumavský obr Rankl Sepp
Jednou z nesmrtelných osobností staré Šumavy se i
díky dílu spisovatele Karla Klostermanna stal rázovitý,
neobyčejně urostlý, ale také dobrácký muž, jemuž se
přezdívalo Rankl Sepp. Není snad dodnes v centrální
Šumavě člověka, který by neznal jeho jméno. Období života
trochu proti své vůli rozdělil na část spojenou se svým
rodištěm Ranklovem u Zlaté Studny nad Horskou Kvildou
a Jáchymovem u Stach, kde vydechl naposledy. Do těchto
končin se koncem října vydal zvídavý Moskyt, aby
zmapoval stopy jeho velkých bot, nezapomenutelných činů i
místa, která z nezvyklé výše přehlížely Seppovy oči.
Šumavští Klostermannové
Mezi Churáňovským vrchem a Horskou Kvildou se rozkládá Ranklovská rovina.
Leží v nadmořské výšce kolem 1100 metrů a je to jedna z nejdrsnějších lokalit Šumavy. Po
většinu roku je tu chladno a deštivo. Zimy jsou tu pak velmi dlouhé a tuhé. Na pláni
sevřené ze všech stran horským lesem a četnými rašeliništi, vznikla zřejmě v 18. století, v
souvislosti se založením sklárny na blízké Zlaté Studni, malá osada Ranklov. Tady našel
8
svůj domov jeden z příslušníků v této oblasti značně rozvětvené rodiny Klostermannů –
královský svobodný sedlák Matyáš Klostermann.
První z Klostermannů přišel do oblasti plání střední Šumavy z Rejštejna zřejmě v
roce 1670 a jmenoval se Georg Klostermann. Pláně (Gefilde) - Kvildy byly v těch dobách
po útrapách třicetileté války a po několika morových ranách značně vylidněné. Na počátku
koupil první Klostermann opuštěnou usedlost na Horské Kvildě, kterou však po nějakém
čase přenechal rodině Weishäuplů a přestěhoval se na jiný opuštěný kvildský statek,
později zvaný podle Georgova syna Daniela Klostermanna Danielhof. Tato usedlost
stávala v místech, kde dnes z Horské Kvildy odbočuje silnička ke Zlaté Studni. Statek U
Daniela však po 2. světové válce zanikl a na jeho místě nyní najdeme poměrně čerstvou
novostavbu. U Daniela Klostermannové hospodařili až do roku 1904 a evidentně se jim tu
dařilo. Jejich rod se postupně rozrůstal, větvil a expandoval do blízkého i vzdálenějšího
okolí. V roce 1945 žilo na Horské Kvildě v devíti vlastních domech na 15 rodin
Klostermannů, na Kvildě pak dalších pět. Ze statku U Daniela pocházel také Josef
Klostermann (pravděpodobně vnuk Daniela Klostermanna), žijící v dospělosti na Dolních
Hrádkách u Srní, jehož synem byl lékař Josef Klostermann - otec známého spisovatele a
milovníka Šumavy Karla Klostermanna.
Jedním z významných počinů tohoto spisovatele je i slavný román „V ráji
šumavském“. V něm se zčásti věnuje právě té větvi šumavských Klostermannů, která
našla domov na samotě uprostřed lesů Ranklovské roviny.
Rozkvět šumavských skláren dával práci nejen kvalifikovaným sklářům, kteří
většinou přicházeli z daleka, ale i mnoha dalším místním řemeslníkům a pomocným
dělníkům. Díky tomu se i obyvatelům Šumavy z Kvild začalo dařit mnohem lépe.
Rozvíjela se horská městečka a vesnice, poblíž sklářských provozů se i na zcela
nehostinných místech stavěly osamocené usedlosti. Především doprava dřeva na topení ve
sklářských pecích, těžba, drcení a zásobování křemenem či následný rozvoz sklářského
sortimentu zákazníkům, poskytoval povozníkům slušné živobytí. Jedním z nich byl
pravděpodobně i první hospodář na Ranklově, pocházející z rozvětveného rodu
Klostermannů.
Matyáš Klosterman (*1785 Popelná) si vzal za ženu Františku Hoffmannovou
(*1790), dceru sklářského dělníka Josefa Hoffmanna ze Zlaté Studny a odvedl si ji sebou
na Ranklov. Tam spolu ve velmi drsných podmínkách začali hospodařit, v čemž jim muselo
ze všech svých sil postupně pomáhat i jejich devět dětí. A hned to prvorozené dítko, bylo
brzo svým rodičům více než zdatným pomocníkem. 16. ledna 1819 se totiž na samotě
uprostřed lesů narodil pozdější legendární šumavský obr Josef Klostermann, zvaný
Rankelský Sepp.
Josef z Ranklova
Ještě než Josef Klostermann dovršil věku dvaceti let, měřil už 210 cm. Byl vysoký,
ale poměrně štíhlý, jeho síla však prý byla obrovská. Používal jí většinou jen při práci a při
úkolech, s kterými si ostatní nevěděli rady. Měl mírnou povahu, pokud se však přeci jen
někomu podařilo ho opravdu rozzlobit, musel takový odvážlivec počítat s tím, že dopadne
velmi zle. Jinak byl Sepp prostý, pracovitý a srdečný člověk, učiněný dobrák, navíc se
smyslem pro humor. Pomáhal kde mohl a ostatní horalé si ho velmi vážili.
9
Jednoho dne prý mladý Sepp spatřil ve Zhůří u Krickelových, kam přišel kosit louku, v
kolébce nemluvně – malou holčičku. Ta se na obrovitého horala, který se nad ní sklonil,
začala náhle usmívat a spokojeně broukat. To Seppa tak potěšilo, že prohlásil: "Ty děvečko
malá, na tebe si muším počkat. Voč že ty budeš jednou mojí nevěstou." A jak řekl, tak také
bylo. Tato o hodně mladší dívka Cecilka (Cäcilie), rozená Krickelová, se opravdu později
stala jeho manželkou a během několika následujících let Josefovi povila 7 dětí.
Josef Klostermann byl na Ranklově spokojený. Po převzetí hospodářství využíval
skrovných darů drsné horské divočiny i dávných naturálních práv, které získali jeho předci
při počátečním osidlování pustých šumavských Plání. Ty mu mimo jiné umožňovaly odběr
dřeva z okolních lesů či možnost pást 25 kusů dobytka na pozemcích kašperskohorských
pánů. Hlavně se ale Rankl Sepp živil povoznictvím. Volským potahem do nedaleké
sklárny na Zlaté Studni pravidelně přivážel dřevo a křemen, po velkých polomech, jenž
způsobila 26. října 1870 silná větrná smršť a následné tzv. broučkové kalamitě, svážel klády
do Rejštejna k plavení po řece Otavě.
To bylo vůbec zlaté období Šumavy. Jedna z prvních ničivých invazí lýkožrouta
smrkového přinesla horalům nebývalé zisky. Dřevo napadených stromů nestačili kácet ani
odvážet a peníze se jim jen hrnuly. Na bídu a odříkání zvyklí horalé náhle bohatli a
neuváženě utráceli. Tradiční hodnoty a zvyklosti se vytrácely. Josef Klostermann prý
varoval před přílišným rozhazováním. Věděl, že až bude dřevo z Šumavy odvezeno a lesy
zdecimovány, bude o to hůř. Tušil, že stará dobrá Šumava před jeho očima navždy mizí.
Rankl Sepp žil ve svém horském hospodářství tak, jak byl zvyklý od svých rodičů,
jak se na takovém kousku neúrodné půdy uprostřed lesů a močálů žít dalo a také podle
toho, jak se dařilo blízkým sklárnám, či jaká byla poptávka po dřevě. Vystaveni
nemilosrdnému koloběhu ročních období tito lidé usilovně pracovali především přes krátké
léto a dlouhou zimu přežívali podle toho, jak se na ní dokázali připravit. Nebylo možné žít
bez předvídavosti, bez úspor na nutné výdaje, bez plánování a bez řádu. Každé opomenutí,
či zanedbání se zpravidla krutě vymstilo. Nemoc či zranění hospodáře představovalo
ohrožení celé rodiny. Stejně jako na zajištění vlastního živobytí se dbalo na zaopatření
domácího zvířectva a hlavně pak dobytka. Vždyť na tažných zvířatech a jejich kondici byl
takový povozník zcela závislý. Rankl Sepp tohle všechno dobře věděl a snažil se to
připomenout těm, kteří na to oslepeni náhlým blahobytem začali zapomínat.
Stejně prostě, jako žil sám, vychovával i své děti. Ti co Josefa Klostermanna na
Ranklově navštívili, vzpomínali, jak jeho drobotina vždy při příchodu hostů bez řečí
zalezla na pec, odkud tiše poslouchala debatu dospělých a slezla, až když zase návštěva
odešla. Ani sám Sepp u stolu příliš neposeděl. Byl zřejmě již z dětství zvyklý jíst stranou
od ostatních na lavici u kamen a teprve tady mu opravdu chutnalo. Při rozhovoru prý často
na znamení souhlasu používal zvláštní sousloví: „Nocharanondar, so, so“.
Josef byl levák, s jeho mohutnou postavou kontrastoval vysoko posazený, skoro až
dětský hlas, což mohlo být znamením jakési hormonální poruchy, která zřejmě stála i za
jeho nadměrným vzrůstem. Kdo Seppa znal, zvykl si ho vídat zpravidla v režné košili, na
které nosil až ke krku upnutou vestu. Kabátec a kalhoty měl ušité z podomácku vyrobené,
teplé a pevné látky, zvané šerka. Nohy, obuté do kratších kožených holínek, měl až po
kolena chráněny vysokými vlněnými punčochami. Typickým „módním“ doplňkem Rankl
Seppa byl však jeho kulatý plstěný klobouk, který vždy při hovoru sundal z hlavy a
10
přidržujíce si ho oběma rukama u těla, s ním otáčel v prstech. Střecha klobouku byla díky
tomu dohladka vyleštěna a leskla se jako zrcadlo. Kamkoliv se pak šumavský obr vypravil,
doprovázela ho jeho půldruhého metru dlouhá sukovice.
Podle všeho se rodině Josefa Klostermanna na horské samotě dobře dařilo. Přesto se
však přiblížila chvíle, kdy měl stárnoucí Sepp svůj „šumavský ráj“ Ranklov opustit. Již
nějakou dobu se kašperskohorským majitelům lesů Ranklovské roviny nelíbilo, že tu žije a
hospodaří někdo, kdo disponuje dávným naturálním právem, bere si jejich dřevo a spásá
jejich louky. Přemlouvali proto mnohokrát Josefa Klostermanna, aby se přestěhoval do
vlídnějších končin a Ranklov jim prodal. Sháněli mu jiné šumavské hospodářství a nabízeli
různé „výhody“. Sepp dlouho odolával, ale v roce 1882, i vzhledem k tomu, že definitivně
vyhasly sklářské pece na Zlaté Studni, s prodejem souhlasil. Třiašedesátiletý šumavský
obr se stěhoval do osady Jáchymov u Stach.
Mezi Čechy
Ve stráni stojící, bývalá Hercíkova chalupa č.p. 132 se stala novým domovem Josefa
Klostermanna a jeho rodiny. Sepp se však jako doma v novém, převážně českém prostředí
necítil. Sám neuměl ani slovo česky a chyběla mu jeho ranklovská samota. Udržoval si v
Jáchymově malé hospodářství, přivydělával si také výrobou dřeváků a střešních šindelů.
Dál nezištně pomáhal, kde bylo potřeba a jeho noví sousedé si ho brzo oblíbili. Zvláštní
typ náklonnosti, či možná sklon přivlastnit si tuto legendu jsme pocítili sami při návštěvě
Stach i nyní, po 130 ti letech, když jsme se kolemjdoucího muže ptali na pomníček
Rankelského Seppa. Odpověděl nám ochotně, ale poněkud podrážděně: „Snad našeho
Seppa ne, ten stojí na hřbitově!“
Jako bohabojný člověk docházel Josef Klostermann pravidelně na německé kázání a
bohoslužby až do Nicova, kam k faráři Jungbauerovi posílal do školy i své děti. O svátcích
prý nikdy nechodil do kostela s prázdnou. Na Martina sebou na faru přinesl husu, na
Vánoce domácí vánočku plnou rozinek, na Velikonoce daroval jehně a na sv. Prokopa
dokonce celé tele.
Seppa se nejenom pro jeho mohutnou postavu mnozí pokoušeli vyfotografovat.
Nikomu to však nedovolil, neboť věřil, že fotoaparát je čertův vynález. Přesto se jednu
jeho fotografii pořídit podařilo. Došlo k tomu však jen díky malému podvodu městské rady
v Kašperských horách. Ta Josefovi doručila falešnou žádost budějovické konzistoře o
pořízení a zaslání podobizny, neboť si jeho obrázek prý přeje vidět sám biskup. Tomu se již
Rankelský Sepp vzepřít neodvážil. Konečně souhlasil s fotografováním, při němž vznikl
jeho jediný snímek, na kterém se šumavský obr opírá o židli běžné velikosti, aby tak
vynikla mimořádná Seppova výška.
Dcera Josefa Klostermanna paní Voldřichová ze Stach – Sibiře vyprávěla, jak se
jednou její otec vracel s plně naloženou fůrou dřeva domů do Jáchymova a jeho synové při
sjíždění z lesa z Popelní hory, nejen že stále vůz brzdili, ale dokonce podkládali kola, aby se
povoz zastavil a dobytek si na chvíli odpočinul. Toho roku bylo prý velmi deštivé léto a
cesty byly od stékání vody vymleté a kamenité. Drobné kamení se při sjíždění vozů z kopce
pod koly jen hrnulo. Odpočinout si při takových sjezdech potřebovala nejen tažná zvířata,
ale i vozka, který vpředu držel voj, aby tlumil její nárazy do potahu. Rankelskému Seppovi
se však podkládání kol vůbec nelíbilo. Prohlásil prý: „Jsem už dost starý, ale tohle jsem v
11
životě nikdy nepotřeboval. To se přece kluci dělá takhle.“ Pak svou medvědí rukou chytil
zadní kolo za loukotě a vůz na místě stál. Kolo již z ruky nepustil a vůz zastavil vždy,
když bylo třeba, dokud ho i s nákladem zdárně nedopravili ke kůlně.
To bylo však podle paní Voldřichové naposledy, co stárnoucí Rankelský Sepp
předvedl nějaký svůj silácký kousek. Necítil už se dobře, chřadnul a ztrácel dobrou náladu.
19. ledna roku 1888 Josef Klostermann, který po celý život nepotřeboval lékaře, tři hodiny
po půlnoci na „plicní slabost“ zemřel. Úmrtní list sice mluví o tom, že jeho pohřeb byl
naplánován již na 21. ledna, podle nových zjištění však legendárního siláka čekal trochu
jiný, i když typicky šumavský úděl těch, co skonali v zimě. Tělo Josefa Klostermanna bylo
položeno na tradiční umrlčí prkno a odneseno za chalupu do sněhu a mrazu, kde pak čekalo
do jara, aby mohlo být uloženo do již rozmrzlé země.
Rankl Sepp se dožil 69 let, což nebylo na tehdejší dobu vůbec málo. Náhrobek
šumavského obra zůstal na hřbitově ve Stachách zachován. Stojí dnes však jako
udržovaný pomníček na jiném místě, než na kterém bylo skutečně pochováno tělo slavného
siláka. O Seppovu mohutnou kostru po jeho smrti dokonce projevilo zájem Vídeňské
muzeum a nabízelo za ní značný obnos. To však rodina Klostermannů rázně odmítla. Dál
hospodařila v jáchymovském stavení č.p. 132 a povinnosti obra z Ranklova převzaly jeho
děti. Žena Josefa Klostermanna zemřela 40 let po svém muži a byla k němu uložena na
stašský hřbitov. Potomkům Rankl Seppa se však prý později moc dobře nedařilo a osud
některých z nich nebyl příliš šťastný. To už by byl ale jiný příběh. Jáchymovská chalupa
Rankl Seppa stojí dodnes. Seppův rodný dům na Ranklově byl zbourán v roce 1945. Na
místě, kde stával, jsme našli jen zarůstající kamenné základy a v nich vestavěnou jakousi
novější kůlnu, snad sloužící šumavským lesníkům. Ranklov dnes ze všech stran svírá
podmáčený vzrostlý les a celá planina působí snad ještě odtrženější od civilizace, než v
dobách Josefa Klostermanna. Opírá-li se vám do zad letní sluníčko, je tu moc pěkně,
ledová, dlouhá a temná zima tady však musí být strašná. Rankl Sepp a mnozí další, kteří
tu v nuzných podmínkách poloviny 19. století úspěšně přežívali, byli opravdoví tvrďáci a
zaslouženě jim patří náš obdiv i uctivá vzpomínka.
Dodnes se na obra Josefa i díky románu Karla Klostermanna na Šumavě
nezapomnělo a živá stále zůstávají vyprávění i legendy o jeho nadlidské síle. Do jaké míry
jsou tyto historky skutečné, přehnané, vypointované či zcela smyšlené, nevíme, ale je to asi
jedno. Jsou půvabné a docela vypovídající, jak o Josefu Klostermannovi, tak i o dávno
zmizelé Šumavě.
Legendární kousky Rankelského obra
Sepp před soudem
Jednou přišel Rank Sepp do hospody na Zlaté Studni právě ve chvíli, kdy se tu při
tancovačce strhla rvačka. Hostinský byl už zoufalý, ale když uviděl Seppa, požádal ho,
aby rozvášněné rváče zklidnil. „Výrostci nechte toho, nebo bude zle“, zaburácel na
rozjařené mladíky, ale ti, jako by neslyšeli. Ještě chvilku Sepp vyčkával, pak ale popadl
každou rukou za límec jednoho výtržníka, ve vzduchu s nimi řádně zatřásl, srazil je
horkými hlavami o sebe a poté s nimi mrštil o zem. Zůstali prý ležet jako mrtví, a dlouho
se pak ze svého setkání se šumavským obrem v postelích kurýrovali. Nakonec se dokonce
dožadovali potrestání Seppa za takové zacházení u píseckého Krajského soudu.
12
I musel se Josef Klostermann vypravit pěšky (vlaku nedůvěřoval) k soudu až do
Písku. Tam se v ten den zrovna konal výroční trh. Mimo jiné tam řezníci nakupovali
přivedený dobytek, aby ho pak na jatkách porazili. Dva tovaryši přiváděli právě statného
býka a ten jakoby tušil, že jde na porážku, vytrhl se a hnal se přes celé náměstí i přilehlou
ulicí. Písecké tržiště se rázem vylidnilo a každý hledal nějakou skrýš, kde by se před
splašeným býkem schoval. Jediný kdo zůstal stát uprostřed náměstí, byl právě ze Šumavy
sem dorazivší Sepp. Volali prý na něj písečáci, aby někam utekl, jinak že ho býk zabije,
Josef však odložil svou sukovici a klidně šel rozběsněnému zvířeti naproti. Potom prý Sepp
chytil býka za rohy, nadzvedl ho a praštil s ním o zem, až mu jeden roh ulomil a ten mu
zůstal v ruce. Poté prý býka na zemi držel, dokud nepřiběhli řezníci a nesvázali statné
zvíře.
Podívaná to musela být náramná a brzo se o šumavském silákovi vyprávělo v celém
městě. Když pak Sepp stanul před soudem, členové poroty už byli obeznámeni s tím, koho
mají před sebou a po velmi krátkém jednání Josefa osvobodili. „Jděte Klostermanne s
Pánem Bohem zase domů, ale prosíme vás, podruhé nezapomeňte, že lidé nesnesou tolik,
jako před chvílí býk na náměstí.“ Sepp se na soudce dobrácky usmál, popadl sukovici a
vydal se na cestu zpět do svých šumavských lesů.
Siloměr
Na svátek Panny Marie Sněžné přicházelo každý rok na slavnou pouť do
Kašperských Hor mnoho poutníků. Na náměstíčku se vždy soustředilo nespočet krámků,
stánků a trhovců. Do Kašperských Hor samozřejmě přicházel i Rankelský Sepp a jednou
procházel trhem kolem neobvyklé atrakce. Jakýsi podnikavý človíček tu měl na železném
podstavci upevněny velké hodiny s ručičkou, pod nimiž se nacházel bytelný nárazník. Do
nárazníku se za 4 krejcary tlouklo obrovitou palicí a ručička hodin ukazovala, jakou silou
kdo do nárazníku udeřil. Majitel atrakce hlasitě vykřikoval, že komu se podaří bouchnout
do nárazníku tak silně, aby ručička ukázala až na dvanáctku, dostane od něj 10 zlatých.
Ještě se to prý ale nikomu nepodařilo.
Když to uslyšel jeden Seppův známý, vyzval Josefa, ať to také zkusí, že za něj ty 4
krejcary zaplatí. Ale Sepp nechtěl. Nechápal, že lidé platí za to, aby se mohli ohánět
palicí. Když se však k pobízení přidali i ostatní kolemjdoucí, nechal se přesvědčit: „Je to
sice hrozná hloupost, ale abys ty měl pokoj a ti kolem nás zbytečně nepovídali, dej to sem!“
Popadl do rukou palici, rozkročil se, rozpřáhl a udeřil do nárazníku. Celý stojan poskočil,
ručička vylítla ke dvanáctce a letěla ještě dál, tam se zatřepala a zůstala viset. Dolů už jí
nedostali. Pod silou Seppova úderu prasklo pero a podnikavec si mohl svůj siloměr sbalit a
bez výdělku odtáhnout. Nadával prý a klel, ale odměnu Josefovi nevyplatil. Dobrák Sepp
by si jí ani nevzal.
Převrácený povoz
Jednou prý vozili čeledíni z hořejšího mlýna na Popelné chvojí. Byli už nad
Myslivnou, když povoz najel na velký balvan a celá fůra se převrátila. Už se stmívalo a
tak nebylo myslitelné, že by náklad složili, vůz postavili na kola a znovu naložili. Nezbylo
jim tak, než vypřáhnout koně, nechat převrácený vůz do rána na místě a vrátit se s
prázdnou domů.
13
Druhý den byla neděle a Rankl Sepp se už za svítání vydal směrem od Zhůří přes
Popelnou k přátelům a na bohoslužbu do Nicova. Tu na cestě před sebou uviděl
převrácenou fůru. Nezaváhal, odložil svou sukovici, popadl vůz za horní břevno fasuňku a
ten za okamžik stál i s nákladem zase pěkně koly na cestě. A že byl Sepp v dobrém
rozmaru, popadl nedaleko ležící obrovský balvan, s kterým by snad ani pět chlapů
nepohnulo a schoval ho na povoz pod chvojí. „Alespoň se jim ten vůz znovu jen tak lehce
nepřevrátí, bude držet pořádně při zemi.“ Zamrmlal si s úsměvem pro sebe, vzal svou hůl a
šel si po svém.
Když se čeledíni vrátili ke svému vozu, nestačili se divit. Strachovali, jakou práci
jim dá převrácený povoz zase srovnat a hle, někdo to již udělal za ně. Brzo se dovtípili, že
jediný kdo mohl tak snadno vyřešit jejich problém, musel být Rankelský Sepp. Potěšeni
Seppovou výpomocí zapřáhli a zdárně dovezli svůj náklad domů. Při vykládce chvojí je
však čekalo nepříjemné překvapení. Uprostřed vozu ležel obrovský balvan – dárek od
Josefa Klostermanna. Ať se snažili, jak chtěli, nemohli s balvanem pohnout, natož ho
sundat z vozu. O pomoc proto museli požádat jiného šumavského siláka - pilaře Andrese z
dolejšího mlýna na Popelné od Paulusů. Teprve pak byl konečně balvan shozen z fasuňku a
čeledíni si mohli oddechnout. Malý vtípek chasa Seppovi ráda odpustila, v paměti horalů
však uvízla další nezapomenutelná historka o neuvěřitelném kousku šumavského obra.
Obří fůra
Čeledíni z hořejšího mlýna v Popelné u Obřího hradu jednou v sobotu převrátili
zrovna na cestě, která vedla k Ranklově samotě, příliš těžkou fůru smrkových větví.
Poněvadž bylo už k večeru, nezbylo jim než vypřáhnout koně a vrátit se domů s
nepořízenou. Druhý den byla neděle a Sepp se tudy jako vždycky tou dobou ubíral do
kostela v Nicově. Když uviděl převrácený povoz, chytil oběma rukama za žebřiny a
postavil vůz rázem zpátky na kola. Z radosti nad vlastní silou si pak dovolil ještě malý
žertík na účet mlynářovy čeledi. Našel při cestě pořádný žulový balvan, spíš kus skály, a
posadil ho navrch té obří fůry, že aby vůz líp rovně stál. Když se z Popelné přihrnula
mlynářská chasa, trochu předčasně se radovala, že je práce hotová.
Než totiž dostali ten balvan dolů z vozu, řádně se ještě všichni zapotili.

A n d re a s H a rt au e r ( 1 8 39 - 1 9 1 5 )
–
–
rodák z Kůsova
autor písně „Tam v krásné Šumavě“
Narodil se 28. listopadu 1839 na Stachovské huti (Stará huť
nad Kůsovem nebo také Voldřichova) jako syn sklářského dělníka.
Pocházel z osmi dětí. Jeho matka, rozená Gattermayerová
pocházela ze slavného sklářského rodu Gattermayerů
(např.měšťan Nového Města pražského, skelmistr Vavřinec
Gattermayer koupil od Mansfeldů roku 1749 prášilské panství, kde
14
postavil dvě hutě; za zmínku stojí též, že Stachovskou huť založil roku 1788 známý stašský
rychtář (1773-1778) Matěj Grabmüller (1724-1804), zvaný Bláha, jenž měl za ženu dceru
bývalého huťmistra Kristiána Gattermayera z Pockovy hutě). Mládí prožil na Zlaté
Studni, kde bydlel vedle hospody a odtud chodil do školy na Horskou Kvildu. Vyučil se v
lenorské sklárně. Rád hrával na citeru a kytaru a zpívával s Juliem Plechingerem, jehož
otec byl malířem skla ve Vimperku.
Za svého působení v severních Čechách složil verše a podílel se i na melodii písně
Tief drin in Böhmerwald (snad první český text pochází od Karla Weise z doby, kdy
pracoval ve Staších na svém rozsáhlém díle Český jih a Šumava v písni; nově například
přebásnil samizdatový básník Ondřej Fibich (roč. 1954)). Zato o originále a okolnostech
původu písně Tief drinn im Böhmerwald víme skoro všechno. Vznikla prý daleko od
Šumavy v severočeském Sloupu (Bürgstein) v roce 1870, melodie byla převzata od
štýrského lidového skladatele Jakoba Eduarda Schmölzera, na níž se původně zpíval text
počínající Dort ist die Heimat mein, zpívaný prý ke konci století zejména řemeslnickými
tovaryši a vojáky. O rozšíření a propagaci Hartauerovy písně se zasloužil především
bavorský autor Maxmilian Schmidt, zvaný Waldschmidt (1832-1919) svou knihou Am
goldenen Steig. Existuje i kniha o písni samé. Napsal ji Rudolf Kubitschek, jmenuje se
Tief drin im Böhmerwald.-Das Lied der Böhmerwäldler a vyšla roku 1937 v Plzni.V roce
1900 byla píseň již zlidovělá. Později byl Hartauer majitelem huti v St. Pöltenu v Dolním
Rakousku, kde také 18. ledna 1915 zemřel.
Tady byl totiž těsně před válkou, 25. července 1937 odhalen pomník synovi
sklářského dělníka na Stachovské Huti v Královském Hvozdu, Ondřeji Hartauerovi,
narozenému v roce 1839. Ten tady dole ve sklárnách po vyučení dva roky také foukal
píšťalou a tavil, po vyučení šel jako většina tehdejších tovaryšů „vandrem" a toulal se tak,
že o jeho tahu světem nevěděli ani rodiče. Usadil se potom v Janově Boru u České Lípy,
kde pracovalo i několik sklářů z jeho milované Lenory. Tam se také oženil, vzal si prostou
chalupnickou holku Andulku a s ní, bez dětí, nebylo jim dopřáno toho štěstí, se odstěhoval
do Sankt Pölten v Rakousku. Byl tak šikovný, že se brzy vypracoval, zřídil si dílnu na
malování skla, obchodoval s porcelánem, a koupil si tam na Daniel-Grand-Strasse dům č.
50. Šťastný však v manželství nebyl. S Annou se rozešel a oženil se podruhé s dcerou
svého bratra Rudolfa. Annu vystřídala Berta.
Ondřej už od malička náruživě hrál či brnkal na citeru a kytaru a zpíval při tom.
Ten zvyk mu zůstal. Hartauer prý zpíval nejraději se svým krajanem Juliusem
Plechingrem, šumavským rodákem z Arnoštova, jehož otcem byl malíř skla z vimperské
sklárny. Dokonce sám komponoval písničky pro citeru. Píseň, kterou nepochovají ani věky,
se tu zpívá pořád. „Na krásné Šumavě, kolébka má stála..." Kdo by ji neznal, nežil... Slova
k ní složil právě ten Ondřej, který tu má nad Lenorou skromný kamenný pomník. A my tu
dnes nemůžeme jinak, než na něj vzpomenout v tom nejlepším, protože patřil k dělnému
lidu, bída ho vyhnala do ciziny, cizina ho naučila milovat domov a touhu po domově
vyzpívat písní. Nápěv prý však Hartauer sám nesložil, podílel se na něm s Plechingrem
Karel Hoschna, syn učitele z Vimperka, který naposled učil v Kunžvartě. Mocně jim také
pomáhal Maxmilián Schmidt z Lipky na Šumavě, který měl největší podíl na jejím
rozšíření po okolí, i dalekém světě.Hoschna však se vděku nedožil.
15
Jako řada jiných drobných lidí se odstěhoval do daleké Ameriky a tam, vzdálen
ticha Šumavy a šumění lesů zhasl mezi newyorskými činžáky ve svých 35 letech. Podobný
osud potkal i Ondřeje Hartauera. Jeho píseň se zpívala už i v Americe, nesla se Šumavou,
podhůřím, i po celé zemi. Hartauer však špatně hospodařil, dostal se na mizinu a zemřel v
rakouském Sankt Pölten v roce 1915. Dožil se slušného věku 76 let i strašné války, která jen
násobila i ve stáří stesk po Šumavě. Nikdy se však už k tvorbě písní nevrátil. Obelisk s
pěti kvádry s německým textem je už jen vzpomínkou. Stručnou zprávu učitele Pepíka
Nováka jsme vyslechli víc než dojati. Neboť píseň „Na krásné Šumavě kolébka má stála"
bude patřit opět našim dětem, těm, kteří tu najdou svou kolébku, zamiluji si Šumavu i s
tou její melancholicky drsnou krásou, a co nejlepší, mohou jí zůstat věrni, protože tu bude
dostatek místa i práce pro všechny, a nikdy by se už neměly vrátit časy, kdy chudý člověk
musí svou touhu po domově vyplakávat v cizině.

Stachy - rodiště cirkusáků a hudebníků.
Stacháci, jak píší tady, přivítali
Kryštofa Kolumba, když objevil
Ameriku. Nechapeme proč se s ním
trmáceli zpět do Evropy a došli na
Šumavu, kde si v 16. století založili obec
Stachov. Musíme se ptát, nedařilo by
se jim tam lépe, než tady???
Začali osidlovat kraj pod vrchem
Popelným, Churáňovem a za svou
strážnou službu se těšili jakémusi
svobodenství, směli v královských
lesích čižbařiti, zvěř loviti, medvědí
jámy strojiti, dříví káceti, pryskyřici na
kolomaz strouhati, ryby v potocích loviti a jiné robotnému lidu nedovolené výhody.
Vrchnost od nich požadovala pouze roční "ouročné" z půdy místo roboty. Na Stašsku se
začalo dařit a rychle rostl počet dvorců, kdy r. 1734 jich bylo už 70.
Obyvatelé se živili především obchodem a sklářstvím a výrobou dřevěného zboží
např. stachovskými dřeváky a šindelem. Další důležitou složkou tu byli stavební dělníci,
řemeslníci a hlavně zedníci a fasádníci, kteří po sv. Josefu sbalili své "šídla" a v partách
odešli do Rakous. Nejvíce jich bylo v Mnichově, Saské Kamenici, Žitavě a dalších
městech.
Stacháci byl národ hudebníků odpradávna. Když začala ke konci 18. století sklárna
stagnovat a bohatství lesů se vyčerpalo, začal muzikant Emingr zvaný taky "Kadlíkojc
slepej", vodit po r. 1855 pokročilejší učně na "šum" do Bavor. Hudební skladatel Karel Weis
sebral písně od Stachova a okolí a dal je do své zbírky "Český jih a Šumava v písni." V
každé chalupě žil hudebník. Široce známí jsou: Princ, Hochmonové, Korál, tři bratři
16
Šimkové a Sova z Německých chalup. Byli to muzikanti, kteří sloužili u vojenských kapel
a dovedli hrát na několik nástrojů a samozřejmě komponovali.
V okolních vsích jako Zdíkovci, Hodoníně, Jaroškově, Zdíkově, Novém Dvoře a
Branišově byli nejznámější: Harváříkové, Polatové, Volfové, Voldřichové, Martanové,
Švarcové, Havelkové a další. Dohromady by vydali za několik vojenských kapel. V létě se
stachovští vydávali za "šumem", to zn. že jezdili od města k městu a hráli kde se dalo. Od
té doby se taky muzikantům říká "šumaři". Nelze si nevzpomenout na slova polky "Když k
nám přijdou šumaři, nic se nám v práci nedaří ...".
Lepší časy a výdělky nastaly, když cirkusové podniky, které do té doby byly
natrvalo umístěny ve městech ve vlastních nebo najatých budovách, jako Schumann,
Busch, Mergl začaly po r. 1890 cestovat po světě a kdy se vypravily i první kapely k
cirkusovým podnikům. První známí kapelníci byli: Sova z Benešovy Hory a Staněk ze
Strašína. Později Harvařík ze Zdíkovce a Polata ze Zdíkova.
Cirkusáckou partu netvořili jen muzikanti, ale i řemeslníci (tesaři, kováři, sedláři,
koláři, krejčí) a dělníci potřební při stavbě, bourání a převozu cirkusových stanů, čeledínové
ke koním, krmiči ... Mnohé z nich svedla touha po dobrodružství, ale většinu lákaly slušné
výdělky, které doma nemohly mít.
Život Stachovskýh hudebníků v cirkuse.
Nejvíce překvapení zažili stacháci na svých cestách s cirkusem s počasím. Vedro,
záplavy, vichřice nebo zima. Například r. 1929 byli stachovští hudebníci ve Švédsku s
cirkusem Franconi. Bylo to o letnicích ve městě Linköping a Stanislav Šimek s bratrem a
Jaroslaveem Voldřichem málem zmrzli ve sněhové vánici. Jak říkali nejhorší na tom bylo,
že tam byla prohibice a nebylo nic na zahřátí. Na vedro zase vzpomínají roku 1902 v
cirkuse Nation, kdy v St. Malo ve Francii, kdy ocelové kůly na upoutání plátna byly tak
rozžhavený, že je nešlo udržet v holé ruce a nepomáhalo na pití ani víno a ani voda. Stejné
to bylo i se záplavami.
Nejhorší bývaly povodně, těch bývalo nejvíc. Nejhorší byla v březnu na řece Tarn.
Po dlouhých deštích se voda v noci vylila z břehů. Domy v Moissacu už byly pod vodou i s
cirkusem. Lidem se podařilo dostat vozy se zvířaty do bezpečí jen stan tam zůstal. Vysoká
voda strhla polovinu městečka a odnesla vše od dobytka, potravin, šatů… a teprve po šesti
dnech opadla. Byla to taková katastrofa, že o ní psal světový tisk a za pomocné práce byli
Češi v Paříži odměněni diplomy.
Stravování na cestách bylo různé - jaké suroviny se jim podařilo sehnat. Každý den
měl jeden na starosti vaření pro celý vůz. Při nakupování potravin to bylo nejhorší tam, kde
kuchař neznal jazyk domorodců a musel se spokojit jen s tím, na co ukázal rukou. Dobře se
cirkusákům vařilo v Dánsku, kde místní řezníci na jatkách vyhazovali plíce, játra, držky i
hlavy do odpadků a nemohli pochopit, že to může někdo jíst.
Na svých cestách zažili hudebníci dost trampot a utrpení. V roce 1933 byl
stachovský hudebník Jan Švarc společně s hudebníky a pomocným personálem ze
Zdíkovska a Nezdenicka u cirkusu Amares, který cestoval po francouzských koloniích v
Africe. Cirkus stále střídal stanoviště a stavení a bourání stanů v tom vedru a bídné
stravě nesli všichni velmi zle. Večer se zboural stan, přes noc se přejelo na nové stanoviště,
17
ráno se postavil stan a tak stále znova. Byla léta, kdy se zase dařilo cirkusům velmi dobře,
a hudebníci si za sezonu našetřili pěkné tisíce.
Největší bída byla za války. Jen v roce 1940 byl čistý měsíční příjem pro dělníky v
cirkuse stanoven na 150 říšských marek, pro hudebníky 220 marek a pro ostatní řemeslníky
(tesaře, sedláře,…) 180 marek. Z úsporných důvodů se cirkusy začaly zbavovat koní a
ostatních zvířat a program byl jen na artistech. Ty, které zastavily činnost, se postaraly o
své zaměstnance, že jim věnovali nějaké zařízení a několik zvířat. Cirkus Kludský
odprodal zvěř do Zoologických zahrad.
„Miluji přírodu nade vše. Každý pohled do jejích dílen, do její neustálé,
neúnavné práce naplňuje moje nitro těžko vylíčitelnou, svrchovanou rozkoší,
které zplna užívám, mohu-li se s kým o ní sdělit."
Karel Klostermann
Zdroje:
Státní oblastní archiv v Třeboni
Soubor:Kratky, Frantisek - Sumava, umrlci prkna - cestou z trhu (ca 1892).jpg
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Kratky,_Frantisek_-_Sumava,_umrlci_prkna__cestou_z_trhu_(ca_1892).jpg
Public Domain
František Krátký (1851-1924)
www.moskyt.net
(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2010, překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo
Kareš
http://www.kohoutikriz.org/index.php
Mgr. František Mandák, Zdíkov
ŠumavaNet.CZ
Publikace Domova pro seniory Stachy – Kůsov
duben 2013
gl
18