AsociAce českých filmových klubů uvádí Projekt 100 2014

AsociAce českých filmových klubů uvádí Projekt 100 2014

Asociace českýc h
filmových klubů u vá d í
Proj ekt 100 2 014
P r ojek t1 0 0.cz
Technické údaje
Ostře sledované vlaky / Československo 1966 / 92 minut
Režie
Jiří Menzel
Scénář
Jiří Menzel,
Bohumil Hrabal
Kamera
Jaromír Šofr
Střih
Jiřina Lukešová
Hrají
Václav Neckář,
Josef Somr,
Jitka Bendová,
Vladimír Valenta,
Libuše Havelková,
Alois Vachek,
Jitka Zelenohorská,
Vlastimil Brodský,
Květa Fialová
Ceny
Oscar (nejlepší
neanglicky
mluvený film)
Žánr
drama
Monopol
od 31. 7. 2014
do 31. 12. 2014
Dop. přístupnost
od 12 let
Kopie
Dcp
Formát
1 : 1,33
Originální verze
česky
Titulky
anglické
(volitelně)
Programování
David Huspenina
[email protected]
tel. +420 724 339 341
Další informace
http://www.projekt100.cz
Materiály ke stažení
http://www.acfk.capsa.cz
( jméno a heslo: guest)
krátká Synopse
Mistrovská
adaptace stejnojmenné
novely Bohumila Hrabala patří ke klíčovým dílům
československé nové vlny. Celovečerní debut Jiřího Menzela,
jenž v roce 1968 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film,
je příběhem o lidském dozrávání nesmělého
železničářského eléva na sklonku
2. světové války.
Synopse
Na zapadlém středočeském nádražíčku se osudově střetávají „velké dějiny“
a malá osobní historie: píše se rok 1945,
nacistické Německo prohrává na všech
frontách a k povinnostem zaměstnanců
českých železnic patří i péče o „ostře
sledované vlaky“ převážejícími na frontu bojovou techniku. Přednosta stanice,
výpravčí Hubička i ostatní zaměstnanci
dráhy mají ve svých názorech na okupanty jasno, vzhledem k přísným trestům se však místo odboje věnují raději
všednodenním soukromým záležitostem. V ospalé železniční stanici nic nenasvědčuje tomu, že kdesi venku se
rozhoduje o osudu svobodného světa.
Také mladičký Miloš Hrma, který nastupuje mezi zkušené kolegy jako železničářský elév, se spíš než o válku zajímá
o ženy. Miluje mladou průvodčí Mášu,
zoufale však postrádá sexuální zkušenosti. Neúspěšný pokus o sex ho dovede až k pokusu o sebevraždu. Nakonec ovšem Miloše do praktické stránky
lásky zasvětí německá odbojářka Viktoria Freie, která do železniční stanice
jednoho večera přináší dynamitovou
nálož. Milostná schůzka s Mášou může
proběhnout úspěšně – a je to právě
původně plachý a nejistý mladík, který se při atentátu na německý muniční
vlak osvědčí jako hrdina. Milošův osud
završený dvěma „skutečně chlapskými
činy“ tak nese všechny rysy tragikomedie, v níž se osud jednotlivce vplétá do
velkého kola dějin a hravá poezie těsně
sousedí s drsnou krutostí života.
O filmu
Hrabal a československá
nová vlna
Mladí tvůrci československé nové vlny
60. let tvořili často v úzkém kontaktu
s progresivními spisovateli. Povídkový
film Perličky na dně (1965) se stal přesvědčivým manifestem nastupující režisérské generace: pod jednotlivými příběhy jsou podepsáni Jiří Menzel, Věra
Chytilová, Jan Němec, Evald Schorm
a Jaromil Jireš (současně vznikly dva
další krátkometrážní hrabalovské filmy
– Sběrné surovosti Juraje Herze a Fádní odpoledne Ivana Passera, které se
do kinoverze nedostaly). Mladé tvůrce
lákala literární tvorba Bohumila Hrabala
(1914-1997) přesto, že tento spisovatel
byl o generaci starší. Přitahoval je nejen
Hrabalův zájem o obyčejnost a realističnost a jeho živá obraznost, ale i formální
stránka jeho prací, odpovídající modernistickým filmařským postupům 60. let.
Hrabal navíc působil jako duchovní vzor,
který se ve svých hluboce lidských textech vyhýbal patosu, schématům a banalitě. Hrabalovská poetika se navíc opírala o filmové techniky střihu, montáže
a koláže.
Menzelův příspěvek k Perličkám na dně
- povídka Smrt pana Baltazara líčící rodinnou výpravu na motocyklové závody
- ukázala, že si právě tento autor s Hrabalovou poetikou velmi dobře rozumí. Po
dokončení Perliček za Menzelem přišel
barrandovský dramaturg Václav Nývlt
s rukopisem Hrabalových Ostře sledovaných vlaků. Tehdy sedmadvacetiletý
režisér nabídku natočit podle novely celovečerní film okamžitě přijal, přestože
celý text zatím nečetl. (Znal jen pasáž
uveřejněnou časopisecky, shodou okolností tu, ve které Zdenička Svatá popisuje kolaborantskému radovi Zednickovi,
co všechno s ní dělal smilný výpravčí Hubička.) Menzel tehdy netušil, že adaptaci
před ním odmítli tři jiní kolegové. Literární mozaika plná flashbacků a odboček
a odvíjející se od ich-formy totiž působila
nezfilmovatelně.
Mladý režisér však předlohu „přestříhal“ tak, že vznikl silný, chronologicky
vyprávěný příběh. Podle Menzelova názoru právě klasická dramatická struktura oslovila členy Americké akademie,
kteří Ostře sledovaným vlakům udělili
v roce 1968 Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Menzelovy Ostře sledované vlaky nebyly
jediným filmovým dílem 60. let, dotýkají-
cím se tématu německé okupace. Zájem
soudobých tvůrců o válečnou problematiku, který svou snahou o nový pohled
přesahoval společenskou objednávku,
zrcadlily i Démanty noci (1964) Jana
Němce či snímky generačně starších
tvůrců - Smrt si říká Engelchen (1963)
Jána Kadára a Elmara Klose či Ať žije republika (1965) a Kočár do Vídně (1966)
Karla Kachyni.
Kniha a film
Hrabalova útlá novela zaujala Jiřího Menzela svým neortodoxním přístupem k válce. Spisovatel vnímá dobové kontexty jakoby mimochodem, zatímco do popředí
umisťuje všednodenní problémy a aktivity postav. Nejen hrdinové, ale ani nacisté nejsou ve filmu zpodobněni tradičním
způsobem jako bezcitní zloduši. Ostře
sledované vlaky tak demytizují téma odboje a vracejí věcem jejich prostý, lidský
rozměr. Spisovatelův přístup k látce definovala jeho vlastní životní zkušenost
– Hrabal na konci války pracoval jako
výpravčí v Kostomlatech nad Labem. Inspiraci pro příběh mu poskytla skutečná
událost: výbuch německého muničního
vlaku, odpáleného časovým spínačem
podskupinou partyzánské skupiny Podřipsko z Lysé nad Labem, ke kterému
došlo 2. března 1945 nedaleko železniční stanice Stratov. Předlohy pro některé
postavy – přednostu stanice a výpravčího Hubičku - našel spisovatel na jiném
středočeském nádraží - v Dobrovici.
„Příběh napsal Bohumil Hrabal a je ctižádostí autorů filmu zachovat při přepisu
onu deformaci reality… Aby tato poetika
měla svou působivost, nesmíme se snažit o nadsázku, grotesku či jinou stylizaci. Půvab je ve věcnosti, v realitě, v jaké
se scény odehrávají, a v jejich vzájemném střídání. Nadsázka je v jejich kulminaci, nikoli v jejich interpretaci. Nikoli
absurdní situace samy o sobě, ale jejich
vzájemná konfrontace. Je samozřejmé, že se nehodláme vzdát úsměvnosti předlohy,“ napsal Jiří Menzel o svém
přístupu k látce v měsíčníku Film a doba
v roce 1966.
Adaptace vznikala v těsné spolupráci
s autorem předlohy, většinou během
dlouhých společných procházek po
Libni, Nymburce a Strašnicích. Menzel
s Hrabalem vytvořili nový, lineární děj,
charaktery postav a pointy však nemě-
nili. Přidali epizodní postavu nemotorného nádražního zřízence Nováka, jehož
promluvy jsou podobné nekonečnému
pábení strýce Pepina (tak, jak je vidíme
ve Smrti pana Baltazara nebo v Postřižinách). Snažili se zdůraznit vyznění novely, která se ovšem odehrává v průběhu jediného dne. Motivace Miloše Hrmy
omezili na mladíkův problém se sexem,
jehož vyřešení podnítí protagonistu k hrdinskému činu. Paralela mezi Milošem
a Hubičkou je zjevná. Ironický, sukničkářský výpravčí je mladíkovým vzorem,
oběma je vlastní švejkovské zpochybňování autorit i jistá pasivita.
Velký posun nastal v celkovém ladění
vyprávění. Menzel usiloval o odstranění expresivních a naturalistických prvků
nebo o jejich zjemnění. Ve filmu tak není
polomrtvý dobytek v železničních vagónech, mrtvý pilot ve zříceném letadle
ani dramatické, společné umírání Miloše Hrmy a německého vojáka. (Režisér
dokonce uvažoval o tom, že hrdinu vůbec nenechá zemřít, nakonec však zůstal věrný Hrabalově verzi.) Už v Ostře
sledovaných vlacích tak Menzel Hrabala idylizuje způsobem příznačným i pro
čtyři jeho další hrabalovské filmy (Skři-
vánci na niti, 1969, Postřižiny, 1980, Slavnosti sněženek, 1983, Obsluhoval jsem
anglického krále, 2006).
Obsazení: Všechno je jinak
Jiří Menzel měl téměř pro každou důležitou roli původně vybraného jiného herce. Miloše Hrmu nemohl hrát sám a původně počítal s Vladimírem Pucholtem
(Formanův Černý Petr a Kdyby ty muziky
nebyly. 1963 a Lásky jedné plavovlásky.1965, Helgeho První den mého syna,
1964, ale i Rychmanovi Starci na chmelu). Ikona české nové vlny však už slíbila
Jiřímu Krejčíkovi účast v komedii Svatba
jako řemen (1967) a nechtěla pracovat
na dvou titulech najednou. Volba padla
na neherce Václava Neckáře, dvaadvacetiletého zpěváka s divadelními zkušenostmi, který právě úspěšně odstartoval kariéru v pražském Rokoku. Neckář
vzpomíná, že nejdřív hodně přehrával,
ale nakonec se musela přetáčet jen jedna scéna – ta, ve které Miloš přichází za
paní přednostovou s nesmělou prosbou,
aby ho zaučila do sexu. V původní scéně
Neckář podle Menzela působil příliš zkušeně. Neckář se v roli Miloše Hrmy líbil
i Bohumilu Hrabalovi: po zhlédnutí filmu
ho prý mlčky objal a políbil.
S rolí hrdinovy lásky Máši Jiří Menzel
myslel i na Helenu Vondráčkovou, Neckářovu kolegyni z Rokoka. Oba zpěváci
se ovšem sešli na plátně až v pohádkovém muzikálu Šíleně smutná princezna
(1968). Roli Máši nakonec získala dnes
pozapomenutá Jitka Bendová, která se
objevila už v povídkovém Zločinu v dívčí škole (1965), který podle předlohy
Josefa Škvoreckého režírovali Menzel,
Ladislav Rychman a Ivo Novák. Svou
krátkou hereckou kariéru ukončila psychologickým dramatem Jaroslava Balíka Ta třetí (1968).
Zdeničku, jejíž příjmení Svatá příkře
kontrastuje s dívčiným sexuálním apetýtem, měla původně hrát Iva Janžurová. Protože herečce vadily hrdinčiny
choulostivé scény s výpravčím Hubičkou, připadla role tehdy populární Jitce
Zelenohorské. Ta s Menzelem natočila
ještě Zločin v šantánu (1968) a Skřivánky na niti (1969).
Pro Hubičku chtěl Menzel získat Rudolfa Hrušínského, populární herec však
zrovna pracoval na krimikomedii Vraž-
da po našem (1966), ze které ho režisér
Jiří Weiss odmítl uvolnit. Roli výpravčího
nakonec získal Josef Somr, který tehdy
nebyl ještě příliš známý. Měl za sebou
zatím především vedlejší roli v psychologickém dramatu Jána Kadára a Elmara Klose Obžalovaný (1964), kde se jako
herec objevil i Menzel. Somrovu filmovou kariéru odstartoval právě Hubička.
Herec se objevil i v Menzelových filmech
Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková a Konec starých časů.
Pro roli přednosty stanice byl režisérovi
doporučován Karel Höger, roli si však nakonec zahrál neherec – scenárista Obžalovaného (a také třeba Touhy Vojtěch
Jasného) Vladimír Valenta. Pro toho šlo
o jeho vůbec první filmovou roli. Mihl se
pak ještě ve Zločinu v šantánu a v podobenství Evalda Schorma Farářův konec
(1968). Po okupaci v roce 1968 Valenta
emigroval a jen obtížně si hledal práci.
Objevil se však třeba v americké adaptaci románu Milana Kundery Nesnesitelná
lehkost bytí (The Unbearable Lightness
of Being, 1988, režie Philip Kaufman).
Do vlasti se symbolicky vrátil až po roce
1989, roličkou ve Válce barev (1995) Filipa Renče.
Jednou z mála hlavních rolí, kterou režisér skutečně obsadil podle svých původních představ, byl part kolaborantského rady Zednicka (který se kdysi
dávno jmenoval Zedníček). Menzel ji
naplánoval pro Vlastimila Brodského
s jistotou, že obsazení záporné role
oblíbeným představitelem kladných hrdinů diváky donutí přemýšlet o tom, že
zlo se může zrodit i v navenek docela
slušných lidech.
Roli německé odbojářky Viktorie Freie svěřil režisér Nadě Urbánkové. Ta je
dnes známá jako zpěvačka, ale v 60.
letech měla za sebou solidní divadelní
i filmovou hereckou průpravu. Menzel
režíroval Urbánkovou v divadle Semafor
ve hře Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Poslední štace a objevila se už v jeho Zločinu v dívčí škole.
Také ve vedlejších rolích se objevuje
řada známých tváří: hraběnku si zahrála Květa Fialová, v roli esesáka se mihl
Jiří Kodet a roličky zloděje se ujal Pavel
Landovský. Jiří Menzel si zahrál epizodní roli lékaře, který Milošovi radí s jeho
problémy.
Problémy s erotikou
Scéna, ve které výpravčí Hubička láskyplně razítkuje služebními razítky nahé
pozadí půvabné telegrafistky Zdeničky,
má dnes přídech kultovnosti. Je Menzelovým příspěvkem do hrabalovského
světa (včetně faktu, že razítka před kamerou nepoužíval Josef Somr, ale sám
režisér). Z filmu však tato scéna málem
vypadla. V polovině 60. let totiž erotika
na plátnech českých kin neměla místo a ústřední ředitel Československého
státního filmu Alois Poledňák trval na
tom, aby byla vystřižena. Menzel však
navrhl, aby se k problému vyjádřili první diváci pozvaní na předpremiéru filmu
v Loděnicích, kde se film natáčel. „Pracujícím“ se scéna samozřejmě líbila, takže
ve filmu směla zůstat.
Orazítkovaný zadeček Jitky Zelenohorské se ovšem v roce 1967 nedostal na
francouzský plakát k filmu, přestože si
to Menzel přál. Pro Francouze to byl příliš odvážný nápad – sexuální revoluce
k nim měla dorazit až za dva roky.
Producent Carlo Ponti, který se staral
o zahraniční distribuci Ostře sledova-
ných vlaků, Menzela naopak přesvědčoval, že milostná scéna Viktorie a Miloše
vyžaduje víc hereččiny nahoty. Režisér
sice novou verzi scény natočil, do filmu
se však nakonec nedostala.
Natáčení
Ostře sledované vlaky se natáčely rychle - od konce února do dubna 1966. Kameramanem filmu se stal Jaromír Šofr,
v němž Menzel našel ideálního spolupracovníka Společně pátrali po nádraží,
které by jim umožnilo natáčet scény „bez
horizontu“, aby se do dobového příběhu
z roku 1945 nemohly v pozadí připlést
současné reálie. Nakonec své nádraží
našli v Loděnici u Berouna.
„Heslo znělo: docela obyčejně, docela
prostě, ale přitom to musí zpívat,“ vzpomínal kameraman, který dokázal věcnou střízlivost kombinovat s poetismem
všedního dne. S černobílým materiálem
měl zkušenosti z jiného poetizovaného
válečného snímku – dramatu Ať žije republika (1965) Karla Kachyni. S Menzelem natočil prakticky všechny jeho další
filmy. Střihačkou filmu se stala zkušená
Jiřina Lukešová, která pracovala už s re-
žisérem Alfrédem Radokem (mj. na mistrovské Daleké cestě, 1950). Podobně
jako Šofr a hudební skladatel Jiří Šust
(1919-1995), se také Lukešová stala Menzelovou oblíbenou spolupracovnicí.
Ostře sledované vlaky byly do českých
kin uvedeny v listopadu 1966. Na MFF
v Mannheim-Heidelbergu 1966 získal
Jiří Menzel Velkou cenu. V roce 1968
získal snímek nominaci na Zlatý glóbus
a na cenu BAFTA a především Oscara za
nejlepší zahraniční film roku. Stal se tak
– po Obchodu na korze (1965) Jána Kadára a Elmara Klose a před Koljou (1996)
Jana Svěráka – jedním ze tří celovečerních filmů v československé filmové historii, které Cenu Akademie získaly.
Jiří Menzel
* 23. 2. 1938, Praha
Syna novináře, spisovatele a překladatele Josefa Menzela (1901-1972) rodinné
prostředí i vlastní zájmy nasměrovaly na
studia režie na pražské FAMU, do slavného ročníku Otakara Vávry (1958-62).
Spolu se svými spolužáky a generačními souputníky se stal jednou z klíčových
osobností československé nové vlny.
Uplatnil se také jako herec a ve svých
filmech i filmech svých kolegů příležitostně působí dodnes.
Menzelova tvorba je od začátku těsně
spjatá s literárními a divadelními předlohami. Povídkou Smrt pana Baltazara
z povídkového filmu Perličky na dně
(1965) demonstroval v rámci generačního manifestu nové vlny zájem o dílo Bohumila Hrabala. Po Ostře sledovaných
vlacích (1966 – Oscar za nejlepší zahraniční film) se ke svému oblíbenému au-
torovi vrátil Skřivánky na niti (1969 – uvedení do kin v roce 1990, Zlatý medvěd
na MFF v Berlíně), Postřižinami (1980),
Slavnostmi sněženek (1983) a filmem Obsluhoval jsem anglického krále (2006).
Podle předloh Vladislava Vančury natočil Rozmarné léto (1967) a Konec starých
časů (1989), zatímco spoluprací na Zločinu v dívčí škole (1965) a Zločinem v šantánu (1968) se spojil se spisovatelem
Josefem Škvoreckým. Televizní verze
Audience (1991) a Žebrácká opera (1993)
je Menzelovým příspěvkem k adaptacím
děl Václava Havla. Se Zdeňkem Svěrákem spolupracoval na komediích Na samotě u lesa (1976), Vesničko má středisková (1985 – nominace na Oscara 1987
za nejlepší zahraniční film) a Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993).
Od poloviny 60. let se Jiří Menzel věnuje
i divadelní režii (mj. Činoherní klub, Semafor, Divadlo Na zábradlí, Disk, Divadlo
na Vinohradech, Národní divadlo, Divadlo Bez zábradlí). V letech 2000-2003
byl uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech. Vyučoval režii na FAMU. Je
zahraničním členem Americké filmové
akademie a nositelem vysokého francouzského vyznamenání Chevalier des
Arts et Lettres Je autorem dvou knih
fejetonů Tak nevím (1996), Tak nevím
podruhé (1998). V roce 1996 získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos
českému filmu.V současné době vychází
Jiřímu Menzelovi kniha vzpomínek Rozmarná léta.
Režijní filmografie:
1965: Perličky na dně (povídka)
1980: Postřižiny
1965: Zločin v dívčí škole (povídka)
1983: Slavnosti sněženek
1966: Ostře sledované vlaky
1985: Vesničko má středisková
1967: Rozmarné léto
1985: Čokoládoví čmuchalové
1968: Zločin v šantánu
1989: Konec starých časů
2013: Donšajni
1969: Skřivánci na niti
1991: Žebrácká opera
1974: Kdo hledá zlaté dno
1993: Život a neobyčejná
1976: Na samotě u lesa
1978: Báječní muži s klikou
dobrodružství vojáka
Ivana Čonkina
2002:Dalších deset minut II
(Ten Minutes Older:
The Cello, povídka)
2006:Obsluhoval jsem
anglického krále