padre pio - polanska.eu

PADRE PIO
22.8.2002
Divoký pohled, hrubé chování, záhadná stigmata. Boj se zlem, mystická vytržení. Askeze a zázraky.
Ač italský kapucín OTEC PIO (1887-1968) zemřel v roce, kdy Beatles vydali Bílé dvojalbum a Brežněv
příkaz k invazi do Československa, byl zjevem spíše středověkým. Katolická církev ho dlouho
napadala a ostrakizovala jako simulanta a šarlatána, ale řadoví věřící ho zbožňovali a uctívali.
Šestnáctého června letošního roku ho papež Jan Pavel II. prohlásil za svatého.
Italské městečko San Giovanni Rotondo u hory Gargana, kde Otec Pio působil v kapucínském klášteře,
je nyní podle italského týdeníku Panorama druhým největším katolickým poutním místem na světě,
po mexickém Guadalupe. Italský internetový portál věnující se stavitelství a architektuře na adrese
edilportale.com odhaluje, že jeho chloubou a těžištěm bude už za rok skvost moderní
architektury,monumentální chrám architekta Renza Piana. Guru světové architektury,autor Centre
Georges Pompidou v Paříži a futuristického berlínského Potsdamer Platz Piano spolu s legendou
amerického pop-artu Robertem Rauschenbergem navrhli pro interiér kostela gigantickou digitální
fresku Apokalypsy o ploše pěti set čtverečních metrů. A neméně slavný výtvarník Arnaldo Pomodoro
prý pro svatostánek o kapacitě sedmi tisíc míst k sezení vytvoří kříž. Špička moderního umění ve
službách kultu podivínského mnicha. Jedno je jisté: tahle stavba s explozívním spirituálním nábojem
bude povznášet statisíce svých návštěvníků, ať už byl Otec Pio mudrc a muž zázraků, nebo exaltovaný
hysterik.
ZBOŽNÝ OTEC PADRE PIO
"Nikdy jsem si nehrál, byl jsem takový neslaný makarón," řekl o sobě Padre Pio (padre - otec - se v
Itálii říká duchovním a mnichům) už jako dospělý.Narodil se jako Francesco Forgione v jihoitalské vísce
Pietrelcina v chudé rolnické rodině. Pokřtili ho po svatém Františkovi z Assisi. Mnišství zádumčivého a
neduživého hocha přitahovalo od dětství. V patnácti vstoupil do semináře, ve dvaceti třech byl
vysvěcen na kněze. Přijal jméno Pio - zbožný. Velké zalíbení našel brzy v askezi - už od mládí se
podroboval dlouhým půstům. Od osmnácti let ho podle vlastních slov obtěžovali nečisté síly a
samotný ďábel, kteří ho pokoušeli a trápili. Napsal svému zpovědníkovi: "Ďábel mě neustále terorizuje
a straší mě tím, že mě zničí." Po celý život ho sužovaly různé neduhy. "Jeho každodenní život se vleče
mezi modlitbami a znepokojivými nemocemi," říká o něm jeho životopisec Enrico Malatesta. Mše
sloužil v mystickém vytržení a protahoval je až na dvě hodiny, takže věřící houfně opouštěli kostel
ještě před koncem, aby nezmeškali práci na poli. Od roku 1910 pociťoval nesnesitelnou bolest v
místech, kde se posléze v roce 1918 objevila stigmata - bolavé mokvavé a krvácející okrouhlé rány na
dlaních i hřbetech rukou a na nártech nohou. "Je to pro mě bolestivá tragédie," svěřil se v roce 1912 v
jednom dopise: "Srdcem, rukama, nohama jako by mi pronikal meč - tak velká je bolest, kterou cítím."
Stigmata měl Otec Pio po celý život - na fotkách je v tmavých rukavicích s ustřiženými prsty.Původ
stigmat se nepodařilo uspokojivě vědecky vysvětlit. Pio byl sice několika lékaři podroben zkoumání,
obvazy na ranách dokonce zapečetili, ale mnich nikdy nebyl pod nepřetržitým a déletrvajícím
lékařským dohledem. Rány začaly mizet až několik dní před jeho smrtí, tělo po smrti již prý zůstalo
zcela neporušeno.
OVEČKY
Život je slzavé údolí a utrpení úděl člověka, jako by Otec Pio říkal celým svým životem. Věřící to ale
nedeprimovalo. Naopak, zejména mnohé ženy nabíraly z jeho slov a přítomnosti vnitřní sílu. Pio byl
neúnavným zpovědníkem, zpovídal až dvanáct hodin denně. V roce 1950 musel být kvůli obrovskému
zájmu nechat se jím vyzpovídat zaveden pro ženy pořadník. Dokázal být k lidem hrubý, ale i
nekonečně laskavý a plný zájmu o jejich problémy.S mnoha věřícími - opět spíše ženami - si dopisoval.
Jako duchovní učitel byl v nárocích spíše mírný. Nabádal lidi, aby se vyhýbali sebeobviňování a
nenechali se demoralizovat svými hříchy: "Ke svatému přijímání nechoďte, jen pokud můžete
přísahat, že jste spáchali smrtelný hřích," říkával. Zato věřící neústupně vedl ke skutečné meditaci, i
přes to, že tento druh soustředění jim byl cizí a stál je velké úsilí. Napsala o tom učitelka z městečka
San Giovanni Rotondo, kde Pio od roku 1916 působil: " Chtěl, abychom meditovali dvakrát denně, a
ačkoli pro mě meditace byla opravdové utrpení, protože jsem nemohla udržet myšlenky na určeném
předmětu, odmítal mě od ní osvobodit - a dnes jsem mu za to velice vděčná." Díky tomuto drobnému
svědectví získává osobnost Otce Pia, vyvedená jinak životopiscem Malatestou jednoznačně jako
barvotisk, na plastičnosti.
ZÁZRAKY
Devótní věřící si u Otce Pia brzy začali všímat nadpřirozených úkazů. Tvrdili, že v mnichově
přítomnosti se kolem šíří zvláštní vůně květin. Otec Pio prý také mohl bez problémů zpovídat cizince,
aniž by znal jejich jazyk. Řeholníci zase mluvili o jeho vysokých horečkách - naměřili mu údajně až 48
°C -, museli proto použít veterinářský teploměr. Ale největším mystériem byla právě stigmata a
takzvaná bilokace nebo ubiquita - schopnost se nacházet na dvou či více místech současně. A
samozřejmě zázračná uzdravení. Zázračných uzdravení na zásah Otce Pia se traduje mnoho, dvě jsou
obzvlášť významná: první z nich se datuje do doby mnichova života, druhé více než dvacet let po jeho
smrti. Náhlé vyléčení smrtelně nemocné Wandy Poltawské se stalo proslulým i proto, že šlo o ženu
velmi blízkou budoucímu papeži Janu Pavlu II., který za ni osobně u Otce Pia intervenoval. Poltawská
je lékařka, jež společně se svým manželem Andrejem patřila k nejbližším přátelům Karola Wojtyly v
Krakově. Zamlada aktivně působila v polských mládežnických katolických organizacích, za což byla
nacisty za války vězněna v koncentračních táborech. V roce 1962, už jako matka čtyř dětí, náhle
onemocněla rakovinou a její stav byl brzy kritický.Ani chirurgická operace podle lékařů nedávala
pacientce moc nadějí na přežití. Karol Wojtyla, v té době krakovský biskup, se špatnou zprávu
dozvěděl v Římě, kde se účastnil vatikánského koncilu. Otce Pia znal z doby těsně po válce. V roce
1947 ho navštívil v klášteře v San Giovanni Rotondu a nechal se od něj vyzpovídat. Otec Pio na něj
udělal velký dojem. Wojtyla napsal z Říma dopis, ve kterém mnicha latinsky prosí o modlitbu za
"matku čtyř dcer,která žije v Krakově v Polsku a nachází se v nebezpečí smrti". Dopis byl odevzdán
administrátoru monumentální nemocnice Dům úlevy od utrpení, jež vznikla díky snažení Otce Pia v
místě, kde žil a kázal. Ten jej okamžitě doručil adresátovi, který podle jeho svědectví tenkrát řekl: "
Tomuhle se nedá říct ne. " Jedenáct dní poté krakovský biskup Wojtyla napsal druhý dopis: "Ctihodný
otče, žena žijící v Krakově v Polsku, matka čtyř dcer,se dne 21. listopadu, před plánovanou
chirurgickou operací, náhle a nečekaně uzdravila." Druhý případ, uzdravení devítiletého Mattea
Collelly, který v roce 2000 onemocněl akutní meningitidou, je pro katolickou církev právě tím
zázrakem, jenž posloužil jako oficiální důvod pro svatořečení Otce Pia. Matteo byl hospitalizován v
nemocnici Dům úlevy v těžkém stavu. Devět životně důležitých orgánů bylo akutním zánětem
zasaženo, dítě upadlo do kómatu. Podle otce Mattea, lékaře, který je naprosto přesvědčen o tom, že
uzdravení jeho syna bylo zázračné, se v odborné literatuře mluví o devadesátiprocentní úmrtnosti,
pokud je zasaženo pět orgánů, o stoprocentní úmrtnosti, pokud je jich šest. Ve chvíli, kdy stav dítěte
byl podle lékařů nevratný a udržovat organismus uměle při životě by prý znamenalo jen zbytečné
trápení, se jeho rodiče rozhodli přemístit syna na lůžku do cely Otce Pia a shromáždit tu co nejvíc lidí s
prosbou, aby se za Mattea modlili. Matteo se probudil z kómatu a rychle a zcela, bez jakýchkoli
následků, se uzdravil. Rodičům se svěřil, že jej ve snu navštívil starý muž s bílým plnovousem a v
hnědé kutně.
KALVÁRIUM
Otec Pio měl hodně nepřátel a odpůrců, převážně v řadách kléru, kteří se jej po celý život snažili
izolovat od věřících a zdiskreditovat před veřejností. Kromě opatrnosti a skepse, kterou se cítí církev
jako instituce povinována vůči věřícím, aby je v souladu s učením Ježíše Krista chránila před falešnými
proroky,se podle Malatesty ke slovu dostala i obyčejná lidská žárlivost, závist a intrikánství církevních
hodnostářů. Zpočátku, ve dvacátých a třicátých letech minulého století, byl mnich Pio obviňován ze
šarlatánství, z obluzování důvěřivého lidu, a dokonce i z nepřípustných vztahů se ženami. V roce 1923
římská kurie vyhodnotila svá šetření a konstatovala, že jevy spojené s Otcem Piem nejsou
nadpřirozené povahy.Vyzvala věřící, aby z verdiktu vyvodili důsledky a mnicha dále nenavštěvovali.
Deset let nesměl Otec Pio sloužit veřejnou mši a udělovat svátosti. Lidem se zakazovalo, aby mu byť i
jen psali. V roce 1933 přišla plná rehabilitace. Později, a to především poté, co díky jeho iniciativě v
San Giovanni Rotondu vybudovali velkou nemocnici pro poutníky i lidi z okolí nazvanou Dům úlevy od
utrpení, se ale Otec Pio stal správcem velkého bohatství, které se sbíhalo do jeho rukou ze všech
koutů světa. Když podle Malatesty odmítl byť i jen část zdrojů věnovat na sanaci finanční situace
kapucínského řádu, jenž se zamotal do podvodných finančních spekulací a potřeboval se veřejně
rehabilitovat, byl nařčen z odpadlictví a vzpurnosti vůči mateřskému řádu. To se stalo na počátku
šedesátých let: proti Otci Piovi se rozjela druhá kampaň, ve které preláti, již ji vedli, zaútočili na
údajně nemorálního, fanatického mnicha, který pracuje pro rozkol církve a netransparentně spravuje
jemu svěřené fondy.Druhou rehabilitaci Otce Pia nařídil až nový papež, Pavel VI., který byl jeho
obdivovatelem. Dalo by se říci, že katolická církev obecně není z lidí konajících zázraky ve jménu Ježíše
Krista nijak moc nadšená. Kanonizační procedura, která je zdlouhavá a striktní, je toho důkazem. První
kroky vedoucí nakonec k blahoslavení a svatořečení Otce Pia se staly už rok po jeho smrti. Pět let
trvalo maniakální shromažďování sto šesti svazků důkazních materiálů. Pak následovala zkoumání a
disputace teologických konzilií. Za blahoslaveneho Otce Pia prohlásili v roce 1999, po dvaceti šesti
letech. Tři roky nato proběhla kanonizace.
ZÁSLUHOU OTCE PIA BUDEME MÍT METRO
Kult Otce Pia, který do města San Giovanni Rotondo přivádí ročně přes sedm miliónů lidí, je pro místní
nevysychajícím zdrojem příjmů a hotovým požehnáním. Jejich předkové se tenkrát, před osmdesáti
lety,když církev usilovala o mnichovo přemístění, aby zabránila fixaci poutního místa už v jeho
počátcích, vzbouřili: napsali petici na mnichovu obranu a šli za Pia orodovat k biskupovi. To se jim, a
hlavně jejich potomkům velice vyplatilo. Nezaměstnanost je ve městě ve srovnání s průměrem jižní
Itálie velice nízká - asi šest a půl procenta. Z dvaceti šesti tisíc obyvatel jich skoro tři tisíce pracují v
nemocnici, kterou Otec Pio vybudoval. Další více než dva a půl tisíce pak ve službách religiózní
turistiky. Roční příjem města se pohybuje kolem půl miliardy eur. "Zásluhou Otce Pia budeme mít
metro,nové silnice, a dokonce letiště," pochvaluje si starosta. Rozhlasová stanice Padre Pio, která šíří
zvěst o životě, ctnostech a slávě svatého Pia do světa, vysílá od roku 1987. Od letošního února existují
i skvěle vybavená televizní studia. Teď se hledá sponzor na satelitní vysílání. Na internetovou adresu
chodí průměrně sto mailů denně. Na Internetu najdete i jeden z nejznámějších textů Otce Pia,
kázáníčko, jež v Itálii visívá na stěnách kanceláří a rodinných hospůdek. Mystik, který prožil život ve
fyzických a psychických útrapách, se tu nejprostšími slovy dokázal dotknout srdcí lidí toužících po
povznesení: Úsměv nic nestojí a má velkou cenu. Obohatí toho,kdo ho dostane, a neochudí toho,kdo
ho dává. Trvá jen okamžik, ale vzpomínka na něj může být věčná. Nikdo není tak bohatý,aby se bez
něj mohl obejít. Nikdo není tak chudý, aby ho nemohl dát. Přináší štěstí do domu, podpírá při práci a
je viditelným znamením hlubokého přátelství. Úsměv dá odpočinout od únavy, obnovuje odvahu
demoralizovaným, ve smutku je útěchou, pomáhá od každé strasti. Ale je dobře, že se nedá koupit ani
půjčit, ani ukrást, protože jeho hodnota je v okamžiku, kdy je věnován. A když potkáte někoho,kdo se
na vás neusměje, buďte štědří a usmějte se vy,protože nikdo nepotřebuje víc úsměv než ten, kdo ho
sám dát neumí.
VĚŘIT, NEBO NEVĚŘIT? NEBO NĚCO MEZI?
Nyní, když katolická církev Otce Pia vstřebala, diskuse okolo pravosti jím konaných zázraků utichly. O
Otce Pia se už nikdo nepře. Biografie Enrika Malatesty, o němž se na záložce tvrdí, že je největší
autoritou, co se života tohoto mnicha týče, není ničím jiným než zapáleným vyznáním víry a o
objektivitu či odstup se ani nesnaží. Nikomu to asi nevadí, čehož důkazem může být, že stejný novinář
připravoval o Otci Piovi i cyklus dokumentů pro italskou veřejnoprávní televizi. Svět už se nedělí na
dva proti sobě stojící tábory: na věřící a důvěřivé kontra skeptiky a podezřívavé. Dnes na jedné straně
stojí zástupy věřících vzývající svatého Pia, zástupy tvořené prostými lidmi, ale i manažery, politiky a
celebritami, zatímco na straně druhé je - ticho. Ateisty vystřídali agnostici a ti mlčí. Svatý Pio, když už
pro někoho není přímo svatý, je alespoň "sympatický", jak o něm řekl levicový politik a starosta města
Říma Walter Veltroni. A ti, kteří se na cirkus kolem Otce Pia nemohou nebo nechtějí dívat, prostě
odvracejí oči. O jeho skandálně nepochopitelných skutcích si nemyslí své - nemyslí si vůbec nic. Filozof
Ludwig Wittgenstein ostatně řekl: "Skepticismus není nevyvratitelný, nýbrž zjevně nesmyslný,neboť
chce zpochybňovat tam, kde se nelze ptát. Pochybnost může být jen tam, kde je otázka; otázka jen
tam, kde existuje odpověď, a odpověď jen tam, kde lze něco říct." A co lze říci o zázracích Otce Pia?
Jak se postavit k otázce pravosti stigmat, když tělo již není? Co říct k zázračným vyléčením, když
disponujeme kusými informacemi a subjektivními svědectvími? Copak lze potvrdit nebo vyvrátit něco,
co nelze zkoumat? A tak se nabízí třetí cesta - nechat to být. Vždyť v postmoderním světě je místo pro
všechny.