ROMSKÉ DĚTI V SEGREGOVANÉM VZDĚLÁVÁNÍ
Transkript
ROMSKÉ DĚTI V SEGREGOVANÉM VZDĚLÁVÁNÍ
ROMSKÉ DĚTI V SEGREGOVANÉM VZDĚLÁVÁNÍ VÝPOVĚDI DĚTÍ A RODIČŮ Organizace Romani CRISS (Rumunsko), ve spolupráci s FXB centrem pro zdraví a lidská práva při Harvardské univerzitě (USA), NNO Antigone (Řecko), Evropským centrem pro práva Romů (Maďarsko), Vzájemným soužitím o.p.s. a sdružením Integro (Bulharsko), realizovala projekt DARE-net: Odstranění segregace ve vzdělávání Romů. Projekt byl finančně podpořen Evropskou komisí (EACEA – Výkonná agentura pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast prostřednictvím programu LLP – celoživotního vzdělávání) Tato publikace vyjadřuje pouze názory autora, EK nenese za žádné z nich a jakékoli další obsažené informace odpovědnost. 1 ÚVOD V rámci projektu DARE-net (Odstranění segregace ve vzdělávání Romů) byla vytvořena mezinárodní síť romské občanské společnosti s cílem sdílení dobré praxe, úspěšných iniciativ v oblasti vzdělávání a odstraňování segregace romských dětí ve vzdělávání, podpořit závazek institucí vedoucí k integraci romských dětí a žáků odstraněním segregace a důrazem na kvalitu vzdělání. Projekt DARE-net realizují NNO Romani CRISS (Rumunsko) ve spolupráci s FXB centrem pro zdraví a lidská práva při Harvardské univerzitě (USA), NNO Antigone (Řecko), Evropské centrum pro práva Romů (Maďarsko, Chorvatsko), Vzájemné soužití o.p.s. (Česká republika) a sdružení Integro (Bulharsko). Segregace ve školství je fenomén rozšířený v mnoha státech Evropy (např. V Bulharsku, Chorvatsku, Řecku, Rumunsku, Maďarsku). Školní segregace má mnoho podob – dělení romských a neromských studentů do jiných tříd, do různých školních budov, různých školních zařízení. Může mít také podobu klasifikace romského žáka jako žáka se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP), s lehkým mentálním postižením (LMP) a následné zařazení do speciálních/praktických škol. Kromě fyzické segregace, což je samo o sobě diskriminační jednání s negativním dopadem na sebedůvěru romských dětí, jde segregace téměř vždy ruku v ruce s nižší kvalitou vzdělávání. Aby měly všechny děti rovné příležitosti vzdělávání, je potřeba mít také rovný přístup ke zdrojům a informacím, což se netýká situací, kdy jsou romští žáci vzděláváni odděleně od ostatních žáků. Školní segregace ovlivňuje nejen dítě samotné, ale i rodinu, což dokládá tato publikace. Česká Republika, Maďarsko, Chorvatsko, Řecko – všechny tyto státy byly odsouzeny Evropským soudem pro lidská práva (ESLP) za porušení ústavy ve věci segregace romských dětí ve vzdělávání. I přes tato rozhodnutí bohužel stále nedochází v praxi k systémovým změnám v oblasti segregace romských dětí ve vzdělání. 2 O PUBLIKACI Tato publikace byla vypracována jako součást projektu DARE-net s cílem zvýšit povědomí veřejnosti o existenci segregace romských dětí ve vzdělávání a zdůraznit důležitost rovného přístupu ke kvalitnímu vzdělávání. Publikace popisuje reálné situace ve vzdělávání romských dětí v Bulharsku, České Republice, Chorvatsku, Maďarsku, Rumunsku, obsahuje vyjádření žáků, jejich rodičů/příbuzných/dalších jednotlivců, kteří zažili segregaci ve školství. Některé příběhy, které jsou zde popsány, byly řešeny také soudně. Cílem této publikace je představit extrémně negativní dopady školní segregace na děti očima těch, kteří ji sami zažili (očima současných i dřívějších romských žáků, jejich rodičů). Tyto děti i dospělí povyprávěli své zkušenosti a zážitky, popsali, jak oni sami vnímali a vnímají segregaci, jak segregace ve vzdělávání ovlivnila a ovlivňuje jejich životy. Někteří respondenti popsali, jak docházelo v jejich případě k odstranění segregace a jak na to reagovalo okolí (učitelé, rodiče, romská komunita apod.). Partnerské organizace projektu DARE-net by chtěly poděkovat a vyjádřit vděk všem lidem, kteří se otevřeně podělili o své příběhy a souhlasili s publikací jejich příběhu týkajícího se segregace ve vzdělávání. 3 ŘECKO Segregace ve školství Řecko garantuje ve své legislativě školní docházku všem dětem ve věku 6-15 let, řecké i jiné národnosti. Sekundární vzdělávání sestává dle vzdělávací reformy z roku 1997 ze dvou druhů středních škol, přičemž studenti mohou přecházet z jednoho typu školy do druhé. První typ studia trvá 3 roky a po složení národní zkoušky lze pokračovat na vysoké škole nebo v technických vzdělávacích institucích. V druhém typu vzdělání lze studovat 2 roky (úroveň A) nebo 3 roky (úroveň B)1. Vzdělání platí pro všechny děti bez ohledu na status rezidenta (legální/nelegální) jejich rodičů. Dle nedávného výzkumu Agentury pro lidská práva EU (EU Fundamental Rights Agency) míra školní segregace v běžných školách, které jsou navštěvovány Romy, je cca 35%2. Ačkoli je segregace zakázána, ve skutečnosti jev přetrvává na mnoha školách. Několik iniciativ se snažilo dostat a udržet romské děti v nesegregovaných školách, ale dosáhlo jen omezeného úspěchu (šlo o konkrétní region, kde byl implementován speciální program, a jen na určitou dobu)3. Mnohé snahy o odstranění segregace se setkaly s lokálním úspěchem nebo jednoduše nebyly efektivní. Odpor rodičů z majority a lokálních úřadů proti odstraňování segregace byl zaznamenán na několika místech v Řecku. Neformální partnerství rodičů a učitelů (někdy i místních úřadů) koordinovaly v některých případech společnou snahu zabránit snahám o desegregaci (např. Odvoz dětí do nesegregované školy ze segregovaných oblastí apod.). Problém segregace romských dětí ve vzdělávání v praxi stále přetrvává4. Je potřeba také zmínit, že Řecko bylo 1 I. Dimitrakopoulos (2004), analytická zpráva o vzdělávání v Řecku (2003), Antigone - Informační a dokumentační centrum, Atény. 2 FRA, Vzdělání: Situace Romů v 11 členských státech EU. Roma Survey - Data in Focus ( plan vydání v roce 2014 ) 3 A. Triandafyllidou a R. Gropas (2011), "Migranti a politický život v Řecku: mezi politikou a inkluzí", Jihoevropská společnost a politika, zveřejněno 23. září 2011. 4 Viz "Antigone", výroční zpráva za rok 2011, 2012 a 2013; Řecký veřejný ochránce práv Ústav dětských práv, paralelní zpráva pro Výbor OSN pro práva dítěte (duben 2012): < http://www.synigoros.gr/resources/parallel-report-un-- 3.pdf > Výbor pro práva dítěte, projednání zpráv předložených smluvními státy podle článku 44 úmluvy, Řecko (srpen 2012): < http://www2.ohchr.org/english/bodies/crc/docs /co/CRC_C_GRC_CO_2-3.pdf >. Viz také z Řecká Národní komise pro lidská práva ( GNCHR ): "Připomínky k návrhu Druhá periodická zpráva řecké republiky na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech " , 2013 , <http://www.nchr.gr/images/pdf/apofaseis/ellinikes_ektheseis_en_ell_org/OHE/Parathrhseis_EEDA_prosYPEKS_DSAPD.pdf>; GNCHR , "Report a návrhy na práva Romů " , výroční zpráva za rok 2009, str. 100 a násl .; GNCHR , "Návrhy na ochranu Romů v Řecku", výroční zpráva 2001, str. 179. 4 v několika případech odsouzeno ESLP za porušování práva na vzdělání a za diskriminaci romských dětí5. Výpovědi rodičů romských dětí a žáků o segregaci ve školství Na mnoha místech v Řecku byly realizovány rozhovory s lidmi v romských komunitách. Žáci i rodiče měli možnost otevřeně vyjádřit svůj názor, své zkušenosti, popsat situaci v oblasti vzdělávání. Zvláštní pozornost byla věnována případům segregace ve školství, a to i v případech, kdy si účastníci rozhovorů nebyli vědomi faktu, že segregace je jedna z forem diskriminace a jde o porušení jejich práv. Na počátku rozhovorů nám nebylo známo, zda zpovídaná osoba je obětí segregace ve školství či ne. Je pravděpodobné, že k diskriminačním praktikám může docházet i v integrovaných komunitách. Rozhovory, které ukázaly případy integrace, navíc odhalily pozitivní dopady desegregace. Ukázaly fakt, že efektivní politika může viditelně zlepšit úroveň vzdělávání Romů, na rozdíl od modelu segregace. Tento názor byl jasně vyjádřen rodiči romských dětí, kteří si uvědomují důležitost desegregace. Abychom respektovali přání účastníků rozhovorů a ochránili jejich soukromí, uvádíme u příběhů jen iniciály zpovídaných. Pouze pan Sampanis, jeden z účastníků případu “Sampanis a Ostatní proti Řecku”, kdy ESLP odsoudil Řecko za porušení Článku 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobodách (zákaz diskriminace) a Článek 2 protokolu č. 1 (právo na vzdělání), souhlasil se zveřejněním celého jména. LOKALITA DENDROPOTAMOS – SOLUŇ Dendropotamos je největší lokalita obývaná Romy v Soluni. Tato periferní a izolovaná část se nachází 5 km od centra města. Žije zde 5 000 lidí a vice než 2/3 patří do jedné ze tří romských komunit v oblasti. Romské děti, které dochází do tří nejbližších škol, tvoří většinu žáků. V jedné z těchto škol je zastoupení romských žáků 97%. 5 Případ Sampanis a Ostatní proti Řecku (2008, 2012), případ Lavida a Ostatní proti Řecku (2013). 5 E. M. Paní E. M. má 4 děti: dvě 16 letá dvojčata (kluky), kteří studují v 1. ročníku střední školy (SŠ), 10 letého kluka v 5. třídě základní školy (ZŠ), a 8 letého kluka ve 2. třídě ZŠ. Všechny děti navštěvují školy v lokalitě, které jsou vzhledem k procentuálnímu zastoupení romských dětí segregované školy. E. M. říká: „V základní škole v naší čtvrti, kam chodila naše dvojčata od 1. třídy v roce 2005/2006, bylo asi 400 žáků a skoro polovina byli neromové. Nejhorší na té škole byla budova – byla v hrozném stavu a bylo to nebezpečné. Vice rodičům neromských dětí se nakonec téměř všem podařilo zapsat jejich děti do škol v jiných čtvrtích”. “Mnoho rodičů romských dětí také chtělo zapsat jejich děti do bezpečnějších škol, a proto podali přihlášky do školy v nejbližší sousední čtvrti (jiná městská čtvrť, kam docházela většina neromských dětí z dané oblasti). Kvůli byrokratickým trikům se však nepodařilo do škol zapsat žádné romské dítě. Ředitel školy, kam se romské děti hlásily, žádal od rodičů potvrzení o trvalém pobytu v dané čtvrti6, což nebylo možné doložit a ředitel si toho byl vědom. Jedinou výjimku měly děti, které měly příbuzné nebo blízké přátele, kteří ve čtvrti žili, a kteří mohli oficiálně dětem potvrdit trvalé bydliště. V takovém případě mohlo být dítě do školy zapsáno. Když má dvojčata vyšla ZŠ, 7 jejich neromských spolužáků bylo zapsáno na SŠ ve výše uvedené čtvrti, přestože od nich nikdo nežádal potvrzení o trvalém pobytu. Můj synovec byl požádán o toto potvrzení, a protože ho nepředložil, nebyl na školu přijat. Je jasné, že jediná možnost vzdělání pro Romy byly jen školy v jejich lokalitě, ze kterých se velmi brzo staly školy segregované. I přes zřejmou segregaci tuto situaci neřešil žádný z relevantních úřadů. Nikdo ze samosprávy města se do problému nevložil a nepomohl situaci řešit (např. autobus do jiných škol nebo jiné opatření, která by umožnila našim dětem navštěvovat jiné školy než ty v naší čtvrti). Stalo se to, že autobus naopak přivážel do škol v naší čtvrti další romské děti z jiných lokalit, protože žádná ze škol v místech, kde bydleli, je nechtěla přijmout. Podle mého názoru a z vlastní zkušenosti můžu říct, že možnost navštěvovat nesegregované školy je moc důležité nejen kvůli integraci našich dětí, ale taky kvůli lepšímu vzdělání, kterého mohou dosáhnout. Když moje dvojčata chodila do ZŠ, kterou v té době stále navštěvovalo cca 50% neromských dětí, všimla jsem si, že se ve škole i u domácích úkolů mnohem vice snažili, než mí mladší synové. Nechtěli tenkrát, aby je někdo měl za méně chytré než ostatní děti. Diskriminace, kterou si zažíváme, jde dál než samotná segregace. Naše děti jsou občas oběti špatného přístupu učitelů. 6 Dle řeckých zákonů jsou děti zařazeny do škol na základě místa trvalého pobytu. 6 Zatímco někteří učitelé se upřímně snaží zvýšit motivaci, aktivní účast a úroveň vzdělání, jiným je to úplně jedno. Tito učitelé zastávají stereotyp, že Romové jsou prostě chudí a ignoranti. Nedávají romským dětem žádné pozitivní podněty chodit do školy a nedávají jim najevo, že vzdělání je klíčové pro život každého člověka. I. Z. Paní. I. Z. je maminka 13 leté dívky a 12i letým dvojčat. Dvojčata přišla na svět předčasně, ve 22. týdnu, mají obě zdravotní problémy. Jedno z dvojčat má potíže s mobilitou, druhé s orgány. Obě mají poškozený mozek. Její situace je o to horší, že manžel je ve vězení a o rodinu se musí starat sama. O své dceři paní I. Z. říká: „Dokončila základní školu v jejich čtvrti s mnoha obtížemi, protože poslední 3 roky neměla dobrého učitele. Ve skutečnosti měla problémy celá třída. Když poté začala studovat střední školu, záhy poté se rozhodla odejít. Tato zmíněná fakta, spolu s nedostatkem zájmu některých romských rodičů o vzdělávání jejich dětí, vytváří prostředí, které generuje nízkou úroveň vzdělání. Zároveň nedávají moc nadějí ke zlepšení stávajícího stavu a zlepšení životních podmínek Romů ani k integraci romských komunit”. Aby mohla pokračovat ve škole, navrhla jsem jí opětovně navštěvovat pár let základní školy, aby měla základ pro další vzdělávání. Dcera bohužel tuto šanci odmítla. Problém vzdělávání našich dětí není jen v tom, že musí navštěvovat segregované školy. Jde i o kvalitu výuky na těchto školách. Zatímco někteří učitelé jsou ve své práci velmi dobří, umějí děti pozitivně motivovat, aby ve škole setrvali a dokončili, jiné vůbec nezajímají specifické vzdělávací potřeby těchto dětí. Když měla má dcera před nástupem do školy, shodli jsme se s manželem, že bychom ji rádi zapsali do smíšené školy, která se nachází v jiné čtvrti, kde máme příbuzné s dětmi stejného věku, tak by naše dcera mohla začít navštěvovat základní školu s nimi. 7 Toto bohužel nakonec nebylo možné, protože škola vyžadovala před zápisem potvrzení o trvalém pobytu dítěte v dané lokalitě, což jsme nemohli doložit.” Ke speciální situaci s dvojčaty paní I. Z. říká: „Když dospěla do věku, kdy měla začít chodit do školy, snažila jsem se je zapsat do školy pro děti se speciálními potřebami7 kvůli povaze jejich zdravotních problémů, ale kvůli nemožnosti dopravy do školy nemohly ani začít školní docházku. O několik let později, když jim bylo 9 let, začala dvojčata díky Programu vzdělávání pro romské děti a velké podpoře sociálního pracovníka, který měl program na starosti, navštěvovat běžnou základní školu v naší čtvrti. Nyní chodí jedno do šesté a druhé do čtvrté třídy. Podle tohoto vzdělávacího programu má škola asistenta pedagoga, jehož cílem je podpořit děti s fyzickým nebo mentálním hendikepem nebo děti s poruchami učení. Nevíme ale co bude dál, protože program za pár měsíců končí a není jisté, zda se seženou finance na pokračování. Nejsem si proto jistá, jestli má dvojčata budou moci i nadále využívat tuto velkou pomoc. Přála bych si, aby mé děti měly možnost se integrovat, byla bych ráda, aby mohly navštěvovat školy, které se nachází mimo naši lokalitu. Toto je jeden z důvodů, proč doufám, že až manžela pustí z vězení, budeme mít šanci přestěhovat se do jiné čtvrti ve městě, aby naše děti mohly navštěvovat lepší školy, abychom my měli větší šanci najít si práci a zlepšit tak naše podmínky k životu.” 7 Podle Vzdělávacího systému v Řecku existují kromě běžných škol (základní, střední a vysoké školy) také oddělené školy pro děti se speciálními potřebami, které vzdělávají žáky se zdravotním postižením. 8 D. T. Paní D. T. má 45 let, má 2 děti (10, 16 let). Je rozvedená, stará se tedy o rodinu sama. Říká: „Můj nejmladší syn nyní navštěvuje 4. ročník základní školy v místě bydliště. Všichni jeho spolužáci jsou Romové, ale nemyslím si, že je to problém. Myslím, že učitelé mají klíčovou roli při motivování dětí ke školní docházce a dosahování dobrých výsledků. Pokud by byli schopni děti začlenit do činností ve třídě a upoutat jejich pozornost, méně dětí by nechalo školy. Pokud jde o mé dítě, má velké štěstí, protože mělo vždy štěstí na dobré učitele, kteří se o děti zajímali a byli velmi nápomocní. V případě, že nastane nějaký problém, ihned informují rodiče. Proto je v našem případě spolupráce se školou velmi uspokojivá. Obecně se dá říct, že kvalita výuky ve školách v naší lokalitě je nižší, než je v jiných školách. Myslím si, že problém je spíše v celém vzdělávacím systému než v samotných učitelích, kteří se ve většině případů upřímně snaží dělat to nejlepší, aby našim dětem poskytli vzdělání. Základní škola, kam dochází náš syn, má integrační třídu pro teenagery, kteří školu nedokončili. Toto opatření je sice důležité, ale problém to samo o sobě nevyřeší. Od tohoto školního roku přestěhovali základní školu do jiné budovy. Před přemístěním se škola nacházela ve staré, nevyhovující a nebezpečné budově. Už v roce 2003 byla tato stará budova shledána jako nepřiměřená, a 10 let trvalo, než naše děti mohli navštěvovat bezpečné prostředí. Podle mého názoru, i když je blízká škola segregovaná, návrh ji zavřít a zapsat děti do jiných škol způsobí vice problémů než pozitivních věcí. Jako máma cítím potřebu bydlet blízko školy, je to pro mě důležité. Můžu mít takto pravidelný kontakt s učiteli, navíc v případě problémů (např. se dítě necítí dobře) můžu být ve škole do pár minut. Pokud mají navíc rodiče školu blízko, můžou se účastnit různých aktivit, jako je divadlo, oslavy a další akce, které škola organizuje.“ A. T. A. T. má 17 let, žije se svou rodinou (její matkou, otcem, a dvěma bratry) v lokalitě Dendropotamos. Vypráví o své zkušenosti: „Chodila jsem do školy v této lokalitě do třetí třídy. Poté, co jsem ukončila 3. třídu, přestěhovali jsme se do jiné čtvrti, protože jsme v Dendropotamos budovali dům. Proto jsem navštěvovala 4. a 5. třídu v jiném místě, kde jsme dočasně žili. První tři roky jsem měla romské (těch byla většina) i neromské spolužáky. Občas docházelo ke sporům mezi Romy a neromy (které tvořili převážně Rusové nebo Albánci), ale nikdy to nepřerostlo v nic většího než běžné dětské hádky. Na rozdíl od této školy byli v té druhé, kde jsem navštěvovala 4. a 5. třídu, jen 4 romské děti na celé škole, z nichž 2 jsme byli já a můj bratr. 9 Někteří mí spolužáci se mi vysmívali kvůli mé etnicitě, zatímco další mě prostě neměli rádi jen proto, že jsem Romka. Zdálo se, že pro ně být Romkou je hodně negativní věc. Naštěstí jsem dost silný a trpělivý člověk, proto jsem vždy nechala ostatní děti mluvit, aniž bych na to nějak reagovala. Tento zlý přístup od dětí mě nikdy neranil ani odradil. Vždy jsem byla hrdá na to, že jsem Romka, a tohle rasistické chování mou pýchu jen utvrdilo. Navzdory předsudkům, které má mnoho lidí vůči Romům, nikdy jsem nebyla rasistka, protože si myslím, že rasistou by neměl být nikdo, kdo nezná svět, kulturu a tradice toho druhého. Pamatuju si, že jsem se mnohokrát snažila vysvětlit mým kamarádům, že ne všichni Romové zapadají do stereotypu zlodějů a žebráků, že to není tak, jak nás v televizi a novinách ukazují. Během mé školní docházky jsem nikdy neměla problém s učiteli. Obecně můžu říct, že učitelé si jsou vědomi problémů v romských komunitách a proto se ve většině případů snažili pochopit děti a pomoct jim. Někteří žáci mají problémy s učiteli. Spousta mladých lidí chodí do školy jen proto, aby nemuseli být celý den doma, ne proto, že by měli zájem se něco nového dozvědět, co by mohlo být pro jejich budoucnost důležité. Další fakt je ten, že mnoho mladých se nechá ovlivnit jejich kamarády, takže pokud školu vzdá jeden, další ho následují. Mí rodiče mě naštěstí vždy do školy tlačili a já nyní studuju poslední ročník střední školy. Odmalička mi rodiče říkali, jak je škola pro mě důležitá, pro to, abychom žili lepší život, pro lepší budoucnost všech. Škola mi dá větší otevřenost a rozhled a integrace do společnosti bude tak snazší. Pokud jde o zplnomocnění romských komunit, vím, že v posledních několika letech Evropská unie financovala mnoho projektů na zlepšení a integraci Romů, ale z toho, co vím, z těchto peněz přímo Romové nijak neprofitovali. Byly použity na politiku politickými stranami pro prosazování jejich vlastních zájmů, a to je jeden z důvodů, proč většina lidí politice nevěří. Je taky pravda, že mnoho Romů stále vyznává staré tradice a zvyky. Pro mě je toto znamení, že tito lidé si ve skutečnosti nepřejí být 10 integrováni. Nechci tím říct, že máme zapomenout na své tradice a kulturu, ale občas prostě musíme taky udělat krok dopředu. Téma integrace Romů není jen téma, které se týká neromské populace a jejich tendence nemísit se s Romy. Jde o problém společný oběma stranám. Někteří Romové skutečně upřednostňují žít v izolovaném a marginalizovaném životě, protože mají strach z odmítnutí. I pokud je 90% lidí z majority přijme, pořád se budou obávat těch zbylých 10%.” LOKALITA ASPROPYRGOS - ATÉNY Ve městě Aspropyrgos (blízko Atén) žije 5 000 Romů. 1 500 z nich (230 rodin) žije v oblasti Sofos (v osadě Psari nebo v malých bytech v okolí). Tato lokalita je známá tím, že zde dochází k segregaci romských dětí. Obyvatelé romské osady Psari se od roku 2004 pokoušeli zapsat jejich děti do základních škol. Bez úspěchu. Zástupci řecké vlády si jsou vědomi problému se zápisy místních dětí do škol už od roku 2002. Lidé z Ministerstva zdravotnictví navštívili romskou osadu a zjistili, že romské děti neměly přístup k základnímu vzdělání a že nikdo nekonal v zájmu těchto dětí, aby mohly být do škol zapsány. Dne 11. 12. 2012 podruhé rozhodl ESLP v případu Sampanis a ostatní vs. Řecko, že byl porušen Článek 14 Evropské úmluvy o lidských právech (zákaz diskriminace) a Článek 2 protokolu č. 1 (právo na vzdělání). Soud také konstatoval, že od roku 2008, kdy řešil případ Sampanis, se situace Romů, kteří čelí diskriminaci kvůli omezenému přístupu ke vzdělání, v Řecku nezměnila. Romské děti jsou nadále oběti školní segregace, jsou zařazovány do speciálních škol, které navštěvují výhradně romské děti a kde je úroveň vzdělání nižší než v jiných školách v zemi. SPYROS SAMPANIS Pan Spyros Sampanis byl jeden z účastníků soudního jednání před Nejvyšším soudem. Pan Sampanis má 2 děti, které stále chodí do školy: Paraskevoula, 17 let a Christos, 15 let. Obě děti, i přes jejich věkový rozdíl, navštěvují 1. ročník střední školy. Důvodem je, že romští rodiče z této lokality odsouvají školní docházku jejich dětí z důvodu nepříznivých okolností (konflikty s neromskými rodiči, finanční problémy v rodině apod.). Děti jsou zapsány do jedné segregované školy v Aspropyrgos (navštěvuje ji 40 romských žáků). Pan Sampanis vypráví: „Několik let jsem zkoušel zapsat děti do smíšené školy v Aspropyrgos, ale školy mé žádosti odmítly. Průběh přijetí do školy byl poněkud nevšední: v říjnu 2005, když se konečně podařilo neziskovým organizacím přesvědčit Ministerstvo školství nařídit přijímání romských dětí do smíšených škol, neromští rodiče zabraňovali romským dětem vstoupit do školy, uráželi je i zástupce NNO. Vedoucí asociace rodičů (neromských) navíc na kameru ukázal soukromé lékařské složky romských dětí, poukazoval na údajné nedostatečné očkování. Toto pravděpodobně získal nezjištěnými metodami od zástupců 11 škol. Řecký úřad pro ochranu osobních údajů ale v roce 2003 prohlásil, že takové informace obsahují citlivá data a měla by být k dispozici pouze školním doktorům. Zástupci NNO poté zavolali policii a žádali zatčení těch, kteří složky uveřejnili. Policie spolu s romskými dětmi vešla do školy, zatímco právník proromské NNO a Řecký helsinský výbor šli na policejní stanici podat žalobu na neromské rodiče. Když byli na stanici, právník zde byl nelegálně držen, dokud vedoucí rodičovské asociace nepodal na podnět krajské policie žalobu proti němu. I přes zájem a podporu NNO a aktivistů se podařilo neromským rodičům nadále uchovat systém segregace romských dětí v lokalitě Aspropyrgos. Proto jsem se rozhodl společně s dalšími romskými rodiči podat žalobu k ESLP, nápomocný nám byl Řecký helsinský výbor. Segregovaná škola, kam nyní chodí mé děti, má izolovanou atmosféru – leží v malém lesíku, daleko od městské zástavby a života. Nesegregovaná jiná škola má vice než 600 dětí (všechny kromě dvou neromské), kde jsou příležitosti úplně jiné. Vzdálenost k oběma školám (segregované i nesegregované) je od mého bydliště přibližně stejná, proto vzdálenost bydliště od školy by neměla být překážkou přijetí na kteroukoli z těchto škol. podpořila ve snaze být lepší. Myslím si, že model segregace bude mít negativní dopad na další vzdělávací dráhu mých dětí, nebudou se schopny přizpůsobit řeckému vzdělávacímu systému a většinové společnosti. Kromě problému segregace je v této škole problém i to, že někdy je ve třídě jen 10 žáků v hodinách. Zbylí žáci, kteří žijí v místě vzdálením několik kilometrů, jsou závislí na autobusové dopravě, kterou provozuje město. Tento autobus bohužel řádně nejezdí, a když je špatné počasí, řidič na děti nečeká, aby je mohl vyzvednout. Výsledkem je, že žáci jsou de facto odrazováni od pravidelné školní docházky. Věřím, že by v této škole nebo lokalitě mělo být dostupné předškolní vzdělávání nebo podpůrné lekce navíc, které by žáky připravily na vstup do běžné, smíšené třídy. I kdyby měli učitelé segregované školy, odborníci a jednotlivci dobré úmysly, chovali se k romským dětem dobře, jejich odhodlání nestačí k tomu, aby byla zajištěna odpovídající a kvalitní úroveň vzdělání romských dětí. Někdy jim v tom brání i podmínky a technický stav škol a budov. Další důvod, proč si myslím, že nesegregované školy jsou lepší, je, že romské děti často vzájemné soupeří a urážejí se navzájem, což nedělají, když je v blízkosti někdo, kdo není Rom. Nejsem spokojený s výukou v segregované škole. Opravdu si myslím, že segregace nevytváří dobré podmínky pro učení a vzdělávání. To znamená, že pokud jsou ve vzdělávacím prostředí přítomni i neromové, romské děti jsou zdvořilejší, méně se zapojují do konfliktů a jsou zdrženlivější. Fakt, že v segregované škole nejsou žádné romské děti, nahrává tomu, že ve škole není mezi žáky žádná zdravá soutěživost, která by romské žáky V naší komunitě pracuje kulturní mediátor, který je Rom. Myslím si, že jeho práce je potřebná, protože ví, jak zacházet s romskými dětmi, mluví jejich jazykem, je pro 12 ně autorita, která je povzbuzuje k disciplinovanosti i v hodinách ve škole. Toto pomáhá i učitelům, kteří tak mohou vykonávat svou práci mnohem efektivněji. protože vláda nemůže jen ignorovat rozhodnutí ESLP.“ Když jsem se s dalšími rodiči z komunity rozhodl podat žalobu, velmi nám tenkrát pomohl Řecký helsinský výbor, kterému nebyla lhostejná segregace našich dětí ve školách a v Aspropyrgos a toto byl jejich pilotní případ. Lokalita Agia Varvara, předměstí Atén, je jako jedna z mála v Řecku považována za místo, kde jsou Romové dobře začlenění do společnosti. Bohužel se nic po rozsudku ve vzdělávání našich dětí nezměnilo a rozhodnutí soudu nezměnilo nic v životě mých dětí ani mém. Učitelé z obou základních škol žádným specifickým způsobem na rozsudek nereagovali (ani pozitivně, ani negativně). Zdá se, že čekají na jakékoli rozhodnutí nebo řešení situace na vládní úrovni. tak LOKALITA AGIA VARVARA - ATÉNY Podle sčítání lidu, které společně prováděla vláda a místní Asociace Romů, zde žije 3 134 Romů. 8 celková populace čítá 40 000 obyvatel. Paní M. Paní M. má 11 letou dceru, která chodí do základní školy v lokalitě. Škola je nejblíž jejich domu, ačkoli se v blízkosti nachází i další školy. Paní M. říká: „Jsem se školou velmi spokojená, neměla jsem problém se zápisem dítěte do této školy. Kvalita vzdělání je velmi uspokojivá, učitelé dělají, co je v jejich silách, aby dětem pomohli, a v přístupu k dětem nedělají rozdíly. Je tu viditelná pozitivní vazba mezi romskými i neromskými žáky, i rodiny a rodiče dětí mají mezi sebou dobré vztahy, bez jakéhokoli náznaku diskriminace. Jediný výsledek rozsudku byl ten, že to negativně ovlivnilo mé děti. Během procesu cítily nejistotu, protože nevěděly, co bude následovat a co se změní. Nakonec je výsledek ten, že se cítí řeckou společností vyloučení a nechtění. I přes tyto pocity zůstaly jejich vztahy s učiteli dobré, protože děti neviní jejich učitele za problémy se segregací a exkluzí. Věřím, že smíšené školy poskytují nejlepší vzdělávací model pro eliminaci jakékoli formy diskriminace nebo vyloučení. Pokud by to bylo možné, ideální by bylo umístit do každé třídy polovinu romských i neromských dětí, takto by si všechny děti zvykly na různorodé prostředí. I když stále nedošlo k žádnému zlepšení, pořád doufám, že se možná něco pozitivního v budoucnu změní, 8 http://dspace.lib.ntua.gr/bitstream/123456789/5871/ 1/prattosg_roma.pdf 13 Pokud dítě naopak navštěvuje segregovanou školu, rozvíjí se u něj psychologické problémy, má v praxi problém přizpůsobit se řeckému vzdělávacímu systému, a v budoucnu i řecké společnosti. V každém případě by měla být garantována podpora v podobě dodatečných výukových hodin (nad rámec běžné výuky) pro všechny děti, které to potřebují, romské i neromské. Nezbytné je to především pro romské žáky, protože většina romských rodičů není schopna svým dětem pomoct s učivem a domácími úkoly, protože nejsou vzdělaní.“ Pan P. D. Pan P. D. je otec 14 letého kluka, který navštěvuje 1. ročník blízké střední školy. Ze své zkušenosti říká: „Nem ěl jsem žádné problémy, když jsem zapisoval dítě do adaptovat a nezmeškal by zbytečně rok školní docházky, nemusel by opakovat ten samý ročník. V každém případě je kvalita vzdělání na této škole velmi dobrá, učitelé jsou ochotni poskytovat tu samou podporu a pomoc nehledě na etnicitu dětí. Obecně řečeno jsou zde vztahy mezi Romy a neromy mezi žáky dobré a rasismus ze strany neromských rodičů se objevuje zřídka. Toto nicméně neodráží pocity drtivé většiny neromských rodičů. Pokud jde o segregaci ve vzdělávání, myslím si, že takové školy podporují bariéry mezi žáky a přispívají k rozdělené společnosti do budoucna. Na druhou stranu vím, že v lokalitě jsou třídy nebo dokonce školy, kde jsou žáci výhradně Romové, ale nejsem si jistý, že toto představuje problém, protože to nepřímo zavazuje úřady, aby věnovali pozornost i potřebám romských dětí. Podle mého je největší problém fakt, že úroveň vzdělání mnoha romských rodičů není vysoká, a tak většina romských žáků nutně potřebuje doučování. I přesto před dvěma lety řecká vláda zakázala poskytování dodatečného doučování ve všech školách. školy, můj syn byl pozadu, protože syn rok nenavštěvoval školní docházku z důvodu našeho stěhování z ostrova Kréta do města Atény. Toto stěhování naší rodiny bylo nevyhnutelné, protože kvůli ekonomické krizi zkrachoval můj obchod. Pokud by byly nějaké podpůrné služby, které by měly za cíl přijetí romských dětí do škol z jiných oblastí, můj syn by se dokázal mnohem lépe Tento zákaz měl negativní důsledky pro všechny chudé rodiny, které nemají možnosti vyhledat a zaplatit soukromé učitele nebo kurzy. Sociálně znevýhodněné skupiny dětí, mezi které patří i romské děti, na to doplatily nejvíce, protože jak už jsem zmínil, vzdělanostní úroveň většiny romských rodičů jim neumožnuje pomoci svým dětem ve vzdělávání. MĚSTO SPATA – VÝCHODNÍ ATTIKA Spata je malé město 20 km východně od Atén. Žije zde cca 150 Romů. Většina je registrována jako občané města. Podmínky k 14 bydlení v osadě jsou otřesné, nefungují zde pravidelné dodávky elektřiny a vody. V osadě žije asi 55 dětí ve školním věku, z nich by mělo 35 navštěvovat základní školu, a 15 by mělo docházet do předškolních zařízení. V posledním roce a půl však žádné z dětí do školy nechodilo, protože ředitel školy, kde měly být děti zapsány, odmítl děti přijmout. Je zřejmé, že celá situace ústí v segregaci, protože tyto romské děti jsou úplně vyčleněny z řeckého vzdělávacího systému a izolované od ostatních žáků. Nyní probíhají vyjednávání mezi úředníky obce, Univerzitou v Aténách a romskou komunitou, aby společně dosáhli řešení problému. Pan V. K. Pan V. K. má 11 letého syna, který před rokem a půl odešel ze školy vzdálené 7 km od romské osady. Tato škola je nejbližší místu jejich bydliště. Dřívější ředitel na této škole měl pozitivní přístup k romským dětem a všechny je přijímal, současný ředitel, který je na škole rok a půl, se chová diskriminačně vůči romským dětem a nikdy nepovolil zapsání romských dětí do této školy. Ačkoli věděl, že některé romské děti ukončily studium ve specifických ročnících a měli se posunout do dalšího stupně, podařilo se mu zabránit zapsání těchto dětí do pokračování školní docházky. Býval zde taky školní autobus, který platila městská čtvrť a dovážel žáky (romské I neromské) z okolních oblastí do školy. Tento autobus ale už není provozován kvůli nedostatku financí. Když pan V. K. popisuje, jakou diskriminaci on a jeho syn zažil, říká: „Když můj syn chodil do školy, vztahy s učiteli byly dobré a škola byla smíšená (asi 20 neromských a 10 romských dětí ve třídě). Byli jsme všichni spokojeni s úrovní výuky, kterou škola poskytovala, i s podmínkami ve škole a školní budovou. Jediný problém byl, že zde bylo napětí mezi romskými a neromskými dětmi a mezi romskými dětmi a neromskými rodiči, kteří byli vůči romským dětem agresivní. Neromští rodiče často navštěvovali nového ředitele, aby protestovali proti zápisům romských žáků, protože věřili, že romské děti nejsou očkované a toto by ohrozilo zdraví jejich dětí. Měl bych zmínit, že univerzita v Aténách realizovala projekt s cílem naočkovat všechny místní romské děti, takže všechny děti v oblasti Spata byly v průběhu projektu naočkovány. Proto argument s neočkovanými dětmi nemohly úřady použít jako důvod pro odmítnutí dětí při zápisu do školy. Ačkoli je pravda, že mnoho romských dětí nemá nejlepší hygienu, není to proto, že by se nechtělo mýt, ale kvůli nedostatku vody v osadách. Aby se dalo odmítnutí romských dětí ve škole nějak zdůvodnit, Ministerstvo školství a městská čtvrť prohlašují, že děti už nemohou chodit do školy, protože chybí autobusová doprava do školy. Ale když někteří Romové přesto zajistili dopravu svých dětí do školy auty, nový ředitel stále odmítal přijetí romských dětí do školy. Podle mého názoru je toto jasně rasistický přístup. Loni v létě (2013) byl můj syn šťastný, protože mohl docházet na přípravné hodiny, které se konaly v malém domě v osadě. Lekce byly organizovány v rámci letních kurzů, kdy se vyučovalo podle vzdělávacích osnov, které připravili pro Romy lidé z projektu Aténské univerzity. 15 Malý domek, kde se vyučovalo, byl postaven městem, s cílem poskytnout prostor pro dodatečnou výuku romských dětí. Nakonec Ministerstvo školství nezajistilo personál a podpůrná výuka se nekonala (s výjimkou letních kurzů, které organizovala univerzita). Myslím, že takové dodatečné vzdělávání by bylo velmi potřebné bez ohledu na specifika nebo etnický původ.“ Bohužel nemůžu hodnotit kvalitu vzdělání, které se dětem v této škole dostává, protože sama nemám žádné vzdělání a neumím posoudit, zda je úroveň vzdělání vysoká nebo ne. Co můžu tvrdit je, že se zde nedělají rozdíly v zacházení s žáky ze strany učitelů, takže s romskými dětmi je zacházeno stejně jako s ostatními. V minulém roce byl ve škole spor mezi romskými a neromskými žáky, ale od začátku tohoto školního roku (2013/2014) se situace zlepšila a vztahy mezi Romy a neromy se zlepšují. Je to i proto, že děti rok od roku rostou a vyvíjejí se, získávají větší pochopení a respekt. Jako důsledek toho si dnes má dcera mnohem vice hraje s neromskými dětmi. Paní O. M. Paní O. M. má 10 letou dceru, která chodí do 3. ročníku do menšinové základní školy v Komotini. Už má za sebou 2 roky školní docházky. Paní O. M. říká: „Jsem se školou moc spokojená. Je považovaná za nejlepší školu v oblasti Thrákie. Nezaznamenala jsem žádné špatné zacházení ze strany učitelů nebo jiných zaměstnanců před zápisem do školy, během něj, ani po něm. Děti na školách pro menšiny nejsou hodnoceny podle měřítek založených na jejich sociálním postavení, takže děti Turků, Romů, Pomaků jsou všechny ve smíšených třídách. Jsou však všichni muslimové, jako ve všech minoritních školách založených Lausannskou smlouvou. Myslím si, že smíšené školy vytváří nejlepší prostředí pro inkluzi romských dětí do vzdělávacího systému, pro vzdělávání a pro omezení jakékoli formy diskriminace a vyloučení. V téhle škole jsou ale učitelé, kteří diskriminují romské žáky a věnují jim menší pozornost ve srovnání s dalšími dětmi, ačkoliv je zřejmé, že romští žáci potřebují více péče, protože jsou více zranitelní. Učitelé jsou například neochotní zkoumat a řešit specifické problémy ve vzdělávání romských dětí (např. poskytnutí speciální vzdělávací podpory, vysvětlení učiva, kterému nerozumějí apod.).“ 16 OSTROV LEFKADA – JONSKÉ MOŘE (ZÁPADNÍ ŘECKO) Lefkada je řecký ostrov v Jónském moři, kde žije početná skupina Romů. Neexistují oficiální statistiky o počtu Romů žijících na Lefkadě. Jejich populace se zde odhaduje na několik stovek, ale číslo není vypovídající, protože Romové z dalších oblastí okolo Lefkady ostrov pravidelně navštěvují. S pomocí aktivistů z Amnesty International vytvořili zdejší Romové spolek, který si mj. klade za cíl zlepšit přístup ke vzdělávání romských dětí. Také podmínky k bydlení Romů na Lefkadě jsou velmi špatné. Níže popsaný konflikt přímo nesouvisí s případem segregace, ale protože byli místní Romové mnohokrát oběti diskriminace v mnoha oblastech (např. v bydlení), stálo za to prošetřit, zda se zde vyskytly také případy segregace. Pan K. L. a paní G. L. Pan K. L. a paní G. L. jsou rodiče chlapce, který navštěvuje první ročník základní školy ve městě Lefkada, a dívky, která chodí do třetího ročníku téže školy. To znamená, že chlapec je v prvním roce vzdělávání, zatímco dívka už má dva roky za sebou. Oba říkají: „Každé z jedenácti dětí, které žijí v naší osadě, chodí pravidelně do školy a všechny navštěvují smíšené třídy. Děti nejsou přiděleny do speciálních tříd na základě jejich etnicity nebo sociálního postavení. Můžu říct, že jsme, tak jako další rodiče z této osady, spokojení s úrovní vzdělání a prací učitelů, ale taky věříme, že by mohla být situace ještě lepší. V každém případě učitelé jednají s romskými žáky stejně, jako jednají s neromskými dětmi. Vzájemné vztahy mezi romskými a neromskými dětmi jsou docela neutrální, ale někdy přerostou i v přátelství, a podle našich zkušeností jsme nikdy nečelili rasismu ze strany neromských rodičů nebo neromských žáků k našim dětem. Pokud jde o nejlepší vzdělávací model, který přispívá k eliminaci jakékoli formy diskriminace nebo vyloučení, oba si myslíme, že tento je poskytován ve smíšených školách, protože pokud nebudou segregované školy, je to klíčové pro sociální začlenění našich žáků a pro budoucí profesionální dráhu v jakékoli oblasti. CHRYSOPIGI - HERAKLION (OSTROV KRÉTA) Chrysopigi je předměstí města Heraklion na ostrově Kréta, kde žijí Romové. Největší romská osada je Chrysopigi, v místě New Alikarnassos. Neexistují oficiální statistiky o počtu Romů v Heraklionu, ale občanské organizace odhadují počet na 1 000. Romské rodiny se často stěhují v rámci Řecka za prací. Většina Romů žije u New Alikarnassos, v malé městské čtvrti města Heraklion. Osada se nachází mezi dálnicí a průmyslovou zónou, asi 0,5 km vzdálené od posledního domu ve čtvrti. Podle místního tisku žije už 20 let v osadě cca 600 lidí, kteří zažili pokus o násilné vystěhování a roky odolávali systematickému rasismu. Pan N. M. Pan N. M. je otcem 10 leté dívky, která chodí do 4. ročníku základní školy v Chrysopigi. Říká: „Škola, kam dochází mé dítě, je jen 200 m od našeho domu, ačkoliv se v blízkosti nachází i další školy, které navštěvuje mnoho romských žáků. 17 Ve škole, kam chodí má dcera, je asi 5% romských žáků. V ostatních školách, kam chodí další děti z místních romských komunit, je procento jejich zastoupení mnohem vyšší, okolo 40 – 50 %. Žáci přesto nejsou klasifikováni podle jejich etnicity. Nejsem se školou spokojen, protože podmínky vzdělávání dětí se v Řecku každým rokem zhoršují. Toto ovlivňuje nejen romské děti, ale všechny žáky bez ohledu na jejich etnický původ. Kvůli přeplněným třídám není kvalita vzdělání uspokojivá, přestože většina učitelů dělá, co může a co je v jejich silách, aby žákům pomohli. přesvědčení romských rodičů, že s jejich dětmi není zacházeno stejně jako s ostatními. Učitelé často nevěnují pozornost romským dětem a nezajímají se o jejich vzdělávací problémy, i když je zřejmé, že romské děti potřebují více péče a odhodlání, snahu udržet je na stejné úrovni jako neromské žáky. Myslím si, že by učitelé měli strávit víc času s romskými žáky, aby jim mohli efektivně pomoci. Ale kromě několika případů se to nezdá reálné a ochota zde chybí Ani na této škole není – tak jako není na žádné škole v Řecku – podpůrné služby pro žáky, ani pro romské, ani pro neromské. Tento stav je nepříznivější pro romské žáky, protože jim jejich rodiče v drtivé většině případů nejsou schopni pomoci ve vzdělávání. . Myslím si, že skutečný problém je jinde. Vím o některých stížnostech romských rodičů na chování a přístup neromských rodičů k romským dětem. Má dcera něco podobného také zažila: neromská matka dala mé dceři loni facku za to, že se s ní slovně hádala. Jsem si jist, že kdyby nešlo o romskou dívku, žena by se tímto způsobem nezachovala. Také někteří učitelé diskriminují romské žáky tím, že posuzují jejich chování mnohem přísněji než chování ostatních dětí, i když také neromské děti se někdy nechovají přiměřeně. Myslí, že nesegregovaná škola slouží jako nejlepší model pro eliminaci jakékoli formy diskriminace a sociálního vyloučení. Tyto školy plně podporuji, věřím, že smíšené třídy a školy vytváří nejlepší prostředí pro boj s předsudky a příležitost, jak překonat sociální izolaci, kterou si Romové zažívají.“ Myslím si, že taková diskriminace je výsledek rasových předsudků ze strany některých učitelů, také to odráží většinový názor a 18 BULHARSKO Stručné informace o segregaci ve školství Segregace je v Bulharsku zakázána antidiskriminačním zákonem, její definice zní „Rasová segregace znamená jednání, které vede k vynucenému oddělování, diferenciaci lidí na základě jejich rasy, etnicity nebo barvy kůže”. Tato bulharská definice porušuje evropský standard, protože klasifikuje segregaci jako vynucenou. Zákon na ochranu proti diskriminaci nicméně definuje, že segregace představuje zakázanou formu diskriminace. V Bulharsku jsou známy tyto hlavní formy segregace: existence tzv. romských škol, kde se vzdělává většina nebo samí Romové, dále existence romských tříd v rámci běžných většinových škol, a třetí častá forma segregace je systematické umisťování romských dětí do speciálních škol určených mentálně postiženým žákům. Bulharský vzdělávací systém má za sebou několik pokusů občanských organizací o rozvoj a implementaci programů na odstranění segregace a zápisy romských dětí do běžných škol. Tyto programy však nejsou dostatečně financovány ani administrovány vzdělávacími institucemi a místními úřady. Školy, které se programu účastní, jsou často běžné školy, ale jsou umístěny v odlehlých místech a nenavštěvuje je dost žáků. Nejsou atraktivní pro romské rodiny, zejména pro ty s malými dětmi. Ředitelé běžných škol, které jsou poblíž romských osad, nejsou často přístupní a všemi možnými prostředky se vyhýbají přijímání romských dětí do svých škol. Jedním z důvodů je i to, že když jsou romské děti do škol zapsány, jejich rodiče je často přeřazují do jiných škol. V praxi se ukazuje, že pokud počet romských žáků ve třídě dosáhne určitého počtu (obvykle 4-5), rodiče bulharských dětí to již více netolerují a přesouvají své děti do jiných škol. Nakonec tedy ve škole zůstane jen málo neromských dětí, které mají obvykle nějaké znevýhodnění, stejně jako romští žáci. Toto vyústilo ve větší počet škol se samými romskými dětmi místo ve školy, kde by bylo prostředí vhodné pro integraci. 19 Aby se někteří ředitelé běžných škol vyhnuli této situaci, rozhodnou se pro jiný druh segregace – shromáždí romské děti do jedné či vice tříd, čímž opět dochází k segregaci. Tato tzv. sekundární segregace je na některých školách na první pohled zřejmá, jinde se pokouší tento fakt zakrýt vytvořením např. tříd cizích jazyků, nebo tříd ke zvýšení počítačové gramotnosti, kde se obvykle platí něco jako školné, takže tímto romským dětem de facto znemožní přístup do takových tříd (většina dětí je z chudých rodin). Výpovědi dětí a rodičů, následky nižší úrovně vzdělání Školní segregace má několik negativních důsledků. Úroveň vzdělání a následné šance uplatnění v životě jsou v segregovaných a čistě romských školách nižší než v jiných školách. Následkem často bývá nezájem učitelů nebo nižší očekávání od romských dětí. Ti, co zastávají segregaci, argumentují právě faktem, že úroveň vzdělání v romských školách je nižší a účast romských dětí ve většinových školách tzv. táhne dolů i bulharské studenty. Běžné školy jsou problematické i v očích některých romských rodičů, mnoho Romů se obává posílat své děti do běžných škol, jsou si vědomi předsudků vůči Romům, a bojí se, že se jejich dítě stane předmětem šikany nebo diskriminace. Tito rodiče upřednostní pro své dítě bezpečnější prostředí v romské lokalitě, mají za to, že jejich dítě je moc malé, aby čelilo diskriminaci a nerovnému zacházení. Je to reakce na diskriminační přístup, se kterým se dítě může na běžné škole setkat. Případy diskriminace a šikany cílené na romské děti byly v mnoha běžných školách zdokumentovány. Jde o případy diskriminace dětí učiteli nebo ostatními žáky. Také se vyskytují případy diskriminace romských dětí rodiči dětí bulharských. V některých případech pomůže působení pedagogického asistenta na škole, který takovým situacím předchází. Obecně nejsou ředitelé ani školský personál seznámeni s obsahem Antidiskriminačního zákona, a tak diskriminaci ve svých zařízeních povolují. ŠKOLA KIRIL AND METODIJ, SENOVO (KRAJ RUSE) Základní škola Cyrila a Metoděje se nachází ve městě Senovo. Jde o malé město v kraji Ruse, kde žije 1 400 obyvatel. Škola je blízko místní romské osady (méně než 1 km). Před 10 lety tuto školu navštěvovalo 160 žáků (40% Romů, 20% Turků, 40% Bulharů). Ekonomická krize ale donutila lidi opustit lokalitu a přesídlit do velkých měst, kde by mohli snáze najít práci. Odstěhovali se především Bulhaři a Turci. Nyní na škole studuje 90 žáků, z nichž 90% jsou Romové, jen 5% Turci a 5% Bulharské děti). I přes vysoký počet romských dětí zde nepůsobí ani jeden romský učitel, jen 1 uklízečka. Třídy ve škole jsou v dobrém stavu, pro žáky jsou zajištěny učebnice, ale kvalita vzdělání přesto není na stejné úrovni jako v jiných školách a jak tomu bylo před 10 lety. Někteří žáci, kteří školu v minulosti navštěvovali před 10 lety, vzpomínají na každodenní konflikty s bulharskými dětmi. Urážely je nejen děti, ale i učitelé. Někteří z těchto studentů opustili z tohoto důvodu školu před dokončením. Většina žáků, kteří dokončili docházku na škole, přesto nemá odpovídající znalosti ve čtení nebo psaní. 20 Pan S. R. S. Pan S. R. S. je 22 letý Rom. Žije ve městečku Senovo v kraji Ruse. Vypráví o problémech, které zažíval, když byl v 9. třídě Základní školy Cyrila a Metoděje: „Když jsem byl dítě, hodně romských dětí chodilo do této školy. Myslím, že polovina všech žáků byli Romové. Bylo zvláštní, že mezi námi (Romy) nikdy nebyli žáci, kteří by měli dobré nebo výborné známky. Vlastně to bylo naopak. Všichni žáci, kteří měli horší známky, byli Romové…vrátím se k tomu později. Moje máma mě zapsala do místní školky až rok před nástupem do školy. Byl jsem hodně stydlivé dítě. Během tohoto roku ve školce jsem cítil, že toho nevím a neumím tolik jako ostatní děti, protože byly ve školce déle. Jako příklad můžu uvést bulharštinu – mluvil jsem bulharsky, ale ne tak dobře, jak ostatní děti. Když jsem přišel do první třídy, byl jsem rád, že tam byly také romské děti z mé čtvrti. Myslím, že počet romských dětí ve škole byl dokonce vyšší než počet bulharských a tureckých dětí. I přesto nás, romské děti, učitelé hned od počátku usadili do zadních lavic, zatímco zbytek dětí seděl vepředu. Nebyl jsem jediné romské dítě, které nemělo tak dobrou znalost bulharštiny. A bylo pro nás těžké studovat a učit se novým dovednostem jako bylo čtení, psaní, počítání. Nevím, zda to bylo tím, že jsem Rom, ale učitelka se mi nikdy moc nevěnovala: když jsem jí řekl, že nějakému úkolu nebo učivu nerozumím, vždy na mě křičela, že nikdy nic nechápu a že mě má plné zuby. Byl jsem dítě a v těchto situacích jsem mlčel. Na konci školního roku nám učitelé dali učivo a testy na léto. Chodili jsme do školy tak na hodinu denně a učitelé nám dávali úkoly a testy, ale netrávili moc času, aby nás učili a pomohli nám porozumět lekcím a úkolům. Potom nás nechali projít do dalšího ročníku. Myslel jsem si tehdy, že učitelé byli tak hodní, že dělali úkoly a testy za nás. Roky ubíhaly a snadno jsme procházeli do dalších ročníků. Nenamáhal jsem se s učením, protože jsem věděl, že mí učitelé jsou hodní a nechají mě projít. Mí rodiče neměli moc času, protože si sháněli práci a starali se o to, aby uživili rodinu. Neměli ponětí o tom, jaká byla úroveň mého vzdělání. Když jsem byl v 5. třídě, můj táta odešel pracovat do zahraničí a dlouho tam zůstal. Občas mi docházelo, že moje znalosti nejsou dostačující. Byl jsem v 6. třídě, neuměl jsem pořádně číst, neznal jsem násobilku. Mí bulharští spolužáci si ze mě dělali legraci a nechápali, kdo mě nechal projít do 6. třídy. Opravdu jsem se styděl, ale věřil jsem, že pokud budu dále studovat, moje znalosti se zlepší. Chtěl jsem jít na střední školu. Za další 2 roky jsem už byl v 8. ročníku. Povedlo se mi dokončit školu! Bohužel, bez skutečných znalostí…. Máma se rozhodla mě zapsat na střední školu v sousední vesnici Vetovo (škola V. Levski). Zde bylo jiné prostředí a jiní učitelé. Měli jsme nějaké specifické předměty a bylo pro mě moc těžké to pochopit. Noví učitelé měli jiný přístup než učitelé v základní škole. Měli vysoká očekávání od všech studentů. Neměl jsem potřebné dovednosti, proto byl můj pokrok ve výuce 21 problém. Zaostával jsem za svými spolužáky, ale stále jsem to nevzdával a zkoušel pokračovat. Zkoušel jsem pokračovat, ale měl jsem pořád problémy s učivem. Někteří učitelé se mi dokonce snažili pomoct i mí spolužáci mě měli rádi, proto se mnou zůstávali po škole a snažili se mi učivo dovysvětlit. I přes tyhle snahy jsem školu nedokončil, protože jsem neměl základy, na kterých bych stavěl. Proto jsem poté, co jsem několikrát neuspěl u zkoušek, odešel ze školy, aniž bych ji dokončil. Dnes je mi líto, že jsem dříve tak snadno prospíval na základní škole i bez znalostí, které bych potřeboval. Nyní je na to už pozdě, už to nevrátím zpátky. Doufám, že romské děti, které nyní studují, si uvědomí, že není dobré, když prospívají, aniž by uměli učivo. Aby nedopadli jako já!” Pan Krasimir Pan K. je 21 letý muž. Žije ve městě Senovo, v malém městě v kraji Ruse, který se hodně vylidnil. Pan K. I. říká, že nikdy nechodil do školky nebo do přípravné třídy. Když byl ve věku, aby šel do školy, rodiče ho zapsali do místní základní školy: „Když jsem byl v 1. ročníku základní školy, nemluvil jsem vůbec bulharsky. Byli jsme celkem 3 sourozenci a mí rodiče říkají, že dva nezaměstnaní rodiče si nemohou dovolit poslat děti do školky.” Pan K. vzpomíná, že když začal chodit na základní školu, byl pečlivý, hodně se snažil, aby byl na stejné úrovni jako jeho bulharští spolužáci. Nejdříve si to neuvědomil, ale záhy si všiml, že učitelé jej přehlíželi stejně, jako přehlíželi další romské žáky ze stejné školy. Pan K. byl poslán, stejně jako další romské děti, do zadních lavic, nebyla jim věnována pozornost ani podpora ze strany učitelů. Žádný z nich se nezajímal o to, jaké mají vzdělávací potřeby. Učitelé také nechávali procházet romské žáky do dalších ročníků, aniž by zjistili, zda mají potřebné znalosti. Krasimir je příkladem tohoto fenoménu, protože jím sám prošel. 4. ročník byl jeho poslední, protože neměl příležitost ho dokončit. Podle Krasimira byly střety mezi etnickými Bulhary a Romy ve škole na denním pořádku. Často tyto konflikty vyústily ve rvačku i mezi mladšími dětmi. Jako důvod uvádí toto: Od prvního dne školního roku byly romské děti sdružovány společně do skupin, např. ve dvojicích při zahajovacím ceremoniálu. My jsme tomu jako děti nerozuměli, ale naši rodiče si segregace všimli. Po ceremoniálu jsme šli do třídy po dvojicích, a my (romské děti) jsme zase čelili diskriminaci, protože jsme byli požádáni, abychom si sedli dozadu. Takto k nám přistupovali od prvního dne.” Když začal školní rok, Krasimir si všiml, že se bulharské děti vyhýbaly romským dětem nebo se jim posmívaly. Když ho někdo urazil, řekl to učiteli. Ten ale vždy obvinil a zkritizoval jeho, a to samé se stávalo i jeho romským kamarádům. Když byla tahle šikana moc častá, romské děti se začaly bránit a reagovat stejným způsobem, proto se často bili. Učitelé začali pohlížet na romské děti jako na malé 22 kriminálníky a neudělali nic, aby konflikty řešili nebo pomohli romským dětem překonat jejich potíže ve vzdělávání. Učitelé přesto nechávali Romy projít do dalších ročníků bez toho, aby si prověřili, zda probrané látce rozumějí. Krasimir vzpomíná, jak se dostal do 4. ročníku a neměl potřebné znalosti a dovednosti. Popisuje, co se přihodilo v této době a proč nechal školy: „Měli jsme test z matematiky a já jsem ho neuměl vyplnit, protože jsem neuměl ani násobilku. Když jsem řekl učiteli, že na test nestačím, vzala můj test a řekla, abych odešel za dveře, abych nerušil. Jako malý kluk jsem byl rád, že můžu hrát fotbal na dvoře. Šel jsem ven, a viděl další kluky z vyšší třídy, jak hrají venku fotbal. Nejdříve jsem je jen sledoval, ale pak jsem si dodal odvahy a zeptal se učitele, zda si mohu zahrát s nimi. Nenechal mě, a když se ke mně otočil zády, jeden ze starších žáků na mě křičel: “Hej, špinavý, černý cikáne, běž z našeho hřiště!” Nejdříve mě zavrhla učitelka ve třídě, pak učitel sportovní výuky a nakonec ten kluk, který mě tak hrubě urazil a ponížil. Zatmělo se mi před očima a už jsem to dále nemohl snášet. Běžel jsem k tomu klukovi a uhodil ho. Upadl na zem a bouchl se do hlavy. Vyděsil jsem se a běžel domů. Věděl jsem, že mě zase všichni obviní. Všechno jsem řekl rodičům, ti šli do školy, aby si promluvili s učitelem a ředitelem. Všichni dávali vinu jen mně, škola řešila trest. I rodiče věřili, že za to můžu já. Potom jsem úplně ztratil motivaci do školy dále chodit, už jsem tam nechtěl jít. Nemělo smysl pokračovat ve škole, protože i když romské děti dokončí tuto školu, stejně nic neumí a neumí si napsat ani životopis. Je mi 21 let a mrzí mě, že jsem neměl možnost dokončit alespoň základní školu. ŠKOLA BRATYA MILADINOVI, ČTVRŤ "NADEZHDA", SLIVEN Sliven je město v Bulharsku, kde je jedno z největších romských ghett s názvem "Nadezhda", v překladu Naděje. Žije zde cca 20 000 Romů z různých skupin. Někteří se snaží žít jako ostatní lidé, ale mnoho z nich 23 žije ve velké chudobě. Jak se taky dá žít normální život v ghettu? To je zase na jiné téma… Už od dob komunismu zde ve čtvrti funguje základní škola, kam dochází romské děti. Je to segregovaná škola s 1 300 romskými žáky. Škola se jmenuje "Bratya Miladinovi". Rodiče dětí posílají děti do této školy, protože je nejblíž. Další důvod je fakt, že rodiče neposílají děti do školy pravidelně, a nehrozí jim za to zde žádný postih. Toto je důležité věc, protože příjem sociálních dávek je vázán na pravidelnou školní docházku dětí. Další fakt je ten, že škola funguje v závislosti na tom, kolik ji navštěvuje žáků. Bulharský vzdělávací systém je nefunkční a závisí na počtu studentů, z čehož se vypočítávají finance na platy, provoz, další fungování školy. Na první pohled vypadá jako běžná škola. Takto ale vypadá jen zevnějšek. Budova byla opravena z evropských fondů. Výuka zůstala stejná. 99% student dokončí tuto školu (1. – 8. třída) bez znalosti základních věcí – čtení, psaní, počítání. Každý rok vyjde školu 200 až 250 žáků, získají vysvědčení, ale to je pro ně konečná stanice ve vzdělávání. Tito žáci jsou jedni z mnoha dalších, kteří zůstanou nevzdělaní a neuplatnitelní na trhu práce. Nemají ani řidičský průkaz, což je pro romskou mládež důležité – jako motivace chodit do školy i proto, že se tak naučí dovednost, která je pro budoucnost důležitá. Každý rok vyprodukuje tato škola stovky pasivních romských školáků, romských Bulharů, kteří se mají stát budoucností Romů v Bulharsku, v Evropě, jejich naděje. Naděje je i název ghetta, kde žijí. Vláda nedělá nic pro změnu téhle situace, i když by měla! Pan S. D. Panu S. D. je 28 let. Pochází z města Sliven a žije v čtvrti Nadezhda, v romském ghettu. Je ženatý a otcem 2 dětí. Vypráví svůj příběh od doby, kdy chodil na segregovanou školu Bratya Miladinovi. Popisuje první dojmy ze školy, které měl: „Když jsem byl žák na této škole, budova vypadala moc hezky, třídy byly čisté a uklizené, ale všichni žáci byli Romové.” Chodil na tuto školu 8 let, ale nikdy nedokončil základní vzdělání, protože opakoval dvakrát šestý ročník: „Mí rodiče mě zapsali do téhle školy, protože byla nejblíže a protože sem docházely všechny děti ze čtvrti – romské děti. Byl jsem pilný žák, ve srovnání s mými spolužáky. Byl jsem opravdu motivovaný a hodně jsem se učil, ale v průběhu studia jsem si všiml, že ostatní děti, které se vůbec neučily a dokonce ani nechodily do školy, měly stejné známky a snadno postupovaly do vyšších ročníků. Přestože některé děti do školy nechodily, učitelé jim dávali dobré známky. Učil jsem se do 4. třídy, ale pak moje motivace zmizela a přestal jsem se učit. Žádný učitel si ani nevšiml změny. Důležité pro ně bylo, že tam chodím, ale už je nezajímalo, zda látce rozumím nebo ne. V té době přišly do módy elektronické hry, a já jsem jim jako malý kluk podlehl. 24 Byl jsem na nich tak závislý, že jsem nechodil do školy. Přesto mě učitelé nechali projít do dalšího ročníku a byl jsem v 6. třídě, i když jsem do školy nechodil a ani mí rodiče o tom nevěděli, protože je učitelé neinformovali. Byl jsem moc mladý na to, abych si uvědomil, co dělám za hloupost a že si ničím budoucnost. Učitelé byli pasivní a ignorovali mě. V tomto nejednali dobře a i proto jsem nakonec nedostal vysvědčení za ukončení základní školy. V 6. ročníku jsme dělali moc zkoušek, aby otestovali naše znalosti. V těch jsem vyhořel, stejně jako spousta dalších. Pořád mi nedocházelo, o co tady jde. Žádný z učitelů se nepokusil mi pomoct nebo zkusit zařídit nějaké doučování. Brzo přišel konec školního roku a učitelé se náhle rozhodli, že mám opakovat ročník. Lhostejnost mých učitelů a mých rodičů tomu nepřidala. Snad kdybych býval měl šanci studovat společně s bulharskými dětmi, byl bych uspěl? Protože je škola nejblíže mému bydlišti, chodí tam I můj starší syn. Nemohl jsem si dovolit zapsat ho a vozit do vzdálenější školy. Můj syn bohužel kopíruje můj příběh. Je mu 14 a měl by správně být v 8. třídě, ale je v 6. třídě. Mého mladšího syna jsem zapsal do školy Youriy Gagarin, která taky není daleko, ale bohužel jsem pak zjistil, že je to tam stejné jako v první škole, všichni žáci jsou Romové a kvalita vzdělání je nízká. Překvapilo mě to a nevěděl jsem, proč se tak rozhodli. Vždy mě přece známkovali dobře, I když jsem nic nevěděl a nechodil do školy. Ještě více jsem přišel o motivaci. Další rok jsem opakoval 6. ročník. Pořád jsem chodil za školu. Na konci roku učitelé oznámili, že bych měl podruhé opakovat ročník. Odešel jsem ze školy. Nedoučil jsem se ani učivo ze 4. třídy. Nebyl jsem v tom jediný. Myslím, že pro mého staršího syna je moc pozdě, ale svého mladšího syna zapíšu do smíšené školy, aby neměl stejný osud a měl do budoucna vice šancí”. Dneska je situace ve škole ještě horší. Děti, které vyjdou školu, neumí číst ani psát. Paní B. I. Je můj sen si udělat řidičák, ale nemůžu, protože nemám ukončené základní vzdělání. Až teď, ve 28 letech, mi dochází, co jsem udělal. Neměli bychom ale ani ignorovat nezodpovědnost učitelů, protože děti neučí, jen je nechávají postupovat do vyšších tříd. Neověřují si, zda žáci umí číst, psát, počítat. Aby mohl člověk získat řidičský průkaz, musí umět číst a psát a také mít dokončené základní vzdělání. Proto se chci zapsat do večerní školy, abych si mohl základní školu dodělat. Nejde ani popsat, jak jsem to ve škole flákal. Paní B. I. je Romka, má 50 let. Žije ve Slivenu, v místním romském ghettu Nadezhda. Boyanka má 4 dcery, 3 už jsou vdané, čtvrtá – Bozhanka, má teprve 6 let. Paní Boyanka vypráví svůj příběh a také příběhy jejích dětí z doby, kdy chodily do školy Bratya Miladinovi, segregované školy. „Když jsem byla dítě, taky jsem chodila do této školy. Ale moc daleko jsem nedošla. Nechala jsem školy už ve 3. ročníku. Už tehdy tam byli samí romští žáci. Když mě tam má maminka zapsala, neuměla jsem vůbec číst ani psát. Má znalost bulharštiny 25 byla taky mizerná, protože se v rodině mluvilo pouze romsky a nikdy jsem nenavštěvovala školku. V první třídě nás začali učit čtení a psaní, ale já pořád bojovala s bulharštinou. Dostala jsem se do 3. třídy, aniž bych uměla číst a psát a byla jsem za to ráda, že mě učitelé nenechali propadnout. Ve 3. třídě už pro mě učivo bylo moc náročné a nebyla jsem schopná držet krok. Proto jsem tenkrát nechala školy a proto jsem nevzdělaná. Můžu za to. Ale I učitelé mají svůj podíl odpovědnosti: nepodporovali nás a nesnažili se učit nás tak, jak bychom to potřebovali. Vyrostla jsem, dospěla, a vdala se jako velmi mladá. Porodila jsem 3 dcery. Když byly ve školním věku, zapsali jsme je do stejné školy - Bratya Miladinovi, protože je nejblíže naší čtvrti. Dcery chodily do školy každý den, a když přišly ze školy, hodily aktovku do kouta a šly si hrát ven. Často jsem se jich ptala, proč nedělají domácí úkoly. Odpověděly, že žádné nedostaly nebo že je udělají za chvilku. Byla jsem udivená, že postupovaly do vyšších ročníků. Má nejstarší dcera, Stela, byla v 5. třídě a tehdy to vzdala a přestala do školy chodit. Řekla mi, že neumí číst ani psát a že už to dále nezvládá. O 2 roky později se vdala. Mé 2 mladší dcery kopírovaly tento příběh, došly do 4. třídy a pak odtamtud ze stejného důvodu odešly. Učitelé nikdy nepořádali třídní schůzky nebo setkání s rodiči, aby nám sdělili, jak to je s prospěchem našich dětí. Raději je nechali projít do další třídy, a nezajímalo je, co děti ve skutečnosti umí. Měli zájem na tom, aby si udrželi práci a plat, o nic jiného se nestarali. Dnes jsou mé 3 dcery vdané a nezaměstnané. Jsou v podstatě negramotné – neumí číst ani psát, nemohou si práci ani hledat. Je tu málo práce, ale i tak by měly větší šanci, kdyby byly vzdělané. V této škole je spousta dalších dětí, které jsou na tom stejně. I ty, které základní školu dokončí, jsou negramotné. Mé nejmladší dceři je nyní 6 let. Zapsala jsem ji do přípravné třídy při té stejné základní škole. Říká, že se jí ve škole líbí a že je učitelé učí čtení i psaní. Ještě pořád nemluví plynule bulharsky. Vím, že s tím nemůžu dělat nic, protože jsme chudí a negramotní. Většina rodičů z naší čtvrti posílá jejich děti do této školy, protože je nejblíž, učitelé navíc neevidují, když dítě chybí ve škole, a rodiče za to nenesou žádnou zodpovědnost. Jinak je běžné, že pokud mají děti víc než 5 neomluvených hodin, rodičům nejsou vypláceny příspěvky na děti. Takto rodiče nadále dostávají příspěvky a učitelé nadále dostávají platy.” Po tomto rozhovoru jsme zjistili, že nešlo o ojedinělý případ. Je to vážný problém, který začal už v době komunismu a přetrvává dodnes. Základní škola Bratya Miladinovi stále funguje, i v nynějším Bulharsku, ve městě Sliven, a nadále produkuje negramotné občany. Nejde jen o problém Romů, je to problém celého státu, protože se týká kvality vzdělání – nejdůležitějšího lidského zdroje. Vina je obvykle přisuzována Romům, přesto je potřeba se ptát: jaký díl zodpovědnosti na tomto nese vláda? 26 Pan S. Y. Pan S. Y. má 25 let. Žije také v ghettu Nadezhda. Je ženatý a má 3 děti: 8 letého kluka Misho (chodí do 2. třídy), 6 letého Bisera (v přípravné třídě), a 2 letého Kremena, který ještě nechodí ani do školky. Misho i Biser chodí do školy Bratya Miladinovi, segregované školy s výhradně romskými žáky. Ptali jsme se, proč zapsali své děti do této školy, a Sasho odpověděl: „tato škola je nejblíž, a většina jejich kamarádů i žáků z této čtvrti tam také chodí”. Dodal, že škola je jedna z největších ve městě, chodí tam asi 1 400 žáků, všichni Romové. Na otázku, co si myslí o kvalitě vzdělání na této škole, pan S. říká, že kvalita vzdělání je špatná v celé zemi a této škole by dal průměrnou známku 3 z 6 za kvalitu vzdělání, což je velmi málo. Podle něj je zde mnoho žáků, kteří ukončili základní vzdělání a je pro ně téměř nemožné pokračovat v jakémkoli dalším vzdělávání. Děti nemají potřebné znalosti, nemají dále na čem stavět. Tyto znalosti měly získat mnohem dříve, v ranějším věku. Proto to mnoho z nich předčasně vzdává. Děti pana S. také studují na této škole, ale myslí si, že jsou nyní v jiné, lepší situaci – ne kvůli lepšímu přístupu ze strany učitelů, spíše díky dodatečné práci doma a pomoci, kterou dostávají ze strany rodičů. „Setkávám se s učiteli každý týden, ptám se, jak mé děti prospívají a jak se ve škole chovají. Podporuju, aby dětem učitelé dávali domácí úkoly, já nebo má žena jim s nimi můžeme pomoct”. Pan S. Y. říká, že jeho děti mají výborné známky. Myslí si, že známkování je objektivní a odráží skutečné znalosti jeho dětí, protože se učí i doma a on se vždy stará o to, aby měly všechny potřebné učebnice a pomůcky. Sasho zdůrazňuje, že jejich výsledky by nebyly tak dobré, kdyby je doma rodiče nepodporovali, protože kvalita vzdělání ve škole je nízká. Myslí si, že protože na škole studuje 100% romských žáků, učitelé nejsou tak motivovaní s žáky pracovat. Dodává, že je na škole velký nedostatek učitelů nebo asistentů Romského etnika. Chce najít lepší školu a zapsat děti tam, kde bude kvalita vzdělání vyšší, a třídy budou smíšené. Záleží ale také na tom, zda si to bude moci dovolit. Škola Bratya Miladinovi je jednoduše nejblíž. I přesto se bude snažit udělat, co je v jeho silách, aby byly jeho děti úspěšné a mohl jim dopřát lepší vzdělání. Plánuje zapsat děti do jiné školy, když dokončí 3. nebo 4. třídu. Zeptali jsme se ho na názor, jaké vzdělávací aktivity škola organizuje: „Učitelé obecně říkají, že hodiny probíhají hladce a normálně. Můj starší syn ale tvrdí, že děti si ve vyučovacích hodinách běžně hrají venku, místo aby byly ve třídě. Myslím, že problém je na obou stranách – na straně učitelů i rodičů. Obě skupiny jsou za to zodpovědné. Většina romských rodičů zapisuje své děti do této školy, protože ví, že děti dokončí základní školu, i když nechodí do školy pravidelně, a nepřijdou o sociální příspěvky. Na druhé straně se většina učitelů pořádně nestará o dobro dětí a neevidují jejich absence. Zajímá je v první řadě to, zda mají plat a zda mají práci. Takže když vezmeme v úvahu, že školy jsou financovány podle počtu 27 žáků, učitelé nemají nejmenší zájem na tom, aby žáci ukončovali školní docházku předčasně, ani nestojí o studenty s mnoha neomluvenými absencemi. Proto evidují řádnou docházku dětí, jako by všechny docházely do školy pravidelně. Kdybych nekomunikoval s učiteli mých dětí a nežádal je, aby s dětmi pracovali, moc by se nezajímali. Bohužel většina rodičů nemá takový zájem a motivaci. Podle toho, co mi doma říkají děti, učitelé většinou chtějí, aby bylo ve třídě ticho, a nechtějí být dětmi moc obtěžováni. To pro mě znamená, že nedělají svou práci tak, jak by měli, a také to znamená, že kvalita vzdělávání je moc nízká.” Paní S. B. Paní S. B. má 30 let, žije ve městě Sliven. Žije také v ghettu Nadezhda. Má 3 děti. Všechny děti chodí do školy Bratya MIladinovi, kam chodí všechny děti z ghetta. Paní S. B. nám vyprávěla příběh svého nejmladšího syna, M. V roce 2006 jsem zapsala svého syna do 1. ročníku, do stejné segregované školy, kam chodili i mí dva starší synové. Syn předtím nenavštěvoval školku ani přípravnou třídu. Důvod, proč posílám mé děti do této školy, je vzdálenost, a také to, že všechny děti školu dokončí bez ohledu na to, zda do školy chodí nebo ne. Syn M. a jeho starší bratr chodili na tuto školu asi 4 roky. Když byl M. ve 4. třídě, musel projít státním testem (tyto povinné testy se dělají na školách posledních 7 nebo 8 let, všichni žáci 4. – 7. tříd jsou testováni ve znalostech a hodnoceni externími odborníky). M. testy prošel a nastoupil do 5. třídy. Rozhodla jsem se, že ho zapíšu na jinou, nesegregovanou školu, která je lepší a smíšená. Výsledky testu syna mu daly možnost navštěvovat jinou školu. V roce 2011 byl syn zapsán do smíšené školy v centru města. Byl přijat na základě dobrých výsledků v testu a hodnocení z vnějšku. Školy se stále snaží přilákat co nejvíce žáků kvůli systému financování (finance dle počtu žáků). Nevěděli jsme, co náš syn v nové škole zažíval, dokud si M. nezačal stěžovat. Zjistili jsme, že syn nebyl na tuto školu vůbec připraven, úroveň jeho znalostí neodpovídala 5. třídě. Navíc nemluvil správně bulharsky. Ačkoliv byly jeho výsledky v testování dobré, nebyly reálné a byly pravděpodobně zfalšované. Na nové škole bohužel nebyl ani jeden učitel, který by pracoval s žáky, kteří nestíhali učivo. Smutné je, že M. dokončil 4. ročník segregované školy bez znalostí, které byly pro tuto třídu standardem. Bylo zřejmé, že segregovaná škola produkuje nevzdělané děti. Syn se tedy vrátil do segregované školy, protože jedině zde mohl dokončit základní školu i bez odpovídajících znalostí. Školní zařízení je staré a není dobře udržované. Děti nechodí do školy pravidelně, chodí tam, kdy se jim zachce. I když děti ve škole jsou, většinou si hrají venku před školou a některé i kouří. Většina dětí, které vyjdou ze školy, si nejsou schopny najít práci. Mnoho žáků chce dokončit školu jen proto, že si pak mohou udělat řidičský průkaz a získat řidičské oprávnění, ačkoli mnoho z nich neudělá teoretickou část zkoušek”. 28 ŠKOLA IVAN SERGEEVICH TURGENEV, RAZGRAD Základní škola Ivan Sergeevich Turgenev je jedna z šesti základních škol v Razgradu. Nachází se v obytné čtvrti Orel ve východní části města (na předměstí). Razgrad je krajské město s cca 34 000 obyvateli, více než polovinu tvoří etnické menšiny – 40% Turků a asi 10% Romů. Zbytek populace jsou etničtí Bulhaři. Romská populace se soustřeďuje ve východní části města, kde je i zmíněná základní škola. Proto sem chodí většina romských dětí. Celkový počet studentů na této škole je 300 (30% Romů, 50% Turků, 20% Bulharů). V dobách komunismu byli studenti etnických menšin pod tlakem učitelů – především romské děti. Nyní je škola Turgenev zrekonstruovaná a v lepším stavu, ale přesto většina romských dětí stále skrývá svou etnickou identitu, protože jejich rodiče, kteří sem také chodili, si pamatují dny, kdy byli sami studenty. Pro rodiče je ale tahle škola nejblíže a doufají, že se doba po komunismu změnila. Paní Y. G. Y. Paní Y. G. Y. je 35 letá Romka z města Razgrad. Její otec pracoval jako instalatér a máma jako správce domu. Paní Y. nikdy neskrývala svůj romský původ. 1. a 2. třídu absolvovala v základní škole Hristo Botev, ale když otevřeli novou školu blízko jejich bydliště, rodiče ji zapsali sem, na školu Turgenev. Rodiče se tak rozhodli, protože chtěli pro dceru bezpečí, škola byla blízko jejich bydliště a nemusela tedy přecházet několik rušných a nebezpečných cest. Oba v té době pracovali a Yulka chodívala do školy sama. Do nové školy byla zapsána ve školním roce 1988 – 1989. Y. G. Y. vypráví její příběh: „Můj první dojem z nové školy byl dobrý – budova byla opravená a vypadala hezky. Byla jsem ve 3. třídě. Nová škola nebyla segregovaná. Byla moderní a splňovala všechny požadavky. Většina studentů byli Bulhaři a Turci. Studovala jsem na této škole ale jen 3 roky (od 3. do 5. třídy). V páté třídě jsem měla tak špatnou zkušenost, že to pro mě byla opravdová noční můra. Tehdy jsem poznala, jaké to je být diskriminovaná a nenáviděná za to, že jsem Romka. Bylo zde pár učitelů, kteří otevřeně vyjadřovali své rasistické postoje. Nejhůře se ke mně choval učitel dějepisu, který mě před celou třídou ponižoval. Tato zkušenost mě donutila školu vzdát. Jediný důvod pro ponižování bylo pro učitele to, že jsem Romka. Zasedací pořádek ve třídě byl podle etnické příslušnosti. Bulharské děti seděly vepředu, turecké děti za nimi a Romové v posledních lavicích. Seděla jsem v poslední lavici. Romské a turecké děti zažívaly jiné zacházení než bulharské děti, jednalo se s námi jako s občany nižší třídy. Během hodin dějepisu ke mně přicházela učitelka a měla hlasité poznámky typu: „…jsi cikánka! Nemáš na to, abys něco pochopila! Nejsi schopna mi nic odříkat!” 29 Toto ponižování před celou třídou se mi stávalo často. I přesto jsem si nikdy nestěžovala ředitelce nebo jejím rodičům (byla velmi mladá). Nevěděla jsem, co mám dělat, a taky jsem měla strach „dělat problémy.” Její výpady pokračovaly: „…Podívej se na sebe! Jak jsi hrozně oblečená. Vy, cikáni, nejste lidi! Neumíte nic! Jste na dně lidské společnosti!” Tato noční můra pokračovala pro malou Y. G. Y. do konce školního roku, kdy měla ukončit 5. třídu. Ta samá učitelka ohodnotila její znalosti dějepisu jako slabé. Zkoušku z dějepisu Y. zkoušela třikrát a marně. I během letních testů učitelka pokračovala s nadávkami, které Y. tolik ubližovaly: „Jsi cikánské dítě, které nikdy v životě ničeho nedosáhne!“ tentokrát řekla Y. rodičům, co se stalo. Ale rodiče věc nikde neřešili a nepokusili se řešit věc s učitelkou. Toto byla poslední kapka a Y. už neměla sílu ve škole pokračovat. Vzdala ji v tak raném věku. Y. nebyla bohužel jediná Romka, která odešla předčasně ze školy kvůli tomuto důvodu, jakým je diskriminace a ponižování. Negativní zkušenosti a pocity ze školy měly na Y. negativní dopad, stejně jako na její budoucnost. Potřebovala by alespoň potvrzení o ukončení základní školy, aby mohla dostat nějakou práci. Po své zkušenosti už do školy nešla a nemá ani ukončené základní vzdělání. ŠKOLA YURI GAGARIN, SLIVEN Základní škola "Yuri Gagarin" je jedna ze segregovaných škol v Bulharsku. Nachází se ve městě Sliven, je to druhá největší segregovaná škola, blízko romského ghetta Nadezhda a další segregované školy Bratya Miladinovi. Když škola vznikla, šlo o běžnou smíšenou školu, kam chodili bulharští, turečtí, romští žáci. Pak došlo ke změně. Někteří rodiče z romské čtvrti, kteří posílali své děti do segregované školy, si uvědomili, že v této škole je kvalita vzdělání nižší než v jiných školách, proto se rozhodli zapsat své děti do jiných, smíšených a nesegregovaných škol. To byla tehdy škola Jurije Gagarina. Další romští rodiče následovali, rodiče z ghetta Nadehzda. Počet romských žáků na smíšené škole narůstal. Předtím bylo zastoupení romských žáků na škole Jurije Gagarina 15%, ale když si romští rodiče začali uvědomovat, že je lepší posílat své dítě do běžné školy a taky to udělali, procento romských žáků se zvýšilo na 40%. Bulharští rodiče se začali obávat o vzdělání svých dětí, o kvalitu jejich vzdělání, a také se báli o bezpečnost svých dětí, proto začali posílat děti do jiných škol. Ale „příliv romských dětí" se nezastavil. Rodiče dále posílali své romské děti na tuto školu v naději, že zde dosáhnou lepšího vzdělání a budou mít lepší budoucnost jako normální lidé – vzdělání, normální práci, a budou užiteční i pro společnost. Procento romských žáků se na škole za 4 roky zvýšilo ze 40 na 90% (od roku 2009 do 2013). Toto je proces, kterému říkáme sekundární segregace. Došlo k tomu z důvodu obav neromských rodičů. Někteří romští rodiče, jejichž děti chodily nebo chodí na školu Jurije Gagarina, se nám svěřili, že v době, kdy byla škola ještě smíšená, měla vyšší kvalitu výuky než nyní. 30 Dnes dokončí většina romských žáků tuto školu bez potřebných znalostí a vzdělání. Nyní na školu chodí 500 žáků, všichni jsou Romové. Škola se stala úplně segregovanou. Pan K. S. H. Pan K. S. H. má 30 let a je otcem 2 dětí: Tsvetelina, 12 let, a Francheska, 8 let. Kalin je Rom, žije ve čtvrti Nadezhda. Je jeden z mála Romů a rodičů v této čtvrti, který má ukončené středoškolské vzdělání. Rozhodl se své děti zapsat na běžnou, normální školu, kde společně studují bulharské i romské děti, do smíšené školy. Doufal tak, že kvalita vzdělání na takovéto škole bude vyšší. „Zapsal jsem mou starší dceru na základní školu Jurije Gagarina, která byla od našeho bydliště asi kilometr, a byla taky blízko segregované škole Bratya Miladinovi. Když jsem dceru zapsal do smíšené školy, docházelo tam 40 – 50% romských žáků. Jinými slovy, počet romských a bulharských žáků byl téměř stejný. Znamenalo to, že jsem nebyl jediný rodič, kterému šlo o kvalitu vzdělání svých dětí a smíšenou školu. Mnoho dalších romských rodičů tak jako já zapsali své dítě do smíšené školy. Na počátku byly dojmy ze školy dobré – dobrá kvalita vzdělání, hezky vypadající třídy, čisté prostředí. Za dva roky se zvýšil podíl romských žáků na této škole ze 40 na 60%. Bulharští rodiče začali mít obavy, a přestali své děti do této školy zapisovat. Tsvetelina má nyní 12 let a je v 5. třídě. Škola je dnes úplně segregovaná, všichni žáci jsou Romové. Tohle je příklad tzv. sekundární segregace. Kvalita vzdělání začala připomínat tu na další segregované škole, Bratya Miladinovi. Kvalita vzdělání šla dolů, když jsem zde zapsal i mou mladší dceru, Franchesku, do 1. třídy. Dnes chodí do 2. třídy.” „Všiml jsem si, že učitelé tam dnes s dětmi nic moc nedělají, a neučí je efektivně. Většina učitelů je lhostejná. Zajímá je jen, zda dostanou zaplaceno. Před 2 lety, když tam chodily ještě i bulharské děti, má starší dcera měla pořád úkoly a domácí přípravu na další školní den. Dnes nemají úkoly starší ani mladší děti. Často mluvím s učiteli, ptám se na učivo, a co můžeme s dětmi doma procvičovat, abychom jim mohli pomoci. Toto mě hodně znepokojuje a myslím, že to je opravdový znak toho, že kvalita vzdělání v posledních 2 letech značně upadla.” K. S. H. taky říká, že většina studentů, kteří navštěvují v současnosti tuto školu, neumí číst, psát, ani jednoduché počty. „Jako zodpovědný rodič můžu říct, že má mladší dcera nebude v budoucnu schopna zvládat těžší učivo, protože je zřejmé, že neměla dobrou přípravu v 1. a 2. třídě. Nejde jen o Franchesku, jde o problém, který se týká mnoha dětí. O mou starší dceru obavy nemám. Jsem si jistý, že nebude pozadu, protože se jí dostalo dobrých základů, které dostala v době, kdy ještě na školu chodili i bulharské děti. Škola nebyla segregovaná a kvalita vzdělání byla dobrá. Nemůžu bohužel říct to samé o mé mladší dceři. Pan K. pracuje ve stejné škole, kam 31 chodí jeho dcery. Často vidí žáky, jak si hrají venku, místo aby byli ve třídě. Dcery mu řekly, že někdy učitelé říkají žákům, aby šli místo výuky ven, a samozřejmě toto nezapisují jako absenci. Na nový školní rok (2014-2015) plánuje pan K. zapsat své dcery do jiné školy, kde se jim může dostat lepšího vzdělání. Ale spousta dalších dětí bude dále chodit do této školy a čeká je stejný osud jako mnoho před nimi, kteří školu dokončili – budou nevzdělaní, nebudou mít šanci uspět na trhu práce ani v životě, budou mít problémy s integrací a navždy zůstanou na okraji společnosti”. 32 ČESKÁ REPUBLIKA Úvod k segregaci ve školství Uplynulo 6 let od doby, kdy ESLP rozhodl v případu 18 romských dětí z Ostravy (rozsudek D.H. a ostatní proti České republice). Soud potvrdil diskriminaci těchto dětí v přístupu ke vzdělání, protože byly zařazeny do tehdejších zvláštních škol na základě jejich etnicity. I přes přetrvávající kritiku ze zahraničí se v České republice změnilo jen málo. Jedinou změnou bylo přejmenování tehdejších zvláštních škol na školy praktické. V segregovaných školách jsou děti vyučovány podle běžného vzdělávacího programu nebo podle programu pro děti s diagnózou "LMP" (lehké mentální postižení). Procento romských žáků na speciálních/praktických školách zůstává dle statistiky kanceláře nadále neúměrně vysoké. Romské děti jsou nadále zařazovány do těchto škol jen kvůli jejich sociálnímu hendikepu. Školy, které vyučují dle vzdělávacího programu pro žáky s LMP, získávají více financí (až o 50% více než je normativ na žáka v běžné základní škole). Chybí také kvalitní vzdělání pro školský personál, který pracuje s žáky romského etnika. Výsledkem neznalosti specifik romských žáků často bývá, že učitelé nejsou schopni předejít konfliktům a zabezpečit prostředí pro společné vzdělávání romských žáků i žáků z majority. Čím dál více romských rodičů si dnes uvědomuje důležitost vzdělání jejich dětí, což je pozitivní skutečnost. Tito rodiče si jsou také čím dál více vědomi toho, že segregace je protizákonná a že proti tomuto jevu mohou něco dělat. V následujících příbězích jsou zmiňovány především tyto typy základních škol: 1) Základní školy – vzdělávací program pro základní školy (v některých segregovaných základních školách jsou i třídy se vzdělávacím programem pro lehce mentálně postižené). Tyto ZŠ vyučují dle rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV). 2) Základní školy praktické – vzdělávací program pro lehké mentální postižení. Tyto ZŠP vyučují dle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání a s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (RVP ZV-LMP). 3) Základní školy speciální – vzdělávací programy pro střední a těžké mentální postižení (SpŠ). Dle zákona jsou tyto školy určeny i žákům se SVP (speciálními vzdělávacími potřebami), žákům s výše uvedeným postižením nebo jinými poruchami, autistickým žákům, sociálně znevýhodněným žákům – z prostředí s nízkým sociokulturním statusem nebo těm ohroženým sociálně patologickými jevy. Dle výzkumů a šetření Ombudsmana a České školní inspekce je stále asi 40% romských žáků v praktických/speciálních školách v Ostravě a cca 1/3 v celonárodním měřítku. Oficiálně počet romských žáků v těchto školách po rozsudku DH klesl, ale ve skutečnosti mnoho dalších romských žáků navštěvuje segregované školy (mají často běžný vzdělávací program i program LMP, v oddělených třídách). 33 Proto se tyto romské děti neobjevují ve statistikách. V Ostravě existují základní školy, které jsou segregované, s více než 90% romských žáků. Dále je ve vyprávěních zmíněna segregace v rámci jedné školy (dělení žáků do tříd na romské a neromské třídy). Zde se někdy stává, že škola vyučuje dle různých vzdělávacích programů. Rozdíly mezi jednotlivými školami a vzdělávacími programy, stejně jako informování o rozdílech mezi nimi, jsou často matoucí, a to nejen pro rodiče. Takzvané přípravné ročníky bývají součástí segregovaných škol (opět zastoupení romských dětí více než 90%). V běžných základních školách nejsou tak běžné. Děti, které navštěvují tyto přípravné ročníky, pak většinou pokračují na téže, často segregované škole. Mnohdy jde o děti, které se nepodařilo zapsat do školky nebo dostalo odklad školní docházky. Příběhy dětí, rodičů / zákonných zástupců, popis škol ZÁKLADNÍ A MATEŘSKÁ CÍRKEVNÍ ŠKOLA PŘEMYSLA PITTRA Škola se nachází v Ostravě – Přívozu. Založena byla v roce 1993, od roku 2007 Ostravsko – Opavská diecéze. Škola uvádí, že má kapacitu 270 žáků (ve věku od 6ti do 15ti let), přičemž 99% žáků jsou Romové. Součástí školy je školka a přípravná třída. Cílem školy je pomáhat potřebným dětem ze sociálně a kulturně znevýhodněného prostředí. Vzdělávací program školy je založen na individuálním přístupu ve výuce, ve třídách je nižší počet žáků než v běžných školách a fungují zde asistenti pedagoga. Cílem je dosáhnout úroveň vzdělání a rozvoj žáka srovnatelný s úrovní na běžné škole, prostřednictvím multikulturního vzdělávání. Škola vyučuje dle RVP ZV a dle RVP ZV – LMP. Školní radu tvoří zástupci školy, zakladatele (městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz), a rodiče. Ve školské radě byl v době tvorby této brožurky 1 romský rodič. Ve škole pracovali 2 romští asistenti. Úroveň vzdělání je na velmi nízké úrovni. Volnočasové aktivity zahrnují např. manuální činnosti jako vaření apod. Děti, které v průběhu školní docházky zkouší uspět na jiné škole, selhávají. I po ukončení školy mají velmi omezené možnosti, kam jít na střední školu. Žáci mají jen pár možností (pár učilišť). ZÁKLADNÍ ŠKOLA NA VIZINĚ Praktická základní škola Na Vizině se nachází na Slezské Ostravě. Škola uvádí kapacitu 330 žáků, z toho asi 95% tvoří romské děti. Škola provozuje pro předškolní děti přípravnou třídu. Aktuální součásti školy: základní škola pro 1. – 5. ročník, základní škola praktická, základní škola speciální, přípravná třída ZŠ, školní družina. Škola je příspěvkovou organizací Moravskoslezského kraje, dle webových stránek kraje jsou příspěvkové organizace zřizované krajem základní školy samostatně určené pro žáky se zdravotním postižením. 34 Škola má kromě přípravné třídy tyto různé vzdělávací programy: základní vzdělávání v souladu s obecně závaznými právními předpisy – absolvování základního vzdělání pro 1. – 5. ročník ŠVP podle RVP ZV, základní vzdělání v rámci schváleného vzdělávacího plánu v 1. – 9. ročníku ŠVP podle RVP ZV s přílohou LMP a základy vzdělání podle Vzdělávacího programu pomocné školy pro 1. -10. ročník a ŠVP pro vzdělávání žáků se středně těžkým mentálním postižením. ZÁKLADNÍ ŠKOLA OSTRAVA – RADVANICE, VRCHLICKÉHO 5 ZŠ Vrchlického 5 má 287 žáků. (9 tříd). Škola má přípravný ročník, procento romských žáků se mění, jde cca o 1/3. Škola vyučuje dle běžného vzdělávacího programu (ŠVP ZV). Ve školní radě byly v době vydání této brožury zástupci školy, zástupci zřizovatele a jeden rodič. V radě nebyl žádný Rom. Škola mívala romského asistenta, ten byl nahrazen asistentem neromským. Několik žáků, kteří v minulosti prošli vyšetřením v pedagogicko-psychologické poradně (PPP), mělo vypracováno individuální plán (popisuje, jak dítě učit, jak mu přizpůsobit výuku atd.). Tento plán by měl být učiteli následován, ale vždy tomu tak nebylo. V minulosti byly ve škole rozděleny třídy A a B na romskou a neromskou. Jako důvod byl uveden rozdělení tříd na jazykovou a ostatní, jako možný důvod se nabízí i obavy rodičů z majority z přítomnosti romských žáků ve třídě s jejich dětmi a následná obava z možného odlivu žáků. Dnes je už situace jiná, někteří romští rodiče si na toto rozdělení a segregaci stěžovali, proběhlo několik setkání ředitele, starosty obvodu, Vzájemného soužití o.p.s. Došlo ke změně systému a třídy jsou nyní smíšené. Škola se nachází blízko rezidenční čtvrti, kde žijí lidé z majority. Asi 1 km jsou vyloučené lokality Lipina a Trnkovec, kde žijí převážně Romové. V těchto místech je velká migrace, mnoho lidí odchází, domy jsou ve špatném stavu a některé jsou demolovány. ZÁKLADNÍ ŠKOLA PĚŠÍ, OSTRAVA – MUGLINOV Škola vyučuje dle běžného vzdělávacího plánu. Má cca 350 žáků (z toho je asi 1/5 romských). Romští rodiče mají na školu různé názory, pozitivní i negativní. Škola u zápisů v lednu 2014 přijala 5 romských žáků (těch, kterým dala v předešlém roce odklad, a přijmout je musela), a 9 romských dětí nepřijala (z celkového počtu 11 dětí). Zájemců o přijetí bylo 41 a přijato bylo 30. Jako důvod pro nepřijetí 11 dětí škola uvedla nedostatečnou kapacitu. To ale nemůže být, dle Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, důvodem k odmítnutí žáka, pokud ty mají trvalé bydliště ve spádové oblasti. Zřizovatel školy (Slezská Ostrava) je zodpovědný za statistická data o populaci v obvodu, demografický vývoj, včetně povědomí o předpokládaném počtu školních dětí. Znalost těchto informací usnadní zřizovateli škol odhad budoucích školáků a kolik bude potřeba míst ve školách. 35 ZÁKLADNÍ ŠKOLA CHRUSTOVA, SLEZSKÁ OSTRAVA Škola vyučuje dle běžného vzdělávacího plánu, chodí zde cca 200 žáků, z nichž je odhadem 5 – 10% romských. Škola se zaměřuje v rámci možností na individuální přístup k dětem a výuce, budování vzájemných vztahů a podporuje mírové soužití mezi studenty z majority a ostatními žáky od raného věku. Zřizovatelem je městský obvod Slezská Ostrava. ZÁKLADNÍ ŠKOLA GEBAUEROVA (A IBSENOVA), OSTRAVA - PŘÍVOZ Škola vzdělává dle 2 typů vzdělávacích plánů – běžný vzdělávací program nabízí ZŠ Gebauerova, má cca 450 žáků, a ZŠ Ibsenova je praktická škola (vzdělávací plán s přílohou LMP, navštěvovaná převážně romskými žáky). Zřizovatelem je Moravskoslezský kraj. Základní škola Nádražní 68 (Kamenec, Moravská Ostrava a Přívoz) – škola pro cca 700 žáků. Zřizovatelem je městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz. Škola vyučuje dle běžného vzdělávacího plánu i dle plánu s přílohou LMP. Paní E. R. Paní E. je maminka 2 synů, F (14 let) a P (16 let). Žije v městské části Ostrava Radvanice. Příběh je o synech a o škole, kam dříve chodili. Prospívali dobře, neměli žádné výrazné problémy s chováním ani se známkami. Vše se změnilo s příchodem nové ředitelky. Propustila většinu personálu a přivedla si nové učitele, mnoho svých známých a rodinných příslušníků. Paní E. byla náhle často zvána do školy, učitelé i ředitelka si stěžovali na její syny. Jednou ředitelka požádala F., aby nakreslil strom. Protože nakreslený strom neměl žádné namalované kořeny, ředitelka usoudila, že dítě má nějaké psychické problémy. Když paní E. odmítla jít se synem do PPP, ředitelka hrozila matce nahlášením případu na OSPOD (odbor sociálněprávní ochraně dětí). Chtěla věc řešit ve škole, na městském úřadě, na České školní inspekci. Nikdo věc neřešil, protože ředitelka byla vlivná členka jedné politické strany. Jediné řešení bylo přesunout děti do jiné školy, což paní E. udělala spolu s dalšími rodiči. Později paní E. zjistila, že ředitelka byla ze školy propuštěna pro údajnou finanční zpronevěru. „Jsem nezaměstnaná. Mám jen dokončenou základní školu. Pokud jde o mé děti, oba synové byli normální děti, jako ostatní. Byli oba zdraví, a taky docela poslouchali. Neměla jsem s nimi žádné větší problémy. Oba šli v 6 letech na Základní školu Trnkovec, protože byla nejblíže. Byla to dobrá škola, kdysi jsem tam taky chodila. Učitelé nás znali, a ředitel byl skvělý. Kluci rádi chodili do školy a měli dobré známky. P. snil o tom, že se jednou stane policistou. Malý F. v té době ještě 36 nevěděl, co chce dělat, každou chvilku chtěl být něčím jiným. Problémy začaly s novou ředitelkou. Stávající odešla do důchodu, ta, kterou jsme měli všichni moc rádi a důvěřovali jí. Nemysleli jsme si, že výměna ředitele bude problém. Mí kluci se chovali dobře, nečekala jsem proto žádné nepříjemnosti. Ve skutečnosti tomu bylo naopak. Doufala jsem, že nová ředitelka přinese něco nového a pozitivního. Byli jsme v šoku, když nová ředitelka vyhodila většinu nejdůležitějších učitelů. Tito učitelé, kteří byli vyhozeni, byli ti, kteří byli na škole nejdéle a znali naše děti líp než kdokoli jiný. Vyhození učitelé znali dobře i nás. Jen 2 učitelé z éry tehdejší ředitelky byli ušetřeni vyhazovu. Noví učitelé neměli k našim dětem žádný vztah. Nevěděli, jak se s nimi bavit, jak je zklidnit během přestávek, nevěděli o našich dětech nic. Jak vyrůstali apod. Ředitelka znala záznamy dětí, a ptala se starších učitelů na zázemí dětí. Jednoho dne přišel P. domů ze školy a měl v žákovské knížce poznámku, že zničil visací zámek. P. mi řekl, že to neudělal, a brečel. Mé děti mi nikdy nelhaly, tak jsem šla do školy. Nejdříve jsem se zeptala dětí, zda ví, co se stalo, zda někdo viděl P. ničit zámek. Řekli mi, že to můj syn neudělal. Šla jsem za třídní učitelkou. Nevěděla nic o zámku ani o poznámce. Řekla mi, že zámek nebyl zničený a že nevěděla o poznámce, kterou psala paní ředitelka. Šla jsem tedy spolu s mým přítelem, který mé děti vychovává od malička, za ředitelkou. Ta po nás začala řvát, že chce po nás 700 Kč za rozbitý zámek. Přítel se ozval a řekl, že o rozbitém zámku nikdo nic neví. Ředitelka začala po příteli řvát, že ve škole nemá co dělat, že není otec dětí, nebude se s ním bavit. S ředitelkou nebyla řeč, tak jsme odešli domů s tím, že nic platit nebudeme, protože syn nic neudělal, a že tedy nesouhlasíme ani s poznámkou. Další den přišel P. ze školy domů s brekem. Ředitelka přišla k nim do třídy a přede všemi dětmi začala řvát po P., ať do školy netahá cizí lidi, myslela tím mého přítele, a kdo ví, jestli na něho jeho táta platí alimenty, a že jeho rodinu nahlásí na sociální odbor. Do školy jsem se už bála jít sama, věděla jsem, že s ředitelkou není řeč. Proto jsem se obrátila na mou známou, která pracuje ve Vzájemném soužití. Požádala jsem ji, jestli by mne do školy mohla doprovodit. Známá přišla ještě s jednou kolegyní. Šly jsme teda společně za ředitelkou. Ředitelka věděla, proč tam jsme, se mnou se vůbec nebavila a mluvila jen na terénní asistentky. Otevřela složku mého mladšího syna F. Ve složce byl obrázek, který F. nakreslil ve výtvarné výchově. Na obrázku byl strom. Ředitelka tvrdila, že se v rodině něco děje, protože F. nakreslil strom bez kořenů. Prý má psychický problém. Nutila mne, abych šla s dětmi ke psycholožce. To jsem odmítla. Řekla jsem, že mé děti doma žádný problém nemají a nebudu je tahat po psychologických poradnách. Ředitelka mi řekla, že jestli na pedagogickopsychologickou poradnu nepůjdu, tak mne nahlásí na OSPOD a předá tam i složky mých dětí. Odmítla jsem. 37 Zjistila jsem, že problémy s ředitelkou nemám jen já. Na škole byl učitel, byl to nevlastní syn ředitelky. Ten ve škole vedl kromě jiného i kroužek boxu. Byl také výchovným poradcem. Do školy chodil v kanadách a chodil po škole s dvěma bojovými psy. Když nějaké dítě ve škole zlobilo, ředitelka ho povinně poslala do kroužku boxu. Děti bez našich souhlasů v pracovní činnosti uklízeli školu nebo venku stříleli s učitelem vzduchovkou. Spolu s dalšími rodiči jsme se semkli díky Vzájemnému soužití a začali jsme se pravidelně scházet. Chtěli jsme problém s ředitelkou řešit. Několikrát jsme ji požádali, aby na naši schůzku přišla nebo nás ona sama přijala, že chceme řešit problémy, které ve škole jsou. Ředitelka ale odmítala, chovala se povýšeně. Řekla o nás Kumarovi, že jsme jako štěňata a štěňata je třeba vychovávat, proto musí vzít do rukou prut. S ostatními rodiči jsme došli k názoru, že nemá smysl s ředitelkou komunikovat. Zlost si vybíjela na našich dětech. Smála se jim, že jejich rodiče chodí na nějaké schůzky, ale ona vždycky vyhraje. Obrátili jsme se na starostku obce a žádali o odvolání ředitelky. Ta ale řekla, že nemá důkazy. Výpověď rodičů a dětí není důkazem. Obrátili jsme se na českou školní inspekci. Inspekcí ale ředitelka prošla. Administrativa byla v pořádku. Obrátili jsme se na zastupitelstvo města, náměstka primátora. Ředitelka ale byla silnou členkou politické strany a všude mněla známé. Věděli jsme, že nám nezbývá nic jiného, než naše děti ze školy přeřadit na jinou školu. To jsme taky udělali, i když neradi. Naše děti měly Trnkoveckou školu rády. Celkem 12 rodičů tehdy přeřadilo děti na jinou školu. Dětem i nám se ulevilo. Nebyli jsme v neustálém stresu. Asi před půl rokem jsme se dověděli, že obec ředitelku odvolala a je trestně stíhána za zpronevěru školních financí.“ Paní E. Č. Paní E. je Romka, máma 3 dětí. Má 43 let a žije v Ostravě – Hrušově (v oblasti obývané především Romy). Její 15 letá dcera chodí na ZŠ Přemysla Pittra, E. na tuto školu nemá dobrý názor. Její starší dcera má potíže dostat se na studium na střední školu nebo učiliště, protože ihned jak na těchto školách zjistili, že vyšla školu P. Pittra, řekli jí, že nebude schopna zvládat učivo. E. chtěla zapsat sovu mladší dceru E. na ZŠ Bohumínská, kam chodí většina žáků z majority. E. zde odmítli přijmout, proto nyní navštěvuje ZŠ Ibsenova (s převahou romských žáků). Obě zmíněné školy mají třídy se vzdělávacím programem s úpravou LMP. Paní E. je přesvědčena, že je její dcera chytrá, protože má dobré známky ve škole. Její máma by ji ráda zapsala na nějakou dobrou školu, kde může mít malá E. lepší vyhlídky do budoucna. „Chtěla jsem, aby mé děti chodily do ZŠ Bohumínská. Když jsem tam chtěla malou E. zapsat, ředitel ji odmítl přijmout. Jako důvod nepřijetí uvedl plnou kapacitu školy. Řekl mi, že zde nepřijímají romské žáky. Také mi řekl, že by má dcera učivo nezvládala. 38 E. je talentovaná a chytrá. Nemám žádné pochybnosti, že by ve škole prospívala dobře. Ředitel mi nabídl 2 další školy – Přemysla Pittra a Gebauerovu základní školu. Má starší dcera má 15 let a chodí do školy Přemysla Pittra. Nejsem s touto školou spokojená. Studuje zde okolo 90% romských žáků, děti nejsou vyučovány pořádně. Kvalita vzdělávání je nízká. Myslím si to i proto, že když se má starší dcera hlásila na střední školu, bylo jí řečeno, že pokud navštěvovala školu Přemysla Pittra, nezvládne na střední škole učivo. Vůbec se mi to nelíbilo, protože děti by se zde měly něco naučit, jako v ostatních základních školách. Výsledek je ten, že má starší dcera nemá šanci pokračovat dál ve škole. Musela jsem ji poslat do jiného města, Hlučína, kde se učí pekařkou. Je to učiliště, jen dvouleté, bez maturity. Bude mít možná jen výuční list. Nevěřím, že s tím bude mít šanci získat nějakou dobrou práci. Má nejmladší dcera E. chodí nyní na ZŠ Gebauerova, a taky si myslím, že to není dobrá škola. Je tam asi 80% romských žáků a téměř žádné děti z majority. Naše děti by měly mít šanci navštěvovat stejné školy jako děti z majority. Romské školy nejsou dobré. E. ve škole prospívá výborně, má samé dobré známky. Ráda bych ji přeřadila do jiné školy na příští školní rok, protože chci, aby v životě něčeho dosáhla. Chci, aby měla jednou více na výběr, až se bude rozhodovat, co bude dělat dál po základní škole. Problém u její současné školy je v tom, že jsou děti vyučovány ze stejných učebnic jako děti ve speciální nebo praktické škole. Nemá potřebné znalosti v matematice ani v dalších předmětech. Osnovy jsou jiné než ty na ZŠ Bohumínská a na dalších školách, kam chodí děti z majority. Má dcera by se jednou chtěla stát sestřičkou. Potřebuju pomoct, aby E. nedopadla stejně jako má starší dcera. Škola má mnohem pomalejší tempo než 39 jiné školy a děti jsou ve srovnání s žáky jiných škol hrozně moc pozadu. E. nedostává ve škole každý den úkoly, jen 2 x týdně. Myslím si, že je to málo. Měla by mít úkoly každý den. Nejsem spokojená s touhle školou a ráda bych, aby měly mé děti stejné možnosti jako děti z majority.“ Paní K. L. Paní K. žije v Ostravě v malém bytě. Má 2 dcery (6, 3 roky). Její dceru N. nepřijali na Základní školu Chrustova, přestože výsledky z PPP neukazovaly na žádné obtíže. Škola neměla dle svého vyjádření kapacitu přijímat další žáky. Paní K. bylo doporučeno dát svou dceru na ZŠ Ibsenova, která vyučuje dle vzdělávacího programu s přílohou LMP. Paní K odmítla, protože neviděla žádný důvod, proč by měla dát své dítě na praktickou školu. „V místě, kde žiju, mám dobrou pověst. Vždy jsem řádně platila nájem. Pokud jde o mé vzdělání, nemám ani střední školu ani výuční list. Můj druh má výuční list a je zaměstnaný. Vzdělání dětí mi není lhostejné, dělám, co můžu, abych dobře vychovala své děti a aby prospívaly ve škole. Byla bych ráda, aby také mohly být jednou přínosem pro celou společnost. Když jsem chtěla zapsat N., mou starší dceru, do základní školy, šla jsem s ní nejdříve do PPP. Řekli mi, že má dcera má předpoklady nastoupit do základní školy. Když jsme ale hned napoprvé přišly do ZŠ Chrustova (tu školu mám nejblíže a chtěla jsem, aby sem má dcera chodila), řekli nám, že nepřijímají žádné nové žáky. Cítila jsem, že se na mě dívají a jednají se mnou takto, protože jsem Romka. Už ve škole byly nějaké další romské děti. Nelíbilo se mi tohle jednání, proto jsem se tam pohádala. Cítila jsem, že odmítnutí bylo kvůli mé barvy kůže. Pak jsme šly na Základní školu Gebauerova, kde mou dceru také odmítli. Důvod byl stejný – plná kapacita školy. Ředitel mi doporučil základní školu Ibsenova, kterou jsem odmítla, protože je to praktická škola. Opět jsem měla konflikt. Nevěděla jsem, proč mám dávat dceru na praktickou školu, když k tomu nebyl žádný důvod. Protože hodnocení z PPP bylo pro mou dceru pozitivní, nebyl žádný zákonný důvod, proč dávat dceru na speciální školu. Chtěla jsem po řediteli, aby mi vydal písemné potvrzení, že kapacita školy je plná. Odmítla mi to dát. Mé dceři bude 6 a měla by být co nejdříve zapsána do školy. Osobně si myslím, že škola nechce přijímat romské žáky. Je jich tam už 80% a škola se asi nechce stát výlučně romskou školou. Myslím, že zde chtějí snížit počet romských dětí. Nevím, kam má dcera v září půjde do školy, stále hledám další možnosti. Přemýšlím o tom, že podám podnět na zřizovatele škol. Paní E. T. Paní E. je romská maminka 3 dětí, a také se stará o svou vnučku S. paní E. žije v Ostravě – Hrušově. Příběh je o její vnučce S., o kterou se stará od narození. Vnučka chodí na Základní církevní školu Přemysla Pittra, téměř výlučně romskou školu. 40 Škola je příklad rezidenční segregace. Je ve čtvrti Ostrava – Přívoz, v místě, kde žijí převážně Romové. Ačkoli z názvu školy není patrné, že by šlo o školu praktickou, vyučuje dle více druhů vzdělávacích plánů a z webových stránek, které v době tvorby brožurky nebyly ani v provozu, není snadné potřebné informace vyhledat. Ředitelka o škole řekla, že jde o segregovanou romskou školu, která poskytuje výjimečné podpůrné služby. Z dřívějších zkušeností paní E. ví, že tato škola není schopna připravit žáky na další studium (její syn F. tuto školu navštěvoval, měl dobré známky, přesto poté nedokázal ukončit ani učiliště, kam se po ukončení základní školy přihlásil). Někteří rodiče oceňují přístup školy. Pokud například rodič řekne učiteli, že nemá peníze na boty do školy pro dítě, dítě může jen tak zůstat doma. Škola má ale také své stinné stránky. Ředitelka připustila, že jen 2 dívky, které vyšly školu, dokončily středoškolské vzdělání ukončené maturitou. Děti mají občasné nebo žádné domácí úkoly, výukové materiály si děti neberou s sebou domů. Rodiče neplatí nebo platí méně za obědy dětí, školní pomůcky apod. Paní E. není spokojena s výukou, která zde probíhá, je si vědoma, že na škole téměř nejsou jiní žáci než Romové. S., její neteř, zažila nerovné zacházení a předsudky v průběhu hodnocení z PPP, zda je zralá nastoupit do školy. Podle paní E. vyšetřování neprobíhalo standardně. Maminka nemohla být přítomna vyšetření, věří, že běžné školy si nepřejí mít romské žáky ve svých třídách. Paní E. doufá, že vnučka bude mít lepší budoucnost. Chce, aby mohla získat vzdělání, které jí škola Přemysla Pittra dát nemůže. „Chtěla bych se podělit o své zkušenosti, když jsem hledala školu pro mou vnučku. Kamkoli jsem šla, všude se mě ptali, kde bydlím a zda já a můj manžel pracujeme. Všechny mé 3 děti chodí na základní církevní školu Přemysla Pittra v Ostravě Přívozu. Tato škola podle mě není dobrá. Nejsem spokojená ani s výukou ani se způsobem, jak tam děti učí. Děti se učí z knih pro zvláštní školy. Nelíbí se mi celý tamní systém. Mí synové, ačkoli chodí do školy pravidelně, neumí nic. Neumí ani počítat. Protože se zajímám o jejich vzdělání, chodím na třídní schůzky tak často, jak jen můžu. Ale stejně se tam nic důležitého nedozvím. Slyším jen stížnosti na chování mých synů. Ptají se mě, proč mé děti nechodí do školy. Pokud jsou zrovna nemocné, přece nemůžou chodit do školy. Nevěřím tomu, že tato škola může dětem poskytnout potřebné vzdělání. Myslím, že je nedostatečné. Vidím, že se učí podobným způsobem, jak kdysi učili mě. Od doby, kdy jsem byla ve škole já, se nic nezměnilo k lepšímu. Myslím, že je to ještě horší. Má vnučka, o kterou se starám od narození, a jsme její pěstounská rodina, také chodí do stejné školy. Byla jsem s ní na vyšetření v PPP a poté byla umístěna rovnou do této školy. V pedagogicko – psychologické poradně jsem namítala, že nemám šanci ji dát do jiné školy. Odpověděli, 41 že školy chtějí, aby romské děti navštěvovaly praktické a speciální školy, a že s tím nemohou nic udělat. Na škole se mi nelíbí, je to čistě romská škola, naše děti nemají šanci najít si kamarády i mezi dětmi z majority, nemají šanci vyrůstat společně s nimi. Nelíbí se mi, že učitelé učí děti z učebnic pro zvláštní školy. Mnoho dětí na této škole jsou drzé, nemají žádný respekt z učitelů, nerespektují žádná pravidla. Bojím se taky o jejich bezpečnost. Děti se zde často bijí a objevuje se šikana. Má vnučka nezná základní věci, které už by dávno měla umět. I když je to církevní škola, nemyslím si, že je dobrá. Není dobrá pro naše děti, nemají budoucnost. Nemají šanci najít si dobrou práci, uplatnit se v životě. Proto jsem se rozhodla o tom promluvit, byla bych vděčná, kdyby se s tím dalo něco udělat.“ Paní I. K. Paní I. je romská maminka, má 3 děti. Její starší syn a dcera chodí na dobrou školu v Ostravě – Vítkovicích, a výuku si pochvaluje. Příběh je o její mladší dceři, S., která má nyní jít do základní školy. „Chtěla jsem ji zapsat do jedné z dobrých škol v okolí, na ZŠ Pěší nebo ZŠ Bohumínskou, ale byla odmítnuta.“ Má pochyby o škole, která jí byla doporučena jako náhradní. Paní I. zažila segregaci ve vzdělávání. Bojí se, že na této škole se její dceři nedostane kvalitního vzdělání a bude mít limitované šance v případě dalšího studia. Doporučená škola je navštěvována převážně romskými žáky a nemyslí si, že tam pracují kvalifikovaní učitelé. „Sama nemám vzdělání. Moje máma umřela brzo, v 37 letech. Musela jsem pomáhat otci. Mám 3 bratry a sestru, kteří byli postižení a vyžadovali neustálou péči. Mám 3 děti, všechny chodí do školy. Dvě chodí do školy v Ostravě – Vítkovicích. Tato škola je podle mě dobrá. Děti se učí, jak mají, učitelé se jim věnují, používají běžné učebnice. Tyto děti budou mít jednou více možností, kam po škole jít. Žila jsem dříve ve Vítkovicích a měla hezký dvoupokojový byt s kuchyní. Dům koupil soukromník, zvýšil nájem, a já se musela odstěhovat. Starám se o bratra, který je hendikepovaný a potřebuje mě. Poté, co jsem se odstěhovala z bytu, jsem bydlela na místě, kde to nebylo hezké. Bojím se o budoucnost mé mladší dcery S. V září 2014 má jít do školy. Přestože posouzení dcery z PPP pro ni dopadlo dobře (nebyl důvod ji zapisovat do jiné než běžné základní školy nebo odkládat školní docházku), blízké školy (Pěší, Bohumínská) ji odmítly zapsat. Nechci, aby dojížděla do školy do Vítkovic, je ještě malá a je to daleko. Když jsem tam bydlela, bylo to jiné. Ale co nyní? Nevidím žádný důvod, proč by má dcera měla každý den dojíždět z Hrušova do Vítkovic. V okolí je 5 základních škol. Jako důvod nepřijetí školy uvedly, že mají plnou kapacitu a nepřijímají romské děti. To se mi jako matce nelíbí. Nabídli mi náhradní možnost – zapsat dceru do ZŠ Gebauerova nebo do ZŠ Přemysla Pittra. V první je asi 80 % a v druhé 100 % romských dětí. 42 Slyšela jsem o této škole jen samé špatné věci, je tam hodně častá šikana a děti se pořádně neučí. Proto se bojím o budoucnost mé dcery. Nevěřím, že tyto dvě školy jsou pro ni ty správné. Myslím si, že S. byla na těchto školách odmítnuta, protože jsem Romka a protože tam nechtějí romské děti. Proto se učitelé a ředitelé vymlouvají, že nemají volnou kapacitu. Nechci, aby má dcera dojížděla do školy, kam jezdí mé starší děti. Je to moc daleko a není pro to žádný důvod. Má dcera chodí do nízkoprahového centra pro děti a mládež v Hrušově, kde ji doučují, může si tu i hrát, tancovat, zapojit se do zájmových aktivit, které ji baví. I zaměstnanci centra (z organizace Vzájemné soužití o.p.s.) říkají, že je šikovná a doučování ji baví. Průběh vyšetření dítěte v PPP probíhá asi takto: děti jsou sem posílány před nástupem do školy k vyšetření, zda má dítě nějaké poruchy, vady řeči, sluchu, poruchy chování, koncentrace apod. O vyšetření žádají školy, kam má dítě nastoupit. Školy, kde byla S. odmítnuta, se nestaví k problémům čelem. Tvrdí, že romské děti stejně na školách dlouho nevydrží. Že romské děti si vymýšlí a roznáší drby, což není pravda. Uvědomuju si, že sama nemám žádné vzdělání. Mí rodiče mě nemotivovali ani mě ve vzdělání nepodporovali. Proto chci, aby to mé děti měly jinak. Mám potíž najít si práci. Kvůli vzdělání i kvůli tomu, že se musím starat o bratra, který mě potřebuje. Myslím, že systém vzdělávání je v České republice špatný. Přístup k romským dětem je špatný. Ani majorita, ani školy nechtějí romské děti v běžných školách. Toto je segregace. Chci, aby mé děti měly lepší vzdělání, lepší budoucnost. Přála bych si, aby nemuseli záviset na dávkách jako já. Chtěla bych, aby měly šanci dostat se ven z komunity, aby dostaly dobrou práci, aby si našly hezké místo, kde žít. Kéž by měly romské děti stejný přístup jako děti z majority, aby nemusely taky jednou škemrat o přídavky, kéž by je majorita přijala. Nemůžu svým dětem pořádně pomoct s učivem ani domácími úkoly. Proto chodí do centra v Hrušově. Pracují tam lidé, kteří pomáhají mé dceři s přípravou do školy, aby nebyla hned zpočátku pozadu. Má jít do školy v září 2014. Pokud by byla založena skupina lidí, dobrovolníků, kteří by měli za cíl bojovat za kvalitní vzdělání pro romské děti, a informovala by o stávající situaci v oblasti segregace, přidala bych se k takové skupině. Ráda bych hájila zájmy dětí. Proto jsem se rozhodla sdílet svůj příběh. Protože věřím, že se věci můžou změnit k lepšímu a školy budou jednoho dne přijímat romské děti bez jakýchkoli výmluv. Nezáleží, zda jsou černé nebo bílé, pořád jsou to naše děti a mají všechna stejná práva. Moje starší dcera chodila na učiliště do Hlučína, a zažívala si tam takovou šikanu a rasismus. Ostatní jí nadávali. Musela tam přestat chodit, protože jsem se o ni bála. Nechci, aby další děti zažívaly to stejné. Jsem ráda, že o tom můžu mluvit. Doufám, že to může pomoci změnit věci do 43 budoucna, jako matka bych za to byla ráda.“ Paní D. Č. Paní D. má 47 let. Vyrostla v Ostravě v dětském domově. Popisuje, jak se na škole, kde chodila většina žáků z majority, setkávala s rasismem. Má 3 děti, které jsou už dospělé, a stará se taky o 2 vnoučata. Zdůrazňuje, jak je důležité mít štěstí na dobré učitele a ředitele ve školách. Přestože zažila ona i její děti rasismus, nikdy by nesouhlasila s umístěním svých dětí do praktických škol. „Jsem Romka. Vyrůstala jsem s rodiči, ale když mi bylo 6 let, dostala jsem se do dětského domova v Opavě, spolu se mnou i bratři a sestry. Chodila jsem tam do základní školy. Pediatr po mém vyšetření usoudil, že jsem v pořádku, můj intelekt také, a že můžu nastoupit do základní školy. Mnoho dalších dětí z toho samého dětského domova chodilo do zvláštních škol. Mí sourozenci také. Tam jsem se nikdy nesetkala s žádnou formou rasismu ani šikany. Ani v dětském domově ani na základní škole. Když mi bylo 12 let, přestěhovala jsem se zpátky do Ostravy k mým rodičům. Proto jsem změnila i základní školu, protože Opava je od Ostravy vzdálená 30 km. Začala jsem chodit na Základní školu Bohumínská (Kamenec). Zde jsem se poprvé setkala s rasismem. Děti i učitelé mi dávali najevo, že tam nejsem vítaná, že do jejich kolektivu a školy nepatřím. Už jako dítě jsem přišla na to, jak umí být děti kruté. Učitelé mi dávali otevřeně najevo nepřátelství, děti mi nadávaly do cikánky, ukazovali si na mě prstem a odmítaly se se mnou bavit. Bylo to pro mě hodně těžké. Byla jsem z toho vystresovaná a začala jsem chodit do školy s odporem. I přes toto zacházení jsem školu dokončila. Jsem vdaná, mé 3 děti jsou už dospělé, vychovávám i 2 vnoučata. Mé děti chodily na základní školu Chrustova. V té době byl na škole dobrý ředitel, který se ke všem dětem choval stejně. Poté, co mí 2 starší kluci školy vyšli, přišel nový ředitel. Měla jsem s novým ředitelem problémy. V té době chodila má dcera zde do školy a ředitel k ní byl dost nepřátelský. Bylo zřejmé, že by se jí rád na škole zbavil. Prostě ji neměl rád, dělal jí naschvály. Má dcera bývala často nemocná, měla problémy s ledvinami. Proto se musela často učit i doma. Chodila jsem do školy pro domácí úkoly a učivo, aby nezaostávala za ostatními žáky. Vždy jsem dávala informaci učiteli, proč má dcera chybí ve škole. Ředitel se snažil, aby byla má dcera přeřazena na praktickou školu. S tím jsem jako matka nesouhlasila. Ráda bych vzkázala všem romským maminkám, aby to nevzdávaly. Je důležité, aby bojovaly za kvalitní vzdělání pro jejich děti. V té základní škole, o které jsem mluvila, nejsou romští žáci vítaní, protože ředitel je přesvědčený, že romské děti patří do speciální školy. Toto nám řekl, a my nesouhlasíme. Vím, že je hodně romských dětí, které jsou chytré, které mohou učivo a školní osnovy na běžné škole zvládat. Mí vnuci, které 44 vychovávám, chodili do mateřské školy Repinova 3 roky. Na základě hodnocení učitelů a doktorů šli oba na Základní školu Nádražní. Měli v prvním roce ty nejlepší známky. Nikdy bych nedopustila, aby mé děti navštěvovaly speciální školu. To, že jsou mé děti romské, neznamená nic špatného. Jsou inteligentní. Určitě rozumím tomu, že existují děti, které potřebují z nějakého důvodu speciální péči, nejsou schopny zvládat běžné učivo a není rozumné je za každou cenu držet na základní škole. V takových případech může byt speciální škola vhodnější a nezáleží na tom, zda jde o romské nebo neromské děti. Školský personál je školený, aby pracoval se školními dětmi, měli by mít trpělivost s nimi pracovat. Neměli by se chovat rasisticky. V takovém velkém městě, jakým je Ostrava, se s rasismem každodenně setkávám. Může se to stát v autobuse, na zastávce, v nákupním centru. Smutné je, že někteří rodiče dětí z majority k tomu své děti odmalička nabádají. Jsem vděčná za to, že jsou mezi námi i lidé, kteří se snaží pomáhat, třeba ti, kteří pracují v centru pro děti a mládež v Hrušově. Vedou tady zájmové a výukové aktivity pro děti, pomáhají dětem se školou, s předměty, ve kterých jsou slabší. Díky takovým místům můžou naše děti občas vyjet na výlet, vystoupit na veřejnosti, jezdí na letní tábory. Prostě nám pomáhají překonávat a vyrovnávat se i s rasismem. Paní M. G. Paní M. má dvě dcery (6 a 13 let). Narodila se v roce 1972 a strávila své dětství (do 6 let) v Dětské SOS Vesničce, bez rodičů, což pro ni bylo hodně těžké. Paní M. vypráví svůj příběh, jak zažila nerovné zacházení, šikanu, segregaci na základní i střední škole, a jak se později na vysoké škole věci obrátily k lepšímu. Paní M. pracuje s romskými dětmi už 10 let (jako pedagogický asistent, učitel ve třídě pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami), kde zúročuje své znalosti a zkušenosti. Studuje na pedagogické fakultě, speciální pedagogiku. Paní M. vypráví také o segregaci, kterou zažila její dcera: „Moc si z dětství nepamatuju. Mám jen několik vzpomínek. Vyrostla jsem v SOS dětské vesničce ve Chvalčově. Když mi bylo 7 let, adoptovala mě má pěstounská máma, M. N. vždy pro mě dělala, co mohla, aby mě ochránila od jakékoli formy diskriminace na tomhle světě. Nechtěla, abych něco takového zažívala už jako dítě. Samozřejmě, že se mnou nemohla být pořád, proto jsem občas cítila, že jsem jiná, že jsem Romka. V SOS 45 vesničce se mi děti smály. Ale v té době už jsem měla náhradní mámu, proto mi to tolik neubližovalo. Mohla jsem se jí svěřit s čímkoli, důvěřovala jsem jí. Pokud jde o mé vzdělání, v 7 letech odborníci zhodnotili, že jsem nevzdělatelné dítě. Bylo mi řečeno, že můžu dokončit jen praktickou školu, a i tu s obtížemi. Ano, neměla jsem v té době žádné znalosti na můj věk, protože se mi nikdo nevěnoval a neučil mě základním dovednostem – nikdo se mnou nečetl, nemluvil se mnou, byli jsme jen celý den venku. Takže když mi bylo 7 let, začala jsem žít svůj život naplno. Moje nová máma se mnou četla, spoustu věcí mi vysvětlovala, mnoho mě naučila, novou slovní zásobu, povídala si se mnou. Pomáhala jsem jí v kuchyni, takže jsme spolu trávily spoustu času a já jsem se jí vždycky ptala na spoustu věcí. Takto jsem získala základní dovednosti a znalosti, které měly běžně osvojené tříleté děti. V základní škole jsem si prošla ponižováním a nepřátelským přístupem. Učitelé např. vždy zdůraznili dvě domácí úlohy – tu nejlepší a nejhorší. Já jsem měla ten nejhorší a byla mi hanba. Nikdy jsem neměla nejlepší známky, přestože jsem se hodně učila, každý den. Nevím, mohlo to být proto, že jsem Romka? Myslím, že vzdělávací systém v minulosti nebyl dobrý. I když se dítě snažilo sebevíc, snadno zůstávalo mezi nejhoršími žáky ve třídě. Nechodila jsem do školy ráda. Bála jsem se, co zase bude špatně. Snažila jsem se dokázat, že se opravdu snažím, ale nikdo si toho nevšímal, nikdo mě nepochválil. Stejně jsem to nevzdávala a dále jsem se učila. Když jsem dokončila základní školu, šla jsem na střední školu do Krnova, kde jsem se učila na zdravotní sestru. Byla jsem průměrná studentka, nebyla jsem už nejslabší. Byla jsem dobrá při praxi v nemocnici. Tam jsem taky zažila odtažitost a nepřátelství ze strany pacientů. Říkali: Romka na mě nebude sahat. Neodradilo mě to a rozhodla jsem se dokončit školu a udělat maturitu. Moje máma mě vždycky podporovala, byla velmi trpělivá. Nemyslím si, že jsem byla umístěna do speciální školy na základě mé etnicity. Myslím, že jsem byla sociálně nezralá, asi zanedbaná, a hlavně jsem neměla základní znalosti a dovednosti (neměla jsem žádnou slovní zásobu, nerozuměla jsem jednoduchým větám, neuměla jsem poznávat barvy atd.). Na základní i střední škole jsem musela pořád někomu něco dokazovat. Když jsem pak začala pracovat, rozhodla jsem se jít na vysokou školu. Tam jsem cítila poprvé v životě ze strany školy podporu. Mí kantoři mě podporovali a měli ve mě důvěru. Bylo to poprvé, co jsem zažila tzv. pozitivní diskriminaci. Povzbudilo mě to a zvýšilo sebevědomí. 46 Během mé bakalářské zkoušky mě pochválila učitelka – odbornice na komunikaci – před ostatními. Jsem za to ráda a vděčná. Úspěšně jsem dokončila bakalářské stadium (speciální pedagogiku) na Ostravské univerzitě. V práci se věnuju práci s romskými dětmi ve škole už 10 let. Moc mám tu práci ráda. Naplňuje mě a jsem ráda, že můžu předávat své znalosti a zkušenosti dětem. Mohou vidět, že pokud se někdo doopravdy snaží, může čehokoli dosáhnout. Je důležité, aby děti měly pozitivní vzory. Učím je, že vzdělání je moc důležité v životě každého z nás. Vzdělaný člověk má mnohem vice příležitostí a šancí než člověk, který je nevzdělaný. Mám 2 dcery, V. (13 let) a K. (6 let). Chtěla jsem, aby má mladší dcera letos navštěvovala přípravný ročník. Vybrala jsem pro ni školu, kde jsem dříve pracovala jako asistent pedagoga a věděla jsem, kdo by mou dceru učil – mí dřívější kolegové, které jsem dobře znala, znala jsem metody učení, které používají. V této škole mou dceru do přípravného ročníku nepřijali. Musela jít do přípravného ročníku ve škole, která byla známa jako škola praktická (dříve zvláštní). To mi vadilo méně než fakt, že když jsem se ptala učitelů ve škole, kdo bude mou dceru učit a jakým způsobem, ani vedení školy mi nebylo schopno odpovědět. Ani mi neodpověděli na jedinou otázku, a to mě zarazilo. Znamenalo to, že bych měla dát svou dceru na školu, kde bych neměla jistotu. Proto jsem ji zapsala na jinou blízkou školu, kde byla mile přijata ředitelem. Ranilo mě, když má dcera byla odmítnuta na Základní škole Gebauerova, protože mi na dceři záleží, nejen mně, ale celé rodině. Vedení školy, kde ji odmítli, na ní zjevně nezáleží. Možná protože nejde o jejich dítě. K. je moc šikovná a chytrá. Bylo mi moc líto, že nikdo nebral v úvahu skutečnost, že normálně pracuju, že pracuju v prostředí školy, s romskými dětmi. Pracovala jsem ve školství na více pozicích – asistent pedagoga, učitel, třídní učitel ve třídě pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Myslím si, že rodič má právo znát učitele, kteří mají učit jeho dítě, prostředí školy, i metody práce, pokud se o to zajímají. Myslím, že mnoho rodičů takto neuvažuje. Častěji slyším: proč by mé dítě mělo chodit do školy, stejně ji nedokončí, stejně tam nezůstane, nenajde práci. Nás Romy stejně nikdo nezaměstná. Je to i na nás, učitelích a asistentech, abychom jim ukázali, že vzdělání je potřeba. Všímám si, že učitelé bohužel často vzdávají vzdělávání romských dětí dříve, než to vůbec zkusí. Mnohokrát slyším, že romské děti stejně do školy chodit nebudou, a stejně skončí na úřadu práce. Myslím, že dnešní systém vzdělávání v České republice se zhoršil. Učitelé od dětí nevyžadují to, co dříve. Někteří berou svou práci jen jako povinnost. Zapomínají, že nepracují s neživými předměty, ale s malými dětmi. Věřím, že se to může změnit, pokud se děti opět budou těšit do školy, a uvědomí si, že je pro ně vzdělání důležité. Z mé zkušenosti učitele beru děti, jaké jsou. 47 Přistupuju ke všem stejně a všechny mě zajímají stejně. Umím přijmout zpětnou vazbu od učitelů i od dětí. Když je potkám na ulici, zdraví mě, děti mi říkají mami. Dávám těm dětem část sebe sama – mé zkušenosti, znalosti, čas, zájem. Romské děti potřebují přátelské prostředí, učitele, který je má rád, ale umí nastavit určité limity. Zároveň je vstřícný a vnímavý, ale také striktní. Pokud mají děti takového učitele, udělají pro něj cokoli. Abych uvedla příklad z mé praxe – tento rok jsem zastupovala ve třídě kolegyni ve 3. třídě. Děti dostaly matematický úkol s čísly. Jedna žákyně měla s úkolem velké problémy, proto jsem s dívkou mluvila a dala jí část toho úkolu domů. Další den přišla do školy i s maminkou, která mi řekla, že byla překvapena, že její dcera raději dělala doma úkol než by sledovala televizi. Měla jsem velkou radost, stejně jako maminka. Dostala 2 známky – dvojku z úkolu a jedničku za snahu. Dívka byla moc ráda a já měla dobrý pocit, že má práce má smysl. Často slýchávám, že naše práce nepřináší žádné viditelné výsledky, ale já jsem přesvědčená, že přináší. Jde jen o to, že výsledky nejsou nikdy vidět okamžitě. Dělám náročnou práci, ale pro mě je smysluplná a skvělá.“ . 48 RUMUNSKO Přehled situace ohledně segregace ve školách Poprvé se o segregaci romských dětí ve vzdělávání začalo v Rumunsku mluvit po roce 2000, když romské organizace přišly s těmito případy, zdokumentovaly je a informovaly o nich Ministerstvo školství a Národní radu pro boj s diskriminací. První případ segregace ve školství byl zdokumentován organizací Romani Criss, člena Asociace rovných příležitostí (Asociaţia Şanse Egale). Obě organizace monitorovaly konkrétní případy a před Národní radu se dostala první stížnost a případ segregace. Stížnost byla přijata a bylo shledáno, že došlo k porušení antidiskriminačního zákona ve věci segregace romských dětí ve škole Cehei locality, Şimleul Silvaniei. Škola dostala varování. Romská občanská společnost nadále dokumentovala a veřejně odsuzovala školní segregaci, a na základě toho Ministerstvo školství oznámilo zákaz školní segregace. Protože oznámení ale nikoho v praxi k ničemu konkrétnímu nezavazovalo, školy nadále pokračovaly v segregaci. V následujících letech Romani criss mapovalo další případy segregace a vedlo soudní spory u Národní rady i soudu. Hlavním cílem bylo přesvědčit veřejnost a především instituce a úřady, že segregace v Rumunsku není ojedinělý jev, ale běžná praxe. V mnoha případech se romští rodiče báli následků soudu, proto mnoho případů řešila přímo organizace Romani criss. V mnoha případech lidé souhlasili, že budou mluvit, pod podmínkou anonymity. Ale nepřáli si jít do soudního sporu se školou. Tím, že se případy dostaly k soudu, došlo k jejich zviditelnění. Aby však mohly oběti segregace dosáhnout spravedlnosti, je nezbytné, aby se přímo účastnily soudního sporu. Kormě soudních procesů se Romani criss věnovala i advokacii – např. tlak na Ministerstvo školství, aby řešila segregaci přijetím opatření a politik. V roce 2007 vydalo Ministerstvo vyhlášku. Bohužel i toto efektivně nevymýtilo segregaci ve školství. V Rumunsku tedy existuje oficiální dokument, který zakazuje segregaci, což je výhoda oproti ostatním partnerským zemím. Samotná legislativa ale nemá kýžený efekt, vymýcení segregace. Občanská společnost musí ve své snaze pokračovat, a Ministerstvo školství se musí zavázat k důslednému vymáhání vlastních nařízení a vyhlášek. Příběhy romských rodičů a žáků na téma segregace ve vzdělávání Jak už bylo řečeno, je nedostatek případů, kdy by se přímo oběti školní segregace (přesněji jejich rodiče) obrátili na soud. Jejich ochota sdílet a vyprávět své zkušenosti byla důležitá proto, že je nezbytné ukázat případy segregace z pohledu těch, kterých se to přímo dotýká. O následcích segregace se už hodně ví, na toto téma byly zpracovány studie, které přináší mnoho informací. Příběhy obětí segregace odhalují to, co již bylo popsáno ve studiích: segregace má extrémně negativní vliv na romské děti, na jejich budoucnost, a také na jejich rodiny. 49 Když vezmeme v úvahu, že "hlas obětí segregace" nebyl dostatečně slyšet u soudu během soudních sporů, z důvodu, který byl výše vysvětlen, je důležité případy popsat jinak, aby bylo zřejmé, jak jsou romské děti vystavovány nerovnému zacházení ve vzdělávání. Některé příběhy vyprávěli romští rodiče, jiné bývalí žáci, kteří byli vyučováni v segregovaných třídách. Někteří také procházeli procesem desegregace. ŠKOLA IONIŢĂ ASAN, CARACAL (KRAJ OLT) Na segregaci v této škole upozornili Romani criss v roce listopadu 2011. Správní jednotka kraje provedla kontrolu vyhlášky č. 1540/19.07.07, a konstatovala, že v první třídě školy dochází k segregaci romských a neromských žáků. Romani criss zde provedlo výzkum a potvrdila závěry ve zprávě kraje. Dva romští rodiče dětí, které byly vzdělávány v segregované třídě, souhlasili s tím, že společně s Romani criss podali stížnost k Národní radě pro boj s diskriminací, i k soudu ve městě Caracal. Stížnost se týkala školní segregace na základě etnicity a sociálního statusu, zamezení k rovnému přístupu ke vzdělání romských dětí ve třídě 1B, ve srovnání s třídou 1A. Národní rada zjistila, že případ byl porušením antidiskriminačního zákona a škola i krajský inspektorát byli pokutováni asi 450 EURy. Soudní spor u občanského soudu stále probíhá. Paní S.S. Syn paní S. S. nyní chodí na školu Ionita Asan. Vzpomíná na zkušenost se školní segregací. Jmenuji se S. S. a můj syn S.R.G. je ve 3. třídě školy ”Ionita Asan”. První den ve škole, na počátku školního roku, jsme šli do školy a byli jsme pozváni do třídy. Dřívější ředitel školy přišel také a řekl nám, že bude v 1C. Řekl, že pro nás nemají třídu, protože děti už třídy obsadily. Zástupci školy nám řekli, že přijali hodně přihlášek, 72 nebo 73. Přijali všechny, protože si nebyli jisti, kolik dětí do školy nakonec přijde. Protože děti nakonec všechny přišly, rozhodli se vytvořit další třídu dětí, poté co už byly 2 třídy rozděleny. Zde bylo tedy 12 dětí. První den jsme se nic nedozvěděli. Nevěděli jsme, zda třída bude mít učitele. Jiní učitelé vzali své žáky, šli s nimi do tříd, a my tam zůstali. Dívali jsme se na sebe a říkali si…co se s námi bude dít? Kam půjdeme? Vysvětlili nám, že máme přijít do školy druhý den, na rozdíl od dalších dětí. Říkali, že děti budou mít učitele i třídu. To všechno v případě, že chceme nechat děti na této škole. Pokud s tím nesouhlasíme, můžeme samozřejmě jít jinam, nikdo nás tu nedrží. Řekli nám, že můžeme dát děti i do jiné školy. Nesouhlasili jsme s tím, protože školní rok už začal, už bylo 15. září 2011. Bylo příliš pozdě dát naše děti na jinou školu. Ředitel školy nám pak řekl, že pokud jsme se rozhodli nechat děti zde, měli bychom počkat půl hodiny, dokud nepřijde 50 “náhradní učitel”. To jsme udělali, protože jsme ten den brali jako slavnostní, stejně jako další děti i rodiče. Připravovali jsme děti na tento den, slavnostně jsme se oblékli, koupili jsme kytku pro učitele. První den bylo dobrodružství. Druhý den nám ukázali třídu, kde se naše děti měly vzdělávat. Chyběla tam podlaha, omítka, nešly zavřít dveře. Stoly byly zaprášené, podlaha neumytá, v oknech nebyly záclony. Ostatní třídy byly čisté a připravené. Naše třída byla, v porovnání s jejich, hrozná. V tom školním roce byly tři první ročníky, včetně našeho. V první třídě bylo 32 žáků, ve druhé 27, a v naší 12 dětí (2 neromské a 10 romských dětí). Když jsme se dozvěděli, že v prvním ročníku je tolik dětí, ptali jsme se, proč počty žáků ve třídách nevyrovnali. Zeptali se nás, proč bychom to chtěli, že náš učitel lépe naučí třídu s méně dětmi, na rozdíl od paní C., učitelky v další třídě, která měla více zkušeností a uměla lépe zvládat větší počet dětí. Naše škola je vzdálená 0,5 km a další škola je 1 km daleko. Do škol ve městě Caracal nejezdí žádná veřejná doprava. Před nástupem do školy jsme podali přihlášku do školy v březnu nebo dubnu. Ve škole vše šlo dobře, nechala jsem na sebe kontakt. Po měsíci nebo dvou bylo svoláno rodičovské setkání pro žáky 1. tříd. Ve škole nám dali vypsat formuláře, kde jsme měli uvádět osobní údaje i etnicitu. Napsala jsem, že jsem Romka, ale nejsem si jistá, že i ostatní romští rodiče uvedli to samé. Musela jsem informovat i o mé práci, příjmu… Říkali, že třídy rozdělili podle data, kdy přijali formuláře. Pořád jsme ale nevěděli, proč ve 3 třídách bylo 32, 27 a 12 žáků? Proč nevyrovnali počty dětí? Pak jsme pochopili, o co šlo. Třída paní C., učitelky, která měla ve třídě 32 žáků, byla vytvořena dětmi, jejichž rodiče jsou učitelé, doktoři, inženýři, účetní,…. Rozdělili děti podle povolání jejich rodičů. Nemůžete přece porovnávat manažera s pekařem, že? Později, když zde školní inspekce provedla kontrolu a vyžádala si nějaké dokumenty, ty najednou zmizely…. Pokud jde o kvalitu vzdělání, R. je ve třídě průměrná. Celá jeho třída má nižší úroveň vzdělání než další třídy. Dítě z jiné třídy, i když je ve své třídě třeba průměrné, na tom bude lépe, než R. je to proto, že učitelé vzdělávají v různých třídách různým tempem. Je pravidlem, že každý má ve škole dobře prospívat. Ve třídě R. ale učitel přemýšlí jinak – děti se budou učit méně, protože toho pochopí méně, více nejsou schopni. Takže ve své třídě R. prospívá, ale kdyby byl zařazen do jiné třídy, možná by se učil a musel učit více. Má potenciál. Myslíme si, že by bylo lepší, kdyby třídy byly smíšené. Taky nám vadí to, že ve třídě je jen 12 dětí. Jeden den jich přijde 5, další 7. Některé aktivity tak žáci nemají, protože tam jsou občas 2, 3 děti. Když jsme si uvědomili, že jde o segregaci (v září 2011), nedělali jsme nejdříve nic, protože jsme neměli ničí podporu. Nikdo nám neřekl, co bychom s tím mohli dělat, nemohli jsme se spojit s dalšími rodiči. Byli jsme jako rodiče jediní, kteří se s tím snažili 51 něco dělat. Neměli děti takto dělit, byla to diskriminace. Všechny jsou to děti, jedno zda romské nebo neromské. Nakonec jsme se rozhodli podat stížnost na školu, poté, co nás kontaktovali z organizace Romani criss. Probírali jsme, co můžeme udělat, abychom bránili práva našich dětí. Taky jsme chtěli, abychom zabránili takovým případům pro budoucí generaci dětí. Nevěděli jsme o žádných dalších oznámených případech, lidé se pravděpodobně báli soudního procesu. Poté, co jsme vypsali stížnost, naštěstí nepřišla žádná kritika ze strany učitelů. Spíše naopak, učitelé se chovali korektně a i přes stížnost nadále učili na této škole. Když jsme se zeptali R., jak se nadále chovali učitelé, řekl, že dobře. Nevnímal ani změnu v chování u jiných žáků. Byly to jen děti a nejspíš ani nevěděly, co se děje. Věříme, že podat stížnost byla správná věc. Od té doby jsme o žádném podobném případu segregace neslyšeli. Dobré na celé věci bylo, že po stížnosti se zlepšilo vybavení celé třídy i podmínky k výuce. Nevíme, jestli se něco změní pro žáka R., ale alespoň víme, že jsme udělali dobrou věc pro ostatní rodiče a děti. V tomto případě víme, že škola dostala pokutu 2000 lei. Myslíme si, že soudní proces se moc dlouho táhne. Už je to třetí rok a nepadlo žádné rozhodnutí. Už bychom si přáli, aby to bylo za námi. Ať na rozsudek čekáme jakkoli dlouho, víme, že na nás to už nezáleží. Udělali jsme, co jsme mohli. Nyní je žák S. třetí nebo čtvrtý nejlepší ve třídě, ale myslíme si, že ostatní třídy mají celkově vyšší úroveň. S novým ředitelem jsme se o této věci nebavili, i když vím, že o soudním procesu ve věci segregace ví.“ ŠKOLA THE LUCIAN BLAGA, JIBOU (KRAJ SĂLAJ) Asociace rovných příležitostí (Asociaţia Şanse Egale) ze Zalău realizovala na této škole projekt na odstranění segregace ve vzdělávání. Rodiče a bývalí romští studenti popisují situaci před projektem a po ní. Pan D. V. Pan D. V. má nyní 2 děti ve škole. S kvalitou výuky je spokojený, ale vzpomíná na problémy o několik let dříve, kdy byla situace úplně jiná, a měl starší dítě ve školním věku. D. V. vypráví o zážitcích se školní segregací a popisuje změny, ke kterým došlo po procesu desegregace, který iniciovala místní organizace9. 9Asociace rovných příležitostí „Je mi 42 let, žiju ve městě Jibou, v romské komunitě. Mám 3 děti (9, 12, 19 let). Nejstarší chodilo na školu Lucian Blaga, nejmladší dítě je nyní ve 3. ročníku a prostřední v 5. ročníku základní školy. Nemám práci a různě si každý den přivydělávám. Já sám jsem dokončil učiliště v roce 1990. Nepřicházíme moc do kontaktu s Rumuny, žijeme v romské komunitě. Nemáme pitnou vodu, kanalizaci, a nikdo neodváží ani odpad. Celá komunita čerpá vodu z jedné 52 studny. Před několika lety Rumuni vypálili domy Romů v Cuceu. Cuceu je romská osada ve městě Jibou. Starosta Romy bil a my s ním dobře nevycházíme. Prohlásil, že nechce vidět Romy ve svém úřadu. Ve škole je dnes všechno v pořádku. Romské děti jsou ve stejných třídách jako rumunské děti. Učitelé s dětmi pracují, třídy jsou čisté, hezky vymalované. Děti dostávají domácí úkoly, umí číst a psát, mají lepší známky. Nedá se to srovnat s tím, jaké to bylo před 7-8 lety, kdy se děti učily ve třídách, které vypadaly hůř než stáj. Tenkrát se děti špatně učily, neuměly vůbec číst a psát, ačkoli byly v 6. třídě. Romské děti byly vzdělávány v nelidských podmínkách. Třídy s romskými žáky vypadaly hrozivě, žáci vycházející ze základní školy byly negramotné, neuměly číst ani psát. O nějakých výsledcích ve škole se nedalo mluvit. Ve třídě byly jen romské děti, asi 23 celkem. Uměly stěží číst a psát, v 6. třídě. O dalších předmětech ani nemluvě. Děti vždycky říkaly, že učitelé ve škole s nimi v hodinách nebyli, měly jen opisovat informace z tabule. Když jsem kdysi chodil do školy já, neexistovaly žádné oddělené třídy Rumunů a Romů. Dneska jsou umisťovány romské děti odděleně do tříd, do špinavých tříd, a děti nikdo nevzdělává. Mám kamaráda Rumuna už od školy, se kterým jsme pořád v kontaktu. Učili jsme se ve třídách společně Můj syn je nyní v 5. třídě, romské děti byly umístěny odděleně do třídy, která není vedle těch ostatních. Na vedlejších dveřích je nápis “riziko exploze”. Učitelé se k dětem chovali moc špatně. Nebylo dne, kdy by mi syn neřekl, že je učitel bil nebo jim nadával. Nevím, co by se muselo udělat, aby byly romské děti vzdělávány společně s ostatními. Nevěděli jsme, na koho se máme obrátit, kdo by mohl pomoci. Protože kamkoliv jsme šli - na radnici, do nemocnice, do školy, nikde nás nepřijímali. Když jsem například potřeboval nějaké potvrzení z úřadu nebo školy, musel jsem klepat na dveře dva nebo tři týdny. Nevěděli jsme, jaká práva jsme měli, kdo by nás hájil, vůbec jsme nevěděli. Zjistili jsme to až asi před 3 lety, když jste (Romani criss) nás přišli informovat o našich právech. Víte, že jsme měli velký strach podat stížnost, protože by se všechno obrátilo proti nám a našim dětem. Říkám si někdy, proč musíme trpět jen proto, že jsme Romové? […] Když jste za námi přišli s tím, že chcete pomoci dětem ve škole, mluvili jsme 53 o tom, zda je pro naše děti dobré být společně s rumunskými dětmi, protože naše děti neuměly skoro vůbec číst ani psát. I přesto by neměly být vzdělávány v takových podmínkách, jako je špinavý nábytek, špinavé třídy, absence učitelů ve třídě, absence někoho, kdo by se o děti staral. Jak může mít dítě nějakou budoucnost, pokud se neučí ve škole? Vyroste z něj to, co z nás, odevzdaně čekat na sociální dávky, protože nás nikdo nezaměstná. Nemáme práci, nemůžeme dát dětem notebooky a krásné oblečení, aby mohly chodit do školy. Myslel jsem si, že romské děti by byly šikanovány ostatními dětmi, protože ty naše nemají notebooky a oblečení jako ostatní. Bylo hodně těžké udržet romské a rumunské děti v jedné třídě. Pamatuji, kolik jsme měli schůzek, s učiteli i rodiči rumunských dětí, kolik bylo hádek. Bylo ale dobré, že romské děti jely např. spolu s rumunskými dětmi a učiteli na letní tábor [...]. nikdy bych si nemyslel, že by mohly romské děti jíst a sedět u jednoho stolu s rumunskými dětmi. Děti se tam společně učily, jedly, podařilo se pro ně získat také notebooky a oblečení. Hodně nám to pomohlo. Romské děti chodily do školy s vypracovanými úkoly, pořádně oblečené, měli dost jídla. Nyní můj syn dokončil školu [...] jak mohou tyto děti, které vyšly ze školy, sehnat práci, když neumí ani vyplnit dotazník na úřadu práce? Dnes je to lepší, děti byly vzdělávány pořádně, ve třídách společně s rumunskými dětmi. Není mezi nimi rozdíl, nikdo je nebije, a nikdo jim nenadává. Jsem vděčný. Zpočátku rumunské děti nechtěly být v jedné třídě s romskými dětmi [...] ve škole bylo hodně hádek. My, romští rodiče, jsme byli zváni na oddělené třídní schůzky, než rodiče rumunských dětí. Učitelé se nás snažili přesvědčit, že pro romské děti je lepší, když jsou vzdělávány odděleně. Nevyžaduje se od nich tak mnoho jako od ostatních dětí. Ale děti byly nevzdělané a bylo to zlé pro jejich budoucnost [...] rodiče rumunských dětí a učitelé se vyděsili, když zjistili, že mají dvě možnosti. Jedna byla dát děti dohromady, jezdit spolu na tábor, pomoci jim s úkoly apod., nebo mohla jít škola k soudu. Potom se hodně změnilo. Děti dostaly notebooky, dělaly úkoly, byly čisté a pořádně oblečené. Toto změnilo přístup rumunských rodičů a učitelů. Kdybychom měli práci, mohli bychom všechny tyto věci nakoupit dětem sami. Ale když žijeme v chudobě… [...] Učitelé změnili přístup k romským dětem. Už je nebijí, nenadávají jim, neuráží je. Jsme hrdý, že můj syn dokončuje střední školu. V naší komunitě v Jibou je jen několik romských dětí, které dokončí střední školu. Pokud by se můj syn učil v segregovaných třídách, už by na té škole nebyl, stěží by dokončil základní školu a byl by negramotný. Nyní má v životě více šancí. Takové projekty by měly být v každé škole, kde jsou romské děti a jsou vzdělávány odděleně, kde je s romskými dětmi jinak zacházeno ze strany učitelů. 54 Pan L. R. Pan L. R. má dceru, která nyní chodí do školy. Vzpomíná na dobu, kdy se jeho dcera učila v segregovaném prostředí. „Má dcera vyšla školu Lucian Blaga a dnes je na střední škole. Přístup učitelů je profesionální, už nedělají rozdíly mezi romskými a neromskými dětmi. Romské děti chodí do tříd s neromskými dětmi. Situace je úplně jiná než byla před 7-8 lety, kdy se romské děti učily v segregovaných špinavých třídách se starým nábytkem ze 70., 80. let. Segregace dětí byla hodně špatná věc. Bylo to tragické. Možná si myslíte, že přeháním. Ale bylo to tragické. Má dcera neuměla v 7. třídě číst ani psát. Je pro mne těžké, abych děti udržel ve škole. Pracuju, abych dal dětem lepší život a vzdělání je cesta, jak ten lepší život žít. Uvědomujete si, jak je těžké vidět své děti negramotné? Má dcera byla na úrovni dítěte v 1. nebo 2. třídě. Myslím, že je učitelé nechávali projít jen proto, aby se s dětmi nemuseli obtěžovat. V dobách komunismu nebyly segregované třídy v tak hrozném stavu. Všichni se učili ve stejných podmínkách. Je těžké cokoli řešit, když jste jiné etnikum, obzvlášť když jsem Rom. Bylo to náročné. Vyjednávat s neromskými rodiči a jejich mentalitou, ale ještě těžší bylo jednat s učiteli a ředitelem. Ale nakonec jsme něčeho dosáhli a uspěli….a o to jediné jde…. Nebylo to lehké ani v naší romské komunitě. Několikrát jsem mluvil s rodiči dětí, které chodily na školu Lucian Blaga. Rodiče nám říkali, že s tím máme něco dělat, ale neměli sebevědomí a víru v to, že bychom mohli uspět. Že to všechno budeme dělat zbytečně, nic tím nevyřešíme, nikdo se o nás nebude zajímat. Že si tím spíše uškodíme a postihne to i naše děti. Před 9 lety to bylo bez pomoci hodně těžké. Obrátil jsem se na všechny úřady a instituce, na školu, na radnici, na kraj, ale nikdo se tím nezabýval. Musím přiznat, že v jednu chvíli jsem byl hodně zklamaný, že nikoho nezajímá, co nás trápí. Ale nedokázal jsem se smířit s myšlenkou, že má dcera dokončí školu a bude negramotná. Že ji učitelé nadále budou zesměšňovat a urážet. Změnil se pohled na romské žáky. Už nebyli čistě romská třída. Třída, kde byly vzdělávány výlučně romské děti, byla zrušena. Učitelé se začali chovat jinak. Ostatní děti i učitelé začali romské děti respektovat.“ Pan L. T. Pan L. T. má 19 let. byl vyučován v segregovaném prostředí ve škole Lucian Blaga. Dokončil základní školu a šel dále na střední školu, ale nedokončil ji. Pan L. T. vypráví o svých zkušenostech se školní segregací. „Po revoluci začali učitelé umisťovat romské děti do oddělených tříd. Říkali, že pokud jsou romské děti všechny v jedné třídě, jsou lépe zvládnutelné. Tenkrát nám bylo jedno, kdo je v jaké třídě nebo jak se 55 k nám kdo chová. Děti v 6. a v 7. třídách byly všechny romské. do sportovních soutěží a vyhrávali jsme různé medaile a diplomy. Bylo to úžasné. Naši rodiče nedělali nic proto, abychom nebyli segregovaní. Souhlasili s tím. Co jiného ale mohli dělat. Nikdo se jich neptal, zda souhlasí s tím, aby byly jejich děti vzdělávány odděleně od rumunských dětí. Našel jsem si mezi rumunskými dětmi kamarády. Dělali jsme společně úkoly, jedli jsme, hráli si…Vím, že lidé z organizace rovných příležitostí chtěli školu žalovat, proto škola přestala segregovat romské děti do oddělených tříd. Byli jsme potichu, protože jsme byli chudí a nosili jsme obnošené oblečení. Nemohli jsme si dovolit notebooky, knihy. Ve třídách, kde byly vzdělávány rumunské děti, se také často vybíraly peníze na výlety, na které naši rodiče neměli peníze. V jedné chvíli jsem zatoužil být ve třídě s rumunskými dětmi, a ne s Romy. Byl jsem ve školce a moc mě to tam bavilo. Měl jsem něco nakreslit, pak mi řekli, že jsem hloupější a že proto musím být ve třídě s romskými dětmi. Můj otec šel za ředitelem a řek mu, že nechci zůstat ve střídě s výlučně romskými dětmi. Ředitel se ho zeptal, co tedy chce, zda chce vytvářet problémy s rodiči rumunských dětí. Řekl, že bych měl zůstat v romské třídě, protože romské děti nejsou na úrovni rumunských dětí. Můj táta mě chtěl dát na jinou školu, ale tam mě nechtěli přijmout kvůli plné kapacitě. Vím, že můj táta organizoval několik setkání učitelů, rodičů rumunských dětí, a že odcházel z těchto setkání hodně naštvaný. Říkal, že přece není možné, aby s námi ostatní zacházeli tak špatně jen proto, že máme jinou barvu kůže. Byl jsem na táboře, kde jsem spal v pokoji společně s rumunskými dětmi, jedl jsem s nimi u jednoho stolu. Zapojovali jsme se Učitelé už k nám nebyli hrubí, neměli s námi tolik konfliktů, nebili nás, a na počátku školního roku jsme byli zařazeni do tříd společně s rumunskými dětmi. Zpočátku to pro nás bylo těžké, v hodinách jsem byl pozadu, ale pomalu jsem se do toho dostal a zvládal učivo. Bylo to ale náročné.“ Paní L. C. Paní L. C. měla dítě na škole Lucian Blaga, v segregované třídě. Popisuje, jak se dítě ve škole cítilo, jaké mělo zkušenosti, a také jak následně probíhal proces desegregace, který iniciovalo místní sdružení. „Ačkoliv jsme chudá rodina, na vzdělání jsem u svých dětí kladl důraz, aby měly nějakou budoucnost. Ani já ani manžel nejsme vzdělaní, je pro nás hrozně těžké najít práci. Věděli jsme, že romské děti jsou na škole Lucian Blaga School v Jibou umisťovány do jiných tříd než rumunské děti, ale mysleli jsme si, že je to normální. Všechny děti, které žily v naší čtvrti, chodily do segregovaných tříd. Protože jsme byli chudší, nemohli jsme si dovolit dát naše děti do třídy s rumunskými dětmi. Můj starší syn říkal, že učitelé se k romským dětem nechovali hezky a příliš od nich 56 neočekávali. Nikdy například domácí úkol. nedostal domů Jednoho dne jsem šel za učitelem, abych omluvil své dítě ve škole na pár dní z důvodu pohřbu člena rodiny v Satu Mare. Třída byla jinde než ostatní třídy, někde v suterénu, byla hodně malá a tmavá. Lavice a židle, na kterých děti seděly, byly špinavé, stejně jako stěny. Bylo to hrozné. Když jsem pak viděl třídy, kde se učily rumunské děti, došlo mi, že naše děti jsou na této škole diskriminovány. Zeptal jsem se učitele, proč jsou ve třídách takové rozdíly, a ona neřekla nic. Jen pokrčila rameny, a naznačila, že vinu za toto nese vedení, školská rada. Šel jsem si promluvit s ředitelem. Řekl jsem mu, že není normální, aby se děti učily v takových podmínkách, a ředitel mi stručně odpověděl: To jste přesně vy, cikáni. Neplatíte školní příspěvky, ale chcete ty nejlepší podmínky. Pokud se mnou nesouhlasíte, přijďte s penězi a můžete třídu opravit! Asi za měsíc jel můj manžel do města Zalău a kontaktoval pana Roberta z organizace rovných příležitostí. Pan Robert nám řekl, že už podobné případy v minulosti měl a že určitě najdeme řešení. Požádal nás o písemné vyjádření, ale můj manžel se toho obával, aby kvůli tomu naše děti netrpěly. I kdyby naše děti chodily na jinou školu, bál se, že zprávu dostane školní inspektorát a naše děti pak budou vystaveny tlaku a něčemu zlému. Tenkrát jsme nevěděli nic o našich právech. Hrozně jsme se báli! Naše dítě neumělo číst ani pořádně psát, neumělo matematiku. Kromě toho, co se naučil doma, neuměl nic. Snažili jsme se to dohánět doma, ale není to stejné, jako by byl vzděláván ve škole. Když jsme se ptali, co dělá ve škole, řekl n, že opisoval informace z tabule. Ve skutečnosti byly naše děti všem lhostejné, nikdo se jim ve škole pořádně nevěnoval. Jak se mohly něco naučit? Zpočátku jsme měli pochybnosti, zda máme dát naše děti do třídy s rumunskými dětmi. Báli jsme se, že se rumunské děti budou našim dětem smát, hlavně těm, které budou ve škole slabší. Lidé z organizace, která nám pomáhala, ale říkali, že kdyby se zlepšily jen materiální podmínky ve škole (např. jejich učebna) a zůstali by v oddělených třídách, byli by pořád slabší, protože nebudou mít kolem sebe žádné pozitivní vzory. Zpočátku nám nejvíce vadily nevyhovující podmínky, ve kterých jsou romské děti vzdělávány, a to, že nebyly vyučovány, jak by měly být. 57 Ale pak jsem si uvědomil i to, že dokud budou romské děti segregovány do oddělených tříd, budou pořád diskriminovány. Souhlasili jsme tedy s tím, aby byly třídy smíšené, ale zároveň jsme se báli, že budou naše děti trpět ještě víc. Pamatuju si, jak byl můj syn vždy spokojený, když přišel z klubu. Býval tam celý den. Dělali tam úkoly, doučovali je tam čtení, psaní, matematiku. A také si tam hráli. Když tam docházel po škole několik měsíců, viděli jsme opravdu výsledky. Uvědomuju si, že kdyby na škole k desegregaci nedošlo, mé dítě by bylo negramotné a pravděpodobně by už nechalo školy.“ Paní V. L. M. Paní V. L. M. měla také dítě v segregované třídě ve škole Lucian Blaga. Vypráví o svých zkušenostech se školní segregací. „V jeho třídě byly samé romské děti, celý den se o ně nikdo nestaral. Nikoho nezajímaly. Když jsme přišli do školy, hráli buď fotbal na školním hřišti, nebo se bili ve třídě. Protože se o děti nikdo nestaral, jejich učebna byla v hrozném stavu. Rozbité stoly, lavice, obité zdi, smrad, hluk. Podmínky byly nepopsatelné. Kluk byl v 7. třídě a byl negramotný. Neuměl přečíst ani jednu větu. Nechávali romské děti procházet do vyšších tříd bez potřebných znalostí. Učitelé se měnili každý rok, protože žádný nechtěl třídu plnou romských dětí učit. Pro nás to bylo normální, byli jsme zvyklí na to, že jsme izolováni. Nejdříve jsme s tím nic nedělali (se segregací), protože jsme věděli, že naše děti nemají úroveň znalostí jako rumunské děti, že na ně jsou kladeny větší požadavky a očekávání. Přemýšleli jsme, jaké by to bylo, kdyby například naše děti neměly některé školní pomůcky a pořádné oblečení, zda by se jim rumunské děti smály. Znáte děti….Stačí, kdyby se to stalo jednou nebo dvakrát, a naše děti by tam už nechtěly chodit. Zpočátku to pro našeho kluka nebylo lehké. Byl pozadu s učivem, nebyl zvyklý dělat úkoly nebo na to, že ho někdo ve třídě poslouchá. Byl zvyklý být sám. Ale lidé v klubu, kam po škole docházel, se o něj každý den starali. Nejdůležitější bylo, že mohli dělat úkoly do školy, vysvětlili mu tam učivo, kterému nerozuměl. Viděla jsem, že kluk dělá velké pokroky a že ho baví chodit do školy. V klubu dali dohromady romský sbor, baví ho i tanec. Měli ve škole vystoupení a kluk byl moc hrdý, že se jeho tanec lidem líbil a že ho ocenili. 58 ŠKOLA Č. 3, BABADAG Škola Constantin Brancoveanu se nachází v turecké a romské komunitě ve čtvrti Bendea. Škola Veterani je dřívější škola č. 2, která se spojila se školou č. 3. Škola Veterani School leží na předměstí města Babadag, a je 5 km od školy č. 3. Romské děti jsou posílány do školy Veterani, bez ohledu na to, jak daleko děti od školy bydlí. Také jsou sem posílány romské děti, které propadly. Další skupinku v této škole tvoří romští žáci, kteří šli do školy později. Ředitel školy č. 3 deklaroval, že nemá ve své škole volnou kapacitu, ačkoli jsou zde místa pro všechny děti. Chodí sem i rumunské děti, které bydlí blízko školy. Romové ze čtvrti Bendea jsou nešťastní, protože jejich děti musí chodit daleko pěšky do školy ve Veterani. Rodiče S.A. a S.F. (dítě A.A.B.) Není to fér ho tam umístit. Co když ho po cestě srazí auto? S. A. a S.F. chtěli zapsat jejich dítě (6 let) do nultého, přípravného ročníku ve škole č. 3 v Babadagu. Bylo jim řečeno, že ve třídě nejsou volná místa a byla jim doporučena jiná škola. Rodičům se situace nelíbila, nechtěli zapsat jejich dítě do školy, kterou jim tato škola navrhla, protože byla 6 km daleko od jejich domova. Ředitel řekl, že na škole č. 3 nejsou pro děti volná místa. Že volná místa mají na škole Veterani. Šla jsem za ředitelem, a hezky jsem s ním mluvila, řekla jsem mu, že jen pro mé dítě tam není místo. Pořídili jsme dítěti potřeby do školy, notebook, a pak nebyl přijat. Dítě proto zameškalo přípravný ročník, nechodilo ani do školky, a půjde hned do 1. třídy na základní školu. Rodiče mají 2 děti, které chodí do školy č. 3, a jsou s výukou spokojeni. Romské i neromské děti chodí společně do třídy. „Nejmladší dítě muselo být zapsáno do školy Veterani, ale nechtěli jsme, aby tam chodilo, protože je daleko. Proč má chodit do školy Veterani, když bylo zapsáno do školy č. 3? Pak mi řekli, že ve škole č. 3 už není místo, strávil tam 1 den a poslali ho domů. Dala jsem škole všechny potřebné dokumenty, dítě jsme na tuto školu připravili, a pak nám řekli, že pro něj nemají místo, že ho musím dát do školy Veterani. Nechtěla jsem ho tam dát, protože je to daleko. Kdo by tam s ním ráno chodil a odpoledne ho vyzvedával? Ze školy č. 2 by s ním mohl chodit bratr. Je škoda, že kdyby začal dříve, byl by připraven na 1. třídu. Ředitel může za to, že ho poslali domů. Měl říct: „Nemůžu ho přijmout", a ne ho nechat přijít do školy a pak ho poslat domů. Rodiče si nikde nestěžovali. Umí psát, ale nevěděli, za kým by měli jít. Příští rok ho ředitel neodmítne, řekl, že jej přijme. Řekla jsem řediteli: “nedělejte prosím příští rok to samé, co jste udělali letos,” a on řekl “ne, protože to už půjde přímo do 1. třídy.” V přípravné třídě jsou i děti, co mají 8,5 roku. Jiné dítě má i 9 let. A pro 6ti leté dítě zde není místo. Ptala jsem se učitele, proč přijímá starší děti, některé děti bijí a měly by už být ve 2. třídě, a nemají místo pro ty, kterým je to hlavně určeno. Řekl, že neví, 59 že starší děti přijal ředitel, odmítla za to nést vinu.“ Je lepší, když jsou romské i rumunské děti společně. Pokud jsou ve třídě samí Romové, hádají se, bijí. Rumunské děti se učí lépe, jsou disciplinovanější. S. D., bratr A.A.B. Škola č. 3, Babadag A. A., matka A.B.I., chtěla své dítě zapsat do školy č. 3, ale taky jí řekli, že zde není místo a že má zapsat dítě do školy Veterani, asi 4 - 5 km od domu. Dítě nyní chodí na školu do Veterani. A. A., matka A.B.I. „Zapsala jsem ho na školu č. 3, ale neměli místo. Místa byly jen ve Veterani. Zapsala jsem ho ve věku, kdy je to běžné (7let). Řekli mi, že ho sem sice můžu zapsat, ale že ho nepřijmou, nemají místo. Chodí do školy, ale kradou mu věci z tašky, bijí ho. Souhlasila jsem, aby tam šel, protože chce chodit do školy a učit se. Pořád chci, aby chodil do školy 3. Chci jim říct, zda by neposkytli pro děti dopravu do školy, takových dětí by bylo víc. Je to až 5 km daleko, šla jsem s ním 2x nebo 3x, aby znal cestu, ale teď chodí sám. Pořád se o něj bojím. Bojím se aut. Šla jsem do školy, nepodala jsem nic písemně, jen jsem jim řekla, že chci zde dát své dítě od 2. třídy. Stále mě odmítali. Nyní musí ráno vycházet už v 6, aby se tam dostal včas. C. S. C. S. má 2 děti, které chodí na školu ve Veterani. Dříve chodily na školu č. 3, ale pak byly přesunuty do Veterani, když měly opakovat ročník. Od jejich domu je škola vzdálená 8 km. „Mám 2 děti ve škole. Pokud se stane, že ráno vstanou později a dostanou se do školy po deváté, jsou poslány domů. Už je nezajímá, že děti musí chodit 8 km, přecházet rušné ulice, jiná doprava neexistuje. Jedno dítě je ve 4. třídě a druhé ve 2. třídě. Jiné děti vstávají v 7 nebo v 7:30, aby se dostaly do školy na 8 hodin. Ale pro děti ve Veterani to znamená jít pěšky 2 hodiny.“ Tyto děti měly opakovat ročník, byly ze školy č. 3 v Badabag vyloučeny a přeřazeny do Veterani. Toto je způsob, jak se vyrovnávají se slabšími dětmi, které pak musí každý den chodit 2 hodiny do školy a další 2 hodiny ze školy v hustém provozu. Paní C. S. chce podat žádost o zpětné přeřazení svých dětí zpět do školy č. 3. A. A., babička A. A. má hodně vnuků a vnoučat, které mají 7 let. Chtějí jít do školy, ale byly odmítnuty kvůli jejich věku. Zástupci školy nenavrhli žádné jiné řešení. Dítě ve věku 11 let nechodí do školy, není přijato. Nechtějí je přijmout, protože už jsou starší, měly být přijaty, když byly mladší. Nepřijímají ani toto dítě ani další. Děti rostou, chtějí jít do školy, ale jsou odmítány. „Mluvila jsem s ředitelem a řekla mi: “proč jste je nezapsala, když měli 7 let?” Vysvětlila jsem jí, že každé mělo nějaké 60 obtíže, jedno neumělo mluvit, nemluvili Rumunsky. [...] alespoň do svých 14 - 15 let absolvovali 3 - 4 třídy, alespoň něco věděli. Jedno z dětí, které se narodilo v roce 2001, začalo chodit do školy a pak bylo odmítnuto. Asi za týden uměl napsat své jméno, jména v rodině…bylo to chytré dítě. Nechali ho chodit do školy týden dva a to byl konec. Nahradili ho jiným dítětem, rumunským. Nepamatuju si přesně, kdy to bylo (babička má celkem 14 vnoučat).“ A. K., B.I., B.B., A.I. Romský žák byl zapsán do základní školy č. 1. V 5. třídě byl přeřazen do školy č. 3, kde není spokojený s výukou a přístupem. „Jsem rád s rumunskými dětmi ve třídě. Pan F. měl ve třídě 4 - 5 rumunských dětí, všichni ostatní byli Romové. Nebyl jsem šťastný, když jsem byl ve třídě jen s romskými dětmi. Je lepší, když jsou tam i rumunské děti, lépe spolu vycházíme a taky se od sebe navzájem učíme. Na škole 1 je to lepší. Tam se nám věnují, volají nás k tabuli atd. Ve škole č. 3 se nám učitelé nevěnují, říkají nám, že jsme cikáni. Učitel rumunského jazyka P. M. říká: “Nikdy neprojdete do dalšího ročníku” Mě říká zase učitel angličtiny, abych šel ven ze třídy. Sedíme a píšeme, opisujeme z knihy, říkali jsme učitelce, že nás nevolá k tabuli, že vyvolává jen rumunské děti, a ona odpovídá, že proč prý chceme k tabuli, ať počkáme, až na nás bude řada. Chci taky dostávat známky, jako rumunské děti. Vyučují jen je. Když jsem byl v 1. – 4. třídě, učitelé mě k tabuli vyvolávali. Dostával jsem známky. Chci jít zpátky do školy č. 1. Když mi učitelka říká, že nás nikdy nenechá projít do další třídy…. A pak říká, zda chceme jít do Veterani…. Proč ale do Veterani neposílá i rumunské děti? Říká, že se biju s ostatními, ale není to pravda. Chce, abych neprošel do vyšší třídy. Nejen já, ale všichni ve třídě. Říká, že jsme cikáni. Říká: „Nechci, abyste byli v této škole. Běžte pryč.” Můj bratranec s ní měl taky problém. Nenechala ho jít do vyššího ročníku a přestal chodit do školy úplně.“ 61 MAĎARSKO Přehled o situaci segregace ve školství Romské děti v Maďarsku jsou také vystaveny riziku segregace ve školství. Rozšířená je segregace ve třídách i celých školách. Odhaduje se, že 1/3 romských dětí je vzdělávána v segregovaném prostředí. Romské děti jsou také vystaveny riziku, že budou umístěny do speciálních škol, ve srovnání s ostatními dětmi. Neexistuje statistika o počtu romských dětí ve školách, ale odhaduje se, že Romové tvoří v běžných školách asi 15% populace. Nyní se zavádí různá integrační opatření pro děti s více znevýhodněními, sem spadá asi 2/3 romských dětí. I přesto, že romské děti mají tento status, mnoho jich není nikde registrovaných a pro úředníky jsou neviditelní. V roce 2013 byla přijata nová definice pro děti s více znevýhodněními, nenastal ale žádný posun ohledně registrace těchto dětí, což znamená, že spousta Romů zůstává nadále přehlížena (67/§. zákon XXXI z roku 1997). Veřejné školy byly znárodněny 1. 1. 2013. Nový centrální úřad, Klebelsberg School Maintainer Centre, má ve správě všechny základní a střední školy, které spravovaly městské úřady. Když Centrum převzalo školy, mělo příležitost všechny školy prověřit a řešit nezákonné praktiky, jakou je i segregace romských dětí. Centrum ale v této své roli selhalo, nechalo segregované školy dále fungovat, neprovedlo žádná šetření nebo statistiky. statistiky o počtu romských dětí nejsou odpovídající. Centrum, podobně jako města, odmítají používat metodiku, kterou vypracovala kancelář Ombudsmana v roce 2009. Organizace pro rovné příležitosti, Ombudsman i některé soudy z této metodiky vycházejí při odhadech romských dětí. Dlouhodobé plány v oblasti vzdělávání nemluví o segregaci nebo desegregaci. V květnu 2013 vládní agentury, které jsou za oblast vzdělávání zodpovědné, připravily a vydaly plány na vzdělávání pro každý kraj. Hodnotili v něm stávající situaci ve veřejném vzdělání a nastavili opatření a trendy do budoucna (zákon 21. Vládního nařízení 229/2012. (VIII. 28.). Tyto plány rozvoje do budoucna bohužel neobsahují informace o počtech romských dětí ve školách, takže neadresuje ani rasovou segregaci na školách. Organizace CFCF (Chance for Children Foundation) v Maďarsku řeší právní případy segregace už 10 let a má za sebou mnoho úspěšných právních případů u Nejvyššího soudu Maďarska týkajících se segregace na úrovni škol a tříd. ŠPATNÁ DIAGNOSTIKA ROMSKÝCH DĚTÍ VE MĚSTĚ NYÍREGYHÁZA: ŽALOBCE ISTVÁN HORVÁTH V PŘÍPADU HORVATH A KISS VS. MAĎARSKO10 István Horváth a András Kiss žili v romské osadě v Nyíregyháza, blízko východních hranic Maďarska. Oba byli umístěni do speciální školy na základě posouzení odborníka z Odborné komise, který posuzoval jejich intelektové schopnosti. Protože chodili do praktické školy, nemohli poté dále studovat na střední škole ani podat si tam přihlášku. Istvan proto nemohl následovat svého otce a stát se učitelem Zástupce státu pro vzdělávání otevřené kritizoval statistiky o romských dětech s tím, že neexistují žádná data o počtu romských 10 Stížnost Horvath a Kiss proti Madarsku, č.11146/11, druhá dětí ve veřejném vzdělávání. Proto jakékoli část (2013) 62 tance. Místo toho byl vyučen v oboru pekař. Andras se nemohl stát automechanikem. Žalobci u soudu tvrdili, že jim byla stanovena špatná diagnóza a že byli klasifikováni jako lehce mentálně postižení na základě jejich etnicity, sociálního a ekonomického statusu. Byli proto vzděláváni na speciální škole, přestože tam nepatřili. Uvedli, že odborník, který jejich schopnosti posuzoval, si mohl vybrat test, jaký chtěl, a mezi odborníky bylo známo, že některé testy byly kulturně zatížené. Díky tomu došlo ke špatné diagnóze znevýhodněných dětí, zejména Romů. Tyto testy nebraly v úvahu sociální nebo kulturní pozadí romských dětí, které vyplňovaly test. Žalující byli u soudu reprezentováni právníkem z Nadace CFCF a Evropského centra pro práva Romů (ERRC). Poté, co vyčerpali všechny domácí možnosti11, podali žalobu k Evropskému centru pro lidská práva (ESLP) v roce 2011. Dne 29. 1. 2013 rozhodl ESLP v případu Horváth a Kiss v. Maďarsko, shledal porušení Článku 2, protokolu č. 1 (právo na vzdělání) Evropské úmluvy o lidských právech, a Článku 14 (zákaz diskriminace). Soud potvrdil, že romské děti byly nadměrně zastoupeny mezi žáky ve speciálních základních a středních školách, kam chodili žalující, a že romské děti byly nadměrně zařazovány do speciálních škol v Maďarsku kvůli špatným diagnózám lehkého mentálního postižení. Soud potvrdil nepřímou diskriminaci 12 v roce 2014. Nyní zkoumá situaci a implementaci rozsudku Rada ministrů Rady Evropy. Komise vyzývá ve svém rozhodnutí ze 4. 3. 2014 maďarskou vládu, aby poskytla informace o situaci romských dětí ve speciálním vzdělávání a dopadu současného diagnostikování romských dětí. Již dříve, jako součást případu, Ministerstvo školství započalo nový projekt, který má zhodnotit dopady existujících diagnóz romských žáků. V současné době vyjednává Nadace CFCF s ministerstvem o podobě nových, kulturně nezatížených testů, aby se předešlo neobjektivním diagnózám romských dětí. ISTVÁN HORVÁTH13 „Když jsem chodil do školky v osadě Guszev, docházel tam psycholog a testoval mě, ačkoli jsem tenkrát nevěděl, o co jde a k čemu testy jsou. Má diagnóza zněla lehké mentální postižení. Vůbec jsem nevěděl, o co jde. Nerozuměl jsem tomu, proč mám chodit do speciální školy. I když jsem byl jen dítě, neměl jsem pocit, že bych tam patřil. Řekli mi, že tam musím jít, protože jsem nerozuměl věcem, které mi říkali. Ranilo mě to. Chtěl jsem po paní psycholožce, aby mi to vysvětlila, ale jen si vzala tašku a odešla. Mí rodiče museli souhlasit, abych dosáhl alespoň nějakého vzdělání. 11 Případ byl nejprve předložen soudu prvního stupně v roce 2006. Díky rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2010 byly všechny vnitrostátní opravné prostředky vyčerpány. 12 Prima facie znamená "na první pohled." V antidiskriminačním zákonu je prima facie diskriminace 13 Istvan Horvath je jedním ze stěžovatelů v případu případ, kdy existují dostatečné důkazy (je jasný předpoklad) segregace před ESLP. k přesunu důkazního břemene na žalovaného. http://ec.europa.eu/justice/discrimination/files/lawrev4_en.pd f 63 Nevěděl jsem, co speciální vzdělávání znamená. Až později jsem pochopil, že šlo o školu, kde pomáhají dětem, kterým nejde učení. Opravdu bych uznal, že měli pravdu, kdyby mi pomáhali, ale nebyla to pravda. probíhal soud. Soud o mně prohlásil, že na tu školu nepatřím. Soud vyslýchal mé učitele i ředitele. Pokud jde o diskriminaci na této škole, v 7. třídě mě obvinili z krádeže. Hlava třídy mě ponížila před celou třídou, nazvala mě zlodějem. Můj otec se do toho vložil a věc vyřešil. Nejdůležitější pro mě bylo, aby soud uznal, že nejsem mentálně postižený. Nyní vím, že jsem byl označen za mentálně postiženého, protože jsem Rom. V běžné základní škole jsou předměty náročnější. Všichni mí bratři chodili do běžné školy a já jsem tam měl chodit taky. Ve speciální škole Göllesz Viktor bylo všechno učeno jinak. Všechno jsme opakovali pořád dokola, zatímco na běžné škole jdou žáci s učivem dopředu. Ve škole Göllesz je hodně romských žáků. Spousta z nich je ve stejné situaci jako já. Jsou to normální děti a mohli by navštěvovat normální školu. Měl jsem spolužáka, který byl autista. Říkal jsem si, proč je polovina žáků nemocných a polovina zdravých. Na škole byly děti s mentálními i fyzickými poruchami. Postižené děti byly maďarské, zatímco ostatní děti, které se zdály v pořádku, byly všechny romské. Když mi bylo 11 let, byl jsem hodnocen nezávislým odborníkem na táboře, který pořádala lidskoprávní organizace. Odborník došel k závěru, že nejsem mentálně postižený, a dokázal jsem udělat testy velmi dobře. Navíc říkal, že jsem chytrý. Poté se soud táhl 6 let. Bylo pro mě náročné chodit do školy, když Dnes dojíždím do Nyíregyháza do školy Göllesz z Budapešti, abych získal vysvědčení dokládající ukončení školní docházky. Chci pracovat a zaměstnavatelé budou chtít vysvědčení vidět. Šel jsem se učit na pekaře, ale nemohl jsem školu dokončit. Proto jsem skončil v Budapešti. Přestěhoval jsem se do hlavního města, protože jsem věřil, že pro mě bude snazší najít práci a mohl bych tu vydělat více peněz. Našel jsem si práci jako uklízeč, ale když firma změnila majitele, byl jsem propuštěný. Byla to dobrá práce, protože jsem se mohl uživit. Od té doby hledám práci, ale všude po mě chtějí vysvědčení ze školy v Nyíregyháza, takže tam musím jezdit, abych jej získal. Dneska chtějí vysvědčení všude. Rozeslal jsem můj životopis na 5 míst, ale nikdy jsem nedostal odpověď. Mé rodiče trápí, že nemám práci. Můj táta mi řekl, že bych se měl přestěhovat zpátky domů, pokud nenajdu práci. Možná bych mohl něco najít v Nyíregyháza. Taky mi řekl, že už mám 18 let a že žiju svůj vlastní život. Rád bych pracoval jako pekař, 64 ale nemám k tomu bohužel kvalifikaci. Nedokázal jsem školu ukončit. Musel jsem se přestěhovat do Budapešti, protože ve městě Nyíregyháza nebyla žádná práce. Už několik měsíců hledám práci. Pořád to zkouším, ale bez úspěchu. Řekli mi, že nemůžu postoupit do 12. ročníku, a že musím opakovat 11. ročník. Zeptal jsem se ředitele, zda můžu pokračovat na místě, kde jsem dělal praxi, a on mi řekl, že jsem tam ztratil reputaci. Zeptal jsem se ho, zda si opravdu myslí, že ze mě bude nula, zatímco ostatní dostali šanci. Pokud ano, že už teda nemáme co řešit. Řekl jsem o tom rodičům. Byli zklamaní, ale otec se mě snažil podpořit a poradil mi zkusit štěstí v Budapešti. Myslím, že nemůžu najít práci, protože jsem Rom. Přál bych si, aby i Romové mohli najít práci. Kdybych dokončil učiliště nebo střední školu, pohlíželi by na mě jinak. Myslím, že bych práci našel. Protože nemám kvalifikaci ani střední školu, je skoro nemožné získat práci. Mým snem je tancovat. Dlouho jsem se tomu věnoval a chtěl jsem tanec vyučovat, tak jako můj otec. Chci to dělat už od dětství. Abych mohl předávat to, co umím, dalším. Mými největšími koníčky jsou tanec a hudba. Tancování mě povzbuzuje a vždy mě dostane do lepší nálady. V tomto se vidím. Je to díky mému tátovi, učil jsem se od něj. Rád bych to všechno ostatním předával. Měl jsem už možnost se ukázat, vystupoval jsem v Maďarsku i v zahraničí. V talentové soutěži jsem vyhrál 1. místo. Soutěžil jsem i v Číně, kde jsem získal cenu „král tance.” Konečně jsem mohl někomu ukázat, co jsem se naučil.“ Plánoval jsem, že dokončím školu, ale je mi už 18 let a taky jsem ztratil motivaci. Strávil jsem měsíc na školení. 1 den jsem chyběl, protože jsem byl nemocný. Donesl jsem potvrzení od doktora. Neřekli mi nic a kvůli tohoto jednoho dne mě nenechali pokračovat. 65 SEGREGACE VE ŠKOLÁCH VE MĚSTĚ GYŐR Město Győr je šesté největší město v Maďarsku a jedno ze sedmi hlavních krajských měst v zemi, mezi městy Budapešť a Vídeň — leží na jedné z nejdůležitějších cest ve střední Evropě. Základní škola Kossuth Lajos ve městě Győr se nachází v místě, kde žije nejvíce místních Romů. Podle oficiálních statistik tvoří 2/3 žáků na této škole romské děti. Rovněž zastoupení sociálně znevýhodněných žáků je ve škole Kossuth Lajos nejvyšší ve srovnání s dalšími školami ve městě Győr. Nadace CFCF provedla na místě mnoho terénní práce a rozhovorů s místními Romy, na základě tohoto zažalovala způsobem actio popularis14 město Győr v roce 2008. Cílem bylo, aby soud uznal, že město segreguje Romy a sociálně znevýhodněné děti ve škole. CFCF žádala, aby soud uložil městu povinnost zakázat zřizování nových tříd na základní škole, kde jsou romské a sociálně znevýhodněné děti nadměrně zastoupeny. Případ se dostal k Nejvyššímu soudu, který potvrdil závěry soudu první instance (město je zodpovědné za segregaci na základě sociálního statusu), ale zamítl žádost CFCF o nařízení desegregace. Nejvyšší soud zdůraznil, že občanský soud nemůže přikázat proces desegregace ve třídě, kde jsou romské a další sociálně znevýhodněné děti nadměrně zastoupeny. Nejvyšší soud se obával, že takové rozhodnutí by vedlo k uzavření školy, a následky by byly nad rámec kompetencí občanského soudu. CFCF se s rozhodnutím obrátila na Ústavní soud s tím, že rozsudek je protiústavní, protože nenařizuje žádné efektivní opatření k ukončení segregace. Ústavní soud nezkoumal žalobu ve své podstatě, zamítl ji (17. 6. 2013) na základě toho, že CFCF jako NNO, která jedná ve veřejném zájmu, není oprávněna podávat ústavní stížnost.15 CFCF nesouhlasila se stanoviskem Ústavního soudu a poté, co vyčerpala všechny možné domácí prostředky, obrátila se na ASLP v prosinci 2013. Actio popularis znamená, že organizace (jako např. CFCF) může jít k soudu jako právní subjekt a může podat stížnost zastupující zájmy skupiny neidentifikovatelných lidí, jejichž právo na rovné zacházení bylo porušeno. 15 Ústavní soud shledal, že CFCF jako nevládní organizace není přímo zasažena rozhodnutím Nejvyššího soudu, právo CFCF nebylo proto porušeno rozsudkem Nejvyššího soudu. Ústavní soud zdůraznil, že pouze romské děti, které byly odděleny ve městě Győr , mají právo napadnout rozhodnutí Nejvyššího soudu. V důsledku toho Ústavní soud zaujal stanovisko, že neexistuje žádný prostor pro actio popularis petici před Ústavním soudem, a v důsledku toho případ nezkoumal. 14 66 K. M., BÝVALÁ ROMSKÁ ŽÁKYNĚ ŠKOLY „Jmenuji se K. M. , je mi 18 let. Chodila jsem na základní školu Kossuth Lajos, dokončila jsem ji před 3 lety. Mí spolužáci byli většinou Romové. Jeden nebo dva nebyly romské děti, ale okolo 80% žáků tvořili Romové. Škola byla celkem v pohodě. Na jednu stranu bylo fajn, že škola je celkem lehká. Byla jsem ráda, že jsem se doma nemusela učit. Nedostávali jsme skoro žádné úkoly, učitelé nebyli přísní. V běžné třídě to vypadalo asi tak, že jsme se bavili nebo si vybarvovali knihy. Pamatuju si, že byly hodiny, kdy jsme si povídali s ostatními nebo s učitelem celou hodinu. Chovala jsem se na škole dobře. Někteří žáci měli problémy s chováním, ale já mezi nimi nebyla. Někteří mí romští kamarádi chodili na jiné školy. Vím, že si stěžovali, že učivo je dost těžké. Museli se víc učit a záviděli nám, jak to máme ve škole lehké. V jejich škole bylo jen pár Romů a učitelé byli přísnější, takže tyto děti chtěly chodit na naši školu. Tohle byli všechno romští kamarádi. Pak mám taky ve třídě pár neromských kamarádů, a vycházíme spolu v pohodě. Někteří učitelé nás brali v pohodě, zatímco jiní dávali jasně najevo, že nás neberou. Mluvili s námi blahosklonně, byli arogantní. Když jsme je například o něco žádali, tito učitelé nebyli vstřícní nebo byli lhostejní. Většina učitelů ale byla dobrých, vycházeli jsme spolu. Některé jsem měla opravdu ráda. Po škole šli někteří mí spolužáci na další školu, jiné otěhotněly a jsou dnes doma. Já studuju na učilišti Kossuth Lajos, učím se na krejčovou. Jsem ve 3. ročníku a příští rok bych měla školu dokončit. Z mé třídy na základní škole jsem jediná, která chodí na učiliště. Moje sestra tam chodí taky. Šla jsem na tuto školu, i když mi jeden z mých učitelů říkal, abych šla na gymnázium, kde můžu mít maturitu. Myslela si o mně, že jsem chytrá. Ale já jsem se bála, že to tam nebudu zvládat. Někteří mí kamarádi na gymnázium šli, a bylo to pro ně hodně náročné. Bála jsem se, že mi to tam nepůjde. Nikdo ze základní školy, kam jsem chodila, nešel na gymnázium. Někteří spolužáci šli na učiliště, ale někteří nešli ani tam. Chvílemi jsem přemýšlela, že bych šla studovat někam jinam, ale pak jsem si uvědomila, že všechny další školy jsou dost daleko a ta, kde jsem, je blízko mého bydliště, takže nemusím daleko dojíždět. Mezitím na tuto školu nastoupila i má sestra a někteří mí bratranci, takže jsme se rozhodli tam studovat společně. Jsem si jistá, že by mě mí rodiče nenechali chodit na jinou základní školu, protože bych musela daleko a sama dojíždět. Navíc jsem nechtěla někam do neznáma, kde nikoho neznám. Taky jsem nechtěla být jediná Romka ve třídě. Slyšela jsem příběhy, kdy na těchto integrovaných školách ostatní děti šikanovali Romy. Bála jsem se, že by mě v takové třídě nepřijali. Taky všichni mí sourozenci byli na stejné škole a nechtěla jsem každý den dojíždět do školy někam daleko. Cítila jsem 67 se ve škole Kossuth Lajos bezpečně. Báli jsme se možných konfliktů v jiných školách. školu, protože v integrované škole jsem se toho mohla naučit o hodně více. Ve škole, kam chodím nyní, jsem neměla žádné problémy kvůli mé etnicitě, ale má sestra a bratranci ano. V segregovaných školách se žáci nesoustředí, neučí se pořádně, nechovají se dobře. Myslím, že učitelé by měli být přísnější a očekávat od žáků více, protože pak se děti lépe učí. Až budu mít jednou děti, nechci, aby chodily do segregované školy. Chci, aby se jim dostalo kvalitního vzdělání. Někteří kluci na učilišti na ně pokřikovali, že Romové žijí z dávek a podobné věci. Oznámili to řediteli, který kluky potrestal poznámkou nebo tak. Od té doby se nic podobného nestalo. V době, kdy k tomu došlo, my tři jsme byli na škole jediní Romové. Na této škole je celkově málo romských studentů. Většina chodí po základní škole na školu Eötvös, ale mí rodiče mi tam nedovolili jít. Chtěli, abych měla lepší vzdělání na lepší škole. Nechtěli, abych šla zase na segregovanou romskou školu. I když já jsem tam chtěla jít, má máma mi to nedovolila. Ted, po třech letech na této škole, tu mám nějaké kamarády. Někdy je mi líto, že jsem si nenašla více neromských kamarádů už na základní škole, protože jsem si mohla možná vybrat úplně jinou školu a vzdělání. Ted mě mrzí, že jsem chodila na segregovanou Nikdy jsem nebyla u mých neromských spolužáků doma, ale bylo by zajímavé vidět, jak žijí. Už jsem některé pozvala k sobě. Když se na ulici potkáme, zdravíme se, popovídáme si, to je běžné. Nevím, co bude, až skončím školu, nejsem si jistá, že budeme v kontaktu… bylo by to fajn. Budeme se s rodinou stěhovat do jiného domu, do místa, kde mnoho Romů nebydlí. Těším se na to a myslím, že to bude mít vliv i na to, jaké si najdu kamarády.“ B.J., BÝVALÝ STUDENT ZÁKLADNÍ ŠKOLY KOSSUTH, LAJOS „Začal jsem chodit na školu Kossuth Lajos v roce 2002 a vyšel jsem z ní v roce 2011. Musel jsem opakovat první třídu, protože jsem dost chyběl. Musel jsem docházet pravidelně do nemocnice, protože mě jako dítě pokousal pes. Chyběl jsem 6 měsíců ve školce a asi 5,5 měsíce ve škole. Musel jsem kvůli léčbě jezdit do hlavního města. 68 Nyní studuji na škole Lukács Sándor, učím se na automechanika. Ještě mi zbývají 2 roky. Minulý rok jsem byl v nultém ročníku, byl to přípravný ročník, kde jsme se učili cizí jazyk. Mohli jsme si jazyk vybrat a já si vybral němčinu. Rád bych pracoval ve společnosti Nimak, proto jsem si vybral němčinu. Tato firma vyrábí díly do aut a já tam mám praxi. Nemyslím si, že pro mě byla nevýhoda, že jsem chodil do slabší školy. Pokud se člověk soustředí, dá se udělat i tato škola - Lukács Sándor. Ale je pravda, že na základní škole Kossuth neměli tak vysoké požadavky jako např. na škole Kazinczy nebo dalších školách. To jsem si uvědomil v 8. třídě, když jsem si vybíral střední školu. Mí kamarádi z fotbalu šli všichni na školu Radnóti a tam měli jiná očekávání. Nevím, jaký by můj život byl, kdybych chodil na jinou základní školu nebo byl zapsaný jinam. Myslel jsem na to, jaké by to bylo, kdybych chodil na jinou, nesegregovanou školu. Chtěl jsem chodit na školu Jókai, ale nemohl jsem. Chtěl jsem jít tam, protože škola byla blíže, asi 0,5 km. V té době jsme žili v socialistickém paneláku Marczalváros (Győr). ve městě Poté, co jsem dokončil základní školu, vybral si Lukács, protože mně vždycky bavily auta. Ve škole Kossuth se mě ptali, proč nechci pokračovat “normálně”. Řekl jsem jim, že miluju auta a rád bych s nimi jednou v práci dělal. Navíc na této škole můžu udělat maturitu. Není tam hodně romských studentů, ale několik tváří si ze školy Kossuth pamatuju. Nejsem tam jediný Rom. Myslím, že i ostatní studium dokončí a nenechají školy předčasně. Pokud se budou snažit, tak určitě. Budou si tady na to prostředí muset zvyknout, tak jako si zvykali na škole Kossuth. Záleží to na každém. Kromě toho, že chodím do školy, jsem zapsaný do sportovního klubu Gönyű. Rád bych se v budoucnu stal profesionálním fotbalovým hráčem, ale bude to chtít ještě hodně let tvrdé práce. Nemyslím si, že bych se tímto uživil. Nedělám ramena, že jsem nějaký profesionální hráč. Hraju za juniorku, ale trénuju s dospělými, už 7 zápasů jsem odehrál za dospělý tým. Hraju fotbal už 13 let a naučil jsem se, jak se mezi lidmi chovat. Jen díky fotbalu jsem se dostal do kontaktu s neromskými dětmi. Kdyby i mí další spolužáci ze základní školy dělali nějaký sport, pak by se taky naučili disciplínu, pravidelnost a povinnosti. Sport vás naučí hodně věcí. Problém je, že dítě, které chodí na segregovanou školu, nemá možnost setkat se s jinými lidmi a dětmi, které mají jiný životní "styl.” Většinu svého volného času jsem strávil 69 s maďarskými dětmi, a to díky fotbalu. Vlastně se už ze své bývalé školy nestýkám s žádnými kamarády. Jen je občas potkám na ulici. Nevzpomínám si ani na třídního učitele ze základní školy, ztratil jsem skoro všechny kontakty. Vždycky se snažím koukat spíše do budoucna a stavět na tom, co jsem nabyl v minulosti. Několik učitelů na škole Kossuth jsem měl rád, například Pista Horváth, trenéra kajaku, byl i můj učitel tělocviku. Každého povzbuzoval, aby v životě něco dělal, aby jen neseděl a nečekal, že mu něco spadne do klína. Hodně jsem si ho vážil. Byl to můj oblíbený učitel. Ne proto, že by od nás očekával bůhvíjaké sportovní výkony, spíše nás motivoval se pohybovat kupředu v životě obecně. V tom mi hodně pomohl. Není dobré, když dítě chodí na segregovanou školu, protože takto si dítě vsugeruje, že je prostě jiné – jednodušší. Každý si osvojuje nějaké chování a později už je těžké se nějakým způsobem jinde integrovat. Já jsem s tímto naštěstí na současné škole problém neměl. OPĚTOVNÁ SEGREGACE VE MĚSTĚ NYÍREGYHÁZA Na okraji města Nyíregyháza leží romská osada nazvaná Guszev. Okolo roku 1995 tam docházely děti z osady, protože škola byla nejblíže, a také proto, že byla v místě trvalého pobytu a osídlení místních Romů. Nadace CFCF začala navštěvovat osadu v létě 2006, snažila se přesvědčit a vysvětlit místnímu městskému úřadu, že škola je segregovaná a bylo by třeba ji uzavřít. Město nejdříve nereagovalo a proto CFCF zažalovala místní úřad za segregaci16. V roce 2007, po soudních sporech a rozsáhlém vyjednávání, byla tato segregovaná škola v osadě Guszev uzavřena. Děti se nadále vzdělávaly v 6 dalších základních školách ve městě, kam dojížděl školní autobus a několik učitelů z již uzavřené školy, kteří pracovali dále jako mentoři. V roce 2011 otevřel nový starosta již uzavřenou segregovanou školu v osadě podruhé, tentokrát jako součást řecké katolické církevní školy v Nyíregyháza, poskytl škole nájem zdarma a slíbil finanční pomoc. Ve stejné době přestal místní úřad posílat do osady školní autobus, který rozvážel místní děti do okolních nesegregovaných škol. Nová základní škola Sója Miklós poskytuje náboženské vzdělání v segregovaném prostředí, protože v osadě žijí pouze Romové a jedině romské děti z této osady navštěvují místní školu. 16 Segregace na základě etnického původu (a dalších důvodů uvedených v Zákoně o rovném zacházení) je v Maďarsku zákonem zakázáno. 70 CFCF společně s organizací REF (Roma Education Fund) vedli advokátní činnost, lobovali za zrušení opětovného otevření školy, jednali s Biskupem řecké katolické církve, ale bez úspěchu. Rozsudek soudu první instance z 28. 2. 2014 potvrdil, že město i církev nezákonně segreguje romské děti v místní škole. PANÍ P. M., ROMSKÁ MATKA ŽIJÍCÍ V OSADĚ GUSZEV „Mé dítě nyní chodí do základní školy Móricz Zsigmond. Dříve chodilo do školy v osadě, protože to byla naše spádová škola. Dnes nevím, do jaké spádové oblasti které školy patříme. Do školy Móricz chodí i některé další děti z naší osady, stejně jako pár dalších dětí z jiných romských osad, protože základní škola Benczúr byla uzavřena. Děti, které byly přesunuty do školy Móricz po uzavření školy Benczúr to mají nejtěžší. Slyšela jsem jednoho rodiče, který si stěžoval, že jeho dítě školu nezvládá a chtěl dát dítě do školy Sója v osadě. Dříve na této škole bylo jen několik málo romských dětí. Z celkem 29 žáků, kam chodí můj syn, je 5 Romů. Nejsou tam žádné romské třídy, všichni romští žáci se učí společně s dalšími dětmi. Chovají se dobře, myslím, že škola Móricz je kvalitní škola. Mnoho rodin jednoduše není schopno platit náklady na školu pro jejich děti a to je důvod, proč je dávají do školy Sója. Protože na této škole rodiče nemusí platit nic. Spolužáci mého syna nešikanují, a to je pro mě nejdůležitější. Myslím si, že by tam bylo více romských dětí, kdyby církevní škola Sója Miklós nebyla tak blízko v osadě. Na druhou stranu, ve škole Móricz musí žáci platit pravidelně příspěvky, což není dostupné pro ty nejchudší rodiny. Učebnice se na škole Móricz zatím neplatí, ale veškeré školní pomůcky si musí hradit rodiče. To mě obvykle stojí okolo 6.00010.000 HUF (20 - 33 EUR). Škola brzy začne a mnoho rodin nemá na zaplacení. Jedna nezisková organizace, Human-Net, nám pomáhá, jak nejlépe splácet dluhy, poskytuje občas také humanitární pomoc, oblečení. Přišli do osady v době, kdy zrovna zavřeli místní segregovanou školu. Tyto příspěvky škole jsou celkem vysoké, jde o asi 800 HUF (asi 2, 5 Eur) měsíčně. Je to na pokrytí mýdel, hygieny. Myslím, že pro některé rodiny je to problém. Mně se už taky stalo, že jsem jeden měsíc neměla. Ostatní rodiny jsou na tom lépe, tak s tím takový problém nemají. Jednou můj syn nemohl jít na školní exkurzi a výlet, protože jsem neměla potřebných 2500 HUF (asi 9 Eur) na pokrytí výletu. Ještě náročnější to musí být pro rodiny, které mají 4 - 5 dětí. Renáta Ádám, správkyně osady, přesvědčovala rodiče, aby děti zapsali do školy Sója, protože město už nebude posílat do osady autobus, který by děti svážel do škol ve městě. Rodiny by proto musely za dopravu platit. 71 Můj syn nemá na příspěvek na dopravu od města nárok, protože to má do školy jen 15 minut. SEGREGACE VE ŠKOLE VE MĚSTĚ JÁSZLADÁNY Ve městě Jászladány byla do září 2003 jen 1 základní škola. Starosta města pak prosadil otevření soukromé školy, kterou spravovala nadace, které pan starosta předsedal. Škola vznikla v budově dřívější běžné základní školy. Měla vzdělávat ty, co “si přejí studovat.” Když město přestalo posílat pro děti do osady autobus, několik dětí z osady zapsali rodiče do školy Sója. Myslím, že tyto děti dostali i nějaké příspěvky na ošacení. Nemám ale nic proti řecké katolické církvi, ani je vlastně neznám. Nebylo potřeba mít školu přímo v osadě, protože sem docházely pouze romské děti. Jsou tak úplně izolovány a segregovány od okolního světa. Pořád nerozumím tomu, proč byla škola znovu otevřena. Myslím, že mnoho místních Romů nechce o těchto věcech mluvit, protože se bojí vedoucího místní romské polovládní organizace, Terike. Nechtějí jít proti ní, protože jim v minulosti pomohla. Na druhou stranu nechápu, proč Terike tolik podporuje místní církevní školu. Myslím, že z toho má nějaký profit, protože dříve byla proti myšlence segregovaných škol, i té, která byla už dříve zavřená. Nerozumím, proč tu školu dneska tak podporuje.“ Romské a další sociálně slabší děti si nemohly dovolit výuku platit, zůstaly ve veřejné škole. Neromské a dobře situované děti začaly navštěvovat soukromou školu. CFCF a místní romská nezisková organizace dala podnět městu i nadaci. 29. 6. 2011 rozhodl Nejvyšší soud ve prospěch žádosti CFCF a potvrdil segregaci na těchto dvou školách v Jászladány, nařídil segregaci ukončit. Soud nenařídil, “jak” má být desegregace provedena, soud nemá na toto kompetenci, ale vrátil věc k projednání soudu nižší instance. Zřizovatel školy byl od 1. 1. 2013 Klebelsberg Kuno School Maintenance Centre17 (dále jen KLIK), CFCF tedy zapojila do věci zřizovatele. Nadační škola byla nahrazena školou církevní, segregace ve městě Jászladány tedy stále přetrvává. VÝPOVĚD ROMSKÉ MATKY „Dneska bylo ve škole slavnostní zahájení. Starosta řekl, že máme právo zapsat své děti kamkoli chceme, ale pokud nastane nějaký problém s dětmi nebo s rodiči, neměli bychom ji žádat o pomoc. Státní orgán, který dohlíží a udržuje všechny veřejné školy v Maďarsku od 1. ledna 2013. 17 72 Jako romský rodič si myslím, že to je důvod, proč rodiče neposílají romské děti do nové školy. V jednom školním roce starostka získala díky jedné nadaci sportovní oblečení pro žáky, a rodiče se báli, že už nic podobného nedostanou, pokud zapíší své dítě do nové školy. Starostka taky říkala, že nechápe, proč se místní Romové obrací na místní neziskovou organizaci ohledně právní pomoci. Proč se raději nezeptala, co místní lidi trápí? Ráda bych taky řekla, že Romové nemají přístup do kanceláře starostky. Ani mně se nepodařilo se s ní setkat, ani jednou od doby, co tu bydlím. Děti starostky chodí do základní školy Szászberek. Dala je do školy, která není v Jászladány. A ředitel udělal to samé, má 5 dětí. Ptám se sama sebe proč. Proč nechodí jejich děti do školy s romskými dětmi, a proč je dávají do soukromé školy? Mluvila jsem s ředitelem školy a řekl mi, že děti budou vzdělávány v hodinách náboženství. Ráno začnou se společnou modlitbou. Pokusí se děti učit podle zásad církve, aby se měly navzájem rády a neubližovaly si. Tuto školu jsem si pro mé děti vybrala, protože na dřívější škole neměly dost jídla. Ve škole i mimo ni. Ředitele to nezajímalo. Myslím si, že ředitel nové školy je dobrý člověk. Dříve byl ředitelem na základní škole Szászberek a slyšela jsem o něm hodně dobrých věcí. Asi 70% dětí ze Jászladány chodí na školu Szászberek. Chodí tam i některé romské děti, jezdí tam každý den školním autobusem. Všichni rodiče jsou tam spokojení. Taky jsem tam chtěla zapsat mé děti, ale bohužel se mi to nikdy nepovedlo, protože už nepřijímali nové žáky.“ VÝPOVĚD ROMSKÉ DÍVKY „Jmenuji se E. a je mi 14 let. Tahle škola je hrozná. Tu se dějí věci – nemůžete kvůli toho jít ani na toaletu. Nešel byste tam, protože je tam zápach. Ve škole nikdo neuklízí. Děti kouří na záchodech. Učitelé jsou hrubí, bijí děti. Dělají všechno možné. Mám z jedné učitelky každý den pocit nervozity. Nenávidím ji, opravdu. Je zlá. Pokud něco neuděláte, je krutá. Vyhrožuje nám, že nás nahlásí na policii a že nás odvedou. Pořád mi říká, že na mě nebudou brány žádné dětské příspěvky. A já nic neudělala. Nechová se tak jen ke mně, dělá to samé ostatním. Nemůžu se jí ani zeptat, proč to dělá, protože mě nenechá mluvit. Okamžitě začne křičet. Ve třídě je nás 26 a všichni jsme Romové. Myslím, že na celé škole není ani jedno maďarské dítě. Jen samí Romové. 73 Chodím do třídy „B”, ale mezi třídami nejsou žádné rozdíly. Učitelé i škola je špatná. Pořád se tu někdo pere, jsou tu každou chvíli policisté, někdy i záchranka. Učitelé bijí někdy i malé děti. Jednou učitel, který má učit děti se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) udeřil malé dítě tak silně, že mu zlomil nos. Na naší škole jsou totiž třídy pro žáky se SVP. Já tam ale nechodím, naše třídy jsou v jiné budově. Měla jsem hrozný zážitek, když jsem jednou požádala učitele na informatiku, aby byl tak hodný a pomohl mi, protože jsem nevěděla, jak udělat úkol na PC, který jsme dostali. Odpověděl, že by nebyl tak hodný a jak to že nevím, jak se pracuje s počítačem? Chytil mě za vlasy, spadla jsem na zem. Pak mě vystrčil ze třídy. Nikomu jsem to neoznámila. Stejně by s tím nic neudělali, nemělo smysl o tom někomu říkat. Tento učitel šikanuje žáky i v jiných třídách. Učitelé mají ukazovátko a s tím děti bijí. Nepraští dítě po prstech, bijí je po zádech. Nevím, proč to dělají. Třídní učitelé s tím nedělají nic. I v mé třídě bije učitel jednoho kluka a jednu dívku. Bije je i po hlavě. Naše třídní učitelka po mě jen křičí. Dalším dětem pravidelně otevírá aktovky, všechno vysype na zem. Čeká, až budou děti drzé a sprosté. Můj spolužák, který je i můj soused, s ní nemluví hezky a ona mu na to nic neřekne. Já neodmlouvám, a přesto mi taky vyhazuje věci z tašky na podlahu. Ptám se jí: „paní….proč to děláte?” Okřikne mě, ačkoli nedělám nic zlého. A těm, kteří jsou na ni sprostí a dokonce na ni plivou, těm neodpoví nic. Tak začne křičet. Pořád vyhrožuje, že naší rodině budou odebrány rodičovské příspěvky nebo že bude volat policii, pokud zavolám mámu do školy. Kromě toho už mě nic nenapadá, ale další věc se stala mé sestře. Jednou byly pohromadě starší a mladší děti. Jeden starší kluk, bylo mu 16 nebo 18 let, zbil mou sestru. Všichni to viděli, i učitelé, ale nikdo nic neudělal. Bili ji víc než hodinu. Ten učitel nechal toho kluka, aby kopal do mé sestry. Roztrhl jí kabát a vytrhl náušnici z ucha. Celé tělo měla od modřin. Učitel řekl, že nezakročil, protože se bál, a to je muž. Víme, že ten kluk z rodiny Suki zbil mou sestru, ale neodvážili jsme se za nimi jít. Je to velká rodina a máme z nich strach. Někdo zavolal policii a ta vyslýchala i učitele, ale nic se nestalo. Šli jsme se sestrou k doktorovi, ale ten nám nemohl dát zprávu a poslal nás do města Berény, kde jí to mohou dát. Cesta by nás ale stála 10 000 HUF a nemohli jsme si to dovolit. Tato škola bývala kdysi jiná. Zhoršilo se to, když jsem byla v 5. třídě. Předtím tu učitelé děti nebili. Moc ráda bych chodila do jiné školy, třeba do církevní školy. Ale učitelka mě nenechá odejít. Někdy mi říká, že mě ze školy úplně vyhodí, pokud budu chtít přejít jinam. Ráda bych školu dodělala a jednou pracovala jako masérka. OPĚTOVNÉ OTEVŘENÍ ROMSKÉ ŠKOLY V PILISCSABA V srpnu 2013 Nadace CFCF zaznamenala, že již jednou zavřená romská základní škola Jókai Mór byla znovu otevřena pro méně než 35 žáků. Stát, jako nový zřizovatel, se 74 z neznámých důvodů rozhodl segregaci a opětovně školu otevřít. obnovit CFCF místo několikrát navštívila, vyjednávala se zřizovatelem i ředitelem školy. Lidskoprávní komisař nařídil věc prošetřit. CFCF poskytla komisaři argumenty a shromáždila proti škole a zřizovateli důkazy. Další právní kroky budou učiněny na základě zprávy a nálezů komisaře. Dvě romské matky, jejichž děti chodí do segregované školy Jókai, vyprávěly o svých zkušenostech v této škole. MATKA 1 „Můj syn byl na základní škole Jokai pravidelně šikanován ostatními dětmi. Šla jsem si proto do školy stěžovat. Trvalo to 3 roky, ale nic se nezměnilo. Můj syn nechtěl chodit do školy, protože se ostatních dětí bál. Byl terčem posměchu často, při každé příležitosti. Nebyla jsem spokojená ani s kvalitou výuky. V prvním měsíci školního roku vyhodili ze školy jednoho kluka, jehož rodina má hodně špatnou pověst. Skoro zapálil mému synovi svetr zapalovačem. Po tomto jsem šla za ředitelem školy, ale jeho rodiče mě chtěli napadnout. Takové věci se tam stávaly. Chtěla jsem ho přeřadit na školu, kde jsou některé předměty vyučovány v němčině, když byl ve 3. třídě. Důvodem byla němčina. Ředitel mi řekl, že se můj syn dosud německy neučil, takže by to nezvládl. Měl dělat zkoušky, ale německy vůbec neuměl. V této škole jsou asi jen 3 romští žáci ve třídě. Většina je odmítnuta v přijímacím řízení. Naštěstí ty problémy, které jsem měla v současné škole, už utichly. Škola má nového ředitele, od té doby. Vím, že se o děti více starají, s novou ředitelkou jsem se už potkala. Všimla jsem si, že je přímá, striktní, ale taky umí odpustit. Po škole si děti včetně mého syna hrají na školním hřišti. Pak mají svačinku, a okolo 4h jdou domů. Během odpolední družiny se neučí, spíš si hrají. Když přijde domů, už se neučí vůbec. Říká, že nemají žádné úkoly. Mluvila jsem s bývalým třídním učitelem, který mi řekl, že bývá ve třídě i se svým kotětem. Všechno dělají ve škole. Syn má cvičebnice, ale odpoledne je nepoužívá. Po druhé hodině odpoledne se už neučí, jen si hrají a kreslí. Děti tráví čas ve školní družině se svou učitelkou Tünde. Některé děti, které to mají dovoleno, mohou odcházet ve 3 odpoledne, zbytek odchází ve 4 h. Můj syn nechtěl chodit do klubu po škole18, ale dneska už chce, nejspíš Minulý rok, když můj syn zažíval zase ponižování, šla jsem zase za ředitelem. Přišli za mnou domů pak rodiče a řekli mi, že bych tyto věci měla řešit mimo školu. Řekla jsem, 18 Poškolní studovny ( "tanoda", jak se říká v maďarštině) že není fér, aby mého syna bili ve škole, a jsou nevládní organizace organizované výzkumnými centry, která poskytují možnosti vzdělávání pro děti ve školních oni odpověděli, jak jsem se odvážila jít za předmětech ( praxe) a v ideálním případě v jiných oblastech, jako je hudba a sport . Nemají být organizována ředitelem a prosit ho o pomoc. Proto jsem ve školách a poskytují neformální, radostné vzdělávací chtěla syna přepsat do jiné školy. prostředí. 75 proto, že mu jeho kamarádi a bratranci řekli, že je to tam fajn Můj syn teď chodí do školy Jókai rád, líbí se mu tam. V každé třídě jich je jen asi 8 nebo 9, není jich moc. V prvním ročníku jich bylo zapsaných jen 5 nebo 6. První ročníky mají společnou tělesnou výchovu. Můj syn ještě nebyl na hodině plavání, ale není to povinné. Skoro nikdo plavat nechodí, protože se za tyto hodiny platí. Dříve chodil do lekcí taekwondo, ale už tam nechodí. Nezasloužil si to a jeho otec mu to zakázal. Někdy kvůli taekwondu neměl domácí úkol.“ MATKA 2 „Původně jsem chtěla mé 2 děti zapsat do jiné školy, protože jsem nebyla spokojená s učiteli a ředitelem, na pár výjimek. Neviděla jsem ani žádné výsledky výuky u dětí, žádné znalosti. Hlavně Szidó byla hodně pozadu… Byla ve 4. třídě, ale znalosti měla tak na 2. třídu. Celkem uměla něco přečíst nebo napsat, ale počty nebo třeba hodiny… Všechny děti si taky stěžovaly na své spolužáky. Na této škole je a bylo hodně dětí s výchovnými problémy. To je problém. zvládat, volá policii. Ale před rokem nebo dvěma si děti chodily do školy, kdy chtěly. Bylo jedno, zda škola začíná v 8, někteří chodili pozdě. A nic se nedělo. Pořád tam jsou děti, které mají problémy s chováním, ale je jich méně. Několik žáků bylo vyhozeno ze školy a musí znovu skládat zkoušky19. To je díky řediteli, který se vypořádal s problémovými dětmi. Řekl jim, že se mají stát „domácími studenty,” – mají studovat doma a chodit do školy jen za zkoušky ke konci školního roku. Ty nejhorší děti sem všechny chodily minulý rok, ale teď už do školy chodí jen polovina dětí z té problémové rodiny, ty nejhodnější. Další důvod, proč jsem chtěla dát děti na jinou školu, bylo to, že se tady objevily vši. Utrácela jsem každý týden asi 2 000 HUF (asi 6, 6 Eur) za preventivní šampony. Přesto děti chodily domů zavšivené. Pořád jim kontroluju a myju hlavy každou neděli. Dělám to proto, že d té školy chodí stále i některé děti, které vši mají. Nyní mají po škole hodiny tance. Škola je také bere na plavecký bazén do Budapešti. Můžou taky boxovat nebo hrát fotbal. Jenny chodí plavat. Děti mohou chodit i jezdit na koni, ale nyní mohou chodit jen děti z 1. třídy. Brzo to otevřou i pro starší děti. Dosud škola nic podobného neorganizovala, všechno začalo s novým ředitelem. Všimla jsem si některých změn. Nová ředitelka je docela přísná. I když i o ní jsem slyšela špatné věci… Nevím, kde je pravda. Nedůvěřuji jí, zatím jsem s ní mluvila asi dvakrát. Když se o ní baví děti, slyším je si 19 V Maďarsku mohou být děti oproštěny povídat, že je přísná a volá do školy policii. Policie bývá ve škole asi dvakrát týdně. Nedávno jsem byla na třídních schůzkách a ředitel říkal, že když se mu nedaří děti od povinnosti docházet do školy denně z různých důvodů, jako jsou pravidelné profesionální sportovní činnosti, účast v některých odborných uměleckých projektech (např. hereckých). Ti, kteří mají statut "domácího studenta", musí také skládat zkoušky. V posledních letech je tento status udělován mj. i romským dětem, nicméně tito studenti se učí se velmi málo a brzy ukončí školu. 76 Každý den chodí domů ve 4 odpoledne, jen se otočí ve dveřích a jdou hned do odpoledního klubu. Jenny tam chodí taky, ale je mladší a může zůstávat jen do 4 hodin. Dneska přišla domů dříve, protože měli ve škole sportovní den. Byla doma už v poledne. Když byla Jenny ve 2. třídě a Szidó ve 4. třídě, zkoušela jsem je zapsat do školy v Jászfalu. Znám 2 další rodiče, kteří chtěli dát své děti na tuto školu, ale stalo se jim to, co nám. O prázdninách jsme osobně mluvili a slíbila, že se zeptá učitelů, kolik mají ve třídě dětí. Další den volala, a oznámila mi, že se bavila s učitelkou a zjistila, že ve třídě není bohužel pro Jenny místo. V té třídě bylo 18 žáků. Říkala, že může přijmout Szidónia. Řekla jsem jí, že si to musím promyslet. Nechtěla jsem, aby chodily každá do jiné školy, proto zůstaly obě ve škole Jókai. Už v době, kdy byla Szidóka ve školce a měla před nástupem do školy, chtěla jsem, aby chodila do školy s německou výukou. Oznámili nám ale, že nebyla přijata kvůli nedostatku míst. Nechtěla jsem proto dávat žákyni 1. třídy do školy v jiném místě. Věděla jsem, že do školy Ward nebude přijata, protože tam nejsou žádné děti z Piliscsaba. Chodí tam jen děti z Klotildliget a dobře situované děti z Vörösvár. Je to elitní škola, katolická. Nechodí tam ani jedno romské dítě, jen děti podnikatelů. Od té doby jsem nezkoušela školu v Jászfalu. Důvod je ten, že teta Kati, učitelka Szidó, řekla, že ve škole Jokai bude nový ředitel a byla si jistá, že změna bude k lepšímu. Požádala mě, abych počkala, nechala prozatím děti ve stávající škole. Pokud bych si mohla vybrat jakoukoli školu, chtěla bych, aby mé děti chodily do školy v Jászfalu. Říká se, že je to opravdu dobrá škola. Pár dětí z Piliscsaba tam chodí. Přemýšleli jsme, že by tam mohla chodit Tinnye, ale dojíždění není snadné. V zimě je téměř nemožné se tam dostat. Stává se tam hodně nehod, cesty jsou nesjízdné. Blízko místa Garancs je nebezpečné místo, hodně lidí tam umřelo. V zimě je cesta namrzlá a pokrytá sněhem. Já nemám řidičský průkaz a můj partner pracuje, takže bychom museli jezdit autobusem. Nezvolili jsme tuto školu kvůli dojíždění, ačkoli všichni říkají, že je to hodně dobrá škola. Znepokojuje nás, že naše děti chodí do školy, která je výlučně romská. Nelíbí se mi, že všichni spolužáci jsou Romové. Je to, jako bychom ty děti vyčleňovali. V Jászfalu chodí děti do školy společně. Je tam víc maďarských dětí. Před asi 10 – 15 lety, nebo ještě dříve, když děti chodily do školy, bylo ve třídě 40 – 50 dětí. Dneska jsou tam možná v 1. třídě 3. Moje děti nedělají problémy, ale je tam hodně takových, které jsou problémové. Kdyby to byla normální škola, jak byla dříve, když jsem byla dítě, bylo by tam i více žáků. I tenkrát o nás všichni věděli, že jsme Romové, ale byly tam i maďarské děti a chodili jsme do školy společně. Maďarské dítě se učilo to samé učivo 77 jako romské dítě. Problém je špatná reputace školy. Rodiče přestali do této školy posílat své děti. Szidó se ve škole hodně zlepšila, ale to je díky odpolednímu klubu. Do které základní školy mám děti dát? Současná škola je stigmatizovaná. Lidé o ní mluví jako o cikánské škole. Dříve sem docházely i děti z místa Liget. Všichni to chodili společně. ŠIKANA A NÁSLEDKY PRO ROMSKOU DÍVKU V LUTERÁNSKÉ ZÁKLADNÍ ŠKOLE Jeden romský otec kontaktoval Nadaci CFCF na počátku roku 2013, protože jeho dcera byla šikanována a diskriminována ředitele luteránské základní školy v Albertirsa. Třída, kam jeho dcera chodila, byla rozdělena do 2 skupin: slabší a silnější (“pokročilejší”) skupina. Dcera byla zařazena do slabší skupiny, přestože měla velmi dobré známky. Otec podal formální stížnost na ředitele. Otec se obával, že rozhodnutí bylo učiněno na základě etnicity jeho dcery. Poté co byla stížnost podána, ředitel začal dceru šikanovat. Nejdříve se CFCF snažila v případu hrát roli mediátora, ale brzy se ukázalo, že ředitel neměl o vyjednávání zájem. CFCF zjistila, že i někteří neromští rodiče chtěli podat stížnost na ředitele. Navštívila rodiče v Albertirsa a shromáždila jejich stížnosti v dubnu 2013. Po dalších setkáních a kontaktech s biskupem a zřizovatelem školy se otec rozhodl zapsat svou dceru na jinou školu, protože vyjednávání ani formální žádosti nepřinesly očekávané výsledky. Rodina se rozhodla nepodnikat žádné další právní kroky. SVĚDECTVÍ OTCE Rozhovor s otcem dívky byl uskutečněn před tím, než byla přeřazena na jinou, veřejnou základní školu. „Má dcera chodí do luteránské školy. Je v 5. třídě. Nezapsal jsem ji do této školy, aby se učila špatné věci. Zapsal jsem tam svou dceru, protože jsem si myslel, že tam bude pořádek a disciplína, a že se jí tam dostane kvalitního, normálního vzdělání. Bohužel nic z toho není pravda. Postupně jsem pochopil, o co na této škole jde. Třída mé dcery byla rozdělena do 2 skupin: jedna byla pro pomalejší žáky, druhá pro pokročilé. Dcera byla umístěna do třídy pro průměrné žáky, přestože měla dobré výsledky. Od 1. do 4. třídy měla velmi dobré známky. Od 5. třídy je rozdělili na 2 skupiny. Nikdo nám o tom ale neřekl. Ani ředitel, ani její třídní učitel. Dozvěděl jsem se o tom od romských rodičů v únoru. Šel jsem si stěžovat do školy, spolu s dalším rodičem. Ten se ptal ředitele na nějaké věci a on se začal hádat se mnou. V té chvíli mi došlo, že se s ním nedá normálně mluvit. Napsal jsem tedy dopis do školy, kde jsem požádal ředitele, abych mohl vidět písemné testy z matematiky mé dcery. Ty měly být důvodem pro umístění mé dcery do slabší skupiny. 78 Reakce byla následující: „Nevěděl jsem, že jste tak hloupý, že jste se dozvěděl o rozdělení dětí do skupin až teď.” Poděkoval jsem za milá slova a chtěl odpověď na můj dopis, na který musí dle zákona odpovědět do 14 dní. Během těchto dvou týdnů má dcera čelila diskriminaci. Dostala 2 písemná varování od třídního učitele. Každé úterý má 7 vyučovacích hodin, ale v 6. hodině mají žáci volno a jdou na oběd. Petra ve školní jídelně nejí – neplatíme za její obědy ve škole. Přináším jí pravidelně svačinku. Ten den jsem jí zapomněl vzít jídlo, šel jsem s ní místo toho do obchodu, abych jí něco koupil. Děti tam běžně chodí, je to blízko školy. V té době byla pod mým dohledem, byla se mnou. Pak jsem ji doprovodil zpět do školy. Dostala za to první varování, za odchod ze školy. Nebyla jediná, která mezi hodinami opustila školu, ale ona jediná dostala varování. To je jedna z věcí, která se stala za těch 14 dní. Další úterý, když měla opět hodinu čas mezi výukou, 12 žáků zůstalo ve třídě, 5 bylo u tabule, další běhali po třídě. Další den dostala má dcera opět varování. a zeptat se, proč jen má dcera dostala poznámku, když ve třídě bylo 12 žáků. Buď měli poznámku dostat všichni, nebo nikdo. Bůhví, kdo skvrnu na zdi udělal. Nakonec dostaly poznámku 2 děti, má dcera a další romské dítě. Nikdo jiný, jen oni. Třídní učitel a ředitelka byli kolegové v jiné škole, Pilis. Už dlouho se znali. Škola Pilis je romská škola, která má hodně špatnou pověst. Cítím, že tito učitelé Romy nenávidí. Proč jen mé a další romské dítě dostalo trest? Proč ne všech 12 žáků, kteří byli ten den ve třídě? Jiní rodiče mi vyčítají, že si pořád chodím do školy stěžovat. Ředitelka má ráda lidi, kteří jsou hloupější než ona, kterými může manipulovat. Hodně ji rozčiluje, když si je někdo vědom svých práv. Jednou mi zavolal otec spolužačky mé dcery. Jeho dítě je ve skupině ’pokročilí’. Bavili jsme se o škole po telefonu více než hodinu. Souhlasil se mnou ve věcech, které se děly ve škole. Ale také řekl, že by se za mě otevřené nepostavil, protože byl rád, že se mu podařilo dostat jeho dítě na tuto školu. Myslím, že přeřadím své dítě do jiné školy.“ Chtěl jsem jít za ředitelkou, abych se zeptal, proč dostala už 2 poznámky. Náš rozhovor jsem nahrál. Ředitelka na mě neměla čas. Jak jsem zjistil, má dcera dostala druhou poznámku ne za psaní na tabuli, ale za čmáranec na zdi vedle tabule. Chtěli, abych zaplatil škodu za to, co udělala údajně má dcera. Chtěl jsem jít za ředitelkou 79 SEGREGACE VE TŘÍDĚ V KALOCSA A PŘÍMÁ DISKRIMINACE VPRÁVNICKÉ ŠKOLE VÝPOVĚD B. V. „Pocházím z místa Kalocsa. Chodil jsem tam do školky, základní i střední školy. Dnes žiju a studuju v Budapešti. Jsem student 5. ročníku na fakultě práv na Univerzitě Eötvös Loránd. Na základní škole, kam jsem chodil, byly třídy A, B, C, ale měl jsem štěstí, protože v roce, kdy jsem začal chodit do školy, Nadace OSF financovala pilotní program integrovaného vzdělávání. V mé třídě byly holky i kluci, 8 romských a 8 neromských dětí, které se společně vzdělávaly 2 roky. Bylo to dobře organizované, a hlavní bylo, že jsme se učili společně číst i psát, společně jsme se účastnili aktivit. O dva roky později byl program ukončen. Zeptal jsem se na to učitele a ta potvrdila, že se díky programu dosáhlo velmi dobrých výsledků. Další rok už ale nebyl financován nadací, a učitelé v tom chtěli pokračovat. Protože na program ale nebyly dále finance, byli jsme zařazeni do běžných tříd. Měli jsme třídy A, B, C, a třída C byla cikánská třída. Říkalo se jí obtížná třída a byli sem zařazováni průměrní studenti. Tuto třídu vedl velmi přísný učitel, který v případě, že děti zlobily, používal nelidské metody. Abych řekl pravdu, já jsem chodil 4 ročníky na malou školu na předměstí. Pak jsme museli dojíždět od 5. do 8. třídy do centra. Bylo to těžké, protože to pro mě bylo nové a neznámé prostředí. Jen 3 mí spolužáci byli Romové. Další žáci, kteří přišli z jiných škol, byli zařazeni do třídy C. Také jsem nebyl zařazen do třídy A přestože o to mí rodiče žádali. Věděli, co to bude znamenat. Skončil jsem ve třídě B. Ve třídě A nebylo ani jedno romské dítě. Na střední škole jsem byl jediný romský student. Bylo to náročné, jiné prostředí s neznámými lidmi. Měl jsem i problémy s penězi. Nebylo snadné zaplatit všechny učebnice, neměl jsem hezké oblečení, pomůcky, jen to nejlevnější. Pak jsem si našel kamarády, se kterými se potkáváme dodnes, a díky nim jsem měl také hodně radostných zážitků, vedle těch negativních. Jeden náš učitel nám navrhl, že bychom mohli mít krátkou prezentaci o Romech, v rámci předmětu společnost a etika. Rád jsem to přijal a prezentoval jsem původ Romů a další věci. Poté, co jsem odmaturoval, mě přijali na právnickou fakultu univerzity Eötvös Loránd, a na fakultu umění, obor malba a grafika. Nakonec jsem si vybral právo. Během studia jsem měl několik špatných zážitků kvůli mé etnicitě. Například jsem první rok bydlel na kolejích, a když jsem se večer dostal na kolej, někteří studenti pili, opíjeli se na chodbě a křičeli „smrt na tebe, cikáne.” Tak jsem se bál, 80 že jsem měl strach na kolejích v takových chvílích být. Jednou jsem měl problém u zkoušky z historie a práva Maďarska. Jeden kluk přede mnou mluvil 45 minut, a dostal známku 220 za jeho velké znalosti. Pak jsem přišel na řadu já. Dostal jsem dvě otázky, které jsem si přál. Věděl jsem, že znám odpovědi. Na otázky jsem odpověděl, ale učiteli to nestačilo. Poprosil jsem ho, zda by mi mohl dát ještě nějaké otázky, doufal jsem, že dostanu alespoň 2, abych u zkoušky nepropadl. Řekl, že mi nedá už žádné další otázky, protože co jsem předvedl, bylo podle něj absolutně nedostačující. Bylo jasné, že cokoli bych řekl, neuspěl bych. Pak se mě zeptal, zda bych mu mohl odříkat text ze zákona v jazyce z 16. století. Odpověděl jsem, že nemůžu, protože to nebylo v tématech ke zkoušce. 20 Ve stupnici 1 – 5, známka 5 je nejlepší. 81