pdf soubor

Žižkov meets jazz podeváté
Již podeváté se v pražské Akropoli, hudebním srdci Žižkova, konal dvoudenní festival s
názvem Žižkov meets jazz.
V pátek 25.listopadu se zde představil zbrusu nový mezinárodní projekt mladého
saxofonisty Luboše Soukupa, který v současné době pobývá v dánské metropoli. Na půdě
kodaňské konzervatoře se Luboš Soukup potkal s talentovanými skandinávskými muzikanty,
kteří se s ním představili i v Akropoli. Na piáno hrál Švéd Oscar Grönberg, na kontrabas další
Švéd Joel Illerhag a skvělou rytmickou sekci doplnil jeden z nejvyhledávanějších dánských
bubeníků současnosti - Morten Haesum. Kvartet hraje převážně autorskou tvorbu Luboše
Soukupa, ve které se netradičně propojuje právě středoevropský a skandinávský přístup k
jazzu. Určitě o tomhle nadějném projektu ještě uslyšíme.
Po skončení vystoupení skandinávského kvartetu začala na Malé scéně (s mizerným
osvětlením a překvapivě příjemným zvukem) první část vystoupení charismatického
katalánského kytaristy - Alberta Vily. Ten představil své nové album Tactile. Vilovo nové
album je směsí energických i intimně laděných autorských skladeb a v Akropoli ho představili
vedle saxofonisty Luboše Soukupa i další skvělí čeští jazzmani - na kontrabas hrál Jaromír
Honzák a za bicí usedl Martin Novák.
Martin Novák se představil i jako bubeník tria Najponk. Pianista Najponk (alias Jan
Knop), patří k největším současným osobnostem (nejen) českého jazzu,v jehož hudbě se
snoubí lehkost neworleanského swingu s melancholickými bluesovými náladami. Klasickou
sestavu jazzového tria citlivě doplnil kontrabasista Taras Vološčuk.
A kdo neměl jazzu dost, mohl se ještě nechat příjemně ukolébat druhou částí komorního
koncertu kvartetu Alberta Vily, popřípadě další den zamířit opět do Akropole na druhý večer
festivalu, který se tentokrát nesl na vlnách bluesu.
Kompletní fotogalerii najdete na http://barkafabianova.net/fotogalerie/ZizkovMeetsJazz/
Sobota v Mikulově ve znamení návratů legend
Sobotní program Eurotrialogu začal hned po obědě doprovodným koncertem Pavla Fojta na terase
Ditrichštejnské hrobky a pokračoval pod žhavým mikulovském sluncem v Amfiteátru. Sobotní
odpolední program byl určen spíše méně známým, ale přesto velmi zajímavým hudebním projektům.
Úvodní set patřil SoUsedům. Duo, které vzniklo díky náhodnému setkání dvou SoUsedů na jedné
chodbě, předvedlo v Mikulově krásnou souhru violoncella, kytary s malým douškem elektroniky a jejich
hudba byla příjemně meditativní i lehce ospalá, jako horké letní odpoledne. Rozhodně by si zasloužili
početnější publikum i více času.
Dalšími vystupujícími bylo opět duo, tentokrát klávesové a elektronické - Open Day. Tentokrát k jejich
setkání došlo na konzervatoři, kterou oba vystudovali a jejich hudba byla elektronická, rychlá a taneční
a určitě by se hodila do nějakého klubu.
Po Open Day a jejich elektronickém osvěžení následovalo rockově alternativní seskupení z
Moravských Budějovic Projekt Lajka, po nich Bouchací šrouby a slovenský Hvozd (které jsem
neviděla, na sluníčku přeci jen bylo děsně a hrozil úpal).
Letošní Eurotrialog byl ve znamení návratů a jednou z "oživlých" kapel byl i sympatický Kopir
Rozsywal Bestar. Trio seskupené kolem velmi osobité písničkářky s neuvěřitelným hlasem a
akordeonistky Kristýny Lhotákové. Spolu s bubeníkem Psích vojáků Davidem Skálou a kontrabasistou
Ladislavem Soukupem předvedli v Mikulově výborný koncert. Zpěvačka se ani nenechala rozhodit
výkřiky "Do naha", které zněli z publika.
Po Kopir Rozsywal Bestaru přišlo zklidnění v podobě folkově laděných Žambošů. Po pořádné dávce
folku se na pódiu přichystala poměrně početná partička - Neočekávaný dýchánek. Každopádně, kdo
je znal, ten nebyl překvapen, kdo je neznal, ten byl určitě fascinován zpěvačkou, která ani chvíli
nepostála v klidu, ale neustále křepčila po pódiu, tančila a zpívala. Neočekávaný dýchánek roztančil i
publikum a není divu, že sklidil zasloužený ohlas.
Další z legendárních znovuzrozených kapel, byl Dybbuk (známější pod jménem Zuby Nehty).
Dybbuk to není zlý duch, ale čtveřice milých hudebnic, které do Mikulova přinesly jednoduché písně o
paních, které jedou tramvají a tajně ujídají dorty, písničky o malých sráčích v nás, rebelkách bez
příčiny a to vše v lehkém punkovém nádechu. Každopádně jejich vystoupení bylo úžasné, písničky
jste si pobrukovali ještě druhý den a doufejme, že když už se Dybbuk znovuzrodil, zase nezanikne
Další ženskou kapelou bylo stále více oblíbené duo dvou brněnských performerek Čokovoko. Obě v
secondhandových outfitech předvedly smršť slovních hříček, improvizovaných rýmů i upřímných a
přímých postřehů ze života mladých žen.
Zlatým hřebem Eurotrialogu a vlastně také "oživlou" legendou byla Vltava. Hurá písničky, Báječný
chlap, Když bozi zestárnou a další osvědčené hitovky se střídaly s písničkami z připravovaného alba,
obojí bylo oceněno publikem a na přídavek Zajíc a Koza snad křepčili už úplně všichni. Pro mne to
byla moc příjemná tečka za festivalem, pro vytrvalce ještě následovali Nuck Chorris Gang a maďarští
Anselmo Crew, kteří končili až nad ránem.
Na závěr je třeba poděkovat organizátorům festivalu, který se opravdu povedl, za skvělý výběr
interpretů i dramaturgii (vše probíhalo bez průtahů) a pokud máte rádi malé festivaly se skvělou
muzikou a atmosférou, určitě si do svých diářů napište datum toho příštího, který se koná 24.-26.
srpna 2012. Třeba se tam potkáme.
Kompletní fotogalerie na http://barkafabianova.net/fotogalerie/2011Eurotrialog/sobota/
Eurotrialog v Mikulově - Den první
Mikulov, který leží na úpatí Pálavských vrchů je se svojí jedinečnou atmosférou často přirovnáván k
italským městům a nutno říct, že oprávněně. Slunečné počasí, lehce ospalá atmosféra letního
odpoledne, které máte chuť strávit v podloubí břečťanem porostlé kavárny Dolce vita s výhledem na
náměstí a Svatý kopec s kapličkou. Ale Mikulov je také místo, kde se letos konal již 13. ročník
festivalu Eurotrialog - hudebního setkání tří zemí - Česka, Slovenska a Rakouska. Festival má mezi
českými a moravskými festivaly svou nezastupitelnou pozici zejména díky skvělé dramaturgii,
zaměření na alternativní scénu a přátelské atmosféře.
Jako každoročně se i letos festival konal v Amfiteátru nad městem. Prvním vystupujícím byla
islandská kapela Árstíðir - jejichž název znamená „roční období“ Jejich hudba v sobě měla
meditativní náladu dlouhé zimní noci i kouzlo severských bájí a byla tak příjemně pozvolným
zahájením festivalu. Jednoduše přímočaré skladby s melancholickou náladou, souhra nástrojů
(zejména nádherná komunikace mezi smyčcovými nástroji) a vícehlasý zpěv daly vyniknout islandské
nátuře, která se však nejvíce projevila v čistě vokálních skladbách. Důkazem toho, že islandská hudba
dokáže být opravdu šamanská byla i bouře, která do Mikulova přišla rychle a bez varování a na hodinu
tak přerušila program festivalu.
Po bouři, která odešla stejně rychle, jako přišla, pokračoval program festivalu vystoupením dua Dva.
To předvedlo své vystoupení založené na sourozenecké spolupráci, předávání nápadů, zdánlivě
nesrozumitelné řeči, elektronických loopech a vlastním světě. Nedávno jsem je měla možnost vidět v
Boskovicích a v Mikulově platilo, že když Dva dělají totéž, není to totiž nikdy totéž. Jejich vystoupení
je totiž vždycky velmi originální.
Po hravém představení Dvou patřilo pódium legendárnímu návratu kapely Půlnoc. Půlnoc se na
Mikulov snesla v podobě temně rockových melodií s nádechy melancholie, smutkem zastřeným
hlasem Michaely Němcové a skvělými sóly kytaristy Jiřího Křivky a klávesáka Pepy Janíčka. Spolu s
Půlnocí se tak do Mikulova vrátily vzpomínky na underground a legendárního Mejlu Hlavsu.
Dalšími v programu byl punkový Visací zámek - živý, nespoutaný a chvílemi divoký. Pánové už
hrají nějaký ten pátek, ale bylo vidět, že je to pořád baví, duchem i slovníkem splynuli s o generaci
mladším publikem a když zahráli hity jako hymnu punkerů - Známka punku a Traktor pogující dav
pod pódiem se natolik rozvášnil, že urostlá ochranka měla co dělat, aby udržela plot, který dělil
pódium od publika.... Nechyběla ani chvilka poezie (báseň o šimrání elektrickým bičíkem) a Visáči
tak sklidili zasloužený aplaus.
Program pokračoval ještě vystoupením slovenské Hrdzy a nekorunovaného českého ska-krále
Tleskače, ale ty už jsem neviděla. Takže ani nemůžu říct, co na to Jan Tleskač...
Kompletní fotogalerii najdete
na http://barkafabianova.net/fotogalerie/2011Eurotrialog/patek//2011Eurotrialog/patek/
Folkové prázdniny v Náměšti - Den cest
Podvečerní sérii tří koncertů začínala Lenka Lichtenberg, kanadské zpěvačka českého
původu, která do Náměště přivezla moderní podobu jidiš písní (včetně své autorské tvorby).
Spolu s ní se v Náměšti představil izraelský virtuos na oud - Yair Dalal ,i vynikající čeští
hudebníci - kytarista David Dorůžka, saxofonista Bharata Rajnošek, kontrabasista Petr
Dvorský a perkusionista Tomáš Reindl. Lenka Lichtenberg ve své tvorbě čerpá inspiraci
především z tradiční izraelské hudby, zhudebňuje poezii současných autorů, kteří píšou v
jidiš, ale podněty pro svou tvorbu hledá i v jiných oblastech světa (jako je východoevropský
klezmer či sefordské písně). Její vystoupení bylo skvělé a neméně zajímavý byl i její
workshop následující den, který probíhal v prostředí kaple sv. Anny a kde se zájemci mohli
naučit kromě jedné autorské písně i několik tradičních jidiš písní.
Další páteční vystupující, portugalská kapela OqueStrada i sluneční paprsky probleskující
zelenými korunami stromů v zámecké zahradě nás přenesly v myšlenkách na Pyrenejský
poloostrov. Temperamentní zpěvačka Miranda předvadla spolu se svojí kapelou show,
kterou oni sami nazývají tasca beat - směs humoru, originality a radosti. Miranda byla
roztančená, veselá a spontánní a její fado nebylo vůbec smutné. ale spíše mile rozpustilé. .
Díky Jean-Marc Pablovi (hráči na vlastnoručně vyrobenou jednostrunnou basu) jste se také
mohli několikrát během jejich vystoupení přenést do Paříže a vychutnat si atmosféru
pařížských tančíren z 80. let 19.století. Po vystoupení OqueStrady zbyl pocit bezstarostného
letního dne i roztančená mysl.
Před jedním z neočekávanějších vystoupení letošních Folkovek jsem se sama sebe ptala, kolik
lidí přijelo právě kvůli Glenu Hansardovi. A bylo jich asi hodně. Většina jeho nejvěrnějších
fanoušků se posadila na trávník mezi pódiem a publikespřízněnost s lidma pod pódiem i s
charismatickým zrzkem na pódiu. Ztlumená světla na pódiu, fanoušci se zavřenýma očima
prozpěvující si s Glenem i kouzlo okamžiku přispělo k jedinečné atmosféře asi nejlepšího (dle
mého) koncertu Folkových prázdnin. Glen Hansard mlátil do kytary, byl vtipný i vážný a
dokázal vás naprosto očarovat. Publikum si získal nejen několika větami v češtině,
vyprávěním historek, ale i tím, že hrál i s prasklou strunou a vzopmínkama na koncerty v
Čechách i na Slovensku. Na pár písniček se přidala i Markéta Irglová a tak není divu, že si
publikum vynutilo několik přídavků a nechtělo Glena ani Markétu z pódia pustit.
Původně jsem měla v plánu jít ještě na sobotní koncerty, ale nakonec jsem si jedinečný
zážitek pátečního večera nechtěla "kazit" (díky počasí byly stejně koncerty přesunuty do
Jízdárny) a tak můžu říct, že za rok se do Náměště vrátím.
Poetické a židovské cesty v Náměšti
Všední dny byly na Folkových prázdninách v Náměšti věnovány nejrůznějším aktivitám. V
pondělí jsem napočítala 27 výtvarných, hudebních i jinak kreativních dílen, workshopů a
seminářů. Stejně tak se dalo jít na výstavu věnovanou blues, výstavu fotek z předchozího
ročníku Folkovek, odpolední open-scéna v kapli sv. Anny patřila známým i méně známým
kapelám a ikdyž jste si z bohaté nabídky nedokázaly vybrat, okolní krajina lákala k výletům.
Podvečerní koncerty na hlavní scéně začínaly brněnské Květy, které moderátor vtipně
přejmenoval na Živé květy (což je ale slovenská kapela). Část publika i kapely se tomu
zasmála, ostatní trošku nechápali. Květy začaly hrát navzdory děšti bubnujícímu do
impovizované střechy nad pódiem a vytvářejícím iluzi staré kůlny . Lidé v oranžových
pláštěnkách a s barevnými deštníky zůstali sedět a poslouchali souhru deště s hudbou. Déšť se
ale ukázal i jako spojenec. Kapela pozvala diváky blíž k pódiu a vytvořilo se tak pouto z
bezprostřední komunikace mezi diváky pod pódiem a kapelou na něm. Hudebníci z Květů
měli na obličejích namalované masky (prý pak Indies budou prodávat jejich Cd za dvě
stovky) a jejich frontman - Martin E. Kyšperský, zpívající básník a poetický zpěvák byl
neuvěřitelně vtipný a milý.
Po vydařeném koncertě Květů a technické přestávce se na pódiu objevily masky ptáků.
Neklamná známka toho, že dalším vystupujícím je Daniel Kahn a jeho kapela The Painted
bird. Źidovský písničkář z Berlína hned při prvních tónech svého vystoupení nenechal nikoho
na pochybách, že je osobností sice s vyhraněnými a radikálními politickými názory v textech
jeho písní (keré zdánlivě odporují pokojné hudbě) ,ale to k jeho osobnosti prostě patří.
Vypráví o utlačovaných dělnících,vybízí k revoluci proti utlačovatelům, ke stávce, mluví o
válkách i o nesnadném návratu do života po nich, vnitřní izolaci, skrytých stránkách Berlína a
to vše zvládá stejně tak dobře v hebrejštině, němčině i v angličtině. Po kapsách nosí hrací
strojky, na jednom je židovská hymna Nava Hagila, na druhém Internacionála a na třetím Lili
Marlen... Při jeho hře na akordeon a zpěvu, při kterém občas použije megafon a při jeho
doprovodných slovech máte husí kůži. Daniel Kahn je provokatér, ale stejně po chvíli
zjišťujete, že ho milujete.
Skotská kapela Moishe Bagel má s Danielem Kahnem společné židovské kořeny. Jejich
hudba je však výhradně instrumentální a uklidňující. Klezmer má mnoho podob a skotský
kvartet předvedl jednu z nejprůzračnějších z nich. Jejich koncert byl tak příjemnou
ukolébavkou na dobrou noc.
Folkové prázdniny a divadelní den
Každý rok je neděle na Folkovkách věnovaná divadlu. A bylo to tak i letos. A stejně jako
měli dramaturgové festivalu šťastnou ruku při výběru hudby, povedl se i výběr divadelní...
Program začal v neděli na náměstí, kde spolu vystoupili žonglér se srpy, tanečník s koštětem a
kejklíř s komediantstvím v krvi - Vojta Vrtek a spolu s"bálkánskou dechovkou , kterou
přivezl belgicko-francouzský orchestr Vetex.
Nedělní odpoledne na náměstí v malých městech by občas měly patřit bláznivým dechařům,
kteří tančí, skáčí a hrajou z plných plic. Lidé se pak začnou víc usmívat, tančit (nejdříve děti ,
pak i někteří dospělí, co umí být dětmi) a náměstí je najednou plné radosti....
Po krátkém koncertě se celý průvod s muzikanty v čele vydal přes barokní most a zámiřil do
zámeckého parku.
Celé nedělní odpoledne v parku pak bylo plné vystoupení divadelních minisouborů, kabaretu,
kejklířského umění, dětského smíchu i spontánních reakcí, hudby a tance. Uvědomujete si, že
pro okamžiky, jako je vystoupení provazochodkyně Kiki, stojí za to žít. Všechno sledujete se
zatajeným dechem, držíte jí pěsti a pak si oddechnete, že je zpátky na zemi a odměníte ji
potleskem.
Podvečer patřil tradičně koncertům. Prvními vystupující byla kapela The Tap Tap, složená z
perkusionistů a bubeníků z Jedličkova ústavu (pod vedením Šimona Ornesta) a
profesionálních muzikantů. The Tap Tap hrají vlastní skladby i předělávky a jejich vystoupení
bylo plné dobré nálady i nadhledu.
Dalšími na pódiu byl Traband. Kapela si prošla i bouřlivějším ska obdobím, v současnosti se
ale zklidnila a písničkářský um jejich frontmana, skvělé dechy i lyričtější zvuk vytvořil v
Náměšti krásnou podvečerní atmosféru, kterou dokreslila i mandolinistka a zpěvačka Lucie
Redlová a hlavně nečekaný host - provazochodkyně Kiki.
Představte si, že sedíte před pódiem v parku, pomalu se stmívá, a nad pódiem se na téměř
neviditelném laně vznáší křehká provazochodkyně... K tomu ji Traband hrají krásnou skladbu
Krasojezdkyně a vy vnímáte jenom tuhle souhru..
Po Trabandu byl čas věnovaný vzpomínkám na legendární kapelu Marsyas. V Náměšti se
proto představili dva členové z této (původně tříčlenné) kapely - Zuzana Michnová a Oskar
Petr, aby společně zavzpomínali na třetího z nich, Petra Kalandru, který už jejich triobohužel
navždy opustil.. Večerní koncert s Petr Kalandra Memory bandem byl dojemný a plný
vzpomínek na éru, která spojila tři neobyčejné lidi... Publikum zpívalo spolu s kapelou, a bylo
vidět, jak je pro obě strany toto setkání dojemné.
Poslední kapelou večer ( ze zcela jiného soudku), byl už známý Vetex. Jejich spontánnost,
hravost, opravdovost i veselost , s energií i bláznivými rytmy balkánské dechovky dokázala
roztančit snad téměř všechny. Prostě fiesta! Není divu, že párty končila po půlnoci po
několika přídavcích (včetně klidného valčíku) a nikdo nechtěl jít spát.
I neděle v Náměšti se prostě a jednoduše vydařila....
První den v Náměšti na Folkových prázdninách
Možná si pod pojmem folkové prázdniny představite partičku lidí s kytarama, jak posazeni
kolem plápolajícího táboráku někde v osadě hromadně zpívají Stánky....
Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou takové nejsou... Je tam spousta skvělé muziky
všech žánrů, téměř rodinná atmosféra a klid. Většina programu se odehrává v zámeckém
parku a výběr kam jít je skutečně velký. Kromě koncertů můžete vidět divadelní
představení, obdivovat sochy a umění, jít na několik výstav, uvelebit se v Hnízdě můz a nebo
si dát něco dobrého u stánků s občerstvením. Přes týden pak probíhají na různých místech
Náměště nejrůznější dílny. Jen v pondělí jsem jich napočítala 27...
Sobotní festival zahájila Ida Kelarová a její Jazz Famelija. Jejich koncert byl plný radosti i
sentimentu, jehož je romská duše plná. Ida Kelarová v sobě nezapře to, že pochází z
hudebního prostředí (její sestra je Iva Bittová) a jako zpěvačka se už narodila. Její jazzová
rodina, alias doprovodná kapela Jazz famelija je složena ze samých hudebních osobností a tak
jejich koncertní set složený převážně z romských písní (v jazzových úpravách) byl
dechberoucí od prvního do posledního tónu.
Druhým vystupujícím bylo maďarsko-srbské smyščcové duo. Houslista Félix Lájko je
právem nazývaný jako maďarský Paganini. Když vezme do rukou housle, celý svět utichne a
poslouchá. Félix Lájko nepotřebuje slov, mluví za něj jeho hudba. V Náměšti s ním vystoupil
violista Antal Brasnyó a jejich společné vystoupení se dostalo hluboko pod kůži i do srdcí
snad všech, kdo byli ten večer v zámecké zahradě v Náměšti nad Oslavou přítomni.
Kompletní fotogalerie na
http://barkafabianova.net/fotogalerie/FolkovePrazdniny2011/Sobota2307/
Boskovice - stále více
Probuzení po noční bouři nebylo úplně snadné. Většina z nás chtěla dospávat, ale dusno
neustoupilo a nenechalo nás dohnat noční nedostatek spánku. Někteří osadníci kempu začali s
určitou dávkou nostalgie balit, povídali si o zážitcích z bouřky i předchozích dnů a nebo jen
seděli a vychutnávali nový den.
My si ranní pohodu užívaly v přítmí přátelské čajovny s kalíškem silného zeleného čaje.
Nahlédnutí do programu i nedělní pohoda nás nalákaly na divadelní představení do domu v
Bílkově ulici č. 7
Dům v židovské čtvrti má bohatou historii, jejíž kořeny sahají do devatenáctého století. V
devadesátých letech 19.století zde vznikla židovská škola, poté tu byla česká národní škola a
městská knihovna.V současné době jsou jeho prostory před rekonstrukcí, dům je ve špatném
stavu, občas zde asi přespávají různí lidé z ulice a jeho prostory působí stísněně. Přesto tady
probíhalo autorské čtení, výstava, divadelní představení i beseda s architektem o zamýšlené
rekonstrukci tohoto domu.
Atmosféra domu s očouzenými tapetami, starými nefunčkními kamny i celkově šedou a
tísnivou atmosférou posloužila studentům jako dokonalá kulisa i prostředí k jejich
Nepovedenému představení. Po mírně rozpačitém úvodu, kdy se nám jeden po druhém herci
představili s tím, že nejsou schopni hrát se rozehrálo absurdní pásmo básní, dialogů a
postřehů ze života ruského surrealistického spisovatele, básníka a dramatika stalinovského
Ruska - Daniila Ivanoviče Charmse. A my se chvílemi smáli, abychom se vzápětí cítili
provinile a měli husí kůži na zádech. Paní profesorka Věra Prosová, vedoucí dramatického
kroužku, nám po představení sdělila, že měla strach, jak se studenti s emocionálně i jinak
těžkým (a pro něj asi nepochopitelným) představením poperou, ale zvládli to výborně. Snad
se toto představení bude hrát i dál na jiných místech. Po představením jsem (Barka) ještě
chvíli zůstala v prostorách starého domu, abych nasála jeho atmosféru a trochu si srovnala
myšlenky o tom, co jsme právě viděly.
Po obědě v naší oblíbené hospůdce U Rudyho (nenechte si ujít!!) strávené se čtyřmi dalšími
návštěvníky festivalu (kteří se náhodně sešli u našeho stolu) jsme se opět přesunuly na
UNIscénu, kde zrovna na pódiu hrála slovenská kapela Hvozd.
Kapela vznikla v Bratislavě už kolem roku 1998 jako společný projekt sester Ivany a Lucie (a
Martiny) Chuťkových a po různých obměnách vykrystalizovala do současné podoby. Kapela
ve své tvorbě využívá hudební vlivy jazzu, swingu i chansonu a Lucciina hudba, spolu s
Ivaninymi texty tvoří velmi zajímavý celek. Kapela loni vydala dlouho očekávaný debut u
známého slovenského vydavatelství Slnko Record, které se specializuje výhradně na
slovenskou alternativní scénu.
Po slovenské kapele Hvozd a svěžích dívčích hlasech následovala česká, ryze mužská kapela
Nedělní lidé a spustila punkově přímočarou jízdu obohacenou vlivy z industriálního rocku,
jazzu alternativy. Jeden z jejich členů hrál na trombón.
Pro nás poslední kapelou boskovického festivalu byla brněnská stálice Budoár staré dámy.
O tom jak skvěle dokáže zpěvačka Marta Svobodová navázat kontakt s publikem jsme se
přesvědčily hned na začátku, kdy stihla během úvodní řeči povyprávět o zdravotních
problémech s pantem, ranní návštěvě v nemocnici, potížích s jídlem i se zapomenutým
hudebním nástrojem, přečíst lékařskou zprávu, sugestivně vylíčit astmatické potíže svého
bratra a spaní ve společném stanu v kempu a navíc předvést cvičební sestavu na uvolnění.
Tímto si publikum získala a skvělé hudební vystoupení, které následovalo a které nakonec
stihl i dechař, který se musel vrátit pro zapomenutý midi-kontroler, tak bylo velmi příjemnou
tečkou za čtyřmi dny úžasného festivalu v Boskovicích. A my už věděly, že se nám celý
festival dostal pod kůži i do srdce a že se následující rok do Boskovic zase vrátíme.
(tato reportáž byla napsána na základě poznámek Pavly M. Kloučkové, které tímto patří
veliký dík)
Celou nedělní fotogalerii najdete na
http://barkafabianova.net/fotogalerie/Boskovice2011/Nedele/
Jak se pařilo v Boskovicích den třetí?
Kromě spousty skvělé hudby, dobrot i stánků s rukodělnými výrobky jste v Boskovicích
mohli jít na divadelní představení, výstavu, dílnu či do kina. My jsme se sobotního rána
rozhodly pro to poslední.Vlastně jsme ani pořádně netušily na co jdeme (v kině ten den
probíhal festiválek polského filmu) Nakonec jsme viděly jeden z nejsilnějších
dokumentárních filmů svého života - Rytmus svobody, který mapoval příběh rocku v
komunistickém Polsku, fenomén hudby a její vliv na lidi toužící po svobodě. Pro svou
autentičnost to byl velmi silný emociální zážitek, zejména kvůli reálným záznamům z
demonstrací i vystoupení kapel a atmosféry festivalů. Po filmovém představením jsme ještě
dlouho nebyly schopny slova a s pocitem studu přemýšlely, že toho o našich sousedech víme
opravdu málo.
Abychom trochu rozehnaly chmury, vydaly jsme se na hrad, kde byla divadelní scéna pod
širým nebem. První představením jsem (Barka) prospala ale Pavliny dojmy přikládám
...máte rádi krásné muže v elasťákách v horizontální poloze, komunikující výhradně hrdelními
zvuky? Ano? Tak to jste tu správně. Lachtaní divadlo Honzy Kovaříka nám předvedlo
western Wanted Roy Bean (Eintopf Western) na rozpálené louce boskovického hradu a musím
říct, že po tom všem jazzovém maratonu jsem se s chutí zasmála a že bylo čemu...
Dalším divadelním představením byl Svět podle Fagi. Dva členové Divadla DNO, které je
nezávislou alternativní divadelní skupinou (bez vlastní scény), zde během svého představení
rozehráli vtipnou sondu do života Fagi, " dospělé" třináctileté holky, jejíž komiksová
postavička se objevila začátkem roku na Facebooku, kde ji divadlo DNO našlo a oslovilo.
Představení bylo plné ujetých loutek a hraček,co ujely a vás v tom nechaly, divokých písní, co
nezařadíte, ale co si na ně zařádíte, slovních smyček, co se na nich jde oběsit, kabaretu,
improvizace, humoru i zběsilosti v srdci. Smál se i jinak vážný oficiální fotograf festivalu.
Po divadelním nášupu jsme opět sestoupily do údolí pod hradem na UNIscénu.
Nestihly jsme bohužel všechno, to se ani nedalo. Ale poslechly jsme si dvě rockové kapely,
daly si pivo a odpočinuly si na trávníku. Kapela Atlantic Cable hrála rock s prvky
country,bluesu i punku. I přes tuhle namíchanou omáčku zůstala jejich hudba svá. Kytarové
riffy, příjemný hlas zpěváka i anglické texty plné básnických obratů byly tou pravou energií,
kterou jsme potřebovaly pro večerní maraton. Pod pódiem zatím s dětskou kytarou pařili dvě
děti člena kapely Please the trees, možná příští generace návštěvníků nebo vystupujicích v
Boskovicích.
Kapela Houpací koně z Ústí nad Labem, vznikla v roce 1991. Hraje syrové rockové písně s
českými texty. Kapela vydala zatím tři desky a chystá se na natočení "živáče".
Už tradičně jsme odpoledne a večer strávily ve Skleníku na jazzu. I v sobotu nás čekaly 4
zajímavé hudební projekty.
Jazzrockové trio kytaristy Jiřího Šimka s rockovým drivem i jazzovou zručnosti představilo
kromě standardů, vlastních skladeb (jako např. Svědí mne "Muff" (muff je s oblibou
vysvětlován jako maďarský termín pro dámský klín)), ale i předělávky skladeb od Depeche
Mode a Nirvany. Ke spolupráci si Jiří Šimek přizval výborného bubeníka Romana Víchu
(Toxique) a baskytaristu Jana Jakubce (Zeurítia, Radůza). Jejich koncerty byl opět velmi
energii nabitý a v parném skleníku osvěžující.
České trio ostřílených jazzmanů vystřídala německá studentská kapela Worb4. Studenti
konzervatoře Karla Maria von Webera z Drážďan hráli s nadšením a entuziasmem, které
překrylo i fakt, že se hudebníci ještě hledají. Ze standardů v předvedli například upravený
Caravan od Duka Ellingtona i svojí tvorbu, do které se zapojují všichni členové kapely.
Polsko-česká skupina Inner Space, vznikla před dvěma lety na jazzové akademii v
Katowicích, kde se potkali čeští a polští muzikanti. Skupinu založila trumpetistka Štěpánka
Balcarová a sestává ze saxofonisty Luboše Soukupa a pianisty Víta Křišťana, kteří jsou
momentálně na studijním pobytu v Dánsku. Dále je to basista Max Mucha a bubeník
Grzegorz Masłowski.
Jejich koncert byl precizní, procítěný, dechberoucí, harmonizující i osvěžující. Celý koncert
tak byl jedinečným zážitkem.
Abychom trochu uklidnili zjitřené emoce, vydaly jsme se opět na hlavní scénu do Letního
kina, kde začínal koncert legendárního Plastiků. Kapela, které je žijící a živoucí legendou
českého undergroundu již od roku 1968 dokázala, že ještě rozhodně nepatří do hudebního
důchodu a jejich koncert byl pořádný nářez.
Vrátily jsme se do Skleníku, kde se rozjížděl Schulbus (školní autobus). Mladé trio z Berlína
s bubny, saxofonem a kytarou, předvedlo složitě členité skladby v precizním provedení.
Po rozloučení s jazzovou scénou ve Skleníku jsme se přesunuly na Hlavní scénu, kde zrovna
řádila hudební vichřice v podobě polské kapely Cukunkft (v jidiš budoucnost). Kapela, jež
staví na souhře i bitvě klarinetu s basklarinetem, kterým zdatně sekunduje kytarista a
zakládající člen Raphael Rogiński, předvedla boskovickému publiku pořádnou dávku moderní
židovské hudby s výraznými východoevropskými vlivy. Kromě vlastních skladeb hrají i
převzaté zejména taneční věci a není tedy divu, že se při jejich strhujícím vystoupení
roztančilo i publikum.
Z budoucnosti jsme se ovšem rychle vrátili do garáže mezi české legendy. Jako předposlední
vystupující večera vystoupila legenda undergroundu, rocku a punku - kapela Garage s
Tonym Ducháčkem. A začala jízda, která pořádně rozjařila početné publikum.
Poslední kapelu The Chancers jsme už slyšely jen ze stanu. V noci nad ránem nás ještě
překvapilo seskupení Noční bouře, které vzniklo spontánně na přelomu soboty/neděle.
Členové Vítr, Déšť, Blesk a Hrom některé citlivější jedince donutili zajistit své stany
náhradními kolíky, případně evakuovat se i s celým obydlím do stanu hlavního štábu v
kempu. Jejich produkce byla po čertech hlasitá a světelné efekty by pravděpodobně porušily
deset bodů z desíti z nařízení o požární ochraně. Nicméně můžeme poděkovat za zvýšení
hladiny endorfinů a euforigenů z radosti z přežití.
(Z poznámek a postřehů externí redaktorky Pavly M. Kloučkové)
Kompletní galerii najdete na http://barkafabianova.net/fotogalerie/Boskovice2011/Sobota/
I druhý den v Boskovicích byl jedinečný
Ráno nás sluníčko nenechá dospat, ve stanu je jako v sauně a tak se někteří jedinci stěhují i se
spacáky ze stanů do stínu stromů. Lidé se pomalu trousí na snídani - buď do města na
klasický zákys s rohlíky, který si vychutnají na náměstí nebo do výtečné kafírny-čajovny.
Dopoledne si prohlížíme město a debatujeme o včerejším dni i o tom, co nás čeká odpoledne a
večer.
Odpoledne nejdříve zamíříme na UNIscénu za muzeem, kde vystupuje Nikola Brasko,
folkový písničkář s osobitými texty i hlasem. Po chvilce dohadování o tom, jak jeho styl
zaškatulkovat, vytváříme asi zcela novou kategorii rozervaný folk. Svým projevem má ale
rozhodně blíže k anglickým a irským písničkářům než k českým kotlíkářům.
Dalším vystupujícím je V(|)bezdud neboli celým jménem Pět píčí bez dud. Tato původně
dívčí kapela z pražského Karlína hraje v současnosti ve složení dvoje housle,basová kytara,
kontrabas, akordeon, bicí a trubka. Síly na pódiu byly vyrovnané: 3 dívky a 4 kluci. Holky
svým zpěvem skvěle komunikují a doplňují se a jejich texty jsou vtipnou sondou do dívčí
duše, kterou konfrontují s realitou a postřehy z běžného života. Pohrávají si s různými
(dívčími) tématy, jako je flirtování, školní život a cestování stopem. Přesto jejich texty nejsou
laciné a nenudí, občas se v nich poznáte (třeba pokud jste někdy cestovali stopem) a občas z
nich mrazí (jako v písni Amerika "...vysoký obzor, nekonečný pláně, na benzíně koupím
zbraně na ochranu svýho štěstí...")
Brněnskou alternativní scénu zastupoval Biorchestr. Jde o sólový projekt Aleše Pilgra
(bubeníka z kapel Květy a Ty syčáci), kterého v Boskovicích doplnila svým zpěvem a hrou na
klávesy Jana Koukalová.
Po dávce alternativní hudby jsme se opět přesunuly do skleníku na odpolední a večerní porci
jazzu.
Páteční česko-neměckou sekci zahájili mladé jazzové seskupení Jazz Base přerovské
Základní umělecké školy Bedřicha Kozánka. Jejich malý orchestr vznikl kolem pianisty Petra
Stojana a mladí muzikanti představili kromě jazzových standartů i vlastní tvorbu. Překvapili i
schopností improvizace, kdy byl náhodný posluchač z publika vyzván, abyl zahrál pár tónů na
piano a hudebníci pak toto téma rozvinuli do docela zajímavé skladby. Příjemným osvěžením
byla i baskytaristka Nikol Pospíšilová a mladičká (teprve jedenáctiletá) zpěvačka Eliška
Zbožínková. Celý zážitek podtrhla přítomnost hvězdného kubánského trumpetisty Lazaro
Cruze, (který hrál s osobnostmi jako je Dizzy Gillespie, Gonzalo Rubalcaba a jehož způsob
hry na trubku a křídlovku ovlivnil legendární Fredie Hubbard.), který svými
fantastickými jazzovými sóly posunul Jazz Base blíže k jazzovým legendám.
Mladou německou jazzovou scénu v pátek zastupoval Anne Munka Quartett
Tato vynikající čtveřice německých hudebníků předvedla energický,a hravý jazz. Tvorba
kapely je z velké míry ovlivněna poslechem Nicka Dreva, Jimmiho Hendrixe a Charlese
Mignuse, přesto skladbám těchto velikánů vtiskla kapela mladé německé zpěvačky s
nádherným hlasem velmi osobitý projev. Uvedené skladby byly skvěle zahrané, lyrické,
divoké a neskutečně přesvědčivé. Skupina sice vznikla v roce 2010, nicméně její členové se
(jak už to v jazzu bývá) znali z různých formací. Jejich vystoupení bylo příjemným osvěžením
posluchačů v zámeckém skleníku, který své jméno nenosí jen tak zbůhdarma. Publikum
ocenilo kapelu potleskem a ta přidala něžný lovesong: "I am blind to love..."
Talentovaný pianista samouk Tomáš Veselý spolu s tenorsaxofonistou Radkem Zapadlem
patří k nové generaci českého jazzu a jejich společné vystoupení dokázalo, že se řadí k její
absolutní špičce. Duo čerpá inspiraci kupříkladu u Milese Davise, Charlieho Parkera a Shirley
Horna. V hudebním dialogu mezi oběma protagonisty je hmatatelná souhra a procítěnost až
do morku kostí. Precizní provedení skladeb jsme proto prožívaly spolu s interprety.
Po emocemi nabitém odpoledni v parném skleníku bylo potřeba na chvilku změnit prostředí a
tak jsme se vydaly na hlavní scénu do Letního kina, kde měly vystoupit ty největší hvězdy.
Už u vchodu do letního kina nás zarazila ochranka, která pod pódium do odděleného prostoru
mezi pódiem a publikem pouštěla jen akreditované fotografy .Pódium bylo obrovské, plné
světel a monstrózního zvuku. Jiný svět.
Jako první se představilo české hudební duo DVA sourozenců Kratochvílových,
které vzniklo už v roce 2006. Jejich vlastní tvorba se nedá k ničemu přirovnat, je absolutně
origináln, experimentální a multižánrová, často ve vymyšlených jazycích. Vystoupení tito
DVA zpestřují používáním nejrůznějších "nástrojů" jako jsou elektrické kabely, dětské hračky
a cokoliv dalšího, co jim zrovna přijde pod ruku.
Návrat do černobílého světa jazzu a intimní atmosféry zámeckého skleníku byl přijemným
šokem. Vystoupení německého kytarového dua - Hands on strings mne (Barku) uzemnilo
tak, že jsem na chvilku zapomněla fotit, jen zavřela oči a nechala se unášet do světa fantazie a
tónů. Stephan Bormann a Thomas Fellow představili kromě variací na známé písně i vlastní
tvorbu. Inspirací jim je africká hudba, brazilská bossa nova i vážná hudba. Důkazem jejich
virtuozity snoubícím se s citem bylo precizně provedená skladba z baletu Othelo Negro.
Střih a opět návrat na hlavní scénu, kde hrál Allstars Refjúdží Band. Hudební a divadelní
zážitek v jejich vystoupení se nám natolik prolíná, že jej nelze oddělit. Osobitá čínská
zpěvačka Jing Lu skvěle spolupracuje s publikem, obzvláště při pasážích s tradiční čínskou
tématikou (píseň o pletení košíků), či ve skladbách, které evokují monumentalitu její mateřské
země. Dojem je umocněn černočervenými vojenskými uniformami, ve kterých účinkující
vystoupili.
Posledním jazzovým seskupením večera ve Skleníku byl Quintet Marka Novotného
Marek Novotný je pianista, který studoval jazz v Norsku i v USA a ke spolupráci si přizval
vynikajícího kontrabasistu Petra Tichého, který krom kultivovaného projevu (ze kterého však
prýštila radost a živelnost) zaujal i svým atypickým "polovičním" kontrabasem, vyrobeným
na míru houslařským mistrem Jiřím Petlachem. Dalšími členy kapely jsou vynikající bubeník
Tomáš Hobzek a kytarista David Dorůžka, který jazz studoval na prestižní americké Berklee
College of Music. Kontrastem celé skupině je houslistka Gabriela Vermelho, jejíž nadčasový
a chladný zpěv zůstál jakoby nedotčen vším tím děním okolo a nastavil zrcadlo samotné
podstatě jazzu.
Na hlavní scénu mezitím přiběhli izraelští Los Caparos , temperamentní ska-reggae-dub
kapela z Tel Avivu, ve které hrají ruští emigranti po boku rodilých Izraelců. Vlastní texty i
hudba, mix tří jazyků (hebrejština, ruština, angličtina) spolu s vynikajícím zvukem a
neodolatelná energie nám vlila novou dávku energie do žil a nutila nohy tancovat a srdce
poskakovat v rychlém rytmu ska.
Posledními vystupujícími pátečního večera na Hlavní scéně byl hip-hopový projekt Prago
Union + Livě Band. Dva hlavní představitelé dali záležet na tom, aby posluchačstvu přinesli
to nejlepší, čeho byli schopni. Deph alias Kato a Radimo sice v první písni postavili image
skupiny především na tom, že jsou z Prahy, nicméně sklidili velký úspěch u publika.
(Z poznámek a postřehů externí redaktorky Pavly M. Kloučkové)
Kompletní galerii najdete na http://barkafabianova.net/fotogalerie/Boskovice2011/Patek/
Fotoreportáž prvního dne festivalu v Boskovicích
Motto prvního dne: Krása je nadčasová. I ta lidská.
V Boskovicích se každý rok koná festival pro židovskou čtvrť, na kterém panuje komorní
až rodinná atmosféra, neagresivní prostředí a pohoda. A taky je to jeden z prvních festivalů,
kde nejste obtěžováni tabákovým kouřem a opilými návštěvníky. Dokonce jsme svědky
situace, kdy se skupinka mladých dívek vzdává svého místa na louce, protože vedle je
usazena maminka s batoletem a ony přece nebudou kouřit dítěti pod nos. V Čechách úkaz
dechberoucí a chvályhodný.
Festival je s citem zasazen do několik částí historického města, neruší jeho poklidný chod,
naopak je vítaným zpestřením i pro místní obyvatele. Po celou dobu je všude čisto a panuje
přátelská atmosféra. Nelze určit, která věková skupina převládá, potkáváme se ze zástupci
všech generací.
Perfektní je i organizace - ubytování v kempu, zajištění sprch, dodržování časového plánu.
Festival byl zahájen vernisáží v Muzeu Boskovicka, o úvodní slovo se podělili: zástupce
sdružení Unijazz pan Čestmír Huňát, kurátorka výstavy paní Helena Musilová, ředitelka
Muzea Boskovicka paní Dagmar Hamalová a zastupitelka města Boskovice paní Jaromíra
Vítková.
A výstavy? Milan Cais představil fragmenty z výstavy "Pod kůží". Peřiňák - obří
magnetofonové pásky vyrobené z jeho starého peřiňáku, fotomontáže Tátomam a instalaci
Nemocná socha, doprovázená zvukovým projevem: "...laskavost pro laskavost, laskavý, ale
ne zamilovaný..."
Prostor arkády inspiroval k instalaci umělce Ladislava Babuščáka a Milicu Fischerovou.
Dále byli k vidění plátna Miroslava Jarého s kombinovanou technikou tisk a akryl.
Hudební podkres zajistilo maďarské duo Ruach - Vítr (perkuse + kytara/akordeon).
Preßburg Klezmer Band (SK) (Skleník)
Energií sršící slovenská klezmer skupina, s velkým nábojem a širokým rozsahem repertoáru.
Představuje tradiční světskou židovskou hudbu. Charisma jednotlivých členů je umocněno i
obleky a černými kloubouky. Složení: kontrabas, bicí, klávesy, housle, zpěv, klarinet,
akordeon. Taneční, veselá hudba.
Jediné co by se dalo vylepšit je propast mezi publikem a umělci veS kleníku. Skleník, je
opravdu skleníkem, takže při větší návštěvnosti se paří nejen publikum ale i umělci a také
tento prostor příliš nepřeje tanečnímu vyžití.
Ruach (Maďarsko) (Synagoga Maior)
Jeden z nejsilnějších okamžiků z celého festivalu. V nádherných prostorech synagogy
předneslo toto maďarské duo písně inspirované židovskou hudbou, jak liturgickou tak
světskou. Precizně zvládlé perkuse, především cajon, doplňují akordeon, případně kytaru.
Posluchačstvo se nemohlo nabažit a interprety dvakrát vytleskalo k přídavku.
První čtyři koncerty Česko-německé hudební scény začaly ve Skleníku. Čtvrteční večer patřil
bluesu a ozvěnám šumperského festivalu Blues Alive.
Jack Cannon (Maďarsko)
Pánové (maďarské trio - baskytara, kytara, foukačka + zpěv) se s tím nijak zvlášt neperou,
prostě vezmou nástroje a hrají. Výsledek je úžasný. Živé blues, muzikantsky výborné, které
chvílemi působí jako spontánní syrová hudba bez zbytečných příkras. Ve své přirozenosti jsou
strhávající. Hrají své věci, ale i bluesové standarty (Keep running, Talk to your daughter,aj.)
Beňa a Ptaszek
Slovensko-české duo. Dřevní blues, foukačkový king. Autentický černý zpěv z třicátých let z
oblasti Mississippi. Kytara vyrobená z kanystru na benzín z wehrmachtu, krk z násady od
koštěte. Sál naplněný k prasknutí. Převládají převzaté věci. Bonusová vlastní píseň z filmu
Občanský průkaz "Dobré ráno blues".
Petr Karas band
Uskupení alternativního rázu - "Bluesunderground". Vlastní hudba i texty: "...zvíře je strašidlo
trefené bleskem..." Silné blues motivy v textech. Výrazněji kvalitní hráč na příčnou flétnu.
Bluesweiser (Slovensko)
Dravé blues, zpěvák s vynikajícím zbarvením hlasu. Experimetální prvky - hrdelní zpěv v
písni "Oblaky".
Až nad očekávání příjemný první den skončil hluboko v noci, kdo ještě neměl dost, mohl až
do rána pokračovat v tanečním stanu u hradu, kde byla nonstop DJ's scéna.
za TEXT a POSTŘEHY děkuji Pavle M. Kloučkové
kompletní galerii z Boskovic najdete na http://barkafabianova.net/fotogalerie/Boskovice2011/
Draga banda a Rajtaraj v Rubínu
Na Zelený čtvrtek v pražském klubu A Rubín vystoupily dvě spřátelené
kapely, které pojí nejen přátelství, ale i společná láska k tradiční
(nejen) evropské hudbě.
Draga banda znamená srbochorvatsky Milá kapela a takové bylo i
vystoupení této jihlavské hudební skupiny. Kapelu někdy v minulém
století založili houslista Matěj Kolář a bosenský kytarista Predrag
Duronjić, kteří spolu hrají dodnes. V Rubínu s nimi ještě vystoupil
Matějův bratr - perkusionista Vojta. Přestože je Draga banda
orientována na tradiční hudbu, vedle lidovek z Balkánu (Makedonie,
Řecko,Bosna), Španělska i Finska, zazněly i autorské písně Matěje
Koláře. Nutno podotknout, že oba mladí muži jsou i skvělými zpěváky
a tak není divu, že je publikum nechtělo z pódia pustit a muselo se
přidávat.
Po Draga bandě už na scénu nastoupila pětičlenná kapela Rajtaraj,
která vznikla poměrně nedávno a za své jméno vděčí právě Draga
bandě. Také v jejich repertoáru se objevují lidové písně z Balkánu,
Izraele, Bretaně a především energie a nadšení z hraní. Hlavou
kapely jsou dudák a akordeonista Pavel Hlaváček, zpěvačka, dudačka a
flétnistka Monika Nováková, klarinetista Kuba Soldán, hráč na kontrabas
Václav Pergl a na kytaru hraju Honza Václ. Perkus netřeba. Skupina nedávno
vydala demo, které je k poslechu i na jejich profilu na bandzone.
Koncert obou kapel neskončil úderem desáté hodiny, ale hudebníci se
přesunuli blíže k baru, kde se hrálo, zpívalo i tančilo až do
časných ranních hodin za vydatné podpory dalších návštěvníků
koncertu i baru. Další fotografie na stránkách http://www.barkafabianova.net
Chick Corea a Gary Burton konečně v Praze
26. března se jazzoví fanoušci konečně dočkali a v naplněném sále Kongresového centra
mohli přivítat jednu z nejstabilnějších jazzových dvojic současnosti - amerického pianistu
Chicka Coreu a vibrafonistu Garyho Burtona. Pánové, kteří spolu hrají již téměř 40 let,
předvedli dokonalou souhru tónů, kdy ani chvilku nenechali nikoho na pochybách, že patří k
absolutní špičce toho, co současná jazzová hudba nabízí.
V téměř tříhodinové dechberoucí hudební smršti představili Chick Corea a Gary Burton
skladby z alba The New Crystal Silence, stejně jako několik novinek, které snad budou na
albu příštím.
Koncert začal pozvolna Coreovou skladbou Love Castle, na níž navázala svižná Alegria v
rytmu flamenca a Can We Be Friends, při jejímž uvádění se Chick Corea vtipně neopomenul
zmínit o sociálních sítích.
Vedle vlastních skladeb v první části koncertu nechyběly ani jazzové standardy - prosluněná
Jobimova bossa nova Chega De Saudade, beatlesovská Eleonor Rigby a hravá Coreova
kompozice Mozart Goes Dancing na motivy klavírních skladeb Wolfganga Amadea Mozarta.
Nejen Mozart byl velkou inspirací Coreovy tvorby. Hned první skladba druhého setu byla
nazvána Bud Powell, podle pianisty, který Chicka Coreu hudebně velmi ovlivnil. Hravá
klavírní linka se skvěle prolínala s přesnými údery Burtonových modrých paliček na kovové
plátky. Následovala Brasilia, nostalgická a křišťálově průzračná melodie, kterou Chick Corea
napsal v polovině osmdesátých let a kterou si velmi oblíbil i Gary Burton. Po hudebním
výletě do Brazílie se pánové vrátili s jazzovými standardy Light blue od skvělého pianisty
Thelonia Monka a Strange Meadow Lark Davea Brubecka a posléze Hot House, která je
známá především v podání trumpetisty Dizzyho Gillespieho.
Na závěr večera zazněla španělsky temperamentní La Fiesta, strhující hudební bouře, souboj i
souhra dvou živlů - piána a vibrafonu. Publikum ocenilo skvělý výkon aplausem vstoje a tak
pánové v černém přidali ještě bluesovou Blue Monk, jejímž autorem je taktéž již zmiňovaný
Thelonious Monk.
Koncert byl určitě hudební událostí roku a nezbývá než doufat, že Chick Corea a Gary Burton
byli příslovečnými prvními vlaštovkami českého jazzového jara.
Celou fotogalerii najdete na http://barkafabianova.net/fotogalerie/CoreaBurton/
Fotoreportáž ze křtu CD kapely L'Arrache-coeur
Kapela, jejíž název znamená v překladu Srdcerváč, si jako kmotra svého alba vybrala pana
profesora Eduarda Doušu, který je jedním z předních odborníků na současnou vážnou
hudbu. I tak byl křest převážně nevážný. Album Poulet Noir (Černé kuře), jehož obal vytvořil
známý liberecký grafik Jiří Vydra, se pokřtilo černou kohoutí krví (kterou představoval
inkoust, i když kdo ví...) a kouhoutím brkem. I kapela byla stylově oblečená do na míru
ušitých obleků s fraky...
Kromě kapely, jejíž stálou sestavu tvoří trio Daniel Olaf Kahuda (alias Pan Modrý) na
niněru a dudy, František Tomášek (Pan Červený) na akordeon a Hanuš Axmann (Pan
Žlutý) na klarinet, basklarinet, saxofon a klikytaru, se na koncertě představil jako host
bubeník David Růžička a zpěvačka a saxofonistka Kristýna Pangrácová Franková.
Během dvou hodin zazněly nejen skladby z nového alba, ale i lyričtější kusy - valčík na
motivy básně Jacqua Préverta a české lidovky "Ach zdál jest se mi včera sen".
Přestože čas křtu byl vymezen pouze na dvě hodiny, početné publikum složené především z
fanoušků kapely si vynutilo ještě dva přídavky.
Ukázky z nového alba a další informace najdete na Bandzone
Kompletní fotogalerii pak na http://www.barkafabianova.net/fotogalerie/LArrachKrest/
BraAgas v Jazz Docku
Kapela BraAgas, vítěz Colourtalents 2009 a Anděla za nejlepší desku v sekci World Music, se
představila v pražském klubu Jazz Dock.
BraAgas se žánrově řadí pod dnes oblíbený výraz "world music". Repertoár tvoří vedle
středověké hudby především lidové písně z celé Evropy - Španělska, Okcitánie, Galície, písně
Sefarditů, Skandinávie a Balkánu.
BraAgas jsou jedinečné především díky propracovaným vokálům, zajímavé instrumentaci a
temperamentním rytmům.
Kompletní fotogalerie na http://www.barkafabianova.net/fotogalerie/BraAgas/
Fotoreportáž- Respect - den druhý
Jako první zahrála romská kapela Maria Biháriho - Bachtale Apsa (Štastné slzy). Přestože
kapela je poměrně nová, nasadila pomlsnou hudební laťku velmi vysoko. Úžasný hlas
mladičké zpěvačky Sáry Kaliášové a skvělé hudební výkony hudebníků nikoho nenechali na
pochybách, že je zde další vycházející hvězda české hudební scény worlmusic.
Po nich na pódium přišly tři dámy ze slunného jihu Itálie - kapela Assurd (v překladu
absurdní). A přinesly s sebou nejen divoké italské melodie šílených tanců pizzica a tarantella
(který údajně léčí pavoučí kousnutí), ale i nespoutaný italský temperament, vtipnou italskou
angličtinu a nádhernou komunikaci s publikem. I přes technické problémy, kdyzlobily
mikrofony a byla vyhlášena technická přestávka, se nenechaly rozhodit a rozhodly se hrát
unplugged. Jejich vystoupení bylo hřejivé jako sicilské sluníčko a nesmírně spontánní. Za což
si vysloužily obrovský aplaus.
Po temperamentním vystoupení Assurdu se českému publiku představili palestinštní bratři
Joubranové. Samira, Wissama a Adnana, kteří již od dětství hrají na oud, tradiční drnkací
nástroj (aby ne, když pocházejí z rodiny výrobců a hráčů na oud) perfektně doplnil
perkusionista. Kapela předvedla klidnou, ale přesto emocemi nabitou souhru v opravdu
virtuozním podání.
Další vystupující byla kapela Yat-kha ze sibiřské Tuvy. V Praze nejznámější představitel
tradičního hrdelního zpěvu khöömei - Albert Kuvezin představil svoji novou desku Poems
and Lighthouses, kterou natočil společně s britskými muzikanty na skotském ostrově Jura.
Vystoupení na Respectu bylo prvním veřejným vystoupení Yat-kha v tomto složení, a i když
skalní fanoušci očekávali "sibiřský punk", zklamaní myslím nebyli.
zlatým hřebem letošního festivalu Respect byl desetičlenný Orchestra Baobab ze Senegalu.
Kapela byla založena již v roce 1970 a patří k tomu nejlepšímu, co současná západoafrická
hudba nabízí. I v Praze předvedli úžasnou show plnou latinskoamerických rytmů, výborných
saxofonových sól a improvizací. Publikum tančilo o stošest a když festival v deset hodin
večer končil, nechtělo hudebníky vůbec pustit z pódia.
Festival Respect skončil a osobně můžu říct, že to byl jeden z nejlepších festivalů, které jsem
navštívila. Veliký dík patří pořadatelů, účinkujícím i publiku .
Rozsáhlá fotoreportáž na http://www.barkafabianova.net/fotogalerie/RespectII_2010/
Respect - den první - Fotoreportáž
Chvilku po půl šesté odpoledne se na pódiu objevil muž a žena- baskytaristka Shina
a kytarista Dano - duo s názvem Longital (jméno je volným překladem dříve
používaného názvu dua - Dlhé diely). Jejich akustické nástroje a zpěv ve slovenštině
elektronicky doplňovaly podivné krabičky. Jejich vystoupení bylo směsí indie,
folku,rocku s originálními texty.
Po Longital se na pódiu objevilo trio hudebníků, kteří se potkali v Addis Abebě.
Holandský saxofonista a klávesista Jeroen Vissen, francouzský bubeník Fabien
Duscombs a etiopský zpěvák a hráč na krar, etiopskou lyru - Mesele Asmamawa.
Jejich hudba byla plná jazzových improvizacích, výborných sól, funku a groove, vše
dovedně smíchané s tradiční etiopskou hudbou.
I poslední hvězda pátečního večera byla hodně jazzová. Anthony Joseph se narodil v
Trinidadu, ale od roku 1989 žije ve Velké Británii. Je autorem novely o africkém
původu UFO a několika sbírek básní, což se velmi výrazně odráží i v jeho tvorbě.
Spolu s ním do Prahy přijel jako host legendární trombonista Joe Bowie. Anthony
Joseph vystupuje se skvělou kapelou Spasm band (sax, příčná flétna, kytara,
baskytara, perkusy, bubny) Anthony Joseph na pódiu tančil, zpíval i recitoval vlastní
poezii. A publikum, které vděčně přijímalo nabízenou energii, se roztančilo a
nenechalo se odradit ani nečekanou vydatnou dešťovou přeháňkou. Každá skladba
byla odměněna aplausem a nakonec byly i přídavky.
Další fotografie najdete na stránkách http://barkafabianova.net/fotogalerie/Respect2010/
Fotoreportáž z koncertu Yann Tiersena
Jako předkapelu si francouzský multiinstrumentalista Yann Tiersen zvolil stále populárnější
německé duo Lonski a Classen, které publikum v téměř vyprodaném sále divadla Archa
příjemně naladilo. Po malé technické přestávce se již na pódiu objevil Yann Tiersen a jeho
doprovodná kapela. Ačkoliv koncert začal pro Tiersena typickým hudebním nástrojem
houslemi, následný nástup bubnů, elektrické kytary a basy nenechal nikoho na pochybách, že
Yann Tiersen to s rockem ten večer myslí vážně. Jen během prvních tří skladeb stačil kromě
houslí na elektrickou kytaru, mandolínu a foukací harmoniku. Rock občas vystřídaly i
skladby, které Yanna Tiersena proslavily. Například při sólové skladbě Sur le fil, ve které
hrál na housle způsobem, že z něj lítaly žíně všude kolem :), celé Archa ztichla, aby v zápětí
po posledních tónech propukla v zasloužený potlesk. Nechyběl ani aktuální hudební
hit Palestina, který si je možné poslechnout na stránce MusicMe
Více fotek k vidění na http://www.barkafabianova.net/fotogalerie/Tiersen/
Fotoreportáž z koncertu Jaga Jazzist
Kapela do Čech přijela po pěti letech, aby zde představila své zatím poslední album One
Armed Bandit (název pro výherní automat). Roli předskokana se zhostil skvělý český hráč na
hammondky - Jan Kořínek and jeho Groove band.
Chvilku po osmé hodině večerní pak pódium pohaslo, začaly červeně blikat symboly známé z
výherních automatů a k tomu hrála úvodní skladba z nového alba. Poté se rozsvítily reflektory
a všech devět členů kapely Jaga Jazzist napochodovalo na scénu. Každá skladba sklidila
zasloužené ovace a když nakonec Jaga přidali i staré známé hity, člověk měl pocit, že
fanoušci Akropoli zboří.
Více fotografií najdete na stránkách http://barkafabianova.net/fotogalerie/JagaJazzist
Ukázky z nového alba