příběh z Ugandy

P2c_Příběh z UGANDY
Namubiru a Sanyu jsou bratr a sestra. Je jim 15 a 16 let. Mají ještě jednoho bratra, který žije
v hlavním městě, má práci a občas pošle svojí rodině peníze. Žijí s matkou a s babičkou ve vesnici
Kikube blízko hlavního města ve východní Ugandě. Babička je nemocná a sotva zvládne nějakou
práci doma. Maminka je také nemocná (pravděpodobně AIDS, na který před několika lety umřel
otec). Peníze na školné pro Sanyu získávají velmi těžko, občas se jim podaří prodat přebytky úrody.
Maminka doufala, že Sanyu školu dostuduje a stane se z ní učitelka nebo zdravotní sestra, podaří
se jí odejít do města a najít si práci. Sanyu ale otěhotněla a sotva před porodem dokončí tento
školní rok. Kdo je otec, neví, nebo to nechce říct. Je šance, že by se o děcko starala babička. Pokud
Sanyu školu nedokončí, bude mít velký problém sehnat práci. Sanyu je to ale trochu jedno. Zajímá ji
hlavně móda, kamarádi a hudba, na práci nemyslí. Namubiru má štěstí. Jako poloviční sirotek
a nadaný student byl vybrán do programu Adopce na dálku a jeho studia financují lidé z Evropy. Ve
třídě je jich sice 50, ale Namubiru se díky své dobré angličtině často dostane ke slovu. V angličtině
mají všechny předměty, takže zvláště v nižších třídách mají studenti problémy s pochopením. Za
peníze, které bratr Namubiruovi poslal, si koupil anglickou učebnici a rádio a je pyšný na svoji
dobrou výslovnost.
Jen díky dárcům z Evropy může Namubiru studovat. Školné několikanásobně převyšuje příjem
jejich rodiny. Kromě toho je ještě třeba zaplatit za ubytování ve škole přes týden (škola je vzdálená
asi 25 km od Namubiruovy vesnice, a tak domů jezdí jen o některých víkendech), za jídlo, za
učebnice. Vyučování trvá od 8 do 17 hodin každý den. Spolu s domácími úkoly Namubiruovi
nezbývá žádný čas na příležitostnou práci. Pracovat se chystá o prázdninách. Možná mu pomůže
bratr sehnat práci v hlavním městě. Namubiruovu školu pomohla postavit zahraniční nevládní
organizace ve spolupráci s církví. Proto, na rozdíl od obvyklých vesnických škol, je ta jejich cihlová
ne dřevěná, mají okna i dveře. Mají i tabuli a křídy a každý student dostane na začátku trimestru
sešity. To vůbec není obvyklé. Také v jeho škole dostávají najíst a napít. Ve škole, do které chodí
Sanyu, jsou celý den o hladu a žízni.
Namubiru má velké plány, že se po maturitě pokusí dostat na vysokou školu. Vysoké školství je
v Ugandě na dobré úrovni. Makerere University je nejstarší univerzita ve východní Africe. Cizinci,
kteří pracují u nich ve škole, ho v tom podporují a vědí o stipendiích, která se poskytují dobrým
studentům. Kdyby to nevyšlo, využil by svého vzdělání a šel pracovat do hlavního města – Kampaly.
Nejlépe jako učitel, bankovní úředník anebo státní úředník.
To je sen většiny Namubiruových spolužáků. Snad neonemocní AIDS, jak už se to pár stejně starým
chlapců z vesnice stalo.
Zdroj:
DUDKOVÁ, Lenka a kol.. MDG 15 – Millenium Development Goals – Rozvojové cíle tisíciletí : manuál
pro učitele středních škol. [online]. Praha : Partners Czech, o.p.s., 2008. 132 stran,. ISBN 978-80-9037673-1. Publikace dostupná z WWW:
<http://www.ifpri.org/publication/2010-global-hunger-index>