IV. Saeculum obscurum, ponížení papežské moci v 10. stol.,boj o

IV. DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY
Saeculum obscurum, ponížení papežské moci v 10. stol.,boj o
investituru v 11. stol., sv. Řehoř VII. a nové řeholní řády
Oto Veliký a obnovení západního císařství
Za Mikuláše I. vstoupilo papežství jako nejvyšší autorita nakrátko do mezery, která vznikla
poklesem císařské moci po r. 843. Ale brzy po jeho smrti bylo strženo do víru všeobecného
úpadku. Zbaveno opory univerzálního císařství rychle upadlo do stranických zájmů zpustlých
římských šlechtických rodů, ztrácelo svůj všeobecný význam a stalo se hříčkou místních
vládců. Dobu od z.880 do r. 1046 , tj. dobu od zániku karlovské říše do počátku reformy
označili historikové jako „temné století“. /Tzv. „temné století“ začalo fakticky r. 822 smrtí
papeže Jana VIII., který byl otráven,viz níže, posledního silného papežev 9. stol. Podporoval
sv. Metoděje, byl jeho osobním přítelem, je autorem buly Industrie Tuae/.Ze 48 papežů této
epochy nebyli všichni špatní. Někteří byli osobně dokonce velmi důstojní mužové. Většinou
však obraz římského stolce naprosto neodpovídal jeho univerzálnímu významu. Stal se jako
tehdy mnohá jiná teritoriální biskupství předmětem politických zájmových bojů divoké a
panovačné šlechty.
Ze všeobecného zhroucení po zániku karlovské říše se nejdříve pozdvihla východofranská říše
za Oty Velikého./936-973/. /Přesněji – saské království Liudolfingů (králové – Jidřich
Ptáčník, Ota I.), které ovládlo i Východofranskou říši a po získání Lombardie (tzv. italské
království) umožnilo Otovi I. vybudovat středověké universum – Svatou říši římskou/.
Svým zásahem do Itálie a do Říma dal Oto západnímu císařství novou formu a obsah. Ukázal
se opět jeho univerzální význam. Podařilo se mu aspoň dočasně vytrhnout papežství z rukou
římské šlechty a připomenout jeho univerzálně církevní a křesťanskou úlohu. /Je korunován
v Římě na císaře r. 972/.
Oto Vel. potřeboval silnou úřední moc, která by chránila církevní majetek proti zásahům
chtivé šlechty. U biskupů a kněží se nemusel obávat dynastických tendencí – žili v celibátu.
Proto Oto záměrně rozmnožoval církevní pozemkový majetek a budoval postavení biskupů
tím, že jim propůjčoval knížecí privilegia. Soudní pravomoc, právo celní, mincovní a tržní,
imunity a další práva. Tím vytvořil základ moci duchovních kníţat a středověké feudální
církve, která určovala charakter Německa aţ do velké sekularizace v r. 1803. Oto těmito
opatřeními církev nezestátnil, naopak spíše pocírkevnil stát. Podle jeho koncepce křesťanský
stát a církev byly totožné a státní a církevní moc se kryly. Nová říšská církev se v budoucnu
projevila jako nejspolehlivější opora německého království. Bylo štěstí, že tehdy vyrostlo
množství skvělých osobností biskupů, kteří dovedli spojovat politickou úlohu s náboženskopastýřským posláním.
Také v klášterech znovu vzkvétalo křesťanské umění a kultura /otonská renesance/. Stavba
kostelů, knižní umění, které dosáhlo vrcholu v umění kláštera Reichenau na Bodamském
jezeře. Kolem r. 1000 začal nový sloh románský, který se projevil skvělou stavbou chrámu
sv. Michala v Hildesheimu a mnoha jinými bazilikami.
Nicméně Otova politika nesla v sobě zárodky pozdějších zmatků a už tehdy mnozí
poukazovali na nebezpečí tohoto experimentu. Král určoval kandidáta , na znamení
udělení biskupství mu předával biskupskou berlu a od doby Jindřicha III také prsten a
přijímal za to lenní přísahu. V 10. stol. se nad tím nikdo nepohoršoval. Když se však
probudil duch za reformu církve, vycházející z kláštera v Cluny, odsouzení investitury
udělované laiky se mělo stát hlavním bodem sporu a roznítit první mohutný zápas mezi
papežstvím a císařstvím.
Rozdělení franské říše, situace v Evropě kol. r.1000
Poslední vládce nad celou franskou říší /říší Karla Vel., která měla představovat obnovené
západořímské císařství/ Ludvík I. Poboţný /814-840/, zdědil rozsáhlou říši, jejíž integrita
pokulhávala. Po jeho smrti dohodou u Verdunu r. 843 byla říše rozdělena mezi jeho syny.
Část západní dostal Karel II. Holý, část východní Ludvík II. Němec, Lothar I. podržel
Severní Itálii včetně Říma a některé záalpské části včetně Cách. Zůstal mu titul „císař“.
Německo -říše Otonů a Saliů –Oto Vel./936-973/, Oto II./973-983/, Oto III./983-1002/,
Jindřich II-svatý /1002-1024/, Konrád II./1024-1039/, Jindřich III. /1039-1056/.
Francie – Hugon Kapet /987-996/ - král západofranské říše, zakladatel dynastie Kapetovců.
Počátek francouzské státní identity.
Anglie – Vilém Dobyvatel /1066-1087/ s normanskou invazí přichází do Anglie nová
dynastie, která propojuje ostrov s kontinentem.
Temné století, poníţení papeţské moci v 10 stol.
Dostáváme se k bolestivému tématu mravního úpadku papežství, k němuž došlo na konci 9.
stol. Doposud církevní dějiny nezaznamenaly špatné papeže, naopak někteří z nich byli světci,
jako sv. Lev Vel. nebo sv. Řehoř Vel. Naprostou většinu papežů od dob sv. Petra tvořili lidé
vzdělaní a vysoce morální, kteří představovali přirozenou autoritu svému okolí. Proto byli
žádáni, aby v době zmatků se ujali i světské vlády nad Věčným městem.
Tak tomu bylo ještě v 9. stol., kde se setkáváme s takovou osobností, jako byl Mikuláš
I.,nazývaný současníky „druhým Eliášem“, který ostře protestuje proti zasahování do práv
církve a omezování její svobody. Ve svých dekretech se vyslovil jasně proti pověrám o
čarodějnicích jako o pohanské ohavnosti, zrovna tak kategoricky odmítá užívání útrpného
práva při výsleších. Duchovní, který by se účastnil takového výslechu má být
exkomunikován.Toho užil o několik let později Jan VIII. proti pasovskému biskupu
Hermanarichovi, který se účastnil mučení sv. Metoděje. Mikuláš I. také požadoval odstranění
útrpného práva ze soudnictví vůbec a prohlašuje jeho užívání za hřích. Dalším významným
papežem 9. stol. byl zmíněný Jan VIII., známý také z našich dějin jako neúnavný zastánce
sv.Metoděje. Jeho úkladnou vraždou, kterou spáchal jeden z jeho příbuzných, končí řada
dobrých papežů.
Říma se zmocnil vévoda Quido Spoletský a vynutil si na slabém Štěpánovi V. r. 891, aby
určil za svého nástupce jeho oblíbence Formosa. Papež Formosus byl pouhou loutkou
v rukou spoletského šlechtického rodu. Protože začal vyjednávat s německým králem
Arnulfem, který vtrhl do Říma, pomstil se mu spoletský rod, který jej původně dosadil, ještě i
po smrti. Papež Štěpán VI., další loutka v rukou spoletského rodu, nechal vykopat
Formosovu mrtvolu a odsoudit jej po smrti jako kacíře. To se stalo r. 896. Rok nato byl
Štěpán VI. svržen z papežského stolce povstáním římského lidu, uvržen do vězení a
zardoušen.
Tím začíná éra, kterou historikové nazvali „Saeculum obscurum“ – Temné století. Zhruba
150 let trvá doba, kdy papežové jsou lidé buď špatní, nebo aspoň nekompetentní, buď pro své
mládí, nebo nedostatek vzdělání. Jde o loutky v rukou hamižných římských patricijů, kteří
ovládli papežský Řím a fakticky si dosazovali papeže podle vlastní libovůle. Šlo o naprostý
protiklad toho, oč usilovali dřívější papežové. Ti chtěli papežství nezávislé na světské moci,
aby papež svou duchovní a mravní autoritou mohl napomínat světské vladaře pro jejich
nekřesťanský život. Papežové 10. stol. mlčí ke hříchům vladařů i římské šlechty, neboť jsou
pod její mocí. Řím ovládají senátor Teofylakt s manželkou Teodorou a jejich dcery Marozia a
Teodora mladší. Tyto ženy nevázaného života dosazují za papeže své příbuzné, takže místní
kronikáři hovoří o tomto úseku dějin jako „vládě děvek“. V těchto neutěšených, takřka
svatokrádežných poměrech, které zavládly v Římě, je třeba hledat kořeny pozdější báchorky o
„papežce Johance“/.../
Světlou výjimkou mezi těmito nehodnými nebo slabými papeži byl Silvestr II., před svým
zvolením arcibiskup v Raveně. Byl známý svou učeností, vynikl především jako filozof,
matematik a astronom. O jeho otevřenosti svědčí fakt, že šel studovat i na mohamedánské
učiliště v Cordobě. Římský císař Otto III. si jej zvolil za svého rádce. Je třeba posuzovat
positivně, že tento císař obsadil koncem 10. stol. Řím a alespoň zčásti učinil přítrž hamižnosti
římských patricijských rodů, které si dosazovaly papeže dle vlastní libosti. Oto III. tedy
dosadil na papežský stolec Silvestra II. Ten ještě jako Ravenský biskup byl také přítelem sv.
Vojtěcha. Papež Silvestr II. se snažil prosazovat stejné reformní ideály jako v Čechách
sv.Vojtěch. Nepochodil. Římané v něm viděli vetřelce dosazeného císařskou mocí a povstali
proti němu. Musel uprchnout a zemřel ve vyhnanství r. 1003. Spoletská dynastie a další
šlechtické rody začaly opět dosazovat za papeže své loutky, bez vzdělání , oddané buď ženám
nebo mamonu.
Éra „temného století“ se pomalu chýlí ke konci, aby papežství znovu zazářilo ve své původní
kráse. 10. stol. znamená dobu jednoho z největších ponížení papežství, současně je to však
éra rychlého šíření křesťanství v zemích střední Evropy, kde křesťanství ukazuje svou
mravní převahu nad pohanstvím. Zatímco na papežském stolci se střídají nehodné osoby, u
nás působí sv. Václav a sv. Vojtěch, v Maďarsku přijímá křest Gejza, z rodu Arpádovců,
jeho syn Vaik, pozdější sv. Štěpán byl biřmován sv. Vojtěchem. /sv. Vojtěch je znám
v latinském světě jako Adalbertus, maďarsky szent Belo, Bela/. Vaik přijímá biřmovací jména
Štěpán, tak vešel do dějin jako sv. Štěpán, první uherský král. Poláci se nechávají pokřtít
zásluhou Doubravky /správně Dobrava, polsky Dabrówka/, české kněžny z Přemyslovského
rodu, jež si vzala polského vládce Měška. Střední a západní Evropa je takřka plná svatých
panovníků, svatých biskupů a svatých řeholníků. Právě odtud vzešla reforma církve, jež
nakonec zasáhla i samotné papežství.
Clunyjská reforma
Hlavním nositelem reformních myšlenek se stal klášter ve francouzském Cluny
v Burgundsku. Vynikající opati Odo, Aymard, Odilo, Hugo a další položili důraz na striktní
zachovávání řehole sv. Benedikta a na ideu na prosté nezávislosti na světské moci. Během 10.
a 11. stol. se k reformnímu programu Cluny připojilo na 2000 benediktinských klášterů
v celé západní a střední Evropě. Jedním z programových bodů reformy bylo, že se v Cluny
sloužila nepřetržitě ve dne v noci mše sv. Sotva jeden řeholní kněz skončil u oltáře, v sakristii
už byl připraven další.Tak to šlo dnem i nocí, měsíce i roky. Mnichové v Cluny žili asketičtěji
než ostatní i v ohledu stravování. Jedli jen zeleninu a chléb, o svátcích rybu a sýr, zato však
denně pili víno. Klášter v Cluny se stal také průkopníkem základních pravidel hygieny.
Mnichové měli přikázáno denně se mýt a česat a tomu učit i věřící lid. Klášter živil denně
minimálně 18 chudých. Clunyjskému klášteru vděčí církev i za některé svátky. Např. památka
zesnulých 2.listopadu,slavnost těla a Krve Páně s eucharistickým průvodem se začínají slavit
v Cluny, než se později prosadily v celé církvi.
Reformní hnutí v Cluny mělo jedno základní pravidlo, které později převzal např. zakladatel
Tovaryšstva Ježíšova sv. Ignác z Loyoly: Chceš-li reformovat, začni reformu sám u sebe.
Potom teprve se vydej k reformování druhých. Clunyjská reforma přinesla s sebou návrat
k opravdové přísnosti benediktiského řádu podle intencí sv. Benedikta.-Opravdovou askezi,
štědrost k chudým, ochotu prokazovat lásku k bliţním.To byly dostatečné důvody, aby
clunyjští mniši a kláštery, které od nich reformu přejaly vytyčili také požadavky na reformu
církve a společnosti. Právě z Cluny se ozývají radikální hlasy proti obchodu s otroky, za
právo azylu v kostelích, proti cizoloţství, odtud byl veden také nesnadný zápas za
respektování neděle jako dne volného od pracovních povinností, což mělo pro poddané
obrovský sociální význam. Clunyjští mniši také prosazovali zavedení klidu zbraní
v adventě, o Vánocích, v postě a Velikonocích. S clunyjským hnutím se seznámil ještě za
svých studií v Magdeburku sv., Vojtěch a vnitřně se ztotožnil s jeho ideály, o čemž svědčí to,
s jakou razancí se postavil za zrušení obchodu s otroky a respektování práva azylu v chrámu,
za což se dostal do konfliktu s tehdejší českou polopohanskou společností. Clunyjské hnutí
postupně ovlivnilo i papežský Řím a inspirovalo odvážný zápas o nezávislost úřadu Petrova
na světské moci.
Počátek obnovy papeţství
To se stalo ve druhé polovině 11. stol. V Římě vypuklo r. 1044 povstání lidu proti nehodnému
papeži Benediktovi IX. Do jeho čela se postavil zbožný a ušlechtilý kněz Gracián. Lid
spontánně provolal Graciána papežem. Ten přijal jméno Řehoř VI. V roce 1046 však přitáhl
do Říma císař Jindřich III. Byl to zbožný a reformě přející muž, který se sám nadchl pro
clunyjskou reformu. Domníval se ale, že reformu papežství mohou provést jen Němci, nikoliv
Italové. Proto donutil Řehoře VI. k rezignaci. Jindřich III. /1046-1056 ze sálské dynastie/ se
postaral o řadu papeţů německé národnosti, kteří nebyli závislí na římských patricijských
rodech, ale na samotném císaři.Tito papežové, ač ne zcela nezávislí na císaři, byli konečně
dlouho očekávanými mravně silnými osobnostmi, oni se chopili velkého díla reformy. Tak
Klement II. se rázně postavil proti simonii, tj. prodeji církevních hodností za peníze. Lev IX.
uspořádal několik synod pro povznesení duchovní kázně v duchovenstvu a seznamoval při
nich biskupy a kněze s reformními ideály Cluny.
Východní schizma
Za tohoto papeže došlo v r. 1054 k politováníhodnému definitivnímu odtrţení byzantské
východní církve od Říma.Celé smutné drama započalo tím, že cařihradský patriarcha Michal
Cerularios označil užívání nekvašeného chleba při liturgii, používaného v latinské liturgii za
svatokrádež /východ užívá kvašeného chleba/. Latinské kostely v Cařihradě byly zavřeny, na
některých místech dokonce konsekrované hostie rozdupány. Řím naneštěstí odpověděl
nevhodně tím, že obvinil na oplátku Cařihrad z bludů proti Duchu sv., což bylo nadsazené. To
zablokovalo možnost dalšího jednání, přestože v Cařihradě tehdy bylo dost osobností, které
nesouhlasily s povýšeným arogantním jednáním patriarchy.V Římě i v Cařihradě byly
přečteny exkomunikační buly. Je tragické, že do tohoto církevního rozkolu se promítly i
politické zájmy. Papež a posléze celá Itálie nemile nesli byzantské panství na severu a na
východě Apeninského poloostrova a snažili se vojensky Byzantince odtud vytlačit.
Posledním německým papežem byl Štěpán IX. To už císař Jindřich III. Nežil. Jeho nezletilý
syn Jindřich IV. postrádal mravní autoritu a duchovní úroveň svého otce, což vedlo římský
klérus a lid k požadavku návratu italských papežů. V čele tohoto hnutí stál biskup z Ostie,
kazatel a kardinál Petr Damiani, osobní přítel sesazeného Řehoře VI. Řehoř žil v exilu a
nemínil se vrátit do Říma. Poslal tam ale svého sekretáře, jímž byl mnich z kláštera v Cluny
Hildebrand. Ten přičiněním sv. Petra Damiani dosáhl ihned kardinálského klobouku, což
byla podmínka papežské volby. Lev IX. totiž ustanovil, že aktivní i pasivní volební právo
papežské volby mají pouze klerikové římských kostelů, zvaní kardinálové /z lat. Cardinalis
– základní/.Byl to právě sv. Petr Damiani, kdo připravoval mnichovi Hildebrandovi
/pozdějšímu Řehoři VII./ cestu k papežství. Mezitím se ale vystřídali na Petrově stolci
Mikuláš II. a Alexandr II., Italové, upřímně oddaní myšlence reformy, z nichž zvláště druhý
vedl v severní Italii lidová pozdvižení proti simonii vysokého kléru a za realizaci reformních
ideálů v duchu Cluny.
Boj o investituru v 11. stol., sv. Řehoř VII.
Emancipační boj o nezávislost papežství na světské moci jakéhokoliv charakteru končí za
hrdinského pontifikátu papeže Řehoře VII. Tohoto padesátiletého mnicha z kláštera v Cluny
si vynutil na papežský stolec římský lid. Řehoř VII. vynikal nejen zbožností a asketickým
životem a dobrotou srdce, ale také neúnavnou energií a zápalem pro Boží věc. Byl
přesvědčen, že církev je královstvím Božím na zemi a podle tohoto ideálu ji chtěla také
přetvořit. Proto se pustil s neobyčejnou energií do realizace reformních dekretů. Hned r. 1074
a 1075 byly znovu prohlášeny na synodách v Lateráně dekrety Lva IX. a Mikuláše II. proti
simonii a proti manţelství kněţí. Kdo by se provinil kupováním nebo prodáváním
církevních úřadů, měl být bez milosti zbaven úřadu. Zároveň Řehoř VII.požadoval, aby na
kněze byli svěceni pouze mužové žijící v celibátě. Prakticky ale trvalo až do 13.stol.,než se
celibát závazně prosadil v celé církvi.
Současně s bojem proti zlořádům kněží vystoupil Řehoř ostře proti investituře panovníků.
Tzn.proti svévolnému dosazování do církevních úřadů takových osob, které se panovníkům
zamlouvaly. Papežský Řím se zbavil vlivu světské moci při volbě papeže, teď šlo o to zbavit
se stejného zlořádu uplatňovaného německým králem Jindřichem IV., jenž nosil titul římský
císař. Titul římský císař byl udělen r. 800 Karlu Vel., panovníku Franské říše. Ta se v průběhu
9.stol. rozdělila na Západofranskou, pozdější Francii a Východofranskou, pozdější
Německo./viz výše/. Titul římský císař připadl východofranským, tedy německým
panovníkům. Protože římský císař byl považován za ochránce církve, osoboval si často
dalekosáhlé zásahy do vnitrocírkevního života.Tak např.Jindřich III. dosazoval na papežský
stolec papeže německé národnosti. Protože Jindřich III. Byl osobností vysokých kvalit,
ukázaly se tyto zásahy jako prospěšné. Zcela opačná situace nastala, když se ujal vlády jeho
syn Jindřich IV. Tento nadaný,ale prchlivý a neukázněný mladík se rozhodl jmenovat na
uprázdněné biskupské stolce jen své oblíbence, většinou muže bez potřebných kvalit.Tak se
stalo v případě milánského arcibiskupa. Řehoř vydává proti tomu tzv. Dictatus papae
/papežská ustanovení/, jímž prohlašuje, že pouze on, jako viditelná hlava církve a zástupce
Krista na zemi má právo jmenovat a uvádět do úřadu biskupy. Císař Jindřich IV.odpověděl
svoláním říšské synody do Wormsu r. 1076, kde byl vydán manifest proti
„Hildebrandovi,ne papeži, ale falešnému mnichovi“. Řehoř VII. byl prohlášen za
sesazeného.Ten odpověděl tím, že vyhlásil klatbu nad Jindřichem. To znamenalo pro císaře
ztrátu koruny. Jindřich vtrhl do Itálie, avšak severoitalská města se postavila za Řehoře.
Jindřich poznal, že nemá šanci vojensky dobýt Řím a přinutit papeže k povolnosti. Proto začal
s papežem vyjednávat. Vévodkyně Matylda Toskánské propůjčila k tomuto účelu hrad
Canossu, kam nejprve přijel Papež Řehoř. Jindřich tam dorazil bos a v kajícím oděvu a tři
dny čekal před branami pevnosti. Řehoř jej milostivě přijal a udělil mu rozhřešení. Tím z něj
byla sňata klatba a Jindřich mohl pokračovat ve své vládě. To se stalo r.1078.
Jindřich však byl věrolomný. V Německu zatím zvolila říšská knížata císařem jeho švagra
Rudolfa. Vycházela z toho, že panovník v klatbě nemůže vládnout. Rudolf se odmítal vzdát se
trůnu a mezi oběma došlo k občanské válce. Řehoř se nabídl jako zprostředkovatel. Jindřich
to odmítl a žádal bezpodmínečné uznání svého nároku na trůn, jinak že nechá zvolit
vzdoropapeže. Tak papež Řehoř musel sáhnout k nové klatbě. Jindřichovi se teď podařilo
shromáždit velké vojsko a vtrhnout do Itálie. Nechal zvolit ravenského biskupa Wiberta
jako vzdoropapeţe Klementa III. V roce 1084 obklíčil Jindřich Řím. Papeži Řehořovi se
podařilo jen s obtížemi uprchnout do Salerna, kde r. 1085 umírá. Jeho poslední slova byla:
„Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl nepravost. Proto umírám ve vyhnanství“.
Sv.Řehoř VII.je nepochybně jeden z největších papežů středověku. Jeho zápas s císařem
Jindřichem nebyl politický ale morální. Šlo o obranu ušlechtilé věci: nezávislost papeţské
moci a potaţmo duchovní moci vůbec na moci světské. Tato nezávislost byla podmínkou
uskutečnění plánu reformy za očistu kléru, kterou zahájil klášter v Cluny, z něhož tento
papež vyšel. Jeho nástupci sklízeli, co on zasel.
Císař Jindřich zatím nechal v Římě vzdoropapeže Klementa III. slavnostně intronizovat. To
ovšem vyvolalo bouři kardinálů, kterým se podařilo po odchodu Jindřichových vojsk z Říma
Klementa sesadit a zvolit po Řehořově smrti opata Desideria z kláštera na Monte Cassino
papežem.Ten přijal jméno Viktor III. Po jeho brzké smrti nastoupil Urban II. Ten byl svého
času převorem v Cluny. Pokračoval nekompromisně v reformní politice Řehořově, zvlášť
prosazoval Řehořova opatření proti simonii kléru.
Wormský konkordát
Jindřich IV vedl zatím v Německu občanskou válku proti stoupencům papeže Urbana II. A
neustále dosazoval vzdoropapeže. Jeho odboj skončil teprve nástupem jeho syna Jindřicha
V. Ten vedl dlouhá jednání s papeţi Paschalem II. a Kalixtem II. Výsledkem bylo uzavření
tzv. Wormského konkordátu r. 1122, jímž se císař a spolu s ním i všechna německá knížata
vzdali investitury a ponechali jmenování biskupů v rukou papeţových. Wormský
konkordát byl prakticky posmrtným vítězstvím Řehoře VII. Wormský konkordát se pokusil
řešit problém investitury tím, že stanovil dvojí investituru. Králi zůstala světská investitura
s předáním světských statků a práv, - jejím symbolem bylo podání žezla - a král se vzdal
duchovní investitury. Tu přenechal církvi. /Původní akt investitury – panovník dává novému
biskupovi – kandidátovi – prsten a berlu/. Respektoval kanonické volební právo, které
zůstalo vyhrazeno kléru a šlechtě biskupského kostela. Od 13.stol. patřilo výhradně dómským
kapitulám.Teprve po předchozí kanonické volbě uděloval král světskou investituru.
To už se nacházíme ve 12. stol., éře nezávislé papežské moci zároveň také relativní svobody
církve. Investitura nebyla jen záležitostí německých císařů a italských šlechtických rodů, ale
také francouzských a anglických králů. Boj za svobodu církve si vyžádal také oběti krve.
V Polsku byl zavražděn králem Boleslavem II. biskup v Krakově sv. Stanislav, v Anglii byl
poslán do vyhnanství velký teolog sv. Anselm, arcibiskup z Canterbury, v katedrále v
Canterbury padl rukou vrahů najatých králem Jindřichem II. arcibiskup sv. Tomáš Becket.
Principy evangelia se nelíbily a nebudou líbit jak pohanům tak ateistům, tak také povrchním a
špatným křesťanům, kteří v radostné Kristově zvěsti nevidí víc než ideologii, použitelnou
k vlastním zájmům. Z toho zorného úhlu se nám jeví v jiném světle i křesťanský středověk,
který nebyl tak jednoznačně obdobím, kdy měla církev veškerou moc, ale obdobím, kdy
musela tvrdě usilovat o svou nezávislost právě na křesťanské světské moci, což se často
neobešlo bez oběti krve.
Nové řeholní řády
12. stol. probíhalo ve znamení dalšího rozvoje řeholního života. Benediktini v západní církvi
ztrácejí své monopolní postavení, neboť vznikají další řeholní řády. Jako první vznikají
kartuziáni, založení v r. 1084 kanovníkem katedrály v Remeši sv. Brunonem.Ten se
znepokojením pozoroval, že se vytrácí poustevnický život a rozhodl se jej obnovit. Chtěl, aby
poustevníci bydleli ve skupinách jako ve starověku v Egyptě. Tak vznikají jednotlivé domky
poustevníků vedle sebe, tzv. kartouzy. Kartuziáni vynikli jako autoři asketických spisů.
Dalším řeholním řádem byli cisterciáci. Jejich zakladatelem byl původně benediktinský
mnich Robert, který nebyl spokojen, že benediktini opouštějí ustanovení sv. Benedikta o
povinnosti pracovat na poli nebo v řemeslnické dílně vlastníma rukama, přenechávají tuto
práci poddaným a sami se věnují buď pouze kněžské službě, nebo práci v knihovně, či
opisování rukopisů. Když nebyl Robert se svou kritikou přijat, rozhodl se opustit
benediktinskou řeholi a založit novou, také podle pravidel sv. Benedikta, ale s důrazem na
povinnost tělesné práce. Protože první klášter nové řehole vznikl v Citeaux /Sito/ ve Francii,
latinský název města-Cistercium-, vžilo se pro tyto mnichy pojmenování cisterciáci.
V cisterciáckých klášterech se pečlivě dbá na to, aby zde vedle řeholních kněží byl dostatečný
počet laických bratří, tzv. konvršů /z „conventuales fratres“ česká zkomolenina konvrši/.
Cisterciáci byli jakýmisi zakladateli prvního průmyslu. Při jejich klášterech existovaly četné
řemeslnické dílny, v nichž nacházeli obživu příslušníci vesnické chudiny, kteří neměli žádné
pole. Cisterciáci uvedli ve známost vinařství a založili v Anglii větší dílny, které se staly
zárodky pozdějších tzv. manufaktur. Typické byly jejich chrámové a klášterní stavby:
čtvercové kostely bez věží, skryté hluboko v lesích, aby vojáci nebo lupiči je tak snadno
nevypátrali. /Čtvercové tzv. rajské dvory s ochozy/.
Nejvýznamnější osobností cisterciáckého řádu ve 212. stol.byl nepochybně sv. Bernard
z Clairvaux, jeden z největších středověkých mystiků. Jeho radami se řídili i papežové.
Bernard vynikl také svou nebojácností s jakou káral a kritizoval zlořády v tehdejší církvi. V
duchu reformního programu v Cluny a sv. Řehoře VII. a jeho nástupců bojoval slovem i
perem proti simonii, hromadění majetku duchovních, opilství a dalším hříchům kněží.
Málokterý světec zasáhl tak výrazně do dění své doby jako sv. Bernard. U nás se staly
nejznámějšími cisterciácké kláštery Vyšší Brod, Ţďár n. Sázavou a Velehrad.
Další významnou středověkou řeholí byli premonstráti. Jejich zakladatel sv. Norbert,
kanovník v Kolíně n.Rýnem, obrátil svou pozornost na zapomenutou řeholi sv. Augustina,
která byla určena ne řeholníkům ale kněžím, soustředěným kolem určitého kostela. Sv.
Norbert využil těchto pravidel jako základu a založil r.1120 ve francouzské lokalitě
Prémontré první klášter tohoto typu. / Latinsky Premonstrum, odtud český název
„premonstráti“/.Posláním premonstrátů bylo věnovat se duchovnímu životu a šíření evangelia.
Od benediktinů a cisterciáků převzali také požadavek majetkového zajištění kláštera, každá
komunita měla mít své polnosti a lesy, které by jim poskytovaly obživu. Premonstráti se stali
velmi rychle intelektuálním řádem, kde se pěstovala teologie i světské disciplíny, proto také
premonstrátské knihovny prosluly svou mohutností a množstvím svazků. V průběhu 12. stol.
byli premonstráti nejrychleji rostoucím řádem a to v takové míře, že kol. r. 1150 byl vydán
zákaz přijímání dalších členů řehole. Premonstráti se také horlivě věnovali duchovní správě a
kázání, vynikli rovněž jako schopní organizátoři, hospodáři. U nás nejznámější kláštery
premonstrátů – v Praze na Strahově, v Ţelivě, Nové Říši, Hradisku u Olomouce, Teplé a
jinde.
Řádoví rytíři
Zvláštní kapitolou řeholního života jsou řádoví rytíři. K jejich vzniku daly podnět křižácké
války. Smyslem a cílem rytířských řádů bylo spojit středověký stavovský ideál rytířství
s řeholními sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Rytířská etika spočívala na ctnostech
pomoci slabšímu a nemocnému a jeho obraně v případě napadení. Na tomto principu
vznikly v Palestině v době křižáckých válek rytířské řeholní řády. Rytíři se zavazovali žít
v řeholní komunitě, realizovat evangelní ctnosti a spolu s nimi i ideál pravého rytířství, tj.
pomoci a ochrany slabým, bezbranným a nemocným. Bylo by neporozuměním domnívat se,
že hlavním posláním rytířských řádů byl boj. Meč byl brán pouze na obranu slabšího, když
byl ohrožen. Primárním a nejdůleţitějším posláním rytířských řádů byla charita, tzn.
ošetřování nemocných a raněných. Aktuálnost této náplně vyvstala v souvislosti s dobytím
Jeruzaléma křižáky a masovými poutěmi věřících z Evropy do míst, kde žil a působil Spasitel.
Dlouhá a únavná cesta působila poutníkům četné zdravotní problémy, bylo třeba jim
poskytovat pomoc, také jim poskytnout ubytování. Rytířské řády zakládaly první hospice,
předchůdce dnešních nemocnic. Středověký hospic byl nejen útulek pro nemocné, ale zároveň
i ubytovnou pro pocestné. Teprve druhým úkolem řádových rytířů byla obrana poutníků,
když ocitli v ohrožení buď od lupičů nebo mohamedánských saracénů.
Nejznámějšími rytířskými řády byli templáři,které založil Francouz Hugo de Paine a
johanité, založení r. 1099 Raymundem de Puy.Oba řády měly své první komunity
v Jeruzalémě.
Název templáři vznikl proto, že měli své sídlo blízko místa, kde kdysi stával Jeruzalémský
chrám, latinsky zvaný „Templum“.
Johanité pak vděčí za svůj název oficiálnímu titulu “Řád sv. Jana Jeruzalémského“, později se
jim začalo říkat maltézští rytíři, když po znovuobsazení Jeruzaléma mohamedány po
vyklizení ostrova Rhodu přenesli své sídlo na ostrov Maltu,který jim místo Rhodu daroval
císař Karel V.
Od johanitů se r 1197 oddělili rytíři německé národnosti, kteří si dali název „Řád sv. Jana
jeruzalémského a Panny Marie“, obecně se jim říkalo Řád německých rytířů.
Zcela zvláštním rytířským řádem byli lazaristé, nazvaní tak podle sv. Lazara. Vznikli r. 1150
a přijali řeholi sv. Augustina. Jejich původním posláním bylo ošetřování nemocných, přičemž
zdraví měli žít v jedné komunitě s malomocnými. Malomocní byli přijímáni jako plnoprávní
členové řeholní komunity, podle zakladatelových pravidel musel být velmistrem člověk
malomocný, nikoliv zdravý. Toto velkolepé dílo středověku je obdobou novověkého
společenství „Archa“, které v 60.letech 20. stol.založil Kanaďan Jean Vaniér jako
společenství zdravých s duševně postiženými.
Moderní a novověké charitativní podniky tak navazují na středověké a svědčí o tom, jak velký
důraz kladla církev v této době na péči o nemocné, slabé a postižené.
U nás s pomocí sv. Anežky České byl založen český rytířský řád /nevojenský, výlučně
špitální/ „Kříţovníci s červenou hvězdou“ se sídlem na pravém břehu Vltavy u Karlova
mostu v Praze. Zde sídlí dodnes.