zpravodaj 2010_3

Transkript

zpravodaj 2010_3

Česká Asociace Námořního jachtingu
Zpravodaj 3 / 2010
Obsah
Obsah …………………………………………………………..… 1
Podzimní jachtařské Setkání 2010 ………………………….….… 2
Hlášení plaveb ………………………………………………….… 3
Členské příspěvky …………………………………………….….. 4
Petice ……………………………………………………………... 5
Z květnového jednání VV ČSJ …………………………………… 7
14. Česká námořní rallye …………………………………………. 8
Pohárové soutěže ČANY 2010 ………………………………..… 13
Přehled výsledků pohárových soutěží ČANY za rok 2010 …… 14
Vzpomínka na Oldu …………………………………...………… 16
Daleko, ale nádherně (Bay of Islands) .…………………………. 17
Přistávání pod plachtami ………………………………………... 24
Andamanským mořem ………………………………………….. 29
Plavba kolem světa plachetnice Altego (IX. etapa) ……..………. 37
Knihovna ČANY ……………………………………………….. 59
41. setkání jachtařů v Libštátě ………………………………….. 61
Adresář členů VV, KK a sekretariátu ČANY …………………… 63
-
1
-
Zpravodaj 3 / 2010
Podzimní jachtařské Setkání 2010
ČANY si vás dovoluje pozvat na tradiční „Setkání“, konané při příležitosti 20. výročí založení ČANY. Akce se uskuteční 4. 12. 2010 v restauraci „Na Staré Sokolovně“ v Praze 4 – Podolí. Bude se skládat z „Jachtařského fóra“ a „Slavnostního večera“.
Jachtařské fórum
proběhne od 14 hodin s těmito přednáškami:
Plavba v přílivových vodách II – pokračování z jarního Jachtařského fóra J. Čech
Přílivy a přílivové proudy v elektronické podobě PDA, NB, PC – Z. Žižka
Hlasová a datová satelitní komunikace pro jachtaře - Vladimír Štádler
Maledivy pro potápěče i jachtaře, přednáška a film - Miroslav Náplava
Slavnostní večer
bude zahájen v 19.00 hodin s tímto programem:
Slavnostní zahájení k 20. výročí založení ČANY
Křest knihy „Za kormidlem nejen na Jadranu“ od Františka Novotného
Promluví František Novotný, křtít bude Ondřej Neff, který napsal ke knize předmluvu. Zúčastní se taktéž Lucie a Jarda Forštovi za vydavatelství IFP Publishing
Z Polska přes Nordkap do Bílého moře a zpět - plavba s/y BAGATELA Pavel Elstner a Zdeněk Žižka
Vyhlášení pohárových soutěží a ocenění ČANY
Po skončení programu bude pokračovat volná zábava.
Během Setkání bude možnost zakoupit jachtařskou literaturu atd.
Vstup na Jachtařské fórum i na Slavnostní večer zdarma.
Žádáme členy ČANY aby se u vstupu hlásili k prezentaci u pí Ing. Olgy Millerové,
CSc. Pro členy budou v sále rezervovány stoly. U prezentace bude možné uhradit
členské příspěvky na příští rok, které zůstávají ve stejné výši jako letos – 500 Kč.
-2-
Zpravodaj 3 / 2010
Restaurace „Na Staré Sokolovně“ (viz obr. pozice 1) se nachází v Praze 4 - Podolí, Podolská 90/5 (www.starasokolovna.cz). Spojení MHD do zastávky Kublov:
tram č. 3, 17, 21 (tři stanice od metra B Karlovo nám. - výstup na Palackého
nám.).
Podolská
vodárna
Kublov
Hlášení plaveb
Blíží se konec roku a nastává čas rekapitulovat naše jachtařské úspěchy.
Pokud máte zájem o zaznamenání vaší plavby v ročence ČSJ a získat tak možnost na základě dosaženého hodnocení i odpovídající výkonnostní třídu a body pro
váš oddíl nebo ČANY, je třeba zaslat hlášení plaveb nejpozději do 24. listopadu na
-3-
Zpravodaj 3 / 2010
sekretariát ČANY. Nezapomeňte však uvést vaše členské číslo ČANY a číslo platné závodní licence ČSJ.
Pro tradiční hodnocení plaveb v rámci ČANY (které bude vyhlášeno na jachtařském fóru 4.12.2010 v restauraci „Na staré sokolovně“ v Praze 4 - Podolí a zveřejněno v našem Zpravodaji) je termín zaslání Zprávy o námořní plavbě shodný –
24.11.2010. Hlášení můžete poslat poštou, mailem ([email protected]) nebo
osobně předat do kanceláře VV ČANY v Praze 4 – Podolí v úředních hodinách.
Opět se snažím všem připomenout, že námi zpracovávaný přehled nemá sloužit
k ničemu jinému, než k informaci o lodích a kapitánech kteří byli tam, kam jiní
snad poplují v příštím roce, případně pro inspiraci ostatním jachtařům. Přehled má
umožnit navázat vzájemné kontakty, které by měly napomoci ke zvýšení informovanosti o možných oblastech, zajímavostech a úskalích plavby.
Vzor hlášení je k dispozici v dokumentech na našich internetových stránkách
www.cany. cz.
PK
Členské příspěvky
Členské příspěvky ČANY na rok 2011 jsou pro příští rok zachovány v souladu
s usnesením valného shromáždění opět ve výši 500,- Kč. Příspěvky je povinen
každý člen uhradit v průběhu 1. čtvrtletí 2010 a to osobně v úředních hodinách
v kanceláři ČANY v Praze 4 – Podolí, na setkání jachtařů při JF v CERE,
v Libštátu nebo při valném shromáždění. Poplatky je možné uhradit na adresu
ČANY, Přístav 5, 147 00 Praha 4 bankovním převodem nebo poštovní poukázkou
na účet u České spořitelny, 120 24 Praha 2, číslo účtu 3591379, kód banky 0800,
konstantní symbol 0379, specifický symbol 0000000001 a nezapomeňte jako variabilní symbol uvést číslo vašeho průkazu (pokud jste ho zapomenuli, tak prvních
šest čísel vašeho rodného čísla). Bez variabilního symbolu nemůžeme identifikovat
plátce!
Připomínáme těm, kteří v tomto roce zapomněli včas zaplatit členské příspěvky, že by tak měli učinit co nejdříve. Pokud si nejste jisti, zda-li máte své poplatky
řádně uhrazeny, ověřte si to telefonicky na sekretariátu ČANY u Ing. Olgy Müllerové. Za rok 2010 byl roční členský příspěvek 500 Kč.
PK
-4-
Zpravodaj 3 / 2010
Petice
dle čl. 18 Listiny základních práv a svobod a zákona č. 85/1990 Sb. o právu petičním „za mezinárodně platné doklady způsobilosti k vedení rekreačního plavidla“
Petiční výbor:
1) Jakub Šípek (předseda petičního výboru), bytem Na Bělidle 65/42,
Praha 5 - Smíchov 150 00, E-mail: [email protected]
2) Petr Felix Chudoba
3) Stanislav Bílek
4) Libor Stacho
5) Martin Blagoev
6) Miloš Hula
Komunikací s příslušnými státními úřady ve věci této petice byl pověřen pan
Jakub Šípek.
Petiční výbor ve výše uvedeném složení, zastoupený svým předsedou – Jakubem Šípkem, se obrací na Ministerstvo dopravy České republiky, případně jiný
státní orgán do jehož věcné působnosti spadá předmět této petice, aby přijal nezbytná opatření, která jsou v jeho pravomoci, k vyhovění žádostem a podnětům obsaženým v petici tohoto znění:
Přihlášením k rezoluci č. 40 EHK OSN (dále jen „Rezoluce“) se Česká republika zavázala vydávat svým občanům, splnivším požadavky popsané v rezoluci, mezinárodně platné doklady o způsobilosti k vedení rekreačního plavidla. Rezoluce
vyžaduje, aby žadatelům byl mezinárodní průkaz vydáván jedině po splnění požadavků, mezi které patří, kromě jiného, - znalost příslušných plavebních předpisů a
nautických publikací;
nautické a technické znalosti potřebné pro bezpečnou plavbu v pobřežních
vodách;
- znalost dopravních pravidel pro pobřežní vody, zejména "Pravidel pro zabránění srážkám na moři".
Mezinárodní průkaz následně dokládá způsobilost jeho držitelů k vedení rekreačního plavidla na vnitrozemských vodních cestách a v pobřežních vodách vůči
příslušným zahraničním orgánům. Současná situace je taková, že Česká republika
neumožňuje svým občanům získat mezinárodní doklad o způsobilosti dle výše
uvedené Rezoluce v plném rozsahu. Ačkoliv rozsah zkoušek vykonávaných uchazeči o vydání průkazu způsobilosti k vedení rekreačního plavidla v České republice
plně odpovídá požadavkům Rezoluce, je úspěšným uchazečům příslušnými orgány
České republiky vydáván mezinárodní doklad o způsobilosti k vedení rekreačního
plavidla v pobřežních vodách, jehož použitelnost je omezena pro plavbu:
-5-
-
Zpravodaj 3 / 2010
nejvýše do vzdálenosti 1389 metru (0,75 nm) od břehu,
při větru o rychlosti nejvýše 28 km/h (4 Bft),
při výšce vlny do 1,2 metru a pouze za denního světla.
Pro ilustraci, jde o podobné omezení, jako kdyby v mezinárodně platném řidičském průkazu českého občana byla uvedena způsobilost pouze pro jízdu vpravo a
rychlostí do 130 km/h. Jistě by se s takovým dokladem mohl do zahraničí vydat,
ovšem praktická použitelnost takového průkazu pro řízení vozidla například v Británii nebo v Německu by byla pochybná. V podobné situaci se vinou uvedených
omezení ocitají i držitelé mezinárodního průkazu způsobilosti vůdce rekreačního
plavidla, vydaného v České republice podle současných právních předpisů. Jiný
průkaz, splňující náležitosti a rozsah použitelnosti mezinárodně platného dokladu o
způsobilosti k vedení rekreačního plavidla, nelze v České republice získat. Dále je
zahanbující skutečností, že standardní mezinárodní doklady o způsobilosti k vedení
rekreačního plavidla, vydávané v zahraničí za podmínek doporučených Rezolucí,
neopravňují jejich držitele ve vnitrozemských vodách České republiky k vedení rekreačního plavidla. Česká republika řadí tuto činnost mezi takzvané regulované
činnosti, přičemž prováděcí předpis k zákonu o vnitrozemské plavbě stanovuje, že
oprávnění k vedení plavidla v České republice lze získat výhradně na základě
úspěšně vykonané zkoušky. Povinnost zkoušky, mimochodem skládané pouze v
českém jazyce, se bez výjimky vztahuje i na držitele mezinárodně platného dokladu vydaného jiným státem v souladu s požadavky Rezoluce.
V souladu s výše uvedeným žádáme, aby příslušné orgány České republiky:
1) zrušily omezení, právně zakotvené ve vyhlášce MD 224/1995 Sb., § 10,
odst. 3, pís. b), a umožnily tak občanům České republiky přístup k získání plnohodnotného mezinárodního dokladu ve smyslu Rezoluce, k níž Česká republika
přistoupila;
2) uznávaly platné mezinárodní doklady vydané v souladu s požadavky rezoluce č. 40 EHK OSN za doklady o kvalifikaci opravňující k vedení rekreačního plavidla ve vodách na území České republiky.
V Praze dne 6.10.2010
-----------------------------------------Pokud se s peticí ztotožňujete, můžete ji stáhnout na této adrese
www.jachting.info/petice.pdf. Petice je zde i s podpisovým archem, který je potřeba vytisknout a připojit jméno, příjmení, bydliště a podpis(y), následně zaslat
Jakubovi Šípkovi (předsedovi petičního výboru), Na Bělidle 65/42, Praha 5 - Smíchov 150 00, eventuelně pokud docházíte do nějakého jachtařského klubu s největší pravděpodobností tam bude petice i s podpisovými archy k dispozici. Obdobně
můžete navštívit ČANY (ČYK), tam je petice k dispozici, eventuelně můžete zanechat podpisové archy v ČANY. Diskuzi k petici najdete na:
www.jachting.info/modules.php?name=Forums&file=viewtopic&p=79287#79287
-6-
Zpravodaj 3 / 2010
Pokud se s PETICÍ ztotožňujete, bude ji možné podepsat na SETKÁNÍ které
pořádá ČANY 4.12.2010, je taktéž dostupná v ČYKu a takřka ve veškerých
jachtařských klubech v Čechách a na Moravě. Eventuelně ji lze stáhnout i s
podpisovými archy na www.jachting.info a na arch připojit podpis(y) a
odeslat buď předsedovi petičního výboru nebo na ČANY.
Petice, iniciativa za lepší průkazy pro plavbu spontánně vznikla na portále
JI (www.jachting.info) za podpory mnohých členů ČANY. Myslíme si, že tato
věc se dotýká všech jachtařů, bez nějakého vymezení preferencí.
Uvítáme veškerou možnou podporu.
Váš VV ČANY
Z květnového jednání VV ČSJ
Čtvrtek 20. května 2010, YC CERE
Přítomni: Bauer, Maier, Soušek, Šindýlek, Mrzílek, Kozelský
Omluven: Hrdlička, Parůžek, Luksch
KK: Ondráček
1) Projednání zápisu
Zápis schválen bez připomínek.
K úkolům 10-09, 10-14 a 10-24
(Připravit detailní formát MČR na moři, vypracovat koncepci organizace MČR
na moři do roku 2015 a požádat o připomínky ČANY):
VV projednal pracovní materiál připravený K. Lukschem a stanovil následující
podklady:
a) pro zpracování podmínek pro výběrové řízení:
b) pro koncepci MČR v námořním jachtingu:
V námořním jachtingu se budou každoročně konat pouze dvě mistrovství, a
to v jarním termínu (květen - červen) pro One design a v podzimním termínu (září
- říjen) pro ORC a ORCi.
V závodě One Design může být MČR vypsáno pro více různých One
Design lodí (napřiklad: Elan 340, Salona 37R, Bavaria 42 Match, First 45 apod) –
„lodních tříd“ (LT). Každá z těchto LT musí mít samostatný start. Minimální počet
startujících posádek pro uznání závodu jako MČR je 5. Pořadatel musí umožnit
start posádek na lodích nedodávaných pořadatelem.
-7-
Zpravodaj 3 / 2010
Pokud je MČR pořádáno společně s mistrovstvím (mistrovstvími) více zemí, pak je pořadatel povinen zabezpečit pro české posádky takový počet lodí, který
odpovídá poměru zemí, pro které je tento závod společným mistrovstvím.
Závod by měl být vypsán na minimálně 5 rozjížděk okruhových a minimálně 1 navigační rozjížďku v délce minimálně 50 Nm, doba závodu minimálně 4
dny, pro uznání závodu jako MČR je potřeba odjet minimálně 3 rozjížďky, z toho
minimálně 1 musí být navigační.
VV ukládá K. Lukschovi připravit návrh úpravy směrnice C13 ve smyslu výše
uvedených podkladů a obsahující dále vzorové vypsání závodu, vzorové vypsání
veřejné soutěže na pořadatele, termíny zveřejnění výběrového řízení, podání žádosti, přidělení a podepsání smlouvy.
14. Česká námořní rallye
14. ročník Česká námořní rallye přilákal i letos do Chorvatska ve dnech 25.9.2.10.2010 bezkonkurenčně nejvyšší počet společně startujících českých posádek,
které tak mohly navzájem měřit síly v rámci jediné atraktivní třídy tvořené dvacítkou sportovně laděných monotypových plachetnic Elan 340. Tato dodnes stále
největší česká regata se může pyšnit nejen sportovní náročností, ale i precizním organizačním a společenským zázemím, vytvářeným stabilním a zkušeným mezinárodním týmem v čele s pořadatelskou firmou TPS centrum Brno. Vysoký zájem
českých posádek o soupeření v jediné třídě, který ostatní české oficiálně protěžované závody převyšoval dvojnásobným počtem přihlášených, je nejen odměnou
pořadatelům za jejich dlouholeté poctivé úsilí, ale i podnětem k zamyšlení, jaké
jsou pravé důvody k udělování privilegií jednotlivým pořadatelům MČR ze strany
ČSJ.
V předních týmech ani tentokrát nechyběla zvučná jména našich předních jachtařů jako Veronika Fenclová v týmu předloňského vítěze Víta Červinky, loňští vítězové Hyveco tým pod vedením Ladislava Smutného i jejich již tradiční soupeř
Izoglass tým Petr Vinkla. Černým koněm závodu byl zkušený Jan Hirnšal, člen
úspěšného týmu Bohemia Express, který sice přijel na poslední chvíli s nepříliš
zkušenou, avšak bojovně motivovanou posádkou. Ozdobou závodu pak zcela určitě byly hned dvě čistě ženské posádky pod vedením Renaty Marečkové a Kateřiny
Chalupové, jež tradičně hájily barvy týmu Mercedes-Benz nejen na vodě. Na souši
stejně ochotně pózovaly pro fotografy před trojicí vystavených modelů vozů Mercedes, které si zde bylo možno díky partnerovi závodu i vyzkoušet při zkušební
jízdě.
-8-
Zpravodaj 3 / 2010
Závodní komise byla i tentokrát posílena zkušeným Chorvatským rozhodčím a
závodníkem Damirem Desabotou. Připravila jak technické, tak i taktické tratě, které dokonale prověřily v převážně příznivých podmínkách um jednotlivých posádek
při rekordním počtu celkově osmi odjetých rozjížděk v necelých pěti závodních
dnech. JURY opět vévodil sehraný tandem zkušených mezinárodních rozhodčích
Dušana Vanického (SVK) a George Chapmana (GBR), který s přehledem řešil
všechny vznesené požadavky. Závodu se zúčastnilo obdobně jako v loňském ročníku 18 lodí, což je stále bezkonkurenčně nejpočetnější flotila společně startujících
českých posádek mezi všemi vrcholnými závody pořádanými v současné době
v Čechách i na Slovensku.
Vývoj počasí před zahájením závodu ani aktuální předpovědi vůbec nenasvědčovaly, že by někdo mohl
pomýšlet na závodění. Husté
provazce deště odradily od
sobotních tréninkových plaveb
drtivou
většinu
posádek.
Později se však přízeň Neptuna
přeci jen otočila, a tak bylo
možné vyplout na vodu již za
dvě hodiny po tradičním
nedělním slavnostním zahájení
v Hramině
na
Murteru,
kterému předcházely obvyklé úvodní procedury losování a přebírání lodí. Nebe
nad Jadranem se protrhalo, vítr se stočil k jihovýchodu a ustálil na síle kolem 15
uzlů. V příznivých podmínkách se podařilo hned v úvodním odpoledni odjet dvě
okruhové rozjížďky. Absence tréninku dolehla na mnohé posádky, které se teprve
sžívaly s loděmi, a tak se většina z nich potýkala s
chybami. Skvělý start do závodu měla posádka
lodi Cleverlance s Veronikou Fenclovou za
kormidlem, která nakonec zvítězila v obou
rozjížďkách. Výborně ji sekundoval dvěma
druhými místy také loňský vítězný tým Hyveco.
Třetí místo v první rozjížďce patřilo finnařům
Petra Vinkla s týmem Izoglass. Ve druhé
rozjížďce se na bronzovou příčku propracoval
také ženský tým Mercedes-Benz Renaty
Marečkové, který až v samotném závěru využil
chybu jinak dobře jedoucího týmu Létajících
sochařů pod vedením Dana Madera.
Na pondělí byla naplánována první navigační
rozjížďka vedoucí na Kornaty do Piškery. Na startu chybovaly oba favorizované
týmy Hyveco i Cleverlance a musely se vracet po individuálním odvolání. Izoglass
-9-
Zpravodaj 3 / 2010
tým zase nezvládl objezd pomocné návětrné značky, což vedlo k počátečnímu propadu všech favoritů, nicméně již u další značky dráhy byly všichni favorité zpět
v kontaktu s čelem závodu. Krátce po poledni první lodě projely pomocným cílem
a ve slabém větru pomalu vplouvaly do Kornatského kanálu. Jako první se cíl nakonec velmi zvolna přiblížil posádce týmu Cleverlance, který se tak profiloval za
jasného favorita závodu. Velkým překvapením však bylo druhé místo, pro které si
přijel dobře jedoucí Jan Hyršal, následovaný Danem Maderem. Rozjížďku nakonec
i přes slabý vítr dokončily v časovém limitu všechny posádky s výjimkou jediné.
V úterý se kolem poledne podařilo ve zvolna sílícím maestralu odstartovat další
navigační etapu vedoucí z Kornatského kanálu směrem k ostrovu Kaprie. Etapa se
kromě vložené krátké stoupačky téměř celá odjela na spinakry. Pořadí prvních týmu v cíli Cleverlance, Hyveco,
Izoglass opět potvrzovalo největší
favority závodu. Pro tento den však
byla postavena další, tentokrát
okruhová rozjížďka. Na jejím startu
zachyboval Hyveco tým, který se
musel vracet zpět na start. Přesto se
však dokázal zejména famózním
výkonem na spinakrovém kurzu
dostat zpět do kontaktu s čelem
závodu. Závěr měl jasného favorita
jen pro první pozici, tým Cleverlance.
O další místa se ale strhl velmi těsný a
nervy drásající boj, ze kterého nakonec vyšel vítězně velmi dobře jedoucí
Jan Hyršal v barvách týmu Parador, který dokázal těsně uhájit druhou pozici před
dotírajícími týmy Izoglass a Hyveco. I na dalších pozicích závodní komise musela
posuzovat některé dojezdy lodí s rozdíly pouhých několika centimetrů.
Středeční ráno bylo ve znamení očekávání příchodu ohlášené bóry. Lodě vyčkávaly start na klidné vodě před Tribunjem. Před jedenáctou se konečně začala
čeřit hladina a nervozita ve startovním poli dosáhla vrcholu. První start bylo nutné
opakovat. Pro velkou agresivitu v poli závodní komise uklidňovala situaci vytažením černé vlajky signalizující nejvyšší startovní trest. Druhý start se nakonec vydařil, černá vlajka se stala osudnou jen pro tým Dana Madera. Lodě se vydaly pod
spinakry na navigační rozjížďku do Žirjanského kanálu a po té stoupaly zpět
k Vodici. Právě díky vynikající stoupačce se usadil na čelní pozici tým Parador Jana Hyršala a za obrovské radosti celého týmu si udržel vedení až do cíle před posádkou Cleverlance, Hyveco i Izoglas a stal se tak jediným pokořitelem dosud suverénního týmu Cleverlance s kralující Veronikou Fenclovou za kormidlem. Druhá
okruhová rozjížďka se odjela ještě téhož dne za větru dosahujícího až 20 uzlů. Při- 10 -
Zpravodaj 3 / 2010
nesla opět velmi napínavé a těsné souboje nejen mezi vedoucími posádkami. Tým
Petra Holého dokonce bojoval se spinakrem s takovým nasazením, že při nechtěné
halze ztratil jednoho člena posádky. Naštěstí vše dobře dopadlo, nešťastníka přijel
okamžitě vylovit motorový člun pořadatele hlídkující poblíž. Tým Parador měl
svůj den. Opět velmi dobře odstartoval a dokázal si udržet i přes drobné chyby těsné vedení až do cíle pronásledován trojicí favoritů tentokrát v pořadí Hyveco,
Cleverlance a Izoglass. Svými dvěma překvapivými vítězstvími notně zamíchal
čelním pořadím a zdramatizoval tak poslední den závodu. Pokud by se podařilo odjet poprvé v historii tohoto závodu osmou rozjížďku, přicházela by v úvahu druhá
škrtačka, což teoreticky posouvalo před poslední rozjížďkou tým Parador na druhou pozici s jednobodovým náskokem před tým Hyveco. Flotila odjela nocovat
do nedaleké Mandeliny u Šibeniku. Twinky holky Renaty Marečkové oslavovaly
průjezd kanálem Sv.Ante tancem na palubě za zvýšeného zájmu okolních lodí. Některé posádky pak využily večer k návštěvě historického centra města.
Na start poslední rozjížďky muselo startovní pole dlouho čekat poblíž vstupu
do kanálu Sv. Ante před
Šibenikem. Teprve před 14
hodinou se konečně rozfoukalo
z jihozápadu a lodě se vydaly
na
poslední
navigační
rozjížďku tohoto ročníku
vedoucí nejprve na jih
k ostrovu Dugo, poté zpět do
Murterského moře k mělčině
Bačvica a do cíle poblíž
přístavu Tribunj. Právě nyní se
projevila zkušenost a sehranost
týmu Hyveco, kterému se
podařilo držet po celou dobu
velmi těsný krok s vedoucím s týmem Cleverlance. Svým druhým místem
v rozjížďce tak symbolicky potvrdil celkovou stříbrnou pozici za suverénním vítězem letošního ročníku týmem Cleverlance Víta Červinky. Odrazil tak útok týmu
Parador Jana Hiršala na stříbrnou medaili, který tentokrát bojoval s Danem Maderem a Renatou Marečkovou na dalších pozicích a dojel mezi nimi až čtvrtý. To sice
možná znamenalo pro Jana Hiršala a jeho Parador tým momentální zklamání, ale
zisk bronzové medaile se ztrátou jediného bodu na stříbro týmu Hyveco Ladislava
Smutného ve výsledku představoval úspěch, který před závodem asi málokdo od
tohoto týmu očekával.
- 11 -
Zpravodaj 3 / 2010
14. Česká námořní rallye
Celkové výsledky
Poř
Číslo
Stát
1
8
2
2
3
Kapitán
Tým
CZE
Vít Červinka
CLEVERLANCE
CZE
Ladislav Smutný
HYVECO
13
CZE
Jan Hirnšal
PARADOR
4
5
CZE
Petr Vinkl
IZOGLASS Kladno
5
11
CZE
Dan Mader
Sochaři
5
6
17
CZE
Renata Marečková
Twinky holky
8
7
9
CZE
Milan Broum
Šestka
12
8
4
CZE
Jiří Altman
YC Císařská louka
6
9
7
CZE
Petr Holý
AZ FLEX Team
7
10
15
CZE
Miloslav Chalupník
Architekti
9
11
3
CZE
Petr Utíkal
MEDIAL
12
1
CZE
Pavel Sehnal
SP Group
13
14
CZE
Michal Klokočka
Delta Computer syst.
14
10
CZE Kateřina Chalupová
15
6
CZE
16
18
CZE
Aleš Budín
17
12
CZE
Josef Ticháček
18
16
CZE
Rudolf Střítecký
Vratislav Fibinger
R1
Snílci
SEXY40
R2
R3
R4
R5
R6
R7
R8
Celk
1
1
1
1
1
2
3
1
6
2
2
5
2
4
3
2
2
13
4
11
2
7
2
1
1
4
14
3
12
6
3
3
4
4
15
23
4
3
6
9
BFD
5
3
26
3
14
4
13
5
6
6
32
8
4
5
7
12
15
5
41
6
11
9
5
13
7
11
44
9
8
DNF
8
7
DNF
7
46
5
16
11
6
8
8
12
47
10
7
13
8
10
11
9
9
53
15
14
7
12
12
9
10
10
60
13
13
15
15
11
10
17
8
70
11
10
9
17
14
14
14
16
72
14
15
12
10
15
15
13
14
78
DNC DNC DNF
14
16
6
12
18
85
DNS
DNC
10
13
17
17
16
13
86
16
16
17
16
18
16
11
17
92
Tento ročník lze hodnotit jako jeden z nejúspěšnějších v historii závodu. Pomyslná laťka jeho vysoké sportovní úrovně byla opět posunuta o něco výše a je výzvou pro další tentokrát jubilejní 15. ročník. Protestní komise řešila převážně technické problémy při několika podaných žádostech o nápravu pro poškození materiálu. Lékař závodu Martin Weis naštěstí čelil jen několika lehkým poraněním. Pravidelně probíhala oblíbená večerní společenská setkání moderovaná Václavem Žmolíkem s promítáním vynikajících fotografií Pavla Nesvadby a Pavla Najvara
z průběhu závodu. Slavnostní a důstojné závěrečné vyhlášení vítězů spojené
s rautem proběhlo tradičně v hotelu Punta ve Vodicích.
Na tomto místě bych rád poděkoval organizátorům za jejich obětavé úsilí a popřál jim, aby bylo odměněno nejen vytrvávající přízní a zájmem jachtařů o další
ročníky této v historii českého námořního jachtingu ojedinělé sportovní události.
ale pokud možno i změnou poněkud přehlíživého postoje VV ČSJ k již několik let
- 12 -
Zpravodaj 3 / 2010
pravidelně zamítané žádosti pořadatele o zpětné udělení statutu MČR, jehož se tento závod v minulosti právem a vždy se ctí zhostil.
Za VV ČANY:
Petr Sládeček, hlavní rozhodčí závodu
Pohárové soutěže ČANY 2010
Do letošní pohárové soutěže byly zařazeny výhradně společné česko-slovenské
závody jarní Grand Prix a dvě podzimní spojená mistrovství monotypový Elektrovod Cup - Velká cena YFA a ORC šampionát. Jediným osamoceným čistě českým
zástupcem zůstal již 14. ročník České námořní rallye, tento tradiční závod však byl
zařazený jen do otevřené části soutěže.
Pohled na celkové letošní výsledky soutěže není nijak povzbudivý. Zejména žalostná situace byla v otevřené části soutěže o Mezinárodní Pohár, kde se nepodařilo
najít ani jednu českou posádku, která by se letos zúčastnila více jak jednoho ze zařazených závodů. Tuto základní podmínku vyhodnocení splnila jen jediná slovenská posádka, která se sice zúčastnila dvou závodů, avšak s nevalnými výsledky.
Z těchto důvodů se VV ČANY rozhodl poprvé v dlouholeté historii tuto cenu letos
neudělit. Výsledky z odjetých závodů a v nich získaný počet bodů budou sloužit
pouze pro určení tří posádek, které budou nominováni příští rok do uzavřené soutěže o Pohár Mistrů.
Ani v této nejvyšší soutěži ČANY, která by měla motivovat nominovanou desítku nejlepších českých a slovenských posádek ke vzájemným soubojům, se jen
ORC šampionátu, a to pouze v jediné třídě ORCi, podařilo přilákat požadovaný
minimální počet tří posádek z nominované TOP desítky. Výsledky ORCi tudíž jediné mohly být regulérně započítány do soutěže. Paradoxně však tento jinak dobře
obsazený závod měl ze strany českého organizátora prakticky nulovou informovanost a ani nad úrovní té slovenské nebylo nad čím plesat. Přesto se zde nakonec objevila alespoň pětice českých posádek v obou třídách ORC a ORCi. Z hlediska
nominované posádek to již tak slavné nebylo, protože v ORCi se sice sešly tři české a jedna slovenská, avšak v ORC zůstal pouze jediný osamocený zástupce
TOP10 český tým Testudo, kterému tak nemohly být z tohoto závodu přiděleny do
soutěže žádné body. Protože by se vyhodnocení Poháru Mistrů opíralo za této situace prakticky o výsledky jediného závodu, rozhodl VV ČANY udělit letos výjimku
a započítal do soutěže i výsledky ze dvou zbývajících zařazených závodů Grand
Prix a Velké ceny YFA. Požadovaný minimální počet byl snížen ze tří na alespoň
dvě posádky. O tyto závody totiž již česká a slovenská jachtařská špička neprojevila takový zájem a sešla se tu pokaždé jen dvojice z nominované desítky.
- 13 -
Zpravodaj 3 / 2010
Přehled výsledků pohárových soutěží ČANY za rok 2010
Pohár Mistrů ČANY 2010
Konečné výsledky
Pořadí
Kapitán
Grand Prix
Slovakia
Velká cena
YFA MČR
Czech & Slovak Championship
ORC: 9 (5)*
B-42: 9 (6)*
ORCi: 8 (6)
3469
3162
oddíl
Třída: Lodí (Koef)
1
Doležal Tomáš
Tři Sestry
2
Vojta Richard
YC Avia
3
Kulík Martin
YC RODOP
4
Mosný Peter
SVK
5
Janota Stanislav
6
Vojtíšek Tomáš
7
Liška Jiří
8
Cintl Václav
9
Mňuk Karel
Testudo
YC CERE Plzeň
YC
Česká Lípa
YC Doksy
10
Sako Alexander
SVK
6025
4525
Celkem
6631
6025
4525
4218
4218
3771
3771
2891
2891
2412
2412
0
0
0
*) Aby mohly být do PM10 započítány i výsledky GP SVK a VC YFA, je pro tyto
závody v letošním ročníku udělena vyjímka z pravidla pro požadovanou minimální
účast tří z deseti nominovaných posádek, započítávají se i výsledky těch závodů,
kde se zúčastnily alespoň dvě z nominovaných posádek.
Ze soutěže o Pohár Mistrů ČANY 2011 jsou vyřazeni: Cintl Václav, Mňuk Karel a Sako Alexander.
Mezinárodní Pohár ČANY 2010
Konečné výsledky
Pořadí
Kapitán
Oddíl
Třída:Lodí (Koef)
1
Kriš Daniel
SVK
2
Zindulka Jiří
SK Yachting Styl
Grand
Prix Slovakia
Velká
cena
YFA
MČR
14. ČNR
Czech & Slovak Championship
ORC: 9 (5)
B-42: 9 (6)
E340:
18(5)
ORC: 20 (6)
ORCi: 8 (6)
2266
- 14 -
Celkem
954
3220
8412
8412
3
Červinka Vít
4
Malatinský Tomáš
SVK
5
Taschner Karel
ALT Melges 24
6
Psalman Miroslav
SVK
7
Kršanac Nikola
CRO
8
Smutný Ladislav
TJ Jachtklub Brno
9
Kozelský Jakub
10
Hirnšal Jan
11
Svoboda Aleš
12
Vinkl Petr
Zpravodaj 3 / 2010
6781
6781
6606
6331
6331
5549
5276
5276
YCKL
5276
4800
4800
4218
4218
4396
3771
Šatara Miroslav
3771
3743
Mader Dan
15
Makuch Alexej
16
Marečková Renata
17
Manka Peter
18
Broum Milan
19
Kubovčík Viliám
20
Altman Jiří
21
Melis Milan
SVK
22
Havelka Jakub
ČYK
3287
SVK
3287
2994
2687
2687
2891
2556
2556
2412
2412
2164
2164
2266
Holý Petr
24
Melichárek Martin
SVK
25
Cano Marcel
SVK
26
Chalupník Miloslav
27
Hrubý Michal
28
Daněk Jan
3743
2994
2891
SVK
23
5549
5276
4396
14
6606
2266
2138
2138
2010
2010
1937
1781
1937
1781
1781
1781
1729
1663
1729
1663
29
Utíkal Petr
1574
1574
30
Sehnal Pavel
1385
1385
31
Spurný Jiří
ČYK
1356
1261
1356
32
Maier Michael
33
Klokočka Michal
1212
1212
1261
34
Chalupová Kateřina
1051
1051
35
Milko Ivo
SVK
36
Chlup Jan
YC Dyje
Břeclav
1051
1051
37
Fibinger Vratislav
901
901
38
Budín Aleš
761
761
913
- 15 -
913
39
Kaňuková Soňa
40
Ticháček Josef
41
Jakubčík Miroslav
42
Hyžo Igor
SVK
Zpravodaj 3 / 2010
761
761
629
629
606
SVK
505
606
505
Do soutěže o Pohár Mistrů ČANY 2011 jsou nominováni: Zindulka Jiří, Červinka Vít a Malatinský Tomáš.
Pro příští pohárovou sezónu 2011 připravuje ČANY několik novinek, o kterých
vás budeme včas informovat.
Petr Sládeček (VV ČANY, soutěže)
Vzpomínka na Oldu
V posledních červnových dnech letošního roku přišla z Malých Antil, z opačné
strany Atlantiku, tragická zpráva o
skonu jednoho z nejlepších kapitánů
českého námořního jachtingu –
Oldy Mazůrka.
Nezahynul při obrovské bouři,
kterých jistě zažil za desítky let
jachtingu na všech mořích bezpočet.
Vědomě, jak mu velela kapitánská
čest, nasadil život pro záchranu
tonoucí členky posádky a jejího
manžela
pod
rozvodněnými
vodopády Trinity Falls při zdánlivě banálním výletu do vnitrozemí ostrova Sv.
Vincent.
Poznali jsme se, jak jinak, na moři. Jako celá naše jachtařská generace jsme
získávali první zkušenosti na plavbách v někdejší NDR, v Polsku a pak na těch
mořích, kam nás bývalý režim laskavě pustil. Posledních 20 let se Olda pohyboval
jako skipper zejména v oblasti Střední Ameriky, jejíž karibskou část si zamiloval.
Díky němu řada z nás mohla tato kouzelná místa poznat a cítit se zde jako doma.
V Oldovi odešel vynikající kapitán a velký člověk, který dokázal jachting povýšit ze sportu na světový názor. Svým činem posunul laťku cti tak vysoko, že málo kdo ji přeskočí. Obávám se, že my ostatní ji budeme po zbytek života už jenom
podlézat. Zůstala nám po něm rána v srdci, ale i hrdost, že nám bylo dopřáno cti
být jeho kamarády.
Míla Křížek
- 16 -
Zpravodaj 3 / 2010
Daleko, ale nádherně
V jednom z předchozích čísel našeho zpravodaje jsme vás zavedli také dost daleko – do okolí kanadského Vancouveru. Teď to bude ještě dál – v čísle 17/2010
německého časopisu YACHT nás zvou na Severní ostrov Nového Zélandu do „Zátoky ostrovů“, jak ji pojmenoval v roce 1769 kapitán Cook; je jich tam sto čtyřicet
čtyři.
„Cesta na druhý konec Země se vyplatí. Kdo
si na Novém Zélandu pronajme loď, vklouzne
do pohádkového světa („Zauberwelt“ zní po německu lépe).
Zelenější už to nebude. Pořádné kopce,
divoké zátoky. Buďte vítáni ve vstupní zahradě
jižního Pacifiku.
Samotné jméno souostroví je program,
specielně pro nás, Němce. Když rozepíšeme náš
přepis jejich názvu, dostaneme „Neu See Land“
(doslovným překladem: nová mořská země,
pozn. překl.) – prakticky neznámá oblast na kraji
světa. Tam někde vzadu a dole, daleko, daleko.
Jedenáct hodin časový posun, malý ráj v Tichém
oceáně, země v širém moři. Nenajdete tam
jediné místo, které by bylo vzdáleno od moře
dál, než 150 km. A jachting je tam sportem číslo
jedna. Například město Auckland má údajně
největší hustotu sportovních plavidel na světě. Není proto s podivem, že se mezi
obyvateli objevilo tolik legendárních osobností našeho sportu: Russel Counts, Bruce Farr a nezapomenutelný Sir Peter Blake. Ale i vedle těchto slavných jmen má
Nový Zéland co nabídnout.
Velkolepou krajinu a přátelské obyvatele především. Nový Zéland platil už
dávno před uvedením filmu „Pán Prstenů“ za jedno z nejoblíbenějších cílů pro vystěhovalce. A samozřejmě je také vábení, zde provozovat jachting, veliké. Přesto
ale pořád zůstává otázka: vyplatí se, podniknout tak dlouhou cestu jen kvůli krátké
plavbě na pronajaté lodi? Když jen uvažujete nepohodlí na dlouhé cestě letadlem a
její cenu? Dostane se vám ale rychlé odpovědi.
Přistanete na letišti ve městě Opua na severu Severního ostrova (pozn. redakce:
vnitrostátní letiště po přesednutí v Aucklandu). Pohled na záliv Waikare Inlet v Zátoce Ostrovů (Bay of Islands): bohatou zelení orámovaný, prošpikovaný loděmi na
- 17 -
Zpravodaj 3 / 2010
kotvách a bójích. V klubovně maríny Opua dostanete zadarmo kávu, jako kdyby
věděli, v jakém dezolátním stavu jsou po dlouhé cestě právě přiletěvší jachtaři z
Německa. Paní vrchní nám radí, abychom se, protože jsme jistě nevyspalí, jen tak
trochu rozhlédli po okolí. Do toho tam hraje dokonce „živá“ hudba. Vstáváme, děkujeme za kávu a jdeme hned na loď. Původní plán, hned po příletu odplout, je
škrtnut a první kapitánův rozkaz zní: všichni spát!
Konec února – tady dole pozdní léto. A
ráno nejlepší podmínky. Samotný odlivový
proud nás nutí k odplutí a tlačí nás ven.
Čekáme jen až se uváže trajekt před vjezdem
do maríny. Pronajímatel nás ještě stačí na rozloučenou varovat: “Dávejte pozor, než se
okolo zátoky u města Russell dostanete na
volnou vodu zálivu. Teď na konci týdne je
tam všechno na vodě. Plachetnice, surfaři,
surfaři s padáky, kajaky – všechno, co jen
plave, je tam venku a musíte tím projet.“
Nebyl to žádný problém, jak se ukázalo. Největší houštiny, jak se na první pohled jeví, se ukáží pří pohledu na mapu. Kdo to nezná, musí mít dojem, že hledí na
mapu s pokladem z nějakého žertovného magacínu: Čtete tam o ostrovech Whangamumu, Urupukapuka, Motukiekie, nebo o zátoce Pipi. Ony totiž skoro všechny
ostrovy, zátoky a osady nesou dosud původní maorská jména. „Whangamumu – to
zní lákavě“, posmívá se jeden člen posádky, jako v zemi Takutaku!“
Hned v prvním dni pod plachtami se nám ukazují všechny možnosti a krásy
slavné Zátoky Ostrovů. Je to velký, chráněný záliv, posetý subtropickými ostrovy a
luxusními místy na kotvení. Vstupní zahrada Pacifiku. Spousty ryb pro nádherné
rodinné rybaření. A nedosti
na tom, náhodou také jedna z
nejoblíbenějších jachtařských
oblastí celého Nového Zélandu. Z Aucklandu je to sem
jen nějakých 100 mil ne sever
– do kolébky národa. V
Zátoce Ostrovů počaly, závěrečným
ujednáním
ve
Waitangi mezi domorodými
Maory a britskými kolonizátory, dějiny novozélandského
státu.
29. listopadu roku 1769
spustil James Cook kotvy svého Endeavouru před ostrovem Roberton (Motuaro- 18 -
Zpravodaj 3 / 2010
hia Is.) a pokřtil tuto zátoku „Zátokou ostrovů“. Při tom došlo k prvnímu setkání s
místními Maory: 150 tetovaných mužů se rozestavilo na pláži, vyplazovali jazyky,
řvali a dali se do válečného tance. Na Cooka to udělalo silný dojem. Zůstává otázkou, kdo v tomto okamžiku pociťoval víc strachu. Maorští muži si pak mysleli, že
Angličané mají oči vzadu na hlavě, jak posléze rychle veslovali pryč!
Také naše „Taranui Spirit“, Bénétau Oceanis 40, nechala 241 let po Cookovi
dopadnout svoji kotvu ve stejné zátoce. Na břehu stál domek s krátkým molem pro
výletní čluny. Kapitán Cook si tenkrát ostrova také moc neužil, když si odmyslíme
ty Maory. Dosti divoké vlnky narážejí do lodi, silný jižní vítr fouká přímo do zátoky. Je tu příliš neklidno, než abychom
se rozhodli tu zůstat. „Proč tady máme
sebou nechat cloumat na kotvě, když
je tady všude okolo mnoho jiných
možností?“ praví kapitán. K tomu je
možné dodat, že v tomto zálivu není
žádný cíl i při křižování vzdálen víc
než půl dne plavby. Jinými slovy:
kotvu ven a plachty vzhůru!
Tady plachtit je čirá radost. Mělká
místa jsou krásně viditelná podle
zbarvení vody. Od hluboké modři do ledovcové zeleně – je tu celá škála. Na rozhodujících místech jsou umístěny bóje pro všechny, kteří by si chtěli přes mělčinu
plavbu zkrátit a zapomněli se před tím podívat do kalendáře přílivů a odlivů. Průměrně se mění hloubky v zálivu o 1,6 metrů. To znamená: zkratka funguje za přílivu, ale za odlivu může představovat vydatné zbrzdění naší plavby.
Hned další kotviště před ostrovem Waewaetorea nás okouzlilo. Západ slunce
byl dramatický. Ty barvy a celá scenerie! Kamarád vedle mě chtěl, abych jej
štípnutím probudil, jestli se mu to nezdá. Později mi řekl, že si připadal jako zapomenutý statista při natáčení „Pána prstenů“.
Na Novém Zélandu je konec sezóny. Teploty jsou ideální, zátoky prázdné. Přes
den potkáme jen pár sportovních člunů z Pahie směrem na Cap Brett na cestě k
slavné „Whole in the Rock“ anebo na delfíní safari. Předpověď počasí je příznivá
pro delší plavbu po otevřeném moři směrem na sever, dobrých 30 mil, na Whangarhoa Harbour, podél pobřeží Severního Ostrova. Jedná se o přírodní přístav, o
kterém všichni říkají, že „se musí vidět“. Posádka je srozuměna.
Zátoka Ostrovů se otevírá. Na boční vítr objíždíme markantní skály mysu
Wiwiki a za chvíli nás uchopí dlouhé mrtvé vlnění. Představuje to trochu nezvyklou plavbu nahoru a dolů, která se dá zažít jen na velkém oceáně. Jsou to majestátní vlny, jejichž kolébkou je nejspíše jižní polární moře. Na levoboku máme
pobřeží Nového Zélandu, na pravoboku nezměrný modrý Pacifik. Vrcholný pocit.
- 19 -
Zpravodaj 3 / 2010
To se málokdy povede na krátké plavbě na pronajaté lodi: prvotřídní plavba po
„modré vodě“ (Blauwassersegeln). Posádka se oddává snění: při průměrné rychlosti sedmi uzlů bychom za deset dní mohli dorazit na Tongu. Krásný sen, ale proč se
pouštět tak daleko, když všechno krásné je tak blízko?
Po třech hodinách plavby se vynoří před přídí ostrovy Cavallijské. Podle papírové mapy a plotru musí tam být mezi jejich skalami průjezd. To se ale zdá možné
najít jen za bezvětří. Již z dálky pozorujeme, jak se tmavá modř Pacifiku přechází
do zářivě bílé. Z hlubin vyrážejí malé exploze a v okolí se šíří pořádný příboj. Je to
možná ideální pro surfaře, ale pro jachtu jisté k.o. To není žádný průjezd, to je čarodějný kotel. Klar zur Wende!
Směřujeme těsně podél pobřeží pod ochranou ostrova. Hluk příboje zůstává za
zádí. Na pravoboku se nám otevírají dvě velké zátoky, ve kterých rybaří Maorové
ze břehu se svými sítěmi. Horseshoe Bay. Příliš krásné na to, abychom pokračovali
dál. Kotvíme a jdeme na procházku po břehu. Piknik na trávě vysoko na útesech.
Ráno se vydáváme hledat vrak lodi „Rainbow Warrior“. Připomínám: Loď byla
v roce 1985 poslána k atolu Mururoa ve francozské Polynézii, aby tam protestovala proti frazouzským atomovým pokusům. Byla zatím v přístavu v Aucklandu, kde
ji dva francouzští agenti výbušnou náloží potopili. Později byla loď vyzdvižena, ale
bylo zjištěno, že je poškozena natolik, že se nevyplatí její oprava. Proto byla v roce
1987 odvlečena do zátoky Matauri na Cavallijských ostrovech a tam znovu potopena. Dnes je vrak oblíbeným cílem potápěčů v hloubce asi 30 metrů.
Mimo malé bójky a dvou potápěčských člunů tam nikdo není. Ale naši posádku
zaujalo něco jiného, na palubě je slyšet křik: „Velryba nebo něco podobného na levoboku!“ Skutečně – z moře stříká úctyhodná fontána, ale zůstává ne jednom místě, velmi blízko u břehu. Nějaké ztroskotané zvíře? Když se přiblížíme, vyklube se
z velryby zajímavý otvor v pobřežní skále. Občasný gejzír způsobují vlny, které
jím při svém příchodu protlačují vodu. V poledne se otočí vítr. Společně s jedním
naším sousedem vklouzne naše „Taranui Spirit“ do přístavu Whangaroa. Je to na
konci fjordu podobného zálivu s tropickou vegetací, jehož ústí je z moře velmi
špatně viditelné. Proplížíme se okolo posledního rohu, obklíčeného překrásnou zelení. Pravěký svět s pěšinami, skalními soutěskami a skoro alpskými výstupy. Pěšina nás vede nahoru a najednou máme Pacifik pod sebou. Zbývá jen se dívat a mlčet. Nic jiného
A nebo přece jen? Na ráno je naplánován časný start. Kapitán si nařídil budíka
na nekřesťanskou šestou hodinu, posádka je na palubě a chce se jim zpět do postele. Naše kotviště obklopuje totiž bílý závoj, viditelnost je skoro nulová. Velmi pomalu se mlha stahuje, přichází lehký vítr, následován posádkou s fotoaparáty. Příroda jako všeumělecké dílo (Gesamtkunstwerk – viz Wagner, pozn. překl.) Každý
impresionista by to mohl zabalit ve srovnání s tím, co tu příroda předvádí s tou mlhou a větrem. Hypnotický Zéland. Zelený, modrý, tajemný a liduprázdný.
- 20 -
Zpravodaj 3 / 2010
V přístavu Whangaroa mají jednu pozoruhodnou zvláštnost: je to studna, která
leží uprostřed malé zátoky. Je tam podvodní pramen. To místo je snadno k poznání
podle lodí, kroužících okolo. Za poplatek pěti dolarů se můžete připoutat k malému
„vrtnému ostrovu“ a naplnit si svůj tank na pitnou vodu. Ta voda má prý být nejlepší v celém okolí.
Po krátké zastávce ve Whangaroe nastupujeme zpáteční plavbu do Zátoky Ostrovů. Také zde máme ještě mnohé ostrovy k prozkoumání. Jeden z nejhezčích je
Urupukapuka. Jeho jméno sice zní po lidožroutech, ale je po krajinné stránce je to
fantastické místo. Jako kdyby
někdo po vzniku nejmladší
pevniny na zemi zvěčnil z jejich
nejvydařenějších částí obraz
snů.
Před námi se rozkládá
subtropická verze jižní Anglie
nebo Šlesvicko-Holštýnska v
tahitském hávu, k tomu pár tahů
štětcem Karibiku a tečky
nejlepší Skandinávie. Není divu,
že Zélanďané nejraději tráví
svůj volný čas na svých plachetnicích, někde tady v blízkosti svých ostrůvků.“
Autor textu: Jan Jepsen (autor barevných fotografií: Petr Kundrata).
Žádný sen – skutečnost! (Kein
Traum)
Bay of Islands: Báječný vodní svět
Severního Ostrova
1. Whangaroa Harbour. Zátoka je
velkým přírodním přístavem a skýtá
ochranu za každého počasí. Krásně se kotví v její severozápadní části, v Rere Bay,
pod skálou Duke´s Nose. Na jižním břehu
začíná k němu stezka. Výhled z vrcholu je
fantastický. Poslední úsek dvaceti minutového stoupání je ale velmi strmý a dá se
absolvovat jedině při jištění lanem. Pouze
pro osoby bez závrati.
- 21 -
Zpravodaj 3 / 2010
2. Russell
Nejstarší místo Nového
Zélandu. Bývalo to drsné místo, kde bylo možno
potkat jen opilé námořníky a Maory. Dnes se
tam vyskytují pouze turisté. Pobřežní promenáda
pod mohutnými stromy garantuje pěknou
procházku, bílé dřevěné domky působí skoro
skandinávsky. Místo také má několik dobrých
restaurací a je se zde možno zásobit proviantem.
Jezdí odsud přívoz do Pahie.
3. Motuarohia/Roberton
Island Nejhistoričtější místo: V
západní zátoce zakotvil kapitán
Cook. Najdeme zde školu
šnorchlování (?) a mnohé
turistické stezky. V sezóně pozor:
ostrov je v té době nejoblíbenějším
výletním místem v Zátoce Ostrovů.
4. Urupukapuka Island
Jeden z
nejpůsobivějších příkladů zdejší krajiny.
Návštěvníci zírají na kombinaci Skotska a
Jižních moří. Nejlépe a jistě se kotví ve
stejnojmenné zátoce. Nejklidnější je malý zářez jižně. Také na tomto ostrově jsou krásné
turistické cesty, korunované nejkrásnějšími
rozhledy.
- 22 -
Zpravodaj 3 / 2010
5. Moturua Island
Dříve byl také nazýván „Nemocniční ostrov“ (HospitalIsland) a do dneška slouží jako místo k
regeneraci (? – zur Regeneration). Na jihu leží
velmi dobře chráněná zátoka Pipi Bay, která je
známa jako útočiště před hurikány ze severu.
Ještě hezčí je kotviště na severovýchodě, který
je kryté sousedním ostrovem Motukiekie. Není
ale použitelné při severozápadním větru.
Informace:
Oblast Zátoka Ostrovů (Bay of Islands)
se prostírá mezi mysem Cape Brett a pouhých
deset mil severozápadně ležící skály Pinacle
Rock u mysu Wiwiki. Se svými 144 ostrovy je
tento záliv jedním z nejatraktivnějších oblastí Nového Zélandu a platí za krajinově
nejzajímavější bod celého Severního Ostrova. Celou tu krásu oceníme nejlépe, připlouváme-li od moře. Při malých vzdálenostech mezi ostrovy a plážemi je oblast
ideální pro rodinné plavby. Výskyt delfínů je zaručen. Při jakémkoliv počasí jsou
všude k dispozici pár mil vzdálená chráněná kotviště. Na samotných ostrovech
nejsou žádné možnosti k doplnění zásob, zásobit se je nutné nejlépe přímo ve městě Opua, Paihia nebo Russell. Whangaruru na jihu ve směru na Auckland nebo
Whangarua Harbour na severu, jsou vždy k dosažení jednodenní plavbou.
Doprava Se společností Air New Zealand (www.airnewzealand.de) včetně
přípoje na Londýn (Týká se Německa, z Prahy nejlevněji s Korean Airlines do
Aucklandu, pozn. redakce) až k zátoce Bay of Islands do Kerikeri, od 1420 euro.
Počasí Bay of Islands je odvykle označována
za oblast bez zimního období. To je trochu
přehnané. Správnější je, že zdejší zima (červenec
- září) je mnohem mírnější než na jihu a letní
měsíce teplejší. Převládají větry západních směrů.
Doporučujeme sledovat na předpovědi počasí na
http://metservice.com/towns-cities/kerikeri , nebo
si je poslechnout na kanále 67. v 0533, 0733,
1033, 1733, nebo 2133. V lednu a únoru je
všeobecně nejlepší počasí, ale také vrcholná
sezóna. Koncem února a začátek března je ideální
čas pro pronájem lodi a návštěvu země.
Pronájem lodí Náš tým si pronajal loď Béneteau Oceanis 40. Loď stojí na týden (ve vedlejší sezóně) 2765 euro. Informace a rezervace pod
http://www.moorings.de , telefon 06101/557 91-530.
- 23 -
Zpravodaj 3 / 2010
Literatura „Neuseeland“, nakladatelství Michael Müller Verlag. Užitečné informace o oblasti a celému ostrovním světě jsou na internetu pod
www.bayofislands.net. (Pozn. redakce: Doporučujeme český překlad velkého průvodce National Geografic autora Petera Turnera „Nový Zéland“z června 2010
vydavatelství Computer Press, který přináší aktuální informace i o této oblasti.)
Poznámka redakce: Pro bezpečnost plavby požadují příslušná spádová oddělení pobřežní stáže ohlásit vysílačkou VHF vyplutí lodě s udáním kolik osob se na
palubě nachází, vybavením lodě, předpokládaným cílem plavby do nejbližšího zamýšleného kotviště a předpokládaný čas doplutí (ETA). Pokud plujete na větší
vzdálenost, tak celou dobu jsou operátoři Coastguard s lodí pravidelně v kontaktu.
Po doplutí do cíle skipper ohlásí pobřežní stráži ukončení denní plavby a ta mu dá
aktuální informace o předpovědi počasí, případně mu doporučí překotvení do nejbližšího bezpečného kotviště. Doporučuje se taky před plavbou vyplnit tzv. „dvouminutový formulář“(je ke stažení na webu pobřežní stráže), ve kterém uvede dle
předtisku informace o lodi, posádce a plánu plavby a tento zanechá u svých přátel
nebo v domovském přístavu. Všechna tato opatření slouží pouze ke zvýšení efektivity záchranných operací v případě potřeby. Je třeba si uvědomit, že plavba
v novozélandských vodách je plavbou v přílivových vodách oceánu a ne, jak většina z nás je zvyklá plout po relativně klidném moři na dohled chorvatského pobřeží.
Překlad J.R. , poznámkami a fotografiemi doplnil P.K.
Přistávání pod plachtami
V čísle 16. Německého časopisu YACHT se pan Lars Bolle pustil do ožehavého
tématu: nejen přistávání, nýbrž přímo zajíždění do dnešních jachetních přístavů a
marín pomocí plachet. V úvodním článku shrnuje celou problematiku a na následujících celostránkových ilustracích podává detailní návod k manévrům za rozličných
podmínek. Pan Bolle píše:
„Je možné uvést mnoho argumentů proti manévrování s plachtami v přístavu,
ale to není žádný důvod, abychom to neuměli. Samozřejmě jsou dnešní přístavy
příliš přeplněné, lodě čím dál tím větší, motory spolehlivé, ale přece jen může motor vysadit, třeba když při silném větru a vysokých vlnách se usazeniny na dně nádrže zvíří a ucpou palivový filtr. Pak nepomůže nic jiného, než se spoléhat na
vlastní schopnosti. A ty musí být natrénovány. Cvičení, tak jak jsou popsána na následujících stránkách, trénujeme za slabého větru někde u osamělého mola nebo
zakotvené bóje. Ovládat manévry s lodí pod plachtami je kromě jiného také požadavek dobré námořní praxe.
Nejdůležitější při přistávání pod plachtami jsou tři druhy obratů: Rychlý obrat o
180° při plavbě na zadní nebo zadoboční vítr – „Quick-Stop“, pak obrat o 90° při
- 24 -
Zpravodaj 3 / 2010
bočním větru a nakonec pomalejší obrat, vlastně jen vyostření až do zastavení, při
kurzu 45°. Kapitáni s vlastní lodí by to měli pravidelně cvičit a před započetím
každé plavby na pronajaté lodi také spolu s manévrem „muž přes palubu“ by tomu
také měl být věnován čas, protože tam potřebujeme stejné manévry. Stačí k tomu
opravdu jen nějaká půlhodina, jako pevný bod poslouží bóje ze svázaných fendrů
nebo záchranná vesta s pevnou náplní.
Toto cvičení je proto tak důležité, protože při manévrech pod plachtami v omezeném prostoru je rozhodující přesný odhad rychlosti a setrvačnosti lodi na určitém
kurzu a při jeho změně. Protože každá loď reaguje v závislosti na svém výtlaku,
tvaru trupu a kýlu, jakož i plachet odlišně, musí kormidelník získat cit pro délku
dojezdu lodi po obratech, jak loď reaguje na kormidlo při plném oplachtění, při
samotné hlavní plachtě anebo kosatce. Při tom je nutné odhadnout minimální dosažitelný poloměr obratu, který hraje při manévrech v omezeném prostoru hlavní roli, zapamatovat si ho a počítat s ním.
Před vlastním přistávacím manévrem je důležitá předcházející příprava. K ní
patří především pečlivé studium plánu přístavu v plavební příručce („Hafenhandbuch“), stanovení strategie veplutí a potřebné reakce při náhlém vysazení motoru.Kapitán musí promyslet, kde by mohla nastat kritická situace a jak vyloučit
veplutí do místa, kde nejde zastavit obratem proti větru. Ke správné strategii také
náleží, plout v nouzovém případě dál a vyhledat třeba nějaký rybářský přístav, ve
kterém je naděje na delší molo s místem. Jiná možnost je před přístavem zakotvit a
pokusit se pomocí člunu zorganizovat vlečení lodi. To může být zvláště v přeplněném přístavu jistější variantou, než veplutí s větrem pod plachtami.
Je nutné si vždy uvědomit: přistávání pod plachtami je manévr, při kterém riziko poškození lodi je podstatně větší než při přistávání s motorem, zvláště u větších
a těžších lodí, protože při chybném odhadu nemáme možnost loď zabrzdit zpětným
chodem. Proto musí být vždy připravena kotva, a to jak hlavní příďová, tak samozřejmě také pomocná záďová. Důležité je rovněž správné umístění odrazníků (fendrů).
Není nutno se při našem manévru snažit dosáhnout hned ideálního místa k definitivnímu vyvázání. Mnohem důležitější je, co nejdříve přirazit na prvním místě,
které se naskytne; může to být volná pilota, bok jiné lidi, plošina pro hosty. Protože
přistávání pod plachtami je manévrem, který se provádí zřídka, jsou všichni na palubě více nervózní než při obyčejném přistání s motorem a to přináší zvýšenou
možnost chyb. Proto platí pro kapitána, předem posádku vhodným způsobem
uklidnit, na manévr připravit a co nejdříve loď uvázat, poskytnout oddych a pak
uvažovat, co dál. (Mezitím se třeba objeví „hafenmeister“ a ukáže nám to, pozn.
překl.) Na následujících stránkách jsme vám sestavili nejdůležitější manévry pro
různé poměry a směry větru“.
------------------------------------------- 25 -
Zpravodaj 3 / 2010
Tolik úvodní povídání k následujícím nádherným celostránkovým obrazům příslušných manévrů, získaných snad dokonce s německou pečlivostí jejich autentickým prováděním, fotografováním z vrtulníku a teprve potom následující úpravou
počítačem! Muselo to přijít redakci na pěkné peníze. O jejich reprodukci v našem
Zpravodaji si můžeme jen nechat zdát, ale to vůbec není nutné. Přeložil jsem pro
vás tento úvod doslova, abych na problematiku upozornil a abych ukázal, že i naši
sousedi jachtaři ji považují za hodnou těch drahocenných celostránkových ilustrací.
Platí totiž, že jde hlavně o ty tři nejdůležitější manévry, s jejímž vhodným použitím
vystačíme skoro v každé situaci. Chybí snad jen zmínka o splouvání bokem k vytčenému cíli, u dnešních moderních lodí s krátkým kýlem někdy dobře použitelné.
A jaká je praxe? Traduje se, že náš olympionik Mirek Vejvoda (startoval v
Kielu v roce 1966 na finu) se dokázal přiřítit s Vltavou při severáku na plné plachty do podolského přístavu, udělat „total Aufschieser“, při tom dát shodit kosatku a
když posádka vyložila vratipeň do návětří, zacouvat přímo do ježka.
Během svých plaveb se Štírem a Štírem II., rokem 1972 počínaje a rokem 2008
konče, jsem měl tu čest vjet do nějakého přístavu na plachty celkem čtyřikrát.
Vždycky to bylo za dosti pohnutých okolností a nebylo jiné možnosti, než to podniknout. Starý Štír byl ocelová devítimetrová šalupa s hlubokým kýlem, zavěšeným kormidlem a ponorem 1,4 m. Vybila „se“ nám baterie, docházela voda a museli jsme zajet do Visby na Gotlandě. Přístav jsem dobře znal, věděl jsem, že je tam
dost místa u západního mola v bazénu, kde se otáčejí velké trajekty, tak žádný problém. Foukal severozápadní vítr, jak jinak, udělali jsme obrat a začali křižovat do
vjezdu, který je ve Visby poměrně blízko u břehu. Když jsme byli na pravobočním
úseku a směřovali už kurzem asi 310 přímo do vjezdu, vystrčil na nás svůj obrovský čumák velký trajekt. Obrat na druhý bok už nešlo udělat, to bychom mu vjeli
přímo pod příď. Tak tedy odpadnout, ale to už bylo vlastně do břehu a kolik je tu
vody? (echolot jsme tenkrát neměli). Tušil jsem, že tam musí být spousta hnusného
bláta a ta obrovská mrcha se courala a nechtěla vylézt a odjet.pryč. Lezla podél našeho levoboku, sebrala nám samozřejmě všechen vítr a my beznadějně směřovali
setrvačností, bez jakékoliv manévrovací schopnosti vstříc tomu blátu. V naprosto
poslední chvíli nás minula jejich záď, trochu zafoukalo, podařil se obrat na levobok
a když se Štír rozjel, dovedl nás nový obrat přímo do vjezdu, za ním jsme stáhli
honem kosatku a na hlavní plachtu přistáli u západního mola. Vidíte, jak je to
snadné?
Druhý případ byl na Helgolandu v roce 1993, už se Štírem II., při návratu z ostrova Fair Isle na Shetlandech. Po několika dnech konečně v noci vidíme světlo majáku a dopoledne už je ostrov na dohled. GPS dává alarm, že ztrácí polohu. Podívám se na voltmetr, baterie má 10 voltů! Zkouším startovat, slyším slabé cvaknutí
relé, ale už ani nestačí sepnout. Tak jsme bez motoru, jedenáct tun Štíra se na boční
vítr šine podél břehu. Vítr se mezitím stáčí k jihu, musíme začít křižovat ke vjezdu
do přístavu. U bóje „Helgoland 1“ spouštíme hlavní plachtu, jen na genuu zajíždí- 26 -
Zpravodaj 3 / 2010
me dovnitř, u zázračně volného místa přistáváme jako první a hned se na nás váží
další. Zase jsme měli kliku!
Když jsme přes noc nabili baterii v dílně místního jachtklubu a trochu se na ostrově zrekreovali, pokračovali jsme dál do Hamburku. Už na řece přišel severní vítr
a s přílivem jsme se řítili po Labi. Na úrovni plovoucích doků v přístavu nás dostihl velmi silný větrný poryv, následovala halza na pravobok a spolu s bakující genuou jsme leželi uprostřed Hamburku v náklonu přes 60 stupňů. Nikdo si nevšiml,
že kotevní lano spadlo z přídě do vody a když se mi povedlo nastartovat motor,
abych loď narovnal, namotalo se do vrtule a byl konec. Podařilo se nám loď spuštěním genuy vyrovnat a znovu rozjet, ale příliv už končil a se slábnoucím větrem
jsme na poslední chvíli vklouzli do vjezdového kanálu Salehafnu. Tam se samozřejmě už nešlo otočit a tak jsme hlavní plachtu nějak servali dolů a pokračovali
jen na genu. To už jsme vjížděli do přístavního bazénu a zbývalo něco přes sto metrů k plovoucímu dřevěnému molu kolmo před přídí. Spustili jsme genu a setrvačností dojížděli. Bylo jasné, že když se nepodaří obrat v pravý čas, bude zle. Teprve
při obratu jsem si uvědomil, jakou máme ještě rychlost; připravenému členu posádky se ale podařilo z přídě vyskočit na molo s lanem a když jsem viděl, jak to s
ním mává, vyskočil jsem ze zádi také a společně jsme Štíra konečně zastavili. Tak
to bylo přistání na zadní vítr k molu, ale při silnějším větru bych to nechtěl opakovat!
Poslední případ byl také netypický: Křižujeme na jih s náklonem kolem dvanácti stupňů podél pobřeží Gotlandu na zpáteční plavbě z Ostrova Štírů (už v roce
2008). Startuji motor, abychom dobili baterie, ale tlak oleje se nechce zvednout,
vypadá to, že je ho tam málo a Zetor v náklonu nemaže. Po dvaceti minutách škytne a zastaví se. Že by se kousnul? Nechám jej vychladnout a věnuji se navigaci.
Nemáme už žádný olej na doplnění a proto se rozhoduji přistát v posledním možném přístavu v zálivu Burgsviken. Připravujeme se na přistání na plachty do tamní
maríny, jejíž plánek je v počítači jako u bezvýznamné vynechán. Kdo ví, jestli vychladlý motor chytne a nechci předčasnými pokusy vybít startovní baterii. Předávám kormidlo a jsem připraven v nouzi Zetora rozdráždit. Na boční vítr vjíždíme
do maríny – sláva, je tam krásné místo u jižního mola, ale je to přímo proti větru!
Kormidelník točí devadesátistupňový obrat směrem k němu, hlavní plachta letí dolů, ale setrvačnost nestačí, vítr je příliš silný! Tak končíme bez plachet přes dvacet
metrů od mola a vítr nás chce hodit na nevábný severní břeh. Moc nepřemýšlím,
mačkám tlačítko startéru, Zetor chytí a s obratem přistáváme elegantně u mola. Ti,
kdo nás pozorovali, nemohli tušit, co se odehrálo a že se nejednalo o nepodařený
pokus o přistání pod plachtami! A tím končí moje osobní zkušenosti. Nejsem si jistý, jestli mě to opravňuje k závěrečnému komentáři k tomuto tématu, ale pokusím
se, krásné německé obrazy mi k tomu dopomohou.
Především je třeba poopravit tvrzení pana autora, že je nutné pečlivě prostudovat plán přístavu a maríny, kde chceme přistát. V žádné příručce nejsou nikdy plá- 27 -
Zpravodaj 3 / 2010
ny všech přístavů a toho, kde právě nechceme, ale jsme donuceni přistát, tam bude
chybět. I když ten plán najdeme, musíme si uvědomit, že s přistáním pod plachtami
se stane každý přístav neznámým v důsledku proměnlivého větru a obsazení loděmi (viz náš trajekt ve Visby!). Musíme být připraveni improvizovat od samého začátku a nepromeškat ani vteřinu při rozhodování o dalším manévru. To na úvod.
Autor dává velmi rozumnou radu, abychom se nesnažili na první pokus zajet na
ideální vyhlédnuté místo, ale chytit se toho prvního, které se naskytne a pak teprve
uvažovat, co dál. To považuji za nejlepší radu, kterou nám poskytuje.
Dále už si dovoluji polemizovat nad sedmi stránkami těch krásných obrázků,
jejichž reprodukci vám z technických důvodů neposkytujeme. Všechny mají základní vadu: na všech je příliš mnoho místa k provedení doporučovaného obratu,
které ve skutečnosti málokde najdeme. Zásadní rozhodnutí musí podle mého názoru padnout už před vjezdem do přístavu a bude se řídit podle větru v daném okamžiku. Vzniknou tak dva zásadní případy, které se dají shrnout na „zajetí po větru“
nebo „zajetí proti větru“.
Zajetí po větru se nebude příliš lišit od zajetí s motorem. Na vhodném místě
uděláme obrat proti větru, shodíme hlavní plachtu a na po zpětném obratu rozjedeme loď na kosatku, za vjezdem uvnitř kosatku na vhodném místě zarolujeme
anebo spustíme a setrvačností dojíždíme na vhodné místo, kde už musí některý
člen posádky vyskočit a loď dobrzdit. Zajetí po větru – vždy jen s kosatkou, kterou můžeme rychlost dobře regulovat.
Zajetí proti větru je těžší. Musíme dokřižovat (někdy to může být v úzké plavební dráze problém, který nám celý manévr znemožní a plujeme jinam, jak píše
autor) co nejblíže vjezdu, a před ním, nebo hned za ním, shodit kosatku a dojíždět
na hlavní plachtu, kterou spustíme v okamžiku, když už jsme si jisti, že dojedeme
na vyhlédnuté místo. Protože jsme zajížděli proti větru, většinou se jí spustit podaří.
V obou případech ovšem platí zásady, které autor uvádí: mít připraveny obě
kotvy a vyvěšeno co nejvíce odrazníků nejen s ohledem na poškození vlastní lodi,
ale hlavně s ohledem na ostatní chudáky, kteří nám přijdou do cesty, což autor
opomíjí. Škrábnutí na nějaké nablýskané superlodi by nám mohlo přijít pořádně
draho.
Nepřeji vám tentokrát „dobrý vítr do vašich plachet“, ale spolehlivý motor a
nevybitou startovací baterii.
Přeložil a komentářem doplnil J.R.
- 28 -
Zpravodaj 3 / 2010
Andamanským mořem
V rámci poznávání nejkrásnějších jachtařských destinací světa jsme letos na
přelomu února a března s přáteli podnikli plavbu po Andamanském moři v Zadní
Indii, přesněji severovýchodně od Sumatry, na západní straně Malajského poloostrova mezi 5 – 9° severní šířky. V této přílivové oblasti s rozdílem hladin (range)
až 3 m, vane v tuto dobu podle příruček převážně severovýchodní pasát.
V sobotu 13.2. odlet z Prahy. Na letišti tradiční odlepná – pivo a pár fernetů.
Letíme přes Amsterodam do Kuala Lumpur, odtamtud místním spojem na turisticky věhlasný ostrov Langkawi v Malajsii.
Zdržení z Amsterdamu se nepodařilo dohnat. Přílet do Kuala Lumpur opožděn
o dvě hodiny. Bylo nám zcela jasné, že let na Langkawi nemůžeme stihnout.
Z obav nás vyvedl agent s cedulí Langkawi, který nás protáhl mraveništěm letiště a
projel s námi podzemkou (podobnou mají na Heathrow v Londýně) na příslušný
terminál. Po pasové a celní kontrole jsme byli přivítáni usměvavými letuškami a
usazeni v letadle, které na nás celou dobu čekalo. Ihned jsme vylétli. Z letadla na
Langkawi jsme vystoupili do dusného tropického vedra. Očekával nás již řidič
z maríny, který nás odvezl do naší báze – přístavu Telaga Harbour k naší lodi, 38
stop dlouhé SADE.
První dva dny jsme věnovali poznávání ostrova, vyřizování formalit a výměně
peněz. Eura i dollary tady mění bez problémů banky i soukromníci. Vyměnili jsme
si i peníze do Thajska, které se mělo stát stěžejní oblastí naší výpravy. Pro úplnost
dodávám, že je zde dostačující množství bankomatů, kde lze vybírat s našimi běžnými Eurocard a Visa. Kartou lze platit v řadě restaurací. Ostrov jsme projeli křížem krážem autem z půjčovny. Cena zapůjčení i ceny benzínu jsou velmi výhodné
a výrazně nižší než u nás. Na severovýchodní straně ostrova jsme objevili nádhernou pláž. Poprvé v životě jsme se koupali v mořské vodě teplé nad 30 °C, později
nám to zevšednělo. Ve vzdálenosti zhruba kilometr od břehu vystupovaly z moře
kuželky skalisek a tvořily typickou kulisu se kterou jsme se potom setkávali pravidelně u řady ostrovů. Okružní cestu autem jsme dokončili průjezdem správním
střediskem Kuah. Příští den jsme podnikli výlet lanovkou na nejvyšší bod ostrova.
Modře zamlžené „letecké“ pohledy z této výšky byly lahůdkou pro každého fotografa. V dálce na severozápadě jsme zahlédli i náš nejbližší cíl, souostroví Adang.
Večer jsme strávili v restauraci, které jsme přezdívali „U Číňana“. V Malaysii
vlastní Číňané většinu stravovacích zařízení i potravinářských obchodů. Žijí zde
řadu generací a tvoří nedílnou součást malajské společnosti. Menší část stravovacích zařízení s docela chutnými jídly provozují Malajci muslimského vyznání. Nevýhodou je, že k jídlu nepodávají alkoholické nápoje, ani pivo, což je ve vedrech
kolem 45 °C u naší posádky zcela diskvalifikovalo. Za zmínku stojí i zcela vážně
- 29 -
Zpravodaj 3 / 2010
míněný ruský restaurant ozdobený na vývěsním štítu rudou hvězdou a důvěrně
známým nářadím. Autor článku a kapitán lodi nepřekonal jízlivou zvědavost a povečeřel zde bivštěk Stroganow, za což byl odměněn dvěma dny neovladatelného
vyměšování vrchem i spodem a pojídáním živočišného uhlí.
Ráno 18. února vyplouváme za téměř měsíčním dobrodružstvím z naší domovské Telaga Mariny. Výjezd je poměrně
mělký a dost komplikovaný. Přístav byl
téměř zničen vlnou tsunami v prosinci
2004. Se stopami této živelné pohromy
se budeme setkávat po celou plavbu.
Míříme na severo-severo-západ. Pasátní
vítr fouká předpisově ze severovýchodu, jak je tady v tuto roční dobu
zvykem. Moře je lehce zvlněné,
začínáme
se
oddávat
plavbě.
V pozdních odpoledních hodinách
přistáváme na ostrově Ko Lipe
v souostroví Adang, již v Thajsku. Odliv byl ve své polovině a s ohledem na rozdíl
2,2 m mezi přílivem a odlivem toho dne, kotvíme na 6 metrové hloubce, poměrně
daleko od pobřeží. V průběhu plavby jsme zjistili, že obecně je západní pobřeží
Thajska mělké, proto jsme občas
s ohledem na odliv museli kotvit
dost daleko od břehu. Bylo to
nevýhodné pro výsadek a
nebezpečné kvůli možné noční
bouřce a zvýšenému vlnění.
Piloty těchto oblastí to řeší
ikonkou s poznámkou „místo
vhodné/nevhodné pro noční
kotvení“.
Samozřejmě,
s ohledem na obrovské množství
ostrovů,
zátok
a
jiných
potenciálních
kotvišť
není
v lidských silách vše zaznamenat. Večer trávíme na lodi. U kapitána kulminuje Stroganowova pomsta a
posádka je solidární. Konečně, máme své bohaté zásoby na lodi. V noci vidíme na
obloze unikát, tedy alespoň my se toho neustále nemůžeme nabažit a to Velký a
Malý vůz se Severkou současně s Jižním Křížem. Po loňské plavbě v Polynésii už
umíme všichni Jižní Kříž bez problémů najít.
- 30 -
Zpravodaj 3 / 2010
Ve 04:00 h ráno se rozfoukal velmi silný vítr. Kotva nás neudržela, začali jsme
splouvat a bokem, naštěstí narychlo opatřeným fendry, jsme lízli bok lodi, která
večer trošku nešťastně zakotvila za námi po větru. Několikrát jsme se pokusili
v silném větru a tmě zakotvit, ale žádné místo se nám nezdálo dostatečně bezpečné. Rozhodli jsme se proto předčasně vyplout. Zprvu příznivý vítr se později otočil
tak, že foukal přímo z protisměru. Poslední část trasy jsme proto museli poměrně
nevýhodně křižovat. Na tu noc máme ještě jednu vzpomínku: poprvé a naposledy
za celou plavbu jsme na sobě měli „štormáky“, protože nám byla zima. Později, ve
vnitrozemí řady ostrovů, v téměř padesátistupňových vedrech, kdy z nás cákal pot
při každém pohybu jsme tomu ani nechtěli věřit. Po zhruba 15-hodinové plavbě
jsme zakotvili v zátoce na jihozápadě ostrova Talibong. Poměrně rychle padla noc,
jak je v tropech zvykem. Po krátké přípravě provedla posádka předpisový výsadek
aby zodpověděla otázku, zda-li objekt
na břehu, který již z dálky vypadal
jako hospoda, je hospoda. Já jsem
raději, po zkušenosti z minulé noci,
zůstal na lodi, protože moře bylo
nezvykle rozvlněné. Následujícího
dne vyplouváme poměrně pozdě. Po
sedmi hodinách plavby kotvíme na
ostrově Ko Lanta Yai. Tímto
nevelkým
ostrovem
jsme
ze
zeměpisného
hlediska
dosáhli
nejvýchodnějšího bodu naší plavby.
Večer na břehu jsme si všichni dopřáli dobrodiní thajské masáže. U nás je opředena určitým erotickým oparem, ale jako vždy v podobných případech je to pouze
nedostatek informací. Je to ryze zdravotní záležitost a masérka s hlubokou znalostí
lidské fyziognomie se vám v přepočtu za 100 až 300 Kč dle destinace a použitých
ingrediencí věnuje celou hodinu a je to velmi tvrdá práce. Bolí vás i svaly o jejichž
existenci nemáte ani tušení, ale
celkový pocit je skvělý a
rozhodně to doporučujeme.
Někteří si pak poprvé v životě
dopřáli pedikůru a neradi
připouštíme, že v této oblasti
péče o vlastní tělo nás Asiaté
s velkým náskokem předčí.
Příští ostrov, na který se
těšíme, se jmenuje Koh Phi
Phi Le. Je to onen známý
ostrov, na kterém se točil film
„Pláž“ v hlavní roli s Di Capriem. Laguna Maja s azurovou vodou je obklopena
- 31 -
Zpravodaj 3 / 2010
strmými skalními stěnami. Dovnitř vede jeden nevelký vstup, kudy se dá vplout.
Na vzdálenějším konci je bílá, filmem proslavená pláž. Svým vzhledem mi laguna
trochu připomínala vnitřek ostrova z Verneovy knihy „Vynález zkázy“. Když jsme
připluli, bylo tam velké množství lodí s turisty snad ze všech okolních ostrovů.
Měli jsme velký problém najít dobré místo k zakotvení. Zhruba kolem 18. hodiny
večerní nastal všeobecný úprk plně obsazených lodí všech typů, snad, jak jízlivě
poznamenal náš zásobovací důstojník, aby hosté neprošvihli večeři ve svých hotelích. Když se setmělo, kotvili jsme tam už jenom tři. Pokud budeme chtít ostrov
nafotit, musí to být ráno, dříve, než se přihrnou turisté. Po rozednění vstáváme a
s „dinghym“ se přepravujeme na pláž. Fotíme
krásné záběry prázdné laguny. Na písku spí
několik batůžkářů, stánek s nápoji je dosud
uzavřen a pláž uhrabávají dva Thajci, kteří tu
někde přespali. Vzpomněl jsem si na film a
hledám v bujné zeleni za pláží průchod do další
části ostrova a k vodopádu. Marně, nic takového
tam není. Po vykoupání přeplouváme na dvě
menší boční plážičky a jsme zděšeni. Rozbité
lahve a naplavené odpadky všeho druhu.
Samozřejmě, pro turisty je zajímavá pouze pláž
z filmu. Vracíme se na loď a snídáme. Je asi osm
hodin. Z dálky slyšíme přibližující se hukot. Do laguny přijíždějí první tři motorové lodě s turisty, vzápětí desítka dalších. Během dvaceti minut je laguna plná lodí,
hluku a smradu ze spálené nafty, u pláže není skoro místo na vykoupání. Nemá to
již pro nás cenu. Vytahujeme kotvu a mizíme.
Plujeme k severu a po
několika
mílích
se
uvazujeme
k bóji
v
přístavu ostrova Ko Phi
Phi Don. Dokupujeme
potraviny,
opětně
vyplouváme a asi 4 míle
severněji
kotvíme
u ostrůvku
s poetickým
jménem Mai Phai. Zbytek
dne
se
věnujeme
„šnorchlování“ a focení
života pod vodou. Protože
místo, kde kotvíme je
v pilotu popsáno jako „nevhodné k nočnímu kotvení“, vracíme se na do přístavu
Ko Phi Phi Don. Brzy ráno jsme vyrušeni majitelem bóje, který se vrátil z nočního
rybolovu a prostě nás z místa vyhodil. Jak s odstupem vzpomínáme, patřil k těm
- 32 -
Zpravodaj 3 / 2010
slušnějším, protože nás alespoň vzbudil. Později se nám stalo, že nás v noci odvázali a ponechali osudu. Bóje zde nejsou většinou nijak označeny. Nepoznáme, zdali je soukromá nebo k volnému použití. My jsme již toho rána nové místo na zakotvení nehledali a rovnou jsme vypluli k ostrovu Phuket. Neptun nám však nebyl
příliš nakloněn. Vítr se točil, sílil, utichal a znovu sílil, museli jsme křižovat a některé pasáže plout na motor. Alespoň jsme dobili baterie. Po přibližně osmi hodinách plavby jsme dopluli k Phuketu a vyvázali se na bóji v Cha Long Bay, největším přístavu a dá se říci i správním středisku ostrova. Večer trávíme v úžasné restauraci, někteří členové posádky s úvodní thajskou masáží. Při návratu na loď potkáváme Thajce, který si na rikše veze celý stánek s potravinami i s ohništěm, na
kterém dogrilovává buřty na špejli. Fascinovalo nás to tak, že každý z nás si buřt
zakoupil. Byly výtečné a bez „následků“. V noci nás probudily nezvyklé zvuky,
tření a bouchání. Majitel, či uživatel bóje nás odvázal a dále se o nás nestaral. Spluli jsme a opřeli se o cizí loď. Novou bóji jsme hledali asi hodinu, což byl ve tmě
v přeplněném přístavu slušný výkon. Příští dopoledne jsme dostáli své povinnosti a
absolvovali vstupní řízení na celnici a immigration office. Víza jsme měli vyřízená
již z Prahy, ale i tak to byla úmorná dvouhodinová záležitost. Mimochodem, jako
kapitán jsem potřeboval 4 kopie pasu (stránky s fotkou) a členové posádky po
třech. Při odbavování z Thajska je počet kopií obdobný. Tuto skutečnost jsme neznali. Na celnici Cha Long Bay, kde jsme oba úkony prováděli, kopírku neměli. Po
delším pátrání nám vyhověli v kanceláři jedné soukromé firmy na místě od celnice
dost vzdáleném, což celou záležitost významně prodloužilo. Doporučujeme mít to
na paměti již před vstupem do Thajska a vybavit se nejméně 8 kopiemi pasu kapitána a 6 kopiemi pasu každého člena posádky.
Ráno, po doplnění nafty a vody jsme začali obeplouvat západní pobřeží Phuketu. V hrubých rysech se dá říci, že jsme opustili hrdlo Malackého průlivu
s nesčetnými ostrovy a dostali se na otevřenější Andamanské moře. Jižní část Phuketu si se svými bizardními skalisky, průlivy a vodními slujemi ve své kráse nezadá s ostrovy, které
jsme dosud míjeli. Ta
krása tady ale byla
koncentrovanější. Kolem šesté hodiny
večerní jsme míjeli
zátoku Patong Bay.
Protože
noc
zde
padne rychle, raději
jsme našli příhodné
místo mezi několika
plachetnicemi
a
zakotvili na přibližně 6-metrové hloubce. Všichni jsme byli dychtiví po výsadku na
břeh. Podle suchého konstatování pilota (denní i noční kotvení, možnost stravy,
- 33 -
Zpravodaj 3 / 2010
nocleh, ne čerpání pohonných hmot) jsme očekávali spíše menší turistické středisko. To, co před námi vyvstalo, se dá přirovnat k turistické fabrice: rozzářené pobřežní hotely, restaurace, diskotéky, koncentrace neřesti, směsice hluku a vůní.
Nocí tady začíná život. Neustále něco nabízejí ke koupi. Sedáme si na zasloužené
pivo. V mžiku nám malé děti dávají květinové věnečky kolem krku a samozřejmě
chtějí zaplatit. Zvláště rafinovaný, ale milý trik. Nejsme ovšem v Polynézii. Kolem
procházející dámy se chichotají a volají na nás „Ladies´men“. V noci je šílené vedro. Na palubě 30 °C a hluk z diskoték, vevnitř 40 °C a o něco menší hluk
z diskoték. Příliš nepomáhá ani noční koupel kolem lodi, protože voda má přes 30
°C. Ráno si půjčujeme auto a vyrážíme na okružní cestu po Phuketu, samozřejmě
ve zvládnutelném rozsahu, protože ostrov je poměrně velký. Boční cesty jsou
v příšerném stavu a stejně tak zapůjčený vůz. Nakonec jsme našli to správné rozmístění, pátý člen posádky seděl v kufru, pro jistotu zapřený zády i nohama, kdyby
se pod ním propadlo zcela prorezivělé a děravé dno.
Ráno je pondělí 1. března a my jsme právě v polovině našeho pobytu. Po rychlé
snídani pokračujeme v plavbě na sever, kolem západního pobřeží Phuketu. Ráz
krajiny a pobřeží se pozvolna mění. Kuželovitá skaliska zmizela, krajina zploštěla,
pobřeží lemují několik kilometrů dlouhé pláže s bílým pískem střídající se s pásy
mangrovníků. Za nimi až k obzoru džungle. I po letech je patrný drtivý dopad
tsunami, dosud viditelný jako šedivý pás na křovinách a palmách. O její síle svědčí
i 30-metrová na boku ležící vojenská loď odnesená zhruba 2 km do vnitrozemí
v severozápadní části ostrova. Kotvíme velmi nevýhodně na Mai Khao Beach, několik kilometrů dlouhé pláži asi 150 m od břehu na hloubce necelých 5 metrů, navíc moře začíná vlnit. Na rozdíl od minulých dnů je, kam až oko dohlédne, pouze
jediný stánek. Majitelka byla zvyklá spíše na denní motorizované turisty, ale velmi
ráda kvůli nám otevřela a my jsme se výborně najedli a napili. Zpáteční cesta s
„dinghym“ k lodi byla dramatická, ale zvládnutá. Příbojové vlny dosahovaly skoro
2 m. Nejlehčí člen posádky šel dovnitř člunu k motoru, ostatní do vody, aby zabraňovali podélnému překlopení člunu. V intervalu mezi příbojovými vlnami jsme
člun odtlačili co nejdál na vodu, muž na člunu nastartoval motor a v pořádku nás
odvlekl k lodi. Ráno měli dva členové posádky žaludeční problémy, které přisuzujeme spíše než stravě kumulaci jiných vlivů, zejména horka.
Vyplouváme v 08:30 h. Brzy míjíme nejsevernější bod ostrova Phuket. Tady
vidíme, že slovo ostrov je diskutabilní, protože mezi ním a pevninou vede průliv
vhodný pouze pro malé motorové čluny. Navíc je ostrov s pevninou spojen dvěma
mosty, z nichž jeden je tak nízký, že loď s naším ponorem a výškou stěžně nemá
vůbec šanci proplout. Pokračujeme dále na sever teď už podél thajské pevniny.
Charakter pobřeží je obdobný, jako severní Phuket, džungle sestupuje až na břeh,
mangrovy se střídají s drobnými skalisky i známek civilizace jako by ubylo. Moře
je mělké, plujeme raději v půlmílové vzdálenosti od linie břehu a pomalu nám začíná dělat starost najít vhodné kotviště. Při ranním plánování trasy jsme vytipovali
jako potenciální variantu kotvení přístav Ban Thap Lam. Teď je poledne, do cíle
- 34 -
Zpravodaj 3 / 2010
nám zbývá
dobrých 15 Nm a vítr začíná být čím dál menším pomocníkem.
S pomocí motoru – stejně
musíme nabít baterie – se
kolem 4. hodiny odpolední dostáváme na dohled přístavu.
Protože se již od zítřka musíme
vracet, jedná se zároveň o
nejsevernější bod naší trasy.
Vjezd do přístavu Ban Thap
Lam byl poměrně obtížný i
když
byla
trasa
dobře
vybójkovaná. Plavební dráha
se esovitě proplétala kolem
rífů a v závěrečné části byla i
poměrně mělká, kolem 12
stop. Levobokem jsme proplouvali kolem vojenské části přístavu, kde kotvily klasické šedé lodě pobřežní stráže v délce kolem 30 metrů. Ve vlastním přístavu kotvily pouze tři plachetnice podobné kategorie jako ta naše, zato množství rybářských lodí. Po čase jsme viděli zase jinou, neturistickou tvář Thajska a byli jsme
rádi. Náš výsadek na břeh nám dojem potvrdil. Kolem 7. hodiny večerní byl největší odliv. U břehu stály řady lodí zcela na suchu. Je to zřejmé, rozdíl mezi přílivem a odlivem (range) byl toho dne podle tabulek 2,9 metru. Večeřeli jsme patrně
v jediné restauraci v místě a navíc jsme tam byli sami. V noci jsme se moc nevyspali. Štípali nás komáři, tak jsme leželi pod prostěradly zalití vlastním potem. Naštěstí se horečka Dengue nevyskytuje ve větší míře v pobřežních oblastech.
Ráno se ke dvěma členům posádky se zažívacími potížemi přidal další. Vypadá
to, že nemáme dost lidí na obsluhu plachet. Nakonec jsme to zvládli a s čerstvým
levým zadobokem se vydáváme na zpáteční plavbu, na které se snažíme navštěvovat ostrovy a přístavy,
kde jsme dosud nebyli.
Jsou však záležitosti
nezbytné a jednou z nich
je odbavení se z Thajska.
Tak ve čtvrtek 4. března
jsme opět vyvázáni na
bóji v Cha Long Bay.
Historie s kotvením se
opakuje, v noci jsme opět
odvázáni,
ale
za
plechovku
piva
nás
uživatel bóje navazuje k sobě. Dopoledne se odbavujeme z Thajska, nabíráme naftu a vodu a opouštíme Phuket.
- 35 -
Zpravodaj 3 / 2010
Po 4 hodinové plavbě jižním směrem kotvíme v severní zátoce překrásného ostrůvku Ko Racha Yai. Všichni se těšíme na výsadek, ale pasátní vítr se točí, fouká
z moře rovnou do zátoky a postupně sílí. Zúžený vjezd působí jako dýza, narůstá
výška vln a my zjišťujeme, že uskutečnit výsadek již není v našich silách a co víc,
ocitáme se v pasti. V bezprostřední blízkosti kotví další dvě lodi a boční pohled na
ně ukazuje, že vlny již dosahují poctivé dva metry. Jediné, co nám zbývá je modlit
se, aby vydržela kotva. Kdyby se uvolnila, tak nás motor v žádném případě ze zátoky nedostane. Sedím na palubě, myslí mi probíhá ztroskotání na Trinidadu před
pár lety. V lodi je samozřejmě ponurá nálada, nikomu se v té odstředivce nespí
dobře. Na chvíli za mnou vyběhne kamarád Franta sdílet chmury. Povídáme si, co
už jsme spolu na moři zažili za uplynulých 14 let, co se známe. Vítr ustal kolem
sedmé ranní. Snad nikdy jsem nepronesl za jedinou noc tolikrát a tak vroucně Boží
jméno. Posádka chtěla uskutečnit výsadek, ale nějak jsem na tento ostrov ztratil
chuť, tak jsme vypluli. V naprostém rozporu s bouřlivou nocí teď vítr zcela ustal.
Zhruba ve třináct hodin měníme z důvodu absolutního bezvětří cíl plavby a
v 16:00 h kotvíme na Koh Phi Phi Don. Střevní problémy posádky zmizely již během dne. Večer si to vynahrazujeme, slavíme svátek člena posádky. Kolem naší
restaurace prochází zpěvák Štědrý s doprovodem (připomínka pro mladší: píseň
s W. Matuškou Mám malý stan).
Následující tři dny se počasí stabilizuje, fouká pasátní vítr z toho správného
směru a my zažíváme opravdu lahůdkový jachting. Postupně jsme navštívili další
tři ostrovy Talibong, Ko Bulon Le a konečně Ko Lipe v souostroví Adang, kde
jsme před měsícem začínali. Na tomto malém souostroví na pomezí Thajska a Malaysie jsme strávili poslední dny s úmyslem poznat je podrobněji. Na čtvrtek 11.3.
jsme si naplánovali výsadek na ostrůvek Ko Rawi, avšak silný vítr a vysoké vlny
kazí náš záměr. Jsme nuceni změnit cíl, probíjíme se vlnami a nakonec kotvíme na
rybářské bóji u malého ostrůvku Ko Kata. Jak už bývá v tropech zvykem, během
chvilky je obloha jako vymetená, vítr ustává a my trávíme překrásné dopoledne a
část odpoledne na osamělé bílé pláži. Koupeme se, odpočíváme a já se snažím nafotit něco z podmořských krás. Setkáváme se zde s jevem, se kterým se čeští jachtaři nesetkávají příliš často, totiž s loupeživými opicemi. Musíme si dávat pozor na
foťáky i potápěčskou výzbroj.
Poslední noc v Thajsku trávíme na palubě pod hvězdami na jižní části Ko Lipe.
Aby nebylo vše bez problémů náhodně zjišťujeme, že nám uplaval dinghy i
s motorem a potápěčskou výzbrojí. Posádka je za léta našich plaveb natolik zkušená, že mi po návratu ze břehu nepřišlo ani na mysl zkontrolovat úvaz. To mě ale
neomlouvá, je to zanedbání kapitánských povinností. Neptun stál naštěstí opět při
nás. Asi po míli plavby přesně po větru jsme jej zahlédli a tentokrát dobře uvázali.
Zpět na původní kotviště jsme se vrátili podle GPS. Naši plavbu jsme definitivně
ukončili následující den v domovské Telaga Marina na ostrově Langkawi
v Malaysii.
- 36 -
Zpravodaj 3 / 2010
Za 22 plavebních dnů jsme v této atraktivní části Andamanského moře upluli
563 Nm, navštívili 15 ostrovů a kotvili ve 20 přístavech a kotvištích. Zažili jsme
celou škálu větrů od bezvětří do cca 8 °B a osvěžili si plavbu v přílivových vodách.
Vedle nádherné přírody budeme vzpomínat i na báječné lidi, kteří měli opravdovou
radost, pokud nám mohli radost způsobit.
Srpen 2010
Míla Křížek
Plavba kolem světa plachetnice Altego
IX.etapa:
Z Chile - Puerto Montt na Velikonoční ostrov, Pitcairn, Francouzskou Polynésii, Cook Isl., Niue, Království Tonga a Nový
Zéland aneb: „Výprava přes největší oceán – Pacifik“
Část 1. (10.6.-29.6. 2010)
P.Montt – Velikonoční ostrov „Rapa Nui“ - Pitcairn
Posádka: kpt.Jiří Denk, Miroslav Vrba, Jarda Klíč, Romana Pokorová
Naše výprava začala ráno v neděli 6.6.2010 odjezdem autobusem z Brna na letiště do Vídně. Tentokrát po dlouhé době necestuji sám a jedeme společně s Jardou
a Romanou. V Londýně se setkáváme i s Mirkem a posádka je už kompletní. Cesta
ubíhá perfektně, a i když jsme měli původně čekat v São Paulu dlouhých a nepříjemných 12 hodin, podařilo se nám nastoupit do letadla, kde měli volná místa a
které odlétalo prakticky ihned. Takže kolem poledne druhého dne jsme už
v Santiagu de Chile. Rovněž stejně hladce kupujeme lístky na autobus do P. Montt
a po dobrém obědě a pár pivech už v 16.45 h vyjíždíme. Čeká nás 14 hodin dlouhá
cesta a tak jsme si dovolili za 35 USD nejpřepychovější sedadla Cama ve zvláštním luxusním salónu v přízemí dvoupatrového autobusu. Jsou to neuvěřitelně pohodlná křesla a v celé šířce autobusu jsou jen 3 křesla s uličkou, takže pouhých 12
pasažérů.
V úterý 8.6. brzy ráno jsme v maríně u lodě. Rozbíhá se ihned kolotoč příprav.
Zatímco posádka jde nakupovat, mně se podaří ještě hned ráno domluvit spuštění
lodě na vodu a před polednem, ještě než dorazí posádka z nákupu, jsem s lodí na
vodě. Posádka nakupuje základní zásoby na 3 měsíce a je to opravdu velká hromada. Už jen její uložení do lodě je náročné. Další den přípravy pokračují. Mám velké
komplikace s povolením starého olejového filtru při výměně oleje. Střídáme se
v mnohých pokusech několikrát všichni tři, ale filtr ne a ne povolit. A to přestože
mám i speciální přípravek. Nakonec pomůže až nejzažší řešení – filtr prorazit vel- 37 -
Zpravodaj 3 / 2010
kým šroubovákem a přes páku jím pootočit. Vše se ale nakonec daří a odpoledne
se snažím vyřídit papíry k odplutí. To ovšem není vůbec jednoduché, protože na
odhlášení z Chile na policii musím daleko za město místním „kolektivem“, což je
místní hromadné taxi. Policisté nás chtějí všechny vidět a tak jedeme pro změnu jejich autem přes celé město zpět do maríny a až tam nám dají razítka do pasu.
Ještě horší je to s námořnictvem, kde musím objednat jejich návštěvu na naší
lodi. Na smluvený večerní termín ale nepřijdou a tak ještě večer, když jdeme na
poslední společnou večeři, se na kapitanátě zastavuji opět a domlouvám nový termín od 21. do 22. hodiny večer nebo v 8 hodin ráno. Na poslední večeři na souši si
dáváme vynikající ryby, mořské plody, pivo, víno... A v dobré náladě, mírně ovíněni, jdeme spát. K mému velkému překvapení ve 22:30 se ozývá bouchání na loď
a přichází 2 důstojníci v prvotřídně vyžehlených uniformách. Ovšem já jsem
v termoprádle, zarostlý, rozespalý, ve spacáku a mírně připitý z večeře. Zcela jistě
nevypadám moc reprezentativně, spíše vypadám na hodně zanedbaného bezdomovce. Takže možná i proto kontrolují doklady od lodě, pojištění, liferaft, Epirb
bóje, atd., opravdu velmi důkladně. Ještě se ubezpečují, jestli znám předpověď počasí. O té ovšem já pouze vím, že má být škaredě, nehezky až hnusně. Ovšem my
stejně musíme vyplout a počasí si tady ve „řvoucích 40-cítkách“ stejně moc nevybereme, takže jsem předpověď ani moc nestudoval. P. Montt je totiž ještě pořád na
41°30´S! To je například ještě 500 Nm pod Mysem Dobré Naděje. To jim ale moc
nezdůrazňuji. Nakonec je vše v pořádku a přátelsky se loučíme s tím, že si mám
ráno vysílačkou ještě ověřit, jestli přístav není pro odplutí zavřený.
Ráno ve čtvrtek 10.6. je krásné počasí a my přeplouváme do sousední maríny
natankovat 550 litrů nafty a koupit olej do motoru. Vše proběhne hladce a v 11 hodin slavnostně vyplouváme. Velmi rychle spěcháme na otevřené moře, protože
průplav mezi ostrovy je úzký a přes 40 Nm dlouhý. Je to hodně daleko a nechci,
aby nás tma zastihla v kanálech. Nakonec to stíháme a jsme těsně po setmění na
oceáně. Vítá nás ostrý a bohužel zcela přesný protivítr 30-40 kn (až 75km/h).
Opravdu žádná legrace. Jardovi i Romaně začalo být velmi rychle zle. Mirek byl
zcela ok a já, tak jako obvykle, jsem na 95 %. Noc je to opravdu divoká. Venku
zima cca 8 °C, uvnitř lodě tak 12 °C. Všude vlhko a sychravo. Podmínky horší než
při plavbě do Antarktidy přes Drakeův průliv – tam jsme měli sušší loď. Vlny jsou
ještě horší, jsou 5-8 m vysoké a zalamují se často přímo na palubu z různých směrů. Navíc přesný protivítr neustále mění směr a vytlačuje nás neustále z kurzu buď
směrem k Antarktidě, a nebo když udělám obrat, tak pro změnu směrem moc na
západ zpět k Chile. Takhle to jde celou noc a celý následující den. Výsledek? Druhý den večer jsme prakticky na stejném místě jako před 24 hodinami. Upluli jsme
jen 30 Nm naším směrem na severozápad. Otřesné!
Další noc je stejná a až další den se směr větru umoudřuje a umožňuje nám
plout alespoň ostře proti větru správným kursem. Plavba je to ale extrémně nepohodlná proti větru i proti vlnám, které neustále zalévají palubu. Otvorem pro ko- 38 -
Zpravodaj 3 / 2010
tevní řetěz nabíráme vodu a navíc z nějakého důvodu netěsní okno v přední kajutě.
Pod podlážkama podlahy je hodně vody, kterou vodní pumpa často vypumpovává.
Ovšem, jak jsme v trvalém a velkém náklonu, voda z boku lodě vypumpovat nejde
a převaluje se na boku podpalubí zepředu dozadu a zpět. Mirek má vše, včetně
spacáku, zcela mokré. V podpalubí je tolik vody, kolik jsem ještě neviděl. I když
mám plně zrefované plachty, tak loď pluje prakticky neustále v maximálním náklonu a voda v podpalubí teče nakonec i nad podlážkama. Když jdete na záchod,
brodíte se místy v 5 cm vody nad podlahou. Bojujeme, plujeme, ale pomalu. Ještě
bych mohl loď postavit do driftu a toto opravdu nevlídné počasí přečkat takto. Jenže se obávám, že takhle může být klidně celý týden a klidně i další týden. Teď už
možná vím, proč se námořní důstojník tak významně ptal na to, jestli znám předpověď. Ikdyž, kdo ví, počasí zde je nevyzpytatelné. Předpovědi počasí zde nám
stejně nikdy neodpovídaly skutečnému stavu. Musíme se prostě odsud dostat. Nezbývá než to prostě vydržet. A tak je to celý den a noc. A ani další den se to nelepší. Jardovi není dobře, Romaně je vyloženě zle. Mirek je pořád perfektní, já jsem
tak na hraně 85 %. Nakonec ale ani já žaludek neuhlídám a při neopatrném uklízení se mi udělá zle a zvracím. Přesně od tohoto okamžiku se ale začíná výrazně a
rychle lepšit počasí i zklidňovat plavba.
Přichází jednodenní odpočinková a pohodová plavba. Přes den sušíme na palubě všechny věci. Jsou rozvěšeny zcela všude a my vypadáme jako loď bezdomovců. Přesto si užíváme první hezký den. I noc je klidná a po dlouhé době se dobře, v
suchu a v klidu vyspíme. A také i najíme. Mirek dělá vynikající lečo a my máme
první teplé jídlo. Co je ale důležité je, že všem na palubě je už dobře! Mořská nemoc všech je pryč! A z toho mám opravdu velkou radost...
Radost mi ale nedělá satelitní mailové spojení. Nefunguje! Přitom když jsem
odjížděl z P. Montt na konci VIII. etapy, tak po celou dobu normálně fungovalo.
Být bez spojení je velmi nepříjemné. Čeká nás cca 3-týdenní plavba, kdy nemůžeme dát o sobě zprávu. Zkouším tedy aspoň satelitní telefon a ten na štěstí funguje.
Takže dáváme aspoň takto všem zprávu domů, že jsme v pořádku. Snad se mi to
podaří na Velikonočním ostrově opravit.
Ovšem druhý den se opět prudce zhoršuje počasí. Tlak klesá větší rychlostí než
1 mbar za hodinu až o 12 mbar. Noc je opět bouřlivá, velmi těžká a náročná. Vítr je
zase zpět přes 35 kn a v bocích lodě v podpalubí opět hodně vody. A zrovna tak i
celý následující den. Všechno ale snášíme již daleko lépe. Je pravda, že celkově se
již hodně oteplilo, ale také už jsme si očividně zvykli. Máme tedy za sebou první
týden plavby. Věděl jsem, že první týden bude náročný a i posádku jsem na to
upozorňoval. Nicméně i mne tvrdost počasí i náročnost plavby překvapily.
17.6. a 18.6. zažíváme idylickou plavbu. Pravda, sluníčko svítí jen občas, ale
tlak je dokonce přes 1026 mbar a fouká krásný ideální boční vítr 10-15 kn. Plujeme
tedy v přímém kurzu na Velikonoční ostrov. A máme tu i denní rekord této etapy přes 150 Nm/den. Brzy ráno 20.6. přestává foukat vítr a tak musíme plout na mo- 39 -
Zpravodaj 3 / 2010
tor. Jen mírný vítr využívám k vylezení na stěžeň, odkud musím odmontovat ocelové lano, které drželo anténu od rádia SSB. Ta vede ze stěžně na záď vedle zadního stěhu. Praskl ale izolátor a anténa se zcela nahoře předřela a spadla do moře.
Vlající zbytek ocelového lana nahoře by mohl rozbít přístroj na měření větru. Obvykle lezu na stěžeň v maríně nebo v klidné zátoce, nyní lezu poprvé na otevřeném
moři a je to silný, ale krásný zážitek. Pravda, loď se opravdu dost kýve na vlnách a
zvlášť nahoře je rozkmit stěžně hodně metrů. Ale na druhé straně jsem zatím skoro
vždy lezl bez zajištění a teď mám ten luxus, že mne Mirek jistí. Za 20 minut je vše
hotovo. Ještě odmontovat a smotat spodní konec antény a vše pečlivě uložit. Myslím, že opravit to budu moci až na N. Zélandě. Klidného moře využívám i
k montáži šlapací pumpy na slanou vodu, která se mi polámala v Patagonii. To je
ovšem trochu náročnější, protože je tu málo místa. A až vše namontuji a umístím,
tak zjišťuji, že nová vodní pumpa, kterou jsem dovezl z ČR, trochu teče. Je to
k vzteku, přes půl světa vezu novou pumpu a je vadná. Už ji tam ale nechávám a
vyměním ji až později po reklamaci. S trochou vody v podpalubí se budu muset
smířit. Odpoledne se rozfoukává protivítr, ale stejně vytahujeme plachty a míříme
mírně z kurzu na severozápad. Dnes jsme oslavili polovinu upluté cesty na Velikonoční ostrov. Máme za sebou 1000 Nm vzdušnou čarou (ve skutečnosti ale výrazně
více) a před sebou rovněž 1000 Nm. Otvíráme slavnostní víno a užíváme si pohody
a klidu.
Posádka je zcela v pohodě. Všem je dobře a všichni si rychle zvykli na režim
na lodi. Jarda i Romana jsou vlastně podruhé na plachetnici na moři – poprvé byli
na 10 dní v Řecku. Mirek byl v Chorvatsku a se mnou 14 dní v patagonských kanálech, ale z toho na oceáně jen 1,5 dne při přeplavbě P. Arenas – P. Montt. Je to pochopitelně pro posádku velké riziko, vypravit se na takovou plavbu bez zkušenosti,
jak to bude člověk na oceáně vlastně zvládat. Přitom jsou lidé (není jich mnoho, ale
existují), kterým může být velmi špatně klidně i po celou dobu plavby. A vrátit se
prostě nelze... Jakmile loď vypluje, tak prostě pluje k cíli... A tak jsem moc rád, že
je všem dobře. I po lidské stránce si posádka sedla a tak na lodi vládne dobrá nálada.
19.-22.6. Vítr nás ale tlačí čím dál tím více k severu a nakonec se ustálí v pro
nás nevýhodném směru. Plujeme 80 Nm na sever a jen 40 Nm na západ směrem
k Velikonočnímu ostrovu. Tento nepříznivý vítr trvá 3 dny. Alespoň se utěšujeme,
že plujeme více do tepla. Ale je pravda, že Vel. ostrov je na 27° S a my jsme teprve na 33° S, takže ještě máme kam stoupat.
13.den plavby, 23.6., konečně přichází změna. V noci proplouváme mírnou ale
nepříjemnou bouřkou s větrem kolem 30 kn. Ale jakmile jsme ji překonali, okamžitě se změnil vítr o cca 90° a my máme najednou krásný boční vítr. Moře je sice
ještě rozbouřené, ale my uháníme rychlostí 6-7 kn přímo k našemu cíli. A protože
jsme na 29° S, směřujeme skoro přesně na západ. Noc je krásně klidná a pohodová.
Padají rychlostní rekordy – přes 150 Nm/den. O den později máme upluto 1450
- 40 -
Zpravodaj 3 / 2010
Nm (vzdušných) a zbývá nám 600 Nm. Je hezký den, převládá sluníčko, ale slábne
vítr. Takže nakonec odpoledne nezbývá, než nastartovat a plout na motor. Je tak
hezky, že nakonec neodolám a koupu se poprvé v Pacifiku. Voda je krásně modrá a
osvěžující, teplotu má určitě přes 20 °C. V noci se opět krásně rozfoukává a tak
nakonec plujeme v ideálním větru a kursu rychlostí 6 kn. Ráno 25.6. nám zbývá
posledních 500 Nm. Za námi jsou 2 týdny plavby a před námi je poslední čtvrtina
plavby.
Plavba utíká rychle a snadno. Počasí nám přeje. Mám vypozorované, že zatímco první polovina jakékoliv delší plavby se vleče, tak druhá polovina je subjektivně
2x rychlejší a uteče velmi rychle. A tak 28.6. v noci jsme kousíček od Velikonočního ostrova. Dokonce musím dát loď do driftu, abychom u ostrova nebyli příliš
brzy. Na jihozápadním cípu, který musíme obeplout, je totiž několik dalších ostrůvků a útesů – Ostrůvky Ptačího muže. A protože nemám přesnou mapu, chci je
radši obeplout za světla.
Ráno 29.6. jsme u Rapa Nui – Velikonočního ostrova – na jednom
z nejizolovanějších míst na světě. K Chile je to víc než 3400 km na východ a na
Pitcairn 2000 km na západ. Moře je u ostrova rozbouřené a vytváří obrovské vlny,
které se tříští o útesy, skály i břeh. Je to ohromující podívaná. Vlny jsou i přes
10 m vysoké! Podle zakotvených nákladních lodí poznáváme místo pro kotvení a
místní rybář nám radí nejlepší místo pro naši loď a kotvu. A tak tedy kotvíme u
Hango Roa. Přesně po 19-cti dnech plavby. Nafukujeme člun a nasazujeme motor.
Protože nevím, jestli kotva bude dobře držet a já musím na břeh vyřídit papíry,
rozhoduji se nechat posádku na lodi a plout sám obhlédnout situaci. Obrovské a zalamující se vlny jsou šílené a já musím jimi proplout a vplout do maličkého přístavu pro cca 15 malých rybářských lodí. Chvíli pozoruji místní, jakou mají strategii
k proplutí oni. Připlují před útes, tam počkají na vhodný hřbet vlny, přidají otáčky
a za hřbetem se vezou. Kolem nich bouří voda a vlny, ale oni projíždí v pohodě.
Sbírám tedy odvahu a vyrážím. Vzal jsem si ale svůj bohužel slabší 3,5HP motor.
Motory rybářů jsou 55-60HP a mají pevné, cca 7 m dlouhé, laminátové nebo dřevěné lodě se zvednutou přídí. Já mám 3m dlouhý nafukovací člun s lehkým laminátovým dnem. Čekám na vlnu, přidávám na plno plyn, ale moje rychlost není dost
velká, takže vlna mi za chvíli „ujede“ a hned za mnou je zalomená další obrovská
vlna, která mne obklopí a doslova „spláchne“. Další vlna by mne dorazila. Se štěstím jsem se ale před další vlnou dokázal schovat za zeď už doopravdu maličkého
rybářského přístavu Hanga Roa. Jsem tedy na suchu. Jsem ale zvědavý, jak se asi
tak dostanu zpět. Posádka mi potom říkala, že jsem ve vlnách s člunem dočista
zmizel a že o mne měli i obavy.
Nastává obvyklé kolečko. Nejdříve na kapitanát za námořnictvem, potom na
policii a potom za celníky. Za 3 hodiny mám vše hotovo. Snažím se domluvit
s místním pilotem, aby nás dovedl do sousedního malého přístavu Hanga Piko. Zde
se prý vlezou 2 až maximálně 3 plachetnice naší velikosti a našeho ponoru. Pilot
- 41 -
Zpravodaj 3 / 2010
říká, že to dnes naprosto není možné, že vlny jsou velké a mimořádně nebezpečné.
Naloží mne do auta a když na místě vidím několikametrové tříštící se vlny, dávám
mu za pravdu a chuť sem vplout mne okamžitě přechází. Ani za klidných podmínek si upřímně řečeno nedokáži moc představit, že by tu byly 3 plachetnice. Ale
prý to mají vyzkoušené. Snad tedy zítra bude klidnější moře.
Po návratu do původního rybářského přístavu se snažím najít někoho, kdo by
dovezl na břeh i posádku. Ale je to marné – je polední, cca 4 hodiny dlouhá, pauza
a nikde nikdo není. Chvíli se rozhoduji, ale přece nenechám posádku na lodi celý
den. Bohužel člun má novou dírku a uchází, takže jeden válec významně splaskl a
pumpu s sebou nemám. Snad mne ještě udrží. Sbírám odvahu, snažím se najít
vhodný okamžik mezi vlnami a vyrážím. První vlny, které zdolávám, jsou už rozbité, vybouřené a bez hlavní energie. Mezi dalšími vlnami se snažím kličkovat a
plout tam, kde ještě není vlna zalomená. Daří se mi to celkem dobře. Nicméně logicky dochází k situaci, kdy je přede mnou všude už jen zalomená a valící se vlna
v celé šířce a také v celé výšce – přes 3m vysoká, skoro kolmá, vodní stěna. Rána
jak z děla, já ležím v člunu, kolem mne pěna a vřava, ale vlnu jsem se štěstím překonal. Ještě srovnat člun a pluji dál. Povedlo se!
Na lodi vyměňujeme motor za silnější - 15HP. Snažím se ubezpečit posádku i
sebe, že v pořádku proplujeme. A tak vyrážíme. Čekám na vlnu, za ní přidávám
plyn na plno. Ale ve člunu jsou 4 dospělí, dobře živení lidé. Myslím, že na tuto
plavbu je přetížený a tedy nezrychluje, jak by bylo potřeba. Naše vlna nám ujíždí a
vlna za ní nás kompletně spláchne. V člunu je vody po kotníky, ale jsme šťastně na
břehu. A tak vyrážíme na průzkum městečka, na procházku a také na pivo...
Večer je před námi zásadní otázka: „Jak se dostat zpět?“ Moře se totiž ani trošku neuklidnilo. Obcházím rybáře, ale nikdo nás nechce odvézt. Prý je to nebezpečné. Jeden velmi nesympatický rybář, který vypadá jako opilý nebo zfetovaný, říká,
že nás odveze. Chce ale 40 USD za 10 minut plavby tam a 10 minut plavby zpět.
Bohužel je ale jediný, kdo by nás k lodi svezl. Sice pak slevuje na 30 USD, ale
jsme naštvaní jeho arogancí tak, že se rozhodujeme plout na našem člunu. Teď už
máme pumpu s sebou. Dofukujeme ušlý plovák, nasedáme a optimisticky vyrážíme. Snažím se najít vhodný okamžik, ale očividně jsem jej nenašel. Hladce překonáváme první nezpěněnou vlnu. Druhou a třetí, už zpěněné vlny, překonáváme
přiměřeně mokří a s mírnými obtížemi. Pak se ovšem před námi objevuje čtvrtá, 34 m vysoká, strmá zeď z vody. Je ohromující. Před námi 5 m se zalamuje a my
jsme do ní zcela zabalení jak surfaři. Jenže ne naschvál a my to tak dobře neumíme. Rána jak z děla. Všude kolem vřava, pěna a zdivočelá voda. Všichni jsme na
dně člunu a držíme se zuby nehty všeho i sebe navzájem, abychom z něj nevypadli.
S opravdu velkým štěstím nikdo z nás nevypadl. Člun je otočený o 90° a je až zcela po vršek plný vody. My jsme 100 % mokří. A blízko před námi další vlna. Otáčím člun a spěchám zpět do přístavu. Ovšem člun plný vody moc nejede. Vlna nás
ale pronásleduje, přibližuje se a ještě nás dokáže ze zadu pěkně kompletně splách- 42 -
Zpravodaj 3 / 2010
nout. Místní rybáři a čumilové stojí na vlnolamu a se zájmem nás pozorují. Někteří
se strachem a někteří se možná i škodolibě baví. Po šoku se chvíli všichni oklepáváme. Nebyla to vůbec žádná legrace. Šlo opravdu o zdraví a možná při troše
smůly i o život.
Co teď? Obcházím znovu rybáře, ale teď už nás nechce převézt vůbec nikdo.
Až se ptám jednoho sympatického rybáře na strategii pro proplutí. Vše mi posunky
ukazuje a společně vlny pozorujeme. A opravdu, dá se to jednou za určitý čas proplout bez problémů. Problém ale je, že z člunu situace a nejvhodnější okamžik není
bez zkušeností dobře vidět. Nakonec se tedy domlouváme, že bude stát na vlnolamu a rukou mi dá znamení. Posádka je bojovně naladěna, ale obavy máme všichni.
Já tedy určitě. Romaně se do člunu nechce vůbec, ale nakonec překonává sama sebe a nastupuje. Znovu vyplouváme. Čekám před vlnolamem mezi malými zpěněnými vlnami na znamení. Jsem nervózní a vteřiny ubíhají. Rybářova ruka je dole a
já přidávám plný plyn. Projíždíme první, druhou i třetí zpěněnou vlnou – všechny
jsou celkem relativně malé a s malou energií. Objeví se čtvrtá vlna, opět velmi vysoká a mohutná, ale my se pomalu vyšplháme až na její vrchol, tam chvíli pobudeme, popojedeme a jsme za ní. Ihned za námi se vlna bouřlivě zalomí a my jsme
na širém moři. Bylo to o pověstný fous! Máváme a děkujeme našemu pomocníkovi
i ostatním divákům. Bylo to opravdu velké dílo... Je dobré si uvědomit, že kdyby
nás vlna převrátila, skončíme pravděpodobně všichni na útesech v nejlepším případě s vážnými úrazy. Ale my jsme to dokázali a jsme ve zdraví na lodi. To se musí
ovšem zapít...
Noc je celkem klidná, ale ráno vidíme, že moře a vlny jsou u pobřeží stejně divoké jako včera. Volám vysílačkou na kapitanát námořnictva s dotazem, jestli je
možné vplout s pilotem do přístavu. Sám tomu ale nevěřím a za chvíli to mám i potvrzené. Nejde to. Domlouvají nám tedy na náš odvoz rybáře. Za hodinu připlouvá
sympatický místní rybář. Snadno se domlouváme na ceně 50 USD za obě plavby
z lodě i na loď a vyplouváme. Bohužel mi při naloďování způsobí ošklivý, asi
30 cm dlouhý, škrábanec na trupu lodi. Jsem naštvaný, je to naše první větší škoda,
ale teď už se nedá nic dělat. Na Zélandě bude co opravovat. V klidu a v pohodě
s námi pluje mezi obrovskými vlnami do vedlejšího přístavu Hanga Piko. Říká, že
rybářský přístav je pro nás velmi nebezpečný. To my už dobře víme ze včerejška.
Těsně před vjezdem do přístavu je opět vodní peklo. Vlny jsou nepředstavitelně
velké. Nemůžu si vzpomenout, že bych někde na světě tak obrovské vlny vůbec
viděl. Ovšem s plným plynem 55HP silného motoru bezpečně vplouváme do malého přístavu. Tento malý přístav a ještě menší sousední rybářský, vzdálený odsud
2 km, jsou na celém ostrově jedinými.
Jako posádka jsme domluveni, že pokud nás nepotká něco hodně zajímavého,
tak se pokusíme odplout ještě dnes večer. A tak se rozdělujeme. Já jdu opravovat
porouchané satelitní mailové připojení a zbytek posádky si půjčuje auto a vyráží na
okružní jízdu. Celý ostrov je dlouhý jen cca 30 km a široký cca 12 km, takže plán
- 43 -
Zpravodaj 3 / 2010
je reálný. Krásně nám to vychází. Právě když se mi za pár hodin oprava daří a spojení je obno-veno, jsou zpět z okružní jízdy. Nastupuji a vyrá-žíme si prohlédnout
další velmi hezkou skupinu kamenných soch
Moai. Moai jsou vysoké
2 až 21 m (nejčastěji 57 m) a jsou zde skoro na
každém
kroku.
Na
ostrově jich je údajně
cca 700. Jsou doslova
monumentální. Až když
u
nich
stojíte,
uvědomujete si výjimečnost díla i jejich tvůrců.
Je to mimořádně silný,
ale i smutný pocit. Původní kultura byla bohužel prakticky celá zničena r. 1862 nájezdem otrokářů, kdy
bylo do otroctví do Peru odvelečeno 1000 lidí včetně královské rodiny a všech
učených mužů - maori. Je to obrovská škoda. Teď už se nikdy nedozvíme, jak to
všechno vzniklo a jaký to mělo smysl. Zbyla jen hromada domněnek a teorií. Velikonoční ostrov je nyní plně civilizovaný. Žije na něm cca 3800 obyvatel, z toho asi
2/3 původních a 1/3 Chilanů a Evropanů. Lidé jsou, kromě pár výjimek, příjemní a
vstřícní. A celý ostrov má celkově příjemnou a hezkou atmosféru. Ale i když jsme
zde mimo sezónu, je zde i dost turistů. Také se zde staví několik nových hotelů a
dalších staveb. Doslova nás ale šokovalo vstupné do lomu, kde sochy byly vytesávány – neuvěřitelných 60 USD/osobu! To také už o něčem vypovídá... Sice bych si
tady lehce představil několikadenní pobyt, ale všichni se shodujeme, že náš omezený čas radši věnujeme méně civilizovaným ostrovům, například Gambierovým,
které jsou před námi. A tak se bez lítosti rozhodujeme dnes vyplout.
Vyřizuji výstupní papíry. Námořnictvo i policie ale chtějí celou posádku vidět
na palubě lodi. A tak se mi daří domluvit, že nás při té příležitosti vezmou na naši
loď jejich člunem. Jsou velmi ochotní, přátelští a vstřícní. Ještě jedeme nakoupit,
vracíme auto a vyplouváme. Vlny jsou neuvěřitelně obrovské, ale člun si s nimi
lehce poradil. Je vidět, že námořník je perfektní a nepluje tudy poprvé. I naše vylodění na naší lodi je naprosto profesionální. Nejdříve vystoupím já, všude rozvěsím
fendry a teprve potom celá posádka. Vše je rychlé a přesné, bez jediného škrábance. Námořníci na palubu nejdou a tak se srdečně a přátelsky loučíme z lodě.
Se strachem vytahuji kotvu. Obávám se, a jak se ukáže, tak právem, že řetěz
bude zamotaný kolem skalisek. Kotva celé dva dny držela naprosto perfektně, ale
jak moře i vítr několikrát za den změnily směr, řetěz se s ohromným rachotem přesouval po dně a zamotával se kolem skalisek. Představa, že jej nerozmotáme a že
budeme muset zavolat na pomoc potápěče, je velmi nepříjemná. Ale nakonec má- 44 -
Zpravodaj 3 / 2010
me štěstí, po pár pokusech je řetěz rozmotaný a my jsme odkotvení. Větší komplikace nastává při vyndávání těžkého motoru z člunu. Vlny jsou velké a nepříjemné
Nosný popruh je rozežraný od sluníčka a od soli a nečekaně praská. Naštěstí motor
nespadne do moře, ale zpět na úchyt ve člunu. Máme opět velké štěstí. Dávám na
něj provizorní nosné lano a za chvíli je na druhý pokus venku na palubě. No a pak
už to jde rychle. Vytahujeme a uvazujeme člun a chvíli na to vytahuji plachty a vyplouváme. Fouká ideální vítr pro náš kurz.
Vzhůru na ostrov vzbouřenců z lodi Bounty! Vzhůru na 1140Nm dlouhou
plavbu na ostrov Pitcairn!
Uplutá vzdálenost z P. Montt: 2 320 Nm (2 000 Nm vzdušnou čarou), čas plavby: 19 dní, průměrná rychlost: 122 Nm/den což je 5,1 kn.
Celkově Altego uplula z New Zealandu: 28 585 Nm.
Část 2. (30.6.-8.7. 2010)
Velikonoční ostrov „Rapa Nui“ – Pitcairn „Ostrov vzbouřenců“
Z Velikonočního ostrova jsme vypluli večer ve středu 30.6. Po mírných obtížích s vytažením kotvy a větších potížích s vytažením motoru na palubu, vytahujeme plachty a vydáváme se na minimálně 1130 Nm dlouhou plavbu. Hned druhý
den ale opět nemáme spojení s pevninou a nemůžeme dát zprávu svým blízkým.
Tentokrát satelitní terminál sice funguje, ale díky jakémusi nadměrnému souboru
či aktualizaci došel kredit a nemáme žádnou možnost jej doplnit. Až na Pitcairnu
budu moct zatelefonovat a zařídit to. Od prvního dne jsou plavební podmínky skoro ideální. Na 20-25kn silný, zadoboční vítr (SE), uháníme oceánem. A padají rekordy. První den 145 Nm, druhý den 145 Nm, třetí den 174 Nm a čtvrtý den
185 Nm. Hlavně 185 Nm je jednou z nejdelších vzdáleností uplutých za 24 hodin
vůbec v historii plavby s/y Altega. Bohužel vítr se otáčí až na východní a náš kurz
vytlačuje směrem na jih a my už neplujeme v ideálním kurzu. Plujeme na „kačenu“
(„motýla“) se spinakrovým pněm a na největší hlavní plachtu. Ovšem silný zadní,
ale měnící se vítr také přináší komplikace. Musíme pořád pečlivě hlídat loď a její
kurz vůči větru. V noci ale přichází to, čeho se bojím - nechtěná „halza“ (což je
přehození hlavní plachty na druhou stranu při zadním kurzu). Spím jako obvykle
jen na půl ucha. Už podle zvuku vím, že je to špatně, ale než se dostanu ke kormidlu, kde má Jarda službu, je pozdě. Je to jedna z nejnebezpečnějších situací. Jakmile je plachta podfouknuta, jsou v pohybu plachty potom obrovské síly. A i když
máme kontraotěž i brzdu ráhna, které tomuto pohybu mají zabránit a nebo jej alespoň zpomalit, stejně k ní za silného větru může dojít. Vždy totiž něco může
prasknout. A taky k ní tentokrát dojde. Kontraotěž se trhá a ráhno s obrovskou silou přelétává na druhou stranu.
- 45 -
Zpravodaj 3 / 2010
Dostat ráhno zpět je někdy dost komplikované, zvláště při silném větru. V praxi
to znamená přitáhnout otěž až na co nejvíce nakrátko. Pak pozvolna otočit loď, aby
plachta nabrala vítr z druhé strany. To je další rána do plachty. Jakmile plachta má
vítr, je třeba převézt otěžový vozík na druhou stranu. Potom opět povolit otěž
hlavní plachty, vyvézt ráhno a znovu upevnit kontraotěž a utáhnout brzdu. A následně doladit kurz. Po tmě a v silném větru to není vždy zcela jednoduché a snadno se stane chyba. A ta se stala. Velká vlna neplánovaně otáčí lodí a plachta nabírá
vítr dříve než chci. Otěž je ale ještě celkem dlouhá. Plachta s velkou ránou přelétává. Chystám se právě převézt vozík, ale otěžové lano mne shazuje do kokpitu. Snažím se ještě udržet vozík, ale marně. Pouštím lano a padám. Padl jsem dosti nešikovně. Výsledkem jsou: naražená hlava a ucho, rameno, ledvina, záda a koleno.
Značnou bolest, hlavně ledviny a ucha, cítím ještě několik dní. Je to dobré připomenutí, že musím být neustále ve střehu. Také bohužel máme na vozíku utržený
šroub, ulomené kolečko kladky a v hlavní plachtě malou díru. To se bohužel stává
a tak v Papeete budeme mít co opravovat.
Zbytek noci, další den i noc, plujeme pořád na zadní vítr. Vše proběhne sice
s napjatými nervy, ale už beze škod. Toto je očividně stálý, v podstatě východní,
pasátový vítr. K ránu 5.7. se vítr definitivně otáčí, já stahuji hlavní plachtu a jen na
kosatku se pněm rychle plujeme v přímé kurzu na Pitcairn. Na rychlosti to opravdu
není znát. Pátý den jsme upluli 170 Nm. V pondělí 5.7. večer, po pěti dnech plavby, máme upluto neuvěřitelných 800 Nm a zbývá nám jen 330 Nm. Pořád plujeme
velmi rychle. Těžko ale říct, jestli máme štěstí na počasí. Plujeme už 25 dní, ale od
začátku plavby jsme měli pouze 2 dny, které by se daly označit za pěkné a kdy plně svítilo sluníčko a bylo opravdu hezky. Jinak je pořád pod mrakem a zataženo. A
to přesto, že je neustále celkem vysoký tlak kolem 1025-1030 mbar. Nevím, jestli
je toto běžné počasí, ale určitě je to překvapující. Očekával jsem, že bude sice více
pršet – pršelo jen cca 2x, ale že bude i více jasných a slunečných dní. Zvláštní.
Teplota venku je určitě přes 20 °C, ale vítr bez sluníčka dělá pocit chladna. Nicméně plujeme pořád rychle a to je dobře.
Také se nám podařil upéct vynikající chleba a celkově i jídlo je vynikající. Romana i Mirek vaří perfektně a tak si užíváme plavby i po gurmánské stránce. A
protože je nyní plavba zcela bezpečná a krásně plynulá a rychlá, otevřeli jsme si
velmi dobré chilské krabicové víno a udělali si hezký večírek. Večírek se opravdu
povedl. Nakonec jsme vypili dvoulitrové krabice dvě a ještě trochu vína z krabice
další. Nálada tedy byla patřičně alkoholicky veselá a příjemná. Jarda držel hlídku,
takže jen víno koštoval a Romana popíjela s mírou. Ne s Mírou, ale s mírou.
S Mírou jsem popíjel já a taky jsme nesli hlavní zátěž spotřeby. Já byl hodně ovíněn, ale do postele mi stačilo se jen v podstatě svalit. Mirek to měl těžší, protože
musel vylézt na postel výše. A protože se to napoprvé nepovedlo a narazil si hlavu,
spal nakonec radši pár hodin ve stoje. Ráno jsme se tomu hodně nasmáli. Den patří
k těm celkem slunečným a tak jej vyplňujeme „kbelíkováním“, koupáním i praním.
Prostě si den hezky užíváme a na Pitcairn nám zbývá už jen necelých 200 Nm.
- 46 -
Zpravodaj 3 / 2010
Ve středu 7.7. v noci nám ale ukradli vítr a tak musíme plout na motor. Abychom byli na Pitcairnu zítra ráno, musíme plout rychlostí 5 kn. Takže na motor...
Moc to ale nevadí, protože stejně potřebujeme už důkladně dobít baterky. Jen je
škoda, že slabý vítr, či prakticky bezvětří nepřišlo zítra. Hodilo by se nám na vylodění na Pitcairnu. Snad toto pro vylodění příznivé počasí bude i zítra. A na motor
také doplujeme až k Pitcairnu. Rozednívá se a my ve čtvrtek 8.7. vidíme za vycházejících slunečních paprsků ostrov Pitcairn – ostrov „Vzbouřenců z Bounty“. Je to
malý, nepřístupný ostrov s vysokými skalisky na pobřeží. Jde z něj respekt. Nemá
žádné bezpečné kotviště a je mnoho posádek plachetnic, kterým, přestože čekali i
několik dní, se vůbec nepodařilo se dostat na břeh. A taky několik plachetnic skončilo na břehu na útesech, aniž by chtělo. My máme velké štěstí a to hned od začátku.
Když volám vysílačkou někoho na ostrově, odpovídá mi česky loď Maui! Maui
je česká loď českého kapitána Ondřeje Kotába, který plul, kromě jiného, na lodích
Rudy Krautscheidera: několik sezón na Polárce a 1,5 roku na Viktorce. Posádku
tvoří Ondra, Karolína (Polsko), Magi (Slovensko) a Petr (Česko). Já jsem se setkal
s Petrem Daubnerem – členem posádky Maui – v Ushuaii. Tehdy chtěl plout
s námi na Antarktidu, ale bohužel jsem už měl plnou posádku. Potom si Mirek
s Petrem vyměnil několik mailů, takže věděl, že se tu někde budou pohybovat. Setkání ale domluveno nemáme. Maui vyplula na plavbu kolem světa z Irska zhruba
před rokem. Po plavbě přes Atlantik se vydala na jih do Brazílie a Argentiny a proplula Strait of Magellan a chilskými kanály v Patagonii. Na tuto část vyplula
z Valdivie, ale po trochu jiné trase – zastavovali se na ostrovech Juan Fernandez –
Isla Robinson Crusoe. Z knihy příjezdů a odjezdů lodí na Velikonočním ostrově
vím, že odpluli pár dní před námi. Takže pravděpodobnost, že se tu někde setkáme
byla reálná. Ale zrovna tak jsme se mohli velmi snadno minout. Ale neminuli!
Maui je 15. plachetnice, která letos byla na Pitcairnu a Altego je 16. loď! Žádné jiné lodě tady nyní nejsou. Pitcairn je zcela jistě jedno z nejodlehlejších míst na světě. K nejbližšímu břehu Chile to je cca 3300 Nm, tj. cca 6000 km! A jaká je pravděpodobnost, že se zde setkají 2 plachetnice z České republiky aniž by byly domluveny? Ze země, která nemá ani ve své blízkosti moře? Kolik plachetnic z ČR
pluje kolem světa? Je to opravdu mimořádné, velké a příjemné setkání!
Ondra mi radí nekotvit v zátoce Bounty bay, ale radši o kousek dál u Ted Side.
A tak za pár minut kotvíme těsně vedle Maui a hned zveme Ondru a Petra na palubu a slavnostně si připijíme na setkání. Vylodění půlky posádky Maui na Pitcairn
je pomocí člunu Brendy zorganizováno na 9. hodinu ráno a tak se k ní přidává i
Jarda s Romanou. Protože je počasí nevyzpytatelné a spíše se horší, zvolili jsme
strategii stihnout návštěvu ostrova v jednom dni a domlouváme se s Brendou, aby
připlula ještě jednou ve 13 hodin. A tak si já a Mirek v pohodě povídáme s Ondrou
a Petrem o zážitcích z plavby u dobrého piva a červeného vína. Ve 13 hodin připlouvá Brenda a přiváží Romanu a Jardu. A já a Mirek vyrážíme na břeh. Ještě se
domlouvám s Ondrou, jestli by mně nedohlédl na loď, kdyby se podmínky zhorši- 47 -
Zpravodaj 3 / 2010
ly. Beru si vysílačku, abych byl v případě problémů včas informován a mohl se
rychle vrátit na loď.
Plavba na malém člunu Brendy do maličkého přístavu v Bounty bay je „mokrá“. Přijíždíme opravdu důkladně vysprchovaní a zcela mokří od vodní tříště.
Ovšem „přístav“ je přehnané
slovo. Je to velmi malá
ochranná zeď s pár metrů
dlouhým betonovým molem
pro nástup a výstup lidí a
s 30 m širokou a 40 m dlouhou, mírně šikmou vybetonovanou plochou pro vytahování člunů do velkého
hangáru, který je na břehu.
Systém je to důmyslný,
bezpečný a praktický. Člun
připluje, vyloží lidi a je
ihned pomocí lana a navijáku vtažen do hangáru. V hangáru jsou schovány i dva
obrovské nákladní hliníkové čluny schopné převážet těžké zásoby, stavební materiál i např. silniční techniku ze zásobovacích lodí. Ty sem připlouvají pouze jednou
za 3 měsíce.
Brenda a jediný místní policista nás nakládají na čtyřkolky a vyváží nahoru do
„kanceláře“. Kancelář je rodinný dům Brendy. Brendě je cca 55 let, má 7 dětí (3
vlastní a 4 vyvdané), 26 let žila v Británii a nyní zde dělá kromě jiného i imigrační
úřednici. Doma nám nabízí čaj a sušenky a v klidu a v pohodě vyplníme několik
papírů. A pak konečně dostáváme tak ceněná razítka z Pitcairnu do pasu! Datum
odplutí si máme prý vypsat sami... Napíšeme pohledy domů, ještě mne Brenda nechá zadarmo zkontrolovat maily na svém počítači a můžeme vyrazit na prohlídku
ostrova. Také nám nabízí, že nás po ostrově proveze, to ale s díky odmítáme. Rádi
se projdeme a protáhneme zkrácené svaly a šlachy. Brenda se ptá, co potřebujeme
na loď a my říkáme, že snad jen trochu ovoce a zeleniny. To ještě netušíme, že až
nás nakonec odveze na loď, dá nám 3 velké plné tašky ovoce a zeleniny a ještě trs
banánů. A stejně jako veškerá péče je i toto zdarma!
Pitcairn... Kdo by neznal bájný Pitcairn, viďte? Snad každý viděl některé
z několika filmových zpracování „Vzpoura na lodi Bounty“. A, ano, je to podle
skutečné události. Vzpoura na lodi Bounty vedená Fletcherem Christianem proběhla r. 1789 u Tongy. Kapitána Bligha a 18 mužů, kteří mu zůstali věrni, vysadili
vzbouřenci do člunu. Bligh při své plavbě v záchranném člunu doplul až na Timor.
Plul přes 40 dní a uplul více než 3600 Nm! Bez navigačního přístroje – bez sextantu! Je to jedna z nejobdivuhodnějších plaveb vůbec v historii mořeplavby. Část
vzbouřenců zůstala na Tahiti, ale s těmi to dopadlo špatně. Byli pochytáni, odveze- 48 -
Zpravodaj 3 / 2010
ni do Anglie a souzeni. Na Pitcairn dorazil Fletcher Christian, 8 dalších vzbouřenců, 12 polynéských žen a 6 mužů. Ovšem jejich život byl plný násilí. V r. 1800 žil
už jen námořník John Adams, 9 žen a 19 dětí. A nyní, po 210 letech, zde žije cca
60 obyvatel.
Je to velmi malý, celkem hornatý ostrov o ploše cca 3 x 2 km. Je sice tropický,
ale v subtropickém podnebí. Všude jsou palmy, často jsou vidět mandarinky, pomeranče, banány, krásně rozkvetlé květiny. Je to opravdu nádhera. Ostrovem vedou polní cesty, které jakmile zaprší, se stanou neuvěřitelně kluzkými. Po nich jezdí místní obyvatelé nejvíce na čtyřkolkách. Je to nejpraktičtější vozidlo do tohoto
terénu i na dopravu nákladu a má ji zde snad každý obyvatel. Nejvíce se mi ale líbí
lidé. Ivan Orel ve své knize „Idioti na plavbě kolem světa“ píše, že lidé zde jsou
uzavření, že se usmějí a pozdraví a to je tak vše. My máme zcela opačnou zkušenost. Brenda, její muž, Simon, policista, řezbář Randy Christien, lidé na tržnici i
ostatní, se kterými jsme se setkali, byli neuvěřitelně milí, přátelští a komunikativní.
Úplně opačná zkušenost oproti Velikonočnímu ostrovu, kde měli lidé větší odstup.
Protože ještě nevíme, jak nás Brenda vybaví na cestu, vyrážíme s Mirkem na
hledání ovoce k natrhání si do zásob na loď. A jak tak pochodujeme, špatně jsme
odbočili a ocitáme se u soukromého domu s moc hezkou udržovanou zahradou.
V dílně je chlapík, který vyřezává a vybrušuje ze dřeva nádherné delfíny. A tak se
s ním dáváme do řeči. Má 5 dětí a manželku z N. Zélandu. Společně jsme se smáli,
že jeho rodina tvoří skoro 15 % z populace ostrova. Na ostrově žije v současnosti
cca 60 obyvatel. Nakonec se domlouváme, že si od něj delfíny koupíme jako dárky
pro naše blízké.
O kousek vedle nacházíme mandarinkovníky a tak zatřeseme stromem a sbíráme mandarinky do pytle. A o kousek vedle jsou grapefruity. A další mandarinkovník. A limety... Nádhera. Je to super pocit si sám trhat a sbírat tropické ovoce
v libovolném množství. Nakonec máme tak těžký pytel, že se k lodi hodně pronese.
Na náměstíčku právě začíná místní trh. Máme štěstí, je jen jednou za 2 týdny.
V čem spočívá princip? Všichni obyvatelé vyrobí něco na jídlo - třeba buchty,
chléb, ryby uzené nebo pečené, různé druhy pizza, puding, jogurtový krém, ovoce,
zeleninu, atd... Napíší k tomu cedulku, kolik to stojí a vedle postaví skleničku na
peníze. Kdo, co chce, si vezme, a prostě tam dá peníze. Krásný systém. Kdyby tak
fungoval i u nás. Když jsme to viděli, dostali jsme hlad a také chuť to všechno
ochutnat. A tak jsme se pustili do připravených ryb i pudinku. Ovšem jsme jaksi
netušili, že jsme trochu předběhli události. Až za nějakou dobu, se postupně shromáždili všichni obyvatelé ostrova. Ano, viděli jsme pravděpodobně všechny obyvatele Pitcairnu pohromadě! Potom jedna z žen pronesla modlitba, všichni ji odsouhlasili slovem „Amen“ a teprve potom (když už my jsme dávno dojedli) se pustili do vyměňování a i do ochutnávání a hlavně do povídání. Očividně nám naši
nevychovanost pramenící z neznalosti snadno odpustili. Ovšem my už musíme bo-
- 49 -
Zpravodaj 3 / 2010
hužel k lodi, protože je 17:30 h a Brenda se musí s lodí za světla vrátit bezpečně do
přístavu.
Loučení bylo velmi, velmi přátelské. Přemýšlel jsem, jak bych mohl být Brendě
prospěšný a k mé velké radosti, se jí hodil velký 200 l plastový sud. Říkala že se jí
hodí na zahradu a měla z něj radost. Je až neuvěřitelné, jak mne za pár hodin ostrov, jeho atmosféra a jeho lidé dokázali oslovit. Možná je to tím, že sám nyní bydlím na vesnici, která má 53 obyvatel. Nicméně atmosféra je na Pitcairnu hezčí. Pitcairn si našel trvalé místo v mém srdci i ve vzpomínkách. Rád bych se sem ještě
někdy vrátil na delší dobu.
Večer po setmění ještě připlouvá Ondra s Magim na pracovní návštěvu. Ondra
si ofotil potřebné stránky z Jimmyho Cornela – jachtařského průvodce a Magi mně
nainstaloval do počítače podrobnější mapy, které mi nyní velmi pomůžou
v zajíždění do atolů v Polynésii. Počasí se ale pořád zhoršuje. Fouká přes 20 kn a
moře je už velmi neklidné. Když chtějí kluci odplout, je jejich člun „banán“ plný
vody a potopený. Nastává záchranná akce banánu. Nakonec se nám podaří jej pověsit na náš výtah a vodu z něj tak vylít. Potom odkotvíme a kluky odvlečeme i
s jejich člunem před jejich loď, aby se po větru mohli snáze dostat na svou loď. Je
to trochu komplikované, ale vše se nakonec daří. Kluci jsou v bezpečí na své lodi.
Je fakt hnusné počasí a je jasné, že další den by vylodění na Pitcairn už nebylo
možné. A tak slavnostně vyplouváme. Čeká nás jen 290Nm do Francouzské Polynésie – Gambierovy ostrovy.
Uplutá vzdálenost z Velikonočního ostrova: 1 145 Nm, uplutá vzdálenost z P.
Montt: 3 465 Nm, čas plavby: 7,5 dní, průměrná rychlost: 152,7 Nm/den což je 6,4
kn. Celkově Altego uplula z New Zealandu: 29 730 Nm
Část 3. (8.7.-31.7. 2010)
Francouzská Polynésie: Gambier Islands, Hao, Tahanea, Tahiti,
Moorea, Raiatea, Tahaa, Bora-Bora
Posádka: kpt. Jiří Denk, Miroslav Vrba, Jarda Klíč, Romana Pokorová
Po poněkud dramatičtějším se rozloučení s Ondrou a jeho posádkou lodi Maui
na Pitcairnu jsme se vydali na jen 290 Nm dlouhou plavbu do Francouzské Polynésie – Gambiérovy ostrovy. Francouzská Polynésie se skládá z několika skupin
ostrovů. Nejvzdálenější a špatně dostupné daleko na východě jsou to Gambiery.
Nejseverněji na trase z Panamy jsou to Markézy. Obrovsky dlouhý spojovací pruh
jsou ostrovy Tuamotu, které se táhnou z pod Markéz až ke Gambierům. Potom je
to centrální skupina Společenské ostrovy včele s Tahiti a Bora-Bora. A nejjižněji
jsou ostrovy Austral Is. My se chystáme proplout z východu na západ přes Gambiery, Tuamotu a Společenské ostrovy. Čeká nás v Polynésii celkem přes
1 150 Nm plavby.
- 50 -
Zpravodaj 3 / 2010
Plavba nám jde skvěle a bezproblémově. Fouká silný zadoboční vítr přes 20 kn
a ráno máme upluto už 70 Nm. Vítr se v průběhu plavby otáčí na zadní a pak další
den až na zadoboční z druhé strany. Plujeme jen na kosatku a později nasazujeme
spinakrový peň. Protože jsme jej nasazovali za silnějšího větru přes 20 kn, nepodařilo se mi jej ve vlnách zacvaknout do oka a tak jsem jej zacvakl jen do otěže. To
rozhodně ale nebylo ideální, protože peň po otěži sklouzl. Po chvíli jsme jej ale na
druhý pokus posunuly až k rohu kosatky a tam už bez problémů vydržel. Plavba
uběhla velmi rychle. V noci 10.7. jsme už blízko u Gambiérů a tak musím brzdit a
několik hodin driftovat. Vplutí dovnitř přes korálové útesy po tmě vůbec nepřichází v úvahu. Ráno před svítáním startujeme motor a plujeme do přibližovací trasy.
Je škaredě, zataženo, prší. Ale počasí se zlepšuje. Samotná trasa mezi korálovými
útesy je vzorově značená, proud prakticky žádný a tak vplutí do kotviště před Rikitea – hlavní obce Gambierových ostrovů – je snadné. V neděli 11.7. v 10:00 h kotvíme a za chvíli na to vyrážíme na břeh se přihlásit a na průzkum. Bohužel nestíháme právě končící bohoslužbu, která je z důvodu rekonstrukce kostela
v tělocvičně. Mohl to být zajímavý zážitek. Přihlášení je jednoduché. Na policii
vyplním jeden papír, dostaneme jeho kopii a razítka do pasu a je to. Kdyby to tak
jednoduché bylo všude na světě…
Jaké jsou Gambiéry? Jsou především velmi vzdálené a odlehlé. Najdete je 1
700 km od Tahiti. Gambiérovy ostrovy jsou nejvzdálenější jihovýchodní částí Fr.
Polynésie a tvoří je cca 10 ostrovů v rozlehlé laguně. A to je činí také nejméně dostupnými a navštěvovanými. Ani z jachtařského hlediska nejsou na hlavní trase. Ta
vede z Panamy na Markézy a odtam na Tahiti. Takhle pluje 95 % plachetnic. To
byl nakonec i důvod, proč jsme s posádkou změnili plán. Původně jsme měli plout
z Pitcairnu na Markézy. Ale Gambiéry jsou více opuštěné a pro nás i tedy zajímavější.
Však
také
kromě nás tu jsou už
jen 4 plachetnice.
Nicméně letiště zde je
a jedenkrát týdně sem
létá letadlo z Tahiti. A
hlavní vesnice Rikitea?
Rikitea
je
v podstatě jen jedna, 2
km dlouhá ulice,
kousek od pobřeží,
která je po obou stranách
lemovaná
jednotlivými domky
se zahradami. V některých domcích je okno, které slouží jako obchod. Je zde jedna
malá pekárna, policie, pošta, 2 školy, fotbalové hřiště, kulturní středisko… a to je
tak všechno. Kulturní středisko se skládá z malé budovy, 2 stánků s pár stoly a žid- 51 -
Zpravodaj 3 / 2010
lemi a travnaté plochy. Ovšem největší atrakcí je tu největší kostel v Polynésii pro
1200 lidí – Cathedrale Saint-Michel. Postavil jej, a i další megalomanské stavby,
nějaký kreténský misionář Laval. V době jeho začátku působení bylo na Gambiérech 6000 obyvatel. Po jeho od-volání v roce 1887 pouze 463 obyvatel. Nakonec
skončil v blázinci. Bohužel pro spoustu lidí pozdě. To jsou přesně ty okamžiky,
kdy se člověk stydí za to, že je z Evropy. V sou-časnosti zde žije kolem 1000 obyvatel. Cesta vede z vesnice jedním směrem k perlím farmám a druhým směrem ke
hřbitovu za vesnicí, penziónu a meteorologické stanici. Vše jsme obešli během pár
hodin, včetně svačiny z grapefruitů. Na cestě i v zahradách vidíme občas velká a
drahá off-road auta. Marně přemýšlíme, kde a jak na ně mohli obyvatelé vydělat.
Jedinou odpovědí by mohly být státní peníze a příspěvky.
Gambiery jsou sopečného původu, tudíž je příroda hornatá a vyloženě krásná a
tropická. Hodně palem, banánovníků, pomerančovníků, grapefruitů, chlebovníků,
atd… Umřít hlady se tu očividně nedá. Ale moc hezká je především poklidná nedělní atmosféra, která tady odevšud vyzařuje.
Jedeme navštívit a pozdravit sousední německou plachetnici. Kapitán je Petr,
který odešel z Evropy před 24 lety a od té doby se plaví. Na palubě má už 23 let
pouze papouška. Petr je fajn. Je zde už několik měsíců a zůstane zde do prosince.
Potom chce plout do Valdivie a dál na jih. Dělí se s námi o různé informace, rady i
ovoce.
My máme v plánu tu zůstat do 14.7., protože to je svátek dobití Bastily. Svátek
se slaví v celé Polynésii a my jsme rádi, že jej uvidíme zde. Druhý den připlouvá
z Pitcairnu i Maui s Ondrou Kotábem a jeho posádkou. Tím se zvedá počet plachetnic na Gambiérech na 6 a z toho jsou 2 české! 6 Čechů, 1 Polka, 1 Slovák klidně bychom tu mohli založit slovanskou obec či slovanskou menšinu. Je to stejná rarita jako na Pitcairnu – tam byly jen 2 plachetnice a obě české. Kotvení je zde
celkově bezpečné a chráněné proti vlnám. Bohužel ale poslední 2 dny fouká silný
východní vítr přímo do zátoky v nárazech až přes 20 kn a musíme držet i kotevní
hlídky. Maui kotva drží perfektně, my a i 2 další lodě jsme spluli o cca 30 m blíže
ke korálovým útesům. Pak už dál naše kotva drží zase perfektně. Pohodlné kotviště
to za těchto podmínek rozhodně není.
Samotná oslava svátku je ale pro mne i ostatní zklamáním. Dopoledne a odpoledne probíhají sice nějaké tance, ale především malých dětí. Nejlepší tanečnice a
tanečníci odjeli prý reprezentovat Gambiéry na soutěž do Papeete na Tahiti. Večer
v 18 hodin se jdeme podívat na břeh, jestli bude večerní program. Ovšem večer je
to vyloženě slabé a smutné. Na kulturním plácku je několik shluků lidí, každá skupina poslouchá z rádia nějaké „techno“. Chceme si dát aspoň pivo, ale je tu večer
prohibice a žádný alkohol včetně piva nám nikdo neprodá. Přesto jsou někteří lidé
v hloučcích vyloženě opilí. Očividně mají piva či jiný alkohol vlastní. Hodinu sedíme a čekáme, jestli přece jen nebude ještě nějaký program. Pak je ale jasné, že už
nic nebude a tak jdeme kolem hloučků mladíků se sluchátky mp3 v uších a s pivy
- 52 -
Zpravodaj 3 / 2010
v rukou, zpět k našim člunům. A následně za prudkého větru i větších vln se vracíme na dinghy mokří na loď a děláme si večírek vlastní. Bohužel nicota vyspělé
civilizace a jejího konzumního způsobu života očividně pronikla až sem. Připluli
jsme prostě příliš pozdě...zřejmě o 10 či 50 let.
Další den, ve čtvrtek 15.8., jdeme s Ondrou a Karolínou vyřídit povolení
k odjezdu. Opět vyplníme stejný papír, opět dostaneme do pasu razítka a vše je za
pár minut hotovo. Vesnice je krásně čistě uklizená a opět dýchá tou krásnou poklidnou atmosférou. Lidé se na nás usmívají a zdraví nás. Ano, z tohoto pohledu je
to zde mimořádně velmi krásné a bylo by hezké tu prožít více času. Možná i velmi
mnoho času…
A tak zvedáme kotvy a vyplouváme směr Tahiti. Petr nám poradil zastávku na
ostrově Hao, který je 460 Nm (3,5 dne plavby) daleko a je to jen minimální zajížďka. Plujeme rychle a svižně. Fouká krásný zadní vítr a tak plujeme pouze na kosatku. Přesto dosahujeme průměrné rychlosti kolem 6 kn. K nepříliš širokému průplavu mezi útesy do laguny doplouváme bohužel těsně po setmění. Jsou zde sice
osvětlené bóje a dokonce i náměrné bóje pro udržení směru v průplavu, jenže je zároveň pokročilý odliv a to znamená silný proud z laguny proti nám. Takže se musím rozhodnout. Buď čekat do rána na moři anebo to zkusit proti silnému proudu
z laguny. Podle informací od jiných jachtařů se zde může objevit výjimečně i
proud 10kn a dokonce jsem slyšel i o udávaných 20 kn. Můj motor naplno pluje
max 6 kn, takže si asi dokážete představit tu sílu. Navíc se mi vůbec nepodařilo
pochopit, za jakých podmínek se zde tyto proudy vyskytují. Vynořují se tedy různé
otázky… Co když bude proud silnější než náš motor? Nemůže nás otočit a hodit na
útesy v úzkém průlivu? Co když se motor poláme v nejhorším možném okamžiku
a loď bude neovladatelná? Riziko je celkem velké ale počasí i vlny vypadají rozumně. Rozhoduji se to zkusit. Vplouvám mezi korály a plujeme hladce po větru i
po vlnách. Míra hlásí
průběžně naši rychle
klesající rychlost. Ta se
zastaví těsně pod 3 kn,
ale dál už neklesá a my
jsme za 20 minut
v laguně.
Mám
opravdovou radost, že
to
vyšlo.
Plujeme
klidnou vodou ještě 4
Nm a pak kotvíme na
bezpečném místě.
Ráno 19.7. vytahujeme kotvu a směřujeme
do malého opuštěného vojenského přístavu, který je údajně vhodný pro plachetni- 53 -
Zpravodaj 3 / 2010
ce. A opravdu zde je! Je malý, chráněný, s dostatečnou hloubkou je to opravdu naprosto bezpečné a ideální stání. A tak se vyvazujeme a vyrážíme na prohlídku vesnice. Na ostrově je prakticky opuštěná vojenská základna – jen v malém koutku je
ještě několik vojáků. Ruiny a opuštěné vybydlené různé stavby jsou nevzhledné.
Nicméně, jakmile se dostaneme do vesnice 2 km vzdálené, už je tu zase hezky.
Odpoledne se jdeme koupat na hezké a opuštěné místo. A k našemu překvapení
připlouvá i Maui. Měli jsme zde sice sraz domluvený, ale jsme překvapeni, že jsou
zde tak krátce po nás. Pluli skoro stejně rychle jako my. Setkání je to příjemné.
V domě přímo u naší lodě je velká společenská místnost a probíhá zde trénink
místních 20 - 30 žen a jejich mužského 5 - 6 členného hudebního doprovodu. Koncert a trénink představení jsou fantastické. Je to jejich zcela autentická zábava –
žádné inscenované představení pro turisty. Pozvali nás dovnitř do sálu a my jsme
mohli vše sledovat velmi z blízka. No a večer si děláme náš – slovanský – večírek.
Je možné, že je poslední, protože mi zítra odpoledne chceme odplout a Maui chce
zůstat a možná se už neuvidíme.
20.7. dopoledne se jdeme vykoupat, zašnorchlovat si a zaplavat si a odpoledne
se chystáme k odplutí. Abychom byli u průplavu za světla a na začátku odlivu, musíme vyplout v 16 h. Jenže na vybetonované ploše přímo u naší lodě si opět udělala
naše místní skupina trénink tance a hudby a nám opět připravili jedinečný zážitek.
Všichni hrají a tančí 3 m od naší lodě! Jejich tanec a muzika jsou uchvacující. Jsem
moc rád, že máme tu možnost je sledovat při jejich tréninku a při zábavě. Z žen
opravdu tančí kde kdo, různých věků i postav. Nejmladší je asi 5-letá holčička a
nejstarší asi 60-letá babička. Nejhubenější je úplně hubená slečna a nejsilnější je
paní, která má zcela jistě 120 kg. Všichni tancují s naprostým nasazením a nadšením. Mezi nimi se motá 4-letý klučina, který je jediný tancující chlap. Muzikanti
jsou chlapi všichni a jsou taktéž naprosto skvělí. Velký buben, 2 speciální dřevěné
bubny, kytary, ukulele… Je to úžasné a zcela uchvacující…Teď odplout prostě
nemůžeme!
Představení – trénink - končí po 17 h. Než se rozloučíme, odvážeme loď a doplujeme k průlivu z laguny, je černočerná tma. Připlouvám blíže k průlivu a tuším
vážné problémy. Je sice odliv, takže voda teče z obrovské (20 Nm dlouhé a 10 Nm
široké) laguny ven, ale zároveň fouká z oceánu přesný 20kn protivítr, který zvedá
velké vlny a tlačí je do průlivu proti proudu a tedy proti nám. Je sice tma, a tak vidím jen vysoké zpěněné hřbety vln, ale i přes silný vítr slyším hukot lámajících se
vln, který nevěští nic dobrého. Najedu si tedy přesně do středu průlivu a vyrážím. I
přes motor slyším temné a silné hučení vln a před námi vidím bílou hradbu vln. Za
chvíli jsou vlny 2-3 m vysoké, všechny se v řadě zalamují a jsou přesně proti nám.
S lodí to neuvěřitelně mlátí. Příď se prudce zvedne nahoru, pak se překlopí, sjede
po vysoké, ale velmi krátké vlně dolů a zapíchne se přídí do další vlny. Udržet
směr je velmi, velmi obtížné. A všude kolem jsou v těsné blízkosti korálové útesy.
Žádná legrace. Úplně normálně se bojím, ale pozvolna se probíjíme kupředu. Kaž- 54 -
Zpravodaj 3 / 2010
dá vlna je velký náraz, který nás pootočí minimálně o 45° a někdy i skoro o 90°
z kurzu a ještě ani nestačím srovnat loď a už do nás narazí vlna další. Naštěstí za
30 min jsme z toho venku a jsme na běžně zvlněném oceáně. Otáčím loď a máme
ideální boční vítr, takže vytahujeme kosatku a uháníme správným kursem pryč
k dalšímu ostrovu Tahanea. Ten je vzdálený 240 Nm, což je jen 2 dny plavby.
K ostrovu Tahanea připlouváme 22.7. odpoledne. Do laguny se dostáváme
snadno a pohodlně. Proplouváme lagunou podél ostrova. Podle mapy by tu měly
být 2 vesnice, ale nevidíme ani jednu. A tak si vyhlédneme pěkné a celkem chráněné místo ke kotvení a zakotvíme. Kromě nás tu jsou jen 2 plachetnice a 1 motorová jachta. Ovšem za chvíli obě plachetnice odplouvají a zůstáváme tu sami. Jdeme se koupat do nádherné tyrkysové vody kolem lodě, a protože kotvíme na 5m
hloubce, jsme přímo uprostřed akvária. Kluci se snaží ulovit nějaké ryby a dokonce
se objevuje i žralok. To ještě netušíme, že se budeme s nimi zítra koupat. Ráno
vstáváme do nádherného dne. Hned po snídani vyrážíme na výlet na břeh, kde se
prodíráme hustým tropickým porostem plným palem, křoví, lián a také nádherných
červených kokosových krabů velkých 20 cm. Po pochodu kolem břehu jde Míra
dál objevovat ostrov na druhou stranu a Jarda s Romanou rybaří. Já se rozhodnu
těch pár stovek metrů k lodi doplavat s brýlemi a se šnorchlem. Plavu a pozoruji
korály kolem sebe a nádherný podmořský život. Vyhlížím žraloky a jsem zklamaný, že tam nejsou. Už to zklamaně vzdávám, ale najednou těsně u lodě se objevuje
jeden a pak následně druhý. Jsou tu! Jsou nádherní. Mají černou hřbetní ploutev a
jsou velcí něco přes 1 m. Plavu za nimi a pozvolna se navzájem prohlížíme.
Nicméně když plavu k nim, tak si pořád udržují 3m vzdálenost. No a pak se zavlní
a jsou pryč. Už jsem na lodi, když se objevují znovu. A tak si rychle nasazuji brýle
a šnorchl a rychle za nimi do vody a užívám si společné plavby s nejúžasnějšími
obyvateli oceánů. Až se vrátí posádka, vše jim vykládám a společně vyhlížíme
„naše“ skamaráděné žraloky. A za chvíli se objevují, a tak se do vody se mnou vrhá i Míra a plave s nimi kolem lodě. Nadšení nakonec podlehne i Romana a potápí
se za nimi také. Všichni jsme nadšení. S Mírou ještě bereme člun a plujeme
k velkému útesu v laguně, který je kousek od nás a vyčnívá těsně nad hladinu.
V průměru má 30-50 m a tak jej nejdříve Míra a pak já v klidu se šnorchlem obeplouváme a prohlížíme si život pod hladinou. Je to úžasný pohled. Tisíce a tisíce
nejrůznějších ryb všech možných představitelných barev, tvarů a velikostí. A vy
jste přímo uprostřed této neuvěřitelné podívané v akváriu…
Odpoledne, v pátek 23.7., vyplouváme směr ostrov Tahiti vzdálený 280 Nm,
což je opět 2 dny plavby. Plavba je to na zadní východní vítr pohodlná a rychlá. A
tak v neděli 25.7. odpoledne vplouváme do laguny ostrova. Chvíli se snažím zorientovat a pak už snadno nacházíme Yacht Club Tahiti v Papeete – hlavním městě
Polynésie. Jak se dozvídám později, jsou tu dvě mariny a tato je ta menší a blíže ke
středu města. Vyvazujeme loď na bóji, a protože je neděle, je jasné že formality
proběhnou až zítra a tak se jdeme projít cca 6 km do města. Ulice jsou ale jako po
vymření a tak se z města vracíme taxíkem zase zpět. Druhý den je „hospodářský“ a
- 55 -
Zpravodaj 3 / 2010
jeho náplní je vyvázání lodě k molu, praní, úklid, lepení člunu a další práce. Hlavní
můj úkol je zařídit obtížnou opravu zalomeného šroubu v otěžovém vozíku hlavní
plachty a oprava
roztržené
hlavní
plachty. Seznamuji se
s americkým
jachtařem Jerrym a
nakonec to dopadne
tak, že nás naloží do
auta jiný jachtař a
vozí nás po městě.
Jerry potřebuje naplnit
plynové láhve a tak
jedeme do plynárny a
mne odváží k dílně na
obrábění
kovů
a
opravu mi rovnou domluví. Za perfektní cenu 3000 franků což je asi 600 Kč.
S opravářem plachet – sailmakerem – ale nepochodím. Je zde prý jen jeden a je nespolehlivý a drahý. A tak roztrženou plachtu jen provizorně zalepíme páskou. Odpoledne vyrážíme do města. Já s Mírou jdu hledat a vyřizovat formality pro přihlášení. Celý proces je překvapivě jednoduchý. Vyplním 2 papíry a vše je hotovo. A
tak, když vidím vstřícnost úředníků, se s nimi domlouvám a uděláme rovnou i hned
odhlášení. Perfektní, máme ušetřenou práci i čas. Jdeme domluvit s Mírou půjčení
auta a po mírném bloudění půjčovnu nacházíme a za 8000 franků (necelých
2000Kč) dostáváme malé otlučené autíčko. A můžeme si ho prý rovnou vzít a vrátit až pozítří ráno. A to vše za jednodenní sazbu. Super. A protože do srazu
s Jardou a Romanou zbývá ještě trocha času, tak jdeme s Mírou na pivo do nejlepší
místní hospody, kde vaří vynikající vlastní pivo. Pivo nám zachutnalo a tak s Jardou i Romanou po srazu a krátké procházce v této hospodě opět skončíme. No, co
vám budu vykládat. Neskončilo to rozhodně jen u jednoho piva a ráno máme
všichni slušnou opici.
Ve 4 ráno mne probudí vysílačka. Maui je zde! A tak ráno beru auto, a protože
potřebujeme i my naplnit plyn, zajedu k Maui, která kotví ve městě, a beru Ondru i
jeho plynovou láhev. Sám a pěšky by to obtížně zařizoval. No, a pak s posádkou
vyrážíme na výlet. Objetí ostrova je snadné. Východní strana ostrova je méně osídlená a tudíž hezčí. Moc hezký výlet je ke krásným vodopádům, kde se koupeme.
Vodopády jsou nádherné. A pak ještě navštěvujeme botanickou zahradu a jedeme
na vyhlídku na vedlejší a menší spojený ostrov Tahiti Iti. Vyhlídku hledáme trochu
s obtížně, ale díky tomu zase prozkoumáváme část krásné hornaté krajiny. Vyhlídka je hezká, ale bohužel ostrov Tahiti Nui je nefotogenicky skrytý v oparu. No a
pak už jen cesta po západním, nepříliš hezkém pobřeží zpět do Papeete. Večer
máme sraz s posádkou Maui a tentokrát už 100% naposledy se s nimi loučíme. My
- 56 -
Zpravodaj 3 / 2010
zítra vyrážíme na Moorea a oni zůstávají. Je jasné, že se už na plavbě nepotkáme.
Až snad na N. Zélandě. A tak si na rozloučenou dáváme několik piv. Společně
strávený čas byl hezký a je neuvěřitelné, že se na takovém konci světa neplánovaně
setkají 2 české plachetnice.
Ve středu 28.7. ráno vracím auto, s Mírou koupíme v tržnici krásné a obrovské
filety tuňáka, odvážeme loď a vyrážíme na 3 hodiny vzdálený ostrov Moorea. Je
krásný. Z naší strany jsou do laguny 3 průplavy a my si dle doporučení vybíráme
až ten poslední. Proplouváme kolem jedné z nejkrásnějších zátok v jižních mořích
Cook bay, s jejím fotogenickým „žraločím zubem“, což je skalní masiv, a kotvíme
v zátoce těsně za ní, která je neméně hezká a má bezpečnější kotviště. Koupeme se
a užíváme si pohody. Další den po koupání vyplouváme na ostrov Raiatea. Plavba
je opět rychlá a ráno musím před ostrovem trochu brzdit.
V pátek 30.7. vplouváme do laguny ostrova Raiatea a vnitřní lagunou plujeme
kolem břehů. Ovšem počasí se zhoršuje. Vyvážeme se u bóje u malé maríny a jdeme na břeh hledat sailmakera. Zde opět není a tak jsme posláni do další maríny.
Počasí se ale zhorší tak, že prší vodorovný déšť, fouká přes 25 kn a nejsou vidět
ani bóje ukazující útesy. Opět se tedy vyvážeme v jedné zátoce u bóje a čekáme
pár hodin na zlepšení počasí. A potom se opět odvážeme z bóje a plujeme dál
k další maríně. Zde se opět vyvážeme u boje před vjezdem a opět vyrážíme hledat
opravnu. Nyní ale máme štěstí! Je zde krásná opravna plachet. Sice za necelou hodinu zavírají (a v sobotu prý nepracují), ale podaří se mi sympatické pracovnice
přemluvit, že pokud okamžitě plachtu dovezu, tak nám ji opraví. Začíná sprint a
závod s časem. Rychle na loď, co nejrychleji sundat hlavní plachtu, naházet ji do
člunu, rychle na břeh a odvléct ji do opravny. To vše za rekordních 20 minut. Hodné dámy opraví vytržení celého lemu a díru v plachtě, pak mi dají nutný další materiál na opravu ok v plachtě a odchází se skoro hodinovým zpožděním domů. A
Romča na trávníku před opravnou šikovně dodělá zbytek opravy. Já mezitím vyřídím vše se správcem přístavu a po těžkých komplikacích s jeho pomocí rozběhnu
připojení k internetu. Takže se nám podaří ještě elektronicky zažádat o viza do
Austrálie, které možná budeme potřebovat při přestupování v Sydney. Je 6 večer a
vše je hotovo. Tomu říkám plně využitý den. Byla to sice opravdu velká honička,
ale vše důležité máme vyřízeno a v klidu můžeme plout dále. Večer si děláme na
palubě hezký večírek. Všichni máme velkou žízeň a tak nám víno chutná. Ovšem
kolem 22 h přichází ještě jeden veselý zážitek. Na dinghy kolem nás pluje opilý
jachtařský americký pár a skončí na nedalekých útesech. Ptám se, jestli nepotřebují
pomoc, nicméně oni hrdě odpovídají, že nepotřebují. My pokračujeme v zábavě a
oni se dál plácají na útesu. Za půl hodiny se opět ptám, jestli nepotřebují pomoc a
tentokrát ji už rádi přijímají. S Mírou tedy sedáme do člunu a plujeme k nim na
útes, házíme jim lano a táhneme je k naší lodi. Máme tedy návštěvu a tak pijeme
spolu dál. Nakonec jim ještě opravím zohnutou a zablokovanou vrtuli na motoru a
za zhruba hodinu se loučí. Ovšem nyní jsou oba neuvěřitelně opilí. Nicméně tentokráte se ale už útesu vyhnou.
- 57 -
Zpravodaj 3 / 2010
Ráno vidíme, že jsme vypili 6 l vína, což byly ¾ současných zásob. I v hlavě to
koneckonců cítíme. A tak pomalu nasazujeme zpět hlavní plachtu a vyplouváme
směr Bora – Bora, vzdálené 3 hodiny plavby.
V sobotu 31.7. připlouváme k Bora-Bora. Pohled na Bora-Bora je naprosto
uchvacující. Vysoké a strmé kopce padající prudce k tyrkysově zbarvené laguně.
Ano, to jsou ty nejznámější kýčovité fotografické záběry z pohlednic. Nicméně
přesně tak to vypadá. A tak si jen na důkaz také fotíme. Do laguny Bora-Bora
vplouváme průlivem ze západu a hned odbočujeme k malému ostrůvku, krásnému
kotvišti a zátoce. Pravda, musíme proplout jednou navigačně obtížnou mělčinou
hlubokou necelé 2 m, ale je to dobře značené a zvládáme to tudíž lehce a tak za
chvíli kotvíme. Nastává obvyklý program koupání, šnorchlování, procházky se
sběrem ovoce. A toto je ta sladká tečka za naší plavbou Francouzskou Polynésií.
Viděli jsme a navštívili vše podstatné. Na každém místě jsme klidně mohli zůstat
několik či mnoho dní a ostrůvků a ostrovů je tu k navštívení stovky. My jsme
z nich viděli 9 míst: Gambiery, Hao, Tahanea, Tahiti Nui, Tahiti Iti, Moorea, Raiatea, Tahaa a Bora-Bora.
Jaká tedy Francouzská Polynésie z mého pohledu je? Osobně se mi nejvíce
principiálně líbí na co nejméně civilizovaných místech s co nejmenším počtem turistů. A z tohoto pohledu to u mne vyhrávají Gambiery, Hao a Tahanea. Ovšem,
ikdyž zbytek ostrovů v čele s Tahiti a Bora-Bora a dalšímu jsou plně civilizované a
s velkým počtem turistů a hotelů, tak svoje kouzlo bezesporu mají a především na
pohled jsou nádherné. Když si navíc člověk představí, jaké to tady muselo být před
100 anebo i 50 lety, tak představa o ráji je jasná. Jenže „to všechno odnééés čas“ a
ráj už tady nenajdete. A tak nezbývá než se za aktuálními ráji vypravit dále do
opuštěných oceánů, kam běžný turista nemůže.
A nás ještě čekají: Cook Island, Niue, Tonga a Zéland.
Upluté vzdálenosti:
Pitcairn – Gambiery: 290 Nm, Gambiery – Hao (Tuamotu): 470 Nm, Hao –
Tahanea (Tuamotu): 230 Nm, Tahanea – Tahiti (Společenské ostrovy): 290 Nm,
Tahiti – Moorea (Společenské ostrovy): 20 Nm, Moorea – Raiatea (Společenské
ostrovy): 110 Nm, Raiatea – Tahaa (Společenské ostrovy): 10 Nm, Tahaa – BoraBora (Společenské ostrovy): 20 Nm.
Celkem ve Fr. Polynésii: 1 440 Nm, průměrná rychlost byla velmi vysoká, většinou cca 6 kn což je 144 Nm/den. Uplutá vzdálenost v IX.etapě z P.Montt na BoraBora: 4 905 Nm. Celkově Altego uplula z New Zealandu: 31 170 Nm.
------------------------------------Ahoj Petře,
Slavnostně oznamuji, že 16.8.2010 v 10.30 h jsem zdárně doplul do
Království Tonga a tím jsem úspěšně uzavřel svou Plavbu kolem světa. Z
- 58 -
Zpravodaj 3 / 2010
Království Tonga jsem vyplul 6.7.2007 směr Fiji. Celá Plavba kolem světa
tedy trvala 3 roky 1 měsíc a 10 dní.
Při plavbě jsem obeplul Mys Dobré Naděje i Mys Horn a doplul jsem do
Antarktidy i zpět - uplutá celková vzdálenost tedy činí 32 490 Nm.
Vše jsme řádně oslavili v Yacht Clubu a zde jsem také našel svou českou
vlajku se svým podpisem, kterou jsem zde zanechal před 3 lety před odplutím.
I když tento čin zvládlo zatím jen nemnoho Čechů, věřím, že nás, i českých
vlajek v Yacht clubech po celém světě, bude přibývat. Teď nás čeká 5 dní odpočinku v krásných zatokách a pak 10 dní plavby na N. Zéland.
PS: Předpoklad další plavby: 2 dny plavby na Kralovstvi Tonga, 5 dní pobyt,
10 dní plavby na N. Zéland do Aucklandu.
Jachtingu zdar!!!
Jiří Denk S/Y Altego
Aktuální plán plavby s/y Altego: 12.12. - 31.1. Auckland - Jižní ostrov- obeplutí
nejjižnejšího bodu N. Zélnadu - Picton - Nelson - a zpět do Aucklandu. Červen srpen: N. Zéland - Fiji - Vanuatu - Mikronesie - Papua Nova Guinea. Zájemci se
mohou plavby účastnit po domluvě s J. Denkem, volna mista má..
Dodatek redakce: ČANY Jirkovi gratuluje k vynikajícímu výkonu a vysoce hodnotí vzornou prezentaci českého jachtingu ve světě. I za naše čtenáře děkujeme za
poutavé popisy plavby, kterou jsme postupně zveřejňovali ve Zpravodaji. V pátek
22.10.2010 Jirka v kruhu přátel oslavil již doma v Brně tento úspěch.
Z dopisů J. Denka celý seriál připravoval Petr Kundrata
Knihovna ČANY
Nová úprava očíslování publikací skupiny „Učebnice a příručky“
poč.
stran
250
nakladatelství
ASTA
jazyk
A
Jacht Servis
Č,A
500
2000
82
A
500
Quenne,Hooper
1990
130
AC Nautical
Hearst marine
A
500
Encyklopedie
2007
500
Euromedia
Č
2000
Encyklopedie
2007
500
Euromedia
Č
2000
Encyklopedie
2007
335
Euromedia
Č
2000
Brian Lavery
2005
390
Euromedia
Č
2000
číslo
název
autor
U42
Sail Tallship
Asta
U43
Nový colreg
U44
Using radar
Adlard Coles
U45
Boating Etiquette
U46
U47
U48
U49
Oceán,
poslední divočina
Atlantica,
velký atlas světa
1000 lodí
Lodě,
5000 let nám.
rok
vydání
2000
1997
- 59 -
záloha
500
Zpravodaj 3 / 2010
dobrodružství
A
500
200
Albatros,
USA
Waterline
A
500
80
Svojtka
Č
500
2007
16
M. Říha
Č
200
2007
108
APC
Č
500
Červený kříž
1970
184
Č
500
Joachim Schultz
1981
360
Č.K.
Delius Klasing
N
500
PBO
1991
330
PBO
A
500
Macmilan
Firemní informace
2001
120
MacMillan
A
500
Č
200
Č
500
Č
500
U50
From bare hull
F. Maté
1976
530
U51
U56/1/
2
U57
Storm tactics
L.L. Pardey
1999
Přívěsné motory
Tim Barlet
2004
SART
M. Říha
U58
Příručka kapitána
B. Mosenthal
U59
První pomoc
Auf Blau Wasser
Fahrt
Cruising Almanach
Seafinder
Průvodce jach.
zařízení
Pravidla provozu
čsl. námořních
lodí
Služební řád
čsl.nám. lodí
Modern Chartwork
Hafenbuch Ostsee
Zkoušky a mat.
rádiových stanic
U60
U61
U62
U63
U64
U65
U66
U67
U 69
2002
Čsl. námořní
plavba
1961
90
Min. dopravy
1955
90
W.Steward
1949
160
Skupina autorů
1981
530
DSV Verlag
N
500
250
Nakl. český
radioklub
Č
500
Kadlčák,
2001
ČSNP
Ministerstvo
dopravy
Brown &
son
A
Služby knihovny ČANY
Půjčování literatury, videokazet, CD, DVD a časopisů
Publikace z knihovny ČANY, jejichž seznam je uveden na našich webových
stránkách www.cany.cz, je možno si vypůjčit v sídle ČANY - v budově jachetního
klubu ČYK, Přístav 5, 140 00 Praha 4 - Podolí (zastávka tramvaje Podolská vodárna) v úředních hodinách každou středu od 18.00 h do 20.00 h, tel. 241 433 212.
Výpůjční doba je 14 dnů. Pro mimopražské vypůjčovatele je možno zaslat publikace na dobírku (poštovné bude odečteno ze zálohy), při čemž se prodlužuje výpůjční
doba na 20 dní. Rozhodujícím datem pro posuzování této výpůjční doby je datum
na poštovním razítku. Znamená to, že výpůjční doba začíná datem na pražské podací poště a končí datem na podací poště vypůjčovatele.
Půjčovné je bezplatné pro členy ČANY s řádně zaplacenými členskými příspěvky po předložení platného členského průkazu (při objednávce půjčky na dobírku uveďte prosím vaše členské číslo v objednávce), pro ostatní zájemce 200,Kč za jakýkoliv kus.
- 60 -
Zpravodaj 3 / 2010
Za každý kus jsou účtovány vratné zálohy:
Velká kniha
1000 Kč
Malá kniha
500 Kč
Videokazeta
200 Kč
Časopis – jedno číslo
200 Kč
Video CD a DV-Disk
500 Kč
Uvedené zálohy je nutné vždy předem zaplatit, po vrácení zápůjčky budou po
odečtení poštovních poplatků peníze vráceny. Při poškození zápůjčky se záloha
přiměřeně krátí, při znehodnocení se záloha nevrací. Za každých 7 dní z prodlení
se účtuje 200 Kč ze zálohované částky.
ČANY oznamuje, že jsou k dispozici v sekretariátu a knihovně ke koupi:
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Publikace/učebnice NYS-RYA
David Houghton: Počasí na moři (250 Kč - pro členy ČANY, 299 Kč - ostatní)
Peter Bruce: Jachting v bouřích (900 Kč - pro členy ČANY, 999 Kč - ostatní)
František Sýkora: S Karyou kolem světa (290 Kč)
Josef Rössler: Ve znamení Štíra (200 Kč)
David Křížek: Dnem i nocí Atlantikem (300 Kč)
Jachtařská knížka (100 Kč)
Lodní deník - na 7 dnů záznamů plavby (35 Kč)
Lodní deník - na 17 dnů záznamů plavby (85 Kč)
Lodní deník - na 23 dnů záznamů plavby (člen ČANY 100 Kč, ostatní 130 Kč)
P. Ondráček: Před přídí Mys Horn (230 Kč)
J. Čech: Malér lodi Markéta (240 Kč)
J. Albrecht: Sedm let cesty k lidem I. (189 Kč)
J. Albrecht: Sedm let cesty k lidem II. (199 Kč)
J. Albrecht: Sedm let cesty k lidem - DVD (199 Kč)
41. setkání jachtařů v Libštátě
41. Setkání jachtařů v Libštátě se připravuje jako vždy na druhou sobotu v
únoru t. j. na 12. únor 2011. Předběžná skladba programu bude následující:
Pátek 11.2.2011:
18:00 – 23:00
neorganizovaná setkání v prostorách KD Libštát
- 61 -
18:00 – 21:00
Ubytování
-
Zpravodaj 3 / 2010
jachtařské videofilmy v kině Libštát
tel. 602 489 659 – penziony a hotelová zařízení v Libštátě a okolí
nebo s vlastním spacím pytlem na lehátkách v OÚ Libštát
Sobota 12.2.2011 od 10:00 h:
ČANY v roce 2010 (Standa Bílek)
Josef Třešňák
Zpravodajství z regat
„Sličná“ pluje
Před vyplutím nonstop kolem světa
Za polárním kruhem
Josef Dvorský
Petr Ondráček
Jiří Zindulka
Přesnou skladbu programu sledujte i na webových stránkách ČANY:
www.cany.cz.
PK
- 62 -
Zpravodaj 3 / 2010
Adresář členů VV, KK a sekretariátu ČANY
Jméno a příjmení
Stanislav Bílek
prezident
(rekreační plavba, web)
Ing. Václav Švec, CSc.
viceprezident
( mezinárodní vztahy,
legislativa, knihovna,)
Ing. Petr Sládeček
(soutěže, technika lodí)
MUDr. Zdeněk Žižka, CSc.
(vzdělávání a zkoušky)
Martin Blagoev
(agenda členů, web,
knihovna)
Adresa
Pod lázní 12
140 00 Praha 4
Kontakt
Mobil: 602 311 153
E-mail: [email protected]
Opočenská 536
199 00 Praha 18 –
Letňany
Mobil: 605 371 416
V chaloupkách 14
194 00 Praha 9
U podchodu 1
162 00 Praha 6
Křenova 5
162 00 Praha 6
Mobil:
E-mail:
Mobil:
E-mail:
Mobil:
E-mail:
732 860 702
[email protected]
724 244 457
[email protected]
775 042 429
[email protected]
Adresář členů kontrolní komise ČANY
Nad Šálkovnou 21
Mobil: 603 230 895
Ing. Vratislav Čihák
147 00 Praha 4
předseda
(knihovna)
Josef Rössler
Moravská 45
Tel.:
224 250 683
(hlášení plavby, redaktor
120 00 Praha 2
Mobil: 607 579 770
Zpravodaje)
Ing. René Pruner
K babímu dolu 394
251 69
Velké Popovice
Sekretariát
Ing. Olga Müllerová, CSc.
Mánesova 85
(administrativa, hospodaření) 120 00 Praha 2
Ing. Petr Kundrata
(šéfredaktor Zpravodaje)
Václav Olmer
(zhotovování průkazů )
Ing. Věra Libosková
(předseda komise historie
nám. jachtingu)
Michnova 1623
149 00 Praha 11
Slavojova 18
128 00 Praha 2
Bulharská 1421
708 00 Ostrava
- 63 -
Tel.:
224 250 683
Mobil: 602 298 605
Tel.: 224 004 757
Mobil: 723 508 325
Mobil: 721 232 231
Mobil: 777 042 100
Tel.: 596 961 810
Zpravodaj 3 / 2010
ZPRAVODAJ č. 3 / 2010
Vychází nepravidelně
Vydává Česká asociace námořního jachtingu (ČANY)
Přístav 5, 147 00 Praha 4 – Podolí, IČO 00563498
Web: www.cany.cz, E-mail: [email protected]
Vydáváno a distribuováno bezplatně výlučně pro potřebu členů ČANY.
Toto číslo vyšlo: 10.11.2010
Šéfredaktor: Ing. Petr Kundrata
Telefon: 272 911 860, 721 232 231
Redakce: ČYK, Přístav 5, 147 00 Praha 4 – Podolí
Úřední hodiny VV: každou středu od 18.00 h do 20.00 h, telefon: 241 433 212
Nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Redakce neručí za obsah
příspěvků čtenářů.
ČANY
(ČYK)
YC CERE
Podolská
vodárna
- 64 -

zpravodaj 2010_3

Transkript

Podobné dokumenty