zde

Transkript

zde

Vysoká škola ekonomická v Praze
Národohospodářská fakulta
Hlavní specializace: Hospodářská politika
"B ANKOVNÍ PRÁZDNINY " V
RÁMCI
V ELKÉ
D EPRESE , MONETÁRNÍ POLITIKA FED U A
HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA PREZIDENTŮ
H OOVERA A R OOSEVELTA
diplomová práce
Autor: Zdeněk Pavlík
Vedoucí práce: PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D.
Rok: 2008
Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a
s použitím uvedené literatury.
Zdeněk Pavlík
V Praze, dne 29. 4. 2008
Poděkování
Touto cestou bych velice rád poděkoval PhDr. Ing. Ladislavu Tajovskému, Ph.D. za
podnětné připomínky a rady při psaní této diplomové práce a za nové životní zkušenosti, které
mne budou po celý život provázet. Ještě bych rád také poděkoval panu PhDr. Radku
Soběhartovi za velmi cenné poznatky, které se vztahovaly k tématu mé diplomové práce.
V neposlední řadě patří moje poděkování mé přítelkyni a mé rodině, kteří měli dostatek
trpělivosti a kteří mne po celou dobu studia podporovali, a zvláště pak při psaní této
diplomové práce.
Anotace
Ve své diplomové práci vystihuji vývoj hospodářství v USA v souvislosti s vývojem
světovým a jeho vliv na jednu z nejtěžších krizí v kapitalistických dějinách, a to z pohledu
ekonomické teorie rakouské školy. Především popsuji vznik Federálního reservního systému a
zhodnocuji jeho politiku, včetně jejího vlivu na hospodářský cyklus. Jakým způsobem se poté
cyklický vývoj americké ekonomiky promítl do finančního sektoru v USA ve dvacátých a
třicátých letech 20. století. Dále popisuji vývoj finančních trhů, investorské prostředí a vliv
monetární politiky na chod celého hospodářství. Vystihuji vývoj Velké deprese, její příčiny,
průběh a důsledky, které se projevily ve finančním sektoru a bankovnictví a jakou měrou se
na intenzitě Velké deprese podílel Federální reservní systém. Objasňuji vývoj hospodářské
politiky prezidentů Hoovera a Franklina Delano Roosevelta, s jejím vlivem na ekonomický,
resp. finanční systém, a pokouším se analyzovat tehdejší bankovní soustavu. Stěžejním
bodem mé práce jsou "Bankovní prázdniny" jako monetární opatření, v rámci souboru
hospodářsko-politických opatření známých pod názvem "New Deal", který byl realizován
z rozhodnutí prezidenta Roosevelta. Stalo se toto monetární opatření úspěšným a může být
považováno za východisko z krize? Vystihuji tedy příčiny tohoto monetárního opatření, čím
bylo vyvoláno, jakou mělo strukturu, jak se projevovalo v oblasti finančních trhů a zda bylo
ekonomicky efektivní či zda způsobilo hospodářské problémy. Nakonec poukazuji na
důsledky „Bankovních prázdnin“, které se staly přínosným ponaučením pro budoucnost v
oblasti finančních trhů, ale také poukázaly na hrozby, které s sebou mohou vládní intervenční
opatření nést. Je tedy možné obávat se podobné události v budoucnu? Závěrem nastiňuji
obavu týkající se ekonomické svobody lidí a jejich rozhodování a možnou paralelu se
současností.
Annotation
In my diploma thesis, I described economic development in USA connected with world
economic development and its influence on one of the greatest crisis in capitalist history. That
all from the point of view of Austrian economic theory. To begin with origination of Federal
Reserve System and valuation of its monetary policy, including its influence on economic
cycle. How cyclical development of american economy exposed into financial sector in the
1920’s and 1930’s. I rendered an account of financial markets, investing environment and
influence of monetary economy on progress of american economy. I represented development
of the Great Depression, its causes, its progression and its consequences, which were
manifested to financial sector in USA in the 1920’s and 1930’s and how was the Great
Depression influenced by Federal Reserve System. Next, I brought to the light the
development of economic policy of the presidents H. C. Hoover and F. D. Roosevelt with
their influence on economic, especially financial system, at that to analyze banking system in
those years, too. Main topic of my diploma thesis is „Bank Holiday“, as a monetary
intervention, which were included in collection of economic-politic „New Deal“, realized by
F. D. Roosevelt. Was this monetary measure successful and could it be considered to be a
starting-point from crisis? I represented cause of the „Bank Holiday“, what was invoked from,
what was its structure, how was displayed to financial markets and whether it was economic
effective or uneconomical, also stand for economic problems? Lastly, I pointed out
consequences of „Bank Holiday“, which were contribution for future development of
financial markets. „Bank Holiday“ also pointed out threats, which could be connected with it
and whether is it possible to be afraid of realizing similar intervention in future? In
conclusion, I outlined an apprehension relating to economic liberty of people and thein
decision-making and potential paralel connection with the present days.
Obsah
ÚVOD ................................................................................................................................................. 1
1
TEORETICKO – METODOLOGICKÁ ČÁST.................................................................... 9
1.1 EKONOMIE, LIDSKÉ JEDNÁNÍ A VLÁDNÍ INTERVENCE ............................................................ 9
1.2 HISTORIE A PRAXEOLOGIE ................................................................................................... 11
1.3 DALŠÍ METODOLOGICKÉ POJMY ........................................................................................... 13
2
1.3.1
Čas, nejistota a inflace ................................................................................................ 13
1.3.2
Strukturální a krizové ideologicko-politické faktory ................................................... 18
VÝVOJ HOSPODÁŘSTVÍ USA PŘEDCHÁZEJÍCÍ VELKÉ DEPRESI ....................... 21
2.1 HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ USA NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ .............................................. 21
2.2 ZALOŽENÍ FEDU A MĚNOVÁ POLITIKA USA V MEZIVÁLEČNÉM OBDOBÍ ............................ 25
2.3 FINANČNÍ KRIZE A VELKÁ DEPRESE .................................................................................... 29
3
2.3.1
Historie finančních krizí předcházejících Velké Depresi ............................................ 29
2.3.2
Finanční, resp. úvěrová, burzovní a bankovní krize a Velká Deprese ........................ 31
PŘÍČINY A PRŮBĚH VELKÉ DEPRESE A MONETÁRNÍHO OPATŘENÍ
„BANKOVNÍ PRÁZDNINY“ ............................................................................................................ 42
3.1 PŘÍČINY VEDOUCÍ K VYPUKNUTÍ VELKÉ DEPRESE .............................................................. 42
3.2 EKONOMICKÝ SYSTÉM PŘEDCHÁZEJÍCÍ „BANKOVNÍM PRÁZDNINÁM“................................ 45
3.2.1
Hospodářská a monetární politika USA a její vliv na bankovní systém...................... 45
3.2.2
Prezident Hoover, FED a jejich politika..................................................................... 49
3.2.3
Hooverův „New Deal“................................................................................................ 53
3.3 „BANKOVNÍ PRÁZDNINY“ A „FEDERÁLNÍ BANKOVNÍ PRÁZDNINY“ .................................... 56
3.3.1
Končící prezident Hoover a bankovní systém ............................................................. 56
3.3.2
„Federální bankovní prázdniny“ navazující na „Bankovní prázdniny“ .................... 60
3.4 VÝVOJ A PRŮBĚH MONETÁRNÍHO OPATŘENÍ „BANKOVNÍ PRÁZDNINY“ ............................. 62
3.5 „EMERGENCY BANKING ACT“ A KONEC „BANKOVNÍCH PRÁZDNIN“.................................. 65
3.6 MĚLY SE „BANKOVNÍ PRÁZDNINY“ STÁT ZÁMINKOU PRO DEVALVACI?............................. 68
4
DŮSLEDKY MONETÁRNÍHO OPATŘENÍ „BANKOVNÍ PRÁZDNINY“ ................. 71
4.1 „GLASS-STEAGALL ACT 1933“ A BANKOVNÍ REFORMY 1933-1935.................................... 71
4.2 LEGISLATIVA REORGANIZACE A REGULACE BANK .............................................................. 75
4.3 MORÁLNÍ HAZARD, NEPŘÍZNIVÝ VÝBĚR A ZTRÁTA PRESTIŽE BANK ................................... 79
4.4 ZÁSAH DO SOUKROMÉHO VLASTNICTVÍ A SYSTÉMOVÁ NEJISTOTA..................................... 81
4.5 VZNIK SYSTÉMU NÁRODNÍHO ÚČETNICTVÍ ......................................................................... 85
5
OMYLY SPOJENÉ S „NEW DEALEM“ A F. D. ROOSEVELTEM .............................. 87
5.1 „NEW DEAL“ SE STAL ZÁKLADEM PRO „VYBŘEDNUTÍ“ Z KRIZE ......................................... 88
5.2 „NEW DEAL“ SE STAL EKONOMICKY A POLITICKY ÚSPĚŠNÝM ............................................ 90
5.3 F. D. ROOSEVELT BYL VŠEOBECNĚ VELMI RESPEKTOVÁN .................................................. 92
6
„BANKOVNÍ PRÁZDNINY“ JAKO TRIANGULÁRNÍ INTERVENCE, ANEB
SVOBODA V OHROŽENÍ ................................................................................................................ 94
6.1 „BANKOVNÍ PRÁZDNINY“ JAKO TRIANGULÁRNÍ INTERVENCE............................................. 95
6.1.1
Svobodný trh a státní zásahy do trhu .......................................................................... 95
6.1.2
Triangulární intervence „Bankovní prázdniny“ jako součást „New Dealu“ ............. 98
6.1.3
Stala se triangulární intervence „Bankovní prázdniny“ nevyhnutelnou?................. 101
6.1.4
Alternativní přístup k „Bankovním prázdninám“ ..................................................... 104
6.2 „BANKOVNÍ PRÁZDNINY“ A DALŠÍ VLÁDNÍ OPATŘENÍ, ANEB SVOBODA V OHROŽENÍ ...... 107
6.2.1
Regulace úvěru, měny a vlastnických práv ............................................................... 107
6.2.2
Vedlejší projevy omezování svobody......................................................................... 111
6.2.3
Regulace zahraničního obchodu ............................................................................... 113
6.2.4
Možná paralela se současností, aneb opět svoboda v ohrožení................................ 115
ZÁVĚR........................................................................................................................................... 118
ZAMYŠLENÍ I. – FEDERÁLNÍ RESERVNÍ SYSTÉM JE (NE)POTŘEBNÝ...................... 132
ZAMYŠLENÍ II. – FED JE NYNÍ NEJVĚTŠÍ VINÍK SVĚTOVÉHO HLADU.................... 134
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ................................................................ 138
Použité prameny:.................................................................................................................... 138
Odborné studie a literatura:................................................................................................... 140
Internetové zdroje:.................................................................................................................. 144
SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK V PŘÍLOZE ................................................................... 146
Obrázky: ................................................................................................................................. 146
Tabulky:.................................................................................................................................. 146
PŘÍLOHY ...................................................................................................................................... 147
Obrázky: ................................................................................................................................. 147
Tabulky:.................................................................................................................................. 155
SHRNUTÍ (SUMMARY).............................................................................................................. 159
KLÍČOVÁ SLOVA (KEY WORDS)........................................................................................... 162
JEL KLASIFIKACE (JEL CLASSIFICATION).............................................................................. 162
„Bankovní prázdniny“ v rámci Velké Deprese, monetární politika FEDu a hospodářská
politika prezidentů Hoovera a Roosevelta
Úvod
Monetární vývoj ve Spojených státech amerických (dále USA) se na počátku nového
tisíciletí dostává do značných problémů, jejichž kořeny sahají daleko do historie. Monetární
politika USA se potýká s velmi vážným problémem, který se vyprofiloval v důsledku její
nadměrné inflační politiky utvářející se po celé 20. století.1 Totiž, původní decentralizovaná
struktura americké ekonomiky se na začátku tohoto století začala měnit na silnou
centralizovanou podobu amerického (super)státu. Monetární, ale i fiskální, politika se stávaly
stále více centralizované, což lze doložit vznikem americké centrální banky, která zajistila
monopolizaci měny a harmonizaci daní, především zavedením daně z příjmů. Historie
americké hospodářské politiky nabízí ohromné množství příkladů, v rámci nichž při výskytu
krize, jakou Velká hospodářská krize, resp. Velká Deprese bezpochyby byla, tato politika
ekonomickou situaci nezlepšila, ba naopak, spíše ji zhoršila. Rád bych se proto zaměřil na
zvýšenou dynamiku společenských, především politických, procesů, které vedly (a stále
vedou) k omezování kontroly nad životy nejen amerických občanů a svěřovaly ji do rukou
vlády a jejích úředníků. To vše pod záminkou tyto lidi ochraňovat.2 Z tohoto důvodu si
pokládám otázku jako slavný ekonom Robert Higgs3, o tom, zda stát začal americké občany
chránit a zda je chrání i nyní?
Na inflačním vývoji americké ekonomiky se nemalou měrou podílel bankovní sektor, který
je „řízen“ (regulován a dohlížen) centrální bankou, jež má k dispozici státem udělovaný
monopol na emisi peněz. V bankovním sektoru se stále silněji projevovala provázanost
finančních trhů, a to po celé 20. století, a ovlivňovala činnost centrálních bank na celém světě,
což platí také pro současnost a v dohledné budoucnosti tomu nebude jinak.4 Historii v peněžní
oblasti velmi trefně vystihl J. G. Hülsmann5: „Dějiny měn ve 20. století nakonec nejsou ničím
jiným než dějinami četných pokusů zbavit se vzácných kovů, aby se poté na trhu pomocí
1
Vývoj míry inflace v USA v letech 1750-2000 je zachycen na obrázku číslo 1 v příloze.
Higgs, R. (2006): Politická ekonomie strachu, Liberální institut, Praha, 2006. Strana 8-9.
3
Robert Higgs je jedním ze slavných teoretiků, který se zabývá politickou ekonomií růstu vlády. Profesor Higgs
je jedním z nejlepších světových odborníků na problematiku růstu moci státu v USA za posledních 200 let. [Viz:
Tamtéž. Strana 7.].
4
Vývoj TMS (skutečné nabídka peněz), kterou definoval Rothbard, jako množství peněz v ekonomice (v tomto
případě v USA), které je dostupné pro okamžité použití ve směně, je zachycen na obrázku číslo 8 v příloze.
5
Jörg Guido Hülsmann je výzkumný pracovník Ludwig von Mises Institute a State University of New York
v Buffalu.
2
-1-
papírových peněz mohly toky příjmů přesměrovat politicky žádoucím směrem.“6 Úvěrová
expanze bank kontrolovaná centrálními bankami se v minulosti mnohokráte „vymkla z rukou“
jak samotným bankám, tak bankám centrálním, čímž napomohla cyklickému vývoji
ekonomiky v USA a v ostatních státech vyspělého kapitalistického světa. Úvěrová expanze
také byla jednou z největších příčin vzniku jedné z nejtěžších krizí v dějinách kapitalismu –
Velké hospodářské krize a následných monetárních opatření a vládních intervencí, které byly
realizovány tehdejšími aktéry hospodářské politiky (za aktéry bych považoval takové
ekonomické subjekty, jejichž chování nejvíce hospodářskou politiku ovlivňuje). Pokusím se
nalézt odpověď na otázku, zda se tehdejší vládní představitelé a hlavní tvůrci americké
měnové politiky stali opravdovými „zachránci“ lidských životů nebo jejich postupnými
„násilníky“.
Pohledem do minulosti monetární politiky USA jako součásti politiky hospodářské je
možné usuzovat na současný vývoj monetární, resp. celkové hospodářské politiky.7 Otázkou
zůstává, jak se promítal minulý vývoj monetární politiky Federálního reservního systému
(dále také FED),8 bankovního sektoru a finančních institucí do ekonomického vývoje USA.
Přesněji řečeno, jak vývoj těchto institucí ovlivňoval chování a jednání amerických občanů,
resp. jejich vlastní životy, ale i lidí ostatního světa. Dále, zda je možné nalézt určitou
podobnost s vývojem současným, popřípadě budoucím. Byla to svobodná tržní cesta, která
vytvořila prostor pro vznik centrální autority, aby mohla zajišťovat „zdraví“ finanční systém a
následně prosperující ekonomiku, nebo se vznik FEDu stal předmětem partikulárních zájmů
určitých skupin amerického obyvatelstva, aby si zajistili své rostoucí zisky a své zvětšující se
bohatství? Přispělo vytvoření systému centrálních bank v USA ke zmírnění důsledků Velké
Deprese a bankovní krize nebo by krize nikdy „nevypukla“ bez fungování centrální měnové
6
Rothbard, M. N. (2001): Peníze v rukou státu, Liberální institut, Praha, 2001. Strana 126.
Důležité však je mít na paměti, že historie je uspořádaným souborem všech zkušeností a záznamů o těchto
zkušenostech, které se týkají lidského jednání. Toto jednání již proběhlo v minulosti a nikdy se nemůže přesně
opakovat. [Viz: Mises L. (1949): Human Action – Chapter II. The Epistemological Problems of the Sciences of
Human Action [on-line], Ludwig von Mises Institute, 2008, [Citace 13. 3. 2008]. Dostupné z www:
http://www.mises.org/humanaction/chap2sec1.asp.]. Historie tedy zkoumá již proběhlé konkrétní lidské
rozhodování s jeho náhodnými a nespecifikovanými okolnostmi. Tyto okolnosti se nikdy přesně opakovat
nebudou, a proto se také nikdy přesně historie nemůže opakovat. Na druhou stranu je důležité poznamenat, že
historické zkušenosti mohou být poučné pro realizaci současných a budoucích lidských jednání a mohou tak
pomoci poučit se aktérům hospodářské politiky v jejich rozhodování.
8
FED = Federal reserve system je systém 12 centrálních bank USA (tj. centrální bankovní systém USA), který
od roku 1913 řídí monetární politiku USA s důrazem na stabilitu cen a hospodářský růst. Složení 12 centrálních
bank USA je následující: New York, Atlanta, Boston, Chicago, Cleveland, Dallas, Kansas City, Minneapolis,
Philadelphia, Richmond, San Francisco, St. Louis.
7
-2-
autority – FEDu a jeho centralizované monetární politiky, resp. když už by vypukla, byla by
mnohem slabší a kratší? Jakou roly hrály banky při utváření tohoto systému a jak ovlivnily
rozhodování vládních administrativ, které se snažili krizovou situaci řešit?
Úkolem mé práce dále je posoudit hospodářsko-politické opatření „Bankovní prázdniny“
z roku 1933, které vstoupilo do historie pod názvem „Federální bankovní prázdniny“9 (dále
„Bankovní prázdniny“), jež byly realizovány na základě administrativního rozhodnutí
tehdejšího amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta10 (dále také FDR). Toto
vládní intervenční opatření mělo dalekosáhlé důsledky do rozhodování amerických občanů,
do jejich soukromých a majetkových práv a v neposlední řadě do jejich svobody. Svobodný
trh11 byl v tomto případě pouhou myšlenkou, protože lidská svobodná rozhodování podléhala
násilí ze strany státu. Státní zásah „Bankovní prázdniny“, jehož příčinou se staly mimo jiné
sílící a početnější rozmanité vládní intervence v oblasti monetární a fiskální politiky
zasahující do chodu amerického hospodářství, totiž ovlivnil vývoj bankovního sektoru a
centrálního bankovnictví na mnoho let dopředu. Tyto skutečnosti v určité míře přetrvávají do
současnosti a s největší pravděpodobností nás budou ovlivňovat i v budoucnu.
Ve své práci bych se pokusil vystihnout základní rysy monetárního vývoje USA na počátku
20. století, jakým způsobem přispěl tento vývoj k nejtěžší krizi v dějinách kapitalismu a
k jedné z nejtěžších bankovních krizí v historii světových dějin. Jakou měrou se na tomto
vývoji podílel rozhodovací aparát FEDu a aktéři tehdejší fiskální politiky v čele s prezidenty
Herbertem Clarkem Hooverem12 a Franklinem Delano Rooseveltem. Velice zajímavé je
9
Některá literatura označuje toto hospodářsko-politické opatření jako Rooseveltovy „Bankovní prázdniny“.
Franklin Delano Roosevelt (FDR) se narodil 30. ledna 1882 a zemřel 12. dubna 1945. Stal se americkým
politikem a 32. prezidentem USA. Jeho prezidentské období bylo v letech 1933–1945. Svůj prezidentský úřad
zastával nejdéle ze všech amerických prezidentů a byl jediným, který byl zvolen do úřadu prezidenta čtyřikrát.
Především v důsledku svých hospodářsko-politických rozhodnutí (mezi nejznámější patří tzv. New Deal I. z let
1933-1935 a New Deal II. z let 1935-1936) a charismatem bývá řazen mezi nejuznávanější, ale i
nejzatracovanější světové státníky a mezi nedůležitější osobnosti historie 20. století. [Viz: Otevřená
encyklopedie Wikipedie (2008): Frenklin Delano Roosevelt [on-line], Wikipedia.org, 2008 [Citace 13. 3. 2008].
Dostupné z www: http://cs.wikipedia.org/wiki/Franklin_Delano_Roosevelt.].
11
Na svobodném trhu, který využívá nepřímé směny v podobě peněžní ekonomiky, producenti statků (zboží a
služeb) prodávají tyto statky za peníze, neboli peněžní komoditu, a tyto peníze poté využívají k nákupům jiných
statků, které sami chtějí spotřebovávat a které jim přinášejí užitek. [Viz: Rothbard, M. N. (2005): Zásady
ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů, Liberální institut, Praha, 2005. Strana 142.].
12
Herbert Clark Hoover se narodil 10. srpna 1874 a zemřel 20. října 1964. Pocházel z rodiny Kvakerů,
přistěhovalců z Německa a Švýcarska. Jeho rodiče zemřeli v jeho mládí. Stal se americkým politikem a poté také
31. prezidentem USA, svůj prezidentský úřad zastával v letech 1929–1933. Je znám také tím, že byl prvním
americkým prezidentem, který se narodil západně od řeky Mississippi. [Viz: Otevřená encyklopedie Wikipedie
10
-3-
zkoumat příčiny vedoucí k vypuknutí Velké hospodářské krize, v ekonomické literatuře
známé jako Velká deprese, protože v tomto tématu se mnoho ekonomických teorií značně
odlišuje. Slavný ekonom Chicagské školy Milton Friedman13 k tomu poznamenal: „Krize také
způsobila dalekosáhlé změny v profesionálních ekonomických názorech. Hospodářský kolaps
rozbil dlouho sdílené mínění, které zesílilo ve dvacátých letech, že monetární politika je
mocným prostředkem k zachování hospodářské stability. Názor se posunul k opačnému
extrému, že "peníze nehrají žádnou roli. John Maynard Keynes, jeden z největších ekonomů
dvacátého století, nabídl alternativní teorii. Vlna keynesiánské revoluce nejenže zaplavila
ekonomii, ale také poskytla přitažlivé zdůvodnění a návod k rozsáhlým státním zásahům.
Názorový posun ve veřejnosti a mezi ekonomy vycházel z nepochopení skutečných událostí.“14
Friedman poukázal na to, že krize nebyla způsobena zhroucením kapitalismu a soukromého
vlastnictví, nýbrž realizací mnoha vládních intervencí nejen v oblasti monetární politiky. Rád
bych tedy vyložil podstatu hospodářsko-politického rozhodnutí o vládní intervenci „Bankovní
prázdniny“ a objasnil jeho příčiny, průběh a důsledky s jeho vlivem na tehdejší bankovní
soustavu. „Bankovní prázdniny“ se, jako jedna z mnoha Rooseveltových administrativních
intervencí, nesmazatelně zapsaly do historie USA. Chtěl bych zhodnotit ekonomickou
(ne)efektivnost a (ne)smyslnost tohoto státního zásahu ovlivňujícího rozhodování bank a
soukromé vlastnictví vkladatelů s jeho dopadem na lidské jednání, včetně lidské ekonomické
svobody. V souvislosti s tímto zůstává částečně nezodpovězená otázka, která asi nikdy přesně
objasněna nebude, zda by si trh a spontánní rozhodování jeho účastníků vynutili podobné
opatření či zda by trh sám dokázal reagovat jinak – účinněji?
Velká Deprese jako „ekonomický prostor“ pro realizaci mnoha vládních intervencí
v monetární oblasti v čele s „Bankovními prázdninami“, představuje globální ekonomické
zhroucení ve dvacátých a třicátých letech 20. století, a to nejen v USA. Při zpětném pohledu
do těchto let bych upozornil na nový způsob pronikání a rozšiřování státní moci, a to
v podobě nárůstu počtu vládních úředníků, ale také rozšiřování jejich působnosti
(2008): Herbert Hoover [on-line], Wikipedia.org, 2008 [Citace 13. 3. 2008]. Dostupné z www:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Herbert_Hoover.].
13
Milton Friedman (narozen 1912) je jeden z nejslavnějších ekonomů druhé poloviny 20. století. Stal se čelním
představitelem tzv. Chicagské školy. Je velkým odpůrcem keynesovské ekonomické teorie, čelním
představitelem klasického liberalismu a zakladatelem ekonomického směru zvaného monetarismus. [Viz:
Holman, R. a kol. (2001): Dějiny ekonomického myšlení, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2001. Strana 429-431.].
14
Friedman, M. Friedman, R. (1992): Anatomie krize [on-line]. In. Friedman, M., Friedman R. (1992): Svoboda
volby
[Citace
13.
3.
2008],
Liberální
institut,
Praha,
1992.
Dostupné
z
www:
http://www.libinst.cz/stranka.php?id=162.
-4-
prostřednictvím zvyšování jejich rozpočtů. Z ekonomického hlediska se jedná o významný
problém, protože rozšiřování byrokratického aparátu vlády má absolutně odlišné (negativní)
dopady na ekonomickou svobodu lidí, než rozšiřování byrokracie v sektoru soukromém.15
Především v době vlády amerických prezidentů Hoovera a Roosevelta se změnila ekonomická
podoba celých USA, protože značným způsobem zesílila státní moc, s čímž se „ruku v ruce“
zvyšovalo povědomí o tom, že jedině vláda dokáže přerušit krizi a odstranit její projevy a její
následky. Rád bych proto zjistil, proč právě americká měnová politika chybovala v této
situaci, kterou bych označil jako nejhlubší možné dno hospodářského cyklu?16 Další otázkou
je, proč měnová politika FEDu pochybila při rozhodování o výši peněžní nabídky a proč
banky nedokázaly zabránit tak rozsáhlému poklesu svých aktiv. Často bývají zveřejňovány
otázky, které odkazují na údajnou všemohoucí rozhodovací politiku FEDu typu: Proč FED
neposkytl bankám likviditu při zvýšeném zájmu klientů o vybírání vkladů? Nebo, jaká
taktická chyba, tragický omyl či náhodná souhra událostí dovolila mezi srpnem 1929 a
březnem 1933 poklesnout peněžní nabídce o 25 %, poptávce obyvatel po vkladech u
bankovních institucí, a také znehodnocení dolaru jako světové měny? Všechny tyto otázky17
spolu velmi úzce souvisí a poskytují společnou odpověď na to, zda by bylo možné těmto
monetárním zkušenostem předejít a zároveň mohou pomoci poodhalit to, zda se tyto
zkušenosti mohou opakovat.
V průběhu několika minulých let, ale v poslední době stále častěji, je každodenní záležitostí
většiny investorů, manažerů, aktérů regulatorních orgánů, ale i běžných občanů sledování
vývoje světových finančních trhů, bankovního sektoru, včetně jednotlivých finančních
institucí s největším akcentem na vývoj těchto skutečností v USA. Toto je také jedním
z důvodů, proč jsem se rozhodl analyzovat hospodářskou politiku z období Velké deprese.
V této době se totiž americká ekonomika potýkala v oblasti monetární politiky s určitými
podobnostmi s vývojem dnešním, avšak znovu připomínám, že historie je identicky
neopakovatelná – uplynulo již mnoho let, v rámci nichž tuto politiku značně změnil proces
15
Higgs, R. (2006): Politická ekonomie strachu, Liberální institut, Praha, 2006. Strana 5.
Se stoprocentní jistotou nemohu říci, že toto dno hospodářského cyklu bude někdy v budoucnosti překonáno.
Proto pouze platí, že toto dno bylo prozatím nejhlubší v historii kapitalistických ekonomik.
17
Brunner, K., Meltzer, A. H. (1968): What Did We Learn from the Monetary Experience of the United States in
the Great Depression? [on-line], The Canadian Journal of Economics/Revue canadienne d'Economique, 1968.
Článek 1, číslo 2. Strana 334-348 [Citace 13.3.2008]. Dostupné z www: http://links.jstor.org/sici?sici=00084085%28196805%291%3A2%3C334%3AWDWLFT%3E2.0.CO%3B2-%23.
16
-5-
podnikatelského objevování18 a tržní dynamiky. Projevy a důsledky monetární a fiskální
politiky ve dvacátých a třicátých letech 20. století, které se následně projevily v rozhodování
výrobců a spotřebitelů, včetně hospodářské politiky samotné, by mi měly pomoci osvětlit
jejich charakter a účinnost v rámci amerického ekonomického systému právě v době Velké
deprese. Možná se mi podaří nalézt určitou paralelu se současným, resp. budoucím vývojem,
která však může být užitečná, ale zároveň mylná. Téma vládních intervencí do fungování
tržního systému je velmi přínosné pro pochopení lidského jednání a ekonomiky jako celku,
což mne vedlo k tomu, aby se právě státní zásah „Bankovní prázdniny“, stal předmětem mé
diplomové práce.
Tato diplomová práce je rozdělena do několika oblastí, které umožňují vytvořit určitou
strukturu, pomocí níž bych rád analyzoval vývoj amerického hospodářství a hospodářské
politiky USA s jejich vlivem na jednu z nejtěžších krizí v dějinách kapitalismu a dopady
státních zásahů do chodu celého ekonomického systému.
V první části jsem rozpracoval základní teoretická východiska nezbytná pro pochopení
fungování tržní ekonomiky a různých vládních intervencí. Dále jsou zde zachyceny
ekonomické pojmy, které se objevují v celé práci. Tyto pojmy vycházejí z teorie rakouské
ekonomické školy a jsou relevantní pro pochopení celého tématu.
Ve druhé kapitole je stručně popsán hospodářský vývoj USA ve dvacátých a třicátých
letech 20. století s vazbou na vývoj světový. Vystihuji zde ekonomický vývoj předcházející
Velké depresi a snažím se vyložit aspekty týkající se založení FEDu, měnové politiky USA
v době První světové války a následné měnové politiky v období meziválečném. Dále
poukazuji na to, že Velká deprese byla do značné míry finanční krizí provázenou především
krizí bankovního sektoru a krizí burzovní, což znamenalo, že Velká Deprese se stala
předmětem hospodářských experimentů americké monetární a fiskální politiky, v čele s vládní
intervencí „Bankovní prázdniny“.
Ve třetí části shrnuji příčiny a průběh hospodářsko-politického opatření „Bankovní
prázdniny. Analyzuji hospodářskou politiku prezidenta Hoovera, včetně jeho opatření, která
18
Teorii podnikatelského objevování (entrepreneurial discovery) poprvé použil Ludwig von Mises a dále ji
rozpracoval F. A. Hayek a velmi přehledně ji zpracoval Israel Kirzner.“ Entrepreneurial discovery v krátkosti
znamená proces určitého podnikatelského odhalování, vyhledávání nebo prozkoumávání a využívání různých
příležitostí ze strany podnikatele, který se snaží dosáhnout zisku. Více k této teorii naleznete v: Kirzner, I.
(1998): Jak fungují trhy [on-line], Liberální institut, Praha, 1998 [Citace 13.3.2008]. Dostupné z www:
http://www.libinst.cz/etexts/kirzner.pdf.
-6-
krizi víceméně prodloužila, namísto jejich původně očekávaného zlepšení. Snažím se
vystihnout nejdůležitější aspekty Hooverova hospodářského programu tzv. „Hooverova New
Dealu“ a jeho vliv na banky a finanční systém. Dále si pokládám otázku, zda byly příčiny
vedoucí k vypuknutí Velké deprese a údajné potřeby vládní intervence, v podobě
„Bankovních prázdnin“, monetárního původu. V této kapitole také analyzuji tehdejší
bankovní systém, systém jeho regulace a vliv monetární politiky FEDu společně
s administrativními opatřeními „z dílny“ prezidenta Roosevelta. Snažím se poukázat na
samotné hospodářsko-politické opatření „Bankovní prázdniny“ jako na státní zásah, který měl
specifický konec v podobě několika bankovních reforem, z nichž první – přechodnou – byl
speciální „bezpečnostní“ zákon: „Emergency Banking Act 1933“. Kromě toho ještě nastiňuji
otázku, zda se „Bankovní prázdniny“ měly stát záminkou pro devalvaci amerického dolaru a
zda pomohly bankovní krizi vyřešit či nikoli?
Ve čtvrté kapitole objasňuji důsledky vládní intervence „Bankovní prázdniny“ a samotnou
skutečnost, že byly. Nejznámější důsledky plynoucí z realizace bankovních prázdnin, včetně
intervencí předchozích, jsou bankovní reformy známé jako „Glass-Steagall Act 1933“ a
následný „Banking Act 1935“. „Glass-Steagall Act 1933“ s sebou nesl určité povinnosti a
údajné zkvalitnění bankovního a celého finančního systému, např. v podobě státního pojištění
vkladů, striktního oddělení komerčního a investičního bankovnictví, zákazu úročení běžných
depozit a dalších regulatorních prvků FEDu, včetně jeho administrativních částí. Poukazuji na
nově vzniklou legislativu, která se týkala reorganizace a regulace bank a novou legislativu
zahrnující vznik Systému národního účetnictví. V této části ještě zachycuji určité negativní
dopady, které plynuly z „násilné“ realizace výše uvedených bankovních zákonů – nejznámější
dopady jsou morální hazard a nepříznivý výběr, ale také zásah do soukromého vlastnictví lidí
a bank, včetně omezení jejich svobody.
V páté kapitole analyzuji chování amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta,
jeho hospodářskou politiku a omyly spojené s jeho osobou a jeho politikou, které jsou často
publikovány v ekonomické literatuře.
Na závěr objasňuji podstatu státního zásahu „Bankovní prázdniny“ jako vládní intervence,
která byla vyvolána předchozí vlnou jiných státních intervencí. Na samotnou realizaci tohoto
opatření se totiž opět „nabalily“ další nové intervence a nové systémy regulace, které
-7-
posilovaly moc regulatorních orgánů.19 Nakonec poukazuji na to, že jakákoli vládní
intervence, v tomto případě se jedná o „Bankovní prázdniny“ a s nimi spojené intervence –
regulace měny, regulace úvěru, regulace vlastnických práv či regulace zahraničního obchodu,
povede k ohrožení individualismu, rozhodování lidí za „sebe sama“ a podle svých přání
(pomocí využití vzácných výrobních faktorů) a také, a to především, povede k ohrožení lidské
svobody.
Nakonec úvodní části bych ještě rád připomenul některá významná díla, která mi byla
oporou při tvorbě mé diplomové práce. Nejdůležitějším podkladem při tvorbě této práce se
staly knihy slavných ekonomů rakouské školy Israela Kirznera (Jak fungují trhy), Josefa Šímy
(Trh v prostoru a čase) a především Murrayho N. Rothbarda (Zásady ekonomie a Peníze
v rukou státu). Nemalou úlohu sehrály také díla slavných liberálních tvůrců Henryho Hazlitta,
Roberta Higgse a Miltona Friedmana. Nesmím opomenout zdůraznit četné články Liberálního
institutu, CEPu či Ludwig von Mises Institute, dále elektronické zdroje poskytované
knihovnou CIKS, která je součástí Vysoké školy ekonomické a také univerzální vědeckou
knihovnou Akademie věd ČR (KNAV). Konečně bych chtěl velice poděkovat za velmi
důležité poznatky Ladislava Tajovského a Radka Soběharta z Katedry hospodářských dějin
Vysoké školy ekonomické, kteří mi poskytli nesčetné množství rad a připomínek při psaní
této diplomové práce.
19
Regulace ze strany státu do fungování americké ekonomiky je možné vysledovat v tabulce číslo 1 v příloze.
-8-
1 Teoreticko – metodologická část
1.1
Ekonomie, lidské jednání a vládní intervence
Problematikou ekonomických krizí, a následných reakcí vládních představitelů, v rámci
hospodářských cyklů kapitalistických ekonomik, se zabývá mnoho ekonomických teorií.
Jednou z nejsilnějších ekonomických krizí se také stala Velká hospodářská krize 30. let –
v ekonomické literatuře nejčastěji označovaná jako Velká deprese – která zasáhla do všech
oblastí hospodářského, ale i politického, sociálního a kulturního života. Tato událost
představovala naprostý hospodářský kolaps v „euroatlantském“ prostředí, resp. v USA a ve
většině evropských kapitalistických zemí, jehož jedním z projevů se stala finanční krize,
především v podobě krize úvěrové, bankovní a burzovní. Finanční krize se díky provázanosti
euroatlantského systému a globalizaci, která byla v meziválečných letech značná, dotkla
celého světa. Velmi významně se projevila v nejvyspělejší kapitalistické zemi – v USA.
Průběh Velké Deprese a její následky byly srovnatelné s válečným utrpením, při kterém lidé
přicházeli o své úspory, o schopnost dostát svým závazkům a častokráte o schopnost uživit
sama sebe. Zdaleka nejhorším důsledkem však bylo, že lidé přicházeli o naději – naději
v mírové soužití, pokoj, lásku a ve své jednání.
Bez pochopení základních stavebních kamenů ekonomie – vědy, pomocí níž se zkoumají
ekonomické krize a reakce aktérů hospodářské politiky na tyto krize, v podobě různých
intervencí a regulací – není možné pochopit základní aspekty těchto krizí a následných
vládních opatření. Ekonomie je nejmladší společenskou vědou, která se zabývá lidským
jednáním (lidským rozhodováním). Tato nejmladší společenská věda pomohla odkrýt
„pravidelné skutečnosti v následnosti a vzájemné propojenosti tržních jevů“, čímž se podařilo
doplnit a uzavřít celý systém učení založený na tradicích. Ekonomie se vytvořila do podoby
znalostního učení, které není možné chápat jako matematiku, fyziku, logiku, psychologii či
biologii. Veškeré lidské hodnoty jsou předmětem lidského rozhodování. Všechny prostředky
vedoucí k dosažení cílů (ekonomie není vědou o volbě cílů) si každý člověk seřazuje na své
stupnici hodnot. Vždy se rozhoduje pro tu, která je na stupni nejvyšším. Pokud zkoumáme
ekonomické problémy, musíme začínat od aktu volby, čímž se ekonomie odlišuje od
tradičního chybného konceptu poznávání, v rámci něhož se filozofové pokoušeli rozluštit
-9-
aspekty lidství jako celku či holistická pojetí typu církev, rasa nebo národ.20 Mises21 k tomu
uvádí: „Filozofové (neekonomové) celkem arbitrárně stanovovali cíle, k nimž musí chování
těchto celků spět, avšak nedokázali uspokojivě zodpovědět otázku, jaké faktory jednotlivce
nutí k tomu, aby byl cíl sledovaný nevyhnutelnou evolucí celku dosažen“.22
Pro mou analýzu je tedy podstatná skutečnost, že jednou z hlavních implikací pojmu
lidského jednání je, že pouze jednotlivec může jednat. Jedině jednotlivý člověk si vytváří své
cíle a poté jedná, aby je uskutečnil. Jednání určitých kolektivů, regionů, států či vlády je proto
z praxeologického hlediska (o praxeologii v následujícím textu) nemožné. Stejně tak vláda je
závislá na jednání svých individuálních členů. Z tohoto důvodu říci, že vláda se rozhodla
(vláda jedná) je pouhou „metaforou“. Profesor Rothbarda k tomu uvádí: „ve skutečnosti jsou
určití lidé v nějakých vztazích s ostatními jednotlivci a jednají způsobem, který je všeobecně
nazýván „vládou““.23 V dalším textu se budu ztotožňovat s metaforou, že „vláda (či FED)
jedná“, což znamená, že při užití tohoto výrazu je potřeba mít na paměti, že jednají jednotliví
členové vlády. Nejmarkantnější je tato situace u rozhodování o hospodářské politice USA
prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem, který často působil jako by jednal sám jménem
vlády.24
Nemalý význam pro správné pochopení ekonomické teorie a jejího vysvětlení ekonomické
krize, včetně následných reakcí aktérů hospodářské politiky, má sledování daného činu vlády
nebo vládního opatření nejen na jednu skupinu, ale také na všechny ostatní skupiny. Většina
lidí má však sklon vidět pouze bezprostřední dopad, nebo dopad jen na určité ekonomické
subjekty, resp. na určitou skupinu lidí, přičemž nezkoumají dlouhodobé dopady a přehlížejí
druhotné důsledky. Právě umění ekonomie se opírá o zkoumání nejen bezprostředních, ale i
dlouhodobých důsledků vládních intervencí. Nejvýstižněji popsal sledování krátkodobého
20
Mises L. (2006): Lidské jednání: Pojednání o ekonomii [on-line], Liberální institut Praha 2006. Strana 1-9.
[Citace 17. 3. 2008]. Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/mises_ha_part_1.pdf.
21
Ludwig von Mises (1881-1973) byl představitelem třetí generace rakouské školy. Je znám hlavně svou
iniciativou ve sporu o racionalitu socialistického hospodářství a jako neústupný obhájce klasického
hospodářského liberalismu a dále individualismu. Je považován za duchovního otce praxeologie. [Viz: Holman,
R. a kol. (2001): Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha, 2001. 2. vydání. Strana 264.].
22
Mises L. (2006): Lidské jednání: Pojednání o ekonomii [on-line], Liberální institut Praha 2006. Strana 1.
23
Rothbard, M. N. (2005): Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů, Liberální institut, Praha,
2005. Strana 1-2.
24
Více k osobnosti Franklina Delano Roosevelta je uvedeno v 5. kapitole této práce.
- 10 -
zájmů25 Frederic Bastiat ve svém díle „Co je a co není vidět“.26 Moje analýza se tedy „opírá“
o důsledky vládních opatření ovlivňující všechny skupiny lidí. Předem bych předeslal, že toto
bezbřehé sledování pouze toho, co je vidět, bylo typické pro administrativně řízenou politiku
Franklina Delano Roosevelta. Proto, jestliže budu analyzovat podobu násilné vládní
intervence do svobodného rozhodování ekonomických subjektů působících na trhu, kterou se
bezesporu staly i „Bankovní prázdniny“, nesmím tyto základní stavební kameny ekonomie
opomenout.
1.2
Historie a praxeologie
Ekonomie se tedy stala vědou o lidském jednání, jež v sobě zahrnuje dvě hlavní oblasti, a
sice: (1) historii a (2) praxeologii. Historie je systematicky uspořádána ze všech zkušenostních
dat, která se vztahují k lidskému jednání. Zabývá se konkrétním lidským jednáním a obsahem
tohoto jednání. Historie studuje individuální volbu každého člověka, která s sebou nesla
očekávané i neočekávané důsledky. Historie obsahuje jakékoli pojetí lidských rozhodnutí a
lidských činů a v rámci těchto aktivit může být jak obecná, tak také zaměřená na užší oblasti27
– například historie monetární politiky jako součásti státních zásahů do fungování
ekonomického systému a lidských aktivit. Minulý vývoj monetární politiky je předmětem
historické vědy. Tento vývoj nám nemůže sdělit nic k tomu, co by platilo pro jakékoli lidské
jednání jak současné, tak i budoucí. Studiem historie se člověk učí a stává se uvážlivějším a
moudřejším, ale historické studium samo o sobě neposkytuje žádné vědomosti a dovednosti
využitelné pro řešení konkrétních problémů.
25
V tomto díle je popsán příklad, který se týká rozbité výlohy, pomocí kterého si můžeme ukázat význam
sledování veškerých dopadů vládních intervencí. Malý chlapec rozbije okenní tabuli jednomu pekaři. Lidé se
ptají, kolik bude stát nová okenní tabule, která musí být vyměněna? Argumentují, že nová okenní tabule zajistí
práci sklenáři, který tak získá nové prostředky. Můžeme tedy vyvozovat, že malý chlapec pomohl vytvořit novou
kupní sílu? Představuje tedy rozbití okna veřejné dobrodiní? Neekonom toto takto popisuje, ale správný ekonom
vidí celou věc komplexně – na všechny strany stejně. Lidé a neekonomové totiž nevidí potencionální třetí stranu,
např. ševce, který mohl získat peněžní prostředky od „našeho“ pekaře, který si u tohoto ševce plánoval koupit
nové boty. Lidé na ševce zapomněli, protože vidí pouze první část problému, vidí bezprostředně na vlastní oči
pekaře s rozbitou výlohou a sklenáře, který získal práci. Avšak, realita je taková, že společnost přišla o okenní
tabuli a boty, které by si pekař býval koupil. Společnost je proto právě o tyto boty chudší, což je právě to, co
mnoho lidí nevidí. [Viz: Hazlitt, H. (2005): Ekonomie v jedné lekci. Praha: Alfa Publishing a Liberální institut,
2005. Strana 22-23.].
26
Dílo je dostupné z www: http://www.econlib.org/library/Bastiat/basEss1.html#bottom nebo v knize Frederica
Bastiata „Co je a co není vidět“, Liberálního institut, Praha, 1999 v české verzi.
27
Hazlitt, H. (2005): Ekonomie v jedné lekci. Praha: Alfa Publishing a Liberální institut, 2005. Strana 29.
- 11 -
Zkušenost, kterou by se měla zabývat věda o lidském jednání, existuje pouze v podobě
zkušeností komplexních jevů. Žádný laboratorní experiment není možné v oblasti lidského
jednání uskutečnit.28 V ekonomii nelze sledovat pouze změnu jednoho elementu, jestliže
ostatní podmínky zůstávají nezměněny. Proto historická zkušenost je zkušeností komplexních
jevů neposkytující fakta, které určují samostatné události, stále dokola testované pomocí
stejných experimentů, tak jak to vyhodnocují vědy přírodní. Výsledek takto stanovené
historické zkušenosti nelze použít jako základní prvek ekonomických teorií a předpovědí
budoucích událostí. Naopak, každou historickou zkušenost je ve skutečnosti možné
interpretovat různě.29
Dalším charakteristickým teoretickým prvkem ekonomie je praxeologie, která je, na rozdíl
od historie, systematickou vědou. Právě zmiňované lidské jednání, ale pouze a jenom toto
jednání, bez ohledu na jednotlivé náhodné okolnosti jednotlivých aktů, je předmětem studia
této ekonomické teorie. Praxeologie je tedy hlavní metodou rakouské ekonomické školy a
vychází ze základního axiomu, že každý individuální jedinec jedná („praxeologie je struktura
logických implikací skutečnosti, že jednotlivci jednají“).30 Každé lidské jednání musí nutně
probíhat v určité přítomnosti a snaží se dosáhnout cílů v budoucnosti. K těmto cílům lidé
užívají vzácných prostředků, přičemž výjimkou není ani čas31, který je prostředkem jedním
z nejvzácnějších.32 Mises se v tomto směru vyjádřil k tvrzení a výrokům vyplývajících
z praxeologie takto: „Jsou nutným předpokladem pro jakékoli intelektuální uchopení
historických událostí. Bez nich bychom v běhu událostí neviděli nic než kaleidoskopickou
změnu a chaotický zmatek.“33
Jestliže budu ekonomicky analyzovat jakýkoli státní zásah, musím znát správnou
použitelnost ekonomické metody. Tato znalost mi umožňuje vyjádřit relevantní závěr, který je
vytvářen a není pouhým doplňkem. Praxeologie pomáhá analyzovat veškeré státní zásahy,
protože staví na již zmiňovaném nevyvratitelném axiomu, že lidské subjekty jednají. Kromě
28
V oblasti přírodních věd je možné laboratorní experiment provést – jedná se o experiment, v rámci něhož je
každý individuální element pozorován izolovaně a na výsledku jeho zkoumání se přírodní vědy pokoušejí
stanovit platnou zákonitost do budoucna.
29
Hazlitt, H. (2005): Ekonomie v jedné lekci. Praha: Alfa Publishing a Liberální institut, 2005. Strana 29-31.
30
Rothbard, M. N. (2005): Praxeologie: Metoda rakouské ekonomie, Terra Libera - roč. 6, Praha, 2005. Strana 1.
31
Jednoduše řečeno platí, že pokud právě nyní něco dělám, nemohu současně vykonávat něco jiného.
32
33
- 12 -
praxeologie jsou charakteristickými prvky rakouské ekonomické školy – která je důsledně
liberální, a která se od lausannské a cambridgeské ekonomické školy odlišuje34 tak, že odmítla
separátní teorii nákladů a přiklonila se k monistické subjektivní ekonomii vystavěné na bázi
teorie mezního užitku35, – podle I. Kirznera36 jsou: (1) metodologický individualismus (pouze
jednotlivec jedná), (2) metodologický subjektivismus (jednotlivci sami rozhodují), (3)
marginalismus (rozhodování jednotlivých subjektů jsou ovlivňována podstatnými změnami
okolností), (4) vliv užitku na poptávku a trh (klesající mezní užitek), (5) náklady obětované
příležitosti (rozhodnutí pro jednu alternativu znemožňuje realizaci druhé), (6) časové
preference (čas jako vzácný statek při spotřebě a výrobě), (7) trh jako objevující a
zdokonalující se proces (původce změn je podnikatel, který je oceňován ziskem či ztrátou –
např. banka), (8) rozhodování v podmínkách nejistoty.37 Více k praxeologii a jejímu použití
pro vysvětlení vládních intervencí do svobodného trhu ve 3. a 6. kapitole této práce).
1.3
Další metodologické pojmy
1.3.1 Čas, nejistota a inflace
Pro pochopení analýzy hospodářko-politických opatření FEDu a vlády, realizujících svou
politiku v dobách Velké Deprese, je nezbytné použít faktor času. Myšlenku času je možné
označit jako praxeologickou kategorii, která v sobě zahrnuje základní pojem „změna“.
Dalším, pro čas relevantní pojem je pojem „časová posloupnost“. Z praxeologického hlediska
potom platí, že pojem „časové posloupnosti“ je implikován pomocí pojmu „změny“. Mises
podrobně rozebírá čas ve svém díle Human Action,38 ale pro mou analýzu monetární a
hospodářské politiky je dostatečné porozumět tomu, že člověk, který jedná, odlišuje čas před
34
Pro lausannskou školu byla typická metoda všeobecné rovnováhy (závislost všech trhů). Ekonomické veličiny
jsou podle ní vzájemně závislé a jejími hlavními tématy se staly: ekonomická rovnováha a ekonomický blahobyt,
přičemž sevřela ekonomii do statického rámce. Cambridgeská – neoklasická – škola používala metodu dílčí
rovnováhy, avšak stále zachovávala ekonomii statickou. [Viz: Holman, R. a kol. (2001): Dějiny ekonomického
myšlení, C. H. Beck, Praha, 2001. 2. vydání. Strana 208-209 a 240-241.].
35
Tamtéž. Strana 244.
36
Israel M. Kirzner je dnes asi nejvíce identifikovatelný ekonom s rakouskou školou. Narodil se v roce 1930
v Anglii. Doktorské studium dokončil na NY University u Ludwiga von Misese. Jednou z jeho nejznámějších
knih se stala kniha: Jak fungují trhy. [Viz: Holman, R. a kol. (2001): Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck,
Praha, 2001. 2. vydání. Strana 285-286.
37
Šíma, J. (2000): Trh v čase a prostoru [on-line], Liberální institut, Praha, 2000. Strana 12. Poznámka pod
čarou č. 2. [Citace 17.3.2008]. Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/sima_trhvcase.pdf.
38
- 13 -
jednáním od času vlastního jednání a od času po skončení tohoto jednání. Jednající člověk
proto nemůže být neutrální, právě díky plynutí času. Pokud si člověk plynutí času uvědomuje,
uvědomuje si také samotný pojem čas. Pro jednání potom platí, že je vždy zaměřeno do
očekávané „lepší“ budoucnosti. Člověk se snaží jednat tak, aby jeho budoucí situace byla
výhodnější než ta, v níž se právě nachází.39 Proč se zde na tomto místě zabývám teorií času?
Je to z toho důvodu, že investoři, manažeři, aktéři hospodářské politiky, ale i ostatní lidé se
rozhodují podle budoucnosti, což je pro svobodné lidské rozhodování nezbytné. Neboť,
budoucnost nikdy není jistá, nepodaří se nám v žádném případě určit, jak velká část
z budoucnosti náleží současnosti. Pokud tedy někdo řekl v roce 1928: „V současnosti je
v USA svoboda nakládání se svým majetkem v podobě bankovních vkladů a zlata nesporná,
neočekával by, že jeho současnost bude velmi brzy minulostí.“40
Dalším stavebním kamenem analýzy vládních intervencí je nejistota – nejistota
budoucnosti. V samotném pojmu lidského jednání je právě nejistota budoucnosti obsažena.
Skutečnost, že člověk jedná, a že jeho jednání je do budoucna nejisté, jsou dva závislé pojmy,
tak jako dvě strany téže mince.41 Příkladem silné nejistoty byl strach lidí z jakéhokoli
vládního rozhodnutí v době americké bankovní krize v letech 1929-1933. Lidé se strachovali
o svůj majetek, o svou mzdu, o dolar (dolar jako uměle vytvořené zákonné platidlo), z důvodu
nejistoty jakékoli politické machinace jako potenciálního ohrožení jejich svobody. Proto se
obávali investovat – obávali se budoucnosti. Situaci týkající se soukromých investic v USA
ve dvacátých a třicátých letech 20. století je možné pozorovat na obrázcích 5 a 6 v příloze.
Z obrázků je zřejmé, že se soukromé investice od roku 1929 až do roku 1933 snižovaly, čímž
nedosahovaly hodnot, které odpovídají prosperující a rostoucí ekonomice.42 Budoucí reakce
lidí na určité změny nějaké situace, budoucí nezbytnosti a hodnocení, ale i budoucí výzkumné
a technologické znalosti, ideologie a politiky nemohou být nikdy nikým přesně předpovězeny.
39
Co se týče minulosti a budoucnosti – budoucnost se od minulosti odlišuje v tom, že v budoucnosti nelze zatím
nic vykonat, protože čas k tomu ještě nenastal a v minulosti už není možné nic provést, neboť příležitost k tomu
již uplynula. Možnosti, pro něž bylo zatím velmi brzo a pro něž poté bude příliš pozdě, poskytuje současnost.
40
41
Tamtéž. Strana 95-96. [Citace 17. 3. 2008].
42
- 14 -
Jakékoli lidské jednání je vztaženo k nejisté budoucnosti a v tomto smyslu bylo, je a vždy
bude riskantní spekulací.43
Porozumění všem aspektům lidského jednání a nejistoty budoucího vývoje tohoto jednání
by nám mělo pomoci rozluštit (1) příčiny vypuknutí Velké hospodářské krize třicátých
v USA, (2) systémovou bankovní krizi, která měla devastující účinky na ekonomický vývoj,
(3) reakce FEDu a vlády – bankovní regulace a vládní intervence v oblasti monetární (ale i
samotné hospodářské) politiky USA, (4) s tím související náklady občanů v podobě zdanění a
dlouhodobých negativních efektů v americké ekonomice, především v podobě nižšího
životního standardu a (5) samozřejmě narušení svobodného trhu a lidské svobody, která je pro
tento trh nepostradatelná.44
„Zdravý“ ekonomický vývoj každé země, regionu či oblasti, ale i měnové unie je založen
na specializaci a využívání příležitostí ze směny. Tyto vlastnosti budou správně fungovat,
pokud budou mít lidé volnost při svobodném individuálním rozhodování a budou využívat
všudypřítomného tlaku „konkurence jako procesu objevování“.45 Pro pochopení monetární
politiky a jejího fungování je důležité vědět, jaké jsou „měnové signály“ a jaké poskytují
nepostradatelné informace o změnách nabídky a poptávky, včetně změn požadavků
samotného trhu. Měnové signály, především v podobě cen, mezd a úrokových měr, potom
umožňují „hráčům“ na svobodném trhu, aby tyto informace správně vyhodnotili. Ceny, mzdy
a úrokové míry budou mít náležitou vypovídací schopnost pouze v případě stabilní,46 resp.
důvěryhodné měny, protože jedině důvěra měny umožní, aby kapitál a práce byly směřovány
do těch oblastí ekonomiky, ve kterých je jejich působnost efektivní, čímž jednoznačně
43
44
Více k tématu nejistoty a ohrožení svobody v 6. kapitole této práce – „Bankovní prázdniny“, další vládní
monetární opatření a paralela se současností, aneb svoboda v ohrožení).
45
Více ke „konkurenci jako procesu objevování“ v: Kirzner, I. (1998): Jak fungují trhy [on-line], Liberální
institut, Praha, 1998. Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/kirzner.pdf.
46
Změny, které způsobují fluktuace ekonomického cyklu jsou přirozené. Jinými slovy, tyto změny existují díky
změnám v cenách, hodnotách, prostředí, a hlavně, v samotném lidském jednání. Pojem stabilizace ve smyslu
ovlivňování lidského jednání, aby dělali něco, co nechtějí, ale je to v zájmu celé společnosti a „nějaké stability“,
je mylná. Jestliže například centrální banka uměle udržuje úrokovou míru nízko a podporuje částečný rezervní
systém (krytí částečnými rezervami) a dodávání likvidity, což z ekonomického hlediska způsobuje, že několik
lidí může nárokovat stejné zdroje, čímž jsou pomýleni myslíce si, že mají více zdrojů než ve skutečnosti je.
Pokud tedy centrální banka zastává tuto politiku a zároveň se snaží stabilizovat měnu či inflaci, ve skutečnosti
ekonomiku destabilizuje a prodlužuje následnou krizi, až si lidé uvědomí, že skutečné množství zdrojů je nižší.
Proto nelze pojem ekonomická stabilita vůbec považovat za reálný cíl.
- 15 -
podporují prosperitu celé společnosti. Monetární politika a peníze tak vytváří úzkou vazbu
k řádně fungujícímu ekonomickému procesu.47
Inflace je fenomén, který měnové signály narušuje, který vede k závažným poruchám
ekonomického procesu a následně podporuje neefektivní alokaci zdrojů. Důsledkem inflace je
negativní dopad na určité skupiny obyvatel, především jde o slabší skupiny obyvatel, které
nejsou schopny vyvarovat se postupné distorzi peněz. Kromě příjemců mezd, starobních
důchodů nebo transferových plateb realizovaných vládou patří k těmto skupinám i ti, kteří
řádně spoří tak, že své peníze vkládají na různé typy úsporných účtů. Z tohoto důvodu je
měnová „důvěra“ nezbytná pro zdravou ekonomiku.48
Inflace může být krátkodobě úspěšná upřednostňovaným skupinám, ale vždy na úkor
někoho jiného, resp. na úkor jiné skupiny lidí. Z dlouhodobého hlediska narušuje lidské
jednání a strukturu výroby, což znamená zničující důsledky pro prosperitu celé společnosti.
Nejčastějším argumentem pro podporu inflační politiky je, že „roztáčí kola průmyslu“, že
povede k „plné zaměstnanosti“ nebo že pomůže obnovit či vytvořit novou „kupní sílu“.
Všechny tyto abstraktní pojmy jsou využívány vládami pro ospravedlnění své fiskální a
monetární politiky a samotné inflace. Vládní intervence a regulace jsou tak vytvářeny bez
ohledu na negativní důsledky, které s sebou inflace přináší. Vládní představitelé si však
neuvědomují nebo nechtějí uvědomit, že peníze nejsou skutečným bohatstvím.49 Henry
Hazlitt k tomu uvádí, že „peníze nejsou skutečným bohatstvím, naopak skutečné bohatství je
samozřejmě složeno z toho, co je vyráběno a spotřebováváno: jídlo, které jíme; šaty, které
nosíme; mobilní telefony, s kterými voláme; domy, ve kterých bydlíme“.50 Proto je možné říci,
že monetární politika založená na zvýšení množství peněz v oběhu povede nejprve ke zvýšení
cen u bankéřů a výrobců, k nimž se peníze dostanou jako první. Postupně se zvyšování cen
„roznáší“ po celé ekonomice. S tím, jak ceny rostou, zvyšují se také náklady těch výrobců a
spotřebitelů, kteří stojí na pomyslném konci „inflačního kola“, a kteří tak nejvíce utrpí,
protože jejich cena se zvyšuje až jako poslední.
47
Jordan, J. (1999): Více o penězích … – Změněná úloha centrálních bank v XXI. st. Liberální institut, Praha,
1999. Strana 38.
48
49
Skutečné bohatství jsou auta, železnice, notebooky, školy, chrámy, knihy a další movité a nemovité věci, které
přináší člověku užitek. Lidé však příliš o penězích a bohatství nepřemýšlí. Většinou zaměňují bohatství za peníze
a myslí si, že pokud mojí hodně peněz, pak jsou bohatí. Vládní představitelé se této slovní dvojznačnosti
nezdráhají využívat. Často tak sledují a vyzdvihují pouze primární důsledek, který je s inflací spojen.
50
Hazlitt, H. (2005): Ekonomie v jedné lekci. Praha: Alfa Publishing a Liberální institut, 2005. Strana 138.
- 16 -
Kromě tohoto aspektu je na inflaci nutné pohlížet jako na daň, která je postavena mimo
kontrolu všech daňových úřadů. Inflační daň se v ekonomice rozšiřuje postupně, ale jistě
všemi směry. Sazba plynoucí z inflační daně není stanovena, ani nemůže být stanovena
předem. „Víme jaká je dnes, nevíme, jaká bude zítra, a zítra nebudeme vědět, jaká bude
pozítří.“51 Stejně jako jakákoli jiná daň ovlivňuje inflace jednání ekonomických subjektů.
Jednotlivci a firmy jsou odrazováni od spořivosti a obezřetnosti, protože se domnívají, že
jejich ceny se zvýšily a reagují tak chybně na rozvrácené měnové signály. Inflace přispívá
k ekonomickému plýtvání a podporuje hazard, což znamená, že může být výhodnější
spekulovat oproti řádnému vyrábění statků, které by si jinak spotřebitelé přáli. Ekonomický
tržní proces je prostřednictvím inflace narušován a struktura ekonomických vazeb je
destabilizována.52 Inflace proto nemůže být v žádném případě ospravedlňována.
Všechny výše uvedené ekonomické pojmy jsou nesmírně důležité pro pochopení následné
analýzy monetární politiky FEDu a hospodářské politiky FDR. Vládní intervence „Bankovní
prázdniny“ v podobě rozhodnutí uzavřít členské banky Federálního reservního systému
v USA v roce 1933, je pouhým vyústěním předchozích vládních intervencí, které se nesly
v duchu inflace a které následně přispěly k rozšíření nejistoty a obav pro ekonomické
rozhodování jednotlivců a firem. Čas, který slouží lidem jako vzácný statek pro realizaci
správných rozhodnutí, byl transformován ve „strach“, při kterém se lidé obávali toho, co vše
se může stát, resp. toho, co může vláda Franklina Delano Roosevelta a jeho administrativy
„podniknout“. Svoboda lidského jednání byla potlačena a svobodné fungování tržního
mechanismu bylo narušeno. Ekonomie v čele s praxeologií nám pomohou vysvětlit, jaké byly
důsledky rozhodování aktérů monetární politiky a hospodářské politiky v čele s FDR ve
Spojených státech amerických v době předcházející Velké depresi, v době samotného trvání
Velké Deprese a v době realizace „Bankovních prázdnin“ s jejich následnými dopady.
Posledním „kamínkem do mozaiky“ jsou politické změny, které se utvářely po dlouhá
desetiletí předcházející Velké Depresi a monetárnímu opatření „Bankovní prázdniny“, jsou
strukturální a krizové ideologicko-politické faktory.
51
Jordan, J. (1999): Ještě více o penězích … – Změněná úloha centrálních bank v XXI. st. Liberální institut,
Praha, 1999. Strana 39.
52
- 17 -
1.3.2 Strukturální a krizové ideologicko-politické faktory
Jsem přesvědčen o tom, že stát a vláda jako instituce změnila svou podobu právě během
dvacátých a třicátých let 20. století. Role státu a vlády v USA se stále každoročně zvyšuje,53
přičemž toto posilování státní působnosti v americké ekonomice se znovu objevovalo od roku
1933 a začalo se značně prohlubovat. Aspekty, které růstovou tendenci státu potvrzují, jsou
mimo jiné růst veřejných výdajů nebo nárůst podílu veřejného sektoru na zaměstnanosti.
Robert Higgs například uvádí, že Federální sbírka zákonů v roce 2001 zahrnovala 64 431
stran, federální úřady vydaly konečná rozhodnutí ve 4 132 věcech, či že legislativní normy
stojí americkou ekonomiku minimálně 100 milionů USD ročně. Legislativní výstup však
probíhá kromě úrovně federální také na úrovni jednotlivých států, což vede k značnému
nárůstu nákladů na užívání výrobních faktorů a hlavně k omezování ekonomické svobody
amerických občanů. Higgsovými slovy: „Blížíme se ke stavu, v němž je vyžadováno vše, co
není zakázáno.“54
Příčiny růstu státní moci, představované vládou, nelze analyzovat bez zkoumání
souhrnných společenských, právních a hospodářských dějin. V rámci těchto dějin lze nalézt
určité mezníky, které stály za zesílením růstové trajektorie státní moci, což umožňuje
vysvětlit příčiny růstu státu v minulosti, dále v současnosti a nejspíše také v budoucnosti.
Jednou takovouto historickou událostí se stala Velká hospodářská krize 30. let a v oblasti
monetární politiky, v rámci této Velké Deprese, „Bankovní prázdniny“. Pro pochopení
skutečnosti, že americká vláda mohla realizovat to, co realizovala, je vhodné, stejně jako to
provedl pan Higgs, rozdělit kauzální faktory způsobující růst vládní moci do dvou kategorií:
1. strukturálně – ideologické – politické změny (SIP) a
2. krizově – ideologické – politické změny (KIP).
SIP lze charakterizovat jako změny, které jsou spojeny se strukturální přeměnou americké
ekonomiky, která začala v době po Válce za nezávislost (1861-1865) a je známá jako „nástup
moderního věku“. Tento vývoj znamenal značné změny v jednání amerických občanů,
protože byl podpořen takovými fenomény jako industrializace, urbanizace, relativní pokles
zemědělství a „boom“ dopravy a komunikačních technologií. Američané proto hledali oporu
53
Růst veřejných výdajů a veřejných rozpočtů v USA jsem analyzoval ve své práci: Pavlík, Z. (2006): Vliv
mimořádných událostí na nárůst veřejných výdajů, VŠE, Praha, 2006.
54
- 18 -
u státu, aby jim pomohl vypořádat se s těmito změnami. Strukturální změny dále podpořily
kolektivismus, vznik odborů a různých politických stran. Především nové komunikační
prostředky umožnily těmto stranám, aby se etablovaly a více populizovaly svou činnost.
Začaly také vznikat různé zájmové skupiny, které hledaly přízeň nově se utvářejících vlivných
politických stran. Tyto faktory jako součást SIP představují ideologické změny, které se,
v rámci strukturálních přeměn ekonomiky, mohou projevovat. Docházelo tak ke vzniku
různých forem socialistických teorií, které se na přelomu devatenáctého a dvacátého století
pokoušely nahradit tradiční liberální koncepce. V této době se američtí intelektuálové snažili
podporovat různé socialistické, v USA hlavně pragmatické, programy, které se nesetkávaly
s přílišným odporem obyvatel, spíše naopak. Například začali být regulovány tarify na
železnici, město začalo provozovat různá síťová odvětví a politika se začínala uplatňovat v do
té doby nemyslitelných oblastech, jako byly oblast měny, cel či monopolů. Poslední částí SIP
jsou změny politické, které reflektovaly strukturální změny hospodářství i změny ideologické.
Během devatenáctého století se upevnilo demokratické smýšlení obyvatel USA, bylo
zavedeno všeobecné hlasovací právo, a proto se stále více lidí přiklánělo k nově vznikajícím
kolektivistickým myšlenkám, čehož politické strany neváhaly využívat, aby mohly směřovat
své cíle k nastolení své moci nad lidskými životy a jejich jednáním.55
V žádném případě, faktory typu KIP nejsou nezávislým faktorem růstu moci státu na výše
uváděných SIP. V některých historických obdobích totiž, v důsledku vyskytnuvší se krize,
tendenci růstu vládní moci značně zesílily. Nejvýznamnější z těchto krizí se, kromě dvou
světových válek, stala právě Velká Deprese. Během ní se americká vládní moc mohla
uchylovat k nové intervenční činnosti, kterou si vyzkoušela již v době První světové války,
kdy mezi „oblíbené“ nástroje válečné hospodářské politiky patřila regulace nájmů, mezd a
dalších cen, inflace, administrativní rozdělování, branná povinnost, regulace finančního
sektoru a měny, nárůst veřejných výdajů a daní a také růst počtu státních zaměstnanců, kteří
tak získávali uplatnění v rámci svého zaměstnavatele státu, což mělo další dopady na
posilování jeho moci. V tomto případě R. Higgs uvádí, že Velká Deprese za sebou zanechala
rozbujelou státní moc a navždy zatracené svobody svých občanů.56
55
56
Tamtéž. Strana 16-18.
- 19 -
Shrnu-li SIP a KIP, pak platí, že strukturální, ideologické a politické změny se postupem
času kumulovaly a vedly k novému postoji ke státní moci. Hospodářská transformace,
ideologické koncepty a změna demokratického politického systému pomohly podpořit růst
vládní moci a sílu státu. Mimo to, krizové události, které představovaly určitý mezník ve
vývoji amerických dějin, způsobily, že státní moc získala příležitost ke svému rozšíření,
protože v době krize vládní představitelé počítají s oslabením standardních mírových
kontrolních mechanismů ve společnosti a v politice, například v podobě slábnoucího vlivu
opozice. Bankovní krize v rámci Velké Deprese umožnila vládním představitelům realizovat
monetární intervenci „Bankovní prázdniny“ a tím si ověřit důvěru amerických obyvatel ve
„správnost a nebojácnost“ tohoto rozhodnutí. Z výše uvedeného vyplývá, že „rozkvět“ státní
moci, nejen v oblasti měny a finančních trhů, závisel a stále závisí na minulém historickém
vývoji politické ekonomie. Vládní představitelé a jejich administrativy podporovali růst státní
moci s ohledem na výnosy a náklady, resp. na možná rizika, která v době krizí značně
poklesla. Návrat k „normálním poměrům“ se však po krizi nekonal, naopak vládní
představitelé se cítili posíleni, což dokazuje například množství upravených zákonů a nových
regulací a intervencí poskytující práci pro nové státní zaměstnance a upevňující jejich
„oblibu“ svého zaměstnavatele. K tomuto vnímání posílené moci státu ještě významněji
přispěla skutečnost, že Velká Deprese a bankovní krize (resp. jakákoli krize) pozměnila
ideologické prostředí a následný postoj k vládě. R. Higgs tyto skutečnosti vztahuje k Velké
Depresi v USA, když cituje profesora Rothbarda: „Podobný vývoj se odehrál v USA, kde
socialističtí „liberálové“ a progresivisté nalezli v krizi, stejně tak jako ve válce, dlouho
očekávanou příležitost k rozšíření státní moci do nových oblastí a těšili se na okamžik, kdy
takto vytvořené úřady a pozice obsadí svými politickými spřízněnci.“57
57
- 20 -
2
Vývoj hospodářství USA předcházející Velké Depresi
2.1
Hospodářský vývoj USA na přelomu 19. a 20. století
Od druhé poloviny 19. století docházelo ve vyspělých kapitalistických ekonomikách
k postupnému, ale silnému rozvoji finančních trhů. Stále rychlejší přenos dat podporoval
pohyby kapitálu a podnítil vznik a vývoj mezinárodního finančního trhu.58 Američtí
prezidenti měli na ekonomiku velice omezený vliv. Veškerá zásadní ekonomická rozhodnutí
se realizovala na lokální úrovni jednotlivých států USA. Hospodářský vývoj USA probíhal
v jiném kontextu než je tomu v dnešní době, avšak co se týče mezinárodního finančního
systému, finanční provázanost americké a světové ekonomiky stále sílila. Samotné USA byly
charakteristické tím, že celé 19. století se neslo v duchu liberálního vývoje při účasti
rozhodování tzv. „slabých prezidentů“. Druhou polovinu 19. století bych charakterizoval jako
nejúspěšnější dobu v dějinách USA. Často se totiž hovoří o tzv. zlatém věku („Gilded age“),
v rámci kterého byl ekonomický systém USA naprosto liberální, ale vůči světu si zachovával
uzavřenou, resp. protekcionistickou strukturu.59 Americká vláda realizovala svou zahraniční
politiku pouze z důvodu zahraničního obchodu, čímž pomáhala udržovat dynamickou
ekonomiku. Nevýznamnější faktory podporující dynamický vývoj americké ekonomiky byly:
1. velmi příznivé přírodní a geografické podmínky, 2. příliv přistěhovalců, 3. příliv kapitálu
ze zahraničí, především z Evropy (ohledně pozastavení přílivu evropského kapitálu a následné
finanční krizi popisuji více v další části této kapitoly), 4. obrovský vnitřní trh, 5. celní
protekcionismus, 6. technický pokrok a vynálezectví.60
Postupem času stále více sílil tlak na absorpci vnitřního trhu USA, docházelo tak
k silnějšímu zapojování do světového obchodu. Již od roku 1887 začaly USA aktivně
podporovat vývoz pomocí bilaterálních smluv a nechávaly dovoz primárních surovin zcela
volný, přičemž si stále zachovávaly základní protekcionistickou strukturu.61 Stejné problémy
58
Veselá, J. (2005): Burzy a burzovní obchody, Nakladatelství Oeconomica, VŠE, Praha, 2005. Strana 25.
Lake, D. A. (1983): International Economic Structures and American Foreign Economic Policy [on-line],
1887-1934, World Politics, 1983. Článek 35, číslo 4. Strana 518. [Citace 11.3.2008]. Dostupné z www:
http://links.jstor.org/sici?sici=0043-8871%28198307%2935%3A4%3C517%3AIESAAF%3E2.0.CO%3B2-N.
60
Faltus, J., Průcha, V. (1999): Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, VŠE, Praha, 1999. Strana 35-36.
61
59
- 21 -
začínali pociťovat nejsilnější američtí bankéři, kteří proto hledali spojenectví s vládními
představiteli USA, aby si udržovali vysokou ziskovost svého podnikání. První velká
investiční banka v USA tak byla vytvořena na základě vládního privilegia uděleného Jayu
Cookovi v roce 1861.62 Hlavním důvodem se stala potřeba financovat americký federální
dluh. Jay Cook nebyl jediným finančníkem, který se chtěl na vládních „zakázkách“ podílet.
K jeho nejznámějším konkurentům bývá řazen J. P. Morgan, který se po roce 1873 se svou
„Morgan Company“, jejíž byl dominantní postavou, stal vedoucím představitelem
nejznámější investiční společnosti v USA.63 Většina vládních představitelů a finančníků byla
62
Totiž, Jay Cook, obchodník narozený v Ohiu, ale žijící ve Philadelphii, spolu se svým bratrem Henrym
Cookem, vydavatelem známých republikánských novin v Ohiu, byli blízkými přáteli senátora státu Ohio pana
Salmona P. Chase. V roce 1861, když administrativa tehdejšího amerického prezidenta A. Lincolna převzala
vládu „nad“ USA, se bratři Cookové pokoušeli lobovat u této administrativy, za účelem zajistit jmenování jejich
přítele Chase do hlavní funkce úřadu sekretáře amerického vládního rozpočtu. Toto lobování, ještě s enormní
sumou 100 000 USD, kterou Jay Cook dotoval pokladnu politika Chaseho, přesvědčilo právě samotného Chase,
aby v rámci své následné náklonnosti, zajistil Jayu Cookovi velice lukrativní monopolní privilegium. Zajistil mu
povolení založit první investiční banku v USA, která mohla financovat americký federální dluh.
Pánové Cook a Chase poté během Občanské americké války za nezávislost organizovali v americkém Kongresu
skutečný republikánský monopol, který měl zajistit úplnou transformaci amerického systému komerčních bank
z relativně svobodného tržního systému k centralizovanému národnímu bankovnímu systému kontrolovanému
federální vládou z newyorské „Wall Street“. Rozhodujícím aspektem tohoto bankovního systému se stalo to, že
jednotlivé státní banky mohly realizovat úvěrovou činnost, a tím prohlubovat úvěrovou expanzi, pouze v
proporci „u sebe“ vlastněných federálních dluhopisů – v tomto případě se jednalo o dluhopisy, které byly banky
nuceny nakupovat od Jaye Cooka a jeho investiční společnosti. Výsledkem těchto skutečností bylo, že
v poválečném období měla Cookova&Co. rozhodující vliv na administrativy republikánských stran a udržovala
si tak monopolní postavení při financování vládních dluhopisů. Naneštěstí pro Cookova&Co. vypukla v roce
1873 bankovní panika a bankovní krize, která přivedla Cookovu společnost, postavenou na značně rizikových
základech, k bankrotu, k čemuž nemalou měrou přispěl také její největší investiční rival – „philadelphský“
Drexrel-Morgan & Co. [Viz: Rothbard, M. N. (1995): Wall Street, Banks, and American Foreign Policy, The
Ludwig von Mises Institute, 1995. Strana 8-9. [Citace 11.3.2008]. Dostupné z www:
http://mises.org/rothbard/WSBanks.pdf.].
63
Po roce 1873 se Drexrel-Morgan&Co., jehož dominantní postavou byl J. P. Morgan, stal vedoucí investiční
společností v USA. Zatímco Cook&Co. patřila k „republikánským společnostem, Morgan si získal vliv u obou
hlavních amerických politických stran – Republikánů i Demokratů, ale větší „obdiv“ měl u podruhé
jmenovaných. Důležité je zdůraznit, že další významný finanční vliv u Demokratů měli Rothschildové a jejich
silný evropský bankovní investiční dům, jehož agentem byl August Belmont, toho času sekretář rozpočtu
demokratické strany USA. Největší vliv si Morgan zachovával na demokratickou administrativu Grovera
Clevelanda, který byl americkým prezidentem v letech 1884-1888 a 1892-1896. Nebylo žádným tajemstvím, že
samotný G. Cleveland strávil mnoho svého života právě v Morganově kruhu blízkých přátel. J. P. Morgan se stal
partnerem Clevelandova kabinetu se značným vlivem na ostatní bankéře. Všichni pánové byli zainteresováni na
zahraniční politice, protože americká ekonomika, bankovní systém především, potřebovaly zajišťovat svůj vliv
na nových zahraničních trzích z důvodu stále více nedostačujícího amerického trhu. První sekretář zahraniční
politiky USA, Thomas F. Bayard, který byl blízký spojenec A. Belmonta (ve skutečnosti Belmontův syn Perry
pro Bayarda pracoval v Kongresu, jako jeho hlavní „pomocník“). Dále, dominantním sekretářem v rámci druhé
Clevelandovi administrativy byl vlivný Richard Olney, který se stal vedoucím právníkem pro „bostonské
finanční zájmy“, které si udržoval spolu s J. P. Morganem, protože chtěli participovat na železnici do Bostonu a
Maine. R. Olney se tedy stal členem Morganovy společnosti řízené jeho „Radou bostonských a mainských
železnic“ („Board of the Morgan-run Boston and Maine Railroad“), aby následně mohl Morganovy pomáhat
organizovat „Celkovou elektrickou společnost“ („General Electric Company“). [Viz: Tamtéž. Strana 9-10.
[Citace 11.3.2008].].
- 22 -
stále více zainteresována na zahraniční politice, protože americká ekonomika, a bankovní
systém především, potřebovaly zajišťovat svůj vliv na nových zahraničních trzích z důvodu
stále více nedostačujícího amerického trhu.64 Pokud se zaměříme na vývoj monetární politiky
v USA, již jsem zmiňoval krizi v roce 1873. Další krize přišla v roce 1893, která s sebou nesla
změnu celého finančního systému. Nemalou měrou k této krizi přispěly vztahy mezi hlavními
americkými finančníky a vládními představiteli. „Napjaté vztahy a dusné ovzduší“ v americké
ekonomice napomohly k tomu, že přibližně od roku 1890 se americká zahraniční politika
začínala „obracet“ z do té doby víceméně mírové, na obchodu založené politiky, na politiku
intervencionistickou, plnou agresivních opatření ekonomické a politické expanze. V čele této
nové politiky stála vládní administrativa a s ní propojeni vedoucí bankovní představitelé USA.
Princip této politiky vycházel ze stejné myšlenky jako v dobách americké Občanské války,
jak jsem uváděl výše, avšak nyní šlo o mezinárodní pojetí.65
Je tedy zřejmé, že na konci 19. století USA pociťovaly nedostatek trhů a potřebu
expandovat. Největší příležitosti pro expanzi nacházely USA v oblastech jihovýchodní Asie,
především v Číně. Tento aspekt je nesmírně důležitý pro další vývoj americké ekonomiky,
protože od začátku potřeby americké expanze se politická situace začínala měnit a vláda
v čele s prezidentem se začínala „pomalými krůčky“ zmocňovat rozhodování o chodu
64
Nejen Válečné a Námořní oddělení v rámci vlády amerického prezidenta G. Clevelanda, ale i ostatní oddělení,
byly fakticky ovládány bankéři. Provázanost vlády a bankovního sektoru se neustále zvyšovala. Hlavní „nitky
spřádali“ vlivné osoby kolem J. P. Morgana. Například, William C. Endicott, sekretář Válečného oddělení v
Bostonu, který se oženil s dcerou pana Georgie Peabodyho, který založil bankovní firmu napojenou na J. P.
Morgana. Dále, sekretář Námořního oddělení, jsouce zároveň vedoucím finančníkem hlavního amerického
finančního centra v New York City, William C. Whitney, samozřejmě blízký přítel a hlavní poradce prezidenta
Clevelanda, byl úzce napojen na Morganovy železniční zájmy – v tomto případě u „Neyworských centrálních
železnic“ („New York Central Railroad“). Hlavní sekretář Válečného oddělení druhé administrativy prezidenta
Clevelanda se potom stal jeho blízký přítel a pomocník Daniel S. Lamont, předchozí zaměstnanec a chráněnec
W. C. Whitneyho. Nakonec, hlavní sekretář Námořního oddělení druhé Clevelandovy administrativy byl
kongresman státu Alabama Hilary A. Herbert, který se stal advokátem a blízkým přítelem Mayera Lehmana,
zakladatele Newyorkské obchodní firmy Lehman Brothers, která se v následné době stala jednou z největších
amerických investičních bank (zajímavé je, že, Herbert, syn M. Lehmana se později během Rooseveltova „New
Dealu“ stal Guvernérem státu New York, a byl pojmenovaný právě po Hilary Herbertovi). [Viz: Tamtéž. Strana
9-10. [Citace 11.3.2008].].
65
Tato politika byla samozřejmě vládními představiteli obhajována, například proto, aby se americké zboží
mohlo vyvážet do zahraničí bez problémů. Nová zahraniční politika však nebyla čistě mírová. To potvrzovala
událost z roku 1894, kdy Námořní armáda USA použila nátlaku, aby „rozbila“ blokádu Ria de Janeira v Brazílii,
podpořenou ze strany Britů, usilující o obnovu Brazilské monarchie. Během posledních let 19. století se USA
dostaly do mnoha konfliktů s evropskými zeměmi (Británií, Francií, Španělskem), o čemž blíže pojednává M. N.
Rothbard v díle „Wall Street, Banks, and American Foreign Policy“ (strany 9-15). Pro naši analýzu je důležité,
že provázanost bankovního sektoru reprezentovaného nejsilnějšími americkými bankéři, propojenými s vládními
přestaviteli USA, se neustále zesilovala a „tlačila“ na centralizované uspořádání vlády a měnového systému.
[Viz: Tamtéž. Strana 10-11. [Citace 11.3.2008].].
- 23 -
ekonomiky USA. Zlomovým rokem bych potom označil rok 1896, kdy byl poprvé zvolen do
úřadu prezidenta pan William McKinley,66 který do svého úřadu nastupuje v roce 1897 a
který bývá označován za „prvního silného amerického prezidenta“. William McKinley tedy
začal podporovat expanzivní zahraniční politiku. V tomto roce, předtím než McKinley
vstoupil do prezidentského úřadu, byl také přijat nový ústavní zákon, který definoval „zlatý
standard“. Na základě tohoto zákona byl dolar kryt výhradně zlatem, ale na schválení musel
„čekat“ až na prezidentské volby v roce 1898 a zvolení Kongresu. Následné zákonné
procedury způsobily, že byl schválen až v roce 1900 jako „Gold Reserve Act“.
V rámci americké zahraniční politiky za vlády prezidenta McKinleyho se USA nejprve
snažily o vstup na čínský, japonský a celkově celý asijský trh. V roce 1899 byl zajištěn
brilantním tahem státního sekretáře Johna Haye volný přístup USA na čínský trh, aniž by tam
byly nějakým způsobem ovlivňovány ostatními mocnostmi.67 Tento volný přístup se do
historie zapsal pod názvem „Hayova doktrína.“ V souvislosti s americkou expanzí si
Američané uvědomovali, že je potřeba kvalitního finančního systému jako zprostředkovatele
pohybu kapitálu tam, kde by přinášel nejvyšší rizikově očištěný výnos. Vládní představitelé68
se stále více pokoušeli ovlivňovat jak domácí, tak světové finanční trhy a snažili se
poukazovat na význam jich samotných pro jejich správné fungování.
Na přelomu 19. a 20. století procházela oblast zahraniční, ale také celkové hospodářské
politiky, značnými změnami. V roce 1901 se prezidentem USA stává Theodore Roosevelt,69
66
Heideking, J. (1999): Američtí prezidenti, C. H. Beck, Praha, 1999. Strana 291.
68
McKinley odrážel dominanci republikánské strany provázané zájmy jednoho z nejbohatších mužů USA Johna
D. Rockefellera a jeho „Rockefeller – Standard Oil Company“. Standard Oil Company tedy byla založena
ropným magnátem J. D. Rockefellerem, který již před spojenectvím s prezidentem McKinleym významně
ovlivňoval republikánskou politiku v Ohiu. Tato provázanost byla utužena již na začátku devadesátých let, kdy
Marcus Hanna, průmyslník a Rockefellerův spolužák z vysoké školy, právě spolu s Rockefellerem a ještě
dalšími finančníky zachránil McKinleyho od bankrotu. Hanna se proto stal prezidentovým poradcem a ředitelem
Rady republikánské strany. Co se týče J. P. Morgana, protože McKinley ovládl nominaci republikánské strany a
stal se také prezidentem, a nechtěl žádným způsobem ztratit jakoukoli Morganovu přízeň, McKinley proto
zajistil, aby se Morganův přítel Garret A. Hobart stal viceprezidentem. Hobart působil v „Liberty National Bank
of New York City“ a také dalších Morganových společnostech. V roce 1899 však Hobart zemřel, což znamenalo,
že se uvolnilo místo na viceprezidentském postu. McKinley tak musel znovu „otevřít“ viceprezidentskou
nominaci, do které si však nepřál on, ani Hanna, Theodora Roosevelta. [Viz: Rothbard, M. N. (1995): Wall
Street, Banks, and American Foreign Policy, The Ludwig von Mises Institute, 1995. Strana 13. [Citace
11.3.2008]. Dostupné z www: http://mises.org/rothbard/WSBanks.pdf.].
69
T. Roosevelt začínal svou finanční a politickou kariéru u J. P. Morgana, ale McKinley a Hannna ho považovali
za nevyzpytatelného „blázna. T. Roosevelt získal svou kandidaturu tak, že poté, co několik mužů z okolí
67
- 24 -
za jehož vlády zesílila aktivní role státu v hospodářské politice a vznikla nová éra
hospodářské politiky – tzv. „éra progresivismu“. V této době se USA dostávají do pozice
nejsilnější světové velmoci, avšak stále silně protekcionisticky chráněny (otázka cel).
V oblasti měnové politiky zvítězila koncepce zlatého standardu,70 tedy krytí americké měny
pouze zlatem, která měla zajistit stabilitu71 měny s pevně stanovenou paritou ke zlatu, jak
jsem zmínil výše. K tomuto uvádí M. Friedman: „Tak jako ve Spojených státech (po občanské
válce), tak i v Británii (o 60 let dříve), rozhodnutí o návratu ke kovovému standardu odráželo
snahu mít zdravé peníze, která byla manifestována pobouřením finanční komunity, majitelů
vládních obligací a některých ekonomů nad vyprodukovanou inflací, jež vznikla opuštěním
kovového standardu.“).72
2.2
Založení FEDu a měnová politika USA v meziválečném období
Před První světovou válkou se v USA v oblasti monetární politiky jednalo o tom, zda bude
mít americký bankovní systém jednu či více centrálních bank.73 Založení FEDu samo o sobě
Morgana odmítlo kandidovat, a společně s lobováním Morganova partnera George W. Perkinse, byl „Teddy“
Roosevelt znovu nominován do kandidatury na viceprezidenta. Nebylo proto překvapující, že první funkční
činnost „Teddyho“ v roce 1900 na postu amerického viceprezidenta se odehrávala na okázalé večeři honorované
J. P. Morganem. [Viz: Tamtéž. Strana 13. [Citace 11.3.2008].].
70
V roce 1900 tedy byl schválen „Gold Standard Act 1900“ (na schválení musel „čekat“ až na prezidentské
volby v roce 1898 a zvolení Kongresu a následné zákonné procedury), kdy zvítězil zlatý standard. „Gold
Standard Act 1900“ se stal první krokem ve 20. století na cestě vytváření centrálního bankovnictví. Například
tehdejší ekonom a profesor Taussig se vyjadřoval v tom smyslu, že je pouze dočasný a že je potřeba nového
zákona pro vytvoření centrální autority, která musí umožnit monetární expanzi. Poté však byly zmařeny
prozatímní naděje, totiž, v roce 1902 byl odmítnut návrh zákona, známý jako „Fowler Bill 1900“, který měl
zajistit úvěrovou budoucí expanzi pro národní banky, měl umožnit zakládat pobočky národních bank v USA i
v zahraničí a také měl vytvořit 3-člennou radu vedenou Ministerstvem financí USA, které by mohlo spravovat
bankovky a vytvořilo by si „Clearingový dům“. Především „malí bankéři“ se zasazovali za jeho zrušení.
Povědomí o centrální autoritě mezi bankéři a průmyslníky však neutichalo. Proto se pokusil Rooseveltův
Sekretář rozpočtu L. Shaw obnovit návrhy na vytvoření centrální banky, ale do roku 1906 se nic podstatného
nestalo. [Viz: Rothbard, M. N. (1994): The Case Against FED, The Ludwig von Mises Institute, 1994. Strana
103-104.].
71
Poznámka autora – z hlediska Misesova a Kirznerova rakouského ekonomického pojetí „podnikatelského
objevování“ je ve skutečnosti jakákoli dlouhodobá stabilita brzdou růstu, což je třeba stále mít na paměti.
72
Friedman, M. (1997): Za vším hledej peníze. Grada, Praha, 1997. Strana 65.
73
V roce 1906 tedy byla znovu obnovena kampaň za vytvoření centrální banky. Již v roce 1905 si vedoucí
investiční banky z Wall Street (u Kuhna-Loeba) J. H. Shiff stěžoval, že Amerika „potřebuje peníze“. A tak se
začalo mluvit o novém moderním bankovnictví, které je spojeno se jménem P. Moritz Wartburg (pocházel z
Německa, z investiční banky, majíce zkušenosti s centrálním bankovnictví právě v Německu). Snaha bankéřů z
Wall Street se stupňovala, což vedlo k vytvoření 5-členné komise NY finanční rady, jejíž členové byli:
Vanderlip, Straus, Clark, Contanta Claflin. Tito pánové byli známými bankéři a spojenci J. P. Morgana. Komise
vydala v roce 1906 měnovou zprávu, v níž byla vyjádřena potřeba vzdělávání „malých bankéřů“, aby zjistili
„výhody“ centrálního bankovnictví a podpořili vznik centrální banky. Wartburg se stal jedním z iniciátorů
vzdělávací kampaně v USA, která pronikla na univerzity, komerčních obchodů i do médií. Noviny začaly psát o
„potřebě centrálního bankovnictví v USA“. V roce 1908 N. W. Aldrich, jako hlavní představitel bankovních
- 25 -
má dalekosáhlé historické kořeny, které jsem zachycoval ve výše uvedených poznámkách pod
čarou. Na tomto místě bych chtěl pouze zdůraznit, jak se založení FEDu stalo záležitostí
nejvýznamnějších finančních zájmových skupin a vládních představitelů. Tyto „kruhy“ spolu
byly provázány přátelskými vztahy, někteří i rodinnými vztahy, ale především snahou klamat
veřejnost, aby se na úkor lidí a jejich svobody mohly těšit z ohromných zisků, prestiže a
slávy.74
reforem a vedoucí senátní finanční komise a také bratranec Rockefellera, stál u zrodu NMC („National Monetary
Commission“), která měla zajišťovat návrhy a záležitosti týkající se měnových a bankovních reforem
směřujících k centrální autoritě. Měla také publikovat mnoho článků a studií ohledně centrální banky
v odborných časopisech a novinách. Od červena roku 1908 fungovala NMC jako aliance Rockefellera, Morgana
a Kuhna-Loeba. Aldrich a Wartburg se tak stali čelními představiteli usilujícími o bankovní reformy v čele s
centrální bankou a byli k tomu podporováni nejsilnějšími americkými bankéři.
V září 1909 se úsilí zintenzivnělo, z čehož plyne, že prezident Taft také usiloval o centrální banku. V listopadu
1909 reformy akcelerovaly a ve Wall Street Journal se psalo, že je potřeba změnit teorii v praxi. Media, vláda a
banky vytvořily určitou „tripartitu“, která jednala o otázce centrálního bankovnictví a o jeho přínosech. Na
začátku roku 1910 vyšla kniha pana Andrewa, která se týkala bankovních problémů a poukazovala na řešení
v podobě centrální měnové autority. Mimo jiné, dne 23. 3. 1910 přednesl pan Wartburg famózní projev na téma:
„A United Reserve Bank for the United States“, které vycházelo ze zkušeností s německým centrálním
bankovnictvím. Wartburg si dával veliký pozor, aby se centrální autorita nejmenovala centrální banka a aby
nezmínil vztah k Wall Street a monopolům, protože na to lidé slyšeli (proto poté v roce 1913 dostala centrální
banka USA jméno FED) a poukazoval na to, že by měla být vlastněna soukromníky, zcela v souladu s tradicí a
ústavou USA. V roce 1910 tak propaganda ohledně centrální banky pokračovala – základ pro vzdělávací
instituce byl položen, praktické plány se realizovaly na akademických pracovištích a vědeckých organizacích a
veřejnost se „učila potřebě“ centrální banky. V listopadu 1910 potom proběhla významná konference
organizovaná NMC, které se účastnilo 22 států a mnoho známých osobností americké politiky, vědy a vzdělání.
Zároveň si hlavní američtí finančníci a bankéři uvědomovali, že potřebují mít na své straně Ministerstvo financí
a prezidenta, především Aldricha a Tafta. Proto se J. P. Morgan rozhodl pozvat některé nejvlivnější osoby z USA
na konferenci. [Viz: Tamtéž. Strana 105-114.].
74
22. listopadu roku 1910 se sešlo několik významných osobností na lovecké chatě na ostrově Jekyll v New
Jersey. Tato chata nepatřila nikomu jinému než J. P. Morganovi. Nejvýznamnější osobnosti, které se zde
domlouvali na podobě americké centrální banky, byli: Nelson Aldrich – senátor a vrchní představitel National
Monetary Commission, která byla založená T. Rooseveltem v roce 1908 po bankovní krizi v roce 1907; Shelton,
jako osobní sekretář J. P. Morgana; A. P. Andrew, jako asistent ministra financí USA a asistent v National
Monetary Commission; Frank Vanderlip, jako prezident National City Bank of New York; H. P. Davison, jako
Senior agent J. P. Morgana; Ch. D. Bortin, jako prezident First National Bank of New York (pod vedením J. P.
Morgana); Benjamin Strong, jako budoucí hlavní představitel FEDu (FED na dvacátá léta); Paul Wartburg, jako
partner v Kuhn-Loeb Company; a další bankéři a finančníci a vládní představitelé. V rámci skupiny účastnící se
večírku bylo zakázáno oslovovat se příjmeními („First Name Club“), takže ani personál při jednání s osobami
netušil, s kým oficiálně má „tu čest“. Plán týkající se vytvoření „centrální měnové autority“ měl být připraven
pouze na jednom setkání (z důvodu utajení) a měl být vytvořen přímo v podobě, která půjde ke schválení
kongresu. Vytvoření centrální banky bylo naplánováno na prosinec 1913, kdy už by Demokraté měli obsadit
„Dům reprezentantů“ a také „Bílý dům“. Co je podstatné, že zákon o centrální bance byl vytvořen již nyní, ale
měl být realizován právě až v roce 1913. Zároveň bylo stanoveno, že vedení FEDu by mělo být jmenováno,
nikoliv voleno Kongresem, protože se výše uvedení aktéři obávali, že „Kongresmani“ budou mít strach
z velkého vlivu New Yorku. Také se rozhodovali mezi tím, kdo bude volit vedení FEDu, protože hrozilo
porušení balance mezi mocí výkonnou a zákonodárnou. Dále, vydávat peníze měl v moci podle ústavy Kongres,
ale oni potřebovali přenést toto vydávání na FED a prezidenta.
Následná tajná jednání probíhala pod vědomím, že je potřeba zajistit doladění veškerých detailů. Jedna z těchto
konferencí proběhla pod taktovou Aldricha v únoru 1911, která měl zajistit schválení Aldrichova plánu, ale
skutečný důvod byl, že konference měla diskutovat vítězství americké bankovní komunity na vládou USA.
- 26 -
Vítěznou koncepcí se stalo 12 federálních centrálních bank, které měly řídit komplexní
americkou měnovou politiku. Na tomto místě ještě doplním, že samotné přijetí Zákona
týkajícího se „Federal Reserve Actu 1913“ bylo příkladnou ukázkou spiknutí proti veřejnosti.
Totiž, 19. prosince 1913 prošel tento Zákon senátem, který byl následně postoupen Kongresu.
Součástí Zákona bylo více než 40 pozměňovacích návrhů, a proto nikdo neočekával, že bude
projednáván dříve než za několik měsíců. Příznivci však během jednoho dne odstranili
překážky přijetí v podobě všech pozměňovacích návrhů a vyvolali hlasování o přijetí. V té
době se již většina odpůrců „Federal Reserve Actu 1913“ nacházela mimo Washington.
„Federal reserve Act 1913“ byl tedy dne 19. prosince 1913 přijat a ihned poté „putoval“
k prezidentu W. Wilsonovi. Ten jej nejprve odmítl podepsat, protože byl „zaskočen rychlostí“
jeho přijetí. Po detailnějším zjištění záležitostí, které kritizoval, zjistil, že byly víceméně
odstraněny a Zákon tak podepsal. V této situaci veřejnost, ale i Kongres, byly „naivně“
přesvědčeni, že tímto Zákonem došlo k zabránění snahy „Wall Streetu“ ovládnout finanční
systém v USA. Výsledkem tedy ve skutečnosti bylo, že celý nový finanční a bankovní systém
USA, byl již od začátku pevně „v rukou“ stoupenců Rothschildů, Kuhn-Loeb bankéřů,
Rockefellerů a impéria J. P. Morgana, jinými slovy bankéřů z Wall Streetu!75
Zajímavá skutečnost byla, že pan Hepburn se totiž již v srpnu 1913 na výročním zasedání
Americké bankovní asociace radoval, že: „Přijetí zákona o centrální bance a s ním spojené
principy centrálního bankovnictví jsou prospěšné pro stabilitu bankovního sektoru a že
centrální banka bude kontrolovat všechny „malé“ banky v USA, aby se nedostaly do
problémů“.76 Již jsem se však zmiňoval o rakouské teorii hospodářského cyklu, která by právě
tyto pravomoci centrální banky vysvětlila tak, že bylo umožněno prohlubovat hospodářský
cyklus, konjunktury a recese, s vyššími intenzitami než by jinak bez působení FEDu
probíhaly.
Největší bankéři si na konferenci také uvědomili, že Aldrichův plán zvýšil moc velkých národních bank USA
nad konkurujícími jednotlivými státními bankami USA a pomohl „přinést“ tyto státní banky pod federální
centrální kontrolu. Do listopadu 1911 se tak Americká bankovní asociace postavila za Aldrichův plán. Hrozba
vzpoury ze strany „malých bankéřů“ pominula, z čehož plyne, že cesta vytvoření centrální banky USA byla
otevřena. Nakonec v roce 1912 se Alrich rozhodl, že nebude kandidovat na znovuzvolení do úřadu Sekretáře
rozpočtu a že jeho jméno bude z Aldrichova plánu odstraněno, resp. bude vytvořen pouze Federální Reservní
Act 1913. [Viz: Tamtéž. Strana 114-118.].
75
Mullins, E. (2008): The Secret of the Federal Reserve - Jekyll Island [on-line], www.bibliotecapleyades.net,
2008.
[Citace
11.3.2008].
Dostupné
z www:
http://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica/esp_sociopol_fed06a.htm#CHAPTER%20ONE.
76
Rothbard, M. N. (1994): The Case Against FED, The Ludwig von Mises Institute, 1994. Strana 118.
- 27 -
FED se tedy stal oficiální institucí, která mohla zákonně emitovat bankovky (resp. razit
mince). K tomuto získal k dispozici státem udělovaný monopol na emisi peněz – čímž bylo
ustanoveno legální „inflační“ bankovnictví. Tento vývoj byl stále ještě založen na měnovém
systému ještě v podobě zlatého standardu, avšak přibližoval jeho konec, který nastal
v důsledku vypuknutí První světové války a potřeby jejího financování. Inflační vývoj tak ve
dvacátých letech 20. století sílil. V této době se v USA hovořilo o „nové éře kapitalismu“.
Nová éra s sebou údajně nemohla přinést žádnou krizi a všichni lidé věřili, že americká
ekonomika se bude vyvíjet podél rostoucí trajektorie. V letech 1920-1921 si však americká
ekonomika prošla krizí, při které poklesly ceny asi o 5 %, zahraniční obchod asi o 50 % a
snížila se také průmyslová výroba a také poklesl celkový příjem na hlavu. Krize byla velmi
krátká, což bylo do určité míry způsobeno tím, že vláda se pomocí svých intervencí
nepokoušela zasahovat a víceméně nechala ekonomiku, aby se s krizí vypořádala.
Po krizi z let 1920-1921 dochází v USA k nepřetržitému ekonomickému růstu. Dvacátá léta
20. století jsou charakteristická prodejem na splátky, nákupem zboží dlouhodobé spotřeby
(velmi často právě na splátky), burzovní spekulací (již v této době obchodovalo na burzách
v USA kolem jedné třetiny obyvatel), ale také státními zásahy do chodu americké ekonomiky.
Typickými příklady státních opatření jsou zákony jako: Zákon o letectví (1925), Zákon o
rozhlasovém vysílání (1927) nebo angažovanost státu v zemědělské politice, protože stále
ještě asi jedna třetina lidí v americkém zemědělství pracovala. V této souvislosti se v oblasti
monetární politiky také hovoří o politice levných peněz. Tehdejší ministr financí A. Mellon
přiměl banky, aby půjčovaly peníze doslova „kde komu“. Inflační vývoj americké ekonomiky
tak neměl stanoven zábrany a hospodářský cyklus byl nucen potýkat se s mnohem silnějšími
výkyvy. „Zároveň se také urychlila koncentrace výroby a kapitálu a pokročila i monopolizace
hospodářství. Rozhodující postavení v ekonomice zaujalo osm finančních skupin finančního
kapitálu v čele s Morganovou skupinou. Tyto skupiny byly vzájemně provázány“, 77 jak jsem
uváděl výše, především v poznámkách pod čarou. Vývoj americké ekonomiky ve dvacátých
letech 20. století se tak stával pro celé USA neudržitelný. Na tomto místě si pokládám otázku,
jak se tento vývoj promítl do finančního a bankovního sektoru?
77
Faltus, J., Průcha, V. (1999): Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, VŠE, Praha, 1999. Strana 44.
- 28 -
2.3
Finanční krize a Velká Deprese
2.3.1 Historie finančních krizí předcházejících Velké Depresi78
Nemalou roli v oblasti finančního systému ztvárnil komoditní trh, jehož rozvoj zapříčinil
vznik historicky nejstarší finanční krize. Na tomto trhu se jedná o jeden z nejznámějších
případů vzniku spekulativní bubliny, který se odehrál v letech 1634-1637 a který je znám pod
názvem „tulipánové šílenství“.79
Následující finanční krize se týkala trhu akciového. Jedná se o tzv. tichomořskou bublinu,
která se vyprofilovala na akciovém trhu v Anglii v letech 1711-1720 a historicky je
považována za nejstarší burzovní krizi. Východiskem vzniku této bubliny je zrod
Východoindické společnosti (Sea South Company – SSC) z roku 1711, kdy se na britském
akciovém trhu začaly obchodovat její akcie. SSC byla již od samého počátku propojena
s tehdejší britskou vládou, protože, mimo jiné, převzala část jejího dluhu. Tato skutečnost je
podstatná pro pozdější vývoj, tedy ohromný nárůst cen akcií SSC a jejich následný pád.
Maximálních hodnot dosáhly ceny akcií v roce 1720, akcie se obchodovaly za ceny kolem
1 100 britských liber. Do 29. září 1720 však poklesly na hodnotu pouhých 175 britských liber,
což představovalo ohromné ztráty britských obchodníků a britské veřejnosti a také mnoha
tehdejších „známých“ osob, včetně politiků. Síla prasknutí tichomořské bubliny se přenesla i
na zahraniční trhy, což přispělo k tomu, že byl vytvořen parlamentní výbor, který měl
vyšetřovat důvody vzniku tohoto negativního vývoje. Smutnou skutečností je, že výsledky
vyšetřování byly neuspokojivé, protože do fungování SSC bylo zapleteno příliš mnoho
„vlivných“ osob.
Dalšími dvěma velmi významnými finančními krizemi, které již byly vzájemně provázány,
se staly Rakouská krize 1873 a Americká krize 1873. O obou krizích jsem se již zmiňoval
v rámci historického vývoje předcházejícího Velké Depresi, přičemž platí, že právě tyto krize
78
Pokud bych standardním historickým způsobem vymezil období „novověku“, jehož počátek se v historické
literatuře uvádí od roku 1492, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku a na světě se začínaly formovat první rysy
raně kapitalistického vývoje, mohu označit toto období za prvopočátky rozvoje kapitalistických finančních
systémů. Celé šestnácté století se neslo v duchu nově vznikajících průmyslových podniků, finančních
obchodníků a posléze také bank.
79
Z tohoto názvu vyplývá, že spekulativně vyhnaná cena se týkala tulipánů. Síla spekulace byla neskutečná,
protože ceny tulipánů se vyšplhaly na několika-tisícinásobek jejich původních cen. Výsledkem spekulace z let
1634-1637 byl cenový kolaps, přičemž do léta roku 1637 se ceny jedné cibulky tulipánu propadly na 5-10 % své
ceny z února tohoto roku. Za zmínku stojí, že v roce 2004 se cena jedné tulipánové cibulky pohybovala na
úrovni 1/1000 ceny při vrcholu tulipánového šílenství.
- 29 -
položily základ cyklického vývoje kapitalistické ekonomiky, podpořily vzrůstající tendenci
investiční a podnikatelské aktivity a také přispěly k tlaku na utváření nových, do té doby
nevídaných státních intervencí do ekonomiky.80 Co se týče USA po skončení občanské války
v šedesátých letech 19. století a jejich finančního systému, není tajemstvím, že se rakouská
hospodářská krize 1873 přenesla také do USA a že byla charakteristická provázaností
finančních a vládních zájmů, jak jsem se zmiňoval výše.
Americká investiční expanze byla tažena hlavně investicemi do železnice a byla
financována kapitálem z Evropy. Po roce 1873 však došlo ke značnému omezení dovozu
kapitálu z Rakouska a Německa do USA, což vyvolalo problém u amerických železničních
společností. V srpnu roku 1873 zkrachoval hlavní newyorský finančník J. Cook and Co., který
pracoval pro slavnou železniční společnost Northern Pacific Railroad. Následné problémy se
projevily v nedostatku likvidity, přenesly se do bankovního sektoru a dále na trhy cenných
papírů, kde vypukla panika provázená ohromným výprodejem. Z rozhodnutí vedení byla 20.
září 1873 v 10:00 newyorského času Newyorská burza uzavřena. Poté, co byla překonána
rozsáhlá krize likvidity a uvolnila se nejhorší panika, finanční sektor se opět pomalu začínal
vzpamatovávat. V bankovním sektoru se důsledky krize projevily mnohem více. Do konce
roku 1874 zkrachovalo 14 národních amerických bank, železničních akciových společností a
americké hospodářství se tak ocitlo v dlouhodobé ekonomické recesi, z níž se USA
vzpamatovaly až roku 1879.
V neposlední řadě je potřeba zmínit tři velmi podobné finanční krize, které propukly v roce
1890 v Argentině, v roce 1893 v Austrálii a v témže roce v Itálii. Všechny krize byly
provázeny krizí likvidity a bankovního sektoru. Odlišovaly se však v síle působení vlády jako
reakce na vyskytnuvší se finanční krizi. Zatímco v Austrálii byla krize pouhým zpomalením
ekonomického vývoje bez přílišných státních zásahů, v Argentině byla spojena s politickou
krizí a například anglická banka Barings Brothers byla zachráněna pouze díky vládním
80
Zbývá proto jen doplnit „sílu“ těchto krizí. Rakouská krize se pomalu „rozjížděla“ v 70. letech 19. století, kdy
docházelo na území Rakouska k enormní investiční expanzi podpořené silným rozvojem bankovnictví a
kapitálových trhů. Bilance bank se „nafoukly“ do do té doby nevídaných rozměrů, přičemž se velmi zvýšila
zadluženost podnikového sektoru. Celé rakouské hospodářství bylo předluženo, což vedlo k tlaku na banky,
nejvíce na Rakousko-Uherskou banku, která byla nucena 8. května 1873 pozastavit diskontování směnek.
Následovala panika, masivní prodej akcií a ostatních cenných papírů a uzavření Vídeňské burzy dne 9. května
roku 1873, jenž vstoupil do historie pod označením tzv. „černý pátek“. Nejvíce utrpěl bankovní sektor, když
během roku 1873 zkrachovalo velké množství makléřských bank a postupně také ostatních vídeňských bank, což
je patrné z tabulky číslo 2 v příloze. Výsledkem této krize bylo, že během následujícího desetiletí zanikly 4/5
vídeňských bank a započala dlouhodobá rakouská ekonomická krize.
- 30 -
garancím. Největší podíl na finanční krizi v Itálii tak měla sama italská vláda.81 V Itálii tak
propukla nejen finanční krize, ale také krize politická. Pro nás je nejdůležitější to, že značné
vládní intervenování v oblasti bankovního a finančního sektoru pro podporu ekonomického
rozvoje a samozřejmě, a to možná primárně, zvýšení popularity a užitku vládních úředníků,
přivedlo italskou ekonomiku do období několikaleté těžké recese, která byla, troufám si říci,
ještě prodloužena rozsáhlými státními zásahy na zajištění stability italského bankovního
systému.82
Z této historické zkušenosti finančních krizí je možné usuzovat na pozici vlády, resp.
centrální banky při řešení jejích následků. Z případu italské finanční krize je patrné, že již
samotné příčiny krize jsou do jisté míry vyvolávány vládními intervencemi a jakýmsi
deformováním svobodného trhu. V době vypuknutí samotné finanční krize se v mnoha
případech vlády snažily aktuálně reagovat, ale většinou byla jejich snaha marná. Tento fakt
dokumentují rozsáhlé krachy bank (opět tabulka číslo 2 v příloze) a hloubka a délka
následných recesí či depresi. Zůstává však mnoho otázek, které nás mohou pouze poučit. Za
prvé je zajímavé, zda se vlády měly vůbec nějakým způsobem na ekonomickém „boomu“
podílet či nikoli? Za druhé, zda se měly vlády pokusit finanční krizi předejít, což znamená, že
by musely vědět o budoucím vypuknutí krize? Za třetí, zda by bylo efektivnější nezasahovat a
nechat svobodný tržní systém, aby dokázal krizi překonat? A nakonec, s tím souvisí i otázka,
zda by se krize bez státních zásahů projevila krátkodoběji nebo by „uzdravení“ znemožnila?
2.3.2 Finanční, resp. úvěrová, burzovní a bankovní krize a Velká Deprese
Finanční trhy hrají ve finančním systému nezastupitelnou roli. Správná funkce finančních
trhů má neoddiskutovatelně pozitivní vliv pro ekonomický vývoj. V období dvacátých a
třicátých let 20. století v USA, kdy jako hlavní účastníci finančního trhu fungovaly komerční
a investiční banky, které se vzájemně doplňovaly, finanční systém podporoval silný
81
V roce 1885 vytvořila centrální banka Banca Nazionale novou a výjimečnou nemovitostní-úvěrovou divizi,
v rámci níž se jí podařilo ze své bilance vyvázat nelikvidní hypotéky. Bankovní sektor, spolu s bankou centrální,
se tak začaly angažovat v oblasti hypotéčního bankovnictví, avšak nedokázaly správně odhadovat rizika, která
byla s poskytováním hypoték spojena. Zahraniční investoři postupně začínali ztrácet důvěru v tento italský
způsob investování a stále více omezovali poskytování zdrojů bankovnímu sektoru. V listopadu zkrachovala
jedna z největších úvěrových bank, což vyvolalo ohromnou paniku v italském finančním sektoru, která byla ještě
zesílena vládní informací o korupci vládních úředníků při vyšetřování úpadku bankovní skupiny Banca Romana.
82
Musílek, P. (2004): Analýza příčin a důsledků české finanční krize v 90. letech – výzkumná studie [on-line],
GAČR,
Praha,
2004.
Strana
43-48.
[Citace
18.3.2008].
Dostupné
z
www:
http://nb.vse.cz/kbp/TEXT/Grant_krize_1a.pdf.
- 31 -
ekonomický rozvoj, ale současně s tímto pozitivním vlivem sílily násilné intervenční tlaky ze
strany tehdejších aktérů monetární a fiskální politiky. Nejmarkantnějším vlivem bylo
působení FEDu, který povoloval bankám realizovat značnou úvěrovou expanzi. Z hlediska
rakouské teorie hospodářského cyklu je velmi důležité, že tento reálný ekonomický rozkvět ve
dvacátých letech v USA byl „poháněn“ levnými bankovními úvěry, resp. byl financován
nadměrnou emisí peněz. Analýzou teorie hospodářského cyklu se zabýval především
rakouský ekonom Ludwig von Mises, který na toto téma rozpracoval rozsáhlé ekonomické
učení. V tuto chvíli je pro nás podstatná pouze část rakouské teorie hospodářského cyklu, a
sice důvod, proč má tento hospodářský rozmach dříve či později skončit krizí?
Pod pojmem bankovní krize si mnoho lidí představuje něco jiného. Ani ekonomové nejsou
v interpretaci její definice naprosto shodní. V odborné ekonomické literatuře bývá finanční
krize interpretována několika způsoby. První vymezení pojmu bankovní krize můžeme nalézt
v různých finančních slovnících. Příkladem tohoto vymezení může být: „…krize státních
financí za kapitalismu. Spočívá v tom, že stát není schopen hradit své závazky úvěrem.
Finanční krize může být rovněž průvodním jevem krize peněžní, resp. úvěrové (někdy tedy
krize peněžně úvěrová…“83 Pro analýzu Velké Deprese je zásadní vymezení peněžní a
úvěrové krize. Peněžní krize bývá interpretována jako: „…rozvrat peněžního oběhu, protože
banky, průmysloví a obchodní kapitalisté nemají dostatek prostředků k pohotovému placení.
Je projevem začínající hospodářské krize, kdy nedostatek kapitálu z období vrcholícího
hospodářského vzestupu je vystřídán nedostatkem peněz k vyrovnání běžných hospodářských,
resp. spekulačních závazků. Projevuje se prudkým vzestupem úroků z krátkodobých úvěrů,
výběrem vkladů v bankách a spořitelnách a začínající platební neschopností…“.84 Úvěrová
krize bývá vysvětlována jako: „…všeobecné zamrznutí úvěrových linek v důsledku platební
neschopnosti a jejich řešení násilným způsobem anebo jednorázovými státně-hospodářskými
opatřeními…“ Jestliže v důsledku tohoto vymezení peněžní krize můžeme určit, že je totožná
s krizí likvidity finančního, resp. bankovního systému, potom podobně můžeme definovat
úvěrovou krizi jako kreditní, neboli neschopnost finanční instituce dostát svému úvěrovému
příslibu. Jelikož v době Velké Deprese hráli nejdůležitější roli ve finančním systému banky,
z tohoto hlediska je nejpodstatnější vymezení definice bankovní krize: „…situace
83
84
Finanční slovník (1973): Finanční krize, Nakladatelství svoboda, Praha, 1973. Strana 250.
Finanční slovník (1973): Peněžní krize, Nakladatelství svoboda, Praha, 1973. Strana 250.
- 32 -
v bankovním systému charakteristická nedostatečnou likviditou většího počtu bank. Tato
situace může vést i k hromadným úpadkům bank…“.85 Dalším – pro analýzu Velké Deprese –
asi nejvýznamnějším vymezení bankovní a finanční krize je definice, při které je splněna
jedna z podmínek: (1) poměr špatných aktiv k celkovým aktivům bankovního systému
převýšil 10 %, (2) náklady na záchranu bank převýšily 2 % HDP nebo (3) vláda reagovala na
problémy bankovního sektoru zmrazením vkladů, v důsledku čehož došlo k bankovní panice,
či reagovala zavedením bankovních prázdnin nebo poskytla záruky na vklady v bankách…“.86
Shrnu-li uvedené definice různých podob finančních krizí,87 nemohu jinak než říci, že
Velká deprese byla jedním z nehlubších ekonomických propadů, který kapitalistický svět
potkal. Byla provázána krizí peněžní, úvěrovou, burzovní a samotnou bankovní, čímž je
možné Velkou Depresi označit za bezprecedentní finanční krizi. Z výše uvedených definic
podob finančních krizí je zřejmé, že roky 1929-1933 jsou charakteristické rozvratem
peněžního oběhu a ztrátou peněžní důvěry, která byla charakteristická především směnou
peněz za zlato. Zároveň docházelo k silné bankovní krizi, protože lidé ztráceli v banky důvěru
a snažili se získat své vklady zpět. Bankovní panika byla doprovázena burzovní krizí a
strmým pádem akcií.88 Bankovní panika také byla podpořena klesajícími cenami bankovních
aktiv – hodnota bank se nesmírně rychle rozpouštěla, což vedlo k tomu, že nejméně 1/3 bank
zkrachovala. V letech 1930-33 zkrachovalo v USA asi 3/4 bank! V neposlední řadě je pro
finanční krizi, kterou Velká Deprese bezpochyby byla, zapotřebí zmínit to, že vláda nenechala
tuto situaci bez odezvy, reagovala zavedením bankovních prázdnin a dále realizovala největší
soubor hospodářsko-politických opatření v americké historii. Bankovní prázdniny a následné
bankovní reformy představované bankovními zákony z let 1933 až 1935 byly vyvrcholením
těchto vládních intervencí.
Příčiny Velkého krachu
Z novodobého pohledu je Velká Deprese a následná bankovní krize interpretována jako tzv.
„Great Crash“ (Velký krach), neboli burzovní krize. Jedním z nejdůležitějších prvků
amerického finančního a bankovního systému ve dvacátých a třicátých letech 20. století byla
85
Bankovní a finanční slovník (1993): Nakladatelství Svoboda-Libertas, Praha, 1993. Strana 14.
Jílek, J. (2000): Finanční krize, Grada, Praha, 2000. Strana 30-31.
87
GAČR,
Praha,
2004.
Strana
11-12.
[Citace
18.3.2008].
Dostupné
z
www:
88
Viz obrázek číslo 4 a tabulka 3 v příloze.
86
- 33 -
Newyorská burza. Není proto žádným překvapením, že více než jedna třetina všech
amerických obyvatel na této burze obchodovala a dennodenně sledovala její vývoj měřený
pomocí DJIA. DJIA je velmi důležitým akciovým indikátorem, který je dennodenně sledován,
nejen americkými a světovými investory, ale i samotnými americkými občany.89
Všeobecně se má za to, že Velký krach odstartoval ve čtvrtek 24. října roku 1929. Počátky
burzovního krachu je však nutné hledat hlouběji v minulosti. V roce 1924 akciový vývoj
nabral růstovou, a víceméně soustavnou, trajektorii. Během let 1924 a 1925 se DJIA začal
pohybovat velmi intenzivně vzhůru, což lze dokumentovat opět na obrázku číslo 4 a v tabulce
číslo 3 v příloze. V polovině dvacátých let Newyorská burza lákala stále větší počet středněpříjmových investorů. Většina z nich si přála zbohatnout tak rychle, jak jen to bylo možné a
bez zbytečného psychického úsilí, resp. strachu, že by se jejich investice mohla stát ztrátová.
Američtí investoři považovali akciové trhy za stabilní a výnosné prostředí, přičemž očekávali,
že ceny akcií nepřestanou pokračovat v růstu. Svou roli na rostoucím optimismu sehráli
spekulanti, kteří kupovali akcie na úvěr. Stačilo jim vložit 10 % svých vlastních prostředků,
zbylých 90 % si vypůjčili od investičních obchodníků nebo bank. Spekulanti generovali
ohromné zisky a vše bylo v pořádku, pokud akciové trhy rostly.90 Průměrný objem obchodů
se v těchto letech zvýšil asi o 163 % a taktéž asi o 162 % se zvýšil celkový objem obchodů.
Co se týče hodnoty DJIA, ta se pohybovala v roce 1924 na úrovni 95,5 bodů, ale na konci
roku 1925 již byla na úrovni 156 bodů – v procentuálním vyjádření se jedná o neuvěřitelných
63 %. Důvodem k tomuto růstu byl bezmezný optimismus amerických investorů, kteří
společně s občany věřili v nekonečný růst. Prvotním impulsem k tomuto růstu se staly vhodné
předpoklady a podmínky úspěšného ekonomického vývoje a skutečnost, že akcie byly na svou
dobu hodnoceny velmi nízko.91 Nemalou měrou tuto vizi podporoval FED svou inflační
politikou, o čemž jsem se již zmiňoval výše. Ještě bych doplnil, že v následném roce, tedy
v roce 1926, byl vyvinut koncept oceňování akcií pomocí diskontování budoucích příjmů
plynoucích z dané akcie. Autorem tohoto konceptu se stal pan Smith, čímž „defacto“ nově
89
Pokud se opět podíváme na obrázek číslo 4 a tabulku číslo 3 v příloze, kde je vývoj DJIA a objem obchodů na
Newyorské burze zachycen, jedná se o nejhlubší propad j jeho historickém vývoji. Vývoj akciového indexu
DJIA
z pohledu
technické
analýzy
(Dow
Jones
Industrial
Average)
lze
nalézt
na:
http://finance.yahoo.com/q/ta?s=%5EDJI&t=my&l=on&z=l&q=l&p=&a=&c=.
90
Closed for the Holiday: The Bank Holiday of 1933 [on-line], Federal Reserve Bank of Boston. Strana 3-4.
[Citace 18.3.2008]. Dostupný z www: http://bosfed.org/about/pubs/closed.pdf.].
91
GAČR,
Praha,
2004.
Strana
50.
[Citace
18.3.2008].
Dostupné
z
www:
- 34 -
ukázal investorům, kteří věřili v budoucí „nekonečné“ zisky firem, že budoucí cena akcie
může být mnohem vyšší.
Důvěra v následný vývoj, růst cen aktiv a optimistická očekávání investorů zvyšovaly pocit
bezpečí a jistoty jednotlivých ekonomických subjektů. Spotřebitelé a podnikatelé se proto
neobávali o svou schopnost splácet budoucí úvěry, stejně tak banky se nezaměřovaly na
úvěrová rizika a efektivitu svých úvěrů, což úvěrovou spirálu dále prodlužovalo. Na tomto
místě vyvstává stěžejní otázka, jakým způsobem se úvěrový mechanismus šířil? Ve dvou
„tržních případech“, kdy (1) je směnná hodnota každé peněžní jednotky odvozena od určité
peněžní komodity, pak jedním z přirozených způsobů „úvěrového boomu“ je zvýšení
množství „podkladové“ komodity, kterou je měna kryta. Pokud bude směnná hodnota
dostatečně vysoká, aby „lákala“ tržní účastníky k monetárnímu využití, poté dojde k růstu
celkové kupní síly v ekonomice a růstu cen. (2) Pokud dojde ke změně časových preferencí
jednotlivých spotřebitelů, resp. změní se poměr spotřeby a úspor, zvýšení úspor povede ke
zvýšení dostupnosti zdrojů pro úvěrovou činnost, což umožní poklesnout úrokové míře a
následné vyšší míře investic. Od těchto případů se zásadně odlišuje úvěrová expanze, jejíž
výskyt je podložen rozhodováním centrálních bankéřů. Podstatný rozdíl je v tom, že tato
expanze vznikala na základě arbitrárního rozhodnutí a vstupovala do systému exogenně, a to
právě na rozdíl od tržních postupů, kdy by byla úvěrová expanze podněcována tržními silami,
které reflektovaly situaci na trhu a požadavky jednotlivců, a nechávaly ekonomický systém
vygenerovat změnu prostřednictvím jednání jednotlivců nebo objektivních změn tržních
podmínek. Nekrytá státní měna a její systém tak nemohly zajistit uspokojivé samoregulační
bariéry, aby byly komerční banky nuceny zpomalit úvěrovou expanzi, což dále podporovalo
nehospodárnost a neefektivní strukturu investic.92
V roce 1927 k žádnému korekčnímu ochlazení nedošlo, naopak zájem o obchodování
s akciemi byl stále silnější. Inflační politika FEDu se v těchto letech jevila jako bezchybný a
účinný nástroj podporující ekonomický růst umožňující zvyšovat cenu akcií a dalších cenných
papírů. Co se týče objemu obchodů, ty se dostávaly na svá historická maxima. Z dnešního
pohledu můžeme s přehledem konstatovat, že spekulativní bublina se v této době začínala
nezadržitelně zvětšovat. Během roku 1928 a 1929 se na Newyorské burze odehrálo několik
92
Rybáček, V. (2006): Měnová politika a hospodářský růst [on-line], Liberální institut, 2006. Strana 17-18.
[Citace 18.3.2008]. Dostupné z www: http://libinst.cz/etexts/WP_7_2006.pdf.
- 35 -
negativních obchodních dnů, ale vždy byly překonány mnohem vyšším pohybem směrem
vzhůru. V těchto letech se v americké ekonomice ještě markantněji projevily politické a také
psychologické faktory. V oblasti hospodářské politiky se objevovaly značnější tlaky na
zvyšování státních zásahů do ekonomiky USA, z důvodu zvyšujícího se počtu politických
událostí a také „medializováním“ vystupováních politiků, představitelů FEDu a různých
známých osobností. Rok 1928 byl také rokem volebním, což se do jisté míry projevilo také
v obchodování na burze. Dočasný pokles v polovině tohoto roku byl odvrácen poté, co se
vítězem voleb stal Herbert C. Hoover, který byl investorskou veřejností považován za
zastánce „fair-play hry“ na kapitálových trzích. Růst na akciovém trhu tak byl s lehkými
obtížemi obnoven. Nemalou měrou k tomu také přispěly faktory psychologické, protože
většina investorů, ale i občanů, věřila v pokračující růstový trend, který byl uklidňován
úspěšným minulým a současným vývojem. Poptávka po akciích se víceméně znásobila (z
roku 1927 do roku 1928 činil nárůst celkového objemu obchodů na Newyorské burze
přibližně 169 %), což lze opět dokumentovat v tabulce číslo 3 v příloze.
Rok 1929 přinesl určité změny, objevovali se ekonomové, kteří argumentovali nereálností
vývoje na kapitálových trzích. Poukazovali na to, že mnoho firem bylo smyšlených nebo že
akcie se obchodují s několikanásobnou prémií. Většina lidí však tyto argumenty nebrala
v úvahu a neřešila možnost vyčerpání koupěschopné poptávky. Dalším, pro nás, velmi
významným aspektem bylo, že politikové a zástupci FEDu potřebovali, aby burza dále rostla,
protože by jim mohla přinést značné problémy, pokud by se cena akcií rapidně snížila. Stále
je nutné mít na paměti, že více než 1/3 Američanů měla své úspory v akciích či v jiných
cenných papírech. V neposlední řadě tito politikové a bankéři byli na spekulační bublině také
zainteresováni, proto se nebáli veřejně odmítat jakékoli pochybnosti ohledně ekonomického
vývoje, resp. vývoje na kapitálových trzích. Nereálný nárůst spekulativní bubliny tak zůstával
zamlžen „pod rouškou“ optimismu – „jakoby úplně vymizela lidská moudrost o tom, že
všechno musí jednou skončit“, která byla dokonale zakrývána politickými vyjádřeními o
nereálné ekonomické vizi o „současné a budoucí komerční expanzi v dějinách“.93
Samotný Velký krach
Návrat do reality byl mnohem tvrdší, jelikož uměle vytvořená spekulativní bublina dosáhla
neskutečných rozměrů. V kapitole 2. jsem uváděl informace o tom, jak se optimistický vývoj
93
Tamtéž. Strana 50-51. [Citace 18.3.2008].
- 36 -
v oblasti finančních trhů projevoval ve spekulační činnosti, především v nákupech akcií na
úvěr. V posledních letech před vypuknutím krize se tato spekulace stávala stále nebezpečnější
a pomalu se začínala „vymykat z rukou“. Tato skutečnost podnítila FED k tomu, aby v únoru
roku 1929 vydal sérii relativně mírných nařízení, které měly zvýšit bezpečnost při využívání
spekulativních obchodů. Smyslem těchto opatření mělo být zaručení se ze strany komerčních
bank proti užívání prostředků poskytovaných FEDem, které komerční banky používaly
k financování spekulativních půjček. Zároveň však Federální reservní rada zdůraznila, že to
neznamenalo snahu ovlivňovat rozhodování jednotlivých komerčních bank a obchodníků
s cennými
papíry,
ale
zabezpečení,
před
přílišným
obchodováním
s
prostředky
poskytovanými reservními bankami. Toto vyjádření bylo ještě podpořeno prohlášením
Anglické centrální banky, která proklamovala možné zvýšení úrokových sazeb, aby
nedocházelo k takovému odlivu kapitálu z Anglie do USA, především na Newyorskou burzu.
Ačkoli se akciové trhy opět vrátily ke svému růstu, tento krátkodobý hlubší pokles cen akcií
zanechal mnohé investory nervózními.
Následující měsíc, březen roku 1929, přinesl další výraznější ochlazení růstového
potenciálu akciových trhů. Výše jsem již uváděl, že na začátku roku 1929 se na akciovém trhu
s lehkými obtížemi růst obnovil. Avšak toto výraznější zpomalení mělo ještě jiný aspekt.
Úroková sazba, která se účtuje za půjčení peněz pro spekulativní obchody – tzv. sazba na
„call-money“, se „vyšvihla“ na 20 %, protože někteří bankéři si začínali dělat starosti
s vývojem trhu. Situace na finančních trzích se tak mohla vrátit k reálnějšímu vývoji, ale po
zmiňovaném projevu předsedy Národní banky v New Yorku a zároveň ředitele Federální
reservní banky v New Yorku Charlese E. Mitchella, se sazby na „call money“ opět
zredukovaly a ceny akcií opět obnovily svůj růst. Mitchell totiž prohlásil, že reservní banka
poskytne tolik prostředků, kolik budou finanční trhy vyžadovat, aby nedošlo k finančnímu
kolapsu. V tomto výroku je zásadní nepochopení fungování finančního systému, protože není
možné odhadnout, kolik likvidity bankovní sektor potřebuje. Tato událost pouze zvýšila riziko
„morálního hazardu“ obchodníků, bankéřů a jejich klientů – a těch bylo skutečně hodně (více
k morálnímu hazardu a nepříznivému výběru uvádím ve 4. kapitole této práce). Ve
skutečnosti, Mitchell za FED nepřímo vyjádřil zájem na spekulaci. Obavy o pokračování
růstu pomohl také rozptýlit Irving Fischer, slavný ekonom z university v Yale, který ještě v
- 37 -
zimě roku 1928 tvrdil, že akciové trhy se pohybují u nejvyšších hodnot, ale nyní se zdálo, že
dno už mají za sebou.94
Začátek konce však přišel v září, kdy se ekonom a učitel Roger Babson vyjádřil k současné
situaci na finančních trzích tak, že: „Dříve či později přijde krach a ten možná bude více než
katastrofální“.95 V reakci na tuto poznámku se finanční vývoj v USA dostal do značných
problémů, ale ceny akcií se rychle „vzpamatovaly“, čemuž napomohla výsměšná kritika vůči
panu Babsonovi a investorská „přetvářka“, že trhy jsou v dokonalé kondici. V druhé polovině
roku 1929 již bylo většině opravdových investorů jasné, že je jen otázkou času, kdy se burza
začne hroutit. Průmyslová výroba již v této době stagnovala a některá dokonce klesala, ale
burza si stále udržovala růstovou trajektorii, která byla obhajována známými politiky,
finančníky a firemními představiteli.96
Situace se však naprosto změnila ve čtvrtek 24. října 1929. V tento den, který je znám
v historické literatuře pod pojmem „černý čtvrtek, resp. black thursday“, po relativně klidném
začátku obchodování na newyorské burze (ale ve velmi vysokém objemu) nastal obrat.
Zesílily prodejní příkazy a kurzy akcií začaly silně klesat. F. L. Allen napsal: „Náhle se trend
zlomil. Nápor prodejních příkazů byl znepokojivě silný. Kursy klesaly. (...) Než uplynula první
hodina obchodování, bylo zřejmé, že kursy šly dolů s nebývalou a ohromující silou.
Zaměstnanci i klienti makléřských firem v celých Státech sledovali nejnovější kursy a dívali se
jeden na druhého s výrazem překvapení a rozpaků. Odkud proboha přicházela ta záplava
prodejních příkazů? Přesná odpověď na tuto otázku nebude asi nikdy známa. Zdá se však
pravděpodobné, že principiální příčinou zlomu během první hodiny 24. října nebyla panika.
(...).“97 Ukázalo se, že pan Babson měl pravdu. Po tomto pádu se spekulanti a investoři
pokoušeli prodat své akcie za jakoukoli možnou cenu. Brokeři a úředníci na burze nebyli
schopni zaznamenávat takové množství prodejních příkazů, což znamenalo, že panika na
finančních trzích vypukla. Bohatství investorů se tak začínalo během několika málo hodin
vytrácet. Efekt, s jakým se bohatství „rozpouštělo“, byl naprosto devastující, protože mnoho
94
Closed for the Holiday: The Bank Holiday of 1933 [on-line], Federal Reserve Bank of Boston. Strana 4.
95
Tamtéž. Strana 4.
96
GAČR,
Praha,
2004.
Strana
51-52.
[Citace
18.3.2008].
Dostupné
z
www:
97
Kohout, P. (2004): Mechanismus a důsledky černého pátku [on-line]. In: Holman, R a kol. (2004): Velká
deprese, Sborník textů, CEP, Praha, 2004. Strana 18.
- 38 -
lidí se následující den tlačilo před Newyorskou burzou a chtěli znát podrobnosti o vývoji na
finančních trzích. Mezi nimi byly dokonce i ženy a různí novináři, kteří se v obavách
pokoušeli zjistit podrobnosti. Tito lidé, mimo dalších, kteří neměli možnost před Newyorskou
burzou být, měli různě velké akciové účty a samozřejmě se obávali o jejich hodnotu. Z jejich
hlasů však bylo patrné, že situace bude ještě horší, a ona skutečně byla. Přesto stále mnozí
investoři doufali, že velké bankovní domy a známí bankéři, v neposlední řadě také FED,
dokáží intervenovat, například podobně jako v roce 1907 J.P. Morgan. Tato důvěra brzy
opadla.98 Ceny akcií, přes pomoc několika hlavních newyorských bank v podobě nákupu akcií
za 40 milionů USD, se nezadržitelně začaly propadat na několik let dopředu.
K největšímu propadu akcií na newyorské burze došlo v úterý 29. října 1929, kdy se burza
propadla asi o 13 %. Tento den se vžil do historie pod názvem „černé úterý“, protože trhy
postihla další vlna panického prodávání. „Finanční ztráta způsobená touto implozí je
odhadována na 15 miliard, do poloviny listopadu 1929 pak na celkem asi 30 miliard
tehdejších dolarů.“99,100 I v tuto chvíli se prezident Hoover pokoušel veřejnost uklidňovat a
ujišťoval investory a samotné občany, že tento propad je pouze dočasný a že v několika
dnech, postupně to bylo v týdnech a měsících, se situace obrátí zpět k růstové tendenci.101
Také FED se snažil investory přesvědčit, že jeho politika zvládne celou situaci vyřešit.
Členové Federální reservní rady tak snížili hlavní úrokovou sazbu z „vysokých“ 6 % na 5 %
v reakci na výsledky týkající se brokerských půjček v hodnotě 1 096 mld. USD newyorských
členských bank jako výsledku předchozí několikaleté spekulace.102 Možná tato forma
uklidnění pomohla trhu k částečnému oživení na začátku roku 1930, kdy se DJIA přiblížil
opět k hranici 300 bodů, ale před polovinou tohoto roku již následoval pouze dlouhý a vleklý
pád. Tento pokles DJIA se ustálil na hodnotě 42,84 bodů, což znamenalo 11 % úroveň jeho
98
99
Tajovský, L.(2004): Velká deprese v novodobých hospodářských dějinách. Strana 81.
100
Pokles burzy je opět zachycen na obrázku číslo 4 v příloze.
101
Situace na Newyorské burze ze dne 30. října 1929 je zachycena na obrázku číslo 7 v příloze.
102
New York Times (1999): Reserve Board Sees Speculation Curbed, New York Times, 1. listopadu, 1929
[Citace 18.3.2008]. Dostupné z www: http://www.nytimes.com/library/financial/110129crash-speculation.html.
- 39 -
hodnoty ze září roku 1929 a trvalo mu plných 27 let, než se v roce 1956 vyhoupl na svou
novou maximální hodnotu 386 bodů.103
Značný podíl na Velké hospodářské krizi měl bankovní sektor. Co se týče samotných bank,
portfolia bankovních institucí se začala velmi rychle ztenčovat a bankovní sektor v USA se
díky tomu dostával do velmi vážných obtížností.104 Valná většina ekonomů se domnívá, že
v tuto dobu zde byla možnost krachu předejít, resp. začínající krizi zmírnit (stěží odhadovat,
zda oddálit). Tuto možnost představoval FED, který mohl snížit úrokové sazby, zajistit
bankám likviditu, a tím poskytnout dostatek peněz, což by zachránilo americký bankovní
systém před sérií platebních insolvencí a následných bankrotů bank.105 Jak se tedy
v rozhodující chvíli FED zachoval? Realizoval naprostý opak toho, co se od něj očekávalo:
„zvýšil úrokové sazby a aplikoval restriktivní měnovou politiku“.106 Soudobí ekonomové
zastávají podobný názor jako pánové K. Brunner a A. H. Meltzer, podle nichž bylo důležité,
že FED měl v době začínající krize úrokové míry snižovat, což prováděl až po počátečním
nepochopitelném zvýšení, ale pouze do konce roku 1931. „Zvýšení úrokových měr trvalo
pouze pár týdnů po vypuknutí Velké Deprese. Po většinu krize v letech 1929-1933 úrokové
míry klesaly a byly tak konzistentní s monetární politikou, která se má v době krize provádět,
aby pomohla krizi zastavit. Nepochopitelné je však ono zvýšení úrokových měr v reakci na
vypuknutí krize!“107 Pohyb úrokových sazeb stanovovaných FEDem lze zachytit na obrázku
číslo 3 v příloze.
Jedním z faktorů, který ovlivnil rozhodování FEDu, byla snaha udržet zlatý standard. FED
se totiž obával výrazného poklesu kurzu dolaru vzhledem ke zlatu. FED proto realizoval
tvrdou restriktivní politiku, která byla dosahována především vysokými úrokovými sazbami –
jednalo se o čistou proti-inflační politiku, jež se následně projevovala v poklesu mezd,
vysokou nezaměstnaností a snížením průmyslové produkce. Velmi zajímavý je také postoj
103
GAČR,
Praha,
2004.
Strana
50.
[Citace
18.3.2008].
Dostupné
z
www:
104
Po krachu se situace začala měnit a podle hesla, „jak je vysoká hora, tak hluboká je propast pod ní“, nastala
panika, která vedla k runům na banky a snaze lidí držet hotovost.
105
Kohout, P. (2004): Mechanismus a důsledky černého pátku. In: Holman, R a kol. (2004): Velká deprese,
Sborník textů, CEP, Praha, 2004. Strana 23.
106
107
Brunner, K., Meltzer, A.H. (1968): What Did We Learn from the Monetary Experience of the United States in
the Great Depression? [on-line], The Canadian Journal of Economics/Revue canadienne d'Economique, 1968.
Článek 1, číslo 2. Strana 336. [Citace 18.3.2008]. Dostupný z www: http://links.jstor.org/sici?sici=00084085%28196805%291%3A2%3C334%3AWDWLFT%3E2.0.CO%3B2-%23.
- 40 -
vlády USA, protože tehdejší ministr financí A. Mellon se k tomuto vyjádřil takto: „Bylo nutné
„zlikvidovat zaměstnanost, zlikvidovat akcie, zlikvidovat farmáře, zlikvidovat nemovitosti“,
aby bylo možné zlatý standard udržet.“108 Další faktor, který ovlivnil chování FEDu a vlády
se projevil v postoji samotných představitelů centrální banky a samotných představitelů vlády.
Jednalo se především o mocenské spory mezi jednotlivými představiteli FEDu, protože v té
době již byl naživu Benjamin Strong (více o panu Strongovi v dalším textu), který by možná
dokázal svou autoritativní politikou radikálně zasáhnout. To si můžeme pouze domýšlet, a
proto se ptám, zda by FED realizoval svou politiku zcela odlišně, pokud by tento guvernér
newyorské rezervní banky zůstal naživu?109 Tyto otázky již dnes stěží někdo dokáže objasnit
či dokonce odpovědět.
Politika FEDu pak od poloviny roku 1931 (probíhala do roku 1934), kdy došlo ke zvýšení
centrálních úrokových sazeb, znamenala pro banky nedostatek zdrojů a způsobovala značný
nedostatek likvidity v celém bankovním sektoru. Banky tak musely prodávat akcie, čímž
snižovaly jejich cenu a pomáhaly k poklesu akciových indexů. Řada bank, především těch
„slabších“, začala krachovat. Postupem času se ke krachujícím bankám přidávaly banky další.
Jak jsem již zmínil, klienti se obávali o svůj majetek (o své vklady), a proto je požadovali
„stáhnout“ zpět do bezpečí. Mnozí klienti bank (lidé i firmy) o své vklady přišli (celkem o 2,5
miliardy USD v letech 1930 až 1933 a octli se v platební neschopnosti. Peněžní zásoba USA
se v důsledku bankovních krachů během této doby snížila o třetinu. Protože firmy ve valné
části případů nemohly dostat překlenovací úvěr, skončily bankrotem, který znamenal naprosté
znehodnocení jejich akcií.110 Výsledkem krize a politiky centrální banky bylo to, že během
Velké Deprese zkrachovalo asi 10 000 z přibližně 24 000 amerických bank a mnoho dalších
bank řešilo existenční problémy.111
108
109
Jordan, J. (1999): Změněná úloha centrálních bank v XXI. st., Liberální institut, Praha, 1999. Strana 32.
110
111
Počet komerčních bank v USA v letech 1930-1933 je zachycen v tabulce číslo 4 v příloze.
- 41 -
3 Příčiny a průběh Velké Deprese a monetárního opatření
„Bankovní prázdniny“
3.1
Příčiny vedoucí k vypuknutí Velké Deprese
Mezi nejčastěji citované vysvětlení příčin vypuknutí Velké Deprese patří teorie liberální a
monetaristická. Liberální teorie vychází ze známého fyziokratického ekonomického zákona
„laissez-faire“, který stanovoval požadavek nezasahování státu do ekonomiky.112 Stát,
prostřednictvím svého hlavního aktéra – vlády, byl ten hlavní ekonomický subjekt, který
přespříliš intervenoval do ekonomiky a v oblasti monetární politiky uměle udržoval nízkou
úrokovou míru, čímž pomocí politiky levných peněz („easy-money policy“) realizoval
„inflační politiku“. Monetaristická teorie bývá přisuzována jejímu zakladateli Miltonu
Friedmanovi,113 který ji publikoval v díle „Svoboda volby“ v roce 1980.114 Podle Friedmana
byla příčina krize vnějšího původu: „byla to chybná měnová politika centrální banky (FEDu),
která způsobila, že se normální cyklická recese, která by jinak brzy pominula, změnila v celé
desetiletí trvající krizi“.115 Milton Friedman (Anatomie krize – Svoboda volby) a posléze také
Ben S. Bernanke116 (Money, credit, and banking lecture),117 viděli příčinu vypuknutí Velké
Deprese v chybné monetární politice FEDu. Rád bych připojil ještě jednu příčinu, kterou
vyjádřil ve své knize „Peníze v rukou státu“ slavný ekonom rakouské školy Murray N.
Rothbard.118 Jedná se o jakýsi morální hazard, který byl umožněn centrálním bankéřům. Tito
bankéři totiž získali ze zákona povolení „tisknout“ peníze. V žádném případě nechci
zpochybňovat pozici centrální banky, ale vidím zde určitý prostor pro realizaci zájmů, které
112
Holman, R. a kol. (2001): Dějiny ekonomického myšlení, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2001. Strana 522.
Milton Friedman (narozen 1912) je jeden z nejslavnějších ekonomů druhé poloviny 20. století. Stal se čelním
představitelem tzv. Chicagské školy. Je velkým odpůrcem keynesovské ekonomické teorie, čelním
představitelem klasického liberalismu a zakladatelem ekonomického směru zvaného monetarismus. [Viz:
Holman, R. a kol. (2001): Dějiny ekonomického myšlení, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2001. Strana 429-431.].
114
volby.
Liberální
institut,
Praha,
1992.
[Citace
13.3.2008].
Dostupné
z
www:
http://www.libinst.cz/stranka.php?id=162.]. Spoluautorem tohoto díla se stala jeho žena Rose Friedmanová.
115
116
Ben Shalom Bernanke (narozený 13. prosince 1953) byl 24. 10. 2005 jmenován prezidentem Bushem
předsedou FEDu. Do svého úřadu nastoupil 1. 2. 2006 [Viz: Otevřená encyklopedie Navajo (2007): Ben Bernake
[on-line], [Citace 13.3.2008]. http://ben-bernanke.navajo.cz.].
117
Bernanke, B. S. (1995): The Macroeconomics of the Great Depression: A Comparative Approach [on-line],
Journal of Money, Credit and Banking, 1995. Článek 27, číslo 1. Strana 1-28. [Citace 13.3.2008]. Dostupné
http://links.jstor.org/sici?sici=0022z www:
2879%28199502%2927%3A1%3C1%3ATMOTGD%3E2.0.CO%3B2-D.
118
Rothbard, M. N. (2001): Peníze v rukou státu, Liberální institut, Praha, 2001. Stana 9-14.
113
- 42 -
by centrální bankéř bez centrální banky realizovat nemohl119 (také bankéři jsou pouze lidé
rozhodující se podle základních ekonomických principů).
Již jsem zmiňoval, že od svého založení se FED začal uplatňovat především v peněžní a
bankovní oblasti. Nejprve se předpokládalo, že FED bude zastávat roli „ochránce“
bankovního systému – měl zabránit tomu, aby nedošlo k „runu na banky“,120 měl předcházet
možnosti vypuknutí paniky ve finančním systému, a také, že bude fungovat jako „věřitel
v poslední instanci“, pokud se nějaká banka dostane do potíží. FED mohl poskytovat pokladní
hotovost a úvěrovat jednotlivé komerční banky.121 Postupem času se FED stylizoval do pozice
tvůrce peněz a první velkou „zkušenost“ získal v době První světové války, kdy se podílel na
nakupování vládních dluhopisů a obratem je poskytoval komerčním bankám, které si tak
navyšovaly své rezervy. Výsledným efektem této politiky bylo zvyšování peněžní zásoby a
tím tlak na růst míry inflace.122 Rothbard uvádí, že státní vměšování do oblasti peněz s sebou
nese inflační potenciál: „Zřízení Federálního rezervního systému tímto způsobem
ztrojnásobilo schopnost bankovního systému Spojených států provádět expanzi. Federální
rezervní systém také snížil průměrné zákonné požadavky všech bank z přibližně 21 % v roce
1913 na 10 % v roce 1917, čímž dále inflační potenciál zdvojnásobil. Celkem se tedy jednalo
119
Murray Newton Rothbard (1926-1995) se stal neodmyslitelnou součástí tradice rakouské ekonomické školy a
je mnohými uznáván za nástupce Ludwiga von Misese na pomyslném Olympu tohoto směru ekonomického
myšlení. Byl profesorem ekonomie na University of Nevada v Las Vegas. Jeho jméno je dodnes synonymem
nekompromisní kritiky převládajícího kolektivismu a neúnavného boje za laissez-faire. [Viz: Liberální institut
(1998): Statistika - Achillova pata státní byrokracie [on-line], Liberální institut, Praha, 1998. [Citace 13.3.2008].
Dostupné z www: http://www.libinst.cz/stranka.php?id=67.].
120
Proč je pro banku největší problém „run“? Totiž, Banka nepodstupuje obyčejné podnikatelské riziko, podobně
jako je tomu u ostatních podnikatelů. Banka s „částečnými rezervami si nezajišťuje, aby měla dostatek peněz,
které jsou vlastnictvím vkladatelů a které tak musí na požádání vrátit, resp. časová struktura jejích aktiv
neodpovídá časové struktuře jejích závazků. Dále, banky mohou vytvářet peníze prakticky „ze vzduchu“, proto,
do značné míry, vydělávat peníze pomocí produkce a prodeje svých služeb. Rothbarodvými slovy: „banky jsou v
každém okamžiku již zbankrotované. Jejich bankrot se ale projeví až tehdy, když je zákazníci začnou podezírat
a zahájí „run na banku“. V žádném jiném podnikání nic takového jako „run“ nevidíme. Žádný jiný podnik
nemůže být vržen do bankrotu přes noc jen kvůli tomu, že se jeho zákazníci rozhodnou získat zpět svůj majetek.
V žádném jiném podnikání nedochází k vytváření nových, fiktivních peněz, které mizejí v okamžiku, kdy jejich
držitel chce využít práva, které ztělesňují. [Viz: Rothbard, M. N. (2001): Peníze v rukou státu, Liberální institut,
Praha, 2001. Strana 55.].
121
„Původně se předpokládalo, že federální rezervní banky budou sloužit převážně poskytováním přímých úvěrů
bankám jištěným vlastními aktivy, zejména odpovídajícími bankovním úvěrům poskytnutým podnikům.“ [Viz:
volby.
Liberální
institut,
Praha,
1992.
[Citace
13.3.2008].
Dostupné
z
www:
http://www.libinst.cz/stranka.php?id=162.].
122
Nárůst cenové hladiny od roku 1913 v USA jasně ukazuje obrázek číslo 1 v příloze.
- 43 -
o zešestinásobení inflačního potenciálu.“123 Tyto teorie bych se rád pokusil dále analyzovat,
protože jsou relevantní pro důvod realizace monetárního opatření „Bankovní prázdniny“.
Za další vysvětlení příčin vypuknutí Velké Deprese jsou označovány teorie „keynesovská“
a „marxovská“. První alternativní teorií je tedy keynesiánská teorie, která pochází z díla Johna
Maynarda Keynese „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“.124 J. M. Keynes, který žil
v letech 1883 až 1946, je považován za otce keynesovského směru ekonomické teorie.125
Teorie, která vychází právě z jeho nejznámějšího díla, se opírá o to, že ve vyspělém
kapitalistickém světě se naakumulovala nedostatečná efektivní poptávka, což byl Keynesův
pojem pro označení agregátní poptávky. Agregátní poptávka znamená závislost celkových
agregátních výdajů v ekonomice (spotřeba domácností – C, investice – I, vládní výdaje – G a
čistý vývoz – NX = export - import) na celkové cenové hladině. V důsledku efektu likvidity a
efektu bohatství má klesající průběh zleva doprava. Efektivní poptávka je tedy podle Keynese
definována jako souhrn toho, co chtějí ekonomické subjekty utratit (popíral tak Sayův zákon
trhů, jenž říkal, že každá agregátní nabídka si vždy vytváří svou stejně velkou agregátní
poptávku).126 Právě nedostatečná efektivní poptávka a absolutní kolaps důvěry investorů
spolu s hlubokým investičním pesimismem byly příčinou špatného fungování tržní
kapitalistické ekonomiky a staly se jedním z východisek Velké Deprese.
Druhou alternativní teorií vysvětlující příčiny vedoucí k vypuknutí Velké Deprese, je
„marxovská teorie“. Tato teorie vychází z teoretické koncepce marxismu, který se zabývá
fungováním společnosti založené na historickém materialismu. Historický materialismus
odvozuje politické vztahy od primárně ekonomických, resp. materiálních (například
ekonomická základna a politická nadstavba). Zajímavé je, že pro marxistickou analýzu není
základní jednotkou stát, ale společenská třída, a proto je historie dokladem vykořisťování či
zneužívání jedné společenské třídy druhou. Podle této teorie se v rámci historického vývoje
„dialektickým
kapitalismu.
střetáváním
protichůdných
společenských
sil“
vytvořilo
stádium
127
123
Rothbard, M. N. (2001): Peníze v rukou státu, Liberální institut, Praha, 2001. Strana 77.
Keynes, J. M.: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Nakladatelství ČSAV, 1963.
125
126
Tamtéž. Strana 71 - 72.
127
Kratochvíl, P. (2007): Slovník teorie mezinárodních vztahů, VŠE, Praha, 2007. Strana 33.
124
- 44 -
Marxovská teorie potom chápe Velkou Depresi jako „krizi kapitalismu“, která musí přerůst
do své vyšší fáze – komunismu. Autorem této teorie se stal Karl Marx, který žil v letech 18181883. Jeho ekonomické myšlení bylo poznamenáno politikou a byl přesvědčen, že
společensko-ekonomický řád – kapitalismus bude nahrazen novým řádem – komunismem.128
Ve zjednodušené podobě bych charakterizoval tuto teorii slovy: „Měli jste se až moc dobře,
tak teď za to musíte nést následky.“ Marx totiž tvrdil, že pokles zisků kapitalistů sníží zdroje
pro investování, což povede k poklesu investic a následně ke snížení výroby a expanzi
„rezervní armády nezaměstnaných“. V důsledku vyšší nezaměstnanosti musí klesnout mzdy,
aby se zisky mohly zvýšit.129 Marxovskou a keynesovskou teorii považuji za alternativní, a
proto se dále v textu budu zabývat pouze liberální a monetaristickou teorií.
3.2
Ekonomický systém předcházející „Bankovním prázdninám“
3.2.1 Hospodářská a monetární politika USA a její vliv na bankovní systém
Pro analýzu samotného hospodářského opatření „Bankovní prázdniny“ je nezbytné shrnout
předchozí skutečnosti. Výše jsem popisoval, jakým způsobem se vyvíjel americký finanční
systém v průběhu dvacátých let 20. století. Tento vývoj se stal základem finanční krize, která
vypukla v říjnu roku 1929 a přenesla se do Velké Deprese. Domnívám se, že největší podíl na
krizi a následné „vynucené“ vládní intervenci měla naprosto nevhodná monetární a fiskální
politika aktérů hospodářské politiky USA. Na tomto místě je ještě velmi důležité poukázat na
mezinárodní provázanost americké ekonomiky a kapitalistických ekonomik v Evropě. V této
době se totiž v Evropě „rozjížděla“ hospodářská stagnace, která se postupně přesouvala také
do USA. Tento faktor umocnil „potřebu tržní nápravy“ pomocí státních intervencí, které
značně narušily cenový systém, dobrovolnou směnu, vyrovnávání investic a úspor a další
stavební kameny ekonomického systému. K nejznámějším státním zásahům dvacátých let 20.
století v USA patřily: Fordney-McCumberův celní sazebník („Fordney-McCumber Tariff
1920“, jedna z nejprohibitivnějších cel v historii USA); Úřad pro státní rozpočet (vznikl
v roce 1921, měl kontrolovat prostředky ve federálním rozpočtu); absurdní politika v podobě
Dawesova plánu (1924, „dolarový déšť“ pro Německo, které bylo postiženo poválečnými
reparacemi a hyperinflací; uvalení cel na německé výrobky a následná hospodářská pomoc
128
129
- 45 -
Německu, aby mohlo vyvážet?);130 politika levných peněz („money-easy policy“, úvěrová
expanze bank, podpořená jejich „matkou“ FEDem a schválená ministerstvem financí, jehož
nejznámějším předsedou byl A. Mellon, a vedoucí k mylnému rozhodování o investicích);
řada zákonů, které regulovaly různá odvětví (typickými příklady státních opatření jsou zákony
jako: Zákon o letectví (1925), Zákon o rozhlasovém vysílání (1927) nebo angažovanost státu
v zemědělské politice (asi jedna třetina lidí v zemědělství pracovala); a mnoho dalších.
Tato nepochopitelná americká hospodářská politika, která byla stále více prostupovaná
státními zásahy do ekonomického rozhodování lidí, se začala naplno projevovat v roce 1928.
Důsledky násilných jednání a donucení monetární a fiskální politiky se stávaly stále více
„viditelné“, řečeno bastiatovými slovy:131 „neviditelné důsledky státních intervencí
vystupující na povrch“. Nejvýznamnější inflační intervenčními faktory byly levné úvěry,
operace na volném trhu, pomocí nichž byly nakupovány vládní dluhopisy nebo také úvěrové
linky evropským zemím. Již jsem zmiňoval vývoj na Newyorské burze, která se v roce 1929
naprosto odtrhla od reality a stala se nestabilizujícím faktorem amerického ekonomického
vývoje, jenž se nesl v duchu postupující optimismu nejen finančníků a investorů, ale také
podnikatelů a spotřebitelů, na kterém se během dvacátých let podílel FED a bankovní sektor,
čímž „stabilizovaly“ ekonomický cyklus.132 Nárůst nabídky peněz (jednalo se o nekryté
vytištěné peníze) za osm let dosáhl úrovně 63,4 %, resp. zvýšil se z hodnoty 42,1 mld. USD
na hodnotu 68,8 mld. USD. V letech 1921-1929 tak proběhla inflace ve výši 63,4 %. Dále,
ceny akcií se v závěrečné vlně inflace od července do prosince roku 1928 „vyšplhaly“ výše
o 20 %.133
Monetární politika FEDu byla ve dvacátých letech 20. století nesmírně expanzivní. Levné
úvěry – nezodpovědné poskytování levných úvěrů, účast bank v investičních obchodech
(neexistovala žádná závazná pravidla pro tvorbu rezerv, ani pro případnou kursovou ztrátu
z hodnoty cenných papírů) a hlavně důvěra v to, že růst může pokračovat. Všechny tyto
události mělo společné to, že byly vyvolány státními zásahy do oblasti peněžního trhu. Banky
130
Poznámka autora – logika této politiky a politiky vysokých cel neexistuje.
Bastiat, F. (1995): Selected Essays on Political Economy: What Is Seen and What Is Not Seen [on-line],
Irvington-on-Hudson NY: The Foundation for Economic, 1995 [Citace 25.3.2008]. Dostupné z www:
http://www.econlib.org/library/Bastiat/basEss1.html#bottom.
132
Šíma, J. (2000): Trh v čase a prostoru [on-line], Liberální institut, Praha, 2000. Strana 73. [Citace 25.3.2008].
Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/sima_trhvcase.pdf.
133
Tamtéž. Poznámka č. 89. Strana 74-75. [Citace 25.3.2008].
131
- 46 -
mohly vydávat tzv. falešná potvrzení o uskladnění peněz jako peněžních substitutů, což také
dělaly. Jednalo se o podvodná potvrzení, která slibovaly vyplatit peněžní komoditu za
nominální hodnotu a která byly pro banky velmi výnosná, protože banky neměly takové
množství peněžní komodity potřebné pro pokrytí splatných závazků. Platí tedy, že pokud by
přišli všichni vkladatelé vybrat své vklady (svůj majetek) ve stejný čas, banky nebyly schopny
tyto vklady vyplatit (byly nuceny zkrachovat). „Pouze klid a neznalost veřejnosti umožňuje
pokračování této situace.“134 Tato situace znamená inflaci,135 protože dochází k emitování
nových dodatečných peněz převyšujících zásobu peněžní komodity.
Úvěrová expanze tak pokračovala po celá dvacátá léta – bankovní intervence do fungování
trhu stále více mohutněla a podporovala chybnou alokaci investic (expanze stále narušovala
úrokovou míru, která má informovat podnikatele o dostupnosti úspor a následné realizaci
investic; jestliže však úroková míra setrvává na nižší než tržní úrovni, podnikatelé se mylně
domnívají, že jejich investice mohou být ziskové; nesmíme zapomenout, že spotřeba lidí je
v důsledku nižší úrokové míry taktéž vysoká, z čehož vyplývá, že dochází k stále většímu
rozvírání nůžek mezi zvyšujícími se investicemi a zvyšující se spotřebou – ale kde jsou
úspory?). Profesor Rothbard k tomuto uvádí: „Tato situace je obdobná situaci, kdy stavitel
uvěří, že má k dispozici více stavebního materiálu, než skutečně má, a poté zjistí, že všechen
materiál spotřeboval na stavbu bytelných základů (fází vzdálených spotřebě), ale už mu
nezbylo dost materiálu, aby dostavěl dům.“136
Z politického hlediska je důležité ještě upozornit na to, že FED za „své úspěchy“ v této
době vděčí prvnímu předsedovi newyorské centrální banky Benjaminu Strongovi,137 který byl
uznáván a velmi respektován odbornou veřejností a zůstal ve své funkci až do své smrti v roce
1928. Americká ekonomika se těšila ohromnému ekonomickému růstu. V této době se také
v oblasti fiskální politiky dařilo udržovat fiskální stabilitu. Saldo vládního rozpočtu se
pohybovalo v letech 1920 až 1930 v kladných hodnotách (nejvíce to bylo v roce 1927, a to
134
2005. Strana 689.
135
Opakem inflace je deflace – snížení nabídky peněz. Definice inflace je v tomto pojetí odlišná od pojmu
inflace definované na bázi např. indexu spotřebitelských cen – CPI nebo deflátoru HDP tak, jak ji známe dnes.
136
2005. Strana 694.
137
volby.
Liberální
institut,
Praha,
1992.
[Citace
18.3.2008].
Dostupné
z
www:
- 47 -
1 156 milionů USD).138,139 Z uvedeného se může zdát, že centrální banka společně s
Ministerstvem financí zvládali udržovat hospodářskou stabilitu americké ekonomiky. Ve
skutečnosti se však jednalo o dlouhodobé pokusy stabilizovat ekonomický cyklus nástroji
monetární a fiskální politiky.140 Jednalo se o jakýsi „intervenční mix“ monetární a fiskální
politiky, který byl zajišťován pomocí procesu financování americké vlády. Tento proces
financování dokládám údaji o nárůstu množství vládních „bondů“, které FED odkupoval:
•
1913 – 0 USD,
•
1921 – 400 mil. USD,
•
1934 – 2 400 mil. USD, a dále pak například
•
1981 – 140 mld. USD, 1992 – 280 mld. USD.141
Dluhový proces financování americké vlády představoval sílící komplex státních zásahů do
chodu americké ekonomiky a jenom oddaloval následnou „krizi“, resp. odbourávání
chybných investic a špatných rozhodnutí v důsledku mylných reakcí ekonomických subjektů
na pokřivené ekonomické veličiny.
Po smrti Benjamina Stronga se situace ve vedení FEDu zostřila – nevědělo se, kdo nahradí
„oblíbeného“ bankéře. Z hlediska teorie veřejné volby142 je tato situace důležitá pro
následující kooperaci měnové a fiskální politiky. Nezávislost americké centrální banky totiž
byla ohrožena. Milton Friedman tuto situaci charakterizoval: „Tento mocenský boj se ukázal
138
Graf zachycující saldo vládního rozpočtu USA v letech 1920-1938 je vyjádřen na obrázku 2 v příloze.
To však neznamenalo, že vláda USA jednala správně. V době úřadování prezidentů Hardinga, Coolidge a
Hoovera, sice došlo k určitému uvolnění vlivu státu – byla snížena státní míra regulace, bylo sníženo zdanění a
byla realizována různá úsporná opatření, avšak stát si v ekonomice uchovával stále silnou pozici, především
v podobě nepřímých zásahů a poměrně silné míře protekcionismu.
140
Pan Tajovský uvádí, že USA pravděpodobně byly první velkou ekonomikou, kde se stát spolu s centrální
bankou pokoušely eliminovat hospodářské výkyvy a řídit ekonomický vývoj. Důsledky tohoto jednání přispěly k
burzovnímu krachu v roce 1929 a následné bankovní panice. [Viz: Tajovský, L. (2004): Velká deprese v
novodobých hospodářských dějinách. In: Holman, R a kol. (2004): Velká deprese, Sborník textů, CEP, Praha,
2004. Strana 79.].
141
Šíma, J. (2000): Trh v čase a prostoru [on-line], Liberální institut, Praha, 2000. Strana 72. Poznámka č.89.
[Citace 18.3.2008]. Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/sima_trhvcase.pdf.].
142
Jedním z hlavních představitelů teorie veřejné volby se stal americký ekonom James Buchanan. Teorie
veřejné volby se zabývá státními selháváními a říká, že podobně jako trh může selhávat, mohou tak činit aktéři
hospodářské politiky.
139
- 48 -
být, což tehdy nikdo nemohl předvídat, prvním krokem roztáčející se spirály předávání moci
soukromého trhu vládě a od republikových vlád federální vládě ve Washingtonu.“143
3.2.2 Prezident Hoover, FED a jejich politika
V této době byl americkým prezidentem Herbert Hoover, který se ještě v době své
nepolitické kariéry snažil zastávat ekonomické zákony vycházející z „laissez faire“, a který
zastával tržní fungování amerického ekonomického systému. Tuto pozici tedy zastával
předtím, než se stal obhájcem veřejných prací a dále než nastoupil do úřadu amerického
ministra průmyslu a obchodu za vlády prezidenta Hardinga. Bohužel, jeho ideologické mínění
se během dvacátých let změnilo a Hoover v těchto letech dokazoval, že začal obhajovat silnou
ekonomickou pozici státu v americké ekonomice.144 Například začal věřit, že stát a vláda
musejí intervenovat a snažit se ekonomické krize léčit, proto podporoval silnou pozici odborů.
Hlavní Hooverovou strategií bylo udržovat vysoké mzdy jako lék proti krizi, a k tomuto
potřeboval značnou odborářskou moc. V době krize se domníval, že původní americká
ekonomika a tradiční liberální teoretické ekonomické koncepce jsou přežitkem, a proto se
musí pokusit americké hospodářství naučit novým způsobům, tzv. „nové ekonomie“, která má
zajistit především boj s nezaměstnaností. Přitom Hoover neznal koordinační schopnosti trhu a
harmonické tržní prostředí, což lze dokumentovat v jeho projevu z dne 5. prosince 1929,
v němž kladně hodnotil propojení soukromého a státního sektoru a jejich snahu odstranit
hospodářské problémy působící v důsledku poklesu mezd: „Jedná se o něco zcela odlišného
od arbitrárního chování, kdy každý usiloval jen o zničení druhého, což bylo typické pro dobu
před nějakými třiceti či čtyřiceti lety.“145 Tento nevynucený zápas s krizí lze vystihnout činy
jako například to, že Henry Ford nechal z vlasteneckého popudu vzrůst mzdy ve své továrně
či že prezident Hoover nechal zvýšit výdaje na veřejné práce, dále více dotoval zemědělství,
k čemuž byla nově založena administrativa, tzv. Federální farmářská rada (Federal Farm
Board – FFB), aj.146
143
volby.
Liberální
institut,
Praha,
1992.
[Citace
18.3.2008].
Dostupné
z
www:
144
Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/sima_trhvcase.pdf.].
145
146
Tamtéž. Strana 77. [Citace 18.3.2008].
- 49 -
Prezident Hoover a jeho administrativa však ignorovali základní ekonomické události
v americké ekonomice, dost možná, že je ani nechtěli znát, protože pro jejich politickou
kariéru byla „růstová dvacátá léta“ kreditem. Nicméně, prudkost a vážnost kolapsu finančních
trhů udržovala mnoho amerických občanů v očekávání, přestože náznaky fundamentálního
ekonomického zpomalení již byly zřejmé minimálně rok dopředu (mimochodem už v roce
1926 spekulanti připouštěli, že „to, co jde prudce nahoru, musí jít prudce dolů“ – tato reakce
vycházela ze splasknutí spekulativní bubliny na nemovitostním trhu na Floridě). Ochlazení
americké
ekonomiky
bylo
podloženo
stagnující
průmyslovou
produkcí,
přičemž
spotřebitelská poptávka začínala zpomalovat růstové tempo a naopak zásoby se začínaly
hromadit. Nejzřetelnější náznaky nebezpečí ekonomického růstu se objevovaly v oblasti
zemědělské produkce. Pokud se vrátíme zpět do minulosti, američtí zemědělci si nedokázali
vykompenzovat pokles v cenách, ke kterému došlo během První světové války. Úspěchy,
které se projevovaly v americké ekonomice během „báječných“ dvacátých let, se
v zemědělství příliš neprojevily.147
Podle výše uvedených fundamentálních ekonomických faktorů je patrné, že „Velký krach“
z října 1929 byl spíše důsledkem aktuálních ekonomických podmínek než příčinou vypuknutí
Velké Deprese. Přesto právě „Velký krach“ stál u zrodu enormního poklesu bohatství a kupní
síly obyvatel, což podpořilo intenzivní pokles ekonomického výkonu. Agregátní poptávka po
statcích se značně snižovala, protože američtí spotřebitelé začali omezovat svou spotřebu.
Obchodníci zpomalovali svou činnost a redukovali své zisky, někteří začínali krachovat.
Dlužníci měli problémy se splácením jejich půjček, a to i ti, kteří měli dobrý úvěrový kredit.
Výsledkem bylo, že pracovní místa v americké ekonomice se přestala vytvářet, naopak rychle
se ztrácela. Míra nezaměstnanosti se zvyšovala a lidé, především nezaměstnaní, vybírali své
vklady, protože potřebovali zajistit základní životní potřeby.
Hoover a jeho administrativa tyto skutečnosti „neviděli“ a namísto toho si stanovili jediný
cíl, zachovat ceny na co nejvyšších úrovních. Hooverova hospodářská politika se však minula
účinkem, protože výsledkem jeho snažení byly ohromné zásoby zemědělských komodit,148
které musely být uchovány mimotržně. Dalším projevem boje proti Depresi se „samozřejmě“
staly klesající ceny. Hoover a jeho administrativa si mysleli, že ceny porostou, ale zmýlili se,
147
[Citace 18.3.2008]. Dostupný z www: http://bosfed.org/about/pubs/closed.pdf.
148
Vláda vykupovala různé zemědělské suroviny, například tabák, brambory, obilí, vejce či drůbež.
- 50 -
protože dovoz ze zahraničí a subvence zemědělcům znemožnily zvýšení v těchto cenách.
Subvence dále podporovaly růst produkce a tím ještě pomohly k tlaku na hromadění zásob.
Tyto zásoby byly nakonec prodávány pod cenou, a pouze z prodeje obilí a bavlny vznikla
ztráta ve federálním rozpočtu asi v hodnotě 300 milionů USD (dalších 85 milionů „bušlů
obilí“ bylo dobrovolně bez placení darováno Červenému kříži).149
Tento vývoj v cenách je velmi důležitý pro následující analýzu realizace hospodářskopolitického opatření „Bankovní prázdniny“. Herbert Hoover již v druhé polovině svého
funkčního
období
o
nějakém
intervenčním
opatření
uvažoval.
Spolu
se
svými
spolupracovníky se pokoušeli připravovat určité návrhy. Například v lednu roku 1930 Hoover
předložil zákon, ve kterém měl být zakázán tzv. short-selling (krátký prodej) jako doposud
běžně užívaný druh obchodu. Hoover se mylně domníval, že tímto krokem podpoří růst akcií,
protože banky a investoři nebudou moci prodávat akcie s tím, že je v budoucnu znovu
nakoupí (princip short-sellingu). Ještě zajímavější je uvažování, že „Bankovní prázdniny“ se
měly stát záminkou pro devalvaci. Tuto myšlenku se pokusil popsat ve své práci pan
Wigmore (Was the Bank Holiday of 1933 Caused by a Run on the Dollar?), kde vyjádřil
možnost, že „Bankovní prázdniny“ byly předpokladem pro téměř za rok realizovanou
devalvaci amerického dolaru.150 Podle pan Wigmora se zdála být pro bankovní systém
výhodnější devalvace dolaru společně s omezením užívání zlata, a to jak v době „Bankovních
prázdnin“, tak i po nich, než bylo například zavedení povinného pojištění vkladů (více
k tomuto tématu v následujícím textu této kapitoly).
Dále ještě zbývá doplnit, že v oblasti zahraničního obchodu prezident Hoover prosadil
v červnu roku 1930 jeden z nejprohibitivnějších celních sazebníků v historii USA,
tzv. Smooth-Hawley celní sazebník (nejvyšší cla na dovoz průmyslového a zemědělského
zboží v americké historii). Podle tohoto sazebníku se importní cla v USA zvýšila až na úroveň
blížící se 40 %. O nesmyslnosti tohoto opatření svědčí petice více než jednoho tisíce
ekonomů, kteří se na Hoovera obrátili, aby zákon podporující tato destruktivní cla vetoval,
což dokládali ekonomickou argumentací, že to povede ke zvýšení cen, omezení vývozu a
odvetným celním opatřením v zahraničí. Přesto se Hoover rozhodl zákon nevetovat, což vedlo
149
Šíma, J. (2000): Trh v čase a prostoru [on-line], Liberální institut, Praha, 2000. Strana 77-78. [Citace
18.3.2008]. Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/sima_trhvcase.pdf.].
150
Wigmore, B. A. (1987): Was the Bank Holiday of 1933 Caused by a Run on the Dollar? [on-line], The
Journal of Economic History, 1987. Článek 47, číslo 3. Strana 739-755. Dostupné z www:
http://links.jstor.org/sici?sici=0022-0507%28198709%2947%3A3%3C739%3AWTBHO1%3E2.0.CO%3B2-3.
- 51 -
k vyšším americkým cenám a samozřejmě ostatní státy zavedly odvetná celní opatření vůči
USA. V rámci intervencí v oblasti zahraničního obchodu Hoover také značně omezil imigraci,
která byla doprovázena veřejnou agitací pro mladé lidi, aby se vrátili do vzdělávacích
institucí. Výsledkem však bylo, že během několika měsíců před koncem roku 1930 klesl počet
imigrantů z Evropy přibližně o 90 %.151 Všechna tato intervenční opatření vedla k zesílení
průběhu Velké deprese.
V druhé polovině Hooverova prezidentského funkčního období byla monetární politika
stále inflační, protože FED snižoval centrální diskontní sazbu a pokoušel se tak zvyšovat tu
část peněžní nabídky, kterou kontroloval. Diskontní sazba152 během roku 1930 klesla z úrovně
4,5 % na 2 % a klesala až do poloviny roku 1931, kdy dosáhla úrovně 1,5 %. Od druhé
poloviny roku 1931 se naopak začala zvyšovat, přičemž na konci roku 1931 dosáhla úrovně
3,5 %.153 Tato skutečnost pramenila z toho, že FED se snažil udržet zlatý standard, a to
zejména v důsledku rozhodnutí britské centrální banky z listopadu 1931 o zrušení zlatého
standardu. FED se totiž obával toho, že zahraniční investoři začnou vybírat své vklady
z amerických bank, čímž budou zvyšovat tlak na pokles amerických zlatých rezerv. Vyšší
úrokové míry tak měly zajistit vyšší výnosy z amerických finančních instrumentů a omezit
odliv zlata z USA.154 Podle Miltona Friedmana, což jsem uváděl výše, byla toto politika
naprosto chybná a vedla k prodloužení Velké deprese. Tato monetární politika ani nepomohla
obnovit důvěru lidí v bankovní systém, ba naopak, lidé stále vybírali své vklady. Nedůvěra
v bankovní systém se projevila v rostoucím počtu krachů podniků, což opět vedlo
k dramatickému poklesu bankovních rezerv. Rozporuplná monetární politika FEDu se však
dále pokoušela provádět inflaci, což lze zdůvodnit snahou sepsat petici několika
i prominentních ekonomů, kteří podporovali „easy-money policy“. K tomuto F. A. Hayek
uvádí: „Zdá se být zcela jisté, že vše se jenom zhorší, když se budeme snažit léčit symptomy
deflace a zároveň budeme dělat vše pro to, abychom pomocí vztyčování překážek obchodu a
ostatními státními zásahy zvětšili stupeň, v jakém se ekonomika nepřizpůsobuje potřebám
trhu. Navíc... bojovat proti depresi vynucenou úvěrovou expanzí znamená pokoušet se léčit zlo
151
152
Vývoj úrokových sazeb je zachycen na obrázku číslo 3 v příloze.
153
154
[Citace 18.3.2008].Dostupný z www: http://bosfed.org/about/pubs/closed.pdf.
- 52 -
pomocí stejných prostředků, kterými bylo způsobeno.“155 V důsledku nedůvěry Američanů
v bankovní systém ceny stále klesaly, avšak mzdy nikoli. Vláda se snažila udržovat mzdy na
co nejvyšší možné úrovni, a tak podniky mzdy nesnižovaly. Z toho plyne, že dobrý životní
standard si udržovali pracující lidé. Logicky, na druhou stranu, vysoké mzdy udržovaly
vysokou nezaměstnanost a ti lidé, kteří zůstávali nezaměstnaní se dostávali na pokraj přežití.
Vysoké mzdy měly ještě jeden důsledek, a sice to, že se nevytvářela nová pracovní místa.156
Závěrem bych k realizaci Hooverovy fiskální a monetární politiky dodal, že oboje politiky
nebyly ekonomicky efektivní, což dokazuje deficit veřejných financí v roce 1931, který
vytvořila federální vláda v čele s prezidentem Hooverem. Rozpočtový deficit dosáhl výše
2,2 mld. USD a stal se tak na „krátkou dobu“ největším deficitem veřejných rozpočtů
v americké historii. V tomto roce vláda také zahájila ohromné přerozdělovací projekty, jež
byly financovány z veřejných výdajů (v roce 1931 došlo k ohromnému nárůstu veřejných
výdajů o 1,3 mld. USD).157
3.2.3 Hooverův „New Deal“
Poslední rok Hooverova prezidentského období je spojen s mnoha rozporuplnými
událostmi. Nejprve se na začátku roku 1932 rozhodl realizovat řadu vládních intervencí, které
bývají označovány jako tzv. „Hooverův New Deal“. V rámci těchto opatření byl schválen
Zákon o státním rozpočtu, který zvyšoval daně nejvíce v americké historii v době míru – bylo
obnoveno mnoho válečných daní, nově vznikly prodejní daně z automobilů a benzínu, dále
například z elektrické energie, z klenotů nebo telefonního, telegrafního a radiového spojení.
Z hlediska finančních trhů a bankovního sektoru je důležité, že byly schváleny daně z
bankovních šeků, převodu obligací a také to, že osobní daně z příjmu se zvýšily z úrovně 1,5
– 5 % na 4 – 8 %.158 Současně si Hoover začínal uvědomovat, že programy veřejných prací,
které měly být velkým přínosem pro americkou ekonomiku a které měly zajistit výstavbu
155
156
157
158
Daňové přirážky se zvýšily z maximální výše 25 % na 63 % a darovací daň byla obnovena a zvýšena na
33,3 %. [Viz: Šíma, J. (2000): Trh v čase a prostoru [on-line], Liberální institut, Praha, 2000. Strana 79. [Citace
- 53 -
federálních staveb, byly neúčinné při snižování nezaměstnanosti a především byly velmi
nákladné. Postupně se tedy snažil od těchto programů ustupovat.159
Krize však nepolevovala, což vedlo k pokračujícímu krachování bank. Lidé si vybírali své
vklady, protože ztráceli důvěru v bankovní systém a na místo toho je shromažďovali doma.
Hoover tlačil na měnovou politiku, aby se snažila bankovní krizi řešit inflační politikou, což
Hoover veřejně podporoval vyzýváním k „boji proti hromadění peněz“: „Boj se dnes vede
proti hromadění peněz.“160 Vládní opatření se tak zaměřovala na lidská jednání, na chování a
rozhodování vkladatelů. Vládní administrativa se pokoušela napravovat předchozí vládní
intervence a regulace v oblasti bankovnictví. Banky se proto staly předmětem veřejného
nátlaku ze strany politických aktérů, aby pokračovaly v úvěrové expanzi. Dne 20. 5. 1932
bylo v NYT (New York Times) napsáno, že prezident Hoover „je rozhořčen zjevnou
neochotou komerčních bank v zemi spolupracovat při snaze o úvěrovou expanzi“.161 Dále
hlavní představitel RFC, pan Pomerene, poukazoval na úlohu bank v tržní ekonomice takto:
„Banka..., která je ze 75 procent... likvidní a odmítne poskytnout úvěr..., je parazitem na
společnosti.“162 Banky byly považovány za „strůjce“ současné krizové situace a na druhé
straně vládní představitelé poukazovali na svou ochotu a na, z ní plynoucí, prospěšnost pro
společnost. Ve skutečnosti se Hooveorova administrativa realizovala hospodářskou politiku,
která byla charakteristická přerozdělováním, ničením výroby a zvyšováním cen. Hooverův
New Deal tak nepomáhal Velkou Depresi „překlenout“, naopak udělal mnoho pro to, aby byla
ještě delší s horšími následky. Hooverova vládní politika založená na vyšších clech, inflační
struktuře ekonomiky (FED mohl ze zákona poskytovat nové úvěry a podporovat bankovní
půjčky), novém zdaňováním (prostředky „putovaly“ i na dlouhodobé veřejné projekty), a ve
finanční oblasti, například na zákazu aukcí dluhopisů či povinných moratoriích na splácení
dluhů, vedla k prodloužení krize a oddálení tržní nápravy. V rámci Hooverova New Dealu
bych zvláště vyzdvihl politiku udržování vysokých mezd. Hoover totiž začínal stále více
„tlačit“ na podnikatele, aby udržovaly mzdy na vyšších úrovních. Tato skutečnost zasahovala
do tržního přizpůsobovacího mechanismu zdaleka nejvíce, protože snižovala možnost poklesu
nezaměstnanosti, což vedlo k pomalému odstraňování krizové situace. V březnu roku 1933,
159
161
162
160
- 54 -
když Hoover končil své funkční prezidentské období, se USA potýkaly s nejhlubší krizí,
protože Velká Deprese kulminulovala u svého dna. Data o vývoji průmyslové výroby a
nezaměstnanosti jsou toho důkazem:
•
PPI163 se snížil od srpna 1929 do března 1933 z hodnoty 114 na 54,
•
evidovaná nezaměstnanost se v březnu 1933 pohybovala kolem hodnoty 25 %.164
Hoover považoval svou hospodářskou politiku za historicky úspěšnou, což při volební
kampani v roce 1932 obhajoval těmito slovy: „Mohli jsme také nedělat nic. ...Místo toho jsme
navrhli... program největší obrany ekonomiky v historii státu. ...Poprvé v historii krizí klesly
dividendy, zisky a životní náklady dříve, než poklesly mzdy. ...Ty byly udrženy do té doby...
dokud zisky téměř nevymizely. Mzdy jsou nyní v reálném vyjádření největší na světě.“165 Omyl
hospodářské politiky a Hooverova New Dealu, který sám Herbert Hoover veřejně obhajoval,
potvrzoval tehdejší ministr práce James Davis166 slovy: „Kdyby Hoover nedosáhl ničeho
jiného při své službě vládě než tuto jednu skvělou věc – nesnižování mezd – budou na něho
navěky vzpomínat nejen dělnická třída, ale také podnikatelé.“167 Pracující američtí občané
tedy získávali velmi vysoké reálné mzdy, které se v průběhu Velké Deprese a jejího dna
dokonce zvyšovaly. Logickým důsledkem byla vysoká nezaměstnanost, mimochodem také
nejvyšší v historii USA. Pracující Američané byli placeni za svou klesající produktivitu
vyššími mzdami, a na druhé straně, Američané „bez práce“, jejichž počet během krize
narůstal, „živořili“. Ve čtvrtém čtvrtletí roku 1929 byla míra evidované americké
nezaměstnanosti na hodnotě 5,7 % a index reálných mezd na hodnotě 100. Ve stejném období
roku 1930 se nezaměstnanost dostala na 10,7 % a reálné mzdy vzrostly o 5,7 % (index =
105,7) a v roce 1931 byly tyto hodnoty dokonce 18,4 %, resp. 110,4. Během roku 1932
nezaměstnanost nepoklesla pod 20 %, přičemž nejvyšší hodnoty dosáhla 26,7 % ve třetím
čtvrtletí tohoto roku, a index reálných mezd nepoklesl pod hodnotu 106. Nakonec zbývá
doplnit, že v březnu roku 1933 dosahovala nezaměstnanost hodnoty 26,8 % a index reálných
163
PPI = index průmyslové výroby.
Šíma, J. (2000): Trh v čase a prostoru [on-line], Liberální institut, Praha, 2000. Strana 82-83. [Citace
18.3.2008]. Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/sima_trhvcase.pdf.
165
166
James Davis byl ministrem práce za vlády prezidenta Hoovera a později se stal senátorem.
167
164
- 55 -
mezd hodnoty 108,4.168 Z tabulky číslo 6 v příloze je zřejmé, že „ekonomické oživení“ v USA
během úřadování prezidenta Herberta Hoovera vůbec nemohlo začít. Americká ekonomika
procházela obdobím rostoucí nezaměstnanosti a prvně v americké historii, přes vysoké mzdy
lidí majících práci, se z „normální“ klesající fáze ekonomického cyklu stala dlouhotrvající
chronická krize – Velká Deprese. Hooverova hospodářská politika a jeho New Deal
předznamenal, že byly první částí amerických hospodářských politik, které vedly k nejhlubší
ekonomické krizi v americké historii. Druhá část potom začala v době, kdy se americkým
prezidentem stal F. D. Roosevelt, jenž byl zvolen169 za prezidenta USA čtyřikrát po sobě.170
3.3
„Bankovní prázdniny“ a „Federální bankovní prázdniny“
3.3.1 Končící prezident Hoover a bankovní systém
V době nejtěžší krize mnoho lidí stále vzpomínalo na úspěšná dvacátá léta, kdy neměli
strach o své zaměstnání. Situace se však v roce 1932 velmi zhoršovala, a nejvíce to pociťovali
lidé ze zemědělského sektoru. Zamrzlé úvěry, možná nejnižší ceny plodin a prodloužené
období sucha – to jsou skutečnosti, kterým muselo mimo jejich vlastní půdu vzdorovat tisíce
rodin zemědělců. Tito lidé nebyli schopni splácet své hypotéky, natož své daně. Farmáři ze
Severní Dakoty dokonce pociťovali, že budou muset podlehnout procesům realizovaným
v dražbě, resp. tomu, že jejich majetek bude muset být exekuován. Někteří proto brali ještě
svá auta a bez čekání na úřední moc mířili do Kalifornie, která jim byla připravena doručit
konfiskační oznámení. Na konci roku 1932 již byly životní podmínky hrozivé, proto se
stupňovaly obavy o americký ekonomický systém, ale také o americký politický systém.
Ačkoli americké hospodářství vykazovalo určité periodické náznaky obnovy, celkový trend
byl klesající. Tuto skutečnost lze vyjádřit na ekonomických datech týkajících se hrubého
národního produktu, který se snížil mezi roky 1929-1932 o 33 %. Kromě toho více něž 25 %
pracovní síly zůstávala nezaměstnaná, přičemž v určitých sektorech americké ekonomiky se
nezaměstnanost „vyšplhala“ mnohem výše, například v oblasti průmyslové výroby poklesla
míra zaměstnanosti asi o 45 % nebo ocelářská výroba využívala asi jen 12 % své celkové
168
Průběh nezaměstnanosti v USA a amerických reálných mezd v letech 1929-1933 je zachycen v tabulce číslo 6
v příloze.
169
Více informací o zvolení prezidenta Roosevelta do svého úřadu je popsáno v poznámkách pod čarou ve 4.
kapitole této práce.
170
- 56 -
kapacity (počet pracovníků v ocelářských továrnách zaměstnaných na plný úvazek poklesl
mezi roky 1929-1932 z 225 000 k hodnotě pohybující se na úrovni pouze několika tisíců).171
Nebylo proto překvapením, že většina amerických občanů vinila z této krizové situace
tehdejšího prezidenta Herberta Hoovera. Američané přestávali vnímat jeho snahu „vytáhnout“
USA z krize a začali jím veřejně pohrdat. Hoover se pokoušel ovlivňovat veřejné mínění tím,
že jeho vládní filozofie vychází z přílišného nezasahování vlády do americké ekonomiky. Již
v roce 1930 se vůči Kongresu vyjadřoval v tom smyslu, že ekonomická deprese nemá být
„léčena“ pomocí přílišných legislativních opatření a výkonných rozhodnutí či prohlášení.
Snažil se poukázat na to, že federální vláda není za současný vývoj odpovědná a že
ekonomické problémy by měly být vyřešeny kooperací výrobců a spotřebitelů v rámci
soukromého sektoru. Tato „pouhá“ slova lidé postupně přestávali vnímat a jak jsem zmiňoval
výše, pouštěli se do častějšího kritizování tehdejšího prezidenta a jeho vlády.172
O „nesmyslnosti“ Hooverovy hospodářské politiky, která nevycházela z jeho proklamované
vládní filozofie (ač se veřejnost snažil přesvědčovat, že kooperace výrobců a spotřebitelů je
tou správnou cestou, jak odstranit depresi), jsem pojednával v předchozích dvou kapitolách,
a proto bych na tomto místě pouze doplnil, že Hoover přes své výroky stále podporoval
myšlenkou tzv. „kooperativního spolupracování“ mezi soukromým sektorem a vládou.
Kooperativní spolupracování byl přístup, který byl konzistentní s jeho počáteční průmyslovou
politikou z doby ve dvacátých letech 20. století, kdy ještě zastával funkci amerického ministra
průmyslu a obchodu. V rámci kooperativního spolupracování se pro Hooverovu
administrativu stal středem pozornosti bankovní systém, jelikož věnovala značnou pozornost
„churavějícím“ bankám, které se vyskytovaly ve stále větších potížích. Hoover si totiž
uvědomoval, že bankovní úvěry a peníze představovaly klíčový faktor pro zajištění
kooperativního úsilí mezi soukromým sektorem a vládou pro krizovou obnovu, a dále,
protože bankovní krize velmi negativně ovlivnila bankovní důvěru (kredit bank u
veřejnosti).173 Úzkostliví vkladatelé čekali na jakoukoli, byť jen slabou, negativní zprávu
ohledně bank a poté chvátali vybírat své vklady, což někdy pociťovaly také velké banky.
Závěrem bych k problémům bankovního sektoru v USA doplnil důležitou skutečnost, která se
171
172
173
Počet bank v USA, které fungovaly v letech 1930-1933 je zachycen v tabulce číslo 4 v příloze.
- 57 -
týkala toho, že náznaky oslabování bankovního systému se objevovaly již dlouho před
vypuknutím Velké Deprese. Oznámení amerického regulátora národních bank z roku 1930
potvrzovalo, že asi 5 600 amerických bank v posledních deseti letech pochybilo – v roce 1924
bylo postiženo 775 bank a v roce 1926 jich bylo již 976, přičemž nejnáchylnější k pochybení
byly banky v méně prosperující zemědělské oblasti.174
Po roce 1929 se však situace v bankovním sektoru velice zhoršila. Prezident Hoover tak byl
ještě silněji nucen jednat a spolu s Kongresem i samotnými bankami začali uvažovat
o bankovních reformách jako o nezbytném legislativním opatření a přikládali mu nejvyšší
prioritu v reakci na probíhající bankovní krizi v rámci Velké Deprese. Problémem však bylo,
že se tyto tři strany se nedokázaly dohodnout, což vedlo k určitým „kosmetickým opatřením“
schváleným Kongresem. Nakonec však byla přijata určitá smysluplná stanoviska, a to až
během roku 1930 a následně v roce 1931. Tato první závažnější opatření odstartovala sérii
bankovních rozhodnutí, která se pokoušela odstranit bankovní, resp. finanční krizi: (1) na
konci roku 1931 poslali někteří bankéři prezidentovi Hooverovi žádost o kooperativní akci na
založení Národní úvěrová organizace („National Credit Corporation“ – NCC), v rámci níž
newyorští bankéři vytvořili fond s dostupnými prostředky v hodnotě 500 milionů USD, aby
mohli poskytovat půjčky bankám nemohoucím získat zdroje od FEDu, protože funkce
„věřitele v poslední instanci“ fungovala především pro národní americké banky a pro ostatní
banky byly federální reservní fondy dostupné méně – v době Velké Deprese prakticky vůbec.
(2) o několik měsíců déle, v lednu roku 1932, Kongres schválil založení Korporace pro
rekonstrukci finančních institucí („Reconstruction finance corporation“ – RFC), která vznikla
na základě Zákona o rekonstrukci finančních institucí („RFCA“), a která měla podpořit
především malé banky a finanční instituce, aby mohly podporovat obchod, průmysl a
zemědělství. Návrh konceptu na vytvoření RFC byl předložen guvernérem FEDu panem E.
Meyerem a podle tohoto konceptu měla RFC zajišťovat kolateralizované půjčky právě
finančním institucím, průmyslovým firmám a železnicím (RFC poskytla v roce 1932 celkové
úvěry ve výši 2,3 mld. USD – asi polovina připadla bankám!, 17 % železnicím a 9 % putovala
do zemědělství).175 Při schvalování zákona RFCA „vyslyšel“ Kongres nátlaku prezidenta
174
Closed for the Holiday: The Bank Holiday of 1933 [on-line], Federal Reserve Bank of Boston. Strana 9-10.
175
Hoover dále zavedl první federální program podpor – Emergency Relief and Construction Act, který byl
schválen v červenci 1932. Skrze RFC byly státům v rámci tohoto programu poskytovány značné finanční
- 58 -
Hoovera, který se snažil podpořit oslabený americký bankovní systém,176 přestože se jeho
slova zdála být zbytečná a mnoho ekonomů se domnívalo, že vytvoření organizace typu RFC
přišlo příliš pozdě.177 (3) v únoru roku 1932 schválil Kongres s Hooverovou podporou „GlassSteagall Act 1932“, který poskytoval FEDu větší volnost při poskytování úvěrů nejvíce
finančně zatíženým bankám a finančním institucím. Tento zákon nesmím zaměňovat za
mnohem komplexnější a rozsáhlejší finanční zákon „Glass-Steagall Act 1933“, který byl
schválen novým prezidentem F. D. Rooseveltem v červnu roku 1933 a který budu analyzovat
ve 4. kapitole této práce.
Mimo těchto třech hlavních finančních opatření reagujících na krizovou situaci a
připravujících legislativu pro jedno z nejsilnějších vládních intervencí v rámci bankovního
systému („Bankovní prázdniny“) bylo mnoho dalších navrhovaných monetárních opatření
Kongresem zamítnuto. To společně se sílící bankovní krizí a zhoršujícím se ekonomickým
výhledem do budoucna znamenalo snížení Hooverovy naděje na znovuzvolení. Z politického
hlediska to byl konec Hooverovy prezidentské kariéry, který byl navíc podepřen tím, že mezi
Hooverem a jeho demokratickým protikandidátem F. D. Rooseveltem byl značný rozdíl. F. D.
Roosevelt byl energický, nevázaný „bojovník“, který věřil, že věci budou jen lepší a lepší.
Američanům sliboval, že „vyvede“ USA z krize a že pomocí nových hospodářsko-politických
opatření známých jako Nový Úděl („New Deal“), o němž pojednávám více v 5. kapitole této
práce, nastaví nový směr vývoje americké ekonomiky. Není proto žádné překvapení, že
v listopadu roku 1932, kdy američtí voliči šli k volbám, zvítězil F. D. Roosevelt 22 800 000
hlasy oproti pouhým 15 750 000 Hooverovým hlasům. Nakonec bylo Rooseveltovo vítězství
jednoznačně stvrzeno v rámci voleb na amerických univerzitách, a sice ohromným rozdílem –
472 hlasy pro Roosevelta a 59 hlasy pro Hoovera.178
prostředky. [Šíma, J. (2000): Trh v čase a prostoru [on-line], Liberální institut, Praha, 2000. Strana 81. [Citace
176
Prezident Hoover na konci roku 1931 pronesl: „Naši lidé mají právo na kvalitní bankovní systém, ve kterém
jejich depozita budou chráněna a úvěry nepolehnou zkáze. Potřeba zdravějšího systému je nepochybně dána
rozsahem bankovních pochybení, proto navrhuji vytvořit zlepšené bankovní zákony, což musí zajistit soulad
změněných finančních podmínek s bankovní praxí. [Viz: Closed for the Holiday: The Bank Holiday of 1933 [online], Federal Reserve Bank of Boston. Strana 10. [Citace 18.3.2008]. Dostupný z www:
http://bosfed.org/about/pubs/closed.pdf.].
177
178
- 59 -
3.3.2 „Federální bankovní prázdniny“ navazující na „Bankovní prázdniny“
Na úplném konci Hooverova prezidentského úřadování se sám prezident nezabýval
stěžejními iniciativami v oblasti hospodářské politiky, protože předpokládal, že se nestane
znovu prezidentem. Víceméně se jednalo o čtyřměsíční období od listopadu 1932 do března
1933 (4. 3. 1933 nastupuje do úřadu amerického prezidenta F. D. Roosevelt). Během těchto
čtyř měsíců se bankovní systém potýkal se značnou nedůvěrou mezi bankami navzájem, ale
také ze strany veřejnosti. Příčina byla především v minulosti, protože, jak jsem uváděl výše,
bankovní problémy se hromadily od poloviny dvacátých let v oblastech zemědělských
odvětví, odkud se dále rozšiřovaly do amerických měst. Nedůvěra ze strany Američanů se
projevovala ve vybírání jejich vkladů a ve snaze přeměnit jejich „federální dolarové papírky“
za zlato a zlaté certifikáty. Jestliže federální administrativa neprojevovala větší úsilí o řešení
nedůvěry v bankovní systém (na tomto místě bych vyjádřil názor, že z hlediska teorie
rakouské ekonomické školy, nebylo potřeba extrémně zasahovat, protože problémové banky
by mohly převést vlastnictví na své vkladatele, přičemž by bankám byla zmrazena jejich
aktiva – klienti by se staly jakýmisi „nucenými zachránci“ bank jako na svobodném trhu; tuto
myšlenku rozvíjím v poslední kapitole této práce), chopili se iniciativy guvernéři jednotlivých
amerických státních bank, kteří se rozhodli pro mimořádnou bankovní akci v podobě
vyhlašování jednotlivých státních Bankovních prázdnin.179
Vůbec první státní Bankovní prázdniny v rámci Velké Deprese tedy byly vyhlášeny
v listopadu 1932 ve státě Nevada. V tomto případě se jednalo o monetární opatření vlády na
lokální úrovni amerického státu Nevada, které mělo primárně zamezit hromadnému vybírání
vkladů. Stejná situace následovala o tři měsíce později ve státě Louisiana, především
z důvodu vyhnout se absolutnímu finančnímu chaosu. Tato akce je považována za
připomenutí si počátku napjatých diplomatických vztahů s Německem z počátečního vstupu
USA do První světové války v roce 1917. Jako další následovalo rozhodnutí guvernéra státu
Michigan, který nechal uzavřít „jeho“ státní banky na den Svatého Valentýna, 14. 2. 1933. Ke
konci února roku 1933 ho postupně následovali guvernéři států Indiana, Maryland, Arkansas a
Ohio, kteří také schválili státní Bankovní prázdniny a zdálo se, že trend uzavírání bank bude
v důsledku ponuré situace amerických bank zesilovat do ostatních států USA.180 Na konci
179
180
Výše bankovních aktiv v jejich bilanci je zachycena v tabulce číslo 5 v příloze.
- 60 -
února roku 1932 se však situace v americkém bankovním systému značně zhoršila a zdálo se,
že v důsledku vybírání bankovních depozit po celých USA a rostoucí poptávce po zlatě,
především u newyorských bank, z nichž mnoho drželo rezervy pro ostatní americké banky, by
bankovní systém v USA mohl „zkolabovat“.181
V tomto čase „přicházel“ prezident F. D. Roosevelt jako zachránce snažící se o východisko
z krize a o návrat k prosperitě. Stejně jako prezident Hoover, tak také jeho demokratický
protikandidát F. D. Roosevelt, uvažovali o rozhodnutí vyhlásit „Federální bankovní
prázdniny“ v roce 1932, ale z důvodu politické kampaně se k tomuto činu neodhodlali.
Jedním z hlavních impulsů se staly problémy nejsilnější americké banky, která spravovala
rezervy pro ostatní banky. Totiž, dne 1. března 1933 poslal prezident Federální reservní banky
v New Yorku G. L. Harrison urgentní zprávu guvernérovi Federální reservní rady E.
Meyerovi a hlavnímu tajemníkovi státního rozpočtu O. Millsovi o tom, že zlaté rezervy
Reservní banky v New Yorku poklesly pod legální limit. Tento limit požadoval zachovávat
zlaté rezervy minimálně ve výši 40 % jejích „papírových“ peněz v oběhu.182 Američtí a
zahraniční občané držící dolar jako zákonné platidlo totiž ztráceli důvěru v tyto papírové
peníze a směňovali své dolary za zlato v takové míře, že vyvolávali ohromný tlak na zlaté
rezervy všech amerických bank. Harrisonova zpráva otevřeně vyjadřovala, že jeho banka už
nemusí dlouho vydržet nápor na své zlaté rezervy. Na základě zpětné odezvy z Federální
reservní rady ve Washingtonu proto získala Newyorská centrální banka přechodné 30tidenní
povolení na snížení limitu zlatých rezerv. Na toto snížení Harrison reagoval v tom smyslu, že
to nepovede k zastavení odlivu zlata a důvěra lidí v bankovní sektor obnovena nebude. Zlaté
rezervy bank se stále „rozpouštěly“, proto pan Harrison v další zprávě navrhoval, že by
„poměrně dobré východisko“ ze současné situace bylo vyhlášení „Bankovních prázdnin“ a
následně využít tohoto času pro uzákonění nové bankovní legislativy. Harrison se ve své
zprávě ohledně vyhlášení „Bankovních prázdnin“ pokoušel maskovat až „drastickou“
podstatu tohoto návrhu. Ve skutečnosti byl mezi bankéři termín „Federální bankovní
181
[Citace 18.3.2008]. Dostupný z www: http://bosfed.org/about/pubs/closed.pdf].
181
182
[Citace 18.3.2008]. Dostupný z www: http://bosfed.org/about/pubs/closed.pdf].
- 61 -
prázdniny“ považován za zavření každé americké banky do té doby, než bude připraven
zdánlivě reálný plán.183
Podle G. S. Ecclese, který napsal v časopise „Politika bankovnictví“, že iniciativa vyhlásit
„Bankovní prázdniny“ mohla přijít pouze od prezidenta Hoovera, ale ten se v rámci „smutku“
z prohrané volební kampaně tohoto kroku obával. Mezitím pánové Mills a Meyer odpověděli
panu Harrisonovi s návrhem, že by požádal H. Lehmana, který se stal, prostřednictvím
vítězství F. D. Roosevelta, guvernérem státu New York, aby vyhlásil právě ve státě New York
„Bankovní prázdniny“. Tento návrh však Harrison odmítl, protože i kdyby Lehman
„Bankovní prázdniny“ ve „svém“ státě vyhlásil, Federální reservní banka v New Yorku by
stále musela vyplácet zlato zahraničním poptávajícím. Kromě toho, přerušení všech
bankovních operací v New Yorku by postihlo celý americký bankovní systém a mohlo by
způsobit jeho kolaps. Tato skutečnost spolu s možností ztráty „prestiže“ hlavních
newyorských bankéřů se staly důvodem pro odmítání „Federálních bankovních prázdnin“
z jejich strany. Na jednom bankovním setkání v New Yorku s guvernérem Lehmanem tito
bankéři prohlásili, že by raději nechali banky otevřené, ať jsou v jakémkoli stavu.184
3.4
Vývoj a průběh monetárního opatření „Bankovní prázdniny“
Nicméně 3. března roku 1933 pokračovalo uzavírání a nová pochybení amerických bank,
což nutilo bankéře a jejich regulátory k podniknutí rozhodujícího jednání. Proto se ředitelé
Reservní banky v New Yorku rozhodli přijmout prohlášení žádající Federální reservní radu ve
Washingtonu, aby prezident Hoovera schválil „Federální bankovní prázdniny“. Stejně tak G.
Harrison po setkání s guvernérem Lehmanem změnil svůj původní postoj k „Národním
bankovním prázdninám“. Podporu pro toto rozhodnutí také vyjádřili představitelé
Clearingového domu v New Yorku. Výsledkem bylo vyhlášení „Newyorských bankovních
prázdnin“ guvernérem státu New York H. Lehmanem, a to s účinností od 4. března roku 1933.
Toto opatření následovali také guvernéři států Illinois, Massachusetts, New Jersey a
Pennsylvania. 4. března 1933 tak bylo zavřeno 12 federálních reservních bank a banky v 37
amerických státech byly buď kompletně zavřeny nebo jim byla udělena možnost omezení na
výběry vkladů. Zajímavé je poněkud ironické smýšlení o „Bankovních prázdninách ve státě
Kentucky, protože tamní tehdejší guvernér R Laffoon schválil čtyřdenní svátek
183
184
- 62 -
„Thanksgiving Days“ jako záminku pro monetární opatření „Bankovní prázdniny“. Všechny
tyto události podporovaly možnost vyhlásit „Federální bankovní prázdniny“ z rozhodnutí
prezidenta, ale ani Hoover jako ex-prezident, a ani Roosevelt jako nově nastupující prezident,
nehodlali udělat „první krok“. Nakonec napsal ex-prezident Hoover desetistránkový dopis
Rooseveltovi, v němž vyjádřil důležitost bankovní krize a žádal nového prezidenta o veřejné
vyjádření k tomuto problému. Roosevelt však nereagoval a se svými poradci koncipoval
samostatné řešení nastalé situace, které mělo být realizováno poté, co se Roosevelt dostane do
Bílého domu a začne úřadovat. Veřejnost tak s napětím očekávala, co se bude dít, až nový
americký prezident začne měnit ekonomické, především bankovní podmínky v USA, což lze
doložit tím, že více než 100 000 lidí se v době prezidentova inauguračního projevu tlačilo na
čtyřiceti-akrovém prostoru před Bílým domem a další miliony lidí seděli před radiovými
přijímači, aby jeho slib slyšeli. Rooseveltova slova měla povzbudit veřejnou důvěru, což se
víceméně povedlo, protože Roosevelt prohlašoval, aby „firmy neměly strach samy ze sebe,
což podle něj představovalo nevýslovný, neopodstatněný a neoprávněný útlak paralyzující
tolik potřebné úsilí pro změnu k lepšímu“. Zároveň obviňoval „pravidla ekonomického
systému“, stanovená aktéry předchozí hospodářské politiky, kteří chybovali ve svém
rozhodování prostřednictvím jejich umíněnosti a vlastní nezpůsobilosti přijmout jejich
pochybení a odstoupit. Tento fakt zdůraznil tím, že „praktiky bezohledných tvůrců měnové
politiky by měly být odsouzeny podle veřejného zájmu vycházejícím z lidskosti, a proto by
měli tito „monetární experimentátoři“ utéci z jejich vysokých postů do „jeskyň americké
civilizace.“185
Tedy, od 4. března 1933, kdy F. D. Roosevelt získal funkci amerického prezidenta, ihned
po inauguračním projevu začal společně se svou novou administrativou a Kongresem bojovat
s bankovní krizí a vůbec se samotnou Velkou Depresí. Přes počáteční rozpaky se jedním
z prvních hlavních cílů jeho hospodářské politiky stal „přísný dohled všech bankovních a
úvěrových, ale také investičních institucí“, druhým potom bylo zajištění práce americkým
občanům. Senát poté pohotově schválil Rooseveltův nový kabinet a ještě později odpoledne
složil v Bílém domě svou přísahu. Následující den, tedy 5. března roku 1933, nový členové
kabinetu spolu ministerstvem financí a představiteli FEDu započali koncipovat národní
185
- 63 -
(federální) „Bankovní prázdniny“, které byly prezidentem Rooseveltem schváleny a vstoupily
v platnost v pondělí 6. března 1933 v 1:00 ráno.186
„Federální bankovní prázdniny“ se staly předmětem Rooseveltova ironického zdání, že
vládní rozhodnutí bylo zcela legální v souladu se Zákonem o obchodování s nepřátelskými
zeměmi z dob První světové války („Trading with the Enemy Act World War I.“), což jsem
zmiňoval výše.187 V rámci „Federálních bankovních prázdnin“ byly suspendovány všechny
bankovní transakce, jinými slovy oficiálně bylo nařízeno pozastavit všechny bankovní
transakce s tím, že banky budou mít povoleno znovu otevřít, až po detailní kontrole a
následném oficiálním vládním schválení, které se v několika případech „vleklo“ i několik
měsíců. Transakce byly pozastaveny s okamžitou platností – žádná bankovní instituce ani
pobočka nesměla vyplácet, exportovat, rezervovat či připustit výběr nebo transfer zlata,
stříbra nebo měny, stejně tak nesměla vyplácet depozita, poskytovat půjčky či úvěry a zabývat
se mezinárodní směnou.188 Většina bank zůstávala zavřena celý týden (od 6. března do 13.
března roku 1933), ale některé setrvávaly suspendovány ještě déle – například guvernér státu
Michigan prodloužil „Bankovní prázdniny“ „svých“ státních bank. Naopak, některým méně
postiženým bankám bylo uloženo administrativní operativní opatření, které se týkalo omezení
na výběry vkladů. „Federální bankovní prázdniny“ zároveň navazovaly na předchozí
rozhodnutí vlád několika amerických států ohledně vyhlášení jejich samostatných Bankovních
prázdnin. Profesor Rothbard k tomu uvádí: „Vlády také dále podpořily banky tím, že začaly
bránit vzniku „runů na banku“, tj. případům, kdy mnoho klientů má podezření, že dochází k
nějakým nepravostem, a žádají o vydání svého majetku. I tak někdy umožnily bankám, aby
pozastavily výplaty, což byl případ povinných bankovních „prázdnin“ v roce 1933.“189
Během doby, kdy banky zůstávaly uzavřené, lidé nevěděli, zda ještě někdy uvidí své
úspory, protože se jednalo o radikální zásah do majetku amerických občanů. „Bankovní
prázdniny“ tak zvýšily veřejný zájem o bankovní krizi a samotnou Velkou depresi, a zároveň
186
Již jsem se zmiňoval, že tyto „Federální bankovní prázdniny“ vycházely z konceptů, které byly připravovány
již za prezidenta Hoovera. Prezident Hoover však na konci svého funkčního období (v předvolebním čase)
vyčkával, resp. měl strach schválit tak „drastický“ zásah do finančního systému. Podobně na tom byl FDR.
187
Rothbard, M., N. (2000): America’s Great Depression, The Ludwig von Mises Institute, USA, 2000. 5.
vydání. Strana 328.
188
Federal Reserve Bank of Boston, Closed for the Holiday: The Bank Holiday of 1933 [on-line]. Strana 16.
189
- 64 -
Rooseveltovy umožnily ignorovat tradiční omezení síly americké centrální vlády. Na druhé
straně bylo překvapením, že tento stav nevyvolával mezi obyvatelstvem přílišnou paniku.
V novinách Boston Post bylo uváděno, že „každý považoval zavření bank za přirozenou věc“
a dále, že „policisté kontrolující ve službě zavřené banky, kteří měli povinnost informovat
vkladatele, jež si nemohli vyzvednout své peníze, o nastalé situaci, se ze strany vkladatelů
nesetkali s většími výtržnostmi“. Kromě toho poukazovala Organizace sdružující bankovní
konta na to, že většina zaměstnavatelů měla největší potíže s proplácením mzdových šeků a že
mnoho obchodů má problémy s placením od svých zákazníků. Během „Federálních
bankovních prázdnin“ však občané mohli při platbě v obchodě využít limitovaného úvěru
v hodnotě 100 dolarů na nákup nezbytných potřeb pro domácnost nebo širšího úvěru ze strany
různých společností (např. společnosti provozující provoz po železnici při cestě vlakem).
Z tohoto důvodu se dokonce Ministerstvo financí rozhodlo naemitovat substituty dolarů
v hodnotě 10 milionů USD. Tento pokus byl ovšem dne 7. března roku 1933 Sekretářem
Ministerstva financí panem Woodinem zamítnut, protože by lidé neakceptovali tyto „lístečky“
nahrazující formu peněz jako prostředek směny. Pan Woodin k tomu uváděl: „Kam bychom
přišli, kdybychom měli v oběhu po celých USA dlužní úpisy, certifikáty a tyto „lístečky“.“190
Naproti tomu rozhodl pan Woodin, že může být vydána měna proti zdravým bankovním
aktivům, což obhajoval tak, že lidé nebudou zastrašeni podobou „divadelních“ peněz, ale že
budou vnímat tuto měnu jako reálné peníze. Nicméně v době „Federálních bankovních
prázdnin“ zůstávaly americké dolary v oběhu v omezeném množství, s čímž se lidé museli
vypořádat.191 O bankovních prázdninách Joseph Prescott prohlásil: „Nyní není slušné pro
dívku pracující v továrně na citrony, aby v době bankovních prázdnin šla na nákup
přepychových věcí.“192
3.5
„Emergency Banking Act“ a konec „Bankovních prázdnin“
Předpokládaný konec „Bankovních prázdnin“ byl stanoven na 9. března roku 1933, přičemž
se plánovalo, že během výjimečného stavu panujícího v době „Bankovních prázdnin“ bude
190
191
192
Prescott, J. (1945): Not in the Dictionaries [on-line], Modern Language Notes, 1945. Článek 60, číslo 7.
Strana
495.
[Citace
25.3.2008].
Dostupné
z www:
http://links.jstor.org/sici?sici=01496611%28194511%2960%3A7%3C495%3ANITD%3E2.0.CO%3B2-6.
- 65 -
připravena legislativa usilující o obnovu veřejné důvěry ve finanční a bankovní systém.
Během „Bankovních prázdnin“ pracovali federální představitelé na nouzové legislativě ve dne
i v noci. Vedoucí představitelé Kongresu potom varovali prezidenta Roosevelta proti
předložení vágních opatření nekoordinovaného Kongresu, a zároveň se prezidentovi
zaručovali, že udělají vše pro to, aby zajistili významnost, duchapřítomnost a specifičnost
veškeré administrativní legislativy. Mimochodem v tomto čase, banky ve 48 státech USA
zůstávaly zavřeny.
Ve čtvrtek 9. března roku 1933 byla Kongresem přijata nouzová legislativní koncepce,
která byla doprovázena doplňující zprávou od prezidenta Roosevelta týkající se referencí ke
kritizovaným aktérům monetární politiky v Rooseveltově inauguračním projevu. Zpráva ze
Senátu a Domu representantů oznamovala, že již od 3. března roku 1933 víceméně ustaly
všechny bankovní transakce, proto se jevilo sledování příčin vedoucích k bankovní krizi
zbytečné, resp. v tomto čase byla vláda USA primárně nucena chránit americké vkladatele a
národní obchod, a že prvním vládním úkolem je znovuotevření všech zdravých bank.
Naléhavost těchto sdělení hlavních tvůrců nouzové legislativy v Kongresu potvrzovalo to, že
jejich zprávy byly doručeny k rukou nového prezidenta Roosevelta v čase kratším než jeden
den. V čase 00:04 hodin skončili Kongresmani své jednání a ihned poslali výslednou zprávu
prezidentovi. Ten mohl využít informací z této zprávy na ranní konferenci a již v 10:10 hodin
večer dne 9. března roku 1933 schválil prezident Roosevelt přechodné monetární opatření
„Emergency banking Act 1933“ týkající se prodloužení „Federálních bankovních prázdnin“
na neurčito.193
Během 10. března roku 1933 potom byla připravena veškerá opatření pro realizaci
nouzového Zákona o bankách 1933 – „Emergency Banking Act 1933“. Tento zákon nebyl
zamýšlen být komplexním reformním zákonem, ale měl zastavit narušování veřejné důvěry
v bankovní systém a měl zajistit znovuotevření zavřených bank. Skutečnost, že tento zákon
byl schválen, dávala prezidentovi Rooseveltovi ohromnou pravomoc regulovat transakce jak
úvěrové, měnové, se zlatem a stříbrem, tak také všechny tyto transakce vůči zahraniční.
Dokonce zplnomocnil amerického ministra financí zajišťovat dodávání zlata a zlatých
certifikátů držených jakoukoli osobou v USA do státního rozpočtu – výměnou za dolary. Toto
193
[Citace 25.3.2008]. Dostupné z www: http://bosfed.org/about/pubs/closed.pdf.].
- 66 -
monetární opatření tak zastavilo odliv zlatých rezerv z USA a zabrzdilo domácí hromadění
zlata.194
„Emergency banking Act 1933“ pomáhal vládním představitelům vypořádat se se stresem,
který na začátku března roku 1933 v souvislosti se situací v americkém bankovním sektoru
panoval. Vládní představitelé a hlavní zástupci Kongresu proto po schválení tohoto zákona
pracovali mnohem uvolněněji. Akceptovali realitu, že všechny americké banky zůstávaly
zavřeny, v čemž měli určitou podporu veřejnosti, přestože vkladatelé stále netušili, zda své
peníze ještě někdy uvidí. Zároveň se pokoušeli nalézt řešení týkající se nové legislativy, která
by na nouzový zákon navazovala. Co se týče samotného „Emergency banking Act 1933“, asi
nejdůležitější bylo, že dokázal vytvořit mechanismus pro řádné, resp. systematické
znovuotevření amerických bank, protože v rámci něj byly vytvořeny tři kategorie bank.
Kategorie A byla složena z bank, které byly víceméně „zdravé“ a byly připraveny k otevření
ihned. Kategorie B obsahovala banky, které byly ohroženy nesolventností, a u nichž se
předpokládala
určitá
reorganizace.
Kategorie
C
zahrnovala
banky,
u
nichž
se
nepředpokládalo, že jim bude dovoleno otevřít.
Ukončení „Federálních bankovních prázdnin“ se tak v důsledku nouzového Zákona o
bankách odložilo na 13. března 1933 (pouze 4 dny po začátku účinnosti „Emergency Banking
Act 1933“). V tento den dostaly povolení k otevření banky států, v nichž působily federální
reservní banky a dne 15. března 1933 znovu obnovily své bankovní operace banky
kontrolující asi 90 % amerických bankovních zdrojů. Situace v americkém bankovním
sektoru se víceméně uklidnila, a co více, depozita dokonce převyšovaly výběry vkladů.195
Bezprostřední krize v americkém bankovním systému se zdála být vyřešena, ale zároveň to
znamenalo, že nastal čas pro analýzu vyskytnuvšího se problému, včetně přípravy ucelené
reformy celého bankovního sektoru. Vládní představitelé v čele s prezidentem Rooseveltem,
hlavní zástupci Kongresu a většina bankéřů poukazovali na to, že bylo potřeba důkladného
vyšetření amerického bankovního systému. Příznivě přijatá opatření realizovaná na základě
„Emergency banking Act 1933“ vytvořila prostor pro ucelené bankovní reformy. Reformní
snahy tak vyvrcholily dne 16. června roku 1933, kdy F. D. Roosevelt podepsal „Banking Act
1933“, který je ve vědecké literatuře znám pod názvem „Glass-Steagall Act 1933“ a který
194
Tato prohibice týkající se nemožnosti nakupovat, prodávat či držet jakékoli jiné zlato než šperky ze strany
amerických cizinců, byla zrušena až v roce 1974. [Viz: Tamtéž. Strana 19. [Citace 25.3.2008].].
195
- 67 -
představoval fundamentální změny pro bankovní systém USA. Tyto změny vycházely
především ze skutečnosti, že obchodní banky se příliš angažovaly v investiční a úvěrové
činnosti. Jedním z nejtíživějších problémů se jevilo zneužívání dat z komerčních obchodů
k investicím. Podle většiny ekonomů proto bylo zapotřebí minimalizovat konflikty zájmů a
zavést méně rizikový systém prostřednictvím přísné bankovní regulace.196 Dalším
významným faktorem se stala ochrana klientů, resp. vkladatelů, kteří utrpěli ztráty v důsledku
krachu mnoha bank v letech 1929-1933 (více ke „Glass-Steagall Act 1933“ ve 4. kapitole této
práce). Ve skutečnosti se jednalo o určité federální ustanovení, které ohrožovalo soukromé
vlastnictví, podstatně omezovalo majetková a vlastnická práva a podráželo investorskou
důvěru.197 Robert Higgs k tomu uvádí: „Velkou ironií Rooseveltovi administrativy byl fakt, že
ačkoli sám New Deal spočíval z velké části na stimulaci ekonomiky soukromým kapitálem,
jeho rétorika srážela investorskou důvěru k zemi.“198 Soukromé investice tak klesaly po celá
třicátá léta 20. století – pokles se nezměnil v růst ani v době Druhé světové války – až do roku
1947. Bankovní sektor byl podřizován tvrdým podmínkám, které vyvrcholily v roce 1935
vydáním federálního Zákona o bankách z roku 1935 („Banking Act 1935“), který vešel
v platnost 23. srpna roku 1935.
3.6
Měly se „Bankovní prázdniny“ stát záminkou pro devalvaci?
Z mezinárodního pohledu je velmi zajímavé zjistit, zda měly být „Bankovní prázdniny“
předpokladem pro devalvaci dolaru. Podle pan Wigmora byla pro bankovní systém v době
„Bankovních prázdnin“ a po nich stabilnější devalvace dolaru – realizovaná F. D.
Rooseveltem spolu s omezením na užívání zlata, než bylo pojištění vkladů.199 Na tomto místě
vyvstává otázka, proč se po skončení „Bankovních prázdnin“ ocitl americký bankovní systém
v relativně klidné atmosféře? Tradičním vysvětlením se staly domácí faktory americké
ekonomiky jako nekvalita (nízká nebo riziková hodnota) bankovních aktiv a nepochopitelná
politika FEDu, které vedly k bankovní krizi následované „Bankovními prázdninami“ a
bankovními reformami z let 1933-1935. Dalším, ale poněkud odlišným, vysvětlením stojícím
196
Musílek, P. (1999): Finanční trhy a investiční bankovnictví, ETC, Praha, 1999. Strana 752.
Důležitý vývoj soukromých a vládních investic (1929-1950) je zachycen na obrázcích číslo 5 a 6 v příloze a
více k této problematice je pojednáno ve 4. kapitole této práce.
198
199
Journal of Economic History, 1987. Článek 47, číslo 3. Strana 739. [Citace 25.3.2008]. Dostupné z www:
197
- 68 -
za načasování „Bankovních prázdnin“ je, že byly zaměřené na oslabení dolaru. V tomto
případě hrála významnou roli zahraniční poptávka po zlatě, protože jak domácí, tak
zahraniční poptávající zlato o něj značně zvyšovali svůj zájem, a to nejen se strachem
o samotné dolary, ale také s očekáváním, že by prezident Roosevelt mohl administrativně
devalvovat dolar. Právě zahraniční poptávka po zlatě způsobovala větší tlak na zlaté rezervy
celého bankovního systému a indikovala, že by mohlo docházet k „runu na dolary“, což by
znamenalo, že nikdo by dolary nechtěl držet.200 Toto bylo také jedním z důvodů zavedení
„Bankovních prázdnin“, přičemž současně namítám, že by k realizaci „Bankovních prázdnin“
nemuselo bez vlivu zahraničí vůbec dojít.
Platí tedy, že relativní klid po skončení „Bankovních prázdnin“ byl vyvolán příslibem o
zavedení federálního pojištění vkladů201 a nových dotací bankám od RFC. RFC neboli
Korporace pro rekonstrukci finančních institucí vznikla na základě Zákona o rekonstrukci
finančních institucí už v lednu 1932, přičemž nejprve měla poskytovat finanční pomoc
podnikům a zemědělcům, později také finančním institucím, jak jsem již uváděl výše. Dalším
faktorem, který zajišťoval relativní klid v bankovním sektoru, se stal federální dohled nad
bankami a rekonstrukce problematických bank, ale také samotný efekt „Bankovních
prázdnin“, včetně osobního vyjádření prezidenta Roosevelta podporující důvěru amerických a
zahraničních občanů v americké banky. Platí však také to, že prostřednictvím zákonem
schváleného zákazu ze dne 5. dubna roku 1933 se bránilo soukromým subjektům držet zlato a
zlaté cihly, jež musely být prodány federální vládě. Američtí občané si mohli ponechat pouze
určité šperky jako náušnice, prsteny a řetízky nebo umělecké předměty. Administrativní cena
při odkupu byla stanovena na 20,67 dolarů za jednu trojskou unci zlata. Dále, prostřednictvím
velice tvrdých restriktivních opatření, které měly zabránit zahraniční spekulaci proti dolaru,
došlo k jeho devalvaci téměř o 60 % mezi dubnem a červnem roku 1933.202
31. ledna roku 1934 vstoupil v platnost Zákon o zlatých rezervách („Gold Reserve Act
1934“), který rozšiřoval a upřesňoval zákaz držení zlata a jejich prodej Ministerstvu financí
200
Tamtéž. Strana. 739-740.
Federální pojištění vkladů (Glass-Steagall Deposit Insurance Act) bylo stanoveno podle Zákona o federálním
pojištění vkladů, který se stal součástí „Glass-Steagall Act 1933“, o kterém bude pojednáno v následující
kapitole této práce.
202
Journal of Economic History, 1987. Článek 47, číslo 3. Strana 740. [Citace 25.3.2008]. Dostupné z www:
201
- 69 -
USA. Tento zákon v sobě dále zahrnoval požadavek na vydání veškerého zlata a zlatých
certifikátů z federálních rezerv u FEDu a jejich následné postoupení, opět do pravomoci
Ministerstva financí. Mimo jiné podle zákonného vládního nařízení z roku 1933 stále platilo,
že držení či obchodování se zlatem a zlatými certifikáty bylo trestným činem, až na výše
zmiňované šperky. Obchodování se zlatými certifikáty bylo soukromým investorům znovu
povoleno až v dubnu roku 1964. Na základě tohoto zákona byl také vytvořen stabilizační fond
mezi domácími a zahraničními subjekty známý jako Směnný vyrovnávací fond („Exchange
Stabilization Fund“). Tento Fond měl spravovat portfolia zahraničních měn vůči zahraničí za
účelem realizace směnných intervencí se zahraničními subjekty. Jeho primárním cílem byla
stabilizace amerického dolaru na devizových trzích, přičemž Rooseveltova administrativa
mohla ovlivňovat měnový kurz, bez ovlivnění zásoby měny na území USA. Zároveň
odpovídal za nově stanovenou paritu 35 dolarů k jedné trojské unci zlata, čímž byl,
z rozhodnutí schváleným prezidentem Rooseveltem, administrativně stanoven nový kurz
dolaru. Roosevelt totiž reagoval na usnesení o vyrovnávání devizových rozdílů vydaném ve
Velké Británii, jehož cílem bylo řízení britské libry na mezinárodním měnovém trhu. Tímto
způsobem tak byla provedena jeho devalvace o 41 %, čímž byla zároveň zrušena směnitelnost
za zlato, resp. zlatý standard. Zároveň si tak Fond zajistil své financování asi dvěma
miliardami USD, které byly vytvořeny z celkového nerealizovaného zisku asi 2,8 mld. USD.
Z logiky věci vyplývá, že Ministerstvo financí nakupovalo zlato za 20,67 dolarů a vytvářelo si
zásoby v podobě zlatých mincí a zlatých certifikátů, a poté je po devalvaci mohlo prodávat za
35 dolarů. Pro vládu a prezidenta Roosevelta to znamenalo velice výnosný obchod.203
Administrativně stanovená devalvace dolaru se také setkala s velmi silnou odezvou
v zahraničí, především v Evropě, protože stimulovala americké vývozce. Můžeme říci, že
v rámci „nově“ vytvořeného zlatého standardu, prostřednictvím administrativní devalvace, za
zcela odlišných podmínek, než tomu bylo u „standardního“ zlatého standardu, kdy Američané
nemohli disponovat se zlatem či ho používat v běžných transakcích, se USA staly tvůrcem
spodního limitu pro světové ceny zlata. A vezmu-li, že světová produkce zlata se zvyšovala
po celá třicátá léta 20. století – produkce zlata se zvýšila z 25 000 000 trojských uncí v roce
1933 na 40 000 000 trojských uncí zlata v roce 1940, vyplývá z toho, že náklady další
203
Dubíková, L. (2007): Velká hospodářská krize v USA ve 20. letech dvacátého století a pokusy o obnovu
bankovního systému, VŠE, Praha, 2007. Strana 50.
- 70 -
produkce zlata klesaly a na druhou stranu rostla cena zlata a jeho podíl v americkém státním
rozpočtu. Pokud si tedy Ministerstvo financí nechalo vyrábět zlaté certifikáty z pořízeného
zlata, které dále sloužily jako hotovostní či bezhotovostní vklad na účtech federálních rezerv
vedených u FEDu a za toto zlato mohlo platit „vytištěním“ nových peněz, potom výsledným
efektem této politiky byl enormní nárůst peněžní zásoby a tlak na růst míry inflace.204 Pro
ostatní státy to znamenalo, že americké zboží se stalo mnohem konkurenceschopnější, což se
jim samozřejmě příliš nezamlouvalo. Odvetným opatřením se staly nově vytvořené proti sobě
stojící měnové bloky. Jednalo se o dolarový měnový blok (skupina zemí sledující měnovou
politiku USA – např. Kanada a některé země LA), proti kterému byly soustředěny měnové
bloky především okolo britské libry (seskupení zemí Commonwealthu nebo také
Portugalska), francouzského franku, japonského jenu a tzv. clearingový měnový blok ve
střední Evropě.205 Měnová politika USA spolu s administrativně řízenými opatřeními politiky
amerického prezidenta F. D. Roosevelta se tak značně podílely na dezorganizaci
mezinárodních měnových vztahů, a tím také na pomalém „oživování“ pokrizového
mezinárodního obchodu a v neposlední řadě přispěly k vypuknutí Druhé světové války.
4 Důsledky monetárního opatření „Bankovní prázdniny“
4.1
„Glass-Steagall Act 1933“ a bankovní reformy 1933-1935
Zatímco „Emergency Banking Act 1933“ představoval pouze výjimečné a přechodné
monetární opatření, které mělo uklidnit situaci v americkém bankovním systému, následující
zákon „Glass-Steagall Act“ z roku 1933 představoval fundamentální změny pro celou
bankovní soustavu, včetně monetární politiky. Primárním cílem tohoto zákona se stalo
oddělení komerčního a investičního bankovnictví. Na základě „Glass-Steagall Act 1933“ byly
komerční banky zbaveny možnosti poskytovat obchody s cennými papíry a pojištění. Na
druhé straně bylo znemožněno investičním společnostem přijímat depozita a poskytovat
úvěry. Jinými slovy měl „Glass-Steagall Act 1933“ snížit možnost silného poklesu trhu
s cennými papíry, který by vedl k oslabení fungování komerčního bankovního systému. Dále
mělo určitým podcílem tohoto zákona být oddělení bankovního od sdruženého kapitálu, resp.
úplné zrušení pobočkového bankovnictví.
204
205
Faltus, J., Průcha, V. (1999): Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století. VŠE, Praha, 1999. Strana 43.
- 71 -
Dalším cílem se stala ochrana klientů, kterou měl zajistit Úřad pro pojištění vkladů
(„Federal Deposit Insurance Corporation“ – FDIC),206 jenž v rámci nově vytvořené legislativy
zajišťoval federální pojištění bankovních vkladů. Veřejný tlak na realizaci tohoto pojištění se
projevoval již během předchozích let, ale oponenti této legislativy vždy dokázali jakýkoli
návrh týkající se federálního pojištění vkladů zablokovat. Především „menší“ bankéři se
zasazovali proti realizaci pojištění z důvodu většího vládního zasahování do této finanční
záležitosti. Prezident Americké bankovní asociace dokonce veřejně vyhlásil „boj“ proti
federálnímu pojištění vkladů do poslední možné chvíle, která skutečně přišla dne 16. června
1933, kdy vstoupil v platnost „Glass-Steagall Act 1933“. Federální pojištění vkladů se tedy
stalo předmětem silné kritiky. Dokonce, během období od března do června roku 1933 byl
samotný Kongres rozdělen na dvě části, protože se stále nevědělo, zda by vláda měla přijmout
odpovědnost za soukromé bankovní vklady. Ani prezident Roosevelt, ani ex-prezident
Hoover neměli jednoznačné stanovisko. Roosevelt vyjádřil určité nadšení pro federální
pojištění vkladů, ale jeho podstatu neznal a nebyl ochoten kontaktovat Kongres. Jak se psalo
ve zpravodaji „The Times“, Roosevelt se rozhodoval o tom, co vlastně s bankami udělat, resp.
nevěděl, zda by vláda měla garantovat 50 % či 100 % všech bankovních vkladů. Naproti tomu
ex-prezident Hoover byl ochoten napsat zprávu Kongresu, která by toto navrhované opatření
specifikovala. Výsledkem tohoto jednání nebylo nakonec nic, ale zhoršující se bankovní krize
brzy donutila prezidenta Roosevelta a Kongres, aby přehodnotili svou zdrženlivost. Tato
skutečnost vedla k realizaci rozhodnutí, na základě kterého došlo k zapojení Úřadu pro
pojištění vkladů s jeho novou odpovědností pojistit bankovní vklady, do „Glass-Steagall Act
1933“, a to právě 16. června roku 1933 se stanovenou účinností na začátek roku 1934.207
Tedy, od 1. ledna roku 1934 začala federální vláda USA, prostřednictvím Úřadu pro
pojištění vkladů, poskytovat bankám záruky za vklady do hodnoty 2 500 dolarů na jednoho
vkladatele, což s sebou neslo enormní dopad na důvěru obyvatel. Bankovní vkladatelé
víceméně přestali vybírat své vklady a rušit své účty při pouze nepatrném náznaku jakýchkoli
problémů v oblasti bankovního sektoru. Důvěra lidí v banky tak byla obnovena, protože
americká vláda se zaručila za jejich úspory. Dále se rapidně snížil počet krachujících bank,
206
O Úřadu pro pojištění vkladů (FDIC) pojednávám více v následující kapitole této práce.
Federal Reserve Bank of Boston, Closed for the Holiday: The Bank Holiday of 1933 [on-line]. Strana 23-25.
207
- 72 -
jelikož v roce 1933 to bylo ještě asi 4 000 krachů, avšak následující rok pouze 62, z nichž jen
9 bank muselo být zajišťováno.208
Mezi poslední hlavní cíle „Glass-Steagall Act 1933“ patřily: (1) stanovení závazné regulace
zakazující úroky z komerčních vkladů, (2) povolení, resp. stanovení limitů úrokových měr na
termínované vklady a (3) vytvoření Federální komise otevřeného obchodu („Federal Open
Market Committee“ – FOMC), která se stala součástí FEDu. FED získal prostřednictvím
FOMC právo kontrolovat „operace na volném trhu“ v USA a mohl tak využívat tohoto
hlavního nástroje americké měnové politiky. Pomocí operací na volném trhu mohli autority
Federálního reservního systému nakupovat či prodávat státní cenné papíry emitované
Ministerstvem financí USA. Předtím, do roku 1933, FED pravidelně ovlivňoval úroveň
bankovních rezerv pomocí nákupu či prodeje vládních bondů na veřejném trhu. Nyní však
ovlivňování bankovních rezerv spočívalo v tom, v jakém rozsahu se autority FEDu zapojí do
obchodů v rámci operací na volném trhu. Tento problém řešil „Glass-Steagall Act 1933“
pomocí nově vytvořené dvanáctičlenné Federální komise otevřeného obchodu. Komise byla
tvořena dvanácti guvernéry dvanácti amerických federálních reservních bank. Členové
FOMC209 byli zmocněni pravidelně se scházet ve Washingtonu, aby mohli ovlivňovat směr
monetární politiky USA. Zároveň jim však nebyla poskytnuta možnost implementovat svá
rozhodnutí v monetární oblasti. Na toto upozornil G. Eccles, který poznamenal, že „Nový
zákon“ (rozuměj „Glass-Steagall Act“) se nezabýval základními fundamentálními příčinami
oslabení ve finančním sektoru, které částečně krizi předcházející operace na volném trhu
způsobovaly, a zároveň dodával, že jestliže se samy reservní banky nemohou zapojit do
otevřených tržních nákupů a prodejů cenných papírů, protože podléhají regulaci Federální
reservní rady a protože „Nový zákon“ tuto regulaci stále zachovával, pak FOMC mohla pouze
208
FOMC = Federální komise otevřeného obchodu byla přesně složena ze 7 členů Federální reservní rady
guvernérů, dále prezidenta Federální reservní banky v New Yorku a zbylí 4 členové byli opět prezidenti
ostatních reservních bank, kteří se ale pravidelně střídali po jednoročních intervalech. FOMC se scházela
čtyřikrát v každých šesti týdnech, aby určovala směr monetární politiky. Všechny transakce realizované ze
strany FOMC byly prováděny skrz federální reservní portfolio složené z vládních cenných papírů, které bylo
vytvořeno u Federální reservní banky v New Yorku. FOMC se tedy podle ekonomických podmínek snažila
určovat monetární politiku, která by zaručovala stimulaci ekonomiky USA. Členové FOMC dávali pokyny svým
manažerům spravujícím obchody na otevřeném trhu u Federální reservní banky v New Yorku, aby nakupovali
vládní cenné papíry asi od 40 primárních dealerů (obchodníků při Ministerstvu financí). Za tyto cenné papíry
potom platil FED, přičemž dodal odpovídající množství cenných papírů na reservní účty. Výsledným efektem
těchto transakcí bylo, že FED doplnil rezervy do bankovního systému. Opakem byla restriktivní měnová
politika, při níž byly rezervy z bankovního systému stahovány pomocí prodejem vládních cenných papírů
z reservních účtů reservního portfolia.
209
- 73 -
doporučovat, resp. iniciovat monetární politiku, ale nemohla ji sama provádět. Tato záležitost
byla vyřešena až o dva roky později v Zákoně o bankách z roku 1935 – „Banking Act
1935“.210 Co se týče „Glass-Steagall Act 1933“, ještě bych rád zdůraznil důležitou věc, která
se v odborné literatuře příliš nevyskytuje (možná, že je tomu tak v důsledku toho, že většina
textů byla zpracována v USA), a sice to, že zákon se vztahoval pouze na aktivity uvnitř USA.
Z tohoto důvodu mohly americké komerční banky obchodovat a investovat v zahraničí bez
omezení.
Na závěr bych shrnul základní bankovní reformní cíle, které byly v rámci „Glass-Steagall
Act 1933“ vytyčeny:
1.
obnovit důvěru v bankovní systém, především prostřednictvím oddělení komerčního a
investičního bankovnictví,
2.
zabránit tokům peněz (v podobě úspor obyvatel) z komerčních bank ke spekulativním
obchodům investičních bank,
3.
eliminovat konflikty zájmů, a to jak konflikty mezi komerčním a investičním
bankovnictvím, tak konflikty při obchodování s cennými papíry a
4.
omezit koncentraci moci.
Dalším pokračováním monetárních opatření realizovaných v rámci „Glass-Steagall Act
1933“ se staly Bankovní zákony z roku 1935, v nichž Franklin Delano Roosevelt a jeho
administrativa završili bankovní reformy. Zákon o bankách z roku 1935 zesílil měnový a
regulační systém a garantoval nezávislost v rozhodování v oblasti měnové politiky FEDu,
především na rozhodování představitelů z Bílého domu, Kongresu a na bankovním
„průmyslu“. Během dvacetileté existence FEDu 12 amerických státních reservních bank,
zejména Federální reservní banka v New Yorku, stínovaly Federální reservní radu ve
Washingtonu, Zákon o bankách z roku 1935 však ustanovil Radu FEDu zcela nezávislou
autoritou, k čemuž získala nový název – Rada guvernérů FEDu („The board of Governors of
the Federal Reserve System“). V tomto případě byla velmi důležitá snaha o eliminaci
politického tlaku na měnovou politiku, která byla v Zákoně také zakotvena a která
představovala odstranění vlivu Ministerstva financí na Radu guvernérů FEDu. Kromě toho se
nyní stala FOMC hlavním regulátorem rezerv amerického bankovního systému a sama mohla
210
Federal Reserve Bank of Boston, Closed for the Holiday: The Bank Holiday of 1933 [on-line]. Strana 23-25.
- 74 -
nakupovat či prodávat americké vládní cenné papíry v rámci operací na volném trhu. Závěrem
zbývá jen doplnit, že tempo realizace bankovních reforem se značně snížilo právě poté, co
Kongres schválil výše uváděný Zákon o bankách z roku 1935. Monetární podmínky se
víceméně stabilizovaly a naléhavá potřeba stabilizovat finanční systém v předchozích dvou
letech, která provázela Kongres a další vládní představitele, se změnila v situaci, kterou bych
charakterizoval jako „normálnější časy“ v měnové oblasti.211
Finanční reformy, které vyplynuly z bankovní krize, reakce na „Bankovní prázdniny“ a
samotné Velké Deprese, se staly předpokladem pro posílený finanční systém, pomohly
obnovit bankovní důvěru a pomohly odstranit zoufalství projevující se v každodenním
rozhodování lidí o svých úsporách. Na druhé straně se tyto reformy, především od
osmdesátých let 20. století, staly předmětem kritiky mnoha odpůrců. Mnozí z nich
argumentovali tím, že regulatorní monetární opatření realizované v rámci bankovních reforem
v roce 1935 byly poplatné pro situaci ve třicátých letech pro překlenutí mimořádných
okolností vyskytnuvších se v americkém finančním systému a že v osmdesátých a
devadesátých letech působily protikonkurenčně, resp. bankovní instituce nemohly konkurovat
ostatním poskytovatelům finančních služeb.212 Nakonec bych doplnil, že bankovní reformy
z let 1933-1935 pomohly samotnému FEDu, aby se poučil ve svém rozhodování a vyvaroval
se podobných chyb, které udělal při vypuknutí Velké Deprese. Nepoučil se však dodnes v
tom, že jeho inflační a „záchranná“ politika, často nesenná ve smyslu hesla „too big to fail“, je
hrozbou pro americkou ekonomiku, vede k jejímu cyklickému vývoji, k přílišnému
přerozdělování, plýtvání a neefektivitě v podobě tlaku na přeměnu preferencí samotných lidí,
např. umělou monetární expanzí a nízko udržovanou úrokovou mírou (k tomuto tématu více
v poslední kapitole této práce).
4.2
Legislativa reorganizace a regulace bank
Běžná legislativa utvářená v letech 1933-1935, která navazovala na „Bankovní prázdniny“
a „Emergency Banking Act“ a která ovlivňovala reorganizaci a regulaci amerických bank, by
se mohla rozdělit na dvě části:
1. legislativa zabývající se pouze „finanční rehabilitací“ zavřených bank,
211
212
- 75 -
2. státní a federální legislativa týkající se nejen zavřených bank, ale také všech ostatních
finančních institucí, aby byla zajištěna budoucí stabilita bankovního systému.
Výše jsem se zabýval převážně legislativní činností, která se týkala víceméně reorganizací
zavřených bank. Nyní bych zaměřil pozornost na státní a federální legislativu, která měla
zabezpečovat důvěru v americký bankovní systém a jeho zdravé fungování do budoucna. Ve
3. kapitole jsem uváděl, jak vedlo enormní množství bankovních pochybení k mnoha
bankovním krachům213 a kulminulovalo vyhlášením „Bankovních prázdnin“. Následně byla
bankovní legislativa revidována a byly vytvářeny bankovní zákony, které zajišťovaly
znovuotevření zavřených bank a snažily se chránit ekonomiku USA před dalším bankovním
kolapsem. V rámci těchto zákonů byla likvidace bank rozdělena do dvou oblastí: (1) vhodná,
resp. politicky přijatelná likvidace banky v důsledku její nesolventnosti; (2) nevhodná, resp.
politicky nepřijatelná, která by mohla zastavit poskytování úvěrů, „potopit“ trh cenných
papírů a zabrzdit tak podnikatelské aktivity. Takto jednoduché to však nebylo, protože
reorganizace bank odolávajících v době „Bankovních prázdnin“ se potýkala se značnými
potížemi. Tyto potíže znamenaly to, že reorganizace či rehabilitace závisela na pomoci od
ostatních bank, prostřednictvím jejich konsolidace nebo že by ostatní banky nakupovaly
aktiva nesolventních bank. Proces konsolidace byl všeobecně považován za efektivní přístup,
naproti tomu proces nákupů aktiv byl prakticky neproveditelný, například protože některé
banky by si mohly dovolit snížit svá vlastní nekvalitní aktiva.
Bankovní legislativa, která byla schvalována v rámci nově se utvářejícího Národního
bankovního systému („National Banking System“), byla založena na procesu kooperace
vkladatelů a věřitelů. Tato spolupráce se nejprve utvářela v několika amerických státech a
postupem času byla následována legislativními tvůrci na federální úrovni. Během doby, kdy
byly banky uzavřeny, mohli oficiální vykonavatelé působící a provádějící účetní kontrolu
v bankách, po dohodě s vkladateli a věřiteli, stanovit podmínky pro bankovní reorganizaci.
Pokud byly tyto podmínky dostatečně přijatelné jak pro vkladatele, tak pro věřitele, kteří by je
schvalovali, likvidace banky by mohla být zrušena. Odpůrci proti tomu argumentovali, že by
docházelo k obcházení zákonů již dříve stanovených, což by dále mohlo poškozovat
právoplatnost amerických konstitutivních zákonů. Přestože v několika amerických státech
byli tito odpůrci oprávněni obhajovat svou kritiku, jevila se náprava pomocí stanovování
213
Počet komerčních bank v USA v letech 1930-1933 je zachycen v tabulce číslo 4 v příloze.
- 76 -
podmínek mezi vkladateli a věřiteli vhodná, protože aktiva mohla být oceněna pomocí
konceptu „likvidační ceny“ a následné vypořádání mohlo být realizováno v nezlikvidovaných
aktivech, raději než v hotovosti.
Zákony tedy nestanovovaly přesnou podobu plánu, resp. podmínek likvidace, nicméně
běžná reorganizace banky zahrnovala odepsání určité hodnoty akcií reorganizované banky.
Odepsání akcií bylo poměrným dílem rozděleno mezi vkladatele a věřitele, čímž vlastně došlo
k rekapitalizaci banky podle jejich půjček nebo prodejů. Tento mechanismus rekapitalizace
v rámci vkladatelů a věřitelů s sebou nesl jeden velký problém, a sice nový zdroj kapitálu.
Výše jsem již zmiňoval vznik a funkce Korporace pro rekonstrukci finančních institucí
(RFC), která měla možnost a prostředky nakupovat jí preferované akcie bank, avšak nutno
dodat, že ne zcela přesně ocenitelné. Mnohá z americké legislativy na úrovni jednotlivých
států opravňovala „své“ banky, aby vydávaly akcie, které by RFC mohla nakupovat. Tato
legislativa podléhala mírnějším restriktivním opatřením než legislativa týkající se běžného
upisování akcií amerických bank. Například, pouze většina z akcionářů banky hlasovala
o návrhu nebo bylo požadováno jen schválení bankovního výboru. Dále byla oproštěna od
statutárních povinností a opatření týkající se výplaty dividend: (1) pokud se jednalo o
kumulativní dividendy do výše 6 % per annum a (2) byla snížena hranice pro likvidaci, která
nyní musela přesáhnout celkovou aktuální hodnotu banky, včetně nevyplacených dividend.
Na základě této legislativy je potom volební síla rovna hodnotě běžné akcie, ale s výhradou,
že pokud by byly tyto dva typy dividend schváleny, byla by tím volební síla akcie
zdvojnásobena. Tato síla pak mohla být použita pro odstranění přebytečných zaměstnanců
banky či pro zafixování všech jejich platů, odstranění vlivu federální vlády – ale to pouze pro
přechodné období, a pro omezení silného vlivu bankovních praktik ze strany státních institucí.
Federální vláda převzala iniciativu, především z důvodu uváděné rekapitalizace, aby se
pokusila připravit „zdravější“ pozici bank s ohledem na její budoucí vývoj. Tuto funkci mělo
zajišťovat, v rámci „Glass-Steagall Act 1933“ vytvořené, federální pojištění vkladů. Toto
opatření se při jeho schvalování potýkalo se značnou nerozhodností, jak jsem uváděl výše.
Vláda argumentovala pro nezbytnost této instituce z důvodu, že bude bránit bankovní systém
před neočekávanými „runy na banky“ a dále, že bude ochraňovat širokou masu drobných
vkladatelů, kteří měli své peníze uloženy v rámci nejmenších depozitních účtů. Pojištění
vkladů tedy zajišťoval Úřad pro federální pojištění vkladů (FDIC), který působil v čele
s Radou ředitelů (jeden finanční měnový kontrolor a dva vládní představitelé USA jmenovaní
prezidentem Rooseveltem). Hlavní sekretář amerického vládního rozpočtu byl zároveň
- 77 -
zmocněn rozdělit 150 000 000 USD ze „svého“rozpočtu na nákup neklasifikovaných,
z hlediska dividendového výplatního poměru, vhodných akcií. Dále, banky, které chtěly
participovat na federálním pojištění vkladů, musely splňovat podmínky pro zařazení do
„akciové třídy A“, jež byla definována jako držení určitého množství kvalitních akcií všemi
akcionářskými bankami mimo federálních reservních bank, které neměly volební sílu a
zároveň vyplácely dividendy nad 6 % per annum. V případě nesolventnosti pojištěné banky
byl FDIC povinen, kdekoli to bylo možné, ustanovit novou národní banku a zajistit úvěry pro
poskytnutí prostředků
ve výši stanoveného federálního pojištění vkladů v rámci
zbankrotované instituce, čímž se zavázal vyplatit vkladatelům jejich pojištěné vklady. Pokud
byla čistá dlužní pozice FDIC rovna nebo vyšší než 25 % celkových vkladů akcionářů
patřících do akciové třídy „A“, potom mohla FDIC obstavit jejich sumu peněz rovnu až 25 %
jejich finančních závazků. Pro jistotu toho, aby všechny fungující banky odolávaly těmto
opatřením realizovaným v rámci Zákona o pojištění vkladů, byl ten akcionář, který s ním
nesouhlasil, nucen „proclít“ své dividendy pod hrozbou trestu.214
Činnost FDIC byla napadána ze strany mnoha ekonomů a bankéřů, jak jsem uváděl výše.
Na tomto místě bych doplnil, že negativními připomínkami týkajících se federálního pojištění
vkladů v podobě morálního hazardu a nepříznivého výběru pojednávám v následující
kapitole. Nicméně přes tyto kritické připomínky se národní působení Zákona o pojištění
vkladů, ale i další bankovní legislativy zdálo poměrně úspěšné, což lze doložit obnovenou
důvěrou v bankovní instituce a vytvoření relativně stabilního bankovního prostředí, které
vystřídalo značně problematický a bankovních pochybeních plný bankovní systém z dob
Velké Deprese. Na závěr bych ještě doplnil, že další legislativní prvky, které měly zajišťovat
ochranu vkladatelů, si jednotlivé americké státy doplňovaly podle svého uvážení. Například
představitelé jednotlivých amerických států vytvářeli speciální fondy, aby skutečně zajistili
důvěru „svých“ bankovních klientů. Z těchto fondů měla být vyplácena určitá náhrada při
poklesu cen akcií banky. Nebo také stanovovali nové požadavky na diverzifikaci bankovních
investic, aby byla omezena míra bankovního rizika, zakazovali pobočkové bankovnictví či
omezovali výše úvěrů, které mohli být poskytnuty jednomu klientu, a to jak do jejich počtu,
214
Current Legislation Affecting the Reorganization and Regulation of Banks (1934) [on-line], Columbia Law
Review, 1934. Článek 34, číslo 1. Strana 152-158. [Citace 25.3.2008]. Dostupné z www:
http://www.jstor.org/sici?sici=0010-1958%28193401%2934%3A1%3C152%3ACLATRA%3E2.0.CO%3B2J&origin=JSTOR-pdf&cookieSet=1.
- 78 -
tak do jejich výše. Některá legislativa ještě stanovovala vyšší požadavky na základní kapitál
pro vstup banky do bankovního odvětví. A nakonec nesmím zapomenout striktní oddělení
komerčního a investičního bankovnictví, jež jsem analyzoval výše.215
Jestliže konečná rozhodnutí byla zaměřena na pochybení, které se v bankovním sektoru
objevovaly v minulosti, poté tvůrci nové bankovní legislativy si tyto problémy uvědomovali a
pokoušeli se z nich poučit při pozměňování legislativního rámce tak, aby bankovní praktiky
v budoucnu netrpěly jakýmikoli podobnými nedostatky. Nejen to, legislativní tvůrci se snažili
vytvořit flexibilnější a přizpůsobivější prostředí, které by bylo zajišťováno státní a federální
regulací. Celkově však srozumitelnost těchto bankovních reforem vytvářela určité obtížnosti
pro to, který regulátor nebo která instituce bude přesně odpovědná za svou delegovanou
pravomoc. Legislativní tvůrci státu New Hampshire tak uzákonili opatření, které bylo
podobné samotnému Zákonu o bankách z roku 1933, resp. „Glass-Steagall Act 1933“, protože
umožňovalo Bankovnímu oddělení státu New Hampshire přesunout bankovní úředníky, na
základě tajného slyšení – kvůli zachování diskrétnosti v rámci tohoto oddělení, aby nebylo
považováno za „špatné bankovnictví“.216 Hrozba přestěhování či přemístění totiž mohla
poskytovat nezbytný impuls směřující k lepšímu a kvalitnějšímu bankovnictví.
4.3
Morální hazard, nepříznivý výběr a ztráta prestiže bank
Všeobecně se má za to, že bankovní reformy představované bankovními zákony z let 1933
až 1935 byly nezbytné pro obnovení bankovní stability.217 Například pan F. A. Bradford se
v roce 1935 k Zákonu o bankách 1935 vyjádřil: „Pokud se podívám na „Banking Act 1935“
nezaujatě, musím říci, že je hoden pochválení“. Zároveň však dodává, že se nesetkal
s požadavky teoreticky perfektního bankovního zákona, protože nezahrnoval adekvátní
ochranné prvky proti potenciální úvěrové inflaci a protože nepředstavoval kompletní
bankovní reformy, které jsou fundamentální pro „zdravý“ a plnohodnotný bankovní systém.
Nakonec se však přiklonil k závěrečnému hodnocení, že Zákon se v podstatě stal
konstruktivním v tom smyslu, že byl mnohem lepší legislativou reagující na předchozí
215
217
Saunders A. (1991): The Separation of Commercial and Investment Banking: The Glass-Steagall Act
Revisited and Reconsidered by Benston, G. J. [on-line], The Journal of Finance, 1991. Článek 46, číslo 2. Strana
http://links.jstor.org/sici?sici=0022796.
[Citace
25.3.2008].
Dostupné
z www:
1082%28199106%2946%3A2%3C796%3ATSOCAI%3E2.0.CO%3B2-7.
216
- 79 -
události v oblasti bankovního systému USA.218 Dnes se však většinou uvádí, že důvody pro
oddělení komerčního a investičního bankovnictví pominuly a že povinné pojištění vkladů
s sebou nese určité problémy. Proto docházelo na konci 20. století ke stálému uvolňování
bankovních reforem z let 1933 až 1935.
Původní myšlenkou povinného pojištění vkladů bylo zvýšení důvěry a transparentnosti
v bankovním systému. Hlavním cílem se potom stala ochrana vkladatelů, což znamenalo
jakousi „sociální funkci“ systému pojištění vkladů. Dále mělo zabezpečit vklady jednotlivých
vkladatelů, pokud by došlo k úpadku dané banky a zabránit případnému „domino efektu“,
který by se mohl přenést také na ostatní banky, čímž by byl narušen bankovní a také
ekonomický systém. Na druhé straně s sebou povinné pojištění vkladů přineslo určité
negativní doprovodné jevy.219 Hlavními námitkami, které hovoří v neprospěch bankovních
reforem a které vycházely především ze základní části bankovní regulace povinného pojištění
vkladů, se staly nepříznivý výběr a morální hazard. Nepříznivý výběr představuje jev, kdy si
pojištění zřizují ty banky, které se nebojí riskovat a u nichž je pravděpodobné, že mohou
svými aktivitami realizovat ztráty, proti nimž jsou pojištěny.220 V současném pojetí spočívá
nepříznivý výběr ve zvyšování pravděpodobnosti vstupu rizikových subjektů do sféry
bankovnictví, kteří bývají označování jako „hit and run raiders“. Tito „raideři“ se zaměřují na
velmi výnosné, ale zároveň velice rizikové finanční operace, přičemž zvýšená ochrana před
hromadnými výběry vkladů v důsledku jejich pojištění garantovaného státem, jim usnadňuje
působení v oblasti bankovní sféry.221 Dalším negativním doprovodným jevem, ke kterému
dochází v důsledku existence pojištění bankovních vkladů je morální hazard. Státem
garantované pojištění vkladů totiž podporuje „pojištěnce“ k většímu riziku, protože ví, že jeho
investice (vklad) je chráněna a také ví, že se nemusí zvláštně zajímat o aktivity banky, opět
v důsledku pojištění, a v případě krachu mu pojistku zaplatí stát.222 Vkladatelé tak nemusí
rozlišovat mezi „kvalitní“ a „nekvalitní“ bankou, proto si často vybírají banku podle
218
Bradford, F. A. (1935): The Banking Act of 1935 [on-line], The American Economic Review, 1935. Článek
25, číslo 4. Strana 672. [Citace 25.3.2008]. Dostupné z www: http://www.jstor.org/stable/1807803.
219
Brada, J. a kol. (2005): Peněžní ekonomie a bankovnictví, 4., Management Press, Praha, 2005. Strana 376.
220
Mayer, R. (1996): Bankovní regulace a dohled – teorie a praxe na mezinárodní úrovni a na národní úrovni v
ČR a USA [on-line], Fakulta SV UK, Praha 1996. [Citace 25.3.2008]. Dostupné z www:
http://ies.fsv.cuni.cz/storage/work/245_rostislav_mayer.pdf.
221
222
- 80 -
nabízených depozitních úrokových sazeb, aniž by sledovali transparentnost dané banky. Na
základě rizikového investičního profilu přitom platí, že čím vyšší úroky z depozit banka
nabízí, tím vyšší výnosy musí generovat ze svých aktiv a tím více rizikovější transakce musí
realizovat. V rámci morálního hazardu platí, že stejně jako vkladatelé, tak také banky se
nemusejí příliš obávat provádět rizikovější operace, protože případné ztráty pojištěných
vkladatelů uhradí stát.223
Mezi další často uváděné nevýhody patří i to, že utrpí prestiž bank. Prestiž bank je totiž
založena na jejich aktivitách, jak jsou kvalitní, jak jsou bezpečné a jak jsou silné
v konkurenčním boji. Nepříznivý výběr a morální hazard právě tuto prestiž oslabují. Morální
hazard lze odstranit zrušením pojištění vkladů, protože dojde ke zvýšení odpovědnosti bank
v důsledku kontroly ze strany vkladatelů. Dojde zároveň ke zvýšení konkurence mezi
bankami, které se budou muset snažit svými kvalitními aktivitami své klienty přilákat.
Otázkou zůstává, zda si klienti dokáží kvalitní banku ohodnotit a zda se v případě jakékoli
informace o nekvalitě banky nerozhodnou pro okamžitý výběr svých vkladů, resp. realizují
„run na banku“, čímž mohou vyvolat paniku a ohrozit celý bankovní systém. Další otázkou
zůstává, zda odstraňování nepříznivého výběru a morálního hazardu nepovede k dočasnému
poklesu konkurence a růstu monopolizace bankovnictví.224 Celkově vzato, povinné pojištění
vkladů, které vzniklo na základě bankovních reforem z let 1933-1935 se začalo potýkat
s negativními doprovodnými jevy v podobě morálního hazardu, nepříznivého výběru a ztráty
prestiže bankovních institucí, které přetrvávají v bankovním sektoru do současnosti.
4.4
Zásah do soukromého vlastnictví a systémová nejistota
Jestliže se na problematiku monetárního opatření „Bankovní prázdniny“ a následných
bankovních reforem podívám z hlediska ochrany vlastnických práv, pak platí, že pokud
nejsou tato práva důsledně vynucována, dochází k poklesu soukromé investiční aktivity, která
je způsobena nejistotou budoucího vývoje. Následně dochází ke snížení zásoby kapitálu jako
výrobního faktoru působícího ve výrobě, což nakonec působí podobně jako vyšší míra
zdanění nebo vyšší míra opotřebení. Z tohoto pohledu je zřejmé, že jednou z nejdůležitějších
223
224
- 81 -
determinant investiční aktivity a budoucí ekonomické prosperity je systémová nejistota, resp.
„obavy investorů z ohrožení jejich vlastnických práv budoucími kroky vlády“.225 Právě tato
nejistota vyplývá z oblasti vymahatelnosti práva, daňového zatížení, rozhodování podnikatelů
a jejich zisku, dále je závislá na síle odborových hnutí, velikosti, struktuře a obsahu regulace
nebo na výši vládních výdajů. V oblasti monetární politiky a finančního systému lze za
porušení vlastnických práv považovat také ztrátu, která vznikla v důsledku vydávání
nekrytých státních měn a následné změny jejich hodnoty či samotnou inflaci. Na základě
ochrany vlastnických práv a při jejich porušení v důsledku systémové nejistoty lze poukázat
na důležitou spojitost mezi na jedné straně kvalitou institucionálního prostředí a na druhé
straně investiční aktivitou, zásobou kapitálu a samozřejmě ekonomickým růstem a
prosperitou.226
V roce 1932 ale Američané zvolili svého nového prezidenta Franklina Delana Roosevelta,
což bylo považováno za vítězství svobody amerických lidí a očekávalo se následné
„vybřednutí“ z Velké Deprese. Dále se předpokládalo, že končí nadvláda bankéřů z Wall
Street a v neposlední řadě, že odchází bankéři z Washingtonu. Sám Roosevelt však byl
mezinárodní bankéř malé reputace, který měl ve dvacátých letech naemitováno mnoho
zahraničních dluhopisů v různých zahraničních zemích. Tyto dluhopisy zůstaly nesplaceny a
mnoho Amerických věřitelů tak ztratilo několik milionů dolarů. Jelikož Roosevelt vděčil za
svou politickou kariéru náhodné události a byl u veřejnosti velmi oblíben,227 stále byl
225
Rybáček, V. (2006): Měnová politika a hospodářský růst [on-line], Liberální institut, 2006. Strana 7-8.
[Citace 18.3.2008]. Dostupné z www: http://libinst.cz/etexts/WP_7_2006.pdf.
226
227
Nejprve jako asistent sekretáře Námořního oddělení během První světové války se „proslavil“ tím, že se
pokoušel pomoci několika bývalým spolužákům ze studií na Harvardu a Grotonu. Svým starým přátelům ze
studií se snažil pomoci tím, že chtěl zabránit jejich trestnímu stíhání z důvodu homosexuální orientace v době
působení v námořnictvu. Tato skutečnost přinesla Rooseveltovi příznivé vnímání ze strany mnoha bohatých
mezinárodních homosexuálů, resp. jejich hnutí. Mnoho z nich cestovalo z New Yorku do Paříže a zpět a zvláštní
je, že jejich hlavním představitelem byla žena – Bessie Marburyová z velmi vlivné newyorské rodiny.
Marburyové „muž“, jenž s ní žil po dobu mnoha let, se jmenoval Elsie de Wolfe, později známý soudce
u mezinárodní soudní skupiny. Oba donutili mladší sestru J. P. Morgana Anne Morganovou, aby vstoupila do
jejich kruhu a aby použila svůj majetek k rekonstrukci jejich vily v Paříži, která se stala jejich centrálou.
Během První světové války byla tato vila využívána jako nemocnice. B. Marbury proto očekávala, že bude
zvolena do Čestné legie francouzské vlády a že bude náležitě oceněna. Ale J. P. Morgan junior, který jí
opovrhoval v důsledku korupčního jednání s jeho mladší sestrou, požádal francouzskou vládu, aby odmítla
předat B. Marburyové očekávané ocenění. Elegantní odmítnutí tohoto ocenění poté napomohlo B. Marburyové
začít politickou kariéru a stát se političkou se silným vlivem v Národní demokratické straně. Sama také pomohla
Eleanor Rooseveltové, aby vstoupily do Národní demokratické strany a následně se Eleonor během návštěvy
Hyde Parku vyjádřila, že se pokoušela nalézt určitou politickou pozici pro „chudáka Franklina“ jako svého
manžela, který byl odkázán na invalidní vozík, z čehož byl velmi deprimovaný. B. Marbury proto slíbila Eleonor
Rooseveltové, že nechají Franklina Delano Roosevelta kandidovat na guvernéra města New York a tuto
- 82 -
považován za nejlepšího prezidentského kandidáta. Právě v této době začal být FED
považován za příčinu vypuknutí krize, a proto se očekávalo, že on sám se bude pokoušet
situaci zlepšit. V krizových letech 1931-1932 však Rada guvernérů FEDu sledovala
neutěšenou situaci amerických občanů, ale nesnažila se jim pomoci, což bylo považováno za
mnohem horší než samotné působení Velké Deprese. Očekávalo se tedy, že FED dokáže
krizovou situaci zmírnit, ale on neudělal nic.228 Z tohoto důvodu vzhlíželi američtí občané
k prezidentu Rooseveltovi jako „zachránci“.
V roce 1933 tedy byly realizovány „Bankovní prázdniny“ z rozhodnutí prezidenta
Roosevelta, což jsem popisoval výše. Následné bankovní reformy a je zastřešující „Banking
Act 1935“ zvýšily Rooseveltovu moc nad federálními financemi. „Banking Act 1935“ byl
integrován do legislativy, pomocí níž si Roosevelt zvyšoval pravomoci při rozhodování a
vládnutí v celých USA. Důležité je, že tento zákon nebyl příliš kritizován opozicí jako byl
například „National Recovery Act“, protože neznamenal tak značné ohrožení ekonomické
svobody Američanů. „Banking Act 1935“ se však stal velmi významným pro vládní
administrativu, aby mohla ovlivňovat chod finančního systému.229
Od roku 1933 se v USA stala velmi malá výše soukromých investic výsledkem
přetrvávající nejistoty investorů vzhledem k současné a budoucí stabilitě jejich majetkových
práv. Tato nejistota se naplno projevila již po dvouletém úřadování prezidenta Roosevelta a
dále narůstala v důsledku reakce na jeho intervenční opatření a také vzhledem k samotné
podstatě hospodářsko-politického komplexu „New Deal“, který proto může být rozdělen do
dvou fází: (1) první „New Deal“ z let 1933-1935 a (2) druhý „New Deal“ z let 1935-1940.230
Situaci týkající se investiční činnosti v letech 1929-1950 zachycuje obrázek číslo 5 v příloze.
Protože délka a hloubka trvání krize nemůže být sledována bez fluktuací investiční činnosti
kandidaturu budeme silně podporovat! Skutečně, ona se svým cílem uspěla a Roosevelt se nakonec v roce 1933
stal prezidentem USA na čtyři prezidentská období dopředu. [Viz: Mullins, E. (1982): Secrets of the Federal
Reserve, The 1930's [on-line], Federal Reserve Bank of Boston, 1982. [Citace 27.3.2008]. Dostupné z www:
http://www.apfn.org/apfn/reserve.htm.].
228
Naopak, z obrázku číslo 3 v příloze je patrný opak, protože FED v roce 1931 úrokové míry zvyšoval, aby
udržel zlatý standard.
229
Mullins, E. (1982): Secrets of the Federal Reserve, The 1930's [on-line], Federal Reserve Bank of Boston,
1982. [Citace 27.3.2008]. Dostupné z www: http://www.apfn.org/apfn/reserve.htm.
230
Rober Higgs uvádí, že systémová nejistota v USA přetrvávala až do roku 1946, kdy zemřel FDR, a následně
nastoupil H. S. Truman na post amerického prezidenta. Až po Druhé světové válce tak soukromý investoři,
poprvé od roku 1929, nastartovali konjunkturu, která americkou ekonomiku navrátila k trvalé prosperitě,
přestože byly enormně sníženy vládní výdaje z válečných let. [Viz: Higgs, R. (2006): Politická ekonomie
strachu, Liberální institut, Praha, 2006. Strana 69.].
- 83 -
soukromých a veřejných subjektů, pokusím se poukázat na systémovou nejistotu, která
udržovala nízkou ekonomickou výkonnost a konzervovala vysokou míru nezaměstnanosti až
do Druhé světové války. Obrázek číslo 5 v příloze zachycuje reálný hrubý domácí produkt
(GDP) a reálné soukromé investice na agregátní úrovni (GPI). V letech 1929-1933 se reálný
HDP propadl o 29 % a GPI se propadly o 84 %. Od roku 1933 reálný HDP rostl, s výjimkou
„Rooseveltovy recese“ z let 1937-1938, a až v roce 1939 převýšil hodnoty z let 1929. GPI se
však zvyšovaly pomaleji, protože ještě v roce 1941 nedokázaly dosáhnout výše z roku 1929,
a co více, během válečných let se znovu propadaly. Poté, co Druhá světová válka skončila,
„nastartovaly“ soukromé investice růstovou trajektorii.231
Alternativní vývoj soukromých investic je možný sledovat na obrázku číslo 6 v příloze, kde
jsou zachyceny soukromé investice ve srovnání s investicemi vládními. Z obrázku je zřejmé,
že GPI se propadly z téměř 16 % HDP v roce 1929 na méně než 2 % HDP v roce 1932! Poté
se postupně zvyšovaly a v roce 1937 tvořily 13 % HDP, avšak v roce 1938 opět poklesly a
ještě v roce 1941 dosahovaly pouhých 14 % HDP. V době Druhé světové války se podíl GPI
na HDP pohyboval přibližně v rozmezí 3-6 % a až v letech 1946-1950 se pohyboval průměrně
okolo hodnoty 16 %, stejně jako tomu bylo v roce 1929.
Pro doplnění obou obrázků zbývá dodat, že v letech 1929-1941 byla tvorba kapitálu na
úrovni 8-10 % GNP (hrubého národního produktu), přičemž ještě výraznější propad je patrný
z údajů týkajících se čisté tvorby kapitálu. Čisté investice se v roce 1929 dostaly na úroveň
8,3 miliard USD, zatímco GPI byly na úrovni 16,2 miliard USD. V roce 1930 klesly čisté
investice pouze na 2,3 miliard USD a v následujících pěti letech se pohybovaly dokonce
v záporných hodnotách (v letech 1931-1935 dosáhly čisté investice hodnoty -18,3 miliard
USD), což implikuje značnou ztrátu amerického kapitálu. Za celá třicátá léta došlo v USA
k úbytku čistých investic v hodnotě 3,1 miliard USD. Z dat uvedených na obrázcích číslo 5 a
6 v příloze a dat týkajících se čistých investice je patrné, že soukromé investice se ve třicátých
letech nacházely na nižší úrovni než v kterémkoli jiném desetiletí. 232
Připočtu-li k negativním připomínkám následujícím „Bankovní prázdniny“ a monetární
reformy z let 1933-1935 a pokud doplním, že „Bankovní prázdniny“ byly administrativním
opatřením prezidenta Roosevelta, resp. Kongresu, poté je zřejmé, že podstatně omezovaly
231
232
- 84 -
majetková a vlastnická práva, ohrožovaly soukromé vlastnictví, což značně „podráželo“
investorskou důvěru. Z výše uvedené analýzy nevyplývá žádná zvláštní skutečnost, ale právě
poukázání na všeobecně známý fakt, že podnikatelé a firmy jsou ochotné investovat, resp.
nakládat se svým majetkem za účelem budoucího vyššího užitku pro spotřebitele a svého
vyššího zisku, pouze v podmínkách uspokojivé důvěry, která je zajištěna kvalitním
institucionálním prostředí, legislativou zajišťující vymahatelnost práv a zdravím vývojem
ekonomiky. Rooseveltova hospodářská opatření však tyto podmínky nezajišťovala! F. D.
Roosevelt si prostřednictvím „Bankovních prázdnin“ ověřil veřejnou náklonnost ke svým
hospodářským pokusům, které představovaly v očích veřejnosti očekávání, že se situace
zlepší. „New Deal“ potom byl pouze „snůškou“ neefektivních fiskálních a monetárních
vládních intervencí, které omezovaly vlastnická práva a staly se předpokladem pro
systémovou nejistotu. Z těchto důvodů se americká ekonomika během třicátých let
nedokázala vrátit k prosperující ekonomické aktivitě. Proto se mnoho liberálních ekonomů
staví k realizaci „Bankovních prázdnin“ a následným administrativním hospodářským
opatření skepticky a poukazuje na to, že si tím stát upevnil kontrolu nad rozhodováním
v oblasti monetární politiky a fiskální politiky a omezil ekonomickou svobodu lidí.
4.5
Vznik Systému národního účetnictví
Jedním z dalších důsledků „Bankovních prázdnin“ a následních bankovních reforem se také
stala změna konceptu a metodologie pro americké národní účetnictví (Systém národního
účetnictví – SNÚ), především sekce ekonomické politiky a statistiky. Bylo to z důvodu toho,
že Velká Deprese a „Bankovní prázdniny“ s sebou nesly informační mezeru, která negativně
ovlivňovala podnikatelské prostředí a také politické rozhodování. Vůbec jako první účet byla
v roce 1920 vytvořena platební bilance, která měla poskytovat základní informace pro
obchodní politiku, nastavení tarifních cel a poskytování zahraniční pomoci. Později byla
platební bilance jako účet amerického národního účetnictví, rozšiřována a upravována podle
faktorů spojenými se Zákony o půjčce a pronájmu (1941), Marshallovým plánem – oficiálně
pojmenovaným Plán evropské obnovy („European Recovery Program“), Všeobecnou
dohodou o clech a obchodu („General Agreement on Tariffs and Trade“ – GATT), či BrettonWoodským měnovým systémem.
Během Velké Deprese se však objevily problémy s informacemi, které se týkaly obchodu,
inflace, produktu či nezaměstnanosti a bankovního systému. Jinými slovy řečeno, bankovní a
veškerá ekonomická statistika nebyla správně vyhodnocována, ať už z důvodu chybných
- 85 -
rozhodnutí nebo snahy managementu bank maskovat negativní dopady, z důvodu určitých
časových zpoždění či z důvodu neúplných informací. Prezidenti Hoover a Roosevelt se tak
pokoušeli bojovat s krizí na základě nekompletních dat (akciových indexů a drahých úvěrů na
automobily, které mimo jiné značným způsobem ovlivňoval management bank, a dále na
nekompletních indexech průmyslové produkce).233 Toto vše vedlo k definování nové
koncepce vyhodnocování a spravování makroekonomických dat americké ekonomiky
s postupným přesunem do ostatních světových ekonomik. V této době tak vznikl Systém
národního účetnictví, přičemž nejvíce se o jeho vznik zasloužil Simon Kuznets.234 Systém
národního účetnictví se tedy mohl stát základem pro vytvoření efektivního veřejného
účetnictví americké vlády. Otázkou zůstává, zda bylo skutečně vytvořeno transparentní,
podrobné, přehledné a důkladné a opravdu efektivní národní účetnictví?235
Na závěr bych aplikoval SNÚ na binární intervenci236 „vládní výdaje“, které mohou
nabývat dvou základních podob: transferů a výdajů spotřebovávají zdroje. V obou případech
se jedná o přesun zdrojů či peněz prostřednictvím zdanění od lidí, kteří produkují užitečné
statky, k lidem, kteří nic nevyrábějí a tyto zdroje či peníze jenom spotřebovávají nebo je
jakýmkoli způsobem používají. Právě tato skutečnost byla mnoha ekonomy a statistiky
opomíjena, protože tito předpokládali, že vládní výdaje jsou měřítkem společenského přínosu
vlády, který je dostatečně produktivní. Jinými slovy řečeno, produktivní přínos vlády byl
posuzován a měřen pouze tím, kolik vláda sama utratila, a nikoli tím, co bylo za nákup
vládních služeb utraceno. Výsledkem tohoto posuzování bylo, že rostoucí vládní výdaje byly
považovány za příspěvek k rostoucí ekonomice.237 Právě tento omyl se stal předmětem
původního SNÚ, protože sám profesor S. Kuznets původně tvrdil, že produktivní přínos vlády
233
Landefeld, J. M. (2005): Updating Concepts and Methods for National Accounts: The Intersection of
Economic Policy and Statistics [on-line], Meeting with the National Bureau of Statistics, Čína, 30. 6. 2005.
[Citace 25.3.2008]. Dostupné z www: http://www.bea.gov/about/pdf/06302005_nbs_china.pdf.
234
Simon Kuznets se narodil roku 1901 v židovské rodině v Rusku. V roce 1922 emigroval do USA za svým
otcem, který tam odjel již před I. světovou válkou. Stal se slavným ekonomem, podle nějž lze teorie
ekonomického růstu stěží teoreticky a ověřitelně zobecnit. Z hlediska metodologie je Kuznetsovou nespornou
zásluhou vyjasnění kategorie národního ekon. produktu a jeho struktury. Je nositelem Nobelovy ceny za
ekonomii. [Viz: CIKS (2008): Biografie – Simon Kuznets [on-line], CIKS, Vše, Praha, 2008. [Citace 25. 3.
2008]. Dostupné z www: http://ciks.vse.cz/Edice/nobel/Kuznets/kuznets.aspx].
235
Příklad (ne)efektivity správy veřejných prostředků a vedení účetnictví EU naleznete více v: Kohout, P.
(2006): Veřejné výdaje: tušení stínu [on-line], Pavelkohout.blogspot.com, 2005. [Citace 25.3.2008]. Dostupné
z www: http://pavelkohout.blogspot.com/2006/05/veejn-vdaje-tuen-stnu.html.
236
K typologii vládních intervencí pojednávám blíže v 6. kapitole této práce.
237
2005. Strana 662-663.
- 86 -
měl být poměřován pouze pomocí daní. Produkt se měl tedy měřit pomocí příjmů stejně jako
v případě soukromého sektoru. Daně ale, jelikož nejsou dobrovolné, nemohou být k měření
produktivního výstupu použity. Oproti současné metodě národního účetnictví by Kuznets „při
výpočtu produktivního přínosu odstranil všechny vládní deficity.“238
5 Omyly spojené s „New Dealem“ a F. D. Rooseveltem
Již jsem se zmiňoval o hospodářsko-politickém opatření „New Deal“, které je mnoha
ekonomy nepochopitelně považováno za jedno z nejúspěšnějších souborů vládních intervencí
v historii. Tento komplex vládních opatření měl údajně pomoci americké ekonomice
„vybřednout“ z krize. Na tomto místě je stěžejní poukázat na to, že „New Deal“ v žádném
případě
nebyl
východiskem
z Velké
Deprese,
naopak
realizace
administrativně
stanovovaných intervencí v něm obsažených, z nichž jednou byly také „Bankovní prázdniny“,
znamenala principiální centralizaci moci na federální úrovni. Vládní administrativa USA, od
4. března roku 1933 v čele s prezidentem F. D. Roosevelt, byla tvořena lidmi z jeho „okolí“,
kteří byli často považováni za levicové intelektuály. Tito lidé patřili do tzv. Rooseveltova
„mozkového trustu“ („Brain trust“) a v oblasti hospodářské politiky požadovali mimo jiné
kratší pracovní týden, více inflace, konec zlatého standardu, více veřejných prací, vědecké
řízení ekonomiky, atd.239 Roosevelta schopnost jednat motivovala nejen jeho příznivce, ale
také ostatní ekonomy tak zásadním způsobem, že prezident Roosevelt s jejich podporou
dokázal využít Velké Deprese a atmosféry, která v této době panovala, k provedení
nesčetného množství vládních programů nejen v monetární oblasti, které by si žádná vláda
v době míru nikdy nedovolila. „New Deal“ nebyl ekonomickým úspěchem, „New Deal“ byl
ekonomickým selháním. V souvislosti s tím, že se lidé dovídají různé nepravosti týkající se
amerických vládních intervencí z dvacátých a třicátých letech 20. století, které jsou mnohými
ekonomy interpretovány jako jediná východiska z Velké hospodářské krize, bych se rád
pokusil objasnit tři nejčastěji zmiňované omyly, které působí největší škody správné
ekonomické interpretaci.240
238
240
Folsom, B., Jr. (2004): Tři mýty o Velké hospodářské krizi. In: Holman, R a kol. (2004): Velká deprese,
Sborník textů [on-line], CEP, Praha, 2004. Strana 55. [Citace 27.3.2008]. Dostupné z www:
http://www.cepin.cz/docs/dokumenty/sbornik35.pdf?PHPSESSID=aada7f3%C5%9999c3d79919.
239
- 87 -
5.1
„New Deal“ se stal základem pro „vybřednutí“ z krize
Za prvé se jedná o mýtus, že „New Deal“ zajistil americké ekonomice odstranění krizové
situace a že pomohl ekonomice USA nastartovat hospodářský růst. Opak je pravdou. „New
Deal“ se ve skutečnosti stal hospodářským pochybením. Přirozená cesta svobodného tržního
prostředí ekonomiky totiž byla nahrazena „snůškou“ vládních intervencí. Tyto intervence
měly zajistit oživení hospodářství a vyvézt americkou ekonomiku z hluboké krize, která
začala v roce 1929 a nejhlubšího dna dosahovala v roce 1933, tedy v roce, v němž se
Roosevelt chopil prezidentského úřadu a započal se svou administrativou „New Deal“
koncipovat. Roosevelt spoléhal na daně, které vybere od jednotlivců a firem, aby pomocí nich
mohl financovat různé vládní programy, především se jednalo o programy týkající se zajištění
veřejných prací a podpory zaměstnanosti. Některé z mnoha administrativně zřízených institucí
a úřadů jsou zachyceny v tabulce číslo 1 v příloze. Pravděpodobně nejznámější institucí bývá
uváděna Správa pro podporu zaměstnanosti („Works Progress Administration“ – WPA), která
zajišťovala práci pro pracovníky tím, že je najímala a platila z veřejných prostředků, aby
prováděli veřejně prospěšné práce. WPA například najímala pracovníky pro stavbu silnic,
škol a mostů nebo na sbírání odpadu či porážení stromů. Z ekonomického hlediska šlo o
pouhý přesun pracovních míst od efektivní a žádané produkce statků produkovaných
soukromým sektorem k výrobě neefektivních, resp. zbytečných statků sektorem veřejným.241
Henry Hazlitt k tomuto uvádí, že „každé pracovní místo vytvořené vládním projektem
znamenalo zničení jiného pracovního místa v sektoru soukromém“.242 Rooseveltova vládní
administrativa se tak z peněz daňových poplatníků pokoušela vytvářet pracovní místa, která
„byla vidět“. Lidé viděli uklizené ulice, posekané stromy nebo postavené mosty, na úkor
příkoří konaného na daňových poplatnících, ale neviděli pracovní místa, která byla ztracena.
Ironií Rooseveltovy administrativy bylo to, že když sám Roosevelt nastupoval do svého
prezidentského úřadu, navrhoval eliminovat údajná Hooverova „nákladná“ řešení krize a chtěl
tak zajistit:
241
242
•
okamžité a drastické snížení vládních výdajů pomocí zrušení zbytečných úřadů,
•
nezvyšování národního dluhu pomocí politiky každoročního vyrovnaného rozpočtu,
•
zastavit další zadlužování k pokrytí běžných deficitů,
- 88 -
•
snížit náklady vlády a vyrovnat rozpočet.243
Ironie jeho rozhodování spočívá v tom, že Roosevelt v praxi nedodržel jediný slib
z navrhovaných opatření. Roosevelt sliboval přebytek nebo alespoň vyrovnaný rozpočet, ale
ve skutečnosti se jednalo o deficit ve výši 3,3 mld. USD, který se stal největším deficitem v
historii USA. Slib však nedodržel ani v letech následujících, protože deficity se za jeho vlády
neustále kumulovaly: 1934 – 3,26 mld., 1935 – 3,79 mld., 1936 – 4,95 mld., 1937 – 2,77
mld., 1938 – 1,18 mld., 1939 – 3,86 mld., 1940 – 3,92 mld., 1941 – 6,16 mld., 1942 – 21,49
mld., 1943 – 57,42 mld., 1944 – 51,42 mld., 1945 – 53,94 mld. USD.244 V tomto případě se
jednalo „pouze“ o deficity federálního rozpočtu a tak zbývá dodat, že Roosevelt celkově
„promrhal“ více veřejných prostředků než všichni předešlí prezidenti USA dohromady,
přestože v předvolební kampani sliboval snížit náklady vlády a osočoval svého protivníka
Hoovera z rozhazovačnosti. Ještě bych chtěl doplnit, že prezident Roosevelt neutratil
jedenkrát více než ostatní předchozí američtí prezidenti, on utratil dokonce třikrát více!245
Vládní plýtvání peněz daňových poplatníků na veřejné projekty znamenalo silný růst horní
hranice sazby daně z příjmů.246 Na tomto místě nemohu analyzovat škodlivé účinky této daně,
ale pouze zmíním, že daň z příjmů je daní jednou z „nejzhoubnějších“, která devastuje lidské
pracovní úsilí a odrazuje od investování. Sazba daně s příjmů se pohybovala v roce 1929 na
úrovni 24 %, ale v roce 1935 ji Roosevelt zvýšil na 79 %. Zbývá ještě doplnit, že v roce 1941
se ji pokoušel zvýšit na 99,5 % pro příjmy převyšující 100 000 USD (nakonec však bylo
schváleno „pouze“ 90 %). Investoři a podnikatelé se zdráhali investovat, protože by si „de
facto“ nechali svůj majetek zkonfiskovat (pokles soukromých investic je zachycen na obrázku
číslo 5 v příloze). Co se týče nezaměstnanosti v době, kdy byl „New Deal“ realizován, ta se
nedostala pod 14 %, přičemž se dokonce pohybovala průměrně kolem 17 %. Skutečnost, že
„New Deal“ byl opravdovým zklamáním podtrhl tehdejší americký ministr financí Henry
Morgenthau a veřejně dne 6. května 1939 přiznal, že: „Utrácíme mnohem více prostředků než
243
244
245
246
- 89 -
kdykoli předtím a ono to nefunguje. Po osmi letech této vlády říkám – máme právě tak
vysokou nezaměstnanost jako na počátku. A obrovský dluh k tomu!“247
5.2
„New Deal“ se stal ekonomicky a politicky úspěšným
Za druhé, někteří (ne)ekonomové považují „New Deal“ za úspěšný soubor vládních
opatření jak politicky, tak také ekonomicky. Tento omyl je rozšířen v mnohé ekonomické
literatuře. Avšak opak je pravdou, „New Deal“ byl značným ekonomickým nezdarem kupícím
jednu neekonomickou intervenci za druhou. Z politického hlediska byl úspěšný pouze
v několika ohledech. Bylo to z důvodu široké podpory hospodářské politiky F. D. Roosevelta,
protože Roosevelt byl zvolen do úřadu prezidenta čtyřikrát po sobě (poprvé v roce 1932, poté
1936, 1940 a 1944) a vždy byl podporován demokratickým Kongresem. Také to bylo možná
způsobeno tím, že i přes svou ekonomickou „zhoubnost“ dosahoval „New Deal“ politických
úspěchů po dlouhé období. S tímto souvisí způsob, jakým byl Roosevelt znovu zvolen do
úřadu amerického prezidenta v roce 1936. V tomto roce zrušil Nejvyšší soud základní pilíře,
na kterých byl „New Deal“ postaven. Prvním pilířem byla Administrativa pro zemědělskou
politiku („Agricultural Adjustment Administration“ – AAA) a druhým pilířem Administrativa
pro národní obnovu („National Recovery Administration“ – NRA). Po jejich zrušení se zdálo,
že prezident Roosevelt nedokáže porazit republikánského kandidáta Alfa Landona, což
podtrhovala i skutečnost, že Republikáni dokázali zvítězit ve státech Rhode Island a Michigan
a dokonce stát New York, v němž Roosevelt začínal svou politickou kariéru, se „dostal“ pod
republikánskou kontrolu. Pokud tedy zmíním ekonomickou neefektivnost „New Dealu“, který
nedokázal USA z krize vyvézt, zdálo se právě v únoru roku 1936, že politická kariéra
prezidenta Roosevelta byla u konce.248 Ekonomická neefektivnost byla způsobena především
lpěním na udržování vysokých mezd a cen za jakoukoli cenu, což bylo stále základním cílem
Rooseveltovy hospodářské politiky. Sám Roosevelt a jeho „Brain-trust“ nedokázali pochopit,
že tendence mezd a cen poklesnout je důsledkem krize a nikoli její příčinou. Roosevelt se
tedy pokoušel udržet mzdy a ceny vysoko jak jen to bylo možné, což znamená, že nebojoval
s příčinou krize, ale jen s jejím projevem.249 Ekonomický program „New Deal“ se zpětně
ukázal být pohromou, protože v roce 1938, ve kterém se Roosevelt připravoval na nové volby
247
249
248
- 90 -
konající se v roce 1940, se pohybovala nezaměstnanost na vyšších hodnotách než v roce
1932, když do úřadu prezidenta nastupoval.250
V roce 1936 však F. D. Roosevelt zosnoval novou strategii, která se stala pro Republikány
osudnou. Tato strategie vycházela z jediné základní teze: „za voličské hlasy dáme peníze“.
Roosevelt se rozhodl, že poskytne ohromné sumy peněz prostřednictvím vládních programů
placených z daní daňových poplatníků, aby si získal zpět přízeň voličů. Rooseveltova taktika
byla velmi jednoduchá, pokoušel se podplatit rozhodující volební okrsky z federálních
prostředků. Roosevelt se v předvolební kampani v roce 1936 například sešel s tehdejším
ministrem zemědělství Henry Wallacem, aby mu nařídil toto: „Henry, během července, srpna,
září a října, až do 5. listopadu, chci, aby se bavlna prodávala za 12 centů (za libru). Je mi
jedno, jak to uděláš. To je tvoje věc. Nemohu jít pod 12 centů.“251 Roosevelt chtěl zvítězit za
každou cenu, proto neváhal realizovat maximální možné přerozdělování prostředků od
soukromého sektoru k sektoru veřejnému. Prezident Roosevelt si byl vědom toho, že voliči
chtějí pracovní místa, a proto se jim je snažil zajistit. Nezajímalo ho, odkud vezme peníze,
chtěl pouze vítězství. Tento aspekt vysvětluje, proč se mohl „New Deal“ stát ekonomickou
katastrofou a zároveň částečným politickým úspěchem F. D. Roosevelta. Toto dokazuje
skutečnost z října 1936, když Administrativa pro pracovní rozvoj („Work Progress
Administration“ – WPA) musela zahájit propouštění svých administrativních zaměstnanců,
protože se ocitla „na mizině“ poté, co utratila veškeré své prostředky. Rezident Roosevelt
proto přikázal H. Morgenthauovi, aby nikoho nepropouštěl, což Morgenthau potvrdil slovy:
„bylo mu úplně fuk, kde ty peníze sebereme“.252 Republikáni tak byli „zahnáni do kouta“.
Landon proti Rooseveltovi prohrával 1:5 u lidí, kteří pracovali na veřejných projektech, což
dokazoval průzkum Gallupova ústavu z roku 1936. Republikáni v čele s Landonem nevěděli,
jak Rooseveltovu strategii „za voličské hlasy dáme peníze“ potlačit a následně také porazit.
Neměli připraveno nic, co by udělali jinak než Roosevelt. Pokud by se rozhodli ukončit
soudobé Rooseveltovy intervence, setkali by se s odporem většiny Američanů, čímž by
250
„Nezaměstnanost neklesala. „Nově vytvářená“ pracovní místa znamenala pouze přesun pracujících z jednoho
sektoru do druhého a ničení míst v soukromém sektoru. Když stál Roosevelt před volbami v roce 1838, byla
nezaměstnanost větší, než když do úřadu prezidenta nastupoval. Jeho „ekonomický“ program se ukázal být
katastrofou.“ [Viz: Tamtéž. Strana 90. [Citace 27.3.2008].].
251
252
- 91 -
Republikáni byli „de facto“ pasováni do role „nesociálních patronů“. Roosevelt zkrátka toužil
po politické popularitě, ale ekonomická efektivnost ho nezajímala.253 Proto nemůže být „New
Deal“ v žádném případě považován za ekonomicky úspěšný.
5.3
F. D. Roosevelt byl všeobecně velmi respektován
Za třetí, platí, že Roosevelt byl respektován veřejností, tedy lidmi, které zaměstnával a
kterým přerozděloval a kteří se těšili státní podpoře. Každý den obdržel několik děkovných a
příjemných dopisů od amerických domácností. Možná až v milionech těchto domácností byly
pověšeny Rooseveltovy podobizny. Někteří tito milovali prezidenta Roosevelta, ale mnozí
z amerických občanů ho rádi neměli, pouze ho mezi sebou povrchně vychvalovali z důvodu
strachu ze ztráty svého zaměstnání. Úplný opak panoval mezi novináři, politiky a také jeho
přáteli. Dokonce jeho vlastní blízcí přátelé ho příliš nerespektovali, a čím více se s ním lidé
z jeho okolí seznamovali, tím více u nich jeho oblíbenost upadala nebo se stávala stále více
povrchní.
Právě Rooseveltova individualita jeho přátele nejvíce trápila. Například prezident
Administrativy pro národní obnovu („National Recovery Administration“ – NRA) Hugh
Johnson o americkém prezidentovi prohlásil: „Vyžaduje naprostou podřízenost. Dělají mu
dobře lichotky a poslušnost“. Nebo senátor za republikánskou stranu Hiram Johnson, jenž ve
volbách 1932 a 1936 veřejně svého „protivníka“ podporoval, o něm řekl, že: „je opilý
mocí“.254 A nakonec ministryně práce Frances Perkins, jež byla s Rooseveltem téměř denně
v kontaktu, vyprávěla, že: „Roosevelt nikdy neměl pochopení pro hlasy zaznívající z
podnikatelského prostředí.“255 Stěží se dnes můžeme domnívat, zda prezident Roosevelt věděl
o svých přátelích přesně, jak o něm smýšleli a zda, pokud by se proti němu postavili, by mohli
americkou hospodářskou politiku ovlivnit. Jedno je jisté, Roosevelt jim zajišťoval práci, a
jelikož podle něj tato krize působila jako válka, proto také podle něj musely být použity
metody „obrany“ jako při válečné krizi. Tisíce lidí tak vycházelo do ulic, aby manifestovali za
jednotnost a oslavovali odstraňování krize a její „domnělý“ konec. Konec krize byl spojován
s účastí ve státním kartelu pod vedením NRA. Ten, kdo se tohoto kartelu zúčastnil, získal
z rukou amerického generála „modrého orla“, což byla medaile za zásluhy, aby bylo vidět,
253
255
254
- 92 -
kdo s prezidentem souhlasí a podporuje jeho „fašizaci“ americké ekonomiky. Nakonec bylo
NRA schváleno 557 základních a 189 doplňkových „kódů správného chování“.256
Z výše uvedených postřehů Rooseveltových přátel o něm samotném se zdá, že z něho měli
strach. Nejvíce se báli, že se prezident Roosevelt dozví to, co si o něm opravdu myslí. Proto
se strachovali o prezidentovi hovořit v negativním slova smyslu, a když už měli něco
prohlásit, poskytovali své skutečné dojmy pouze soukromým deníkům. Americký ministr
vnitra Harold Ickes poskytl svému deníku informaci, že „je z tolika stran slyšet slova v tom
smyslu, že se na prezidentova prohlášení nelze spolehnout. To si myslí zřejmě stále více lidí.
Když vyjdu ze své osobní zkušenosti, musím bohužel konstatovat, že při některých
příležitostech zřejmě považuje svá slova za nadsázku. Mrzí mne, že toto musím říci o svém
nadřízeném, prezidentovi Spojených států, je to však bohužel pravda.“257 Profesor
Columbijské univerzity Raymond Moley, který se stal členem Rooseveltova „Mozkového
trustu“, byl samotným prezidentem pověřen, aby pro něj během prvního funkčního období
psal různá vyjádření. Jednoho dne po skončení dlouhé diskuze Moleyho a Roosevelta, si
Moley zapsal do svého diáře, jak: „Roosevelt začal spílat bankéřům a obchodníkům a
prohlásil, že získává hlasy, kdykoli na něj zaútočí a že pokračování boje tohoto typu mu
přinese další podporu. … Byl jsem ohromen jako dosud nikdy naprostým nedostatkem logiky
toho muže, omezeností jeho znalostí věci, o které mluvil, hrubými nepřesnostmi v jeho
tvrzeních, téměř patologickou absencí logiky v jeho řeči. … Jinými slovy, v jeho myšlení se
naplno projevovaly návyky ze světa politiky, ke všemu podpořené vlivem jeho zbytnělého ega.
Uvážím-li to, mám dojem, že je to krajně nebezpečný člověk.“258 A nakonec asi nejlepší
Rooseveltův přítel Henry Morgenthau, který si také vedl svůj diář, do něhož si zapisoval
informace o pravidelných rozhovorech s prezidentem, a kde v několika zápisech projevuje
rozrušení nad osobností svého prezidenta a jeho přítele a jeho dychtivostí koncentrovat moc
pouze ve svých rukou. Po jednom z uváděných rozhovorů Morgenthau napsal: „Cítí se být
povolán jako rádce různých národů světa. Prohlásil: „Snad mohu vyřešit jejich problémy.
Například bych řekl Anglii, že má příliš mnoho obyvatel a měla by vystěhovat deset milionů
256
257
258
- 93 -
lidí. Podíval bych se na každou zemi a až bychom ji přiměli k odzbrojení, museli bychom
samozřejmě najít novou práci pro zaměstnance tamních zbrojovek; v tom okamžiku by se
zapojil tebou řízený mezinárodní kartel a tvým úkolem by bylo starat se o jeho finance.““259
6 „Bankovní prázdniny“ jako triangulární intervence, aneb
Svoboda v ohrožení
„Bankovní prázdniny“ jako vládní intervence v „podání“ Franklina Delano Roosevelta, se
opíraly o „Zákon o obchodování s nepřátelskými zeměmi 1917“. Znovu opakuji, že v době
„Bankovních prázdnin“ byly suspendovány všechny bankovní transakce s tím, že bankám
bylo povoleno otevřít znovu až po detailní inspekci a následném oficiálním vládním
schválení, které se v několika případech „vleklo“ i několik měsíců. „Bankovní prázdniny“ tak
vystupňovaly veřejný zájem o bankovní krizi a samotnou Velkou depresi, a zároveň
Rooseveltovy umožnily ignorovat tradiční omezení síly americké centrální vlády.260 Pokud
analyzuji svobodný trh a vládní intervence, které do něj zasahují, je potřeba zmínit, že (1)
svobodný trh maximalizuje společenský užitek, protože na něm prostřednictvím ekonomické
svobody každého jednotlivce při jeho racionálním jednání jeho užitek roste a že (2) jakákoli
vládní intervence způsobuje pokles užitku ovlivněných lidí právě touto intervencí. Na
svobodném trhu nemůže docházet k „vykořisťování“, protože zde panuje ekonomická
„harmonie“, v rámci níž se zvyšuje prospěch každému. Svobodný trh v sobě totiž zahrnuje
účinný mechanismus přeměny očekávaného budoucího užitku (ex-ante) v jeho uskutečnění
užitku současném (ex-post), jinými slovy, svobodný trh maximalizuje „ex-ante“ společenský
užitek. Naproti tomu způsobují intervence konflikt zájmů, kdy určitá skupina či jednotlivec
získávají na úkor jiné skupiny či jednotlivce.261 Monetární opatření „Bankovní prázdniny“ se
staly právě takovouto, administrativně stanovenou, vládní intervencí.
259
Higgs, R. (1995): How FDR Made the Depression Worse [on-line], Ludwig von Mises Institute, únor, 1995
[Citace 28.3.2008]. Dostupné z www: http://www.independent.org/newsroom/article.asp?id=111.
261
2005. Strana 627-628.
260
- 94 -
6.1
„Bankovní prázdniny“ jako triangulární intervence
6.1.1 Svobodný trh a státní zásahy do trhu
Do analýzy vyjádřené v této práci se neustále promítá otázka finančního a peněžního
systému, resp. samotných peněz. V předchozím textu jsem poukazoval na to, že peníze jsou
komoditou, která slouží jako všeobecný prostředek směny a že prostupují celým
ekonomickým systémem. Proto na svobodném trhu mají peníze, stejně jako ostatní komodity,
svou tržní nabídku a svou tržní poptávku. V žádném případě nepopírám jejich specifičnost,
ale základní ekonomické principy jsou pro peníze platné rovněž. Z definice peněz jako
prostředku směny potom vychází, že v jednotkách peněz jsou vyjádřeny ostatní komodity, a
proto mají přesně stanovené ceny.262 Peníze jsou tedy užitečné čistě pro směnné účely a
nemohou být přímo spotřebovány ani přímo využity v procesu výroby jako výrobní faktor.
Peníze proto nejsou produktivní, znamenají jakousi nic neprodukující „mrtvou rezervu“.
Jestliže představují půda nebo kapitál vždy nějaký konkrétní statek, resp. nějaký výrobní
faktor, potom peníze představují pouze formu peněžního zůstatku individuálního člověka.
Statky jsou vzácné a užitečné, z čehož vyplývá, že jejich zvýšení bude pro společnost
přínosem, naproti tomu peníze nejsou přínosné přímo, ale jsou užitečné pouze při směně.
Závěrem podle profesora Rothbarda je, že „neexistuje nic jako „příliš málo“ nebo „příliš
mnoho“ peněz a že při libovolné zásobě peněz ve společnosti je přínos peněz vždy využit
v maximální míře“.
Samotné zvýšení
peněžní zásoby tak
nepředstavuje zvýšení
společenského užitku, ale pouze vede k přerozdělování, resp. zvýhodňuje jedny před druhými,
z čehož plyne, že zvýšení peněžní zásoby povede ke snížení kupní síly peněz a naopak.
Výsledkem tohoto poznatku je jeden z nejdůležitějších ekonomických zákonů, že: „jakákoli
zásoba peněz je vždy využita v maximální míře, a proto zvýšení peněžní zásoby nemůže přinést
žádný společenský užitek“.263
Na svobodném trhu je tedy přijímána peněžní komodita, např. peněžní kov v podobě zlata
či stříbra jako skutečné peníze, které mohou být vyjádřeny jako určitý směnný „standard“.
Peněžní jednotky se pak staly jednotkami váhy pro peněžní komoditu, jejíž celková zásoba
narůstá v důsledku nové produkce – v případě zlata či stříbra jde o těžbu – a klesá
prostřednictvím opotřebení této peněžní komodity. Jestliže bude produkce peněžní komodity
262
263
- 95 -
postupně narůstat, potom se v důsledku výše uvedeného ekonomického zákona bohatství
některých lidí bude zvyšovat a naopak bude klesat bohatství jiných lidí. V měnové oblasti
nepřinese zvyšování peněžní nabídky žádný společenský užitek.264
Odbourávání svobody na peněžním trhu mělo v USA dlouhodobý charakter, což jsem
popisoval výše. V době Velké Deprese se opět dostávala do popředí otázka, jaká je vlastně
role státu v ekonomice? Během 19. století byl vliv státu na americké hospodářství relativně
malý. Liberalismus, který vycházel z doktríny laissez-faire, byl základem hospodářskopolitických koncepcí s minimálními zásahy státu do ekonomiky USA. Funkce vlády
v americkém hospodářství reprezentovala úlohu soudce a nikoli účastníka ekonomických
procesů, což výstižně zachytil třetí americký prezident Thomas Jefferson v roce 1801 ve své
inaugurační řeči: „Ideální je moudrá a šetrná vláda, která by měla chránit jednotlivce, aby si
navzájem neubližovali, a která by je jinak ponechala svobodnými, aby sami rozhodovali o
svém podnikání a jeho zlepšování.“265 Základem této hospodářské politiky USA byla aplikace
„Sayova zákona trhů“, který vyjadřuje, že každá celková nabídka si vytváří stejnou celkovou
poptávku, což generuje ekonomickou rovnováhu při plném využití výrobních faktorů.
Americká ekonomika tak znázorňovala samo-regulující systém směřující k celkové
rovnováze, a to bez nedostatečné či přebytkové celkové poptávky.266
Jedním z velkých mezníků, který charakterizoval změnu postavení státu k hospodářství
USA, se stal Shermanův zákon z roku 1890 a dále pak Claytonův zákon z roku 1914. Tyto
zákony kladly důraz na anti-monopolní politiku z důvodu ochrany tržního prostředí před
monopolizací, která měla být zajišťována regulačními prvky ze strany státu. V roce 1914
vypukla První světová válka, která taktéž podpořila nárůst vládních výdajů a míru regulace
amerického hospodářství. Již jsem výše uváděl, že po válce se míra regulace a intervenčního
chování státu uvolnila, avšak nikoli na původní úroveň! Státní zásahy stále prostupovaly
americké hospodářství. Důležitý faktor, který přispíval k ekonomickému růstu po celá dvacátá
léta, byl ten, že Američané se domnívali, že vláda dokáže svou hospodářskou politikou
ekonomický vývoj stabilizovat a že je to ona, kdo dokáže ekonomický růst zajistit.267 V roce
1929 však přišla Velká Deprese a důvěra v samo-regulační schopnost ekonomiky byla
264
Slaný, A. a kol. (2003): Makroekonomická analýza a hospodářská politika, C. H. Beck, Praha, 2003. 1.
266
267
265
- 96 -
ochromena, což zvýšilo očekávání, že vláda bude moci pomocí svých hospodářských nástrojů
situaci vyřešit. Nejprve prezident Hoover a poté Roosevelt započali realizovat hospodářské
experimenty, které měly zajistit východisko z krize (pouze připomínám, že jejich hospodářská
opatření Velkou depresi nepomohly vyřešit, naopak spíše ji prodloužily).
Jak svobodný peněžní trh, tak další ekonomické trhy, byly za vlády prezidenta Roosevelta
značně narušeny. Finanční systém, resp. peněžní systém začal být intervenován novými
násilnými tlaky ze strany státu – „hegemona“,268 které ovlivňovaly jednání člověka a jeho
soukromé vlastnictví působícího na těchto trzích. V popředí organizovaného násilí stála
centrální banka, která získala monopol na emisi peněz od svého patrona – státu. V USA jsou
počátky agresivního lidského chování ve společnosti spojeny s válečným obdobím a
s obdobím rozmachu státních aktivit. Od počátku 20. století dochází v USA k nahrazování
dobrovolného lidského jednání donucením a silovými praktiky ze strany státního aparátu,
který se v této době začíná velmi silně rozrůstat.269 Stát se tak stal jediným představitelem
organizovaného násilí, které mohl legálně používat. Centrální banka mohla přikazovat lidem,
aby používali peněžní jednotku (dolary) jako zákonné platidlo a získala nové pravomoci.
Intervenční chování představující státní zasahování do tržního ekonomického systému
nejlépe vymezil profesor Rothbard, jenž zavedl typologii státních intervencí, tj. „vniknutí
agresivní lidského chování (státního aparátu) do společnosti“. Je však nezbytné mít stále na
paměti, že z praxeologického hlediska nezáleží na tom, kdo násilné chování provádí, jelikož
ekonomická podstata a následky násilného jednání se žádným způsobem nemění.270 Na
počátku třicátých let 20. století se v USA podíl státních intervencí v důsledku Velké deprese
nebývale rozšířil a v současné „realitě světa“ je prováděn především státy. Rothbard se tedy
pokusil systematicky typologizovat státní intervence, protože ekonomové se víceméně
zabývali pouze oddělenými vládními postupy (například licencováním, regulací mezd,
268
Hegemonie je pojem, který můžeme z liberálního pohledu charakterizovat jako „nadvláda“ státu, resp.
hegemonní ovládání klíčových prvků hospodářské politiky ze strany státu. Toto pojetí velmi úzce souvisí
s mocenskou pozicí státu. [Viz: Kratochvíl, P. (2007): Slovník teorie mezinárodních vztahů, VŠE, Praha, 2007.
Strana 24.].
269
V oblasti měnové jsem již zmiňoval vznik FEDu v roce 1913.
270
2005. Strana 626.
- 97 -
zdaněním či inflací). Rothbard proto klasifikoval základní typy státních intervencí následovně
(hegemonem, neboli útočníkem je v tomto případě „stát“):271
1. autistická intervence – „útočník“ omezuje člověka v užívání jeho majetku, který není
předmětem směny (např. zákaz náboženského obřadu či prostá vražda);
2. binární intervence – „útočník“ vynucuje směnu mezi jednotlivcem a „útočníkem“
samotným nebo si na jednotlivci může vynutit poskytnutí určitého plnění (např.
zdanění, povinná vojenská služba, otroctví nebo také inflace);
3. triangulární intervence – „útočník“ zakazuje (resp. přikazuje) směnu mezi dvěma
jednotlivci (např. regulace cen – úroků, zisků, dividend, kuponů nebo licencování).
6.1.2 Triangulární intervence „Bankovní prázdniny“ jako součást „New
Dealu“
Všechny tyto intervence se staly předmětem koncepčního hospodářsko-politického
programu „New Deal“, který realizoval prezident Roosevelt a začal ho uskutečňovat z důvodu
snahy vyvést USA z krize od svého prvního inauguračního projevu. Hlavním cílem této nové
hospodářské politiky se stala nezaměstnanost, resp. „co nejvyšší zaměstnanost“. Opakuji, že
„New Deal“ nebyl uceleným hospodářsko-politickým programem, ale sestával se z několika
nových intervenčních konceptů v oblasti fiskální a monetární politiky USA.
Kromě opatření v oblasti monetární politiky patřily k nejvýznamnějším opatřením tato:
1. strukturální programy, které obsahovaly silné intervencionistické prvky, které
ovlivňovaly
konkurenci
a
ceny
v jednotlivých
hospodářských
odvětvích;
nejznámějšími se staly zákony na obnovu zemědělství a průmyslu (AAA a NIRA),272
které zaváděly určité podoby plánování, dále regulovaly ceny, rozsah výroby,
konkurence či dokonce stanovovaly minimální mzdy a maximální počty pracovních
míst (v roce 1935 byly tyto zákony z důvodu protiústavnosti zrušeny);
2. sociální programy, které zaváděly důchodové pojištění organizované státem (SSA)273 a
penzijní a vdovské pojištění a také byl schválen zákon o sociálním pojištění v případě
nezaměstnanosti;
271
Podrobnosti o zákonech AAA a NIRA v tabulce číslo 1 v příloze a v 5. kapitole o F. D. Rooseveltovi.
273
Podrobnosti o zákonu o SSA v tabulce číslo 1 v příloze a v 5. kapitole o F. D. Rooseveltovi.
272
- 98 -
3. daňová reforma, která zaváděla vyšší daňové příjmové zatížení, byla stanovena nová
daň ze zvlášť vysokých příjmů, progresivita osobních příjmů a zároveň byla zavedena
federální darovací a dědická daň a také daň z dividend;
4. důchodová politika, která znamenala otevřené podporování členství v odborech a
schvalování hospodářských dohod pro zvyšování cen a mezd;
5. změny na trhu práce, v rámci nichž byla zavedena minimální mzda, bylo uzákoněno
právo na stávku nebo odborové shromáždění a velmi „důležitými“ pro ovlivňování
svobody na trhu se staly programy veřejných prací.274
Jedním z koncepčních opatření, realizovaného v rámci „New Dealu“, se také stalo
monetární opatření „Bankovní prázdniny“, jehož podrobný vývoj jsem zachytil ve 3. kapitole
této práce. Jestliže předtím v oblasti finančního systému byl svobodný trh narušován pomalu a
postupně, pak v době Velké deprese se situace naprosto změnila, protože nově nastupující
americký prezident Roosevelt započal měnit systém svobodného amerického hospodářství
velmi intenzivně. Ihned dva dny po zahájení svého funkčního období se Roosevelt rozhodl
realizovat opatření v oblasti peněžního a finančního systému, který neměl v americké historii
podoby. „Federální bankovní prázdniny“ v čisté podobě trvaly 7 dní, od 6. do 13. března roku
1933 (připomínám, že měly být ukončeny 9. března 1933 a přitom se plánovalo připravit
novou legislativu pro obnovu veřejné důvěry ve finanční a bankovní systém; během 10.
března 1933 tak byl připraven „Emergency Banking Act 1933“, který neměl být úplnou
reformou, avšak měl podpořit důvěru v bankovní systém a zajistit znovuotevření zavřených
bank). Důležité je, že tento zákon poskytoval prezidentu Rooseveltovi ohromnou pravomoc, a
to regulovat jak úvěrové a měnové transakce, tak také transakce se zlatem a stříbrem, včetně
transakcí zahraničních. Zákon také zplnomocnil amerického ministra financí k tomu, že mohl
zabezpečovat dodávání zlata a zlatých certifikátů držených jakoukoli osobou v USA do
státního rozpočtu – výměnou za dolary. Dne 13. března roku 1933 tak mohly otevřít banky ve
státech, v nichž působily federální reservní banky a velmi zajímavé je, že dne 15. března se
situace víceméně uklidnila, dokonce od tohoto dne opět převyšovaly uložené vklady výběry.
Státní zásah, resp. intervence, kterou historie zná pod názvem „Bankovní prázdniny“ (Bank
holiday) bych tedy asocioval s triangulární intervencí, protože banky v době jejich trvání
274
vydání. Strana 294-295.
- 99 -
nemohly půjčovat peníze soukromým subjektům a zároveň klienti bank nemohli disponovat
se svým majetkem. Totiž, americká vláda, přesněji řečeno prezident Roosevelt, zasáhli do
dobrovolné směny firem a jednotlivců. Vytvořil se tak hegemonický vztah mezi „útočníkem“
a oběma stranami účastnící se směny, který byl naprostým opakem svobodných tržních
vztahů, v rámci nichž by přinášel oběma směňujícím stranám prospěch. Samotný státní zásah
„Bankovní prázdniny“ měl tedy podobu triangulární intervence, ale zároveň bych doplnil, že
u nich také existoval určitý rozměr intervence autistické a binární. Podle definice autistické
intervence americká vláda donutila americké vkladatele k nemožnosti sáhnout na svůj
majetek, který měli uložen v bance a znemožnila jim investovat prostředky z tohoto vkladu do
jiných investičních příležitostí nebo je utratit za potřebný statek, který by jim přinesl
uspokojení. Stejně tak bankám bylo zakázáno jednat podle svých standardních obchodních
praktik. Nakonec podle definice binární intervence uměle podporovala americká vláda
nejprve hospodářský cyklus, a tím přerozdělovací procesy mezi jednotlivými ekonomickými
subjekty, především v důsledku své inflační politiky, a také zvyšovala daně, aby mohla
financovat své aktivity, čímž snižovala celkový užitek americké společnosti.275
K nejdůležitějším vládním intervencím v oblasti monetární politiky bych dále zařadil
zákony týkající se reformy centrálního bankovnictví, bankovnictví a regulace kapitálových
trhů, které jsem podrobně analyzoval ve 3. a 4. kapitole této práce a které víceméně
navazovaly na triangulární intervenci „Bankovní prázdniny“. Tyto zákony bych shrnul
v podobě intervenčních opatření jako součásti „New Dealu“:
6. reforma bankovního sektoru, která byla realizována především v rámci GlassSteagallova zákona z roku 1933 (striktní oddělení komerčního a investičního
bankovnictví); tato reforma podpořila segmentaci amerického bankovního sektoru;
7. vytvoření federálního pojištění vkladů, které mělo zabraňovat vzniku bankovních krizí
a následným ztrátám; kromě toho byl také přijat nouzový zákon zabraňující krachu
bank a zvyšující míru regulace v bankovnictví (tato opatření s sebou nesla vznik
nových negativních faktorů v oblasti bankovnictví jako například morální hazard,
nepříznivý výběr či „too big to fail“, které jsou „hrozbou“ dodnes);
275
Binární intervence: inflace a hospodářské cykly je velmi přehledně zachycena v knize M. Rothbarda „Zásady
ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů“ na straně 689-711. [Viz: Rothbard, M. N. (2005): Zásady
ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů, Liberální institut, Praha, 2005. Strana 689-711.].
- 100 -
8. reorganizace centrální banky, která byla uvedena v platnost v Zákoně o bankách
stanovující strukturu centrálního bankovnictví (v této podobě přetrvává dodnes);
9. regulace finančních trhů, pro niž byla zřízena Komise pro cenné papíry („Security
Exchange Commission“ – SEC), která začala stanovovat regulaci trhu cenných papírů;
kromě ní vzniklo mnoho dalších regulatorních úřadů.276
Na závěr zbývá doplnit, že „New Deal“, neboli Nový úděl, se do americké historie
nesmazatelně zapsal v podobě několika trvalých změn. Jednou z nich je posílení intervenční
činnosti vlády, protože na konci třicátých let 20. století bylo postavení vlády a státu
v hospodářství USA mnohem silnější než na počátku let třicátých. Další charakteristikou se
stala vyšší prostoupenost americké ekonomiky regulatorními orgány, čímž se úloha vlády a
jejích administrativ odklonila od doktríny vyjádřené slovy třetí amerického prezidenta
Thomase Jeffersona (1801) o tom, že ideální je moudrá a šetrná vláda podporující svobodné
jednotlivce, aby si neubližovali a sami rozhodovali o svém podnikání a jeho zlepšování. Role
vlády tedy nebývale posílila a Rooseveltův program „New Deal“ vyjadřoval nejen to, že by
vláda měla vyskytnuvší se krize řešit, ale i jim předcházet. Faktem také je, že i programy,
které byly původně zamýšleny fungovat pouze krátkodobě, přetrvaly v podobě neblahého
dědictví do současnosti. Nakonec bych rád vyjádřil rozpačitost nad tím, že tyto intervenční a
regulační opatření zesílily vliv státu do americké ekonomiky a vedly k pozvolné změně
hospodářské politiky USA, k centralizaci moci se silnými principy sociálního zabezpečování
na úkor decentralizovaného jednání s malým rozsahem vládní činnosti, důrazu na individuální
odpovědnost, tvůrčí samostatnost, a nejvíce na úkor ekonomické svobody.
6.1.3 Stala se triangulární intervence „Bankovní prázdniny“ nevyhnutelnou?
Jestliže připomenu skutečnost, že od založení Federálního reservního systému nakoupil sám
FED americké vládní dluhopisy asi za 2 400 milionů USD do roku 1934, když předtím na
počátku jeho fungování to nebylo „nic“ a v roce 1921 „pouze“ 400 milionů USD, potom je
zcela zjevné, že inflační impuls do americké ekonomiky od roku 1913 stále zesiloval. Pokud
ještě doplním, že do roku 1981 FED nakoupil asi 140 000 milionů USD a do konce roku 1992
celkově už asi 280 000 milionů USD dluhopisů americké vlády, což společně s monopolizací
276
- 101 -
měny znamená to, že 20. století může být v USA označeno za „století inflace“.277 Na základě
ekonomické teorie lze tedy vyslovit závěr, že americká centrální banka „roztáčela“ v americké
ekonomice inflační spirálu, což dělá doposud. Proč tedy FED proti inflaci jako takové bojuje,
když z výše zvedeného je zřejmé, že FED je hlavní příčinou inflace, tedy jejím jediným
dlouhodobým tvůrcem? Muselo tedy k monetární triangulární intervenci „Bankovní
prázdniny“ vůbec dojít?
Částečnou odpověď na tuto otázku lze nalézt v díle profesora Rothbarda Studie proti FEDu
(„The Case Against FED“).278 Rothbard poskytuje ekonomickou analýzu FEDu a jeho vliv na
inflaci. Podle něj je zřejmé, že na jakéhokoli ústředního představitele FEDu, např. Greenspana
či Bernankeho, není žádné spolehnutí při boji proti chronické inflaci, přestože inflace
způsobila, způsobuje a bude způsobovat erozi úspor, destrukci měny, redistribuci příjmů,
bohatství a majetku a vede k prohloubení hospodářských konjunktur a recesí. Obecné veřejné
mínění lidí, které je ovlivňováno politicky motivovanou propagandou samotných
představitelů FEDu a dalších prominentních bankéřů vychází z tohoto, že právě tito bankéři
jsou „statečnými bojovníky“ usilující o stabilitu279 měny a nízké míry inflace. Skutečností
však je, že FED a bankéři nejsou částí řešení odstraňující inflaci, naopak, oni jsou částí
problému. Jinými slovy řečeno, FED a bankéři jsou inflační problém. Všechny negativní
dopady inflace tak mají právě tito institucionální představitelé na svědomí. Co více, inflace je
samotným cílem jejich existence, protože dnes naprostá většina bankéřů zastává určitou míru
inflace jako ekonomicky efektivní a někteří dokonce obhajují roční míru inflace do 10 % jako
přijatelnou! Bankéři proto chtěli podporovat poskytování úvěrů a inflaci měny, žádali FED,
aby „pumpoval“ do americké ekonomiky likviditu a pomáhal jim, pokud by se dostali do
problémů, a to vše z jednoho prostého důvodu – více úvěrů, vyšší zisk; více riskování a
morálního hazardu, opět vyšší zisk. Představitelé FEDu tak spolupracovali s bankéři, kteří
veřejně najímali ekonomy, aby obhajovali nezbytnou funkci FEDu pro stabilní bankovní a
finanční systém, což mělo následně vést ke „stabilitě rostoucí“ ekonomiky. Typickým
277
Vývoj míry inflace v USA v letech 1750-2000 je zachycen na obrázku číslo 1 v příloze.
Rothbard, M. N. (1994): The Case Against FED, The Ludwig von Mises Institute, 1994.
279
Poznámky autora: (1) Z hlediska Misesova a Kirznerova rakouského ekonomického pojetí „podnikatelského
objevování“ je ve skutečnosti jakákoli dlouhodobá stabilita brzdou růstu, což je třeba stále mít na paměti. (2)
„Péče“ o cenovou stabilitu je hlavním cílem centrální banky, FEDu taktéž, proto by cenová hladina, od doby,
kdy byl FED založen, měla kolísat mnohem méně, než je tomu v ekonomickém systému bez centrální banky;
pokud se však ohlédnu zpět do historie, mohu s jistotou říci, že cenová stabilita byla bez fungování centrální
banky a jiných státních zásahů vždy vyšší než v době rostoucí moci americké vlády a fungování FEDu.
278
- 102 -
příkladem se staly americká dvacátá léta 20. století, během nichž prominentní bankéři a
ekonomové obhajovali nové monetární nástroje americké centrální banky, které dovedou
zajistit stabilitu bankovního systému a eliminaci hospodářského cyklu. Bohužel, skutečný
výsledek je jiný, a sice od založení FEDu v roce 1913 se americká inflace stala mnohem
intenzivnější a deprese jako části ekonomického cyklu mnohem hlubší.280
Jediným možným řešením eliminace inflace bylo (a stále zůstává) odstranění „falšování“
peněz realizovaného emisním monopolem FEDu. Následně jedinou možnou cestou, jak zrušit
legalizované „padělání“ peněz, zbývalo zrušit samotný FED a případně zavézt monetární
systém v podobě zlatého standardu, kde pravé nezfalšovatelné peníze ve formě prostředku
směny budou zlato či jakýkoli jiný kov, resp. statek akceptovaný svobodným trhem, nikoli
„tištěné papírové bankovky“. Domnívám se, že tato možnost by však vyžadovala „radikální
změnu“, tedy najednou provedenou reformu měnového uspořádání. V případě americké
ekonomiky před vypuknutím Velké Deprese a následné bankovní krize by tato recese rychle
odezněla poté, co by došlo k odbourání „špatných investic“ a nastolení měnového pořádku, o
kterém pojednávám v následující subkapitole této práce. Zrušení FEDu by tak představovalo
stejnou proceduru jako jakékoli jiné zrušení soukromé korporace v případě její nesolventnosti,
která by poté zahrnovala jejích aktiv v podobě uspokojení jejích věřitelů.
Výsledkem by bylo, že FED by tedy byl zrušen, americká ekonomika by se vrátila zpět ke
zlatému standardu a dolar by byl směnitelný za zlato. Každá americká banka by se tak
„postavila na své vlastní nohy“ a stala by se odpovědná za své vlastní rozhodování jako tomu
bylo před Válkou o nezávislost a v určité podobě také do roku 1913.281 Mimochodem bych
doplnil, že ve druhé polovině 20. století, tedy v době „Gilded Age“, se americká ekonomika
těšila ohromnému ekonomickému rozkvětu, a to za doprovodu klesajících cen!282 Nakonec
zbývá odpovědět na otázku, zda by muselo k „Bankovním prázdninám“ vůbec dojít? Nikoli,
jelikož FED by byl zrušen a nemohl by tak zhoršovat a prohlubovat krizi. Následná
ekonomická analýza Rothbardova rakouského pohledu na monetární politiku během Velké
Deprese mi pomůže tuto skutečnost vysvětlit.
280
Rothbard, M. N. (1994): The Case Against FED, The Ludwig von Mises Institute, 1994. Strana 145-146.
282
Vývoj míry inflace je zachycen na obrázku číslo 1 v příloze.
281
- 103 -
6.1.4 Alternativní přístup k „Bankovním prázdninám“
Již jsem uváděl, že se všeobecně má za to, že „Bankovní prázdniny“ a následné bankovní
reformy, představované bankovními zákony z let 1933 až 1935, byly nezbytné pro obnovení
bankovní stability.283 Na druhou stranu je ale zapotřebí zmínit „metodu laissez-faire“, podle
které by banky mohly samostatně přerušit svou činnost s tím, že by své klienty musely
přesvědčit o klidné situaci a své řádné funkci, přičemž by k tomu nepotřebovaly žádnou
vládní intervenci. V případě, že by se jim to nepodařilo, musel by zákonitě přijít jejich krach
(znovu připomínám, že i přes vládní intervenci „Bankovní prázdniny“ v letech 1930-33
zkrachovalo asi 75 % amerických bank!). Profesor Rothbard dále navrhoval, aby bankrotující
banky mohly převést vlastnictví (což vlastně představovalo majetek klientů bank; čili
z pohledu vlastnického práva by banky byly povinny kdykoli na požádání svému klientovi
tento majetek vrátit) na své vkladatele, kteří by své nové podíly na těchto aktivech
kontrolovali, přičemž by bankám byla zmrazena jejich aktiva. Svobodný trh je totiž definován
jako „směna řádně nabytých vlastnických titulů“.284 Svobodný trh funguje tak, že možnost
pochybení je omezována na minimum, což lze „otestovat“ pomocí zisku a ztráty. Zisk a ztráta
jsou faktory, které umožňují správnou alokaci výrobních faktorů a vykonávají funkci přesunu
peněz od špatných firem, resp. bank k bankám dobrým. Skutečnost, že kvalitní banky
prosperují a nekvalitní jsou nuceny podnikání opustit zabezpečuje harmonické tržní
přizpůsobování novým podmínkám. Abych se příliš nesoustředil pouze na banky jako
podnikatele, zmíním, že i vkladatelé podstupují na svobodném trhu riziko při neustálém
hledání maximálního užitku plynoucího z investování svého majetku. Kritikové svobodného
trhu často přicházejí s námitkou, že vkladatel nemůže zjistit o bance všechny relevantní
informace, proto prý nemůže maximalizovat svůj očekávaný užitek. Proti této námitce
perfektně zareagoval Ludwig von Mises, který ukázal na „paradoxní pozici zastánců
intervencionismu, kteří zastávají názor, že vkladatelé jsou příliš hloupí a nekompetentní, aby
mohli inteligentně ukládat své finanční prostředky, resp. nakupovat bankovní produkty,
zatímco ve stejném okamžiku propagují přednosti demokracie, kde titíž lidé dávají hlasy
283
Saunders A. (1991): The Separation of Commercial and Investment Banking: The Glass-Steagall Act
Revisited and Reconsidered by Benston, G. J. [on-line], The Journal of Finance, 1991. Článek 46, číslo 2. Strana
796.
[Citace
28.3.2008].
Dostupné
z www:
http://links.jstor.org/sici?sici=00221082%28199106%2946%3A2%3C796%3ATSOCAI%3E2.0.CO%3B2-7.
284
2005. Strana X.
- 104 -
politikům, které neznají, a rozhodují tím o různých veřejných politikách, jež mohou stěží
přesně pochopit“.285 Jinými slovy řečeno, zastánci vládních intervencionistů popírají lidskou
samostatnou rozhodovací schopnost a schopnost zeptat se „věci znalého“ experta. Dále tito
zastánci usuzují, že lidé jsou naprosto schopní správně si zvolit své politické zástupce, resp.
předpokládají, že „hloupí“ vkladatelé jsou schopni rozhodnout se správně pro ty, jenž budou
vládnout jim samotným, ale také těm nadanějším. Rothbard však vyjadřuje obavu, že
„takovéto absurdní a rozporuplné předpoklady stojí u zrodu každého programu
„demokratického“ zásahu do života lidí“.286
Zmiňovaný akt Rothbardovy alternativní metody by na svobodném trhu vyvolal enormní
deflaci znamenající rozsáhlé snížení nabídky peněz. Vkladatelé by vystupovali v roli
„nucených zachránců“ stále existujících bank a jejich aktiv – půjček a investic, což by
znamenalo konec inflačnímu dědictví plynoucího ze systému částečného krytí peněz. Od této
chvíle by byl bankovní systém založen na dobrovolných úsporách amerických občanů, z nichž
by byly půjčky a investice financovány. Do budoucna by byla zajištěna stabilita půjček a
investic, které by byly realizovány z úspor, resp. dobrovolných vkladů vkladatelů. Rovnováha
na trhu úspor a investic by odpovídala časovým preferencím jednotlivých tržních účastníků
tak, jak to na ekonomicky svobodném trhu funguje. Dále by byla zaručena stabilita pevné
měnové báze (peněžní zásoby) podporující efektivní tržní finanční systém, který by následně
chránil bankovnictví před krizemi; hrozba inflace a následné deprese by byla provždy
zažehnána.287
Největší problém výše zmiňované alternativy ovšem představuje to, že je příliš radikální a
„údajně nevhodná“, protože je „příliš vidět“, jelikož přináší krátkodobé ztráty většině lidí,
včetně vlády. V situaci jakou Velká deprese ovlivňovala lidské jednání bylo téměř nemožné
vysvětlit lidem, že pokud překonají špatnou ekonomickou situaci, případně budou nějakou
dobu trpět ještě více, vše bude v budoucnu o mnoho lepší a celá ekonomika mnohem čistší a
efektivnější. Lidé tak dovolují v těžkých krizových situacích vládě věci, které by v běžné
situaci nikdy nepřipustili. Velká deprese zkrátka vytvářela prostor pro různé vládní
intervenční pokusy, čehož se také vláda a její soudobý hlavní představitel F. D. Roosevelt
285
2005. Strana 630.
286
Tamtéž Strana 630.
287
vydání. Strana 329-330.
- 105 -
nebál využít. „Bankovní prázdniny“ a následné bankovní regulace z roku 1933 z rozhodnutí
prezidenta Roosevelta bránily přizpůsobení tržního mechanismu v oblasti bankovnictví, a co
více, v důsledku prostupnosti bankovního sektoru celou americkou ekonomikou, bránily
odstranění příčin krize, což prodlužovalo utrpení lidí, než by tomu tak bylo v případě
neexistence státních zásahů. Slovy profesora Rothbarda vyjádřeno: „Cesta k inflaci,
socialismu a udržování deprese až do Druhé světové války byla otevřena“.288
Na závěr této kapitoly bych chtěl objasnit vysvětlení toho, proč byl F. D. Roosevelt zvolen
do úřadu prezidenta USA s takovou převahou a proč se poté neobával realizace monetárního
opatření „Bankovní prázdniny“? Výše jsem uváděl, že zastánci státních zásahů poukazují nad
ignorancí spotřebitelů, resp. vkladatelů, kteří jsou nekompetentní rozhodnout se na
svobodném trhu správně, avšak na politickém trhu dokáží své znalosti „prodat bez problémů“.
Avšak, hlasování pro politiky a pro uskutečnění jimi realizovaných veřejných aktivit má zcela
jinou povahu. Na politickém trhu totiž neexistuje žádný primární test, který by dokázal
zhodnotit kvalitní rozhodnutí či omyl, nevyskytuje se zde ani jeden rozhodující ekonomický
faktor – zisk či ztráta, ba ani spotřeba přinášející užitek. Z praxeologického hlediska je poté
možné důsledky jakéhokoli vládního rozhodování vysvětlit, protože voliči nemohou použít
přímého testu, zda bylo rozhodnutí úspěšné či nikoli. Z tohoto důvodu se tendence voličů
usměrňují, nikoli k těm politikům, kteří by mohli rozhodnout správně, ale právě k těm, kteří
nejlépe „prodávají“ svou propagandu. Pokud volič nepochopí logickou posloupnost
základních deduktivních myšlenek, nemůže nikdy odhalit omyly, které realizuje vládnoucí
politik.289 Příkladem může být americká inflační politika ve dvacátých letech 20. století, která,
jak jsem již zmiňoval, byla způsobená vládou, a to především prostřednictvím zvýšené
nabídky peněz a nízké úrokové míry, což podporovalo růst cen. Jestliže veřejnost neznala
základní ekonomické poznatky, nebyla schopna tuto „falešnou“ prosperující politiku
rozpoznat. Málokdo pak mohl zjistit, zda je realizovaná politika kvalitní či nikoli.
Pokud se vrátím zpět do období roku 1932, kdy byli lidé naprosto bezradní, stěží je možné
se domnívat, zda lidé zkoumali ekonomické zákony a zda dokázali podporovat ty odborníky,
kteří by mohli být v rozhodování o východiscích z krize nejúspěšnější. Volební kampaň
v tomto roce tak znamenala pro F. D. Roosevelta volnou cestu k dosažení svého cíle – postu
288
2005. Strana 631.
289
- 106 -
amerického prezidenta. Vzhledem k tomu, že Roosevelt dokázal veřejnost absolutně
přesvědčit o své snaze „vytáhnout“ USA z krize a dokázal využít své „image“ k tomu, aby mu
lidé věřili, byl úspěšně zvolen. Bankovní krize v rámci Velké Deprese tak otevřela cestu pro
různé Rooseveltovy ekonomické experimenty, které krizi nepomohly vyřešit, naopak,
z povinně placených daní realizoval Roosevelt nesčetně mnoho intervenčních opatření, které
krizi prohloubily. Jedno z těchto opatření se staly „Bankovní prázdniny“, jejichž výsledkem
bylo uklidnění situace v oblasti bankovního sektoru a částečné obnovení důvěry v banky,
pomohlo Rooseveltovi v přesvědčení, že lidé budou jeho ekonomické experimenty
podporovat. V reakci na výše uvedená slova profesora Rothbarda podotýkám, že: „nic tak
Rooseveltovi nebránilo v cestě k inflační struktuře americké ekonomiky, udržování deprese a
omezování ekonomické svobody amerických občanů“.
6.2
„Bankovní prázdniny“ a další vládní opatření, aneb svoboda
v ohrožení
6.2.1 Regulace úvěru, měny a vlastnických práv
„Bankovní prázdniny“ jako opatření realizované americkou vládní hospodářskou politikou,
jak jsem je uváděl výše, mohou pomoci objasnit dopady na tradiční americkou osobní
svobodu, volný obchod a důraz na vlastnická práva. Tradiční americký individualismus se
totiž v důsledku navrhovaných a realizovaných vládních opatření v oblasti monetární politiky,
a nejen tam, změnil k nepoznání. Prvotním impulsem k tomuto kroku, včetně stále sílící
vládní kontroly, se stala značná centralizace výkonné moci – především v oblasti monetární
politiky.290
290
Historické pozadí ekonomického vývoje v USA jsem analyzoval výše. Zbývá jen dodat, že po skončení
americké občanské války v roce 1865 byly nejvýznamnějšími faktory rozvoje americké ekonomiky expanze a
rozvoj investiční činnosti a silná vnitřní liberální politika, doprovázená obdobím „slabých prezidentů“. Na
přelomu 19. století se hospodářská politika začínala uchylovat k intervenční činnosti, která v předchozí historii
USA neměla obdoby. Začátek tohoto období bych zařadil do roku 1897, kdy se prezidentského úřadu ujal pan
McKinley. Tento „silný“ americký prezident se nejvíce začal podílet na koncipování nové hospodářské politiky,
především v oblastech cel, měny a monopolů. Následovníkem prezidenta McKinleyho se stal Theodore
Roosevelt, který započal proklamovat nový myšlenkový směr zvaný „progresivismus“, jenž je charakteristický
vztahem „státu“ a „ekonomiky“. Postupně se vládní intervenční činnost rozšiřovala a nového kulminačního bodu
dosáhla v době První světové války. Americká veřejnost vnímala válku jako „nutné zlo“, proto se stavěla vládní
intervenční činnosti pozitivně a částečně ji respektovala. Po válce se situace změnila a nový republikánský
prezident pan Harding, který nastupoval v roce 1920 po demokratickém prezidentovi W. Wilsonovi, se snažil
vrátit vývoj americké ekonomiky k „normálním poměrům“ a k tradičnímu americkému individualismu. Jeho
hospodářská politika byla radikální kromě jiného tím, že ustupovala od státní regulace, snižovala daně a také
- 107 -
Ve dvacátých letech se totiž hospodářská politika nevrátila zpět k liberálnímu období, ale
právě naopak. Nejen válečné zkušenosti, ale také nové ekonomické problémy znamenaly, že
vláda si uvědomovala svou silnou pozici v ekonomice a možnost ekonomiku ovlivňovat.
Vláda USA tak získala nové pravomoci, které směřovaly ke státní kontrole celého amerického
hospodářství. Na tomto místě se omezím pouze na významné vládní rozhodnutí spojené s
oblastí monetární politiky, které považuji v souvislosti s „Bankovními prázdninami“ za
relevantní. Pravomoci vlády zajišťující státní dohled nad americkým hospodářstvím v oblasti
monetární politiky je tedy možné členit takto:
1. pravomoc znehodnotit peníze a určení jejich hodnoty; oslabit měnu a kupovat, resp.
prodávat zlato a stříbro; nakupovat dluhopisy státního rozpočtu, dále ostatní cenné
papíry a devizy; zmocnit se soukromých zásob zlata za cenu, kterou stanovila vláda a
skutečná pravomoc zavést řízenou měnu na základě vládního rozhodnutí;
2. pravomoc na zřizování vládních korporací, které měly suplovat soukromý sektor;
3. pravomoc vstupovat do konkurenčního boje s podnikatelskými aktivitami občanů
v oblasti služeb (bankovní sektor);
4. pravomoc ovlivňovat celní sazby nahoru a dolů a diskriminovat pomocí své celní
politiky občany z ostatních států světa;
5. pravomoc odvolávat vládní kontrakty bez náhrady nebo soudního přezkoumání a
pravomoc stornovat tyto smlouvy bez dalších rozhodnutí, která omezovala svobodu
podnikání a nakonec pravomoc prosazovat všechna uvedená opatření pod hrozbou
uvalení pokuty či uvěznění (opět bez možnosti soudního odvolání).291
Základní myšlenka analýzy výše uvedených vládních pravomocí je vystižena citátem
z diskuze k článku H. Hoovera: Svoboda v ohrožení: „Dnešek je dennodenním diktátem
federální vlády, v každém městě a v každé vesnici, každý den v týdnu, diktátem určujícím, jak
mají lidé žít své životy – pod soustavnou hrozbou vězení za činy bez stopy amorálního jednání.
snižovala podíl státního rozpočtu na HDP nebo zaváděla různá úsporná opatření. Na druhou stranu si však
zachovávala značnou protekcionistickou strukturu pomocí zvyšování cel, regulací přistěhovalectví a ústupem
z mezinárodního pole.
291
Článek „Svoboda v ohrožení“, který napsal bývalý americký republikánský prezident Herbert Hoover v roce
1934, vyjadřuje argumenty proti Novému Údělu nového, tedy v roce 1934 úřadujícího prezidenta FDR [Viz:
Hoover, H. (2005): Svoboda v ohrožení. Seminář Velká hospodářská krize – 75 let od Černého čtvrtku –
16.9.2004
[on-line],
Autoklub,
Praha,
2005
[Citace
31.3.2008].
Dostupné
z
www:
http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=489.].
- 108 -
To vše je ohromující zásah do ducha svobody – největší, jaký národ zažil ode dnů koloniální
Ameriky.“292 Tato základní myšlenka shrnuje nejzřejmější aspekty ohrožení svobody v oblasti
monetární a úvěrové politiky USA. Jedním z nejhorších státních zásahů se týkal ceny zlata.
Víceméně začínal hospodářským-politickým opatřením „Bankovní prázdniny“ ze dne 6.
března roku 1933, tedy druhý den poté, co byl Roosevelt zvolen do prezidentského úřadu.
Pokračoval obrovským programem nákupů zlata a opuštěním zlatého standardu z 31. ledna
roku 1934, z důvodu hlavního omezení inflační politiky a růstu vlády. V neposlední řadě
Roosevelt znárodnil veškerou monetární nabídku zlata, zakázal jeho soukromé vlastnictví
(s výjimkou šperků, zlata pro vědecké a průmyslové užití a zahraniční platby) a zrušil všechny
smluvní platby ve zlatě, a to jak veřejné, tak soukromé nebo minulé či budoucí.293 S určitou
nadsázkou je možné tvrdit, že „Bankovní prázdniny“ vycházely z teze, že ekonomický subjekt
je pouhou „figurkou v rukou vlády“ nesoucí se v duchu hesla: „nedáme vám vaše peníze“.
Pokud budeme sledovat jednotlivá vládní opatření v oblasti monetární politiky realizovaná
prostřednictvím regulace měny, což prakticky znamená změny vnitřní hodnoty (kupní síly
peněz), která je vztažena k určitým důchodům, mzdám a statkům. Vláda tak získává
prostředek k provádění transferů majetku a důchodů mezi lidmi, které jsou velmi těžko
kontrolovatelné. Dochází k masivnímu přerozdělovaní majetku a důchodů od určité skupiny
obyvatel k jiné skupině obyvatel. Jestliže v době krize byla vláda největším ekonomickým
dlužníkem, pak platí, že na tomto přerozdělování nejvíce vydělala ona. Řízená měna ze strany
vlády totiž představovala jednostranný přesun právě od věřitelů k dlužníkům. V diskuzi
k výše uvedenému článku se uvádí, že přibližně 40-50 % veškerého majetku se v důsledku
tohoto opatření transformovalo od věřitelů k dlužníkům.294
Tato vládní intervence se týkala veškerých závazků, tedy závazků vlády ke svým občanům,
ale také jednotlivých závazků, které měli jednotliví občané mezi sebou navzájem. Toto je
velmi důležité z pohledu práva a samotné ochrany soukromého vlastnictví, protože nejen
„Bankovní prázdniny“, ale i všechna další vládní opatření regulace měny byla uskutečněna
292
Tamtéž. [Citace 31.3.2008].
294
16.9.2004
[on-line],
Autoklub,
Praha,
2005
[Citace
31.3.2008].
Dostupné
z
www:
http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=489.
293
- 109 -
především na úkor drobných a bezúhonných střadatelů.295 Opatření, které vláda v oblasti
monetární politiky přijala, postihly všechny dlužníky v americké ekonomice. Vláda
obhajovala své rozhodnutí především ze dvou důvodů: (1) cenová úroveň, která panovala
v době bankovní paniky, je pokřivená a nemůže se navrátit na svou původní hladinu bez
zásahu vlády (zároveň by to znamenalo, že USA se nedočkají oživení své ekonomiky), (2)
každý dluh se stal nesplatitelným, což znamená, že každý věřitel již získal půjčené prostředky
zpět a na zbytek nemá nárok, resp. žádný dlužník nemůže své závazky řádně a včas splatit.
Výsledkem této události bylo, že každý dlužník získal část majetkových práv na úkor svého
věřitele, a to bez jakékoli soudní kontroly. Došlo tak k vyvlastnění věřitelů ze strany dlužníků
(kromě jiných aktiv se jednalo také o bankovní depozita a hypotéky). Jednoduše řečeno,
zapomnělo se na to, že každý dluh je specifický a není veřejnou záležitostí; 296 naopak, dluh je
soukromý a svobodný obchod.297
Politika regulované měny přispěla k tomu, že bylo napácháno nesčetné množství příkoří na
amerických občanech. Podle rakouské teorie hospodářského cyklu je zřejmé, že investice
mohou být realizovány pouze z vytvořených úspor. Většina půjček potřebných pro realizaci
investic pochází z úspor „obyčejných“ občanů, kteří očekávají budoucí zhodnocení těchto
úspor s následnou vyšší spotřebou. Zároveň však musí odkládat spotřebu současnou. Naproti
tomu je čistý dlužník v pozici jiné – čistý dlužník neodkládá svou současnou spotřebu a
neomezuje se ani ve spotřebě budoucí. Z jakého důvodu má mít tento dlužník možnost, aby
mu byly jeho závazku sníženy, a to i v případě, že je schopen těmto závazkům řádně a včas
dostát? Vláda je ten, kdo takováto příkoří uskutečnila z jednoho prostého důvodu – ona sama
byla největším dlužníkem. Pokud si shrneme veškeré intervence, která vláda v oblasti
monetární politiky nakupila a které byly založeny na tom, že jsou prakticky nezvratitelné, pak
všichni střadatelé, kteří akceptovali nižší úrokový výnos již z dob „politiky levných peněž“
ministra financí A. Mellona (politika levných peněz byla popsána výše), protože věřili, že
jejich úspory budou v bezpečí, přišli o značnou část svých finančních prostředků.
295
Jestliže funguje vynucovací aparát, platnost smlouvy mezi dvěma subjekty je neposkvrnitelná, a zároveň mají
lidé ke smlouvám naprostou důvěru, potom platí, že lidé žijí ve svobodné společnosti. Svobodná společnost však
byla vládou potlačena.
296
Často se uvádí, že některé vládní intervence v oblasti závazkových vztahů byly oprávněné, resp. ze sociálního
hlediska byly skutečně nezbytné, ale tuto domněnku vyvracejí data o velikosti a struktuře dluhů. Podíl těchto
dluhů byl na celkových dluzích minimální.
297
16.9.2004
[on-line],
Autoklub,
Praha,
2005
[Citace
31.3.2008].
Dostupné
z
www:
- 110 -
Jednoznačná otázka nabízející se v této souvislosti je, zda systém regulované měny, regulace
úvěrů a regulace vlastnických práv je v souladu se systémem založeném na svobodném
lidském jednání?298
6.2.2 Vedlejší projevy omezování svobody
Tímto však tato analýza nekončí, protože vládní intervence v systému regulace měny
s sebou nesly mnoho vedlejších aspektů omezování svobody. Kromě samotné regulace měny
se vláda pokoušela stále více intervenovat pomocí svých opatření v oblasti důchodů, majetku
a také mezd. Bankovní panika a strach lidí, z toho, co může vláda ještě realizovat, vedly
k tomu, že lidé měli strach o svůj majetek a o cenu své práce – svou mzdu. Lidé se také báli
důvěřovat dolaru jako uměle vytvořenému zákonnému platidlu, protože panovala nejistota
z důvodu možnosti jakékoli politické machinace. Považovali dolar za abstraktní prostředek
směny a snažili se směnit veškeré své dolary za zlato. Především ti, kteří měli nějaké
zaměstnání vybírali své úspory, protože si nemohli být svou investicí jisti; proto se obávali
dlouhodobě investovat.299 Znovu připomínám, že systém těchto opatření „New Deal“ měl
zajistit odstranění důsledků Velké deprese.300 Důležité je poznamenat, že „New Deal“ je těžko
definovatelný komplex, protože během třicátých let 20. století procházel značnými změnami,
které nemohly zaručit žádnému soukromému investorovi svobodné rozhodování podle
očekávaného zisku a ztráty. Soukromé investice proto nedosahovaly hodnot, které odpovídají
prosperující ekonomice.301 Tím, že si lidé nebyli jisti výší svých mezd v dalších letech, měli
strach investovat, protože nevěděli, zda se vláda nerozhodne jejich investici znárodnit.
Prosperující ekonomický systém však investice potřebuje. Bez dlouhodobých investic není
možné vyrobit statky dlouhodobé spotřeby, není možné realizovat stavební práce znamenající
výstavbu domů a bytů a není možné vytvořit nová pracovní místa v těch oblastech
298
Znovu připomenu, že situaci v oblasti soukromých investic je možné zachytit na obrázku číslo 5 a dále na
obrázku číslo 6 v příloze. Z těchto obrázků je patrné, jak soukromé investice klesaly od roku 1929 až do roku
1933. Od roku 1933 se začínaly zvyšovat, ale mnohem pomaleji než investice vládního sektoru. Známky oživení
americké ekonomiky tak neměly svobodný charakter, naopak ekonomika byla stimulovaná neefektivními
státními výdaji realizovanými prostřednictvím nesčetného množství hospodářsko-politických opatření,
především z rozhodnutí prezidenta Roosevelta.
300
Tajovský, L. (2005): Historické a myšlenkové pozadí New Dealu, Acta Oeconomica Pragensia 13, 2005.
Číslo 3. Strana 128-129.
301
299
- 111 -
ekonomiky, ve kterých jsou produkovány výrobky podle přání samotných spotřebitelů. To
znamená, že nejvíce trpěli všichni ti, kteří ztratili zaměstnání.
Do té doby, dokud panovala nejistota ohledně soukromého vlastnictví, kterou mnozí
investoři vnímali jako možnost znárodnění, se nemohla americká ekonomika rozvíjet tím
správným. Jedním z mnoha příkladů stále většího státního zasahovaní a rozšiřování vládních
pravomocí se staly hrozby farmářům, že nebudou moci dosáhnout na úvěr, pokud například
nepodepíšou smlouvy vedoucí ke snížení produkce.302 Tyto skutečnosti je opět možné
zachytit v diskuzi k článku H. Hoovera: Svoboda v ohrožení: „Omezení nezávislosti Výboru
federálních rezerv a Zemědělského úvěrového systému na politickém rozhodování, ustanovení
zástupců vládních agentur kontrolujících bankovní ústavy, nové regulatorní zákony, to vše
poskytuje vládě obrovské pravomoci směrem k řízení úvěrové politiky. Je-li cílem všech těchto
aktivit umožnit vládě, aby mohla určovat, který podnikatel či jednotlivec má či nemá právo
získat úvěr, pak v naší zemi sledujeme historicky bezprecedentní nástup tyranie.“303
Neefektivita, plýtvání a ztráty na majetku lidí, které se staly důsledkem vládních intervencí
nejen v oblasti monetární politiky a bankovnictví, byly značné. Proč docházelo k těmto
ekonomickým omylům? Vláda v čele s F. D. Rooseveltem a jeho „Mozkovým trustem“
nechápali, že Velká deprese působila na pokles cen, naproti tomu věřili, že krize přetrvávala
v důsledku toho, že ceny klesaly. Jednoduše řečeno, oni zaměňovali příčiny za důsledky.
Následně se prezident Roosevelt pokoušel zvyšovat ceny pomocí různých vládních opatření,
například odměňoval zemědělce za to, že pálili svou úrodu, čímž se snažil vytvořit „umělý“
nedostatek. Objektivním cílem Rooseveltovy hospodářské politiky se tak stalo zvýšení cen
zemědělských komodit, a to až na „paritní“ úroveň, která byla administrativně stanovována,
což jsem podrobně popisoval ve 3. kapitole této práce. Miliony lidí, kteří strádali, měli
problémy koupit jídlo a oblečení pro své rodiny. Museli strpět vyšší ceny jídla a oblečení,
protože Rooseveltův program byl pro vyšší ceny vytvořen. Roosevelt tvrdil lidem, že jde
pouze o bezpečnostní opatření a že je od nich „ctnostné“, když zvládnou tyto vysoké ceny
překonat. Tato struktura hospodářské politiky byla zjevně sebe-zničující a málokdo
302
16.9.2004
[on-line],
Autoklub,
Praha,
2005
[Citace
31.3.2008].
Dostupné
z
www:
303
- 112 -
z Rooseveltova okolí proto věřil, že může skutečně prosperovat.304 Dále ještě k omezování
ekonomické svobody Američanů doplním, že sazba daně s příjmů se pohybovala v roce 1929
na úrovni 24 % a v roce 1935 ji prezident Roosevelt zvýšil na 79 %, ale nezaměstnanost se
v době nedostala pod 14 % a průměrně se pohybovala kolem 17 %, což jsem již uváděl ve
3. kapitole této práce.305 Ekonomická svoboda lidí tak byla opuštěna. Vzhledem k tomu, že
peníze jsou provázány s celým ekonomickým systémem, potom nesvoboda v oblasti peněz
nemůže zajistit svobodu a následnou prosperitu v celé ekonomice.
6.2.3 Regulace zahraničního obchodu
Analýza vládních intervencí, z nichž jednou byly „Bankovní prázdniny“, nesmí být
v americké ekonomice na začátku třicátých let 20. století opomenuta z pohledu vztahu
k ostatnímu světu. Již jsem se výše zmiňoval o devalvaci dolaru z 31. ledna roku 1934 v rámci
Zákona o zlatých rezervách („Gold Reserve Act“), který rozšiřoval a upřesňoval zákaz držení
zlata a jejich prodej Ministerstvu financí. Devalvace o přibližně 41 % na úroveň 35 USD za
trojskou unci zlata vedla zároveň k opuštění zlatého standardu. Vláda si potřebovala zajistit
kontrolu nad dolarem, aby mohla provádět svou inflační politiku. Nesmíme zapomenout na to,
že soukromé vlastnictví zlata už bylo zakázáno v dubnu roku 1933 a došlo tak k jeho
faktickému zestátnění. Prezident Roosevelt šel ještě dále a v červnu roku 1933 schválil zákon,
který umožňoval měnit uzavřené smlouvy a v nich stanovené podmínky dlužníků a věřitelů
týkající se splácení ve zlatě. Na tento bezprecedentní státní zásah z rukou Roosevelta reagoval
tehdejší senátor Thomas Gore306 tímto způsobem: „Pane prezidente, není tohle prachsprostá
krádež?“307 Roosevelt pak prakticky sám začal pravidelně stanovovat cenu zlata, resp. jeho
kupní cenu. K tomuto napsal J. Flynn ve své knize: „Každý den se scházeli Morgenthau a
Roosevelt s šéfem RFC Jesse Jonesem, aby stanovili cenu zlata. Setkávali se ráno u
304
305
Ještě jednou opakuji citát amerického ministra financí Henry Morgenthaua, že New Deal byl opravdovým
zklamáním, když v květnu 1939 přiznal, že: „Utrácíme mnohem více prostředků než kdykoli předtím a ono to
nefunguje. Po osmi letech této vlády říkám – máme právě tak vysokou nezaměstnanost jako na počátku. A
obrovský dluh k tomu!“.
306
Thomas Gore (10. června 1870 – 16. března 1949) byl znovu zvolen do pozice senátora v roce 1930. Když
FDR poprvé nastoupil do svého prezidentského úřadu, Gore neměl problém s jeho politikou a podporoval
hospodářsko-politický program New Deal. Později však změnil názor a začal politiku FDR kritizovat. [Viz: The
Free Encyclopedia Wikipedia (2008): Thomas Gore [on-line], En.wikipedia.org, 2008 [Citace 31.3.2008].
Dostupné z www: http://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_Gore.].
307
Šíma, J. (2000): Trh v čase a prostoru [on-line], Liberální institut, Praha, 2000. [Citace 31.3.2008]. Strana 25.
Poznámka pod čarou č. 30. Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/sima_trhvcase.pdf.
- 113 -
Rooseveltovy postele, když prezident snídal vejce. Tam Roosevelt rozhodl o ceně zlata na daný
den. Jednou si přáli cenu zlata zvýšit. Roosevelt rozhodl. Dnes to bude o 21 centů více,
nařídil. To je šťastné číslo – tři krát sedm. Té noci si Morgenthau zapsal do svého diáře:
„Kdyby lidé věděli, jak jsme stanovovali cenu zlata, byli by zděšeni.“308
Z mezinárodního pohledu bylo zajímavé zjistit, zda se předpokladem pro tuto devalvaci
staly právě „Bankovní prázdniny“, které by spolu s dalšími vládními opatřeními v oblasti
regulace měny „nastartovaly“ zvýšenou státní kontrolu mezinárodního obchodu. Prezident
Roosevelt si byl vědom toho, že pokud chce spolu s vládou kontrolovat domácí ekonomiku,
musí mít pod kontrolou také zahraniční obchod. Kromě toho si Roosevelt chtěl zajistit svou
veřejnou popularitu a další vítězství v následujících prezidentských volbách. Regulace měny,
úvěru, zemědělství, průmyslu, ale i samotného soukromého vlastnictví by fungovala pouze
v případě, že USA budou izolovány od vnějšího světa a jeho ekonomických vazeb. Proto se
Rooseveltova administrativa rozhodla stanovovat cla na veškerý dovoz, a to především
v podobě bilaterálních smluv. Dovozci z různých zemí podléhali odlišným celním sazbám
podle toho, jakým způsobem vláda rozhodovala o cenách průmyslových statků. Zvláště
pečlivě byl kontrolován obchod se zlatem a stříbrem. Zahraniční obchod byl podřízen silné
vládní kontrole, čímž se americká ekonomika zapojila do celní války v rámci celého světa.
Světová obchodní válka vedla pouze k jednomu ekonomickému důsledku, kterým bylo
potlačení využití výrobních faktorů podle principu komparativních výhod, specializace a
následné směny.309 Životní úroveň se v důsledku této války snižovala ještě rychleji jak
v USA, tak v ostatních státech světa. Samozřejmě, že obchodní válka také potlačovala
svobodu, individualismus a pozitivní konkurenci. Jednoduše řečeno, ekonomické prostředí
USA podléhalo stále silnějším státním zásahům a podléhalo silnější vládní kontrole.
Ekonomická svoboda se stávala ohroženější a těžké je odhadovat, jak by celý tento komplex
vládních intervencí a regulací mohl pokračovat – například pokud by USA nevstoupily do
Druhé světové války.310
308
Protekcionistickou struktury si v této době nezachovávaly pouze USA. Ostatní vyspělé kapitalistické státy se
také uzavíraly. Meziválečné období je možné charakterizovat jako jedno velké celní bojiště.
310
16.9.2004
[on-line],
Autoklub,
Praha,
2005.
[Citace
31.3.2008].
Dostupné
z
www:
309
- 114 -
6.2.4 Možná paralela se současností, aneb opět svoboda v ohrožení
Na tomto místě bych poukázal na vývoj prezidentské volební kampaně v USA v roce 2008.
Za demokratickou stranu mají největší šanci na úspěch dva hlavní kandidáti – Barack Obama
a Hillary Clintonová. V rámci jejich volební kampaně se v únoru 2008 uskutečnila debata
týkající se ekonomické situace v USA, především hypoteční krize a možné deprese. Oba
kandidáti se zaměřili na snahu zabránit prohloubení finanční krize a zamezení vzniku přílišné
krize. V souvislosti s těmito problémy se jejich ústředním motivem staly právě otázky
finanční krize a (ne)výhody volného obchodu.
Z ekonomického hlediska je naprosto nepřijatelný návrh Hillary Clintonové na povinné
zmrazení úrokových sazeb u hypoték. Podle tohoto opatření by finanční instituce nemohly
zvýšit pohyblivou úrokovou sazbu podle tržních podmínek, aby korespondovaly s výší
hypotéky. Tato administrativní intervence by narušila svobodné tržní rozhodování a nejprve
by poškodila finanční instituce z důvodu nemožnosti zvýšit úroky a poté by způsobila
obrovské problémy majitelům domů, kteří by museli splácet vysoké úroky kompenzující
předchozí ztráty finančních institucí. Proti tomuto návrhu postavil Barack Obama jiný,
podobně ekonomicky nesmyslný, návrh týkající se vytvoření desetimiliardového fondu,
z kterého by se hypotéky měly financovat podle zvýhodněných kritérií. Jednalo by se o vládní
intervenci, na základě níž by se přerozdělovaly prostředky od věřitelů k dlužníkům – od těch,
kteří omezují svou spotřebu k těm, kteří si na dům půjčili, ale nejsou ho schopni splácet.
Tímto to však zdaleka nekončí. Dalším tématem se totiž stal zahraniční obchod, který podle
obou kandidátů odpovídá za současnou ekonomickou situaci v USA. Oba kandidáti se tedy
v únoru 2008 rozhodli kritizovat Severoamerickou zónu volného obchodu mezi USA,
Kanadou a Mexikem známou pod názvem NAFTA („North American Free Trade Area“).
Komplexní dohoda o NAFTA, která se stala základem této zóny, byla podepsána v roce 1994
a vytvořila jednu z největších obchodních zón s vysokou mírou liberalizace obchodních
vztahů. Základním východiskem dohody je volný a rovný přístup tří zúčastněných zemí na
své trhy, při zachování plné suverenity a nedotknutelnosti národních zájmů.311
Oba kandidáti se rozhodli tuto spolupráci kritizovat a potlačovat, protože přišli s různými
návrhy na vládní intervence vedoucími k ochranářství. V obou případech se tedy ukazuje, že
311
- 115 -
oba potenciální budoucí prezidenti USA by chtěli realizovat podobná opatření vládních
intervencí do ekonomiky, podobně jako tomu bylo v USA ve třicátých letech 20. století.
Pokud by se tyto návrhy staly skutečností, americká ekonomika se změní v ochranářskou
zemi, což by znamenalo nejhorší způsob reakce na ekonomické problémy, v kterých se
ekonomika USA nachází. Následný dopad těchto důsledků by se projevil také v ostatních
státech světa a pravděpodobně by vedl k celosvětovým ekonomickým problémům – podobně
jako tomu byla ve třicátých letech 20. století.312 Ptám se tedy, zda se můžeme obávat realizace
různých vládních intervencí v monetární oblasti a ostatních státních aktivit, které by zásadním
způsobem narušovaly vlastnická práva, samotné soukromé vlastnictví a lidskou svobodu?
Pravděpodobnost, že odpověď na tuto otázku bude znít „ano“ je každým dnem vyšší.
V březnu roku 2008 se totiž slavný a respektovaný ekonom (někdejší prezident Národního
úřadu pro ekonomický výzkum (NBER)) Martin Feldstein313 vyjádřil k současným
ekonomickým problémům USA: „Situace je velmi špatná a ještě se zhoršuje. … Mezi
současností a Velkou hospodářskou krizí (30. let) je hodně rozdílů, toto by však mohla být
nejhorší recese (od druhé světové války)“.314 Vzhledem k problémům na finančních trzích,
především trzích úvěrů, na nichž schází dostatečná likvidita, se americká ekonomika nemůže
příliš rychle „zotavit“. Na rozdíl od Velké deprese, kdy FED nechal příliš poklesnout peněžní
zásobu, čímž se zachoval přesně opačně, než je v době recese vhodné, v této době FED
peněžní zásobu zvyšuje a úrokové sazby snižuje. Tento postoj se dnes od centrálních bank při
řešení krize standardně očekává. V současnosti se ale zdá, že FED nemůže situaci zlepšit ani
výrazným snižováním centrálních úrokových sazeb, které jsou považovány za sazby centrální,
ani dodáváním krátkodobé likvidity bankám. Tato opatření mohou částečně pomoci, ale
podstatněji to banky a finanční instituce nepodpoří z jednoho prostého důvodu – jejich kapitál
se v důsledku „tištění peněz“ zvýšit nemůže. Máme mít strach, že se vláda USA pokusí jednat
pomocí svých nových intervencí v oblasti monetární politiky a nejen tam? Můžeme očekávat
novodobé federální „Bankovní prázdniny“ jako jedno z vládních rozhodnutí, které by se mělo
312
Schneider, O. (2008): Clinton versus Obama: Hypoteční krize a osud dohody NAFTA [on-line],
Www.patria.cz,
5.3.2008
[Citace
31.3.2008].
Dostupné
z
www:
http://www.patria.cz/Zpravodajstvi/1163586/clinton-versus-obama-hypotecni-krize-a-osud-dohody-nafta.html.
313
Martin Feldstein v minulých letech řídil úřad, který v USA hodnotí vývoj ekonomického cyklu a určuje, kdy
je ekonomika v recesi. Byl také jedním z předních kandidátů na funkci šéfa centrální banky (Fed) po Alanu
Greenspanovi, který z čela FEDu odcházel počátkem roku 2006. [Viz: Www. Patria.cz (2008): Feldstein: USA
stojí před těžkou ekonomickou recesí [on-line], Www.patria.cz, 14.3.2008 [Citace 31.3.2008]. Dostupné z www:
http://www.patria.cz/Zpravodajstvi/1169579/feldstein-usa-stoji-pred-tezkou-ekonomickou-recesi.html.].
314
- 116 -
stát ozdravným počinem realizovaným na pomoc lidem, kteří byli zasaženi krizí a nebo by se
spíše stalo regulatorním opatřením ovlivňujícím podnikání, resp. zásahem do svobodného
rozhodování bank a samotné svobody amerických občanů?
- 117 -
Závěr
Problematika peněz a zásahů států do ekonomického systému se mi zdála natolik významná
a naléhavá, že jsem jí věnoval podstatnou část mé diplomové práce. Proto se ptám, zda vděčí
Spojené státy americké své monetární a fiskální politice v čele s FEDem a prezidenty
Herbertem Clarkem Hooverem a Franklinem Delano Rooseveltem za překonání Velké
Deprese a její součásti v podobě finanční krize? Pomohly „Bankovní prázdniny“ jako
triangulární intervence americkému bankovnímu sektoru k překonání obtíží a připravily
bankovní sektor pro svůj prosperující vývoj? Právě na tyto otázky lze odpovědět pomocí
ekonomie jako praxeologické vědy, která mi pomohla vysvětlit, jaké byly důsledky
rozhodování aktérů hospodářské politiky v USA v době předcházející Velké depresi, v době
samotného trvání Velké Deprese a v době realizace „Bankovních prázdnin“ s jejich
následnými dopady. Praxeologie je soubor logických implikací univerzální formální
skutečnosti, že lidé jednají a že používají prostředků k dosažení svých cílů. Přesně toto
jednání je relevantní jak pro jakéhokoli „řadového“ občana USA, tak pro centrálního bankéře
či politika. Pomocí ekonomické praxeologické vědy jsem se ve své práci pokusil nalézt
„skutečnou pravdu“ a poukázat na to, že politická rozhodnutí nejsou hodnotově neutrální.
Naopak tato rozhodnutí obsahují hodnoty, které jsou ovlivněny vlastním postojem politika a
vlivem dalších nátlakových skupin a které tak zamlžují skutečnou ekonomickou pravdu.
Z praxeologického hlediska je zřejmé, že jakákoli historická událost je neopakovatelná.
Například Velká Deprese se stala historickým „jevem“, který proběhl v určitém čase na
určitém místě a ovlivnil jednání mnoha lidí. Zároveň se nikdy přesně opakovat nemůže,
protože konstantní chování je s lidskými bytostmi neslučitelné. Historické zkušenosti mi však
pomohly osvětlit to, že ekonomická svoboda Američanů byla ohrožena. Vládní představitelé
od začátku 20. století, s určitou „nadsázkou“ bych řekl od roku 1913, stále více vstupovali do
rozhodování jednotlivců, a to nejen v monetární oblasti. Mým úkolem jako ekonoma tedy
bylo odkrýt skutečnou pravdu, která byla zahalena „pod rouškou“ údajného nezbytného
vládního zasahování a selhávání tržního mechanismu. Ve skutečnosti však lidé dovolili svým
vládcům a jejich spřízněncům, aby nad nimi přebírali svou moc a této moci poté využívali
v dobách krize.
Americká ekonomika na počátku 20. století procházela silným cyklickým vývojem, který
byl ve dvacátých letech 20. století umocněn do té doby nevídanými státními zásahy,
regulacemi a intervencemi. Nemalou měrou k němu přispělo prohloubení globalizace, změny
- 118 -
vývoje bankovního sektoru a finančních trhů. Během 19. století se ekonomika USA stala
předmětem pozvolna rostoucí intenzity, stále ještě minimálních vládních zásahů, které vždy
zesílily v době krize. V peněžní oblasti byla naprostá většina náhlých a značných výkyvů
cenové hladiny způsobena v důsledku státních zásahů do tehdejšího peněžního řádu.315 Jedna
z významných inflací v USA proběhla v době Americké občanské války v letech 1862-1865.
Tehdejší prezident A. Lincoln rozhodl, že válečné výdaje budou financovány pomocí tzv.
„greenbacků“, resp. tištěných papírových peněz. Těchto „falešných“ peněz bylo vytisknuto
více než 400 milionů USD, a právě to napomohlo k zesílenému jednání mezi politickými
představiteli a významnými bankéři o možnosti vytvoření centrální měnové autority.316
V roce 1913 tak byla vytvořena Federální reservní banka, jejíž podoba byla „zosnována“
nejvlivnějšími bankéři a politiky tehdejší doby. Z iniciativy těchto osob tak vznikla inflační
struktura ekonomiky v USA, která permanentně pokračuje do současnosti.317
Vznik FEDu se také stal jedním z nejdůležitějších faktorů, který dovedl americkou
ekonomiku k jedné z nejtěžších krizí v dějinách kapitalismu. Tuto skutečnost bych z hlediska
ekonomické teorie rakouské školy charakterizoval slovy J. Šíma: „FED se stal zdrojem
inflace po zbytek století, institucí, která financovala extrémní nárůst vlády a stala se zdrojem
do té doby nevídaných hospodářských cyklů.“318 Většina představitelů FEDu byli ovlivňováni
tlaky ze strany tehdejších finančníků a politiků, kteří se poté podíleli na financování jedné
z nejtěžších válek v dějinách lidstva. Jestliže se v době První světové války státní orgány a
regulátoři finanční a měnové politiky naučili, jakým způsobem ovlivňovat chod ekonomiky,
potom této zkušenosti naplno využili v letech poválečných. Federální reservní systém se
pomocí nástrojů monetární politiky pokoušel stabilizovat ekonomický vývoj. Stejně tak vládní
administrativy „nezahálely“ a snažily se o stimulaci hospodářského cyklu.319
Ve dvacátých letech 20. století v ekonomickém systému působily faktory jako důvěra
v budoucí vývoj, růst cen aktiv a optimistická očekávání investorů, které zvyšovaly pocit
315
Během 19. století se jednalo o zrušení vazby peněz a zlata, které mělo pouze krátkodobý charakter, ale vždy
znamenalo vyšší míru inflace.
316
Protože nově vznikající bankovní a investiční domy vedené rodinnými klany finančníků chtěli profitovat na
vládní inflační politice.
317
Více k tomuto tématu v Zamyšlení na konci této práce.
318
319
Pro připomenutí zdůrazňuji, že v roce 1921 odkoupil FED od americké vlády její dluhopisy v hodnotě 400
000 000 USD a že v roce 1934 to bylo již 2 400 000 000 USD.
- 119 -
bezpečí a jistoty jednotlivých ekonomických subjektů. Spotřebitelé a podnikatelé se proto
nestrachovali o svou budoucí platební či úvěrovou schopnost. Podobně se nesoustředily ani
banky na rizika a efektivitu spojené s úvěry, což úvěrovou spirálu dále prodlužovalo. Na
rozdíl od tržních mechanismů, umožňoval systém nekryté státní měny komerčním bankám,
aby úvěrovou expanzi neúměrně podporovaly a nerespektovaly samoregulační tržní překážky,
které pomocí politiky levných peněz ani zpozorovat nemohly. Úvěrová expanze stále
pokračovala, ceny rostly a ekonomika „jela na plné obrátky“, avšak v důsledku narušení
hlavního tržního signálu úrokové míry prostřednictvím FEDu. Uměle snížená úroková míra
způsobila, že spotřeba amerických občanů se nadměrně zvyšovala a že byly realizovány
neefektivní a strukturálně pokřivené investice, které navíc nebyly podloženy dostatečnou
velikostí úspor. Tato ekonomická aktivita však nevytvářela fundamenty pro dlouhodobý
ekonomický růst a prosperitu, protože investice nebyly provedeny na základě racionální
kalkulace a tržních signálů.320
Ve své práci jsem se pokusil vystihnout, jak se na propuknutí Velké deprese v roce 1929
v USA podílel FED, resp. americká centrální banka. F. A. Hayek se k tomu později vyjádřil
takto: „Již dávno jsme se měli poučit, že měnová politika je mnohem pravděpodobněji
příčinou depresí než jejich lékem. V rámci volání po levných penězích je mnohem jednodušší
způsobit takové výkyvy produkce, které činí pozdější zásah nevyhnutelným, než pomáhat
ekonomiku nasměrovat správným směrem… Nestabilita tržní ekonomiky v minulosti byla
způsobena vyloučením nejdůležitějšího regulátora tržního mechanismu – peněz – z toho, aby
byl sám regulován tržními procesy.“321 Krach, ke kterému došlo na Newyorské burze by
s největší pravděpodobností nedosáhl takové rozsahu, kdyby nebyl provázen krizí
v bankovním sektoru. Bankovní sektor byl velmi silně zainteresován na spekulativní bublině,
která se nakumulovala na finančních trzích během dvacátých let 20. století, z tohoto důvodu
její splasknutí v říjnu 1929 přineslo řadu bankovních krachů. Za neodpovědném jednání bank
stála chybná rozhodnutí bankovního managementu, který byl podpořen postupujícím
optimismem ekonomických subjektů a samotným FEDem, jenž „úspěšně“ stabilizoval
ekonomický cyklus. Velká Deprese tedy byla prostoupena finanční, resp. úvěrovou, burzovní
320
Pouze investice realizované na základě spotřebitelských preferencí, mohou být zdrojem dlouhodobého růstu
bohatství a prosperity a mohou „přežít“ i po „splasknutí“ expanzivně vytvořených měnových bublin.
321
Hayek, F. A. (1999): SOUKROMÉ PENÍZE: Potřebujeme centrální banku?, Liberální institut, 1999. Strana
134.
- 120 -
a bankovní krizí, a „přinesla“ enormní nezaměstnanost, propad produkce a bídu pro miliony
amerických občanů. V této době se zdálo, že ekonomický liberalismus selhal a že neexistuje
žádná teorie, která by dokázala „výskyt“ Velké Deprese ozřejmit. Problém samotné krize však
spočíval spíše v praxi než v teorii, protože americká vláda pod vedením prezidenta Hoovera a
dále „ještě hůře“ pod vedením F. D. Roosevelta, realizovala hospodářská opatření, které měly
krátkodobý charakter, což by F. Bastiat označil za pouhou „krátkozrakost“ politických
rozhodnutí. V době Velké Deprese však bylo vítáno jakékoli vládní rozhodnutí. Americká
veřejnost očekávala, že vláda zajistí novou prosperitu a že vyvede USA z krize.
Hospodářská politika prezidenta Hoovera však nepřinesla žádné pozitivní efekty. Právě
naopak, prostřednictvím neefektivních vládních intervencí byla Velká deprese pouze
prodloužena. Přestože byl H. Hoover před nástupem do prezidentského úřadu považován za
zastánce „laissez-faire“, poté co se ujal v roce 1929 prezidentského úřadu a hlavně v době
Velké Deprese realizoval politiku k „laissez-faire“ opačnou. Stal se tedy zastáncem silného
státu v americkém hospodářství, přičemž předpokládal, že se svou administrativou a její
intervenční činností dokáže pomoci americké ekonomice „vybřednout“ z krize. Prezident
Hoover zastával silné postavení odborů a jeho nejvýznamnější aspekt hospodářské politiky se
stal tlak na růst mezd nebo minimálně jejich udržování. Jedním z hlavních cílů jeho politiky
se stal boj s nezaměstnanosti, proto začal podporovat veřejné práce, čímž zvyšoval veřejné
rozpočtové výdaje.322 Měnová politika však byla stále inflační. FED a Ministerstvo financí
„pumpovaly“ do ekonomiky finanční prostředky a samotný prezident Hoover vyzýval
americké občany, aby doma nehromadili peníze a aby se nebáli své prostředky svěřit do
„krachujících“ bank. Lidské jednání se stalo centrem násilných nátlaků ze strany vlády, která
si však nechtěla připustit, že regulaci v oblasti bankovního sektoru zkrátka nezvládla. Mimo
jiné apelovali politické špičky na banky, aby pokračovaly v další úvěrové expanzi a
realizovaly tak inflační politiku. Shrnu-li Hooverovu hospodářskou politiku, která byla
založena na nesmyslných vládních intervencích, například zvýšení cel, omezení imigrace,
322
Dále se pokoušel stabilizovat ceny na vysoké úrovni, například poskytoval dotace zemědělcům
prostřednictvím „Federal Farm Board“. Aby zabránil dovozu levnějších potravin ze zahraničí schválil
nejprohibitivnější celní sazebník v americké historii – tzv. „Smoot-Hawley Tariff“, který zvyšoval dovozní cla,
mnohokráte až o 50 % nebo enormně omezil imigraci do USA. Ve finanční oblasti přijal zákon, který zakazoval
tzv. krátké prodeje, protože se mylně domníval, že Newyorská burza je zdrojem poklesu cen prostřednictvím
poklesu cen akcií. Velmi významnou částí Hooverova „New Dealu“ se stalo vytvoření „Reconstruction Finance
Corporation“, která poskytovala úvěry bankám, průmyslovým podnikům, zemědělcům nebo jednotlivým státním
vládám z federálních fondů. Prostřednictvím RFC byly jednotlivým státům poskytovány značné finanční zdroje.
- 121 -
veřejných projektech financovaných z federálních zdrojů, vyšším poskytování úvěrů
z federálních fondů prostřednictvím FEDu či půjček krachujícím bankám, zákazu aukce
dluhopisů, uzákonění povinných moratorií na splácení dluhů a nejvíce tlaku na vyšší ceny,
včetně nátlaku na podnikatele, aby udržovali mzdy na vysoké úrovni. Tyto státní zásahy však
nevedly k odstranění krize, ale vedly k jejímu prodlužování a oddalování potřebné tržní
nápravy.323
V roce 1932 přicházel F. D. Roosevelt, který si dokázal získat důvěru amerických občanů.
Jeho jedním z prvních administrativních opatření se staly „Bankovní prázdniny“, které mu
pomohly otestovat si důvěru veřejnosti pro další hospodářské experimenty. Vláda v čele
s prezidentem Rooseveltem začala naplno přijímat Keynesovy myšlenky a jeho teorii, protože
liberální klasická ekonomie byla považována za „mrtvou“. Nová ekonomie umožnila vládě
„podnikat“ pomocí veřejných výdajů a nových hospodářských intervenčních pokusů. Ihned od
začátku svého prezidentského úřadování pokračoval Roosevelt v rozpočtovém utrácení a již
jeho první deficit státního rozpočtu se stal největším v celé historii USA, přestože ve své
prezidentské kampani kritizoval Hoovera za příliš vysoké rozpočtové schodky.324
Rooseveltovým stěžejním programem se stal komplex hospodářsko-politických opatření tzv.
„New Deal“. Tato intervenční opatření vycházela z návrhů blízkých spolupracovníků
prezidenta Roosevelta, kteří zastávali „levicové názory“ a zasazovali se například za zkrácení
pracovního týdne, prostřednictvím silné pozice odborů, podporovali inflační politiku, a proto
připravovali ukončení zlatého standardu, či se dokonce pokoušeli o vědecké řízení americké
ekonomiky. Nejstěžejnější částí Rooseveltovy politiky se staly programy veřejných prací,
které měly pomocí nesčetného množství nových administrativ a úřadů zajistit práci mnoha
Američanům a podpořit tak ekonomický růst. Ekonomické skutečnosti této politiky však
hovoří ve prospěch bezprecedentnímu prohloubení krize, jejího prodlužování a oddalování
tržní korekce. Inflační politika FEDu a prezidentská období H. Hoovera a F. D. Roosevelta
tak představovala změněnou podobu USA. Během Velké Deprese značně zesílil státní vliv do
323
Nejdůležitější ekonomické skutečnosti Hooverova politiky byly, že míra nezaměstnanosti přetrvávala na
vysoké úrovni, především v důsledku intervenčně udržovaných vysokých mezd, což také znamenalo, že nová
pracovní místa nemohla být podnikateli vytvářena, a deficit státního rozpočtu dosáhl historicky nejvyšší hodnoty
již v roce 1931, a to 2 200 milionů USD.
324
Konec federálního zadlužování se tedy nekonal, naopak deficity federálního rozpočtu se během prvních
krizových let neustále prohlubovaly.
- 122 -
chodu americké ekonomiky, který ale nepomohl tuto krizi vyřešit, naopak způsobil jeho
bolestnější a delší průběh.
Jedním z opatření hospodářské politiky prezidenta Roosevelta se stalo administrativní
řešení bankovní krize v podobě „Bankovních prázdnin“, které, podle obecného mínění,
víceméně přispělo ke zklidnění situace a pomohlo vytvořit „stabilní bankovní sektor a solidní
regulaci kapitálových trhů“.325 „Bankovní prázdniny“ byly postupně vyhlašovány
v jednotlivých státech USA, což přispělo k tomu, že oficiální „Federální bankovní prázdniny“
byly vyhlášeny dne 6. března roku 1933, dva dny poté, co F. D. Roosevelt nastoupil do
prezidentského úřadu.326 V době „Federálních bankovních prázdnin“ zůstávaly americké
dolary v oběhu v omezeném množství, což představovalo pro americké občany značný
„handicap“. Ukončení „Federálních bankovních prázdnin“ se původně očekávalo dne 10.
března roku 1933. Během těchto dní byl připraven „nouzový“ bankovní zákon – „Emergency
banking Act“, který ještě nepředstavoval komplexní reformu pro bankovní systém, ale
poskytoval prezidentovi Rooseveltovi ohromnou pravomoc regulovat transakce jak úvěrové,
měnové, se zlatem a stříbrem, tak také tyto transakce vůči zahraniční. „Federální bankovní
prázdniny“ byly nakonec ukončeny 13. března roku 1933.
Z mezinárodního pohledu bylo zajímavé, zda se „Bankovní prázdniny“ staly předpokladem
pro devalvaci dolaru. Podle pana Wigmora byla pro bankovní systém v době „Bankovních
prázdnin“ a po nich stabilnější devalvace dolaru.327 V tomto případě hrála významnou roli
zahraniční poptávka po zlatě, protože jak domácí, tak zahraniční poptávající zvyšovali o zlato
svůj zájem, a to nejen se strachem o samotné dolary, ale také s očekáváním, že by prezident
Roosevelt mohl administrativně devalvovat dolar. K devalvaci dolaru skutečně došlo 31.
ledna roku 1934, a sice o 41 %. Nový kurz dolaru ke zlatu byl stanoven na 35 dolarů za jednu
325
Sborník textů. CEP, Praha, 2004. Strana 24.
326
V tento den byly s okamžitou platností pozastaveny všechny bankovní transakce amerických bank – žádná
bankovní instituce ani pobočka nemohla vyplácet, exportovat, rezervovat či připustit výběr nebo transfer zlata,
stříbra nebo měny, stejně tak nemohla vyplácet depozita, poskytovat půjčky či úvěry a zabývat se mezinárodní
směnou.
327
Na místo tradičních vysvětlení, kterými se staly domácí faktory americké ekonomiky, jako nekvalita (nízká
nebo riziková hodnota) bankovních aktiv a nepochopitelná politika FEDu, které vedly k bankovní krizi
následované „Bankovními prázdninami“ a bankovními reformami z let 1933-1935, byly „Bankovní prázdniny“
načasovány tak, aby směřovaly na oslabení dolaru.
- 123 -
trojskou unci.328 Následovala odvetná opatření v podobě proti sobě stojících měnových bloků,
které se spolu s inflační měnovou politikou FEDu podílely na dezorganizaci mezinárodních
měnových vztahů. To vedlo k pomalému „oživování“ mezinárodního obchodu a v neposlední
řadě to přispělo k vypuknutí Druhé světové války.
Bankovní reformy provedené v letech 1933 až 1935 oživily, a také více ochraňovaly,
bankovní systém. Společně s existencí právního státu přispěly tyto faktory k tomu, že se
v USA podobná krize již neopakovala. „Bankovní prázdniny“ se, jako jedna z vládních
intervencí v rámci komplexu hospodářsko-politických opatření prezidenta Roosevelta, měly
stát ozdravným počinem realizovaným na pomoc lidem, kteří byli zasaženi krizí. Ale spíše se
staly regulatorním opatřením ovlivňujícím podnikání, resp. zásahem do svobodného
rozhodování bank a samotné svobody amerických občanů. Prvotním impulsem k tomuto
kroku, včetně stále sílící vládní kontroly, se stala značná centralizace výkonné moci –
především v oblasti monetární politiky.329 Další charakteristikou byla vyšší prostoupenost
americké ekonomiky regulatorními orgány, čímž se úloha vlády a jejích administrativ
odklonila od doktríny vyjádřené slovy třetího amerického prezidenta Thomase Jeffersona
o tom, že ideální je moudrá a šetrná vláda podporující svobodné jednotlivce, aby si
neubližovali a sami rozhodovali o svém podnikání a jeho zlepšování. Role vlády značně
posílila a Rooseveltův program „New Deal“ vyjadřoval nejen to, že by vláda měla
vyskytnuvší se krize řešit, ale i jim předcházet. Faktem také je, že i programy, které byly
původně zamýšleny fungovat pouze krátkodobě, přetrvaly v podobě neblahého dědictví do
současnosti. Nakonec bych rád vyjádřil rozpačitost nad tím, že tyto intervenční a regulační
opatření zesílily vliv státu do chodu americké ekonomiky a vedly k pozvolné změně
hospodářské politiky USA, k centralizaci moci se silnými principy sociálního zabezpečování,
na úkor decentralizovaného jednání s malým rozsahem vládní činnosti, důrazu na individuální
odpovědnost a tvůrčí samostatnost a nejvíce k omezení ekonomické svobody.
Co se týče následků, které se v bankovním systému USA po realizaci monetárního opatření
„Bankovní prázdniny“ udály, tak nejvýznamnějšími pro bankovní sféru a samozřejmě pro
328
Administrativně stanovená devalvace dolaru se setkala s velmi silnou odezvou v zahraničí, především
v Evropě, protože pro ostatní státy to znamenalo, že americké zboží se stalo mnohem konkurenceschopnější.
329
Ještě zbývá doplnit, že „New Deal“, jehož součástí byly „Bankovní prázdniny“ se do americké historie
nesmazatelně zapsal v podobě několika trvalých změn. Jednou z nich je posílení intervenční činnosti vlády,
protože na konci třicátých let 20. století bylo postavení vlády a státu v hospodářství USA mnohem silnější než na
počátku třicátých let.
- 124 -
celý ekonomický systém se staly „Glass-Steagall Act 1933“ a bankovní reformy z let 19331935. „Glass-Steagall Act“ představoval fundamentální změny pro celý bankovní systém,
včetně monetární politiky USA.330 Stěžejním aspektem v rámci „Glass-Steagall Act“ potom
byl vznik Úřadu pro pojištění vkladů, který v rámci nově vytvořené legislativy zajišťoval
federální pojištění bankovních vkladů, jež se stalo předmětem silné kritiky. Z tohoto důvodu
ani ex-prezident Hoover, ani prezident Roosevelt neměli jasné stanovisko týkající se výše,
struktury či vůbec samotného zákonného pojištění vkladů. Na závěr bych k tomuto
reformnímu zákonu doplnil, že v něm byly stanoveny závazné regulace zakazující úroky z
komerčních vkladů, stanovení limitů úrokových měr na termínované vklady a také vytvoření
Federální komise otevřeného obchodu, která se stala součástí FEDu a která mohla nejprve
pouze iniciovat monetární politiku, ale nemohla ji sama provádět. Tato záležitost byla
vyřešena až o dva roky později v Zákoně o bankách z roku 1935 – „Banking Act 1935“.
V rámci Zákona o bankách z roku 1935 završila administrativa prezidenta Roosevelta
bankovní reformy reagující na bankovní krizi během Velké Deprese a „Bankovní prázdniny“.
Bankovní reformy provedené na základě bankovních zákonů z let 1933-1935 se staly
předpokladem pro posílený finanční systém, pomohly obnovit bankovní důvěru a pomohly
odstranit zoufalství projevující se v každodenním rozhodování lidí o svých úsporách. Na
druhé straně je důležité zmínit, že se tyto reformy ihned, ale především od osmdesátých let
20. století, staly předmětem kritiky jejich mnoha odpůrců.331 Nová bankovní legislativa se
celkově jevila málo srozumitelná a vytvářela určité obtížnosti pro to, který regulátor, nebo
která instituce bude přesně odpovědná za svou delegovanou pravomoc. Nakonec bych při
pohledu na současný vývoj světových finančních trhů doplnil otázku, zda zmiňované
bankovní reformy pomohly samotnému FEDu, aby se poučil ve svém rozhodování a
vyvaroval se podobných chyb, které udělal před a při vypuknutí Velké Deprese?
330
Nejdůležitějšími cíli tohoto zákona se staly: obnova důvěry v bankovní systém, především prostřednictvím
oddělení komerčního a investičního bankovnictví, zabránění tokům peněz z komerčních bank ke spekulativním
obchodům investičních bank, eliminace konfliktů zájmů, a to jak konflikty mezi komerčním a investičním
bankovnictvím, tak konflikty při obchodování s cennými papíry a omezení koncentrace moci v bankovní sféře.
331
Argumentace byla taková, že regulatorní monetární opatření realizované v rámci bankovních reforem byly
nedostatečně provedeny a nesly s sebou mnoho negativních doprovodných jevů a že byly poplatné pro situaci ve
třicátých letech pro překlenutí mimořádných okolností vyskytnuvších se v americkém finančním systému.
- 125 -
Hlavními námitkami proti opatřením realizovaným v rámci bankovních reforem z let 19331935 se staly: nepříznivý výběr, morální hazard a ztráta prestiže bankovních institucí.332
Morální hazard a nepříznivý výběr oslabují prestiž bank v očích klientů, která totiž závisí na
jejich aktivitách a na tom, jak jsou kvalitní a bezpečné. Dále, nejvýznamnějším aspektem
spojeným s realizací „Bankovních prázdnin“ se stala systémová nejistota, resp. obavy
investorů z ohrožení jejich vlastnických práv budoucími kroky vlády, která vznikla
v důsledku nedostatečné ochrany vlastnických práv. Ve finanční oblasti docházelo k porušení
vlastnických práv také v důsledku ztráty, která vznikla na základě vydávání nekrytých
státních měn a následné změny její hodnoty či samotnou inflací a zásahem do svobodného
rozhodování vkladatelů a svobodném nakládání s jejich majetkem (vklady). Především
„Bankovní prázdniny“ a dále monetární reformy z let 1933-1935 podstatně omezovaly
majetková a vlastnická práva, ohrožovaly soukromé vlastnictví, což podráželo investorskou
důvěru.333Z obrázků číslo 5 a 6 v příloze je patrné, že systémová nejistota, která nastala
v době rozhodování prezidenta Roosevelta, udržovala nízkou ekonomickou výkonnost
a konzervovala vysokou míru nezaměstnanosti, a to až do Druhé světové války. „New Deal“
prezidenta Roosevelta se stal pouhou „snůškou“ neefektivních fiskálních a monetárních
vládních intervencí, které omezovaly vlastnická práva. Z tohoto pohledu je možné na „New
Deal“, a v rámci něj realizované „Bankovní prázdniny“, nahlížet tak, že si těmito vládními
intervenčními opatřeními stát upevnil kontrolu nad rozhodováním v oblasti monetární a
fiskální politiky a omezil ekonomickou svobodu lidí. Nakonec bych doplnil další významný
důsledek vycházející z realizace bankovních reforem a samotných „Bankovních prázdnin“.
Jednalo se o změnu konceptu a metodologie pro americké národní účetnictví, především sekce
ekonomické politiky a statistiky, protože Velká Deprese a „Bankovní prázdniny“ s sebou
332
Nepříznivý výběr představuje jev, kdy si pojištění zřizují ty banky, které se nebojí riskovat a u nichž je
pravděpodobné, že mohou svými aktivitami realizovat ztráty, proti nimž jsou pojištěny. Morální hazard
představuje doprovodný negativní jev, který vzniká v důsledku působení státem garantovaného pojištění vkladů.
Toto pojištění totiž podporuje „pojištěnce“ k většímu riziku, protože ví, že jeho investice (vklad) je chráněna a
také ví, že se nemusí zvláštně zajímat o aktivity banky, opět v důsledku pojištění, a v případě krachu mu pojistku
zaplatí stát.
333
Z výše uvedené analýzy nevyplývá žádná zvláštní skutečnost, ale právě poukázání na všeobecně známý fakt,
že podnikatelé a firmy jsou ochotné investovat za účelem budoucího vyššího užitku pro spotřebitele a svého
vyššího zisku, pouze v podmínkách uspokojivé důvěry.
- 126 -
nesly informační mezeru negativně ovlivňující podnikatelské prostředí a také politické
rozhodování.334
Co se týče samotného Franklina Delano Roosevelta, mnoho událostí, které jsou spojeny
s jeho osobou, jsou mylné. Pro mou analýzu je nejpodstatnější to, že jeho hospodářská
politika nebyla ekonomicky úspěšná, ale byla provázána nespočetným množstvím
neefektivních, nákladných a lidskou svobodu ohrožujících opatření. Rooseveltova schopnost
jednat motivovala jeho příznivce a ostatní ekonomy, a proto s jejich podporou dokázal využít
Velké Deprese k provedení nesčetného množství vládních programů nejen v monetární
oblasti, které by si žádná vláda v době míru nikdy nedovolila. F. D. Roosevelt si
prostřednictvím „Bankovních prázdnin“ ověřil veřejnou náklonnost ke svým hospodářským
pokusům, které v očích veřejnosti představovaly očekávání, že se situace zlepší. Z těchto
důvodů se americká ekonomika během třicátých let nedokázala vrátit k prosperující
ekonomické aktivitě.335
334
Nejvíce se o vznik Systému národního účetnictví zasloužil Simon Kuznets, který však původně tvrdil, že
produktivní přínos vlády měl být poměřován pouze pomocí daní, které ale nejsou dobrovolné a nemohou být
k měření produktivního výstupu použity. Tento systém chybně tvrdil, že rostoucí vládní výdaje byly považovány
za produktivní příspěvek k rostoucí ekonomice, přičemž nebral v potaz strukturu a efektivitu vládních výdajů,
která je pro „hlasy spotřebitelů“ nezbytná.
335
Jaké jsou tedy nejčastější omyly spojené s hospodářskou politikou F. D. Roosevelta a jeho osobou, které se v
ekonomické literatuře objevují? Prvním z nich je, že „New Deal“ byl ekonomicky úspěšným. Nejvýznamnější
částí „New Dealu“ se staly veřejné práce, které měly zajistit pracovní místa pro nezaměstnané Američany a které
byly spravovány pomocí mnoha nákladných federálních institucí. Z ekonomického hlediska se jednalo o pouhý
přesun pracovních míst od efektivní a žádané produkce statků produkovaných soukromým sektorem k výrobě
neefektivních, resp. zbytečných statků, vyráběných sektorem veřejným. „New Deal“ tedy nebyl ekonomickým
úspěchem, právě naopak, „New Deal“ byl ekonomickým selháním.
Druhým častým omylem je, že „New Deal“ se stal úspěšným souborem vládních opatření jak politicky, tak také
ekonomicky. Opak je pravdou, protože „New Deal“ byl značným ekonomickým nezdarem a z politického
hlediska byl úspěšný pouze z důvodu široké podpory hospodářské politiky F. D. Roosevelta, protože byl zvolen
do úřadu prezidenta čtyřikrát po sobě a vždy byl podporován demokratickým Kongresem. Ekonomická
neefektivnost byla způsobena především lpěním na udržování vysokých mezd a cen za jakoukoli cenu, což bylo
také základním cílem Rooseveltovy hospodářské politiky. Sám Roosevelt však toužil jen po politické popularitě
a ekonomická efektivnost ho nezajímala. To dokazuje, že v roce 1938, kdy se Roosevelt připravoval na nové
volby, se pohybovala nezaměstnanost na vyšších hodnotách než v roce 1932, když do úřadu prezidenta
nastupoval. Znovu tedy opakuji, že „New Deal“ nebyl ekonomickým, ale ani politickým úspěchem.
Posledním nejčastějším omylem bývá domněnka, že prezident Roosevelt byl všeobecně respektován. Pravda je
pouze částečná, protože byl obdivován lidmi, které zaměstnával, kterým přerozděloval a kteří se těšili státní
podpoře. Na druhou stranu však mnozí z amerických občanů prezidenta Roosevelta rádi neměli a často ho mezi
sebou povrchně vychvalovali z důvodu strachu ze ztráty svého zaměstnání. Nejmarkantnější to bylo mezi
novináři, politiky a také jeho blízkými přáteli, kteří ho příliš nerespektovali. Shrnu-li veškeré informace, které se
týkaly Franklina Delano Roosevelta, potom nezbývá jinak než říci, že jako ekonomicky jednající bytost se snažil
dosáhnout co nejvyšší moci, ať „to stálo, co to stálo“, k čemuž mu Velká Deprese značně dopomohla. USA tak
díky němu a jeho hospodářské politice trpěly více, než bylo nutné.
- 127 -
„Bankovní prázdniny“ je také možné definovat jako vládní intervenci realizovanou
prezidentem Rooseveltem, které se opíraly o „Zákon o obchodování s nepřátelskými zeměmi“
z roku 1917. Z teorie rakouské ekonomické školy vychází, že svobodný trh maximalizuje
společenský užitek, protože na něm prostřednictvím ekonomické svobody každého
jednotlivce při jeho racionálním jednání jeho užitek roste a že jakákoli vládní intervence
způsobuje pokles užitku ovlivněných lidí právě touto intervencí. Musela tedy být monetární
triangulární intervence „Bankovní prázdniny“ vůbec realizována? Podle profesora Rothbarda
platí, že všechny negativní dopady inflace mají na svědomí institucionální představitelé
FEDu, a co více, inflace je samotným cílem jeho existence. Tuto skutečnost dokazuje
Rothbard tím, že od založení FEDu v roce 1913 se americká inflace stala mnohem
intenzivnější a deprese, jako části ekonomického cyklu, mnohem hlubší. Proto navrhuje
zrušení FEDu jako jediného zdroje inflace doprovázenou veškerými jejími negativními
dopady. Tímto aktem by se americká ekonomika vrátila zpět ke zlatému standardu. Každá
americká banka by se stala „ekonomicky svobodná“ a odpovědná za své vlastní rozhodování.
Závěrem této analýzy je zřejmé, že pokud by neexistoval žádný FED, nemohl by podporovat
inflaci a prohlubovat hospodářské cykly a následně by vůbec nemuselo k triangulární
intervenci, která měla také určité rozměry intervence binární a autistické, vůbec dojít.
Profesor Rothbard také analyzoval Velkou Depresi a samotné „Bankovní prázdniny“,
přičemž, když už k jejich realizaci došlo, místo nich navrhoval tržní alternativu vycházející
z metody „laissez-faire“. Podle této metody by banky mohly samostatně přerušit svou činnost,
ale musely by své klienty přesvědčit o klidné situaci a svém řádném fungování, k čemuž by
nepotřebovaly žádnou vládní intervenci.336 Vkladatelé by tedy vystupovali v roli „nucených
zachránců“ stále existujících bank a jejich aktiv – půjček a investic, což by v konečném
důsledku znamenalo konec inflačnímu dědictví plynoucího ze systému centrálního
bankovnictví, který je založen na částečném krytí peněz. Rothbard ještě poukazoval na to, že
osobnost F. D. Roosevelta byla natolik silná, že odkázala odpoutat lidi od svobodného
ekonomického myšlení. Bankovní krize v rámci Velké Deprese tak prezidentovi Rooseveltovi
otevřely cestu pro jeho intervenční experimenty, jejichž výsledkem sice bylo uklidnění situace
v oblasti bankovního sektoru a částečné obnovení důvěry v banky, ale pomohlo Rooseveltovi
336
Alternativa k „Bankovním prázdninám“ byla založena na fungování tržního mechanismu, kdy krachující
banky by převedly svá aktiva na vkladatele, kteří by své nové podíly na těchto aktivech kontrolovali. Tato
metoda by na svobodném trhu vedla k enormní deflaci znamenající rozsáhlé snížení nabídky peněz.
- 128 -
v přesvědčení, že lidé budou jeho ekonomické pokusy podporovat. Opět slovy profesora
Rothbarda uvádím, že: „nic tak Rooseveltovi nebránilo v cestě k inflační struktuře americké
ekonomiky, udržování deprese a omezování ekonomické svobody amerických občanů“.
Nakonec bych chtěl vyjádřit obavu nad ekonomickou svobodou amerických občanů,
protože „Bankovní prázdniny“ se staly událostí, která tuto svobodu značně omezovala. Obava
vychází z myšlenky, kterou vystihl H. Hoover v době, kdy už nebyl prezidentem USA:
„Dnešek je dennodenním diktátem federální vlády, v každém městě a v každé vesnici, každý
den v týdnu, diktátem určujícím, jak mají lidé žít své životy – pod soustavnou hrozbou vězení
za činy bez stopy amorálního jednání. To vše je ohromující zásah do ducha svobody –
největší, jaký národ zažil ode dnů koloniální Ameriky.“ Znovu připomínám, že tato základní
myšlenka shrnuje nejzřejmější aspekty ohrožení svobody v oblasti monetární a úvěrové
politiky USA.337 V důsledku centralizace moci nad monetární politikou získala vláda nové
pravomoci zajišťující státní dohled nad americkým hospodářstvím. Patřily mezi ně především:
pravomoc znehodnotit peníze, pravomoc určit jejich hodnotu a pravomoc zmocnit se
soukromých zásob zlata. Všechny tyto intervenční opatření byly neefektivní, plné plýtvání a
ztráty na majetku lidí, a hlavně vedly k ohrožení ekonomické svobody amerických občanů.
Vládní intervenční opatření Rooseveltovy vlády tak zajišťovaly regulaci měny, úvěru,
zemědělství, průmyslu, ale i samotného soukromého vlastnictví. Zbývá ještě doplnit, že USA
nebyly izolovány od vnějšího světa a jeho ekonomických vazeb, což znamenalo, že se
Rooseveltova administrativa rozhodla regulovat také zahraniční obchod. Například stanovovat
cla na veškerý dovoz, a to především v podobě bilaterálních smluv. Tyto skutečnosti
podporovaly „světovou obchodní válku“, která z ekonomického hlediska vedla pouze
k potlačení využití výrobních faktorů podle principu komparativních výhod, specializace a
následné směny. To samozřejmě mělo negativní dopad na životní úroveň ostatních států světa.
Z tohoto důvodu mohu deklarovat, že „světová obchodní válka“ potlačovala ekonomickou
svobodu, individualismus a pozitivní konkurenci, protože ekonomické prostředí USA
podléhalo stále silnějším státním zásahům a vládní kontrole.338
337
S určitou nadsázkou je možné tvrdit, že „Bankovní prázdniny“ vycházely z teze, že ekonomický subjekt je
pouhou „figurkou v rukou vlády“ nesoucí se v duchu hesla: „nevrátíme vám vaše peníze“.
338
Ekonomická svoboda se stávala ohroženější a těžké je odhadovat, jak by celý tento komplex vládních
intervencí a regulací mohl pokračovat – například pokud by USA nevstoupily do Druhé světové války.
- 129 -
Na úplný závěr mi zbývá odpovědět na otázku, zda vděčí USA prezidentům Hooverovi a
Rooseveltovi a jejich hospodářské politice vedoucí k prosperující ekonomice, zda je FED
institucí na „svém“ místě a zda se triangulární intervence „Bankovní prázdniny“ stala
nezbytným efektivním opatřením, které pomohlo v řešení bankovní krize a zabezpečení
budoucího fungování amerického finančního systému? Tuto otázku mohu odpovědět pomocí
reakce na slova známého ekonoma Františka Vencovského, jenž se k událostem prostupujícím
Velkou Depresi vyjádřil takto: „Světová hospodářská krize a přístupy k jejímu řešení
potvrdily, jaký význam má měnová politika pro hospodářský, sociální a kulturní život v zemi.
Potvrdily, že její koncepce, program i způsoby realizace založené na požadavku stabilní kupní
síly peněz jsou prioritou, kterou nelze podřídit jiným zájmům.“339 Tato slova bývají
interpretována jako správná, ale mnoho ekonomů je chápe nesprávně. Podle těchto ekonomů
má vláda a FED řídit ekonomiku s důrazem na ekonomický růst a „stabilitu“ kupní síly peněz,
což jsou ale nedefinovatelné cíle. Bohužel vláda nebo FED se snaží „kormidlovat“ americkou
ekonomiku, čímž její efektivitu (efektivitu tržního ekonomického systému) potlačují. Jakékoli
pokusy ze strany vlády udržet kupní sílu jinak než by si to vyžádal svobodný trh, povedou
k inflaci a následnému přerozdělování, plýtvání a přesměrování úsilí do aktivit, které si lidé
nepřejí, protože tyto zásahy ovlivňují lidské preference a mění poměr jednotlivých odvětví
včetně jejich struktury. Inflace je tedy daní, jejímž neslavným koncem je hospodářské
zhroucení a lidské zklamání. Snaha vlády bojovat intervencemi proti inflaci, která je příčinou
krize, je pouhým oddalováním stále většího a silnějšího „krachu“ postihujícího ekonomiku.
Historická zkušenost s Velkou Depresí a bankovní krizí jistě utkvěla vládním
představitelům v paměti a jsem přesvědčen, že se znovu pokusí realizovat podobnou
triangulární intervenci, jakou se staly „Bankovní prázdniny“, pokud k tomu bude „vytvořeno“
krizové prostředí. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že k podobné události nedojde, pokud
budou vládní zásahy do rozhodování jednotlivců jednajících na trhu minimalizovány a pokud
nebude fungovat centrální monetární autorita, která je zdrojem inflace, se všemi jejími
negativy, a která je příčinou prohlubování ekonomických cyklů, především krizí. Skutečná
pravda tedy je, že monetární a hospodářská politika USA byly odpovědné za realizaci
intervenčního monetárního opatření „Bankovní prázdniny“, čímž si ověřili, že intervenční
339
Vencovský, F. (2004): Byla to krize měnová, deflační [on-line]. In: Holman, R a kol. (2004): Velká deprese,
Sborník textů. CEP, Praha, 2004. Strana 52. [Citace 31.3.2008]. Dostupné z www:
- 130 -
pokusy ohrožující lidskou svobodu mohou být realizovány a že USA „vděčí“ monetární
politice FEDu, nikoli za východiska z krize, ale za vypuknutí Velké Deprese. Stejně tak
„vděčí“ USA hospodářským politikám prezidentů H. Hoovera a F. D. Roosevelta za
prohloubení a prodloužení krize s tím, že nejvíce utrpěla ekonomická svoboda amerických
občanů.
„V konečném důsledku znamenaly „Bankovní prázdniny“ pouze to, že stát jako „hegemon“
zasáhl do svobodného jednání svých občanů a pomocí tohoto monetárního intervenčního
opatření umožnil bankám, aby porušily smlouvy s klienty. Jednoznačně tedy zasáhl do
vlastnických práv klientů bank, ale také bank samotných. „Bankovní prázdniny“ se tak staly
typickým příkladem situace, kdy předchozí vládní zásahy v podobě uzákonění emisního
monopolu peněz, tolerance systému bankovnictví s částečnými rezervami a provádění inflační
politiky generující hospodářský cyklus, které tak vyprodukovaly právě novou vládní
intervenci, resp. nový státní zásah – „Bankovní prázdniny“ – ve snaze udržet neudržitelné.“
Zdeněk Pavlík
Motto: „Ekonomická svoboda lidí je ten nejcennější atribut lidského jednání, který zajistí
prosperující tržní podmínky pro dlouhodobý udržitelný a prosperující ekonomický vývoj a
mírové soužití lidí.“
Zdeněk Pavlík
- 131 -
Zamyšlení I. – Federální reservní systém je (ne)potřebný
Profesor Rothbard poukazuje ve své knize „The Case Against FED“ na to, že FED není
běžnou soukromou, ani vládní organizací, protože nemá stanoven žádný rozpočet, nemusí
podléhat externímu auditu, a žádný představitel Kongresu nemá pravomoc jeho aktivity
kontrolovat, a hlavně ani dohlížet. Ve skutečnosti, FED kontroluje monetární systém USA,
přičemž nepodléhá žádným kontrolním mechanismům, což je překvapující v souvislosti s tím,
že všichni přijímají jeho aktivity a pravomoci zcela automaticky.
Rothbard dále analyzuje historické souvislosti vzniku FEDu a jeho „vnucování se“ do
jednání amerických občanů, kteří netušili nic o tom, jaká byla skutečná situace, protože FED
byl primárně podřízen bankovním zájmům. Rothbardova ekonomická analýza je velmi
výstižná, ale zároveň široce zaměřená na přirozený vznik peněz – „padělání“ skutečných
peněz, na vlastní „skrytou“ nestabilitu FEDu a skutečné příčiny hospodářských cyklů. Klíčem
k vysvětlení ekonomických problémů je pochopení toho, že peníze jsou komodita, že
podléhají zákonům trhu, jak jsem vysvětloval výše a nikoli že vládou udělený monopol
instituci zvané FED může „falšovat“ skutečné peníze pomocí „tiskařského lisu“. Rothbard
poukazuje na to, že emisní monopol FEDu je zdrojem inflace, znehodnocení měny, nestability
ekonomického systému a „permanentní plutokracie“,340 jejíž síla se stává prakticky
neomezená. Jeho argumenty jsou plné detailních sociálních, ekonomických a rodinných
vztahů spojených s rychle se rozvíjející silou peněž, která by měla být „přibržděna“ a
zhodnocena podle ekonomické teorie rakouské školy.341
V návaznosti na výše uváděné teoretické koncepty a podle Rothbardova praxeologického
přístupu v rámci rakouské ekonomické školy bych rozdělil obchodníky nebo producenty jako
ekonomické subjekty, do dvou základních skupin:
1. pravý svobodný a „misesovský“ podnikatel, který vždy hledá neuspokojená přání
spotřebitelů volnou tržní cestou a pro ověření správnosti jeho rozhodování mu slouží
ekonomické kategorie: zisk nebo ztráta; nebo
340
Plutokracii bych definoval jako určitou formu vlády, v rámci níž je veškerá moc, či alespoň většina této moci,
koncentrována „v rukou“ specifické vrstvy (bohatých) lidí nebo specifické vyšší třídy lidí, která se však
považuje za nezbytnou a tím za nespecifickou.
341
Rothbard, M. N. (1995): Wall Street, Banks, and American Foreign Policy [on-line], The Ludwig von Mises
Institute, 1995. Strana 2-3. [Citace 31.3.2008]. Dostupné z www: http://mises.org/rothbard/WSBanks.pdf.
- 132 -
2. „plánovač“, který hledá zvláštní vládní přízeň či privilegia udělovaná vládou.
Pro oba zmíněné typy obchodníků platí, že se vždy rozhodují podle svých individuálních
preferencí a hodnot. Avšak zvláštní kategorii tvoří samotní bankéři, kteří „se tváří“, že jsou
zástupci první uvedené skupiny, ale ve skutečnosti se přiklánějí k etatismu – zdůrazňují státní
zásahy do rozhodování jednotlivých ekonomických subjektů. Proč je tomu tak? Bankéři
mohou dále být odlišeni dle způsobu jejich obchodování na: (1) komerční bankéře, kteří se
vždy pohybují na pokraji bankrotu, jelikož se snaží naplno využívat částečně krytý reservní
úvěrový systém (jinak řečeno – maximalizovat zisk bez ohledu na rizika s tím spojená), a
z tohoto důvodu požadují vládní záruky a „nouzovou“ pomoc; a (2) investiční bankéře, kteří
většinu svého pracovního úsilí věnují financování vládních dluhopisů v USA, ale i
v zahraničí, a tudíž mají značný osobní zájem na podporování deficitů a donucování
daňových poplatníků, aby propláceli vládní dluh. Oba typy bankéřů tak mají evidentní zájem
provázat své aktivity s vládní politikou a dále vládní politické záležitosti ovlivnit. V případě
USA se jedná o zájmy vládní politiky nejen na americkém území, ale také v zahraničí.342
Z těchto argumentů je patrné, že američtí bankéři se budou zasazovat za vytvoření a
udržování funkčnosti centrální autority (FEDu), která by jim zajišťovala zdroje (likviditu),
aby se mohli pohybovat na okraji bankrotu, v rámci své maximalizace zisku a která by jim
umožňovala využívat jejich „morálního hazardu“, protože by měli od této centrální autority
zajištěnu podporu v podobě „věřitele v poslední instanci“. Aby toho nebylo málo, potřebují
vědět, že tato centrální autorita bude mít vliv na vládní politiku a ekonomické rozhodování
subjektů v USA, ale také v zahraničí. Historické zkušenosti provázanosti vládní politiky a
rozhodování vlivných bankéřů poskytují mnoho důkazů o tom, že ekonomická svoboda lidí
byla potlačována. Centrální banka USA se stala finanční institucí narušující americkou
ekonomiku s tím, že vytváří vítěze a poražené. Pokud tuto skutečnost budu analyzovat
z pohledu ekonomie jako vědy, kterou jsem popisoval na začátku této práce, pak platí, že
individuální lidské jednání bankéřů a vlády vede k maximalizaci jejich užitku, na úkor
ostatních členů společnosti. J. G. Hülsmann k tomu uvádí: „Pokud instituce přinese prospěch
jedněm členům společnosti, zatímco zhorší situaci ostatních lidí, pak zde prostě neexistuje
žádný podklad pro tvrzení, že „z pohledu celé ekonomiky“ tento přínos ospravedlňuje
342
Tamtéž. Strana 8.
- 133 -
náklady, riziko či cokoli jiného.“343 Nakonec si tedy pokládám otázku, jak dlouho vydrží
„normální“ občané USA, ale také občané států s centrální měnovou autoritou, podléhat iluzi
produkované aktéry monetární politiky a vlády, podporované nejvlivnějšími bankéři, o
svobodné tržní společnosti, a jak dlouho vydrží trpět vyšší náklady spojené s inflací a
hospodářskými cykly?
Zamyšlení II. – FED je nyní největší viník světového hladu
Pokud si promítnu historický vývoj předcházející Velké Depresi a soustředím se na
současný vývoj v oblasti finančních trhů, monetární politiky, ale i samotné hospodářské
politiky, nejvíce v podobě politiky ekologické, pokládám si otázku, zda se FED a vlády USA,
ale i vlády států Evropské unie (EU), poučili?
V současnosti je americká ekonomika kontrolována ze dvou hlavních politických center:
(1) FED pro oblast monetární politiky a (2) vláda pro oblast fiskální politiky. Zároveň se
předpokládá, že obě dvě politické sekce jsou na sobě nezávislé, přičemž FED by měl
„pečovat“ především o „stabilitu“ cenové hladiny a vláda především o celkovou ekonomickou
rovnováhu. Pokud v historii došlo k nějaké nenadálé události či krizi, ve většině případů
reagovala vláda pomocí své rozpočtové politiky. Na počátku nového tisíciletí se situace
poněkud změnila a je to právě monetární politika včele s FEDem, která reaguje na vývoj
americké ekonomiky mnohem citlivěji. A co více, FED, jmenovitě jeho hlavní představitel
Ben Bernanke, začal tlačit na vládu USA, aby schválila dodatečné zvýšení federálních výdajů
na řešení problémů, které jsou spojeny s hypoteční krizí ve finančním sektoru. Tyto výdaje
měly být schváleny ve výši 160 miliard USD!344 Monetární politika se však tímto způsobem
stává velice nebezpečná z důvodu ztráty důvěry, protože je naprosto neekonomická a enormně
riskantní. Fiskální politika USA, která je vedena nejvyššími politickými autoritami,
prezidentem Bushem a ministrem financí Paulsonem, se pak pokouší „ukonejšit“ světové
investory a americkou veřejnost pevností „natištěných papírků“ v podobě amerických dolarů,
přestože americký dolar je jednoznačně v krizi, a vzhledem k inflační politice FEDu a
skutečností, které jsem vyjádřil ve své diplomové práci, ani dolar být „pevný“ nemůže. Tato
343
Hülsmann, J. G. (2008): Banky nemohou vytvářet peníze, Liberální institut [on-line], Praha, 2008. [Citace
31.3.2008]. Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/guido_banky_nemohou.pdf.
344
Sneider, O. (2008): Co se děje v americkém FEDu? [on-line], Patria.cz, 2008. [Citace 25.4.2008]. Dostupné
z www: http://www.patria.cz/Zpravodajstvi/1193801/co-se-deje-v-americkem-fedu.html.
- 134 -
slova dále podporuje hlavní představitel americké centrální banky Ben Bernanke tím, že
inflační očekávání má FED pevně „v rukou“ a že americké ekonomice stagflace, neboli
vysoká míra inflace doprovázená stagnací ekonomického růstu, nehrozí. Můžeme věřit těmto
slovům nejvyšších představitelů americké hospodářské politiky důvěřovat?
Současná finanční krize je značným ekonomickým problémem, který se stále více
„dostává“ za hranice americké ekonomiky. Ben Bernanke však z nějakého důvodu tvrdí, že
původem inflace, se všemi jejími negativními dopady, jsou stále vyšší ceny komodit jako
ropy, pšenice, rýže, kukuřice a samotných potravin, za což podle něj může silnější světová
poptávka. Jednoznačně se však jedná o neuznání své viny, protože globální světová poptávka
je přímým důsledkem inflační monetární politiky v podobě nízké úrokové míry a rostoucí
světové peněžní nabídky. Zdrojem vyšší peněžní nabídky je samotný FED, který snížil
centrální úrokovou míru, od níž se odvíjí federální efektivní úroková míra, z 5,28 % ze dne
30. května 2007 na 2,18 % ze dne 26. 3. 2008345 a několikrát po sobě doplnil likviditu
americkým bankám řádově v hodnotě několika set miliard USD.346 Inflační monetární politika
USA je tedy hlavní příčinou rostoucích cen a také tlaku na znehodnocení amerického dolaru,
což dále nutí ostatní zahraniční centrální banky, které chtějí udržet kurz k dolaru, aby
prováděly stejnou inflační politiku jako FED. Opět jsme se dostali do situace, kdy se FED
pokouší stabilizovat ekonomický vývoj a cenovou hladinu, podobně jako tomu bylo před
vypuknutím Velké Deprese.
Situace je natolik vážná, že kvůli americké inflační politice začínají lidé trpět hladem.
V médiích se hovoří o „velké potravinové recesi“, která se rozšiřuje co celém světě rychleji
než samotná hypoteční krize. Na světových komoditních burzách, od nichž se odvozují
světové ceny potravin, se například od začátku roku 2008 zdražila jedna tuna rýže třikrát a 24.
dubna 2008 se dokonce dostala za hranici tisíce dolarů347 nebo cena pšenice se za poslední rok
zvýšila o 130 %. Podle údajů Světové banky se potravinová krize rozšířila ve 37 zemích světa
a dále se odhaduje, že asi milion lidí se stane v důsledku vysokých cen potravin obětí
345
Federální reservní systém (2008): Federal funds effective rate [on-line], FED, 2008. [Citace 23.4. 2008].
Dostupné z www: http://www.federalreserve.gov/releases/h15/data/Weekly_Wednesday_/H15_FF_O.txt.
346
Www.idnes.cz (2008): Centrální banky pomohou globální ekonomice třemi biliony [on-line], Idnes.cz, 2008.
[Citace 23.4.2008]. Dostupné z www: http://ekonomika.idnes.cz/centralni-banky-pomohou-globalni-ekonomicetremi-biliony-pmv-/eko-zahranicni.asp?c=A080311_135512_eko-zahranicni_maf.
347
Www.idnes.cz (2008): Tuna rýže zdražila na tisíc dolarů, v USA už je „na příděl“ [on-line], Idnes.cz, 2008.
[Citace 25.4.2008]. Dostupné z www: http://ekonomika.idnes.cz/tuna-ryze-zdrazila-na-tisic-dolaru-v-usa-uz-jena-pridel-pi0-/eko-zahranicni.asp?c=A080425_961099_eko-zahranicni_vem.
- 135 -
intenzivnější chudoby.348 Zvyšující se ceny potravin podnítily některé násilné nepokoje v řadě
zemí třetího světa, které si vyžádaly desítky obětí na životech. Pokud se však podíváme do
statistik Světové banky a OSN podrobněji, zjistíme, že světová sklizeň obilovin se za rok
2007 pohybovala přibližně na hodnotě 2,1 miliard tun, přičemž byla o 5 % vyšší než sklizeň
obilovin v roce 2006. Jednalo se o velmi vysokou hodnotu, která by se nemusela
v následujících letech opakovat. Z uvedeného vyplývá, že jestliže lidé strádají hladem a
násilnými nepokoji již nyní, co se bude dít, až se sklizně obilovin začnou snižovat?
Proč jsem na začátku uváděl také hospodářskou politiku EU a USA? Bylo to z důvodu
politiky ochrany životního prostředí, prostřednictvím níž se má omezovat spotřeba ropy a
jiných vyčerpatelných zdrojů a má být nahrazována ethanolem a jinými biopalivy, které se
vyrábějí právě z potravinových komodit, především z kukuřice nebo cukrové třtiny.
Ekologická politika EU a USA právě tuto strategii biopaliv podporují. Podle Evropské komise
by se měl v roce 2010 podíl biopaliv na spotřebě pohonných hmot dostat alespoň na 5,75 % a
dále v roce 2020 by tento podíl měl být již 10 %. Americký prezident George Bush dokonce
podepsal v prosinci roku 2007 nový energetický zákon, který kromě jiného definuje, že
americká produkce biopaliv by se měla do roku 2022 zvýšit na pětinásobně vyšší úroveň
současného stavu. Skutečnost je ale jiná a účinnost ekologické politiky se jeví zcela opačná,
než politikové očekávali. Vědecký výbor Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) totiž
uvedl, že politika biopaliv je pro životní prostředí rizikovější než pokud by biopaliva nebyla
vůbec produkována, a proto doporučil tento plán pozastavit. Dalším problémem je podle
studie Minnesotské univerzity to, že produkce biopaliv vygeneruje 17krát až 420krát více
oxidu uhličitého než při spotřebě paliv fosilních, a nebo, že farmáři, kteří chtějí pěstovat
cukrovou třtinu na etanol, vykácejí stromy z deštného pralesa, aby získali novou půdu pro
další pěstování. Tito farmáři jsou vedeni „pokřivenými signály“ trhu způsobenými monetární
politikou centrálních bank a fiskální, resp. ekologickou politikou USA a EU a neuvědomují si
však, že značné množství oxidu uhličitého právě deštné pralesy pohlcují.349 Z odhadů Světové
banky dále vyplývá, že ceny pšenice a rýže se budou v roce 2008 pohybovat přibližně na
dvojnásobné hodnotě z roku 2004 a ceny kukuřice, cukru a sóji by měly být vyšší přibližně
348
Britské listy (2008): Úvěrová krize? Skutečnou krizí je globální hladovění. A pokud vám to není jedno,
budete jíst méně masa [on-line], Blisty.cz, 18.4.2008. [Citace 25.4.2008]. Dostupné z www:
http://www.blisty.cz/art/40189.html.
349
Www.petrol.cz (2008): Základní otázky a odpovědi o biopalivech [on-line], Petrol.cz, 25.4.2008. [Citace
25.4.2008]. Dostupné z www: http://www.petrol.cz/alternativa/clanek.asp?id=10005.
- 136 -
o 56-79 %, přičemž prozatím nejvýznamnější část přírůstků proběhla právě v roce 2007.350
V neposlední řadě bych doplnil, že finální ceny potravin jsou ještě zvýšeny v důsledku silného
nárůstu cen ropy jako významného výrobního faktoru. Cena americké ropy se totiž v dubnu
roku 2008 „vyšplhala“ na hodnotu 117 USD za barel. Efektivita biopaliv je tedy naprosto
nevyhovující a jen s podivením, že hlavní představitelé nejvyspělejších států světa jejich
produkci podporují pomocí intervencí pokřivující svobodné tržní signály. V této souvislosti
Světová banka poukazuje na to, že „množství obilovin, jichž je potřeba k naplnění jedné
nádrže sportovního automobilu etanolem, by dokázalo uživit jednu osobu po dobu celého
roku.“351
Shrnu-li tedy „monetárně-fiskální“ mix, který provádějí hlavní aktéři FEDu a političtí
představitelé USA a EU, vede tato politika pouze k narušování struktury svobodného trhu,
dále vede k mylným reakcím tržních subjektů reagujících právě na tyto „pokřivené“ tržní
signály a v konečném důsledku k tomu, že především v nejchudších státech světa se stále více
lidí setkává s dennodenním bojem o přežití. Pokud však tato situace bude přetrvávat, resp.
pokud bude FED a ostatní centrální banky provádět inflační politiku, která je příčinou růstu
cen a pokud budou vládní představitelé nejvyspělejších států realizovat „nesmyslnou“
ekologickou politiku, může se globální ekonomika dostat do krize ohromných rozměrů.
V oblasti financí poté může dojít k podobnému intervenčnímu opatření, jakým se staly
„Bankovní prázdniny“ ve třicátých letech 20. století.
Motto:352 „Svobodnému a nenarušovanému trhu nehrozí inflace, deflace, deprese ani
nezaměstnanost. Intervence vlády ale vytváří situaci, kdy ekonomika balancuje nad propastí,
a neustále, když možná někdy nevědomě, ekonomiku zahání do těchto pastí.“ [M.N. Rothbard]
350
E 15 (2008): Ceny obilnin letos dál prudce rostou, nejvíce rýže [on-line], E15.cz, 2008. [Citace 25.4.2008].
Dostupné z www: http://www.e15.cz/aktuality/ceny-obilnin-letos-dal-prudce-rostou-nejvice-ryze-22941/.
351
Britské listy (2008): Úvěrová krize? Skutečnou krizí je globální hladovění. A pokud vám to není jedno,
budete jíst méně masa [on-line], Blisty.cz, 18.4.2008. [Citace 25.4.2008]. Dostupné z www:
http://www.blisty.cz/art/40189.html.
352
2005. Strana 710.
- 137 -
Seznam použité literatury a pramenů
Použité prameny:
1.
Block, W. (2008): Defending the Undefendable [on-line], Ludwig von Mises Institute,
2008.
ISBN:
978-1-933550-17-6.
Dostupné
z
www:
http://mises.org/books/defending.pdf.
2.
Brada, J. a kol. (2005): Peněžní ekonomie a bankovnictví, Management Press, Praha,
2005. 4. vydání. ISBN: 80-7261-031-7.
3.
Faltus, J., Průcha, V. (1999): Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století. VŠE,
Praha, 1999. ISBN: 80-7079-931-5.
4.
Finanční slovník (1973), Nakladatelství svoboda, Praha, 1973.
5.
Flynn, J. (1998): The Roosevelt Myth, Fox&Wilkes, 1998.
6.
Friedman, M. (1997): Za vším hledej peníze, Grada, Praha, 1997. ISBN: 80-7169480-0 (brož.).
7.
Hayek, F. A. (1999): SOUKROMÉ PENÍZE: Potřebujeme centrální banku?, Liberální
institut, 1999. ISBN: 80-902701-1-5.
8.
Hazlitt, H. (2005): Ekonomie v jedné lekci. Praha, Liberální institut, 2005. ISBN: 8086851-18-4.
9.
Heideking, J. (ed.), (1999): Američtí prezidenti, C. H. Beck, Praha, 1999. ISBN: 807260-012-5.
10. Higgs, R. (2006): Politická ekonomie strachu, Liberální institut, Praha, 2006. ISBN:
80-86389-43-X.
11. Hindls, R., Holman, R., Hronová, S. a kol. (2003): Ekonomický slovník, C. H. Beck,
Praha, 2003. 1. vydání. ISBN 80-7179-819-3.
12. Holman R. (2001): Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha, 2001. 2.
vydání. ISBN: 80-7179-631-X.
13. Jordan, J. (1999): Změněná úloha centrálních bank v XXI. st., Liberální institut,
Praha, 1999. ISBN: 978-80-86389-01-4.
14. Keynes, J. M.: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Nakladatelství ČSAV,
1963.
- 138 -
15. Kirzner, I. (1998): Jak fungují trhy [on-line], Liberální institut, Praha, 1998. Dostupné
z www: http://www.libinst.cz/etexts/kirzner.pdf. ISBN: 80-902270-5-8.
16. Kratochvíl, P. (2007): Slovník teorie mezinárodních vztahů, VŠE, Praha, 2007. ISBN:
978-80-245-1168-9.
17. Mises L. (1949): Human Action – Chapter II. The Epistemological Problems of the
Sciences of Human Action [on-line], Ludwig von Mises Institute, 2008. Dostupné
z www: http://www.mises.org/resources/3250.
18. Mises L. (2006): Lidské jednání: Pojednání o ekonomii, Liberální institut Praha 2006.
Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/mises_ha_part_1.pdf. ISBN: 80-8638945-6.
19. Musílek, P. (1999): Finanční trhy a investiční bankovnictví, ETC, Praha, 1999. ISBN:
80-86006-78-6.
20. Paul, R. a Lehrman, L. (1983): The Case for Gold, CATO Institute, 1983.
21. Rothbard, M., N. (2000): America’s Great Depression, The Ludwig von Mises
Institute, USA, 2000. 5. vydání. ISBN: 0-945466-05-6.
22. Rothbard, M. N. (2001): Peníze v rukou státu, Liberální institut, Praha, 2001. ISBN:
80-86389-12-X.
23. Rothbard, M. N. (1994): The Case Against FED, The Ludwig von Mises Institute,
1994. ISBN: 0-945466-17-X.
24. Rothbard, M. N. (1995): Wall Street, Banks, and American Foreign Policy, The
Ludwig von Mises Institute, 1995.
25. Rothbard, M. N. (2005): Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů,
Liberální institut, Praha, 2005. ISBN: 80-86389-27-8.
26. Slaný, A. a kol. (2003): Makroekonomická analýza a hospodářská politika, C. H.
Beck, Praha, 2003. 1. vydání. ISBN: 80-7179738-3.
27. Šíma, J. (2000): Trh v čase a prostoru, Liberální institut, Praha, 2000. Dostupné
z www: http://www.libinst.cz/etexts/sima_trhvcase.pdf. ISBN: 80-86389-09-X.
28. Tajovský, L. (2005): Historické a myšlenkové pozadí New Dealu, Acta Oeconomica
Pragensia 13, 2005. Číslo 3.
29. Žák, M. a kol. (1999): Velká ekonomická encyklopedie, Linde, Praha, 1999. ISBN:
80-7201-172-3.
- 139 -
Odborné studie a literatura:
30. Bastiat, F. (1995): Selected Essays on Political Economy: What Is Seen and What Is
Not Seen. Irvington-on-Hudson [on-line], NY: The Foundation for Economic, 1995.
Dostupné z www: http://www.econlib.org/library/Bastiat/basEss1.html#bottom.
31. Bradford, F. A. (1935): The Banking Act of 1935 [on-line], The American Economic
Review, 1935. Článek 25, číslo 4. Strana 661-672. Dostupné z www:
http://www.jstor.org/stable/1807803.
32. Brunner, K., Meltzer, A. H. (1968): What Did We Learn from the Monetary
Experience of the United States in the Great Depression? [on-line], The Canadian
Journal of Economics/Revue canadienne d'Economique, 1968. Článek 1, číslo 2.
Strana
334-348.
Dostupný
z
www:
http://links.jstor.org/sici?sici=0008-
4085%28196805%291%3A2%3C334%3AWDWLFT%3E2.0.CO%3B2-%23.
33. Closed for the Holiday: The Bank Holiday of 1933 [on-line], Federal Reserve Bank of
Boston. Dostupný z www: http://bosfed.org/about/pubs/closed.pdf.
34. Current Legislation Affecting the Reorganization and Regulation of Banks (1934) [online], Columbia Law Review, 1934. Článek 34, číslo 1. Strana 152-160. Dostupné
z www:
http://www.jstor.org/sici?sici=0010-
1958%28193401%2934%3A1%3C152%3ACLATRA%3E2.0.CO%3B2J&origin=JSTOR-pdf&cookieSet=1.
35. Dubíková, L. (2007): Velká hospodářská krize v USA ve 20. letech dvacátého století a
pokusy o obnovu bankovního systému, VŠE, Praha, 2007.
36. Esbitt M. (1986): Bank Portfolios and Bank Failures During the Great Depression:
Chicago [on-line], The Journal of Economic History, 1986. Článek 46, číslo 2, The
Tasks of Economic History. Dostupné z www: http://links.jstor.org/sici?sici=00220507%28198606%2946%3A2%3C455%3ABPABFD%3E2.0.CO%3B2-6.
37. Folsom, B., Jr. (2004): Tři mýty o Velké hospodářské krizi. In: Holman, R a kol.
(2004): Velká deprese, Sborník textů [on-line], CEP, Praha, 2004. ISBN 80-86547-388.
Dostupné
z
www:
http://www.cepin.cz/docs/dokumenty/sbornik35.pdf?PHPSESSID=aada7f3%C5%999
9c3d79919.
- 140 -
38. Friedman, M. Friedman, R. (1992): Anatomie krize [on-line]. In. Friedman, M.,
Friedman R. (1992): Svoboda volby. Liberální institut, Praha, 1992. Dostupné z www:
39. Gruchy, A. G. (1941): Monetary Management Under the New Deal by Arthur W.
Crawford [on-line], The Journal of Business of the University of Chicago, 1941.
Článek
14,
číslo
3.
Strana
317-318.
Dostupné
z
www:
http://www.jstor.org/view/07409168/di993664/99p01222/0?currentResult=07409168
%2bdi993664%2b99p01222%2b0%2c02&searchUrl=http%3A%2F%2Fwww.jstor.or
g%2Fsearch%2FBasicResults%3Fhp%3D25%26si%3D26%26gw%3Djtx%26jtxsi%3
D26%26jcpsi%3D1%26artsi%3D1%26Query%3D%2522bank%2Bholiday%2522%2
6wc%3Don.
40. Higgs, R. (1995): How FDR Made the Depression Worse [on-line], Ludwig von
Mises
Institute,
únor,
1995.
Dostupné
z
www:
http://www.independent.org/newsroom/article.asp?id=111.
41. Holman, R. (2004): Výročí propuknutí Velké hospodářské deprese. In: Holman, R a
kol. (2004): Velká deprese, Sborník textů [on-line], CEP, Praha, 2004. ISBN 8086547-38-8.
Dostupné
z www:
9c3d79919.
42. Hoover, H. (1959): The Chalange to Liberty. In: Rozwenc, E.C. (ed.): New Deal:
Revolution or Evolution?, Massatschusetts, D.C., Health and Company, 1959. Strana
62-71.
43. Hoover, H. (2005): Svoboda v ohrožení [on-line]. Seminář Velká hospodářská krize –
75 let od Černého čtvrtku – 16.9.2004, Autoklub, Praha, 2005. Dostupné z www:
44. Kohout, P. (2004): Mechanismus a důsledky černého pátku. In: Holman, R a kol.
(2004): Velká deprese, Sborník textů [on-line], CEP, Praha, 2004. ISBN 80-86547-388.
Dostupné
z www:
9c3d79919.
45. Hülsmann, J. G. (2008): Banky nemohou vytvářet peníze, Liberální institut, Praha,
2008. Dostupné z www: http://www.libinst.cz/etexts/guido_banky_nemohou.pdf.
- 141 -
46. Landefeld, J. M. (2005): Updating Concepts and Methods for National Accounts: The
Intersection of Economic Policy and Statistics [on-line], Meeting with the National
Bureau
of
Čína,
Statistics,
30.
6.
2005.
Dostupné
z www:
http://www.bea.gov/about/pdf/06302005_nbs_china.pdf.
47. Liberální institut (1998): Statistika – Achillova pata státní byrokracie [on-line],
Liberální
institut,
Praha,
1998.
Dostupné
z www:
48. Mayer, R. (1996): Bankovní regulace a dohled – teorie a praxe na mezinárodní úrovni
a na národní úrovni v ČR a USA [on-line], Fakulta SV UK, Praha 1996. Dostupné
z www: http://ies.fsv.cuni.cz/storage/work/245_rostislav_mayer.pdf.
49. Menšík, J. (2005): Peníze a kapitál – dizertační práce [on-line], Masarykova universita
v Brně, Brno, 2005. Dostupné z www: http://www.econ.muni.cz/~mensik/fil/diz.pdf.
50. Mullins, E. (1982): The Secret of the Federal Reserve – Jekyll Island [on-line],
Federal
Reserve
Bank
of
Boston,
1982.
Dostupné
z www:
http://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica/esp_sociopol_fed06a.htm#CHAPTER
%20ONE.
51. Mullins, E. (1982): Secrets of the Federal Reserve – The 1930's [on-line], Federal
Reserve
Bank
of
Boston,
1982.
Dostupné
z
www:
http://www.apfn.org/apfn/reserve.htm.
52. Musílek, P. (2004): Analýza příčin a důsledků české finanční krize v 90. letech –
výzkumná studie [on-line], GAČR, Praha, 2004. Strana 51. Dostupné z www:
53. Pavlík, Z. (2008): Triangulární intervence: „Bankovní prázdniny“, VŠE, Praha, 2008.
54. Prescott, J. (1945): Not in the Dictionaries [on-line], Modern Language Notes, 1945,
Článek
60,
číslo
7.
Strana
495-496.
Dostupné
z www:
http://links.jstor.org/sici?sici=01496611%28194511%2960%3A7%3C495%3ANITD%3E2.0.CO%3B2-6.
55. Rothbard, M. N. (2008): Hoover's Attack on Laissez-Faire [on-line], Ludwig von
Mises Institute, 2008. Dostupné z www: http://mises.org/story/2902.
56. Rothbard, M. N. (1995): Wall Street, Banks, and American Foreign Policy [on-line],
The
Ludwig
von
Mises
Institute,
http://mises.org/rothbard/WSBanks.pdf.
- 142 -
1995.
Dostupné
z www:
57. Rybáček, V. (2006): Měnová politika a hospodářský růst [on-line], Liberální institut,
2006. Dostupné z www: http://libinst.cz/etexts/WP_7_2006.pdf.
58. Saunders A. (1991): The Separation of Commercial and Investment Banking: The
Glass-Steagall Act Revisited and Reconsidered by Benston, G. J. [on-line], The
Journal of Finance, 1991. Článek 46, číslo 2. Strana 796-799. Dostupné z www:
http://links.jstor.org/sici?sici=00221082%28199106%2946%3A2%3C796%3ATSOCAI%3E2.0.CO%3B2-7.
59. Schneider, O. (2008): Clinton versus Obama: Hypoteční krize a osud dohody NAFTA
Patria.cz,
[on-line],
10.3.2008.
Dostupné
z
www:
http://www.patria.cz/Zpravodajstvi/1163586/clinton-versus-obama-hypotecni-krize-aosud-dohody-nafta.html.
60. Sneider, O. (2008): Co se děje v americkém FEDu? [on-line], Patria.cz, 2008.
Dostupné
z www:
http://www.patria.cz/Zpravodajstvi/1193801/co-se-deje-v-
americkem-fedu.html.
61. Tajovský, L. (2004): Velká deprese v novodobých hospodářských dějinách [on-line].
In: Holman, R a kol. (2004): Velká deprese, Sborník textů. CEP, Praha, 2004. ISBN
80-86547-38-8.
Dostupné
z www:
9c3d79919.
62. Vencovský, F. (2004): Byla to krize měnová, deflační [on-line]. In: Holman, R a kol.
(2004): Velká deprese, Sborník textů. CEP, Praha, 2004. ISBN 80-86547-38-8.
Dostupné
z www:
9c3d79919.
63. Wigmore, B. A. (1987): Was the Bank Holiday of 1933 Caused by a Run on the
Dollar? [on-line], The Journal of Economic History, 1987. Článek 47, číslo 3. Strana
739-755.
Dostupné
z
www:
http://links.jstor.org/sici?sici=0022-
0507%28198709%2947%3A3%3C739%3AWTBHO1%3E2.0.CO%3B2-3.
64. Willis, P. H. (1935): The Banking Act of 1933 in Operations [on-line], Columbia Law
Review, 1935. Článek 35, číslo 5. Strana 697-724. Dostupné z www:
http://links.jstor.org/sici?sici=00101958%28193505%2935%3A5%3C697%3ATBAO1I%3E2.0.CO%3B2-7.
- 143 -
Internetové zdroje:
65. Britské listy (2008): Úvěrová krize? Skutečnou krizí je globální hladovění. A pokud
vám to není jedno, budete jíst méně masa [on-line], Blisty.cz, 18.4.2008. Dostupné z
www: http://www.blisty.cz/art/40189.html.
66. CIKS (2007): Biografie – Simon Kuznets [on-line], CIKS Vše, Praha, 2007. Dostupné
z www: http://ciks.vse.cz/Edice/nobel/Kuznets/kuznets.aspx
67. Classification System Menu [on-line], Journal of Economic Literature. Dostupné z
www: http://www.aeaweb.org/journal/elclasjn_hold.html.
68. E 15 (2008): Ceny obilnin letos dál prudce rostou, nejvíce rýže [on-line], E15.cz,
2008. Dostupné z www: http://www.e15.cz/aktuality/ceny-obilnin-letos-dal-prudcerostou-nejvice-ryze-22941/.
69. Federální reservní systém (2008): Federal funds effective rate [on-line], FED, 2008.
Dostupné
z
www:
http://www.federalreserve.gov/releases/h15/data/Weekly_Wednesday_/H15_FF_O.txt
.
70. FDIC – Federal Deposit Insurance Corporation [on-line]. Dostupné z www:
http://www.fdic.gov.
71. Mises.org (2008): Economic Data [on-line], Ludwig von Mises Institute, 2008.
Dostupné z www: http://mises.org/content/nofed/chart.aspx?series=TMS.
72. Norris, F. (1999): Looking Back at the Crash of '29: Then, as Now, a New Era [online],
New
York
říjen
Times,
1929.
Dostupné
z www:
http://www.nytimes.com/library/financial/index-1929-crash.html.
73. New York Times (1999): Reserve Board Sees Speculation Curbed [on-line], New
York
Times,
1.
listopadu
1929.
Dostupné
z www:
http://www.nytimes.com/library/financial/110129crash-speculation.html.
74. Office of Management of Budget (2008): Historical contest – Budget of The United
States Government – Fiscal year 2007 [on-line], 2008. Dostupné z www:
http://www.whitehouse.gov.
75. Otevřená
encyklopedie
Wikipedia.org,
Wikipedie
(2008):
2008.
Benjamin
Dostupné
http://en.wikipedia.org/wiki/Benjamin_Strong.
- 144 -
Strong
z
Jr.
[on-line],
www:
76. Otevřená encyklopedie Wikipedie (2008): Frenklin Delano Roosevelt [on-line],
Wikipedia.org,
2008.
Dostupné
z www:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Franklin_Delano_Roosevelt.
77. Otevřená encyklopedie Wikipedie (2008): Herbert Hoover [on-line], Wikipedia.org,
2008. Dostupné z www: http://cs.wikipedia.org/wiki/Herbert_Hoover.
78. Office of Management of Budget, Historical contest – Budget of The United States
Government
–
Fiscal
year
2007
[on-line].
Dostupné
z
www:
http://www.whitehouse.gov.
79. The Free Encyclopedia Wikipedia (2008): Thomas Gore [on-line], En.wikipedia.org,
2008. Dostupné z www: http://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_Gore.
80. Www.finance.yahoo.com (2008): DJIA – DOW JONES INDUSTRIAL AVERAGE
[on-line],
Www.finance.yahoo.com,
2008.
Dostupné
z
www:
http://finance.yahoo.com/q/ta?s=%5EDJI&t=my&l=on&z=l&q=l&p=&a=&c=.
81. Www.fed.com (2008): New York Federal Reserve Bank – Discount Rates 1929-1945
[on-line], Www.fed.com, 2008. Dostupné z www: http://www.fed.com.
82. Www.idnes.cz (2008): Centrální banky pomohou globální ekonomice třemi biliony
[on-line], Idnes.cz, 2008. Dostupné z www: http://ekonomika.idnes.cz/centralnibanky-pomohou-globalni-ekonomice-tremi-biliony-pmv-/ekozahranicni.asp?c=A080311_135512_eko-zahranicni_maf.
83. Www.idnes.cz (2008): Tuna rýže zdražila na tisíc dolarů, v USA už je „na příděl“ [online], Idnes.cz, 2008. Dostupné z www: http://ekonomika.idnes.cz/tuna-ryze-zdrazilana-tisic-dolaru-v-usa-uz-je-na-pridel-pi0-/ekozahranicni.asp?c=A080425_961099_eko-zahranicni_vem.
84. Www.patria.cz (2008): Fed a další přední centrální banky oznámily rozsáhlá opatření
na
podporu
likvidity
[on-line],
Patria.cz,
12.12.2007.
Dostupné
z www:
http://www.patria.cz/Zpravodajstvi/1116412/fed-a-dalsi-predni-centralni-bankyoznamily-rozsahla-opatreni-na-podporu-likvidity.html.
85. Www.patria.cz (2008): Feldstein: USA stojí před těžkou ekonomickou recesí [online], Patria.cz, 14.3.2008. http://www.patria.cz/Zpravodajstvi/1169579/feldstein-usastoji-pred-tezkou-ekonomickou-recesi.html.
86. Www.petrol.cz (2008): Základní otázky a odpovědi o biopalivech [on-line], Petrol.cz,
25.4.2008. Dostupné z www: http://www.petrol.cz/alternativa/clanek.asp?id=10005.
- 145 -
87. Www.stockcarts.com
(2008):
Dow
Jones
Industrial
Average
[on-line],
Www.stockcarts.com, 2008. Dostupné z www: http://www.stockacarts.com.
Seznam obrázků a tabulek v příloze
Obrázky:
1. Vývoj cenové hladiny v USA v letech 1750-2000
2. Saldo vládního rozpočtu v USA v letech 1920-1938 (v milionech USD)
3. Vývoj úrokové míry, stanovené FEDem v letech 1929-1945
4. Dow Jones index New Yorské burzy během let 1900-2003
5. HDP a hrubé soukromé investice v letech 1929-1950 (mld. USD z 1987)
6. Vládní nákupy k HDP a hrubé soukromé investice k HDP – 1929-1950 (mld. USD)
7. Akcioví „brokeři“ a jejich úředníci spící na „Dolním Mannhattnu“ v tělocvičně po
dlouhém pracovním dni, 30. října 1929, a čekající na nový den
8. Skutečná nabídka peněz v USA v letech 1959-2009 (miliardy USD)
Tabulky:
1.
Vybrané zákony podstatně omezující majetková a vlastnická práva schválené
Kongresem v USA v letech 1933-1935
2.
Zhroucení akcie vídeňských bank na Vídeňské burze – 1873
3.
Objemy zobchodovaných akcií v USA v letech 1890-1930 (kusy akcií)
4.
Počet komerčních bank v USA v letech 1930-1933
5.
Výše aktiv v bilancích komerčních bank v USA, 1930-1933 (miliony USD)
6.
Vývoj nezaměstnanosti a reálných mezd v USA v letech 1929-1933
7.
Federální výdaje USA (v milionech USD a % HDP)
- 146 -
Přílohy
Obrázky:
Obrázek 1: Vývoj cenové hladiny v USA v letech 1750-2000
Zdroj: Rothbard, M. N. (2001): Peníze v rukou státu, Liberální institut, Praha, 2001.
Strana 18. A vlastní úpravy.
- 147 -
Obrázek 2: Saldo vládního rozpočtu v USA v letech 1920-1938 (v milionech USD)
Zdroj: Office of Management of Budget (http://www.whitehouse.gov) a vlastní úpravy.
- 148 -
Obrázek 3: Vývoj úrokové míry, stanovené FEDem v letech 1929-1945
Zdroj: Www.fed.com: New York Federal Reserve Bank – Discount Rates 1929-1945. A
vlastní úpravy.
- 149 -
Obrázek 4: Dow Jones index New Yorské burzy během let 1900-2003
Zdroj: Www.stockcarts.com: Dow Jones Industrial Average a vlastní úpravy. Poznámka:
Z obrázku není potřeba sledovat hodnoty, ale je zapotřebí uvědomit si bezprecedentní propad
letech 1929-1933 (v obrázku je zachycen červenou šipkou).
- 150 -
Obrázek 5: HDP a hrubé soukromé investice v letech 1929-1950 (mld. USD z 1987)
Zdroj: Higgs, R. (2006): Politická ekonomie strachu, Liberální institut, Praha, 2006.
- 151 -
Obrázek 6: Vládní nákupy k HDP a hrubé soukromé investice k HDP – 1929-1950
(mld. USD)
Zdroj: Higgs, R. (2006): Politická ekonomie strachu, Liberální institut, Praha, 2006.
- 152 -
Obrázek 7: Akcioví „brokeři“ a jejich úředníci spící na „Dolním Mannhattnu“
v tělocvičně po dlouhém pracovním dni, 30. října 1929, a čekající na nový den
Zdroj: Norris, F. (1999): Looking Back at the Crash of '29: Then, as Now, a New Era, New
York
Times,
říjen
1929.
[Citace
31.3.2008].
http://www.nytimes.com/library/financial/index-1929-crash.html.
- 153 -
Dostupné
z www:
Obrázek 8: Skutečná nabídka peněz v USA v letech 1959-2009 (miliardy USD)
Pozn.: TMS = skutečná nabídka peněz, kterou definoval profesor Rothbard jako množství
peněz v ekonomice (v tomto případě v USA), které je dostupné pro okamžité použití ve směně.
Zdroj: Mises.org (2008): Economic Data [on-line], Ludwig von Mises Institute, 2008. [Citace
31.3.2008]. Dostupné z www: http://mises.org/content/nofed/chart.aspx?series=TMS.
- 154 -
Tabulky:
Tabulka 1: Vybrané zákony podstatně omezující majetková a vlastnická práva
schválené Kongresem v USA v letech 1933-1935
Rok
vydání
Anglický název zákona
1933
1933
1933
1933
1933
1933
1933
1933
1933
1933
1933
Agricultural Adjustment Act
National Industrial Recovery Act
Emergency Banking Relief Act
Banking Act of 1933
Federal Securities Act
Tennessee Valley Authority Act
Gold Repeal Joint Resolution
Farm Credit Act
Emergency Railroad Transport Act
Emergency Farm Mortgage Act
Home Owners Loan Corporation Act
Zákon o regulaci zemědělství
Zákon o národní obnově průmyslu
Zákon pro nouzovou podporu bank
Zákon o bankách 1933
Federální zákon a cenných papírech
Zákon o správě údolí řeky Tennessee
Rozhodnutí o zrušení vazby na zlato
Zákon o úvěrech pro farmáře
Nouzový zákon pro železniční dopravu
Nouzový zákon pro farmářské hypotéky
Zákon o společn. půjčujících vlastníkům domů
AAA
NIRA
EBRA
BA 1933
FSA
TVA
GRJR
FCA
ERTA
EFMA
HOLCA
1934
1934
1934
1934
Securities Exchange Act
Gold Reserve Act
Communications Act
Railway Labor Act
Zákon o burze cenných papírů
Zákon o zlatých rezervách
Zákon o komunikacích
Zákon o práci na železnici
SEA
GRA
CA
RLA
1935
1935
1935
1935
1935
1935
1935
1935
1935
Bituminous Coal Stabilization Act
Connaly ("hot oil") Act
Revenue Act of 1935
National Labor Relations Act
Social Security Act
Public Utilities Holding Company Act
Banking Act of 1935
Emergency Relief Appropriations Act
Farm Mortgage Moratorium Act
Stabilizační zákon o černém uhlí
Zákon o ropě
Zákon o příjmech 1935
Zákon o národních pracovních záležitostech
Zákon o sociálním zabezpečení
Zákon o holding. společn. ve veřejných službách
Zákon o bankách 1935
Zákon pro nouzovou dotační podporu
Zákon o moratoriu farmářských hypoték
BCSA
C-HO-A
RA
NLRA
SSA
PUHCA
BA 1935
ERAA
FMMA
Český název zákona
Zkratka
Zdroj: Higgs, R (2006): Politická ekonomie strachu, Liberální institut, 2006. Strana 75-76.
A vlastní úpravy.
- 155 -
Tabulka 2: Zhroucení akcie vídeňských bank na Vídeňské burze – 1873
Zdroj: Musílek, P. (2004): Analýza příčin a důsledků české finanční krize v 90. letech –
výzkumná studie [on-line], GAČR, Praha, 2004. Strana 46. [Citace 18.3.2008]. Dostupné
z www: http://nb.vse.cz/kbp/TEXT/Grant_krize_1a.pdf a vlastní úpravy.
Tabulka 3: Objemy zobchodovaných akcií v USA v letech 1890-1930 (kusy akcií)
Zdroj: Musílek, P. (2004): Analýza příčin a důsledků české finanční krize v 90. letech –
výzkumná studie [on-line], GAČR, Praha, 2004. Strana 51. [Citace 18.3.2008]. Dostupné
z www: http://nb.vse.cz/kbp/TEXT/Grant_krize_1a.pdf a vlastní úpravy.
- 156 -
Tabulka 4: Počet komerčních bank v USA v letech 1930-1933
Počet komerčních bank v USA v letech 1930-1933
rok
státní banky
národní
banky
člen FR banky
1068
982
835
709
7247
6800
6145
4897
1930
1931
1932
1933
nečlen FR banky
celkové
banky
všechny státní banky
15364
13872
11754
8601
16432
14854
12589
9310
23679
31654
18734
14207
Zdroj: Closed for the Holiday: The Bank Holiday of 1933 [on-line], Federal Reserve Bank
of
Boston.
Strana
10.
[Citace
25.3.2008].
Dostupný
z
www:
http://bosfed.org/about/pubs/closed.pdf a vlastní úpravy.
Tabulka 5: Výše aktiv v bilancích komerčních bank v USA, 1930-1933 (miliony USD)
Výše aktiv v bilancích komerčních bank v USA v letech 1930-1933 (miliony USD)
rok
1930
1931
1932
1933
národní
banky
státní banky
člen FR banky
28828
27430
22318
20813
nečlen FR banky
18521
17406
13538
12226
celkové
banky
všechny státní banky
16776
14181
10448
7412
35297
31587
23986
19638
64125
59017
46304
40451
Zdroj: Closed for the Holiday: The Bank Holiday of 1933 [on-line], Federal Reserve Bank
of
Boston.
Strana
6.
[Citace
31.3.2008].
http://bosfed.org/about/pubs/closed.pdf a vlastní úpravy.
- 157 -
Dostupný
z
www:
Tabulka 6: Vývoj nezaměstnanosti a reálných mezd v USA v letech 1929-1933
rok
kvartál
nezaměstnanost reálné mzdy
1929
4Q
5,7
100
1930
1930
1930
1930
1Q
2Q
3Q
4Q
7,8
6,6
7,1
10,7
102,2
103,6
105,5
105,7
1931
1931
1931
1931
1Q
2Q
3Q
4Q
14,3
14,6
16,3
18,4
108,8
111,6
112
110,4
1932
1932
1932
1932
1Q
2Q
3Q
4Q
20,4
23,7
26,7
23,7
112,1
110,1
107,4
106
1933
1Q
26,8
108,4
Zdroj: Šíma, J. (2000): Trh v čase a prostoru [on-line], Liberální institut, Praha, 2000.
Strana
84.
[Citace
31.3.2008].
Dostupné
z
www:
http://www.libinst.cz/etexts/sima_trhvcase.pdf.
Tabulka 7: Federální výdaje USA (v milionech USD a % HDP)
Rok
Federální výdaje (miliony USD)
Výdaje jako % HDP
1940
1946
1949-1960
9 482
55 022
rozdíl: 42 933
7,98
24,80
ne méně než 20,50
1973
1977
1979-1990
199 961
328 675
rozdíl: 1 026 086
28,80
30,20
2000
2002
2003-2007
1 458 451
1 655 491
rozdíl: 519844
29,70
31,60
Zdroj: Office of Management of Budget (http://www.whitehouse.gov) a vlastní výpočty.
- 158 -
Shrnutí (Summary)
The dilemma of money and state interventions, particularly monetary measure „Bank
holiday“ with its causes, tract and consequences, are so important and notable that I decided
to concentre on them in my diploma thesis. Subject of my work was supported by
complexions of Austrian economic theory, whose constitutive method is praxeology.
Praxeology is defined as a science of human action which is a set of logic implications of
universal formal facticity that people act. By this action they use valuable appliances to
achieve their objects. This behavior is relevant for each „normal person“, but also for central
bankers and policy actors too. Also from this point of view I analyzed American monetary
and fiscal policy, particularly in the 1920’s and 1930’s. I tried to find the existing economic
truth and to point out that political decisions and state interventions were not free-valuable
and endangered economical liberty.
Monetary policy in USA has great problems which are connected with inflation. The roots
of this inflationary policy could be discovered from establishment of Federal Reserve System
(FED). Also I described the economic situation in USA from the Civil war (1861-1865) until
the establishment of FED in 1913. Next part of my diploma thesis refers to „the America's
Golden 1920´s“, which were characterized by optimism of investors, spending of consumers –
mainly buying on credits – and increasing in economic prosperity. On the other side, the
economic situation in this time was influenced by strengthening of state interventions – „easy
money policy“ realized by FED and new fiscal interventions (for example in social system,
money area or foreign policy). This „monetary-fiscal“ mix was the fundamental cause of the
Great Crash on 24th October 1929. Starting point of crisis was stock exchange sifting which
was followed by credit, banking and also economic crisis. This economic crisis was one of the
greatest in history of Capitalism – Great Depression.
Great Depression, in the greatest appearance, lasted from 1929 to 1933. Great Depression
was permeated through exorbitant unemployment, sagging of production and distress millions
of people. In this time, it seemed that economic liberalism was a failure and there was no
theory explaining the duration of Great Depression. The problem of crisis consisted in praxis
rather than in theoretical aspects. Occurrence of this crises was caused by „monetary-fiscal“
intervention mix that I mentioned above. During Great Depression those interventions
reinforced what was typical for economic policy of president H. Hoover and than president F.
D. Roosevelt.
- 159 -
Economic policy of president Hoover was absolutely ineffective and let to deepening and
prolongation of crisis. President Hoover was advocate of strong state in economy and
supporter of inflation monetary policy. Human action became a centre of violence from the
government which did not want to recognize that the influence on American economy did not
manage, severally the regulation of banking sector. The worstest followed, because F. D.
Roosevelt got on bureau of president of USA in 1933.
Also, Roosevelt started his presidental function on 4th March 1933 and his first important
decision was monetary measure „Bank holiday“. President Roosevelt achieved to obtain a
confidence of American people and particularly „Bank holiday“ helped to him to validate this
confidence to realize lots of monetary and fiscal experiments. His complex of economicpolicy interventions was named „New Deal“ and about to „Bank Holiday“ was one of those
interventions. „New Deal“ was prepared by Roosevelt and was consulted by his closest
advisors („Brain trust“). Their proposals were „left-hand“ orientated, based on coordination to
Trade union and inflationary monetary policy of FED, and more, they tried to realize
„science-managed“ American economy. The economic policy of president Roosevelt was
absolutely ineffective, too costly and let to inhibition of private human action and also
economic liberty of people. Roosevelt strengthened power of state which did not help to
solute the consequences of Great Depression, but his policy were more painful and longer.
„Bank holiday“ was realized by decision of president Roosevelt on 6th March 1933. In this
time each bank was closed and depositors did not know what was with their money. From the
common meaning, „Bank holiday was relatively successful and with following bank reforms
from years 1933-1935 were important for future development of banking and financial sector.
On the other side I want to point out that it was triangular intervention which kept down
proprietorial rights and also kept down gains from exchange than it could be on free market.
From international point of view, „Bank holiday“ could be „pre-action“ for devaluation of
USD and for abandonment of gold standard. Devaluation of USD was actually realized on
31st January 1934. This fact connected with inflationary monetary policy let to worse
international relation and establishing of monetary blocks, each against each other and at the
end it finished in outbreak of II. World war.
The most important consequence of „Bank holiday“ was „Glass-Steagall Act 1933“ and
further bank reforms from years 1933-1935. „Glass-Steagall Act 1933“ constituted
fundamental chase for banking system and also monetary policy. Principal acts of this
banking law was establishment of „Federal Deposit Insurance Corporation“ – which was very
- 160 -
criticized as promoting „moral hazard“ and pressure on federal budget and disconnection of
commercial and investment banking. On the basis of „Glass-Steagall Act 1933“ was
established Federal Open Market Commission, which became part of FED and which could
go about monetary policy in USA after adopting „Banking Act 1935“. Also all bank reforms
1933-1935 were likely successful, but not comprehensive and connected with some negative
problems as „moral hazard“, unfavorable selection and loss of bank prestige. The most
significant implication connected with „Bank holiday“ (and all bank reforms by president
Roosevelt too) was „systematic uncertainty“, because of danger of proprietorial rights and
fear of people from future governmental decisions. Especially, the confidence of investors
was very weakened.
To summarize the government of F. D. Roosevelt and his „New Deal“, it is clear that this
economic policy was absolutely ineffective and let to longer and deeper crisis. The person of
Roosevelt is connected with lots of myths which is important to know. President Roosevelt
was not respected universally – his close friends had a fear from him, and his complex of state
interventions was not prosperous. His government was political and economical failure!
Finally „Bank holiday“ might be defined as triangular intervention, what stand for
suppressing free market powers and let to lower utility from exchange and human action.
Because of FED, which is source of inflation, business cycle and false investments of people,
„Bank holiday“ did not need to be realized if FED had not been in existence and so large state
interventions too. Also, the economic liberty of people was threatened – „Bank holiday“ was
based on proposition of government: „you did not get back your money“.
To complete this topic it is necessary to answer the question if USA must be gratefull to
president Hoover and president Roosevelt and their economic policy, and if FED is the correct
institution funcioning for flourish economy? Real truth also is that monetary and economic
policy of USA were responsible for realization monetary intervention „Bank holiday“ – with
all his consequences and by it they verified possibility to realize intervention experiment
dangering economic liberty of people. USA are gratefull to FED for breaking out of Great
Depression and identically USA are gratefull to presidents Hoover and Roosevelt for
prolonging and deepening of this economic crisis and above all the worst was that economic
liberty of people was disturbed.
Economic liberty of people is the most valuable attribute of human action which ensure
prosperous market conditions for long-term sustainable and flouring economic development
and also peaceable coexistence of people.
- 161 -
Klíčová slova (Key words)
monetární politika (monetary policy), FED – Federální reservní systém (Federal reserve
system), hospodářská politika (economic policy), bankovnictví (banking), kapitálové trhy
(capital markets), akcie (shares), veřejné výdaje (public expenditures), hospodářské dějiny
(economic history), zlatý standard (gold standard), lidské jednání (human action), praxologie
(praxeology), ekonomická svoboda (economic liberty)
JEL klasifikace (JEL classification)
B25 – Historical; Institutional; Evolutionary; Austrian, E – Macroeconomics and Monetary
Economics N2 – Financial Markets and Institutions, N1 – Macroeconomics and Monetary
Economics; Growth and Fluctuations, N40 – General, International, or Comparative
- 162 -
Centrum informačních a knihovnických služeb
KNIHOVNA VŠE
ZÁZNAM O DIPLOMOVÉ PRÁCI
AUTOR
NÁZEV DP
Zdeněk Pavlík
"Bankovní prázdniny" v rámci Velké Deprese, monetární politika FEDu a
hospodářská politika prezidentů Hoovera a Roosevelta
FAKULTA
Národohospodářská
OBOR
Hospodářská politika
ROK OBHAJOBY 2008
POČET STRAN
163
POČET PŘÍLOH 15
VEDOUCÍ DP
PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D.
ANOTACE
Diplomová práce vystihuje vývoj hospodářství v USA v souvislosti s vývojem
světovým a jeho vliv na jednu z nejtěžších krizí v kapitalistických dějinách, a to
z pohledu ekonomické teorie rakouské školy. Především popsuje vznik
Federálního reservního systému a zhodnocuje jeho politiku, včetně jejího vlivu na
hospodářský cyklus. Jakým způsobem se poté cyklický vývoj americké
ekonomiky promítl do finančního sektoru v USA ve 20. a 30. letech 20. století.
Dále popisuje vývoj finančních trhů, investorské prostředí a vliv monetární
politiky na chod celého hospodářství. Vystihuje vývoj Velké deprese, její příčiny,
průběh a důsledky, které se projevily ve finančním sektoru a bankovnictví a jakou
měrou se na intenzitě Velké deprese podílel Federální reservní systém. Objasňuje
vývoj hospodářské politiky prezidentů Hoovera a Franklina Delano Roosevelta,
s jejím vlivem na ekonomický, resp. finanční systém, a pokouší se analyzovat
tehdejší bankovní soustavu. Stěžejním bodem této práce jsou "Bankovní
prázdniny" jako monetární opatření, v rámci souboru hospodářsko-politických
opatření známé pod názvem "New Deal", realizované z rozhodnutí prezidenta
Roosevelta. Stalo se toto monetární opatření úspěšným a může být považováno za
východisko z krize? Práce dále vystihuje příčiny tohoto monetárního opatření, čím
bylo vyvoláno, jakou mělo strukturu, jak se projevovalo v oblasti finančních trhů a
zda bylo ekonomicky efektivní či zda způsobilo hospodářské problémy. Nakonec
poukazuje na důsledky „Bankovních prázdnin“, které se staly přínosným
ponaučením pro budoucnost v oblasti finančních trhů, ale také poukázaly na
hrozby, které s sebou mohou intervenční opatření nést, a zda je možné obávat se
podobné události v budoucnu? Závěrem nastiňuje diplomová práce obavu týkající
se ekonomické svobody lidí, jejich rozhodování a možnou paralelu se současností.
KLÍČOVÁ SLOVA
monetární politika (monetary policy), FED – Federální reservní systém (Federal
reserve system), hospodářská politika (economic policy), bankovnictví (banking),
kapitálové trhy (capital markets), akcie (shares), veřejné výdaje (public
expenditures), hospodářské dějiny (economic history), zlatý standard (gold
standard), lidské jednání (human action), praxologie (praxeology), ekonomická
svoboda (economic liberty)
MÍSTO ULOŽENÍ
- 163 -
SIGNATURA

zde

Transkript

Podobné dokumenty

zde - LEE

Dopady světové finanční krize na stabilitu finančního

(ČSVVJ), ustavená v roce 1998, sdružuje zájemce a stimuluje teoretick

Okolnosti vzniku centrální banky v USA

Stáhnout PDF

Hospodářská krize a Nový úděl

Obsah knihy v PDF