dokořán - Kruh Autorů Liberecka

DOKOŘÁN číslo 54 / 2012 2. strana obálky Literatura musí být lehká, aby nic nevážila na váze současné literární kritiky, jedině takto
znovu získá svoji váhu.
Friedrich Dürrenmatt
Literatura poskytuje možnost pomstít se skutečnosti tím, že ji podřídíme fikci.
Simone de Beauvoirová
Literatura se píše na hranici mezi jedincem a světem, a ona hranice v procesu tvorby měkne,
stává se prostupnou, umožňuje světu, aby vplýval do umělce, a umělci, aby vplýval do světa.
Salman Rushdie
Literární kritik je člověk, který může najít v díle i takové myšlenky, o kterých autor sám
nevěděl, že tam jsou.
G. B. Shaw
Kritika je jako kartáč. U příliš jemných látek se nedá použít, protože pak by z nich nic
nezbylo.
Honoré de Balzac
Kritik, pokud kritikou netrpí, jest jen rafinovaným labužníkem.
F. X. Šalda
Kritizovat – to je usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to dovedl.
Karel Čapek
Literatura nemůže mít žádnou jinou povinnost a nedokáže dávat společnosti nic jiného než
to, co se ve společnosti samotné skrývá.
Václav Havel
__________________________________________________________________________________ DOKOŘÁN – bulletin Obce spisovatelů, ročník XIV, číslo 54, říjen 2012
(uzávěrka 25. září)
Redaktor Miroslav Sígl
Grafická úprava Lenka Střížovská
Vytiskla tiskárna VS Praha
Adresa redakce: Železná 18, 110 00 Praha 1
Telefon+fax: 224 216 106, 224 234 060,
e-mail: [email protected]
www: obecspisovatelu.cz
Evidenční číslo MK ČR E 111 01
Redakce si vyhrazuje právo neztotožňovat se vždy s názory a postoji publikovaných
příspěvků.
1. strana bulletinu
(s podtiskem)
To jsem já
Když taje sníh,
to jsem já,
do stříbra utajená žluť.
Když ptáci padají z hnízd,
to jsem já,
čirá.
Když listí umlká,
to jsem já,
sněhobílá.
Když ještě potom
slunce vychází,
to jsem já
v krůpějích
lila.
† Zdenka Bergrová
Průvodkyně
Plavovlasá Seveřanka
Denně ji mám na očích
Napůl Němka napůl Dánka
Chvíli smutek chvíli smích
Konverzace zprvu sporá
plyne čím dál snadněji
Heslo: Labora et ora
dodává mi naději.
Jsme na boku naší lodi
nad níž racek opsal ovál
jako větroň na svahu
Víc se vznáším nežli chodím
Asi jsem se zamiloval
Vzhůru srdce! Odvahu!
Eduard Světlík
Chybí mi
Polštářky tvých dlaní
a starý šátek po babičce…
Vzpomínáš na něj,
mami?
Chybí mi ke stonání.
Jindra Lírová
1 2. strana
OBSAH
Z činnosti Obce spisovatelů (Úvodní slovo předsedy OS Tomáše Magnuska, Jednání
8. září 2012, Zpráva předsedy OS pro Valnou hromadu v červenci 2011, Zpráva revizní
komise pro Valnou hromadu 2011)
Členské záležitosti
Životní jubilea ( Jubilanti IV. čtvrtletí 2012, S jubilantem na rozhlasových vlnách –
Ludvík Mühlstein)
In memoriam (Zemřeli v letech 2010 – 2012,Vzpomínka na Gore Vidala, Josef Glückselig,
Roman Polák)
Jak žijeme (Plzeň: Měsíčník PLŽ má desáté narozeniny, Středisko západočeských
spisovatelů, Jihočeši v roce dvojek, Severočeský klub spisovatelů Ústí nad Labem, Klub
autorů Liberecka, Středisko východočeských spisovatelů, Agadir v Brně, Ostravské
středisko Obce spisovatelů, Klub autorů literatury faktu)
Informujeme
Semináře, konference, festivaly (Festival spisovatelů Praha, Literární dílna-proměny
jazyka)
Vyznamenání, soutěže, ceny (Státní ceny k 28. říjnu 2012, Ceny Miroslava Ivanova,
Ceny E. E. Kische, Regionální ceny Miroslava Ivanova, Nejlepší knihy pro děti a mládež,
Seifertovy Kralupy, Ceny soutěže Mělnický Pegas, Přehled literárních soutěží v ČR)
Rozhovory (s Alexejem Mikuláškem, Vladimírem Stiborem)
Názory, polemiky (Milena Fucimanová, Petr Musílek, Čestmír Císař, Jaroslav Kovanda)
Informujeme
Přečetli jsme ( Pavel Kovář: Spisovatel a přírodní věda, Jiří Trávníček: Čtení a internet,
Peter Stoličný: Postavení spisovatele v digitálním světě)
Nové knihy našich členů
Výběrová anotovaná bibliografie
Granty, stipendia (Literární granty ministerstva kultury 2012, Výběrové řízení na rok 2013)
Nabídka rukopisů
Užitečné adresy
Literární databáze
Náš český jazyk (dva fejetony Marie Sukové)
Redakční poštovna
2 K zamyšlení (Olga Nytrová)
RUBRIKY od 3. strany
Z činnosti Obce spisovatelů
Úvodní slovo předsedy
Vážení, dovolte mi, abych Vás znovu pozdravil a informoval Vás o dění v Obci spisovatelů.
Vím, že řada z Vás v tuto chvíli již pochybuje o tom, zda ještě fungujeme, pracujeme a
pracovat chceme. Dlužno říci, že období minulého roku bylo pro mne samotného pracovně
velmi složité. Jsem za to pochopitelně rád, protože mne filmařina nejen živí, ale především
pomáhá vyhledávat a udržovat kontakty s lidmi, kteří nám mohou pomoci a také pomáhají.
Bohužel ne všichni filmoví kritici jsou mne osobně nakloněni.
Ale zpět k Obci spisovatelů. Během předešlého půl roku jsem Vám všem odeslal dopis s
vizí, jak dál s Obcí spisovatelů (dále jen OS). Postupně začala Rada a především
neplacený pracovník naší organizace Pavel Weigl realizovat následující aktivity:
Byl znovuobnoven Nadační fond OS, jeho vedení odstoupilo a bylo zvoleno vedení nové.
Začala se modernizovat evidence členské základny, abychom vůbec viděli, kolik "nás" je a
kdo může pomoci. Členka Rady Františka Vrbenská zrealizovala literární projekt a poprvé
jsem se setkal s některými představiteli krajských středisek a klubů OS.
Bohužel jsem nedokázal odhadnout, co všechno nám přinese dědictví po bývalém vedení
Obce. V tuto chvíli probíhá výrazná finanční kontrola na čerpání finančních prostředků z
dotačních titulů v roce 2010. Tato situace je velmi nemilá.
Budeme Vás postupně informovat o všem, co se nám daří realizovat. Během několika dní se
rozbíhá nový web OS, jež bude sloužit, jako další silnější propagace OS. V měsíci říjnu
se také setkáme s představiteli organizací a samospráv, které nám mohou pomoci v získání
finančních prostředků.
Znovu se Vám tímto omlouvám a žádám Vás o důvěru, protože své sliby a odhodlání
myslím vážně a věřím, že se může Obci spisovatelů opět dařit, jestliže pomůžete i Vy
ostatní.
Tomáš Magnusek
předseda Obce spisovatelů
Zápis o jednání v Obci spisovatelů
8. září 2012
Přítomni: Tomáš Magnusek, Jaroslav Holoubek, Lydie Romanská, Milena Fucimanová,
Vlado Ríša, Miroslav Sígl, Lubomír Machala, Otto Hejnic, Jaroslava Málková, Petr Musílek,
Pavel Weigel.
Předseda T. Magnusek seznámil přítomné se současnou situací Obce, která fungovala v
omezeném rozsahu, jednak z důvodu pracovního zaneprázdnění předsedy, jednak vzhledem
k nedostatku finančních prostředků. Důsledkem byla mj. stagnace webové stránky Obce a
nevydávání časopisu Dokořán, což zhoršilo styk se členy.
3 Bylo konstatováno, že předchozí předseda Vladimír Křivánek nepředal protokolárně
agendu Obce.
Probíhá kontrola Finančního úřadu Praha 1 vybraných akcí, na které byla v roce 2010
poskytnuta dotace Ministerstva kultury. L. Machala doporučil následné jednání s právníkem.
18.9. se uskuteční jednání s JUDr. Černým. Uskutečnila se kontrola Pražské správy
sociálního pojištění, výsledek dosud nepředložen.
Předseda informoval o jednáních na Magistrátu hl. m. Prahy a na Ministerstvu financí z
hlediska možného příspěvku na činnost Obce. Jednání budou pokračovat, účastní se jich
rovněž F. Vrbenská a V. Ríša. Získání dalších prostředků je nezbytné, členské příspěvky
nepostačují na krytí základní režie Obce.
P. Weigel uvedl činnosti Obce v tomto roce:
• uskutečnila se konference „Čeští umělci za okupace mezi heydrichiádou a kolaborací“ v
městské knihovně Praha ve dnech 30.- 31. 5. 2012. Zajistila Fr. Vrbenská. Pokud budou
finanční prostředky, bude možné vydat sborník,
• pokračuje příprava Ceny Miloslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu, kterou by
od roku 2013 udílela společně Obec spisovatelů a Městský úřad Prahy 11, který zajistí
finanční prostředky (čeká se na souhlas zastupitelstva). Předsedou poroty bude dr. Radko
Pytlík.
• Městský soud v Praze schválil novou Radu Nadačního fondu Obce spisovatelů ve
složení Vladimír Karlík, Tomáš Magnusek, Jaroslav Veis, Jan Halada, Vladimír Píša, revizor
Vlado Ríša. Z fondu budou poskytovány příspěvky na vydání knih (odhad 30-40 tis. Kč ročně
z úroků základního jmění).
• Švédské Akademii věd byl zaslán návrh na udělení Nobelovy ceny Ivanu Klímovi.
• Sekretariátu Obce se uskutečnila návštěva polských studentů literatury.
• Sekretariát Obce má úřední hodiny v pondělí 13 – 18 hodin (aby mohli hodit i
zaměstnaní členové) a ve středu od 10 do 15 hodin (s možnými odchylkami, případně po
dohodě, tel. 224 234 060 nebo Pavel Weigel 720 510 114). Střídají se tu členové Obce –
není zaměstnána sekretářka, je třeba najít další dobrovolníky pro tuto službu, pak by bylo
možné úřední hodiny i rozšířit. V této době je možné platit příspěvky, koupit knihy vydané
Obcí (zejména máchovské publikace a sborníky konferencí), půjčovat si knihy ze zdejší
knihovny aj.
• pro fungování Obce je nezbytné udržet dosavadní účetní M. Geussovou.
J. Holoubek zdůraznil význam pravidelných jednání Rady, přislíbil prozkoumat možnosti
získání sponzorů (což je úkol pro všechny).
M. Fucimanová nabídla psaní recenzí na nové knihy našich členů, pokud jí budou knihy
zaslány; [email protected]
M. Sígl převzal přípravu nového čísla Dokořán. Příspěvky bylo třeba posílat do 25. 9. na
adresu [email protected], další přípravu (tisk a distribuce) zajistí předseda Obce.
Bude připraven dopis členům o situaci a záměrech Obce.
V sekretariátu není internet, mailová adresa [email protected] je sledována z
osobních počítačů.
Členské příspěvky v roce 2012 zaplatilo dosud méně než 20 % členů.
Valnou hromadu bude možné svolat, až se najdou kandidáti na práci a funkce v Obci,
ochotní věnovat jí svůj volný čas. Obec je občanské sdružení, kde činnost obvykle zajišťují
jeho členové, externisté jen v případě, že jsou pro ně finanční prostředky (v Obci v současné
době nejsou).
Příští jednání bude 10.11.2012 v 10.30 hod. v Železné 18, Praha 1.
4 Zpráva předsedy OS pro Valnou hromadu
16. července 2011
Zde měla být otištěna zpráva tehdejšího předsedy OS prof. PhDr. Vladimíra Křivánka, CSc.,
básníka, literárního historika, vědeckého pracovníka Ústavu české literatury Akademie věd
ČR, bývalého vedoucího katedry bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého
v Olomouci (o jeho odvolání viz článek Proč mě odvolali z místa šéfa katedry Lubomíra
Machaly, Britské listy, 22. 2. 2011). Tuto zprávu však nenapsal, nedodal, na naše žádosti a
e-maily ani jednou neodpověděl.
Zpráva revizní komise pro Valnou hromadu
16. července 2011
Na Valné hromadě v roce 2008 byla zvolena revizní komise ve složení Pavel Weigel, Milan
Hrabal, Jindřiška Ptáčková. Podle stanov kontroluje hospodářskou činnost Obce a činnost
Rady a předkládá výsledky svého šetření radě a Valné hromadě. Členové RK se mohou
účastnit jednání rady, ovšem jen s hlasem poradním. Mohou tedy předkládat návrhy, nikoli
však zrušit opatření, která nejsou v rozporu se stanovami Obce.
Na téže Valné hromadě předseda Obce ve své zprávě konstatoval, že dlouhodobý finanční
majetek Obce, pocházející z prodeje nemovitosti v Karlových Varech, bude brzy vyčerpán,
protože jsou z něj hrazeny schodky v hospodaření Obce, přesahující každoročně jeden
milion Kč. Jsou způsobeny především skutečností, že granty získávané Obcí na pořádané
akce jsou podílové a Obec musí hradit chybějící částky. K tomu přistupují náklady na vlastní
chod sekretariátu Obce, zahrnující kromě mezd a pojištění i další náklady jako nájem,
poštovné, telefony, služby, materiál a podobně.
V roce 2009 činila ztráta 1837 tis. Kč, struktura příjmů a výdajů byla uvedena na Valné
hromadě v roce 2010 a je na webových stránkách Obce. Tato ztráta byla vyšší než v
předchozím roce, a byla srovnatelná se ztrátou např. v roce 2004. Koncem roku 2009 činil
dlouhodobý finanční majetek 550 tis. Kč, na běžném účtu a v pokladně bylo 237 tis. Kč.
Rok 2010 pojala Obec především jako Rok Karla Hynka Máchy a uspořádala celou řadu akcí
spojených s tímto výročím, ale i další akce. I když se podařilo získat kromě grantů
Ministerstva kultury i další přispěvatele, především Magistrát hlavního města Prahy,
znamenalo to i spoluúčast Obce.
V roce 2010 byly na straně příjmů: granty Ministerstva kultury 2056 tis. Kč, ostatní příspěvky
2164 tis. Kč, z toho Magistrát HMP 1950 tis. Kč. Členské příspěvky činily 104 050 Kč a byly
nejnižší od roku 2005. Za propagaci bylo získáno 100 tis. Kč, všechny ostatní příjmy
dohromady činily asi 14 tis. Kč. Příjmy celkem 4 456 904 Kč.
Výdaje: byly plně vyčerpány granty poskytnuté Ministerstvem kultury a dalšími organizacemi
a řádně vyúčtovány. Došlo však ke komplikaci u setkání bohemistů, kde Obec dlouhodobě
usilovala o to, aby náklady byly Ministerstvem kultury hrazeny plně, protože šlo o prvořadý
zájem státu, kde Obec především zajišťovala servis. Na tuto akci Obec každoročně
doplácela několik desítek tisíc Kč, např. v roce 2010 to činilo 83 372 Kč ke grantu 150 000
Kč. Obec proto požádala o úhradu celé částky, což Ministerstvo kultury schválilo, vyúčtování
však neakceptovalo a následně došlo k zamítnutí všech žádostí o granty na roku 2011.
Z provozních nákladů Obce v roce 2010: spotřeba materiálu 48 467 Kč, energie 5 700 Kč,
cestovné 59 953 Kč, poštovné 11 841 Kč, telefony 39 133 Kč, právní služby 12 000, základní
mzdy 175 014 Kč, pojištění 64 478 Kč, daně a poplatky 79 588 Kč, příspěvky kolektivním
členům 36 400 Kč. Náklady celkem (včetně grantů) 4 822 334 Kč.
5 Roční ztráta Obce v roce 2010 klesla na 365 433 Kč. Stav finančních prostředků koncem
roku 2010 činil 210 960 Kč na běžném účtu a 11 958 v pokladně.
Již počátkem roku 2010 bylo zřejmé, že dlouhodobý majetek Obce bude v tomto roce
vyčerpán, což se i stalo. Revizní komise a někteří členové Rady proto navrhovali úsporná
opatření zejména v provozu Obce, které však mohly úbytek finančních prostředků jen
přibrzdit, nikoli situaci vyřešit. Postupně tedy byly zrušeny stravenky, jedna telefonní linka,
předplatné novin, právní služby, příspěvky kolektivním členům, snižovány úvazky
zaměstnanců sekretariátu a to až k úplnému zrušení jejich pracovního poměru. To ovšem
mělo negativní dopady na chod Obce. Nebyly dodržovány úřední hodiny, nastaly obtíže při
telefonování, korespondenci, nebyly aktualizovány webové stránky Obce, došlo ke zhoršení
možností vybírání členských příspěvků, a projevilo se to mimo jiné i zpožděním při svolávání
této Valné hromady. Také byla snížena frekvence jednání rady z měsíčních na čtvrtletní a
rada tak ztrácela přehled o aktuální činnosti Obce.
Negativní vývoj v hospodaření si Rada uvědomovala a rozhodla proto o svolání
mimořádné Valné hromady 19. června 2010, aby informovala členy o situaci a požádala je o
návrhy na řešení. Z pléna však konkrétní návrhy nepřišly. Tato Valná hromada však přijala
úkoly, z nichž některé nebyly dodnes realizovány, především z výše uvedených důvodů. Jde
o výměnu členských legitimací spojenou s revizí placení členských příspěvků, vypracování
strategie rozvoje Obce na léta 2011-2014, změnu bulletinu Dokořán v literární periodikum,
novelizaci stanov Obce. Projekt na rok 2011 obdobný máchovskému nebude z důvodu
zastavení grantů realizován.
Z výše uvedených důvodů byla tedy letos činnost Obce zatím utlumena. Nebyla uzavřena
žádná nová pracovní smlouva, náklady byly hlavně na nájem a související služby. K 30.
červnu 2011 bylo na účtech Obce 32 tis. Kč.
Od letošního roku Obec už nemůže spoléhat na finanční polštář jako v předchozích letech,
a musí přejít na hospodaření obvyklé u převážné většiny občanských sdružení, tj. hospodařit
jen s prostředky, které získá. Pokud nezíská trvalého sponzora, což se jí za dvacet let
existence nepodařilo, budou patrně základním příjmem členské příspěvky. A právě zde jsou
značné nedostatky, dlužné příspěvky značně přesahují 100 tis. Kč, a jejich dodatečný
výběr může zajistit prostředky pro základní chod ústředí Obce v tomto roce. Kolektivní
členové s právní subjektivitou hospodaří samostatně.
Pavel Weigel
předseda revizní komise Obce spisovatelů
Členské záležitosti
Vážené kolegyně a kolegové, členové Obce spisovatelů
Obec spisovatelů stále zajišťuje mnoho činností, k nimž je nutná osobní účast. Je
zastoupena v porotách soutěží (např. Magnesia Litera), v dalších organizacích (Rada
uměleckých obcí), připravuje konference a další akce (30.- 31. 5. 2012 uspořádala
konferenci Čeští umělci za protektorátu), potřebuje rovněž doplnit orgány Obce. Žádáme
členy , kteří mají zájem na rozvoji činnosti Obce a jsou ochotni jí věnovat část svého času,
aby se přihlásili.
Kontakt: Obec spisovatelů, Železná 18, Praha 1. tel. 224 234 060, úřední hodiny pondělí a
středa 10-15 hod, případně Pavel Weigel, tel. 720 510 114.
Značným problémem Obce je rovněž nedostatek finančních prostředků. V tomto roce Obec
dosud neobdržela žádný grant, hlavním zdrojem jsou tedy členské příspěvky. Část členů je
6 dosud nezaplatila, zůstávají dlužni i za minulá léta. Apelujeme proto na splnění této základní
povinnosti člena. Obec spisovatelů má číslo bankovního účtu 13237111/0100, na který je
možné posílat členské příspěvky (500 Kč ročně, důchodci 250 Kč, variabilní symbol číslo
členské. legitimace nebo datum narození), lze zaslat i více. Podle článku 22 stanov je
možné poskytovat i dary, odkazy, dědictví apod. (dárce, sponzory, mecenáše budeme
uvádět veřejně, pokud budou souhlasit). Jste-li v kontaktu s úspěšnými podnikateli či jinými
příznivci literatury, kteří by byli ochotni podpořit pokračování činnosti naší literární
organizace, upozorněte je na tuto možnost.
Nadační fond Obce spisovatelů
V současnosti jde o majetek ve výši 3,5 mil. Kč. Ještě letos dojde k udělení finančních
prostředků na výtisk dvou publikací našich členů (prostředky lze čerpat jen z úroků).
Bylo nás více než 600
Všichni členové byli loni vyzváni k zaslání dotazníků, měli jste své údaje aktualizovat, což
mnozí z vás učinili. Jinak je neustále k dispozici publikace Kdo je kdo v Obci
spisovatelů (kdo nemá, může ji koupit se slevou v sekretariátu) a chybné údaje opravit.
Členové, kteří dosud neposlali vyplněný dotazník a došlo u nich v posledních letech ke
změně kontaktních údajů (adresa, telefon, mail), sdělte je sekretariátu Obce. To je i
odpověď na mnohé dopisy, mj. od Otty Hejnice.
.
Nedoručitelné e-maily
Žádáme naléhavě své členy, aby nám sdělovali změny svých dat, uvedených v naší
publikaci Kdo je kdo (z roku 2008). Mnoho e-mailů se vrací jako nedoručitelné, mj. Markéta
Bartíková-Peterková,
Michal Černík, Milan Dušek, Václav Franc, Pavel Gan, Josef
Holcman, Jaroslav Hovorka, Milan Hrabal, Jaroslav Mostecký, Lech Przeczek, Jiří Slavíček,
Marie Štemberková. Prosíme, zkontrolujte zejména správnost svých e-mailových adres.
Je také možné, že jste nemohli přílohu otevřít vzhledem k typu dokumentu. Sdělte i tuto
skutečnost, lze ji snadno napravit (pravděpodobně vás většina používá
starší verzi
dokument.word 97-2003). Děkujeme za tuto spolupráci.
Jubilea - Blahopřejeme
V posledním čtvrtletí letošního roku 2012 blahopřejeme těmto jubilantům k jejich výročí
(bližší životopisné údaje viz Kdo je kdo v Obci spisovatelů z roku 2008):
Říjen
3. 10. Lubomír Doležel a Andrew Lass
8. 10. Pavel Kolmačka
18. 10. Svatopluk Karásek
19. 10. Jana Knitlová (rozená Poslušná)
24. 10. Tomáš Mazáč
Listopad
4. 11. Zdeněk Pešat
5. 11. Bohumil Nuska
11. 11. Edgar Knobloch
12. 11. Dagmar Sedlická
21. 10. Miroslav Huptych
12. 11. Ivan Kříž
22. 11. Dagmar Bakalová (rozená Zettelová) a Jana Bednářová
23. 11. Miloslava Ledvinová
25. 11. Jaroslava Málková (provdaná Eichackerová)
28. 11. David Jan Novotný
7 30. 11. Bohuslav Matyáš
Prosinec
4. 12. Radim Bureš a Jan Míka
8. 12. Vladislav Kučík
13. 12. Tomáš T. Kůs
15. 12. František Schildberger
17. 12. Josef Prokeš
22. 12. Zdeněk Blažek
28. 12. Zdeněk Hrbata
S jubilantem na rozhlasových vlnách
V měsíci růží oslavil Ludvík Mühlstein, dlouholetý člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů,
osmdesátku. Neuvěřitelnou proto, že by mu mnozí šedesátníci a nejeden z padesátníků
mohli závidět jeho kondici a chuť do života. Jeho neustálý zájem o dění v literárních a
rozhlasových kruzích, ale i ve sportu je obdivuhodný. A co víc - ještě nyní aktivně sportuje. A
to nemluvím o jeho specifických zájmech o přírodu a hlavně o jeho okřídlené miláčky, kterým
věnoval spoustu práce a času v terénu. Jistě si mnozí z vás vzpomenou třeba na jeho
nedávné každodenní ranní pořady, které přinášely hlasy jednotlivých ptáků a k tomu Luďkův
zasvěcený komentář.
Přírodě je věnována i většina jeho knižních počinů – Zelená a modrá setkání, Toulky ve stínu
křídel, Šumavským tichem, Za ptačím voláním, Kam pěšiny nevedou, Kde krouží čápi,
Povídky z udice, Od ledňáčka k orlům... Ale titul Hvězdy z rybníků je spojen se sportovní
tematikou.
A věrný po celý život zůstal také rozhlasu, kde fungoval jako režisér, dramaturg, ale i
pedagog. Ještě v současnosti se věnuje rozhlasovým školičkám a v minulosti vedl dlouhé
roky dětské rozhlasové soubory, které úspěšně bodovaly na prestižních Wolkerových
Prostějovech. Vychoval desítky schopných rozhlasáků, spíkrů i herců a žádný z nich na
Luďka nezapomněl dodnes...
Co patří k tvým největším láskám? Kdybych začal chlapeckým věkem, tak bych asi jako
první jmenoval skauting. S českobudějovickou Dvaadvacítkou jsme se dostali až ke břehům
Atlantského oceánu a co víc – nádherných čtrnáct dní jsme tábořili na ostrově Oleron a
zúčastnili se také zahájení velkolepé slavnosti – skautského jamboree. V roce 1948 jsme
měli navštívit Norsko, ale tam už jsme po radikální změně politické situace nesměli a skauti
se pomalu stávali téměř ilegální organizací.
Pro mne ovšem ani v té době chodníčky v lukách a lesích nezarostly. Létali a hnízdili na nich
ptáci, kteří se stali mou druhou velkou láskou, takže ze skauta se stal pak náruživý milovník
ptactva. Ta záliba mi ostatně vydržela dodnes.
Kromě ornitologie jsem také často spěchával k fotbalovým a hokejovým hřištím a stadionům,
odkud jsem vysílal reportáže na vlnách tehdy Československého rozhlasu. I to byla a je má
jedna z mých lásek...
Myslíš, že dříve byl o rozhlasové vysílání větší zájem než nyní? Zájem posluchačů o
sportovní reportáže byl tehdy obrovský, televize teprve začínala, v krajských studiích
přibývalo přímých přenosů. A nejen ony získávaly posluchačskou přízeň. Pamatuji si, jak lidé
opouštěli už třeba v brzkých odpoledních hodinách třeba procházkové korzo nebo plovárnu,
aby nepřišli třeba o sobotního „Ježka“, tehdejší rozhlasový pořad.
Co postrádáš v dnešní nepochybně hektické době? Chybí mi větší zájem o knihu, a to
především u mladých lidí. Počítače ovládly svět a kluci a děvčata pomalu ani nevědí, co
8 roste a žije v přírodě kolem nich – a to je zlé... Ale věřím, že čas renesance je už někde za
rohem.
Hanka Hosnedlová
In memoriam
Zemřeli v letech 2010 – 2012. Vzhledem k tomu, že naposledy jsme psali o těch, kteří
odešli před námi, v bulletinu Dokořán číslo 53/2010 (!) přinášíme v tomto čísle alespoň
podle naší členské evidence smutný přehled zemřelých v uplynulých letech a z roku
letošního. Všem bychom za obvyklých okolností určitě věnovali nekrolog. Pokud bude
kdokoliv z vás cítit, že bychom se k některými z kolegů či kolegyň měli vrátit, pak vám
rozhodně v příštích číslech rádi otiskneme Vaše vzpomínky. Uvítáme rovněž informace o
těch, kteří zemřeli, ale OS o tom nikdo neinformoval a v následujícím přehledu proto nejsou
uvedeni. Děkujeme za spolupráci.
2010
Vladimír Justl 27.10.1929 – 18 .6. 2010
Ludvík Kundera 22. 3. 1920 – 17. 8. 2010
Čestmír Sládek 5. 5. 1927 – 31.10. 2010
2011
Viola Fischerová 18. 10. 1935 – 4. 11. 2010
Hana Pražáková 13. 7. 1930 – 4. 12. 2010
Arnošt Lustig 21.12. 1926 – 26. 2. 2011
Věra Jirousová 25. 2. 1944 – 27. 2. 2011
Jindřiška Kubáčová 7. 3. 1934 – 10. 3. 2011
Pavel Vrba 16. 4. 1938 – 7. 9. 2011
Jiří Hubač 27. 8. 1929 – 27. 10. 2011
Jiří Gruša 10. 11.1938 – 28. 10. 2011
Čestmír Vejdělek 8. 10. 1925 – 14. 11. 2011
Helena Mičkalová 3. 9.1935 – 22. 11. 2011
Václav Havel 5. 10. 1936 – 18. 12. 2011
2012
Josef Škvorecký 27. 9. 1924 – 3. 1. 2012
Květoslav Chvatík 19. 1. 1930 – 16. 1. 2012
Štěpán Vlašín 23.12. 1923 – 19. 1. 2012
Vladimír Oláh 22. 5. 1947 – 4. 2. 2012
Čest jejich památce!
Vzpomínka na Gore Vidala
Talentovaný dramatik často neumí prózu. A naopak. Mně jde oboje.
Gore Vidal
Posledního července v Los Angeles zemřel takřka sedmaosmdesátiletý Gore (Eugene
Luther) Vidal (1925 - 2012), spisovatel zaujatý obzvlášť historií a politikou. Tento
Američan hodně pobýval v Itálii, a když před nějakými deseti roky navštívil Čechy, tak
před ním Václav Klaus neopomněl varovat. Spíš tím udělal intelektuálovi reklamu.
Aktivista však nepřijel jednat s Klausem a raději poskytl rozhovor pořadu Na plovárně, kde se
uvedl tvrzením, že není neprohnilých systémů, jen některé jsou prohnilé méně. Anglicky
vedenou konverzaci s Markem Ebenem pak ukončil ironickým vzkazem českým politikům,
které „všechny obdivuje“. Navzdory oné lži zůstal do smrti člověkem, jenž se nebojí stát za
vlastními názory, i když se o ně většinou nebije na tribunách, natož pod nimi, a „jen
šmodrchá věty“ v tichu italské pracovny. „Neškodně tedy,“ dodal by mnohý politik.
9 Kontroverzní Vidal je autorem skoro třiceti románů, řady her a mnoha esejů. Byl
talentovaný stylista, vynikl jako mistr evokace všemožných prostředí a časových údobí a
vedle knih byl schopen produkovat i scénáře. Zůstaly přesto hlavně impozantní, objemné
romány, kterými se vracel do historie. Zprvu té nejstarší, pak i méně dávné.
Je faktem, že Truman Capote říká v Rozhovorech s Capotem, že jen jediný Vidalův román, a
to Myru Breckinridge (1968), dokázal „aspoň prolistovat“, nicméně podobné tvrzení je na
diskusi a spíš fór. Zůstává přinejmenším silácké a jednalo se spíš o furiantské šťouchnutí do
kolegy. Na rozdíl od Trumana Capota, podle něhož mívají i ti nejlepší autoři vadu, že píší
„trochu víc, než by měli“, byl však Vidal beze vší pochyby „ryzí grafoman“, což pro jednou
chápejme i pozitivně.
„Lidé se ptají: Proč píšete?“ A Vidal podotýkal „ Já zase nechápu, jak někdo může
nepsat."
Anebo řekl: „Slýchám od spisovatelů: Mám zrovna tvůrčí krizi. Říkám: Pošlete mi kousek té
krize. Vždyť je to úžasné, nemuset psát.“ Podobně jako zmíněný Capote byl Gore Vidal gay
a mnohý z vás (určitě ale s výjimkou autora loni vydané knihy Homosexualita v dějinách
české kultury Martina Putny) označí teď tuhle mou informaci za irelevantní, ne-li nemístně
urážlivou, nicméně co má být? ptám se. Encyklopedie i třeba kniha Od Poea k
postmodernismu (Odeon 1992) stejný údaj uvádějí a konec konců taky ten údaj částečně
vysvětlí už zmíněnou posedlost psaním, hlavně ale nespornou Vidalovu otevřenost jakýmkoli
jiným systémům. A jistě, každý ze systémů bude nejspíš něčím prohnilý, avšak každý se
obvykle stává i metodou, a metody je přínosné obměňovat asi tak, jako by se i politické
strany měly občas „prostřídat“. A Vidal?
Proti sobě tváří v tvář výslovně stavěl spisovatele typu Grahama Greena na straně jedné a
Anthony Burgesse na straně druhé, a to v následujícím smyslu: Zatímco Greene byl typický
autor ne snad jedné knihy, ale tím, že „psal stále jedno a totéž dokola", Burgess pokaždé
všestranně přispěchal s něčím úplně novým, a sice mu to v padesáti procentech případů
nevyšlo, chápe Vidal, ale na druhé straně mu to ve zbývajících padesáti procentech případů
vyšlo. Aniž upadl do sebemenšího stereotypu.
„Jak tě to může pořád bavit?" divil se Gore právě Grahamu Greenovi, kterého osobně znal,
ale řekl bych, že taky Greena do značné míry chápal: jako člověka tvořícího zpod návalů jisté
nepochybné deprese, zatímco Vidal byl „jen“ pracovitý, plodný a všestranný. A ne, netuším,
jestli občas psal „z deprese“ i Anthony Burgess, chápu však docela dobře, že Vidal tvoříval z
jiných pohnutek. A zatímco mnoho, ne-li většina autorů začne dříve či později variovat, ne-li
sebe samé vykrádat, on se tak sice dočasně také uměl chovat, nicméně jen cíleně a pouze
proto, že se potřeboval psaním i finančně zajistit. Jakmile se mu to však povedlo, tentýž
princip ho víc nedokázal udržet spoutaného, ač vnějších tlaků na spisovatele si byl i dál
zatroleně vědom. A kterých?
Je to snad jasné. „Napsali jste bestseller?“ varoval Vidal. „Do smrti po vás budou chtít další.
A další. A další nuance stejné modři.“
V populární literatuře, dodejme, byl typickým příkladem této tendence třeba původce Čelistí
Peter Benchley, nicméně skoro stejně „opičácké“ chování je samo sebou a příšerně vlastní i i
přehršli spisovatelům mimo „pop“. Těch vážně se rozhlížejících po Nobelově ceně.
„Dobrou polovinu intuice měl v tom nejhorším smyslu komerční,“ řekl Vidal (a teď dávám jen
příklad) o Elia Kazanovi, domnívám se však, že rovněž Gore Vidal sám disponoval dobrou
polovičkou intuice takového typu a že to rozhodně nebylo nezdravé, nýbrž naopak. Jen
tykadla toho druhu mu také umožnila přežít, ba zbohatnout psaním, když si v pravý čas
dokázal i přesně zjistit, co se žádá. Pod pseudonymem Edgar Box totiž zvládl i detektivky.
10
Ale především chápal lukrativnost televize, pro kterou roku 1954 adaptoval Podivný
případ doktora Jekylla a pana Hyda. A je i autorem známého filmu Caligula (1979). Spřátelil
se například s hercem Paulem Newmanem a žil i tímto světem, nicméně Hollywoodu jen
proto nepřestal říkat Hollyjungle. Se svou sebejistotou tak mohl činit. S klidem. A skutečnost,
že věci, které si o nás myslívají druzí, nemívají větší cenu než věci, které o sobě sami víme
líp, a že bychom si to měli uvědomit co nejmladší, sdělil Vidal i v čase své návštěvy v Praze a dodal, že spisovatel podle jeho mínění do vysoké míry splývá s vlastní pamětí a kupříkladu
Hemingway - podle jeho názoru - spáchal sebevraždu i proto, že mu elektrošoky lékařů
bojujících (teď zase s tou Hemingwayovou) depresí postupně vygumovaly paměť. Ano, právě
paměť.
Ale abych připomněl aspoň některá fakta. Vidal byl vnuk senátora za stát Oklahoma a syn
alkoholičky a leteckého instruktora z vojenské akademie Werst Point, kde se narodil 3. 10.
1925. Za války sloužil u námořnictva a roku 1946 debutoval románem o utkání lidí s živly
pojmenovaném podle aleutského hurikánu „Williwaw“. Už v dalších románech Město a sloup
(1948) a Komfortní sezóna (1949) nastolil motivy homosexuality, ale čím dál víc se pak radši
věnoval tomu, „co si třeba Lincoln myslil o otrokářství“, než aby se zabýval pouhou
problematikou rozvodu“, jak trefně shrnul své zaměření. A právě o Lincolnovi (1984) vypráví i
jedna z jeho nejlepších knih, která tohoto presidenta ani zdaleka nezjednodušuje jenom na
nějakého „lovce upírů“ alias otrokářů, jak se to aktuálně děje v jiném bestselleru a jeho
filmové adaptaci.
V padesátých letech přitom Vidal začínal sérií románů z daleko vzdálenější minulosti, ve
kterých adoroval představitele starých zemí a říší i vč. Richarda Lví Srdce (viz rytířský román
Pátrání pro králi, 1950) anebo Flavia Claudia Juliana (Julianus, 1964, česky 1992), což byl
relativně asketický a sociálně smýšlející Říman, který však až příliš brzy zahynul ve válce s
Peršany.
Vidalovo známé drama Návštěva na malé planetě (1957) sepsané za éry létajících talířů a
paranoidního strachu z ruských špiónů původně vzniklo jako televizní hra. Jiná jeho hra Ten
nejlepší (1960) vtahuje diváky do předvolební kampaně a Vidal ji přepracoval i do filmu
(1964). V románu Burr (1973, česky Skandální život Aarona Burra, 1991) pak autor mapuje
dřevní léta Spojených států.
Bezesporu poněkud paranoidní Vidal se po vzoru svých předků občas pokusil vstoupit i do
skutečné politiky. Tak např. roku 1960 ho tlačila vdova po presidentu Rooseveltovi Eleanor
až do Sněmovny reprezentantů a unikl jen o vlas. A roku 1982 zas získal v Kalifornii co
kandidát do senátu skoro půl miliónu hlasů. Ale tuším, že se ani zde moc nemýlil Truman
Capote, když to shrnul následovně:
Vždycky jsem měl dojem, že Gore Vidal anebo Norman Mailer dělají politiku jen proto, aby
získali zdarma publicitu. Nemohli být přece takoví cvoci, aby si mysleli, že je někdo zvolí.
Tuto svou krátkou vzpomínku uzavřu drzou Capoteho anekdotou o něm v překladu Aleny
Přibáňové, kterou jsem bez problémů nalistoval v Grobelově knize Conversations with
Capote (1985):
Byl to právě Camus, kdo redigoval překlady dvou mých knih (vzpomíná Capote), a při té
příležitosti jsme navázali velmi zajímavý vztah. Gore Vidala to vždycky štvalo, a tak všude
tvrdil, že jsme se s Camusem neznali, ačkoli opak byl pravdou. S Camusem jsem
spolupracoval, ale Gore to prostě nemohl přijmout. Nevím proč, vždyť Camus vůbec nebyl
jeho typ. Gore má rád jen malé tanečníky.
Vidal mu ovšem invektivu vtipně vrací v odpovědi jisté zde citované novinářce, která se ho
roku 1976 přeptala, zda se s Capotem „v poslední době“ setkal:
11
„Ne, viděl jsem ho jednou před dvaceti lety a mám dojem, že je to až příliš často. Potkali
jsme se u Dru Heinze, neměl jsem brýle, automaticky jsem setřel nějakého dotěrného
teplouše – a on to byl Capote.“
Ivo Fencl
P. S. Vidalův žárlivý kolega Truman Capote hodnotil ovšem spolu s ostatními vysoce
Vidalovy eseje, i když hlavně ty, při jejichž psaní Vidal „udržel v rozumných mezích“ svou
nenávist k tomu, o kom zrovna psal.
***
Zemřel Josef Glückselig, rodák ze Starého Plzence (1928 – 2012). Byl více než dvacet
let reportérem časopisu Zápisník, přispíval do AZ magazínu, Květů, Čs. vojáka,
Interpressu, Víkendu a dalších periodik. Postupně se zařadil mezi naše renomované autory
literatury faktu. Z jeho knih uveďme tituly Dobrodružství těchto dnů (1966), Gangsteři v
galeriích (1969), Atentáty na umění (1971), Podvedená věda (1972), Ďáblův trezor (1983),
Smrt filatelistického císaře (1988), Tajné společnosti (1993), Filatelistický pitaval (1998),
Zahájil jsem leteckou válku (paměti českého stíhače ve službách RAF – 2002).
Po boji s těžkou nemocí odešel do básnického nebe 8. března 2012 ve věku 44 let
dlouholetý pražský nakladatel poezie Roman Polák (* 31. 12. 1967). Byl známý
smíchovskou kavárnou Obratník a nakladatelstvím Protis. Pro mnohé básníky zůstane
nezapomenutelným přítelem. Posmrtný verš napsal Vladimír Stibor: Obejdi třikrát horu/ a
náhle bude tvá./ Navzdory smrti/ z ocúnů vstávají ptáci/ obloha se s nimi zastavuje/ kdesi
vysoko/ a v tanci.
Jak žijeme
Plzeň: Měsíčník PLŽ má desáté narozeniny
Ale připadá si každým rokem víc jako přestárlé dítě. Že by totiž Plži – literárnímu měsíčníku
Plzeňský literární život – bylo opravdu jen deset let? Vždyť v poslední době bojuje o holé
přežití, někdy je každý den delší než století, špatné zprávy jsou častější než dobré zprávy a
připomíná to odvěký boj dobra se zlem: To zlo je sice v nepřetržité převaze, útočí zákeřně a
prohnaně, intrikuje a nasazuje si farizejské úsměvy, ale křehké a křepké síly dobra kupodivu
odolávají. Jinak by PLŽ už nebyl na světě. .Tudíž asi nastala vhodná chvíle pro krapet
faktografie. První číslo západočeského měsíčníku PLŽ vyšlo před deseti lety – v říjnu 2002.
Plzeňští „optimisté“, kteří po třináct let předtím nehnuli prstem, aby se pokusili založit
regionální literární periodikum, mu prorokovali rok dva života. Koneckonců ani předchůdce
Plže, časopis Pramen, nevycházel v Plzni v polovině dvacátých let 20. století víc než tři čtyři
roky; potom se redakce v čele s Emilem Vachkem přesunula do Prahy a po zániku Pramene
následovala až pětasedmdesátiletá pauza. Teprve potom přišel PLŽ: regionální literární
časopis, určený pouze pro západočeskou literární tvorbu (neboli pro tvorbu autorek a autorů
z Plzeňského a Karlovarského kraje), byť zejména v prvních letech poskytoval příležitostný
prostor i pro tzv. návštěvníky. A protože české země nejsou olbřímích rozměrů, PLŽ vítá na
svých stránkách i plzeňské či západočeské rodáky, dnes žijící nebo píšící někdy až
v dalekém moravském markrabství nebo slezském knížectví. Měsíčník vydává kromě
pravidelných deseti čísel také letní dvojčíslo, za příznivější finanční situace připravoval i
samostatné letní a zimní přílohy. Má rozsah A5, kromě 28 „bílých“ stran má i své „barevné
12
bříško“, tj. informativně zaměřené Listy Ason-klubu, pojmenované podle plzeňského
literárního sdružení. Listy Ason-klubu vycházely jako interní klubový tisk už dříve a jsou tudíž
o něco starší než PLŽ. Časopis je neprodejný: jeho náklad (nyní 500 výtisků, dříve 600) je
určen členům Střediska západočeských spisovatelů, Ason-klubu či místního Kruhu přátel
knižní kultury, další výtisky se posílají do knihoven, do škol v regionu, do regionálních médií
a kulturních institucí.
Od počátku je časopis vydáván místním neziskovým občanským sdružením Pro libris, což
znamená, že tří- až čtyřčlenná redakce ve spolupráci s grafickým úpravcem přivádí (ani ne
„za hubičku“) už deset let měsíčník na svět. Právě tak od samého počátku mu byla
dobrotivou sudičkou či kmotrou Knihovna města Plzně: zejména v současnosti PLŽ existuje
pod její záštitou. Další spoluvydavatelé jsou spíše „zdvořilostní“. Někteří literáti se domnívají,
že Plže vydává Středisko západočeských spisovatelů: pravý opak je pravdou. Členové
Střediska mají pochopitelně v časopise zelenou, využívají toho však jen někteří. Za deset let
v Plži (včetně zmíněných „návštěvníků“ z jiných regionů) více než čtyři stovky autorů
publikovaly své básně, prózy, vzpomínky, minidramata, kritiky, glosy, aforismy, fejetony…
PLŽ je určen všem literárním generacím: nejmladšímu plžímu autorovi bylo devět let,
nejstarší (autorce) prozatím devětadevadesát. Časopis se od prvního ročníku let opírá o
stabilní kostru jednotlivých rubrik: kromě klíčových oddílů Poezie a Próza to jsou především
obměňující se autorské rubriky, nyní mj. Sova bez not, Knihy mého života, Plzeňská
vlasti(ne)věda, Antibukolika… Recenze najdeme v rubrice (Ne)kriticky, v níž se reflektuje
pouze západočeská produkce – a jde-li o mimořádnou aktualitu, přijde do rubriky Mokré
prádlo. Začínající či nezavedení tvůrci otiskují své příspěvky v rubrice Mladý Západ.
A jak to přijde, že je PLŽ ještě na světě? Když je zdarma (až v poslední době zájemci
přispívají na poštovné) a představuje cosi jako „kulturu až do domu“? Nejprve měl dva velké
finanční příznivce: Město Plzeň a Ministerstvo kultury ČR. Jestliže však ministerstvo svou
přízeň Plži zachovalo plných deset let, v příslušné městské komisi magistrátní svého času
usedli lidé, kteří si s nadsázkou řečeno živou kulturu pletou s uličním tajtrlíkováním. A živá
literární kultura, ani ta regionální západočeská, žádané tajtrličení neovládá, ani kalhotky
neukazuje, takže je odstrkována co Popelka do západočeského koutku k hrachu. Leč
abychom neházeli všechny do jednoho nekulturního pytle: plzeňští primátoři i plzeňští
hejtmani mívají pro žadatele z literárního světa pochopení. (Nikoli úředničtí mološi z tzv.
Evropského hlavního města kultůůůry: být po jejich, v „evropském“ roce 2015 bude Plzeň
bez Plže.) Někdy jenom pochopení, někdy aspoň pochopení. Proto je také PLŽ ještě tady
(samozřejmě i díky porozumění dalších kulturymilovných institucí, například Nadace 600 let
města Plzně), ačkoli jeden čas mu nezbylo než vyhlásit sbírku milodarů na svou záchranu. A
dopadlo to jak se Zlatou kapličkou: císaře pána nemáme, bohatí nepomohli, chudí ano.
Třeba i tak, že nemovité učitelky naléhaly na movité přátele a milence. Nebo spolužáky.
Možná je ale tohle charakteristický plží folklor a o všem rozhodla především chuť několika
nadšenců s časopisem nepraštit, i když technokrati a spol. by Plži rádi zakroutili krčkem.
Jelikož je Plž neprodejný, sehnat se nedá. Nejste-li ovšem v redakčním adresáři. Jenže už
dlouhá léta jsou i starší čísla a ročníky dostupné na webových stránkách Knihovny města
Plzně: vyťukáte-li si www. knihovna.plzen.eu, snadno dojdete cestou značenou k publikační
činnosti knihovny a tudy k Plži. V elektronické podobě je časopis k mání už o dva týdny dřív,
než laskavá tiskárna vyrobí vlastní číslo. A tak ho mohou číst i ve Varnsdorfu, i v Olomouci
městě… A co by se dalo Plži vytknout, přičemž právem vytknout? Ruku na srdce: ať je to
cokoli, redakci si je toho vědoma. I s tímto vědomím se ale dožila desátých narozenin Plže.
13
Leckde po světě vycházejí literární časopisy, které každoročně vyhlašují časopisecké ceny.
Patří k nim i PLŽ, na rozdíl od mnoha jiných. Takto redakce letos udělila tzv. Ceny Plže, a to
již podesáté: zprvu šlo o tři (za poezii, prózu a kritickou publicistiku) a k tomu obvykle ještě
přistoupila tři čestná uznání, nyní se udělují jen Ceny Plže bez uvedení kategorií: mohou je
tudíž obdržet třeba i tři básníci. Anebo tři kritici, ačkoli je to pramálo pravděpodobné. Na
slavnostním večeru pak PLŽ bilancuje další, uplynulý ročník své existence. K letošním
vážným kandidátům patří rovněž „plží“ autor Vratislav Maňák, novopečený laureát Ceny
Jiřího Ortena, leč rozhodnutí padne až před Vánoci.
Rekapitulujme: PLŽ – Plzeňský literární život je svého druhu jediný ryze regionální (tj.
zaměřený na region, nejenom vycházející v regionu) a periodicky vydávaný literární měsíčník
v českých zemích. Takto regionální charakter nemá ani severočeský čtvrtletník H_aluze, ani
liberecký Světlik, časopis zpola knihovnický, zpola připravovaný Kruhem autorů Liberecka.
Ani namátkou českobudějovický občasník Literární fórum nebo pardubická Ročenka. V Plži
pochopitelně publikují jak členové Střediska západočeských spisovatelů, tak, většinou, i
nečlenové, právě tak členové Obce spisovatelů stejně jako nečlenové. Nicméně se
obáváme, že mnozí členové Obce spisovatelů o existenci Plže nevědí, nikdy časopis neměli
v ruce a neznají ani jeho elektronickou podobu: koneckonců také proto píšeme tento článek.
Zmíněné západočeské Středisko na vydávání Plže nepřispívá ani grošem a na podobě čísel
se nikterak nepodílí: autorsky jistěže ano. Kupříkladu nedávné květnové číslo měsíčníku bylo
z velké části věnováno životnímu jubileu Josefa Hrubého.
Pointu hledám marně. Proto raději historku humorku: během deseti let trvání časopisu jen
jeden jediný ze čtyř stovek autorů, kteří si kdy přáli uveřejnit svůj text v Plži, požadoval za
příspěvek honorář. Spravedlnost je však slepá: neobdržel ho. Ani on ne. Nestal se jediným
honorovaným autorem (natož redaktorem) tohoto regionálního periodika. Neboť kdeže jsou
loňské sněhy a literární honoráře!
Vladimír Novotný, šéfredaktor
Středisko západočeských spisovatelů
V tomto roce pomohlo při vydávání děl svých členů. Získalo dotace na čtyři tituly
nekomerčního charakteru, tři básnické sbírky a jednu prózu. V loňském roce podpořilo
vydání básnické sbírky Josefa Hrubého, Jaroslavy Málkové a Romana Knížete.
Za pomoci dotace pro evropská partnerská města vyšel dvojjazyčný sborník Krajiny našich
srdcí (Herzenslandschaften) ve spolupráci s východobavorskými spisovateli k výročí naší
dvacetileté spolupráce.
28.října 2012 bude prezentován Kalendář Plzeň - Regensburg 2013 v Galerii Evropského
domu v Plzni a v listopadu v Regensburgu. V tomto kalendáři jsou krátké povídky ze života
Plzně a Regensburgu od šesti českých a šesti německých autorů. Ilustrování se ujali plzeňští
výtvarníci.
23. listopadu 2012 budou na plzeňské radnici vyhlášeni vítězové 12. ročníku soutěže Ceny
Bohumila Polana. Pořádáme již tradiční literární pořady - Laudacio pro Plzeň, Oblázky z
cest, Předvánoční zastavení plzeňských básníků a prozaiků v kostelíku Všech svatých v
Plzni na Roudné, Ženský hlas v pěti podobách a další akce.
Zvu všechny na naše webové stránky: www.zaspis.webnode.cz, které se snažíme
aktualizovat.
Jaroslava Málková
14
Jihočeši v roce dvojek
Jihočeský klub Obce spisovatelů nejenže pokračuje v roce 2012 ve své činnosti s poměrně
širokým záběrem, ale okruhy svých aktivit i smysluplně rozšířil.
Po únorové valné hromadě se sestava rady až na jednu výjimku nezměnila a v programu
klubu zůstaly zakotveny i veškeré hlavní akce. Ať už jde o vydávání almanachu Literární
fórum, který má velice slušný ohlas nejen v regionu, ale i mezi něj, pravidelně aktualizované
webové stránky, jejichž správy se od pololetí ujala nová mladičká členka klubu, či každoroční
udělování jihočeské literární ceny Číše Petra Voka za celoživotní dílo. Literární soutěž o
Jihočeskou žabku, připravovaná ve spolupráci s krajem pro studenty a mládež do dvaceti let
a doplněná sborníkem nejlepších prací, letos vrcholila desátým jubilejním ročníkem a
pokračuje vyhlášením ročníku dalšího. Jako garanti jsou členové klubu zapojeni v další
krajské literární soutěži – Jihočeský úsměv, určené tentokrát pro školní mládež do patnácti
let, a také ve velice úspěšném soutěžním jindřichohradeckém Textíku. Putovní výstava
Dvanáct let s písmenky, mapující historii a činnost klubu, vystřídala po krajské metropoli
několik okresních měst a bude prezentována až do konce tohoto roku. Výstupem všech
těchto projektů je mimo jiné také slavnostní program s přístupem veřejnosti.
Za úspěšné a aktivně prohlubované považuje Jihočeský klub Obce spisovatelů rovněž
kontakty se slovenskými autory, se kterými se každoročně setkává v rámci Dnů slovenské
kultury pořádaných městem České Budějovice, a s rakouskými spisovateli ze sdružení
Netzwerk Momory, s nimiž navíc připravuje na příští rok společnou knižní publikaci v obou
jazycích.
Na všechna tato dění musí klub sehnat peníze formou grantů a sponzorských příspěvků, což
je čím dál těžší a vyžaduje to velké nasazení zejména starších členů.
Za zmínku stojí určitě i pravidelná spoluúčast při pořádání nadregionálních Zeyerových
Vodňan, na literárním vlaku s programem a autorským čtením v cílové stanici, pořádaném
prachatickou knihovnou, či literární večery s hudbou připravované pro veřejnost.
Zapomenout nelze ani na kolektivní knižní projekty, jako je rozpracovaná antologie hororu,
sci-fi a fantasy, četné netradičně pojímané autogramiády, besedy, přednášky, dramatizace
prací členů v rozhlasovém vysílání, publicistická prezentace v tisku, účast v porotách
literárních soutěží, kulturním dění a podobně.
Jako pozitivní si dovolím vyzdvihnout i to, že členská základna se zejména v posledním roce
nečekaně rozrostla a jejími členy se stávají i velice mladí lidé se zájmem o literární tvorbu.
To je snad i částečnou zárukou, že činnost klubu nezkostnatí a také neskončí s jejími
zakládajícími členy.
Hanka Hosnedlová
Severočeský klub spisovatelů v Ústí nad Labem
Vznikl v roce 1990 ještě před oficiálním založením Obce spisovatelů. Liberečtí autoři později
založili vlastní organizaci. Klub uspořádal hned v prvních letech několik besed
pro ústeckou veřejnost se známými autory jako s Karlem Peckou, Evou
Kantůrkovou, Ludvíkem Vaculíkem a dalšími.
Spolupracuje s knihovnami v kraji, zejména se Severočeskou vědeckou
knihovnou, pod hlavičkou klubu a této knihovny vycházejí publikace členů : almanachy, prózy
i básnické sbírky. Z almanachů vyšla Pátá korona,
Kde se země provinila a Odlesky z řeky. Naposledy to byl almanach Umlklé
15
struny zvuk...? k Roku Karla Hynka Máchy, což byl už pátý almanach prací
členů klubu.
První antologií byl Strach o moudliváčka, který přinesl i práce lužickosrbských
autorů, křtu knihy se tehdy zúčastnili lužickosrbští básníci a prozaici a delegace Obce
spisovatelů s předsedou PhDr. Antonínem Jelínkem.
Bez podpory Severočeské vědecké knihovny by klub mohl sotva existovat.
Vedle vydavatelské činnosti poskytuje knihovna klubu i prostory pro konání
autorských čtení, ke křtům knih, výročním schůzím a k pravidelným už
tradičním vánočním setkáním.
V současnosti klub sdružuje čtyřicet autorů a dvanáct z nich je členy Obce
spisovatelů. Předsedou je od vzniku klubu volen Ladislav Muška,
místopředsedou Arnošt Herman a sekretářkou Růžena Pečivová. Arnošt Herman
Kruh autorů Liberecka (KAL)
Někteří jeho současní členové se prvně sešli v roce 1979, při tehdejším OKS v Liberci
vydávali čtvrtletník Proměny, po zásahu „orgánů“ z něj vznikl jednou ročně vycházející
metodický list Cesty. Zlatým středověkem byl rok 1990, kdy v krajském obdeníku Region, na
rozdíl od velkých novin, stále vycházely povídky a verše. Po jeho zániku jsme hledali další
možnosti, jak se prezentovat. Dvě čísla čistě literárních Notesů nebyly v záplavě novin na
stáncích vidět, předčasné a již smazané byly internetové Liberecké listy.
Opustili jsme ústecký Klub spisovatelů a v roce 1999 se ustavil Kruh autorů Liberecka
(KAL) s právní subjektivitou. Jsme však kolektivním členem Obce spisovatelů. Naším cílem
je přispívat v Euroregionu Nisa k česko- německo-polskému porozumění a vzájemnému
poznávání.
Spolu s Krajskou vědeckou knihovnou v Liberci vydáváme Světliky, čtyřikrát ročně, zde krom
nových knížek uvádíme naše akce, recenze a představujeme začínající autory. Vizitkou jsou
velkoformátové barevné Kalmanachy, první vyšel v roce 2003. Zahajovala ho stať Češi a
Němci v toku času na Liberecku. Obsahuje národopisné studie, rozhovory a další
publicistiku. Už jsme představovali německy píšící autory z Liberecka. V polském
Kalmanachu 2008/2009 jsme uvedli literáty a výtvarníky z polské části Euroregionu Nisa.
Kalmanach 2010/2011 má 120 stran, zdobí ho první uveřejnění Máchova Máje v
dolnolužické srbštině, autorku hornolužického překladu, Róžu Domašcynu, jsme slyšeli v
Liberci na Máchovském večeru.
Vydali jsme několik knih, mj. česko – německou čítanku Naše krajina slov. Představuje 19
autorů regionu, česky a německy, a 20 výtvarníků.
Naším předsedou je Luboš Příhoda, členy Hana Fousková, Otto Hejnic, Václav Helšus, Jiří
Janáček, Josef Král, Stanislav Kubín, Štěpán Kučera, Bohumil Nuska, Vladimír Píša, Marek
Sekyra, Jan Šebelka, Jan Tichý, Věra Vohlídalová a Vlastimil Vondruška.
Poslední velkou akcí bylo vytvoření stránek www.kruhautoruliberecka.cz a převedení
posledních Kalmanachů a čítanky do formátu pdf. Vedle nich a dlouhé řady Světliků lze
stáhnout divadelní hru Pokoj mého syna, Slovník libereckých autorů a muzikál Chytit kometu,
včetně nahraných písniček v mp3.
Otevíráme své internetové stránky kolegům
V našem zglobalizovaném tržním prostředí je soudobá česká literatura vnímána jako součást
literatury světové a jako zboží. Prosazují se knížky jen několika málo autorů, o kterých se
hodně mluví. Většina nové české prózy a poezie vychází v malých nákladech, nejsou peníze
16
na propagaci, je v informačním stínu a ke čtenáři se těžko dostává. Jediná schůdná cesta,
jak oslovit širší čtenářskou obec, je umístit literární texty na internet a jednotlivé literární
portály pospojovat, aby si čtenář mohl tu svoji knížku najít. Náš Kruh autorů Liberecka na
svých stránkách www.kruhautoruliberecka.cz představuje svoji knižní a časopiseckou
produkci. Stránky měly být součástí jakéhosi „stromečku“, centrálního portálu Obce
spisovatelů, který má na stránkách www.obecspisovatelu.cz vzniknout. To se zatím nestalo.
Dále se ukazuje, že mnoho autorů a literárních spolků v žádné zastřešující organizaci být
nechce, a přesto píší zajímavé texty.
Nabízíme proto svoji rubriku Aktuality organizovaným i neorganizovaným autorům, aby
formou krátké zprávy zde informovali o vycházejících knížkách a nejdůležitějších akcích a k
tomu připojili svoji internetovou adresu, kde by šly najít podrobnější informace a ukázky
textů. První vlaštovkou byl festival Literární Vysočina v Havlíčkově Brodě.
Nekomerční česká literatura je poměrně rozsáhlá, ale žije v nejrůznějších regionálních,
generačních a názorových uskupeních, navzájem o sobě moc nevíme. Naším dnešním cílem
je pospojovat tyto jednotlivé „ostrůvky pozitivní deviace.“
Pro širší veřejnost a pro případné sponzory musí být hlavní prezentace naší Obce
spisovatelů na internetu. V Liberci jsme převedli tištěné Kalmanachy a Česko – německou
čítanku do elektronické podoby, najdete je na je internetových stránkách
ww.kruhautoruliberecka.cz. s tím, že tyto naše stránky budou jednou větví budoucího
stromečku www.obecspis.cz. Pokud od někoho chceme peníze, musíme mu ukázat, že už
jsme něco dokázali.
Navrhuji vytvořit nejprve provizorní www. stránky, kde by byla elektronická verze Dokořán,
naše www.kruhautoruliberecka.cz, a www.stránky dalších literárních spolků spjatých s Obcí,
seznam stránek jednotlivých autorů. Než se provizorní stránky Obce zprovozní, nabízíme
prezentaci kolegům na www.kruhautoruliberecka.cz, v rubrice Aktuality.
Našim cílem je dostat své knížky ke čtenářům. Nejreálnější cesta je, umístit ukázky z nich na
internet. Tak, aby se čtenář z centrální adresy www.obecspis.cz mohl proklikat k textům
jednotlivých autorů.
Kontaktní adresy: [email protected] a [email protected]
Otto Hejnic, místopředseda KAL
Středisko východočeských spisovatelů
Motto: Rodný kraj je kraj dětství,
kraj prvních a proto i nejsilnějších dojmů,
objevů a poznatků.
Člověk se tam nemusí vracet,
protože tam vlastně nepřestal žít,
ať se octne kdekoliv.
Rodný kraj je jako rodný jazyk:
I kdyby někdo mluvil nebo psal jiným jazykem,
nepřestane myslet a snít jazykem svého dětství.
To není vliv, nýbrž něco původního a silnějšího.
Je to kus vlastní duše a osobnosti.
Karel Čapek
17
Kus vlastní duše a osobnosti… Region. Slovo mnohdy vnímané těmi z centra jako něco
pejorativního, ale pro nás z regionů, přidá-li se k onomu substantivu správný domovský
přívlastek, dokáže znít sladce. Pro skupinu spisovatelů, o kterých budu hovořit, je tím
správným přívlastkem slovo „východočeský“. Identifikujeme se s tím kouskem země, ve
kterém máme své kořeny. S jeho historií, folklorem, kulturou.
Mnoho měst a vesnic v regionech vstoupilo do české literární historie tím, že se v nich
narodila, žila, pracovala či umřela pozdější kulturní osobnost – třeba významný spisovatel.
Často jsou to místa obecně známá (u nás např. Jiráskův Hronov, Ratibořice Boženy
Němcové, Malé Svatoňovice Karla Čapka, Erbenův Miletín aj.), Ale někdy jsou to místa
zapomínaná, osobnosti zapomínané, třeba jen proto, že se nenašel žádný osvícený veřejný
pracovník, který by poklady kulturní – v našem případě literární historie, předal dál.
Historická kontinuita slovesného umění regionů není dnes dostatečně zdůrazňována, a
přesto o ni hodně jde. Je třeba upozorňovat na význam literatury kraje, nejen pro regionální
identitu, ale i pro identitu národní. Dobrou literaturu regionu je třeba zviditelňovat nejen pro
vlastní národ, ale i pro Evropu či svět, je třeba ji překládat, je třeba o ni pečovat.
Copak povšimnutíhodné umění, povšímnutíhodná literatura vzniká dnes opravdu jen v
centru? zeptalo se v roce 2000 několik spisovatelů našeho regionu, kteří se před revolucí
soustřeďovali kolem královéhradeckého nakladatelství Kruh – a založili Východočeské
středisko obce spisovatelů (později přejmenované na Středisko východočeských
spisovatelů).
Vzniklo proto, aby připomínalo, propagovalo a hájilo slovesné umění tohoto regionu, aby
navázalo na to, co zde již bylo v historii vytvořeno, aby se pokusilo samo svou vlastní
tvorbou svůj region obohatit.
Požádal mne Otto Hejnic, abych pro časopis ústřední Obce spisovatelů Dokořán napsala
pár slov o Středisku východočeských spisovatelů, abych upozornila na jeho bohaté aktivity,
proto tak činím.
Navazuje na práci východočeského nakladatelství Kruh v Hradci Králové, před revolucí
vedeného doc. Janem Dvořákem, který se pro mnohé z nás stal duchovním otcem našich
prvotin. Nakladatelství Kruh pro nás bylo jakýmsi fanklubem. Dávalo nám možnost scházet
se mezi svými, projevovat se po svém, dělat si legraci z hlouposti tehdejší moci, kritizovat ji.
Nikdo z nás tehdy nebyl slavný, nikdo nebyl pro totalitní moc příliš zajímavý, a proto
nakladatelství dokázalo až do revoluce hájit prostor, který pro nás otevřelo. Naše knihy se
vydávaly, prodávaly – a lidé byli zvyklí číst mezi řádky.
Pak přišla revoluce. Slavní se náhle změnili v neslavné, důležití v nedůležité a opačně. Jen
těžko se dokazovalo, že ne všecko do té doby vydané je politický kýč a ne všecko je exilová
nebo undergroundová hodnota.
Ač „my z Kruhu“ jsme většinou museli začínat od naprosté nuly, těšili jsme se, že nadešla
doba uctívání opravdových hodnot místo ideologických plakátů. Konečně se literatura
přestane dělit na undergroundovou, exilovou a oficiální a začne se zase logicky dělit prostě
jen na dobrou a špatnou.
Smutně brzy se ukázalo, že národ sice přestal uctívat boha ideologického, ale začal uctívat
boha jiného. Jmenuje se Trh – a je, stejně jako každý Bůh, všemohoucí. Diktatura komerce
si ve svých důsledcích vůbec nezadá s diktaturou ideologickou. Jedna i druhá se snaží
profitovat z hlouposti lidí, balamutit je pohádkami o našem zjednodušeném „tady a teď“
naraženém na průhlednou tržní šablonu.
Jenže život bohužel tak průhledně jednoduchý není. V reflexi právě onoho života, na který
se žádná seriálová šablona narazit nedá, tkví nezastupitelná role dobrého spisovatele – i
18
regionálního, řekli jsme si - a založili východočeský „fanklub“ těch, kteří před všemocným
bohem trhu nechtějí srazit podpatky.
Naše středisko je správně rozděleno na čtyři oblasti: Pardubicko, Hradecko, Orlicko a
Vysočina. Kromě literární sekce má i sekci dramatickou, výtvarnou, hudební a sekci
začínajících autorů. Středisko čítá kolem stovky členů. Vedle vlastní umělecké tvorby se
spisovatelé podílejí i na kulturním a kulturně výchovném životě celého regionu. Účastníme se
besed na školách i v knihovnách, pro školy jsme vymysleli šňůru tzv. řízených čtení,
pořádáme literární a literárně-výtvarné soutěže pro děti a mládež (Pardubický pramínek,
Pardubické střípky).
Začali jsme vydávat i vlastní bulletin Kruh, který má formu jak tištěnou, tak digitální (s
přílohou Kdo je kdo ve SVčS), dále digi formu literárního fóra Elipsa a v poslední době i
umělecký časopis pro náročné s názvem Partonyma - ve formě digitální i tištěné.
Každoročně vydáváme vlastní žánrově či tematicky zaměřený sborník (letos již sedmý) a
péče o naše začínající autory ústí ve vydávání nadějných prvotin.
Naši členové získali i množství literárních cen: Franze Kafky, Literárního klubu, Albatrosu,
Dětského čtenáře, za detektivky opakovaně ceny Havrana, ceny Eduarda Fikera, první místo
v soutěži O poklad byzantského kupce, cenu M. Ivanova za literaturu faktu, cenu Akademie
literatury české a mnoho dalších.
Máte-li pro Východní Čechy slabost, upřímně zveme na Východočeský umělecký maratón,
který již po osmé probíhá od září do prosince často ve více než třiceti městech Východních
Čech. Jde o pestrou šňůru čtení, besed, křtů, soutěží, hudebně-literárních pořadů, vernisáží
a dramatických tvarů. Akce probíhají nejčastěji v historických centrech měst v návaznosti na
jejich dějiny. Zveme všechny, přijďte, určitě nebudete litovat. Chcete znát naše členy?
Veškeré informace o nás najdete na www spisovatelevc.cz.
Marcella Marboe,
předsedkyně Střediska východočeských spisovatelů
Agadir v Brně popularizuje naše básníky
Divadlo hudby a poezie Agadir bylo založeno v roce 1965 ve Valašských. Kloboukách, od
roku 1992 působí v Brně. Dramaturgický profil divadla je jednoznačný: uvádět na scénu
současné autory, především básníky (ale nejenom). Pomáháme na svět členům Obce
spisovatelů. Divadlo spolupracuje i s výtvarníky, účinkuje na vernisážích apod.
Od roku 2008 připravil Agadir nový dramaturgický plán: scénické čtení poezie nazvané
Agadir uvádí… Tento cyklus má své pevné zázemí v brněnském Mahenově památníku.
Během čtyř let si získal své pravidelné diváky, a to od vysokoškoláků po důchodce. Dalším
pravidelným místem, kde Agadir uvádí své pořady, je Klub Leitnerova a hrad Špilberk.
Poezie je vždy provázena původní hudbou, jejímž autorem je Ondřej Fuciman. Vybrané
verše jednotlivých autorů jsou také zhudebňovány. Divadlo není profesionální, vystupují zde
lidé různých profesí, kteří mají k poezii a hudbě opravdu vnímavý vztah. Pro představu
přehled uvedených autorů od začátku cyklu:
2008:
Angelos Morfeas (vl. jménem Ermis Chalivopulos), málo známý básník řeckého původu;
Josef Šmajs - Ohrožená kultura – česká i anglická verze – zatím jediný pokus scénicky
zpracovat odborný text a doplnit původní hudbou;
Tatjana Maťátková, autorka jediné básnické sbírky Onybaba, výtvarnice;
19
Zdeněk Volf, scénické pásmo ze čtyř autorových básnických sbírek s jasným podtextem:
chlévská poezie;
Ladislav Jurkovič (vl.jménem Ladislav Soldán), komponované pásmo veršů a vzpomínkové
prózy.
2009:
Pavel Burlev, komponované písmo z dosud nevydaných veršů málo známého brněnského
autora;
Vladimír Šrámek, komponované pásmo ze tří básnických sbírek brněnského lékaře a
básníka;
Marta Veselá - Jirousová, scénické čtení z první autorčiny básnické sbírky;
Dušan Malíř, scénické čtení z básnické sbírky inspirované cestou do Arles;
Vladimír Křivánek, básník a vědecký pracovník, hudebně poetické pásmo ze sbírky Bolest;
Marta Hlušíková, zatím jediná autorka slovenská, scénické čtení ze dvou autorčiných
básnických sbírek – česky i slovensky;
Jiří Staněk, významný jihočeský autor, scénické čtení z nově vydané básnické sbírky;
Tatjana Maťátková, další básnické čtení z erotické, dosud nevydané poezie;
Angelos Morfeas, další scénické čtení z nevydané poezie inspirované „odvrácenou tváří
světa“.
2010:
Karel Filip Gallina, scénické čtení mladého autora, studenta teologie. Jeho verše vycházejí
zatím pouze v studentských edicích;
Hana Minaříková, málo známá brněnská básnířka, divadlo představilo její rukopisnou
sbírku;
František Schildberger, renomovaný brněnský autor, Agadir uvedl komponované pásmo ze
čtyř básnických sbírek. Představení mělo reprízu na hradě Špilberku;
Petr Odehnal, básník a ředitel muzea ve Val. Kloboukách, Agadir uvedl scénickou
kompozici z veršů a poetických textů;
Ivan Petlan, básník s matematickým hledím, Agadir uvedl jeho rukopisné verše.
2011:
Jonáš Hájek, talentovaný mladý autor, Agadir uvedl jeho druhou básnickou sbírku;
Petra Rosette, (vl. jménem Petra Růžičková) básnířka a fotografka, Agadir zkomponoval
scénické pásmo z autorčiny první básnické sbírky;
Milan Hrabal, známý básník z Varnsdorfu, nadšený ctitel a propagátor lužické kultury.
Divadlo Agadir sestavilo komponované pásmo ze pěti autorových básnických knih.
Představení se reprízovalo také ve Šluknově;
Miloň Čepelka, oblíbený herec Divadla Járy Cimrmana, Agadir představil jeho druhou
podobu – jako básníka;
Lubomír Brožek, tentokrát byly dramaticky zkomponovány autorovy aforismy.
2012:
Jana Štroblová, významná česká básnířka, Agadir uvedl dramatické pásmo z autorčiných
veršů o lásce a jejích podobách;
Jaroslav Kovanda, svérázný autor ze Zlína - básník i výtvarník. Agadir uvedl jeho drsnou,
leč výmluvnou chlapskou poezii;
Radovan Jursa, básník a lékař z Ostravska. Scénické čtení vycházelo z druhé autorovy
básnické sbírky.
Připravujeme:
Ivan Wernich, známý a osobitý autor, divadlo se soustředilo především na jeho humoristické
texty;
Michaela W. Štroblová, fotografka a málo známá autorka poezie. Scénické čtení je
zkomponováno z autorčiny druhé básnické sbírky.
20
Matouš Hořínek, scénický pořad sestavený z krátkých próz;
Roman Ráž, scénické pásmo z autorovy současné prózy.
Pavel Weigel, pásmo ze dvou básnických sbírek
Vladimír Stibor, komponované čtení z nejnovější básnické sbírky.
Jaroslav Sklenář, komponované pásmo s obrazy a fotografiemi brněnského výtvarníka.
Většina uvedených autorů přivítala také možnost získat nahrávku svého představení na CD.
Každé dva roky uvádí Agadir scénické hudebně poetické pásmo sestavené z veršů a písní
všech autorů, kteří byli představeni v předcházejících poetických cyklech. Toto završující
představení nese název: Na každého čeká jeho verš.
Kromě uvedených předem dramaturgicky připravovaných a pravidelných pořadů se divadlo
zapojuje do dalších kulturních akcí. K těm nejvýznamnějším patřila účast na máchovských
oslavách. Na slova Karla Hynka Máchy vznikl melodram s původní hudbou Ondřeje
Fucimana: Slavné ticho panovalo – uvedeno a několikrát reprízováno v máchovském roce
2010. V roce 2011 k výročí Karla Jaromíra Erbena uvedlo Divadlo další hudebně poetické
pásmo Erbenovy sny.
Divadlu Agadir se podařilo navázat úzkou kulturní spolupráci se Slovenskou republikou.
Výsledkem je melodram Houslistka. Verše Miileny Fucimanové byly inspirované
bratislavskou výtvarnicí moravského původu Květou Fulierovou, hudbu komponoval Ondřej
Fuciman. Melodram vyšel v knižní podobě – nakladatel Augustin Rosa z Banské Bystrice,
kniha veršů je doplněna CD.
Další podrobnosti lze nalézt: www.agadir.cz
Ostravské středisko Obce spisovatelů
Mělo vždy a dosud alespoň pomyslně má poněkud jiné postavení v Obci než kterýkoli jiný
kolektivní subjekt. Především: není novým subjektem, je přímou pobočkou Obce spisovatelů,
a tudíž bez právní subjektivity, což se mimo jiné vyznačuje tím, že každý její člen je členem
Obce spisovatelů. Možná se to v současné době nejeví jako nejoptimálnější forma existence
(elitářská hrdost dávno vymizela), nicméně je to tak, a pokud středisko spolupracuje s
kýmkoli, kdo je mimo OS, vystupuje zde jako host.
Středisko má na seznamu přibližně padesát členů, z toho těch, kteří se plynule podílejí na
jeho činnosti, je přibližně dvacet. Dva členové jsou zároveň členy mezinárodní organizace
PEN klubu, několik z nich současně pracují v Syndikátu novinářů ČR.
Čtyři roky vydává svůj časopis nazvaný Průhledy; předtím to byl skromnější, avšak obsažný
Zpravodaj s listy z literárního života sousedních národů. Průhledy dostaly jiný formát, mají
barevnou obálku, vycházejí dvakrát ročně a byly rozšířeny o stránky nazvané Z nové tvorby.
Přinášejí mj. fundované recenze na knihy svých členů a ve spolupráci s bohemisty Slezské
univerzity v Opavě a univerzity Palackého v Olomouci také vědecké statě o stavu literatury v
regionu z rozmanitých úhlů pohledu.
Středisko má za sebou ve spolupráci s Radou OS městem dotovanou celostátní literární
soutěž prozaiků Ostrava město v pohybu (další ročník se kvůli změnám v OS a vedení města
nepodařilo otevřít) a každoročně se podílí na hodnocení a vydání sborníku celostátní literární
soutěže mladých prozaiků Hlavnice A. C. Nora. Členové se jako porotci i organizátoři účastní
i dalších literárních soutěží, a to při knihovnách, Českém rozhlase či při kulturních domech.
Angažují se rovněž v programech multižánrového kulturního festivalu Bezručova Opava, své
nové knihy prezentovali také na obou prvních ročnících Letního ostravského knižního
veletrhu. Mimo středisko pracují literární skupiny vedené našimi členy, např. Bezejmenná
21
skupina (Lukáš Bárta), v Opavě skupina kolem vydavatelství Perplex (David Bátor), ve
Frýdku-Místku Místecká Viola (Jan Kukuczka), skupina kolem časopisu Lašský dostavník v
Příboře (Irena Kopecká) a další. Jistá forma spolupráce se udržuje také s kolektivním členem
OS - Literárním klubem Petra Bezruče.
Kromě časopisu Průhledy, který zatím pomocí vyžádaných dotací finančně podporuje
městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz, se členové střediska dvakrát ročně představují
veřejnosti aktuální tvorbou na autorských čteních, nyní v sále hudebního oddělení Knihovny
města Ostravy, která s Obcí nezištně spolupracuje. Večery navštěvují frekventanti knihovny,
studující mládež a příznivci literatury krajského města.
Na základě finanční tísně středisko bohužel ztratilo místnost pro svou kancelář, nemá
možnost ani na částečný úvazek zaměstnat člověka, který by se staral o webové stránky,
poštu, telefony apod. Agendu, která se tak snížila na minimum a zajišťuje především
vydávání časopisu.
Hlavním úkolem spisovatelů je vydávat knihy, prezentovat je a tím ovlivňovat literární
povědomí a hodnotová měřítka společnosti. Zaujímat stanovisko k dění ve státě se daří
spisovatelům už méně. Zúčastňují se protestů, anket, podpisových akcí, bohužel, v dnešní
společnosti, která si přisvojila sílu peněz v mafiánském rozměru, to většinou úspěch nemá. Z
důvodů, které z této situace vyplývají, se zpomalila a zúžila činnost OS středisko Ostrava,
stejně jako práce vrcholného orgánu, Rady OS ČR v Praze.
Lydie Romanská,[email protected]
Klub autorů literatury faktu
Vznikl v roce před více než 25 lety - v roce 1986 ještě v úzké spolupráci se slovenskými
kolegy. Od listopadu 1989 a po rozdělení naší společné republiky se jeho členy stalo již na 150 spisovatelů a publicistů. Přehled necelé stovky z nich najdeme v právě vydaném
Slovníku Klubu autorů literatury faktu, (200 stran, Epocha, Praha), který podle editora doc.
PhDr. Jana Halady a předsedy KALF Karla Richtera (oba jsou členy Obce spisovatelů)
usnadní široké čtenářské veřejnosti, ale i dalším tvůrcům a také literárním kritikům a
badatelům přístup k dílům i jejich autorům.
Kromě necelé stovky životopisných a bibliografických medailonů (bohužel – zbývající
nedodali včas své podklady, ale přesto by neměla ve „Slovníku“ alespoň jejich jména chybět)
přináší kniha (spíše encyklopedie než slovník) seznam 36 členů, kteří již nežijí a vydatně
svou prací přispěli k rozvoji žánru. Jsou mezi nimi například V. P. Borovička, zcela nedávno
zesnulý Ivan Brož, Jaromír Hořec, Josef Janáček, František Kožík, Václav Kural, Arnošt
Lustig, Miloslav Moulis, Tomáš Pasák, Rudolf Ströbinger, Vladimír Škutina…
Pozoruhodný je seznam čestných členů a příznivců, mezi nimiž jsou zástupci tří českých
měst, která se hlásí k této literatuře a jejím autorům – rodiště Miroslava Ivanova JaroměřJosefov, město Letohrad (zde konají každoroční setkání a vyhodnocení celostátních soutěží)
a Chlumec nad Cidlinou. Dále představitelé nakladatelství, která literaturu faktu vydávají
(Epocha, Akcent,
Mladá fronta, Pražská vydavatelské společnost, XYZ), z mnoha
společností uveďme také Svaz bojovníků za svobodu, také partnerskou Českou společnost
Sherlocka Holmese a Českou asociaci autorů detektivní a dobrodružné literatury (AIEP).
V samotném abecedním seznamu najdeme nejstaršího dosud žijícího autora Čestmíra
Císaře (*1920), politika do roku 1969, který napsal mj. knihy vzpomínek a úvah Člověk a
politik a Nejen o zákulisí Pražského jara – a také nejmladší členku Moniku Bandasvou
(*1986), která svou knihu o admirálu Horatio Nelsonovi (1758 – 1805) a bitvě na Nilu psala
již od svých 12 let.
(msg)
22
Semináře, konference, festivaly
22. ročník Festivalu spisovatelů Praha: Existuje pouze budoucnost Šlo o vizionářské téma 22. Festivalu spisovatelů Praha, který se konal mezi 14. a 18.
dubnem na Nové scéně Národního divadla a dalších místech hlavního města. Co se skrývalo
za tématem, které ředitel festivalu Michael March vybral pro letošní ročník festivalu? Je-li
současnost nevyřešená minulost, jakou můžeme čekat budoucnost? Jak budoucnost viděli v
minulosti a jaká je její představa dnes? Zdá se, že dnešku vládne mnohé z futurismu počátku
dvacátého století – násilí, rychlost, ničení. Podívejme se na futurismus v kontextu světové
kultury bez nánosu ideologií. Tedy nešlo o to, oprašovat nebo rozvíjet futuristický koncept,
ale pohlédnout spíše na etický rozměr lidské existence v blízké či vzdálenější budoucnosti. V Praze hovořilo celkem třináct vynikajících spisovatelů: španělský experimentální básník,
esejista a prozaik Juan Goytisolo (česky vyšel soubor esejů Za Gaudím v Kappadokii),
indická spisovatelka Anita Desai (Hry za soumraku), básník a vynikající performer Duo Duo z
Číny, který už Prahu jednou navštívil před deseti lety. Dále do češtiny hojně překládaný
britský spisovatel Hanif Kureishi (Byli jsme si blízcí, Gabrielův dar, Láska ve smutné době),
básník a hudební skladatel Jan Erik Vold z Norska, holandský excentrik Arnon Grunberg
(Modrá bolest, Statisté, Fantomová bolest, Tirza). Nejen o budoucnosti blízkého východu
diskutoval z turecké literatury Gündüz Vassaf a egyptský spisovatel Hamdy el-Gazzar. Svůj
hlas připojil i ve Francii žijící český prozaik Patrik Ouředník, nebo jeden z
nejpozoruhodnějších amerických básníků, vynálezce etnopoetiky Jerome Rothenberg.
České spisovatele zastoupili zejména Martin Vopěnka, člen Obce spisovatelů a Emil Hakl.
Vizuální podoba festivalu souzněla s tématem. Na proměně prostorů Nové scény se podílely
špičky současného českého videoartu a Institut světelného designu v Praze. Festivalový
galavečer nabídl k diskuzi Ať žije budoucnost a zhudebněné texty legendy americké poezie
Johna Ashberyho (česky vyšla jeho sbírka Autoportrét ve vypouklém zrcadle), v podání
Moniky Načevy, jinak se do Prahy podíval virtuálně. V živém video rozhovoru byli zde
návštěvou také studenti New York University v Praze.
Literární dílna - proměny jazyka
Tak se jmenoval brněnský festival Babylonfest 2012, který uspořádalo 20. září Ruské
kulturně osvětové sdružení na Moravě, kde aktivně působí členka Obce spisovatelů Ljubov
Vondroušková. Po úvodním slovu doc. Jarmily Krystýnkové byly na programu verše Jana
Skácela v překladu naší ruské spisovatelky. Se svou tvorbou se představila také česká
básnířka Eva Vodičková, dále ruské autory Taťana Kosyaeva, Elena Vilčinská i Vadim
Mazurkiewicz. Verše L. Vondrouškové zazněly ještě přeložené do češtiny, francouzštiny,
angličtiny a esperanto. Vystoupili rovněž hosté z mezinárodního klubu esperantistů, Margit
Turková z Prahy, která přednesla verše L.Vondrouškové v překladu světoznámého
překladatele Jaroslava Kroluppera. Přednes předsedy brněnského klubu esperantistů Jana
Wernera se jmenoval Jazyk v proměnách času a esperanto. Zazněly také písně v podání
Máši Kubátové a závěrečné posezení bylo zakončeno u čaje ze samovaru. I zde zazněly
ještě písně autorky L. Vondrouškové.
23
Vyznamenání, soutěže a ceny
STÁTNÍ VYZNAMENÁNÍ
k 28. říjnu 2012 budou udělena na Pražském hradě
prezidentem republiky Václavem Klausem mimo jiné těmto navrženým literárním
osobnostem:
Ota Rambousek in memoriam (21. 1. 1923 – 3. 6. 2010), významný účastník
protikomunistického odboje, autor knihy vzpomínek Krochnu sebou, dále titulů Jenom ne
strach a Paměti lichoběžníka.
Jiří Hejda in memoriam (25. 2. 1895 – 25. 4. 1985), národohospodář, spisovatel,
spolupracovník Peroutkovy Přítomnosti, Lidových novin a Českého slova. Odsouzen
v procesu s Miladou Horákovou v červnu 1950 k doživotnímu žaláři, v roce 1962
amnestován. Z jeho díla: Útěk, Žil jsem zbytečně a Sonety zpívané šeptem ve stínu šibenice.
František Janouch (* 1931), zakladatel Nadace Charety 77, autor populárních děl: Ne,
nestěžuji si, Případ Andrej Sacharov, Šel básník chudě do světa, Sám ďábel by se rděl,
Korespondence s Václavem Havlem.
Petr Pithart (* 1941), politik, historik, autor mnoha knih: Kdo jsme po devětaosmdesátem?,
Češi v dějinách nové doby, Dějiny a politika, Osmašedesátý, Obrana politiky, Ptám se, tedy
jsem.
Erazim Kohák (* 1933), filozof, autor mj. těchto knih: Krize rozumu a přirozený svět, Jan
Patočka, Dopisy přes oceán anebo Čergování s Míšou, Zelená svatozář, Hesla mladých
svišťů, Průvodce po demokracii, Poutník po hvězdách, Orbis bene vivendi, Evropská
demokracie a její krize.
Robert Kvaček (* 1932), filozof, historik, autor literatury faktu, mj. Causa Emil Hácha,
Generál Alois Eliáš - jeden český osud (obě knihy spolu s D. Tomáškem), Dva diktátorovy
pády, Poslední den, Československý rok. 1938.
Ivan Hlaváček (* 1931), historik, archivář, autor mnoha odborných knih, mj. populární knihy
Vademecum pomocných věd historických, Zdeněk Kalista a středověká Itálie, Knihy a
knihovny v českém středověku.
Zdeňka Hledíková (* 1938), historička. Z její rozsáhlé tvorby: Arnošt z Pardubic, arcibiskup,
zakladatel, rádce, Dějiny správy českých zemí až po současnost, Pražské koncily a synody
předhusitské doby, Bibliografie prací do roku 1998.
CENA JAROSLAVA SEIFERTA se udílí za dílo zveřejněné v posledních třech letech,
případně za dílo celoživotní. Letošního laureáta vyhlásila Nadace Charty 77 v předvečer
výročí Seifertových narozenin ((23. září 1901– 10. ledna 1986): je jím Vladimír Binar (* 6. 1.
1941), literární historik, spisovatel a překladatel, člen Obce spisovatelů (neplést s Ivanem
Binarem, který předsedal OS 2002-2004), a to za povídkový triptych Číňanova perla. Cena
je spojena s odměnou 250 000 Kč. František Janouch, zakladatel Nadace Charty 77 uvedl,
že porota ocenila básnickou imaginaci, která se prolíná s vypjatou autenticitou, a povídky
představují významné existenciální svědectví člověka této doby.
CENY MIROSLAVA IVANOVA za literaturu faktu, vydanou v roce 2011, obdrželi na letošním
květnovém mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy tito autoři (v závorce nakladatelství):
24
Slavo Kalný - cena slovenskému autorovi literatury faktu, hlavní cenu za celoživotní dílo Jan
Halada, další ceny: Ivo Pejčoch – Fašismus v českých zemích (Academie), Petr Kovařík –
Národní soud nad zrádcem Karlem Sabinou (Modrý stůl), Karel Richter a Roman Cílek –
Hrdinové Československa (Naše vojsko), Radek Fukala – Velká válka s křižáky (Epocha),
Břetislav Ditrych – Proti rudému baronovi (Epocha), Milan Macho - Fotbaloví géniové (XYZ),
Luboš Taraba – Krve po kolena (Epocha), Karel Jordán – Tenkrát na západě (Mladá fronta).
Čestná uznání: Zuzana Marie Kostičová, Markéta Křížová a Sylvie Květinová – Krvavé
rituály Střední a Jižní Ameriky (XYZ), Miroslav Šedivý – Krvavá odysea (Epocha), Jan Michl
– Bitva o Francii (), Štěpán Hulík – Kinematografie zapomnění (Academia), Katya Kocourek
– Čechoslovakista Rudolf Medek (Mladá fronta). Za časopiseckou tvorbu obdržel cenu
Miroslav Martínek. Oceněna byla také nakladatelství vydávající literaturu faktu: Epocha a
Pražská vydavatelská společnost.
CENY EGONA ERVÍNA KISCHE byly uděleny na setkání Klubu autorů literatury faktu 19.
září 2012 již tradičně v Letohradu, tentokrát v novém hotelu Tvrz Orlice (vznikla jako sídlo
na konci 13. století). V přehledu uvádíme oceněné autory a knihy, v závorce pak nakladatele.
Hlavní cenu obdržel Robert Kvaček za dílo Poslední den (Epocha), Další ceny (alfabeticky):
Antonín Benčík – Alexander Dubček (XYZ), Jiří Bílek – Kyselá těšínská jablíčka (Epocha),
Miroslav Čvančara a Jaroslav Čvančara – Zaniklý svět starých pláten (Academia), František
Hanzlík – Bez milosti a slitování (Ostrov), Miloslav Jenčík - Zlatá kniha ledního hokeje
(XYZ), Martin Nekola – Vyslanci hákového kříže (Naše vojsko), Daniel Povolný, Vladimír
Souček a Radomír Zavadil – František Janeček, motocyklový král (Mladá fronta). Martin
Svoboda - Já, hráč (Daranus), Miloslav Stingl – Ostrov krásy, lásky a lidojedů (Jota), Milan
Syruček – Je třeba se bát Ruska? (Epocha). Břetislav Turček – Nesvatá válka o svatou Zemi
(Knižní klub).
Ceny E. E. Kische byly uděleny také slovenským autorům. Obdrželi je: hlavní cenu Milan
Vároš (Osudy umeleckýcvh diel a ich tvorcov), Ján Čomaj (Drotárska odysea), Gustáv
Hupka (Šťastie a omyly), Slavo Kalný (Svedkovia mojej doby), Ludmila Peterajová (Pamäti).
Čestná uznání: Pavel Branko (Proti prúdu), Kartarína Hradská (Gizi Fleischmannova –
Návrat nežiaduci), Luboš Jurík (Rozhovory po rokoch), Martin Krčík (Prieval), Slavomíra
Očenášová a Ludovít Hološka (Ivan Rumanský).
REGIONÁLNÍ CENY MIROSLAVA IVANOVA byly rovně uděleny Klubem autorů literatury
faktu na stejném setkání v Letohradu. Hlavní cena: Zdeněk Meiter, Petr Fiala a Milan Řepa –
Kometa – Příběh hokejového klubu (Jota), dále: Petr Odehnal a Jiří Severin – Čs. národní
kapela ve Spojených státech (Nakladatelství Tomášek Ježek), Jitka Radkovičová – Stopy
vedou k Ivančeně (Junák), Jiří Uhlíř – Osobnosti Jaroměře (Nakladatelství Bor Liberec).
Mimořádná cena Správy odkazu EEK, KALF, měst Chlumec nad Cidlinou, Jaroměř-Josefov
a Letohrad byla udělena Ivanu Brožovi, in memoriam za celoživotní dílo. Dále tutéž cenu
získal Zdeněk Mahler za díla Nokturno a Katedrála (Labyrint).
Cenu Českého svazu bojovníků za svobodu obdrželi Roman Cílek, Karel Richter a
Přemysl Veverka za dílo Hlasy z hořících domů, také ji získal KALF a Památník Lidice za
inspirativní podněty, dále též Nakladatelství XYZ.
Přihlášky na rok 2013 (formou dopisu a dvou výtisků knihy) zasílejte pro soutěž EEK (rok
vydání 2012) na adresu Správa odkazu E. E.
Kische (Miroslav Kučera), Ouholická
453/35, 181 00 Praha 8 – Čimice; pro literární Ceny a regionální Ceny Miroslava Ivanova
(rok vydání 2010 až 2012) na adresu Jan Halada, Fakulta sociálních věd UK, Smetanovo
nábřeží 6, 110 00 Praha 1, tel. 222 112 249, e-mail [email protected] Informace o
soutěžích a kontakt na KALF: tel. 233 551 129 , mob. 603 766 044, e-mail
[email protected] .
25
NEJLEPŠÍ KNIHY PRO DĚTI A MLÁDEŽ
Soutěž vyhlašují a pořádají Česká sekce IBBY, Klub ilustrátorů dětské knihy, Obec
překladatelů a Památník národního písemnictví. Výroční ocenění nejlepších autorů,
překladatelů a ilustrátorů se uskutečnilo 6. června 2012 v Památníku národního písemnictví
v Praze.
Vítězové Zlatá stuha za rok 2011. Výtvarná část: Králík Fiala (Edice Česká televize),
autor Ivan Binar, ilustrátorka Eva Sýkorová-Pekárková, grafická úprava Studio Marvin CZ;
V království mocných víl (Knižní klub), autorka: Marie-Catherine Le Jumel de Barneville,
baronka d’Aulnoy, ilustrátor Jindra Čapek, grafická úprava: Vladimír Vimr. Literární část:
Listonoš vítr (Albatros), autor Radek Malý, ilustrátor Pavel Čech; Uzly a pomeranče
(Albatros), autorka Iva Procházková, ilustrátor Jiří Franta; Historie Evropy – obrazové
putování (Práh), autorky Renáta Fučíková (současně ilustrátorkou) a Daniela Krolupperová.
Kritika a teorie umění pro děti a mládež: Loutka a moderna (Arbor vitae a JAMU Brno),
autoři Marie a Pavel Jiráskovi, fotograf Oto Palán. Překladová část: Pes paličák (Baobab),
autor Daniel Pennac, ilustrátorka Dora Dufková, překlad Drahoslava Janderová; Každý je
na něco chytrý (Portál), autor Thomas Armstrong, překlad Martin Škapa. Zvláštní ocenění:
Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky (Slovart), autor Jiří Žáček, ilustrátor Adolf Born;
Píšu a sešit mi leží na kolenou – deníky 1940-1946 (Plus), autorka Hana Bořkovcová. Zlatá
stuha za celoživotní přínos: Josef Brukner, Jana Sigmundová (in memoriam), Marie Tichá.
SEIFERTOVY KRALUPY se konají každoročně od roku 1996 na památku a pro uchování
odkazu nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta a na podporu aktivit mladých
tvůrců na kulturním poli. Zahrnují jednak festival poezie a přednesu, zejména autorskou
literární soutěž, určenou všem občanům ČR bez omezení věku. Výsledky se vyhlašují na
festivalu, který spolu s dalšími aktivitami je zaměřen na podchycení zájmu mladé generace o
kulturu a poezii. Letošní XVII. ročník byl více než skromný. Do soutěže poslalo své práce
pouze 10 autorů, takže z nich byli oceněni jenom dva, jak vysvítá ze strohého znění poroty:
1. cena – neudělena, 2. cenou byl poctěn Vilém Dubnička z Plzně (který obdržel zároveň
cenu za sonet), 3. cenu získala Svatava Mášová z Kroměříže. Cena města Kralupy nad
Vltavou nebyla udělena, stejně tak nebyla udělována žádná čestná uznání.
VÍTĚZOVÉ CELOSTÁTNÍ SOUTĚŽE MĚLNICKÝ PEGAS
Letošního 18.ročníku celostátní literární soutěže „Mělnický Pegas“ se zúčastnilo celkem 58
autorů: v kategorii A 14 autorů do 15 let - nejmladšímu je 14 let); v kategorii B do 30 let 19
autorů; v kategorii C nad 30 let devět autorů; v kategorii D (ti, kdo již vydali básnickou
sbírku) 16 autorů (nejstarší autor dovršil 81 let)
Kategorie A: 1.místo Eva Hůlová, Gymnasium Rakovník, 2.místo Anna Hrstková, České
Budějovice, 3. místo Jáchym Peterka, Gymnasium Rakovník. Čestné uznání Anna
Nachtigalová, Gymnasium Rakovník.
Kategorie B: 1.místo Tereza Hejdová, Třtice, 2.místo Tereza Sixtová, Gymnasium
Rakovník, 3. místo Karolína Svěcená, Gymnasium Rakovník. Čestné uznání Kristýna
Uldrichová, Gymnasium Rakovník.
Kategorie C: 1. místo Dana Šubrtová, Kosmonosy, 2. místo Jitka Bonaventurová, Praha,
3. místo Hana Kimrová, Praha Čestné uznání Rostislav Opršal, Hradec Králové. Zvláštní
cena poroty Milada Hnátková, Praha.
Kategorie D: 1.místo Pavel Šubrt, Kosmonosy, 2.místo Magdalena Pokorná, Třtice,
3.místo Luboš Skopec, Mšeno. Čestné uznání: Věra Kulišová, Most, Josef Jarolímek,
Žatec, Svatava Mášová, Kroměříž.
Odborná pětičlenná porota pracovala ve složení: Mgr. Jaroslav Schnerch (předseda), Jindra
Lírová, Zdenka Líbalová, Vlasta Bakalová a Alena Krtilová..
26
Přehled literárních cen v České republice
Uvádíme jejich přehled podle Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Žádáme vás o zpřesnění,
aktualizaci, doplnění. Díky!
Brněnská sedmikráska (od 2009)
Cena Alfréda Radoka (od 1993)
Cena Bohumila Polana (od 2001)
Cena Boženy Němcové (od 2006)
Cena Eduarda Fikera (od 2003)
Cena Egona Erwina Kische (od 1992)
Cena Egona Hostovského (1974–1999)
Cena F. X. Šaldy (od 1996)
Cena Františka Langera (od 1995)
Cena Františka Palackého (od 1998)
Cena Franze Kafky (od 2001)
Cena Havrana (od 1995)
Cena Havránka (od 2010)
Cena Jana Skácela (od 2002)
Cena Jana Vladislava (od 2009)
Cena Jana Zahradníčka (1985–1999)
Cena Jaroslava Seiferta (od 1986)
Cena Jiřího (George) Th einera (od 1991)
Cena Jiřího Marka (od 1996)
Cena Jiřího Ortena (od 1987)
Cena Jiřího Wolkra (od 1977)
Cena Josefa Jungmanna (od 1992)
Cena Josefa Škvoreckého (od 2007)
Cena K. H. Máchy (viz Máchova růže)
(od 2007)
Cena Karla Čapka (od 1990)
Cena Karla Hynka Máchy (od 1993)
Cena Konstantina Trepleva (od 2010)
Cena Ladislava Fukse (od 2006)
Cena Leopolda Vrly (od 1995)
Cena Marie Majerové (od 1962)
Cena ministra kultury ČSR (od 1976)
Cena Miroslava Ivanova (od 2001)
Cena PEN klubu za celoživotní dílo (od 1996)
Cena Petra Bezruče (od 1959)
Cena Plže (od 2003)
Cena Revolver Revue (od 1985)
Cena Společnosti Agathy Christie (od 1999)
Cena Společnosti Sherlocka Holmese
Cena Toma Stopparda (od 1984)
Cena Unie českých spisovatelů (od 2006)
Cena Vítězslava Nezvala (Český literární fond)
Cena Vladimíra Macury (od 2003)
Cena Zdeňka Nejedlého (Český literární fond)
Číše Petra Voka (od 2006)
Evropský fejeton (1991–2004)
Generace (1970–1989)
Hlavnice A. C. Nora (od 1995)
Hořovice Václava Hraběte (od 1994)
Kniha roku (od 1991)
27
Krameriův vinš
Literární cena Knižního klubu (od 1996)
Literární cena Mileny Hübschmannové
(od 2006)
Literární cena Vladimíra Vokolka (od 1997)
Literární Františkovy Lázně (od 1982)
Literární Luhačovice (od 1996)
Literární Šumava (od 1991)
Literární Varnsdorf (od 1993)
Literární Vysočina (od 2003)
Magnesia Litera (od 2002)
Máchova růže (od 2007)
Mělnický Pegas (od 1995)
Národní cena ČSR (1975–1989)
Národní umělec (1945–1989)
O tachovskou renetu (1995–2004)
Ortenova Kutná Hora (od 1994)
Ostrava – město v pohybu (od 2006)
Plzeňský Literární deštník (od 2003)
Povídka roku (od 2006)
Překladatelská soutěž Jiřího Levého (od 1993)
Premia Bohemica (od 1993)
Prémie Českého literárního fondu
Proseč Terézy Novákové (od 1961)
Skřipec (od 1995)
Skřipeček (1998–2008)
Státní cena za literaturu (od 1920)
Státní cena za překladatelské dílo (od 1995)
Vavřínová koruna (od 2006)
Výroční cena Nadace Český literární fond (od 1994)
Zeyerův hrnek (od 2007)
Rozhovory
Cesta ke Zdi nářků a příběhů
aneb Rozmlouvání s literárním kritikem Alexejem Mikuláškem
Ve svých 77 letech zemřel Asar Eppel (1935 – 2012) nazývaný posledním židovským
spisovatelem z moskevské periferie. Je známý svou knihou povídek Travnatá ulice, rovněž
překlady Boccaccia, Kiplinga, Brechta…
Kolik literárních tvůrců se židovskými kořeny žije dnes v Praze nebo alespoň
v českých zemích?
Stačí připomenout, že Karol Efraim Sidon (*1942), vrchní zemský a pražský rabín, a Vlasta
Rut Sidonová (*1953), jeho manželka (vystudovala speciální pedagogiku a pracovala mj.
v centru krizové intervence), jsou spisovatelé; prvně připomínaný i se zkušeností literárního
publicisty, dramatika, scenáristy. Mnozí čeští spisovatelé jsou židovského původu, nebo se o
něm spekuluje (jako kdysi u Jaroslava Vrchlického, Karla Čapka, Jiřího Voskovce), nebo
alespoň nemohli na židovství nereagovat: v jejich tvorbě nalezneme mnoho „židovsky
28
příznakového“ . Má to svůj historický rozměr, stačí jen prostudovat takové základní práce
jako Židé a židovství v české literatuře 19. století od Oskara Donatha, Ohlasy Starého
zákona v české literatuře 19. a 20. století autorů Milana Balabána a Olgy Nytrové, popř.
doposud nedokončený slovník Literatura s hvězdou Davidovou (vyšel první i druhý svazek),
který jsem spoluredigoval a rovněž spoluutvářel autorsky.
Výčet by byl mimořádně dlouhý, ale zpět k původní otázce…
Zmínil bych Karla Sýse, autora mimořádné invence a intelektuálního rozměru, Evu
Frantinovou, vynikající básnířku nezvalovského typu, nebo Arnošta Goldflama, jehož snad
představovat netřeba. Židovství vrostlo do tohoto kulturního prostoru velmi podstatně jako
kulturní, nikoli rasový fenomén a týká se každého z nás. A nemám na mysli jen a výlučně
židovství konfesijní, za které je často pokládáno, příslušnost k židovské obci a synagoze, ani
„rasové“, hledisko původu, které pracuje s pojmem „halachický Žid“, ani jen národnostně
pociťované (sionistické), protože to je pojem podstatě širší. Má rozměr přesahu, nikoli
nějakého omezení, kulturního přesahu do všech oblastí lidského bytí: werflovsky nazváno
Weltfreunde - Přátelé světa. Základem tohoto moderního židovství je možná až radikální
intelektuální pochybnost, samozřejmě i zápas se všemi pochybami, ale i vědomí nemožnosti
je zaplašit, jakkoli je to nutné... Metaforou toho je onen „dialogický Bůh“, který je a není,
tragické i komické napětí mezi hloubkou a povrchností, vztekem a idylou, pýchou a
zavržením, mocí a bezmocí; jedno a totéž je v prostoru židovství možné interpretovat zcela
protikladně, a přitom harmonicky.
A mohli bychom pokračovat třeba k marxismu, hledajícímu „bojujícího boha“ v dělnické třídě,
vědomé si svého revolučního poslání. A co fenomenologie nebo existencialismus? Nemají
židovské kořeny? O moderní liberalismus a neoliberalismus, dnes podrobovaný revizím, se
zasloužilo rovněž židovství, resp. ta jeho část, která viděla „praktického boha“ v kapitálu a
jeho volném proudění. Co vlastně nemá židovské kořeny?
Co se týče Asara Eppela, autora, bohužel jej neznám. Moje vina, asi. Před několika lety
však zemřela nám asi bližší a čtenářsky známější autorka Lenka Reinerová, (1916 – 2008)
označovaná za poslední německy píšící spisovatelku z okruhu „pražské německé literatury“,
spisovatelka česko-německo-židovského původu a rovněž „osudu“; provázanost českého,
židovského a německého „prvku“ byla pro český kulturní prostor, nejen pražský, typická,
s intenzitou větší či menší minimálně od národního obrození, resp. osvícenství. Takto ho
také představuje Tripolis Praga, kniha prezentující putovní výstavu pražské moderny počátku
20. století, mj. proslulý tzv. pražský kruh.
Nelze pominout Maxe Broda, ale především Franze Kafku s jeho romány Zámek či
Proces. Nepůsobí dodnes na čtenáře deprimujícím dojmem, byť jsou napsány
brilantním jazykem?
Franz Kafka je mým oblíbeným, možná nejoblíbenějším spisovatelem, jakkoli nad tímto
sdělením budou mnozí kroutit hlavou nebo alespoň zvedat pochybovačně obočí. Z Kafky se
ovšem stala velká ikona pražského byznysu, turistická atrakce, logo na tričku. Jeho dílo je
sice nadále interpretováno a analyzováno, jeho biografie germanisty dále kompletována, ale
s četbou jeho děl je to podstatně horší; už dávno přestal být módní jako v letech šedesátých,
popř. devadesátých. Naopak, dostal podezřelý cejch mnohoznačného a mnohovýznamového
autora, který je příliš „temný“, četba deprimující, a kdo dnes bude číst takovou prózu, když
toho deprimujícího je všude kolem, včetně výhledu do budoucnosti, dost a dost? Jen nějaký
intelektuál nebo blázen! Jenže každý člověk do jisté míry vnáší svoji zkušenost a vědomí do
„pole“ literárního obrazu, nečteme každý jedno a totéž, jakkoli jde o stejné řádky stejného
překladu. Zdá se mi, že Franz Kafka toto radikální dotváření umožňuje nikoli proto, že by byl
„o ničem“ nebo skoro „o ničem“, že jeho prózy jsou fragmentární (až na výjimky nebyly
dokončeny), ale proto, že naše zkušenost se společností, na niž reagoval a kterou
v groteskní nadsázce zobrazoval, z níž měl hrůzu smíšenou s ironickým úsměškem, je
podobná. Totéž cítili jeho čtenáři za první republiky, totéž za socialismu, jen s jinými akcenty.
29
První čtenáři Kafkovi, jeho přátelé, včetně Broda, se prý skvěle bavili při poslechu Proměny,
protože to byl obraz měšťanských „ctností“ jejich rodičů a vrstvy, kterou mírně řečeno
nemilovali, ale k níž měli přece jen velmi blízko.
Pojem „kafkárna“ je stejně reliéfní jako třeba výrazy „harpagon“, „celsius“ či „švejkovat“.
Nebo „robot“, novotvar Josefa Čapka, uplatněný jeho bratrem v RUR. Když čtu Proměnu,
nečtu o proměně muže v hmyz, o tom to přece vůbec není, ale o odcizení člověka, který
místo existenciální reflexe nebo absolutní revolty (vše je přirozené v nepřirozené situaci)
myslí na to, že přijde pozdě do práce. Je to celé satira plná nadsázky a absurdity, která je
zakotvena v Kafkově i našem světě. Jen si povšimněte administrativního stylu, žádné
„profesní mluvy“, s níž je zaměňována, jenž probleskuje Kafkovým stylem psaní, jeho
záměrně exponovaných, ovšem nepodstatných detailů, které čtenáře nevedou, ale zavádějí
jako statistika nebo oběžníky, jazyk přesvědčivé propagandy nebo školou přednastavených
rámců (rámů) myšlení. A dovolím si aktualizaci: podobně „propraných“ mozků, jaké se
najdou ve světě Kafkově, má i naše česká společnost celé zástupy, celé armády figurek
dobře naprogramovaných a skvěle předvídatelných, tak i ovladatelných, reagujících na
nějaké podněty (např. slovo nebo barvu) jako rostliny na světlo a stín. Ale to už směřujeme
k Tropismům Nathalie Sarrautové.
Vzpomínám si, jak mi otec se zaujetím vyprávěl o slibu Franze Victora Werfela , že
uteče-li před fašismem a Hitlerem z Německa, a tím si zachrání život, napíše jako
poděkování román o Lourdech. A tak vznikla Píseň o Bernadettě. Nejméně dvakrát
jsem ji četl.
Ano, byl to slib, který v roce 1940 učinil a o rok nato Franz Werfel splnil, v americkém exilu.
Werfel věděl, že jedním z vývojových rozměrů duchovního židovství (myslil si, že jeho
naplněním) je křesťanství. Tuto větu možná málokdo z dnešní Židovské obce přečte bez
ironického nebo pohrdavého úsměvu, ale Ježíš byl důsledným stoupencem Zákona, jen ne
fanatickým, neviděl jej jako cosi ustrnulého a pochopil, že reforma Zákona je nutná už jen
proto, aby si Hospodina nepřivlastňovala úzká kasta jeho vykladačů, jeden jediný národ, a
aby se tóra stala mobilní, jak kdysi napsal Slavomír Ravik. Učinil z židovství novou entitu a
rozdíly mezi podnoží a tím, co rostlo nad ním, se čím dál tím více vyhraňovaly. Jistě, mnozí
„etničtí židé“ věrní tóře kupř. ke křesťanství konvertovali, jako jiní konvertovali k judaismu,
křesťanství bylo kdysi pragmatickou volbou, „pasem do Evropy“ (výraz H. Heina), obranou
před diskriminací těch, pro něž Ježíš byl synem božím a Bohem synem. Franz Werfel byl
ovšem praktikujícím křesťanem z přirozených duchovních důvodů, dospěl k tomuto
rozhodnutí a zůstal mu relativně věrný v poezii i v románové a novelistické tvorbě.
Jediný židovský stát na světě je Izrael. Místo, kde genius loci prvopočátků křesťanství
dýchá na návštěvníky doslova na každém kroku. Necítí se přesto v ohrožení, když si
mnozí přejí a volají po jeho vymazání z mapy?
Pocit ohrožení dnes vnímá každý, nejen v Izraeli. Bylo by farizejské tvrdit, že za všechno
může Izrael, ale taktéž farizejské je tvrdit, že za vším je „íránská hrozba“, potažmo nějaký
jiný výrok Izraeli málo přátelské či nepřátelské země. Ten výrok o „vymazání z mapy“, na
který narážíte, ovšem nepronesl „Irán“ ani íránský prezident, byl to překroucený překlad, jak
také přiznal český tisk. Faktem je, že na Blízkém východě existují lidé, včetně Židů, kteří
pokládají Izrael za nepřirozený stát, uměle vytvořený, válkychtivý a bez obalu tvrdí, že
dlouho nepřežije. Muž, který
ani na pohled nepůsobí příliš sympaticky, Mahmud
Ahmadinežád, jistě neměl na mysli likvidaci národa, „preventivní válku“, vyvraždění nebo
deportaci židů, ale jistě by byl rád, kdyby došlo k zániku Izraele jako státu, jako někdo jiný
uvítal zánik Sovětského svazu nebo Československa – oba státy zanikly, resp. „byly
likvidovány“; podle něj takto zanikne i „umělý“ Izrael. Je to sice nehorázné, ale nikoli výzva
k válce a vraždění.
Dojde-li k válce, nebude v ní vítěze, což platí o tzv. preventivní válce dvojnásob. Každé
srovnání kulhá, a to moje dvojnásob, ale kdyby kupř. Francie nebo Sovětský svaz napadly
30
hitlerovské Německo v rámci „preventivní války“ v roce 1936 nebo 1937, šlo by o válečný
zločin, který by se dříve nebo později krutě vymstil celé Evropě a dal by Hitlerovi, vlastně
nějakému Posthitlerovi, mohutná orlí křídla. A to Írán nepředstavuje zdaleka takové
nebezpečí (vojenské ani jiné) jako Německo v třicátých letech, pokud vůbec nějaké větší
nebezpečí představuje. Kdopak to dnes nejvíce válčí? Čí základny jsou rozesety po celém
světě? Kdo vydává na svou „bezpečnost“ polovinu všech světových výdajů na zbrojení? Kdo
hrozí válkami, sankcemi, diktuje svou vůli, a den co den beztrestně zabíjí v rámci „boje proti
terorismu“, který sám financuje a podněcuje? To nebude ani íránská, ani izraelská hra, a
možná se bude i světový četník divit, jaký šek či šejk bude stát za jeho rozhodnutími.
A ještě jednou k formulaci o „vymazání Izraele z mapy“. Kdyby o tom nepřátelé Izraele
alespoň minutu přemýšleli, museli by si uvědomit mnoho dalších navazujících „problémů“.
Kde by měl jinde vzniknout? Kam by měli Židé „přesídlit“? Kam by se měli „vrátit“? Vždyť to
přece vážně nejde! Ovšem celý „region“ je „skladiště“ sudů prachu, co stát a armáda, to
jeden sud a hned několik doutnáků; izraelská armáda představuje rovněž jeden z nich,
dokonce s atomovou razancí. Když se komukoli dobře naservíruje nějaká přesvědčivě znějící
smyšlenka, katastrofa se jeví jako nevyhnutelná.
Fascinují mě židovské hřbitovy, na mnoha místech polorozpadlé a kryté vegetací.
Nelze ani domyslet, co skrývají příběhů...
Ne, nemyslím si to. Romantický máchovský nebo byronovský pohled na židovské hřbitovy
zakrývá cosi málo romantického. Výrazy jako „polorozpadlé“ či „kryté vegetací“ svědčí spíše
o tom, že se o ně nikdo nestará, že to jsou místa opuštěná, a tedy dvojnásob mrtvá. A že
takových míst je, o tom nepochybujte. Stačí porovnat hřbitovy křesťanské s krásnými
náhrobky, květinami a svíčkami, hotové to oltáře, s těmi polorozpadlými a zarostlými, krčícími
se v separovaném pohřebišti, člověku se z toho chce spíše plakat, než aby ho nějak
„fascinovaly“. Jistě, jako hroby a náhrobky skrývají i tyto tisíce osudů, jež smířil fakt smrti,
která navštěvovala vinné i nevinné, ale jsou ty příběhy opravdu fascinující? Větší pietu by si
tyto hroby jistě zasloužily, třeba – nejde-li jinak – jako místa alespoň částečně oživovaná
výkladem zasvěceného pracovníka muzea, kronikáře či archiváře.
Vraťme se ještě ke knihám. Určitě je známý román Útěk před žlutou hvězdou či
v posledních letech veliké prozaické dílo Exodus. Neměly by patřit tyto dvě knihy jako
výstražné memento k povinné školní četbě?
Máte na mysli román Leona Urise Exodus? Nedělal bych to. Mimo jiné také učím na jedné
střední škole v Praze a vím, jak ošidná je tzv. „povinná četba“ a veškeré s ní spjaté
vnucování a přesvědčování. Je možné do seznamu volitelné četby k maturitě tuto a jiné
knihy začlenit, to určitě, stejně jako řadu českých románů o holocaustu, nejen z pera Jana
Martince, Arnošta Lustiga, Norberta Frýda a desítek dalších. Je možné tuto četbu vhodně
motivovat, ale nic bych nevnucoval a v konečné instanci ponechal výběr četby k maturitě i
mimo ni na rozmyslu těch, kteří přemýšlejí. A těch je mezi studenty překvapivě dost, jakkoli
ještě nemají dostatek životních a jiných zkušeností. Jen hlupáci půjdou za mrkví přivázanou
na konci tyče kamkoliv a nikdy nepochopí, že je někdo chytrý využívá a zneužívá. To budou
dělat po celý svůj život, a přitom budou skálopevně přesvědčeni, jak jsou chytří a samostatně
uvažující.
Holocaust je jedním z největších zvěrstev v naší nedávné historii. Věřím, že si tehdy,
když z koncentráků stoupal dým, mnozí říkali: Bůh to nevidí?
Nevím, existuje-li nějaký Bůh či Bohové. Vím, že se mnou nebudete souhlasit, že pro Vás je
člověk stvořen k obrazu Božímu a tento zemský ráj na pohled je v konečné instanci
nejkrásnější místo živých v kosmu, ale lidé by se měli perspektivně naučit existovat i bez
Boha či bohů, přijmout svoji roli ve světě i s vědomím, že nejsme nesmrtelní stejně jako ti,
které jsme patrně vytvořili k obrazu svému. Všechno může mít paradoxní obraty, tedy
nabízím jeden z nich – co když Bůh ten dým viděl, a Bůh to všechno chtěl, protože se
vyvolený národ, jeho vlastnictví, zpronevěřil svému poslání, a byl za to jím samým tak krutě
31
potrestán? Nebo – co když to bůh neviděl, protože jsme mu zcela lhostejní jako vesmírný
prach, bez ohledu na staré smlouvy a kameny, které stejně skoro nikdo nerespektuje?
Ale k mému pohledu: když z koncentráků stoupal dým, stoupal dým i ze zničených vesnic a
měst, probíhala vyhlazovací válka na Východě i na Dálném Východě, hořela lidská těla
v ocelových klecích ruských, německých, amerických aj. tanků a v hořící naftě či mazutu se
škvařili námořníci z torpedovaných tankerů. Minulá válka, a holocaust je nutno vnímat jako
její součást, byla jedním velkým zvěrstvem (omlouvám se zvířatům), v němž umírali ženy,
děti, starci i stařeny jenom kvůli tomu, že se narodili v určité době a byli v ní na nesprávném
místě – třeba „normálního“ kobercového náletu. Nesmí se to opakovat! Tu válku přece
nezpůsobil nějaký Bůh, ale ambice lidí zatížených předsudky – nejen antisemitskými, ale i
militaristickými a šovinistickými.
Židé vždy měli nálepku skvělých obchodníků, není snad i v tomto trochu dnešní
závisti?
Byli skvělí obchodníci stejně jako vědci, spisovatelé, publicisté, politici. Je to obdivuhodné a
klobouk dolů! Ale byli mezi nimi i špatní obchodníci, na něž doplatili druzí, podvodní vědci i
spisovatelé. I šnoreři, žijící na náklady židovských obcí, i hloubavci, jejichž pronikavý intelekt
byl nepraktický a zatížený jakousi kletbou, i nébichové, ubožáci hodní soucitu a politování,
neúspěšní reklamní akvizitéři, generálové bez vojska, prostitutky snící o jiném, krásném
životě v nové zemi. Antisemitismus, na který patrně ve své otázce narážíte, nevznikl ze
závisti, nebo přesněji: závist nebyla jediným a rozhodujícím „hnacím motorem“ tohoto možná
největšího předsudku v moderních dějinách. Antisemitismus vznikl mj. z potřeby
personifikovat zlo, ukázat jeho domnělého viníka a na něj obrátit pozornost.
Jinak bych oddělil kritiku určitého jevu od projevu nějakého protižidovského stereotypu a
protižidovský stereotyp od skutečné antisemitské nenávisti. Např. Jan Neruda či Petr Bezruč
nebyli žádní antisemité, kteří by nenáviděli židy a židovství, kritizovali však odvrácenou tvář
židovské emancipace, občanské a kapitálové. Název Nerudova spisu Pro strach židovský
neznamená nic jiného, než že by se židé měli bát Hospodina, s nímž uzavřeli smlouvu, a
neplní ji... I Neruda přirozeně přehání, nadsazuje, koriguje svůj mladistvý filosemitismus,
straní „svému“ národu, což se může jevit jako nacionalistické a poplatné protižidovským
předsudkům, ale sám je i jinde rovněž velkým kritikem negativních stránek české mentality,
/malo/měšťácké zvlášť.
Je o Vás známo, že se věnujete židovské tematice. K čemu, smím-li se ptát, jste až
došel ve svém poznání?
Čím více se s židovskou, resp. českožidovskou tematikou seznamuji, tím více zjišťuji, jak je
„všechno jinak“ a „naopak“. V židovství má všechno paradoxní obraty, dialektické zvraty a
smyčky. Ne nadarmo byl největší dialektik v lidských dějinách, Karel Marx,
německožidovského původu; jeho Kapitál je školou dialektiky. Nedá se „to“ předvídat, prostě
„to“ tu je, někdy se „to“ na vás vztekle zašklebí, jindy se tváří noblesně či rezervovaně,
většinou si „to“ nasazuje masku. Trochu pohádka a trochu horor.
K čemu jsem došel? Že jsme stále na začátku, opakujeme staré chyby a nové vršíme,
protože v literárních textech na sebe slova a obrazy vidí, mají otevřená okna a vzájemně
spolu komunikují, což před námi obratně skrývají. Nevidíme je při tom, jen se ex post a
někdy marně snažíme tyto komunikační toky rekonstruovat, a to bez nároku na čirou jasnost
a objektivní spolehlivost. Řeknu Vám, že mi není nic tak protivného jako primitivismus těch,
kteří mají ve všem jasno a na vše správnou a stručnou odpověď.
Je možné připustit, že čím větší hrozby a pády člověk zažije na vlastní kůži a posléze je snad
i překoná, tím více je citlivější na jakékoliv příkoří, spravedlnost i na touhu po svobodě?
32
Je to možné připustit, jistě. A najdeme dostatek příkladů toho, kdy to platí. Ale neexistuje
přímá úměra mezi příkořím, které člověk nebo jeho blízcí prožije, a citlivostí vůči zlu,
nespravedlnosti, touhou po svobodě.
Orwell ve své Farmě zvířat načrtl společnost, která od revoluce přes nadšení dospěla
k obdobě původní společnosti, ještě horší než byl režim, v opozici k němuž se definovala a
vyhraňovala (zde vykořisťování zvířat člověkem). Zdá se, že alegorizované dějinné
paradigma nachází další a další konkretizace, nejen v České republice.
Kdybyste stál v Jeruzalémě u Zdi nářků, zastrčil byste mezi kameny papírek s nějakým
svým přáním?
Budete možná překvapen, ale určitě ne. Je bláhové představovat si, že Bůh, je-li nějaký,
bude brát ohled právě na mne. Fandím Izraeli nikoli jako „bojujícímu Bohu“, ale jako „míru
nad národy“, což jeho dějiny zatím zcela nepotvrzují (ale není to zdaleka jen vina izraelské
armády či politiků). Ale kdybych měl možnost vyslovit jedno přání, směřovalo by – velmi
přízemně a pragmaticky – k tomu, abych se mohl věnovat své práci bez toho, abych otročil
jinde a na něčem jiném. Dokončení projektu Literatura s hvězdou Davidovou, jenž se ocitl
v mrtvém bodě, nic jiného neschází, ale jak se zdá, ani on zatím nikomu neschází...
Rozmlouval Vladimír Stibor
Názory, polemiky
Zdánlivě palčivá témata
Svého času se v časopise Host (6/2011) objevilo téma Obce spisovatelů s jednoznačně
výmluvnými podtitulky: Kam kráčí Obec spisovatelů? Obec spisovatelů před likvidací? Nebo:
Obec spisovatelů s otazníkem. Členům této největší profesní organizace spisovatelů u nás
byla také určena anketa, která předhodila dvě poněkud provokující otázky: 1. Co vykonala
Obec spisovatelů pro vás? 2. Co jste vykonal vy pro Obec spisovatelů?
Odpovědi byly tu stručné, tu výmluvnější, ale v podstatě se shodovaly. Spisovatelé nečekali
a nečekají hmotné výhody. Ačkoli pracují s fantazií, v tomto ohledu stojí při zemi. Přesto si
těžko zvykají, či dokonce připouštějí možnost, že by Obec spisovatelů zanikla definitivně.
Ale poslední dobou z jednotlivých hovorů či e-mailů cítím, že zklamání a skepse rostou
geometrickou řadou. Je pravda, že všechno záleží na lidech. Ale také mi stále víc připadá,
že některé závažné chyby jsou už v základní koncepci OS. Aby mne samotnou příliš
neovlivnily emoce, pokusím se mluvit stručně.
Pravidelný kontakt se svými členy udržovala OS převážně prostřednictvím bulletinu Dokořán.
Z něho pak bylo jasné, jakou činnost OS vyvíjí:
Pro veřejnost
1. OS reaguje na významná kulturní i společenská výročí - výstavy, přednášky, konference,
mezinárodní literární setkání, udílení významných cen apod.
2. Vypisuje a garantuje literární soutěže jednak žánrové, jednak soutěže pro mladé lidi, často
studenty nebo začínající literáty.
Sleduje a zveřejňuje významné události týkající se konkrétních autorů, což představují:
1. laudatia, 2. nekrology, 3. přehled výročí a jubileí.
Nedílnou součástí zpráv jsou informace o hospodaření OS.
Potud je všechno v pořádku. Ale vždy jsem postrádala a pořád postrádám bližší neoficiální
informace o současné práci členů OS. Upřesním, co mám na mysli: Je všeobecně známé,
jak důležitou roli hraje reklama, jíž si velké nakladatelské domy přitahují čtenáře. Úspěšně
dělají čtenářům laskominy někdy ještě dříve, než je kniha dopsaná. Ani proti tomu nelze nic
namítat, vždyť jsme se už smířili s tím, že i kniha je zboží na pultě.
33
Zdá se, že Obec spisovatelů na podobné možnosti rezignovala.
Jistěže by bylo přímo vynikající, kdyby Obec měla své nakladatelství. Ale to berte jen jako
maličké postesknutí. Snad to v minulosti možné bylo, ale to už teď nedohlédneme. Tedy
nakladatelství není, ale byl tu vždycky bulletin Dokořán. Podle mého názoru měl aspoň dvě
třetiny své náplně věnovat právě konkrétním autorům. Otisknout ukázky z díla, především
současných textů, pravidelně uvádět s někým rozhovor a také psát recenze. Pak by Obec
spisovatelů opravdu něco dělala pro jednotlivé, především málo známé a plaché autory, a
nebyla jen představitelkou jakési obrovské píšící masy, v níž se to matně hemží. Námitka, že
na to nejsou lidi, se zamítá. Myslím, že by stačilo autory samotné vyzvat, mnozí z nich by tu
možnost uvítali – možná by došlo i k literární explozi. Ale na její zvládnutí bychom měli
redakční radu – vždycky přece fungovala.
Jít za některým ze starších nebo naopak začínajících autorů, promluvit s nimi, to by přece
nemělo být tak nesnadné. Rozhovory nebo články by se také měly týkat i těch textů, které
dosud nevyšly, dokonce žádnou šanci na vydání nemají. Možná by některého nakladatele
zaujaly – za předpokladu, že bychom
bulletin rozesílali i do některých vybraných nakladatelství.
Napsat recenzi by rovněž nemělo být nemožné. Mnozí z nás přece recenze do literárních
časopisů píší. Ale především by se mělo pro tuto činnost vyčlenit pravidelné místo v bulletinu
Dokořán. Tak by tato naše aktivita nebyla pořád závislá na dobré vůli redaktorů jiných
periodik.
Naše schůzky v Radě nebo i mimo ni by nám šly možná víc k duhu než současné horečnaté
kontrolování příjmů a výdajů z velkých veřejných kulturních akcí. Mimochodem –
představovala bych si, že podobné mega akce by mělo mít v popisu práce ministerstvo
kultury - Obci spisovatelů by svěřovalo konkrétní úkoly. Zatím jsem měla spíše dojem, že
Obec chce veřejnost upozornit, že existuje a vyvíjí činnost, ale právě ministerstvo bylo v
tomto ohledu nedoslýchavé či naprosto hluché. Ale s nářky nikam nedojdeme. Pokud OS
zůstává a bude mít dokonce i nadále k dispozici bulletin Dokořán, proč nezačít právě tady?
Nepodávat jen administrativní informace a výsledky inspekcí, ale oslovovat lidi. Vést
skutečný dialog. Být velkou, vzájemně se podpírající rodinou. Myslím, že šance tu je.
Milena Fucimanová
Měli jsme možnost otevřít dokořán…
Vzpomínám na radostné křepčení na jevišti divadla při ustavující schůzi Obce spisovatelů.
Probírám ve své paměti všechna setkání organizovaná Obcí, zaznamenávám plusy i mínusy
a zvolna se prodírám k současnému neutěšenému stavu. Těch nadšeně sebevědomých
proslovů, těch nevyslyšených stesků, těch nikam nevedoucích cest.
Psaní je svým způsobem klecí samoty. Ale i spisovatel potřebuje občas přelézt obranou
ohradu ticha a vstoupit do kolegiálních střetů s lidmi profesně blízkými. Valné hromady Obce
byly v tomto směru jen náznakem diskuse. Schůze je prostě schůze. Bylo příjemné
zahlédnout blízké tváře, bylo slušné držet minutu tichá za odešlé kolegy, přečkat výroční
zprávy, jak už tomu na schůzích bývá, a očekávat, že možná příště dojde k určitému oživení.
Bohužel, stereotyp veliké organizace nestačil vstřebat téměř nic z individuálního nadšení a
oživujících nápadů a propadal do čím dál hlubší ekonomické nesoběstačnosti. Hrdě se vzdal
majetku bývalého svazu, neboť s ním nechtěl být ani historicky propojen, zrušil drobná
procenta příspěvků z publikační činnosti a uvěřil báchorce o zástupech sponzorů a
mecenášů, pro které bude ctí sponzorovat činnost této téměř neviditelné organizace. Když
34
později sklouzl na půdu grantů, předpokládající finanční spoluúčast a přísně fungující
účetnictví, byl již jenom krůček od propasti do které nahlíží v tuto chvíli.
Věřím, že se i tentokrát podaří odvrátit hrozbu zániku a stabilizovat organizaci, která by měla
být v kulturní společnosti čímsi prestižním a viditelným. Měli bychom být i trochu vděčni a
povzbuzeni tímto neutěšeným stavem. Vždyť otvírá nutnost změny, která je trvalou
podmínkou života.
Nechtějme do budoucna suplovat organizaci rozsáhlých celostátních akcí, které přísluší
spíše ministerstvu kultury, ale odevzdávejme do nich pouze to, co je nám vlastní.
Buďme pořadateli akcí na které máme, ať už myšlenkově tak i materiálně. Budujme svou
organizaci jako firmu, která dokáže rozlišit schopnosti a využití svých členů. Žijeme v době,
kdy lze velkou část informací předávat elektronicky. Pokusme se vytvořit přehledný systém
oddělující důležité od méně důležitého a okrajového.
Pokusme se otevřít DOKOŘÁN všem, kteří podle svých schopností a možností mohou být
prospěšní literatuře a zlepšení společenského života. Buďme otevření i lidem kteří nejsou
přímo literárně činní, ale mají literaturu rádi a chápou její význam pro budoucnost. Buďme
více kritičtí sami k sobě a více otevření k názorům druhých. Jsme součástí světa, který stojí
na křižovatce. Nepodlehněme iluzi, že budeme souzeni podle pochvalných nebo kritických
slov. Vždyť čas se zaobírá pouze činy, kterými sílí, a skrze které získává svou příští podobu.
Petr Musílek
Dopis Čestmíra Císaře spisovatelům Na setkání Klubu autorů literatury faktu v Letohradu přečetl jeho předseda Karel
Richter, člen Obce spisovatelů, dopis, jímž nejstarší člen KALFu Čestmír Císař (* 2.
1. 1920) omlouvá svou neúčast. Vyjádřil se v něm i k některým společenským jevům
v souvislosti s připomenutím Petra Jilemnického, rodáka Letohradu – někdejšího
Kyšperka (1901 – 1949). O jeho významu pro českou a slovenskou literaturu poslal
svůj příspěvek
Martin Kučera z Historického ústavu AV ČR a osobně přednesl
proslov slovenský autor literatury faktu Ivan Szabo. Otiskujeme podstatnou část
dopisu Čestmíra Císaře.
Téma Petr Jilemnický je záslužné, neboť ten patřil ke špičkovým tvůrcům a byl skutečně
národním umělcem, jehož předčasného úmrtí jsem velmi litoval. Jeho dramatické osudy
českého intelektuála srostlého s bratrským slovenským národem, i jeho posmrtné hodnocení
od úcty až téměř k zapomnění, se staly předehrou obdobného putování mnoha dalších členů
obce české inteligence ve 20. Století až podnes.
V posledních 20 letech se znovu opakuje hanebné třídění českých literátů, ale také
výtvarníků, skladatelů, dramatiků, ale i vědců, pedagogů a jiných tvůrců české vzdělanosti.
Jedni jsou údajně přijatelní, jiní odstrkováni, další vrhání do zapomenutí.
Nečiní tak široké vrstvy národa, ani čestní příslušníci kulturní obce, nýbrž nositelé nové –
údajně „jedině správné ideologie“ kapitalistické globalizace, kdy se opět třídně rozděluje
společnost ve světovém i národním měřítku s obdobnou formou kapitalismu, jaký už dějiny
znají. Jejich pojetí demokracie je opět pokřivené s pokusnými prvky diktátu shora. Považuji
to za zradu nadějí lidu, volajícího po listopadovém převratu 1989 po svobodě, lidských
právech a opravdově demokratickém soužití.
35
Nikdo tehdy nevolal po divoké privatizaci, tunelování, korupci, ani po likvidaci sociálních
vymožeností ve jménu pochybné „rozpočtové odpovědnosti“ v podmínkách rozkradeného
národního bohatství, kdy je státní rozpočet odkázán na milost a nemilost nové buržoazie.
Nikdo také nežádal dělení národa na zdravé kádry a nepřátele režimu, jak to činili
dogmaticky pánové Indra a spol. Neozval se ani pojem lustrace, který by soudil občany
podle jejich ideové či politické minulosti, bez ohledu na případnou vinu či nevinu v jejich
bývalých aktivitách.
Přiznávám se, že největším zklamáním pro mne bylo právě nadiktované hodnocení občanů
na jakousi komunistickou verbež na straně jedné, a důvěryhodné ovečky v čele s údajnými
hrdiny tzv. třetího odboje. Marně jsem se snažil jako diplomat ve štrasburské Radě Evropy
vzkazovat domů vládě a prezidentovi, že lustrace jsou tam odsuzovány jako narušování
lidských práv… Brzy jsem se dočkal „odvety“ a odvolání z diplomacie jako někdejší stranický
funkcionář, byť jeden z iniciátorů obrodného procesu 60. let a jeden z aktérů Pražského jara
v duchu masarykovského demokratismu a sociálních ideálů s ním spjatých. Takto dopadl i
bezpočet jiných odpůrců stalinismu a průkopníků demokratického socialismu.
Naši zastánci neokapitalismu dodnes nepochopili, že jsme měli postupovat po svržení diktátu
jako Španělé, Italové či Němci, kde se vypořádali se skutečnými zločinci minulosti, ale národ
jako takový se snažili vnitřně usmířit a svým způsobem sjednotit, což se jim i podařilo. Také
se nezbavovali schopných profesionálů v různých oborech činnosti, aniž je šmahem
lustrovali.
Považuji za scestné a zahanbující, jestliže se dnešní propagandisté a agitátoři snaží třídit
spisovatele a jiné nositele českého umění podle jejich stranické příslušnosti, bez ohledu na
kvalitu tvorby. Podle mých zkušeností , včetně osobních kontaktů, vynikli v minulosti autoři
lidsky vyspělí, vzdělaní, schopní věnovat svému uměleckému zaujetí všechny své životní
síly, ať to byl Jiří Marek nebo Jan Bauch, Adolf Branald nebo Iša Krejčí, Adolf Hoffmeister
nebo Jarmila Glazarová. Mohl bych jmenovat desítky dalších. Každý byl skutečnou
osobností, někdy s pestrým rejstříkem osobních vlastností až kuriózních, ale s bezesporným
talentem.
Nevím, kolik je zemí, kde si lidé nevážili autorů kulturních děl bez ohledu na jejich
specifickou individualitu. Byl bych nerad, kdyby právě naše země byla v tomto směru někde
na konci řady. Mám mnoho přátel doma a některé i v zahraničí, z nichž nikdo zdejší praxi
nového typu třídní nenávisti nechápe, ale všichni ji považují za politické selhání nových elit a
očividnou hloupost. Předním i umělci bez rozdílu bychom se měli před světem chlubit a
doma si jich vážit. Mám například zato, že i Julius Fučík, přes malicherné rozpory kolem
jeho Reportáže psané na oprátce, zazářil nejen doma, ale překladem do desítek jazyků
zvýraznil naši vlast po celém světě.
Dovolte mi osobní vyznání pocty, které se mi dostalo členstvím v KALFu, když zvážil mou
celoživotní veřejnou aktivitu, včetně mých knižních pamětí, vzpomínek a samizdatových
úvah či polemik v časech normalizace, aniž potřeboval zkoumat čtvrtstoletí mého členství
v KSČ (1945-1970) či předchozí čas mých studií a čtyři desetiletí mého svobodného
nestranictví.
Čestmír Císař
36
Menší poznámky
Vybídnutí k příspěvku do Dokořán se mi líbilo, bylo ve stylu IHNED, jak bylo u nás ve Zlíně
kdysi za Baťů zvykem. A tak si sumíruju, co bych asi tak řekl či napsal.
Obec spisovatelů by měla být cechem spisovatelů. Kdo platí příspěvky, a mohly by se zvýšit,
by měl mít jakési „eróhácké“ výhody.
Co zajímá spisovatele především: možnost publikovat. Obec by mu měla pomoci. V ideálním
světě příspěvkem na knížku. V ideálním světě by měla Obec vlastnit tiskárnu. V neideálním
alespoň doporučit, kde by autor ušetřil.
V Praze například existuje jakási vězeňská tiskárna, dobrá tiskárna je v Olomouci,
polygrafické učiliště či Střední polygrafická škola. Výtisky Psího vína, které jsem kdysi
redigoval, tam vyšly proti cenám v běžných tiskárnách na polovinu.
Časopis Dokořán byl spíše kondolenčního charakteru, než kolbiště zajímavých povídek,
básní, esejů, etc. Možná by nebylo od věci založit „dokořánovou“ variantu na internetu.
Náklady by proti papírové formě byly neskonale menší.
Kdysi jsem byl členem PEN klubu. Nechal jsem se vyloučit nejen kvůli neplacení příspěvků,
ale hlavně proto, že jsem nabyl dojem, že je to organizace pro Pražáky, že jsem se vždycky
až dodatečně dozvěděl, kdo, kdy a kde v Praze z „našich členů“ četl či bude číst.
Obec spisovatelů by mohla taky pořádat pravidelná autorská čtení. A zvát tam mladé autory.
Budou-li ovšem chtít. A zde je zakopaný pes. Proč by měli vstupovat do organizace, kde se
jenom platí příspěvky, že?
Drobná aktivita: V Buchlovicích se každoročně konají Dny vína. Jsou spojeny s tzv.
konferencí o víně, při níž se čtou většinou humoristicky laděné příspěvky. Kdysi tam jezdívali
v hojném počtu i členové PEN klubu. Poslední dobou je jich čím dál míň. Pořadatelé zaplatí
účastníkům konference oběd a umožní volný vstup na následující velkolepý košt vína. Není
toho moc. Nicméně atmosféra a kontakty s lidmi jsou tam k nezaplacení. Byl jsem kdysi
spoluorganizátorem, ale jezdím tam pořád. Byl-li by zájem, dávám k dispozici můj kontakt:
[email protected]
Jaroslav Kovanda
Informujeme Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR má od května 2005 v provozu
plnotextovou databázi Česká
elektronická knihovna – poezie 19. století. Projekt
představuje ojedinělý počin zpřístupnění digitalizovaného kulturního dědictví, a to nejen v
českém kontextu. Internetová aplikace na adrese www.ceska-poezie.cz umožňuje bezplatný
přístup k 1700 odborně ošetřeným básnickým knihám, což pokrývá takřka veškerou
básnickou knižní produkci 19. století. Jde o snadný přístup k bohatému souboru básnických
textů, z nichž některé byly až donedávna prakticky nedostupné, k dispozici jsou sofistikované
nástroje pro pokročilou práci s uměleckým textem (např. strukturované vyhledávání,
automatické vytváření abecedního a frekvenčního slovníku). Česká elektronická knihovna se
37
uplatní i v rozvíjející se oblasti e-learningu, v němž lze vyhledávat podle jména autora nebo
názvu článku, podle obvyklých bibliografických údajů a podle data (měsíc, rok). Důvodem
převodu do elektronické podoby byla rychle postupující devastace časopiseckých svazků a
zvyšující se požadavky na jejich užívání. Přístup na stránky digitálního archivu:
http://archiv.ucl.cas.cz, e-mail: [email protected].
Slovník české literatury po roce 1945 obsahuje více než tisíc hesel českých spisovatelů a
literárních časopisů z období 1945–2000. Vychází z knižního Slovníku českých spisovatelů,
který vznikl v devadesátých letech v Ústavu pro českou literaturu AV ČR pod vedením Pavla
Janouška (vyšel ve dvou dílech v letech 1995 a 1998) a ze Slovníku českých literárních
časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů (redaktor Blahoslav Dokoupil,
2002).
Současný redakční tým internetové verze slovníku všechna hesla reviduje a aktualizuje,
postupně doplňuje heslář a zejména pracuje na nových heslech nejvýznamnějších
nakladatelství a různých institucí i neformálních sdružení, které se podílely na českém
poválečném literárním životě. Tento aktuální projekt bude uzavřen v roce 2013, dokončená
hesla však zveřejňuje průběžně.
Časopis Česká literatura vydává Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR šestkrát
ročně. Je zaměřen na zkoumání historie, poetiky, kontextů a funkcí české literatury a na
problémy české a světové literárněvědné teorie. Cílem je přinášet metodologicky podložené
příspěvky, jež představují informační přínos a badatelské impulzy pro českou i světovou
literárněvědnou bohemistiku i další spřízněné humanitní disciplíny. Časopis otiskuje původní
i přeložené texty v českém jazyce.
Posláním Českých center je především rozvoj kulturního dialogu se zahraniční veřejností a
podpora prezentace země ve všech oblastech kultury, vědy a školství, obchodu a cestovního
ruchu. Česká centra působí prostřednictvím 24 poboček v hlavních světových metropolích ve
21 zemích na třech 3 kontinentech. Více informací o činnosti na www.czechcentres.cz.
Tiskové oddělení Českých center Jiří Rosenkranz, e-mail: [email protected], Ivana
Síglerová, e-mail: [email protected].
Československá sekce IBBY, jejíž českou částí byla Společnost přátel knihy pro mládež
(SPKM) a slovenskou částí Priatelia detskej knihy, byla přijata za člena IBBY v roce 1964.
Její činnost řídil federální výbor a její zástupci byli i v ústředních orgánech IBBY - ve
výkonném výboru, v mezinárodních porotách Ceny Hanse Christian Andersena, čs. zástupce
byl prezidentem poroty Ceny Hanse Christiana Andersena a prezidentem IBBY.
Československá sekce IBBY získala dvakrát patronát nad Mezinárodním dnem dětské knihy
Od roku 1993 je česká sekce IBBY občanským sdružením (ibby.cz). Pořádá soutěž Zlatá
stuha. Toto výroční ocenění knih pro děti a mládež se postupně proměňovalo, dnes jej
vyhlašuje Česká sekce IBBY společně s Klubem ilustrátorů dětské knihy, Obcí spisovatelů a
Obcí překladatelů. Na jejím financování se podílí Ministerstvo kultury ČR
Knihy, které jsou přihlašovány na soutěž, se soustřeďují v Sukově studijní knihovně pro
mládež (NPKK při Ústavu informací ve vzdělávání). Nominované a vítězné knihy jsou
vybírány třemi porotami v literární, výtvarné a překladatelské části. Nominované tituly putují
společně s kolekcí ilustrací po veletrzích v Liberci, Praze, Boloni a dalších veletrzích. Celá
kolekce nominovaných knih je od roku 2005 zasílána do Mnichova do Internationale
Jugendbibliothek.
Spolek českých bibliofilů byl založen v roce 1908 jako dobrovolná organizace sběratelů,
příznivců a tvůrců krásných a vzácných knih a tisků se zvláštním zřetelem k umělecké
grafice, výzdobě a vazbě knih, jakož i ke všem ostatním užitým uměním. Činnost SČB
38
nebyla přerušena v celém více než stoletém trvání své aktivity. Hlavní činnost (předsedou
spolku je Martin Dyrynk) je v současné době zaměřena na vydávání bibliofilských tisků, a to
jednak ve formě prémií, které členové každoročně dostávají v rámci členského příspěvku, a
subskripčních bibliofilií, vydávaných v nízkém nákladu. Prémie i subskripční tisky jsou
provázeny originální grafickou ilustrační výzdobou. Letošní členskou prémií je sborník
Marginálie 2012. Kontakt na jednatele: ing. Petr Tylínek, e-mail: [email protected].
Přečetli jsme
Spisovatel a přírodní věda
TŘI INKARNACE (Vzpomínky skauta, vězně komunistických kriminálů a arktického
ekologa Josefa Svobody). Připravil Miloš Doležal. Vydal Radioservis, a.s. v edici
Osudy, 2011, Praha, 1. vydání, 388 str., ISBN 978-80-86212-77-7. Cena 299 Kč.
Nedají nám spát nejen příběhy objektů biologie - rostlin, živočichů, celých biotopů, ale také
příběhy lidských aktérů, kteří šli za poznáním přírodního dění. Často přes úskalí, jež krátí
dech těm, pro něž zanechali svědectví. Pokud měli příležitost a vůli to udělat. Říká se tomu
memoárová literatura a pro hektičnost vlastní práce, které se její protagonisté zpravidla
nechtějí jen tak vzdát ve prospěch záznamů okolností, nebude dochovaných vzpomínek
nikdy dost. Autobiografická kniha o životní trajektorii osmdesátníka, arktického ekologa a
botanika, profesora Josefa Svobody, je mimořádně cenným svědectvím.
První blok by se snad dal rámovat označením „zrání války“, v němž chlapec z železničářské
rodiny prožíval dětství a mládí ve středních Čechách, s blížící se válečnou katastrofou
vnímal vpád vlivů, které za nenormální situace vyhrocovaly mezilidské vztahy (i uvnitř rodin),
a do mužnosti vcházel skrz válečné prožitky – po konci světové vojny i skrz její následky.
Období zcela jiných těžkých zkoušek („druhá inkarnace“) začalo zatčením komunistickou
Bezpečností v roce 1949. Obsáhlá pasáž knihy zahrnující peripetie výslechů, souzení a
putování po věznicích v Čechách a na Slovensku ilustruje snadnost, s jakou se dalo bez
většího zavinění spadnout do očistce šikanování novým režimem.
Téměř dekáda strávená v kriminálech „všeho druhu“ představuje čtení, které je sice také
pozoruhodné detaily o těchto děsivých zařízeních (pro technické záznamy a porozumění jim
má náš autobiograf smysl, který lze později vyčíst i z jeho odborného uplatnění), ale
především má sílu v průniku do osudů spoluvězňů. Z nich je mnoho intelektuálů, od kultury,
od vědy, ale také od řemesel, a hlavně duchovních – cesta do jejich vězeňské skupiny a
sdílení trampot spolu s vyrovnáváním se v údělu, přitáhne morálním poselstvím o zdrojích,
které jedince posunou od naděje na život po žití samotné.
Neustále tu oscilujeme s autorem kolem osy vztahu víry a přírodovědeckého poznání se vší
jeho kreativitou a přestupováním hranic. A pronikavě vypsaný osud biologa dokumentuje, že
jsou mnohem větší, běžnými materialisty netušené rozpory jinde než je ten zdánlivý, mezi
spirituálním a kognitivním rozměrem mysli. Sekvenci profesí po propuštění by stěží sestavil
soudobý fabulátor (nebudu vypisovat, jen doporučím četbu) a konečně se tu na konci linie
objeví akademické pracoviště, mnohým z nás dobře známý brněnský tým Botanického
ústavu Akademie věd zapojený do tehdejších bádání v rámci Mezinárodního biologického
programu. Všechno provázané přijetími a opětnými vyhazovy za opožděného
vysokoškolského studia.
39
Pak rok 1968 a příjezd ruských tanků do Brna. Tápavé uchopení šance na emigraci a odlet
do Kanady. Tady startuje nový začátek, „třetí inkarnace“ už čtyřicátníka s novými dimenzemi
doháněného života – s rodinou vzešlou z kulturologicky smíšeného manželství, s bádáním v
severské přírodě mezi eskymáckými domorodci a s výukou v pestré komunitě univerzitních
studentů. Předmět zájmu v tomto typu pojednání asi nemá smysl podrobněji popisovat, něco
naznačí názvy kapitolek, např. Společenství rostlin a lidí, Farma zelených iglú nebo Polární
pouště.
Botanika, ekofyziologie rostlin a ekosystémové fungování za extrémů podmínek prostředí
jsou hlavními tématy, za nimiž výzkumníci, Josef Svoboda mezi nimi, podnikají dobrodružné
a náročné výpravy k fjordům, na ostrovy nebo mezi vody ve všech skupenstvích. Objevy
nacházejí adekvátní formy zveřejnění a také ocenění. Průvodce v knize neponechává
stranou ostatní aspekty života v pustině, další příběhy osobností se odvíjejí před očima.
Tvrdý zásah v podobě úmrtí hudebně talentovaného syna poznamená těžko sdělitelně
pozdní věk člověka, jenž prožil tolik těžkých chvil, a přesto musí mobilizovat vše pozitivní, co
jen lze ve chvíli nejtěžší – při odchodu vlastního dítěte. Kniha končí kapitolkou: Návraty, kde
zazní lecjaká glosa k naší republice dneška, dneška po víc než dvou desetiletích opět
znepokojujícího…
Učit se naslouchat je životní proces, není bez odměny – tou je pokora a radost srdce, říká
někde mezi řádky Josef Svoboda. Naslouchat komu a čemu, to nechť se dozví každý čtenář,
který příběh v knižní vazbě uchopí. V době, kdy chybějí lidské vzory, je tato kniha potřebnější
než jiné.
Pavel Kovář, člen OS
Přírodovědecká fakulta UK v Praze
Čtení a internet, nepřátelé, spojenci, sourozenci?
Jde o název přednášky prof. PhDr. Jiřího Trávníčka, M. A. z Ústavu pro českou
literaturu Akademie věd ČR ([email protected]), kterou proslovil na 19. celostátní
konferenci knihovníků. Uvádíme z ní pouze některé myšlenky a zajímavá fakta.
Všechny výzkumy došly k závěru, že mezi častým užíváním internetu a častým čtením
panuje viditelná shoda. Internet a vůbec digitální podoba textu není jen prostý nosič
informací, je to i jiný způsob komunikace a jiný způsob vztahu mezi čtenářem a textem, mezi
textem a autorem. Uživatelsky je internet médiem krátkých servisních textů, beletristické
texty se na něm čtou minimálně. Tendence číst stále více za stále kratší dobu se objevuje
už od 80. let minulého století.
Internet se stal pro mnohé sférou neohraničené svobody. Také hypertext (tj. podoba
textu, která je internetu nejvlastnější), se ukazuje jako území nikde nekončících hranic,
území, jehož výsledná podoba není dána dopředu, ale může si ji vytvořit každý uživatel sám.
Ne každý chápe svobodu jako rozšiřování hranic vlastního egomanství. Je rozdíl, říká
Umbertoo Eco, mezi uměřenou závratí krásného knihkupectví a nekonečnou závratí
internetu.
Stejně jako kultura písma nezrušila kulturu orální, stejně jako televize nevytěsnila film nebo
jako knihy brožované neskoncovaly s těmi vázanými, tak ani internet neznamená konec
knihy. Vedle strategie souboje bychom měli připustit i strategie jiné – strategii spolupráce a
sbližování (konvergence). Pokud jde o souboj, odborníci se shodnou na tom, že internetová
knihkupectví vytěsňují knihkupectví tradiční. V USA se předpokládá, že tištěné noviny
nepřežijí dalších deset let. Ve vážném ohrožení je povolání tiskaře.
Stejně tak knihovny asi budou muset pod náporem digitálního „vetřelce“ hodně změnit své
role a funkce. Knihovny díky on-line katalogům a dalším webovým službám snižují svůj
40
„institucionální práh!“, takže jejich uživatelé mají daleko větší pohodlí k hledání, vypůjčování
a namnoze i čtení.
Digitalizace je třetí informační revolucí. Těmi předchozími byly vynalezení písma mezi lety
6000 až 5700 před novým letopočtem a vynález knihtisku v polovině 15. století. Jde o tři
velké kulturní zlomy. Digitalizace znamená jednak pokračování nastoupeného trendu, tedy
ve směru větší demokratizace četby, jednak je to průlom do nového prostoru. Výrok, že
všechno konání lidstva spěje k tomu, aby se vposledku stalo knihou, dokonale sedí na
druhou polovinu 19. století. Šlo o zlatý věk knihy, kdy ještě neexistovala žádná jiná média,
kniha si buď konkurovala sama, nebo jí konkurovaly jen noviny a časopisy.
Podle německého výzkumu z roku 2008 se s výrokem a „pojmem čtení spontánně spojují
knihy“ ztotožnily téměř tři pětiny respondentů starších 14 let. Šlo tedy o jedinou položku,
která získala většinový souhlas. Co se však postupně mění, je obraz knihy. Jinak řečeno její
papírová podoba přestává být jedinou možností; kniha začíná být už dvou- až troj-mediální.
K podobě tištěné a zvukové přistupuje podoba digitální. Zejména počítač a elektronické
čtečky se ukazují být silnými konkurenty papírové knihy.
Román Danielly Steelové Rodinná pouta se v srpnu 2010 nabízel v elektronické verzi za
13,79 USD, vázaná kniha za 18,48 USD, audiokniha ve formátu mp3 za 17,99 USD. Kniha
vydaná formou paperbacku stojí výrazně méně než verze elektronická.
Knihy – ostrovy v moři informační bezbřehosti. Vystoupit z tohoto řádu knih podle
anglického Rogera Chartiera by znamenalo asi tolik, jako ztratit smysl pro uspořádání a
hranice, čímž bychom se oddali kulturnímu nihilismu.
Šest formátů knihy lze převést na tři: kniha tištěná, elektronická a zvuková. Optikou
historického vývoje je novým formátem pouze kniha elektronická, neboť kniha zvuková nás
paradoxně vrací před samotné začátky knižní kultury – k oralitě. Navíc ji známe už z doby
předdigitální: namluvené knihy na kazetách a gramofonových deskách.
Co nám přináší obrazovka? Především potřebuj jednoho zdroje navíc: elektrického proudu
či baterie. .Bere nám možnost dotyku s knihou, naopak nám umožňuje kombinovat lineární
čtení s čtením prostřednictvím hypertextových odkazů. Operativně si tak lze na webu
vyhledat informace o autorovi, ohlasy na knihu, názory z blogových diskusí i slovní řetězce.
Šetří náš prostor, v notebooku o velikosti středně velké knihy lze uložit stovky až tisíce knih.
Ztrácím obcování s knihou jako s trojrozměrným artefaktem, v němž se organicky pojí text,
tisk, grafické řešení a vazba.
Pro lidi, kteří jsou orientováni na věcnou literaturu, tj. na knihy jako nosiče informací – žádná
ztráta. Pro ty, kdo si zvykli, že kniha je zároveň předmět (artefakt) i dílo (text), jde o dost
podstatnou změnu. Technologickým krokem vpřed je elektronická čtečka, která spojuje
přednosti počítače (velký objem dat) s vlastnostmi knihy (změna obrazovky na způsob
listování, elektronický papír a inkoust, který způsobuje, že obrazovka má podobu i vzezření
tiskové stránky).
V listopadu 2007, kdy byla čtečka uvedena na trh, nabízel americký internetový obchod
Amazon 90 000 elektronických knih, v březnu 2009 již 280 000. Formát elektronické knihy
poprvé předstihl zvukové knihy. Od prosince 2009 evropské pobočky Amazon dovážejí své
zboží také do České republiky. Příjmy společnosti se pohybují kolem 7 miliard USD ročně.
Kniha podléhá procesu virtualizace, má obhájce i odpůrce. Ozývá se například, že jde o
proces nutný, který knihu otevírá mnohem širšímu publiku. Jako svíci v jistém okamžiku jsme
vyměnili za žárovku, tak i knihu papírovou lze nahradit knihou elektronickou. Nejde o souboj
papírové stránky a obrazovky, problém zní jinak podle Jeffa Gomeze: obrazovka vykonává
41
množství věcí, které stránka neumí. Máme se připravit, že zaniknou dlouhé texty. Jiný
názor: dvojrozměrná obrazovka je regresem proti trojrozměrnému kodexu a publikování
textů v této podobně znamená oslabení důvěry v text. Rubem veškeré rétoriky je prýá
degradace psaného slova, a tím i čtení.
Jsme zavaleni další vlnou nadprodukce. Virtuální revoluce způsobuje, že je daleko
podstatnější texty produkovat než je číst. Jak získáváme stále více informací, tak v ruku
v ruce jde i to, že více informací ztrácíme. V okruhu obrovské paměti, kterou tvoří web, se
nachází všechno, co si jen lze představit, i když většina z toho je potřebná jen malé skupince
lidí. Objevují se i názory, že kultura se v digitálním věku jednak zplošťuje, jednak ztrácí svůj
historický rozměr; podle Paula Rankova „koncept dialogu s minulostí s cílem zanechat něco
pro budoucnost se mění na koncept dialogu se současníky; kultura v éře síťové komunikace
ztrácí svůj historický rozměr“.
Čili – digitální věk jako by podle mnohých kritiků naplňoval Orwellovy vize o společnosti,
která žije pouze svými momentálními potřebami a cíli.
Otázka nestojí tak, zda má či nemá smysl proti digitální kultuře bojovat. Každý oponent
„časoprostorové komprese“ by se měl vrátit o dvě stě let zpátky. Role počítače a internetu
v té době totiž připadla knize a jejímu čtení. Není bez zajímavosti, že mezi časté náměty
patřil obraz čtoucí dívky v přírodě. Umělá virtualita knihy a přirozená realita přírody našly
soulad.
Dnes je za hlavního virtualizátora prohlášena digitální kniha (počítač, internet), přičemž kniha
je – jaký paradox - mnohými viděna jako jeden z čelných oponentů této virtualizace – aspoň
si na ni sáhnout a něco neodvolatelného trojrozměrného pro danou chvíli držet v ruce.
S počítačem a internetem jsme už virtualizováni takříkajíc dokonale – nic pevného v ruce
nedržíme.
Nejde o souboj, ale o nové přerozdělení kompetencí. Homo legens a homo digitalis - zkrátka
nejsou nepřátelé, ale vývojově starší a mladší bratr. Optikou současné multimediální doby
jsou to hráči stejného týmu. Ani jeden se nemůže „udělat sám pro sebe“, natož si vykolíkovat
vlastní území a na něm si zvolit vlastní pravidla.
Především našim knihovnám přísluší vzdělávání a poradenství v oblasti e-knih: měly by
fungovat jako rozcestník k různým zdrojům elektronických knih a také jako konzultační místo
pro informace o čtecích zařízeních, formátech a autorských právech.
Doporučujeme k bližším informacím: Zygmunt Bauman – Globalizace. Důsledky pro
lidstvo, Mladá fronta, 2000; J.C. Carriére a Umberto Eco - Knih se jen tak nezbavíme, Argo
2010.
E-knihy aneb První pomoc pro začátečníky (26 stran, Monika Oravová a Gabriela
Filipová, Moravskoslezská vědecká knihovna, Ostrava s podporou Nadace OKD). Aby čtečky
a e-knihy získaly „tu správnou vůni“. Více na stránce http://smdellofbooks.com. Autorky
doporučují další informace na http>www: lupa.cz/n/e-knihy, elektronické-cteni.cz,
www,bookz.cz, www.svetbook.cz, eboocedk.cz a spek.knihovna.cz.
Český web se jmenuje eBookEater.cz – funguje déle než čtvrt roku, má zatím 60 000
čtenářů a nabízí ke stažení zdarma 600 titulů (mj. naše české klasiky). Pro zajímavost
nejstahovanější knihy v jednom týdnu: Eva Brabcová – Baculky, Zuzana Klofátová – Ce se
ve škole neučí, Barbora Formánková Láska je bojiště, William Shakespeare – Romeo a
Julie, Hamlet, Dante Alighieri – Božská komedie, Blanka Thauerová Životní kotrmelce,
Božena Němcová – Babička, M. D. Rettigová: Domácí kuchařka, Karel Čapek: R.U.R. U nás
představují e-book zatím 0,5 % trhu, zatímco v USA již 60 %.
42
Postavení spisovatele v digitálním světě
Jaký je současný svět a jak se mění? Je silný, nebo běžný vplyv civilizace na literaturu?
Máme se řídit povzdechem Cicera: „O tempora o mores“ a z toho vyvodit, že se společnost
od roku padesát př. n. l. v podstatě nemění, protože vzdycháme stejně i teď? Nebo
prožíváme zásadní změny v naší civilizaci?
V roce 1990 se Timothy Learya (Leary T., Pataphysic, 1990) zamýšlel nad tím, v jakém to
věku vlastně žijeme. „Mutujeme do nového biologického druhu – přešli jsme z Akvária do
Terária a nyní směřujeme do Kybérie. Jsme bytosti stahující se do středu kybernetického
světa.“ (Leary, T. Praha, Maťa, 1997, str.6). Jenom ve zkratce je nutné vysvětlení: Leary
uvažoval, že na naší planetě vznikl život ve vodě – akvárium, potom se přestěhoval na souš
- terárium, ve kterém vlastně člověk žije, aby se v blízké budoucnosti dostal do virtuálního
světa, do kybérie. Není to až takový nesmysl, jako se na první pohled zdá. Leary se
vyjadřuje hodně eufemisticky, ovšem podstata jeho uzávěrů je asi pravdivá….
Opusťme teoretizování a přejděme k praxi našich dnů: Na trh přicházejí digitální knihy
(včetně audioknih). Nepatřím k těm, kteří by bubnovali na poplach: „Braňme papírovou knihu,
jinak skončí!“. Ale existenci onoho digitálního konkurenta nelze přehlížet. (Je to vkročení do
Kyberie?) Chtěl jsem si například koupit bestseler Norské dřevo od Haruki Murakami, ale
kamarád mi knihu poslal přes www.uschovna.cz ve formátu pdf. Přiznávám, porušil jsem
autorský zákon a knihu si stáhl do tabletu. Ne proto, abych ušetřil, bylo to pro mne v té chvíli
pohodlnější. Byl jsem totiž na dovolené v horách. Až se vrátím do civilizace, asi si knihu
koupím. Mám ji rozečtenou a přece jenom, papírová kniha je kniha s velkým „K“.
Čechy jsou malý stát, čeština jazyk deseti milionů, z toho čtenářů je… no buďme optimističtí,
asi milion. (Nepočítám čtenáře časopisu Chvíle pro tebe). Spisovatel se u nás psaním
neuživí. Snad jsou výjimky typu Viewegh a několik autorek „červené knihovny“. Takže se
vlastně zdá, že je vše v pořádku. Nás, spisovatele, kteří vedle psaní dělají něco jiného –
třeba učí (můj případ), by se blížící pohroma neměla týkat. Vždyť se psaním neživíme. Ale
tady nejde o zdroj našich příjmů. Jde o cosi jiného, o změny, které do našeho oboru lidské
činnosti vnáší digitální technologie. (Zase ta kyberie…)
Elektronická kniha zásadně mění přístup k literatuře. (Stejně jako k hudbě nahrávky mp3.)
Na jedné straně je literatura stále přístupnější a dostupnější – snad si někdy něco na
monitoru přečte i ten, kdo se zabývá jenom hrami typu arkády a adventury. Na druhé straně
literatura devalvuje. Snadný přístup dělá i z hodnotných děl jistým způsobem smetí. Kniha
přestává být svátkem. Kniha je zboží, které lze koupit, lze získat zadarmo (třeba úplně
všechna literatura napsaná před více než sedmdesáti lety – čili nepodléhající ochraně
autorských práv.)
V Google lze najít například pod heslem Jack London – v češtině - 168 000 000 nálezů, z
čehož je asi třetina přímo textů autora. V této situaci vznikají i samostatné webové stránky
knih zadarmo. Jejich rozcestník najdete na adrese www.myebook.cz . Přímo původní ještě
nezveřejněnou českou literaturu najdete na adrese: www.romanyzdarma.cz , kde publikuje
hodně mne neznámých, ale i známých autorů: A. Koenigsmark, O. Neff, K. Sýs, Z. K.
Slabý, ale abych si přihřál polívčičku, nejnověji i já – dal jsem tam na web mé soudničky,
které kdysi vycházely v cizině, v těch krásných dobách, kdy za tvorbu elektronické časopisy
platily. Proč vlastně autoři bezúplatně zveřejňuji své texty? Asi je důvodem sebepropagace a
co když si ta díla nějaký nakladatel všimne a vydá je…? Možná je důvodů víc, ale mně jiné
nenapadají.
Nicméně doba elektronických knih je zde. Určitě nezničí ty papírové, najde se ještě hodné
lidí, kteří si v pohodlí domova otevřou knížku, neslušně nasliní prst, když přehodí stránku a
43
slastně čtou… Ale ta elektronická kniha k nám opravdu přichází, jako alternativa nebo jako
masové médium – to se ještě nedá odhadnout. Docela zásadně se mění postavení
spisovatele. Musí se poohlédnout po marketingových aktivitách – třeba dostat vlastní
webové stránky do popředí pozornosti. (Mé stránky jsou: www.stolicny.eu a
www.knihyprodeti.eu – vidíte, tak se dělá marketing).
Kniha je stále více zbožím s tržní hodnotou a má-li být pro spisovatele zdrojem alespoň
symbolického příjmu, musí se on, nebo nějaký manažér o produkty – díla spisovatele starat. To se mi ro radí, když přednáším na vysoké škole kromě jiného i marketing. Ovšem
platí zde již bradatý vtip: Kdo něco umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí.
Jsme malý stát tedy i malý trh. U nás by se Harry Potter neprosadil a paní Rowlingová by asi
dál rodila děti, prala pleny a povídala svým dětem hezké pohádky a kouzlech. Jsme malý
stát, ale moc hezký stát s několika tisíci inteligentními čtenáři. Takže je vlastně skoro
všechno tak, jak má být. A jiné to už asi nebude.
Peter Stoličný
Nové knihy našich členů
(Rubriku zpracováváme podle informací „Ohlášené knihy“, které vydává Národní agentura
ISBN v ČR zejména pro knihovny, nakladatele, knihkupce a distributory, dále podle informací
z internetu. Uvítáme zasílání stručných anotací (+ uvedení počtu stran a název a sídlo
nakladatele) přímo od vás - členů naší Obce. Pokud pošlete autorský výtisk, bude zařazen
do knihovny OS a k dispozici pro další zájemce.
Jan Bauer: Ženy z rodu Přemyslovců (304 stran Alpress, Frýdek-Místek). Svatá Ludmila,
Mlada, Doubrava, Anežka Česká - významné představitelky české historie defilují v této
knize. Král zvedá meč (224 stran, Moba, Brno). Kdo je tajemný mnich Pavel v tajných
službách českého krále Karla IV. -Otce vlasti?
Básníci nad soutokem (editor Miroslav Sígl, 124 stran, PowerPrint, Praha). Sborník na
počest 25. výročí založení Literárního klubu Pegas, Mělník (1987-2012).
Beráková Zora: Nekorunovaná královna (216 stran, Motto). Životní příběh krásné
Polyxeny z Pernštejna, manželky Viléma z Rožmberka, po jehož smrti se nevyhýbala
milostným dobrodružstvím.
Bibliografie Zdenky Bergrové (36 stran, uspořádala H. Opleštilová, vydala Národní
knihovna ČR, Praha); Potkávám slova (posmrtný výbor básní uspořádal Jan Stuchlík, 120
stran, Oftis, Ústí nad Orlicí).Totéž nakladatelství vydalo posmrtně také výbor básní
v esperantu Mi rekontas vortojn (120 stran).
Jiří Bílek: Bílá místa české historie (1 - 3 díly, 400 – 500 stran, Euromedia Group, Praha).
Historické události přes svoji všeobecnou známost líčí zkušený historik a autor literatury
faktu s mnoha zajímavými podrobnostmi.
Ivona Březinová: Začarovaná třída (již čtvrté vydání, JaS nakladatelství, Praha);.Lentilka
pro dědu Edu, F jako Fík a Neotesánek (všechny tři knížky vydal Albatros, Praha). Četná
ocenění provázejí díla této autorky čtivých knih pro děti a mládež.
Michal Černík: Jak žijí oblázky (96 stran, Portál, Praha). Soubor poetických a vtipných
básniček pro děti.
Karel Dachovský: Svatý Isaac Jogwes, jezuita (Řád, Praha). Po mnoha předchozích
knihách z historie církevních osobností přišel na řadu jezuita.
Zora Dvořáková: Slánský obzor – ročenka společnosti Patria (Vlastivědné muzeum ve
Slaném a Státní okresní archiv v Kladně). Původní Slánský obzor vyšel před 100 lety –
současnost je odlišná, ale i dnešní sborník přináší poučení, podněty a inspirace. Po listopadu
1989 se o jeho vzkřísení zasloužila společnost, která od roku 1997 má název Patria; pečuje
o ochranu kulturního dědictví a spolupracuje mj. s obecními kronikáři okresu Kladno.
44
Daniela Fischerová: Tři vraždy a král (220 stran, Mladá fronta, Praha). Detektivní novely.
Václav Franc: 10 slepic, které (ne)otřásly Řehčí (vydala Knihovna Václava Čtvrtka, Jičín).
Oceněné práce celostátní literární soutěže Řehečská slepice 2010 -2011, o její založení a
životnost má autor významné zásluhy. Letos byl hodnocen již její 11. ročník.
Milena Fucimanová: Hrnčířovy ženy (158.stran, Nakladatelství Sursum), román a básnická
sbírka Houslistka (16 básní, pět písní a 15 ilustrací, to celé na CD, nakladatelství PRO
Banská Bystrica).
Václav Gruber: Druhý dech chromého koně (224 stran, Moba, Brno). Román o
manželských i nemanželských vztazích se odehrává v Čechách a V Itálii.
Ivo Harák: Básník a jeho čas (330 stran, Printia, Praha). Monografie literárního vědce o
Zdeňku Rotreklovi (*1920), básníku, odsouzenému v zinscenovaném procesu v roce 1949,
kdy mu byl rozsudek trestu smrti změněn na doživotí, po propuštění v roce 1962 pracoval
v uranových dolech. Vydal několik sbírek katolické spirituální poezie. Brněnské nakladatelství
Atlantis začalo v roce 2002 vydávat jeho sebrané spisy.
Olga Hejná: 111 všelijakých hádanek (64 stran, HAV – Hraní a vzdělávání, Domažlice).
Autorka je nejen autorkou próz pro děti, ale také výtvarnicí a akademickou sochařkou. Její
další knihu má vydat též Albatros, Praha.
Naděžda Horáková: Falešná kočička (288 stran, Moba, Brno). Vyšlo v edici Původní česká
detektivka.
Luboš Huml: Chvála křídel (64 stran, Oftis, Ústí nad Orlicí). Sbírka poezie, tentokráte pro
dospělé čtenáře.
Miroslav Huptych: Noční linka důvěry (104 stran, Pistorius&Olšanská, Příbram). Většina
básní vznikala v době, kdy byl autor zaměstnán v Krizovém centru a na Lince důvěry.
Otakar Chaloupka: Příliš silné pokušení (224 stran, Moba, Brno). Původní česká
detektivka o univerzitním docentu sociologie.
Alena Jakoubková: Manžel, který štěká, taky kouše (240 stran, Moba, Brno). Román o
poklesku šestnáctileté dívky a jednání jejích rodičů.
Alena Ježková: České nebe (Práh, Praha). Autorka stálých historických expozic (mj.
doktorandka v oboru teorie výtvarných umění) v Praze, se zaměřila na knihy popularizující
historii pro děti i dospělé.
Eva Kačírková: Masožravé rostliny (368 stran, poprvé vydáno v roce 1975, Moba, Brno).
Sbírka šesti detektivních povídek., v nichž je jasně vymezena hranice mezi obvyklým
životem a zločinem.
Jiří Kahoun: O mašinkách (72 stran, Albatros, Praha). Pohádky na kolejích; Kamarádi
v kožíšku (Euromedia Group, Praha). Dětské knížky, popularizující techniku a přírodu.
Ivan Klíma: Kokrhací hodiny (96 stran Portál, Praha). Moderní pohádky, které v sobě
skrývají kritiku i posměch, týkající se naší někdejší totalitní společnosti.
Gabriela Kopcová: Paní Pohádka (Amaprint, Třebíč 2012).Autorka se představuje nejen
jako vypravěčka, ale i jako výtvarnice. Pohádkové příběhy s objevnými fotografiemi přírodnin
si jistě oblíbí jak děti předškolního, tak školního věku. Čarovné přírodní bytosti vznikly za
spoluúčasti fotografky Lenky Klimtové. (www.kopcova.cz).
Arnošt Lustig: Miláček (372 stran, poprvé ji vydali Škvorečtí v Torontu, nyní .Mladá fronta,
Praha). Kniha je inspirována novinářským působením autora v Izraeli v dob války za
nezávislost 1948-1949. Jde o vášnivou lásku v biblické zemi.
Zdeněk Mahler: Indický hlavolam (232 stran, Jota). Klasické dílo cestovatelské literatury.
Ilustrace Jany Zimové.
Lubomír Martínek: Muškátový oříšek (229 stran, Revolver Revue). Autobiografická próza,
pásmo záznamů a úvah inspirovaných putováním do Indonésie. Autor se soustavně
vymezuje vůči životnímu stylu založenému na těkavé povrchní konzumní zážitků.
Jan Maruna: Sibit et posteris (dva díly (64+58 stran, nakladatelství Tribun, Brno). První díl
věnován vesnici Hlinici u Tábora, kde autor žije; Portréty barev (dva díly, 204 a 215 stran,
Tribun, Brno). Sbírky básní na motivy obrazů akademického malíře Dimitrije Kadrnožky;
Quqadrivio (v italštině spolu s italským básníkem Maurem Ruggierem, 90 stran, Tribun,
Brno). Básně na motivy obrazů a kreseb italského malíře Mattea Tomaselliho. Ve zmíněném
nakladatelství průběžně autor vydává osmidílný básnický cyklus se souhrnným názvem
45
Zvonkohry v loretách (po 54-60 stranách). Prozatím vyšly čtyři svazky a další čtyři jsou
připraveny do tisku.
Miroslav Matouš: Není vesmír jiný? (Ermat, Praha). Tázání nad skrytostí naší planety líčí
inspirativně autor náboženské Církve československé husitské.
Břetislav Olšer: Lžete, pane ministře – Ne, to lžete vy, pane poslanče (178 stran,
Repronis, Ostrava). Fejetony glosující nešvary nejen v politice. Mezi jeho nejčastější témata
patří Češi žijící v zahraničí a judaismus.
Karel Pacner: Doteky dějin (240 stran, Plus, Praha). Neuvěřitelné příběhy, jimž historici
nevěnovali zatím pozornost; Osudová třináctka (288 stran, Brána, Praha). Státníci,
diktátoři a zločinci, kteří formovali „šílené“ 20. století.
Vladimír Páral: Milenci a vrazi ( 448 stran, již 5. vydání románu, Euromedia Group).
Stěžejní román autora je satirickým podobenstvím o lidské existenci. Ironicky zabarvené,
formálně neotřelé vyprávění, nejrůznější literární postupy.
Vladimír Plešinger: Na střeše Afriky – Habeší za války, Etiopií v míru (380 stran,
Nakladatelství Jota, Brno). O historii a životě stále tajemné africké země.
Lenka Procházková: Beránek (556 stran, druhé vydání, Novela bohemika, Praha). Naplnit
proroctví Starého zákona cítí jako poslání Ježíš, Máří Magdalena a Jan Křtitel. Úsilí o
náboženskou reformu. Zavři oči (Pražan, Praha). Krátké příběhy - dětské uspávanky
v češtině i slovenštině, věnované synovi autorky, která kandiduje v letošních volbách do
Senátu Parlamentu ČR (volební obvod 23 Praha 8).
Jindřiška Ptáčková: Hry a úkoly, než půjdu do školy (64 stran, Portál, Praha). O rozvoji
dovedností předškolních dětí.
Karel Richter: Hannibal před hradbami (408 stran včetně map a snímků, Epocha). O
vynikajícím kartaginském vojevůdci za 2. punské války, o jeho tažení proti letitému soupeři
Římu. Jeho osudy uzavřela sebevražda.
Jan Řehounek: Nymburk – královské město v červených hradbách (240 stran, 400
snímků, staré mapy a archivní dokumenty, nakladatelství Kaplanka, Nymburk). Kniha
autorova života, která na Polabském knižním veletrhu byla vyznamenána Cenou města Lysé
nad Labem. Pochvalně o knize napsal literární historik Jaroslav Rejmond, také básník a
novinář Honza Mandelík.
Miroslav Sígl: Srpnová povodeň 2002 po deseti letech (on-line kniha na internetu, 145
stran). Dramatické líčení událostí, faktografické údaje Povodí Labe a Povodí Vltavy, tří
samosprávných obvodů Mělníka, Kralup nad Vltavou a Neratovic (včetně kroniky podniku
Spolana). Vysoušení knih v Národním technickém muzeu, 53 000 pojistných událostí,
literatura, filmy, dokumenty.
Miroslav Skačáni: Poslední oběť války (230 stran, Ekon Jihlava) Dokumentární román
z tzv. Jihlavského jazykového ostrova a z období války včetně odsunu Němců a s důsledky
vztahů sahajících až do současnosti.
Zdeněk K. Slabý: Dívka z Černé věže (120 stran, Albatros, Praha). Dobrodružná vyprávění
pro chlapce a děvčata z pera osvědčeného autora a editora dětské literatury. Ale je rovněž
znalcem jazzu a hudby vůbec.
Jiří Slavíček: Mrtvý v Terčině parku (208 stran, Nakladatelství ISLA, Praha). Dějištěm
románu o zakázaných přechodech hranic v 50. letech jsou jihočeské Nové Hrady, známé
šlechtickým rodem Buquoyů. To vše má své dějinné souvislosti.
Vladimír Stibor: Kniha Krajem lidí a kamenů III. (158 stran, vydal Spolek divadelních
ochotníků Petrovice). Sborník věnovaný rodnému kraji Sedlčanska. V literární příloze je
zastoupeno několik dalších autorů, mj. písničkář Josef Fousek, spisovatel Jan Krůta, novinář
a spisovatel Miroslav Sígl a také legenda české poezie Miroslav Kovářík. Další knihou autora
je básnická sbírka Divizny z kalvárie aneb Cesta k tvému ohništi (70 stran, vydalo
nakladatelství Milan Hodek, Praha, autorkou ilustrací je dcera autora Luciána.
Valja Stýblová: Mecenáš v obnošené vestě (272 stran Šulc a Švarc, Praha).O poslední
části života mecenáše Josefa Hlávky, jehož nadace přežila všechny režimy a funguje už 100
let po jeho smrti.
Jaroslava Ševčíková: Písně lásky s vůní dálek (128 stran, vydal Jan Suchl - Erika
Liberec). Prožijte lásku s autorčinými hrdiny a porovnejte své přístupy k tomuto citu.
46
Jana Štroblová: Rouhavé zpovědi (72 stran Akropolis, Praha). 65 jednostránkových,
vesměs úsporně psaných básní, přičemž čímsi novým jsou příběhy mezi skutečností a
snem.
Jiří Uhlíř: Osobnosti Jaroměře (232 stran, Nakladatelství Bor, Liberec) Autor, člen Obce
spisovatelů a Klubu autorů literatury faktu, je emeritním profesorem Střední lesnické školy
Trutnov. Autorem kreseb osobností je akademický malíř Jiří Škopek a vydavatelka knihy a
odpovědná redaktorka dr. Eva Koudelková, významná hronovská rodačka a spisovatelka
mnoha knih, rovněž členka Obce spisovatelů. Kniha je už 18. samostatnou knihou autora a
pojednává o 217 osobnostech Jaroměře a Josefova, obsahuje též bibliografický aparát.
Vyšla nákladem 1000 výtisků, vytištěná tiskárnou V&H Print Hlávko, Nové Město nad Metují,
s finanční podporou Města Jaroměř, Krajského úřadu Královéhradeckého kraje Hradec
Králové, Firmy Černý semena Jaroměř a Městské lesy Jaroměř. Autor s manželkou Zdenou,
která první verzi upravila, se vzdal honoráře, aby kniha byla levnější.
Ota Ulč: Velikáni a malikání (265 stran, Šulc a Švarc, Praha). O Češích v exilu, kam se
autor dostal po svém odchodu z vlasti v roce 1959 a poznal množství zajímavých osobností.
Ludmila Vaňková: Domeček na Vesuvu (272 stran, druhé vydání, Šulc a Švarc, Praha).
Román o lásce a naději v době komunistické tzv. normalizace; Žebrák se stříbrnou holí
(Šulc a Švarc, Praha). Autorka historických románů napsala příběh z doby Václava II.nejmocnějšího evropského panovníka (1271-1305).
Vlastimil Vondruška: Život ve staletích (128 stran Moba, Brno). Čtvrtý díl projektu,
tentokrát od doby knížecí až do konce feudalismu.
František Všetička: Léta legionů (192 stran, Akropolis, Praha). Historie bratrů dramatika
Františka, Josefa a Jiřího Langerových. V románu vystupují též Jaroslav Hašek, Viktor Dyk,
Josef Váchal, Rudolf Medek, Tomáš Masaryk, Franz Kafka a Max Brod.
Země žulových křížů (editor Libor Martinek ze Slezské univerzity v Opavě 2. díl antologie
poezie z Jeseníků) vyšla jako čtvrtý díl periodické antologie Sever, západ, východ v rámci
projektu Vzděláním k multikulturalitě, realizovaného na katedře bohemistiky Pedagogické
fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Projekt spolufinancoval
Evropský sociální fond a státní rozpočet České republiky. Obsahuje poezii 27 jesenických
autorů, převážně české národnosti, jsou tu však zastoupeni i autoři němečtí a polští.
Nedílnou součástí jsou výtvarná a fotografická díla (mj. známého fotografa prof. Jindřicha
Štreita). Nechybějí stručné životopisné a bibliografické medailonky o autorech. Antologie
tohoto typu patří k přínosům regionální literatury a
jejího propojení s literaturami
celonárodními, jak ujišťuje ve své informaci Zdeněk Janík, člen Obce spisovatelů.
Jiří Žáček: Hrůzostrašné pohádky (CD, Tympum) – pro děti čte herec Josef Somr;
Hádanky a luštěniny (Šulc a Švarc, Praha); Čáry, máry, fuk, ať jsem zase kluk! (72 stran
Portál, Praha). Básničky inspirované obrázky Josefa Lady; Abeceda: domácí slabikář (64
stran, Šulc a Šulc, Praha). Básničky, říkánky, hádanky.
Bohumil Ždichynec: Lékařem sobě (520 stran, Nakladatelství Český klub [email protected]). Celoživotní autorovy zkušeností, získané při praktickém léčení velkého množství
nemocných. Odborný internista a vědecký pracovník uvádí mnoho případů a způsobů léčby
a poznatků, vedoucích k tomu, aby se mohl každý člověk aktivně starat o své zdraví.
Součástí každé kapitoly jsou i rady a základní způsoby léčby. Lidé chodí k lékaři pouze s
následky svých různých potíží, ale ne s příčinami. To lze v budoucnu obrátit. Být sobě
lékařem. Umět se dívat hluboko do svého nitra, říká autor knihy, člen naší Obce.
47
Výběrová anotovaná bibliografie
Český etymologický slovník (J. Rejzek, 752 stran, Leda, Praha). Úsporným způsobem je
postižena historie slov a jejich etymologické souvislosti. Více než 11 000 základní hesel,
21 000 odvozených slov a 64 000 odkazů na slova jiných jazyků světa, jejichž přehled je ke
slovníku připojen.
Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech (362 stran, Sociologické
nakladatelství, Praha). Celkem 213 osobních hesel (jde o vlastní biogramy osobností) a 28
informací o institucích.
Věčný máj (72 stran+22 stran doslovu Miloše Pohorského, vydala Obec spisovatelů). Tato
bibliofilie obsahuje: nové vydání Máchova Máje, faksimile autorova zápisu básně, první
knižní vydání Máje z roku 1836 (uložené v Památníku národního písemnictví), kriticky
ověřovanou a definitivní podobu textu.
Máchův kraj v jazyce a literatuře (sborník z mezinárodní konference, 170 stran, Univerzita
J. E. Purkyně, Ústí nad Labem). Celkem 22 příspěvků uspořádal Ivo Harák z katedry
bohemistiky, člen Obce spisovatelů.
Máchovi dědicové ( 36 stran, Obec spisovatelů) Interaktivní součást nekomerční putovní
výstavy Zázrak jménem Mácha, pořádané v letech 2010-2011. Básně Františka Halase,
Josefa Hanzlíka, Vladimíra Holana, Josefa Hory, Vladimíra Křivánka, Jaroslava Seiferta,
Karla Šiktance a Jiřího Žáčka).
Nejkrásnější české knihy roku 2011 (vydalo Ministerstvo kultury, Praha, Památník
národního písemnictví).
Jaroslava Janáčková: Návraty k české literatuře (271 stran, Akropolis Praha). Literární
historička se zabývá literaturou od K. J. Erbena až po Ladislava Fukse.
František Hrubín / Z archívních fondů (Iva Málková, 336 stran, Host). Monografie
navazuje na Hrubínovu bibliografii, edici básnických sbírek a dopisů. Fotografie, faksimile
dokladů, rukopisů a dopisů.
Naše česká věc - Češi v Americe (Dagmar Hájková, 162 stran, Nakladatelství Lidových
novin). Česká krajanská komunita a její úloha a činnost za první světové války včetně
komplikovanosti identity amerických Čechů s potenciální dvojí loajalitou a metodami boje na
poli propagandy a špionáže.
Naděje a omyly (Karel Löbl, 732 stran, Academia, Praha). Autobiografické vzpomínky
známého politika a inženýra na léta 1945-1989.
Historik nad šachovnicí dějin (Dagmar Hájková a Luboš Velek, 354 stran, vydal
Masarykův ústav a Archiv AV ČR spolu s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy). O životě
a díle předního českého historika Jana Galandauera, významný příspěvek literární historie.
Mezi Prahou a Vídní (Lucie Kostrbová, 492 stran, Academia, Praha). O české literární
moderně na konci 19. století
T. G. Masaryk. Politika vědou a uměním (Jana Malínská, 576 stran, Masarykův ústav a
Archiv AV ČR). Politické a filozofické texty TGM doplňují přehledy anotované odborné a
umělecké literatury, jež pravidelně vydával v měsíčníku Naše doba. Články, stati a studie
včetně rozsáhlé ediční poznámky.
Živé hodnoty Masarykova Československa pro 21. století (328 stran, vydal Občanský
výbor s městem Brno a Masarykovou univerzitou Brno). Sborník předních historiků, filozofů,
politologů o polistopadových bilancích a výhledech ve světle odkazu TGM.
Stařec a med (M. Bedřich a Zd. Jančařík, 296 stran). Literárnímu historikovi Jaroslavu
Medovi k osmdesátinám, Portál, Praha).
Děda se taky nebál (Jolana Matějková, 260 stran, nakladatelství Paseka Praha). Disident,
diplomat a politik Alexandr Vondra vypravuje v knižním rozhovoru o dědečkovi legionářovi,
dětství v Košířích, o době, kdy byl mluvčím Charty 77, opakovaně vyslýchán a vězněn.
Vzpomíná na post velvyslance v USA. Příběh člověka, který nabízel čistý štít, a přesto se
stal jednou z nejdiskutovanějších postav naší politické scény.
48
Knihovny současnosti 2011 (Lea Prchalová 152 stran, vydalo Sdružení knihoven České
republiky, Ostrava). Ročenka 2011: Trendy rozvoje veřejných knihoven, Vzdělání uživatelů
knihoven, On-line služby a digitální svět.
Sborník literárních prací (Národní institut dětí a mládeže Ministerstva školství, mládeže a
tělovýchovy).
Trapsavec 2012 (Avalon, Praha), sborník prací z celostátní trampské literární soutěže,
jedné z nejstarších, letos již 38. ročník.
Granty, stipendia
Literární granty ministerstva kultury ČR obdrželi mj. nakladatelé těchto autorů (v závorce
název díla): Mojmír Otruba (Hledání národní identity), Radka Denemarková (Spací vady),
Vladimír Papoušek (Žalmy z Petfieldu. Egon Hostovský, příběh spisovatele), Karol Sidon
(Dramata), Ondřej Štindl (Mondschein), Ota Filip (Tři škaredé středy), Jiří Dynka (Poběžme
natrhat růžové kakosty), Pavel Trtílek (Poslední kniha), Milan Uhde (Čítanka pro dospělé),
Petr Bláha (Eseje o demokracii), František Listopad (Andělské schody a Soukromé západy
slunce), A. J. Liehm (Názory tak řečeného Dalimila), Zuzana Brabcová (Stropy), Jiří
Kratochvil (Dobrou noc, sladké sny), Petr Stančík (Mlýn na mumie), Johanna Andrlová
(Arabský hřebec), Jindřich Teuchner (Mořský kostel), Jan Frolík (Útěcha z ornitologie), Karel
Uriánek (Beránek), Veronika Bendová (Nonstop Eufrat), Ivo Fencl (Rok s Jorikou), Miroslav
Olšovský (Stav věci), Eva Tolkovsky (Ypsilon a já), Jan Němec (Drtikol – dějiny světla), Jiří
Šrámek (Panoráma francouzské literatury), Martin Cina (Inzerát na hledání ticha), Pavel
Jirásek (Houbičky), Barbora Osvaldová a kolektiv (O komentáři a komentátorech), Petr
Hrbáč (Podivný šéf a jiné povídky), Milan Kozelka (Domy bez oken), Ilja Kučera, ml. (Takový
sníh už nepadá), Ivo Říha (Dílo Karoliny Světlé), František Novotný (O Platónovi), Richard
Erml (Jidášovi bratři), Jaroslav Žváček (Lístek na cestu z pekla), Lukáš Bárta (Potichu
odstřelované pilíře), Miroslav Huptych (Hodinky s ohňostrojem), Jiří Levý (Umění překladu),
Jan Hanz (Podobrazníky), Jiří Pecha (Slovo v samotě), František Kautmann (O českou
národní identitu), Zdeněk Kalista (Finlandia aneb Setkání se snem), Lubomír Martínek
(Muškátový oříšek), Hana Malinová (11x rozkoš + jedna hra navíc), Jaroslav kaíček
(Chmilovatka), Jana Machalická (Evžen Sokolovský – režisér a literát), Jan Kubica
(Spisovatel Ota Filip), Petr Král (Průvodce s děštěm), Olga Bezděková (Po stopách
kreslených seriálů 1918-1989),Petr Pokorný (Úvod do Nového zákona), Vladimír Vavřínek
(Konstantinopol a Řím). Celková výše literárních grantů (neuvádíme překlady a edice děl
zahraničních autorů nebo domácích klasiků) činí 4,344 mil. Kč. Pro rok 2013 zatím 926 tis.
Kč.
Výběrové dotační řízení na podporu projektů v oblasti literatury Ministerstva kultury
(MK) na rok 2013 byl vyhlášeno v souladu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech, s koncepcí účinnější podpory umění na léta 2007–2013 a usnesením vlády
České republiky číslo. 410 ze dne 13. června 2012 o Hlavních oblastech státní dotační
politiky vůči nestátním neziskovým organizacím pro rok 2013.
Je určeno pro fyzické a právnické osoby (s výjimkou státních příspěvkových organizací
zřizovaných Ministerstvem kultury) na podporu projektů, realizovaných v České republice.
Dotace budou poskytnuty na podporu veřejně prospěšných a nekomerčních projektů. Termín
uzávěrky do 31. října 2012.
Grantové okruhy: 1. Podpora vydávání české literatury, 2. Podpora vydávání původních i
překladových děl literární vědy a souvisejících obor, 3. Podpora vydávání překladové
literatury, 4. Podpora vydávání literárních děl s velmi náročnou ediční a redakční přípravou
z oblasti beletrie, literární vědy a souvisejících oborů, 6. Podpora vydávání původní české
ilustrované literatury pro děti a mládež, 8. Podpora vydávání knih v podobě textově
obrázkové – komiksů.
Dalšími tematickými okruhy jsou ještě: 1. Periodika a sborníky, 2. Literární festivaly, cykly
literárních večerů a autorských čtení, nadstandardní výstavní projekty, literární či čtenářské
49
kampaně, 3. Soutěže, tvůrčí dílny, rezidenční tvůrčí pobyty, semináře, sympozia, konference,
kongresy, přednáškové cykly, 4. Celoroční činnost v oblasti literatury. Na webové stránce MK
si lze stáhnout předepsaný formulář a získat další podrobnější informace.
Kontaktní osoba: Bohumil Fišer
Ministerstvo kultury, samostatné oddělení literatury a knihoven
tel. 257 085 220, 725 071 789, e-mail: [email protected]
Rukopisy našich členů
Rubrika má sloužit členům naší Obce, kteří mají svá díla připravena ve strojopisu a
zejména těm, kteří hledají pro své rukopisy nakladatele – ty hodláme upozorňovat,
jakou tématikou se naší členové zabývají. Na webové stránce OS je k dispozici
členský bulletin Dokořán a jeho informace všem zájemcům. Mnoho nakladatelů náš
bulletin Dokořán též odebírá.
Miroslav Hlaváč: Byl to takový český zázrak. Připravuje se vydání ve spolupráci
Masarykova demokratického hnutí (jehož je autor členem) a nakladatelství Paris v KarvinéMizerově. Jde o literaturu faktu, která představuje osobnosti od druhé poloviny 17. století do
roku 1918, které se zasloužily o to, že mluvíme česky a že máme samostatný stát. Nejde jen
o Dobrovského, Pelcla, Krameria, Jungmanna, Palackého, Riegra nebo Masaryka. Autor
představuje také prezidenta českého gubernia Karla Egona Fürstenberka, hraběte Karla
Chotka a podnikatele Emila Kolbena, Vojtěcha Alberta Lannu, Emila Škodu nebo krále
českých mecenášů Josefa Hlávku.
Jaroslav Schnerch: Čas ticha voní u zdi. Lyrickou sbírku připravuje zralý básník
s ilustracemi Evy Růtové pro nakladatelství Alfa-Omega (46 stran). Jeho slovní zásoba a
rozsah jeho vidění jsou dány dlouholetou pedagogickou praxí. Neotřelost a obraznost čerpá
ze své divadelní praxe.
. Užitečné adresy
Řazení je abecední, uvítáme upozornění na potřebné kontaktní adresy, které by pro naše
členy byly užitečné. Uvítáme informace o dalších zajímavých kontaktech, které by nás
všechny mohly zajímat. Rovněž tak webové stránky. Napište, kdo má vlastní web, blog, zda
jste na facebooku, kde lze číst Vaše příspěvky! Nepochybujeme o tom, že podpoříme čtivost
vašich textů a že se navzájem také více poznáme.
Akademie literatury české (ALČ)
Veverkova 765/23, 170 00 Praha 7
[email protected]
www.akademielc.cz
Bibliografie české literární vědy
http://isis.ucl.cas.cz
Bibliografický soupis českého
uměleckého překladu po roce 1945
www.obecprekladatelu.cz/DUP00.htm
Česká elektronická knihovna
www.ceska-poezie.cz
50
Česká literatura na internetu
www.ceskaliteratura.cz
Česká národní bibliografie
http://aip.nkp.cz/
Česká sekce IBBY
Mezinárodní výbor literatury pro mládež
Památník národního písemnictví
Strahovské nádvoří 1/132, 118 38 Praha 1
[email protected], www.ibby.cz
České centrum Mezinárodního PEN klubu
Klementinum 190, 110 00 Praha 1
[email protected]
www.pen.cz
České Texty Elektronicky
http://cte.cuni.cz
Databáze českých literárních osobností
http://clo.ucl.cas.cz/
Digitalizovaný archiv časopisů
http://archiv.ucl.cas.cz
Elektronická knihovna časopisů
http://ezb.nkp.cz
FITES
Český filmový a televizní svaz
Pod Nuselskými schody 3, Praha 2
[email protected]
Jazykovědné sdružení ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1
www.ujc.cas.cz/js/
Jednota tlumočníků a překladatelů
Senovážné náměstí 23, 110 00 Praha 1
[email protected]
www.jtpunion.org
Klub autorů literatury faktu
Na Petřinách 1715/65, 162 00 Praha 6
[email protected]
www.kalf.cz
Knihovnický institut Národní knihovny ČR
Klementinum 190, 110 00 Praha 1
[email protected]
Literatura celého světa
www.iliteratura.cz
51
Literárně-filozofická encyklopedie
http://literatura.kvalitne.cz
Literární salon
Loretánské nám. 2, 118 00 Praha 1
[email protected]
www.literarnisalon.cz
Ministerstvo kultury ČR, Maltézské náměstí 1, 118 11 Praha 1, telefony: 257 085 111,
číslo s mezinárodní předvolbou: 420 257 085 111, fax 224 318 155. Úřadovna Dukelských
hrdinů 47, Praha 7, 224301431. Ředitelka kabinetu ministryně a mluvčí ministerstva kultury:
Markéta Ševčíková, tel.: 257085481, [email protected]
Muzeum knihy
Zámek rodiny Kinských
591 02 Žďár nad Sázavou
[email protected]
www.nm.cz/knihovna-nm/
/muzeum-knihy.php
Národní knihovna České republiky
(povinné výtisky a přidělování ISBN))
Klementinum 190, 110 00 Praha 1,
[email protected], [email protected]
Obec překladatelů
Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2
[email protected]
www.obecprekladatelu.cz
www.obecspisovatelu.cz
Památník Karla Hynka Máchy
Máchova 150, 472 01 Doksy
[email protected]
www.doksy.com/o-meste/mestske-pamatky/
muzeum-pamatnik-karla-hynka-machy/
Památník národního písemnictví (PNP)
Strahovské nádvoří 1/132, 118 38 Praha 1
[email protected]
www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz
Památník písemnictví na Moravě
Klášter 1, 664 61 Rajhrad
[email protected]
http://rajhrad.muzeumbrnenska.cz/
Server zaměřený na elektronické knihy
www.palmknihy.cz
Slovník české literatury po roce 1945
www.slovnikceskeliteratury.cz
Slovník českých nakladatelství 1849−1949
www.slovnik-nakladatelstvi.cz
52
Společnost přátel mladé poezie
Nálepkova 3, 637 00 Brno
[email protected]
www.spmp.ic.cz
Spolek českých bibliofilů
P. O. Box 22, 111 21 Praha 1
[email protected]
scb.wdr.cz
Svaz českých knihkupců a nakladatelů
(SČKN)
Klementinum 190, 110 01 Praha 1
(fakturační adresa)
P. O. Box 117, 110 01 Praha 1 (poštovní adresa)
[email protected]
www.sckn.cz
Svaz knihovníků
a informačních pracovníků ČR
Klementinum 190, 110 00 Praha 1
[email protected]
skip.nkp.cz
Svět literatury
http://svet-literatury.wz.cz
Syndikát novinářů ČR
Senovážné náměstí 23110 00 Praha 1
[email protected]
Unie českých spisovatelů
Paláskova 1107, 182 00 Praha 8
[email protected]
www.obrys-kmen.cz/ucs
Ústav pro českou literaturu Akademie věd
České republiky
Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,
[email protected],
Květná 8, 603 00 Brno, [email protected]
Náš český jazyk
Původně redakce hodlala o něm psát až v následující rubrice, ale posléze z toho může
vzniknout zcela nová rubrika, co říkáte? Pamětníci vzpomínají na Jazykové zákampí
v Lidových novinách (stejnojmenné nakladatelství vydalo v roce 1997 knihu Michala Křístka
Tož, jazykové zákampí), znají knihu Františka Jílka Vtipná čeština a další desítky knih,
které u nás vyšly, sledujeme různé vzdělávací cykly o zajímavostech naší řeči, jsme čtenáři
odborných časopisů (Naše řeč, Český jazyk a literatura). Přesto prohřešků neubylo, naopak
se rozmáhají a dokonce jsme i v televizi svědky hrubých chyb (nedávno v souvislosti
53
s metanolem, který se objevil také v Příbramy!, jak jsme četli v textové liště…), nemluvě o
„drmolení, komolení, kadenci v mluvě“, kdy posluchač přestává vnímat vůbec.
Pojďme si brousit společně náš český jazyk s využitím zkušeností odborníků. Na prvním
českém ryze internetovém deníku, založeném již v dubnu 1996 Ondřejem Neffem, zahájila
Marie Suková uveřejňovat články velmi působivou formou. Čtěte jeden z nich ze 14. srpna
2012:
Něco pro odlehčení, ale hlavně čeština…
Vůbec se mi do psaní nějakých blogů nechce – myslím, že je na světě moc slov. Jenže je s
nimi potíž. Čím dál víc lidí se neumí vyjadřovat. Neumějí poskládat větu (syntax), s tím
souvisí to, že nevědí, kam umístit čárky (interpunkce), neznají správný význam slov, neznají
jejich správnou podobu, neznají mluvnici (gramatiku: ohýbání slov, tvorba slovních tvarů,
slovní vazby), pravopis (ortografie). Užívají vulgarismy, nestydí se za ně, často ani nevědí,
že slovo, které užili, je vulgární a do společnosti se nehodí, a to ani v přeneseném slova
smyslu (např. krkat, prdět, pro zvídavé: v salonu se o takových věcech nemluví, ale když už
je takovou příhodu třeba označit, pak říhat, pšoukat, ulevovat si). Mnozí se budou divit, ale
ani slovo kecat a jeho odvozeniny se do společnosti nehodí.
Neumějí spisovnou češtinu. Přitom je zárukou přesnosti vyjadřování a porozumění. V
mluveném projevu to až tak nevadí, funguje tam jakási telepatie a taky nonverbální
(mimoslovné) vyjadřování, gesta (tedy posunky), mimika (výraz tváře). V psaném projevu
tohle není. Zejména u mladých lidí mi připadá, že jestli to takhle půjde dál, dočkáme se
zmatení jazyků, nové babylónské věže, při jejíž výstavbě nikdo nikomu nerozuměl.
Vždycky jsem měla češtinu ráda a jednou z mých profesí bylo nakladatelské redigování (to je
něco jiného než korigování); to, co se už zhruba třicet, čtyřicet let s češtinou děje a nabírá
obrátky, mě děsí.
Všimněte si, prosím, tvaru osobního zájmena já: nepochopím, jak to teď učitelé učí. Nás učili,
že stačí si na místě já říci ty – řekl mi to (řekl ti to); vidíš mě ( vidím tě) – ale mne vidíš (tebe
vidím - jsi to ty, koho vidím), řekl to mně (řekl to tobě) … Samozřejmě po předložce, na
začátku vět, při důrazu je širší tvar (mne, mně).
Takže, ač nerada, se do toho pustím. Žádná politika ani sociologie, v krajním případě něco
pro odlehčení, ale hlavně ta čeština.
Nejsem učitelka, nebudu ani provozovat jazykovou poradnu. Budu si všímat nejčastějších
chyb – žádný jiný systém v tom nehledejte.
Nevadí mi slovní zkratky a komika, nějaké to vydejchat problém, rozchodit malér a podobně
mě spíš baví. Vadí mi ledabylost a nepřesnost. Čeština je jazyk logický, přesný. Divili byste
se, jakou rozlišovací schopnost má, ve srovnání s mnoha jinými jazyky.
Asi bych měla začít tím, co mě v poslední době nejvíc rozebralo: soustředit se.
Čeština rozlišuje slovesa dvou tzv. vidů – dokonavá a nedokonavá. Ta dokonavá vyjadřují
činnost již dokončenou, dokonanou; cíle bylo dosaženo. Uděláte s nimi minulý a budoucí
čas, přítomný ani omylem. Jasně: když je hotovo, nic neběží. Pro běžící dění - přítomný čas máme vid nedokonavý.
Dokonavý vid: soustředit se. Nedokonavý vid: soustřeďovat se.
Podobně dělat – udělat, orat – zorat, prodávat – prodat… A tak dál.
54
Když řekneme soustředím se, oznamujeme, že v budoucnu budeme na něco soustředěni .
Když chceme říci, že v současnosti jsme na něco soustředěni, pak se soustřeďujeme. Pokud
nás proces – tedy neukončené dění – teprve čeká, pak se budeme soustřeďovat. Nikoli, ani
omylem, budeme se soustředit. Můžeme zajisté říci soustředím se – to znamená, že budu
soustředěný a v tomto soustředění svůj úkol dokončím.
Jenom letmo (to bude závěr každého blogu): nikoli promenádovat se, ale promenovat se (je
to z francouzštiny: se promener). Promenáda je prostor k promenování anebo slavnostní či
předváděcí chůze (módní přehlídky, některé tance).
Přechodník a jiná havěť
Je taková situace: jsou prázdniny nebo jiné volno. Jdete na výlet. Cestou semtam něco
seberete, zvednete, utrhnete se stromu, koupíte. Strčíte to do kapes nebo do tašky. Přijdete
domů nebo do chalupy. Prší. Televize nejde nebo jsou v ní nesmysly nebo ji prostě nemáte.
Číst se vám nechce. Děti zlobí.
Je taková hra: vysypete všechno, co jste cestou posbírali a to, co v těch kapsách už bylo, na
stůl. A hledáte mezi tím nějaké souvislosti, vztahy, vymýšlíte příběhy.
Všechno se vším prý souvisí.
Zkusíme to.
Přechodníky: původně jednoduchý a elegantní způsob vyjádření souběžných či těsně
následujících dějů. Pak jednou Dikobraz (takový satirický týdeník) zparodoval šroubované
vyjadřování, znetvořil přechodníky a ono se to jaksi ujalo. A už málokdo ví, co s tím, i když by
rád.
Dělaje cosi, myslel na něco jiného (on).
Dělajíc cosi, myslela na něco jiného (ona).
Dělajíc cosi, myslelo na něco jiného (ono).
Dělajíce cosi, mysleli na něco jiného. (oni, ony, ona).
Píše, píšíc, píšíce. Vida, vidouc, vidouce. Jda, přemýšlel…
To byl přítomný, od slovesa nedokonavého. Děje běží současně, mají společný podmět.
A teď minulý, od slovesa dokonavého, děje běží těsně po sobě, podmět je opět společný –
vypadá někdy legračně:
Přines nákup, usedl. Přinesši nákup, usedla. Přinesše nákup, usedli.
Došed k cíli, usedl. Došedši k cíli, usedla (usedlo). Došedše k cíli, usedli.
Zhlédnuv film, zhlédnuvši, zhlédnuvše, něco podnikl... Taky můžete potkat starší formu:
zhlédna film, zhlédnouc, zhlédnouce.
Myslím, že si to domyslíte. Někdy se – pokud čtete starší literaturu – setkáte i s tímhle: Dada
mu dar, uklonil se (například).
Číslovky: prý jsou s tím nějaké potíže. No, nevím. Jeden chlapec až devadesát devět
chlapců , s jedním chlapcem až devadesáti chlapci, se stem až tisícem (a víc) chlapců, ale
se sto devadesáti sedmi chlapci (a děvčaty).
Problémem jsou poslední dobou číslovky řadové.
Dvacátý pátý. Pětadvacátý. Stý padesátý první. Dvoustý. Tisící třístý desátý. Tisící, nikoliv
tisícátý. Pro všechny rody: tisící ranní čaj, tisící odpolední káva, tisící večerní kakao (to je
mnemotechnická pomůcka; ne, že bych směšovala číslovky a přídavná jména).
To by šlo. Horší je to s číslovkami psanými číslicemi.
55
Předně – v běžném textu, není-li to účtařina či něco podobného, je lépe vypsat číslovku
slovy. Je to jaksi hezčí a zdvořilejší. Když už musíte za každou cenu mít něco vypsáno
číslicemi, pak platí, že základní číslovka je bez tečky (třicet = 30), zatímco řadová číslovka je
s tečkou (třicátý = 30.). A takový údaj se v psaném textu neskloňuje.
Vídám dost často toto: 30tý, 10ti nebo taky 30-tý, 10-ti – rozumějme: třicátý, deseti. Nebo
taky 10letý. To prosím ne. Opakuji: číslovky psané číslicemi se v psaném textu neskloňují,
nic takového se tam nepíše. Pokud jde o toho desetiletého, nezbývá nám, než to prostě
vypsat slovem. (Zbývá: spojení číslovky psané číslicí s jiným slovem dle ÚJČ přípustné je,
viz zde - pozn. red.)
Přece jenom je to složité. Už se považuje za přípustné říkat bez třech, bez čtyřech. Mně
osobně se to nelíbí, dávám přednost bez tří, bez čtyř, ale co nadělám. Měla bych tu
podotknout, že v současné češtině je spousta dublet – jsou přípustné oba tvary. Ojediněle se
vyskytuje stařičká chyba – bez dvouch. To je pořád, i dnes, chyba. Bez dvou má být.
Máme tu ale jinou příhodu s dvojkou: se dvěma. Nezní to moc spisovně, ale je to tak
správně. Žádné dvěmi. Dvěma je správně. S tím souvisí skloňování (sedmý pád) označení
párových orgánů: rukama, nohama, očima, ušima. Pouze životné, prosím. Stůl má nohy, ale
je neživý – nohami od stolu. Psi mají čtyři packy, hrabou packami. Kupodivu má být i
ledvinami, plícemi. Možná naši předkové neměli o těchto orgánech přesnou představu.
Kolena jsou sice dvě, ale koleny. Podobně kotníky, stehny, rameny. Sama nevím, proč.
Jenom letmo:
Podpadky – podpatek je pod patou, podpatky jsou pod patami. Podpatky je správně.
Standard, standardní, standartní, standarta: standard je měřítko, norma, vzor. Standardní
postup. Standarta je speciální prapor vojenských jednotek nebo hlav států. Holt to tak je.
Všimla jsem si, že dost lidí píše hold to tak je. Au. Hold je pocta, přeneseně záliba. Holdovalo
se oblíbenému panovníkovi, nyní se holduje (vzdává čest) spíše pivu, vínu. Holt to tak je,
protože tohle holt přišlo z němčiny: Halt! Tedy: Stát! Nelze jinak, přes to vlak nejede.
Mají ty přechodníky a číslovky a ty další věci společný příběh?
Mají. V běžné mluvě málokdo chybu udělá, a pokud přece jen, tak malou. Ale pokud píše,
zamyslí se, chce se zavděčit jakési představě správnosti a nastane malér.
Oba fejetony © Marie Suková
první český ryze internetový deník Neviditelný pes
Redakční poštovna
Na výzvu ke spolupráci (rozeslali jsme ji začátkem září všem členům, kteří mají e-mailovou
adresu), se ozvali (abecedně) mj: Heda Bartíková, Jan Bauer, Ivona Březinová, Roman
Cílek, Břetislav Ditrych, Miloslav Dušek, Zora Dvořáková, Jiří Faltus, Ivo Fencl, Otto Hejnic,
Arnošt Herman, Miroslav Hlaváč, Jiří Honzík, Hana Hosnedlová, Věnceslava Hrdličková,
Zdeněk Janík, Jozef Junas, Božena Klímová, Gabriela Kopcová, Alena Kordíková, Josef
Kořenek, Jaroslav Kovanda, Kamil Kovář, Pavel Kovář, Josef Krečmer, Jan Krůta, Blanka
Kubešová, Petr Kubíček, Miroslav Kučera, Petr Kukal, Adam Kukuczka, Jindra Lírová,
Lubomír Machala, Jarka Málková-Eichackerová, Marcella Marboe, Libor Martinek, Jan
Maruna, Miroslav Michálek, Dobrava Moldanová, Petr Musílek, Olga Nytrová, Ivo Odehnal,
Břetislav Olšer, Karel Pacner, Marta Pelinka-Marková, Jindřiška Ptáčková, Karel Richter,
Lydie Romanská - Lidmilová, Inna Rottová, Lubomír Selinger, Jaroslav Schnerch, Miroslav
Skačáni, Alena Slepičková, Richard Sobotka, Vladimír Stibor, Peter Stoličný, Eduard Světlík,
Michal Šanda, Helena Šlesingerová, Helena M. Tarkó, Milan Uhde, Dušan Uhlíř, Jiří Uhlíř,
56
Věra Vlčková, Jindřich Volek, Galkina Ljubov Vondroušková. Měli jsme z toho radost - OS
žije! Většina z Vás psala, že vydání nového čísla Dokořán:
… „je důležité jako sůl“…
… “že se konečně začíná opět něco dít“…
… “je dobře, že se toho někdo ujal“…
… “ty dlouhé měsíce nicnedělání umrtvily činnost nadobro“…
… “nechť se podobně rozhýbe informovanost na webové stránce Obce“…
… “hodně zdaru v obětavé a záslužné práci, myslím, že je v povolaných rukou u počítače“…
… “moc děkuji za spolupráci, je to bezvadné“…
…“velmi tuto aktivitu vítám, protože Dokořán je pro členskou základnu velmi důležitý
informační zdroj“….
Vám všem děkuji za slova povzbuzení a pomoc v nouzi nejvyšší. Začínal jsem doslova
s čistým slovem a prázdným datovým souborem „Dokořán 54/2012“. Požádal jsem původní
redaktory prof. Vladimíra Křivánka a dr. Ivo Haráka (ten poslal jeden článek, který mu
došel), zda by mně mohli poslat příspěvky, jež od vás obdrželi. Velmi mne mrzí, že
předchozí předseda OS, který slíbil vydat číslo Dokořán, na můj naléhavý a zdvořilý e-mail
vůbec nereagoval.
Ujal jsem se té práce zcela dobrovolně, nabídl jsem své skromné zkušenosti redaktora,
editora mnoha sborníků a knih (viz moji webovou stránku), pracoval jsem s mimořádným
nasazením a velkou chutí – mnohé z vás znám osobně anebo jsem četl Vaše knihy, které
mám ve své knihovně. Všechny jsem Vás měl před očima a podle toho vážil i každé slovo.
Slova letí a pověst roste – věřím, že Dokořán bude opět plnit svou úlohu, své poslání
komunikačního prostředku spolu s obnovovanou webovou stránkou OS. Pokud mi budou
zdraví a smysly sloužit, jsem ochoten bez nároku na odměnu připravovat i další čísla.
Snad už každý pochopí, že je nutné posílat příspěvky v elektronické podobě. Chápeme
některé autory, že se dosud nedokázali skamarádit s internetem, ale pak máme pro ně
jedinou radu: Vaši vnukové vám určitě rádi pomohou. Anebo přátelé, známí, například
v internetových kavárnách, ve školách, obecních či městských úřadech. Známe dnes již
desítky lidí, starších 80 let, kteří absolvovali kurzy internetu (bývají často zdarma). Všichni
dosud váhaví: pusťte se do toho co nejdříve. Podzim a zima jsou k tomu předurčeny.
Kdy vyjde další číslo Dokořán? To je ve hvězdách jako celý osud naší Obce spisovatelů,
jak o tom v úvodu píše Tomáš Magnusek, předseda Obce spisovatelů. Těším se i tak na
vaše ohlasy a nové příspěvky. Naší ctižádostí budiž: do takového časopisu je radost psát
Miroslav Sígl
57
3. strana obálky s podtiskem
K zamyšlení
Tradiční hodnoty a sekulární člověk
Často přemýšlím o tom, jak hovořit s lidmi, kteří se nacházejí na cestě hledání, ale nejsou
jim z různých důvodů blízké pojmy ryze náboženské. Nebývají na takovýto způsob
vyjadřování a přemýšlení zvyklí a příliš „církevnický“ slovník by je při diskusi mohl
odradit.
Jednou z možností, jak se v tomto případě dorozumět, je připomenutí tradičních hodnot. Ty
jsou něčím, co si máme ochraňovat a za pomoci svého svědomí probouzet k životu.
Všelidskou hodnotou, která může být univerzálním klíčem k srdci, je vděčnost. Především za
to, že jsme tu jako lidé. Co všechno se muselo stát před početím každého z nás? Co proběhlo
tisíce let zpátky, jak se vyvíjelo lidstvo? Každý z nás by si měl tyto otázky připomínat a říkat
si: „Dobře, že jsem tu také já, že vnímám svými smysly, přemýšlím a cítím. A podobně jsi tu
i ty.“ Život je neuvěřitelný dar a privilegium, pokud si tuto skutečnost pravdivě uvědomíme.
Je hodnotou, za kterou bychom měli být hluboce a bytostně vděčni. Máme podporovat život,
chránit jej, projevovat vděčnost a dík. Prožíváme život, máme radost ze vztahů, vnímáme
svou jedinečnost. Žasneme, jak pracuje naše tělo i mysl.
Před časem jsem si telefonovala s profesorem. Jaro Křivohlavým. Vyprávěl mi, že na
semináři, který věnoval otázce vděčnosti, jedna seniorka vzpomínala na své dětství. Žila s
rodiči a sourozenci na malé vesnici. Chodila většinou bosa, dřeváky si obula jen svátečně,
58
střídala se o ně s bratry a sestrami. Smutně se dívala na ty šťastnější, kteří chodí obutí
denně. Bylo jí to líto, že patří k nemajetným. Ovšem jen do chvíle, než spatřila na jedné
vesnické pouti člověka bez nohou. S velkou vděčností si potom uvědomila, jak je šťastná, že
ona nohy má, může chodit, je zdravá. Zda má či nemá boty přestalo být pro ni náhle
podstatné.
Všichni se občas nad něčím rmoutíme, mrzí nás, že se nám něčeho nedostává. Pokud si však
uvědomíme, čeho se nám naopak v životě dostalo, náš postoj se změní. Ozve se vděčnost.
Jak vidíte, hodnota jménem „vděčnost“ je lidem obecně sdělitelná. Bylo o ní řečeno mnoho
pozoruhodných a působivých myšlenek, je tématem krásné literatury i poezie.
Další tradiční hodnotou je naděje. Ctnost naděje si hýčkáme, pěstujeme, necháváme se jí
doprovázet až do konce svých dní. Lidově se říkává „Naděje umírá poslední“. Můžeme říci,
že vděčnost s nadějí jsou takové spojité nádoby. Jedna podporuje a doplňuje druhou.
K těmto dvěma důležitým hodnotám ovšem přidejme i odpovědnost, kterou by v nás mělo
probouzet naše svědomí. Shrňme si: výše uvedené tradiční hodnoty, nám křesťanům tak
dobře známé, se týkají všech lidí univerzálně, bez ohledu na to, kam se tito jedinci řadí svým
životním názorem či přesvědčením.
Olga Nytrová
Zadní strana obálky
doprostředka
Dokořán
Obec spisovatelů, Železná 18, 110 00 Praha 1
e-mail: [email protected]
Telefon 224 234 060,
www: obecspisovatelu.cz
59