oslepeni vědou - Všechno je jinak

SKUTEČNOSTI,
KTERÉ SE NEMÁME DOZVĚDĚT
aneb
OSLEPENI VĚDOU
MATTHEW SILVERSTONE
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
Úvodem
Červ pochybnosti
Skutečným počátkem a semínkem, které ve mně zaselo myšlenku
napsat tuto knížku, byl kupodivu strom. Jsem si celkem jistý, že mám
minimálně průměrné znalosti o stromech, pokud bych se měl srovnávat
s ostatními obyvateli města. Dokážu některé stromy rozpoznávat, i
když moc takových není. Vím o nich, že na jaře se obalují listím a to že
na podzim opadává. Jsou však i takové stromy, které zůstávají zelené
po celý rok. Vím také, že se mi líbí postát pod velkými stromy a z
nějakého důvodu se k nim cítím být i přitahován, když se ocitnu v
místním parku. Mám stromy rád, ale kromě toho, že jsem na ně šplhal
ještě jako dítě, od těch časů už jsem o nich mnoho nepřemýšlel. Až do
jednoho dne. Do toho dne, kdy mi kdosi, ke komu jsem měl velký
respekt, náhodou poradil, abych šel a dotýkal se stromu, neboť by to
mohlo zlepšit moje zdraví.
Asi budete schopni si představit můj naprosto nedůvěřivý pohled. Byl
to zřejmě jeden z nejpodivnějších návrhů, který mi někdo dal - že bych
měl zajít do parku, postavit se ke stromu a dotýkat se ho. Už jen
pomyšlení na něco takového bylo pro mě směšné. Byl jsem si jistý, že
když jsem se už dříve dotýkal stromů - třeba když jsem po nich jako
dítě lezl, nikdy jsem nezaznamenal žádný tělesný účinek, který by to
na mě mělo mít - ať už pozitivní nebo negativní. Asi proto budete mít
pochopení, že jsem vůbec neměl v úmyslu realizovat návrh mého
přítele, abych v parku vypadal jako idiot, sklánějící se u stromu, abych
se pak třeba mohl cítit líp. Nebylo mi ani jasné, jak dlouho bych to měl
dělat: minutu, dvacet minut nebo snad nedej bože celou hodinu? A
kterého stromu bych se měl dotýkat? Velkého nebo malého? Nikdo mi
nepodal podrobnější návod.
Nebyl tedy žádný div, že se taková myšlenka u mě neujala, avšak byl
jsem krátce nato nesmírně překvapen, že se ten nápad zalíbil mému
devatenáctiletému synovi. A když jsem pak měl možnost sledovat
výsledky toho, jak se dotýkal stromu, úplně to změnilo mé názory a
skutečně to otevřelo mé oči úplně novému světu. Začal jsem o tom
přemýšlet takto: jestliže nás dokáží ovlivnit stromy, co to pak
znamená? Důsledky se zdály být nedozírné - zaujalo mě to natolik, že
jsem začal chtít pátrat dál a zjistit, jaké vědecké důkazy by se za tím
2
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
mohly skrývat.
Pohnul jsem se ale příliš rychle dopředu a ještě jsem vám neřekl, co se
přihodilo mému synovi toho osudného dne. Abych ten dlouhý příběh co
nejvíc zkrátil, musím vám prozradit, že můj syn trpěl těžkou chronickou
únavou. Ovšem než takto onemocněl, patřil mezi příkladné studenty a
velice rád hrál fotbal. Když onemocněl, snažili jsme se jako rodiče
zkoušet všechny dostupné způsoby klasické léčby, kterých je ale v
případě chronické únavy jen velmi málo - většina z těchto cest nakonec
stejně vede k psychiatrovi. Protože ale jak můj bratr, tak i můj otec
působí jako profesoři psychiatrie, věděl jsem už, že zde se nedá najít
nějaké řešení: chronická únava je fyzický problém - nikoliv duševní. Co
jsme tedy mohli ztratit, když jsme se obrátili na „šarlatánství“ jako na
metodu léčení?
Do této pozice jsme byli postaveni, když nám lékaři i lidé praktikující
komplementární medicínu sdělovali, že už vyčerpali své možnosti a že
neví o ničem dalším, co by se ještě dalo zkusit. Byla to vlastně moje
žena, která navrhla, abychom vyzkoušeli třeba i „bláznivé“ nápady,
protože už není co ztratit. Pamatuji si na tu naši diskuzi velmi živě.
Seděli jsme tehdy v kuchyni u stolu, cítili neuvěřitelnou depresi, když
jsem se otočil na přítele vedle mě a řekl jsem mu: „Sleduj, jak hluboko
jsme se už potopili - skutečně se už hodláme obrátit i na léčitele.“
Při této příležitosti musím konstatovat jednu věc: ženy se zdají být
mnohem otevřenější, co se týká nových myšlenek, než muži. Nejsem si
jistý, jestli bych byl dostatečně odvážným na to, aby vyhledával pomoc
prostřednictvím nějakých extrémně alternativních nápadů, ale vypadá
to, že ženy mívají k něčemu podobnému mnohem větší sklony. Chvála
jim! Jakkoliv podivné a nádherné věci udělal léčitel Lloyd Geddes, není
podstatné pro tuto knížku - tím důležitým, co chci dát všem na vědomí,
je skutečnost, že mému synovi se začalo dařit čím dál tím víc lépe a byl
s pomocí Lloyda během šesti měsíců zcela vyléčen! Už po třech
měsících léčby se stav mého syna zlepšil natolik, že s námi mohl
telefonovat. Zatím jsme ale byli ještě ve stádiu, kdy nebylo možné s
ním pobývat v jedné místnosti, neboť mu to odebíralo příliš mnoho
energie. Řekli jsme si, že by možná bylo vhodné si pronajmout na
týden chaloupku na vesnici v Norfolku, kde by mohl náš syn posedávat
venku na zahradě (v blízkosti našeho bytu v Londýně totiž žádná
zahrada nebyla) a to by třeba mohlo napomoci k jeho zotavení.
3
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
Zřejmě jste už uhádli, že v té zahrádce na vesnici se nacházel strom.
Byl to jen obyčejný starý strom. Nezdál se mi být nijak zvlášť zajímavý.
Jednoho rána jsem ale sledoval svého syna, jak oblečen pouze v
županu, přistupuje ke stromu a pak se jej dotýká. Všichni jsme byli u
toho, když nám Lloyd vysvětloval, že dotýkání stromů je velmi
prospěšné, ale vypadá to, že můj syn byl pouze jediný, kdo uvěřil, že
na tom něco je. A tak jsem jej pozoroval asi pět minut malým oknem v
kuchyňce naší pronajaté chaloupky. Pak toho náhle nechal a kráčel zpět
ke stavení; nic víc se neudálo.
V té chvíli, přestože jsme byli spolu jen my dva v pronajaté chaloupce,
nebylo ještě mému synovi natolik dobře, aby se mnou mohl vést
rozhovory. Takže jsem se jej nemohl zeptat za prvé, proč udělal
takovou věc a za druhé, když už ji udělal, zda to na něj mělo nějaký
účinek. Během onoho týdne jsem jej mohl takto zpozorovat jen jednou;
nikdy pak už nevyšel k tomu stromu ani do jeho blízkosti. Pomyslel
jsem si tedy, že na té myšlence asi není nic významného. Jak moc jsem
se tehdy ale mýlil!
Od této události neuběhly ještě ani dva měsíce a mému synu se začalo
dařit natolik lépe, že s námi začal hovořit. Vzpomněl jsem tedy onen
týden našeho pobytu na vesnici a to, že jsem jej zahlédl, jak se dotýká
toho stromu. Zeptal jsem se jej na to a on mi odpověděl, že se tehdy
musel přestat dotýkat stromu, neboť to v něm vyvolalo doslova
fyzickou nevolnost. Dříve bych něco takového pominul jako psychickou
záležitost, která musela mít svou příčinu pouze v jeho hlavě, ale teď
tato prostá skutečnost po sobě zanechala vlezlé pochyby. Léčitelova
léčba způsobila mému synovi nevolnost pouze jednou: bylo to tehdy,
když se soustředil na jeho játra. Bylo to ještě v době, kdy se zotavoval
a proto léčitel postupoval velmi jemně; náhodně ale „naťukl“ jeho játra
a to způsobilo pocity nevolnosti. Napadlo mě tedy: co když i ten velký
strom ve skutečnosti „proklepl“ synova játra stejným způsobem, jako
léčitel? Bylo by možné, že by strom mohl nějakým způsobem
ovlivňovat naši tělesnou kondici? Musel jsem se dozvědět více a paní
Štěstěna přitom stála na mé straně.
Paní Štěstěna se v tomto případě projevila tím, že žiji velmi blízko
jedné z největších knihoven na světě - the British Library. Mám to k ní
necelých deset minut pěšky. A když se ze mě stal pečovatel na plný
úvazek, musel jsem se vzdát svého zaměstnání a to znamenalo, že
jsem měl k dispozici dostatek času, abych si mohl zaskočit i do
4
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
knihovny - a to tak často, jak jsem chtěl. Netrvalo mi to nijak dlouho,
abych zjistil, že ještě nic seriózního nebylo napsáno o „objímání
stromů“. Pouze se ukázalo, že šlo pouze o nápad pocházející z 60.let
minulého století a bylo to spojováno s užíváním LSD. Když lidé brali
tuto drogu, vypadalo to, že stimuluje oblast v mozku, jež jim umožňuje
pozorovat množství různých barev, vyzařujících ze stromů nebo rostlin,
ale to bylo asi všechno. A tak jsem začal pátrat i v jiných odděleních
knihovny a zadával jsem do vyhledávacího systému různá podivná
hesla, abych uviděl, co se stane. Zajímalo mě, zda existovaly studie o
stromech a jejich chování, které by mohly být relevantní mým
zadáním.
Říci, že moje průzkumná cesta mě dovedla na místa, o jejichž existenci
jsem nic netušil, je zatím pouze poznámka na okraj, bude to však
patrné z následujících kapitol. Jak můj průzkum pokračoval, vytvořil
jsem si jedno základní pravidlo: že všechny moje poznatky musí
pocházet z medicínských a vědeckých studií, nikoliv z názorů nebo
klepů, ale z opravdových vědeckých podkladů. To ale neměl být
problém, protože existují milióny dostupných dokumentů z výzkumu, z
nichž jsem vybíral. Už jen pročítání odkazů jednoho článku mě vždy
dovedlo k dalším poznatkům. Já jsem však nedělal žádné závěry nad
každým jednotlivým experimentem, jak mívají ve zvyku vědci. Neříkal
jsem si třeba, že rozsah experimentu je příliš malý, aby jeho výsledky
byly věrohodné. Díval jsem se na to tak, že když experiment proběhl a
deset lidí z deseti se vyléčilo, pak je experiment průkazný; nepřikláněl
jsem se k tomu, že takový výzkum by měl být ignorován jen proto, že
v něm bylo zapojeno pouze deset lidí. Také jsem nezavrhoval výzkumy
prováděné před více než dvaceti nebo třiceti lety, jak se dnes často
děje. Ve skutečnosti vyžaduji jen to, aby zkoumaná práce byla
prováděna vědci z oblasti výzkumu a jen taková fakta jsem se rozhodl
publikovat.
Nejvíce podivným se však ukázalo, jak předpojaté bývají názory vědy
ze Západu proti jiným kulturám. Proč by měli mít západní vědci nějaký
monopol na pravdu? Studie provedená třeba v Rusku zkušenými vědci
v 70. letech minulého století by měla být stejně akceptovatelná, jako
obdobné studie na Západě. Je ale velmi smutné konstatovat něco
opačného a jak budete mít možnost se dočíst v této knížce, bývá
docela obvyklé, že takové věci se stávají i mezi vědci ve výzkumu.
Většina směrodatných prací, prováděných ruskými fyziky - držiteli
Nobelovy ceny, kteří zkoumali účinky elektromagnetických polí na
5
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
lidský organismus, byly kompletně odmítnuty jako nepřesné a staly se
už navždy
ignorovány. Pouze v Rusku ale třeba došlo k zákazu
mikrovlnných trub, když se poprvé dostaly na trh. Co už tehdy Rusové
věděli a my ne? Poku jde o věc, která může ohrozit mé zdraví,
domnívám se, že mám právo to vědět.
Jedním z mých největších zklamání byl nedostatečný pokrok,
projevující se ve vědeckých studiích za posledních sto let. Když jsem
začal shromažďovat podklady pro tuto knížku, očekával jsem, že by
věda mohla fungovat na principu proměny, kdy jedna oblast vědy
pomáhá budovat jiné oblasti, takže každý její dílek vede k pokroku ve
vědění, protože jsou na společné cestě. V mnoha případech se nic
takového ale nestává. Skutečnost byla taková, že jsem studoval
vědecké zprávy, napsané v průběhu posledních let, které pouze
replikovaly dokumenty sepsané už před padesáti lety. Proč by něco
takového mělo být nezbytné? Proč opakovat stejný výzkum?
Abych uvedl jednoduchý příklad, mnoho lidí dnes věří, že některé druhy
rakoviny, jako je třeba rakovina pankreasu, jsou ve skutečnosti
vyvolávány viry. Jeden z druhů léčby vychází z toho, že lze určit tzv.
frekvenci viru a ten pak doslova odstřelit tím, že bude ozářen shodnou
frekvencí - virus pak skutečně exploduje a zmizí. To ale ve skutečnosti
není vůbec nová myšlenka, ale byla poprvé publikována už v roce
1935. To jen zvýrazňuje má zjištění, ke kterým jsem docházel během
studování podkladů pro svou knížku. Jde tu o to, že existuje mnoho
důležitých objevů, které byly ve své době naprosto ignorovány a
pomíjeny. A až teprve dnes, v roce 2011, začali vědci léčit rakovinu
slinivky s pomocí ultrazvukových vln a využívají vibraci, která je
schopná zničit rakovinové buňky - a přitom jde o úplně stejný princip,
který byl objeven už přibližně před osmdesáti lety. Kdyby vědci nebyli
tak omezeni dogmaty, egem nebo politikou, možná už bychom měli k
dispozici léčbu pro určité druhy rakoviny a mnoho životů by tak možná
bylo zachráněno.
Nejlepším způsobem, jak pochopit, proč se něco podobného odehrává,
je rozbor vědeckého průmyslu jako celku, abychom poznali, jak bývá
výzkum financovaný, kdo dostává finanční granty a jak jsou jednotlivá
zadání pro výzkum vybírána. Také potřebujeme vypátrat, které
vědecké dokumenty bývají publikovány, kdo jsou lidé, kteří na ně píší
odborné recenze a jaké bývají dopady výzkumu, když se jeho výsledky
dostanou do oběhu. Abychom pochopili poměry mezi vědeckou
6
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
komunitou, asi by bylo nejlépe přijmout konstatování, že moc má v
rukou jen několik málo jedinců. Proč by jinak byla sedmdesát let
ignorována revoluční léčba rakoviny nebo proč by metoda zvyšování
výnosů obilí s využitím magnetického a zvukového vlnění byla
pomíjena jako nesmysl?
Posledním významným představitelem medicíny, který skutečně
vystoupil proti jejím reprezentantům byl Culpeper, který žil už velmi
dávno: 1616-1674. Nikdo další se od té doby už neodvážil vystoupit
proti medicínské profesi. Jeho životní příběh je fascinující. Musel čelit
radě, jejíž členové se pokoušeli blokovat jeho znalosti a vytlačili jej na
okraj společnosti, kde se musel starat o chudé, kteří neměli na to, aby
mu zaplatili. Byl něco jako Robin Hood mezi lékaři, překládal latinské
texty do srozumitelné angličtiny a učil své pacienty, jak chodit do lesa,
sbírat léčivé byliny, které by je mohly vyléčit. Tehdy to byla bezplatná
alternativa místo navštěvování lékaře, poskytujícího stejný servis,
avšak prostřednictvím latinské terminologie. V jednom ze svých mnoha
komentářů Culpeper napsal:
„Toto není nijak potěšitelné a pro mě je to mnohem méně
lukrativní. Radil jsem se se dvěma mými bratry, DR.
ROZUMNÝM a DR. ZKUŠENÝM a vydal se na pouť, abych
navštívil svou matku PŘÍRODU. S pomocí jejich rad a společně s
podporou DR. VYTRVALÉHO jsem nakonec získal svou touhu; a
přestože mě varoval DR. ČESTNÝ, v této době neznámý muž,
abych to nezveřejňoval světu, udělal jsem to“.
Knížka, o které je v uvedeném citátu řeč, se jmenuje Anglický lékař
(The English Physician) a na svět přišla kvůli tomu, že Culpeper
považoval medicínský establishment za nepoctivý. Culpeper byl sice
uznán novicem v lékařském stavu, ale protože jeho učitel utekl i s jeho
penězi, nebyl schopen dokončit svá studia a stát se uznávaným
lékařem. V kontextu medicínské politiky z té doby se Culpeper rozhodl
nepokračovat ve svých studiích, ale dát dohromady opozici proti
reprezentantům medicíny.
Aby se člověk v té době mohl stát lékařem, bylo nezbytné se naučit
latině. Všechny léky byly katalogizovány jen prostřednictvím jejich
latinských definic - angličtina byla opomíjena. Aby bylo možné
předepsat správný lék, bylo potřeba použít jeho latinský název, což ale
nebylo dostupné běžným lidem. Culpeper to pociťoval jako
7
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
nespravedlnost a rozhodl se proto sepsat knihu neobsahující žádné
latinské výrazy, takže by prostí lidé o sebe mohli pečovat i nezávisle na
lékařích. Co je však ještě důležitější, Culpeper se rozhodl svou knihu
zaplnit léčivými bylinami, které byly snadno místně dostupné, takže už
více nebylo nutné chodit k lékaři a platit mu za léčbu mnoho peněz. Teď
už bylo možné vyjít na zahradu nebo do lesa a prostě jen nasbírat
byliny, které pomohly vyléčit konkrétní nemoc. Culpeper začal být
označován za „prvního bylinkáře“, což by ale mohlo být urážkou pro
mnoho lidí v Indii, Asii, Africe, Jižní Americe i některých částech
Severní Ameriky, neboť ti také praktikovali medicínu založenou na
bylinách - a to dokonce už celé tisíce let před zveřejněním Culpeperovy
knížky.
Smutné je to, že Culpeperovy myšlenky byly zjevně zastíněny
působením dnešního farmaceutického průmyslu. Nevím proč, ale když
třeba kráčím kolem obchodu s čínskou medicínou, bývám sám velmi
odmítavý k představě, že cokoliv, co zde prodávají, by mi mohlo
prospět. A stejný impuls se u mě dostaví, když jdu třeba kolem
obchodu s bylinkami - nikdy bych nepřistoupil na myšlenku vejít
dovnitř a koupit si tam jakékoliv zboží. Co mě přimělo takto smýšlet?
Proč si myslím, že byliny nemohou účinkovat stejně jako léky vyrobené
farmaceutickými společnostmi na západě? Domnívám se, že jsem se
nechal ovlivnit médii, která se nás nepřetržitě pokouší přesvědčovat, že
nejlepší je západní věda, že bychom vždy měli věřit svému lékaři a
výrobcům léků, protože ti jsou tu od toho, aby pro nás udělali to
nejlepší. Jak slepý to vlastně jsem!
Jsem si docela jistý, že většina lidí, kteří budou číst tyto řádky, by ani
nepomyslela na to, že by se mohli obrátit se svými zdravotními
potížemi na bylinkáře. A kdybyste si udělali na ulici malou anketu a
ptali se lidí, komu by dali přednost, aby je léčil, zda bylinkář nebo
lékař, většina lidí by odpovídala, že by to měl být lékař. Lidé si ale
neuvědomují, že v náplni práce lékaře je předepisování léků - a to i
takových, které mívají často původ v rostlinách. Třeba dva historicky
velmi oblíbené léky - aspirin a chinin - pochází z kůry stromů. Většina
výrobců léků se i dnes poohlíží po rostlinách, aby mohli objevovat nové
generace léků, které budou mít co nejlepší vlastnosti pro léčbu nemocí.
Kdyby ovšem tito výrobci už před mnoha lety čerpali vědomosti z
knížek dávných bylinkářů, velmi rychle by objevili, že zde mají k
dispozici velmi mnoho odpovědí na to, co hledají. Tím největším
problémem, kterému musí čelit výrobci léků, je to, jak syntetizovat
8
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
účinné látky z rostlin, aby je mohli napodobovat ve formě tablet.
Neměli by totiž žádný zisk, pokud by pouze doporučovali pacientům,
které rostlinné přípravky mají užívat - byť by jejich léčivé účinky byly
stejné.
Jedním z příkladů, který bych tu rád uvedl, abych zdůraznil tento jev, je
rostlina pryšec (Phyllanthus niruri) neboli „lamač kamenů“. Tato
rostlina byla testována mj. v rámci vědeckého experimentu a prokázala
se její schopnost léčit žlučové kameny až u 95% pacientů. Mohli byste
proto usuzovat, že lékaři by mohli doporučovat tento lék pacientům s
tím, že pouhé pití čaje z této rostliny je zbaví potíží už v průběhu dvou
týdnů. Smutné je, že se nic takového nestává; lékaři dávají přednost
tomu, aby pacient buď užíval léky, které neúčinkují zrovna nejlíp nebo
ještě častěji doporučují operaci. A to není ani citlivá léčba, ani
ekonomický přístup.
Proč vlastně nenajdeme na každé rušné ulici bylinkáře, kteří by
prodávali rostlinky podle všech možných rozpisů a které léčí nemoci? A
proč teprve až v poslední době jsme schopni nakupovat bylinné
doplňky ve specializovaných obchodech? Ve většině velkých měst už
dnes můžeme stále častěji narazit na prodejny čínských bylin, ale tyto
produkty jsou založeny spíše na čínské, než na anglické medicíně bylin.
Rostliny a stromy dostupné Číňanům jsou hodně odlišné od těch, které
máme k dispozici v Evropě. Proč je ale v Anglii tak málo obchodů s
léčivými bylinami, které by pocházely z místního prostředí?
Přesvědčení, že byliny z volné přírody vás mohou vyléčit, se stalo
častěji přijímané až v nedávné době. Pro mnoho miliónů lidí v celém
světě má stále svou platnost, avšak ze strany západní medicíny je
názor, že by byliny mohly být řešením pro nemoci, neustále
zesměšňován. To je velmi ironické, neboť většina léků bývá chemicky
odvozena z rostlin - z těch samých, na které se Culpeper odkazoval už
v roce 1652.
Než jsem začal psát tuto knížku, nestalo se mi nikdy, že bych měl pocit,
že by mé zavrhování bylinkářství a moje víra ve farmaceutické výrobky
byly špatné. Proč bych měl o něčem pochybovat, když mě vedli k tomu,
abych věřil, že je to pravda? Západní medicína se svými dvojitě slepými
studiemi a se svými oponenturami, byla zjevně pro vědu tou nejlepší
cestou k pokroku a mohla z ní vzejít pouze pravda a hodnotná věda. Je
smutné, že nic podobného jsem nenacházel. Ano, došlo k rozvoji
9
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
hodnotné vědy, ale stejně tak se vynořila i špatná věda s
promarněnými roky práce - například v podobě opakovaných studií
nebo nevyužitých příležitostí. Velmi nerad to říkám, ale milióny lidských
životů by mohly být zachráněny, pokud by vědci byli otevření novým
myšlenkám a neuzavírali se na svých pozicích, stejně jak to prováděli
už v historii v roce 1652.
Během mého bádání v rámci psaní této knížky, jsem prošel desítky tisíc
vědeckých dokumentů. A jak jsem uvedl výše, jedním ze stále se
opakujících témat se ukazuje být to, že vědecké studie, které byly
prováděny před dobou delší než třicet let, bývají jen vzácně brány jako
věrohodné. Mohlo by to být také kvůli jejich horší dostupnosti, neboť je
často obtížné se dostat k dávno publikovaným dokladům nebo ke
knížkám, které se nesnadno hledají. Online dostupné bývají především
jen materiály, které byly publikovány v posledních dvaceti letech.
Pokud se ocitnete v roli vědce, který si vybírá novou oblast svého
výzkumu a chce pátrat, zda už se podobným směrem dříve někdo
neubíral, jediný průzkum, který se provádí, bývá online a výjimku tvoří
jen případy, kdy je mu dostupná nějaká rozsáhlá knihovna. Tyto
podmínky mohou značně omezovat úroveň nového zkoumání a vědec
se nemusí vůbec dozvědět, zda byla podobná studie někdy v historii
prováděna. Také si myslím, že bývá běžnou praxí se neohlížet na studie
starší než čtyřicet let a že panuje víra o tom, že jen důležité věci jsou
předkládány v dnešních učebnicích. Jedná se o naprosto zavádějící
náhled a mě se podařilo zjistit, že velmi mnoho ztracené vědy se
nachází v knížkách napsaných docela dávno (třeba kolem roku 1910) a
zdá se, že tyto byly už úplně zapomenuty.
Dalším častým problémem ve výzkumu bývá to, že věda se stala až
neuvěřitelně specializovanou. Vědci se výzkumu věnují ve svých
specializovaných oblastech, účastní se konferencí, odborně zaměřených
na jejich práci nebo čtou magazíny, rozebírající jejich problematiku a
toto se stává stále drobnější součástí celkového výzkumu. Jen velmi
zřídka je možné pozorovat, že by naprosto odlišná část vědy překročila
své hranice a probudila nové ideje v jiných specializovaných oblastech.
Nesetkal jsem se se žádným vědeckým dokumentem o zvířatech, který
by se odkazoval na biologii rostlin nebo nějaký jiný obor - což je
tragédie, jak se můžete blíže dozvědět v dalších kapitolách. Chemici a
fyzikové si nebývají zrovna blízcí a totéž platívá o biolozích a
biochemicích. Mělo by to být ale jinak. Mimo svá akademická a na vědě
založená témata se fyzikové zdají být otevřenější změnám než jiní
10
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
specialisté. To ale nebývá případ biochemie nebo medicíny, kde názory
staré více než století byly přijaty západní medicínou až nedávno.
Jedním z takovýchto příkladů může být objev účinků elektrické
stimulace na léčbu kostí, který byl popsán v roce 1812 Dr. Johnem
Birchem z nemocnice sv.Tomáše v Londýně. Tehdy byly prováděny
experimenty s elektrickými šoky při léčbě holenní kosti. Tento objev byl
znovu potvrzen v roce 1860 Dr. Arthurem Garrattem z Bostonu, který
zaznamenal ve své učebnici elektroterapie, že v několika případech,
kdy potřeboval tuto metodu uplatnit, nikdy neselhala. Elektroléčba
ovšem nebyla moderní medicinou využívána až do 80. let min.stol a
ještě ani dnes stále není bezvýhradně akceptována a využívána v rámci
primární léčby. Dvě stě let uplynulo od doby, kdy tato metoda byla
objevena - co dalšího možná ještě zůstalo nepovšimnuto?
Jedna z knížek, které jsem o tom přečetl, se jmenuje The Body Electric
a napsal ji Dr Robert Becker, americký chirurg a ortoped. Tato knížka
obsahuje velké množství užitečných informací o všeobecném stavu
lékařské vědy a mám v úmyslu doslovně citovat konečný odstavec této
knížky o 347 stranách, která je plná lékařských dat a vědeckých
experimentů, popisujících regeneraci a používání elektrické stimulace.
Je to knížka, která vás přiměje se posadit a s napětím číst o
fascinujících a základy přestavujících experimentech, které Dr. Becker
prováděl, aby prokázal skutečnost, že lidské tělo má schopnost
regenerace a náhrady poškozené tkáně, podobající se mlokovi. O něm
je nám známo, že mu dorůstají končetiny, které byly odňaty. Dr. Becker
nám svým přístupem k vědě vydláždil cestu k významným objevům v
rozvoji vědy a díky němu máme nyní k dispozici zařízení, stimulující
růst poškozené srdeční tkáně, využívající elektromagnetické pole. Toto
je ale jeho depresivní závěr:
„Podstoupil jsem nesnáze spojené s detailním přezkoumáním
mé zkušenosti ze dvou důvodů. Předně o tom chci lidem říci,
protože mě to velmi zneklidňuje. A co je ještě důležitější, chci
aby se široká veřejnost dozvěděla, že věda nejde po cestě, o
které čteme v novinách nebo odborných časopisech; chci aby
lidé pochopili, že není radno automaticky přijímat prohlášení
vědců, neboť ta bývají až příliš často zneužívaná a zavádějící.
Chtěl bych, aby naši občané - laici stejně jako badatelé prosazovali změnu ve způsobu, jak je výzkum spravován. Kvůli
způsobu, jakým je výzkum dnes financován a vyhodnocován, se
11
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
dozvídáme stále větší množství informací o stále menších
oblastech a věda se nám stává nepřítelem, namísto aby nám
byla blízkou“.
Tento úryvek byl napsán v roce 1985 a podle toho, co se mi podařilo
zjistit, se změnilo jen velmi málo. V úvodu své knížky Dr. Becker
vysvětluje, že jeho původním zaměřením byla biochemie a domnívá se
o ní, že zmařila rozvoj alternativních směrů. Pokud jakékoliv jiné
prostředky nezapadají do chemického konceptu - třebaže by byly
účinné - budou odsunuty jako pseudovědecké nebo vyloženě podvodné.
Pokud chcete poznat učebnicový příklad tohoto přístupu, stačí když se
podíváte na homeopatický průmysl, který sice dává výsledky, avšak je
založen na chemii, která biochemikům nedává smysl. V následujících
kapitolách se pokusím doložit, že vědecké principy homeopatické
medicíny byly naprosto nepochopeny - a to jak tradičními, tak i
homeopatickými vědci.
Jednou z vhodných oblastí vědy, které by bylo potřeba znovu
přehodnotit, je sezónní emoční porucha (seasonal affective disorder SAD), při které postižení zaznamenávají příznaky deprese v různých
obdobích během roku. Obvykle se to projevuje tak, že si nemocný plně
uvědomuje, že v zamračených dnech není rozhodně tak šťastný jako ve
skvělých slunečných dnech. Když je obloha tmavá a na nás dopadá
méně světla, dalo by se odhadovat, že se mnoho lidí bude cítit v
depresi. Jde ale ve skutečnosti o klinickou depresi nebo se pouze cítíme
trochu na dně nebo o něco víc lítostiví? A pokud ano, tak proč? Co se to
děje v těchto zamračených dnech, že se tak mění vaše emoce?
Odpověď je tak zjevná, že by vlastně měla být v obecném povědomí a
selhání vědy při vysvětlení tohoto prostého fenoménu je popsáno v
hlavní části této knížky. Čím je světlo kromě energie a co naše tělo
potřebuje ke svému zachování - energii? Tradiční věda naznačuje, že
člověk získává svou energii pouze ze stravy, ale to se zdá být zjevně
chybné. Nezdá se být absurdním předpokládat, že naše těla si
nemohou opatřit volnou energii? Dovolil bych si polemizovat a
navrhnout vysvětlení, že naše těla jasně rozeznávají takový stav a
vyvinula se tak, že dokážeme absorbovat energii ze světla. U rostlin je
něco takového zjevné a jak se dočtete v pozdějších kapitolách, pokud
to umí rostliny, je pravděpodobné, že zvířata a lidé to dokáží též.
Jak můžeme prokázat tuto prostou ideu? Navrhoval bych, abychom
12
Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU
prostě zašli k lékaři a nechali si naši energetickou hladinu změřit. Ale
zadržte ještě na moment - žádné lékařské vyšetření ke zjišťování
tělesné energie neexistuje. Kdybyste kvůli tomu šli za svým lékařem,
pouze by na vás asi nepřítomně pohlédl. Jak se ukazuje, tak věda celou
tuto oblast výzkumu dosud ignoruje. A tak dokud věda nezačne u
správného konce, výzkum sezónní emoční poruchy zůstane na
psychiatrech, kteří ovšem hledají své odpovědi na úplně špatných
místech.
Víme toho velmi hodně o lékařské biologii - o oborech jako je genetický
kód, nervový systém, krev, činnost svalstva, dýchání nebo o dalších
pozorovatelných aspektech biologie. Avšak nerozumíme prakticky
ničemu o hladu, žízni, spánku, růstu nebo uzdravování. Nevíme skoro
nic o způsobu, jak tělo řídí svou metabolickou aktivitu v cyklech
sladěných se Zemí, Měsícem nebo Sluncem. Také nevíme prakticky nic
o vědomí, rozhodování, paměti, emocích, tvořivosti, učení nebo
charakteru. Mechanistické chemické obory nejsou schopny nikdy najít
odpovědi na taková témata, proto musíme rozvinout jiné vědní obory,
které by nám pomohly je pochopit - jestliže ale zůstaneme připoutaní k
biochemii, nikdy nenalezneme vysvětlení na všechny tyto oblasti.
V této chvíli se nacházíme ve slepé ulici vědy. Vědci nám předkládají
pouhé útržky vědomostí, které nám nemohou poskytnout kompletní
vizuální obraz o tom, jak se věci mají a jak se vzájemně ovlivňují. Jsme
jako zaseknutí. Potřebujeme udělat krok zpět, osvobodit svou mysl od
toho, co nám řekli. Potřebujeme se podívat na vědu kolem nás,
abychom získali obrázek, který je celý a kompletní. Abychom osvobodili
své instinkty, potřebujeme použít svůj vlastní obyčejný rozum.
Potřebujeme jít zpět na začátek, protože musíme rozmotat to, o čem si
myslíme, že už víme a pak dál budovat na tomto vědění a vidět život
nanovo.
Přeložil VaP
Tento text je díky laskavému souhlasu M. Silverstoneho volně šiřitelný, avšak nesmí být
využíván ke komerčním účelům.
Originál českého překladu je na adrese www.czo-vp.webnode.cz, původní anglické znění
na www.blindedbyscience.co.uk.
13