Truhlářský magazín č.5 - Střední průmyslová škola Tachov

tm 5.
2013/2014
truhlářský
magazín
Replika letadla
konstruktéra Ondřeje
Vlacha z roku 1909
□ EXKURZE FOR ARCH PRAHA □ HISTORIE BUDOVY ŠKOLY
□ ZAJÍMAVOSTI A KURIOZITY O DŘEVU □ HISTORIE
DOPRAVNÍCH PROSTŘEDKŮ □ ZAJÍMAVÉ DŘEVINY □ SPORT
V roce 1784 získal tachovské panství Josef
Mikuláš, hrabě Windischgrätz, který koupi
v dražbě v roce 1790 i objekty zrušeného
kláštera a kostel za cenu 9 333 zlatých.
Budova kláštera byla využívána jako sídlo
rodiny majitele panství v době přestavby
tachovského zámku. Kostel vedle kláštera
byl využíván jako kočárovna a skladiště
dřeva.
□ historie
budovy
školy
Na počátku historie kláštera paulánů, byl
plukovník císařské armády Jan Filip
Husman, který v roce 1639 daroval
paulánům
zchátralý
kostelík
Čtrnácti
svatých pomocníků a spolu s pozemkem
pro stavbu kláštera. Výstavba konventu –
klášterní
budovy
probíhala
až
po
Husmanově smrti v letech 1656 – 1669.
V roce 1664 získal tachovské panství a
s ním i Světce Jan Antonín, hrabe Losy
z Losinthalu, paulánský konvent byl v té
době ještě rozestavěný. Krov na konventu
sestavovalo v letech 1666 – 1669 pět
tesařů
z Tirschenreuthu.
Klášter
byl
dokončen v roce 1670.
Klášter byl v roce 1787 zrušen.
V roce 1816, to již měl tachovské panství
v držení Alfréd I. Windischgrätz, strhla
vichřice část krovu kostela a neudržovaná
stavba začala chátrat. Konvent, upravený
na šlechtické sídlo, knížecí rodina opustila a
přestěhovala se na zámek v Tachově. Od té
doby byla budova bývalého kláštera sídlem
lesního úřadu a správy panství. Byl sem
přemístěn i vrchnostenský archiv.
Do roku 1945 byla budova kláštera
využívána jako vrchnostenský lesní úřad.
Po roce 1948 získal budovu ONV Tachov a
roku 1951 přešla na ministerstvo národní
obrany a měla být upravena na kasárna.
V roce 1958 byla dokončena přestavba
kláštera na učňovské středisko.
Z knihy Zdeňka Procházky –
Tachova v proměnách staletí.
BUDOVA ŠKOLY PO POŽÁRU V ROCE 1990
2.
Světce
u
□ for
arch
praha 2013
Účast na veletrhu FOR ARCH PRAHA se
stala pro žáky obor truhlář tradiční
záležitostí. O účasti na tomto veletrhu jsme
informovali
již
v předchozích
číslech
Truhlářského magazínu. Tentokrát určitě
zaujala výstava dřevin a uměleckých
předmětů Martina Patřičného.
Martin Patřičný (31. ledna 1955, Praha) je
český výtvarník a spisovatel. Jeho současná
tvorba
zahrnuje
především
"dřevěné
obrazy" a v menší míře také dřevěné sochy.
V
minulosti
se
zabýval
i
tvorbou
uměleckých notových pultů, které vystavil
např. v roce 1998 v Obecním domě v Praze.
Jeho knižní tvorba se věnuje jak dřevu, v
knihách
Dřevo
krásných
stromů
a
Pracujeme se dřevem, tak volné tvorbě ve
sbírce povídek Patřičný nejen dřevo.
V letech 2008-2011 odvysílala Česká
televize dokument Kus dřeva ze stromu,
kde Patřičný se svým vnukem, Jiřím,
poeticky seznamují diváky s jednotlivými
českými
stromy,
jejich
dřevem,
zvláštnostmi, použitím. Na scénáři pracoval
Patřičný s B. Ludvíkem, který byl zároveň
režisérem.
Řemeslu - řezbář a soustružník dřeva - se
vyučil soukromě u svého strýce.
Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné
práci se dřevem. Má za sebou řadu výstav v
tuzemsku, např. 1993 - Rudolfinum, Praha,
1995 - Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 Obecní dům a Národní muzeum v Praze,
2002 - Akademie věd. Včetně několika
expozic pro veletrh Svět knihy.
V zahraničí vystavoval kromě Evropy např. v roce 2003 v Haagu a Naardenu,
2006-2007
Salon
des
artistes
indépendants, Paříž v roce 2008 v Torontu Library North York Centre.
Za výtvarnou práci získal mj. ocenění v
roce 2005 - Médaille bronze za dekorativní
umění (Federation nationale de la culture
francaise).
A teď již dejme slovo Martinu Patřičnému,
který nám řekne, jak vidí dřevo dubu.
Z knihy Kus dřeva ze stromu poznání.
„Ze stromů je zřejmě dub nejvíce
opředen legendami. Kdo si k dubu jednou
přivoní, už tu vůni nikdy nezapomene.
Protože dřevo dubu obsahuje třísloviny, je
jeho vůně zvláště svíravá. Sudy na whisky
se dělají právě pro tu vůni z dubového
dřeva.
Ve Španělsku a Portugalsku se pěstuje
korek, tedy korkový dub, jehož borku stále
potřebujeme do obuvi či na podlahy a do
špuntů, ale jen do toho nejkvalitnějšího
vína.
Dřevo dubu je velice žádané a vždy bylo.
Má úzkou nažloutlou běl, která se zpravidla
odstraňuje. Podléhá totiž snadno zkáze, ať
už houbami či hmyzem, jádrové dřevo je
hnědé až tmavohnědé. Když si na pustém
ostrově představím jen jeden druh dřeva,
tak z dubového se dá asi udělat nejširší
sortiment. Dub je nejen pevný a tvrdý, ale i
houževnatý a velmi trvanlivý. Co se týče
houževnatosti a trvanlivosti, může se s ním
u nás měřit jenom akát. Dub nejlépe snáší
mokra a sucha, rámy oken z dubu vydrží
navždy.
Díky
svým
vlastnostem
byl
dub
nepostradatelnou dřevinou při stavbě lodí.
Ve Stockholmu mají Vassa muzeum, kde je
vystavena velmi stará loď, která je
převážně z dubu. Zachovala se, protože jak
vyplula, hned se potopila. Stejně tak u nás
na Moravě byly nalezeny čluny z doby
Velkomoravské říše, které byly převážně
z dubu. Pod vodou je dub věčný. Jeho
dřevo pod vodou zčerná. Zvláštností je
dřevo bahenních dubů, jehož barva se
odedávna napodobovala čpavkováním.
Čpavkové páry reagují s jádrem a
zbarvují ho, kdežto běl zůstává světlá. Viděl
jsem starý dubový stůl, kde mísy pro
strávníky byly vydlabány přímo do desky
stolu a lžíce byly na řetězu.
Kromě lodí se z dubu dělala mlýnská
kola, mosty, lávky, často i tisícilitrové sudy.
Zejména dub zimní je klasická řezbářská
surovina. Středověcí řezbáři v Nizozemí,
Německu a kolem Baltského moře dovedli
řezbu dubu k dokonalosti.
A samozřejmě kromě všeho ostatního, se
z dubu odedávna vyráběl nábytek, který
bez problémů přečkal až do dnešních dob.
Anglické přísloví o dubu říká: jen pomalu se
zvedá a roste do šířky. Tři století roste, tři
století trvá, stojí vznešený a nádherný a tři
století se rozpadá.“
3.
DŘEVĚNÉ OBRAZY MARTINA PATŘIČNÉHO
VESELÁ MUZIKA
4.
KNIHOVNA
MARTIN PATŘIČNÝ
A JEHO TVORBA
(hoh)
5.
□ zajímavé
nářadí
Každý z truhlářů zná rýsovací pomůcku – rejsek. Tento rejsek od firmy VERITAS, se ale od
našeho starého známého rejsku podstatně odlišuje.
Jako vždy je Veritas o krok dál. Představuje unikátně navržený rejsek s dvěma řezacími
kolečky. Nezávisle na sobě můžete nastavit vnější a vnitřní vzdálenost. Už žádné poskakování
po dřevě, ale plynulá a hladká jízda díky kruhovým nožům. Můžete plynule přejíždět přes
hrany dřeva.
Jeden břit je broušený z vnější a druhý z vnitřní strany, čímž šikmý řez je vždy na odpadní
straně (viz nákres) a vaše práce je tím čistší a přesnější.
Má excentricky uložené vodící tyče na mosazném těle – výhodou je větší kontaktní plocha a
také je příjemné, že se vám rejsek neskutálí ze stolu :). A zároveň při omezeném prostoru lze
použít užší část těla. Každý z břitů lze zcela zasunout do těla rejsku.
6.
□ z historie
truhlářského
řemesla
TRUHLÁŘSKÉ SPOJE
Klasické truhlářské spoje bez použití
elektrického nářadí a strojů jsou osvědčené
a stále funkční.
Přestože se jedná o práci pomocí jen
ručního nářadí (hoblíky, pilky, dláta), jsou
tyto spoje velmi kvalitní a pevné a
zohledňují vlastnosti dřeva, které reaguje
na vlhkost okolního prostředí.
□ Dřevěné kolíky
Rozdíl mezi kolíkem a dřevěným hřebíkem
je ve tvaru. Hřebík se podélně zužuje do
špičky, kolík má stále stejný průměr. Kolíky
jsou nezbytné na spojích, které se nelepí,
to znamená, že jsou spojené na sucho.
Původně se používaly k zajišťování jiných
spojů, jako samostatný způsob spojování se
vyvinuly až v pozdější době. Dnes je
spojování
pomocí
kolíků
jedním
z
nejrozšířenějších
způsobů
spojování
moderního nábytku. Jsou vyrobeny vždy z
tvrdého dřeva.
□ Čep s tažným klínem
Tento spoj je v lidovém nábytku vidět
zejména v konstrukci stolů k upevnění
zpevňovacích
táhel
a
v
konstrukci
rozkládacích
půlených
lidových
skříní
(někdy bylo nutné velkou skříň či stůl
rozebrat, aby se snáze stěhovaly úzkými
dveřmi chalupy).
Čep s tažným klínem je tvořený
průběžným čepem, který je na protější
straně zajištěný tažným klínem. Konstrukce
tohoto spoje umožňuje rychlé sestavení a
opětné rozebrání a zároveň mu dodává
potřebnou pevnost.
□ Pero a drážka
Spoj na pero a drážku byl a je i v
současnosti běžný a hojně využívaný.
Nejčastěji se uplatňuje při pokládce
dřevěných
podlah,
prkenných
i
parketových, dále při sesazování větších
desek, například stolních, v konstrukci
nábytku, dřevěných obkladů apod.
Pero a drážka se vyrábí pomocí dvojice
hoblíků pérkaře a žlábkovce (dušníku). Z
jedné strany spoje je drážka, to znamená
zahloubení uprostřed šířky prkna, na druhé
straně je pero, vlastně jakýsi negativ
drážky, to znamená, že prostřední část
vystupuje ven a okraje jsou sníženy.
Varianta tohoto spoje je spoj s vloženým
perem. Obě spojované strany mají drážku,
a pero tvoří samostatné prkénko z tvrdého
dřeva, které se mezi ně vkládá.
□ Hmoždíky
Spoj na hmoždíky je vhodný ke spojování
větších ploch, například desek stolů nebo
víka truhel a úložných prostorů lavic.
Hmoždíkům se také říká mašle nebo
vlaštovčí ocasy. Spoj tvoří dvě části, desky
nebo prkna, do kterých se vydlabe
hmoždíkové lože (do dvou třetin tloušťky
materiálu) ve tvaru dvou protilehlých rybin
(v každé desce jedno přesně naproti loži v
druhé desce) a protikus z tvrdého dřeva,
hmoždík, ve tvaru mašle, který přesně
kopíruje tvar zádlabů v prknech, do kterého
se zarazí. Hmoždík zabraňuje vzniku spáry
mezi spojenými prkny, sesycháním dřeva
se ještě více utahuje. Na delším spoji jich
může být více. Hmoždíky se používají na
spodní straně, z běžného pohledu nejsou
vidět.
Existuje ještě další typ hmoždíku,
zadlabávaný do drážky. Jde v podstatě o
obdobu vloženého pera, ale není po celé
délce spoje a letokruhy vloženého perka
jdou kolmo na spoj. Spoj je zadlabaný
dovnitř, tvar se nerozšiřuje. Zajišťuje se
dvěma kolíčky z každé strany. Používá se
hlavně na výrobky viditelné z obou stran,
například kazety vchodových dveří. Tento
7.
druh hmoždíku je skrytý uvnitř materiálu a
neruší vzhled výrobku. Jeho smyslem je
zabránit rozklížení spáry.
spoj vyráběný častěji tesaři než truhláři a
podobně jako většina spojů tesařského
původu se nelepí.
□ Přeplátování
□ Čep a pero
Spojují se jím hlavně rámové konstrukce.
Přeplátování
existuje
v
různých
provedeních.
Základní
jednoduché
přeplátování vznikne tak, že v místech
spojení se na obou kusech odebere materiál
do jedné poloviny tloušťky. Tento spoj
nepatří k nejpevnějším a je nutné jej sklížit
a zajistit kolíky nebo hřebíky. Používá se
hlavně
na
výrobcích
hospodářského
charakteru (dvířka králíkáren, sítě do oken
a podobně).
Tímto způsobem se spojují hlavně luby a
nohy stolů, postranice a čela postelí a
kolébek (tam, kde je potřeba začepovat
širší prkno). Je to kombinace perka na
konci prkna a na něj navazujícího čepu.
Vznikne tak, že se nejprve vyrobí čep po
celé šířce konce prkna, a ten se potom v
horní části pilkou čepovkou zkrátí zhruba o
dvě třetiny na obě strany. Výsledkem je
perko ve dvou třetinách šířky prkna a čep
ve zbylé spodní jedné třetině. Tak se
zmenší hloubka pročepování nohy stolu, a
tím se zabrání prasknutí nebo vylomení
nohy při
manipulaci. Perko zároveň
zabraňuje možnému pokroucení prkna. Čep
se důkladně zajistí kolíkem. Dlab v noze
stolu nebo čele postele tvarově kopíruje čep
a perko na konci připojovaného dílu. Spoj
na čep a pero se také často dělá na rámy
dveří.
Na starých dveřích z doby renesance a
baroka se vyskytují vylepšené formy
přeplátování podobné svlaku (svlakový
plát), kdy se plát na konci dílu zasouvá do
drážky s okraji ve tvaru rybiny podobně
jako svlak. Tento spoj bývá k vidění také na
selských stolech, kde plní účel spojení lubu
a nohou. Dnes je již téměř zapomenutý.
Zajištění kolíkem je samozřejmostí. Je to
HMOŽDÍK – MAŠLE
ČEP A DLAB S PEREM
8.
9.
□ dřevo
a rozvoj
civilizace
část 1.
Dřevo, tento přírodní materiál, využívali
lidé od počátku své existence. Dřevo je
jedním z nejstarších materiálů, které se
lidstvo naučilo využívat – nejprve jako zdroj
energie, později jako násady nástrojů,
zbraně a ke stavbě svých obydlí.
Dřevo bylo použito pro výrobu prvních
dopravních prostředků – lodí a vozů.
V průběhu staletí bylo dřevo využíváno pro
výrobu dopravních prostředků - kočárů,
prvních automobilů, v železniční a později i
v letecké dopravě.
Dřevo tedy sloužilo člověku, pomáhalo
k jeho rozvoji a k rozvoji lidské civilizace.
V seriálu DŘEVO A ROZVOJ CIVILIZACE vás
budeme postupně seznamovat s využitím
dřeva pro výrobu dopravních prostředků.
Do 1. části seriálu přispěl Ladislav
Svoboda zajímavým článkem o historických
kluzácích.
SG-38 byl nejrozšířenější školní kluzák,
jaký byl kdy vyráběn. Podle oficiálních
záznamů bylo vyrobeno 9245 kusů, z toho
více než 3000 v Holandsku u firmy Pander,
500 jich vyrobila firma Schleicher, dnes
přední výrobce větroňů. SG-38 byl vyvinut
v roce 1938 pro německou leteckou
organizaci NSFK, která připravovala piloty
pro Luftwaffe (takový německý Svazarm).
Základům pilotáže se na něm naučily tisíce
pilotů nejen v Německu ale i v řadě dalších
zemí.
Ti
startovali
nejdříve
pomocí
gumového lana a létali podél mírných
svahů, později přešli na větší svahy
umožňující delší lety a poté startovali do
větší výšky navijákem (to už byl kluzák
většinou opatřen aerodynamickou gondolou
kryjící pilotní prostor). A to vše rovnou
samostatně! Instruktoři přitom byli na zemi
a jenom trnuli, jak to žáček zvládne.
Začátkem 50. let s příchodem cvičných
dvojsedadlovek tato éra definitivně skončila
a staré „glajtry“ z letišť rychle zmizely. I v
Německu se jich zachovalo jenom pár.
(hoh)
Hol´s der Teufel
NĚCO
O
KLUZÁCÍCH
PRVNÍCH
HISTORICKÝCH
O prázdninách, jsem navštívil letecký den
v Staňkově. Letos tam bylo, obrovské
množství vzdušných kluzáků. Při prohlížení
strojů, jsem tam objevil i jeden historický
kus, který byl celodřevěný a byl schopen
letu. Tak, mě napadlo, že bych o tom mohl
napsat do našeho školního časopisu.
Jeden z prvních dochovaných typů - SG38 SCHULGLEITER
Historie tohoto typu, jehož český název
zní „Vem to čert“, začíná v roce 1923 a je
spojena
s
německým
konstruktérem
Alexanderem Lipischem. V roce 1927 byl
tento typ trochu upraven a několik kusů
vyrobila začínající německá firma Alexander
Schleicher, která vyrábí větroně dodnes.
Tento kluzák sloužil k základnímu výcviku
plachtařů v plachtařských skupinách, kde
byl v počtu mnoha desítek kusů amatérsky
vyráběn nejen v Německu ale i v Čechách.
Podle dochovaných zpráv z třicátých let,
tento kluzák plachtil v Čechách v Olomouci,
Konici na Moravě, Zlíně, Valašském Meziříčí,
Moravské Ostravě, 3 kusy v Přerově a
Jindřichově Hradci.
10.
KLUZÁK HOL’S DER TEUFEL
Tento kluzák doteď vlastní jeden pán z Plzně, který byl velmi ochotný a prozradil mi o tomto
kluzáku plno informací.
Jestli budete mít zájem tak do dalšího čísla, bych mohl přidat další dva kluzáky.
(svoby)
11.
…a ještě jeden dopravní prostředek, na
který byl použit honduraský mahagon pro
výrobu karoserie.
CELODŘEVĚNÁ KAROSERIE AUTOMOBILU
Společnost Historic at Brooklands má ve
své nabídce řadu vzácných, exkluzivních a
zajímavých vozů. Mezi ty nejvzácnější patří
i Talbot 14/65 Boat Tail Tourer.
Talbot 14/65 Boat Tail Tourer, který bude
nabídnut 4. prosince v aukci společnosti
Historic at Brooklands, opustil brány
automobilky Clement Talbot v Londýně roku
1932. Svůj automobilový život zahájil
s uzavřenou karoserií jako cestovní vůz.
O nějakých třicet let později se ovšem
dočkal zcela nové karoserie, kterou nese
dodnes. Ta je od kapoty motoru až po záď
vyrobena
z kvalitního
honduraského
mahagonu. Vzhled vozu se odrazil i v jeho
pojmenování Boat Tail Tourer, které značí
oblíbený styl používaný u luxusních a
sportovních automobilů ve dvacátých a
třicátých letech.
Interiér, v němž jsou sedadla čalouněná
černou kůží je rozdělen na dva samostatné
oddíly. Při nasedání na zadní sedadlo je
potřeba překonat vysoké bočnice. Když se,
zadní sedadlo nepoužívá, je možné prostor
nad ním uzavřít krytem, díky němuž má
záď plynulé linie.
Pod karoserií z mahagonu je konveční
ocelové šasi a k pohonu Talbotu slouží
šestiválec o objemu 1670 cm 3, který
disponuje výkonem 65 koní (48 kW).
Očekává se, že unikátní vůz bude vydražen
za 20 až 30 tisíc britských liber (zhruba
600.000 až 900.000,– Kč).
12.
□ zajímavé
dřeviny
V minulém ročníku jsme vás seznámili
s některými
cizokrajnými
dřevinami.
Zajímavé dřeviny rostou ale i na našem
území. V tomto čísle vám představujeme
neobyčejný jehličnan, strom, který je
opředen i mnoha legendami.
TIS ČERVENÝ (Taxus baccata)
Rod Taxus zahrnuje 8 druhů – tis je
pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20
m vysoký keř nebo strom. Vyskytuje se
v suťových lesích v Evropě od Středomoří
až po jižní Švédsko a Norsko, od Velké
Británie až po Litvu, Lotyšsko a Estonsko.
Dále je rozšířen v Alžírsku, Malé Asii, na
Kavkaze, v severním Íránu, v Himálaji a
v Barmě. Ve většině zemí patří mezi přísně
chráněné druhy. Tis tvořil kdysi v Evropě
celé lesy.
V České republice je významnou lokalitou
výskytu tisu obec Terešov na Rokycansku.
Chráněná rezervace V Horách se nachází ve
výšce 358-449 metrů nad mořem a prostírá
se na ploše 50,63 ha. Chráněnou rezervací
byla vyhlášena v roce 1966. Pro svůj
bohatý
výskyt
tisu
červeného,
zastoupeného počtem cca 3.200 kusy, se
tato rezervace řadí mezi největší tisové
háje ve střední
Evropě.
Stáří
zde
zastoupených tisů se pohybuje od 300 let
až po 1000 let.
Tis je náš nejjedovatější strom. Prudký jed
se ukrývá v jehlicích, kůře i semenech. Tis
obsahuje přibližně deset pseudoalkaloidů
(jedů), souhrnně pojmenovaných jako
taxin. Nejedovatý je pouze červený míšek
obsahující semena. Tis je jedovatý pro
člověka a zvířata, naopak pro hmyz a
většinu divokých ptáků je tiž neškodný.
Otrava tisem se projevuje zvracením,
bolestí žaludku, průjmem, křečemi a
v těžších případech i bezvědomím, po němž
může následovat smrt. Taxin se velmi
rychle vstřebává z trávicího ústrojí a tam
může smrt přijít během několika minut po
požití jedovaté části rostliny.
Dřevo tisu je tvrdé, pružné a trvanlivé.
Běl je úzká a smetanově bílá až nahnědlá,
široké jádro červenohnědé barvy, stářím
tmavne. Usušený má hustotu přibližně
670kg/m³. Schne rychle a dobře, s
minimální tvarovou deformací. Při použití je
dřevo
tvarově
stabilní.
Toto
tvrdé,
kompaktní a elastické dřevo má vyšší
pevnost v ohybu, pevnost v tlaku, tuhost a
rázovou
houževnatost.
Na
vzduchu
vysušený tis s přímým průběhem vláken je
jedno z nejlepších jehličnatých dřev na
ohýbání. Ručně i strojně je většinou dobře
opracovatelné, ale pokud má nepravidelné,
vlnité nebo příčné vláknění, snadno se trhá.
Spojování hřebíky vyžaduje předvrtání
otvorů a olejnatost tisového dřeva někdy
komplikuje lepení. Lze ho dobře mořit a
povrchově upravovat. Tis je trvanlivý, ale
může být napaden červotočem a je špatně
impregnovatelný.
Tis roste velmi pomalu a má proto velmi
husté dřevo. V Čechách je nejstarší tis ve
Vilémovicích u Ledče nad Sázavou a je
zároveň považován botaniky za nejstarší tis
ve střední Evropě. Jeho stáří je odhadováno
na 1 500 – 2 000 let a má obvod kmene
345 cm. Nejstarším stromem Evropy je tis
„Fortingall Yew“ který roste u kostela
v Pertshire ve Fortingallu ve Skotsku. Jeho
stáří je odhadováno na 3 000. Kmen je
rozdělený na dvě poloviny s obvodem 15,5
m. (Některé zdroje uvádějí jeho stáří až na
8 000 let).
Tis je strom opředený pověstmi je s ním
spojen řada legend, zejména v keltské
oblasti. Tis je na jedné straně označován za
strom smrti, ale zároveň za strom vzkříšení
a nesmrtelnosti. To vychází z jedovatosti
tisu, jeho schopnosti zmlazovat a z jeho
dlouhověkosti. Byl často vysazován na
hřbitovech a tradovalo se, že kořeny tisů na
hřbitově sahají až k ústům nebožtíka a
napájejí je životem. Ve starém Řecku byl tis
zasvěcen bohyni Hekaté a tisy je také
údajně lemována cesta do podsvětí.
V jedné středověké legendě se píše: „V
Arcadii a ve Francii, v krajině zvané
Narbona tvrdí, že tento strom je tak
jedovatý, že ti, kteří pod ním spali, anebo
toliko v jeho stínu odpočívali, bývají
nemocní a někdy i umírají, což se zvláště
stává, když strom kvete.“
13.
Tis se zapsal i do názvů mnohých vesnic,
příkladem obec Tisová u Tachova. A tis je
spojen i s křestním jménem Ivo, je
pravděpodobně starogermánského nebo
keltského původu. Význam jména je
odvozován ze staroněmeckého slova „Iwa“,
které znamená tis, tisový luk nebo lučištník
vůbec.
Nejstarším
známým
artefaktem
z tisového dřeva je kopí z Anglie, staré asi
50 tisíc let. Luk ze dřeva tisu byl nalezen
v tajícím alpském ledovci u známé mumie
pravěkého muže Ötziho, který žil v době
bronzové a jehož stáří se odhaduje na
5 300 let
Tis byl po celá století ceněn jako dřevo na
výrobu luků anglických lučištníků. Je to
vynikající materiál pro soustružení a
řezbářství, je používán na výrobu replik
historického nábytku, v interiérové a
exteriérové
truhlařině,
na
výrobu
zahradního nábytku, plotů a sloupků vrat.
Tradičně se z něj vyrábějí ohýbané části
tzv. windsorské židle. Tis se krájí na vysoce
dekorativní dýhy (kořeníce).
Anglický luk, nazývaný také Velšský luk,
je druh dlouhého středověkého luku
(dlouhý luk 1,8 - 2 m). Ten byl užívaný
Angličany a Velšany jako zbraň lovecká i
bojová. Dlouhý luk používaný Angličany byl
velice efektivní zbraní za Stoleté války,
zvláště pak v jejích počátcích v bitvě u
Sluys (1340), Crécy (1346), a Poitiers
(1356), a v patrně neslavnější bitvě u
Agincourt (1415). S rozvojem nových
zbraní byli Angličtí lučištníci již méně
úspěšní. Poslední zmínka o vojenském
použití luků v západní Evropě je z roku
1627. Termín "anglický" či "velšský" je
užíván k odlišení luků užívaných Angličany,
navzdory faktu, že takřka identické luky
byly užívány po celé severní a západní
Evropě; značná část tisové dřeva na výrobu
luků byla do Anglie importována ze
Španělska nejméně již od čtrnáctého
století.
Nejstarší dlouhý luk, pocházející z Anglie,
byl nalezen u Ashcott Heath, Somerset, a je
datován do roku 2665 př. Kr., ale žádné
luky pocházející z období jejich největšího
rozšíření
(cca
1250–1450
AD)se
nezachovaly,[2] nejšpíše proto, že se jejich
konstrukce
stávala
méně
odolnou,
rozpadaly se a byly raději nahrazovány, než
by se dědily napříč generacemi.[3] Z období
renesance se však zachovalo více než 130
luků. Více než 3500 šípů a 137 luků bylo
vyzvednuto z vraku Mary Rose, lodi z flotily
Jindřicha
VIII,
jež
se
potopila
u
Portsmouthu roku 1545.
(hoh)
ČERVENÝ MÍŠEK – JEDINÁ NEJEDOVATÁ ČÁST ROSTLINY
14.
JÁDROVÉ DŘEVO TISU ČERVENÉHO
ANGLICKÝ DLOUHÝ LUK - LONGBOW
15.
□ toulky
Tachovskem
Rezervací
prochází
naučná
stezka
Podkovák, která umožňuje návštěvníkům
pozorování rašelinných jezírek s typickou
vegetací.
Nepropustné podloží a velké
množství srážek tvoří předpoklad pro vznik
rašeliniště.
Naučnou stezku najdete přibližně 900
metrů od silnice Stará Knížecí Huť – Lesná.
U silnice se dá i pohodlně zaparkovat.
Naše TOULKY TACHOVSKEM pokračují
v tomto ročníku Truhlářského magazínu
putováním po přírodních rezervacích a
naučných stezkách okresu Tachov. Zatímco
v prvním ročníku TM bylo naším cílem
putováním
po
významných
hradech
Tachovska, v tomto se poohlédneme po
přírodních krásách našeho regionu.
Naučná stezka měří asi 100 m, vede po
povalovém chodníčku a má 6 zastávek.
První tabule poskytuje informace o Přírodní
rezervaci Podkovák, další tabule obsahují
obrázky a popis ptáků, ještěrky živorodé,
zmije obecné a rostlin, které se zde
nacházejí. V rašeliništi jsou okolo stezky
rozmístěné cedulky s názvy rostlin. Na
chodníku jsou zobrazeny stopy živočichů –
lišky, norníka, prasete divokého.
Tím prvním zastavením bude přírodní
rezervace Podkovák se stejnojmennou
naučnou stezkou.
PŘÍRODNÍ REZERVACE PODKOVÁK
Přírodní
rezervaci
Podkovák
byla
vyhlášena
v roce
1975.
Najdeme
ji
v katastru obce Lesná nedaleko Tachova.
Rezervace se nachází v plochém sedle
v prameništi Lesního potoka v nadmořské
výšce přibližně 708 m nad mořem. Na
území o rozloze 5,63 ha je chráněno
rašeliniště
s typickými
rostlinami
a
živočichy.
Blatkový bor (borovice blatka) s příměsí
smrku má v podrostu brusnici borůvku,
vlochyni bažinnou, suchopýr pochvatý,
kyhanku sivolistou nebo šichu černou.
V blízkosti
rašelinných
jezírek
roste
rosnatka okrouhlolistá, tučnice obecná a
také rojovník bahenní.
Z živočichů se zde vyskytuje ještěrka
živorodá nebo zmije obecná.
Nepropustné podloží a velké množství
srážek
tvoří
předpoklad
pro
vznik
rašeliniště.
Naučná
stezka
je
zakončena
vyhlídkou a altánkem. V altánku je i tabule
informující o rašeliništi a fauně a floře
v něm.
Cyklisté mohou nechat kola ve stojanu na
začátku stezky.
16.
NAUČNÁ STEZKA ZAKONČENÁ ALTÁNEM
17.
BLESKEM POŠKOZENÉ DŘEVO BUKU
… A SMRKU
18.
sport
KONEC ŠKOLNÍHO ROKU 2012/2013 A TRUHLÁŘI NA UMĚLÉ TRÁVĚ PŘI TURNAJI V MALÉ
KOPANÉ – ZLEVA: MUCHA M., NOVOTNÝ M., OVČAČÍK M. A ABRAMČUK J..
Truhlář Daniel Malý si svými výkony ve skoku vysokém
na školní Olympiádě řekl o nominaci do lehkoatletického
družstva na STŘEDOŠKOLSKÝ ATLETICKÝ POHÁR –
CORNY.
Ve Stříbře obsadil Daniel Malý 2. místo za 174 cm
a přispěl tak celkovému vítězství týmu, který získal
8 401 bodů a tím i možnost účastnit se krajského
finále v Domažlicích.
V Domažlicích přidal ke svému výkonu ze Stříbra
ještě 4 centimetry (180 cm) a skončil na pěkném
5. místě.
Školní atletický tým získal celkově 9 039 bodů
a konečné 2. místo.
(hoh)
19.
VÝVOJ ČLOVĚKA?
5. ČÍSLO TRUHLÁŘSKÉHO MAGAZÍNU VYCHÁZÍ 15. listopadu 2013
PŘÍSPĚVKY DO TRUHLÁŘSKÉHO MAGAZÍNU POSÍLEJTE NA ADRESY:
[email protected]
[email protected]
UZÁVĚRKA 6. ČÍSLA JE 31. ŘÍJNA 2013
STŘEDNÍ PRŮMYS LOVÁ ŠKOLA, TACHOV, SVĚTCE 1
20.