1 . Indoevropské jazyky

1.
Indoevropské jazyky
1
2
3
4
5
Na světě je 3000 – 5000 jazyků
Indoevropské jsou zeměpisně nejrozšířenější jazykovou rodinou na světě
Zastupují dvě velké kulturní oblasti Indie a Evropy
Jazyková rodina: příbuzné jazyky stavbou slova i mluvnicí
Základem těchto jazyků je indoevropský prajazyk
6 Dělíme:
1. Indoíránské jazyky
* indické: bengálština, romština
* íránské: perština, afghánština
2. Jazyk řecký: stará, byzantská, nová řeč3. tina
4. Jazyk albánský
5. Jazyk arménský
6. Jazyky italické: předchůdce románských jazyků latina
7. Jazyky románské: italština, španělština, portugalština, francouzština,
rumunština
8. Jazyky keltské: irština, skotština, velština, bretanština
9. Jazyky germánské: anglič10. tina, němč11. ina, holandština,
vlámština, švédština, norština, dánština, islandština
12.
Jazyky baltské: litevština, lotyšština, vymřelá pruština
13.
Jazyky slovanské
2 mezi indoevropské jazyky nepatří: maďarština, finština, estonština
(=ugrofinské), na Balkáně turečtina
3 hebrejština, aramejština patří mezi semitské jazyky
2.
Slovanské jazyky
1 Předchůdci: Hlaholice – základ řecké abecedy
Cyrilice – z velké řecké abecedy – AZBUKA
2 Podle zeměpisného rozmístění dělíme:
1. Západoslovanské jazyky: č2. eština, slovenština, kašubština, lužická
srbština
3. Východoslovanské jazyky: ruština, běloruština, ukrajinština
4. Jihoslovanské jazyky: slovinština, makedonština, bulharština, srbština,
chorvatština, staroslověnština
3 Používají písmo:
5. azbuka: východní jazyky, bulhaři
6. latinka
3.
Jazyk a získávání informací, slovníky
1 INFORMATIKA je vědní disciplína, která se zabývá strukturou, vlastnostmi,
zpracováním a využití informace
2 INTERNET
- webová stránka
3 KNIHOVNY
- rešerše = hledání, pátrání, ověřování
- katalog = seznamy, pomocí kterých se v knihovně orientujeme
- tiráž = technické a vydavatelské údaje uvedené na konci knihy
- bibliografické údaje = nalezneme v tiráži, obsahují autora knihy,
název, místo a rok vydání
- rejstřík = abecední seznam jmen č- i termínů použitých v textu
- anotace = struč-
ná charakteristika slovesného díla
4 SLOVNÍKY
- podávají ucelený souhrn slov určitého jazyka nebo jisté oblasti
1. PŘEKLADOVÉ – převádějí slova z jazyka do jazyka
2. VÝKLADOVÉ – vysvětlují význam slova nebo pojmu
Nauč
né (encyklopedie)
Jazykové – vykládají slovní a mluvnický význam slova, původ,
eského
výslovnost, př. Příruč ní slovník jazyka č
3. SPECIÁLNÍ
Cizích slov
Frazeologické – shromažďují ustálená slovní spojení
Etymologické – vykládají původ slov
Frekvenč ní – zachycují č etnost výskytu slov
Historické – o slovní zásobě některé historické epochy
Retrográdní – slova abecedně uspořádaná podle pořadí písmen
do konce
Terminologické – slovníky názvosloví nějakého oboru
Dialektologické – slovníky nějakého nářečí
CD – ROM – Diderot, Ecyclopaedia Britannica
4.
Slovesa, slovesné kategorie
3 SLOVESA (VERBA) – vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu. Časují
se.
U sloves se určuje mluvnická kategorie osoby, čísla, způsobu, času, rodu,
vidu a dále třída a vzor
Slovesné tvary dělíme na: Neurčité (infinitivní), které vyjadřují kategorie osoby a
způsobu (infinitiv, příčestí minulé a trpné, přechodníky)
Určité (finitní), které vyjadřují všechny mluvnické
kategorie
5 OSOBA A ČÍSLO
- osoba: 1. os. J. č- . (já), 1. os. Mn. Č. (my)
2. os. J. č. (ty), 2. os. Mn. Č. (vy)
3. os. J. č. i mn. Č. (on, -a, -o; oni, -y, -a)
6 ZPŮSOB
- oznamovací (indikativ)
- rozkazovací (imperativ)
- podmiňovací (kondicionál)
7 ČAS
- přítomný (prézens)
- minulý (préteritum)
- budoucí (futurum)
8 SLOVESNÝ ROD
- činný (aktivum) – Rodič- e z naší ulice upravili hřiště.
- Trpný (pasivum) – Hřiště bylo upraveno rodič- i.
9 VID
- dokonavá slovesa
- nedokonavá slovesa
10 TŘÍDY A VZORY
- 1. – e- nes-e 2. –ne- tisk-ne 4. –í- pros-í
ber-e
mi-ne
trp-í
maž-e
zač-ne
sáz-í
peč-e 3. –je- kry-je
5. –á- děl-á
kupu-je
tř-e
5.
Zájména
ZÁJMÉNA – zatupují podstatná a přídavná jména nebo na ně odkazují. Skloňují
se.
U zájmen se určují mluvnické kategorie pádu, čísla, rodu
1
2
3
4
5
Osobní
Přivlastňovací
Ukazují
Tázací
Vztažná
6 Neurčitá
7 Záporná
6.
Národní jazyk a jeho útvary
1 NÁRODNÍ JAZYK – souhrn výrazových a významových prostředků, jež
používají příslušníci jednoho národa nebo etnika
2 Čeština je jazykem mnohovrstevnatým. Rozrůzňuje se na tzv. útvary
národního jazyka:
Spisovné útvary
národního jazyka
Nespisovné útvary národ. Jazyka
Zeměpisné rozrůznění
Spisovná čeština
Nářečí
(dialekty)
Hovorová čeština
Nadnářeční útvary
(interdialekty)
Sociální rozrůznění
Profesní mluva
Slang
Argot
1. SPISOVNÉ ÚTVARY JAZYKA
3 SPISOVNÁ ČEŠTINA: používá se na oficiální úrovni, je reprezentativním
útvarem pro český národ
4 HOVOROVÁ ČEŠTINA : mluvená podoba spisovné češtiny.
2. NESPISOVNÉ ÚTVARY JAZYKA Z HLEDISKA ZEMĚPISNÉHO
3 DIALEKT (NÁŘEČÍ): česká, středomoravská, moravskoslovenská, slezská
4 INTERDIALEKT (NADNÁŘEČNÍ ÚTVAR): př. Hanáčtina, laština
3. NESPISOVNÉ ÚTVARY Z HLEDISKA SOCIÁLNÍHO
1 PROFESNÍ MLUVA: ležák, dvacítka, žanetka
2 SLANG: mluva zájmových skupin
3 ARGOT: mluva společenské spodiny, př. Narkomani: sníh = kokain
8.
Umelecky styl, vypravování
1
UMĚLECKÝ STYL= styl umělecké prózy, poezie a dramatu. Formuluje každé sdělení tak,
aby působilo na citovou stránku vnímatele, obohacovalo jeho vnitřní život a nutilo jej
zaujímat k výpovědi etické a emotivní postoje
2
JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY=používají se k oživení, zpestření sdělení. Zvláštními
prostředky jsou:
- poetismy – slova knižní, zastaralá i nová sloužící k estetickému ozvláštnění
(blankyt, odvětit, beztělí)
- obrazná vyjádření – metafory, metonymie, personifikace
- figury (hlavně v poezii) – seskupování vět, slov, slabik
4
VYPRAVOVÁNÍ= je základ epických děl (povídek, románů, pověstí…). Jeho podstatou je
jedinečný, neopakovatelný děj (příběh), uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti
Vypravování dělíme: 1. expozicí uvádí autor do situace
2. kolize (zápletka) je problém, konflikt, který stupňuje
3. krizí děj vrcholí
4. peripetie uvádí další zvraty a komplikace
5. katastrofa je název pro rozuzlení příběhu
7
(POPIS=v uměleckém stylu vystihuje osobu, zvíře, věc, nebo jiný jev ze subjektivního pohledu
autora. Neklade si nárok na úplnost a systematičnost, ale vybírá z popisovaného objektu zajímavé a
jedinečné znaky.
9
CHARAKTERISTIKA= popisný útvar, který podává duševní vlastnosti, povahové rysy, schopnosti a
zájmy člověka
- přímá – charakteristika vyjadřuje vlastnosti přímo (je upřímná)
- nepřímá – charakteristika uvádí příklady jednání, ze kterých vlastnosti nepřímo
vyplývají
)
9.
Charakteristika
2
CHARAKTERISTIKA je popisný útvar, který podává duševní vlastnosti, povahové rysy,
schopnosti a zájmy člověka
1. Přímá = vyjadřuje vlastnosti přímo
2. Nepřímá = charakteristika uvádí příklady jednání, ze kterých vlastnosti nepřímo
vyplývají
Pokud podáváme charakteristika nějaké osoby, můžeme postupovat např. takto:
•
•
•
Úvod – seznámení s osobou (jméno), náš vztah k ní a vnější popis
Stať – vnější projevy (pohyby, způsob řeč• i, chůze), vztah k lidem
(jednání), vztah k práci, temperament, nadání, schopnosti,
Závěr – zobecnění, shrnutí, č•
ím je vzorem, co krititujeme
11.
Souvetí souradné
SOUVĚTÍ je spojení dvou nebo více vět ve vyšší mluvnický i obsahový celek, v němž věty
ztrácejí svou samostatnost a vstupují do vzájemných významových i větných vztahů.
2
Souvětí souřadné obsahuje nejméně dvě věty hlavní a neomezený počet vět vedlejších.
1
Mezi hlavními větami rozlišujeme tyto významové poměry:
1. sluč2. ovací – obsahy obou vět prostě sounáleží, jsou si rovné, obě platí
-
a, i , ani, nebo, č-
i, nebo jsou věty bez spojek
3. stupňovací – druhá věty je závažnější než první, zesiluje obsah věty první
-
ba, i, dokonce, ba i, ba ani aj.
4. odporovací – obsahy vět se navzájem odporují, jsou navzájem nesluč5. itelné
-
ale, avšak, však, jenže, nýbrž, leč-
6. vyluč7.
ovací – obsahy vět se navzájem vyluč8.
neplatí druhá
- buď – anebo, ať – č- i, anebo, zdali – č-
9. příč10.
ují, platí-li jedna věta,
i, anebo, nebo
inný – důvodový – druhá věta v pořadí vyjadřuje příč11. inu
(důvod), proč12.
nastala věta první
- neboť, vždyť, totiž
6. důsledkový – druhá věta v pořadí vyjadřuje důsledek platnosti obsahu první
věty, to, co z obsahu první věty vyplývá
- proto, tedy, tudíž, a proto, a tak, a tedy
12.
Slovní druhy a jejich rozdelení
4. PODSTATNÁ JMÉNA (SUBSTANTIVA) – označují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností,
stavů a dějů. Skloňují se. Určujeme u nich pád, číslo a rod
8. PŘÍDÁVNÁ JMÉNA (ADJEKTIVA) – vyjadřují vlastnosti podstatných jmen nebo
zpřesňují či jinak vymezují jejich význam. Skloňují se. Určujeme u nich pád, číslo a rod.
11. ZÁJMÉNA (PRONOMINA) – zastupují přídavná nebo podstatná jména nebo na ně
odkazují. Skloňují se. Určujeme pád, číslo a rod
14. ČÍSLOVKY (NUMERALIA) – vyjadřují počet, pořadí atd. Skloňují se. Určujeme u nich
pád. Druhy: základní, řadové, druhové, násobné
20. SLOVESA (VERBA) – vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu. Časují se. U sloves
určujeme osobu, číslo, způsob, čas, rod a vid, dále třídu a vzor
21. PŘÍSLOVCE (ADVERBIA) – vyjadřují bližší okolnosti dějů, stupeň vlastnosti nebo míru
předmětu. Jde o neohebný slovní druh
23. PŘEDLOŽKY (PREPOZICE) – vyjadřují ve větě vztah podstatných aj. jmen k jiným
větným členům. Je to neohebný slovní druh
25. SPOJKY (KONJUKCE) – spojují věty nebo větné členy, jsou neohebné
27. ČÁSTICE (PARTIKULE) – uvozují samostatné věty a dodávají jim různé významové a
citové odstíny. Jsou neohebné. Př. Až, kéž, nechť, což, ano, ne, konečně, chraňbůh
29. CITOSLOVCE (INTERJEKCE) – napodobují různé zvuky, vyjadřují nálady, city nebo
vůli mluvčího. Jsou neohebné. Př.haha, haf, bum, brr, hej
13.
Popis odborny a umelecky
ODBORNÝ POPIS – podává odborné informace o vlastnostech, částech a souvislostech
předmětů, jevů, činností a dějů z oblasti vědy, techniky, umění apod. Popis je založen na
cílevědomém pozorování.
14 může být doplněn nákresem či schématem, různými tabulkami. Jeho variantami jsou:
2. Popis pracovního postupu – vystihuje činnost, jejíž složky následují za sebou
v předem stanoveném pořadí (např. příprava chemického pokusu)
3. Návod – popis s cílem praktickým nebo poučným (např. jak zacházet s přístrojem,
kuchyňský recept.
UMĚLECKÝ POPIS – vystihuje osobu, zvíře, věc nebo jiný jev ze subjektivního pohledu
autora. Neklade si nárok na úplnost a systematičnost, ale vybírá z popisovaného objektu zajímavé
a jedinečně znaky.
- popis s vysokou mírou lyričnosti se nazývá líčení
14.
Publicistické útvary
Publicistické projevy leze rozdělit do tří žánrových skupin:
2 Zpravodajské – př.zpráva, článek, reklama, inzerát, oznámení, interview
3 Analytické – komentář, úvodník, glosa, recenze, příp.diskuze, debata
4 Beletristické – črta, sloupek, fejeton, reportáž
2. ZPRÁVA – maximálně stručný a výstižný projev, který informuje objektivně o
základních faktech
3. ČLÁNEK – je rozšířená informace, která kromě základních faktů přináší také doplňující
popis situace kolem události
4. INTERVIEW – je projev formou rozhovoru ve kterém je prostřednictvím otázek a
odpovědí představena nějaká osoba a její názory
5. KOMENTÁŘ – zveřejňuje kromě faktů a informací postoj autora
6. ÚVODNÍK – je projev psané publicistiky, která bývá na první straně. Analyzuje se v něm
nejaktuálnější problém dne
10. REPORTÁŽ – přináší informace o určité události či zajímavosti, které je autor očitým
svědkem
12. FEJETON – vtipně, zajímavě a neotřele zpracovává drobná aktuální témata všedního
života. Je uveřejňován v novinách pod čarou
15.
funkcní styly, slohotvorní cinitelé
FUNKČNÍ STYLY
Funkce jazykového projevu je nejdůležitějším objektivním činitelem. Komunikační funkce
projevu zásadně určuje výběr výrazových prostředků a způsob jejich užití.
Základní funkční styly jsou:
1 Prostěsdělovací (hovorový) má funkci prostě sdělnou
2 Publicistický má funkci získávací a přesvědčovací
3 Odborný má funkci odborně sdělnou
4 Administrativní má funkci hospodářsko-právní a řídící
5 Umělecký má funkci estetickou
6 Řečnický má funkci agitační, propagační, přesvědčovací
SLOHOTVORNÍ ČINITELÉ
Podmínky (okolnosti) jazykového projevu se nazývají slohotvorní (stylotvorní) činitelé.
Podmínky, které plynou z toho, čím je autor obklopen a které jsou na autorovi nezávislé se
označují jako činitelé objektivní. Patří k nim:
1 Funkce (cíl, zaměření)
2 Prostředí (situace) – do projevu se promítá, např.zda je veřejný/soukromý
3 Forma – rozdílnou podobu mají projevy mluvené a psané
4 Adresát – zda je mezi autorem a adresátem kontakt přímý/nepřímý
5 Míra připravenosti(připravené/nepřipravené)
6 Téma projevu atd.
Podmínky, které plynou přímo z osobnosti autora, z jeho odlišností od ostatních jsou činitelé
subjektivní. Jsou například.:
1 Povahové rysy autora, psychický typ i momentální stav
2 Faktory biologické – pohlaví, věk
3
4
Dosažené vzdělání
Jazykové dovednosti
16.
Tvorení slov
Tvoření slov je jeden ze způsobů rozhojňování slovní zásoby o nová pojmenování.
Základní způsoby tvoření slov v češtině jsou odvozování, skládání slov a zkracování.
3. ODVOZOVÁNÍ (DERIVACE) – nejčastější způsob tvoření slov v češtině.
Rozumí se jím tvoření slov s novým významem pomocí předpon, přípon, popř.
koncovek připojovaných ke slovu základovému. Odvozováním vznikají slova
odvozená. Př.les pra-les, pat-a pod-pat.ek
9. SKLÁDÁNÍ (KOMPOZICE) – je tvoření nového slova ze dvou, řidčeji tří slov
nebo slovotvorných základů. V češtině je ve srovnání s odvozováním méně časté.
Skládáním vznikají slova složená. Př.červenobílý, světoznámý, velkoměsto,
siločára, málomluvný
11. ZKRACOVÁNÍ (ABREVIACE) – je způsob tvoření nových pojmenování ze
zkrácených částí základových slov. Věcný význam slov se při zkracování nemění.
Zkracováním vznikají zkratky a slova zkratková
-
iniciálové zkratky – vznikají z poč- áteč- ních písmen slov – Č- R, USA, ZOH,
zkratková slova – vznikají spojením poč- áteč- ních hlásek nebo slabik
několikaslovného názvu – Č-edok, Setuza, Gestapo
17.
Homonyma, antonyma, synonyma
2
HOMONYMA – slova souzvučná, jsou slova, která znějí stejně, ale mají odlišný význam
a původ, není mezi nimi žádná významová spojitost. Formální shoda je náhodná
-
vinný střik x vinný muž
homografy se shodují jen v psané formě, vyslovují se rozdílně (panický)
homofony se shodují jen zvukově, ale píší se jinak (led – let)
6
SYNONYMA – slova souznačná jsou slova, terá mají různou formu, ale stejný nebo
podobný význam, označují stejnou skutečnost
- dům – budova – stavba – stavení – obydlí – barák – chalupa – chýše – vila
- č- ásteč- ná – mají téměř stejný význam, ale liší se významových odstínem
(kouřit – hulit, volat – ječ- et)
- úplná – mají zcela stejný význam, mohou se kdykoli zaměnit (hezký – pěkný)
10ANTONYMA – opozita, slova protikladná jsou slova, která jsou významově opačná,
protikladná. Označují jevy stejného druhu, ale opačných vlastností
- den – noc, vysoký – nízký, …
18.
Veta jednoduchá
= věta, která obsahuje jeden přísudek a vyjadřuje obvykle jednu myšlenku. Věty se však mohou
také spojovat ve vyšší celky
19.
Druhy vedlejsích vet
1. Podmětná – uvozena vztažnými zájmény kdo, co, vztažnými příslovci kdy, kde, spojkami
že, aby, kdyby
Kdo se bojí, nesmí do lesa
2. Přísudková – uvozena zájmény jak, jako, jaká
Byla stále taková, jakou jsme ji znali.
3. Předmětná – uvozena spojkami že, aby, když, vztažnými zájmény kdo, co, který, jaký a
příslovci kde, kam, odkud, kudy
Říkal, že nic neví.
4. Přívlastková – uvozena zájmény a příslovci kdo, který, jenž, kde, když, někdy i spojkami
že, aby, jak
Jsou případy, kdy si člověk neví rady.
6. Doplňková – nejčastěji uvozena spojkami jak, kterak
Zahlédli zajíce, jak se krčil v brázdě.
8. Příslovečná
Čo asová – když, až, jakmile, než, sotva, zatímco, kdy, kdykoli, pokud,
o Způsobová – jako, jak, čo ím-tím, tak že, tak aby
o Příčo inná – protože, že, poněvadž, jelikož, ježto
o Účo elová – aby, abych
o Podmínková – kdyby, jestliže, jestli, -li
o Přípustková – přestože, i kdyby, i když, ačo
koli(v)
20.
Podstatná jména a mluvnické vyznamy
PÁD – 7. pádů
ČÍSLO – jednotné (singulár)
20 množné (plurál)
21 hromadná, pomnožná, látková
ROD – mužský (životný x neživotný)
- ženský
- střední
VZOR – mužský rod – pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce
22 ženský rod – žena, růže, píseň, kost
23 střední rod – město, moře, kuře, stavení
21.
Obohacování slovní zásoby
LEXIKOLOGIE je jazykovědná disciplína, která zkoumá slovní zásobu, tj. souhrn všech slov
určitého jazyka. Za základní jednotku slovní zásoby je tradičně považováno slovo
Souhrn slov, která ovládá jeden uživatel jazyka, se nazývá individuální slovní zásoba.
Dělí se na individuální zásobu:
2
3
AKTIVNÍ – slova, která jedinec nejen zná, ale také je bez problémů užívá (u
dospělého člověka je to asi 5 – 8 tisíc slov)
PASIVNÍ – slova, kterým sice jedinec rozumí, ale sám je neužívá (průměrně 40
tisíc slov, nezáleží na vzdělání)
22.
Administrativní styl
ADMINISTRATIVNÍ STYL (praktický, odborný, jednací) je styl informativní a věcné
komunikace při úředním styku. Je zaměřen na fakta a jejich sdělení, ovlivňuje a řídí činnost
adresáta.
Funkce administrativních projevů je řídicí (směrnice, zákony, nařízení), odborněsdělná (zpráva,
sdělení, úřední dopis) a správní (žádost, protokol)
SLOHOTVORNÉ ÚTVARY ADMINISTRATIVNÍHO STYLU
1 ÚŘEDNÍ DOPIS – formou úředního dopisu je žádost
2 ŽIVOTOPIS – CV (curriculem vitae – běh života)
- měl by obsahovat: osobní údaje, vzdělání, zájmy a úspěchy(nepovinné), praxe, členství v různých organizacích, vlastnoruč- ní podpis, místo, datum
- strukturovaný životopis – podává informace heslovitě, někdy i na předtištěném
formuláři
3 ÚŘEDNÍ ZPRÁVA
4 OZNÁMENÍ – stručná informace o budoucí události
5 INZERÁT
6 ZÁPIS jednání
7 VYHLÁŠKA
8 OBĚŽNÍK
23.
Vetné cleny
Větný člen je nejmenší jednotka větné struktury. Stává se jím každé plnovýznamové slovo, které
vstoupí do věty a získá tak svoji větnou funkci
Ty větné členy, jejichž přítomnost je ve větě vyžadována nazýváme základní větné členy, jejich
spojení říkáme základní skladební dvojice. Jsou to:
23 podmět
24 přísudek
Další větné členy, které věta obsahuje, označujeme jako rozvíjející větné členy. Patří sem:
25 přívlastek
26 předmět
27 příslovečné určení
28 doplněk
1. PODMĚT
31 zvláštními případy jsou: nevyjádřený, všeobecný, bezpodmětné věty
2. PŘÍSUDEK
3. PŘEDMĚT
32 rozvíjí sloveso nebo dějové přídavné jméno, ptáme se na něj pádovými otázkami
4. PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ
33 místa
34 času
35 způsobu
36 příčiny
5. PŘÍVLASTEK
39 rozvíjí podstatné jméno
40 shodný, neshodný
41 holý, rozvitý, postupně rozvíjející, několikanásobný
42 těsný, volný
6. DOPLNĚK
43 vyjadřuje vlastnost podstatného jména za jistého děje nebo mu je vlastnost dějem
přisuzována
24.
Věty podle postoje mluvčího
4
VĚTA OZNAMOVACÍ – vyjadřuje oznámení, prosté dělení, tvrzení či
informaci. V písmu je označena zpravidla tečkou. Sloveso je ve způsobu
oznamovacím nebo podmiňovacím. Intonace je klesavá
6
VĚTA TÁZACÍ – vyjadřuje dotaz, otázku. V písmu je označena otazníkem.
Sloveso je ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím. Intonace je stoupavá,
nebo postupně klesavá
o
o
o
o
o
7
Doplňovací – Kolik je hodin?
Zjišťovací – Nešel bys ven?
Vylučoovací – Půjdeš do kina, nebo zůstaneš doma?
Řečo nické – Mohl by to tom někdo pochybovat? (Nečo ekáme odpověď)
Rozvažovací – Kam jsem to jen dala?
VĚTA ŽÁDACÍ – vyjadřuje žádost jako přímý rozkaz, zákaz. Dones to sem!
13 VĚTA PŘACÍ – vyjadřuje žádost, přičemž uskutečnění nezávisí na mluvčím ani
příjemci. Graficky bývá zakončena vykřičníkem. Intonace klesavá, sloveso
v indikativu,kondicionálu