ad Severin_AH 2012_130107

K výzkumu starých komunikací na Litomyšlsku podle Karla Severina
(odpověď na recenzi v Archaeologia historica 37/2, 2012, s. 813-820)
Pavel BOLINA – Dušan CENDELÍN
Průběhu starých komunikací v okolí
Litomyšle věnuje česká historiografie
značnou pozornost již od poloviny 19.
století. Za tu dobu vznikla nepřeberná
řada prací mnoha autorů, jejichž
pozornost byla zaměřena především na
zjišťování průběhu tzv. Trstenické
stezky, která jako hlavní spojnice Čech
s Moravou měla Litomyšlí v období
raného a vrcholného středověku
procházet.1
Přes značnou rozličnost názorů
jednotlivých badatelů, vzájemně se
vyvracejících či alespoň si odporujících,
je zřejmé, že přes pomezí v okolí
Litomyšle jedna nebo několik starých
významných komunikací vedlo. Nelze
však mluvit o „Trstenické stezce“,
kterou jako novodobý pomocný název
1
pro trasu jím předpokládaného průběhu
poprvé v r. 1856 užil H. Jireček.2 Název
cesty převzali a později používali další
autoři, ač jejich řešení se od Jirečkova
návrhu v mnohém odlišovalo.
Litomyšl
Obr. 1. Poloha Litomyšle na mapce znázorňující
provenienci žernovů z laténského hradiště Staré
Hradisko u Prostějova. Podle Čižmáře-Leichmanna
(2002, 268) - upraveno.
Téměř úplný komentovaný přehled literatury
podal K. SEVERIN, Trstenickou stezkou cestou
necestou (K vývoji názorů na průběh středověké
komunikace), Pomezí Čech a Moravy. Sborník prací
ze společenských a přírodních věd pro okres
Svitavy, Svazek 4, Litomyšl 2000, s. 353-388. Z
možných doplňků lze uvést např. H. JIREČEK,
Morava do roku 1200, 2. Župa Úsobrněnská, Úsovská,
Holešická, Hradecká, Přerovská a Pustiměřská,
Památky archaeologické a místopisné III, 1859, s.
63–66; A. V. ŠEMBERA, O úkladném útoku, jejž
učinil Kunrat, kníže Znojemský, na Olomouckého
biskupa Jindřicha Zdíka roku 1145, Časopis Musea
Království českého 49/1, 1875, s.. 47–81; R. K.
PECHHOLD,
Die
Hausbrünner
Provinz,
Mitteilungen zur Volks– und Heimatkunde des
Schönhengster Landes 16/1–2, 1920, s. 157–164;
K. VOGT, Die Burg in Böhmen bis zum Ende des 12.
Jahrhunderts. Reichenberg – Leipzig 1938
(=Forschungen
zur
Sudetendeutschen
Heimatkunde 8), příl.; J. V. ŠIMÁK, Příspěvky ke
starému místopisu Čech II., Časopis Společnosti přátel
starožitností (ČSPS) 51–53/1943–1945, Praha
1946, s. 50–82.
I když známe příklady transportu,
který s velkou pravděpodobností přes
Litomyšlsko probíhal již v pravěku (viz
obr. 1),3 existuje k průběhu starých
2
3
1
H. JIREČEK, O starých cestách z Čech a z Moravy do
zemí sousedních, Časopis Národního muzea 30/2,
1856, s. 123. Z dnešního pohledu ovšem Jireček
pro tehdy jím předpokládanou trasu, vedoucí
kolem říčky Trstenice (dnes Loučná), užil název
„Dráha Trstenická“ legitimně, neboť jej řádně
definoval („...Tímto jménem míníme cestu, která šla
z hradu litomyšlského podél řeky Trstenice přes nynější
vesnici Karli a Rausenštejn do moravského Vendolí a
k řece Svitavě...“). Je nekorektní, když v této
souvislosti K. SEVERIN, Trstenickou cestou, s. 382,
spojuje Jirečka s jakousi mystifikací.
Např. petrografický rozbor kamenných žernovů,
pocházejících ze starších i novějších výzkumů
Starého hradiska na Prostějovsku, ukázal, že téměř
nemusela tam tudíž ani vést cesta takového
charakteru, která by byla kontrolována knížecí
celnicí. Možná však, že formulací o „všech
celnicích v Čechách“ bylo ve 13. století
obohaceno až falzum původní listiny.
2) Několik důležitých informací o Litomyšli
zaznamenal ve své kronice vznikající v první
čtvrtině 12. století kronikář Kosmas:
2-a) Především je zde známé určení rozsahu
panství knížete Slavníka na východě „proti
Moravě hradem pod lesem ležícím, jménem Litomyšl,
s hranicí uprostřed lesa na řece Svitavě“.6 Na fiktivní
charakter příslušné pasáže Kosmovy kroniky
poukazoval již R. Nový; podrobně se
problematikou zabýval J. Sláma, podle kterého
se dobovými reáliemi kronikář pokusil zvýraznit
význam původu svatého Vojtěcha, svého
oblíbeného
světce.7
Podle
současných
archeologických poznatků lze Kosmův „hrad
Litomyšl“ spíše nežli v prostoru dnešního
zámeckého areálu v Litomyšli hledat na blízkém
hradisku u Benátek.8 Zmiňuje-li Kosmas při
popisu hranice slavníkovského panství i „hrad
na hoře Osek nad řekou Mží“, což je lokalita,
která nejspíše plnohodnotný hrad nikdy
nepředstavovala,9 pak o nepříliš rozlehlém
benáteckém hradisku, které by ve skutečnosti
bylo celním zařízením „Na Trstenici“
z břevnovského falza (viz bod 1), mohl psát
jako o Slavníkově hradu. Na druhou stranu
však nelze vyloučit, že i přes polohu
benáteckého hradiště nad říčkou Trstěnicí byla
komunikací na Litomyšlsku jen několik
málo relevantních zpráv z období raného
či přelomu raného a vrcholného
středověku, které navíc většinou byly
sepsány v době mnohem pozdější, než o
které informují:
1) Nejstarší údaj se nachází v zakládací listině
břevnovského kláštera k roku 993. Jedná se sice
o falzum ze 13. století, ale o jeho věcném
obsahu nevznikají zásadní pochyby. Dozvídáme
se z něj, že břevnovský klášter při svém
založení mj. obdržel užitky ze všech celnic
v Čechách, které se dále v textu vyjmenovávají,
a mezi nimi též z celnice „Nasternicy“.4 Otázku
polohy celnice „Na Trstenici“ můžeme zatím
ponechat stranou, rozbor všech dosavadních
názorů by vydal na samostatnou práci. Pro nás
je důležité, že pojmenování celnice je odvozeno
od říčky Trstěnice (dnes Loučná), a nikoliv od
názvu stejnojmenné kolonizační vsi založené na
nejhořejším toku této vodoteče asi 9 km jižně
od Litomyšle. Pozornosti nesmí uniknout, že
v břevnovské listině ze „všech celnic
v Čechách“ představovala jedinou, která ležela
mezi Čechami a Moravou. To samozřejmě
uvozuje domněnku, mlčky předpokládanou
celou řadou autorů, že směrem od Prahy až po
průchodu touto celnicí se cesta rozdělovala ke
dvěma hlavním moravským cílům, Olomouci a
Brnu. Není to však jediný možný výklad. Je-li
informace listiny opravdu tak stará, pak musíme
mít na zřeteli, že na počátku 90. let 10. století
celá jižní část Moravy (Brněnsko) ještě
nemusela příslušet pod panství Přemyslovců5 a
4
5
51-68; P. BOLINA, Byl hrad Svojanov u Poličky
posledním centrem tzv. úsobrnské provincie? (Příspěvek k
historii moravsko-českého pomezí II.), Časopis Matice
moravské 124, 2005, s. 7.
6 KOSMAS I-27, Bretholz, s. 50 k r. 981: „item solis
ad ortum contra Moraviae regnum castrum sub silva situm,
nomine Lutomisl, usque ad rivulum Zuitaua, qui est in
media silva...“.
7 R. NOVÝ, Přemyslovský stát 11. a 12. století.
Praha 1972, s. 142, poz. 21; J. SLÁMA, Slavníkovcivýznamná či okrajová záležitost českých dějin 10. století?,
Archeologické rozhledy 47, 1995, s. 182-224.
8 P. CHARVÁT, Slovanské osídlení, s. 275; Týž, Z dějin
Litomyšle, s. 9-13.
9 P. BOLINA – T. KLIMEK, Úsek dálkové
komunikace na Kosmově hoře Osek (Povrchový průzkum
zaniklých cest v trati "Humenská" na k. ú. Jíloviště, okr.
Praha-západ), Archeologické rozhledy 59, 2007, s.
103-115; Tíž, K problematice Kosmovy bechyňské cesty,
Historická geografie 36/1, 2010, s. 99-136.
ze 45% pocházejí z Kunětické hory u Pardubic
(M. ČIŽMÁŘ - J. LEICHMANN, Laténské žernovy
ze Starého Hradiska, Památky archeologické 93,
2002, s. 259-271). A odtud těžko byly převáženy
jinudy, než přes Litomyšlsko.
CDB I. č. 375, s. 349: „…omnibus theloneis per
Boemiam constituti fructus decime septimane cedat ad usum
Brevnowensis ecclesie, videlicet Domasilicih, Cralupech,
Nachlumcy, Nasternicy, Lutomiriciz, Navsty super
Albiam…“; důvěryhodnost věcného obsahu listiny
prokázal J. PRAŽÁK, Privilegium pervestum Boleslai,
in: Milénium břevnovského kláštera (993-1993).
Sborník statí o jeho významu a postavení v
českých dějinách, Praha, 1993, s. 13-24.
J. SLÁMA, Přemyslovci a Morava, Sborník
Společnosti přátel starožitností 2, Praha 1991, s.
2
„celnice Na Trstenici“ od něj odlišným
objektem, který se nacházel někde poblíž.
2-b) Zajímavý je také Kosmův údaj o českomoravské hranici v souvislosti s Litomyšlí. Jako
u jiných vodotečí ze zmíněné pasáže kroniky,
užil řeku Svitavu ve smyslu lineární hranice.
Česko-moravská hranice v podobě horního
toku Svitavy a její severo-jižní běh středem
pohraničního pralesa proto tehdy musely být
všeobecně známou skutečností.10 To by bylo
těžko možné, kdyby z Litomyšlska na Moravu
tehdy nevedla nějaká významnější komunikace,
která řeku Svitavu v určitém místě překračovala
(že by cesta z Litomyšle přišla k hornímu toku
Svitavy a pak dál pokračovala pomezním
pralesem údolím řeky směrem k jihu, můžeme
předem vyloučit).
2-c) Další Kosmův údaj se váže k roku 1055,
kdy velmožové z Moravy, povolaní knížetem
Spytihněvem II. do Chrudimi, se měli po
průchodu „střeženou branou“ zastavit na
„Hrutovských polích“.11 Zvláště k tématu
„Hrutovských polí“ opět existuje obsáhlá
literatura bez jednoznačného výsledku, rozbor
které podal P. Charvát.12 Většina vyslovených
názorů vyznívá ve smyslu, že Kosmova
„střežená brána“ je totožná s výše pod bodem
(1) uvedenou celnicí „Na Trstenici“. I když
jistotu zde nemáme, neboť tou dobou
nemusela z Moravy k Chrudimi přicházet jediná
cesta,
zdá
se
to
být
řešením
nejpravděpodobnějším.
2-d) O málo později Kosmas k roku 1108 psal,
že výstup z pomezního lesa se nachází poblíž
hradu Litomyšle.13 Ve světle výše uvedeného
proto celnice „Na Trstenici“ může být místně i
obsahově totožnou jak s Kosmovou „střeženou
branou“ k r. 1055, tak „výstupem z lesa u hradu
Litomyšle“ k r. 1108.14
3) Ve falzu zakládací listiny vyšehradské
kapituly z doby po roce 1178 se uvádí, že
kapitula měla ze zemské brány v Trstenici z
deseti kusů soli dostávat dva,15 což je obdoba
ustanovení, se kterým se setkáváme i v případě
další církevní instituce, která na sklonku 11.
století vznikla přímo v Litomyšli (viz níže).
4) Z falza zakládací listiny premonstrátského
kláštera v Litomyšli k roku 1167, sepsaného na
základě starších podkladů patrně až počátkem
13. století, se dozvídáme, že na samém konci
11. století český kníže Břetislav II. (1092-1100)
založil v Litomyšli církevní instituci, o rozšíření
jejíhož původního nadání se postaral kníže
Soběslav I.16 O povaze této církevní instituce,
kterou někdy po svém přepadení roku 1145 a
šťastném zachránění v Litomyšli biskup Zdík
za spoluúčasti knížete Vladislava II. proměnil
v premonstrátský klášter, dál obdarovávaný,
postrádáme informace. Převládá předpoklad, že
původně šlo o odnož benediktinského kláštera
v Opatovicích nad Labem,17 podle jiných
Podobně již P. CHARVÁT, Hrutov, s. 40-41.
CDB I. č. 387, s. 387: „...de decem lapidibus salis duo
lapides...“.
16 CDB I. č. 399, s. 412: „…ecclesiam Lutomislensem…
tam Brecizlai loci illius fundatoris, vel Sobezlai eiusdem
loci
amplifficatoris…“.
Z bohaté
literatury
k problematice litomyšlské listiny je třeba uvést
alespoň V. HRUBÝ, Tři studie k české diplomatice,
Spisy filosofické fakulty Masarykovy university
v Brně. Číslo 42. Z rukopisu připravil k tisku J.
Šebánek, Brno 1936, s. 116-118; J. PRAŽÁK,
Diplomatické poznámky k litomyšlské listině krále
Vladislava I., in: Sborník příspěvků k dějinám
Litomyšle a okolí, Pardubice-Litomyšl 1959, s. 932; Š. GILAR, Od aktu k falzu, aneb druhý život
listiny krále Vladislava I. pro litomyšlské premonstráty z
roku 1167, Východočeské listy historické 21-22,
Hradec Králové 2004, s. 231-240, s tam uvedenou
literaturou.
17 Z. NEJEDLÝ, Dějiny Litomyšle I. Litomyšl 1903, s.
21, argumentoval ve prospěch benediktinského
kláštera původním nadáním litomyšlského kostela,
které podle falza k r. 1167 údajně nebylo tvořeno
žádným majetkem, jen podílem z knížecích užitků.
Proto by podle Nejedlého nebyla Břetislavem II.
založená církevní instituce schopna samostatné
existence, což mělo dokazovat, že Litomyšl byla
14
15
Nelze vyloučit, že situaci Kosmas znal z autopsie.
Podle vlastních slov vykonal roku 1099 cestu přes
Moravu do Uher, kde 14. června obdržel z rukou
ostřihomského arcibiskupa kněžské svěcení
(KOSMAS III-9, Bretholz, s. 169).
11 KOSMAS II-15, Bretholz, s. 105-106: „…ut sibi
ad urbem Hrudim occurrant, per salutem capitis sui
mandat. Iussa viri faciunt et iam ultra portam custodie in
agris Grutou duci obviam veniunt, quos statim dux, iratus,
quia non ad condictum locum occurrerant, iussit
comprehendere et catenatos misit ad custodiendum dividens
eos per singulas civitates Boemie…“.
12 P. CHARVÁT, Hrutov-včerejšek a dnešek jednoho
problému, Folia historia Bohemica 2, 1980, s. 39-76;
viz pozn. 1.
13 KOSMAS II-22, Bretholz, s. 190: „...Cui post
advenienti sub ipso exitu silvae iuxta oppidum Lutomisl“.
10
3
názorů se však mohlo jednat o kapitulu.18 Ať
tak či onak, litomyšlská listina ve výčtu
majetkové výbavy této církevní instituce i jejího
nástupce, premonstrátského kláštera, obsahuje
důležité údaje k průběhu starých cest v této
části česko-moravského pomezí:
4-a) Součást původního obvěnění litomyšlského
kostela tvořily mj. podíly na dávkách
odváděných knížeti, a z nich na druhém místě
se uvádí podíl na „clu ze soli přivážené z Uher,
jež se vybíralo v zemské bráně řečené Na
Trstenici“.19 Tato informace koresponduje se
odnoží benediktinského klášteru v Opatovicích.
Petr CHARVÁT, Z dějin Litomyšle, s. 12 viděl pro
existenci benediktinkého kláštera v Litomyšli
kromě svatohavelského patrocinia v Cerekvici nad
Loučnou už jen „mlhavé náznaky v Nekrologiu
podlažickém, kde o dvou z řady tam uvedených
opatů, Mikuláši a Řehořovi, není nic známo a tak
by mohli být představenými benediktinského
domu v Litomyšli“. Tuto úvahu však později P.
Charvát opustil. Jmenovaní totiž byli spíše
představenými kláštera opatovického, neboť
Nekrologium podlažické zaznamenává data úmrtí
vícero opatů kláštera v Opatovicích (např.
Sulislava, Blažeje, Myslocha), a ani v jednom
případě se nezmiňuje jejich opatovická příslušnost.
Pokud bychom o nich nevěděli z Análů
hradišťsko-opatovických, byli by to také opati
litomyšlští? Přitom období let 1163 až 1227
představuje velkou mezeru v našich znalostech
řady opatovických opatů (viz E. NOHEJLOVÁ,
Příběhy kláštera katovického, Praha 1925, s. 17), tak
proč by do ní nemohli spadat výše jmenovaní
Mikuláš a Řehoř?
Naposledy se pokusil obhájit myšlenku, že
Břetislav II. založil v Litomyšli benediktinský
klášter K. SEVERIN, Bazilika panny Marie a její
význam v dějinách Litomyšle, Archaeologia historica
(=AH) 31, 2006, s. 295-296. Ve zmínce
Kanovníka vyšehradského k r. 1131 (FRB II, s.
213) o schůzce všech sedmi opatů českých
klášterů (tehdy jen benediktinských) Severin vidí
doklad benediktinské komunity v Litomyšli, neboť
sedmým (vedle opatů břevnovského, ostrovského,
sázavského, opatovického, postoloprtského a
kladrubského) prý nebyl opat vilémovský, jak
soudil V. Novotný (ČD I/2, Praha 1913, s. 696697), nýbrž opat litomyšlský. K tomu ovšem
Severin musel údaj Pulkavovy kroniky z 2. pol. 14.
století o založení Vilémovského kláštera r. 1121
dvěma bratry, hrabaty Vilémem a Heřmanem ze
Sulzbachu, prohlásit za pozdní a nevěrohodný,
aniž by se vyrovnal se skutečností, že bratry
Heřmana a Viléma spolu s třetím, Pulou, známe
k odpovídajícím rokům z Kosmovy kroniky
(KOSMAS III-19, Bretholz, s. 184 /k r. 1107/;
III-54, s. 227 /k r. 1124/). Informaci Pulkavovy
kroniky o zakladatelích vilémovského kláštera tedy
nelze jednoduše smést ze stolu a zmínka k r. 1121
nadále dokládá existenci vilémovského kláštera
spíše, nežli litomyšlského. Ani se nemusíme opírat
o skutečnost, že jména Vilém a Heřman nesou i
první známí opati vilémovského kláštera (CDB I.
208, s. 169; II. 112, s. 107), hlavní kostel kterého
byl zasvěcen sv. Petru a Pavlovi. S výše uvedeným
Pulou (od Pavel), jenž odešel na Moravu (po něm
dvůr Pulín zmiňovaný Jarlochem k r. 1185, FRB
II, s. 506), lze navíc spojovat i zisk
jihomoravských majetků vilémovského kláštera
(viz I. VÁVRA, Mikulovsko (rec.), ČSPS 65, 1957, s.
186-188).
18 V. RICHTER, Glosy k velehradským otázkám, ČSPS
59, 1951, s. 7-8; J. PRAŽÁK, Diplomatické
poznámky, s. 20, pozn. 25; P. CHARVÁT, Hrady v
Podlesí: Středověké Vraclavsko do roku 1200, Pomezí
Čech a Moravy 1, 1997, s. 15; P. BOLINA, Kde byl
přepaden biskup Jindřich Zdík roku 1145, Časopis
Matice moravské 112, 2003, s. 343-361; K.
KUČA, Města a městečka v Čechách na Moravě a ve
Slezsku VII. Praha 2008, s. 233. K tomuto je třeba
dodat, že všichni v Praze alespoň několik let
vládnoucí předchůdci Břetislava II., počínaje
Břetislavem I. (Stará Boleslav), přes Spytihněva II.
(Litoměřice) k Vratislavovi II. (Vyšehrad), založili
po jedné kolegiátní kapitule, nehledě na kapitulu
mělnickou, vzniklou za některého z předchůdců
Břetislava I. Z mladších bratrů Břetislava II., kteří
vládli přímo po něm, lze připsat založení kapituly
Svatoplukovi (v Olomouci-ve spolupráci s Otou I.
Olomouckým) a Bořivojovi II. (v Sadské), přičemž
posledně jmenovaný – by stejně jako v případě
Litomyšle – kapitulu nezakládal na žádném hradě
(viz P. VLČEK - P. SOMMER- D. FOLTÝN,
Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 632; ke
Svatoplukově kapitule v Olomouci viz P.
BOLINA, K interpretaci a datování Zdíkových listin,
Český časopis historický, 97/2, 1999, s. 273-292).
Nově K. SEVERIN, Dušan Cendelín-Pavel BolinaDušan Adam: Jevíčko na cestě z Prahy do Olomouce
v období raného středověku. Jevíčko 2010, 86 stran, 56
map a fotografií v textu, náklad 500 ks, AH 37, 2012,
s. 815 přes vlastní chabou argumentaci ve
prospěch benediktinského kláštera (viz předchozí
poznámka) se o možnosti, že Břetislav II.
v Litomyšli založil kapitulu, vyjadřuje s despektem
jen jako o „nesmyslu“.
19 CDB I. č. 399, s. 412: „…De porta terre, que dicitur
NaTrstenici, dedit sal ungaricum, omulum quoque per
tomum Grutou colligendum…“.
4
zprávami uvedenými pod body (1), (2) a (3),
aniž by jakkoliv přikláněla pomyslný jazýček
vah k položení rovnítka mezi celnici „Na
Trstenici“ a Kosmův hrad Litomyšl (benátecké
hradisko) u výstupu z pomezního lesa. Význam
má i informace o poloze celnice na trase, po
které se dovážela do Čech sůl z Uher. Příslušné
komunikaci lze tedy s velkou pravděpodobností
dávat směr na jihovýchodní Moravu, což
koresponduje
s
předpokladem
raně
středověkého přechodu nejhořejšího toku řeky
Svitavy, jak může být odvozován z Kosmovy
zprávy (2-b).
4-b) Další z dávek darovaných Břetislavem II.,
kterou představovali 4 voli, 2 krávy a 4 ovce,
měla každoročně přicházet z Chýnova. Přes
značnou vzdálenost (vzdušnou čarou 120 km),
byla tato dávka po dobu více než půlstoletí
realizována, jak se dozvídáme z poznámky krále
Vladislava, že na žádost „jihočechů“ byla
nahrazena zaplacením 1500 denárů.20 Na
nabízející se otázku, po jakých cestách honili
zmíněných deset kusů dobytčat z Chýnova do
Litomyšle, je těžká odpověď. Ale představa, že
to bylo přes Prahu, tedy po trase téměř
dvojnásob dlouhé (vzdušnou čarou 215 km), se
nezdá být reálná. Z této zprávy Litomyšlské
listiny lze proto odvozovat existenci jakési
dálkové trasy, která již v raném středověku přes
Vysočinu spojovala Čechy jižní s Čechami
východními, možná dokonce s Litomyšlskem.
O konkrétní řešení průběhu této komunikace a
stanovení jejích výchozích bodů se doposud
nikdo nepokusil (srov. níže pozn. 131).
4-c) Důležitou informaci skýtá formulace, podle
níž král Vladislav daroval litomyšlským
premonstrátům jakýsi statek poblíž vesnic
Křekovice a Říkovice, a to s řekou Desnou od
Lubné až k „mostu v Dlouhých lukách“.21
Z uvedených topik známe vodoteč Desnou,
která jednou ze svých zdrojnic pramení
nedaleko vsi Lubná (12,5 km JZ od Litomyšle)
a tvoří levobřežní přítok Loučné. Ves Říkovice
se nachází těsně u Litomyšle a aspoň přibližně
je známa poloha zaniklých Křekovic.22 Most v
„Dlouhých lukách“, o němž z jiného údaje
litomyšlské listiny vyplývá, že na říčce Desné
ležel nad Cerekvicí i později zaniklými
Švábenicemi,23 starší literatura kladla do Tržku,
nebo mezi Tržek a Cerekvici.24 Dikci pramene
lépe odpovídá výklad K. Severina, který most
situoval na řeku Desnou tam, kde ji překonává
dnešní silnice z Litomyšle do Morašic, a spojil s
trasou z Litomyšle do Chrudimi.25
4-d) Pojmenování lokality „U gradisci“, odkud se
litomyšlskému kostelu koncem 11. století
dostalo od knížete Břetislava dvou rybářů,
vztáhla K. Reichertová k hradišti v Benátkách.26
Málo vodnatá Loučná (Trstěnice) v Benátkách
se k rybolovu nezdála být vhodná P.
Charvátovi, který proto navrhl hledat lokalitu
„U hradiště“ v archeologicky dosud málo
zkoumaném okolí Vysokého Mýta.27 Ač se
v literatuře objevily i jiné lokalizace,28 Severin
bez dalších argumentů opakovaně tvrdí, že
lokalita nese označení podle Benáteckého
hradiště.29 Toto řešení by však mělo implikaci,
kterou Severin nezmiňuje. Benátecké hradisko tedy Kosmův hrad Litomyšl) – by muselo být
koncem 11. století již opuštěné (lokalita z
nadání Břetislava II. nese název po „hradišti“,
tedy zaniklém „hradu“), a současně být různé
od někde v blízkosti ležící celnice „Na
Trstenici“, protože ta tehdy ještě fungovala (viz
výše body 1, 4a).
P. CHARVÁT, Říkovice u Litomyšle a koncentrace
osídlení ve středověku, AH 7, 1982, s. 225-228.
23 Dedi etiam Zuabenice cum flumine Dezna a ponte qui est
in longis pratis, usque ad villam Cerekuice
24 Např. H. JIREČEK, Královské věnné město Vysoké
Mýto, Vysoké Mýto 1884, s. 2-3; Z. NEJEDLÝ,
Dějiny, s. 13.
25 K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 817.
26 CDB I. č. 399, s. 411: „U gradisci dedit duos
piscatores“; K. REICHERTOVÁ, Vývoj historického
jádra města Litomyšle, in: Středověká archeologie a
studium počátků měst, Praha 1977, s. 165.
27
P. CHARVÁT, Hrady v Podlesí: středověké
Vraclavsko do roku 1300, Pomezí Čech a Moravy
(=PČM) 1, 1997, s. 13.
28 Např. Staré Hradiště u Pardubic (F. MUSIL, Která
jsou nejstarší místa v Pardubickém kraji?, Vlastivědné
listy Pardubického kraje 5, 2007).
29 K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky a Čistá: hradiště a
středověké cesty, AH 32, 2007, s. 271; Týž, Dušan
Cendelín, s. 814.
22
Tamtéž: „…Hinov singulis annis dedit quatuor boves,
duas vaccas et quatuor oves, pro quibus omnibus ego
Wladizlaus rex postea rogatu pauperum illa scilicet
persolventium constitui mille et quingentos nummos
accipiendos…“
21 Tamtéž: „…ego Wladizlaus rex contuli quoddam
prediolum iuxta villas suas Krecouici et Rikouici cum
flumine, quod vocatur Dezna a Lubna usque ad pontem,
qui est in longis pratis...“
20
5
5) Podle listiny, v níž se dohodl olomoucký
biskup Bruno s litomyšlským klášterem o
hranicích
a
užitcích
ze
Svitavska,
existovala roku 1256 emfyteuticky vysazená
lokalita „antiqua Zuitawa“, odkud jeden lán měl
patřit farnímu kostelu „in oppidum Zvitauiam“.30
Zda tímto farním kostelem byl míněn kostel
Navštívení Pany Marie (původně Narození P.
Marie) v biskupem Brunem založeném městě
Svitavy na pravém břehu řeky, nevíme, ale je to
možné, i když pak v písemnosti postrádáme
jakoukoliv informaci o dnešním kostelu sv. Jiljí
na protilehlé straně řeky Svitavy, který
z iniciativy litomyšlských premonstrátů vznikl
snad počátkem 13. století.31
Pokud sídliště u kostela sv. Jiljí bylo „Starou
Svitavou“ z r. 1256, nacházel se přechod
nejhořejšího toku řeky někde poblíž,
využíván trasou
hlavní komunikace
od
Litomyšle na Moravu. Představu o směru této
cesty do Boskovické brázdy utvrzuje podíl na
výnosu mýta v Jevíčku a jeden lán
v Drvalovicích (8,7 km JZ od Jevíčka),
přiřčených r. 1256 biskupem Brunem již
zmíněnému svitavskému farnímu kostelu.32
„Stará Svitava“ by tedy byla založena
poblíž dávného přechodu řeky Svitavy, jak jeho
existenci naznačuje Kosmova zpráva o hranici
panství knížete Slavníka, tvořenou proti Moravě
u hradu Litomyšle právě jejím tokem (viz bod
2-b). Jelikož však po celá staletí byl farním
kostelem ve Svitavách sv. Jiljí,33 který leží na
druhém břehu řeky Svitavy, tedy vně areálu
Brunem založeného města, nelze vyloučit, že
kostel Narození P. Marie v koutě dnešního
svitavského náměstí vznikl až po r. 1256, a že
„Starou Svitavou“ tehdy bylo míněno jiné sídliště,
patrně ležící o něco jižněji v prostoru později
založené vsi Čtyřicet lánů, nebo Hradce nad
Svitavou (r. 1270 „Greifendorf“).34 Je to řešení,
které také odpovídá výše zmíněným
Kosmovým informacím.35
Provedená
bilance
písemných
pramenů z hlediska informací o
možném průběhu dálkových komunikací
na Litomyšlsku v období raného
středověku, objímající zde samozřejmě i
mladší až pozdní dobu hradištní,
neumožňuje vyslovovat nějaké detailnější
závěry.36 Zřejmě však zdejším prostorem
procházelo vícero cest, z nichž nejméně
jedna
směřovala
na
Moravu.
Umožňovala patrně nejsnazší spojení
této
části
východních
Čech
s jihovýchodní Moravou, neboť se po ní
dovážela sůl z Uher. Do pomezního
pralesa vstupovala poblíž hradiště u
Benátek nad pravým břehem horního
2002, s. 478-479; B. SMUTNÝ, Svitavsko, in:
Vlastivěda
moravská.
MoravskotřebovskoSvitavsko, Brno 2002, s. 719.
CDB V/1, č. 93, s. 168. K interpretaci listiny
např. K. LICK, Zur Geschichte der Stadt Zwittau und
ihrer Umgebung, Zwittau 1910; L. HOSÁK,
Středověká kolonisace na horní Svitavě, ČSPS 62, 1954,
s. 21-27; Týž, Svitavy v období feudalismu, in: Svitavy.
700 let města. Brno 1956, s. 15-25; M.
SKŘIVÁNEK, Svitavy do husitských válek, in: J.
Růžička (ed.), Svitavy-dějiny a současnost města,
Hradec Králové 1987, s. 15-20.
31 K oběma kostelům ve Svitavách viz E. POCHE a
kol., Umělecké památky Čech 3 (P-Š), Praha 1980, s.
485—487. Výstavbu kostela sv. Jiljí lze nejspíše
klást až do doby po vzniku falza listiny k roku
1167 (viz výše pozn. 16), které by jinak lokalitu asi
zmiňovalo.
32 CDB V/1, č. 93, s. 168: „decimam septimanam muthe
in Gewich“.
33 Srov. G. WOLNY, Kirchliche topographie von Mähren.
Olmützer Erzdiöcese I/3. Brünn 1859, s. 1-9; J.
SEDLÁŘ, Umělecké památky, in: Vlastivěda
moravská. Moravskotřebovsko-Svitavsko, Brno
30
34
Přes Čtyřicet Lánů trasu vede J. V. ŠIMÁK, Ještě o
Hrutově a stezce Trstenické, Český časopis historický 23,
1917, s. 164, poz. 1, přes Hradec nad Svitavou např. R.
K. PECHHOLD, Der Triebetalweg. Ein Beitrag zur ältesten
Verkehrsgeschichte des Schönhengstgaues, Zeitschrift des
Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und
Schlesiens 19, 1915, s. 7-34, příloha.
Problematikou vzniku Svitav se šířeji zaobírá K.
KUČA, Města a městečka... VII, Praha 2008, s. 234235.
36 Výše uvedené zprávy z nepochopitelných důvodů
K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 813 vyřazuje
z okruhu pramenů majících co říci k situaci
v období raného středověku („...hledali podporu
v archivních pramenech 12.-13. století, tedy nikoli z raného
středověku...“). Přitom však autorům o pár stránek
dále vyčítá, že k Tržku nezmiňují informace z
listiny z r. 1378 (K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s.
816: „...nemají tušení o těchto historických
souvislostech“...).
35
6
toku Loučné, ale zda vedla těsně kolem
něj, nevíme. Později se však vázala na
dotyk s celnicí blíže neznámé podoby a
polohy, snad od benáteckého hradiště
nepříliš vzdálené (pokud obě lokality
nebyly totožné), jejíž charakter však o ní
umožňoval hovořit i jako o „zemské
bráně“.
Název celnice „Na Trstenici“ dovoluje
předpokládat, že ležela těsně nad jedním
z břehů říčky Loučné, nebo v jejich
blízkosti. Měla-li se přitom nacházet
blízko benáteckého hradiska (výstup
z lesa
poblíž
hradu
Litomyšle),
nemůžeme ji klást do prostoru dnešního
města Litomyšle, kde od konce 11.
století existovala „ecclesia Lutomislensi“, a
prameny přitom svědčí o důsledném
odlišování obou míst. Pro malou
vzdálenost benáteckého hradiska od
Litomyšle je ze stejného důvodu
nepravděpodobné, že by celnice ležela
mezi ním a pozdějším premonstrátským
klášterem. Spíše bychom ji měli hledat
v prostoru na jih od hradiště
v Benátkách. Další směr cesty, nepřímo
naznačený Kosmovými údaji o Litomyšli
jako hradu knížete Slavníka s hranicí
sahající až k řece Svitavě, lze spojovat
s prostorem okolo dnešního města
Svitavy, kde se patrně přecházel přechod
nejhořejšího toku řeky.
I když u každé cesty s
předpokládanou existencí v období
raného
středověku
nemůžeme
automaticky hovořit o jejím pravěkém
původu, je třeba tuto eventualitu
zvažovat zvláště u těch starých tras, které
lze sledovat na delší vzdálenost, aniž by
směřovaly na Prahu. Jak se obecně
dopravní síť v českém raně středověkém
státě vyrovnávala s tímto pravěkým
substrátem, nakolik vznikaly cesty nové
či byly využívány alespoň určité úseky
těch starých, lze dnes jen odhadovat.
A mohli bychom ještě méně, kdyby
výzkum pozůstatků starých cest
v Čechách a na Moravě nezaznamenal
v posledních třech desetiletích nebývalý
rozvoj.37 Další a další zjišťované relikty
dávného dopravního pohybu utvrzují
poznání základních pravidel, jimiž se ve
svém průběhu řídily staré komunikace.
To zpětně umožňuje vyhledávat nové
dosud neznámé pozůstatky starých tras a
korigovat naše představy o jejich
průběhu. Tak v roce 1999 D. Cendelín
na základě srovnání většího počtu tehdy
známých reliktů zaniklých dopravních
tras zformulovat metodiku vyhledávání
pozůstatků starých dálkových cest. Určil
a na praktických ukázkách předvedl dva
základní principy, jimiž se řídil průběh
starých komunikací, tzv. pravidlo suché
trasy a pravidlo přímého směru, u
kterých zdůraznil roli kvalitních
brodových míst a potřebu minimální
energetické náročnosti při pohybu
volnou krajinou.38
Z doby od počátku 90. let 20. stol. např. T.
VELÍMSKÝ – E. ČERNÁ, Výsledky rekognoskace
středověké cesty z Mostu do Freiburgu, AH 15, 1990, s.
477-487; Z. SVITÁK, „Rešovská" cesta. Příspěvek ke
středověkým komunikacím XIII. století v Nízkém
Jeseníku, Vlastivědný věstník moravský 44, 1992, s.
362-368; F. KUBŮ – P. ZAVŘEL, Terénní
průzkum Zlaté stezky, Zlatá stezka 1, 1994, s. 54-76;
R. ŠIROKÝ – K. NOVÁČEK, K počátkům
Norimberské cesty na Tachovsku, AH 23, 1998, s. 5971; D. CENDELÍN, Pokus o rekonstrukci starých
komunikací na Blanensku, Staré stezky 3, 1998, s. 46. Další literaturu uvádí K. SEVERIN, Metodika
hledání středověkých cest, Staré stezky 6, 2001, s. 7-21.
38 D. CENDELÍN, Staré komunikace. Vizovice 1999,
s. 23-24. Práce však nebyla publikována; autor
vlastním nákladem vydané výtisky pouze rozeslal
několika knihovnám, vědeckým institucím a
známým. V každém případě neprávem nyní tvrdí
K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 814, že „...autoři
bez udání pramene využili můj poznatek, že trasy cest byly
voleny s ohledem na jejich nejmenší energetickou
37
7
Hlavní zásady vedení starých cest
jsou ovšem dávno známy a upozorňovali
na ně někteří autoři již před desítkami
let. Např. již v roce 1925 psal A.
Tomíček, že „staré cesty...vedly ... po
výšinách. Nížiny a údolí, zejména při řekách a
potocích, byly bažinaté a neschůdné“,39 či v r.
1930 předesílal E. Šimek, že „dálkové
trati... byly v dávných dobách ... pokud možná
přímé ... bez příliš velkých zacházek, a
vyhýbaly se blízkosti břehů řek a s ní nezbytně
spojeným častým a obtížným přechodům potoků
a močálů. Proto vyhledávaly především trati výše
položené, pokud možná na rozvodích... a
vyhýbaly se... hlubokým a těsným údolím“.40
Nebo v roce 1968 upozorňoval M.
Štěpánek na výsledky studia starých cest
v tehdejším Západním Německu, kde
„část badatelů předpokládá, že hlavní doprava
raného středověku šla mimo osídlené území v
polohách značně vysokých, dokonce i na
hřebenech hor a vodních předělů. K setkání s
osídleným územím docházelo jen na
nejdůležitějších brodech“; přitom mimo
tradičních pramenů zdůraznil význam
terénního výzkumu zaměřeného na
vyhledávání pozůstatků starých cest.41
Problémem v českých zemích bylo, že
při řešení problematiky konkrétních tras
se těmito tezemi až do počátku
devadesátých let 20. století prakticky
nikdo neřídil.42
Na výše uvedeném základě se v roce
2010 pokusili D. Cendelín, P. Bolina a
D. Adam v úseku mezi Litomyšlí a
Konicí rekonstruovat průběh dálkové
trasy z Prahy do Olomouce v období
raného středověku.43 Přitom se téma
snažili uchopit z hlediska situace před
tím, nežli se Praha stala centrem českého
raně středověkého státu. Pro tu dobu
trasu do středních Čech po přechodu
Boskovické brázdy u Jevíčka směřovali z
Křenovského sedla (přesněji z rozvodí
na Písečné) přímo přes prostor Hradce
nad Svitavou k Poličce, a odtud buď
přes Nové Hrady na Chrudim, nebo přes
Hlinecko. Mnohem důležitější byl podle
nich přechod česko-moravského pomezí
mezi
Malou
Hanou
a
užším
Litomyšlskem, který ovšem se směrem
na Prahu neměl původně nic
společného. V jejich pojetí se proto
pozdější cestou z Litomyšle do Prahy
nebylo třeba zabývat.44
náročnost..“, přičemž se odvolává na svou o dva
roky později vydanou práci (K. SEVERIN, K
metodice studia úvozových cest, Staré stezky 6, Brno
2001, s. 22-30). O cestách „směrem nejmenšího
odporu“ psal konec konců již L. HOSÁK, Zemské
stezky a podružné cesty na Moravě v době předhusitské,
Časopis Společnosti přátel starožitností 59, 1951,
s. 82, i když závěry z toho neodvíjel zrovna
nejsprávnější (staré komunikace mohly dělat velké
zacházky, protože „středověký člověk měl dost času“).
39 A. TOMÍČEK, O starých cestách do půlky XIII.
století, Zálesí 6, 1924-1925, s. 7. Na zmínku
upozornil K. SEVERIN, Trstenickou stezkou, s. 367.
40 E. ŠIMEK, Západní hranice Slavníkovy říše. Pomezní
hrad "in monte Osseca" a potok "Surina", in: Od
pravěku k dnešku /Sborník Pekařův/. Praha 1930,
s. 85.
41 M. ŠTĚPÁNEK, Patrocinia a středověké cesty.
Příspěvky k dějinám osídlení 4, Československý
časopis historický 16, 1968, s. 563-564.
Světlou výjimku představuje práce V. LORENC,
Nové Město pražské. Praha 1973, s. 32-39; 82-89, se
snahou o kritické vyhodnocení průchodnosti
krajiny východně od Prahy, především z hlediska
výskytu podmáčeného území v pramenných
pánvích a údolních nivách a existence příhodných
brodových míst na přechodech údolí; autor též
důsledně
vycházel
ze
struktury
cest
zaznamenaných ve starých mapováních a snažil se
pracovat i s dochovanými relikty tras v podobě
úvozů. Na svou dobu měla výbornou úroveň i
práce H. JEČNÝ, Staré cesty v pražské krajině,
Ochrana památek, Praha 1959, s. 35-49.
43 D. CENDELÍN - P. BOLINA - D. ADAM,
Jevíčko na cestě z Prahy do Olomouce v raném středověku.
Úsek Litomyšl-Konice. Jevíčko 2010.
44 K. SEVERIN, Dušan Cendelín..., s. 817 přesto
autorům vyčítá, že nezmiňují jemu známý úvoz na
trase cesty z Litomyšle do Chrudimi.
42
8
(obr. 2). Objektivně nejvýhodnější
dopravní
prostor
končil
poblíž
velkomoravského hradiska v Benátkách
na Litomyšlsku. Dále bylo možno
v daném směru pokračovat od Benátek
pouze dvěma způsoby. Buď po terase
nad Loučnou sledovat oblouk této
vodoteče až do Litomyšle, případně i
dále, nebo v Benátkách údolí Loučné
přejít a využít nabízející se příhodný
hřbet mezi Loučnou a Desnou, který by
trasu přivedl do T r ž k u .
Tržek
Obr. 2. Celkové schéma raně středověké trasy mezi
Konicí a Litomyšlí dle Cendelín-Bolina-Adam (2010).
Komunikaci
předpokládaného
pravěkého základu, žijící v různé podobě
některými svými úseky přes celý
středověk až téměř do současnosti,
autoři rekonstruovali pomocí objevených
reliktů v terénu, nalézaných převážně
v krajině s většími výškovými rozdíly,
tedy
jihovýchodně
od
vlastního
Litomyšlska a Svitavska, na kterýžto
region svou kritiku Severin zaměřil.
V textu publikace bylo území v povodí
horních toků Svitavy a Loučné (tedy i
vlastní
Litomyšlsko)
výslovně
specifikováno jako zvlášť obtížné,
charakterizované relativně plochou
krajinou, kvůli níž předkládané řešení
musí v tomto úseku trasy stát více na
teoretických předpokladech.45 Nicméně
ty byly vždy jasně zdůvodňované.
Inkriminovaná trasa v několika
větvích přetínala Malou Hanou a kolem
Mařínského hradiska, přes křenovské
sedlo a Písečnou směřovala ke Svitavám
Obr. 3. Ideální dopravní prostor na hřbetu mezi
Loučnou a Desnou měl velký potenciál sloužit trase
mezi Benátkami u Litomyšle a Tržkem (červená
tečkovaná linie). Později byl využíván cestou
z Litomyšle do Tržku (modrá dvojšipka). Podkladprvní vojenské mapování.
Druhá možnost více odpovídá
oběma zmíněným principům vedení
nejstarších tras, proto v publikaci byla
pozornost věnována především jí (obr.
3). Zpracování návazného průběhu
z Tržku přes Choceňsko do východních
Čech, stejně jako problematika varianty
vedené tímto směrem přes Litomyšl, již
byly mimo rámec možností lokálně
vydávané publikace s Jevíčkem v názvu.
D. CENDELÍN-P. BOLINA-D. ADAM, Jevíčko,
s. 26.
45
9
V intenzivně osídleném a po staletí
agrárně využívaném okolí Litomyšle je
samozřejmě velmi obtížné a jistě i
diskutabilní
vyhledávat
pozůstatky
komunikací, jejichž existence se
předpokládá již v době velkomoravské,
či dokonce dříve. O to větší hodnotu
mají útvary zjištěné autory na hřbetu
mezi Loučnou a Desnou nad Tržkem,
který měl nesporný potenciál hrát
důležitou roli na přístupu k benáteckému
hradisku od severozápadu, tedy v linii,
která v členitějším terénu jihovýchodně
od Svitav se v pozůstatcích starých cest
výrazně projevuje až na střední Moravu.
a
a
Obr. 4. Situace přechodu údolí Loučné při severním
okraji Tržku na topografické mapě z r. 1963 a
leteckém snímku (www.mapy.cz). Žluté šipky
označují porostové příznaky dvojice úvozů vedle
komunikačního žlebu (trasa svázaná s přechodem
nivy po hrázi rybníka Borovec), bílé šipky označují
pozůstatky trasy z doby před zřízením zdejších
rybníků, a-úvoz cesty do Chocně.
Obr. 5. Nedošín. Pohled na lineární depresi ve svahu
nad Tržkem, kde K. Severin natočením úhlu záběru
směrem od reliktu (jeho foto 1. vloženo do pravého
dolního rohu) se pokusil dokázat, že v těchto místech
se nenachází nic, co by mohlo být spojováno
s bývalým úvozem. Stav na podzim r. 2012.
Ze
stejného
důvodu
autoři
neprezentovali ani výrazné a jistě
nepřehlédnutelné relikty nad pravým
břehem Loučné, kterými trasa z Tržku
pokračovala za dnešní silnicí č. 35
směrem na sever až severozápad (obr. 4).
Uvedené souvislosti K. Severin nejspíše
vůbec
nepochopil,
neboť
autorům recenzované práce podsouvá
předpoklad pokračování trasy z Tržku
do Prahy („...na stanovení optimálního
dopravního prostoru z Tržku dále k Praze
rezignovali...“).46
46
Existenci lineární deprese, stoupající
k ose hřbetu nad Tržkem směrem
ke dvoru Štít a vzniklé podle autorů
dlouhodobým dopravním pohybem, se
K. Severin pokusil zpochybnit fotografií
zabírající prostor až od míst, kde se relikt
v terénu vytrácí (obr. 5). Bylo by
samozřejmě možné diskutovat, zda útvar
vznikl dopravním pohybem, nebo se
jedná o přirozenou erozi, či zda nejde o
pozůstatek mladší cesty z Litomyšle do
Tržku, ale Severinova snaha ukázat, že se
v daném místě nenachází nic, není
K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 816.
10
místech i vlevo od dnešní cesty.48 Ty
však po bývalé parkové úpravě lze
v podrostu
dnešního
lesa
těžko
fotografovat, takže předkládat nic
neukazující snímky, jak to pojal K.
Severin, je velice snadné.
Aby Severin mohl čtenáře své
recenze utvrdit v představě „ničím
nedoložené trasy z Tržku k Benátkám u
Litomyšle“,49 prohlásil významný přechod
Loučné
v Tržku
příslušným
ke
komunikaci Morašice-Choceň. Je to
podle něho ta samá cesta, která jako
„strata publica“ tvoří v listině z roku 1378
hranici
kartuziánského
kláštera
50
v Tržku.
I když z Chocně do Tržku skutečně
cesta vedla (viz obr. 4-a), a z Tržku se
nepochybně jezdilo i do Morašic,
Severin se vyhnul určení, jakou trasou
vlastně argumentuje.51 Důvod je zřejmý
– v listině se píše o komunikaci jistě
významné, když nesla označení „strata
publica“,
ale
z Morašic
logické
pokračování trasy od Chocně mohla
tvořit pouze cesta na jih, přes Horní
Újezd k Poličce. A to byla při dopravním
pohybu od Chocně na Poličsko spíše
postranní cesta. Navíc by byla využívaná
jen těmi, kteří se chtěli vyhnout
hodna periodika, kde zmíněná fotografie
byla
uveřejněna
se
záměrem
diskreditovat
autory
recenzované
publikace.
Obr. 6. Tržek na mapě Stabilního katastru z r. 1839
s vyznačením předpokládaného průběhu staré trasy
ze SV Čech na JV Moravu. Šipkou označen dnes již
neexistující výběžek katastrální hranice směrem
k reliktu z obr. č. 5.
Každopádně
útvar,
částečně
vyjádřený
i
bývalým
výběžkem
katastrální hranice Tržku vůči Nedošínu
(viz obr. 6) a probíhající paralelně
podle cesty zakreslené na I. voj.
mapování (viz obr. 3), má mnohem
výraznější pokračování výše, v přilehlém
hustém lesním porostu (Nedošínském
háji), kde se dá sledovat na značnou
vzdálenost.47 Náznaky zbytků paralelních
úvozů jsou v lese patrné na několika
47
WGS: N49 52 57.5 E16 15 55.2; N49 52 56.7 E16
15 58.4; N49 52 57.0 E16 16 00.1
49 K. SEVERIN, Dušan Cendelín..., s. 816.
50 CDM XI. 133, s. 122: „...iuxta fortalicium et curia in
Tirzca nuncupatam, utputa in spacio, quod a septis in orto
ferarum ex transverso positis usque retro ad stratam
publicam et a strata usque ripam fluvii a molendino
decurrentis protenditur, monasterio et domini predictis pro
terminis aree deputato, competentibus redditibus, bonis,
proventibus ac bonis aliis de nostris patrimonialibus bonis
auctore domino comparandis dotando fundavimus,...“.
51 Nepředpokládáme, že Severin měl na mysli
pokračování z Morašic na Chrudim, o kterém
hovoří v jiné souvislosti (viz výše text při pozn.
25), protože v daných prostorových souvislostech
by trasa Choceň-Tržek-Morašice-Chrudim byla
naprosto nelogická.
48
Útvar v podobě velké lineární až 2 m hluboké
deprese je přístupný hned z kraje lesa vpravo od
dnešní cesty (nejvýrazněji WGS: N49 52 54.7 E16
15 55.1).
11
hradiska (obr. 7).53 Nachází se tam
jednak relikt velkého úvozu či
komunikačního žlebu, jednak zbytek
zaneseného úvozu pozvolnějšího sklonu,
které z náhorní roviny hřbetu mezi
Loučnou a Desnou umožňovaly směrem
od Tržku sejít k brodu Loučné. Tehdy
však D. Cendelín polohu přechodu
mylně určil podle zákresu na prvním
vojenském mapování proti benáteckému
hradišti, což následně Severinovi
umožnilo napsat, že „celá Cendelínova
konstrukce se stala bezpředmětnou“.54
Po
té,
co
lokalizace
byla
v recenzované práci opravena, vznesl
Severin proti reliktu námitku, že „úvoz by
nestoupal do strmé meze“.55 Zdálo by se, že
Severinův argument se týká převýšení
meze polí na horní údolní hraně, která
však probíhá až v určité vzdálenosti od
horního konce reliktu. Osten případné
kritiky by tak hned od počátku byl
značně otupen, neboť ve vztahu reliktu
k mezi pole byl relikt prvkem o mnoho
staletí starším.56 Navíc s horním koncem
reliktu vykazujícím zjevné snahy o
zavážení z pole přiléhajícího na
severovýchod odtud. Především je však
zřejmé, že horní konec reliktu byl kolmo
přeťat úvozem mladší cesty (obr. 7-3),
který přirozeně starší situaci narušil.57
Litomyšli a z nějakého důvodu nechtěli
použít ani trasu v Tržku stoupající na
hřbet mezi Desnou a Loučnou, odkud
by pak pokračovali po cestě LitomyšlPohodlí-Polička.
Již z těchto důvodů je zřejmé, že
v písemnosti z r. 1378 uvedená „strata
publica“ cestu Choceň-Tržek-Morašice, se
kterou ji ztotožnil K. Severin, spíše
nepředstavovala. Z dikce pramene (viz
výše pozn. 50), v němž se uvedenou
„veřejnou silnicí“ vymezoval majetek,
kterým biskup Albert ze Šternberka
obdaroval jím založený kartuziánský
klášter v Tržku, to ani být nemohla.
Kartuziáni by totiž od litomyšlského
biskupa dostali pouze inundační území
mezi Desnou a cestou z Tržku do
Morašic a nikoliv část obory, dnešního
Nedošínského háje, mezi kterou a
biskupskou tvrzí měl klášter vzniknout.
Fortifikace se nepochybně nacházela na
konci hřbetu mezi Desnou a Loučnou,
tj. nad dnešní kaplí P. Marie a na osu
téhož hřbetu je dodnes užívaným
topikem „V kartouzích“ klášteřiště
lokalizováno.52 Domníváme se proto, že
v listině z r. 1378 šlo spíše o komunikaci
přicházející od Litomyšle, která zčásti
převzala výše uvedenou hřbetní trasu
Benátky-Tržek (viz obr. 3), přičemž
vodotečí zmiňovanou v listině byla
Loučná.
D. CENDELÍN, Přechod horní Loučné a lokalizace
zemské brány na raně středověké cestě z Čech na Moravu,
Staré stezky 10, 2005, s. 73-95.
54 K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 278.
55 Týž, Dušan Cendelín, s. 817.
56 V práci K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 270,
obr. 1, č. 6; s. 275, obr. č. 5; s. 280 nechává jím
předpokládanou raně středověkou trasu od
Litomyšle vystoupat v Benátkách (po tzv.
„rampě“) do meze podobně převýšené, přičemž
všechna stará mapování bez ohledu na dnešní
situaci ukazují jasné pokračování cesty do polí
východně od Benátek.
57 Na rozdíl od mapy TM10 z roku 1963 tento úvoz
aktuální Základní mapa 1:10000 nezaznamenává.
53
Jako doklad existence trasy po
hřbetu mezi Loučnou a Desnou od
Tržku směrem k B e n á t k á m má
zásadní význam pozůstatek přechodu
údolí Loučné, který již dříve zjistil D.
Cendelín naproti ústí tzv. Jiráskovu údolí
asi 850 metrů JJZ od benáteckého
52
Srov. Z. NEJEDLÝ, Dějiny Litomyšle, s. 337-338;
Z. WIRTH, Soupis památek 29. Politický okres
litomyšlský, Praha 1908, s. 156.
12
k přechodu Loučné) klesá svahem údolí
velmi pozvolně, takže úrovně potoční
terasy dosáhne až asi 350 m severněji.
1
viz DETAIL
4
3
X
5
Obr. 8. Horní hrana k severozápadu stočeného reliktu
neústí do žádného strmé meze, jak to s fotografií
jeho bočního svahu předkládal K. Severin (2012, 816),
nýbrž volně končí v úrovni okolního terénu. Šipka na
jeho Foto 3. (nahoře) ukazuje do místa bočního svahu
reliktu označeného na obr. 7 šipkou.
2
Obr. 7. Situace sestupu ze hřbetu mezi Desnou a
Loučnou k přechodu Loučné jižně od benáteckého
hradiště s vyznačením pokračování linií jednotlivých
reliktů (žlutě). 1-velkomoravské hradisko, 2-relikt
velkého úvozu či komunikačního žlebu, 3-zbytky
úvozu cesty, která relikt (2) narušila nejdříve, 4mladší cesta v zářezu meze přilehlého pole, 5-dosud
užívaná cesta v linii katastrální hranice Benátky-Čistá.
X-přibližné místo a směr záběru Severinova fota č. 3
(srov. zde horní část obr. 8).
Také na současné cestě, která z polí
nad údolím klesá k přechodu Loučné
proti ústí Jiráskova údolí, vznikl
nezanedbatelný úvoz (obr. 7-5). Jde
samozřejmě o podstatně mladší
záležitost, ale tato cesta tvoří katastrální
hranici mezi Benátkami a Čistou, takže
cosi může vypovídat o někdejším
významu nedaleko položeného přechodu
Loučné. A nacházejí-li se vlevo i vpravo
od zpochybňovaného reliktu úvozy
mladších cest, pak je zřejmé, že i
případná argumentace o přirozeném
Čitelnost vztahu reliktu k polím
zdvíhajícím se na SZ potom byla zcela
zničena zářezem ještě mladší paralelně
běžící cesty (obr. 7-4), která (na rozdíl od
reliktů dvou předchozích variant sestupu
13
původu útvaru, bez vlivu dopravního
pohybu na jeho vzniku, by stála na velmi
vratkých základech.
V argumentační
nouzi
tedy
Severinovi nezbylo, než stránky sborníku
Archaeologia
historica
zneužít
způsobem, jaký se v odborném tisku jen
tak nenajde. Rozhodl se předložit
fotografii zabírající útvar ve svahu tak,
aby neznalý jeho zatočeného průběhu
(obr. 7-2) pokládal boční stranu reliktu
za ukončení prudkým srázem meze
přilehlého pole, čímž by se každému
zdálo být zřejmé, že tudy cesta vést
nemohla (viz obr. 8 nahoře). Ve
skutečnosti za zatáčkou (na Severinově
foto 3 skrytou) relikt plynule pokračoval
až na úroveň okolního terénu (viz obr. 8
dole).
komunikace směřující k regionálním
centrům, případně i spojnice mezi nimi.
Jednu z nejdelších linií výskytu
„Voštic“ Severin zjistil v pruhu katastrů
obcí mezi Poličkou a Litomyšlí.
Převážnou část toponym tohoto typu
spojil s trasou Polička – Vysoký les –
severní část Trstěnice – Čistá –
Benátky,59 když další její návaznost viděl
(přes prostor severně Litomyšle) ve
„Vošticích“ na katastrech Kornice,
Sedliště, Bohuňovic, Horek, Tisové a
Vysokého Mýta.60 Severin přitom
vyslovil předpoklad o „vytyčení a
zprovoznění takových cest v epoše velké
kolonizace“ s tím, že „některé jsou podle všeho
výrazně starší, to platí zejména o Staré voštici
od Vysokého lesa k Čisté a Benátkám“.61
Předkolonizační stáří trasy odůvodnil o
pár odstavců níže konstatováním, že
komunikace „od Vysokého lesa pokračovala
trasou nazývanou snad Německá cesta
k Pomezí (u Poličky), což je podle všeho
nejstarší komunikační tepna směrem na
Moravu“.62 Stojí za pozornost, jak málo
Severinovi
stačilo
k vyřešení
problematiky nejstarší trasy z Čech na
Moravu, když přitom ve „zdrcující“
kritice odmítá jako nepodložené a
metodicky chybné veškeré názory jiných
K pochopení souvislostí krizové, do
odborného tisku nepatřící reakce K.
Severina ohledně trasy od Tržku a
přechodu Loučné při ústí J i r á s k o v a
ú d o l í v Benátkách, musíme na tomto
místě
učinit
exkurz
do
prací
jmenovaného autora z let 2001-2007, v
nichž řešení dopravní problematiky
tohoto prostoru věnoval značné úsilí.
První byl Severinův článek z r. 2001,
věnovaný vztahu starých cest a
toponyma V o š t i c e , kterého nápadný
výskyt tento autor záslužně evidoval a
vyhodnocoval ve východních Čechách,
zvláště
na
Vysokomýtsku
a
58
Litomyšlsku. Severin takový název
cesty, nebo alespoň polní trati,
nezaznamenal před 18. stoletím,
prokázal však, že spíše než běžné polní
cesty, nesly v lidové mluvě (a následně i
úředních záznamech) takové označení
58
Zdá se, že Severina k definování trasy inspiroval
Soupis místních jmen na Litomyšlsku z roku 1940,
jehož autor o „Voštici“ u Vysokého lesa napsal, že
to „snad byla původní cesta do Poličky z Litomyšle přes
Benátky, Literbachy, Trstěnici...“ (srov. Tamtéž, s.
150-151). Jen výjimečně, kde by existence
„Voštice“ mohla vzbudit dojem, že kdysi nemusel
směr od Poličky být tím hlavním, který k Litomyšli
přicházel, konkrétně v jižní části katastru
Trstěnice, podrobuje Severin zdroj svých
informací kritice (Tamtéž, s. 155, pozn. 69:
„...nepokládám jeho sdělení za zcela důvěryhodná“).
60 Tamtéž, s. 159.
61 Tamtéž, s. 168-169.
62 Tamtéž, s. 169.
59
K. SEVERIN, Voštice, Acta onomastica 41-42,
2001, s. 143-183.
14
autorů, co k tomuto tématu za
posledních sto padesát let vyjadřovali.63
V následné práci o stavbě silnice
v Benátkách v letech 1840-1842 Severin
ukázal, že dříve touto vsí procházela
údolní cesta téměř shodného průběhu
jako současná silnice.64 Ta v jižní části
katastru (tedy od ústí Jiráskova údolí do
půli obce) vedla těsně po pravém břehu
Loučné, zhruba uprostřed vsi se však
dvěma pravoúhlými zatáčkami od této
linie náhle odchýlila a směrem
k Litomyšli pokračovala po terase, které
ani při největších povodních nehrozilo
zaplavení.
Anomálií se dvěma pravoúhlými
zatáčkami a náhlým odchýlením trasy
z břehu Loučné se Severin nezabýval, ani
neřešil, kam kromě sousedních Litrbachů
(dnes Čistá) se po této cestě od
Litomyšle jezdilo. Bez komentáře
ponechal
i
zmínku
ze současně
publikovaného zápisu v dobovém
prameni, rychtářské knížce obce
Benátek, ze které vyplývá, že se jednalo o
trasu vedoucí z Litomyšle přes Benátky,
Čistou a Trstěnici k osadě Karle.65 Další
přirozené pokračování této trasy na
Moravu, ke Svitavám a Hradci nad
Svitavou,
totiž
nepodporovalo
Severinovu tezi, že cesta přes Benátky
byla především starobylou spojnicí
Litomyšle s Poličkou (či Pomezím).
Na kvalitativně nové úrovni se
Severin k tématu „Voštic“ vrátil v práci
z r. 2003, když s využitím Josefského
katastru, který mj. obsahuje mnoho
detailních informací o cestách a
pomístních názvech, se mu v řadě
případů podařilo určit přesnou polohu
míst, ke kterým se pomístní jméno
„Voštice“ (a další zajímavá topika)
vztahovala.66
c
b
a
Obr. 9. Indikační skica Benátek z r. 1839, do které K.
Severin (2003, 101) vyznačil lokalizace toponym
„Voštice“, jak je určil podle Josefského katastru z r.
1785. Nejvýchodnější Severinovy značky (b) a patrně i
(c) přísluší trase zvýrazněné na obr. 11.
Po vynesení do katastrálních map
(Indikační skicy) se v případě Benátek
ukázala zajímavá věc (viz obr. 9).
Z osmnácti zjištěných poloh topika
„Voštice“ se jich třináct jednoznačně
vázalo na cestu, která po výstupu z dolce
pod jižní stranou benáteckého hradiště
směřovala na JJV (obr. 9-a; 11-a) a
vzdalovala se tak od údolní trasy natolik,
že dál již s ní těžko mohla mít něco
Srov. K. SEVERIN, Metodika hledání, s. 7-21; Týž,
Trstenickou stezkou, s. 353-388, kde na závěr píše:
„Dálková obchodní komunikace spojující Čechy
s Moravou však prostorem Litomyšlska nepochybně vedla,
úspěšná prospekce této významné cesty z hlediska důsledně
historicko-geografické analýzy je ale podmíněna odmítnutím
staré metodiky, která se ukázala scestnou“.
64 K. SEVERIN, Stavba silnice v Benátkách u Litomyšle,
Staré stezky 7, 2002, s. 86-96.
65 Tamtéž, s. 91: „Když na našem litomyšlském panství
silnice se stavěly, a již skoro jediné od města Litomyšle
skrze naši obec benát(s)kou, Literbachy, Střenici, Karli,
nejhorší cesty pozůstávaly...“.
63
66
15
K. SEVERIN, Toponyma Voštice v Josefském
katastru, Acta onomastica 44, 2003, s. 53-123.
společného. Kromě toho, že v době
vzniku katastrální mapy se jednalo o
cestu již nefunkční, se od Severina o ní
nic dalšího nedozvídáme. Mlčení provází
i skutečnost, že cesta směřovala přesně
k začátku podivného valu, který v poloze
„Zemanovy stráně“ sleduje horní hranu
Jiráskova údolí (k tomu níže).
komunikace směřovala z Litomyšle
kolem Benátek na Brlenku a dál ke
Svitavám (obr. 10), Severin tuto
skutečnost pomíjí nápadným mlčením.
Důvod je zřejmý - již v roce 2000 totiž
kategoricky tvrdil, že to byla „jen cesta pro
pěší“, a že „v prostoru Brlenky žádné stopy
dálkové obchodní komunikace nezjistil“.67
Výše uvedené ryze archivní prací
Severinem
zjištěné
poznatky
o
„Vošticcích“ na katastru Benátek, které
kolidovaly s jeho vlastní představou, že
cesta z Litomyšle přes Benátky a Čistou
na Poličku tvořila nejstarší trasu z Čech
na Moravu, přivedly tohoto autora
k tématu posléze znovu.68 Bylo to nutné
již z toho důvodu, že v mezidobí se
objevily práce, které se Severinovým
řešením
nepočítaly,
dokonce
se
v naprostém
protikladu
s jím
předpokládaným
směrem
nejstarší
69
komunikace v Benátkách křížily.
Ve studii z roku 2007, ve které
nejprve obsáhle okomentoval zmínky
starší literatury o hradišti v Benátkách i
poněkud záhadném valu na hraně
severního svahu Jiráskova údolí (tzv.
Zemanovy
stráně),70
se
Severin
s problémem vyrovnal na necelých dvou
stánkách,71 a to způsobem mírně řečeno
zvláštním.
Ponechme stranou, že úsek své raně
středověké trasy od Poličky na Litomyšl,
který mezi Čistou a Benátkami vede více
jak dva kilometry údolím Loučné,
prohlásí za „suchou trasu“, neboť v létě
Obr. 10. Linie trasy Litomyšl-Benátky-Brlenka-Svitavy,
dobře zachycená ještě na I. vojenském mapování.
K části vyznačené plnou čarou se vážou toponyma
typu „Voštice“, lokalizovaná K. Severinem ve
východní části katastru obce Benátky (viz obr. 9-b, c).
Šipka označuje polohu hradiště v Benátkách.
Ze zbylých pěti Severinem určených
toponym „Voštice“ na území Benátek se
podle Josefského katastru dvě lokalizace
jasně vázaly na průběh cesty, která
z údolí Loučné na náhorní rovinu
východně od Benátek stoupala podél
severní a východní strany benáteckého
hradiště a pak pokračovala daleko na
jihovýchod, až za hranice benáteckého
katastru (obr. 9-b). K její trase se volněji
pojí i tři poslední pomístní názvy
„Voštice“, situované v položení „Za
starou silnicí“ (obr. 9-c). Ačkoliv z téměř
všech starých mapování vyplývá, že tato
Týž, Trstenickou stezkou, s. 381.
Týž, Litomyšl, Benátky, s. 269-282.
69 Méně konkrétně (s odvoláním na své starší práce)
P. CHARVÁT, „Better is to go wide-go wide! Hranice a
její překračování ve středověkých cestách – a nejen tam,
AH 29, 2004, s. 134, výrazněji D. CENDELÍN,
Přechod horní Loučné, s. 73-95.
70 K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 269-279.
71 Tamtéž, s. 279-280.
67
68
16
90° do Jiráskova údolí a pak překonávala asi
třicetimetrový výškový stupeň svahu údolí
směrem k jižnímu konci linie toponyma
„Voštice“ na polích nahoře. Důvod spatřuje ve
zmíněném vývěru Loučné s tím, že „již samo
místní jméno obce Benátky naznačuje, že zde nebyla
nouze o vodu“. Důkaz má představovat i
skutečnost, že obcí vedená cesta po břehu
Loučné vznikla nejspíše dodatečně, a že
středověké komunikace většinou nevstupovaly
do intravilánů vesnic.73
Tyto Severinovy argumenty však naprosto
nesouvisí s raně středověkou problematikou
místa.
Severinem
předpokládaná
„předkolonizační“ komunikace údolím Loučné
od Čisté přes Benátky k Litomyšli by tehdy
neměla co dočinění s dnešní benáteckou
zástavbou. Zcela nepochybně by od ústí
Jiráskova údolí v přímém směru (k linii silnice
v severní polovině obce) pokračovala po
příhodné terase Loučné (obr. 11-c), která až
později (ve 13.-14. století) byla zastavěna
benáteckými usedlostmi. Terasa leží tři až šest
metrů nad obvyklou výškou hladiny Loučné,
takže Severinův argument s vývěrem Loučné
nemá žádnou váhu.
(2) Předložit řešení, jakým způsobem by se
komunikace vcházející do Jiráskova údolí pod
jeho jižním svahem dostala strmým svahem na
protilehlé straně údolí vzhůru. Podle Severina
to umožňovala v severním údolním svahu
„dobře dochovaná rampa ... podél které byla vytyčena
hranice katastrů Litrbach a Benátek“. Své tvrzení
podporuje jednak zakreslením rampy do mapy
(obr. 11-4), jednak informací, že „určitě nebyla
soukromou cestou na pole, když každý statek v údolí
Loučné měl svou vlastní“, a ještě potom snímkem
rampy.
„Severinova rampa“ však existuje jen na plánku,
který pro svůj článek vytvořil (srov. obr. 11-4 a
obr. 12). Žádná komunikace podle katastrální
hranice z jedné strany údolí na druhou nikdy
nepřecházela, natož aby pokračovala výstupem
do „Zemanových strání“. Na mapě vedená čára
není cestou, nýbrž zákresem průběhu
katastrální hranice. Snímek, který Severin jako
důkaz existence rampy předložil, pochází
z cesty vybudované ve 2. pol. 19. stol., a od
jižních benáteckých usedlostí zpřístupňující
lomy vysoko v severním svahu Jiráskova údolí
její pramen od osady Karle klesá 14 km
na sever k ústí Jiráskova údolí na
hranicích katastrů Čisté a Benátek.72
K tomu aby údolní trasu mohl spojit s
„Vošticemi“, jež se mu podařilo určit na
polích východně od Benátek (viz výše
obr. 9-a), musel provést tři nestandardní
kroky :
c
b
a
Obr. 11. Benátky u Litomyšle. Situace v prostoru
Jiráskova údolí podle K. Severina (2007, 270, obr. 1)doplněno.
V jeho
podání
raně
středověká
komunikace přichází v trase dnešní silnice od jihu
k ústí Jiráskova údolí, vyhýbá se vývěru Loučné (2) a
rampou (4) vystoupá k linii „Voštic“ (5), aby po jiné
rampě (6) opět sestoupila k silnici do Litomyšle.
Barevné doplnění: Červená linie-novodobá cesta
k lomům v severním svahu údolí, kterou K. Severin
snímkem z pozice (b) vydává za rampu (č. 4), modře
(a)–cesta, k níž se dle Josefského katastru vztahovala
linie toponym „Voštice“ (srov. obr. 9-a), zeleněpoloha valu na horní hraně Jiráskova údolí (3).
(1) Nalézt důvod, proč by dosud od Poličky
(resp. od Čisté) údolím Loučné vedoucí „raně
středověká“ cesta náhle změnila směr o téměř
72
K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 279, zde vůbec
nebere v potaz, že situace ve středověku mohla
být v údolí Loučné naprosto odlišná od
současnosti, což ostatně naznačují písemné
prameny zaznamenávající v Čisté od 14. stol. mlýn
o třech složení (srov. Z. NEJEDLÝ, Dějiny
Litomyšle, ss. 102, 370).
73
17
K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 279.
(obr. 11-b).74 Na mapě Stabilního katastru,
stejně jako na II. vojenském mapování se tato
cesta ještě nenachází, část jí byla zaznamenána
až koncem 19. století na III. vojenském
mapování. Je tedy zřejmé, že ve druhém bodě
Severin předložil argumenty zcela nepravdivé,
které s reálnou situací nemají nic společného.
na rampu z boku. Tarasní zídka, o kterou se
bok tzv. rampy opírá (obr. 13), tedy nevznikla
v rámci její lokální funkce? Pochází snad z dob,
kdy „rampa“ sloužila dálkové dopravě? A proč
na tomto tak strmém úseku cesty nevznikl
žádný úvoz? Byla užívána jen krátce, takže
opěrná zídka je unikátní velkomoravskou
stavbou? Vše je samozřejmě nesmysl,76 zřejmý
už z toho, že nelze uvést důvody, pro které by
významná dálková komunikace volila trasu s tak
prudkým klesáním (stoupáním), když terén
v okolí umožňoval vést cestu bez takovéhoto
extrému.
Obr. 12. Přerušovaná čára naznačuje, kde by podle K.
Severina (2007, 279) měla severním svahem Jiráskova
údolí stoupat „dobře zachovalá rampa“ (srov. obr.
11-4).
3) Propojit horní konec neexistující rampy
v Jiráskově údolí s linií „Voštic“, která dle
předchozího Severinova zjištění se vázala
k cestě zachycené na indikační skice (obr. 9-a;
obr. 11-a; obr. 14-1). Za tímto účelem bez
jakéhokoliv vysvětlení Severin svou vlastní
původně zjištěnou „linii Voštic“ z bývalé cesty
posunul asi 170 m na západ (obr. 11-5; obr. 142). Aby alespoň zhruba dodržel směr jím dříve
zjištěné linie, musel vést novou „linii Voštic“
k zatáčce, jíž se silnice v údolí vzdaluje od
břehu Loučné (obr. 14). Odtud strmě vedenou
cestu, která z údolí umožňovala přístup
k příslušným polnostem nahoře na pláni,
prohlásil za další rampu, sestupem po níž se
mělo dosáhnout cesty umožňující pokračovat
na sever k Litomyšli.
Již pohled na mapu Stabilního katastru (obr. 143) vzbuzuje pochyby o Severinově tvrzení, že
tzv. rampa „v rámci lokálních cest neměla logickou
funkci“.75 Nulová hodnota Severinových
informací takového druhu vynikne při pohledu
Obr. 13. Strmá cesta na pole bez náznaku jakéhokoliv
úvozu představuje podle K. Severina „rampu“ po
které vedla raně středověká komunikace. Bok
komunikace přitom zpevňuje kamenná opěrná zídka
(její snímek vložen do levého horního rohu obrázku.
Exkurs do prací Karla Severina tedy
můžeme ukončit konstatováním, že s
žádnou významnou raně středověkou
komunikací od Benátek proti toku
Loučné na Čistou a k Poličce v raném
středověku
nemůžeme
počítat.
76
Cestu lze ve svahu Jiráskova údolí sledovat téměř
souvisle, samozřejmě mimo místo jejího její
přerušení dnešní motokrosovou tratí.
75 K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 280.
74
18
Že Severin věří, že trasa cesty i s objekty, které
popisuje, je z doby velkomoravské, vyplývá jednak
z textu, jím uvedeného na závěr: „...Voštice vedoucí
od Poličky je výjimečná. Jako jediná byla /pozn. autorů:
v 18. stol./ v některých úsecích nazývaná Stará Voštice,
což jí z ostatních cest toho jména hierarchicky vyděluje, a
pouze tuto komunikaci kontrolovalo benátecké hradiště....“
(Týž, Litomyšl, Benátky, s. 280), jednak z formulace
prezentované v recenzi: „...pomocí reliktů dopravních
systémů, úvozů a ramp ... jsem pečlivě dokumentoval
středověkou cestu vedoucí z Poličky do Litomyšle...“ (Týž,
Dušan Cendelín, s. 819).
Vymyšlené nebo naprosto naivní důkazy,
které pro svou hypotézu Severin
předložil, mají stejný charakter, s jakými
argumentoval proti trase směřující
k přechodu údolí Loučné v Benátkách
od severozápadu, přes Tržek (viz výše).
však již velkomoravské benátecké
hradisko mohlo být opuštěné a v době
jeho života zase není možné počítat s
Litomyšlí, alespoň ne ve smyslu pozdější
klášterní trhové osady, ke které by měla
vést cesta od Chrudimi.
5 4
směr
Staré
Mýto
3
6
2
směr
Staré
Mýto
1
2
1
5
Obr. 15. Schéma předpokládaného průběhu
nejstarších komunikací v okolí Litomyšle. 1velkomoravské hradiště v Benátkách, 2-trasa
z východních Čech přes Tržek, 3-větev trasy přes
prostor pozdější Litomyšle a po západní straně
benáteckého hradiště k ústí Jiráskova údolí, 4-raně
středověká cesta od Chrudimi do Litomyšle (11.-12.
stol.), 5-mladší varianta cesty od Litomyšle
na Javornický hřbet. Mapový podklad - II. vojenské
mapování.
Obr. 14. Benátky na mapě Stabilního katastru z r.
1840. Severinův posun od původně zjištěné linie
„Voštic“ na již zanikající cestě (1) k ničím nedoložené
linii (2), která po tzv. „rampě“ (3) měla pod kontrolou
benáteckého hradiště (4) umožňovat pokračování
raně středověké trasy k Litomyšli (5) tak, aby se
nemuselo v trase dnešní silnice (6) jezdit po břehu
Loučné.
Kromě cesty od Tržku hrála v
průběhu komunikací v prostoru Benátek
důležitou roli ještě trasa přicházející od
Litomyšle po pravobřežní terase Loučné
(obr. 15-3), v Severinem kritizované
práci jen zmíněná. Souhlasíme se
Severinovým názorem, že v raném
středověku trasa od Chrudimi do
Litomyšle vedla přes Morašice a most
v „Dlouhých lukách“ (obr. 15-4).77 To
77
3
4
Trasa, která k benáteckému hradišti
přicházela od Litomyšle, proto při cestě
na Moravu spíše měla vazbu na stejný
výchozí bod jako komunikace vedená
přes Tržek, tedy rozvodí Orlice a
Loučné, obecněji severovýchodní Čechy.
K větvení a opětovnému spojení trasy,
jaké bylo zjištěno na téže komunikaci i
dále na Moravě, pravděpodobně došlo
také zde, v dopravně významném
Viz výše text při pozn. 25.
19
prostoru při ohybu Loučné. Nelze však
určit ani časovou posloupnost či funkční
souběh zmíněných dvou variant cesty,
s omezenou mírou přesnosti lze jen
charakterizovat
povahu
obou
dopravních prostorů.
Varianta přes prostor Litomyšle (obr.
15-3) zjevně musela mít více brodů
drobných vodotečí a výškově členitější
linii, celkově však byla položena v nižší
nadmořské výšce. Varianta přes Tržek
(obr. 15-2) měla zatím nepříliš čitelný
přechod Loučné v Tržku a prudší
stoupání na kratších úsecích u brodů
přes Loučnou, více však ráz „suché
trasy“ a byla také o něco kratší. U obou
variant lze při běžných klimatických
podmínkách předpokládat „stabilní“
dopravní
provozuschopnost.
Pravobřežní trasa však, vzhledem k
povaze terénu a průchodu pozdějším
městem Litomyšlí i jeho zázemím,
nemohla zanechat ani takové relikty, jaké
známe z varianty přes Tržek ze
strmějších sestupů k brodům přes
Loučnou.
Nejpádnějším důkazem existence
větve vedoucí přes Litomyšl je sama
poloha benáteckého hradiště, vazbu
kterého na cestu směřující proti toku
Loučné lze těžko popírat. Proč však
komunikace scházela do údolí Loučné
směrem k benáteckému hradišti, když na
pláně východně od Benátek mohla
zamířit přímo z Litomyšle? Nelze-li
příčinu toho spatřovat v Severinem
předpokládaném pokračování cesty
údolím Loučné na Čistou a Poličku, pak
skutečnost, že se trasa z Litomyšle
přidržela vnější strany oblouku Loučné,
musela vycházet buď ze snahy vést
komunikaci co nejblíže hradišti v
Benátkách, nebo z potřeby se přiblížit
k trase přicházející od Tržku, která již za
sebou měla rozhodující překážku, dvojí
přechod Loučné (k tomu viz výše).
Logicky musíme dát přednost variantě
druhé, neboť hradiště nepochybně
vzniklo ke kontrole kolem procházející
komunikace, nikoliv naopak, že by
průběh cesty byl kdysi vytýčen podle
polohy
fortifikace,
z jiných
než
komunikačních
hledisek
spíše
bezvýznamné.
Proto
můžeme
předpokládat, že původně se obě větve
spojovaly v ústí Jiráskova údolí a odtud
pokračovaly dál na jihovýchod směrem
k Javornickému hřbetu. Vznik hradiště,
byť mluvíme o době velkomoravské, je
tedy
v daných
prostorových
souvislostech nutné považovat až za
sekundární. O podobě a rozsahu
fortifikace lze jen spekulovat, nic též
nevíme o způsobu kontroly trasy od
Tržku po té, co vstoupila do Jiráskova
údolí. Lze jen znovu upozornit na
existenci již zmíněného valu na horní
hraně severního svahu Jiráskova údolí i
starou cestu „Voštici“, vybíhající k němu
od benáteckého hradiště.
Koncepce dalšího pokračování
komunikace
vycházela
jednak
z
celkového předpokládaného průběhu
trasy na jihovýchod, blíže k Jevíčku
doloženého mnoha relikty, jednak
z existence dokonalé „suché trasy“, která
daným směrem se podél jedné z větví
Jiráskova údolí táhne až na téměř sedm
kilometrů vzdálený zalesněný Javornický
hřbet.
Předpokládaná dávná cesta, vedoucí
v téměř ploché krajině od vrcholného
středověku intenzivně obdělávaných
polí, těžko dodnes mohla zanechat
nějaké průkazné stopy. Nicméně
základní
princip
„suché
trasy“,
předložený v Severinem kritizované
20
práci, má oporu v situaci zachycené na
prvním vojenském mapování (obr. 16).
údolí cesta, která asi kilometr nad jeho
prvním rozdvojením vystoupala na nivó
okolní krajiny. Napříč poli pak „suchou
trasou“ směřovala přímo na jihozápad
k Javornickému hřbetu.
Výjimku
představuje
klička
vychýlená k Literbachům, která s pomocí
nějaké (na mapě tehdy nezakreslené)
spojky asi eliminovala obtíže přístupu
k této části obce údolím Loučné (viz
detail na obr. 16). Cesta pak z uvedené
kličky přecházela plynulou zatáčkou zpět
do původního směru na Javornický
hřbet. Není proto nelegitimní představa,
že trasa zaznamenaná mapou vznikla
deformací původní přímé spojnice
Benátek s úpatím Javornického hřbetu,
kterou k sobě později přitáhlo a využilo
osídlení v části Litrbachů při pravém
břehu Loučné.
Starou k jihovýchodu směřující trasu
můžeme zatím na úpatí Javornického
hřbetu opustit a vrátit se znovu do
Benátek. V době po pádu Velké Moravy
sice hlavní komunikační tahy nemusely
zaniknout, ale fungovaly zřejmě na
jiných principech, neboť dálkový
obchod se nejspíše přesunul na trasy
maďarskými
nájezdníky
přímo
neohrožované.
Zda-li benátecké hradiště přežilo
„temné“ desáté století nevíme, ale
rozhodně na takovém předpokladu nelze
stavět další úvahy, i když ještě ve 12.
století Kosmas lokalitu jako „hrad
Litomyšl“ zná. Nevíme, zda fortifikace
tvořila součást „celnice na Trstenici“
zmiňované od konce 10. do 12. století,
nebo se jednalo o dva různé objekty,
z nichž „hrad Litomyšl“ byl poč. 12. stol.
jen „hradištěm“ sloužícím pocestným
k zastávkám
a
příležitostnému
3
2
1
5
4
Obr. 16. Trasy z údolí Loučné v Benátkách na
Javornický hřbet na prvním vojenském mapování. 1přímá cesta vycházející z Jiráskova údolí zachycená
mapou (s výjimkou kličky u Litrbachů – viz detail), 2odchylka ideální „suché trasy“, 3-přímá cesta
„Voštice“ mezi Benátkami a Brlenkou (4), 5-poloha
„Masné krámy“.
Přes určité nepřesnosti, dané
způsobem zhotovování jednotlivých listů
mapy ve druhé polovině 18. století,78 je
nade vší pochybnost zřejmé, že tehdy
ještě v Benátkách vcházela do Jiráskova
78
Ke vzniku a významu 1. vojenského mapování viz
O. KUDRNOVSKÁ, Josefské mapování českých zemí
a jeho topografický popis (s rozborem popisu pražské
sekce), Historická geografie 24, 1985, s. 55-103; k
(ne)přesnosti Josefského vojenského mapování
např. D. ADAM, Využití map prvního vojenského
mapování při rekonstrukci sítě starých komunikací, Staré
stezky 6, 2001, s. 70-76; Týž, I. vojenské mapováníinformační zdroj pro výzkum starých cest, Staré stezky 9,
2004, s. 9-19; souhrnné informace též M.
MIKŠOVSKÝ. – R. ZIMOVÁ, Müllerovo mapování
a první vojenské mapování českých zemí se zřetelem k
digitalizaci a centrální evidenci map v Česku, přístupné
na: http://projekty.geolab.cz/.
21
přenocování.79 V každém případě lze
předpokládat, že tou dobou v daném
prostoru nad někdejším využíváním
směru SZ-JV již převažoval provoz od
Prahy přes Chrudim, Litomyšl a Malou
Hanou na Olomoucko až Prostějovsko.
Nelze vyloučit, že se tyto změny
odrazily v intenzitě provozu na staré
cestě po hřbetu od Tržku k ústí Jiráskova
údolí. Ale tamní přechod Loučné
nepochybně sloužil dál, jak naznačuje
jeho vazba na průběh katastrální hranice
mezi Benátkami a Čistou i vznik
„voznice“,
umožňující
pohodlnější
překonávání západního svahu údolí
Loučné.
Zdá se však, že s prosazením trasy
z Prahy do Litomyšle přes Chrudim, či
případným zánikem raně středověkého
hradu z doby velkomoravské, se po
pravobřežní terase Loučné v prostoru
dnešních Benátek přestalo jezdit až k ústí
Jiráskova údolí. V blíže nezjištěné době
se totiž směrem od Litomyšle těsně před
benáteckým hradiskem začalo z terasy
Loučné odbočovat na jihovýchod po
cestě, která podle prvního vojenského
mapování pokračovala přes les v
„Masných krámech“ (obr. 16-5), odkud až
k osadě Brlenka (obr. 16-4) na úpatí
Javornického hřbetu dosud tvoří
katastrální hranici mezi Čistou a
Janovem.
Cesta od Benátek k Brlence byla
vedena přes horní konce téměř všech
příčných „dolců“ zabíhajících do pláně
východně od Loučné, včetně různých
výběžků Jiráskova údolí, a to s takovou
důsledností, že to lze vysvětlovat pouze
možností příhodně v těch místech
odvádět
z povrchu
komunikace
srážkovou vodu. K cestě se na katastru
Benátek dvakrát přímo a třikrát volněji
vázal výskyt toponyma „Voštice“, jak
jejich polohu určil K. Severin v práci
z roku 2003 (viz výše). Severinovo
tvrzení, že se jedná o pouhou cestu pro
pěší,80 nelze brát vážně. Její trasu
v úplnosti zaznamenává 1. vojenském
mapování, z valné části i druhé, přitom
tvoří hranice parcel i katastrů a dodnes
lze její průběh rozeznat na leteckých
snímcích (obr. 17).
Obr. 17. Benátky-trasa cesty směřující kolem hradiště
(vyznačen jeho obrys) k osadě Brlenka na leteckém
snímkování z padesátých let 20. století.
Komunikaci zmiňoval Karel Zelinka
při lokalizaci depotu blíže neurčeného
počtu římských mincí, který zaznamenal,
že nález byl učiněn „při cestě od Masných
krámů do Brlenky“ (obr. 16, mezi č. 5 a č.
4).81 Vzhledem k tomu, že v nevelké
vzdálenosti od cesty na Brlenku (řádově
stovky metrů) mohlo paralelně probíhat
několik větví trasy z Jiráskova údolí
80
81
79 Šlo by o jedno z možných vysvětlení
mladohradišťních nálezů z benáteckého hradiska
(srov. P. CHARVÁT, Hrutov, s. 42).
22
Viz výše poz. 67.
Tuto lokalizaci Karla Zelinky, místo neurčitých
Tomíčkovy, Píčovy a Petrtyla, převzali autoři
z práce D. VÍCH, Českomoravské pomezí v době
římské, Pravěk - Supplementum 17. Brno, 2007, s.
174. Přestože ji řádně ocitovali, jejich upozornění
na (Severinem nezmíněný) vztah nálezu k cestě od
Benátek k Brlence označuje K. SEVERIN, Dušan
Cendelín, s. 814 za „vědomě falešné“.
k úpatí Javornického hřbetu, lze nález
vztahovat ke kterékoliv z nich (srov. obr.
18 a obr. 24).
vzniklou linií, prodělala patrně také
určitý vývoj. Vyplývá to z porostových
příznaků na leteckých snímcích, které
ukazují, že v blízkosti úpatí Javornického
hřbetu mohla tato komunikace mít
původně průběh odlišný a prostor
pozdější osady Brlenka míjet. Více se asi
přichylovala
k trase
přicházející
z Jiráskova údolí v Benátkách (obr. 183), aby vedle ní mohla stoupat po
paralelním mírně vyklenutém hřbetu
(obr. 18-1). A na něm, 450 m JJZ od
osady Brlenka, se po trase od
benáteckého hradiště zachoval systém asi
pěti úvozů, který patří k nejvýraznějším
reliktům starých cest na západních
svazích Javornického hřbetu (obr. 19).
3
2
1
3
1
Tím jsme se dostali k neuralgickému
bodu Severinovy kritiky, lokalitě
B r l e n k a. Výše bylo vzpomenuto, že již
v r. 2000 Severin tvrdil, že „v prostoru
Brlenky žádné stopy dálkové obchodní
komunikace
nezjistil“.82
Tehdy
se
s názorem J. Šimka, který již v roce 1884
směr od Litomyšle k Brlence navrhoval,
avšak jako součást trasy do Brna,83
Severin vyrovnal s argumentem, že
souvislost německé verze názvu lokality
Brlenka-Brüner Steig s místním jménem
Brno, či vyjádřením směru cesty na
Brno, vyvrátil již C. Lick.84 V Severinově
stěžejní práci na téma „Voštic“ nás proto
nemůže překvapovat nápadné mlčení o
trase od benáteckého hradiště k Brlence,
když autor zjistil, že k této cestě, dobře
zachycené na prvním vojenském a
dalších mapováních, se nepopiratelně
2
4
Obr. 18. Předpokládaný průběh tras od Benátek
poblíž úpatí Javornického hřbetu u Brlenky. 1-trasa
původně míjející Brlenku (indikovaná na leteckých
snímcích růstovými příznaky), 2-trasa do Brlenky, 3trasa z Jiráskova údolí, 4-ideální „suchá“ trasa.
Týž, Trstenickou stezkou, s. 381.
J. ŠIMEK, O stezce Trstenické, in: Výroční zpráva
c.k. státní školy střední v Litomyšli. Litomyšl 1884,
s. 6.
84 C. LICK, Zur Geschichte der Stadt Zwittau und ihrer
Umgebung, Zwittau 1910, s. 530; srov. K.
SEVERIN, Trstenickou stezkou, s. 363.
82
83
I když trasa od Benátek k Brlence
vyniká kompaktní, jakoby jednorázově
23
váže výskyt toponyma „Voštice“ (viz
výše obr. 9-b).
Ačkoliv autoři psali o komunikaci
směřující přes prostor u Brlenky na
Malou Hanou v okolí Jevíčka a dál na
Olomouc, v recenzi jejich publikace
Severin
zcela
nelogicky
znovu
argumentuje stejně, jak tomu bylo
v případě výše zmíněné práce J. Šimka,
že německá verze pojmenování Brlenky
nesouvisí s vyjádřením směru cesty na
Brno. K tomu podotýká, že „zdejší terén
obstojně zná z dřívějších let“ a „všechny údajné
relikty historických komunikací z okolí
Brlenky jsou mělké a úzké lesní cesty“.85 A na
důkaz
svého
tvrzení
předkládá
fotografie, na kterých samozřejmě nic,
co by mohlo připomínat úvozy, vidět
není.
Obr. 20. Pozůstatky úvozů na linii trasy, kde Severin
(2012, 817-818) pořídil foto č. 5 s „pouze jednou
bezvýznamnou lesní cestou“ (WGS: N49 48 17.1 E16
22 44.4).
Pravda, nejedná se o relikty udivující
svou impozantností, někde jsou dokonce
sotva znatelné a je téměř nemožné najít
pozici pro sdělnější snímek, ale to
nesnižuje jejich význam při stanovování
průběhu trasy mezi Benátkami a
Svitavami. Prakticky každý, kdo se
zabývá pozůstatky starých cest, dnes ví,
že ty nejhlubší a nejvýraznější úvozy
nemusí patřit k těm nejstarším.
To ostatně platí pro všechny relikty
dávných lidských aktivit, se kterými se
při průzkumu krajiny setkáváme, jako
např. příkopy a valy pravěkých hradišť a
ohrazení,
mohylníky,
pozůstatky
zaniklých vesnic a jejich plužin, nebo
těžební
areály,
o
vyhledávání,
dokumentaci a vyhodnocování jejichž
sebenepatrnějších stop, často za
normálních okolností lidským okem již
nespatřitelných, se po několik posledních
desetiletí specifickými metodami snaží
moderní archeologie. Je paradoxní, že
právě
na
stránkách
sborníku
Archaeologia
historica
byl
dán
Severinovi prostor pro prosazování jeho
poněkud zpozdilého přístupu, který
s ničím takovým nepočítá.
Obr. 19. Systém úvozů 450 m JJZ od osady Brlenka
tvoří pokračování trasy přicházející od hradiště v
Benátkách (WGS: N49 48 36.2 E16 22 57.6).
Přitom stačilo popojít pár kroků,
natočit úhel záběru, či zkontrolovat delší
úseky autory naznačených linií a vše by
vyhlíželo jinak. Lesy na Javornickém
hřbetu jižně od Brlenky jsou totiž
pozůstatky starých cest v podobě
jednotlivých úvozů nebo jejich svazků
přímo posety (srov. obr. 19-23).
85
Týž, Dušan Cendelín, s. 819.
24
Javornickým hřebenem, do té doby
autorům neznámé (obr. 20).
Obr. 21. Pozůstatky úvozů vedle cesty, kde Severin
(2012, 817-818) pořídil foto č. 6 s „pouze vidlicí dvou
mělkých cest“ (WGS: N49 48 24.0 E16 23 03.7).
U reliktů dopravního pohybu, kromě
vlivů časem způsobujících redukci jejich
výškové modelace, už sám vznik úvozů a
jejich
množství
i
na
velmi
frekventovaných trasách byl ovlivňován
mnoha faktory. Především sklonem
terénu a jeho odolností vůči erozi a také
šířkou dopravního prostoru. Čím užší
dopravní prostor, větší sklon terénu a
menší odolnost povrchu, tím vznikaly
výraznější relikty – a naopak. Terén na
západním úpatí Javornického hřbetu
představuje velmi plochý a široký
dopravní prostor, proto tendence ke
vzniku úvozů nebyla velká, takže i
nevýrazné zbytky zde mají značnou
dokumentární hodnotu. Přitom stupeň
jejich dochování zcela odpovídá
intenzivnímu hospodářskému využívání
lesa s malými výškovými rozdíly, jak je to
známo z dálkových komunikací
studovaných v jiných regionech.
Lze také ukázat, že sotva znatelným
pozůstatkům v nižší části Javornického
hřbetu odpovídají ve vyšší poloze a
méně pozvolném svahu relikty daleko
výraznější (obr. 21 a 22). Při pořizování
snímků pro tuto odpověď na Severinovu
kritiku byly v říjnu 2012 dokonce zjištěny
relikty další větve trasy mezi Benátkami a
Obr. 22. Pozůstatkům úvozů z předchozího obrázku
odpovídá o tři čtvrtě kilometru dále v o něco prudším
západním svahu Javornického hřebene relikt
podstatně výraznější (WGS: N49 48 06.0 E16 23 30.3).
Nabízí se tak otázka, zda Severin
zcela nesporné pozůstatky starých
komunikací v lesích u Brlenky vidět
nechce, nebo neumí najít. Nebo nemůže,
protože on sám za pozůstatky starých
cest považuje jen úvozy extrémních
rozměrů, nejlépe když se k nim váže
výskyt toponyma Voštice, jak to zná
z prostoru mezi Čistou a Trstěnicí.
Obr. 23. Situace v prostoru, kam z jiné pozice namířil
K. Severin (2012, 818) objektiv svého fotoaparátu pro
snímek č. 7. Zbytky úvozů jsou jasně zřetelné, i když
nijak výrazné (WGS: N49 48 45.8 E16 23 21.1).
25
2
1
3
7
5
x obr. 23
x obr. 19
x obr.
21
x obr.
20
x obr. 22
6
4
Obr. 24. Průběh komunikací od Benátek na
Javornický hřbet ve vztahu k území pokrytému
laserovým 3-D scanováním (na sousedním obrázku
26). 1-nejstraší trasy ze SV Čech přes Tržek a Litomyšl
na Jevíčko, 2-trasa kolem velkomoravského hradiště
v Benátkách, 3-trasa z Benátek přes Brlenku (na
Svitavy, později na Mikuleč), 4-pokračování směrem
ke Svitavám, 5-Severinova „raně středověká“ trasa
z Litomyšle přes Poličku na Moravu, 6-hlavní
pokračování údolní trasy Litomyšl-Benátky-Čistá přes
Trstěnici a Karli na Hradec n. Svit., 7-cesta od Luží na
Moravskou Třebovou. Plné linie-nejstarší trasy,
přerušované linie-vrcholně středověké a mladší
komunikace. X-vyznačení poloh fotografií z obr. 1923.
Obr. 25. Výstup z laserového 3-D scanování části
Javornického hřbetu 2 km JV od Brlenky (odpovídá
černému obdélníku na mapě vlevo), poskytnutý J.
Martínkem. Obrys míst s nejvýraznějšími svazky
úvozů zvýrazněn bílou čárkovanou linií.
ním Mgr. J. Martínka realizuje rozsáhlý
projekt výzkumu a dokumentace starých
komunikací v severní části Moravy. Jako
součást tohoto projektu bylo na jaře r.
2012 provedeno letecké laserové 3-D
scanování
(LiDAR)
jižní
části
86
Javornického hřbetu.
Odborného
tisku
nedůstojná
argumentace
fotografiemi
z okolí
Brlenky ohledně existence nebo
neexistence tras vedoucích od Benátek
na Javornický hřbet je však v současné
době již zbytečná. V rámci programu
ministerstva kultury NAKI se pod vede-
86
26
Tato moderní metoda umožňuje i v zalesněném
terénu identifikovat a detailně zobrazovat veškeré
reliéfní anomálie, tedy rovněž pozůstatky úvozů,
ať již jednotlivých, nebo celých jejich svazků (blíže
Jedná se o prostor, přes který
Severinem
v lesích
u
Brlenky
zpochybňované trasy od Benátek musely
směrem ke Svitavám procházet.
Srovnání
autory
předpokládaného
průběhu starých cest od Benátek na
Javornický hřbet s výsledkem scanování
prostoru pokračování trasy si zde
s laskavým svolením Mgr. J. Martínka
dovolujeme předložit (obr. 24 a obr. 25).
Laserové 3-D skenování tedy
objektivním a těžko zpochybnitelným
způsobem existenci starých komunikací
na Javornickém hřbetu jednoznačně
dokládá. I když na základě scanningu
také autoři těchto řádků museli
v některých detailech korigovat své
představy o průběhu jednotlivých větví
trasy od Benátek na Javornický hřbet, je
jasné, že Severinovy snahy o skandalizaci
autorů
recenzované
práce
nic
nezachycujícími fotografiemi na stránky
odborného tisku nepatřily, stejně jako
jeho tvrzení, že v lesích okolo Brlenky se
nacházejí jen mělké lesní cesty.87
I když si odmyslíme Severinovu
recenzi s účelově zmanipulovanými
argumenty, zůstane podiv na tím, co
všechno musel tento autor v souvislosti
s řešením
komunikační
situace
v Benátkách vymyslet a podnikat kvůli
svému kdysi učiněnému prohlášení, že „v
prostoru Brlenky žádné stopy dálkové obchodní
komunikace
nezjistil“.
Komplikací
s neexistujícími
nebo
nesmyslnými
rampami v Benátkách, jako i s
překrucováním
vlastních
výsledků
archivního bádání, mohl být ušetřen.
„Voštice“ směřující od benáteckého
hradiště na Javornický hřbet a dál ke
Svitavám, průběh které z valné části
zachycují téměř všechna stará mapování,
totiž činí komunikační problematiku
Benátek celkem přehlednou.
V první řadě je zřejmé, že cesta
„prodírající“ se z prostředku Benátek
dvěma zatáčkami k pravému břehu
Loučné a dál jižním směrem proti jejímu
toku na Čistou, vznikla jako odbočka
z trasy
Litomyšl-Benátky-Javornický
hřbet-Svitavy, a to až v době po
rozměření lánů v Benátkách (viz výše
obr. 14-6). Ani její pokračování údolím
Loučné do Čisté žádnou dálkovou
cestou nebylo; na vzniku cesty nejdříve
ve druhé polovině 13. století mohli mít
zájem jen osadníci žijící v údolí Loučné a
na přilehlých terasách od Benátek po
Trstěnici, kteří potřebovali jezdit na trhy
do Litomyšle i do Poličky. Poličku
s Litomyšlí přitom spojovala jiná
komunikace, přes pozdější Pohodlí, která
byla
mnohem
výhodnější.
Nepotřebovala žádné rampy, ani nic
dalšího, co vše si Severin musel
v Benátkách vymýšlet.88
Až následně, po stabilizaci spojnice
jednotlivých vesnic v údolí Loučné
koncem 13. až na počátku 14. století, se
na linii „Voštice“ mezi Čistou a
Trstěnicí, mohl objevit intenzivnější
provoz nadlokálního významu. Severin
podle rozměrů „Voštice“ zcela nekriticky
usuzuje na středohradišťní základ reliktu
mezi Čistou a Trstěnicí (obr. 26-4).
viz D. DRESLEROVÁ – J. FROLÍK – T.
MIKOLÁŠEK, Využití trojrozměrného laserového
scaneru v archeologii, in: Macháček, J. (ed.)
Počítačová podpora v archeologii 2, Brno-PrahaPlzeň 2008, s. 199-211; M. GOJDA – J. JOHN –
L. STARKOVÁ, Archeologický průzkum krajiny
pomocí leteckého laserového skenování - Dosavadní průběh
a výsledky prvního českého projektu, Archeologické
rozhledy 63/4, 2011, s. 680-698).
87 K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 819.
V práci K. SEVERIN, Topografie obce, in: Horní
Újezd u Litomyšle, Horní Újezd 2010, s. 54-56
přitom autor se středověkou spojnicí Litomyšle
s Poličkou přes dnešní Pohodlí a Sebranice počítá.
88
27
bez jediné překážky zamířila přímo na
Poličku (obr. 26-3) v duchu zásad, na
které i Severin upozorňuje při jiné
příležitosti.89 Příčina, proč cesta tuto
ideální trasu nevyužila, může být jen
jedna – šlo původně o lokální spojnici
dvou sousedních osad, Čisté a Trstěnice,
jejíž průběh eliminoval průchod údolím,
kde Loučná vytvořila složitý systém
zákrutů (obr. 26). A že Čistá i Trstěnice
jsou kolonizační vesnice z 2. poloviny
13. století, nemůže být pochyb.90
Také poloha kostelů v Čisté (obr. 261) a v Trstěnici (obr. 26-2) zřetelně
ukazuje, že komunikační základ
dotyčného prostoru nevznikl na linii
cesty směrem k Poličce (obr. 26-7), jak
předpokládá K. Severin, nýbrž byl dán
možností pokračování trasy přes osady
Chmelík (obr. 26-5) a Karle (obr. 26-6).
Severin při prosazování své linie od
Trstěnice na Vysoký Les a Poličku, jako
hlavního směru, zcela pominul i další
indicie,
středověkými
písemnými
prameny doložené vesnické krčmy, které
téměř vždy představují výrazný indikátor
průběhu starých cest.91 Výčet krčem na
litomyšlském panství, podaný již na
začátku 20. století Z. Nejedlým,92 totiž
jasně ukazuje, že „Voštice“ mezi Čistou
a Trstěnicí měla ve 14. století dán směr
hlavního pokračování přes osady
1
7
8
3
4
2
7
5
6
Obr. 26. Prostor Čistá-Trstěnice na II. vojenském
mapování. 1-kostel sv. Mikuláše v Čisté, 2-kostel
Nalezení sv. Kříže v Trstěnici, 3-teoretický průběh
trasy z údolí Loučné na Poličku bez vazby na osídlení,
4-doložený průběh trasy přes Čistou a Trstěnici (tzv.
Voštice zvýrazněna silnější linií), 5-pokračování na
Chmelík, 6-pokračování na Karle, 7-pokračování na
Poličku, 8-linie trasy Luže-Moravská Třebová.
K. SEVERIN, Metodika hledání středověkých cest,
Staré stezky 6, 2001, s. 7-21.
90 Ke kolonizaci Litomyšlska např. P. CHARVÁT,
Poznámky k německé kolonizaci východních Čech, AH
10, 1985, s. 75-81; K. SEVERIN, Kolonizace
Hřebečska, Archaeologia historica 28, 2003, s. 179184, s tam uvedenou literaturou.
91 K významu krčem např. J. RICHTEROVÁ,
Venkovské krčmy v okolí Prahy na přelomu středověku a
raného novověku, AH 24, 1999, s. 111-124.
92 Z. NEJEDLÝ, Dějiny Litomyšle, s. 335 uvádí
krčmy: v Cerekvici, Hrušové (1398), Zrnětíně
(1361), Rzi (1361), Desné (1412), Osíku (1405),
Opatově (1364, 1398), Karli (kon. 13. stol., 1361),
Chmelíku (1314), Trstěnici (1421) a Čisté (1415).
89
S tím však nelze souhlasit z prostého
důvodu. V době velkomoravské se zcela
jistě jednalo o neosídlenou krajinu a
cesta po výstupu z údolí v prostoru Čisté
by neměla důvod se vychylovat na
východ, aby se přimkla k horní údolní
hraně, při které se tehdy ještě
nenacházela
osada
Trstěnice.
Nepochybně by po příhodném návrší
28
Chmelík a Karli, tedy na Svitavy nebo do
Hradce nad Svitavou, nikoliv na Poličku.
Tato vrcholně středověká trasa
přežila až do 19. století, neboť mezi
Litomyšlí a údolím Svitavy u Svitav
umožňovala se vyhnout císařské silnici.93
Zmiňuje
ji
dokonce
Severinem
publikovaný zápis v rychtářské knížce
obce Benátek.94 Věděli o ní s lokální
situací obeznámení badatelé z druhé
poloviny 19. - poč. 20. stol., jako H.
Jireček,95 Z. Nejedlý,96 C. Lick,97 nebo R.
K. Pechhold,98 kteří však její existenci
promítali až do období raného
středověku.
A „Voštice“ od Trstěnice přes
Vysoký Les k Poličce? Po té dlouhá léta
nejspíše jezdili jen sedláci z Čisté i
Trstěnice a honil se dobytek na trhy do
Poličky, přičemž Benátečtí od počátku
spíše využívali spojku k cestě z Litomyšle
na Poličku přes pozdější Pohodlí.99
Severinovo
uchopení
„Voštice“
z Trstěnice přes Vysoký Les k Pomezí u
Poličky, jako součásti nejstarší trasy na
Moravu, tedy představuje jen jakousi
variantu názorů z počátků bádání o
tomto tématu.100
Severin svoji představu o průběhu
nejstarších cest na pomezí Čech a
Moravy nikdy v úplnosti nepublikoval.
Lze ji však vyskládat ze zmínek porůznu
roztroušených v několika pracích.101
Výsledkem je nepřirozeně zalamovaná
komunikace, která nerespektuje jak
Severinem proklamované principy a
metodiku,102 tak to minimum písemných
pramenů
z období
vrcholného
středověku, které se k problematice
vztahují.103 I proti názorům výše
jmenovaných starých badatelů, ať již
počítali s jakýmkoliv pokračováním
trasy, po té, co se dostala (přes Čistou,
Trstěnici a Karli) do údolí Svitavy, je to
značný krok zpět. A to takový, že
bohužel nelze ani říci, že by Severin
svým řešením alespoň dosáhl úrovně jím
za mystifikátora označeného H. Jirečka
z doby okolo poloviny 19. století (viz
obr. 27).104
- Morava, mohla být inspirována názorem J. V.
Šimáka, se nyní K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s.
814 ohrazuje, že mu „není známo, že by ...přejal
Šimákovo řešení dopravních spojů“. Lze porovnávat - J.
V. ŠIMÁK, Středověká kolonisace v zemích českých.
České dějiny I/5, Praha 1938, s. 1260: „Polička
...vybudována... kde stará cesta do Moravy uhýbala na
východ do Limberka“ (Limberk = dnešní Pomezí u
Poličky) - K. SEVERIN, Voštice, s. 169: „Stará
voštice od Vysokého lesa pokračovala trasou nazývanou
snad Německá cesta k Pomezí, což je podle všeho nejstarší
komunikační tepna směrem na Moravu“.
101 Zejména K. SEVERIN, Voštice, s. 159 („Stará
voštička západně od benáteckého hradiska ve zvýšené
poloze asi obcházela dnešní aglomeraci Litomyšle po
vrcholu terénní vlny západně a severně. Nejbližší další
návaznost naznačují Voštice na katastrech Kornice,
Sedliště, Bohuňovic,Horek a Tisové směrem k Vysokému
Mýtu... Na jihu pravděpodobně bylo starším výchozím
bodem Pomezí“), s. 168-169 (viz výše pozn. 61), Týž,
Litomyšl, Benátky a Čistá, s. 280 (viz poz. 76) a Týž,
Dušan Cendelín, s. 817 (viz výše text při poz. 25).
102 Např. K. SEVERIN, K metodice studia úvozových
cest, s. 22-30 (srov. též pozn. 63).
103 Srov. výše pozn. 72 a 91.
104 Srov. výše pozn. 2.
Kromě Hradce n. S. trasa přes Karli umožňovala
spojení Litomyšle také s vlastními Svitavami, jako i
na jih podél řeky na Březovou. Spojnice Chmelíku
s Květnou již přesahuje rámec zde sledované
problematiky.
94 Viz výše pozn. 65.
95 Viz výše pozn. 2.
96 Z. NEJEDLÝ, Dějiny Litomyšle, s. 15.
97 K. LICK, Die alte Mautstation "Svitavia" und die
sogenannte Trstenitzer Strasse, ZVGMS 17, 1913, s.
284.
98 R. K. PECHHOLD, Der Triebetalweg. Ein Beitrag
zur ältesten Verkehrsgeschichte des Schönhengstgaues,
ZVGMS 19, 1915, s. 7-34, příloha.
99 Onou spojkou je již zmíněná cesta, která naproti
ústí Jiráskova údolí stoupá po katastrální hranici
mezi Benátkami a Čistou (viz výše obr. 7-5).
100 Proti poznámce autorů recenzované práce, že
„Severinova“ trasa Benátky - údolím proti toku
Loučné - Čistá - Trstěnice - Pomezí (Laubendorf)
93
29
směr
Chrudim
Jireček
1856
Vysoké
Mýto
Staré
Mýto
Severin 2001
Morašice
směr
Chrudim
Benátky
Severin 2012
Vysoký
Les
Karle
Svitavy
Jireček
1856
Severin 2001; 2012
Hradec n.S.
Polička
Pomezí-Laubendorf
nespecifikovaný
směr Morava
Obr. 27. Srovnání roku 1856 publikované Jirečkovy představy situace na česko-moravském pomezí
v raném středověku (žlutě zvýrazněná trasa Chrudim-Vraclav-Litomyšl-Morava) se schematickým
zákresem Severinova řešení nejstarší komunikace z Čech na Moravu dle jeho prací z let 2001-2012
(červeně). Oproti původnímu názoru H. Jirečka vykazuje Severinova trasa mnohem výraznější logicky
nezdůvodnitelné změny směru, které pro období raného středověku jsou těžko akceptovatelné. Modře
zvýrazněna přidaná místa orientační sítě.
30
Severinův
způsob
využívání
toponyma „Voštice“ při hledání starých
cest, na který ve svých pracích klade
tento autor zvláštní důraz, má celou řadu
úskalí. Trasa Litomyšl-Benátky-ČistáPolička/Pomezí je vlastně první a
doposud jedinou komunikací, u níž se
tento autor pokusil o praktickou aplikaci
jím studovaného vztahu toponyma
Voštice ke starým cestám ve východních
Čechách. Tím myslíme, že Severin pouze
v tomto případě na základě zjištěných
lokalizací míst výskytu toponyma
„Voštice“ přistoupil k přesnějšímu
vyjádření své představy o průběhu
delšího úseku nějaké cesty s konkrétními
výchozími body.
Vážné je zjištění, že na katastru
Benátek ve jménu prosazování svých
představ Severin neváhal překroutit
(pokud nechceme použít slovo zfalšoval)
vlastní archivní prací získané poznatky o
vazbě toponyma Voštice k cestě
zachycené indikační skicou, která
směřovala k valu na hraně Jiráskova
údolí. Jakmile se tedy Severin ve svých
studiích pouští mimo obor archívního
bádání, je do budoucna k výsledkům
jakýchkoliv jeho snah tímto směrem
třeba
vždy
přistupovat
s krajní
nedůvěrou.
Své archivní poznatky, které jsou
nepochybně přínosné pro studium
problematiky starých cest ve východních
Čechách, sám znehodnocuje dalšími
kroky. U velkomoravského hradiska v
Benátkách v 18. stol. doložený výskyt
toponyma „Stará Voštička“ promítá dál
až nad Trstěnici směrem k Poličce
způsobem,105 jako kdybychom například
o cestě označené v listině zbraslavského
kláštera z roku 1350 „via antiqua“
prohlašovali, že to dokazuje její existenci
již před devíti sty lety, tedy na sklonu
doby římské, a to i v místech vzdálených
téměř 10 km, kde by se náhodou nějaká
cesta nazývaná „Stará“ objevila.
Prosté Severinovo pospojování míst
výskytu toponyma „Voštice“, bez
přihlédnutí k mnoha dalším aspektům, se
pak neliší od starších pokusů stanovovat
průběhy starých cest pomocí „Hradišť“ a
„Stráží“,
nebo
na
základě
archeologických
nálezů
v podobě
106
importů či mincí, tedy od postupů, na
kterých Severin sám v práci z roku 2000
po stránce metodické shledával pouze
nedostatky.107 Jen tak se Severinovi
mohlo stát, že se svou „raně
středověkou“ trasou od Benátek po
„Vošticích“ došel přes Čistou až do
Poličky, ačkoliv výskyt písemnými
prameny doložených
středověkých
krčem naznačoval odklon cesty jiným
směrem.
Nebo se můžeme ptát, proč by
„Voštice“ od Benátek měla pokračovat
po návrších kolem Litomyšle, aby
navázala na linii Voštic na západ od
Kornice?108 Vždyť obcházení Litomyšle
přes několik příčných údolí bylo
Např. J. V. ŠIMÁK, Ještě o Hrutově a stezce
Trstenické, Český časopis historický 23, 1917, s.
157-171; B. NOVOTNÝ, Staré obchodní cesty v
Čechách a na Moravě ve světle nálezů mincí z 10. až 13.
století a jejich vztahy k archeologickým a písemným
pramenům, in: Denárová měna na Moravě. Sborník
prací z III. numismatického symposia 1979.
Ekonomicko peněžní situace na Moravě v období
vzniku a rozvoje feudalismu (8.-12. století),
Numismatica Moravica VI. Brno 1986, s. 52-85.
107 K. SEVERIN, Trstenickou cestou, s. 353-388.
108 Týž, Voštice, s. 159. Není přitom úplně jasné, zda
tím autor myslel cestu na Chrudim, a ani později
se nevyjadřuje, zda tuto trasu „Voštic“
k Vysokému Mýtu nahrazuje „středověkou silnicí
z Litomyšle do Chrudimi“, překračující Desnou po
mostě „V Dlouhých lukách“ a pokračující přes
Morašice (srov. K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s.
817).
106
K SEVERIN, Litomyšl, Benátky..., s. 280 (viz text
ocitovaný výše v pozn. 76).
105
31
mnohem
komplikovanější
a
nepohodlnější, nežli vést cestu po
příhodné pravobřežní terase Loučné,
tedy v trase dnešní silnice z Benátek do
Litomyšle a dál přibližně v ose dnešního
litomyšlského náměstí. Na ní totiž stačilo
pouze brodit vodoteče z ústí těchto
údolí vytékající.
Absurdnost Severinova chápání
práce s „Vošticemi“, nikoliv ve smyslu
využívání tohoto toponyma jako
podpůrného argumentu, nýbrž jako
základního
stavebního
kamene
předkládaných závěrů, lze ukázat ještě na
jiném příkladu. Stěžejní relikt jeho úvah,
Voštici mezi Čistou a Trstěnicí (obr. 264), asi uprostřed kolmo přetínala další
komunikace (obr. 26-8), dnes z větší
části rozoraná, která ještě na mapě
stabilního katastru místy dosahovala
větší
šíře,
než
některé
úseky
„Severinovy“ Voštice. Tuto výraznou
od západu na východ vedenou trasu,
která se na II. vojenském mapování jako
červená niť táhne na vzdálenost více jak
deseti kilometrů od Dolního Újezdu
k Brlence (obr. 24-7), nebyl ve
zkoumaném prostoru Severin bez
výskytu toponyma „Voštice“ schopen
vůbec zaregistrovat. A nejedná se přitom
o bezvýznamnou cestu, nýbrž přímou
spojnici
Chrudimi
s Moravskou
Třebovou, která míjela jak Litomyšl, tak
Svitavy.
vydavatele, může být považován za
zavádějící.
O
řadě
názorů
prezentovaných v publikaci bylo a je
možné diskutovat, předkládat argumenty
pro a proti, ale nikoliv autory obviňovat
ze „skandálního pokusu o klamání veřejnosti“,
jak to Severin prezentoval a sám
několikrát praktikoval. Ostatně autoři
nejsou první a zřejmě ani poslední, práci
koho vlastní přemrštěné sebevědomí
Karla
Severina
označuje
za
109
„skandální“.
Povýšený tón a téměř naprostá
negace názorů vyslovených jinými
autory,110 není adekvátní k vlastním
Severinovým badatelským výstupům,
alespoň jak to zatím předvedl při řešení
problematiky starých cest v prostoru
mezi Litomyšlí a Poličkou a kritice
recenzované publikace. Severinovy
argumenty se v řadě případů ukázaly být
pouhými výmysly či klamem, jistě i
výrazem animozity vůči jednomu
z autorů
recenzované
publikace,
především však důkazem jeho vlastní
mlhavé až naivní představy o principech
K. SEVERIN, Bazilika panny Marie a její význam
v dějinách Litomyšle, AH 31, 2006, s. 298: „...studii
skandálně zneužil Jaroslav Pošvář...“.
110
Naprosto nedůstojným je Severinovo
vyzdvihování vlastních zásluh, které však většinou
není na místě. Např. K. SEVERIN, Dušan
Cendelín, s. 814: „...autoři bez udání pramene využili můj
poznatek, že trasy cest byly voleny s ohledem na jejich
nejmenší energetickou náročnost...“ (srov. literaturu
uváděnou výše v poz. 38), Týž, Litomyšl, Benátky,
s. 279: „...s mým poznatkem, že v tomto prostoru staré
cesty vedly po návrších a pokud možno nesestupovaly
k vodním tokům (Severin 2001a, 17)...“ (srov.
literaturu citovanou v poz. 39, 40 a 41), Týž, Dušan
Cendelín..., s. 815: „...podal jsem zcela nový pohled na
vývoj osídlení zámeckého návrší v Litomyšli...“ (kromě
hypotézy s dřevěným provizoriem litomyšlského
kostela a zpochybnění existence tamní mincovny
však Severin nepřišel s ničím, co by se neuvádělo
ve starší literatuře, zejména v pracích Petra
Charváta, který jako první navrhl za Kosmův hrad
Litomyšl považovat hradiště v Benátkách.
109
Po všech těchto zjištěních si
můžeme klást otázku, zda Severinova
jakoukoliv konstruktivnost postrádající a
rádoby „zdrcující“ kritika recenzované
publikace byla oprávněná? Pravdu jistě
měl s upozorněním na nižší kvalitu
některých
v rychlosti
pro
tisk
zhotovovaných obrázků. Také název
publikace, zvolený s ohledem na
32
k r. 1167.111 I když to v recenzi zvlášť
nebylo zdůrazněno, Severin dokázal, že
v tomto případě byl schopen jisté
názorové
proměny,
když
začal
z Litomyšle na Prahu preferovat jinou
trasu, než sebou dříve stanovenou.112 To
je zcela v pořádku, protože jde o součást
procesu jakéhokoliv zkoumání, a starých
cest zvláště.
vedení starých dopravních tras i chabé
schopnosti vyhledávat, rozpoznávat a
interpretovat pozůstatky starých cest.
K většině uvedených témat Severin sice
umí předložit obsáhlý výčet literatury, ale
výsledek ohledně průběhu starých
dopravních tras na Litomyšlsku,
konkrétně středověké spojnice Čech
s Moravou, je – jak bylo s dostatečnou
měrou na předchozích stránkách
ukázáno - více než chabý.
Severin svou recenzi, otištěnou
v renomovaném periodiku, ukončoval
voláním po „nutnosti zániku obskurní
metody identifikace optimálního dopravního
prostoru“. O jejím zániku autoři
nepochybují, nikoliv však na základě
Severinovy
recenze,
založené
v zásadních věcech na výmyslech a
manipulacích, nýbrž v souvislosti s
rozvojem moderních metod vyhledávání
pozůstatků
starých
cest,
zvláště
laserového 3-D scanningu. Ale po dobu,
kdy z finančních či jiných důvodů
nebudou na internetových serverech
veřejně přístupné kvalitní výstupy 3-D
scanování celé České republiky i zemí
sousedních, nebo i více vzdálených, asi
tak, jak tomu je dnes s mapami a
satelitními snímky, jsme si životností
zmíněné „obskurní metody“ jisti.
Přes
nesouhlas
s většinou
Severinových kritických odsudků a jeho
osobně
motivovanými
výpady,
neštítícími se v renomovaném periodiku
předkládat falešné důkazy, chápeme
Severinovu recenzi jako součást diskuse,
která vždy posouvá poznání kupředu,
někdy více, někdy o málo, ale posouvá.
Přinejmenším podnítila autora recenze
k upřesnění
lokalizace
mostu
v
„Dlouhých lukách“, uváděného ve falzu
zakládací listiny litomyšlského kláštera
Autoři této odpovědi necítí potřebu
se dál Severinovou recenzí zabývat. Spíše
využijí příležitost a místo závěru zmíní
některé doposud neřešené, nedořešené,
nebo
nejasné
problémy
starých
komunikací na Litomyšlsku, o kterých by
se měla vést další diskuse.
(a) Zde předložený text již reakcí na
Severinovu představu starého spoje mezi
Moravou a Čechami a upřesněním linií
trasy v prostoru severozápadně od
Javornického hřbetu nepochybně přesáhl
rámec starší práce „Jevíčko na cestě
z Prahy
do
Olomouce
v raném
středověku“. I když ani zde nenacházíme
prostor, abychom se detailně zabývali
dalším pokračováním trasy minimálně
velkomoravského stáří přes východní
Čechy k severozápadu, pokusíme se
alespoň některé důležité souvislosti
naznačit.
Podle našeho názoru bylo pro
pokračování cesty ze střední a
jihovýchodní Moravy určující rozvodí
Loučné a Tiché Orlice severozápadně od
Chocně, blíže k Hradci Králové pak
rozvodí drobných levobřežních přítoků
Labe a Tiché Orlice. Strategickou
hodnotu
královéhradecké
výšiny
dokazuje její opevnění již ve starším
eneolitu lidmi kultury nálevkovitých
111
112
33
Viz výše poz. 25.
Srov. výše poz. 108.
pohárů, a samozřejmě
v dalších obdobích.113
i
využívání
Staré
Mýto
Staré
Staré
Mýto
Staré
Mýto
Staré
Obr. 28. Prostor východně od Vysokého Mýta s
trasou od oblouku Loučné u Litomyšle
procházející přes Staré Mýto k rozvodí Loučné a
Tiché Orlice u Vysokého Chvojna (I. vojenské
mapování).
Červeně
zakresleny
úseky
komunikace mapou již nezachycené. Obdélník
vyznačuje plochu výřezů z leteckého snímkování
z r. 1959 a Topografické mapy z r. 1960 (obr. 29),
na kterých je průběh cesty dobře patrný. Modřepoloha lokality „Staré Mýto“.
Obr. 29. Detaily k obr. 28. Čárkovaně-průběh
trasy od ohybu Loučné u Litomyšle k rozvodí
Loučné a Tiché v prostoru Starého Mýta.
V. VOKOLEK, Počátky osídlení východních Čech.
Hradec Králové 1993, s. 28.
113
34
Z pravobřeží Loučné západně od
Litomyšle, kde jsme opustili jak větev
přes Tržek, tak cestu přicházející od
Benátek po vnější straně oblouku
Loučné přes dnešní Litomyšl, bylo
uvedené rozvodí dosažitelné nejsnáze
přes prostor dnešní Tisové. Obě již
spojené větve trasy procházely původně
snad poblíž, později přímo přes
archeologicky zkoumanou lokalitu „Staré
Mýto“ (obr. 28 a obr. 29), založenou asi
ve čtyřicátých letech 13. století podél tzv.
„Voštické cesty“, která v těch místech
má téměř severo-jižní průběh.114
Před založením města Vysokého
Mýta na přelomu let 1258 a 1259115
neexistovalo nic, co by zde přinutilo
cestu přecházet přilehlou širokou nivu
Loučné z pravé strany na její levou
stranu, takže logickým pokračováním
komunikace ve starším období se jeví
právě směr k výše zmíněnému rozvodí
(přes Slatinu),116 které začíná poblíž
bývalého knížecího dvorce ve Vysokém
Chvojně.117
Obr. 30. Vysoké Chvojno na mapě Stabilního
katastru
z roku
1840
s
vyznačením
pravděpodobného rozsahu zeměpanského raně
středověkého dvorce, východně od kterého
pokračovala komunikace z Litomyšlska ku Hradci
Králové.
Přechody údolí Loučné od Starého
Mýta ke „Spálenci“ a u samoty
„Sárovec“, po kterých později vedly
cesty do Vysokého Mýta, vyžadovaly
umělé zásahy do prostoru široké říční
nivy, spočívající ve výstavbě náspů a
mostků, dnes již zcela zaniklých. K
realizaci těchto jistě náročných prací, bez
nichž se nově zřízené pokračování cesty
z pravého břehu Loučné do Vysokého
Mýta neobešlo, nemohlo dojít dříve, jak
ve 13.-14. století.
Již v úvodu jsme zmínili, že nemalý
počet laténských žernovů nalezených na
Starém Hradisku (okr. Prostějov)
pochází z východočeské Kunětické Hory
(viz obr. 1). Doprava těchto kamenných
prvků směrem na Moravu patrně
Ke Starému Mýtu viz J. SIGL, Předběžné výsledky
archeologického výzkumu v poloze „Staré Mýto" na
katastru obce Tisová (o. Ústí nad Orlicí), in: Středověká
archeologie a studium počátků měst, Praha 1977,
s. 90-99; TÝŽ, Excavation at the Mediaeval settelment
of Staré-Mýto in eastern Bohemia. In: Archaeology in
Bohemia, Praha 1986, 243-245; M. RICHTER – J.
SIGL, Výzkum Starého Mýta v roce 1986, Zpravodaj
Krajského muzea východních Čech (ZKMVČ) 14,
1987, s. 90-93; TÍŽ, Archeologický výzkum Starého
Mýta v r. 1987, ZKMVČ 15, 1988, s. 97-101. Podle
K. KUČA, Města a městečka VIII, Praha 2011, s.
478 vzniklo Staré Mýto na trase Polička-Choceň.,
což byl názor dříve zastávaný i autory těchto
řádků.
115 K problematice založení Vysokého Mýta např. R.
DVOŘÁK, Vysoké Mýto: Stručné dějiny města. Český
Těšín 1974; J. KLÍMA a kol., Vysoké Mýto, tradice a
současnost. Vysoké Mýto 2004; K. KUČA, Města a
městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku VIII. Praha
2011, s. 478, s tam uvedenou literaturou.
116 K románské křtitelnici pocházející z kostela ve
Slatině viz Z. WIRTH, Soupis památek historických a
uměleckých XVI. Politický okres vysokomýtský,
Praha 1902, s. 212.
114
K tamnímu knížecímu dvorci, doloženému
pobytem Soběslava I. r. 1139, viz J. BENEŠOVÁ,
Vysoké Chvojno-přemyslovský knížecí dvorec, Pojizerský
sborník 4, Turnov 1999, s. 83-92.
117
35
nemohla probíhat jinudy, než od
přechodu Labe v Kuněticích118 po
příhodném hřbetu tvořícího rozvodí
Loučné a Ředického potoka, který se
táhne přes Sezemice a Časy směrem na
Staré Holice. Poblíž pozůstatků jistě až
později u Starých Holic vzniklého
hrádku či tvrze „Hradce“, dochovaného
v terénních náznacích,119 by se pak
spojovala s výše zmíněnou trasou
přicházející od Hradce Králové kolem
Vysokého Chvojna.
Ačkoliv každá z obou tras uvozovala
jiné pokračování východními Čechami,
prodloužíme-li jejich směr dál přes
severní Čechy, nemělo by nás překvapit,
že skončíme až v Sasku. Takovéto
dalekosáhlé souvislosti bychom si
nedovolovali zmínit, kdyby neexistovaly
zprávy zaznamenané ve 2. polovině 10.
století kronikářem Widukindem z
benediktinského
kláštera
v saském
120
Corvey (obr. 31), dle kterých Maďaři
po zániku Velké Moravy uskutečňovali
v prvních desetiletích 10. století (patrně
za asistence starých Moravanů) vpády až
do Saska?121
Tak dlouhé, stakilometrové přesuny
vojsk se sotva mohly uskutečňovat
mimo běžně užívané dálkové spoje.
Ověřit tyto zatím jen hypotetické trasy
může pouze náročný široce založený
výzkum, jenž však svým rozsahem
přesahuje možnosti jednotlivců.
Zajímavý relikt původního přístupu k přechodu
Labe se nachází naproti Kuněticím na pozici
WGS: N50 04 08.5 E15 49 54.9.
119 K „Hradcům“ u Starých Holic viz M.
LÜSSNER, Zbytky hradů a tvrzí v Holicích, ve Velini,
v Ředicích a v Chvojenci, Památky archeologické 7,
1866-1867, s. 290; L. SVOBODA a kol.,
Encyklopedie českých tvrzí, 1. díl A-J, Praha 1998, s.
205.
120 Základní informace o klášteru viz E. ARNOLD
– S. KOTYRBA, Corvey. Ehemalige Reichsabtei und
Residenz. Halberstadt 2011.
121 Widukind, I-20, MMFH I. 2. vydání. Brno 2008,
s. 154. K problematice viz Z. MĚŘÍNSKÝ,
Morava v 10. století ve světle archeologických nálezů,
Památky archeologické 77/1, 1986, s. 18-80.
(b) Přestože autoři vyvrátili
Severinovu představu raně středověké
trasy z Čech na Moravu, vedoucí od
Litomyšle k pozdějšímu městu Poličce,
nikterak nepochybují o dávném
komunikačním významu lokality „Na
políčkách“, která se objevuje ve falzu
zakládací listiny litomyšlského kláštera
k r. 1167. Až do vrcholného středověku
však
prostorem
kolem
Poličky
neprocházely trasy z Čech primárně
směřující k hornímu toku Svitavy a dál
Obr. 31. Westwerk benediktinského kláštera
v saském Corvey, postavený v 2. polovině 9.
století, tedy v době největšího rozkvětu
Velkomoravské říše. V druhé pol. 10. stol. v
klášteře působil kronikář Widukind, který
zaznamenal informace o vpádech starých
Maďarů do Saska. Ty se v prvních desetiletí
téhož století mohly uskutečňovat přes
jihovýchodní Moravu, východní a severní Čechy.
118
36
přes Malou Hanou na Olomoucko či
Prostějovsko.122 Využívaly jej dvě hlavní
starobylé cesty z Čech na jižní Moravu,
prvá větvemi přes Letovice i Svitávku na
Boskovice, přes Drahanskou vrchovinu
a Vyškovskou bránu na Kyjovsko, druhá
nad jižní stranou údolí Křetínky na
Olešnici, Černou Horu a Staré Brno,
s pokračováním k přechodům Dyje pod
Pálavou.
Struktura komunikací v prostoru
vymezeném
místy
jmenovanými
v souvislosti s jihomoravskými trasami
byla samozřejmě nepoměrně složitější,
na tomto místě však není možné ji
rozebírat, ani popisovat situace s relikty,
či se zabývat dalšími prameny, které výše
zmíněné linie dokládají. Pro nás je
důležité, že v opačném směru, po
průchodu kolem později založeného
města Poličky,123 se obě spojené
jihomoravské větve poblíž Nových
Hradů pravděpodobně opět rozdělily.
Jižnější větev
zcela nepochybně
pokračovala přes Luže do Chrudimi,
průběh severnější větve lze odvozovat
od ideální suché trasy, táhnoucí se od
Podhořan přes Libecinu až k Vraclavi
(obr. 32-2).
Z předpolí vraclavského hradu,
založeného patrně knížetem Břetislavem
I. na místě pravěkého hradiště (obr. 321),124 musela komunikace od Poličky při
dodržení stávajícího směru pokračovat
k řece Loučné. Ta se mohla překonávat
na dvou místech, mezi Stradouní a
Sedlíšťky (obr. 33), nebo po sestupu přes
Sv. Mikuláš mezi Janovičkami a
Týnišťkem.125
Podle
záznamu
Necrologia Podlažického z počátku 13.
stol. existovala ve Stradouni celnice,126
jež ovšem s trasou od Poličky nemusela
souviset. Podíl na clu, který zde
podlažičtí benediktini získali, spíše
naznačuje vazbu celnice (obr. 32-3) na
trasu z Chrudimi do prostoru Vysokého
J. SLÁMA, Střední Čechy v raném středověku II.
Hradiště, příspěvky k jejich dějinám a významu, Praha
2006, s. 94; ŽEMLIČKA, K dotváření hradské sítě za
Břetislava I. („Přemyslovská" jména v názvech českých a
moravských hradišť), Historická geografie 28, 1995,
s. 27-47; L. SKRUŽNÝ, Hradiště Vraclav u
Vyskokého Mýta. Jeho místo v Provincii vraclavské, při
Trstenické stezce a v české historii, in: Vraclav-genius
jednoho místa. Příspěvky ze sympozia konaného
na Vraclavi dne 11. října 2001. Uspořádali Věra
Sekotová, Martin Svatoš, Michal Svatoš, Okresní
muzeum Vysoké Mýto 2002, s. 7-37; M. JEŽEKP. SOMMER, Bývalý kostel sv. Václava ve Vraclavi,
Průzkumy památek 8/2, 2001, s. 97-109; V.
ČTVERÁK – M- LUTOVSKÝ – M. SLABINA –
L. SMEJTEK, Encyklopedie hradišť v Čechách, Praha
2003, s. 346.
125 O významu místního jména typu „Týnec“ a jeho
vtahu ke starým cestám nevznikají pochyby (viz Z.
SMETÁNKA, Diskuse o problematice sídlišť typu
"Týn", Archeologické rozhledy 30, 1978, s. 210212; P. MEDUNA, Krátce k Týncům, in: Na prahu
poznání českých dějin. Sborník prací k poctě
Jiřího Slámy, Studia mediaevalia Pragensia 7, 2006,
s. 83-88).
126 Necrologium Podlažicense, ed. B. DUDÍK,
Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte. Brünn
1852, s. 421: „...Stephanus qui contulit theloneum in
stradune...“.
124
Až po založení města Poličky r. 1265 (viz níže) a
s prosazením zkratky z Chrudimi k Poličce přes
Skuteč a Předhradí nejspíše vznikly cesty od
Poličky jak na Hradec nad Svitavou (přes
Radiměř), tak na Březovou (kolem Rohozné),
které obě měly pokračování k Jevíčku (přes
Křenov). Původ uvažované raně středověké trasy
z Hřebečovského hřbetu k Poličce přes Hradec
nad Svitavou (viz D. CENDELÍN – P. BOLINA
– D. ADAM, Jevíčko na cestě, s. 38) by také měl
spadat až do 13. století. Zmínku o „cestě do
Jevíčka“ v zakládací listině Horní Hynčiny z r.
1270 lze pak pokládat za nejstarší doklad trasy
přes Březovou (CDB V/2. 620, s. 223-225; srov.
D. CENDELÍN – P. BOLINA – D. ADAM,
Jevíčko na cestě, s. 41).
123 K založení města Poličky r. 1265 viz CDB V/1.
457, s. 673-677; D. LÍBAL-L.REML, Polička,
historický a architektonický vývoj královského věnného
města a okolí, Praha 1961; S. KONEČNÝ, O
zakládací listině města Poličky, Polička 2000; K.
KUČA, Města a městečka v Čechách, n Moravě a ve
Slezsku V. Praha 2002, s. 362-363; K. SEVERIN,
Kolonizace Hřebečska, s. 179-184.
122
37
1
3
4
Obr. 33. Komunikační souvislosti Vraclavi na
prvním
vojenském
mapování.
Červená
čárkovaná linie-přechod Loučné mezi Stradouní
a Sedlišťkami, červená tečkovaná-zakreslení
přibližného průběhu cesty směrem k Týnišťku.
Žlutá šipka označuje polohu systému úvozů
z následujícího obrázku, kroužek polohu
václavského hradiště. Modře zvýrazněna trasa
Chrudim-Vraclav-Vysoké Mýto.
2
5
Mýta (obr. 32-4), po které se však
v raném středověku nemuselo cestovat
do Litomyšle, nýbrž např. pokračovat
přes Choceňsko na Kladsko (obr. 32-4).
Směru výše uvedené teoreticky
odvozené dálkové komunikace od
Poličky přes Vraclav k přechodu Loučné
mezi Stradouní a Sedlíšťky dobře
odpovídá výrazný systém úvozů, jenž se
zachoval necelý kilometr severozápadně
od Vraclavi (obr. 33; obr. 34), poblíž
dnešní silnice do Stradouně.127 Za
Loučnou by pak další stopu této trasy
mohl představovat nápadný k severu
vybíhající úzký pás katastrálního území
Sedlíštěk,
který
podle
terénní
konfigurace i zakreslení cest na I.
vojenském
mapování
komunikaci
směruje k Vysoké u Holic.
6
Obr. 32. Okolí Vraclavi na II. vojenském
mapování. 1-hradiště Vraclav, 2-trasa PoličkaNové Hrady-Vraclav, 3-předpokládaná poloha
celnice ve Stradouni, 4-trasa Vysoké MýtoChrudim, 5-trasa Skuteč–Vysoké Mýto–Choceň
(původně snad Pasov-Chýnov-Kladsko), 6-trasa
Polička–Luže.
127
38
WGS: N49 58 22.4 E16 04 39.7.
Z celkového průběhu trasy PoličkaVraclav tak lze usuzovat, že poblíž
fortifikace v poloze „Hradce“ u Starých
Holic se spojovala s trasou přicházející
sem od Litomyšle přes Staré Mýto. Zdá
se být možné, že původní průběh a
větvení tras přicházejících k Litomyšli i
Poličce ze střední a jižní Moravy byl dán
konkrétními
přechody
českých
pohraničních hor směrem do Saska.
i s prosazením trasy (Chrudim-Vraclav-)
Vysoké Mýto-Cerekvice-Litomyšl.
Obr. 35. Systém úvozů stoupající jižně od Vanic
k Brtči. Úsek cesty Vysoké Mýto-Polička, který
původně pravděpodobně sloužil trase spojující
Podunají se Slezskem (přes Chýnov, Skuteč,
Choceň a Kladsko). Stav v předjaří r. 2009.
(c) Mimo rámec původní práce i
této odpovědi na Severinovu kritickou
recenzi zatím zůstalo spojení oblouku
Loučné
u
Litomyšle,
existencí
benáteckého hradiska důležitého již
v době
velkomoravské,
s velmi
významným a od hlubokého pravěku
osídleným prostorem dnešního města
Chrudimi.130 Spojnice by ze hřbetu mezi
Loučnou a Desnou nejspíše vedla přes
most v „Dlouhých lukách“ na Morašice,
jak to navrhuje K. Severin. Cestu lze ale
dávat do souvislosti s dopravním
pohybem směrem ku Praze až po vzniku
českého raně středověkého státu a jeho
vymanění se z rámce středočeské
oikumeny.
Po
staletí
předtím
komunikační význam Chrudimi spočíval
na trasách s jinými výchozími body, i
když spojení s částí středního Polabí na
Obr. 34. Systém úvozů trasy sestupující
od Vraclavi z masivu Kamence (337 m) k brodu
Loučné mezi Stradouní a
Sedlíšťky. Stav
v předjaří r. 2009.
Pokud se týče r. 1265 zmíněné
cesty z Vysokého Mýta přes Poličku do
Brna,128 vedla nepochybně od Hradce
Králové a její existence je výmluvným
dokladem skutečnosti, že stará trasa přes
Vraclav se tou dobou již nepoužívala. Ne
však docela, protože v první fázi cesta
Vysoké Mýto – Polička (-Brno) asi
využívala jak linii starší komunikace
Choceň-Skuteč (v úseku Vysoké MýtoBrteč) se zajímavými relikty JZ od Vanic
(obr. 35),129 tak zmíněnou trasu VraclavPolička (v úseku od Brtče). Až následně
se z Vysokého Mýta směrem na Poličku
začalo jezdit přes Cerekvici, Morašice a
Horní Újezd, což nepochybně souviselo
128
129
J. FROLÍK – J. SIGL, Chrudim v pravěku a
středověku. Obrazy každodenního života. Chrudim,
1998; J. FROLÍK, Chrudim – raně středověké centrum
jižní části východních Čech (Archeologie a 950. výročí
první písemné zmínky), AH 31, 2006, s. 7-19.
130
CDB V/1. č. 457, s. 673-677.
WGS: N49 55 47.3 E16 07 48.6
.
39
levém břehu řeky, přes které se později
muselo jezdit i do Prahy, bylo jistě
jedním z nejdůležitějších.
K větvení trasy ze střední až
jihovýchodní Moravy na směry do
východních až severních Čech a na
Chrudim by patrně docházelo jednak na
východním okraji dnešního města
Litomyšle, nejpozději na hřbetu mezi
Loučnou a Desnou (viz obr. 15).
Již jsme zmínili, že trasa přicházející
z jižní Moravy přes prostor pozdějšího
města Poličky pokračovala jednou větví
přes Vraclav na Hradecko a druhou přes
Nové Hrady a Luže k Chrudimi. Právě
území mezi Novými Hrady a Lužemi
patrně představovalo prostor, kde se
cesta vedená od Litomyšle nejprve
křižovala s komunikací Polička-Vraclav a
posléze spojovala s větví téže trasy
směřující do Chrudimi. Prostor, kde se
vše se odehrávalo, byl velmi malý a lze
jej patrně vymezit územím mezi
Leštinou a Bílým Koněm, ke kterému se
na druhé straně údolí Novohradky
nápadně druží rozlehlé chronologicky
nejasné hradiště u Rabouně.131
Pro
lokalizaci
Kosmových
„Hrutovských polí“, kde roku 1055 mělo
dojít k zadržení tří set moravských
předáků,132 by pak připadal v úvahu buď
samotný hřbet mezi Loučnou a Desnou,
nebo nepoměrně rozsáhlejší území
táhlých výšin mezi levobřežními přítoky
Loučné od Višňár až po Vysokou, které
v 11.-12. stol. bylo dobře přístupné (a
tím i kontrolovatelné) z vraclavského
hradiska. Příhodný prostor se také
nachází mezi Žižkovým stolem a
Lužemi, dál pak je možné uvažovat ještě
o rovině mezi Radimí a Žejbrem u Rosic.
Z logiky Kosmových údajů a dalších
informací však vyplývá, že s narůstající
vzdáleností
od
Litomyšle
pravděpodobnost
ztotožnění
s Hrutovskými poli klesá.
(d) S posledním problémem, který
v krátkosti zmíníme, se opět vracíme
tam, odkud jsme vyšli, tj. do Benátek u
Litomyšle. Jde o otázku tzv. „Staré
silnice“, po níž se nazývá celá severní
část katastru Benátek. Se „Starou silnicí“
se setkáváme již v Josefském katastru
z konce 18. století, který jednoznačně od
sebe odlišuje jak „Starou silnici“ a
„Císařskou cestu“, tak „Starou silnici“ a
„Voštici“ vedoucí k Brlence.133
„Císařská cesta“ pak může
představovat jen tzv. Zemskou silnici,
zřízenou kolem r. 1720 z Týnce nad
Labem přes Přelouč, Pardubice, Vysoké
Mýto, Litomyšl, Janov, Gajer a Mikuleč
do Svitav,134 která definitivně vyřadila
z provozu
středověkou
„Voštici“
z Litomyšle přes Benátky a Brlenku do
Svitav, jíž od 13./14. stol. konkurovala
jen cesta vedoucí z Benátek proti toku
Loučné a pokračující přes Čistou,
Trstěnici a Karli do svitavského údolí
(viz výše). Vývoj pak završila císařská
silnice z let 1805-1814, jejíž trasa
s drobnými obměnami je užívána až
dodnes.
J. MILITKÝ – D. VÍCH, Nálezy mincí v areálu
hradiště Rabouň u obce Doly (okr. Chrudim),
Numismatický sborník 23/2008, 2009, s. 231–234.
Význam prostoru umocňuje napříč procházející
další důležitá trasa Skuteč-Doly-Řepníky-BrtečVysoké
Mýto-Choceň,
kromě
Rabouně
kontrolovaná dalšími fortifikacemi (např. na Kusé
hoře, k.ú. Srbce), kterou zatím jen pracovně
považujeme za součást trasy Podunají (Pasov)jižní Čechy (Chýnov)-východní Čechy (Choceň)Kladsko-Slezsko (srov. výše text při pozn. 20 a
obr. 32-5, obr. 35)
132 Viz výše pozn. 11.
131
133
134
40
Viz K. SEVERIN, Toponyma Voštice, 58-59.
K. KUČA, Města a městečka III, s. 563.
Ze situace před výstavbou Zemské
silnice zatím známe jen cestu vedoucí
přes Benátky, Brlenku a Javornický hřbet
na Svitavy; nebyla však jedinou, která
z jihovýchodní
litomyšlské
(tzv.
„Horní“) brány vycházela. Důkazem
toho je rozsáhlý relikt dopravního
pohybu mezi Litomyšlí a osadou Janov,
dnes již rozoraný, dosud ale patrný na
porostových příznacích. Velice dobře ho
v délce asi 1800 m zachytilo 2. voj.
mapování (obr. 38).
Obr. 36. Zemská silnice Litomyšl-Svitavy z doby
kol. roku 1720 na prvním vojenském mapování
(osmdesátá léta 18. století).
Z uvedeného je zřejmé, že první
vojenské mapování z osmdesátých let 18.
století zachycuje situaci se Zemskou
silnicí z doby kolem r. 1720 (obr. 36),
přitom však právě k ní se pomístní název
„U Staré silnice“ vztahovat nemůže.
Z porovnání prvního a druhého
mapování pak vyplývá, že průběh
někdejší Zemské silnice z r. 1720 se
prakticky shoduje s trasou Císařské
silnice z počátku 19. století, což
potvrzuje
i
situace
zachycená
Müllerovou mapou z roku 1720 (obr.
37).
Obr. 38. Relikt komunikace směřující z Litomyšle
k Janovu a jižněji probíhající císařská silnice
Litomyšl-Svitavy na II. vojenském mapování.
Blíže k Litomyšli relikty této
komunikace z větší části zmizely pod
tělesem Zemské, později Císařské
silnice,135 jen těsně před městem, kde se
silnice vychyluje k jihu (obr. 39-5), aby se
spojila s cestou přicházející od Benátek
(obr. 39-1), lze původní její průběh
rozeznat na mapě Stabilního katastru. Ta
ukazuje, že komunikace směřovala přímo
k Horní bráně (obr. 39-3), a to až do
určité doby před roky 1670-72, kdy v
rámci rozšiřování přilehlého morového
Zbytky cesty od Janova jsou na mapě stabilního
katastru zobrazeny po jižní straně císařské silnice a
respektují je i parcely polí na leteckém snímkování
z roku 1953.
135
Obr. 37. Zemská silnice z Litomyšle do Svitav na
Müllerově mapě Čech z r. 1720.
41
hřbitova byla do její trasy vestavěna raně
barokní kaple sv. Anny (obr. 39-4).136
4
3
v těsné blízkosti Litomyšle výstavbou
kaple sv. Anny počátkem sedmdesátých
let 17. stol. vyřazena cesta do Moravské
Třebové, je nutno předpokládat existenci
patřičné náhrady. A tu ve 3. čtvrtině 17.
století mohla představovat odbočka
z cesty Litomyšl – Benátky – Brlenka Svitavy, která směřuje na východ přesně
do místa, kde relikt cesty od Janova
směrem k Litomyšli na II. vojenském
mapování končí (obr. 38; obr. 41-3).
Původně šlo jistě o běžnou cestu,
jaká se od každé usedlosti v Benátkách
táhne mezi jednotlivými lány, její
proměna
v dálkovou
komunikaci
vzhledem k příhodnému terénu nebyla
náročná,
zvláště
pokud
nebyla
rozšiřovaná, aby nedošlo k majetkovým
sporům.
V důsledku
toho
ale
neumožňovala obousměrný provoz.
K jeho zajištění byla do projektu
zahrnuta ještě první paralelní z jihu
přilehlá polní cesta (obr. 41-3).
2
5
1
Obr. 39. Jihovýchodní okraj Litomyšle na mapě
Stabilního katastru z r. 1839. 1-trasa na Benátky
(s naznačením možnosti původního průběhu
komunikace prostorem pozdějšího města), 2cesta na Strakov (a Staré Město u Mor.
Třebové), 3-cesta na Janov a Moravskou
Třebovou (s naznačením průběhu osou
litomyšlského náměstí), 4-kaple sv. Anny z let
1670-72, která přerušila trasu od Moravské
Třebové, 5-císařská silnice.
Při funkčním spoji LitomyšlBrlenka-Svitavy, se kterým musíme
počítat (viz výše), mohl směr na Janov
původně sloužit pouze cestě do
Moravské Třebové, tehdy již z trasy
Strakov/Janov – Opatov – Dětřichov Vysoké Pole - Udánky asi převedené do
komunikace Gajer - Starý Valdek –
Koclířov - Hřebeč.137 Mohla-li být
Obr. 40. Jižní větev tzv. Staré silnice v Benátkách
(v pohledu od severozápadu). Šipkou označen
uměle vytvořený úsek cesty, který umožňoval
pohodlné překonání výškového rozdílu mezi
terasou Loučné a plání s poli východně od
Benátek.
K. KUČA, Města a městečka III, Praha 1998, s.
561.
137
Spojnice Litomyšle s Moravskotřebovskem,
prodělaly složitý vývoj, ovlivněněný vedením tras
jak k původnímu centru ve Starém Městě u
Moravské Třebové, tak na samotnou Moravskou
Třebovou. Starší varianty cest se ve směru od
Litomyšle dělily snad na přechodu údolí
Končinského potoka ve Strakově (viz obr. 42),
kde jsou dochovány relikty jak trasy na Staré
136
Na té však bylo třeba změnit
podélný profil, aby výškový rozdíl mezi
terasou Loučné a východněji ležící plání
Město (WGS: ....), tak na Moravskou Třebovou
(WGS: .......).
42
se překonával v pozvolnějším sklonu. Za
tím účelem byla část opukového podloží
cesty odsekána a ze získaného materiálu
nižší část doplněna násypem, což jistě
nepředstavuje úpravu, se kterou by se
dalo setkat na běžné polní cestě.
Nejednalo se o práce zanedbatelného
rozsahu a pokud probíhaly po třicetileté
válce, lze předpokládat, že další
informace ke „Staré silnici“ v Benátkách
se mohlo podařit získat archivním
výzkumem. Bez něj problematika „Staré
silnice“ zůstává otevřená, s možností
předložení
i
jiných
hypotéz.
1
3
4
2
Obr. 41. Komunikace v severní části katastru Benátek na topografické mapě 1:10 000 z r. 1963. 1-trasa
Litomyšl-Janov-Moravská Třebová (v době před r. 1670), 2-trasa Litomyšl-Benátky-Brlenka-Svitavy (do
cca r. 1720), 3-dvě paralelní polní cesty upravené před r. 1670 jako „silnice“, 4-Zemská (od r. 1720),
později císařská silnice Litomyšl-Mikuleč-Javorník-Svitavy (dnes silnice č. 35 – E442).
43
2
1
3
Obr. 42. Trasy z Litomyšlka na Moravskotřebovsko na přechodu Končinského potoka ve Strakově na
leteckém snímkování z r. 1953. 1-cesta od Litomyšle, 2-trasa na Staré Město se zvýrazněním místa
viditelných porostových příznaků svazku úvozů v lese, 3-trasa na Moravskou Třebovou s vyznačením
místa nejvýraznějších úvozů.
44