Aspirované souhlásky v čínštině a v angličtině

Aspirované souhlásky v čínštině a v angličtině
Hana Třísková, Orientální ústav AV ČR
5. výroční česko-slovenská sinologická konference, FF MU Brno, 4. – 5. listopadu 2011
(verze odevzdaná Táně Dluhošové 8. 9. 2011)
Úvod
Cizinci studující čínštinu jsou rodilými mluvčími mnoha různých jazyků. Jejich mateřštiny si
pro utvoření fonologického kontrastu u závěrových souhlásek vybírají z „nabídky“ tří
hlavních možností (znělá, neznělá, aspirovaná) různé kategorie. Tyto kategorie se realizují
jazyka od jazyka různými fonetickými způsoby: např. znělé fonémy /b/, /d/, // v iniciální
pozici ve slově se v češtině vyslovují jako plně znělé (např. ve slovech bota, dudek, guma),
kdežto v angličtině jako částečně znělé nebo zcela neznělé (např. ve slovech beat, dog, good).
Tyto skutečnosti se promítají do problémů při studiu cizího jazyka: studenti s různým
jazykovým pozadím často vnímají, vyhodnocují a napodobují hlásky cizího jazyka chybně.
Lze se setkat s rozmanitými typy chyb – ať už v percepci, nebo v produkci řeči. Má-li tyto
chyby pedagog napravit, je důležité znát jejich zdroje. Náš článek se pokusí srovnat situaci ve
třech jazycích, jejichž souhláskový systém je odlišně postaven: ve studovaném jazyce –
čínštině, v mateřském jazyce čtenářů tohoto článku – češtině (resp. slovenštině), a v běžně
známém cizím jazyce – angličtině. Nejprve se budeme obecně zabývat fonetickou povahou
aspirace (jakým způsobem vzniká efekt aspirace, jak se aspirované souhlásky fyzicky liší od
neaspirovaných). K tomu budeme potřebovat parametr zvaný „nástup hlasivkového tónu“
(VOT). Poté budeme zkoumat fonologické využití aspirace, znělosti a neznělosti v různých
jazycích. Budeme zjišťovat, zdali se dá aspirovanost, znělost a neznělost jednotně vymezit pro
všechny jazyky. Nakonec probereme důsledky zjištěných faktů pro výuku čínštiny, resp. pro
výuku cizích jazyků obecně.
Vzhledem k tomu, že některé fonetické termíny užívané v textu („afrikáta“, „desonorizace“,
„fonace“ apod.) nemusí být běžné známé, na konec článku je připojen malý terminologický
slovníček.
1
Aspirované souhlásky
Čínština oplývá bohatstvím aspirovaných (přídechových) souhlásek; kontrast aspirovanosti je
páteří čínského souhláskového systému. Jednak zde nalézáme tři aspirované závěrové
souhlásky: /p/, /t/, /k/ (výslovnost: [ph], [th], [kh]). Dále jsou tu tři aspirované polozávěrové
souhlásky: /c/, /ch/, /q/ (výslovnost: [tsh], [t
h], [th]). Závěrové souhlásky se cizím slovem
nazývají okluzivy. Polozávěrové se nazývají afrikáty. Níže budeme těchto termínů užívat.
Čeština ani slovenština aspirované souhlásky nemají. Páteří souhláskového systému zde není
kontrast aspirovanosti, nýbrž kontrast znělosti (/b/ – /p/, /d/ – /t/ atd.). Není proto divu, že
našim studentům dělávají čínské aspiráty potíže. Jednak mohou mít problémy s jejich
výslovností (např. intenzitu aspirace přehánějí a – v duchu české transkripce – vsouvají českou
souhlásku „ch“). Jednak mívají problémy se zapamatováním párů čínských slabik lišících se
v aspirovanosti iniciální souhlásky (např. si můžou plést bǎo a pǎo). Je to proto, že aspiraci
nejsou naučeni „slyšet“ – v jejich rodném jazyce nevystupuje jako distinktivní rys, který
rozlišuje významy slov. Nejsou na ni tedy citliví. Je pravda, že aspirované souhlásky by měli
znát z angličtiny. Zde je ovšem situace jiná: aspirace – na rozdíl od čínštiny – v angličtině
nevystupuje jako distinktivní rys (vysloví-li český mluvčí číslovku two, jako „tů“, aniž by u
souhlásky „t“ uplatnil přídech, rodilý mluvčí angličtiny mu bude i tak rozumět).
Nástup hlasivkového tónu (VOT)
Pro fonetický popis závěrových (a případně i polozávěrových) souhlásek existuje užitečný
parametr, který se nazývá nástup hlasivkového tónu. Vystihuje důležité artikulační a akustické
vlastnosti souhlásek; s jeho pomocí se lze vyjádřit odlišné vlastnosti souhlásek znělých,
neznělých a aspirovaných. Anglický termín je Voice Onset Time, zkráceně VOT (pro
jednoduchost budeme tuto zkratku dále užívat). Čínský termín je sǎngyīn qǐshǐ shíjiān 嗓音起
始时间. Klasickým článkem k danému tématu je Lisker & Abramson 1964. Pokud jde o
publikace týkající se čínštiny, shrnutí VOT nabízí Lin 2007:37 (kniha je v angličtině), nebo
Lin & Wang 2003:86 (kniha je v čínštině).
Co je to VOT je patrné z následujících tří diagramů. Znázorňují situaci pro znělou okluzivu
[b], neznělou okluzivu [p] a aspirovanou okluzivu [ph].
2
(1)
znělé [b]
(2)
neznělé [p]
(3)
aspirované [ph]
negativní VOT
(např. -130 ms)
nulový VOT
(0 ms)
pozitivní VOT
(např. 110 ms)
Horní část všech tří diagramů je stejná. Je zde vidět tři fáze artikulace: první fáze (uzavírající
se „špička“) je utvoření závěru – průchod vzduchu mluvidly je kompletně zablokován
kontaktem horního a dolního rtu. Druhá fáze (rovná čára) je trvání závěru. Konečně třetí fáze
(otvíravá „špička“ a pokračování dvou paralelních čar) je uvolnění závěru – rty se oddálí a
uvolní průchod vzuchovému proudu, který je potřebný pro artikulaci samohlásky.
Dolní část diagramů se liší. Je zde vidět aktivita hlasivek: rovná čára znamená, že hlasivky
jsou v klidu. Vlnitá čára naznačuje, že hlasivky vibrují. Bod, kdy se rovná čára mění na
vlnitou, je začátkem fonace: hlasivky se začínají chvět.
(1) První diagram ilustruje tvoření znělé okluzivy [b], která je následovaná samohláskou (jako
např. slabika [ba] v českém slově balík). Hlasivky začínají vibrovat už před uvolněním
závěru (buď hned po utvoření závěru, nebo velmi brzy potom). Taková situace je
charakteristická pro znělé okluzivy. Můžeme si to snadno ověřit: položíme si ruku na hrtan a
velmi pomalu vyslovíme balík. Jestliže artikulaci značně zpomalíme a protáhneme dobu
trvání závěru (tj. rty zůstávají semknuty), pod prsty je cítit chvění vibrujících hlasivek.
(2) Druhý diagram ilustruje tvoření neznělé okluzivy [p], která je následovaná samohláskou
(jako např. slabika [pa] v českém slově pata, nebo v čínském slově bā 八 „osm“). Moment
kdy začíná fonace (začátek vlnité čáry) koinciduje s uvolněním závěru (otvíravá špička).
Taková situace je charakteristická pro neznělé okluzivy. Hlasivky začínají vibrovat přibližně
ve chvíli uvolění závěru nebo velmi brzy po něm.
3
(3) Třetí diagram ilustruje tvoření aspirované okluzivy [ph], která je následovaná
samohláskou (jako např. slabika [pha] v čínském slově pà 怕 „bát se“; souhláska [ph] se
objevuje též např. v anglickém slově powder „prášek“). Hlasivky začínají vibrovat až nějakou
dobu po uvolnění závěru. To je charakteristické pro neznělé aspirované okluzivy.
Každý ze tří diagramů znázorňuje odlišnou koordinaci mezi souhláskovým artikulačním
gestem (v popsaných třech případech labiálních souhlásek je gesto stejné; je to aktivita rtů
tvořících závěr) a činností hlasivek. Tuto koordinaci lze vystihnout za pomocí určité číselné
hodnoty parametru VOT. Hodnota VOT může být buď negativní (např. plně znělé [b] může
mít VOT -130 ms), nulová (např. neznělé [p] mívá VOT okolo 0 ms), nebo pozitivní (např.
aspirované [ph] může mít VOT 110 ms).
Definice VOT
Ladegoged (2006:146) definuje VOT jako „interval mezi uvolněním překážky a začátkem
fonace”. Při artikulaci závěrové souhlásky (okluzivy) je tedy VOT doba, která uplyne mezi
uvolněním závěru a momentem, kdy začnou vibrovat hlasivky. Při artikulaci polozávěrové
souhlásky (afrikáty) je VOT doba, která uplyne mezi uvolněním úžiny a momentem, kdy
začnou vibrovat hlasivky (připomeňme, že u polozávěrových souhlásek má překážka dvě
fáze: závěrovou a úžinovou). VOT se měří v milisekundách.
Na výše uvedených diagramech je VOT vidět jako interval mezi otvíravou „špičkou“ v horní
části diagramu (špička znázorňuje uvolnění závěru), a tím bodem v dolní části diagramu, kdy
se rovná čára mění na vlnitou.
Mezi diagramy předloženými výše chybí čtvrtá možnost – znělá aspirovaná souhláska.
Důvod je následující: aspirace se nejčastěji objevuje u neznělých souhlásek. Aspirované znělé
souhlásky jsou v jazycích světa vzácné; vyskytují se v některých jazycích Indie (např
hindština má [b], [d], []). Znělá aspiráta vypadá z hlediska artikulace takto: v intervalu
mezi uvolněním závěru a nástupem modální (tj. „normální“) fonace pro samohlásku je slyšet
kratičký interval tzv. dyšné fonace (angl. breathy voice). V námi zkoumaných jazycích
(čínština, angličtina, čeština) se znělé aspiráty nevyskytují a navíc jsou ojedinělé i napříč
jazyky, proto je opomíjíme.
4
VOT je kontinuum
Výše jsme rozlišili tři základní hodnoty VOT: negativní (pro znělé), nulovou (pro neznělé) a
pozitivní (pro aspiráty). Zavést takovéto základní rozlišení je užitečné. Avšak hodnota VOT je
samozřejmě kontinuum. Rozpětí sahá od výrazně negativních hodnot přes mírně negativní,
nulu, mírně pozitivní až po hodnoty výrazně pozitivní. Jinými slovy, může existovat mnoho
rozličných situací v koordinaci mezi uvolněním závěru a aktivitou hlasivek. Škála souhlásek
pak vypadá takto:
plně znělé ⇒ částečně znělé ⇒ neznělé ⇒ slabě aspirované ⇒ silně aspirované
– Na levé straně škály stojí plně znělé okluzivy. Mají výrazně negativní VOT (vibrace hlasivek
začíná hned po utvoření závěru). Tato situace byla ilustrována na prvním diagramu.
Příkladem je plně znělá okluziva [d] v sindhštině, která má VOT cca -130 ms (Ladefoged
2006:146). Také české okluzivy /b/, /d/, /g/ na začátku slova (např. ve slovech bazén, dole,
guma) jsou plně znělé. České [b] může mít VOT cca -140 ms.
– Dále existují částečně znělé okluzivy. Mají jenom mírně negativní VOT (vibrace hlasivek
začíná až s určitým odstupem po utvoření závěru, ale pořád ještě před jeho uvolněním). Takto
se mohou realizovat anglické /b/, /d/, // v iniciální pozici, např. ve slovech beat, dog, gate
(jak zmiňuje např. Cruttenden 2001:162). Velmi často se však vyslovují jako zcela neznělé.
K problému se vrátíme později.
– Na dalším bodě škály jsou neznělé okluzivy. Mají VOT okolo nuly (vibrace hlasivek začíná
bezprostředně či s velmi malým odstupem po uvolnění závěru). Tato situace byla ilustrována
na druhém diagramu. Příkladem jsou české /p/, /t/, /k/ (např. v českých slovech pásek, tužka,
koleno). Např. české [p] může mít VOT okolo 5 ms. Nebo [t] v sindhštině má VOT méně než
20 ms (Ladefoged 2006:146).
– Dále na kontinuu najdeme mírně aspirované okluzivy. Mají mírně pozitivní VOT (vibrace
hlasivek začíná s určitým odstupem po uvolnění závěru). Příkladem jsou anglické /p/, /t/,
/k/ v iniciální pozici. Např. [kh] v anglickém slově keyboard má VOT asi 80 ms, nebo [th]
v sindhštině, které má VOT asi jen 50 ms (Ladefoged 2006:146).
– Na pravé straně škály stojí silně aspirované okluzivy. Mají výrazně pozitivní VOT (vibrace
hlasivek začíná až s výrazným odstupem po uvolnění závěru). Tato situace byla ilustrována na
třetím diagramu. Příkladem je [kh] z indiánského jazyka Navajo (Ladefoged 2006:146): jeho
5
VOT je cca 160 ms, což je dvakrát tolik než u anglického [kh]. O něco méně má čínské [kh]:
ve slabice ka má 97 ms (Wu 204:47)
V jazycích pozorujeme následující tendenci: znělost / neznělost mívá souvislost s mírou
napjatosti souhlásky: neznělé souhlásky bývají napjaté (angl. tense, též fortis), kdežto neznělé
bývají nenapjaté (angl. lax, též lenis). Aspirované (které jsou obvykle neznělé) bývají značně
napjaté, neboť vyšší míra napjatosti je pro realizaci aspirace příhodná (Palková 1994:77).
Níže se budeme detailněji věnovat aspirovaným souhláskám. Aspiráty existují v mnoha
jazycích světa. Nejčastěji to jsou okluzivy (jako jsou čínské /p, t, k/). Příkladem je [ph] v
čínských slovech pàng 胖 „tlustý“, piāo 票 „lístek“, nebo v anglických slovech pencil, peace,
paper. Méně často se v jazycích objevují aspirované afrikáty. Těmi se může pochlubit
čínština: /c, ch, q/. Příkladem je čínské /c/ [tsh] ve slově cù 醋 „ocet“.
Fonetická charakteristika aspirát
Artikulace aspirát
Tvoření aspirovaných souhlásek lze popsat následovně: artikulační orgány se k sobě přiblíží a
vytvoří překážku. Poté se překážka uvolní. Avšak fonace pro následující samohlásku nezačíná
okamžitě: nejdřív následuje kratičký interval bez jakékoli (modální) fonace. Během této fáze se
vzduch vytlačovaný z plic rychle pohybuje vokálním traktem. Není zpomalován ani hlasivkami
(protože ty jsou široce rozevřené), ani žádnou strikturou v oblasti nadhrtanových dutin (protože
striktura utvořená pro artikulaci souhlásky již byla uvolněna). Rychlý proud vzduchu vytváří
při svém průchodu vokálním traktem slabý třecí šum. Ten se nazývá aspirace. Po tomto
kratičkém šumovém intervalu se hlasivkové vazy přiblíží k sobě a začnou vibrovat, aby
vytvořily hlas nutný pro artikulaci samohlásky. V diagramu pro slabiku [pha] odpovídá
aspiraci interval mezi druhou a třetí svislou čarou:
VOT má pozitivní hodnotu, která odpovídá délce „nehlasného“ intervalu. VOT musí překročit
jistou minimální hodnotu; jestliže je hodnota VOT sice pozitivní, ale velmi malá (např. 10
ms), souhláska je vnímána jako „obyčejná“ neznělá neaspirovaná (viz např. Lin 2007:37).
6
Jinými slovy, neznělé neaspirované mohou mít (nulový až) nepatrně pozitivní VOT. Např.
neznělé neaspirované [t] může mít VOT až 15-20 ms, neaspirované [k] může mít VOT
dokonce až 20-30 ms. Hodnota VOT závisí mj. na místě striktury: je-li místo tvoření více
vzadu, pozorujeme tendenci k delšímu VOT. Např. velára [kh] mívá delší VOT než alveolára
[th] nebo než labiála [ph]. Z toho vyplývá, že minimální hodnota VOT, od které posluchač
vnímá souhlásku jako aspirovanou, se pro různé souhlásky liší – a to podle místa jejich
tvoření. Např. minimální hodnota VOT pro aspirované [th] je asi 20 ms, kdežto pro [kh] musí
být aspoň cca 30 ms.
Obecně platí, že čím vyšší hodnota VOT, tím silnější je aspirace (Ladefoged 2006:146). Slabě
aspirované [kh] má hodnotu VOT asi 50-60 ms, např. v indické sindhštině, mírně aspirované
[kh] má VOT okolo 80 ms, např. v angličtině. Hodnoty VOT okolo 100ms a více představují
velmi silnou aspiraci. Příkladem je čínské [kh] – Wu (2004:47) pro něj ve slabice ka udává
VOT 97ms. V jazyce Navajo může být hodnota VOTu pro [kh] ještě větší: 160 ms, což je
dvakrát tolik než v angličtině.
Zdroj aspiračního šumu
Diakritická značka pro aspiraci v Mezinárodní fonetické abecedě (IPA) je povýšené písmenko
„h“ (např. u souhlásky [kh]). Symbol [h] značí v IPA neznělou glotální (laryngální) frikativu.
IPA konvence pro zápis aspirace tedy naznačuje, že aspirace je tření laryngálního původu.
Mnoho autorů v tomto duchu přijmá názor, že aspirace je třecí šum vznikající v hlasivkové
štěrbině. Jinak řečeno, nahlížejí aspiraci jako určitý mechanismus fungování hlasivek. Např.
Cruttenden (2001:151). Často je tomu skutečně tak: např. v čínském slově tā 他 [tha] je
aspirace u iniciální souhlásky tvořena právě tímto způsobem. Situace je však komplikovanější.
Aspirační šum je nezřídka jiného než laryngálního původu: může vznikat přímo v místě
striktury, tj. v místě hlavní artikulace souhlásky, a to v průběhu uvolňování striktury. Tak např.
u anglického iniciálního /t/ [th] má aspirace charakter frikativy [s]: too → [tsu], till → [tsl],
time → [tsam]. Jestliže se uvolnění striktury zpomalí, může to dokonce způsobit zřetelnou
afrikaci (frikativizaci) původně závěrové souhlásky. Cruttenden (2001:164) upozorňuje, že jeli slabika nepřízvučná, afrikace může skončit až nahrazením okluzivy afrikátou: time →
[tsam], important → [m ptsnt]. Pro čínské t [th] však takovou afrikaci nepozorujeme –
7
zdroj aspiračního šumu totiž pro tuto čínskou souhlásku není v místě striktury, nýbrž v místě
přípravy na následující samohlásku. Čínské aspirované [th] je tak jiné než anglické aspirované
[th]: čínské slovo tù 吐 „zvracet“ zní jinak než anglická číslovka two. Podobně čínské tī 踢
„kopat“ zní jinak než anglické tea. Jako další příklad uveďme čínskou afrikátu q. Její
výslovnost se standardně zapisuje jako [th]. Aspirační šum však má ve skutečnosti charakter
alveopalatální frikativy [] (připomeňme, že samotným symbolem [] se zapisuje výslovnost
čínské iniciální souhlásky x, např. ve slově xī [i] 西 „západ“). Správný zápis aspiráty q je
tedy [t] – výslovnost souhlásky se pouze o něco protáhne. Např. slovo qì 气 lze transkribovat
jako [ti] (což by bylo možno rovnou napsat jako [ti]). Podobně qù 去 se přepíše jako
[ty] (což by bylo možno rovnou napsat jako [ty]).
Další možností je, že aspirační šum vzniká v místě přípravy artikulace na následující
samohlásku (šum je homorgánní s následujícím vokálem). V tom případě se u téže souhlásky
může charakter šumu lišit podle toho, jaká samohláska následuje. Příkladem je čínská
souhláska p: ve slově pù 瀑 „vodopád“ vzniká šum v místě přípravy na zadní samohlásku [u];
zdroj šumu je v oblasti měkkého patra a připomíná zvuk velární frikativy [x]. Ve slově pà 怕
„bát se“ vzniká šum v místě přípravy na otevřenou samohlásku [a]; zdroj šumu je v hlasivkové
štěrbině a připomíná zvuk glotální frikativy [h]. Ve slově pí 皮 „kůže“ vzniká šum v místě
přípravy na přední samohlásku [i]; zdroj šum je v oblasti tvrdého patra a připomíná palatální
frikativu [].
V této souvislosti citujme Skaličkovou (1982:115-116):
„V literatuře se často tradoval názor, že podstatou aspirace obecně, a aspirace v germánských
jazycích zvláště, je určitá speciální hlasivková artikulace. Tento názor se však ukázal
pochybeným. Při anglické aspiraci jde, obecně řečeno, o přechodovou frikci homorgánní okolí
a danou volným způsobem navázání anglických fortisových okluzív [tj. neznělých /p/, /t/, /k/]
k následujícím vokálům. Detenze [tj. uvolnění závěru] těchto okluzív musí totiž více nebo
méně plně proběhnout, dříve než nastoupí vokál. Onen úsek navázání obou prvků je pak
vyplněn třecím šumem, vznikajícím však nikoli v glottidě, ale v místě největšího zúžení
výdechové cesty, tj. buď v místě původního závěru (což je nejčastější), nebo v místě přípravy
pro následující samohlásku… o tom svědčí různý auditivní dojem aspirace, a to nejen u
různých konsonantů před týmž vokálem (card – tart – part, cool – tool – pool), ale i u téhož
konsonantu před různými vokály (keel – cool, tip – tap).“
8
Je tedy dobré mít na paměti, že navzdory „jednotnému“ značení aspirace symbolem [h] může
být zdroj aspiračního šumu u čínských aspirát na odlišných místech, a že může být rozmanitý i
u jedné a téže souhlásky. Srovnejme např. odlišnou povahu aspirace u iniciálních souhlásek
slov pà 怕, pí 皮, qù 去. Pokud pak jde o specifikaci místa šumu, v duchu Skaličkové se nabízí
vůbec neuvažovat první možnost – tj. vznik aspiračního šumu v hlasivkové štěrbině. Jde totiž
vlastně o speciální případ možnosti třetí: jestliže po aspirátě následuje otevřená samohláska [a],
nejpohodlnějším místem pro vznik aspiračního šumu je glottis; např. pà 怕 se vysloví jako
[pha], tā se vysloví jako [tha] (druhou „pohodlnou“ možností pro vznik šumu je místo tvoření
souhlásky – viz angličtina: time [tsam]).
Různé zdroje šumu (mócā shēngyuán 摩擦声源) u čínských aspirát podrobně probírá ve své
instrumentální studii Wu (2004:59). V učebnicích se však na tyto jemnosti většinou
neupozorňuje, přestože jejich ignorování může vést ke zřetelně nepřirozené výslovnosti. Např.
Wu et al. (1992:63) uvádějí pro všechny aspiráty souhrnně: „Po detenzi zůstávají hlasivky
rozevřené a prochází jimi slabý vzduchový proud; protože se nad hlasivkami mezi hrtanem a
hltanem utvoří malá striktura, vzniká slabé tření...“ Povaze aspiračního šumu u konkrétních
souhlásek se výjimečně věnuje Zhu (1997:63-70). Viz též Třísková (2010:146).
Trvání aspirát
Hlavním rysem aspirovaných souhlásek je prodloužené trvání v porovnání s jejich
neaspirovanými protějšky: aspiráty mají delší VOT (v intervalu mezi uvolněním závěru a
nástupem fonace se realizuje aspirační šum). Rozdíl v trvání je přitom mnohem výraznější u
okluziv než u afrikát. Např. rozdíl v trvání mezi čínským /t/ [th] a /d/ [t] je mnohem výraznější,
než je rozdíl v trvání mezi /c/ [tsh] a /z/ [ts]. Proč je tomu tak? Důvody jsou tyto: Artikulace
afrikát je v principu složitější než artikulace závěrových souhlásek: u okluziv se tvoří pouze
závěr (např. [t] v českém slově také), kdežto u afrikát se nejprve utvoří závěr, ten pak přechází
v úžinu (např. [ts] v českém slově cibule). Trvání afrikát je tedy z podstaty delší než trvání
okluziv. Jestliže se k afrikátě, která má už tak jako tak značně dlouhé trvání, přidá aspirace,
celkové trvání souhlásky už nemůže být příliš prodlouženo: v samotné afrikátě již je obsažen
interval frikce; dodatečná frikce představující aspiraci má tedy své limity. Shrneme-li, tak
rozdíl v trvání mezi aspirovanou a neaspirovanou afrikátou není tak zřetelný, jako rozdíl
v trvání mezi aspirovanou a neaspirovanou okluzivou.
9
Míra napjatosti u aspirát
Nejprve připomeňme, že neznělé souhlásky jsou obvykle napjatější než znělé – např. [p] je
napjatější než [b] (viz výše). Jestliže se k neznělé souhlásce přidá aspirace, děje se tak obvykle
ruku v ruce s dalším nárůstem napjatosti. Ta je totiž pro aspiraci příhodnější než nenapjatost. Je
to ovšem pouze tendence – čínské aspiráty nejsou výrazně napjaté. Respektive, jak konstatuje
např. Liang (1963:99), jsou jen o málo napjatější než neznělé neaspirované čínské souhlásky,
které samy osobě příliš napjaté nejsou (např. výslovnost neznělého čínského b je vhodné zapsat
spíše jako nenapjaté [b], než jako napjaté [p] – viz též níže).
Definice aspirace
Nyní, když známe rozličné fonetické vlastnosti aspirát, můžeme se podívat na definici aspirace
u různých autorů. Podle Ladefogeda (2006:56) ji lze (pro okluzivy) charakterizovat takto:
„Aspirace je neznělý interval, který následuje po artikulaci okluzivy a trvá do začátku fonace
pro samohlásku“.
Detailnější definici lze najít v publikaci Ladefoged & Maddieson (1996:70):
„Aspirace je interval následující po uvolnění striktury a trvající do začátku normální [tj.
modální] fonace, během nějž jsou hlasivkové vazy znatelně víc oddáleny, než je tomu u hlásek
s modální fonací.“
Z obou těchto definic vyplývá, že hlavním znakem aspirát je významně dlouhý VOT. Existují
ovšem i jiné charakteristiky aspirace. Např. Crystal (1997:30) uvádí, že je to
„slyšitelný dech, který může doprovázet artikulaci některých hlásek; konkrétně se objevuje
po uvolnění závěru u některých typů ploziv.“ (ploziva je zhruba totéž co okluziva)
Crystal hovoří o audible breath, „slyšitelném dechu“. Jiní autoři užívají výrazů jako “puff of
air“, “strong burst of air“ apod. V tomto pohledu je aspirace v zásadě šumem glotálního
původu, který vzniká díky silnému výdechovému proudu vyrážejícímu z plic po uvolnění
překážky. To je však zpochybnitelné (viz výše – Skaličková 1982). Jiný popis aspirované
souhlásky najdeme u Cruttendena (2001:151):
„Mezi uvolněním závěru plozivy a začátkem následující samohlásky je neznělý interval,
během nějž dochází k silnému vypuzení dechu.“
Výčet rozličných názorů čínských autorů na aspiraci předkládá Wu Zongji 2004:32; původní
článek je z r. 1988. (Fonetik Wu Zongji, který v r. 1957 navštívil Prahu, byl předním čínským
badatelem v oblasti experimentální fonetiky; po řadu let stál v čele fonetické laboratoře
Lingvistického ústavu CASS v Pekingu. Zemřel dne 30. 7. 2010 ve věku 101 let.) Jak uvádí
10
Wu, čínští lingvisté jsou tradičně toho názoru, že aspirované souhlásky se liší od
neaspirovaných v „síle výdechového proudu“ – qìliú qiáng ruò 气流强弱. Wu konstatuje, že
ani takováto, ani žádná jiná z existujících definic není uspokojivá a úplná. Wu nezmiňuje raný
článek Liang Zhi´ana (1963), který instrumentálně zkoumal akustické vlastnosti čínských
aspirát. Jeho závěr byl následující (str. 99): „Hlavní vlastností aspirovaných souhlásek je určitá
délka vytvořeného šumu: aspirované souhlásky mají šum delší, neaspirované souhlásky kratší.“
Liang tedy v podstatě dospívá k obdobnému názoru jako západní lingvisté pracující
s parametrem VOT (jím zmiňovaný šum se realizuje v intervalu do nástupu hlasivkového tónu;
tento interval má pro aspiráty zvýšenou délku).
Wu se pokouší vystihnout podstatu aspirace komplexním způsobem. Aspiraci je podle něj
pravděpodobně dobré vymezit jako komplex několika artikulačních a akustických vlastností,
nikoli jako jediný rys nebo parametr. To je názorem nejen Wu Zongjiho, ale např. i Zhu
Chuana (1997:65), který píše:
„Současné fonetické výzkumy prokazují, že rozdíl mezi aspirovanými a neaspirovanými
souhláskami netkví v jediné vlastnosti. Rozdíl mezi oběma typy zahrnuje [následující
chrakateristiky]: sílu výdechového proudu, velikost tlaku vzduchu, délku VOT, umístění
zdroje zvuku aj.“
Můžeme tedy uzavřít: Jestliže ponecháme stranou poměrně neobvyklou skupinu znělých
aspirát existujících v některých jazycích Indie, můžeme výslovnost aspirovaných souhlásek
charakterizovat následovně: jsou to neznělé souhlásky, u kterých existuje po uvolnění
striktury určitý odklad nástupu fonace pro následující samohlásku. Tento interval je vyjádřen
vyšší hodnotou VOT. Během něj je slyšet slabý třecí šum, který může být různého původu:
buďto vzniká v hlasivkové štěrbině (tj. je glotálního původu), anebo vzniká v místě striktury
(tj. místě artikulace souhlásky), anebo v místě přípravy artikulace na následující samohlásku.
Dosud jsme se zabývali fonetickými, artikulačními vlastnostmi souhlásek. Teď přeneseme
naši pozornost od fonetiky k fonologii – neboli ke způsobu, jak ty či ony souhlásky fungují ve
fonologických systémech konkrétních jazyků.
Laryngální rysy
Ve fonologii se aktivita / nezapojenost hlasivek a přítomnost / nepřítomnost aspirace vyjadřují
distinktivními rysy [±znělá] a [±aspirovaná] (angl. [±voice] a [±aspirated]; někteří autoři
užívají rysu [±spread glottis] ). Uveďme příklad: české /b/ v iniciální pozici je [+znělá], české
11
/p/ je [–znělá]. Rys aspirovanosti se v českém souhláskovém systému neuplatňuje. Pro
čínštinu viz např. Lin (2007:140). Rysy [±znělá] a [±aspirovaná] spadají do skupiny tzv.
laryngálních rysů. (Ostatní skupiny distinktivních rysů jsou major class features, place
features aj.)
Podívejme se, jak jsou laryngální rysy [±znělá] a [±aspirovaná] využívány pro utvoření
fonologického kontrastu v různých jazycích. Teoreticky existují čtyři možné kategorie
souhlásek, odlišené různými kombinacemi hodnot „+“ a „–“:
– neznělá neaspirovaná
[–znělá] [–aspirovaná]
– neznělá aspirovaná
[–znělá] [+aspirovaná]
– znělá neaspirovaná
[+znělá] [–aspirovaná]
– (znělá aspirovaná)
[+znělá] [+aspirovaná]
První, podtržená kategorie je v jazycích světa pravděpodobně univerzální. Patricia Keating
(1984:296) shledává, že všechny z 51 zkoumaných jazyků jejího vzorku jazyků mají neznělé
neaspirované souhlásky. Podobně Maddieson (1984) zjišťuje, že v databázi UPSID (UCLA
Phonological Segment Inventory Database), která obsahuje data o 451 jazycích, 92% jazyků
má neznělé okluzivy (bez dalších modifikací). Naproti tomu čtvrtá kategorie (je uvedena
v závorce) je v jazycích značně řídká. Necháme ji tedy stranou. Pro naše účely konstatujme,
že pro vytvoření fonologického kontrastu si jazyky vybírají buď dvě, nebo tři z následujících
tří kategorií (srov. též Ladefoged 2006:147-149):
– neznělá neaspirovaná
dále jen „neznělá“
– neznělá aspirovaná
dále jen „aspirovaná“
– znělá neaspirovaná
dále jen „znělá“
Jazyky kontrastující dvě kategorie
Většina jazyků si vybírá dvě (nikoli tři) kategorie. První ze jmenovaných – neznělá – je
využita víceméně ve všech jazycích, jak bylo řečeno. Druhá kategorie, která se k ní přidává
pro vytvoření kontrastu, je buďto aspirovaná, nebo znělá. To znamená, že jazyk uplatňuje
buďto kontrast aspirovanosti, nebo kontrast znělosti.
a) kontrast aspirovanosti:
neznělé x aspirované
(např. /p/ x /ph/)
b) kontrast znělosti:
neznělé x znělé
(např. /p/ x /b/)
12
V jazycích světa je běžněji využíván kontrast znělosti než kontrast aspirovanosti. Maddieson
(1984) uvádí, že 67% jazyků v databázi UPSID má ve svém fonologickém inventáři neznělé
okluzivy, zatímco pouhých 29% jazyků má aspirované okluzivy. Z mnoha jazyků, které
kontrastují dvě kategorie, jmenujme následujcící: čeština, angličtina, němčina, francouzština,
ruština, polština, pekingská čínština nebo kantonština.
● Čeština, francouzština, ruština, španělština a – s jistými výhradami – také angličtina mají
kontrast znělosti. Nalézáme v nich kontrastující páry souhlásek jako např. neznělé /p/ x
znělé /b/. Několik příkladů minimálních párů: české pije vs. bije, francouzské peau vs. beau,
anglické pin vs. bin.
● Čínština má kontrast aspirovanosti. Nalézáme v ní kontrastující páry souhlásek jako např.
neznělé /p/ x aspirované /p h/. Příkladem minimálního páru je bà [pa] 把 „držadlo“ a pà
[pha] 怕 „bát se“.
Jazyky kontrastující tři kategorie
Méně často přijímají jazyky tříčlenný kontrast (to znamená, že využívají všech tří kategorií).
Příkladem je arménština, thajština, barmština nebo šanghajština. Např. v šanghajštině je
kontrast mezi /b/, /p/, /ph/: 抱 [b] obejmout“, 报 [p] “noviny“, 泡 [ph] “nasáknout“ (tóny
neuvádíme).
Jazyky kontrastující čtyři kategorie
Pro úplnost připomeňme jazyky, které mají čtyřčlenný kontrast. Poslední kategorie, která
přistupuje, jsou znělé aspirované. Např. hindština má /p/, /ph/, /b/, /bh/. To je ovšem
v jazycích světa značně neobvyklé, jak jsme poznamenali.
V tomto příspěvku se budeme zabývat čínštinou, angličtinou a češtinou. Všechny tyto jazyky
užívají dvoučlenný kontrast. Budeme zjišťovat, jaká je situace s aspirací v těchto třech
jazycích.
Aspiráty v čínštině
Čínština patří k jazykům, které využívají aspirovanosti jako distinktivního rysu (viz např. Wu
1992:62, nebo Lin 2007:140: [±aspirated]). Aspirace u iniciální souhlásky rozlišuje významy
morfémů (bà [pa] 把 „držadlo“ –– pà [pha] 怕 „bát se“, nebo dú 毒 [tu] „jed“ –– tú [thu]
13
涂 „natřít“). Z toho vyplývá, že když mluvčí opomene přidat aspiraci, riskuje zmatení
významů. Populárním příkladem je dùzi bǎo le 肚子饱了 „břicho je plné“ vs. tùzi pǎo le 兔
子跑了„zajíc utekl“. Opomenutí aspirovat tedy není jenom nějaká chyba, ale závažná chyba.
Rys aspirovanosti je páteří systému čínských souhlásek. Z celkového počtu 21 (iniciálních)
souhlásek jich 12 – jsou to všechny okluzivy a všechny afrikáty – vstupuje do páru
rozlišeného přítomností či absencí aspirace. Je šest takových párů (fonémy jsou psány v
pinyinu):
tři páry okluziv:
/b/ [p] – /p/ [p h]
/d/ [t] – /t/ [th]
/g/ [k] – /k/ [kh]
tři páry afrikát:
/z/ [ts] – /c/ [tsh]
/zh/ [t] – /ch/ [th]
/j/ [t] – /q/ [th]
Čínština má tedy celkem šest aspirovaných souhlásek:
tři okluzivy:
/p/ [ph],
/t/ [th],
/k/ [kh]
tři afrikáty:
/c/ [tsh],
/ch/ [t
h],
/q/ [th]
Aspirované afrikáty jsou v jazycích světa řídké – čínština se svým ch [t
h] a q [th] je mezi
jazyky světa výjimečná (jak poznamenávají Ladefoged & Maddieson 1996:90). Zdroj
aspiračního šumu je u jednotlivých čínských aspirát nestejnorodý a také se mění se podle
následující samohlásky. Můžeme rozlišit dvě situace: následující samohláska je buďto přední
(i, ü), nebo ne-přední (a, e, o, u). Výše jsme uvedli příklady pí 皮 „kůže“ a pà 怕 „bát se“.
Zbývajících souhlásek, které nevstupují do kontrastu aspirace, je devět:
tři sonory
/m/ [m], /n/ [n], /l/ [l]
tři frikativy
/f/ [f], /s/ [s], /x/ [], /h/ [x]
K nim přistupují dva případy /sh/, /r/, které mají v systému zvláštní místo. Uvedli jsme, že
znělost není v čínštině distinktivní. Avšak mnoho autorů má za to, že u jediného páru
souhlásek /sh/ – /r/ znělost jako distinktivní vystupuje. Obě souhlásky pokládají za frikativy,
kde /sh/ je neznělé a /r/ je znělé. Ovšem mnoho jiných autorů má proti takové analýze
námitky. Argumentují tím, že dané fonologické řešení je v rámci celého fonologického
systému souhlásek nekonzistentní: tj. je podle nich nekonzistentní, aby se kontrast znělosti
objevoval u jediného páru. Preferují jiné řešení – /r/ pokládají za sonoru.
14
Neznělé čínské souhlásky se mohou za určitých okolností sonorizovat (zejména
v nepřízvučných slabikách: např. /b/ ve větě Lái ba! 来吧!). Ovšem rozdíl ve znělosti není
distinktivní.
Aspiráty v angličtině
V angličtině je situace jiná než v čínštině. Jako základní distinktivní rys v systému souhlásek
je přijímána znělost (např. Cruttenden 2001:149). Nalézáme zde tři páry závěrových
souhlásek, ve kterých je první člen neznělý a druhý člen znělý: /p/ – /b/, /t/ – /d/, /k/ – /g/.
Přestože však aspirace není v angličtině distinktivním rysem, aspirované souhlásky se zde
objevují. Když rodilý mluvčí vysloví následující slova: pin, pencil, too, time, key, keyboard,
lze jasně zaslechnout, že okluzivy /p, t, k/ vyslovuje s určitou mírou aspirace: jako [ph], [th],
[kh]. V češtině, která má také kontrast znělosti, ovšem žádný takový jev nepozorujeme.
Jakou povahu vlastně v angličtině aspirace má? Aspirace v angličtině existuje jako pouhý
doprovodný fonetický rys artikulace u neznělých souhlásek /p, t, k/, pokud se tyto nacházejí
v určité pozici: to jest v iniciální pozici: pin, too, key, a/nebo na začátku přízvučné slabiky:
potato (Cruttenden 2001:151, Roach 1996:32). Pouze když je iniciální /p, t, k/ následováno
frikativou /s/ (spin, stuck, skies), aspirace není přítomna; výslovnost je [sp], [st], [sk].
V ostatních situacích se /p, t, k/ vyslovují taktéž bez aspirace jako [p], [t], [k], anebo je
aspirace velmi slabá. Konkrétně: je-li první slabika slova nepřízvučná (např. v polite),
aspirace souhlásky buďto chybí, anebo je velmi lehká. Podobně je tomu na konci slova (lip,
bit, stick).
Shrňme tedy: aspirované souhlásky [ph], [th], [kh] nemají v angličtině status fonémů – jsou
pouhými pozičními variantami neaspirovaných fonémů /p, t, k/. Např. foném /p/ má dva
alofony: [p], [ph]. Aspirace je v zásadě prediktabilní podle pozice, ve které se okluziva
nachází. Není distinktivní (kontrastivní), nerozlišuje významy slov. Při opomenutí aspirovat
proto obvykle nehrozí záměna významů. Např. slovo pencil má být správně vysloveno jako
[phensl]. Jestliže jej cizinec vysloví jako [pensl], rodilý mluvčí angličtiny bude i tak vědět, o
jaké slovo jde – okamžitě však rozpozná, že hovořící je cizinec.
Zmiňme ještě jeden zajímavý moment. Jestliže po anglickém iniciálním /p, t, k/ následuje
některá ze sonor /l, r, w, j/ (please, pray, twice, cure), aspirace se realizuje prostřednictvím
15
desonorizace této sonory (desonorizace se v IPA značí kroužkem): please [l] pray [!],
twice [w], cure [j$] (Cruttenden 2001:151, srov. též Skaličková 1982:117). Popsaná
desonorizace je jedním z nenápadných fonetických rysů, kterými se výslovnost těchto slov
v podání rodilých mluvčích odlišuje od typicky českého „plís“ a „tvajs“.
Lze hypoteticky předpokládat, že podobný jev může nastávat i u čínštině u mediál. Pokud /i,
w, y/ vystupují ve funkci mediály (tj. prenukleární samohlásky), foneticky se realizují jako
aproximanty [j], [w], [%]: např. duán [twan], biǎo [pja&], xuán [%æn]. V duchu analogie
s angličtinou se zdá, že pokud čínské mediály následují po aspirovaných souhláskách, mohly
by se snadno desonorizovat. A to nejen po aspirovaných okluzivách (p, t, k), ale i po
aspirovaných afrikátách (c, ch, q). Např. tuán 团 „sjednotit“ by se mohlo realizovat jako
[thwan]; quàn 劝 „přesvědčit“ by se mohlo realizovat jako [th%(æn]. Desonorizaci mediál lze
možná uvažovat i po frikativách s, sh, x: např. shuāi 摔 „uklouznout“ [
wa] (srov.
Skaličková 1982:117, která pro angličtinu připomíná možnou desonorizaci i po frikativách:
fry, fly, slow, shrewed). Je na instrumentálních foneticích, aby tento jev pro čínštinu
analyzovali.
Aspiráty v češtině
Zde je situace velmi jednoduchá: aspirované souhlásky v češtině neexistují – ani fonologicky
(čeština využívá kontrastu znělosti, nikoli kontrastu aspirovanosti), ani foneticky (české
neznělé okluzivy mají zhruba nulový, resp. velmi mírně pozitivní VOT, který zdaleka
nedosahuje hodnot anglických okluziv /p, t, k/ v iniciální pozici; české znělé okluzivy pak
mají výrazně negativní VOT, jak jsme zmiňovali výše). Je tu jediná výhrada: české /p, t, k/
se mohou realizovat s lehkou „aspirací“, pokud se objeví na konci slova (např. ve slovech
chlap, plot, lak); volně probíhající detenze může mít za následek lehký šum vznikající
v místě otevírajícího se závěru (Skaličková 1982:116).
Čeští a slovenští mluvčí mají většinou velmi vágní nebo dokonce žádnou představu o tom, co
je aspirace. Nejsou vůči ní citliví, neboť v jejich mateřštině není distiktivní. Pokud si jí vůbec
při percepci všimnou, tak ve výslovnosti ji často zanedbávají – alespoň v angličtině je tomu
často tak (např. two vysloví jako „tů“, pie jako „páj“ apod.). Není tedy náhodou, že čeští
studenti mívají s čínskými aspirátami potíže.
16
Fonetické vlastnosti vs. fonologické kategorie
Vraťme se opět k angličtině. Jak jsme zmínili výše, tradiční analýza jejího souhláskového
systému přijímá kontrast znělosti. Okluzivy /p, t, k/ jsou [–voice], okluzivy /b, d, g/ jsou
[+voice]. Avšak tím, co v percepci odlišuje anglické iniciální /p, t, k/ od iniciálního /b, d, g/,
je ve skutečnosti aspirace, nikoli aktivita či neaktivita hlasivek. Jestliže vyslovíme okluzivy
/b, d, g/ zcela nezněle, rodilý mluvčí je i přesto bude vnímat jako znělé fonémy /b, d, g/,
nikoli jako /p, t, k/. Např. jestliže vyslovíme bye tak, že iniciální souhláska /b/ zazní jako
zcela neznělé (resp. desonorizované) [b], rodilý mluvčí ji i tak bude vnímat správně, tj. jako
znělý foném /b/. Jako /p/ jej neidentifikuje proto, že neslyšel žádnou aspiraci. Neboli:
aspirace je zásadním percepčním signálem pro neznělé /p/ v iniciální pozici. Jestliže např.
vyslovíme ve slově pin „špendlík” iniciální souhlásku /p/ bez aspirace, tj. zazní [pn] místo
správného [phn], rodilý mluvčí pravděpodobně uslyší dané slovo jako bin „popelnice”
(pokud bude vysloveno izolovaně), neboť neslyšel žádnou aspiraci. Jestliže slovo bin
„popelnice“ vyslovíme se zcela neznělým [p] (nikoli se znělým [b]), pro rodilého mluvčího
nedojde k mýlce. Se slovem pin „špendlík“ si jej zřejmě nesplete
Rodilý mluvčí angličtiny se tedy při rozlišování mezi /b, d, g/ a /p, t, k/ neorientuje podle
znělosti: iniciální /b, d, g/ se velmi často realizují zcela bez účasti hlasivek (jejich VOT je
nulový.). Zdálo by se, že v tom případě je pro výslovnost daných souhlásek vhodný přepis
neznělými symboly [p], [t], [k]. Takový zápis však není zcela výstižný. Adekvátnější, tzv.
„úzká“ transkripce, je následující: [b], [d], [(].Tj. pomocí znělých symbolů, opatřených
desonorizačním kroužkem. Zápis [b], [d], [(] („odznělené znělé”) je adekvátnější proto, že
vystihuje nenapjatou výslovnost: dané hlásky ztrácejí znělost, přitom si však podržují svoji
nenapjatost, která bývá charakteristická pro znělé souhlásky. Iniciální souhláska v anglickém
slově beat je tedy sice vyslovována nezněle, ale je jiná než v českém slově pít: v anglickém
beat je nenapjaté [b], v českém pít je napjaté [p]. Podobně správná výslovnost slova
„popelnice“ není [pn], ale [bn]. Plně znělé okluzivy [b], [d], [g] s výrazně negativním
VOTem (tedy jako v českých slovech bota, dudek, guma) se v angličtině v iniciální pozici
nevyskytují. Lze je zaslechnout pouze v pozici mezi dvěma samohláskami (obey, audience,
lagoon, resp. to beat). Jestliže rodilý mluvčí na začátku anglického slova plně znělé
[b], [d], [g] uslyší, určí je bez problému správně jako znělé fonémy /b, d, g/. Budou mu však
znít nepřirozeně, neboť rodilí mluvčí angličtiny je nevyslovují tímto způsobem. Výrazně
17
negativní VOT u anglického iniciálního /b, d, g/ (např. ve slovech beat, do, good) je velmi
běžnou chybou českých mluvčích angličtiny.
Ukázali jsme, že tím, co v angličtině (jak ve výslovnosti, tak při percepci) rozlišuje iniciální
neznělé fonémy /p, t, k/ od znělých fonémů /b, d, g/, není znělost. Přitom však znělost bývá
pro angličtinu tradičně přijímána jako distinktivní rys, tj. v systému souhlásek se zavádí
fonologický kontrast znělosti. Někteří autoři navrhují jiné řešení: odmítají kontrast znělosti a
místo něj přijímají kontrast napjatá – nenapjatá. Tedy namísto distinktivního rysu [±voice]
přijímají [±tense]. Okluzivy /p, t, k/ jsou pak [+tense], okluzivy /b, d, g/ jsou [–tense]. Obě
řešení mají své výhody i nevýhody, jak poukazuje Giegerich (1992:121).
Fonologické síto
Jak jsme ukázali výše, fonetické aspiráty [ph], [th], [kh] mají v čínštině a v angličtině odlišný
fonologický status. V čínštině vystupují jako aspirované fonémy /ph/, /th/, /k h/ (pǎo, tā, kàn).
Naproti tomu v angličtině jsou pouhými pozičními variantami neaspirovaných fonémů /p/,
/t/, /k/ (pin vs. spit).
Dále: čínština, angličtina i čeština mají neznělé fonémy /p, t, k/. Jestliže srovnáme jejich
výslovnost, zjišťujeme odlišnosti: v angličtině, pokud jsou v iniciální pozici, se vyslovují s
aspirací jako [ph], [th], [kh] (pin, two, key). Naproti tomu v čínštině ani v češtině nejsou
nikdy aspirované; v čínštině se realizují jako nenapjaté desonorizované [b], [d], [(] (bái,
dào, gān), v češtině se realizují jako napjaté neznělé [p], [t], [k] (pán, také, kolik).
Dále: angličtina i čeština mají znělé fonémy /b, d, g/. Jestliže srovnáme jejich výslovnost,
zjišťujeme odlišnosti: v angličtině, pokud jsou v iniciální pozici, se vyslovují jako nenapajté
desonorizované [b], [d], [(] (beat, dog, good). Naproti tomu v češtině se vyslovují jako plně
znělé [b], [d], [g] s výrazně negativním VOTem (bota, dudek, guma).
Zjišťujeme tedy, že fonémy /b, d, g/, /p, t, k/ a /ph, th, kh/ (v iniciální pozici) projevují ve
zkoumaných třech jazycích odlišné fonetické vlastnosti. Neboli: tatáž fonologická kategorie
(např. [+znělá]) se v různých jazycích může realizovat různými způsoby. Shrňme situaci v
angličtině, češtině a čínštině prostřednictvím tabulky:
18
výslovnost
v angličtině
výslovnost
v češtině
znělé okluzivy
/b, d, g/
[b], [d], [(]
nulový VOT,
neznělé
nenapjaté
[b], [d], []
negativní VOT
plně znělé
nenapjaté
neznělé okluzivy
/p, t, k/
[ph], [th], [kh]
pozitivní VOT
aspirované
napjaté
[p], [t], [k]
nulový VOT
neznělé
napjaté
aspirované okluzivy
/ph, th, kh/
NEJSOU
NEJSOU
výslovnost
v čínštině
NEJSOU
[b], [d], [(]
nulový VOT
neznělé
nenapjaté
[ph], [th], [kh]
pozitivní VOT,
poněkud více
napjaté
Vidíme, že tatáž hláska se může vyskytnout ve více řádcích tabulky (např. [ph]). Jinými
slovy – fyzicky (tj. artikulačně a akusticky) identická hláska může být mluvčími různých
jazyků vyhodnocena různě: např. jedním jako aspirovaný foném, druhým jako neaspirovaný
foném; jedním jako znělý foném, druhým jako neznělý foném. Situaci si lze představit
následovně: rodilý mluvčí každého jazyka má v hlavě a v uších „fonologické síto”, skrz které
filtruje vnímané fyzické hlásky, aby je fonologicky vyhodnotil:
[]
[ph] [b] [kh]
[d]
[th]
[k]
[(] [t]
/p/ /g/
/d/
/b/
/k/
/t/
19
Fonologické síto si mluvčí vypěstuje v raných fázích života v závislosti na svém jazykovém
okolí, tj. podle fonologické stavby své mateřštiny. Tato síta jsou pro různé jazyky různá. Tak
např. neznělé [p] s VOTem okolo nuly, pokud je v iniciální pozici (pít), bude český mluvčí
identifikovat jako neznělý foném /p/. Avšak anglický mluvčí jej pravděpodobně vyhodnotí
jako znělý foném /b/ (beat).
V další tabulce opět shrneme situaci ohledně iniciálních okluziv v angličtině, češtině a
čínštině; tentokrát nebudeme vycházet z fonémů. ale z fyzických hlásek:
fonologická
interpretace v
angličtině
[b], [d], []
negativní VOT
plně znělé
nenapjaté
NEJSOU
[p], [t], [k]
nulový VOT
neznělé
napjaté
NEJSOU
[b], [d], [(]
nulový VOT
neznělé
nenapjaté
[ph], [th], [kh]
pozitivní VOT
aspirované
napjaté
(resp. “divná
výslovnost”)
(resp. “divná
výslovnost”)
fonologická
interpretace v
češtině
fonologická
interpretace
v čínštině
znělé fonémy
/b, d, g/
neznělé fonémy
/p, t, k/ (PY b, d,
g) v nepřízvučné
slabice
neznělé fonémy
/p, t, k/
NEJSOU
znělé fonémy
/b, d, g/
neznělé fonémy
/p, t, k/
(“divná
výslovnost”)
NEJSOU
(“divná
výslovnost”)
NEJSOU
(“divná
výslovnost”)
neznělé fonémy
/p, t, k/ (PY b, d,
g) v přízvučné
slabice
aspirované
fonémy /ph, th, kh/
(PY p, t, k )
Můžeme uzavřít s tím, že není možné univerzálně pro všechny jazyky definovat, co je to
„neznělá souhláska”, „znělá souhláska”, „aspirovaná souhláska”. Např. je nelze vymezit ve
smyslu určitého rozpětí hodnot VOT, které by pro daný typ souhlásky platilo napříč jazyky.
Fonetické signály, které při percepci souhlásky rozhodují o určení fonologického rysu
[+znělá], [–znělá], [+aspirovaná], [–aspirovaná], mohou být v různých jazycích různé.
Polarizační princip
Jak jsme uvedli výše, pro účely vytvoření fonologického kontrastu jsou na výběr tři hlavní
kategorie: 1. znělá, 2. neznělá, 3. (neznělá) aspirovaná. Dále jsme doložili, že ve fonetické
20
realizaci těchto kategorií v jednotlivých jazycích existuje zřetelná variabilita. Jedním
z možných vysvětlení této variability je hypotéza, kterou nabízí Patricia Keating (1984) –
nazývá ji polarization principle (Keating 1984:310,315; též zmiňují Ladefoged & Maddieson
1996:45). Keating si všímá, že pokud jazyk volí pro fonologický kontrast dvě možnosti (tj.
dvě kategorie), je zde tendence kontrast mezi nimi foneticky posílit. Jak tento princip
konkrétně funguje? Situace je shrnuta v další tabulce. Každému ze tří jazyků náleží jeden
sloupec. V něm se objevují příslušné dvě kategorie, které si jazyk vybírá, resp. způsob jejich
fonetické realizace (třetí políčko zůstává prázdné). Šipka naznačuje směr, kterým je
posilován kontrast – tj. oddálení hodnot VOT. Škála možností přitom běží od výrazně
negativního VOT doprovázeného nízkou napjatostí až k výrazně pozitivnímu VOT
doprovázenému značnou napjatostí (škála je nastíněna v posledním sloupci; je pouze
schematická, nekoresponduje nutně se řádky tabulky).
výslovnost
v angličtině
znělé
okluzivy
/b, d, g/
nulový VOT
[b], [d], [(]
neznělé
okluzivy
/p, t, k/
mírně pozitivní
VOT (slabá
aspirace)
[ph], [th], [kh]
aspirované
okluzivy
/ph, th, kh/
---
výslovnost
v češtině
výrazně negativní
VOT
[b], [d], []
nulový VOT
[p], [t], [k]
---
výslovnost
v čínštině
--
nulový VOT, ale
nenapjaté, příp.
sonorizace
[b], [d], [(]
pozitivní VOT
[ph], [th], [kh]
VOT,
napjatost
výrazně
negativní,
nenapj.
mírně
negativní
nulový
mírně
pozitivní
výrazně
pozitivní,
napj.
Tabulka naznačuje, že neznělé souhlásky (což je v jazycích světa prakticky univerzálně
přítomná kategorie), např. námi studované okluzivy /p, t, k/ v prostředním řádku, mají
tendenci se realizovat různými způsoby, a to podle toho, jakou kategorii k nim jazyk přibírá
do kontrastu:
a) buď mají mírnou tendenci k sonorizaci (tj. k negativnímu VOTu). Děje se to v případě, že
jazyk k nim přibírá do kontrastu aspirované souhlásky – tj. že uplatňuje kontrast
aspirovanosti. Toto je případ čínštiny. Neznělé souhlásky (jak okluzivy /b, d, g/, tak afrikáty
/z, zh, j/) se za určitých okolností se mohou sonorizovat (zejména v nepřízvučných
21
slabikách); navíc jsou nenapjaté (což je normálně typické pro znělé souhlásky). Realizují se
tedy jako desonorizované nenapjaté [b], [d], [(], nebo dokonce jako zcela znělé [b], [d], [].
Tím se zvyšuje jejich percepční odlišnost od aspirát (pokud by se obě kategorie pravidelně
realizovaly jako napjaté a neznělé, byly by si příliš podobné).
b) nebo mají mírnou tendenci k aspirovanosti (tj. k pozitivnímu VOTu). Děje se to v případě,
že jazyk k nim přibírá do kontrastu znělé souhlásky – tj. že uplatňuje kontrast znělosti. Toto
je případ angličtiny. Neznělé souhlásky /p, t, k/ se zde za určitých okolností aspirují,
vyslovují se jako [ph], [th], [kh]. Tím se zvyšuje jejich percepční odlišnost od znělých
fonémů /b, d, g/, které se často realizují bez vibrace hlasivek (pokud by se obě kategorie
pravidelně realizovaly jako neaspirované a neznělé, a byly odlišeny jen stupněm napjatosti,
byly by si příliš podobné). Pozor, toto není případ češtiny – zde je kontrast posílen jinými
prostředky: výrazně negativním VOTem u znělých souhlásek.
Shrnutí
Pro aspiraci lze ustavit tyto situace (jak podotýká Wu 2004:31): buďto je distinktivní (jako je
tomu v čínštině) – tj. mění významy morfémů / slov, anebo není distinktivní (jako je tomu v
angličtině) – objevuje se pouze jako doprovodný fonetický rys při artikulaci určitých
souhlásek v určitých pozicích. Třetí možnou situací smozřejmě je, že aspirace není v jazyce
vůbec přítomna. Ve třech diskutovaných jazycích – čínštině, angličtině a češtině – je situace
následovná:
● Za prvé, pro vytváření kontrastu si tyto jazyky vybírají různé kategorie: čínština využívá
kontrastu aspirovanosti, zatímco angličtina a čeština využívají kontrastu znělosti.
● Za druhé, angličtina i čeština využívají kontrastu znělosti. Tj. mají kategorii znělých a
kategorii neznělých. Avšak oba jazyky vykazují pro tytéž kategorie odlišné hodnoty VOT:
anglické iniciální /p, t, k/ se realizují s pozitivním VOTem, zatímco české /p, t, k/ mají ve
výslovnosti zhruba nulový VOT; anglické iniciální /b, d, g/ mají zhruba nulový VOT, zatímco
české iniciální /b, d, g/ mají výrazně negativní VOT.
Typické chyby
Čínský, anglický a český mluvčí mají tedy při percepci řeči odlišná „fonologická síta“ pro
vyhodnocování souhlásek. Při produkci řeči pak mají odlišné artikulační zvyklosti pro
realizaci jedné a téže fonologické kategorie (např. „neznělé neaspirované“). To vše přispívá
22
k charakteristickým chybám ve výslovnosti; rodilý mluvčí čínštiny je vnímá jako „cizí
přízvuk“ (yáng qiāng yáng diào 洋腔洋调). Zmiňme některé typické chyby:
– Když rodilý mluvčí angličtiny mluví česky: někdy nepatřičně aspiruje české iniciální
okluzivy /p, t, k/ (např. tak vyslovuje jako [thak]). Důsledky: protože aspirace nefunguje
v češtině jako distinktivní rys, důsledkem je „pouze“ dojem nepřirozenosti pro českého
posluchače.
– Když rodilý mluvčí češtiny mluví anglicky: někdy zapomíná přidávat aspiraci k iniciálním
okluzivám /p, t, k/: namísto správného [ph], [th], [kh] je chybně vyslovuje jako [p], [t], [k]
(např. two vyslovuje jako [tu]). Důsledky: Tato chyba je poněkud vážnější než předchozí. Je
sice pravda, že aspirace není v angličtině distinktivním rysem. Avšak přesto funguje jako
významný percepční signál pro neznělé /p, t, k/ v iniciální pozici. Jestliže český mluvčí
aspiraci zanedbá, anglický posluchač může v určitém kontextu neznělé [p] chybně
identifikovat jako znělý foném /b/, neznělé [t] jako znělý foném /d/, neznělé [k] jako znělý
foném /g/. A to právě proto, že neslyší aspiraci. Viz náš příklad výše: místo pie může slyšet
bye, místo pin může slyšet bin. Jiná typicky „česká“ chyba je vyslovování anglického
iniciálního /b, d, g/ s výrazně negativním VOTem (např. ve slovech bee, day, good). Taková
výslovnost zní pro ucho anglického mluvčího nepřirozeně.
– Když rodilý mluvčí angličtiny mluví čínsky: často mívá problém s čínskými neznělými
neaspirovanými okluzivami /p, t, k/ (v pinyinu b, d, g), jak poznamenává Kratochvíl
(1968:26). Buďto má sklony přidávat aspiraci, anebo tyto hlásky vyslovuje zněle. První typ
chyby se objevuje proto, že v jeho výslovnostních zvyklostech musí iniciální /p, t, k/ být
aspirované. Např. slovo bīng 兵 [pi)] „voják“ pak vysloví chybně jako [phi)]. Taková chyba
snadno nastala při použití latinkové transkripce Wade-Gilesovy, kde se [p] psalo jako „p“.
Protože však pinyin zapisuje [p] „znělým“ písmenem b, pravděpodobnější je druhá chyba: a
to plně znělá výslovnost [b]. Anglický mluvčí tedy řekne [bi)] (znělost a nenapjatost [b] ho
přitom zbaví „nebezpečí“, že použije aspiraci; technicky vzato, snížení VOTu, které je
potřebné k likvidaci aspirace, přežene a učiní VOT negativním, místo aby byl okolo nuly).
– Když rodilý mluvčí češtiny mluví čínsky: začátečník učící se nová slovíčka může mít
problémy se zapamatováním rozdílu mezi čínskými aspirovanými /ph, th, k h/ (v pinyinu p, t,
k ), a neaspirovanými /p, t, k/ (v pinyinu b, d, g). Když už si je zapamatuje, v jejich
výslovnosti obvykle nemívá zásadní problémy – nanejvýš může aspiraci přehánět a realizuje
23
ji jako samostatnou, značně napjatou frikativní souhlásku “ch“ ([x]). Další chybou bývá, že u
některých slabik (qi, qu, chi apod.) špatně umisťuje zdroj aspiračního šumu.
– Když rodilý mluvčí čínštiny mluví česky: pravidelně mívá problém odlišit neznělé české /p,
t, k/ od znělých /b, d, g/ – jak v percepci, tak v produkci řeči. Rozdíl neslyší, protože v jeho
rodném jazyce není distinktivní.
Závěr
Z hlediska výuky výslovnosti čínského jazyka se aspirace nemusí jevit jako problém patřící
pro českého či slovenského studenta mezi zásadní. Nicméně i tady se pedagog mnohdy setkává
s nepřesnou výslovností (přehánění „ch-ového“ charakteru aspirace, chybné užívání „ch-ové“
aspirace ve slabikách jako qi, qu, ci, chi, kde zdroj aspiračního šumu leží na jiném místě) nebo
se špatným pamatováním dvojic slabik jako piao – biao). Navíc naši studenti nemívají přesné
povědomí o odlišnosti fonologické funkce aspirace v čínštině a v angličtině. Pokládali jsem
proto za užitečné dané téma rozberat do větší hloubky.
TERMINOLOGICKÝ SLOVNÍČEK
afrikáta = polozávěrová souhláska; typ překážky: nejprve závěr, potom úžina (např. české c)
aspirace = přídech
desonorizace = „odznělení“, tj. artikulace původně znělé hlásky je zbavena vibrace hlasivek;
značí se kroužkem, např. [b]
distinktivní rys = vlastnost hlásky, která rozlišuje významy slov (např. znělost: dál - tál)
fonace = tvorba, vydávání hlasu (pomocí vibrace hlasivek)
foném = nejmenší funkční jednotka zvukového systému určitého jazyka, schopná rozlišit
v tom jazyce významy slov; je to jednotka abstraktní, nikoli konkrétní zvuk; klade se
do šikmých závorek (např. /t/, /th/)
frikativa = třená souhláska; typ překážky: úžina (např. české s)
glottis = hlasivková štěrbina; glotální = hlasivkový
IPA = International Phonetic Alphabet – systém užívaný pro zápis reálné výslovnosti hlásek;
klade se do hranatých závorek (např. čínské [t], [th])
larynx = hrtan
neznělá souhláska = taková, jejíž artikulace není provázena chvěním hlasivek (např. české p)
okluziva = závěrová souhláska; typ překážky: závěr (např. české p)
percepce řeči = vnímání řeči
produkce řeči = vytváření řeči
sonorizace = „přiznělení“, tj. artikulace původně neznělé hlásky je obohacena o vibraci
hlasivek
striktura = překážka utvořená při artikulaci souhlásky (buď závěr, např. okluziva [t], nebo
úžina, např. frikativa [s], nebo aproximace, např. aproximanta [j])
24
vokální trakt (též nadhrtanové dutiny) = část mluvidel nacházející se nad hlasivkami
VOT (voice onset time) = nástup hlasivkového tónu, tj. začátek chvění hlasivek
znělá souhláska = taková, jejíž artikulace je provázena chvěním hlasivek (např. české b)
LITERATURA
Cruttenden, Allan, ed. (2011). Gimson’s Pronunciation of English. London: Arnold.
Crystal, David (1997). Dictionary of Linguistics and Phonetics. Oxford: Blackwell
Publishers.
Duběda, Tomáš (2005). Jazyky a jejich zvuky. Praha: Karolinum.
Giegerich, Heinz (1992). English Phonology. An Introduction. Cambridge: Cambridge
University Press.
Gussenhoven, Carlos a Jacobs, Heike (2001). Understanding Phonology. Beijing: Waiyu
jiaoxue yu yanjiu chubanshe (ve spolupráci s Blackwell Publishers).
Keating, Patricia (1984). “Phonetic and Phonological Representation of Stop Consonant
Voicing“. Language, 2: 286-319.
Kratochvíl, Paul (1968). The Chinese Language Today. London: Hutchinson University
Library.
Ladefoged, Peter a Maddieson, Ian (1996). The Sounds of the World´s Languages. Oxford:
Blackwell Publishers.
Liang Zhi’an 梁之安 (1963). “Fuyin de songqi texing ji qi tingjue bianren“. 辅音的送气特性
及其听觉辨认 (Vlastnosti aspirovaných souhlásek a jejich rozlišení v percepci) Shengli
xuebao / Acta Physiologica Sinica, 6: 93-99.
Ladefoged, Peter (2006). A Course in Phonetics. Boston: Thomson Wadsworth.
Lin, Tao 林焘 a Wang, Lijia 王理嘉 (2003). Yǔyīnxué jiàochéng 语音学教程 (Kurs fonetiky).
Beijing: Beijing daxue.
Lin, Yen-Hwei 林燕慧 (2007). The Sounds of Chinese. Cambridge: Cambridge University
Press.
Lisker, Leigh a Abramson, Arthur (1964). “A Cross-language Study of Voicing in Initial
Stops: Acoustical Measurements.“ Word: 3, 384-422.
Maddieson, Ian (1984). Patterns of Sounds. Cambridge: Cambridge University Press.
Palková, Zdena. Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum: 1994.
Roach, Peter (1996). English Phonetics and Phonology. Cambridge: Cambridge University
Press.
Skaličková, Alena (1982). Fonetika současné angličtiny. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství.
Třísková, Hana (2010). Segmentální stuktura čínské slabiky. Ph.D. disertace. Praha: FF UK.
Wu, Zongji 吴宗济 (2004). “Putonghua fuyin bu songqi – songqi qubie de shiyan yanjiu.“ 普
通 话 辅 音 不 送 气 –– 送 气 区 别 的 试 验 研 究 (Experimentální výzkum rozdílů mezi
aspirovanými a neaspirovanými souhláskami ve standardní čínštině). In Wu, Zongji. Wu
Zongji yuyanxue lunwen ji 吴宗济语言学论文集 (Vybrané spisy Wu Zongjiho). Beijing:
Shangwu yinshuguan, 31-65.
Wu, Zongji 吴宗济 et al. (1992). Xiandai hanyu yuyin gaiyao 现代汉语语音概要 (Nástin
fonetiky moderní čínštiny). Beijing: Huayu jiaoxue chubanshe.
Zhu, Chuan 朱川 ed. (1997). Waiguo xuesheng hanyu yuyin xuexi duice 外国学生汉语语音
学习对策 (Strategie ve studiu pro zahraniční studenty učící se čínskou fonetiku). Beijing:
Yuwen chubanshe.
25