Trénink asertivity

Transkript

Trénink asertivity
Trénink asertivity
Autor: Ludovít Beleš
ÚVOD
"Lepší je být dobrým v očích jiných lidí
než šťastným podle vlastních představ".
V každodenní klinické praxi často potkáváme lidi, které z
tohoto imperativu vyplývající utrpení dovedlo k hledání smyslu
vlastního života. Některé až po suicidálním pokusu. Mnoho lidí
trpí přechodným stadiem sebeobětování pro ostatní jedince. Jsou i
takoví, kteří využívají paradoxní výhody zbavení se odpovědnosti
za svůj život. Všechnu namáhavost a riziko rozhodování ponechávají
jiným lidem. Ti jsou pak odpovědni i za jejich neštěstí a omyly.
Láska k jiným lidem musí vycházet z lásky k sobě. Upřímnost k
sobě je podmínkou upřímnosti k okolnímu světu. Cenou, kterou
platíme za neustálé zříkání se osobních práv, je kondenzované
neštěstí. Jak to ilustruje uvedený citát Baerové. Jediným "lékem"
na tyto problémy je asertivita.
Asertivita je v první řadě zručnost. Nedá se zdědit ani nikde
sehnat. Je možno se jí jen naučit. Většina lidí však nemá tuto
příležitost. Vlastní rodiče je nenaučili asertivitě z jediného
důvodu - sami se jí neměli kde naučit. Učit se asertivitě je
přitom těžké a někdy i bolestivé. Slovy Perlse - podmínkou
znovuzrození je přetrpení si smrti starého "já". Volnými slovy je
možno asertivitu popsat jako cestu k druhým lidem, které předchází cesta k sobě, svým potřebám, přáním a právům.
Asertivita je zároveň velmi nakažlivá. Čím více asertivity,
tím méně manipulací, využívání silnějšími lidmi a méně úzkostných
obav z možného nepříznivého mínění druhých o nás. Chybění asertivity zapříčiňuje korozi mezilidských vztahů. Tak, jak je asertivita podmínkou rovnoprávnosti vztahu mezi lidmi, tak je podmínkou
jejich osobní spokojenosti a psychické vyrovnanosti. V tomto
ohledu jc šíření myšlenek asertivity naší profesionální povinností!
Psaní této práce je možno přirovnat k velmi dlouhé a namáhavé
cestě či spíše k šlapání (pěšiny) hlubokým sněhem. Na téma
asertivity není u nás vydaná žádná původní práce. Tento chodník
může být i klikatý, práce může mít zákonitě své nedostatky.
Vyjádřeno asertivně - za tyto nedokonalosti přebírám odpovědnost.
Nedokonalost je součástí života. A tato práce je o životě. Téměř
všechny problémy jsou problémy reálných lidí - účastníků dosavad-
ních tréninků asertivity. V zásadě jsou tedy autory reální lidé a
obsahem reálné životní problémy. V tomto duchu jsou psány i
zahraniční publikace o asertivitě. Všechny tyto problémy jsou
přitom viděny prizmatem asertivity.
Nevděčným tématem prvního dílu je převaha teorie. Je to jako
potřeba naučit se noty, notovou osnovu a další detaily "hudební
gramatiky" před tím, než se začneme učit hře na klavír. Jsou lidé,
kteří to zvládnou bez not, většina ne. Těm je tato práce věnována.
Problematikou asertivity v rodičovských a partnerských vztazích se
bude zabývat druhý díl. V této části bez zvláštního komentáře
začíná úvod základními asertivními právy. U každého z těchto práv
je uvedena i tzv. manipulační pověra. Platí, že "asertivní
desatero" nepotřebuje vysvětlení, ale absorbování. Komentář je
záměrně vynechán i v bezprostředně následující části:" porovnání
charakteristik pasivního, asertivního a agresívního jedince."
V světě asertivity platí, že důležitější než výsledek je
upřímná snaha. Na škodu není však ani dobrý výsledek. Tato práce
dozrávala dlouho. Za poskytnutou podporu, důvěru, radu, pomoc a
držené palce nemohu poděkovat každému, děkuji proto všem.
Ještě poznámka k výskytu množství nových, cizích i upravených
termínů. Asertivně jsem přesvědčen, že je věcí úcty k různým
autorům respektovat jejich výrazy a neriskovat jejich zkreslení
násilným překladem do své mateřštiny. Jsou lidé ochotní vést
křižácké výpravy vůči cizím slovům a termínům. Těm odpovídám slovy
akademika Málka:
Mimochodem zůstávají nejasné důvody, proč se v českých překladech
nerespektují originální názvy. Autoři, zvláště vědečtí
pracovníci, nevolí názvy svých děl náhodně. Vždyť tento druh
literatury je jejich osobním vyznáním a název je nutno pokládat
za úvodní a ne náhodný akord celého díla. České překlady
nevystihují obsah knihy o nic lépe.
U příležitosti českého vydání mé práce chci poděkovat oběma
recenzentům, Dr. E. Hermochové a dr. J. Marečkovi za jejich
podnětné připomínky a postřehy. Mé vřelé poděkování právem náleží
dr. Evě Pávkové za iniciaci českého vydání mé práce a také Ing,
Zdeňku Makovičkovi za precizní překlad mé práce do líbivé češtiny.
V neposlední řadě chci upřímně vyjádřit srdečné díky Kateřině, mé ženě, za inspiraci, podporu a tvořivou pohodu, tak
potřebných k vzniku celé práce o asertivitě, čímž jí tuto práci ze
srdce věnuji.
Závěrem chci poděkovat anonymní mase studentů, kteří 17.
listopadu 1989 začali psát náš nový letopočet, který zahájili
základním asertivním výrokem: "Ne, to my nechceme:".
Košice, zima 1989
Autor
DESET ASERTIVNÍCH PRÁV
1. Mám právo sám posuzovat své vlastní chování, myšlenky a
pocity a být si za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný.
Manipulační pověra: Neměl bys bezohledně a nezávisle na
jiných posuzovat sebe a své chování. Musíš být ve skutečnosti
zhodnocený a posouzený autoritou, která je moudřejší, než jsi ty
sám.
2. Mám právo nenabízet žádné výmluy, vysvětlení ani omluvy
svého chování.
Manipulační pověra: Za své chování jsi zodpovědný druhým
lidem, máš jim skládat účty a měl bys všechno, co děláš, zdůvodnit
a omluvit.
3. Mám právo posoudit zda a nakolik jsem zodpovědný za
řešení problémů druhých lidí.
Manipulační pověra: Vůči některým institucím a lidem máš
větší závazky než vůči sobě. Měl bys obětovat své vlastní hodnoty
a přizpůsobit se.
4. Mám právo změnit svůj názor.
Manipulační pověra: Jakmile sis už jednou přisvojil určitý
názor na věc, nikdy bys ho už neměl změnit: Musel by ses omluvit
nebo přiznat, že ses zmýlil, tzn., že jsi nezodpovědný, budeš se
častěji mýlit a jsi neschopný sám rozhodovat!
5. Mám právo dělat chyby a být si za ně zodpovědný.
Manipulační pověra: Nesmíš dělat chyby, jakmile je děláš,
musíš mít pocit viny: Jiní by tě měli kvůli tomu kontrolovat,
tebe i tvá rozhodnutí.
6. Mám právo říci: "Já nevím."
Manipulační pověra: Měl bys umět odpovědět na každou
otázku s ohledem důsledků tvého chování, jinak jsi nezodpovědný,
špatný.
7. Mám právo být nezávislý na dobré vůli druhých lidí.
Manipulační pověra: Lidé v tvém okolí by měli k tobě mít
kladný vztah. Potřebuješ druhé, bez nich se žít nedá. Je velmi
důležité, aby tě všichni měli rádi.
8. Mám právo dělat neloqická rozhodnutí.
Manipulační pověra: Měl by ses držet logiky, rozumnosti,
racionality a zdůvodňování toho, co děláš. Platí, že: logické =
rozumné.
9. Mám právo říci: "Já ti nerozumím". .
Manipulační pověra: Musíš být vnímavý a citlivý na potřeby
blízkých i druhých lidí, "číst jejich myšlenky". Neděláš-li to,
jsi bezcitný ignorant a nikdo tě nemůže mít rád.
10. Mám právo říci: "Je mi to jedno!"
Manipulační pověra: Musíš se snažit být stále lepší,
dokonalejší. Asi se ti to nepodaří, ale měl by ses o to ze všech
sil neustále snažit. Máš povinnost držet se zásady dokonalosti a
snažení se o ni. Neposlechneš-li, jsi líný, bezcenný a nezasloužíš
si ničí úctu ani respekt.
(Volně zpracováno podle: Manuel J. Smith /1981/: When I say
no, I feel guilty. l9th ed., Bantam Books, New York, str. 2471).
Tři základní kategorie rozhodování, motivace a chování:
1. Chci - rozhodování na základě osobní preference.
2 . Musím - vyplývá z přecházejícího, představuje ale
rozhodování mezi alternativami.
3 Měl bych - základní manipulativní taktika, kterou se
jedinec zříká dobrovolného rozhodování. Stačí mu, aby za sebe
nechal rozhodovat druhé.
POROVNÁNÍ CHARAKTERISTIK PASÍVNÍHO, ASERTIVNÍHO A AGRESÍVlNÍHO
JEDINCE
Pasívní (dále P):
Rodina a výchova:
Rodiče jsou pasívní nebo agresívní, učí ho "slušnosti", tzn. přizpůsobivosti za každou cenu,
ústupnosti a ponechávání si názorů pro sebe
Asertivní (dále As):
Rodina a výchova:
Rodiče jsou asertivní, učí ho upřímnosti a odpovědnosti
pomocí osobního příkladu, učí ho i hrdosti a úctě
k druhým lidem
Agresívní (dále Ag):
Rodina a výchova:
Rodiče jsou pasívní nebo agresívní, učí ho sobectví
nebo tvrdosti, přehnaně ho trestají nebo rozmazlují,
neprojevují mu svoji lásku
Kognitivní charakteristiky (P):
Očekává ocenění ze strany druhých lidí, snaží se jim
vyhovět, sebe si necení, jeho očekávání jsou negativně zaměřená, převládá v nich úzkost ze selhání,
má přhnanou snahu "dokázat to"
Problémům se snaží uniknout a předčasně se vzdává,
nedůvěřuje svým schopnostem
Kognitivní charakteristiky (As):
Svá předsevzetí se snaží
realizovat, příznivé ocenění
druhými není cílem
Má realistická očekávání bez
zbytečných obav ze selhání
a množství vynaložené námahy je úměrné jeho sebehodnocení
K řešení problémů přistupuje
konstruktivně, nevzdává se
a odolává překážkám
Kognitivní charakteristiky (Ag):
Vynucuje si od druhých lidí
své ocenění, přitom je
ignoruje a nerespektuje
Jeho očekávání jsou nereálně kladná, nepřipouští sí
možnost selhání, z neúspěchu obviňuje druhé lidi
Problémy řeší riqidním stylem, při překážkách si neumí sám pomoci
Emociální charakteristiky (P):
V popředí jsou pocity
anxiety a deprese, strach
z hodnocení a odmítnutí
druhými lidmi
Emociální charakteristiky (As):
Převládají příznivé pocity ze
sebe a druhých, každé hodnocení si zváží sám
Emociální charakteristiky (Ag):
V popředí jsou pocity tenze,
hněvu, k druhým lidem se
chová hostilně
Postoj k právům (P):
Svých osobních práv neumí
dosáhnout ani prosadit,
jsou narušená, ostatní lidé ho využívají ve svůj
prospěch
Svých cílů se předčasně
vzdává a nedosahuje jich
Je nerozhodný, nechává za
sebe rozhodovat druhé
Postoj k právům (As):
Svých práv se nevzdává, ale
zároveň respektuje i práva
druhých lidí, obvykle svých
cílů dosahuje
Svých cílů se nevzdává a obvykle mívá úspěch
Zásadně se rozhoduje a hodnotí jen sám za sebe
Postoj k právům (Ag):
Nerespektuje práva druhých
a svých práv dosahuje na
úkor ohrožení práv ostatních
lidí, která ani nepřipouští
Svých cílů dosahuje jen na
úkor druhých lidí
Přivlastňuje si právo rozhodovat za druhé lidi
Neverbální chování (P):
Vyhýbá se pohledu do očí,
dívá se anxiózně stranou
Odpovídá jen po dlouhé latencii, rozmlouvá přerušovaně
Mluví tichýn hlasem
Přehnaně gestikuluje a jeho
pohyby jsou nápadné, přikyvuje
Jeho mimika je nevýrazná,
vyjadřuje strach a obavy
Neverbální chování (As):
Partnerovi se dívá na tvář
nebo do jeho očí
Jeho odpovědi jsou vhodně načasované a plynulé
Používá vřelý tón hlasu
Jeho qesta ladí s obsahem jeho tvrzení, je klidný
Mimika tváře je uvolněná, na
partnera se usmívá
Neverbální chování (Ag):
Partnerovi hledí upřeně a
přímo do očí
Netrpělivě přerušuje partnera, skáče mu do řeči
Hovoří silným tónem hlasu
Trhavými a zlostnými pohyby
dává najevo nesouhlas
Mimikou vyjadřuje ironii
a pocity hněvu
Sociální chování (P):
Věty začíná s "Hmm, nevím..".Často se ptá "proč?"
Vůči druhým je podrobivý,
přehnaně ustupuje, je nejistý
Chováním obvykle provokuje
tenzi a hněv u partnera
Jeho projevy jsou nejisté
a submisivní
Je osamělý, přátele si nedokáže získat ani udržet
a trápí ho pocit izolace
vůči ostatnímu světu
Sociální chování (As):
Formuluje věty s "já", "mně"
Otázky formuluje s "jak?"
Trvá si na svém a chce-li
nabízí kompromis
Chová se způsobem, který si
vynutí respektování druhých
Chová se přímo a přátelsky
vůči druhým lidem
Je společenský, má opravdové
přátele, umí si je udržet bez
zbytečných ústupků
Sociální chování (Ag):
Věty začíná "ty", "oni"
Používá vazbu "ano, ale"
Chováním provokuje konflikt
a hádku, odrazuje druhé lidi
Nikoho neuznává, je hostilní a sarkastický
Je neústupný a defenzívní,
podceňuje druhé lidi
Zůstává osamocený, druzí
mu zpočátku ustoupí, ale.
později ho opouštějj, hněvá'
ho to
Celkové hodnocení (P):
Zpočátku je příznivě hodnonocen, později je však považován za nekompetentního
jedince s množstvím osobních problémů
Celkové hodnocení (As):
I když je jeho chování některými lidmi hodnoceno jako
nesympatické, převládá kladné hodnocení jeho kompetence
a druzí lidé si ho váží
Celkové hodnocení (Ag):
Druhými lidmi je negativně
hodnocen, jeho nepřizpůsobivost považují za projev jeho slabosti vyhýbají se mu
a mají obavy z jeho chování
Reakce na konflikt (P):
Volí cestu úniku, snaží se
ji však maskovat a po přehnaném konfliktu prožívá
nepříjemné pocity ze sebe
Je přesvědčen o nemožnosti
řešit konflikty vlastní aktivitou, proto se vzdává
řešení a je submisivní
Na přímou výzvu neví, co
odpovídat, mlčí, i když ho
správná odpověď napadne
"post festum", už je neaktuální
Reaguje inhibovaně se sníženou přizpůsobivostí, nátlaku podlehne, někdy formou pasívní agresivity
Jeho obavy z využívání
druhými lidmi jsou zdrojem
pocitů trápení a frustrace,
má dojem, že druhým lidem
překáží, celkově se cítí
nešťastně z vlastní bezradnosti řešit i zcela triviální problémy.
Reakce na konflikt (As):
Před řešením konfliktu si
zhodnotí své schopnosti a
možnosti, k řešení přistupuje klidně, nevzdává se
Jeho odhad vlastních možností
je reálný, neodkládá řešení
a postupuje bez zbytečných
emocí
Na výzvu odpovídá okamžitě
a neváhá vyjádřit svůj nesou-
hlas, své řešení ochotně
předkládá druhým, je na ně
hrdý
Konfliktní situaci se umí
okamžitě přizpůsobit, při
nátlaku trvá na svém rozhodnutí, bez ironie
Své vlastní hodnocení klade
před hodnocení druhých lidí,
protože nemá obavy z jejich
využívání, umí je upřímně
respektovat, dokáže i konfliktní situace využít na
sblížení s partnerem.
Reakce na konflikt (Ag):
K řešení konfliktů přistuje nekompromisně a bojuje
za každou cenu, při neúspěchu je hostilní
Má nekritický pocit vlastní
omnipotence, vyřešení problémů chce použít jako důkaz
nadřazenosti vůči druhým
Na výzvu reaguje odmítavým
postojem, nenechá druhé projevit jejich názor a nerespektuje žádný nesouhlas
K sporům přistupuje s vyhrožováním tvrdě odmítá jiná
řešení, na nátlak reaguje
útočně, ironizuje druhé
Odmítá a ignoruje hodnocení
druhých lidí, je vůči nim
netolerantní, nepřiznává
svou snahu je využívat a má
minimální šance naučit se
efektivnějšímu způsobu řešení problémů.
ZAČÁTKY HNUTÍ ASERTIVITY
Koncem roku 1949 vydalo poměrně málo známé nakladatelství
Farrar, Strauss a Giroux v New Yorku pod názvem "Conditioned
Reflex Therapy" knihu renomovaného newyorkského psychologa a
psychoterapeuta Andrewa Saltera. Psychoterapie, vycházející z
"podmíněných reflexů", nebo jinými slovy z psychologie učení,
nebyla mimořádně lákavá pro psychoterapeuty, kteří se v té době
drželi převážně analytické koncepce. Zdá se, že Salterova práce
značně předběhla svou dobu. Svědčí o tom i skutečnost, že náležité
pozornosti v odborných kruzích se dostalo až jejímu druhému vydání
po l2 letech v nakladatelství Capricorn Books, N. Y.
Obrovský zájem o asertivitu začátkem 60. roků předčil všechna
očekávání. Metodu nácviku asertivity přitom Salter považoval jen
za jednu z metod, pro něž se později vžilo pojmenování "behaviorální". Baerová považuje proto Saltera za "otce behaviorální
terapie".
S obrovským zájmem se trénink asertivity, jak se postupně
zvyklo označovat Salterovu metodu, setkal u laické veřejnosti. O
nesmírné popularitě tréninku asertivity svědčí několik údajů: v
průběhu asi 20 let absolvovalo jen v USA tento trénink několik
desítek miliónů, počet na toto téma vydaných knih představuje.
dvouciferné číslo a termín "asertivita" se stal jedním z nejfrekventovanějších pojmů v odborné psychologické literatuře..
Významný vliv na hnutí asertivity měla práce Wolpeho a
Lazaruse: "Behavior Therapy Techniques" (1966), kde tréninku
asertivity byla věnovánu obsáhlá část. Význam této práce představuje "Dotazník asertivity", který byl první motodou umožňující
spolehlivě diagnostikovat asertivitu daného jedince. Wolpe a
Lazarus zároveň vypracovali techniku SUDS (Subjective Units of
Discomfort Scale), která je důležitou součástí tréninku asertivity
(pozn.: oběma metodám, dotazníku i škále hodnocení subjektivní
nepohody, je věnována zvláštní kapitola, která pojednává o psychodiagnostice asertivity).
Charakteristickým průvodním jevem tohoto období bylo vydávání
tzv. manuálů tréninku asertivity. V práci "Your Perfect Riqht: a
Guide to Assertive Behavior" (1974) rozpracovali Alberti a Emmons
základní komponenty tréninku asertivity a problematiku kontinua:
pasivita - asertivita - agresivita. Patricia Jakubowská a Arthur
Lange vydali práci "The Assertive Option: Your Rights and Responsibilities", v níž shrnuli základní techniky používané při nácviku
asertivity.
Jednou z nejdůležitějších prací z tohoto období je kniha
"When I say no, I feel guilty" Smitha, která se díky upravenému
překladu P. Hájka stala dostupnou i u nás.
Manuel J. Smith se narodil v roce 1934 v Brooklynu, N. Y.
Výzkumně se věnoval sociální psychologii, psychologii učení a
psychofyziologii. V psychoterapii zkoumal problematiku fobií a
sexuálních poruch. V současnosti působí jako docent klinické
psychologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Psychoterapii
se věnuje formou soukromé praxe.
S asertivitou se začal systematicky zabývat v letech 196970 během letních výcvikových táborů a později během působení na
Psychiatrickém oddělení nemocnice v Sapulvedu.
Od roku 1975 vyšla tato jeho kniha v 19 beznadějně vyprodaných vydáních a do roku 1981 se prodalo více než milión exemplářů.
V oblasti tréninku asertivity je považována za bestseller. Její
vliv je možno najít i v zameření této práce. Některé z jeho
asertivních metod sou zařazen do části popisující hlavní techniky asertivity a jsou součástí i druhého dílu.
V problematice asertivity se však Smith věnuje více tzv.
negativní asertivitě. Představují ji metody perzistence, prosazování osobních práv a techniky sebeobrany před manipulativním
chováním druhých lidí. Je možno konstatovat, že uvedený důraz na
negativní asertivitu charakterizuje první období hnutí asertivity.
ZÁKLADNÍ FORMY A SLOŽKY ASERTIVITY
Důležitou podmínkou naučení se určité zručnosti je co nejpodrobnější seznámení se s jejími zůkladními formami a složkami.
Právě na základě určitých složek je totiž naše chování vnímané a
hodnocené druhými lidmi jako právě takové a ne jiné. V případě
asertivity je tato situace mnohem složitější. Nejednotnost chápání
podstaty asertivity přitom přetrvává nejen mezi odborníky. I mezi
laiky bývá asertivní chování často hodnocené chybně jako hostilní
až agresívní. Osobní zkušenosti absolventů tréninku asertivity
tuto paradoxní zkušenost potvrzují. StLawrenceová a spol. vysvětlují příčiny chybného hodnocení asertivity na základě asertivity
recipienta, tj. příjemce naší asertivní reakce. Mnohými výzkumy
potvrdili že čím nižší je stupeň asertivity recipienta tím větší
je pravděpodobnost že bude asertivní chování druhé osoby zkeresleně vnímat i hodnotit jako agresívní: Nezbytnou podmínkou tréninku
asertivity je tedy nejen dokonalé zvládnutí asertivního reagování
a chování, ale hlavně naučit se zručnosti přesné anticipacie
důsledků naší asertivity na lidi, s nimiž jsme v každodenním
styku. Asertivita je totiž důležitou podmínkou rovnoprávnosti
vztahu dvou lidí. Asertivita obou partnerů je zároveň sine que non
podmínkou dalšího prohloubení jejich vztahu. Rozhodneme-li se tedy
naučit asertivnímu chování pro nás důležitých lidí, musíme se
nejprve sami důkladně seznámit se základními složkami a formami
asertivní reakce. Asertivní styl komunikace sestává z dvou základních složek:
1. neverbální,
2. verbální asertivity, v níž je možno dále rozlišovat:
a) paralingvistické,
b) obsahové složky komunikace.
Neverbální asertivitu reprezentují specifické formy chování,
jako celkový tělesný postoj, gestikulace, výraz tváře, očníi
kontakt atd. Verbální asertivita sestává z obsahu i způsobu, jímž
partnerovi vyjadřujeme své pocity a myšlenky. Paralingvistické
složky asertivity označují například plynulost a rychlost řeči,
celkový tón hlasu, efektivní zabarvení odpovědi atd. Pod obsahovými složkami chápeme konkrétně použitá slova, způsob formulování
věty apod.
Při nácviku asertivní reakce tedy nestačí naučit se jen
"správným slovům", ale celkovému "stylu a tónu" komunikace.
Alberti a Emmons uvádějí sedm základních komponentů asertivního chování. Jejich pořadí jsme však upravili podle uvedeného
rozlišování neverbálních a verbálních složek asertivního chování:
1. celkový výraz tváře a mimika,
2. udržování očního kontaktu,
3. pohyby rukou, gestikulace,
4. základní postoj a držení těla,
5. hlasitost a modulace hlasu,
6. správné načasování odpovědi,
7. obsah a forma sdělení.
1. Celkový výraz tváře a mimika jsou důležitou podmínkou, aby
naše chování mohlo být vůbec hodnocené jako asertivní. Hodnocení
člověka na základě výrazu tváře je základním mechanismem procesu
sociální percepce. Naučit se ovládat svoji mimiku nezbytně potřebujeme na zabezpečení přesvědčivosti našeho tvrzení recipientovi.
Celkovým výrazem tváře totiž potvrzujeme, že své tvrzení myslíme
opravdu vážně. Mimika by se v zásadě měla shodovat s obsahem
našeho tvrzení. Průvodní ironický úsměv sotva přesvědčí našeho
partnera, že to s naším tvrzením myslíme opravdu vážně: Podobně
nepřesvědčivé by bylo vyjádřit pocit rozzlobení s průvodním
bázlivým úsměvem. Zkusme si představit konečný efekt vyznání
lásky, které partnerovi procedíme zaťatými zuby a podbarvíme
zlostným výrazem tváře.
Začáteěníci nácviku asertivního chování mají často problémy
uhlídat si mírný ironický úsměv při reagování na kritiku. Mnozí si
tento zlozvyk ani neuvědomují. Právě jim je určen případ, který
uvádí Smith:
Sharon, členka výcvikové skupiny, přišla na cvičení s řádnou
podlitinou pod okem a vysvětlením: "Měl jste opravdu pravdu.
Raději jsem vás měla poslechnout. Fakt, ono se nevyplácí oponovat
s ironickým úsměvem:"
2. Udržování očního kontaktu přímo navazuje na nácvik mimiky.
Díváme-li se během rozmluvy partnerovi do očí, dáváme mu tím
najevo, že naše tvrzení je upřímné, důležité a určené jen jemu.
Pro mnohé bývá úkol dívat se partnerovi do očí zpočátku velmi
těžký. V literatuře je tento "únikový" manévr považován za
instinktivní. Při nácviku je možno použít jako pomůcku tzv.
techniku 15 centimetrů:
Během rozhovoru se snažíme dívat se na partnerovu tvář v
přibližném kruhu o průměru asi l5 cm, se středem kolem kořenu
nosu. Je vhodné, nacvičovat to před zrcadlem také doma.
Neměli bychom však zapomínat na extrémní variantu očního
kontaktu - upřený a napjatý pohled přímo do očí, který často
provází agresívní chování.
3. Pohyby rukou, aestikulace - představují důležitou složku
neverbální asertivity. Přesvědčivost určitého tvrzení můžeme značně podpořit sladěním qestikulace s obsahem našeho sdělení. Kdo z
nás nezažil rozhovor s přehnaně gestikulujícím nejistým a napjatým
člověkem? Nadbytečné pohyby rukou totiž prozrazují pocity nejistoty. Zároveň značně rušivě ovlivňují možnost soustředit se na obsah
sdělení. Extrémním příkladem rušivě působící nadměrné gestikulace
jsou jedinci se závažnými psychologickými problémy. Účinnou a
nenahraditelnou pomůckou při učení se přiměřené gestikulaci je
zpětná vazba od ostatních členů výcvikové skupiny.
4. Základní postoj a držení těla bývají často podceňovanými
složkami nácviku asertivního chování. Ve skutečnosti má celkový
tělesný postoj důležitý podíl na výsledném dojmu, který naše
chování zanechá na recipientovi. Postoj a držení těla přirovnává
Bellack k rámu obrazu, bez něhož by byl celkový dojem z díla
značně ochuzený. Paul Ekman, odborník v oblasti neverbální komunikace, doporučuje používat vzpřímené držení hlavy, mírný předklon
těla k partnerovi a vhodnou proxemiku, tj. vzdálenost od něj. Při
rozhodování o vhodné proxemice je možno vycházet z osobního pocitu
pohody. Ne každý totiž dokáže tolerovat přílišnou blízkost cizího
člověka během rozhovoru. Výrazná proxemika na druhé straně obvykle
vyjadřuje stupeň vzájemné nesympatie mezi námi a naším partnerem.
Překročení určité tolerovatelné proxemiky imponuje mnohým lidem
jako agresívní chování..
5. Hlasitost a modulace hlasu patří mezi paralingvistické
složky asertivity. Podmínkou slyšitelnosti našeho sdělení je
obrácení se směrem k partnerovi. Kdo nezažil nepříjemné pocity
během rozhovoru s jedincem, který k nám rozmlouvá s odvrácenou
hlavou? Nemělo by se též zapomínat, že šepot je účinným uspávacím
prostředkem ale málo účinným způsobem přesvědčení partnera o
významu našeho právě přednášeného tvrzení. Respektování svého
požadavku však nedosáhneme ani křikem. Ten je spíše účinným
prostředkem vyprovokování defenzivity u partnera. Nepodaří-li se
nám zahnat partnera křikem na útěk, ještě stále máme šance, že nám
křik vrátí. O důležitosti našeho sdělení však partnera určitě
přesvědčíme spíše vhodnou modulací hlasu než šepotem nebo křikem.
Často máme možnost potkat oponenty významu této modality. Arqumentují následovně - kdo mě chce slyšet, slyší mě, kdo nechce, je to
jeho problém. Tento kvázi argument však přes svoji rozšířenost v
rámci asertivity rozhodně neobstojí.
6. Správné načasování odpovědi představuje paralingvistickou
složku asertivity, která vyžaduje precizní nácvik. Předpokladem je
zvládnutí několika dílčích komponentů. Jedním z nich je co
nejrychlejší rozhodnutí, jak odpovědět na partnerovu výzvu. Důležitou podmínkou je sledovat své pocity a myšlenky. Váháním s
odpovědí sotva podpoříme asertivitu naší reakce. Pozorné sledování
našich pocitů je důležité zejména v případě, kdy v nás partnerovo
chování vyprovokuje hněv a nazlobení. Kritériím asertivní reakce
obvykle neodpovídá odklad naší odpovědi na budoucí týden.
Baerová kromě nezbytnosti okamžité odpovědi zdůrazňuje potřebu
informovat partnera o právě prožívaných pocitech. Adekvátnost naší
reakce bychom měli přizpůsobit i dané situaci a prostředí. K
intimnímu komplimentu bude zřejmě asertivnějším a vhodnějším
odložit svou odpověd do soukromí hotelového pokoje, než reagovat
ve foyeru hotelu. Jakmile na druhé straně budeme odkládat asertivní přerušení partnera, jehož monology trvají obvykle hodinu i
déle, můžeme na svoji pasivitu v tom lepším případě doplatit jen
propadlými lístky do kina. Lange a Jakubowská v této souvislosti
připomínají, že v mnohých situacích je odmítnutí odpovědi partnerovi jedinou skutečně asertivní formou reakce. Kompulzívní hledání "správné" odpovědi na otázku, kterou považujeme za irelevantní,
je důsledkem výchovy k "slušnosti". Kolik rodičů vštěpuje dětem
manipulativní imperativ: je věcí slušnosti, mít vždy a na všechno
připravenou správnou odpověd?
7. Obsah a forma sdělení byly donedávna nesprávně považované
za jádro asertivity. K celkové asertivitě našeho chování potřebujeme nezbytně ovládat co nejzručněji všechny předešlé komponenty.
Nácvik konkrétního obsahu odpovědi totiž bývá nejjednodušší složkou tréninku asertivity. Platí základní pravidlo: stručná, upřímná
a spontánní odpověď. Asertivnějším je vyjádřit hněv okamžitým:
"Vypadni odtud:" než ho přepracovat do mlžné věty typu: - "No, ale
tohleto bych od tebe nikdy nečekal", která má navíc mnohé
manipulativní aspekty. Při nácviku asertivního chování se učíme
přebírat plnou odpovědnost za upřímné vyjadřování našich pocitů a
názorů. Za nesprávný je možno považovat postup, který představuje
zdlouhavé uvažování nad přiměřenými slovy místo spontánní reakce;
Většinou je asertivnějším říci cokoliv a okamžitě. Není totiž
cílem upřímného vyjádření našich pocitů snaha partnera urazit,
obvinit či ponížit. Naopak, měli bychom ho srozumitelně informovat
o pocitech, které v nás vyvolal svým chováním. Při náaviku je
třeba naučit se okamžitě diferencovat dva typy formulací: (1)
"Jsem na tebe velmi rozhněvaný:" od (2) "Jsi bezcitný ignorant.
Nestydíš se?:"
Nezbytnou podmínkou naučení se asertivnímu stylu chováni je
seznámení se s jeho hlavními formami. Podle typu vyjadřovaných
pocitů a myšlenek je možno rozlišit dvě základní formv asertivitv:
1. pozitivní,
2. negativní.
Pozitivní asertivita znamená vyjádření pocitů náklonnosti,
přízně a lásky druhé osobě. Touto formou asertivity vyjadřujeme
partnerovi v podstatě náš souhlas s ním, jeho chováním. Dáváme
najevo i naše ocenění jeho osoby. Charakteristickou metodou
pozitivní asertivity jsou komplimenty. Základní složky pozitivní
asertivity představují například vřelý tón hlasu, udržování očního
kontaktu, oceňování kladných stránek partnerova chování, vyjádření
ochoty udržovat s ním i nadále náš vztah.
Někteří autoři se pokusili zavést místo termínu pozitivní
asertivita pojmenování ženská (Kern), s cílem zdůraznit prvky
vřelosti a přízně v reakci. Nezdá se však, že by tento termín,
navíc kontaminovaný specifickými aspekty sociálního chápání ženské
role, byl vhodnějším než původní název - pozitivní asertivita.
Kelly prosazoval nový termín - komendanční, tj. chválící asertivita. I v tomto případě se zdá, že nové pojmenování zužuje původní
okruh významu slova pozitivní asertivita. Neujal se ani Hammondův
termín vyžadující asertivita, představující chování, které vyžaduje od partnera jeho změnu. V současnosti se s tímto označením
můžeme příležitostně setkat v souvislosti s popisem specifického
chování, kterým je požádání partnera o změnu sexuálního chování.
Touto problematikou se však bude zabývat druhý díl této příručky.
Neqativní asertivita představuje vyjádření oprávněného hněvu,
upřímné vyjádření nesouhlasu s partnerovým chováním, včetně odmítnutí chování, kterým v nás vyvolává pocity podráždění a zlosti.
Charakteristickou metodou negativní asertivity je kritika. Základní složky negetivní asertivity představují napjatý oční kontakt,
rázný tón hlasu, přiměřeně zřetelná forma řeči, stručné a srozumitelné vyjádření odmítavého stanoviska. Partnera v zásadě informujeme o podmíněnosti naší ochoty s ním i nadále udržovat kontakty,
jedině zohlední-li naše stanovisko.
K zdůraznění razantnosti této formy asertivity se pokoušel
Kern prosadit označení mužská asertivita. I v tomto případě však
může svádět k nesprávnému chápání nového označení negativní
asertivity v společnosti existujícího vymezení mužské role. Navíc,
v literatuře je možno se občas setkat s výrazně odmítavým postojem
k termínu mužská asertivita, zejména u feministickým hnutím infiko-
vaných autorek. Kelly se pokusil zavést termín refuzální, tj.
odmítající asertivita. Problémem je tu opět zbytečné zúžení
významu negačivní asertivity jen na aspekt odmítání. Zvláštní
variantu negativní asertivity popsal Hammond pod názvem ustupující, kterou charakterizuje nadbytečné omlouvání, pocity úzkosti a
přehnaný zájem o potřeby partnera. Zdá se však, že tento termín se
víc hodí na označení pasívního, inhibovaného chování než na
označení negativní asertivity.
Dělení asertivity na pozitivní a negativní však neinformuje o
tom, zda dané chováni je spontánním projevem, nebo je reakcí na
chování jiné osoby. Tento problém pomáhá řešit Gambrillové dělení
asertivity na:
1. iniciační,
2. reaktivní.
Označení iniciační asertivita reprezentuje naše vlastní zahájení interakce s druhou osobou, od které něco požadujeme, projevujeme jí své pocity nebo se rozhodneme reagovat odmítnutím odpovědi. Připomeňme, že iqnorace je specifickou formou asertivního
chování. Charakteristickým rysem iniciační asertivity je skutečnost, že asertivní reakci zahajujeme my a ne náš partner.
Při iniciační asertivitě je možno rozlišit dvě základní formy"
- pozitivní a negativní. Pozitivní iniciační asertivitou je
zahájení přátelské konverzace, vyžádání si uznání a podání komplimentu. Při neqativní iniciační asertivitě jde o rozhodnutí ignorovat partnera, kritizovat ho, žádat o změnu jeho chování, popřípadě
mu rázně vyjádřit nesouhlas a negativní pocity.
Reaktivní asertivita představuje případ, kdy je naše asertivita jen reakcí na partnerovo tvrzení nebo chování. I když tento
termín nepovažujemc za zvlášť šťastně zvolený, je možno ho využít
k označení chování, jehož podnětem je akce druhé osoby. I v tomto
případě je na místě připomenout důležitou asertivní zásadu: prosba
není nikdy rozkazem: Chceme-li se naučit asertivnímu chování,
vyžaduje to přeškolení od dětství vštěpované "slušnosti" - platit
pocity viny za odmítnutí jakékoliv prosby a nepříjemnými pocity
naší ignorace, rozhodneme-li se neodpovídat na každou otázku,
kterou nám může někdo položit.
I při reaktivní asertivitě můžeme rozlišit její pozitivní a
neqativní formu. Pozitivní reaktivní asertivita označuje příjetí
návrhu na schůzku, přijetí komplimentu atd. Příklady neqativní
reaktívní asertivity jsou odmítnutí neopodstatněné prosby, odmítnutí kritiky apod.
Uvedené dělení základních forem asertivity je nutno doplnit o
dělení, které navrhl Kern. Základem jeho dělení jsou specifické
varianty pozitivní a negativni asertivity. Doporučuje rozlišovat
tzv. čistou asertivitu, která je vhodná ve styku s cizími lidmi, a
tzv. empatickou asertivitu s jejím "mírnějším" stylem asertivního
chování, vhodného pro styk s blízkými jedinci.
Na uvedené dělení navazuje rozlišování forem asertivity na
základě (1) typu situace, v níž se realizuje, a podle (2) vztahu k
jedinci, tzn. recipientovi naší asertivity. V tomto kontextu je
možno rozdělit asertivitu na:
1. jednorázovou,
2. pravidelně se opakující,
3. kontinuální.
S typem jednorázové asertivity se můžeme potkat v běžných
komerčních situacích (obchod, servis apod.). Základem jednorázové
asertivity je vytrvalé úsilí dosáhnout zvoleného cíle a trvat si
na původním rozhodnutí. V těchto situacích používáme formu čisté
asertivity a negativni asertivitu. Vycházíme z předpokladu, že
tato interakce nemá pokračování ani opakování a nemáme zájem na
prohlubování daného vztahu. Jednorázovou asertivitu používáme
hlavně ve styku s cizími lidmi.
S formou pravidelně se opakuücí asertivity se můžeme obvykle
setkat v zaměstnání, ve styku s lidmi, s nimiž nejsme v oboustranně citovém vztahu. Do této skupiny patří interakce s autoritou. V
těchto případech můžeme počítat s možností uzavření oboustranně
akceptovatelného kompromisu.
Nejvíce náročnou je kontinuální asertivita, protože tuto
formu používáme ve styku s blízkými lidmi, přáteli, maritálními
partnery atd. U této formy asertivity se snažíme co nejpřesněji
předvídat účinky asertivního chování na partnera. Asertivitou se
totiž nesnažíme další budoucnost našeho vztahu zablokovat; ale
naopak, cílem kontinuální asertivity je další sblížení a prohloubení vztahu. Nejčastěji používanými metodami asertivity u této
formy jsou komplimenty, kritika, kompromis a specifická technika
asertivních obligací.
METODA ASERTIVNÍCH OBLIGACÍ
Autorem metody je Richard F. Rakos z Clevelandské univerzity.
Význam slova obligacc by při pokusu o jeho přcklad vedl k
nejasnostem, proto ho budeme používat v původní verzi. Význam
slova obligace podle slovníkových překladů představuje závazný
poměr, závazek atd. Psychologický obsah a význam Rakosova definování obligací vyjadřuje postup, u nějž se snažíme upravit čistou,
mechanicky imponujíci formu asertivity do "mírnější" podoby a ve
větší míře zohledňujeme psychickou pohodu našeho partnera. Asertivní obliqace je tedy "ohleduplnější" formou asertivního chování
vůči partnerovi. Při styku s lidmi, s nimiž jsme v opakující se
nebo slabě kontinuální interakci, je tedy vhodnější, když své
požadavky prosazujeme směrem k oboustranné dohodě a přijatelnému
kompromisu.
Nesporně pozitivní stránkou asertivních obligací je snaha
minimalizovat možné negativní důsledky naší asertivity na partnera.
Pět hlavních principů asertivních obligací:
1. Partnerovi podáme stručné a upřímné vysvětleni příčin
našeho chování. Cílem je umožnit mu snazší pochopení situace,
našeho stanoviska a chování.
2. Zřetelně vyjádříme respektováni jeho osobních práv. Informujeme ho o tom, že si uvědomujeme možnost vzniku negatívních
emocí v důsledku našeho asertivního chování.
3. 2ásadně se vyhýbáme konfrontaci. Můžeme jeho práva respektovat i tehdy, kdy on sám si je nepřipouští nebo vůbec neuvědomuje. Postačí, jestliže ho o jeho právech informujeme.
4. Počítáme s eventualitou kompromisu, zejména když podstata
sporu nebo konfliktu vyplývá z rozporu našich a jeho legitimních
práv. Podmínkou je naše dobrovolné rozhodnutí pracovat na kompromisu, který by vyhovoval oběma.
5. Neustálá kontrola našich emocí je důležitou součástí a
podmínkou asertivních obligací. Vlastní pocity vždy sdělujeme
partnerovi a snažíme se neprovokovat negativní pocity v jeho
prožívání. Někdy stačí stručné vysvětlení - uvědomujeme si, že ho
naše sdělení nebo chování může rozzlobit.
Podstata asertivních obligací sestává z tzv. antecedent a
konzekvent. Pod antecedentami ee chápou specifické formy uvažování, které předchází samotné asertivní reakci. Konzekventy jsou
vlastně konkrétními větami, které dáváme partnerovi "na doplnění"
asertivní reakce. Je možno tedy shrnout, že obligace partnerovi
vyjadřujeme konzekventami.
Antecedenty asertivní obligace:
1. Důkladně si promyslíme svá i partnerova práva.
2. U problému uvažujemo konstruktivním způsobem, nesnažíme se
uvažovat o partnerových slabých stránkách ani jeho nedostatcích.
Při formulaci se vyhýbáme náznakům útočnosti.
3. Zvažujeme pravděpodobné neqativní účinky našeho chování na
partnera.
4. Výsledkem tohoto uvažování je přesná formulace sdělení.
Konzekventy asertivní obligace
1. Srozumitelně formulujeme důvody naší reakce, naše právo a
sdělení, že ho v plné míře respektujeme.
2. Svoje sděloní formujeme s prvky empatie a naznačujcme naši
ochotu pokračovat v tomto vztahu a očekávání jeho pochopení našich
důvodů.
3. Spolu s rozhodným trváním na svém rozhodnutí mu v případě
vhodnosti (pro nás) můžeme nabídnout kompromis.
Následující příklad má pomoci v lepším pochopení podstaty
obligací:
Situace: Po skončení pracovní doby za vámi přichází váš nadřízený
(mistr) a oznamuje:
Mistr: Podívej, jsme ve velmi nepříjemné situaci. Zůstala tu
nevybavená zakázka, je třeba ji zařídit ještě dnes.
Všichni ostatní už šli domů. Vím, že ty to dokážeš dobře
opravit. Uvědomuji si, že tě tím otravuji, ale můžeš mi
s tím pomoci?
Klasická, čistá asertivní odpověď by zněla: "Ne, nechci:" Na
adresu takové formulace Rakos poznamenává, že imponuje v zásadě
agresívním dojmem. Dodejme, v některých situacích je to pravda.
Asertivní obliqací je možno tedy lépe kontrolovat sociální i
klinické důsledky naší reakce.
Antecedentní uvažování:
1. Mistr má právo požádat mě o tuto pomoc. Tím spíše, že jsem
minulý týden přišel pozdě do práce a on to přešel mávnutím ruky.
Na dnešní večer mám však dohodnutou velmi důležitou schůzku,
kterou nemíním zrušit. Je tu tedy neřešitelný konflikt mezi jeho a
mým právem (uvažování o právech obou partnerů).
2. Dá se mu na to odpovědět tak, aby to neznělo zbytečně
útočně a provokativně? (uvažování o možných negativních účincích
na partnera).
3. Měl bych si definitivně ujasnit, zda je pro mne tak
důležité odmítnout jeho žádost. Chci to opravdu? Nebudu mít
zbytečný a nepříjemný pocit viny? Nebude mě trápit, co si o mně
pomyslí? (uvažováni o důsledcích asertivity).
4. Rozhodnutí odmítnout jeho žádost je však definitivní a
nejlépe to vystihne věta . .(uvažování o konkrétní formulaci
odpovědi).
Po antecedentním uvažování následuje odpověd: "Ne, nechci:"
Konzekventy, které představují obligaci odmítnutí:.
1. (vysvětlení): Mám na dnešni večer dohodnuté velmi důležité
setkání, těším se a chci slib dodržet:
2. (empatie): Doufám, že mě pochopíte. Rád bych vám pomohl,
ale dnes večer mi to v žádném případě nevyhovuje.
3. (kompromis): Pomohu-li vám tím, zůstanu ochotně zítra po
pracovní době:
Rakos navrhuje, aby z definicí asertivity kyl termín "práva"
vyloučen, protože ie to prý zkreslující konstrukt. V každé
společnosti jsou otázky osobních a legitimních práv závislé na tzv.
dělbě moci. Navrhuje proto definovat asertivitu jako uzavírání
obligací, dohod. Není možno se ubránit dojmu, že Rakos z nadměrné
obavy před tzv. agresivitou čisté asertivity hledá řešení v
zmírnění konfliktní interakce. Sotva však je možno akceptovat jeho
koncepci v plné míře. Nesporně kladnou stránkou jeho přístupu je
úprava asertivní komunikace do formy, v níž je zřetelněji vyjádřena snaha a zájem o pokračování v daném vztahu, včetně jeho
prohlubování a sbližování. Domníváme se však, že metoda asertivních obligací se nehodí při formě jednorázové asertivní interakce.
Vhodnými situacemi využití asertivních obligací jsou epíše pravidelně se opakující a kontinuální formy (a situace) asertivity.
HLAVNÍ VAZBY A DIMENZE ASERTIVITY
Každý fenomén je možno v zásadě zkoumat dvěma způsoby:
(1) Zaměřením se na jeho interní, vnitřní strukturu nebo zkoumáním
jeho (2) externích, ve styku s vnějším prostředím se manifestujících vazeb. V dosavadních výzkumech byla asertivita intenzívně
zkoumána v obou jejích dimenzích: intrapersonální i interpersonální. Využitelnost těchto zjištění je však v značné míře omezena
kvůli převaze tzv. korelačních projektů výzkumu. Korelační koeficient totiž vyjadřuje pouze samotnou existenci vztahu mezi dvěma
proměnnými. Nedovoluje ale interpretaci kauzality či interakce
těchto proměnných ani směr jejich vzájemného ovlivňování. Nejčastěji je možno se setkat s projektsm výzkumu následujícího typu:
různé stupně asertivity (nízká, střední nebo vysoká) jsou korelované s osobnostními nebo situačními proměnnými.
1. Intrapersonální dimenze asertivity: Fiedler a Bach mezi
prvními potvrdili pozitivní vztah mezi asertivitou a efektivním
kognitivním stylem. Asertivního jedince tedy charakterizuje adek-
vátní vnímání svých schopností, jakož i vnímání a hodnocení
situačních podnětů. Podle Lazaruse přistupuje asertivní jedinec
konstruktivněji k řešení problémů. Asertivita významně koreluje se
schopností předvídat důsledky svého chování ještě ve fázi rozhodování. Na rovině psychologického zdraví vykazují asertivní jedinci vyšší stupeň sebeúcty a nízkou intenzitu dysforických a
neqativních emocí (strach, úzkost, fóbie) (Lewinsohn).
Neasertivní jedinci (inhibovaní i agresívní) vykazují podobně
iracionální kognitivní styl. Podle Lohra charakterizuje inhibované
jedince zkreslené vnímání situačnich podnětů spolu s vyšším
stupněm iracionality jejich uvažování: V oblasti emocí převládají
u inhibovaných jedinců pocity anxiozity (Wolpe) a depresívní
rozladění (Lewinsohn). Nsše zjištění potvrdilo tendenci neasertivních jedinců zkresleně vnímat konfliktní situace jako neřešitelné
vlastní aktivitou jedince. Iracionalita jejich kognitivního stylu
se může podílet na tendenci vyhýbat se potenciálně konfliktním
situacím. Alden upozorňuje na paradoxní skutečnost - inhibovaní
jedinci mají přes svou výraznou iracionalitu percepčně kognitivního stylu v zásadě intaktní intelektovou kapacitu. Jen orientačním
vyšetřením úrovně intelektu tedy nezjistime jejich maladaptivní
koqnitivni styl. Je možno tedy uzavřít zdůrazněním existence
vztahu mezi neasertivitou a kognitivní i emocionální adjustací.
Neasertivitu, zejména její pasivní, inhibovanou formu, můžeme
považovat na základě mnoha zjištění za rizikový faktor psychologické adaptace a adjustace. Pro nynějšek však nemáme použitelné
údaje o kauzalitě tohoto vztahu. Nemůžeme tedy tvrdit, že problémy
na úrovni psychického funkcionování jsou zapříčiněny chyběním asertivních zručností. Nevíme spolehlivě ani, nakolik může postih
adaptability jedince postihnout jeho asertivitu. V tomto směru
disponujeme však množstvím empirických zjištění o možnosti ovlivnit proces léčby nebo psychoterapie nácvikem asertivních zručností. Nácvik jsme přitom realizovali v různých podmínkách (ambulantní, hospitalizované), formách (individuální i skupinové terapii) a
u různých typů pacientů (neurózy, psychopatie, borderliné osobnosti, psychózy).
2. Interpersonální dimenze asertivitv představují podle mnohých autorů hlavní dimenzi asertivního chování. Morrison a Hellack
potvrdili u asertivních jedinců vyšší schopnost řešit složité
interpersonální situace. Stejně zajímavé je jejich zjištění, podle
kterého velká skupina pasívních jedinců byla schopna uvažovat nebo
verbalizovat postup adekvátního řešení, chyběla jim však schopnost
jeho uskutečnění. Lineham správně poznamenává, že mezi asertivním
uvažováním a chováním nemusí existovat pozitivní korelace. Lefevreová a West potvrdili u asertivních jedinců vyšší odolnost
vůči nátlaku druhých lidí. Podle Donaldové a Carlislieové nepoužívaji asertivní jedinci taktiku arqumentace při řešení konfliktů.
StLawrenceová zdůrazňuje u asertivních jedinců schopnost empaticky
se vcítit do emocí partnera.
Výrazný deficit sociálních zručností je považovaný za charakteristickou vlastnost inhibovaných, pasívních i agresívních jedinců (Bellack). Pasívní jedinci vykazují též vyšší stupeň negativních pocitů při interakci s druhými lidmi (Hendersonová a Furnham).
Závěrem je tedy možno zdůraznit existenci pozitivního vztahu
mezi asertivitou a efektivností interpersonálního funkcionování.
Neasertivní jedinci mají výrazné problémy ve styku s druhými
lidmi, přičemž celková kvalita jejich sociálních vztahů je značně
snížená. Neasertivní chování může navíc neqativně ovlivnit průběh
a výsledky sociální interakce. Neasertivní chování s velkou
pravděpodobností vyvolá u recipienta negativní emoce (pocity viny,
hostilitu, zlost). Celková perspektiva vztahu, v kterém jeden nebo
oba partneři vykazují deficit asertivity, je značně nepříznivá. Je
možno tedy tentativně považovat nácvik asertivních zručností za
účinnou metodu profylaxe konfliktních interpersonálních vztahů.
Jak v této souvislosti zdůrazňují Weeks a Lefevbre, od nácviku
asertivity by neměl odrazovat ani možný výskyt nových konfliktů,
protože takto vzniklé konflikty jsou důležitou indikací bazální
narušenosti vztahu dvou lidí.
TRÉNINK ASERTIVITY
Proti koncepci freudovské psychoanalýzy, která se zaměřovala
na hledání příčin těžkostí (otázka "proč?" a důraz na dětství a
nevědomí), postavil Salter koncepcí psychoterapie, soustřeďující
se na možnosti řešení těchto těžkostí (otázka "jak?", důraz na
současnost a vědomé chování). V tomto kontextu "terapie na bázi
podmíněných reflexů" formuloval Salter podstatu tréninku asertivity:
"Asertivita protipodmiňuje strach a úzkost, které se jedinec
naučil spojovat s určitými situacemi. Při nácviku asertivního
chování se zaměřujeme na změnu chování (vnějších projevů) a
prožívání (vnitřních pocitů) v různých situacích. Osvojením si
asertivního stylu chování se jedinec naučí, že důsledky tohoto
chování nemusí být negativní (vyjádřené odmítavými postoji ostatních lidí). Konečným výsledkem a cílem procesu učení se asertivitě
je získání pocitu osobní spokojenosti."
Při tréninku asertivity se obvykle vychází z předpokladu, že
změna v chování vyvolá změny v prožívaných emocích, způsobu
uvažování a postojích. Neasertivní chování je považováno za
důsledek nesprávného učení od dětství. Rodiče nás učí chování,
které vede v některých situacích k vzniku pocitů bezmocnosti,
smutku a neschopnosti obhájit si svá práva. Jakmile pak vznikne
náhle rozpor mezi požadavky a právy takto vychovávaného jedince a
požadavky a právy lídí, na nichž je citově závislý, nejčastější
reakcí je ústup. Zřeknutí se vlastních práv v prospěch druhých
lidí je spojeno s obavami z odmítnutí. Tato obava z odmítnutí ze
strany pro nás důležité osoby automaticky spouští naučené negativní emoce. Těmto nepříjemným emocím se přitom můžeme vyhnout
pasívním ústupem. Problémy začínají v okamžiku, kdy "výhody"
únikové reakce překryjí negativní pocity z neustálé frustrace při
získávání vytoužených cílů. Kumulování negatívních pocitů a sílící
pocit celkové demoralizace, ztráty sebeúcty a postupně i smyslu
života vyžadují pak již odbornou pomoc. Ve většině případů však
lidé platí za svou neasertivitu jen prolongovanými neqativnimi
pocity z nízké sebeúcty.
Cílem tréninku asertivity je naučit jedince efektivnějšímu
stylu chování. Baerová tento proces ilustruje následovně: jestliže
jsme se naučili ústupovému chování "šedé myšky", můžeme se naučit
i respekt vzbuzujícímu chování "klidného tygra".
Hlavní cíl tréninku asertivity vymezuje Kern jako dosažení
změny v stylu interpersonálního chování. Základní komponenty této
změny pak představují:
1. získání osobně důležitých cílů (sebeprosazení),
2. získání pocitů sebeúcty a seberespektu,
3. zlepšení vztahu k druhým lidem,
4. odstranění subjektivních těžkostí.
Některé oblasti indikace tréninku asertivity
Morris poznamenává "ne každý, kdo je pasívní, potřebuje
trénink asertivity". Trénink asertivity je určen k odstranění
subjektivních problémů a těžkostí. Indikován je u většiny inhibovaných, ale i agresívních lidí. Orientace tréninku asertivity
závisí na typu neasertivity. Existuji tři hlavní typy neasertivity:
1. primární,
2. sekundární,
3. terciární.
O primární neasertivitě můžeme hovořit v případě, kdy se
jedinec neměl možnost naučit asertivnímu chování. Nejčastější
příčinou jsou chybné metody výchovy v dětství. Představuje je
zejména excesívní učení dítěte k ústupovosti a upřednostňování
potřeb druhých lidí před svými vlastními ("je zlé, být sobeckým").
V případě sekundární neasertivity se jedinec sice umí asertivně chovat, ale brání mu v tom výrazné pocity nejistoty, tenze a
strachu. Takoví jedinci se snaží vyhnout nepříjemným pocitům ze
selhání při pokusu o asertivní sebeprosazení nebo ustoupí po
partnerově prvním "Ne:".
Příčiny terciární neasertivity souvisejí s nedostatky tréninku asertivity. Obvykle jde o nedocenění problémů, na které může
jedinec narazit po tréninku při pokusu asertivně se chovat v
běžném životě. Obavy z negativní reakce blízkých lidí na jeho
asertivitu obvykle stačí, aby se úzkostně zřekl naučené asertivní
reakce nebo odpovědi.
Výskytu terciární neasertivity je možno předejít, když se
během tréninku asertivity zaměříme na anticipacii důsledků asertivního chování v běžném životě. Nestačí se totiž naučit specifické asertivní zručnosti, ale musíme se naučit okamžitě zvážit:
Kdy vůči komu a jaká forma asertivity je vhodná.
Dickson a spolupracovníci dospěli z mnoha výzkumů k důležitým
závěrům ohledně fenoménu neasertivity. Na základě kombinace dvou
proměnných (1) stupně a kvality naučené asertivity a (2) intenzity
diskomfortu, nepohody prožívaných během asertivního chování, rozlišují tři varianty neasertivity:
1. pasívní neasertivitu,
2. anxiozní asertivitu,
3. chladnou a cynickou asertivitu.
Jako pasívně neasertivní označují lidi, kteří mají nedostatky
v naučení se asertivitě. Při snaze o asertivní chování prožívají
výrazné pocity nepohody, diskomfortu.
Axiozně asertivní lidé se dokáží "správně" asertivně chovat v
dané situaci, ale jejich asertivní chování je ve velké míře
inhibované anxiozitou. Pokud by se tito jedinci ocitli ve výrazně
konfliktní situaci, je velmi pravděpodobné, že se v snaze uniknout
anxietě zachovají pasívně. Tento typ lidí připomíná terciárni
neasertivitu z našeho dělení.
Skupinu chladných a cynických asertérů tvoří lidé, kteří
během asertivního chování nepociťují žádné pocity diskomfortu a
jejich chování je "extrémně" asertivní. Na druhé lidi působí spíše
agresívně než asertivně. V těchto připadech je možno jejich
problém efektivně řešit zpětnou vazbou.
Základní formy tréninku asertivity
Trénink asertivity, jako většina psychoterapeutických metod,
vychází z určité psychologické teorie. V současnosti dominujícím
teoriím psychologie (koqnitivní, behaviorální a interakční) odpovídají tři hlavní formy tréninku asertivity:
1. kognitivní,
2. behaviorální,
3. interakční.
Kognitivní forma tréninku asertivity vychází z předpokladu
osobnostního rysu - asertivity. Jádrem nácviku je učení se
"univerzálním" složkám asertívního chování. Zvláštní důraz se
klade na kognitivní restrukturaci, tj. změnu v stylu uvažování.
Jedinec si osvojuje účinné způsoby vnímání, hodnocení a klasifikování různých situací. Analyzují se neqativní účinky tzv. iracionálních přesvědčení (podle Ellise). Probírají se též souvislosti
mezi zkresleným vnímáním a hodnocením dané situace (například jako
řešitelé nebo neřešitelé vlastními schopnostmi jedince). Součástí
kognitivního tréninku asertivity je nácvik relaxace.
Behaviorální forma tréninku asertivity vychází z chápání
asertivity jako situačně determinované zručnosti. Při nácviku
asertivity se hlavní důraz klade na naučení se jednotlivým
komponentům asertivní reakce. Předpokládá se, že účinnost těchto
složek asertivní reakce platí pro nejrůznější situace. V samotném
nácviku se postupuje od jednodušších k složitějším problémovým
situacím. U každé situace se zvlášť procvičují verbální i neverbální komponenty reakce. Také při behaviorální formě tréninku
asertivity se používá nácvik relaxace.
Podstatu interakčni formy tréninku asertivity vyjadřuje individualizace nácviku jednotlivých asertivních zručností. Zvlášť se
u každého jedince analyzují jeho osobnostní charakteristiky (přesvědčení, očekávání, hodnocení situací apod.) a jeho obvyklé,
specifické formy chování. Asertivní chování se nacvičuje v modelových situacích (příklady situací z běžného života), které
souvisejí s problémy jednotlivých členů. Charakteristickou metodou
této formy tréninku je metoda asertivních obligací (viz příslušné
miíto).
TECHNIKA ZPĚTNÉ VAZBY
V běžné praxi se můžeme setkat s dvěma hlavními formami
nácviku asertivního chování: dyadickou (klient a trenér, pacient a
psychoterapeut apod.) a skupinovou (přibližně 10 - 14 členů
skupiny a trenér, vedoucí nebo terapeut). U první varianty operuje
terapeut nebo trenér jako "model" lidí, ve styku s kterými se
jedinec potřebuje asertivně prosadit. Používá se metod výměny
rolí, hraní role apod. U skupinové varianty probíhá nácvik
střídavě v dvojicích, trojicích, před skupinou apod. V obou
variantách je základní a neoddělitelnou pomůckou poskytování
jedinci informace o kladných a záporných detailech a celkovém
dojmu z jeho chování - zpětná vazba nebo feedback.
Zpětná vazba patří v psychoterapii mezi základní a často
používané metody. Zvláštní význam však získává zejména její
použití při nácviku asertivního chování. Řada empirických a
výzkumných údajů potvrdila, že téměř všechny problémy s aplikací
asertivního chování v reálném životě jsou zapříčiněny nedostatky
zpětné vazby během tréninku asertivity. Problémem může být její
nesprávné, nedostatečné a neupřímné poskytování. Popišme si proto
tři podmínky účinné zpětné vazby:
1. poskytovat informace a ne hodnocení,
2. popisovat chování a ne jedince jako takového,
3. podávat specifické a ne zobecňující informace.
1. Poskytujeme-li někomu zpětnou vazbu, zásadně mu podáváme
informace o jeho chování namísto hodnocení tohoto chování. Příklad: - "Nelíbí se mi, když děláš ..." - namísto: - "Ty to stále
babráš ..." - Prvek hodnocení má totiž velmi silné manipulativní
komponenty, které mohou jedince vyprovokovat k vysvětlování nebo
obhajování. Poskytnutá informace by měla být výstižná, stručná a
srozumitelná. Technika zpětné vazby je velmi užitečnou metodou,
je-li používána v reálném životě. Příklad správné zpětné vazby
vyjadřující zlost na partnera, který se nám celý večer nevěnoval:
- "Cítila jsem se opuštěná a nahněvaná, samá mezi tolika cizími
lidmi" - namísto: - "Samozřejmě, ty mě vždy necháš o samotě i když
dobře víš, že tam nikoho neznám:" - Na tuto formulaci by se totiž
partner mohl bránit útokem: - "To ale není moje chyba:"2. Popisujeme chování a ne jedince jako takového. Nezapomínejme, že jádrem zpětné vazby je vždy informace o kladných nebo
záporných stránkách partnerova chování. Účelem zpětné vazby je
informovat ho o specifickém chování, které my považujeme za
nepřiměřené. Připomeňme si, že určité chování je možno změnit, ale
celého člověka asi těžko. Používáme proto raději formu: - "Nelíbí
se mi, když takto nahlas mluvíš před cizími lidmi:" - a vyhýbáme
se pokusu hodnotit celého člověka větou: - "Když ty jsi tak
nevychovaně hlučný:" - I zde platí požadavek výstižnosti, srozumitelnosti a stručnosti sdělení.
3. Snažíme se poskytnout specifické informace namísto nesprávných zobecňujících výroků. Chceme-li zpětnou vazbou dosáhnout, aby nám partner svým specifickým chováním neztrpčoval život,
nevyprovokujeme jej nejasnou nebo příliš zobecňující formulací k
tenzi. Platí tu základní pravidlo: řekni přesně, co ohceš: Mnozí
ze zvyku předpokládáme, že partnerovi by měl stačit i jemný náznak
na pochopení toho, co od něj chceme. Omyl: Jsme povinni použít co
nejpřesnější a specifickou formulaci jako: - "Cítím se odstrčená,
když mi při procházce nepodáš ruku, ani mi nenabídneš rámě:"namísto vágní formulace: - "Kdybys nebyl tak bezohledný a měl mě
trochu rád, určitě by ses ke mně choval ohleduplněji a ne tak,
jako by ti bylo jedno, co cítím:" Podobnou formulací u partnera
zákonitě provokujeme hostilitu. Uvědomuje si, že se nám něco
nelíbí, ale chybějí mu použitelné informace. Zůstává jen osvědčený
odvetný útok a zlost.
Používání zpětné vazby během tréninku asertivity má dva
úkoly: (1) jedinec získává cenné informace o nedostatcích svého
nacvičovaného chování a zároveň (2) se učí, jak používat tuto
metodu v běžném životě.
Hlavni výhody zpětné vazby: (1) partner necítí zbytečnou
zlost a nenutíme jej k defenzivitě, (2) řešení konfliktu umožníme
zabezpečením potřebných a použitelných informaci, (3) můžeme
předejít eskalaci sporu do nekonstruktivní hádky a (4) reálným
závěrem interakce může být pro obě strany vyhovující řešení.
Interakce v konfliktu se při použití metody zpětné vazby zbytečně
netříští na útoky a obrany.
Struktura tréninku asertivity
Samotný trénink asertivity je možno morenovsky označit jako
"setkání". Pochopitelně, celé to má svoji strukturu, prostor, čas,
dohodnuté role a cíle. Přibližně stejné jsou i používané metody.
Dokonce i v objevujících se problémech a sporech existují určitá
pravidla. Mnohem důležitější je však skutečnost, reprezentovaná
individualitou a osobností jejích účastníků. Každý si přináší svá
očekávání, obavy a svoji individualitu. Je možno tedy tvrdit, že
každý trénink asertivity má své neopakovatelné zvláštnosti. V
následující části se budeme věnovat některým "pilířům" samostatného tréninku. Základní myšlenku vyjadřuje zdůraznění jedinečnosti,
neopakovatelnosti, zvláštního kouzla situace a "setkání" skupiny
lidí.
Při strukturaci tréninku doporučuje Morris dodržovat některé
zásady:
1. Základní pravidlo: nikdy nenaléhat na nácvik asertivity:
Motivace participovat, ochota k aktivitě a bazálíi zájem o metodu
a lidi jsou důležitými podmínkami tréninku.
2. V úvodu je třeba obeznámit členy skupiny se základními
informacemi o cílech a významu asertivity. Součástí úvodu by měl
být taky stručný popis teorie asertivity, význam asertivního
chování pro psychické funkcionování jedince. Zmínit se třeba i o
podstatě kontinua: pasivita - asertivita - agresivita.
3. Důležitou úlohou trenéra je vytvoření efektivní atmosféry
nácviku a celkově podmínek, které facilitují učení se novým
zručnostem. Je možno doporučit skupinový nácvik, relaxaci i
encounter metody a skupinově terapeutické techniky.
4. V chování trenéra by měla převládat empatie a chápání.
Členy skupiny je vhodné informovat o "bolesti" během úvodních
pokusů o asertivitu. Tyto nepříjemné bolesti Dicksom vysvětluje
jako cenu za odloučení se od habituálních způsobů chování.
5. Je vhodné, když se specifické zručnosti asertivity zařadí
do hierarchie. K nácviku každé specifické zručnosti je nezbytné
zajistit dostatečnou dobu a možnostit nezbytná je zde technika
zpětné vazby.
6. Z obsahu tréninku asertivity by neměly v žádném připadě
chybět postupy, které podporují generalizaci asertivních zručností
do repertoáru chování. Vyžaduje to precizní analyzování otázek,
problémů a očekávání po skončení nácviku.
V oblasti metod samotného nácviku dodnes v zásadě platí
model, který navrhl Salter již v roce 1949. Tvoří jej tři hlavní
metody:
1. Hraní role a výměna rolí - jedinec se chováním v
předepsané roli učí detailům reakce, například co a jak odpovídat,
jak a kdy zareagovat.
2. Modelování - pozorováním asertivního modelu má jedinec
možnost pozorovat komplexní asertivní situaci. Jako "modely" je
možno použít i audiovizuální pomůcky.
3. Aktivní vedení, režírování - představuje konkrétní nabádání k specifickému reagování, přezkoušení si alternativního způsobu
odpovídání, atd.
Salter v zásadě používal individuální, tj. dyadickou formu
tréninku asertivity. K jeho třem metodám připojil v roce 1970
Alberti a Esmnons další techniku, která má nejlepší uplatnění
ve výcvikové skupině:
4. Poskytování znětné vazby - nabádá k práci na detailech
asertivní reakce, učí podávat a přijímat informace, je důležitým
prostředkem podávání posílení, pochval. Nesporně představuje hlavní složku celého tréninku.
V posledním období je možno se stále častěji setkat s
variantou tréninku asertivity, kterou nacvičuje pacient nebo
klient sám. Jeho kontakty s trenérem jsou limitované na minimum.
Skládají se jen z přehodnocení pokusů a důsledků z nácviku a
zadávání tzv: domácích úkolů na příští týden. V domácích úkolech
si jedinec zapisuje konkrétní výroky, které si říká před zkoušenou
asertivní reakcí. Například:
"Tento člověk mě neustále otravuje nudnými řečmi. Okrádá mě o
čas a štve mě to" štve mě i to, že ho neumím zastavit. Mám na to
právo a vyjádřím to větou "Už tě nechci poslouchat. Říkáš stále
totéž. Dej mi pokoj:"
Strukturu tréninku asertivity je možno ilustrovat příkladem
situací, v kterých je asertivní chování nacvičováno. Kolotkin
uvádí následovný seznam situací:
1. požádat někoho o laskavost nebo ocenění,
2. odmítnout neoprávněný požadavek nebo návrh,
3. vyjádřit svůj názor a postoj,
4. vyjádřit neqativní pocity hněvu a zlosti,
5. vyjádřit pozitivní pocity sympatie a lásky,
6. obhájit si svá práva a trvat na původním rozhodnutí,
7. převzít iniciativu v styku s cizím člověkem.
Podobné seznamy modelových situaci bývají uspořádané podle
obtížnosti kterou daná situace klade na asertivní chování.
Problém obtížnosti situace však považujeme za arbitrární záležitost. Na hodnocení určité situace jako obtížné se podle našeho
názoru ve větší míře podílejí individuální vlastnosti jedince a
jeho idiosynkratické zpracování dané situace. Kirschner a Galassi
uspořádali různé situace podle následovného schématu:
1. pozitivní asertivita vůči známému muži,
2. pozitivní asertivita vůči neznámému muži,
3. negativní asertivita vůči známému muži,
4. negativní asertivita vůči neznámému muži,
5. pozitivní asertivita vůči známé ženě,
6. pozitivní asertivita vůči neznámé ženě,
7. negativní asertivita vůči známé ženě,
8. neqativní asertivita vůči neznámé ženě.
Uvedené příklady nepřipouštějí žádné pochybnosti o teoretickém pozadí tréninku asertivity. Stačí, připomeneme-li si, že tato
metoda byla vlastně jednou z prvních, pro které se postupně vžilo
pojmenování "metody behaviorální terapie". Většina těchto metod, a
trénink asertivity určitě není výjimkou, je dodnes hluboce zakořeněná v živné půdě behaviorismu. Behavioristická anamnéza tréninku
asertivity je reprezentována důrazem, který se klade na podnětové
charakteristiky situace. S průnikem novějších metod interakcionistické kognitivní psychologie do této oblasti se můžeme setkat
jen v ojedinělých případech.
O to větší pozornost si zaslouží přístup Morrisona a Bellacka. Tradiční postup nácviku asertivnich zručností kritizují jako
příliš mechanický a nezohledňující v potřebné míře individuální
charakteristiky daného jedince. Základem klasického chápání tré-
ninku asertivity bylo známé kritérium "obtížnosti". Hierarchické
uspořádání ve směru stoupající obtížnosti jednotlivých asertivních
zručností a různých modelových situací tvořilo jádro tréninku
asertivity. Namísto této koncepce navrhují Morrison a Bellack
postup, při němž je jádrem tréninku asertivity okruh specifických
problémů neasertivního jedince. Likvidace i struktura tréninku
asertivity by se měla řídit dvěma kritérii:
1. určením, zda chybění asertivity je projevem deficitu
reakce nebo deficitu percepce.
2. určením, zda je neasertivní chování zapříčiněno deficitem
zručností nebo inhibicí existující zručnosti.
Součástí tréninku asertivity by měl být pak nácvik schopnosti
sociální percepce tj. schopnosti poznávat druhé lidi a způsoby
jejich uvažování, prožívání a chování, a nácvik sociální senzitivity, tj. schopnosti chápat příčiny pocitů a motivů druhých lidí.
Rothenberg vypracoval model nácviku sociální percepce, v
kterém se nacvičuje schopnost (l) přesně poslouchat to, co nám
partner říká, (2) umět požádat o dodatečné vysvětlení jeho
chování, (3) naučit se vhodnému načasování reakce a (4) neustále
sledovat emocionální prožívání partnera.
K lepšímu chápání chování jiné osoby je potřebné pochopit
hlavní druhy sociálního chování. Kipper uvádí tři hlavní druhy
sociálního chování:
1. spontánní,
2. improvizované,
3. imitované.
Spontánní chování je motivováno potřebami jedince, vychází z
jeho "nitra" a jeho cílem jsou změny ve vnějším prostředí.
Improvizované chování představuje napodobování modelu, který je
zastoupený formou paměťové reprezentace, tzn. jedinec se chová
způsobem, který už někdy u někoho viděl, nebo se snaží chovat
způsobem imaqinované osoby. Imitované chování znamená co nejpřesnější napodobení chování reálného a obvykle přítomného modelu.
V tréninku asertivity by se mělo postupovat od imitovaného až
k spontánnimu chování, při němž by se měly naučené asertivní
zručnosti ustálit do repertoáru chování daného jedince. Kipperova
klasifikace sociálního chováni však nepostihuje ty formy chování,
které jsou reakcí na sociální nátlak. Kelmanův model sociálního
chování klasifikuje formy chováni pod vlivem nátlaku:
1. kompliantní,
2. identifikační,
3. internalizované.
Kompliantní chování charakterizuje poddajnost a ústupnost.
Jedinec na nátlak nebo konflikt reaguje způsobem, při kterém
navenek ustoupí "pro klid v domě", ale jeho vnitřní přesvědčení
zůstávají nezměněná. Jeho ústup trvá jen během nátlaku. Kompliantní chování často používají inhibovaní jedinci. Určujícím faktorem
podrobení se a ústupu při identifikačním chování je atraktivita
osoby, která vyvíjí daný nátlak. Právě tato přitažlivost motivuje
jedince chovat se tak, aby se "zavděčil". Svoji pasivitu si
zdůvodňuje arqumenty jako slušnost a zdvořilost. Oba typy chování
je možno označit jako externalizované, protože změnu svého chování
vnímají tito jedinci jako determinovanou vnějšími faktory. Vliv na
jejich ústupnost je však jen přechodný a postupem doby se ztrácí.
Posledním typem chování se pod nátlakem je internalizované chování, při kterém se jedinec přizpůsobí změnou svého chování, protože
tuto změnu považuje osobně za důležitou pro sebe. Je tedy
motivovaný změnit se. Mezi nátlakem a jeho očekáváními existuje
shoda. Tento nový způsob chování se postupně internalizuje. V
těchto případech je přítomná tzv. dvojitá atraktivita - nátlak
vyvíjející osoby a změněného způsobu chování.
V rámci tréninku asertivity je možno považovat internalizaci
asertivních zručností za konečný cíl nácviku. Tento stručný náčrt
nejnovějších trendů v oblasti tréninku asertivity přitom představuje přístup, který je v zásadním rozporu s tradičním, behavioristickým chápáním nácviku asertivního chování. Základem tradičního přístupu byl model deficitu zručností (MsFall a Twentymann).
Hlavní cíl tréninku asertivity představoval nácvik těch zručností,
které chyběly v repertoáru jedince. Na adresu nedostatků tohoto
způsobu uvádějí Schwartz a Gottman tzv. aspirinovou teorii; je
sice pravda, že asertivita zmírňuje a někdy dokonce odstraňuje
bolesti hlavy, což však neznamená, že by cefaleu zapříčiňovala
aspirinová deficience.
METODY ASERTIVNÍ PERZISTENCE - I
V každodenním životě se často dostáváme do situací, v nichž
jsou naše práva v konfliktu s právy druhého člověka. Boj a únik
představují dvě nejčastější reakce na konflikt. Vyhrajeme-li boj,
později nás mohou trápit pocity vinz vůči poraženému partnerovi.
Zvolíme-li útěk, doplácíme na to nepříjemnými pocity zlosti na
vlastní bezmocnost.
Nejrozšířenější formou verbálního chování během konfliktu
jsou manipulace. Jejich jediným cílem je vyvolat v partnerovi
pocity viny. Prožívání pocitů viny má výrazně tlumivý vliv na
racionální uvažování. V snaze vyhnout se nepříjemným pocitům viny
raději zvolíme ústup a partnerova práva uznáme za důležitější.
Někteří lidé reaqují na manipulace odvetnými manipulacemi.
Stoupající spirála manipulativnosti takové komunikace nejdříve
povede k eskalaci sporu do stadia, v němž se hostilní emoce
ujímají vlády nad racionalitou. Jiní se rozhodnou spíše pro
"osvětovou práci". Přesvědčují druhé o svých asertivních právech a
občas je přímo konfrontují s manipulativností jejich chování.
Smith v této souvislosti správně zdůrazňuje, že většina lidí si
manipulativnost svého chování vůbec neuvědomuje nebo si to za
žádných okolností nepřizná. Vůči manipulaci existuje jediný způsob
účinné obrany: asertivní perzistence.
Význam slova perzistence: vytrvalost, stálost, odolnost vůči
nátlaku, trvání na svém, obstání práv apod.
Asertivní perzistence tvoří základ téměř všech asertivních
metod, je základem naší vlastní asertivity. Rozlišujeme jednodušší
a složitější formy perzistence. Dvě hlavní metody jednoduché
perzistence představují:
1. Asertivní "ne:"
2. "Deska".
1. ASERTIVNÍ "NE:"
Neschopnost odpovídat "ne:" je hlavním problémem inhibovaných
a pasívních lidí. Příčiny tohoto problému sahají do dětství těch
lidí. Rodiče se je snažili naučit variantám tzv. zdvořilosti,
slušnosti a ústupnosti ("moudřejší ustoupí .."). Vštěpovali jim
"obecné pravdy" jako: "sobectví je neodpustitelnou chybou, problémy a zájmy druhých jsou důležitější než naše, jen neslušní lidé
odmlouvají "ne:", apod. Přiznání, že se i v dospělosti řídí těmito
zásadami, by mnohé lidi dostalo do nepříjemných rozpaků. V situaci
ústupu před partnerovým manipulativním nátlakem si pak vymýšlejí
nejrozmanitější "rozumné" arqumenty své defenzivy. Extrémním případem jsou lidé, kteří se dokáží přesvědčit: "vždyč o nic nešlo,
vůbec mi to nevadí, ať má (partner) radost:". Jedinci s nižší
intenzitou dětské koncepce slušnosti se někdy dokonce mohou
pokusit odpovídat rázným "ne:". V manipulaci zručný partner však
pohotově vrátí: "Ano? A proč?". Potrestá tím jejich troufalost a
vítězství má na dosah ruky. Nebezpečnou dětskou obavou je přesvědčení - odmítnu-li mu, přestane mě mít rád: Fensterheim uvádí
zkušenost z 30 let klinické praxe - téměř všechny případy sexuální
promiskuity souvisely víceméně s podobnou obavou. U některých lidí
jsou pocity viny "věcí zvyku", jiné mohou dovést až k suicidálním
úvahám. Dříve, než přejdeme k popisu samotné metody, ještě
důležitá poznámka pro ty, kteří jsou přesvědčeni o možnosti naučit
se asertivitě pouhou autoedukací. Citujeme v této souvislosti
Smithovo upozornění: zásadně nestačí danou problematiku racionálně
pochopit: Svoji neasertivitu můžeme vykořenit jedině formou nácviku se zpětnou vazbou. Najdou se i takoví, které odradí značně
nepříjemné pocity při pokusu odnaučit se svému stylu chování. Tyto
pocity jsou ale pouze efemerní a spontánně se ztrácejí po
zvládnutí metod perzistence. Ne každý jedinec prožívá při zahájení
nácviku stejně intenzívně nepříjemné pocity. V zásadě však platí,
že každý se musí desenzitizovat na naučené pocity vnitřnosti
svírající úzkosti v situaci, kdy přijímáme rafinovanou manipulaci
nebo ostrou kritiku:
Donaldová a Carlislieová vypracovaly tři pomocné techniky
přípravv na nácvik asertivní perzistence:
1. Věnujeme nejprve dostatek námahy a času kompletizaci
potřebných informací, které potřebujeme k ujasnění si situace i
předmětu tohoto sporu.
2. Namísto zbrklé reakce si pořádně zvažme naše definitivní
rozhodnutí odmítnout partnerovu žádost.
3. Těsně před odpovědí si ještě jednou zodpovězme některé
otázky: nevyvolá naše odmítnutí později nepříjemné výčitky z
našeho bezohledného chování vůči partnerovi? Ustoupíme-li: nebudeme se trápit kvůli manipulativnosti, kterou s námi partner jedná?
Zásady asertivního "ne:"
Jádrem této metody je opravdu jen stručné "ne:"
1. Stačí odpovědět jednoduchým "ne:" nic nepřidávat. Za
svoje chování jsme si přece odpovědni především sami sobě a nikdo
nemůže proti naší vůli změnit naše vlastní hodnocení a rozhodnutí.
Ve skutečnosti jsou stručné odpovědi "ne, nechci, nemám o to
zájem" příklady upřímnosti. Zásadně se vyhýbáme odpovědi "nemohu:"
(existuje několik výjimek, ale o ty nyní nejde), protože je
nejasná a imponuje jako snaha o ospravedlnění.
2. Během rozhodování si neustále všímejme našich pocitů.
Obvykle jsou tím nejlepším vodítkem našeho rozhodování. Všímáme si
i případných změn v těchto pocitech.
3. Vyhýbáme se nutkání podávat vvsvětlení příčin naší odpovědi. Platí, že vysvětlení můžeme dát jedině na základě našeho
rozhodnutí a na proto, "že se to patří". Jestliže se přece jen
rozhodneme pro poskytnutí vysvětlení, snažme se, aby bylo stručné.
Dlouhé a zamotané vysvětlování působí neupřímně a vyhýbavě.
4. Vyhýbejme se zásadně omlouvání: Jestliže jsme se sami
rozhodli pro odpověď "ne" není co vysvětlovat, ani za co se
omlouvat. Snaha podat vysvětlujicí omluvu typu: "No, mohl bych,
jenže ..." může skončit tím, že nás partner manipulacemi zatlačí
do kouta, kde na nás čekají pocity viny nebo zlosti.
Je třeba připomenout, že omluva nebo vysvětlování mají jen
zdánlivě změkčující vliv na partnera. Ve skutečnosti je většina
vysvětlování neupřímná. Asertivnímu jedinci musí téměř každé
vysvětlování (a někdy i omluva) znít falešně. Omluvou v zásadě
přiznáváme pocity viny a dáváme najevo, že jsme špatní, nedokonalí
a je nám co vyčítat. Upřímnější je asertivní dodatek: - "Je mi tě
líto, ale nemáš jinou možnost, než přijmout moje "ne".
5. Ve styku s osobou pro nás důležitou můžeme naše "ne:"
doplnit vyjadřením empatie a respektování. Příklad empatie:"Chápu, že to může být pro tebe důležité, ale já to nechci
udělat:" - Vyjádření respektování: - "Neodmítám tebe, ale tvoji
prosbu. Jsi pro mne důležitý a rád pro tebe udělám cokoliv, ale
toto nechci."
6. Pozor na otázku "proč?" obsahuje totiž silné manipulativní prvky. V smyslu asertivity nemusíme své rozhodnutí omlouvat
a nemusí být vůbec logické. Smith připomíná: při asertivní
odpovědi nemusíme mít na ni žádné logické ani rozumné důvody.
Pouze to prostě považujeme z našeho hlediska za nesprávné a
nevhodné:
2. DESKA
Autorem metody je Zen Wanderer. Doporučuje ji lidem, jejichž
hlavní příčinou prohrávání sporů je odpověď "no, dobře:" na
partnerovo první "ne:". Nedostatky perzistence doporučuje Smith
chápat jako příčiny nesprávného odhadu partnerova "zásobníku".
Musíme si uvědomit, že náš partner má v zásobě jen několik "ne:"
Má-li tři, my potřebujeme čtyři, má-li jich šest, připravme si
jich sedm: Stačí jeden "náboj" navíc.
Typickým argumentem pasívních lidí je dětské přesvědčení:
"nemohu jen tak ignorovat někoho, kdo mi odpoví "ne:" Smith
poznamenává: Co to znamená "ne:"? Mohu respektovat "nechci:", ale
nemusím uznávat "nemohu:". To bychom se museli navždy řídit
zásadou, kterou nám vštěpovali rodiče - musíme slušně poslechnout
každého člověka na tomto světě, kdo nám řekne "ne:". Zamysleme se
však nad partnerovými důvody k jeho "ne:". Jeho hlavním motivem je
zřejmě snaha prosadit si své právo vůči nám.
Asertivní perzistence je však značně mechanickou metodou:
odtud pojmenování DESKA. Opakujeme klidným a pokojným hlasem stále
totéž (naše právo nebo rozhodnutí) jako "prasklá deska", dokud nám
partner nevyhoví: Výsledný efekt závisí na naší vytrvalosti,
perzistenci nebrat ohled na jeho manipulativní otázky "a proč?"
Jediným cílem jeho "proč?" je dostat nás na klikatou cestu
zamotávání se do různých "loqických" arqumentů. Podle asertivní
zásady nemusíme dávat žádné argumenty, vysvětlení ani omluvy:
Učíme se tedy zručnosti iqnorovat snahu partnera vyvolat v nás
manipulativními výroky a otázkami pocity viny. Iqnorujeme tedy
každý jeho pokus zlákat nás na postranní témata: Cílem této metody
není naučit se mluvit jako ta "prasklá deska", ale osvojit si
techniku asertivní perzistence na jakékoliv poznámky a otázky.
Partnerovi dáváme zřetelně najevo, že jsme ochotni mluvit jako
"deska" třebas i celý den a všechny jeho manipulativní "triky"
budeme nadále ignorovat. Oslabíme tím jeho manipulativní snahu a
máme možnost získat důležitý pocit sebeúcty.
Snaha odnaučit se kompulzívnímu návyku odpovídat na tvrzení,
která nás lákají na vedlejší témata, je obvykle velmi těžká.
Příčina tkví v silných, od dětství upevňovaných pravidlech "slušnosti" - měli bychom reaqovat a odpovídat na všechno, co nám někdo
říká!
I u této metody přípomínáme Smithovo upozornění: nácvik
nereagování na "triky" na vedlejší témata je pro začátečníky
těžký, až přímo bolestivý. Kde je však napsáno, že bychom měli
odpovídat pokaždé, když se nás někdo něco zeptá? Vy jste takovou
smlouvu podepsali? Já ne:
Přes uvedené úvodní obtížnosti se v zásadě jedná o jednoduchou a přitom mimořádně účinnou techniku. Mnozí si po jejím
osvojení uvědomí jak silnou "zbraň" mají v rukou. Symptomatickou
pro zbytky jejich inhibice je následovná obava: nemohu touto
technikou vlastně partnerovi ublížit? Je vůbec mravné ovládat tuto
komunikační zručnost? Odpovídejme jim Shermanovým příkladem: Co to
je morální? Je získání řidičského průkazu morální? Můžete ho
oslavit svezením dětí na výlet, ale stejně jej můžete použít k
přihlášení se za řidiče mafie: Ve světě asertivity platí - jste-li
si sám sobě soudcem, jedině vy sám jste odpovědný, kde a jak
použijete svoje zručnosti. Co s tím uděláte - je pouze vaše věc!
Výskyt konfliktu práv obou partnerů při rovnoprávném vztahu
vyžaduje pouvažovat, navrhnout a projednat s partnerem pro oba
přijatelný kompromis. Základní asertivní pravidlo i tady zníje-li tato záležitost pro vás důležitá - kompromis neexistuje!
Na závěr zmínka o situacích, kde se asertivní perzistence
nehodí - určitě směšným, ba někdy přímo nebezpečným by bylo
použití těchto technik ve styku s autoritou, u soudu apod. Zkusme
si představit používání obou metod perzistence vůči příslušníkovi
VB: - "Ne, ne: pokutu nechci zaplatit!" - po dobu několika hodin.
Určité omezení použití těchto metod platí i pro styk v komerčních
situacích, kde obvykle potřebujeme složitější a účinnější asertivní techniky.
METODY ASERTIVNÍ PERZISTENCE - II
V mnohých situacích potřebujeme účinnější metody perzistence
než "ne:" a "desku". Jde o situace, v nichž náš partner používá
intenzívnější formy manipulace ve směru našich pocitů viny. Jádro
těchto účinnějších metod perzistence spočívá v našem postoji vůči
manipulativním lidem, který je možno formulovat: - "Na to nepřistoupím! Se mnou se nedá manipulovat. Když se ti to nelíbí, dobře,
najdi si jiného, s kým ti bude lépe!"
Smith vymezuje hlavní zásadu těchto metod jako souhlas s
pravdou, všemi jejími dodatky i logickými principy, které jsou v
tomto "pravdivém" tvrzení obsaženy (dodejme, často ve formě
kritiky). Cílem nácviku je desenzitizovat svůj sklon reagovat na
nátlak a manipulace anxietou. U tohoto způsobu chování spočívá
jeho podstata v přijetí, souhlasem s parterovým tvrzením, na které
nereaqujeme psycholoqickým odporem. Dvě metody složitější asertivní perzistence představuji:
1. souhlas,
2. negativní aserce.
1. SOUHLAS
Smith používá pojmenování této metody jako FOGGING, což je
možno volně přeložit jako "zamlžení". Míní tím přirovnání recipienta manipulace k husté mlze, která nic nevrací. Žádný z kamenů
hozených do mlhy se nevátí a není možno jej hodit dvakrát: Mlha
jej pohltí, zůstává neporušená, nezávislá a vytrvalá.
Hájek použil při překladu fogginqu termín Krombholtze, který
termín DVEŘE použil na pojmenování psychoterapeutické techniky.
Její podstatu je možno přirovnat k situaci, kdy se proti nám řítí
nepřítel a my svému protivníkovi "otevřeme dveře" kdesi vedle nás.
Tyto DVEŘE měl náš protivník v plánu vyrazit. Až dodatečně si
uvědomí naši vychytralost, protože nenarazil na odpor. Dveře jsme
mu mazaně otevřeli sami. Domníváme se, že ani použití pojmenování
DVEŘE u metody FOGGING není dost přiměřené. Naštěstí ani Smith
není sám s termínem fogqing spokojený. Všechny varianty této
metody spočívají v SOUHLASU, zkusme si na něj zvyknout.
Hlavní zásady "souhlasu":
1. Souhlasím s každou pravdou obsaženou v tvrzení lidí, kteří
se nás snaží přesvědčit, že děláme chyby. Příklad formulace
odpovědi: - "Je to pravda ... "2. Souhlasit můžeme i s každou pravděpodobnou pravdou v
tvrzení, které "doplňuje" seznam našich nedostatků o další možné
chyby. Příklady formulace odpovědi: - "můžeš mít pravdu .. " "Je
to zřejmě pravda ..."3. Můžeme dokonce souhlasit i s obecnou pravdou v logickém
tvrzení lidí, kteří se snaží námi manipulovat. Pokoušejí se o to
vnucováním jejich arbitrární hierarchie názorů, pravd apod.
Příklady odpovědí: - "Je to pravda ....", "Dává to smysl ...."Svoji odpověd však můžeme doplnit o náš vlastní pohled na
problém: - "Mne to ani tak velice netrápí ... "
4. Základní podmínkou učení se" -této technice je přesně
poslouchat, co nám partner říká a použít tato slova do odpovědi.
Příklady: - "Vypadáš jako ....' - "Máš pravdu, vypadám .. "Zásada: odpovídat týmiž slovy:
5. Nesmíme však odpovídat tím, co si myslíme, že nám tím
partner chtěl říci: Vyhněme se nakažlivému zlozvyku "číst myšlenky". Oslabuje to (poutání pozornosti) naši perzistenci a provokuje
nepříjemný pocit nejistoty.
Cílem nácviku je odnaučit se uvažovat v absolutních pravdách,
hodnotách nebo významech.
Při nácviku se mohou vynořit problémy, vyjádřené námitkou
typu: - "Nemohu přece souhlasit s nepravdou o sobě:" - Podobná
tvrzení obvykle poukazují na hluboce zakořeněné a ukrývané pocity
nejistoty. Jedinec, který oponuje tvrzení: - "To přece není
pravda!" - dává vlastně najevo, že se ho poznámka nebo kritika
dotkly na velmi citlivém místě. Má tedy silnou potřebu křečovitě
se držet svého kladného postoje a mínění o sobě, takže nedokáže
tolerovat žádné pochybnosti o svých kvalitách.
Smith poukazuje na důležitý terapeutický cíl nácviku této
metody - umožní zvážit si a přehodnotit naše osobní vlastnosti, v
souvislosti s nimiž máme určité pochybnosti a pocity nejistoty.
Cílem je zrevidovat si svůj obraz o vlastních nedostatcích a
přednostech. K ilustraci výsledku uvádí Smith formulaci: - No, a
co? S tím, co mám, si přece dokážu poradit v životě i s problémy!
2. NEGATIVNÍ ASERCE
Metodu vytvořili Kaufmann a Wagner pro neasertivní jedince,
tzn. pasívní i agresívní, kteří mají sklon reagovat agresívně na
konfliktní sítuace (pasívní mají zvyk na vážný konflikt reagovat
tzv. pasívní agresivitou - trucem).
Jádrem metody je asertivní vyjádření našeho práva dělat
chvby, být nedokonalý v chování a za své nedostatky převzít plnou
odpovědnost.
Vhodná je do situací, v nichž nám partner právem vyčítá naše
chyby a nedostatky. Mnoho lidí má však problémy zareagovat na
výčitku, která je nepravdivá. Co pak v situaci, když nás kritizují
pravdivě?
Hlavní problém - co dělat s pocity oprávněné a odůvodněné
viny. Jak tyto pocity zvládnout tak, abychom si přitom zachovali
pocit vlastní důstojnosti a sebeúcty?
Základní podmínky negativní aserce
1. Musíme změnit naše habituální přesvědčení, že se kvůli své
chybě musíme zákonitě cítit vinnými. Neasertivního člověka už i
upozorněním na jeho chybu automaticky zmanipulujeme do snahy (1)
získat odpuštění, (2) napravit svoji chybu kvůli přání druhé
osoby, (3) popírat její existenci nebo (4) přejít do protiútoku.
Pro uvedené taktiky však platí, že situaci i nepříjemné pocity jen
zhoršují:
2. Postupně se učíme asertivnímu postoji k chybám, který
vyjadřuje zásada: chyby považujeme jednoduše za nic víc a nic méně
než za chyby!
3. Během cvičení nahlas verbalizuieme akceptování naší chyby.
Zřetelně si svoji chybu prosazujeme (tzn. aserce) jako svoji
negativní vlastnost naší osobnosti. Vyjadřujeme tím, že si svoji
chybu uvědomujeme, víme, že je zbytečná, ale neznamená to, že jsme
proto horší nebo dokonce špatní a bezcenní lidé!
Příklady: - "V pořádku, zkazil jsem to, ale proto ještě
nemusím být špatným člověkem ... "Máš pravdu, nemusel jsem to
udělat takhle. Mohu se snažit dělat to jiným způsobem ... nebo
stručné: - "Je to moje chyba, napříště to zkusím udělat lépe!"
METODY PROTEKTIVNÍ ASERTIVITY
Hlavní úkol protektivních metod spočívá v obraně před manipulativními manévry lidí z našeho okolí. Podstatu manipulace představuje snaha partnera vnutit nám jeho hodnocení, názory a
postoje. Psychoterapeuticky jsou manipulace chápány jako pokusy
druhých lidí ovlivnit naše cítění a chování pomocí maskovaných,
rnfinovaných a často nepříjemných manévrů. Hlavní a nejčastěji
používanou manipulativní metodou je kritika. Neasertivní reakce na
kritiku představuje urážení se, popírání její pravdivosti nebo
odvetná kritika. Specifickou chybnou reakcí na kritiku je sarkasmus. Ten je v zásadě projevem (někdy neuvědomované) snahy zamaskovat agresivitu nebo pocity bezradnosti. Platí, že sarkasmus vždy
provokuje další agresivitu. K rychlému naučení se odlišování
sarkasmu od asertivity nabízí Smith jednoduchou techniku "ukazováku":
1. U sarkasmu jako bychom ukazovali na partnera - je to jeho
chyba, nemá nás ignorovat, on se má změnit apod. Tento mechanismus
nám vštěpovali rodiče ("ty jsi neposlušný:") a sami si ho v
dospělosti zdokonalíme do následovných forem - "ty mi nechceš
rozumět", "stále ti něco vadí", "co se ti vlastně nelíbí?"
přičemž podstatu našeho postoje vyjadřuje věta - "ty to máš
řešit!"
2. U asertivity ukazujeme na sebe u ptáme se - "co mám jinak
dělat?", "co dělám špatně?" čímž dáváme najevo uvědomění si
našeho podílu na konfliktu. Zároveň vyjadřujeme svůj zájem s tím
něco dělat - "Já to chci řešit!"
Podmínkou naučení se protektivní asertivitě, kromě zvládnutí
specifických složek této reakce je též naučení se rozlišovat mezi
třemi hlavními typy kritiky:
1. oprávněnou - v zásadě pravdu o naší chybě,
2. pravdivou, ale nevhodně podanou,
3. záměrně nepravdivou, kdy cílem je naše ponížení.
Každá z těchto forem kritiky předpokládá odlišné postupy
asertivního chování. Na druhé straně existují dva základní postupy, které jsou podmínkou reaqování na každou z tří typů kritiky.
Tyto postupy vyžadují od nás:
1. pozorně poslouchat obsah sdělení a všechny informace,
2. reagovat vždy konkrétně a specificky, věty začínat:-"Já".
Přehled základních chyb reakce na kritiku.
1. Zobecňování - zapomínáme, že kritika jeětě nemusí znamenat, že s námi není něoo v pořádku. Naopak, kritikou nám druzí
lidé často projevuji svůj zájem, důvěru. Nadřízený, který kritizuje nedostatky našeho referátu, je v zásadě přesvědčený, že jsme
schopni napsat ho i lépe. Nebraňme se před takto maskovaným
komplimentem!
2. Interpretace - i k úplně neškodným výrokům se zvykneme
postavit jako vůči maskované kritice. Tchyně, která telefonuje:"sehnala jsem krásné maso" - tím určitě nechce dát najevo, že jste
neschopná hospodyně! Vás však nepřesvědčí nikdo.
3. Percepce - celou svoji pozornost "naladíme" na každou
potenciální kritiku jako u tzv. syndromu nenapsaného úkolu, kdy
jsme přesvědčeni, že na nás musí každý, a hlavně učitelka,
"vidět", že jsme svůj úkol nenapsali. Celé okolí otravujeme
věčnými otázkami jako: - "Co myslíš, neměla bych to udělat lépe?",
až nám konečně (v snaze se nás zbavit) někdo přitaká: - "Samozřejmě, a dej s tím pokoj!" - a máme konečně legitimní důvod k
depresi:
4. Neverbální chování - má několik forem:
a) zvýšený tón hlasu, tj. křik,
b) cynické mlčení s uraženým výrazem tváře,
c) aqresivitu - rozbitý talíř nebo facka,
d) tiché plánování pomsty,
e) ústup, kterým maříme možnost řešení.
5. Verbální chování - s jeho rafinovanými variantami:
a) defenzivitou - "Vždy to tak dělám, minule ti nevadilo.",
b) hodnotící interpretací - "Ty nejsi v pořádku.",
c) poučováním a posuzováním, - "To jsi neměl pokazit.",
d) chybnou generalizací - "Samozřejmě, ty pokaždé ...",
e) pasívní agresivitou - "To od tebe není pěkné.",
f) zjevnou aqresivitou - "To si odskáčeš ...",
g) popíráním - "Cože? Já? No, ale ...",
h) obviňováním - "Je to tvoje chyba .. ",
i) souhlasem - "Mea culpa. .",
j) infaltilismy - "No, řekněte, není on ...",
k) odvetnou kritikou - "Co ty mi máš co vyčítat, když právě ... .
Následky těchto a podobných chyb:
1. Partner se rozzlobí nebo urazí, reaguje defenzívně a má
pocit ublížení. Vzniká nebezpečná psychická "alergie" na partnera.
2. Řešení problému není možné, protože partnerovi chybí
použitelná informace.
3. Chybná taktika může zapříčinit zhoršení konfliktu a vést k
další eskalaci s odvetnou kritikou.
4. Vzhledem k odkladu řešení se konflikt mění na nekonstruktivní hádku s jejími důsledky, oba partneři ztrácejí zájem o
řešení.
5. Nejhorším důsledkem je situace, kdy se možnost řešit daný
konflikt definitivně ztrácí. Ztrácejí se i možnosti využít konflikt konstruktivně na další sblížení a prohloubení vztahu obou
partnerů.
Naučení se asertivní zručnosti řešit konflikty, kritiku,
předpokládá změnu v způsobu uvažování. Tento mechanismus je však
obvykle natolik zautomatizovaný, že probíhá jakoby mimo naše
uvědomování. Mechanismus změny uvažování, například pomocí techniky tzv. kognítivní rekonstrukce, vyžaduje naučit se některým
pravidlům uvažování, které předchází samotnou reakci. Před osvojováním si asertivní zručnosti vypořádat se s kritikou, naučme se
nejprve některým schématům koanitivní rekonstrukce. Před zahájením
konkrétního řešení kritiky si promyslíme následovné:
1. Ujasněme si - je to opravdu kritizování naší osoby?
Reklamace nevyžehlené košile není kritikou, to je spíše konstatování reality!
2. Zvažme si zdroje a motivy kritiky - obvykle mnoho záleží
na tom, kdo nám sdělí kritickou poznámku. Jiné pozadí i úmysl
provází explorování způsobu našeho společenského života od dobrého
přítele, jiné od rivalizujícího, sebevědomého a chladně se chovajícího kolegy.
3. Nepospíchejme na obranu našeho napadeného "já",ale
nejprve zvažme, zda opravdu chápeme kritiku i člověka, který nám
ji podal. Jsou lidé, kteří nám svůj upřímný zájem nedokáží
vyjádřit jinak než hostilně imponujícími slovy!
4. Odložme "explozi" na později a pokusme se nejprve zjistit
"pozadí" kritiky. Je možné, že partner komentuje nepořádek kvůli
neschopnosti poradit si s vážným konfliktem v práci!
5. Pouvužujme, zda nám tato kritika není dobře známa.
Nesetkáváme se s ní často od různých lidí? Platí pravidlo, podle
kterého opakující se kritika je nejspíš pravdou o naší chybě v
chování.
6. Asertivně si zvažme, zda tuto kritiku vůbec chceme
přijmout. Dokážeme akceptovat pravdu o naší nedokonalosti? Nebo to
nepovažujeme za hodné naší pozornosti? Asertivní právo - jen já a
nikdo jiný mohu být svým soudcem! Neustále si připomínejme, že
kritika se může týkat jen našeho specifického chování a netýká se
nás jako člověka!
7. Promysleme si, zda nám na vztahu k osobě, která nás
kritizuje, záleží. Jestliže ano, nejlepší by bylo danou kritiku
přijmout a vvužít ji konstruktivně jako podnět pro řešení daných
neshod, po jejichž odstranění má náš vztah možnost na další
sblížení.
Zásady asertivního přijímání kritiky:
1. Klidně a pozorně posloucháme kritické výroky našeho
partnera. Akceptujeme pouze jejich obsah. Na závěr můžeme poskytnout doplňující informaci o našem konečném rozhodnutí. Partnera v
zásadě informujeme o
a) pocitech - "Cítím se ... "Mrzí mě ....",
b) pohnutkách - "Nejraději bych udělal. ..",
c) konečném rozhodnutí - "Nemíním s tím nic dělat ...
2. Soustřeďujeme se na rozlišování mezi pravdou o naší chybě
a mezi partnerovým dodatkovým hodnocením našeho chování. V zásadě
tuto pravdu akceptujeme, ale hodnocení ignorujeme jako pokus o
manipulaci. Platí zásada: hodnocení má manipulativní vlastnosti!
3. Snažíme se zachovat klid během poslouchání partnera. Místo
automatického reagování na provokaci negativními emocemi se plně
soustředíme na pravdu ze sdělení, které nám formou kritiky partner
podal.
Nemusíme však reagovat na všechno, co nám říká. Chce to
desenzitivovat se v oblasti emocionálniho reagování na kritiku.
Tak, abychom ji dokázali celou v pohodě vyslechnout. Cílem
desenzitizace je prolomit od dětství osvojovaný sklon reagovat na
kritiku s pocity úzkosti a viny. Vedlo by to totiž zřejmě k
odvetné kritice!
Pamatujme na asertivní pravidlo - chyby jsou zbytečné a je
dobré je napravit, ale v zásadě se netýkají našich základních
hodnot!
4. Nenecháme se vyprovokovat k hádce odhadem správnosti
našeho chování. Partnera se cílenými otázkami snažíme vést k
objasnění jeho stanoviska. Snažíme se ho dovést k tomu, aby nám
namísto kritiky dokázal říci - co od nás vlastně chce. Jak na to
upozorňuje Smith, vstupujeme přímo do jeho "struktury" hodnotícího
systému a blokujeme jeho snahu o manipulaci. Přinutíme ho zamyslet
se nad tím, co od nás opravdu chce. Tento postup je však možno
účinně použít pouze při reagování na pravdivou kritiku. Zvládnutí
nepravdivé kritiky je podstatně složitější zručností.
Asertivní příjem nevhodně podané kritiky:
Zvláštním případem asertivní reakce na kritiku je situace, ve
které nám ji partner podává způsobem v zásadě nevhodným. Neasertivní jedinci mají zde tendenci své pocity potláčet nebo impulsívně vyjádřit své vulkanizační "utrpení", eventuálně tyto pocity
transformují do ústraní, odkud se vynoří jako útočná odvetná
kritika. Pochopitelně, tyto způsoby konflikt neřeší, situaci
zamotávají a spor se přiměřeně zhoršuje.
O co se z pohledu asertivity v podobné situaci jedná? Je sice
možné, že nás partner kritizuje právem za něco, co se mu na nás
nelíbí, pro nás je však zásadně nepřijatelným způsob podávání
této kritiky. V rámci naší reakce se proto zaměříme na vyjádření
našich nepříjemných pocitů - přičemž platí pravidlo, podle kterého
řešení sporné situace odkládáme stranou, na pozdější a klidnější
dobu.
Vyhneme se tedy analýze "pravdivosti" celé kritiky a asertivně vyjádříme své negativni pocity. Příklad: - "Tak poslouchej: To
co říkáš, je možná pravda, ale mně v první řadě vadí způsob,
kterým mi to říkáš:" V klidu pak vyčkáme, až nám partner spornou
záležitost řekne pro nás přijatelným způsobem a následně reagujeme
postupem popsaným při příjmu pravdivé kritiky.
Chce to zdůraznit: uvedené způsoby používáme pouze při reakci
na pravdivou kritiku. Zvládnutí nepravdivé kritiky je z pohledu
asertivních dovedností mnohem složitější záležitostí.
Zásady asertivního reagování na nepravdivou kritiku:
V těchto případech si uvědomujeme pocit zaskočení, který v
nás vyvolává evidentně nepravdivá kritika. Nadměrně nepříjemné
pocity však může vyvolat i kritika v zásadě pravdivá, ale podaná
způsobem, který ji invalidizuje. Vzhledem k obtížnosti této
asertivní zručnosti je možno doporučit přesně dodržování následovných zásad:
1. Partnera informujeme o našem názoru: - "Nemyslím si, že je
to pravda. 2. Upřímně vyjádříme naše pocity: - "Překvapilo mě, že si to
o mně myslíš ..." - "Dost mne to štve ..."3. Žádáme upřesňující informace: - "Nerozumím tomu, můžeš mi
to objasnit?" 4. Záleží-li nám na tom, můžeme navrhnout řešení: - "Takto
jsem o sobě ještě neuvažoval. Můžeš říci, jak jsi získal o mně
takovýto dojem?" Zásady asertivního reagování na útočnou kritiku:
Jakmile si uvědomíme, že se nás partner snaží svojí kritikou
ponížit nebo shazovat, tento svůj pocit mu co nejpřesněji vyjádříme: - "Způsob, jakým jsi mi to řekl, ve mně vyvolává velmi
nepříjemné pocity." - "Kromě zásad uvedených u předcházející formy
asertivního zvládání kritiky se u této formy snažíme nepoužít
odvetnou kritiku: - "Nevím, proč mě opět ponižuješ?:"
Připomeňme ještě problém, na který upozorňuje Bauerová. Na
světě je ještě mnoho lidí, kteří kritizují všechno a každého. Tito
lidé jsou mistry destruktivní, zraňující a ponižující kritiky.
Svoji zručnost dokáží výborně maskovat, takže jejich záměr (ponížit nás ) nemusí být navenek hned zřejmý. Dokonce to někdy ani my
sami nepovažujeme za kritiku. Ponižování druhých lidí je pro tyto
"mistry" často jedinou cestou k získání iluzorního pocitu vlastní
důležitosti, moci a nadřazenosti. Poukazováním na chyby druhých se
snaží zakrýt vlastní nedokonalost. V těchto případech by měl
trénink asertivity pomoci naučit se rychlému identifikování takových jedinců. Pamatujeme, že na světě jsou dobří i špatní lidé. Je
to smutné, ale je to tak. Existuje proto množství situací, v
kterých adekvátní asertivní reakcí je forma hostilní odpovědi.
Příklad: Jste na večírku, kde si z vás již delší dobu
elegantním způsobem utahuje starší dáma. Žádný z vašich pokusů
asertivně ji zastavit nebyl účinný. Objevují se pocity zlosti a
hostility. Závěrem monologu vám tato paní poví lahodným hlasem:
- "No, ale, drahá, to nevidíte sama, že se tato ostrá červená
barva šatů k vaší pleti vůbec nehodí? To přece musí vidět každý.
Vy to nevidíte?"
Neasertivní odpověď (pasívní): - "Víte, opravdu mě to mrzí.
Ani jsem si to neuvědomila. Děkuji vám (poslední slova se topí v
slzách nebo to vydrží až do návratu domů):
Neasertivní odpověď (agresivní): - "To nemáte nic jiného na
starosti? Nevěnovala byste laskavě pozornost někomu jinému? Už mě
vaše prázdné řeči nudí a otravují!"
Asertivní odpověď:"No, myslím si, že byste byla docela ráda
ještě jednou tak mladá, abyste si mohla dovolit nosit takovouto
sytou červenou barvu!"
Baerová uvádí ještě poznámku: kritika je často jen rouchem,
které má ukrýt pohnutky, jako žárlivoat, nevraživot, závist a
hněv. V těchto případech je vhodná taková forma asertivity, která
věrně odádží naše pocity. Je-li to hostilita, tak hostilní
asertivita.
Ne každá kritika je věak manipulativní. Poměrně často si
musíme uvědomit, že v každé kritice je i zrnko pravdy o nás nebo o
našem chování nebo o tom, jak působíme na druhé lidi - připomíná
Smith. A dodejme: oba mají pravdu. Existuje však i specifická
situace, kterou představuje plné chybění jakékoliv kritiky v rámci
daného vztahu. Je to projev "dokonalosti" obou partnerů nebo jsou
ve hře jiné, možná závažnějši mechanismy.
Zásady asertivního podávání kritiky:
Jednou z možných odpovědí na předcházející otázku je skutečnost, že podávání kritiky je zručností co do náročnosti mnohem
těžší než přijímání kritiky. Chybění asertivních zručností podávání kritiky může kromě "vymizení" kritiky ze vztahu dvou lidí
souviset i se zbytečně agresívním a útočným stylem kritizování
druhé osoby. Pro oba druhy problémů platí požadavek naučení se
asertivnímu podávání kritiky. Pro mnohé je však naučení se této
zručnosti velkým problémem. Většinou se později přiznají, že byli
rodiči učeni "brzdit" své pohnutky ke kritizování druhých lidí.
"To se přece nepatří, vždyť co by si mohli o mně pomyslet? Moje
kritika je přece projevem sobectví a to jim mám ještě i ublížit?"
Donaldová a Carlislieová uvádějí následovné zásady asertivního
podávání kritiky:
1. Nejprve se musíme desenzitizovat na naše zábrany a
nepřijemné pocity, které se automaticky objeví, jakmile máme chuť
někoho kritizovat. Desenzitizaci vyžadují i naše obavy z možných
důsledků naší kritiky. Naučme se převzít odpovědnost za rozhodnutí
kritizovat u partnera to, co nám na jeho chování nevyhovuje.
2. Konkrétnost kritiky vyžaduje, abychom formulovali způsobem "já" větu, kterou doplníme konkrétní informaci o partnerově
chybě. Příklad: - "Já mám strach, když mi předem neoznámíš, že se
vrátíš až pozdě v noci". 3. Kritizujeme způsobem, který přesně specifikuie to, co nám
na partnerovi nevyhovuje. Doplňujeme tuto formulaci i o naše
průvodní pocity.
4. Mluvíme stručně a k danému problému. Vyhýbáme se tzv.
metakomunikačním trikům, např.: - "Myslel jsem si, že se sám
dovtípíš, že mi to vadí ..."
Ke kritizování bychom měli přistupovat až po důkladném
ujasnění si významu tohoto vztahu pro nás. Jiné formy kritiky se
totiž hodí ve vztahu, který je jednorazovým střetnutím, a jiné ve
vztahu, jehož další vývoj je pro nás velmi důležitý. Nekritizujeme
samoúčelně: Kritiku bychom měli použit vždy se záměrem vyřešit
určitý problém, který brzdí naše sblížení. Nezapomínejme na jeden
ze základních cílů tréninku asertivity - vývoj ve směru rovnoprávného vztahu dvou asertivních jedinců.
METODY EXPRESÍVNÍ ASERTIVITY
Obsahem poslední kapitoly jaou specifické metody asertivity,
které jsou určeny na expresi, tj. vyjádření našich pocitů. Bez
naučení se této asertivní zručnosti bychom se sotva mohli dopracovnt k důležitému cíli tréninku asertivity - získání sebeúcty a
seberespektování.
Jednou ze základních podmínek sebeúcty je totiž schopnost
říci, co cítíme k jinému jedinci. Naše chování však ve velké míře
regulují "pravidla", která nám od útlého dětství vštěpovali
rodiče. Žel, jak jsme to již u jiných příležitostí museli
zkonstatovat, tyto "dobře míněné rady" našich rodičů,nám často
ztěžují přizpůsobení různým situacím. Máme-li problémy asertivně
se vypořádat s kritikou, ještě větší problémy je možno předpokládat u snahy vyjádřit druhé osobě naše kladné a zejména záporné
pocity. S neasertivním reagováním na kritiku totiž úzce, souvisí i
'podezíravý" postoj ke komplimentům, které si zvykneme považovat
za "maskované" výčitky. Neverbálně reagujeme překvapeným výrazem
tváře, nervózním pohráváním si prstenem a se silnou tužbou co
nejdříve změnit téma nebo odejít.
Příčinou těchto rozpaků přitom není tzv. zdvořilá skromnost.
Kořeny rozpačitého a podezíravého reaqování na komplimenty sahají
do dětství, v kterém nás učili, že skutečnými a jedině oprávněnými
posuzovateli nás a našeho chování jsou druzí lidé.
Metody expresívní aaertivity pokrývají oblast pozitivních i
negativních emocí a jejich projevování. V další části se tedy
budeme věnovat dvěma základním expresívním metodám:
1. technice podávání a přijímání komplimentů,
2. asertivní metodě zvládání neqativních emocí - hněvu.
1. KOMPLIMENTY
Asertivita předpokládá, že si vyhrazujeme právo posuzovat
svoje vlastní chování, jeho kladné i záporné stránky. Z pozice
tohoto asertivního postoje neexistuje důvod pro problémy s přijímáním ani podáváním komplimentů. Konečné posouzení vhodnosti a
opodstatněnosti určitého komplimentu si přece rezervujeme jen
sami sobě. Ve skutečnosti má však velké množství lidí problémy s
podáváním i přijímáním komplimentů.
Způsob neasertivního podávání komplimentů:
1. Nesprávným postupem je podávání komplimentu, který zároveň
poukazuje na naše nedostatky. Partnerovi přitom nevyjadřujeme jeho
kladnou stránku, ale jen ho informujeme o vlastnosti, kterou "nemá
tak nedokonalou jako my.
2. Mnoho lidí podává tzv. sarkastické komplimenty, mající
často značně ironicku příchuť. V konečném důsledku si náš partner
musí uvědomit, že je terčem ironického výsměchu. Časté problémy
při této chybě souvisejí s paralinqvistickými komponenty chování
(mluvíme vážně a tváříme se přitom ironicky).
3. Škodlivou je i varianta, při níž podáváme tzv. pseudokomplimenty se silně manipulativním obsahem. Příklad: - "Určitě tě
nikdo nemá tak rád jako já".
4. Taktika tzv. falešného lichocení se často vyskytuje v
úvodu nácviku této metody. Platí tu zásada - je lepší raději
neříci něco, čemu sami nevěříme.
Zásady asertivního podávání komplimentů:
Uvedeme postup, rozpracovaný Donaldovou a Carlislieovou:
1. Při skládání komplimentu se snažíme udržovat oční kontakt
čímž předejdeme vzniku pochybnosti o jeho upřímnosti na straně
recipienta.
2. Dodržujeme zásadu upřímnosti - podaný kompliment by neměl
jeho recipienta nutit k uvažování o jeho pravdivosti.
3. Kompliment formulujeme přesně a specifikovaně - snažíme se
podat kompliment za konkrétní chování partnera. Snažíme se přitom
zároveň vyhýbat tzv. obecnému, nespecifickému hodnocení jeho
morálních vlastností. Příklad: - "Tvůj referát na dnešní konferenci se mi velmi líbil:"
Nácvik podáváni komplimentů má často překvapující dopad na
sebehodnocení obou partnerů. Často se podaří ocenit takové vlastnosti a formy chování partnera, o kterých dosud nevěděl a ani
neuvažoval. Recipient komplimentu se učí novému stylu reagování na
komplimenty, který je v rozporu se vžitými "rozpaky". Můžeme si
ilustrovat formy neasertivních reakcí na komplimenty:
Způsoby neasertivního přijímání komplimentů:
1. Často reagujeme způsobem, který se snaží přesvědčit
partnera o nepravdivosti komplimentu. Extrémní formou je přímé
odmítnutí komplimentu, kterým navíc partnera učíme, že je lepší
předejít nepříjemnému pocitu při odmítnutém komplimentu tím, že
nám ho příště nedá: Odpověď: - "Ano, ale. .
2. Při příjmu komplimentu máme nepříjemné pocity a tenzi,
která souvisí s nutkáním kompliment partnerovi co nejdříve vrátit
a sami pochybujeme o pravdivosti komplimentu.
3. Kompliment přijímáme s podezíravým uvažováním: - "Co asi
vyvedl, že se tak snaží? Musím rychle uhodnout, o co mu jde:
Určitě si mě tím chce zavázat, ale já mu nenaletím!"
4. Specifickým případem je fóbie z komplimentu, která navazuje na tendenci považovat kritiku za pravdivou, ale kompliment
zásadně za falešný projev manipulace. Takoví jedinci přijímají
komplimenty s tenzí, doprovázející uvažování o manipulaci a
neupřímnosti komplimentu.
Zásady asertivního přijímání komplimentů:
1. Na kompliment zásadně reagovat stručným: - "Děkuji" bez
toho, abychom uvažovali o jeho pravdivosti či "pozadí".
2. Jestli opravdu chceme, můžeme přidat i informaci o
pocitech. které tento kompliment vyvolal. Vyhýbáme se ale přehnaným projevům díků, jimiž partnerovi dáváme najevo svoje pochybnosti o jeho soudnosti - nemůže nám přece skládat kompliment za něco,
o čem jsme pevně přesvědčeni, že je naši slabou stránkou. Příklad:
- "To nemůžeš myslet vážně!"
3. Během celého přijímání komplimentu udržujeme přímý oční
kontakt; díváme-li se během příjmu komplimentu stranou, v partnerovi můžeme vyvolat značně nepříjemné pocity. Jako bychom jeho
kompliment neverbálně odmítali.
4. Co když v nás kompliment vzbudí zřetelně nepříjemné
pocity? Například vznikne pocit, že je s námi manipulováno? Tady
si svou nejistotu potřebujeme ujasnit vyžádáním dodatkových informací: "Děkuji. Tak docela ti ale nerozumím. Co je podle tebe na té
práci tak fantastické? Já sám jsem se ještě definitivně nerozhodl,
jestli to ponechám jako konečnou verzi řešení .. "
5. A co když nám kompliment podá přítel nebo kolega, který
obvykle nevynechá žádnou příležitost s námi rivalizovat? Nebylo by
zrovna asertivní reakci zahájit v dané situaci vyřizováním starých
účtů. Své pocity mu prostě asertivně sdělíme přibližně takhle:
- "Děkuji: Víš, že od tebe mi tahle pochvala padla dvojnásob
dobře? Vskutku."
6. A co když nám kompliment podá někdo, kdo nás zároveň něčím
pořádně nazlobil? Příklad: přítelkyně dobíhá na schůzku s hodinovým zpožděním a a zadýchaně nás chválí: - "No tohle? Ty dnes ale
hezky vypadáš:" - Na naši neasertivní a spíše ironickou repliku:"Jóóó? To ti teda děkuji: Jenomže před hodinou jsem vypadal
mnohem, mnohem lépe! A víš ty vůbec kolik je hodin?" - by naše
chabě maskovaná agrese jen tak sršela na horšící se vztah .. " Ve
světě asertivity je v podobných situacích mnohem vhodnější reakce:
- "Děkuji ti za kompliment. Je to od tebe hezké, že to říkáš. Ale
mne však mnohem spíše zlobí, žes mne nechala hodinu tady takhle v
dešti postávat - jak ten kůl v plotě. A to ti ani nevím
proč?" - je zcela možné, že se to tímhle způsobem dozvíme. Možná,
že ne, ale náš nepříjemný pocit je z nás venku a o to, šlo.
Zapamatujme si proto: asertivní reakci na kompliment v zásadě
vyjadřujeme náš základní životní postoj a tak trochu taky naši
filozofii: - Rozhodně jsem to já sám, kdo může posoudit a
zhodnotit mé vlastnosti a mé jednání, můj vzhled, dobré i špatné
stránky. Vůbec mi to nebrání dozvědět se o sobě něco hezkého.
Můžeme si tím jenom rozšířit sbírku dobrých vlastnosí. Kompliment
ještě nikdy nikomu neuškodil. Přijímáme ho však podle zásad
asertivity a je nám OK.
2. EXPRESE HNĚVU
Vyjádřit upřímně pocity hněvu partnerovi, zdá se, nebývá mezi
lidmi příliš velkým problémem. Někdy se spíše zdá, že je ho
vyjadřováno příliš velké množství. Platí to i pro častost jeho
exprese. Vzdor tomu existuje skupina lidi, kteří mají množství
problémů (někdy i zdravotních) právě kvůli neschopnosti vyjádřit
své pocity hněvu a zlosti v pravý čas, na pravém místě a hlavně
vůči pravé osobě. I v těchto případech působí škodlivě účinky
dobře míněné výchovy rodičů. Stalo se téměř pravidlem, učit děti,
že hněv i zlost jsou nevhodné až nebezpečné emoce. Děti se tedy
učí, že vyjádřením svého hněvu mohou ztratit náklonnost i lásku
důležité osoby. Taková zlost se jim potom vrátí jako bumerang,
podotýká Rubin. Bumerangový efekt předpokládá, že se vrácená zlost
mění na zlost na sebe. A ta je podstatně bolestivější!
Je přitom spolehlivě ověřeným faktem, že ne exprese ale
represe, potlačení zlosti je škodlivé. Stejně neplatí, že skrývání
zlosti za každou cenu pomůže udržet vztah dvou lidí. Naopak,
takové ukrývání rozzlobení pod "věčný úsměv" spíše odrazuje;
protože působí velice neupřímně. Pozastavme se u problému škodlivosti represe hněvu. Jaké jsou její důsledky?
1. Pocity deprese - člověk má pocit, že si neumí poradit s
problémy, má pocit nepochopení.
2. Věčné konflikty - namísto vhodně načasovaného odreagování
si postupem doby už ani neuvědomujeme kdo a čím nás rozzlobil.
Zůstává jen tenze a fluktuující zlost.
3. Exploze - zapomínáme na důležité pravidlo: nemohu kontrolovat svoje emoce ale mohu kontrolovat svoje chování: Nad
drobnými rozzlobeními můžeme mít svou kontrolu, ale nad explozí,
vzniklou navíc kvůli malicherné "posledni kapce", už sotva.
4. Tělesné těžkosti - jde o složitou problematiku, která se
na tak redukovaném prostoru nedá podrobněji probrat. Kromě různých
psychosomatických chorob je represe zlosti považována za patogenní
mechanismus, přímo ovlivňující efektivnost imulogického systému
jedince (Pettingale).
5. Nekontrolované emoce - představují závažné problémy s
ovládáním emocí, často vyžadující pomoc formou psychoterapie.
Představují je např.: nekontrolovaný pláč místo zlosti, ukrývání
strachu pod masku úsměvu apod.
Zdkladní podmínky asertivního vyjádření hněvu a zlosti:
1. První podmínkou je uvědomění si a přiznání si práva na
zlost spolu se zásadou, podle níž na svůj hněv nemusíme mít žádné
logické důvody.
2. Potřebujeme si vždy určit příčinu zlosti. Hněv je totiž
obvykle sekundární emocí, která automaticky překrývá primární
pocity strachu, uražení, ale i lásky.
3. Musíme se rozhodnout: co se zlostí? Nebude nás později
trápit vyjádření hněvu partnerovi? Dokážeme tolerovat nepříjemné
emoce, které se vynořují během řešení konfliktní situace?
Nezhorší tato hádka náš vztah? apod.
Postup asertivního vypořádání se s hněvem a zlostí:
1. Partnerovi musíme příčiny našeho rozzlobení přesně formulovat používáním vět, začínajících s "Já", příklad: "Já jsem
rozzlobená, když ... 2. Partnerovi musíme přesně označit chování, které je příčinou těchto emocí: - "Chci, aby ses nezmiňoval .. "3. Musíme počítat s partnerovou odpovědí: "Nechci", má na to
právo a v takovém případě musíme hledat jiné, alternativní formy
řešení konfliktu. Například vhodným kompromisem.
4. Za výsledné řešení jsme odpovědni jen my sami. Náš partner
nemusí naše pořadavky akceptovat. Platí asertivní pravidlo: Je to
můj problém a řešit ho musím já sám:
Donaldová a Carlislieová uvádějí obecné rady na asertivní
řešení pocitů hněvu a zlosti:
1. Problémy související se zlostí musíme řešit bezodkladně.
Nepřipustit kumulaci hněvu s ohledem na možné riziko exploze.
2. Problém tzv. citových stránek - je potřebné partnera
informovat, že existují některé oblasti, kde (při naražení na ně)
během hádky použijeme právo říci "Dost, nechci:" Je dobré si
připomenout, že mezi lidmi jsou výrazné rozdíly v tolerovatelné
intimitě, do které si nikdo nedá zasahovat.
3. Měli bychom se vyhýbat některým "trikům" při řešení
konfliktu:
a) hře na vítěze a poraženáho - mezi lidmi jsou sice rozdíly,
ale cílem je, aby vyhráli oba,
b) stereotypizaci - "Samozřejmě, všechny ženy ...",
c) používání nadávek - ty konflikt jen zhoršují,
d) začít se najednou chovat bezradně a bezmocně - je to nefér
vůči partnerovi,
e) kladení neoprávněných požadavků: - "Nedáš-li pokoj, rozvedu se ..."
f) vyhýbat se "prázdným slibům" - slibme jen to, co jsme
ochotni realizovat.
V souvislosti s expresí hněvu ve vztahu k partnerovi a
rozhodnutím řešit přičiny těchto emocí je možno doporučit podrob-
nou analýzu primárních a sekundárních pocitů k druhé osobě. Často
se totiž stává, že vůči někomu máme evidentně neqativní pocity, i
když jejich pravou příčinou je jejich opak - pozitivní pocit.
Příklad: Jsme rozzlobeni na někoho a přitom důvodem této zlosti
jsou kladné pocity, tzn. protože nám na této osobě a na vztahu k
ní velice záleží.
Zásady asertivního reagování na rozzlobeného jedince:
1. Informujeme jej o tom, že ho vnímáme a uvědomujeme si jeho
pocity zlosti. Též, že slyšíme jeho zlostné výroky.
2. V případě, že je partner příliš rozzlobený a nedokážeme s
ním problém za daných okolností řešit, ujistíme ho, že jeho hněv
vnímáme a zároveň se přiznáme k naší neschopnosti to nyní řešit
("nepřekřičím tě ..."),
3. Pokračují-li jeho zlostné výbuchy, máme asertivní vrávo
odejít ale bez pocitů viny a bez zbytečného obviňování partnera.
Asertivně mu řekneme, že ho neodmítáme. Máme ale právo odmítnout
setrvání v této situaci. Můžeme jej informovat o své ochotě se po
jeho uklidnění k řešení vrátit.
4. Když je to nutné, odcházíme se zdůrazněním, že ho
neodmítáme. Nejsme však ochotni křičet, jen aby, nás slyšel.
Asertivně jsme situaci zvládli, pokoušeli jame se ji řešit a za
své chováni nejsme odpovědni pnrtnerovi, ale sobě!
NĚKOLIK VĚT NA ZÁVĚR
První přečtení této práce zanechá možná mnoho lidí v rozpacích. A není se čemu divit. Asertivita totiž od první chvíle
naráží na jeden z rysů osobnosti dnešního člověka - úzkost z
lidí. Platí to také pro její nepatrnou anebo téměř neuvědomovanou
intenzitu. Všichni, bohužel, známe nebezpečnou variantu této
úzkosti, konvertovanou do agrese. Navíc, v ovzduší totalitní
agrese, nám bylo umožněno žít těch pár desetiletí . . No dobrá,
totality jsme se alespoň na strukturální rovině zbavili, tzn. tam
"nahoře". Totalita v nás však žije vesele dál. Proč?
Psychologickým vysvětlením je nesporně chybění alternativy k
pasivitě a taky k agresivitě. Obě formy lidského chování, tzn.
pasivita i agresivita, hojně vyživují naši, také v současnosti
dosti zřetelnou náchylnost podléhat manipulacím. K manipulacím,
které v některých oblastech dnešního života nabývají neblahé
intenzity.
Jediným receptem na vyléčení z totality v nás a hlavně k
nabytí nuzbytné imunity vůči manipulacím je asertivita. Osobně mne
o tom přesvědčily mnohaleté zkušenosti s asertivitou i jejím
výcvikem. Přesvědčili se o tom i desítky absolventů tréninku
asertivity, který jsem měl možnost realizovat na východě i západě
naší republiky. Chce se mi důrazně dodat - republiky jednotné,
nedělené nesmyslnými spory ...
Závěrem nemohu opomenout další zkušenost ze života s asertivitou: z téhle cesty nevede cesta nazpátek: Každý, kdo se s
asertivitou na vlastní kůži setkal, je jí natolik poznamenán, že
tato změna je ireversibilní. Povolání klinického psyohologa mne
proto naplňuje hrdostí ze šance k lidské seberealizaci, kterou
osvojení si asertivního životního stylu umožňuje každému jedinci.
Seberealizaci a ne k tzv. plně rozvinuté harmonické osobnosti ..
Nepochybuji, že mi každý, kdo se s asertivitou v celotýdenním
tréninku seznámil, dá plně svou podporu.
Ještě drobná konceptuální poznámka: záběr technik asertivity
v téhle propedeutice asertivity je vskutku jenom úvodem. Pochopitelně, okruh asertivního jednání v přátelských, partnerských,
rodičovských, etc., etc., a jiných vztazích náleží do tzv.
nadstavby asertivity. Zůstává však naděje, že se s nimi setkáme na
stránkách druhého dílu této příručky - a také v našem životě ...
Obsah:
Úvod
Deset asertivních práv
Porovnání charakteristik pasivního, asertivního a agresivního
jedince
Začátky hnutí asertivity
Základní formy a složky asertivity
Metoda asertivních obligací
Hlavní vazby a dimenze asertivity
Trénink asertivity
Technika zpětné vazby
Metody asertivní perzistence - I
1. Asertivní "Ne:"
2. Deska
Metody asertivní perzistence - II
1. Souhlas
2. Negativní aserce
Metody protektivní asertivity
Metody expresivní asertivity
1. Komplimenty
2. Exprese hněvu
Několik vět (na závěr)

Podobné dokumenty

3/2012/1 - Obec Bochovice s místní částí Batouchovice

3/2012/1 - Obec Bochovice s místní částí Batouchovice a) při přezkoumání hospodaření územníhocelku za předchozí roky byly ziištěny následující chyby a nedostatky:

Více

učíme se otevřeně uplatňovat své názory, potřeby a práva

učíme se otevřeně uplatňovat své názory, potřeby a práva Často je ponižuje a pokořuje. Nedbá na práva jiných lidí. Pokud se necítí dobře, obviňuje okolí. Vlastní chyby nebo nedostatky si není schopen přiznat. Nezdary nepřiznává, ale přisuzuje je druhým. ...

Více

Zde - Obec Hory

Zde - Obec Hory výboru zastupitelstva, musím se seznámit se spoustou nezbytných detailů. V majetku se musím zabývat nájemcem školy na nábřeží Palacha, nájem neprobíhá tak, jak by měl. Chci taky pohnout dlouhodobě ...

Více

Teorie a metody sociální práce

Teorie a metody sociální práce • Deviantní subkultury: jsou identifikovány skupiny (kriminálníci, blázni), které jsou považovány za příčinu sociálních problémů. • Rasa: novým kategorizačním znakem populace se stává také rasa. Zá...

Více

stáhni kapitolu v PDF

stáhni kapitolu v PDF břiše, případně špatně popsatelné celkové nutkání, úzkost, strach nebo jiné psychické projevy. Samy výstražné vjemy (někdy se pro ně používá termínu senzorické tiky) bývají bezděčné a vůlí nepotlač...

Více