Středověké důkazy Boha

Důkazy Boží existence ve středověku
Augustin
NOOLOGICKÝ DŮKAZ
(Heinzmann podle De libero arbitrio; viz také Conf. X, 6-18)
Nejde o to, jestli bůh je nebo není. Je. Augustin nechce dokázat Boha čistě
racionálně, nýbrž chce dovést prostou víru na vyšší stupeň nahlédnutí víry, intellectus
fidei. Jde o to, jak se Bůh ukazuje. Chce ukázat, že fakt jeho existence je zjevný a
očividný ve své vnitřní rozumnosti.
POSTUP ARGUMENTU
1. Vychází se od toho, že člověk je, žije a rozumí.
o Přitom žít je víc než být a rozumět je víc než žít.
2. Člověk poznává smysly a rozumem - právě rozum jej pozvedává nad bytí a život.
o Dokáže reflektovat i sám sebe.
o Lze v lidské přirozenosti najít něco, co je ještě vznešenější než rozum? Pokud
ano a pokud rozum tomuto něčemu podléhá a pokud to něco je už nejvyšší,
bude to Bůh.
3. Podobně jako smysly vnímají skutečnost společnou všem, tak i rozum poznává věčné
a neproměnlivé věci (zatímco jejich poznání samotné je proměnlivé).
o "... existuje neměnná pravda, jež obsahuje všechno to, co je neměnně pravdivé,
jež nenáleží tobě a ani mně a nikomu dalšímu, nýbrž je coby nádherný zázrak
vlastní všem společně jako tajné a všeobecné světlo, které se s veškerou
otevřeností nabízí každému, kdo je s to vidět neměnnou pravdu." (II 33)
o Ta je vznešenější než lidský rozum, který se řídí podle ní.
4. Rozum tedy nachází v sobě samém něco, co jej přesahuje, něco absolutního, věčného
a neměnného. Pokud už není nic vyššího, je to Bůh.
Důkaz tedy vede od evidence vlastní existence a od sebepoznání k absolutní pravdě.
Bůh přesahuje lidské myšlení, a proto jím nemůže být plně pochopen.
Anselm z Canterbury (* 1033, † 1109)
ONTOLOGICKÝ DŮKAZ
Pochází z italského Savojska, narodil se v Aostě jako syn langobardského
šlechtice. Máme k dispozici jeho životopis od žáka a přítele, mnicha Eadmera. Odešel
z domova do Burgundska a později do Normandie, do benediktinského opatství
Le Bec. Tam působil jako převor učený Lanfranc, také Langobard z Pavie. Za jeho
převorství se klášter stal jednou z nejslavnějších západních škol. Právníka
Lanfranka si posléze zajistil Vilém Dobyvatel tím, že jej zvolil za arcibiskupa v
Canterbury.
Anselm zatím působil v Le Bec, jehož se stal duchovní hlavou. Za 15 let jeho opatství
vstoupilo do kláštera 180 mnichů. V 60 letech se stal Lanfrankovým nástupcem v
Canterbury. Byl donucen převzít úřad proti své vůli. Protože si však druzí biskupové
přáli, aby to vzal, funkci přijal. Znamenalo to boj s normandskými králi. Po čtyřech
letech se vydal do Říma stěžovat si papeži. Králi se postavil a hájil to, co bylo
prospěšné církvi. Ve svém úřadě zemřel.
Ve dvou formulacích Anselm vlastním způsobem vyslovuje princip spojení rozumu a
víry: fides quaerens intellectum a credo ut intelligam. V první shrnuje Anselm
obsah Proslogia, původně to měl být jeho titul - jak uvádí v předmluvě. Druhá
formulace uzavírá první kapitolu Proslogia:
"Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje
mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť
věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout."
Anselmův důkaz Boží existence
Kant jej označí jako "ontologický důkaz Boha" (Kritik der reinen Vernunft), ovšem v
souvislosti s Descartem. Anselm argument sepsal v Proslogiu jako převor v Le Bec asi
v 45 letech. Chtěl najít argument, který by bylo možno prokázat pouze jím samým a
který by stačil k tomu, aby bylo možno s jistotou tvrdit, že Bůh je a že je
svrchovaným Dobrem. Když se už vzdával naděje na úspěch svého počínání, jednou
v noci, když bděl, se mu jeho cíl odkryl.
Proslogion, II. kapitola
"Není ovšem možné, aby to, nad co nic většího nelze myslet, bylo pouze v
nahlédnutí. Je-li to totiž pouze v nahlédnutí, lze myslet, že je to také věc sama, což
je více. Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad
co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího. To však
jistě není možné. Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze
myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama." (Proslogion II)
POSTUP ARGUMENTU
1. Rozumíme pojmu "to, nad co nic většího nelze myslet" - tedy "to, nad co nic většího
nelze myslet" existuje v našem rozumu, tj. v naší duši.
2. Tedy "to, nad co nic většího nelze myslet" nemůže být pouze v rozumu:
o lze totiž myslet "to, nad co nic většího nelze myslet" V ROZUMU + VE
SKUTEČNOSTI;
o "to, nad co nic většího nelze myslet" V ROZUMU + VE SKUTEČNOSTI je
větší než "to, nad co nic většího nelze myslet" POUZE V ROZUMU.
o "to, nad co nic většího nelze myslet" POUZE V ROZUMU není "to, nad co nic
většího nelze myslet" => pojem je sporný.
3. Tedy "to, nad co nic většího nelze myslet" musí existovat i jako věc (in re).
Proslogion, III. kapitola
"To, nad co nic většího nelze myslet, je navíc tak pravdivé, že je zcela nemyslitelné,
že by to nebylo. Vždyť lze myslet, že je něco, o čem není možné myslet, že to není.
Proto jestliže o tom, nad co nic většího nelze myslet, je možné myslet, že to není,
pak to, nad co nic většího nelze myslet, není to, nad co nic většího nelze myslet; což
je spor. To, nad co nic většího nelze myslet, je tedy tak pravdivě, že ani není možno
myslet, že to není. A to jsi ty, Pane, náš Bože. Jsi tedy tak pravdivě, Pane, můj Bože,
že ani není možné myslet, že nejsi, a to právem." (Proslogion III)
Vzápětí Anselm ještě dokazuje, že "to, nad co nic většího nelze myslet", je Bůh.
Přitom se ukazuje, že "větší" znamená "lepší".
"Kdyby totiž něčí mysl mohla myslet něco lepšího, než jsi ty, vypínalo by se stvoření
nad Stvořitele a posuzovalo by Stvořitele, což je velký nesmysl. Ostatně o všem, ať je
to cokoliv vyjma tebe samého, je možné myslet, že to není. Ty jediný máš proto bytí
svrchovaně pravdivě, a tedy nade vše svrchovanou měrou, neboť nic jiného, co je,
není tak pravdivě, a má proto méně bytí."
V této argumentaci se přijímá dogma o stvoření. Pro stvoření je tím nejvyšším jsoucnem Stvořitel.
Ztotožnění Boha a nejvyššího myslitelného předmětu ovšem padá v okamžiku, kdy někdo odmítne
stvoření.
Dalším předpokladem je existence stupňů, hierarchie bytí.
Gaunilonova kritika a další námitky
• Do diskuse zasáhli Tomáš, Descartes, Leibniz, Kant, Hegel, r. 1931 K. Barth.
• Hned se objevil polemický spis řádového bratra Gaunilona nazvaný Co by mohl někdo
odpovědět na obranu pošetilce. Podle něj by prý bylo možno použít stejnou argumentaci i na
nejbohatší a nejznamenitější ostrov, který je nazýván "ztraceným", protože je obtížné, ba
nemožné jej nalézt, jelikož neexistuje.
Anselm odpověděl dílkem Liber Apologeticus contra Gaunilonem ). Tvrdí mj., že "to,
co je větší než všechno ostatní" - pojem, který Gaunilo často používá, je zcela odlišné
od pojmu "to, nad co nic většího nelze myslet."
Rozdíl v těchto dvou argumentech je v tom, že u abstraktního pojmu "to, nad co nic vyššího si nelze
myslet" skutečně existence stupňuje "vysokost", protože je to další vlastnost navíc. Ale u
nejznamenitějšího ostrova, což je mnohem konkrétnější pojem, není samo sebou nutné, aby musel
mít existenci, má-li být lepší než jakýkoliv existující ostrov.
"Ostrov, nad který nelze myslet větší" a "to, nad co nic většího nelze myslet" - první pojem je
empirickou záležitostí, proto asi ani nelze popsat, co všechno k jeho velikosti (dokonalosti) patří. A
vždycky to bude vyžadovat odkaz do empirie. Naopak druhý pojem je záležitostí čistě inteligibilní, jeho
dokonalost leží pouze v oblasti myslitelnosti. Proto argument může pracovat jenom s ním. U toho
prvního totiž není nutné, aby byl naplněn - je to záležitost empirická. To by platilo pro každou
jednotlivinu, třeba i pro anděla.
• Tomášova námitka vůči Anselmovu důkazu podobně jako Kantova vůči Descartovu
vychází z toho, že neznáme dostatečně Boží bytnost, proto pro nás není samo sebou zřejmé,
že existence patří do jeho bytnosti. Běžný stav mysli obyčejného člověka je takový, že Boha
bezprostředně nezná.
Kant namítá Descartovi, že můžeme mluvit o ideji trojúhelníka, protože trojúhelník
známe, ale ne o Bohu, protože toho neznáme.
(Rozdíl mezi Anselmovým a Descartovým důkazem v Rozpravě je ten, že Rozprava je
čistou filosofií a že Descartes argumentaci odloučil od Boha víry.)
TOMÁŠ AKVINSKÝ
Za přiměřenější pro lidské poznání považuje vyjít od přirozeného světa =
aposteriorní metoda, z účinků viditelných ve světě. Přesto za jediné správné
uchopení Boha považoval jeho pojetí jako bytí samotného, které nemůže nebýt. To
ovšem nedokážeme nahlédnout. Toto je metafyzická rovina Tomášovy nauky o
Bohu.
Rovina kosmologická vychází od toho, že Bůh je Stvořitelem světa, tedy svět musí
být obrazem svého tvůrce. Pět cest lze proto chápat jako důkazy podporující
metafyzické poznání Boha, které je boží bytnosti přiměřenější. Nacházejí se v Summě
teologické. Snažil se přiblížit lidské přirozenosti, protože vychází od toho, co je nám
nejvíce známé, aby došel k tomu, co je naší smyslové zkušenosti nejvzdálenější, ale
zároveň nejskutečnější.
Pět cest
Nejlepší poznání nějaké věci je z její příčiny, ale když to není možné, je nutno se
spokojit z poznáním příčiny z jejích následků. Z různých účinků usuzujeme na různé
stránky existence Boží.
1. Z pohybu.
Pohybuje se všechno, co přechází z možnosti do skutečnosti. Žádná věc nemůže být
zároveň v možnosti i v uskutečnění, proto nemůže být zároveň pohybovanou i
sebepohybující, tj. nemůže pohybovat sama sebou. To však nemůže jít do nekonečna,
proto tu musí být první pohybující nepohybované = Bůh.
2. Z příčinnosti
- vychází z první cesty. Musí existovat první příčina.
3. Z nahodilosti a nutnosti.
Vyplývá ze druhé - věci kolem nás jsou nahodilé, protože neustále vznikají a zanikají.
Ale příčinou toho, že vůbec jsou, může být jen něco, co existuje nutně = bůh.
4. Ze stupňů dokonalosti
na škále dobra, pravdivosti, vznešenosti apod. Jestliže hodnotíme, že něco je na těchto
škálách více a méně takové, pak musí existovat něco absolutně dobrého a pravdivého,
něco, co je naprosto dobré či pravdivé. To je také nejvíce jsoucí, a proto i příčinou
všeho jsoucího a dobrého.
5. Z účelnosti přírody.
Účelné uspořádání přírody nemůže být náhodné, ale nevědomá příroda sama účelně
jednat nemůže - to předpokládá záměr nějaké rozumné bytosti = Bůh.
Na těchto cestách dochází Tomáš k poznání existence Boha, nikoli k tomu, jaký
skutečně je.
A. Plantinga:
Tomášovy první tři cesty patří k následujícímu typu kosmologického důkazu:
1. Mnohé věci v přírodě jsou něčím zapříčiněny.
2. Nic není příčinou sebe samého.
3. Nekonečný regres působících příčin je nemožný.
4. Proto musí existovat první nezapříčiněná příčina - jíž podle Akvinského dáváme
jméno Bůh.
Další typ kosmologického důkazu vychází přesvědčení, že svět vznikl, byl používán
arabskými mysliteli (al-Ghazálí, al-Kindí):
1. Všechno, co začíná existovat (tj. co má počátek v čase) má příčinu své existence
v něčem jiném.
2. Svět začal existovat.
3. Proto svět měl příčinu své existence a příčinou jeho existence je Bůh.
Poslední, pátá Tomášova cesta, je však spíše teleologickým typem důkazu:
Teleologické argumenty vycházejí ze specifických rysů světa, které nějakým
způsobem naznačují, že svět byl utvářen vědomým a rozumným bytím.
Srovnání Anselmova argumentu a Tomášových "cest" z
metodického hlediska
Tomáš stojí spíše na straně Aristotelově, podle nějž my známe spíše pravdy o
stvořených věcech než o nestvořených, takže to, co je méně známé samo o sobě (tj.
logicky nutně) je více známé pro nás. Podle Aristotela totiž člověk dospívá k poznání
bytnosti na základě konkrétní zkušenosti prostřednictvím myšlení. Platónské je
naopak přesvědčení, že člověk může poznat bytostnou skutečnost bezprostředně tak,
že se obrací do sebe sama. Anselmův důkaz vychází z platónské (čili
augustinské) pozice. V prvních větách Proslogia píše:
"Vejdi do komůrky své mysli (mens) a nevpouštěj nic než Boha a to, co ti pomáhá jej
hledat, zavři dveře a hledej ho."
Anselm
Tomáš
apriorní = nevychází
aposteriorní =
ze smyslové
vychází ze smyslové
zkušenosti, nýbrž z
zkušenosti
myšlení (rozumu)
kosmologický =
ontologický = z
dochází k počátku a
existence (jsoucnosti)
základu uspořádání
v myšlení vyvozuje
smyslového světa, tj.
existenci reálnou
kosmu
JAN DUNS SCOTUS
On sám tvrdí, že pouze vylepšuje důkaz Anselmův, tj. důkaz apriorní. Nevyvozoval
Boha z povahy jeho stvoření. Jeho úvahy jsou v komentáři k první knize Liber
sententiarum Petra Lombardského a v traktátu De primo principii.
1.
2.
3.
4.
Existuje první účinná příčina, první účelová příčina a nejvyšší přirozenost.
To všechno náleží jedné přirozenosti.
Tato první přirozenost je nekonečná, a proto
Jediná, protože nic ji nemůže omezovat.
Existenci první příčiny dokazuje Scotus tím, že
• její pojem nemá v sobě rozpor, je tedy možná.
• Protože dále řada příčin musí mít nějaký počátek, musí první příčina existovat.
Zatímco Anselm tedy vychází z pojmu a představy o Bohu, Scotus staví na
bezrozpornosti, která vůbec nezávisí na tom, jestli o ní někdo má představu nebo
ne. Proto jeho důkaz nelze řadit mezi důkazy ontologické.